Information for libraries

  • na webu

Visual

Nacházíte se zde: Úvod Archiv 2022/2 Recenzované příspěvky Teorie dokumentu a modely komunikace

Teorie dokumentu a modely komunikace

Resumé: Cílem studie je zjistit, zda a čím mohou k formování teorie dokumentu přispět tři významné referenční pojmové modely sociální komunikace: Shannon‑Weaverův model obecného komunikačního systému, Jakobsonův model jazykové komunikace a pojmový model bibliografických informací IFLA LRM. S využitím výsledků analýzy těchto modelů je vytvořen vlastní pracovní model dokumentu, v jehož rámci je navrženo řešení vztahu pojmu dokument k souvisejícím pojmům informace, informační zdroj a médium a je navržen způsob modelování granularity a typologie dokumentů.

Klíčová slova: dokument, médium, teorie dokumentu, komunikační modely, IFLA LRM

Summary: The study aims to find out whether and how important conceptual reference models of social communication: Shannon‑Weaver’s model of the general communication system, Jakobson’s model of language communication, and the conceptual model of bibliographic information IFLA LRM can contribute to the formation of the document theory. Using the results of the analysis of these models, an own working model of the document is created, within which a solution to the relationship between the notion of document and the related concepts of information, information resource and medium is proposed, and the possibility of modeling the granularity and typology of documents is assessed.

Keywords: document, medium, document theory, communication models, IFLA LRM

PhDr. Helena Kučerová, Ph.D. / Ústav informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (Institute of Information Studies and Librarianship, Faculty of Arts, Charles University in Prague), Na Příkopě 29, 110 00 Praha 1

file_pdf.png

Úvod

Touto studií volně navazujeme na přehledovou studii, v níž jsme představili významné teorie dokumentu (Kučerová 2021). Pohled na dokument optikou vědeckých teorií doplníme o úhel pohledu uplatněný v referenčních pojmových modelech sociální komunikace.

Rámec našeho uvažování o dokumentu bude představovat sociální komunikace. Je patrné, že stěžejní rolí dokumentů je umožnění komunikace ve společnosti, v současné etapě vývoje informačních a komunikačních technologií jsou dokumenty často podmínkou, bez níž by nebyla komunikace vůbec možná. Proto považujeme za užitečné vymezit dokument právě v kontextu sociální komunikace. Z výzkumných metod, které se v rámci sociální komunikace vyprofilovaly a jež jsou aplikovatelné v oblasti informační vědy, pokládáme za nejperspektivnější modelovou tvorbu. Lze konstatovat, že modely patří k metodám vědeckého výzkumu, které nejen účinně propojují empirické a teoretické poznání v rámci dané disciplíny, ale díky důrazu na koncentrované a zjednodušené zobrazení zkoumaného jevu jsou i vysoce efektivním nástrojem interdisciplinární komunikace poznatků a spolupráce vědních oborů na řešení komplexních problémů.

Cílem studie je posoudit, zda a čím mohou modely sociální komunikace přispět k formování teorie dokumentu. S využitím výsledků analýzy vybraných modelů se pokusíme navrhnout vlastní pracovní model dokumentu. Zatímco v předchozím článku jsme uplatnili metodu literárního průzkumu, tato studie je založena na metodě pojmové analýzy komunikačních modelů a na pojmovém modelování.

Článek je členěn do čtyř částí. V první části je vymezen pojmový a teoretický rámec studie a jsou charakterizovány použité metody. Druhá část dokumentuje průběh analýzy modelů komunikace: jsou shrnuty požadavky na definici dokumentu, jsou stručně popsány tři vybrané komunikační modely a je představen výsledek jejich pojmové analýzy v podobě odvozených pojmů a jejich pracovních charakteristik. Ve třetí části nabízíme vlastní vymezení pojmu dokument prostřednictvím modelu ve formě diagramu tříd v jazyce UML a jeho dílčí ověření na reálných případech. Čtvrtá část je věnována diskusi a úvaze o možných dalších směrech výzkumu.

1 Pojmový a teoretický rámec studie

Dokumenty prostupují všemi sférami praktické i teoretické lidské činnosti, a proto je i okruh disciplín, jež mohou přispět k chápání pojmu dokument, prakticky neomezený. V zájmu dosažení stanoveného cíle však bylo nutné přijmout určitá omezení: 1) na dokument budeme nahlížet jako na součást komunikace ve společnosti a 2) používanou pojmovou a terminologickou bázi omezíme na obory, jež tvoří teoretické zázemí analyzovaným modelům sociální komunikace.

V první části této kapitoly vymezíme pojem sociální komunikace pro účely naší studie. V následující části zdůvodníme, proč jsme se rozhodli používat termín „dokument“, resp. proč jej i v současné vývojové etapě informačních a komunikačních technologií považujeme za relevantní. Třetí část je věnována popisu použitých metod, tj. pojmové analýzy a pojmového modelování.

1.1 Sociální komunikace

V této části stanovíme základní osnovu uvažování o sociální komunikaci, již uplatníme v rámci naší studie. V části 2 budeme sledovat, jak je tato osnova dále rozpracována v analyzovaných modelech, jež ji doplňují o další významné aspekty.

Komunikace obecně zahrnuje přenos prostorem (transfer) nebo časem (uchování, tradování), umožňující spojení nebo sdílení za účelem přístupu k nějakému zdroji. Proces komunikace probíhá vždy v určitém kontextu, má definován výchozí a cílový bod a entitu, která je zpřístupňována přenosem či sdílením.

Sociální komunikace je specifický typ komunikace, jejíž kontext tvoří společnost a výchozím i cílovým bodem jsou lidé. Spojení lidí a sdílení zpráv je považováno za podmínku existence společnosti a jakékoli společné činnosti a spolupráce. Spojení může být přímé (například rozhovor tváří v tvář) nebo nepřímé (například online rozhovor prostřednictvím aplikace Skype či komunikace autora a čtenáře zprostředkovaná knihou). Je zřejmé, že v nepřímé komunikaci hrají významnou roli dokumenty.

Určitý terminologický problém představuje entita zpřístupňovaná během sociální komunikace, pro niž se v konkrétních kontextech a diskurzních komunitách používají různá označení. V modelech, jež jsme zvolili k analýze, se setkáme s termíny zpráva, sděleníobsah. Lze konstatovat, že v témže smyslu, v jakém se v sociální komunikaci používají tyto termíny, se v informační vědě obvykle používá termín informace1. Přestože každý z těchto termínů má svá specifika, budeme je pro účely naší studie považovat za synonymní. V zájmu jednotného názvosloví v rámci této studie považujeme za potřebné přiklonit se k jednomu z nich a ten pak používat konzistentně v celém textu.

Protože definice dokumentu aplikované v informační vědě zpravidla obsahují pojem informace2, nabízí se preference tohoto termínu. Proti jeho používání však lze namítnout, že ne všechno, co se komunikuje ve společnosti, jsou informace, a zdaleka ne všechny dokumenty slouží svým uživatelům jako zdroj informací.3

Do skupiny „neinformativních“ spadá velká část uměleckých výtvorů a zábavních dokumentů (taneční hudba, deskové hry, poezie…), ale i tzv. performativní dokumenty (kupříkladu reklamy, jejichž cílem není informovat o zboží, ale přimět zákazníka k jeho koupi).

Po zvážení použitelnosti jednotlivých termínů pro účely této studie jsme se rozhodli preferovat termín obsah. Základní osnovu uvažování o sociální komunikaci tedy vymezíme jako přenos obsahu mezi lidmi v rámci společnosti.

1.2 Terminologická úvaha: proč „dokument“?

Východiskem naší úvahy je stanovení potřeby najít výstižné pojmenování pro pojem, který zatím předběžně charakterizujeme jako nástroj nepřímé komunikace obsahu. U tohoto pojmu se předpokládá dostatečně široká a rozšiřitelná extenze, aby mohl pokrýt všechny minulé, současné i budoucí typy komunikačních prostředků. Zároveň je zapotřebí, aby měl dostatečně specifickou intenzi, jež znemožní zahrnout mezi jeho instance entity nesloužící k sociální komunikaci. O tom, že v pojmenování takového pojmu zdaleka nepanuje konsenzus, svědčí výmluvně poznámka k heslu dokument v normě ISO 690 (2021, 3.13): „V některých profesích se pro dokumenty používá označení ‚médium‘, ‚titul‘ či ‚jednotka‘. V praxi knihoven jsou také obvyklé termíny ‚publikace‘, ‚zdroj‘ a ‚informační zdroj‘.“

Problém nalezení optimálního termínu se v některých oborech řeší převzetím termínů označujících původně užší pojmy omezené na určitý typ komunikačních médií. Tyto pojmy se pak používají ve dvojím smyslu: 1) v původním specifickém významu a 2) v uměle rozšířené extenzi pokrývající i další typy, jako jsou třeba obrazy, zvukové záznamy, představení, databáze ad. K tomuto účelu jsou využívány jak „tradiční“, relativně významově ustálené pojmy, tak pojmy „moderní“, díky masovému rozšíření informačních a komunikačních technologií obecně srozumitelné. Nejčastěji využívanými pojmy jsou text, který se používá zejména v literární vědě a v dalších humanitních disciplínách (Beard 2008, Lund 2010) a kniha, tradiční pojem pro knihovnictví. Jen namátkou připomeňme, že první tři Ranganathanovy zákony knihovní vědy ve znění: „Knihy jsou určeny k užívání; Knihy jsou pro všechny – každému čtenáři jeho knihu; Každé knize jejího čtenáře“ (Ranganathan 1931) se vztahují na všechny typy materiálů v knihovnách. Rovněž Paul Otlet považoval za účelné doplnit své široce zaměřené Pojednání o dokumentaci podnázvem Kniha o knize (Otlet 1934). Obdobné rozšíření významu se již automaticky předpokládá u pojmů bibliografie, bibliografický popis nebo bibliografická kontrola. Dalšími pojmy s takto rozšiřovanou extenzí jsou publikace, záznam, případně ve formulaci Patricka Wilsona „písemnost a zaznamenaná mluva“ (Wilson, 1968, s. 6) a data, případně jejich kolekce (databáze, datová sada či soubor dat).

Druhým způsobem řešení široké extenze vymezované entity je použití termínů označujících obecné zastřešující pojmy jako materiál, práce, dílo, výtvor, médium, titul, jednotka a v současné době zřejmě nejrozšířenější pojem zdroj (angl. resource/source), které jsou s to zahrnout veškeré typy nástrojů komunikace, nicméně významově zahrnují i jiné entity než komunikační média. Příkladem je definice zdroje v internetovém standardu RFC 3986 definujícím obecnou syntaxi identifikátorů URI, v níž se za zdroj považuje jakákoli konkrétní či abstraktní entita identifikovatelná pomocí URI. Také v jazyce RDF (Resource description framework) pro popis zdrojů v sémantickém webu je jako zdroj označováno cokoli, co se tímto jazykem popisuje, resp. co může mít nějakou vlastnost. Robert Glushko vysvětluje, že „zdroj v běžném slova smyslu znamená cokoli hodnotného, co může podporovat cílově zaměřenou činnost“ (Glushko, 2016, s. 36). Tím se pojem zdroj významově blíží z oblasti ekonomie pocházejícímu pojmu aktivum (angl. asset), což je podle normy ISO 690 (2021, 3.3) „cokoliv, co má nějakou hodnotu“.

Na obrázku 1 je pomocí tří překrývajících se oválů schematicky znázorněn významový rozsah alternativních pojmů k pojmu dokument: pojmy text, kniha, publikace, znamdata umístěné v centrálním oválu mají užší rozsah, pojmy dílo, jednotka, práce, materiál, médium, výtvor, titul a zdroj ve vnějším prstenci pojem dokument významově přesahují. Ve skutečnosti je vztah těchto pojmů samozřejmě mnohem složitější, mnohdy se částečně významově překrývají, někdy až na úroveň synonymie. Rovněž chápání jejich významu se často liší v závislosti na konkrétním kontextu a diskurzní komunitě, v jejichž rámci jsou používány.

Ještě se krátce zastavíme u poměrně frekventovaného termínu informační zdroj, jenž je používán zejména v diskurzní komunitě informační vědy. Adjektivum „informační“, zdánlivě upřesňující obecný termín zdroj, přináší další problém – i když bychom odhlédli od toho, že je určen silně mnohoznačným a obtížně definovatelným pojmem informace a přiklonili bychom se k běžnému chápání informace jako smysluplného údaje o realitě, je takovéto upřesnění ve smyslu toho, co jsme připomněli v části 1.1, naopak příliš zužující a vylučuje četné entity komunikované ve společnosti.

Ve srovnání s výše uvedenými alternativními pojmy se pojem dokument jeví jako vhodnější. V tomto názoru se shodujeme s Hanou Vodičkovou, která jej vyjádřila již v roce 2007, když uvažovala o českých ekvivalentech pro anglický termín manifestation z modelu FRBR (Vodičková 2007). Domníváme se, že teorie dokumentu Suzanne Brietové, Paula Otleta nebo Michaela Bucklanda, jež jsme představili v přehledové studii (Kučerová 2021), přesvědčivě prokazují, že pojem dokument má dostatečně širokou extenzi, aby mohl pokrýt všechny typy nástrojů sociální komunikace. Pro tyto účely není třeba jeho extenzi uměle rozšiřovat, jako je tomu v případě metonymického (pars pro toto) využívání pojmů text, kniha, publikace, záznam, datainformační zdroj. Pojem dokument má současně dostatečně specifickou intenzi, jež umožňuje vyloučit entity, které nelze považovat za nástroj komunikace obsahu. To je jeho předností oproti pojmům z druhé, obecné skupiny, které mají tak rozsáhlou extenzi, že mohou být použity k označení prakticky čehokoli. Navíc se pojem dokument vyznačuje sémantickou sílou umožňující pokrýt i elektronické a multimediální zdroje, aniž by bylo třeba nějakých terminologických úprav jako v případě e‑knihy, hypertextu, online zdrojů, velkých dat nebo nových médií. Zdá se tedy, že díky své extenzi a intenzi je pojem dokument připraven zahrnout i taková média, která se do komunikačního prostředí zapojí v budoucnosti.

Obr. 1 Alternativy k termínu dokument.png

Obr. 1 Alternativy k termínu dokument

 

1.3 Metodika pojmové analýzy a pojmového modelování

V již zmíněné přehledové studii (Kučerová 2021) jsme teorie dokumentu rozdělili podle převažující metody na teorie používající metodu kategorizace, metodu založenou na specifikaci vlastností a na metodu specifikace aspektů. K těmto třem obecně používaným metodám nyní doplníme metodu modelování. Podrobně jsme se problematice pojmového modelování věnovali v článku (Kučerová 2018), na tomto místě uvedeme pouze stručné shrnutí.

Model je jakákoli záměrně vytvořená reprezentace objektu nebo jevu či děje (tzv. originálu), jež se s ním shoduje v podstatných vlastnostech. Pojmový model je typ modelu, jehož účelem je sémantická reprezentace originálu prostřednictvím pojmů a jejich vztahů. Rozlišují se subjektivní (mentální) pojmové modely vytvářené během lidského myšlení a objektivní pojmové modely, v nichž jsou pojmy explicitně vyjádřeny v nějaké formální znakové soustavě. Obvykle jsou objektivní pojmové modely vyjádřeny textově (například ve formě klasifikačních schémat, tezaurů, metadatových schémat, ontologií) nebo graficky (například pomocí sémantických sítí, diagramů entit a vztahů či diagramů tříd), případně kombinací textové a grafické notace. Referenční pojmový model je pojmový model na nejvyšší úrovni abstrakce, který vyjadřuje dohodu o významu základních pojmů v doméně a tím umožňuje komunikaci v rámci předmětné oblasti. Poskytuje obecný rámec a pojmovou základnu pro tvorbu specifických (například doménových, implementačních, technologických či datových) modelů, standardů či aplikačních profilů.

Pojmová analýza je takový rozbor zkoumaného jevu, jehož výsledkem je reprezentace analyzované skutečnosti prostřednictvím pojmů. Předmětem analýzy se může stát cokoli, i pojmy. Rovněž modely, které jsou výsledkem a nástrojem poznání nějakého jevu, se mohou stát samostatným zdrojem poznatků a mohou být tedy podrobeny pojmové analýze. To je i případ naší studie, v níž jsou předmětem analýzy a interpretace pojmy zahrnuté v modelech sociální komunikace. Z rozsáhlé palety možností využití modelů ve výzkumu (poznání originálu, návrh či vytvoření originálu, ovlivnění originálu, experimenty, testování hypotéz ad.) tedy zvolíme pojmovou analýzu vybraných modelů, jež bude směrována k výběru pojmů aplikovatelných při tvorbě modelu dokumentu. Tomu odpovídá i volba analyzovaných modelů: všechny tři modely lze zařadit do kategorie referenčních modelů, jejichž funkcí je mj. i sloužit jako zdroj pro tvorbu specifických doménových modelů. Postup rozdělíme do tří kroků: 1) určíme kritéria analýzy s uplatněním systémového přístupu, 2) v modelech sociální komunikace vyhledáme pojmy odpovídající stanoveným kritériím a 3) s využitím pojmů získaných analýzou modelů sociální komunikace navrhneme vlastní pojmový model dokumentu.

Pro návrh pojmového modelu použijeme formu diagramu tříd v unifikovaném modelovacím jazyce UML (Unified modeling language). Pojmy jsou v tomto diagramu reprezentovány prostřednictvím tříd, v nichž jsou seskupeny prvky se stejnými vlastnostmi. Třídy jsou propojeny třemi typy sémantických vztahů: vztah asociace zastupuje libovolnou sémantickou souvislost, vztah partitivní hierarchie spojuje celek a jeho části a vztah generické neboli rododruhové hierarchie propojuje třídu‑typ s jejími podtypy. Tento typ vztahu je založen na společných vlastnostech – „dětská“ třída na nižší úrovni sdílí vlastnosti s „rodičovskou“ třídou na vyšší úrovni a obvykle se od ní ještě odlišuje svými specifickými vlastnostmi. Vztah rododruhové hierarchie umožňuje tranzitivitu neboli přenos vlastností, tj. jednou definovaná vlastnost v nadřazené úrovni se stává vlastností všech entit v podřazených úrovních. V opačném směru jde o abstrakci – směrem k nadřazené úrovni se vypouštějí individuální charakteristiky podřazených entit a ponechávají se pouze ty, jež jsou společné celé skupině. Tím je dosaženo úsporného zachycení modelovaných jevů bez duplicit a redundance a tedy i podstatného zjednodušení modelu.

 

2 Analýza modelů komunikace

V první části této kapitoly jsou vymezena kritéria analýzy, ve druhé části jsou charakterizovány vybrané modely a ve třetí části je prezentován výsledek jejich pojmové analýzy.

2.1 Kritéria analýzy: systémový přístup k definování dokumentu

V této části stanovíme kritéria pro pojmovou analýzu vybraných modelů sociální komunikace. Během analýzy se budeme zajímat nikoli o to, jak úspěšně daný model reprezentuje sociální komunikaci, ale o to, co z daných modelů lze využít pro teoretické uvažování o dokumentu. Proto se zaměříme na kritéria použitelná pro definování dokumentu.

Vzhledem k existenci různých způsobů definování dokumentu bude nejprve nutné rozhodnout, jaký typ definování dokumentu je naším cílem. Kromě klasické aristotelské definice prostřednictvím určení nejbližšího rodu a specifických rozdílů se lze i v odborném prostředí běžně setkat s alternativními typy definic. Enumerativní definice neboli definice výčtem prvků reprezentovaných pojmem se v praxi vyskytují v podobě četných seznamů typů dokumentů. Deskriptivní (popisné) definice ve formě výčtu vlastností definovaných entit jsou dobře známé v prostředí knihoven; používaná pravidla bibliografického popisu explicitně stanoví, které vlastnosti dokumentu mají být popsány, tj. naplněny hodnotami během procesu katalogizace. Další oblíbenou pomůckou při definování dokumentu jsou metafory a metonymie, jež přibližují definovaný objekt formou analogie (dokument jako… znak, funkce, médium, věc apod.). Ve všech těchto případech však chybí začlenění definované entity do kontextu, metaforické definice navíc postrádají i vymezení specifických vlastností.

My se při pojmové analýze komunikačních modelů zaměříme na ty jejich komponenty, které by umožnily dospět k definici dokumentu splňující požadavky klasické aristotelské definice. Specifické rozdíly i kontext, do něhož jsou dokumenty ve společenské komunikaci začleněny, se pokusíme zachytit co nejúplněji s uplatněním systémového přístupu.

Základní kategorie pro definici dokumentu, které použijeme jako kritéria při pojmové analýze komunikačních modelů, jsou sumarizovány v následující tabulce 1. Kategorie jsou seskupeny do tří základních faset, jež pokrývají 1) dokument jako celek, 2) komponenty (strukturu) dokumentu a 3) vlastnosti dokumentu.

Tab. 1 Fasety pro definování dokumentu

1. Co to je dokument

Objektivně (jaký „skutečně“ je) – podstata, esence, substance

Subjektivně (jak ho subjekt vnímá)

2. Jaké komponenty tvoří dokument (struktura)

Prvky dokumentu

Vztahy prvků v dokumentu

3. Jaké vlastnosti má dokument

Účel

přenos obsahu v prostoru

přenos obsahu v čase

přístup k obsahu, sdílení obsahu

Funkce, tj. co (jaké procesy)

lze provádět s dokumentem

může „provádět“ dokument

Atributy

obsahu dokumentu

formy obsahu dokumentu

hmotného nosiče

Vztahy, tj. kontext

kognitivní kontext

ontologický kontext

 

Obsah první fasety ukazuje, že už na základní úrovni chápání dokumentu jako systému, kdy jej vnímáme holisticky jako celek vymezený vůči svému okolí, lze zaznamenat dvě odlišné možnosti jeho definování. Objektivní způsob vychází z aristotelské představy, že je možné odhalit skutečně existující podstatu, substanci či esenci zkoumaného jevu. Subjektivní způsob určuje dokument tím, jak se jeví pozorovateli. Tato fenomenologická metoda4 poznání světa prostřednictvím toho, co subjekt vnímá a cítí, se v souvislosti s digitálními produkty a službami konkretizuje jako tzv. user experience – uživatelská zkušenost, uživatelský prožitek či zážitek. Otázka, kterému z těchto způsobů dát přednost, nabývá na aktuálnosti u digitálního dokumentu: je jeho esencí to, co vnímá a zažívá uživatel například prostřednictvím displeje počítače formou individuálně přizpůsobitelného uživatelského rozhraní, anebo jsou to uživateli smyslově nedostupné digitální objekty, data a programy, jež ho fyzicky tvoří, nebo dokonce jen algoritmy, které umožňují jeho vytvoření?

Ve druhé a třetí fasetě jsou zařazeny kategorie, které jsou výsledkem systémové analýzy dokumentu. V souladu se systémovým přístupem budeme za nejvýznamnější z vlastností dokumentu uvedených v těchto fasetách považovat jeho účel, který stanoví­me axiomaticky jako umožnění jakéhokoli typu nepřímé komunikace obsahu.

Klasický postup systémové analýzy rozlišuje strukturu a funkci. Strukturní definice dokumentu pohlíží na dokument jako na věc (viz Buckland, 2017, s. 22); stanoví, co do­kument je, z jakých prvků (částí) je složen a jaké jsou jejich vztahy. Funkční definice nahlíží na dokument jako na proces nebo jako na události v jeho životním cyklu. Funkce dokumentu pak určíme jako procesy, díky nimž je možné dosáhnout stanoveného úče­lu. Jsou rozděleny do dvou skupin na procesy či události ovlivňující dokument (co se dá dělat s dokumentem) a na procesy, jimiž dokument ovlivňuje své uživatele (co „dělá“ dokument).

Pro naše účely doplníme ještě další dimenzi analýzy specifickou (nejen) pro doku­menty – členění na obsah a formu.5 Takové členění vychází z platónského rozlišování materiálního a ideálního reprezentovaného různě pojmenovanými dvojicemi: hmota a vě­domí, duše a tělo, označující a označované jako forma a význam znaku v Saussurově pojetí, dílo a vyjádření v modelu IFLA LRM ad. Stejně jako struktura a funkce tvoří ve skutečnosti jednotu, jsou spolu navzájem neoddělitelně spjaty obsah s formou. V rám­ci systémové analýzy, která je analýzou logickou, je však možné je uvažovat odděleně a zaměřit se na konkrétní případy jejich vzájemného působení.

Obsahová definice dokumentu se zaměřuje na smysl sdělovaný dokumentem (předmět, téma, aboutness sdělení). Forma je běžně chápána jako vnější uspořádání („vzhled“) obsahu. Uspořádat lze ale i vnitřní komponenty obsahu – v tomto aspektu se forma blíží pojmu struktura. Zatímco obsah je jednoznačně abstraktní, formu ještě rozčleníme na dva typy – abstraktní formu obsahu vyjadřující (kódující) sdělení (napří­klad obraz, pohyb, zvuk) a konkrétní formu neboli hmotný nosič, což je konkrétní fyzický objekt, na němž či jímž jsou abstraktní obsah a forma zaznamenány, přenášeny nebo sdíleny (například papír, elektromagnetické vlny). Lze konstatovat, že takto vymezený obsah a forma obsahu představují strukturu sdělení a hmotný nosič tvoří infrastrukturu jeho komunikace. Východiskem pro kategorizaci atributů dokumentu se pro nás tedy stane triadické členění dokumentu na obsah, formu obsahu a hmotný nosič.

Vztahy dokumentu k souvisejícím entitám budeme sledovat ve dvou úrovních. Kog­nitivní (gnozeologická, epistemologická) rovina umožní vymezit vztah pojmu dokument k významným pojmům, s nimiž sémanticky souvisí (například informační zdroj, médium). Ontologický kontext tvoří prostředí, v jehož rámci dokument existuje, například informač­ní prostředí (infosféra), sociální komunikační systém, bibliografické univerzum, knihovna, podnikový informační systém.

2.2 Charakteristika modelů

V této části se zaměříme na to, jakým způsobem zobrazují sociální komunikaci její mode­ly. Sociální komunikace je intenzívně zkoumanou oblastí a v rámci tohoto zkoumání bylo již vytvořeno značné množství modelů. Mezi modely, které jsme zvažovali pro provedení analýzy, byly mj. model sémantického webu6, model ODA – architektura otevřených do­kumentů (ISO 8613) nebo populární Laswellův model sociální komunikace („Kdo říká komu co jak s jakým výsledkem“), referenční pojmový model informací o kulturním dě­dictví CIDOC CRM (CIDOC Conceptual reference model), referenční model otevřeného archivačního informačního systému OAIS (Open archival information system) nebo ab­straktní model pro metadata Dublin Core DCAM (DCMI Abstract model).

Pro naši studii jsme zvolili dva podle našeho názoru nejvýznamnější modely společen­ské komunikace, jež byly vytvořeny v polovině 20. století a jsou široce přijímané a dis­kutované i mimo disciplíny, v jejich rámci byly původně vytvořeny: Shannon‑Weaverův obecný model komunikačního systému a Jakobsonův model jazykové komunikace. Pro naše účely je důležité, že oba modely nevznikly empiricky, ale byly odvozeny z vědec­kých teorií. Mají tedy oporu ve vysoce abstraktních vědních disciplínách (matematická teorie informace, lingvistika a sémiotika), což umožňuje jejich aplikovatelnost i v součas­ném komunikačním prostředí, které se dramaticky odlišuje od komunikačního prostředí v době jejich vzniku.

Třetím vybraným modelem je referenční pojmový model bibliografických informací IFLA LRM s kořeny v devadesátých letech 20. století. Jeho jádrem je zobecnění histo­ricky nashromážděných zkušeností s popisováním dokumentů v doméně paměťových, fondových a kulturních institucí. Přínosem pro rozvoj teorie bibliografických informací je jeho vícehlediskový pohled na dokument prostřednictvím entit dílo, vyjádření, provedení a jednotka, který nabízí způsob řešení vztahu obsahu a formy dokumentu. Specifikem modelu je, že se soustřeďuje nikoli na „primární“ entity účastnící se komunikačního procesu, ale na metaúroveň informací o těchto entitách, tj. na metadata. Přestože není přímo spojen s některou z teoretických vědních disciplín, aktuálně je model IFLA LRM přijímán jako nejvýznamnější model v rámci informační vědy a široce aplikován v praxi.

Každý ze zvolených modelů se zaměřuje na určitou část či aspekt společenské komu­nikace. Univerzem diskurzu Shannon‑Weaverova modelu jsou technické aspekty komu­nikace, je optimalizován pro technicky zprostředkovanou komunikaci na dálku. Jakobson se zajímá o přímou jazykovou komunikaci, v jejímž rámci akcentuje poetickou funkci jazyka. Model IFLA LRM pokrývá tzv. bibliografické univerzum7 a soustřeďuje se na ko­munikaci v čase, jež je ze své povahy nepřímá, zprostředkovaná komunikačními médii.

Tato specifika jednotlivých modelů znemožňující jejich přímé sjednocení lze však vnímat i jako výhodu, umožňující uplatnit princip komplementarity navržený neo‑dokumentalistickou školou k definování dokumentu (Lund 2004). Znovu připomeneme, že cílem této studie není hodnotit vybrané modely, ale použít výsledky jejich analýzy ke konstrukci vlastního pracovního modelu dokumentu.

2.2.1 Shannon‑Weaverův model obecného komunikačního systému

Na obrázku 2 je zobrazen model obecného komunikačního systému v podobě, v níž ho v roce 1949 představili jeho tvůrci – američtí matematici a průkopníci informatiky Claude Elwood Shannon (1916–2001) a Warren Weaver (1894–1978). Grafické schéma vypracovali jako názornou pomůcku k pochopení podstaty Shannonovy matematické teorie komunikace, jež kromě entit uvedených v modelu zahrnuje dnes běžně používané pojmy informace, entropie a redundance (Shannon a Weaver 1949).

Obr. 2 Model obecného komunikačního systému (Zdroj Shannon a Weaver, 1949, s. 98).png

Obr. 2 Model obecného komunikačního systému (Zdroj: Shannon a Weaver, 1949, s. 98)

Model tvoří následující komponenty a jimi realizované procesy: Informační zdroj (angl. information source) vybere z množiny disponibilních informací zprávu (angl. message), která se má komunikovat.8 Obsah (sémantika) zprávy je podle Shannona a Weavera záležitostí kontextu, v němž se nachází informační zdroj. Tento kontext ovšem není v grafickém schématu zobrazen. Vysílač (angl. transmitter) kóduje zprávu, aby byla ko­munikovatelná přenosovým kanálem (angl. channel) ve formě signálu (angl. signal). Ka­nál (na obrázku 2 je znázorněn nepopsaným čtverečkem) je zdrojem šumu (angl. noise source) a příčinou toho, že přijatý signál se obvykle liší od signálu vysílaného. Přijímač (angl. receiver) dekóduje přijatý signál (angl. received signal) a vytvořenou zprávu pře­dá cíli (angl. destination).

Ze tří úrovní komunikace, které autoři pojmenovali podle řešených problémů jako úroveň techniky, sémantiky a efektivity (tj. pragmatiky), zobrazuje model pouze rovinu technickou. Přesto autoři naznačují v úvodních poznámkách ambice zachytit svým mo­delem skutečně obecnou problematiku jak komunikace na úrovni strojové, tak komuni­kace lidské, sociální.

„Slovo ‚komunikace‘ zde bude použito ve velmi širokém smyslu, aby zahrnovalo všech­ny postupy, kterými může jedna mysl ovlivnit druhou. To se samozřejmě netýká pouze písemného a ústního projevu, ale také hudby, výtvarného umění, divadla, baletu a vlast­ně všeho lidského chování. V některých souvislostech může být žádoucí použít ještě širší definici komunikace, totiž takovou, která by zahrnovala postupy, pomocí nichž jeden mechanismus (např. automatické zařízení pro sledování letadla a pro výpočet jeho prav­děpodobné budoucí pozice) ovlivňuje jiný mechanismus (např. řízenou střelu pronásle­dující toto letadlo).“ (Shannon a Weaver, 1949, s. 95)

Cílem takto vymezené komunikace tedy není pouhý pasivní přenos zprávy, nýbrž „ovlivnění“, tj. změna chování příjemce, způsobená zprávou. To koresponduje s obecně přijímanou představou dvou navzájem propojených aspektů dokumentu – dokument jako zpráva o realitě a dokument jako proces působení na realitu.

2.2.2 Jakobsonův model jazykové komunikace

Lingvista Roman Jakobson (1896–1982) patřil k zakladatelům Pražského lingvistického kroužku a je jedním z nejvýraznějších představitelů funkčního strukturalismu. Za mani­fest Jakobsonova systémového přístupu k jazyku lze pokládat tento výrok:

„Není pochyb, že pro každé jazykové společenství, pro každého mluvčího existuje jed­nota jazyka, ale tento všeobjímající kód představuje systém vzájemně spjatých subkódů; každý jazyk obsahuje několik souběžných struktur, a každá z nich je charakterizovaná jinou funkcí.“ (Jakobson, 1995, s. 77)

Ve svém modelu konstitutivních činitelů řečové události (aktu slovní komunikace) a s ním spojených funkcí jazyka Jakobson propojuje Shannonův kybernetický přístup se sémiotickým přístupem rakouského psychologa Karla Bühlera (1879–1963). Bühler definuje tři funkce jazykového znaku: ve vztahu k předmětům a stavům věcí se proje­vuje funkce reprezentativní (něm. Darstellung), ve vztahu k vysílateli sdělení má znak funkci výrazovou (něm. Ausdruck) a ve vztahu k příjemci sdělení se projevuje apelová (výzvová) funkce (něm. Appell). (Bühler 1934) Jakobson ve své přednášce Lingvistika a poetika na konferenci Style in language v roce 1958, publikované v revidované verzi poprvé v roce 1960 (Jakobson 1960), dospěl k šesti klíčovým činitelům jazykové komu­nikace. Charakterizuje je následovně:

„MLUVČÍ (Addresser) posílá SDĚLENÍ (Message) ADRESÁTOVI (Addressee). Aby mělo působnost, vyžaduje sdělení nějaký KONTEXT (Context, ‚referent‘ v jiném, poně­kud mnohoznačném názvosloví), k němuž poukazuje, vnímatelný adresátem a buď ver­bální, nebo přístupný verbalizaci; dále vyžaduje KÓD (Code), plně nebo přinejmenším částečně společný mluvčímu a adresátovi (nebo jinými slovy, kódovateli a dekódovateli sdělení); a konečně KONTAKT (Contact), fyzikální kanál a psychické spojení mezi mluv­čím a adresátem, umožňující oběma zahájit komunikaci a setrvat v ní.“ (cit. dle Jakob­son, 1995, s. 77)

Na obrázku 3 je znázorněno, že každému z těchto strukturních prvků je přiřazena odpovídající jazyková funkce. Podle Jakobsona se v každé řečové události projeví ales­poň jedna jazyková funkce, zpravidla jich je více, přičemž obvykle jedna z nich dominuje.

Obr. 3 Model jazykové komunikace (Zdroj Jakobson, 1995, s. 78, 82).png

Obr. 3 Model jazykové komunikace (Zdroj: Jakobson, 1995, s. 78, 82)

S mluvčím je spjata funkce emotivní (angl. emotive), jež zhruba odpovídá Bühlero­vě výrazové funkci. Jejím úkolem je vyjádřit stav, postoj či emoce mluvčího související s komunikací, například pomocí citoslovců. Pojem kontext se vyskytuje už v Shannon‑Weaverově modelu a zároveň je obdobou toho, co Bühler nazývá „předměty a stavy věcí“. Jakobson mu přiřadil poznávací (angl. cognitive) jazykovou funkci, pro kterou používá též sémiotické termíny referenční (angl. referential) a denotativní (angl. de­notative). Adresátovi přiřadil Jakobson funkci konativní (angl. conative), jež je obdo­bou apelové funkce v Bühlerově modelu a působí na adresáta, typicky prostřednictvím performativních mluvních aktů (například rozkazů, zaklínadel či kleteb). Stejně jako v Shannon‑Weaverově modelu se tedy i v tomto modelu reflektuje dvojí úloha komuni­kace – prostřednictvím poznávací funkce o něčem vypovídat a pomocí konativní funkce něco ovlivňovat.

Sdělení je Jakobsonovou interpretací Saussurova pojmu parole (promluva); ve svém modelu mu určil autoreferenční poetickou funkci, která hledá význam sdělení v něm sa­motném. „Zaměření (Einstellung) na sdělení jako takové, koncentrace na sdělení pro ně samo, je POETICKÁ (poetic) funkce jazyka.“ (cit. dle Jakobson, 1995, s. 81)

Termínem kontakt je v modelu označen přenosový kanál, který je technickou podmín­kou uskutečnění komunikace. Je s ním spojena fatická (angl. phatic) funkce, jež zajišťuje informování mluvčího i adresáta o tom, že komunikace skutečně probíhá. Tím oboha­cuje představu komunikace o koncept interakce a zpětné vazby. Kód je termín převzatý z kybernetiky a v Jakobsonově pojetí je interpretací Saussurova pojmu langue (systém jazyka). Metajazyková (angl. metalingual) funkce, která mu v modelu odpovídá, zajišťuje kódování a dekódování komunikované zprávy.

 

2.2.3 Pojmový model bibliografických informací IFLA LRM

Model bibliografických informací IFLA Library reference model (IFLA LRM) byl vytvořen na půdě Mezinárodní federace knihovnických sdružení a institucí (IFLA) a v roce 2017 byl přijat jako standard IFLA. Má formu entitně relačního modelu, který konsoliduje tři předcházející modely bibliografických záznamů (FRBR – Functional requirements for bibliographic records), jmenných autorit (FRAD – Functional requirements for authority data) a věcných autorit (FRSAD – Functional requirements for subject authority data). Na obrázku 5 je znázorněno všech 11 entit modelu a jejich nejvýznamnější vztahy, tak jak jsou prezentovány v anglickém vydání standardu.

V modelu jsou uplatněny vztahy rododruhové hierarchie. Na obrázku 5 jsou však zob­razeny jen některé z nich, pro názornost proto jejich strukturu (tzv. páteřní taxonomii) uvádíme na obrázku 4 v notaci UML. Kromě rododruhové hierarchie jsou na obrázku 4 ještě vyznačeny vybrané asociativní vztahy, které zmiňujeme v popisu modelu níže.

Obr. 4 Model IFLA LRM (Zdroj IFLA, 2017, s. 86. Dostupné z httpsrepository.ifla.orghandle12345678940).png

Obr. 4 Páteřní taxonomie modelu IFLA LRM

Obr. 5 Páteřní taxonomie modelu IFLA LRM.png

Obr. 5 Model IFLA LRM (Zdroj: IFLA, 2017, s. 86. Dostupné z: https://repository.ifla.org/handle/123456789/40)

 

Na nejvyšší úrovni hierarchie se nachází entita res (z lat. označení pro věc, LRM‑E1), zahrnující všechny entity v rámci univerza diskurzu. Plní dvojí úlohu: 1) zobecňuje cha­rakteristiky entit v modelu a 2) umožňuje vyjádřit obsah (předmět, téma, aboutness) dokumentu prostřednictvím vztahu asociace mezi instancemi entity dílo a res (angl. res is subject of work / work has as subject res, LRM‑R12). Tím je v modelu vyřešen vztah dokumentu a jeho obsahu.

Entita nomen (z lat. označení pro jméno, LRM‑E9) má v modelu specifický sémiotic­ký účel: umožňuje zřetelně odlišit popisovanou věc od jejího označení. Vztah označení (angl. apellation, LRM‑R13) může spojovat entitu nomen s libovolnou další entitou, a pro­tože vztah je definován s kardinalitou jedna‑více, každá entita může mít více označení.

Entita agent (angl. agent, LRM‑E6) s podtřídami osoba (angl. person, LRM‑E7) a ko­lektivní agent (angl. collective agent, LRM‑E8) zobecňuje veškeré individuální i skupino­vé entity, jež mohou mít jakýkoli záměrný vztah k bibliografickým entitám.

Jádrem modelu jsou čtyři disjunktní bibliografické entity dílo (angl. work, LRM‑E2), vy­jádření (angl. expression, LRM‑E3), provedení (angl. manifestation, LRM‑E4) a jednotka (angl. item, LRM‑E5). Každá entita zobrazuje jiný pohled na dokument. Dílo představuje obsahovou dimenzi dokumentu, vyjádření formu obsahu a provedení s jednotkou jsou entity orientované na dimenzi hmotného nosiče.

Entita dílo v modelu reprezentuje „intelektuální nebo umělecký obsah určitého výtvo­ru“. Přídavná jména „intelektuální“ a „umělecký“ vyjadřují snahu doplnit k chápání ob­sahu i umělecký, kulturní, emotivní rozměr (Roman Jakobson by jej nejspíše ztotožnil s poetickou funkcí). Vyjádření je definováno jako „určitá kombinace znaků zprostředkující intelektuální nebo umělecký obsah“. Autoři modelu zdůrazňují, že pojem „znak“ používají v sémiotickém slova smyslu, tj. jako něco zastupující něco jiného; konkrétně vyjádření zastupuje pro uživatele dílo. Provedení se v modelu chápe jako „množina všech nosičů, u kterých se předpokládá, že sdílejí stejné charakteristiky intelektuálního nebo umělec­kého obsahu a aspektů fyzické formy. Tato množina je definována jak celkovým obsa­hem, tak plánem výroby jeho nosiče nebo nosičů“. Jednotka je entita zastupující „objekt nebo objekty nesoucí znaky určené ke sdělování (vyjádření, přenosu) intelektuálního nebo uměleckého obsahu“.

V modelu IFLA LRM se zdůrazňuje těsné propojení a vzájemná závislost obsahu a formy dokumentů, jejichž abstraktní reprezentace v modelu je sice rozdělena do čtyř entit, ale které ve skutečnosti tvoří celek (obsah je vnímán prostřednictvím formy). Jed­nota obsahu a formy je modelována několika způsoby: vztahem entit res a nomen, který spojuje označovaný obsah s označující formou, vztahy realizace a ztělesnění, a pro­střednictvím atributu reprezentativního vyjádření.

Asociativní vztahy realizace (angl. work is realized through expression, LRM‑R2) a ztělesnění (angl. expression is embodied in manifestation, LRM‑R3) propojující entity dílo, vyjádření a provedení vyjadřují jejich těsnou souvislost i z hlediska časového. „Dílo počíná svou existenci současně s vytvořením jeho prvního vyjádření.“ (IFLA, 2017, s. 21) Totéž platí pro vyjádření, jež „počíná svou existenci současně s vytvořením jeho prvního provedení“ (IFLA, 2017, s. 23). Jinými slovy „žádné dílo nemůže existovat, aniž existuje (nebo v minulosti existovalo) alespoň jedno jeho vyjádření“ (IFLA, 2017, s. 21) a „žádné vyjádření nemůže existovat, aniž existuje (nebo v minulosti existovalo) alespoň jedno jeho provedení“ (IFLA, 2017, s. 23).

Atribut reprezentativního vyjádření (angl. representative expression attribute, LRM‑E2-A2) umožňuje zvolit mezi různými vyjádřeními téhož díla to, jež bude považo­váno za reprezentativní či kanonické, a začlenit jeho formální atributy (například jazyk, v němž dílo napsal jeho autor) přímo do charakteristiky díla. Tato konstrukce ve svých důsledcích porušuje deklarovaný disjunktní vztah entit a vede k jejich překrývání.9 Autoři modelu zdůvodňují toto řešení tím, že i když je dílo definováno jako obsah, uživatelé ho často identifikují pomocí jeho formálních vlastností.

Na rozdíl od obou modelů popsaných v předchozích částech, které kontext souvisejí­cí s obsahem sdělení zmiňují, aniž by ho blíže specifikovaly, model IFLA LRM modeluje jeho strukturu prostřednictvím entit místo (angl. place, LRM‑E10) a časový rozsah (angl. time‑span, LRM‑E11), jež zobecňují veškeré prostorové a časové charakteristiky entit v bibliografickém univerzu.

 

2.3 Pojmová analýza modelů komunikace

V této části jsou uvedeny pojmy, jež byly odvozeny z modelů představených v části 2.2. Cílem analýzy nebyl kompletní popis modelů, pro účely studie jsme vybrali pouze ty poj­my, jež považujeme za relevantní z hlediska definování pojmu dokument.

I když každý z komunikačních modelů používá svoji vlastní terminologii, na pojmové úrovni jsou patrné jejich společné rysy. Ty jsme se snažili zachytit v tabulce 2, v jejíchž řádcích jsme umístili významově si odpovídající pojmy. V úvodní skupině jsou uvede­ny pojmy představující „aktivní“ lidské či technologické prvky komunikačního procesu. Následují pojmy, které jsme v souladu s kritérii pro definování dokumentu stanovenými v části 2.1 seskupili na základě toho, zda se vztahují k obsahové dimenzi dokumentu, k dimenzi formy obsahu či k dimenzi hmotného nosiče. V případě modelu IFLA LRM jsou k některým pojmům ještě doplněny výroky, které charakterizují jejich vzájemné vztahy.

Provedené srovnání je pochopitelně založeno na podobnosti, nikoli na ekvivalenci; rozhodně nelze tvrdit, že si pojmy uvedené na jednom řádku stoprocentně odpovída­jí. Například Jakobson definuje svůj kontakt nejen jako shannonovský „fyzikální kanál“, ale i jako „psychické spojení“ mluvčího a adresáta; dílo z modelu IFLA LRM určitě nelze ztotožnit výhradně s poetickou funkcí jazykového sdělení.

Pro účely konstrukce vlastního modelu dokumentu jsme následně provedli syntézu významově si odpovídajících pojmů z jednotlivých modelů. Pojmy jsme rozdělili do dvou skupin: první zahrnuje abstraktní pojmy (třídy, tzv. univerzálie), které nemají časové ani prostorové charakteristiky, ve druhé jsou termíny, jež označují konkrétní pojmy repre­zentující fyzické objekty, které existují v čase a prostoru (tzv. partikulárie). Výsledkem je sedm pojmů, uvedených v tabulce 3.

Aby bylo možné použít tyto pojmy pro konstrukci vlastního pojmového modelu doku­mentu, je nezbytné specifikovat jejich význam a vzájemné vztahy. Níže uvedené cha­rakteristiky jsou zpracovány výhradně za tímto účelem a nečiní si nárok na obecnou platnost.

V případě pojmu obsah zůstaneme u intuitivního chápání jeho významu, jenž bude v našem modelu znázorňovat to, co se komunikuje.10 Koresponduje s pojmy, jež jsou v tabulce 2 seskupeny ve stejnojmenné kategorii „obsah“: zpráva v Shannon‑Weaverově modelu, sdělení a kontext v Jakobsonově modelu, entita dílo spolu s kontextovými enti­tami res, časový rozsah a místo v modelu IFLA LRM.

Abstraktní pojem médium jsme zvolili jako zastřešující pro pojmy signál, vysílač a při­jímač ze Shannon‑Weaverova modelu, kód v Jakobsonově modelu a entity vyjádření, provedení a jednotka v modelu IFLA LRM. Pojem médium je hierarchicky členěn na tři typy: abstraktní formu obsahu a abstraktní kontext (viz stejnojmenné pojmy v Shannon‑Weaverově a Jakobsonově modelu a pojmy časový rozsah a místo v modelu IFLA LRM) a konkrétní hmotný nosič zahrnující kanál ze Shannon‑Weaverova modelu, kontakt z Ja­kobsonova modelu a provedení a jednotku z modelu IFLA LRM.

Tab. 2 Srovnání pojmů z jednotlivých modelů

Shanon-weaverův modelJakobsonův modelModel IFLA LRM
Informační zdroj

 

Mluvčí
Emotivní funkce Agent
Vysílač (kóduje)
Cíl Adresát Konativní funkce
Přijímač (dekóduje)
Zpráva Sdělení Poetická funkce Dílo Dílo je obsahem výtvoru obsah
Kontext Poznávací funkce Res Dílo má předmět res
Časový rozsah Res má časovou a prostorovou charakteristiku
Místo
Signál Kód Meta-jazyková funkce Vyjádření

Vyjádření realizuje dílo

Vyjádření je (sémiotický) znak Nomen označuje Res

forma obsahu
Kanál Kontakt Faktická funkce Provedení Provedení ztělesňuje Vyjádření Jednotka ilustruje Provedení Provedení je nosič (zákonodárného) obsahu hmotný nosič

 

Tab. 3 Pojmový aparát pro tvorbu vlastního modelu dokumentu

Abstraktní pojmy (univerzálie)Konkrétní pojmy (partikulárie)
Obsah
Médium Forma obsahu
Kontext
Hmotný nosič
Informační zdroj Dokument

 

Obvyklý význam přisuzovaný pojmu médium vychází z jeho etymologie: to, co je mezi, uprostřed, tedy prostředek či prostředí. V případě komunikace se médium nachází mezi zdrojem a příjemcem sdělení a umožňuje tzv. nepřímou komunikaci, založenou nikoli na přímém kontaktu, ale na obsahu zprostředkovaném médiem. Médium coby jakýkoli prostředek umožňující komunikovat obsah budeme spolu s Richardem Müllerem a spolu­autory chápat v dialektické jednotě prostředku a prostředí (kontextu): „Ukazuje se, že na nejobecnější úrovni můžeme vposled rozlišit dva, ovšem velmi těžko slučitelné významy pojmu média, které můžeme výstižně označit jako instrumentální a environmentální – odpovídající na otázky Čím? V čem?“ (Müller a Chudý, 2020, s. 568) Naše pracovní vy­mezení pojmu médium zahrne tedy jak hmotnou infrastrukturu komunikace a její kontext, tak formu, která umožňuje vyjádřit obsah sdělení.

Celek, který vznikne spojením komunikovaného obsahu a média, označujeme v sou­ladu s převládající terminologií jako informační zdroj.11 Pojem informační zdroj tedy chá­peme jako abstraktní vyjádření jednoty obsahu a formy. Dialektická jednota sémantiky sdělení a jeho komunikačního formátu je samozřejmě i charakteristickým znakem pojmu informace, který v tomto významu tvoří pilíř pojmového aparátu informační vědy. Opět se tedy nabízí otázka, zda by tento abstraktní pojem nebylo vhodnější označit jako in­formaci. Přikloníme se v této věci k názoru Patricka Wilsona, který v úvaze o předmětu bibliografické kontroly dospěl k závěru, že to, co se „kontroluje“, tj. bibliograficky zpraco­vává, není samotná informace, nýbrž entita, již označuje jako text, jež může (a zároveň nemusí) být využita jako zdroj informací. Argumentuje tím, že smysl, jehož nabývá pro uživatele informační zdroj, nelze ztotožnit s explicitním významem jednotlivých výroků, z nichž je vytvořen. „To, co text říká, není nutně to, co odhaluje nebo co nám umožňuje odvodit.“ (Wilson, 1968, s. 18)

Konkrétní pojem dokument, odvozený z pojmu informační zdroj, zhruba odpovídá en­titě provedení z modelu IFLA LRM. Jeho charakteristiky se pokusíme vymezit prostřed­nictvím vlastního modelu v následující části.

 

3 Návrh modelu dokumentu

Pro tvorbu vlastního modelu dokumentu jsme zvolili formu diagramu tříd v jazyce UML v notaci podle normy ISO 24156-1 (2014), která upravuje použití UML v terminologické práci. Strukturu modelu tvoří třídy znázorněné obdélníkem, které reprezentují pojmy, a čáry nebo šipky znázorňující jejich vzájemné vztahy. Vztah asociace je znázorněný jednoduchou čárou, v případě asymetrického vztahu čárou zakončenou šipkou. Vztah generické hierarchie rod – druh je zobrazený pomocí šipky ukončené trojúhelníkem, jež směřuje od dětské třídy k třídě rodičovské. Partitivní hierarchie je znázorněná šipkou ukončenou kosočtvercem, jež míří od třídy–části ke třídě–celku. Pro usnadnění orientace v modelu jsme jej rozdělili do dvou částí, jež jsou propojeny třídami dokument a metadata. V první části je vyjádřen vztah dokumentu k ostatním pojmům, druhá část modelu se zaměřuje na granularitu dokumentů a na jejich typologii.

 

3.1 Dokument a jeho kontext

Diagram na obrázku 6 je v souladu s povahou zahrnutých pojmů členěn do dvou úrovní, oddělených tečkovanou čárou. V horní části se nacházejí abstraktní pojmy reprezentované abstraktními třídami, které nemají žádné konkrétní instance (resp. jejich instancemi jsou konkrétní třídy), a ve spodní části jsou pojmy konkrétní (viz tabulka 3 v části 2.3).

Obr. 6 Vztah dokument médium informační zdroj.png

Obr. 6 Vztah dokument – médium – informační zdroj

Nejobecnějšími třídami v hierarchii naznačené diagramem jsou obsah a médium. V souladu s pracovními definicemi, které jsme zformulovali v části 2.3, za obsah považujeme to, co se komunikuje, a médium představuje to, čím, jak a kde se komunikuje.

V našem modelu slouží třída médium k logickému (jak již bylo připomenuto, v praxi neproveditelnému) oddělení obsahu a formy komunikace. Tři aspekty, resp. specifické typy média představují abstraktní třídy forma obsahu a kontext a konkrétní třída hmotný nosič.

Třída informační zdroj je v našem modelu chápána rovněž jako abstraktní třída, která nemá žádné fyzické instance. V diagramu je zobrazena jako celek, který vytvářejí dvě komponenty – obsah a forma obsahu, jež je specifickým typem média. Vztah asociace, který propojuje třídy informační zdroj a kontext, vyjadřuje vliv, který má na informační zdroj prostředí, v němž existuje.

K třídám představujícím pojmy odvozené z modelů komunikace je v našem modelu ještě doplněna abstraktní třída metadata. Její zařazení je motivováno charakterem modelu IFLA LRM, jenž bývá též někdy označován jako pojmový model bibliografických metadat. Vztah informační zdroj – metadata je dvojího druhu. Jednak jsou metadata specifickým typem informačního zdroje, což znázorňuje symbol rododruhové hierarchie, jednak jsou s informačním zdrojem spojena vztahem asociace.12 Asociativní vztah metadat k informačnímu zdroji může mít různou sémantiku, nejobvyklejší jsou tyto typy vztahů: 1) metadata reprezentují vlastnost informačního zdroje (například název, jazyk, datum vytvoření) a 2) metadata umožňují provádět operace s informačními zdroji (například identifikovat, najít nebo vybrat relevantní zdroj).

Pojem dokument je modelován jako konkrétní typ informačního zdroje. Vztah rododruhové hierarchie, který ho spojuje s informačním zdrojem, dovoluje na třídu dokument přenést díky dědičnosti všechny vlastnosti i vztahy informačního zdroje. Stejně jako informační zdroj je tedy dokument jednotou obsahu a formy obsahu a je ovlivněn kontextem. Navíc je propojen vztahem partitivní hierarchie s hmotným nosičem. Dokument je celek, hmotný nosič tvoří jeho neoddělitelnou část. Samotný hmotný nosič je fyzickou konkretizací toho, co na abstraktní úrovni platí pro jeho generický pojem médium.

 

3.2 Dokument a jeho granularita (makro- a mikrostruktury)

Záměrem diagramu na obrázku 7 je zobrazit dokument již nikoli ve vztahu k souvisejícím pojmům, ale prostřednictvím vztahů hierarchie celek – část ukázat zobecněný způsob jeho (mikro)strukturování a začleňování dokumentů do rozsáhlejších (makro)struktur. Do modelu jsou navíc doplněny dva významné typy dokumentů – kolekce a data. Všechny pojmy uvedené v tomto diagramu jsou konkrétní, předpokládá se jejich zakotvení v čase a v prostoru a existence fyzických instancí. To je i případ třídy nazvané metadatový prvek, která je specifikací abstraktní třídy metadata z předchozího diagramu na obrázku 6.

Obr. 7 Granularita dokumentů.png

Obr. 7 Granularita dokumentů

Třída dokument má v diagramu znázorněny dva rozdílné partitivní vztahy. První vztah s názvem komponenty propojuje dokument jako celek s třídou element dokumentu, která představuje jeho část. Element (prvek) dokumentu může být jakákoli součást menší než samotný dokument a zároveň větší než jeho základní stavební jednotka (tj. např. bit, pixel). Podle normy ISO 690 (2021, 3.7) je součást (angl. component part) dokumentu „entita poskytnutá tvůrcem jako součást hlavního dokumentu“ (například jmenný rejstřík knihy). Vysoce abstraktní a formálně propracovaný systém definování komponent dokumentů obsahuje norma pro architekturu otevřených dokumentů ISO/IEC 861313. Rozlišuje mezi elementy obsahu, jež tvoří architekturu obsahu dokumentu a elementy formy dokumentu, mezi nimiž ještě rozlišuje logické a vzhledové (angl. layout) elementy. V současnosti jsou k definování elementů digitálních dokumentů nejčastěji používány značkovací jazyky (např. HTML). Existence elementů v dokumentu vede k vytváření dílčích relativně samostatných mikrostruktur dokumentu, který je zároveň vnímán jako samostatná a celistvá jednotka obsahu.

Druhým partitivním vztahem dokumentu v našem diagramu je rekurzivní vztah nazvaný agregáty. Tento vztah chápeme stejně jako v modelu IFLA LRM, v němž je agregát vymezen jako provedení, které zahrnuje více vyjádření (IFLA, 2017, s. 93). V agregovaném provedení je buď zahrnuto (ztělesněno) více vyjádření různých děl (například ve sborníku), nebo více různých vyjádření téhož díla (například ve vícejazyčném vydání). Takovéto členění vede k tvorbě makrostruktur, v jejichž celku je možné rozpoznat více různých samostatných jednotek obsahu.

Cílem našeho modelu nebylo vytvoření komplexní typologie dokumentů. Považujeme nicméně za užitečné zobrazit v modelu dva významné typy dokumentů – kolekce a data, a vyjasnit jejich vztah k pojmu dokument. Kolekce je množina uspořádaných samostatných dokumentů. V terminologii modelu IFLA LRM se jedná o množinu jednotek, pro niž se v praxi používají různá označení, např. sbírka, fond, soubor, korpus, báze, databáze, repozitář. V normě ISO 690 (2021, 3.6) je definována jako „jakákoli množina jednoho nebo více informačních zdrojů shromážděných na základě nějaké společné charakteristiky, a to buď za nějakým účelem, nebo jako výsledek nějakého procesu“.

Navzdory intuitivní představě kolekce jako celku a dokumentů jako jeho částí není vztah mezi dokumentem a kolekcí v našem modelu definován jako vztah agregace (kolekce není agregát), ale jako asociativní vztah – dokument je umístěn v kolekci. A zároveň, jak objasnili Jonathan Furner (2016, s. 299–303) a Michael Buckland (2017, s. 48–49), lze na kolekci pohlížet jako na dokument. Tuto skutečnost vyjadřuje v diagramu vztah rododruhové hierarchie mezi zmíněnými třídami – kolekce je specifický typ dokumentu. Vztah dokumentu a kolekce je tedy dalším případem nepřímé rekurze v našem modelu. Pojem data je v současnosti velmi frekventovaný, a protože objem datové komunikace ve společnosti neustále vzrůstá, bývá někdy vnímán i jako ekvivalent pojmu dokument. Poměrně rozšířenou představou je opět intuitivní představa dokumentu jako celku složeného z dat. V našem modelu jsou však data chápána jako specifický typ dokumentu, tj. je jim přisuzován obsah, forma i hmotný nosič. Třída datová sada (soubor dat) v našem modelu zobrazuje specifický typ kolekce, v níž je umístěna množina uspořádaných dat. Specifickým typem dat je metadatový prvek, který má s daty společnou formu. Zároveň je metadatový prvek specifickým typem metadat, s nimiž je propojen rovněž vztahem generické hierarchie. Díky této polyhierarchii je možné, aby metadatové prvky sdílely obecné vlastnosti dat a zároveň asociativní vztah metadat k informačním zdrojům, resp. k dokumentům.

 

3.3 Ověření použitelnosti modelu

Metoda modelování obvykle zahrnuje i fázi testování navrženého modelu. Kromě logické správnosti se rovněž testuje použitelnost modelu pro praktický účel, kvůli němuž byl vytvořen. V případě našeho pracovního modelu dokumentu jsme se rozhodli ověřit, zda umožňuje reprezentovat konkrétní kategorie dokumentů používané aktuálně v katalogizační praxi knihoven. K tomuto testování byly použity typologie obsažené v řízených slovnících dvou mezinárodních norem pro popis dokumentů – ISBD (Mezinárodní standardní bibliografický popis) a RDA (Popis zdrojů a přístup k nim), které koncepčně vycházejí z modelu IFLA LRM.

Při návrhu typologie v diagramu tříd (tj. seznamu podtříd nějaké třídy) je důležité jednoznačně vymezit kritérium členění, nejčastěji založené na vhodném atributu členěné třídy. Protože takových atributů může mít třída více, je také možné vytvořit pro jednu třídu více typologií. Technické řešení pak spočívá v doplnění atributů do příslušných tříd v modelu; pro tyto atributy pak lze vypracovat slovníky hodnot, které označují konkrétní typy.

Pro testování našeho modelu jsme zvolili typologie dokumentů založené na jejich formálních atributech. Ty jsou v modelu reprezentované abstraktní třídou Forma obsahu a konkrétní třídou Hmotný nosič.

U dvou obvykle uplatňovaných kritérií členění pro kategorizaci forem obsahu lze rozpoznat objektivní a subjektivní způsob definování dokumentu, který jsme charakterizovali v části 2.1: objektivní kategorizace je založená na typu znaků, jimiž je vyjádřen obsah (například datový soubor, text), subjektivní kategorizace je zaměřená na lidské smysly, jimiž jsou znaky vnímány (sluch, chuť, čich, hmat, zrak).

Konkrétní typologie dokumentů podle znakových systémů použitých k vyjádření obsahu jsou uvedeny v řízeném slovníku formy obsahu ISBD14 a v řízeném slovníku typu obsahu RDA15. Typologie dokumentů podle lidských smyslů pro vnímání obsahu je k dispozici v řízeném slovníku obsahové kvalifikace smyslové specifikace ISBD16.

Rovněž pro typologii hmotných nosičů lze použít různá kritéria. Kromě obvyklé „objektivní“ typologie materiálů a objektů, jež tvoří fyzickou bázi nosiče (například audiokazeta, mikrofiš, svazek) se lze setkat i s typologií přístrojů či zařízení, jejichž prostřednictvím je obsah na nosiči přístupný uživateli (například počítač, mikroskop). Významné je členění podle typu záznamu zachycující dichotomii dokumentů analogových a digitálních.

Existující typologie dokumentů podle jejich nosičů je obsažena v řízeném slovníku typu nosiče RDA17. Typologii dokumentů podle zařízení potřebných k zpřístupnění jejich obsahu nabízejí řízený slovník typu média ISBD18 a řízený slovník typu média RDA19. Členění na analogové a digitální dokumenty umožňuje zaznamenat řízený slovník typu záznamu RDA20.

V tabulce 4 je naznačen způsob řešení reprezentace typů dokumentů v modelu. Ke třídám Forma obsahu a Hmotný nosič jsou ve druhém sloupci doplněny příslušné atributy vyjadřující kritérium členění a ve třetím sloupci jsou příklady reálných řízených slovníků, jejichž hodnotami lze dané atributy naplnit.

 

Třída modeluAtributŘízený slovník hodnot pro atribut
forma dokumentu Znaky pro vyjádření obsahu

Formy obsahu ISBD

Typ obsahu RDA

hmotný nosič Lidské smysly pro vnímání obsahu Obsahová kvalifikace smyslové specifikace ISBD
Nosič Typ nosiče RDA
Zařízení

Typ média ISBD

Typ média RDA

Způsob záznamu Typ záznamu RDA

Tab. 4 Typologie forem obsahu a hmotných nosičů

Provedené testování samozřejmě nelze považovat za vyčerpávající, pro tento malý vzorek však potvrdilo, že navržený model dokumentu je kompatibilní s nástroji popisování a typologie dokumentů založenými na jejich formátu, jež jsou obvyklé v praxi.

 

4 Shrnutí: směrem k funkční definici dokumentu

Model dokumentu prezentovaný v této studii je statický, zaměřuje se výhradně na prvky a jejich vzájemné vztahy. Dalším krokem směrem k systémovému pohledu na dokument tedy musí být určení funkcí a jejich přiřazení k příslušným komponentám modelu. Na dokument lze zřejmě vztáhnout tvrzení adresované médiím: „Ohled na procesy […] by pak otevíral cestu k nejobecnějšímu popisu mediality jako toho, co mají média společného […] Postihnout operace či procesy vázané s médii je tedy klíčové.“ (Müller a Chudý, 2020, s. 570) Domníváme se, že stejně jako bylo možné statický model dokumentu odvodit z analýzy komunikačních modelů, mohly by funkce v těchto modelech definované posloužit jako základ pro pojmovou analýzu a následnou transformaci stávajících modelů. Předběžný přehled potenciálně relevantních funkcí je uveden v tabulce 5.

 

Shannon-Weaverův modelJakobsonův modelModel IFLA LRM
Výběr zprávy Kódování zprávy Přenos signálu Dekódování signálu Šum (zkreslení obsahu) Emotivní funkce Konativní funkce Poetická funkce Poznávací funkce Metajazyková funkce Fatická funkce Najít dokument Určit dokument Vybrat dokument Získat dokument Prozkoumat, objevit dokument

Tab. 5 Funkce dokumentu v komunikačních modelech

 

Zatím má přehled funkcí podobu prostých seznamů, označení jednotlivých funkcí je doslovně převzato z jednotlivých modelů a nebyly podniknuty žádné kroky pro jejich srovnání. To bude vyžadovat důkladnou analýzu. Je patrné, že každá sada funkcí míří k jiné dimenzi dokumentu: V Shannon­‑Weaverově modelu se funkce zaměřují na samotný proces komunikace, Jakobsonův model zachycuje účinek, který má komunikované sdělení na příjemce, a model IFLA LRM preskriptivním způsobem postuluje funkce, jež mají plnit metadata směrem k dokumentu. Model se omezuje na funkce bibliografických metadat odpovídající požadavkům koncových uživatelů a nezahrnuje funkce spojené s administrativními, správními nebo autorskoprávními agendami knihoven.

Možná by se sjednocující platformou pro pohled na tyto různorodě definované funkce mohla stát dvojice úloh bibliografické kontroly podle Patricka Wilsona – popsat a využít dokument (Wilson, 1968, s. 20) v kombinaci s trojicí funkcí médií definovaných teoretikem médií Friedrichem Kittlerem jako přenos, uchování a zpracování informace (Kittler, 1993, s. 8). Další podněty by bylo možné očekávat od teorie dokumentových aktů (Smith 2012).

 

Závěr

Cílem, který jsme si vytkli pro tuto studii, bylo ověřit použitelnost pojmové analýzy referenčních modelů sociální komunikace ke konstrukci pojmového modelu dokumentu. Tento cíl byl splněn: bylo prokázáno, že zvolené komunikační modely poskytují relevantní pojmovou základnu použitelnou pro takový účel. Kromě pojmů, jež byly metodou pojmové analýzy z modelů odvozeny, se ukázaly jako užitečné i charakteristiky jejich vzájemných vztahů v jednotlivých modelech. Vzhledem k tomu, že modely použité k analýze jsou zakotveny v rozdílných teoretických disciplínách, lze tuto studii považovat i za příspěvek k interdisciplinárnímu propojení informační vědy s dalšími vědními obory.

Navazujícím dílčím cílem bylo využití výsledků analýzy tří vybraných komunikačních modelů ke konstrukci vlastního pojmového modelu dokumentu. Použití metody modelové tvorby a techniky grafického modelování formou diagramu tříd UML umožnilo přistoupit k řešení této úlohy názorným způsobem, který zřetelně a jednoznačně vyjadřuje sémantiku jednotlivých komponent modelu včetně jejich vzájemných vztahů. Jak ukázala dílčí sonda zaměřená na formální typologie dokumentů, je navržený model připraven i k testování použitelnosti pro reprezentaci konkrétních instancí dokumentů nebo jejich dílčích aspektů.

Konkrétní příspěvek navrženého modelu k rozvoji teorie dokumentu spatřujeme ve třech hlavních oblastech: 1) návrh řešení vztahu pojmu dokument k souvisejícím pojmům informace, médium a informační zdroj, 2) návrh obecného způsobu modelování granularity dokumentů a 3) návrh obecného způsobu modelování typologie dokumentů.

Domníváme se, že touto studií jsme prokázali, že metoda pojmové analýzy a pojmového modelování je pro teorii dokumentu relevantní metodou. První kroky tímto směrem, které jsme podnikli a představili v tomto článku, lze považovat spíše za předběžnou sondu do problematiky. K řešením, která jsme během pojmové analýzy a konstrukce modelu přijali, existují jistě alternativy, které by bylo vhodné prodiskutovat v širším okruhu řešitelů. Přesto už ve stávající provizorní podobě naznačují, že by tato metoda mohla v budoucnu přinést užitečné výsledky. Další možnosti pokračování tímto směrem vidíme především v orientaci na funkční aspekty dokumentu.

 

Poznámky

1 Definování pojmu informace přesahuje zaměření tohoto článku. Upozorníme pouze, že pokud v tomto textu používáme termín informace, míníme tím upořádané smysluplné údaje.

2 Viz například definice dokumentu v terminologické normě ISO 5127:2017 (3.1.1.38) a v normě ISO 690 (2021, 3.13): „zaznamenané informace nebo hmotný předmět, který je možno považovat za jednotku procesu dokumentace“.

3 Zájemce o podrobnější zdůvodnění odkazujeme na esej Patricka Wilsona (1968, s. 15–19).

4 Poznámka: Na fenomenologickém přístupu je založen i diachronní (historický) pohled na dokument, který se zabývá otázkou, ve které fázi svého životního cyklu byl zkoumaný objekt považován za dokument (Buckland, 2017, s. 23–24).

5 Jak dále uvidíme, dimenze struktura – funkce a obsah – forma nejsou zcela disjunktní, přinejmenším to platí pro kategorie formy a struktury.

6 Viz „poschoďový koláč sémantického webu“ (semantic web layer cake) na https://www.w3.org/2007/03/layerCake.png nebo na https://en.wikipedia.org/wiki/Semantic_Web_Stack.

7 Termín „bibliografické univerzum“ není chápán jednotně. Nejčastěji se ztotožňuje s množinou bibliografických entit (v modelu IFLA LRM je představují entity dílo, vyjádření, provedení a jednotka). Někdy se ovšem o samotném celém modelu IFLA LRM mluví jako o modelu bibliografického univerza (IFLA, 2017, s. 5). Pro účely naší studie budeme termín bibliografické univerzum používat v prvním významu, tj. jako množinu bibliografických entit. Přesnější by tedy bylo říci, že model IFLA LRM pokrývá bibliografické univerzum a s ním bezprostředně související entity.

8 Rozdíl mezi informací a zprávou v tomto modelu hraje důležitou roli. Autoři jasně deklarují, že to, co se komunikuje, nejsou informace, ale zprávy (Shannon a Weaver, 1949, s. 99–100).

9 Obdobně lze ostatně v Shannon‑Weaverově modelu pozorovat překrývání rovin techniky, sémantiky a efektivity komunikace. Rovněž Jakobsonovy funkce jazykového znaku nejsou považovány za striktně disjunktní a jsou v různé míře přítomné v každém jazykovém aktu.

10 Podrobněji se problematice obsahu věnujeme v (Kučerová 2017). Sémiotickými a sémantickými as­pekty dokumentu se rovněž zabývá Jiří Stodola (Stodola 2020).

11 I když jsme v naší studii dali přednost termínu obsah před termínem informace, novotvar „zdroj obsahu“ nepovažujeme za vhodné zavádět.

12 Vztah nepřímé rekurze metadata – informační zdroj není neobvyklý, v jazykové komunikaci je obdobně uvažován vztah metajazyk – objektový jazyk.

13 ISO/IEC 8613-1, 1994. Information technology – Open Document Architecture (ODA) and interchange format: Introduction and general principles – Part 1. 1. ed. Geneva: International Organization for Stan­dardization, 1994-12. 77 s.

14 IFLA. ISBD content form [online]. Dostupné z: http://iflastandards.info/ns/isbd/terms/contentform.

15 RDA content type [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/RDAContentType/.

16 IFLA. ISBD content qualification of sensory specification [online]. Dostupné z: http://iflastandards.info/ ns/isbd/terms/contentqualification/sensoryspecfication.

17 RDA carrier type [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/RDACarrierType/.

18 IFLA. ISBD media type [online]. Dostupné z: http://iflastandards.info/ns/isbd/terms/mediatype.

19 RDA media type [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/RDAMediaType/.

20 RDA type of recording [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/typeRec/.

 

Literatura

BEARD, David, 2008. From work to text to document. Archival science. September 2008, 8(3), 217–226. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s10502-009-9083-4. ISSN 1389-0166 (print). ISSN 1573-7500 (online).

BUCKLAND, Michael Keeble, 2017. Information and society. Cambridge: The MIT Press. 217 s. ISBN 978-0-262-53338-6.

BÜHLER, Karl, 1934. Sprachtheorie: die Darstellungsfunktion der Sprache. Jena: G. Fischer. xvi, 434 s.

FURNER, Jonathan, 2016. „Data“: the data. In: Matthew KELLY a Jared BIELBY, ed. Informa­tion cultures in the digital age: a festschrift in honor of Rafael Capurro. Wiesbaden: Springer, s. 287–306. ISBN 978-3-658-14679-5 (print). ISBN 978-3-658-14681-8 (online). Dostupné z: htt­ps://doi.org/10.1007/978-3-658-14681-8_17.

GLUSHKO, Robert J., 2016. The concept of „resource“. In: Robert J. GLUSHKO, ed. The discipline of organizing: professional edition [online]. 4th ed. O‘Reilly Media, chapter 1.3, s. 36–38. Dostupné z: https://ischools.org/resources/Documents/Discipline%20of%20organizing/Professional/TDO4-Prof‑CC‑Chapter1.pdf [cit. 2022-09-21].

IFLA, 2017. IFLA library reference model: a conceptual model for bibliographic information [online]. Pat Riva, Patrick LEBOEUF, Maja ŽUMER, ed. Hague: International Federation of Library Asso­ciations and Institutions, rev. August 2017 as amended and corrected through December 2017 [cit. 2022-09-21]. 101 s. Dostupné z: https://www.ifla.org/publications/node/11412.

ISO 690, 2021. Information and documentation – Guidelines for bibliographic references and ci­tations to information resources. 4th ed. Geneva: International Organization for Standardization, 2021-06. ix, 160 s.

ISO 24156-1, 2014. Graphic notations for concept modelling in terminology work and its relation­ship with UML – Part 1: Guidelines for using UML notation in terminology work. 1st ed. Geneva: International Organization for Standardization, 2014-10. 24 s.

JAKOBSON, Roman, 1960. Linguistics and poetics. In: Style in language. Thomas Albert SEBEOK, ed. Cambridge (Mass.): MIT Press, s. 350–377. – česky: JAKOBSON, Roman, 1995. Lingvistika a poetika. In: Poetická funkce. Miroslav ČERVENKA, ed. Vyd. tohoto souboru 1. Jinočany: H & H, s. 74–105. ISBN 80-85787-83-0.

KITTLER, Friedrich Adolf, 1993. Draculas Vermächtnis: Technische Schriften. Leipzig: Reclam. 259 s.

KUČEROVÁ, Helena, 2017. Sémantická problematika organizace znalostí. In: Organiza­ce znalostí: klíčová témata. Praha: Karolinum, s. 201–230. ISBN 978-80-246-3587-3 (brož.). ISBN 978-80-246-3597-2 (pdf).

KUČEROVÁ, Helena, 2018. Pojem modelu a pojmový model v informační vědě. Knihovna: knihov­nická revue. 29(2), 5–32. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online).

KUČEROVÁ, Helena, 2021. Teorie dokumentu: od antilopy k informační architektuře. Knihovna: knihovnická revue. 32(2), 5–34. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online).

LUND, Niels Windfeld, 2004. Documentation in a complementary perspective. In: Warden Boyd RAYWARD, ed. Aware and responsible: Papers of the Nordic‑International Colloquium on Soci­al and Cultural Awareness and Responsibility in Library, Information and Documentation Studies (SCARLID). Oxford: Scarecrow Press, s. 93–102. ISBN 0-8108-4954-2.

LUND, Niels Windfeld, 2010. Document, text and medium: concepts, theories, and disciplines. Jour­nal of documentation. September 2010, 66(5), 734–749. ISSN 0022-0418. Dostupné z: https://doi. org/10.1108/00220411011066817.

MÜLLER, Richard, Tomáš CHUDÝ a kol., 2020. Za obrysy média: literatura a medialita. Pra­ha: Ústav pro českou literaturu AV ČR: Karolinum. 665 s. ISBN 978-80-246-4688-6 (Karolinum). ISBN 978-80-7658-005-3 (Ústav pro českou literaturu AV ČR).

OTLET, Paul, 1934. Traité de documentation: le livre sur le livre, théorie et pratique. Bruxelles: Edi­tions Mundaneum. 431 s.

RANGANATHAN, Shiyali Ramamrita, 1931. The five laws of library science. Madras: The Madras Library Association; London: Edward Goldston. 458 s.

SHANNON, Claude Elwood a Warren WEAVER, 1949. The mathematical theory of communication. Urbana: University of Illinois Press, 1949. 125 s.

SMITH, Barry, 2012. How to do things with documents. Rivista di estetica. 50, 179–198. ISSN 0035-6212 (print). ISSN 2421-5864 (online). Dostupné z: https://doi.org/10.4000/estetica.1480.

STODOLA, Jiří, 2020. Ontologický a sémantický status díla: impulzy literární vědy k promýšlení standardní knihovnické ontologie. Knihovna: knihovnická revue. 31(2), 29–44. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online).

VODIČKOVÁ, Hana, 2007. Malá úvaha o české knihovnické terminologii v souvislosti s no­vými „pařížskými principy“ pro katalogizační pravidla aneb o FRBR. Čtenář. 2007, 59(1), 4–8. ISSN 0011-2321.

WILSON, Patrick, 1968. Two kinds of power: an essay on bibliographical control. Berkeley: Universi­ty of California Press, 1987, © 1968. 155 s. California library reprint series. ISBN 978-0-520-03515-7.

 

KUČEROVÁ, Helena. Teorie dokumentu a modely komunikace. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(2), 5–28. ISSN 1801-3252.

21.12.2022




Vyhledávání
Webinář: Jak zapojit knihovnu do využívání systému DNNT

Termín: 8. 2. 2023, 9 - 10 hod.
Odkaz na připojení (ZOOM)

Termín: 15. 2. 2023, 9 - 10 hod.
Odkaz na připojení (ZOOM)

dnnt_logo_znak_barva_cmyk.jpg

ČSN ISO 690 - informace a dokumentace

1.12.2022 začala platit nová norma ČSN ISO 690 (01 0197) Informace a dokumentace - Pravidla pro bibliografické odkazy a citace informačních zdrojů, kterou se nahrazuje norma ČSN ISO 690 z března 2011.

Tento dokument předepisuje sadu pravidel, zásad a požadavků na přípravu bibliografických citací a citací ve zdrojích, které nejsou primárně bibliografické. Norma je použitelná na bibliografické citace a citace všech druhů informačních zdrojů, včetně monografií, periodik, příspěvků v monografiích či periodikách, patentů, kartografických dokumentů, uměleckých děl a představení, stejně tak jako rozličných elektronických zdrojů, např. výzkumných dat, databází, programů a aplikací, webových archivů a sociálních médií, hudby, zvukových nahrávek, tiskovin, fotografií, grafických a audiovizuálních dokumentů, archivních zdrojů a filmů.

Sborník k 20. výročí knihovního zákona

Sborník k 20. výročí knihovního zákona

Publikace připravená k příležitosti 20. výročí Zákona 257/2001 Sb. O knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon) obsahuje několik příspěvků, které mají připomenout historii vzniku tohoto zákona, zamyslet se nad širšími souvislostmi, které vyplynuly z jeho přijetí, a nakonec potřebu jeho případných změn v jeho právní úpravě. Publikace je doplněna seznamem zkratek a jmenným rejstříkem. Pokud byste se rádi začetli do této tematiky, objednávejte na renata.fialova@nkp.cz.

Personalistika v knihovnách

Představujeme připravovanou publikaci do vašich příručních knihoven. Personalistika v knihovnách (příručka pro personální práci) je dílem autora Richarda Ščerby. Personální oddělení má většinou na starosti životní cyklus zaměstnanců a vše, co s lidmi souvisí. Nestihli jste ji objednat? Pište na marie.seda@nkp.cz

Personalistika.jpg

PRŮVODCE EVROPSKÝMI STRUKTURÁLNÍMI A INVESTIČNÍMI FONDY PRO KNIHOVNY

Časopis Knihovna: knihovnická revue je zařazen do prestižní databáze vědeckých časopisů The European Reference Index for the Humanities and the Social Sciences (ERIH PLUS)