Kompendium knihovnictví 4

Helena Kučerová

TIMKO, Marek, ed. Kompendium knihovnictví 4. 1. vyd. Ostrava: Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, 2025. 178 s. ISBN 978-80-7054-359-7 (brož.). ISBN 978-80-7054-358-0 (pdf). Online dostupné z: https://www.msvk.cz/data/filemanager/source/Kompendium%20knihovnictvi%204.pdf. [cit. 2026-05-18].

Moravskoslezská knihovna v Ostravě vydala v závěru roku 2025 již čtvrtý svazek ročenky Kompendium knihovnictví. Sborník sestavil Marek Timko, který je též autorem předmluvy. Publikace byla vydána v tištěné i v elektronické podobě, v níž je volně dostupná. Tato recenze byla vypracována podle online verze.

Vydávání ročenky Kompendium knihovnictví bylo zahájeno v roce 2022 . V předmluvě k druhému svazku Jaromír Kubíček a Dušan Katuščák uvedli, že vydavatelským záměrem kompendií (v tomto druhém svazku mírně matoucím způsobem označených za „odborné monografie“) je „zpřístupňovat aktuální poznatky z oblasti knihovnictví a informační vědy a praxe široké odborné veřejnosti, zejména však studentům bakalářského a magisterského stupně vzdělávání“ s ambicí „shromáždit odborný obsah v kompendiích tak, aby pomohl studentům zvládnout základy oboru a nejnovější trendy pro státní závěrečné zkoušky“². Jak shodně potvrzují i autoři předmluv k třetímu a čtvrtému svazku, cílem kompendií je shrnout poznatkové jádro oboru knihovnictví a informační vědy, přičemž primárním adresátem jsou studující oboru a odborná veřejnost. V této recenzi se pokusíme vyhodnotit, jak se čtvrtému svazku Kompendia knihovnictví výše uvedený cíl daří naplňovat.

Sedm uveřejněných příspěvků tvoří tematicky rozmanitý celek, o čemž svědčí i úctyhodný počet 47 klíčových slov charakterizujících jejich obsah (s. 2). Zahrnutými tématy jsou (v abecedním pořadí): biblioterapie, competitive intelligence, pojem čtenáře, čtení a čtenářství, informační chování při vyhledávání informací, katalogizace filmů a metody digitálního vzdělávání. Lze konstatovat, že tato témata korespondují s tematickým zaměřením oboru knihovnictví a informační vědy. Každý příspěvek je opatřen poznámkovým aparátem, abstraktem a klíčovými slovy, v závěru svazku na s. 175–178 jsou uvedeny medailonky jednotlivých autorů. Jak uvidíme, rozmanitá jsou nejen zahrnutá témata, ale i způsoby, jimiž jednotliví autoři přistoupili k jejich zpracování. Liší se rovněž co do své odborné úrovně a kvality.

Úvodní příspěvek Jana Halady a Ireny Prázové Budeme i nadále číst knihy? A proč? – čtení a čtenářství je v abstraktu charakterizován jako „přehledový příspěvek“, stylově se ovšem na mnoha místech blíží žánru eseje. Poměrně obsáhlý text (29 stran) je členěn na šest částí. Obsah úvodu a první části by se nejspíš dal charakterizovat jako apoteóza knihy, druhá část je odvážným pokusem shrnout na necelých čtyřech stranách textu historii knižní kultury. Třetí část uvádí přehled českého knižního trhu v pěti letech předcházejících vzniku textu, tj. přibližně od roku 2019 do roku 2025, s občasnými přesahy do vzdálenější minulosti. Následující část pokrývá fenomén sociálních sítí ve vztahu ke knižní kultuře a čtenářům, opět zasazený do kontextu českého knižního trhu. Pátá část seznamuje se způsoby informování o knihách a jejich propagací, čímž se částečně překrývá s předchozí částí. Závěrečná část nazvaná Quo vadis, kniho? obsahuje úvahy o budoucnosti knihy a čtenářství; přináší argumenty ve prospěch čtení tištěných knih a pojmenovává jeho přednosti oproti četbě digitálních textů. Kladná odpověď na otázku položenou v názvu příspěvku, tj. zda a proč budeme i nadále číst knihy, je ovšem spíše vyjádřením přání autorů než závěrem vycházejícím z analýzy popsaných skutečností. V teoretické rovině by vyznění textu pomohlo, kdyby autoři uvedli explicitní pracovní definici toho, čemu říkají kniha a co rozumí pojmem čtení. Podle některých formulací se zdá, že autoři mají na mysli tradiční pojetí knihy ve formě kodexu (například na straně 11 se píše, že kniha „zachytila i další nebezpečí z … e-knih, audioknih, sociálních sítí a nejnověji i z umělé inteligence“). Čtení pak autoři zřejmě ztotožňují se čtením knih. Zájemci o český knižní trh ocení v příspěvku jeho plasticky vykreslený popis podaný prostřednictvím velkého množství aktuálního faktografického materiálu, který autoři doplnili o výsledky výzkumného šetření uskutečněného v roce 2025 na Fakultě sociálních věd UK. Samotný výzkum bohužel není konkrétněji dokumentován.

Po formální stránce by textu prospěla důkladná redakce, která by nejen ukáznila jeho poměrně chaotickou strukturu, ale i stylistiku. Záměr propojit faktografické údaje s esejistickými prvky se příliš nezdařil. Četné výčty (jako například na straně 20) jsou čtenáři nabízeny tak, že jakoby „mluví samy za sebe“, nejsou doprovázeny interpretací ani analýzou. Užitečný a obsáhlý faktografický materiál, který autoři shromáždili, není bohužel z jejich strany nijak využit. Ojedinělé snahy o interpretaci vyznívají místy až nechtěně komicky: „od roku 2006 ukončilo svou činnost z nejrůznějších důvodů přibližně 190 nakladatelství, nepočítaje do toho ta předlistopadová, přičemž je zajímavé, že se to většinou netýká těch nakladatelství, která mají právě na prvním místě v názvu Nakladatelství!“ (s. 21) nebo „Co k tomu dodat? Asi nic, protože je to výstižné a pravdivé“ (s. 35). Snaha o čtenářskou přístupnost textu, jehož charakter se místy podobá záznamu přednášky či přepisu rozhovoru, občas vede k rozpačitým výsledkům; vyskytnou se i formulace s potenciálem nepřipraveného čtenáře vyděsit. Namátkou uvedeme třeba tvrzení ze strany 10, že „kniha doposud nemá svou vlastní specifickou vědní disciplínu“ (což nejspíš překvapí vyučující a studující magisterského oboru Informace, média a knižní kultura na ÚISK FF UK), vzápětí (snad) korigované tajuplným sdělením na následující straně 11, že kniha „tak jako svébytný a osobitý fenomén tu figuruje a mnohdy na první pohled zdánlivě vegetuje v marginální podobě, ale ve skutečnosti vždy tvoří adekvátní součást v řešení určitého problému, a dokonce může být i imanentní složkou konkrétní vědecké disciplíny.“ Své zaujetí tématem a obhajobu knihy autoři místy dovádějí až k nezáměrné parodii: „Potvrdilo se, že knižní kultuře jsou tedy vlastní problémy, které v jevové formě zasahují do spektra žité skutečnosti, a proto kniha vždy znovu a znovu oživuje a ozřejmuje svou podstatu“ (s. 16). V celém textu je nedůsledně používána kurzíva: některé citáty a některé názvy jsou kurzívou zvýrazněny, jiné nikoli. Nemilé jsou ojedinělé případy nedbalé práce se zdroji: Citace odpovědí z výzkumu na Fakultě sociálních věd UK jsou vkládány do textu, aniž by byl uveden zdroj. Citovaný text Terezy Matějčkové ze strany 35 chybí v seznamu literatury, totéž se týká odkazů na stranách 15 (ResSOLUTION Group), 16 (Vopěnka), 17 (Kalina) a 34 (Baron). Výrok Umberta Eca ze strany 33 se na citovaném místě nenachází. Odkaz na čtenářský výzkum z roku 2023 na straně 27 místo k dokumentu míří k tiskové zprávě o něm.

Marek Timko ve svém příspěvku Od „neviditelného“ ke vtělenému čtenáři podává přehled významných literárněvědných koncepcí čtenáře (v abstraktu na s. 39 zřejmě omylem zaměněného za autora), vzniklých v druhé polovině dvacátého století. Po úvodním vymezení pojmů čtenář a čtení představuje koncept implicitního čtenáře Wolfganga Isera, koncept modelového čtenáře Umberta Eca a koncept interpretačních společenství Stanleyho Fishe; stěžejní pozornost autor věnuje konceptu vtěleného čtenáře v pojetí Marca Caracciola a Karin Kukkonen. Text je přes svou teoretickou náročnost čtivý, psaný s ohledem na potenciálního čtenáře (ať už konkrétního, implicitního, modelového či vtěleného). Na straně 43 jsem si všimla drobného omylu – Judith Butler není francouzská, ale americká filozofka. Zásadní připomínku však adresuji metodologii, již autor použil k napsání tohoto článku. Jsem přesvědčena, že přehledové texty mají shrnovat obsah primárních zdrojů. Z toho důvodu považuji za metodologickou chybu, že většina autorových tvrzení (a v některých případech i citací zdrojů) je založena na dvou sekundárních pramenech (Tomáš Jacko. Autor a čtenář jako představy: koncepty autora a čtenáře v moderním a postmoderním myšlení; Jan Tlustý. Příliš hlučná prázdnota: mezery, otřesy a smysl v literárním díle). Byť jsou oba zdroje v textu korektně citovány a autor se v žádném ohledu nedostal do konfliktu s citační etikou, jejich nadužívání staví autora do nepříjemné pozice toho, kdo, místo aby čtenáři prezentoval své vlastní myšlenky (odvozené z primárních zdrojů), je pouhým tlumočníkem myšlenek někoho jiného o těchto primárních zdrojích.

Nejrozsáhlejším textem (44 stran) do kompendia přispěly Tereza Lysoňková a Michaela Dombrovská. Článek Biblioterapie jako příspěvek knihoven k digitální resilienci vychází z diplomové práce jedné z autorek. Příspěvek je rozdělen na dva rozsahem přibližně stejné oddíly: část 1–7 podává přehled literatury o biblioterapii a v částech 8 a 9 jsou popsány vlastní biblioterapeutické aktivity autorek a z nich odvozená doporučení. Škoda, že v názvu a v abstraktu avizovaná a momentálně velmi diskutovaná tematika resilience je pouze zmíněna v úvodní části a v dalším textu už není detailněji rozpracována.

První oddíl s přehledem literatury (a částečně i oddíl druhý, protože i ten obsahuje teoretické pasáže s odkazy na zdroje) trpí problémem zmíněným již u příspěvku Marka Timka: místo představení poznatků z primárních zdrojů převažují informace „z druhé ruky“ a to až do té míry, že ztěžují čtenáři orientaci v tom, kdo je autorem příslušných myšlenek. Kupříkladu na straně 78 je určení fází biblioterapeutického procesu (tj. identifikace, katarze, náhled, přijetí) připsáno Tomaszovi Kruszewskému, který ovšem v citovaném článku správně uvádí, že jejich autorkou je Caroline Shrodes. Poněkud překvapivě až na několik výjimek (Bautsz-Sontag, Béres, Borecka, Matras-Mastalerz) nejsou v tomto obsáhlém přehledu zastoupeny zahraniční zdroje. Ve druhém oddíle, v němž autorky vycházejí z vlastní empirie načerpané během biblioterapeutických sezení, schází podrobnější dokumentace, která je obvyklá při prezentaci výzkumných aktivit. Z výzkumných metod jsou uváděny pouze dosti neurčitě vlastní „terénní zkušenosti“ (viz s. 69, 77, 78, 81, 83, 88, 89, 95). Případní zájemci o aplikaci uvedených doporučení by určitě uvítali podrobnější bibliografické údaje k literatuře využité během jednotlivých aktivit.

Po stránce stylistické text trpí rozvleklostí a občasným opakováním informací. Negativně se projevuje závislost na stylu kvalifikační práce, z níž byl text odvozen. Pokud bychom vyšli z tvrzení v abstraktu, že „kapitola zkoumá biblioterapii“ (s. 63) a uplatnili na tento příspěvek přísná kritéria hodnocení vědeckých prací, nezbylo by než konstatovat, že jako odborný text neobstojí a jako učební opora nefunguje. Zájemce o nesporně zajímavou a nosnou problematiku biblioterapie lze spíše odkázat na zdařilejší články, které Tereza Lysoňková publikovala na toto téma v časopise Knihovna⁵ a Knihovna plus⁶.

Příspěvek Zuzany Šidlichovské Moderní metody digitálního vzdělávání se v rámci kompendia řadí mezi texty s primárně didaktickým účelem, využitelným pro studenty oboru jako úvodní seznámení s tématem. Zaměřuje se na představení vybraných metod digitálního vzdělávání (e-learning a m-learning, blended learning, gamifikace, využití virtuální a rozšířené reality, adaptivní učení). Podrobněji popisuje metody e-learningu, microlearningu a flipped learningu a navrhuje možnosti jejich využití jak ve vzdělávacím působení knihoven směrem k veřejnosti, tak při vzdělávání pracovníků knihoven. Odborná veřejnost by možná uvítala ještě konkrétnější příklady dobré praxe při aplikaci těchto vzdělávacích metod.

Ladislav Cubr využil své zkušenosti z působení v Národní knihovně ČR a v Národním filmovém archivu v příspěvku Filmová katalogizace a koncept díla: komparace s knihovnickou praxí, v němž podává srovnání katalogizace filmů na filmových pásech s katalogizací tištěných knih. Východiskem je precizní popis (který autor nazývá „ontologie“) speciálních typů dokumentů, jimiž jsou filmy na filmových pásech; povědomí o „ontologii“ tištěné knihy u čtenáře autor zřejmě předpokládá a podrobněji se jí nevěnuje (v této souvislosti se nabízí myšlenka, že obdobnou studii by si určitě zasloužila i katalogizace knih, zejména elektronických). Následuje neméně precizní představení referenčního pojmového modelu mezinárodní federace filmových archivů FIAF Moving image cataloguing manual, jenž je průběžně porovnáván s modelem FRBR, resp. IFLA LRM. Závěr tvoří porovnání procesů katalogizace filmů a knih vycházející z příslušných modelů a stanovení jejich rozdílů, přičemž autor poznamenává, že „digitalizace tyto rozdíly částečně relativizuje“ (s. 127). Text má vynikající odbornou i stylistickou úroveň. Bylo by žádoucí, aby erudovaný přístup autora a jasně formulované závěry povzbudily zejména odborníky z oblasti knihovní katalogizace k odborné diskusi. Dalo by se kupříkladu debatovat o tom, zda čtveřice dílo – vyjádření – provedení – jednotka v modelu IFLA LRM je hierarchie (s. 126). I u čtveřice entit modelu FIAF se spíše fakticky jedná o (možná integrativní ) úrovně. Rovněž tvrzení ze strany 129, že koncept díla v modelu IFLA LRM je abstraktnější než v modelu FIAF, by bylo možné konfrontovat s dikcí modelu, kde je řečeno, že „dílo vznikne současně s vytvořením prvního vyjádření, žádné dílo nemůže existovat bez toho, že existuje ... alespoň jedno vyjádření díla“ a každé „vyjádření vznikne souběžně s vytvořením jeho prvního provedení, žádné vyjádření nemůže existovat bez toho, že existuje ... alespoň jedno provedení“⁹. V případě tvrzení, že „pokud knihovny překročí rámec tradiční katalogizace vydání a navážou například užší spolupráci s literárními ústavy nebo jinými relevantními výzkumnými institucemi, mohou vytvářet obdobné registry – jinak řečeno transformovat národní bibliografie v komplexnější evidence děl“ (s. 138) si lze jen přát, aby se tak stalo co nejdříve.

Příspěvek Klaudie Kudličkové Informačné správanie v kontexte vyhľadávania informácií, který vychází z diplomové práce obhájené v roce 2023, doplatil na překotný vývoj, jenž byl zahájen právě v roce 2023 (resp. v listopadu 2022, kdy byl spuštěn ChatGPT) příchodem aplikací AI založených na velkých jazykových modelech (LLM) do praxe. Paradigmata informačního chování při vyhledávání informací, která ještě víceméně platila v době psaní práce, se od té doby zásadně změnila. Jeden odstavec věnovaný této skutečnosti (strana 151 nahoře) nestačí na zachycení této změny a odborná i edukační relevance daného textu je tím zpochybněna.

Je dobře, že právě následující příspěvek Richarda Papíka Tematika competitive intelligence a obchodních a firemních informací v knihovnicko-informační praxi přináší potřebné zamyšlení nad možnostmi aplikace metod osvědčených v minulosti v současném ekosystému určovaném platformami sociálních sítí a generativní AI. Autor podává charakteristiku problematiky competitive intelligence a sdílí své zkušenosti s výukou vysokoškolských kurzů zaměřených na tuto oblast. Popis zpravodajských a informačních procesů doplňuje přehledem a názornými ukázkami relevantních zdrojů. Na konkrétních příkladech pak autor zdůvodňuje potřebu zapojení informačních specialistů do procesů competitive intelligence.

Co se týče formální stránky recenzované publikace, mám tři poznámky, z nichž první směřuje k jinak poměrně kvalitní jazykové úrovni textů. Převážně pečlivě provedené editaci a korekturám pouze místy unikly drobné překlepy (v předmluvě na s. 7 se omylem mluví o třetím místo o čtvrtém svazku, na s. 24 uniklo kontrole slovo „čtenářy“ a na s. 53 slovo „dlouhodobí“, na s. 41 je nesprávně rozepsaná zkratka TDKIV, na s. 148 má zřejmě místo slova „tezármi“ být „tezaurami“), pozorný čtenář si nejspíš všimne občasných vyšinutí z vazby.

Rovněž úroveň poznámkového aparátu, jímž jsou vybaveny všechny příspěvky, je vesměs solidní; je patrné, že snahou všech autorů bylo poskytnout čtenářům hojnost odkazů na relevantní zdroje. I když je ve všech příspěvcích uplatněn jednotný harvardský způsob odkazování, v jeho aplikaci jednotlivými autory ještě zůstaly dílčí rozdíly; ne všichni uvádějí rozsah citovaných zdrojů, odlišnou formou jsou uváděny údaje u záznamů časopiseckých článků. Jakkoli to neovlivňuje použitelnost odkazů, domnívám se, že vzhledem k zamýšlenému pedagogickému využití kompendia je na místě očekávat i bezchybný a jednotný formát bibliografických citací.

Poslední poznámka se týká dvou příspěvků, které byly odvozeny z kvalifikačních prací autorek. Publikování takových textů je určitě vhodným nástrojem pro to, aby byl oborový autorský ekosystém přirozeným způsobem obohacován o nové autory z nejmladší generace. Je ovšem třeba jim věnovat zvýšenou editorskou péči, aby úspěšně proběhla transformace původního záměru získat akademický titul do záměru sdělit čtenáři užitečné poznatky ve formátu odborného textu a případně stát se učební pomůckou. To se bohužel u těchto příspěvků nestalo a čtenáře v nich ruší určitá stylistická neobratnost a školácký způsob odkazování na zdroje, obojí typické pro studentské práce. Místo aby se autorky obracely ke čtenáři s nabídkou pro něj neznámých a zajímavých odborných poznatků, jakoby stále oslovovaly zkušební komisi a dokazovaly jí, kolik toho přečetly a co se naučily.

Vydání v pořadí již čtvrtého svazku Kompendia knihovnictví je příležitostí k ohlédnutí za tím, co bylo vykonáno a k zamyšlení, jak pokračovat do budoucna. První svazek, v němž byly publikovány čtyři rozsáhlé texty shrnující významnou část poznatkového aparátu oboru (knihovnictví, informační věda, organizace a vyhledávání informací, management knihoven), lze nesporně prohlásit za kompendium v pravém smyslu slova, tj. „zhuštěné souhrnné zpracování poznatků z určitého oboru ve formě příručky“. Další svazky z této série ovšem už mají charakter sborníku, tj. „publikace obsahující dva či více samostatných textů, zpravidla alespoň rámcově tematicky příbuzných, se společným názvem“. To není kritika, naopak: stačí si připomenout, že v období mezi 60. a 90. lety 20. století měla tehdejší československá knihovnická a informační komunita k dispozici dva významné vědecké sborníky – bylo vydáno celkem 27 svazků sborníku Česká bibliografie¹² a 14 svazků sborníku Knihovna¹³. Po roce 1990 tyto sborníky přestaly vycházet a jejich úlohu pouze částečně suplují sborníky z konferencí.¹⁴ Jestliže by tedy Kompendium knihovnictví po téměř třicetiletém přeryvu aspirovalo na úlohu platformy pro publikování vědeckých statí v českém a slovenském jazyce, bylo by to jistě záslužné. Tomu by pak bylo zřejmě vhodné přizpůsobit i název.

K další úvaze nad budoucností Kompendia knihovnictví vybízí omluva jednoho z autorů čtenářům za to, že jeho text je „jen“ přehledovou studií („Předem čtenáři upřímně přiznáváme, že náš příspěvek není příspěvkem výzkumným, nepřináší teda žádné nové poznatky, není primárně ani příspěvkem teoreticko-kritickým... je spíše deskriptivním[sic] prezentací a skromným souhrnem ... jeho smysl je spíše informativní a funkce didaktická“, s. 40–41). Na rozdíl od autora se domnívám, že kvalitní přehledové studie jsou v současné informačně přehlcené době cenným zdrojem poznatků a pakliže by je kompendia nabídla tuzemské studentské a profesní obci, určitě by našla své čtenáře. Vzorem by se mohla stát legendární ročenka ARIST (Annual review of information science and technology)¹⁵, kterou po krátké odmlce opět v ročních intervalech vydává mezinárodní společnost pro informační vědu a technologii ASIS&T.

Pokud by se ovšem vydavatelé kompendia hodlali v dalších ročnících vrátit k původní koncepci a pokračovat v systematickém pokrývání poznatkové základny oboru, bude zapotřebí intenzivnější redakční práce a především jasná koncepce tematického zaměření jednotlivých příspěvků doplněná nejspíš i stanovením pevnějších regulí pro jejich strukturu. Jako inspirace moderního přístupu by mohla posloužit postupně od roku 2016 budovaná Encyclopedia of Knowledge Organization (IEKO)¹⁶, kterou vydává mezinárodní společnost pro organizaci znalostí ISKO.

Do dalších ročníků lze tedy vydavatelům přát zdar při vyjasňování profilace publikačního záměru a dostatek autorů, kteří nabídnou kvalitní a přínosné příspěvky. Na závěr si dovolím osobní povzdechnutí nad potížemi recenzentky, která je „z oboru“ a během pozorného čtení (close reading) se nechá zlákat k dalšímu prozkoumávání pro ni nových a zajímavých témat prezentovaných v recenzovaných příspěvcích – a pak nestíhá odevzdat včas svoji recenzi. Doufám, že to nebude znít škodolibě, když popřeji čtenářům Kompendia knihovnictví 4, aby se jim vedlo podobně.

Poznámky

1 KATUŠČÁK, Dušan, Libuše FOBEROVÁ, Richard PAPÍK, Marek TIMKO, Lucie VALJENTOVÁ. Kompendium knihovnictví 1. 1. vyd. Ostrava: Moravskoslezská vědecká knihovna, 2022. 302 s. ISBN 978-80-7054-306-1. Online dostupné z: https://www.msvk.cz/data/filemanager/source/dokumenty/Kompendium%20knihovnictvi%201.pdf. [cit. 2026-05-18].

2 KATUŠČÁK, Dušan, Libuše FOBEROVÁ, ed. Kompendium knihovnictví 2. 1. vyd. Ostrava: Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, 2023, s. 4. ISBN 978-80-7054-331-3. Online dostupné z: https://www.msvk.cz/data/filemanager/source/dokumenty/Kompendium%20knihovnictvi%202.pdf. [cit. 2026-05-18].

3 Viz např. předmět Knižní kultura I – AIS100116 na https://is.cuni.cz/studium/predmety/index.php?do=predmet&kod=AIS100116.

4 Viz https://ipk.nkp.cz/docs/TK_Ctenari_a_cteni_Prezentace_2023.pdf.

5 LYSOŇKOVÁ, Tereza. Biblioterapie a její léčivé působení na seniory a dětské čtenáře. In: Knihovna: knihovnická revue. 2025, 36(1), 79–89. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online). Dostupné též z: https://knihovnarevue.nkp.cz/archiv/2025-1/knihovny-a-informace/biblioterapie-a-jeji-lecive-pusobeni-na-seniory-a-detske-ctenare

6 LYSOŇKOVÁ, Tereza. Biblioterapie: Když knihy mají moc uzdravovat lidskou duši. In Knihovna plus [online]. 2025, (1) ISSN 1801-5948. Dostupné z: https://knihovnaplus.nkp.cz/archiv/2025-01/historie-a-soucasnost/biblioterapie-kdyz-knihy-maji-moc-uzdravovat-lidskou-dusi. [cit. 2026-05-18].

7 KLEINEBERG, Michael. Integrative levels [online]. Version 1.2. 2017-05-04 In: ISKO Encyclopedia of knowledge organization. ISKO, 2016– . Dostupné z: http://www.isko.org/cyclo/integrative_levels. [cit. 2026-05-18].

8 Viz https://www.iflastandards.info/lrm/lrmer#E2.

9 Viz https://www.iflastandards.info/lrm/lrmer#E3.

10 Viz https://tdkiv.wikibase.cloud/entity/Q1127.

11 Viz https://tdkiv.wikibase.cloud/entity/Q1156.

12 Česká bibliografie: sborník statí a materiálů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1959–1990. Sv. 1–27. ISSN 0577-3490.

13 Knihovna: vědecko-teoretický sborník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1957–1988. Sv. 1–14. ISSN 0139-5335.

14 Poznámka: Ojedinělou výjimku představuje sborník Acta bibliothecalia et informatica. ISSN 1211-9466, jenž se však dočkal pouze tří svazků publikovaných v letech 1996, 1997 a 2000.

15 Annual review of information science and technology (ARIST). 1966–2011. ISSN 0066-4200 (print). ISSN 1550-8382 (online). Od roku 2021 vychází jako součást časopisu Journal of the Association for Information Science and Technology (JASIST). ISSN 2330-1635 (print). ISSN 2330-1643 (online). – Viz https://asistdl.onlinelibrary.wiley.com/hub/journal/23301643/homepage/ARIST-about.

16 ISKO Encyclopedia of Knowledge Organization (IEKO) [online]. HJØRLAND, Birger, GNOLI, Claudio, ed. ISKO Scientific Advisory Council, 2016–Dostupné z: https://www.isko.org/cyclo/. – Viz https://www.isko.org/cyclo/aboutieko.htm. [cit. 2026-05-18].