Novinky zahraniční knihovnické literatury 2025/2

The journal of Electronic Publishing (USA, University of Michigan)

Redakční poznámka:

Hnutí za otevřenou vědu již několik let volá po větší dostupnosti výsledků výzkumu a lepší interakci mezi vědou a společností. To mj. znamená, aby byl výzkum sdělován v širší škále jazyků, což umožní oslovit mnohem širší vrstvy veřejnosti, nejen občany, ale i tvůrce politik a odborníky. Má se za to, že vícejazyčná vědecká komunikace přispívá k pozitivnímu dopadu výzkumu na naši společnost. K této otázce, související i s tématem otevřeného přístupu a s nakladatelskou politikou, se mj. několikrát vyslovilo UNESCO, objevil se pojem tzv. bibliodiverzity a výzvy na její podporu ve vědecké komunikaci.

Již v roce 2019 byla přijata doporučení tzv. Helsinské iniciativy (plným názvem Helsinská iniciativa pro vícejazyčnost ve vědecké komunikaci), připravená ve spolupráci Federace finských učených společností (TSV), Výboru pro veřejné informace (TJNK), Finské asociace pro vědecké publikování, Norských univerzit (UHR) a akce COST – „Evropská síť pro hodnocení výzkumu v sociálních a humanitních vědách“ (ENRESSH). Cílem Helsinské iniciativy je podporovat vícejazyčnost v lokálně relevantním výzkumu. Signatáři z různých částí světa podpořili následující doporučení s vizí zachování domorodých národů a zároveň s úmyslem posunout výzkum k širšímu publiku:

Podporovat šíření výsledků výzkumu ve prospěch celé společnosti znamená:

- Povzbuzovat výzkumníky k šíření výsledků mezi veřejností za účelem interakce s dědictvím, kulturou a společností.

- Výzkumné materiály dávat k dispozici v různých jazycích.

- Chránit národní infrastruktury pro publikování lokálně relevantního výzkumu.

- Od neziskových časopisů a vydavatelů knih se očekává, že budou mít dostatečné zdroje a podporu potřebnou k udržení vysokých standardů kontroly kvality a integrity výzkumu.

- Chránit národní časopisy a knižní vydavatele při přechodu na otevřený přístup.

- Podporovat jazykovou rozmanitost v systému hodnocení, evaluace a financování výzkumu.

- Vysoce kvalitní výzkum by měl být oceňován bez ohledu na jazyk publikace nebo publikační kanál.

- Při použití systémů založených na metrikách by měly být adekvátně zohledněny publikace v časopisech a knihách ve všech jazycích.

Více viz: https://www.helsinki-initiative.org/, https://apropos.erudit.org/signature-of-the-helsinki-initiative/?lang=en, https://doi.org/10.6084/m9.figshare.7887059, https://www.helsinki-initiative.org/en/media.

Helsinská iniciativa pořádá mj. sérii webinářů o mnohojazyčnosti ve vědecké komunikaci s řečníky zastupujícími různé odborné komunity a obory. V prosinci 2024 se konal již čtvrtý webinář. Záznam a prezentace mají být po akci k dispozici registrovaným účastníkům. Informace jsou na https://www.helsinki-initiative.org/en/events/4th-helsinki-initiative-webinar-multilingualism-scholarly-communication.

Ohlas Helsinské iniciativy a dalších navazujících nebo podobných aktů za měřených na studium dopadů anglocentrismu a na posílení jazykové diverzity je značný. Podobné iniciativy vznikly v dalších oborech, především ve vysokém školství; Evropská komise hovoří o záměru připravit reformu systému hodnocení výzkumu atd. Z časopisu Journal of Electronic Publishing jsme vybrali několik příspěvků na zmíněná témata.

MAIS, Christos. Publish (in English) or Perish: Greek Academia and the Imposition of English Language [Publikuj (v angličtině), nebo zhyň: Řecká akademie a nucené zavádění anglického jazyka]. The Journal of Electronic Publishing. 2024, roč. 27, č. 1. ISSN 1080-2711. DOI: https://doi.org/10.3998/jep.5329. Dostupné z: https://journals.publishing.umich.edu/jep/article/id/5329/. [cit. 2025-08-25].

Na univerzitách a výzkumných ústavech v Řecku jsou přednostně zaměstnáváni a finančně podporováni výzkumní a akademičtí pracovníci, kteří publikují v cizích jazycích, nejlépe v angličtině, jelikož anglicky psané časopisy v citačních databázích převažují. Výsledkem je situace, kdy na základě státem stanovených pravidel ministerstvo školství preferuje akademické publikování v angličtině před řečtinou. Nejedná se pochopitelně pouze o řecký fenomén. Články, které nejsou publikovány v angličtině, jsou vynechávány z publikačních přehledů, zatímco rejstříky jako Scopus jsou mylně považovány za globální databáze znalostí. Přitom by měly být spíše označovány za anglicky orientované databáze. Stát a vzdělávací organizace podceňují publikování v autorově rodném jazyce, místo aby tlačily na indexaci výsledků vědy v řečtině.

V článku jsou kromě autorova popisu situace představena a kriticky zhodnocena kvalitativní a kvantitativní kritéria, která musí v Řecku splňovat akademický uchazeč o trvalé zaměstnání, a také kritéria a ukazatele kvality, které řecký stát používá při rozhodování o financování vysokých škol. Autor v příspěvku vyjadřuje přesvědčení, že současný „západní, koloniálně nadřazený postoj“ má velmi negativní dopad na řecké výzkumné a akademické pracovníky, ale i na vědu samotnou, zejména na vědy o umění, humanitní a sociální vědy. Zároveň je tento fenomén překážkou demokratizace znalostí, protože vědní výstupy nemohou být plně využity řeckými mluvčími, zvláště mimo akademickou sféru. Cenová politika tzv. prestižních vydavatelů znemožňuje akademickým pracovníkům přístup k výsledkům kolegů. Motivace pro výzkum a publikování se přesouvá od původního být užitečným pro ostatní odborníky, studenty a společnost k současnému stát se lukrativním pro potenciální vydavatele.

Vzniká domněnka, že články publikované v národním jazyce se nevyrovnají anglickým výstupům registrovaným v mezinárodních databázích. Přitom v Řecku jsou akademičtí pracovníci placeni mizerně a univerzity, nebo dokonce stát, málokdy poskytují dostatečné finanční zdroje pro vědu a výzkum, zvláště v humanitních oborech. Akademici jsou nuceni si sami hradit překlady a náklady redakčních procesů, proto publikování v prestižních časopisech není přístupno všem.

Navíc rostoucí nejistota v řecké akademické sféře přispívá k fetišizaci bibliometrie. V mnoha oborech je považována za (jediný) důkaz kvality a erudice, avšak v globálním měřítku vede k dalším nerovnostem. Vyplývají mimo jiné z odlišností v produkci a publikaci znalostí v přírodních a humanitních vědách, ale nejen to. Aby si udrželi nebo získali pozici či grant, řečtí výzkumníci a akademici striktně dodržují národní směrnice a snaží se publikovat ve vybraných mezinárodních časopisech. Časopisy v národních jazycích nebývají indexovány nebo mívají nízký impakt faktor. Nebýt indexován se stává ekvivalentem k nebýt publikován, což ale v Řecku vůbec neodpovídá skutečnosti, neboť celkový počet vědeckých výstupů je vysoký, jen se ocitá mimo záběr ceněných indexů (SCOPUS, DOAJ). Akademici jsou kvůli obživě, ale i kvůli zájmu o získání vědeckého místa, nuceni ve své mateřské instituci odučit (v řečtině) určitý počet hodin, pak ale těžce hledají čas a zdroje pro publikování v angličtině.

Totéž platí pro autorem hrazené publikování v modelu Open Access. Bohatší instituce si mohou dovolit tyto náklady autorům pokrýt, u řeckých je to spíše nepravděpodobné a ani akademici nemohou poplatky ze svých už tak nízkých mezd hradit. Jejich výzkum bude upozaděn, opomíjen, zatímco kolegové z akademických center v bohatších státech budou moci publikovat a dostanou větší šanci být citováni. Zavedení univerzálních akademických standardů nevede k demokratizaci akademické sféry, ale ke standardizaci nerovností, k jejich prohlubování, protože nezohledňuje skutečnost, že ne všichni vědci mají stejně dostupné zdroje pro výzkum a publikování. Vnucování a upřednostňování publikování v cizích jazycích před mateřským jazykem může vést k ochuzení výměny národních znalostí, a tím i vědecké produkce, a také k úpadku místních časopisů. V nedávné době se o problému začalo mluvit, ale místo skutečné kritiky jsou zakládány lokální bibliometrické a indexační systémy. V Řecku například vzniká repozitář prací v řečtině na způsob lokálního Google Scholar. Není to špatný nápad, pokud problém spatřujeme pouze v nedostatečné viditelnosti článků.

Řecko je považováno za kolébku západní civilizace. Z toho by se dalo usoudit, že výzkum a výuka klasické řecké filozofie budou pro ministerstvo školství prioritou. Avšak tím, že nabádá k publikování v cizích jazycích, ministerstvo tento úkol vlastně podkopává. Podle výstupů služby SciVal nakladatele Elsevier je německý filozof Kant momentálně nejpřednějším tématem ve světové filozofii, zatímco v Řecku jsou to Aristoteles, Platón a Sokrates (situace je ilustrována tabulkou s vysvětlivkami). Toto zjištění může vést k posunu ve výzkumu a publikování směrem od národních zájmů k těm, které právě ve světě „letí“ z důvodu zvýšení pravděpodobnosti publikování v časopisech s vysokým impakt faktorem. Neboli – posun od řecké filozofie ke kantovské nebo jiné, globálně zrovna populární filozofii. Avšak vědcům by mělo být umožněno soustředit se na místní nebo mezinárodní problém a zvolit si určitý aspekt, kterému se budou věnovat. Stejně tak jazyk publikování by měl odpovídat povaze výzkumu a předpokládanému cílovému publiku. Není snadné (a nedává smysl) publikovat o specifických tématech regionální historie v anglickojazyčných časopisech s globálním záběrem. Nehledě na to, že nynější způsob hodnocení vědy upřednostňuje publikování časopiseckých článků před koherentnějšími monografiemi.

Autor vysvětluje, že vícejazyčné publikování v modelu Open Access, které by se stalo prvním krokem k indexaci DOAJ nebo jinými indexy, by mohlo prospět internacionalizaci vědy a výzkumu. Řecky mluvící akademici by měli větší svobodu ve volbě kdy, kde, v jakém formátu a jazyku budou publikovat. Zakládání nových nebo transformace existujících časopisů ve vícejazyčné zdroje dostupné v režimu Open Access by mělo být v mezinárodním zájmu vědy a alespoň částečně vyvažovat anglofonní imperialismus. Anglofonní komunity by mohly být tlačeny k finanční nebo jazykové podpoře výstupů vznikajících v jiných jazycích, zejména z ekonomicky slabších oblastí. Dalším krokem by byla změna současné národní legislativy, aby již nebylo upřednostňováno publikování v cizím jazyce. Akademici by se pak mohli rozhodovat nejen podle toho, co nejvíce prospěje jejich kariéře, ale co prospěje i vědě, společnosti a potenciálním čtenářům, podpořily by se možnosti publikování výsledků lokálně relevantního výzkumu. Autor zdůrazňuje, že se nezasazuje o čistě etnocentrický přístup ke vzdělávání a výzkumu, ale o přístup zaměřený na specifické společenské potřeby, což je klíčové pro navrhování kulturních politik, které by tyto potřeby řešily. Modernizace nebo evoluce by měla přestat být vnímána jednoduše jako kopírování toho, co dělá Západ, namísto kritického hodnocení globálního vývoje a jeho přizpůsobení tak, aby co nejlépe vyhovoval národním podmínkám.

CHOWDHARY, Reema. Shifting Paradigms of Multilingual Publishing and Scholarship in India [Posun paradigmat vícejazyčného publikování a vědy v Indii]. The Journal of Electronic Publishing. 2024, roč. 27, č. 1. ISSN 1080-2711. DOI: https://doi.org/10.3998/jep.5592. Dostupné z: https://journals.publishing.umich.edu/jep/article/id/5592/. [cit. 2025-08-25].

Indie je národ mnoha jazyků, dějin i kultur. Při lingvistickém sčítání v roce 2011 zde bylo zaznamenáno více než 19 500 jazyků a dialektů, z nichž 121 je užíváno více než 10 000 mluvčími. Zejména po získání nezávislosti v roce 1947 nastala epocha velkého zájmu o regionální jazyky. Mnoho z nich bylo ústavou uznáno za úřední a jazyková rozmanitost začala hrát významnou roli v národním sebeutváření. Mnohojazyčná politika je uplatňována ve státní správě, školství a kultuře. Postupně se rozvinul trh malých i velkých vydavatelství členěný na základě regionů a jazyků, jejichž historický a kulturní význam je obrovský. Digitalizace v tomto ohledu bezpochyby přinesla mnoho pozitivního, ale zároveň vyvstaly obavy, zda je digitální inkluze dostatečná a zda se jedná o přínos pro skutečně všechny jazyky. Příchod angličtiny jako „hyper sjednocujícího“ jazyka, užívaného velkou částí digitálních nástrojů a vydavatelů, narušuje existující jazykovou diverzitu.

Aby angličtina původní jazyky Indie nezastínila, vládní iniciativy a literární organizace podporují vydávání publikací v regionálních jazycích pomocí grantů, cen a stipendií. Vznikají digitální repozitáře jako prostory pro sdílení a uchovávání bohatého kulturního dědictví prostřednictvím literatury, umění i akademických výstupů. Stále větší důraz je kladen na překladovou literaturu a mezikulturní sdílení. Díky elektronickým knihám, audioknihám a online platformám se zvýšila dostupnost a dosah regionálních jazyků. Sociální média se stala prostorem pro literární angažovanost a umožnila autorům navazovat kontakt se čtenáři a literárními komunitami.

Avšak v jazykově tak bohaté a kulturně různorodé zemi, jako je Indie, stále existují překážky k dosažení spravedlivého přístupu k publikačním platformám a zdrojům napříč jazyky. V první řadě je těžké určit jejich přesný počet. Díla v minoritních jazycích nejsou vydávána, ani jinak institucionálně podporována. Počet jejich uživatelů klesá nebo mají omezený přístup ke vzdělání a zdrojům. V této situaci nemůžeme hovořit o skutečné inkluzi a uchovávání bohatého jazykového a kulturního dědictví.

Další problém spočívá ve financích a infrastruktuře. Dominance jazyků, jako je angličtina, hindština a několik dalších, a nedostatečná institucionální podpora menšinových jazyků ovlivňují kvalitu a dosah publikací a brání rovnému přístupu ke znalostem. Například ve vzdělávacím procesu se vyučovací jazyk nemusí shodovat s mateřským jazykem studentů a dochází ke znevýhodňování. Špatná ekonomická situace brzdí investice do vydávání a distribuce publikací v regionálních jazycích. Nakladatelství dávají přednost jazykům s větším trhem a vyšší ziskovostí před menšími regionálními jazyky. Infrastruktura pro distribuci je soustředěna v městských centrech nebo je primárně určena pro jazyky s většími trhy. V důsledku toho se publikace v menšinových jazycích ne vždy dostanou ke čtenářům v odlehlých nebo venkovských oblastech, kde se daným jazykem mluví. Navíc technologie pro publikování jako např. OCR často podporují pouze dominantní jazyky, což dále omezuje dostupnost jazyků malých. Avšak umělá inteligence má potenciál způsobit revoluci ve vícejazyčném publikování. Vydavatelům by mohla umožnit překonat jazykové bariéry a zlepšit tvorbu a distribuci obsahu. Jednou z možností je vytvoření vícejazyčné digitální infrastruktury zejména pro jazyky, které nejsou psány latinkou. Jedná se například o sindhštinu, která je v Indii úředním jazykem.

V článku je představena případová studie zaměřená na užití optického rozpoznávání znaků písma Sindhi. Zdůrazňuje důležitost přizpůsobení OCR tomuto jedinečnému písmu, popisuje nástroje a osvědčené postupy pro vytváření digitálních formátů a vizualizací s možností vyhledávání. Problematika zpracování jazyka Sindhi je jen jedním z příkladů, na kterém je ukázán dopad „jednojazyčného omylu“ ‒ předpokladu, že všude na světě lidé čtou a píší jedním jazykem, písmem a ve směru zleva doprava, což v důsledku podmiňuje vývoj softwaru pouze pro určité jazyky.

Je nutné, aby nastal transformační posun ve vícejazyčném publikování: s počátečním zaměřením na široce užívané jazyky a následným začleněním jazyků okrajovějších.

Příspěvek je ukončen příklady iniciativ vícejazyčného publikování, ale také uchování jazykové paměti v Indii: Např. Sahitya Akademi, národní organizace pracující na rozvoji indické literatury a podporující aktivity ve všech indických jazycích, pořádá literární festivaly propagující vícejazyčnou literaturu a prezentující díla z různých indických jazyků. Provozuje největší vícejazyčnou knihovnu v Indii a také Centrum pro ústní a kmenovou literaturu s cílem vytvořit „Dům hlasů“ pro archivaci originálních ústních textů dostupných v různých jazycích v audio- a audio-video formátu. Projekt Bharatavani je iniciativa, která se zaměřuje na zaznamenávání sociokulturních a jazykových informací o 121 indických jazycích a jejich zpřístupnění širšímu publiku. Spravuje online úložiště znalostí o všech jazycích v Indii v multimediálním formátu. Cílem projektu je překlenout digitální propast a podpořit rovný přístup ke znalostem a informacím, zpřístupnit úložiště znalostí původních indických jazyků prostřednictvím robustní digitální platformy. Je realizován Ústředním institutem indických jazyků (CIIL, funguje pod Ministerstvem vysokoškolského vzdělávání), který vyvíjí jazykové zdroje, korpusy a technologie pro různé indické jazyky, vytvořil regionální jazyková centra a napomáhá tak vícejazyčnému výzkumu a vývoji.

DEL RIO RIANDE, Gimena a LUJANO VILCHIS, Ivonne. How Balanced Is Multilingualism in Scholarly Journals? A Global Analysis Using the Directory of Open Access Journals (DOAJ) Database [(Ne)vyváženost vícejazyčného publikování ve vědeckých časopisech: Souhrnná analýza za použití Adresáře časopisů s otevřeným přístupem DOAJ]. The Journal of Electronic Publishing. 2024, roč. 27, č. 1. ISSN 1080-2711. DOI: https://doi.org/10.3998/jep.6448. Dostupné z: https://journals.publishing.umich.edu/jep/article/id/6448/. [cit. 2025-08-25].

Článek byl v časopise publikován ve španělštině a následně tamtéž celý text přeložen do angličtiny kombinací automatického překladu a redakčních úprav autorek. Používání angličtiny jako univerzálního jazyka pro publikování odborných textů vyvolává několik důležitých otázek: výzkum by měl být spravedlivě globálně rozprostřen a akademické instituce více zapojeny do mezinárodních projektů a sítí. Užívání angličtiny ovlivňuje komunikační strategii akademických pracovníků a v konečném důsledku končí nadřazeným postavením tohoto jazyka nad ostatními.

V posledních letech bylo v mnohých studiích prokázáno znevýhodňování vědeckých a výzkumných pracovníků, pro něž není angličtina rodným jazykem. Dokonce se objevily výrazy jako „daň pro nerodilé mluvčí angličtiny“ – označuje prostředky, které tito výzkumníci zaplatí penězi a časem při přípravě článků, aby byly akademickými časopisy považovány za adekvátní. Jev byl v souvislosti se systémem Open Access označován také jako skrytá platební brána, která omezuje přístup autorům z globálního Jihu. Výsledkem je posilování globální asymetrie v oběhu znalostí.

Adresář Directory of Open Access Journals (Adresář časopisů s otevřeným přístupem, DOAJ) od roku 2003 indexuje časopisy s otevřeným přístupem z jakéhokoli oboru bez ohledu na jazyk, vydávané ve 130 zemích světa, v 80 jazycích včetně dialektů, domorodých jazyků a jazyků, kterými mluví méně než 50 000 mluvčích (např. aragonština). Tato nezávislá nezisková organizace se rovněž etablovala jako původce seznamu časopisů, které dodržují kritéria kvality stanovená akademickými sdruženími a vědeckými společnostmi. Jedním z cílů adresáře je zvýšení viditelnosti a reputace vědeckých časopisů z celého světa a zmírnění nerovností v globálním šíření znalostí. Členové týmu, ambasadoři a dobrovolníci DOAJ žijí ve 45 zemích a hovoří 36 různými jazyky (autorky příspěvku působí jako ambasadorky v Latinské Americe). Jako signatář Helsinské iniciativy (Helsinki Initiative on Multilingualism in Scholarly Communication) uzavřela DOAJ dohody o spolupráci s projekty a konsorcii v různých regionech, například v Latinské Americe či ve frankofonní části Kanady. Ke dni publikování příspěvku bylo v adresáři DOAJ indexováno více než 20 000 recenzovaných časopisů, z nichž téměř polovina nebyla podchycena v databázi Scopus ani Web of Science. Navíc většina pochází z oblastí, které jsou v těchto dvou databázích nedostatečně zastoupeny (Afrika a Latinská Amerika).

Na základě deskriptivní analýzy 17 564 časopisů uvedených v DOAJ v červenci 2023 však autorky článku zjistily, že 67 % časopisů uvedených v seznamu publikuje jen v angličtině, 65 % pouze v jednom jazyce a 35 % ve dvou nebo více jazycích. Z výzkumu také vyplývá, že (s výjimkou Španělska) 50 % vícejazyčných časopisů redakčně sídlí v Asii, jižní a východní Evropě a Latinské Americe. Časopisem s největším počtem jazyků je Science in School (ISSN 1818-0353/1818-0361) vydávaný evropskou mezivládní organizací EIROforum, který publikuje články až ve 29 jazycích. Mezi nejpublikovanější jazyky mimo angličtinu patří španělština, portugalština, indonéština, ruština, perština a francouzština. Do první dvacítky se vešla i čeština s počtem časopisů jen o málo nižším než čínština. Země s nejvyšším počtem vícejazyčných časopisů jsou Brazílie, Indonésie, Španělsko a Ukrajina, což potvrzuje domněnku, že tato území jsou v oblasti tvorby znalostí považována za periferní. Naopak vydavatelská centra s nejvyššími ekonomickými a akademickými zdroji pro vědecké publikování vykazují záměrné používání angličtiny jako jediného jazyka.

V závěru článku autorky vyslovují myšlenku, že sdílení překladatelských a publikačních strategií mezi vydavateli z různých regionů a pracovními skupinami z blízkých oborů, stejně jako odpovědné využívání umělé inteligence v oblasti strojového překladu (což jsou některé z výzev pro vědu v nadcházejících letech), by mohlo přispět k vyváženějšímu a rozmanitějšímu publikování a zvrátit stávající trend. I když nemáme žádné argumenty pro tvrzení, že by oligopoly vědeckého publikování mohly nebo chtěly navrhovat publikační strategie založené na vyváženém mnohojazyčném přístupu, jeden z cílů globálního odvětví vědeckého publikování by mohl být podpořen digitálními infrastrukturami, jako jsou ty, které dnes navrhují platformy strojového překladu založené na generativní umělé inteligenci. Iniciativy jako doporučení UNESCO týkající se podpory a využívání mnohojazyčnosti a přístupu do kyberprostoru (Recommendation on the Promotion and Use of Multilingualism and Universal Access to Cyberspace and Charter on the Preservation of the Digital Heritage, 2003), Helsinská iniciativa (Helsinki Initiative, 2019) nebo Manifest bibliodiverzity (Bibliodiversity: a manifesto for independent publishing, Hawthorne & Klein, 2014) prohlašují potřebu vědeckého publikování, které by zohledňovalo epistemickou rozmanitost různých oborů a akademií na celém světě a přispívalo k používání jazyka jako nástroje pro vytváření, komunikaci, šíření a legitimizaci znalostí. V této jednoduché analýze z geopolitiky znalostí je však nyní pozorován zcela opačný scénář.

DONY, Christophe; KUCHMA, Iryna a ŠEVKUŠIĆ, Milica. Dealing with Multilingualism and Non-English Content in Open Repositories: Challenges and Perspectives [Vícejazyčnost a neanglický obsah v otevřených repozitářích: výzvy a perspektivy]. The Journal of Electronic Publishing. 2024, roč. 27, č. 1. ISSN 1080-2711. DOI: https://doi.org/10.3998/jep.5455. Dostupné z: https://journals.publishing.umich.edu/jep/article/id/5455/. [cit. 2025-08-25].

Několik organizací a iniciativ v poslední době vyzvalo k větší podpoře vícejazyčnosti ve vědě a výzkumu, pluralitě poznání a zvýšení povědomí o nepříznivých účincích anglocentrického pojetí vědy. Například tzv. Helsinská iniciativa (Helsinki Initiative on Multilingualism in Scholarly Communication, 2019), Výzva k akci na podporu bibliodiverzity ve vědecké komunikaci (Call for Action to Foster Bibliodiversity in Scholarly Communications, Shearer a kol., 2020), Doporučení UNESCO o otevřené vědě (UNESCO Recommendaiton on Open Science, UNESCO 2021), Dohoda o pokroku v hodnocení výzkumu (Agreement for Advancing Research Assessment, Science Europe a CoARA, 2022) – všechny podporují vícejazyčnost jako nezbytnou pro rozvoj a udržení rozmanité a kvalitní výzkumné krajiny. Tyto akty, byť odlišně a v různé míře, naznačují, že hegemonní postavení angličtiny ve výzkumu ohrožuje bibliodiverzitu, brzdí výzkumné inovace a omezuje rozvoj a význam „lokálně relevantního“ výzkumu. Tyto snahy se však nemohou rozvíjet v digitálním nebo technologickém vakuu. Repozitáře a archivy s otevřeným přístupem zde mohou sehrát důležitou roli. Jedná se ale o složitý proces, který se neobejde bez řešení teoretických a technických otázek. Nelze pominout širší problémy týkající se viditelnosti („objevitelnosti“) dokumentů, systémů hodnocení vědy a anglocentrické povahy digitálních infrastruktur, metadatových standardů či protokolů.

V srpnu 2022 vytvořila mezinárodní Konfederace repozitářů s otevřeným přístupem (Confederation of Open Access Repositories, COAR) speciální pracovní skupinu na podporu vícejazyčnosti a neanglického obsahu v repozitářích, složenou ze zástupců 15 zemí. O rok později byl zveřejněn soubor konkrétních doporučení. Autoři daného článku (původem z Belgie, Ukrajiny a Srbska) se na činnosti pracovní skupiny podíleli, zformulovali některá z doporučení a dále se jimi v příspěvku kriticky zabývají. Zároveň poměrně obsáhle citují zdroje myšlenek a idejí, které jim byly vodítkem. Politiku mnohojazyčnosti staví do kontextu geopolitiky šíření znalostí a s ní spojených digitálních struktur.

Podle prvního doporučení by forma zápisu jména v metadatech měla odpovídat písmu v dokumentu. Jednoznačnost má být zajištěna pomocí jedinečných a trvalých osobních identifikátorů, které by byly uchovávány a spravovány externími službami (např. ORCID, ISNI, VIAF) za použití způsobu kódování znaků UTF-8. Výhoda tohoto přístupu je přinejmenším dvojí. Obsah je zjistitelný bez ohledu na písmo ve vyhledávacím řetězci a jména je možné zobrazovat a zpracovávat tak, jak se je autoři rozhodli v publikaci uvést. Navíc je doporučeno používat písmo zdroje, kdykoli je to možné, a to i pro metadata, která nelze spojit s trvalým identifikátorem (např. názvy). Poznání, rozkrytí obsahu v jiných než latinkou psaných systémech lze navíc podpořit uvedením klíčových slov ve více jazycích.

Další možností pro vícejazyčné vyhledávání je uvádění jazyka dokumentu na úrovni položek i v metadatech. Obsahové agregátory a vyhledávací systémy potřebují znát jazyky plných textů, které indexují, aby uživatelům umožnily tyto dokumenty vyhledávat. V návaznosti na to by se jazyky mohly zobrazovat jako filtry nebo ve vyhledávacích prvcích, což by mohlo potenciálně připravit půdu pro novější formy monitorování a hodnocení výzkumu. Pokud má zdroj (např. editovaný svazek) důležité části textu v různých jazycích, je třeba jazyková metadata opakovaně uvádět v každém z nich. Zpráva COAR doporučuje, aby byl jazyk kódován pomocí metadatových standardů PREMIS a METS, které jsou často pro uchovávání a správu digitálních objektů společně používány. Jazyk metadat by měl být rovněž specifikován, a to ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny výše, a také proto, že za jazyk pro metadatová pole je považována angličtina. Vyplatí se to udělat na úrovni úložiště, protože většina agregátorů obsahu nedokáže jazyk metadat odvodit.

Pro zajištění interoperability mezi různými systémy musí být jazyková metadata kódována pomocí standardizované jazykové klasifikace. Zatímco použití normy ISO 639 (mezinárodní standard definující kódy pro reprezentaci jazyků a jazykových skupin) je pro známé a široce rozšířené jazyky nasnadě, pak méně známé, regionální nebo historické jazyky zde nemusí být dostatečně zastoupeny. Proto by za kódem jazyka mohly následovat nepovinné zpřesňující nebo zužující tagy.

Vedle otevřených repozitářů by také agregátory, vyhledávací platformy, preprintové servery, vydavatelé a další digitální infrastruktury archivující nebo produkující vědecký obsah měly usilovat o lepší správu a dokumentaci vícejazyčnosti, včetně překladů. V neposlední řadě by i instituce měly vypracovat strategie podpory a prosazování mnohojazyčnosti ve výzkumu.

Uvedení těchto doporučení do praxe vyžaduje čas a další práci, ale autoři textu se domnívají, že přínosy převažují nad náklady. Širším zahrnutím různých kulturních kontextů, sociálních skupin a jazyků lze dosáhnout větší rozmanitosti a spravedlnosti při hodnocení vědy a výzkumu.

BOWKER, Lynne. Multilingualism in Scholarly Communication: How Far Can Technology Take Us and What Else Can We Do? [Vícejazyčnost ve vědecké komunikaci: do jaké míry nám mohou pomoci technologie a co dalšího můžeme dělat?]. The Journal of Electronic Publishing. 2024, roč. 27, č. 1. ISSN 1080-2711. DOI: https://doi.org/10.3998/jep.6262. Dostupné z: https://journals.publishing.umich.edu/jep/article/id/6262/. [cit. 2025-08-25].

V mnoha oborech se stále zřetelněji projevují nerovnosti způsobené používáním angličtiny jako hlavního jazyka pro vědecké publikování. Kdyby ale všichni vědci publikovali ve svém jazyce, jak budou ostatní hodnotit, objevovat nebo číst jejich práci? Někteří vkládají naděje do automatických překladačů (např. Google Translate) a nástrojů založených na velkých jazykových modelech (LLM, např. ChatGPT), které jsou stále rozšířenější a v zásadě by mohly pomoci. Představme si, že autor z Chile zašle do časopisu rukopis ve španělštině. Editor najde odborníka na danou problematiku v Japonsku, jenž pomocí překladatelského nástroje článek přeloží, a poté připraví recenzní posudky v japonštině. Ty se vrátí zpět k editorovi, který zpětnou vazbu pro autora strojově přeloží do španělštiny. Po revizích je článek zveřejněn ve španělštině, ale vědci v Řecku, Egyptě, Thajsku nebo jinde si pomocí překladatelských nástrojů mohou článek přečíst ve svém jazyce. Tento scénář popisuje vícejazyčné prostředí, kde mohou různí aktéři vědecké komunikace vykonávat své činnosti v libovolném jazyce. V praxi však ještě tak daleko nejsme.

Nástroje typu Google Translate a ChatGPT využívají velká množství dat. Pro úlohu, jako je překlad, se data skládají z dříve přeložených textů. To znamená, že je třeba shromáždit korpus textů v jednom jazyce a jejich překlady do jiného jazyka. Tyto by měly být provedeny profesionálními překladateli, aby se počítač učil z dobrých příkladů, ne z mizerných. Počítače však pro úlohy strojového učení potřebují miliony, někdy miliardy příkladů. U jazyků, které jsou široce používány a překládány, je poměrně snadné najít příklady dříve přeložených textů (například angličtina a francouzština). Naproti tomu jiné jazyky mají mnohem méně mluvčích. Navíc, i když mají dva jazyky nezávisle na sobě značný počet mluvčích, nemusí mezi nimi existovat významný objem překladatelské činnosti, což znamená, že by bylo obtížné vytvořit velký tréninkový korpus přeložených textů. Jazyky a jazykové páry můžeme rozdělit na skupinu s velkým množstvím zdrojů a skupinu s malým množstvím zdrojů. Stejný koncept lze použít i pro obory a typy textů. Některá témata mohou být velmi rozšířená, zatímco jiná jsou v menšině, více specializovaná. Aby se počítač mohl naučit příslušnou terminologii nebo určitý styl, musí být tyto prvky v dostatečném počtu obsaženy v tréninkovém korpusu. Tím se fond zdrojů ještě více zmenšuje (příklad: hledání milionů příkladů textů o hydrogeologii přeložených mezi tamilštinou a češtinou...). Další vlastností těchto nástrojů je, že mají tendenci vytvářet kvalitnější překlady mezi jazyky, které jsou si blízce příbuzné. Čím jsou jazyky vzdálenější, tím je kvalita překladu horší.

Co to znamená pro vědecké publikování? V podstatě větší podporu těm, kdo pracují s široce používanými jazyky, zatímco ostatním hrozí, že se jim dostane služby špatné nebo žádné. Přesto by překladatelské nástroje mohly potenciálně pomoci vnést do vědeckého publikování větší míru jazykové rozmanitosti, byť jen pro některé z nejrozšířenějších jazyků. Příklady z praxe však naznačují, že automatické překladače nutně nepomáhají potlačit angličtinu jako klíčový jazyk vědecké komunikace. Neanglofonní vědci je naopak využívají ke snížení zátěže spojené s přípravou publikací v angličtině, což opravdu nevede k vytvoření vícejazyčného ekosystému vědecké komunikace. Místo toho odpovědnost za překlady ve vědeckém publikování nadále spočívá na bedrech neanglofonních vědců, zatímco anglický jazyk a anglicky mluvící vědci zůstávají v privilegovaném postavení.

Jaké si z toho můžeme vzít ponaučení? Samotné technologie nestačí k dosažení nebo udržení vícejazyčnosti ve vědecké komunikaci. Současné překladatelské nástroje mohou (v různé kvalitě) provádět překlady ve více směrech, přesto se používají především k překladu z jiných jazyků do angličtiny, čímž převážně jednojazyčný ekosystém spíše posilují. Je nutné pokračovat ve vývoji nástrojů pro překlad jazyků s malým množstvím zdrojů a zároveň změnit strategii tak, aby byly používány pro přístup k výzkumu v jiných jazycích, nejen v angličtině.

Autorka dále vyjmenovává nedávné mezinárodní iniciativy a projekty, které se tématem zabývají, a praktická doporučení jednotlivým aktérům vědecké komunikace (od citování různojazyčných zdrojů po používání vícejazyčných metadat, souhrnů a obsahů).

V závěru optimisticky konstatuje, že zájem o vícejazyčnost ve vědecké komunikaci trvá. Ta může zahrnovat technologie, ale nemusí se spoléhat pouze na ně. Ačkoli cesta vpřed ještě není zcela jasná, výzva se týká téměř všech akademických disciplín. Je potřeba učit se od sebe navzájem a podporovat se při snaze o zlepšení jazykové rovnosti ve vědě a výzkumu.

La Revue de la BNU (Bibliothèque nationale et universtaire de Strasbourg, Francie)

WIJSMAN, Hanno. Bibale, base de données collaborative accueillant le projet de la Fédération des données de provenance des bibliothèques françaises [Bibale, kolaborativní databáze hostitelem projektu Federování dat o původu knih francouzských knihoven]. La Revue de la BNU. 2024, č. 30. Publikováno 26. listopadu 2024. e-ISSN 2679-6104. DOI: https://doi.org/10.4000/12rrt. Dostupné z: https://journals.openedition.org/rbnu/7258. [cit. 2025-08-25].

Studium původu knih (středověkých rukopisů, raně tištěných i moderních knih) je oblast, ve které je zvláště výhodné využívat možnosti propojování, federace dat. Pátrání po rozptýlených starověkých knihovnách, jejichž stopy se dochovaly v inventářích či jiných seznamech, častěji v samotných exemplářích (provenienční znaky), je sice fascinující, ale zdlouhavé a komplikované – i pokud jste našli exlibris, jak zjistíte, kde hledat další exempláře bez procházení statisíců svazků?

V roce 2013 se skupina francouzských konzervátorů a knihovníků v síti BiblioPat ujala projektu podpořeného ministerstvem kultury, jehož cílem bylo navrhnout IT nástroj se schopností pojmout údaje, které jsou buď již k dispozici (jako v případě knihovny Institutu Francie nebo Městské knihovny v Lyonu), nebo jsou shromážděny a čekají na pevném disku, případně se teprve budou shromažďovat (více o sdružení BiblioPat viz https://www.bibliopat.fr/).

Současně v letech 2005‒2012 vytvořila Sekce kodikologie, dějin knihoven a heraldiky Institutu pro výzkum a dějiny textů (IRHT-CNRS) databázi Bibale pro evidenci původu středověkých rukopisů. Vkládání dat do databáze bylo zahájeno v roce 2012 jako přímé pokračování excerpční práce prováděné v IRHT od 40. let 20. století (jejím výsledkem je tzv. Kartotéka vlastníků (Fichier possesseurs) čítající na 400 000 kartonových lístků). Tato „první“ databáze Bibale byla online zpřístupněna v roce 2014.

Výše zmíněné týmy se současně účastnily obou projektů a brzy se ukázala výhoda takové spolupráce. Nová, společná databáze Bibale (https://bibale.irht.cnrs.fr) byla představena a uvedena do provozu v červnu 2018. Jejím hostitelem a koordinátorem je IRHT, ale může se do ní zapojit jakákoli knihovna nebo výzkumný projekt importem nebo přímým vkládáním provenienčních údajů.

Databáze umožňuje vytváření „specializovaných rozhraní“, která jsou uživateli prohlížena jako samostatné databáze a umožňují přístup k dílčím, vymezeným korpusům (obvykle data patřící určité městské nebo univerzitní knihovně). Každý záznam databáze jako celku může být také součástí jednoho nebo více korpusů v rámci tohoto celku. Údaje jsou vkládány především do tří typů záznamů: osoby, knihy/exempláře a označení původu a jsou vzájemně propojeny. Pro moderní kolaborativní databázi je nezbytné, aby všechny údaje byly následně propojeny i s dalšími údaji dostupnými na internetu. Na úrovni exemplářů se jedná v podstatě o katalogizační záznamy každé knihovny, která je vlastní; pro osoby (vlastníky, ale také tiskaře, přepisovače, knihvazače, autory, kláštery, univerzity...) je užito vícero existujících autoritních rejstříků; označení původu je možné podrobně popsat pomocí typologie a poznámek s obrázky a měla by sama tvořit zvláštní rejstřík, přinejmenším ve Francii.

Každý konzervátor, knihovník, ale také stážista, brigádník, vědecký pracovník, student nebo dobrovolník se může obrátit na autora příspěvku s žádostí o práva ke vkládání dat a o zaškolení. Jakýkoli příspěvek dat, byť skromný, je vítán. Tímto způsobem budou sdružena data z francouzských knihoven i mimo ně.

Pozn. red.: Vytváření databáze Bibale je zastřešeno programem Equipex Biblissima, jehož cílem je budování interoperabilní databáze přizpůsobené popisu a využití provenienčních značek, která by shromáždila tisíce informací v současnosti rozptýlených v různých formátech (EAD, Unimarc, tabulkové procesory, proprietární databáze atd.), a proto nejsou pro výzkumníky příliš dostupné. Tato data jsou navíc někdy špatně nebo nedostatečně indexována a nejsou ilustrována. Ústředními tématy jsou interoperabilita a autoritní záznamy (https://projet.biblissima.fr/fr/appels-a-projets/projets-retenus/donnees-provenance-collections-bibliotheques-francaises). Postup prací na projektu databáze Bibale pak je podrobněji popsán autorem článku např. v příspěvku Bibale: l’histoire des manuscrits et des textes en réseau zveřejněném v roce 2021 v Bulletinu přátel IRHT – https://www.irht.cnrs.fr/sites/default/files/image_site/pieces_jointes/bulletin-amis-irht-2021.pdf.

WESTEEL, Isabelle a VAISSIERE, Joëlle. Provenances et biens culturels: quelle restitution? Le cas de Grenoble [Předměty kulturní povahy a jejich původ: jak postupovat v případě restitucí? Případ Grenoblu]. La Revue de la BNU. 2024, č. 30. e-ISSN 2679-6104. DOI: https://doi.org/10.4000/12rrr. Dostupné z: http://journals.openedition.org/rbnu/7238. [cit. 2025-08-25].

V březnu 2021 město Grenoble pověřilo své tři kulturní instituce (městské muzeum, přírodovědné muzeum a knihovnu) úkolem identifikovat předměty kulturní povahy, které pravděpodobně podléhají restituci, ať už se jedná o majetek uloupený během druhé světové války nebo získaný v období kolonizace. Ve spolupráci se státními úřady se také měla otevřít obecná debata o práci na předpisech, které jsou na národní úrovni zatím v plenkách. Až do roku 2020 se totiž podobné restituční případy ve Francii řešily derogačními ustanoveními (zákony o výjimce) ‒ jediným právním nástrojem umožňujícím obejít zásadu nepřevoditelnosti majetku.

Na národní úrovni byla v roce 2019 vytvořena komise pro výzkum a restituci kulturních statků zcizených v letech 1933‒1945 (např. v kontextu antisemitské perzekuce během nacistického režimu). Restitucí kulturních předmětů uloupených během koloniálních výbojů a etnografických sbírkových misí na jiné kontinenty se zabývají především národní muzea jako pařížské muzeum na nábřeží Branly (Musée du quai Branly – Jacques Chirac, https://www.quaibranly.fr/fr/missions-et-fonctionnement/eclairages-sur-les-demandes-de-restitution-du-patrimoine-africain). Národní regulační rámec nabízí jen málo nástrojů nebo pokynů pro řešení těchto otázek. Režim nezcizitelnosti veřejných sbírek vyžaduje u muzejních předmětů použití derogačních ustanovení (v každém jednotlivém případě) k povolení vyjmout dílo z veřejné sféry – a tedy i jeho restituce. Francouzský kodex kulturního dědictví (sdružuje ustanovení francouzského práva týkající se kulturního dědictví, pozn. red.) neříká nic o postupu při převodu kulturního statku z movitého veřejného majetku do soukromého majetku veřejné právnické osoby. V případě knihoven podléhá vynětí kulturních dokumentů patřících místním orgánům rozhodnutí státu (čl. R.311-5). U dokumentů patřících do státního majetku uvádí Průvodce správou kulturních dokumentů pro místní knihovny (Guide de gestion des documents patrimoniaux l’attention des bibliothčques territoriales) vydaný Ministerstvem kultury pouze to, že takové rozhodnutí spadá do pravomoci ministra kultury, kterého musí kontaktovat místní úřad odpovědný za dokument.

Po Rouenu (případ restituce maorských hlav – https://www.culture.gouv.fr/nous-connaitre/decouvrir-le-ministere/histoire-du-ministere/ressources-documentaires/discours-de-ministres/discours-de-ministres-depuis-1998/frederic-mitterrand-2009-2012/articles-2009-2012/La-France-restitue-20-tetes-maories-a-la-Nouvelle-Zelande) je Grenoble pravděpodobně druhou francouzskou samosprávou, která se z vlastního popudu rozhodla otázku řešit. Úkol zadala třem výše zmíněným institucím (dvěma muzeím a knihovně, které v minulosti tvořily instituci jedinou), jež přijímaly předměty získané během výpadů do Asie, Afriky, Oceánie i Ameriky. Nyní byly tyto exponáty definovány jako předměty, u kterých bylo prokázáno nelegální získání nebo se takové dá předpokládat. Některé však nenesou známky opotřebení, navíc byly pravděpodobně vyrobeny pro evropský trh. Cílem proto není ani tak dosáhnout rozsáhlých restitucí, jako spíše zpřehlednit sbírky. Zvláštním případem je sbírka darů generála de Beylié, aristokrata, amatérského archeologa a náruživého námořního cestovatele z přelomu 19. a 20. století. Z jeho dopisů odeslaných do městského muzea či matce vyplývá, že mnoho předmětů bylo zakoupeno nebo objednáno „na míru“. Ideálně by tedy každý předmět měl projít expertním přezkumem a zároveň by měly být detailně nastudovány písemné zdroje.

Během Dnů evropského dědictví v roce 2022 byla k tématu zveřejněna kompletní zpráva o výsledcích, k nimž došly kulturní instituce Grenoblu (https://www.museedegrenoble.fr/2759-recherche-de-provenance.htm). Jsou v ní uvedeny související právní a historické otázky, vnitrostátní a mezinárodní předpisy a charakteristika předmětů či sbírek, kterých se problém může týkat. Zapojené instituce zároveň zveřejňují průběžně aktualizovaný seznam dotčených předmětů spolu s doporučeními a návodem, jak ve spolupráci se státními úřady postupovat. V městském muzeu a přírodovědném muzeu se jedná převážně o asijské a africké sbírky. Knihovna uchovává orientální rukopisy cestovatelů a kolonizátorů z přelomu 19. a 20. století.

Po úvodní fázi bylo možné téma začlenit mezi ostatní projekty spolupracujících institucí, nově rozvinout součinnost s archivy a stanovit vhodnou metodiku: při každém novém záznamu nebo akvizici je třeba si položit otázky týkající se původu přijímaného předmětu (dokumentu) a kontextu, v němž se do sbírek dostal. Součástí práce týmů by mělo být zveřejňování fotografií předmětů (uloupených i legálně získaných) s uvedením dostupných informací (zejména z lokálních a národních databází); dále digitalizace dokumentů kulturního dědictví, které by mohly být předmětem restituce; zveřejňování, zpřístupňování a propagace zdrojů o původu a historii předmětů (inventáře, archivy, pracovní spisy), aby byly přístupné zejména vědecké komunitě v zemích původu. Kromě toho brzy vyvstala potřeba shromažďovat životopisné údaje o dárcích, přírodovědné muzeum tudíž zveřejnilo online databázi s biografiemi svých přispěvatelů (https://collections.museum-grenoble.fr/fr/biographies). Důraz je kladen na mnohostranné informování veřejnosti.

Původně místní iniciativa byla podnětem pro projekty na regionální i národní úrovni. Od července 2023, na základě iniciativy tehdejší ministryně kultury Rimy Abdul-Malak, poskytují dva zákony rámec pro řešení těchto otázek: zákon o restituci kulturních statků, které byly předmětem drancování v souvislosti s antisemitskými perzekucemi spáchanými v letech 1933 až 1945 (zákon ze dne 22. července 2023), a zákon o restituci lidských ostatků z veřejných sbírek (zákon ze dne 26. prosince 2023 a dekret ze dne 28. června 2024). Tyto zákony zavádějí zásadu odchylky od nezcizitelnosti veřejného majetku, jak ji předznamenal Jean-Luc Martinez, pověřený zabývat se otázkami mezinárodní spolupráce v oblasti restitucí kulturních statků, ve své zprávě prezidentu republiky předložené v dubnu 2023. Nový právní rámec bude úplný až po přijetí třetího zákona umožňujícího restituci kulturních statků, které byly předmětem nezákonného přivlastnění v letech 1815 až 1972.

Ve školách odpovědných za vzdělávání manažerů muzeí a knihoven je toto téma postupně zaváděno do studijních osnov. Francouzský Národní památkový ústav zavedl v roce 2018 kurz o uloupeném majetku (1933–1945) a v letech 2020–2021 kurz o restituci kulturních statků. École du Louvre otevřela v září 2023 nový magisterský obor „Citlivé zboží, provenience a mezinárodní otázky“. Nakonec vysoká knihovnická škola (Enssib) uspořádala 5. dubna 2024 studijní den věnovaný uloupeným kulturním statkům (1933–1945).

Pozn. red.: K tématu restitucí kulturních statků viz také např. příspěvek Léa Neauporta v časopise In Situ. Au regard des sciences sociales (2024, č. 4) s názvem Restitutions de patrimoine aux anciennes colonies, 2024, č. 4. Dostupný na http://journals.openedition.org/insituarss/3294; DOI: https://doi.org/10.4000/insituarss.3294.