Eva Novotná - dopis Národní knihovně

Milí bývalí kolegové i současní knihovníci,

děkuji vám za pozornost, které se mi k mým devadesátinám opakovaně dostalo. Nebudu zapírat, mou dušičku potěšilo, že se na mne ještě někdo vůbec pamatuje, natož že ve vzpomínce oceňuje mé působení v Národní knihovně ČR. Ale nebyla jsem tenkrát sama. Zkusím něco – útržkovitě – připomenout.

K popisovaným devadesátým letům patří neodmyslitelně výstavy na hlavní přístupové chodbě nápaditě zpracovávané oddělením výstav se Zuzkou Hochmalovou a jejími kolegyněmi. Čtenáři si tak připomínali nejen literární osobnosti a výročí, dozvídali se navíc o pokladech rukopisného, hudebního oddělení, o významu a cennostech Slovanky (pozn. redakce – Slovanské knihovny).

Nemohu nevzpomenout vydavatelského útvaru. Milena Ředinová vždycky dokázala do plánu publikací vtělit ještě něco, co život aktuálně přinesl, dokonce v napjatém rozpočtu najít i prostředky „na barvu“. A k tomu výtvarné nápady Aleny Křesalové! Co všechno v těch letech knihovna vydala!

Když knihovnu „přepadávala“ druhá nebo třetí generace emigrantů, která dobře věděla, že tady studoval otec nebo dědeček, ale česky už neuměla, s ochotou a laskavostí se jim věnovaly důstojné dámy od informačního pultu na recepci, paní Junová a Rumlová, obě vládnoucí němčinou i angličtinou a pár omluvnými zdvořilostními frázemi ve francouzštině.

Vzpomínám na nekonečnou invenci a trpělivost osazenstva útvaru inženýra Machotky. „Prodrátovat“ Klementinum, přiběhnout na zavolání, když zase na počítači něco nechtělo poslouchat, ale na vině byla hlava a ruka uživatele té techniky, to chtělo silné nervy. Jestlipak si pánové Chlubna, Čížek, počítali ty naběhané kilometry? A nikdy se netvářili otráveně.

Vlastě Kostlánové a Věře Tafatové vděčím za důvěrné seznámení s lístkovými katalogy. Když pak přecházelo vyhledávání dokumentů do počítačů, snažila jsem se odvděčit službou při seznamování s touto dovedností. Měla bych vzpomenout všech, co ochotně nastupovali do boje s davem návštěvníků při Dnech otevřených dveří, nakonec ještě rozšířených o příkrý a namáhavý výstup do klementinské Astronomické věže. Nejvíc ruchu jsme si plánovitě organizovali kolem Světa knihy, z počátku souvisejícího s Infórem, zmíněnými Dny otevřených dveří a navíc se zahajovacím koncertem v Zrcadlové kapli. Na nohou byla celá knihovna i s autodopravou. Přepravu přírůstků získaných na Světě knihy, ale i všeho, co bylo potřeba k našemu stánku, spolehlivě zajišťoval pan Pelant.

Dělám chybu, uvádím-li některá jména. Opravdu, kromě všech odborností v chodu knihovny, které ji uzdravovaly, se na tom vnějším obrazu podílela spousta nadšených, ochotných lidí, jimž k uspokojení stačilo poděkování, potlesk návštěvníků. A mnohdy ani to ne. Lidé v pozadí, ochotní, spolupracující, spolehliví.

A nesmím zapomenout na vedení knihovny, otevřené, chápající, podporující vše, co směřovalo k lepší budoucnosti. Že v devadesátých letech vyrostlo tolik knihovnických expertů se zápisem do české novodobé knihovnické historie, o to se zasloužil tehdejší ředitel NK ČR, dr. Vojtěch Balík.

Možná jsme v sobě měli vzpomínku na ztrátu všech nadějí z let 1968–1969. Věkově by to většině mých kolegů odpovídalo. Pracovali jsme v instituci, jejíž ponížení tolik připomínalo, co jsme sami dosud zažívali. V devadesátých letech nám narostla křídla. Knihovnickým expertům, odborníkům na všechny pracovní postupy, i těm, co se starali o vnější tvář knihovny. A protože jsme znali historii Klementina i míru jeho zubožení, opravdu jsme chtěli dát klementinské knihovně nový život.

Stálo by za to zhodnotit, vyčíslit, připomenout, co všechno se v těch prvních deseti, patnácti letech podařilo, kam knihovna došla.

Díky za vzpomínku. Přeji Klementinu i vám všem šťastnou budoucnost.

Mgr. Eva Novotná