Čtenářské výzkumy: na okraj výstavy o čtení

PhDr. Anna Machová, PhDr. Renáta Salátová / Knihovnický institut Národní knihovny ČR

České knihovnictví se může pochlubit poměrně dlouhou a bohatou historií výzkumů četby a čtenářů. Výsledky těchto zkoumání vždy sloužily dalšímu rozvoji čtenářství, vzdělávání a také samotných knihoven. Škála provedených výzkumů je široká: výzkumy regionální, celostátní, mezinárodní, dlouhodobé, krátkodobé; zaměřené na celou populaci nebo na jeden z jejích segmentů či sociálních skupin (např. na studenty, učňovskou mládež, venkovské obyvatelstvo…). Předmětem zkoumání byly osobnost čtenáře, jeho čtenářské potřeby a zájmy, samotný proces četby (vnímání, porozumění, různé způsoby čtení), způsob, jak probíhá kontakt mezi knihou (dokumentem) a čtenářem. Zkoumala se problematika dostupnosti, dostatku či nedostatku literatury, požadavky různých čtenářských kategorií a jejich uspokojení, propagace literatury a služby knihoven. Byly využívány metody dotazníkových šetření, pozorování, rozhovorů (volných nebo řízených), čtenářských biografií aj.

Vývoj čtenářských výzkumů u nás

Zájem o zkoumání četby a čtenářů souvisí s rozvojem knihovnictví na počátku 20. století a se vznikem nauky, která se zabývala vlivem četby na duševní život člověka – bibliopsychologie. Významnou osobností, která položila vědecké základy čtenářského výzkumu a také bibliopsychologie jako disciplíny, byl Nikolaj Aleksandrovič Rubakin (1862–1946) [1], významný ruský vědec a bibliograf, žijící a působící od r. 1907 ve Švýcarsku. Zde, v Ženevě, založil v roce 1916 Mezinárodní ústav bibliologické psychologie, který prakticky okamžitě dosáhl mezinárodního uznání. Následovalo založení sekce bibliopsychologie v Mezinárodním bibliografickém institut v Bruselu, katedra bibliopsychologie na univerzitě v Lausanne.

Rubakinovy výzkumy čtenářů se staly předlohou pro výzkumnou práci v dalších státech, včetně Československa. Předmětem zkoumání v bibliopsychologii jsou psychologie autora a jeho knihy, distribuce knihy a její cirkulace (v různých společenských vrstvách), psychologie čtenáře. Vliv tohoto přístupu byl dlouhodobý a přinesl mnoho cenných poznatků. Výzkum v perspektivě psychologické či psychologicko-pedagogické se časem proměnil a dnes převažuje spíše sociologický přístup (kvantitativní a kvalitativní výzkumy).

20. – 50. léta 20. století

U nás byli propagátory výzkumů četby a čtenářů ve 20. a 30. letech 20. století například Ladislav Jan Živný, Bohuslav Koutník, Josef Poch, Jaroslav Frey. Ve 30. letech došlo v ČSR ke kvantitativnímu nárůstu výzkumů, které byly chápány jako opěrný bod akviziční politiky, řízení četby (zejména dětí a mládeže) a literární výchovy. Za druhé světové války nastal útlum výzkumné činnosti. Oživení přišlo koncem 50. let. První velký komplexní výzkum četby a zájmu o četbu mládeže (14–18 let) byl proveden v letech 1959–1962. Organizovala ho Katedra knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Výzkum byl celostátní, zjišťování proběhlo ve všech tehdejších krajských lidových knihovnách i ve vybraných knihovnách okresních, městských a speciálních (internátních, školních). Výzkum se kromě hospodářských a sociálních charakteristik kraje či okresu zaměřil na zjištění podílu dospívající mládeže vzhledem k ostatním uživatelům knihovny, na poměr studující a pracující mládeže apod.

60. – 80. léta 20. století

V 60. letech 20. století se objevují mezinárodní aktivity týkající se četby, a to dokonce na úrovni UNESCO, které podnítilo zpracování prvních studií mapujících a porovnávajících závěry výzkumů četby a knihoven v různých zemích. Tato aktivita možná také podnítila další rozvoj výzkumné činnosti na tomto poli v řadě zemí.

V průběhu 60. let počet výzkumů i u nás roste. V období 1964–1970 se uskutečnil rozsáhlý projekt „Výzkum společenské funkce knihoven“, jehož součástí byly i dílčí výzkumy zaměřené na zkoumání četby, její intenzity a skladby. První etapa se zabývala knihovnami v obcích venkovského charakteru (Dalibor Vančura, Mirko Velinský, Věra Hyhlíková), druhá etapa knihovnami v sídlištích městského charakteru, řešiteli úkolu byli Dalibor Vančura a Mirko Velinský. Tehdejší Československé ústředí knižní kultury (existovalo v letech 1963–1968) iniciovalo projekt „Výzkum vztahu knihy a čtenáře v ČSSR“, k němuž byla zpracována poměrně důkladná komentovaná rešerše o výzkumech četby v ČSSR, jejíž první položky jsou datovány léty 1911–1912 (autory rešerše jsou Jaromír Jedlička a Ladislav Kurka).

V 60. letech pořádají čtenářské výzkumy nejen knihovny, ale i jiné kulturní a společenské organizace (tyto výzkumy jsou často součástí komplexních výzkumů v oblasti kultury). Také Československá akademie věd (ve spolupráci s Ústavem pro výzkum veřejného mínění) provedla statistické šetření Čtenáři a knihovny (hlavní řešitelé Ladislav Gawlik a Jiřina Kynclová, příslušná publikace vyšla v roce 1969).

Státní knihovna ČSR (nyní Národní knihovna ČR) byla řešitelkou rozsáhlých výzkumů v 60.–80. letech. Jejich výsledky byly publikovány knižně nebo jako články v časopisech.

V letech 1976–1979 se uskutečnil výzkum „Práce s dospívající mládeží ve veřejných knihovnách ČSR“, který zkoumal tuto skupinu jak ze sociodemografického hlediska, tak z hlediska sociopsychologického. V letech 1985–1990 Státní knihovna ČSR realizovala rozsáhlý výzkum „Podíl veřejných knihoven na estetické výchově obyvatelstva“. Významně se na něm podílel literární teoretik a historik literatury Aleš Haman, který v 80. letech působil v oddělení výzkumu dnešního Knihovnického institutu.

Projekty někdejšího oddělení výzkumu Státní knihovny ČSR (počátkem 90. let zlikvidovaného jako nepotřebné reziduum totality…) byly jako velice kvalitní zařazovány do státních plánů ekonomického i základního výzkumu, mnohé měly, jak již bylo uvedeno, dlouhodobý charakter a jejich výstupem byla řada zajímavých dílčích studií i praktických příruček (např. Model základního fondu krásné literatury pro veřejné knihovny). Oddělení bylo aktivně zapojeno i do dlouhodobého mezinárodního projektu, jímž byl výzkum Dynamika četby, koordinovaný moskevskou Státní knihovnou. Výzkumy tohoto typu přinášely cenná data o vývoji čtenářství, o četbě literatury různých typů a žánrů (včetně druhů odborné literatury) a došly také k otázce recepce uměleckého textu; ve svých dílčích studiích umožňovaly průběžně získávat a porovnávat data o institucionální základně četby. Posléze, díky nashromážděnému materiálu a zkušenostem, bylo možno přistoupit i k formulování metodologických závěrů týkajících se výzkumu četby a knihoven, a také mezinárodního komparativního výzkumu (otázky terminologie, problém srovnatelnosti ukazatelů četby, definování sociodemografických skupin, které se používá v různých zemích různě, potřeba standardizace metod sběru a analýzy informací atd.).

Významným výzkumným úkolem byla také Analýza knihovnických výzkumů a výzkumů četby v ČSR v letech 1960–1980 (Milena Horňáková), díky němuž byl zpracován detailní přehled výzkumných aktivit v uvedeném období, provedena jejich pasportizace, vymezení obsahových okruhů, charakteristika výzkumů v jednotlivých (pětiletých) obdobích. Byl učiněn závěr, že knihovnické výzkumy začaly být jednou z významných metod řízení knihovnické práce a již koncem 70. let se vědeckovýzkumná práce stala součástí plánu činnosti většiny větších knihoven a mnohé výsledky se promítaly do praxe knihoven. V dalším doplňování tohoto soupisu se vzhledem k uzavření „kapitoly sociologický výzkum knihoven“ v Národní knihovně ČR bohužel dále nepokračovalo…

Kromě celostátních výzkumů existovala i řada regionálních výzkumů četby a čtenářů, výzkumy četby určitých edic, určitého typu literatury (knižní i časopisecké). Ke koryfejům výzkumu knihoven a četby v naší republice patří již zmínění Dalibor Vančura, Mirko Velinský, Věra Hyhlíková, Aleš Haman, a také Miloš Papírník, Miloslava Nepovímová, Květoslava Neradová, Jana Sodomková, Jan Jílek, Vlastimil Hála, Ivan Zejda, Milena Horňáková a další. Dětskému čtenářství se dlouhodobě věnoval a systematicky o něm psal literární vědec, pedagog a prozaik Otakar Chaloupka.

Paralelně a v úzké spolupráci (minimálně na konzultativní úrovni, ale např. v případě Dynamiky četby i podle jednotné metodiky) byly prováděny obdobné výzkumy četby a knihoven na Slovensku. K autorům, kteří dosažené výsledky popsali v literatuře, patří Cyril Žuffa, Vladimír Čipka, Alojz Kuruc, Rudolf Lesňák, Peter Liba a další.

90. léta 20. století

Na počátku 90. let jako reakce na společenské změny vznikla řada nových nakladatelství, výrazně se zvýšil počet vydávaných knižních i časopiseckých titulů. Paradoxně však došlo k útlumu čtenářského výzkumu, k přetržení slibně se rozvíjející praxe, i když realita objektivně vyžadovala usilovnější činnost v tomto směru – potřeba průběžně mapovat proměny čtenářských zálib a preferencí, zjišťovat, do jaké míry a proč dochází k poklesu počtu čtenářů v knihovnách a snížení intenzity čtení, v jakých čtenářských kategoriích k tomuto jevu zejména dochází, jak se v této situaci chovají knihovny a co vůbec mohou aktivně ovlivnit (v 90. letech bohužel také významně pokleslo financování nákupu knižních fondů). S rozšířením počítačů a nových médií vznikla otázka, zda má vůbec kniha ve své klasické podobě budoucnost. Výzkum četby a čtenářů je významným faktorem, který pomáhá objektivně nahlédnout na tento komplex jevů a procesů spojených mj. i s úrovní vzdělanosti a s proměnami vzdělávání. Oživení výzkumných aktivit v tomto směru v následujícím období je proto nutno přivítat.

21. století

V letech 2007, 2010, 2013, 2018 byly provedeny statistické výzkumy čtenářských aktivit populace 15+ (ve spolupráci Národní knihovny ČR a Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR). Paralelně s nimi probíhaly i výzkumy kvalitativní (2009–2019), a to prostřednictvím metody čtenářských životopisů. Zaměřují se na komplexní zmapování čtení v jeho různých aspektech – čtení knih (kolik přečteme, jak často čteme), čtení časopisů, tzv. e-čtení, způsoby nabývání knih, a také na působení veřejných knihoven, čtenářské preference, čtení ve srovnání s jinými mediálními aktivitami, na témata čtení a volný čas, čtení a zaměstnání, na výzkumy četby dětí. Jsou spojeny především se jmény Jiřího Trávníčka a Víta Richtera.

Výsledky výzkumů provedených v posledních letech zatím dokazují, že knihy a knihovny mají v životě lidí stále svoje důležité místo, na druhé straně i výzkumné aktivity k tomuto tématu jsou potřebné...

V roce 2021 bude proveden výzkum dětského čtenářství, který bude srovnávat svoje výsledky s výsledky výzkumu minulého. Dále se připravuje výzkum dospělé populace.

Daný článek není vyčerpávající studií na téma výzkumů četby a knihoven v České republice. Jeho cílem je upozornit na toto významné téma, připomenout dlouholetou tradici, která v naší zemi existovala a která by měla být dále rozvíjena, připomenout také osobnosti, které se výzkumným aktivitám v tomto ohledu věnovaly – to vše v přímé návaznosti na výstavu o čtení, která je v době psaní tohoto textu již připravena:

Panelová výstava „ČTEME. ČTEME? ČTĚME!“ vytvořená kolektivem autorů pod vedením Jiřího Trávníčka a Renáty Salátové byla zpracována mj. i na základě výsledků nedávných čtenářských výzkumů. Upozorňuje ale také obecněji na fenomén čtení jako takový, vztah rodiny, školy a četby, na milníky čtenářského života, na zajímavé a zlomové okamžiky čtenářského života. Zabývá se historií čtení v našem prostředí, fenomény českého čtenářství, charakteristickými rysy četby v jednotlivých historických etapách, srovnáním se zahraničím. Uvádí zajímavý ilustrativní materiál včetně výroků respondentů z jednotlivých výzkumů. Bylo by dobré, kdyby výstava přispěla k dalšímu oživení práce na zkoumání fenoménu čtenářství a četby, který je dnes obohacen (nebo spíš komplikován?) existencí e‑světa, e‑knih, e‑čtenářství…

[1] O významu N. A. Rubakina pro současnost svědčí např. i jeho „znovuobjevení“ v podobě obsáhlé biografie „Navrácený Rubakin“ (Vozvraščennyj Rubakin) z pera prof. Ju. N. Stoljarova, která vyšla v roce 2019 a ruskou odbornou obcí byla velmi příznivě přijata.