Světová digitální knihovna končí

Mgr. Adolf Knoll / Národní knihovna České republiky

Řada institucí na celém světě obdržela koncem července resp. počátkem srpna 2020 zprávu z Kongresové knihovny ve Washingtonu, že tzv. Světová digitální knihovna/World Digital Library (https://www.wdl.org/en/, dále jen WDL) končí.

WDL vznikla v r. 2009 jako společný projekt UNESCO a Kongresové knihovny ve Washingtonu. Mnozí jej viděli jako vklad USA přicházející společně se znovuobnovením plateb USA do rozpočtu UNESCO, které toužilo vidět WDL jako výkladní skříň světového dokumentárního dědictví. Tato skutečnost úzce souvisela s propagací programu UNESCO Paměť světa a umožňovala oběma aktérům se výrazně zviditelňovat už pouhým všeobjímajícím názvem digitální knihovny.

USA, tak jako tehdejší Československo, byly zakládacím státem UNESCO v r. 1945. Vzhledem k rozporům mezi americkou politikou a cíli UNESCO Spojené státy z UNESCO v r. 1984 odešly, aby se do něj znovu vrátily v r. 2003. Aktivní účast USA byla pro světovou organizaci velmi důležitá, neboť finanční příspěvek USA na činnost UNESCO činil zhruba 22 % jeho rozpočtu. WDL lze tedy chápat jako viditelný věcný příspěvek USA k činnosti UNESCO. Avšak po přijetí Palestiny do UNESCO v r. 2011 USA a Izrael zastavily platby svých příspěvků do UNESCO a k 31. 12. 2018 obě země z UNESCO vystoupily.

Tato nešťastná politická trajektorie ovlivnila i rozvoj WDL, která zpřístupňovala k momentu oznámení jejího uzavření 19 197 položek ze 193 zemí.

UNESCO nemělo kromě obecných deklarací nikdy sílu k rozvoji WDL reálně přispět, spíše se vezlo vždy na vlně, spíše chtěného, faktu, že ve WDL má výkladní skříň části světového kulturního dědictví. Na druhé straně WDL těžila propagačně jak ze spojení s UNESCO, tak i z toho, že byla provozována Kongresovou knihovnou USA. Toto spojení vytvářelo až nezdravou glorifikaci WDL především v médiích, zatím co reálně ve světě i u nás existovaly a existují bohatší a technologicky rozvinutější digitální knihovny. WDL se na první pohled tváří příjemně, nicméně obsahově je velmi heterogenní, takže uživatel netuší, co by od ní měl očekávat, neboť i dokumenty či sbírky zapsané UNESCO do světového registru programu Paměť světa jsou v knihovně WDL obsaženy jen tu a tam a náhodně.

Na seznamu přispěvatelů WDL najdeme i Národní knihovnu České republiky (dále NK ČR), ale když hledáme dokumenty, jimiž do WDL přispěla, nenajdeme je. Vysvětlení je jednoduché a zároveň objasňuje i zánik WDL.

V době zahájení provozu WDL disponovala NK ČR digitálními knihovnami Manuscriptorium a Kramerius. Manuscriptorium v té době již zpřístupňovalo několik desítek tisíc dokumentů z desítek institucí doma i v dalších evropských státech a bylo zapojeno mj. jak do TEL (dnes již zaniklá The European Library, společný portál evropských národních knihoven) tak i do vznikající Europeany. Komunikace s TEL a Europeanou probíhala automatizovaně na základě protokolu OAI-PMH a  Europeana využívala tento protokol jen pro centralizovanou prezentaci metadat, tj. oba projekty byly pouhými portály a uživatel, pokud chtěl studovat data (většinou digitální obrazy) se musel stejně  přepnout do přispívajících digitálních knihoven. Manuscriptorium v té době však již bylo schopno (cca od r. 2008) používat tento protokol pro získávání map/struktur digitálních dokumentů a tyto dokumenty zpřístupňovat v reálném čase homogenně ve svém vlastním prostředí, jako by byly všechny na jednom místě, i když uvnitř byly volány z různých vzdálených digitálních knihoven..

Když WDL požadovala od nás příspěvek v podobě několika líbivých dokumentů, zjistili jsme – k našemu velkému překvapení –, že ji nemůžeme odkázat na rozhraní Manuscriptoria, ale že musíme dokumenty poslat, tj. „hlavoručně“ připravit, a to s tím, že WDL tyto dokumenty pro své potřeby zpracuje a centrálně zpřístupní. Pochopili jsme, že tímto způsobem nemůže WDL rozumně růst a plnit deklarované cíle, neboť takový přístup je dlouhodobě kapacitně, tj. finančně, neudržitelný, což v podstatě konstatuje právě obdržené sdělení Kongresové knihovny o uzavření WDL.

V té době došlo i k několika setkáním mezi představiteli WDL a Europeanou, zejména na půdě CENL (Konference ředitelů evropských národních knihoven), kde de facto Europeana na základě TEL vznikla. I z těchto jednání bylo zřejmé, že obě iniciativy jsou nesrovnatelné a že proti Europeana je WDL bohužel jen mediálně nafouknutou bublinou.

Z praxe je známo, že řada přispěvatelů do WDL si stěžovala, že jejich příspěvky nejsou publikovány včas nebo nejsou publikovány vůbec (náš případ). Sama tehdejší náměstkyně ředitele Kongresové knihovny Deanna B. Marcum na kongresu IFLA v Göteborgu v r. 2010 cítila potřebu se vůči WDL vymezit a prohlásit a zároveň varovat, že WDL jsou pouze webové stránky, nikoli skutečná digitální knihovna. Toto prohlášení ostře kontrastovalo s mediálním a politickým využíváním a zneužíváním WDL zejména v UNESCO, ale i v mnoha zemích, naši nevyjímaje. Zároveň to zřejmě svědčí i o skutečnosti, že WDL vznikla v Kongresové knihovně na politickou objednávku mimo hlavní směry rozvoje služeb této instituce.

WDL je dobrým případem toho, jak funguje reklama: stačí velká jména resp. instituce, aby se vytvořil dojem světovosti a následováníhodného příkladu. V knihovnickém světě stačí prohlášení některého z velkých hráčů v Severní Americe, Evropě, příp. Austrálii, a nemusí to být Kongresová knihovna, může to být Britská knihovna nebo Národní knihovna Francie, aby na sebe strhli někdy i nezaslouženě pozornost veřejnosti, neboť pak často dochází k setření hranice mezi záměrem a realizací – včetně její kvality.

Z pohledu přispívání do WDL šlo tedy o v podstatě ruční sběr dat, která musí být zpracována a opracována jednotlivě, což vzhledem k aspiraci na deklarované světové pokrytí je neudržitelné a logicky to vedlo k rozumnému manažerskému rozhodnutí Kongresové knihovny dále WDL nepodporovat.

WDL se těšila zcela neoprávněně velké pozornosti médií, byla by ale škoda, kdyby nashromážděná data zmizela. Proto se rozhodla Kongresová knihovna migrovat tato data na své webové stránky jako jednu ze zpřístupňovaných digitálních sbírek s tím, že web WDL přestane fungovat na konci r. 2021. Instituce, které mají ve WDL své dokumenty, mají možnost je z WDL před migrací stáhnout.

Pozitivním zjištěním je, že dokumenty ve WDL byly mezitím vybaveny manifesty IIIF, a to dokonce přesně dle příslušného standardu (což dnes ještě není obvyklé), takže uživatelé s těmito manifesty a jejich prostřednictvím i s digitálními dokumenty mohou pracovat ve svém prostředí, resp. je mohou využít další portály nebo digitální knihovny, pokud jsou na straně příjmu dat s technologií IIIF kompatibilní.

Jednou z aplikací schopnou uchopit IIIF jednotlivým uživatelem je také naše čtečka Charlene (aplikace vyvinutá s podporou udělenou Národní knihovně ČR jako výzkumné organizaci Ministerstvem kultury ČR – oblast 4, Digitální kodikologie a knihověda; http://www.manuscriptorium.com/cs/charlene). Dokumenty z WDL v ní fungují perfektně a uživatel si je může prozatím přidávat do své vlastní sbírky dokumentů. Vzhledem k plánované migraci WDL však lze očekávat, že se manifesty jednotlivých dokumentů změní.

Závěrem lze říci, že WDL byla jednou ze snah soustředit prezentaci části světového kulturního dědictví na jedno místo. Ideově pak WDL byla de facto pokračovatelkou snah a iniciativ několika národních knihoven světa (zpočátku jen zemí G7) za vytvoření Univerzální knihovny: Bibliotheca Universalis (https://wikisofia.cz/wiki/Bibliotheca_Universalis) založená r. 1995 (r. 1997 se do ní zapojila i NK ČR) hledala cesty propojení již existujících digitalizačních programů.

Vzhledem ke způsobu spolupráce s možnými přispěvateli bylo toto pojetí od počátku odsouzeno k zániku. Jestliže je představitelné a nezbytné soustředit metadata z různých zdrojů v jedné databázi, učinit toto fyzicky i s daty je nesmírně náročné, pokud nekontrolujeme proces jejich výroby, jak to dělá Google ve své digitální knihovně Google Books (což je opravdu skutečná světová a ve světě největší digitální knihovna, ale jen pro určitou vymezenou oblast, v tomto případě tištěných knih; a v Evropě se to týká jen těch, které jsou volnými díly).

Technický rozvoj a standardizace v oblasti dynamického sdílení digitálních obrazů z heterogenních prostředí jde dál. Technologie IIIF dnes ledacos v tomto ohledu usnadňuje, resp. spíš v budoucnu usnadní. Uvést lze například prezentaci dat Manuscriptoria v Europeaně, ingest dat Finské národní knihovny v Manuscriptoriu nebo prezentaci dat partnerských knihoven francouzského projektu Biblissima (https://iiif.biblissima.fr/collections/). V tomto ohledu se ukazuje, že perspektivu mají spíše oborově zaměřené inciativy, nikoli iniciativy všeobjímající.

Medializace WDL ukazuje, jak se liší obecné, někdy upřímné, někdy falešné, jindy vypočítavé nadšení části veřejnosti a zájmových skupin od skutečných informačních potřeb odborné veřejnosti, tj. jednotlivých badatelů nebo vážných zájemců o zpřístupnění dat. S tímto fenoménem se musí ostatně vypořádat i Europeana, kterou ohrožuje její oborově nevyhraněný profil; to ji může za určitých okolností přiblížit ke konfrontaci s Google a nebezpečně ohrozit, pokud nedojde ke vzájemně výhodné spolupráci.

WDL v neposlední řadě doplatila i na to, že se UNESCO nedokázalo udržet vně politických tlaků a některými svými nešťastnými počiny dokonce samo politiku neuměle dělalo. Výsledkem je odchod USA a Izraele z UNESCO, rozhádanost některých členských zemí ohledně programu Paměť světa a de facto jeho pozastavení, v konečném důsledku pak pokles autority UNESCO ve světě.

Ať WDL hodnotíme z odborného hlediska jakkoli, zpřístupněná data představují práci řady lidí a mají svou hodnotu, takže zprávu o jejich migraci je třeba brát jako pozitivní signál o snaze zajistit dlouhodobější dostupnost těchto dat i v budoucnosti.