Novinky zahraniční knihovnické literatury 2018/1
Rubriku zpracovaly: PhDr. Anna Machová a Mgr. Veronika Tichá
BALLEY, Noëlle. Patrimoine(s): De quoi parle-t-on? [Kulturní dědictví: O čem se to vlastně mluví?]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2016, n˚ 7, s. 24–31. Dostupný také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2016-07-0024-002 . ISSN 1292-8399.
Článek podává výčet rozmanitých charakteristik toho, jak v minulosti byl a v dnešní době je chápán obsah pojmu „kulturní dědictví“. Ve francouzském prostředí začíná polovinou 18. století, kdy Emer de Vattel ve svém díle Právo lidí (Le droit des gens) vyjadřuje princip zvláštní ochrany „budov, které vzdávají čest lidstvu [...], všech děl, vyznačujících se krásou [...], uměleckých děl“. Mezinárodní úmluvy z Haagu z let 1899 a 1907 (Haagské úmluvy) vnesly tento princip ochrany do mezinárodního práva. Odkazovaly „majetkům obcí, budovám sloužícím k náboženským účelům, charitativním činnostem a vzdělávání, umění a vědám a také těm, které náležejí státu“ podobnou péči, jaká náleží objektům soukromého vlastnictví: zaslouží si úctu a nemohou být obsazovány okupanty cizí moci.
Samotný výraz „kulturní dědictví“ (z anglického „heritage“) vstoupil do mezinárodního práva nepřímo v tzv. Roerichově paktu, uzavřeném ve Washingtonu v roce 1935 (pozn. red.: šlo o první regionální úmluvu o ochraně kulturních statků za ozbrojených konfliktů s názvem Washingtonský pakt o ochraně uměleckých a vědeckých zařízení a historických památek, pojmenování Roerichův pakt nese podle iniciátora myšlenky o úmluvě ochraňující kulturní dědictví před důsledky válek, ruského malíře Nikolaje Konstantinoviče Roericha). V úmluvě jsou vyjmenovány veřejné statky, které mají být chráněny v časech války i míru. Každý stát měl vytvořit seznam památek a institucí, jimž by tato ochrana náležela. Od té doby se ve všech mezinárodních úmluvách, pod vedením UNESCO nebo Rady Evropy, opakují principy „výjimečnosti, příkladných hodnot a zápisu v seznamu“. Dále se rozšiřuje pole mezinárodní ochrany: od ochrany v případě ozbrojeného konfliktu, přes nezákonné obchody a převody majetku k restituci majetku ukradeného nebo nezákonně vyvezeného ze země.
V dalších desetiletích jsme svědky postupného rozšiřování obsahu pojmu kulturní dědictví a v oficiálních dokumentech se začíná mluvit o dědictví přírodním, architektonickém, dokumentárním, archeologickém, ústně předávaném a nemateriálním, podmořském, filmovém („obrazech v pohybu“), tradiční a lidové kultuře. Na přelomu 80. a 90. let 20. století dochází ke změně paradigmatu: (kulturní) dědictví již není definováno pouze na základě kritérií výjimečnosti, ale i reprezentativnosti a příkladnosti. Na seznamy se tak mohou dostat objekty skromnějšího rázu, které však mají zvláštní hodnotu pro danou komunitu.
Článek je cenný mj. soustředěním velkého množství citací dokumentů a definic vztahujících se ke kulturnímu dědictví a vyznačujících se společnými znaky: kulturní dědictví převyšuje obvyklé dělení společnosti (vlastnictví soukromé či veřejné, sekulární nebo náboženské); kritérium historičnosti je druhořadé v případě ohrožení díla; autenticita a integrita (jsou v textu podrobně definovány) – to jsou společné podmínky pro zápis na seznamy ochrany; památky, které jsou navrženy k zápisu, musí mít vypracovanou ochrannou strategii a dokumentaci již provedených i zamýšlených oprav, zahrnující mezinárodní spolupráci.
K tomuto tématu originálně přistupuje úmluva Rady Evropy, tzv. úmluva z Faru (Rámcová úmluva o hodnotě kulturního dědictví pro společnost, 2005), která překračuje tradiční koncepci zápisu na seznamy a připisuje objektům větší důležitost na základě jejich funkce pro komunitu. Dále uznává existenci společného evropského dědictví, právo každého jednotlivce na přístup k němu podle svého vlastního výběru, podporuje mezikulturní a mezináboženský dialog apod. (úmluva zatím nebyla ratifikována, pozn. red.).
Na závěr článku se autorka zamýšlí nad rolí (nejen) francouzských knihovníků a jejich odpovědnosti za výsek kulturního dědictví v kontextu výše uvedených mezinárodních úmluv. Ve Francii byla ministerstvem kultury v roce 2011 zpracována meziresortní charta zaměřující se na ochranu písemného dědictví v knihovnách (Charte de la conservation dans les bibliothèques, viz odkazy http://www.patrimoineecrit.culture.gouv.fr/conservation-restauration/charte.php, http://www.patrimoineecrit.culture.gouv.fr/files/conservation_restauration/Charte%20de%20la%20conservation.pdf) .
BÉQUET, Gaëlle. Diplomatie et publications en série (1975–2015): Le Centre international d’enregistrement des publications en série [Diplomacie a seriálové publikace (1975–2015): Mezinárodní centrum registrace seriálových publikací CIEPS]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2016, n° 7, s. 116–127. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2016-07-0116-001 . ISSN 1292-8399.
Mezinárodní centrum registrace seriálových publikací CIEPS (Centre international d’enregistrement des publications en série), také známé jako Mezinárodní centrum ISSN (http://www.issn.org/ ), oslavilo v roce 2015 čtyřicet let své existence. Základní kámen organizace, pověřené udělováním identifikačního systému ISSN (ISDS – International Serial Data System), položilo UNESCO v 70. letech 20. století. Od svých počátků se CIEPS jako středisko ISSN těší finanční podpoře Francie a samozřejmě také UNESCO a jeho členských zemí. Rozpočet Centra je dále naplňován zisky z prodeje dat ISSN knihovnám a vydavatelům.
Již v roce 1947, tedy dva roky po svém založení, podepisuje UNESCO dohodu s mezinárodní knihovnickou organizací IFLA a potvrzuje tím svůj zájem o oblast knihovnictví a vědeckých informací. Na přelomu 60. a 70. let 20. století je realizována studie proveditelnosti světového informačního systému vědeckých a technických periodik ISDS, kde se již počítá s rozšířením identifikačního systému na další typy odborných dokumentů. Úkolem zpracovat tuto studii byla ve Francii pověřena Marie Rosenbaum (1926–1986). Z její závěrečné zprávy vychází doporučení založit databázi veškerých periodik, bez ohledu na obor nebo kategorii. Tato rodačka z Rumunského království, která se po druhé světové válce usadila ve Francii, se významně zasloužila o úspěch projektu ISDS a následně o vznik mezinárodního centra CIEPS, které mnoho let vedla.
Počátky centra CIEPS sahají do roku 1972, kdy byla podepsána provizorní smlouva mezi organizací UNESCO a Francouzskou republikou, jíž bylo Centrum také z velké části financováno. O dva roky později dochází k dalšímu rozšíření projektu na mezinárodní pole a začíná být financován členskými zeměmi UNESCO. Sídlem Centra je nadále Paříž.
Původní databáze ISDS vznikla v roce 1975. Počet obsažených periodik rychle rostl, ovšem objemy příchozích dat z národních center byly limitovány finančním stropem a vstupy i výstupy z databáze zůstávaly nadále tištěné. Po smrti Marie Rosenbaum dochází ke změně strategie, přichází předmětová indexace a počet národních center se více než zdvojnásobuje. Celý systém je konečně informatizován.
Po pádu železné opony dochází ke vzniku nových národních center ve střední a východní Evropě, především po rozpadu SSSR. (V ČR, resp. v tehdejším Československu, je ISSN zavedeno na počátku 70. let 20. stol. – pozn. red.) Pro lepší identifikaci se zkratka ISSN dostává do názvu Centra i sítě, organizace vedení je zjednodušena a zároveň snížena míra byrokracie. V roce 1997 čítá síť ISSN 66 národních center, regionální centrum pro jihovýchodní Asii a ústředí CIEPS. Ve stejném roce začínají být identifikátory ISSN přidělovány elektronickým zdrojům. Od roku 2008 je zaváděna funkce ISSN-L (Linking ISSN – propojování ISSN) s cílem propojit jednotlivá ISSN přidělená jednomu zdroji na různých nosičích. Na přelomu tisíciletí přichází americký identifikátor digitálních objektů DOI, ovšem bohužel dosud se nepodařilo oba systémy dostatečně propojit.
Od roku 2010 mohou smluvní strany používat data ISSN na základě licenční smlouvy, ale ta již nemohou být znovu použita třetí stranou bez uzavřeného smluvního závazku. O tři roky později je představena služba ROAD, pomocí které jsou data ISSN pro volně přístupné zdroje (znovu) použitelná ve formátu RDF, bez ohledu na místo původu zdrojů. Spolu s ohodnocením kvality zdrojů představuje ROAD možnou budoucí cestu pro registry ISSN.
BRUNGS, Julia. L’IFLA, pour demain et pour le futur: La sauvegarde du patrimoine documentaire par les bibliothèques [IFLA pro zítřek a navždy: Záchrana dokumentačního dědictví knihovnami]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2016, n° 7, s. 54–56. Dostupný také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2016-07-0054-004 . ISSN 1292-8399.
Krátký, z angličtiny přeložený článek, vychází ze základní role knihoven, které po staletí uchovávají a ochraňují světové kulturní dědictví. Mezinárodní knihovnická federace IFLA tuto misi ze všech sil podporuje. S její pomocí jsme schopni uchovat dokumentové dědictví příštím generacím. Takto vznikl projekt digitální ochrany PERSIST (https://www.unesco.nl/digital-sustainability) pod patronátem UNESCO, celosvětová síť čtrnácti center IFLA pro uchovávání a projekt UNESCO Blue Shield (Modrý štít, http://www.ancbs.org/cms/en) pro záchranu všech typů dokumentů kulturního dědictví ohrožených katastrofou, ať přírodní nebo rukou člověka. IFLA je spoluzakladatelem tohoto projektu, jehož význam v běhu událostí posledního desetiletí roste.
Z této potřeby vznikl Registr rizik ohrožujících dokumentové dědictví (IFLA Risk Register (https://www.ifla.org/node/9656). Jedná se o uzavřenou databázi, kam by měly všechny dotčené instituce zaregistrovat své sbírky. Takto je bude moci IFLA bezpečně lokalizovat a instituci kontaktovat, pokud bude daný region zasažen a UNESCO nebo Blue Shield (Modrý štít) budou muset zakročit. Proto jsou všechny instituce důrazně vyzvány, aby své sbírky zaregistrovaly, poněvadž nelze předpovědět, kde a kdy udeří příští zkáza. Nicméně úkolem projektu není nahradit nezbytnou místní přípravu k prevenci rizik ani preventivní plánování v případě katastrofy nebo odpovídající školení pracovníků. Tvůrci projektu se chtějí ujistit, že knihovny toto všechno zvládají. Již zaregistrované instituce jsou dále vyzvány, aby informace o projektu šířily ve svém okolí a k registraci povzbuzovaly další knihovny.
V závěru článku je uveden příklad, kdy se projekt podařilo úspěšně zrealizovat. V roce 2013 bylo severoafrické město Timbuktu (Tombouctou, Mali) napadeno ozbrojenými skupinami, nicméně dobrovolníkům se za významné mezinárodní pomoci podařilo vzácné rukopisy přemístit do hlavního města Bamaka, kde jsou od té doby restaurovány a digitalizovány.
DESCHAUX, Jocelyne. Protéger le patrimoine culturel: Le Bouclier bleu: de la prévention à l’intervention [Ochrana kulturního dědictví: Modrý štít: od prevence k zásahům]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2016, n° 7, s. 58–68. Dostupný také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2016-07-0058-005 . ISSN 1292-8399.
Pokud se instituce spravující kulturní dědictví rozhodne účastnit se mezinárodního projektu UNESCO Modrý štít (francouzsky Le Bouclier bleu, anglicky Blue Shield – https://www.ifla.org/node/7609), dostane se jí pomoci nejdříve ve formě předpovědí přírodních i lidmi způsobených katastrof, které by mohly ohrozit její nenahraditelné fondy, a následně ve formě zmírnění způsobených škod.
V roce 1996 se čtyři mezinárodní organizace z různých kulturních sektorů (Mezinárodní rada archivů ICA, Mezinárodní muzejní rada ICOM, Mezinárodní rada památek a turistických cílů ICOMOS a Mezinárodní knihovnická federace IFLA) spojily, aby utvořily Mezinárodní radu Modrý štít. Oblasti, kam aktivity projektu sahají, jsou široké. Týkají se knihoven, archivů, muzeí, památek a turistických cílů, a zajímají se o kulturní památky postavené, napsané, audiovizuální atd. V roce 2001 byl založen Francouzský komitét Modrého štítu (http://www.bouclier-bleu.fr/ (pozn. red.: Český komitét Modrého štítu byl založen v roce 2000, o něm viz např. http://skipcr.cz/odborne-organy/cesky-komitet-modry-stit, manuál IFLA Živelní pohromy a havárie – prevence a plánování v překladu do češtiny je dostupný z https://www.ifla.org/files/assets/pac/ipi/ipi6-cs.pdf ).
Mezi hlavní cíle Modrého štítu patří zvyšování povědomí veřejnosti a institucí o křehkosti kulturního dědictví, předcházení jeho možnému ohrožení, povzbuzování k záchraně a respektu ke kulturnímu dědictví, usnadňování zásahů národních společenství v případě jeho ohrožení, vzdělávání specialistů, kteří budou schopni na hrozící katastrofu upozornit a zmírnit její následky, usnadnění spolupráce záchranných složek a specialistů fyzické ochrany kulturního dědictví.
Hodnoty projektu Modrý štít jsou popisovány jako: integrita – respektovat kulturní dědictví a jeho význam pro kulturní identitu lidu, předcházet jeho poškození; nestrannost – chránit kulturní dědictví bez ohledu na jeho typ, zemi, náboženství apod.; neutralita – upustit od nepřátelství a kontroverzí typu politického, náboženského apod.; nezávislost – zachovat si autonomii, která dovolí jednat podle zásad Mezinárodní komise Modrého štítu; dobrovolnost – nesnažit se z ochrany kulturního dědictví získat jakýkoli benefit; jednota – v práci v národních komisích; univerzalita – ochrana kulturního dědictví je úkolem pro všechny.
Při organizování reakce v případě katastrofy je pak cílem především sestavit operační týmy, které budou moci co nejrychleji zasáhnout kdekoli na daném území, dokonce i v mezinárodním měřítku. Podle chronologie dané katastrofy musí být zahrnuty všechny postupy, od nejobecnějších po nejvíce specifické, podle tématu i užitečnosti. Dobrovolníci budou vítáni a v plánech se bude s jejich účastí počítat. Vytvoření strategického plánu musí předcházet identifikace objektů kulturního dědictví a aktérů záchranných složek v daném regionu, vymezení zdrojů, které bude možno použít, dále vytvoření regionálních týmů a výcvik jejich členů. Je nezbytné, aby každá instituce spravující objekty kulturního dědictví sestavila pohotovostní plán v případě katastrofy, která by její fondy mohla ohrozit.
Modrý štít zdůrazňuje, že preventivní opatření jsou užitečná nejen při vidině blížící se katastrofy, ale také při každodenní správě instituce a přispívají ke správné údržbě sbírek. V článku je pak podrobně popsána situace ve Francii, kde byl Francouzský komitét Modrého štítu založen v roce 2001 (Comité français du Bouclier bleu, CFBB, http://www.bouclier-bleu.fr/). V roce 2013 zveřejnil národní dokument „Plan Patrimoine culturel et risques majeurs“ (uváděný pod zkratkou PPCR, dostupný z http://www.bouclier-bleu.fr/blog/2014/01/13/pour-un-plan-patrimoine-culturel-et-risques-majeurs/), který v zájmu ochrany kulturního dědictví propojuje jednotlivé složky státní správy, samosprávy, civilní ochrany, soukromé organizace a další, zapojené obecně do systému ochrany obyvatelstva. Předpokládá vytvoření složek rychlé reakce (équipe régionale de réponse à l’urgence – ERU) a vznik regionálních nebo lokálních sekcí (těch bylo doposud založeno šest).
V závěru je připomenuto několik událostí, při nichž intervenoval Francouzský komitét Modrého štítu: zavalení 26 běžných kilometrů archivního materiálu v Městském archivu v Kolíně (průnik betonu při stavbě metra, 2009), poškození knihoven a archivů při zemětřesení na Haiti (2010), zaplavení muzejních předmětů vodou ve francouzském Wy-dit-joli-village (2014) a poškození kulturních památek v Sýrii (2015).
GRUNBERG, Gérald. De quoi „Mémoire du monde“ est-il le nom?: Patrimonialisation générale et patrimoine documentaire [Co se skrývá pod výrazem „Paměť světa?: Kulturní dědictví obecně a z pohledu knihovnického]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2016, n° 7, s. 32–45. Dostupný také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2016-07-0032-003 . ISSN 1292-8399.
Pro českého čtenáře může být poctou, že je článek uveden citátem z díla Milana Kundery „La lenteur“, vydaného v roce 2014 v nakladatelství Gallimard. Kulturní dědictví není spojováno pouze s emocemi, pamětí a kulturou. Především se zde točí velké peníze. Má za úkol zabezpečit paměť lidstva i naplnit kasy. Proto ta honba za „nálepkami“ (UNESCO, národní kulturní památky atd.), které přilákají turisty, pozornost politiků i médií. S tím je spojen nárůst nejrůznějších obav: z rozpadu územních celků, ohrožení památek následky globálního oteplování, ohněm, lidskou rukou, v neposlední řadě teroristickými organizacemi.
Ovšem musíme zůstat opatrní: pokud se vše, čemu více či méně hrozí jednoho dne zánik, stane kulturní památkou, úkol restaurátorů bude nezáviděníhodný. Vezměme v potaz, že i nejmenší venkovský kostelík má být chráněn, což už je nyní hlavolamem pro obce i ministerstvo kultury. A co potom říci o sbírkách archivů a knihoven, které obsahují desítky milionů objektů a dokumentů všech žánrů? Jakou hierarchii bychom měli v tomto nedozírném oceánu zvolit? Na mezinárodní úrovni se touto otázkou zabývá program UNESCO Paměť světa. Autor v článku rozebírá jeho obsah, současnou aplikaci a vyhlídky do budoucna.
Na počátku 90. let 20. století dochází v západním světě k velkému rozkvětu národních knihoven: jsou zakládány či rekonstruovány. Zároveň pomalu přichází digitalizace a s ní naděje vše zachovat navždy, zpočátku na národní úrovni, ale tím, že digitalizovaný obsah je dán k dispozici všem, se dostáváme k myšlence zachovávání světového kulturního dědictví, z čehož se rodí program UNESCO Paměť světa. Následují nejrůznější definice prvků dokumentového dědictví, rolí států a institucí při jejich ochraně. Autor také cituje kritéria nezbytná pro zařazení do registru Paměť světa: autentičnost; jedinečnost a nenahraditelnost díla (jeho důležitost ve světovém kontextu); důležitost v určité době, pro dané místo, osobu nebo společnost, téma; forma a styl dokumentu; sociální, duchovní a komunitní význam. Z pohledu knihoven ještě přidejme vzácnost dokumentu a stupeň celistvosti. Nakonec je třeba ohodnotit rizika, která dokumentu hrozí, a naznačit opatření k jejich zmírnění. Samotný program je v rámci UNESCO řízen několika komisemi ve třech úrovních: světové, regionální a národní a Sekretariátem. Autor hlouběji rozebírá činnost Sekretariátu a Mezinárodní konzultační komise, která se schází každé dva roky a jíž jsou podřízeny další čtyři podkomise.
Mezinárodní registr Paměti světa čítal k datu vydání článku 391 dokumentů nebo jejich souborů. Své místo v něm mají vzácné rukopisy a inkunábule, ale i archiv Suezského kanálu, petice novozélandských žen z 19. století volajících po volebním právu a další méně známé, ale důležité dokumenty. Přesto zůstává tento program široce neznámý. Objekty zapsané do registru Paměti světa přinášejí výrazně nižší zisky než památky zapsané do Seznamu světového dědictví. Knihovny a archivy se tak dostávají do nerovného boje s muzei a historickými stavebními památkami. V článku jsou dále popsány rozpory a paradoxy, které mohou nastat zařazením různých objektů národního významu do registru, a položeny otázky, co vše by měl daný národ do registru vkládat a z jakého důvodu, připomenuto, co nastává, pokud je dokument do registru zapsán, co to pro něj bude v rámci uchovávání vlastně znamenat? Následuje mnoho dalších otázek k diskuzi.
V závěru článku jsou popsány projekty UNESCO: PERSIST (vytvoření platformy pro výměnu a šíření dobré praxe digitálního uchovávání, 2012, výsledek Vancouverské deklarace, viz https://unescopersist.org/about/) a „Projekt doporučení stran uchovávání a přístupnosti dokumentového dědictví, včetně virtuálního“, který má posílit program Paměť světa (viz http://unesdoc.unesco.org/images/0023/002339/233916f.pdf ). Úkolem každého státu je, aby se do něj aktivně zapojil.
Pozn. red.: Česká republika má v registru Paměti světa dosud pět zápisů. Jsou to Sbírka středověkých rukopisů české reformace, Sbírka periodického tisku ruské, ukrajinské a běloruské emigrace, Sbírka 526 univerzitních tezí z let 1637–1754 (všechny tři z Národní knihovny České republiky), Libri Prohibiti – Sbírka periodik českého a slovenského samizdatu z let 1948–1989 a Kinematografická představení Émila Reynauda (Národní technické muzeum, společně s Francií).
NYFFENEGGER, Isabelle a Olivier PIFFAULT. Patrimoines en danger, une responsabilité en partage: Prévenir, agir, préparer l’avenir: l’action de la Bibliothèque nationale de France [Odpovědnost, kterou sdílíme za ohrožené kulturní dědictví: Předcházet, jednat, připravovat se na budoucnost: činnost Francouzské národní knihovny]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2016, n° 7, s. 70–81. Dostupný také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2016-07-0070-006 . ISSN 1292-8399.
Francouzská národní knihovna (BNF, http://www.bnf.fr) je členem mnoha mezinárodních organizací a je také velmi aktivní v síti Modrého štítu, organizace zaměřené na prevenci a zmírňování důsledků katastrof a nepředvídatelných událostí, stejně jako ve Francouzském komitétu programu Paměť světa UNESCO. Spravuje a šíří nejen kulturní dědictví francouzského státu, ale vlastní i obsáhlé sbírky dědictví světového, pokrývající čtyřicet staletí lidské existence. Její pracovníci jsou špičkovými experty na uchovávání a ochranu vzácných objektů kulturního dědictví. To vše BNF staví na zvláštní místo mezi institucemi s podobným posláním ve Francii, ale i na mezinárodním poli francouzské diplomacie v oblasti ochrany světového kulturního dědictví, zejména v rámci UNESCO.
Tam, kde se Francie poslední dobou angažovala ve prospěch ochrany světového kulturního dědictví, byla i Francouzská národní knihovna požádána o spolupráci. V článku jsou popsány případy záchrany vzácných rukopisů z města Timbuktu (Tombouctou) v severoafrickém Mali (sama BNF spravuje významnou sbírku rukopisů z této subsaharské oblasti) a podíl na záchraně kulturního dědictví východních křesťanů v Iráku a Sýrii v letech 2014 a 2015. V obou případech se jednalo o projekty digitalizace vzácných dokumentů a byla zahájena spolupráce s mezinárodními organizacemi. Profesionální solidarita byla spojena s politickým a diplomatickým zásahem, což je zárukou účinnosti a uznání ze strany místních institucí.
Pečlivě zpracovaný institucionální plán pro stav nouze představuje nejlepší záruku účinného zásahu v krizové události nejen pro Francouzskou národní knihovnu, ale obsahuje i hlavní prvky zásahu na dálku. Vzdělání a šíření odborných kompetencí tvoří dva hlavní pilíře účinné a trvající prevence. Proto Francouzská národní knihovna v roce 2015 zavedla možnost mezinárodní stáže pro zahraniční profesionály, která je zcela věnována problematice písemného kulturního dědictví, a ve spolupráci s vysokou knihovnickou školou Enssib a Alexandrijskou národní knihovnou představila platformu dálkového vzdělávání pro profesionály Středního východu. Vytvoření sítě kompetentních místních knihovníků zůstává základní podmínkou ochrany fondů. Před několika lety vyvstala potřeba doplňující aktivity při fyzické záchraně sbírek: jejich digitalizace. Francouzská národní knihovna se může s mezinárodními partnery dělit o bohaté zkušenosti, které získala vytvořením a správou digitální knihovny Gallica (http://gallica.bnf.fr/accueil/?mode=desktop).
V článku jsou představeny dva projekty:
Hlavním cílem projektu „Knihovny Levanty“ (Levanta neboli země úrodného půlměsíce je označení oblasti Východního Středomoří, pozn. red.) je digitalizace ve jménu záchrany fondů, které jsou často velmi dobře popsány, ale pouze částečně digitalizovány. Výsledkem má být vícejazyčný portál, který bude mj. svědčit o nepřetržitost a vitalitu intelektuálních a mezináboženských debat. Zpřístupní několik tisíc dokumentů všech typů (včetně map, plánů, postupně i zvukových a multimediálních dokumentů) z veřejného života a spojí se v něm snahy Francouzské národní knihovny a odborných knihoven v Egyptě, Iráku, Libanonu, Turecku a Jeruzalémě. Vzácné kulturní dědictví bude zpřístupněno přes hranice států, umožní mezinárodní spolupráci vědců a pokračující dialog mezi oběma břehy Středozemního moře. Všechny dokumenty budou zpřístupněny prostřednictvím portálu Gallica.
Druhý projekt se týká technologie Bílá stopa Gallica (Gallica marque blanche, http://www.bnf.fr/documents/gallica_marque_blanche.pdf ), na jejímž základě byla vytvořena digitální knihovna frankofonie, tvořená sítí pětadvaceti největších dokumentačních institucí francouzsky mluvícího světa (Réseau francophone numérique, RFN. http://www.rfnum.org ). Projektem se BNF obrací k institucím, které již zdigitalizovaly nebo si přejí digitalizovat část svých sbírek, ale nemají na to prostředky. Výsledná digitální knihovna bude založena na infrastruktuře Gallica, ale přispěvateli bude moci být (barevně) upravena. V projektu bylo v první řadě pomýšleno na ohrožené geografické zóny s významným zastoupením francouzštiny (Madagaskar, Haiti, Pobřeží slonoviny, Niger...).
Součástí sbírek Francouzské národní knihovny jsou i četné objekty původně z cizích zemí. Příkladná péče o ně svědčí o zvláštní odpovědnosti a představuje mocnou páku v mezinárodní spolupráci s institucemi v zemích jejich původu. Sdílení těchto děl ve formě digitalizace se stalo základní osou politiky Francouzské národní knihovny.
Redakce BBF. La Protection du patrimoine documentaire syriaque: Le regard d’Alain Desreumaux [Ochrana syrského dokumentačního kulturního dědictví: Pohled Alaina Desreumauxe]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2016, n° 7, s. 82–84. Dostupný také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2016-07-0082-007 . ISSN 1292-8399.
S fenoménem syrského kulturního dědictví je již po několik desetiletí spojeno jméno Alaina Desreumauxe. Jeho nadšení až vášeň, výjimečná expertní úroveň a pohotovost jsou základními kameny aktivit vedoucích k záchraně tohoto kulturního dědictví, v dnešní době zvláště ohroženého.
Syrština, pocházející z aramejštiny, je jazyk, který se vyznačuje mimořádným dynamismem, a také kultura, jejímž je nositelem, prokázala velkou schopnost adaptace. Dokázala se přizpůsobit všem kulturám, s nimiž byla konfrontována, až vznikl velmi bohatý jazykový korpus. Je vlastně odrazem dění na křižovatce kultur; původem a strukturou semitský (díky tomu je srozumitelný mnoha arabským populacím), osvojil si prvky helénské kultury, perfektně se přizpůsobil římskému světu, stal se nástrojem blízkovýchodního křesťanství.
Syrské kulturní dědictví je odedávna ohrožováno drancováním a válkami, ale dnes i jakousi „intelektuální strnulostí“ ve smyslu žárlivého uchovávání vlastních pokladů bez vůle k jejich šíření a zveřejňování, a také amatérskou konzervací. Politická a ekonomická situace regionu stav zlepšit nepomáhají. Alain Desreumaux je přesvědčen, že plánované a uskutečněné aktivity budou mít dlouhodobý dopad pouze za předpokladu, že se na nich budou podílet místní činitelé, kteří budou sdílet pocit vzájemné solidarity a odpovědnosti. Nesmí u nich chybět vůle a ochota se vzdělávat. Stejně tak je nutné být připraven kulturnímu dědictví „naslouchat“ a dále se učit, a to pro obě strany mezinárodní spolupráce. Pak se může zrodit skutečná a plodná spolupráce vědecká. V neposlední řadě je třeba vzdělávat místní obyvatelstvo, hovořit o nutnosti spolupráce jako cesty k úspěchu, bojovat s neznalostí a naučit je rozumět vlastní historii, aby mohli ovlivnit budoucnost.
V článku jsou stručně popsány dva fungující projekty: ekumenické centrum pro studium rukopisů a vzdělávání expertů v institutu SEERI v Kottayamu v Indii (Kérala) – přítomnost syrské komunity a syrského náboženství je zde doloženo v rukopisech již od 6. století (http://www.seeri.org/) –, a restaurátorské a digitalizační pracoviště v libanonském Charfetu, kde se dochovaly vzácné sbírky blízkovýchodních syrských a arabských křesťanských rukopisů.
Pozn. red.: K tématu „operace Charfet“ viz též redakční příspěvek na http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2016-07-0086-008 .
WATY, Bérénice. Émotions patrimoniales: Quand le patrimoine devient l´affaire de tous [Kulturní dědictví a emoce: Když se kulturní dědictví stane záležitostí všech]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2016, n˚ 7, s. 8–22. Dostupný také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2016-07-0008-001 . ISSN 1292-8399.
Výraz „kulturní dědictví“ (francouzsky patrimoine) se často objevuje na předních stránkách celostátního tisku. Nejinak tomu bylo ve Francii v čase vzniku příspěvku, v létě 2015 – autorka svůj text uvádí citováním několika článků, které čtenáře zavedou do anglických barů (kauza historického pubu – zboření taverny Carlton), na francouzskou pláž (uzavření a nepovolené stavební úpravy kvůli dovolené saúdského krále), posvátná místa v Sýrii (Palmyra), Iráku (Mosul, Ninive) nebo Nepálu. Následně si klade otázku, zda tato místa mohou/by měla být posuzována jednotným způsobem. Protože se může jednat o světové dědictví lidstva jako celku, nebo o památky, se kterými se identifikuje pouze určitý národ; některé jsou navíc soukromým vlastnictvím. Na těchto případech vidíme, jak je „kulturní dědictví“ mnohovýznamové, jak je různě hodnoceno napříč zeměmi, dobami a společnostmi.
Autorka dále cituje a analyzuje několik definicí tohoto pojmu, převážně od francouzských osobností. Postupně přechází k takovým, ve kterých se vyskytují výrazy emočního zabarvení, jako „vášeň, bijící srdce, žijící fenomén“ apod. Uvádí konkrétní případy tzv. syndromu „émotions patrimoniales“, kdy experti, architekti, politici, média a veřejnost spojí své síly, aby bránili, propagovali a rekonstruovali objekty kulturního dědictví. Zde nastal přechod od myšlenky „kulturní dědictví patří nám“ k silnému pocitu „kulturní dědictví, to jsme my.“ Příkladem může být výstavba pařížského Centra Georgese Pompidoua v roce 1977, které se ve své době dočkalo velmi negativního přijetí. Také tento případ demonstruje, jak se objekty kulturního dědictví staly záležitostí všech a zdrojem osobní identity ještě dříve, než byly uznány jejich estetické nebo historické hodnoty.
V následné typologické eseji je představeno několik aktivit, které těžily z velké pozornosti médií. Jedná se o případy památek zničených během válečných konfliktů (most v Mostaru), v průběhu přírodní katastrofy (požáry v americkém národním parku Yellowstone v roce 1988) a také rukou člověka (požáry budov, při kterých se velké množství dobrovolníků snaží pomoci, média přinášejí reportáže a emoce se násobí). Pak přichází na řadu restaurování zničených památek, které bývá předmětem polemik mezi odborníky a veřejností. Jsme svědky emotivních výměn názorů, lidé obsazují objekty apod. Další situací, kdy je veřejnost vyburcována ve jménu „své“ památky, jsou úpravy na ní provedené nebo teprve zamýšlené. Spory vyvolává vnášení prvků moderního umění do „klasických“ historických památek. Ne vždy ale emoce přenáší konfliktní situace. Jedná se o zmobilizování sil, kdy lidé soucítí se svým objektem kulturního dědictví a chtějí pomoci.
Bez významné přítomnosti médií, od klasických po sociální sítě, by emoce nebyly vyvolány. S webem 2.0 přišly nové možnosti zejména pro hnutí, která chtějí za své památky bojovat. Dělají tak prostřednictvím webových stránek, blogů, sociálních sítí. Zmiňme novou možnost online financování záchrany památek, tzv. crowdfunding.
Emoce projevující se v souvislosti s kulturním dědictvím napovídají, že společnost je ochotna účastnit se procesu rozhodování týkajícího se památek, které jsou jim blízké. Přesto si musíme položit otázky: Pod čím jménem se jednotlivci mobilizují? Může být tento koncept aplikován i mimo západní, tzv. „vyspělý“ svět? Nezapomeňme na turistický ruch a ekonomické přínosy s ním spojené. To je sice významný argument pro záchranu památek, ale neměl by převažovat. Autorka na závěr uvádí případ pařížských katakomb, jež radnice pronajala v roce 2015 na noc Halloweenu soukromé společnosti Airbnb (specializuje se na ubytovávání turistů), přestože jde o historickou nekropoli a ne vždy je zachována náležitá úcta k lidským ostatkům tam uloženým – veřejnost toto odsoudila jako privatizaci veřejného prostoru.
