Novinky zahraniční knihovnické literatury

ANDISSAC, Marie-Noëlle a Françoise FONTAINE-MARTINELLI. L’accueil et la formation des publics handicapés en bibliothèque [Práce s hendikepovanými uživateli v knihovnách a jejich vzdělávání]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2016, 81(Janvier – Février – Mars), 22–23. Dostupný také z: http://www.abes.fr/Publications-Evenements/Arabesques/Arabesques-n-81. ISSN (web) 2108-7016.

Práci s hendikepovanými uživateli měly knihovny v „popisu práce“ prakticky vždy, ovšem zákonná nařízení přijatá ve Francii roku 2005 tuto roli ještě posílila a uložila ji knihovnám jako povinnost. Zákon z roku 2013 týkající se vzdělávání a vědy pak zdůraznil požadavek přijímání příslušných opatření a jejich každoročního plánování na univerzitách. Měla by se promítnout do celkového pojetí role knihoven, které zpřístupňují zdroje všem bez rozdílu a omezení. K tomu by měly být uzpůsobeny budovy, fondy, kulturní aktivity, webové stránky...

Co se týká usnadnění přístupu hendikepovaných ke knihovním sbírkám, je velmi důležité jim nabídnout DVD s audio popisy, dokumenty ve znakové řeči a formátu Daisy, dotykové knihy aj., a také přístup ke specifickým portálům a digitálním knihovnám. Je dále třeba na ně myslet při přípravách kulturních akcí (přístupnost, komunikace). V některých knihovnách byli vyčleněni pracovníci, kteří se této skupině uživatelů věnují, v jiných byl dokonce knihovní tým rozšířen o hendikepovaného kolegu či kolegyni. Nejenže nejlépe rozumí specifickým potřebám, často také pomohou hendikepovaným osmělit se a do knihovny vůbec přijít.

Ovšem jestliže je situace ve francouzských krajských a okresních knihovnách velice dobře hodnocena, univerzitní knihovny z nejrůznějších důvodů rozvoj tímto směrem zatím čeká. Ve Francii je na 12 milionů lidí znevýhodněných různými handicapy. V letech 2014–2015 zde na vysokých školách studovalo více než 18 000 handicapovaných studentů, z nichž cca 12 000 využilo nějakou formu podpory. Existuje site Handi-U (http://www.handi-u.fr/cid60268/nouvelle-charte-universite-handicap.html), který zpřístupňuje detailní statistické údaje o handicapovaných studentech a ukazuje velkou různorodost postižení a nutná doprovodná, podpůrná opatření. Jde vlastně o poznání tohoto segmentu studentů, kterému mají univerzitní knihovny poskytovat adaptované služby.

Dnes již nestačí pouze plnit zákonná nařízení, knihovny musí rozvíjet politiku služeb pro všechny uživatele bez rozdílu a otázky přístupnosti systematicky integrovat do nabídky pořádaných akcí. A toho není možné dosáhnout bez proškolených knihovníků.

BARLIER, Julien. Moteur ! La représentation des bibliothèques dans le cinéma policier [Za ním!: Knihovny v detektivních filmech]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2016, n° 10, s. 8–17. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2016-10-0008-001. ISSN 1292-8399.

Detektivní romány se dnes ve Francii těší oblibě u čtenářů i veřejných knihoven; ty nezřídka pořádají kriminální večírky, klubová promítání detektivek, účastní se festivalů typu film noir, zvou autory na besedy a najdeme i knihovny pojmenované po slavných detektivních spisovatelích. Ale proč to nevzít z druhé strany? V článku se rozhlédneme po policejních filmech, ve kterých se knihovny nebo jejich pracovníci objevují.

Kromě slavných snímků Jméno růže (Der Name der Rose, Německo/Francie 1986) a Devátá brána (The ninth gate, USA/Španělsko/Francie, 1999) stěží najdeme filmy, jejichž zápletka se točí kolem knihovny. Naopak často vidíme hrdiny policejních filmů vstupovat do veřejných knihoven. Proč jsou naše instituce pro detektivní snímky zajímavé? Představují tajemství (skrývající se v množství knih v nich uložených); transgresi (do uzavřeného prostoru, ticha, podobně jako trestný čin) a zejména vědění (cesta z temnoty zločinu ke světlu objasnění, neboli sběr informací k objasnění případu). Nicméně detektivní filmy téměř nikdy nezmiňují kulturní a volnočasové aktivity nabízené knihovnami. Například ve slavném snímku Sedm (Seven, USA, 1995) slouží četba poezie Johna Miltona pouze k nalezení indicií. Jakoby v thrillerech knihy (a návazně knihovny) pozbývaly svých estetických kvalit.

Nemáme si vlastně nač stěžovat, poněvadž knihovny se v detektivkách povětšinou objevují na straně „hodných“. To je v době, kdy samy mohou o svém přínosu pro společnost pochybovat, jistě lichotivé. Je také zajímavé sledovat sociologický vývoj postavy vyšetřovatele: od dříve typicky proslulého profesionála k dnešním obyčejným postavám, které se dají na dráhu detektiva. Knihovna pro ně představuje důležitý zdroj informací, dříve ztvárňovaný postavou asistenta (např. doktora Watsona). Z filmů zmiňme: Fáma (Gossip, USA, 2000), Případ Pelikán (The Pelican Brief, USA, 1993), Manchuriánský kandidát (The Manchurian Candidate, USA, 2004), Krvavá stopa (Blood Work, USA, 2002) nebo francouzský Symbol smrti (Pars vite et reviens tard, Francie, 2007), ve kterém komisař Adamsberg odkryje původ kabalistického znaku v jednom z dokumentů Francouzské národní knihovny.

Nejčastějším ztvárněním knihovníka je však postava haštěřivého starce, kterému je třeba se vyhnout, abychom se dostali k bohatství informací. Je jím nehostinný hlídač dokumentů ve filmu Všichni prezidentovi muži (All the president´s men, USA, 1976) nebo podobná postava v Čínské čtvrti (Chinatown, USA, 1974).

Filmoví tvůrci nezřídka využívají tajemné atmosféry knihoven. A tak v Hitchcockově filmu Ani stín podezření (Shadow of a Doubt, USA, 1943) se mladá Charlotta v noci vydá do staré knihovny porostlé břečťanem a s mrtvolnou postavou knihovnice, aby provedla rešerši v místním tisku. Podobně v imaginární knihovně univerzitního kampusu v Purpurových řekách (Rivières pourpres, Francie, 2000) Jean Reno, aby unikl všepřítomnému „pnutí“, nakonec zbije pracovníka informačního oddělení. Postavu katedrálního a zamračeného knihovníka najdeme ve výše zmíněné Deváté bráně a Jménu růže, dále v Tintinově dobrodružstvích (The Adventures of Tintin: The Secret of the Unicorn, USA/Nový Zéland, 2011).

V některých filmech se sami knihovníci přehoupli na stranu zločinu, jako knihovnice vykrádající tašky čtenářek v Brutální sobotě (Violent Saturday, USA, 1955). Nezapomeňme také na doktora Lectera v Hannibalovi (Hannibal, Velká Británie/USA, 2001), který si koupil identitu knihovníka ve Florencii, a můžeme zmínit i další kvalitní snímek Jejich poslední noc (Leur dernière nuit, Francie, 1953) s Jeanem Gabinem.

Jestliže knihovny a knihovníci představují ve filmech nejčastěji bránu k informacím, můžeme se jen ptát, zda a jak budou filmově reprezentováni v době technologického pokroku a rychlého přístupu k informacím. Vodítkem může být filmová adaptace Šifry mistra Leonarda (The Da Vinci code, USA, 2006), kde se střetává svět klasický s moderním. Zatímco Tom Hanks pobízí Audrey Tautou k návštěvě knihovny, mladá žena navrhuje vypůjčit si smartphone a informaci vyhledat na síti.

CLAMOR. Criminocorpus: un musée numérique [Criminocorpus: digitální muzeum]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2016, n° 10, s. 60–65. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2016-10-0060-007. ISSN 1292-8399.

Šestého září 2016 bylo zprovozněno první zcela digitální muzeum věnované historii justice, zločinů a trestů ve Francii Crimonocorpus (https://criminocorpus.org/en/). Vzniklo z iniciativy vědecké komunity jako plod dlouhodobé spolupráce mezi vědci, archiváři, informačními pracovníky a sběrateli. Za deset let se Criminocorpus stal bohatou referenční platformou pro studenty, vyučující, vědce a novináře.

Muzeum je provozováno centrem CLAMOR (Centre pour les humanités numériques et l’histoire de la justice, https://clamor.criminocorpus.org/). Jedná se o skupinu tvořenou pracovníky Francouzské akademie věd (CNRS) a francouzského Ministerstva spravedlnosti za partnerské spolupráce Francouzského národního archivu, odborných vysokých škol, knihovny policejní literatury Bilipo (https://www.facebook.com/La-Biblioth%C3%A8que-des-litt%C3%A9ratures-polici%C3%A8res-126793127438557/) a archivů zámořských území. Najdeme zde materiály dokumentové a předmětné povahy, výstavy, multimediální návštěvy míst výkonu spravedlnosti, nástroje pro vyhledávání a studium, rozhovory, vědeckou revue nebo blogy. Muzeum je volně dostupné a zcela zdarma.

Rubrika „výstavy“ zahrnuje pět tematických okruhů: ve vězení; na galejích; podezřelí, obvinění, vinni; umění a spravedlnost; trest smrti. Obsah se buď zrodil přímo v digitální formě, nebo se jedná o převod již uskutečněných výstav. Rubrika „návštěvy“ zve k objevení míst výkonu spravedlnosti, obvykle veřejnosti uzavřených nebo již zmizelých. Pomocí multimediální procházky mají návštěvníci navíc možnost shlédnout rozhovory, svědectví, předměty doličné a vzácné dokumenty. Jednotlivé muzejní „exempláře“ jsou mezi sebou digitálně propojeny a přibližují tak mimořádně bohaté sbírky, jejichž originály se nacházejí v různých veřejných institucích nebo v soukromých kolekcích. Najdeme zde rukopisy, strojopisy, tištěné dokumenty, zvukové nebo obrazové záznamy, skleněné destičky, novinové články, vzácná díla, fotografie. Největší poklady muzea pochází od soukromých sběratelů, zejména digitální verze sbírky Philippa Zoummeroffa, pokrývající 16. až 20. století.

Z krátkého rozhovoru s Marcem Rennevillem, ředitelem muzea, citujeme:

„Při zakládání muzea jsme vycházeli ze všudypřítomného nedostatku a zároveň potřeby; podobná zastřešující instituce ve Francii dosud neexistovala. Cílem bylo sestavit a sdílet znalosti roztříštěné v různých muzeích, a snad odstranit možné předsudky.

Jakmile se zrodila myšlenka vytvoření jediného zastřešujícího muzea, vznikla iniciativa jeho digitální verze. Na rozdíl od kamenné instituce je přístupné všem zdarma bez geografického a časového omezení. Navíc jsme vycházeli z již existujícího portálu Criminocorpus, na kterém odborníci od roku 2006 provozovali digitální výstavu o historii trestu smrti ve Francii. Otevření muzea tak bylo vyústěním těchto snah, pouze ve větším rozsahu.“

Dále M. Renneville přibližuje plány do budoucna. Mezi nimi vyniká připravovaný projekt HUGO zaměřený na sběr předmětů kulturního vlastnictví (https://criminocorpus.hypotheses.org/tag/hugo), ve kterém je veřejnost poprvé vyzvána ke spolupráci (recherche participative). Pojetí projektu jde ruku v ruce se základní koncepcí muzea jako otevřeného a stále nedokončeného díla, které můžeme navštívit bez čekání. I do budoucna se provozovatelé budou spoléhat na aktivní spolupráci návštěvníků. (Pozn. red.: o rezonanci zmíněných projektů mezi odbornou veřejností viz např. ohlasy v akademické sféře – http://ahl.hypotheses.org/297, http://www.revues.org/7906, https://www.entrevues.org/revues/criminocorpus/; dále také na stránkách věnovaných pedagogickým inovacím – https://www.innovation-pedagogique.fr/article1768.html atd.)

FERRELL, Gill. Learning centres: (vers) de nouveaux dispositifs d’apprentissage et d’acquisition des savoirs [Vzdělávací centra: nové možnosti vzdělávání a získávání znalostí]. Ar(abes)ques: Revue trimestrielle de l´Agence bibliographique de l´enseignement supérieur. 2016, 81(Janvier – Février – Mars), 20–21. Dostupný také z: http://www.abes.fr/Publications-Evenements/Arabesques/Arabesques-n-81. ISSN (web) 2108-7016.

Překlad původně anglického článku přináší portrét britských univerzitních knihoven v roli vzdělávacích center: jejich fungování a výzvy do budoucna.

V posledních dvaceti letech byl v souvislosti s nástupem a rozvojem nejrůznějších forem e-learningu univerzitám v té podobě, jak je známe, předvídán zánik. Ve skutečnosti se britské vysoké školství dočkalo masivních dotací do informačních technologií a univerzitní knihovny byly často jejich prvními příjemci. Šlo o reakci na tzv. Follettovu zprávu (1993, http://www.ukoln.ac.uk/services/papers/follett/report/) určenou britské vládě, v níž bylo doporučeno integrovat služby knihoven a služby spojené s informačními technologiemi, a také zvětšit nabídku elektronických informačních zdrojů, to vše v důsledku výrazné expanze počtu studentů. Řada univerzit reagovala výstavbou nových knihoven, která se začala označovat názvem vzdělávací centra (Learning Centres, Learning Resources Centres, Information Commons). Univerzita v Sheffieldu (Hallam) zprovoznila Adsetts Learning Centre (1996), Kaledonská univerzita v Glasgow Saltire Centre (2006).

Francie se touto problematikou zabývala ve zprávě předložené francouzské vládě v roce 2009 (http://media.enseignementsup-recherche.gouv.fr/file/2009/33/6/Rapport_Learning_Centers_7-12_RV_131336.pdf) a nazvané (ve volném českém překladu pozn. red.) Learning Centres: mezinárodní model knihovny integrující vzdělávání a vědu. Propojují se tradiční a nové metod, dochází ke konvergenci fyzického a virtuálního světa, objevuje se interaktivita, nová podoba prostor pro vzdělávání, nové služby pro vzdělávání a e-learning. Studenti mají pohodlný přístup k veškerým studijním materiálům 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, najdou zde prostory pro klidné samostudium nebo práci ve skupině i kavárnu.

Nová doba se promítla i do fyzické podoby přednášek a seminářů. Vybavení přednáškových sálů bylo například doplněno otočnými křesly k usnadnění diskuze. Díky moderním komunikačním technologiím se studenti stále více aktivně zapojují do výuky, experimentují, hledají nová řešení, nesledují jen všeobecně přijaté šablony a schémata.

Knihovny a jejich pracovníci mohou studentům a zejména vyučujícím významně pomoci na cestě k novým formám vzdělávání, protože ne vždy je snadné osvojit si nové postupy a přijmout je. A konečně, studium by nemělo být omezeno na prostor vzdělávacích center či knihoven, znalosti a přístup k nim se rozšiřují do všech prostor kampusů, včetně chodeb.

FISCHBACH, Hélène. Polar et médiation culturelle: Le festival international Quais du Polar à Lyon, un exemple de réussite [Detektivní příběhy a kulturní osvěta: Mezinárodní festival Quais du Polar v Lyonu, úspěšný příklad]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2016, n° 10, s. 36–45. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2016-10-0036-004. ISSN 1292-8399.

Mezinárodní detektivní festival Quais du Polar („Přístavy detektivek“) ve francouzském Lyonu (http://www.quaisdupolar.com/) se těší velké popularitě a získal si důležité místo mezi četnými literárními festivaly dneška. Jelikož se jedná o žánr oblíbený napříč čtenářskými skupinami, nelze popřít jeho kulturní a vzdělávací přínos pro širokou veřejnost. Organizátoři festivalu, jehož 12. ročníku se v roce 2016 zúčastnilo přes 80 000 návštěvníků, zprostředkovávají (ne)čtenářům přímý kontakt s autory a jejich díly, vydavateli, knihkupci, knihovníky, nabízejí literární procházky po městě, návštěvy muzeí, divadel, kin a gastronomické akce. Klíčem k úspěchu je partnerská spolupráce, která je dále rozvíjena.

Důležitým prvkem je spolupráce se školami, od mateřských po univerzity. Učitelé mohou využít pomoci při vytváření tematických projektů pro třídy během festivalu i celého školního roku. Počet projektů, které se prolínají několika vyučovacími předměty, stále stoupá. Z programu ročníku 2015/2016 zmiňme: čtenářské a umělecké dílny a soutěže, hry na vyšetřování ve městě, soutěž tvůrčího psaní, tzv. černý diktát (cílem je objevit text čtený autorem), setkávání s autory, předčítání, porovnání románu s jeho filmovou adaptací na základě setkání s autorem a/nebo režisérem. Počet účastníků z řad dětí a studentů každoročně stoupá a zpětná vazba od vyučujících je velmi pozitivní. Akce nejsou určeny jen pro místní školy, většina účastnických tříd je přespolních a do Lyonu se vydávají na „dny detektivky“. Program pro školy má i mezinárodní dosah: rozvíjí se spolupráce s knižním veletrhem v Lipsku a pracuje se na organizaci výměnných pobytů studentů obou zemí.

Detektivní žánr je sám o sobě výborným prostředkem k pronikání kultury a osvěty do věznic. Na tomto základě se v roce 2002 nezávisle na festivalu zrodila akce Detektivka za mřížemi (Polar derrière les murs), v rámci které mají vězni a vězenkyně možnost setkat se s autory jimi vybraných románů. V roce 2009 převzal festival nad akcí záštitu. V loňském roce se tohoto programu mělo účastnit osm vazebních zařízení, ovšem kvůli vypuknuté stávce se dvě setkání nakonec nemohla uskutečnit. Spolupráce s věznicemi pochopitelně vyžaduje zvláště pečlivou organizaci a komunikaci s nejrůznějšími institucemi; organizační příprava je v článku popisována měsíc po měsíci. Samotnému setkání s autory předchází nákup děl do partnerských a vězeňských knihoven a pořádání čtenářských kroužků přímo v zařízeních. Během asi dvouhodinového setkání je představen autor, jeho dílo, povolání spisovatele a další aktivity, styl psaní, zájmy... Následuje neformální diskuze, možnost nechat si knihu podepsat a přímá diskuze s autorem. Účastníci těchto setkání o ně většinou projevují skutečný zájem, což je zřejmé z toho, jak intenzivně poslouchají a diskutují. Nicméně tímto projekt nekončí, většina zařízení navazuje výstavami, filmovými projekcemi a dalším programem. Organizátoři pravidelně získávají zpětnou vazbu od všech zúčastněných stran, nejvíce si pochopitelně cení pozitivních ohlasů od vězňů a autorů. I přes jistou křehkost programu, která je přirozeně dána prostředím, ve kterém se akce odehrávají, je ohlas veskrze velmi pozitivní a povzbuzuje k dalším činnostem. Pokud se objeví negativní zpětná vazba z jakékoli strany, je analyzována a slouží jako poučení pro příště.

Akce Detektivka za mřížemi v současné době vděčí za svou existenci organizátorům festivalu Quais du Polar a vězeňským zařízením, ale její úspěch závisí z velké části na práci pracovníků partnerských knihoven a dobrovolníků, kteří se snaží vězně motivovat k účasti na celém programu a následně kulturně formovat. V rámci celého festivalu proto tato akce zastává významný krok v šíření osvěty a vzdělání u nejširší veřejnosti, u které je detektivní žánr stále a možná čím dál více populární.

MAFFRE, Sabine. Un fonds insolite [Neobyčejný knihovní fond]. Bulletin des bibliothèques de France (BBF). 2016, n° 10, s. 18–24. Dostupné také z: http://bbf.enssib.fr/consulter/bbf-2016-10-0018-002. ISSN 1292-8399.

K francouzskému městu Remeš detektivní romány neodmyslitelně patří od roku 1973, kdy byla založena Dílna potenciální policejní literatury (l’Ouvroir de littérature potentielle policière – Oulipopo). Od roku 1979 pak byly detektivky oslavovány Mezinárodním festivalem detektivního románu a filmu, který fungoval do roku 1986. Protože se festival těšil mezinárodnímu renomé, Městská knihovna v Remeši (https://www.bm-reims.fr/) získávala až do roku 2006 od Francouzské národní knihovny zdarma jeden exemplář od každé vydané detektivky. Dnes je fond doplňován romány od dárců.

Ve sbírkách Městské knihovny v Remeši najdeme kompletní reprezentaci tohoto literárního žánru: všechny druhy detektivek, knihy malých vydavatelství, tituly ověnčené literárními cenami i klasické autory a romány. Sbírky zahrnují i komiksy, dokumentární filmy, časopisy a literaturu pro mládež. Nejvíce titulů (přes 30 000) je k zapůjčení v knihovně Carnegie, dalších více než 15 000 v ostatních pobočkách. V roce 2015 provedla knihovna celkovou reorganizaci akviziční politiky, což se projevilo i v nákupu a zpracování detektivních románů. Knihovna také vydává tematicky zaměřené bibliografie (např. roman noir, první světová válka a detektivka, výběr z nejlepších detektivních románů století) a organizuje nejrůznější akce pro veřejnost. Zmiňme výstavy, přednášky, ale i návštěvy knihovních skladů detektivek. Pravidelnou akcí se staly besedy o detektivních románech, komiksech nebo filmech, otevřené veškeré veřejnosti bez nutnosti čtenářské registrace. Každé setkání je zaměřené na jiné téma. Hlavním cílem je propagace detektivních sbírek knihovny a hýčkání čtenářů, aby knihovně zachovávali věrnost. Každoročně jsou zváni proslulí i regionální autoři a veřejnost má tak možnost objevit jejich styl a dílo. Tato setkání se občas konají ve spolupráci s organizátory místního festivalu Interbibly et Interpol’Art a těší se značné oblibě.

K článku je přiložen seznam místních autorů detektivních románů a jejich děl; detektivek, jejichž zápletka je zasazena do regionu; studií a tematických dokumentů vydaných Městskou knihovnou v Remeši.

Zpracovaly: PhDr. Anna Machová, Mgr. Veronika Tichá