Knihovnická revue

Skladatelé otec a syn Grohovi, významní představitelé hudebního života lázeňského města Teplice 2. poloviny 19. století : obrázky ze života zaniklé společnosti

Mikulášová, Ludmila — 2020-12-30T23:00:00Z

RESUMÉ: Cílem studie je předložit neznámé informace o životě a díle dvou ředitelů kůru děkanského kostela sv. Jana Křtitele v Teplicích 2. poloviny 19. století Josefa Groha staršího (1815–1881) a jeho syna Josefa Groha mladšího (1844–1894). Na základě dobových pramenů sděluje nové poznatky o hudebním životě v Teplicích tohoto období. Poprvé se uceleně zabývá životem a skladatelským odkazem obou hudebních osobností rodiny Grohů, který přesahuje hranice regionálního významu.

KLÍČOVÁ SLOVA: Teplice, Rumburk, chrámová hudba, hudební skladatelé, ředitelé kůru, 19. století, Deutschböhmen

SUMMARY: This study aims to present new information about the lives and works of Josef Groh the Elder (1815–1881) and his son Josef Groh the Younger (1844–1894), two choir masters at the Dean's Church of St. John the Baptist in Teplice during the second half of the 19th century. This work contributes new insights into the musical life in Teplice during that period, based on contemporary sources. For the first time, this work comprehensively addresses the lives and compositional legacy of the two musical figures of the Groh family, transcending the bounds of regional significance.

KEYWORDS: Teplice, Rumburk, church music, composers, choir masters, 19th century, Deutschböhmen

Tato studie vznikla na základě institucionární podpory Dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace (DKRVO) poskytované Ministerstvem kultury ČR. Oblast 2. Hudební věda.

Mgr. Ludmila Mikulášová, Ph.D. / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Mariánské náměstí 190/5, 110 00 Praha 1

Úvod

Předkládaný text navazuje na moji studii o sbírce hudebnin chrámu sv. Jana Křtitele v Teplicích.¹ Na základě studia dochovaných dobových pramenů se tato práce zaměřuje na život a dílo dvou ředitelů kůru děkanského kostela sv. Jana Křtitele v Teplicích Josefa Groha staršího (1815–1881) a jeho syna Josefa Groha mladšího (1844–1894). Upozorňuje také na jimi pořízené hudebniny dochované ve sbírce hudebnin tohoto kostela, především na autografy jejich skladeb. Přináší dosud neznámé informace o těchto neprávem opomíjených skladatelích. Jejich jména nejsou uvedena ve Slovníku české hudební kultury² ani v rozsáhlé publikaci o dějinách Teplic z roku 2015.³ Pouze o Josefu Grohovi seniorovi jsou stručné zmínky v Pazdírkově hudebním slovníku naučném⁴, v Československém hudebním slovníku osob a institucí ⁵ a v publikaci Průvodce po pramenech k dějinám hudby.⁶ Jeho syn Josef Groh junior, skladatel, úspěšný absolvent Varhanické školy v Praze, byl dosud zcela opomíjen. Dalším opomíjeným hudebníkem z rodu Grohů byl také Alois Groh (1859–1840).⁷ Příčinou tohoto je zřejmě skutečnost, že Grohové byli představiteli kulturního a společenského života českých Němců (Deutschböhmen).⁸

Josef Groh senior (1815 - 1881)

Obr. 1 Josef Groh senior (1815–1881). Litografie na titulní straně tisku posmrtně vydané skladby Josefa Groha st. Frühlings-Walzer pro smíšený sbor, zhudebňující báseň „Wie könnt ich Dein vergessen“ od Hoffmanna von Fallersleben. (SOkA Teplice, fond: Josef Groh st. Josef Groh ml., provenience Museums-Gesellschaft Teplitz: 655)

Josef Groh st., jehož tvář zachycuje výše podobizna,⁹ se narodil 15. prosince 1815 ve Starém Boru (Haide; dnes součást Rumburka) jako druhé dítě soustružníka Jacoba Groha, který byl v roce 1812 ještě jako soustružnický učeň jmenován varhaníkem Hudebního spolku rumburského kapucínského klášterního kostela. Na slavnostních mších s ním účinkovali čtyři kůroví pomocníci s trubkami a tympány, dokud se počet hudebníků postupně nezvýšil a nevznikla dechová harmonie.¹⁰ Svatba rodičů Jacoba Groha a Anny rozené Tietzové se konala ve Starém Boru 26. října 1813.¹¹ Manželé Grohovi přivedli na svět osm potomků,¹² z nichž dva zemřeli v dětském věku.¹³

Četné informace o dětství a mládí Josefa Groha seniora předkládá skladatelův nekrolog v teplickém periodickém tisku: jeho dětství bylo nesmírně smutné a byla to nepřetržitá řada utrpení všech druhů – chudoba a nemoc, nedostatek často nejnutnějších životních potřeb. Rodina se zdála být střediskem smutku a veškerých trápení. Pevná víra v Boha, upřímné usilování, tvrdá práce, která vybízela k umění, a nadšení pro hudbu je udržovalo v povznesené náladě a štěstí i přes veškerou jejich bídu. Josef Groh již od útlého věku projevoval velkou lásku k varhanám. Jeho otec, který byl varhaníkem zaměstnaným v klášterním kostele, jednou přišel do kostela pozdě a s úžasem slyšel, že už se na varhany hraje. Jeho údiv byl ještě větší, když spatřil svého malého pětiletého syna Josefa sedět na varhanní lavici. Daroval mu k svatému přijímání malé varhany z dřevěných píšťal, které byly potaženy stříbrným papírem, aby představovaly cínové varhanní píšťaly. Jako školák už Josef Groh znal jednotlivé klávesy varhanní klaviatury lépe než písmena ze svého sešitku s abecedou. Už během školní docházky hrál na varhany v rumburském farním kostele a u tamních kaplanů. Doprovázel o nedělích a svátcích při školní mši píseň Hier liegt vor deiner Majestät, čímž ulehčil tehdejším učitelům, neboť to byla jejich povinnost. Malý Groh byl rád, že za tyto výkony občas dostal tři nebo čtyři krejcary. Ve skromném oblečení, za kruté zimy, nikdy nechyběl na kůru. Přitom se u svého otce naučil soustružnickému řemeslu, cvičil hraní na varhany a na dalších nástrojích.¹⁴

Za působení Patera kvardiána Ferdinanda byl 17. srpna 1834 zvolen varhaníkem Hudebního spolku rumburského kapucínského klášterního kostela¹⁵ s platem 18 zlatých a povinností angažovat zpěváky a hudebníky.¹⁶

Obr. 2 Záznam o zvolení J. Groha sen. varhaníkem (SOA Litoměřice, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32)

Dne 23. července 1835 zemřel jeho otec Jacob Groh¹⁷ a devatenáctiletému mladíkovi bylo kladeno na srdce, aby se postaral o nemocnou matku a nezletilé sourozence. Dosáhl toho prostřednictvím vykonávání svého řemesla, pečlivou péčí o hudbu. Již ve svých jedenácti letech složil několik malých árií, později mši, která byla velmi chválena. Na výzvu jistého učitele ze Starého Boru se v roce 1838 zúčastnil hudební soutěže zasláním své třetí mše. Porotcem byl regenschori u sv. Víta v Praze a ředitel Varhanické školy v Praze Johann August Wittasek (1770–1839).¹⁸ Dne 25. září 1838 se v periodiku Bohemia objevilo oznámení o udělení odměny Jednotou pro zvelebení kostelní hudby v Čechách ve výši 50 zlatých Josefu Grohovi za jeho pastorální mši.¹⁹ Cenu si vyzvedl sám. Bylo mu nabídnuto, aby zůstal v Praze pro své další vzdělávání, ale naléhavé prosby jeho matky, aby se postaral o ni a své sourozence, jej přiměly vrátit se do Rumburku. Ale v Praze si zakoupil koncesi, aby mohl vyučovat hru na klavír. Byl to namáhavý život, od soustruhu ke zkouškám, vyučování za pár krejcarů, místo nočního odpočinku psaní not. A přesto vychoval zpěváky a hudebníky, kteří byli schopní provádět obtížné produkce, na které se dokonce dostavovalo vděčné publikum až ze sousedního Saska. Vzhledem k této horlivosti a úspěchům se stal – kromě vykonávání funkce varhaníka – také regenschorim kapucínského klášterního kostela v Rumburku.²⁰ Přesné datum, odkdy byl regenschorim, neznáme. Zcela jistě byl ředitelem kůru v roce 1845, což dokládá zápis v Knize klášterního hudebního spolku, zaznamenávající v souvislosti s Josefem Grohem souběh obou funkcí – varhaníka a ředitele kůru.²¹ Groh věnoval celý svůj čas a své vysoké nadání výhradně církevní hudbě.²² Mezi jeho hudebníky, členy Hudebního spolku rumburského kapucínského klášterního kostela, byli i jeho bratři – od roku 1836 Anton Groh (* 1818)²³ a Jacob Groh (* 1817)²⁴, od roku 1844 Franz Groh (* 1823)²⁵. V roce 1840 pořídil Josef Groh pro klášterní kostel v Rumburku krátkou pobožnost za účelem získání sedmi darů Ducha svatého.²⁶ Dne 29. srpna 1843 se v Nové Starosti Josef Groh senior oženil s Theresií, dcerou Samuela Salomona (* 30. 4. 1820 – † 10. 11. 1897).²⁷ Manželé Josef a Theresie Grohovi měli deset dětí²⁸, z nichž čtyři zemřely v dětském věku.²⁹

Když na Velký pátek 29. března 1850 v kapucínském klášteře zemřel tamní Pater kvardián Pius, patron Hudebního spolku rumburského kapucínského klášterního kostela, podílel se regenschori Josef Groh senior se svými hudebníky na přípravě pohřební hudby. Pohřeb se konal na velikonoční úterý 2. dubna 1850. Jednalo se o velkou událost. Kostel a klášter byl naplněn tisíci lidmi z blízka i daleka. Účastníci pohřebních obřadů proudili v zástupech po ulicích i z velké dálky. Během pohřebního průvodu byl regenschori Groh jako nejbližší přítel zesnulého vyzván, aby se podílel na poledním rozloučení. Vedení hudby bylo proto svěřeno jeho mladšímu bratru, pozdějšímu tamnímu varhaníkovi a řediteli kůru, Franzi Grohovi.³⁰ Regenschori J. Groh s hudebníky nastudoval smuteční hudbu zřejmě velmi dobře, o čemž svědčí následující záznam v Knize klášterního hudebního spolku: Hudební spolek, který pod vedením tehdejšího uctívaného pana regenschoriho nešetřil námahy a umění, uspořádal pohřební průvod, requiem a andělské obřady s nejvyššími poctami.³¹

Dne 13. června 1854 zemřel teplický regenschori Joseph Franz Rohn (1785–1854).³² J. Groh tehdy podal na žádost svého věrného přítele, učitele Mayera, přihlášku na uvolněné místo ředitele kůru v Teplicích, které také získal.³³ Datum nástupu do funkce není známo, je však jisté, že ředitelem kůru děkanského kostela sv. Jana Křtitele byl 26. října 1854.³⁴

Josef Groh senior nebyl v době nástupu do funkce pro Teplice a blízké okolí neznámým hudebníkem. Opisy jeho chrámových skladeb byly již několik let před jeho příchodem součástí notových archivů v děkanském chrámu v Teplicích a farním kostele v nedalekém hornickém městě Krupka. Již v roce 1846 si Grohův předchůdce, teplický ředitel kůru Rohn opsal Grohovy skladby Duetto in B Justus ut palma³⁵ a Salve Regina.³⁶ Ernst Rohn (1797–1873) opsal 28. září 1849 v Teplicích Grohovu Mši G dur pro regenschoriho J. Rohna, který toto dílo provedl v teplickém kostele v roce 1851.³⁷ Učitel v Krupce a skladatel chrámové hudby Josef Klobautschnik pořídil počátkem 50. let 19. století pro tamní farní kostel tři Grohovy kompozice.³⁸ V roce 1851 obstaral a ve sváteční dny v Krupce provozoval německé Graduale Glaube, Hoffnung Liebe.³⁹ V červnu 1853 Klobautschnik opsal Litanie C dur ⁴⁰ a 23. března 1854 mariánskou antifonu Salve Regina Es.⁴¹ V tomto ohledu je zajímavé svědectví v Praze působícího skladatele a pedagoga Josepha Proksche (1794–1864). Jedná se o jednu ze vzpomínek na jeho 16 dní trvající pobyt v Teplicích v létě 1849. „Podle křesťanského zvyku jsem příští neděli opět navštívil děkanský kostel, kde při velké mši vždy zazní skvělá figurální hudba za účasti lázeňského orchestru, a slyšel jsem mimo jiné bohatě instrumentované Offertorium C dur na německý text: ‘Du herrschest, Gott! wer herrscht dir gleich? wer? wer?’. V úvodu mě obzvláště zasáhla věta se třemi obbligato rohy, která se uzavřela fugou na slovo ‘Amen!’ Ta věc mi připadala povědomá, jako bych ji už dávno slyšel a zajímal se o ni. – Při odchodu z kostela mě pozdravil regenschori Groh, kterého jsem okamžitě požádal o informaci, od koho je Offertorium. Ale drahý, Vy to nevíte? zeptal se tříčárkovanou oktávou, je na něm napsáno Vaše jméno! Když jsem zjišťoval, jak se dostal k majetku této hudebniny, nebylo možné získat jinou informaci než to, že kdysi dávno již jednou offertorium v rumburském kraji na církevní slavnosti slyšel a laskavostí toho také ji získal. – Pan regenschori si myslel, že je to směšné, a já vzápětí taky, ale požádal jsem ho o opis; ten jsem obdržel a nyní ho chci dát do svého hudebního herbáře. Poslední epištola dává k poklidnému poučné.“⁴² Z Prokschovy vzpomínky vyplývá, že tehdy rumburský ředitel kůru J. Groh senior pobýval v létě 1849 v Teplicích a navštívil nedělní bohoslužbu s hudební produkcí v děkanském kostele sv. Jana Křtitele. Vypomáhal tehdejšímu řediteli kůru J. Rohnovi při hudební produkci? Poskytl teplickému kůru opis zmíněného Prokschova Offertoria C dur? Byl to ojedinělý kontakt s teplickým děkanským kostelem ještě před jeho nástupem do funkce zdejšího ředitele kůru? Nebo se Proksch spletl v letopočtu a k setkání s Grohem došlo později, např. při Prokschově pobytu v Teplicích v roce 1854?

První zpráva o provedení Grohovy skladby za jeho působení v Teplicích je z roku 1857. Dne 22. listopadu t. r. na svátek sv. Cecilie byla provedena 10hlasá mše D dur. Údajně měl Groh na četná přání předat tuto novou mši k tisku.⁴³ Jednou z významných kompozic J. Groha sen. je Jubileums Messe zkomponovaná k jubileu objevení teplických pramenů. Dílo bylo provedeno v Teplicích 29. srpna 1862 při bohoslužbě konané v rámci jubilejní oslavy 1100 let od objevení teplických pramenů.⁴⁴ Autografní partitura této mše je dochována v notovém archivu teplického děkanského kostela.⁴⁵ Dle Grohova nekrologu je tato mše dílem pravděpodobně nejdůležitějším, které mu v posledních obdobích jeho života přinášelo zvláštní radost, když bylo krátce před jeho smrtí výtečně provedeno na lázeňském festivalu.⁴⁶

Obr. 3 První strana autografní partitury Jubileums Messe J. Groha sen.(CZ-Tek, bez signatury)

Při lázeňské slavnosti konané o deset let později zazněla „nově zkomponovaná mše pana Groha sen., která byla uvedena při slavnostní mši, je mistrovským dílem hudebního umění a je velmi chválena všemi znalci hudby.“⁴⁷ Díky periodickému tisku víme, že za života J. Groha sen. byla při lázeňských slavnostech provedena jeho chrámová díla ještě třikrát. Dne 29. srpna 1875 zazněla v děkanském kostele při slavnostní bohoslužbě mše „od pana Groha sen., ve které se účastnili někteří členové městského divadla a lázeňský orchestr v záslužné míře, byla provedena velmi výtečně.“⁴⁸ U sv. Alžběty v Šanově byla uvedena 29. srpna 1879 Grohova mše „v nejkrásnějším uměleckém provedení.“⁴⁹ Při bohoslužbě konané 29. srpna 1880 bylo provedeno graduale od J. Groha st.⁵⁰

Přestože J. Groh již několik let působil v Teplicích, jeho chrámové skladby byly provozovány v rumburském kapucínském klášteře.⁵¹ Většina těchto produkcí proběhla mezi lety 1858–1870 pod vedením jeho mladšího bratra Franze Groha.⁵² Dochované prameny dokládají provozování jeho chrámových děl mimo Teplice. Mimo již zmíněné kostely v Krupce a Rumburku byly chrámové skladby J. Groha seniora prokazatelně hrány v Újezdském Předměstí (1857)⁵³, v Mariánských Lázních (1874⁵⁴ a 1878⁵⁵), ve Frýdlantu (1877).⁵⁶

Josef Groh senior se zřejmě těšil velké vážnosti u svých kolegů, ředitelů kůrů. Hluboké přátelství jej pojilo s učitelem a ředitelem kůru Franzem Spengelem (1798–1869).⁵⁷ J. Groh sen. věnoval svému příteli vydání své kompozice Pastoral – Messe in A dur.⁵⁸ Učitel a ředitel kůru v Bílině Franz Spengel věnuje Grohovi svůj opis Slavnostní mše od Teodora von Schachta (mylně považovanou za dílo Andraeho) s následujícím věnováním na titulní straně: „pro pana Josefa Groha, regenschoriho v Teplicích. Památka od tvého pravého přítele Franze A. Spengela“.⁵⁹ Kromě tohoto opisu se v teplickém kostele dochovalo dalších 39 Spengelových opisů děl skladatelů chrámové hudby (např. Hahn, Himmel, Veit, Lohr, Mozart, Schiedermaÿer aj.) včetně jednoho opisu skladby J. Groha seniora. Tyto hudebniny Groh zřejmě zakoupil po Spengelově smrti na licitačním prodeji muzikálií (dvoje housle a chrámovou hudbu včetně 230 mší, 250 offertorií a dalších skladeb chrámové hudby renomovaných mistrů) konaném v Bílině dne 16. října 1869 v 9 hodin ráno. Informace o termínu tohoto prodeje byla uvedena v inzerátu v teplických novinách.⁶⁰ Dalšími Grohovými přáteli byli např. Johann Schlesinger (1819–1890), ředitel kůru v Mariánských Lázních⁶¹ a Carl Oelschlegel, cantor a učitel v Ústí nad Labem.⁶²

Chrámová díla Groha sen. byla vysoce ceněna i mino Teplice, což dokládá recenze Slavnostní mše B dur uvedená ve zprávě o provedení tohoto díla při oslavě sv. Cecilie v děkanském kostele ve Frýdlantu 25. prosince 1877: „Tato skladba je jednou z nejpůsobivějších od toho, kdo je široce znám svými na duši působícími písněmi a sbory, chybí nám prostor říci ale, že v každé části tohoto díla byly uvedeny neobyčejně krásné pasáže; už první takty v Kyrie s hornovým sólem, na které navazuje mužské kvarteto, jsou odklonem od běžného; plný sbor se střídá s jednotlivými sóly a závěr patří opět mužskému kvartetu. Vstup Gloria se vyznačuje impozantním sborem, v Gratias se střídají sóla čtyř zpěvních hlasů a v Qui tollis vystupuje hoboj v krátkém, ale nádherném sólu, které bylo s obzvlášť krásným přednesem předvedeno panem Franzem Pohlem. Quoniam se vyznačuje krásnou fugou. Credo in Es, velkolepě podané, je koncipováno podle Eyblerova stylu. V Et incarnatus (sólové cello s basem a altovým hlasem) se vyznamenal jeden zdejší velmi vážený hudební přítel svým duševním violoncellovým hraním. Sanctus je drženo v přísně náboženském duchu. Jednou z nejmilejších částí je však Benedictus se sopránem a kvartetovým sólem; instrumentace je přitom stejně jemná jako účinná. Není o nic méně efektivní Agnus v b moll; Dona v H dur končí v jemných akordech s mužským sborem. … Groh si svou kompozicí slavnostní mše vytvořil nesmrtelný pomník a věříme, že neříkáme příliš, když ho zařadíme mezi nejlepší skladatele církevních skladeb.“⁶³ A když vezmeme v úvahu, že Josef Groh dosáhl takového mistrovství bez řádného vyučování, jen díky vlastnímu úsilí, je nesporné, že byl obdařen mimořádným nadáním. V každém případě je nesporné, že šlo o talent, který navzdory všem překážkám dosáhl vrcholu. Oblibu děl Groha sen. dokládá také jejich četné rozšíření. Jeho skladby jsou zachovány v teplickém kostele a okresním archivu, velké množství chrámových skladeb je v kostele v Krupce a v Národním muzeu – Českém muzeu hudby. Další Grohovy kompozice se nalézají např. v Bibliothek und Archiv Bautzen, Bressanone (Archivio diocesano), Národní knihovně České republiky, Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně, Slezském muzeu v Opavě, Státním okresním archivu Česká Lípa, chrámech v Bílině, Hoštce, Jilemnici, Lovosicích, Sedlčanech, Tasovicích, Vídni-Lichtentalu.

Dle nekrologu byl Groh obyvateli Teplic obdivován pro své nadšení pro hudbu, díky němuž mohly být do městského kostela v Teplicích pořízeny nové varhany: osobně chodil dům od domu, aby na to zajistil prostředky.⁶⁴ Intenzivně se věnoval spolkovému životu. Byl zvolen předsedou spolku Katholischer Männerverein⁶⁵ a ředitelem pěveckého spolku Liedertafel.⁶⁶ Založil církevní zpěvácký a hudební spolek s cílem umožnit příchod schopných sil pro kostelní sbor. Jeho první schůze se konala v Teplicích 13. července 1880.⁶⁷ Již v roce 1869 jej Zpěvácký a hudební spolek v Choustníkově Hradišti jmenoval čestným členem.⁶⁸

V roce 1880 nastaly J. Grohovi zdravotní problémy, avšak i přes počínající bolesti nepolevil ve své činnosti, skrýval své utrpení před blízkými, až bylo příliš pozdě. Opakovaně posílen svátostí nemocných, snášel v křesťanské trpělivosti nejstrašnější bolesti, až ho smrt konečně osvobodila.⁶⁹ Zemřel 27. května 1881 na rakovinu štítné žlázy („Carcinom der Halsdrüser“).⁷⁰ Pohřeb se konal 29. května 1881 za účasti mnoha truchlících z blízka i daleka.

V prosinci 1881 zveřejnil Spolek kostelního zpěvu a hudby výzvu k příspěvkům na náhrobek zesnulého ředitele kůru Josefa Groha sen.71 Již 15. prosince t. r. máme zprávu o založení fondu na náhrobek J. Groha sen. ⁷² Dne 19. srpna 1882 byl vyhlášen konkurz na jeho návrh. ⁷³ Na podporu výstavby náhrobku byla 5. března 1883 vydána skladba Groha sen. Wie könnt ich Dein vergessen Gedicht von Hoffmann von Fallersleben. Frühlings–Walzer.⁷⁴ Náhrobek J. Groha sen. byl veřejně odhalen 15. července 1883.⁷⁵

Obr. 4 Hrob Josefa Groha st. na Městském hřbitově v Teplicích 28. 7. 2025 (Foto Jiří Mikuláš)

Dle nekrologu Josef Groh senior žil tiše a nenáročně pro své povolání, raději zůstával skromně v pozadí a nikdy neusiloval o veřejné vyznamenání. Jeho pokora a skromnost byly všeobecně uznávány; to chtěly v každém případě naznačit krásné fialky, které zdobily skvostný věnec, který církevní zpěvácký sbor položil na rakev svého ředitele a čestného ředitele.⁷⁶

Josef Groh junior (1944-1894)

Obr. 5 Josef Groh junior, fotografie publikovaná na titulní straně tisku jeho mužského sboru Grüβ Gott! Op. 170. Wien: Verlag von „Böhmens deutsche Poesie und Kunst“, 1893. (SOkA Teplice, fond: Josef Groh st. Josef Groh ml., 34/1)

Narodil se 2. května 1844 v obci Nová Starost (Neusorge, dnes součást Rumburka). ⁷⁷ To, co bylo otci odepřeno, mohl syn získat teoretickým vzděláním na Varhanické škole v Praze, kde studoval mezi lety 1859 až 1861. Radostně a s hlubokým zájmem naslouchal svým učitelům, zejména profesoru Františku Blažkovi (1814–1900)⁷⁸ a řediteli Josefu

Krejčímu (1822–1881)⁷⁹. Postupně ho s velkou láskou uvedli do hudebního umění, až se dle svých slov „dostal ke kontrapunktu a fuze“.⁸⁰ Z dochovaných katalogů studentů víme, že po celou dobu v Praze bydlel na adrese Opatovická č. p. 162.

Obr. 6 Část záznamu J. Groha v katalogu Varhanické školy pro školní rok 1859/1860. (AHMP, Varhanická škola 1830–1891, inventární číslo 80)

Na konci prvního ročníku je hodnocen následujícími slovy: „Sehr gutes Talent Besitz viel Eifer und Vorliebe wie auch Gewandheit im Spiele.“⁸¹ Také závěrečné hodnocení je velmi příznivé: „Generalbass spielt er sehr gewandt und regelrecht, eigene wir fremde Compositionen trägt er mit gutem Verständnis und correct vorseine sehr reiche und geschmackvolle Fähigkeit zur Composition, hat er durch 29 Versuche Kundgegeben, und kam dem noch soglich und mit besten Gewisser als praktischer Organist anempfohlen werden.“⁸² O jeho velkém a upřímném zájmu o studium svědčí velké množství zachovaných školních cvičení.⁸³

Obr. 7 Školní cvičení J. Groha jun. na Varhanické škole v Praze ze dne 25. 2. 1860 s přípisem o předložení profesoru Blažkovi „vorgetragen zur herrn Blažek Profesor“ (CZ-TEk, bez signatury)

Během studia navázal přátelství se starším spolužákem Josefem Frankem, pozdějším ředitelem kůru ve Šluknově. Když Frank o několik let později ve věku 28 let zemřel,⁸⁴ Groh ml. napsal a nechal vytisknout báseň Nachruf an Josef Frank, gewesenen Regenschori und Kapellmeister in Schluckenau. ⁸⁵

Po absolvování varhanické školy se Josef Groh mladší stal varhaníkem v městském kostele v Teplicích a zároveň nastoupil jako učitel do hudebního institutu pana Langhanna, jehož členem byl úspěšně po mnoho let. Nedlouho po ukončení studia zkomponoval první ze svých nejrozsáhlejších a stěžejních chrámových kompozic – čtyř latinských figurálních mší. Tato kompozice v tónině D dur s opusovým číslem 12 však není dochována. V roce 1864 se pustil do kompozice druhé mše v tónině a moll op. 15. K prvnímu úspěšnému uvedení nejstarší podoby díla došlo v klášterním kostele v Rumburku 4. října 1864 pod vedením samotného skladatele. Ve zprávě o provedení je uvedeno, že tato mše nese výrazný charakter, je zpracována podle církevního stylu a odpovídá hudebnímu dojmu, jaký požaduje text. Místní hudbymilovné publikum označilo tuto mši za velmi zdařilou.⁸⁶ Toto dílo Groh jun. definitivně dokončil 4. července 1865 a revidoval 15. prosince 1884, což dokládá jeho přípis na konci particellu: „Vollendet den 4. Juli | 1865. | umgearbeitet | den 15 Dezember 1884“⁸⁷.

Obr. 8 Poslední strana particellu Mše a moll op. 15 J. Groha jun. (CZ-TEk, bez signatury)

První známá uvedená světská skladba J. Groha ml. – Píseň pro jeden hlas – byla uvedena mužským pěveckým sdružením Männergesangverein v Teplicích 17. dubna 1865. ⁸⁸

Nesmíme opomenout Grohovo setkání s Franzem Grillparzerem (1791–1872)⁸⁹, který v roce 1865 pobýval na léčení v Teplicích. Groh navštívil básníka a přednesl mu prosbu, aby mu dal báseň, kterou by mohl zhudebnit.⁹⁰ Grillparzer ochotně souhlasil, slíbil, že mu během několika dní požadované předá; rozmlouval s ním o literatuře a hudbě, které sám v mládí pěstoval a které ho až do vysokého věku zvlášť bavily. Básnička se zabývá hudebním uměním. Groh báseň zhudebnil a poslal Grillparzerovi tuto skladbu spolu se svou písní Die Theilung der Erde (Dělení země) na Schillerův text op. 27, kterou mu věnoval.⁹¹ Básník vyjádřil svou vděčnost v následujícím dopise: „Vysoko ceněný pane! Má odpověď na váš hudební příspěvek byla zpožděna kvůli smutné okolnosti. Těžké sluchové postižení, které mě již trápilo v Teplicích, se v těchto dvou letech zhoršilo až na polovinu hluchoty a já již vůbec nemohu hudbu poslouchat. Proto jsem musel vaše skladby předat hudebním přátelům, kteří mi právě teď vyjádřili to nejpříznivější hodnocení. Proto vám nyní vyjadřuji svou vděčnost a dodávám, že pokud byste mi chtěl jednu nebo druhou z nich věnovat, bude mi to přinášet radost i čest. S nejlepšími přáními pro vaše blaho, oddaný Grillparzer. Vídeň, 28. listopadu 1867.“⁹²

V říjnu 1871 bylo na plenární schůzi pěveckého spolku „Liedertafel“ oznámeno, že spolkový sbormistr Groh mladší byl z důvodu zdravotních okolností nucen odstoupit; byl jmenován čestným členem za své zásluhy o spolek.⁹³ Groh jun. mající smysl pro humor se s nemocí a návštěvou u lékařů zřejmě o dva roky později vyrovnává kompozicí dílka pro mluvené slovo a klavír „Patientia“ | Melodram (Declamation und Klavier) | Wort und Musik | von J.G jun | op: 33 | als | Patient – componist | J. 1873⁹⁴.

V roce 1875 se ředitel Varhanické školy v Praze Krejčí zeptal Groha jun., zda by byl ochoten přijmout místo varhaníka v katedrále svatého Štěpána ve Vídni s ročním platem 800 zlatých a dobrými vedlejšími příjmy.⁹⁵ Groh byl na žádost dvorního kapelníka Pia Richtera (1818–1893)⁹⁶ na tento post navržen; Richter vyjádřil jménem dvorního kapelníka Gottfrieda Preyera (1807–1901)⁹⁷ řediteli Krejčímu srdečné díky za doporučení, kterému plně důvěřoval. Groh jun. odjel do Vídně. Jeho otec ho vyprovázel slovy: „Získáš-li místo, bude to čest pro tebe i pro nás; pokud to není tvůj osud, pak zůstaneme spolu a budeme pokračovat ve společné práci, a to je také dobré.“ Kostel svatého Štěpána na něj udělal velký dojem; nyní se měl splnit jeho sen z mládí, měl se stát varhaníkem hlavního kostela ve Vídni! Richter ho přivítal velmi přátelsky a přivedl ho k Preyerovi, který mu předložil několik varhanních preludií a pozval ho na následující den do kostela. Richter si přál, aby se k němu vrátil hned po návštěvě Preyera, ale on jej neposlechl a vydal se do Schönbrunnu, navštívil Práter a kostel kapucínů. Mezitím nastala noc a panovalo bezútěšné počasí. Pohltil jej znepokojivý pocit, obrovský neklid. Sám ve velkoměstě: žádná známá tvář, žádná ruka přítele, která by stiskla tu jeho; úplně ztratil hlavu. Bez posouzení následků, zcela se odevzdávaje touze po domově, spěchal na nádraží a vrátil se do Teplic. Ať si o něm jeho dobrodinci mysleli, co chtěli, v tu chvíli mu to bylo zcela jedno; byl šťastný, že může být zpět v Teplicích a od nynějška působit ve svém starém, milovaném prostředí.⁹⁸

V polovině června 1881, několik dní po pohřbu otce, pověřil princ Edmund Clary-Aldringen (1813–1894)⁹⁹ J. Groha jun., aby převzal uvolněné místo ředitele kůru děkanského kostela sv. Jana Křtitele v Teplicích.¹⁰⁰ Počátkem října téhož roku dal Josef Groh jun. představenstvu zdejší izraelitské náboženské obce výpověď na pozici varhaníka. Důvodem byla přepracovanost, neboť zastával post ředitele kůru ve zdejším děkanském kostele.¹⁰¹ V roli varhaníka v izraelské svatyni se naposledy představil 31. prosince 1881.¹⁰²

Na počátku října 1889 se Josef Groh v Teplicích zasnoubil s osmnáctiletou Hedwigou Franziskou Kurekovou, dcerou Antona Kureka, vrchního stolníka prince Edmunda Clary-Aldringen.¹⁰³ Jejich svatba se konala v teplickém děkanském kostele 29. května 1890. I když čas svatby byl znám pouze blízkým přátelům snoubenců, přesto dostali mnoho gratulací; zejména pěvecký spolek Liedertafel uctil tuto událost předvedením serenády v předvečer a vystoupením během svatby.¹⁰⁴ Paní Hedwiga Grohová, žena J. Groha jun. slavila úspěchy jako zpěvačka. Například 30. března 1891 na koncertu Prvního teplického citerového klubu zazpívala (za manželova velmi precizního klavírního doprovodu) několik písní pro soprán s velice příjemným, sympatickým hlasem a krásným projevem, a byla vyzvána bohatým potleskem k přídavku.¹⁰⁵

Na Velký Pátek odpoledne uváděl Josef Groh jun. v teplickém děkanském kostele pod svým vedením a za účasti členů kostelního sboru a několika hudebních přátel rozsáhlá duchovní vokálně instrumentální díla: r. 1888 oratorium Christus‘ Tod (Kristova smrt) Roberta Führera (1807–1861),¹⁰⁶ r. 1891 oratorium Das Welt-gericht (Poslední soud) Friedricha Schneidera (1786–1853),¹⁰⁷ r. 1893 pašijovou kantátu Christus im Leiden und im Tode (Kristus v utrpení a ve smrti) Roberta Führera a velký sbor Welten preisen den erhab‘nen Gottessohn (Svět chválí vznešeného Božího Syna) Ludwiga van Beethovena (1770–1827),¹⁰⁸ r. 1894 nedokončené oratorium Felixe Mendelssohna-Bartholdho (1809–1847) Christus am Oelberg (Kristus na Hoře Olivetské), části oratoria Des Heilands letzte Stunde (Poslední hodina Spasitele) Louise Spohra (1784–1859) a jako vložka zazněla árie J. Groha jun. ¹⁰⁹

Při bohoslužbách v rámci lázeňských slavností uváděl také vlastní kompozice¹¹⁰ (1882 Slavnostní mši¹¹¹, 1890 Offertorium¹¹²) a skladby svého otce (1881 Slavnostní mši¹¹³, 1888 Mši c moll, dva dny před smrtí 2. 9. 1894 Mši D dur). Autografy a opisy skladeb svého otce měl ve velké úctě. Krátce před smrtí v roce 1894 jim opatřil nové obaly a v těchto hudebninách nalézáme Grohem jun. vyhotovené particelly sloužící pro uvádění skladeb po otcově smrti. Údaje o provedeních na autografech Mší D dur op. 4¹¹⁴, c moll ¹¹⁵ a D dur ¹¹⁶ Groha sen. dokládají četná uvedení těchto děl jeho synem. Mši D dur op. 4 uvedl Groh jun. v Teplicích (7. 5. 1893, 23. 7. 1893) a jednou v Šanově (1888); Mši c moll v Teplicích (29. 8. 1887, 1. 4. 1888, 2. 9. 1888, 15. 9. 1889 a 29. 8. 1892); Mši D dur v Teplicích (19. 6. 1883, 10. 8. 1883, 29. 8. 1883, 1. 6. 1884, 10. 10. 1887, 20. 5. 1888, 16. 6. 1889, 11. 9. 1892, 2. 9. 1894) a jednou v Rumburku (2. 8. 1884).

Kromě vykonávání funkce ředitele kůru, provozování a komponování chrámové hudby se Groh jun. ponořil do rozvíjejícího se spolkového hnutí. Do roku 1871 byl dirigentem pěveckého spolku „Liedertafel“, účinkoval na akcích (mnohdy šlo o večery s projevy vystřídanými hudebními vystoupeními a končícími taneční zábavou) stenografického spolku či spolku teplických citeristů. Groh jun. je autorem četných světských skladeb. Rukopisy jeho dochovaných světských skladeb jsou v SOkA Teplice. Jde o příležitostné humorné skladby pro kratochvilné akce lázeňského města,¹¹⁷ několik kratších salonních klavírních kompozic pro dvě či čtyři ruce,¹¹⁸ značně virtuózní klavírní opus věnovaný paní Eleonoře Langhansové¹¹⁹ a soubor autografů drobných klavírních skladeb nazvaných Musikalisches Stammblatt für das Klavier¹²⁰, písně pro zpěv s doprovodem klavíru a sbory¹²¹. Věnoval se také komponování skladeb příležitostných. Pro slavnost 25. výročí založení biskupského chlapeckého semináře a konviktu v Bohosudově 12. října 1876 zkomponoval oslavnou hymnu na text P. Josefa Wilda.¹²² Na památku 40. výročí vlády Jeho Veličenstva císaře v roce 1888 složil vlasteneckou píseň Die treue Liebe zum Vaterland (Věrná láska k vlasti), která vyšla vlastním nákladem Teplického čtenářského spolku.¹²³ Dne 29. listopadu 1893 poskytl výboru pro výstavbu pomníku Johanna Gottfrieda Seumeho¹²⁴ báseň tohoto umělce, kterou uvedl do hudební podoby, za účelem případného představení ve prospěch fondu.¹²⁵ Uvedení svého zhudebnění při slavnostním odhalení Seumeho památníku v Teplicích 15. září 1895 se nedožil.¹²⁶ Stejně jako jeho otec, byl i Groh jun. ve všech hudebních oblastech činný s velkým úspěchem. Při své náročné profesní činnosti dokázal zkomponovat na 180 skladeb.

V Teplicích se Groh jun. setkal s mnoha tehdy významnými hudebníky, jejichž jména byla celosvětově známá. Dopisy těchto hudebníků měl uchovávat s dětskou úctou. Z mnoha osobností uveďme např. tato jména: Alexander Dreyschock (1818–1869), Gustav Hoffmann, nazývaný Graben-Hoffmann (1820–1900), Wenzel Emanuel Horak (1800–1871), Johann Friedrich Kittl (1806–1868), Zikmund Michal Kolešovský (1817–1868), Carl Franz Edmund Kretschmer (1830–1908), David Popper (1843–1913), Josef Leopold Zvonař (1824–1865).¹²⁷

Dne 4. září 1894 byl Groh jun. na hřbitově, při pohřbu, kterého se účastnil, zasažen mrtvicí a musel být odvezen vozem do svého bytu v teplické ulici Allengasse 47/620. Zde ležel v extrémně znepokojivém stavu a podle lékaře bylo třeba obávat se nejhoršího.¹²⁸ Aniž by se znovu probudil k plnému vědomí, zemřel téhož dne večer.¹²⁹ Pohřební obřad, který se konal v Teplicích 7. září 1894 přesně v poledne, byl dle nekrologu vysoce povzbudivý a čestný pro památku zesnulého. Řízení obřadu se ujal okresní vikář P. Mattauch a děkan P. Rössel s asistencí. Mezi nesmírně početnými smutečními hosty byli: princ Carlos Clary-Aldringen (1844–1920),¹³⁰ starosta Karl Stöhr,¹³¹ četní úředníci, učitelé a další přátelé zesnulého. Před rakví kráčely teplický mužský pěvecký sbor, teplická pěvecká společnost, teplický hudební a pěvecký spolek, čtenářský spolek, teplický veteránský spolek a spolek na podporu nemocných, jehož byl zesnulý čestným členem. Ve smutečním domě zpívali zmíněné tři pěvecké sbory pod vedením pana ředitele Emila Tausche mši a během pohřebního obřadu dojímavý sbor „Stumm ruht der Sänger“ (Tichý leží zpěvák). Po pohřbu se konala zádušní mše, na které se rovněž podílely výše uvedené pěvecké sbory pod vedením dirigenta Wosahla.¹³²

Dle dobových pramenů byl J. Groh jun. v životě prostý a skromný, nikdy se neprosazoval do popředí. „Náš milý Pepi“, jak byl nazván v nekrologu, neměl žádného nepřítele, jeho jemná a dobrosrdečná povaha mu zajistila upřímnou náklonnost všech, kteří s ním byli v kontaktu. Byl srdečně dobrotivý a skromný, přitom obdařený nevyčerpatelným humorem. Byl to citlivý hudebník, jaký se málokdy najde, měl široké hudební znalosti a především měl vysoké hudební nadání. Zároveň mu byla cizí jakákoli povýšená domýšlivost, jakékoli okázalé předvádění se a zůstal skromným, milým Grohem. Ředitel dvorní opery ve Vídni Wilhelm Jahn (1835–1898) se velmi obdivně vyjádřil o jeho úspěších.¹³³ Sám Groh jun. údajně přiznal, že v jeho životě bylo mnoho modulací, které v sobě spojovaly velké konsonance, ale také modulace s vysoce disonantním účinkem; a že to tak bude pokračovat, dokud jednou neproběhne poslední ze všech modulací a na druhé straně jednou ve věčném životě se veškerá disonance nepromění v nejčistší, věčnou konsonanci.¹³⁴

Závěr

Dosud opomíjení a zapomenutí interpreti a skladatelé Grohovi byli nepřehlédnutelnými osobnostmi ve vývoji hudebního a bohatého spolkového života lázeňského města Teplice. Své životy prožívali v rychle se měnícím, rostoucím městě s mohutným rozmachem nově vzniklých továren, ve městě, kde pozvolna začínala průmyslová výroba převládat nad lázeňstvím.

Jejich interpretační umění odnesl čas, neboť v době jejich působení nebylo k dispozici nahrávací zařízení. V tomto ohledu jsme nuceni věřit dobovým svědectvím. Obliba jejich chrámových kompozic pohasla rozpadem monarchie a vznikem samostatného Československa. Pouhou minulostí je i jejich pilná spolková činnost. Na plody jejich úsilí bylo možné navazovat pouze do nuceného poválečného odsunu občanů německé národnosti po roce 1945. Zbyla jen vzpomínka na zaniklou společnost, v níž dominantní roli hráli Čeští Němci (Deutschböhmen).

Co nám však naštěstí zůstalo zachováno, jsou notové záznamy jejich velmi zdařilých chrámových i světských kompozic, uchované především v teplickém děkanském kostele, tamním Okresním archivu, ale i na řadě jiných míst. Chrámové skladby otce a syna Grohových náleží k nejlepším duchovním dílům zkomponovaným na našem území ve druhé polovině 19. století. Jejich skladby si zaslouží být evidovány v tematických katalozích, být vydány prostřednictvím kritických edicí a provozovány na chrámových kůrech i v koncertních sálech.

Literatura

BAUMANN, Gerhart. Grillparzer, Franz. In: Neue Deutsche Biographie, Band 7. Berlin: Duncker & Humblot. Online. 1966, s. 69–75. Dostupné z: https://www.deutsche-biographie.de/pnd118542192.html#ndbcontent. [cit. 2025-08-11].

BENEŠ, Zdeněk; JANČÍK, Drahomír; KUKLÍK ml., Jan; KUBŮ, Eduard; KURAL, Václav et al. Rozumět dějinám: Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948. Gallery s. r. o., 2002. ISBN 80-86010-55-4.

BOHEMIA: EIN UNTERHALTUNGSBLATT. Prag: Haase, 1830–1914.

FRIEDLÄNDER WOCHENBLATT: Geschäftsanzeiger für Friedland, Grottau, Kratzau, Neustadtl sowie für Arnsdorf...; Organ für die Interessen des deutschen Mittelstandes. Friedland: Jannasch & Helbig 1866–1913.

FUCHS, I.: Richter, Pius. In: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 (ÖBL). Band 9, Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1985, s. 130–131.

HARRANDT, Andrea. Jahn, Wilhelm. In: Oesterreichisches Musiklexikon. Online-Ausgabe, Wien 2002 ff. ISBN 3-7001-3077-5; Druckausgabe: Band 2, Wien Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2003, s. 62. ISBN 3-7001-3044-9.

HARTEN, Christa. Preyer Gottfried von. In: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 (ÖBL). Band 8, Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1983, s. 272–273.

HEINZ, Igor. Zapomenutí skladatelé Šluknovska. Z repertoáru Capella Adjuvantes. Online. Dostupné z: https://www.sluknov.cz/mesto/zapomenuti-skladatele-sluknovska. [cit. 2025-09-18].

HELFERT, Vladimír. Groh, Josef. In: ČERNUŠÁK, Gracián a HELFERT, Vladimír. Pazdírkův hudební slovník naučný. II. Část osobní. Svazek prvý. A–K. Brno: Ol. Pazdírek, 1937, s. 341.

K. JOSEF GROH, DER JÜNGERE. Böhmens deutsche Poesie und Kunst. 1893, roč. 3, s. 668–669.

KILIÁN, Jan (et al.). Teplice. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015. ISBN 978-80-7422-339-6.

KOUBA, Jan (ed.). Průvodce po pramenech k dějinám hudby. Fondy a sbírky uložené v Čechách. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1969.

MARIENBADER ZEITUNG: Tagblatt für Marienbad und Umgebung. Marienbad: Gschihay 1873–1944.

MIKULÁŠOVÁ, Ludmila. Sbírka hudebnin chrámu Sv. Jana Křtitele v Teplicích. Knihovna: Knihovnická revue. 2022, roč. 33, č. 2, s. 29–49. ISSN 1801-3252.

MONTAGS-REVUE AUS BÖHMEN. Wochenschrift für Politik, Volkswirhschaft, Kultur und Literatur. Prag: [Vydavatele nelze určit], 1879–

MÜLLER, Rudolf. Joseph Proksch: biographisches Denkmal aus dessen Nachlasspapieren errichtet. Reichenberg: im Selbsteverlage des Verfassers, 1874.

NORDBÖHMISCHER GEBIRGSBOTE: Nebenblatt der Rumburger Zeitung, Rumburg: H. Pfeifer, 1857–1933.

PRAGER ZEITUNG. Prag: Haase, 1744–1920.

SANGMEISTER, Dirk. Seume, Johann Gottfried. In: Neue Deutsche Biographie. Band 24. Berlin: Duncker & Humblot, 2010, s. 281–283. Online. Dostupné z: https://www.deutsche-biographie.de/pnd118613480. html#ndbcontent. [cit. 2025-08-11].

ŠTĚDROŇ, Bohumír. BLAŽEK, František. In: ČERNUŠÁK, Gracian; ŠTĚDROŇ, Bohumír; NOVÁČEK, Zdenko (eds.). Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek prvý A–L. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, s. 106.

ŠTĚDROŇ, Bohumír. Groh, Josef. In: ČERNUŠÁK, Gracian; ŠTĚDROŇ, Bohumír; NOVÁČEK, Zdenko (eds.). Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek prvý A–L. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, s. 377.

ŠTĚDROŇ, Bohumír. Krejčí, Josef. In: ČERNUŠÁK, Gracian; ŠTĚDROŇ, Bohumír; NOVÁČEK, Zdenko (eds.). Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek prvý A–L. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, s. 745.

TEPLITZ-SCHÖNAUER ANZEIGER. Teplitz: Weigend, 1861–1938.

VRKOČOVÁ, Ludmila. Teplice. In: FUKAČ, Jiří a VYSLOUŽIL, Jiří (eds.). Slovník české hudební kultury. Praha: Editio Supraphon, 1997, s. 931–932. ISBN 80-7058-462-9.

Prameny

Archiv hlavního města Prahy (AHMP), Varhanická škola 1830–1891:

Katalog řádných žáků 1859/60, Inventární číslo: 80; Hlavní katalog 1860/61, Inventární číslo: 88.

Římskokatolická farnost – děkanství Teplice v Čechách, Děkanský kostel sv. Jana Křtitele, Teplice (CZ-TEk), sbírka hudebnin.

Římskokatolická farnost Krupka, farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, Krupka, sbírka hudebnin deponovaná v CZ-TEk.

Státní oblastní archiv v Litoměřicích, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, karton 9, Kniha klášterního hudebního spolku 1704–1869.

Státní oblastní archiv v Litoměřicích, fond NAD 856 Sbírka matrik Severočeského kraje: inv. č. 220, 6848, 6849, 6858, 6869, 6871, 6872, 6875, 6877, 6900, 6907, 6909, 6919, 6923, 6925,6927, 6935, 7977, 7999, 8004, 8006, 8007, 10316, 12552. Veškeré uvedené matriky jsou digitalizovány. Jejich digitální kopie jsou dostupné na: https://digi.soalitomerice.cz/digitalnibadatelna/. [cit. 2025-09-20].

Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Státní okresní archiv Teplice, fond: Písemná pozůstalost Josef Groh st. Josef Groh ml.

Zkratky

AHMP Archiv hlavního města Prahy

CZ-TEk sigla RISM Děkanského kostela sv. Jana Křtitele, Teplice

č. p. číslo popisné

ed. editor

et al. (zkratka z et alia) latinský výraz znamenající „a jiní“ nebo „a další“ ve vztahu ke jménům osob

f. folio (list)

inv. č. inventární číslo

K. iniciála autora textu Josef Groh, der Jüngere. Böhmens deutsche Poesie und Kunst. 1893, roč. 3, s. 668–669.

ml. mladší

jun. junior

op. opus

p. pagina (strana)

RISM Répertoire International des Sources Musicales (Mezinárodní soupis hudebních pramenů) je mezinárodní nezisková organizace, jejímž cílem je komplexně dokumentovat existující hudební prameny po celém světě: rukopisy, tištěné hudební edice, spisy o hudební teorii a libreta, které se nacházejí v knihovnách, archivech, kostelech, školách a soukromých sbírkách.

RISM ID no.: součást identifikačního čísla hudebního pramene evidovaného v RISM

sen. senior

sign. signatura

SOA Státní oblastní archiv

SOkA Státní okresní archiv

st. starší

sv. svatého

Poznámky

1 MIKULÁŠOVÁ, Sbírka hudebnin chrámu Sv. Jana Křtitele v Teplicích, 2022.

2 VRKOČOVÁ, Teplice, 1997.

3 KILIÁN, Teplice, 2015.

4 HELFERT, Groh, Josef, 1937

5 ŠTĚDROŇ, Groh, Josef, 1963.

6 KOUBA, Průvodce po pramenech k dějinám hudby, 1969, s. 267.

7 O Alosi Grohovi viz HEINZ. Pro přehlednost je potřeba zmínit, že Alois Groh (1859–1940) nebyl vnukem skladatele Josefa Groha st. Děd Aloise Groha se sice jmenoval Josef Groh, povoláním soustružník, ale jedná se pouze o shodu jmen, nejde o osobu skladatele Josefa Groha sen. Alois Groh se narodil ve Starém Boru (Altheide) 16. ledna 1859. Jeho otcem byl „Aloys Groh“, soustružník, syn soustružníka Josefa Groha a Katharine Klingerové. (Státní oblastní archiv Litoměřice/dále SOA Litoměřice/ NAD 856 Sbírka matrik Severočeského kraje /dále Sbírka matrik/, I–N Aloisov, Antonínovo Údolí, Rumburk 3–Dolní Křečany, Rumburk 2–Horní Jindřichov, Popluží, Poustka, Rumburk 1849–1864, inv. č. 6936, sign L135/B; N Starý Bor 1857–1879, inv. č. 6877, sign. L135/40, f. 16 sken 16). Alois Groh se oženil v Rumburku 24. srpna 1885 s Marií Theresií, dcerou Benedikta Höflingera (SOA Litoměřice, O Rumburk 1 1881–1894, inv. č. 6907, sign L 135/70, f. 62). V Rumburku se narodily jeho tři děti – Maria Magdalena (* 19. března 1886 – † 18. května 1886), Maria Magdalena Augusta (* 22. května 1887), Aloisius (* 9. března 1889). V matričních záznamech je jako zaměstnání otce uvedeno „Musiklehrer“ (SOA Litoměřice, sbírka matrik, N Rumburk 1 1880–1889, inv. č. 6858, sign. L135/21, f. 235, 283, 355; Z Rumburk 1 1867–1895, inv. č. 6925, sign. L 135/88, p. 367). Alois Groh zemřel v Rumburku 30. ledna 1940 v 9 hodin 30 minut. (SOA Litoměřice, sbírka matrik, Z Antonínovo Údolí, Rumburk 3–Dolní Křečany, Rumburk 2–Horní Jindřichov, Rumburk 1, Studánka 30. 12. 1939 – 31. 12. 1940, inv. č. 12552, sign. S135/100, Nr. 23, sken 13).

8 „Čeští, moravští a slezští Němci (německy Deutschböhmen, Deutschmährer, respektive Deutschschlesier), často jen zkráceně čeští Němci, je hromadné označení pro německojazyčné obyvatelstvo zemí Koruny české, které žilo v českých zemích od středověku. Teprve s rozšířením nacionalismu po Jaru národů v roce 1848 došlo i v němčině k jazykově národnostnímu rozlišení mezi Deutschböhmer (čeští Němci) a Tscheche (Češi).“ https://cs.wikipedia.org/wiki/Čeští_Němci [cit. 2025-08-02]. Více informací BENEŠ, Rozumět dějinám, 2002.

9 Předlohou této litografie je dobová nedatovaná fotografie J. Groha st. pořízená v ateliéru „American Photo Studio PRAGUE“ zachovaná ve dvou exemplářích v Národním muzeu – Českém muzeu hudby, sign. F 532, F 929. Litografie je oproti fotografii zrcadlově převrácená.

10 „Im Jahre 1812. wurde Jakob Groh drechslergeselle Als Organist ernannt, wobeÿ die Hochämten von 4 Stadttischen Choradjuvanten mit Trompeten und Pauken abgehalten wurdenm bis nach und nach die Musiker sich rermehrten und ein eigenant Chor von Harmonie = Musik sich bildete.“ Tento spolek byl založen v roce 1797. Gesellschafts = Register für die unter der Direction des Joseph Groh Organista n der Kloster = Kirche zu Rumburg. Zusammengetretenen Kirchen = Musiker. im Jahre 1841. Kindermann. SOA Litoměřice, Státní oblastní archiv v Litoměřicích (dále SOA Litoměřice), fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, třetí popsaná strana.

11 Nový Bor č. p. 4. Ženich: Jacob Groh, soustružník, syn Jacoba Groha a Barbary Kleingerin z Rumburka č. p. 133. Nevěsta: Anna rozená Tietze, dcera Antona Tietze a Anny Marschner z Rumburka č. p. 91. Ženichovi bylo 29 let, nevěstě 22 let. SOA Litoměřice, sbírka matrik, O Aloisov, Nová Starost, Rumburk 1, Starý Bor, inv. č. 6900 sign. L135/63, p. 32, sken 103.

12 Franz Jacob (* 13. 3. 1814; Nový Bor č. p. 8; SOA Litoměřice, sbírka matrik, N Starý Bor 1800–1827, inv. č. 6875, sign. L135/38, p. 142, sken 50); Josef Franz (* 15. 12. 1815; Starý Bor č. p. 8; SOA Litoměřice, inv. č. 6875 sign. L135/38, N Starý Bor 1800–1827, p. 148, sken 53); Ferdinand Jacob (* 2. 2. 1817; Rumburk č. p. 171; SOA Litoměřice, sbírka matrik, N Rumburk 1, inv. č. 6848, sign. L135/11, p. 911, sken 222); Anton Lucas (* 17. 10. 1818; Nová Starost [Neusorge, dnes součást Rumburka] č. p. 44, N Nová Starost 1806–1819, inv. č. 6869, sign. L135/32, p. 150, sken 52); Anna Eslabie (* 10. 12. 1820; Rumburk č. p. 204; SOA Litoměřice, sbírka matrik, N Rumburk 1, inv. č. 6935, sign. L135/A, p. 27, sken 14); Franz Seraphin (* 15. 3. 1723; Nová starost č. p. 44; N Klause, Nová Starost 1820–1850, inv. č. 6871, sign. L135/34, p. 16, sken 9); Juliana Barbara (* 28. 2. 1825; Rumburk č. p. 91, SOA Litoměřice, sbírka matrik, N Rumburk 1 1819–1835, inv. č. 6849, sign. L135/12, p. 126, sken 64); Marie Theresia (* 20. 10. 1827; Rumburk č. p. 91; SOA Litoměřice, sbírka matrik, N Rumburk 1 1819–1835, inv. č. 6849, sign. L135/12, p. 126, sken 64).

13 Franz Jacob († 25. 8. 1814; SOA Litoměřice, Z Aloisov, Nová Starost, Rumburk 1, Starý Bor, inv. č. 6919, sign. L135/82, p. 55, sken 140); Maria Theresia († 31. 8. 1835; SOA Litoměřice, Z Rumburk 1, inv. č. 6923, sign. L135/86, p. 87, sken 44).

14 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 4–5.

15 „Im Jahre 1834. wurde unter der Pater Quardian Ferdinand Joseph Groh zum Organist ernannt Wobeÿ die Figural Musik. ihren Ansang genom[m]en hat.“ „Im Jahre 1834. wurde Herr Joseph Groh am 15 August zum Organist erwählt“. SOA Litoměřice, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, popsané strany 4 a 17.

16 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

17 Rumburk č. p. 91 ve věku 51 let. SOA Litoměřice, Z Rumburk 1, inv. č. 6923, sign. L135/86, p. 86, sken 44.

18 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

19 „Telegraph von Prag. Wir machen auf das schöne musikalische Talent eines Böhmen aufmerksam, welcher sich, von Geld= und andern Hilfsmitteln entblößt, größtentheils ohne fremde Anleitung ganz allein ausbildete. Dieser talentvolle Mann heißt Joseph Groh, ist 24 Jahre alt, Drechslergeselle in Rumburg, und versteht in dieser Stadt im Kloster der p. p. Franciskaner die Chorregentenstelle. Der Verein der Kunstfreunde für Kirchenmusik hat zur Anerkennung dieses lobenswerthen Strebens dem Autodidakten für eine von ihm komponirte und eingesandte Pastoralmesse 50 fl. W. W. überschickt. -b.“ Bohemia, ein Unterhaltungsblatt. Praha: Gottlieb Haase Söhne, 25. 9. 1838, roč. 11, č. 115, s. [4].

20 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

21 „Im Jahre 1845. waren folgende Mitglieder: als obligat | als Organist et Regents Chori. Joseph Groh. …“ SOA Litoměřice,

fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, popsaná strana 18.

22 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

23 Dne 19. 1. 1846 se Anton Lucas Groh v Nové Starosti č. p. 69 oženil s Franciscou Czabek. Jedním ze svědků byl jeho

bratr Josef Groh Musiklehrer.

24 Dne 1. 2. 1848 se Ferdinand Jacob Groh v Nové Starosti č. p. 69 oženil s Annou Köppel.

25 SOA Litoměřice, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, třetí popsaná strana.

27 Nová Starost č. p. 69. Ženich Josef Groh, Musiklehrer, ehe. Sohn nach dem verstorbenen Jakob Groh, gewesenen Drechslermeister von Rumburg N. 91. Nevěsta Theresia, ehe. Tochter nach dem verstorbenen Samuel Salomon gewesenen Weber in Neusorge N. 69 und der Sophia Sieber von Rumburg N. 364. SOA Litoměřice O Aloisov, Jánské Údolí, Nová Starost, inv. č. 6909, sign. L 135/72, p. 135, sken 68.

28 V Nové Starosti č. p. 69 se narodilo těchto osm potomků: Joseph * 2. 5. 1844; Maria Franziska * 16. 8. 1845, Clementine * 25. 5. 1847, Johann * 19. 10. 1848, Anton * 6. 7. 1850 (SOA Litoměřice, N Klause, Nová Starost 1820–1850, inv. č. 6871, sign. L135/34, p. 145, sken 74, p. 154, sken 79, p. 168, sken 86, p. 177, sken 90, p. 197, sken 100); Franz * 10. 5. 1851, Rosa * 9. 7. 1852, Emma * 28. 1. 1854 (SOA Litoměřice, N Nová Starost, inv. č. 6872, sign. L 135/35, f. 5, sken 5, f. 17, sken 20, f. 30, sken 30). V Teplicích č. p. 61 se narodil syn Emil (* 1. 3. 1856; SOA Litoměřice, N Bystřany, Kladruby, Nová Ves, Prosetice, Řetenice, Světice, Teplice, Újezdeček 1854–1861, inv. č. 7977, sign. 162/6, f. 93, sken 94); v Teplicích č. p. 398 se narodila dcera Anna * 16. 3. 1860 (SOA Litoměřice, N Bystřany, Kladruby, Nová Ves, Prosetice, Řetenice, Světice, Teplice, Újezdeček 1854–1861, inv. č. 7977, sign. 162/6, f. 256, sken 260).

29 Anton † 29. 11. 1851 příčina úmrtí Fraiβen – psotník, Franz † 12. 7. 1851 příčina úmrtí Fraiβen – psotník, Rosa † 24. 3. 1853 Lungenödem – plicní edém (SOA Litoměřice, Z Aloisov, Jánské Údolí, Nová Starost 1835–1871, inv. č. 6927, sign. L135/90, p. 74, sken 38, p. 77, sken 39, p. 86, sken 44); Emil † 15. 8. 1856 příčina úmrtí Fraiβen – psotník (SOA Litoměřice, Z Teplice 1849–1873, inv. č. 8004, sign. 162/20, p. 181, sken 92).

30 SOA Litoměřice, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, popsané strany 15–17.

31 „Musickverein. Welcher unter Leitung des damaligen Verdinst= | vollen Herrn Regens Chori kein Mühe und kein Kunst gespar | haben, Leichenzug. Requem [!], und Engelamt in gröster | Solemnität herzustellen.“ SOA Litoměřice, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, popsaná strana 18.

32 MIKULÁŠOVÁ, Sbírka hudebnin chrámu Sv. Jana Křtitele v Teplicích, 2022, s. 36.

33 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

34 V tento den byl „Chorrecteur in Teplitz“ Josef Groh kmotrem („Levans“) Josepha, syna výrobce zboží z ratanu Johanna Franze Schuberta. „Levans Josef Groh Chorrecteur in Teplitz“, „Testes Bertha Weis Lehrerstochter aus Sönau“. SOA Litoměřice, N Bystřany, Kladruby, Nová Ves, Prosetice, Řetenice, Světice, Teplice, Újezdeček 1854–1861, inv. č. 7977, sign. 162/6, f. 48, sken 49.

38 Josef Klobautschnik se narodil 22. února 1820 v Rané u Loun. Roku 1850 přišel do Krupky jako nový učitel pro nedávno postavenou školu. Brzy se stal vrchním učitelem. V Krupce našel i svou budoucí manželku Marii, rozenou Gütlerovou, s níž se 14. října 1854 oženil. Při opravě městského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Krupce byla panem Bohdanem Ostroveršenkem nalezena tamní sbírka hudebnin, jejíž součástí je 166 Klobautschnikových kompozic. Nyní je tato sbírka uložena v děkanském kostele sv. Jana Křtitele v Teplicích. J. Klobautschnik zemřel 1. února 1888. Je pohřben na hřbitově sv. Anny. MPV – Město pro Vás. 23. únor 2020. Dvousté výročí narození Josefa Klobautschnika.

https://www.facebook.com/stranaMPVKrupka/posts/dvousté-výročí-narození-josefa-klobautschnikajedna-velmivýrazná-osobnost-která-/667564737313363/ [cit, 2025-08-09]. Josef Klobautschnik https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Klobautschnik. [cit, 2025-08-09].

40 Litaney in C | von | Josef Groh. (Na konci partu org je přípis „Jos Klobautschnik m. p. | 18 5./6. 53.“ (Na konci partu B je datace „18 20/6 53.“ Na konci partu vl 1 je podpis „Josef Klobautschnik m. p. | Rektor“. Na konci partu Bompardone je podpis „Jos Klobautschnik m. p.“ Na partech razítko „JOS. KLOBAUTSCHNIK | CHOR REKTOR | IN GRAUPEN“.

42 MÜLLER, Joseph Proksch, 1874, s. 127–128.

43 Prager Zeitung, 27. 11. 1857, roč. 1857, č. 281, s. [3].

44 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 5. 9. 1862, roč. 2, č. 36, s. 394.

45 Jubileums Messe von Groh senior. componiert zur 1100 Jahrigen Jubielfaier der Auffüdung der Teplitzer Heilquelle. 762 = 1862. für Vocal und ganses Kirchenorchester. Groh sen. CZ-TEk, bez signatury.

46 „Das bedeutendste Werk ist wohl die große Festmesse zum elfhundertjährigen Jubiläum der Badauffindung, welche ihm in seinen letzten Lebens lagen noch eine besondere Freude gewährte, als sie am vorjährigen Badefeste vortrefflich aufgeführt wurde.“ Zřejmě byla uvedena v roce 1879 v rámci lázeňských slavností v Šenově. Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

47 „die neu componirte Messe von Herrn Groh sen., welche bei dem Hochamte zur Aufführung gelangte, ist ein Meisterwerk der Tonkunst und wird von allen Musikkennern sehr gelobt.“ Teplitz-Schönauer Anzeiger, 31. 8. 1872, roč. 12, č. 3, s. 669.

48 „Die Messe von Herrn Groh sen. in der einige Mitglieder des Stadtlheaters sowie das Bade-Orchester in verdienstvoller Weise mitwirkten,wurde ganz trefflich ausgeführt.“ Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 9. 1875, roč. 15, č. 36, s. 2.

49 „wo in der Kirche eine Festmesse von Herrn Groh sen., unter Mitwirkung der Damen Boulusek und Staßny, wie der Herren Frenzel, Tausche und Mende in schönster künstlerischer Weise ausgeführt wurde.“ Teplitz-Schönauer Anzeiger, 30. 8. 1879, roč. 19, č. 35, s. 3.

50 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 9. 1880, roč. 20, č. 36, s. 3.

51 1) Rumburk 23. května 1858 na svatodušní neděli v 7:30 ráno byla v místním klášteře pod vedením Franze Groha uvedena Mše in Es s graduale od Josefa Groha [sen.]. Nordböhmischer Gebirgsbote, 9. 5. 1858, č. 20, s. [153]. 2) Rumburk 2. srpna 1858 v místním klášteře zazněla desetihlasá vokální mše od Josefa Groha [sen.]. Během slavnosti Portiuncula byla provedená několika členy Rumburského pěveckého sdružení pod vedením Franze Groha. Předběžná informace: Nordböhmischer Gebirgsbote, 20. 7. 1858, č. 29, s. 243; zpráva o provedení a recenze: Nordböhmischer Gebirgsbote, 23. 8. 1858, č. 32, s. 266. 3) Rumburk 8. dubna 1860 na velikonoční neděli, v půl osmé ráno, byla v klášteře uvedena nová mše od Josefa Groha [st.] pod vedením F. Groha. Nordböhmischer Gebirgsbote, 6. 4. 1860, č. 13, s. [115]. 4) 8. prosince 1870 odpoledne se v místním klášterním kostele pod vedením Franze Groha uskutečnily litanie od Josefa Groha [st.]. Předběžná informace: Rumburger Zeitung, 7. 12. 1870, č. 98, s. 513.

52 Franz Groh se narodil v Nové Starosti 15. 3. 1823. Zde se 22. 7. 1861 oženil s Marií Theresií Hoffmannovou. Franz a Maria Theresia měli čtyři děti, tři z nich zemřely v dětském věku. V padesátých letech 19. století se stal varhaníkem a ředitelem kůru kapucínského kláštera v Rumburku. V této funkci byl potvrzen 8. 11. 1869 (SOA Litoměřice, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, popsaná strana 16). Franz Groh varhaník, ředitel církevní hudby v místním městském kostele a v kapucínském klášteře zemřel v Rumburku 18. 12. 1896 (Teplitz-Schönauer Anzeiger, 23. 12. 1896, roč. 36, č. 103, s. 8).

53 Grohovu mši zde uvedl Franz Spengel 25. 3. 1857, o čemž svědčí přípis na Spengelově opisu Grohovy Mše D dur: „18 25/3 57 M. Verkündigung auf Ugest“. CZ-TEk, bez signatury, RISM ID no.: 1001265312.

54 Na Vánoce 1874 byly v Mariánských Lázních uvedeny Grohovy kompozice během dvou dnů. O první noční vánoční (půlnoční) mši byly provedeny dvě skladby – „Ehre sei Gott in der Höhe“ pro soprán solo (graduale) a „Duetto für Sopran und Baß“ (offertorium). Na druhý vánoční svátek 26. prosince 1874 zazněla v Mariánských Lázních skladba „Pastoralmesse in A“. Marienbader Zeitung: politisches Wochenblatt für alle Fragen und Interessen: Amtsblatt des Tepler und Weseritzer Bezirkes, 23. 12. 1874, roč.1, č. 52, s. 5.

55 Na slavnost Těla a Krve Kristovy 20. června 1878 uvedl v Mariánských Lázních tamní regenschori Ferd. Manner během hlavní bohoslužby v 9 hodin Offertorium „Ave verum corpus“ (sopránové sólo) od Jos. Groha. Marienbader Zeitung: politisches Wochenblatt für alle Fragen und Interessen: Amtsblatt des Tepler und Weseritzer Bezirkes. Marienbad: J. Gschihay, 19. 06. 1878, roč. 5, č. 25, s. [1].

56 Dne 25. listopadu 1877 byla v děkanském kostele ve Frýdlantu během hlavní nedělní mše u příležitosti svátku sv. Cecilie uvedena Slavnostní mše B dur od ředitele kůru Groha z Teplic. Dílo provedl místní sbormistr a varhaník Ant. Ginzel. Předběžné oznámení: Friedländer Wochenblatt, 24. 11. 1877, č. 516, s. 3. Recenze koncertu: Friedländer Wochenblatt, 1. 12. 1877, č. 517, s. 3.

57 Franz Spengel byl v letech 1835–1844 prokazatelně učitelem v obci Želenice (Sellnitz, panství Bílina, nyní okres Most). V letech 1849–1869 byl jistě učitelem v městě Bílina (německy Bilin, panství Bílina, nyní okres Teplice). Učitel Franz Spengel zemřel 20. července 1869. (Příčina úmrtí uvedená v matričním záznamu: Lungeutzündung – zápal plic a Lufenung – ventilace. SOA Litoměřice, Z Bílina, inv. č. 220, sign. 5/25 1868–1890, p. 54, sken 31).

60 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 9. 10. 1869, roč. 9, č. 41, s. 549.

61 Schlesinger věnoval „jeho ctěnému příteli řediteli kůru Jos. Grohovi seniorovi“ jeho opis contrafacta sboru Halleluja z oratoria Messiah G. F. Händela HWV 56/39. CZ-TEk, bez signatury, RISM ID no.: 1001207824.

63 Friedländer Wochenblatt, 1. 12. 1877, č. 517, s. 3.

64 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

65 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 17. 9. 1879, roč. 10, č. 38, s. 545.

66 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 10. 1873, roč. 13, č. 40, s. 734.

67 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 17. 7. 1880, roč. 20, č. 29, s. 5–6.

68 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 31. 7. 1869, roč. 9, č. 31, s. 404.

69 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

70 SOA Litoměřice, Z Teplice 1873–1887, inv. č. 8006, sign. 162/37, sken 178.

71 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 10. 12. 1881, roč. 21, č. 72, s. 5, 8.

72 Leitmeritzer Zeitung, 17. 12. 1881, roč. 11, č. 98, s. 1190.

73 „Návrhy by měly být v moderním renesančním stylu a je třeba brát v úvahu, že součástí pomníku má být portrét (poprsí v přirozené velikosti). Realizace pomníku vysokého přibližně tři metry bude provedena z pískovce z Cotty a náklady na něj včetně základu nepřesáhnou 700 zl. Návrh může být proveden v desetině přirozené velikosti a nejlepší přijatá práce bude od výše uvedeného spolku zvlášť honorována.“ Teplitz-Schönauer Anzeiger, 19. 8. 1882, roč. 22, č. 62, s. 11.

74 Tato tištěná hudebnina tvořila přílohu k tištěné výzvě o uhrazení dvou zlatých či větší částky s ujištěním, že tyto peníze budou užity k částečnému pokrytí dosud neuhrazených nákladů na umělecky provedený náhrobek skladatele. SOkA Teplice, fond: Josef Groh starší, III. 23 (3 exempláře), provenience Museums-Gesellschaft Teplitz: 687.

75 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 18. 7. 1883, roč. 23, č. 55, s. 2–3. Montags-Revue aus Böhmen. Wochenschrift für Politik, Volkswirhschaft, Kultur und Literatur, 23. 7. 1883, roč. 5, č. 30, s. 9.

76 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

77 Místo narození: Neusorge č. p. 69, Otec Joseph Groh [sen.] Musiklehrer, matka: Theresia rozená Salomon, dcera Samuela Salomona, tkalce z Nové Starosti (Neusorge) č. p. 69 a Sophie Sieber z Rumburka č. p. 364. SOA Litoměřice, I–N inv. č. 6935, f. 13, sken 13, N inv. č. 6871, p. 145, sken 74.

78 František Blažek (21. prosince 1814 Velešice – 23. ledna 1900 Praha), byl český hudební pedagog, hudební teoretik a varhaník. ŠTĚDROŇ, Blažek, František, 1963.

79 Josef Krejčí (6. února 1822 Milostín – 19. října 1881 Praha) byl český hudební pedagog a skladatel. ŠTĚDROŇ, Krejčí,Josef, 1963.

80 K., Josef Groh, der Jüngere, 1893.

82 Generální bas hraje velmi obratně a správně, vlastní i cizí kompozice přednáší s dobrým porozuměním a přesně. Svou velmi bohatou a vkusnou schopnost ke kompozici ukázal prostřednictvím 29 pokusů a byl doporučen jako praktický varhaník s nejlepším svědomím. Hauptcatalog | sämmtlicher Zöglinge der Prager | Organistenschule im | Schuljahre 1861. AHMP, Varhanická škola 1830–1891. Hlavní katalog 1860/61, inv. č. 88.

83 CZ-TEk, bez signatury.

84 Josef Peter Frank Chordirector zemřel ve Šluknově 10. března 1865 ve věku 28 let (pohřben byl 12. května 1865; příčina úmrtí: Tuberculosis pulmonum et Lundari ventriaulis elcus, SOA Litoměřice Z, Z–I Šluknov, inv. č. 7876, sign. L161/30 p. 51sken 32 a 244). Ve druhém ročníku byl stár 25 let, jeho otec Josef byl učitelem („Lehrer“), místo narození: Pirken. Saaz. Viz AHMP, Varhanická škola 1830–1891. Inventární číslo: 88.

85 Nordböhmischer Gebirgsbote, 8. 7. 1865, č. 548, s. 222.

86 Nordböhmischer Gebirgsbote, 15. 10. 1864, č. 42, s. 212.

87 CZ-TEk, bez signatury, RISM ID no.: 1001270340.

88 Teplitz Schönauer Anzeiger, 21. 4. 1865, roč. 5, č. 16, s. 131–132.

89 Franz Grillparzer (15. ledna 1791 Vídeň – 21. ledna 1872 Vídeň) byl rakouský spisovatel a dramatik. BAUMANN, Grillparzer, Franz, 1966.

90 „Groh besuchte den Dichter und trug ihm die Bitte vor, ein Gedicht von ihm zu erhalten, das er aus Anlaſs der soeben erfolgten Gründung des ersten böhmischen Sängerbundes in Musik setzen und demselben widmen fönnte.“ K., Josef Groh, der Jüngere, 1893.

91 Dva rukopisné exempláře této písně jsou dochovány v teplickém archivu. Na konci prvního autografního exempláře je na konci uvedena datace díla: „componirt | an | 29. November | 1866.“ Druhý exemplář je dobový opis s Grohovou poznámkou o dopisu od Grillparzera. SOkA Teplice, fond: Josef Groh st. Josef Groh ml., 32/1, provenience Museums-Gesellschaft Teplitz.: 597.

92 K., Josef Groh, der Jüngere, 1893.

93 Teplitzer Zeitung, 13. 10. 1871, č. 123, s. [2].

94 SOkA Teplice, fond: Písemná pozůstalost Josef Groh st. Josef Groh ml., 19/1, provenience Museums-Gesellschaft Teplitz: 603.

95 Groh jun. měl o tom údajně v držení dopisy z Vídně a Prahy. K. Josef Groh, der Jüngere, 1893, s. 668.

96 Richter Pius, varhaník, skladatel a kapelník. * Warnsdorf (Varnsdorf, Čechy), 11. 12. 1818; † Vídeň, 18. 12. 1893. FUCHS, Richter, Pius, 1985.

97 Gottfried Preyer, od roku 1894 Edler von Preyer (* 15. března 1807 v Hausbrunnu, Dolní Rakousko; † 9. května 1901

ve Vídni), byl rakouský skladatel, dirigent, ředitel konzervatoře Společnosti hudebních přátel ve Vídni a kapelník dómu svatého Štěpána ve Vídni. HARTEN, Preyer Gottfried, 1983.

98 K., Josef Groh, der Jüngere, 1893.

99 Edmund Clary-Aldringen (1813–1894), v letech 1831–1894 majitel teplického velkostatku a zámku, vynikající hospodář, c. k. komoří, tajný rada a člen panské sněmovny. KILIÁN, Teplice, 2015, s. 220.

100 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 18. 6. 1881, roč. 21, č. 25. s. 3. Princ Edmund Clary-Aldringen vykonával patronát nad místní církví, což dokládá zápis z veřejného zasedání městského zastupitelstva v Teplicích 4. března 1869. „Žádost ředitele kůru Josefa Groha o finanční příspěvek na zlepšení církevní hudby. Sekce navrhla: Vzhledem k tomu, že obec na církevní účely již každoročně vydává 408 fl. 31 ½ kr., aniž by k tomu byla povinna, protože není tím, kdo má patronát, ale je to Jeho Jasnost kníže Clary, a že by v první řadě mělo být využito církevní pokladny k vylepšení církevní hudby, žádá kollegium, aby žádost zamítlo.“ (Teplitz-Schönauer Anzeiger, 13. 3. 1869, roč. 13, č. 11, s. 122.)

101 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 8. 10. 1881, roč. 21, č. 55, s. 4. Od kdy J. Groh ml. v synagoze působil, není známo.

102 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 31. 12. 1881, roč. 21, č. 7, s. 5.

103 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 12. 10. 1889, roč. 29, č. 82, s. 5.

104 SOA Litoměřice, I–O inv. č. 10316, sign. 162/K, O Teplice 1885–1896, inv. č. 7999, sign. 162/35, f. 141, sken 144). Informace o této svatbě je v periodiku Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1890, roč. 30, č. 45, s. 3–4.

105 Teplitz-Schönauer Anzeiger. 4. 4. 1891, roč. 31, č. 28, s. 7–8.

106 Předběžná informace. Teplitz-Schönauer Anzeiger, 28. 3. 1888, roč. 28, č. 26, s. 4.

107 Předběžná informace. Teplitz-Schönauer Anzeiger, 25. 3. 1891, roč. 3, č. 25, s. 5.

108 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 29. 3. 1893, roč. 33, č. 26, s. 4.

109 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 28. 3. 1894, roč. 34, č. 25, s. 5.

110 Chrámové kompozice (většinou autografy) jsou dochovány CZ-TEk.

111 Teplitz-Schönauer Anzeiger. 30. 8. 1882, roč. 22, č. 65, s. 2.

112 Předběžná informace. Teplitz-Schönauer Anzeiger. 30. 8. 1890, roč. 30, č. 70, s. 4.

113 Předběžná informace. Teplitz-Schönauer Anzeiger, 27. 8. 1881, roč. 21, č. 43, s. 3.

114 CZ-TEk, bez signatury, RISM ID no: 1001269235.

115 CZ-TEk, bez signatury, RISM ID no: 1001265916.

116 CZ-TEk, bez signatury, RISM ID no: 1001266100.

117 Již zmíněný melodram „Patientia“, písně Die politische Schnupfa (Politická rýma) či Matrosenlied. Zumöffentlichen Maskenzuge im Jahre 1874 (Píseň námořníků. Složena v roce 1874 pro veřejný maškarní průvod).

118 Např. Bagatelle op. 13, Rondino op. 46, Salon-Valse op. 55 č. 1 či Composition für Klavier. nach Chopin op: 64.

120 Pravidelné hudební noviny pro klavír op. 55, 64 (1874), 78 (1877), 84 Empfindung bei Vorsiegang der Urquelle am 13. Febr. 1879. (Pocit při nezapomenutelném vstupu do pramene dne 13. února 1879), 89, 90 (1880), 130 (1887), 133.

121 Např. Frühliengnoch. Der Teplitzer Liedertafel gewidmet von ihner Chormitglied Volkslied. (Věnováno teplickému pěveckému sboru Liedertafel jejich členem) 1892, Das Vaterhaus. Gedicht von Wedemann für Männerchor Op. 160.

122 „Vorerst erfolgte die Absingung der Festhymne (gedichtet vom Herrn P. Josef Wilde, und in Muſik gesetzt von Herrn Josef Groh jun.) worauf der hochw.“ Nordböhmisches Volksblatt. 20. 10. 1876, č. 42, s. 4.

123 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 14. 11. 1888, roč. 28, č. 92, s. 5.

124 Johann Gottfried Seume (1763–1810), byl německý spisovatel a básník; známý hlavně svým dílem Spaziergang nach Syrakus. Zemřel v Teplicích 13. června 1810, jeho pomník je na okraji parku při Lípové ulici v Teplicích. SANGMEISTERS, Seume, Johann Gottfried, 2010.

125 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 2. 12. 1893, roč. 33, č. 97, s. 5.

126 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 18. 9. 1895, roč. 34, č. 74, s. 2.

127 K., Josef Groh, der Jüngere, 1893.

128 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 5. 9. 1894, roč. 34, č. 71, s. 5.

129 SOA Litoměřice, Z Teplice 1887–1898. inv. č. 8007, sign. 162/38, p. 307, sken 157. Rozsáhlý nekrolog otištěn v Teplitz- Schönauer Anzeiger, 8. 9. 1894, roč. 34, č. 72, s. 4.

130 Carlos Clary-Aldringen (1844–1920), majitel teplického velkostatku a zámku v letech 1894–1920, c. k. komoří a člen panské sněmovny, velký milovník umění; mimo jiné nechal postavit kostel Neposkvrněného početí P. Marie v Dubí a zrenovoval teplický zámek. KILIÁN, Teplice, 2015, s. 234.

131 Karl Stöhr, liberál, vynikající postava severočeského politického života, se stal teplickým starostou v roce 1864, od roku 1867 byl poslancem českého zemského sněmu. KILIÁN, Teplice, 2015, s. 202.

132 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 8. 9. 1894, roč. 34, č. 72, s. 4.

133 Wilhelm Jahn (24. listopadu 1835–21. dubna 1900), hudebník, dirigent, ředitel dvorní opery ve Vídni. HARRANDT, Jahn,Wilhelm, 2003.

134 K., Josef Groh, der Jüngere, 1893.

MIKULÁŠOVÁ, Ludmila. Skladatelé otec a syn Grohovi, významní představitelé hudebního života lázeňského města Teplice 2. poloviny 19. století. Obrázky ze života zaniklé společnosti. Knihovna: knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 2, s. 23–44. ISSN 1801-3252.

Autorské právo v éře umělé inteligence - průvodce pro digitální knihovny v českém a evropském kontextu

Smolka, Lucie; Hrzinová, Jana; Jiroušek, Václav; Maixnerová, Lenka — 2020-12-30T23:00:00Z

RESUMÉ: Článek se zabývá právními aspekty autorského práva v digitálních knihovnách s ohledem na dynamický rozvoj umělé inteligence (artificial intelligence, AI) v českém i evropském právním kontextu. Digitální knihovny jsou představeny jako evoluční fáze veřejné knihovnické služby, jejímž jádrem zůstává zajištění rovného a demokratického přístupu k informacím – klíčového interpretačního rámce pro zákonné výjimky a licence.

Text analyzuje právní důsledky hlavních činností digitálních knihoven, jako jsou digitalizace, online zpřístupňování (včetně elektronického půjčování a režimu děl nedostupných na trhu – DNNT) a vytěžování textů a dat (text and data mining, TDM). Zdůrazňuje význam dvou nových zákonných licencí pro TDM (§ 39c a § 39d autorského zákona), přičemž upozorňuje na rozpor mezi neodvolatelností výzkumné licence a praktickými překážkami jejího uplatnění v případě fondu děl nedostupných na trhu.

Zvláštní pozornost je věnována aplikacím AI, jako je strojový překlad, automatická sumarizace či interaktivní dotazování (Question and Answer, Q&A), a právním podmínkám jejich provozu. V návaznosti na evropské Nařízení o umělé inteligenci (AI Act) článek popisuje nové povinnosti knihoven jako tzv. zavádějících subjektů, zejména v oblasti transparentnosti a označování obsahu generovaného umělou inteligencí.

Závěrem článek formuluje strategická doporučení pro knihovny, které chtějí využívat AI v souladu se zákonem i posláním knihoven. Doporučuje začít u děl s jasným právním statusem (např. volná díla či díla podléhající zákonné výjimce pro TDM ve výzkumu), systematicky řešit paradox děl nedostupných na trhu (DNNT), u rizikových aplikací umělé inteligence důsledně dbát na transparentnost, spolehlivou atribuci a ochranu osobních údajů a preferovat lokálně provozovaná open-source řešení. Knihovny jsou zároveň vyzývány, aby se aktivně podílely na vzdělávání uživatelů v oblasti zodpovědného využívání AI a posilovaly svou roli důvěryhodné instituce v digitálním věku.

KLÍČOVÁ SLOVA: digitální knihovny, autorské právo, umělá inteligence, vytěžování textů a dat, zákonné licence, strojový překlad, automatická sumarizace, Česká republika

SUMMARY: This article examines the legal dimensions of copyright in digital libraries in light of the rapid development of artificial intelligence, focusing on both Czech and broader European legal frameworks. Digital libraries are conceptualized as an evolutionary phase of public library services, with their core mission—ensuring equal and democratic access to information—serving as a crucial interpretative framework for statutory exceptions and licenses.

The article analyzes the legal implications of key digital library activities, including digitization, online access (such as electronic lending and the regime of out-of-commerce works—DNNT), and text and data mining (TDM). It highlights the importance of two new statutory licenses for TDM (Section 39c and Section 39d of the Czech Copyright Act), and notes the tension between the irrevocability of the research license and the practical barriers to its application to DNNT collections.

It pays special attention to other AI applications, such as machine translation, automatic summarization, and interactive querying (Q&A), along with the legal requirements for their implementation. In connection with the EU Artificial Intelligence Act (EU AI Act), the article outlines new obligations for libraries as deployers, particularly regarding transparency and labeling of AI-generated content.

The article concludes with strategic recommendations for libraries seeking to use AI in accordance with legal frameworks and their institutional mission. These include starting with legally unambiguous resources (e.g. public domain works or the research TDM exception), addressing the paradox of DNNT collections, ensuring transparency, reliable attribution, and data protection in high-risk AI applications, and prioritizing locally deployed open-source solutions. Libraries are also encouraged to actively educate users about responsible AI use and to strengthen their position as trusted institutions in the digital age.

KEYWORDS: digital libraries, copyright law, artificial intelligence, text and data mining, legal licenses, machine translation, automatic summarization, Czech Republic

Článek vznikl na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje Národní knihovny ČR jako výzkumné organizace poskytované Ministerstvem kultury ČR, oblast 9: Digital Humanities.

JUDr. Bc. Lucie Smolka, Ph.D. / Lawado | law of ideas, Táborská 2370/189, 615 00 Brno

Mgr. Jana Hrzinová / Národní knihovna České republiky, Mariánské náměstí 190/5, 110 00 Praha 1

Mgr. Václav Jiroušek / Národní knihovna České republiky, Mariánské náměstí 190/5, 110 00 Praha 1

Mgr. Lenka Maixnerová / Národní knihovna České republiky, Mariánské náměstí 190/5, 110 00 Praha 1

Část I: Právně institucionální rámec pro digitální knihovny

1 Digitální knihovna: Od tradičního poslání k digitální realitě

Analýza autorskoprávních otázek v kontextu digitálních knihoven vyžaduje nejprve pevné ukotvení v samotné podstatě a účelu těchto institucí. Digitální knihovna není pouhým technologickým fenoménem, ale představuje evoluční fázi tradičního knihovnictví, které je hluboce zakořeněno ve veřejnoprávním poslání. Pochopení tohoto poslání je klíčem k interpretaci specifických zákonných výjimek a licencí, které formují právní rámec jejich činnosti.

1.1 Veřejnoprávní poslání knihoven jako východisko

Základní právní rámec pro činnost knihoven v České republice je dán zákonem č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (dále jen „knihovní zákon“). Tento zákon definuje knihovnu jako zařízení, v němž jsou způsobem zaručujícím rovný přístup všem bez rozdílu poskytovány veřejné knihovnické a informační služby. Právě princip rovného a demokratického přístupu k informacím, znalostem a kulturním hodnotám tvoří jádro veřejnoprávního poslání knihoven (Danielisová, 2018). Jejich úkolem je přispívat ke vzdělávání, podpoře celoživotního učení, osobnímu rozvoji a informované účasti občanů na životě společnosti (Richter, 2023). Tato role není omezena pouze na fyzické dokumenty. Knihovní zákon explicitně počítá s evolucí služeb a technologií, když mezi veřejné knihovnické a informační služby řadí mimo jiné „umožnění přístupu k informacím na internetu“ a podporuje „zavádění nových technologií“.

Činnost digitálních knihoven tak nepředstavuje odklon od tradičního poslání knihoven, ale naopak jeho logické a nezbytné naplnění v digitálním věku. Aktivity jako digitalizace, online zpřístupňování kulturního dědictví či podpora automatizované analýzy dat jsou přímým technologickým ekvivalentem tradičních knihovních služeb, jako je uchovávání fondů, prezenční a absenční půjčování nebo podpora vědeckého bádání. Tento pohled je zásadní pro pochopení, proč právní řád přiznává knihovnám a dalším institucím kulturního dědictví specifické autorskoprávní výjimky a licence. Nejedná se o nezasloužené privilegium, nýbrž o nezbytný nástroj, který těmto institucím umožňuje efektivně plnit jejich zákonem stanovenou veřejnou službu v prostředí, kde jsou informace stále častěji vytvářeny, uchovávány a šířeny v digitální podobě.

Tento národní mandát je navíc v souladu s širšími evropskými cíli, jak jsou formulovány například ve směrnici (EU) 2019/790 o autorském právu na jednotném digitálním trhu (Directive on Copyright in the Digital Single Market, dále jen „směrnice DSM“), jejímž cílem je mimo jiné usnadnit digitální užití chráněného obsahu pro účely výzkumu, inovací, vzdělávání a uchovávání kulturního dědictví. Tato směrnice byla do českého právního řádu implementována novelou autorského zákona č. 429/2022 Sb. V případě, že je ustanovení autorského zákona (dále také „AutZ“) nejednoznačné, mělo by být vykládáno v souladu s cíli výše zmíněné směrnice způsobem, který knihovnám nejlépe umožňuje naplňovat jejich zákonem stanovené poslání – zajišťovat veřejný přístup k informacím.

Knihovní zákon ukládá knihovnám pozitivní právní povinnost poskytovat rovný přístup ke knihovním a informačním službám. Autorský zákon pak vytváří specifické výjimky (např. § 37, § 39d AutZ) právě pro tyto instituce, aby jim pomohl tuto povinnost ve světě chráněného obsahu naplnit. V případech právní nejistoty, například ohledně rozsahu použití nové technologie, by proto soudy a regulační orgány měly upřednostnit výklad, který podporuje poslání knihovny, za předpokladu, že tím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora.

1.2 Definice digitální knihovny: Více než jen databáze

Ačkoliv český právní řád legální definici pojmu „digitální knihovna“ neobsahuje, její vymezení lze syntetizovat z odborné literatury a zavedené praxe. Digitální knihovna není pouhým pasivním úložištěm či databází digitálních souborů. Je definována jako spravovaná sbírka informací v digitální podobě, která je dostupná prostřednictvím elektronické sítě a poskytuje k těmto informacím odpovídající služby (Arms, 2000). Jde tedy o komplexní informační systém, který aktivně zajišťuje získávání, zpracování, dlouhodobé uchování a zpřístupnění digitálních informací (Bartošek, 2004). Klíčové komponenty digitální knihovny zahrnují organizovanou sbírku digitálních objektů, metadata, digitální repozitář a systémy pro vyhledávání a zpřístupnění (Smetánková, 2019; Bartošek, 2004). V českém prostředí je typickým softwarovým řešením pro budování digitálních knihoven systém Kramerius, který používají jednotlivé knihovny k zpřístupňování digitalizovaných dokumentů. Na národní úrovni pak funguje Česká digitální knihovna – centrální agregátor, jenž prostřednictvím jednotného rozhraní propojuje obsah z lokálních systémů Kramerius a dalších digitálních knihoven různých institucí a poskytuje k němu jednotný přístupový bod (Česká digitální knihovna, 2025).

2 Klíčové činnosti digitálních knihoven a jejich autorskoprávní implikace

Každá činnost související s tvorbou a provozem digitální knihovny – od digitalizace dokumentů v přípravné fázi až po jejich následné zpřístupnění – se bezprostředně dotýká autorského práva. Samotný provoz digitální knihovny je proto ze své podstaty vázán na existenci a správnou aplikaci specifických zákonných licencí a výjimek, které vyvažují výlučná práva autorů s veřejným zájmem na přístupu ke kultuře a informacím.

2.1 Základní stavební kameny: Rozmnožování a sdělování díla veřejnosti

Dvě výlučná majetková práva autora jsou pro činnost digitálních knihoven naprosto stěžejní: právo na rozmnožování a právo na sdělování díla veřejnosti. Jakýkoli převod analogového díla do digitální formy je z právního hlediska zhotovením rozmnoženiny autorského díla ve smyslu § 13 AutZ. Stejně tak je rozmnoženinou trvalé i dočasné uložení dat v operační paměti počítače během jejich zpracování (Soudní dvůr Evropské unie (SDEU), C-5/08, 2009; SDEU, C-403/08, 2011). Následné zpřístupnění digitalizovaného díla na internetu pak naplňuje skutkovou podstatu sdělování díla veřejnosti podle § 18 AutZ (Telec a Tůma, 2019). Toto právo zahrnuje zpřístupňování díla v nehmotné podobě, a to způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby, zejména prostřednictvím počítačové nebo obdobné sítě. Novela autorského zákona z roku 2022 v reakci na evropskou legislativu toto ustanovení dále rozšířila a explicitně potvrdila, že sdělováním díla veřejnosti je také zpřístupňování díla poskytovatelem služby pro sdílení obsahu online. Judikatura SDEU navíc pak tento pojem vykládá ještě šířeji a zahrnuje pod něj i zdánlivě triviální úkony, jako je umisťování hypertextových odkazů za určitých okolností (SDEU, C‑682/18 a C‑683/18, 2021).

Pro online zpřístupnění dokumentů musí knihovna provést dva samostatné akty užití díla: nejprve vytvořit digitální rozmnoženinu a následně ji sdělit veřejnosti. Každý z těchto kroků představuje samostatný zásah do výlučných majetkových práv autora a vyžaduje samostatné oprávnění. Každý akt užití může být kryt samostatnou zákonnou výjimkou, pokud taková výjimka existuje a pokud jsou splněny její podmínky. Není však možné jednu výjimku vykládat rozšiřujícím způsobem tak, aby pokryla oba akty současně, pokud to zákon výslovně nestanoví.

2.2 Ekosystém zákonných výjimek a licencí pro instituce kulturního dědictví

K překlenutí této právní bariéry zavedl zákonodárce několik klíčových mechanismů. Základem pro digitalizační činnost je zákonná licence pro uchovávání kulturního dědictví (§ 37 odst. 1 písm. a) AutZ), která umožňuje institucím kulturního dědictví zhotovovat archivní a konzervační rozmnoženiny děl, která jsou součástí jejich sbírek. Pro elektronické půjčování se právní režim odvozuje z rozsudku SDEU ve věci C-174/15 (Vereinigung Openbare Bibliotheken). Tento rozsudek postavil e-půjčování na roveň půjčení fyzické knihy za předpokladu, že digitální kopie pochází z legálního zdroje a je uplatňován princip „one copy, one user“, tedy že v daný moment je půjčen pouze takový počet kopií, jaký knihovna legálně nabyla (SDEU, C-174/15, 2016).

V českém prostředí je specifickým řešením režim děl nedostupných na trhu (DNNT), založený na principu rozšířené kolektivní správy práv (§ 97f a násl. AutZ). Tento mechanismus umožňuje na základě kolektivní licenční smlouvy mezi Národní knihovnou ČR (NK ČR) a kolektivními správci (DILIA, OOA-S) zpřístupňovat online díla, která jsou sice chráněna autorským právem, ale již nejsou komerčně dostupná. Tento režim má potenciál odemknout obrovský korpus české literatury a vědy 20. století pro digitální přístup.

Je však třeba dodat, že současná česká úprava DNNT již plně odpovídá směrnici (EU) 2019/790, a to díky novele autorského zákona č. 429/2022 Sb. Tato novela navázala na dřívější vnitrostátní úpravu přijatou zákonem č. 102/2017 Sb., která v některých ohledech unijní koncepci předběhla, avšak byla omezena výlučně na knihy a periodika, zavedla pouze národní Seznam DNNT vedený Národní knihovnou ČR a její účinnost se vztahovala jen na území České republiky.

Současná právní úprava je naproti tomu obecná, jak vyplývá z § 37b a z části věnované rozšířené kolektivní správě (§ 97e odst. 4 písm. i) a m)), a umožňuje zahrnout širší spektrum děl. Národní knihovna postupně převádí údaje ze svého národního seznamu do databáze vedené Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), byť tento proces probíhá pomaleji z důvodu technických omezení na straně EUIPO při přebírání větších objemů dat.

Současný režim zpřístupňování DNNT se vztahuje pouze na území České republiky, což vyplývá ze smluvního nastavení mezi DILIA a Národní knihovnou ČR. Směrnice přitom v čl. 9 odst. 1 stanoví, že kolektivní správce může, nikoli musí, poskytovat licence s přeshraničním účinkem v rámci EU či Evropského hospodářského prostoru (EHP).

S rozvojem AI nabývá na významu vytěžování textů a dat (text and data mining, dále také TDM). Novela AutZ z roku 2022, která transponovala směrnici DSM, zavedla dvě nové klíčové zákonné licence. Tyto licence přímo reagují na články 3 a 4 směrnice DSM.

Obecná licence pro TDM (§ 39c AutZ):

Tato licence umožňuje komukoli, kdo má k dílu oprávněný přístup, zhotovovat rozmnoženiny děl pro účely automatizované analýzy. Nositelé práv si však mohou toto užití výslovně a strojově čitelným způsobem vyhradit, což je mechanismus známý jako opt-out.

Speciální licence pro vědecký výzkum (§ 39d AutZ):

Tato licence je určena výhradně pro instituce kulturního dědictví (včetně knihoven) a výzkumné organizace. Umožňuje jim provádět TDM pro účely vědeckého výzkumu, přičemž nositelé práv toto užití nemohou zakázat (opt-out není možný). Rozmnoženiny lze navíc uchovat pro pozdější ověření výsledků výzkumu (Koncepce rozvoje knihoven, 2023).

Přístup EU se liší od jiných jurisdikcí. Spojené království v současnosti zvažuje zavedení podobné výjimky v souvislosti s TDM s možností opt-out, aby zůstalo konkurenceschopné s EU (DLA Piper, 2025). Naopak Spojené státy se spoléhají na flexibilní, ale právně nejistou doktrínu fair use, jejíž aplikace za účelem trénování AI je předmětem intenzivních soudních sporů a analýz ze strany U.S. Copyright Office (Skadden, 2025; Nguyen a Bambauer, 2025).

Dílo zařazené do fondu DNNT lze stále využít v souladu se zákonnou výjimkou podle § 39d AutZ pro TDM ve vědeckém výzkumu. Nicméně zpřístupnění fondů DNNT prostřednictvím digitálních knihoven je vázáno na licenční a technická omezení vyplývající z kolektivní smlouvy s DILIA a OOA-S. Při běžném přístupu k rozhraní DNNT není možné díla stahovat ani rozmnožovat, což fakticky znemožňuje provedení analýzy TDM v tomto prostředí. Uživatelé mohou k těmto dílům přistupovat, avšak pouze v režimu čtení, bez možnosti stahování či tisku (Národní knihovna ČR, 2025a). Oficiální stránky NK ČR dokonce explicitně varují, že IP adresám, z nichž dochází ke „strojovému vytěžování“ aplikace, hrozí zablokování (Národní knihovna ČR, 2025b). Tato omezení jsou zakotvena přímo v licenčních smlouvách mezi NK ČR a kolektivními správci. Např. článek V/1/e smlouvy s DILIA (a totožně i čl. V/1/e smlouvy s OOA-S) explicitně stanoví, že knihovna musí „vyvinout dostatečné úsilí k tomu, aby zajistila, že Registrovanému čtenáři... nebude umožněno vytvoření jakékoliv rozmnoženiny zobrazeného Díla“ (NK ČR a DILIA, 2023; NK ČR a OOA-S, 2023).

Zákonné oprávnění k TDM podle § 39d tedy formálně existuje, avšak licenční a technické podmínky přístupu v rámci DNNT jeho praktické využití významně omezují. Tento stav odráží vyvážení zájmů nositelů práv a uživatelů, které je pro systém DNNT charakteristické. Pro vědecký výzkum je proto nutné využívat specializovaná přístupová rozhraní či zvláštní licenční režimy, které s výkonem práva TDM výslovně počítají.

Vzniká tak jisté napětí mezi právní možností a praktickou realizací. Směrnice DSM dává knihovnám právo provádět TDM na dílech legálně přístupných pro vědecký výzkum. Toto právo je chráněno proti smluvnímu vyloučení (čl. 7 odst. 1 směrnice DSM), takže ustanovení smluv, která by jeho výkon omezovala, nejsou právně účinná. Sbírka DNNT, zpřístupněná na základě kolektivní licence, představuje největší a nejvýznamnější soubor „legálně přístupných děl“ v českém kontextu.

Běžní uživatelé nemohou standardním rozhraním DNNT díla stahovat ani rozmnožovat, takže analýza TDM je prakticky nemožná. Vědečtí uživatelé však mohou využít speciální přístupová rozhraní a licenční režimy podle § 39d AutZ, čímž se právo TDM zachovává, i když jeho realizace přes standardní rozhraní zůstává omezená. Standardní licenční podmínky tedy představují spíše praktické omezení než právní překážku.

Následující tabulka 1 shrnuje hlavní činnosti, které digitální knihovny vykonávají při nakládání s obsahem chráněným autorským právem, a přiřazuje k nim odpovídající právní základy podle českého autorského zákona (AutZ). U každé činnosti je uveden klíčový právní režim, typ oprávnění (zákonná licence, smluvní licence nebo výlučné majetkové právo autora) a případné specifické limity nebo podmínky vyplývající z právních předpisů či judikatury.

Tab. 1 Nakládání s obsahem

Činnost digitální knihovny	Primární právní základ (autz)	Klíčový princip / Režim	Zdroj oprávnění
Digitalizace pro uchování	§ 37 odst. 1 písm. a)	Konzervační a archivní rozmnoženina, bez možnosti dalšího zpřístupnění	Zákonná licence
Zpřístupnění online (obecně)	§ 18 (definice právního režimu)	Sdělování díla veřejnosti	Smluvní licence od autora/nositele práv
E-půjčování (e-lending)	§ 18 ve spojení s § 16 (analogicky dle judikatury SDEU C-174/15)	Princip one copy, one user; v ČR bez speciální zákonné licence	Smluvní licence od autora/nositele práv
Zpřístupnění děl nedostupných na trhu	§ 97f a násl.	Rozšířená kolektivní správa pro díla slovesná	Smluvní licence (NK ČR + kolektivní správce)
Vytěžování textů a dat (vědecký výzkum)	§ 39d	Povinná výjimka bez možnosti smluvního vyloučení (čl. 7 odst. 1 směrnice DSM)	Zákonná licence
Vytěžování textů a dat (obecně)	§ 39c	Výjimka s možností opt-out ze strany autora (např. v metadatech)	Zákonná licence

Část II: Detailní analýza specifických aplikací umělé inteligence

3 Strojová analýza a generování nového obsahu

Tato kapitola se zaměřuje na technologické způsoby, které analyzují existující texty za účelem extrakce informací nebo vytvoření nových, odvozených textů.

3.1 TDM a tvorba sémantických embeddingů

Text and data mining (TDM) je zastřešující termín pro automatizované analytické techniky, jejichž cílem je analyzovat text a data v digitální podobě za účelem získání informací, jako jsou vzory, tendence a souvztažnosti. Typickým příkladem takové analýzy je tvorba sémantických embeddingů, což jsou numerické reprezentace slov a vět, které zachycují jejich významové vztahy a umožňují pokročilé sémantické vyhledávání.

Z autorskoprávního hlediska je klíčové, že proces TDM nevyhnutelně zahrnuje zhotovování rozmnoženin (§ 13 AutZ) analyzovaných děl, byť často jen dočasných, v operační paměti počítače (Iurium, 2020). Právě tuto bariéru řeší novela autorského zákona, která v návaznosti na články 3 a 4 směrnice DSM zavedla dvě nové zákonné licence.

První z nich, obecná licence pro TDM (§ 39c AutZ), umožňuje komukoli zhotovovat rozmnoženiny děl pro účely automatizované analýzy, pokud dotyčný má k dílu oprávněný přístup. Nositelé práv si však mohou toto užití výslovně a strojově čitelným způsobem vyhradit (mechanismus známý jako opt-out). Druhá, speciální licence pro vědecký výzkum (§ 39d AutZ), je určena výhradně pro instituce kulturního dědictví, včetně knihoven, a pro výzkumné organizace. Umožňuje jim provádět TDM pro účely vědeckého výzkumu, přičemž nositelé práv toto užití nemohou zakázat. Rozmnoženiny lze navíc uchovat pro pozdější ověření výsledků výzkumu (Koncepce rozvoje knihoven, 2023).

Aplikace licencí se liší podle typu díla. U volných děl lze TDM provádět bez omezení. U plně chráněných děl mohou knihovny TDM využívat, pokud mají k dílům oprávněný přístup (např. prostřednictvím licenční databáze); v případě užití pro obecné účely musí být respektován případný opt-out, pro vědecký výzkum nikoli. Nejsložitější situace nastává u děl nedostupných na trhu. Standardní přístup k DNNT je pro běžné uživatele omezen pouze na zobrazení díla, bez možnosti stahování či rozmnožování, což prakticky znemožňuje TDM. Vědečtí uživatelé však mohou využít specializovaná rozhraní a licenční režimy podle § 39d AutZ, čímž se jejich právo TDM zachovává a lze jej uplatnit i na těchto dílech.

3.2 Strojový překlad

Strojový překlad představuje z autorskoprávního hlediska případ zpracování díla. Obecně se za zpracování považuje jakákoliv činnost, při níž je do nové podoby převáděno již existující dílo, bez ohledu na to, zda výsledný výtvor sám naplňuje znaky autorského díla. Ustanovení § 2 odst. 4 AutZ se pak vztahuje pouze na ty případy, kdy je výsledek zpracování natolik tvůrčí, že zakládá nové odvozené autorské dílo.

Překlad do jiného jazyka je v odborné literatuře i soudní praxi považován za klasický příklad takového zpracování, neboť vytváří novou jazykovou formu závislou na obsahu původního díla (Telec a Tůma, 2019). U čistě strojového překladu může být sporné, zda obsahuje dostatek lidského tvůrčího vkladu k tomu, aby byl sám chráněn jako nové autorské dílo; pro posouzení zásahu do výlučného práva autora však tato okolnost není rozhodující – i netvůrčí překlad představuje užití díla, k němuž je třeba souhlasu nositele práv.

U volných děl je strojový překlad povolen. Samotný výstup čistě strojového překladu pravděpodobně nebude považován za nové autorské dílo, protože postrádá jedinečný tvůrčí vklad fyzické osoby, který je jedním z předpokladů možnosti vzniku ochrany autorského díla. Pokud by však následovala významná lidská post-editace, která by splňovala znaky tvůrčí činnosti, mohl by takto upravený překlad požívat samostatné autorskoprávní ochrany.

Naopak u plně chráněných děl a děl nedostupných na trhu je provedení strojového překladu zásahem do výlučného majetkového práva autora. Knihovny k takovému úkonu potřebují explicitní souhlas (licenci) od nositele práv, neboť žádná ze standardních zákonných licencí pro knihovny toto užití nepovoluje. Ani výjimka pro TDM (§ 39d AutZ) výslovně neumožňuje zpracování díla formou překladu, její použití pro tento účel proto nelze doporučit. Přesto může být v některých technických scénářích TDM výhodné nebo dokonce nezbytné provést překlad (například pro sjednocení jazykové báze korpusu či umožnění algoritmů analýzy obsahu), což je důvod, proč je tato otázka v praxi relevantní.

Dále se může objevit argument, že překlad vytvořený pouze dočasně v operační paměti za účelem okamžitého navazujícího úkonu (např. pro následnou sumarizaci nebo hlasové čtení v jiném jazyce) nepředstavuje relevantní zásah do práv. Takový výklad je však nesprávný. Samotný akt vytvoření nové jazykové verze je podstatou zpracování díla dle § 2 odst. 4 AutZ, a to bez ohledu na trvalost či dočasnost takto vzniklé rozmnoženiny (Telec a Tůma, 2019). Na rozdíl od některých jiných zákonných licencí (např. pro TDM, kde se s dočasnými rozmnoženinami explicitně počítá), autorský zákon nezná výjimku pro „dočasné zpracování díla“. I efemérní překlad chráněného díla proto vyžaduje souhlas nositele práv.

3.3 Automatická sumarizace

Automatická sumarizace, tedy proces vytváření zkrácené verze textu pomocí AI, je z autorskoprávního hlediska nejednoznačnou a rizikovou oblastí. Její právní kvalifikace závisí na konkrétním technickém provedení a povaze výstupu (Telec a Tůma, 2019). Pokud AI vytvoří koherentní, zkrácený text, který přebírá a nově strukturuje původní formulace a větné stavby, jedná se s největší pravděpodobností o zpracování díla (§ 2 odst. 4 AutZ), které vyžaduje licenci od nositele práv.

I kdyby sumarizace nebyla považována za zpracování, může být vnímána jako nedovolený zásah do práva na nedotknutelnost díla (§ 11 odst. 3 AutZ). Zkrácení textu může vést ke zkreslení původních myšlenek, vytržení informací z kontextu a v konečném důsledku ke snížení hodnoty díla, což je v rozporu s osobnostními právy autora (Holcová et al., 2019).

Teoreticky lze uvažovat o tom, že pokud by AI výhradně čerpala z nechráněných prvků díla – tedy z myšlenek, faktů či dat (§ 2 odst. 6 AutZ) – a tyto prvky následně zpracovala do zcela nové, samostatně vytvořené formy, nemuselo by se jednat o zásah do autorského práva.

V praxi je však hranice mezi pouhou inspirací a převzetím chráněné formy velmi tenká. Soudy mohou posuzovat nejen jednotlivé prvky, ale i celkové působení, strukturu a výběr či uspořádání obsahu. Pokud by v případném sporu leželo důkazní břemeno na uživateli AI, prokázat, že k převzetí chráněných částí nedošlo, může být složité – zejména vzhledem k netransparentnosti tréninkových dat a tomu, že soudy často hodnotí „celkový dojem“ díla. Z tohoto důvodu je takový přístup vhodné chápat spíše jako teoretický argument k obraně v případném sporu, nikoli jako zaručený postup bez právního rizika. V praxi je vhodné zachovávat dostatečný tvůrčí odstup – měnit nejen slovní vyjádření, ale i strukturu, příklady a uspořádání obsahu – a zohlednit také případná smluvní či interní pravidla platforem.

Z těchto důvodů je u volných děl sumarizace přípustná (s výhradou respektování postmortální ochrany osobnostních práv). U plně chráněných děl a děl nedostupných na trhu je však automatická sumarizace bez licence vysoce riziková. Sumarizace totiž není citací ve smyslu § 31 AutZ, sumarizace představuje převyprávění či zhuštění obsahu díla vlastními (či strojovými) prostředky. Proto se na ni nelze odvolávat v rámci zákonné licence pro citaci, i když je provedena jen v omezeném rozsahu nebo s odkazem na původní zdroj.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat scénářům systematické a rozsáhlé sumarizace, například automatickému generování a zveřejňování shrnutí všech článků z jednoho ročníku novin nebo shrnutí každé kapitoly knihy. Takový postup by s vysokou pravděpodobností byl posouzen nejen jako série jednotlivých zásahů, ale jako vytvoření substitučního produktu, který přímo konkuruje běžnému využití původního díla a nepřiměřeně tak poškozuje oprávněné zájmy autora. Tento přístup je v přímém rozporu s tzv. třístupňovým testem, který stanoví přísné meze pro rozsah zákonných licencí a výjimek (Holcová et al., 2019). Právní riziko spojené s takovým postupem je mimořádně vysoké.

3.4 Kombinace úkonů a řetězení operací

V praxi se lze setkat s tím, že nástroje umělé inteligence (AI) provádějí nad autorskými díly více na sebe navazujících operací. Tyto operace mohou mít podobu například překladu, sumarizace, parafráze, extrakce informací nebo analýzy textu, přičemž výstup jedné operace se stává vstupem pro operaci následující. Typickým příkladem je situace, kdy AI nejprve přeloží dílo do jiného jazyka a následně z takto přeloženého textu vytvoří shrnutí.

Z hlediska autorského práva je nezbytné vycházet z toho, že každý jednotlivý úkon v takovém řetězci představuje samostatné užití díla ve smyslu § 12 odst. 4 AutZ a musí proto mít samostatné právní oprávnění – buď na základě udělené licence, nebo na základě zákonné licence (výjimky). Tyto úkony se posuzují odděleně, a to bez ohledu na to, že z praktického hlediska mohou tvořit součást jednoho automatizovaného procesu.

Scénář A: Nejprve překlad, poté sumarizace. Prvním krokem je překlad. U děl chráněných autorským právem jde o zpracování díla ve smyslu § 2 odst. 4 AutZ, které je vyhrazeno nositeli práv a vyžaduje jeho souhlas (licenci). Pokud knihovna nebo jiný uživatel takové oprávnění nemá, je již samotný překlad neoprávněným užitím díla. Následná sumarizace, ať už by jinak mohla být sama o sobě legální (například na základě příslušné výjimky), je v tomto kontextu rovněž neoprávněná, protože vychází z díla, které bylo již v prvním kroku zpracováno bez oprávnění.
Scénář B: Nejprve sumarizace, poté překlad. Prvním krokem je sumarizace. Její právní povaha závisí na rozsahu a povaze výstupu. Stručný a faktický popis obsahu díla (např. anotace určená k bibliografickému zpracování v katalogu) bude obvykle považován za nízkorizikový a může být obhajitelný jako součást nezbytných knihovnických činností, byť pro něj neexistuje explicitní zvláštní zákonná licence.

Naopak rozsáhlejší shrnutí, které obsahuje podstatné části díla, jeho tvořivé prvky nebo detailní strukturu obsahu, může představovat zpracování díla ve smyslu § 2 odst. 4 AutZ a vyžaduje licenci. Pokud je prvním krokem neoprávněné zpracování díla, je následný překlad takového výstupu opět neoprávněný, protože zpracovává obsah, který nebyl legálně vytvořen.

Při posuzování řetězení operací je nutné zkoumat každý jednotlivý krok zvlášť. Pořadí úkonů není rozhodující – pokud je kterýkoliv z nich proveden bez potřebného oprávnění, výsledek nebude možné považovat za legálně vytvořený. Autorské právo se totiž vztahuje nejen na konečné užití díla, ale i na všechny dílčí operace, které k němu vedou. V praxi to znamená, že i tehdy, když některé kroky splňují podmínky určité zákonné licence (např. pro osobní potřebu, TDM či knihovnické účely), musí být ověřeno, zda oprávnění skutečně zahrnuje i ostatní kroky, včetně technických mezistupňů sloužících pouze jako podklad pro další zpracování.

4 Zpřístupňování obsahu a interakce s uživatelem

Tato kapitola se zabývá technologiemi, které mění způsob, jakým uživatelé konzumují obsah, a umožňují nové formy interakce s digitálními fondy.

4.1 Automatické hlasové čtení (Text-to-Speech, TTS)

Technologie Text-to-Speech (TTS), která převádí psaný text na mluvené slovo, představuje pro knihovny významný nástroj pro zvýšení dostupnosti obsahu. Samotný technický převod textu do zvukové podoby ještě nepředstavuje sdělování díla veřejnosti ve smyslu § 18 AutZ; z právního hlediska jde spíše o zhotovení rozmnoženiny (§ 13 AutZ) nebo o zpracování díla ve smyslu převodu do jiné formy vyjádření. V případech, kdy by výsledná zvuková podoba vykazovala znaky tvůrčí činnosti (např. umělecké interpretace či specifické stylizace hlasu), šlo by o zpracování ve smyslu § 2 odst. 4 AutZ, tedy o vznik odvozeného autorského díla. V běžném provozu TTS však o takový tvůrčí výsledek zpravidla nejde.

Sdělováním díla veřejnosti se tento úkon stává až v okamžiku, kdy je takto vzniklá zvuková podoba zpřístupněna uživateli mimo interní provoz knihovny. Převedení textu do zvukové podoby a její zpřístupnění uživateli je pak sdělováním díla v nehmotné podobě, a protože je tato služba nabízena okruhu uživatelů knihovny, jedná se o užití, které je výlučným majetkovým právem autora (Telec a Tůma, 2019).

Samotný syntetický hlas generovaný umělou inteligencí přitom nesplňuje podmínky pro ochranu jako umělecký výkon (§ 67 AutZ), neboť nejde o výsledek tvůrčí činnosti člověka-výkonného umělce (Speechify, 2024).

Aplikace na jednotlivé kategorie děl je tedy následující. U volných děl je použití TTS povoleno. U plně chráněných děl a děl nedostupných na trhu vyžaduje aplikace TTS licenci ke sdělování díla veřejnosti. Standardní knihovní licence (§ 37 AutZ) ani kolektivní smlouvy pro DNNT takové užití nepokrývají. Výjimku představuje licence pro osoby se zdravotním postižením dle § 39a AutZ, která umožňuje zhotovit a zpřístupnit rozmnoženinu díla ve formátu přístupném těmto osobám, což by mohlo zahrnovat i TTS. Toto užití je však striktně omezeno na oprávněné osoby a nesmí sloužit komerčním účelům.

4.2 Interaktivní dotazování (Q&A)

Systémy pro interaktivní dotazování (Question and Answer, Q&A), které umožňují uživatelům klást otázky v přirozeném jazyce a získávat odpovědi syntetizované z obsahu knihovního fondu, představují pro knihovny z hlediska autorského práva mnohovrstevnatou výzvu. Tyto technologie kombinují několik dílčích způsobů užití díla.

V první fázi systém provádí TDM k porozumění dotazu a identifikaci relevantních pasáží. Pokud knihovna postupuje v souladu s podmínkami zákonných licencí podle § 39c a § 39d AutZ, může být tato fáze kryta výjimkou, která jí umožňuje provádět TDM na legálně zpřístupněných dílech. Ve druhé fázi, při generování odpovědi, dochází často ke kombinaci a přeformulování informací z více zdrojů. Tento postup se již může blížit sumarizaci nebo jiným formám zpracování díla ve smyslu § 2 odst. 4 AutZ, což je úkon, který zákonné licence pro TDM nepokrývají a který vyžaduje licenci od nositele práv.

Výsledná odpověď může v některých případech obsahovat doslovné úryvky z různých děl, avšak takový výstup nelze považovat za citaci ve smyslu § 31 AutZ. Citace totiž znamená doslovné převzetí části cizího díla do nového autorského díla citujícího autora s uvedením jména autora a zdroje, pokud to povaha užití umožňuje. Pouhé shromáždění či sestavení výňatků z více děl, byť doslovných, není citací, ale souhrnem částí cizích děl, který představuje samostatné užití vyžadující svolení nositelů práv. V plně automatizovaném systému Q&A je proto praktické splnění podmínek zákonné licence pro citaci téměř nemožné, a knihovny by měly tyto technologie využívat pouze v režimu, který je právně kryt výjimkou pro TDM nebo na základě příslušné licence.

Rizika jsou proto značná. Vedle možného neoprávněného zpracování díla existuje i vysoké riziko zásahu do osobnostních práv autora. Klíčovým problémem je tzv. problém atribuce: generativní modely často čerpají z velkého množství zdrojů, aniž by byly schopny přesně identifikovat, která konkrétní část odpovědi pochází z jakého díla. Tato technická limitace vytváří přímé riziko porušení práva autora na uvedení jeho jména (§ 11 odst. 2 AutZ). Dalším rizikem je možnost zásahu do práva na nedotknutelnost díla (§ 11 odst. 3 AutZ), pokud by generované odpovědi vytržením vět z kontextu vedly ke zkreslení autorových myšlenek.

Dokud nebude možné zajistit spolehlivou, granulární a ověřitelnou atribuci zdrojů, zůstává použití těchto dotazovacích systémů knihovnami nad chráněným obsahem z autorskoprávního hlediska vysoce rizikové.

Část III: Průřezová témata a strategická doporučení

5 Nařízení EU o umělé inteligenci (AI Act): Nová povinnost pro knihovny

Nařízení Evropské unie o umělé inteligenci (AI Act), které postupně vstupuje v účinnost, představuje první komplexní právní rámec pro regulaci systémů umělé inteligence na globální úrovni a má dopady i na činnost knihoven (Evropská komise, 2024; artificialintelligenceact.eu, 2025). Knihovny, které integrují nástroje AI do svých služeb (např. chatboty na webových stránkách, systémy pro podporu rešeršní činnosti), vystupují z pohledu nařízení v postavení „zavádějícího subjektu“ (deployer) a nesou přímé regulatorní povinnosti (Evropský parlament, 2025). Na rozdíl od „poskytovatele“ (provider), který systém AI vyvíjí a uvádí na trh, je deployer subjektem, který systém nasazuje do své činnosti a odpovídá za jeho použití v praxi. V knihovním prostředí tedy půjde typicky o situaci, kdy knihovna implementuje již hotový systém umělé inteligence pro své uživatele.

AI Act uplatňuje přístup založený na hodnocení rizik, který rozděluje systémy AI do čtyř kategorií: systémy s nepřijatelným rizikem (zakázané), vysokým rizikem, omezeným rizikem a minimálním rizikem. Aplikace relevantní pro knihovny, včetně generativních modelů (chatbotů, systémů Q&A), budou zpravidla spadat do kategorie „omezeného rizika“, pro niž jsou stěžejní zejména povinnosti v oblasti transparentnosti.

Podle čl. 50 nařízení AI Act jsou zavádějící subjekty povinny zajistit, aby uživatelé byli informováni o tom, že komunikují se systémem AI, pokud tato skutečnost není zřejmá z okolností. Dále platí povinnost jasně označovat obsah vytvořený AI, zejména pokud se jedná o tzv. falešné (deepfake) materiály, tedy uměle vytvořený obsah, který by mohl být zaměněn za autentický (Evropský parlament, 2025).

Nařízení bude implementováno postupně: zákaz systémů s nepřijatelným rizikem nabyl účinnosti v únoru 2025; pravidla pro systémy všeobecného určení (včetně generativní AI) a s nimi spojené požadavky na transparentnost se začnou uplatňovat 12 měsíců po vstupu nařízení AI Act v platnost, tedy v srpnu 2025, a plná účinnost všech ustanovení se očekává v srpnu 2026.

Pro knihovny tyto povinnosti nepředstavují pouze právní závazek, ale i strategickou příležitost (viz tab. 2). Knihovny tradičně vystupují jako instituce důvěry a spolehlivého zprostředkování informací. V kontextu, kdy generativní AI přináší rizika dezinformací a tzv. „halucinací“, mohou knihovny posílit svou roli tím, že budou požadavky nařízení AI Act nejen plnit, ale i proaktivně rozšiřovat. To může zahrnovat vzdělávání uživatelů v oblasti AI gramotnosti, objasňování funkčních omezení používaných nástrojů a zdůrazňování transparentnosti procesů. Soulad s ustanoveními AI Act se tak může stát nejen prostředkem k právní konformitě, ale i nástrojem pro upevňování důvěry veřejnosti.

Tab. 2 Povinnosti knihoven

Povinnost dle nařízení AI act	Ustanovení nařízení	Akce vyžadovaná od knihovny	Termín pro splnění
Informovat uživatele o interakci s AI	Čl. 50 odst. 1	Implementovat jasná a srozumitelná oznámení v uživatelském rozhraní (např. v chatbotu, vyhledávání).	srpen 2025
Označit obsah generovaný umělou inteligencí (deepfake, syntetické audio/video/text, které mohou být zaměněny za skutečné)	Čl. 50 odst. 2-3	Zajistit, aby výstupy (obrázky, audio, video, text) byly zřetelně označeny jako uměle vytvořené.	srpen 2025
Zveřejnit shrnutí trénovacích dat (pro poskytovatele modelů AI pro všeobecné účely)	Čl. 53 odst. 1 písm. b)	Týká se pouze knihoven, které samy vystupují jako provider generativního modelu; jinak tuto informaci zajišťuje poskytovatel.	srpen 2025
Zajistit AI gramotnost personálu	Čl. 4 a čl. 12 odst. 3 (obecné zásady a lidský dohled)	Provádět školení zaměstnanců o schopnostech, omezeních a rizicích používaných systémů AI.	průběžně

6 Technologické a jurisdikční aspekty

Při zavádění umělé inteligence do knihovních služeb se v praxi uplatňují dva základní přístupy: využití externích (často komerčních) služeb poskytovaných třetími stranami a provoz vlastních, obvykle open-source modelů na infrastruktuře knihovny. Tyto varianty se výrazně liší nejen z technického hlediska, ale také v právních důsledcích, zejména v oblasti ochrany dat, licenčních závazků a regulatorních povinností.

Využití externích komerčních služeb (např. API od společností OpenAI, Google či Microsoft) je technicky méně náročné při implementaci, avšak zakládá výraznou právní závislost na poskytovateli. Knihovna je plně vázána licenčními podmínkami (Terms of Service) dané služby, které často přenášejí odpovědnost za výstupy na uživatele (OpenAI, 2023) a mohou obsahovat ustanovení umožňující využití vstupních dat (promptů) pro další trénink modelů. To může kolidovat s povinností knihovny chránit osobní údaje uživatelů podle GDPR nebo s ochranou informací představujících obchodní tajemství.

Nasazení lokálního, nejčastěji open-source modelu na vlastní infrastruktuře, poskytuje knihovně plnou kontrolu nad daty, která neopouštějí její prostředí, a tím i vyšší míru jistoty ohledně ochrany osobních údajů a důvěrných informací. Současně však knihovna nese plnou odpovědnost za bezpečnost, soulad s právními předpisy (včetně nařízení AI Act) a za ověření, že tréninková data použitá pro daný open-source model byla získána legálně. Tato povinnost nevyplývá přímo z AI Act (pokud knihovna nevystupuje jako provider), ale z obecné právní odpovědnosti za nakládání s obsahem a z požadavků autorského práva. U mnoha volně dostupných modelů může být ověření původu dat obtížné až nemožné, což představuje významné provozní riziko.

Při využívání cloudových služeb umělé inteligence je nezbytné posoudit geografické umístění serverů, na nichž dochází ke zpracování dat. Pokud se při těchto operacích zpracovávají osobní údaje, přenos mimo Evropský hospodářský prostor (EHP) se řídí přísnými pravidly kapitoly V GDPR. V takovém případě musí knihovna zajistit existenci platného právního mechanismu – například rozhodnutí o odpovídající ochraně nebo, častěji, standardních smluvních doložek standardních, smluvních doložek (Standard Contractual Clauses, SCCs), které příjemce dat smluvně zavazují k dodržování evropských standardů ochrany (ÚOOÚ, 2025). Vedle ochrany osobních údajů je třeba zohlednit i právní aspekty vyplývající z umístění serverů a sídla poskytovatele, protože tyto faktory mohou ovlivnit volbu rozhodného práva a místo řešení případných sporů, což v některých situacích může být pro české knihovny nevýhodné.

7 Odpovědnost a ochrana práv

Implementace AI s sebou nese nevyhnutelné riziko chyb a generování problematického obsahu. Otázka, kdo za takové výstupy nese odpovědnost, je pro knihovny klíčová.

7.1 Odpovědnost za zkreslený nebo protiprávní výstup umělé inteligence

V našem uvažovaném případě dochází v současném právním rámci k výraznému posunu odpovědnosti směrem k subjektu, který systém AI provozuje a poskytuje jeho výstupy koncovým uživatelům – tedy ke knihovně. Tento závěr vyplývá z několika faktorů. Poskytovatelé komerčních modelů AI se ve svých podmínkách užití zpravidla explicitně zříkají odpovědnosti za správnost, úplnost či zákonnost generovaného obsahu a tuto odpovědnost smluvně přenášejí na uživatele (OpenAI, 2023; Szkalej, 2025). Protože sama umělá inteligence nemůže být subjektem práv a povinností, nemůže nést právní odpovědnost (Zibner, 2018). V některých případech by navíc podle českého občanského zákoníku mohla připadat v úvahu objektivní odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou provozem „zvlášť nebezpečného přístroje“ (§ 2925 ObčZ), přičemž část odborné literatury připouští, že za takový přístroj by mohl být považován i autonomní systém AI (Čech, 2020; Štědroň, 2020).

V případě knihoven může tato odpovědnost nastat zejména v pěti hlavních oblastech: (1) porušení autorských práv – například neoprávněným užitím chráněných děl ve vstupu či výstupu systému AI; (2) zásah do osobnostních práv – často šířením hanlivých, nepravdivých nebo zkreslených informací o osobě; (3) způsobení škody nesprávnou informací – zejména pokud je AI využívána v odborném nebo poradenském kontextu; (4) porušení povinností ochrany osobních údajů podle GDPR; a (5) obecná občanskoprávní odpovědnost za škodu, včetně případů, kdy by AI mohla být posouzena jako „zvlášť nebezpečný přístroj“.

Pro minimalizaci těchto rizik by knihovny měly přijmout preventivní opatření, která zahrnují zejména: (a) pečlivý výběr nástrojů AI a jejich poskytovatelů, včetně analýzy licenčních podmínek a záruk poskytovaných provozovatelem modelu; (b) nastavení interních procesů pro ověřování výstupů AI před jejich zpřístupněním uživatelům; (c) technická a smluvní opatření k ochraně osobních údajů a důvěrných informací; (d) jasné označování obsahu generovaného umělou inteligencí a informování uživatelů o povaze a limitech těchto výstupů; a (e) průběžné školení personálu v oblasti právních a etických aspektů využívání AI. Tato opatření nejen snižují pravděpodobnost vzniku újmy, ale mohou také prokázat, že knihovna postupovala s náležitou péčí, což je významné při posuzování odpovědnosti.

Vedle primární odpovědnosti vůči uživatelům nebo třetím stranám mohou knihovny uvažovat i o regresních nárocích vůči poskytovateli systému AI nebo jiným smluvním partnerům. Pokud ke škodě dojde v důsledku vady plnění, porušení smluvních povinností nebo nesouladu systému s právními požadavky, může knihovna uplatnit nárok na náhradu újmy na základě smlouvy či obecné deliktní odpovědnosti. Úspěšnost takového regresu bude záviset především na tom, jak jsou nastaveny licenční či servisní smlouvy, včetně ujednání o odpovědnosti, zárukách a možnostech náhrady škody. V praxi je proto žádoucí, aby knihovny při sjednávání podmínek využití nástrojů umělé inteligence vyjednávaly smluvní ustanovení, která umožní přenést část rizika zpět na poskytovatele, pokud škoda vznikne v důsledku nedostatků na jeho straně.

Pokud tedy systém umělé inteligence provozovaný knihovnou vygeneruje obsah, který je fakticky nesprávný, hanlivý, porušuje autorská práva třetí strany nebo obsahuje dezinformace, ponese odpovědnost v zásadě knihovna – a to podle příslušného právního režimu, ať už občanskoprávního, autorskoprávního či deliktního (Tomíšek, 2018).

7.2 Ochrana osobnostních práv autorů v automatizovaném prostředí

Automatizované zpracování obsahu může zasáhnout do osobnostních práv autorů, i když nedochází k porušení práv majetkových. V našem uvažovaném případě se tato rizika týkají zejména knihoven, které provozují systémy AI pro práci s obsahem z chráněných děl. Tyto instituce nesou odpovědnost za to, aby automatizované výstupy nezasahovaly do práv autorů chráněných § 11 AutZ, zejména práva na nedotknutelnost díla (§ 11 odst. 3 AutZ). Automatická sumarizace nebo nekvalitní strojový překlad mohou zásadně zkreslit původní význam díla. Generování odpovědí v dotazovacích systémech Q&A, které vytrhávají věty z kontextu, může vést k dezinterpretaci autorových záměrů. Takové užití by mohlo být kvalifikováno jako nedovolený zásah do integrity díla, který snižuje jeho hodnotu (ePravo.cz, 2018; Holcová et al., 2019).

Stejně zásadní je povinnost knihovny zajistit řádnou a přesnou atribuci – u všech výstupů, které čerpají z chráněných děl, musí být jasně uveden autor, název díla a pramen (§ 11 odst. 2 AutZ). V automatizovaných systémech je však spolehlivé uvádění zdrojů technicky obtížné, zejména pokud generativní modely kombinují informace z více děl bez možnosti jednoznačně určit původ každého prvku. Systematické selhávání v atribuci by představovalo rozsáhlé porušování osobnostních práv autorů, jejichž díla jsou v knihovních fondech obsažena.

Závěr: Strategická doporučení pro digitální knihovny

Analýza ukázala, že právní rámec pro využití AI v knihovnách je komplexní a obsahuje jak významné příležitosti, tak i rizika. Klíčovým zjištěním je především konflikt mezi moderními zákonnými výjimkami pro výzkum a restriktivními smlouvami u klíčových fondů, jako jsou díla nedostupná na trhu. Místo pouhé minimalizace rizik je však třeba přijmout pozitivní a proaktivní rámec, který knihovníkům umožní co nejširší využití digitálních zdrojů a nástrojů AI. Lze proto doporučit následující strategické kroky:

1. Právní kvalifikace jednotlivých činností

Knihovny by měly u každého typu operace s umělou inteligencí pečlivě posoudit, zda spadá do rozsahu konkrétní zákonné licence, nebo zda vyžaduje licenční souhlas. U vytěžování textů a dat (TDM) podle § 39d AutZ je třeba zohlednit, že tato výjimka je chráněna proti smluvnímu vyloučení v souladu s čl. 7 odst. 1 směrnice DSM. V praxi však mohou technická omezení či přístupové restrikce – například u fondů DNNT – výkon výjimky zcela znemožnit.

2. Postavení režimu DNNT

V případě zpřístupňování děl v režimu DNNT se vyplatí průběžně dokumentovat situace, kdy licenční podmínky (např. režim pouze pro čtení, zákaz zhotovení rozmnoženiny nebo blokace automatizovaného přístupu) znemožňují oprávněné využití pro TDM. Tyto poznatky lze využít při jednání s kolektivními správci k prosazení podmínek, které by umožnily plnohodnotné naplnění účelu § 39d AutZ.

3. Povinnosti podle nařízení AI Act

Knihovny by měly sledovat harmonogram implementace nařízení AI Act a zajistit splnění povinností podle čl. 50 (transparentnost systémů umělé inteligence) a čl. 4 (AI gramotnost personálu). To zahrnuje zejména informování uživatelů o interakci se systémem AI a označování obsahu generovaného umělou inteligencí. Transparentní komunikace nejen minimalizuje právní rizika, ale může posílit důvěru uživatelů.

4. Volba technologického řešení

Rozhodnutí mezi komerční cloudovou službou a lokálně provozovaným modelem má zásadní právní důsledky. Externí služby přinášejí závislost na licenčních podmínkách poskytovatele a otázky ochrany dat při přenosu mimo EHP, což vyžaduje dodržení kapitoly V GDPR (např. prostřednictvím rozhodnutí o odpovídající ochraně nebo SCC). Lokální nasazení poskytuje větší kontrolu nad daty, ale znamená plnou odpovědnost knihovny za soulad s právními předpisy a kvalitu trénovacích dat.

5. Minimalizace zásahů do práv autorů

Při nasazení AI pro sumarizace, překlady či systémy Q&A nad chráněnými díly je vhodné zohlednit nejen majetková, ale i osobnostní práva autorů. Riziko zásahu do integrity díla (§ 11 odst. 3 AutZ) či práva na uvedení autorství (§ 11 odst. 2 AutZ) je třeba minimalizovat, zejména pokud technické prostředky neumožňují přesnou atribuci zdrojů. Práce s volnými díly nebo jasně licencovaným obsahem je v těchto případech nejbezpečnější cestou.

6. Regresní dopady odpovědnosti

Knihovny by měly zohlednit, že v případě škody způsobené provozem systému umělé inteligence může být vůči třetím osobám vyvozena jejich odpovědnost, a to i tehdy, pokud obsah vygenerovala externí služba. Možnost následného uplatnění regresu (tj. práva požadovat náhradu škody po osobě, která ji fakticky způsobila) vůči poskytovateli závisí na konkrétním smluvním ujednání a rozhodném právu. Je proto vhodné věnovat pečlivou pozornost vyjednávání smluvních ustanovení týkajících se odpovědnosti, náhrady škody a případného omezení či vyloučení odpovědnosti poskytovatele.

Seznam literatury

ARMS, William Y., 2000. Digital libraries. Cambridge, Mass: MIT Press. ISBN 978-0-262-01180-8.

ARTIFICIALINTELLIGENCEACT.EU, 2025. The AI Act. Online. Dostupné z: https://www.artificialintelligenceact.eu/. [cit. 2025-08-05]. BARTOŠEK, Miroslav, 2004. Digitální knihovny – teorie a praxe. Národní knihovna. Roč. 15, č. 4, s. 233–254. ISSN 0862-7487.

BAYRAMOVÁ, Zuzana, 2024. Směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu a její implementace do českého právního řádu. Online. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/188033. [cit. 2025-08-05].

CHALOUPKOVÁ, Hana a HOLÝ, Petr, 2023. Autorský zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck. ISBN 978-80-7400-944-0.

COLLETT, Dominika, 2020. Strojové užití autorských děl a aplikace výjimky pro vytěžování textů a dat. Online. Iurium Scriptum, 2020/I. Dostupné z: https://www.iurium.cz/denik/denik-odborne-clanky/strojove-uziti-autorskych-del. [cit. 2025-08-05].

ČECH, Petr, 2020. Odpovědnost umělé inteligence. Online. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/psa6l/Diplomova_prace.pdf. [cit. 2025-08-05].

ČESKÁ REPUBLIKA, 2000. Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Online. Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: https://www.e-sbirka.cz/sb/2000/121. [cit. 2025-08-05].

ČESKÁ REPUBLIKA, 2001. Zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon). Online. Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: https://www.e-sbirka.cz/sb/2001/257. [cit. 2025-08-05].

ČESKÁ DIGITÁLNÍ KNIHOVNA. Online. Dostupné z: https://ceskadigitalniknihovna.cz/. [cit. 5. 8. 2025].

DANIELISOVÁ, Tamara, 2018. Knihovní zákon (č. 257/2001 Sb.). Komentář. Praha: Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7598-156-1.

DILIA, 2023. Licencování digitálních služeb knihoven. Online. Dostupné z: https://www.dilia.cz/item/15730-licencovani-digitalnich-sluzeb-knihoven-autori. [cit. 2025-08-05].

DLA PIPER, 2025. Training AI models: UK Government proposes EU-style “opt-out” copyright exception. Online. Dostupné z: https://www.dlapiper.com/en-us/insights/blogs/mse-today/2025/training-ai-models-uk-government-proposes-eu-style-opt-out-copyright-exception. [cit. 2025-08-05].

EPRAVO.CZ, 2018. K právu autora na nedotknutelnost jeho díla. Online. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/k-pravu-autora-na-nedotknutelnost-jeho-dila-101777.html. [cit. 2025-08-05].

EPRAVO.CZ, 2024. DTIA jako podmínka předávání osobních údajů do třetích zemí. Online. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/dtia-jako-podminka-predavani-osobnich-udaju-do-tretich-zemi-118531.html. [cit. 2025-08-05].

EVROPSKÁ KOMISE, 2024. The AI Act. Online. Dostupné z: https://digital-strategy.ec.europa.eu/en/policies/regulatory-framework-ai. [cit. 2025-08-05].

EVROPSKÝ PARLAMENT a RADA EU, 2019. Směrnice (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES. Online. Úřední věstník Evropské unie, L 130, 17. 5. 2019, s. 92–125. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/eli/dir/2019/790/oj. [cit. 2025-08-05].

EVROPSKÝ PARLAMENT, 2025. The EU Artificial Intelligence Act. Online. Dostupné z: https://www.artificialintelligenceact.eu/. [cit. 2025-08-05].

EVROPSKÝ PARLAMENT, 2025. EU AI Act: first regulation on artificial intelligence. Online. Dostupné z: https://www.europarl.europa.eu/topics/en/article/20230601STO93804/eu-ai-act-first-regulation-on-artificial-intelligence. [cit. 2025-08-05].

HOLCOVÁ, Iva et al., 2019. Autorský zákon a předpisy související (včetně mezinárodních smluv a evropských předpisů). Komentář. Praha: Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7598-049-6.

CHALOUPKOVÁ, Hana a HOLÝ, Petr, 2023. Autorský zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck. ISBN 978-80-7400-944-0.

KONCEPCE ROZVOJE KNIHOVEN. 2023. Novela autorského zákona a knihovny. Online. Dostupné z: https://koncepce.knihovna.cz/novela-autorskeho-zakona-a-knihovny/. [cit. 5. 8. 2025].

NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR a DILIA, 2023. Kolektivní smlouva. Online. Dostupné z: https://smlouvy.gov.cz/smlouva/ soubor/33251859/NK%20CR_DILIA_2023%20%282%29.pdf. [cit. 2025-08-05].

NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR a OOA-S, 2023. Kolektivní smlouva. Online. Dostupné z: https://www.ooas.cz/dokumenty/dila-nedostupna-na-trhu. [cit. 2025-08-05].

NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR, 2025a. Díla nedostupná na trhu. Online. Dostupné z: https://dnnt.cz/uvod/o-projektu/. [cit. 2025-08-05].

NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR, 2025b. FAQ – Díla nedostupná na trhu (DNNT): Národní digitální knihovna se dlouho načítá. Online. Dostupné z: FAQ - Díla nedostupná na trhu (DNNT) - Národní knihovna České republiky. [cit. 2025-08-05].

NGUYEN, D. a BAMBAUER, J., 2025. The Hill: The US Copyright Office is wrong about artificial intelligence. Online. Dostupné z: https://news.ufl.edu/2025/07/the-us-copyright-office-is-wrong-about-ai/. [cit. 2025-08-05].

OPENAI, 2023. Data Processing Addendum. Online. Dostupné z: https://openai.com/policies/data-processing-addendum/. [cit. 2025-08-05].

RICHTER, Vít, 2023. Jak chceme změnit knihovní zákon 257/2001 Sb.: Náměty na změny. Online prezentace, Sekce veřejných knihoven Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP), 31. 8. 2023. Dostupné z: https://www.skipcr.cz/sites/default/files/documents/2023-09/richter_jak_chceme_zmenit_knihovni_zakon_srpen_2023.pdf. [cit. 5. 8. 2025].

SKADDEN, 2025. Copyright Office Weighs In on AI Training and Fair Use. Online. Dostupné z: https://www.skadden. com/insights/publications/2025/05/copyright-office-report. [cit. 2025-08-05].

SMETÁNKOVÁ, Martina, 2019. Koncipování obsahu digitální knihovny. Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě. Online. Ostrava. Dostupné z: https://www.msvk.cz/data/filemanager/source/studijn%C3%AD%20texty%20pro%20 knihovn%C3%ADky/28_Koncipov%C3%A1n%C3%AD_obsahu_digit%C3%A1ln%C3%AD_knihovny_Smet%C3%A1nkov% C3%A1.ze pdf. [cit. 2025-08-05].

SOUDNÍ DVŮR EVROPSKÉ UNIE (SDEU), 2009. Rozsudek ve věci C-5/08, Infopaq International A/S v. Danske Dagblades Forening, 16. července 2009. Online. ECLI:EU:C:2009:465. Dostupné z: https://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-5/08. [cit. 2025-08-05].

SOUDNÍ DVŮR EVROPSKÉ UNIE (SDEU), 2011. Rozsudek ve věci C-403/08, Football Association Premier League Ltd v. QC Leisure (spojený s C-429/08), 4. října 2011. Online. ECLI:EU:C:2011:631. Dostupné z: https://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-403/08. [cit. 2025-08-05].

SOUDNÍ DVŮR EVROPSKÉ UNIE (SDEU), 2016. Rozsudek ve věci C-174/15, Vereniging Openbare Bibliotheken v. Stichting Leenrecht, 10. listopadu 2016. Online. ECLI:EU:C:2016:856. Dostupné z: https://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-174/15. [cit. 2025-08-05].

SOUDNÍ DVŮR EVROPSKÉ UNIE (SDEU), 2021. Rozsudek ve věci C-682/18 a C-683/18, YouTube a Cyando, 22. června 2021. Online. ECLI:EU:C:2021:503. Dostupné z: https://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-682/18. [cit. 2025-08-05].

SPEECHIFY, 2024. Měnič hlasu pro převod textu na řeč. Online. Dostupné z: https://speechify.com/cs/blog/text-to-speech-voice-changer/. [cit. 2025-08-05].

SZKALEJ, Kacper, 2025. Copyright Liability and Generative AI: What's the Way Forward? Nordic Intellectual Property Law Review (Nordiskt Immateriellt Rättskydd – NIR). Roč. 2025, č. 1, s. 92–115. Online. Dostupné z: https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=5117603. [cit. 2025-08-05].

ŠTĚDROŇ, Bohumír, 2020. Právo a umělá inteligence. Plzeň: Aleš Čeněk. ISBN 978-80-7380-803-7.

TELEC, Ivo a TŮMA, Pavel, 2019. Autorský zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. ISBN 978-80-7400-748-4.

TOMÍŠEK, Jan, 2018. Jaký je ideální model odpovědnosti za autonomní systém? Online. Revue pro právo a technologie. Roč. 9, č. 18, s. 29–54. ISSN 1805-2797. Dostupné z: https://doi.org/10.5817/RPT2018-2-2. [cit. 2025-08-05].

ÚOOÚ – ÚŘAD PRO OCHRANU OSOBNÍCH ÚDAJŮ. Standardní smluvní doložky. Online. Dostupné z: https://uoou. gov.cz/profesional/predavani-osobnich-udaju-do-tretich-zemi-1/predavani-zalozene-na-vhodnych-zarukach-garantovanych-spravcemvyvozcem-udaju/standardni-smluvni-dolozky. [cit. 5. 8. 2025].

ZIBNER, Jan, 2018. Akceptace právní osobnosti v případě umělé inteligence. Revue pro právo a technologie. Roč. 9, č. 17, s. 19–49. ISSN 1804-5383.

SMOLKA, Lucie, HRZINOVÁ, Jana, JIROUŠEK, Václav a MAIXNEROVÁ, Lenka. Autorské právo v éře umělé inteligence: Průvodce pro digitální knihovny v českém a evropském kontextu. Knihovna: knihovnická revue, 2025, roč. 36, č. 2, s. 5–22. ISSN 1801-3252.

Christologický cyklus Monogramisty ME v novozákonních tiscích Jiřího Melantricha z Aventinu

Jana Vlachová — 2020-12-30T23:00:00Z

Klíčová slova: 16. století, česká knižní ilustrace, Monogramista ME *

Summary: This paper is a research study into the relationship of renaissance printers with the printed image. It deals with the christological cycle of the Monogrammist ME of the 1530s and adds 15 unknown items to the list of his illustrations. The cycle was also used by the printer Jiří Melantrich z Aventinu during the 1560s in his editions of the New Testament. He even ordered copies of the woodblocks made before 1576. The successful sale of the title was ensured thanks to the re-use of the original, which contained motives well accepted by readers, and the expenses on the artist (author of the sketch) were spared.

Keywords: 16th century, Czech book illustration, Monogrammist ME

Mgr. Jana Vlachová (Tvrzníková) / Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK (Institute of information studies and librarianship, Faculty of Arts, Charles University), Na Příkopě 29, 110 00 Praha 1 – Staré Město

Dnešní vztah čtenáře ke knižní ilustraci se podobá úctě k tvůrcům uměleckých děl. Ilustrátory známe jménem, máme mezi nimi své oblíbence a jsme ochotni zakoupit si knihu čistě kvůli charakteristickému vyjádření, které jí vtiskli. Vrátíme-li se však o pět století do minulosti, zjistíme, že jména autorů ilustrací v knize zpravidla chybí. Známe sice několik mistrů svého oboru (např. Albrecht Dürer), většina z nich je ovšem doložena jen uměleckým monogramem (náš Monogramista ME); někdy bylo třeba vymyslet jejich pomocné označení dle specifického rysu nebo díla (jeho současník Mistr široké šrafury), přičemž jejich identita pravděpodobně nikdy nebude odhalena.¹

Předkládaný příspěvek je sondou do vztahu českých předbělohorských tiskařů k ilustraci knih určených co nejširšímu okruhu odběratelů, jež bude demonstrován na christologickém cyklu Monogramisty ME z 30. let 16. století. Ten i v průběhu 60. let využíval ve svých novozákonních tiscích Jiří Melantrich z Aventinu (1511?–1580)² a před rokem 1576 nechal dokonce vytvořit jeho kopii.

Monogramistovi ME a jeho dílu se doposud věnoval ve své monumentální monografii o severinsko-kosořské dynastii pouze Petr Voit.³ Označil jej jakožto „grafika“ – nespecifikoval tedy, zda se jednalo o kreslíře, dřevořezáče nebo se umělec věnoval obojímu. Oddělení podílu kreslíře od podílu dřevořezáče patří mezi problematické disciplíny výzkumu tištěné ilustrace – diskuze na toto téma probíhají již od konce 18. století.⁴ P. Voit atribuce založil na detailní znalosti tiskařského terénu 1. poloviny 16. století a do let 1527–1542 hypoteticky situoval tzv. severinský ateliér, jehož členem měl být i Monogramista ME.⁵ Styl jeho práce se vyznačoval vyrovnanou kresebnou linií a nastavovanou i kříženou šrafurou. Při znázornění hloubky krajiny se vyjadřoval nespoutaně a oční partie zatěžoval bohatou šrafurou.⁶ Tyto znaky lze považovat spíše za specifické pro dřevořezáče, protože předloha mohla být jen zběžně načrtnuta. Na základě analýzy bibliografických položek ze severinské tiskárny a těchto charakteristických znaků P. Voit určil, že umělec, jehož kaligrafický monogram ME se dochoval na borduře Jeronýmovy předmluvy k Bibli 1529,⁷ se podílel také na výzdobě našeho christologického cyklu a na dalších ilustracích, jejichž vznik iniciovali tiskaři Pavel Severin z Kapí Hory (zemř. 1553/54, činný 1520–1541) a Jan Severin ml. (zemř. 1545, činný 1538–1545).⁸ Mezi nimi nacházíme několik obrázků z Hájkovy Kroniky české 1541,⁹ na kterých se podílel umělec užívající spojitý monogram PS – dle P. Voita označující kreslíře.¹⁰ Na čtyřech ilustracích pracovali Monogramista PS a Monogramista ME společně.¹¹

Dle dat umístěných na ilustracích vznikl christologický cyklus v letech 1533–1534 pro dnes neznámou edici, pravděpodobně si jej objednal tiskař Pavel Severin. Má poměrně malé rozměry (cca 68 × 51 mm), proto se omezuje na klíčové momenty vybraných scén – většinu plochy zabírá figurální stafáž a jen výjimečně jsou zařazena krajinná či městská panoramata. Výstavbou námětů a kompozic navazuje na tradici velkých a malých pašijí Albrechta Dürera.¹² P. Voit nalezl 50 ilustrací cyklu v Corvinových Vejkladech 1539¹³ a 17 dalších v Corvinově Rozjímání 1541,¹⁴ vytištěných Pavlem Severinem. Tři další se dochovaly v Ammoniově Životě Pána našeho Jezukrista 1547¹⁵ od Severinova nástupce Jana Kosořského (1510–1580, činný 1546–1557),¹⁶ jedna pak v Dietrichově Kázání o mytí nohou 1543¹⁷ vydaném Ondřejem Kubešem ze Žípů (zemř. po 1551, činný 1540 u Jana Severina, samostatně doložen 1543‑1544, 1547?, 1551).¹⁸

Typografické vybavení severinské tiskárny používal později Jiří Melantrich a většinu již značně opotřebovaných štočků christologického cyklu otiskl v Evangeliích a epištolách z let 1565¹⁹ a 1567,²⁰ dále v Nových zákonech z let 1564²¹ a 1570²² a příležitostně i v dalších tiscích. Naše srovnávací analýza nyní tento cyklus rozšiřuje o následujících 15 položek, které nesou P. Voitem definované znaky účasti Monogramisty ME (uvádíme číslo Knihopisu a stránkovou signaturu v knize):

1. Kristovo narození s klečící Pannou Marií: K02263, s. A7b; K15423, s. B5b; K17109, s. K7a; K17113, s. L5a; K17822, s. B2a.

2. Kristovo zmrtvýchvstání: K17109, s. F5b; K17822, s. M2a.

3. Kristus před Kaifášem, nahoře nečitelný letopočet: K02263, s. T6a.

4. Kristus předveden před Ananiáše, vlevo „1533“: K17822, s. K8b.

5. Kristus vyhání kupce z chrámu: K02263, s. Z8b; K15423, s. K7a; K17109, s. P1b; K17113, s. Q3b; K17822, s. R5b.

6. Kristus a učedníci, vlevo dveře: K02263, s. W8a; K15423, s. G8b; K17109, s. T8b; K17113, s. W6a; K17822, s. N4a.

7. Kristus uzdravuje němého, vlevo dole „1534“: K02263, s. Aa3a; K15423, s. L1b; K17109, s. H2b; K17113, s. H7b.

8. Kristus uzdravuje nemocného vodnatelností: K15423, s. M7a.

9. Kristus uzdravuje slepého, vlevo vrba: K02263, s. D5a; K15423, s. D6a; K17109, s. O8a; K17113, s. Q1b; K17822, s. F2b.

10. Muž sedící u stolu u početní tabulky, vlevo muž stojící: K17114, s. P4b.

11. Navštívení Panny Marie, nahoře „1533“: K15423, s. O4b; K17109, s. K5a; K17113, s. L3b; K17822, s. Z8b.

12. Nanebevstoupení Krista, vpravo „1534“: K02263, s. X3b; K15423, s. H4a; K17822, s. O1b.

13. Seslání Ducha svatého: K02263, s. X6b; K15423, s. H6b; K17109, s. T6a; K17822, s. O5a.

14. Vraždění neviňátek, vlevo nahoře „1533“: K02263, s. B5b; K17822, s. C3b.

15. Zjevení zmrtvýchvstalého Krista Marii Magdaléně: K15423, s. G4b; K17109, s. K1b.

Počet ilustrací christologického cyklu se tak rozrostl na 86 kusů. Po roce 1570 již štočky byly příliš poškozené, a tak Melantrich otiskoval jen jednotliviny z cyklu. Např. ve Ferově Postile 1574–1575²³ mu posloužil christologický cyklus Monogramisty EWA ²⁴ – rovněž člena severinského ateliéru, a kopie zřejmě norimberského cyklu z Husovy Postily 1564.²⁵ Při dalším vydání Nového zákona 1576²⁶ se přesto k cyklu Monogramisty ME vrátil a nechal 53 štočků vyřezat znovu.²⁷ Na pracích se podílelo více dřevořezáčů dle různých zadání, protože část motivů je zrcadlově obrácena a šest je ohraničeno dvojitým, nikoliv jednoduchým rámečkem. Jako předloha jim posloužil pravděpodobně Nový zákon 1570, protože drtivá většina recyklovaných motivů předtím byla prezentována v něm, tři předlohy ovšem známe z jiných Melantrichových tisků²⁸ a k jednomu motivu jsme doslovnou předlohu nenalezli.²⁹ Řezáči odvedli poměrně kvalitní práci; nové štočky se od starých liší zpravidla jen drobnými detaily, které při kopírování předloh běžně vznikaly (rozdílná hustota šrafury, absence starších defektů apod.).

Obr. 1 Nový zákon. Praha 1570. K17113, s. A3a, Strahovská knihovna, sign. BB V 34.

Obr. 2 Nový zákon. Praha 1576. K17114, s. A3a, Národní knihovna ČR, sign. 65 D 1149.

Obr. 3 FERUS, Johann. Postila aneb kázání evangelitské pravdy. Praha 1574–1575. K02450, s. Qqq5a, Knihovna Národního muzea, sign. 35 A 1.

Vraťme se ještě k ilustraci Kristus myje nohy učedníkům s vročením „1533“ od Monogramisty ME. Ta byla dosud známa jen z Kázání o mytí noh 1543³⁰ a dochovala se ještě ve dvou Melantrichových tiscích z 2. poloviny 60. let.³¹ Ve Ferově Postile v 70. letech³² ovšem tiskař otiskl kopii tohoto štočku s propleteným monogramem PS v okně (obr. 3). Tento monogram se v totožné formě dochoval na ilustracích Monogramisty ME ve výše zmíněné Hájkově Kronice české. Není pravděpodobné, že Melantrich měl k dispozici původní více než 40 let starou předlohu obsahující kreslířův monogram PS, který by dřevořezáč ME na štoček nepřenesl, i když o nakládání s původními kresbami v našich tiskárnách nemáme žádné zprávy. Již ve 30. letech mohly existovat dvě verze štočku – s monogramem a bez monogramu, ani tomu však dosavadní znalost tiskové produkce 16. století nenasvědčuje. Spojitý monogram PS jsme nalezli v Melantrichově Bibli 1570,³³ jejíž výzdoba vznikala v průběhu 60. let,³⁴ avšak tento monogram má kurzívní formu. Prozatím tedy zůstává původ této iniciálami opatřené kopie nevysvětlen.

Některé typy publikací byly neodmyslitelně spjaty s ilustrací, u jiných pak jen zvyšovala konkurenceschopnost titulu. Její zařazení do knihy ovšem vyžadovalo nezměrné úsilí, které nutně provázel pečlivý kalkul. Melantrich neměl k dispozici malíře či kreslíře, kterému by zadával zakázky na přilepšenou, nebo jej dokonce zaměstnával.³⁵ V rozporu se staršími interpretacemi Melantricha jakožto humanistického tiskaře konajícího vše pro obecné dobré³⁶ je recyklace motivů cyklu důkazem, že do inovativní výzdoby až na výjimky investoval jen velmi zřídka a s rozmyslem. Podíl kreslíře na ceně štočku sice nebyl nejvyšší, ale ani zanedbatelný. Např. dle archivního pramene z Norimberku malíř dostal za práci zaplaceno 37 guldenů, kdežto překreslovač jen 9 guldenů, oproti tomu dřevořezáč dokonce 148 guldenů.³⁷ Znovupoužití christologického cyklu Monogramisty ME navazujícího na věhlasné Dürerovy grafiky tedy bylo levné a zároveň ověřené časem. Čtenář 16. století neočekával, že mu tiskař poskytne novou módní ilustraci, koneckonců ani Melantrichův nástupce Daniel Adam z Veleslavína (1546‑1599, činný od 1578 u Melantricha, po jeho smrti správcem tiskárny, samostatně 1589–1599)³⁸ se později „neobtěžoval“ doslovné kopie christologického cyklu nahradit novějším ztvárněním.³⁹

Poznámky

* Tento výstup vznikl v rámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2020-260557, řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V textu příspěvku jsou uváděny zkrácené transkribované tituly starých tisků a datum vydání. Za účelem jejich jednoznačné identifikace je v poznámce pod čarou ke zkrácené citaci připojen identifikátor záznamu v Knihopisu českých a slovenských tisků (dále jen Knihopis), kde je možné nalézt podrobnější bibliografický popis. Odkazováno je na elektronickou verzi Knihopisu KPS – Databáze Knihopis [online databáze], 2015–, http://www.knihopis.cz.

1 Také Leon Voet na základě unikátně dochovaných záznamů z archivu Plantin-Moretovy tiskárny v Antverpách upozornil, že autory štočků byli často anonymní řemeslníci cestující za prací či učňové pracující pod dohledem dílenského mistra. Voet 1969, s. 196.

2 K němu literatura v Voit 2008, s. 583–584. První novodobou studii napsal Pešek 1991. Navázal na něj Voit 2014.

3 Voit 2013, s. 269–279.

4 Falk 2004, Bd. X (Formschneider, Formschnitt).

5 Voit 2013, s. 258–259.

6 Voit 2013, s. 269.

7 Biblí česká. Praha 1529. K01098.

8 K oběma tiskařům Voit 2013, s. 21–57. Seznam prací Monogramisty ME uvádí v poznámce pod čarou tamtéž, s. 269

9 HÁJEK Z LIBOČAN, Václav. Kronyka česká. Praha 1541. K02867.

10 Seznam prací Monogramisty PS v Hájkově Kronice české uvádí v poznámce pod čarou: Voit 2013, s. 259.

11 HÁJEK Z LIBOČAN, Václav. Kronyka česká. Praha 1541. K02867, s. 2a s opakováním, 6b s opakováním, 24a s opakováním, 73b. (Voit 2013, s. 53–54, č. 2, 7, 21, 32).

12 Voit 2019, s. 52. K Dürerovi: Heffels 1981, Hollstein 1962, Hütt 1971. K Dürerovým následovníkům Mach 2017, s. 15–24.

13 CORVINUS, Anton. Vejklady na čtení nedělní. Praha 1539. K01626.

14 CORVINUS, Anton. Rozjímání o umučení Krista pána. Praha 1541. K01625.

15 AMMONIUS, Alexandrinus. Život pána našeho Jezukrista. Praha 1547. K00206.

16 K němu Voit 2013, s. 57–72

17 VEIT, Dietrich. Kázání o mytí noh. Norimberk 1543. K01903

18 Voit 2013, s. 270–276. Ke Kubešovi Voit 2008, s. 503.

19 Evangelia a epištoly. Praha 1565. K17822

20 Evangelia a epištoly. Praha 1567. K02263.

21 Nový zákon. Praha 1564. K17109.

22 Nový zákon. Praha 1570. K17113

23 FERUS, Johann. Postila aneb kázání evangelitské pravdy. Praha 1574–1575. K02450, s. Qqq5a.

24 K cyklu blíže Voit 2013, s. 266–268.

25 HUS, Jan. Postyla. Praha 1564. K03262. K tomu Pišna 2017.

26 Nový zákon. Praha 1576. K17114.

27 Jejich kompletní seznam bude uveden v autorčině připravované disertační práci.

28 Kristus rozmlouvá s Židy, v pozadí strom: K17114, s. E5a; Kristus a učedníci dva stojící, za nimi město, nahoře Duch svatý: K17114, s. W5a; Zjevení zmrtvýchvstalého Krista Marii Magdaléně: K17114, s. K7b.

29 Muž sedící u stolu u početní tabulky, vlevo muž stojící: K17114, s. P4b. Výjev nahrazuje ilustraci: Žid sedí u početní tabulky, vpravo muž stojící, v pozadí muži zápasící: K17113, s. P4b.

30 VEIT, Dietrich. Kázání o mytí noh. Norimberk 1543. K01903. Ilustraci otiskl Voit 2013, s. 278 dle stockholmského exempláře, který Knihopis neeviduje.

31 Evangelia a epištoly. Praha 1565. K17822, s. K5b; K02263, s. T2b.

32 FERUS, Johann. Postyla aneb kázání evangelitské pravdy. Praha 1574–1575. K02450, s. Qqq5a.

33 Biblí česká. Praha 1570. K01104, s. H6b

34 K dataci cyklu Tvrzníková 2019, s. 176.

35 To je tou dobou doloženo např. v Antverpách, kde Christoph Plantin pravidelně využíval služby Geoffroyho Ballaina, Pietera Huyse či Pietera van der Borchta. Voet 1969, s. 198–199, 233–234.

36 Zejm. Rachlík 1930.

37 Cäsar 1969, s. 55, pozn. 133; Falk 2004, Bd. X (Formschneider, Formschnitt). Více si kreslířovy práce cenili v Antverpách, kde přišla zhruba na polovinu odměny dřevořezáče. Voet 1969, s. 224

38 K němu literatura v Voit 2008, s. 40–41.

39 Užil je např. v Novém zákoně. Praha 1597. K17117.

Seznam použitých zdrojů

CÄSAR, Elisabeth, 1969. Sebald Schreyer. Ein Lebensbild aus dem vorreformatorischen Nürnberg. In: Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Stadt Nürnberg, 56, 1–213.

FALK, Tilman, 2004. Formschneider, Formschnitt [online]. Reallexikon zur Deutschen Kunstgeschichte [cit. 2020-11-16]. Dostupné z: http://www.rdklabor.de/wiki/Formschneider,_Formschnitt.

HEFFELS, Monika, 1981. Albrecht Dürer. Sämtliche Holzschnitte. Ramerding: Berghaus, 251 s.

HOLLSTEIN, Friedrich Wilhelm, 1962. German engravings, etchings, and woodcuts, cca 1400‑1700. Vol. 7 (Albrecht and Hans Dürer). Amsterdam: Menno Hertzberger, 292 s.

HÜTT, Wolfgang, 1971. Albrecht Dürer 1471 bis 1528. Das gesamte graphische Werk. Bd. 2 Druckgraphik. München: Rogner & Bernhard, s. 1126–1968.

KPS – Databáze Knihopis [online]. Praha: Národní knihovna České republiky, 2015– [cit. 2021‑01‑18]. Dostupné z: http://www.knihopis.cz.

MACH, David, 2017. Tisk Pavla Sessia z roku 1623 s kopiemi grafik od Albrechta Dürera. In: Knihy a dějiny, 24(1–2), 6–28. ISSN 1210–8510.

PEŠEK, Jiří, 1991. Jiří Melantrich z Aventýna: Příběh pražského arcitiskaře. In: Slovo k historii 32. Praha: Melantrich, 40 s.

PIŠNA, Jan, 2017. Otazníky kolem druhého vydání Husovy Postily z roku 1564. In: Bibliotheca Antiqua, 26. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci, Sdružení knihoven ČR, s. 123–143. ISBN 978-80-7053-319-2, 978-80-86249-82-7. Dostupné z: https://vmdelta.vkol.cz/data/soubory/hf/bibliotheca-antiqua-2017/BA2017-Pisna.pdf.

RACHLÍK, František, 1930. Jiří Melantrych Rožďalovický z Aventýnu. Praha: Melantrich, 150 s.

TVRZNÍKOVÁ, Jana, 2019. Der Bibelzyklus von Florian Abel und Francesco Terzio. Der neue Illustrationszyklus für die Melantrich-Bibel von 1570. In: Gutenberg-Jahrbuch, 94, s. 173–192.
ISSN 0072-9094, ISBN 978-3-447-11217-8.

VOET, Leon, 1969. The Golden Compasses. Amsterdam: Vangendt, 632 s. Dostupné z: https://www.dbnl.org/tekst/voet004gold01_01/.

VOIT, Petr, 2008. Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Praha: Libri ve spolupráci s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově, 1350 s. ISBN 978-80-7277-390-9.

VOIT, Petr, 2013. Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí. I. Severinsko-kosořská dynastie 1488–1557. Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 463 s. ISBN 978-80-8679198-2.

VOIT, Petr, 2014. Neslavné začátky slavného tiskaře Jiřího Melantricha. In: BAĎUROVÁ, Anežka et al. Humanismus v rozmanitosti pohledů: farrago festiva Iosepho Hejnic nonagenario oblata. Praha: Knihovna AV ČR, s. 285–296. ISBN 978-80-86675-27-5.

VOIT, Petr, 2019. Albrecht Dürer a počátky české ilustrace. In: Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum, 65(1–2), 45–55. ISSN 2570-6861.

VLACHOVÁ (TVRZNÍKOVÁ), Jana. Christologický cyklus Monogramisty ME v novozákonních tiscích Jiřího Melantricha z Aventinu. Knihovna: knihovnická revue. 2021, 32(1), 6–11. ISSN 1801-3252.

Rukopisná notová pozůstalost Josefa Páleníčka uložená v hudebním oddělení Národní knihovny České republiky

Ludmila Šmídová — 2020-12-30T22:00:00Z

Resumé: Hudební oddělení Národní knihovny České republiky ve své sbírce nově uchovává rukopisné notové materiály z pozůstalosti Josefa Páleníčka. Ten zanechal pozoruhodný kompoziční odkaz, a to přesto, že je v povědomí veřejnosti zapsán především jako špičkový český klavírista druhé poloviny 20. století a člen proslulého Českého tria. Činný byl ale rovněž jako pedagog a díky svým organizačním schopnostem zastával důležitá místa v kulturní politice. Studie přináší základní informace o obsahu pozůstalosti.

Klíčová slova: hudba 20. století, Josef Páleníček, rukopisná pozůstalost, notové autografy, skici a náčrty

Summary: The Music Department of the National Library of the Czech Republic now holds manuscript sheet music materials from the estate of Josef Páleníček in its collection. He left behind a remarkable compositional legacy, despite the fact that he is primarily known to the public as a top Czech pianist of the second half of the 20th century and a member of the famous Czech Trio. But he was also active as a teacher, and thanks to his organisational skills he held important positions in cultural politics. The study provides basic information about the contents of the estate.

Keywords: music of the 20th century, Josef Páleníček, manuscript estate, autograph music manuscript, music sketches and drafts

Mgr. Ludmila Šmídová Ph.D. / Národní knihovna České republiky (The National Library of the Czech Republic), Mariánské náměstí 190, 110 00 Praha 1

Tato studie vznikla na základě institucionální podpory Dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace (DKRVO) poskytované Ministerstvem kultury ČR. Oblast 2: Hudební věda.

1 K umělecké osobnosti Josefa Páleníčka

1.1 Oblasti působení

Josef Páleníček (19. července 1914 – 7. března 1991)¹, který pocházel z moravské muzikantské rodiny, projevoval již v mládí všestranné vlohy. Vedle studia hry na klavír a kompozice se věnoval i studiím na reálném gymnáziu a následně studiu práva. Po celý život se živě zajímal o výtvarné umění a literaturu. Četní umělci v těchto oborech patřili mezi jeho celoživotní přátele a zasazování hudby do širších kulturních souvislostí charakterizovalo Páleníčkovo celoživotní působení.

Jako klavírista debutoval celovečerním koncertem ve svých dvanácti letech, roku 1926.² Od roku 1935 se pak datují jeho pravidelná sólová vystoupení. V jeho repertoáru od počátků figurovaly sólové skladby jak evropských, tak českých skladatelů. Mezi nimi záhy zaujalo významné postavení hudební dílo Bohuslava Martinů a zejména Leoše Janáčka, z evropské tvorby především skladby Ludwiga van Beethovena a Johannesa Brahmse. K unikátům patří jeho nahrávky skladeb francouzských impresionistů. Páleníček od počátku udivoval vysokou vyspělostí hry a šíří repertoáru, který dokázal ve velmi krátkém čase nastudovat. V tíživé pomnichovské době kupříkladu nastudoval během tří týdnů Beethovenův Klavírní koncert č. 4 a následně jej, v lednu roku 1939, s vlastními kadencemi provedl s Českou filharmonií za řízení Rafaela Kubelíka.³ Podobně v roce 1943 nastudoval během krátkých čtyř týdnů Brahmsův Klavírní koncert č. 2, B dur, který přednesl s Českou filharmonií za řízení Aloise Klímy.⁴

Páleníčkova vystoupení byla ceněna pro opravdovost hudebního projevu. Byla živelně strhující a vždy zcela vyprodaná. Nadšeně a bez jakýchkoli výhrad byl přijat například jeho pražský recitál v roce 1941, následně opakovaný, a uvedený i v Brně. Na něm přednesl Bachovu Chaconnu d moll v Busoniho zpracování, Beethovenovu Appassionatu, Ravelovu Sonatinu, Janáčkův cyklus Po zarostlém chodníčku (zřejmě výběr), Chopinova Nocturna cis moll a c moll (op. 27 č. 1 a op. 48 č. 1) a Scherzo cis moll (op. 39).⁵ Nepřehledná řada jeho koncertů představovala absolutní úspěch, jen v pozdějších letech se někdy setkal i s méně příznivou kritikou, poukazující na ustupující technickou zdatnost.⁶ Kritika však velikosti Páleníčkova projevu, jeho pověstnému barevnému úhozu, výbušnému temperamentu a promyšlené výstavbě celku neubírala. Již od doby studií se věnoval také komorní hře v duu s houslemi nebo violoncellem a v roce 1934 se stal zakládajícím a nejdéle působícím členem Smetanova tria, které po druhé světové válce přijalo název České trio. Po Páleníčkově boku v něm jako houslista až do roku 1960 působil Alexandr Plocek, následně Ivan Štraus a od roku 1973 Jiří Tomášek. Prvním violoncellistou tria byl František Smetana, v nejúspěšnějším období Miloš Sádlo (mezi lety 1943 a 1954) a Saša Večtomov (do roku 1989). Páleníček koncertoval s triem i jako sólista v téměř všech evropských zemích a od 60. let také v Japonsku, Kanadě, Mexiku a jižní Americe.⁷

Uměleckou osobnost Josefa Páleníčka velmi dobře dokreslují dochované vzpomínky jeho žáků. Již jako student dával soukromé hodiny a po návratu z Paříže, od roku 1939, učil po tři roky na Pražské konzervatoři. Posluchače oboru klavírní hry na Akademii múzických umění však vedl až počínaje rokem 1963. Jako pedagog hostoval také v zahraničí a vedl mistrovské kurzy například v Riu de Janeiro (1962) nebo Montrealu (1967). Po vzoru svého učitele Karla Hoffmeistera podněcoval ve studentech zájem o další umělecké druhy – zejména výtvarné umění, a rozšiřoval jejich kulturní obzory. Žáky v Páleníčkově klavírní třídě byli například Richard Kratzmann, Jiří Hlinka, Emil Leichner, Radomír Melmuka, Miroslav Langer, František Malý nebo Miloš Bok.⁸

Páleníček se aktivně účastnil kulturně politických diskuzí a byl aktivním členem Svazu československých skladatelů a koncertních umělců. Živě usiloval zejména o uznání hudebních interpretů a o obecné vnímání koncertního působení jako tvůrčí umělecké činnosti.⁹

Mnozí hudebníci i kulturně vzdělaná veřejnost si správně spojují Páleníčkovo jméno s Bohuslavem Martinů, a to nejen v souvislosti s jeho koncertním působením. Páleníček se seznámil s Martinů v době svého stipendijního studijního pobytu v Paříži v letech 1936–1938. Po roce 1945 s ním byl v písemném styku a usiloval o uznání jeho tvorby v Čechách a jeho návrat do vlasti.¹⁰ Jako jeden z posledních krajanů jej v létě 1959 v nemocnici v Liestalu ve Švýcarsku viděl před jeho úmrtím.¹¹ V 70. letech 20. století vedl jednání ohledně autorských práv k dílu Martinů s paní Charlottou, vdovou po Bohuslavu Martinů, a byl klíčovou osobou úspěšně vyjednávající repatriaci zesnulého těla Martinů, k níž došlo 27. srpna 1979.¹² Páleníček stál u zrodu Společnosti Bohuslava Martinů v roce 1977, jejímž předsedou byl v letech 1988–1991.

1.2 Páleníček o sobě jako o skladateli

Pro své kompoziční dílo měl Josef Páleníček bohatý přísun podnětů, ale jeho mnohostranné vlohy a zájmy mu nedávaly na komponování mnoho času. Přesto vznikla řada obdivuhodných děl sahající od sólových klavírních skladeb přes písňovou a komorní tvorbu, sedm sólových koncertů pro různé nástroje s orchestrem a orchestrální skladby až po sbory, kantátu nebo celovečerní balet. V soupisu jeho skladeb ve zmíněné knižní monografii Miloše Pokory, publikované v roce 1982 – tedy deset let před uzavřením Páleníčkova života, je uvedeno 47 opusů.

Páleníček se v průběhu své umělecké dráhy vícekrát vyjádřil ke vztahu profese pianisty a hudebního skladatele ve svém životě. Neuměl si u sebe jednu činnost představit bez druhé.

„Zabýval jsem se totiž od dětství skladbou i interpretací současně a nevím, jak by byl šel můj vývoj pianisty, kdybych byl nekomponoval, a jak vývoj skladatele, kdybych nebyl aktivně koncertně činný. V každém případě mě moje nástrojové studium přivedlo k řešení speciálních otázek kompozičních a naopak.“¹³

„Už v začátcích své dráhy jsem zvolil tuto dvojí kolej. Jako skladatel jsem se prosadil v jedenadvaceti letech, kdy jsem získal první cenu v anonymní a silně obeslané soutěži pražského komorního spolku. Jako o pianistovi už se o mně vědělo a profesor [Karel Boleslav] Jirák tehdy řekl: ‚Páleníček interpret? Tím si nejsem tak jist. Páleníček skladatel? Ano, to už něco slibuje!‘ Já však mířil na dráhu sólisty a v duchu jsem si řekl: Já ti ukážu!

Hlavně jsem hrál a hrál. Současně jsem také skládal, ale už jsem tuto tvorbu nestačil prosadit na pódia. Nezvládl jsem to časově, ale ani na chvíli jsem nepřestal skladatelsky myslet a komponovat.“¹⁴

Pianistické a kompoziční aktivity bezesporu pozitivně ovlivňovaly jedna druhou, ale zároveň Páleníček cítil, že je nelehké udržet špičkovou úroveň v obou disciplínách. Zmiňoval proto často i náročnost přejít z plného odevzdání se jedné činnosti do činnosti druhé.

„Komponovat znamená zavřít klavír. Hrát na klavír znamená zavřít partituru. Otočení tohoto knoflíku, který vám umožní zaměnit tyto světy, bývá dost bolestné.“¹⁵

„Když komponuji, jsem šťasten, ale nemohu hrát. Často bývají tyto pocity radosti potlačeny náhlou nejistotou, že jsem snad hrát zapomněl. V tom momentu musím ke klavíru.“¹⁶

Každá z těchto dvou hudebních profesí si nárokovala svůj čas, a vzhledem k dalším Páleníčkovým aktivitám nepřekvapí jeho slova, že se cítí jako zajatec termínů.¹⁷

1.3 Páleníčkovy skladby vydané tiskem, provozovací materiály

Třináct Páleníčkových skladeb bylo během jeho života publikováno a jsou běžně dostupné v knihovnách. Jako první, v roce 1940, byly vydány jeho České pohádky, sedm snadných skladeb pro klavír. V atraktivní edici je každá skladbička opatřena úryvkem z příslušné pohádky a ilustrací Jiřího Trnky. Značnou oblibu těchto skladbiček dokládá jedenáct reedic i to, že některé z nich byly znovu vydány v nedávné době ve výborech z tvorby českých autorů.¹⁸ Z instruktivních, drobných klavírních skladeb vyšla dále Páleníčkova Romance a z umělecky závažných pak Klavírní skicář a Sonáta. Těžiště kompoziční činnosti ale u Páleníčka, snad na první pohled překvapivě, nespočívalo v tvorbě pro sólový klavír. Význačné místo zaujímala koncertantní tvorba pro sólový nástroj s orchestrem – a to nejen pro klavír, a zejména komorní tvorba. Všechny jeho tři klavírní koncerty byly publikovány v autorské verzi pro dva klavíry (druhý klavír místo orchestru), z komorních skladeb se dočkala vydání Suita piccola pro housle a klavír, sedm krátkých skladeb pro violoncello a klavír Ze zápisníku malého chlapce, vícekrát vyšla tiskem Malá suita pro klarinet a klavír a Chorálové variace pro violoncello a klavír.

V tabulce 1 jsou uvedeny Páleníčkovy skladby v pořadí, v němž byly vydány tiskem. Z údajů je patrno, že mnohé z nich byly publikovány ve značném časovém odstupu od doby vzniku.¹⁹ Orchestrální provozovací materiál u vydaných orchestrálních děl obstaral většinou Český hudební fond formou opisů jako půjčovní materiál (viz dále) a někdy také Editio Supraphon (partitura a orchestrální materiály ke III. Klavírnímu koncertu, nyní v Editio Bärenreiter Praha).

České pohádky. Snadné skladbičky pro klavír na 2 ruce revidoval K. Hoffmeister	Praha: Melantrich – Brno: Pazdírek 1940, 1946; Praha: Státní hudební vydavatelství 1963, 1966; Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1953, 1958, 1960; Praha: Editio Supraphon 1968, 1972, 1974, 1979, 1982
Klavírní skicář	Praha: Melantrich 1949
Romance pro klavír	In: Skladatelé dětem, uspořádal Antonín Dolinský, Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1958
Suita piccola in G, violino e piano (1958) klavírní noty a sólový hlas	Praha: Státní hudební vydavatelství 1964
Malá suita pro klarinet a klavír (1943) klavírní noty a sólový hlas	Praha: Panton 1967, 1974, 1980
Ze zápisníku malého chlapce. Sedm krátkých skladeb pro violoncello a klavír (ad lib. fagotto, ossia clarinetto basso e pianoforte) klavírní noty a sólový hlas	Praha: Panton 1970
Chorálové variace pro violoncello a klavír (1942) klavírní noty a sólový hlas	Praha: Editio Supraphon 1973, 1979
III. koncert pro klavír a malý orchestr (1961) úprava pro 2 klavíry	Praha: Editio Supraphon 1975
Symfonické variace na imaginární portrét Ilji Erenburga (1967–1971) partitura	Praha: Panton 1976
I. koncert pro klavír a orchestr in Do (1939–1940) skladatelova úprava pro 2 klavíry	Praha: Panton 1977
Concertino pro orchestr (1937–1945) partitura	Praha: Editio Supraphon 1978
II. koncert pro klavír a orchestr (1952) skladatelova úprava pro 2 klavíry	Praha: Panton 1981
Sonáta pro klavír (1935–36) revidoval R. Melmuka	Praha: Panton 1990

Tab. 1 Páleníčkovy skladby vydané tiskem

Několik Páleníčkových děl bylo vydáno – resp. „rozmnoženo jako rukopis“ – v již zmíněném Českém hudebním fondu (ČHF), který zahájil činnost v roce 1954,²⁰ respektive před tímto rokem v Syndikátu českých skladatelů, jehož archiv do archivu ČHF přešel²¹ (viz tabulka 2). Posláním fondu, spadajícího pod Ministerstvo školství a kultury, bylo sjednávat umělcům příznivé podmínky pro tvůrčí práci a přispívat tak k rozvoji nového umění. Archiv ČHF měl za úkol zejména shromažďovat, půjčovat a rozmnožovat notové materiály instrumentálních děl (komorních a orchestrálních nebo vokálně instrumentálních koncertně prováděných děl) současných skladatelů. Třicet Páleníčkových skladeb je v ČHF dochováno v opisech a/nebo kopiích opisů (tedy ve zmíněných „rozmnožených rukopisech“).²² Některé hudební materiály, které byly v ČHF vydány jako „rozmnožené rukopisy“, některé i v desítkách kusů, jsou roztroušeně k dispozici i v hudebních knihovnách (např. Koncert pro flétnu a orchestr, klavírní výtah a sólový hlas, a některé komorní skladby). Často byly ale rozmnoženy jen části provozovacího materiálu skladeb velkého nástrojového obsazení (např. partitura, hlasy smyčcových nástrojů nebo noty pro sbor). „Rozmnožené rukopisy“ byly zhotovovány jako neprodejný materiál a většinou jsou dostupné (někdy ve více exemplářích) právě jen v notovém archivu ČHF.

DILIA – divadelní, literární, audiovizuální agentura, hlavním předmětem jejíž činnosti je zajišťování ochrany autorských práv, vydává a půjčuje hudební materiály k hudebně dramatickým, jevištním dílům. Z Páleníčkovy tvorby je zde uchováván kompletní provozovací materiál k celovečernímu baletu Kytice ve třech částech Poklad, Lilie, Zlatý kolovrat, komponovanému ke 100. výročí otevření Národního divadla. Jedná se o partitury, klavírní výtahy i hlasy v opisech a kopiích.²³

2 Notová rukopisná pozůstalost Josefa Páleníčka v Národní knihovně ČR

2.1 Přehled obsahu pozůstalosti

Darovací smlouva mezi dárci – čtyřmi syny Josefa Páleníčka – a Národní knihovnou ČR byla podepsána v roce 2019. Zásluhy za úspěšná jednání patří vedoucí hudebního oddělení paní Zuzaně Petráškové a ze strany dědiců, čtyř synů, především panu Zdeňku Páleníčkovi. Povoláním rovněž klavírista, pedagog, ale také zahradní architekt, byl velmi vstřícný a nápomocný při zpracování pozůstalosti. Spolu se synem Jeanem-Gaspardem Páleníčkem (tedy vnukem Josefa Páleníčka) se zájmem pečují i o další rodinné dokumenty

Klavírní koncert in C v klasickém slohu, panu hraběti H. Colloredo Mansfeldovi na Zbirohu partitura, [hlasy smyčcových nástrojů?] Klavírní koncert in C v klasickém slohu partitura [rozmnožen výše uvedený materiál ze 40. let], hlasy smyčcových nástrojů	[1942?], z majetku Syndikátu českých skladatelů rozmnoženo jako rukopis (výrobní číslo ČHF 3630), 1970
Concertino pro orchestr partitura, hlasy smyčcových nástrojů	[1948?], z majetku Syndikátu českých skladatelů
II. koncert pro klavír partitura	rozmnoženo jako rukopis (výrobní číslo ČHF 026), 1955
Koncert pro flétnu a orchestr, pro flétnu a klavír upravil skladatel klavírní výtah a sólový hlas	rozmnoženo jako rukopis (výrobní číslo ČHF 085), 1957
Koncertní etudy pro kontrabas a klavír klavírní noty a sólový hlas	vyrobil ČHF Půjčovna hudebních materiálů jako neprodejný materiál 1975
Zdravice únoru částečný provozovací materiál – sbory	1975
Poema o člověku částečný provozovací materiál – sbory	1979

Rybník u dvou sluncí částečný provozovací materiál – sbor	1979
Rondo concertante for cello and piano klavírní noty a sólový hlas	vyrobil ČHF Půjčovna hudebních materiálů jako neprodejný materiál 1980
Tre concertini per clarinetto e pianoforte klavírní noty a sólový hlas	vyrobil ČHF Půjčovna hudebních materiálů jako neprodejný materiál 1980

Tab. 2 Páleníčkovy skladby vydané v Českém hudebním fondu jako „rozmnožené rukopisy“ – „neprodejný materiál“ (všechny uvedené noty jsou dostupné v Českém hudebním fondu kromě první položky, jež je uložena v Hudebním informačním středisku)

(fotografie, části korespondence, ocenění, programy některých koncertů, písemné dokumenty organizační činnosti) a dohledávají i materiály odjinud (např. nahrávky a pořady z rozhlasu, novinové články). Nejmladší syn Jan, violoncellista, a jeho žena, klavíristka Jitka Čechová Páleníčková, tvorbu Josefa Páleníčka aktivně provozují a nahrávají.²⁴

Darovaná pozůstalost byla v Národní knihovně ČR uspořádána do 277 knihovních jednotek a obdržela signatury 59 R 6059 – 59 R 6163. Jedná se o Páleníčkovy notové rukopisy a některé související dokumenty:

• Studijní materiály z Páleníčkova dětství a mládí (např. úlohy z harmonie)

• Notové rukopisy k 64 Páleníčkovým dokončeným skladbám

• Nekompletní rukopisné notové materiály ke třem zjevně dokončeným dílům (jejichž části se ztratily anebo jsou na neznámém místě)

• Dvacet nedokončených skladeb (v náčrtech a skicách)

• Tři kadence k sólovým koncertům jiných autorů

• Pět notových rukopisů jiných autorů

• Deset listů (dopisů) vložených v notových rukopisech

• Další doprovodné materiály (textové předlohy, soupisy korektur, rozvrhy vznikajících skladeb)

V pozůstalosti jsou dochovány autografy téměř ke všem Páleníčkovým skladbám, jež známe z opisů ČHF či tištěných edic.²⁵ Nad to jsou zde rukopisy 29 skladeb, jež nejsou nikde jinde evidovány.

Notové rukopisy, obsažené v pozůstalosti, jsou různého typu:

• Autografy

– krátké náčrty

– průběžné skici

– pracovní rukopisy (partitury; hlasy; klavírní výtahy)

– čistopisy (partitury; hlasy; klavírní výtahy)

– čistopisy s pozdějšími revizemi a opravami (partitury; hlasy; klavírní výtahy)

• Opisy (opisy na zakázku; opisy z pera umělců, kteří dílo uváděli)

– čistopisy (partitury; hlasy)

– čistopisy s autografními revizemi (partitury; hlasy)

• Xerokopie rukopisů s autografními změnami

2.2 Dokumenty ze studia hudby z dětství a mládí, první kompozice

Dvojí hudební profese – povolání koncertního pianisty a skladatele – měla u Páleníčka své kořeny hned v počátcích jeho hudebního vzdělání. Již ve věku čtyř let, kdy ještě rodina žila v Bosně,²⁶ začal chodit na hodiny v Sarajevu k hudebně velmi všestrannému Františku Matějovskému (1871–1938), působícímu zde jako sbormistr několika sborů, jako dirigent a korepetitor v divadle, skladatel a regenschori. Se svou ženou zde provozoval nejvýznamnější sarajevskou hudební školu.²⁷

V roce 1920, kdy se Páleníčkova rodina přestěhovala do Olomouce, se Páleníček dostal pod vedení Jaroslava Svobody (1877–1937), klavíristy, varhaníka, hudebního skladatele a dirigenta.²⁸ Svoboda ho vyučoval klavírní hře, harmonizaci lidových písní, a tím, že mu umožnil navštěvovat olomouckou operu, kde se konaly i instrumentální koncerty, se staral o jeho komplexní hudební rozvoj. Když v roce 1926 rodina přesídlila do Prahy, předal svého nadaného žáka k prohlubování hudebních znalostí a dovedností skladateli a klavíristovi Otakaru Šínovi (1881–1943), profesoru pražské konzervatoře. Zatímco skladbu pak Šín učil Páleníčka téměř osm let (nejprve soukromě a od roku 1930 na konzervatoři), a teprve na mistrovské škole konzervatoře chodil Páleníček k Vítězslavu Novákovi, výuku klavíru svěřil hned počínaje rokem 1927 svému kolegovi klavíristovi Karlu Hoffmeisterovi, rovněž skladateli a nad to hudebnímu historikovi (nejprve soukromě a od roku 1933 na konzervatoři). S ním strávil mladý Josef Páleníček nejvíce studijních let a navázal nejužší vztah.

Hoffmeister byl Páleníčkovi nápomocný při ucházení se o stipendium v Paříži, kde Páleníček následně strávil dva velmi inspirativní roky studia s osobnostmi jako byli Diran Alexanian, Pierre Fournier, Alfred Cortot a Albert Roussel.²⁹

Hudební začátky

1918–1919 Sarajevo, u Františka Matějovského

1920–1926 Olomouc, u Jaroslava Svobody

Studia v Praze

1926–1933, u Otakara Šína (soukromě, od 1930 na Pražské konzervatoři)

– zejm. harmonie, kontrapunkt, skladba

1927–1939, u Karla Hoffmeistera (soukromě, od 1933 na Pražské konzervatoři) – klavír

1933–1936, u Vítězslava Nováka (na Pražské konzervatoři) – skladba

Studijní pobyt v Paříži

1936–1938, u Dirana Alexaniana, Pierra Fournierra, Alfreda Cortota

(École normale de musique) – komorní hra, interpretace 1936–1937, u Alberta Roussela (soukromě) – skladba

Tab. 3 Páleníčkova studia hudby – přehled

V pozůstalosti uložené v Národní knihovně ČR se nacházejí soubory rukopisných úloh z doby olomouckého a pražského studia. Nejstarší úlohy, z hudební teorie, vznikly pod vedením Jaroslava Svobody v letech 1922–1923 a 1923–1924 (sign. 59 R 6143, 59 R 6144). Mezi prvními z nich je i náčrt písně Pasecká, již Josef Páleníček později označil za svou první skladbu.³⁰ Jsou zde i harmonizace lidových písní, jež touto dobou vypracovával. Z dopisu Jaroslava Svobody z 2. srpna 1923 Páleníčkovu otci zjišťujeme, že byly vypracovávány během letních prázdnin toho roku a že se učiteli líbily: „harmonisace písní jest celkově velmi dobrá […] Zde moji přátelé, dobří hudebníci, ani věřiti nechtěli, že něco podobného pracoval malý hošík!“ V pozůstalosti jsou dále uložena cvičení z harmonie z let 1926–1928 (59 R 6145) a kontrapunktu z let 1928–1930 (59 R 6146) u Otakara Šína, a průběžné skici skladeb Passacaglia a Preludium (59 R 6133) vypracované pod vedením Vítězslava Nováka.

Období Páleníčkových studií přibližuje soubor korespondence uložený v rodinném archivu Zdeňka Páleníčka. Obsahuje devět položek (dopisů a pohledů) od Jaroslava Svobody, čtrnáct položek od Otakara Šína a dvacet tři položky od Karla Hoffmeistera. V prvním dopisu od J. Svobody, zmíněném již výše, je uveden repertoár, který malý Jožka v tu dobu studoval (sonáty, Rachmaninov, Sny Bedřicha Smetany). Z roku 1926 pochází korespondence, dokládající Svobodovy zásluhy při předání mladičkého studenta Otakaru Šínovi: „Dnes psal prof. Šín; píše, že velmi rád přijme Jožku a že hned si nechá něco z jeho repertoiru zahrát od něho! Tož ať si něco připraví. Je velmi zvědav! […] Očekává Vás. Jožko, hraj jako král!“³¹

Korespondence z 1936–1938, kdy byl Páleníček na studiích v Paříži, prozrazuje, že byl s učiteli Svobodou, Šínem i Hoffmeisterem v písemném spojení, a ti o jeho nové hudební zkušenosti a úspěchy projevovali živý zájem. První dva uvedené prosil Páleníček o jejich skladby, jež by mohl v Paříži provést. Zmíněny byly Svobodovy sólové klavírní skladby a klavírní koncert, který Svoboda hrál roku 1918 s Českou filharmonií pod vedením Ludvíka Vítězslava Čelanského,³² sonáta a druhý smyčcový kvartet O. Šína. Dobový pařížský tisk prozrazuje, že Páleníček v Paříži skutečně provedl řadu českých skladeb, mezi nimi i Malou suitu pro housle a klavír Otakara Šína, ale i skladby Jaroslava Řídkého a samozřejmě Dvořáka, Smetany, Martinů a dalších.³³

Dopisy od Karla Hoffmeistera prozrazují, že Páleníčkovi pomáhal nejen s administrativními záležitostmi kolem studia, ale i s angažmá na koncertech, postupem kariéry a později s hledáním zaměstnání (Páleníček od roku 1939 působil po tři roky jako profesor na Pražské konzervatoři). V roce 1936 například doporučil Páleníčka, aby vystoupil na večeru na počest Jaromíra Boreckého, básníka, hudebního kritika a někdejšího ředitele dnešní Národní knihovny ČR.³⁴ Páleníček zde měl hrát doprovod k písním na Boreckého slova (některá zhudebněná K. Hoffmeisterem) a Barkarolu Vítězslava Nováka na Boreckého motto (op. 10, č. 3).³⁵

Páleníček se aktivně podílel na jubilejních koncertech k výročí svých učitelů – v roce 1941 vystoupil na koncertě skladeb Otakara Šína k jeho 60. narozeninám³⁶ a v roce 1948 na koncertě k poctě Karla Hoffmeistera.³⁷ Učiteli Vítězslavu Novákovi přednesl s Milošem Sádlem v premiéře jeho violoncellovou sonátu.³⁸

Dochované rukopisy dokládají, že Páleníček svým učitelům některé ze svých skladeb věnoval. Profesoru Hoffmeisterovi dedikoval svou Sonátu pro klavír, 1936 (59 R 6064/1), a profesoru Šínovi své Concertino per orchestra, 1945 (59 R 6141/1–2).³⁹

Z doby pražských studií se v pozůstalosti nacházejí skladby uvedené v Pokorově monografii, stěžejní pro toto období: Klavírní trio a Klavírní kvintet (59 R 6059, 59 R 6060), jež zazněly s Páleníčkem u klavíru na konzervatorních koncertech v roce 1932 a 1933, Preludium a Capriccio pro housle a klavír, 1935 (59 R 6061), provedené v rozhlase 11. 10. 1935 Alexandrem Plockem a Františkem Maxiánem, Sonáta pro klarinet a klavír, 1936 (59 R 6140 – v pozůstalosti dochována pouze část 1. věty), již provedl klarinetista Milan Kostohryz s autorem u klavíru v Ústřední knihovně (dnešní Městské knihovně v Praze) 31. 3. 1942 a Sonáta pro klavír, 1936 (59 R 6064), oceněná v soutěži Českého komorního spolku, provedená autorem v rozhlase 27. 1. 1937 a s mimořádným úspěchem také v Paříži.⁴⁰ S touto sonátou, dedikovanou, jak již zmíněno, Karlu Hoffmeisterovi, posléze Páleníček absolvoval na mistrovské škole konzervatoře v roce 1938.

Kromě těchto skladeb jsou v pozůstalosti uchovány četné další skladby v Pokorově monografii nezmíněné. Jde zejména o drobné skladby pro klavír, někdy pouze ve skicách a někdy také v časovém odstupu revidované (z let 1928–1930, viz 59 R 6131–2, 59 R 6106, 59 R 6116; Jarní dojmy, 1930, viz 59 R 6106; Ukolébavka umírajícímu dítěti, 1930, viz 59 R 6117; Vzpomínka, 1931, viz 59 R 6118; Horská fantazie, 1934, viz 59 R 6100). Výše zmíněné Sonátě pro klavír z roku 1936 předcházely dvě zřejmě nedokončené sonáty, dochované ve skicách (z let 1929 a 1932, viz 59 R 6120–1).

Z komorní tvorby se částečně dochovalo například Duo pro klarinet a fagot, 1930 (59 R 6105), z taneční hudby Waltz 1, Waltz 2 z 1934 (59 R 6104), náčrt písně Prosba temnoty, 1932 (59 R 6103), dokonce náčrty ke Koncertu pro violoncello, 1934 (59 R 6109) nebo část hlasu violoncella k Sonátě pro violoncello a klavír, 1934 (59 R 6128). Z doby studií pochází i první z kadencí ke koncertům jiných autorů, a sice kadence k Houslovému koncertu a moll Josefa Slavíka (1934, viz 59 R 6139) komponovaná pro Alexandra Plocka.

V době pařížských studií pracoval Josef Páleníček na Arii pro housle a klavír, 1937 (59 R 6101), již následně využil ve Suitě pro violoncello a klavír, 1938 (59 R 6065). Skicoval i nové Klavírní trio, 1937 (59 R 6122) nebo Klavírní koncert, 1938 (59 R 6065/17). Zřejmě bezprostředně po návratu do Prahy v roce 1938 začal pracovat na Malé suitě pro klarinet a klavír, 1938 (59 R 6071) pro Milana Kostohryze a Klavírním skicáři (s původním názvem „Podzimní zkiccář“), 1938 (59 R 6066), dedikovaném Rudolfu Firkušnému.

2.3 Vhled do Páleníčkovy kompoziční pracovny – Chorálové variace pro violoncello a klavír

Množství rukopisných materiálů k jednotlivým skladbám prozrazuje, jak dlouho a jak intenzivně se jimi autor zabýval. Zatímco některé skladby jsou v pozůstalosti reprezentovány jen jedním nebo dvěma autografními prameny (např. partiturou a/nebo skicou), jinými se Páleníček zabýval dlouho a opakovaně, zřejmě zejména v souvislosti s dalšími koncertními uvedeními.

Notové rukopisy zachycující Chorálové variace pro violoncello a klavír mohou poskytnout základní představu o charakteru dochovaného rukopisného materiálu pozůstalosti.

Jedná se o skladbu, jejíž kompoziční hodnoty i nástrojová virtuózní stylizace patří k nejlepším skladbám pro toto obsazení vůbec. A není bez zajímavosti, že v nich nalezneme společné rysy s Variacemi na slovenskou lidovou píseň Bohuslava Martinů, jež však vznikly až o 17 let později, v roce 1959.

Páleníček komponoval své Chorálové variace za druhé světové války v průběhu letních měsíců roku 1942 v reakci na tragickou událost⁴¹ a skladbu věnoval Miloši Sádlovi (1912–2003).⁴² Za téma k devíti variacím skladatel zvolil melodii protestantské písně „Ó hlavo plná trýzně“, jejíž nápěv pochází od Hanse Lea Hasslera. Poprvé byla publikována v Hasslerově sbírce „Lustgarten neuer deutscher Gesang“ roku 1601, a sice se světským textem „Mein Gmüth ist mir verwirret“.⁴³ Páleníček v době studií před odjezdem do Francie působil mj. jako varhaník v českobratrském chrámu na Smíchově a právě zde se mohl s písní setkat. Mohl ji ale znát i z četných varhanních zpracování nebo zpracování v Bachových Matoušových pašijích.

Chorálové variace měly premiéru velice brzy – již 25. září 1942 na koncertě Miloše Sádla ve Smetanově síni v Praze. Na klavír hrál Alfred Holeček. „Páleníčkovy variace na protestanstský chorál ze 17. století, komponované v letošním létě, zaujaly vtipnými obměnami zvukového kouzla, které vynalézavý mladý autor rozestřel kolem poutavé vážnosti bachovského thematu a kterými vyšel vstříc virtuosním zřetelům violončela i klavíru“.⁴⁴

Rukopisné materiály k Chorálovým variacím v pozůstalosti jsou velmi četné. Některé části rukopisů, často i jednotlivé listy, se v pozůstalosti vyskytovaly roztroušeně – na mnoha různých místech. Stalo se tak v důsledku mnohých přepracovávání skladby a vyřazování listů z rukopisů při revizích. V Národní knihovně byly utříděny do 19 jednotek (59 R 6070/1-19) a část zrušeného notového textu Variací se nachází u rukopisu s písní Na skle dveří (59 R 6068). Páleníček některé rukopisy opatřil poznámkou o době jejich dokončení, některé opatřil pouze rokem vzniku – přičemž ne vždy se tento údaj vztahoval k dotyčnému rukopisu, ale mnohdy pouze k roku, kdy Páleníček poprvé skladbu zapsal. Některé rukopisy dataci postrádají.

• Skici z let 1942, 1946, 1949, 1950

(59 R 6070/15, 16, 17, 18, 11, 8, 7)

• Skica či opis kadence rukou Miloše Sádla [1942?]

(59 R 6070/19)

• Čtyři autografní partitury z let 1942, 1946, 1949–1950, 1951, s pozdějšími revizemi,

(59 R 6070/14, 9, 5, 6)

• Autografní partitura čistopis [1946]

(59 R 6070/10)

• Autografní hlas violoncello [1952] s pozdějšími revizemi

(59 R 6070/4)

• Tři opisy hlasu violoncello rukou Miloše Sádla 1952 (59 R 6070/2),
1942, 1946 s pozdějšími revizemi

(59 R 6070/13, 12)

• Opis hlasu violoncello neznámého písaře s drobnými revizemi
(59 R 6070/3)

• Opis partitury a hlasu violoncello s autografní dedikací Miloši Sádlovi [1952–1955]

(59 R 6070/1)

Autorovu práci na Variacích lze rekonstruovat poměrně dobře, byť zdaleka ne všechny materiály jsou kompletní, a lze předpokládat, že existovaly i další, dodnes nedochované. První skici (59 R 6070/15) nesou datum 30. 7. 1942 a z téhož roku ještě pochází nedokončená čistopisná autografní partitura (59 R 6070/16), nová skica s novým uspořádáním variací (59 R 6070/18), další, tentokrát dokončená, čistopisná autografní partitura a opis partu z pera Miloše Sádla (59 R 6070/14, 13). Poslední dva uvedené rukopisy sloužily zřejmě jako notové materiály pro první uvedení. Do čistopisné partitury ale Páleníček později vnesl revize a návrhy nových řešení. V dalších letech tvořil nové skici, někdy pouze jako vložky do starších rukopisů, v nichž škrtal a vyřazoval některé listy, a také nové partitury, jež opět za čas revidoval. Z dat v materiálech můžeme vidět, že se Variacemi zabýval znovu minimálně v letech 1946, 1949, 1950, 1951, 1952. K podobě, jež je ve všech zásadních aspektech blízká definitivnímu tvaru, jak jej známe z tištěného vydání v roce 1973, se skladatel dopracoval právě zřejmě v roce 1952. Následně již došlo (vzhledem k předchozím úpravám) jen k marginálním stylistickým změnám. Materiály z pozůstalosti prozrazují, jak mnoho nápadů a cest skladatel před rokem 1952 vyzkoušel. Zejména dvě poslední variace se vyskytují v mnoha odlišných řešeních. Oproti původní podobě Variací v době premiéry se tedy výsledná skladba, vydaná tiskem v roce 1973, notně liší.

2.4 Hledání optimální podoby – související opusy

2.4.1 Aria – Violoncellová suita – Concertino da camera – Concertino pro orchestr s mužským sborem – Concertino per orchestra

Průzkum pozůstalosti ukázal, že v tvorbě Josefa Páleníčka zaujímá výjimečné postavení jeden opus, jenž nabýval mnoha podob a označení a jímž se skladatel zabýval téměř po celý svůj život. V pozůstalosti zahrnuje 26 knihovních jednotek.

Jeho prvním uceleným tvarem je Violoncellová suita (59 R 6065/1–18) pro violoncello a klavír z roku 1938, z doby pařížských studií. Její druhá pomalá věta je však přepracováním již starší Arie pro housle a klavír, 1937 (59 R 6101/1–2, 59 R 6061/5); figurovala někdy rovněž samostatně jako Andante pour Vclle e Pno, 1938 (59 R 6065/7). Samostatně zřejmě nejprve fungovala i první část suity jako Preludium in C pro čelo a klavír, 1938 (59 R 6065/4). Violoncellová suita měla původně pět vět, po revizích, zřejmě v roce 1942, ale zůstaly pouze čtyři věty – původní čtvrtou Páleníček vyškrtnul (viz revize v partituře 59 R 6065/1a).⁴⁵

Tyto čtyři věty suity Páleníček v roce 1943 přepracoval pro klavírní trio pod názvem Concertino da camera, 1943–1944 (sign. 59 R 6073/1–3,6). Další, nové zpracování druhé věty pro toto obsazení však vypracoval ještě o mnoho let později, v roce 1982, jako Largo z Concertina per orchestra (59 R 6099/1), a na nové úpravě první a čtvrté věty pracoval pod názvem Concertino per pianoforte, violoncello e pianoforte v roce 1988 (59 R 6073/4–5).

Doklad o tom, že byly zmíněné opusy přinášející různé podoby jednoho hudebního základu – od Arie přes Violoncellovou suitu po Concertino da camera – provedeny, nebyl dosud dohledán, a otázka po provedení těchto skladeb tedy zatím nemůže být jednoznačně zodpovězena. Některé vpisy ale spíše podporují domněnku, že provedeny byly.⁴⁶

Doložená provedení máme u další z tváří, kterou Páleníček této hudbě vtiskl. V roce 1945 hudební materiál violoncellové suity, jejích čtyř vět, přepracoval a instrumentoval pro orchestr s obligátním klavírem jako Concertino pro orchestr s účastí mužského sboru (sign. 59 R 6141/1–2). Premiéra se odehrála 30. září 1948 s Českou filharmonií pod taktovkou Václava Neumanna a Českým pěveckým sborem se sbormistrem Janem Kühnem na prvním lidovém koncertě v pražském Rudolfinu, tehdy Domě umělců⁴⁷ (z této doby pochází opis partitury sign. 59 A 6141/2 a opis partitury a provozovací materiály v ČHF č. 24). Autografní partitura z roku 1945 (sign. 59 A 6141/1) prozrazuje, že skladba byla původně instrumentována se dvěma klavíry v orchestru, a ne s jedním jako posléze, a že skladatel uvažoval i o zapojení ženského sboru ve druhé větě. Zřejmě v roce 1974, v souvislosti s provedením pod taktovkou Jiřího Kouta, došlo k vypuštění mužského sboru i dalším drobným úpravám.⁴⁸ V roce 1978 dílo vyšlo již jako instrumentální skladba bez vokální složky pod názvem Concertino pro orchestr.

To, že se jedná o jeden několikrát přepracovávaný opus, je nový poznatek, revidující nejednoznačná a zavádějící sdělení v monografii Miloše Pokory. Zde ve výčtu skladeb figuruje „klavírní concertino“ a „violoncellová suita s orchestrem“ (?) jako dvě odlišné skladby (viz Pokora, s. 55); nebo „Suita pro violoncello a klavír (1938), v roce 1945 přepracovaná na Concerto pro orchestr a mužský sbor“ a následně „Concertino pro orchestr s obligátním klavírem“ rovněž jako nezávislé opusy (viz Pokora, s. 59). I v závěru knihy, v chronologickém přehledu Páleníčkovy tvorby, jsou uvedena dvě nezávislá díla, z nichž jedno bylo přepracováno, a sice jako „Concertino pro orchestr (s obligátním klavírem) (1937 – instrumentace 1945)“, „Suita pro violoncello a klavír (1938)“ a „Concerto pro orchestr a mužský sbor (1945 – přepracovaná violoncellová suita z roku 1938)“ (Pokora, s. 85).

Přepracování starší skladby pro jiné nástroje pod novým názvem Páleníček započal i v případě svých Triových sonát pro hoboj, mezzosoprán a klavír (harfu) z roku 1965 (59 R 6083/1, ČHF č. 025), a sice v roce 1971 pod názvem České madrigaly pro ženské hlasy a dvě harfy (ossia pro flétnu, hoboj a dvě harfy). V pozůstalosti se nachází jen nedokončená partitura této verze (59 R 6083/4).

2.4.2 Zpěvy staré Číny – Poema o člověku

Zvláštní místo v Páleníčkově tvorbě zaujímají také jeho písně na texty sbírky Zpěvy staré Číny, autorů Li Po, Tu Fu, Li Tuan, z Knihy písní nebo lidových písní, jež v českém jazyce přebásnil Bohumil Mathesius. K těmto textům a jejich zpracování se Páleníček obracel opakovaně v rozmezí let 1944–1985 a snad i později, roku 1989.

Pozůstalost obsahuje materiály ke Zpěvům staré Číny zpracované ve 20 knihovních jednotkách a je z nich patrné, že se skladatel zabýval zhudebněním celkem 10 textů: Perly a růže, Když čekala jsem, Volavka stříbřitá, Na mne-li myslíš, Tři kumpáni, Zab kohouta, Verbíř ze Šihao, Tajná láska, Klaním se mladému měsíci a Dumy tiché noci. Jedná se o skici, pracovní i čistopisné autografní partitury, opisy i xeroxové kopie s autografními vpisy.

Písně se v rukopisech vyskytují jak samostatně, tak v cyklech po čtyřech (v některých verzích po třech – viz: 59 R 6074/7–8). Cykly pro ženský a pro mužský hlas s klavírem obsahovaly většinu nebo všechny písně odlišné. Pro ženský hlas to byly nejčastěji Perly a růže, Když čekala jsem, Volavka stříbřitá a Na mne-li myslíš (59 R 6074/5). Tento cyklus je v pozůstalosti uložen i v podobě dvou xeroxových kopií opisu pořízeného pro Český hudební fond, s dodatečnými vpisy a opravami skladatele – snad z roku 1989, a navíc i vpisy a vysvětlivkami jeho syna Zdeňka, který v 80. letech minulého století cyklus interpretoval a nahrál spolu s mezzosopranistkou Olgou Černou (59 R 6074/2-3).

V jiných rukopisech pozůstalosti je v cyklu pro ženský hlas a klavír zařazena místo písně Volavka stříbřitá píseň Tajná láska (59 R 6074/6, ČHF č. 507). Písně pro ženský hlas, jak samostatné, tak v cyklu, většinou neobsahují bližší určení, pro jaký ženský hlas jsou napsány, a vyskytují se ve více pozměněných podobách a někdy i tóninách. Soprán je předepsán pouze v cyklu obsahujícím píseň Tajná láska (59 R 6074/6); alt byl předepsán v úpravě tohoto cyklu pro ženský hlas a Pražské marimbové trio z roku 1985 (59 R 6074/1). I zde se ale vyskytuje tón g2 ve zpěvním partu a i tato úprava tak spadá jako ostatní spíše do polohy mezzosopránové.

Cyklus pro mužský hlas a klavír tvoří stabilně ve všech rukopisech pozůstalosti i v Českém hudebním fondu písně Tři kumpáni, Zab kohouta, Volavka Stříbřitá a Verbíř ze Šihao (59 R 6074/9, 11–12, ČHF č. 4205) a je určen pro baryton. Premiéru měl v listopadu roku 1957, kdy ho v ostravském rozhlase zpíval Čeněk Mlčák s klavírním doprovodem Petra Doubravského.⁴⁹ Společnou písní, vyskytující se jak v jednom z cyklů pro ženský, tak v cyklu pro mužský hlas, je Volavka stříbřitá.

V pozůstalosti nalezneme i některé písně z cyklu pro mužský hlas v podobě pro hlas ženský (Zab kohouta – 59 R 6074/13; Tři kumpáni – 59 R 6074/14), zřejmě z konce 40. let 20. století, tedy raného období. Nutno podotknout, že ve skicách z let 1944–1947 (59 R 6074/16) velmi často figuruje jiný zpěvní hlas, než se posléze v příslušné písni ustálil buď pro ženský, nebo pro mužský hlas.

Mimořádné postavení mezi Páleníčkovými písněmi na Mathesiova přebásnění má píseň Verbíř ze Šihao (59 R 6074/10). Ta byla skicována již v roce 1944 a než se v roce 1952 včlenila do výše zmíněného cyklu pro baryton a klavír, je dochována samostatně ve verzi pro bas (59 R 6074/10).

Tato píseň jako jediná je již z roku 1944 dochována ve verzi pro baryton a mužský sbor (59 R 6074/18) a skica z roku 1951 nese instrumentační poznámky pro nástroje orchestru.

Jsou to zárodky budoucí Páleníčkovy velké oratorní skladby nesoucí titul Poema o člověku. Lidová kantáta pro sóla, smíšený, dětský a lidový sbor a orchestr v šesti obrazech: 1. Narodil se člověk, 2. Ecce homo, 3. Domini canes, 4. Mater Dolorosa, 5. Jitřenka, 6. Člověk, to zní hrdě. Kantáta na texty Sergeje Jesenina, jež měla premiéru ve Smetanově síni v Praze 26. ledna 1966, kdy orchestr FOK řídil Jindřich Rohan, spoluúčinkovali Český pěvecký sbor, pěvecký soubor Lúčnica, Kühnův dětský sbor, sólisté Ivana Mixová, Karel Berman, Alžběta Kubánková a Jiří Reinberger na varhany.⁵⁰

Píseň Verbíř ze Šihao tvoří jádro čtvrté části Poemy – Mater dolorosa. A je tedy ještě spolu s náčrtem Inonia (59 R 6082/14) z 2. srpna 1944, jenž našel svou definitivní tvář v šestém obraze Poemy, nejstaršími skicami této skladby.

2.5 Skladby závěrečné tvůrčí etapy

Soupis Páleníčkových skladeb v monografii od Miloše Pokory končí rokem 1981, a sice dvěma symfonickými obrazy na námět K. J. Erbena s názvy: Lilie a Poklady. Autor textu jejich názvy bezpochyby uvedl podle sdělení skladatele, ale jednalo se o díla, jež teprve posléze, v letech 1982–1983 nabývala definitivního tvaru jako části celovečerního opusu nesoucího název Kytice, balet o třech obrazech pojmenovaných Poklad, Lilie a Zlatý kolovrat. Balet měl premiéru 5. dubna 1984 v Národním divadle, v jehož stoletém výročí vzniku byl slavnostně proveden. V Národní knihovně ČR jsou uloženy skici a autografní partitury i klavírní výtah částí Lilie a Zlatý kolovrat (59 R 6098, 59 R 6107). Rukopisné materiály k části Poklad se v pozůstalosti nenacházejí.⁵¹

Z roku 1983 pocházejí dva nové opusy: Quetzalcoatl. Symfonické dialogi pro soli a orchestr ve čtyřech částech 1. Prolog, 2. Strom života, 3. Slavnost ohně, 4. Návrat opeřeného hada, inspirován aztéckou bájí (59 R 6113, 59 R 6154) a Osudová, melodramatický triptych na texty Ivana Skály s částmi Domov, Noc na Montparnassu a Rozhovor o obyčejných věcech (59 R 6153, 59 R 6108). Jsou uloženy v pozůstalosti ve skice i autografu definitivního znění.

Pro sólový saxofon, housle, violoncello a klavír zkomponoval Josef Páleníček roku 1985 Nocturno, dochované v autografní partituře (59 R 6112), a v následujících letech po vzoru svého opusu Tre Concertini per clarinetto e piano z roku 1977 složil roku 1987 Tre concertini per fagotto e pianoforte in memoriam profesora Karla Pivoňky (skica a partitura 59 R 6111/1–2) a v roce 1988 dokončil roku 1986 započaté Tre concertini per trombe e pianoforte (59 R 6110/1–3).

I během posledního desetiletí svého života se vracel ke svým dřívějším skladbám, např. k již zmíněným přepracováním původní Violoncellové suity nebo Zpěvům staré Číny, ale také k prvnímu Klavírnímu koncertu nebo Violoncellovému koncertu. Někdy došel k nové podobě, mnohdy ale s výsledky svých snah o vylepšení nebyl spokojen. To byl případ Saxofonového koncertu, který měl premiéru již v roce 1955, kdy si při hledání nového závěru třetí věty na skicu z roku 1988 poznačil „Další marný! Závěr III. věty sax. koncertu (11. II. 88 – Fr. Lázně) definitivně rozhod k návratu k původ originálu!“ (viz 59 R 6077/4).

V roce 1989 v závěru svého vzpomínkového cyklu publikovaného v časopisu Květy zmínil nesplněný skladatelský záměr – Máchův Máj.⁵² Protože pozůstalost neobsahuje žádné náčrty, skici, natož autografní partituru, jež by příslušnost k takovému dílu naznačovaly, je pravděpodobné, že tento kompoziční záměr již zůstal nenaplněn.

2.6 Poznámky v notových rukopisech

Ve všech typech rukopisů Páleníčkových skladeb v pozůstalosti se vyskytují četné vpisy. Ve skicách, pracovních autografech nebo například v revidovaných opisech jsou z ruky skladatele. Zejména v provozovacích materiálech – opisech partitur a hlasech – pocházejí poznámky i od těch, kdo je opisovali anebo kdo je používali.

Na autorské poznámky dokumentující Páleníčkův velmi sebekritický postoj při komponování jsme narazili již v předchozí kapitole – tyto poznámky bývají často velmi expresivní⁵³ a dokreslují skladatelovo vážné zaujetí pro kompozici. Dobu vzniku odhalují ve větší části rukopisů záznamy dat často uváděných v různých stadiích skladebného procesu. Poznámky udávající místo nebo právě prožitý silný inspirativní vjem⁵⁴ ještě blíže přibližují okolnosti vzniku některých skladeb. Některé rukopisy obsahují autorovo věnování nebo záznamy o prvních provedeních.

V rukopisech pozůstalosti se setkáváme s řadou jmen osobností v nejrůznějších rolích, často současně. Mezi iniciátory, konzultanty nebo dedikanty skladeb se objevují jména zejména z řad virtuózů na hudební nástroj nebo jiných interpretů, přátelé a rodina, Páleníčkovi učitelé, skladatelé kolegové, ale také výtvarní umělci, jejichž dílo skladatele v mnohém inspirovalo. V rukopisech dále figurují jména autorů textů a konečně i tvůrců opisů.

Koncertní umělci	klarinetista Milan Kostohryz, saxophonista Karel Krautgartner, klavírista Rudolf Firkušný, flétnista Oldřich Slavíček, violoncellisté Miloš Sádlo, Bohuš Heran, houslista Pravoslav Kohout, kontrabasista František Hertl, fagotista Karel Pivoňka, soubor Sonatori de Praga, klavírista J. Hlavsa
Rodina a přátelé	Hana Mynářová, Míla Poslední, manželka Liběna, Jeroným Colloredo Mansfeld, Lubomír Kostecký, synové klavírista Zdeněk a violoncellista Jan
Učitelé	Karel Hoffmeister, Vítězslav Novák
Skladatelé	Ivan Řezáč

Autoři textů, inspirující spisovatelé

Bohumil Mathesius, Konstantin Biebl, Klement Gottwald,

Ivan Skála, Josef Kainar, Vladimír Šefl, Sergej A. Jesenin, Ilja Erenburg, Pablo Neruda

Inspirující výtvarní umělci

František Jiroudek, Ota Janeček, Alois Fišárek, Rembrandt van Rijn, Mathias Grünewald

Písaři opisů

Páleníčkových skadeb

Miloš Sádlo, Ema Šimandlová, Karel Unterstab, Milan

Šlechta, Bohuš Heran

Tab. 4 Jména osobností (dedikantů, iniciátorů skladeb apod.) v rukopisech pozůstalosti – výběr

Z lokačních údajů uvedených v rukopisech převažují ty, v nichž Josef Páleníček uvádí, kde na skladbě pracoval. Nejčastěji to byla Praha a Lučany v Jizerských horách, ale také Paříž, Zbiroh, Nový Světlov v Bojkovicích, Opočno, Nové Město v Krušných horách, loď Aksu, Jevany, Perštejn nad Ohří, Svatý kopeček u Olomouce, Remetské Hámre, Dobříš, Brno, Suchumi, Mariánské Lázně nebo Kišiněv.

Jako místa prvních provedení jsou uvedena například města Praha, Brno nebo Lipsko. Provedení druhého klavírního koncertu s autorem u klavíru právě v Lipsku komentuje přípisem dirigent Franz Konwitschny: „Das Werk ist sehr gut! (der Pianist war es auch!) Uraufführung im Gewandhaus am 24. 9. 1953. Franz Konwitschny“ (opis partitury 59 R 6075/7). Přípisy týkající se provedení jsou však v pozůstalosti spíše výjimkou.

2.7 Listy (dopisy) vložené v notových rukopisech a jiné doprovodné materiály

Z deseti listů, jež pozůstalost obsahuje, je pět z nich oficiální korespondencí provázející vrácení notových materiálů, jež Josef Páleníček vypůjčil pro pořízení opisů v Českém hudebním fondu (59 R 6147, 59 R 6155/1, 59 R 6110/1), pro přípravu tištěného vydání v Pantonu (59 R 6088/4) nebo pro rozhlasové nahrávání (59 R 6074/7).

Jiné dva z dopisů dokládají skutečnost, že Páleníček své skladby konzultoval s předními interprety v oboru. Sbormistr Pěveckého sdružení moravských učitelů Jan Šoupal pravděpodobně kolem roku 1958 Páleníčkovi zaslal své podněty ke kompozici Zaváté stopy.

Tři mužské sbory na texty Konstantina Biebla (59 R 6149). Flétnista Oldřich Slavíček zase skladatele upozorňoval na některá místa vytištěného flétnového partu Koncertu pro flétnu a orchestr a prosil o jejich přezkoumání (59 R 6077/2). 12. prosince 1957 následně tento koncert přednesl v premiéře se Státní filharmonií Brno pod taktovkou Martina Turnovského.

Další listy se týkají recepce skladeb. Violoncellista Bohuš Heran 19. září 1967 informoval zřejmě nakladatelství Panton o tom, že druhou skladbu z Páleníčkovy sbírky Ze zápisníku malého chlapce zařadil do repertoáru soutěže mladých violoncellistů Kocianova Ústí a prosil o urychlené vydání této sbírky (59 R 6088/2). 5. března 1975 Milan Slavický děkuje za zapůjčený notový materiál a informuje o sestřihu nahrávky třetího klavírního koncertu s Irenou Černou a Pražským komorním orchestrem pod taktovkou Jiřího Kouta s tím, že nahrávka je velmi zdařilá a autor s ní bude jistě plně spokojen (59 R 6142/1).

Z dalších nenotových materiálů je v pozůstalosti dochována rukopisná rozvaha pro kompozici Ambra (59 R 6135/2), již však skladatel zřejmě nevypracoval ani v hudební skice, a textové předlohy a soupisy korektur ke kantátě Poema o člověku (59 R 6082/10–14).

2.8 Skladby jiných autorů v pozůstalosti

Páleníčkova rukopisná notová pozůstalost obsahuje primárně rukopisy jeho vlastních kompozic. Patří k nim i tři dosud nezmíněné kadence k sólovým koncertům jiných autorů, a sice ke Klavírnímu koncertu č. 4, G dur Ludwiga van Beethovena (z roku 1939, 59 R 6114/1–4), Klavírnímu koncertu D dur Jana Nepomuka Kaňky (z roku 1940, skica, 59 R 6124) a k Houslovému koncertu a moll Josefa Slavíka (z roku 1934, 59 R 6139), zkomponovaná pro kolegu z tria, přítele Alexandra Plocka.

V pozůstalosti se však nachází i pět klavírních skladeb jiných autorů. Páleníček skladby bezpochyby obdržel díky svému zájmu o soudobou českou produkci. Věnování některých autorů, uvedená v rukopisech, prozrazují, že Páleníček, coby uznávaná autorita, dostal skladby k nahlédnutí a k vyjádření se k nim.

O něco mladší skladatel Ilja Hurník (1922–2013) Páleníčkovi zaslal svou Danza barbara s průvodním lístkem: „Vážený příteli, za předpokladu, že jste nezměnil stanovisko k mému Barbaru, si Vám je znovu dovoluji předložit. Je to trochu předělané, zhuštěné. Na shledanou, Hurník.“ Tato Hurníkova skladba není zatím v soupisech Hurníkova díla evidována a není v jiných exemplářích nikde jinde doložena.

Dirigent Rafael Kubelík (1914–1994), Páleníčkův vrstevník, spolužák a přítel, pod jehož taktovkou Páleníček hrál 11. ledna 1939 Beethovenův čtvrtý klavírní koncert nebo 30. ledna 1942 v premiéře svůj první klavírní koncert, Páleníčkovi zaslal svou Sonatinu in C z roku 1945 s těmito vtipnými slovy: „Milý Jožo, potěš Tě Pánbůh, a až to shledáš příliš blbé, tak s tím zatop! Tvůj R. skladatel a skladník vícera podobných C-durů a es-mollů!“

Jak Kubelíkova skladba Sonatina, tak i další klavírní skladba – Sonata, op. 23 od Maxe Broda, jsou evidovány v soupisech skladeb těchto autorů.⁵⁵ Tiskem nebyly vydány. Nové rukopisy z Páleníčkovy pozůstalosti jsou tedy dosud neznámými exempláři pramenné hodnoty.

Zbývající dvě díla jiných autorů v pozůstalosti jsou z tištěných vydání známá – jsou to Sonatina Štěpána Luckého (Hudební matice Umělecké besedy, 1947) a Sonáta Oldřicha Františka Korteho (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, Editio Supraphon 1998). Tabulka 5 podává základní přehled všech rukopisů jiných autorů, jež Páleníčkova pozůstalost obsahuje, i se stručným popisem a signaturou Národní knihovny ČR.

Ilja Hurník: Danza barbara	Nedatovaný rukopis (opis?) s vloženým průvodním autografním lístkem	59 R 6159
Štěpán Lucký: Klavírní sonatina, op. 8	Rozmnožený rukopis (opis) s autografním přípisem – věnováním z 28. srpna 1946	59 R 6160
Oldřich František Korte: Sonata pro klavír	Rukopis (autograf? / opis s autografními vpisy?), uvedena datace: XI. 51 – I. 53	59 R 6161
Rafael Kubelík: Sonatina in C pro klavír	Rukopis (autograf? / opis s autografními vpisy?) s autografním věnováním, datován červen 1945	59 R 6162
Max Brod Brod: Sonata „in memoriam“, op. 23	Nedatovaný rukopis (autograf? / opis?)	59 R 6163

Tab. 5 Rukopisy skladeb jiných autorů v rukopisné notové pozůstalosti Josefa Páleníčka

3 Závěr

Pozůstalost Josefa Páleníčka představuje cenný pramenný komplex. Je největším souborem notových pramenů Páleníčkových skladeb a v kontextu ostatních notových materiálů jeho skladeb uložených zejména v Českém hudebním fondu a Dilii (viz kap. 3), roztroušeně v Archivu Národního divadla (viz pozn. 51), Českém muzeu hudby⁵⁶ nebo České filharmonii⁵⁷, je ústředním pramenným zdrojem pro zkoumání jeho díla.⁵⁸ V první řadě poskytuje možnost doplnit a revidovat existující informace o Páleníčkově kompoziční tvorbě vůbec – tedy správně datovat známé skladby a doplnit soubor tvorby o položky nové a nedokončené. Rukopisné materiály pozůstalosti dále přímo vybízejí ke zkoumání konkrétních kompozičních postupů i kompoziční metody jejich autora jako celku. Jejich průzkum přinese rovněž nové poznatky ohledně recepce Páleníčkovy tvorby, sociálních kontaktů mezi umělci a obohatí poznání hudební kultury velké části 20. století vůbec. Dochované materiály ze studia hudby mohou sloužit ke zkoumání pedagogického přínosu a metod Otakara Šína a Vítězslava Nováka.

Zřejmě díky tomu, že měl Páleníček na komponování vzhledem ke svým ostatním povoláním málo času, ale vnímal je jako činnost zásadního významu, snažil se, jak prozrazuje obsah pozůstalosti, uchovat všechny své kompozice i ve skicách a zavržených verzích. Nepřistupoval tedy zpětně ke svým rukopisům jako někteří velcí skladatelé – např. Páleníčkův učitel Vítězslav Novák nebo Novákův učitel Antonín Dvořák –, kteří své rané kompozice, s nimiž nebyli spokojeni, zničili. Přesto je však zřejmé, že ne vše se z Páleníčkových pracovních rukopisů dochovalo. Lze rovněž předpokládat, vzhledem ke kontaktům s interprety, na jejichž přání a pro jejichž koncertní potřebu komponoval, že některé notové materiály jsou roztroušeny v soukromých rukou.

Notová pozůstalost v hudebním oddělení Národní knihovny ČR je zpracována a lze ji interně procházet v online katalogu Národní knihovny ČR. V blízké době se počítá s otevřením možnosti vyhledávání a objednávání ke studiu pro veřejnost a rovněž se zveřejněním soupisu Páleníčkových skladeb s podrobnějšími informacemi o všech známých pramenech a tištěných vydáních na nově vznikajících webových stránkách hudebního oddělení Národní knihovny.

Obr. 1 Cvičení z harmonie ze studia u Otakara Šína, [1926] (Národní knihovna ČR, 59 R 6145)

Obr. 2 Chorálové variace, ukázka z autografní partitury z roku 1942 s pozdějšími revizemi (Národní knihovna ČR, 59 R 6070/14)

Obr. 3 Autografní dedikace Josefa Páleníčka Miloši Sádlovi z roku 1955, opis partitury Chorálových variací (Národní knihovna ČR, 6070/1a)

Obr. 4 Zpěvy staré Číny. Čtyři písně pro soprán, autografní čistopis, 1950 (Národní knihovna ČR, 59 R 6074/6)

Poznámky

1 Životu a dílu Josefa Páleníčka je věnována jedna samostatná knižní monografie: POKORA, Miloš. Josef Páleníček. Praha 1982 (dále POKORA). Obsahuje řadu důležitých fakt z Páleníčkova života a k jeho činnostem, vzpomínky klavíristů kolegy Františka Raucha a žáka Emila Leichnera, kolegy z Českého tria violoncellisty Miloše Sádla, dále soupis kompozičního díla a reprodukce fotografií. Monografie vznikla před završením Páleníčkova života, a tak nepokrývá celý Páleníčkův život a tvorbu. Základní informace o Josefu Páleníčkovi a jeho odkazu najdeme např. In: Československý hudební slovník osob a institucí, sv. 2, Praha, 1965, s. 246 (autoři Bohumír Štědroň a Ivan Poledňák), v Grove Music Online (Alena Němcová), nebo na webových stránkách Hudebního informačního střediska. Páleníčkovu bohatou činnost, zejména interpretační, reflektovala v průběhu jeho života řada drobných článků, kritik nebo textů k Páleníčkovým výročím například v Hudebních rozhledech. Publikovány byly i četné rozhovory s ním a vzpomínky, často v různě pozměněných podobách. Personální bibliografii J. Páleníčka zpracovala v roce 2014 Jana Bednářová ze Severočeské vědecké knihovny Ústí nad Labem (dostupná na webových stránkách knihovny online). Český rozhlas a Česká televize uchovávají vedle nahrávek hudby řadu pořadů, v nichž Páleníček hovoří.

2 Olomouc, sál YMCA, 24. března 1926. Viz Československý deník, orgán Československé živnostensko-obchodnické strany středostavovské. 1926, č. 72 (26. 3.), s. 3, „Divadlo a umění. Z olomouckých koncertů“.

3 Viz např. Lidové noviny. Roč. 47, č. 22 (13. 1. 1939), s. 7, autor: B. V.

4 Viz např. Lidové noviny. Roč. 51, č. 102 (14. 4. 1943), s. 4, autor: -stál; rovněž vzpomínky J. Páleníčka v pořadu Československého rozhlasu s Jaromírem Křížem z 28. 4. 1969 (soukromý zvukový archiv potomků J. Páleníčka).

5 Viz např. Lidové noviny. 1941, č. 632 (11. 12.), s. 3, „Pronikavý úspěch mladého českého klavíristy“, autor: stál.

6 Viz např. kritiku provedení Beethovenových opusů 13, 106 a 111 provedených na koncertě 27. 2. 1970 z pera Ivana Vojtěcha, Hudební rozhledy. 1970, 23(4), 146.

7 Viz POKORA, s. 24–35.

8 Páleníčka, jako pedagoga při výuce, zachycuje pozoruhodný snímek Československé televize: Koncert. Johannes Brahms: Klavírní koncert č. 2, B dur op. 83. Hraje Richard Kratzmann pod vedením pedagogů Akademie muzických umění v Praze prof. Josefa Páleníčka a prof. Františka Raucha, natočený v roce 1970. Páleníčkův důraz na opravdovost, hloubku prožitku a velký výrazový účin při klavírní hře velmi poutavě ve své vzpomínce na jeho pedagogické působení vylíčila cembalistka Zuzana Růžičková, byť sama nebyla jeho žákyní a její přítomnost na hodině jiného studenta byla náhodou. Viz RŮŽIČKOVÁ, Zuzana a Marie KULIJEVYČOVÁ. Královna cembala: životní osudy Zuzany Růžičkové a její vzpomínky na osobnosti hudebního světa. Praha 2005, s. 43. Viz také kapitola Pedagog a žák: Emil Leichner. In: POKORA, s. 77–79.

9 Viz Český hudební slovník osob a institucí [online], heslo Svaz českých skladatelů a koncertních umělců (autor Petar Zapletal) a literatura zde obsažená, [25. 10. 2021]. Dostupné z: https://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&task=record.record_detail&id=1003551.

10 Viz MAÝROVÁ, Kateřina. Bohuslav Martinů & Josef Páleníček. An Artistic Alliance. In: Martinů Revue, č. 1 (january–april 2017), s. 6–7. Česky: Bohuslav Martinů & Josef Páleníček. O uměleckém přátelství dvou hudebníků. In: Zprávy Společnosti Bohuslava Martinů, č. 39, říjen 2017, s. 45–49.

11 Páleníček také pořídil jednu z posledních známých fotografií Martinů (viz databázi fotografií v Institutu Bohuslava Martinů, reprodukovanou In: MARTINŮ, Charlotte. Můj život s Bohuslavem Martinů, Praha, 2003, s. 199, 200).

12 Viz zejména KAPUSTA, Jan. Neuvěřitelná kauza Martinů: pravdivá zpráva o tom, jak se stalo, že 17. srpna 1979 byly ostatky hudebního skladatele Bohuslava Martinů převezeny z dalekého Švýcarska do rodné Poličky, v Řevnicích, 2014, s. 19nn.

13 S Josefem Páleníčkem o tvůrčí práci. Rozmlouval Jaromír Kříž. Hudební rozhledy. 1969, č. 19, s. 579.

14 Hudba je nekonečné hledání. [Rozhovor] připravila Jaroslava Kopecká. Květy. 1984, č. 29 (19. 7.). Za hru vlastní Klavírní sonáty, za niž v Praze dostal onu cenu Českého spolku pro komorní hudbu, se mu dostalo uznání i během jeho pařížského studijního pobytu v letech 1936–1938 od samotného Alfréda Cortota: „Páleníčku, vy jste nejen výborný skladatel, ale i vynikající pianista“. Citováno podle: POKORA, s. 16.

15 VOKURKA, Zdeněk. Život věnovaný hudbě. K sedmdesátinám národního umělce Josefa Páleníčka. Rudé právo. 19. 7. 1984, s. 5, rubrika „Kultura“.

16 KOZOHORSKÝ, Richard. Partitura dialogu s klavírním virtuosem a hudebním skladatelem národním umělcem profesorem Josefem Páleníčkem. Květy. 1982, č. 47 (25. 11.), s. 43.

17 PÁLENÍČEK, Josef. Komponování a práce pedagoga, připravila Olga Kebertová. Květy. 1989, č. 33 (10. 8.), s. 39, rubrika „Cesty životem“.

18 Taneček Popelky. In: VOZAR, Martin ed. Klavírní mozaika. 1. díl, Skladby českých autorů. Nový Jičín 2020; O Palečkovi. In: VOZAR, Martin, ed. Klavírní mozaika. 2. díl, Skladby českých autorů. Nový Jičín 2020.

19 Na titulních stranách skladeb vydaných v odstupu času figuruje doba vzniku v názvové části edice – viz první sloupec tabulky 1, str. 35. Rok vydání je uveden ve druhém sloupci.

20 Viz např. ŠTĚDROŇ Bohumír: heslo Český hudební fond, Československý hudební slovník osob a institucí, sv. 1, s. 216–217.

21 Z majetku Syndikátu českých skladatelů pochází např. partitura: Klavírní koncert in C v klasickém slohu, panu hraběti H. Colloredo Mansfeldovi na Zbirohu (viz tabulka 2), jež je však nyní uložena v Hudebním informačním středisku (sign. Pal 4 b). Zde se nachází také několik tištěných vydání Páleníčkových skladeb nebo kopií z ČHF. Katalog je dostupný online: https://www.musicbase.cz/vyhledavani/ (2. 12. 2021).

22 Katalog je dostupný online: https://noty.hudebnifond.cz/cz/index.html (2. 12. 2021). Při návštěvách autorky v létě 2021 v archivu Českého rozhlasu, kde je archiv ČHF uložen, nebyly dohledatelné tři skladby: Masky. Dvě skladby pro saxofon a klavír (ČHF č. 6053, ČHF č. 019), Quetzal Coatl. Symfonické dialogy pro sóla a orchestr (ČHF č. 8761) a Tre concertini per trombe e pianoforte (ČHF č. 07508-11, ČHF č. 09009). V archivu ČHF jsou nadto uloženy i některé tištěné materiály uvedené v tab. 1. Můj srdečný dík za přípravu a možnost studia Páleníčkových skladeb v ČHF patří panu Tomáši Čechalovi.

23 DILIA č. 1697/1983. Za informace děkuji panu Zdeňku Harvánkovi.

24 Trvalou součástí jejich repertoáru jsou Páleníčkovy Chorálové variace. Jitka Čechová nahrála Páleníčkovaconcertantní díla s klavírem (Klavírní koncerty 1–3, Concertino) se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu ke 100. výročí narození jejich autora (2014).

25 V pozůstalosti nejsou uchovány rukopisy ke skladbám In modo antico. Suita pro cello a kytaru (viz ČHF č. 03301) a klavírní Romance (vydaná tiskem v albu Skladatelé dětem, Praha 1958).

26 Páleníček se narodil roku 1914 v bosenském Travniku, kam se rodina na čas přestěhovala kvůli zaměstnání otce, povoláním geometra.

27 Matějovský byl českého původu, byl absolventem Pražské konzervatoře. K jeho působení viz Hadžić, Fatima: The Musical Migration: Czech Musicians in Sarajevo. In: Musical migrations: crossroads of European musical diversity, Ljubljana 2017, s. 257–275.

28 Svoboda studoval v Brně u Leoše Janáčka a potom působil v Praze, Velkém Meziříčí, v Haliči a v Olomouci. Viz KUBÍČEK, Leopold. Jaroslav Svoboda. Životopisný nástin […]. Česká hudba, č. 6 (březen 1910), s. 41–43.

29 Páleníčkovo studium v Paříži v letech 1936–1938 viz zejména POKORA, s. 13–19; dále např. PÁLENÍČEK, Josef: Čas nástupu a pařížská léta, připravila Olga Kebertová. Květy. 1989, č. 30 (20. 7.), s. 39, rubrika „Cesty životem“.

30 „Moje první komposice z roku 1922“ – přípis v autografu, 59 R 6143/1. Dochováno pouze ve skice.

31 Dopis J. Svoboda → otec J. Páleníčka, 13. 4. 1926, rodinný archiv Zdeňka Páleníčka.

32 Dopis, 27. 10. 1936, rodinný archiv Zdeňka Páleníčka. Provedení klavírního koncertu J. Svobody s autorem u klavíru a Českou filharmonií viz VESELÝ, Richard. Dějiny České filharmonie. Praha 1935, s. 182.

33 Viz např. Lidové noviny. Roč. 46, č. 161 (30. 3. 1938), s. 7, autor: vo.

34 Jaromír Borecký byl ředitelem dnešní Národní knihovny ČR v letech 1920–1930, tedy v době, kdy v knihovně Ladislav Vycpálek zahájil činnost samostatného hudebního oddělení.

35 Dopis K. Hoffmeister → J. Páleníček, 22. 4. 1936, rodinný archiv Zdeňka Páleníčka.

36 Viz např. Lidové noviny. Roč. 49, č. 476 (18. 9. 1941), s. 3, autor: -stál.

37 Dopis K. Hoffmeister → J. Páleníček, 29. 9. 1948, rodinný archiv Zdeňka Páleníčka; rovněž viz Lidové noviny. Roč. 56, č. 228 (29. 9. 1948), s. 3, autor: stál.

38 27. 2. 1942, Brno stadion. Viz SCHNIERER Miloš. Vítězslav Novák. Tematický a bibliografický katalog. Praha 1999, s. 380 a SMOLKA, Jaroslav. Miloš Sádlo: rozhovory s českým violoncellistou. Praha 1983, s. 35.

39 Dedikace je uvedena v partituře ČHF č. 24.

40 Viz POKORA, s. 10, 15, 85. Jedná se o rukopisy: 59 R 6059, 59 R 6060, 59 R 6061, 59 R 6140 (ze Sonáty pro klarinet a klavír v pozůstalosti dochována pouze část 1. věty), 59 R 6064.

41 „Pod úderem zprávy o umučení prof. Krejčího, významného organizátora hudebního života z Velkého Meziříčí, jsem v roce 1942 napsal Chorálové variace pro violoncello a klavír na téma ze 17. století.“

PÁLENÍČEK, Josef. Virtuos a skladatel v čase válečném. Připravila Olga Kebertová. Květy. 1989, č. 31 (27. 7.), s. 39, rubrika „Cesty životem“.

42 S violoncellistou Milošem Sádlem zřejmě poprvé spolupracoval při studiu Novákovy Sonáty pro violoncello, již následně přednesli v premiéře. Brzy poté se Josefu Páleníčkovi podařilo Miloše Sádla získat pro spolupráci v triu a 10. 5. 1943 v obsazení Plocek–Sádlo–Páleníček poprvé vystoupili. Název České trio přijali v roce 1945.

43 Nápěv byl záhy spojován s několika odlišnými německými duchovními texty, z nichž se vžil zejména text „O Haupt voll Blut und Wunden“ vycházející z textu hymnu „Salve caput cruentatum.“ Píseň je obsažena i v katolickém kancionálu s textem „Ó, hlavo Těla církve“. Nápěv byl nesčetněkrát použit v umělecké hudbě – k nejznámějším patří zpracování v Bachových Matoušových pašijích. Viz např. BECKER, Hansjakob, ed. et al. Geistliches Wunderhorn: große deutsche Kirchenlieder. München [2001], s. 275–290; SCHNEIDER, Klaus. Lexikon „Musik über Musik“. Kassel, 2004.

44 Viz Lidové noviny. Roč. 50, č. 492 (29. 9. 1942), s. 3, autor: stál.

45 Viz Páleníčkův přípis k této větě citovaný jako druhý v pozn. 53.

46 Viz např. poznámku J. Páleníčka v rukopisu 59 R 6065/1a: „Korekce 2. V. 48 před festivalem pro Miloše Sádla“.

47 Viz např. KOLÁČKOVÁ, Yvetta a kol. Česká filharmonie 100 plus 10. Praha 2006, s. 223.

48 Viz přípis v partituře ČHF č. 24.

49 Viz údaj v rukopisu 59 R 6074/09.

50 K tomuto opusu viz zejména POKORA, s. 65–67, a např. JIRKO, Ivan: Koncert s otazníky, Hudební rozhledy. 1966, č. 4 (2. 2.), s. 113–114.

51 Kompletní provozovací materiály, opisy i jejich kopie jsou uloženy v agentuře Dilia. Viz pozn. 23. V archivu Národního divadla jsou uloženy klavírní výtahy všech částí, zhotovené v Dilia, a rukopisný particell bicích nástrojů části Poklad (Archiv Národního divadla: H 1648/OH1, H 1648/1–2).

52 PÁLENÍČEK, Josef. Komponování a práce pedagoga, připravila Olga Kebertová. Květy. 1989, č. 33 (10. 8.), s. 39, rubrika „Cesty životem“.

53 „Vlož do toho víc techniky, neboj se“, „po 4 letech konstatuji, že až sem to je volovina, tato věta“ (Suita pro violoncello a klavír, 59 R 6065/1a), „V klavíru svinstvo!“ „Zbyteč. špinavé palety v klavíru“ (Chorálové variace, 59 R 6070/14).

54 „ráno ve ¾ na 5 pod okny mi pták zpíval… v Piešťanech… slavík!“ (Kytice, 59 R 6098/3); „Zkica vznikla v Košířích v tramvaji v Praze dne 4. I. 47. – Prokomponováno v Jevanech 31. VIII. 47“ (Zpěvy staré Číny, 59 R 6074/08).

55 Soupis skladeb Rafaela Kubelíka viz Československý hudební slovník osob a institucí. Sv. 1, Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, 775. Heslo Kubelík Jeroným Rafael zpracoval Bohumír Štědroň.

56 V Českém muzeu hudby se nachází opis Páleníčkovy Klavírní sonáty s autografním věnováním Karlu Hoffmeisterovi (sign. XXVIII C 36), vizitka s přípisem určeným Otakaru Vondrovicovi (sign. G 4293), kreslená podobizna J. Páleníčka od Karla Otáhala s Páleníčkovým přípisem a incipitem klavírního koncertu b moll P. I. Čajkovského (sign. F 13186), tři fotografie jsou ve zpracování. Za možnost studia materiálů děkuji Markétě Kabelkové a Marii Šťastné.

57 V Archivu České filharmonie je uložen opis partitury Koncertu pro saxofon a orchestr (č. 1885) s autorovým označením: „První původní verze koncertu“, obsahující však četné pozdější autorské revize. Za možnost nahlédnutí děkuji Pavlíně Landové.

58 Nenotové prameny – korespondence a fotografie Josefa Páleníčka související s osobností Bohuslava Martinů jsou uloženy v Centru Bohuslava Martinů v Poličce a evidovány v databázi Institutu Bohuslava Martinů https://database.martinu.cz/.

Soupis použité literatury

Slovníky

ČERNUŠÁK, Gracian, ed., Bohumír ŠTĚDROŇ, ed. a Zdenko NOVÁČEK, ed.

Československý hudební slovník osob a institucí. Sv. 1, 2. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, 1965.

Český hudební slovník osob a institucí. https://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/

Grove Music Online. https://www.oxfordmusiconline.com/grovemusic/

MGG Online. https://www.mgg-online.com/

Personální bibliografie

Josef Páleníček. Personální bibliografie. Zpracovala Jana Bednářová v roce 2014. Dostupné z: https://www.svkul.cz/wp-content/uploads/2014/06/p%C3%A1len%C3%AD%C4%8Dekbibl.pdf.

Monografie, studie a vzpomínky

JIRKO, Ivan. Koncert s otazníky. Hudební rozhledy. 1966, č. 4 (2. 2.), s. 113–114.

KOLÁČKOVÁ, Yvetta a kol. Česká filharmonie 100 plus 10. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006.

KAPUSTA, Jan. Neuvěřitelná kauza Martinů: pravdivá zpráva o tom, jak se stalo, že 17. srpna 1979 byly ostatky hudebního skladatele Bohuslava Martinů převezeny z dalekého Švýcarska do rodné Poličky. Vyd. 1. V Řevnicích: Arbor vitae, 2014. 299 s. ISBN 978-80-7467-043-5.

KOZOHORSKÝ, Richard. Partitura dialogu s klavírním virtuosem a hudebním skladatelem národním umělcem profesorem Josefem Páleníčkem. Květy. 1982, č. 47 (25. 11.), s. 43.

KŘÍŽ, Jaromír. S Josefem Páleníčkem o tvůrčí práci. Hudební rozhledy. 1969, č. 19, s. 579.

KUBÍČEK, Leopold. Jaroslav Svoboda. Životopisný nástin […]. Česká hudba. Roč. 16, č. 6 (březen 1910), s. 41–43.

MARTINŮ, Charlotte. Můj život s Bohuslavem Martinů. 1. vyd. Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2003. 226 s. ISBN 80-86385-22-1.

MAÝROVÁ, Kateřina. Bohuslav Martinů & Josef Páleníček. An Artistic Alliance. Martinů Revue. Roč. 17, č. 1 (january – april 2017), s. 6–7.

PÁLENÍČEK, Josef. Čas nástupu a pařížská léta, připravila Olga Kebertová. Květy. 1989, č. 30 (20. 7.), s. 39, rubrika „Cesty životem“.

PÁLENÍČEK, Josef. Komponování a práce pedagoga, připravila Olga Kebertová. Květy. 1989, č. 33 (10. 8.), s. 39, rubrika „Cesty životem“.

PÁLENÍČEK, Josef. Virtuos a skladatel v čase válečném, připravila Olga Kebertová. Květy. 1989, č. 31 (27. 7.), s. 39, rubrika „Cesty životem“.

POKORA, Miloš. Josef Páleníček. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1982. 89 s., [16] s. obr. příl. Lyra.

RŮŽIČKOVÁ, Zuzana a Marie KULIJEVYČOVÁ. Královna cembala: životní osudy

Zuzany Růžičkové a její vzpomínky na osobnosti hudebního světa. Vyd. 1. Praha: Ottovo nakladatelství, 2005. 166 s. ISBN 80-7360-206-7.

SCHNIERER, Miloš, ed. Vítězslav Novák: tematický a bibliografický katalog: the thematic and bibliographical catalogue. 1. vyd. Praha: Editio Praga, 1999.

SMOLKA, Jaroslav. Miloš Sádlo: rozhovory s českým violoncellistou. Praha: Supraphon, 1983.

VESELÝ, Richard. Dějiny České Filharmonie v letech 1901–1934. V Praze: [Dědici Dr. Veselého], 1935.

VOKURKA, Zdeněk. Život věnovaný hudbě. K sedmdesátinám národního umělce Josefa Páleníčka. Rudé právo. 19. 7. 1984, s. 5, rubrika „Kultura“.

ŠMÍDOVÁ, Ludmila. Rukopisná notová pozůstalost Josefa Páleníčka uložená v hudebním oddělení Národní knihovny České republiky. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(1), 30–56. ISSN 1801-3252.

Etické faktory informačných interakcií človeka

Jela Steinerová — 2020-12-30T22:00:00Z

Resumé: Cieľom je analyzovať vybrané práce informačnej etiky a identifikovať etické faktory informačných interakcií človeka. Analyzujeme vybrané aspekty historického vývoja a diskurz informačnej a digitálnej etiky. Sumarizujeme prístupy k vymedzeniu informácie z hľadiska sociálnych hodnôt informácií a aspektov dezinformácií a nesprávnych informácií a identifikujeme etické faktory digitálnej informačnej gramotnosti. Diskurz kategorizujeme na socio-kultúrny, socio-kognitívny a socio-technologický. Analyzujeme novšie modely informačného správania z pohľadu dezinformácií a nesprávnych informácií v digitálnom prostredí. Predstavujeme koncepciu prístupu delfskej štúdie o informačnej etike a prvé výsledky pilotnej štúdie z hľadiska identifikácie etických problémov, etických dilem a hodnôt informácií v informačných interakciách. Medzi etické faktory informačných interakcií zaraďujeme konštrukciu hodnoty informácií, pravidlá práce s informáciami, pravdivosť, užitočnosť, zodpovednosť, dôveru, emócie a etické intuície. V závere sa predstavuje novší model etických faktorov informačných interakcií človeka v digitálnom prostredí. Navrhuje sa koncepcia informačných ekológií na úrovni personálnej, komunitnej a sociálnej s dôrazom na adaptácie a evolúciu. Odporúčame hodnotovo orientovanú analýzu informačných interakcií v digitálnom prostredí pre ekologický a etický re-dizajn informačných služieb a produktov.

Klíčová slova: informačná etika, informácia, dezinformácie, modely informačného správania, informačná a digitálna gramotnosť, model etických faktorov informačných interakcií

Summary: The paper is aimed at analysis of selected works of information ethics and at identification of ethical factors of human information interactions. We analyze selected aspects of the historical development and discourse of information and digital ethics. We summarize approaches to definition of information from the perspective of social values of information and aspects of disinformation and misinformation and identify ethical factors embedded in digital information literacy concepts. The discourse is categorized into the socio-cognitive, socio-cultural and socio-technological perspectives. We analyze recent models of information behavior from the viewpoint of dis / misinformation in digital environment. We present a concept of a Delphi study on information ethics and first results of a pilot study focused on identification of ethical issues, ethical dilemmas and values of information in information interactions. We include such ethical factors of information interactions as construction of value of information, rules of work with information, truthfulness, utility, responsibility, trust, emotions and ethical intuitions. As a result, a new conceptual model of ethical factors of human information interactions in digital environment is presented. We also propose a new concept of information ecologies at the levels of personal, communitarian and social, with the emphasis on adaptations and evolution. We recommend value-driven analysis of information interactions in digital environment for ecological and ethical re-design of information services and products.

Keywords: information ethics, information, disinformation, models of information behavior, information and digital literacy, model of ethical factors of information interactions

Prof. PhDr. Jela Steinerová, PhD. / Katedra knižničnej a informačnej vedy, Filozofická fakulta, Univerzita Komenského v Bratislave (Department of Library and Information Science, Faculty of Arts, Comenius University in Bratislava)

Úvod

V príspevku analyzujeme diskurz informačnej a digitálnej etiky z pohľadu informačných interakcií človeka, ktoré reprezentujú predmet výskumov informačnej vedy. Cieľom je identifikovať etické faktory, súvisiace s postupom k intenzívnejšej etickej senzitivite pri modeloch informačného správania a informačnej gramotnosti človeka. Otázka je, ako sa výskumy venované informačnej a digitálnej etike prepájajú s modelmi informačného správania a výskumami informačnej a digitálnej informačnej gramotnosti a či zohľadňujú aj aspekty dezinformácií a iných etických problémov informačných interakcií. V prvej časti stručne predstavujeme rozvoj informačnej a digitálnej etiky a kontexty vymedzenia pojmu informácia, jeho epistemické a sociálne hodnoty v informačnej vede. Využívame metodologický prístup kvalitatívnej obsahovej analýzy diskurzu vybraných prác zameraných na informačnú a digitálnu etiku. V druhej časti sa zameriavame na analýzu modelov informačného správania z pohľadu rozlišovania informácie, nesprávnej informácie a dezinformácie. Identifikujeme etické faktory v aktuálnych výskumoch informačnej a digitálnej gramotnosti. V tretej časti predstavujeme metodologickú koncepciu delfskej štúdie zameranej na pochopenie etických problémov, etických dilem a hodnôt informácií a prvé výsledky pilotnej štúdie. Navrhujeme model etických faktorov informačných interakcií človeka a koncepciu informačných ekológií pre teóriu aj prax informačných služieb. Predpokladáme, že eticky orientovaný re-dizajn informačných služieb a produktov v spojení s hodnotovou analýzou komunít používateľov môže obohatiť kvalitu využívania informácií.

Rozvoj informačnej etiky a digitálnej etiky v informačnej vede

Informačné interakcie človeka sú všeobecnejším pojmom informačnej vedy, ktorý využívame na reprezentáciu predmetu informačnej vedy. Ide o vzájomné pôsobenie človeka a informácií sprostredkované technológiami a adaptáciami (Fidel 2012; Steinerová 2020a). Obsahujú teoretické modely aj praktické aspekty informačného správania, informačnej gramotnosti aj informačnej etiky. Informačná etika je aplikovaná veda a prax so zameraním na morálne hodnoty informácií a etickú senzitivitu, pravidlá a normy pri využívaní, organizovaní, tvorbe a komunikovaní informácií. Zaoberá sa princípmi súvisiacimi s hodnotami informácií a vplyvom moderných technológií na informačné interakcie (Steinerová 2014). V digitálnom prostredí dominuje obsah informačnej etiky so zložkami: vlastníctvo, prístup, súkromie, presnosť (informácií), komunita. V informačnej etike sa rozlišujú aplikačné rámce etiky cností (univerzálne hodnoty), utilitárnej etiky (užitočnosť nástrojov a výstupov), konzekventnej etiky (dodržiavanie pravidiel), aj etiky starostlivosti (knižnice, používatelia). Informačnú etiku reprezentujú najmä práce Rafaela Capurra a Luciana Floridiho. Novšie diela R. Capurra naznačujú niektoré širšie súvislosti informačnej etiky a digitálnej etiky, najmä otázky vstupu inteligentných technológií do sociálnej komunikácie a tvarovanie sociálnych štruktúr pod ich vplyvom až po otázky robotickej etiky (Capurro et al. 2013, 2011, 2019). Etické faktory sú tu interpretované ako súčasť filozofickej disciplíny etiky s aplikáciou pre prácu s informáciami. Informačná etika ako akademický pojem sa rozvinula hlavne v nadväznosti na kybernetické koncepcie počítačovej etiky Norberta Wienera a Josepha Weizenbauma (Capurro 2013). Súvisiace práce autorov informačnej etiky (Kelly a Bielby 2016; Foundations 2019; Fuchs 2016) ukazujú, že informačná etika sa rozvinula z počítačovej etiky, mediálnej (žurnalistickej) etiky a tradičnej knižničnej etiky. Capurro (2018) zdôrazňuje aj interkultúrnu podstatu informačnej etiky z pohľadu univerzálnych etických princípov a ich rôznych prejavov v rôznych kultúrach. Tento diskurz je prejavom socio-kultúrnych prístupov informačnej etiky.

Dôležitým kontextom informačnej etiky je informačná ekológia ako koncepcia, ktorá umožňuje kultivovať „informačnú krajinu“, chrániť ju pred znečistením nesprávnymi informáciami a dezinformáciami (Steinerová 2014; Capurro 2005). Informačná krajina predstavuje metaforu vnútornej mentálnej aj sociálnej reprezentácie informačného prostredia. Tieto reprezentácie môžu byť „znečistené“ rôznymi aspektmi mocenských záujmov, kultúrnych, historických či jazykových kontextov sociálnej komunikácie (Capurro 2005). Často sa prejavujú ako rôzne druhy myšlienkových (pojmových) máp, ktoré sú prostriedkom na poznávanie informačného prostredia a tvorbu zmyslu informácií.

Etika informácií u Floridiho (2013) naznačuje celistvý prístup k etike tzv. informačných organizmov („inforgov“) v informačnom prostredí („infosfére“). V pragmatickom prístupe sú tu dôležité konštrukčné hodnoty človeka a evolúcia informačných organizmov, vrátane ľudí aj systémov. Informačná etika sa tu vynára ako metateória, ktorá sa zameriava na informačnú interpretáciu človeka. U Floridiho (2013) sa etické faktory prepájajú aj s vlastnosťami presnosti / nepresnosti informácií a s vývojom infosféry. Nepresnosti informácie môžu viesť k dezinformáciám, nesprávnym informáciám, problémom s dôverou k informáciám. Floridi tiež rozlišuje informačnú etiku ako makroetiku aj mikroetiku. Makroetika je spojená s ontologickým hľadiskom informačných interakcií človeka v infosfére (model R-P-T), mikroetika s epistemologickým hľadiskom informačných interakcií vplývajúcich na infosféru. Najvýznamnejším prínosom Floridiho práce je interpretácia informačnej etiky ako etiky využívania informačných zdrojov, etiky tvorby informačných produktov a etiky informačného prostredia. Tento model (RPT – resource-product-target) sa môže prejavovať v internom kontexte u jednotlivcov, ale aj v externom sociálnom kontexte. Informačná etika je potom spojená s informačnou podmienkou fungovania „inforgov“, t.j. pôsobením človeka a systémov v rôznych spoločenských kontextoch. V tomto prístupe sa prejavuje najmä logicko-kognitívny, sémantický a socio-technologický diskurz informačnej etiky.

Rozvoj digitálnej etiky súvisí s mierou vplyvu digitálnych technológií na spracovanie, využívanie a tvorbu informácií. Z hľadiska vývoja pojmu sa digitálna etika v začiatkoch stotožňovala s počítačovou etikou. Dnes ide o aplikovanú etiku v oblasti informačných interakcií človeka sprostredkovaných digitálnymi technológiami. História informačnej etiky sa tiež odvíja od vývoja digitálnych technológií. V prvej etape, od 60. do 80. rokov 20. stor., išlo najmä o počítače využívané na automatizáciu, spracovanie textov a prácu s databázami v centrálnych inštitúciách. Neskôr sa technológie rozširujú smerom k podpore akejkoľvek profesionálnej práce s informáciami, cez siete a personálne počítače v domácnostiach a na pracoviskách, približne od roku 2000. Posledných dvadsať rokov sa tento vývoj zrýchlil prienikom sociálnych sietí nielen do vzdelávania a vedy, ale aj do každodenného spracovania informácií. Zároveň sa v novom kontexte objavuje spracovanie „veľkých dát“ s využitím inteligentných technológií. Dôraz na moderné technológie formuje prúd socio-technických prístupov informačnej etiky aj v kontextoch sociálnej informatiky (Smutny a Vehovar 2020).

V tomto zmysle sa vyvíjali aj názory na etické aspekty v informačných doménach (individuálna, sociálna, znaková) (Burnett a Burnett 2019). V prvej etape spracovania dát a informácií sa riešili otázky ochrany súkromia, bezpečnosti a oprávneného prístupu.

Neskôr sa autori začali zamýšľať nad odvrátenou stranou informácií v digitálnom prostredí, najmä presnosťou a pravdivosťou informácií (dezinformácie / falošné informácie), vlastníckymi právami v oblasti digitálnych informácií (oprávnené využívanie, plagiátorstvo, citačná kultúra ap.). To nadväzuje na širšie problémy informačných patológií a rizík informačných interakcií, ako napríklad informačné preťaženie, informačná úzkosť, informačný stres, dezinformácie.

Digitálna etika sa formuje v súvislosti so širšími spoločenskými vplyvmi inteligentných technológií, ktoré sa prejavujú aj v monitorovaní digitálneho života človeka, mocenských vzťahoch a v manažmente veľkých dát (Ess 2014; Himma a Tavani 2008). Formulujú sa obavy z uplatnenia umelej inteligencie v aplikáciách ako sú autonómne (rozhodovacie) systémy, vyhodnocovanie žiadostí (personalistika, bankovníctvo), zdravotnícke informácie, digitálne vzdelávanie a veda. Vzniká oblasť etiky umelej inteligencie v nadväznosti na algoritmy veľkých firiem ako Google, Amazon či Facebook (Davenport 2018; Stahl 2021). Príkladmi sú algoritmy analýz veľkých dát na sociálnych sieťach, robotika, manipulačné systémy (volebné správanie, marketing), autonómne systémy (autá, zbrane, navigácia), inteligentné domy a objekty, hodnotenie ľudí v bankách pri poskytovaní úverov, personalistika, lekárske diagnostické a operačné systémy ai.

Niektorí autori v rozvoji digitálnej etiky rozlišujú tri etapy; prvotná modernita, modernita a post-modernita (Müller 2021). Tieto etapy poukazujú na rôzne stupne vnorenia digitálnych technológií do komunikácie informácií a sociálnych štruktúr. Prvotná modernita sa spája s využívaním počítačov na spracovanie a komunikovanie množstva informácií. Modernita znamená najmä rozvoj osobných počítačov a sietí a ich prienik do domácností a kancelárií. Post-modernita sa rozvíja najmä s rozvojom dnešných algoritmov vyhľadávania a spracovania veľkých dát na novšej úrovni inteligentných systémov. Začínajú sa riešiť otázky etiky umelej inteligencie pri spracovaní veľkých dát, personalizovaných funkciách systémov, monitorovaní informačného prostredia, rozpoznávaní obrazcov, reči, v práci so zdravotníckymi dátami a informáciami a tiež riziká manipulácií. Rizikom je aj mnoho dezinformácií a nesprávnych informácií, napríklad na Wikipédii a v sociálnych sieťach. Kontextom rozvoja digitálnej etiky sú informačné interakcie človeka s využitím informačných technológií v oblastiach vzdelávania, vedy, pracovných procesov, organizácií, ale aj zábavy a každodennej práce s informáciami. Informačné interakcie človeka vymedzujeme ako vzájomné pôsobenie človeka a informácií v informačnom prostredí (Steinerová 2020a). Súvisia s problémom vymedzenia informácie v kontextoch na rôznych úrovniach fyzikálnych, biologických a sociálnych informácií. Rozdiely medzi informačnou etikou a digitálnou etikou súvisia s mierou dôrazu na uplatnenie technológií v informačných interakciách, funkciou digitálneho prostredia a nástrojov (algoritmov) a historickým vývojom skúmania etiky informácií, epistemickými a sociálnymi hodnotami informácií a s modelmi informačných interakcií a informačného správania človeka v digitálnom prostredí (Steinerová, Fázik a Nováková 2020).

Problémy vymedzenia informácie v kontextoch informačnej etiky a hodnoty informácie

Vymedzenie pojmu informácia je v informačnej vede komplexným problémom; prejavuje sa v rôznych špecifických koncepciách, teóriách aj filozofii informácie (Floridi 2011). Vo svojej podstate ide o interdisciplinárny pojem. V informačnej vede súvisí s rozvojom dokumentácie (Buckland 2016), informačného prieskumu a informačného správania. Rozlišujeme tu paradigmu orientovanú technologicky a systémovo (Matematická teória komunikácie Shannona a Weavera, informačné prieskumové systémy) a sociálne-kognitívnu paradigmu (psychologické a kognitívne prístupy). Veľký vplyv mal filozofický prístup troch svetov Karla Poppera pri riešení otázky objektívneho poznania (fyzické objekty, subjektívne psychické stavy a vedomie, a intelektuálny obsah), ale aj sociálna epistemológia J. Sheru so zasadením informácií do kontextu spoločenskej služby rozvoju poznania. Za určitý prelom možno považovať základnú „rovnicu“ informačnej vedy B. C. Brookesa (1980) s prihlásením sa ku kognitívnemu základu vymedzenia informácie. Podrobnejšie práce v rôznych odlišných prístupoch rozpracovali najmä Capurro a Hjørland (2003), Bates (2005, 2010), Buckland (2017), Fox (1983), Fallis (2011), Zins (2011), Bawden a Robinson (2016), ale aj autori z oblasti logiky informácií so zameraním na preverovanie pravdivosti informácie a výrokov (Dretske 1981; Day 2011). Dretske formuluje závery o význame (informácie) aj bez zohľadnenia pravdivosti (Capurro a Hjørland 2003).

V najsilnejšom prúde výskumov informácie sa autori zhodujú na vymedzení informácie ako zmeny stavu poznania človeka (Bateson 1972; Capurro a Hjørland 2003; Bates 2010). V tejto paradigme Bawden (2011) predstavil 21 kategórií zmien v stave poznania človeka vo vzťahu k špecifickým situáciám vyhľadávania, prezerania, monitorovania, odkazovania na literatúru aj náhodného získavania informácií. Losee (2014) zdôrazňuje procesuálnu stránku pri definovaní informácie ako výstupu procesov v mysli človeka aj v pamäti počítačov. Ide o procesy reprezentácie, komunikácie a užitočnosti, pritom Losee (2012) vysvetľuje aj aspekty pravdivosti a morálnych rizík. Poznanie vzniká odôvodneným výrokom aj preverovaním pravdivosti, rozlišuje sa analytická pravdivosť, korešpondencia s realitou aj sociálna hodnota pravdy. V oblasti informačného správania sa najčastejšie aplikuje psychologické vymedzenie informácie ako zmeny stavu poznania, rozdiel pociťovaný v mysli človeka alebo v okolí (Case a Given 2016; Ford 2015; Wilson 2020). V súčasnosti vznikajú moderné prístupy, ktoré v línii premien rôznych foriem poznania, od dát cez informácie po znalosti, zdôrazňujú pochopenie významu informácie a „odvrátenú“ stranu informácií a informačné patológie (Bawden a Robinson 2019, 2013). Niektorí autori zdôrazňujú prirodzenú komplexitu pojmu informácia, iní zas tvoria teórie s využitím kauzality. Najkomplexnejším aktuálnym prístupom je filozofia informácie L. Floridiho, obsahujúca aj etiku informácie a logiku informácie (Floridi 2011, 2013, 2019). Floridi formuluje všeobecnú definíciu informácie (General Definition of Information – GDI) ako správne sformulované dáta s významom (Floridi 2010). Niektorí autori však uvažujú aj o vytvorení všeobecnej teórie informácie transdisciplinárne s obsiahnutím jej fyzikálnej, biologickej aj sociálnej formy, v nadväznosti na Capurrovu trilemu informácie (Robinson a Bawden 2014). V ČR tieto otázky riešili niektorí autori vo svojich výskumoch v informačnej vede (Stodola 2019; Timko 2014; Černý 2020). Z našich analýz vyplynulo vymedzenie informácie ako integratívnych úrovní interakcií medzi človekom a prostredím sprostredkovaných komunikáciou a znakovými systémami, najmä jazykom (Steinerová 2020 b, s. 92).

Autori teórie informácie venujú pozornosť aj vymedzeniu hraníc medzi informáciou, dezinformáciou a nesprávnou informáciou. Základom je otázka percepcie a rozlišovania (kategorizácie) informácií na základe stretu medzi objektívnou a subjektívnou zložkou informácie v komunikácii (Fallis 2015, 2011; Capurro a Hjørland 2003; Fox 1983). Na

rozlišovaní týchto kategórií sa podieľa najmä sociálna percepcia (overovanie vlastnej percepcie informácie a jej pravdivosti komunitou) a sociálna difúzia (komunikovanie informácií v komunitách). Problém nesprávnych informácií sa spája aj s nepresnosťou či nekvalitou ako vlastnosťami informácie (Fox 1983). V tomto zmysle mnohí autori uvažujú o tvorbe zmyslu informácie ako o procese (Buckland 2017; Hjørland 2007) v rôznych kontextoch objektov a subjektívnej skúsenosti (znalosti). Výskumy tiež potvrdzujú proces konštruovania významu (napríklad Kuhlthau 2004) a proces konštruovania hodnoty informácie (Floridi 2011). Dezinformácie sú definované ako zavádzajúce informácie

(zámerné aj nezámerné), ale aj ako sémanticky falošné informácie (Fallis 2015; Floridi 2011). Pritom Fallis (2015) kategorizuje dezinformácie na rôzne druhy ako klamstvo, vizuálne, adaptívne, altruistické dezinformácie, vedľajší efekt, satira ap.

Z hľadiska hodnôt informácií možno prístupy rozdeliť na sociálne a epistemické. Sociálne hodnoty informácií sa určujú ako užitočnosť, objektívnosť, pravdivosť, kognitívny rozvoj, zodpovednosť, dôvera, kritické myslenie, verifikácia informácií, rozvoj poznania, sociálna užitočnosť pri riešení problémov a rozhodovaní, informačná aktivita (Gorman 2000; Norton 2010). Hodnoty, komunity a informácie sú emergentné a vyvíjajúce sa, v informačných interakciách sa zdieľajú aj hodnoty a formujú identitu komunít. Tieto hodnoty sú často obsahom tacitných poznatkov. Hodnoty informácií v komunitách, v knižniciach či systémoch skúmali napríklad Bawden et al. 2009, Urquhart 2018, Saracevic a Kantor 1997, Rusho a Raban 2019, Oakleaf 2010, van Otterlo 2018, Brännback et al. 2017, Frandsen a Sørensen 2020 ai.

Sociálne a semiotické prístupy pri vymedzovaní informácie (Goguen 1997; Cornelius 2011; Bates 2010; Hjørland 2007) v najvyššej miere zohľadňujú aj etické aspekty využívania, zdieľania a tvorby informácií. V tomto zmysle sa informácia môže považovať aj za nástroj moci v spoločnosti (Braman 1989), informácia je cieľ (target) a formuje sociálne štruktúry (Floridi 2013). Goguen (1997) definuje informáciu ako konfiguráciu (interpretáciu) znakov dohodnutú určitou komunitou aj v informačných systémoch. Sociálna ukotvenosť informácie prináša aj etickú dimenziu informácie, najmä rôznorodosť konštrukcie významov rôznymi komunitami a súkromie (Goguen 1997). Sociálny kontext informácie obsahuje situáciu, emergenciu, vágnosť, stelesnenie a iné vlastnosti, pričom vo formálnych systémoch sa kontext znižuje („vysušuje“) a u človeka sa za výhodu považuje tacitné, kontextové poznanie (skúsenosť). Goguen predstavuje strom systému hodnôt ako súčasť etiky informácií s príkladmi analýzy hodnôt na rôznych úrovniach komunít a organizácií.

Epistemické hodnoty informácií identifikovali autori v súvislosti s užitočnosťou, rozhodovaním, porozumením a hodnotovou hierarchiou v informačnom manažmente (Fallis a Whitcomb 2009). Epistemické hodnoty informácií sú spojené so vzdelávaním a rozvojom poznania v spoločnosti. Etické faktory práva na prístup, zodpovednosti, súkromia (ochrany osobných údajov), pravidiel komunikácie v komunitách, ale aj presnosti informácií sa čoraz viac rozpracúvajú pre digitálne prostredie. Problémom definovania, kategorizácie a overovania pravdivosti informácií je úloha kontextu. Celkový diskurz v oblasti definovania a hodnôt informácií v kontextoch možno rozdeliť na sociálno-kognitívny diskurz (prepojenie s kognitívnymi procesmi vnímania a poznávania), sociálno-kultúrny diskurz (rôzne kultúrne vplyvy a skúsenosti človeka v práci s informáciami) a na sociálno-technologický diskurz (prepojenie človeka a informačných technológií v informačných interakciách a pri adaptácii).

Etické faktory informačnej a digitálnej gramotnosti v digitálnom informačnom prostredí

Digitálne informačné prostredie možno vymedziť ako informačné prostredie presunuté do oblasti digitálnej komunikácie, ktoré obsahuje najmä technologickú a informačnú infraštruktúru, ľudí, informačné zdroje a procesy komunikácie a kolaborácie (Steinerová 2018). Prejavuje sa v rôznych oblastiach práce s informáciami a informačných interakciách, najmä v koncepciách digitálneho vzdelávania, digitálnej vedy, digitálnej gramotnosti a digitálnej etiky. Digitálna gramotnosť a digitálna etika človeka úzko súvisia práve s informačnými interakciami človeka v digitálnom informačnom prostredí.

Koncept digitálnej gramotnosti už má dnes svoju históriu. Začína sa v 80. rokoch 20. storočia, často je citovaná najmä definícia P. Gilstera, ktorá vymedzuje digitálnu gramotnosť ako kognitívnu schopnosť človeka pochopiť informácie v rôznych formátoch prezentovaných počítačmi (Bawden a Robinson 2012). V niektorých modeloch digitálnej informačnej gramotnosti človeka sa zohľadňujú aj etické aspekty, avšak až v neskorších rámcoch, najmä v ACRL¹ 2016 (Townsend et al. 2016) alebo ANCIL² (Secker a Coonan 2013). V tejto oblasti existuje mnoho modelov a štandardov, podrobnejšie ich kategorizuje napríklad Fázik (2021). Niektoré z nich zdôrazňujú múdrosť pri využívaní informácií alebo spoločenskú zodpovednosť. Informačnú gramotnosť s etikou profesií prepojil M. Forster (2013, 2017).

Kvalitatívne fenomenografické štúdie mali veľký vplyv na chápanie informačnej gramotnosti ako celistvej skúsenosti (Bruce 2016; Limberg 2005), na rozvoj etických aspektov práce s informáciami a hodnôt informácií (Johnston a Webber 2005; Cheuk 2017) a rozlišovanie pravdivých informácií (Lupton 2008). Vo vymedzovaní informačnej gramotnosti sa objavujú novšie koncepty, napríklad informačná fluencia³ (Bawden 2014), informované učenie (Bruce et al. 2013), informačná kultúra (Webber a Johnston 2013), metagramotnosť (MacKay a Jacobson 2019), navigované bádanie (Kuhlthau et al. 2012). Zdôrazňujú sa v nich schopnosti primeranej interakcie s informáciami, adaptácie a kritické myslenie (Levine-Clark a Carter 2013). Najnovšie príklady sú obsiahnuté v inovatívnych monografiách autorov so zameraním na význam kvalitatívnych výskumov informačnej vedy (Lloyd 2020) a na informačné mapovanie v rozvoji informačnej gramotnosti (Whitworth 2021). V širšom kontexte sa informačná gramotnosť posúva ku každodennému vyhľadávaniu informácií a tvorbe zmyslu v informačných infraštruktúrach (Haider a Sundin 2021) aj rozlíšeniu dezinformácií (Walton et al. 2021). Vo väčšine prípadov sú v rámcoch a teóriách informačnej gramotnosti dominantné socio-kultúrne a socio-kognitívne prístupy informačnej vedy. Mnoho rozmerov informačných interakcií tak predstavujú kognitívne, afektívne, senzomotorické aspekty, ale aj socio-technologické, etické, ekonomické, právne či politické faktory.

Existuje len niekoľko výskumov, ktoré sa intenzívnejšie venujú etike informačnej gramotnosti (Forster 2013, 2017; Secker 2011). Významný je najmä výskum zameraný na morálnu gramotnosť človeka (Tuana 2007). V tomto výskume autorka explicitne formulovala 10 zložiek morálnej gramotnosti, ktoré obsahujú identifikáciu etických aspektov, vymedzenie hodnôt, určenie morálnej intenzity, hodnotenie faktov, zváženie dôsledkov, určenie relevantných cností, potvrdenie dôsledkov, zváženie aspektov starostlivosti, vyhodnotenie hodnôt, využitie morálnej imaginácie. V rámci etických faktorov informačnej gramotnosti môžeme potom identifikovať tieto zložky: etické povedomie človeka (poznanie pravidiel, noriem, zvykov, tradícií, informačnej infraštruktúry a informačných zdrojov), etické intuície človeka (podporované najmä emóciami, vzormi v oblasti výchovy), ale aj etické uvažovanie, rozhodovanie a riešenie problémov, súvisiace najmä s uplatnením princípov a nástrojov vhodných na etické informačné správanie. Na úrovni hodnôt informácií ide najmä o využitie informácií pri rozvoji poznania človeka (vzdelaní), pochopení významov, riešení problémov, rozhodovaní, komunikácii a kolaborácii.

Modely informačného správania z hľadiska dezinformácií a nesprávnych informácií

Mnoho modelov informačného správania osvetľuje kognitívne, sociálne, komunikačné či afektívne aspekty spracovania informácií, autori venujú pozornosť novým komunitám, prostrediam a trendom (Julien a O’Brien 2014; Vakkari 2008; Greifeneder 2014; Huvila et al. 2021; Wilson 2020; Savolainen 2021; Robson a Robinson 2013). Práve v online prostredí a v sociálnych sieťach začínajú autori venovať viac pozornosti nesprávnym informáciám (misinformation – nezámerne nepresné či nejasné informácie) a dezinformáciám (disinformation – zámerne nesprávne, nepravdivé a falošné informácie). Niektorí autori vymedzujú tieto pojmy prostredníctvom vlastností nepresnosti a nedokonalosti informácie (Floridi 2011). Vzťahy medzi týmito formami informácií sú pomerne zložité a treba im venovať viac pozornosti.

Prirodzene, otázka pravdivosti informácií sa skôr spája s teóriami informácie (Floridi 2013; Fox 1983). Napríklad Hjørland (2007) zdôrazňuje, že aj dezinformácia je informáciou, aj keď je subjektívne vnímaná a zároveň situačná, sociálne konštruovaná. Niektorí autori analyzovali aspekty nesprávnych či nepravdivých informácií z hľadiska logiky a sémantiky (Fox 1983; Fallis 2011; Floridi 2010). Logicky orientované práce zdôrazňujú, že nepravdivé informácie nie sú považované za informácie. Na druhej strane sú prístupy sociálne a kognitívne, ktoré hľadajú príčiny dezinformácií v informačnom správaní a komunikácii. Napríklad sociálny konštrukcionizmus fínskej školy dokazuje konštrukciu významov v sociálnej interakcii a komunikácii, pričom kontext vplýva aj na vznik dezinformácií (Talja, Tuominen a Savolainen 2005; Savolainen 2021). Fallis (2013, 2015) vysvetľuje koncept dezinformácie ako výsledok rôznych osobných motívov (intencionality) komunikovať nepravdivú informáciu; iní predstavujú aj systémy na detekciu dezinformácií (Søe 2018).

Až od roku 2014 sa v teórii informačného správania objavili modely, ktoré obsiahli aj aspekty dezinformácií, najmä na strane subjektívnych interpretácií a vnímania vlastností informácií (Karlova a Fisher 2014; Ruokolainen a Widén 2020). Dezinformácie definujú Karlova a Fisherová (2014) ako nepresné, vágne, neúplné či dvojznačné informácie, ktoré však musia byť takto vnímané používateľom. Ruokolainenová a Widén (2020) zdôrazňujú pri definovaní nesprávnych informácií aspekt ich percepcie ako nepresných, neúplných, dvojznačných. Rozdeľujú nesprávne informácie na nesprávne percipované informácie (subjektívne vnímané) a normatívne nesprávne informácie (všeobecne akceptované ako nesprávne informácie). Karlova a Fisherová (2013) vymedzujú dezinformácie jednoducho ako falošné (nepravdivé) informácie a nesprávne informácie (misinformation) ako nepresné informácie. Z hľadiska typov týchto informácií uvádzajú vlastnosti informácie ako pravdivosť, úplnosť, informatívnosť, aktuálnosť a úmyselný podvod. Obidva typy problematických informácií vnímajú ako súčasť informačného správania. Dokonca považujú dezinformovanie a komunikovanie nesprávnych informácií za špeciálne typy informačného správania človeka. Pritom však na typ nesprávnych informácií vplývajú aj situačné faktory (Buckland 1991). Dezinformácia je považovaná za typ informácie; v určitej situácii môže byť informácia správna a v iných situáciách môže byť nesprávna a nepravdivá. Výskumy sa často opierajú o psychologické štúdie neutralizácie nesprávnych informácií (Lewandowsky et al. 2017).

Model sociálnej difúzie dezinformácií, nesprávnych informácií a informácií Karlovej a Fisherovej (2014) (obr. 1) rozvíja tradíciu modelovania informačného správania človeka z pohľadu sociálnych procesov tvorby, distribúcie a hodnotenia dezinformácií a informácií. Najvýraznejšou zložkou je práve sociálne, kultúrne a historické prostredie, v rámci ktorého ľudia v čase rozširujú informácie aj dezinformácie a nesprávne informácie. V tomto zmysle sú roly človeka v modeli rozdelené na šíriteľa a prijímateľa informácií (dezinformácií). V modeli znázorňujú aj motiváciu šíriteľov informácií podvádzať, ktorá môže byť osobná, súvisiaca s osobnostnou motiváciou, a sociálne podmienená. Na strane prijímateľov hrajú úlohu indície súvisiace s rozpoznaním dôveryhodnosti informácie alebo podvádzaním na určitej škále podozrenia. Informácie sa potom použijú alebo nepoužijú a v kontextoch času a rôznych situácií sa vyhodnotia ako informácie, dezinformácie alebo nesprávne informácie.

Obr. 1 Model sociálnej difúzie informácií, nesprávnych informácií a dezinformácií

(Karlova a Fisher 2014)

Tento model kladie dôraz na sociálny kontext a podmienenosť rozširovania informácií osobnými a profesionálnymi sociálnymi väzbami, ktoré môžu byť silnejšie aj slabšie. Dôležitú úlohu hrá aj čas a rýchlosť šírenia informácií, napríklad o prírodnej katastrofe vo verejnom priestore alebo vo vzdelávaní. Najvýraznejším problémom je však motivácia ľudí, firiem či vlád na rozširovanie nepravdivých informácií či dezinformácií. Dezinformácie sa môžu šíriť aj bez toho, aby producent informácie veril jej pravdivosti; môže ísť aj o súčasť mocenského boja. Ľudská intencionalita je v tomto zmysle ťažko uchopiteľná, ostáva súčasťou hlbších motivačných, afektívnych a kognitívnych faktorov komunikácie. Podobne aj na strane príjemcu dezinformácií a nesprávnych informácií ide o súhru rôznych personálnych aj sociálnych faktorov. Personálne faktory obsahujú tzv. motivované usudzovanie, ktoré je sprevádzané nesprávnym (skratkovitým) vyhodnotením informácií. Dochádza pritom ku kognitívnemu skresleniu, človek uprednostňuje známe informácie a odmieta tie, ktoré mu spôsobujú kognitívnu nerovnováhu. V motivovanom usudzovaní tak vzniká situácia, keď príjemca uverí aj nesprávnym informáciám či dezinformáciám. Kontexty môžu obsiahnuť konkurenčný boj, riadenie problémov, zisk, osobné rozhodovanie, napríklad v oblasti zdravia.

Sociálne aspekty informačného správania v oblasti identifikovania dezinformácií interpretujú fínske autorky v novšej štúdii (Ruokolainen a Widén 2020). Ich model sociálnej percepcie informácií (obr. 2) je spracovaný na základe empirického výskumu informačného správania imigrantov / žiadateľov o azyl vo Fínsku a zdôrazňuje sociálne faktory vnímania informácií.

Obr. 2 Model sociálnej percepcie informácií (Ruokolainen a Widén 2020)

Model naznačuje, že v závislosti od situácie a sociálnych, kultúrnych a historických aspektov osoba vyhodnocuje informácie ako presné informácie, nesprávne informácie alebo dezinformácie, ktoré využíva na konštrukciu reality a riešenie problémov. Model vychádza z kategorizácie informácií využívaných žiadateľmi o azyl, kedy ľudia využívajú najmä neformálne informačné zdroje, napríklad mediátorov a mienkotvorcov v komunitách. Práve na tejto neformálnej úrovni často dochádza k šíreniu dezinformácií a iných nepresných či nesprávnych informácií. To dokázali už aj predchádzajúce výskumy

informačného správania so zameraním na tvorbu zmyslu a úlohu emócií, sprostredkovateľov a „malého sveta“ človeka (Dervin 2005; Chatman 2000).

Delfská štúdia zameraná na informačnú etiku:
ciele, koncepcia a metodológia

V rámci projektu zameraného na informačnú etiku zisťujeme názory expertov na etické problémy prostredníctvom metodológie delfskej štúdie⁴. Cieľom je identifikovať problémy informačnej etiky v informačných interakciách a odhadnúť budúci vývoj. Kontexty tvoria výskumy informačnej a digitálnej gramotnosti a digitálnej etiky v informačnej vede, informatike, komunikačných a mediálnych disciplínach. Metodológia delfskej štúdie je vhodná pri riešení komplexných otázok, ktoré nemajú jednoznačné riešenia. Bola využitá napríklad vo výskumoch zameraných na riziká algoritmov umelej inteligencie (Stahl 2021), informačnú gramotnosť (Townsend et al. 2016; Secker a Coonan 2013 – štúdie, ktoré viedli k novým rámcom ACRL 2016, ANCIL 2013), a pri výskume pojmu informácia (Zins 2007).

Výskumné otázky sme formulovali takto: 1. Čo si myslia experti o aktuálnom stave rozvoja informačnej etiky, 2. Ako vnímajú budúci rozvoj informačnej etiky, 3. Ako si predstavujú ideálny stav fungovania informačnej etiky v digitálnom prostredí (odhady vývoja). V prvom kole delfskej štúdie sa zameriavame na vymedzenie informačnej etiky, hlavné problémy, etické dilemy vo vzťahu k technológiám a umelej inteligencii a hodnoty informácií. Výber respondentov bol podmienený ich skúsenosťou v oblasti informačnej aj mediálnej etiky. Pilotný prieskum obsahoval štyroch respondentov; expertov v oblasti marketingovej komunikácie, informatiky, médií a informačnej vedy. Realizoval sa v digitálnom prostredí prostredníctvom oslovenia, vysvetlenia cieľov a termínov v čase od 1. 12. do 15. 12. 2021. Základným kritériom výberu respondentov bola skúsenosť v oblasti etiky informácií, komunikácie a médií. Ďalšie kritériá výberu obsiahli medzinárodnú skúsenosť, publikačnú činnosť a pedagogickú skúsenosť. V tomto roku realizujeme širší prieskum expertov z príbuzných vedných odborov, najmä filozofie, médií, umelej inteligencie, manažmentu, pedagogiky. Z praxe pozývame expertov z knižníc a IT firiem zo Slovenska aj ČR. V ďalších kolách štúdie sa otázky zamerajú na stav informačnej gramotnosti a vzdelávania v oblasti informačnej etiky a odhad vývoja informačnej etiky v spoločnosti.

Pilotný prieskum delfskej štúdie skúma konceptualizáciu informačnej etiky, percepciu hlavných problémov, etické dilemy vo vzťahu k technológiám a umelej inteligencii a hodnoty informácií. V dizajne pilotnej štúdie sme formulovali pre expertov tieto tri otázky: 1. Ktoré tri problémy považujete za najdôležitejšie z hľadiska stavu a rozvoja informačnej etiky v súčasnosti a prečo?, 2. Ktoré tri etické dilemy pri využívaní umelej inteligencie v práci s informáciami a dátami považujete za najdôležitejšie? (Uveďte aj dôvody podporujúce Váš názor.), 3. Ktoré tri hodnoty informácií považujete za rozhodujúce pri využívaní digitálnych informácií človekom a prečo? K jednotlivým otázkam boli spracované stručné vysvetlenia základných pojmov a príklady.

Výsledky analýz pilotnej štúdie informačnej etiky

Z hľadiska metodologického využívame kvalitatívnu obsahovú analýzu a konceptuálnu analýzu diskurzu expertov. V súlade s metodologickými základmi kvalitatívnej analýzy dát kódujeme kľúčové pojmy, porovnávame spoločný sémantický obsah a vytvárame konceptuálny priestor na reprezentáciu etických výziev informácií v digitálnom prostredí (Pickard 2013; Julien 2008). V širších kategóriách sme na základe frekvencie výskytu identifikovali spoločné a odlišné kľúčové pojmy a súvislosti.

Výsledky analýz ukazujú, že medzi hlavné problémy informačnej etiky experti zaradili kategórie ako pravdivosť informácií (3 výskyty), zodpovednosť (3), užitočnosť (3) a sociálnu reguláciu digitálneho prostredia (5) – vrátane cenzúry, mocenských záujmov, etických kódexov. Pravdivosť informácií súvisí s korešpondenciou objektov s realitou, podložením dátami ako dôkazmi a správnosťou interpretácií. Užitočnosť informácií je určená kontextom a hodnotou ich využitia; súvisí s jednoduchým prístupom k informačným zdrojom v digitálnom prostredí. Zodpovednosť sa prejavuje ako vnútorná motivácia pri dodržiavaní písaných aj neformálnych pravidiel práce s informáciami. Pritom treba rozlišovať rôzne úrovne zodpovednosti; zodpovednosť „počítača“ ako „accountability“ (napríklad autonómne systémy) a zodpovednosť človeka ako „responsibility“. Umelá inteligencia by mohla samostatne rozhodovať len ako pomoc pri potrebnej ľudskej expertíze.

To dokazuje aj toto vyjadrenie (R4): „Nabízí se oblast všelijakých služeb určených člověku

(autonomní auta, chytré domy, diagnostika atd.). Dle mého názoru by se (AI) neměla pouštět tam, kde je potřeba lidského porozumění, jehož je schopna jen osoba. Neměla by tedy sama autonomně rozhodovat například v oblasti soudnictví, neměla by se dostat tam, kde je třeba tvořit odpovědné lidské partnerství (sexboti atd.)…Domnívám se, že její místo je tam, kde může být kontrolována lidskými osobami a kde nemá příležitost radikálně měnit svůj program.“

Experti v odpovediach tiež poukazujú na súvislosť s koncepciou dát (veľkých dát) (4), ktoré sú chápané ako hodnota v závislosti od kontextu a správnej interpretácie a nástroj na ochranu súkromia. Potvrdzuje sa, že samotné dáta sú len základom na tvorbu informácií a znalostí. Otázkou je aj použitie množstva veľkých dát, ktoré o človeku získava štát, pritom spoločenský prínos je vyvážený spoločenským rizikom. V tejto súvislosti vzniká oblasť dátovej etiky (Foundations 2019). Jeden z respondentov to formuloval takto (R3): Ide o problém „…všeobecne legálne zbieraných dát vhodných na identifikáciu človeka i na algoritmickú tvorbu jeho osobnostného profilu… ambícia vlády preventívne zbierať odtlačky prstov od každého občana už pri vystavení občianskeho preukazu, možné zbieranie DNA pri takýchto administratívnych úkonoch v budúcnosti atď. – spoločenský prínos týchto aktivít je porovnateľný so spoločenským rizikom ich zneužitia.“ Na druhej strane sa dáta považujú za dôležité dôkazy, ktoré podporujú pravdivosť a sú podkladmi na rozhodnutia.

Experti sa v odpovediach zhodli na potrebe spoločenskej regulácie etickej práce s informáciami (v pravidlách, kódexoch). V tejto otázke sa objavuje ambivalentnosť problému regulácie informačnej etiky (5). Na jednej strane experti zdôrazňujú slobodu slova a vyjadrovania na internete, na druhej strane sa táto sloboda stáva odvrátenou stranou s možnosťou jej zneužívania. Respondenti upozornili, že služby regulácie (internetu) a najmä kontroly faktov či verifikácie informácie sú slabé. Koncepcie regulácie online komunikácie a dezinformácií sa interpretujú v kontexte mocenských vzťahov v spoločnosti a cenzúry. Podobne sa uvažuje aj o oblasti online marketingu v súvislosti s etikou reklamy. Proces tvorby regulačných rámcov sa však považuje za „nekonečný“. Jeden z expertov uviedol, že sa uvažuje aj o etickom kódexe „influencerov“ na internete. Zväčša sa navrhujú pragmatické riešenia, vhodné pre „obyčajného“ človeka pri využívaní digitálnych služieb. Regulácia sa kombinuje so zodpovednosťou, užitočnosťou a informačnou gramotnosťou. Napríklad (R3) to vyjadruje takto: „Pri takomto zohľadnení ambivalencie považujem za rozhodujúce hodnoty pre radového človeka: rýchlosť, jednoduchosť prístupu a užitočnosť. Výskumy potvrdzujú, že radový človek sa zväčša nezaoberá hodnotami objektívnosti, kognície, kritického zvažovania, verifikácie a pod. Digitálne informácie a technológie ich umožňujúce používa preto, že sú v porovnaní so získavaním informácií v offline prostredí rýchlejšie, jednoduchšie dostupné a (pre neho samotného nejako) užitočné.“

V oblasti dezinformácií experti navrhujú prísnejšie opatrenia (2). Problém dezinformácie vyplýva z kontextu a polysémie samotného pojmu informácia. Tu sa otvára priestor pre výskum atribútov pravdivosti informácií. Jeden expert vysvetľuje, že problémy informačnej etiky vyplývajú z vlastností digitálneho prostredia, najmä jeho anonymity, deregulácie, ľahkej dostupnosti a sociálnych sietí. Napriek tomu by sme nemali digitálne prostredie nechať bez určitej formy „regulácie“ (nevhodný obsah, pornografia, súkromie, obchodné tajomstvo ai.). Vhodne to formuluje tento respondent (R4): „Ačkoliv se domnívám, že je

nezbytné, aby některé „informace“ byly eliminovány, myslím si, že se tak může dít právě pouze a jen v rámci zákona. Kloním se k principu tolerance, který říká, že můžeme trpět určité zlo proto, aby jeho odstraňováním nedošlo k působení zla ještě většího. Živelné pokusy boje proti dezinformaci je třeba uzavřít do mezí zákona.“

V tejto súvislosti sa objavil aj problém anonymity a nevhodnej komunikácie v digitálnom prostredí. Napríklad (R2) to formuluje takto: „Nedôjde napríklad k prehodnoteniu inštitútu anonyma? Anonymné ohováranie, akokoľvek eticky odporné, spravidla nemohlo mať devastačné dôsledky bez ďalšieho konania adresáta. Ak môže dnes mať anonymné ohováranie pri rovnakom úsilí oveľa (o mnoho rádov) viac adresátov, devastačné dôsledky môžu byť výsledkom aj bez nutnosti akéhokoľvek ďalšieho konania.“

Väčšina expertov prepojila svoje odpovede s informačnou gramotnosťou a vzdelaním, najmä s poznaním pravidiel a rizík digitálneho prostredia (3). To súvisí s rozvinutou zodpovednosťou človeka pri využívaní digitálnych informácií a nepísanými morálnymi pravidlami (4). Niektorí experti vyjadrili, že ochrana človeka v digitálnom prostredí by mala byť zabezpečená nielen na úrovni jeho individuálnej gramotnosti, ale aj širšou spoločenskou dohodou. To potvrdzuje aj tento citát (R2): „Panuje snáď zhoda o potrebe

šírenia (skvalitnenia, prehĺbenia…) vzdelania pre budúcnosť spoločnosti. Napomáha tomu vôbec šírenie akýchkoľvek názorov? Šírenie bludov požíva ústavnú ochranu. Ochrana pred bludmi je ponechaná na individuálne vzdelanie čitateľa.“

Výsledky štúdie: etické problémy, etické dilemy a hodnoty informácií

Celkovo sa v odpovediach expertov objavujú určité protipóly problematiky informačnej etiky, najmä v pragmatickom prístupe správneho a oprávneného využívania digitálnych informácií. Identifikovali sme protirečenie medzi verejným a súkromným (ochrana súkromia, ochrana bezpečnosti spoločnosti). Výrazným protirečením je rovnováha medzi sociálnym úžitkom a sociálnym rizikom, ktoré súvisia s regulačnými rámcami online komunikácie. Klasickou dichotómiou je sloboda prejavu (slobodný internet) verzus cenzúra (regulácia). Ďalším protirečením je získavanie osobných dát (súkromie) v kontraste s ich ochranou a možnou manipuláciou v online marketingu. V protirečivom vzťahu je aj sloboda informácií a potreba ich ochrany v digitálnom prostredí (bezpečnosť transakcií ap.). Hodnotová ambivalencia digitálnych dát znamená ich korektné alebo nekorektné použitie, prínos alebo riziko. Tiež vzniká protirečenie medzi prirodzeným (ľudským) a umelým (technickým) v kontexte morálneho postavenia a zodpovednosti umelej inteligencie. Niektorí experti navrhujú prekonať dualitu myseľ – telo, napríklad: „Mám za to, že kvůli bariéře tkvící v mind-body problému, umělá inteligence nebude mít osobní charakter, i když ho jako filosofická zombie dokáže velmi úspěšně předstírat.“ (R4).

Z hľadiska otázok o umelej inteligencii experti uvažovali o morálnom postavení umelej inteligencie a etickej zodpovednosti algoritmov. Otázkami sú hranice medzi človekom a strojom, porušovanie ľudskej autonómie, vhodnosť systémov umelej inteligencie pri rozhodovaní a riešení problémov, rôzne druhy zodpovednosti stroja a človeka. Niektorí uvažujú aj o tom, či bude mať umelá inteligencia status „občana“ (príklad „povýšenia“ algoritmov umelej inteligencie na „občana“ v Saudskej Arábii). Na druhej strane vzniká otázka o morálnom statuse umelej inteligencie, či ide len o napodobňovanie riešenia problémov, alebo o samostatný, adaptívny, interaktívny a učiaci sa systém. Respondenti uvažujú, že ide skôr o extenziu prirodzenej inteligencie s určitou mierou porozumenia a emócií. Preto by mal vzniknúť regulačný rámec aplikácií umelej inteligencie.

Z hľadiska hodnôt informácií experti zdôraznili pravdivosť a užitočnosť informácií. Jeden z nich poukázal na systém hodnôt vo vzťahoch informácie, znalosti a múdrosti. Iní považujú za hodnotu skôr dáta ako dôkazy interpretované a použité správnym spôsobom. Užitočnosť informácií sa spája s ľahkou dostupnosťou digitálnych informácií, rýchlosťou vyhľadávania a využitia. Kontextmi hodnôt informácií sú zodpovednosť ich využívania (všeobecné morálne princípy konania, etika cnosti), regulačné rámce (pravidlá, normy a etické kódexy) a vzdelanie – informačná gramotnosť človeka (pravidlá a skúsenosť, napríklad citačná etika). Situáciu v digitálnom prostredí komplikujú vlastnosti informácií ako premenlivosť, anonymita, presnosť, vlastníctvo, kultúra zdieľania, dôvera ai.

Z analýz vyplynuli premeny foriem poznania v digitálnom prostredí – od dát k informáciám, znalostiam a múdrosti. Hodnoty informácií súvisia s tvorbou, využívaním a cieľmi informačných interakcií. Dáta sú hodnotou ako dôkazy pre tvrdenia a rozhodovanie. Informácie sú hodnotou pri zmenách stavu poznania človeka a komunít pri riešení problémov. Znalosti sú podložené, štruktúrované informácie vhodné na využitie, spojené so skúsenosťou. Majú veľkú hodnotu ako jedinečná expertíza pri riešení problémov v životných situáciách. Múdrosť sa spája s rozpoznaním vhodných riešení, sebareguláciou a metagramotnosťou. Tieto hodnoty informácií formuluje (R4):

„Můžeme říci, že nejzákladnějšími hodnotami informační etiky jsou informace, znalost a moudrost. S těmito hodnotami se pojí nutně hodnota pravdivosti. V rámci práce s informacemi je možné se řídit kardinálními ctnostmi jako je spravedlnost, odvaha a umírněnost. Tyto ctnosti jsou k dobru zaměřovány díky moudrosti.“

Model etických faktorov informačných interakcií človeka a informačné ekológie

Na základe predchádzajúcich obsahových analýz sme spracovali konceptuálny model etických faktorov informačných interakcií človeka (obr. 3). Nadväzujeme aj na fenomenografické výskumy informačnej gramotnosti s etickými faktormi (Steinerová et al. 2020; Bruce 2016; Limberg 2010; Fázik a Steinerová 2021). Kontexty tvoria socio-kognitívne, socio-kultúrne a socio-technologické diskurzy informačnej vedy. Z výsledkov pilotnej delfskej štúdie vyplynuli kategórie informačnej etiky v informačných interakciách ako pravda, zodpovednosť, užitočnosť, sociálne pravidlá a vzdelanie.

Obr. 3 Konceptuálny model etických faktorov informačných interakcií človeka

Konceptuálny model etických faktorov informačných interakcií človeka v digitálnom prostredí naznačuje vnorenie informačných interakcií v sociálnych pravidlách (normy, kultúry, tacitné pravidlá, tradície, sociálna percepcia a sociálna difúzia zmyslu informácií). Prvá vrstva poukazuje na sociálne pravidlá, etické povedomie o informačnej infraštruktúre, a postup od etického prístupu k zdrojom k poznaniu dôsledkov využitia informácií. V druhej vrstve je znázornená kategória užitočnosti spojená so zodpovednosťou zloženou z etického uvažovania, rozhodovania a riešenia problémov a s informačnou gramotnosťou. Na tretej úrovni sú hodnoty informácií s dôrazom na pravdivosť, emócie a etické intuície. Etické faktory informačných interakcií obsahujú okrem hodnôt a pravdivosti informácií aj osobnú zodpovednosť a dôveru človeka. Medzi identifikované etické faktory patria emócie, ktoré riadia etické intuície, etické uvažovanie, etická predstavivosť a etické povedomie človeka.

V nadväznosti na tieto etické faktory informačných interakcií človeka navrhujeme koncepciu informačných ekológií na úrovni personálnej (personálne informačné ekológie), komunitnej (komunitné informačné ekológie) a organizačnej a sociálnej (napríklad akademické informačné ekológie, Steinerová 2018). Reprezentujú realizáciu informačných interakcií človeka v digitálnom prostredí so zohľadnením etických faktorov. Nadväzujeme na niektoré koncepcie informačných ekológií v informačnej vede (Nardi a O’Day 1999; Fidel 2012; Howkins 2010). Základom informačných ekológií je adaptácia na informačné prostredie, ko-evolúcia ľudského a technologického, diverzita interakcií a druhov informácií, viacnásobné využitie informácií v rôznych kontextoch. Personálne informačné ekológie predstavujú individuálnu úroveň informačných interakcií, obsahujú tvorbu zmyslu, konštrukciu významu a konštrukciu hodnoty informácií. Uplatňuje sa tu etické povedomie, etické riešenie problémov a etické intuície. Komunitné informačné ekológie zdôrazňujú aspekty komunity, komunikácie, kolaborácie a kooperácie na základe formalizovaných (normy) a neformálnych pravidiel online komunikácie. Obsahujú etické faktory dôvery a zodpovednosti človeka v komunitách. Informačné ekológie organizácií a sociálnych štruktúr reprezentujú poznanie a dodržiavanie sociálnych pravidiel, tradícií a kultúr práce s informáciami. Obsahujú etické faktory pravdivosti a presnosti preverované dohodou komunity, sociálnou percepciou a sociálnou difúziou informácií. Nadväzné etické faktory súvisia s dohodami vyjadrujúcimi vlastníctvo, pravidlá prístupu, ochranu súkromia. Tieto informačné ekológie môžu využívať intelektuálne vlastníctvo, tvorivosť, aplikovať citačnú a dátovú etiku. Súvisiace práce tiež zdôrazňujú proces tvorby zmyslu informácií a etické hodnoty informačných infraštruktúr (Bowker et al. 2015; Haider a Sundin 2021; Foundations 2019; Kelly a Bielby 2016). V nadväznosti na model a informačné ekológie odporúčame eticky orientovanú analýzu informačných interakcií v digitálnom prostredí. Etický rozmer navrhujeme aj pri ekologickom a etickom re-dizajne informačných služieb a produktov (Friedman a Kahn 2003) pre nové modely a služby knižníc s pridanou hodnotou v digitálnom prostredí.

Záver

Analyzovali sme diskurz vybraných autorov v oblasti informačnej a digitálnej etiky v kontexte informačných interakcií človeka. Etické faktory sú obsiahnuté v prístupe k zdrojom,

v hodnotách a pravdivosti informácií, intelektuálnom vlastníctve, súkromí a pravidlách komunít. Diskurz informačnej etiky sme rozdelili na socio-kognitívny, socio-kultúrny a socio-technologický. Prejavy týchto diskurzov sme identifikovali vo výskume konceptov informácie, dezinformácie a nesprávnej informácie, v modeloch informačného správania a výskumoch informačnej a digitálnej gramotnosti. Etické faktory sme naznačili aj v stručnom historickom vývoji informačnej etiky. Ako príklady sme analyzovali vybrané modely informačného správania zohľadňujúce dezinformácie a nesprávne informácie. Potvrdili sme význam socio-kultúrnych (sociálna difúzia informácií) a socio-kognitívnych prístupov informačnej etiky (sociálna percepcia informácií) pri určovaní etických faktorov.

Predstavili sme dizajn, metodológiu a prvé výsledky pilotnej delfskej štúdie zameranej na etiku práce s informáciami. Výsledky analýz naznačujú význam koncepcií pravdivosti, užitočnosti, zodpovednosti a sociálnych pravidiel (noriem) pri informačných interakciách. Etické protirečenia práce s informáciami vyplývajú z vlastností informácie (objektívne, subjektívne), komunikácie (komunity) a technológií. Možno ich rozdeliť na sociálny

prínos a riziká. Riziká sú interpretované aj ako vplyv algoritmov a umelej inteligencie na človeka a sociálne štruktúry, ochrana súkromia, dátová etika, sociálna percepcia a difúzia informácií, manipulácie a odporúčania systémov. Predstavili sme aj konceptuálny model etických faktorov informačných interakcií. Zdôrazňuje skúsenosť človeka pri práci s informáciami v digitálnom prostredí z hľadiska sociálnych pravidiel, etického povedomia, informačnej infraštruktúry, užitočnosti, poznania pravidiel (noriem), zodpovednosti a dôvery. Potvrdzuje význam hodnôt informácií, pravdivosti, vzdelania a informačnej gramotnosti človeka. Veľkú úlohu zohráva etický faktor emócií, najmä v etických intuíciách a etickej predstavivosti.

Navrhli sme aj rámec informačných ekológií ako teoreticko-metodologický a praktický koncept na pochopenie etických faktorov informačných interakcií človeka a na formovanie nových služieb knižníc s pridanou hodnotou v digitálnom prostredí. Etické výzvy v digitálnej revolúcii reprezentujú kontroverzné sociálne javy a etické dilemy. Konceptualizujeme ich na úrovni socio-kognitívnej (percepcia informácií, tvorba zmyslu a konštrukcia významu a hodnôt), socio-kultúrnej (komunikácia informácií, vplyv kultúrnych, historických, organizačných faktorov) a socio-technologickej úrovni (vývoj technológií a etických faktorov pri využívaní a tvorbe informácií). Navrhnutý model a informačné ekológie umožňujú ďalej skúmať odvrátenú stranu informácií ako dezinformácie, nesprávne informácie, informačné preťaženie, úzkosť a iné. Vo vzdelávaní navrhujeme kultiváciu etickej senzitivity a solidarity v informačných interakciách človeka. Pre prax odporúčame eticky orientovanú analýzu a hodnotovo-orientovaný dizajn služieb, systémov a produktov knižníc a informačných inštitúcií s pridanou hodnotou v digitálnom prostredí.

Príspevok bol spracovaný v rámci riešenia projektu VEGA 1/0360/21 Sociálne reprezentácie etických výziev digitálnej informačnej revolúcie.

Poznámky

1 ACRL – Association of College and Research Libraries

2 ANCIL – A New Curriculum for Information Literacy

3 Informačná fluencia – novšia koncepcia informačnej gramotnosti ako „plynulej, najvyššej, expertnej“ úrovne práce s informáciami. Konceptuálne pochopenie a schopnosť prispôsobovať sa meniacemu digitálnemu prostrediu. (U.S. National Research Council, Committee on Information Technology Literacy, 1999)

4 Delfská štúdia je kvalitatívna metóda výskumu, ktorá analyzuje názory vybraných expertov na zložité sociálne a informačné problémy.

Literatúra

ACRL 2016. Framework for Information Literacy for Higher Education. In: American Library Association. 1996–2019. Dostupné na: http://www.ala.org/acrl/standards/ilframework.

BATES, M., 2010. Information. In: Encyclopedia of Library and Information Sciences.

3rd edition. Ed. by Marcia J. Bates, Mary Niles Maack. New York: Taylor and Francis, p. 2347–2360. ISBN 978-0-8493-9712-7.

BATES, M., 2005. Information and knowledge: an evolutionary framework for information science. Information Research, 10(4), 239. Dostupné na: http://InformationR.net/ir/10-4/ paper239.html. ISSN 1368-1613.

BATESON, G., 1972. Steps to an Ecology of Mind. New York: Ballantine Books. (re-print

In: The Logical Categories of Learning and Communication. Chicago: Chicago Press 2000, 279–308).

BAWDEN, D. a L. ROBINSON, 2019. Essentially made of information: concepts and implications of informational privacy. In: Proc. of CoLIS, 2019. Information Research, 24(4), paper colis 1913. Dostupné na: http://InformationR.net/ir/24-4/colis/colis1913.html.

BAWDEN, D., 2011. Brookes equation: The basis for a qualitative characterization of information behaviours. Journal of Information Science, 37(1), 101–108. DOI: 10.1177/0165551510395351.

BAWDEN, D., 2014. Being Fluent and Keeping Looking. In: KURBANOGLU, S. et al., eds. Information Literacy: Lifelong Learning and Digital Citizenship in the 21st Century. Springer International Publishing, 13–18. ISSN 1865-0929. ISBN 978-3-319-14135-0.

BAWDEN, D. a L. ROBINSON, 2016. Super-Science, Fundamental Dimension, Way of

Being: Library and Information Science in an Age of Messages. In: KELLY, M. a J. BIELBY (eds.). In: Information Cultures in the Digital Age. A Festschrift in Honor of Rafael Capurro. Wiesbaden, Springer, 31–44.

BAWDEN, D. a L. ROBINSON, 2020. The dearest of our possessions: Applying Floridi’s information privacy concept in models of information behavior and information literacy. Journal of the Association for Information Science and Technology, 1–14. DOI: 10.1002/asi.24367.

BAWDEN, D. a L. ROBINSON, 2013. „Deep down things“: in what ways is information physical, and why does it matter for information science? Information Research, 18(3) paper C03. Dostupné na: http://InformationR.net/ir/18-3/colis/paperC03.html. ISSN 1368-1613.

BAWDEN, D., A. CALVERT, L. ROBINSON, Ch. URQUHART, C. BRAY a J. AMOSFORD, 2009. Understanding our value: assessing the nature and impact of library services. Library and Information Research, 9(105), 62–89. ISSN 1756-1086.

BAWDEN, D. a L. ROBINSON, 2012. Introduction to Information Science. London: Facet. ISBN 978-1-85604-810-1.

BOWKER, G., S. TIMMERMANS, A. E. CLARKE a E. BALKA (Eds.), 2015. Boundary objects and beyond. Working with Leigh Star. Cambridge, MA: MIT Press. ISBN 9780262528085.

BRAMAN, Sandra, 1989. Defining information. An approach for policymakers. Telecommunication Policy, 12(3), Sept. 1989, 233–242.

BRÄNNBACK, M., S. NIKOU a H. BOUWMAN, 2017. Value systems and the intentions to interact in social media: the digital natives. Telematics and Informatics, 34(4), 365–381.

BROOKES, B. C., 1980. The foundations of information science. Part 1. Philosophical aspects. J. Inform. Sci, 2(3–4), 125–133.

BRUCE, C., M. SOMMERVILLE, I. STOODLEY a H. PARTRIDGE, 2013. Diversifying

Information Literacy Research: An Informed Learning Perspective. In: HEPWORTH, M. a

G. WALTON (eds.). Developing People’s Information Capabilities: Fostering Information Literacy in Educational, Workplace and Community Contexts, 223–440. Emerald, London.

BRUCE, Ch., 2016. Information Literacy Research: Dimensions of the Emerging Collective Consciousness. Australian Academic & Research Libraries, 47(2), 220–238. DOI: 10.1080/00048623.2016.1253423.

BUCKLAND, M. K., 1991. Information as thing. Journal of the American Society for Information Science, 42(5), 351–360. ISSN: 1097-4571.

BUCKLAND, M., 2016. The Physical, Mental and Social Dimensions of Documents. In: Proceedings from the Document Academy: Vol. 3: Iss. 1, Article 4. DOI: https://doi.

org/10.35492/docam/3/1/4.

BUCKLAND, M., 2017. Information and society. Cambridge: MIT. 217 s. ISBN 9780262533386.

BURGESS, J. Z. F., 2019. Principles and Concepts in Information Ethics. In: Foundations of Information Ethics. Ed. by J. T. F. Burgess, E. J. M. Knox. London: Facet. 1–18.

BURNETT, K. a G. BURNETT, 2019. Information domains, information ethics. In Proc. of CoLIS, 2019. Information Research, 24, (4), paper colis 1942. Dostupné na: http:// InformationR.net/ir/24-4/colis/colis1942.html. ISSN 1368-1613.

CAPURRO, R., 2019. Ethical Issues of Humanoid-Human Interaction. In: GOSWAMI, Ambarish and Prahlad VADAKKEPAT (eds.). Humanoid Robotics: A Referenc e . Springer:

Dordrecht, 2421–2435. Dostupné na: https://link.springer.com/referenceworkentry/10.1 007%2F978-94-007-6046-2_127.

CAPURRO, R., 2018. Intercultural Information Ethics. In: Localizing the Internet. Ethical aspects in Intercultural Perspective. Series Schriftenreihe des ICIE. Vol. 4. Brill 2018. 19–38. E-Book ISBN 9783846742006. DOI: https://doi.org/10.30965/9783846742006_003.

CAPURRO, R., 2008. Intercultural Information Ethics. Foundations and applications.

Journal of Information, Communication & Ethics in Society, 6(2), 116–126. Dostupné na: http://www.capurro.de/db.htm#Informationsethik.

CAPURRO, R., M. ELDRED a D. NAGEL, 2013. Digital whoness: identity, privacy and freedom in the cyberworld. Berlin: De Gruyter.

CAPURRO, R., 2011. Information Literacies. Understanding the Digital Age. Linda Treude in Dialogue with Rafael Capurro. (translation). Information. Wissenschaft und

Praxis, 62(1), 37–42. Dostupné na: http://www.capurro.de/moraes.html. ISSN 1619-4292.

CAPURRO, R. a B. HJØRLAND, 2003. The concept of information. Annual Review of Information Science and Technology, 37, 343–411.

CAPURRO, R., 2005. Information Ethics. CSI Communications, 7–10.

CAPURRO, R., 2013. Information Ethics. In: BYRON KALDIS (ed.). Encyclopedia of Philosophy and the Social Sciences. Sage Publ, Vol. 1, 471–473.

CAPURRO R. a Ch. PINGEL, 2002. Ethical Issues of Online Communication Research. Ethics and Information Technology. 4(3), 189–194. Dostupné na: http://www.capurro.de/ onres.htm.

CASE, D. O. a L. GIVEN, 2016. Looking for information: a survey of research on information seeking, needs and behavior (4th ed.). Bingley, UK: Emerald.

CHATMAN, E., 2000. Framing social life in theory and research. The New Review of Information Behaviour Research, Vol.1, Iss. Dec. 2000, 3–17.

CHEUK, B., 2017. The hidden value of Information Literacy in the workplace context: how to unlock and create value. In: FORSTER, M. (ed.). Information Literacy in the Workplace. London: Facet, 131–147.

CORNELIUS, I., 2010. Information policies and strategies. London: Facet 2010. 209 s. ISBN 978-1-85604-677-0.

ČERNÝ, M., 2020. Od entropie k dynamické komplexitě: k jednomu pojmovému posunu v infosféře. ProInFlow: časopis pro informační vědy, 12(1). Dostupné na: https://journals. phil.muni.cz/proinflow/article/view/2020-1-4. ISSN 1804-2406.

DAVENPORT, T. D., 2018. The AI Advantage. How to Put the Artificial Intelligence Revolution to Work. Cambridge: The MIT Press. 231 s. ISBN 978-0-262-03917-8.

DAY, R. E., 2001. The Modern Invention of Information: discourse, history and power. Carbondale, Southern Illinois University Press. ISBN 0-8093-2390-7.

DERVIN, B., 2005. What Methodology Does to Theory: Sense-Making Methodology as Exemplar. In: FISHER, K. et al. (eds.). Theories of Information Behavior. Medford: Information Today, 185–190. ISBN 1-57387-230-X.

DRETSKE, F., 1981. Knowledge and the Flow of Information. MIT Press, Cambridge, MA.

ESS, CH., 2014. Digital Media Ethics. 2nd ed. Polity Press. ISBN 143978-0-7456-5606-9.

FALLIS, D., 2009. A conceptual analysis of disinformation. Paper presented at the iConference 2009. Tucson, AZ. Dostupné na: www.ideals.illinois.edu/bitstream/han-

dle/2142/15205/fallis_disinfo1.pdf?sequence=2.

FALLIS, D. a D. WHITCOMB, 2009. Epistemic Values and Information Management. The

Information Society. An International Journal, 25(3). The Philosophy of information, its Scope and Future Developments, 175–189.

FALLIS, D., 2011. Floridi on Disinformation. Etica and Politica, 13(2), 201–214.

FALLIS, D., 2015. What is Disinformation? Library Trends, 63(3), 401–426. DOI: 10.1353/lib.2015.0014.

FÁZIK, J., 2021. Návrh rámca informačnej gramotnosti absolventov stredných škôl. Rigorózna práca. Bratislava: Univerzita Komenského. 171 s.

FÁZIK, J. a J. STEINEROVÁ, 2021. Technologies, knowledge and truth: the three dimensions of information literacy of university students in Slovakia. Journal of Documentation, 77(1), 285–303. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/JD-05-2020-0086 . ISSN 0022-0418. FISHER, K. E., S. ERDELEZ a L. MCKECHNIE (Eds.), 2005. Theories of information behavior. Medford, MA: Inform. Today. ISBN 1-57387-230-X.

FIDEL, R., 2012. Human information interaction: an ecological approach to information behavior. Cambridge, MA: MIT Press. ISBN 978-0-262-01700-8.

FLORIDI, L., 2010. Information. A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press, 130 p. ISBN 9780199551378.

FLORIDI, L., 2011. The Philosophy of Information. Oxford: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-923238-3.

FLORIDI, L., 2013. The Ethics of Information. Oxford: Oxford University Press. ISBN 9780199641321.

FLORIDI, L., 2014. The Fourth Revolution: How the Infosphere is Reshaping Human Reality. Oxford: Oxford University Press. ISBN 978-0199606726.

FLORIDI, L., 2019. The Logics of Information: a Theory of Philosophy as Conceptual Design. Oxford: Oxford University Press 2019. ISBN 978-0-19-883363-5.

FORD, N., 2015. Introduction to information behaviour. London: Facet. ISBN 978-1-85604-850-7.

FORSTER, M., 2013. Information literacy as a facilitator of ethical practice in the professions. Journal of Information Literacy, 7(1), 18–29. Dostupné na: http://dx.doi.

org/10.11645/7. 1. 178 3.

FORSTER, M., 2017 (ed.). Information Literacy in the Workplace. London: Facet 2017. 189 s. ISBN 978-1-78330-132-4.

FOUNDATIONS of Information Ethics. (2019). Ed. by J. T. F. Burgess, E. J. M. Knox. London: ALA, Facet, 156 A. ISBN 9781783304271

FOX, C. J., 1983. Information and misinformation: an investigation of the notions of information, misinformation, informing, and misinforming. Westport, CT: Greenwood Press.

FRANDSEN, T. F. a K. M. SØRENSEN, 2020. The perceived value of the academic library: a systematic review. Information Research, 25(4), paper 874. Dostupné na: http://InformationR.net/ir/25-4/paper874.html https://doi.org/10.47989/irpaper874. ISSN 1368-1613.

FRIEDMAN, B. a P. H. KAHN, 2003. Human Values, Ethics and Design. In: The humancomp uter interaction handbook, 1177–1201. ISBN 0-8058-38384-4.

FUCHS, Ch., 2016. Information Ethics in the Age of Digital Labour and the Surveillance-Industrial Complex. In: KELLY, M. and J. BIELBY. (Eds.). Information Cultures in the Digital Age: A Festschrift in Honor of Rafael Capurro. Wiesbaden: Springer, 173–190. ISBN 978-3-658-14679-5.

GOGUEN, J. A., 1997. Towards a Social, Ethical Theory of Information. In: Social Science Research, Technical Systems and Cooperative Work: Beyond the Great Divide. Ed. by G. Bowker, L. Glassier, L. Starr, W. Turner. Erlbaum, 27–56. ISBN 0-8058-2402-2.

GORMAN, J., 2000. Our enduring values: librarianship in the 21st century. Chicago: American Library Association. ISBN 0-8389-0785-7.

GREIFENEDER, E., 2014. Trends in information behaviour research. Information Research , 19(4). Dostupné na: http://www.informationr.net/ir/19-4/isic/isic13.html . ISSN 1368-1613.

HAIDER, J. a O. SUNDIN, 2019. Invisible Search and Online Search Engines: The Ubiquity of Search in Everyday Life. London: Routledge 160 s. ISBN 9781138328617.

HIMMA, K. E. a H. T. TAVANI, (Eds.), 2008. The Handbook of Information and Computer Ethics. United States of America: John Wiley & Sons, Inc. ISBN 978-0-471-79959-7.

HJØRLAND, B., 2007. Information: Objective or Subjective / Situational. JASIST, 58(10), 1448–1456. ISSN 2330-1643.

HOWKINS, J., 2010. Creative Ecologies: Where thinking is a proper job. Piscataway: transaction Publisher. ISBN 978-1-4128-1428-7.

HUVILA, I., H. ENWALD, K. ERIKSSON-BACKA, Y.-H. LIU a N. HIRVONEN, 2021. Information behavior and practices research informing information systems research design.

Journal of the Association for Information Science and Technology, 1–15. Dostupné na: https://doi.org/10.1002/asi. 2461.

HUVILA, I., H. ENWALD, K. ERIKSSON-BACKA, 2019. The concept of usefulness in library and information science. In: Proceedings of CoLIS, Information Research, 24(4), paper colis 1907. Dostupné na: http://InformationR.net/ir/24-4/colis/colis1907.html. ISSN 1368-1613.

HUVILA, I., 2009. Ecological framework of information interactions and information infrastructures. Journal of Information Science, 35(6), 695–708. Dostupné na: http://jis. sagepub.com/cgi/content/abstract/016551509336705v1.

JULIEN, H., 2008. Content analysis. In: GIVEN, L. M. (ed.). The SAGE Encyclopedia of Qualitative Research Methods. SAGE Publications, Vol. 1–2, 120–121. ISBN 978-1-4129-4163-1.

JULIEN, H. a M. O’BRIEN, 2014. Information Behaviour Research: Where We Have Been, Where Are We Going? Canadian Journal of Information and Library Science, 38(4), 239–250. ISSN 1920-7239.

KARLOVA, N. A. a K. E. FISHER, 2014. A social diffusion model of misinformation and disinformation for understanding human information behavior. Information Research, 18(1), paper 573. Dostupné na: http://InformationR.net/ir/18-1/paper573.html. ISSN 1368-1613.

KELLY, M. a J. BIELBY (eds.). 2016. Information Cultures in the Digital Age. A Festschrift in Honor of Rafael Capurro. Wiesbaden: Springer. 479 s. ISBN 978-3-658-14679-5. KUHLTHAU, C. C., 2004. Seeking Meaning: A Process Approach to Library and information Science Services. Libraries Unlimited. ISBN 978-1591580942.

LEWANDOWSKY, S., U. K. H. ECKER a J. COOK, 2017. Beyond Misinformation: Understanding and Coping with the „Post-truth“ Era. Journal of Applied Research in Memory

and Cognition, 6(4), 353–369. DOI: 10.1016/j.jarmac.2017. 07. 008.

LEVINE-CLARK, Michael a Toni M. CARTER, eds., 2013. ALA Glossary of Library and Information Science. 4th ed. Chicago: ALA. ISBN 978-0-8389-1111-2.

LIMBERG, L., 2005. Phenomenography. In: Theories of Information Behavior. Ed. K. Fisher, S. Erdelez, L. McKechnie. Medford, Inform. Today, 280–283. ISBN 1-57387-230-X.

LIMBERG, L., 2010. Information literacies at the intersection between information seeking and learning: contexts and values. In: CoLIS, 2010. Information Research,

12(4), paper colis 34. Dostupné na: http://www.informationr.net/ir/12-4/colis34.html. ISSN 1368-1613.

LIMBERG, L., O. SUNDIN a S. TALJA, 2012. Three theoretical perspectives on information literacy. Human IT: Journal for Information Technology Studies as a Human Science, 11(2), 93–130. ISSN 1402-151X.

LUPTON, M., 2008. Information Literacy and Learning [dizertačná práca]. Queensland University of Technology. Dostupné na: https://core.ac.uk/download/pdf/10885364.pdf.

LLOYD, A., 2021. The Qualitative Landscape of Information Literacy Research. Perspectives, Methods and Techniques. London: Facet. 152 s. ISBN 9781783304059.

LOSEE, R. M., 2012. Information from Processes. About the Nature of Information Creation, Use and Representation. Berlin, Springer. 242 s. ISBN 978-3-642-31189-5. DOI: 10.1007/978-3-642-311901-1_1.

LOSEE, R. M., 2014. Information and knowledge: Combining justification, truth, and belief. Informing Science: the International Journal of an Emerging Transdiscipline, 17, 75–93. Dostupné na: http://www.inform.nu/Articles/Vol17/ISJv17p075-093Losee0495. pdf. ISSN 1521-4672.

MACKAY, T. P. a T. R. JACOBSON, 2019. Metaliterate Learning for the Post-truth World. Chicago: ALA. 230 s. ISBN 978-0-8389-1776-3.

MASON, R. O, 1986. Four Ethical Issues of the Information Age. MIS Quarterly. 10(1), 5–12, DOI: 10.2307/248873.

MÜLLER, V. C., 2021. History of Digital Ethics. In: VÉLIZ C. (ed.). Oxford Handbook of Dig ital Ethics. Oxford: Oxford University Press. (forthcoming). Dostupné na: www.sophia. de . ISBN 019006739X.

NARDI, B. A. a V. L. O’DAY, 1999. Information Ecologies: Using Technology with Heart. Cambridge: MIT Press. ISBN 978-02-626-4042-8.

NORTON, M., 2010. Introductory Concepts in Information Science. 2nd ed. Medford: Information Today. 210 s. ISBN 978-1-57387-394-9.

OAKLEAF, M., 2010. The Value of Academic Libraries: A comprehensive research Review and Report. Chicago: ALA – ACRL. 182 s. ISBN 978-0-8389-8568-7. Dostupné na: http://www.acrl.ala.org/value.

PICKARD, A., 2013. Research Methods in Information. 2nd ed. London: Facet. ISBN 978-1-85604-813-2.

ROBINSON, L. a D. BAWDEN, 2014. Mind the Gap: Transitions between concepts of information in varied domains. In: IBEKWE-SANJUAN F. a T. M. DOUSA (eds.).

Theories of Information, Communication and Knowledge, Studies in History and Philosophy of Science 34. DOI: 10.1007/978-94-007-6973-1 6.

ROBSON, A. a L. ROBINSON, 2013. Building on models of information behaviour: linking information seeking and communication. Journal of Documentation, 69(2), 169–193.

ISSN 0022-0418.

RUOKOLAINEN, H. a G. WIDÉN, 2020. Conceptualisation of misinformation in the context of asylum seekers. Information Processing and Management, 57(3), 102–127. Dostupné na: https://doi.org/10.1016/j.ipm.2019.102127 .

RUSHO, Y. a D. RABAN, 2019. Hands on: Information Experiences as Sources of Values. Journal of the Association for Information Science and Technology, 71(6), 671–684. DOI: https://doi.org/1.1002/asi.24288.

SARACEVIC, T. a P. B. KANTOR, 1997. Studying the value of library and information services. Part 1: establishing a theoretical framework. Journal of the American Society for Information Science (1986–1998), 48(6), 527–542. ISSN 2330-1643.

SAVOLAINEN, R., 2021. Expert power as a constituent of opinion leadership: a conceptual analysis. Information Research, 26(2), paper 898. Dostupné na: http://InformationR. net/ir/26-2/paper898.html. ISSN 1368-1613.

SECKER, J. a E. COONAN, 2013. Rethinking Information Literacy: A Practical Framework for Supporting learning. London: Facet.

SECKER, J., 2011. A New Curriculum for Information Literacy: Expert Consultation Report [online]. Cambridge University Library. Dostupné na: http://ccfil.pbworks.com/f/ Expert_report_final.pdf.

SECKER, J., 2017. The trouble with terminology: rehabilitating and rethinking „Digital Literacy“. In: REEDY, K. and J. PARKER (eds.). Digital Literacy Unpacked. London: Facet, 3–16. ISBN 178330197 X.

SMUTNY, Z. a V. VEHOVAR, 2020. Social Informatics Research: Schools of Thought, Methodological Basis, and Thematic Conceptualization. Journal of ASIST, 71(5), 529–539. ISSN 2330-1643.

SØE, S. O., 2018. Algorithmic Detection of misinformation and disinformation: Gricean perspectives. Journal of Documentation, 74(2), 309–332.

DOI: 10.1108/JD-05-2017-0075. ISSN 0022-0418.

STAHL B. C., 2021. Artificial Intelligence for a Better Future. An Ecosystem Perspective on the Ethics of AI and Emerging Digital Technologies. London: Springer. ISBN 978-3-030-69977-2.

STEINEROVÁ, J., 2014. Informačná etika v súvislostiach informačnej ekológie. Knihovna: knihovnická revue, 25(1), 23–35. ISSN 1801-3252. Dostupné také na: http://knihovna. nkp.cz/knihovna141/141023.htm.

STEINEROVÁ, J., 2018. Informačné prostredie a vedecká komunikácia. Informačné ekológie. Bratislava: Univerzita Komenského. ISBN 978-80-223-4445-6.

STEINEROVÁ, J. a M. ONDRIŠOVÁ, 2020. Informačná veda. Výkladový slovník. Bratislava: Vyd. Univerzita Komenského. 278 s. ISBN 978-80-223-4866-9.

STEINEROVÁ, J., 2020a. Informačné interakcie. In: Informačná veda. Výkladový slovník, (eds. J. Steinerová, M. Ondrišová). Bratislava: Univerzita Komenského, s. 138–139. ISBN 978-80-223-4866-9.

STEINEROVÁ, J., 2020b. Informácia. In: Informačná veda. Výkladový slovník, (eds. J. Steinerová, M. Ondrišová). Bratislava: Univerzita Komenského, 92–95. ISBN 978-80-223-4866-9.

STEINEROVÁ, J. 2020c. Etika digitálnych informácií vo svetle sociálnych hodnôt informácií. ITLib, 24(2), 6–21. ISSN 1335-793X.

STEINEROVÁ, J., 2020d. Etické výzvy digitálneho prostredia v informačnom správaní vedcov. In: PLAŠIENKOVÁ, Z. (ed.). Bioetické výzvy a súčasnosť z pohľadu nových poznatkov a trendov. Bratislava: STIMUL, 230–247. ISBN 978-80-89965-92-2

STEINEROVÁ, J., 2021. Etika tvorby informačných produktov v digitálnej revolúcii. Pro-

Inflow: časopis pro informační vědy, 13(1), 64–86. Dostupné na: https://doi.org/10.5817/ ProIn2021-1-4 CC BY 3.0 CZ, http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/proinflow. ISSN 1804-2406.

STEINEROVÁ, J., 2021a. Theoretical Constructs of Information Science: development towards an ecological paradigm and information ethics in digital environment. In: Knižničná a informačná veda. 29. Bratislava: Vyd. Univerzita Komenského, 9–28. ISBN 978-80-223-5064-8.

STEINEROVÁ, J., J. FÁZIK a F. NOVÁKOVÁ, 2020. Prínos fenomenografických výskumov pre informačnú vedu. ProInFlow: časopis pro informační vědy, 12(1). Dostupné na: http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/proinflow/article/view/2020-1-2/2102. ISSN 1804-2406.

STODOLA, J., 2019. Principy a dilemata informační etiky: svoboda slova, právo na informace a cenzura v kontextu dezinformace. ProInflow: časopis pro informační vědy, 11(1), 50–78. DOI: https://doi.org/10.5817/ProIn2019-1-6. ISSN 1804-2406.

TALJA, S., K. TUOMINEN a R. SAVOLAINEN, 2005. „Isms“ in information science: constructivism, collectivism, and constructionism. Journal of Documentation, 61(1), 79–101.

ISSN 0022-0418.

TIMKO, M., 2014. The end of Capurro’s Trilemma? (A proposal of an evolutionary-ontological solution). ProInFlow: časopis pro informační vědy, 6(2). Dostupné na: https:// journals.phil.muni.cz/proinflow/article/view/2014-2-6. ISSN 1804-2406.

TOWNSEND, L., A. R. HOFER, S. L. HANICK a K. BRUNETTI, 2016. Identifying Threshold

Concepts for Information Literacy: A Delphi Study. Communication in Information Literacy2016, 10(1), 23–49. Dostupné na: https://doi.org/10.15760/comminfolit.2016. 10. 1. 13.

TUANA, N., 2007. Conceptualizing Moral Literacy. Journal of Educational Administration, 45(4), 364–378. Dostupné na: http://site.ebrary.com/lib/uniba/reader.action?do -

cID=10196373. ISSN 0957-8234.

URQUHART, Ch., 2018. Principles and practice in impact assessment for academic libraries. Information and Learning Sciences , 119(1/2), 121–134. Dostupné na: https://

doi.org/10.1108/ILS-06-2017-0053. ISSN 2398-5348.

VAKKARI, P., 2008. Trends and approaches in information behaviour research. Information Research, 13(4), paper 361. Dostupné na: http://InformationR.net/ir/13-4/paper361. html . ISSN 1368-1613.

VAN OTTERLO, M., 2018. Ethics and the Value(s) of Artifical Intelligence. In: NAW. 5/19, (3), September 2018, 206–209.

WALTON, G., M. POINTON, J. BARKER, M. TURNER a A. J. WILKINSON, 2021. Information discernment and the psychophysiological effects of misinformation. Global Knowledge, Memory and Communication. ISSN 2514-9342.

WEBBER, S. a B. JOHNSTON, 2013. Transforming Information Literacy for Higher Education in the 21st Century: A Lifelong Learning Approach. Chapter 2. In: HEPWORTH, M. a G. WALTON, Developing People’s Information Capabilities: Fostering Information Literacy in Educational, Workplace and Community Contexts. London: Emerald, 15–30. ISBN 978-1781907665.

WHITWORTH, A., 2020. Mapping Information Landscapes. New methods for exploring, development and teaching of information literacy. London: Facet. 201 s. ISBN 978-1783304172. WILSON, T. D., 2020. Exploring Information Behaviour. An Introduction. Preliminary edition. T. D. Wilson. Dostupné na: http://www.informationr.net/ir/bonusbook.html.

ZINS, Ch., 2007. Conceptual Approaches for Defining Data, Information, and Knowledge. JASIST, 57(4), 479–483. DOI: 10.1002/asi.20508.

STEINEROVÁ, JELA. Etické faktory informačných interakcií človeka. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(1), 5–29. ISSN 1801-3252.

Udržitelnost a plány správy dat v digitálních sbírkách a archivech

Michal Klodner — 2020-12-30T22:00:00Z

RESUMÉ: Ve výzkumu a digitálním kurátorství se základní pomůckou pro správu dat stávají plány správy dat (data management plan, DMP). V tomto článku se zaměříme na otázku, jak je aplikovat na oblast archivace sbírkových předmětů a jejich digitalizátů z hlediska dlouhodobé energetické udržitelnosti. Budeme se věnovat specificky také tomu, co přinášejí evropské standardy v oblasti nefinančního, tedy environmentálního reportování¹. Energetická náročnost, klimatické dopady a další parametry související s materialitou dlouhodobého uchovávání mohou ovlivnit řízení rizik spojené s velkými objemy dat a udržitelnost digitalizačních projektů. Úkolem organizací bude uvážit a navrhnout, jak tyto údaje začlenit a využít v plánování dlouhodobého uchovávání dat a datových infrastruktur.

KLÍČOVÁ SLOVA: digitální kurátorství, digitalizace, dlouhodobé uchovávání, udržitelnost, datová centra, energie, emise skleníkových plynů

SUMMARY: In research and digital curation, data management plans are becoming an essential tool for data stewardship. The article focuses on how to specifically apply them to archiving collection objects and their digitized data in terms of long-term energetic sustainability. Also, what the European standards bring in the area of non-financial, i.e. environmental reporting, is covered. Energy intensity, climate impacts and other parameters related to the materiality of long-term preservation can affect the management of risks associated with large volumes of data and the sustainability of digitization projects. Organizations will need to consider and design how to incorporate and leverage these data in planning for long-term preservation and data infrastructures.

KEYWORDS: digital curation, digitization, long-term preservation, sustainability, data centers, energy, greenhouse gas emissions

Ing. Michal Klodner, Ph.D. / Národní filmový archiv, Závišova 5, 140 00 Praha 4

Tento recenzovaný odborný článek vznikl na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace poskytované Ministerstvem kultury.

Spotřeba energie a emise uchovávání dat globálně

Potřeba zabývat se energetickou náročností ukládání dat vyplývá nejen z množství dat, která vznikají a neustále přibývají postupující digitalizací, ale také z hlediska nákladů na uchovávání těchto dat. S růstem množství dat se obvykle zvyšuje i množství energie potřebné k jejich uchování. Zda se spotřeba energie zvyšuje úměrně objemu dat, zda může růst exponenciálně nebo zda ji lze omezit na nezvyšující se, tedy udržitelnou úroveň, záleží na několika faktorech, kterým se budeme věnovat v tomto textu. Novým předmětem zájmu, který se v současnosti dostává do koncepcí a kalkulací ukládání dat, jsou emise skleníkových plynů. Pařížská dohoda² formuluje dlouhodobý cíl ochrany klimatu, jímž je přispět k udržení nárůstu průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C. ČR se zavázala s ostatními členskými státy EU společně snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o nejméně 40 % ve srovnání s rokem 1990. V širším rámci společensky zodpovědných přístupů nejde jen o úsporu energie, ale i surovin, tedy např. nerostů, které se musí těžit, tato těžba je zásahem do krajiny a ekosystémů, často se odehrává v zemích s nerozvinutou ekonomickou sociální strukturou a s negativním dopadem na obyvatele. Z této široké problematiky nás v tomto textu bude zajímat především směrnice EU o nefinančním reportování – Corporate Sustainability Reporting Directive (CSRD) (Evropský parlament, 2022), pokrývající celou škálu environmentálních, sociálních a správních otázek, včetně změny klimatu, biologické rozmanitosti a lidských práv. Vzhledem k tématu se zde budeme zabývat pouze reportováním emisí skleníkových plynů v oblasti digitálního uchovávání dat.

Pro celý sektor digitálních technologií, který zahrnuje všechna zařízení jako mobilní telefony, obrazovky, domácí a kancelářská PC, sítě a síťové prvky, tak pro jeho specifickou část, kterou jsou datová centra, existují globální kvalifikované odhady spotřeby energie i souvisejících emisí skleníkových plynů. Vzhledem k tomu, že tyto odhady používají různé způsoby modelování a mají tak různou spolehlivost, jejich vyčíslení jak současné spotřeby, tak zvláště projekce do roku 2030 se značně liší. Podle Masanet et al. (2020) datová centra v roce 2020 celosvětově spotřebovávala 196 terawatthodin (TWh) s pouze mírným nárůstem na 210 TWh v roce 2023, přičemž se uvádí argument, že nárůst digitálního provozu je z velké míry kompenzován zvyšováním účinnosti. Jiná důvěryhodná studie (Hintemann, 2020) však konstatuje, že pokrok v účinnosti ke kompenzaci nárůstu spotřeby energie nedostačuje, a uvádí 400 TWh spotřeby pro rok 2018. Z tohoto rozptylu tak vyplývá odhad, že datová centra spotřebují 1–2 % celosvětové poptávky po elektřině. Desítky různých zdrojů potom srovnávají Mytton a Ashtine (2022). Při bližším zkoumání toho, jak tyto odhady vznikají, zjišťujeme, že za nimi jsou v některých případech odborné recenzované články, jindy analýzy trhu různých agentur nebo firem prodávajících serverové nebo síťové komponenty v různých formách dokumentů a šedé literatury, jako zdroje dat slouží placené datové sady o prodejích zařízení apod. K modelování datových center se potom používají odhady jejich počtu a účinnosti podle průměrných hodnot velikosti datacentra na základě jeho typu, podlahové plochy a množství serverů. Projekce do roku 2030 se potom liší od predikcí exponenciálního růstu spotřeby v pesimistických scénářích po relativně mírný nárůst ve scénářích optimistických. Pesimistický scénář nárůstu na desetinásobek současných hodnot může nastat souběhem některých silných trendů růstu spotřeby spolu se stále obtížněji dosahovanými úsporami v efektivitě. Podle studie (EC, Montevecchi, Stickler, Hintemann et al. 2020), o kterou se opírá Evropská digitální strategie (EC, 2022), se v EU datová centra v roce 2018 podílela na poptávce po elektřině 2,7 % a v roce 2030 dosáhne tato poptávka 3,2 %, pokud bude vývoj pokračovat po současné trajektorii.

Emisemi skleníkových plynů celého sektoru informačních a komunikačních technologií se zabývá zpráva Biesera, Hintemanna, Lorenze a Beuckera (2023). Celkově se předpokládá, že odvětví ICT v současnosti způsobuje zhruba 1,5 až 4 % celosvětových emisí skleníkových plynů. Zde se již kromě emisí spojených se spotřebou energie počítá i s emisemi výroby zařízení. Poměr emisí z výroby a spotřeby je přitom vyšší u koncových zařízení, kde je spotřeba nízká a emise vzniklé již při výrobě (říkáme, že v produktu jsou obsažené z výroby) tak převažují v jejich celkové stopě. Naopak převaha emisí vznikajících spotřebou energie při provozu (nazýváme je emise spotřeby) je právě u prvků datacenter, tedy neustále běžících zařízení velkého výkonu. Predikce emisí se také značně liší z podobných důvodů jako u spotřeby energie, navíc ještě zahrnutím působení dalších vlivů závislých na jiných oblastech, jako je emisní intenzita energetických sítí a technologická konvergence. Emisní intenzita může klesat zvyšováním instalovaného výkonu bezemisních zdrojů. Zároveň však dochází i ke zvyšování podílu zdrojů uhelných nebo plynových, považovaných za přechodné, s dočasným vlivem. Situace a její vývoj, tedy politiky jak energetické, tak technologické (týkající se datacenter) a plánované projekty jsou v jednotlivých regionech a zemích značně odlišné. Může mít vliv také trend tzv. edge datacenter, tedy menších lokálních jednotek, někdy i v podobě přepravních kontejnerů, jež jsou blízko místu zpracování dat. Data v takovém případě není potřeba přenášet a uchovávat v cloudových datacentrech, mohou být blízko místům s dostupnou obnovitelnou energií nebo s úložištěm obnovitelné energie. V jejich případě je také realizovatelné efektivní využívání odpadní energie pro vytápění výrobních nebo rezidenčních budov, což šetří obvykle 40 % emisí jinak vyprodukovaných chlazením. Otázka chlazení datových center je z hlediska energetické a emisní náročnosti proto neméně významná, je ovšem závislá na umístění a stavebně technologickém řešení.

Emise výzkumné infrastruktury: příklad UKRI DRI

Jako příklad, na němž lze ukázat skutečné údaje relevantní pro konkrétní digitální výzkumnou infrastrukturu, můžeme použít zprávu britské organizace podporující výzkum a inovace UK Research and Innovation (UKRI)³, zastřešující sdružení devíti hlavních výzkumných rad a organizací. UKRI zajišťuje národní digitální výzkumnou infrastrukturu (Digital Research Infrastructure, DRI)⁴, která poskytuje výzkumným pracovníkům technologickou základnu (včetně pěti superpočítačových center). UKRI přijala jako cíl dekarbonizace (a má povinnost zajistit), aby emise, za které zodpovídá, byly do roku 2040 nebo dříve nulové. V době, kdy byl tento cíl zformulován, bylo žádoucí prokázat přední postavení sektoru výzkumu, a to tím, že o deset let předstihne cíl stanovený pro ostatní sektory. Ve výzkumném projektu tedy proběhla jak detailní technická analýza, tak analýza participace zúčastněných stran a v roce 2023 byla vydána závěrečná zpráva (Juckes, Bane, Bulpett, Cartmell, MacFarlane et al., 2023). Není přesným auditem spotřeby, k mnoha údajům byly použity odhady a průměry, některé parametry jsou proměnlivé, je však zřejmé, na čem celková čísla závisí. Pro laickou představu o množství emisí se k ilustraci údajů (nebo někdy z důvodu kompenzace) používají přepočty emisí na různé ekvivalenty. Jako ekvivalent ročního objemu 40 000 tun skleníkových plynů emitovaných velkými výpočetními centry UKRI DRI tak zpráva uvádí 21 obletů země tryskovým letadlem denně. Za činností počítačových center si tedy můžeme představit tyto někde neustále nastartované desítky letadel. Další částí jsou emise běžných serveroven a notebooků – celkově 35 000 tun ročně.

V samostatném projektu byly analyzovány zdroje emisí uhlíku z infrastruktur v šesti institucích IRIS (zahrnuje několik univerzit a sdílenou cloudovou infrastrukturu poskytovanou radou SFTC)⁵ za 24 hodin v průběhu listopadu 2022. Jedna část celku, emise fáze užití, se vztahuje na emise z aktivního použití DRI, tj. z dodávek elektřiny. Uhlíková náročnost dodávek elektřiny ve Spojeném království vykazuje velké rozdíly v čase a regionech. Průměrná emisní intenzita se v době výzkumu pohybovala od 60 do 300 gCO2/kWh, přičemž záleží na konkrétním čase, protože kolísá podle aktuální výroby energie obnovitelnými zdroji. Na obr. 1 jsou tedy hodnoty reprezentovány variantami 50, 175 a 300 gCO2/kWh jako nízká, střední a vysoká emisní intenzita. Ne všechna energie je však přímo spotřebována zařízeními. Dodatečná energie potřebná k provozu je reprezentována metrikou účinnosti využití energie (power usage efficiency, PUE), reprezentující ztráty v důsledku chlazení serveroven aj. Hodnoty reprezentující nízkou, střední a vysokou hodnotu PUE byly 1,1 (10 % dodatečné spotřeby energie), 1,3 (30 % dodatečné spotřeby) a 1,6 (60 % spotřeby navíc). Další částí celkových emisí jsou emise z výroby zařízení, tedy vyprodukované během těžby surovin a výroby. Jsou dány výrobou a dále už se nemění, udává je výrobce nebo se použije údaj pro obdobné zařízení. Ve studii byly použity hodnoty pro počítač Fujitsu PC a běžný rackový server Dell, jednotlivé údaje byly přepočteny tak, aby byly reprezentativní pro všech 2398 uzlů infrastruktury. Příspěvek k emisím za dané 24hodinové období je dán podílem z celkové životnosti zařízení, odhady zde předpokládaly životnost 3 roky, 5 a 7 let.

Obr. 1 Emise výroby zařízení a emise spotřeby energie infrastruktury IRISCAST, přepočteno na 24hodinový průměr. Modré sloupce: Odhady emise výroby pro všech 2398 uzlů IRIS ze šesti institucí (předpoklady pro typické vlastnosti PC a serverů). Modré stínování označuje přepočtené emise při různých životnostech zařízení. Zelené/žluté/červené sloupce: Odhady emisí fáze užití pro všech 2398 uzlů IRIS pro nízkou, střední a vysokou emisní intenzitu sítě. Výška sloupců představuje střední efektivitu využití energie, chybové rozsahy označují variaci od nízké po vysokou PUE. Obrázek podle (Juckes, Bane, Bulpett, Cartmell, MacFarlane et al., 2023).

Je zde vidět, že při nejlepších parametrech (dlouhá životnost zařízení, nízká emisní intenzita sítě, nízké ztráty PUE) lze emise udržet pod hodnotou 3 tuny denně, zatímco v případě nepříznivé kombinace se dostávají k 12 tunám denně. To je obrovský rozdíl, který můžeme ovlivnit. Obecně věda a výzkum tvoří pouze malou část celkových emisí ICT, autoři zprávy však mají za to, že excelence v akademické komunitě je klíčová jako spouštěč širších technologických a společenských změn.

Plánování správy dat

Plány správy dat (DMP) jsou obvykle jedno- nebo dvoustránkové souhrny, které popisují, jak bude s daty nakládáno během výzkumného projektu a po jeho ukončení. V současnosti je plán správy dat obvykle podmínkou financování výzkumných a digitalizačních projektů všude tam, kde se očekává, že budou data vznikat. Je z něho předem patrné, jak se s daty v průběhu projektu a po jeho skončení bude nakládat, jaký je jejich předpokládaný objem, způsob zpracování a využití. Doporučení pro údaje uváděné v plánech správy dat vytváří již od roku 2009 britské Centrum digitálního kurátorství (Digital Curation Centre, DCC) a jeho šablona DMP (DCC, 2013) je jedním z používaných standardů. DCC rovněž poskytuje online nástroj pro vytváření plánů DMPonline (DCC, 2010–2024). Jelikož se požadavky na DMP mohou u různých programů financování lišit, vznikly i nástroje pracující s šablonami např. přímo pro Horizon Europe ad. Takovým je např. Data Stewardship Wizard (2018–2024), volně dostupný webový nástroj vyvíjený s českou účastí v rámci výzkumné infrastruktury ELIXIR. V odborné komunitě dlouhodobého digitálního uchovávání je etablováno a diskutováno i téma udržitelnosti, objevilo se již na iPress konferenci ve Vídni v roce 2010. Pro přehled lze zmínit např. příspěvky publikované konsorciem pro dlouhodobé uchovávání Digital Preservation Coalition.⁶

Tento text není zaměřen na plány správy dat jako takové a nebude se jimi tedy zabývat do hloubky, ačkoli se dále bude dotýkat koncepčních otázek způsobu ukládání kopií dat a nákladů s tím spojených. Poskytne tak určitá vodítka pro odpovídající části DMP, které jsou tvořeny skupinami otázek k nějaké oblasti. Zajímat nás budou otázky související s energetickou spotřebou digitálního uložení dat, které se mohou vyskytovat v různých částech DMP, zejména v částech týkajících se zálohování, dlouhodobého uchovávání nebo rozpočtu. Mohou to být otázky následujících typů, ovšem bude možné se setkat i s jejich mnohem podrobnějšími a přesnějšími formami:

Kde, např. v jakém úložišti nebo archivu, budou data uložena?
Máte dostatečný prostor úložiště nebo budete muset zahrnout další úložiště jako služby?
Jak budou data zálohována?
Jak dlouho budou data udržována a uchovávána?
Jaké případné náklady vám bude vybrané úložiště nebo archiv dat účtovat?
Jak budete strukturovat a přírůstkovat (označovat, registrovat) složky a soubory?
Budete sdílet data prostřednictvím úložiště, zpracovávat požadavky přímo nebo použijete jiný mechanismus?

Plánování tak zohledňuje nejen způsob uložení a náklady na uchovávání, ale i přístup k datům. Souvisí s ním tedy volba datových nosičů, to znamená vyvážení výhod tzv. chladného dlouhodobého archivu oproti požadavkům na zpřístupňování a výhodám okamžitého použití. Datové nosiče mají z hlediska doby přístupu nebo manipulace s nimi a samozřejmě jejich spotřeby energie různé vlastnosti. Se spotřebou energie se přímo úměrně pojí provozní náklady a emise skleníkových plynů. Vyšší spotřeba energie obvykle bude znamenat vyšší náklady a emise, nižší spotřeba naopak náklady a negativní dopady emisí sníží, může však vyžadovat vhodnou koncepci strukturování dat a záloh, aby bylo možné použít odpovídající typy datových nosičů, např. nosiče se sekvenčním přístupem.

Standardy ESRS a postavení DMP v reportování

V této části uvedeme, jakým způsobem popisovat energetické a emisní parametry. Z důvodu řízení a zveřejňování rizik souvisejících s klimatem, kdy tato rizika jsou svým způsobem globálního charakteru (ovšem pro archivy jsou zcela konkrétní jako např. rizika povodní nebo sucha a požáru, resp. nedostatku vody k chlazení), schválil Evropský parlament v roce 2023 zmíněnou směrnici CSRD. Ačkoli se tento tzv. nefinanční reporting bude v příštích letech postupně týkat velkých korporací a podniků kotovaných na burze a nemusí přímo dopadat na archivy a kulturní instituce, zavádí jednotné Evropské standardy reportování udržitelnosti (ESRS) (Evropská komise, 2023) a tyto se potom jinými mechanismy (jako podmínky programů financování, sektorový reporting nebo návaznosti v dodavatelských řetězcích služeb) mohou týkat i dalších organizací. ESRS jsou koordinovány s mezinárodními organizacemi⁷, takže se obdobným způsobem reportování setkáme i ve Velké Británii a USA. Ačkoli se běžně setkáváme s obchodními přístupy, které nás vedou k tomu, abychom nepřemýšleli, kde a jak jsou data uložena, principy ESRS související s udržitelností staví na základě tzv. dvojí materiality, která má dva vzájemně propojené rozměry: materialitu dopadu, tedy skutečné a potenciální dopady na lidi nebo životní prostředí, a finanční materialitu.

ESRS tedy mají tři základní témata – environmentální (E), společenské (S) a správa a řízení (G), již dříve známé pod zkratkou ESG. Ve všech jsou potom rozlišovány tři vrstvy reportování – sektorově nezávislé, sektorově specifické a specifické pro entitu. Ty se dále vyhodnocují ve třech oblastech: strategie, implementace a měření výkonu – přitom v druhé a třetí se mohou objevit cíle a metriky, tzn. vyčíslení skutečnosti. Provozu datových úložišť se tedy týkají zejména environmentální standardy ESRS E1: Změna klimatu, ESRS E2: Znečištění, ESRS E3: Vodní a mořské zdroje, ESRS E4: Biologická rozmanitost a ekosystémy nebo ESRS E5: Využívání zdrojů a oběhové hospodářství. E1 zahrnuje provozní energie a emise skleníkových plynů, ostatní se týkají např. vody k chlazení a staveb datacenter, které může provázet zábor orné či jiné půdy snižující biodiverzitu apod.

Podrobnější pohled na standard E1 ukazuje, že součástí reportování jsou E1-1: Tranziční plán pro zmírnění změny klimatu, s ním související E1-2: Politiky týkající se zmírňování změny klimatu a adaptační strategie, E1-3: Akční plány a zdroje a E1-4: Cíle snížení emisí skleníkových plynů. Vlastní reportování skutečného stavu je v částech E1-5: Spotřeba energie a energetický mix a E1-6: Hrubé emise skleníkových plynů. Za pozornost také stojí ESRS S3: Dotčené komunity, protože se může týkat dopadu uložených dat na cílové komunity, které je využívají např. jako znalosti zlepšující jejich postavení, nebo dopady negativní, kdy využívání dat zasahuje do jejich práv, způsobuje diskriminaci apod. V každém případě platí princip materiality, tedy skutečných a měřitelných dopadů prostřednictvím nějakého způsobu využití dat, v kulturní oblasti zpřístupněním apod.

Data o udržitelnosti, tedy především o energetické spotřebě chlazení, elektrické spotřebě digitálních systémů a emisích oxidu uhličitého z této spotřeby, mohou mít různou kvalitu a spolehlivost. Ačkoli nejlépe spotřebu určíme měřením, tedy např. odečtem elektroměru příslušejícího serverovně, ne vždy lze tímto způsobem postupovat, zejména ve fázi návrhu a plánování. Spotřeba je také závislá na aktuální výpočetní zátěži a datových přenosech. Rozlišujeme:

přesná data získaná měřením
průmyslové průměry
neverifikovaný vstup uživatele/správce

Postupně se zvyšuje obecná dostupnost dat o udržitelnosti, jejich kvalita a standardizace. Je zřejmé, že plány správy dat samy nezajistí kompletní reportování, ale mohou sloužit jako zdroje údajů pro některé z oblastí a témat do kompletní zprávy za organizaci. Jednotlivé DMP tedy mohou popisovat jednotlivé fondy nebo datové infrastruktury, které mohou využívat různé způsoby uchovávání, a organizace z nich potom sestaví celkový report.

Emise skleníkových plynů se skládají ze tří okruhů, viz tabulka 1:

(Okruh) Scope 1 se týká přímých emisí produkovaných společností při spalování paliv	Zde se mohou ocitnout emise z vytápění depozitáře, příp. chlazení (pokud je k němu použito spalování paliv) a emise z paliva záložních generátorů energie pro datacentra. Dieselové generátory jsou obvyklou součástí provozních technologií, a i když nepokrývají výpadek, spotřebovávají palivo pro průběžné testy.8 Patří sem i palivo spotřebované dopravou datových nosičů nebo sbírkových předmětů mezi depozitáři a digitalizačními pracovišti.
(Okruh) Scope 2 zahrnuje nepřímé emise z nakoupené nebo získané energie	Zde je většina provozních emisí, které se pojí se spotřebou elektrické energie a její emisní intenzitou v místně daném energetickém mixu.9
(Okruh) Scope 3 zahrnuje všechny ostatní nepřímé emise v hodnotovém řetězci (Corporate Value Chain)	Zde jsou především emise výroby nakoupených produktů a zařízení nebo emise nakoupených služeb. U datových infrastruktur to jsou servery, datová úložiště, datové nosiče aj. Ty se zařazují jako emise předcházející použití, vyčíslit je nutné i následné emise, např. v likvidaci na konci životnosti výrobků, při přepravě apod. U nakoupených služeb jsou to emise využívaných cloudových aj. smluvních služeb ukládání dat.

Tab. 1 Okruhy reportování emisí skleníkových plynů standardu ESRS E1-6

Příklad výpočtu roční spotřeby a emisí typických zařízení a nosičů pro uchovávání dat

Než se dostaneme ke konkrétním údajům, je třeba mít na paměti, že záleží na zvolené koncepci uchovávání, volbě uživatelských a archivních formátů, nosičích zvolených pro uchovávání jednotlivých záloh a požadovaných datových přenosech. Obvykle se pro eliminaci rizik poškození integrity uchovávajítři kopie dat, resp. dodržuje se pravidlo 3–2–1, které je připisováno fotografu Peteru Kroghovi (2005):

Uchovají se tři kopie dat, obvykle jedna pracovní a dvě záložní kopie.
Kopie se ukládají do dvou různých typů úložišť (používajících odlišnou technologii záznamu). Pro pracovní kopii, k níž se často přistupuje a může se často měnit, se obvykle používá technologie s rychlým náhodným přístupem a dostupností po síti, např. diskové úložiště. Jinou technologií je např. uložení na páskové nosiče otevřeného standardu LTO (Linear Tape Open). Pásky jsou však stejně jako pevné disky založeny na elektromagnetickém záznamu, takže jsou náchylné ke stejným rizikům, jako poškození dat elektromagnetickými rázy. Další odlišnou technologií tak může být záznam na optické disky.
Je zajištěno, aby jedna kopie byla uložena na místě mimo hlavní pracoviště, tedy fyzicky vzdáleně od ostatních dvou kopií, nejlépe offline, nedostupná prostřednictvím síťového přístupu. U archivů se podobné pravidlo používá u depozitářů, takže větší organizace takový fyzicky vzdálený depozitář mají nebo mohou využívat smluvní depozit u jiné organizace. Offline lze uložit i pevné disky (hard disc drive, HDD) a využívat jejich rychlého zápisu i čtení dat, ovšem nelze takto skladovat disky s polovodičovou technologií (solid state drive, SSD), které k uchování informace vyžadují periodické přepisování záznamových buněk. Jednu kopii lze také uložit prostřednictvím cloudových služeb. U běžných cloudových služeb však nelze očekávat, že tím je plně zajištěna neměnnost dat včetně tří záložních kopií, k tomu je nutná služba zaručeného dlouhodobého archivu.

Z těchto pravidel a volby technologie záznamu vyplývají důsledky pro ekonomickou a energetickou náročnost uchovávání. Jak uvidíme dále, online disková úložiště mají vyšší spotřebu než offline uložené nosiče. Volba dvou kopií na diskových úložištích a jedné kopie na úložištích páskových tak bude mít jiné parametry než volba jedné kopie online a dvou na páskách. Tyto varianty však budou mít jiné parametry z hlediska obnovy dat, jelikož v případě poruchy primárního úložiště je vhodnější, aby byla další kopie okamžitě dostupná. Další, co je třeba při návrhu uvážit, je, že u určitého typu dat, často právě u digitalizovaných archivů, je nutná dostupnost pouze menší uživatelské kopie digitálního objektu, kdežto přístup k master kopii plné kvality v archivním formátu je mnohem méně častý. Pro master data k existující fyzické předloze tak může zcela vyhovovat uložení dvou kopií na sekvenčních médiích offline; disková pole pak nesou pouze uživatelské kopie nižší kvality pro okamžité použití v katalogových a jiných informačních systémech.

V DMP je proto potřeba vycházet z charakteru dat a jejich využívání v daném případě. Např. u digitálního filmového archivu mohou být prostřednictvím katalogu nebo VOD portálu (video on demand) online dostupné kopie v náhledovém formátu MP4 objemu 1–8 GB. Pro televizní a kinodistribuci jsou to kopie ve formátu DCP o objemu 150–300 GB, které však jsou distribuovány každá pouze v jednotkách případů ročně, a to s dostatečným předstihem před uvedením. Lze dokonce očekávat, že pouze určitá část filmů je žádána často, tedy několikrát ročně, a většina bude kopírována z archivu pouze jednou za několik let. Uložení kopií DCP (digital cinema package, digitální filmová distribuční kopie) tak lze koncipovat částečně online a větší část dat může zajišťovat pásková knihovna, kde nějakou dobu trvá vystavení pásky a posun pásky na místo uložení, případně i ruční založení pásky z elektromagneticky a požárně stíněného trezoru. Nejvyšší archivní kvalita dat (tzv. archivní master), jsou potom jednotlivá filmová okénka ve formátu DPX o objemu řádově několika TB, vzniklá digitalizací filmových pásů nebo při restaurování. Ta není sama o sobě použitelná pro prohlížení a není k ní běžně přistupováno (krom případů vytvoření jiné distribuční kopie, teoreticky při změně technologie nebo jiné verze filmu jednou za několik let).

Velké objemy dat bývají realizovány systémy hierarchické správy uložení (hierarchical storage management, HSM), které využívají na nejrychlejší vrstvě SSD pole pro příjem dat a operace s nimi, např. v případě filmu střih a postprodukce, na střední vrstvě disková pole HDD větší kapacity pro uložení online dat a na dlouhodobé vrstvě páskové knihovny s pomalejším přístupem pro největší objemy málo používaných dat. Takový systém požadavky na přístup sám vyhodnocuje a data automaticky mezi vrstvami přesouvá.

Nelze však pominout, že se způsobem uložení dat se pojí přístup k nim a na charakteru přístupu je závislá energetická náročnost. Část dat je obvykle součástí online katalogů a portálů pro vyhledávání a zpřístupnění. Tyto aplikace jsou provozovány tzv. aplikačními servery s převahou spotřeby výpočetní zátěží. Zátěž generovaná takovým přístupem bude dosahovat špičkových hodnot během dne, datové přenosy do záloh zase váží spotřebu v nočních intervalech.

V tabulce 2 je příklad stanovení spotřeby a emisní zátěže pro některá zařízení. zjistíme-li spotřebu měřením, je možné určit ji podle údajů výrobce pro typickou zátěž. Pro emise výroby je třeba údaj výrobce, bude záležet na emisní intenzitě sítě v místě výroby, případně se použije údaj pro obdobné zařízení vyrobené ve stejné době. Odhady emisí výroby získané přepočtením fixním koeficientem násobeným váhou nebo cenou zařízení nelze doporučit.

Zařízení	Parametry	Příkon typický	Roční spotřeba / Ekvivalent CO2	Emise výroby a likvidace
Aplikační server 2 HDD	8 jader CPU 64GB RAM	200 W	1770 kWh / 1020 kg	1200 kg
Úložiště 2U bez HDD	4 jádra CPU, 8GB RAM	55 W	480 kWh / 280 kg	1100 kg
NAS HDD	7200 ot/s	Viz tab. 3	45–70 kWh / 26–40 kg	26–34 kg

Tab. 2 Spotřeba energie a emise skleníkových plynů typických zařízení pro uchovávání a zpřístupnění digitálních archivních objektů. Použit ekvivalent CO2 pro energetický mix ČR 576 g/kWh podle Electricity Maps (2016–2024). Emise výroby podle datasetu asociace Boavizta (Lorenzini, 2021). Údaje nezahrnují spotřebu síťových prvků, chlazení a dalšího vybavení datacentra a emise jeho stavby.

Provedeme-li celkový ilustrační výpočet pro jedno síťové úložiště osazené 12 HDD spolu s aplikačním serverem (dle tabulky 2), pak v délce životního cyklu 5 let a navíc se započítáním účinnosti datacentra PUE 1,2 spotřebuje tento funkční celek 17,5 MWh při typickém provozu a vyprodukuje 10 tun CO2 v energetickém mixu ČR a 2,6 tuny při výrobě a likvidaci. Ekvivalentem pro zachycení takového množství CO2 z atmosféry je přepočtem podle EPA (2024) funkce 4,3 hektaru zdravého vzrostlého lesa.

Úložný nosič	Kapacita	Orientační náklady	Spotřeba nosiče pohotovostní / typická	Migrace
LTO-9	18 TB	2300–3100 Kč	0 W	8–16 let
LTO-8	12 TB	1300–1600 Kč	0 W
LTO-7	6 TB	900–1200 Kč	0 W
NAS HDD	18 TB	5900–9700 Kč	0,9–1.25 / 6–9,5 W	5–8 let
NAS HDD	12 TB	5200–7500 Kč	0,6–1 / 6–8 W
NAS HDD	6 TB	3300–4500 Kč	0,4–1 / 7–9 W

Tab. 3 Srovnání úložných nosičů LTO a HDD. Orientační ceny z průzkumu trhu na konci r. 2023 jsou uvedeny bez daně a liší se dle výrobce, rovněž tak spotřeba HDD. Spotřeba při užití a periodických kontrolách pásek LTO je závislá na celkové koncepci uchovávání a není zde vyčíslena.

Ačkoli je životnost pásky LTO při dodržení vhodných podmínek skladování udávána 30 let, je třeba brát v úvahu dostupnost a životnost čtecích zařízení. Ta jsou založena na mechanických částech citlivých na přesnost pohybu a na elektronických součástkách.

Tomu odpovídá i jejich životnost a potřeba údržby. Můžeme ji shodně s HDD, jež pracují rovněž s jemnými mechanicky pohyblivými částmi a elektronikou, odhadnout na osm let. Současné generace zařízení LTO dokáží přečíst pouze jednu generaci pásek zpětně, tedy LTO-9 přečte kromě pásek LTO-9 pouze LTO-8 a dřívější generace již nikoli. Při nákupu nejnovější generace by tak nejpozději po osmi letech mělo dojít k nákupu další generace, která umožní migraci pásek z předchozí generace ještě po dobu své životnosti. Ačkoli životnost zařízení může být reálně delší, nelze se na to spolehnout a počítat s tím v DMP může znamenat nutnost využití sekundárního trhu použitých zařízení. V roce 2023 se do této fáze dostupnosti dostala generace LTO-6 (kapacita 2,5 TB), uvedená na konci roku 2012. To odpovídá dostupnosti na primárním trhu 10 let. Nicméně pro menší nebo komunitní archivy lze počítat s využíváním starších generací pásek a zařízení o jednu nebo dvě generace později, než je nejnovější dostupná, a snížit tak náklady na ně na polovinu i méně, pokud postačí tomu odpovídající nižší kapacity.

Jak bylo předesláno v úvodu této kapitoly, hovoříme-li o třech kopiích dat pro dlouhodobé uchovávání, není vždy nutné ani běžné, že všechny kopie máme okamžitě k dispozici. Disková pole s okamžitým přístupem mají značnou a neustálou provozní spotřebu, která je ještě zvyšována redundancí použitou pro bitovou ochranu. U offline nosičů jako jsou pásky a páskové knihovny bude spotřeba záležet především na množství čtených a zapisovaných dat a je tedy dána koncepcí záloh, kontrol integrity a migrací.

Uhlíkové offsety a cloudové služby

Offsety pro kompenzaci uhlíku se rozumí zachycení, absorpce nebo snížení emisí skleníkových plynů jinde než v místě spotřeby energie. Pro dosažení dekarbonizačních cílů je snaha emise kompenzovat, což se obvykle provádí nákupem uhlíkových kreditů od třetí strany, která investuje do činností odstraňování uhlíku nebo sama zajistí opatření jako je výsadba stromů nebo zachycování jiným způsobem. To je z několika důvodů problematické. Jedním z těchto důvodů je to, že k emisím spotřeby dojde tak jako tak, fakticky se tím emise nesníží. Dalším je finanční náročnost takové kompenzace, kdy se cena uhlíkových kreditů zvyšuje a do r. 2030 může vzrůst několikanásobně. Efektivita nebo vůbec prokazatelnost offsetů jako přenosu na jiné subjekty je také sporná. Např. UKRI, která si stanovila jako cíl uhlíkové neutrality rok 2040, v současné době nepodporuje kompenzaci uhlíku jako způsob snižování emisí (UKRI, 2023). ESRS také neumožňují započítávání emisí skleníkových plynů a cílů snižování emisí skleníkových plynů prostřednictvím odstraňování skleníkových plynů z atmosféry a uhlíkovými kredity.

Kompenzacemi a offsety také dosahují proklamovaných dekarbonizačních cílů korporátní poskytovatelé cloudových služeb. I když ve své obchodní komunikaci na základě toho mohou uvádět uhlíkovou neutralitu, týká se často pouze části působnosti, např. jen vlastních kanceláří nebo účetní kompenzace a skutečnost je jiná (Wang, Nian, Campana, Jurasz, Li, et al., 2022). Pro reportování podle ESRS reklamní tvrzení nelze použít a EU postupuje i v regulaci, která podobně konstruovaná tvrzení o udržitelnosti nebude v Evropském hospodářském prostoru umožňovat. Přitom uložení dat v cloudových službách se reportuje jako součást ESRS E1-6 Scope 3 a reálné údaje je tedy potřeba znát. Například korporace Microsoft nabízí uhlíkovou kalkulačku (Microsoft, 2024), která umožňuje zjistit současnou a plánovanou stopu systému na jejích platformách. Korporace Google zveřejnila svůj nástroj Carbon Free Energy Percentage (CFE%), který uvádí průměrné hodinové procento bezemisní energie pro většinu svých regionů Google Cloud (Google, 2024). Emisní intenzita silně závisí na konkrétní lokalitě, kde je zakoupená služba provozována, např. pro svůj region europe-north1 (Finsko) Google uvádí 112 gCO2/kWh, zatímco pro europe-central2 (Varšava) je to 738 gCO2/kWh, což je značný rozdíl. To ovšem neřeší emise z výroby, ty je nutné odhadnout podle údajů pro obdobná zařízení podle parametrů virtualizovaných služeb. Směrnice CSRD bude znamenat, že korporátní poskytovatelé budou postupně sami za sebe i pro svoje zákazníky uvádět další podrobnější údaje a environmentální dopady.

Závěrem

O energetické spotřebě digitálních technologií máme poměrně nepřesné údaje. Jak bylo popsáno v úvodní kapitole, i odborné recenzované texty vycházejí z několik let starých údajů a v odhadech se značně liší. Ještě větší otázky vzbuzují projekce do budoucna a údaje o environmentálních dopadech datových center. K faktoru efektivity využití energie PUE se u datacenter nově přidává faktor efektivity využití vody (water usage efficiency, WUE), který vyjadřuje množství vody pro chlazení a zvlhčování na spotřebovanou kilowatthodinu energie. Standardy ESRS tak rozšíří naše znalosti, jak environmentální reportování provádět a přinesou efektivní zdroj dat přístupných z jednoho bodu.

Cloudové a platformní obchodní modely tlačí na růst velkých tzv. hyperscale datacenter, která zvýšila efektivitu využití energie rozsáhlými optimalizacemi. To ovšem nepokrývá meziroční nárůsty jejich spotřeby, ani většinou nevyužívají odpadní teplo. Menší datacentra mohou integrovat systémy chlazení s tepelnými čerpadly pro vytápění rezidenčních budov, skleníků nebo jiných provozů. Některé zelené certifikace datacenter i stavební regulace toto využití tepla přímo vyžadují. Obnovitelná energie je také lépe dostupná lokálně a pouze v některých časech. Emisní intenzita i faktor PUE, spolu se spotovou hodinovou cenou energie10 tak v průběhu dne kolísají a tomu se může přizpůsobovat zátěž. Lze např. rozlišovat druhy zpracování dat od prioritních odbavovaných okamžitě až po dávky zpracovávané při dostupnosti levné obnovitelné energie. Tyto poněkud protichůdné tendence budou s velkou pravděpodobností pokračovat paralelně, tedy bude docházet k dalšímu růstu velkých datacenter a zároveň bude nastupovat trend regionální decentralizované infrastruktury, kterou clusterové technologie umožňují díky pokročilé správě virtualizace a softwarově definovaným úložištím. Velké projekty datacenter vzhledem ke vzrůstajícím regulacím v rozvinuté městské zástavbě a ochraně zemědělské půdy lze očekávat spíše v rozvojových oblastech. I vzhledem k obchodním modelům, z nichž v místním prostředí často nevzniká ekonomický přínos, bude v rozvinutých zemích spíše zájem na obratu ku prospěchu celého řetězce zúčastněných komunit a technologických aktérů na principu cirkulární ekonomiky, k čemuž směřuje i strategie EU.

Na dokreslení kontextu lze dodat, že sektor ICT bývá považován za klíčový pro dekarbonizaci jiných sektorů, jako je doprava, výrobní průmysl nebo právě energetické smart-grids, jelikož umožňuje shromažďovat data a vytvářet digitální znalosti. Udržitelnost je vícerozměrný koncept, který kromě environmentálních zahrnuje ekonomické, sociokulturní a sociální aspekty a z nich vycházející konsenzuální celospolečenské multisektorové politiky, pro jejichž úspěšnost je však potřebné zapojení rovněž vzdělanosti kulturní a humanitní.

Literatura

BIESER, Jan C.T.; HINTEMANN, Ralph; HILTY, Lorenz M.; BEUCKER, Severin, 2023. A review of assessments of the greenhouse gas footprint and abatement potential of information and communication technology. Environmental Impact Assessment Review, roč. 99, Online. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.eiar.2022.107033 [cit. 2024-01-15].

DATA STEWARDSHIPWIZARD, 2018–2024. Data Stewardship Wizard. Online. Dostupné z: https://ds-wizard.org/ [cit. 2024-01-15].

DIGITAL CURATION CENTRE, 2010–2024. DMPOnline. Online. Dostupné z: https:// dmponline.dcc.ac.uk/ [cit. 2024-01-15].

DIGITALCURATION CENTRE, 2013. Checklist for a Data Management Plan v.4.0. Edinburgh: Digital Curation Centre. Online. Dostupné z: https://www.dcc.ac.uk/DMPs/checklist [cit. 2024-01-15].

ELECTRICITY MAPS, 2016–2024. Electricity Maps. Online. Dostupné z: https://app. electricitymaps.com/zone/CZ?lang=cs [cit. 2024-1-30].

EUROPEN COMISSION. Directorate-General for Communications Networks, Content and Technology; Montevecchi, F.; Stickler, T.; Hintemann, R. et al., 2020. Energy-efficient cloud computing technologies and policies for an eco-friendly cloud market: final study report. Publications Office. Online. Dostupné z: https://data.europa.eu/doi/10.2759/3320 [cit. 2024-01-15].

EUROPEAN COMISSION, Directorate-General for Digital Services, 2022. European Commission Digital Strategy. Publications Office. Online. Dostupné z: https://commission. europa.eu/publications/european-commission-digital-strategy_en [cit. 2024-01-15].

EVROPSKÁ KOMISE, 2023. Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2023/2772 ze dne 31. července 2023, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU, pokud jde o standardy pro podávání zpráv o udržitelnosti. EUR-Lex. Online. Dostupné z: http://data.europa.eu/eli/reg_del/2023/2772/oj [cit. 2024-01-15].

EVROPSKÝ PARLAMENT,2022.Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2464. EUR-Lex.Online.Dostupnéz:http://data.europa.eu/eli/dir/2022/2464/oj[cit.2024-01-15].

GOOGLE, 2024. Carbon free energy for Google Cloud regions. Online. Dostupné z: https:// cloud.google.com/sustainability/region-carbon [cit. 2024-1-31].

HINTEMANN, Ralph, 2020. Data centers 2018. Efficiency gains are not enough: Data center energy consumption continues to rise significantly – Cloud computing boosts growth. Borderstep. Online. Dostupné z: http://dx.doi.org/10.13140/RG.2.2.26033.40800 [cit. 2024-01-15].

JUCKES, M.; BANE, M.; BULPETT, J.; CARTMELL, K.; MACFARLANE, M. et al., 2023. Sustainability in Digital Research Infrastructure: UKRI Net Zero DRI Scoping Project final technical report. Zenodo. Online. Dostupné z: https://doi.org/10.5281/zenodo.8199984 [cit. 2024-01-15].

KROGH, Peter, 2005. The DAM Book: Digital Asset Management for Photographers.O’Reilly Media, Inc. ISBN 9780596100186.

LORENZINI, Romain, 2021. Digital & environment: How to evaluate server manufacturing footprint, beyond greenhouse gas emissions? Boavizta. Online. Dostupné z: https:// boavizta.org/en/blog/empreinte-de-la-fabrication-d-un-serveur [cit. 2024-1-30].

MASANET, Eric et al., 2020. Recalibrating global data center energy-use estimates. Online. Science, č. 367(6481), s. 984–986. ISSN 1095-9203. Dostupné z: DOI:10.1126/ science.aba3758. [cit. 2024-01-15].

MICROSOFT, 2024. Calculating My Carbon Footprint. Online. Dostupné z: https://www. microsoft.com/en-gb/sustainability/emissions-impact-dashboard [cit. 2024-1-31].

MYTTON, David a ASHTINE, Masao, 2022. Sources of data center energy estimates: A comprehensive review. Joule, č. 6, s. 2032–2056. Online. Dostupné z: https://doi. org/10.1016/j.joule.2022.07.011 [cit. 2024-01-15].

UK RESEARCH AND INNOVATION, 2023. UKRI position statement on carbon offsetting. Online. Dostupné z: https://www.ukri.org/who-we-are/policies-standards-and-data/ corporate-policies-and-standards/environmental-sustainability/ukri-position-statement-on-carbon-offsetting/ [cit. 2024-01-30].

UNITED STATES ENVIRONMENTAL PROTECTION AGENCY, 2024. Greenhouse Gases Equivalencies Calculator – Calculations and References. Online. Dostupné z: https:// www.epa.gov/energy/greenhouse-gases-equivalencies-calculator-calculations-and-references [cit. 2024-1-31].

WANG, Fu; NIAN, Victor; CAMPANA, Pietro E.; JURASZ, Jakub; LI, Hailong, et al., 2022. Do ‘green’ data centres really have zero CO2 emissions? Sustainable Energy Technologies and Assessments, roč. 53. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.seta.2022.102769 [cit. 2024-01-30].

Poznámky

1 Environmentální reportování je informační nástroj environmentální politiky, jehož úkolem je informovat zájmové skupiny (zákazníky, veřejnost) o aktivitách organizace v oblasti životního prostředí.

2 Pařížská dohoda o klimatu je mezinárodní smlouva o zmírňování změny klimatu, přizpůsobování se této změně a financování. Byla sjednána 196 stranami na konferenci OSN v roce 2015

3 V Databázi zkratek pro knihovnictví a informační obory NK ČR (KZK) naleznete odkazy na jednotlivé rady UKRI ad.: https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000017254&local_base=KZK.

4 Bližší informace o této výzkumné infrastruktuře: https://www.ukri.org/what-we-do/creating-world-class-research-and-innovation-infrastructure/digital-research-infrastructure/.

5 Science and Technologies Facility Council je provozovatelem sdílené digitální infrastruktury IRIS: https://www.iris.ac.uk/what-is-iris/.

6 Blogové příspěvky zmiňující další zdroje, konferenční příspěvky aj. soustřeďuje Digital Preservation Coalition na stránce Environmentally Sustainable Digital Preservation: https://www.dpconline.org/digipres/discover-good-practice/environmentally-sustainable-digital-preservation.

7 International Sustainability Standards Board (ISSB) https://www.ifrs.org/groups/international-sustainability-standards-board a Global Reporting Initiative (GRI) https://www.globalreporting.org/

8 Pro sadu generátorů 1MW datacentra uvádí např. EcoDataCenter 100 litrů dieselu každý měsíc (https://ecodatacenter.tech/sustainability-data-center/open-source-climate-report), což odpovídá hodině provozu na jmenovitý výkon instalovaných zařízení. U větších to mohou být proporcionálně tisíce litrů.

9 Jelikož zprávy o energetických zdrojích v ČR, které vydává Energetický regulační úřad, neobsahují emisní údaje, je jako zdroj použit pro účely tohoto textu kalkulátor Electricity Maps (2016–2024).

10 Spotová, plovoucí cena, mění se každou hodinu podle dostupnosti energie a její ceny na burze.

Seznam použitých zkratek

Zkratka	Vysvětlení
DMP	Data management plan (plán správy dat)
CSRD	Corporate Sustainability Reporting Directive (evropská směrnice o nefinančním reportování, zavádí povinnost firem a institucí zveřejňovat informace o svém vztahu k životnímu prostředí, sociální oblasti a o řízení firmy)
UKRI	UK Research and Innovation (britská organizace zaměřená na podporu výzkumu a inovací)
DRI	Digital Research Infrastructure (digitální výzkumná infrastruktura)
STFC	Science and Technology Facilities Council (britská vládní agentura působící v oblasti vědeckého výzkumu)
PUE	Power Usage Effectiveness (účinnost využití energie, indikátor efektivity datových center)
DCC	Digital Curation Centre (britské centrum zřízené za účelem řešení problémů digitálního uchovávání a digitálního kurátorství)
ESRS	European Sustainability Reporting Standards (Evropské standardy reportování udržitelnosti)
LTO	Linear Tape Open (technologie užívaná pro záznam dat na magnetické pásky)
HDD	Hard disc drive (pevný disk)
SSD	Solid-state drive („polovodičový“ disk, zařízení pro čistě elektronické ukládání dat)
VOD	Video on demand (video na vyžádání)
DCP	Digital Cinema Package (balíček digitálních souborů používaných k ukládání a přenosu digitálního kina, zvuku, obrazu a datových toků)
HSM	Hierarchical Storage Management (hierarchická správa úložiště, technika ukládání dat a správy dat, která automaticky přesouvá data mezi vysoce nákladnými a levnými úložnými médii)
CFE%	Carbon Free Energy Percentage (metrika zjišťování podílu bezuhlíkové („čisté“) energie v celkové spotřebě energie, průměrné procento bezuhlíkové energie spotřebované v konkrétním místě za hodinu)
WUE	Water Usage Effectiveness (efektivita využití vody, metrika pro měření množství vody používané datovými centry k chlazení, zvlhčování atd. na spotřebovanou kilowatthodinu energie

KLODNER, Michal. Udržitelnost a plány správy dat v digitálních sbírkách a archivech. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 1, s. 22-36. ISSN 1801-3252.

Spiridion Wukadinović. Germanista vedoucím technické knihovny

Karolína Kalecká — 2020-12-30T22:00:00Z

RESUMÉ: Studie představuje Spiridiona Wukadinoviće, známého především pro jeho literárněhistorickou činnost, jako vedoucího knihovny pražských vysokých škol technických. Soustřeďuje se zejména na dva aspekty jeho tamní kariéry – svébytný způsob, jímž se v pozici vedoucího knihovny ocitl, a potíže, jimž byl jako takový nucen věnovat pozornost. Zatímco v prvním se zřetelně odrážely napjaté vztahy mezi Čechy a Němci, druhý aspekt souvisel především s prostorovými dispozicemi knihovny a nevhodným uspořádáním fondu. Wukadinović byl odhodlaný knihovnu reformovat, kvůli nedostatku finančních prostředků ale mohl své záměry uskutečnit pouze v omezené míře. Jeho návrhy a stížnosti podávají barvité svědectví o pracovním životě knihovníků v posledních letech před první světovou válkou.

KLÍČOVÁ SLOVA: Spiridion Wukadinović, knihovna vysokých škol technických, knihovnictví, Česká vysoká škola technická v Praze, Německá vysoká škola technická v Praze, Veřejná a univerzitní knihovna v Praze

SUMMARY: This study shows Spiridion Wukadinović, renowned for his works in history of literature, as the head of the library of the technical universities in Prague. It follows primarily two aspects of his career in the aforementioned institution – an unusual way of obtaining the position and troubles calling for his attention. The first of them clearly reflects the national struggles between Czechs and Germans, whereas the second was caused mainly by the space limitations and inappropriate organization of the library collection. Wukadinović was determined to reform the library, but because of insufficient funding, he was able to carry out his ideas only in a limited scope. However, his proposals and complaints reveal interesting facts of the working life of the librarians in the last years preceding the World War I.

KEYWORDS: Spiridion Wukadinović, library of the technical universities, librarianship, Czech Technical University in Prague, German Technical University in Prague, Public and University Library in Prague

Mgr. Karolína Kalecká, Ph.D. / Národní technická knihovna (National Library of Technology), Technická 2710/6, 160 80 Praha 6

Úvod

Spiridion Wukadinović (1870–1938) byl ve své době uznávaným překladatelem a oblíbeným vysokoškolským profesorem. Svým současníkům byl znám především díky tomu, že předobraz dějiště Goetheho Novely nalezl v Podkrušnohoří, a ceněny byly i jeho publikace o díle Heinricha von Kleist.¹ Mezi nimi byly i Kleist-Studien, jejichž nejdůležitější část představoval – alespoň dle názoru tehdejších profesorů Filozofické fakulty pražské Německé Karlo-Fedinandovy univerzity – text věnovaný nedokončenému dramatu Robert Guiskard.² Wukadinovićovi tato publikace, vydaná roku 1904, posloužila jako habilitační spis, a tak mu pomohla vydat se na akademickou dráhu, která jej krátce před vypuknutím první světové války zavedla až na krakovskou univerzitu. Tam působil jako profesor pro německou řeč a literaturu až do konce září 1932, kdy se v atmosféře rostoucího polsko-německého napětí znelíbil polským autoritám.³ Svůj profesní život ovšem začal jako knihovník a i v tomto oboru zanechal významnou stopu. Shodou okolností se totiž právě on – germanista – stal prvním vedoucím společné knihovny pražských vysokých škol technických, který měl již při převzetí úřadu mnohaleté zkušenosti s prací ve velké knihovně. Je proto škoda, že jako její historická osobnost byl zatím spíše přehlížen.⁴

Tato studie se pokouší nastínit ty nejpalčivější problémy, jež dělaly vrásky na čele jak Wukadinovićovi jako vedoucímu technické knihovny⁵, tak všem ostatním, kdo s ní v posledních letech před první světovou válkou měli cokoliv společného, a doplnit obraz života tohoto významného polského germanisty. Jejím hlavním cílem není nic menšího než připomenout, že i za knihovními katalogy se může skrývat velmi barvitá, přestože na první pohled stěží viditelná, minulost.

Cesta do technické knihovny

Spiridion Wukadinović se narodil 7. března 1870 ve Vídni, jeho otec – též Spiridion – měl srbské předky a býval důstojníkem v rakouské armádě, matka byla Polka. Základní školu i gymnázium navštěvoval v Opavě, a než roku 1889 na pražské německé univerzitě zahájil svá studia germanistiky a anglistiky, absolvoval vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník. Po dvou semestrech strávených v Berlíně ukončil své vysokoškolské vzdělání na univerzitě ve Štýrském Hradci, kde promoval v červenci 1894. Prvního května 1895 začal pracovat v univerzitní knihovně tamtéž,⁶ očividně se ale nejednalo o zaměstnání, s nímž by byl zcela spokojený, neboť na podzim 1897 se na vlastní žádost nechal přeložit do pražské Veřejné a univerzitní knihovny. Roku 1900 se oženil s jistou Annou Novákovou, údajně skvělou houslistkou, a hned následujícího roku se jim narodila dcera Draga.⁷ Pracovně se, přinejmenším na přelomu století, Wukadinović věnoval zejména katalogizaci,⁸ souběžně ale pokračoval ve svém literárněhistorickém výzkumu, a zatímco profesuru nabízenou univerzitou v Bělehradě odmítl, začal se na jaře 1904 ucházet o docenturu na filozofické fakultě pražské německé univerzity. Oznámení o úspěšném zakončení habilitačního procesu⁹ jej zastihlo již na novém pracovišti – knihovně společné oběma pražským vysokým školám technickým, české a německé.

Ta sídlila v Husově ulici, v budově německé techniky, a po přelomu století začínala mít potíže s personálem, neboť Vojtěch Valenta, který ji spravoval od 26. října 1873, podal v červenci 1906 žádost o penzionování. Kurátoři, kteří byli za technickou knihovnu spoluzodpovědní¹⁰ – v té době se jednalo o profesora fyziky na české technice Václava Felixe a profesora matematiky na německé technice Antona Grünwalda –, se téměř okamžitě pokusili opatřit za něj náhradu v univerzitní knihovně. Již dříve jednali s jejím vedoucím, Richardem Kukulou, a nyní se začali energicky domáhat Wukadinoviće, jehož jim Kukula doporučil.¹¹ Zkušeného knihovníka, který by mohl okamžitě převzít vedení technické knihovny, v Praze stěží mohli nalézt kdekoliv jinde. V technické knihovně sice bylo systemizované ještě jedno úřednické, praktikantské místo,¹² ale na Wilhelma Kosche, jenž je tehdy zastával, jako na Valentova nástupce nikdo ani nepomyslel.

Celá záležitost sice nebyla tak horká, jak se zpočátku zdálo, protože Valenta svou žádost o odchod do výslužby záhy vzal zpět, jenomže tak jako tak bylo zřejmé, že vzhledem ke svému pokročilému věku – narodil se 18. března 1833 – a křehké tělesné konstituci je již sotva schopen svůj úřad plnohodnotně vykonávat.¹³ Když pak Kosch k poslednímu září 1906 odešel z rakouských státních služeb,¹⁴ museli kurátoři konstatovat, že knihovna se ocitá ve velkém nebezpečí, neboť „jak ukazují zkušenosti získané při minulých konkursech, není snadno nalézti kandidáta, který by vyhovoval všem požadavkům“.¹⁵ Nejenže Valenta mohl kupříkladu onemocnět, ale práce v knihovně bylo pro jediného úředníka příliš. Proto kuratorium věřilo, že by měl mít k ruce někoho „mladšího, svěžího, a přece dosti zkušeného a s knihovnou obeznámeného, aby mohl v nutném případě okamžitě převzíti vedení“. Jinými slovy trvalo na tom, aby Wukadinović do služby v technické knihovně co nejdříve nastoupil.¹⁶

Nebylo to prvně, co rektoráty vysokých škol technických či Místodržitelství v Praze doufaly pro technickou knihovnu získat některého z univerzitních knihovníků – však o Valentově odchodu do penze se spekulovalo už roky – a co v této souvislosti padlo právě Wukadinovićovo jméno, ovšem až tentokrát byla jejich žádost vyslyšena.¹⁷

Stalo se tak i díky souhlasnému stanovisku Kukuly, který se ale nerozhodoval s lehkým srdcem. Sám neměl úředníky na rozdávání a práce na novém lístkovém katalogu univerzitní knihovny dle jeho názoru sotva snesly zdržení, takže si kladl podmínky. „Zdejší úřednictvo by z tohoto zamýšleného přidělení Dr. Wukadinoviće něco mělo jen tehdy, kdyby se Dr. Wukadinović v dohledné době stal definitivním skriptorem¹⁸ knihovny vysokých škol technických,“ protože tím by se v univerzitní knihovně uvolnilo místo a mladší úředníci by hned měli lepší vyhlídky na služební postup.¹⁹ Žádal tedy, aby ruku v ruce s přidělením Wukadinoviće technické knihovně šla žádost o penzionování Valenty.²⁰ Místodržitelství, druhá instituce spoluzodpovědná za technickou knihovnu, vzalo tento návrh za svůj, a tak jí byl Wukadinović od 1. ledna 1907 přidělen.²¹ Pravda, bylo to na dobu neurčitou, ale Valentovi očividně bylo jasně naznačeno, že už se s ním nepočítá, takže slíbil požádat ještě v prosinci 1906 o odchod do penze.²²

Pro samotného Wukadinoviće nebyla změna působiště žádným překvapením. Kurátoři technické knihovny s ním celou záležitost probrali osobně už v červenci toho roku a již tehdy prohlásili, že jsou připraveni jej navrhnout Valentovým nástupcem.²³ Nová práce se mu patrně nepříčila a ani představa, že by se mohl stát, alespoň do určité míry, svým vlastním pánem, mu jistě nebyla proti mysli, neboť když byl na uprázdněné místo po Valentovi v srpnu 1907 vypsán konkurs,²⁴ požádal o ně. Sice mu konkurovali dva jeho kolegové z univerzitní knihovny, ale Kukulovými slovy se Wukadinović „jako nejstarší, nejenergičtější z kandidátů, který také zcela ovládá obě zemské řeči²⁵ slovem i písmem,“ zdál dané pozice hoden více než kterýkoliv z nich.²⁶ Profesorské sbory obou vysokých škol technických si podle očekávání vybraly právě jeho²⁷ – ovšem Wukadinović, v té době již prozatímní vedoucí technické knihovny, všem zúčastněným udělal čáru přes rozpočet, když v dubnu 1908 svou žádost stáhl.²⁸

Sice neuvedl žádný konkrétní důvod, místodržitelští úředníci se ale domnívali, že jím byla rozepře s rektorem německé techniky, profesorem mechanické technologie Karlem Mikolaschekem²⁹ – buď se nepohodli v některé správní otázce, nebo se mohlo jednat o podobný incident, jaký Wukadinović později popsal těmito slovy: „Brzy po převzetí úředních záležitostí jsem kvůli několika sešitům jednoho časopisu učinil výtku jednomu zdejšímu profesorovi, který je měl již vícero let u sebe, takže časopis nemohl být svázán. Sluha přinesl mé vlastnoruční, velmi zdvořile formulované psaní profesorovi na katedru a před všemi asistenty, laboranty atd. dostal odpověď: ‚Řekněte knihovníkovi, že je to drzost a že jestli sem ještě jednou přijdete, vyhodím Vás!‘ Mohl jsem... odpovědět žalobou kvůli urážce úřední cti, ale pochopitelně jsem se něčím takovým nechtěl uvést.“³⁰

Bylo tedy nutné porozhlédnout se po jiném vedoucím, jenomže, jak trefně shrnul Kukula, „druhý oběma profesorským sborům [tak] vítaný kandidát jako Dr. Wukadinović, který, pocházeje ze srbské krve, je soukromým docentem na německé univerzitě a má českou manželku, jejíž příbuzenstvo sahá až do profesorského sboru c. k. České vysoké školy technické, už není.“³¹ Wukadinović se pro tuto funkci totiž hodil nejen proto, že byl zkušeným knihovníkem, ale také pro svou povahu, jíž byla cizí „každá agresivní národní politika“.³²

Vztahy mezi Českou a Německou vysokou školou technickou nikdy nebyly ideální. Vzájemnou řevnivost mezi oběma institucemi a nevraživost mezi jejich studenty pomáhaly rozdmýchávat zpravidla neúspěšné snahy politiků nasměrovat soužití Čechů s Němci do těch kolejí, které v jejich představách vedly k víceméně bezproblémovému fungování státu.³³ Pravda, nařízení z dubna 1897, která češtinu ustanovila úředním jazykem vnitřní služby mnoha odvětví státní správy v Čechách a po řadě státních zaměstnanců vyžadovala znalost obou zemských řečí, byla motivována spíše snahou předsedy vlády Kazimierze hraběte Badeniho získat podporu českých poslanců než čímkoliv jiným, přesto je lze považovat za jeden z nejlepších příkladů. Frustraci Němců tehdy ještě posílily výsledky březnových voleb, v nichž uspěli Slované,³⁴ a atmosféra v Praze byla kvůli tomu natolik rozjitřená, že „český hovor v místnostech polytechnické knihovny platil za provokaci, a konečně došla nesnášenlivost některých německých posluchačů tak daleko, že student česky mluvící byl vyháněn, ba na zdraví ohrožován“.³⁵ V dubnu 1904 bylo několika posluchačům České vysoké školy technické s barety na hlavě (tehdy byly odznakem českých studentů) zabráněno vstoupit do budovy německé techniky, kde byla knihovna umístěna, a to i násilím.³⁶ Místodržitelští úředníci tedy měli o důvod více přemýšlet o zaměstnancích knihovny i z národnostního hlediska, k čemuž dostali příležitost ještě téhož roku, když bylo podruhé obsazováno místo praktikanta. Dospěli k závěru, že jelikož Valenta je Čech, „bylo by vhodné jmenovat 2. úředníkem uchazeče německé národnosti.“³⁷ Důvody byly pravděpodobně spíše symbolické než praktické. Pokud si obě vysoké školy technické, česká i německá, byly rovny, pak měli Češi i Němci spravovat společnou knihovnu stejnou měrou, a mimoto jistě nebyla ojedinělá představa, že knihovníci by mohli nějakým způsobem protežovat ty uživatele knihovny, kteří byli jejich národnosti, a diskriminovat druhé. Wukadinović to ostatně potvrdil, když napsal, že „téměř každý vstupuje do knihovny jako do nepřátelského tábora. V každém nepříjemném opatření vedoucího je, ať už z německé, nebo z české strany, spatřován akt národní předpojatosti,“ a jakákoliv drobnost se přihodila, stěžovali si studenti „ne u vedoucího knihovny, jako jinak všude, nýbrž rovnou u rektora, nebo dokonce na nějakém shromáždění techniků.“³⁸ V takových poměrech musel být národnostně víceméně neutrální vedoucí knihovny požehnáním.³⁹

Zprvu se ale nezdál bezpodmínečně nutným. I profesorský sbor německé techniky si byl očividně vědom, že – opět Kukulovými slovy – „při specifických pražských poměrech připadá pro obsazení toho místa v úvahu jedině úředník c. k. [univerzitní] knihovny, protože vskutku jen tito znají poměry a bezmála jen oni ovládají obě zemské řeči“.⁴⁰ Vážní zájemci z jejích řad byli i při opakovaně vypsaném konkursu jen dva, z nichž Slovinec Ivan Žmavc se jevil méně kvalifikovaným, a zprvu to vypadalo, že profesorské sbory obou technických škol by se mohly shodnout na druhém, politicky angažovaném Zdeňkovi Tobolkovi. Když ale deník Bohemia veřejnosti připomněl, že na nepolitickou pozici vedoucího technické knihovny je Tobolka zcela nevhodným kandidátem,⁴¹přestali jej i němečtí profesoři považovat za jednoznačně přijatelného. Nakonec o něm ale ani nehlasovali – k osobě nového správce knihovny se odmítli byť jen vyjádřit, protože jeho jmenování by mohlo zkomplikovat rozdělení společné knihovny, které profesorský sbor německé techniky požadoval.⁴²

O stavbě nové budovy pro technickou knihovnu a při té příležitosti i o jejím možném rozdělení se sice v Praze vážně diskutovalo, ovšem realizace těchto projektů nebyla na pořadu dne, a tak mělo místo vedoucího technické knihovny zůstat ještě roky neobsazené. Wukadinović je byl ochoten provizorně zastávat jen za určitých podmínek a neváhal naznačit, že požaduje záruky proti svévoli profesorských sborů vysokých škol technických.⁴³ Patrně je obdržel, neboť počátkem roku 1910 se dal slyšet, že výměnou za ad personam a povýšení na kustoda by onu funkci definitivně převzal. Ministerstvu se tato možnost nezamlouvala, něco ale učinit muselo, jelikož pro Wukadnoviće mohla být přece jen přitažlivější univerzitní knihovna, kde by měl mnohem větší pole působnosti. Jako jediná vhodná osoba široko daleko ovšem musel zůstat provizorním vedoucím technické knihovny, s čímž nakonec výměnou za příplatek souhlasil.⁴⁴

Obr. 1 Personál pražské Veřejné a univerzitní knihovny v březnu 1905. Z našeho pohledu stojí Spiridion Wukadinovič v prostřední řadě druhý zleva, po jeho pravici Ivan Žmavc, Zdeněk Tobolka je v téže řadě čtvrtý zleva. Richard Kukula sedí v první řadě jako třetí zprava. (Archiv Národní knihovny ČR, sbírka fotografií 1893-2005)

Místo, místo, místo...

Ať si jeho kolegové mysleli, co chtěli, Wukadinović se jako provizorní vedoucí technické knihovny rozhodně neocitl v záviděníhodné situaci. Potřeboval nový stůl, protože ten kulatý, který mu byl k dispozici, už příliš nedržel pohromadě a neměl ani uzamykatelnou zásuvku, takže „v něm uložená akta jsou zcela vydána všanc pohledům zvědavců“, a nemohl ani posloužit jako náhrada za pokladnu (tu si knihovna mohla pořídit až roku 1911)⁴⁵, pročež byl Wukadinović nucen přechovávat peníze za kauce u sebe doma. Scházel regál na pokračující publikace, sešity těch neukončených tudíž byly „tak nacpané v jedné skříni, že je jednak nelze vůbec využívat, a jednak jsou tímto násilným zacházením zničeny dříve, než se dostanou ke knihvazači“. Konečně bylo bezpodmínečně nutné vymalovat čítárnu a vyměnit děravý běhoun⁴⁶ – ale zatímco těmto Wukadinovićovým žádostem Místodržitelství vyšlo vstříc,⁴⁷ s tím největším neduhem technické knihovny, s nevyhovujícími prostory, přes veškerou snahu mnoho udělat nedokázalo.

První návrh na přestěhování knihovny do nových prostor padl roku 1875, nedlouho poté, co se česká technika odstěhovala z do té doby společné budovy v Husově ulici na Karlovo náměstí.⁴⁸ Návrh byl sice motivován nepohodlným docházením do knihovny, na Místodržitelství se ale už tehdy věřilo, že pravým důvodem je touha přesunout knihovnu z budovy německé techniky na neutrální půdu. Stěhování bylo v každém případě na místě už kvůli malým čítárnám,⁴⁹ k nimž se ve druhé polovině 80. let přidala skutečnost, že knihovně docházel prostor pro nové přírůstky. Pronajmout si vhodnou budovu se ale ukázalo nemožným, novostavba z ohledu na státní kasu nepřipadala v úvahu, a tak se na přelomu let 1893 a 1894 podařilo knihovnu rozšířit jen výměnou za zrušení bytu správce ve stávající budově.⁵⁰ Dalších změn doznaly její prostory krátce po Wukadinovićově nástupu. V souvislosti se stavebními úpravami provázejícími zřízení nové chemické laboratoře byla knihovně výměnou za část chodby a schodiště poskytnuta posluchárna, což pro ni znamenalo několik málo čtverečních metrů navíc.⁵¹ Každý z nich byl vítaný, jenomže „staré regály, které byly dočasně přemístěny do nového sálu, nepojmou ani přestěhované knihy, z nichž velká část musí ležet na zemi… Mimoto zaplňují jen jednu polovinu sálu, druhá, prázdná polovina je nyní zcela nevyužitelná, [proto] nemůže být o nějaké výhodě, kterou bychom přidělením sálu [oproti dřívějšímu stavu] získali, prozatím řeč“.⁵² Pořízení nových regálů ale byla, v porovnání třeba se stavbou nové knihovny, hračka,⁵³ a knihy tak alespoň nemusely stát ve více řadách.

Wukadinovićovi to ovšem mohlo být jen chabou útěchou. „Malý prostor pro přírůstky je dnes téměř vyčerpaný a postavení nových regálů nemožné. Nová prostorová krize je tedy již za dveřmi,“ povzdechl si v dubnu 1910. Výše zmíněná výměna místností s sebou navíc přinesla tu nemilou změnu, že „dosavadní dva vchody byly rozmnoženy na pět, z nichž dva ještě k tomu nelze kontrolovat. Knihy jsou nyní uloženy ve čtyřech různých, excentricky položených prostorách, z nichž každá má svůj vlastní vstup. Že je tím ztížen a zpomalen výdej knih, je jasné“. Vhodné stavební úpravy sice mohly pomoci, radikální zlepšení by ale přišlo jen s přestěhováním knihovny do lépe vyhovujících prostor,⁵⁴ a to tím spíše, že v její všeobecné čítárně tehdy bylo jen dvaatřicet míst k sezení⁵⁵ a kvůli blízkým laboratořím hrozilo nebezpečí požáru.⁵⁶

Na české technice byli s Wukadinovićem zajedno, zvlášť když jejím studentům byl přístup do společné knihovny na podzim 1908 opět znemožněn.⁵⁷ Jenomže na německé technice by s takovým plánem souhlasili možná ještě na podzim 1904,⁵⁸ o čtyři roky později už ale nikoliv. Její profesorský sbor nabyl přesvědčení, že mnoho potíží spojených se společnou knihovnou by se vyřešilo jejím rozdělením mezi obě školy, na čemž se jednomyslně usnesl 24. února 1908 s tím, že starší či málo využívané publikace by byly předány univerzitní knihovně. Zároveň se postavil proti stěhování společné knihovny ze „své“ budovy, jelikož tím by se německá technika ocitla oproti české v nevýhodě – zatímco Česká vysoká škola technická by i nadále měla vlastní, menší, takzvanou příruční knihovnu,⁵⁹ německá technika by najednou neměla žádnou. Zřízení příruční knihovny i pro ni by tuto nevýhodu sice mohlo vymazat, ovšem jen za cenu velkého množství peněz a času – profesorům se tedy zdálo lepší rozdělit společnou knihovnu než vydržovat ji a ještě dvě příruční.⁶⁰

Sám Wukadinović byl proti rozdělení knihovny, především proto, že dle jeho názoru by výsledkem byla dvě ubohá torza stávající „ústřední technické knihovny“, jediné svého druhu v Čechách. S ohledem na „dlouhodobě pokojné nebo přinejmenším snesitelné soužití“ uživatelů knihovny ovšem přirozeně navrhoval, aby v případné nové budově měla každá z pražských vysokých škol technických vyhrazeny své vlastní prostory s vlastním vchodem, takže společné by byly jen sklady, knihovní fond a pracovna vedoucího. Díky tomu by mohly – a měly – být používány pouze jednojazyčné nápisy a každá část knihovny by byla obsluhována výlučně personálem své národnosti. Na jeho výběru by se tak podílel vždy jen jeden profesorský sbor, čímž by se vyřešil jeden z největších neduhů tehdejší společné knihovny, totiž velmi pomalé rozhodování o uchazečích o práci v ní. Společně by vysoké školy technické vybíraly už jen vedoucího, a k tomu by zřejmě nedocházelo příliš často.⁶¹ Pokud šlo o kapacitu nové budovy, podle Wukadinovićových výpočtů by bývala měla pojmout přibližně 500 metrů regálů za předpokladu, že do každého regálu by bylo umístěno šest metrů knih. V takovém případě, odhadoval, by prostor vystačil na dalších čtyřicet let.⁶²

Ministerstvo kultu a vyučování se s ohledem jak na odmítavé stanovisko profesorského sboru české techniky a Wukadinoviće, tak na skutečnost, že provoz dvou knihoven, i kdyby menších, by oproti stávajícímu stavu vyšel dráž, rozhodlo pro stavbu nové budovy pro společnou knihovnu na státním pozemku na Slupi. Tento záměr ale narazil na odpor resortu financí, a tak byla celá záležitost prozatím ponechána in suspenso.⁶³ Prostorovou nouzi v technické knihovně se přesto podařilo vyřešit – sice opět jen dočasně, ale tentokrát přece jen na delší čas –, neboť jí výměnou za dvě menší místnosti byla přenechána další posluchárna v budově německé techniky. V souvislosti s příslušnými stavebními úpravami se mimoto měla dočkat i zavedení elektrického osvětlení.⁶⁴

Dědictví nejen po předchůdcích

Wukadinović sice považoval za jednu z hlavních příčin všech potíží, vedle pomalého rozhodování v personálních záležitostech, umístění společné knihovny v budově německé techniky,⁶⁵ byl si ale vědom, že tím výčet zdaleka nekončí. „Je zcela přirozené, že naše knihovna, na níž se bezmála čtyřicet let téměř nic nezměnilo, by mohla být v ledasčem lepší. Ale to, co laikovi připadá jako nedostatek, jsou jen poslední, i nepovolanému oku viditelné výhonky systému, jehož kořeny jsou nemocné.“⁶⁶ Řešení ovšem navrhl až v dubnu roku 1910 – právě toho jara, kdy projevil ochotu spravovat knihovnu dlouhodobě, a tedy jistě s přesvědčením, že reforma je i v jeho vlastním zájmu.

Jedním ze základních prvků dotčeného systému bylo ve Wukadinovićově době stavění knih podle velmi hrubého dělení na vědní obory, do nějž zdegenerovala původní praxe používaná na Královském českém stavovském technickém učilišti – přímém předchůdci pražských vysokých škol technických, běžně označovaném jako polytechnika – pravděpodobně od samého počátku a nejpozději od roku 1811. Touto původní praxí bylo stavění knihovních jednotek podle toho, pro který z vyučovacích předmětů [Lehrfach] byly opatřeny.⁶⁷ S tím souviselo i označování knih písmenem zastupujícím „jejich“ předmět, které zavedl úředník státní účtárny Michael Hofbauer během inventury majetku školy, kterou prováděl od listopadu 1828 do dubna 1829. Polytechnika si ponechala jedno pare inventáře vzešlého z této akce, aby do něj správci knihovny – nejprve sám ředitel polytechniky Franz rytíř Gerstner a od 1. června 1831 adjunkt chemie Karl Balling⁶⁸ – mohli zapisovat nové přírůstky. Knihy v něm byly roztříděny podle předmětů, obsahoval i popis používaných razítek a jiných značek a v něm definovaný systém dal časem vzniknout signaturám tvořeným latinským písmenem zastupujícím předmět a běžným číslem v rámci daného předmětu (tehdy se o signaturách ještě nehovořilo).⁶⁹ Zdá se ale, že pro běžnou práci v knihovně tento inventář nebyl vhodný, neboť Balling si ještě roku 1831 vytvořil vlastní „příruční inventární seznam“ pro každý předmět a vedle toho i abecední přehled pro všechny tituly v knihovně.⁷⁰

Předměty, které měly své signatury, bylo zprvu možné spočítat na prstech jedné ruky – stavitelství, chemie a mechanika –; další čtyři signatury přibyly kolem roku 1835, mj. v souvislosti s rozšířením výuky, a později byl tento systém doplňován již jen sporadicky.⁷¹ Časem se Balling ale musel postavit skutečnosti, že některé publikace pro žádný předmět zakoupeny nebyly a do žádného ani nezapadaly. Když tedy knihovna od Ministerstva vyučování obdržela dvaatřicet ročníků titulu Jahrbücher der Literatur, zapsal je „do nově založeného inventáře knih s názvem: Inventární seznam různých statistických a národohospodářských prací… ke kterémužto názvu by nyní mělo být přidáno ještě ‚literárněhistorických‘ “.⁷² Tím se ze statistiky začala stávat varia, a nutno dodat, že knihovna takovou kategorii měla v budoucnu velmi potřebovat, protože zatímco portfolio přednášek pořádaných na polytechnice a jejích nástupnických institucích se rozrůstalo, systém signatur po roce 1863 na téměř čtyřicet let ustrnul na patnácti písmenech⁷³ – koncem 60. let bylo na spadnutí zavedení běžného číslování jako účelnějšího způsobu evidence,⁷⁴ takže je očividné, že už tehdy se nezdálo smysluplné starý systém dále rozvíjet a neustále měnit tak, aby kopíroval vyučovací předměty.⁷⁵ „Jak se jeden musí podivovat,“ napsal k tomu Wukadinović, „když ve všeobecném rezervoáru ‚statistika‘ nalezne uložené všechno možné, čemu náš strohý systém žádné umístění nenabízí! Kde jsou tak důležité oblasti vědomostí jako: technické encyklopedie, technologické bibliografie, různá odvětví technického průmyslu – o nejnovějších výdobytcích techniky ani nemluvě?“ V letech 1828–1829 zavedené a nikdy nereformované dělení už v tu chvíli nebylo jen iluzorní, neaktuální a nevědecké, nýbrž dávalo vzniknout i mnohým absurditám.⁷⁶ Pod statistiku tak byly zapsány Doppelmayrovy glóby, Shakespearův Král Jan nebo také Písmo svaté, rakouský celní tarif a prospekt o vídeňském polytechnickém institutu byly k nalezení v chemii, studii o dějinách Země na úsvitu věků a pojednání o moci svalů bylo nutné hledat v matematice a tak dále.⁷⁷

Ke každému z těchto předmětů či oborů byly od roku 1865 vedeny dvě řady inventárních či místních seznamů nebo též katalogů, které se vyvinuly z Ballingových seznamů příručních.⁷⁸ Jedna řada byla vyhrazena novým přírůstkům, druhá pokračováním. Podle zavedeného systému byly první svazky nově získaných pokračovacích titulů zapisovány do seznamů pro nové přírůstky a všechny následující do seznamů pro pokračování, a sice v pořadí, v němž do knihovny přišly.⁷⁹ Například „první polovina svazku 1 Handbuch der Architektur se nachází v [katalogu pro] nova inventáře B (stavitelství [Baukunst]), a sice v záznamech z roku 1880 [ve skutečnosti 1883]. Druhá polovina prvního svazku je naproti tomu v pokračováních z roku 1889, sv. II. 1 tamtéž 1892 atd.“. Co hůř, podobně roztříštěné mohly být i záznamy k jednotlivým sešitům jednoho a téhož svazku a zejména „u větších časopiseckých řad s dodatky, doplňkovými sešity atd. budou pokusy vypátrat, co má knihovna k dispozici, zcela marné“. Kolonka pro počet svazků v těchto inventářích chyběla. Místní seznam, jenž nepodával přehled o tom, které knihy by měly stát vedle sebe, Wukadinović přitom považoval za „stejný nesmysl, jakým by byl abecední katalog bez abecedního řazení“. Bylo tedy jen pochopitelné, že „důkladná revize podle našich inventářů… je zcela nemožná a také již léta nebyla provedena“.⁸⁰

Tato Wukadinovićova slova se potvrdila během pravděpodobně poslední revize, jíž byla technická knihovna do té doby podrobena – proběhla v srpnu 1889. Asistoval při ní Wenzel Schulz, kustos pražské univerzitní knihovny,⁸¹ který musel konstatovat, že se nejednalo o snadnou záležitost. Příčinu těžkostí viděl mimo jiné ve zmíněných nepřehledných inventárních katalozích postavených na „zcela nevhodném a pro knihovnu, jež se rok od roku významně rozrůstá, neodpovídajícím“ základě, do nichž byly zapisovány všechny tituly bez rozlišení formátu, přestože velké svazky byly uloženy stranou od ostatních. Doporučoval založit nové místní katalogy za použití vhodnějšího systému, a to dříve, než bude knih příliš mnoho, sám ale obratem uznal, že pro takový projekt se technické knihovně nedostává personálu.⁸² Valenta, který tehdy byl jejím jediným úředníkem, nikdy nic podobného nenavrhl.⁸³ Jednak jistě tušil, že na provedení nějaké reformy by sám nestačil, jednak – a to možná především – neměl žádnou zkušenost s prací v jiné knihovně, takže se s žádným jiným, lepším systémem nikdy nesetkal.⁸⁴

Wukadinović navrhoval vyřešit tyto neduhy v první řadě zavedením běžného číslování, které dle jeho slov v té době používaly téměř všechny univerzitní a technické knihovny tehdejšího Rakouska.⁸⁵ Fond by přesignoval, přičemž by všechny tituly zapsal do jednoho inventáře⁸⁶, jímž by nahradil stávajících osmadvacet⁸⁷, a běžné číslo by doplnil označením formátu (I až IV). Uložení knih podle formátů by samozřejmě vyžadovalo odpovídající nové regály, a i proto by bylo ideální, kdyby se tato reorganizace provedla během stěhování knihovny. Rovněž chtěl založit nový či alespoň doplnit stávající jmenný lístkový katalog, neboť jednotlivá díla ze sborníků a edičních řad v něm neměla vlastní kartičky a záznamy trpěly kvůli malým rozměrům lístků.⁸⁸ Dobrého slova neměl ani pro tištěný systematický katalog vydaný roku 1898, který sice měl abecední rejstřík, ten ale neodkazoval na příslušné stránky. Konečně navrhoval založit předmětový či systematický lístkový katalog (žádný takový knihovna tehdy neměla) – tedy vlastně katalogy dva, jeden německý a druhý český.⁸⁹ Jeho iniciativa se setkala s příznivým ohlasem na Ministerstvu kultu a vyučování, které po konzultaci se Salomonem Frankfurterem z vídeňské univerzitní knihovny uznalo, že neduhy spojené se signováním, stavěním a katalogizací fondu jsou těmi nejnaléhavějšími, na něž Wukadinović v této souvislosti upozorňoval.⁹⁰

Wukadinović tedy vše probral s kurátory knihovny, kteří schválili jak zrušení starého systému a zavedení běžného číslování, tak zrušení dvojího signování té části fondu, která byla umístěna v čítárně knihovny, a konstatovali, že jsou potřeba nové lístkové katalogy.⁹¹ Návrhy vzešlé z těchto diskuzí ale byly ve Vídni přijaty s jistými výhradami. Nikdo nezpochybňoval, že je třeba se rozloučit se starými systémem, ovšem Frankfurter doporučoval zavést běžné číslování buď jen za předpokladu, že každý formát bude mít svou vlastní číselnou řadu, nebo takovým způsobem, že každému formátu zůstane vyhrazena určitá sada čísel. Neztotožňoval se ani s přáním kurátorů knihovny vytvořit systematický lístkový katalog založený na hierarchii vědních oborů, neboť byl přesvědčený, že tak náročná práce se kvůli tak malému fondu nevyplatí. Za vhodnější považoval katalog věcný. K Wukadinovićovi se ale patrně nic z toho nedoneslo – Ministerstvo jej chtělo instruovat až ve chvíli, kdy bude první část peněz potřebných na provedení reformy řádně zařazena do rozpočtu,⁹² čekání na tento okamžik ale bylo nakonec marné.

Tato část reformy, podobně jako stavba nové knihovny, tedy ztroskotala na své finanční stránce. Wukadinović sice sestavil předběžný rozpočet prací, jež měly trvat čtyři roky, již v létě 1911, Ministerstvo jeho žádost ale nemohlo vyslyšet, a to jak z formálních – výdaje do rozpočtu nebylo možné zařazovat jen tak během roku –,⁹³ tak z finančních důvodů. Do začátku první světové války se peníze na reformu technické knihovny opatřit nepodařilo a povést se to nemělo ani v následujících letech.⁹⁴ Na jaře 1913 tedy Ministerstvo schválilo alespoň 180 tehdejších korun na pořízení číselného razítka⁹⁵ a nového místního seznamu, aby nové přírůstky již nemusely být zapisovány podle starého, nevyhovujícího systému a aby bylo konečně možné je revidovat.⁹⁶ Dotčený seznam se v Národní technické knihovně, přímé nástupkyni knihovny vysokých škol technických, dochoval a je z něj zřejmé, že nové přírůstky začaly být na počátku roku 1914 zapisovány pod běžným číslem,⁹⁷ přičemž se jednalo o jedinou číselnou řadu bez ohledu na formát. Vzhledem k tomu, že starší fond měl být později přesignován, je první použitou cifrou 20 001, a protože podle dochovaných inventárních seznamů měl fond tehdy cca 16 500 signatur, je očividné, že Wukadinović si ponechal velkou rezervu pro případné nezapsané tituly nebo pro rozdělení některých starých signatur mezi více nových. Nikdy k tomu ale nedošlo – podle Wukadinoviće by se sice jednalo o mechanickou činnost, s níž by nebylo mnoho práce,⁹⁸ jeho nástupce Anton Moucha ale rozhodl, že starší fond přesignován nebude.⁹⁹

Spiridion Wukadinović byl 3. června 1914 jmenován mimořádným profesorem německé řeči a literatury na Jagellonské univerzitě v Krakově a to znamenalo konec jeho starostí s technickou knihovnou.¹⁰⁰ Právě popsaná částečná reforma nicméně zůstává jeho dílem, přestože bývá připisována Antonu Mouchovi.¹⁰¹ Může se to zdát do jisté míry pochopitelné, neboť Moucha se za jejího autora sám označil,¹⁰² ovšem časový nesoulad hovoří velmi významně v neprospěch jeho tvrzení.

Pokud Mikolaschek Wukadinovićovi vzal pouze počáteční nadšení, pak následující léta vedoucího technické knihovny přinejmenším do jisté míry připravila i o radost z práce, jak je patrné z jeho návrhů změn ve služebních předpisech. Měl dojem, že knihovní řád byl vypracován po vzoru řádu knihovny brněnské německé techniky,¹⁰³ a už proto si nemůže poradit se specifickými pražskými poměry – na jeho základě tedy nebylo možné přijmout žádné opatření, které by posluchačům pražských univerzit zabránilo rozebrat učebnice matematiky na úkor techniků (v Brně tehdy ještě žádná univerzita nebyla). Mimoto tento knihovní řád neznal rezervace, a konečně nedával knihovníkům žádnou oporu při vymáhání dodržování pravidel, která profesoři ne vždy chtěli respektovat, což bylo na pováženou tím více, že právě v Praze se muselo počítat s jistou přecitlivělostí čtenářů pramenící z napjatého vztahu mezi Čechy a Němci. Zcela chyběla vzájemná důvěra mezi nimi a knihovníky a Wukadinović věřil, že by pomohlo, kdyby čtenáři věděli, že úředníci se jen drží knihovního řádu, ať už požadují cokoliv. Spokojený nebyl ani s instrukcí pro vedoucího knihovny, která se držela předpisu z roku 1825, jenž skriptora považoval za pouhé „kancelářské individuum“¹⁰⁴ ještě i v době, kdy úředník v této hodnosti musel mít vysokoškolské vzdělání, dlouholetou knihovnickou praxi a pokud možno i vykazovat vědeckou činnost. V souladu s tím mu v technické knihovně nebyla vyhrazena žádná agenda, při níž by své vysokoškolské vzdělání opravdu uplatnil. Sice mohl navrhovat nákup knih, ovšem zpravidla marně, tato iniciativa tak byla víceméně vyhrazena profesorům obou technik. „Zkušenost mi říká,“ nesouhlasil s touto praxí Wukadinović, „že profesoři při svých nákupech berou jen zřídka ohled na zájem studujících, téměř vždy [mají na zřeteli] spíše svůj vlastní… Jak často se stává, že některý profesor z touhy po nějakém pojednání, kapitole nebo citátu objedná jeden jediný svazek vícedílné práce nebo jeden jediný ročník drahého časopisu!“¹⁰⁵ Volnou ruku neměl ani při zakládání katalogů, na rozdíl od ostatních knihovníků mu náležely pouze tři týdny dovolené, a k tomu všemu se musel nějak vyrovnat se skutečností, že každá z vysokých škol technických byla jiná – on se ale musel snažit vyhovět oběma stejnou měrou.¹⁰⁶ Změny předpisů se ovšem nedočkal¹⁰⁷ a svého odchodu do Krakova patrně litoval tím méně.

Závěr

Na základě Wukadinovićových zkušeností lze soudit, že práce vedoucího společné knihovny pražských vysokých škol technických byla pramálo vděčná. Vztahy mezi úředníky a uživateli knihovny zatěžovaly národnostní rozepře, fond byl nelogicky uspořádán a natěsnán v nevyhovujících prostorech, takže ani nebylo možné jej revidovat, a konečně tu byly dva profesorské sbory s odlišnými názory. Wukadinović k těmto skutečnostem nebyl slepý, a přestože pozici vedoucího technické knihovny zastával jen provizorně, zasadil se o reformu celého systému – její realizace ale dlouho vázla na nedostatku peněz, a tak Wukadinović mohl před svým odchodem do Krakova přikročit jen k částečným opatřením. Jak konkrétně by se jeho reforma bývala podepsala na dalším vývoji knihovny, kdyby dostal příležitost ji provést v celé její šíři, dnes již nelze říci.

Prameny a Literatura

Archivní fondy

Národní archiv

České místodržitelství Praha – všeobecné [ČM]
České místodržitelství Praha – prezídium [PM]
Ministerstvo kultu a vyučování Vídeň [MKV/R]
Stavovská zemská pokladna a účtárna Praha [SZPÚ]
Zemský výbor Praha [ZV]

Archiv Národní knihovny

Veřejná a universitní knihovna Praha [VUK]
Výroční zprávy [VZ]

Archiv Českého vysokého učení technického v Praze

Polytechnický ústav v Praze [PÚ]
Sbírka biografických dokumentů

Archiv Univerzity Karlovy

Filozofická fakulta Německé univerzity [FF NU]

Österreichisches Staatsarchiv – Allgemeines Verwaltungsarchiv

Unterrichtsministerium [UM]

Archiwum Uniwersytetu Jagiellońskiego

Akta Senatu Akademickiego Uniwersytetu Jagiellońskiego [S II]

Dobový tisk

Bohemia

Národní Listy

Prager Tagblatt

Vydané prameny a literatura

DERFL, Antonín a VEJSOVÁ, Anna. Knihovna vysokých škol technických. Ústřední technická knihovna ČSR v minulosti a dnes. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1959.

GRAESEL, Arnim. Handbuch der Bibliothekslehre. Zweite, voellig umgearbeitete Auflage der „Grundzuege der Bibliothekslehre, Neubearbeitung von Dr. Jul. Petzholdts Katechismus der Bibliothekslehre“. Leipzig: J. J. Weber, 1902.

GRASSAUER, Ferdinand. Handbuch für Unviersitäts- und Studien-Bibliotheken sowie für Volks-, Mittelschul- und Bezirks-Lehrerbibliotheken Österreichs. Neue Ausgabe. Wien: Karl Graeser 1899.

JÄHNL, Wilhelm (ed.). Vorschriften für die Technischen Hochschulen Österreichs. Wien: K. k. Schulbücher-Verlag 1916.

JÍLEK, František a LOMIČ, Václav. Dějiny Českého vysokého učení technického v Praze. Díl 1, svazek 1. Praha: České vysoké učení technické, 1973.

Katalog knihovny c. k. vysokých škol technických v Praze. Rokem 1893 zakončen. Praha: 1898.

KŁAŃSKA, Maria. Spiridion Wukadinović (1870–1938). In: MICHALIK, Jan a WALECKI, Wacław (ed). Złota księga Wydziału Filologicznego. Kraków: Księgarnia Akademicka, 2000, s. 215–222. ISBN 978-83-7188-298-2.

KUKULA, Richard. Erinnerungen eines Bibliothekars. Weimar: Straubing & Müller 1925.

LOMIČ, Václav a HORSKÁ, Pavla. Dějiny Českého vysokého učení technického v Praze. Díl 1, svazek 2. Praha: České vysoké učení technické, 1979.

OKEY, Robin. The Habsburg Monarchy. From Enlightenment to Eclipse. New York: St. Martin’s Press 2001. ISBN 0–312–23375–2.

ONDRÁŠKOVÁ, Květa. Vývoj knihoven na ČVUT v Praze v 19. století. In: Sto let české vysoké školy technické v Praze (1869–1969). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 53–73.

PUDŁOCKI, Tomasz. English and German studies at the Jagiellonian University between the two World Wars: the ideal of a scholar and challenges of reality. Online. Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego. Prace Historyczne. 2018, vol 145, no. 2. Dostupné z: http://dx.doi.org/10.4467/20844069PH.18.016.7818. [cit. 2024-01-04].

SCHENK, Elisabeth M. Die technische Hochschule in Prag und ihre Bibliothek 1718–1945. Bibliothek und Wissenschaft. 1977, roč. 11, s. 1–71. ISSN 00678236.

SOŠKOVÁ, Eva. Státní technická knihovna – vznik a vývoj v letech 1718–1945. Národní knihovna – Knihovnická revue. 2004, roč. 15, číslo 2, s. 61–74. ISSN 1214-0678.

Poznámky

1 Viz např. KUKULA, Erinnerungen eines Bibliothekars, 1925, s. 175, nebo Von der deutschen Universität. Prager Tagblatt, 2. 5. 1914, s. 2.

2 FF NU, L 57 No. 585 ex 1906, zpráva pro profesorský sbor, 3. 12. 1906. Autory tohoto posudku, kteří Wukadinoviće označili za svébytného literárního historika těšícího se nemalému uznání, byli Adolf Hauffen, Karl von Kraus a August Sauer.

3 Příčinou aféry bylo nepochopení Wukadinovićovy přednášky zaměřené na protipolské motivy v Goetheově díle. Podrobně k Wukadinovićově činnosti v meziválečných letech viz PUDŁOCKI, English and German Studies at the Jagiellonian University, 2018, s. 326–332.

4 Stručné zmínky o něm viz např. ONDRÁŠKOVÁ, Vývoj knihoven na ČVUT, 1969, s. 67; SCHENK, Die technische Hochschule in Prag und Ihre Bibliothek, 1977, s. 30–31; SOŠKOVÁ, Státní technická knihovna, 2004, s. 71.

5 Technická knihovna byla běžným krátkým dobovým označením používaným v češtině i němčině. Přitom je těžké říci, zda dotčená knihovna za monarchie vůbec měla nějaký oficiální název – pokud jím bylo „Knihovna c. k. vysokých škol technických v Praze“, jak stojí na jejím vlastnickém razítku, pak jej nerespektoval ani knihovní řád, ani instrukce pro vedoucího, ani jmenovací dekrety zaměstnanců. Namísto oficiálního označení přednosta je v této studii ze stylistických důvodů používáno tehdy též běžné slovo vedoucí, popřípadě správce.

6 MKV/R – personální spisy vysokoškolských učitelů, 5 – Prag Philosophie (Wukadinović, ka. 120), Nr. 11308 ex 1907, Curriculum Vitae, nedatováno, patrně červen/červenec 1904; KŁAŃSKA, Spiridion Wukadinović, 2000, s. 216; PUDŁOCKI, English and German Studies at the Jagiellonian University, 2018, s. 326.

7 KŁAŃSKA, Spiridion Wukadinović, 2000, s. 216; VUK, Spisy číslované, Z. 1044 ex 1897, Místodržitelství v Praze (dále jen Místodržitelství) Kukulovi, 11. 11. 1897.

8 PM 1891–1900, 6/1/12 (ka. 2235) Nr. 7324 ex 1900, Kukula Ministerstvu kultu a vyučování [MKV], 4. 4. 1900.

9 Za soukromého docenta pro novější německou řeč a literaturu byl připuštěn 5. dubna 1907 (respektive o měsíc později, po napravení formální chyby). FF NU, L 57 No. 1243 ex 1904, Wukadinović filozofické fakultě německé univerzity, 1. 7. 1904; tamtéž, No. 1376, MKV filozofické fakultě německé univerzity, 13. 5. 1907. Soukromí docenti nebyli za své přednášky placeni.

10 Dle tehdy platné instrukce byl vedoucí knihovny „podřízen ve směru administrativním c. k. místodržitelství, ve směru vědeckém kuratoriu, zvolenému oběma sbory profesorskými c. k. vysokých škol technických pro obstarávání záležitostí knihovny, a má podání svoje[,] jež týkají se vědeckého řízení vůbec, jakož i řádu knihovny, říditi na kuratorium knihovny, podání k místodržitelství však, na ně přímo“. ČM 1901–1910, 27/16/12-d (ka. 7612) Nr. 289207 ex 1905, Instruce [sic] pro přednostu knihovny obou c. k. vysokých škol technických v Praze, verze schválená v listopadu 1905.

11 ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 235219 ex 1906, Felix Místodržitelství, 19. 9. 1906; tamtéž, Nr. 243877 ex 1906, Coudenhove MKV, 17. 10. 1906; ČM 1856–1883, 27/15/3 (ka. 1058) Nr. 63645 ex 1875, zpráva kuratoria knihovny, 1. 10. 1875; VUK, Spisy číslované, Z. 1097 ex 1906, Tille Kukulovi, 23. 7. 1906. K jednáním (zřejmě ústním) mezi kurátory a Kukulou muselo dojít poté, co Valenta v únoru 1905 oznámil, že začátkem příštího školního či kalendářního roku zamýšlí odejít do penze (viz ČM 1901–1910, 27/16/10-d [ka. 7611] Nr. 43102 ex 1905), ale dříve než kurátoři 21. července 1906 přišli do univerzitní knihovny, neboť tehdy se již dožadovali konkrétně Wukadinoviće a Kukula přítomen nebyl. Richard Kukula (1857–1927) řídil univerzitní knihovnu v letech 1897–1918.

12 A sice od 1. ledna 1901, poprvé ale bylo obsazeno až na druhý pokus; úspěšným žadatelem byl Hertvík Jarník (1877–1938), který nastoupil v květnu 1902, jen aby již k 1. únoru 1904 změnil působiště. Jeho nástupce, Wilhelm Kosch (1879–1960), byl též vybrán až na druhý pokus; jmenován byl 29. března 1905. ČM 1901–1910, 27/16/1-d (ka. 7611) Nr. 133299 ex 1901, Coudenhove MKV, 27. 7. 1901; tamtéž, 94367 ex 1903, Valenta Místodržitelství v Praze, 2. 5. 1903; ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 20185 ex 1904, Valenta Místodržitelství, 27. 1. 1904; tamtéž, Nr. 79567 ex 1905, Hartl Coudenhovemu, 29. 3. 1905.

13 Tamtéž, Nr. 243877 ex 1906, Coudenhove MKV, 17. 10. 1906. Valenta zemřel 24. 7. 1918.

14 Tamtéž, Nr. 296020 ex 1906, Marchet Místodržitelství, 18. 11. 1906.

15 Obsazování jakéhokoliv úřednického místa v technické knihovně bylo už tak poměrně složitým procesem, jelikož přihlášky do konkursu se scházely na Místodržitelství, to je dávalo k dispozici kuratoriu, které vhodné kandidáty doporučilo profesorským sborům obou škol, ty je každý sám za sebe projednaly a svá usnesení předkládaly opět Místodržitelství, jež je vyhodnotilo a celou záležitost předalo k vyřízení Ministerstvu kultu a vyučování do Vídně. PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) Nr. 8271 ex 1909, Beilagebogen 1, nedatováno.

16 ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 235219 ex 1906, Felix Místodržitelství, 19. 9. 1906.

17 K tomu viz např. MKV/R, 7 F C1 – Prag (ka. 334), Nr. 14134 ex 1902, nebo ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 27201 ex 1904.

18 Jednalo se o úřednickou, specificky knihovnickou hodnost v říjnu 1911 přejmenovanou na „bibliotekářI. třídy“. V případě technické knihovny, kde byl skriptor nejvýše postaveným úředníkem, šlo o synonymum pro vedoucího.

19 Kukula totiž věřil, že vyhlídkou služebního postupu je nejsnáze motivuje k práci. PM 1891–1900, 6/1/12 (ka. 2235)
Nr. 7324 ex 1900, Kukula MKV, 4. 4. 1900.

20 VUK, Spisy číslované, Z. 1235 ex 1906, Kukula Místodržitelství, 2. 10. 1906.

21 ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 243877 ex 1906, Coudenhove MKV, 17. 10. 1906; VUK, Spisy číslované,
Z. 1526 ex 1906, Kukula technické knihovně, 17. 12. 1906.

22 ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 296020 ex 1906, Marchet Místodržitelství, 18. 11. 1906 (včetně poznámky na rubu).

23 VUK, Spisy číslované, Z. 1097 ex 1906, Tille Kukulovi, 23. 7. 1906.

24 PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) Nr. 8271 ex 1909, Beilagebogen 2, nedatováno.

25 Tedy češtinu a němčinu. O rovnosti zemských jazyků hovořil již základní zákon z roku 1867 a úředníci technické knihovny, která sloužila dvěma národnostně vymezeným školám, zkrátka museli být schopni jednat jak s Čechy, tak s Němci v jejich vlastním jazyce.

26 VUK, Spisy číslované, Z. 1045, Kukula Místodržitelství, 19. 9. 1907. O místo vedoucího technické knihovny se zajímalo celkem šest uchazečů, jen ti z řad univerzitních knihovníků (mimo Wukadinoviće Zdeněk Tobolka [1874–1951] a Ivan Žmavc [1871–1956]) ale měli knihovnickou praxi.

27 Ale až poté, co se němečtí profesoři přesvědčili, že Wukadinović nestojí za stížností rektorátu české techniky na stavební úpravy v knihovně (k těm níže). ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 67138 ex 1908, Bericht der Komission, betreffend die Besetzung der Skriptostelle, 15. 1. 1908.

28 Tamtéž, Nr. 243877 ex 1906, Coudenhove MKV, 17. 10. 1906; tamtéž, Nr. 67138 ex 1908, zpráva kuratoria knihovny, 6. 11. 1907; PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) Nr. 8271 ex 1909, Beilagebogen 2, nedatováno. I kdyby ale Wukadinović svou žádost nestáhl, nebyli by spokojení všichni. Profesorský sbor německé techniky mezitím totiž navrhl rozdělení společné knihovny a v jeho řadách převládalo přesvědčení, že by bylo lepší, aby prozatím zůstala bez vedoucího – mj. proto, že jeho jmenování by mohlo, přinejmenším symbolicky, potvrdit její jednotu. ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 67138 ex 1908, Mikolaschek Místodržitelství, 17. 3. 1908.

29 Tamtéž, Coudenhove MKV, 8. 4. 1909 (jedná se o vyškrtnutou pasáž); MKV/R, 7 F B2 – Prag (ka. 334), Nr. 15333 ex 1908, Wukadinović MKV, 10. 4. 1908.

30 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910. Zmíněná urážka byla trestná podle § 312 trestního zákoníku.

31 PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) Nro. 8271 ex 1909, Kukula MKV, 17. 3. 1909.

32 MKV/R, 7 F B2a – Prag (ka. 334), Nr. 14120 ex 1910, interní shrnutí.

33 K tomu viz LOMIČ a HORSKÁ, Dějiny Českého vysokého učení technického 1/2, 1979, s. 274–275.

34 OKEY, The Habsburg Monarchy, 2001, s. 306–307. Zmíněná Badeniho nařízení neplatila ještě ani rok, když byla nahrazena měkčí normou, a nařízení ze 14. října 1899 věci vrátilo do stavu před jejich vyhlášením.

35 ČM 1884–1900, 27/16/2-b (ka. 3689) Nr. 48531 ex 1898, Spolek posluchačů inženýrství Coudenhovemu, 21. 3. 1898.

36 Zatímco se hledalo řešení, zůstala knihovna na pokyn místodržitele na několik hodin uzavřena – rektorát české techniky to ovšem považoval za svévoli svého německého protějšku. Výsledkem byl zákaz vstupu do knihovny s odznakem jakéhokoliv spolku. ČM 1901–1910, 27/16/13-d (ka. 7612) Nr. 97516 ex 1904, Slavík Místodržitelství, 29. 4. 1904, a Coudenhove MKV, 7. 10. 1904.

37 ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 222318 ex 1904, Coudenhove MKV, 29. 10. 1904. Když bylo o několik let později zvažováno systemizování dalšího praktikantského místa, zdálo se vhodné vzít ohled na obě národnosti, tak aby jedním praktikantem byl Čech a druhým Němec. Tamtéž, Nr. 167081 ex 1910, Coudenhove MKV, 15. 7. 1910. Podobně též PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) Nr. 8271 ex 1909, Coudenhove MKV, 8. 4. 1909.

38 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910.

39 Wukadinović v tomto směru očekávání možná opravdu alespoň částečně naplnil, protože (ovšem opět jeho vlastními slovy) „poměry se v poslední době poněkud zlepšily (typicky právě tam, kde správa knihovny prokáže rozhodnou vůli); ale stále ještě jsou neudržitelné“. Tamtéž.

40 PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) Nro. 8271 ex 1909, Kukula MKV, 17. 3. 1909.

41 Wechsel in der Leitung der technischen Bibliothek. Bohemia, Morgen-Ausgabe, 25. 12. 1908, s. 6.

42 Tato záležitost byla projednávána pod PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) a ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611). Kukula byl přesvědčený, že čeští profesoři by jako vedoucího knihovny nikdy neakceptovali Němce – a vlastně se domníval, že oba profesorské sbory už se na obsazení této pozice nikdy neshodnou, viz PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) Nro. 8271 ex 1909, Kukula MKV, 17. 3. 1909.

43 Náznaky viz MKV/R, 7 F B2a – Prag (ka. 334), Nr. 15333 ex 1908, Wukadinović neznámému adresátu (patrně vysoce postavenému úředníku Místodržitelství), 12. 4. 1908; tamtéž, Nr. 7642 ex 1909, Schreiner Stürgkhovi, 22. 2. 1909.

44 Tamtéž, Nr. 14120 ex 1910, interní shrnutí; tamtéž, Nr. 21091, Stürgkh Coudenhovemu, 25. 6. 1910, Coudenhove MKV, 14. 5. 1910, a interní poznámka. Wukadinović byl po celou dobu veden v personálním stavu univerzitní knihovny, jeho tamní služební místo ale mohlo být od prosince 1910 provizorně obsazeno jiným úředníkem, viz VZ 1910.

45 MKV/R, 7 F B1 – Prag (ka. 333), Nr. 9336 ex 1910, MKV Thunovi, 26. 1. 1911.

46 ČM 1901–1910, 27/16/18-d (ka. 7612) Nr. 38913 ex 1908, Wukadinović Místodržitelství, 14. 2. 1908.

47 Tamtéž, Coudenhove MKV, 23. 6. 1908.

48 K nové budově české techniky viz LOMIČ a HORSKÁ, Dějiny Českého vysokého učení technického 1/2, 1979, s. 15–19.

49 Přestěhování knihovny slíbil Zemský výbor při příležitosti rozdělení původní polytechniky na českou a německou, před zestátněním škol tento slib ale nestačil splnit. Cesta z Karlova náměstí do budovy německé techniky trvala přibližně 15 minut. ČM 1856–1883, 27/25/2 (ka. 1061) Nr. 6265 ex 1876, Blažek MKV, 15. 12. 1875; tamtéž, Nr. 68942 ex 1875, Weber MKV, 4. 1. 1876.

50 K celé záležitosti viz ČM 1884–1900, 27/16/2-d (ka. 3689).

51 ČM 1901–1910, 27/16/18-d (ka. 7612) Nr. 298969 ex 1907, Technische Äusserung, 22. 10. 1907.

52 Tamtéž, Nr. 38913 ex 1908, Wukadinović Místodržitelství, 14. 2. 1908.

53 Schváleno bylo pod ČM 1901–1910, 27/16/18-d (ka. 7612) Nr. 180324.

54 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910.

55 Kromě ní byla k dispozici ještě čítárna pro profesory s 10 místy k sezení – knihovna univerzity ve Štýrském Hradci, kterou nenavštěvoval ani poloviční počet studentů co pražské vysoké školy technické, měla jen pro ně čítárnu se 128 místy.

56 MKV/R, 7 F B1 – Prag (ka. 333), Nr. 4324 ex 1909, Wukadinović Místodržitelství, 14. 6. 1908 (vloženo u Nr. 14340 ex 1911); tamtéž, Nr. 52503 ex 1907, Gutachten, 3. 10. 1907.

57 ČM 1901–1910, 27/16/13-d (ka. 7612) Nr. 239798 ex 1908, česká technika MKV, 28. 10. 1908. Tento incident mohl souviset s volbou Josefa Bertla, angažovaného stoupence českých národních zájmů, rektorem České vysoké školy technické pro školní rok 1908/1909 dne 20. června 1908. LOMIČ a HORSKÁ, Dějiny Českého vysokého učení technického 1/2, 1979, s. 338–339; Národní Listy, 21. 6. 1908, s. 3. Pravděpodobně se ale nejednalo o jedinou příčinu, neboť vztahy mezi Čechy a Němci byly toho roku napjaté i tak a přispěly též k pádu Beckovy vlády. OKEY, The Habsburg Monarchy, 2001, s. 351–352.

58 ČM 1901–1910, 27/16/13-d (ka. 7612) Nr. 97516 ex 1904, Coudenhove MKV, 7. 10. 1904.

59 Její zřízení bylo schváleno k začátku školního roku 1899/1900. ČM 1884–1900, 27/16/2-b (ka. 3689)Nr. 130755 ex 1899, Bylandt-Rheidt Místodržitelství, 30. 7. 1899.

60 MKV/R, 7 F B1 – Prag (ka. 333), Nr. 4324 ex 1909, Mikolaschek Místodržitelství, 1. 3. 1908, včetně příloh (vloženo u Nr. 14340 ex 1911). Zřízení příruční knihovny na německé technice bylo nicméně považováno za jedno z opatření, která by mohla otupit odpor jejího profesorského sboru vůči přestěhování společné knihovny, a tak bylo roku 1909 schváleno. Tamtéž, Nr. 24951 ex 1909, interní shrnutí, instrukce pro odd. XXI, 17. 6. 1909, a MKV Místodržitelství, 2. 5. 1911.

61 MKV/R, 7 F B1 – Prag (ka. 333), Nr. 4324 ex 1909, Wukadinović Místodržitelství, 14. 6. 1908. Místodržitelství s jeho návrhy souhlasilo, viz tamtéž, Coudenhove MKV, 29. 1. 1909 (oboje vloženo u Nr. 14340 ex 1911)

62 Tamtéž, Nr. 52503 ex 1907, Gutachten, 3. 10. 1907.

63 MKV/R, 7 F A – Prag (ka. 332), Nr. 37617 ex 1915, interní shrnutí.

64 Peníze na tyto úpravy byly schváleny v rozpočtu pro první půlrok 1914. MKV/R, 7 F B1 – Prag (ka. 333), Nr. 12898 ex 1913, Místodržitelství MKV, 14. 3. 1913, a MKV Místodržitelství, 15. 10. 1913. Při této příležitosti měla být v knihovně patrně konečně zřízena šatna, viz tamtéž, Nr. 21846 ex 1912, Wukadinović MKV, 1. 5. 1912.

65 Tamtéž, Nr. 4324 ex 1909, Wukadinović Místodržitelství, 14. 6. 1908 (vloženo u Nr. 14340 ex 1911).

66 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910.

67 Částečně to mohlo být pod vlivem instrukce pro univerzitní a lyceální knihovny z roku 1778, tento způsob stavění byl ale patrně zaveden spíše z praktických důvodů, aby každý z vyučujících měl „své“ knihy na jednom místě. Dotčenou instrukci viz např. GRASSAUER, Handbuch für Universitäts- und Studien-Bibliotheken, 1899, s. 171–175.

68 Gerstner na Ballinga nechal péči o knihovnu přenést pro svou vytíženost a vysoký věk. ZV 1791–1873, 85.50/V.d (Balling, ka. 1344) Nr. 3640/712 ex 1830, Gerstner Zemskému výboru, 28. 11. 1830 (vloženo v Nr. 1216/190 ex 1831); tamtéž, Nr. 1216/190 ex 1831, Zemský výbor Ballingovi, 30. 5. 1831; tamtéž, Nr. 1871/63 ex 1832, Zemský výbor Stavovské vrchní pokladně, 25. 6. 1832

69 Označení písmeny Hofbauer zavedl kvůli snazšímu vracení knih na místo, zatímco číslem a vlastnickým razítkem byly (nejen ony) opatřeny na pokyn Zemského výboru jako nadřízeného úřadu polytechniky. Balling už byl Zemským výborem výslovně upozorněn, že každý předmět má svou vlastní číselnou řadu. ZV 1791–1873, 85.50/III.a (ka. 1322) Nr. 1170/627 ex 1829, Hofbauer Státní účtárně, 17. 4. 1829; ZV 1791–1873, 85.50/V.d (Balling, ka. 1344) Nr. 1216/190 ex 1831, Zemský výbor Ballingovi, 30. 5. 1831. Tento inventář již dnes není k nalezení; vzor pro označování knih písmeny vytvořený Hofbauerem byl pravděpodobně převzat do inventáře sestaveného při revizi roku 1838, dochovaného v SZPÚ, inv. č. 80.

70 ZV 1791–1873, 85.50/V.d (Balling, ka. 1344) 3488/509 ex 1831, Balling Zemskému výboru, 21. 12. 1831 (vloženo v Nr. 1871/63 ex 1832). Ballingův abecední (autorský) index je dnes uložen v archivu ČVUT, ve fondu PÚ, příruční seznamy vlastní Národní technická knihovna.

71 Systém nikdy nebyl „čistý“. Polytechnika po někdejších stavovských profesorech zdědila jak řadu knih s vojenskou tematikou, které se k žádnému předmětu nehodily, tak „knihy smíšeného obsahu“, jež měly vlastní signaturu a k nimž byla patrně v 50. letech 19. století přiřazena vyšší matematika. Mimoto od počátku existovaly předměty, pro něž nikdy žádná signatura vytvořena nebyla, popřípadě byly knihy kupovány spíše pro osobu či katedru než pro předmět. K tehdy vyučovaným předmětům viz JÍLEK a LOMIČ, Dějiny Českého vysokého učení technického 1/1, 1973, s. 207–208, 217–220, 290, 310, 316.

72 PÚ, Nr. 471 ex 1852, Balling polytechnice, 13. 3. 1852. V souhrnném inventáři byla použita zkrácená verze tohoto názvu.

73 Roku 1863 se patnáctou signaturou stala signatura pro mechanickou technologii (ještě byla vázána na vyučovací předmět), definitivně poslední, šestnáctou, byla roku 1901 vytvořená signatura pro elektrotechniku.

74 Týkalo by se jen nových přírůstků a bylo navrženo je zavést od roku 1868. Vzápětí se ale ukázalo, že z nejasného, blíže nespecifikovaného důvodu je nejprve třeba dokončit tištěný katalog knihovny, a mezitím začalo být aktuální rozdělení polytechniky – zřejmě díky němu tento záměr spadl pod stůl. ZV 1791–1873, 85.50/II.p (ka. 1319) Nr. 21784/IV 1048 ex 1867, Protokoll über die Verhandlungen… am 9. Dezember 1867; tamtéž, Nr. 1544/IV 35 ex 1868, Protokoll über die Verhandlungen… am 16. Dezember 1867.

75 Toto přesvědčení jistě jen zesílilo v polovině 80. let, neboť zatímco ještě roku 1879 byl každý předmět co do nákupu knih a časopisů dotován zvlášť (jednalo se o dlouholetou praxi, viz ZV 1791–1873, 85.50/V.a Nr. 329/23 ex 1838, Instruktion, 5. 2. 1838), roku 1884 bylo úpravou § 3 instrukce pro vedoucího knihovny definováno obecnější dělení, díky čemuž ztratil starý systém své opodstatnění i z účetního hlediska. UM, allgemeine Reihe, 7 F B1 – Prag (ka. 1618), N. 12122 ex 1879, Salaba MKV, 28. 7. 1879, včetně příloh; tamtéž, 7 F B2 – Prag, N. 24454 ex 1883, Gollner MKV, 6. 12. 1883, včetně příloh, a Conrad Místodržitelství, 18. 12. 1884.

76 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910.

77 Poslední dva příklady jsou logické v tom smyslu, že matematika se vyvinula z „knih smíšeného obsahu“. Přehled o tom, co bylo zapsáno pod jakou signaturou, podává mj. Katalog knihovny c. k. vysokých škol technických v Praze vydaný roku 1898.

78 Z Wukadinovićových slov o Annalen der Physik und Chemie, které uvedl jako jeden z příkladů, se může zdát, že měl k dispozici i starší přehledy, pravděpodobně se ale jen nepídil po datu vzniku prvních Ballingových seznamů (tento údaj z nich přímo vyčíst nelze) a v zájmu jednoduchosti i žádoucího vyznění použil poněkud zavádějící formulaci.

79 I toto pravidlo samozřejmě mělo výjimky (např. pokud knihovna získala všechny svazky naráz), které však nijak nepomáhaly systém zpřehlednit.

80 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910. Balling obdržel od Zemského výboru přesné pokyny pro vedení hlavního inventáře, aniž by byl zmíněn počet svazků. Je pochopitelné, že své příruční seznamy k jednotlivým signaturám vedl podle podobných zásad – nefunkčnost systému tedy nepadá jen na jeho hlavu.

81 Kustos byla tehdy druhá nejvyšší knihovnická hodnost (skriptor následoval až po něm, nejvyšší hodností byl bibliotekář). GRASSAUER, Handbuch für Universitäts- und Studien-Bibliotheken, 1899, s. 44. Schulz (1830–1902) se roku 1896 stal vedoucím univerzitní knihovny.

82 ČM 1884–1900, 27/16/4-d (ka. 3689) Nr. 83950, Schulz Místodržitelství, 19. 8. 1889.

83 Alespoň ne oficiálně, jak dokládají příslušné elenchy.

84 Před svým nástupem, respektive přidělením technické knihovně byl Valenta účetním. Nevadilo to, protože „vědecké řízení bibliotéky obou polytechnických ústavů přísluší oběma sborům profesorským, tak že skriptor je hlavně manipulujícím úředníkem, od něhož žádá se v první řadě pořádnost, zevrubnost a píle“. ČM 1856–1883, 27/15/3 (ka. 1058) Nr. 63645, zpráva kuratoria knihovny, 1. 10. 1875. Stavění podle formátu, i kdyby jen z estetických důvodů, doporučoval již § 22 níže citované instrukce z roku 1825.

85 Wukadinović se opravdu držel zejména rakouské nebo též francouzské praxe – například v německých státních a univerzitních knihovnách se fond často stavěl podle stejného systému, na němž byl postaven věcný katalog. GRAESEL, Handbuch der Bibliothekslehre, 1902, s. 307.

86 Představoval si takový inventář, v němž by každý titul byl zapsán pouze jednou, tak aby počet popsaných stran vynásobený počtem řádků odpovídal počtu titulů v knihovně, a dbal by na pečlivé vyplňování kolonky pro počet svazků (pravděpodobně s výjimkou pokračovacích děl a časopisů, které, jak připouštěl, nebylo v inventáři možné podchytit v celém rozsahu a vyžadovaly speciální lístkové katalogy).

87 Dnes nelze říci, které konkrétní inventáře počítal; podle těch dochovaných se zdá, že celkem se muselo jednat o více jak 30 svazků.

88 Dotčený lístkový katalog se v Národní technické knihovně dochoval a je z něj zřejmá snaha první zmíněný nedostatek napravit – pravděpodobně se tak dělo od chvíle, kdy se ukázalo, že nebude možné jej v dohledné době přepracovat. Co se druhého týče, Wukadinović patrně měl na mysli skutečnost, že záznamy jsou kvůli nedostatku místa příliš stručné, popřípadě nepřehledné. Lístky mají rozměr cca 7,5 × 10 cm.

89 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910.

90 MKV/R, 7 FA – Prag (ka. 332), Nr. 21291 ex 1910, MKV Místodržitelství, 20. 6. 1910, a Frankfurterův posudek, 27. 5. 1910. Salomon Frankfurter (1856–1941) působil ve vídeňské univerzitní knihovně od roku 1884 a roku 1919 se stal jejím ředitelem.

91 MKV/R, 7 F B1 – Prag (ka. 333), Nr. 29664 ex 1911, Wukadinović MKV, 3. 7. 1911.

92 Tamtéž, Frankfurterův posudek, 28. 7. 1911, a interní poznámka, 7. 9. 1911.

93 Tamtéž, Wukadinović MKV, 3. 7. 1911, a interní poznámka, 7. 9. 1911. Wukadinović počítal mj. s koupí psacího stroje pro psaní lístků systematického katalogu.

94 Tamtéž, Nr. 2698 ex 1913, MKV Místodržitelství, 5. 4. 1913, a interní poznámky; tamtéž, Nr. 1490 ex 1914, interní poznámky.

95 Běžné číslo se jím tisklo na knihy, signaturní štítky, do inventárního seznamu i do lístkového katalogu.

96 Tamtéž, Nr. 21846 ex 1912, Wukadinović MKV, 1. 5. 1912; tamtéž, Nr. 2698 ex 1913, MKV Místodržitelství, 5. 4. 1913. Je zvláštní, že Wukadinović v tu chvíli nedostal pokyny ve smyslu Frankfurterova dobrozdání – na Ministerstvu si na ně vzpomněli, v souvislosti s tímto částečným opatřením je ale zřejmě nakonec nepovažovali za nezbytné.

97 Pravděpodobně se to týkalo až knih zakoupených z rozpočtu pro rok 1914, nikoliv tedy všech, které knihovna od 1. ledna 1914 získala. Nový formát signatury se naopak netýkal nových čísel časopisů, která byla z pochopitelných praktických důvodů zapisována stále pod stejnou signaturou.

98 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910.

99 Naopak, v meziválečných letech byly údaje z původních katalogových lístků přeneseny na nové, větší, a to včetně starých signatur. SCHENK, Die technische Hochschule in Prag und Ihre Bibliothek, s. 32, 39, si v tomto směru protiřečí. Signatury s běžnými čísly 1 až 20 000, původně určené pro starý fond, začaly být ve 30. letech obsazovány novými přírůstky.

100 Vyplácení příplatku za vedení technické knihovny bylo Wukadinovićovi zastaveno k 30. červnu 1914 – tento den tedy lze považovat za poslední den, kdy stál v jejím čele. Hussarek Wukadinovićovi, 19. 6. 1914, opis viz Wukadinovićův osobní spis uložený v Archivu Jagellonské univerzity (signatura S II 619). Wukadinović se v tu chvíli sice rozloučil se svou knihovnickou kariérou, nikoliv ale s knihovnictvím jako takovým, neboť o něm několik let v Krakově přednášel a angažoval se i v záležitostech knihovny tamního ústavu germanistiky. KŁAŃSKA, Spiridion Wukadinović, 2000, s. 221.

101 Např. DERFL a VEJSOVÁ, Knihovna vysokých škol technických, 1959, s. 21; SCHENK, Die technische Hochschule in Prag und Ihre Bibliothek, s. 32; SOŠKOVÁ, Státní technická knihovna, 2004, s. 71. Wenzel Wagner z olomoucké studijní knihovny (1859–1917), jenž byl vedením technické knihovny pověřen koncem října 1916, zemřel dříve, než se svého nového úřadu fakticky ujal, takže jej stěží lze považovat za Wukadinovićova nástupce. Anton Moucha (1882–1945) v technické knihovně pracoval od července 1907, na začátku první světové války narukoval, ale po Wagnerově smrti byl zproštěn vojenské služby a od srpna 1917 měl knihovnu na starosti.

102 A sice přinejmenším ve svém životopise, jehož kopie (respektive kopie jeho části) je uložena v archivu ČVUT ve sbírce biografických dokumentů: „Zavedl jsem již v r. 1914 stavění knih podle toho, jak přicházely, což u nás až do té doby nebylo běžné.“

103 Oba viz JÄHNL, Vorschriften für die Technischen Hochschulen, 1916, s. 351–356, 358–366. Podobnosti (někdy i doslovné) nelze zapřít, ovšem týkají se i pasáží, které byly do řádu pražské technické knihovny převzaty z jejího staršího knihovního řádu z roku 1870 (ten viz ČM 1856–1883, 27/15/4 [ka. 1058] Nr. 13784 ex 1877), takže inspirace mohla být vzájemná.

104 Řeč je o Instruction für die k. k. Universitäts- und Studienbibliotheken, provisorisch erlassen mit Stud. Hof-Comm.-Decrete vom 23. Juli 1825, Z. 2930, otištěné např. v GRASSAUER, Handbuch für Universitäts- und Studien-Bibliotheken, 1899, s. 191–224. Dle § 124 pracovali v knihovnách kromě sluhů vedoucí, vědecký personál, a konečně „kancelářská individua neboli skriptoři, jimž přísluší zejména rozličné opisování, kteří by se ale měli připravit i na náročnější práce“. Rozdíl mezi vědeckým a kancelářským personálem se setřel kolem roku 1860. Tamtéž, s. 48.

105 Za jeden z příkladů lze patrně považovat osamocený devátý svazek časopisu Der Bierbrauer.

106 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910.

107 JÄHNL, Vorschriften für die Technischen Hochschulen, 1916, s. 351–358, uvádí jako platné stále ty, na něž si Wukadinović stěžoval. Doklady o tom, že by se o změně předpisů alespoň začalo jednat, nejsou k dispozici.

KALECKÁ, Karolína. Spiridion Wukadinović. Germanista vedoucím technické knihovny. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 1, s. 5-21. ISSN 1801-3252.

Prestiž, image, důvěryhodnost a komunitní role knihoven: průzkum postojů veřejnosti ke knihovnám

Ladislava Zbiejczuk Suchá, Jáchym Kubáček, David Lacko — 2020-12-30T22:00:00Z

sucha

Klíčová slova: knihovny, důvěra, image, prestiž, komunitní knihovny, průzkum, dotazník

Summary:

The article presents the results of a survey focused on the public‘s perception of the prestige of the library profession, the image of libraries, and the credibility and community role of libraries in the Czech Republic. The questionnaire survey was conducted on a sample of 1012 respondents, considering representativeness by gender, age, education, region and the size of the place of residence. Among the most interesting findings are: the average perceived prestige of the library profession compared to other selected professions, the high level of perceived credibility of libraries, resources provided by libraries, and trust in the competence of librarians to verify information. However, these findings do not correspond with the actual behaviour of respondents, who often choose other means than libraries as their sources for verifying information.

Keywords: libraries, credibility, image, prestige, community libraries, survey, questionnaire

PhDr. Ladislava Zbiejczuk Suchá, PhD., Bc. Jáchym Kubáček, Mgr. David Lacko / Katedra informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita (Department of Information and Library Studies, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno), Arne Nováka 1, 602 00 Brno; Mgr. Ondřej Hudeček, Ph.D. / Městská knihovna v Praze (City Library in Prague), Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

Úvod

Vnímání knihoven a knihovnického povolání veřejností je námětem mnoha zahraničních studií. V českém prostředí se knihovnám věnuje řada výzkumů, chybí však například informace o vnímání knihoven veřejností, které by mohly být velmi přínosným podkladem pro pochopení a komunikaci role knihoven jako veřejných institucí i jako podklad pro strategické plánování. V březnu 2020 se v rámci projektu Katedry informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (KISK FF MU) „Centrum sociálních inovací ve veřejných knihovnických a informačních službách“ uskutečnilo online dotazníkové šetření, které se částečně zaměřilo i na vnímání knihoven a knihovníků ze strany veřejnosti. Vzhledem k aplikační povaze činnosti centra, které podporovalo konkrétní projekty knihoven zaměřené například na roli knihoven při zvyšování mediální gramotnosti a při ověřování informací i na rozvoj komunitních funkcí v konkrétních lokalitách, byl v dotazníku kladen důraz na vnímání důvěryhodnosti knihoven a vnímání komunitní role knihoven. V dílčích aplikačních aktivitách projektu projektový tým také opakovaně narážel na automatický předpoklad nižší prestiže knihoven a knihovnického povolání, které v dotazníkovém šetření také autorský tým ověřoval. Data z dotazníku sloužily projektovému týmu pro plánování a evaluaci aktivit projektu a zveřejněna byla jen jejich část (Katedra informačních studií a knihovnictví 2020), autorský tým se však domnívá, že mohou být zajímavým příspěvkem do odborné debaty o knihovnách a jejich budoucích rolích v České republice.

Průzkum se tedy zaměřil na následující výzkumné otázky:

• Jaká je vnímaná prestiž knihovnického povolání?¹

• Jsou knihovny v ČR vnímány jako důvěryhodné instituce?

• Jsou knihovny vnímány jako instituce podporující komunity?

• Jak vnímá veřejnost ideální roli knihoven ve společnosti?

• Jaká je v současnosti vnímaná image knihoven v České republice?

Prestiž knihovnického povolání a image knihoven v ČR

Image a prestiž knihovnického povolání byly častým námětem výzkumů a statí (Billédi 1989; Bloomfeld 1995; Tevis a Tevis 2005; Seale a Mirza 2019), přičemž tyto výzkumy se často odkazují na stereotypní zobrazování knihovníků a knihoven, případně stereotypní zobrazování knihoven (Jennings 2016). Některé novější výzkumy si také všímají odlišné prestiže knihovnické profese dle genderu (Eva et al., 2021). V českém prostředí se pravidelně zkoumá věková, vzdělanostní a mzdová struktura pracovníků v knihovnách (Richter a Pillerová 2017), samotná prestiž knihovnické profese viděná očima veřejnosti se však nezkoumá. Existuje ale pravidelný průzkum prestiže povolání s pevnou metodologickou strukturou, který zajišťuje Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), z nějž jsme se rozhodli pro potřeby zjišťování prestiže knihovnické profese vycházet.

Důvěryhodnost knihoven

Role knihoven je vnímána jako klíčová i v kontextu současné společnosti, která se někdy označuje jako post-faktická (post-truth society) a ve které hrají velkou roli dezinformace, sociální bubliny a další faktory (Lewandowsky et al. 2017; Wardle 2017). Knihovny bývají v této souvislosti zmiňovány jako instituce, které mají i díky vysoké míře důvěry potenciál bojovat s dezinformacemi či poskytovat kvalitní a ověřené informace. Důvěryhodnost knihoven jako institucí potvrzuje i výzkum Pew Research Center (2017), podle něhož americká veřejnost důvěřuje informacím zprostředkovaným knihovnami více než informacím poskytovatelů zdravotnické péče, rodiny a přátel, lokálních zpravodajských organizací či vládních zdrojů. Podle Sullivana (2019) však knihovny tento potenciál nemohou vždy využít, protože vztah mezi vnímanou důvěryhodností a efektivitou intervence zůstává stále nejasný.

V České republice důvěryhodnost vybraných veřejných institucí zkoumá pravidelně Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Tradičně se mezi vybranými veřejnými institucemi vyskytuje z hlediska důvěry na prvním místě armáda a policie, na opačné straně spektra jsou neziskové organizace, politické strany a hnutí a církve. Knihovny nejsou
v současnosti mezi zkoumané instituce zařazeny (Hanzlová 2020).

Vnímání knihoven a jejich komunitní a vzdělávací role z pohledu veřejnosti

Knihovny aspirují na to, aby se staly důležitou součástí společnosti a působily jako pilíře občanské společnosti, přirozená centra komunit, vzdělávací a vzdělanost podporující instituce, a také jako správci kulturního a znalostního bohatství (Koncepce.knihovna.cz
2021). Aspirace knihoven přitom mohou a nemusí být v souladu s image, kterou knihovny u veřejnosti mají. Vnímání knihoven se věnuje řada zahraničních výzkumů, přičemž velká část těchto studií se zaměřuje na vnímání akademických knihoven v rámci univerzit, ať už ze strany fakult a akademických pracovníků (Weng, Murray 2020) nebo ze strany studentů (LeMire et al. 2021; Long 2011), případně na jejich image
v oborových publikacích (Still 1998). Výzkumy vnímání veřejných knihoven ze strany veřejnosti pocházejí především z amerického (Sin a Vakkari 2015) či severoevropského (Vakkari, Serola 2012) prostředí a zaměřují se zejména na vnímaný přínos knihoven. Sin a Vakkari (2015) poukázali na to, že veřejnost spatřuje pozitiva knihoven především v možnosti čtení fikce a odborné literatury, přičemž se ale vnímání přínosů mění dle sociodemografických aspektů respondentů. Zatímco ženy oceňovaly benefity čtení a sebevzdělávání, mladší respondenti a etnické minority více akcentovaly přínosy v oblasti komunitních služeb zaměřené na každodenní benefity využívání knihoven. Vakkari a Serola (2012) identifikovali tři typy přínosů knihoven pro veřejnost: benefity pro každodenní aktivity, kulturní zájmy a kariéru. Vnímání knihoven jako komunitních center veřejností se také věnuje Pew Research Center. Podle výzkumu (Pew Research Center 2016) jsou americké knihovny vnímány jako instituce poskytující bezpečné místo pro trávení času, vytvářející vzdělávací příležitosti pro lidi všech věkových skupin, pomáhající posilovat kreativitu u mladých a poskytující důvěryhodný prostor pro poznávání nových technologií. Podle stejného výzkumu ženy více souhlasí s názorem, že knihovny přispívají ke komunitnímu životu.

Metodologie

Průzkum byl realizován formou online dotazníkového šetření. Sběr dat probíhal na panelu společnosti Perfect Crowd, s.r.o. mezi 20. a 23. březnem 2020 (postoje respondentů tedy mohou být ovlivněny i vyhlášením nouzového stavu během pandemie COVID-19 od 12. března 2020). Sběr byl realizován jako kvótně reprezentativní pro populaci České republiky. Odpovídalo 1012 respondentů. Data byla vyhodnocena v programech SPSS a Excel.

Otázka týkající se důvěryhodnosti knihoven byla inspirována šetřením „Důvěra k vybraným institucím veřejného života“, kterou pravidelně realizuje Centrum pro výzkum veřejného mínění (dále CVVM). Pro zkoumání prestiže povolání byla přejata otázka CVVM zjišťující prestiž povolání z roku 2020 včetně seznamu profesí i instrukcí k vyplnění otázky. Tým Katedry informačních studií a knihovnictví FF MU však doplnil do seznamu profesí i opačné genderové tvary (např. „lékař/ka“ místo „lékař“). Otázky zaměřené na vnímané komunitní role knihoven byly převzaty z výzkumu Pew Research Center (2016).

Plné znění otázek v dotazníku přikládáme ve formě přílohy článku.

Charakteristika respondentů

Dotazník vyplnilo 1012 respondentů. Kvóty byly nastaveny tak, aby bylo dosaženo reprezentativnosti dle pohlaví, věku, vzdělání, kraje a velikosti místa bydliště (rozložení respondentů ukazuje tabulka 1).

Tabulka 1 Sociodemografické složení respondentů v průzkumu

(viz příloha)

Návštěvnost knihoven a využívání jejich služeb

64 % respondentů (přesně 64,92 %) v průzkumu uvedlo, že alespoň jednou za poslední rok navštívili knihovnu (viz graf 1) – 5 % respondentů navštěvuje knihovnu alespoň jednou týdně, jednou za dva týdny navštěvuje knihovnu 8 % respondentů, 23 % chodí do knihovny alespoň jednou za měsíc, 12 % jednou za čtvrt roku, 9 % dvakrát do roka a 7 %
uvedlo, že knihovnu navštívilo jednou.

Graf 1 Frekvence návštěv knihovny (N=1012)

Respondentům, kteří navštívili za uplynulý rok knihovnu alespoň jednou, byla položena otázka, jaké služby knihoven využili v posledním roce. Téměř 80 % respondentů knihovnu využilo pro půjčení knihy, dalšími častými způsoby využití knihovních služeb bylo samostatné studium či čtení (32 %), ověřování informací (25 %), konzultace s kni-
hovníkem či knihovnicí (24 %) či využití prostoru či zázemí knihovny (23 %). Podrobnější výsledky ukazuje graf 2.

Graf 2 Využívanost služeb knihoven (N = 657)

Výsledky

Prestiž knihovnického povolání

Prestiž knihovnického povolání je problematika, která by se dala nahlížet z mnoha úhlů, jak nastínil úvod tohoto článku. S respektem k tradici zjišťování prestiže profesí v českém prostředí byla pro otázku o prestiži povolání do dotazníku přejata otázka CVVM zjišťující prestiž povolání z roku 2016 včetně seznamu profesí i instrukcí k vyplnění otázky. Znění otázky tedy bylo: „Na seznamu jsou uvedena některá povolání. Vyberte povolání, jehož si vážíte nejvíce, a dejte mu 99 bodů. Pak vyberte takové, jehož si vážíte nejméně, a obodujte je číslem 01. Poté postupujte odshora dolů a všem zbývajícím přiřaďte body od 02 do 98 podle osobního uvážení.“ Do původního seznamu profesí byla přidána profese „knihovník/knihovnice“.

Mezi 27 různými typy profesí se umístili knihovníci a knihovnice na 13. místě – zhruba uprostřed pomyslného žebříčku profesí. Přesné rozložení ukazuje graf 3.

Graf 3 Hodnocení prestiže povolání (N=1012)

Níže uvedené 95% intervaly spolehlivosti naznačují², že se vnímání knihovnické profese pohybuje mezi 11. a 18. příčkou žebříčku (viz tabulka 2).

Tabulka 2 Hodnocení prestiže povolání (N=1012)

(viz příloha)

Hodnocení prestiže knihovnické profese mírně roste se vzděláním a je vysoká u nejvyšší věkové kategorie odpovídajících (průměrný počet bodů u všech skupin byl 50, lidé s vysokoškolským vzděláním měli průměrné hodnocení 55, lidé 65+ průměrně hodnotili 54 body). Mírně lépe knihovnickou profesi také hodnotí ženy ve srovnání s muži (průměrně 51 a 48 bodů), jak ukazuje tab. 3.

S prestiží knihovnického povolání souvisí také image knihoven v České republice. Chtěli jsme ověřit, jak respondenti vnímají knihovny v ČR obecně. Ukázalo se, že knihovny jsou vnímány především jako bezpečné a přátelské instituce, na půl cesty mezi inovací a tradicí, výjimečností a obyčejností a moderním image a klasikou.

Následující grafy (4–7) zobrazují průměrné hodnocení a míru rozptýlení hodnot od průměrné (střední) hodnoty na 95% hladině významnosti nejprve u celku a poté u jednotlivých skupin podle pohlaví, věku a vzdělání.

Tabulka 3 Bodové skóre u prestiže povolání podle pohlaví, věku a vzdělání respondentů (N=1012)

Graf 4 Image knihoven dle hodnocení sémantických diferenciálů (N=1012)

Graf 5 Image knihoven dle hodnocení sémantických diferenciálů (dle pohlaví, N=1012)

Graf 6 Image knihoven dle hodnocení sémantických diferenciálů (dle věku, N=1012)

Graf 7 Image knihoven dle hodnocení sémantických diferenciálů (dle vzdělání, N=1012)

Důvěryhodnost knihoven

V realizovaném průzkumu jsme vycházeli z palety institucí, jejichž důvěryhodnost tradičně zkoumá CVVM (Hanzlová 2020). Původní znění otázky „Řekněte prosím, důvěřujete nebo nedůvěřujete a) soudům, b) policii ČR, c) armádě, d) tisku, e) televizi, f) rádiu, g) odborům, h) církvím, i) neziskovým organizacím, j) bankám, k) internetu, o) výzkumům veřejného mínění, p) politickým stranám a hnutím?“ (možnosti odpovědí: rozhodně důvěřuji, spíše důvěřuji, spíše nedůvěřuji, rozhodně nedůvěřuji) jsme pro potřeby online dotazování nahradili formulací „Nakolik důvěřujete následujícím institucím?“ (možnosti: rozhodně důvěřuji, důvěřuji, spíše důvěřuji, spíše nedůvěřuji, nedůvěřuji, rozhodně nedůvěřuji), za kterou následoval výčet vybraných institucí, mezi něž jsme zařadili i knihovny.

Výsledek je pro knihovny mimořádně příznivý, protože ukazuje, že knihovny se v porovnání s tradičně sledovanými institucemi těší nejvyšší možné míře důvěry (14 % respondentů odpovědělo rozhodně důvěřuji, 48 % důvěřuji, 32 % spíše důvěřuji – celkem 94 % důvěry). Na druhém místě se umístila policie (celkem 86 % důvěry) a vysoké školy (86 % důvěry), na třetím místě armáda (celkem 84 % důvěry). Stejně jako u výzkumů CVVM se mezi institucemi, kde převažuje nedůvěra nad důvěrou, ocitly církve a politické hnutí a strany. Podrobné výsledky jsou shrnuty v grafu 8.

Graf 8 Hodnocení důvěry ve vybrané veřejné instituce (N=1012)

Ve výzkumu jsme se zaměřili i na jednotlivé aspekty důvěry. Celkem 75 % respondentů souhlasilo s názorem, že knihovny a knihovníci pomáhají lidem v rozhodování, kterým informacím mohou věřit. Informace, které poskytují knihovny, považuje za důvěryhodné 90 % odpovídajících. 86 % respondentů souhlasilo s tvrzením, že knihovny jsou ideologicky a politicky neutrální. Nižší procento respondentů souhlasí s tvrzením, že knihovny jsou důvěryhodným místem pro setkávání se s novými technologiemi (57 %).
Důvěryhodnost knihoven ale není jediným aspektem přijímání informací – 56 % respondentů souhlasilo s tvrzením, že knihovny nenabízejí nic, co by nezvládli vyhledat sami nebo s pomocí internetu, tedy důvěra v knihovny sama o sobě neznamená, že na ně lidé budou více spoléhat při samotném vyhledávání informací.

Důležitým aspektem důvěry v knihovny je také důvěra v knihovnice a knihovníky (viz graf 9). S výrokem „Knihovnictví jako profesi považuji za důvěryhodnou“ souhlasilo celkem 91 % respondentů. 84 % lidí souhlasilo s výrokem, že „V knihovnách pracují kompetentní knihovníci schopní ověřovat informace“. Čtyři pětiny (80 %) respondentů souhlasily s tvrzením, že „Knihovníci jsou odborníci na orientaci ve velkém množství různých informací“. U výroku ověřujícího chování ale byla míra souhlasu výrazně nižší – jen celkem 44 % respondentů souhlasilo s výrokem „Pokud si nejsem jistý/á, jestli je informace pravdivá, obrátím se na knihovníka v nejbližší knihovně“.

Graf 9 Hodnocení důvěry v knihovny a knihovníky – míra souhlasu s vybranými výroky (N=1012)

Součástí dotazníku bylo i srovnání jednotlivých typů zdrojů informací podle důvěry, kterou jim respondenti přikládají při rozhodování se. Autorský tým převzal otázku ze studie Pew Research Center (Horrigan 2017) a lokalizoval ji pro české prostředí. Původní znění otázky bylo: „How much do you trust the following information sources when it comes to making decisions?“. Pro potřeby realizovaného průzkumu byla otázka převedena do podoby: „Když se rozhodujete, nakolik důvěřujete následujícím zdrojům informací?“.

V odpovědích na tuto otázku byly nejlépe hodnoceny informace z odborných publikací a vědeckých výzkumů (důvěřuje celkem 94 % respondentů), informace od poskytovatelů zdravotní péče (celkem 92 % respondentů). Informace z veřejné knihovny nebo od knihovníků (88 %) jsou pro respondenty stejně důvěryhodné jako informace od rodiny
a přátel (89 %). Jako poměrně důvěryhodné respondenti hodnotili ještě informace od národní tiskové agentury (80 %) a informace od veřejnoprávních médií (74 %) či informace z vládních zdrojů (63 %). Podrobnější výsledky jsou dostupné v grafu 10.

Graf 10 Důvěra ve vybrané informační zdroje při rozhodování se (N=1012)

Otázku zaměřenou na důvěryhodnost institucí jsme se rozhodli doplnit ještě otázkou týkající se chování při ověřování informací (viz graf 11). Z odpovědí vyplývá, že primárním zdrojem, u kterého si respondenti ověřují informace, jsou známí a rodina (74 %), dále online média (72 %) a odborná literatura (71 %). Knihovny (46 %) se v tomto případě umístily za výše zmíněnými zdroji, diskuzními fóry (49 %) i tištěnými médii (48 %).

Graf 11 Zdroje pro ověřování informací (N=1012)

Vnímání knihoven a jejich komunitní a vzdělávací role

Poslední část dotazníku obsahovala výroky o komunitních a vzdělávacích funkcích knihoven, u kterých respondenti měli označit míru svého souhlasu. Otázka navazovala na šetření Pew Research Center (Horrigan 2016): „How much, if at all, do you think your local public library contributes to the following things in your community?“. Ve verzi pro realizované šetření otázka zněla: „Nyní vám nabídneme několik tvrzení o knihovnách. Do jaké míry podle vás následující tvrzení o knihovnách platí? “. Při výběru možností odpovědí jsme vycházeli částečně z možností nabízených původní americkou studií, které jsme doplnili o výroky, které bylo užitečné ověřit v českém prostředí.

Nejvíce respondentů (95 %) souhlasilo s výrokem, že „Knihovny poskytují příležitost pro vzdělávání lidem všech věkových kategorií “. 87 % respondentů také souhlasilo s výrokem, že „Knihovny poskytují bezpečný prostor pro smysluplné trávení volného času pro všechny“. Jako „pilíře demokracie, vzdělanosti a kultury“ vnímá knihovny 84 % odpovídajících. 77 % respondentů souhlasilo s tvrzením, že „Knihovny podporují u mladých lidí jejich kreativitu“ a stejný počet respondentů (76 %) se ztotožnil s tvrzením „Knihovny pomáhají propojovat lidi a tvořit komunitu“. O něco menší část respondentů (72 %) souhlasila s výrokem, že „Lidé mohou využívat prostoru knihoven pro své vlastní aktivity“. Podrobnější rozložení odpovědí ilustruje graf 12.

Graf 12 Hodnocení platnosti tvrzení o knihovnách (N=1012)

V návaznosti na hodnocení současného vnímání knihoven v komunitní a vzdělávací oblasti jsme se ptali respondentů i na jejich představu o tom, co by knihovny měly dělat do budoucna. Největší skupina respondentů souhlasila s výroky „Knihovny by měly vytvářet klidné a bezpečné prostředí pro studium a hledání informací“ a „Knihovny by měly poskytovat kvalitní literaturu“. Jen nepatrně méně respondentů souhlasilo s výrokem, že knihovny by měly „nabízet možnost ověření informací“ (95 %) a „vzdělávat veřejnost“ (94 %). Z hlediska komunitních rolí knihoven nás zajímala míra souhlasu s výrokem „Knihovny by měly být společenským centrem obcí a komunit“ (86 %) a „Knihovny by měly potvrzovat či vyvracet pravdivost informací, které se šíří v médiích“ (81 %). Naopak nízká míra souhlasu se ukázala v případě výroku „Knihovny by se měly veřejně vyjadřovat k politické situaci“ (36 %). Míru souhlasu s předkládanými výroky podrobně popisuje graf 13.

Graf 13 Žádoucí role knihoven – míra souhlasu s vybranými výroky (N=1012)

Závěr

Realizované online šetření přineslo řadu dat, která v české debatě o veřejných knihovnách chyběla. Ukázalo ale také na řadu nejednoznačností, které jsou s vnímáním knihoven veřejností spojené. Potvrdilo, že knihovnická profese není v České republice vnímána ani jako prestižní, ale nepatří ani mezi nejméně prestižní povolání. Knihovny jsou hodnoceny jako bezpečné a přátelské místo, které není ani inovativní, ale ani úplně tradiční; není ani výjimečné, ani úplně obyčejné. Často zmiňovaný obraz knihovny jako „obýváku města“ (Olbrichová 2010) není tak silný jako asociace knihovny jako pracovny. Před vnímáním knihovny jako komunitního prostoru převládá vnímání knihoven jako míst pro vzdělávání, i když jejich vnímání jako bezpečného prostoru pro trávení volného času je také velmi silné.

Zajímavé, ale možná ještě méně jednoznačné závěry přinesla data o důvěryhodnosti knihoven. Zatímco obecná důvěra v knihovny je v porovnání s dalšími veřejnými institucemi vysoká a data potvrzují potenciál knihoven v oblasti poskytování důvěryhodných informací, další data ale také ukazují, že samotná důvěra v instituci nestačí, a reálné postoje i chování uživatelů knihoven jsou řízeny složitějšími vzorci. I když informace poskytované knihovnami respondenti považují za důvěryhodné, ve skutečnosti více než polovina lidí zároveň věří, že knihovny nenabízejí nic, co by nebylo dosažitelné vlastními silami či za pomoci internetu. A i když respondenti většinou souhlasí s tvrzením, že v knihovnách pracují lidé kompetentní ověřovat informace, a informace z veřejné knihovny a od knihovníků jsou vnímány jako jedny z nejdůvěryhodnějších, v reálném životě před ověřením informací knihovnou dávají respondenti přednost ověření u známých, rodiny, v online i tištěných médiích, odborné literatuře i na diskuzních fórech. Je tedy otázkou, zda a jak mohou knihovny potenciál, který skýtá vysoká důvěryhodnost knihoven a jejich zdrojů, využít (srov. Sullivan 2019) a proměnit v dobře zacílené služby s vysokým společenským dopadem.

Předkládaný průzkum byl realizován jako rozvojový projekt, proto během přípravy a realizace byl jen omezený prostor a prostředky pro přípravu robustní výzkumné metodologie. Autorský tým si uvědomuje, že převzetí otázek ze zahraničního výzkumu je problematické vzhledem k validitě výzkumných zjištění. Pro hlubší prozkoumání zvoleného problému by bylo zajisté vhodnější šetření formou náhodného výběru s osobním dotazováním a s předem otestovanými lokalizacemi otázek do českého prostředí, kterému by předcházel kvalitativní výzkum, jenž by umožnil poctivou konceptualizaci zkoumaných proměnných. V posledních letech se objevují nové přístupy k měření důvěry a nedůvěry v informační média (Macek a Macková 2018) a stejně tak i k měření prestiže povolání (Ishii et al. 2021, Majid a Haider 2008). Vzhledem k uspokojivému složení vzorku a tomu, že se jedná o první šetření zmiňovaných témat v českém prostředí, autorský tým předkládá dané výsledky jako první průzkum problematiky, na nějž může navazovat další odborná diskuze a upřesňující výzkumné studie.

Průzkum v knihovnách přinesl řadu dalších otázek, které se týkají zmíněných oblastí. Prestiž knihovnické profese i důvěru v knihovny jako veřejné instituce by bylo vhodné ověřit širším šetřením. V oblasti důvěry a důvěryhodnosti průzkum přináší řadu nových otázek a výzev v oblasti navrhování nových knihovních služeb, především zaměřených na to, jak bychom mohli v knihovnách vysokou míru důvěry a důvěryhodnosti proměnit v efektivní službu čtenářům.

Literatura

BILLÉDI, Ibolya, 1989. The Status and Social Prestige of the Library and Information Profession: An International Survey. IFLA Journal [online]. 15(4), 324–329 [cit. 2021-07-21]. Dostupné
z: doi:10.1177/034003528901500411.

BLOOMFIELD, Barry, 1995. Seeing Ourselves as Others See Us: the Image of Libraries and Librarians. Library History [online]. 11(1), 63–75 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1179/lib.1995.11.1.63.

CARMICHAEL, JAMES V., 1992. The Male Librarian and the Feminine Image: A Survey of Stereotype, Status, and Gender Perceptions. Library and Information Science Research. 14(4), 411–436.

EVA, Nicole, Mê-Linh LÊ a John SHERIFF, 2021. Less money, less children, and less prestige: Differences between male and female academic librarians. The Journal of Academic Librarianship [online]. 47(5), 102392 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1016/j.acalib.2021.102392.

HANZLOVÁ, Radka, 2020. Důvěra k vybraným institucím veřejného života – září 2020 [online]. [vid. 2021-07-21]. Dostupné z: https://cvvm.soc.cas.cz/cz/tiskove-zpravy/politicke/politicke-ostatni/5311-duvera-k-vybranym-institucim-verejneho-zivota-zari-2020.

HORRIGAN, John B., 2016. Libraries 2016 [online]. B.m.: Pew Research Center. Dostupné z:
https://www.pewresearch.org/internet/wp-content/uploads/sites/9/2016/09/PI_2016.09.09_Libraries-2016_FINAL.pdf.

HORRIGAN, John B., 2017. How People Approach Facts and Information [online]. B.m.: Pew Research Center. Dostupné z: https://www.pewresearch.org/internet/wp-content/uploads/sites/9/2017/09/PI_2017.09.11_FactsAndInfo_FINAL.pdf.

ISHII, K., MARKMAN, K. M., ARNOW, H., a S. CARR, 2021. „Nobody Really Knows What We Do“: Exploring the Organizational and Occupational Identification of Academic Librarians. Communication Studies, 72(5), 866–882. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/10510974.2021.1975146.

JENNINGS, Eric, 2016. The librarian stereotype: How librarians are damaging their image and profession. College & Undergraduate Libraries [online]. 23(1), 93–100 [vid. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1080/10691316.2016.1134241.

Katedra informačních studií a knihovnictví, 2020. Jaká je prestiž knihovnického povolání? [online]. [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: https://kisk.phil.muni.cz/aktualne/aktuality/jaka-je-prestiz-knihovnickeho-povolani.

LEMIRE, Sarah, Stephanie J. GRAVES, Sarah BANKSTON a Jennifer WILHELM, 2021. Similarly different: Finding the nuances in first year students’ library perceptions. The Journal of Academic Librarianship [online]. 47(4), 102352 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1016/j.acalib.2021.102352.

LEWANDOWSKY, Stephan, Ullrich K. H. ECKER a John COOK, 2017. Beyond Misinformation: Understanding and Coping with the „Post-Truth“ Era. Journal of Applied Research in Memory and Cognition [online]. 6(4), 353–369 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1016/j.jarmac.2017.07.008.

LONG, Dallas, 2011. Latino Students’ Perceptions of the Academic Library. The Journal of Academic Librarianship [online]. 37(6), 504–511 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1016/j.acalib.2011.07.007.

MACEK, J. a Alena MACKOVÁ, 2018. Trust in Media in a Fragmented Media Environment: The Case of the Czech Republic. https://doi.org/10.13140/RG.2.2.20137.03686

MAJID, Shaheen & Azim HAIDER, 2008. Image problem even haunts hi–tech libraries: Stereotypes associated with library and information professionals in Singapore. Aslib Proceedings, 60(3), 229–241. https://doi.org/10.1108/00012530810879105.

OLBRICHOVÁ, Alice. Moderní knihovna je obývákem města. Literární noviny. 15. 02. 2010, 21(7), 10.

ROTHWELL, Alison, 1990. The Image of Librarians. Library Management [online]. 11(1), 25–56 [vid. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1108/01435129010005685.

SEALE, Maura a Rafia MIRZA, 2019. Empty Presence: Library Labor, Prestige, and the MLS. Library Trends [online]. 68(2), 252–268 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1353/lib.2019.0038.

SIN, Sei-Ching Joanna a Pertti VAKKARI, 2015. Perceived outcomes of public libraries in the U.S. Library & Information Science Research [online]. 37(3), 209–219 [cit. 2021-07-21]. Dostupné
z: doi:10.1016/j.lisr.2015.04.009.

STILL, Julie, 1998. The role and image of the library and librarians in discipline-specific pedagogical journals. The Journal of Academic Librarianship [online]. 24(3), 225–231 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1016/S0099-1333(98)90043-X.

SULLIVAN, M. Connor, 2019. Leveraging library trust to combat misinformation on social media. Library & Information Science Research [online]. 41(1), 2–10 [vid. 2021-07-21]. Dostupné
z: doi:10.1016/j.lisr.2019.02.004.

TEVIS, Ray a Brenda TEVIS, 2005. The image of librarians in cinema, 1917–1999. Jefferson, N. C: McFarland & Co. ISBN 9780786421503.

VAKKARI, Pertti a Sami SEROLA, 2012. Perceived outcomes of public libraries. Library & Information Science Research [online]. 34(1), 37–44 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1016/j.lisr.2011.07.005.

WARDLE, Claire a Hossein DERAKHSHAN, 2017. Information disorders: Toward an interdisciplinary framework for research and policy making [online]. Council of Europe report DGI(2017)09. Strasbourg: Council of Europe. Dostupné z: https://tverezo.info/wp-content/uploads/2017/11/PREMS-162317-GBR-2018-Report-desinformation-A4-BAT.pdf.

WENG, Cathy a David C. MURRAY, 2020. Faculty perceptions of librarians and library services: Exploring the impact of librarian faculty status and beyond. The Journal of Academic Librarianship [online]. 46(5), [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1016/j.acalib.2020.102200.

Příloha: Postoje ke knihovnám: dotazníkové šetření

V následujícím dotazníku se vás budeme ptát na vaše postoje ke knihovnám. Pokud se vás ptáme na vaše zkušenosti s knihovnami, myslíme tím jakékoliv knihovny – tedy knihovny městské, krajské nebo třeba univerzitní.

1. Nakolik důvěřujete následujícím institucím?

• soudům

• policii ČR

• armádě

• tisku

• televizi

• rádiu

• odborům

• církvím

• knihovnám

• neziskovým organizacím

• vysokým školám

• bankám

• internetu

• průzkumům veřejného mínění

• politickým stranám a hnutím

Možnosti odpovědí:

˃ rozhodně důvěřuji

˃ důvěřuji

˃ spíše důvěřuji

˃ spíše nedůvěřuji

˃ nedůvěřuji

˃ rozhodně nedůvěřuji

˃ nevím/nechci odpovědět

2. Jak moc souhlasíte s následujícími tvrzeními?

• Knihovny jsou ideologicky a politicky neutrální.

• V knihovnách pracují kompetentní knihovníci schopní ověřovat informace.

• Informace, které knihovny poskytují, považuji za důvěryhodné.

• Pokud si nejsem jistý, jestli je informace pravdivá, obrátím se na knihovníka v nejbližší
knihovně.

• Knihovnictví jako profesi považuji za důvěryhodnou.

• Internetové vyhledávače zcela nahradily knihovny jako hlavní zdroj informací.

• Knihovny jsou místem setkávání se s novými technologiemi.

• Knihovny a knihovníci pomáhají lidem v rozhodování, kterým informacím mohou věřit.

• Knihovníci jsou odborníci na orientaci ve velkém množství různých informací.

• Knihovny nenabízejí nic, co bych nezvládl sám nebo s pomocí internetu.

Možnosti odpovědí:

˃ zcela souhlasím

˃ souhlasím

˃ spíše souhlasím

˃ spíše nesouhlasím

˃ nesouhlasím

˃ zcela nesouhlasím

˃ nevím/nechci odpovědět

3. Na seznamu jsou uvedena některá povolání. Vyberte povolání, jehož si vážíte nejvíce, a dejte mu 99 bodů. Pak vyberte takové, jehož si vážíte nejméně, a obodujte je číslem 1. Poté postupujte odshora dolů a všem zbývajícím přiřaďte body od 2 do 98 podle osobního uvážení.

• lékař/ka

• vědec/vědkyně

• všeobecná sestra/všeobecný ošetřovatel

• učitel/ka na vysoké škole

• učitel/ka na základní škole

• soudce/soudkyně

• projektant/ka

• soukromý/á zemědělec/zemědělkyně

• policista/policistka

• programátor/ka

• voják/vojačka z povolání

• truhlář/ka

• starosta/starostka

• majitel/ka malého obchodu

• účetní

• knihovník/knihovnice

• profesionální sportovec/sportovkyně

• manažer/ka

• stavební dělník/dělnice

• bankovní úředník/úřednice

• ministr/yně

• prodavač/ka

• novinář/ka

• sekretář/ka

• farář/ka

• uklízeč/ka

• poslanec/poslankyně

4. Když se rozhodujete, nakolik důvěřujete následujícím zdrojům informací?

• informace od národní tiskové agentury (např. ČTK)

• informace ze sociální sítě (např. Facebook, Twitter, Instagram)

• informace od rodiny nebo přátel

• informace z internetových blogů a obdržených e-mailů

• informace z veřejné knihovny nebo od knihovníků

• informace ze soukromých médií (např. Nova, Prima)

• informace od veřejnoprávních médií (např. ČT, ČRo)

• informace z odborných publikací a vědeckých výzkumů

• informace od politiků

• informace z vládních zdrojů

• informace od poskytovatelů zdravotní péče

Možnosti odpovědí:

˃ rozhodně důvěřuji

˃ důvěřuji

˃ spíše důvěřuji

˃ spíše nedůvěřuji

˃ nedůvěřuji

˃ rozhodně nedůvěřuji

˃ nevím/nechci odpovědět

5. Jak si ověřujete informace v případě, že si nejste jisti, jestli jsou pravdivé?

• Ověřuji na diskuzních fórech.

• Ověřuji u známých nebo rodiny.

• Ověřuji v tištěných médiích (noviny, časopisy).

• Ověřuji v online médiích.

• Ověřuji na sociálních sítích.

• Ověřuji v knihovně.

• Ověřuji v odborné literatuře (knihy, odborné časopisy).

Možnosti odpovědí:

˃ rozhodně ověřuji

˃ ověřuji

˃ spíše ověřuji

˃ spíše neověřuji

˃ neověřuji

˃ rozhodně neověřuji

˃ nevím/nechci odpovědět

6. Jak moc souhlasíte s následujícími tvrzeními?

• Je pro mne snadné poznat, zda zprávy, které v médiích sleduji, jsou důvěryhodné.

• Informace se vždy snažím ověřovat z více zdrojů.

• Když si pročítám nějakou novou informaci, zajímám se o jejího autora a jeho
odbornost.

• Nepravdivé nebo zkreslené informace se na internetu objevují velmi často.

• Stresuje mne velké množství informací, které v dnešní době existuje.

• Když si pročítám nějakou novou informaci, zajímám se o médium, ve kterém byla
informace publikována.

Možnosti odpovědí:

˃ zcela souhlasím

˃ souhlasím

˃ spíše souhlasím

˃ spíše nesouhlasím

˃ nesouhlasím

˃ zcela nesouhlasím

˃ nevím/nechci odpovědět

7. Nyní vám nabídneme několik tvrzení o knihovnách. Do jaké míry podle vás následující tvrzení o knihovnách platí?

• Knihovny jsou pilíře demokracie, vzdělanosti a kultury.

• Knihovny podporují u mladých lidí jejich kreativitu.

• Knihovny pomáhají propojovat lidi a tvořit komunitu.

• Knihovny poskytují příležitost pro vzdělávání lidem všech věkových kategorií.

• Knihovny poskytují bezpečný prostor pro smysluplné trávení volného času pro

všechny.

• Lidé mohou využívat prostoru knihoven pro své vlastní aktivity.

• V knihovnách seženu literaturu, kterou potřebuji.

• Knihovny jsou v dnešní době již zbytečné.

Možnosti odpovědí:

˃ zcela platí

˃ platí

˃ spíše platí

˃ spíše neplatí

˃ neplatí

˃ zcela neplatí

˃ nevím/nechci odpovědět

8. Nyní vám nabídneme několik tvrzení o rolích knihoven. Nakolik s těmito tvrzeními souhlasíte?

• Knihovny by měly poskytovat kvalitní literaturu.

• Knihovny by měly vzdělávat veřejnost.

• Knihovny by se měly veřejně vyjadřovat k politické situaci.

• Knihovny by měly nabízet možnost ověření informací.

• Knihovny by měly potvrzovat či vyvracet pravdivost informací, které se šíří v médiích.

• Knihovny by měly nabízet přístup na internet a do placených databází.

• Knihovny by měly vytvářet klidné a bezpečné prostředí pro studium a hledání

informací.

• Knihovny by měly být společenským centrem obcí a komunit.

• Knihovny by měly pořádat koncerty a vernisáže výtvarných děl.

Možnosti odpovědí:

˃ zcela souhlasím

˃ souhlasím

˃ spíše souhlasím

˃ spíše nesouhlasím

˃ nesouhlasím

˃ zcela nesouhlasím

˃ nevím/nechci odpovědět

9. Zamyslete se, jaké jsou podle vás dnes knihovny v České republice. Zajímá nás nyní váš názor na knihovny obecně. Z následující dvojice charakteristik vždy vyberte tu, která podle vás více současné české knihovny více charakterizuje.

Dvojice charakteristik:

• zábavné – nudné

• obyčejné – výjimečné

• pestré – jednotvárné

• inovativní – tradiční

• bezpečné – nebezpečné

• světové – provinční

• významné – podružné

• přátelské – nepřátelské

• moderní – klasické

• odborné – laické

10. Jak často jste v minulém roce navštěvoval/a knihovnu?

Možnosti odpovědí:

• alespoň 1x týdně

• alespoň 1x za dva týdny

• alespoň 1x za měsíc

• alespoň 1x za tři měsíce

• alespoň 1x za půl roku

• alespoň 1x za rok

• méně často

• nenavštěvuji knihovnu

11. Jak často navštěvujete webové stránky nebo využíváte elektronické služby knihovny?

Možnosti odpovědí:

• alespoň 1x týdně

• alespoň 1x za dva týdny

• alespoň 1x za měsíc

• alespoň 1x za tři měsíce

• alespoň 1x za půl roku

• alespoň 1x za rok

• méně často

• nenavštěvuji webové stránky knihovny

12. Když si vzpomenete na své návštěvy knihoven v posledním roce, jaké služby knihovny jste využil/a?

Možnosti odpovědí:

• půjčení knihy

• samostatné studium, čtení

• návštěva kulturní akce v knihovně

• návštěva vzdělávací akce v knihovně

• využití technologie (tisk, skenování, internet…)

• ověřování informací

• konzultace s knihovnicí/knihovníkem (doporučení, nalezení knihy,

odborná konzultace)

• využití prostoru či zázemí knihovny

• jiné, jaké: ....

13. Jakou knihovnu jste v uplynulém roce navštěvoval/a nejčastěji?

Možnosti odpovědí:

• obecní nebo městská knihovna

• krajská knihovna

• Národní knihovna ČR

• Moravská zemská knihovna

• odborná knihovna (Národní technická knihovna, Národní lékařská knihovna …)
• univerzitní knihovna

• jiná, jaká: ....

Poznámky

1 Hlavní zjištění týkající se prestiže byla již dříve publikována ve formě reportu na stránkách Katedry informačních studií a knihovnictví (viz https://kisk.phil.muni.cz/aktualne/aktuality/jaka-je-prestizknihovnickeho-povolani).

2 95% interval spolehlivosti = výpočet, do jaké míry můžeme s jistotou tvrdit, že hodnoty v daném intervalu platí pro celou populaci (nejen pro náš vzorek).

*Součet procentuálních podílů nedává hodnotu 100 % vzhledem k zaokrouhlování.

Přílohy

Tabulka 1

Celkem	1012	100 %
POHLAVÍ
Muž	526	52 %
Žena	486	48 %
VĚK
Méně než 24 let	175	17 %
25–34 let	138	14 %
35–44 let	250	25 %
45–54 let	194	19 %
55–64 let	165	16 %
65 let a více	90	9 %
VZDĚLANÍ
základní vč. neukončeného	132	13 %
vyučen/a, středoškolské bez maturity	265	26 %
středoškolské s maturitou	371	37 %
vyšší odborné, vysokoškolské	244	24 %
VELIKOST OBCE
méně než 1000 obyvatel	158	16 %
1000–4999 obyvatel	207	20 %
5000–19 999 obyvatel	202	20 %
20 000–99 999 obyvatel	184	18 %
100 000 a více obyvatel	261	26 %
KRAJ*
Hlavní město Praha	140	14 %
Středočeský kraj	116	11 %
Jihočeský kraj	62	6 %
Plzeňský kraj	54	5 %
Karlovarský kraj	21	2 %
Ústecký kraj	83	8 %
Liberecký kraj	35	3 %
Královéhradecký kraj	55	5 %
Pardubický kraj	50	5%
Kraj Vysočina	37	4 %
Jihomoravský kraj	110	11 %
Olomoucký kraj	68	7 %
Moravskoslezský kraj	118	12 %
Zlínský kraj	63	6 %

Tabulka 2

Pořadí	Povolání	Průměrné hodnocení	95% intervaly spolehlivosti
1.	lékař/ka	81,50	79,73 – 83,27
2.	všeobecná sestra/všeobecný ošetřovatel	72,34	70,48 – 74,20
3.	vědec/vědkyně	68,29	66,25 – 70,32
4.	policista/policistka	60,16	58,15 – 62,15
5.	učitel/ka na základní škole	58,59	56,62 – 60,56
6.	učitel/ka na vysoké škole	58,56	56,61 – 60,50
7.	soukromý/á zemědělec/zemědělkyně	56,45	54,51 – 58,37
8.	voják/vojačka z povolání	55,89	53,80 – 57,98
9.	soudce/soudkyně	53,76	51,71 – 55,81
10.	truhlář/ka	53,51	51,62 – 55,38
11.	programátor/ka	52,56	50,68 – 54,41
12.	prodavač/ka	49,91	47,98 – 51,84
13.	knihovník/knihovnice	49,71	47,81 – 51,60
14.	účetní	49,49	47,65 – 51,33
15.	majitel/ka malého obchodu	49,41	47,57 – 51,25
16.	stavební dělník/dělnice	49,21	47,28 – 51,12
17.	projektant/ka	49,05	47,21 – 50,89
18.	starosta/starostka	48,05	46,12 – 49,97
19.	uklízeč/ka	40,93	38,91 – 42,94
20.	bankovní úředník/úřednice	39,84	38,08 – 41,59
21.	manažer/ka	39,39	37,62 – 41,16
22.	profesionální sportovec/sportovkyně	36,40	34,49 – 38,29
23.	sekretář/ka	34,68	33,01 – 36,34
24.	ministr/yně	34,30	32,40 – 36,18
25.	novinář/ka	32,74	30,95 – 34,51
26.	farář/ka	29,26	27,34 – 31,17
27.	poslanec/poslankyně	24,43	22,73 – 26,12

ZBIEJCZUK SUCHÁ, Ladislava, Jáchym KUBÁČEK, David LACKO a Ondřej HUDEČEK. Prestiž, image, důvěryhodnost a komunitní role knihoven: průzkum postojů veřejnosti ke knihovnám. Knihovna: knihovnická revue. 2021, 32(2), 35–56. ISSN 1801-3252.

Teorie dokumentu: od antilopy k informační architektuře

Helena Kučerová — 2020-12-30T22:00:00Z

kucerova

Klíčová slova: dokument, dokumentace, data, teorie dokumentu, teorie dokumentace

Summary: The study provides an overview of important theoretical approaches to document definition, based on the methodology of literary research, critical analysis and interpretation of selected sources. The text of the study is divided into four parts. The first part justifies the importance of document theory. An overview of current research trends covering the period of the second half of the 20th century to the present is in the second part framed into the historical context of the first half of the 20th century, represented by two founding figures of the modern concept of documentation – Paul Otlet and

Suzanne Briet, who were the first to ask the questions: What is a document? What is documentation? The third section introduces the answers of philosophers and linguists to the questions: What part of the world are documents and what can they influence from the universe? The fourth part presents theories and concepts formulated within information science. These focus on the questions: What is the subject of the processes of bibliographic control, information architecture and information management? What are the distinctions of digital documents?

Keywords: document, documentation, data, document theory, documentation theory

PhDr. Helena Kučerová, Ph.D. / Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze (Institute of Information Studies and Librarianship, Faculty of Arts, Charles University in Prague), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Na Příkopě 29, 110 00 Praha 1 – Staré Město

„Informační společností se míní to, že způsob, jakým žijeme,
je čím dál více charakterizován používáním dokumentů
v mnoha podobách.“¹Michael Buckland, 2017

„Není nic praktičtějšího než dobrá teorie.“
Kurt Lewin²

Úvod

Současná společnost je označována jako informační nebo komunikační. Převratné změny nastolené novými informačními a komunikačními technologiemi a s nimi spojená záplava nových termínů zatlačily do pozadí dnes možná poněkud staromódně znějící slovo dokument. Termín dokumentace, vytvořený v počátku 20. století Paulem Otletem, je v současné době v paměťových a fondových institucích nahrazován termíny informační věda, informační (a komunikační) technologie či organizace informací a znalostí, zatímco v oblasti podnikové informatiky převládá termín informační a znalostní management.³ Americký ústav pro dokumentaci (American Documentation Institute), založený v roce 1937, byl již v roce 1968 přejmenován na Americkou společnost pro informační vědu (American Society for Information Science) a od roku 2013 působí pod názvem Sdružení pro informační vědu a technologie (Association for Information Science and Technology). Mezinárodní federace pro dokumentaci (Fédération Internationale de Documentation – FID), založená v roce 1895 jako Mezinárodní ústav pro bibliografii (Institut International de Bibliographie – IIB), ukončila svoji činnost v roce 2001 a aktivity spojené se správou a rozvojem Mezinárodního desetinného třídění převzalo Konsorcium pro MDT (UDC Consortium – UDCC).

Navzdory změnám v terminologii ale samotný pojem dokumentu a dokumentace zdaleka nepozbyl své aktuálnosti. Zatímco však pragmatické přístupy k dokumentu (ať už pro něj používáme jakékoli označení) určované konkrétními pracovními procesy jsou informačním profesionálům dobře známy, teoretické nebo dokonce filozofické přístupy nenacházejí zdaleka takový ohlas v každodenní praxi. V této studii bychom proto chtěli poukázat na aktuální výzkumné aktivity, které se na teoretické úrovni věnují fenoménu dokumentu a jeho proměnám.

Naším cílem je podat přehled významných teoretických přístupů k definování dokumentu, založený na metodě literárního průzkumu, kritické analýzy a interpretace vybraných zdrojů. Vyjdeme z „tradičního“ pojetí dokumentu, tak jak se ustálilo během druhé poloviny dvacátého století a jak ho reprezentují například definice v české terminologické databázi TDKIV, podle níž je dokument „informační pramen tvořený nosičem informací a množinou informací na něm fixovaných a sloužící k přenosu dat v čase a prostoru“⁴, a v terminologické normě ISO 5127, jež za dokument považuje „zaznamenané informace nebo hmotný předmět, který je možné považovat za jednotku procesu dokumentace“⁵. Ukážeme, jak jednotlivé představené teorie toto chápání dokumentu upřesňují, rozšiřují či mění. Naším záměrem je upozornit na nejvýraznější počiny v období od poloviny dvacátého století po současnost. Jejich výběr není veden snahou o úplnost, ale o vystižení rozmanitosti směrů teoretického uvažování o dokumentech. Případné zájemce o širší a podrobnější přehledy tematiky lze odkázat na práce Michaela Bucklanda (Buckland 2018) a Nielse Lunda (Lund 2009).

Text studie je členěn do čtyř částí. V první části se zdůvodňuje potřeba teorie dokumentu. Přehled aktuálních výzkumných směrů je v druhé části začleněn do historického kontextu první poloviny 20. století, který reprezentují dvě zakladatelské osobnosti moderního pojetí dokumentace – Paul Otlet a Suzanne Brietová. Následující část je reakcí na skutečnost, že pojem dokumentu je předmětem zájmu mnoha dalších teoretických disciplín včetně filozofie a lingvistiky, a je tedy věnována výběru teorií dokumentu, zformovaných v této oblasti. Ve čtvrté části jsou prezentovány významné teorie a koncepty, formulované v rámci informační vědy. Vzhledem k přehledovému charakteru textu je studie doprovázena poměrně rozsáhlým seznamem zdrojů.

1 Potřebujeme opravdu teorii dokumentu?

Obvyklou cestou, jak se dobrat významu určitého slova, je seznámit se s jeho etymologií, ta nám ovšem v případě slova dokument příliš nepomůže. Jakkoli dokumenty provázejí lidstvo po celou dobu jeho historie, jejich označení slovem „dokument“ poněkud paradoxně pochází až z nedávné doby. Ještě v roce 1893 Ottův slovník naučný věnoval dokumentu pouze několik řádků, v nichž jeho význam zužuje oproti dnešnímu chápání na důkaz a doklad. Dokument definuje jako „důkazní prostředek, důkaz, obyčejně důkaz listinný. Listina, na rozdíl od jiných průvodů, pak průkazy zvláště osobní, svědčící o totožnosti nebo o vlastnostech nějaké osoby.“⁶ Výkladu slova „listina“, zmíněného v definici, je oproti tomu věnováno celých pět stran.⁷

Zkoumání původu slova vede až k latinskému slovesu docere, tj. učit, z nějž bylo odvozeno podstatné jméno documentum, tj. prostředek přenosu poznatků, učení či poučení. V průběhu dějinného vývoje se však význam termínu měnil a nabýval různých konotací od vyučování, výkladu, přednášky a předvádění k příkladu, napomenutí, pokynu, upozornění, důkazu či svědectví a posléze k dokladu a potvrzení. Oxfordský slovník angličtiny v průběžně aktualizované online verzi prohlašuje tyto významy za zastaralé a jako aktuální význam slova uvádí „něco zapsaného, zaznamenaného apod., co poskytuje důkaz nebo informaci o jakémkoli předmětu, např. rukopis, doklad o vlastnictví, náhrobek, mince, obrázek atd.“ Zajímavým doplňkem, který reaguje na rozšíření digitálních dokumentů, je dodatek z června 2015: „Kolekce dat v digitální podobě, jež je považována za jeden celek a obvykle má jedinečný název souboru, pod nímž ji lze uložit, vyhledat nebo přenášet (např. soubor, tabulka nebo grafika).“⁸

Je pochopitelné, že primární zájem informačních pracovníků o dokumenty je pragmaticky zaměřen na popis a správu dokumentů, realizované prostřednictvím bibliografické kontroly, tedy na produkci metadat. Pokud jde o samotný pojem dokumentu, tedy toho, co se popisuje či spravuje a díky tomu zpřístupňuje, ten je jakoby vytknut před závorku a k jeho chápání je uplatněn intuitivní přístup v souladu s běžným chápáním skutečnosti: Každý tušíme, co to je, a umíme určit, co to není. Naskýtá se tedy vcelku legitimní otázka, zda je agendu práce s dokumenty, rutinně a úspěšně prováděnou od nepaměti, skutečně zapotřebí mít podepřenu nějakou teorií a zda nestačí, když máme k dispozici rozsáhlý soubor standardů v podobě pravidel pro operace s dokumenty a neméně rozsáhlý korpus seznamů vlastností dokumentů a seznamů jejich typů.

Takových standardů a seznamů je bezpočet. Jen namátkou připomeňme, že v podnikové praxi je obvyklé dodržovat pravidla pro oběh dokumentů (tzv. workflow), při publikování odborných textů se uplatňují formálně stanovené postupy, knihovny používají katalogizační pravidla nebo metody obsahové analýzy. V jednotlivých odvětvích jsou k dispozici i rozsáhlé výčty vlastností, prostřednictvím jejichž hodnot jsou dokumenty popisovány. V rámci komunikace na webu se používá metadatové schéma Dublin Core, které definuje 15 popisných prvků a 12 typů dokumentů.⁹ Množstvím popisných prvků tradičně vyniká knihovnictví: registr popisných prvků a vztahů RDA¹⁰ obsahuje k 23. 9. 2021 celkem 1650 prvků (z toho je 590 prvků pro entitu dílo, 524 prvků pro entitu vyjádření, 400 prvků pro provedení a 136 prvků pro jednotku). V rámci pravidel RDA jsou vytvořeny i typologie dokumentů: pro popis entit dílo a vyjádření je definováno 25 typů dokumentů podle obsahu¹¹, pro popis entit provedení a jednotka je definováno 46 typů podle média a nosiče¹².

Názorným příkladem komplexního standardu, který kombinuje pravidla pro operace s dokumenty s výčtem jejich typů a vlastností, je mezinárodní norma ISO 690¹³. Obsahuje pravidla pro tvorbu metadat ve formě bibliografických odkazů a citací zdrojů tvořících uzly citačních sítí dokumentů a jejich tvůrců. Lze ji považovat za reprezentanta aktuálně nejpoužívanějších (resp. nejcitovanějších) typů dokumentů. Norma je člení do 15 skupin: monografie; části monografií; seriály a jejich části; programy a aplikace; kartografický materiál; události, představení, záznamy a audiovizuální materiály; výtvarný a grafický materiál a sbírkové předměty; hudební materiál; patenty; periodické zprávy a obdobné informační zdroje; archivní materiály; sady vědeckých dat; webová sídla/webové stránky a jejich části; sociální média a služby; nepublikované informační zdroje.

Problém jak operačních, tak popisných i výčtových (typologických) určení dokumentu ovšem spočívá v tom, že jejich použitelnost je omezena hranicemi příslušného oboru či oblasti užití a nelze je zobecňovat. Totéž lze říci o definicích dokumentu, jež pro svoji potřebu zformulovaly jednotlivé obory. Kupříkladu podle českého archivního zákona je dokumentem „každá písemná, obrazová, zvuková nebo jiná zaznamenaná informace, ať již v podobě analogové či digitální, která byla vytvořena původcem nebo byla původci doručena“¹⁴, což je definice, která by byla obtížně aplikovatelná například v prostředí knihoven. Naopak archivy by těžko využily definici dokumentu vypracovanou pro potřeby knihoven, která jej nahlíží z opačného konce komunikačního řetězce a považuje za dokument „jakýkoliv předmět, který byl zhotoven tiskem nebo jiným způsobem a lze jej katalogizovat nebo indexovat.“¹⁵

Obtížnost dosažení shody ve vymezení dokumentu pomocí klasické aristotelské definice přivedla dokonce některé autory k návrhu rezignovat na definice a využít alternativní metody. Bernd Frohmann (1946) místo definování doporučuje popisovat příklady věcí považovaných za dokumenty a aktivity považované za dokumentaci. K tomu navrhuje použít empirickou induktivní metodu případových studií a „vyprávění příběhů“, v jejichž průběhu budou začleňovány nové případy pomocí analogie a podobnosti. Frohmann ilustruje tento přístup popisem obsahu kabinetů kuriozit ze 16. století (Frohmann 2009). Michael Buckland reagoval na jeho podnět vytvořením „příběhů“ pro cestovní pas
a elektronické identifikační karty (Buckland, 2014, s. 181–185).

Úloha teoretického vyjasnění pojmu dokument se jeví jako obzvlášť naléhavá v současné době, kdy dochází k paradigmatickému zlomu v dokumentové komunikaci přechodem od tištěných analogových dokumentů k dokumentům digitálním. Souběžně s tím jsou kompaktní dokumenty doplňovány a nahrazovány propojenými daty a redefinuje se úloha metadat (nejen) v souvislosti s budováním sémantického webu. K poznání toho nového, co digitální dokumenty přinášejí, je nezbytně nutné předem zformulovat obecnou definici dokumentu. Jinak bychom zůstali u povrchního porovnávání jedné konkrétní formy (tištěný dokument) s druhou (elektronický dokument).

Ukazuje se tedy, že pro stanovení jednoznačné a všeobecně platné definice je skutečně nutné pokročit od empirie k teorii. Ke stejnému závěru dospěl Patrick Wilson během úvah, zda je nutné definovat termín „bibliografická kontrola“: „Je-li nám termín znám a snadno se používá, můžeme říci, ne bez důvodu, že mu rozumíme; je-li nějaká činnost taková, že se v ní svobodně angažujeme, je-li cílem cíl, o kterém víme, jak ho sledovat, můžeme oprávněně tvrdit, že činnost chápeme a uvědomujeme si, co děláme při naplňování cíle. Můžeme však také říci, že dokud jasně a jednoznačně nevyjádříme, co o svých aktivitách a cílech víme a jak tyto znalosti souvisejí s našimi ostatními znalostmi, plně nerozumíme tomu, co jsme dělali a oč jsme usilovali.“ (Wilson, 1968, s. 2). Roger T. Pédauque doplňuje, že sjednotit chápání pojmu dokument je nezbytné v podmínkách interdisciplinárního výzkumu. „Jsme přesvědčeni, že dialog mezi obory nemůže být užitečný, jestliže bychom neuspěli v identifikaci podstatných pojmů, tak, abychom o nich mohli diskutovat nebo je používat jako základ.“ (Pédauque, 2003, s. 3).

2 Prolog – Univerzální kniha Paula Otleta a antilopa Suzanne Brietové

Je nesporné, že jako první v novodobé historii si otázky Co je to dokument? a Co je to dokumentace? položili Paul Otlet a Suzanne Brietová, kteří se je také pokusili zodpovědět. Jejich práce, v nichž se snažili vyrovnat s informační a publikační explozí papírových dokumentů, nejsou samozřejmě přímo aplikovatelné v současném prostředí, jež charakterizuje záplava digitálních zdrojů a infrastruktura tvořená počítačovými sítěmi. Jsou spíše zdrojem inspirace, „surovinou“ připravenou pro nové čtení a interpretace, resp. pro formulaci teorií odpovídajících dnešní realitě. V naší studii se z bohatého díla a mnoha aktivit, iniciativ a projektů, jimiž se Otlet a Brietová zapsali do dějin informační vědy, zaměříme pouze na jedno dílčí téma – teoretické pojetí dokumentu. Stěžejními díly, v nichž vyjádřili své myšlenky, jsou Otletovo Pojednání o dokumentaci: kniha o knize, teorie a praxe (1934) a manifest Co je to dokumentace? Suzanne Brietové (1951). Jakkoli odlišné rozsahem (Otletovo dílo má 431 stran, text Brietové 45 stran), co do významu jsou zcela rovnocenné.

2.1 Praktický vizionář Paul Otlet

V osobě Paula Marie Ghislain Otleta (1868–1944) se spojila vědecká teoretická erudice s organizačními schopnostmi, jež mu umožnily mnohé jeho vize nejen formulovat, ale i uskutečnit. Přestože z jeho univerzalistických projektů (světová bibliografie, světová knihovna, světová encyklopedie, Mezinárodní muzeum, Světový palác – Mundaneum, Světové město) do dnešní doby přetrvalo pouze Mezinárodní desetinné třídění, humanistický a internacionalistický étos v nich obsažený oslovuje i současnou generaci informačních vědců. Ronald E. Day se domnívá, že „pravděpodobně nikdy neexistoval teoretik informace, který by bral tak vážně mapování informačního na sociální a který by byl tak optimistický ohledně možnosti společenské změny prostřednictvím informací jako Paul Otlet“ (Day, 1997, s. 310).

Komplexní přehled Otletova díla a jeho společenských, politických i manažersko organizačních aktivit podávají Warden Boyd Rayward (Rayward 1975) a Wouter Van Acker (Van Acker 2011). Čtivou formou literatury faktu přibližuje Otletův život a dílo Alex Wright (Wright 2014). Zjednodušený schematický pohled na Otleta ho označuje jako pozitivistu. Rozsah a myšlenková hloubka jeho prací¹⁶ však nabízejí mnohem bohatší materiál a jsou i předmětem různých interpretací (Day 2018; Ducheyne 2009; Heuvel 2009; Rayward 1994; Van Acker 2018 ad.). V některých interpretacích se lze setkat i s pokusy o nalezení analogie mezi představami budoucího vývoje načrtnutými Otletem a současnou realitou (hypertext, nová média, Mundaneum jako předobraz sémantického webu, anticipace digital humanities ad.). Aktuálním vyjádřením zájmu o Otletovy myšlenky je výzkumný projekt francouzské Národní výzkumné agentury (Agence nationale de recherche – ANR) HyperOtlet¹⁷ z let 2018–2020, věnovaný Otletovu dílu Pojednání o dokumentaci.

2.2 Madame Documentation Suzanne Brietová

Stejně jako Paul Otlet se Renée-Marie-Helène-Suzanne Brietová (1894–1989) ve svých teoretických úvahách opírala o dlouholetou praxi na poli dokumentace. Třicet let působila ve francouzské Národní knihovně na úseku katalogizace a bibliografických služeb, byla činná v národních i mezinárodních dokumentačních organizacích a institucích a vypracovala koncepci vzdělávacích kurzů pro dokumentační pracovníky, kde rovněž vyučovala. Její zásluhy o modernizaci francouzského knihovnictví a dokumentační práce byly formálně oceněny udělením Řádu čestné legie a neformálně přízviskem „Madame Documentation“.

Od 90. let dvacátého století se zkoumání a rozvíjení odkazu Suzanne Brietové věnuje Michael Buckland¹⁸, který též zpracoval bibliografii jejích prací¹⁹. Životopisnou studii věnovanou jejímu dílu zpracovala Mary Niles Maacková (Maack 2004). O komentovaný překlad jejího nejvýznamnějšího díla – manifestu Co je to dokumentace? do angličtiny se zasloužil Ronald E. Day²⁰. Příkladem interpretace, která zvažuje možnosti aplikace teorie dokumentu Brietové na digitální dokumenty, je esej Michelle M. Tourneyové (Tourney 2003).

2.3 Dokumentace, Univerzální kniha a další sítě dokumentů

Pro pochopení teorie dokumentu Paula Otleta i Suzanne Brietové je důležité obeznámit se s tím, jak koncipovali praktickou práci s dokumenty, již oba shodně nazývali dokumentace. Proces dokumentace chápali Otlet i Brietová jako tvůrčí proces zpracování primárních dokumentů, během nějž jsou z této „suroviny“ vytvářeny odvozené, sekundární dokumenty. Středem jejich zájmu jsou znalosti implicitně obsažené v dokumentech a podstatu dokumentace vidí v analytickém procesu jejich objevování a explicitního vyjádření. Takovéto pojetí dokumentace Otlet akcentoval i u muzejních dokumentů; sbírky Mezinárodního muzea nekoncipoval jako sbírky vzácných a cenných objektů, ale jako výstavy idejí a myšlenek, ilustrovaných objekty, jež mohou něco naučit nebo připomenout důležitá fakta a podstatné koncepce.²¹

Suzanne Brietová koncept primárních a z nich odvozených sekundárních dokumentů ilustruje (fiktivním) příkladem nálezu nového druhu antilopy v Africe. Tato antilopa převezená do Evropy, katalogizovaná a umístěná v zookoutku botanické zahrady v Paříži, je podle ní primárním (initial) dokumentem. Zprávy o tomto objevu v novinách, zvukové
a obrazové záznamy, publikované vědecké texty, vycpané zvíře umístěné v muzeu a další jsou sekundární neboli odvozené (seconds ou dérivés) dokumenty. Úlohu dokumentace pak Brietová spatřuje právě v takové tvorbě odvozených dokumentů, tj. katalogů, bibliografií, extraktů, analýz, průvodců apod. Dále tento příklad využívá k tomu, aby poukázala na to, jak jsou události a fakta poté, kdy se stanou součástí veřejného poznání, „zdokumentovány“, tj. zaznamenány a stanou se podnětem pro vytvoření velkého množství nejrůznějších druhů dokumentů v rámci různých diskurzivních komunit (Briet, 1951, s. 7–8). Ronald E. Day poznamenává, že další taková „síťová“ teorie se objevila až s teorií sítí aktérů (angl. actor-network theory) na přelomu tisíciletí (Day, 2006, s. 49).

Paul Otlet obohatil koncept odvozených dokumentů návrhem nového typu sekundárního dokumentu, který nazývá Univerzální kniha (Otlet, 1934, s. 429–431). Proces jejího vytvoření měl zahrnout obsahovou analýzu informací v primárních dokumentech včetně „očištění“ od redundantních a nesprávných údajů, jejich sumarizaci, koordinaci a klasifikaci. Tuto metodu, jejíž podstatou byla tvorba nových dokumentů z dokumentů existujících, nazval Otlet „monografický princip“, samotný proces nazýval „kódování“ (codification). Výsledkem měla být syntéza všeho, co bylo napsáno o určitém tématu nebo disciplíně a bylo rozptýlené v různých zdrojích, do Univerzální knihy. Z jednotlivých Univerzálních knih měla posléze syntézou a propojením jejich obsahu vzniknout Univerzální encyklopedie, koncipovaná jako lístková kartotéka organizovaná podle MDT, která by dnešní terminologií byla nejspíše označena jako znalostní báze či znalostní graf; nabízí se rovněž analogie s Wikidaty.

Analytický pohled na dokument uplatňuje i Brietová, když píše o tom, že „kniha, původně vzešlá z jednotlivých listů, se v současné době rozpadá na své konstitutivní prvky z důvodu potřeby mobility“ (Briet, 1951, s. 9). Zatímco však v dokumentační praxi Otlet i Brietová razili princip dekontextualizace, osamostatnění jednotlivých poznatků či fakt zaznamenaných v dokumentech prostřednictvím obsahové analýzy, ve svých teoretických úvahách vnímali dokument v jeho diskurzivním, kulturním a sociálním kontextu. Podle Otleta kniha ani dokument „nemohou být sociálně lhostejnými věcmi“ (Otlet,1934, s. 427). Proces analytické dokumentace v pojetí Otleta a Brietové tak vykazuje myšlenkovou příbuznost s tvůrčí dekonstrukcí dokumentu, o níž hovoří Michel Foucault v knize Archeologie vědění. Podle něj „primárním cílem již není dokument interpretovat, určit, zda říká pravdu a jaká je jeho vlastní vyjadřovací hodnota, nýbrž pracovat na něm zevnitř a rozvíjet jej.“ (Foucault, 2016, s. 14).

2.4 Dokument očima Paula Otleta a Suzanne Brietové

Paul Otlet i Suzanne Brietová přistupovali k dokumentu z pozic modernismu: prosazovali metody racionalizace, mechanizace a vědeckého řízení intelektuální práce. Byli příznivci standardizace a technických inovací v dokumentaci, oba byli zastánci a propagátoři mikrografie. Otletova obrazná pojmenování dokumentu „intelektuální stroj“ a „myslící stroj“ svědčí o váze, jakou přikládal technologii. Brietová vyjádřila obdobné názory na proces dokumentace, když cituje svého žáka Roberta Pagèse: „Dokumentace má pro kulturu stejný význam jako stroj pro průmysl“ (Briet, 1951, s. 14). Na jiném místě konstatuje, že dokumentaci lze považovat za „kulturní technologii“ (une technique culturelle) (Briet, 1951, s. 10). Významnou myšlenkou je Otletova úvaha o propojení dokumentu a člověka/uživatele (dokument jako „prodloužený mozek“), v níž lze shledat analogii s metaforou „extenze člověka“, kterou použil pro média Marshall McLuhan.

Pro Otleta byl dokument základní jednotkou dokumentace, analogickou atomu ve fyzice a buňce v biologii; používal pro něj ovšem různá pojmenování, od tradičního termínu kniha po novotvary „gramme“, „bibliogram“, „biblion“, aniž by specifikoval jejich rozdíly (Otlet, 1934, s. 43). Jakkoli oceňoval význam knihy, zdůrazňoval, že „kniha je pouze prostředkem; není to cíl. Existují i jiné prostředky, které postupně přinášejí lepší výsledky než kniha a nahradí ji. Tak všeobecné výstavy vhodně nahrazují pojednání o geografii; široká veřejnost se seznámí s příběhem prostřednictvím oper; muzea upozorňují na vědu.“ (Otlet, 1934, s. 217).

Široké pojetí dokumentu Paula Otleta názorně ilustruje obsah kapitoly Druhy, třídy a rodiny děl jeho Pojednání o dokumentaci, v níž popisuje prakticky všechny v té době existující typy dokumentů (Otlet, 1934, s. 124–247). Typy dokumentů člení do tří kategorií. První kategorie, nazvaná bibliografické dokumenty, zahrnuje „tradiční“ tištěné dokumenty – monografie, periodika, encyklopedie, slovníky ad. Druhou kategorii tvoří jiné grafické dokumenty než tištěná díla, jež zahrnují rukopisy, mapy a plány, atlasy, ikonografie, tisky, rytiny, grafiku, fotografie, archivy a archiválie, hudebniny a tzv. figurativní památky – nápisy, mince, medaile. Třetí kategorii pojmenoval dokumenty zvané „náhrady knihy“. V této kategorii jsou uvedeny typy, které by dnešní terminologií mohly být označeny jako multimédia nebo nová média: objekty jako názorný materiál, gramofonové desky, filmy, rozhlas, televize, představení, divadlo, slavnosti, liturgie, umělecká díla.

Z tohoto výčtu je zřejmé, že Otlet považoval za dokument nejen objekt se zaznamenanými informacemi, ale jakýkoli objekt a dokonce i událost, jež pro někoho mají smysl a mohou ho informovat. Svoji typologii stávajících typů dokumentů Otlet navíc rozvíjí o předpověď, že k dokumentům vizuálním a zvukovým doplní technický vývoj i dokumenty vnímatelné dalšími smysly – hmatem, čichem a chutí. Spojuje svoji představu
s vývojem lidského poznání, který člení do šesti fází. První je empirická a zahrnuje smyslové počitky. Ve druhé fázi nastává rozumové poznání. Třetí fází je tvorba dokumentu, v němž je zaznamenáno, „co smysly vnímaly a co myšlenka vytvořila“. Ve čtvrté fázi jsou vytvořeny vědecké přístroje a nástroje zkoumání všech dimenzí světa. Pátá fáze spočívá v záznamu údajů zjištěných vědeckými nástroji a ve spojení nástroje s dokumentem v jeden celek – „dokument-nástroj“ (le Document-Instrument). Nabízí se srovnání této myšlenky o splývání dokumentu a nástroje/stroje, který ho generuje, se současným fenoménem digital humanities. Šestou vývojovou fázi nazývá Otlet hyperdokumentace. „Dokument-nástroj“ se přetvoří v dokument určený ke vnímání všemi smysly (Sens-Perception-Document) a „umožní neočekávanými způsoby vyjádřit to, co dosud bylo nevnímatelné a nepochopitelné“ (Otlet, 1934, s. 429). Není bez zajímavosti, že ve stejné době takovou myšlenku s obdobným entuziasmem zformuloval teoretik umění Karel Teige ve stati Poezie pro pět smyslů. „Poetismus chce mluvit ke všem smyslům (jen příležitostně akcentoval zrakovost, protože zrak je náš nejvytříbenější smysl), ježto chce mluvit k celému člověku, člověku moderní kultury a rovnováhy těla i ducha.“²²

Otletův koncept rozpínání pojmu dokument co do intenze i extenze vyvrcholil plánem Světového města, jež mělo ztělesnit produkty dokumentační práce v komplexní granularitě „od kartičky po město“. „Světové město bude kolosální knihou, jejíž budovy a jejich uspořádání – a nejen jejich obsah – budou čteny způsobem, jakým lidé ve středověku ‚četli‘ kameny katedrál.“ (Otlet, 1934, s. 420).

Suzanne Brietová definuje dokument jako „jakýkoli konkrétní nebo symbolický znak, uchovaný nebo zaznamenaný za účelem reprezentace, rekonstituce nebo důkazu fyzického nebo intelektuálního fenoménu“²³. Konstatuje, že tato definice je velmi obecná a proto ji doprovází několika názornými příklady. „Je hvězda dokument? Je oblázek unášený proudem dokument? Je živé zvíře dokument? Ne. Ale fotografie a katalogy hvězd, kameny v mineralogickém muzeu a zvířata popsaná v taxonomii a vystavená v zoo dokumenty jsou.“ (Briet, 1951, s. 7).

Detailnějším rozborem této velmi jednoduše znějící definice i doprovodných příkladů vynikne myšlenková brilance jejich autorky.

1) Formulace „jakýkoli konkrétní nebo symbolický znak“ explicitně odkazuje k sémiotickému pojetí dokumentu. O znakové povaze dokumentu je přesvědčen i Otlet, když rozvíjí své pojetí dokumentu jako „prodlouženého mozku“: „Mechanismus knihy poskytuje prostředky k vytváření rezerv intelektuálních sil: je to akumulátor. Samotná externalizace mozku se vyvíjí na úkor mozku, stejně jako se nástroje vyvíjejí na úkor těla. Ve svém vývoji člověk místo získávání nových smyslů, nových orgánů (např. tři oči, šest uší, čtyři nosy) rozvíjí svůj mozek prostřednictvím abstrakce, abstrakci rozvíjí prostřednictvím znaku a znak prostřednictvím knihy.“ (Otlet, 1934, s. 426). Niels Lund se domnívá, že Brietová ve své definici používá pojmový aparát odpovídající sémiotické typologii znaků Charlese Sanderse Peirce, již tvoří ikony, indexy a symboly²⁴. Konkrétní znak Brietové odpovídá Peircovu ikonu, symbolický znak je totožný s abstraktním symbolem. Lund propojuje toto členění dokumentů na konkrétní a abstraktní s koncepcí primárních
a sekundárních dokumentů Suzanne Brietové: antilopa v zoo jako primární dokument je konkrétní (ikon), zprávy v novinách a další sekundární dokumenty jsou abstraktní (symbol). (Lund, 2009, s. 7–9)

2) Formulace „uchovaný nebo zaznamenaný“ připomíná fyzickou povahu dokumentu, umožňující jeho přenos časem a prostorem.

3) Formulace „za účelem reprezentace“ vystihuje deskriptivní funkci dokumentu. Dokument vystupuje ve funkci odrazu či popisu, který umožňuje něco poznat. Od znalosti, která reprezentuje realitu, se postupuje k dokumentu, který reprezentuje znalost. Když Otlet koncipoval světovou bibliografii, světovou knihovnu, univerzální encyklopedii a mezinárodní muzeum, vyjádřil své filozofické krédo slovy, že tyto „sbírky se stanou trvalou a úplnou reprezentací celého světa.“²⁵

4) Formulací „za účelem rekonstituce“ se vyjadřuje preskriptivní funkce dokumentu. Dokument plní roli plánu, modelu, který umožňuje něco vytvořit či zrekonstruovat.

5) Formulace „za účelem důkazu“ popisuje dokument jako nástroj kontroly, jako doklad, který umožňuje rozhodnout o pravdivosti nebo důvěryhodnosti něčeho či o oprávnění k něčemu.

6) V příkladech Suzanne Brietové se vyskytuje dvojí typ dokumentů. Zatímco fotografie, katalogy hvězd a popisy zvířat v taxonomii jsou dokumenty původem, záměrně vytvořené, kameny v muzeu a zvířata v zoo jsou dokumenty určením. Přeměnu kamenů a zvířat na dokument nezpůsobily vnitřní změny příslušných objektů, ale jejich zasazení do jiného společenského a kulturního kontextu, obdobně jako když Marcel Duchamp v roce 1914 přeměnil sušák na láhve²⁶ v umělecké dílo tím, že jej vystavil na výstavě. Bernd Frohmann rozpracoval tuto myšlenku směrem k postulování vlastnosti objektu, kterou nazval dokumentalita²⁷ a charakterizuje ji jako dokumentační funkci, činnost, působení, vliv, moc nebo sílu (angl. agency, power or force). Dokumentalita podle Frohmanna nevyplývá z vnitřních charakteristik objektu, ale z jeho interakcí s ostatními entitami v rámci nějakého komplexního uspořádání (soustavy, sbírky, angl. arrangements). Za dokument potom lze podle něj považovat jakýkoli objekt, který disponuje touto vlastností. (Frohmann 2012)

2.5 Dokumentové paradigma nastolené Otletem a Brietovou

Nejvýznamnějším příspěvkem Paula Otleta a Suzanne Brietové k chápání dokumentu je bezesporu radikální myšlenkový obrat od pohledu na dokument jako na fyzický objekt, definovaný jeho formou (např. kodex, listina), k sémiotickému a fenomenologickému chápání dokumentu jako jakéhokoli objektu, jehož pozorováním získá subjekt informace, resp. který pro subjekt něco znamená. Tím otevřeli prostor jak pro dokumenty „informativní“ a „vědecké“, tak pro dokumenty „umělecké“ i „zábavné“ a pro dokumenty „procesní“ (ty, jež umožňují vykonávat činnost). Michael Buckland vyzdvihuje tento krok jako jednu z ojedinělých konceptuálních změn v informační vědě (2018, s. 434).

Lze konstatovat, že Paul Otlet a Suzanne Brietová ve svém díle pojmenovali problémy a navrhli metody jejich řešení a tím ustavili nové vědecké paradigma uvažování o dokumentech, které je dodnes aktuální. Pokusíme se je shrnout do následujících bodů:

Chápání dokumentu jako nástroje materiálního a intelektuálního pokroku a duchovního povznesení lidstva.
Zaměření na obsah, jenž může být zaznamenán v jakémkoli formátu a na libovolném médiu. Otevřenost vůči novým médiím.
Univerzalismus, který zahrnoval i sjednocující pohled na – v té době – specializované paměťové a fondové instituce. Vnímání dokumentu v kontextu sociálních, kulturních, vědeckých a profesních komunit (sítí)²⁸.

Analytické a proaktivní pojetí dokumentace. Analýza existujících dokumentů a tvorba nových (sekundárních, odvozených) dokumentů.
Propojení dokumentu a techniky/technologie. Technooptimismus, modernismus, přesvědčení o vlivu techniky na změny společnosti i kultury.

3 Teorie dokumentu ve filozofii a v lingvistice

Filozofové a lingvisté v souvislosti s dokumenty hledají odpovědi ve dvou směrech. Zajímají se předně, jakou částí univerza (reality) jsou dokumenty. Druhou zásadní otázkou je, zda a jak mohou dokumenty ovlivnit či měnit realitu a případně i co z reality mohou ovlivnit. V této části se zaměříme na takové pohledy na dokument, jež vedou od filozofické ontologie k informatické ontologii a od modelu řečové komunikace a jazykové interakce k interakci dokumentové.

3.1 Zdroje pro teorii dokumentu ve filozofii vědy a jazyka

Pro účely následujícího přehledu jsme zvolili filozofy a lingvisty, jejichž teorie se staly základem úvah o začlenění dokumentů do světa lidského myšlení a společenských vztahů. Jakkoli jejich teoretické systémy obvykle nebývají uváděny do vzájemné souvislosti, pro naše účely je důležité, že si kladou otázky směřující k ontologické a gnozeologické podstatě dokumentu. Filozofové Karl Raimund Popper (1902–1994) a John Rogers Searle (1932) řeší problém vztahu hmoty a vědomí, „těla a duše“ (nosiče a obsahu) v dokumentu; dokument chápou jako objektivní (explicitní) znalost (Popper) a jako sociální objekt (Searle). Lingvisté Roman Jakobson (1896–1982) a John Langshaw Austin (1911–1960) definují funkce jazyka, které jsou vzhledem k jazykové povaze sdělení komunikovaných dokumenty aplikovatelné i na dokumenty samotné.

Prvky filozofického systému Karla Raimunda Poppera nabízející pojmový rámec pro teoretické uchopení pojmu dokument představují především teorie tří světů (Popper 1977) a teorie objektivního poznání (Popper 1972).

Popperův ontologický systém tvoří tři relativně autonomní části, jež existují ve vzájemné interakci: svět 1 – fyzický svět hmoty a energie, svět 2 – svět lidského vědomí a svět 3, jejž nazývá svět řeči – abstraktní svět obsahu vědomí a výtvorů lidského ducha. Všechny tři světy Popper považuje za reálně existující. Zatímco ve filozofických kruzích teorie tří světů nevzbudila velkou pozornost, pokud nebyla přímo odmítána, ve sféře paměťových a fondových institucí její metafora rezonuje silně a dočkala se četných pokusů o interpretaci a aplikaci²⁹.

S ontologickým systémem tří světů je propojena i Popperova teorie poznání, která člení znalosti na subjektivní a objektivní. Subjektivní znalost, již vlastní nějaký subjekt v podobě stavu mysli nebo vědomí či schopnosti jednat nebo reagovat, patří do světa 2. Objektivní znalost patří do světa 3 a její podstatou je logický obsah znalosti, oddělený od subjektu, který ji vytvořil. Obsahem světa 3 jsou podle Poppera jak vědecké či odborné poznatky, tak umělecká díla. Zahrnuje jak správné, tak nesprávné znalosti. Teorie objektivního poznání vykazuje styčné body s teorií tacitních (implicitních) a explicitních znalostí Michaela Polányiho³⁰, jež našla uplatnění v informačním a znalostním managementu.

Vzájemnou provázanost tří světů Popper demonstroval na příkladu triadické povahy dokumentů, které patří svou fyzickou částí do světa 1, svým obsahem do světa 3 a jsou využitelné jen prostřednictvím lidské mysli, tedy světa 2. Jak ukážeme v části 4 této studie, s obdobou této trojice aspektů dokumentu se lze setkat v četných variantách
v pracích informačních vědců.

Tezi o relativní autonomii světa 3, tj. poznání odděleného od svých tvůrců a uloženého v dokumentech, dokládá Popper pomocí myšlenkového experimentu: Kdyby zmizel veškerý materiální svět lidských nástrojů a strojů i subjektivní znalosti lidí, jak tyto nástroje používat, pak by lidé mohli svět zrekonstruovat díky svým schopnostem poznávat a díky objektivnímu poznání uloženému v knihovnách, tj. ve světě 3.³¹ Pokud by ovšem byly zničeny i knihovny, resp. dokumenty v nich uložené, nebyla by rekonstrukce světa možná a vše by muselo začít od začátku. (Popper, 1972, s. 107–108)

Obdobný problém jako Popper řeší i John Rogers Searle. Zatímco Popper svět 3 popisuje, Searle se zajímá o to, jak vzniká. Jeho ontologickou alternativou ke světu 3 a ke konceptu objektivního poznání je vlastní řešení prostřednictvím pojmů sociální/institucionální reality a sociálních objektů (Searle 2012). Na otázku, jak mohli lidé vytvořit tak komplexní institucionální fenomény jako peníze, vládu, vlastnictví nebo manželství, odpovídá, že se tak děje prostřednictvím specifického typu jazykového výroku, který nazývá „deklarace (prohlášení) statusových funkcí“. Tato deklarace je založena na formuli „X je považováno za Y v kontextu C“, kde X zastupuje fyzický objekt, Y sociální objekt a C je kontext, v jehož rámci je přiřazení statusové funkce objektu uznáváno. Platí, že sociální objekt Y je statusová funkce (například prezident) přiřčená fyzickému objektu X (například osobě) v určitém kontextu C (například parlamentní demokracie). Jestliže se pokusíme aplikovat Searlovu teorii na antilopu Suzanne Brietové (X), stane se sociálním objektem (Y) poté, co je jí umístěním v zoo (C) přiřčena statusová funkce dokumentu. Statusové funkce mají podle Searla deontickou sílu³². Jsou spojeny s tzv. konstitutivními pravidly, která umožňují nejen regulovat existující činnost, ale přímo ustavit událost či aktivitu, již mají regulovat.

Vliv jazykových výroků na realitu, který zkoumá Searle z ontologického pohledu, řeší rovněž lingvistika. Obrazně řečeno, tak jako Suzanne Brietová provedla obrat dokumentace k sémiotice, sémiotici a lingvisté provedli obrat k pragmatice a začali se zajímat o vztah jazyka a mimojazykových entit. Od toho, co se sděluje, se zájem přesunul
k tomu, čeho lze sdělením dosáhnout. Beletristickou formou zpracoval toto téma Laurent Binet v knize Sedmá funkce jazyka³³, o jeho uvedení do vědeckého diskurzu se zasloužili Roman Jakobson a John Langshaw Austin.

Roman Jakobson ve svém strukturalistickém modelu řečové komunikace uplatnil systémový přístup k jazyku, ovlivněný kybernetikou (je patrná jeho podobnost s lineárním Shannon-Weaverovým modelem komunikace). Definoval šest strukturních prvků řečové události (aktu slovní komunikace) a ke každému z nich přiřadil specifický typ jazykové funkce: emotivní, referenční, poetickou, fatickou (kontaktovou), metajazykovou a konativní³⁴ funkci (Jakobson 1995). Jakobson věnoval pozornost především poetické funkci, což je obdoba estetické funkce, již definoval další člen Pražského lingvistického kroužku, Jan Mukařovský. Z hlediska dalšího využití pro rozvoj teorie dokumentu jsou nejvýznamnější funkce referenční (tj. odkazování na věci, o nichž výrok je, označovaná též jako reprezentativní, deskriptivní či deklarativní) a konativní funkce, která působí na adresáta např. rozkazovací větou (označuje se též jako preskriptivní nebo procedurální).

O funkci jazykových výrazů se zajímal i John Langshaw Austin, tvůrce teorie řečových aktů (Austin 2000). Jazykové výpovědi členil na tzv. konstativy a tzv. performativy (Austinovy novotvary, zhruba odpovídající Jakobsonově referenční a konativní funkci). Konstativní výpovědi něco sdělují či popisují a lze rozhodnout, zda jsou pravdivé. Performativní výpovědi používají řeči k tomu, aby bylo dosaženo nějakého cíle. Například otázkou „Nevíte, kolik je hodin?“ žádá mluvčí adresáta, aby mu sdělil aktuální čas. Podle Austina se performativní prvky vyskytují v každé výpovědi, „vyslovit výpověď znamená vykonat čin“ (Austin, 2000, s. 24). Otázka po pravdivosti performativu není relevantní, lze pouze určit, zda je jeho fungování zdařilé nebo nezdařilé, tj. zda se podařilo dosáhnout efektu, jehož chtěl mluvčí dosáhnout. Příkladem nezdařilého performativu by kupříkladu mohl být dialog: „Nevíte, kolik je hodin?“ – „Vím“.

3.2 Teorie dokumentových aktů Barryho Smithe a dokumentalita Maurizia Ferrarise

Jakobsonova a Austinova konativní a performativní funkce jazyka a Searlova ontologie sociální reality se staly východiskem pro dokumentovou teorii zaměřenou na situace, kdy dokument vyjadřuje nutnost nebo možnost, jejímiž čelnými představiteli jsou Barry Smith (1952) a Maurizio Ferraris (1956). Oba považují dokument za specifický typ sociálního objektu. Pohled na dokument, tradičně považovaný za nástroj pasivního záznamu a deskripce, získal v jejich teorii další rozměr: dokument jako nástroj preskripce, tedy aktivního působení na realitu.

Barry Smith obdobně jako Otlet a Brietová propojuje teoretickou činnost s činností praktickou. Je profesorem filozofie na Univerzitě v Buffalu a je činný i v oblasti ontologického inženýrství. Je spoluautorem významné základní ontologie BFO (Basic formal ontology)³⁵. Spolu s Wernerem Ceustersem vytvořili doménovou Ontologii informačních artefaktů³⁶ jejíž třídy zachycují typy dokumentů, jejich části a procesy s nimi související. Shodně s Otletem považuje Smith dokumenty za protetické pomůcky pro lidskou paměť (Smith 2014). Sdílí s ním i jeho historický optimismus: je přesvědčen, že vývoj, během nějž dokument umožnil vznik nových typů sociální interakce a komunikace, kterých nebylo možné dosáhnout prostřednictvím řečových aktů, bude pokračovat a že digitální dokument přinese další nové typy sociální interakce a komunikace, které v éře analogových dokumentů neexistovaly (Smith 2015). Dokument tedy chápe nejen jako nástroj sociální komunikace, ale i jako činitel sociální komunikaci vytvářející. Smith přisuzuje dokumentům v souladu s Austinovým členěním řečových aktů dvě základní funkce, jež nazývá epistemologická (informační) a performativní. Soustřeďuje se na performativní dokumenty v oblasti obchodu a práva. Svoji teorii formuluje souběžně s ekonomickou teorií Hernanda de Sota³⁷, jejímž základem je teze o ústřední roli dokumentů v tržní ekonomice.

Smithova teorie dokumentu našla své zhmotnění v doménové Ontologii dokumentových aktů³⁸, která zachycuje její pojmovou základnu. Ústředním pojmem teorie je dokumentový akt, který zhruba odpovídá tomu, co Otlet a Brietová nazývali dokumentace. Dokumentový akt je ovšem podle Smithe nejen to, co lidé (nebo jiní agenti) mohou dělat s dokumenty, tj. procesy zpracování (například vyplnit, podepsat, kopírovat), ale i různé druhy věcí, jež lze dělat (jichž lze dosáhnout) pomocí dokumentů, tj. procesy využití (identifikovat osobu, založit firmu, potvrdit připravenost k letu, uzavřít manželství apod.). Stejně jako řečové akty mohou být dokumentové akty zdařilé i nezdařilé, kupříkladu s neplatným pasem se nepodaří překročit hranice. Zatímco však entity produkované řečovými akty jsou z ontologického hlediska procesy, které existují jen během času, v němž probíhají jimi vyvolané události, dokumentové akty mohou podle Smithe vytvářet kromě procesů i objekty, které přetrvávají v čase a mohou existovat odděleně od svých tvůrců. Jádrem teorie je tedy generování nových ontologických entit prostřednictvím dokumentových aktů. „Prováděním dokumentových aktů (úkony vyplňování, registrace, předávání, ověřování, připojování) měníme svět tím, že vytváříme vlastnické vztahy, právní odpovědnost, obchodní organizace a řadu dalších institucionálních struktur moderních společností. … Můžeme však jít ještě dále a tvrdit, že dokumenty v papírové i elektronické podobě vytvořily neviditelnou infrastrukturu mnoha typů nefyzických entit, které prostupují současnou sociální realitou.“ (Smith, 2012, s. 185)

Maurizio Ferraris je představitelem tzv. nového realismu, filozofického směru, který se vymezuje vůči postmodernismu a zaměřuje se na ontologické zkoumání společenských fenoménů. Polemizuje s představou informační společnosti jako společnosti komunikační a tvrdí, že základem současných paradigmatických změn jsou změny
v zaznamenávání informace. Kupříkladu mobilní telefon je podle něj nástroj umožňující nejen řečové akty, ale i akty dokumentové. Svoji verzi sociální ontologie nazývá dokumentalita a staví ji na tezi, že dokument není pouhým doplňujícím prvkem sociální reality, nýbrž její nezbytnou podmínkou, protože zajišťuje externalizaci a uchování individuální a kolektivní paměti. „Proč jsou záznamy tak důležité, když ne pro to, že fixují a vytvářejí trvalé sociální objekty a osvobozují je od jejich striktní závislosti na individuální vůli a intencích?“ (Ferraris, 2012, s. 43). Na rozdíl od Searlovy intencionální teorie konstrukce sociálního objektu jako osoby nebo materiálního objektu, jimž je statusovou deklarací přisouzena sociální funkce, chápe Ferraris sociální objekt jako svébytnou ontologickou entitu. Zatímco Searle na ontologickou otázku Co existuje? odpovídá: vlastnost být sociálním objektem, Ferraris tvrdí, že existuje entita – sociální objekt. Touto entitou je pro něj záznam sociálního aktu, jehož nejvýznamnějším představitelem je dokument. Podle jeho názoru „dokumenty se nestávají sociální realitou, ale spíše ji tvoří“ (Ferraris, 2012, s. 46).

4 Teorie dokumentu v informační vědě

Stejně jako vynález knihtisku neznamenal zánik rukopisů a fotografie nenahradila malbu, i vstup digitálních dokumentů do komunikačního ekosystému proběhl kumulativním způsobem, digitální dokumenty koexistují s dokumenty analogovými. Obdobně je tomu v případě teoretických otázek informační vědy: digitální dokumenty nevyřešily otevřené problémy spojené s definováním analogových dokumentů, naopak doplnily k nim problémy další, specifické pro tento druh dokumentů.

K dosavadním otázkám kladeným informační vědou (Jaké vlastnosti jsou společné všem typům dokumentů? Co je předmětem procesů dokumentace (bibliografické kontroly, organizace znalostí, informačního a znalostního managementu)? Jaký je vztah dokumentu a informace?) přibyly nové otázky: Jaký je vztah dokumentu a dat? Je digitální dokument odlišný od analogového dokumentu? Jestliže ano, v čem se liší? Je nutné kvůli digitalizaci redefinovat dokument?

Specifickým rysem a zároveň nejpalčivějším problémem digitálních dokumentů z pohledu informačních profesionálů je ztráta bibliografické kontroly (moci) nad nimi v tom smyslu, jak ji definoval Patrick Wilson ve své eseji Dva druhy moci (Wilson 1968). Již v roce 1996 si všimla Linda Schamberová, že „aktéři kontroly, jako jsou vydavatelé a knihovníci, cítí, že ztratili kontrolu“ (Schamber, 1996, s. 669). Jedním z projevů je podle Rogera T. Pédauqua „ztráta stability dokumentu jako hmotného objektu a jeho transformace na proces konstruovaný na vyžádání, což může podkopat důvěru v něj kladenou“ (Pédauque, 2003, s. 2). To, co je nestabilní, se hůře ovládá. Jean-Michel Salaün doplňuje, že zatímco telekomunikace pomohla překonat prostorovou bariéru, digitální technologie stírají bariéru časovou, díky čemuž mizí rozdíl mezi událostí/komunikačním aktem a jejich záznamem v dokumentu. „Zaznamenáváme, diskutujeme a publikujeme jedním kliknutím“ (Salaün, 2014, s. 193). A opět, to, co je obtížně rozpoznatelné, je obtížné ovládat.

V tuzemském kontextu na vstup elektronických dokumentů do společenské komunikace zareagovali už v 90. letech 20. století Eva Bratková (1998) a Adolf Knoll (1999). Převážně esejistickou formou uvedl do českého prostředí témata paradigmatických změn v dokumentové komunikaci Zdeněk Uhlíř. Díky své specializaci na rukopisy
a staré tisky nahlíží problematiku dokumentů v dlouhodobé historické perspektivě. Témata, jimž se věnuje, zahrnují formulaci rozdílů mezi dokumentem rukopisným, tištěným a elektronickým (Uhlíř 2002), proměny způsobu vnímání obsahu a vztahu dokumentů
a metadat v digitálním prostředí (Uhlíř 2013), specifika hypertextu (Uhlíř 2000), obchodní modely pro elektronické dokumenty (Uhlíř 2008).

4.1 Tříhlediskové pojetí dokumentu neo-dokumentalistů a skupiny Pédauque

Vznik neo-dokumentalistické školy je zajímavým příkladem toho, jak mohou požadavky praxe stimulovat vědecké poznání a tvorbu teorie. Podnětem se stal praktický problém zajištění bibliografické kontroly digitálních dokumentů. Poté, co byl v Norsku v roce 1989 přijat zákon o povinném výtisku, zahrnující i elektronické dokumenty, vyvstala potřeba odborníků, kteří by se této agendě věnovali. V roce 1996 byla proto zahájena výuka v novém vzdělávacím programu Dokumentační studia (dokumentasjonsvitenskap – DOKVIT) na Univerzitě v Tromsø (Skare 2019). Současně se nově zřízené pracoviště stalo základnou teoretického výzkumu, jehož mezinárodní charakter ještě posílilo
v roce 2001 založení Dokumentové akademie (Document Academy – DOCAM)³⁹, která je platformou pro mezinárodní komunikaci odborníků zaměřenou na dokumenty. Hlásí se k vědeckému odkazu Paula Otleta a Suzanne Brietové (na její antilopu odkazuje i logo akademie). Pořádá výroční setkání a příspěvky publikuje ve sborníku Proceedings from the Document academy.

Originálním přínosem neo-dokumentalistické školy je využití principu komplementarity. Pojem původně zavedl Niels Bohr pro jevy zkoumané kvantovou teorií a používá jej pro vzájemně se vylučující popisy, které ve svém souhrnu podávají relativně úplnou informaci o popisované entitě. Čtenářům obeznámeným s teorií fasetové analýzy jistě neunikne podobnost obou teorií.

Zakladatel studijního oboru Dokumentační studia na Univerzitě v Tromsø a emeritní profesor dokumentačních studií Niels Windfeld Lund (1949) aplikoval princip komplementarity na dokument a dospěl ke třem rozdílným a navzájem se doplňujícím pohledům: fyzickému, mentálnímu a sociálnímu, jež upomínají na tři světy K. R. Poppera. Fyzický pohled zahrnuje technické a technologické aspekty dokumentu. Mentální (subjektivní) pohled se soustředí na intelektuální a kognitivní aspekty vztahu dokumentu a jednotlivce. Sociální pohled zkoumá dokument jako nástroj umožňující společenskou komunikaci. Lund tvrdí, že v jednom časovém okamžiku lze zkoumat dokument vždy jen z jednoho pohledu (Lund 2004). Na tuto tezi reagovali Roswitha Skareová (2009) a Michael Buckland (2016), kteří souhlasí s danými pohledy, navrhují však chápat je nikoli jako navzájem se vylučující, ale jako vztahy částí, jejichž integrací vznikne celistvý (systémový) pohled na dokument. Skareová argumentuje tím, že výzkum, který by se soustředil pouze na jednotlivé aspekty dokumentu, by nemusel probíhat v rámci (interdisciplinární) informační vědy, ale mohl by být realizován jinými (jednooborovými) disciplínami. Je patrné, že podle jejího názoru je úkolem informační vědy uplatnit ve vztahu k dokumentu interdisciplinární pohled. Rovněž Buckland je zastáncem vzájemné interakce všech tří dimenzí dokumentu, což dokládá konkrétními příklady: fyzická infrastruktura dokumentové komunikace je podmíněna sociálními fenomény (legislativa, standardizace, ochrana soukromí, kulturní hodnoty ad.); klíčový pojem informační vědy – relevance – je založen na vztahu fyzické a mentální dimenze dokumentu; interakce mentální a sociální dimenze se projevuje i v jazykové stránce dokumentů.

Ve frankofonním prostředí se vstup elektronických dokumentů do komunikačního ekosystému stal impulsem k ustavení prioritní vědecké tematické sítě RTP-doc ⁴⁰ pro digitální dokumenty. Multi- a transdisciplinární složení sítě, již tvořily desítky vědců zastupujících obory lingvistika, informatika, sémiotika, komunikační vědy nebo historie, odpovídá tomu, že dokumenty prostupují prakticky všemi oblastmi lidského konání. Pro publikaci výstupů byl zvolen kolektivní pseudonym Roger T. Pédauque, což je homofonní alternativa zkratky RTP-doc. Síť vedl a koordinoval Jean-Michel Salaün (1951), jenž byl moderátorem a facilitátorem probíhajících debat. Podle Salaüna tato metoda kolektivního psaní nevyprodukovala vědecký text v čisté podobě, ale ukázala stav vědecké reflexe digitálních dokumentů k datu této rozpravy. Kromě nesporného vědeckého přínosu jsou aktivity sítě RTP-doc zajímavým experimentem v oblasti kolektivní tvorby a kolektivního autorství.⁴¹ Lze je vnímat jako další příklad záměrné tvorby nového typu syntetického dokumentu, u nějž je možné najít styčné body s Otletovou Univerzální knihou.

Filozofický základ diskuse tvořila především teorie dekonstrukce Michela Foucaulta a teorie inskripce (zápisu, vepsání) Jacquese Derridy. Stejně jako neo-dokumentalisté uplatňuje Pédauque triadický pohled na dokument a volí víceméně obdobné dimenze. Východiskem se staly lingvistické kategorie syntax, sémantika a pragmatika, s jejichž pomocí jsou charakterizovány tři možné přístupy k dokumentu: fyzický – dokument jako forma, kognitivní – dokument jako znak a sociální – dokument jako médium. Tyto tři aspekty dokumentu jsou systematicky rozpracovány ve studii publikované v roce 2003 (Pédauque 2003) a v rozšířené podobě byly publikovány v monografii z roku 2006
(Pédauque 2006). Výsledky jsou vyjádřeny v podobě rovnic a z nich odvozených definic, které se ve zhuštěné podobě snaží vystihnout podstatu příslušných aspektů analogových i digitálních dokumentů. Stručnost a abstraktní povahu rovnic a definic vyvažují četné konkrétní příklady, jež napomáhají jejich pochopení. Ke třem aspektům dokumentu je doplněn ještě další rozměr v podobě smlouvy/dohody o čtení (contrat de lecture). Pojem odkazuje na společenskou smlouvu J. J. Rousseaua a vyjadřuje vztah mezi tvůrcem dokumentu a jeho potenciálním čtenářem. Do teorie dokumentu tím vstupuje další významný činitel – čtenář a uživatel dokumentu. Rovnice a definice, na nichž se shodli účastníci diskuse, mají následující podobu:

Dokument jako forma

dokument = médium + inskripce => elektronický dokument = struktury + data
smlouva o čtení: čitelnost
definice: „Elektronický dokument je soubor dat organizovaný do stabilní struktury, spojený s formátovacími pravidly umožňujícími jeho čtení jak tvůrcem, tak jeho čtenáři.“ (Pédauque, 2003, s. 10)

Dokument jako znak

dokument = inskripce + smysl => elektronický dokument = informovaný (obsahově strukturovaný) text + znalost
smlouva o čtení: srozumitelnost
definice: „Elektronický dokument je text, jehož části jsou potenciálně analyzovatelné znalostním systémem se záměrem jeho využití kompetentním čtenářem.“ (Pédauque, 2003, s. 16)

Dokument jako médium

dokument = inskripce + legitimita => elektronický dokument = text + procedura
smlouva o čtení: sociabilita (umožňuje účast v lidské společnosti)
definice: „Elektronický dokument je stopa (la trace) sociálních vztahů rekonstruovaná počítačovými systémy.“ (Pédauque, 2003, s. 24)

Rozsáhlá diskuse ve skupině RTP-doc vedla k závěru, že elektronický dokument není protikladem dokumentu tradičního, přináší však významné nové podněty jak pro vývoj, tak pro formulaci obecné teorie dokumentu.

Podle Pédauque je pravděpodobné, že právě smlouvy o čtení, definované pro jednotlivé aspekty dokumentu, reprezentují obecnou podstatu pojmu dokument. „Dokument nakonec nemusí být nic více než dohoda mezi lidmi (mezilidská smlouva), jejíž antropologické (čitelnost – vnímání), intelektuální (porozumění – asimilace) a sociální (sociabilita – integrace) vlastnosti mohou tvořit základ pro část jejich humanity, jejich schopnosti žít společně. Z tohoto hlediska je elektronický formát pouze jedním ze způsobů rozšiřování a vývoje takových dohod.“ (Pédauque, 2003, s. 26)

4.2 Inženýrský přístup informační architektury a dokumentového inženýrství

Informační věda coby interdisciplinární obor zaměřený na společenskou komunikaci informací se tradičně při řešení technických otázek opírá o informatiku a její aplikované disciplíny, především o softwarové inženýrství a datovou analýzu. Od 90. let 20. století se k těmto oborům řadí i informační architektura a dokumentové inženýrství, jež jsou využívány především při řešení problémů digitálních dokumentů. V obou případech jde o inženýrské disciplíny, jejichž cílem je realitu navrhovat a řídit, nikoli ji zkoumat. Jejich metody a techniky spolu se zobecněnými poznatky z realizovaných projektů však přinesly i významné podněty pro rozvoj teorie dokumentu.

Za autora termínu informační architektura je považován architekt a designer Richard Saul Wurman (1935), zakladatel konferencí TED (Technology, entertainment and design) a autor knihy Informační architekti (Wurman 1997). Systematické základy oboru položili absolventi oboru knihovní věda na Michiganské univerzitě Louis Rosenfeld (1965) a Peter Morville, jejichž úspěšná monografie Informační architektura se dočkala již čtvrtého vydání (Rosenfeld 2015). Úlohou informační architektury je podle nich návrh a správa struktury a funkce sdíleného informačního prostředí s cílem učinit informaci nalezitelnou a srozumitelnou.

Autory koncepce dokumentového inženýrství jako samostatné disciplíny jsou Robert John Glushko (1953) a Tim McGrath, kteří rozpracovali jeho principy ve stejnojmenné monografii (Glushko 2005). Chápou ho jako obor, který „syntetizuje vzájemně se doplňující myšlenky ze systémové a informační analýzy, elektronického publikování, analýzy podnikových procesů a podnikové informatiky, aby zajistil, že dokumenty a procesy budou dávat smysl lidem i aplikacím, které je potřebují.“ (Glushko, 2005, s. xvi) Filozoficky vycházejí ze stejných základů jako Barry Smith a Maurizio Ferraris. Avšak zatímco Smithova teorie dokumentových aktů a Ferrarisova dokumentalita řeší, čeho lze pomocí dokumentů dosáhnout, Glushko a McGrath se zajímají o to, jak dokumenty vytvořit a co se dá s dokumenty dělat, aby co nejlépe plnily své funkce.

Společným rysem obou disciplín je, že chápou dokument jako součást informačního prostředí, jež na obecné úrovni zkoumá informační ekologie ⁴². Cílem informační ekologie je stejně jako v případě ekologie životního prostředí výzkum, místní nastavení, aktivní návrh, tvorba či změna existujícího prostředí. S trochou zjednodušení lze říci, že zatímco předmětem zájmu informační ekologie je vztah člověka a informačního prostředí, informační architektura a dokumentové inženýrství se soustřeďují na dokumenty v kontextu informačního prostředí. Navržené, jasně definované, organizované a řízené informační prostředí, jehož cílem je učinit informaci přístupnou a použitelnou, bývá obvykle označováno jako informační systém. Pozornost se věnuje jak vnitřní struktuře dat, dokumentů a programů, tak vnější, vzhledové, prezentační vrstvě uživatelského rozhraní informačního systému a jejímu uspořádání.

Informační architektura akcentuje funkční pohled na dokumenty. Základní komponenty informační architektury tvoří organizační, označovací, navigační a vyhledávací systémy. Každý z těchto systémů se zaměřuje na specifický aspekt funkce dokumentů. Organizační systémy zajišťují obsahové strukturování dokumentů. Označovací systémy pracují s jazykovými prostředky pro označování strukturních prvků dokumentů. Navigační systémy poskytují nástroje pro procházení dokumenty (listování, pohyb uvnitř dokumentu a mezi dokumenty). Vyhledávací systémy zajišťují nástroje pro nalezení informace v dokumentech. (Rosenfeld 2015) Je patrné, že účel těchto systémů se
v zásadě kryje s funkčními požadavky na bibliografický informační systém v modelu IFLA LRM – najít, určit, vybrat, získat a prozkoumat či objevit relevantní dokumenty.

Dokumentové inženýrství se zaměřuje na strukturu dokumentů, dokument definuje jako samostatnou a smysluplnou kolekci informací. Vidí jej jako nástroj interakce, přičemž se soustřeďuje zejména na interakci v rámci ekonomických (obchodních a podnikových) procesů, jimž se tradičně věnuje podniková informatika. V rámci této interakce představují dokumenty rozhraní mezi lidmi a podnikovými procesy.

Příspěvkem dokumentového inženýrství k typologii dokumentů je členění na narativní a transakční dokumenty. Systémový přístup, který je při tom uplatněn, ukazuje na spojitost s Jakobsonovým strukturalistickým přístupem k jazyku. Glushko a McGrath dospěli k tomuto členění na základě specifických strukturních prvků a funkcí dokumentů. Obě kategorie však nepovažují za dvě homogenní a vzájemně se vylučující skupiny, ale spíše za dva krajní póly plynulého spektra, které zahrnuje případy, jež v různém poměru kombinují charakteristiky obou typů (Glushko, 2005, s. 10–11).

Transakční dokumenty jsou obvykle označovány jako záznamy nebo data. Jak napovídá název, transakční dokument slouží k realizaci nějakých činností, transakcí, například k objednání zboží. Předpokládá se, že obsah transakčního dokumentu bude i po jeho vytvoření dále transformován – ať už jeho tvůrcem, nebo dalšími agenty. Pro tyto účely je logicky pevně strukturován, jeho obsahové části jsou explicitně vyznačeny. Typickým příkladem je záznam v databázi nebo trojice subjekt – predikát – objekt v grafu RDF. Typickým uživatelem transakčního dokumentu je počítačový program.

Pro narativní dokumenty se nejčastěji používá označení dokument nebo text. Jsou považovány za statické v tom smyslu, že po jejich vytvoření či publikování se už nepočítá se změnami jejich obsahu ani struktury. Typickým příkladem je lineárně uspořádaný souvislý text, typickým uživatelem narativního dokumentu je člověk. I narativní dokumenty jsou strukturované, jejich obsahová struktura je však „čitelná“ především pro lidského uživatele a strojům jsou obvykle dostupné jen informace o syntaktické struktuře, například prostřednictvím značek v jazyce HTML, jež slouží k vizuálnímu formátování dokumentu.

Kromě této typologie dokumentů obohatily obě disciplíny teorii dokumentu o inženýrský přístup. Za inženýrství je obecně považována systematická aplikace vědeckých znalostí při návrhu a tvorbě efektivních řešení praktických problémů. V inženýrství se často uplatňují metody projektového managementu: vychází se z předem určeného cíle, existujících omezení a z požadované spolehlivosti. Na rozdíl od teoretických disciplín, jež jsou považovány za eticky neutrální, má inženýrství výrazný etický rozměr. Řečeno s Michelem Foucaultem „jsou kladeny nejen otázky, co dokumenty znamenají, ale i zda říkají pravdu a z jakého titulu lze předpokládat, zda jsou spolehlivé či lživé, zda jsou přesně informované či nevědoucí, autentické či manipulované“ (Foucault, 2016, s. 14). V souvislosti s osobními údaji představuje etickou otázku už rozhodnutí, zda a co dokumentovat.

Jakkoli se informační architektura i dokumentové inženýrství zaměřují na řešení technologických problémů, které Pédauque a neo-dokumentalisté označují jako fyzický aspekt dokumentu, přistupují vždy k dokumentu s vědomím toho, že musí být v souladu s potřebami uživatelů. V základu technických řešení navrhovaných informační architekturou i dokumentovým inženýrstvím je tedy vždy sociální aspekt dokumentové komunikace. Tradiční cíl dokumentace – zpřístupnění dokumentů, obohacují o fenomény použitelnosti a user experience (doslova uživatelská zkušenost).

Podle normy ČSN EN ISO 9241-11 použitelnost (angl. usability) stanoví, „do jaké míry mohou systém, produkt nebo službu použít specifičtí uživatelé k dosažení stanovených cílů s účinností, efektivitou a spokojeností v konkrétním kontextu použití“.⁴³ Je zřejmé, že použitelnost dokumentu souvisí s jeho relevancí. Pojem použitelnost koresponduje
i s jedním ze dvou klíčových účelů bibliografické kontroly, který Patrick Wilson pojmenoval využívání (angl. exploiting) (Wilson, 1968, s. 25).

User experience zahrnuje podle normy ČSN EN ISO 9241-210 „vnímání a reakce člověka vyplývající z použití a/nebo z předpokládaného použití systému, produktu nebo služby“.⁴⁴ V případě dokumentu se tedy určuje jeho kvalita fenomenologicky, tím, jak ho vnímá jeho uživatel. Jean-Michel Salaün se z perspektivy informační vědy zamýšlí nad souvislostmi teorie dokumentu a informační architektury a domnívá se, že v současném stadiu vývoje dokumentové komunikace lze považovat pojem dokument za ekvivalentní pojmu informační architektura a pojem smlouva o čtení za ekvivalentní pojmu user experience (Salaün, 2014, s. 196).

4.3 Syntetizující pohledy Michaela Bucklanda a Jonathana Furnera

Michael Keeble Buckland (1941) je profesorem informační vědy na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Dlouhodobě se zabývá teoretickými aspekty dokumentové komunikace. Jeho přístup je syntetizující, založený na zevrubných znalostech z filozofie, sociologie a lingvistiky, jakož i informačních technologií. Obdobně jako Maurizio Ferraris vyzdvihuje úlohu dokumentů ve společenských procesech a tvrdí, že místo označování současné společnosti jako informační by bylo přesnější označovat ji jako dokumentovou. V kapitole Dokument a evidence knihy Informace a společnost (Buckland, 2017, s. 21–49) již volbou názvu uplatňuje pojetí dokumentu jako evidence (anglické „evidence“ lze přeložit jako doklad, svědectví, výpověď, důkaz, fakt, potvrzení nebo záznam). Dokument vidí nejen jako nástroj, ale i jako aktivní prvek se schopností ovlivňovat společenskou realitu. Tvrdí, že „stále častěji dochází k posunu od jednotlivců, kteří využívají výhod plynoucích z použití dokumentů, k dokumentovým systémům, které usilují o ovlivnění, kontrolu a využití jednotlivců“ (Buckland, 2017, s. 176). Své chápání dokumentu založil Buckland na stejných principech jako neodokumentalisté a Pédauque a shrnul je do následující definice: „Cokoli, co je považováno za dokument, musí být vnímáno jako znamenající něco, jako závislé na sdílených porozuměních („kulturní kódy“) a také jako něco, co má fyzickou podobu.“ (Buckland, 2017, s. 48)

V často citované studii Informace jako věc dospěl Buckland k definování dokumentu prostřednictvím informace. Rozlišuje tři přístupy ke zkoumání informace: informace jako proces informování, tj. proces působící změnu znalostí toho, kdo je informován, informace jako znalost, tj. to, co je vnímáno v procesu informování, což označuje jako abstraktní reprezentaci znalosti, a informace jako věc, pro jejíž vysvětlení používá termín fyzická reprezentace znalosti. Vysvětluje, že „jakmile se toho můžete dotknout nebo to přímo změřit, není to znalost, ale musí to být nějaká fyzická věc, řekněme informace jako věc“ (Buckland, 1991, s. 352). Konstatuje, že informační systémy zpracovávají a zpřístupňují informace ve smyslu „informace jako věc“ a z toho odvozuje, že předmětem zkoumání informační vědy má být právě toto pojetí informace.

Od pojmu „informace jako věc“ vede přímá cesta k pojmu dokument. Teoretické úvahy na toto téma Buckland dále rozvíjí v článku Co je to „dokument“? (Buckland 1997), v němž představil širší odborné veřejnosti teorie dokumentu Paula Otleta a Suzanne Brietové a zasloužil se o obnovení zájmu o jejich myšlenky. Poukazuje na podobnost svého pojetí dokumentu s chápáním pojmu hmotná kultura v kulturní antropologii a se sémiotickým pohledem na objekt ve funkci znaku. Za nový prvek současného chápání dokumentu oproti přístupům dokumentalistů z poloviny 20. století považuje důraz, který se klade na sociální konstrukci významu: vlastnost (predikát, funkce) „být dokumentem“ se nepovažuje za vnitřní (vlastní, přirozenou), ale za atributivní, tj. vnější, přidělenou objektu subjektem. Zdůrazňuje, že v případě elektronických zdrojů vzrůstá význam funkčního chápání dokumentu, zatímco fyzická stránka dokumentu ustupuje do pozadí a její důležitost se snižuje.

Michael Buckland přispěl k definování pojmu dokument vlastním tříaspektovým pohledem, který vychází z dvou pohledů na dokument Jeana Meyriata (1921–2010). Meyriat rozlišoval dokumenty záměrně vytvořené a dokumenty, jež svoji funkci získaly až dodatečně atribucí (Meyriat, 1981, s. 52–53). Buckland tuto dvojici rozšířil o další hledisko. Formuluje tři pohledy na dokument podle původu, resp. podle způsobu jeho vytvoření: vytvořeno jako dokument (angl. made as) – konvenční pohled na dokument jako na grafický záznam na plochém povrchu, který je materiální, lokalizovaný a obvykle přemístitelný; přetvořeno na dokument (angl. made into) – instrumentální/funkční pohled na dokument jako na to, co bylo přetvořeno či přeměněno se záměrem něco znamenat, evidovat (atribuce autorem či tvůrcem); považováno za dokument (angl. considered as) – sémiotický pohled na dokument jako na cokoli, co pro někoho něco znamená (atribuce uživatelem). (Buckland, 2014, s. 180–181)

Profesor katedry informačních studií na Kalifornské univerzitě v Los Angeles Jonathan Furner se věnuje filozofickým otázkám informací a dat. Ve svém vystoupení na konferenci DOCAM 2019 (Furner 2019) se zaměřil na ontologii dokumentů. Podává rozsáhlý přehled definic dokumentu, jež podrobil obsahové analýze a výsledky člení do tří skupin, zhruba odpovídajících třem aspektům dokumentu podle Pédauque: dokument jako nosič neboli médium (nástroj, kanál pro uložení nebo přenos zpráv), dokument jako text neboli zpráva (množina znaků pro vyjádření nebo přenos obsahu) a dokument jako obsah neboli smysl / význam. Upozorňuje na to, že ty nejvýstižnější a v praxi nejpoužívanější definice jsou složeny ze dvou nebo ze tří komponent, z nichž každou lze začlenit do odlišné skupiny. Důvod vidí v tom, že dokumenty jsou složité objekty, kombinující médium, zprávu na něm zaznamenanou a její smysl do jednoho komplexního celku. Tím Furner navazuje na princip komplementarity, uplatňovaný neo-dokumentalisty. Dokládá jej mimo jiné na čtveřici entit z modelu FRBR: jednotka je podle něj entita, jež vystihuje aspekt dokumentu jako média, vyjádření zachycuje pohled na dokument jako na zprávu, entita dílo modeluje obsah dokumentu.⁴⁵ Dospěl k závěru, že entity modelu FRBR nepředstavují specifické typy ani specifické části dokumentu, ale jeho jednotlivé aspekty. „Dokumenty se nemají uvažovat primárně jako fyzické jednotky, které mají vlastnosti instanciace [tj. být instancí] daných provedení, daných vyjádření a daných děl; spíše každý daný dokument je současně médium, zpráva a obsah“ (Furner, 2019, s. 9).

Furner se následně pokouší propojit tříhlediskový pohled na dokument s definováním dokumentu „shora“ jeho začleněním do systému základních filozofických kategorií. Pro tento účel zvolil čtyřkategoriální ontologii představitele neoaristotelské metafyziky Edwarda Jonathana (E. J.) Loweho (1950–2014), jejíž základní čtveřici tvoří: univerzálie (obecniny, typy, třídy) a partikulárie (jednotliviny, instance), substance (objekty)
a vlastnosti. Dalšími kategoriemi jsou abstrakta a konkréta. Kategorie jsou navzájem propojeny vztahy instanciace a charakterizace. Furner dochází logickou analýzou k závěru, že dokument jako komplexní objekt nelze ani v tomto případě jednoznačně zařadit do jedné z kategorií. Dokument jako médium považuje za člena kategorie partikulárií
s tím, že jeho instancí je konkrétní objekt. Oproti tomu aspekty dokumentu jako zprávy a/nebo obsahu vedou k zařazení do kategorie univerzálií, jejich instancí je pak abstraktní objekt. Furner považuje za nejdůležitější vlastnost dokumentu jeho obsah, a proto doporučuje, aby se zkoumání dokumentu zaměřilo na dokument jako univerzálii (Furner, 2019, s. 9–15).

Důležitým tématem teoretického uvažování o dokumentech je jejich vztah k datům. Jen namátkou připomeňme problematiku propojených dat, výzkumná data, velká (big) data či transakční dokumenty charakterizované v části 4.2. Podrobné zpracování této problematiky by vyžadovalo samostatnou studii, zde se omezíme na představení přístupu, který k jejímu řešení zaujal Jonathan Furner (2016). Ve svém pojetí navazuje na typologii informací předloženou v Bucklandově studii Informace jako věc, kterou tvoří data, texty a dokumenty, objekty a události, a na jeho názor, že „je rozumné nepředpokládat žádné pevné rozdíly mezi daty, dokumenty a texty“ (Buckland, 1991, s. 354). Dále vychází ze čtyř pohledů na data, jež zformuloval Luciano Floridi: epistemický (poznávací), informační (data jako informace), počítačový (data jako bity) a diaforický (data jako rozdíl) (Floridi, 2008). Sám Furner je doplnil o další a dospěl dokonce k devíti „životům“ dat (Furner, 2016, s. 289–299).

Stejně jako v případě dokumentu dává Furner i u dat přednost obsahovému pohledu, tj. za jejich nejdůležitější složku považuje informaci. Za dokument je podle něj třeba považovat jak dále nedělitelné objekty (například zaznamenaný údaj), tak jejich agregáty (například datové sady). Oproti intuitivnímu chápání rozdílu mezi daty a dokumentem, kdy jsou data považována za komponenty, z nichž se skládají dokumenty, staví opačné tvrzení, že naopak data jsou typ dokumentu. Zdůvodňuje to analýzou založenou na filozofických základech, jíž podrobil význam pojmů dokument, informace, text a datová sada a jejich vzájemné vztahy. Tvrdí, že „ve skutečnosti to není tak, že dokumenty jsou tvořeny daty, ani že dokument je druhem datové sady: spíše je to v obou ohledech naopak. Datová sada se skládá z dokumentů; a datová sada je druh dokumentu.“ (Furner, 2016, s. 299–303) S tím souhlasí i Michael Buckland, který dodává: „Datové sady jsou typem dokumentu, ale infrastruktura, která umožňuje zpřístupnění digitálních datových souborů pro vícenásobné použití, je mnohem méně rozvinutá než u tištěných materiálů. Požadavky jsou v zásadě stejné. Odbornou praxi a oblast známou jako bibliografie je třeba odpovídajícím způsobem aktualizovat.“ (Buckland, 2017, s. 48–49)

Závěrečné shrnutí

Vzhledem k tomu, že cílem našeho přehledu bylo představení různých směrů teoretického uvažování o dokumentech, je zřejmé, že jakýkoli pokus o jejich syntézu do nějakého unifikovaného pohledu nemůže být úspěšný. Jednou z překážek případného sjednocení může být i to, že přestože se všichni autoři snaží o obecné pojetí dokumentu, je u každého z nich patrné zaměření na určitou specifickou oblast a zakotvení v určitém individuálním světonázoru. Paul Otlet se soustředil na vzdělávání a výzkum, Suzanne Brietová na vědecké a odborné informace, skupina Pédauque uvažuje převážně textové dokumenty, Barry Smith a Maurizio Ferraris se zaměřují na obchodní a právní dokumenty, Robert Glushko a Tim McGrath na dokumenty podnikové ekonomiky.

Jakkoli je to obtížné, pokusíme se alespoň naznačit podobnosti a styčné body mezi představenými teoriemi. Způsoby definování dokumentu, které tyto teorie používají, lze rozdělit do tří skupin: kategorizace, specifikace vlastností dokumentu a specifikace aspektů dokumentu.

Kategorizace neboli zařazení pojmu dokument do některé ze základních kategorií je metoda, jež by umožnila dospět ke klasické aristotelské definici dokumentu určením nejbližšího rodu a specifických rozdílů (ty jsou předmětem definování prostřednictvím vlastností). O takový způsob se snaží Jonathan Furner, jehož pokus začlenit dokument do aristotelského kategoriálního systému má podobu předběžných úvah. Závěr, k němuž dospěl, je dualistický: domnívá se, že fyzické aspekty dokumentu ho řadí mezi partikulárie, obsahové aspekty pak určují jeho příslušnost do kategorie univerzálií (Furner, 2019).

Specifikace vlastností⁴⁶ dokumentu by se mohla stát potřebnou druhou částí aristotelské definice. K tomu je ovšem zapotřebí, aby příslušné vlastnosti byly podstatné (esenciální), tj. nutné a postačující pro existenci dokumentu, a aby se jednalo o vlastnosti vnitřní a trvalé. Na obrázku 1 je přehled typologií dokumentů, jež jsou součástí teorií představených v naší studii. Tyto typologie jsou vždy založeny na některé z vlastností dokumentu: způsob vytvoření (Buckland 2014), odvozenost (Briet 1951), technologie (Pédauque 2003), struktura a funkce (dokumentové inženýrství), účel (teorie dokumentových aktů).

Obr. 1 Typologie dokumentů (archiv autorky)

Problémy vymezení dokumentu prostřednictvím jeho vlastností byly naznačeny již v části 1: přestože jsou k dispozici jejich často velmi obsáhlé seznamy, úplnost každého seznamu je vždy omezená na určitou dílčí oblast. Vlastnosti, představené v teoriích dokumentu v našem přehledu, se zdají svou obecností splňovat požadavek aplikovatelnosti na skutečně všechny dokumenty. Je ovšem otázkou, zda uvedené vlastnosti jsou nutné – tj. jestliže by objekt neměl tuto vlastnost, přestal by být dokumentem, a zda jsou postačující – tj. jestliže má objekt tyto vlastnosti, je to vždy dokument. Pokusem o pojmenování takové supervlastnosti je dokumentalita Bernda Frohmanna (2012), která ovšem zase postrádá konkrétnější specifikaci. Za typologii dokumentality v tomto smyslu by nejspíš bylo možné považovat genealogickou typologii dokumentů podle způsobu jejich vytvoření, již navrhl Michael Buckland, a dvojici primárních a sekundárních (odvozených) dokumentů v pojetí Suzanne Brietové. Zbývá rozhodnout, zda všechny uvedené vlastnosti mají i potřebnou rozlišující funkci a zda nejsou aplikovatelné i na jiné entity, než jsou dokumenty. Vzhledem k tomu, že většina autorů se přiklání k vymezení dokumentu prostřednictvím jeho obsahu, by zřejmě bylo užitečné definovat i nějaké „obsahové“ vlastnosti, které zatím v přehledu nefigurují.

Další otázka se váže k typologiím založeným na uvedených vlastnostech. Optimální typologie by měla obsahovat disjunktní (navzájem se vylučující) třídy. Minimálně v případě členění na narativní a transakční dokumenty však sami autoři mluví o spektru, v němž se nacházejí typy kombinující vlastnosti z obou krajních pólů. Rovněž v typologii podle způsobu vytvoření lze pozorovat překrývání. Objekt, který je „považován za“ dokument, může být „vytvořen jako“ dokument, „přetvořen na“ dokument či to může být cokoli jiného. Dvojice informativní a performativní funkce dokumentu upomíná na etymologii slova informace, které rovněž neoznačuje jen pasivní odraz přenášený sdělením, ale
i aktivní formování (in-formaci) pomocí sdělení. I performativy mohou obsahovat poznatek a platí to i v opačném směru – také informativní dokumenty mají potenciál změnit realitu.

Problém představují i ty vlastnosti, jež jsou určeny jako vnější (tj. ty, které jsou přisuzovány objektu zvenčí subjektem a nejsou vnitřní, vyplývající ze samotného objektu). Je-li vlastnost „být dokumentem“ vnější vlastností, je ze své povahy oddělitelná od objektu. Proces atribuce je tedy obousměrný: objekt se může dokumentem „stát“ i „odestát“. Dokladem obousměrné cesty od objektu k dokumentu může být již zmíněná proměna sušáku na láhve Marcela Duchampa a na druhé straně anekdotický případ uklízečky, která „uklidila“ umělecké dílo v galerii.⁴⁷ Obdobně uvažuje Michael Buckland, když o své typologii dokumentů konstatuje, že kdokoli může jak konvenční, tak funkční i sémiotický dokument považovat za něco jiného než dokument (i knihy mohou být použity k jinému než informačnímu účelu, například jako palivo). Tím poukazuje na další problém, jímž je subjektivní určení vlastnosti: dva různé subjekty se mohou lišit v tom, zda daný objekt považují za dokument.

Poznamenejme však, že jako problém se výše uvedené vlastnosti dokumentu jeví pouze při pokusech dostát požadavkům aristotelské logiky. Přijmeme-li pohled Maurizia Ferrarise a dalších na dokument jako na sociální objekt, který je vytvářen v procesu sociální interakce a současně spoluvytváří sociální realitu, bude možné považovat tyto vlastnosti za inherentní a odpovídající dialektickému modelu sociální konstrukce reality.

Významným příspěvkem k definování dokumentu, který překračuje hranice tradičního aristotelského postupu, jenž vyžaduje striktně jednoznačné začlenění do jedné a právě jedné nadřazené kategorie a explicitní určení vlastností specifických pro daný předmět, je pohled na dokument z více hledisek. Na obrázku 2 jsou uvedeny trojice hledisek vytyčených neo-dokumentalistickou školou, skupinou Pédauque a Jonathanem Furnerem (2019). Jsou doplněny čtveřicí entit z modelu FRBR, resp. IFLA LRM. S vědomím, že jde o značné zjednodušení, jsme se pokusili prostřednictvím barevného odlišení vyjádřit vztahy podobnosti mezi jednotlivými hledisky.

Obr. 2 Aspekty dokumentů (archiv autorky)

Použitá hlediska jsou zhruba v souladu s tím, jak se pohlíží na metodu (proces) analýzy z filozofické perspektivy: „Klasicky se rozlišuje mezi analýzou ‚látkovou‘ (např. v chemii), analýzou ‚gramatickou‘ a analýzou ‚ideovou‘ či ‚mentální‘ (analýzou nějakého pojmu).“⁴⁸ Tyto tři typy analýzy, jež uvádí filozofický slovník, lze považovat za odpovídající trojici „médium – zpráva – obsah“ Jonathana Furnera. Na fyzické médium lze uplatnit analýzu „látkovou“, zpráva je analyzovatelná „gramaticky“ a obsah „ideově“. Hlediska vytyčená neo-dokumentalisty a skupinou Pédauque již vykazují určité rozdíly v pojetí (chybí „gramatická“ dimenze, je doplněn sociální aspekt), nicméně i zde lze najít styčné body.

Otázkou do diskuse je, jak s danými aspekty pracovat – zda je chápat jako komplementární, vzájemně se vylučující alternativy nebo v dialektické jednotě systémového přístupu. Mohou existovat samostatně nebo jsou existenčně neoddělitelné od ostatních aspektů? Zdroje představené v této studii zatím neposkytují na tyto otázky jednoznačné odpovědi. Zdá se ovšem, že na zkoumání subjektivních a objektivních, materiálních a ideálních, obsahových a formálních, aktivních a pasivních aspektů dokumentu, jež se jeví jako protikladné, by bylo vhodné uplatnit dialektickou metodu.

Ideální teorie dokumentu by nejspíš měla v jeden celek propojit všechny tři způsoby jeho definování – kategorizaci, specifikaci vlastností a specifikaci aspektů. Takový komplexní počin ovšem teprve čeká na své tvůrce. V této studii jsme se pokusili shrnout to, co již bylo na poli teoretického zkoumání dokumentu vykonáno. Současně jsme ukázali, že oblast teorie dokumentu nabízí i do budoucna mnohé nezodpovězené otázky a problémy k řešení a je příležitostí pro informační vědce, kteří mají zájem obohatit obor o nové poznatky. Potvrdilo se rovněž, že bez ohledu na odlišná dílčí zaměření byly představené výzkumy založeny na interdisciplinární bázi. Volbu adekvátních vědních disciplín, jejich metod a s nimi souvisejících pojmových aparátů a jejich vzájemnou integraci proto považujeme za jednu z prvních úloh, jež bude muset řešit jakýkoli příští teoretický výzkum dokumentu.

Poznámky

1 BUCKLAND, Michael Keeble, 2017. Information and society. Cambridge: The MIT Press, s. 168.

ISBN 978-0-262-53338-6.

2 Poznámka: I když německo-americký psycholog Kurt Lewin (1890–1947) tento aforismus rád používal, není jeho autorem – viz BEDEIAN, Arthur G., 2016. A note on the aphorism „there is nothing as practical as a good theory“. In: Journal of management history. 22(2), 236–242. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/JMH-01-2016-0004. ISSN 1751-1348.

3 Podrobně se nahrazování termínů dokument a dokumentace termíny informace, příp. informační věda a informační technologie věnuje Birger Hjørland v článku publikovaném s jistou ironií v časopise Journal of documentation (Hjørland 2000).

4 MATUŠÍK, Zdeněk a Zdeněk JONÁK, 2003. Dokument. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha: Národní knihovna ČR, 2003– [cit. 2021-08-05]
Dostupné z: https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000502&local_base=KTD.

5 ISO 5127:2017. Information and documentation – Foundation and vocabulary. 2nd ed. Geneva: International Organization for Standardization, 2017-05. 353 s.

6 Dokument. In: Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 7. Dánsko–Dřevec. Praha: J. Otto, 1893, s. 775.

7 Listina. In: Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 16. Líh–Media. Praha: J. Otto, 1900, s. 119–124.

8 Document, n. In: OED: Oxford English Dictionary [online]. Oxford: Oxford University Press, ©2021
[cit. 2021-08-05]. Dostupný komerčně z: http://www.oed.com/view/Entry/56328.

9 Dublin Core Metadata Initiative. DCMI metadata terms [online]. 2020-01-20 [cit. 2021-08-05].Dostupné z: https://www.dublincore.org/specifications/dublin-core/dcmi-terms/.

10 RDA registry [online]. Dostupné z: http://www.rdaregistry.info/.

11 Dostupné z: http://www.rdaregistry.info/termList/RDAContentType/. Česká verze na https://www.nkp.cz/o-knihovne/odborne-cinnosti/zpracovani-fondu/katalogizacni-politika/typ-obsahu-pole336-1.

12 Typy média dostupné z: http://www.rdaregistry.info/termList/RDAMediaType/. Česká verze na
https://www.nkp.cz/o-knihovne/odborne-cinnosti/zpracovani-fondu/katalogizacni-politika/typ-media_pole-337. – Typy nosiče dostupné z: http://www.rdaregistry.info/termList/RDACarrierType/. Česká verze na https://www.nkp.cz/o-knihovne/odborne-cinnosti/zpracovani-fondu/katalogizacni-politika/typ-nosice-pole338-1.

13 ISO 690:2021. Information and documentation – Guidelines for bibliographic references and citations to information resources. 4th ed. Geneva: International Organization for Standardization, 2021-06. ix, 160 s.

14 Česko. Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů ČR. 2004, č. 173, s. 9742–9779.

15 ČSN ISO 5963. Dokumentace. Metody analýzy dokumentů, určování jejich obsahu a výběru lexikálních jednotek selekčního jazyka. Praha: Český normalizační institut, 1995, s. 4. Třídicí znak 01 0174.

16 Bibliografie, kterou zpracoval W. B. Rayward, je dostupná z http://hdl.handle.net/2142/652.

17 HyperOtlet: Carnet de recherche du projet ANR HyperOtlet [online]. [cit. 2021-08-05] Dostupné z:
https://hyperotlet.hypotheses.org/.

18 BUCKLAND, Michael. Suzanne Briet, 1894–1989: „Madame Documentation“ [online]. Berkeley: School of Information, [cit. 2021-08-05]. Dostupné z: https://people.ischool.berkeley.edu/~buckland/briet.html.

19 Suzanne Briet 1894–1989: checklist of writings [online]. Michael Buckland, comp. 2005-03-26, revised 2017-12-31 [cit. 2021-08-05]. Dostupné z: https://people.ischool.berkeley.edu/~buckland/Brietwebbib.pdf.

20 BRIET, Suzanne, 2006. What is documentation? English translation of the classic French text. Trans. and edited by Ronald E. Day, Laurent Martinet, Hermina G. Anghelescu. Lanham, Md: Scarecrow Press. xi, 72 s. ISBN 978-0-8108-5109-2.

21 Le Musée international: catalogue général sommaire. Bruxelles: Office central des Associations Internationales, 1912, s. 4–5. Digitální kopie dostupná z: https://uia.org/allpubs.

22 TEIGE, Karel, 1925. Poezie pro pět smyslů. In: Pásmo. Listopad 1925, 2(2), 23–24. Dostupné také
z: https://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/avantgarda/AVA2/46.pdf.

23 V orig. „tout indice concret ou symbolique, conservé ou enregistré, aux fins de représenter, de reconstituer ou de prouver un phénomène ou physique ou intellectuell“ (Briet, 1951, s. 7).

24 Podle Charlese Sanderse Peirce (1839–1914) je znaková funkce ikonu (angl. icon) založena na podobnosti s označovaným objektem (například zvukomalebná slova, přirovnání nebo metafory), index zastupuje objekt v rámci nějakého konkrétního kontextu (například ukazovací zájmeno „ten“ zastupuje různé osoby podle toho, na koho je ukazováno) a symbol je samostatný znak se stabilním významem nezávislým na kontextu (taková slova tvoří většinu slovní zásoby a jejich význam je podle Peirce určován uživateli jazyka).

25 Union of International Associations, 1990. In: International organisation and dissemination of knowledge: selected essays of Paul Otlet. Translated and edited with an introduction by W. Boyd Rayward. Amsterdam: Elsevier for the International Federation of Documentation, s. 116. FID, 684. ISBN 978-0-444-88678-1. Dostupné z: http://hdl.handle.net/2142/4004 [cit. 2021-08-05].

26 Bottle rack. In: Wikipedia: the free ecyclopedia [online], 2008– [cit. 2021-08-05]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Bottle_Rack.

27 Poznámka: Termín „dokumentalita“ (angl. documentality) používá i Maurizio Ferraris, jak ovšem bude ukázáno v části 3.2, ve zcela jiném významu, označuje jím svoji teorii dokumentu.

28 Poznámka: Otletova představa sítě byla centralizovaná, Brietová ji uvažovala jako decentralizovanou.

29 Viz např. BROOKES, Bertram C., 1980. Foundations of information science: Part I. Philosophical aspects. In: Journal of information science. 2(3–4), 125–133; CEJPEK, Jiří, 1999. Knihovnictví v širších souvislostech. In: Národní knihovna. 10(6), 275–276. ISSN 0862-7487 (print). ISSN 1214-0678 (online); DOLÁK, Jan, 2018. Karl Popper a muzeologie: mezi objektem a muzeálií. In: Muzeológia a kultúrne dedičstvo. 6(2), 7–17. ISSN 1339-2204 (print). ISSN 2453-9759 (online); RUDD, David, 1983. Do we really need World III? Information science with or without Popper. In: Journal of information science. 7(3), 99–105; SCHWARZ, Josef, 1999. Nedokumentové informační prameny nebo informační objekty? In: Ikaros [online]. 3(9) [cit. 2021-08-05]. urn:nbn:cz:ik-10387. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10387.

30 POLANYI, Michael, 1967. The tacit dimension. London: Routledge & Kegan Paul. xi, 107 s.

31 Tato představa koresponduje s rekonstitutivní funkcí dokumentu, jak ji definovala Suzanne Brietová.

32 Termín je odvozen ze starořeckého δέον déon (gen.: δέοντος déontos ), což znamená „to, co je závazné nebo správné“.

33 BINET, Laurent, 2017. Sedmá funkce jazyka. Praha: Argo. 373 s. ISBN 978-80-257-2144-5.

34 Termín je odvozen z latinského conatus, což znamená pokus, snaha, úsilí, námaha.

35 Basic formal ontology [online]. Dostupné z: http://www.obofoundry.org/ontology/bfo.html.

36 Information artifacts ontology [online]. Dostupné z: http://www.obofoundry.org/ontology/iao.html.

37 SOTO, Hernando de. Mystérium kapitálu: proč kapitalismus triumfuje na Západě a selhává všude jinde na světě. Vyd. v této podobě 1. Praha: Rybka, 2007. 253 s. ISBN 978-80-87067-20-8.

38 Document act ontology [online]. Dostupné z: https://raw.githubusercontent.com/d-acts/d-acts/master/d-acts.owl.

39 The Document Academy [online]. Dostupné z: https://documentacademy.org/.

40 RTP (Réseau thématique prioritaire) je prioritní tematická síť vědců zřizovaná francouzským Národním ústředím vědeckého výzkumu (Centre national de la recherche scientifique – CNRS) pro významná témata a jejich řešení.

41 SULTAN, Frédéric a Jean-Michel SALAÜN, 2010. Roger T. Pédauque, l’aventure d’une écriture collective. In: dph: dialogues, propositions, histoires pour une citoyenneté mondiale [online]. 03-2010 [cit. 2021-08-05]. Dostupné z: http://base.d-p-h.info/fr/fiches/dph/fiche-dph-8220.html.

42 Viz např. STEINEROVÁ, Jela, 2009. Informačná ekológia – využívanie informácií srdcom. In: ITlib: informačné technológie a knižnice [online]. 9(2) [cit. 2021-08-05]. ISSN 1335-793X. Dostupné
z: https://itlib.cvtisr.sk/clanky/clanek1108/.

43 ČSN EN ISO 9241-11. Ergonomie interakce člověk-systém – Část 11: Využití: Definice a koncepty. Praha: Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, 12-2018. 44 s. Třídicí znak 83 3582.

44 ČSN EN ISO 9241-210. Ergonomie interakce člověk-systém – Část 210: Ergonomické projektování interakčních systémů. Praha: Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví,
02-2020. 48 s. Třídicí znak 83 3582.

45 Poznámka: Otázku zařazení entity provedení Furner nechává otevřenou.

46 Poznámka: Vlastnost chápeme ve velmi obecném slova smyslu zhruba tak, jak je vymezen predikát v jazyce RDF. Ten se může vztahovat k objektu jako jeho atribut, jako jeho vztah k jinému objektu nebo jako funkce, již objekt plní. Obdobně v seznamu popisných prvků RDA lze najít rozdělení vlastností na atributy (vnitřní nebo externě přisouzená charakteristika entity RDA) a vztahy (spojení dvou entit RDA).

47 HORÁKOVÁ, Kateřina, 2015. Je to umění nebo odpadky? 6 případů, kdy uklízečka vyhodila něčí dílo. In: Expres.cz [online]. 2015-10-27 [cit. 2021-08-05]. Dostupné z: https://www.expres.cz/viral/vyhozene-umeni-fail.A151026_210007_dx-viral_khor.

48 DUROZOI, Gérard a André ROUSSEL, 1994. Filozofický slovník. Praha: EWA, s. 11. ISBN 80-85764-07-5.

Literatura

AUSTIN, John Langshaw, 2000. Jak udělat něco slovy. 1. vyd. Praha: Filosofia. 172 s. ISBN 978-80-7007-133-5.

BRATKOVÁ, Eva, 1998. K otázkám pojmu, třídění a typologie internetových a webovských informačních zdrojů. In: Národní knihovna: knihovnická revue. 9(5), 262–276. ISSN 0832-7487.

BRIET, Suzanne, 1951. Qu‘est-ce que la documentation? Paris: ÉDIT. 45 s.

BUCKLAND, Michael Keeble, 1991. Information as thing. In: Journal of the American Society of Information Science. June 1991, 42(5), 351–360. Dostupné z: https://doi.org/10.1002/(SICI)1097-4571(199106)42:5<351::AID-ASI5>3.0.CO;2-3. ISSN 0002-8231.

BUCKLAND, Michael Keeble, 1997. What is a „document“? In: Journal of the American Society for Information Science. September 1997, 48(9), 804–809. Dostupné z: https://doi.org/10.1002/(SICI)1097-4571(199709)48:9<804::AID-ASI5>3.0.CO;2-V. ISSN 0002-8231.

BUCKLAND, Michael Keeble, 2014. Documentality beyond documents. In: The Monist. 97(2), 179–186.
ISSN 0026-9662 (print). ISSN 2153-3601 (online).

BUCKLAND, Michael Keeble, 2016. The physical, mental and social dimensions of documents. In: Proceedings from the Document academy [online]. June 2016, 3(1), article 4 [cit. 2021-08-05]. Dostupné z: https://doi.org/10.35492/docam/3/1/4. ISSN 2473-215X.

BUCKLAND, Michael Keeble, 2017. Information and society. Cambridge: The MIT Press. 217 s. ISBN 978-0-262-53338-6.

BUCKLAND, Michael Keeble, 2018. Document theory. In: Knowledge organization. 45(5), 425–436. Dostupné z: https://doi.org/10.5771/0943-7444-2018-5-425. ISSN 0943-7444.

DAY, Ronald E., 1997. Paul Otlet’s book and the writing of social space. In: Journal of the American Society for Information Science. April 1997, 48(4), 310–317. Dostupné z: https://doi.org/10.1002/(SICI)1097-4571(199704)48:4<310::AID-ASI4>3.0.CO;2-Z. ISSN 0002-8231 (print).
ISSN 1097-4571 (online).

DAY, Ronald E., 2006. „A necessity of our time“: documentation as „cultural technique“ in What is documentation? In: Suzanne Briet. What is documentation? English translation of the classic French text. Trans. and edited by Ronald E. Day, Laurent Martinet, Hermina G. Anghelescu. Lanham, Md: Scarecrow Press, s. 47–63.

DAY, Ronald E., 2018. Documents from head to toe: bodies of knowledge in the works of Paul Otlet and Georges Bataille. In: Library trends. Winter 2018, 66(3), 395–408. Dostupné z: https://doi.org/10.1353/lib.2018.0009. ISSN 0024-2594 (print). ISSN 1559-0682 (online).

DUCHEYNE, Steffen, 2009. „To treat of the world“: Paul Otlet‘s ontology and epistemology and the circle of knowledge. In: Journal of documentation. 65(2), 223–244. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/00220410910937598. ISSN 0022-0418.

FERRARIS, Maurizio, 2012. Perspectives of documentality. In: Phenomenology and mind. 2, 40–48. Dostupné z: https://doi.org/10.13128/Phe_Mi-19622.
ISSN 2280-7853 (print).
ISSN 2239-4028 (online).

FLORIDI, Luciano, 2008. Data. In: International encyclopedia of the social sciences. Vol. 2. William A. Darity, Jr., ed. 2nd ed. Detroit: Macmillan Reference USA, s. 234–237. ISBN 978-0-02-865965-7 (print). ISBN 978-0-02-866117-9 (online).

FOUCAULT, Michel, 2016. Archeologie vědění. 2. vyd. Praha: Herrmann & synové. 318 s.
ISBN 978-80-87054-43-7.

FROHMANN, Bernd, 2009. Revisiting „what is a document?“ In: Journal of documentation. 65(2), 291–303. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/00220410910937624. ISSN 0022-0418.

FROHMANN, Bernd, 2012. The documentality of Mme Briet’s antelope. In: Jeremy Packer a Stephen B. Crofts Wiley, ed. Communication matters: materialist approaches to media, mobility, and networks. Chapter 11. London: Routledge, s. 173–182.
ISBN 978-0-415-78224-1 (váz.).
ISBN 978-0-415-78225-8 (brož.). ISBN 978-0-203-18109-6 (online).

FURNER, Jonathan, 2016. „Data“: the data. In: Matthew Kelly a Jared Bielby, ed. Information cultures in the digital age: a festschrift in honor of Rafael Capurro. Wiesbaden: Springer, s. 287–306. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/978-3-658-14681-8_17.
ISBN 978-3-658-14679-5 (print).
ISBN 978-3-658-14681-8 (online).

FURNER, Jonathan, 2019. The ontology of documents, revisited. In: Proceedings from the Document Academy [online]. 6(1), article 1 [cit. 2021-08-05]. Dostupné z: https://doi.org/10.35492/docam/6/1/1. ISSN 2473-215X.

GLUSHKO, Robert John a Tim McGRATH, 2005. Document engineering: analyzing and designing documents for business informatics and web services. Cambridge: MIT Press. 703 s.
ISBN 0-262-07261-0.

HEUVEL, Charles van den, 2009. Web 2.0 and the Semantic web in research from a historical perspective: the designs of Paul Otlet (1868–1944) for telecommunication and machine readable documentation to organize research and society. In: Knowledge organization. 36(4), 214–225. ISSN 0943-7444.

HJØRLAND, Birger, 2000. Documents, memory institutions and information science. In: Journal of documentation. January 2000, 56(1), 27–41. ISSN 0022-0418.

JAKOBSON, Roman, 1995. Lingvistika a poetika. In: Poetická funkce. Miroslav Červenka, ed. Jinočany: H & H, s. 74–105.
ISBN 80-85787-83-0.

KNOLL, Adolf, 1999. Problematika elektronických publikací. In: Národní knihovna: knihovnická revue. 10(4), 173–177. ISSN 0832-7487 (print). ISSN 1214-0678 (online).

LUND, Niels Windfeld, 2004. Documentation in a complementary perspective. In: Warden Boyd Rayward, ed. Aware and responsible: Papers of the Nordic-International Colloquium on Social and Cultural Awareness and Responsibility in Library, Information and Documentation Studies (SCARLID). Oxford: Scarecrow Press, s. 93–102.
ISBN 0-8108-4954-2.

LUND, Niels Windfeld, 2009. Document theory. In: Annual review of information science and technology. Vol. 43. Blaise Cronin, ed. Medford (N.J.): Information Today, s. 1–55. Dostupné
z: https://doi.org/10.1002/aris.2009.1440430116.
ISBN 978-1-57387-340-6.ISSN 0066-4200 (print).
ISSN 1550-8382 (online).

MAACK, Mary Niles, 2004. The lady and the antelope: Suzanne Briet’s contribution to the French documentation movement. In: Library trends. Spring 2004, 52(4), 719–747. ISSN 0024-2594 (print). ISSN 1559-0682 (online).

MEYRIAT, Jean, 1981. Document, documentation, documentologie. In: Schéma et schématisation. 2(14), 51–63. ISSN 0586-7606.

OTLET, Paul, 1934. Traité de documentation: le livre sur le livre, théorie et pratique. Bruxelles: Editions Mundaneum. 431 s.

PÉDAUQUE, Roger T., 2003. Document: forme, signe et médium, les re-formulations du numérique [online]. CNRS-STIC, 2003-07-08 [cit. 2021-08-05]. 26 s. Dostupné z: https://archivesic.ccsd.cnrs.fr/sic_00000511.

PÉDAUQUE, Roger T., 2006. Le Document à la lumière du numérique: forme, texte, médium: comprendre le rôle du document numérique dans l‘émergence d‘une nouvelle modernité. Caen: C&F éditions, septembre 2006. 226 s. ISBN 2-915825-04-1 (print). ISBN 2-915825-11-4 (epub).

POPPER, Karl Raimund, 1972. Objective knowledge: an evolutionary approach. Oxford: Clarendon Press. x, 380 s.

POPPER, Karl Raimund a John Carew ECCLES, 1977. The self and its brain. London: Springer International. xvi, 597 s. ISBN 978-0-415-05898-8.

RAYWARD, Warden Boyd, 1975. The universe of information: the work of Paul Otlet for documentation and international organisation. Moscow: All-Union Institute for Scientific and Technical Information (VINITI). 389 s. FID Publication, 520.

RAYWARD, Warden Boyd, 1994. Visions of Xanadu: Paul Otlet (1868–1944) and hypertext. In: Journal of the American Society for Information Science. 45(4), 235–250. Dostupné z: https://doi.org/10.1002/(SICI)1097-4571(199405)45:4<235::AID-ASI2>3.0.CO;2-Y. ISSN 0002-8231 (print). ISSN 1097-4571 (online).

ROSENFELD, Louis, Peter MORVILLE a Jorge ARANGO, 2015. Information architecture: for the Web and beyond. 4th ed. Beijing: O‘Reilly. 461 s. ISBN 978-1-491-91168-6.

SALAÜN, Jean-Michel, 2014. Why the document is important … and how it is becoming transformed. In: The Monist. 97(2), 187–199. ISSN 0026-9662 (print). ISSN 2153-3601 (online).

SEARLE, John Rogers, 2012. Human social reality and language. In: Phenomenology and mind. 2, 24–33. Dostupné z: https://doi.org/10.13128/Phe_Mi-19621. ISSN 2280-7853 (print).
ISSN 2239-4028 (online).

SCHAMBER, Linda, 1996. What is a document ? Rethinking the concept in uneasy times. In: Journal of the American Society for Information Science. 47(9), 669–671. Dostupné z: https://doi.org/10.1002/(SICI)1097-4571(199609)47:9<669::AID-ASI3>3.0.CO;2-Q. ISSN 0002-8231.

SKARE, Roswitha, 2009. Complementarity – a concept for document analysis? In: Journal of documentation. 65(5), 834–840. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/00220410910983137.
ISSN 0022-0418.

SKARE, Roswitha, 2019. Documentation Studies at the University of Tromsø: a new way to educate librarians? In: Education for information. December 2019, 35(4), 455–463. Dostupné z: https://doi.org/10.3233/EFI-180228. ISSN 0167-8329 (print). ISSN 1875-8649 (online).

SMITH, Barry, 2012. How to do things with documents. In: Rivista di estetica. 50, 179–198. Dostupné z: https://doi.org/10.4000/estetica.1480. ISSN 0035-6212 (print). ISSN 2421-5864 (online).

SMITH, Barry, 2014. Document acts. In: Anita Konzelmann Ziv a Hans Bernhard Schmid, ed. Institutions, emotions, and group agents: contributions to social ontology. Dordrecht: Springer, s. 19–31. Studies in the Philosophy of Sociality, vol 2. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/978-94-007-6934-2_2. ISBN 978-94-007-6933-5 (print). ISBN 978-94-007-6934-2 (online).

SMITH, Barry, 2015. Towards a science of emerging media. In: Juliet Floyd a James Everett Katz, ed. Philosophy of emerging media: understanding, appreciation, application. Oxford: Oxford University Press, s. 29–48. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/acprof:oso/9780190260743.003.0002. ISBN 9780190260743 (print).

TOURNEY, Michelle M., 2003. Caging virtual antelopes: Suzanne Briet’s definition of documents in the context of digital age. In: Archival science. September 2003, 3(3), 291–311. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s10502-004-4038-2. ISSN 1389-0166 (print). ISSN 1573-7500 (online).

UHLÍŘ, Zdeněk, 2000. Hypertext a otazníky nad jeho metodologií. In: Ikaros [online]. 4(1) [cit. 2021-08-05]. urn:nbn:cz:ik-000158. Dostupné z: http://www.ikaros.cz/node/158. ISSN 1212-5075.

UHLÍŘ, Zdeněk, 2002. Teorie a metodologie elektronicko-digitálního zpracování rukopisů a hybridní knihovna. Praha: Národní knihovna České republiky. 324 s. ISBN 80-7050-410-2.

UHLÍŘ, Zdeněk, 2004. Co je kniha? In: Kniha v 21. století: sborník příspěvků z mezinárodního semináře Kniha v 21. století konaného v Opavě v únoru roku 2004. Opava: Slezská univerzita,
s. 5–38. ISBN 978-80-7248-481-2. Dostupné také z: http://k21.fpf.slu.cz/wp-content/uploads/2012/01/Sborn%C3%ADk-K21-2004.pdf.

UHLÍŘ, Zdeněk, 2013. Digitální kodikologie a bibliologie: hromadná digitalizace, virtuální prostředí a knihovna bez katalogu. In: Knihovna: knihovnická revue. 24(1), 45–78. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online).

Van ACKER, Wouter, 2011. Universalism as utopia: a historical study of the schemes and schemas of Paul Otlet (1868–1944). PhD thesis. Ghent: Universiteit Gent Faculteit Ingenieurswetenschappen en Architectuur. 769 s. ISBN 978-90-8578-459-3. Dostupné z: http://hdl.handle.net/1854/LU-1942681.

Van ACKER, Wouter, 2018. Rethinking the architecture of the Book: unbinding the spine of Paul Otlet’s positivist encyclopaedism. In: Knowledge organization. 45(4), 281–291. Dostupné z: https://doi.org/10.5771/0943-7444-2018-4-281. ISSN 0943-7444.

WILSON, Patrick, 1968. Two kinds of power: an essay on bibliographical control. Berkeley: University of California Press, 1978, © 1968. 155 s. California library reprint series.
ISBN 978-0-520-03515-7.

WRIGHT, Alex, 2014. Cataloging the world: Paul Otlet and the birth of the information age. New York: Oxford University Press. 350 s. ISBN 978-0-19-993141-5.

WURMAN, Richard Saul, 1997. Information architects. Graphis: New York. ISBN 1-888001-38-0.

KUČEROVÁ, Helena. Teorie dokumentu: od antilopy k informační architektuře. Knihovna: knihovnická revue. 2021, 32(2), 5–34. ISSN 1801-3252.

Bezpečnost neinvazivního průzkumu využívajícího záření o specifické vlnové délce

Andrei Kazanskii, Tomáš Blecha, Jitka Neoralová, Magda Součková, Petra Vávrová — 2020-12-30T22:00:00Z

Resumé: Článek prezentuje výsledky měření bezpečnosti neinvazivního průzkumu využívajícího záření o specifické vlnové délce. Výzkum byl proveden v rámci projektu NAKI II DG18P02OVV024 s názvem „Využití zobrazovacích metod pro studium skrytých informací v knihách“. Článek představuje zkoumané zdroje záření využívané k neinvazivnímu zobrazování skrytých informací, vliv záření na materiály knižní vazby a dokumentů a především konkrétní výsledky měření působení vybraných metod na změnu vizuálních, chemických a mechanických vlastností papírových a kolagenových materiálů.

Klíčová slova: bezpečnost neinvazivního průzkumu, videospektrální komparátor, multispektrální analýza, radiografie, papír, useň

Summary: This article presents the results of safety measurements of a non‑invasive survey using radiation of specific wavelength. The research was carried out within the framework of the NAKI II project DG18P02OVV024 entitled „Use of imaging methods for the study of hidden information in books“. The paper presents the studied sources of radiation used for non‑invasive imaging of hidden information, the effect of radiation on book binding materials and documents, and especially the specific results of measurements of the effect of selected methods on the change of visual, chemical and mechanical properties of paper and collagen materials.

Keywords: non‑invasive survey safety, video spectral comparator, multispectral analysis, radiography, paper, leather

Ing. Andrei Kazanskii, Bc. Tomáš Blecha, Mgr. Jitka Neoralová, Ing. Magda Součková, Ing. Petra Vávrová, Ph.D. / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Klementinum 190, 110 00 Praha 1

Úvod

Výzkumný projekt NAKI II DG18P02OVV024 s názvem „Využití zobrazovacích metod pro studium skrytých informací v knihách“ se věnoval možnostem zobrazení skrytých informací v knihách pomocí multispektrální analýzy a radiografie, konkrétně rentgenografie. Cílem bylo zmapování možností a bezpečnosti vybraných neinvazivních zobrazovacích technologií k získání informací z nečitelných textů, informací skrytých v knižní vazbě nebo v použitém materiálu. Účelem projektu bylo omezení invazivních zásahů na knižní vazbě a rozšíření povědomí o těchto analýzách, které se mohou stát běžnou součástí historických výzkumů i restaurátorských průzkumů.

Tento článek se zaměřuje – v rámci zmíněného projektu – na výsledky měření bezpečnosti neinvazivního průzkumu využívajícího záření o specifické vlnové délce. Jsou představena zařízení využívaná pro multispektrální analýzu – videospektrální komparátor a forenzní lampa a systém pro rentgenografii. Během testování byl dán důraz na sledování negativního dopadu záření a jeho projevy na materiálech používaných v knižní vazbě a dokumentech nejčastěji – papír a useň. Hlavní část článku tvoří konkrétní výsledky měření působení vybraných metod na změnu optických, chemických a mechanických vlastností papírových a kolagenových materiálů a vyhodnocení těchto měření. Zkoumána byla například intenzita osvětlení, teplota a relativní vlhkost vzduchu během měření, u papírových vzorků změna počtu dvojohybů indikující ztrátu mechanické odolnosti, změna barevnosti, změna pH papíru a teplota smrštění u kolagenových materiálů.

Zkoumané zdroje záření

VSC 8000

Videospektrální komparátor VSC 8000 (obr. 1) je přístroj, jenž je využíván pro multispektrální analýzu, která spočívá v pozorování dokumentu v široké škále vlnových délek, a to v ultrafialové (UV) oblasti, v oblasti viditelného světla (VIS), ale i v blízké infračervené (IR) oblasti. Zařízení disponuje množstvím světelných zdrojů, jako jsou viditelné/infračervené dopadající i průchozí záření, halogenové bodové osvětlení 20 W ozařující bod o průměru 25 mm, IR/viditelné (levé/pravé) boční ozáření s variabilním úhlem a s 20W halogenovými zdroji a ortogonální ozáření. Bodové záření, které je používáno pro IR luminiscenci, lze kombinovat s dvanácti dlouhovlnnými filtry 430–800 nm nebo s dvanácti krátkovlnnými filtry 380–745 nm. Celkově je možné vybírat až z 80 různých pásem osvětlení. Z opačné strany spektra je zařízení vybaveno ultrafialovými zdroji, s dopadajícím dlouhovlnným UV zářením v pásmu 365 nm, s dopadajícím středněvlnným UV zářením v pásmu 312 nm, s dopadajícím krátkovlnným UV zářením v pásmu 254 nm a s průchozím dlouhovlnným UV zářením v pásmu 365 nm (VSC Hardware 2018).

Obr. 1 Přístroj VSC 8000 s příslušenstvím

Forenzní lampa crime‑lite®8X4 MK4

V porovnání s videospektrálním komparátorem VSC 8000 byly jako vhodné nástroje pro multispektrální analýzu ověřovány možnosti využití forenzní lampy Crime‑lite®8x4 MK4 (výrobce Foster + Freeman) (obr. 2).

Tato lampa je vybavena 32 elektroluminiscenčními diodami (LED) a má tři možná nastavení záření (v kombinaci s vnějšími „Anti Glare Schott“ filtry RG715 AG, RG780 AG, RG855 a RG900):

IR 780 nm – 8 x LED 730–800 nm,
modré 445 nm – 8 x LED 420–470 nm,
červené 640 nm – 16 x LED 600–660 nm.

K této sestavě byly používány další dva párové zdroje záření emitující plnospektrální světlo (obsahuje kromě viditelného záření (VIS) také blízké UV a IR):

bílé světlo – infračervená fluorescenční lampa „Alice“ využívající elektroluminiscenční diody 450–600 nm
žluté světlo – halogenová lampa „Elio“ 800–1700 nm

Obr. 2 Forenzní lampa Crime‑lite®8x4MK4 a pomocné zdroje světla „Alice“ na tripodech a „Elio“ na stojánku na stole.

Rentgenový systém

RTG systém (obr. 3) určený k průzkumu knihovních fondů v Národní knihovně ČR je vybaven zdrojem RTG záření (výrobce VJ X‑Ray, Inc. model IXS12BP036P112) s regulovatelným napětím 40–120 kV a proudem 0,05–0,3 mA s velikostí ohniska 0,05 mm. Vzdálenost rentgenové lampy od detektoru je v současné době nastavitelná v rozmezí 49–92 cm.

Obr 3. Kabina s rentgenovým systémem

Vliv záření na materiály knižní vazby a dokumentů

Světelné záření ovlivňuje materiály v rozsahu od UV, přes oblast viditelného záření (VIS) až po blízkou infračervenou oblast (NIR), tedy v rozsahu vlnových délek 200–1400 nm. Vazby v makromolekule mají energii 300–500 kJ.mol-1, záření viditelné a v blízké infračervené oblasti má tedy nedostatečnou energii k rozrušení vazby, ale záření UV pod 400 nm má tuto energii dostatečnou. Aby UV záření způsobilo fotolýzu, musí být absorbováno, a to vyžaduje přítomnost chromoforu v molekule. Energie z VIS záření je odražena jako světelná energie nebo převedena na tepelnou energii.

V radiografii se používá několik druhů záření, zejména elektrony (záření beta), neutrony a ionizující elektromagnetické záření (rentgenové a gama). Sestava v Národní knihovně ČR (dále NK ČR) pracuje výhradně s měkkým rentgenovým zářením. Rentgenové záření je část elektromagnetického záření o vlnových délkách kratších než cca 15 nm (1,5.10−9 m), ale delších než 10−14 m. V sestavě NK ČR se využívá spojité rentgenové záření generované rentgenkou, které vzniká tehdy, když je volný, rychle se pohybující elektron brzděn elektrickým polem atomového jádra. Energie rentgenového záření se zpravidla udává v elektronvoltech (eV).

Technologie neinvazivního průzkumu představené v tomto článku využívají různé typy záření, které potenciálně mohou mít negativní vliv na zkoumané materiály psacích látek i psacích podložek.

Papír

Citlivost papíru vůči světlu a obecně záření je dána jak materiálovým složením použitých surovin, tak technologií výroby a stupněm degradace materiálu. Do poloviny 19. století byly používány ručně vyráběné papíry tvořené především rostlinnými vlákny (len, bavlna, konopí apod.) bez plniv, klížené rostlinnými či živočišnými lepidly. Od poloviny 19. století je ruční papír vytlačen strojovým papírem, kde jsou textilní vlákna nahrazena vlákninou ze dřeva, buď mechanicky rozvlákněného – dřevovina, nebo získaného chemickou cestou – buničiny. Dřevitý papír s obsahem mechanicky rozvlákněného dřeva má výrazně horší mechanické vlastnosti a je výrazně citlivější na záření a jiné degradační faktory.

Poškození papíru zářením způsobují fotochemické reakce nebo radiační teplo vznikající vlivem infračerveného záření. Míra poškození se kromě intenzity ozáření a času expozice odvíjí také od energie fotonu, kdy se snižující se vlnovou délkou záření, a tedy se zvyšující se frekvencí, energie fotonu stoupá. Krátkovlnné záření modrého světla nebo UV záření má proto větší energii než dlouhovlnné červené světlo nebo infračervené záření a je pro organické materiály více destruktivní. Dalším faktorem ovlivňujícím účinky záření na materiál je prahová energie fotonu molekul. Molekuly vysoce citlivé na záření mají nízkou prahovou energii, a i fotony s nízkou energií mohou iniciovat chemické změny. Celková barevná změna způsobená zářením má typicky strmý lineární počáteční průběh, který postupně přechází do plochého asymptomatického. Dochází tedy k jevu, kdy s delší expozicí záření se zpomalí barevné změny a materiál již dále barvu nemění. Vzhledem k průzkumu záznamových prostředků, kde došlo ke snížení čitelnosti záznamu vlivem dlouhodobé expozice záření, je riziko dalšího poškození vlivem krátkodobého ozáření během průzkumu minimální. Naopak určité riziko může vznikat při průzkumu objektů uchovávaných trvale v temnu, například knižní iluminace ve vázaném rukopisu, akvarely, případně současné restaurátorské zásahy na iluminacích. Vlivem záření dochází ke štěpení celulózových vláken v papíru a k rozpadu dlouhých řetězců molekul. Vedle změn vizuálních tak poškození zářením vede ke zkřehnutí papíru, případně rozpadu papíru. (Kolektiv autorů 2009)

Reakce na viditelné světlo se projevuje blednutím či naopak ztmavnutím papíru. Ztmavnutí papíru je typické pro dřevitý papír obsahující lignin, hemicelulózy, a tedy větší množství karbonylových skupin umožňujících za přítomnosti záření s dostatečnou energií vznik volných radikálů a vznik chromoforového systému. Princip účinku záření na papír spočívá v absorbování energie dopadajícího záření chromoforovými systémy v papíru. Absorbovaná energie iniciuje částečnou přeměnu polymerní struktury papíru na reaktivní peroxidy a radikály, které obvykle formou oxidačního procesu iniciují chemické a vizuální změny. Mohou vznikat bezbarvé a zbarvené degradační produkty, které mají následně negativní vliv také na mechanické vlastnosti papíru. (Ďurovič a Vaňková 2012)

Poškození vlivem infračerveného záření souvisí s rychlým ohřevem a chladnutím, popř. s rychlou změnou vlhkosti zkoumaného materiálu, které způsobují deformace, praskání a křehnutí. Zvýšení teploty povrchu materiálu je úměrné ozáření, kdy míru ohřevu neovlivňuje tepelná kapacita materiálu, hustota či tloušťka materiálu. Zvýšení teploty podporuje rychlost fotochemických reakcí. Při průzkumu v infračerveném záření je nezbytné dbát opatrnosti především u hygroskopických materiálů, lakovaných povrchů, barevných vrstev jako tempera apod. (Kolektiv autorů 2009)

Papír je tvořen lehkými prvky a je tenký, takže rentgenové záření jím snadno prochází. Převážně nízkoenergetické (měkké) rentgenové záření je papírem pohlceno nebo rozptýleno. U knihovních fondů jsou ale využívána také nastavení zdroje rentgenového záření 20 až 100 kV (napětí na anodě) dle hustoty a složení materiálů. Je obtížné předvídat dopad rentgenových fotonů na papír, zejména kvůli velké rozmanitosti jeho složek a stupni degradace či heterogenitě materiálu. V předchozích výzkumech bylo sledováno štěpení celulózových řetězců a vznik hydroxylových volných radikálů pomocí chromatografických separačních technik (SEC–MALS–DRI a RP‑HPLC–FLD–DAD), optické vlastnosti papíru byly charakterizovány pomocí spektroskopie (UV luminiscence a difúzní odrazivost). Vzorky byly sledovány po dobu jednoho až dvou let. Testy byly prováděny například s použitím synchrotronu (záření SR‑X), macro XRF aj. Dávky rentgenového záření se během testování papíru pohybovaly v rozmezí 3,5–20 Gy. (Dupont 2021) V tomto rozmezí bude dávka vzhledem k nastavení zařízení u RTG sestavy v NK ČR obdobná. Výsledky měření změny stupně polymerizace neprokázaly u papírových vzorků makromolekulární defekty. Nebyl zjištěn ani dopad na optické vlastnosti papírových vzorků. Změny na makromolekulární úrovni se začaly projevovat u vyšších dávek od 1 kGy v závislosti na materiálu klížidla, plniv či psacích látek. Historický papír překvapivě vykazoval vyšší odolnost vůči rentgenovému záření než testovaný novodobý archivní papír, a to i při sledování postradiačního efektu. (Gimat 2021)

Kolagenové materiály

Knihovními kolagenovými materiály rozumíme materiály, které vznikly zpracováním dermisu zvířecí kůže. Jedná se o usně a pergameny. Useň je vyčiněná kůže. Podle způsobu činění a typu činicích látek usně dělíme na třísločiněné, hlinitočiněné, chromočiněné a další. Usně se při výrobě knih užívají především jako potahový materiál knižních desek. Pergamen se získává z nevyčiněné, pouze loužené a odchlupené kůže. Po zpracování se vlhký napíná na rám, kde se za průběžného vypínání suší a upravuje se jeho povrch. Pergameny se využívají jako psací podložky (listiny, rukopisy) nebo jako součást knižní vazby (potah knižních desek, křidélka, výlepy desek apod.).

Kůže se v podstatě skládá z vody (50–70 %), minerálních látek (0,25–0,65 %), bílkovin (33–35 %) a lipidů (0,5–30 %). Základní stavební složkou usní a pergamenů je vláknitá bílkovina kolagen. Vlastnosti usní a jejich odolnost proti degradaci ovlivňuje i zvolená činicí látka.

Fotolýza polymerů umožňuje štěpení kovalentních vazeb v polymerním řetězci a způsobuje rozštěpení příčných vazeb řetězce a vznik malých monomerů. Kolagen obsahuje stopy tyrosinu a vyšší obsah fenylalaninu. Tyto aminokyseliny (stejně jako cystin a tryptofan, které nejsou v kolagenu obsaženy) fotoaktivně reagují se světelným zdrojem a tvoří v hlavním řetězci bílkovin volné radikály, což vede k degradaci tohoto hlavního řetězce. Fotolýza je v užším smyslu štěpení jedné nebo více kovalentních vazeb v molekulární entitě v důsledku absorpce záření nebo jakýkoli fotochemický proces, jehož základní součástí je takové štěpení. V širším smyslu se pojmem fotolýza označuje rozpad molekul chemické sloučeniny v důsledku absorpce záření nebo jiného elektromagnetického záření.

Fotooxidace obecně poškozuje polymery. Má za následek ztrátu pevnosti, křehnutí, praskání, změnu rozpustnosti, snižování hodnoty pH a barevnou změnu. Příčinou poškození je štěpení řetězce a příčných vazeb, změny v poměru amorfní a krystalické fáze, změna hustoty a vznik nových funkčních skupin a kyselých produktů. Tyto reakce se vyskytují v kolagenovém řetězci. Rychlost reakce závisí na intenzitě a energii světelného zdroje; nižší vlnové délky a UV záření poškozují kolagen nejvíce. Je‑li při fotolýze přítomen kyslík, dochází k fotooxidaci. Absorbovaný foton reaguje s kyslíkem za vzniku aktivního volného radikálu kyslíku, který postupně reaguje s vodou za vzniku H2O2 (silné oxidační činidlo).

Působení světelného záření ovlivňuje i fyzikálně‑mechanické vlastnosti kolagenových materiálů. Na počátku ozáření se mohou tvořit nové příčné vazby v molekulách kolagenu, což způsobí úbytek pružnosti a zkřehnutí. Prodloužené ozáření způsobí degradaci a rozštěpení hlavního řetězce v kolagenové molekule a postupné snížení pevnosti. To je pozorovatelné více u pergamenu než u činěných usní, protože v něm chybí příčné vazby činicích látek s kolagenem. (Vyskočilová 2016)

Změna barvy pergamenu či usně a jejich mechanických vlastností může být vyvolána i fotooxidací lipidů, především nenasycených olejů (Kolektiv autorů 2009). Následná radikálová reakce je schopná poškodit i proteinové makromolekuly. Reakce může být urychlena přítomností iontů přechodných kovů a případně jinými nečistotami.

Záření negativně ovlivňuje i třísloviny v usni vyčiněné pomocí látek rostlinného původu (Cobham 1905). Nejméně odolné jsou usně činěné mimosou (k činění se používá dřevo a kůra), quebrachem (jádrové dřevo) nebo modřínovou a dubovou kůrou. Nejodolnější jsou usně činěné gambierem (používají se listy a větvičky), sumachem (listy) a myrabolany (používají se plody). (Bickley 1991)

UV záření urychluje i „červený rozpad“ třísločiněných usní vyvolaný vlhkostí a oxidem siřičitým.

Testování vybraných metod

U přístroje VSC 8000 byla opakovaně měřena intenzita osvětlení, teplota a vlhkost pomocí dataloggeru Elsec 765C (graf 1). Měření bylo prováděno konstantně pro každé nastavení světel s jejich manuálním přepínáním s prodlevou 2 minut v pořadí: 1. dopadající světlo, 2. dopadající – infračervená absorpce od 600 nm, 3. bílé bodové světlo, 4. bodové světlo fluorescence, 5. UV 365 nm, 6. UV 312 nm, 7. UV 365 nm průchozí, 8. UV 254 nm, 9. průchozí, 10. průchozí bodové, 11. boční VIS levé, 12. boční VIS pravé, 13. koaxiální, 14. polarizované, 15. ozáření vzorku v režimu spektrometru po dobu dvou minut.

Konečné výsledky jsou průměrem ze tří měření ze středu přístroje, kde je největší intenzita osvětlení, a průměrem dvou měření z okraje světelného kuželu osvětlení, kde je intenzita osvětlení menší. Jednotlivá nastavení světel byla zvolena podle maximálních možností nástroje v režimu tzv. automatického zkoumání, které pokrývá celé spektrum kombinací světel a filtrů přístroje, od UV záření (254 nm) po blízkou IR oblast záření (1000 nm). Celý automatický průzkum je velice rychlý, protože přepínání jednotlivých filtrů je v hodnotě vteřin a celková doba osvitu tudíž trvá sedm minut. Na základě opakovaných měření byla zjištěna maximální intenzita osvětlení 300 000 luxů a emise ultrafialového záření 50 000 µW/lumen v UV oblasti (graf 1).

Zjištěné hodnoty jsou sice vysoké, ale je třeba si uvědomit několik faktů:

Při zkoumání testovacích vzorků po dobu 15 minut, což je desetinásobek standardní doby průzkumu, při bodovém ozáření v oblasti 380–800 nm, kde byla naměřena zdaleka nejvyšší intenzita záření, je pak maximální osvit 155 klxh. Je to stále ještě akceptovatelné pro kategorii citlivosti materiálů stupeň ISO 1.
Maximální intenzita osvitu se vztahuje pouze k určitému nastavení světel, ke kterému se vztahuje maximální intenzita osvitu, jehož se lze v případě citlivých dokumentů zcela vyvarovat.
V celém spektru dostupných zdrojů záření lze pracovat manuálně – tzn. zvolit si konkrétní zdroj záření i filtry, aniž by se objekt osvítil jinou oblastí záření. I v rámci režimů „Automatického zkoumání“ lze veškeré nastavení použitých zdrojů přesně definovat předem a rizikovým oblastem se vyhnout.
Hodnota osvitu se skládá z intenzity záření a času expozice. Zařízení VSC 8000 je schopno pracovat velmi pružně. Minimální možná doba expozice při zvoleném nastavení jsou 3 s. V tomto intervalu je přístroj schopen kvalitně nasnímat záběr dokumentu při požadovaném osvětlení, což snižuje hodnotu maximálního osvitu ze 155 klxh až na 0,26 klxh.
Předpokládá se jednorázové zkoumání dokumentu.

Graf 1 Intenzita osvětlení ve VSC 8000 v rámci celého spektra možností

S ohledem na jednoznačné doporučení vyvarovat se v případě citlivých organických materiálů (jako je papír, useň nebo textil) expozice UV záření, byla zjištěna také intenzita UV. Mimo oblast zkoumání v UV oblasti záření, kde byla změřena zmíněná maximální hodnota 50 000 µW/lumen, byla v případě bílého bodového světla a režimu spektrometru naměřena hodnota 4500 µW/lumen. V oblasti 545–675 nm byla zjištěna intenzita 1750 µW/lumen a v oblasti 380–800 nm intenzita 690 µW/lumen. Nicméně v ostatních oblastech má intenzita UV záření nulovou hodnotu. Přínos použití UV záření je třeba vždy velmi pečlivě zvážit. Jednorázová expozice po definovanou minimální dobu touto naměřenou intenzitou a kvalitní dokumentování možná jsou pro daný dokument šetrnější než nekontrolovatelné používání UV lamp o neznámých intenzitách záření.

Teplota a jí odpovídající relativní vlhkost vzduchu v přístroji VSC 8000 byly měřeny současně s měřením intenzity záření (graf 2). Nárůst teploty v přístroji spolu s poklesem relativní vlhkosti je potřeba brát v úvahu před využitím tohoto přístroje pro průzkum historických dokumentů. Obzvláště citlivé na tyto výkyvy jsou dokumenty na pergamenu. Teplota překvapivě nejvíce vzrůstala při spuštění režimu spektrometru, a to na 37 °C s odpovídající relativní vlhkostí (RV) 27 %. Jinak nárůst a pokles teploty a RV odpovídal změnám v intenzitě záření. Z původních 24 °C se teplota v oblasti bílého bodového světla zvýšila na 31 °C, v oblasti 380–800 nm vzrostla až na 34 °C s odpovídající RV 33 %.

Součástí přístroje VSC 8000 je tabulka ze speciálního skla (20 x 20 x 0,5 cm), které je propustné ve všech oblastech používaných světel a nezpůsobuje spektrální posun. Tabulkou lze zkoumaný dokument šetrně zatížit a tím zamezit jeho eventuálnímu zkroucení, aniž by to ovlivnilo kvalitu výstupu. Tato tabulka skla je však poměrně těžká pro použití v knižním bloku nebo na dokumentech s nesoudržnými barevnými vrstvami.

V této souvislosti bylo také zjištěno, do jaké míry tabulka skla tepelně izoluje zakryté dokumenty. V tomto případě nebylo možné použít datalogger, který nedisponuje vhodným senzorem. Pro sledování byly použity ploché fóliové teploměry běžně používané například v akvaristice pro sledování teploty vody v akváriu o rozsahu 10–40 °C s intervalem 2 °C mezi jednotlivými dílky. Pro rozsahy teplot vyšších než 40 °C byly použity ploché fóliové teploměry Testoterm od firmy Testo AG o rozsahu 37–65 °C s intervalem 3 °C.

Graf 2 Teplota a relativní vlhkost během měření intenzity osvětlení ve VSC 8000

Nejdříve byl sledován vývoj teploty při osvitu rozptýleným viditelným světlem, které je nezbytné pro vyhledání a první zaostření sledovaného prvku v dokumentu. Expozice tímto světlem je při práci s VSC 8000 zpravidla nejdelší, a proto je zásadní sledovat maximum dosažené teploty při déle trvající práci. Maxima bylo dosaženo po 20 minutách expozice (obr. 4). V části nezakryté sklem se teplota pohybovala mezi 38 a 40 °C, zatímco teplota pod sklem stoupala pomaleji a dosáhla maxima 34–36 °C.

Další vysoké maximum teploty bylo zjištěno při expozici v bílém bodovém světle. Maxima bylo dosaženo po 18 minutách expozice: v nezakryté části se teplota pohybovala mezi 40 a 43 °C, zatímco teplota pod sklem stoupala pomaleji a dosáhla maxima 36 °C. V režimu spektrometru, kde byl naměřen celkově nejvyšší nárůst teploty, byla po 15 minutách změřena maxima v nezakryté části mezi 46 a 49 °C, zatímco teplota pod sklem stoupala pomaleji a dosáhla maxima 40 °C.

Naměřené hodnoty jsou z hlediska citlivých materiálů alarmující, nicméně je třeba si uvědomit, že se jedná o výrazně časově nadhodnocená měření. Jak již bylo uvedeno, zařízení VSC 8000 je schopno pracovat velmi pružně a rychle. Minimální možná doba expozice při zvoleném nastavení jsou 3 s. V praxi je tedy běžná expozice po dobu 2–3 minut, kdy k takovému vysokému nárůstu teploty zdaleka nedochází. Přesto je třeba tento fakt mít při práci se sbírkovými dokumenty na paměti a vyvarovat se expozice delší, než je nezbytně nutné. Je doporučeno během práce monitorovat klima v přístroji a v okamžiku vyššího nárůstu teploty práci přerušit, pracovní prostor přístroje VSC 8000 otevřít a nechat teplotu vyrovnat s teplotou laboratoře.

Testováním vlivu měření ve videospektrálním komparátoru (VSC 8000), pod forenzní lampou a v rentgenové kabině prošly zkušební vzorky – proužky papíru „Holmen“ a „Novo“ (obr. 5). Byl vybrán bezdřevý papír NOVO s hlinito‑pryskyřičným klížením, doporučený Německým normalizačním ústavem (DIN), pro ověření úspěšnosti odkyselovacích procesů kyselých papírů, s plošnou hmotností 70 g/m2 a tloušťkou 155 µm, a dřevitý papír Holmen Book Cream 2.0 U, s plošnou hmotností 80 g/m2 a tloušťkou 160 µm. Dalším krokem bylo testování zástupců kolagenových materiálů, které bylo provedeno pouze ve VSC 8000, kde jsou potenciálně nejrizikovější podmínky pro zkoumané materiály. Vzorky kolagenových materiálů byly zhotoveny z třísločiněné vazební usně (teletiny, koziny), hlinitočiněné vazební usně (koziny), pergamenu (koziny, teletiny).

Na vzorky byla aplikována prodloužená doba osvitu různých typů záření, výrazně delší než standardní doba průzkumu reálných dokumentů. Prodloužená doba byla nastavena z důvodu detekce prahových hodnot, při nichž dochází k zaznamenatelné změně vizuálních, chemických a mechanických vlastností.

Obr. 4 Měření teploty po 20 minutách v rozptýleném viditelném světle. Teploměr vlevo je umístěn pod skleněnou tabulku, teploměr vpravo je na povrchu skla.

Obr. 5 Vzorky papíru NOVO připravené k testům

Vzorky ve VSC 8000 byly ozářeny všemi zdroji záření stejně jako v průběhu měření intenzity osvětlení ve VSC 8000, se střídáním zdroje po dvou minutách, a 20 minut ozařování v režimu spektrometru.

Takto dlouhá expozice vzorků byla vyhodnocena jako maximální možná doba ozáření vzorků, která by neměla být nikdy během reálného průzkumu překročena. K porovnání těchto podmínek byla vytvořena další řada vzorků, což mělo simulovat reálnou situaci nedestruktivního průzkumu. Simulace proběhla pomocí dvojnásobného užití režimu automatického zkoumání, který využívá všech typů již uvedených zdrojů světel kromě režimu Spektrometr. Celková doba osvitu byla 14 minut.

V případě forenzní lampy byly střídány typy záření po pěti minutách:

IR 780 nm – 8 x LED 730–800 nm,
modré 445 nm – 8 x LED 420–470 nm,
červené 640 nm – 16 x LED 600–660 nm,
bílé světlo – externí zdroj elektroluminiscenční diody,
žluté světlo – externí zdroj halogen.

V případě RTG komory bylo použito napětí 120 kV, proud 0,3 mA a pozice rentgenky ve vzdálenosti 79 cm od detektoru, na němž přímo ležely ozařované vzorky. Vzorky byly ozařovány po dobu deseti, třiceti a šedesáti minut. Během reálného průzkumu v NK ČR, která využívá vlastní RTG systém, je kniha ozařována v časovém rozmezí od dvou do patnácti minut, což nejvíce odpovídá sadě vzorků, která byla ozařována po dobu deseti minut.

Na konci expozice každého vzorku byla sledována teplota uvnitř měřicího prostoru. V případě VSC 8000 byla naměřena průměrná teplota 35 °C, u forenzní lampy 27 °C. Tyto výsledky jsou průměrem deseti měření. V rentgenové kabině docházelo k nárůstu teploty o 3–4 °C vůči teplotě v místnosti.

Po ozáření vzorků, s odstupem alespoň 24 hodin pro ustálení fotochemických dějů v materiálu, byla změřena pomocí Spektrofotometru Minolta CM-700 d barevná změna uprostřed plochy vzorků. Papírové vzorky byly pak testovány na odolnost v ohybu podle Schoppera pomocí přístroje „Frank“. Změna pH studeného výluhu podle normy ISO 6588 byla stanovena pomocí WTW pH metru 7310 se skleněnou kombinovanou elektrodou. U kolagenových vzorků byla změřena teplota smrštění. Pro srovnávací testy vzorků ozářených ve VSC 8000 a neozářených byly vzorky uloženy v krabicích v klimatizovaném depozitáři v úplné tmě. Po 365 dnech bylo provedeno kontrolní měření barevnosti, mechanických vlastností, pH a teploty smrštění za účelem sledování postradiačního efektu u vzorků ozářených na VSC 8000.

Měření teploty smrštění kolagenových materiálů bylo prováděno mikroskopicky s použitím měřicí cely FP82, termosystému FP900 (Mettler) a mikroskopu Olympus BX 60. Vzorek usně byl namočen do destilované vody a rozvlákněn tupou hranou skalpelu. Rozvlákněný vzorek byl v destilované vodě zahříván na vyhřívaném stolku rychlostí 2 °C za 1 min a smrštění vláken bylo pozorováno v mikroskopu při zvětšení 40×.

Vyhodnocení

U změny barevnosti (grafy 3 a 4) papírových vzorků byly výsledky popsány pomocí hodnoty celkové změny barevnosti ∆E, která představuje obecně známou hodnotu pro sledování rozdílu barevnosti. Pro snadnější orientaci byla stanovena stupnice udávající stupeň celkové barevné změny, z níž vyplývá, že barevné změny pod ∆E = 0,2 jsou zanedbatelné, v rozmezí ∆E = 0,2–0,5 velmi malé, ∆E = 0,5–1,5 malé, ∆E = 1,5–3 jasně postřehnutelné a ∆E = 3,0–6,0 střední (Zmeškal 2002). Výsledky jsou průměrem dvaceti měření a v grafech jsou uvedeny směrodatné odchylky. Výsledná průměrná hodnota ∆E u všech vzorků papíru Novo nepřekročila hodnotu ∆E = 1,5. Také po 365 dnech sledování postradiačního efektu nebyla v případě VSC 8000 (graf 4) prokázána větší změna barevnosti. Změny barevnosti byly pozorovatelné na papíru Holmen kvůli vyššímu obsahu dřevité složky ve struktuře materiálu. V důsledku postradiačního efektu byla stanovena výsledná hodnota celkové změny barevnosti ∆E = 1,9 (graf 4).

Graf 3 Celková změna barevnosti u papíru Novo a Holmen

Graf 4 Celková změna barevnosti u ozářených papírových vzorků v přístroji VSC. Sledování postradiační efektu po 365 dnech.

Změna mechanických vlastností papírových vzorků je prezentována grafy 5–8. Výsledky jsou průměrem 10 měření. U papíru Novo (graf 5) je po ozáření pozorovatelný rozdíl ve dvojohybech v řádu desetin, což se pohybuje v rozmezí směrodatné odchylky. U papíru Holmen (graf 6) v příčném směru byly změny také minimální oproti podélnému směru, kde je největší rozdíl až o pět dvojohybů. Tento rozdíl byl velký, ale není statisticky významný z důvodu velké směrodatné odchylky. U vzorků ozářených ve VSC 8000 byl sledován také postradiační efekt. U obou typů papíru (grafy 7 a 8) byly i po 365 dnech zaznamenány minimální změny, které byly stále v rozsahu směrodatných odchylek.

Graf 5 Počet dvojohybů u papíru Novo

Graf 6 Počet dvojohybů u papíru Holmen

Graf 7 Počet dvojohybů u papíru Novo u ozářených papírových vzorků v přístroji VSC. Sledování postradiační efektu po 365 dnech.

Graf 8 Počet dvojohybů u papíru Holmen u ozářených papírových vzorků v přístroji VSC. Sledování postradiační efektu po 365 dnech.

Výsledky měření pH studeného výluhu byly průměrem čtyř měření. Výsledky mají téměř stejné hodnoty před expozicí i po ozáření, s rozdílem v řádu jedné desetiny (grafy 9 a 10). Tento rozdíl do jedné desetiny je příliš malý na to, abychom ho mohli považovat za potvrzenou změnu chemických vlastností materiálu. Rozdíl ve výsledcích je s ohledem na citlivost dané metody i přesnost použitého přístroje – WTW pH metru 7310 se skleněnou kombinovanou elektrodou – nepatrný. Jediný rozdíl byl pozorován u vzorků papíru Holmen (graf 10) v měření postradiačního efektu po 365 dnech od měření.

Graf 9 Hodnoty pH výluhu papíru Novo a Holmen

Graf 10 Hodnoty pH výluhu papíru Holmen a Novo u ozářených papírových vzorků v přístroji VSC. Sledování postradiační efektu po 365 dnech.

Po ozáření ve VSC 8000 nedošlo u vzorků kolagenových materiálů k významné změně teploty smrštění s výjimkou bílé vazební usně (graf 11), kde bylo pozorováno malé snížení teploty smrštění o 1,4 / 2,4 °C. Teplota smrštění byla měřena u dvou vzorků od každého materiálu a u každého materiálu byla měřena i teplota smrštění neozářeného „N“ a ozářeného vzorku „O“. Vzorky kolagenových materiálů stejně jako papírové vzorky byly uloženy ve tmě v klimatizovaném depozitáři, aby se mohl projevit postradiační efekt, který byl ve výsledku pozorován jen u vzorků bílé vazební usně (graf 11).

Graf 11 Teplota smrštění u vzorků usní a pergamenu. UT: třísločiněná vazební useň teletina; UK: třísločiněná vazební useň kozina; BVU: hlinitočiněná vazební useň kozina; PK: pergamen kozina; PT: pergamen teletina; PT 8,8: pergamen teletina; N: neozářené vzorky; N 365: neozářené vzorky uložené v depozitáři po dobu 365 dní; O: ozářené vzorky; O 365: ozářené vzorky uložené v depozitáři po dobu 365 dní.

Závěr

Využití nových technologií průzkumu přináší vždy mnoho otázek k bezpečnosti nových postupů pro zkoumané objekty. Papír a usně jsou vhodným detektorem pro zkoumání případných poškození metodami využívajícími široké spektrum záření, protože se u těchto materiálů eventuálně změny snáze projeví. Testování mělo za cíl najít rizika a omezení při využívání multispektrální analýzy a radiografie v průzkumu knihovních fondů a pro zviditelňování skrytých textů a vazebních prvků. Při ozařování testovacích vzorků po dobu 48 minut ve VSC 8000, což je mnohokrát delší doba než standardní doba průzkumu (14 min.), byla pro VSC 8000 zjištěna maximální intenzita osvětlení 155 klxh, maximální teplota 37 °C a RV kolem 27 %. Pro UV oblast byla zjištěna maximální intenzita 50 000 (µW/lumen). Hodnoty intenzity osvitu jsou akceptovatelné pro kategorii materiálů nejcitlivějších na záření.

V hodnocení bezpečnosti využití VSC 8000 pro průzkum papírových artefaktů je zásadní to, že přístroj VSC 8000 je schopen kvalitně nasnímat záběr dokumentu za pouhé 3 sekundy, což významně snižuje hodnotu maximálního osvitu – ze 155 klxh až na 0,26 klxh. Bylo potvrzeno, že speciální skleněná tabulka ve výbavě zařízení VSC 8000 nejen brání deformacím zkoumaného materiálu, ale také tepelně izoluje zakryté dokumenty, takže teplota pod sklem je průměrně o 2 °C nižší než v pracovním prostoru VSC 8000.

Z vypočítaných průměrných hodnot celkové změny barevnosti ∆E vyplývá, že v důsledku maximálního ozáření nedochází k viditelným změnám barevnosti materiálů v průběhu testování pomocí přístroje VSC 8000, forenzní lampy a RTG systému. Při testování mechanických vlastností papírových vzorků se po ozáření projevil minimální rozdíl v obou směrech výroby, a to stále v rámci směrodatné odchylky měření. Výsledky měření pH studeného výluhu papírových vzorků vychází téměř ve stejných hodnotách před expozicí i po ozáření, s rozdílem v řádech desetin jednotek pH. Po 365 dnech uložení (dostatečných pro projev postradiačního efektu) výsledky měření ukázaly, že změna barevnosti byla stále pod hranicí viditelné změny. Celkově vyšší byla barevná změna u dřevitého papíru Holmen, ale překvapivě větší postradiační efekt byl pozorován u bezdřevého papíru Novo. Na změně mechanických vlastností se postradiační efekt neprojevil. Postradiační efekt byl prokázán v případě papíru Holmen i při měření pH. Teplota smrštění ozářených vzorků kolagenových materiálů se významně nelišila od teploty smrštění neozářených kontrolních vzorků s výjimkou bílé vazební usně, u níž došlo k malému zvýšení rozdílu teplot smrštění, které bylo pozorováno již po ozáření. Po uložení v klimatizovaném depozitáři se postradiační efekt u kolagenových materiálů neprojevil. Na základě získaných výsledků můžeme konstatovat, že při multispektrálním průzkumu v přístroji VSC 8000 a dokumentaci pomocí rentgenového záření nedochází k zásadním změnám chemických a mechanických vlastností papírových a kolagenových materiálů. K výraznějším změnám docházelo u VSC 8000 a forenzní lampy. Pro tyto metody byly nalezeny kritické hladiny parametrů nastavení, při kterých dochází k největším změnám, a tudíž se jim můžeme vyhnout nebo je omezit na minimum. RTG záření nezpůsobilo poškození materiálu i při řádově delší době ozařování, než jaká je doba běžného průzkumu.

Poděkování

Tato práce vznikla za finanční podpory Ministerstva Kultury České republiky v rámci řešení projektu NAKI II s názvem „Využití zobrazovacích metod pro studium skrytých informací v knihách“ s identifikačním kódem projektu DG18P02OVV024.

Literatura

BICKLEY, J. C. Vegetable tannins. In: CALNAN, C. N. a B. M. HAINES. Leather. Its composition and changes with time, Northampton: Leather Conservation Centre, 1991, pp. 16–23. ISBN 0946072043.

COBHAM, V. a H. T. WOOD. Report of the Committee on Leather for Bookbinding. Druhé vydání. Londýn: George Bell & Sons, 1905.

DUPONT, Anne‑Laurence, Alice GIMAT, Sebastian SCHOEDER, Mathieu THOURY a Sabrina PARIS‑LACOMBE. Short- and long‑term effect of radiation damage in cotton paper. SOLEIL High lights 2020, synchrotron SOLEIL, 2021. ffhal-03423765f.

ĎUROVIČ, Michal a Tereza VAŇKOVÁ. Bělení papíru archivních a knihovních sbírek světlem [online]. Praha: Národní archiv ČR, 2012, [cit. 12-7-2022]. Dostupné z: https://www.nacr.cz/wp‑content/uploads/2019/06/beleni_svetlem.pdf.

FOSTER + FREEMAN Ltd. Crime‑lite®8x4 MK4 Fotografické kruhové osvětlení (Uživatelský manuál). 2016.

FOSTER + FREEMAN Ltd. VSC®8000 Videospektrální komparátor uživatelský manuál (Aplikace/Software). 2018.

FOSTER + FREEMAN Ltd. VSC®8000 Videospektrální komparátor uživatelský manuál (Hardware). 2018.

GIMAT, Alice, Sebastian SCHOEDER, Mathieu THOURY et al. Impact of the Paper Degradati on State and Constituents on Its Behavior During and After X‑ray Exposure, 11 November 2021, PREPRINT (Version 1) available at Research Square [https://doi.org/10.21203/rs.3.rs-1000597/v1].

KOLEKTIV AUTORŮ. Závěrečná zpráva grantového úkolu: Vliv světla a UV záření na archivní do kumenty [online]. Praha: Národní archiv, 2009, [cit. 12-7-2022]. Dostupné z: https://www.nacr.cz/wp‑content/uploads/2019/06/svetlo.pdf.

VYSKOČILOVÁ, G., A. ORLITA, M. SOUČKOVÁ a R. ŠEVČÍK. Studijní materiály k předmětům C5984, C5985 a C8910 Kůže, useň, pergamen [online]. Brno: Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, 2016, [cit. 12-7-2022]. Dostupné z: https://docplayer.cz/107190040-Studijni‑materialy‑k-predmetum‑c5984-c5985-a‑c8910-kuze‑usen‑pergamen.html.

ZMEŠKAL, O., M. ČEPPAN a P. DZIK. Barevné prostory a správa barev. První vydání. Brno: Vysoké učení technické v Brně, 2002.

Doporučená literatura

ATTAS, M., E. CLOUTIS, C. COLLINS, D. GOLTZ, C. MAJZELS, J. R. MANSFIELD a H. H. MANTSCH. Near‑infrared spectroscopic imaging in art conservation: investigation of drawing constituents. Jour nal of Cultural Heritage [online]. 2003, 4(2), 127–136. ISSN 12962074. Dostupné z: doi:10.1016/S1296-2074(03)00024-4.

COSENTINO, A. Crowd funded research: low‑cost multispectral paging. In: RECH3, International Meeting on Retouching of Cultural Heritage, 3 post prints of the 3rd Meeting. 2015. Pp. 33–42.

COSENTINO, Antonino. Multispectral imaging system using 12 interference filters for mapping pigments. Conservar Património [online]. 2015, 21, 25–38. ISSN 1646043X. Dostupné z: doi:10.14568/cp2015005.

COSENTINO, Antonino. Panoramic, Macro and Micro Multispectral Imaging: An Affordable System for Mapping Pigments on Artworks. Journal of Conservation and Museum Studies [online]. 2015, 13(1). ISSN 1364-0429. Dostupné z: doi:10.5334/jcms.1021224.

COSENTINO, Antonino. Transmittance spectroscopy and transmitted multispectral imaging to map covered paints. Conservar Património [online]. 2016, 24, 37–45. ISSN 1646043X. Dostupné z: doi:10.14568/cp2015021.

FISCHER, Ch. a I. KAKOULLI. Multispectral and hyperspectral imaging technologies in conservation: current research and potential applications. Studies in Conservation [online]. 2013, 51(supp1.), 3–16. ISSN 0039-3630. Dostupné z: doi:10.1179/sic.2006. 51. Supplement-1. 3.

KEVIN, S. K. Digital Image Processing and the Beowulf Manuscript. In: Literary and Linguistic Computing 6: Special Issue on Computers and Medieval Studies [online]. Oxford: Oxford university press, 1991, pp. 20–27. ISSN 0268-1145. Dostupné z: http://www.uky.edu/~kiernan/eBeo_archives/articles90s/ksk‑llc.htm.

KUBIK, M. Chapter 5 Hyperspectral Imaging: A New Technique for the Non‑Invasive Study of Artworks. In: Physical Techniques in the study of Art, Archaeology and Cultural Heritage [online]. Elsevier, 2007, s. 199–259. Physical Techniques in the Study of Art, Archaeology and Cultural Heritage. ISBN 9780444528568. Dostupné z: doi:10.1016/S1871-1731(07)80007-8.

MOUNIER, A. a F. DANIEL. Hyperspectral imaging for the study of two thirteenth‑century Italian miniatures from the Marcadé collection, Treasury of0 the Saint‑Andre Cathedral in Bordeaux, France. Studies in Conservation [online]. 2015, 60(supp1.), s. 200–209. ISSN 0039-3630. Dostupné z: doi:10.1179/0039363015Z.000000000225.

KAZANSKII, Andrei, Tomáš BLECHA, Jitka NEORALOVÁ, Magda SOUČKOVÁ a Petra VÁVROVÁ. Bezpečnost neinvazivního průzkumu využívajícího záření o specifické vlnové délce. Knihovna: knihovnická revue, 2022, 33(2), 78–95. ISSN 1801-3252.

Umelá inteligencia pomáha sprístupňovať písomné dedičstvo

Dušan Katuščák — 2020-12-30T22:00:00Z

Resumé: Témou prípadovej štúdie je vedecký a metodologický kontext európskeho projektu základného výskumu READ a aplikácia výsledkov tohto výskumu na Slovensku a v Česku. Autor upozorňuje na pokračovanie projektu READ a pokrok vo výskumoch, aplikáciách a experimentoch, ktorým sa venuje medzinárodná komunita digital humanities v rámci združenia READ‑COOP od roku 2019. Súčasťou týchto aktivít je aj slovenský projekt aplikovaného výskumu a grantu s akronymom SKRIPTOR, rozplánovaný na roky 2020–2024. Na základe informačného prieskumu a výberu najnovšej literatúry ukazuje pokrok vo výskume a aplikáciách v oblasti optického rozlišovania písma OCR. Jadro štúdie je zamerané na používateľský a nie informatický prístup k využitiu platformy Transkribus na automatické rozpoznávanie textov historických dokumentov. Popisuje skúsenosti a poznatky získané pri osvojovaní si platformy Transkribus, ktorá využíva umelú inteligenciu stroja OCR a metódu HTR+. V štúdii sú vysvetlené a ilustrované jednotlivé hlavné kroky experimentov, proces učenia stroja až po vytvorenie nových modelov transkripcie a výsledkov automatickej transkripcie tlačenej fraktúry a rukopisných listov Andreja Kmeťa. Štúdia predstavuje aj prvý nový efektívny model transkripcie historického tlačeného písma slovenskej fraktúry (švabachu). Najprv vysvetľuje unikátny experiment s transkripciou tlačených slovenských a českých textov fraktúry. Nasleduje popis pokročilej experimentálnej transkripcie rukopisných listov Andreja Kmeťa. Predstavuje možnosti sprístupnenia transkribovaných zbierok a dokumentov v lokálnych sieťach a na internete.

Klíčová slova: digital humanities, OCR, READ‑COOP, umelá inteligencia, platforma Transkribus, HTR+, projekt SKRIPTOR, Andrej Kmeť, švabach, fraktúra, antikva, read & search

Summary: The topic of the study is the scientific and methodological context of the European project of basic research READ and application of the results of this research in Slovakia and the Czech Republic. The study is part of the ongoing applications of the READ project. It shows the progress of research, applications and experiments undertaken by the digital humanities international community involved in the READ‑COOP association since 2019. Part of these activities is also a Slovak project of applied research with the acronym of SKRIPTOR, planned for 2020-2024. Based on information survey and selection of the latest information sources, there has been some progress in research and applications in the field of OCR. The core of the study is focused on the user‑centred rather than IT‑based approach to the use of the Transkribus platform for automatic text recognition of historical documents. It describes the experience and knowledge gained in adopting the Transkribus platform that uses artificial intelligence of the OCR machine and the HTR+ method. The study explains and illustrates the main steps of the experiments, the process of training of the machine, the creation of new models of transcription, and the results of automatic transcription of printed Fraktura texts and manuscripts by Andrej Kmeť. The study also presents the first new efficient transcription model for printed historical type of Slovak Fraktur (Gothic) script in the Transkribus platform. First, it explains a unique experiment with the transcription of printed Slovak and Czech Fraktur texts. This is followed by a description of the advanced experimental transcription of Andrej Kmeť’s handwritten letters. It presents the possibilities of making transcribed collections and documents available on local networks and on the Internet.

Keywords: digital humanities, OCR, READ‑COOP, artificial intelligence, Transkribus platform, HTR+, SKRIPTOR project, Andrej Kmeť, schwabacher, fraktur, antiqua, read & search

Prof. PhDr. Dušan Katuščák, PhD. / Ústav bohemistiky a knihovnictví, Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita (Department of Czech Studies and Librarianship, Faculty of Arts and Sciences in Opava, Silesian University), Masarykova třída 343/34, 746 01 Opava. Štátna vedecká knižnica v Banskej Bystrici (State Scientific Library in Banská Bystrica), Lazovná 240/9, 975 58 Banská Bystrica, Slovensko 1,2

Úvod

Najvýznamnejší pokrok vo výskume, vývoji a aplikáciách v digitalizácii v spoločenských a humanitných odboroch, čiže v digital humanities, nastal najmä v posledných desiatich rokoch. Predmetom odborného záujmu je automatické optické rozlišovanie písma (OCR)3. Kým OCR bežných tlačených dokumentov je už dávnejšie dostatočne zvládnuté pomocou kvalitných nástrojov OCR, tak náročnejšej problematike transkripcie historických rukopisov a tlačí s využitím umelej inteligencie sa venujú desiatky výskumníkov a experimentátorov len v posledných rokoch. Pokrok nastal realizáciou projektu READ 4, ktorý ako vedecký projekt základného výskumu podliehal priamo Európskej komisii a bol ročne hodnotený nezávislými hodnotiteľmi5. Rozvíjajú sa aj iné platformy, aplikácie a nástroje transkripcie. Hlavným výstupom projektu READ je použiteľná platforma a nástroj Transkribus6, ktoré predstavujú svetovú inováciu zameranú na transkripciu historických rukopisov a dokumentov. V strednej a východnej Európe je Slovensko zatiaľ jedinou krajinou, ktorá sa usiluje rozpracovať podnety Európskeho základného výskumu READ v projekte aplikovaného výskumu SKRIPTOR7.

Digital humanities a projekt READ

Digital humanities považujeme za spoločné pomenovanie a prierezovú metodológiu pre všetky aplikácie informačných a komunikačných technológií v spoločenských a humanitných vedách, odboroch a disciplínach a im zodpovedajúcej praxi. Táto metodológia sa komplexne uplatnila v projekte READ, ktorý sa realizoval v rámci programu Horizon 20208. Autorom a koordinátorom projektu bol prof. G. Mühlberger z Univerzity v Insbrucku. Projekt READ bol financovaný Európskou úniou sumou približne 8,2 milióna EUR. Financovanie sa skončilo 30. 6. 2019. Univerzita v Innsbrucku od roku 2016 skúma základné technológie segmentácie textu, rozpoznávania rukopisu, vyhľadávanie kľúčových slov pre historické dokumenty a nástroje sprístupnenia výsledkov. Na všetkých oblastiach výskumu sa podieľali tímy univerzít vo Valencii, Rostocku, Technickej univerzity vo Viedni a ďalšie výskumné inštitúcie. Rozvinula sa spolupráca s ďalšími partnermi z 27 krajín. Výskum a vývoj naďalej prebieha. Tisíce používateľov platformy Transkribus tvoria nové modely transkripcie na základe historických rukopisných a tlačených zbierok národných inštitúcií, najmä knižníc a archívov. Spolupráca s komunitou výskumníkov sústredených okolo platformy Transkribus môže byť užitočná pre české a slovenské prostredie odborníkov z digital humanities. Spoločnou víziou vedcov, expertov a iných používateľov je, aby sa verejne dostupné modely transkripcie postupne stali užitočným spoločným nástrojom pre automatickú transkripciu historických dokumentov. Je potrebné dosiahnuť takú úroveň, aby už nebolo potrebné tvoriť pre každú zbierku rukopisov a tlačí samostatné modely. Pre používateľov by malo ísť o akúsi „čiernu skrinku“ (black box), v ktorej umelá inteligencia sama vyberie z integrovaných modelov najvhodnejší model transkripcie historických tlačí, rukopisov, strojopisov a iných dokumentov, ktoré používateľ chce študovať alebo sprístupniť. K tomuto cieľu však vedie dlhá cesta a nevyhnutnosť tvorby množstva parciálnych modelov. Považujem za dôležité, aby súčasťou spoločného medzinárodného úsilia boli aj slovenskí a českí odborníci a aby budúca „čierna skrinka“ bola pripravená poskytnúť pomoc všetkým pri transkripcii historických zbierok a dokumentov. V súčasnej fáze vývoja je dôležité zamerať pozornosť na prípravu parciálnych modelov transkripcie rukopisov a historických tlačí, a to na základe väčších zbierok, ktoré obsahujú stovky a tisíce strán9. Odporúčame zamerať sa na dokumenty v západoslovanských jazykoch, češtine, slovenčine, hornolužickej a dolnolužickej srbčine a poľštine. Charakter zbierok si vyžaduje aj pozornosť latinčine, nemčine a maďarčine. Mali by sme na základe vlastných modelov vytvárať jeden integrovaný model pre rukopisné dokumenty a jeden pre staré a vzácne tlače. To je úloha, ktorú za nás nikto neurobí.

Súčasný stav výskumu a aplikácií

Existujúce informačné zdroje k téme OCR sa, na jednej strane, týkajú pokračujúcich teoretických výskumov zameraných na samotnú umelú inteligenciu. Autormi teoretických diel sú najmä informatici a matematici. Na druhej strane sú diela, ktorých autori sú z prostredia spoločenských a humanitných vied a odborov, teda digital humanities. Tí sa venujú téme OCR a HTR10 z používateľského hľadiska, tj. z hľadiska praktickej použiteľnosti existujúcich nástrojov a platforiem OCR. Okrem toho sa teoretické alebo používateľské príspevky dajú rozdeliť do dvoch skupín podľa toho, či sa venujú OCR tlačených alebo rukopisných diel (HTR). Komplexný prehľad projektu READ obsahuje projektová štúdia (Mühlberger 2016) a kolektívna štúdia výskumníkov READ (Mühlberger et al. 2019), ktorá je prvým publikovaným prehľadom o tom, ako je softvér HTR+11 využívaný širokou komunitou odborníkov a ktorá ukazuje súčasnú aplikáciu technológie rozpoznávania rukopisov v sektore kultúrneho dedičstva. Táto štúdia popisuje aj vývoj metód rozpoznávania znakov. Od polovice 20. storočia sa rozpoznávanie znakov tlačených a rukopisných dokumentov rozvíjalo spoločne s OCR. Najprv sa naskenované obrázky tlačeného textu konvertovali na strojový kód a porovnávali sa s hotovými šablónami písma. Tlačené dokumenty obsahujú znaky z vopred definovanými, hotovými znakovými súbormi, a preto je porovnávanie jednoduchšie. Avšak, aj softvéry OCR pre tlačené znaky sú schopné ďalšieho „doučovania“. V porovnaní s tlačenými textami však rukopisné texty predstavujú odlišný problém kvôli množstvu odlišností rukopisov, rúk, zmien rukopisov v čase, množstvu glyfov, tokenov, osobných a jazykových štýlov ap. Rukopisy sa stali novou výzvou pre informatikov. Najprv, v 80. rokoch 20. storočia, sa výskum a vývoj rozpoznávania rukopisov rozvíjal s používaním štatistických metód. V 90. rokoch nasledoval výskum a vývoj rozpoznávania vzorov v kombinácii s umelou inteligenciou a vývoj hlbokých neurónových sietí v rokoch 2000 a 2010. Išlo aj o obdobie významného rozvoja a zvyšovania kapacít informačných a komunikačných technológií. Vo viacerých vyspelých krajinách sa realizovali projekty masovej digitalizácie a vznikli mohutné digitálne repozitáre a archívy tlačených a rukopisných dokumentov12. Po masovej digitalizácii nastal čas aj na využívanie digitálneho obsahu získaného digitalizáciou rukopisov. Ak sa má z naskenovaných obrazov rukopisných dokumentov získať použitel'ný editovateľný text, je možné použiť pokročilú technológiu rozpoznávania Transkribus – stroje HTR+ a PyLaia13. Projekt má všetky atribúty metodológie digital humanities. K týmto atribútom patrí najmä: a) kooperácia bádateľov; b) scientizácia v spoločenských a humanitných odboroch; c) interdisciplinarita; d) tímovosť (medziinštitučná, medzištátna, univerzity, knižnice, archívy, galérie, múzeá); e) výrazné zapojenie informatikov do výskumu, vzdelávania a sprístupňovania poznatkov; f) umelá inteligencia (umelé neurónové siete, Hidden Markov Model – HMM).

Pokrok vo výskume

O pokroku v rozpoznávaní tlačeného textu založenom na optickom rozpoznávaní tlačeného písma píše (Hodel et al 2021). Hodel sa venuje aj najdôležitejšiemu praktickému aspektu transkripcie, totiž otázke, čo je presnosť či chybovosť transkripcie. Hodel na základe empirických údajov z výskumu READ a opierajúc sa o poznatky Güntera Mühlbergera (2019) uvádza tri triedy chybovosti. Hodel považuje za potvrdené a overené konštatovanie, že: a) ak je hodnota chybovosti znakov CER14 nižšia ako 10 %, čo je 10 a menej chýb na sto znakov, tak výsledok transkripcie je dobrý, čitateľný a, ak je to účelné, je možné ďalšie editovanie výstupu; b) ak je chybovosť znakov CER ≤ 5 %, tak výsledok transkripcie je veľmi dobrý; c) ak je chybovosť znakov CER pod 3 %, potom je možné považovať výsledky transkripcie za výborné a chybovosť znakov CER pod 2,5 % za excelentné. Hodelovi ide o cieľ, transkripcia bez tréningu. Konštatuje, že na tvorbu optimálneho univerzálneho modelu transkripcie rukopisov rôznych rúk, štýlov, typov písma, období ap., ktorý by si už zakaždým nevyžadoval prípravu samostatných modelov, je nevyhnutné mať čo najväčšie množstvo excelentných modelov. Usudzuje, že tieto modely transkripcie by mali byť pravdepodobne vyvíjané pre rôzne podobné triedy rukopisov, napríklad kurrentské písmo 19. storočia, ktorý je práve predmetom jeho pozornosti. Ku pokroku v oblasti optického rozpoznávania znakov (OCR) prispieva (Strobel et.al 2020). Na základe analýzy efektívnosti niektorých systémov OCR tlačených nemeckých historických novín (fraktúry) autori dospeli k záveru, že dostatočná tréningová vzorka (ground truth) je 50 novinových strán. Svoje zistenia opierajú o porovnania piatich systémov OCR: 1. ABBYY FineReader XIX10 (FRXIX) z roku 2005, 2. ABBYY FineReader Server 11 (FRS11) vložený v minulých verziách do systému 3. Transkribus a Transkribus HTR+, 4. Kraken, 5. Tesseract. Drobac (2020) poskytuje pohľad na efektivitu OCR v historických novinách a časopisoch vydávaných vo Fínsku. Fínska národná knižnica vytvorila pomocou programu ABBYY FineReader pre historický text korpus OCR s viac ako 11 miliónmi strán. Odhadovaná presnosť textu OCR bola medzi 87 % – 92 % na úrovni znakov, čo je na vedecký výskum dosť málo. Martinek et al. (2020) predstavuje vo svojej teoretickej experimentálnej štúdii systém segmentácie tlačeného textu a OCR. Zaoberá sa súborom metód, ktoré umožňujú vykonávať OCR historických tlačí v nemčine na základe malého množstva cvičných údajov. Popisuje svoj OCR systém, ktorý využíva rekurentné neurálne siete. Sústreďuje sa na parciálne procesy systému OCR, a to hlavne na analýzu rozloženia stránky, vrátane segmentácie textového bloku a riadkov, a na samotné OCR. Popísané experimenty sú zamerané na určenie najlepšieho spôsobu dosiahnutia dobrých výsledkov OCR pre historické nemecké tlačené dokumenty. Na experiment použili digitalizovaný archívny materiál z projektu Porta fontium z česko‑bavorského pohraničia. Konkrétne išlo o 10 strán z novín Ascher Zeitung z druhej polovice 19. storočia tlačených fraktúrou. Na tréning použili sedem strán, na validáciu jednu stranu a na hodnotenie efektívnosti dve strany. Ďalších 15 strán použili na tréning identifikácie a segmentácie šablóny strany. Získané výsledky považujú autori za porovnateľné alebo dokonca lepšie ako výsledky niekoľkých najnovších systémov, napríklad Transkribus. Pri fraktúre z nemeckých novín dosiahli v porovnaní s inými systémami tieto hodnoty CER: Porta fontium CER 0,024 %; Tesseract (deu_frak) CER 0,053 %; Tesseract (Fraktur) CER 0,045 %; Transkribus CER 0,027 %. Téme rozpoznávania novovekých tlačených textov písaných fraktúrou sa venuje Martin Kišš (2018) vo svojej diplomovej práci. Svoj výskum založil na nástroji TensorFlow, ktorý pôvodne vyvinula spoločnosť Google a je k dispozícii ako open source platforma pre strojové učenie. Súčasťou jeho prístupu je vstavaný generátor umelých historických textov. Pomocou tohto generátora vytvoril umelú dátovú sadu, na ktorej trénoval neurónovú sieť na rozpoznávanie riadkov. Túto neurónovú sieť otestoval na reálnych historických riadkoch textu a dosiahol po natrénovaní úspešnosť 89,0 % presnosti znakov.

Význam a vlastnosti platformy Transkribus

Vytvorenie výskumnej platformy Transkribus bolo okrem základného výskumu jedným z hlavných cieľov projektu READ. Približne 2,5 milióna EUR z 8,2 milióna EUR sa investovalo do rozvoja tejto výskumnej infraštruktúry. Teraz vznikajú nadväzujúce projekty, v ktorých pokračuje základný aj aplikovaný výskum. Osvojovanie si platformy Transkribus môže mať aj významné ekonomické efekty. Podľa údajov z internej dokumentácie projektu READ sa trhové ceny manuálneho prepisu historických rukopisov pohybujú od 10 € až do 30 € alebo aj viac za jednoduchú angličtinu, nemčinu, latinčinu za konkrétny rukopis. Ak predpokladáme 15 € za stranu ako priemerné náklady, tak v projekte READ výskumníci generovali peňažnú hodnotu 4–6 miliónov EUR. Tieto údaje sú pridanou hodnotou a potenciálnym zdrojom rozvoja novozaloženého združenia READ‑COOP15 a presvedčivým potvrdením základnej koncepcie výskumu smerujúcej k novým poznatkom a súčasne ku komerčnému využitiu nástrojov, ktoré sú výsledkami aplikácie nových poznatkov. Orientačné náklady na transkripciu vrátane DPH sú v nasledujúcej tabuľke16 č. 1.

Suma / kredity[1] Suma /kredity[1]	Stroj PyLaia	Stroj PyLaia 2	Stroj HTR+	Stroj HTR+3
	Počet strán rukopis/cena €	Počet strán tlač/cena €	Počet strán rukopis/cena €	Počet strán rukopis/cena €
648 €/3000	3 000/0,216	18 000/0,036	2 400/0,27	15 000/0,043
1944 €/10000	10 000/0,194	60 000/0,0324	8 000/0,24	50 000/0,038

Predstavitelia digital humanities na Slovensku majú k tejto iniciatíve rozličné postoje.Od nadšených prejavov súhlasu a obdivu až po veľmi rezervované až odmietavé postoje (typu „to nie je nič pre nás“, „máme iné starosti“, „umelá inteligencia nenahradí nás expertov“). Často ide o reakcie, ktoré na jednej strane síce verbálne deklarujú záujemo „digitalizáciu“ a „umelú inteligenciu“, no na druhej strane svedčia o nepochopenía nedostatočných vedomostiach o problematike a možnostiach digitalizácie a využitiaumelej inteligencie. Postoje svedčia skôr o uprednostnení tradičných paradigiem prácea výskumu než o reálnej snahe hľadať inovatívne nástroje sprístupnenia a interpretácienášho obrovského historického písomného dedičstva ako súčasti európskeho kultúrneho dedičstva.Pokiaľ ide o transkripciu slovenčiny, tá sa ocitla v zozname jazykov v záverečnej správeo projekte READ vďaka našej iniciatívnej práci, a to bez akejkoľvek podpory a v podstate bez záujmu národných inštitúcií, archívov, knižníc, múzeí a akademického sektora.Išlo o prácu, ktorej sme venovali od roku 2017 najmenej 3000 hodín a ktorú autor tohtopríspevku financoval do roku 2020 len z vlastných zdrojov. Dosiahnuté výsledky, know‑howa skúsenosti nás viedli k úsiliu zaviesť revolučnú a inovatívnu platformu Transkribus17 na Slovensku a v Česku18, najmä do systému vzdelávania, ako aj do praxe pamäťovýcha fondových inštitúcií prostredníctvom projektov výskumu a vývoja. Samozrejme,rešpektujeme pritom aj iné nástroje transkripcie.Platforma Transkribus je slobodný softvér (open source) s garanciou bezpečného používaniapre registrovaných klientov platformy. Svoj účet si môže vytvoriť každý a potomsi môže zadarmo stiahnuť Transkribus Expert Client alebo môže používať jednoduchšínástroj Transkibus Lite. Na pripojenie počítačov alebo mobilných zariadení klientovk platforme je k dispozícii rozhranie API. Väčšinu softvérových nástrojov tvoria slobodnésoftvéry, ktoré je možné získať z GitHubu.

Alternatívy platformy Transkribus

V štúdii sa venujeme výlučne platforme Transkribus a transkripcii rukopisných zbieroka okrajovo aj transkripcii tlačí. Existuje však celý rad iných nástrojov transkripcie. NapríkladOCR4all, ktorý bol vyvinutý na digitalizáciu starých tlačí. Ďalej aplikácia eScript,ktorá slúži na transkripciu rukopisov a tlačí. Nástroj Rescribe je určený pre stolné počítačena OCR na obrazových súboroch, súboroch PDF a Knihách Google. Jednýmz použiteľných nástrojov transkripcie je aj Pero.cz. Systém ABBYY Cloud OCR SDK jeveľmi kvalitná aplikácia v cloude prostredníctvom webového rozhrania API. Aj ku ABBYYCloud OCR SDK existuje viac ako 10 alternatív. Najlepšou alternatívou je Online OCR, ktoré je zadarmo. Ďalšie skvelé stránky a aplikácie podobné ABBYY Cloud OCR SDKsú aj Kofax Omnipage, Geekersoft OCR Word Recognition a i2OCR. K dispozícii je ajkomerčný Quartex (Adam Matthew Digital 2018). Pred výskumníkmi v budúcnosti stojíúloha vypracovať metaanalýzu s kritériami hodnotenia funkcionality a kvality nástrojov, aplikácií a platforiem transkripcie. Predmetom tejto štúdie však nie je hodnotenie iných systémov transkripcie.

READ‑COOP

Projekt READ skončil 30. 6. 2019. Následne vzniklo medzinárodné združenieREAD‑COOPSCE (Societas Cooperativa Europeae – SCE), a to 1. 7. 2019. Jeho cieľomje udržať a ďalej rozvíjať platformu Transkribus. Odborníci a inštitúcie majú záujemo pokračovanie a vývoj služby Transkribus. V súčasnosti, v októbri roku 2022, je 27 členova viac ako 90 000 používateľov Transkribus, ktorí pracujú s touto platformou.

Obr. 1 Rozšírenie platformy Transkribus v Európe (Zdroj: readcoop.eu, podľa stavu v septembri 2022. Aktuálne august 2022: Members of READ‑COOPSCE – READ‑COOP(readcoop.eu))

Projekt SKRIPTOR 19

Slovenskí odborníci reagujú na nové trendy OCR a výskumu historických dokumentovprojektom SKRIPTOR (Katuščák a Nagy et al., 2019). Projekt má európsky aj národnýrozmer.Projekt SKRIPTOR priamo nadväzuje na európsky projekt READ. Technologickéa vedecké inovácie projektu READ sú založené na využívaní umelej inteligencie a metodológiedigitálnych humanitných vied. Úlohou výskumníkov projektu SKRIPTOR je implementáciaa rozšírenie najnovších technologických inovácií a poznatkov o efektívnom prístupeodbornej a laickej verejnosti k slovenskému i zahraničnému písomnému dedičstvu.Strategickým cieľom projektu SKRIPTOR je vytvárať podmienky na vnútroštátnejúrovni pre kompetentné partnerstvo slovenských výskumných pracovníkov s poprednýmeurópskym výskumom, nadviazať a potom sa aktívne zapojiť do mnohostrannej vedeckejeurópskej spolupráce. Projekt SKRIPTOR sa realizuje v oblasti histórie a archívnictva.Presahuje tiež do knižničnej a informačnej vedy.Projekt SKRIPTOR je zameraný na dokumenty novoveku. Zbierky, ktoré sú predmetompreskúmania a sprístupnenia, môžu však zahŕňať aj významné texty novších dokumentova inkunábul, tlačené materiály zo 16. storočia, historické časopisy, noviny, akoaj cenné materiály z 18. až 20. storočia.Cieľom tvorby nových modelov s použitím platformy Transkribus je potvrdiť jej efektívnosťa dosiahnuť pri našich zbierkach zníženie ceny transkripcie z 30 € za manuálnutranskripciu strany na menej ako 1 €/strana za automatickú transkripciu textov.V projekte SKRIPTOR sme predbežne zvolili na výskum a experimentálnu transkripciutieto zbierky: 1. Slovenská a česká fraktúra (švabach i antikva); 2. Andrej Kmeť –osobná rukopisná korešpondencia; 3. Martin Lauček – Collectanea; 4. Postila IzákaAbrahamidesa Hrochotského z rokov 1600–1601; 5. Postila Juraja Schmidelia‑Kováčikaz rokov 1598–1607; 6. Kanonické vizitácie Banskobystrickej diecézy z 18.–19. storočia;7. Hurban, J. M., rukopisné dokumenty; 8. rímskokatolícke matriky; 9. urbáre tereziánskejurbárskej regulácie; 10. parcelačné protokoly stabilného katastra; 11. kongregačnézápisnice, sedriálne protokoly; 12. ďalšie zbierky písomností identifikované počas archívnehovýskumu.Zatiaľ, v roku 2022, sú v projekte SKRIPTOR dostupné niektoré výstupy a súvisiaceaktivity: Publikácie: NAGY, I. (2021), TOMEČEK, O. (2021), BÔBOVÁ, M. (2021), KATRENIAK,M. (2022), KATUŠČÁK, D. (2020, 2021), KOVÁČOVÁ, K. (2022). Ďalej návrhprojektu HITEXT v Česku TAČR (2020) a NAKI III (2022): KATUŠČÁK, D. (2020 a 2022).Účasť na študentskej vedeckej konferencii v Opave, aktivity v študentskej grantovej súťažiSGS/5/2022 (SGS SU Opava). Dôležité je osvojenie si funkcionality platformy Transkribusa prenos poznatkov do procesu vzdelávania na Slovensku a v Česku.

Obr. 2 Rukopis Martina Laučeka. Od krasopisu k voľnejšiemu rukopisu

Pracovný postup transkripcie

Na základe vlastných skúseností chápeme transkripciu ako komplexný proces, ktorýpredpokladá najmä odhodlanie, dostupnosť finančných zdrojov a infraštruktúry. Hlavnéprocesy sú:

Príprava. Najmä: Informačný archívny prieskum (heuristika), identifikácia možnýchzbierok a dokumentov, vyriešenie podmienok dostupnosti zbierok a dokumentov, kvantifikáciaa výber dokumentov na transkripciu (počet strán a homogénnosť rukopisov), dohoda s vlastníkom alebo správcom zbierky o mieste a spôsobe snímania a o právach.

Snímanie. Najmä: skenovanie, fotografovanie dokumentov, pomenovania a organizáciaadresárov a súborov v počítači, archivovanie zdrojových súborov (TIFF, RAW)a zálohovanie derivovaných súborov (JPG, PDF, PNG ai.).

Inštalácia Transkribus Expert Client a práca s platformou Transkribus. Najmä: zoznámeniesa s dokumentáciou Transkribus, voľba formátu obrázkov pre Transkribus, kontrolakvality a príprava obrázkov na nahrávanie do Transkribusu, voľba spôsobu nahrávania súborov, vytvorenie vlastnej zbierky, nahrávanie zvolených súborov do platformyTranskribus do zbierky.

Manuálna transkripcia. Najmä: výber vzoriek strán na manuálnu transkripciu podľašpecifík rukopisu, rozhodnutie o zdieľaní zbierky so spolupracovníkmi a o ich úlohe, manuálnatranskripcia vzorky pre cvičný súbor.

Obr. 3 Študentka knihovníctva Slezskej univerzity sníma v archíve v Jeseníku so ScanTent a DocScan rukopisný text pre svoju záverečnú prácu

Segmentácia strán a metadáta v Transkribus Expert Client. Najmä: segmentácia stránalebo celých súborov, kontrola kvality a oprava manuálnej transkripcie a segmentácie,metadáta dokumentu, metadáta stránky, štrukturálne metadáta, komentáre, KWS20.Tvorba modelu transkripcie v Transkribus Expert Client. Najmä: učenie stroja pre modeltranskripcie, kontrola kvality a efektívnosti modelu a korekcie cvičného súboru, opätovnéspustenie tvorby modelu a kontrola kvality modelu, voľba stránok v kvalite groundtruth, použitie modelu na transkripciu všetkých segmentovaných strán v zbierke. Sprístupnenie a použitie výsledkov transkripcie. Najmä: export výsledkov rôznymispôsobmi a v rôznych formátoch, editovanie a korekcie výsledkov transkripcie v TranskribusLite, použitie modelu transkripcie, sprístupnenie výsledkov transkripcie v lokálnejsieti alebo zverejnenie výsledkov transkripcie online na využívanie na internete cezread & search (viď ďalej).

Experiment so zbierkou listov Andreja Kmeťa

O automatickej transkripcii rukopisných textov už desiatky rokov snívajú historici, lingvisti,archivári, knihovníci, dokumentaristi a všetci ďalší, ktorí prichádzajú do styku s rukopisnýmitextami.21 Postupne sa automatický prepis rukopisov stáva skutočnosťou. Je a tým mohutný medzinárodný základný výskum v oblasti umelej inteligencie a tisícehodín práce.Transkribus, pochopiteľne, nenahrádza odbornú a vedeckú erudíciu historikov a archivárov.Preto je pochopiteľný aj ich rezervovaný postoj. Umelá inteligencia nesúťaží s odborníkmi.Pomáha im. Automatická transkripcia môže byť len jedným z krokov vedeckejpráce odborníkov. Ďalej nasleduje historický výskum textu a kontextu transkribovaných textov a informácií, editovanie textov získaných transkripciou, identifikácia entít, tvorbakľúčových slov, metadát, ktoré sú v texte objavené (dátumy, mená osôb, názvy geografickýchjednotiek, korporácií a pod.).Zmyslom rozsiahlejšej transkripcie s použitím špičkovej platformy Transkribus je uľahčenie čítania a sprístupnenie unikátnych zbierok, dokumentov, archívnych jednotiek, ktorésa nachádzajú v archívoch spravidla len v jednom exemplári. V tom je rozdiel medzivýskytom jednotiek v knižniciach a archívoch. V archívoch sú jedinečné, autentické originálne dokumenty, zbierky, archívne jednotky, kým v knižniciach sú tituly dokumentov, ktoré majú často stovky až tisíce exemplárov. Unikátne archiválie je potrebné sprístupniť. Cesta ku sprístupneniu vedie cez ich transkripciu. Po transkripcii historických textov a rukopisov je možné digitálny obsah editovať, interpretovať, použiť a sprístupniť na využitie v širšom meradle aj vo verejných informačných systémoch a službách. Navyše, transkribovaný originálny text, napríklad v latinčine, maďarčine, nemčine alebo v inom jazyku, je možné aspoň približne ďalej automaticky preložiť do iného jazyka. Tým sa dosť podstatne mení charakter práce archivárov a historikov. Výsledkom mojej práce sú modely transkripcie rôznej kvality. Prehľad modelov obsahuje tabuľka.

Tab. 2 Prehľad experimentov s modelmi transkripcie rukopisnej korešpondencie Andreja Kmeťa

Vysvetlivky k tabuľke:

Dátum: Dátum vytvorenia modelu (RRRRMMDD).Metóda: Zvolená metóda transkripcie rukopisu (HTR+).ID: Identifikačné číslo modelu v našich zbierkach a medzi všetkými modelmi Transkribusna vzdialenom serveri.

Tréningový súbor: Počet strán a počet riadkov, ktoré boli manuálne prepísané a použiténa učenie (tréning) stroja v platforme Transkribus. Spolu sme na cvičenie postupneprepísali 211 strán. Z nich 185 slúži na tréning a 26 na validáciu (overenie). Základnýprepis obsahoval 50 strán. S ním sme urobili prvý model. Z výsledkov transkripcie smepridávali do tréningového modelu editované ďalšie strany a tvorili sme ďalšie modely.

Validačný súbor: Počet strán a riadkov, ktoré sme zvolili z celkového počtu prepísanýchstrán na overenie presnosti učenia.

Presnosť CER: Percentuálne vyjadrenie chybovosti znakov vo vstupnom súbore a vovalidačnom súbore. Pri rukopisoch je prakticky vylúčené, aby manuálny prepis bol 0,0 %.

Počet cyklov: Počet cyklov, tzv. epoch, ktoré stroj použil na učenie (tréning).CER/WER: Hodnoty vyjadrujú skutočnú praktickú, používateľskú presnosť resp. chybovosť znakov CER a chybovosť slov WER22 v šiestich modeloch z rokov 2019–2021,ktoré sú vo vlastníctve autora. Všetky modely sme testovali na jednej, čo najpresnejšie pripravenej dvojstránke v kvalite FINAL v zbierke ID 115514. Ide o list Andreja KmeťaĽ. V. Riznerovi (dokument ID 621673).Priemer prepočítanej chybovosti znakov v šiestich modeloch je CER 5,0 %, pričom päť z nich sme vytvorili na cvičných súboroch rôznej kvality, hlavne v statuse In Progress. Napraktickú transkripciu ďalších stoviek strán bude však najvhodnejšie použiť model 36009.Na cvičenie tohto modelu sme použili kvalitne pripravené strany – v kvalite ground truth.Z hľadiska presnosti transkripcie ďalších listov Andreja Kmeťa považujeme výsledky Modelu36009 s hodnotami CER 2,48 % a WER 7,73 % za najlepšie. Uvedené údaje v stĺpci CER/WER nevyjadrujú presnosť transkripcie pri vytváraní modelus vopred pripravenými súbormi na tréning (1,87 %) a validáciu (5,79 %), ale najlepšiehodnoty, ktoré sa týkajú jednotlivých strán. Preto tie hodnoty sú odlišné. CER/WER2,48 % a 7,73 % sú len najlepšie hodnoty, ktoré sa týkajú v danom modeli jednej strany, ktorú zo zbierky treba vybrať náhodne a ktorá nie je vopred nijako transkribovaná. Samotná hodnota WER nemá nejaký praktický zmysel, pretože ak použijeme v TranskribuseTools/Compare text version, zistíme, že napr. interpunkcia, dĺžeň, mäkčeň, bodka…v slove má dištinktívnu rolu, a ak je navyše, alebo chýba v transkribovanom texte v porovnaní s GT (Ground Truth), tak stroj slovo považuje za chybné, hoci pre používateľaje text jednoznačne zrozumiteľný a nesťažuje jeho použitie. Hodnoty WER sa používajú väčšinou v matematickej lingvistike, napr. v strojovom preklade.

Výsledky transkripcie dokumentov priebežne organizujeme a zverejňujeme aj na internete cez nástroj, ktorý vyvinul tým READ‑COOP a ktorý sa volá read & search. Verejný prístup k dokumentom je teda cez stránku read & search – https://Transkribus.eu/r/slovakia‑state/#/, ktorej interfejs sme preložili do slovenčiny. Všetky modely uvedené v tabuľke sme kvôli porovnaniu testovali na jednej, čo najpresnejšie pripravenej dvojstránke v kvalite FINAL v zbierke ID 115514. Ide o list Andreja Kmeťa Ľ. V. Riznerovi (dokument ID 621673). Chybovosť slov je de facto irelevantná, pretože chybný znak (napr. interpunkcia) spôsobuje vo väčšine prípadov aj chybovosť slova.

Priemer prepočítanej chybovosti znakov v šiestich modeloch je CER 5,0 %, pričom päť z nich sme vytvorili na cvičných súboroch a stranách rôznej kvality, ktoré boli hlavne v statuse In Progress.23 Na praktickú transkripciu ďalších stoviek strán bude však najvhodnejšie použiť model 36009, ktorý sme vytvorili zo 185 strán cvičného súboru a 26 strán validačného súboru. Ukazuje sa, že najnižšie hodnoty presnosti CER vo validačnom súbore neznamenajú, že modely, ktoré sú v tabuľke na prvých piatich riadkoch v šiestom stĺpci a nie sú vytvorené na stranách ground truth, sú najvhodnejšie pre ďalšiu transkripciu.

Na poslednú prípravu tohto modelu sme použili kvalitne pripravené strany v kvalite ground truth. Z hľadiska presnosti transkripcie ďalších listov Andreja Kmeťa považujeme výsledky Modelu 36009 s hodnotami CER 2,48 % a WER 7,73 % za najlepšie. V budúcnosti, na základe ďalších skúseností, zvážime poskytnutie tohto nášho modelu na voľné použitie pre podobné rukopisné zbierky.

Výber zbierky

Na experiment sme zvolili zbierku rukopisnej, prevažne slovenskej korešpondencie Andreja Kmeťa, uloženú v knižnici Slovenského národného múzea v Martine, a to po predchádzajúcom láskavom súhlase riaditeľky múzea. Niekoľko listov je v latinčine, maďarčine a časti listov aj v nemčine a češtine. Ide o listy Andreja Kmeťa z rokov 1841–1908. V oblasti vedeckého prístupu ku korešpondencii učencov v novoveku v duchu metodológie digital humanities je nepochybne najkomplexnejším zdrojom poznatkov medzinárodný výskum, ktorý inicioval a viedol Howard Hotson v rokoch 2014–2018 (Hotson 2019). V tejto štúdii nás korešpondencia zaujíma len ako rozsiahly rukopisný materiál, ktorý je vhodný na experimenty s automatickou transkripciou.

Osobnosťou Andreja Kmeťa, vrátane spracovania častí jeho korešpondencie, sa zaoberá systematicky Karol Hollý; a uvádza aj ďalšie zdroje, ktoré sa týkajú Kmeťovej rukopisnej pozostalosti (Hollý 2013, 2019).

Snímanie

Snímanie, teda skenovanie, presnejšie fotografovanie, prebehlo 23. – 30. 5. 2018 v Knižnici Slovenského národného múzea v Martine. Na snímanie sme použili zariadenie ScanTent (skenovací stan) a voľne dostupnú aplikáciu DocScan. ScanTent sme použili zámerne, aby sme overili celý navrhovaný pracovný postup Transkribus. Je známe, že mnohé archívy už majú časti zbierok viac‑menej kvalitne skenované. Nami zvolené zariadenia majú význam v prípadoch, ak zbierky ešte nie sú skenované. Je známe, že zo študovní archívov bežní vedci a používatelia nesmú vynášať archiválie. Amatérske fotografovanie strán smartfónmi alebo fotoaparátmi je problematické, ak ide o väčšie súbory (tisíce strán). Preto je ScanTent a DocScan prijateľnou a dostupnou voľbou, ktorá je s určitými praktickými výhradami (formát, zaostrovanie, kvalita) prijateľná. Treba si však uvedomiť, že v tomto prípade ide o fotografovanie a nie o skenovanie v pravom technologickom zmysle slova. V budúcnosti by sme rozhodne použili na snímanie profesionálny skener a skenovanie v najvyššie dosiahnuteľnej kvalite (300–600 dpi). Snímali sme kompletný obsah piatich krabíc. Niektoré listy boli na viacerých stranách, vyskytujú sa neúplné strany, vakáty a pod. Jeden obraz mohol obsahovať aj viac strán rukopisu. Vo fáze snímania sa vytvárajú obrazy a nie strany, pokiaľ sa strany nesnímajú oddelene. Niekedy je vhodnejšie listy snímať podľa strán, jednotlivo, pretože, ak sa sníma list ako dvojstrana, musí sa niekedy prácne usporadúvať poradie strán v následnom spracovaní obrazu, tzv. post processingu. V ďalšom kroku segmentácie textu je však možné jednotlivé strany ako bloky textu usporiadať do správneho poradia. Jednotlivé strany v listoch Andreja Kmeťa nenasledovali za sebou, takže na skenovanom obraze bola napríklad strana 3 a 1, na ďalšej 2 a 4. Čas snímania asi 3000 strán bol spolu ca 15–20 hodín. Snímanie bolo v manuálnom režime single podľa jednotlivých listov, nie series, teda nie s automatickým snímaním po obrátení strany, nakoľko rukopisný materiál je na samostatných listoch rôzneho formátu. Časť materiálu tvoria originály listov, časť fotokópie. Najmä originály listov sú často na krehkom papieri, ktorý by si vyžadoval konzervačné zásahy. Vizitky a podobné menšie formáty papiera – softvér DocScan žiadal „priblížiť“, čo sme riešili podložením čistej stránky formátu A4 pod chýbajúce časti listu. Niektoré listy boli poškodené (chýbal roh, poškodené strany listu). Systém v takom prípade hlásil no page found. Riešili sme to použitím bielej strany ako podložky pod list, aj pod chýbajúce časti, potom DocScan zaostril.

Obr. 4 Rukopis Andreja Kmeťa. List J. V. Riznerovi

Niektoré zložky sme museli snímať znovu, nakoľko sme nevenovali spočiatku potrebnú pozornosť zaostrovaniu. DocScan zaostruje na plochu listu na niekoľkých miestach. Zaostrenie indikujú červené a zelené značky. Keď je zaostrenie uspokojivé, zobrazí sa „OK“, potom možno stlačiť spúšť. Na snímanie sme použili mobilný telefón Samsung Galaxy S6 s operačným programom Android, s ktorým vtedy fungoval DocScan. Nejasný bol pre nás spočiatku proces prenosu dát zo Samsungu (Android) do MacBook Air (operačný systém iOS). V súčasnosti je dostupný softvér DocScan aj pre operačný systém iOS. Napokon sme použili počítač s Windows 10 a stiahli sme obrázky z Pictures zo Samsungu do iného počítača. Použitie systému DocScan a mobilného telefónu Samsung považujeme za vyslovene núdzové riešenie, pretože sme v ďalšej práci, najmä pri segmentovaní, zistili pomerne veľké množstvo neostrých častí strán. Keďže boli časti strany neostré, segmentácia bola nepresná a následne nebola ani transkribovaná.

V budúcnosti by sme odporúčali používať pri rozsiahlych cenných zbierkach kvalitné profesionálne skenery a samotné skenovanie v najvyššej dosiahnuteľnej kvalite. Systém DocScan je možné pri snímaní napojiť priamo na server a platformu Transkribus (v Innsbrucku či Rostocku), snímať a priamo zo snímania prenášať obrazy do platformy Transkribus. Túto možnosť sme nevyužili. Považovali sme za potrebné preveriť správnosť a kvalitu snímania. Niektoré operácie s Transkribus si vyžadovali použitie Preview, Adobe Acrobat Pro DC verzia 2021.001, FileZilla Client verzia 3.61.0, ABBYY FineReader PDF 15, Zoner Photo Studio X a i. Nástroje sme využili na úpravu orientácie textu, hromadné orezanie, konverzie formátov, vylúčenie duplicít, usporiadanie stránok v súbore, zlučovanie súborov ap.

Snímaný digitálny obsah (obrazy) bol: a) pripravený na ďalšie spracovanie v softvéri DocScan (identifikácia obsahu, metadáta), b) nahratý bez úprav na CD ROM na použitie u vlastníka zbierky podľa uváženia vedenia, c) obrazy boli pripravené na nahratie do platformy Transkribus a na ďalšie spracovanie v softvéri Transkribus. Nasledovalo nahrávanie na server Transkribus, segmentácia, tvorba modelov a transkripcia rukopisného textu.

Digitálny obsah sme rozdelili tak, ako sa nachádza v archívnych krabiciach. Napálili sme teda päť kompaktných diskov (CD), ktoré sme netranskribované protokolárne odovzdali vtedajšej riaditeľke etnografického múzea v Martine Dr. Márii Halmovej. Správcovia zbierky, archivári, teraz môžu použiť digitálny obsah a celý ho zverejniť. Ďalej môžu vložiť do každej krabice jeden kompaktný disk. Môžu rozhodovať tom, komu umožnia prístup k zbierke na disku alebo opäť umožnia prácu s pomerne krehkými papierovými originálnymi archívnymi listami. Transkribovaný obsah sprístupňujeme postupne cez softvér read & search, ktorý funguje ako „softvér ako služba“ (SaaS). Zatiaľ ešte len skúmame možnosti optimálnej prípravy metadát pre dokumenty a zbierky na zverejnenie cez read & search.

Nahrávanie súborov digitálnych obrazov

Snímané obrazy je možné spracovať buď lokálne, alebo ich upravovať po importe na vzdialený server Transkribus. Pred importom na server a pred používaním platformy Transkribus je potrebné zaregistrovať sa, stiahnuť si platformu Transkribus Expert Client. Pracovať je možné aj s nástrojom Transkribus Lite, v ktorom však nie je možné tvoriť vlastné modely transkripcie. Potom je potrebné vytvoriť si svoju vlastnú privátnu zbierku, ktorá je dostupná výlučne tomu, kto ju vytvoril, ak sa nerozhodne zdieľať ju s ďalšími používateľmi. Je možné, aby „prepisovač“, teda transkriber, umožnil prístup k niektorým operáciám napríklad študentom, operátorom, kooperantom. Môže umožniť prístup k vlastnej zbierke na prípravu cvičnej vzorky, editovanie po transkripcii a pod. Automatická transkripcia sa vykonáva výlučne na vzdialenom serveri s použitím infraštruktúry Transkribus Expert Client. Lokálne je možné s vlastnými dokumentami a zbierkami pracovať podľa potreby. Pred importom súborov je potrebné vytvoriť si vlastnú zbierku (collection) so svojimi súbormi na transkripciu. Nahrávanie, import obrazov jednorazovo, je možné do veľkosti 500 MB. Ak je objem importovaných obrazov väčší, obrazy je možné rozdeliť do viacerých súborov a importovať ich postupne. Väčšie súbory obrazov je možné nahrať, importovať aj s použitím FTP klienta, napríklad WinSCP, tiež cez URL alebo DFG Viewer METS. Obrazy sa môžu nahrať ako PDF i JPG, TIFF a i. Zbierka importovaných obrazov, vytvorených skenovaním listov Andreja Kmeťa, má 11.7 GB v rozlíšení 300 dpi. Naše skúsenosti ukazujú, že pred importom je vhodné skontrolovať digitálne obrazy, ich kvalitu, ostrosť, priesvity z opačnej strany listu, úplnosť, orientáciu strán a pod. Po určitých skúsenostiach sme importovali aj veľké súbory vo formáte PDF cez rýchlejší jednoduchý softvér WinSCP.

Segmentácia

Po importe súborov na server sa musí vykonať na serveri automatická segmentácia. Pri segmentácii textu a obrazov musí byť klient pripojený na aplikáciu na serveri. Segmentácia znamená, že sa obraz rukopisného textu dokumentu, ktorý je zatiaľ na serveri ako obraz, rozdelí automaticky na bloky, oblasti, riadky textu. Ak je to potrebné, môžu sa urobiť manuálne korekcie. Ide pritom napríklad o usporiadanie, spájanie a rozdeľovanie blokov, rozširovanie polygónu, úprava základnej linky pod riadkom, ohraničenia segmentu a pod. Segmentácia je pre samotnú transkripciu kľúčová. Kvalitne skenované strany s ostrým rukopisom sa segmentujú spravidla bezchybne. Avšak niekedy je potrebné po segmentácii starostlivo kontrolovať, prípadne upraviť manuálne poradie častí textu (TR‑Text regions), poradie riadkov (Lines reading orders), linky a polygóny vytvorené strojom (umelou inteligenciou).

Tréning stroja HTR

Stroj Transkribus Expert Client sa trénuje, cvičí, vlastne učí najprv na stranách, ktoré sú vybraté do cvičného súboru. Stroj opakovane, napr. v 50 cykloch, číta jednotlivé strany cvičného súboru a postupne identifikuje znaky, ktoré nevie jednoznačne určiť, alebo ktoré vznikli chybnou transkripciou strán v súbore ground truth. Transkribus si najprv vytvára model na stranách cvičného súboru. Znaky, ktoré považuje stroj za chybné, zaradí medzi chybné znaky cvičného súboru. To je v štatistike hodnota CER Train Set. Stroj HTR musí byť najprv vyškolený pre danú ruku. Spravidla by mal učiaci sa stroj vidieť 100 príkladov každého znaku, ktorý sa nachádza v dokumente, čo je zvyčajne približne na 50 stranách manuálne pripraveného cvičného súboru (Mühlberger et al. [2016]).

Po vycvičení modelu na stránkach, ktoré boli vybraté do cvičného súboru, Transkribus Expert Client automaticky použije naučený model vytvorený na stránkach cvičného súboru na jeho overenie na stránkach, vybratých do overovacieho súboru. Overovací súbor, tzv. Validation set slúži na praktické vyskúšanie modelu. Ku textu v overovacom súbore stroj pristupuje opakovane zakaždým, akoby to robil prvýkrát a aplikuje pritom model, ktorý sa „naučil“ na cvičnom súbore. Na konci tohto procesu máme k dispozícii model na automatický prepis rukopisu. Pre hodnotenie presnosti transkripcie vytvoreného modelu je najdôležitejšia hodnota, ktorá vyjadruje chybovosť transkripcie znakov vo validačnom, overovacom súbore. To je hodnota CER Validation Set. Z importovanej zbierky sa teda podľa určitého algoritmu vyberie vzorka strán (súbor dát, tzv. dataset), ktorá slúži na učenie stroja a vytvorenie modelu pre určitý typ rukopisu. Na to je potrebné ukázať stroju správne príklady textu. Stroj sa podľa cvičnej, tréningovej sady naučí vzory písma a slov. Ak je zbierka textov od viacerých rúk, je potrebné vybrať primeranú veľkosť cvičnej i testovacej vzorky podľa rúk. Výber strán je možné urobiť podľa určitého algoritmu aj automaticky tak, aby bola vzorka pripravená podľa určitých strán a aby obsahovala asi 20 000 slov. Cvičný, tréningový súbor sa tvorí priamo v expertovom editore klienta platformy Transkribus Expert Client jednak lokálne, jednak aj na serveri. V podstate je potrebné pozorne a veľmi presne prepísať rukopis v editore podľa riadkov, nič neopravovať. Text treba prepisovať podľa súdobého jazykového úzu a gramatiky, aj s chybami a podľa ďalších inštrukcií a návodov, ktoré sú k tejto operácii k dispozícii. Poradie častí textu, označovanie tagmi, výber a redakciu kľúčových slov, deskriptívne metadáta a pod. určuje autor transkripcie a tvorca modelu transkripcie. Výsledok transkripcie je potom viditeľný a zhodnotený na testovacom súbore. Ak je výsledok uspokojivý, možno automaticky transkribovať ďalšie súbory alebo celú zbierku. Jednoducho, po skončení procesu učenia stroja a vytvorení modelu je model k dispozícii vlastníkovi, ktorý ho môže sám používať alebo zdieľať s inými používateľmi a aplikovať na akýkoľvek dokument. Údaje o správnom a nesprávnom čítaní sa stávajú základom modelu.

Automatická transkripcia

Automatická transkripcia slúži ako základ pre vedecké editovanie, v ktorom je možné text korigovať, explicitne pridávať ďalšie dáta, kontextové informácie, dešifrovanie dát, určovať tagy, dávať poznámky, metadáta, anotácie, opravy diakritiky, skratky, malé a veľké písmená, paleografické spracovanie, ligatúry a pod. Automatickú transkripciu sme urobili po spustení tréningu a testovania. Použili sme vlastný model transkripcie a spustili sme transkripciu s použitím HTR+. Výsledkom učenia v automatickej transkripcii textu rukopisu Andreja Kmeťa bol spočiatku excelentný výsledok CER 1,37 % v tréningovom sete a CER 1,76 % v testovacom sete. Tréningový set obsahoval 29 411 slov a 4 573 riadkov. Model sme použili na ďalšie listy a tie sme opravili tak, aby boli v kvalite ground truth.

Obr. 5 Obrazovka s údajmi po automatickej konverzii s použitím vlastného modelu ID 36009

V procese zoznamovania sa s platformou Transkribus Expert Client a cez naše pokusy a omyly sme so strojom HTR v roku 2019 prešli od chybovosti 22,81 % v roku 2018 ku chybovosti 1,76 % v roku 2021. Efektívnosť transkripcie sa výrazne zlepšila potom, keď sa stal dostupný stroj HTR+. Spočiatku sme pracovali len s cvičnými súbormi, ktoré neboli v kvalite ground truth. Základný cvičný transkribovaný súbor mal 50 strán. Pomerne ľahko sme tento základný súbor zväčšovali až na 185 strán tak, že sme so starším modelom transkribovali ďalšie strany. Tie sme opravovali a pridávali do cvičného súboru. Nové strany sme sa usilovali opraviť čo najpresnejšie do kvality ground truth. Napokon sme vytvorili zo stránok v kvalite ground truth spomínaný model č. 36009, ktorým sa dajú dosiahnuť dobré až excelentné výsledky transkripcie, a to v závislosti na kvalite obrazov, ostrosti písma, kvalite rukopisu a kvalite segmentácie. Predbežne môžme konštatovať, že veľká časť chýb transkripcie sa týka interpunkcie. Podrobná analýza príčin nepresností bude predmetom ďalšieho výskumu, rovnako ako výskum korelácie medzi kvalitou skenovania a segmentácie vzhľadom na kvalitu transkripcie.

Obr. 6 Segmentácia textu, transkripcia v editore Transkribus a výsledok automatickej transkripcie

Transkripcia fraktúry (švabachu) 24

Experiment sa týkal aplikácie umelej inteligencie na automatickú transkripciu slovenskej a českej fraktúry, švabachu (Voit 2006). Fraktúra je typ gotického tlačeného písma25, ktoré sa vo veľkej miere používalo od 15. storočia aj v českých a slovenských knihách, novinách a časopisoch v novoveku a neskôr, prakticky až do 50. rokov 20. storočia. V rámci vzdelávania v predmete digitalizácia na Sliezskej univerzite v Ústave bohemistiky a knihovníctva sme uplatnili nástroje umelej inteligencie Transkribus Expert Client na prípravu pravdepodobne prvej mimoriadne úspešnej transkripcie slovenského a českého tlačeného textu – fraktúry – historických Moravských novín, Opavského besedníka, slovenskej publikácie Jánošík. Pripravili sme modely transkripcie slovenskej a českej fraktúry (tabuľka 3). V cvičnom súbore sme dosiahli chybovosť CER 0,39 %. Pre praktické využitie tohto modelu je však rozhodujúca vyššia hodnota – 0,44 %, dosiahnutá na validačnom súbore.

Obr. 7 Transkripcia tlače J. N. Bobulu Jánošík zverejnená v read & search (hore vedľa textu, dolu cez text)

Dátum	Metóda	Tréningový súbor		Validačný súbor		CER		ID modelu
		strany	riadky	strany	riadky	treningovy	validačny
20210824	OCRbase 29418	7	8092	1	888	0,20 %	0,91 %	36160
20210905	OCRbase 29418	9	11231	4	1179	0,18 %	1,07 %	36353
20210912	OCRbase 29418	17	20805	5	2252	0,39 %	0,44 %	36550
20210913	OCRbase 36550	7	2462	3	276	0,03 %	1,78 %	36607

Tab. 3 Transkripcia fraktúry (švabachu)

Fraktúru v slovenských a českých historických tlačiach sme odteraz schopní transkribovať s presnosťou okolo 99 %. V našom prípade je presnosť 99,56 %. Chybovosť je 0,44 %. Výsledky prepisu zlomu českého textu sú dostupné po prihlásení sa do platformy Transkribus v zbierke FRAKTURA_CZ (114429, Vlastník) a na internete v beta verzii prehliadača read & search.

Obr. 8 Ukážka segmentácie Moravských novín 1849 (antikva a fraktúra)

Obr. 9 Ukážka transkripcie Moravských novín 1849 s použitím vlastného modelu transkripcie

Obr. 10 Výrez transkripcie a zobrazenie textu cez transkribovaný text v read & search

Ďalší výskum

V ďalšom výskume bude vhodné zamerať pozornosť na tieto oblasti: a) výber a štandardný popis rozsiahlejších slovacikálnych rukopisných zbierok európskeho a národného významu, b) digitalizácia vybratých historických dokumentov podľa plánu experimentov s cieľom potvrdiť alebo zlepšiť doteraz známe postupy a hodnoty vzhľadom na nasledujúci proces segmentácie textu a automatickú transkripciu (korelácia medzi rôznymi podmienkami a kvalitou skenovania a transkripciou, c) dôkladná analýza a popis výsledkov segmentácie textov, d) zdieľanie digitálnych dokumentov s archívmi a inými inštitúciami, ktoré ich budú môcť používať podľa vlastnej úvahy ako náhradu papierových dokumentov, e) tvorba modelov, tréning a analýza modelov automatickej transkripcie podľa novovekých a moderných zbierok a jazykov (najmä slovenčina, čeština, maďarčina, latinčina, nemčina, poľština), f) overenie a zhodnotenie použiteľnosti hotových, dostupných modelov transkripcie z výskumu v projekte READ, g) zoznámenie sa s najlepšou praxou automatického rozpoznávania textov historických dokumentov v Európe, najmä v Nemecku, Rakúsku, Španielsku, Maďarsku, Veľkej Británii, Fínsku, Holandsku, Srbsku, využitie informácií a skúseností na Slovensku, h) automatická transkripcia podstatnej časti rukopisnej Laučekovej26 zbierky a jej virtualizácia, teda virtuálna jedna digitálna prezentácia zväzkov, ktoré sa nachádzajú na geograficky rozličných miestach (Slovenská národná knižnica v Martine, Slovenský národný archív v Bratislave, Univerzitná knižnica v Bratislave, Országos Széchenyi Konyvtár v Budapešti), i) výskum možností zvýšenia efektívnosti rozpoznávania rukopisných textov a textov historických dokumentov prostredníctvom platformy Transkribus a súvisiacich nástrojov, j) sprístupnenie transkribovaných a interpretovaných zbierok cez digitálny repozitár širokej verejnosti, k) tvorba dokumentácie, ktorá bude slúžiť pre archívy, knižnice, akademické pracoviská ako aj fyzické osoby na automatickú transkripciu textov, l) vybudovanie kabinetu digital humanities so zameraním na transkripciu historických dokumentov.

Záver. Efektívnosť platformy Transkribus

Naše skúsenosti overené experimentami potvrdzujú, že rukopisy je možné automaticky transkribovať, pričom chybovosť môže byť veľmi nízka a výsledok je excelentný. Výsledky transkripcie sú čitateľné a možno ich exportovať v rôznych formátoch – DOC, TXT, PDF, TEI, METS, ďalej editovať, redigovať, korigovať a použiť. V experimente sme pri rukopise Andreja Kmeťa dosiahli presnosť 94,21 % pri chybovosti znakov (CER) 5,79 %. V transkripcii tlačenej fraktúry sme dosiahli presnosť 99,56 % pri chybovosti znakov 0,44 %. Z hľadiska vnímania, porozumenia a použitia transkribovaného textu vo všeobecnosti podľa autorov platformy Transkribus platí, že: a) ak sa striktne počíta chybovosť „slov“ a ak chybovosť slov je do 30 %, tak text je pre človeka ešte pochopiteľný a použiteľný, b) ak sa striktne počíta chybovosť „znakov“, a ak chybovosť znakov je do 15 %, tak text je ešte pre človeka pochopiteľný a použiteľný. Platforma Transkribus je skvelou pomôckou pre svedomitých a trpezlivých bádateľov, ktorých v žiadnom prípade nenahradí, ale podstatne uľahčí doladenie transkripcie cez editovanie a korektúry výsledkov. Platforma nie je, a sotva niekedy bude, určená len pre „klikavcov“, teda používateľov, ktorí sú zvyknutí viac „klikať“ ako trpezlivo inovovať.

Poďakovanie

PhDr. Márii Halmovej, Mgr. Viere Varínskej a PhDr. Anne Peťovej za pomoc pri snímaní rukopisovAndreja Kmeťa v etnografickom múzeu v Martine.

Oľge Kuchtovej z Banskej Štiavnice za pomoc pri zisťovaní informácií o živote a podmienkach pôsobeniaAndreja Kmeťa v Prenčove.

Mgr. Márii Bôbovej, PhD. zo Štátnej vedeckej knižnice v Banskej Bystrici za pomoc a spoluprácupri manuálnej transkripcii a segmentácii strán pre cvičný model a transkripciu listov Andreja Kmeťa.

Lucii Valjentovej, študentke knihovníctva zo 4. ročníka Ústavu bohemistiky a knihovníctva Sliezskejuniverzity v Opave za pomoc pri transkripcii českej fraktúry.

Alešovi Drahotušskému za poskytnutie novín z Digitálnej knižnice Štátnej vedeckej knižnice v Ostrave.

Zoznam bibliografických odkazov

KATUŠČÁK, D., I. NAGY, M. BÔBOVÁ, P. KUNC, A. KURHAJCOVÁ, P. MALINIAK, M. MIKUŠKOVÁ, L. NIŽNÍKOVÁ, I. POLÁKOVÁ, B. SNOPKOVÁ a O. TOMEČEK. (2019) SKRIPTOR Projekt APVV-19-NEWPROJECT-17816 (2020–2024). Inovatívne sprístupnenie písomného dedičstva Slovenska prostredníctvom systému automatickej transkripcie historických rukopisov. [Innovative disclosure of written heritage of Slovakia through the automatic transcription of historical manuscripts]. Organizácie: Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici (zodpovedný riešiteľ doc. Imrich Nagy, PhD.) a Štátna vedecká knižnica v Banskej Bystrici – partner (garant prof. PhDr. Dušan Katuščák, PhD.).

ADAM MATTHEW DIGITAL, 2018. Handwritten text recognition: artificial intelligence transforms discoverability of handwritten manuscripts, [cit. 2. 10. 2021]. Dostupné z: www.amdigital.co.uk/products/handwritten‑text‑recognition.

BÔBOVÁ, M., 2021. Projekt Skriptor, keď stroj sa stáva žiakom. In: Vedecká online konferencia NON SCHOLAE, SED VITAE DISCIMUS, dňa 7. júna 2021 v gescii ŠVK v Prešove.

DROBAC, S., 2020. OCR and post‑correction of historical newspapers and journals (Doctoral dissertation). Helsinki: University of Helsinki, 2020. ISBN 978-951-51-6511-4 (paperback), ISBN 978-951-51-6512-1 (PDF), [cit. 10. 6. 2022]. Dostupné z: https://helda.helsinki.fi/bitstream/ handle/10138/319496/OCRandpo.pdf?sequence=1 & isAllowed=y.

HODEL T., D. SCHOCH, C. SCHNEIDER a J. PURCELL, 2021. General Models for Handwritten Text Recognition: Feasibility and State‑of‑the Art. German Kurrent as an Example. Journal of Open Humanities Data, 7, 13. [cit. 1. 10. 2022]. Dostupné z: https://openhumanitiesdata.metajnl.com/ articles/10.5334/johd.46/.

HOLLÝ, K., 2013. Veda a slovenské národné hnutie: snahy o organizovanie a inštitucionalizovanie vedy v slovenskom národnom hnutí v dokumentoch 1863–1898. Bratislava: Historický ústav SAV v Typoset Print, s. r. o., 2013.

HOLLÝ, K., 2015. Andrej Kmeť a slovenské národné hnutie: Sondy do života a kreovanie historickej pamäti do roku 1914. Bratislava: Veda, Historický ústav SAV, 2015. 279 s. ISBN 978-80-224-1480-7.

HOTSON, H. a T. WALLNIG (eds.), 2019. Reassembling the Republic of Letters in the Digital Age. Göttingen: Göttingen University Press, 2019. 470 s. [COST Action IS1310; 2014–2018. ISBN 978-3-86395-403-1. DOI: https://doi.org/10.17875/gup2019-1146. [cit. 1. 10. 2022] Dostupné z: https://www.univerlag.uni‑goettingen.de/handle/3/isbn-978-3-86395-403-1.

KATRENIAK, M. (2022). Automatická transkripcia rukopisných historických textov na príklade vybraných kanonických vizitácií. Dostupné z:https://opac.crzp.sk/?fn=detailBiblioForm & sid=BDC2D20A28F62792149F199B8B08.

KATUŠČÁK, D., 2008. Súčasný stav formovania stratégie digitalizácie na Slovensku. In: Kolokvium knihovních a informačních pracovníků zemí V4+. 6.–8. července 2008, Brno, ČR. Elektronický sborník, s. 30–46.

KATUŠČÁK, D., 2021. Pochybná hodnota za veľa peňazí? Kultúrny kyslík. 2021, č. 2, s. 14–17. [cit. 3. 10. 2021]. ISSN 1339-6919. Dostupné z: https://via‑cultura.sk/kulturny‑kyslik-2-2021/.

KATUŠČÁK, D. a M. KATUŠČÁK, 2011. Základná koncepcia národného projektu digitálna knižnica. Knižnica, 2011, 12(2), 6–10. [cit. 2. 10. 2021] Dostupné z: https://www.snk.sk/images/snk/casopis_kniznica/2011/februar/06.pdf.

KATUŠČÁK, D., 2011a. Digitálna knižnica a digitálny archív. Národný projekt. Operačný program informatizácie spoločnosti OPIS2. Implementácia 2010–2015. Martin: Slovenská národná knižnica, 2011. [Kompletný projekt k žiadosti o nenávratný finančný príspevok zo štrukturálnych fondov Európskej únie ca 4000 s.].

KATUŠČÁK, D., 2011b. Národný projekt digitálna knižnica a digitálny archív. Bulletin Slovenskej asociácie knižníc. Bratislava: SAK, 2011. 38 s. [Opis projektu] Dostupné z: http://dusan.katuscak. net/2011/12/02/digitalna‑kniznica‑a-digitalny‑archiv‑opis2/.

KATUŠČÁK, D., 2011c. Situační zpráva o národním projektu SNK Digitální knihovna a digitální archiv. In: 12. konference Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě 2011. Praha: SKIP, 30. listopadu a 1. prosince 2011 v konferenčním sále Národního archivu v Praze, Archivní 4, Praha 4 – Chodovec. [cit. 2. 10. 2021] Dostupné z: http://old.skipcr.cz/dokumenty/akm-2011/Katuscak.pdf.

KATUŠČÁK, D., 2021. Progress in making available blackletters typefaces and handwritten written heritage using artificial intelligence. Preprint. Researchgate. 2021, 25 s.

KOVÁČOVÁ, K., 2022. [bakalárska práca] Výběr pozoruhodných rukopisných sbírek Jesenicka. [cit. 2. 10. 2022]. Dostupné z: https://is.slu.cz/th/bum3h/FPF_BP_2022_53474_Kovacova_Klara.pdf.pdf.

KIŠŠ, M., 2018. Rozpoznávání historických textů pomocí hlubokých neuronových sítí. Brno, 2018. Diplomová práce. Vysoké učení technické v Brně, Fakulta informačních technologií. Vedoucí práce Ing. Michal Hradiš, Ph.D.

MARTÍNEK, J., L. LENC a P. KRÁL, 2020. Building an efficient OCR system for historical documents with little training data. Neural Computing & Applications 32, 17209–17227 (2020). [cit. 2. 10. 2021] Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s00521-020-04910-x.

MINISTERSTVO KULTÚRY SLOVENSKEJ REPUBLIKY, 2019. Revízia výdavkov na kultúru. Priebežná správa. Október 2019. Kap. 4.4 Projekt digitalizácie, s. 75–78. [cit. 2. 10. 2021] Dostupné z: https://www.culture.gov.sk/wp‑content/uploads/2019/12/Revizia_vydavkov_na_kulturu_priebezna_sprava_compressed.pdf.

MINISTERSTVO KULTÚRY SLOVENSKEJ REPUBLIKY, 2020. Revízia výdavkov na kultúru. Záverečná správa. Júl 2020. Kap. 4.9 Digitalizácia kultúrneho dedičstva, 132–139. [cit. 2. 10. 2021] Dostupné z: https://www.culture.gov.sk/wp‑content/uploads/2020/10/Revizia_vydavkov_na_kulturu_-_zaverecna_sprava_compressed.pdf.

MÜHLBERGER, G., 2016. READ (Recognition and Enrichment of Archival Documents) – 2016– 2019. [Projektová štúdia]. [cit 6. 10. 2021.] Dostupné z: https://www.academia.edu/22653102/ H2020_Project_READ_Recognition_and_Enrichment_of_Archival_Documents_-_2016-2019.

MÜHLBERGER, G., L. SEAWARD, M. TERRAS, S. ARES OLIVEIRA, V. BOSCH, M. BRYAN, S. COLUTTO, H. DÉJEAN, M. DIEM, S. FIEL, B. GATOS, A. GREINOECKER, T. GRÜNING, G. HACKL, V. HAUKKOVAARA, G. HEYER, L. HIRVONEN, T. HODEL, M. JOKINEN, P. KAHLE, M. KALLIO, F. KAPLAN, F. KLEBER, R. LABAHN, E.-M. LANG, S. LAUBE, G. LEIFERT, G. LOULOUDIS, R. McNICHOLL, J.-L. MEUNIER, J. MICHAEL, E. MÜHLBAUER, N. PHILIPP, I. PRATIKAKIS, J. PUIGCERVER PÉREZ, H. PUTZ, G. RETSINAS, V. ROMERO, R. SABLATNIG, J.-A. SÁNCHEZ, P. SCHOFIELD, G. SFIKAS, C. SIEBER, N. STAMATOPOULOS, T. STRAUSS, T. TERBUL, A. H. TOSELLI, B. ULREICH, M. VILLEGAS, E. VIDAL, J. WALCHER, M. WEIDEMANN, H. WURSTER a K. ZAGORIS, 2019. Transforming scholarship in the archives through handwritten text recognition: Transkribus as a case study. Journal of Documentation, 75(5), 954–976. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/JD-07-2018-0114.

MÜHLBERGER, G., J. ZELGER a D. SAGMEISTER, 2014. User‑driven correction of OCR errors: combining crowdsourcing and information retrieval technology. In: ANATONACOPOULOS, A. & K. U. SCHULZ. (Eds.), DATeCH’14: Proceedings of the First International Conference on Digital Access to Textual Cultural Heritage, Madrid, Spain, 19–20 May 2014 (s. 53–56). New York, NY: Association for Computing Machinery. Dostupné z: https://doi.org/10.1145/2595188.2595212.

MÜHLBERGER, G., S. COLUTTO a P. KAHLE [2016, Preprint]. Handwritten Text Recognition (HTR) of Historical Documents as a Shared Task for Archivists, Computer Scientists and Humanities Scholars. The Model of a Transcription & Recognition Platform (TRP). Dostupné z: https://www. academia.edu/8601748/Preprint_Handwritten_Text_Recognition_HTR_of_Historical_Documents_ as_a_Shared_Task_for_Archivists_Computer_Scientists_and_Humanities_Scholars_The_Model_of_a_Transcription_and_Recognition_Platform_TRP_?bulkDownload=thisPaper‑topRelated‑sameAuthor‑citingThis‑citedByThis‑secondOrderCitations & from=cover_page.

MÜHLBERGER, G., 2002. Digitising instead of mailing or shipping: a new approach to interlibrary loan through customer‑related digitisation of monographs. Interlending & Document Supply, 30(2), 66–72. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/02641610210430523.

NAGY, I., 2021. Možnosti aplikácie metódy digitálnej transkripcie historických rukopisných textov pri sprístupňovaní archívnych fondov = The Possibilities of application the method of digital transcription of historical manuscript texts in the process of accessing the archival fonds. Slovenská archivistika. Bratislava: Ministerstvo vnútra Slovenskej republiky, 2021, 51(2), 53–67. ISSN 0231-6722. Dostupné z: https://www.minv.sk/swift_data/source/verejna_sprava/odbor_archivov_a_registratur/ archivnictvo/slovenska_archivistika/SA%202-2021,%20roc.%2051.pdf.

POOLE, A. H., 2017. The Conceptual Ecology of Digital Humanities. Journal of Documentation, 2017. 73(1), 91–122. [cit. 3. 10. 2021]. Dostupné z: https://www.academia.edu/27862789/The_Conceptual_Ecology_of_Digital_Humanities.

STROBEL, P. B., S. CLEMATIDE a M. VOLK, 2020. How Much Data Do You Need? About the Creation of a Ground Truth for Black Letter and the Effectiveness of Neural OCR. In: Proceedings of the 12th Conference on Language Resources and Evaluation (LREC 2020), pages 3551–3559. Marseille, 11–16 May 2020 c European Language Resources Association (ELRA).

ŠTUDENTSKÁ grantová súťaž SGS/5/2022 (SGS SU Opava). Tvorba modelu automatické transkripce historického rukopisu s využitím umělé inteligence. Řešitel: prof. PhDr. Dušan Katruščák, PhD., Ing. I. Kyselová, PhD., od októbra 2022 aj K. Kováčová.

KOVÁČOVÁ, K. a I. KYSELOVÁ, 2022. Robot čte rukopisnou kuchařskou knihu z roku 1667? In: Študentská vedecká konferencia. Slezská univerzita v Opavě, 5. apríla 2022.

TOMEČEK, O., 2021. Metales Banskej Bystrice z roku 1820. Reambulácia juhozápadného úseku mestských hraníc spoločných so susedným teritóriom rodiny Radvanských = Metales of the town Banská Bystrica from 1820. Perambulation of the southwest part of town borderline common with neighbouring domain of Radvanský family / Oto Tomeček. Acta historica Neosoliensia: vedecký časopis pre historické vedy. Banská Bystrica: Vydavateľstvo Univerzity Mateja Bela – Belianum, 2021, 24(2), 112– 133. ISSN 1336-9148. Dostupné z: https://www.ahn.umb.sk/tomus-24-num-2-tomecek‑o-metales‑banskej‑bystrice-z‑roku-1820-reambulacia‑juhozapadneho‑useku‑mestskych‑hranic‑spolocnych‑so susednym‑teritoriom‑rodiny‑radvanskych/.

VOIT, P., 2006. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Praha 2006. Švabach – Encyklopedie knihy. [cit. 2. 10. 2022]. Dostupné z: https://www. encyklopedieknihy.cz/index.php/%C5%A0vabach.

Poznámky

1 ORCID: 0000-0001-7444-1077. Slezská univerzita Opava. Filozoficko‑přírodovědecká fakulta v Opavě; Ústav bohemistiky a knihovnictví. Štátna vedecká knižnica v Banskej Bystrici.

2 Štúdia je výstupom z riešenia projektu APVV-19-0456 SKRIPTOR – Inovatívne sprístupnenie písomného dedičstva Slovenska prostredníctvom systému automatickej transkripcie historických rukopisov.

3 OCR – Optical Character Recognition (Optické rozlišovanie písma)

4 READ Recognition and Enrichment of Archival Documents, projekt, ktorého riešenie prebiehalo v rokoch 2016–2019 v rámci programu Horizon2020. [cit 2. 10. 2021]. Dostupné z: https://cordis.europa. eu/project/id/674943.

5 Dušan Katuščák bol jedným z troch hodnotiteľov projektu READ pre Európsku komisiu.

6 Transkribus. Komplexná platforma na digitalizáciu, rozpoznávanie textu podporované umelou inteligenciou, ako aj na prepis a vyhľadávanie historických dokumentov – z akéhokoľvek miesta, kedykoľvek a v akomkoľvek jazyku. V Transkribus Lite je možné použiť zbierky Transkribus Expert Client v prehliadači osobných počítačov a smartfónov. Mnohé z funkcií od klienta Transkribus Expert Client môžu byť použité aj v Transkribus Lite. Platforma integruje nástroje vyvinuté výskumnými skupinami v celej Európe, vrátane skupiny Pre rozpoznávanie vzorov a technológie ľudského jazyka Technickej univerzity vo Valencii a skupiny CITlab University Rostock. V októbri 2022 mal Transkribus viac ako 94 000 používateľov, 40 mil. obrazov, 20 mil. rozpoznaných strán. Platforma bola vytvorená v kontexte dvoch projektov EÚ tranScriptorium (2013–2015) a READ (2016–2019).

7 SKRIPTOR. Projekt APVV-19-NEWPROJECT-17816 (2020–2024). Inovatívne sprístupnenie písomného dedičstva Slovenska prostredníctvom systému automatickej transkripcie historických rukopisov [Innovative disclosure of written heritage of Slovakia through the automatic transcription of historical manuscripts]. Riešiteľské organizácie: Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici (zodpovedný riešiteľ doc. Imrich Nagy, PhD.); Štátna vedecká knižnica v Banskej Bystrici – partner (garant prof. PhDr. Dušan Katuščák, PhD.).

8 Výskum bol predtým financovaný ako súčasť projektu tranScriptorium. Tento projekt získal finančné prostriedky zo siedmeho rámcového programu Európskej únie pre výskum a technologický rozvoj podľa dohody o grante č. 600707.

9 V prípade záujmu o transkripciu jednotlivých kratších dokumentov je možné skúsiť použitie niektorého z verejne dostupných modelov transkripcie s podobným typom písma, tlače alebo rukopisu.

10 HTR – Handwritten Text Recognition

11 HTR+ – Handwritten Text Recognition. Softvér HTR+ spoločnosti Transkribus zatiaľ nemôže okamžite zahájiť automatický prepis, ale najprv musí byť vyškolený na konkrétny typ písma a rukopisu.

12 Na Slovensku išlo o mimoriadny a v európskom kontexte bezprecedentný národný projekt masovej digitalizácie a konzervovania v gescii Slovenskej národnej knižnice (SNK) v Martine s názvom Digitálna knižnica a digitálny archív 2012–2015. Jeho iniciátorom a autorom bol Dušan Katuščák (Katuščák et al. 2008, 2011a, 2011 b, 2011c, 2021 a i.). Projekt sa čiastočne realizoval na základe zmluvy medzi SNK a Úradom vlády SR zo 7. marca 2012 o poskytnutí nenávratného finančného príspevku vo výške vyše 49 miliónov eur. Vybudovaná je unikátna infraštruktúra: 20 skenerov, z toho 10 digitalizačných robotov a poloautomatov, archív na dlhodobú ochranu digitálneho obsahu, platforma Slovakiana na sprístupňovanie digitálnych dokumentov, vytvorených je 73 nových pracovných miest. Cieľom bolo digitalizovať ca tri milióny dokumentov a fakticky celý slovacikálny knižničný fond, knihy, noviny, časopisy, zborníky ai. Unikátnosť projektu spočívala v integrácii masovej priemyselnej digitalizácie a priemyselného konzervovania degradujúceho kyslého papiera. Po podstatných zmenách manažmentu v roku 2012 sa do roku 2021 sa digitalizovalo len ca 10 % z plánovaného objemu a celkove sa použilo v SNK ca 60 miliónov eur. Masová deacidifikácia papiera sa nerealizuje, takže papier ako nosič ďalej nevratne degraduje (nevratný termodynamický dej). Digitálne dokumenty nie sú dostupné online. Stav digitalizácie je čiastočne kriticky popísaný v analýzach Ministerstva kultúry Slovenskej republiky (MKSR, 2019 a MKSR, 2020).

13 PyLaia je nástroj na rozpoznávanie rukopisného textu, ktorý je podporovaný okrem stroja CITlab‑HTR+. Tieto dva stroje fungujú dosť podobne, a tak zvyčajne sú výsledky podobné v chybovosti znakov (CER). Jediným rozdielom je, že v PyLaia môžu používatelia sami nastaviť niekoľko parametrov. Zmeniť sa dá aj sieťová štruktúra PyLaia – čo je príležitosť pre ľudí, ktorí poznajú strojové učenie. Úpravy neurónovej siete je možné vykonať prostredníctvom úložiska Github. HTR+ zvyčajne poskytne lepšie výsledky so zakrivenými alebo otočenými čiarami, ale je možné, že PyLaia bude v tomto čoskoro schopná držať krok. Ak by bolo potrebné použiť nástroj Text to Image, treba použiť HTR+. Pre PyLaia to však ešte nie je implementované. Dokumenty, ktoré boli transkribované pomocou modelu PyLaia je možné prehľadávať pomocou plnotextového vyhľadávania (Solr) v Transkribuse.

14 CER (Character Error Rates) je miera chybovosti znakov (porovnáva pre danú stranu celkový počet znakov (n) vrátane medzier s minimálnym počtom vložení (i), nahradenia (s) a vymazania (d) znakov, ktoré sú potrebné. získať výsledok Ground Truth. Ide teda o chyby v porovnaní s presným textom. Vzorec na výpočet CER je nasledujúci: CER = [(i + s + d) / n]*100. Každá malá chyba v prepise je štatisticky plnohodnotná chyba. To znamená, že každá chýbajúca čiarka, „u“ namiesto „v“, dodatočná medzera alebo dokonca veľké písmeno namiesto malého písmena sú zahrnuté v CER ako chyba.

15 READ‑COOP. [cit 1. 10. 2022] Dostupné z: O nás – READ‑COOP (readcoop.eu). V októbri roku 2022 malo združenie 113 členov z 27 krajín. Jedinou členskou krajinou zo strednej a východnej Európy bolo v tom čase Slovensko.

16 Manuálna transkripcia: 10–15 €/strana; automatická transkripcia – Transkribus: ca 0,12 € – 0,14 €/ strana. Prepočet podľa: Transkribus Credits & Pricing – READ‑COOP (readcoop.eu).

17 V roku 2017 autor pracoval s verziou Transkribus Expert Client v1. 3. 7. V októbri roku 2022 bola k dispozícii verzia 1. 22. 0.

18 HITEXT. Slezská univerzita v Opave pripravila v r. 2022 návrh projektu aplikovaného výskumu s akronymom HITEXT v programe NAKI III. Projekt sa v r. 2022 posudzuje. Mimo toho problematiku riešime v rámci vzdelávania a v projekte študentskej grantovej súťaže v r. 2022.

19 Projekt Agentúry na podporu vedy a výskumu – APVV-19-NEWPROJECT-17816 (2020–2024). Inovatívne sprístupnenie písomného dedičstva Slovenska prostredníctvom systému automatickej transkripcie historických rukopisov [Innovative disclosure of written heritage of Slovakia through the automatic transcription of historical manuscripts].

20 KWS (The Keyword Spotting) je výkonný nástroj na vyhľadávanie, ktorý pomáha vyhľadať podobné obrazy slov v dokumentoch. Hlavnou výhodou je, že nie je potrebné, aby sa dokumenty definitívne transkribovali. Jednoducho spustí nejaký model transkripcie textu a potom je okamžite možné prehľadávať dokumenty. KWS spoľahlivo nájde slová a frázy (varianty obrazov textu). Tento nástroj ukáže, na ktorých stránkach bolo nájdené zadané kľúčové slovo, a zobrazí úryvok ukážky. Okrem toho poskytne obrázok medzi hodnotami 0 a 1 (0 = najnižšia a 1 = najvyššia), aby sa zhodnotila kvalita výsledkov hľadania.

21 Pamätám si, koľko úsilia a času musel v minulosti vynaložiť Pavol Vongrej na prepis 20 400 veršov rukopisného diela Matora Michala Miloslava Hodžu, či Viliam Sokolík na prepis časti korešpondencie medzi A. Kmeťom a V. Riznerom. V roku 1991 v spolupráci s Ing. Jánom Mišíkom skúsil som použiť systém rozpoznávania znakov na automatický prepis ručne písaných katalogizačných záznamov zo starého katalógu Slovenskej národnej knižnice (Matice slovenskej). V dôsledku toho bola účinnosť s platformou Transkribus som zverejnil v roku 2018 v jednom blogu a v statuse na Facebooku. Bol som prekvapený deklarovaným záujmom o túto prácu. Je to pochopiteľné, pretože mnohí historici, jazytranskripcie IRIS OCR približne 35/40 % a transkripcia bola nepoužiteľná. Signálnu informáciu o práci kovedci, knihovníci, pedagógovia sú čoraz vzdelanejší v používaní nových technológií vo svojej práci a chápu, že inovácie, ktoré im prácu uľahčia, sú dôležité.

22 WER – Word Error Rates

23 Statusy transkripcie sú: New (nový – stav pre novonahraté dokumenty), In: Progress (prebieha – automatická zmena stavu po úprave strany), Done (hotovo – stránka je prepísaná), Final (finálna verzia – stránka prepísaná a skontrolovaná), Ground Truth („základná pravda“ – 100 % správne prepísaná strana). Znamená to, že sa zaznamenáva práca s každou jednotlivou stranou a verzii strany sa môžu priradiť rôzne stavy v závislosti od toho, aký pokrok sa na nich už dosiahol.

24 Vynikajúcim znalcom písma je Petr Voit. V jeho prácach sú ukážky variant písma českých historických tlačí, ktoré je rozhodne potrebné preskúmať z hľadiska transkripcie.

25 Gotické písmo malo niekoľko druhov. Napríklad francúzska textúra s veľmi ostrým lomom a štíhlou stavbou, talianska širšia a okrúhlejšia rotunda s miernejším lomením oblúkov, zmiešané písmo – bastarda, v Nemecku švabach – písmo širších, oválnejších tvarov a fraktúra – písmo užších a špicatejších tvarov s ozdobnými úponkami. Vynálezom kníhtlače (v roku 1450 Johannom Gutenbergom) sa tento druh písma veľmi rozšíril najmä v nemecky hovoriacich krajinách.

26 Martin Lauček (* 12. máj 1732, Martin – † 9. február 1802, Skalica) bol slovenský evanjelický kňaz, prekladateľ a náboženský spisovateľ. Je autorom monumentálneho rukopisného diela Collectanea. Ide asi o 24 zväzkov a približne 20 000 strán. Svojim obsahom sú Collectanea neoceniteľným zdrojom poznatkov a informácií k dejinám evanjelickej cirkvi a prameňom k histórii protestantizmu. Našim cieľom je jednak zhromaždiť všetky dostupné zväzky a vytvoriť jednu virtuálnu verejne dostupnú digitálnu zbierku. Ďalej analyzovať texty a pokúsiť sa o ich automatickú transkripciu a zverejnenie pre všetkých.

KATUŠČÁK, Dušan. Umelá inteligencia pomáha sprístupňovať písomné dedičstvo. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(2), 50–77. ISSN 1801-3252.

Sbírka hudebnin chrámu Sv. Jana Křtitele v Teplicích

Ludmila Mikulášová — 2020-12-30T22:00:00Z

Resumé: Cílem této studie je informovat o sbírce hudebnin dochované v chrámu Sv. Jana Křtitele v Teplicích. Jde o soubor ca 1500 dosud neprobádaných hudebnin z 18. a 19. století. Podstatnou část sbírky pořídili či opsali tamní ředitelé kůru. Většinu tvoří chrámové skladby německých a rakouských skladatelů, v menší míře jsou zastoupeni také čeští skladatelé. Sbírka obsahuje unikátní latinská či německá kontrafakta árií a sborů z italských oper z 18. století (nejvíce Hasse). Přínosem této práce je, že předkládá základní charakteristiku této velmi hodnotné sbírky hudebnin a rozšiřuje znalosti o hudebním životě v tomto významném lázeňském městě v 18. a 19. století.

Klíčová slova: Teplice, chrámová hudba, tematický katalog, sbírka hudebnin, skladatelé, ředitelé kůru, kontrafakta, Gellert, 18. století, 19. století

Summary: The aim of this study is to inform about the collection of sheet music preserved in the Church of St. John the Baptist in Teplice. It is a set of about 1500 previously unexplored sheet music from the 18th and 19th centuries. A substantial part of the collection was taken or copied by the local choirmasters. Most of them are church compositions by German and Austrian composers, and to a lesser extent Czech composers are also represented. The collection includes unique Latin or German contrafacta of arias and choirs from Italian operas (most notably Hasse) dating back to the 18th century. The benefit of this work is that it presents for the first time the basic characteristics of this very valuable collection of sheet music and expands the knowledge of musical life in this important spa town in the 18th and 19th centuries.

Keywords: Teplice, church music, thematic catalogue, collection of sheet music, composers, choir masters, contrafacta, Gellert, 18th century, 19th century

Mgr. Ludmila Mikulášová, Ph.D. / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Klementinum 190, 110 00 Praha 1

Tato studie vznikla na základě institucionální podpory Dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace (DKRVO) poskytované Ministerstvem kultury ČR. Oblast 2: Hudební věda.

Úvod

Teplice byly v 18. a 19. století věhlasným lázeňským městem navštěvovaným evropskými osobnostmi – panovníky (např. car Petr Veliký, 1712; švédský král Gustav IV., 1804; pruský král Fridrich Vilém III., 1812–1839) či významnými umělci. V roce 1812 zde došlo k prvnímu setkání Johanna Wolfganga Goetha s Ludwigem van Beethovenem. Kromě Beethovena navštívili lázně v Teplicích např. skladatelé Fryderyk Chopin, Robert Schumann, Franz Schubert, Richard Wagner či Carl Maria von Weber. Významní hosté do Teplic přijížděli i ve 2. polovině 19. století. Od konce 18. až po první čtyři desetiletí 19. století docházelo k rozkvětu lázeňství a nebývalému stavebnímu ruchu. Město se stalo jedním z nejatraktivnějších v zemi a bývalo nazýváno severočeskou Paříží.1

V tomto kontextu je důležitým zdrojem poznání bohaté hudební historie Teplic dosud neprobádaná sbírka hudebnin z farního kostela sv. Jana Křtitele, která dokumentuje chrámový repertoár od počátku 18. století do poloviny 20. století.2

Jedná se o pozoruhodný soubor rukopisných a tištěných hudebnin, který od roku 2016 díky grantu Ministerstva kultury ČR zpracovávám pro mezinárodní databázi hudebních pramenů RISM. Nezabývám se pouze katalogizací sbírky, ale od počátku se věnuji jejímu hudebně historickému výzkumu. Cílem mého snažení bude tematický katalog této sbírky vydaný Národní knihovnou ČR v ediční řadě CATALOGUS ARTIS MUSICAE IN BOHEMIA ET MORAVIA CULTAE. Tato studie poprvé předkládá na základě podrobného zkoumání hudebnin a dalších pramenů, především matrik, základní charakteristiku této velmi hodnotné chrámové sbírky hudebnin, objevuje zdejší zapomenuté hudební skladatele, ředitele kůru a varhaníky.3

Tím zásadně rozšiřuje znalosti o hudebním životě v tomto významném lázeňském městě.

Stručná charakteristika sbírky

Jde o unikátní sbírku více než 1500 převážně rukopisných hudebnin chrámové hudby z 18. až 20. století. V mezinárodní evidenci hudebních pramenů RISM jí bylo přiděleno siglum CZ‑TEk. Sbírku z velké části uspořádal zakladatel, sbormistr a dirigent Brixiho komorního souboru Teplice Bohdan Ostroveršenko (1936–2013).4

Rozhodl se pro její abecední řazení. Většinu hudebnin umístil do archivních papírových kartonů. Malá část sbírky – většinou anonymní či nekompletní hudebniny – byla uložena ve velkých krabicích. Několik hudebnin (dobových opisů chrámových kompozic F. X. Brixiho) označil svými signaturami. Ke sbírce neexistují dobové katalogy. Není k dispozici ani novodobý kompletní soupis sbírky. V první fázi zpracování bylo nutné takový soupis vyhotovit. Při této příležitosti jsem se pokusila určit autory u anonymních a nekompletních hudebnin chaoticky uložených v krabicích. Díky komparaci s jinými prameny v databázi RISM se mně již u 47 z nich podařilo určit autorství. V současné době přistupuji k novému, důsledně abecednímu uspořádání sbírky dle příjmení autorů, neboť i přes velké úsilí pana Ostroveršenka nebylo abecední řazení za jeho života dokončeno a uspořádání sbírky zůstalo nedůsledné a nesystematické.

Nejstarší datovanou hudebninou sbírky je rukopis nešpor Šimona Brixiho z roku 1721. Většinu sbírky však tvoří skladby německých a rakouských skladatelů. Jsou to především četné opisy děl J. Haydna, W. A. Mozarta, L. v. Beethovena. Ten je zastoupen opisy děl Christus am Ölberge (Kristus na Hoře Olivetské) op. 85, Mše C dur op. 86 (3×) – opisy pocházejí z 1. poloviny 19. století – a tiskem skladby Wellingtons Sieg oder die Schlacht bei Vittoria (Wellingtonovo vítězsví) op. 91 (Wien, S. A. Steiner und Comp, [1816], No 2367). Je to přirozené, neboť Teplice se tehdy nacházely v německém sociokulturním okruhu, v obyvatelstvu převažovali Němci a Židé mluvící německy. Součástí sbírky je také velký soubor chrámových skladeb L. Cherubiniho a J. Gellerta. Zcela unikátní význam mají rukopisy teplických osobností – skladby rodiny Eckertů, kompozice místního skladatele a purkmistra Josepha Mathiase Wolframa (1789–1839). Ve sbírce je zachována rozsáhlá notová pozůstalost teplických ředitelů kůrů – rumburského rodáka Josefa Groha (1815–1881) a jeho syna Josefa Groha ml. (1844–1894). Jejich skladatelský odkaz ve sbírce čítá 138 rukopisů – zejména autografy jejich skladeb včetně skic, rovněž četná školní cvičení a cvičné kompozice, jež vyhotovil Josef Groh ml. za svých studií na pražské varhanické škole. Patrně díky Josefu Grohovi ml. se ve sbírce nalézá více než 40 hudebnin pocházejících původně z chrámu sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně (zachycují skladby 19 skladatelů, zejména Schnabela, Cherubiniho, Brixiho aj.).5

Jedná se o část notové pozůstalosti svatomikulášského ředitele kůru Josefa Aloise Mussila (* c. 1782, † 28. června 1859). Hudebniny Mussil buď sám vyhotovil, nebo se na titulní straně podepsal jako jejich vlastník. Z interpretačních přípisů vyplývá, že skutečně sloužily jako provozovací materiál v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze (např. na hudebnině Ave Regina od Schnabela je poznámka o provedení „Sct: Niclas 18 8/9 32“, na hudebnině Offertorium in C od Sechtera je přípis „Sct: N 18 8/12 44“; Mussil se v případě této hudebniny podepsal na titulním listu jako „Mussil | Sct: Niklas“). Teplický ředitel kůru Joseph Groh ml. opatřoval svatomikulášské hudebniny novými obaly a svým podpisem nebo razítkem. S přihlédnutím k době jeho působení ve funkci ředitele kůru v Teplicích v letech 1881–1894 je zřejmé, že koncem 19. století byly tyto hudebniny od sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně již součástí teplické hudební sbírky.

Hudební sbírka kostela sv. Jana Křtitele v Teplicích byla rozšiřována i v následujícím období. Menší množství hudebnin pořídili ředitelé kůru Josef Worliczek (1857–1903) a Wenzel Stiessel (1875–1950).

Ve sbírce jsou zastoupeni v menší míře, byť nezanedbatelně, také čeští skladatelé – nejvíce F. X. Brixi, V. Maschek, dále např. A. Laube či J. A. Koželuch. Součástí sbírky je i několik desítek anonymních hudebnin či jejich fragmentů. Jde o významnou středoevropskou chrámovou hudební sbírku, a to jak rozsahem dochovaných hudebnin, tak rozmanitostí provozovaného repertoáru.

Nově objevení ředitelé kůru

Benedict Fiedler (c. 1728–1795)

Benedict Fiedler byl ředitelem kůru v Teplicích prokazatelně již 15. listopadu 1755, jak vyplývá ze záznamu o jeho svatbě s Annou Marií, dcerou Christiana Johna (pokřtěná 19. dubna 1731).6 V matrice je označen jako „Chordirector“. Svědky byli Mathes Rausch a Jacob Eckert starší, teplický varhaník, skladatel a radní. Dne 20. dubna 1757 se manželům Anně Marii a Benedictovi Fiedlerovým narodilo jediné dítě – syn Joseph Andreas Nepomucen, pozdější ředitel kůru. Manželka Anna Marie Fiedlerová umřela v Teplicích 25. prosince 1758.7 Benedict Fiedler se poté ještě dvakrát oženil.8 Jako ředitel kůru se 29. srpna 1762 zřejmě podílel na velkolepých oslavách výročí jednoho tisíce let od údajného objevení teplických pramenů. Na slavnostní mši zazněla patrně pod jeho vedením slavnostní hudba, z velké části zkomponovaná italským skladatelem Giovanni Marcem Rutinim (1723–1797).9 V lednu 1784 stanul Benedict Fiedler v čele města jako jeden ze čtyř purkmistrů.10 Zemřel na onemocnění jater (leber verhertung) dne 3. února 1795 v Teplicích v č. p. 159 ve věku 67 let.11

Ředitel kůru Benedict Fiedler působil v Teplicích doby osvícenské, kdy bylo toto lázeňské město napojeno na síť kvalitních státních silnic, osobní dopravu zajišťovaly poštovní vozy a mohutně se stavělo. V roce 1754 mělo být ve městě dvanáct lázní a dalších šest bylo na předměstí. Jedinou vážnou konkurenci pro Teplice představovaly tehdy pouze Karlovy Vary. V poslední třetině 18. století byl zájem o Teplice tak velký, že město nedokázalo pokrýt poptávku, jak ukazuje kritika jednoho z návštěvníků, který si roku 1783 stěžoval na přeplněnost města, nedostatek ubytovacích kapacit, špatné vybavení drahých bytů, nečistotu v ulicích a chudobu města. Obyvatelé města museli na tuto situaci reagovat zvýšením stavitelských aktivit. V roce 1771 byla založena široká alej. V roce 1789 bylo dokončeno klasicistní zámecké divadlo. I měšťanské domy, dosud spíše dřevěné a hrázděné, dostávaly postupně pozdně barokní či klasicistní vzhled. Jednou z tereziánských reforem bylo číslování domů, jež se uskutečnilo na jaře 1771. V roce 1777 se v Teplicích poprvé objevila loterie. Nejvýznamnější roli v teplické zábavě zaujímala místní střelecká společnost. Každoroční střelba „ku ptáku“ lákala prominentní střelce.12

V teplické sbírce je dochováno 45 hudebnin prokazatelně pořízených Benedictem Fiedlerem.13

Tři z nich jsou podepsány jeho jménem a příjmením – Hasseho offertoria, mše od Kerna (opis z roku 1759) a Schwertnera (opis z 12. prosince 1753), zbylé jsou signovány monogramem „BF“. V případě Walterových pašijí byla písařská ruka Benedicta Fiedlera určena komparací.

Obr. 1 Ukázka monogramu "BF" na titulní straně hudebniny pořízené Benedictem Fiedlerem

Opis kompozice P. Mariana Georga Kerna (1729–1764), skladatele, řeholníka z cisterciáckého kláštera v Oseku může svědčit o vazbách Benedicta Fiedlera s oseckými cisterciáky, neboť Kernovy skladby zřejmě nebyly rozšířeny mimo tento klášter. Dnes jde o jediný známý výskyt jeho kompozice mimo Osek.14 O hudebních kontaktech oseckých cisterciáků s Teplicemi svědčí záznam z výpůjční listiny dochované v jednom z oseckých hudebních inventářů: „Nostro Excellentis:[simo] D[omin]o Doctori Teplicensi concessi Offert: pastoritiã Num: 5 Auth: Novak“15.

Joseph Andreas Nepomucen Fiedler (1757–1836)

Syn kantora a ředitele kůru Benedicta Fiedlera, Joseph Andreas Fiedler, se narodil v Teplicích, kde byl 20. dubna 1747 pokřtěn.16 Dne 5. listopadu 1793 se oženil s třiatřicetiletou Marií Annou, vdovou po Karlu Schöbitzovi.17 V teplickém domě č. p. 150 přišlo na svět celkem osm jejich dětí, z nichž pět zemřelo v dětském věku.18 Manželka Marie Anna Fiedlerová umřela v Teplicích (č. p. 61) dne 19. května 1825 ve věku 64 let.19 Dne 27. května 1828 se ovdovělý měšťan, vlastník teplického domu č. p. 61 a ředitel kůru Joseph Fiedler, podruhé oženil s dvacetišestiletou Theresií, dcerou zesnulého Karla Trapschucha, zedníka z Loučné (německy Ladung, nyní místní část města Lom v okrese Most) č. p. 25.20 Z tohoto manželství vzešly dvě děti.21 Joseph Fiedler zemřel stářím (Alterschwäche) ve svém domě v Teplicích č. p. 61 dne 29. listopadu 1836.22

Nedlouho před svatbou zažil Joseph Fiedler jednu z největších teplických katastrof – mohutný požár, při němž se ocitlo v plamenech 155 domů a jedenáct stodol. V sutinách byla polovina města. Po požáru se rozvinula nebývalá stavební aktivita, stavělo se převážně v duchu klasicismu a empíru. Již roku 1793 byla stržena Lázeňská brána, na počátku 19. století byla zbourána starobylá radnice. Celé město se stávalo postupně světlejším, prostornějším a bylo kompletně vydlážděno. Na jeho okraji byly postaveny nové reprezentativní budovy. Od konce 18. století hrála v Teplicích pravidelně divadelní společnost z Prahy. Díky Josephu Mathiasi Wolframovi se z lázeňského promenádního orchestru, doloženého někdy od roku 1828, stalo profesionální hudební těleso.23

V teplické chrámové sbírce je dochováno 25 hudebnin zcela jistě pořízených Josephem Fiedlerem. Mezi nimi jsou dobové opisy chrámových skladeb českých skladatelů Vinzenze Maschka (1755–1831) či Jakuba Jana Ryby (1765–1815). Většinu opisů Fiedler signoval pouze monogramem JF.

Obr. 2 Ukázka monogramu "JF" na titulní straně hudebniny pořízené v roce 1817 Josephem Andreasem Fiedlerem

Joseph Franz Rohn (1785–1854)

Hudební skladatel a ředitel kůru Joseph Franz Rohn se narodil v Teplicích, kde byl 17. března 1785 pokřtěn.24 Vyučil se klempířem („Spengler“, „Spenglermeister“ či „Klem permeister“). Dne 10. ledna 1809 se oženil s Karolinou Pfitznerovou (1786–1852), dcerou ředitele knížecí kanceláře Heinricha Pfitznera.25 Z tohoto manželství vzešly čtyři děti.26

Počátkem 30. let 19. století byl Rohn ředitelem lázeňského promenádního orchestru, o jehož založení se zasloužil teplický skladatel a purkmistr Joseph Matthias Wolfram (1789–1839). Víme s jistotou, že Rohn tento post zastával 24. srpna 1832, kdy v Teplicích zazněla jeho skladba pro klarinet „Die Variationen über ein Alpenlied“. Pod jeho vedením lázeňský orchestr s úspěchem přednesl 8. září 1832 předehry od Spontiniho a Lindpaintnera.27

Ředitelem kůru kostela sv. Jana Křtitele byl Joseph Rohn již za života svého předchůdce J. A. N. Fiedlera, prokazatelně už 6. října 1834.28

Ve 40. letech 19. století informovalo periodikum Bohemia o dvou Rohnových teplických aktivitách – o zkomponování a provedení jeho mše při slavnostní bohoslužbě konané 29. srpna 1840 29 a o účasti na velké dobročinné vokálně instrumentální hudební akademii konané 13. června 1848 v zámeckém divadle ve prospěch chudých obyvatel Krušných hor a Krkonoš.30

Dle záznamů v teplických matrikách víme, že jeho dva bratři – Franz (1793–1843) a Ernest (1797–1873) – byli také hudebníky. Měšťan, majitel teplického domu č. p. 124 a ředitel kůru Joseph Franz Rohn zemřel 13. června 1854.31 O jeho úmrtí přináší zprávu časopis Neue Berliner Musikzeitung. Je v ní mimo jiné uvedeno, že jeho dům U černého koně byl známý mnohým, kteří Teplice navštívili, nacházeli v něm přívětivost a odpočinek.32

Krátký nekrolog přinesl také holandský hudební časopis Caecilia.33

V teplické chrámové sbírce je zachováno 636 hudebnin užívaných J. F. Rohnem. Jde o hudebniny dochované po jeho předchůdcích a opisy či tisky hudebnin jím pořízené. Většinu hudebnin opatřil svými signaturami (No + číslo), podpisem a datem. Jde o tři samostatné číselné řady – 1. árie, dueta, terceta (No 1–198); 2. mše (No 1–317); 3. ostatní chrámové skladby (No 1–560). Ze součtu signatur vyplývá, že po sobě na kůru zanechal minimálně 1075 signovaných hudebnin. Pokud k nim ještě připočteme 62 dochovaných hudebnin bez signatury, bylo jich celkem nejméně 1137. O sbírku znamenitě pečoval. Mnoho hudebnin opatřil novými obaly. Mezi skladateli jsou nejvíce zastoupeni Johann Baptist Schiedermayer (31×), Franz Xaver Brixi (29×), Joseph Gellert (23×), Anton Diabelli (19×) či Vinzenz Maschek (19×). Za zmínku jistě stojí adaptace čtyř částí z Händlova oratoria Mesiáš, Rohnem pořízená již v roce 1839.34

Znovuobjevení skladatelé

Jakob Bernard Franz Eckert starší (c. 1686–1779)

První zprávy o tomto hudební skladateli a varhaníkovi máme díky archiváliím oseckého kláštera. Již v první třetině 18. století byly jeho skladby součástí tamní hudební sbírky, což dokládají záznamy v inventáři hudebnin z let 1722–1733 (oddíl mše a oddíl offertoria), pořízeným tehdejším oseckým ředitelem kůru P. Florianem Burianem (1693–1759).35

Dne 10. května 1729 se Jakob Bernard Franz Eckert starší v Teplicích oženil s Marií Elisabethou, dcerou řezníka Jacoba Sigmunda. Svědky byli členové předních starobylých teplických rodů Gudrů a Schuchů – Joannes Gudra (zde psán „Gudera“), obecní starší („Gemeine Ältester“), a Ignatius Schuch.36

Jako povolání ženicha je uvedeno „Organist“ (varhaník). Z tohoto manželství vzešly čtyři děti – dva synové a dvě dcery.37

Jacob Bernard Franz Eckert starší byl také teplickým radním (senator) a faktorem. Na konci 50. let 18. století nechalo město z jeho podnětu vyčistit, vysypat pískem a opatřit řádnou zdí a střechou Kamenné lázně, které si díky svým léčivým horkým pramenům získávaly stále větší oblibu.38

Již za svého života přenechal varhanický post mladšímu synovi Jacobu Bernardovi.39 Zemřel dne 1. května 1779 v Teplicích č. p. 20 ve věku 83 let.40

V teplické sbírce je dochována pouze jedna jeho chrámová kompozice – Lytania Lauretanae z roku 1736. Tato skladba se na teplickém kůru těšila zřejmě velké oblibě, neboť její notový záznam ještě v roce 1817 zrenovoval tehdejší ředitel kůru Joseph Andreas Fiedler, což dokládá jeho přípis „JF renov: 1817“ (RISM ID no.: 1001225355). Oba Eckertovi synové byli skvělými hudebníky, z nichž starší, Franz Joseph Eckert (psán též Ekhart), si vybudoval závratnou kariéru v Římě jako dvorní hudebník papeže Klementa XIV. a varhaník v tamním kostele sv. Petra.41

Druhý syn Jacob Bernard Franz Eckert mladší pokračoval ve stopách svého otce jako varhaník teplického chrámu sv. Jana Křtitele a hudební skladatel.

Jakob Bernard Franz Eckert mladší (1740–1803)

Varhaník a hudební skladatel Jakob Bernard Franz Eckert mladší (psán též Eckhardt, Echart), syn Jakoba Bernarda Franze Eckerta staršího, se narodil v Teplicích 24. ledna 1740. Hudební vzdělání včetně hry na varhany získal pravděpodobně, stejně jako jeho starší bratr Franz Joseph, u otce. Dne 19. listopadu 1771 se v Teplicích oženil s Rosalií, dcerou v té době již zesnulého krejčího Jacoba Rittiga (zde psán „Rüttig“).42

Jako povolání ženicha je uvedeno varhaník. Jedním ze svědků byl teplický primas („Se nator & Primator“) Joseph Steffen.43

Manželé Eckertovi měli čtyři dcery, z nich jedna se narodila mrtvá a jedna zemřela v dětském věku.44

Varhaník Eckert mladší byl později současně i učitelem ve vyšší třídě teplické dvoutřídní normální školy, otevřené v roce 1776.45

Již v 70. letech 18. století byla jedna jeho mše součástí sbírky hudebnin oseckého kláštera, o čemž svědčí záznam tamního ředitele kůru P. Eustachia Wenzela Fischera (1732–1809; ředitelem kůru 1767–1778) v oseckém incipitovém inventáři hudebnin.46 V roce 1790 se Jakob Bernard Franz Eckert mladší stal jedním ze tří teplických radních.47

Bez radního Eckerta mladšího se nemohla ve městě konat žádná důležitější událost. Mimo jiné dohlížel na výstavbu nových městských budov, zvláště Kamenných lázní. Byl velmi schopný hospodář, což dokládá odměna z roku 1797 ve výši jednoho tisíce zlatých za vynikající vedení městské ekonomiky. V polovině 90. let 18. století se stal poprvé purkmistrem. Podruhé byl na další čtyři roky zvolen 1. prosince 1799. Jeho spolupracovníci stále ještě pocházeli z příslušníků předních a starobylých teplických rodin – Gudrů, Helmů, Hakenschmiedů či Laubeů. Je dochována jím sepsaná kronika z roku 1795, poznamenaná osvícenským duchem, využívající starší i dobovou literaturu a stavějící proti sobě názory různých autorů.48

Purkmistr Eckert mladší náležel mezi místní elitu – teplické občany první ze sedmi tříd, do níž patřilo pouze 36 osob.49

Zemřel jako úřadující purkmistr po těžké nemoci v Teplicích č. p. 165 dne 17. června 1803.50

Jako příčina úmrtí je uvedeno onemocnění Brustwassersucht (hydrothorax).51

Jeho manželka Rosalia zemřela na jakousi plicní chorobu (Lunglehung) 5. dubna 1814 v Teplicích č. p. 75.52

Ve sbírce hudebnin teplického kostela sv. Jana Křtitele je dochováno osm chrámových kompozic varhaníka, učitele a pozdějšího purkmistra Jakoba Bernarda Franze Eckerta mladšího: Messa in D alla Venerazioni di Santa Caecilia53, Messa alla Venerazioni Santo Joanni Nepomuceno54, Missa in G55, Aria in C56, Intodukce, recitativ a árie pro só lový bas, koncertantní violoncello a orchestr57, Quatuor Stationes (1772)58, Offertorium in D 59, Offertorium de S. Caecilia Virgine60. Jedná se o autografy skladatele v podobě provozovacích partů.

K několika autografům Eckertových skladeb byly později teplickými řediteli kůru Josephem Andreasem Fiedlerem a Josephem Franzem Rohnem dopsány další duplicitní party (např. zpěvních partů, prvních houslí, kontrabasu či varhan), což svědčí o provozování Eckertových skladeb mnoho let po jeho smrti.61

Tento předpoklad potvrzují pozdější přípisy interpretů na konci některých hlasů Eckertovy Messa in D alla Venera zioni di Santa Caecilia z let 1802, 1805, 1807, 1816, 1831–1833.62

Dochované Eckertovy kompozice pocházejí patrně z první poloviny 70. let 18. století. V roce 1772 Eckert zkomponoval Quatuor Stationes. Ve stejném roce zřejmě složil také skladbu Messa alla Venerazioni Santo Joanni Nepomuceno a Offertorium in D, o čemž svědčí stejný použitý papír jako v případě autografu Quatuor Stationes, tj. papír s dvojdílným filigránem jelen a EW.63

Dosud neznámé skladby zcela zapomenutého komponisty – varhaníka Eckerta mladšího jsou mimořádně hodnotné. Svědčí o jeho velkém talentu a dokonalém zvládnutí kompozičního řemesla. Například Offertorium in D se vyznačuje dokonalou sonátovou formou, nápaditou instrumentací. U Messa alla Venerazioni Santo Joanni Nepomuceno můžeme zejména obdivovat dobře vystavěnou úvodní orchestrální Symfonii či řemeslně mistrně zvládnutou fugu na text Christe eleison. Velmi hodnotný je také duet Domine Deus pro virtuózně pojatý sólový soprán a alt ze skladby Messa in D alla Venerazioni di Santa Caecilia, vyznačující se svěží melodikou upomínající na tehdejší italskou operu seria, především díla Johanna Adolpha Hasseho (1699–1783). Chrámové kompozice Eckerta mladšího jsou co do kvality srovnatelné s předními díly jeho vrstevníků, jako byli např. P. Augustin Schenkirž (1736–1797) či Johann Anton Koželuch (1738–1814), a zaslouží si znovuoživení.

Obr. 3 Titulní strana mešní kompozice Jakoba Bernarda Franze Eckerta mladšího

Varhaníci

Z pramenů známe několik varhaníků teplického chrámu sv. Jana Křtitele. Kolem roku 1660 to byl písař, varhaník a pozdější radní Samuel David, syn básníka Christiana Davida.64 V 18. století na místě varhaníků byli Jakob Bernard Franz Eckert (c. 1686–1779) a jeho syn Jakob Bernard Eckert (1740–1803). Na počátku 19. století zastával tuto funkci dle matričních záznamů Jacob Gudra.65

Varhaník a učitel Jacob Gudra (* 7. července 1741, † 29. října. 1808) pocházel ze starobylé teplické rodiny Kuderů alias Gudrů provozující již od poloviny 17. století provaznictví.66

Na přelomu 18. a 19. století náleželi příslušníci tohoto rodu mezi 36 nejvýznamnějších osob v Teplicích.67

V teplické chrámové sbírce je dochována jedna jím pořízená hudebnina. Jde o jeho opis Mše G dur (WeiVo 1a.11) 68

P. Cajetana Vogla (c. 1750–1794).69

Operní hudba v chrámu a její interpreti

Ve sbírce se nacházejí latinská či německá kontrafakta árií a sborů z italských oper z 18. století. Nejvíce jich je z oper J. A. Hasseho. Jde o hudebně dramatická díla zkomponovaná pro Drážďany, či která byla v Drážďanech provozována (Cleofide 1731; Siroe re di Persia 1733; Didone abbandonata 1742; Antigono 1743; Leucippo 1747; Demo foonte 1748; Attilio Regolo 1750; Ciro riconosciuto 1751; Adriano in Siria 1752). Je možné se domnívat, že tyto opisy byly pořízeny z drážďanských pramenů krátce po tamních uvedeních, jak tomu bylo v nedalekém cisterciáckém klášteře v Oseku. Dále jsou v teplické sbírce dochována například kontrafakta operních árií G. Bonna, B. Galuppiho či J. Myslivečka. Tyto árie byly v Teplicích opakovaně provozovány v první polovině 19. století, což dokládají přípisy – data a podpisy účinkujících – na zpěvních partech. Interprety byli deseti až dvanáctiletí hoši – např. roku 1819 Franz Andres (* 28. května 1808)70, v roce 1843 Anton Laube (* 21. března 1831)71, v letech 1848–1850 Ferdinand Junk (* 14. prosince 1838)72 a jiní. Sólové party v těchto áriích zpívali také synové teplického knížecího zahradníka Antona Laglera. V roce 1818 to byl Moritz Lagler (* 23. září 1808, † 17. března 1827)73, roku 1826 Friedrich Lagler (* 8. května 1814, † 4. března 1870)74. Provozování těchto pěvecky náročných partů podává svědectví o vysoké interpretační úrovni tamních dětských umělců.

Nejmladší z operních kontrafakt teplické chrámové sbírky přestavují tři exempláře přetextované árie z opery teplického hudebního skladatele a purkmistra Josepha Mathiase Wolframa. Jde o kontrafaktum árie z jeho komické opery (singspielu) Diamant oder Parapluiemacher Staberl in der Türkei – prvního Wolframova hudebně dramatického počinu zkomponovaného v Teplicích roku 1821. Tato árie byla zřejmě ve své době populární, neboť kromě tří teplických hudebnin je v současnosti známo jejích dalších osm opisů – z nichž sedm se nalézá na území České republiky a jeden ve Slovinsku.75 Nejstarší teplický exemplář této Wolframovy árie pořídil ještě za skladatelova života v roce 1837 Joseph Franz Rohn. Původní tenorový part je opatřen textem Celebrate hunc diem festivitate (RISM ID no.: 1001221696), dva později pořízené sopránové party textem Locus iste. Zbylé dva exempláře obstaral Joseph Groh junior. Jde o dobový opis kontrafakta na text Tantum ergo s vloženým Grohovým particellem (RISM ID no.: 1001221723) a Grohovo přepracování této árie na offertorium s textem Bonum est confideri Dominus pro soprán, sbor a orchestr z 27. ledna 1885 (RISM ID no.: 1001221756). Tato Grohova úprava dokládá oblibu hudby mnoho let zesnulého a v té době již zcela zapomenutého teplického skladatele – purkmistra.

Karl Junk a jeho hudebniny

Teplická sbírka hudebnin obsahuje též soubor hudebních rukopisů Karla Junka, kantora z Března, včetně vlastnoručně sepsaného tematického katalogu jeho hudebnin.

Karl Junk se narodil 8. března 1799 v Račicích (německy Retschitz, okres Chomutov, vesnici, která zanikla v letech 1981–1983 v důsledku těžby hnědého uhlí v lomu Nástup). Den poté byl v tamním kostele zasvěceném svatému Vavřinci a svatému Štěpánovi pokřtěn jako Franz Karl Anton. Jeho rodiči byli Joseph Junk z Račic č. p. 25 a Anna Thekla, rozená Trinksová z obce Liebisch na Ahníkovském panství č. p. 21.76

Dne 28. srpna 1832 se Karl Junk oženil v Dolním Jiřetíně (německy Niedergeorgenthal), zaniklé obci v okrese Most, zlikvidované v letech 1980–1983. Jeho nastávající byla dvaadvacetiletá Magdalena, dcera Antona Kadena. V matrice oddaných kostela sv. Mikuláše je Karl Junk zaznamenán jako školní učitel v Březně (německy Priesen, okres Chomutov).77

Tamním kantorem byl však zcela jistě již 1. září 1831, což dokládá jeho přípis na jedné z hudebnin teplické sbírky: „Karl Junk Cantor in Priesen 18 1/9 31“.78

Karlu a Magdaleně Junkovým se zde v č. p. 82 narodilo pět dětí, z nichž pouze jedno se dožilo dospělosti.79

Dne 5. července 1846 zemřela ve věku 36 let Karlova manželka Magdalena.80

Dne 26. října 1847 se mu narodila nemanželská dcera Francisca.81

S její matkou Ludmilou, dcerou Karla Rehnera z Ahníkova (německy Hagensdorf), se oženil 11. listopadu 1847 v Březně.82 V matrice oddaných není uveden jako učitel. Zcela jistě byl již 8. března 1848 učitelem v Březně Johann Strohschneider.83

Manželé Karl a Ludmila Junkovi se přestěhovali do Teplic. Zde přivedli na svět dalších pět dětí.84

Dle záznamů v matrikách žil Junk v Teplicích jistě počátkem května 1850. Tehdy se v č. p. 204 narodil jeho syn Siegmund Karl, jako povolání otce je zapsáno „Mu siker und Privatlehrer“ (hudebník a soukromý učitel). V prvních březnových dnech roku 1852 je zaznamenán v matrice jako „Diurnist in Teplitz“ (příležitostný či nájemný písař v Teplicích). Mezi 9. srpnem 1857 až 9. únorem 1859 se dle matričních záznamů živil jako písař u c. k. Notářského úřadu v Teplicích („k.k. Notariatsamte in Teplitz“) a přestěhoval se do č. p. 60. Když 11. prosince 1867 zemřela v Teplicích jeho manželka Ludmila, je v matrice veden jako diurnista a majitel domu č. p. 474.85

Záznam o úmrtí kantora, hudebníka a písaře Karla Junka se nepodařilo nalézt. Zemřel někdy po 1. únoru 1869, neboť v den, kdy se ženil jeho syn z prvního manželství Karl, byl dle teplické matriky oddaných ještě naživu.86

Junk si pořídil hudebniny ještě za svého působení ve funkci kantora v Březně, což dokládají datace na titulních stranách některých hudebnin. Vypracoval si také jejich tematický katalog. Hudebniny obsahují díla dobových skladatelů, ale také dvě Junkovy kompozice – svatební árie (Copulations=Arie; Copulatins=Arie in F z roku 1831). Tyto Junkovy hudebniny a jeho katalog získal pro teplický kůr zdejší ředitel kůru Josef Franz Rohn, o čemž svědčí jeho přípisy na Junkových hudebninách či jím pořízené nové obaly Junkových hudebnin. Nejvíce hudebnin Rohn od Junka získal v roce 1850 (po jedné hudebnině pak v letech 1851 a 1854), tedy v době, kdy Junk opustil kantorské místo v Březně a přestěhoval se do Teplic.

Jde o svazek šestnácti listů ručního papíru s filigránem tři srdce s písmeny K N G uvnitř.87

Rozměr této archiválie je 36 × 21,5 cm. Katalog se skládá z oddílů nazvaných: „Messen“; „Litaneyen“; „Requiem.“; „Graduale und Offertorien“. Popisuje celkem 165 chrámových skladeb. Každý záznam obsahuje jméno skladatele, tóninu (někdy také ještě upřesňující název, například „pastoralis“) a krátký notový incipit partu prvních houslí. U některých záznamů je navíc uvedena původní signatura. Z autorů jsou nejvíce zastoupeni Bühler, Diabelli, Gellert a Schiedermayr. Nalezneme zde také záznamy o kompozicích českých skladatelů (především Maschek, Ryba, Taschke, Wittasek). Katalog nás informuje o tom, že Junk vlastnil také zajímavé úpravy a kontrafakta operních čísel. Z úprav stojí za pozornost adaptace chrámové skladby maďarského skladatele Jánose Fusze (1777–1819; v katalogu je uveden jako „Fuss“) Arm und prunklos ohn Getümel. Úprava spočívá ve změně tóniny (z As dur na A dur) a textu (původní text je nahrazen textem Lauda Sion Salvatorem). Z přetextovaných operních čísel zmíním především unikátní kontrafaktum tenorové árie O cara immagine del mio tesoro z italké opery Eu genia. Jejím autorem je Sebastiano Nasolini (c. 1768 – c. 1799; v katalogu zapsán jako „Mazel“). Opis tohoto díla, které mělo premiéru v Benátkách 1792, je dochován v Drážďanech, kde bylo uvedeno v Malém kurfiřtském divadle (Kleines Kurfürstliches Theater) dne 1. března 1794.88 Původní italský text je nahrazen latinským duchovním textem „Me mento rerum conditor“. Dále zde nalezneme například kontrafaktum árie z opery Gioachina Rossiniho Tancredi či terceta z oratoria Ludwiga van Beethovena Christus am Ölberge op. 85.

Obr 4 První strana s notovými incipity Junkova tematického katalogu (CZ- Tek, bez signatury)

Joseph Gellert (1788–1842)

Nejvíce je v Junkově katalogu zastoupen Joseph Gellert. Junk dle katalogu vlastnil 36 jeho chrámových skladeb. Jedná se o jeden z největších souborů Gellertových prací pořízených na jednom místě a jedním kopistou. V současné době jsou v teplické sbírce z těchto 36 Junkem opsaných Gellertových skladeb dochovány pouze čtyři. Přesto však teplická sbírka disponuje velkým množstvím Gellertových skladeb (31 rukopisů a jeden tisk), je důležitou pramennou základnou ke studiu a poznání skladatelova díla.

O hudebním skladateli Josephu Gellertovi je dosud známo jen několik málo informací. Hudební slovníky uvádějí pouze přesné datum a místo úmrtí a přibližnou dobu narození.89

Neudávají místo a datum narození. Dále informují o tom, že byl ředitelem kůru v Chomutově, komponoval četné chrámové skladby dochované v Národním muzeu – Českém muzeu hudby či v Hudebně historickém oddělení Moravského zemského muzea v Brně. Upozorňují na jím zkomponované dobové tance vydané tiskem v Praze a na existenci jeho valčíků dochovaných v Českém Krumlově. Na základě studia dobových pramenů a literatury přináším nové, dosud neznámé informace o tomto významném chomutovském hudebníkovi.

Jeho otec Leopold Gellert se narodil 17. srpna 1761 v Bečově (německy Petsch), malé vesnici vzdálené jeden kilometr západně od Blatna (jehož je od roku 1950 součástí) a 7,5 kilometru severozápadně od Chomutova. Pokřtěn byl následující den 18. srpna 1761 v kostele sv. Michaela Archanděla v obci Blatno (německy Platten, okres Chomutov) jako Frantz Leopold. Jako rodiče jsou uvedeni Johann Carl Göhlert z Bečova a Sussanna rozená Bechrová z Blatna.

Dne 7. září 1784 se Leopold Gellert v Blatně oženil s vdovou Franziskou Helmichovou rozenou Hauschildovou.90

Leopold Gellert znal Franzisku prokazatelně již 17. dubna 1784, neboť se oba sešli jako kmotři při křtu Franze Leonarda Hertviga. Leopold byl kmotrem (levans) a v matrice je již uveden jako učitel v Otvicích – „Leopoldus Göhlert ludirector ex Udwitz“.

Leopold Gellert byl tedy školním učitelem v Otvicích jistě již 17. dubna 1784.91Zde se zřejmě těšil velké oblibě a vážnosti, neboť býval často kmotrem zde křtěných dětí. Naposledy to bylo 8. prosince 1818. V rodině učitele Leopolda Gellerta přišlo na svět deset dětí.92

Tři z nich však umřely v dětském věku.93

Když mu 2. června 1810 zemřela žena Franziska na edém (Wasser sucht), oženil se podruhé, a to s Marií Annou, vdovou po Johannu Johnovi (c. 1756 – 20. 2. 1836). Toto manželství bylo bezdětné. Leopold Gellert, „resignirter Lehrer“, umírá stářím (Am Altersschwäche) v Otvicích v č. p. 42 dne 5. března 1842. Tou dobou již byl zřejmě učitelem jeho syn Johann Gellert (* 28. dubna 1799, † 30. ledna 1870).

Další ze synů učitele Leopolda Gellerta, hudební skladatel Joseph Gellert, se narodil jako v pořadí třetí dítě manželů Leopolda a Franzisky Gellertových v Otvicích (německy Udwitz, okres Chomutov), obci nacházející se tři kilometry severně od městského centra Chomutova. Pokřtěn byl dne 13. ledna 1788 jako Franz Joseph.94

Oženil se v Chomutově 11. června 1816 s dvaadvacetiletou Annou, dcerou Johanna Wiekarta, zdejšího obchodníka žijícího v č. p. 88.95

Joseph Gellert s chotí žili na stejné adrese (prokazatelně 1816–1836). Měli spolu celkem dvanáct dětí, z nichž však pět zemřelo v dětském věku.96

Počátkem roku 1832 se Joseph Gellert ucházel o uvolněné místo ředitele kůru kostela sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze. Po smrti tamního ředitele kůru, hudebního skladatele Vinzenze Maschka (1755–1831), se uskutečnilo výběrové řízení na tento post, k němuž se přihlásili četní renomovaní hudebníci.97

K tomuto účelu byla vyhotovena kompetenční tabulka se stručnou charakteristikou jednotlivých uchazečů. Díky tomuto pramenu máme dosud neznámé informace o J. Gellertovi: Již 17 let byl ředitelem kůru v Chomutově – „Ich bereits 17 Jahre Chordirektor in Kom[m]otau…“ (tedy od roku 1815); prostřednictvím hudebních akademií podporoval zdejší chudé. V kolonce informující o schopnostech uchazečů je uvedeno: má humanitní vzdělání, jeho schopnost být ředitelem kůru je nejlépe potvrzena vynikající službou i jeho hudebními skladbami.98 Gellert však toto místo nezískal. Ředitelem kůru u sv. Mikuláše v Praze se tehdy stal Joseph Alois Mussil.

Již dříve měl Joseph Gellert kontakty s Prahou, neboť kmotři jeho dvou dětí žili v tomto městě – v roce 1820 to byl pražský obchodník Stellverstreter, v roce 1824 byl kmotrem P. Augustin Sobitschka (1792–1860), řeholník, chomutovský rodák, tou dobou v Praze podpřevor u sv. Jiljí.99

Joseph Gellert zemřel zřejmě na tuberkulózu 27. září 1842 v Chomutově v č. p. 98. Příčinou úmrtí je dle matriky „Kehltopfschwindsucht“ (laryngeální vertigo).100

Skladatel Gellert zkomponoval mnoho chrámových kompozic, v nich často využívá koncertantních smyčcových či dechových nástrojů. Jako příklad je možné uvést jeho chrámovou skladbu Aria in E Lauda anima mea pro sólový alt, sólové housle a smyčce. Jde o velmi hodnotnou melodickou hudbu, svým charakterem blízkou Donizettiho či Belliniho áriím, svědčící o velkém talentu svého tvůrce. Tato hodnotná hudba si zaslouží zájem muzikologů i interpretů. Gellertovy kompozice byly oblíbené, o čemž svědčí dobové opisy dochované na českých kůrech. V polovině 60. let 20 století se jeho skladby nalézaly nejméně ve 14 chrámových sbírkách na území Čech.101

Další jeho skladby jsou dochovány kromě již zmíněného Národního Muzea – Českého muzea hudby či Hudebně historického oddělení Moravského zemského muzea v Brně také například v Hudebním oddělení Národní knihovny ČR v Praze, Státním okresním archivu v Mladé Boleslavi nebo Vlastivědném muzeu ve Slaném. Soubor jeho skladeb v teplické hudební sbírce patří však k nejrozsáhlejším, což dosud nebylo známo.

Závěr

Díky zkoumání poměrně rozsáhlé sbírky hudebnin chrámu sv. Jana Křtitele v Teplicích máme nové poznatky nejen o vysoké úrovni hudby provozované ve zmíněném kostele v 18. a 19. století, ale také o hudebním životě Teplic v tomto období. Víme, že repertoár byl bohatý, byl na značně vysoké úrovni a že se komponování či provozování hudby věnovaly tehdejší elity města včetně tří purkmistrů. O vysoké úrovni hudebního života svědčí i fakt, že z rodiny teplického varhaníka a skladatele vzešel dvorní hudebník papeže a varhaník u sv. Petra v Římě. Ve sbírce jsou unikátně dochovány autografy mimořádně hodnotných chrámových kompozic dosud neznámého teplického skladatele Jacoba Bernarda Franze Eckerta mladšího. Díky historickému výzkumu, zejména matrik, se podařilo vybádat jména a osudy teplických ředitelů kůru a varhaníků, což pomohlo chronologicky rozkrýt jednotlivé vrstvy rukopisů ve sbírce a určit u mnohých z nich přibližnou dobu vzniku. Navíc byl vypátrán původ několika hudebnin. Jedná se především o soubor rukopisů, které vypracoval Karl Junk v Březně a pro teplický kůr je získal Joseph Rohn. Velkým objevem byl soubor hudebnin původně pocházejících z kůru kostela sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, který se do teplické hudební sbírky kostela sv. Jana Křtitele dostal koncem 19. století. Jde o vzácné zjištění, neboť původní hudební sbírka kostela sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně se dochovala torzovitě (byla z velké části zničena počátkem 20. století), nyní však byla objevena její další část. Je nesporné, že teplická hudební sbírka kostela sv. Jana Křtitele má kulturně historický význam přesahující hranice své lokality a náleží k těm nejhodnotnějším na našem území.102

Poznámky

1 KILIÁN, s. 192–193.

2 V Regionálním muzeu v Teplicích jsou dochovány dvě důležité hudební památky z 2. poloviny 16. století – graduál z roku 1560 a kancionál z roku 1566 (signatury MS 1 a MS 2). Oba rukopisné zpěvníky určené teplickým literátům ve farním kostele pocházejí z pražské písařské dílny Jana Táborského z Klokotské Hory, který některé písně sám složil či upravil. Teplické literární bratrstvo vzniklo zřejmě po roce 1543. Provozovalo chrámový zpěv v kostele sv. Jana Křtitele při utrakvistických obřadech. Za chrámovou hudbu byl odpovědný kantor kůru. Bratrstvo bylo aktivní minimálně do druhého desetiletí 17. století. Viz KILIÁN, s. 110. Hudebně liturgickým provozem při kostele sv. Jana Křtitele ve druhé polovině 17. století se zabýval Milan Černý. Viz ČERNÝ, Milan. Účetní zprávy o hudebně liturgickém provozu při teplickém kostele svatého Jana Křtitele ve druhé polovině 17. století. In: Zprávy a studie Regionálního muzea v Teplicích. Teplice: Regionální muzeum v Teplicích, sv. 31, (2016), s. 149–164.

3 Při citacích písemných pramenů je důsledně užit diplomatický přepis. Vlastní jména jsou ponechána v té podobě, jakou za svého života používali či jaká byla užívána nejčastěji v dobových pramenech.

4 Na pamětní desce Bohdana Ostroveršenka umístěné na zdi kostela Nanebevzetí Panny Marie v Krupce je uveden následující text: „Bohdan Ostroveršenko | * 10. 6. 1936, † 6. 11. 2013 | Zakladatel a člen Brixiho komorního souboru Teplice | a Občanského sdružení Královské horní město Krupka. |
Významně se podílel na záchraně církevních památek, především kostela Nanebevzetí Panny Marie | a hudebního dědictví skladatele Josefa Klobautschnika.“ Informace o životě a působení Bohdana Ostroveršenka poskytuje rozsáhlý nekrolog nazvaný Odešel od nás obdivuhodný člověk Bohdan Os. Významně se podílel na záchraně církevních památek, především kostela Nanebevzetí Panny Marie troveršenko publikovaný v informačním měsíčníku vydávaném radnicí města Krupky (prosinec 2013). Dostupné na: https://docplayer.cz/17901631-Prosinec-2013-informacni‑mesicnik‑pro‑obcany‑mesta‑zdarma.html [cit. 2022-07-12]. K pátému výročí jeho úmrtí byl 12. listopadu 2018 v kostele sv. Jana Křtitele v Teplicích uspořádán vzpomínkový koncert v podání Brixiho komorního souboru Teplice. Viz ZLÁMALOVÁ, [cit. 2022-07-12].

5 Úplný výčet skladatelů: Albrechtsberger, Beethoven, Brixi, Drechsler, Drobisch, Eybler, Führer, M. Haydn, Horák, Cherubini, J. A. Koželuch, Mendelssohn‑Bartholdy, V. Maschek, Mozart, Sechter, Schnabel, Spohr, Vogler, Wittasek.

6 Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Matriky (dále pouze SOA Litoměřice), N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 92.

7 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8001, sign. 162/17, 1724–1763, p. 246.

8 Podruhé se oženil 9. listopadu 1762 s Barbarou Hanackovou (SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 106). Toto manželství bylo bezdětné. Barbara Fiedlerová, žena kantora, zemřela 7. května 1768 ve věku 39 let (SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 30). Potřetí se oženil 13. listopadu 1769 s Josefou Kekertovou (* 21. září 1746, † 26. května 1825), dcerou mistra krejčího Jacoba Kekerta (SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 121 b). V matrice je zachycen jako „Witwer Benedictus Fiedler Cantor“. Z tohoto manželství vzešly dvě děti: Benedictus Josephus Antonius (* 28. srpna 1770), Antonia Josepha (* 7. února 1772). Viz SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1829, fol. 38, 62.

9 „Mann muß gestehen, daß die Music hierunter, so mehrentheils von Sign. Ruttini componiret, was sehr pomposses war“ EICHLER, s. 110–111. Ve sbírce je dochován jeden opis Rutiniho kompozice (Kyrie Solemne Ex D… D[e]l Sign[o]re Ruttini RISM ID no.: 1001221623) pořízený Benedictem Fiedlerem. Je možné, že se jedná o jednu ze skladeb uvedenou při této příležitosti.

10 V lednu 1784 stanuli v čele Teplic čtyři purkmistři. Každý měl úřadovat čtvrt roku, což byl model fungující již po staletí v sousední Krupce. Tento způsob vedení města však vydržel pouhých šest let. KILIÁN, s. 172.

11 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 59.

12 KILIÁN, s. 167–178.

13 Jako autoři jsou na hudebninách uvedeni: Brixi (6×), Ditters (2×), Faulhaber (1×), Gosetti (1×), Hasse (6×), Kern (1×), Kohl (1×), Koželuch (1×), Laube (1×), Lohelio (1×), Loos (1×), Naumann (1×), Pichl (2×), Pleyer (1×), Ponti (1×), Preunich (1×), Ruttini (1×), Sehling (1×), Schuster (2×), Schirmer (1×), Schindler (1×), Schmidt (1×), Schürer (3×), Schwertner (1×), Weigel (1×), Zimmermann (1×). Ve čtyřech případech není autor uveden (z toho určen Gallus, Walter).

14 Tato Kernova mše je dochována též v osecké hudební sbírce a zaznamenána také v tamním rukopisném tematickém katalogu založeném v letech 1753–1754 P. Nivardem Sommerem. Národní muzeum – České muzeum hudby (dále CZ‑Pnm), fond Osek, č. př. 65/52, Catalogus Musicalium pro Choro Ossecensi, Catalogus Missarum pro Stylo moderno producibilium (1753–1754), Missae Solennes, sive Festivales., C/37., f. 15 b.

15 V originále posléze škrtnuto. CZ‑Pnm, fond Osek, č. př. 65/52 Catalogus Musicaliorum Anno 1720 et Anno 1733 est renovatus, fol. 41 b. O kontaktech oseckého kláštera s Teplicemi viz MIKULÁŠ, Jiří, Michaela ŽÁČKOVÁ, s. 246–247.

16 SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 790.

17 SOA Litoměřice, O, inv. č. 7993, sign. 162/12, 1784–1845, p. 26.

18 Friederika Maria Anna (* 9. května 1794); Mauritz Alois Benedict (* 25. dubna 1795, † 12. května 1799); Wilhelmine (* 25. června 1798, † 24. října 1798); Mauritz Joseph (* 5. května 1800, † 17. srpna 1800); Maria Anna Theres (* 30. července 1801, † 23. září 1801); Alois Franz (* 24. září 1802, † 24. listopadu 1802); Johann Nepom. (* 13. května 1804); Josef (* 15. června 1806). SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, p. 119, 136, 161, 184, 204, 220, 244, 271; SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 87, 84, 98, 106, 112.

19 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, p. 272.

20 SOA Litoměřice, O, inv. č. 7994, sign. 162/13, 1799–1848, fol. 144.

21 Eduard Anton Benedict (* 24. června 1829); Moritz Adolph, Benedict (* 3. března 1832) SOA Litoměřice, N, inv. č. 7975, sign. 162/4, 1829–1841, fol. 3, 46.

22 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, 1801–1848, fol. 391.

23 KILIÁN, s. 178–179, 193, 211–212.

24 SOA Litoměřice, N, inv. č. 11497, sign. 162/61, 1784–1801, p. 16. Jeho otec, soustružník Joseph Rohn (* c 1759, † 28. července 1825) byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v Teplicích 9. července 1782 s Theresií, dcerou Ernesta Fliesla (křest 9. května 1760, † 24. října 1808). Viz SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 147. Po její smrti se 31. ledna 1809 podruhé oženil s Josefou Barbarou, dcerou hostinského Christofa Ritschla (* c. 1786). Viz SOA Litoměřice, O, inv. č. 7994, sign. 162/13, 1799–1848, p. 80. S první manželkou měl deset dětí, s druhou manželkou měl tři děti.

25 SOA Litoměřice, O, inv. č. 7994, sign. 162/13, 1799–1848, p. 80.

26 Karolin Maria Anna (* 28. prosince 1809); Joseph (* 9. února 1812); Marie Theres (* 16. září 1815); Ernest Mauritz (* 23. ledna 1820). SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, p. 322, 356, 415, 474.

27 EICHLER, s. 12.

28 Ten den byla dcera Josepha Rohna Theresia kmotrou Karolině, dceři jejího strýce Ernesta Rohna: „Le vans: Theresia Rohn bürgl: Spengelmeister und Chordirectors Tochter aus Teplitz“. SOA Litoměřice, N, inv. č. 7975, sign. 162/4, 1829–1841, fol. 90.

29 Bohemia, 6. 9. 1840.

30 Bohemia, 12. 7. 1848.

31 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8004, sign. 162/20, p. 130.

32 Neue Berliner Musikzeitung, Achter Jahrgang, No. 26, 28. Juni 1854, s. 207.

33 Caecilia. Algemeen Muzikaal Tijdschrift van Nederland, 15. 7. 1854, s. 138.

34 „Gradual | et | Offertorium | aus | Den Mesias | von | F: G: Heindl.“ Na třetí straně obálky je upřesnění: „Aus den Mesias von Handel Gradual No 39. 40. 41 | aus den 3tn | Theil | Offerto No 15 aus den 1tn Theil“. RISM ID no.: 1001207827. V polovině 19. století byl v Čechách a na Moravě Händel hrán jen sporadicky. Víme o provedení Mesiáše v Brně 1822 a v Praze 1829, 1830, 1835 a 1837. Výjimku tvořil pouze Händelovský kult v Náměšti nad Oslavou. Viz PEČMAN, s. 10–11.

35 CZ‑Pnm, fond Osek, č. př. 65/52 Catalogus Musicaliorum Anno 1720 et Anno 1733 est renovatus.

36 SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 35.

37 Franciscus Josephus (křest 24. února 1730); Maria Elisabetha Gertuda (křest 17. března 1732); Maria Anna Francisca Barbara (křest 3. listopadu 1737); Jacobus Bernardus Franciscus (křest 24. ledna 1740). SOA Litoměřice N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784), p. 355, 395, 516, 554.

38 KILIÁN, s. 167.

39 Stalo se tak před 19. listopadem 1771, neboť jeho syn je v matrice oddaných zaznamenán již jako „or ganaedus“. SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 126. Dne 13. prosince 1772 byl Eckert starší kmotrem jeho vnučky Marie Anny Lucie, Francisky de Paula. V matrice je zapsán jako „Vir Consularis Organaedus emeritus“. SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, fol. 71.

40 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 109.

41 Již v šesti letech hrál na klavír. Ve hře na varhany dostal tak dobré lekce od svého otce, že byl obecně obdivován znalci. Na počátku padesátých let 18. století odjel v doprovodu Clary‑Aldringenů do Říma, kde se proslavil svou vynikající hrou na varhany a harfu tak, že jej papež Kliment XIV. jmenoval svým dvorním hudebníkem. Za života tohoto papeže přijal místo varhaníka v kostele sv. Petra. V Římě pobýval ještě roku 1780 a proslavil se různými skladbami. Lexikograf Dlabacz uvádí, že významný hudební skladatel českého původu Pichl ocenil jeho hudební zásluhy a mluvil o něm se zvláštním nadšením. „Herr Pichel, Erzherzoglicher Kapellmeister in Mailand, rühmte seine musikalischen Verdienste, und sprach mit einem besondern Enthusiasmus von ihm.“ Dle kronikáře Johna se dokonce oženil s příbuznou pražského světícího biskupa Jana Rudolfa Šporka. (DLABACZ, I. Band, sl. 365; http://www.musiklexikon.ac.at/ml/musik_T/Teplitz.xml [cit. 2022-08-06]; KILIÁN, s. 173).

42 SOA Litoměřice N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 126.

43 KILIÁN, s. 172.

44 Maria Anna Lucia Francesca de Paula (* 13. prosince 1772); Elisabeth (narozena mrtvá 6. května 1775); Josepha Crescentia (* 15. května 1777, † 22. července 1790); Rosalia Elisabetha Theresia Thecla (* 7. prosince 1799). SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, fol. 71, 130, 146; SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 83, 34.

45 „V nouzi rozhodně nežili ani místní lékaři, ani učitelé dvoutřídní normální školy, otevřené v roce 1776. Ve vyšší třídě učil Jakob Bernard Eckert mladší, v nižší Johann Dieze, tedy příslušníci tradičních a zá možných teplických rodin.“ KILIÁN, s. 172.

46 CZ‑Pnm, fond Osek, č. př. 65/52. Catalogus Musicaliorum pro Choro Ossecensi, Catalogus Missarum pro Stylo moderno producibilium 1753–1754, Missae Solenniores. Sub litera B/56: „Kyrie et gloria a Vocibus 4. Violinis 2. Obois 2. Viola et Organo. Eckert.“, fol. 10 b.

47 KILIÁN, s. 172.

48 KILIÁN, s. 14–15.

49 „Velké rozdíly existovaly i mezi měšťany; z přelomu 18. a 19. století pochází jejich rozdělení do sedmi tříd. Do první patřilo celkem 36 osob, mezi nimi purkmistr Jakob Bernard Eckert mladší, chirurg Franz Hakenschmied, Laglerové, Gudrové, Laubeové a další.“ KILIÁN, s. 198.

50 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, 1801–1848, p. 115.

51 Přítomnost tekutiny v pleurální dutině. Velké množství tekutiny může stlačit plíci a omezovat dýchání. https://lekarske.slovniky.cz/lexikon‑pojem/hydrothorax‑hydrotorax-5 [cit. 2022-08-06]; https://peterhug.ch/lexikon/brustwassersucht [cit. 2022-08-06].

52 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, 1801–1848, p. 203.

55 „Missa in G. | v. | Eckert.“ RISM ID no.: 1001225342.

57 Nekompletní hudebnina, chybí titulní list, část partu koncertantního violoncella a part prvních houslí. RISM ID no.: 1001225353.

61 Rohn také ve 30. letech 19. století napsal na původní obaly některých autografů nové titulní strany a ke Mši G dur pořídil zcela nový obal.

62 Na poslední prázdné straně partu Canto jsou následující přípisy: „Nicodemus Zeidler [* 9. ledna 1793 v Teplicích] | 1802“; „Franz Rohn. [* 13. června 1793 v Teplicích] 1805; „Joseph Spengler. [* 16. října 1796, v Teplicích] 1807“; „Wage Wilibald. [* 28. 2. 1819 v Teplicích] | 1831 | [18]32“. Na konci partu Alto je poznámka dětského zpěváka: „1816 Franz Beutel [* 1. ledna 1805 v Teplicích]“. Na konci partu druhého hoboje jsou zaznamenány tyto údaje o provozování: „1832 | 17 Juny“ (provedeno záměrně v den výročí úmrtí skladatele?); „6 Juny | 1833“.

63 Výrobce papíru se zatím nepodařilo zjistit. Tento filigrán není uveden v publikacích Einedera (EINEDER, Georg. The Ancient Paper‑mills of the Former Austro‑Hungarian Empire and their watermarks. Monumenta Chartae Papyraceae Historiam Illustrantia or Collection of Works and Documents illustrating the History od Paper. The Paper Publications Society: Hilversum, 1960.) či Zumana (ZUMAN, František. České filigrány XVIII. století. V Praze: Nákladem České akademie věd a umění, 1932. 2 sv. Rozpravy České akademie věd a umění; tř. I, č. 78.). Neeviduje jej ani Databáze filigránů v hudebních pramenech evidovaných v Souborném hudebním katalogu Národní knihovny ČR.

64 KILIÁN, s. 154.

65 „Jacob Gudra Organist und Schullehrer“. SOA Litoměřice Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, 1801–1848, s. 148; „Anna des Jacob Gudra Schullehrer und Organisten“. SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, p. 462.

66 KILIÁN, s. 151.

67 KILIÁN, s. 209.

68 WEISS, Franz M. Thematisches Verzeichnis der Werke des böhmischen Komponisten Cajetan Vogel O.S.M. (vor 1750–1794) In: Kirchenmusikalisches Jahrbuch, 61/62 (1977), p. 107–130.

70 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, fol. 298.

71 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7975, sign. 162/4, 1829–1841, fol. 31.

72 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7975, sign. 162/4, 1829–1841, fol. 170.

73 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, fol. 303; SOA Litoměřice, Z, I–Z, inv. č. 8005, sign. 162/21, 1803–1868, p. 39.

74 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7979, sign. 162/9, 1802–1864, p. 51; SOA Litoměřice, Z, I–Z, inv. č. 8004, sign. 162/20, 1849–1873, p. 601.

75 CZ‑Pnm XVI F 82 a XVIII B 15; Praha, Národní knihovna, hudební oddělení (CZ‑Pu) 59 R 1276 RISM ID no.: 551002487, 59 R 3111 RISM ID no.: 552000156, 59 R 3900 RISM ID no.: 550500971; Semily, Státní okresní archiv Semily (CZ‑SE) M 715 RISM ID no.: 550500096, M 784 RISM ID no.: 550500169; Ljubljana, Stolnica, Arhiv stolnega kora (SI‑Ls) A Mot. 87 RISM ID no.: 540000055.

76 SOA Litoměřice, N, O, Z, inv. č. 3740, sign. 79/17, 1784–1823, p. 20.

77 SOA Litoměřice, O, I‑O, inv. č. 1489, sign. 31/5, 1797–1891, p. 43.

78 Jeho předchůdce v Březně, učitel Franz Goschola, zemřel v Březně 21. října 1831 ve věku 74 let. SOA Litoměřice, Z, inv. č. 608, sign. 16/12, 1800–1851, fol. 50.

79 Ludwig (* 10. listopadu 1833, † 23. března 1834), Karl (* 13. ledna 1835, † 1. února 1835), Carl Bernard (* 18. dubna 1837), Anna Maria Magdalena (* 12 října 1838, † 16. října 1838), Maria Theresia (* 10. dubna 1840, † 22. září 1840). SOA Litoměřice, N, inv. č. 603, sign. 16/109, 1831–1850, p. 11, 18, 29, 35, 43; SOA Litoměřice, Z, inv. č. 608, sign. 16/12, 1800–1851, fol. 55, 57, 65, 69.

80 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 608, sign. 16/12, 1800–1851, fol. 79.

81 SOA Litoměřice, N, inv. č. 603, sign. 16/10, 1831–1850, p. 92.

82 SOA Litoměřice, O, inv. č. 606, sign. 16/11, 1804–1865, fol. 54.

83 Ten den se mu v Březně č. p. 82 narodil syn Josephus. V matrice je uveden jako „Schullehrer in P. N. C. 82“. Johann Strohschneider je učitelem v Březně až do své smrti 21. března 1860. SOA Litoměřice, inv. č. 603, sign. 16/10, 1831–1850, p. 95; SOA Litoměřice, Z, inv. č. 10 722, sign. 16/18, 1851–1835, p. 40.

84 Siegmund Karl (* 2. května 1850, † Vídeň 5. října 1924), Franz Joseph (* 3. března 1852), Marie Theresie (* 10. srpna 1853), Ludmila (* 9. srpna 1857) a Anton (* 9. února 1859). SOA Litoměřice, N, inv. č. 7976, sign. 162/5, 1841–1853, fol. 270, 356; SOA Litoměřice, N, inv. č. 7977, sign. 162/6, 1841–1853, fol. 5, 144, 210.

85 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8004, sign. 162/20, 1849–1873, p. 516.

86 SOA Litoměřice, O, inv. č. 7996, sign. 162/15, 1861–1875, fol. 157.

87 Výrobce papíru se zatím nepodařilo zjistit. Tento filigrán není uveden v publikacích Einedera (EINEDER, Georg. The Ancient Paper‑mills of the Former Austro‑Hungarian Empire and their watermarks. Monumenta Chartae Papyraceae Historiam Illustrantia or Collection of Works and Documents illustrating the History od Paper. The Paper Publications Society: Hilversum, 1960) či Zumana (ZUMAN, František. České filigrány z první polovice XIX. století. V Praze: Nákladem České akademie věd a umění, 1934. 2 sv. Rozpravy České akademie věd a umění; tř. 1, čís. 81). Neeviduje jej ani Databáze filigránů v hudebních pramenech evidovaných v Souborném hudebním katalogu Národní knihovny ČR.

88 D‑Dl Mus.4170-F-500; RISM ID no.: 270001545.

89 HELFERT, s. 308. ŠTĚDROŇ, s. 364. MACEK, [cit. 2022-08-01].

90 Ta se narodila a byla pokřtěná v Blatně 1. dubna 1759 jako Maria Anna Francisca, dcera Johanna Josepha Hauschilda a Marie Anny rozené Schöhöffer z Chomutova. Franzisca se poprvé provdala 19. listopadu 1782 za rolníka Johanna Georga Hellmicha ze Šerchova (německy Schergau, okres Chomutov). Záhy se však stala vdovou, neboť její muž Johann Georg umřel již 28. března následujícího roku v Šerchově č. p. 4 ve věku 33 let. Stačil však zplodit potomka. Ten se narodil a byl pokřtěn 9. září 1783 jako Franciscus Josephus. Chlapec ale žil jen šestnáct dní.

91 První škola byla ve vesnici již od roku 1760 pod správou jezuitů (později měla přiděleno č. p. 37). Po zrušení řádu se o ni staral Studijní fond. V polovině 70. let 18. století zde byl učitelem Wenceslaus Wolf. V roce 1801 obec dala postavit novou školní budovu (č. p. 42), která byla během devatenáctého století několikrát rozšiřována.

92 2. ledna 1785 Marianna Franziska; 11. února 1787 Susanna; 13. ledna 1788 Franz Joseph; 2. září Marie Anna; 2. února 1791 Catharina; 22. prosince 1792 Anton; 25. září 1794 Susanna Johanna; 16. listopadu 1796 Wenzel Leopold; 1797 Sigismund; 28. dubna 1799 Johannes.

93 Maria Anna († 3. března 1792); Catharina († 10. března 1794); Sigismund († 26. února 1799).

94 SOA Litoměřice, N, I–N, inv. č. 3269, sign. 70/6, 1784–1790, fol. 168.

95 SOA Litoměřice, O, I–O, inv. č. 2622, sign. 62/28, 1771–1816, p. 521.

96 Franz Joseph Ludwig (* 25. srpna 1816 [!]); Franz Anton Johann (* 19. dubna 1818); Johann Wilhelm (* 24. února 1820, † 6. března 1820); Anna Maria Theresia (* 17. ledna 1821); Johann Emanuel (* 16. ledna 1823, † 15. března 1830); Franz Augustin (* 3. října 1824); Franz Julius Joachim (* 12. října 1826); Leopoldus Amadeus Carolus (* 8. listopadu 1828); Anna Caroline Cezilie (* 19. března 1830, † 18. dubna 1836); Katharina Agatha Francisca (* 27. listopadu 1831, † 1. ledna 1834); Anna Catharina Kunigunda (* 2. března 1833); Anna Katharina (* 26. července 1835, † 9. srpna 1835).

97 1. Johann Florian Kluger (ředitel kůru v kostele Nejsvětější Trojice v Praze), 2. Joseph [Alois] Mussil (c. 1782–1859, ředitel kůru u P. Marie Sněžné a sv. Petra v Praze), 3. Franz Weiß (1775–1860, trumpetista – klarinista, první učitel trubky a pozounu na pražské konzervatoři, ředitel kůru a varhaník u Panny Marie u Kajetánů v Praze), 4. Johann Studeny, 5. Lorenz Bartak, 6. Wenzel [Emanuel] Horak (1800–1871, skladatel), 7. Franz Wodrhanek (1800–1863, skladatel, ředitel kůru v chrámu pražského benediktinského kláštera v Emauzích), 8. Franz [Xaver] Kolleschowsky (kolem 1781–1839 ředitel kůru u sv. Štěpána v Praze), 9. Johann Stika (1779–1833, skladatel, ředitel kůru u P. Marie před Týnem); 10. Joseph Gellert, 11. Albin Maschek (1804–1878, skladatel, zastupující ředitel kůru u sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze), 12. Franz Max Knjže (1784–1840, skladatel). Archiv hlavního města Prahy, Magistrát hlavního města Prahy I, spis sign. C 17/12.

98 „Hat die humanioza studiert. Seine fähigkeit zu einer Chorregentenstelle wird durch seine bis herige ausgezeichnete Dienstleistung… Hat sich auch durch musikal Compositionen ausgezeichnet.“ Archiv hlavního města Prahy, Magistrát hlavního města Prahy I, spis sign. C 17/12.

99 Viz https://nekrolog.op.cz/klient/show?klientId=601 [cit. 2022-08-02].

100 Laryngeální vertigo (závrať hrdla) se zřídka vyskytuje jako nezávislé onemocnění, ale je obvykle vedlejším účinkem smrštění plic, přičemž chrapot a bolest během řeči a polykání vznikají v důsledku šíření tuberkulózního procesu do hrtanu; https://www.textlog.de/medizin‑praxis‑homoeopathie/krankheiten/augen‑ohren‑nasen‑hals/kehlkopfschwindsucht.html [cit. 2022-08-02].

101 Viz BUŽGA, Jaroslav, et al. Průvodce po pramenech k dějinám hudby. Fondy a sbírky uložené v Čechách. 1. vyd. Praha: Academia, 1969.

102 Svým významem je tato sbírka srovnatelná například s hodnotnými klášterními sbírkami (např. Broumov, Praha‑Břevnov, Želiv) či s donedávna neznámou sbírkou hudebnin z kostela Povýšení sv. Kříže v Litomyšli.

Literatura

Bohemia, 6. 9. 1840.

Bohemia, 12. 7. 1848.

BUŽGA, Jaroslav, et al. Průvodce po pramenech k dějinám hudby. Fondy a sbírky uložené v Če chách. 1. vyd. Praha: Academia, 1969.

Caecilia. Algemeen Muzikaal Tijdschrift van Nederland, 15. 7. 1854, s. 138.

DLABACZ, Gottfried Johann. Allgemienes historisches Künstler‑Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien. Prag: Gottlieb Haase, 1815. I. Band 684 sl., II. Band 620 sl., III. Band 448 sl.

EICHLER, Andreas Chrysogonus. Teplitz im Jahre 1832 oder: Almanach für Teplitzer Kurgäste auf das Jahr 1833. Prag: 1833.

HELFERT, Vladimír. Gellert, Josef. In: Pazdírkův hudební slovník naučný. II. Část osobní. Svazek prvý. A.–K. Brno: Ol. Pazdírek, 1937, s. 308.

KILIÁN, Jan. Teplice. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2015. ISBN 978-80-7422-339-6.

MACEK, Petr. Gellert, Josef. In: Český hudební slovník osob a institucí. Dostupný na https://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary & task=record.record_de tail & id=5508 [cit. 2022-08-01].

MIKULÁŠ, Jiří a Michaela ŽÁČKOVÁ. Hudba v klášteře. In: Krutský, Norbert (red.). 800 let klášte ra Osek. Jubilejní sborník. Osek: Cisterciácké opatství Osek a Spolek přátel kláštera Osek, 1996. ISBN 80-85-204-30-4.

Neue Berliner Musikzeitung, Achter Jahrgang, No. 26, 28. Juni 1854, s. 207.

PEČMAN, Rudolf. Georg Friedrich Händel. Praha: Editio Supraphon, 1985.

ŠTĚDROŇ, Bohumír. Gellert, Josef. In: Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek prvý A–L. Praha: Státní hudební vydavatelství Praha, 1963, s. 364.

ZLÁMALOVÁ, Gabriela. Koncert jako vzpomínka na Bohdana Ostroveršenka. Seniorské listy Ús teckého kraje, 22. 10. 2018, dostupné na http://www.seniorskelisty.cz/koncert‑jako‑vzpominka‑na‑bohdana‑ostroversenka/ [cit. 2022-07-12].

Prameny

Archiv hlavního města Prahy, Magistrát hlavního města Prahy I, spis sig. C 17/12.

Národní muzeum – České muzeum hudby (CZ‑Pnm), fond Osek, č. př. 65/52 Catalogus Musicaliorum Anno 1720 et Anno 1733 est renovatus.

Národní muzeum – České muzeum hudby (CZ‑Pnm), fond Osek, č. př. 65/52, Catalogus Musicalium pro Choro Ossecensi, Catalogus Missarum pro Stylo moderno producibilium (1753–1754).

Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Matriky:

inv. č. 603, inv. č. 606, inv. č. 608, inv. č. 1489, inv. č. 2622, inv. č. 3269, inv. č. 3740, inv. č. 7973, inv. č. 7974, inv. č. 7975, inv. č. 7976, inv. č. 7977, inv. č. 7979, inv. č. 7993, inv. č. 7994, inv. č. 7996, inv. č. 8001, inv. č. 8002, inv. č. 8003, inv. č. 8004, inv. č. 8005, inv. č. 10722, inv. č. 11497. Veškeré uvedené matriky jsou digitalizovány. Jejich digitální kopie jsou dostupné na: vademecum.soalito merice.cz/vademecum/SearchBean.action?searchType=basic [cit. 2022-08-26].

MIKULÁŠOVÁ, Ludmila. Sbírka hudebnin chrámu Sv. Jana Křtitele v Teplicích. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(2), 29–49. ISSN 1801-3252.

Teorie dokumentu a modely komunikace

Helena Kučerová — 2020-12-30T22:00:00Z

Resumé: Cílem studie je zjistit, zda a čím mohou k formování teorie dokumentu přispět tři významné referenční pojmové modely sociální komunikace: Shannon‑Weaverův model obecného komunikačního systému, Jakobsonův model jazykové komunikace a pojmový model bibliografických informací IFLA LRM. S využitím výsledků analýzy těchto modelů je vytvořen vlastní pracovní model dokumentu, v jehož rámci je navrženo řešení vztahu pojmu dokument k souvisejícím pojmům informace, informační zdroj a médium a je navržen způsob modelování granularity a typologie dokumentů.

Klíčová slova: dokument, médium, teorie dokumentu, komunikační modely, IFLA LRM

Summary: The study aims to find out whether and how important conceptual reference models of social communication: Shannon‑Weaver’s model of the general communication system, Jakobson’s model of language communication, and the conceptual model of bibliographic information IFLA LRM can contribute to the formation of the document theory. Using the results of the analysis of these models, an own working model of the document is created, within which a solution to the relationship between the notion of document and the related concepts of information, information resource and medium is proposed, and the possibility of modeling the granularity and typology of documents is assessed.

Keywords: document, medium, document theory, communication models, IFLA LRM

PhDr. Helena Kučerová, Ph.D. / Ústav informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (Institute of Information Studies and Librarianship, Faculty of Arts, Charles University in Prague), Na Příkopě 29, 110 00 Praha 1

Úvod

Touto studií volně navazujeme na přehledovou studii, v níž jsme představili významné teorie dokumentu (Kučerová 2021). Pohled na dokument optikou vědeckých teorií doplníme o úhel pohledu uplatněný v referenčních pojmových modelech sociální komunikace.

Rámec našeho uvažování o dokumentu bude představovat sociální komunikace. Je patrné, že stěžejní rolí dokumentů je umožnění komunikace ve společnosti, v současné etapě vývoje informačních a komunikačních technologií jsou dokumenty často podmínkou, bez níž by nebyla komunikace vůbec možná. Proto považujeme za užitečné vymezit dokument právě v kontextu sociální komunikace. Z výzkumných metod, které se v rámci sociální komunikace vyprofilovaly a jež jsou aplikovatelné v oblasti informační vědy, pokládáme za nejperspektivnější modelovou tvorbu. Lze konstatovat, že modely patří k metodám vědeckého výzkumu, které nejen účinně propojují empirické a teoretické poznání v rámci dané disciplíny, ale díky důrazu na koncentrované a zjednodušené zobrazení zkoumaného jevu jsou i vysoce efektivním nástrojem interdisciplinární komunikace poznatků a spolupráce vědních oborů na řešení komplexních problémů.

Cílem studie je posoudit, zda a čím mohou modely sociální komunikace přispět k formování teorie dokumentu. S využitím výsledků analýzy vybraných modelů se pokusíme navrhnout vlastní pracovní model dokumentu. Zatímco v předchozím článku jsme uplatnili metodu literárního průzkumu, tato studie je založena na metodě pojmové analýzy komunikačních modelů a na pojmovém modelování.

Článek je členěn do čtyř částí. V první části je vymezen pojmový a teoretický rámec studie a jsou charakterizovány použité metody. Druhá část dokumentuje průběh analýzy modelů komunikace: jsou shrnuty požadavky na definici dokumentu, jsou stručně popsány tři vybrané komunikační modely a je představen výsledek jejich pojmové analýzy v podobě odvozených pojmů a jejich pracovních charakteristik. Ve třetí části nabízíme vlastní vymezení pojmu dokument prostřednictvím modelu ve formě diagramu tříd v jazyce UML a jeho dílčí ověření na reálných případech. Čtvrtá část je věnována diskusi a úvaze o možných dalších směrech výzkumu.

1 Pojmový a teoretický rámec studie

Dokumenty prostupují všemi sférami praktické i teoretické lidské činnosti, a proto je i okruh disciplín, jež mohou přispět k chápání pojmu dokument, prakticky neomezený. V zájmu dosažení stanoveného cíle však bylo nutné přijmout určitá omezení: 1) na dokument budeme nahlížet jako na součást komunikace ve společnosti a 2) používanou pojmovou a terminologickou bázi omezíme na obory, jež tvoří teoretické zázemí analyzovaným modelům sociální komunikace.

V první části této kapitoly vymezíme pojem sociální komunikace pro účely naší studie. V následující části zdůvodníme, proč jsme se rozhodli používat termín „dokument“, resp. proč jej i v současné vývojové etapě informačních a komunikačních technologií považujeme za relevantní. Třetí část je věnována popisu použitých metod, tj. pojmové analýzy a pojmového modelování.

1.1 Sociální komunikace

V této části stanovíme základní osnovu uvažování o sociální komunikaci, již uplatníme v rámci naší studie. V části 2 budeme sledovat, jak je tato osnova dále rozpracována v analyzovaných modelech, jež ji doplňují o další významné aspekty.

Komunikace obecně zahrnuje přenos prostorem (transfer) nebo časem (uchování, tradování), umožňující spojení nebo sdílení za účelem přístupu k nějakému zdroji. Proces komunikace probíhá vždy v určitém kontextu, má definován výchozí a cílový bod a entitu, která je zpřístupňována přenosem či sdílením.

Sociální komunikace je specifický typ komunikace, jejíž kontext tvoří společnost a výchozím i cílovým bodem jsou lidé. Spojení lidí a sdílení zpráv je považováno za podmínku existence společnosti a jakékoli společné činnosti a spolupráce. Spojení může být přímé (například rozhovor tváří v tvář) nebo nepřímé (například online rozhovor prostřednictvím aplikace Skype či komunikace autora a čtenáře zprostředkovaná knihou). Je zřejmé, že v nepřímé komunikaci hrají významnou roli dokumenty.

Určitý terminologický problém představuje entita zpřístupňovaná během sociální komunikace, pro niž se v konkrétních kontextech a diskurzních komunitách používají různá označení. V modelech, jež jsme zvolili k analýze, se setkáme s termíny zpráva, sdělení a obsah. Lze konstatovat, že v témže smyslu, v jakém se v sociální komunikaci používají tyto termíny, se v informační vědě obvykle používá termín informace¹. Přestože každý z těchto termínů má svá specifika, budeme je pro účely naší studie považovat za synonymní. V zájmu jednotného názvosloví v rámci této studie považujeme za potřebné přiklonit se k jednomu z nich a ten pak používat konzistentně v celém textu.

Protože definice dokumentu aplikované v informační vědě zpravidla obsahují pojem informace², nabízí se preference tohoto termínu. Proti jeho používání však lze namítnout, že ne všechno, co se komunikuje ve společnosti, jsou informace, a zdaleka ne všechny dokumenty slouží svým uživatelům jako zdroj informací.³

Do skupiny „neinformativních“ spadá velká část uměleckých výtvorů a zábavních dokumentů (taneční hudba, deskové hry, poezie…), ale i tzv. performativní dokumenty (kupříkladu reklamy, jejichž cílem není informovat o zboží, ale přimět zákazníka k jeho koupi).

Po zvážení použitelnosti jednotlivých termínů pro účely této studie jsme se rozhodli preferovat termín obsah. Základní osnovu uvažování o sociální komunikaci tedy vymezíme jako přenos obsahu mezi lidmi v rámci společnosti.

1.2 Terminologická úvaha: proč „dokument“?

Východiskem naší úvahy je stanovení potřeby najít výstižné pojmenování pro pojem, který zatím předběžně charakterizujeme jako nástroj nepřímé komunikace obsahu. U tohoto pojmu se předpokládá dostatečně široká a rozšiřitelná extenze, aby mohl pokrýt všechny minulé, současné i budoucí typy komunikačních prostředků. Zároveň je zapotřebí, aby měl dostatečně specifickou intenzi, jež znemožní zahrnout mezi jeho instance entity nesloužící k sociální komunikaci. O tom, že v pojmenování takového pojmu zdaleka nepanuje konsenzus, svědčí výmluvně poznámka k heslu dokument v normě ISO 690 (2021, 3.13): „V některých profesích se pro dokumenty používá označení ‚médium‘, ‚titul‘ či ‚jednotka‘. V praxi knihoven jsou také obvyklé termíny ‚publikace‘, ‚zdroj‘ a ‚informační zdroj‘.“

Problém nalezení optimálního termínu se v některých oborech řeší převzetím termínů označujících původně užší pojmy omezené na určitý typ komunikačních médií. Tyto pojmy se pak používají ve dvojím smyslu: 1) v původním specifickém významu a 2) v uměle rozšířené extenzi pokrývající i další typy, jako jsou třeba obrazy, zvukové záznamy, představení, databáze ad. K tomuto účelu jsou využívány jak „tradiční“, relativně významově ustálené pojmy, tak pojmy „moderní“, díky masovému rozšíření informačních a komunikačních technologií obecně srozumitelné. Nejčastěji využívanými pojmy jsou text, který se používá zejména v literární vědě a v dalších humanitních disciplínách (Beard 2008, Lund 2010) a kniha, tradiční pojem pro knihovnictví. Jen namátkou připomeňme, že první tři Ranganathanovy zákony knihovní vědy ve znění: „Knihy jsou určeny k užívání; Knihy jsou pro všechny – každému čtenáři jeho knihu; Každé knize jejího čtenáře“ (Ranganathan 1931) se vztahují na všechny typy materiálů v knihovnách. Rovněž Paul Otlet považoval za účelné doplnit své široce zaměřené Pojednání o dokumentaci podnázvem Kniha o knize (Otlet 1934). Obdobné rozšíření významu se již automaticky předpokládá u pojmů bibliografie, bibliografický popis nebo bibliografická kontrola. Dalšími pojmy s takto rozšiřovanou extenzí jsou publikace, záznam, případně ve formulaci Patricka Wilsona „písemnost a zaznamenaná mluva“ (Wilson, 1968, s. 6) a data, případně jejich kolekce (databáze, datová sada či soubor dat).

Druhým způsobem řešení široké extenze vymezované entity je použití termínů označujících obecné zastřešující pojmy jako materiál, práce, dílo, výtvor, médium, titul, jednotka a v současné době zřejmě nejrozšířenější pojem zdroj (angl. resource/source), které jsou s to zahrnout veškeré typy nástrojů komunikace, nicméně významově zahrnují i jiné entity než komunikační média. Příkladem je definice zdroje v internetovém standardu RFC 3986 definujícím obecnou syntaxi identifikátorů URI, v níž se za zdroj považuje jakákoli konkrétní či abstraktní entita identifikovatelná pomocí URI. Také v jazyce RDF (Resource description framework) pro popis zdrojů v sémantickém webu je jako zdroj označováno cokoli, co se tímto jazykem popisuje, resp. co může mít nějakou vlastnost. Robert Glushko vysvětluje, že „zdroj v běžném slova smyslu znamená cokoli hodnotného, co může podporovat cílově zaměřenou činnost“ (Glushko, 2016, s. 36). Tím se pojem zdroj významově blíží z oblasti ekonomie pocházejícímu pojmu aktivum (angl. asset), což je podle normy ISO 690 (2021, 3.3) „cokoliv, co má nějakou hodnotu“.

Na obrázku 1 je pomocí tří překrývajících se oválů schematicky znázorněn významový rozsah alternativních pojmů k pojmu dokument: pojmy text, kniha, publikace, záznam a data umístěné v centrálním oválu mají užší rozsah, pojmy dílo, jednotka, práce, materiál, médium, výtvor, titul a zdroj ve vnějším prstenci pojem dokument významově přesahují. Ve skutečnosti je vztah těchto pojmů samozřejmě mnohem složitější, mnohdy se částečně významově překrývají, někdy až na úroveň synonymie. Rovněž chápání jejich významu se často liší v závislosti na konkrétním kontextu a diskurzní komunitě, v jejichž rámci jsou používány.

Ještě se krátce zastavíme u poměrně frekventovaného termínu informační zdroj, jenž je používán zejména v diskurzní komunitě informační vědy. Adjektivum „informační“, zdánlivě upřesňující obecný termín zdroj, přináší další problém – i když bychom odhlédli od toho, že je určen silně mnohoznačným a obtížně definovatelným pojmem informace a přiklonili bychom se k běžnému chápání informace jako smysluplného údaje o realitě, je takovéto upřesnění ve smyslu toho, co jsme připomněli v části 1.1, naopak příliš zužující a vylučuje četné entity komunikované ve společnosti.

Ve srovnání s výše uvedenými alternativními pojmy se pojem dokument jeví jako vhodnější. V tomto názoru se shodujeme s Hanou Vodičkovou, která jej vyjádřila již v roce 2007, když uvažovala o českých ekvivalentech pro anglický termín manifestation z modelu FRBR (Vodičková 2007). Domníváme se, že teorie dokumentu Suzanne Brietové, Paula Otleta nebo Michaela Bucklanda, jež jsme představili v přehledové studii (Kučerová 2021), přesvědčivě prokazují, že pojem dokument má dostatečně širokou extenzi, aby mohl pokrýt všechny typy nástrojů sociální komunikace. Pro tyto účely není třeba jeho extenzi uměle rozšiřovat, jako je tomu v případě metonymického (pars pro toto) využívání pojmů text, kniha, publikace, záznam, data a informační zdroj. Pojem dokument má současně dostatečně specifickou intenzi, jež umožňuje vyloučit entity, které nelze považovat za nástroj komunikace obsahu. To je jeho předností oproti pojmům z druhé, obecné skupiny, které mají tak rozsáhlou extenzi, že mohou být použity k označení prakticky čehokoli. Navíc se pojem dokument vyznačuje sémantickou sílou umožňující pokrýt i elektronické a multimediální zdroje, aniž by bylo třeba nějakých terminologických úprav jako v případě e‑knihy, hypertextu, online zdrojů, velkých dat nebo nových médií. Zdá se tedy, že díky své extenzi a intenzi je pojem dokument připraven zahrnout i taková média, která se do komunikačního prostředí zapojí v budoucnosti.

Obr. 1 Alternativy k termínu dokument

1.3 Metodika pojmové analýzy a pojmového modelování

V již zmíněné přehledové studii (Kučerová 2021) jsme teorie dokumentu rozdělili podle převažující metody na teorie používající metodu kategorizace, metodu založenou na specifikaci vlastností a na metodu specifikace aspektů. K těmto třem obecně používaným metodám nyní doplníme metodu modelování. Podrobně jsme se problematice pojmového modelování věnovali v článku (Kučerová 2018), na tomto místě uvedeme pouze stručné shrnutí.

Model je jakákoli záměrně vytvořená reprezentace objektu nebo jevu či děje (tzv. originálu), jež se s ním shoduje v podstatných vlastnostech. Pojmový model je typ modelu, jehož účelem je sémantická reprezentace originálu prostřednictvím pojmů a jejich vztahů. Rozlišují se subjektivní (mentální) pojmové modely vytvářené během lidského myšlení a objektivní pojmové modely, v nichž jsou pojmy explicitně vyjádřeny v nějaké formální znakové soustavě. Obvykle jsou objektivní pojmové modely vyjádřeny textově (například ve formě klasifikačních schémat, tezaurů, metadatových schémat, ontologií) nebo graficky (například pomocí sémantických sítí, diagramů entit a vztahů či diagramů tříd), případně kombinací textové a grafické notace. Referenční pojmový model je pojmový model na nejvyšší úrovni abstrakce, který vyjadřuje dohodu o významu základních pojmů v doméně a tím umožňuje komunikaci v rámci předmětné oblasti. Poskytuje obecný rámec a pojmovou základnu pro tvorbu specifických (například doménových, implementačních, technologických či datových) modelů, standardů či aplikačních profilů.

Pojmová analýza je takový rozbor zkoumaného jevu, jehož výsledkem je reprezentace analyzované skutečnosti prostřednictvím pojmů. Předmětem analýzy se může stát cokoli, i pojmy. Rovněž modely, které jsou výsledkem a nástrojem poznání nějakého jevu, se mohou stát samostatným zdrojem poznatků a mohou být tedy podrobeny pojmové analýze. To je i případ naší studie, v níž jsou předmětem analýzy a interpretace pojmy zahrnuté v modelech sociální komunikace. Z rozsáhlé palety možností využití modelů ve výzkumu (poznání originálu, návrh či vytvoření originálu, ovlivnění originálu, experimenty, testování hypotéz ad.) tedy zvolíme pojmovou analýzu vybraných modelů, jež bude směrována k výběru pojmů aplikovatelných při tvorbě modelu dokumentu. Tomu odpovídá i volba analyzovaných modelů: všechny tři modely lze zařadit do kategorie referenčních modelů, jejichž funkcí je mj. i sloužit jako zdroj pro tvorbu specifických doménových modelů. Postup rozdělíme do tří kroků: 1) určíme kritéria analýzy s uplatněním systémového přístupu, 2) v modelech sociální komunikace vyhledáme pojmy odpovídající stanoveným kritériím a 3) s využitím pojmů získaných analýzou modelů sociální komunikace navrhneme vlastní pojmový model dokumentu.

Pro návrh pojmového modelu použijeme formu diagramu tříd v unifikovaném modelovacím jazyce UML (Unified modeling language). Pojmy jsou v tomto diagramu reprezentovány prostřednictvím tříd, v nichž jsou seskupeny prvky se stejnými vlastnostmi. Třídy jsou propojeny třemi typy sémantických vztahů: vztah asociace zastupuje libovolnou sémantickou souvislost, vztah partitivní hierarchie spojuje celek a jeho části a vztah generické neboli rododruhové hierarchie propojuje třídu‑typ s jejími podtypy. Tento typ vztahu je založen na společných vlastnostech – „dětská“ třída na nižší úrovni sdílí vlastnosti s „rodičovskou“ třídou na vyšší úrovni a obvykle se od ní ještě odlišuje svými specifickými vlastnostmi. Vztah rododruhové hierarchie umožňuje tranzitivitu neboli přenos vlastností, tj. jednou definovaná vlastnost v nadřazené úrovni se stává vlastností všech entit v podřazených úrovních. V opačném směru jde o abstrakci – směrem k nadřazené úrovni se vypouštějí individuální charakteristiky podřazených entit a ponechávají se pouze ty, jež jsou společné celé skupině. Tím je dosaženo úsporného zachycení modelovaných jevů bez duplicit a redundance a tedy i podstatného zjednodušení modelu.

2 Analýza modelů komunikace

V první části této kapitoly jsou vymezena kritéria analýzy, ve druhé části jsou charakterizovány vybrané modely a ve třetí části je prezentován výsledek jejich pojmové analýzy.

2.1 Kritéria analýzy: systémový přístup k definování dokumentu

V této části stanovíme kritéria pro pojmovou analýzu vybraných modelů sociální komunikace. Během analýzy se budeme zajímat nikoli o to, jak úspěšně daný model reprezentuje sociální komunikaci, ale o to, co z daných modelů lze využít pro teoretické uvažování o dokumentu. Proto se zaměříme na kritéria použitelná pro definování dokumentu.

Vzhledem k existenci různých způsobů definování dokumentu bude nejprve nutné rozhodnout, jaký typ definování dokumentu je naším cílem. Kromě klasické aristotelské definice prostřednictvím určení nejbližšího rodu a specifických rozdílů se lze i v odborném prostředí běžně setkat s alternativními typy definic. Enumerativní definice neboli definice výčtem prvků reprezentovaných pojmem se v praxi vyskytují v podobě četných seznamů typů dokumentů. Deskriptivní (popisné) definice ve formě výčtu vlastností definovaných entit jsou dobře známé v prostředí knihoven; používaná pravidla bibliografického popisu explicitně stanoví, které vlastnosti dokumentu mají být popsány, tj. naplněny hodnotami během procesu katalogizace. Další oblíbenou pomůckou při definování dokumentu jsou metafory a metonymie, jež přibližují definovaný objekt formou analogie (dokument jako… znak, funkce, médium, věc apod.). Ve všech těchto případech však chybí začlenění definované entity do kontextu, metaforické definice navíc postrádají i vymezení specifických vlastností.

My se při pojmové analýze komunikačních modelů zaměříme na ty jejich komponenty, které by umožnily dospět k definici dokumentu splňující požadavky klasické aristotelské definice. Specifické rozdíly i kontext, do něhož jsou dokumenty ve společenské komunikaci začleněny, se pokusíme zachytit co nejúplněji s uplatněním systémového přístupu.

Základní kategorie pro definici dokumentu, které použijeme jako kritéria při pojmové analýze komunikačních modelů, jsou sumarizovány v následující tabulce 1. Kategorie jsou seskupeny do tří základních faset, jež pokrývají 1) dokument jako celek, 2) komponenty (strukturu) dokumentu a 3) vlastnosti dokumentu.

Tab. 1 Fasety pro definování dokumentu

1. Co to je dokument	Objektivně (jaký „skutečně“ je) – podstata, esence, substance
	Subjektivně (jak ho subjekt vnímá)
2. Jaké komponenty tvoří dokument (struktura)	Prvky dokumentu
	Vztahy prvků v dokumentu
3. Jaké vlastnosti má dokument	Účel	přenos obsahu v prostoru
		přenos obsahu v čase
		přístup k obsahu, sdílení obsahu
	Funkce, tj. co (jaké procesy)	lze provádět s dokumentem
		může „provádět“ dokument
	Atributy	obsahu dokumentu
		formy obsahu dokumentu
		hmotného nosiče
	Vztahy, tj. kontext	kognitivní kontext
		ontologický kontext

Obsah první fasety ukazuje, že už na základní úrovni chápání dokumentu jako systému, kdy jej vnímáme holisticky jako celek vymezený vůči svému okolí, lze zaznamenat dvě odlišné možnosti jeho definování. Objektivní způsob vychází z aristotelské představy, že je možné odhalit skutečně existující podstatu, substanci či esenci zkoumaného jevu. Subjektivní způsob určuje dokument tím, jak se jeví pozorovateli. Tato fenomenologická metoda⁴ poznání světa prostřednictvím toho, co subjekt vnímá a cítí, se v souvislosti s digitálními produkty a službami konkretizuje jako tzv. user experience – uživatelská zkušenost, uživatelský prožitek či zážitek. Otázka, kterému z těchto způsobů dát přednost, nabývá na aktuálnosti u digitálního dokumentu: je jeho esencí to, co vnímá a zažívá uživatel například prostřednictvím displeje počítače formou individuálně přizpůsobitelného uživatelského rozhraní, anebo jsou to uživateli smyslově nedostupné digitální objekty, data a programy, jež ho fyzicky tvoří, nebo dokonce jen algoritmy, které umožňují jeho vytvoření?

Ve druhé a třetí fasetě jsou zařazeny kategorie, které jsou výsledkem systémové analýzy dokumentu. V souladu se systémovým přístupem budeme za nejvýznamnější z vlastností dokumentu uvedených v těchto fasetách považovat jeho účel, který stanovíme axiomaticky jako umožnění jakéhokoli typu nepřímé komunikace obsahu.

Klasický postup systémové analýzy rozlišuje strukturu a funkci. Strukturní definice dokumentu pohlíží na dokument jako na věc (viz Buckland, 2017, s. 22); stanoví, co dokument je, z jakých prvků (částí) je složen a jaké jsou jejich vztahy. Funkční definice nahlíží na dokument jako na proces nebo jako na události v jeho životním cyklu. Funkce dokumentu pak určíme jako procesy, díky nimž je možné dosáhnout stanoveného účelu. Jsou rozděleny do dvou skupin na procesy či události ovlivňující dokument (co se dá dělat s dokumentem) a na procesy, jimiž dokument ovlivňuje své uživatele (co „dělá“ dokument).

Pro naše účely doplníme ještě další dimenzi analýzy specifickou (nejen) pro dokumenty – členění na obsah a formu.⁵ Takové členění vychází z platónského rozlišování materiálního a ideálního reprezentovaného různě pojmenovanými dvojicemi: hmota a vědomí, duše a tělo, označující a označované jako forma a význam znaku v Saussurově pojetí, dílo a vyjádření v modelu IFLA LRM ad. Stejně jako struktura a funkce tvoří ve skutečnosti jednotu, jsou spolu navzájem neoddělitelně spjaty obsah s formou. V rámci systémové analýzy, která je analýzou logickou, je však možné je uvažovat odděleně a zaměřit se na konkrétní případy jejich vzájemného působení.

Obsahová definice dokumentu se zaměřuje na smysl sdělovaný dokumentem (předmět, téma, aboutness sdělení). Forma je běžně chápána jako vnější uspořádání („vzhled“) obsahu. Uspořádat lze ale i vnitřní komponenty obsahu – v tomto aspektu se forma blíží pojmu struktura. Zatímco obsah je jednoznačně abstraktní, formu ještě rozčleníme na dva typy – abstraktní formu obsahu vyjadřující (kódující) sdělení (například obraz, pohyb, zvuk) a konkrétní formu neboli hmotný nosič, což je konkrétní fyzický objekt, na němž či jímž jsou abstraktní obsah a forma zaznamenány, přenášeny nebo sdíleny (například papír, elektromagnetické vlny). Lze konstatovat, že takto vymezený obsah a forma obsahu představují strukturu sdělení a hmotný nosič tvoří infrastrukturu jeho komunikace. Východiskem pro kategorizaci atributů dokumentu se pro nás tedy stane triadické členění dokumentu na obsah, formu obsahu a hmotný nosič.

Vztahy dokumentu k souvisejícím entitám budeme sledovat ve dvou úrovních. Kognitivní (gnozeologická, epistemologická) rovina umožní vymezit vztah pojmu dokument k významným pojmům, s nimiž sémanticky souvisí (například informační zdroj, médium). Ontologický kontext tvoří prostředí, v jehož rámci dokument existuje, například informační prostředí (infosféra), sociální komunikační systém, bibliografické univerzum, knihovna, podnikový informační systém.

2.2 Charakteristika modelů

V této části se zaměříme na to, jakým způsobem zobrazují sociální komunikaci její modely. Sociální komunikace je intenzívně zkoumanou oblastí a v rámci tohoto zkoumání bylo již vytvořeno značné množství modelů. Mezi modely, které jsme zvažovali pro provedení analýzy, byly mj. model sémantického webu6, model ODA – architektura otevřených dokumentů (ISO 8613) nebo populární Laswellův model sociální komunikace („Kdo říká komu co jak s jakým výsledkem“), referenční pojmový model informací o kulturním dědictví CIDOC CRM (CIDOC Conceptual reference model), referenční model otevřeného archivačního informačního systému OAIS (Open archival information system) nebo abstraktní model pro metadata Dublin Core DCAM (DCMI Abstract model).

Pro naši studii jsme zvolili dva podle našeho názoru nejvýznamnější modely společenské komunikace, jež byly vytvořeny v polovině 20. století a jsou široce přijímané a diskutované i mimo disciplíny, v jejich rámci byly původně vytvořeny: Shannon‑Weaverův obecný model komunikačního systému a Jakobsonův model jazykové komunikace. Pro naše účely je důležité, že oba modely nevznikly empiricky, ale byly odvozeny z vědeckých teorií. Mají tedy oporu ve vysoce abstraktních vědních disciplínách (matematická teorie informace, lingvistika a sémiotika), což umožňuje jejich aplikovatelnost i v současném komunikačním prostředí, které se dramaticky odlišuje od komunikačního prostředí v době jejich vzniku.

Třetím vybraným modelem je referenční pojmový model bibliografických informací IFLA LRM s kořeny v devadesátých letech 20. století. Jeho jádrem je zobecnění historicky nashromážděných zkušeností s popisováním dokumentů v doméně paměťových, fondových a kulturních institucí. Přínosem pro rozvoj teorie bibliografických informací je jeho vícehlediskový pohled na dokument prostřednictvím entit dílo, vyjádření, provedení a jednotka, který nabízí způsob řešení vztahu obsahu a formy dokumentu. Specifikem modelu je, že se soustřeďuje nikoli na „primární“ entity účastnící se komunikačního procesu, ale na metaúroveň informací o těchto entitách, tj. na metadata. Přestože není přímo spojen s některou z teoretických vědních disciplín, aktuálně je model IFLA LRM přijímán jako nejvýznamnější model v rámci informační vědy a široce aplikován v praxi.

Každý ze zvolených modelů se zaměřuje na určitou část či aspekt společenské komunikace. Univerzem diskurzu Shannon‑Weaverova modelu jsou technické aspekty komunikace, je optimalizován pro technicky zprostředkovanou komunikaci na dálku. Jakobson se zajímá o přímou jazykovou komunikaci, v jejímž rámci akcentuje poetickou funkci jazyka. Model IFLA LRM pokrývá tzv. bibliografické univerzum7 a soustřeďuje se na komunikaci v čase, jež je ze své povahy nepřímá, zprostředkovaná komunikačními médii.

Tato specifika jednotlivých modelů znemožňující jejich přímé sjednocení lze však vnímat i jako výhodu, umožňující uplatnit princip komplementarity navržený neo‑dokumentalistickou školou k definování dokumentu (Lund 2004). Znovu připomeneme, že cílem této studie není hodnotit vybrané modely, ale použít výsledky jejich analýzy ke konstrukci vlastního pracovního modelu dokumentu.

2.2.1 Shannon‑Weaverův model obecného komunikačního systému

Na obrázku 2 je zobrazen model obecného komunikačního systému v podobě, v níž ho v roce 1949 představili jeho tvůrci – američtí matematici a průkopníci informatiky Claude Elwood Shannon (1916–2001) a Warren Weaver (1894–1978). Grafické schéma vypracovali jako názornou pomůcku k pochopení podstaty Shannonovy matematické teorie komunikace, jež kromě entit uvedených v modelu zahrnuje dnes běžně používané pojmy informace, entropie a redundance (Shannon a Weaver 1949).

Obr. 2 Model obecného komunikačního systému (Zdroj: Shannon a Weaver, 1949, s. 98)

Model tvoří následující komponenty a jimi realizované procesy: Informační zdroj (angl. information source) vybere z množiny disponibilních informací zprávu (angl. message), která se má komunikovat.8 Obsah (sémantika) zprávy je podle Shannona a Weavera záležitostí kontextu, v němž se nachází informační zdroj. Tento kontext ovšem není v grafickém schématu zobrazen. Vysílač (angl. transmitter) kóduje zprávu, aby byla komunikovatelná přenosovým kanálem (angl. channel) ve formě signálu (angl. signal). Kanál (na obrázku 2 je znázorněn nepopsaným čtverečkem) je zdrojem šumu (angl. noise source) a příčinou toho, že přijatý signál se obvykle liší od signálu vysílaného. Přijímač (angl. receiver) dekóduje přijatý signál (angl. received signal) a vytvořenou zprávu předá cíli (angl. destination).

Ze tří úrovní komunikace, které autoři pojmenovali podle řešených problémů jako úroveň techniky, sémantiky a efektivity (tj. pragmatiky), zobrazuje model pouze rovinu technickou. Přesto autoři naznačují v úvodních poznámkách ambice zachytit svým modelem skutečně obecnou problematiku jak komunikace na úrovni strojové, tak komunikace lidské, sociální.

„Slovo ‚komunikace‘ zde bude použito ve velmi širokém smyslu, aby zahrnovalo všechny postupy, kterými může jedna mysl ovlivnit druhou. To se samozřejmě netýká pouze písemného a ústního projevu, ale také hudby, výtvarného umění, divadla, baletu a vlastně všeho lidského chování. V některých souvislostech může být žádoucí použít ještě širší definici komunikace, totiž takovou, která by zahrnovala postupy, pomocí nichž jeden mechanismus (např. automatické zařízení pro sledování letadla a pro výpočet jeho pravděpodobné budoucí pozice) ovlivňuje jiný mechanismus (např. řízenou střelu pronásledující toto letadlo).“ (Shannon a Weaver, 1949, s. 95)

Cílem takto vymezené komunikace tedy není pouhý pasivní přenos zprávy, nýbrž „ovlivnění“, tj. změna chování příjemce, způsobená zprávou. To koresponduje s obecně přijímanou představou dvou navzájem propojených aspektů dokumentu – dokument jako zpráva o realitě a dokument jako proces působení na realitu.

2.2.2 Jakobsonův model jazykové komunikace

Lingvista Roman Jakobson (1896–1982) patřil k zakladatelům Pražského lingvistického kroužku a je jedním z nejvýraznějších představitelů funkčního strukturalismu. Za manifest Jakobsonova systémového přístupu k jazyku lze pokládat tento výrok:

„Není pochyb, že pro každé jazykové společenství, pro každého mluvčího existuje jednota jazyka, ale tento všeobjímající kód představuje systém vzájemně spjatých subkódů; každý jazyk obsahuje několik souběžných struktur, a každá z nich je charakterizovaná jinou funkcí.“ (Jakobson, 1995, s. 77)

Ve svém modelu konstitutivních činitelů řečové události (aktu slovní komunikace) a s ním spojených funkcí jazyka Jakobson propojuje Shannonův kybernetický přístup se sémiotickým přístupem rakouského psychologa Karla Bühlera (1879–1963). Bühler definuje tři funkce jazykového znaku: ve vztahu k předmětům a stavům věcí se projevuje funkce reprezentativní (něm. Darstellung), ve vztahu k vysílateli sdělení má znak funkci výrazovou (něm. Ausdruck) a ve vztahu k příjemci sdělení se projevuje apelová (výzvová) funkce (něm. Appell). (Bühler 1934) Jakobson ve své přednášce Lingvistika a poetika na konferenci Style in language v roce 1958, publikované v revidované verzi poprvé v roce 1960 (Jakobson 1960), dospěl k šesti klíčovým činitelům jazykové komunikace. Charakterizuje je následovně:

„MLUVČÍ (Addresser) posílá SDĚLENÍ (Message) ADRESÁTOVI (Addressee). Aby mělo působnost, vyžaduje sdělení nějaký KONTEXT (Context, ‚referent‘ v jiném, poněkud mnohoznačném názvosloví), k němuž poukazuje, vnímatelný adresátem a buď verbální, nebo přístupný verbalizaci; dále vyžaduje KÓD (Code), plně nebo přinejmenším částečně společný mluvčímu a adresátovi (nebo jinými slovy, kódovateli a dekódovateli sdělení); a konečně KONTAKT (Contact), fyzikální kanál a psychické spojení mezi mluvčím a adresátem, umožňující oběma zahájit komunikaci a setrvat v ní.“ (cit. dle Jakobson, 1995, s. 77)

Na obrázku 3 je znázorněno, že každému z těchto strukturních prvků je přiřazena odpovídající jazyková funkce. Podle Jakobsona se v každé řečové události projeví alespoň jedna jazyková funkce, zpravidla jich je více, přičemž obvykle jedna z nich dominuje.

Obr. 3 Model jazykové komunikace (Zdroj: Jakobson, 1995, s. 78, 82)

S mluvčím je spjata funkce emotivní (angl. emotive), jež zhruba odpovídá Bühlerově výrazové funkci. Jejím úkolem je vyjádřit stav, postoj či emoce mluvčího související s komunikací, například pomocí citoslovců. Pojem kontext se vyskytuje už v Shannon‑Weaverově modelu a zároveň je obdobou toho, co Bühler nazývá „předměty a stavy věcí“. Jakobson mu přiřadil poznávací (angl. cognitive) jazykovou funkci, pro kterou používá též sémiotické termíny referenční (angl. referential) a denotativní (angl. denotative). Adresátovi přiřadil Jakobson funkci konativní (angl. conative), jež je obdobou apelové funkce v Bühlerově modelu a působí na adresáta, typicky prostřednictvím performativních mluvních aktů (například rozkazů, zaklínadel či kleteb). Stejně jako v Shannon‑Weaverově modelu se tedy i v tomto modelu reflektuje dvojí úloha komunikace – prostřednictvím poznávací funkce o něčem vypovídat a pomocí konativní funkce něco ovlivňovat.

Sdělení je Jakobsonovou interpretací Saussurova pojmu parole (promluva); ve svém modelu mu určil autoreferenční poetickou funkci, která hledá význam sdělení v něm samotném. „Zaměření (Einstellung) na sdělení jako takové, koncentrace na sdělení pro ně samo, je POETICKÁ (poetic) funkce jazyka.“ (cit. dle Jakobson, 1995, s. 81)

Termínem kontakt je v modelu označen přenosový kanál, který je technickou podmínkou uskutečnění komunikace. Je s ním spojena fatická (angl. phatic) funkce, jež zajišťuje informování mluvčího i adresáta o tom, že komunikace skutečně probíhá. Tím obohacuje představu komunikace o koncept interakce a zpětné vazby. Kód je termín převzatý z kybernetiky a v Jakobsonově pojetí je interpretací Saussurova pojmu langue (systém jazyka). Metajazyková (angl. metalingual) funkce, která mu v modelu odpovídá, zajišťuje kódování a dekódování komunikované zprávy.

2.2.3 Pojmový model bibliografických informací IFLA LRM

Model bibliografických informací IFLA Library reference model (IFLA LRM) byl vytvořen na půdě Mezinárodní federace knihovnických sdružení a institucí (IFLA) a v roce 2017 byl přijat jako standard IFLA. Má formu entitně relačního modelu, který konsoliduje tři předcházející modely bibliografických záznamů (FRBR – Functional requirements for bibliographic records), jmenných autorit (FRAD – Functional requirements for authority data) a věcných autorit (FRSAD – Functional requirements for subject authority data). Na obrázku 5 je znázorněno všech 11 entit modelu a jejich nejvýznamnější vztahy, tak jak jsou prezentovány v anglickém vydání standardu.

V modelu jsou uplatněny vztahy rododruhové hierarchie. Na obrázku 5 jsou však zobrazeny jen některé z nich, pro názornost proto jejich strukturu (tzv. páteřní taxonomii) uvádíme na obrázku 4 v notaci UML. Kromě rododruhové hierarchie jsou na obrázku 4 ještě vyznačeny vybrané asociativní vztahy, které zmiňujeme v popisu modelu níže.

Obr. 4 Páteřní taxonomie modelu IFLA LRM

Obr. 5 Model IFLA LRM (Zdroj: IFLA, 2017, s. 86. Dostupné z: https://repository.ifla.org/handle/123456789/40)

Na nejvyšší úrovni hierarchie se nachází entita res (z lat. označení pro věc, LRM‑E1), zahrnující všechny entity v rámci univerza diskurzu. Plní dvojí úlohu: 1) zobecňuje charakteristiky entit v modelu a 2) umožňuje vyjádřit obsah (předmět, téma, aboutness) dokumentu prostřednictvím vztahu asociace mezi instancemi entity dílo a res (angl. res is subject of work / work has as subject res, LRM‑R12). Tím je v modelu vyřešen vztah dokumentu a jeho obsahu.

Entita nomen (z lat. označení pro jméno, LRM‑E9) má v modelu specifický sémiotický účel: umožňuje zřetelně odlišit popisovanou věc od jejího označení. Vztah označení (angl. apellation, LRM‑R13) může spojovat entitu nomen s libovolnou další entitou, a protože vztah je definován s kardinalitou jedna‑více, každá entita může mít více označení.

Entita agent (angl. agent, LRM‑E6) s podtřídami osoba (angl. person, LRM‑E7) a kolektivní agent (angl. collective agent, LRM‑E8) zobecňuje veškeré individuální i skupinové entity, jež mohou mít jakýkoli záměrný vztah k bibliografickým entitám.

Jádrem modelu jsou čtyři disjunktní bibliografické entity dílo (angl. work, LRM‑E2), vyjádření (angl. expression, LRM‑E3), provedení (angl. manifestation, LRM‑E4) a jednotka (angl. item, LRM‑E5). Každá entita zobrazuje jiný pohled na dokument. Dílo představuje obsahovou dimenzi dokumentu, vyjádření formu obsahu a provedení s jednotkou jsou entity orientované na dimenzi hmotného nosiče.

Entita dílo v modelu reprezentuje „intelektuální nebo umělecký obsah určitého výtvoru“. Přídavná jména „intelektuální“ a „umělecký“ vyjadřují snahu doplnit k chápání obsahu i umělecký, kulturní, emotivní rozměr (Roman Jakobson by jej nejspíše ztotožnil s poetickou funkcí). Vyjádření je definováno jako „určitá kombinace znaků zprostředkující intelektuální nebo umělecký obsah“. Autoři modelu zdůrazňují, že pojem „znak“ používají v sémiotickém slova smyslu, tj. jako něco zastupující něco jiného; konkrétně vyjádření zastupuje pro uživatele dílo. Provedení se v modelu chápe jako „množina všech nosičů, u kterých se předpokládá, že sdílejí stejné charakteristiky intelektuálního nebo uměleckého obsahu a aspektů fyzické formy. Tato množina je definována jak celkovým obsahem, tak plánem výroby jeho nosiče nebo nosičů“. Jednotka je entita zastupující „objekt nebo objekty nesoucí znaky určené ke sdělování (vyjádření, přenosu) intelektuálního nebo uměleckého obsahu“.

V modelu IFLA LRM se zdůrazňuje těsné propojení a vzájemná závislost obsahu a formy dokumentů, jejichž abstraktní reprezentace v modelu je sice rozdělena do čtyř entit, ale které ve skutečnosti tvoří celek (obsah je vnímán prostřednictvím formy). Jednota obsahu a formy je modelována několika způsoby: vztahem entit res a nomen, který spojuje označovaný obsah s označující formou, vztahy realizace a ztělesnění, a prostřednictvím atributu reprezentativního vyjádření.

Asociativní vztahy realizace (angl. work is realized through expression, LRM‑R2) a ztělesnění (angl. expression is embodied in manifestation, LRM‑R3) propojující entity dílo, vyjádření a provedení vyjadřují jejich těsnou souvislost i z hlediska časového. „Dílo počíná svou existenci současně s vytvořením jeho prvního vyjádření.“ (IFLA, 2017, s. 21) Totéž platí pro vyjádření, jež „počíná svou existenci současně s vytvořením jeho prvního provedení“ (IFLA, 2017, s. 23). Jinými slovy „žádné dílo nemůže existovat, aniž existuje (nebo v minulosti existovalo) alespoň jedno jeho vyjádření“ (IFLA, 2017, s. 21) a „žádné vyjádření nemůže existovat, aniž existuje (nebo v minulosti existovalo) alespoň jedno jeho provedení“ (IFLA, 2017, s. 23).

Atribut reprezentativního vyjádření (angl. representative expression attribute, LRM‑E2-A2) umožňuje zvolit mezi různými vyjádřeními téhož díla to, jež bude považováno za reprezentativní či kanonické, a začlenit jeho formální atributy (například jazyk, v němž dílo napsal jeho autor) přímo do charakteristiky díla. Tato konstrukce ve svých důsledcích porušuje deklarovaný disjunktní vztah entit a vede k jejich překrývání.⁹ Autoři modelu zdůvodňují toto řešení tím, že i když je dílo definováno jako obsah, uživatelé ho často identifikují pomocí jeho formálních vlastností.

Na rozdíl od obou modelů popsaných v předchozích částech, které kontext související s obsahem sdělení zmiňují, aniž by ho blíže specifikovaly, model IFLA LRM modeluje jeho strukturu prostřednictvím entit místo (angl. place, LRM‑E10) a časový rozsah (angl. time‑span, LRM‑E11), jež zobecňují veškeré prostorové a časové charakteristiky entit v bibliografickém univerzu.

2.3 Pojmová analýza modelů komunikace

V této části jsou uvedeny pojmy, jež byly odvozeny z modelů představených v části 2.2. Cílem analýzy nebyl kompletní popis modelů, pro účely studie jsme vybrali pouze ty pojmy, jež považujeme za relevantní z hlediska definování pojmu dokument.

I když každý z komunikačních modelů používá svoji vlastní terminologii, na pojmové úrovni jsou patrné jejich společné rysy. Ty jsme se snažili zachytit v tabulce 2, v jejíchž řádcích jsme umístili významově si odpovídající pojmy. V úvodní skupině jsou uvedeny pojmy představující „aktivní“ lidské či technologické prvky komunikačního procesu. Následují pojmy, které jsme v souladu s kritérii pro definování dokumentu stanovenými v části 2.1 seskupili na základě toho, zda se vztahují k obsahové dimenzi dokumentu, k dimenzi formy obsahu či k dimenzi hmotného nosiče. V případě modelu IFLA LRM jsou k některým pojmům ještě doplněny výroky, které charakterizují jejich vzájemné vztahy.

Provedené srovnání je pochopitelně založeno na podobnosti, nikoli na ekvivalenci; rozhodně nelze tvrdit, že si pojmy uvedené na jednom řádku stoprocentně odpovídají. Například Jakobson definuje svůj kontakt nejen jako shannonovský „fyzikální kanál“, ale i jako „psychické spojení“ mluvčího a adresáta; dílo z modelu IFLA LRM určitě nelze ztotožnit výhradně s poetickou funkcí jazykového sdělení.

Pro účely konstrukce vlastního modelu dokumentu jsme následně provedli syntézu významově si odpovídajících pojmů z jednotlivých modelů. Pojmy jsme rozdělili do dvou skupin: první zahrnuje abstraktní pojmy (třídy, tzv. univerzálie), které nemají časové ani prostorové charakteristiky, ve druhé jsou termíny, jež označují konkrétní pojmy reprezentující fyzické objekty, které existují v čase a prostoru (tzv. partikulárie). Výsledkem je sedm pojmů, uvedených v tabulce 3.

Aby bylo možné použít tyto pojmy pro konstrukci vlastního pojmového modelu dokumentu, je nezbytné specifikovat jejich význam a vzájemné vztahy. Níže uvedené charakteristiky jsou zpracovány výhradně za tímto účelem a nečiní si nárok na obecnou platnost.

V případě pojmu obsah zůstaneme u intuitivního chápání jeho významu, jenž bude v našem modelu znázorňovat to, co se komunikuje.¹⁰ Koresponduje s pojmy, jež jsou v tabulce 2 seskupeny ve stejnojmenné kategorii „obsah“: zpráva v Shannon‑Weaverově modelu, sdělení a kontext v Jakobsonově modelu, entita dílo spolu s kontextovými entitami res, časový rozsah a místo v modelu IFLA LRM.

Abstraktní pojem médium jsme zvolili jako zastřešující pro pojmy signál, vysílač a přijímač ze Shannon‑Weaverova modelu, kód v Jakobsonově modelu a entity vyjádření, provedení a jednotka v modelu IFLA LRM. Pojem médium je hierarchicky členěn na tři typy: abstraktní formu obsahu a abstraktní kontext (viz stejnojmenné pojmy v Shannon‑Weaverově a Jakobsonově modelu a pojmy časový rozsah a místo v modelu IFLA LRM) a konkrétní hmotný nosič zahrnující kanál ze Shannon‑Weaverova modelu, kontakt z Jakobsonova modelu a provedení a jednotku z modelu IFLA LRM.

Tab. 2 Srovnání pojmů z jednotlivých modelů

Shanon-weaverův model	Jakobsonův model		Model IFLA LRM
Informační zdroj	Mluvčí	Emotivní funkce	Agent
Vysílač (kóduje)	Mluvčí	Emotivní funkce
Cíl	Adresát	Konativní funkce
Přijímač (dekóduje)	Adresát	Konativní funkce
Zpráva	Sdělení	Poetická funkce	Dílo	Dílo je obsahem výtvoru	obsah
	Kontext	Poznávací funkce	Res	Dílo má předmět res
			Časový rozsah	Res má časovou a prostorovou charakteristiku
			Místo	Res má časovou a prostorovou charakteristiku
Signál	Kód	Meta-jazyková funkce	Vyjádření	Vyjádření realizuje dílo Vyjádření je (sémiotický) znak Nomen označuje Res	forma obsahu
Kanál	Kontakt	Faktická funkce	Provedení	Provedení ztělesňuje Vyjádření Jednotka ilustruje Provedení Provedení je nosič (zákonodárného) obsahu	hmotný nosič

Tab. 3 Pojmový aparát pro tvorbu vlastního modelu dokumentu

Abstraktní pojmy (univerzálie)		Konkrétní pojmy (partikulárie)
Obsah
Médium	Forma obsahu
	Kontext
		Hmotný nosič
Informační zdroj		Dokument

Obvyklý význam přisuzovaný pojmu médium vychází z jeho etymologie: to, co je mezi, uprostřed, tedy prostředek či prostředí. V případě komunikace se médium nachází mezi zdrojem a příjemcem sdělení a umožňuje tzv. nepřímou komunikaci, založenou nikoli na přímém kontaktu, ale na obsahu zprostředkovaném médiem. Médium coby jakýkoli prostředek umožňující komunikovat obsah budeme spolu s Richardem Müllerem a spoluautory chápat v dialektické jednotě prostředku a prostředí (kontextu): „Ukazuje se, že na nejobecnější úrovni můžeme vposled rozlišit dva, ovšem velmi těžko slučitelné významy pojmu média, které můžeme výstižně označit jako instrumentální a environmentální – odpovídající na otázky Čím? V čem?“ (Müller a Chudý, 2020, s. 568) Naše pracovní vymezení pojmu médium zahrne tedy jak hmotnou infrastrukturu komunikace a její kontext, tak formu, která umožňuje vyjádřit obsah sdělení.

Celek, který vznikne spojením komunikovaného obsahu a média, označujeme v souladu s převládající terminologií jako informační zdroj.¹¹ Pojem informační zdroj tedy chápeme jako abstraktní vyjádření jednoty obsahu a formy. Dialektická jednota sémantiky sdělení a jeho komunikačního formátu je samozřejmě i charakteristickým znakem pojmu informace, který v tomto významu tvoří pilíř pojmového aparátu informační vědy. Opět se tedy nabízí otázka, zda by tento abstraktní pojem nebylo vhodnější označit jako informaci. Přikloníme se v této věci k názoru Patricka Wilsona, který v úvaze o předmětu bibliografické kontroly dospěl k závěru, že to, co se „kontroluje“, tj. bibliograficky zpracovává, není samotná informace, nýbrž entita, již označuje jako text, jež může (a zároveň nemusí) být využita jako zdroj informací. Argumentuje tím, že smysl, jehož nabývá pro uživatele informační zdroj, nelze ztotožnit s explicitním významem jednotlivých výroků, z nichž je vytvořen. „To, co text říká, není nutně to, co odhaluje nebo co nám umožňuje odvodit.“ (Wilson, 1968, s. 18)

Konkrétní pojem dokument, odvozený z pojmu informační zdroj, zhruba odpovídá entitě provedení z modelu IFLA LRM. Jeho charakteristiky se pokusíme vymezit prostřednictvím vlastního modelu v následující části.

3 Návrh modelu dokumentu

Pro tvorbu vlastního modelu dokumentu jsme zvolili formu diagramu tříd v jazyce UML v notaci podle normy ISO 24156-1 (2014), která upravuje použití UML v terminologické práci. Strukturu modelu tvoří třídy znázorněné obdélníkem, které reprezentují pojmy, a čáry nebo šipky znázorňující jejich vzájemné vztahy. Vztah asociace je znázorněný jednoduchou čárou, v případě asymetrického vztahu čárou zakončenou šipkou. Vztah generické hierarchie rod – druh je zobrazený pomocí šipky ukončené trojúhelníkem, jež směřuje od dětské třídy k třídě rodičovské. Partitivní hierarchie je znázorněná šipkou ukončenou kosočtvercem, jež míří od třídy–části ke třídě–celku. Pro usnadnění orientace v modelu jsme jej rozdělili do dvou částí, jež jsou propojeny třídami dokument a metadata. V první části je vyjádřen vztah dokumentu k ostatním pojmům, druhá část modelu se zaměřuje na granularitu dokumentů a na jejich typologii.

3.1 Dokument a jeho kontext

Diagram na obrázku 6 je v souladu s povahou zahrnutých pojmů členěn do dvou úrovní, oddělených tečkovanou čárou. V horní části se nacházejí abstraktní pojmy reprezentované abstraktními třídami, které nemají žádné konkrétní instance (resp. jejich instancemi jsou konkrétní třídy), a ve spodní části jsou pojmy konkrétní (viz tabulka 3 v části 2.3).

Obr. 6 Vztah dokument – médium – informační zdroj

Nejobecnějšími třídami v hierarchii naznačené diagramem jsou obsah a médium. V souladu s pracovními definicemi, které jsme zformulovali v části 2.3, za obsah považujeme to, co se komunikuje, a médium představuje to, čím, jak a kde se komunikuje.

V našem modelu slouží třída médium k logickému (jak již bylo připomenuto, v praxi neproveditelnému) oddělení obsahu a formy komunikace. Tři aspekty, resp. specifické typy média představují abstraktní třídy forma obsahu a kontext a konkrétní třída hmotný nosič.

Třída informační zdroj je v našem modelu chápána rovněž jako abstraktní třída, která nemá žádné fyzické instance. V diagramu je zobrazena jako celek, který vytvářejí dvě komponenty – obsah a forma obsahu, jež je specifickým typem média. Vztah asociace, který propojuje třídy informační zdroj a kontext, vyjadřuje vliv, který má na informační zdroj prostředí, v němž existuje.

K třídám představujícím pojmy odvozené z modelů komunikace je v našem modelu ještě doplněna abstraktní třída metadata. Její zařazení je motivováno charakterem modelu IFLA LRM, jenž bývá též někdy označován jako pojmový model bibliografických metadat. Vztah informační zdroj – metadata je dvojího druhu. Jednak jsou metadata specifickým typem informačního zdroje, což znázorňuje symbol rododruhové hierarchie, jednak jsou s informačním zdrojem spojena vztahem asociace.12 Asociativní vztah metadat k informačnímu zdroji může mít různou sémantiku, nejobvyklejší jsou tyto typy vztahů: 1) metadata reprezentují vlastnost informačního zdroje (například název, jazyk, datum vytvoření) a 2) metadata umožňují provádět operace s informačními zdroji (například identifikovat, najít nebo vybrat relevantní zdroj).

Pojem dokument je modelován jako konkrétní typ informačního zdroje. Vztah rododruhové hierarchie, který ho spojuje s informačním zdrojem, dovoluje na třídu dokument přenést díky dědičnosti všechny vlastnosti i vztahy informačního zdroje. Stejně jako informační zdroj je tedy dokument jednotou obsahu a formy obsahu a je ovlivněn kontextem. Navíc je propojen vztahem partitivní hierarchie s hmotným nosičem. Dokument je celek, hmotný nosič tvoří jeho neoddělitelnou část. Samotný hmotný nosič je fyzickou konkretizací toho, co na abstraktní úrovni platí pro jeho generický pojem médium.

3.2 Dokument a jeho granularita (makro- a mikrostruktury)

Záměrem diagramu na obrázku 7 je zobrazit dokument již nikoli ve vztahu k souvisejícím pojmům, ale prostřednictvím vztahů hierarchie celek – část ukázat zobecněný způsob jeho (mikro)strukturování a začleňování dokumentů do rozsáhlejších (makro)struktur. Do modelu jsou navíc doplněny dva významné typy dokumentů – kolekce a data. Všechny pojmy uvedené v tomto diagramu jsou konkrétní, předpokládá se jejich zakotvení v čase a v prostoru a existence fyzických instancí. To je i případ třídy nazvané metadatový prvek, která je specifikací abstraktní třídy metadata z předchozího diagramu na obrázku 6.

Obr. 7 Granularita dokumentů

Třída dokument má v diagramu znázorněny dva rozdílné partitivní vztahy. První vztah s názvem komponenty propojuje dokument jako celek s třídou element dokumentu, která představuje jeho část. Element (prvek) dokumentu může být jakákoli součást menší než samotný dokument a zároveň větší než jeho základní stavební jednotka (tj. např. bit, pixel). Podle normy ISO 690 (2021, 3.7) je součást (angl. component part) dokumentu „entita poskytnutá tvůrcem jako součást hlavního dokumentu“ (například jmenný rejstřík knihy). Vysoce abstraktní a formálně propracovaný systém definování komponent dokumentů obsahuje norma pro architekturu otevřených dokumentů ISO/IEC 861313. Rozlišuje mezi elementy obsahu, jež tvoří architekturu obsahu dokumentu a elementy formy dokumentu, mezi nimiž ještě rozlišuje logické a vzhledové (angl. layout) elementy. V současnosti jsou k definování elementů digitálních dokumentů nejčastěji používány značkovací jazyky (např. HTML). Existence elementů v dokumentu vede k vytváření dílčích relativně samostatných mikrostruktur dokumentu, který je zároveň vnímán jako samostatná a celistvá jednotka obsahu.

Druhým partitivním vztahem dokumentu v našem diagramu je rekurzivní vztah nazvaný agregáty. Tento vztah chápeme stejně jako v modelu IFLA LRM, v němž je agregát vymezen jako provedení, které zahrnuje více vyjádření (IFLA, 2017, s. 93). V agregovaném provedení je buď zahrnuto (ztělesněno) více vyjádření různých děl (například ve sborníku), nebo více různých vyjádření téhož díla (například ve vícejazyčném vydání). Takovéto členění vede k tvorbě makrostruktur, v jejichž celku je možné rozpoznat více různých samostatných jednotek obsahu.

Cílem našeho modelu nebylo vytvoření komplexní typologie dokumentů. Považujeme nicméně za užitečné zobrazit v modelu dva významné typy dokumentů – kolekce a data, a vyjasnit jejich vztah k pojmu dokument. Kolekce je množina uspořádaných samostatných dokumentů. V terminologii modelu IFLA LRM se jedná o množinu jednotek, pro niž se v praxi používají různá označení, např. sbírka, fond, soubor, korpus, báze, databáze, repozitář. V normě ISO 690 (2021, 3.6) je definována jako „jakákoli množina jednoho nebo více informačních zdrojů shromážděných na základě nějaké společné charakteristiky, a to buď za nějakým účelem, nebo jako výsledek nějakého procesu“.

Navzdory intuitivní představě kolekce jako celku a dokumentů jako jeho částí není vztah mezi dokumentem a kolekcí v našem modelu definován jako vztah agregace (kolekce není agregát), ale jako asociativní vztah – dokument je umístěn v kolekci. A zároveň, jak objasnili Jonathan Furner (2016, s. 299–303) a Michael Buckland (2017, s. 48–49), lze na kolekci pohlížet jako na dokument. Tuto skutečnost vyjadřuje v diagramu vztah rododruhové hierarchie mezi zmíněnými třídami – kolekce je specifický typ dokumentu. Vztah dokumentu a kolekce je tedy dalším případem nepřímé rekurze v našem modelu. Pojem data je v současnosti velmi frekventovaný, a protože objem datové komunikace ve společnosti neustále vzrůstá, bývá někdy vnímán i jako ekvivalent pojmu dokument. Poměrně rozšířenou představou je opět intuitivní představa dokumentu jako celku složeného z dat. V našem modelu jsou však data chápána jako specifický typ dokumentu, tj. je jim přisuzován obsah, forma i hmotný nosič. Třída datová sada (soubor dat) v našem modelu zobrazuje specifický typ kolekce, v níž je umístěna množina uspořádaných dat. Specifickým typem dat je metadatový prvek, který má s daty společnou formu. Zároveň je metadatový prvek specifickým typem metadat, s nimiž je propojen rovněž vztahem generické hierarchie. Díky této polyhierarchii je možné, aby metadatové prvky sdílely obecné vlastnosti dat a zároveň asociativní vztah metadat k informačním zdrojům, resp. k dokumentům.

3.3 Ověření použitelnosti modelu

Metoda modelování obvykle zahrnuje i fázi testování navrženého modelu. Kromě logické správnosti se rovněž testuje použitelnost modelu pro praktický účel, kvůli němuž byl vytvořen. V případě našeho pracovního modelu dokumentu jsme se rozhodli ověřit, zda umožňuje reprezentovat konkrétní kategorie dokumentů používané aktuálně v katalogizační praxi knihoven. K tomuto testování byly použity typologie obsažené v řízených slovnících dvou mezinárodních norem pro popis dokumentů – ISBD (Mezinárodní standardní bibliografický popis) a RDA (Popis zdrojů a přístup k nim), které koncepčně vycházejí z modelu IFLA LRM.

Při návrhu typologie v diagramu tříd (tj. seznamu podtříd nějaké třídy) je důležité jednoznačně vymezit kritérium členění, nejčastěji založené na vhodném atributu členěné třídy. Protože takových atributů může mít třída více, je také možné vytvořit pro jednu třídu více typologií. Technické řešení pak spočívá v doplnění atributů do příslušných tříd v modelu; pro tyto atributy pak lze vypracovat slovníky hodnot, které označují konkrétní typy.

Pro testování našeho modelu jsme zvolili typologie dokumentů založené na jejich formálních atributech. Ty jsou v modelu reprezentované abstraktní třídou Forma obsahu a konkrétní třídou Hmotný nosič.

U dvou obvykle uplatňovaných kritérií členění pro kategorizaci forem obsahu lze rozpoznat objektivní a subjektivní způsob definování dokumentu, který jsme charakterizovali v části 2.1: objektivní kategorizace je založená na typu znaků, jimiž je vyjádřen obsah (například datový soubor, text), subjektivní kategorizace je zaměřená na lidské smysly, jimiž jsou znaky vnímány (sluch, chuť, čich, hmat, zrak).

Konkrétní typologie dokumentů podle znakových systémů použitých k vyjádření obsahu jsou uvedeny v řízeném slovníku formy obsahu ISBD14 a v řízeném slovníku typu obsahu RDA15. Typologie dokumentů podle lidských smyslů pro vnímání obsahu je k dispozici v řízeném slovníku obsahové kvalifikace smyslové specifikace ISBD16.

Rovněž pro typologii hmotných nosičů lze použít různá kritéria. Kromě obvyklé „objektivní“ typologie materiálů a objektů, jež tvoří fyzickou bázi nosiče (například audiokazeta, mikrofiš, svazek) se lze setkat i s typologií přístrojů či zařízení, jejichž prostřednictvím je obsah na nosiči přístupný uživateli (například počítač, mikroskop). Významné je členění podle typu záznamu zachycující dichotomii dokumentů analogových a digitálních.

Existující typologie dokumentů podle jejich nosičů je obsažena v řízeném slovníku typu nosiče RDA17. Typologii dokumentů podle zařízení potřebných k zpřístupnění jejich obsahu nabízejí řízený slovník typu média ISBD18 a řízený slovník typu média RDA19. Členění na analogové a digitální dokumenty umožňuje zaznamenat řízený slovník typu záznamu RDA20.

V tabulce 4 je naznačen způsob řešení reprezentace typů dokumentů v modelu. Ke třídám Forma obsahu a Hmotný nosič jsou ve druhém sloupci doplněny příslušné atributy vyjadřující kritérium členění a ve třetím sloupci jsou příklady reálných řízených slovníků, jejichž hodnotami lze dané atributy naplnit.

Třída modelu	Atribut	Řízený slovník hodnot pro atribut
forma dokumentu	Znaky pro vyjádření obsahu	Formy obsahu ISBD Typ obsahu RDA
hmotný nosič	Lidské smysly pro vnímání obsahu	Obsahová kvalifikace smyslové specifikace ISBD
	Nosič	Typ nosiče RDA
	Zařízení	Typ média ISBD Typ média RDA
	Způsob záznamu	Typ záznamu RDA

Tab. 4 Typologie forem obsahu a hmotných nosičů

Provedené testování samozřejmě nelze považovat za vyčerpávající, pro tento malý vzorek však potvrdilo, že navržený model dokumentu je kompatibilní s nástroji popisování a typologie dokumentů založenými na jejich formátu, jež jsou obvyklé v praxi.

4 Shrnutí: směrem k funkční definici dokumentu

Model dokumentu prezentovaný v této studii je statický, zaměřuje se výhradně na prvky a jejich vzájemné vztahy. Dalším krokem směrem k systémovému pohledu na dokument tedy musí být určení funkcí a jejich přiřazení k příslušným komponentám modelu. Na dokument lze zřejmě vztáhnout tvrzení adresované médiím: „Ohled na procesy […] by pak otevíral cestu k nejobecnějšímu popisu mediality jako toho, co mají média společného […] Postihnout operace či procesy vázané s médii je tedy klíčové.“ (Müller a Chudý, 2020, s. 570) Domníváme se, že stejně jako bylo možné statický model dokumentu odvodit z analýzy komunikačních modelů, mohly by funkce v těchto modelech definované posloužit jako základ pro pojmovou analýzu a následnou transformaci stávajících modelů. Předběžný přehled potenciálně relevantních funkcí je uveden v tabulce 5.

Shannon-Weaverův model	Jakobsonův model	Model IFLA LRM
Výběr zprávy Kódování zprávy Přenos signálu Dekódování signálu Šum (zkreslení obsahu)	Emotivní funkce Konativní funkce Poetická funkce Poznávací funkce Metajazyková funkce Fatická funkce	Najít dokument Určit dokument Vybrat dokument Získat dokument Prozkoumat, objevit dokument

Tab. 5 Funkce dokumentu v komunikačních modelech

Zatím má přehled funkcí podobu prostých seznamů, označení jednotlivých funkcí je doslovně převzato z jednotlivých modelů a nebyly podniknuty žádné kroky pro jejich srovnání. To bude vyžadovat důkladnou analýzu. Je patrné, že každá sada funkcí míří k jiné dimenzi dokumentu: V Shannon‑Weaverově modelu se funkce zaměřují na samotný proces komunikace, Jakobsonův model zachycuje účinek, který má komunikované sdělení na příjemce, a model IFLA LRM preskriptivním způsobem postuluje funkce, jež mají plnit metadata směrem k dokumentu. Model se omezuje na funkce bibliografických metadat odpovídající požadavkům koncových uživatelů a nezahrnuje funkce spojené s administrativními, správními nebo autorskoprávními agendami knihoven.

Možná by se sjednocující platformou pro pohled na tyto různorodě definované funkce mohla stát dvojice úloh bibliografické kontroly podle Patricka Wilsona – popsat a využít dokument (Wilson, 1968, s. 20) v kombinaci s trojicí funkcí médií definovaných teoretikem médií Friedrichem Kittlerem jako přenos, uchování a zpracování informace (Kittler, 1993, s. 8). Další podněty by bylo možné očekávat od teorie dokumentových aktů (Smith 2012).

Závěr

Cílem, který jsme si vytkli pro tuto studii, bylo ověřit použitelnost pojmové analýzy referenčních modelů sociální komunikace ke konstrukci pojmového modelu dokumentu. Tento cíl byl splněn: bylo prokázáno, že zvolené komunikační modely poskytují relevantní pojmovou základnu použitelnou pro takový účel. Kromě pojmů, jež byly metodou pojmové analýzy z modelů odvozeny, se ukázaly jako užitečné i charakteristiky jejich vzájemných vztahů v jednotlivých modelech. Vzhledem k tomu, že modely použité k analýze jsou zakotveny v rozdílných teoretických disciplínách, lze tuto studii považovat i za příspěvek k interdisciplinárnímu propojení informační vědy s dalšími vědními obory.

Navazujícím dílčím cílem bylo využití výsledků analýzy tří vybraných komunikačních modelů ke konstrukci vlastního pojmového modelu dokumentu. Použití metody modelové tvorby a techniky grafického modelování formou diagramu tříd UML umožnilo přistoupit k řešení této úlohy názorným způsobem, který zřetelně a jednoznačně vyjadřuje sémantiku jednotlivých komponent modelu včetně jejich vzájemných vztahů. Jak ukázala dílčí sonda zaměřená na formální typologie dokumentů, je navržený model připraven i k testování použitelnosti pro reprezentaci konkrétních instancí dokumentů nebo jejich dílčích aspektů.

Konkrétní příspěvek navrženého modelu k rozvoji teorie dokumentu spatřujeme ve třech hlavních oblastech: 1) návrh řešení vztahu pojmu dokument k souvisejícím pojmům informace, médium a informační zdroj, 2) návrh obecného způsobu modelování granularity dokumentů a 3) návrh obecného způsobu modelování typologie dokumentů.

Domníváme se, že touto studií jsme prokázali, že metoda pojmové analýzy a pojmového modelování je pro teorii dokumentu relevantní metodou. První kroky tímto směrem, které jsme podnikli a představili v tomto článku, lze považovat spíše za předběžnou sondu do problematiky. K řešením, která jsme během pojmové analýzy a konstrukce modelu přijali, existují jistě alternativy, které by bylo vhodné prodiskutovat v širším okruhu řešitelů. Přesto už ve stávající provizorní podobě naznačují, že by tato metoda mohla v budoucnu přinést užitečné výsledky. Další možnosti pokračování tímto směrem vidíme především v orientaci na funkční aspekty dokumentu.

Poznámky

1 Definování pojmu informace přesahuje zaměření tohoto článku. Upozorníme pouze, že pokud v tomto textu používáme termín informace, míníme tím upořádané smysluplné údaje.

2 Viz například definice dokumentu v terminologické normě ISO 5127:2017 (3.1.1.38) a v normě ISO 690 (2021, 3.13): „zaznamenané informace nebo hmotný předmět, který je možno považovat za jednotku procesu dokumentace“.

3 Zájemce o podrobnější zdůvodnění odkazujeme na esej Patricka Wilsona (1968, s. 15–19).

4 Poznámka: Na fenomenologickém přístupu je založen i diachronní (historický) pohled na dokument, který se zabývá otázkou, ve které fázi svého životního cyklu byl zkoumaný objekt považován za dokument (Buckland, 2017, s. 23–24).

5 Jak dále uvidíme, dimenze struktura – funkce a obsah – forma nejsou zcela disjunktní, přinejmenším to platí pro kategorie formy a struktury.

6 Viz „poschoďový koláč sémantického webu“ (semantic web layer cake) na https://www.w3.org/2007/03/layerCake.png nebo na https://en.wikipedia.org/wiki/Semantic_Web_Stack.

7 Termín „bibliografické univerzum“ není chápán jednotně. Nejčastěji se ztotožňuje s množinou bibliografických entit (v modelu IFLA LRM je představují entity dílo, vyjádření, provedení a jednotka). Někdy se ovšem o samotném celém modelu IFLA LRM mluví jako o modelu bibliografického univerza (IFLA, 2017, s. 5). Pro účely naší studie budeme termín bibliografické univerzum používat v prvním významu, tj. jako množinu bibliografických entit. Přesnější by tedy bylo říci, že model IFLA LRM pokrývá bibliografické univerzum a s ním bezprostředně související entity.

8 Rozdíl mezi informací a zprávou v tomto modelu hraje důležitou roli. Autoři jasně deklarují, že to, co se komunikuje, nejsou informace, ale zprávy (Shannon a Weaver, 1949, s. 99–100).

9 Obdobně lze ostatně v Shannon‑Weaverově modelu pozorovat překrývání rovin techniky, sémantiky a efektivity komunikace. Rovněž Jakobsonovy funkce jazykového znaku nejsou považovány za striktně disjunktní a jsou v různé míře přítomné v každém jazykovém aktu.

10 Podrobněji se problematice obsahu věnujeme v (Kučerová 2017). Sémiotickými a sémantickými aspekty dokumentu se rovněž zabývá Jiří Stodola (Stodola 2020).

11 I když jsme v naší studii dali přednost termínu obsah před termínem informace, novotvar „zdroj obsahu“ nepovažujeme za vhodné zavádět.

12 Vztah nepřímé rekurze metadata – informační zdroj není neobvyklý, v jazykové komunikaci je obdobně uvažován vztah metajazyk – objektový jazyk.

13 ISO/IEC 8613-1, 1994. Information technology – Open Document Architecture (ODA) and interchange format: Introduction and general principles – Part 1. 1. ed. Geneva: International Organization for Standardization, 1994-12. 77 s.

14 IFLA. ISBD content form [online]. Dostupné z: http://iflastandards.info/ns/isbd/terms/contentform.

15 RDA content type [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/RDAContentType/.

16 IFLA. ISBD content qualification of sensory specification [online]. Dostupné z: http://iflastandards.info/ ns/isbd/terms/contentqualification/sensoryspecfication.

17 RDA carrier type [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/RDACarrierType/.

18 IFLA. ISBD media type [online]. Dostupné z: http://iflastandards.info/ns/isbd/terms/mediatype.

19 RDA media type [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/RDAMediaType/.

20 RDA type of recording [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/typeRec/.

Literatura

BEARD, David, 2008. From work to text to document. Archival science. September 2008, 8(3), 217–226. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s10502-009-9083-4. ISSN 1389-0166 (print). ISSN 1573-7500 (online).

BUCKLAND, Michael Keeble, 2017. Information and society. Cambridge: The MIT Press. 217 s. ISBN 978-0-262-53338-6.

BÜHLER, Karl, 1934. Sprachtheorie: die Darstellungsfunktion der Sprache. Jena: G. Fischer. xvi, 434 s.

FURNER, Jonathan, 2016. „Data“: the data. In: Matthew KELLY a Jared BIELBY, ed. Information cultures in the digital age: a festschrift in honor of Rafael Capurro. Wiesbaden: Springer, s. 287–306. ISBN 978-3-658-14679-5 (print). ISBN 978-3-658-14681-8 (online). Dostupné z: https://doi.org/10.1007/978-3-658-14681-8_17.

GLUSHKO, Robert J., 2016. The concept of „resource“. In: Robert J. GLUSHKO, ed. The discipline of organizing: professional edition [online]. 4th ed. O‘Reilly Media, chapter 1.3, s. 36–38. Dostupné z: https://ischools.org/resources/Documents/Discipline%20of%20organizing/Professional/TDO4-Prof‑CC‑Chapter1.pdf [cit. 2022-09-21].

IFLA, 2017. IFLA library reference model: a conceptual model for bibliographic information [online]. Pat Riva, Patrick LEBOEUF, Maja ŽUMER, ed. Hague: International Federation of Library Associations and Institutions, rev. August 2017 as amended and corrected through December 2017 [cit. 2022-09-21]. 101 s. Dostupné z: https://www.ifla.org/publications/node/11412.

ISO 690, 2021. Information and documentation – Guidelines for bibliographic references and citations to information resources. 4th ed. Geneva: International Organization for Standardization, 2021-06. ix, 160 s.

ISO 24156-1, 2014. Graphic notations for concept modelling in terminology work and its relationship with UML – Part 1: Guidelines for using UML notation in terminology work. 1st ed. Geneva: International Organization for Standardization, 2014-10. 24 s.

JAKOBSON, Roman, 1960. Linguistics and poetics. In: Style in language. Thomas Albert SEBEOK, ed. Cambridge (Mass.): MIT Press, s. 350–377. – česky: JAKOBSON, Roman, 1995. Lingvistika a poetika. In: Poetická funkce. Miroslav ČERVENKA, ed. Vyd. tohoto souboru 1. Jinočany: H & H, s. 74–105. ISBN 80-85787-83-0.

KITTLER, Friedrich Adolf, 1993. Draculas Vermächtnis: Technische Schriften. Leipzig: Reclam. 259 s.

KUČEROVÁ, Helena, 2017. Sémantická problematika organizace znalostí. In: Organizace znalostí: klíčová témata. Praha: Karolinum, s. 201–230. ISBN 978-80-246-3587-3 (brož.). ISBN 978-80-246-3597-2 (pdf).

KUČEROVÁ, Helena, 2018. Pojem modelu a pojmový model v informační vědě. Knihovna: knihovnická revue. 29(2), 5–32. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online).

KUČEROVÁ, Helena, 2021. Teorie dokumentu: od antilopy k informační architektuře. Knihovna: knihovnická revue. 32(2), 5–34. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online).

LUND, Niels Windfeld, 2004. Documentation in a complementary perspective. In: Warden Boyd RAYWARD, ed. Aware and responsible: Papers of the Nordic‑International Colloquium on Social and Cultural Awareness and Responsibility in Library, Information and Documentation Studies (SCARLID). Oxford: Scarecrow Press, s. 93–102. ISBN 0-8108-4954-2.

LUND, Niels Windfeld, 2010. Document, text and medium: concepts, theories, and disciplines. Journal of documentation. September 2010, 66(5), 734–749. ISSN 0022-0418. Dostupné z: https://doi. org/10.1108/00220411011066817.

MÜLLER, Richard, Tomáš CHUDÝ a kol., 2020. Za obrysy média: literatura a medialita. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR: Karolinum. 665 s. ISBN 978-80-246-4688-6 (Karolinum). ISBN 978-80-7658-005-3 (Ústav pro českou literaturu AV ČR).

OTLET, Paul, 1934. Traité de documentation: le livre sur le livre, théorie et pratique. Bruxelles: Editions Mundaneum. 431 s.

RANGANATHAN, Shiyali Ramamrita, 1931. The five laws of library science. Madras: The Madras Library Association; London: Edward Goldston. 458 s.

SHANNON, Claude Elwood a Warren WEAVER, 1949. The mathematical theory of communication. Urbana: University of Illinois Press, 1949. 125 s.

SMITH, Barry, 2012. How to do things with documents. Rivista di estetica. 50, 179–198. ISSN 0035-6212 (print). ISSN 2421-5864 (online). Dostupné z: https://doi.org/10.4000/estetica.1480.

STODOLA, Jiří, 2020. Ontologický a sémantický status díla: impulzy literární vědy k promýšlení standardní knihovnické ontologie. Knihovna: knihovnická revue. 31(2), 29–44. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online).

VODIČKOVÁ, Hana, 2007. Malá úvaha o české knihovnické terminologii v souvislosti s novými „pařížskými principy“ pro katalogizační pravidla aneb o FRBR. Čtenář. 2007, 59(1), 4–8. ISSN 0011-2321.

WILSON, Patrick, 1968. Two kinds of power: an essay on bibliographical control. Berkeley: University of California Press, 1987, © 1968. 155 s. California library reprint series. ISBN 978-0-520-03515-7.

KUČEROVÁ, Helena. Teorie dokumentu a modely komunikace. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(2), 5–28. ISSN 1801-3252.

Možnosti využití videospektrálního komparátoru VSC 8000 při studiu znečitelněných vlastnických poznámek v inkunábulích Národní knihovny ČR

Kamil Boldan, Andrei Kazanskii — 2020-12-30T22:00:00Z

Resumé: Příspěvek zkoumá možnosti využití videospektrálního komparátoru VSC 8000 pro zviditelnění a paleografické čtení vlastnických poznámek v raných tiscích, které byly v minulosti úmyslně znečitelněny hustým přeškrtáním inkoustem nebo přemazáním barvou. Na příkladu šesti inkunábulí z fondu Národní knihovny ČR ukazuje, kdy a proč byly zápisy původních vlastníků znečitelněny, a rekonstruuje čtenářskou historii těchto tisků 15. století. Přístroj VSC 8000 může být účinným nástrojem v rozvíjejícím se provenienčním výzkumu. Česká knihověda možnosti multispektrální analýzy znečitelněných provenienčních znaků zatím prakticky nevyužívala.

Klíčová slova: inkunábule, provenienční výzkum, vlastnické poznámky, dějiny knihoven, videospektrální komparátor, multispektrální analýza

Summary: This paper explores the possibilities of using the VSC 8000 video spectral comparator to visualize and paleographically read ownership notes in early prints that have been deliberately defaced in the past by dense ink crossing or ink overwriting. Using the example of six incunabula from the National Library’s collection, it shows when and why the original owners‘ notations were defaced and reconstructs the reading history of these 15th -century prints. The VSC 8000 can be a powerful tool in the developing provenance research. Czech library science has not yet practically used the possibilities of multispectral analysis of degraded provenance.

Keywords: incunabula, provenance research, ownership notes, history of libraries, videospectral comparator, multispectral analysis

PhDr. Kamil Boldan, Ing. Andrei Kazanskii / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Klementinum 190/5, 110 00 Praha 1

Tento příspěvek vznikl na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje Národní knihovny ČR jako výzkumné organizace, poskytované Ministerstvem kultury ČR (DKRVO 2019–2023).

Úvodem

Provenienční výzkum je jednou z metod dějin knižní kultury. Snaží se zachytit pohyb knihy v prostoru a čase. Nejen rukopis, ale i každý z exemplářů tištěného vydání měl vždy jedinečnou historii. Můžeme sledovat, kdo a jak je užíval, anebo – v jiné perspektivě – zjišťovat, kdo a jaké knihy vlastnil. Provenienční výzkum vytváří předpoklady pro zpracování dějin středověkých i raně novověkých knihoven a pro rekonstrukci původních knihovních celků. Vyžaduje širokou mezinárodní spolupráci, protože osobní či institucionální knihovny bývají zpravidla rozptýlené ve sbírkách mnoha světových institucí (Ford, 1999; Shaw, 2005; Cestelli a Gonzo, 2009; Pearson, 2019).

V této studii budeme sledovat pouze jeden z typů provenienčních znaků, totiž rukopisné vlastnické záznamy. Často obsahují cenné biografické údaje o majiteli (vzdělání, profese, věk apod.), které z jiných zdrojů neznáme, či informaci, kdy, kde a za jakou částku danou knihu získal. Jsou tak důležitým pramenem nejen pro dějiny knižního obchodu, ale také pro dějiny čtenářství (k významu provenienčního výzkumu pro studium četby v různých sociálních skupinách či sociokulturního využívání knih podnětně Pišna, 2013). Nejčastěji je nacházíme na přídeštích a předsádkových listech a na úvodním listu (rané tisky zpravidla mívají na počátečním listu uveden jen vlastní titul; titulní strany s vročením a jménem tiskaře byly zaváděny až od počátku 16. století). Nejednou je tvoří pouze majitelův monogram či zběžný podpis, jehož dešifrace bývá nesnadná. Provenienční záznamy institucionálních knihoven, uvádějící často letopočet získání knihy, jsou jedním z východisek pro zpracování historie jejich fondů. Základním badatelským předpokladem při provenienčním výzkumu je dobrá paleografická příprava. Zvláště osobní vlastnické poznámky bývají psané velmi zběžným způsobem. Je nutno je nejen správně přečíst, ale na základě rozboru písma alespoň přibližně datovat. I vzhledem k tomu, že v domácích historických fondech často nacházíme svazky nebohemikální provenience, bývá náročné zjišťování bližších biografických údajů k jednotlivým osobám. Nový vlastník chtěl nejednou informaci o předchozím majiteli z knihy odstranit i tehdy, kdy ji nabyl legálním způsobem (důvodem mohla být kupř. odlišná konfesijní příslušnost). Erby původních vlastníků tak byly přemalovány erbem nového majitele, rukopisné poznámky buďto vyškrabány, přeškrtány, přetřeny hnědým inkoustem či barvou, přeraženy plným razítkem, anebo dokonce odstřiženy s příslušnou částí listu. Příspěvek prezentuje výsledky průzkumu pomocí videospektrálního komparátoru VSC 8000, který může pomoci při zviditelnění takto znečitelněných záznamů.

Videospektrální komparátor VSC 8000

Videospektrální komparátor VSC 8000 (obr. 1), který je používán v Národní knihovně ČR, představuje díky možnosti kombinovat velké množství světelných zdrojů (15) a filtrů (24) ideální nástroj pro multispektrální pozorování historických objektů (Aambø, 2011). Základním principem multispektrální analýzy je zkoumání vzorku v široké škále vlnových délek. V případě videospektrálního komparátoru pozorování probíhá v oblasti UV (ultrafialové záření), v oblasti VIS (viditelné světlo) a také v oblasti blízké IČ (infračervené záření). V průběhu multispektrálního zkoumání dochází ke snímkování dokumentů v celé široké škále vlnových délek za použití všech dostupných světelných zdrojů a filtrů. Díky tomu vzniká sada snímků, na nichž jsou sledované prvky v určitých nastaveních světla znázorněny nebo velice odlišně zobrazeny, což umožňuje jejich správnější interpretaci (obr. 2). Snímky se porovnávají a zpracovávají pomocí specializovaného softwaru pro analýzu snímků, který umožňuje různé operace a kombinace se získanými záznamy (segmentaci obrazu, prahování, sčítání nebo odčítání jednotlivých obrazů atd.). Tímto způsobem lze vytěžit maximum informací a docílit tak i výrazně lepšího výsledku například ve zviditelnění nečitelného provenienčního znaku (VSC Hardware, 2018).

Obr. 1 Přístroj VSC 8000 s příslušenstvím

Obr. 2 Souhrnný přehled náhledů automatického zkoumání a jednotlivé záběry

V průběhu průzkumu provenienčních znaků byl na videospektrálním komparátoru hojně využíván režim automatického zkoumání. Před jeho spuštěním byla nastavena matice zkoumání, ve které byl vybrán optimální počet kombinací světel a filtrů kamery pro každý konkrétní vzorek a typ znečitelněného zápisu. Po spuštění automatického zkoumání zařízení postupně procházelo všechny vybrané kombinace světel a filtrů a pořizovalo sadu snímků. Po ukončení operátor z celkového náhledu zkoumání vybíral, srovnával, upravoval a ukládal obrázky s nejlepším nastavením světel (VSC Aplikace, 2018). Při pořizování finálního záznamu byly jas a clona kamery nastavovány manuálně spolu s nastavením zvětšení a zaostření. Automatické zkoumání umožnilo provést rychlý náhled, jak daný vzorek reaguje se světlem. Pomocí tohoto režimu zkoumání bylo docíleno minimální celkové doby osvitu zkoumaných prvků v rozmezí 10–15 minut. Z toho připadlo v průměru 7 minut na samotné automatické zkoumání (záleží na množství zvolených kombinací) a zbytek na manuální pořizování snímků. Takto krátký čas osvitu lze považovat za bezpečný pro historický materiál z pohledu změny barevnosti i z pohledu změny mechanických vlastností (Kazanskii, 2022).

Výzkum prezentovaný v tomto příspěvku se zaměřil především na přeškrtané či zamalované rukopisné vlastnické záznamy ve vybrané skupině 32 inkunábulí (Renáta Modráková prováděla obdobně zaměřený výzkum středověkých rukopisů NK ČR, jehož výsledky bude publikovat v některém z příštích čísel Knihovny). Potvrdilo se, že nejefektivnějším způsobem znázornění zápisů ve spodní překryté vrstvě se stává použití zdrojů světla v blízké IČ oblasti. IČ světlo je totiž schopné projít povrchovou vrstvou a reagovat se spodním znečitelněným (původním) textem. Jinou cestou může být použití UV světla, které reaguje se spodní vrstvou jinak než s horní. V obou případech je důležitou podmínkou co největší rozdíl chemického složení obou vrstev (Vávrová, 2022, s. 21–41).

Inkunábule

V domácích paměťových institucích je dochováno téměř 14 tisíc inkunábulí, tedy raných tisků vydaných před rokem 1501. Necelá třetina z nich je uložena v Národní knihovně ČR. Jádrem její sbírky inkunábulí jsou tisky pocházející z knihoven českých klášterů sekularizovaných v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 18. století. Již nedlouho po konstituování Veřejné a univerzitní knihovny roku 1777 byla pro inkunábule v pražském Klementinu vyčleněna dosud platná signaturová oddělení 39 až 44. Po jisté stagnaci v průběhu 19. století začala být sbírka opět hojněji doplňována od vzniku samostaného československého státu. Největším přírůstkem bylo 275 inkunábulí pocházejících z knihovny hořínsko-mělnické sekundogenitury Lobkowiczů uložené do dvacátých let minulého století v jejím paláci na Malé Straně. Ještě početnější byly dva přírůstky celých sbírek z počátku nového milénia. Spolu s trezorovým fondem kláštera premonstrátů v Teplé bylo zakoupeno 540 inkunábulí a s fondem knihovny františkánského kláštera v Chebu 470 inkunábulí (oba tyto fondy jsou zachovány jako samostatné historické celky). Mezi 4200 inkunábulemi, z nichž nejstarší pocházejí z Gutenbergovy mohučské tiskárny, je několik desítek tisků, které Gesamtkatalog der Wiegendrucke (GW), bibliografie tisků 15. století připravovaná berlínskou Staatsbibliothek, eviduje jako světové unikáty (Boldan, 2006). Zatímco zevrubné popisy tepelských a chebských inkunábulí jsou již dostupné v databázi STT (Databáze prvotisků, starých tisků a map 1450–1800), vnější popisy inkunábulí ze signaturových odděleních 39 až 44 (tj. knižní vazba, provenience, výzdoba, marginální poznámky, úplnost a stav dochování) budou zpřístupněny ve stejné databázi do konce roku 2025. V budoucnu by měly být inkorporovány do souborného katalogu inkunábulí budovaného při CERL (Consortium of European Research Libraries), který sleduje specifické znaky jednotlivých exemplářů („copy ‑specific record“), dosud roztroušené ve stovkách tištěných katalogů inkunábulí – bibliograficky je podchyceno téměř 30 tisíc inkunábulových vydání, každé v průměrném počtu cca 40 výtisků (Dondi, 2013). Tisky z 15. století obsahují zpravidla větší počet vlastnických poznámek než „mladší“ staré tisky z následujících století a častěji se v nich setkáváme se znečitelněním některých provenienčních zápisů. Přínos videospektrálního komparátoru VSC 8000 pro provenienční výzkum představíme na šesti příkladech.

V prvních třech zkoumaných tiscích došlo ke znečitelnění vlastnických záznamů klášterních knihoven. Nedatované vydání souboru základních ustanovení františkánského řádu Monumenta Ordinis Fratrum Minorum bylo dříve považováno za tisk konce 15. století, nověji bylo určeno, že je vydal významný lipský tiskař Melchior Lotter až kolem 1510 (GW M25445). Ačkoli jde o postinkunábuli (tisk z období 1501 až 1520), zůstává v inkunábulovém oddělení na signatuře 44 G 52. Poznámka zapsaná na úvodním fol. A1r s tištěným titulem a dřevořezovým Ukřižováním „Residentiae Societatis Jesu ad Matrem Dolorosam sub Grupna anno 1669“ s jinou rukou připsaným doplňkem „Mariaescheinae“ nás informují, že svazek patřil jezuitské rezidenci při poutním kostele Panny Marie Bolestné v Bohosudově (Šejnov; něm. Mariaschein), ležícím při úpatí Krušných hor pod výše položeným městem Krupka, kde zůstal až do zrušení řádu roku 1773 (dnes je Bohosudov místní a aglomeračně významnější součástí Krupky, něm. Graupen). Kdo byl předchozím majitelem, oznamovala záměrně zahněděná poznámka na stejné straně. Pro nás méně důležitá část textu psaného rukou počátku 16. století zůstala čitelná, ovšem pasáž uvádějící původní místo uložení byla úmyslně přetřena hnědým inkoustem hned v několika vrstvách, takže ji bylo možné zviditelnit až pomocí videospektrálního komparátoru: „Librum hunc assignavit pro loco Grupczam dominus Andreas, sacerdos de Prux etc.“ (obr. 3). Knihu opatřil kněz Ondřej z Mostu (něm. Brüx) a daroval ji františkánskému klášteru v Krupce.

Františkánská observance byla nejdynamičtějším řeholním společenstvím v pohusitských Čechách a svou spiritualitou i ostrou protiutrakvistickou a protibratrskou aktivitou si získávala přízeň předních panských rodů. Konvent v Krupce, která hospodářsky vzkvétala díky těžbě cínu, byl založen 1474 a s podporou pánů z Koldic i zdejších měšťanů mohl být do 1494 stavebně dokončen a vysvěcen klášterní kostel. Stejně jako v jiných konventech se i v Krupce františkánům během několika desetiletí podařilo vybudovat rozsáhlou knihovnu, cílenou především pro praktické potřeby řádu. Po nástupu německé reformace ovšem klášter upadal a na sklonku šedesátých let 16. století zanikl (Křenková, 2012). Roku 1587 jej pro misijní účely získali klementinští jezuité. Od počátku padesátých let 17. století byla v blízkém Bohosudově budována nová jezuitská rezidence, která později do své přímé správy převzala i někdejší františkánský konvent. Nejpozději 1669 byly do rezidence převezeny zbytky františkánské knihovny včetně středověkých kodexů. Zda k přemazání starých vlastnických záznamů došlo až po tomto převozu, nevíme. Jezuité zjevně nechtěli, aby v knihách zůstaly viditelné vlastnické záznamy jiného řádu (Kröss, 1894, s. 146–148; ke knihovně bohosudovské rezidence nově Císařová Smítková et al., 2021, s. 37, žel bez zmínky o akvizici františkánské knihovny, na kterou upozorňuje již Tobolka, 1959, s. 93–94).

Obr. 3a Zahněděná poznámka na titulové straně postinkunábule NK ČR, sign. 44 G 52

Obr. 3b Znázornění v dopadajícím osvětlení straně postinkunábule NK ČR, sign. 44 G 52 s krátkovlnným filtrem RG 850 nm

Konvolut sign. 41 G 51 obsahuje benátský tisk se slavným dílem augustiniána Tomáše Kempenského De imitatione Christi (O následování Krista) společně s traktátem francouzského teologa Jeana Gersona De meditatione cordis (GW M46810). První vlastník k němu jako přívazek připojil o rok starší benátský tisk s Pseudo-Augustinovými Sermones ad heremitas (GW 3003). Podle německých poznámek na fol. r6r pod závěrečným impresem přívazku „1507 secunda die post Anthonii de Padua in profesto sancti Viti etc. [14. VI. 1507] ist gestorben bruder Kalehans in dem closter czu Caden in der stadt“ a na zadní předsádce „1507 in die sancti Anthonii de Padua [13. VI.] ist gestorben dy Balceryn czu Caden“ můžeme soudit, že kniha malého formátu nejspíše patřila františkánovi z kláštera, který ležel před hradbami Kadaně (něm. Kaaden). Některý z františkánů si ji později vzal s sebou do konventu v Plzni. Na úvodním fol. [*1a] s titulem prvního díla je krátká, ovšem inkoustem zcela zahněděná a zčásti i prodřená poznámka psaná ještě v první polovině 16. století. Třebaže se vedle úvodního písmene podařilo s užitím několika snímků přečíst až druhou polovinu poznámky, můžeme poškozený počátek doplnit „C[onventus?] Plznensis“ (obr. 4).

Ani v Plzni však kniha nezůstala, jak dokládají další dvě poznámky na stejném listu, které však zčásti překryl otisk rozměrného kulatého razítka s opisem „REGIAE BIBLIOTH. ACAD. PRAGEN.“ a znakem Habsburské monarchie, které Veřejná a univerzitní knihovna používala k označování knih na konci 18. století. Překryté úseky, které se podařilo přečíst metodou grafického odečtu dvou snímků, jsou vyznačeny kurzívou: „Reverendi Patris Joan. Wenceslai Libertini Swihowsky, parochi in Merklin oppido in disturbio emptus 5. Octobris [?] anno 1620. Aug[ustinus]. Non dimittitur peccatum, nisi restituatur ablatum“; níže je další poznámka „Conv. S. † [Crucis] Pisecensis“. Vysvětlení, proč kniha znovu změnila majitele, musíme nejspíše hledat na samém počátku třicetileté války. Plzeň byla na podzim 1618 po dlouhém obléhání dobyta generálem stavovského vojska Petrem Arnoštem Mansfeldem. Dělostřelbou poškozený klášter potom sloužil k ubytování vojska a klášterní knihovna byla z větší části rozchvácena. Františkáni se do města vrátili až 1621 a museli ji začít budovat znovu téměř od počátku (Hálová, Hejnic a Plachta, 1981–1982, s. 102). Pečlivé přemazání vlastnického záznamu hnědým inkoustem mělo skrýt, že jde o zjevně kradený svazek. Roku 1620 si jej koupil farář Libertin z Merklína na jižním Plzeňsku, jak sám uvádí, v nepokojné době. Svou poznámku zakončil aktuálním citátem ze sv. Augustina: hřích není odpuštěn, pokud to, co bylo zcizeno, nebude vráceno. Po Libertinově smrti tento svazek získal klášter dominikánů při kostelu Povýšení sv. Kříže v Písku a po zrušení této řeholní instituce v roce 1780 byl převezen do Klementina.

Obr. 4a Poznámky znečitelněné zahněděním a překrytím razítkem na titulové straně inkunábule NK ČR, sign. 41 G 51

Obr. 4b Znázornění druhé části poznámky v dopadajícím osvětlení s krátkovlnným filtrem RG 925 nm

Obr. 4c Grafický odečet části textu překrytého razítkem

Třetí příklad nás zavede za hranice českého státu. Konvolut sign. 44 F 38 obsahuje první vydání kosmografie francouzského polyhistora a kardinála Petra z Ailly Imago mundi, doplněné o jeho astronomická pojednání (Lovaň, Johannes de Westfalia, cca 1477–1483; GW M31954). K němu je přivázáno první tištěné vydání Eukleidovy Geometrie, jež v Benátkách 1482 vytiskl významný typograf Erhard Ratdolt, specializující se na astronomické a matematické tituly, které (vedle krásných iniciál provedených technikou dřevořezu bílé linie) doprovázela odborná dřevořezová schémata – v případě Geometrie na širokých vnějších okrajích. Majitelem konvolutu byl do své smrti 1601 Tycho Brahe, slavný dánský astronom, který od 1599 působil na pražském dvoře císaře Rudolfa II. Tychonovo vlastnictví dokládá vlastnoruční monogram „T. B.“ na rukopisně doplněném titulním listu i jeho glosy (kupř. na fol. dd1r v prvním tisku). Část rozsáhlé astronomovy knihovny získala později klementinská kolej jezuitů, menší část kolej v Chomutově (Šolc, 2006; soupis Tychonian pořídila Kleinschnitzová, 1933, avšak tento svazek neuvádí). Podle poznámky na fol. <2>2r „Collegii Societatis Jesu Commotovien. catalogo inscriptus 1645“ patřil k chomutovské části i zkoumaný svazek. Je možné, že obě inkunábule byly do jednoho konvolutu spojeny až 1576, kdy podle letopočtu vyraženého do přední lepenkové desky vznikla vazba (její usňový potah byl stržen a deska později přelepena jen papírem). Na nepotištěném líci úvodního fol. a1r v Eukleidovi je začerněný vlastnický záznam, podle písma snad ještě z konce 15. století: „Hic liber pertinet domui fratrum in Culmen“ (obr. 5). Obdobná poznámka v prvním kusu konvolutu sice chybí, ovšem jeho úvodní folio s tištěným titulem bylo vytrženo a na konci 16. století nahrazeno novým listem s rukopisným titulem.

Přinejmenším Eukleidova Geometrie patřila domu Bratří společného života ve městě Kulm (Culm; polsky Chełmno). Leželo v Královském Prusku, jež tehdy bylo součástí polsko -litevského soustátí. Tato řeholní komunita založená na konci 14. století v Deventeru usilovala v intencích hnutí devotio moderna o prohloubení zbožnosti založené na vnitřním prožitku každého věřícího. Rozvíjela opisovačskou činnost zaměřenou na meditativní a morálně naučné texty a později se stejným cílem provozovala řádové tiskárny. Nejvíce domů Bratří společného života vzniklo v Nizozemí a severozápadním Německu. Dům v Kulmu byl založen 1473 bratry z nizozemského Zwolle. Bratři tu vyučovali na škole, která patřila k nejlepším v Královském Prusku (Nowak, 1987). Vedle knihvazačské dílny tu asi v letech 1473 až 1478 provozovali jednu z prvních tiskáren ve středovýchodní Evropě (Szandorowska, 1968). Výměnou za tituly z její produkce rozšiřovali vlastní knihovnu, která byla po zániku domu na přelomu třicátých a čtyřicátých let 16. století rozptýlena. Dosud se podařilo nalézt pouze 11 konvolutů s 26 inkunábulemi, v nichž je vlastnictví vyznačeno několika variantami záznamů: „Iste liber pertinet ad domum clericorum in Culmen“, „Liber domus fratrum in civitate Culmen“, „Pertinet domui clericorum in Culmen“ (Szandorowska, 1973). Eukleidova Geometrie je prvním exaktně vědním titulem dochovaným z knihovny kulmských Bratří společného života, na jejichž škole před 1491 patrně studoval Mikuláš Koperník.

Obr. 5a Začerněná poznámka na úvodní nepotištěné straně inkunábule NK ČR, sign. 44 F 38 adl. 1

Obr 5b Znázornění pomocí osvětlení s pásmovým filtrem 1000 nm

Další dva konvoluty dokumentují znečitelňování poznámek mladších vlastníků z přelomu 16. a 17. století. Oba spojuje klášter benediktinů slovanské liturgie, založený Karlem IV. roku 1347 na Novém Městě pražském, někdy nazývaný Na Slovanech a od konce 16. století také Emauzy. Je třeba připomenout, že Slovanský klášter na počátku husitské revoluce přistoupil jako jediná řeholní instituce k utrakvismu. Jeho opaty byly ustanovovány přední osobnosti utrakvistické církve, avšak hospodářsky i personálně upadal. V posledním desetiletí 16. století byl rekatolizován a podřízen břevnovsko-broumovskému opatství. Prohloubilo se tím nepřátelství mezi klášterem a farníky z Podskalí, kde Slovanský klášter vykonával duchovní správu (Křížek, 1855; Kůrka, 2007). Čtyři ze šesti inkunábulí spojených v konvolutu sign. 44 G 49 tvoří zdravovědné příručky. Otevírá jej čtvrté vydání díla Regimen sanitatis italského lékaře a astrologa Maina De Mainieri, které asi 1493 vytiskl basilejský impresor Nicolaus Kesler (GW M19889). Jako první přívazek následuje oblíbený návod ke správné životosprávě Regimen hominis, který sestavil profesor pražské univerzity, osobní lékař Václava IV. i Zikmunda Lucemburského a načas i pražský arcibiskup Albík z Uničova a který se 1484 dočkal v Lipsku i tištěného vydání (GW 804). Konvolut je opatřen soudobou slepotiskovou vazbou českého původu (EBDB w002833). Knižní vazba je sice přesvědčivým dokladem, že svazek patřil českému uživateli již v 15. století, avšak jeho jméno neznáme. Snad bylo zapsáno pod impresem na posledním listu [b7r] v příručce dobrého umírání Opusculum de arte moriendi (Lipsko, Moritz Brandis, 1489; GW M49094), která konvolut uzavírá. Spodní polovina listu byla totiž záměrně odstřižena. Majitel konvolutu v 16. století se skrývá za grafickým monogramem „SIZ“ zapsaným na předním přídeští; monogram je sice dobře zřetelný, avšak neumíme jej zatím dešifrovat.

Na fol. [*1r] s titulem prvního kusu konvolutu je hustě inkoustem přeškrtaná vlastnická poznámka, psaná – podle vizualice ve VSC 8000 – písmem přelomu 16. a 17. století: „Ex libris Petri Lodereckeri“ (obr. 6). Petr Loderecker byl benediktinský učenec, který působil v klášterech v Broumově a Kladrubech, později v břevnovském klášteře. Dnes je znám především jako spoluautor sedmijazyčného slovníku, který vydal vlastním nákladem v Praze 1605. Toto významné lexikografické dílo vzniklo dopracováním pětijazyčného, latinského, italského, německého, charvátského a maďarského slovníku Chorvata Fausta Vrančiće, vytištěného 1595 v Benátkách, o českou a polskou část. Rozšířenou verzi připravoval Loderecker s několika spolupracovníky (Katičić, 2005). Od roku 1607 do 1611 byl Loderecker opatem Emauzského kláštera. Při nepokojích, které vypukly po vpádu Pasovských do Prahy v únoru 1611, Podskalané klášter vyplenili. Klášterní knihovna byla z nemalé části rozchvácena a velká část starobylých kodexů v církevní slovanštině skončila jako makulatura v knihařských dílnách (Stejskal, 1974, s. 14–15; Kůrka, 2007, s. 120–121). Opat Loderecker se prý zachránil v klášterním komíně, kde se ukryl. Množství zničených knih želí v listu psaném na počátku dubna opatovi břevnovského kláštera Wolfgangu Zelenderovi z Prošovic, nezmiňuje však, zda šlo i o jeho vlastní knihy (Helmling, 1914, s. 68). Protože Lodereckerova vlastnická poznámka není datovaná, nevíme s jistotou, zda konvolut vlastnil již před rokem 1611. K jejímu přeškrtání mohlo nejspíše dojít právě po vyrabování Emauzského kláštera. Loderecker byl ještě téhož roku opatské hodnosti zbaven. Působil pak jako farář v Cerhovicích u Zdic a zemřel 1636 v Praze. Na stejném listu je rukou druhé poloviny 17. století zápis „Conventus Pragensis patrum Carmelitarum discalceatorum“. Konvolut získal malostranský klášter bosých karmelitánů (v dnešní Karmelitské ulici), založený 1624 a zrušený 1784. Nevíme však, kdy a za jakých okolností byl tento zápis pořízen (vlastnické poznámky bývaly do svazků klášterních knihoven často zapisovány až s velkou časovou prodlevou od nabytí, nejčastěji při rekatalogizaci celého fondu).

Obr. 6a Přeškrtaná poznámka na počátku konvolutu inkunábulí NK ČR, sign. 44 G 49

Obr. 6b Znázornění pomocí dopadajícího osvětlení s krátkovlnným filtrem RG 830 nm

Na signatuře 44 E 54 stojí od konce 18. století nedatovaná latinská Bible, kterou nejpozději 1493 vytiskl norimberský tiskař Caspar Hochfeder (GW 4272). Exemplář zdobí kvalitní iluminované iniciály. Na fol. a2r je z větší části hustě přeškrtaný zápis. Jméno vlastníka se podařilo přečíst až s pomocí videospektrálního komparátoru: „Ex bibliotheca ad modum Reverendi in Christo Patris Adami Benedicti Baworowsky abbatis monasterii Slovanensis alias Emaus, donatus a domino Adamo z Krzowicz anno 1614“ (obr. 7). Třetí řádka tohoto zápisu, z níž se dovídáme, že Bible původně patřila Adamu z Křovic, zůstala nepřeškrtána. Predikát z Křovic udělil roku 1603 císař Rudolf II. staroměstskému měšťanovi Adamu Cybickému (Županič, 2019). Zřejmě patřil k příznivcům kláštera, jemuž po své smrti 1626 odkázal jeden dům, který klášter vzápětí odprodal (Helmling, 1914, s. 130–131). Adam Cybický z Křovic Bibli daroval roku 1614 benediktinovi Adamu Benediktu Bavorovskému, který před příchodem do Čech žil v rajhradském klášteře na Moravě. Od roku 1613 působil nejprve jako administrátor kláštera Na Slovanech a právě 1614 byl ustanoven novým opatem (Křížek, 1855, s. 199; Kůrka, 2007, s. 110; oba nepřesně uvádějí až 1615). V čele skomírající emauzské komunity stál až do své smrti roku 1636. O rok dříve nechal Ferdinand III. komunitu přestěhovat do malého konventu při kostele sv. Mikuláše na Starém Městě pražském a do kláštera Na Slovanech uvedl španělské mnichy z přísné montserratské kongregace benediktinského řádu. Po opatově smrti Bible vplynula do klášterní knihovny, původní zápis byl proto z větší části přeškrtán a na stejném listě níže nahrazen poznámkou „Monasterii S. Nicolai Vetero Pragae“. V průběhu druhé poloviny 17. století byl svazek opatřen novou vazbou s potahem ze světlé jirchy a slepotiskovou výzdobou.

Obr. 7a Přeškrtaná poznámka na počátku inkunábule NK ČR, sign. 44 E 54

Obr 7b Znázornění v dopadajícím osvětlení s krátkovlnným filtrem RG 645 nm

Poslední příklad je metodicky důležitý pro budoucí rekonstrukci jedné z nejvýznamnějších institucionálních knihoven předbělohorské doby. Jestliže jsme v případě emauzských svazků začali krátkým historickým exkurzem, necháme si jej v případě inkunábule sign. 44 A 5 až pro dodatečné vyjasnění toho, co jsme vlastně pod oválnou hnědou skvrnou na fol. [c1r] „spatřili“. Svazek obsahuje oblíbenou cvičebnici humanistické rétoriky Margarita poetica, kterou na základě ukázek z děl antických a soudobých italských autorů sestavil německý humanista Albrecht von Eyb a prvně v Norimberku 1472 vydal tiskař (chebského původu) Johann Sensenschmidt. V tomto případě jde o nedatované vydání, které podle užitého tiskového písma zhotovil štrasburský tiskař Georg Husner nejpozději 1479 (GW 9531). O původním českém vlastníkovi svědčí nejen slepotisková vazba zhotovená v jedné z pražských dílen (EBDB w002757), ale také užitá makulatura – pergamenové pruhy z německé listiny datované v Praze 1460. Podle poznámky „Bibl. coll. Societatis Jesu Pragae ad S. Clementem“ psané na úvodním fol. [a1v] s tištěným obsahem díla víme, že nejpozději v polovině 17. století Margaritu získali klementinští jezuité, ovšem na výše uvedeném foliu s vlastním textovým počátkem cvičebnice úmyslně znečitelnili poznámku „Col. Caroli IV.“ (obr. 8). Nalezená „stopa“ nás přivádí do největší z knihoven pražské univerzity, která byla uložena v Karolinu.

Při univerzitě fungoval systém mistrovských a studentských kolejí. První z kolejí založil císař Karel IV. roku 1366 a nesla pak jeho jméno. V pohusitské době zbyla z mistrovských kolejí právě jen karolinská. Do Karolina se soustředil prakticky veškerý pedagogický provoz stagnující univerzity, určené nyní jen utrakvistickým studentům. Kolejní knihovny sice obsahovaly tisíce rukopisů z dob její větší slávy, ovšem moderní tištěnou literaturou byly doplňovány jen omezeně, především díky donacím jednotlivých profesorů. Knihovnická správa kolejních knihoven zaostávala a některé byly v neutěšeném stavu (Tobolka, 1959, s. 19–23; Pešek, 1995). Karolinská knihovna byla asi roku 1590 nově uspořádána. Knihy byly na titulních listech opatřeny vlastnickými poznámkami a na ně navazujícími signaturami věcně členěného fondu. Po potlačení stavovského povstání převzal univerzitu roku 1622 na čas jezuitský řád a získal i staré kolejní knihovny. Karolinské svazky se tak staly součástí knihovny v Klementinu, jezuitské koleji budované od roku 1556 na Starém Městě pražském. Jednotné poznámky na titulních listech „Collegii Caroli IV.“ (či zkrácené jako ve zkoumaném svazku) jezuité nevyškrábali, ale povětšinou jen obratně přepsali do tvaru „Collegii Caesarei Soc. Jesu“ či „Col. Caesarei S. J.“ V některých svazcích byly ovšem karolinské poznámky přehlédnuty, zvláště v případech, kdy nebyly zapsány hned na počátečním listu, ale „hlouběji“ v tisku, jako je tomu u rétorické cvičebnice Margarita poetica. Jezuité tyto opomenuté „stopy“, které vedly k předchozímu majiteli, zahnědili až později (k problematice rekonstrukce karolinské knihovny Boldan, 2023).

Obr. 8a Zahněděná poznámka v inkunábuli NK ČR, sign. 44 A 5

Obr. 8b Znázornění pomocí ultrafialového 365 nm osvětlení s krátkovlnným VIS filtrem

Závěr

Znečitelněné vlastnické poznámky se pomocí VSC 8000 podařilo alespoň zčásti přečíst zhruba ve 45 procentech zkoumaných inkunábulí. V přístroji lze zkoumat i rozměrnější rozevřené svazky foliového formátu, ne však již tisky v tzv. královském foliu, jejichž výška ve hřbetu dosahuje cca 45/50 cm. V případě neúspěšných pokusů o znázornění zápisů spočíval hlavní problém v podobném chemickém složení vrstvy, kterou byl původní vlastnický záznam překryt. Je však třeba zdůraznit, že odlišné chemické složení může mít i vrstva stejného barevného odstínu, jakou má původní záznam. V jednom z neúspěšných případů byl původní text nejprve vyškrábán a teprve následně ještě přemazán. V některých případech byla překrývající vrstva příliš silná na prozáření. Výsledky prokazují, že videospektrální komparátor je účinným nástrojem při studiu znečitelněných vlastnických poznámek. Na příkladu šesti inkunábulí z fondu Národní knihovny ČR jsme v příspěvku ukázali, jak použití tohoto přístroje umožňuje prohloubit poznání jejich historie.

Literatura

AAMBØ, Marthe, 2011. Use of the “Video Spectral Comparator 6000” as a Non ‑destructive Method for Pigment Identification. Gothenburg: University of Gothenburg. ISRN GU/KUV—11/5—SE.

BOLDAN, Kamil, 2006. Oddělení 39–44 – Incunabula typographica. In: FALTYSOVÁ, Vlasta (ed.). Rukověť tištěných knihovních fondů Národní knihovny České republiky: od prvotisků do konce 19. století. Praha: Národní knihovna České republiky, s. 106–109. ISBN 80-7050-456-0.

BOLDAN, Kamil, 2023. On the Importance of Basel Prints for the Czech Lands. Acta Universitatis Carolinae. Historia Universitatis Carolinae Pragensis: příspěvky k dějinám Univerzity Karlovy. Roč. 63, č. 1, s. 239–250. ISSN 0323-0562.

CESTELLI, Katia a GONZO, Anna (ed.), 2009. Provenienze: metodologia di rilevamento, descrizione e indicizzazione per il materiale bibliografico. Trento: Provincia autonoma di Trento. ISBN 978-88-7702-220-2.

CÍSAŘOVÁ SMÍTKOVÁ, Alena; PALIČKOVÁ, Tereza a VACKÁŘOVÁ, Jana, 2021. Jezuitské fondy Národní knihovny ČR ve světle provenienčního průzkumu. Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum. Roč. 66, č. 1–2, s. 27–43. ISSN 2570-6861. Dostupné také z: https://publikace.nm.cz/file/ce5f20414d23bc814f00d9cadfe6e352/27094/3_Acta%20MNP%20HL%201%E2%80%932.2021_ STUDIE_Palickova_Smitkova_Vackarova.pdf. [cit. 2023-06-12].

DONDI, Cristina, 2013. Provenance Records in the CERL Thesaurus and in Material Evidence in Incunabula. Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum. Roč. 58, č. 3–4, s. 15–19. ISSN 2570-6861. Dostupné také z: https://publikace.nm.cz/periodicke‑publikace/amnphl/58‑3‑4/ provenance‑records‑in‑the‑cerl‑thesaurus ‑and ‑in ‑material ‑evidence ‑in ‑incunabula. [cit. 2023-06-12].

FORD, Margaret Lane, 1999. Private Ownership of Printed Books. In: HELLINGA, Lotte a TRAPP, Joseph Burney (ed.). The Cambridge History of the Book in Britain. Vol. 3, 1400–1557. Cambridge: Cambridge University Press, s. 205–228. ISBN 0-521-57346-7.

HÁLOVÁ, Marie; HEJNIC, Josef a PLACHTA, Václav, 1981–1982. Z dějin plzeňské františkánské knihovny. Strahovská knihovna. Roč. 16–17, s. 101–117. ISSN 0081-5896.

HELMLING, Leander, 1914. Die Urkunden des königlichen Stiftes Emaus in Prag. Band II, Die Urkunden vom Jahre 1415–1885. Prag: Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen.

KATIČIĆ, Radoslav, 2005. Lodereckerův slovník – lexikografické dílo a kulturní památka. In: LODERECKER, Petr. Sedmerojezični rječnik: dodatak pretisku. Sedmijazyčný slovník: dodatek k reprintu. Zagreb: Novi liber, s. 16–49. ISBN 953-6045-44-3.

KAZANSKII, Andrei; BLECHA, Tomáš; NEORALOVÁ, Jitka; SOUČKOVÁ, Magda a VÁVROVÁ, Petra, 2022. Bezpečnost neinvazivního průzkumu využívajícího záření o specifické vlnové délce. Knihovna: knihovnická revue. Roč. 33, č. 2, s. 78–95. ISSN 1801-3252.

KLEINSCHNITZOVÁ, Flora, 1933. Ex bibliotheca Tychoniana collegii Soc. Jesu Pragae ad S. Clementem. Uppsala: Almqvist -Wiksells.

KRÖSS, Alois, 1894. Die Residenz der Gesellschaft Jesu und der Wallfahrtsort Mariaschein in Böhmen. Warnsdorf: Ambros Opitz.

KŘENKOVÁ, Zuzana, 2012. K nejstarším dějinám a podobě kláštera františkánů observantů v Krupce. In: DÁŇOVÁ, Helena; MEZIHORÁKOVÁ, Klára a PRIX, Dalibor (ed.). Artem ad vitam: kniha k poctě Ivo Hlobila. Praha: Artefactum, s. 176–185. ISBN 978-80-86890-46-3.

KŘÍŽEK, J. V., 1855. Nástin dějů kláštera benediktinského „na Slovanech“. Památky archaeologické a místopisné. Roč. 1, s. 193–199.

KŮRKA, Pavel B., 2007. Slovanský klášter mezi husitstvím a katolicismem. Dějiny klášterní komunity v letech 1419–1592. In: BENEŠOVSKÁ, Klára a KUBÍNOVÁ, Kateřina (ed.). Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy. Praha: Academia, s. 107–124. ISBN 978-80-200-1533-4.

NOWAK, Zenon Hubert, 1987. Bracia Wspólnego Życia i ich szkoła w Chełmnie (1473–1536/1545). Zapiski Historyczne: poświęcone historii Pomorza i krajów bałtyckich. Tom 52, Zeszyt 4, s. 53–78. ISSN 0044-1791.

PEARSON, David, 2019. Provenance Research in Book History: a Handbook. New and Revised Edition. New Castle: Oak Knoll Press. ISBN 978-1-85124-510-9.

PEŠEK, Jiří, 1995. Knihy, knihovny, knihtisk a předbělohorská univerzita. In: SVATOŠ, Michal (ed.). Dějiny Univerzity Karlovy. I, 1347/48–1622. Praha: Karolinum, s. 241–245. ISBN 80-7066-968-3.

PIŠNA, Jan, 2013. Co přinese výzkum proveniencí výzkumu čtenářské kultury raného novověku a naopak? Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum. Roč. 58, č. 3–4, s. 59–65. ISSN 2570-6861. Dostupné také z: https://publikace.nm.cz/file/7efdb9da9de4617c88a524fc69f73615/18139/sbornik_C_3_4_2013_imprimatur_fin‑2.59‑65.pdf. [cit. 2023-06-12].

SHAW, David J. (ed.), 2005. Books and their Owners: Provenance Information and the European Cultural Heritage. Papers Presented on 12 November 2004 at the CERL Conference Hosted by the National Library of Scotland. London: Consortium of European Research Libraries. ISBN 0-9541535-3-7.

STEJSKAL, Karel, 1974. Klášter na Slovanech. Praha: Odeon. 104, [3] s. Umělecké poklady; Sv. 14.

SZANDOROWSKA, Eliza, 1968. Czy w Chełmnie nad Wisłą drukowano inkunabuły. Rocznik Biblioteki Narodowej. Tom 4, s. 23–49. ISSN 0083-7261.

SZANDOROWSKA, Eliza, 1973. Biblioteka i pracownia introligatorska Braci Wspólnego Życia w Chełmnie. Próba rekonstrukcji. Rocznik Biblioteki Narodowej. Tom 9, s. 265–285. ISSN 0083-7261.

ŠOLC, Martin, 2006. Knihovna Tychona Brahe. In: FALTYSOVÁ, Vlasta (ed.). Rukověť tištěných knihovních fondů Národní knihovny České republiky: od prvotisků do konce 19. století. Praha: Národní knihovna České republiky, s. 189–193. ISBN 80-7050-456-0.

TOBOLKA, Zdeněk V., 1959. Národní a universitní knihovna v Praze, její vznik a vývoj. I, počátky knihovny až do r. 1777. František HORÁK (editor). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

VÁVROVÁ, Petra, 2022. Tajemství knih. Využití zobrazovacích metod pro studium skrytých informací v knihách. Praha: Národní knihovna České republiky. ISBN 978-80-7050-762-9.

ŽUPANIČ, Jan, 2019. Trnkové z Křovic: krátký vzestup zapomenutého rodu. Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum. Roč. 64, č. 1–2, s. 56–64. ISSN 2570-6861. Dostupné také z: https:// publikace.nm.cz/file/8a452b62a16e52f9b101dbfcc51e6fce/20237/NM_ACTA_c1_2_2019_web‑5664.pdf. [cit. 2023-06-12].

Zdroje:

VSC®8000. Videospektrální komparátor uživatelský manuál (Aplikace/Software). Worcestershire: Foster + Freeman Ltd, 2018.

VSC®8000. Videospektrální komparátor uživatelský manuál (Hardware). Worcestershire: Foster + Freeman Ltd, 2018.

Doporučená literatura

ATTAS, Michael et al., 2003. Near -infrared Spectroscopic Imaging in Art Conservation: Investigation of Drawing Constituents. Journal of Cultural Heritage. Vol. 4, Issue 2, s. 127–136. ISSN 1296-2074. DOI 10.1016/S1296-2074(03)00024-4.

COSENTINO, Antonio, 2015. Panoramic, Macro and Micro Multispectral Imaging: an Affordable System for Mapping Pigments on Artworks. Journal of Conservation and Museum Studies. Vol. 13, No. 1, s. 1–17. ISSN 1364-0429. DOI 10.5334/jcms.1021224.

BOLDAN, Kamil a KAZANSKII, Andrei. Možnosti využití videospektrálního komparátoru VSC 8000 při studiu znečitelněných vlastnických poznámek v inkunábulích Národní knihovny ČR. Knihovna: knihovnická revue. 2023, roč. 34, č. 2, s. 22–35. ISSN 1801-3252.

Stálost inkoustových tužek a razítek v parách butanolu při standardním postupu dezinfekce

Andrei Kazanskii, Rebeka Zembjaková, Jitka Neoralová — 2020-12-30T22:00:00Z

RESUMÉ: Studie se zabývá vlivem butanolu na stabilitu záznamových prostředků používaných pro označování a identifikaci knihovních jednotek. Využití alkoholů pro dezinfekci knihovních fondů a sbírek má dlouhou historii. Alkoholy jsou účinné proti bakteriím, plísním a virům. Výzkumy v oblasti dezinfekce archivních a knihovních fondů prokázaly, že aplikace butanolu ve formě par je šetrná k ošetřovanému materiálu. Použití butanolu však může způsobit nepřijatelné změny barevných médií, jako je rozpíjení záznamových prostředků nebo změna barevnosti. Cílem této práce bylo sledovat vizuální změny inkoustových tužek a razítkových barev po expozici v parách butanolu. Experimenty byly prováděny na vzorcích papíru s použitím různých inkoustových tužek a razítkových barev. Byla testována také fixativa bránící nežádoucímu rozpíjení. Výsledky ukázaly rozdílnou stabilitu v butanolových parách v závislosti na typu inkoustu a jeho fixaci.

KLÍČOVÁ SLOVA: dezinfekce, knihovna, razítka, inkoustová tužka, papír, konzervace, butanolové výpary, fixace

SUMMARY: The effect of butanol on the stability of recording media used for labeling and identifying library items was examined. Alcohol has long been used for disinfecting library collections due to its effectiveness against bacteria, molds, and viruses. Research on the disinfection of archival and library collections has shown that butanol vapor is gentle on treated materials. However, the use of butanol can cause unacceptable changes in colour media, such as dye bleeding or colour shifts. The aim of this study was to observe visual changes in ink pencils and stamp colours after exposure to butanol vapors. Experiments were conducted on paper samples with various ink pencils and stamp colours, and fixatives intended to prevent unwanted spreading were also tested. The results indicated varying stability in butanol vapors, depending on the type of ink and its fixation method.

KEYWORDS: disinfection, library, stamps, ink pencil, paper, conservation, butanol vapors, fixation

Ing. Andrei Kazanskii, Ing. Rebeka Zembjaková, Mgr. Jitka Neoralová / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Sodomkova 2/1146, 102 00 Praha 15 - Hostivař

Tato studie vznikla na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje Národní knihovny ČR jako výzkumné organizace poskytované Ministerstvem kultury ČR (DKRVO 2024-2028), oblast 7: Ochrana knihovních fondů.

Úvod

Knihy a jiné typy knihovních dokumentů kromě vlastního textu obsahují také různé ruční přípisky, vlastnické záznamy, čtenářské přípisky, signatury a razítka současných i minulých majitelů dokumentu. Tyto dodatečné záznamy jsou významným zdrojem informací o knize, o předchozích vlastnících, o čtenářích, o místě vytvoření a uložení knihy. Zvlášť záznamy knihovní evidence je nezbytné zachovat bez jakýchkoliv změn. Ne vždy jsou tyto přípisky vytvořeny trvanlivým, stabilním inkoustem či barvivem. To se týká také razítkových barev. V současné době jsou již pro evidenční záznamy preferované archivní inkousty a razítkové barvy, které by měly být permanentní. V minulosti se však používaly, a to i v historických fondech, velmi nestabilní inkoustové tužky, které reagují s širokým spektrem rozpouštědel polárního i nepolárního charakteru. Ochrana a eventuální fixace těchto záznamů je důležitou součástí jakéhokoliv konzervátorského nebo restaurátorského zásahu na knize. Případné rozpuštění a aktivace psací látky nejen znemožní identifikaci exempláře při knihovní evidenci, ale představuje také nevratné poškození samotného dokumentu.

V oblasti dezinfekce dokumentů jsou alkoholy jedním z nejstarších antiseptických činidel, která jsou ve vysokých koncentracích účinná proti širokému spektru bakterií, plísní a také vůči mnoha virům. Mechanismus účinku alkoholů na vláknité plísně spočívá v koagulaci proteinů v buněčné stěně a cytoplazmatické membráně. Dále zvyšují tekutost lipidů v cytoplazmatických a mitochondriálních membránách plísní. Výsledkem je lýza – rozpad vnější cytoplazmatické membrány, uvolnění buněčného obsahu a koagulace enzymatických proteinů (Karbowska-Berent et al., 2018). Pokusy aplikovat alkoholy na dekontaminaci historických předmětů se v minulosti prováděly s použitím různých způsobů aplikace a různých koncentrací. Vodné roztoky alkoholů byly aplikovány ve formě nastříkání, ponoření, potřením povrchu. Prokázána byla také vysoká účinnost jejich par, což se ukázalo jako velmi šetrné k ošetřovanému materiálu. Bylo zjištěno, že za určitých podmínek (uzavřený prostor, 96% roztok butanolu, doba expozice 48 hodin, teplota 25 °C) dochází nejen k usmrcení vegetativních forem plísní, ale také k eliminaci jejich spor (Orlita, 1991). Nicméně, Karbowska-Berent (Karbowska-Berent, 2014) zjistila nepřijatelné změny v některých barevných médiích (tisk, kuličková pera) při aplikaci alkoholu ponorem. Bronislava Bacílková (2006) v laboratořích současného Národního archivu provedla podobná pozorování týkající se pera, nesmazatelné tužky a fixu a zjistila, že u některých typů psacích látek může dojít k rozpíjení textu nebo dokonce k difúzi na rub papíru. Tyto orientační zkoušky byly však jen vedlejším testem uskutečněným při testování účinků par alkoholu na plísně. Z tohoto důvodu bylo zapotřebí dalšího zkoumání stálosti popisků, inkoustových tužek a razítek a jiných záznamových prostředků z široké škály médií (s nimiž se setkáváme v knihovních dokumentech) v parách butanolu, který se již dlouhá léta používá v Národní knihovně ČR jako standardní dezinfekční prostředek pro kontaminované fondy.

Experimentální část

Cíl práce:

Alkoholy, zejména butanol, se používají k dezinfekci již velmi dlouho. Doporučená koncentrace se podle konkrétních podmínek pohybuje mezi 50 až 90 %. K dezinfekci knih a archiválií se používá alkohol v podobě par, neboť tato aplikační forma je vůči ošetřovanému materiálu velmi šetrná. Avšak u některých psacích látek, hlavně inkoustových tužek, může docházet k rozpíjení textu a změně barevnosti. Orientační zkoušky rozpustnosti psacích látek již byly v minulosti prováděny, jak bylo zmíněno výše, v Národním archivu (Bacílková, 2003). Hlavním cílem naší práce bylo sledování vizuálních změn záznamových prostředků, jako jsou inkoustové tužky a razítkové barvy, po expozici v parách butanolu za podmínek nastavených pro dezinfekci knihovních fondů napadených plísněmi. Byly měřeny změny barevnosti připravených vzorků a případná migrace barev byla dokumentována makro- a mikrosnímkováním.

Seznam záznamových prostředků:

Bylo testováno 12 různých záznamových prostředků (viz tabulka 1) z období 70. až 80. let 20. století, mezi které patří inkoustové tužky (vzorky 1–8), razítkové barvy (vzorky 9, 11, 12) a inkoust do plnicích per (vzorek 10). Červené inkoustové tužky jsou ve všech následujících grafech a tabulkách označeny indexem „a“, zatímco modré inkoustové tužky jsou označeny indexem „b“.

Inkoustové tužky – tuha v dřevěném pouzdře, tuhy různého složení a barvy: klasické stříbrné, fialové, červené a modré. Hlavním komponentem inkoustových tužek jsou vodorozpustná organická barviva, většinou aniontová, například Methyl Violet (C.I. Basic Violet 1), malachitová zeleň (C.I. Basic Green 4) nebo kyselá barviva jako eosin (C.I. Acid Red 87) (Ďurovič et al., 1999).

Razítkové barvy lze rozdělit na barvy pro kovová a gumová razítka. Razítkové barvy se nanášejí na papír tlakem pryžového nebo kovového razítka namočeného v barvivu. Byly testovány bezolejové razítkové barvy pro gumová razítka, které se skládají z kationtových barviv rozpuštěných ve směsi vody, glycerinu nebo vyšších glykolů a alkoholů. Oproti kovovým razítkům, která mají olejové složení nerozpustné ve vodě, jsou bezolejové razítkové barvy ve vodě více či méně snadno rozpustné. Fialová, modrá a černá razítková barva obsahují kationtová barviva, zatímco červené a zelené razítkové barvy obsahují aniontová barviva. Modrá barva se vyráběla především z bazických arylmetanových barviv (Basic Blue 11, Basic Blue 26 a Basic Blue 52, dříve Basic Violet 1, Basic Violet 3 a Basic Blue 9). Černá barva se nejčastěji vyráběla ze stabilních nigrozinových barviv (Ďurovič, 2002; Maková, 2019).

Inkoust do plnicích per je směsí syntetického dehtového barviva v destilované vodě, konzervačních látek (fenol, formaldehyd) a látek upravujících pH (kyselina octová, uhličitan sodný). Testován byl aniontový červený inkoust pravděpodobně z namodralého xantinového barviva eosin B (Acid Red 91). Červený inkoust do plnicích per z přibližně 80. let (vzorek č. 10) byl použit z důvodu náhrady červené razítkové barvy ze stejného období (Ďurovič, 2002).

Přesné chemické složení záznamových prostředků bylo stanoveno pro vzorky 1, 2, 8a a 8b (viz tabulka 1) pomocí LC/MS analýzy provedené v Centrální laboratoři VŠCHT Praha. Analýzy byly provedeny na vysokorozlišujícím hmotnostním spektrometru LTQ Orbitrap Velos (Thermo Scientific) v několika ionizačních režimech: ESI+ (elektrosprejová ionizace v kladném módu), ESI− (v záporném módu), APCI+ (chemická ionizace za atmosférického tlaku v kladném módu) a APCI−. Extrahované roztoky záznamových prostředků byly vstřikovány do proudu mobilní fáze (metanol) přes 10 μl injekční smyčku (Rheodyne).

Na základě výsledků analýzy bylo zjištěno, že inkoustová tužka Hardtmuth Koh-I-Noor stříbrná (vzorek č. 1) obsahuje barviva na bázi směsi Methyl Violet 10B, 6B a 2B. U inkoustové tužky Mephisto (vzorek č. 2) bylo identifikováno barvivo složené převážně z Methyl Violet 10B. Červená inkoustová tužka Hardtmuth Koh-I-Noor (vzorek č. 8a) obsahuje barvivo Solvent Red 43, zatímco modrá inkoustová tužka Koh-I-Noor (vzorek č. 8b) vykazuje přítomnost barviva Acid Blue 93.

Tab. 1 Seznam použitých záznamových prostředků

Číslo setu	Záznamový prostředek
1	Inkoustová tužka Hardmuth Koh-I-Noor stříbrná barva
2	Inkoustová tužka Hardmuth Koh-I-Noor Mephisto fialová
3	Inkoustová tužka Hardmuth Koh-I-Noor COP 1561 Hard stříbrná
4	Inkoustová tužka Hardmuth Koh-I-Noor Versatil 5205 stříbrná
5	Inkoustová tužka L.C Hardmuth Mephisto COP 73B Medium stříbrná
6	Inkoustová tužka Bohemia Works Bluestar COP 2726 Soft stříbrná
7	Inkoustová tužka SUNPEARL 3453 červená/modrá
8	Inkoustová tužka Hardmuth Koh-I-Noor COP 1561 E/G červená/modrá
9	Barva na Textil pro Razítka NORIS 325 černá
10	Inkoust do plnicích per Koh-I-Noor MSP 4201 červený
11	Razítková barva pro gumová razítka bez oleje GAMA JK 738 341 modrá
12	Razítková barva pro gumová razítka bez oleje J.P.K CHEM JK 738 341 modrá

Postup práce:

Test 1: Simulace dezinfekce čerstvě nanesených inkoustů

V prvním testu byly zkoumány podmínky dezinfekce v butanolu u čerstvě nanesených inkoustů. Za tímto účelem bylo připraveno dvanáct setů vzorků. Každý set obsahoval šest vzorků, které byly popsány jedním ze záznamových prostředků na ručním papíru. Seznam těchto záznamových prostředků je uveden v tabulce 1. Vzorky záznamových prostředků byly aplikovány na ruční papír z Velkých Losin, gramáž 240 g/m2. Jedná se o ručně čerpaný grafický papír bez průsvitky. Papír je tvořen směsí lnu a bavlny. Rozměry papírových vzorků byly 5 × 2,5 cm. Na každý vzorek byl vybraným záznamovým prostředkem napsán nápis „2023“ a vytvořen vyplněný kruh s přibližným průměrem 1 cm. Každý vzorek byl dále označen číslem vzorku a číslem setu (viz obr. 1). Pro aplikaci razítkových barev byla použita gumová razítka.

Obr. 1 Foto vzorku pořízené pomoci VSC 8000 v dopadajícím osvětlení viditelného spektra (A. Kazanskii, NK ČR)

U připravených setů vzorků záznamových prostředků byla měřena jejich barevnost v režimu spektrofotometru videospektrálního komparátoru VSC 8000 (Foster + Freeman), dále označovaného jako „VSC“. Barevnost byla analyzována ve vyplněném kruhu na třech místech s výpočtem průměrných hodnot změny barevnosti (viz obr. 2). Následně byly jednotlivé vzorky fotografovány pomocí VSC v dopadajícím osvětlení viditelného spektra (viz obr. 1).

Obr. 2 Měření barevnosti vzorku provedené pomocí VSC v režimu spektrofotometru (A. Kazanskii, NK ČR)

Mikrosnímky záznamových prostředků byly pořízeny pomocí 3D digitálního mikroskopu Hirox RH-2000 s objektivem MXB 2500 při středním „mid-range“ zvětšení 200× a světelné poloze 34–32. Mikrosnímky byly u všech vzorků pořízeny ve stejné oblasti, a to na spodním okraji prvního čísla „2“ nápisu „2023“ (viz obr. 3).

Obr. 3 Makro- a mikrosnímky vzorku pořízené pomocí VSC a 3D digitálního mikroskopu Hirox RH-2000 (A. Kazanskii, NK ČR)

Všechny sety vzorků byly následně exponovány v parách 94–96% roztoku butan-1-olu (Penta s.r.o.) s vodou, v hermeticky uzavřené dezinfekční komoře ARTWET. Odpařování vodného roztoku alkoholu bylo zajištěno otevřenými Petriho miskami s roztokem butanolu, které byly umístěny na dně dezinfekčního boxu. Množství roztoku odpovídalo objemu 900 ml vodného roztoku na 500 dm³ komory. Vzorky byly umístěny na lepenku, která simulovala desku knihy. Byly položeny na třech výsuvných roštech se silikonovým výpletem ve vzdálenostech 14, 26 a 38 cm nad Petriho miskami (viz obr. 4 a 5). Samotný proces simulované dezinfekce probíhal po dobu 48 a 72 hodin. Každý vzorek v setu (celkem 6 vzorků) odpovídal specifickým podmínkám dezinfekce, konkrétně kombinaci vzdálenosti od zdroje butanolu a doby působení. Během celého procesu byla monitorována teplota a relativní vlhkost jak uvnitř komory, tak i v místnosti.

Obr. 4 Vzorky inkoustových tužek a razítek na lepence v hermeticky uzavřeném dezinfekčním boxu (R. Zembjaková, NK ČR)

Obr. 5 Detailnější pohled na vzorky inkoustových tužek a razítek na lepence v hermeticky uzavřeném dezinfekčním boxu (R. Zembjaková, NK ČR)

Test 2: Simulace dezinfekce „aktivovaných“ inkoustů

Pro simulaci dezinfekce „aktivovaných“ inkoustů bylo připraveno osm setů vzorků obsahujících všechny typy vodorozpustných inkoustových tužek (sety 1–8, viz tabulka 1). Během nanášení prostředku na papír bylo kvůli zvýšení reaktivity inkoustů lokálně přidáváno malé množství destilované vody. Ve všech ostatních ohledech zůstal postup přípravy a dezinfekce vzorků stejný jako v prvním testu. Cílem aktivace bylo částečně simulovat aplikaci navlhčeného hrotu inkoustové tužky, stárnutí inkoustu a jeho reakci na změny vnější relativní vlhkosti v průběhu času. Tento test má pouze orientační charakter a slouží k pozorování inkoustu v různých stavech. Popsaný postup aplikace nelze považovat za umělé stárnutí.

Test 3: Simulace dezinfekce záznamových prostředků zafixovaných pomocí cyklododekanu

Pro simulaci dezinfekce zafixovaných záznamových prostředků bylo připraveno dvanáct setů (viz tabulka 1). Při tomto testu byla fixace inkoustu provedena pomocí aplikace roztoku cyklododekanu a následně aplikace taveniny cyklododekanu (Paulusová, 2000). Roztok cyklododekanu s petrolbenzinem byl připraven rozpuštěním 10 g cyklododekanu v 8 g petrolbenzinu za míchání při běžné laboratorní teplotě. Roztok byl nanesen pomocí malého štětce na vzorky z obou stran. Tavenina cyklododekanu byla připravena rozpuštěním cyklododekanu v nástavci pájky za udržování stálé teploty 70 °C. Tavenina byla nanesena malým štětcem z obou stran papíru, čímž vznikla viditelná krusta. Ve všech ostatních detailech zůstal postup přípravy a dezinfekce vzorků stejný jako v prvním testu.

Test 4: Simulace dezinfekce záznamových prostředků zafixovaných pomoci roztoků Mesitol a Rewin

Pro simulaci dezinfekce zafixovaných záznamových prostředků bylo připraveno dvanáct setů vzorků (viz tabulka 1). Fixace inkoustu v testu 4 proběhla pomocí aplikace 1,2% roztoku Mesitol NBS a 6% roztoku Rewin EL (Bredereck, 1988). Aniontové činidlo Mesitol NBS bylo připraveno rozpuštěním práškového Mesitolu za stálého míchání v deionizované vodě. Kapalný koncentrát kationtového činidla Rewin EL byl naředěn na 6% vodný roztok. Roztok byl aplikován metodou ponoru, která se v tomto testu ukázala jako nejšetrnější varianta pro záznamové prostředky.

U aniontových prostředků jako jsou inkoustové tužky a inkousty do plnicích per (sety 1–8 a 10, viz tabulka 1) byly vzorky nejprve ponořeny do roztoku Rewinu. Po vysušení byly ponořeny do roztoku Mesitolu.

U kationtových razítkových barev byl postup opačný: vzorky byly nejprve ponořeny do roztoku Mesitolu a poté do roztoku Rewinu. Nakonec byly všechny vzorky důkladně vysušeny. Ve všech ostatních ohledech zůstal postup přípravy a dezinfekce vzorků stejný jako v prvním testu.

Výsledky a shrnutí

Teplota a vlhkost dezinfekce

Během experimentu se teplota v místnosti pohybovala v rozmezí 22,0–23,6 °C a relativní vlhkost vzduchu mezi 23,9–31,8 %. Teplota v hermeticky uzavřeném boxu dosahovala přibližně stejných hodnot jako v místnosti, avšak relativní vlhkost postupně stoupala, po 40 hodinách až na 79 % (viz obr. 6). Minimální doba potřebná pro účinnou dezinfekci je 48 hodin, kdy se ale může zvýšit riziko aktivace záznamových prostředků, pojiv a nežádoucích změn.

Obr. 6 Vývoj relativní vlhkosti v hermeticky uzavřeném boxu při standardním postupu dezinfekce po dobu 48 hodin

Výsledky prvního testu:

Při měření barevných změn vzorků byly výsledky vyjádřeny prostřednictvím koeficientu celkové změny barevnosti ∆E, který je obecně uznávaným ukazatelem pro sledování barevných rozdílů. Pro lepší orientaci byla stanovena stupnice určující míru rozdílu mezi dvěma barvami. Barevné změny s ∆E menším než 0,2 jsou považovány za zanedbatelné, v rozmezí ∆E od 0,2 do 0,5 za velmi malé, od 0,5 do 1,5 za malé, od 1,5 do 3 za jasně postřehnutelné, od 3,0 do 6,0 za střední, ∆E nad 6 indikuje vysokou barevnou odlišnost (Zmeškal, 2002).

V prvním testu hodnoty ∆E u stříbrných inkoustových tužek (sety 1–6) přesáhly hodnotu 10, zatímco u fialové inkoustové tužky Mephisto dosáhly hodnoty kolem 8. To naznačuje, že vlivem expozice došlo k výrazným a dobře viditelným změnám barevnosti (viz obr. 7). Tyto změny, včetně rozpíjení inkoustů, jsou zřetelně patrné z makro- a mikrofotodokumentace (viz tabulka 2). Změna barevnosti po 72hodinové expozici byla závislá na vzdálenosti vzorků od zdroje butanolu, přičemž nejnižších hodnot dosáhla při vzdálenosti 38 cm. Hlavním efektem, který lze pozorovat na mikrofotodokumentaci, je výrazně menší rozpíjení prostředku. Hlavní složkou stříbrných inkoustových tužek jsou ve vodě rozpustná polární organická barviva. Důvodem pro tak výrazné změny barevnosti a rozpíjení může být jak vysoká relativní vlhkost, tak i vysoká koncentrace butanolu v atmosféře během dezinfekce.

U barevných inkoustových tužek (sety 7–8) byly zaznamenány menší barevné změny, přičemž hodnota ∆E dosáhla přibližně 6, což odpovídá středně výrazné barevné změně (viz obr. 7). Nebylo nalezeno rozpíjení. To naznačuje, že složení vybraných modrých a červených inkoustových tužek vykazuje vyšší odolnost vůči rozpustnosti ve vodě a parách butanolu.

U razítkové barvy ze setu 9 došlo během expozice k výraznému rozpíjení inkoustu v oblastech s vyšší vrstvou barvy. Intenzita tohoto rozpíjení byla závislá na vzdálenosti vzorků od zdroje butanolu (viz tabulka 2).

U kapalných inkoustů do plnicích per a razítkových barev (sety 10–12) byly zaznamenány ještě menší barevné změny, přičemž hodnota ∆E se pohybovala v rozmezí od 1,5 do 3. Během testu také nedošlo k rozpíjení záznamových prostředků, což naznačuje vysokou odolnost těchto prostředků vůči rozpustnosti ve vodě a parách butanolu (viz obr. 7).

Pro přehlednost jsou ve všech tabulkách s fotodokumentací zobrazeny tři stavy vzorků: 1) stav před dezinfekcí, 2) stav po dezinfekci při minimální době expozice 48 hodin a vzdálenosti 14 cm od zdroje butanolu, 3) stav po dezinfekci při maximální době expozice a vzdálenosti.

Obr. 7 Celková změna barevnosti ∆E všech setů testu 1 v závislosti na době expozice a vzdálenosti od zdroje butanolu. Doba expozice 48/72 hodin. Vzdálenost od zdrojů butanolu 14/26/38 cm.

Tab. 2 Srovnávací makro- a mikrosnímky vzorků testu 1 pořízené pomocí VSC (horní část snímků) a 3D digitálního mikroskopu. Porovnání vzorků před expozicí s výsledky po expozici. Pro ukázku vybrána doba expozice 48/72 hodin a vzdálenost od zdrojů butanolu 14/38 cm. (A. Kazanskii, NK ČR)

Výsledky druhého testu:

Již během přípravy vzorků a reakce barevné složky inkoustů s vodou došlo u všech inkoustových tužek (sety 1–6) k výrazné barevné změně, přičemž hodnota ∆E přesáhla 10. Naopak modré a červené inkoustové tužky (sety 7–8) si zachovaly původní odstín.

Po realizaci druhého testu u všech „aktivovaných“ stříbrných a barevných inkoustových tužek (sety 1–8) hodnoty celkové změny barevnosti ∆E nepřekročily hodnotu ∆E = 5,7, bez ohledu na dobu expozice a vzdálenost vzorků od zdroje butanolu (viz obr. 8). To znamená, že v důsledku expozice došlo k viditelným až málo viditelným změnám barevnosti. Hlavní změna spočívala v mírném rozpíjení inkoustu, které je patrné především u okraje záznamové stopy na mikrofotodokumentaci, zejména u vzorků stříbrných inkoustových tužek (viz tabulka 3). V tomto testu můžeme předpokládat, že relativní vlhkost neměla vliv na změnu barevnosti vzorků, které předem prošly reakcí s vodou. Hlavním faktorem změn zde mohl být účinek butanolu, který vedl k dalšímu rozpíjení inkoustu. Pozorovaný nežádoucí vliv, s výjimkou setu 6, klesal s narůstající vzdáleností od zdrojů butanolu, avšak neovlivnil výsledné hodnoty ∆E (viz tabulka 3).

Obr. 8 Celková změna barevnosti ∆E všech setů testu 2. Doba expozice 48/72 hodin. Vzdálenost od zdrojů butanolu 14/26/38 cm.

Tab. 3 Srovnávací makro- a mikrosnímky vzorků testu 2 pořízené pomocí VSC (horní část snímků) a 3D digitálního mikroskopu. Porovnání vzorků před expozicí s výsledky po expozici. Pro ukázku vybrána doba expozice 48/72 hodin a vzdálenost od zdrojů butanolu 14/38 cm. (A. Kazanskii, NK ČR)

Výsledky třetího testu:

Měření změny barevnosti v tomto testu bylo komplikováno přítomností silné, postupně se odpařující vrstvy cyklododekanu na povrchu záznamových prostředků. Tento faktor ovlivnil reprodukovatelnost měření a výsledné hodnoty směrodatné odchylky. Průměrné hodnoty ∆E ve třetím testu se jen minimálně lišily od výsledků prvního testu, což naznačuje, že za těchto podmínek lze fixaci cyklododekanem považovat za málo účinný postup ochrany před nežádoucím vlivem dezinfekce (viz obr. 8).

V důsledku expozice došlo u všech stříbrných inkoustových tužek k výrazným a dobře viditelným změnám barevnosti, přičemž hodnoty ∆E překročily 15. U fialové inkoustové tužky Mephisto (set 2) dosáhla hodnota ∆E přibližně 8. Inkousty se rozpíjely bez ohledu na vzdálenost vzorků od zdrojů butanolu a dobu působení. Tyto výsledky jsou patrné na makro- a mikrofotodokumentaci (viz tabulka 4). U barevných inkoustových tužek (sety 7–8) byly zaznamenány menší barevné změny, přičemž ∆E dosáhla hodnot od 5 do 10. Během testu také nedošlo k jejich rozpíjení.

U razítkové barvy ze setu 9 docházelo během expozice stále k rozpíjení inkoustu. U kapalného inkoustu do plnicích per a razítkových barev (sety 10–12) byly, stejně jako v prvním testu, zaznamenány nejnižší barevné změny v rozmezí ∆E od 2 do 8 a minimální rozpíjení (viz tabulka 4)

Obr. 9 Celková změna barevnosti ∆E všech setů testu 3. Doba expozice 48/72 hodin. Vzdálenost od zdrojů butanolu 14/26/38 cm.

Tab. 4 Srovnávací makro- a mikrosnímky vzorků testu 3 pořízené pomocí VSC (horní část snímků) a 3D digitálního mikroskopu. Porovnání vzorků před expozicí s výsledky po expozici. Pro ukázku vybrána doba expozice 48/72 hodin a vzdálenost od zdrojů butanolu 14/38 cm. (A. Kazanskii, NK ČR)

Výsledky čtvrtého testu:

Fixace inkoustu v testu 4 pomocí 1,2% roztoku Mesitol NBS a 6% roztoku Rewin EL lze považovat za částečně účinný způsob ochrany před nežádoucími účinky dezinfekce. Na rozdíl od prvního testu, kde inkousty nebyly fixovány, byly v testu 4 výsledné průměrné hodnoty ∆E u stříbrných inkoustových tužek (sety 1–6) nižší a závislé na vzdálenosti od zdrojů butanolu. Při expozici 72 hodin a vzdálenosti 38 cm se u stříbrných inkoustových tužek podařilo dosáhnout pod hodnoty ∆E = 5,8 u fialové inkoustové tužky (set 2) pod hodnotu ∆E = 2,2. U barevné inkoustové tužky (set 7) došlo k ještě menší barevné změně, kde průměrná hodnota ∆E dosáhla 3. Na rozdíl od prvního testu u všech inkoustových tužek nedošlo k rozpíjení. U barvy pro razítka (setu 9) nedošlo během expozice k rozpíjení jen při větší vzdálenosti od zdrojů butanolu (28–38 cm). Změřená razítková barva (set 11) ukázala nižší a střední barevné změny ∆E v rozmezí od 1,1 do 3 (viz obr. 9).

U setů inkoustové tužky (set 8), inkoustu do plnicích per (set 10) a razítkové barvy (set 12) došlo při fixaci ponorem do roztoků Rewin, případně Mesitol NBS k značnému rozpíjení, což znemožnilo dosáhnout reprodukovatelných výsledků. U setů 6, 7 a 11 bylo pozorováno menší, ale stále nežádoucí rozpíjení v průběhu fixace, které je patrné na fotodokumentaci (viz tabulka 5). Tyto reakce záznamových prostředků představují zásadní nedostatek metody. Na základě provedených testů se opět ukázalo, že před každou aplikací roztoků fixativ Mesitol NBS a Rewin je nutné provádět kombinované zkoušky rozpustnosti a případně používat roztoky s odlišnými koncentracemi přizpůsobenými konkrétním typům záznamových prostředků (Bredereck, 1988).

Obr. 10 Celková změna barevnosti ∆E všech setů testu 4. Doba expozice 48/72 hodin. Vzdálenost od zdrojů butanolu 14/26/38 cm.

Tab. 5 Srovnávací makro- a mikrosnímky vzorků testu 4 pořízené pomocí VSC (horní část snímků) a 3D digitálního mikroskopu. Porovnání vzorků před expozicí s výsledky po expozici. Pro ukázku vybrána doba expozice 48/72 hodin a vzdálenost od zdrojů butanolu 14/38 cm. (A. Kazanskii, NK ČR)

Závěr

Výsledky provedených testů ukázaly rozdílnou stabilitu a charakter chování vybraných záznamových prostředků v průběhu dezinfekce v butanolových parách. Testováním bylo zjištěno, že různé záznamové prostředky vykazují odlišné chování během fixace, přičemž účinnost tohoto procesu se liší v závislosti na konkrétním typu barviva. Bylo prokázáno, že při standardní dezinfekci v parách butanolu mohou knihovní dokumenty a inkoustové záznamy v nich čelit riziku vizuální změny z důvodu zvýšené relativní vlhkosti, která v průběhu dezinfekce dosahuje až 80 %. Je proto doporučeno pečlivé monitorování procesu dezinfekce, včetně kontroly teploty a relativní vlhkosti, jak v boxu, tak v celém prostoru. Většina záznamových prostředků v provedených testech nereagovala na dobu expozice, ale spíše na vzdálenost od zdroje butanolu. Na základě těchto poznatků lze doporučit umisťovat při dezinfekci rizikové objekty obsahující inkoustové záznamové prostředky do vzdálenosti nejméně 38 cm od zdroje butanolu. Tento preventivní přístup sice zcela neeliminuje riziko interakce inkoustu s vyšší koncentrací par, ale může významně snížit potenciální poškození.

Stříbrné inkoustové tužky se ukázaly být nejproblematičtější skupinou záznamových prostředků, které byly testovány. Za běžných podmínek dezinfekce tyto inkousty výrazně mění barvu a rozpíjejí se, bez ohledu na vzdálenost od zdroje butanolu. Pokud byly stříbrné inkoustové tužky před psaním aktivovány vodou, může větší vzdálenost od zdroje butanolu snížit míru jejich rozpíjení a zabránit dalším významným změnám barvy. Pro fixaci stříbrné inkoustové tužky lze použít kombinaci roztoků Mesitolu NBS a Rewinu EL, které snižují možné změny barvy a minimalizují rozpíjení záznamových prostředků během dezinfekce. Je však nezbytné pečlivě zvolit koncentraci roztoku a způsob jeho aplikace. Je doporučeno rovněž provést test rozpustnosti, aby nedošlo k poškození záznamu. Fialová inkoustová tužka během testu vykazovala podobné chování jako stříbrné inkoustové tužky, avšak změny barvy byly méně výrazné. U barevných inkoustových tužek, jako je červená a modrá, byly pozorovány ještě menší změny barvy. Tyto záznamové prostředky vykazovaly střední změny barvy bez známek rozpíjení.

Razítkové barvy a inkoust do plnicích per prokázaly výrazně vyšší stabilitu ve srovnání se stříbrnými inkoustovými tužkami při standardním postupu dezinfekce. Tyto záznamové prostředky vykazovaly barevnou změnu podstatně menší a většina z nich se nerozpíjela. Na druhou stranu se ukázalo, že fixace těchto záznamových prostředků pomocí kombinace roztoků Mesitolu NBS a Rewinu EL je značně riziková kvůli vysoké pravděpodobnosti jejich rozpouštění během fixace. Zvláštní pozornost si zaslouží barva pro razítka NORIS (set 9). Na rozdíl od ostatních barev pro razítka vykazovala při dezinfekci výrazné rozpíjení, přičemž míra rozpíjení závisela na vzdálenosti od zdroje butanolu v komoře.

Metoda fixace pomocí cyklododekanu se ukázala jako málo účinná při prevenci změn záznamových prostředků při standardní dezinfekci.

Provedené testy jsou pouze simulací reálného procesu dezinfekce, kde u starších záznamů mají vliv na aktivaci barviv další faktory. Reálně stárnuté záznamy mohou mít odlišné charakteristiky interakce s prostředím a barviva v nich mohou být v jiném chemickém stavu v důsledku přirozeného stárnutí. Další výzkum proto bude pokračovat testy interakce přirozeně stárnutých záznamů s parami butanolu.

Zdroje:

BACÍLKOVÁ, Bronislava, 2015. Studium účinků par butanolu a jiných alkoholů na plísně. Online. Praha: Národní archiv. Dostupné z: https://old2.nacr.cz/wp-content/uploads/2015/11/butanol.pdf. [cit. 2024-01-11].

BREDERECK, Karl a SILLER-GRABENSTEIN, Almut, 1988. Fixing of ink dyes as a basis for restoration and preservation techniques in archives. Restaurator. Č. 9, s. 113–135.

ĎUROVIČ, Michal, 2022. Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha: Paseka. ISBN 80-7185-383-6.

ĎUROVIČ, Michal; DENDEROVÁ, Michaela; MATUŠÍK, Jan a STRAKA, Roman, 1999. Fixace novodobých psacích prostředků syntetickými polymery – studium odstranitelnosti a fyzikálně-chemických vlastností některých vybraných fixačních prostředků. In: X. seminář restaurátorů a historiků: Referáty. Litomyšl, 24.–27. září 1997. Praha: Pobočka ČIS při Státním ústředním archivu v Praze, s. 248.

KARBOWSKA-BERENT, Joanna, 2014. Dezynfekcja chemiczna zabytków na podłożu papierowym – skuteczność i zagrożenia. PDF. Toruň: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Mikołaja Kopernika. ISBN 978-83-231-3088-8.

KARBOWSKA-BERENT, J. et al., 2018. The initial disinfection of paper-based historic items – Observations on some simple suggested methods. Online. International Biodeterioration & Biodegradation. Č. 131, s. 60–66. ISSN 0964-8305. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.ibiod.2017.03.001. [cit. 2024-01-11].

MAKOVÁ, Alena a HAFKOVÁ, Zuzana, 2019. Záznamové prostriedky a možnosti ich fixácie pre vodné konzervačné procesy. Bratislava: MV SROV. S. 6–16. ISBN 978-80-971767-5-4.

ORLITA, Alois, 1991. Nový systém devitalizace plísní na historických písemnostech. In: Sborník 8. semináře restaurátorů a historiků, Železná Ruda – Špičák. Praha: Státní ústřední archiv v Praze. S. 258–267.

PAULUSOVÁ, Hana, 2003. Využití cyklododekanu pro přechodnou fixaci vodorozpustných barviv. In: XI. seminář restaurátorů a historiků: Referáty, Litoměřice, 13.–16. 9. 2000. Praha: Státní ústřední archiv v Praze. S. 250–255.

ZMEŠKAL, Oldřich; ČEPPAN, Michal a DZIK, Petr, 2002. Barevné prostory a správa barev. Online. Vysoké učení technické v Brně. Dostupné z: http://imagesci.fch.vut.cz/download/stud06_rozn02.pdf. [cit. 2024-01-11].

KAZANSKII, Andrei; ZEMBJAKOVÁ, Rebeka a NEORALOVÁ, Jitka. Stálost inkoustových tužek a razítek v parách butanolu při standardním postupu dezinfekce. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 2, s. 85–107. ISSN 1802-3252.

Knihovnická revue

Skladatelé otec a syn Grohovi, významní představitelé hudebního života lázeňského města Teplice 2. poloviny 19. století : obrázky ze života zaniklé společnosti

Autorské právo v éře umělé inteligence - průvodce pro digitální knihovny v českém a evropském kontextu

Christologický cyklus Monogramisty ME v novozákonních tiscích Jiřího Melantricha z Aventinu

Rukopisná notová pozůstalost Josefa Páleníčka uložená v hudebním oddělení Národní knihovny České republiky

1 K umělecké osobnosti Josefa Páleníčka

1.1 Oblasti působení

1.2 Páleníček o sobě jako o skladateli

1.3 Páleníčkovy skladby vydané tiskem, provozovací materiály

2 Notová rukopisná pozůstalost Josefa Páleníčka v Národní knihovně ČR

2.1 Přehled obsahu pozůstalosti

2.2 Dokumenty ze studia hudby z dětství a mládí, první kompozice

2.3 Vhled do Páleníčkovy kompoziční pracovny – Chorálové variace pro violoncello a klavír

2.4 Hledání optimální podoby – související opusy

2.4.1 Aria – Violoncellová suita – Concertino da camera – Concertino pro orchestr s mužským sborem – Concertino per orchestra

2.4.2 Zpěvy staré Číny – Poema o člověku

2.5 Skladby závěrečné tvůrčí etapy

2.6 Poznámky v notových rukopisech

2.7 Listy (dopisy) vložené v notových rukopisech a jiné doprovodné materiály

2.8 Skladby jiných autorů v pozůstalosti

3 Závěr

Poznámky

Soupis použité literatury

Slovníky

Personální bibliografie

Monografie, studie a vzpomínky

Etické faktory informačných interakcií človeka

Úvod

Rozvoj informačnej etiky a digitálnej etiky v informačnej vede

Problémy vymedzenia informácie v kontextoch informačnej etiky a hodnoty informácie

Etické faktory informačnej a digitálnej gramotnosti v digitálnom informačnom prostredí

Modely informačného správania z hľadiska dezinformácií a nesprávnych informácií

Delfská štúdia zameraná na informačnú etiku:ciele, koncepcia a metodológia

Výsledky analýz pilotnej štúdie informačnej etiky

Výsledky štúdie: etické problémy, etické dilemy a hodnoty informácií

Model etických faktorov informačných interakcií človeka a informačné ekológie

Záver

Literatúra

Udržitelnost a plány správy dat v digitálních sbírkách a archivech

Spiridion Wukadinović. Germanista vedoucím technické knihovny

Prestiž, image, důvěryhodnost a komunitní role knihoven: průzkum postojů veřejnosti ke knihovnám

Úvod

Prestiž knihovnického povolání a image knihoven v ČR

Důvěryhodnost knihoven

Vnímání knihoven a jejich komunitní a vzdělávací role z pohledu veřejnosti

Metodologie

Charakteristika respondentů

Návštěvnost knihoven a využívání jejich služeb

Výsledky

Prestiž knihovnického povolání

Důvěryhodnost knihoven

Vnímání knihoven a jejich komunitní a vzdělávací role

Závěr

Příloha: Postoje ke knihovnám: dotazníkové šetření

Teorie dokumentu: od antilopy k informační architektuře

Úvod

1 Potřebujeme opravdu teorii dokumentu?

2 Prolog – Univerzální kniha Paula Otleta a antilopa Suzanne Brietové

2.1 Praktický vizionář Paul Otlet

2.2 Madame Documentation Suzanne Brietová

2.3 Dokumentace, Univerzální kniha a další sítě dokumentů

2.4 Dokument očima Paula Otleta a Suzanne Brietové

2.5 Dokumentové paradigma nastolené Otletem a Brietovou

3 Teorie dokumentu ve filozofii a v lingvistice

3.1 Zdroje pro teorii dokumentu ve filozofii vědy a jazyka

3.2 Teorie dokumentových aktů Barryho Smithe a dokumentalita Maurizia Ferrarise

4 Teorie dokumentu v informační vědě

4.1 Tříhlediskové pojetí dokumentu neo-dokumentalistů a skupiny Pédauque

4.2 Inženýrský přístup informační architektury a dokumentového inženýrství

4.3 Syntetizující pohledy Michaela Bucklanda a Jonathana Furnera

Závěrečné shrnutí

Bezpečnost neinvazivního průzkumu využívajícího záření o specifické vlnové délce

Úvod

Zkoumané zdroje záření

Testování vybraných metod

Vyhodnocení

Závěr

Umelá inteligencia pomáha sprístupňovať písomné dedičstvo

Úvod

Digital humanities a projekt READ

Delfská štúdia zameraná na informačnú etiku:
ciele, koncepcia a metodológia