Resumé: Příspěvek zkoumá možnosti využití videospektrálního komparátoru VSC 8000 pro zviditelnění a paleografické čtení vlastnických poznámek v raných tiscích, které byly v minulosti úmyslně znečitelněny hustým přeškrtáním inkoustem nebo přemazáním barvou. Na příkladu šesti inkunábulí z fondu Národní knihovny ČR ukazuje, kdy a proč byly zápisy původních vlastníků znečitelněny, a rekonstruuje čtenářskou historii těchto tisků 15. století. Přístroj VSC 8000 může být účinným nástrojem v rozvíjejícím se provenienčním výzkumu. Česká knihověda možnosti multispektrální analýzy znečitelněných provenienčních znaků zatím prakticky nevyužívala.
Klíčová slova: inkunábule, provenienční výzkum, vlastnické poznámky, dějiny knihoven, videospektrální komparátor, multispektrální analýza
Summary: This paper explores the possibilities of using the VSC 8000 video spectral comparator to visualize and paleographically read ownership notes in early prints that have been deliberately defaced in the past by dense ink crossing or ink overwriting. Using the example of six incunabula from the National Library’s collection, it shows when and why the original owners‘ notations were defaced and reconstructs the reading history of these 15th -century prints. The VSC 8000 can be a powerful tool in the developing provenance research. Czech library science has not yet practically used the possibilities of multispectral analysis of degraded provenance.
Keywords: incunabula, provenance research, ownership notes, history of libraries, videospectral comparator, multispectral analysis
PhDr. Kamil Boldan, Ing. Andrei Kazanskii / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Klementinum 190/5, 110 00 Praha 1
Tento příspěvek vznikl na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje Národní knihovny ČR jako výzkumné organizace, poskytované Ministerstvem kultury ČR (DKRVO 2019–2023).
Provenienční výzkum je jednou z metod dějin knižní kultury. Snaží se zachytit pohyb knihy v prostoru a čase. Nejen rukopis, ale i každý z exemplářů tištěného vydání měl vždy jedinečnou historii. Můžeme sledovat, kdo a jak je užíval, anebo – v jiné perspektivě – zjišťovat, kdo a jaké knihy vlastnil. Provenienční výzkum vytváří předpoklady pro zpracování dějin středověkých i raně novověkých knihoven a pro rekonstrukci původních knihovních celků. Vyžaduje širokou mezinárodní spolupráci, protože osobní či institucionální knihovny bývají zpravidla rozptýlené ve sbírkách mnoha světových institucí (Ford, 1999; Shaw, 2005; Cestelli a Gonzo, 2009; Pearson, 2019).
V této studii budeme sledovat pouze jeden z typů provenienčních znaků, totiž rukopisné vlastnické záznamy. Často obsahují cenné biografické údaje o majiteli (vzdělání, profese, věk apod.), které z jiných zdrojů neznáme, či informaci, kdy, kde a za jakou částku danou knihu získal. Jsou tak důležitým pramenem nejen pro dějiny knižního obchodu, ale také pro dějiny čtenářství (k významu provenienčního výzkumu pro studium četby v různých sociálních skupinách či sociokulturního využívání knih podnětně Pišna, 2013). Nejčastěji je nacházíme na přídeštích a předsádkových listech a na úvodním listu (rané tisky zpravidla mívají na počátečním listu uveden jen vlastní titul; titulní strany s vročením a jménem tiskaře byly zaváděny až od počátku 16. století). Nejednou je tvoří pouze majitelův monogram či zběžný podpis, jehož dešifrace bývá nesnadná. Provenienční záznamy institucionálních knihoven, uvádějící často letopočet získání knihy, jsou jedním z východisek pro zpracování historie jejich fondů. Základním badatelským předpokladem při provenienčním výzkumu je dobrá paleografická příprava. Zvláště osobní vlastnické poznámky bývají psané velmi zběžným způsobem. Je nutno je nejen správně přečíst, ale na základě rozboru písma alespoň přibližně datovat. I vzhledem k tomu, že v domácích historických fondech často nacházíme svazky nebohemikální provenience, bývá náročné zjišťování bližších biografických údajů k jednotlivým osobám. Nový vlastník chtěl nejednou informaci o předchozím majiteli z knihy odstranit i tehdy, kdy ji nabyl legálním způsobem (důvodem mohla být kupř. odlišná konfesijní příslušnost). Erby původních vlastníků tak byly přemalovány erbem nového majitele, rukopisné poznámky buďto vyškrabány, přeškrtány, přetřeny hnědým inkoustem či barvou, přeraženy plným razítkem, anebo dokonce odstřiženy s příslušnou částí listu. Příspěvek prezentuje výsledky průzkumu pomocí videospektrálního komparátoru VSC 8000, který může pomoci při zviditelnění takto znečitelněných záznamů.
Videospektrální komparátor VSC 8000 (obr. 1), který je používán v Národní knihovně ČR, představuje díky možnosti kombinovat velké množství světelných zdrojů (15) a filtrů (24) ideální nástroj pro multispektrální pozorování historických objektů (Aambø, 2011). Základním principem multispektrální analýzy je zkoumání vzorku v široké škále vlnových délek. V případě videospektrálního komparátoru pozorování probíhá v oblasti UV (ultrafialové záření), v oblasti VIS (viditelné světlo) a také v oblasti blízké IČ (infračervené záření). V průběhu multispektrálního zkoumání dochází ke snímkování dokumentů v celé široké škále vlnových délek za použití všech dostupných světelných zdrojů a filtrů. Díky tomu vzniká sada snímků, na nichž jsou sledované prvky v určitých nastaveních světla znázorněny nebo velice odlišně zobrazeny, což umožňuje jejich správnější interpretaci (obr. 2). Snímky se porovnávají a zpracovávají pomocí specializovaného softwaru pro analýzu snímků, který umožňuje různé operace a kombinace se získanými záznamy (segmentaci obrazu, prahování, sčítání nebo odčítání jednotlivých obrazů atd.). Tímto způsobem lze vytěžit maximum informací a docílit tak i výrazně lepšího výsledku například ve zviditelnění nečitelného provenienčního znaku (VSC Hardware, 2018).
Obr. 1 Přístroj VSC 8000 s příslušenstvím
Obr. 2 Souhrnný přehled náhledů automatického zkoumání a jednotlivé záběry
V průběhu průzkumu provenienčních znaků byl na videospektrálním komparátoru hojně využíván režim automatického zkoumání. Před jeho spuštěním byla nastavena matice zkoumání, ve které byl vybrán optimální počet kombinací světel a filtrů kamery pro každý konkrétní vzorek a typ znečitelněného zápisu. Po spuštění automatického zkoumání zařízení postupně procházelo všechny vybrané kombinace světel a filtrů a pořizovalo sadu snímků. Po ukončení operátor z celkového náhledu zkoumání vybíral, srovnával, upravoval a ukládal obrázky s nejlepším nastavením světel (VSC Aplikace, 2018). Při pořizování finálního záznamu byly jas a clona kamery nastavovány manuálně spolu s nastavením zvětšení a zaostření. Automatické zkoumání umožnilo provést rychlý náhled, jak daný vzorek reaguje se světlem. Pomocí tohoto režimu zkoumání bylo docíleno minimální celkové doby osvitu zkoumaných prvků v rozmezí 10–15 minut. Z toho připadlo v průměru 7 minut na samotné automatické zkoumání (záleží na množství zvolených kombinací) a zbytek na manuální pořizování snímků. Takto krátký čas osvitu lze považovat za bezpečný pro historický materiál z pohledu změny barevnosti i z pohledu změny mechanických vlastností (Kazanskii, 2022).
Výzkum prezentovaný v tomto příspěvku se zaměřil především na přeškrtané či zamalované rukopisné vlastnické záznamy ve vybrané skupině 32 inkunábulí (Renáta Modráková prováděla obdobně zaměřený výzkum středověkých rukopisů NK ČR, jehož výsledky bude publikovat v některém z příštích čísel Knihovny). Potvrdilo se, že nejefektivnějším způsobem znázornění zápisů ve spodní překryté vrstvě se stává použití zdrojů světla v blízké IČ oblasti. IČ světlo je totiž schopné projít povrchovou vrstvou a reagovat se spodním znečitelněným (původním) textem. Jinou cestou může být použití UV světla, které reaguje se spodní vrstvou jinak než s horní. V obou případech je důležitou podmínkou co největší rozdíl chemického složení obou vrstev (Vávrová, 2022, s. 21–41).
V domácích paměťových institucích je dochováno téměř 14 tisíc inkunábulí, tedy raných tisků vydaných před rokem 1501. Necelá třetina z nich je uložena v Národní knihovně ČR. Jádrem její sbírky inkunábulí jsou tisky pocházející z knihoven českých klášterů sekularizovaných v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 18. století. Již nedlouho po konstituování Veřejné a univerzitní knihovny roku 1777 byla pro inkunábule v pražském Klementinu vyčleněna dosud platná signaturová oddělení 39 až 44. Po jisté stagnaci v průběhu 19. století začala být sbírka opět hojněji doplňována od vzniku samostaného československého státu. Největším přírůstkem bylo 275 inkunábulí pocházejících z knihovny hořínsko-mělnické sekundogenitury Lobkowiczů uložené do dvacátých let minulého století v jejím paláci na Malé Straně. Ještě početnější byly dva přírůstky celých sbírek z počátku nového milénia. Spolu s trezorovým fondem kláštera premonstrátů v Teplé bylo zakoupeno 540 inkunábulí a s fondem knihovny františkánského kláštera v Chebu 470 inkunábulí (oba tyto fondy jsou zachovány jako samostatné historické celky). Mezi 4200 inkunábulemi, z nichž nejstarší pocházejí z Gutenbergovy mohučské tiskárny, je několik desítek tisků, které Gesamtkatalog der Wiegendrucke (GW), bibliografie tisků 15. století připravovaná berlínskou Staatsbibliothek, eviduje jako světové unikáty (Boldan, 2006). Zatímco zevrubné popisy tepelských a chebských inkunábulí jsou již dostupné v databázi STT (Databáze prvotisků, starých tisků a map 1450–1800), vnější popisy inkunábulí ze signaturových odděleních 39 až 44 (tj. knižní vazba, provenience, výzdoba, marginální poznámky, úplnost a stav dochování) budou zpřístupněny ve stejné databázi do konce roku 2025. V budoucnu by měly být inkorporovány do souborného katalogu inkunábulí budovaného při CERL (Consortium of European Research Libraries), který sleduje specifické znaky jednotlivých exemplářů („copy ‑specific record“), dosud roztroušené ve stovkách tištěných katalogů inkunábulí – bibliograficky je podchyceno téměř 30 tisíc inkunábulových vydání, každé v průměrném počtu cca 40 výtisků (Dondi, 2013). Tisky z 15. století obsahují zpravidla větší počet vlastnických poznámek než „mladší“ staré tisky z následujících století a častěji se v nich setkáváme se znečitelněním některých provenienčních zápisů. Přínos videospektrálního komparátoru VSC 8000 pro provenienční výzkum představíme na šesti příkladech.
V prvních třech zkoumaných tiscích došlo ke znečitelnění vlastnických záznamů klášterních knihoven. Nedatované vydání souboru základních ustanovení františkánského řádu Monumenta Ordinis Fratrum Minorum bylo dříve považováno za tisk konce 15. století, nověji bylo určeno, že je vydal významný lipský tiskař Melchior Lotter až kolem 1510 (GW M25445). Ačkoli jde o postinkunábuli (tisk z období 1501 až 1520), zůstává v inkunábulovém oddělení na signatuře 44 G 52. Poznámka zapsaná na úvodním fol. A1r s tištěným titulem a dřevořezovým Ukřižováním „Residentiae Societatis Jesu ad Matrem Dolorosam sub Grupna anno 1669“ s jinou rukou připsaným doplňkem „Mariaescheinae“ nás informují, že svazek patřil jezuitské rezidenci při poutním kostele Panny Marie Bolestné v Bohosudově (Šejnov; něm. Mariaschein), ležícím při úpatí Krušných hor pod výše položeným městem Krupka, kde zůstal až do zrušení řádu roku 1773 (dnes je Bohosudov místní a aglomeračně významnější součástí Krupky, něm. Graupen). Kdo byl předchozím majitelem, oznamovala záměrně zahněděná poznámka na stejné straně. Pro nás méně důležitá část textu psaného rukou počátku 16. století zůstala čitelná, ovšem pasáž uvádějící původní místo uložení byla úmyslně přetřena hnědým inkoustem hned v několika vrstvách, takže ji bylo možné zviditelnit až pomocí videospektrálního komparátoru: „Librum hunc assignavit pro loco Grupczam dominus Andreas, sacerdos de Prux etc.“ (obr. 3). Knihu opatřil kněz Ondřej z Mostu (něm. Brüx) a daroval ji františkánskému klášteru v Krupce.
Františkánská observance byla nejdynamičtějším řeholním společenstvím v pohusitských Čechách a svou spiritualitou i ostrou protiutrakvistickou a protibratrskou aktivitou si získávala přízeň předních panských rodů. Konvent v Krupce, která hospodářsky vzkvétala díky těžbě cínu, byl založen 1474 a s podporou pánů z Koldic i zdejších měšťanů mohl být do 1494 stavebně dokončen a vysvěcen klášterní kostel. Stejně jako v jiných konventech se i v Krupce františkánům během několika desetiletí podařilo vybudovat rozsáhlou knihovnu, cílenou především pro praktické potřeby řádu. Po nástupu německé reformace ovšem klášter upadal a na sklonku šedesátých let 16. století zanikl (Křenková, 2012). Roku 1587 jej pro misijní účely získali klementinští jezuité. Od počátku padesátých let 17. století byla v blízkém Bohosudově budována nová jezuitská rezidence, která později do své přímé správy převzala i někdejší františkánský konvent. Nejpozději 1669 byly do rezidence převezeny zbytky františkánské knihovny včetně středověkých kodexů. Zda k přemazání starých vlastnických záznamů došlo až po tomto převozu, nevíme. Jezuité zjevně nechtěli, aby v knihách zůstaly viditelné vlastnické záznamy jiného řádu (Kröss, 1894, s. 146–148; ke knihovně bohosudovské rezidence nově Císařová Smítková et al., 2021, s. 37, žel bez zmínky o akvizici františkánské knihovny, na kterou upozorňuje již Tobolka, 1959, s. 93–94).
Obr. 3a Zahněděná poznámka na titulové straně postinkunábule NK ČR, sign. 44 G 52
Obr. 3b Znázornění v dopadajícím osvětlení straně postinkunábule NK ČR, sign. 44 G 52 s krátkovlnným filtrem RG 850 nm
Konvolut sign. 41 G 51 obsahuje benátský tisk se slavným dílem augustiniána Tomáše Kempenského De imitatione Christi (O následování Krista) společně s traktátem francouzského teologa Jeana Gersona De meditatione cordis (GW M46810). První vlastník k němu jako přívazek připojil o rok starší benátský tisk s Pseudo-Augustinovými Sermones ad heremitas (GW 3003). Podle německých poznámek na fol. r6r pod závěrečným impresem přívazku „1507 secunda die post Anthonii de Padua in profesto sancti Viti etc. [14. VI. 1507] ist gestorben bruder Kalehans in dem closter czu Caden in der stadt“ a na zadní předsádce „1507 in die sancti Anthonii de Padua [13. VI.] ist gestorben dy Balceryn czu Caden“ můžeme soudit, že kniha malého formátu nejspíše patřila františkánovi z kláštera, který ležel před hradbami Kadaně (něm. Kaaden). Některý z františkánů si ji později vzal s sebou do konventu v Plzni. Na úvodním fol. [*1a] s titulem prvního díla je krátká, ovšem inkoustem zcela zahněděná a zčásti i prodřená poznámka psaná ještě v první polovině 16. století. Třebaže se vedle úvodního písmene podařilo s užitím několika snímků přečíst až druhou polovinu poznámky, můžeme poškozený počátek doplnit „C[onventus?] Plznensis“ (obr. 4).
Ani v Plzni však kniha nezůstala, jak dokládají další dvě poznámky na stejném listu, které však zčásti překryl otisk rozměrného kulatého razítka s opisem „REGIAE BIBLIOTH. ACAD. PRAGEN.“ a znakem Habsburské monarchie, které Veřejná a univerzitní knihovna používala k označování knih na konci 18. století. Překryté úseky, které se podařilo přečíst metodou grafického odečtu dvou snímků, jsou vyznačeny kurzívou: „Reverendi Patris Joan. Wenceslai Libertini Swihowsky, parochi in Merklin oppido in disturbio emptus 5. Octobris [?] anno 1620. Aug[ustinus]. Non dimittitur peccatum, nisi restituatur ablatum“; níže je další poznámka „Conv. S. † [Crucis] Pisecensis“. Vysvětlení, proč kniha znovu změnila majitele, musíme nejspíše hledat na samém počátku třicetileté války. Plzeň byla na podzim 1618 po dlouhém obléhání dobyta generálem stavovského vojska Petrem Arnoštem Mansfeldem. Dělostřelbou poškozený klášter potom sloužil k ubytování vojska a klášterní knihovna byla z větší části rozchvácena. Františkáni se do města vrátili až 1621 a museli ji začít budovat znovu téměř od počátku (Hálová, Hejnic a Plachta, 1981–1982, s. 102). Pečlivé přemazání vlastnického záznamu hnědým inkoustem mělo skrýt, že jde o zjevně kradený svazek. Roku 1620 si jej koupil farář Libertin z Merklína na jižním Plzeňsku, jak sám uvádí, v nepokojné době. Svou poznámku zakončil aktuálním citátem ze sv. Augustina: hřích není odpuštěn, pokud to, co bylo zcizeno, nebude vráceno. Po Libertinově smrti tento svazek získal klášter dominikánů při kostelu Povýšení sv. Kříže v Písku a po zrušení této řeholní instituce v roce 1780 byl převezen do Klementina.
Obr. 4a Poznámky znečitelněné zahněděním a překrytím razítkem na titulové straně inkunábule NK ČR, sign. 41 G 51
Obr. 4b Znázornění druhé části poznámky v dopadajícím osvětlení s krátkovlnným filtrem RG 925 nm
Obr. 4c Grafický odečet části textu překrytého razítkem
Třetí příklad nás zavede za hranice českého státu. Konvolut sign. 44 F 38 obsahuje první vydání kosmografie francouzského polyhistora a kardinála Petra z Ailly Imago mundi, doplněné o jeho astronomická pojednání (Lovaň, Johannes de Westfalia, cca 1477–1483; GW M31954). K němu je přivázáno první tištěné vydání Eukleidovy Geometrie, jež v Benátkách 1482 vytiskl významný typograf Erhard Ratdolt, specializující se na astronomické a matematické tituly, které (vedle krásných iniciál provedených technikou dřevořezu bílé linie) doprovázela odborná dřevořezová schémata – v případě Geometrie na širokých vnějších okrajích. Majitelem konvolutu byl do své smrti 1601 Tycho Brahe, slavný dánský astronom, který od 1599 působil na pražském dvoře císaře Rudolfa II. Tychonovo vlastnictví dokládá vlastnoruční monogram „T. B.“ na rukopisně doplněném titulním listu i jeho glosy (kupř. na fol. dd1r v prvním tisku). Část rozsáhlé astronomovy knihovny získala později klementinská kolej jezuitů, menší část kolej v Chomutově (Šolc, 2006; soupis Tychonian pořídila Kleinschnitzová, 1933, avšak tento svazek neuvádí). Podle poznámky na fol. <2>2r „Collegii Societatis Jesu Commotovien. catalogo inscriptus 1645“ patřil k chomutovské části i zkoumaný svazek. Je možné, že obě inkunábule byly do jednoho konvolutu spojeny až 1576, kdy podle letopočtu vyraženého do přední lepenkové desky vznikla vazba (její usňový potah byl stržen a deska později přelepena jen papírem). Na nepotištěném líci úvodního fol. a1r v Eukleidovi je začerněný vlastnický záznam, podle písma snad ještě z konce 15. století: „Hic liber pertinet domui fratrum in Culmen“ (obr. 5). Obdobná poznámka v prvním kusu konvolutu sice chybí, ovšem jeho úvodní folio s tištěným titulem bylo vytrženo a na konci 16. století nahrazeno novým listem s rukopisným titulem.
Přinejmenším Eukleidova Geometrie patřila domu Bratří společného života ve městě Kulm (Culm; polsky Chełmno). Leželo v Královském Prusku, jež tehdy bylo součástí polsko -litevského soustátí. Tato řeholní komunita založená na konci 14. století v Deventeru usilovala v intencích hnutí devotio moderna o prohloubení zbožnosti založené na vnitřním prožitku každého věřícího. Rozvíjela opisovačskou činnost zaměřenou na meditativní a morálně naučné texty a později se stejným cílem provozovala řádové tiskárny. Nejvíce domů Bratří společného života vzniklo v Nizozemí a severozápadním Německu. Dům v Kulmu byl založen 1473 bratry z nizozemského Zwolle. Bratři tu vyučovali na škole, která patřila k nejlepším v Královském Prusku (Nowak, 1987). Vedle knihvazačské dílny tu asi v letech 1473 až 1478 provozovali jednu z prvních tiskáren ve středovýchodní Evropě (Szandorowska, 1968). Výměnou za tituly z její produkce rozšiřovali vlastní knihovnu, která byla po zániku domu na přelomu třicátých a čtyřicátých let 16. století rozptýlena. Dosud se podařilo nalézt pouze 11 konvolutů s 26 inkunábulemi, v nichž je vlastnictví vyznačeno několika variantami záznamů: „Iste liber pertinet ad domum clericorum in Culmen“, „Liber domus fratrum in civitate Culmen“, „Pertinet domui clericorum in Culmen“ (Szandorowska, 1973). Eukleidova Geometrie je prvním exaktně vědním titulem dochovaným z knihovny kulmských Bratří společného života, na jejichž škole před 1491 patrně studoval Mikuláš Koperník.
Obr. 5a Začerněná poznámka na úvodní nepotištěné straně inkunábule NK ČR, sign. 44 F 38 adl. 1
Obr 5b Znázornění pomocí osvětlení s pásmovým filtrem 1000 nm
Další dva konvoluty dokumentují znečitelňování poznámek mladších vlastníků z přelomu 16. a 17. století. Oba spojuje klášter benediktinů slovanské liturgie, založený Karlem IV. roku 1347 na Novém Městě pražském, někdy nazývaný Na Slovanech a od konce 16. století také Emauzy. Je třeba připomenout, že Slovanský klášter na počátku husitské revoluce přistoupil jako jediná řeholní instituce k utrakvismu. Jeho opaty byly ustanovovány přední osobnosti utrakvistické církve, avšak hospodářsky i personálně upadal. V posledním desetiletí 16. století byl rekatolizován a podřízen břevnovsko-broumovskému opatství. Prohloubilo se tím nepřátelství mezi klášterem a farníky z Podskalí, kde Slovanský klášter vykonával duchovní správu (Křížek, 1855; Kůrka, 2007). Čtyři ze šesti inkunábulí spojených v konvolutu sign. 44 G 49 tvoří zdravovědné příručky. Otevírá jej čtvrté vydání díla Regimen sanitatis italského lékaře a astrologa Maina De Mainieri, které asi 1493 vytiskl basilejský impresor Nicolaus Kesler (GW M19889). Jako první přívazek následuje oblíbený návod ke správné životosprávě Regimen hominis, který sestavil profesor pražské univerzity, osobní lékař Václava IV. i Zikmunda Lucemburského a načas i pražský arcibiskup Albík z Uničova a který se 1484 dočkal v Lipsku i tištěného vydání (GW 804). Konvolut je opatřen soudobou slepotiskovou vazbou českého původu (EBDB w002833). Knižní vazba je sice přesvědčivým dokladem, že svazek patřil českému uživateli již v 15. století, avšak jeho jméno neznáme. Snad bylo zapsáno pod impresem na posledním listu [b7r] v příručce dobrého umírání Opusculum de arte moriendi (Lipsko, Moritz Brandis, 1489; GW M49094), která konvolut uzavírá. Spodní polovina listu byla totiž záměrně odstřižena. Majitel konvolutu v 16. století se skrývá za grafickým monogramem „SIZ“ zapsaným na předním přídeští; monogram je sice dobře zřetelný, avšak neumíme jej zatím dešifrovat.
Na fol. [*1r] s titulem prvního kusu konvolutu je hustě inkoustem přeškrtaná vlastnická poznámka, psaná – podle vizualice ve VSC 8000 – písmem přelomu 16. a 17. století: „Ex libris Petri Lodereckeri“ (obr. 6). Petr Loderecker byl benediktinský učenec, který působil v klášterech v Broumově a Kladrubech, později v břevnovském klášteře. Dnes je znám především jako spoluautor sedmijazyčného slovníku, který vydal vlastním nákladem v Praze 1605. Toto významné lexikografické dílo vzniklo dopracováním pětijazyčného, latinského, italského, německého, charvátského a maďarského slovníku Chorvata Fausta Vrančiće, vytištěného 1595 v Benátkách, o českou a polskou část. Rozšířenou verzi připravoval Loderecker s několika spolupracovníky (Katičić, 2005). Od roku 1607 do 1611 byl Loderecker opatem Emauzského kláštera. Při nepokojích, které vypukly po vpádu Pasovských do Prahy v únoru 1611, Podskalané klášter vyplenili. Klášterní knihovna byla z nemalé části rozchvácena a velká část starobylých kodexů v církevní slovanštině skončila jako makulatura v knihařských dílnách (Stejskal, 1974, s. 14–15; Kůrka, 2007, s. 120–121). Opat Loderecker se prý zachránil v klášterním komíně, kde se ukryl. Množství zničených knih želí v listu psaném na počátku dubna opatovi břevnovského kláštera Wolfgangu Zelenderovi z Prošovic, nezmiňuje však, zda šlo i o jeho vlastní knihy (Helmling, 1914, s. 68). Protože Lodereckerova vlastnická poznámka není datovaná, nevíme s jistotou, zda konvolut vlastnil již před rokem 1611. K jejímu přeškrtání mohlo nejspíše dojít právě po vyrabování Emauzského kláštera. Loderecker byl ještě téhož roku opatské hodnosti zbaven. Působil pak jako farář v Cerhovicích u Zdic a zemřel 1636 v Praze. Na stejném listu je rukou druhé poloviny 17. století zápis „Conventus Pragensis patrum Carmelitarum discalceatorum“. Konvolut získal malostranský klášter bosých karmelitánů (v dnešní Karmelitské ulici), založený 1624 a zrušený 1784. Nevíme však, kdy a za jakých okolností byl tento zápis pořízen (vlastnické poznámky bývaly do svazků klášterních knihoven často zapisovány až s velkou časovou prodlevou od nabytí, nejčastěji při rekatalogizaci celého fondu).
Obr. 6a Přeškrtaná poznámka na počátku konvolutu inkunábulí NK ČR, sign. 44 G 49
Obr. 6b Znázornění pomocí dopadajícího osvětlení s krátkovlnným filtrem RG 830 nm
Na signatuře 44 E 54 stojí od konce 18. století nedatovaná latinská Bible, kterou nejpozději 1493 vytiskl norimberský tiskař Caspar Hochfeder (GW 4272). Exemplář zdobí kvalitní iluminované iniciály. Na fol. a2r je z větší části hustě přeškrtaný zápis. Jméno vlastníka se podařilo přečíst až s pomocí videospektrálního komparátoru: „Ex bibliotheca ad modum Reverendi in Christo Patris Adami Benedicti Baworowsky abbatis monasterii Slovanensis alias Emaus, donatus a domino Adamo z Krzowicz anno 1614“ (obr. 7). Třetí řádka tohoto zápisu, z níž se dovídáme, že Bible původně patřila Adamu z Křovic, zůstala nepřeškrtána. Predikát z Křovic udělil roku 1603 císař Rudolf II. staroměstskému měšťanovi Adamu Cybickému (Županič, 2019). Zřejmě patřil k příznivcům kláštera, jemuž po své smrti 1626 odkázal jeden dům, který klášter vzápětí odprodal (Helmling, 1914, s. 130–131). Adam Cybický z Křovic Bibli daroval roku 1614 benediktinovi Adamu Benediktu Bavorovskému, který před příchodem do Čech žil v rajhradském klášteře na Moravě. Od roku 1613 působil nejprve jako administrátor kláštera Na Slovanech a právě 1614 byl ustanoven novým opatem (Křížek, 1855, s. 199; Kůrka, 2007, s. 110; oba nepřesně uvádějí až 1615). V čele skomírající emauzské komunity stál až do své smrti roku 1636. O rok dříve nechal Ferdinand III. komunitu přestěhovat do malého konventu při kostele sv. Mikuláše na Starém Městě pražském a do kláštera Na Slovanech uvedl španělské mnichy z přísné montserratské kongregace benediktinského řádu. Po opatově smrti Bible vplynula do klášterní knihovny, původní zápis byl proto z větší části přeškrtán a na stejném listě níže nahrazen poznámkou „Monasterii S. Nicolai Vetero Pragae“. V průběhu druhé poloviny 17. století byl svazek opatřen novou vazbou s potahem ze světlé jirchy a slepotiskovou výzdobou.
Obr. 7a Přeškrtaná poznámka na počátku inkunábule NK ČR, sign. 44 E 54
Obr 7b Znázornění v dopadajícím osvětlení s krátkovlnným filtrem RG 645 nm
Poslední příklad je metodicky důležitý pro budoucí rekonstrukci jedné z nejvýznamnějších institucionálních knihoven předbělohorské doby. Jestliže jsme v případě emauzských svazků začali krátkým historickým exkurzem, necháme si jej v případě inkunábule sign. 44 A 5 až pro dodatečné vyjasnění toho, co jsme vlastně pod oválnou hnědou skvrnou na fol. [c1r] „spatřili“. Svazek obsahuje oblíbenou cvičebnici humanistické rétoriky Margarita poetica, kterou na základě ukázek z děl antických a soudobých italských autorů sestavil německý humanista Albrecht von Eyb a prvně v Norimberku 1472 vydal tiskař (chebského původu) Johann Sensenschmidt. V tomto případě jde o nedatované vydání, které podle užitého tiskového písma zhotovil štrasburský tiskař Georg Husner nejpozději 1479 (GW 9531). O původním českém vlastníkovi svědčí nejen slepotisková vazba zhotovená v jedné z pražských dílen (EBDB w002757), ale také užitá makulatura – pergamenové pruhy z německé listiny datované v Praze 1460. Podle poznámky „Bibl. coll. Societatis Jesu Pragae ad S. Clementem“ psané na úvodním fol. [a1v] s tištěným obsahem díla víme, že nejpozději v polovině 17. století Margaritu získali klementinští jezuité, ovšem na výše uvedeném foliu s vlastním textovým počátkem cvičebnice úmyslně znečitelnili poznámku „Col. Caroli IV.“ (obr. 8). Nalezená „stopa“ nás přivádí do největší z knihoven pražské univerzity, která byla uložena v Karolinu.
Při univerzitě fungoval systém mistrovských a studentských kolejí. První z kolejí založil císař Karel IV. roku 1366 a nesla pak jeho jméno. V pohusitské době zbyla z mistrovských kolejí právě jen karolinská. Do Karolina se soustředil prakticky veškerý pedagogický provoz stagnující univerzity, určené nyní jen utrakvistickým studentům. Kolejní knihovny sice obsahovaly tisíce rukopisů z dob její větší slávy, ovšem moderní tištěnou literaturou byly doplňovány jen omezeně, především díky donacím jednotlivých profesorů. Knihovnická správa kolejních knihoven zaostávala a některé byly v neutěšeném stavu (Tobolka, 1959, s. 19–23; Pešek, 1995). Karolinská knihovna byla asi roku 1590 nově uspořádána. Knihy byly na titulních listech opatřeny vlastnickými poznámkami a na ně navazujícími signaturami věcně členěného fondu. Po potlačení stavovského povstání převzal univerzitu roku 1622 na čas jezuitský řád a získal i staré kolejní knihovny. Karolinské svazky se tak staly součástí knihovny v Klementinu, jezuitské koleji budované od roku 1556 na Starém Městě pražském. Jednotné poznámky na titulních listech „Collegii Caroli IV.“ (či zkrácené jako ve zkoumaném svazku) jezuité nevyškrábali, ale povětšinou jen obratně přepsali do tvaru „Collegii Caesarei Soc. Jesu“ či „Col. Caesarei S. J.“ V některých svazcích byly ovšem karolinské poznámky přehlédnuty, zvláště v případech, kdy nebyly zapsány hned na počátečním listu, ale „hlouběji“ v tisku, jako je tomu u rétorické cvičebnice Margarita poetica. Jezuité tyto opomenuté „stopy“, které vedly k předchozímu majiteli, zahnědili až později (k problematice rekonstrukce karolinské knihovny Boldan, 2023).
Obr. 8a Zahněděná poznámka v inkunábuli NK ČR, sign. 44 A 5
Obr. 8b Znázornění pomocí ultrafialového 365 nm osvětlení s krátkovlnným VIS filtrem
Znečitelněné vlastnické poznámky se pomocí VSC 8000 podařilo alespoň zčásti přečíst zhruba ve 45 procentech zkoumaných inkunábulí. V přístroji lze zkoumat i rozměrnější rozevřené svazky foliového formátu, ne však již tisky v tzv. královském foliu, jejichž výška ve hřbetu dosahuje cca 45/50 cm. V případě neúspěšných pokusů o znázornění zápisů spočíval hlavní problém v podobném chemickém složení vrstvy, kterou byl původní vlastnický záznam překryt. Je však třeba zdůraznit, že odlišné chemické složení může mít i vrstva stejného barevného odstínu, jakou má původní záznam. V jednom z neúspěšných případů byl původní text nejprve vyškrábán a teprve následně ještě přemazán. V některých případech byla překrývající vrstva příliš silná na prozáření. Výsledky prokazují, že videospektrální komparátor je účinným nástrojem při studiu znečitelněných vlastnických poznámek. Na příkladu šesti inkunábulí z fondu Národní knihovny ČR jsme v příspěvku ukázali, jak použití tohoto přístroje umožňuje prohloubit poznání jejich historie.
Literatura
AAMBØ, Marthe, 2011. Use of the “Video Spectral Comparator 6000” as a Non ‑destructive Method for Pigment Identification. Gothenburg: University of Gothenburg. ISRN GU/KUV—11/5—SE.
BOLDAN, Kamil, 2006. Oddělení 39–44 – Incunabula typographica. In: FALTYSOVÁ, Vlasta (ed.). Rukověť tištěných knihovních fondů Národní knihovny České republiky: od prvotisků do konce 19. století. Praha: Národní knihovna České republiky, s. 106–109. ISBN 80-7050-456-0.
BOLDAN, Kamil, 2023. On the Importance of Basel Prints for the Czech Lands. Acta Universitatis Carolinae. Historia Universitatis Carolinae Pragensis: příspěvky k dějinám Univerzity Karlovy. Roč. 63, č. 1, s. 239–250. ISSN 0323-0562.
CESTELLI, Katia a GONZO, Anna (ed.), 2009. Provenienze: metodologia di rilevamento, descrizione e indicizzazione per il materiale bibliografico. Trento: Provincia autonoma di Trento. ISBN 978-88-7702-220-2.
CÍSAŘOVÁ SMÍTKOVÁ, Alena; PALIČKOVÁ, Tereza a VACKÁŘOVÁ, Jana, 2021. Jezuitské fondy Národní knihovny ČR ve světle provenienčního průzkumu. Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum. Roč. 66, č. 1–2, s. 27–43. ISSN 2570-6861. Dostupné také z: https://publikace.nm.cz/file/ce5f20414d23bc814f00d9cadfe6e352/27094/3_Acta%20MNP%20HL%201%E2%80%932.2021_ STUDIE_Palickova_Smitkova_Vackarova.pdf. [cit. 2023-06-12].
DONDI, Cristina, 2013. Provenance Records in the CERL Thesaurus and in Material Evidence in Incunabula. Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum. Roč. 58, č. 3–4, s. 15–19. ISSN 2570-6861. Dostupné také z: https://publikace.nm.cz/periodicke‑publikace/amnphl/58‑3‑4/ provenance‑records‑in‑the‑cerl‑thesaurus ‑and ‑in ‑material ‑evidence ‑in ‑incunabula. [cit. 2023-06-12].
FORD, Margaret Lane, 1999. Private Ownership of Printed Books. In: HELLINGA, Lotte a TRAPP, Joseph Burney (ed.). The Cambridge History of the Book in Britain. Vol. 3, 1400–1557. Cambridge: Cambridge University Press, s. 205–228. ISBN 0-521-57346-7.
HÁLOVÁ, Marie; HEJNIC, Josef a PLACHTA, Václav, 1981–1982. Z dějin plzeňské františkánské knihovny. Strahovská knihovna. Roč. 16–17, s. 101–117. ISSN 0081-5896.
HELMLING, Leander, 1914. Die Urkunden des königlichen Stiftes Emaus in Prag. Band II, Die Urkunden vom Jahre 1415–1885. Prag: Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen.
KATIČIĆ, Radoslav, 2005. Lodereckerův slovník – lexikografické dílo a kulturní památka. In: LODERECKER, Petr. Sedmerojezični rječnik: dodatak pretisku. Sedmijazyčný slovník: dodatek k reprintu. Zagreb: Novi liber, s. 16–49. ISBN 953-6045-44-3.
KAZANSKII, Andrei; BLECHA, Tomáš; NEORALOVÁ, Jitka; SOUČKOVÁ, Magda a VÁVROVÁ, Petra, 2022. Bezpečnost neinvazivního průzkumu využívajícího záření o specifické vlnové délce. Knihovna: knihovnická revue. Roč. 33, č. 2, s. 78–95. ISSN 1801-3252.
KLEINSCHNITZOVÁ, Flora, 1933. Ex bibliotheca Tychoniana collegii Soc. Jesu Pragae ad S. Clementem. Uppsala: Almqvist -Wiksells.
KRÖSS, Alois, 1894. Die Residenz der Gesellschaft Jesu und der Wallfahrtsort Mariaschein in Böhmen. Warnsdorf: Ambros Opitz.
KŘENKOVÁ, Zuzana, 2012. K nejstarším dějinám a podobě kláštera františkánů observantů v Krupce. In: DÁŇOVÁ, Helena; MEZIHORÁKOVÁ, Klára a PRIX, Dalibor (ed.). Artem ad vitam: kniha k poctě Ivo Hlobila. Praha: Artefactum, s. 176–185. ISBN 978-80-86890-46-3.
KŘÍŽEK, J. V., 1855. Nástin dějů kláštera benediktinského „na Slovanech“. Památky archaeologické a místopisné. Roč. 1, s. 193–199.
KŮRKA, Pavel B., 2007. Slovanský klášter mezi husitstvím a katolicismem. Dějiny klášterní komunity v letech 1419–1592. In: BENEŠOVSKÁ, Klára a KUBÍNOVÁ, Kateřina (ed.). Emauzy. Benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy. Praha: Academia, s. 107–124. ISBN 978-80-200-1533-4.
NOWAK, Zenon Hubert, 1987. Bracia Wspólnego Życia i ich szkoła w Chełmnie (1473–1536/1545). Zapiski Historyczne: poświęcone historii Pomorza i krajów bałtyckich. Tom 52, Zeszyt 4, s. 53–78. ISSN 0044-1791.
PEARSON, David, 2019. Provenance Research in Book History: a Handbook. New and Revised Edition. New Castle: Oak Knoll Press. ISBN 978-1-85124-510-9.
PEŠEK, Jiří, 1995. Knihy, knihovny, knihtisk a předbělohorská univerzita. In: SVATOŠ, Michal (ed.). Dějiny Univerzity Karlovy. I, 1347/48–1622. Praha: Karolinum, s. 241–245. ISBN 80-7066-968-3.
PIŠNA, Jan, 2013. Co přinese výzkum proveniencí výzkumu čtenářské kultury raného novověku a naopak? Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum. Roč. 58, č. 3–4, s. 59–65. ISSN 2570-6861. Dostupné také z: https://publikace.nm.cz/file/7efdb9da9de4617c88a524fc69f73615/18139/sbornik_C_3_4_2013_imprimatur_fin‑2.59‑65.pdf. [cit. 2023-06-12].
SHAW, David J. (ed.), 2005. Books and their Owners: Provenance Information and the European Cultural Heritage. Papers Presented on 12 November 2004 at the CERL Conference Hosted by the National Library of Scotland. London: Consortium of European Research Libraries. ISBN 0-9541535-3-7.
STEJSKAL, Karel, 1974. Klášter na Slovanech. Praha: Odeon. 104, [3] s. Umělecké poklady; Sv. 14.
SZANDOROWSKA, Eliza, 1968. Czy w Chełmnie nad Wisłą drukowano inkunabuły. Rocznik Biblioteki Narodowej. Tom 4, s. 23–49. ISSN 0083-7261.
SZANDOROWSKA, Eliza, 1973. Biblioteka i pracownia introligatorska Braci Wspólnego Życia w Chełmnie. Próba rekonstrukcji. Rocznik Biblioteki Narodowej. Tom 9, s. 265–285. ISSN 0083-7261.
ŠOLC, Martin, 2006. Knihovna Tychona Brahe. In: FALTYSOVÁ, Vlasta (ed.). Rukověť tištěných knihovních fondů Národní knihovny České republiky: od prvotisků do konce 19. století. Praha: Národní knihovna České republiky, s. 189–193. ISBN 80-7050-456-0.
TOBOLKA, Zdeněk V., 1959. Národní a universitní knihovna v Praze, její vznik a vývoj. I, počátky knihovny až do r. 1777. František HORÁK (editor). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
VÁVROVÁ, Petra, 2022. Tajemství knih. Využití zobrazovacích metod pro studium skrytých informací v knihách. Praha: Národní knihovna České republiky. ISBN 978-80-7050-762-9.
ŽUPANIČ, Jan, 2019. Trnkové z Křovic: krátký vzestup zapomenutého rodu. Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum. Roč. 64, č. 1–2, s. 56–64. ISSN 2570-6861. Dostupné také z: https:// publikace.nm.cz/file/8a452b62a16e52f9b101dbfcc51e6fce/20237/NM_ACTA_c1_2_2019_web‑5664.pdf. [cit. 2023-06-12].
Zdroje:
EBDB. Einbanddatenbank. Online. Staatsbibliothek zu Berlin, © 2023. Dostupné z: https://www.hist‑einband.de/. [cit. 2023-06-12].
GW. Gesamtkatalog der Wiegendrucke. Online. Staatsbibliothek zu Berlin, © 2023. Dostupné z: https://www.gesamtkatalogderwiegendrucke.de/. [cit. 2023-06-12].
STT. Databáze prvotisků, starých tisků a map 1450–1800. Online. Praha: Národní knihovna ČR, © 2014. Dostupné z: https://aleph.nkp.cz/. [cit. 2023-06-12].
VSC®8000. Videospektrální komparátor uživatelský manuál (Aplikace/Software). Worcestershire: Foster + Freeman Ltd, 2018.
VSC®8000. Videospektrální komparátor uživatelský manuál (Hardware). Worcestershire: Foster + Freeman Ltd, 2018.
Doporučená literatura
ATTAS, Michael et al., 2003. Near -infrared Spectroscopic Imaging in Art Conservation: Investigation of Drawing Constituents. Journal of Cultural Heritage. Vol. 4, Issue 2, s. 127–136. ISSN 1296-2074. DOI 10.1016/S1296-2074(03)00024-4.
COSENTINO, Antonio, 2015. Panoramic, Macro and Micro Multispectral Imaging: an Affordable System for Mapping Pigments on Artworks. Journal of Conservation and Museum Studies. Vol. 13, No. 1, s. 1–17. ISSN 1364-0429. DOI 10.5334/jcms.1021224.
BOLDAN, Kamil a KAZANSKII, Andrei. Možnosti využití videospektrálního komparátoru VSC 8000 při studiu znečitelněných vlastnických poznámek v inkunábulích Národní knihovny ČR. Knihovna: knihovnická revue. 2023, roč. 34, č. 2, s. 22–35. ISSN 1801-3252.
Summary: This paper is a research study into the relationship of renaissance printers with the printed image. It deals with the christological cycle of the Monogrammist ME of the 1530s and adds 15 unknown items to the list of his illustrations. The cycle was also used by the printer Jiří Melantrich z Aventinu during the 1560s in his editions of the New Testament. He even ordered copies of the woodblocks made before 1576. The successful sale of the title was ensured thanks to the re-use of the original, which contained motives well accepted by readers, and the expenses on the artist (author of the sketch) were spared.
Keywords: 16th century, Czech book illustration, Monogrammist ME
Mgr. Jana Vlachová (Tvrzníková) / Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK (Institute of information studies and librarianship, Faculty of Arts, Charles University), Na Příkopě 29, 110 00 Praha 1 – Staré Město
Dnešní vztah čtenáře ke knižní ilustraci se podobá úctě k tvůrcům uměleckých děl. Ilustrátory známe jménem, máme mezi nimi své oblíbence a jsme ochotni zakoupit si knihu čistě kvůli charakteristickému vyjádření, které jí vtiskli. Vrátíme-li se však o pět století do minulosti, zjistíme, že jména autorů ilustrací v knize zpravidla chybí. Známe sice několik mistrů svého oboru (např. Albrecht Dürer), většina z nich je ovšem doložena jen uměleckým monogramem (náš Monogramista ME); někdy bylo třeba vymyslet jejich pomocné označení dle specifického rysu nebo díla (jeho současník Mistr široké šrafury), přičemž jejich identita pravděpodobně nikdy nebude odhalena.1
Předkládaný příspěvek je sondou do vztahu českých předbělohorských tiskařů k ilustraci knih určených co nejširšímu okruhu odběratelů, jež bude demonstrován na christologickém cyklu Monogramisty ME z 30. let 16. století. Ten i v průběhu 60. let využíval ve svých novozákonních tiscích Jiří Melantrich z Aventinu (1511?–1580)2 a před rokem 1576 nechal dokonce vytvořit jeho kopii.
Monogramistovi ME a jeho dílu se doposud věnoval ve své monumentální monografii o severinsko-kosořské dynastii pouze Petr Voit.3 Označil jej jakožto „grafika“ – nespecifikoval tedy, zda se jednalo o kreslíře, dřevořezáče nebo se umělec věnoval obojímu. Oddělení podílu kreslíře od podílu dřevořezáče patří mezi problematické disciplíny výzkumu tištěné ilustrace – diskuze na toto téma probíhají již od konce 18. století.4 P. Voit atribuce založil na detailní znalosti tiskařského terénu 1. poloviny 16. století a do let 1527–1542 hypoteticky situoval tzv. severinský ateliér, jehož členem měl být i Monogramista ME.5 Styl jeho práce se vyznačoval vyrovnanou kresebnou linií a nastavovanou i kříženou šrafurou. Při znázornění hloubky krajiny se vyjadřoval nespoutaně a oční partie zatěžoval bohatou šrafurou.6 Tyto znaky lze považovat spíše za specifické pro dřevořezáče, protože předloha mohla být jen zběžně načrtnuta. Na základě analýzy bibliografických položek ze severinské tiskárny a těchto charakteristických znaků P. Voit určil, že umělec, jehož kaligrafický monogram ME se dochoval na borduře Jeronýmovy předmluvy k Bibli 1529,7 se podílel také na výzdobě našeho christologického cyklu a na dalších ilustracích, jejichž vznik iniciovali tiskaři Pavel Severin z Kapí Hory (zemř. 1553/54, činný 1520–1541) a Jan Severin ml. (zemř. 1545, činný 1538–1545).8 Mezi nimi nacházíme několik obrázků z Hájkovy Kroniky české 1541,9 na kterých se podílel umělec užívající spojitý monogram PS – dle P. Voita označující kreslíře.10 Na čtyřech ilustracích pracovali Monogramista PS a Monogramista ME společně.11
Dle dat umístěných na ilustracích vznikl christologický cyklus v letech 1533–1534 pro dnes neznámou edici, pravděpodobně si jej objednal tiskař Pavel Severin. Má poměrně malé rozměry (cca 68 × 51 mm), proto se omezuje na klíčové momenty vybraných scén – většinu plochy zabírá figurální stafáž a jen výjimečně jsou zařazena krajinná či městská panoramata. Výstavbou námětů a kompozic navazuje na tradici velkých a malých pašijí Albrechta Dürera.12 P. Voit nalezl 50 ilustrací cyklu v Corvinových Vejkladech 153913 a 17 dalších v Corvinově Rozjímání 1541,14 vytištěných Pavlem Severinem. Tři další se dochovaly v Ammoniově Životě Pána našeho Jezukrista 154715 od Severinova nástupce Jana Kosořského (1510–1580, činný 1546–1557),16 jedna pak v Dietrichově Kázání o mytí nohou 154317 vydaném Ondřejem Kubešem ze Žípů (zemř. po 1551, činný 1540 u Jana Severina, samostatně doložen 1543‑1544, 1547?, 1551).18
Typografické vybavení severinské tiskárny používal později Jiří Melantrich a většinu již značně opotřebovaných štočků christologického cyklu otiskl v Evangeliích a epištolách z let 156519 a 1567,20 dále v Nových zákonech z let 156421 a 157022 a příležitostně i v dalších tiscích. Naše srovnávací analýza nyní tento cyklus rozšiřuje o následujících 15 položek, které nesou P. Voitem definované znaky účasti Monogramisty ME (uvádíme číslo Knihopisu a stránkovou signaturu v knize):
1. Kristovo narození s klečící Pannou Marií: K02263, s. A7b; K15423, s. B5b; K17109, s. K7a; K17113, s. L5a; K17822, s. B2a.
2. Kristovo zmrtvýchvstání: K17109, s. F5b; K17822, s. M2a.
3. Kristus před Kaifášem, nahoře nečitelný letopočet: K02263, s. T6a.
4. Kristus předveden před Ananiáše, vlevo „1533“: K17822, s. K8b.
5. Kristus vyhání kupce z chrámu: K02263, s. Z8b; K15423, s. K7a; K17109, s. P1b; K17113, s. Q3b; K17822, s. R5b.
6. Kristus a učedníci, vlevo dveře: K02263, s. W8a; K15423, s. G8b; K17109, s. T8b; K17113, s. W6a; K17822, s. N4a.
7. Kristus uzdravuje němého, vlevo dole „1534“: K02263, s. Aa3a; K15423, s. L1b; K17109, s. H2b; K17113, s. H7b.
8. Kristus uzdravuje nemocného vodnatelností: K15423, s. M7a.
9. Kristus uzdravuje slepého, vlevo vrba: K02263, s. D5a; K15423, s. D6a; K17109, s. O8a; K17113, s. Q1b; K17822, s. F2b.
10. Muž sedící u stolu u početní tabulky, vlevo muž stojící: K17114, s. P4b.
11. Navštívení Panny Marie, nahoře „1533“: K15423, s. O4b; K17109, s. K5a; K17113, s. L3b; K17822, s. Z8b.
12. Nanebevstoupení Krista, vpravo „1534“: K02263, s. X3b; K15423, s. H4a; K17822, s. O1b.
13. Seslání Ducha svatého: K02263, s. X6b; K15423, s. H6b; K17109, s. T6a; K17822, s. O5a.
14. Vraždění neviňátek, vlevo nahoře „1533“: K02263, s. B5b; K17822, s. C3b.
15. Zjevení zmrtvýchvstalého Krista Marii Magdaléně: K15423, s. G4b; K17109, s. K1b.
Počet ilustrací christologického cyklu se tak rozrostl na 86 kusů. Po roce 1570 již štočky byly příliš poškozené, a tak Melantrich otiskoval jen jednotliviny z cyklu. Např. ve Ferově Postile 1574–157523 mu posloužil christologický cyklus Monogramisty EWA 24 – rovněž člena severinského ateliéru, a kopie zřejmě norimberského cyklu z Husovy Postily 1564.25 Při dalším vydání Nového zákona 157626 se přesto k cyklu Monogramisty ME vrátil a nechal 53 štočků vyřezat znovu.27 Na pracích se podílelo více dřevořezáčů dle různých zadání, protože část motivů je zrcadlově obrácena a šest je ohraničeno dvojitým, nikoliv jednoduchým rámečkem. Jako předloha jim posloužil pravděpodobně Nový zákon 1570, protože drtivá většina recyklovaných motivů předtím byla prezentována v něm, tři předlohy ovšem známe z jiných Melantrichových tisků28 a k jednomu motivu jsme doslovnou předlohu nenalezli.29 Řezáči odvedli poměrně kvalitní práci; nové štočky se od starých liší zpravidla jen drobnými detaily, které při kopírování předloh běžně vznikaly (rozdílná hustota šrafury, absence starších defektů apod.).
Obr. 1 Nový zákon. Praha 1570. K17113, s. A3a, Strahovská knihovna, sign. BB V 34.
Obr. 2 Nový zákon. Praha 1576. K17114, s. A3a, Národní knihovna ČR, sign. 65 D 1149.
Obr. 3 FERUS, Johann. Postila aneb kázání evangelitské pravdy. Praha 1574–1575. K02450, s. Qqq5a, Knihovna Národního muzea, sign. 35 A 1.
Vraťme se ještě k ilustraci Kristus myje nohy učedníkům s vročením „1533“ od Monogramisty ME. Ta byla dosud známa jen z Kázání o mytí noh 154330 a dochovala se ještě ve dvou Melantrichových tiscích z 2. poloviny 60. let.31 Ve Ferově Postile v 70. letech32 ovšem tiskař otiskl kopii tohoto štočku s propleteným monogramem PS v okně (obr. 3). Tento monogram se v totožné formě dochoval na ilustracích Monogramisty ME ve výše zmíněné Hájkově Kronice české. Není pravděpodobné, že Melantrich měl k dispozici původní více než 40 let starou předlohu obsahující kreslířův monogram PS, který by dřevořezáč ME na štoček nepřenesl, i když o nakládání s původními kresbami v našich tiskárnách nemáme žádné zprávy. Již ve 30. letech mohly existovat dvě verze štočku – s monogramem a bez monogramu, ani tomu však dosavadní znalost tiskové produkce 16. století nenasvědčuje. Spojitý monogram PS jsme nalezli v Melantrichově Bibli 1570,33 jejíž výzdoba vznikala v průběhu 60. let,34 avšak tento monogram má kurzívní formu. Prozatím tedy zůstává původ této iniciálami opatřené kopie nevysvětlen.
Některé typy publikací byly neodmyslitelně spjaty s ilustrací, u jiných pak jen zvyšovala konkurenceschopnost titulu. Její zařazení do knihy ovšem vyžadovalo nezměrné úsilí, které nutně provázel pečlivý kalkul. Melantrich neměl k dispozici malíře či kreslíře, kterému by zadával zakázky na přilepšenou, nebo jej dokonce zaměstnával.35 V rozporu se staršími interpretacemi Melantricha jakožto humanistického tiskaře konajícího vše pro obecné dobré36 je recyklace motivů cyklu důkazem, že do inovativní výzdoby až na výjimky investoval jen velmi zřídka a s rozmyslem. Podíl kreslíře na ceně štočku sice nebyl nejvyšší, ale ani zanedbatelný. Např. dle archivního pramene z Norimberku malíř dostal za práci zaplaceno 37 guldenů, kdežto překreslovač jen 9 guldenů, oproti tomu dřevořezáč dokonce 148 guldenů.37 Znovupoužití christologického cyklu Monogramisty ME navazujícího na věhlasné Dürerovy grafiky tedy bylo levné a zároveň ověřené časem. Čtenář 16. století neočekával, že mu tiskař poskytne novou módní ilustraci, koneckonců ani Melantrichův nástupce Daniel Adam z Veleslavína (1546‑1599, činný od 1578 u Melantricha, po jeho smrti správcem tiskárny, samostatně 1589–1599)38 se později „neobtěžoval“ doslovné kopie christologického cyklu nahradit novějším ztvárněním.39
Poznámky
* Tento výstup vznikl v rámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2020-260557, řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V textu příspěvku jsou uváděny zkrácené transkribované tituly starých tisků a datum vydání. Za účelem jejich jednoznačné identifikace je v poznámce pod čarou ke zkrácené citaci připojen identifikátor záznamu v Knihopisu českých a slovenských tisků (dále jen Knihopis), kde je možné nalézt podrobnější bibliografický popis. Odkazováno je na elektronickou verzi Knihopisu KPS – Databáze Knihopis [online databáze], 2015–, http://www.knihopis.cz.
1 Také Leon Voet na základě unikátně dochovaných záznamů z archivu Plantin-Moretovy tiskárny v Antverpách upozornil, že autory štočků byli často anonymní řemeslníci cestující za prací či učňové pracující pod dohledem dílenského mistra. Voet 1969, s. 196.
2 K němu literatura v Voit 2008, s. 583–584. První novodobou studii napsal Pešek 1991. Navázal na něj Voit 2014.
3 Voit 2013, s. 269–279.
4 Falk 2004, Bd. X (Formschneider, Formschnitt).
5 Voit 2013, s. 258–259.
6 Voit 2013, s. 269.
7 Biblí česká. Praha 1529. K01098.
8 K oběma tiskařům Voit 2013, s. 21–57. Seznam prací Monogramisty ME uvádí v poznámce pod čarou tamtéž, s. 269
9 HÁJEK Z LIBOČAN, Václav. Kronyka česká. Praha 1541. K02867.
10 Seznam prací Monogramisty PS v Hájkově Kronice české uvádí v poznámce pod čarou: Voit 2013, s. 259.
11 HÁJEK Z LIBOČAN, Václav. Kronyka česká. Praha 1541. K02867, s. 2a s opakováním, 6b s opakováním, 24a s opakováním, 73b. (Voit 2013, s. 53–54, č. 2, 7, 21, 32).
12 Voit 2019, s. 52. K Dürerovi: Heffels 1981, Hollstein 1962, Hütt 1971. K Dürerovým následovníkům Mach 2017, s. 15–24.
13 CORVINUS, Anton. Vejklady na čtení nedělní. Praha 1539. K01626.
14 CORVINUS, Anton. Rozjímání o umučení Krista pána. Praha 1541. K01625.
15 AMMONIUS, Alexandrinus. Život pána našeho Jezukrista. Praha 1547. K00206.
16 K němu Voit 2013, s. 57–72
17 VEIT, Dietrich. Kázání o mytí noh. Norimberk 1543. K01903
18 Voit 2013, s. 270–276. Ke Kubešovi Voit 2008, s. 503.
19 Evangelia a epištoly. Praha 1565. K17822
20 Evangelia a epištoly. Praha 1567. K02263.
21 Nový zákon. Praha 1564. K17109.
22 Nový zákon. Praha 1570. K17113
23 FERUS, Johann. Postila aneb kázání evangelitské pravdy. Praha 1574–1575. K02450, s. Qqq5a.
24 K cyklu blíže Voit 2013, s. 266–268.
25 HUS, Jan. Postyla. Praha 1564. K03262. K tomu Pišna 2017.
26 Nový zákon. Praha 1576. K17114.
27 Jejich kompletní seznam bude uveden v autorčině připravované disertační práci.
28 Kristus rozmlouvá s Židy, v pozadí strom: K17114, s. E5a; Kristus a učedníci dva stojící, za nimi město, nahoře Duch svatý: K17114, s. W5a; Zjevení zmrtvýchvstalého Krista Marii Magdaléně: K17114, s. K7b.
29 Muž sedící u stolu u početní tabulky, vlevo muž stojící: K17114, s. P4b. Výjev nahrazuje ilustraci: Žid sedí u početní tabulky, vpravo muž stojící, v pozadí muži zápasící: K17113, s. P4b.
30 VEIT, Dietrich. Kázání o mytí noh. Norimberk 1543. K01903. Ilustraci otiskl Voit 2013, s. 278 dle stockholmského exempláře, který Knihopis neeviduje.
31 Evangelia a epištoly. Praha 1565. K17822, s. K5b; K02263, s. T2b.
32 FERUS, Johann. Postyla aneb kázání evangelitské pravdy. Praha 1574–1575. K02450, s. Qqq5a.
33 Biblí česká. Praha 1570. K01104, s. H6b
34 K dataci cyklu Tvrzníková 2019, s. 176.
35 To je tou dobou doloženo např. v Antverpách, kde Christoph Plantin pravidelně využíval služby Geoffroyho Ballaina, Pietera Huyse či Pietera van der Borchta. Voet 1969, s. 198–199, 233–234.
36 Zejm. Rachlík 1930.
37 Cäsar 1969, s. 55, pozn. 133; Falk 2004, Bd. X (Formschneider, Formschnitt). Více si kreslířovy práce cenili v Antverpách, kde přišla zhruba na polovinu odměny dřevořezáče. Voet 1969, s. 224
38 K němu literatura v Voit 2008, s. 40–41.
39 Užil je např. v Novém zákoně. Praha 1597. K17117.
Seznam použitých zdrojů
CÄSAR, Elisabeth, 1969. Sebald Schreyer. Ein Lebensbild aus dem vorreformatorischen Nürnberg. In: Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Stadt Nürnberg, 56, 1–213.
FALK, Tilman, 2004. Formschneider, Formschnitt [online]. Reallexikon zur Deutschen Kunstgeschichte [cit. 2020-11-16]. Dostupné z: http://www.rdklabor.de/wiki/Formschneider,_Formschnitt.
HEFFELS, Monika, 1981. Albrecht Dürer. Sämtliche Holzschnitte. Ramerding: Berghaus, 251 s.
HOLLSTEIN, Friedrich Wilhelm, 1962. German engravings, etchings, and woodcuts, cca 1400‑1700. Vol. 7 (Albrecht and Hans Dürer). Amsterdam: Menno Hertzberger, 292 s.
HÜTT, Wolfgang, 1971. Albrecht Dürer 1471 bis 1528. Das gesamte graphische Werk. Bd. 2 Druckgraphik. München: Rogner & Bernhard, s. 1126–1968.
KPS – Databáze Knihopis [online]. Praha: Národní knihovna České republiky, 2015– [cit. 2021‑01‑18]. Dostupné z: http://www.knihopis.cz.
MACH, David, 2017. Tisk Pavla Sessia z roku 1623 s kopiemi grafik od Albrechta Dürera. In: Knihy a dějiny, 24(1–2), 6–28. ISSN 1210–8510.
PEŠEK, Jiří, 1991. Jiří Melantrich z Aventýna: Příběh pražského arcitiskaře. In: Slovo k historii 32. Praha: Melantrich, 40 s.
PIŠNA, Jan, 2017. Otazníky kolem druhého vydání Husovy Postily z roku 1564. In: Bibliotheca Antiqua, 26. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci, Sdružení knihoven ČR, s. 123–143. ISBN 978-80-7053-319-2, 978-80-86249-82-7. Dostupné z: https://vmdelta.vkol.cz/data/soubory/hf/bibliotheca-antiqua-2017/BA2017-Pisna.pdf.
RACHLÍK, František, 1930. Jiří Melantrych Rožďalovický z Aventýnu. Praha: Melantrich, 150 s.
TVRZNÍKOVÁ, Jana, 2019. Der Bibelzyklus von Florian Abel und Francesco Terzio. Der neue Illustrationszyklus für die Melantrich-Bibel von 1570. In: Gutenberg-Jahrbuch, 94, s. 173–192.
ISSN 0072-9094, ISBN 978-3-447-11217-8.
VOET, Leon, 1969. The Golden Compasses. Amsterdam: Vangendt, 632 s. Dostupné z: https://www.dbnl.org/tekst/voet004gold01_01/.
VOIT, Petr, 2008. Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Praha: Libri ve spolupráci s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově, 1350 s. ISBN 978-80-7277-390-9.
VOIT, Petr, 2013. Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí. I. Severinsko-kosořská dynastie 1488–1557. Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 463 s. ISBN 978-80-8679198-2.
VOIT, Petr, 2014. Neslavné začátky slavného tiskaře Jiřího Melantricha. In: BAĎUROVÁ, Anežka et al. Humanismus v rozmanitosti pohledů: farrago festiva Iosepho Hejnic nonagenario oblata. Praha: Knihovna AV ČR, s. 285–296. ISBN 978-80-86675-27-5.
VOIT, Petr, 2019. Albrecht Dürer a počátky české ilustrace. In: Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum, 65(1–2), 45–55. ISSN 2570-6861.
VLACHOVÁ (TVRZNÍKOVÁ), Jana. Christologický cyklus Monogramisty ME v novozákonních tiscích Jiřího Melantricha z Aventinu. Knihovna: knihovnická revue. 2021, 32(1), 6–11. ISSN 1801-3252.
]]>Klíčová slova: abatyše, středověk, rukopis, knihovna, klášter, konvent, převorka, novicmistryně, breviář, žaltář, pasionál, církevní otcové, mystika, liturgika
Summary: The abbesses of medieval women’s convents in the Czech lands were educated women who were able to read even more sophisticated latin texts. Although their reading activities did not reach such dimensions as their male companions, they nevertheless had a wide-ranging. The abbesses were not only passive readers, but also active orders of many magnificent manuscripts. Most often, liturgical books necessary for spiritual practice are represented among the manuscripts. Many of them are visually interesting. In addition, the abbesses ordered books with texts by ecclesiastical authors and popular theologians and philosophers. Books of hours and passionals gained considerable popularity. For the abbesses, books were not just an empty symbol, but a real source of knowledge and deepened spirituality.
Keywords: abbess, medieval, manuscript, library, monastery, convent, prioress, novitiate, breviary, psalter, passional, church fathers, mysticism, liturgy
Článek vznikl na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje Národní knihovny ČR jako výzkumné organizace, poskytované Ministerstvem kultury ČR (DKRVO 2019–2023).
Potkat ženu s knihou není v současnosti velký problém. Čteme v metru, v parku, v posteli, u stolu… prostě kdekoli se dá. Přístup ke knihám je prakticky neomezený a záleží jen na naší vůli a ochotě, zda chceme nebo nechceme číst. Ve středověku tomu bylo podstatně jinak, nezávisle na geografické oblasti. Potkat čtoucí ženu bylo ve středověku velmi vzácné. Výjimkou byly řádové sestry a příslušnice nejvyšších společenských vrstev, které znalost čtení ovládaly a dle svých možností se čtení věnovaly.
V následujícím článku prozkoumáme první skupinu, tedy řádové sestry. Zaměříme se zejména na jejich představené, abatyše a převorky. Ale vzhledem k tomu, že i ony na začátku své církevní dráhy byly pouhými novickami a řádovými sestrami, bude nám hranice mezi nimi a jejich představenými jemně splývat.
Budeme sledovat české prostředí v období tzv. středověku až do vypuknutí husitských válek1. Husitské války byly totiž významným předělem v církevních a monastických dějinách. Ve víru husitských bouří mnohé ženské kláštery zanikly, řada přeživších byla vážně poškozena, jejich majetky byly rozkradeny a rozsáhlé knihovny zničeny (například knihovna benediktinek u sv. Ducha na Starém Městě pražském).
Z hlediska geografie je příspěvek omezen na české země, přičemž některé oblasti (například obě Lužice) ponechávám stranou. Tyto oblasti si bezesporu zaslouží pozornost a zájem, ostatně se na nich vyskytovala řada významných ženských řádových domů (mezi mnohými zejména cisterciačky v Mariensternu), ale jejich postihnutí už přesahuje možnosti této studie.
Jako modelový klášter jsem vybrala klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Pro svoji volbu mám řadu důvodů. Předně se tomuto klášteru již léta věnuji ve svém výzkumu jeho kulturních dějin a rozsáhlé knihovny se zaměřením hlavně na středověké dějiny2 . Dále to přece jen byl nejstarší klášter českých zemí vůbec. Nemluvě o tom, že se plným právem řadil mezi nejvýznamnější a nejbohatší české ženské kláštery, a to až do jeho zrušení v rámci josefinských reforem! A také jedním z hlavních důvodů mé volby byl soubor dochovaných rukopisů ve fondech Národní knihovny ČR. Tyto rukopisy jsou sice jen relikty rozsáhlé klášterní knihovny, ale jedinečným způsobem dokládají vyspělou knižní kulturu středověkých Čech.
Na základě těchto rukopisů můžeme usuzovat, jakou literaturu četly abatyše a řádové sestry, nahlédneme do jejich duchovního světa a také za oponu vzdělávání žen ve středověku. Zhmotníme si některé majitelky rukopisů. Ostatně v některých případech jsou rukopisy tím málem, co se po nich dochovalo.
Na samém počátku bych ráda předestřela, že tato studie nemá za cíl srovnávat úroveň vzdělání žen a mužů ve středověku, ani mnichů a jeptišek. Otázka je mnohem složitější a překračuje možnosti tohoto článku. Jen zkráceně mohu konstatovat, že ženy ve středověku měly jinou úroveň vzdělání, danou společenskými normami a očekáváními3. Vzdělání chlapců a dívek se od sebe značně odlišovalo, stejně tak jako se lišila kulturní očekávání. Zatímco mužské kláštery byly zejména během středověku „inkubátory“ a centry kulturního života, v případě ženských klášterů na území českých zemí (až na několik výjimek) musíme konstatovat recipientskou roli. Ženské kláštery přijímaly v rámci svých možností dobové kulturní trendy a transformovaly je pro vlastní potřeby. Samy o sobě tak nebyly aktivními centry rozvoje nových idejí a proudů, ale – podobně jako další evropské kláštery – je rozvíjely do zajímavých forem, vhodných pro řádové členky. Mnohé z těchto forem přitom měly specifické rysy, spojené s odlišným vnímáním víry a duchovního života oproti jejich mužským souputníkům.
Řehole sv. Benedikta4 a zjednodušeně také Řehole sv. Augustina5 říkají, že každý mnich a jeptiška mají ovládat čtení a že se mají sami/y vzdělávat čtením vhodných textů6. Obojí měli být literatae. Ve skutečnosti však hladké čtení latinských textů zvládala jen část sester. Novicky se latině učily zdlouhavě na základě memorování známých textů a porozumění textu jim s největší pravděpodobností činilo jisté problémy. Pro lepší pochopení byly do latinských textů vkládány drobné překlady složitých slov a slovních spojení (viz například rukopis KNM XIV D 13). Některé sestry se nikdy nenaučily latině a čtení v takové míře, aby mohly samy předčítat v rámci povinných týdenních služeb anebo aby si mohly samy číst. Ve skutečnosti tato činnost byla i v ženských klášterech určena jen pro ženy, které zvládly složitosti latiny a dokázaly se v textech dobře orientovat. Z této skupiny se často rekrutovaly přední členky konventu, zastávající různé úřady.
Abatyše musela ovládat čtení a psaní7. Byla pravou „matkou“ konventu a kláštera. Pro vnější svět mimo klášterní zdi byla ona tou osobou, která klášter zastupovala. Pokud bylo třeba, vedla jednání, zpečeťovala listiny, setkávala se s hosty, reprezentovala klášter při slavnostních příležitostech (v případě svatojiřského kláštera například korunovace českých královen, akce na královském dvoře aj.). Zároveň vybírala texty pro pravidelné předčítání při jídle a společných pracovních činnostech a byla aktivní v duchovní službě vedle sloužících kněží. Dokladem jejích rozsáhlých pravomocí a povinností jsou četné zápisky v soukromých rukopisech mnohých abatyší (například NK ČR XII D 9 spojený se svatojiřskou abatyší Kunhutou, NK ČR XIII E 14e spojený se svatojiřskou abatyší Anežkou z Vřešťova, komentáře v Řeholi sv. Benedikta v NK ČR I F 29 a mnohé další).
Její pravou rukou a zástupkyní pro konvent byla převorka. Byla to čelná pozice v samotném konventu, mnohdy také odrazový můstek pro pozici abatyše. Převorka suplovala úkoly samotné abatyše a v mnohých případech, jak dokládají dochované rukopisy, obě pozice splývají a těžko rozlišíme, zda si dotyčná abatyše nechala rukopis zhotovit ještě jako převorka či již jako abatyše.
Další osobou v církevní hierarchii, která ovládala znalost čtení na vyšší úrovni, byla bez pochyby novicmistryně. Jejím úkolem bylo vzdělávat a vychovávat novicky k budoucí církevní dráze. V mnohých klášterech novicmistryně zároveň vychovávaly i dívenky, které byly v klášteře na vychování, tedy nepočítalo se s jejich pozdějším vstupem do kláštera. Jak dokládá jeden zápis o jisté novicmistryni ze 17. století8, měla to být žena chytrá, moudrá a zběhlá v textech. Zároveň měla mít i jisté pedagogické schopnosti. Jen na ní samotné záleželo, zda nové členky konventu budou schopny pouhého memorování nebo zda budou psanému a čtenému slovu rozumět. Ona byla tím, kdo se aktivně podílel na budoucím směřování konventu.
Z povahy věci byla další vzdělanou osobou v klášterní hierarchii knihovnice. První doklad knihovnice je v českých zemích až pozdější – v listině z roku 13679 je poprvé uvedena v této funkci jistá Kateřina. Nepochybuji však, že funkce knihovnice byla ve větších ženských klášterech pravidelně obsazována. Přece jen to byla osoba, která se orientovala nejen mezi uloženými knihami, ale také v textech. Měla to být osoba dobře vzdělaná, která v souladu s Řeholí a po domluvě s převorkou či abatyší dokázala každé sestře vydat právě tu knihu, která ji vedla dále v její duchovní praxi.
Krátce se ještě zastavuji u funkce sakristánky (i když o působení sakristiánek máme jen malé množství zpráv). Jejím úkolem bylo chystání kostela a kaplí pro bohoslužebné obřady. Po domluvě se sloužícím kněžím či kněžími kromě ornátů, svící atd. chystala také knihy nezbytné pro mši, které byly uloženy v prostorách kostela či v některé z pobočných kaplí.
Tolik tedy výčet osob, u kterých bylo vzdělání nezbytně nutné a které bezesporu dokázaly plynule číst. Ve skutečnosti byl okruh těchto čtení schopných žen mnohem větší, jak dokládají mnohé rukopisy objednané a vlastněné jednotlivými členkami konventu bez přímých pozic v církevní hierarchii.
Vizuální stránka výzdoby rukopisů byla pro středověké ženy velmi důležitá10. Již výše jsme uvedli, že vzdělání středověkých žen bylo přece jen poněkud jiné než mužů. A to i v případě těch žen, které ovládaly čtení. Přitom ženy prožívaly víru mnohdy s větší intenzitou a emocionalitou. Obrazy umožňovaly větší vcítění a ztotožnění se s textem. Iluminované rukopisy byly sice drahými a nákladnými počiny, zato však velmi žádanými. Výmluvnost scén, expresivita gest a vyobrazení, jemné barevné tóny, to vše napomáhalo dobrému porozumění textu. S iluminovanými rukopisy české produkce z ženských klášterů se ve zvýšené míře setkáváme od 13. století. Starší rukopisy obvykle tvoří exporty, hlavně z německého prostředí, které byly následně upraveny podle místních zvyklostí (například žaltář NK ČR XIII E 14 b). Drobný iluminovaný rukopis NK ČR I H 7 vznikl prokazatelně v pražském kulturním okruhu, i když neznáme přesně jeho objednavatelku a ani nevíme, z jakého řádu původem byla11. Mezi rukopisy 13. století dominuje jedinečný Sedlecký antifonář NK ČR XIII A 6. Svůj dnešní název sice odvozuje od kláštera v Sedlci, bezpochyby byl od začátku určen pro zatím neidentifikovaný ženský cisterciácký klášter. Je to jedinečný iluminátorský počin snad migrujících umělců, kteří recipovali řadu uměleckých směrů z celé Evropy, od byzantských přes severoitalské a francouzské.
Obr. 1 Scéna Madony s Ježíškem v tzv. Sedleckém antifonáři XIII A 6 (p. 44)
Obr. 2 Iniciála S, v níž jsou dva mučedníci a klečící jeptiška (I H 7, fol. 113v)
V souladu s rozvojem české knižní kultury ve 14. století sledujeme dva zásadní umělecké okruhy, spojené s aktivitami dvou významných žen. Kunhuta (1265–1321), královská dcera, mazovská vévodkyně a abatyše kláštera benediktinek u sv. Jiří, využila svého kapitálu a četných kontaktů a nechala zhotovit větší množství rukopisů, které budou ještě opakovaně v textu zmíněny. Mezi mnohými vyniká především tzv. Pasionál XIV A 17, který po umělecké a textové stránce přesahuje hranice Českého království a řadí se mezi nejvýznamnější a nejcennější díla 14. století. Snad netřeba zdůrazňovat, že nebyl solitérem, ale byl součástí mnohem větší rukopisné sbírky, již můžeme nazývat Kunhutinou knihovnou12.
Neméně cenný soubor rukopisů nechala zhotovit pro nově založený konvent cisterciaček na Starém Brně česká královna Eliška Rejčka (1288–1335)13. K jejich tvorbě využila několik iluminátorů a písařů, kteří s největší pravděpodobností přišli z porýnské oblasti. Ve výzdobě se zrcadlí umělecké módní trendy, sama jejich objednavatelka je na řadě míst vyobrazena, stejně tak konvent je zachycen při každodenních činnostech. Všechny rukopisy jsou liturgické, prakticky absentují rukopisy vzdělavatelského charakteru.
Obr. 3 Titulní list tzv. Pasionálu abatyše Kunhuty XIV A 17 (fol. 1v)
Následovnicemi těchto dvou žen byly abatyše z různých řádových domů, i když se omezily již jen na solitérní objednávky. To vidíme v případě breviáře svatojiřské abatyše Anežky z Vřešťova (NK ČR XIII E 14e) a abatyše téhož kláštera Kunhuty z Kolovrat (breviáře NK ČR XIII E 14a, NK ČR XIII E 1).
Po obsahové stránce mezi těmito rukopisy jednoznačně dominují liturgika. Ze zcela pochopitelných důvodů jsou potom nejčastěji zastoupeny breviáře14. Při jejich objednávání byl kladen důraz jak na praktickou stránku, tak i na jejich reprezentační poslání. Každý breviář je osobitým vyjádřením svojí majitelky a zároveň také epochy, ve které byl vytvořen. Breviáře zachycují denní modlitby a jednotlivé církevní slavnosti v průběhu církevního roku den po dni, tj. 365 dní v roce.
Abatyše si do breviářů nechávaly zapisovat data významných svátků (diecézních, řádových, klášterních a osobních patronů). Významné dny bývají potom dále označeny, ať už tzv. rubrikací (tedy červenou barvou inkoustu) nebo dodatečnými poznámkami k počtu lekcí, které abatyše a převorka měly „hlídat“, případně k druhu zvláštních mší během svátků patronů a ve dnech úmrtí fundátorů15, předcházejících abatyší16 a významných dárců. V některých případech jsou rozsáhle uvedeni různí nejbližší příbuzní (například breviář XIV F 12 svatojiřské abatyše Žofie blíže neznámého původu17, jména řady Přemyslovců a jejich nejbližších v breviáři XII D 9 svatojiřské abatyše Kunhuty18). V některých kalendářích jsou navíc zaznamenány také úlohy a povinnosti abatyše – v breviáři NK Praha XIII E 14e z padesátých let 14. století jsou podrobnější rozpisy plateb z jednotlivých vsí19. Samotná breviářová část variovala jen v určitých oblastech – zejména s ohledem na patrony, kteří byli pro majitelku důležití. V ženských klášterech se tak setkáváme zejména s oblíbenými světicemi (Kateřinou, Marií Magdalénou, ale také sv. Ludmilou a sv. Annou). Kalendáře byly také jistým pamětním místem, kam si objednavatelky nechávaly zapisovat jména důležitých osob, ať již dávno zemřelých nebo zemřelých během jejich života.20 V některých případech kalendáře aspirovaly na jakási nepsaná nekrologia kláštera. Tak například svatojiřské benediktinky pravděpodobně nikdy neměly vlastní nekrologium (na rozdíl třeba od doksanských premonstrátek21, chotěšovských premonstrátek22 nebo dominikánek od sv. Anny23). Abatyše Kunhuta (zemř. 1321) se snad v jednom ze svých soukromých rukopisů pokusila sesbírat jména významných osobností se vztahem ke svatojiřskému klášteru. Kalendář v rukopise VI G 16 b24 měl vyšší ambice, měl být nejspíše jakýmsi konceptním materiálem pro nekrologium nejen svatojiřského kláštera, ale také přemyslovského rodu.
Důležitou roli hrála výzdoba breviářů. Zejména kodexy ze 14. století mají iluminátorskou výzdobu různé úrovně – jejím účelem byla reprezentace objednavatelky, jejího postavení a jejího původního rodu. Jedinečnými příklady jsou zejména breviáře ze svatojiřského kláštera z poslední čtvrtiny 14. století. Starší breviář NK ČR XIII E 14a byl objednán benediktinkou Kunhutou z Kolovrat. Ona sama je vyobrazena v dedikačním gestu v půvabné scéně Zvěstování. Po svém zvolení do úřadu abatyše si tato Kunhuta nechala zhotovit další breviář NK ČR XIII E 1, v němž se opět nachází scéna Zvěstování – Kunhuta je na ní již zachycena v rouchu abatyše s abatyšskou berlou. Totéž se potom opakuje na vloženém dvojlistu v rukopise Vídeňské národní knihovny Vídeň, ÖNB Cod. 387.
Zatímco breviáře obvykle vznikaly v místě jejich užívání, žaltáře mohly díky svojí často unifikované skladbě putovat mezi různými zeměmi. Dokladem toho může být starší iluminovaný žaltář NK ČR XIII E 14 b, který byl později součástí knihovny benediktinek u sv. Jiří a který jistě patřil výše postavené člence konventu.
Obr. 4 Záznam povinností abatyše v breviáři XIII E 14e (fol. 3v)
Obr. 5 Scéna Zvěstování v breviáři Kunhuty z Kolovrat XIII E 14a (fol. 10v)
Naprostým bestsellerem pozdního středověku byly knihy hodinek25, které byly oblíbené zejména mezi ženami, řeholnice nevyjímaje. V knihách hodinek byla výzdoba jejich nedílnou součástí a hrála značnou roli. V českém prostředí se však s ohledem na politickou a kulturní situaci po husitských válkách setkáváme s jejich menším množstvím. První jazykově české knihy hodinek určené pro řeholnici pocházejí až z první poloviny 15. století (NK ČR XVII H 30) a jsou druhými nejstaršími v Čechách doloženými knihami hodinek. Mimochodem, knihy hodinek byly užívány i v utrakvistickém prostředí. Dokladem toho jsou půvabně, i když poněkud naivně iluminované knihy hodinek XVII G 3, které vlastnila blíže neznámá utrakvistická majitelka. Později je zakoupila svatojiřská abatyše Dorota z Krumlova.
Zajímavý a zatím poněkud opomíjený okruh rukopisů objednávaných ženami představují modlitební knihy. Modlitby samy o sobě byly přirozeně součástí mnohých liturgických knih. Samotné sbírky modliteb jsou jedinečným zdrojem poznání duchovního obzoru každého konkrétního majitele a majitelky. Jejich obsah je vždy proměnlivý a zcela odvislý od osoby kompilátora. V některých případech jsou to značně složité texty nově sestavených písní, modliteb a četných odkazů, jejichž prostřednictvím majitelka mohla prohloubit svoje prožívání víry. Setkáváme se s nimi v různých jazykových mutacích – do počátku 15. století vesměs v latině, později také v češtině a němčině. Nejstarší z nich jsou doloženy z knihovny svatojiřské abatyše Kunhuty (modlitby za zemřelé VI G 16 b, modlitební knihy XII D 11 a XII D 12)26. Evidentně byly sestaveny na základě zadání samotné objednavatelky a jejich tvorbou byla pověřena osoba v přímém vztahu k objednavatelce, skriptoriu a samotnému klášteru.27 Tyto troje modlitební knihy umožňují jedinečný náhled do osobního Kunhutina spirituálního prostoru a zároveň v sobě nesou řadu klíčů k jejímu složitému životnímu osudu a mnohým zkušenostem.
Obr. 6 Scéna z knih hodinek XVII H 30 (fol. 1v)
Obr. 7 Dedikační přípis abatyše Kunhuty v knize modliteb XII D 11 (přední přídeští)
Abatyše si nechávaly také zhotovovat četné rukopisy, které jim napomáhaly ve výkonu jejich úřadu. Přece jen se musely dennodenně orientovat v komplikované duchovní praxi, systému oficií a mší a zvládat recitování dlouhých pasáží textu a předzpěvovat. V okruhu rukopisů objednávaných abatyšemi a dalšími klíčovými členkami konventu se tedy vedle výše zmíněných dále ještě objevují corpus oficiorum, žaltáře, procesionále, popřípadě další dále specializované rukopisy (například Chotěšovský misál XIV C 3 s kánonovým listem nebo dnes již zničený Sulkův misál z knihovny Chotěšovského kláštera, lekcionáře klarisek v Českém Krumlově ze 14. století XIII A 1a a XIII A 1 b). Zejména procesionál a corpus oficiorum jsou doklady specifik duchovních praxí jednotlivých ženských konventů. V případě rukopisů z kláštera benediktinek u sv. Jiří vidíme hned několik specifik. Oficia jsou rozepsána do značných podrobností, akcentovány jsou zejména oficia patronů (ve svatojiřském prostředí zejména sv. Ludmily28, u klarisek sv. Kláry a sv. Františka atd.). Ve svatojiřském prostředí se hojně objevují různé formy zápisů oblíbených velikonočních her, které se v klášteře hrály za účasti abatyše, převorky, starší sestry, sboru a kněží29. Takřka scénicky byl pojat obřad mytí nohou na Zelený čtvrtek, ve kterém abatyše v nápodobě ke Kristovi myla nohy dvanácti členkám konventu.30 Nepochybně se v českých klášterech také udržoval obřad ukládání Ježíška do kolébky, ale bohužel doklady toho máme až z mnohem mladšího období.
Obr. 8 Kánonový list se scénou Ukřižování Panny Marie a klečící postavou (XIV C 3, fol. 185v)
Obr. 9 Scéna se svatou Kateřinou a klečící řádovou sestrou ve Vitae Sanctorum VI E 1 (fol. 3r)
V rukopisech určených pro duchovní praxi jeptišek je ve zvýšené míře vedle vizuální stránky akcentována hudební složka. Rukopisy obsahují četné pěvecké party a jsou notované. Dokládají vysokou úroveň zpěvu v mnoha ženských konventech (u benediktinek, premonstrátek, cisterciaček atd.). Zpěv byl evidentně dalším prostředkem, který umožňoval ženám hlubší ponor do duchovní praxe a spirituálního života.
Ženské řádové komunity hluboce rezonovaly s rukopisy, které popisovaly životy svatých. Obecně měly být pro jeptišky vzorem a podporou správné duchovní cesty. Životy světic v latinské verzi se objevují již od druhé poloviny 13. století (NK Praha VI E 1 z knihovny svatojiřského kláštera). Mezi nejoblíbenější světice v českém prostředí patřily Kateřina, Barbora, Anežka Římská, Marie Magdaléna či Markéta. Od druhé poloviny 13. století se ve zvýšené míře objevuje svatoanenská legenda (viz zasvěcení kláštera dominikánek na Starém Městě pražském). Abatyše si mnohdy svoje řádová jména vybíraly podle těchto světic. Některé světice byly uctívány jen v rámci jednotlivých klášterů. Tak tomu bylo u sv. Ludmily, centrem jejíhož kultu byla bazilika sv. Jiří na Pražském hradě. Soubor svatojiřských rukopisů obsahuje řadu textů, zejména zápisů obou oficií, věnovaných této české světici a patronce31. Klarisky se zase obracely ke své zakladatelce, sv. Kláře z Assisi32. Do českého prostředí byly také importovány životy světic méně známých (například v rukopise NK ČR XIV E 10 sv. Eufrasie, Potenciána, Petronela, Febronia, Flora, Lucilia, Tekla, Eulálie a Sabina). Mimochodem, některá z těchto jmen se nacházejí v působivé řadě deskových obrazů Mistra Teodorika v kapli sv. Kříže na Karlštejně. Běžnou součástí ženských řádových knihoven byla Legenda aurea od Jacoba de Voragine, obsahující životy svatých. Tento spis se také záhy dočkal českého překladu. Podobně záhy byly překládány a nově psány legendy (viz například staročeská verze svatojiřské legendy XVII J 17/11). Tyto rukopisy byly také hojně iluminovány. Mimochodem, s prostředím klášterů minoritů a klarisek je spojován i jedinečně iluminovaný Liber depictus (Wien, ÖNB, cod. 370), obsahující výlučně obrazové řady s krátkými popisky se starozákonními scénami i legendami ze života zejména českých patronů.
Podobně oblíbené byly pasionály, pojednávající o umučení svatých a Ježíše Krista. Nejznámějším pasionálem z prostředí ženských středověkých klášterů je bezesporu tzv. Pasionál abatyše Kunhuty (XIV A 17)33. Objednala si jej Kunhuta, královská dcera a svatojiřská abatyše. Rukopis vznikal v širokém rozpětí let 1312 až 1321 a některé jeho části nebyly dokončeny. Kompilátory textů byli dominikán Kolda z Koldic34 a kanovník Beneš35. Kanovník Beneš byl také písařem celého rukopisu. V rukopise se nachází řada iluminací, doprovázejících text. Jejich původcem byl s největší pravděpodobností zatím neznámý migrující umělec, kterého se prozatím nepodařilo ztotožnit s žádným jiným rukopisem. Iluminace jsou jedinečné a nemají obdobu v žádném z dalších rukopisů. Neméně jedinečné a zajímavé jsou také texty, které byly sestaveny přímo „na míru“ pro samotnou abatyši. Zčásti se jedná o kompiláty (Pseudo‑Lev Veliký, Bonaventura, Bernard z Clairvaux), zčásti známé texty (mariánské a magdalénské plankty) a zčásti o zcela nové texty, které mají výrazný přesah do mystiky. Jejich textová náročnost ukazuje, že svatojiřská abatyše Kunhuta byla vzdělaná žena, která se dokázala orientovat v textově náročnějších knihách. Zejména v období 14. století začaly vznikat první překlady do staročeštiny36, které jsou tradičně spojovány s dominikány. Pravděpodobně byly určeny pro dominikánky u sv. Anny, popřípadě pro benediktinky. V ženských řádových komunitách především rezonovalo utrpení Panny Marie jako matky, která musela přihlížet smrti svého syna. Dokladem toho jsou četné plankty (zpěvy), které se nacházejí v nejrůznějších rukopisech (například mariánský planktus v tzv. Pasionálu NK ČR XIV A 17, rukopis NK ČR XII D 10, oba ze soukromé knihovny abatyše Kunhuty). Podobně oblíbené byly také magdalénské plankty (například v rukopise NK ČR XIII E 14c z roku 1303).
Všechny výše zmíněné okruhy napomáhaly ke správné duchovní cestě, prohloubení víry a správné kontemplaci. Zároveň ženy vzdělávaly. Ale nebyly jedinými vzdělavatelskými tituly, s nimiž se abatyše mohly setkat nebo které si přímo nechaly zhotovit. Hned na počátku je nutné zdůraznit, že na rozdíl od mnichů byl okruh vzdělavatelské literatury určený pro jeptišky značně omezený a do značné míry také konzervativní. Jejich kompilátoři, jimiž v českém prostředí s největší pravděpodobností byli výhradě muži, úmyslně snižovali jejich úroveň tak, aby budoucí čtenářky textu porozuměly. Obvykle převažují kompiláty a extrakty děl, popřípadě kratší texty (například oblíbený list sv. Jeronýma Eustachii, například v rukopise NK ČR XII D 1037). Podíváme‑li se na jejich výčet, vidíme zejména díla církevních otců a učitelů. V prostředí dominikánek se záhy opisovala kázání mistra Eckharta a dalších dominikánských učitelů. Také tam rezonovaly německé mystické texty (viz například rukopis NK ČR XVI E 14). Benediktinky byly v tomto směru spíše konzervativní. V repertoáru benediktinských abatyší se objevují kompiláty sv. Bonaventury (NK ČR XIV E 10, XIII E 14c), Bernarda z Clairvaux (NK ČR XIII E 14c), sv. Anselma (NK ČR XII D 10), Huga od svatého Viktora (NK ČR XIV E 10), ale také autorů stojících na pomezí mystické literatury, jako například Pseudo‑Origenes, Pseudo‑Dionýsius Areopagita či Eusebius z Caesarey (v rukopise NK ČR XIII E 14c). Oblíbené byly také mnohé dialogy, například mezi nevěstou a jejím nebeským snoubencem (například v rukopise NK ČR XIV E 10). Některé texty jsou více než překvapivé, jako je tomu v souboru textů věnovaných sv. Marciálovi nebo v případě apokryfního evangelia sv. Nikodéma (například NK ČR XIII E 14c). Mezi „žhavé“ novinky by jistě bylo možné zařadit texty německého teologa Konráda Holtnickera a Vincenta de Beauvais (rukopis NK ČR XIV E 12), které pro benediktinky na počátku 14. století nechala zhotovit abatyše Kunhuta.
Obr. 10 Začátek mystických traktátů (XVI G 31, fol. 1r)
O století mladší knihovna z kláštera klarisek v Chebu nabízí jedinečný náhled na pozdně středověkou ženskou řádovou knihovnu. Klarisky v Chebu si opisovaly díla františkánských autorů rezonující s pozdně středověkou zbožností německých reformovaných klášterů (zejména kláštera klarisek u sv. Kateřiny v Norimberku38). Mezi autory figurují oblíbená jména jako Jindřich Susso39, Thomas Holkot40 a mnozí další. Samotný klášter klarisek v Chebu je však v prostoru českých zemí unikátní. Na rozdíl od ostatních českých konventů totiž prošel reformací, během níž byla zredukována původní knihovna. Následně byla rozšířena o ověřené texty vesměs jazykově německé a také mystické41. Vývoj chebské komunity se poté dramaticky oddělil od ostatních českých konventů.
Na závěr mohu říci, že středověké abatyše českých zemí byly dámy vzdělané, stejně jako mnohé členky konventů. Jejich úroveň vzdělání však byla jiná než v případě jejich mužských souputníků a než je u jejich moderních současnic. Kláštery byly vhodným prostředím, kde ženy mohly rozvíjet svoje intelektuální nadání. Nápomoci se jim dostávalo nejen od starších a zkušenějších členek konventu a duchovních správců, ale také prostřednictvím rozsáhlých knihoven, které si středověké ženské kláštery v českých zemích budovaly a rozvíjely. Okruh literatury se sice vymezoval jen na určité okruhy textů (pasionály, životy svatých, biblické příběhy) a byl do značné míry podřízen liturgické praxi (viz četné liturgické rukopisy), ale v mnohých případech obsahoval také nečekané tituly a autory (tzv. Pasionál, Konrád Holtnicker a mnohé jiné). Abatyše těchto klášterů tedy neměly knihy jen jako prázdný symbol, ale jako reálný zdroj poznání a rozšíření duchovního obzoru.
Slovníček
Antifonář je kniha obsahující notované části denního oficia, které mají vlastní nápěvy (tj. antifony, responsoria).
Corpus officiorum je liturgická kniha obsahující texty k jednotlivým oficiím. Často bývají notované.
Breviář je liturgická kniha, která obsahuje soubor textů potřebných k soukromé modlitbě denní modlitby církve během celého roku. Obvykle se skládá z kalendáře, žalmů, úryvků biblických knih, vybraných textů hymnů a modliteb.
Kniha hodinek obsahuje jednu nebo více tematických pobožností ve formě denní modlitby církve. Oproti breviářům je redukovaná a nemění se v závislosti na dni v týdnu v církevním kalendáři.
Lekcionář je kniha obsahující úryvky z Bible určené pro jednotlivé dny církevního roku nebo pro zvláštní svátky.
Liturgický rukopis je rukopis obsahující liturgické texty, modlitby a duchovní písně, doplněný například o liturgické předpisy, kalendář a další informace. Byly to ucelené příručky pro vedení liturgie a jejích jednotlivých součástí.
Misál je kniha obsahující modlitby, které přednáší kněz během mše (zejména při slavení eucharistie), mešní řád a zvláštní obřady pro některé liturgické dny.
Nekrologium je kniha nebo složka knihy, ve které jsou chronologicky k jednotlivým dnům zaznamenány zemřelé osoby, mající vztah ke kostelu či klášteru. Mohou obsahovat jen jména, ale také bližší údaje k úmrtí dané osoby, případně další doplňující informace.
Pasionál je kniha popisující umučení Ježíše Krista a svatých, případně i jejich život. Zpravidla byl uspořádán podle církevního roku.
Plankt je básnický text, dle možností i zhudebněný, jehož tématem je nářek (pláč). Mariánské plankty líčí nářky (pláč) Panny Marie pod křížem. V magdalénských planktech hořekuje nad Kristovou smrtí Máří Magdaléna.
Procesionál je liturgická kniha obsahující texty k procesím (zejména antifony, responsoria a hymny).
Žaltář je kniha obsahující žalmy
Seznam pramenů
Praha, Národní knihovna ČR:
I F 29 (Řehole sv. Benedikta pro svatojiřské jeptišky a další texty)
I H 7 (Svatojiřský žaltář)
VI B 9 (Nekrologium, kalendář a martyrologium kláštera klarisek v Českém Krumlově)
VI E 1 (Vitae sanctorum)
VI G 3 b (Svatojiřský procesionál)
VI G 5 (Svatojiřský procesionál)
VI G 10a (Svatojiřský procesionál)
VI G 10 b (Svatojiřský procesionál)
VI G 15 (Svatojiřský procesionál)
VI G 16 b (Preces pro mortuorum svatojiřské abatyše Kunhuty)
VII G 7 (Svatojiřský breviář)
XII D 9 (Breviář svatojiřské abatyše Kunhuty)
XII D 10 (Soubor textů svatojiřské abatyše Kunhuty)
XII D 11 (Modlitební kniha svatojiřské abatyše Kunhuty)
XII D 12 (Modlitební kniha svatojiřské abatyše Kunhuty)
XII E 15a (Svatojiřský procesionál a hymnář)
XII E 15c (Svatojiřský hymnář)
XII F 5 (Svatojiřský breviář)
XII G 20 b (Svatojiřský žaltář)
XIII A 1a (Lekcionář kláštera klarisek v Českém Krumlově)
XIII A 1 b (Lekcionář kláštera klarisek v Českém Krumlově)
XIII A 6 (Sedlecký antifonář)
XIII B 9 (Svatojiřský breviář)
XIII D 25 (Martylogium a nekrologium kláštera premonstrátek v Doksanech)
XIII E 1 (Breviář svatojiřské abatyše Kunhuty z Kolovrat)
XIII E 14a (Breviář svatojiřské abatyše Kunhuty z Kolovrat)
XIII E 14 b (Svatojiřský žaltář)
XIII E 14c (Soubor textů svatojiřské abatyše Kunhuty)
XIII E 14d (Svatojiřské corpus officiorum)
XIII E 14e (Breviář svatojiřské abatyše Anežky z Vřešťova)
XIII G 20 (Martyrologium a nekrologium kláštera premonstrátek v Chotěšově)
XIII H 3c (Svatojiřský procesionál)
XIV A 17 (tzv. Pasionál abatyše Kunhuty)
XIV C 3 (Chotěšovský misál)
XIV C 10 (Nekrologium kláštera klarisek u sv. Anny)
XIV D 21 (Svatojiřský procesionál)
XIV E 10 (Soubor textů)
XIV E 12 (Soubor textů svatojiřské abatyše Kunhuty)
XIV F 12 (Breviář svatojiřské abatyše Žofie)
XVI A 2 (Meister Heinrich zu Nürnberg: Sammlung von deutschen Quaestionen)
XVI B 2c (Chronik des St. Georgsklosters auf dem Prager Burg)
XVI D 16 (Sborník textů o františkánských svatých)
XVI E 14 (Blume der Seele, Sprüche des Meisters zu Paris und Prag und andere Texte)
XVI F 1 (Sborník textů z kláštera klarisek v Chebu)
XVI G 24 (Sammlung der mystischen Traktate)
XVI G 25 (Meister Eckhart: Reden der Unterscheidung; Thomas von Kempen: Von der Nachfolge Christi)
XVI G 31 (Geistliche Sammelhandschrift)
XVI H 1 (Clarissinenregel aus dem Convent zu Eger)
XVII E 9 (O svatém Jeronýmovi knihy troje a další texty)
XVII G 30 (Utrakvistická kniha hodinek)
XVII H 30 (Kniha hodinek)
XVII J 17/11 (Svatojiřská legenda)
Praha, Knihovna Národního muzea:
XIV D 13 (breviář)
Vídeň, Rakouská národní knihovna:
ÖNB, cod. 370 (Liber depictus)
Seznam citované literatury
BÄUMER, P. Suitbert. Geschichte des Breviers. Freiburg: Herder, 1895.
BLECHOVÁ, Lenka (ed.). Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars VIII. 1364–1378. Fasciculus II. 1367–1369. Praha: Sumptibus Instituti Historici Academiae scientiarum Rei publicae Bohemicae, 2017, č. 166. ISBN 978-80-7286-311-2.
ČORNEJOVÁ, Ivana a kol. Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada, Školství a vzdělanost. Praha: Paseka, 2020. ISBN 978-80-7432-985-2.
EL KHOLI, Susann. Lektüre in Frauenkonventen des ostfränkischen Reiches vom 8. Jahrhundert bis zur Mitte des 13. Jahrhunderts. Würzburg: Königshausen und Neumann, 1997. ISBN 978-3826012785.
HAMBURGER, Jeffrey F. Nuns as Artists: The Visual Culture of a Medieval Convent. Berkeley: University of California Press, 1997. ISBN 978-0520203860.
HAMBURGER, Jeffrey F. The Visual and the Visionary: Art and Female Spirituality in Late Medieval Germany. New York: Zone Books, 1998. ISBN 978-0942299458.
HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Kalendáře rukopisů kláštera sv. Jiří. Acta universitatis Carolina‑Philosophica et Historica, Z pomocných věd historických. 1988, roč. VIII, č. 2, s. 35–79. ISSN 0567-8293.
HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Svatojiřské kalendáře doby abatyše Kunhuty. Acta universitatis Carolina‑Philosophica et Historica. Z pomocných věd historických. 1991, roč. IX, č. 2, s. 61–81. ISSN 0567-8293.
IZDNÝ, Jakub (ed.). Ludmila: kněžna a světice. Praha: NLN, 2020. ISBN 978-80-7050-768-1.
KLEINAU, Elke a OPITZ, Claudia. Geschichte des Mädchen- und Frauenbildung. Bd. 1: Vom mittelalter bis zur Aufklärung. Frankfurt a. M. ‒ New York: Campus Verlag, 1996. ISBN 978-3593354125.
KRUSE, Britta Juliane (ed.). Rosenkränze und Seelengärten: Bildung und Frömmigkeit in niedersächsischen Frauenklöstern. Wiesbaden: Harrassowitz in Kommission, 2013. ISBN 978-3-447-06813-0.
KVĚT, Jan. Iluminované rukopisy královny Rejčky. Příspěvek k dějinám knižní malby ve XIV. století. Praha: Česká akademie věd a umění, 1931.
MALINA, Bedřich. Dějiny římského breviáře. Praha: Vyšehrad, 1939.
MATĚJČEK, Antonín. Pasionál abatyše Kunhuty. Praha: Jan Štenc, 1922.
MODRÁKOVÁ, Renáta. Education and its reflection in medieval Libraries from Bohemian Bene‑ dictine Nunneries on the Eastern European Borders. In: Susana Torres PRIETO (ed.). From the Scriptorium to the Library [v tisku].
MODRÁKOVÁ, Renáta. Ego indigna et misera famula tua. In: KLIMEK, Tomáš a MODRÁKOVÁ, Renáta (ed.). Cesta k rozmanitosti, aneb, Kavárenský povaleč digitálním historikem středověku: sborník příspěvků k životnímu jubileu PhDr. Zdeňka Uhlíře. Praha: Národní knihovna České republiky, 2016, s. 177–189. ISBN 978-80-7050-670-7.
MODRÁKOVÁ, Renáta. Knihovny ženských klášterů v pohusitském období. Acta Musei Nationali Pragae Historia litterarum. 2020, roč. 65, č. 3–4, s. 25–40. ISSN 2570-6861.
MODRÁKOVÁ, Renáta. Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Praha: Národní knihovna, 2022. ISBN 978-80-7050-751-3.
MODRÁKOVÁ, Renáta. Kunhuta: královská dcera a svatojiřská abatyše (v tisku).
MODRÁKOVÁ, Renáta. Ludmilin kult v klášteře benediktinek u sv. Jiří. In: MODRÁKOVÁ, Renáta a VOJTÍŠEK, Jan (ed.). Kniha a závoj: 1100 let od úmrtí kněžny a světice Ludmily. Praha: Národní knihovna, 2022, s. 24–41. ISBN 978-80-7050-768-1.
MODRÁKOVÁ, Renáta. Přemyslovský kult v rukopisech Kunhuty, abatyše svatojiřského kláštera. In: BLÁHOVÁ, Marie; HOLÁ, Mlada a WOITSCHOVÁ, Klára (ed.). Panovnická reprezentace v písemné kultuře ve středověku: sborník prací k životnímu jubileu profesora Ivana Hlaváčka. Praha: Karolinum, 2021, s. 40–50. ISBN 978-80-246-4824-8.
MODRÁKOVÁ, Renáta. Středověké rukopisy v soukromém vlastnictví benediktinek z kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. In: RADIMSKÁ Jitka (ed.). Knihy v proměnách času. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2015, s. 337–354. ISBN 978-80-7394-542-8
ORME, Nicholas. Medieval Schools. From Roman Britain to Renaissance England. New Haven: Yale University Press 2006. ISBN 0-300-11102-9.
POWER, Eileen. Medieval English Nunneries. Cambridge: Cambridge University Press 1922.
RYNEŠOVÁ, Blažena. Beneš kanovník svatojiřský a „Pasionál abatyše Kunhuty“. Časopis archivní školy. 1926, roč. III, s. 13–35.
SÁDLOVÁ, Renáta: Svatojiřský klášter ve světle jeho nekrologických přípisků. Praha, 2004. Nepubl. rigorózní práce. Karlova Univerzita v Praze, Filozofická fakulta, Katedra pomocných věd historických a archivního studia.
SCHERZER, Augustinus. Der Prager Lektor Fr. Kolda und seine mystischen Traktate. Archivum fratrum Praedicatorum. 1948, roč. XVIII, s. 337–396.
SCHUBERT, Anton. Urkunden‑Regesten aus den ehemaligen Archiven der von Kaiser Joseph II. aufgehobenen Klöster Böhmen. Innsbruck: Wagner, 1901.
STEINKE, Barbara. Paradiesgarten oder Gegängnis? Das Nürnberger Katharinenkloster zwischen Klosterreform und Reformation. Tübingen: Mohr Siebeck, 2006. ISBN 3-16-148883-0.
STEJSKAL, Karel. Le chanoine Beneš, scribe et enlumineur du Passionaire de l’abbesse Cunégonde. Scriptorium. 1969, roč. 23, s. 52–68.
STUDNIČKOVÁ, Milada; BOLDAN, Kamil a MODRÁKOVÁ, Renáta. Nebeský žebřík: pozdně středověké modlitební knihy ze sbírek Národní knihovny ČR. Praha: Scriptorium, 2019. ISBN 978-80-88013-93-8.
TOUSSAINT, Gia. Das Passional der Kunigunde von Böhmen: Bildrhetorik und Spiritualität. Padeborn–München–Wien–Zürich: Ferdinand Schöningh, 2003. ISBN 3-506-79162-1.
ULIČNÝ, Petr. Prostor a rituál: Velikonoční slavnost v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Studia Mediaevalia Bohemica. 2012, roč. IV, č. 1, s. 7–33. ISSN 1804-0977.
URBÁNKOVÁ, Emma a STEJSKAL, Karel. Pasionál Přemyslovny Kunhuty. Praha: Odeon, 1975.
WILLING, Antje. Literatur und Ordensreform im 15. Jahrhundert: Deutsche Abendmahlsschriften im Nürnberger Katharinenkloster. Münster: Weizmann, 2004. ISBN 978-3-8309-6331-8.
ZAJÍČKOVÁ, Vendula. Staročeský Passionál: Žánrová struktura pozdně středověké hagiografie. Ostrava: Universitas Ostraviensis, 2010. ISBN 978-80-7368-853-0.
Seznam pramenů dostupných online
Řehole sv. Augustina [online], Klášter Strahov, Brod. Dostupné z: https://www.strahovskyklaster.cz/rehole‑sv‑augustina [cit. 2023-08-11].
Řehole Benediktova [online], Klášter Vyšší Brod. Dostupné z: https://www.klastervyssibrod.cz/_d/01/struct/Rehole‑Benediktova.pdf.[cit. 2023-08-11].
Poznámky
1 O knihovnách a knižní kultuře v ženských klášterech po husitských válkách více v článku MODRÁKOVÁ, Knihovny ženských klášterů v pohusitském období, 2020, s. 25–40.
2 Viz zejména MODRÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, 2022.
3 Ke vzdělávání žen ve středověku zejména POWER, Medieval English Nunneries, 1922, zejména s. 24; KLEINAU a OPITZ, Geschichte des Mädchen- und Frauenbildung. Bd. 1: Vom mittelalter bis zur Aufklärung, 1996; EL KHOLI, Lektüre in Frauenkonventen des ostfränkischen Reiches vom 8. Jahrhundert bis zur Mitte des 13. Jahrhunderts, 1997; ORME, Medieval Schools, 2006, s. 8, 40–46, 275–278, 285–287; KRUSE, Rosenkränze und Seelengärten, 2013; ČORNEJOVÁ et al., Velké dějiny zemí Koruny české, 2020; MODRÁKOVÁ, Education and its reflection in medieval Libraries from Bohemian Benedictine Nunneries on the Eastern European Borders (v tisku).
4 Kapitola 48: …4. Od čtvrté hodiny až do sexty se věnují četbě. 5. Když pak po sextě vstanou od stolu, ať ve vší tichosti odpočívají na svých lůžkách. Kdo by si chtěl číst, ať si čte tak, aby druhé nerušil… 10. Od prvního října do začátku doby postní se bratři věnují četbě do konce druhé hodiny…13. Po jídle se pak mniši věnují četbě nebo žalmům. 14. V době postní se od rána až do konce třetí hodiny věnují své četbě a pak do konce desáté hodiny pracují, jak jim bylo uloženo. 15. Pro tyto postní dny obdrží každý z knihovny (Písma sv.) knihu, kterou má popořádku celou přečíst. 16. Tyto knihy se rozdávají na začátku doby postní. 17. Ale především se pověří jeden nebo dva starší a ti procházejí klášterem v době, kdy mají bratři číst, 18. a dohlížejí, aby se snad nenašel líný bratr, který zahálí nebo tlachá, místo aby četl, a tak nejen škodí sobě, ale také ruší ostatní… 22. V neděli se věnují četbě všichni kromě těch, kdo jsou pověřeni různými službami. Řehole Benediktova [online], Klášter Vyšší Brod. Dostupné z: https://www.klastervyssibrod.cz/_d/01/struct/Rehole‑Benediktova.pdf [cit. 2023-08-11].
5 Kapitola 5: …Knihy ať jsou půjčovány každodenně v určenou hodinu. Kdo si půjčuje mimo určenou dobu, knihy nedostane. Řehole sv. Augustina [online], Klášter Strahov, Brod. Dostupné z: https://www. strahovskyklaster.cz/rehole‑sv‑augustina [cit. 2023-08-11].
6 Blíže se otázce soukromého vlastnictví knih u svatojiřských jeptišek věnuji v článku MODRÁKOVÁ, Středověké rukopisy v soukromém vlastnictví benediktinek z kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, 2015, s. 337–354.
7 K abatyši zejména MODRÁKOVÁ, Kunhuta: královská dcera a svatojiřská abatyše (v tisku).
8 To dokládá například životní osud Anny Uršuly Rathauzové z Nepomuku (zemř. 1641) ze svatojiřského kláštera. V devatenácti letech byla díky svému nadání a chytrosti zvolena novicmistryní, ve dvaceti šesti letech se stala převorkou a ve třiceti osmi letech abatyší. Blíže kronika svatojiřského kláštera NK ČR XVI B 2c (fol. 79r).
9 Národní archiv ČR, Fond zrušených klášterů, č. 264; BLECHOVÁ, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars VIII. 1364–1378. Fasciculus II. 1367–1369, 2017, č. 166; SCHU- BERT, Urkunden‑Regesten aus den ehemaligen Archiven der von Kaiser Joseph II. aufgehobenen Klöster Böhmen, 1901, č. 777, s. 96.
10 Více zejména HAMBURGER, Nuns as Artists, 1997; HAMBURGER, The Visual and the Visionary, 1998.
11 Dále také rukopis NK ČR XII G 20 b, NK ČR VII G 7.
12 MODRÁKOVÁ, Kunhuta: královská dcera a svatojiřská abatyše (v tisku).
13 Zejména KVĚT, Iluminované rukopisy královny Rejčky, 1931; dále výstava Eliška Rejčka: Dar středo- věku. Muzeum města Brna, 1. 6. – 20. 8. 2023.
14 Zejména BÄUMER, Geschichte des Breviers, 1895; MALINA, Dějiny římského breviáře, 1939.
15 Ve svatojiřském klášteře je to trojice Vratislav I., Boleslav II. a Mlada, u klarisek v Českém Krumlově Rožmberkové, zejména Petr I. z Rožmberka a řada dalších osob v nekrologiu ze 14. století VI B 9, u premonstrátek v Chotěšově bl. Hroznata atd.
16 Ve svatojiřských breviářích zejména abatyše Mlada, Kunhuta, Anežka, Žofie z Pětichvost.
17 MODRÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, s. 271–274, k abatyši tamtéž, s. 59–61, 66, 104, 143, 163, 166–167, 176, 183, 238, 244–246, 256, 259, 278–280, 379, 419–420.
18 Zejména MODRÁKOVÁ, Přemyslovský kult v rukopisech Kunhuty, abatyše svatojiřského kláštera, 2021, s. 40–50.
19 MODRÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, 2022, s. 415–419.
20 Zejména HLEDÍKOVÁ, Kalendáře rukopisů kláštera sv. Jiří, 1988, s. 35–79; HLEDÍKOVÁ, Svatojiřské kalendáře doby abatyše Kunhuty, 1991, s. 61–81; SÁDLOVÁ, Svatojiřský klášter ve světle jeho nekrologických přípisků, 2004.
21 V martyrologiu a nekrologiu kláštera premonstrátek v Doksanech z roku 1373 uvedena řada jmen abatyší, řádových sester a donátorů (XIII D 25).
22 Martyrologium a nekrologium kláštera premonstrátek v Chotěšově z roku 1489 (XIII G 20).
23 Nekrologium kláštera klarisek u sv. Anny ze 14. století (XIV C 10).
24 MODRÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, s. 312–317.
25 Zejména STUDNIČKOVÁ et al., Nebeský žebřík, 2019.
26 MODRÁKOVÁ, Ego indigna et misera famula tua, 2016, s. 177–189; MODRÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, 2022, s. 353–358; MODRÁKOVÁ. Kunhuta: královská dcera a svatojiřská abatyše (v tisku).
27 S největší pravděpodobností se jednalo o kanovníka Beneše nebo dominikána Koldu z Koldic.
28 Více MODRÁKOVÁ, Ludmilin kult v klášteře benediktinek u sv. Jiří, 2022, s. 24–41, také IZDNÝ, Ludmila: kněžna a světice, 2020 (tam i četná další literatura).
29 Zejména ULIČNÝ, Prostor a rituál, 2012, s. 7–33.
30 Zejména rukopisy NK ČR VI G 3 b, VI G 5, VI G 10a, VI G 10 b, VI G 15, VI G 16 b, XII E 15a, XII E 15c, XII F 5, XIII B 9, XIII E 14d, XIII H 3c, XIV D 21
31 MODRÁKOVÁ, Ludmilin kult v klášteře benediktinek u sv. Jiří, 2022, s. 24–41.
32 Například text Augustina Alvedera z roku 1535 (NK ČR XVI H 1) či její legenda v rukopise nejistého původu z 15. století (NK ČR XVI D 16), ale také sv. Brigity, Kateřiny Švédské z druhé poloviny 15. století (NK ČR XVI F 1).
33 Jen výběrově hlavní publikace MATĚJČEK, Pasionál abatyše Kunhuty, 1922; URBÁNKOVÁ a STEJSKAL, Pasionál Přemyslovny Kunhuty, 1975; TOUSSAINT, Das Passional der Kunigunde von Böhmen, 2003; MODRÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, 2022, s. 427–430 (tam shrnuta literatura).
34 SCHERZER, Der Prager Lektor Fr. Kolda und seine mystischen Traktate, 1948, s. 337–396; MOD- RÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, 2022, s. 68, 168–170, 184–185, 355, 429–432, 440, 518 (tam shrnuta literatura).
35 RYNEŠOVÁ, Beneš kanovník svatojiřský a „Pasionál abatyše Kunhuty“, 1926, s. 13–35; STEJSKAL, Le chanoine Beneš, scribe et enlumineur du Passionaire de l’abbesse Cunégonde. 1969, s. 52–56; MODRÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, s. 68, 144–145, 168–171, 184–186, 188–189, 197, 288, 315–316, 319–321, 341, 345, 347, 351, 355, 391, 429–431, 436, 441, 511 (tam shrnuta literatura).
36 ZAJÍČKOVÁ, Staročeský Passionál, 2010
37 Jeronýmovy texty se nacházely také v knihovně klarisek v Českém Krumlově (viz rukopis z druhé poloviny 15. století XVII E 9).
38 WILLING, Literatur und Ordensreform im 15. Jahrhundert. Deutsche Abendmahlsschriften im Nürnberger Katharinenkloster, 2004; STEINKE, Paradiesgarten oder Gegängnis? Das Nürnberger Katharinenkloster zwischen Klosterreform und Reformation, 2006. ISBN 3-16-148883-0.
39 Například rukopis NK ČR XVI A 2 z druhé poloviny 15. století.
40 Například v rukopise NK ČR XVI G 25 z druhé poloviny 15. století (také texty mistra Eckharta a Jindřicha Sussa).
41 Například Meisterbuch z druhé poloviny 15. století (NK ČR XVI G 24), Mystische Traktate z téhož období (NK ČR XVI G 31).
MODRÁKOVÁ, Renáta. Abatyše s knihou v českém středověku. Knihovna: knihovnická revue. 2023, roč. 34, č. 2, s. 5–21. ISSN 1801-3252.
]]>Resumé: Hudební oddělení Národní knihovny České republiky ve své sbírce nově uchovává rukopisné notové materiály z pozůstalosti Josefa Páleníčka. Ten zanechal pozoruhodný kompoziční odkaz, a to přesto, že je v povědomí veřejnosti zapsán především jako špičkový český klavírista druhé poloviny 20. století a člen proslulého Českého tria. Činný byl ale rovněž jako pedagog a díky svým organizačním schopnostem zastával důležitá místa v kulturní politice. Studie přináší základní informace o obsahu pozůstalosti.
Klíčová slova: hudba 20. století, Josef Páleníček, rukopisná pozůstalost, notové autografy, skici a náčrty
Summary: The Music Department of the National Library of the Czech Republic now holds manuscript sheet music materials from the estate of Josef Páleníček in its collection. He left behind a remarkable compositional legacy, despite the fact that he is primarily known to the public as a top Czech pianist of the second half of the 20th century and a member of the famous Czech Trio. But he was also active as a teacher, and thanks to his organisational skills he held important positions in cultural politics. The study provides basic information about the contents of the estate.
Keywords: music of the 20th century, Josef Páleníček, manuscript estate, autograph music manuscript, music sketches and drafts
Mgr. Ludmila Šmídová Ph.D. / Národní knihovna České republiky (The National Library of the Czech Republic), Mariánské náměstí 190, 110 00 Praha 1
Tato studie vznikla na základě institucionální podpory Dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace (DKRVO) poskytované Ministerstvem kultury ČR. Oblast 2: Hudební věda.
Josef Páleníček (19. července 1914 – 7. března 1991)1, který pocházel z moravské muzikantské rodiny, projevoval již v mládí všestranné vlohy. Vedle studia hry na klavír a kompozice se věnoval i studiím na reálném gymnáziu a následně studiu práva. Po celý život se živě zajímal o výtvarné umění a literaturu. Četní umělci v těchto oborech patřili mezi jeho celoživotní přátele a zasazování hudby do širších kulturních souvislostí charakterizovalo Páleníčkovo celoživotní působení.
Jako klavírista debutoval celovečerním koncertem ve svých dvanácti letech, roku 1926.2 Od roku 1935 se pak datují jeho pravidelná sólová vystoupení. V jeho repertoáru od počátků figurovaly sólové skladby jak evropských, tak českých skladatelů. Mezi nimi záhy zaujalo významné postavení hudební dílo Bohuslava Martinů a zejména Leoše Janáčka, z evropské tvorby především skladby Ludwiga van Beethovena a Johannesa Brahmse. K unikátům patří jeho nahrávky skladeb francouzských impresionistů. Páleníček od počátku udivoval vysokou vyspělostí hry a šíří repertoáru, který dokázal ve velmi krátkém čase nastudovat. V tíživé pomnichovské době kupříkladu nastudoval během tří týdnů Beethovenův Klavírní koncert č. 4 a následně jej, v lednu roku 1939, s vlastními kadencemi provedl s Českou filharmonií za řízení Rafaela Kubelíka.3 Podobně v roce 1943 nastudoval během krátkých čtyř týdnů Brahmsův Klavírní koncert č. 2, B dur, který přednesl s Českou filharmonií za řízení Aloise Klímy.4
Páleníčkova vystoupení byla ceněna pro opravdovost hudebního projevu. Byla živelně strhující a vždy zcela vyprodaná. Nadšeně a bez jakýchkoli výhrad byl přijat například jeho pražský recitál v roce 1941, následně opakovaný, a uvedený i v Brně. Na něm přednesl Bachovu Chaconnu d moll v Busoniho zpracování, Beethovenovu Appassionatu, Ravelovu Sonatinu, Janáčkův cyklus Po zarostlém chodníčku (zřejmě výběr), Chopinova Nocturna cis moll a c moll (op. 27 č. 1 a op. 48 č. 1) a Scherzo cis moll (op. 39).5 Nepřehledná řada jeho koncertů představovala absolutní úspěch, jen v pozdějších letech se někdy setkal i s méně příznivou kritikou, poukazující na ustupující technickou zdatnost.6 Kritika však velikosti Páleníčkova projevu, jeho pověstnému barevnému úhozu, výbušnému temperamentu a promyšlené výstavbě celku neubírala. Již od doby studií se věnoval také komorní hře v duu s houslemi nebo violoncellem a v roce 1934 se stal zakládajícím a nejdéle působícím členem Smetanova tria, které po druhé světové válce přijalo název České trio. Po Páleníčkově boku v něm jako houslista až do roku 1960 působil Alexandr Plocek, následně Ivan Štraus a od roku 1973 Jiří Tomášek. Prvním violoncellistou tria byl František Smetana, v nejúspěšnějším období Miloš Sádlo (mezi lety 1943 a 1954) a Saša Večtomov (do roku 1989). Páleníček koncertoval s triem i jako sólista v téměř všech evropských zemích a od 60. let také v Japonsku, Kanadě, Mexiku a jižní Americe.7
Uměleckou osobnost Josefa Páleníčka velmi dobře dokreslují dochované vzpomínky jeho žáků. Již jako student dával soukromé hodiny a po návratu z Paříže, od roku 1939, učil po tři roky na Pražské konzervatoři. Posluchače oboru klavírní hry na Akademii múzických umění však vedl až počínaje rokem 1963. Jako pedagog hostoval také v zahraničí a vedl mistrovské kurzy například v Riu de Janeiro (1962) nebo Montrealu (1967). Po vzoru svého učitele Karla Hoffmeistera podněcoval ve studentech zájem o další umělecké druhy – zejména výtvarné umění, a rozšiřoval jejich kulturní obzory. Žáky v Páleníčkově klavírní třídě byli například Richard Kratzmann, Jiří Hlinka, Emil Leichner, Radomír Melmuka, Miroslav Langer, František Malý nebo Miloš Bok.8
Páleníček se aktivně účastnil kulturně politických diskuzí a byl aktivním členem Svazu československých skladatelů a koncertních umělců. Živě usiloval zejména o uznání hudebních interpretů a o obecné vnímání koncertního působení jako tvůrčí umělecké činnosti.9
Mnozí hudebníci i kulturně vzdělaná veřejnost si správně spojují Páleníčkovo jméno s Bohuslavem Martinů, a to nejen v souvislosti s jeho koncertním působením. Páleníček se seznámil s Martinů v době svého stipendijního studijního pobytu v Paříži v letech 1936–1938. Po roce 1945 s ním byl v písemném styku a usiloval o uznání jeho tvorby v Čechách a jeho návrat do vlasti.10 Jako jeden z posledních krajanů jej v létě 1959 v nemocnici v Liestalu ve Švýcarsku viděl před jeho úmrtím.11 V 70. letech 20. století vedl jednání ohledně autorských práv k dílu Martinů s paní Charlottou, vdovou po Bohuslavu Martinů, a byl klíčovou osobou úspěšně vyjednávající repatriaci zesnulého těla Martinů, k níž došlo 27. srpna 1979.12 Páleníček stál u zrodu Společnosti Bohuslava Martinů v roce 1977, jejímž předsedou byl v letech 1988–1991.
Pro své kompoziční dílo měl Josef Páleníček bohatý přísun podnětů, ale jeho mnohostranné vlohy a zájmy mu nedávaly na komponování mnoho času. Přesto vznikla řada obdivuhodných děl sahající od sólových klavírních skladeb přes písňovou a komorní tvorbu, sedm sólových koncertů pro různé nástroje s orchestrem a orchestrální skladby až po sbory, kantátu nebo celovečerní balet. V soupisu jeho skladeb ve zmíněné knižní monografii Miloše Pokory, publikované v roce 1982 – tedy deset let před uzavřením Páleníčkova života, je uvedeno 47 opusů.
Páleníček se v průběhu své umělecké dráhy vícekrát vyjádřil ke vztahu profese pianisty a hudebního skladatele ve svém životě. Neuměl si u sebe jednu činnost představit bez druhé.
„Zabýval jsem se totiž od dětství skladbou i interpretací současně a nevím, jak by byl šel můj vývoj pianisty, kdybych byl nekomponoval, a jak vývoj skladatele, kdybych nebyl aktivně koncertně činný. V každém případě mě moje nástrojové studium přivedlo k řešení speciálních otázek kompozičních a naopak.“13
„Už v začátcích své dráhy jsem zvolil tuto dvojí kolej. Jako skladatel jsem se prosadil v jedenadvaceti letech, kdy jsem získal první cenu v anonymní a silně obeslané soutěži pražského komorního spolku. Jako o pianistovi už se o mně vědělo a profesor [Karel Boleslav] Jirák tehdy řekl: ‚Páleníček interpret? Tím si nejsem tak jist. Páleníček skladatel? Ano, to už něco slibuje!‘ Já však mířil na dráhu sólisty a v duchu jsem si řekl: Já ti ukážu!
Hlavně jsem hrál a hrál. Současně jsem také skládal, ale už jsem tuto tvorbu nestačil prosadit na pódia. Nezvládl jsem to časově, ale ani na chvíli jsem nepřestal skladatelsky myslet a komponovat.“14
Pianistické a kompoziční aktivity bezesporu pozitivně ovlivňovaly jedna druhou, ale zároveň Páleníček cítil, že je nelehké udržet špičkovou úroveň v obou disciplínách. Zmiňoval proto často i náročnost přejít z plného odevzdání se jedné činnosti do činnosti druhé.
„Komponovat znamená zavřít klavír. Hrát na klavír znamená zavřít partituru. Otočení tohoto knoflíku, který vám umožní zaměnit tyto světy, bývá dost bolestné.“15
„Když komponuji, jsem šťasten, ale nemohu hrát. Často bývají tyto pocity radosti potlačeny náhlou nejistotou, že jsem snad hrát zapomněl. V tom momentu musím ke klavíru.“16
Každá z těchto dvou hudebních profesí si nárokovala svůj čas, a vzhledem k dalším Páleníčkovým aktivitám nepřekvapí jeho slova, že se cítí jako zajatec termínů.17
Třináct Páleníčkových skladeb bylo během jeho života publikováno a jsou běžně dostupné v knihovnách. Jako první, v roce 1940, byly vydány jeho České pohádky, sedm snadných skladeb pro klavír. V atraktivní edici je každá skladbička opatřena úryvkem z příslušné pohádky a ilustrací Jiřího Trnky. Značnou oblibu těchto skladbiček dokládá jedenáct reedic i to, že některé z nich byly znovu vydány v nedávné době ve výborech z tvorby českých autorů.18 Z instruktivních, drobných klavírních skladeb vyšla dále Páleníčkova Romance a z umělecky závažných pak Klavírní skicář a Sonáta. Těžiště kompoziční činnosti ale u Páleníčka, snad na první pohled překvapivě, nespočívalo v tvorbě pro sólový klavír. Význačné místo zaujímala koncertantní tvorba pro sólový nástroj s orchestrem – a to nejen pro klavír, a zejména komorní tvorba. Všechny jeho tři klavírní koncerty byly publikovány v autorské verzi pro dva klavíry (druhý klavír místo orchestru), z komorních skladeb se dočkala vydání Suita piccola pro housle a klavír, sedm krátkých skladeb pro violoncello a klavír Ze zápisníku malého chlapce, vícekrát vyšla tiskem Malá suita pro klarinet a klavír a Chorálové variace pro violoncello a klavír.
V tabulce 1 jsou uvedeny Páleníčkovy skladby v pořadí, v němž byly vydány tiskem. Z údajů je patrno, že mnohé z nich byly publikovány ve značném časovém odstupu od doby vzniku.19 Orchestrální provozovací materiál u vydaných orchestrálních děl obstaral většinou Český hudební fond formou opisů jako půjčovní materiál (viz dále) a někdy také Editio Supraphon (partitura a orchestrální materiály ke III. Klavírnímu koncertu, nyní v Editio Bärenreiter Praha).
České pohádky. Snadné skladbičky pro klavír na 2 ruce revidoval K. Hoffmeister |
Praha: Melantrich – Brno: Pazdírek 1940, 1946; Praha: Státní hudební vydavatelství 1963, 1966; Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1953, 1958, 1960; Praha: Editio Supraphon 1968, 1972, 1974, 1979, 1982 |
Klavírní skicář |
Praha: Melantrich 1949 |
Romance pro klavír |
In: Skladatelé dětem, uspořádal Antonín Dolinský, Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1958 |
Suita piccola in G, violino e piano (1958) klavírní noty a sólový hlas |
Praha: Státní hudební vydavatelství 1964 |
Malá suita pro klarinet a klavír (1943) klavírní noty a sólový hlas |
Praha: Panton 1967, 1974, 1980 |
Ze zápisníku malého chlapce. Sedm krátkých skladeb pro violoncello a klavír (ad lib. fagotto, ossia clarinetto basso e pianoforte) klavírní noty a sólový hlas |
Praha: Panton 1970 |
Chorálové variace pro violoncello a klavír (1942) klavírní noty a sólový hlas |
Praha: Editio Supraphon 1973, 1979 |
III. koncert pro klavír a malý orchestr (1961) úprava pro 2 klavíry |
Praha: Editio Supraphon 1975 |
Symfonické variace na imaginární portrét Ilji Erenburga (1967–1971) partitura |
Praha: Panton 1976 |
I. koncert pro klavír a orchestr in Do (1939–1940) skladatelova úprava pro 2 klavíry |
Praha: Panton 1977 |
Concertino pro orchestr (1937–1945) partitura |
Praha: Editio Supraphon 1978 |
II. koncert pro klavír a orchestr (1952) skladatelova úprava pro 2 klavíry |
Praha: Panton 1981 |
Sonáta pro klavír (1935–36) revidoval R. Melmuka |
Praha: Panton 1990 |
Tab. 1 Páleníčkovy skladby vydané tiskem
Několik Páleníčkových děl bylo vydáno – resp. „rozmnoženo jako rukopis“ – v již zmíněném Českém hudebním fondu (ČHF), který zahájil činnost v roce 1954,20 respektive před tímto rokem v Syndikátu českých skladatelů, jehož archiv do archivu ČHF přešel21 (viz tabulka 2). Posláním fondu, spadajícího pod Ministerstvo školství a kultury, bylo sjednávat umělcům příznivé podmínky pro tvůrčí práci a přispívat tak k rozvoji nového umění. Archiv ČHF měl za úkol zejména shromažďovat, půjčovat a rozmnožovat notové materiály instrumentálních děl (komorních a orchestrálních nebo vokálně instrumentálních koncertně prováděných děl) současných skladatelů. Třicet Páleníčkových skladeb je v ČHF dochováno v opisech a/nebo kopiích opisů (tedy ve zmíněných „rozmnožených rukopisech“).22 Některé hudební materiály, které byly v ČHF vydány jako „rozmnožené rukopisy“, některé i v desítkách kusů, jsou roztroušeně k dispozici i v hudebních knihovnách (např. Koncert pro flétnu a orchestr, klavírní výtah a sólový hlas, a některé komorní skladby). Často byly ale rozmnoženy jen části provozovacího materiálu skladeb velkého nástrojového obsazení (např. partitura, hlasy smyčcových nástrojů nebo noty pro sbor). „Rozmnožené rukopisy“ byly zhotovovány jako neprodejný materiál a většinou jsou dostupné (někdy ve více exemplářích) právě jen v notovém archivu ČHF.
DILIA – divadelní, literární, audiovizuální agentura, hlavním předmětem jejíž činnosti je zajišťování ochrany autorských práv, vydává a půjčuje hudební materiály k hudebně dramatickým, jevištním dílům. Z Páleníčkovy tvorby je zde uchováván kompletní provozovací materiál k celovečernímu baletu Kytice ve třech částech Poklad, Lilie, Zlatý kolovrat, komponovanému ke 100. výročí otevření Národního divadla. Jedná se o partitury, klavírní výtahy i hlasy v opisech a kopiích.23
Darovací smlouva mezi dárci – čtyřmi syny Josefa Páleníčka – a Národní knihovnou ČR byla podepsána v roce 2019. Zásluhy za úspěšná jednání patří vedoucí hudebního oddělení paní Zuzaně Petráškové a ze strany dědiců, čtyř synů, především panu Zdeňku Páleníčkovi. Povoláním rovněž klavírista, pedagog, ale také zahradní architekt, byl velmi vstřícný a nápomocný při zpracování pozůstalosti. Spolu se synem Jeanem-Gaspardem Páleníčkem (tedy vnukem Josefa Páleníčka) se zájmem pečují i o další rodinné dokumenty
Klavírní koncert in C v klasickém slohu, panu hraběti H. Colloredo Mansfeldovi na Zbirohu partitura, [hlasy smyčcových nástrojů?] Klavírní koncert in C v klasickém slohu partitura [rozmnožen výše uvedený materiál ze 40. let], hlasy smyčcových nástrojů |
[1942?], z majetku Syndikátu českých skladatelů rozmnoženo jako rukopis (výrobní číslo ČHF 3630), 1970 |
Concertino pro orchestr partitura, hlasy smyčcových nástrojů |
[1948?], z majetku Syndikátu českých skladatelů |
II. koncert pro klavír partitura |
rozmnoženo jako rukopis (výrobní číslo ČHF 026), 1955 |
Koncert pro flétnu a orchestr, pro flétnu a klavír upravil skladatel klavírní výtah a sólový hlas |
rozmnoženo jako rukopis (výrobní číslo ČHF 085), 1957 |
Koncertní etudy pro kontrabas a klavír klavírní noty a sólový hlas |
vyrobil ČHF Půjčovna hudebních materiálů jako neprodejný materiál 1975 |
Zdravice únoru částečný provozovací materiál – sbory |
1975 |
Poema o člověku částečný provozovací materiál – sbory |
1979 |
Rybník u dvou sluncí částečný provozovací materiál – sbor |
1979 |
Rondo concertante for cello and piano klavírní noty a sólový hlas |
vyrobil ČHF Půjčovna hudebních materiálů jako neprodejný materiál 1980 |
Tre concertini per clarinetto e pianoforte klavírní noty a sólový hlas |
vyrobil ČHF Půjčovna hudebních materiálů jako neprodejný materiál 1980 |
Tab. 2 Páleníčkovy skladby vydané v Českém hudebním fondu jako „rozmnožené rukopisy“ – „neprodejný materiál“ (všechny uvedené noty jsou dostupné v Českém hudebním fondu kromě první položky, jež je uložena v Hudebním informačním středisku)
(fotografie, části korespondence, ocenění, programy některých koncertů, písemné dokumenty organizační činnosti) a dohledávají i materiály odjinud (např. nahrávky a pořady z rozhlasu, novinové články). Nejmladší syn Jan, violoncellista, a jeho žena, klavíristka Jitka Čechová Páleníčková, tvorbu Josefa Páleníčka aktivně provozují a nahrávají.24
Darovaná pozůstalost byla v Národní knihovně ČR uspořádána do 277 knihovních jednotek a obdržela signatury 59 R 6059 – 59 R 6163. Jedná se o Páleníčkovy notové rukopisy a některé související dokumenty:
V pozůstalosti jsou dochovány autografy téměř ke všem Páleníčkovým skladbám, jež známe z opisů ČHF či tištěných edic.25 Nad to jsou zde rukopisy 29 skladeb, jež nejsou nikde jinde evidovány.
Notové rukopisy, obsažené v pozůstalosti, jsou různého typu:
Dvojí hudební profese – povolání koncertního pianisty a skladatele – měla u Páleníčka své kořeny hned v počátcích jeho hudebního vzdělání. Již ve věku čtyř let, kdy ještě rodina žila v Bosně,26 začal chodit na hodiny v Sarajevu k hudebně velmi všestrannému Františku Matějovskému (1871–1938), působícímu zde jako sbormistr několika sborů, jako dirigent a korepetitor v divadle, skladatel a regenschori. Se svou ženou zde provozoval nejvýznamnější sarajevskou hudební školu.27
V roce 1920, kdy se Páleníčkova rodina přestěhovala do Olomouce, se Páleníček dostal pod vedení Jaroslava Svobody (1877–1937), klavíristy, varhaníka, hudebního skladatele a dirigenta.28 Svoboda ho vyučoval klavírní hře, harmonizaci lidových písní, a tím, že mu umožnil navštěvovat olomouckou operu, kde se konaly i instrumentální koncerty, se staral o jeho komplexní hudební rozvoj. Když v roce 1926 rodina přesídlila do Prahy, předal svého nadaného žáka k prohlubování hudebních znalostí a dovedností skladateli a klavíristovi Otakaru Šínovi (1881–1943), profesoru pražské konzervatoře. Zatímco skladbu pak Šín učil Páleníčka téměř osm let (nejprve soukromě a od roku 1930 na konzervatoři), a teprve na mistrovské škole konzervatoře chodil Páleníček k Vítězslavu Novákovi, výuku klavíru svěřil hned počínaje rokem 1927 svému kolegovi klavíristovi Karlu Hoffmeisterovi, rovněž skladateli a nad to hudebnímu historikovi (nejprve soukromě a od roku 1933 na konzervatoři). S ním strávil mladý Josef Páleníček nejvíce studijních let a navázal nejužší vztah.
Hoffmeister byl Páleníčkovi nápomocný při ucházení se o stipendium v Paříži, kde Páleníček následně strávil dva velmi inspirativní roky studia s osobnostmi jako byli Diran Alexanian, Pierre Fournier, Alfred Cortot a Albert Roussel.29
Hudební začátky 1918–1919 Sarajevo, u Františka Matějovského 1920–1926 Olomouc, u Jaroslava Svobody |
Studia v Praze 1926–1933, u Otakara Šína (soukromě, od 1930 na Pražské konzervatoři) – zejm. harmonie, kontrapunkt, skladba 1927–1939, u Karla Hoffmeistera (soukromě, od 1933 na Pražské konzervatoři) – klavír 1933–1936, u Vítězslava Nováka (na Pražské konzervatoři) – skladba |
Studijní pobyt v Paříži 1936–1938, u Dirana Alexaniana, Pierra Fournierra, Alfreda Cortota (École normale de musique) – komorní hra, interpretace 1936–1937, u Alberta Roussela (soukromě) – skladba |
Tab. 3 Páleníčkova studia hudby – přehled
V pozůstalosti uložené v Národní knihovně ČR se nacházejí soubory rukopisných úloh z doby olomouckého a pražského studia. Nejstarší úlohy, z hudební teorie, vznikly pod vedením Jaroslava Svobody v letech 1922–1923 a 1923–1924 (sign. 59 R 6143, 59 R 6144). Mezi prvními z nich je i náčrt písně Pasecká, již Josef Páleníček později označil za svou první skladbu.30 Jsou zde i harmonizace lidových písní, jež touto dobou vypracovával. Z dopisu Jaroslava Svobody z 2. srpna 1923 Páleníčkovu otci zjišťujeme, že byly vypracovávány během letních prázdnin toho roku a že se učiteli líbily: „harmonisace písní jest celkově velmi dobrá […] Zde moji přátelé, dobří hudebníci, ani věřiti nechtěli, že něco podobného pracoval malý hošík!“ V pozůstalosti jsou dále uložena cvičení z harmonie z let 1926–1928 (59 R 6145) a kontrapunktu z let 1928–1930 (59 R 6146) u Otakara Šína, a průběžné skici skladeb Passacaglia a Preludium (59 R 6133) vypracované pod vedením Vítězslava Nováka.
Období Páleníčkových studií přibližuje soubor korespondence uložený v rodinném archivu Zdeňka Páleníčka. Obsahuje devět položek (dopisů a pohledů) od Jaroslava Svobody, čtrnáct položek od Otakara Šína a dvacet tři položky od Karla Hoffmeistera. V prvním dopisu od J. Svobody, zmíněném již výše, je uveden repertoár, který malý Jožka v tu dobu studoval (sonáty, Rachmaninov, Sny Bedřicha Smetany). Z roku 1926 pochází korespondence, dokládající Svobodovy zásluhy při předání mladičkého studenta Otakaru Šínovi: „Dnes psal prof. Šín; píše, že velmi rád přijme Jožku a že hned si nechá něco z jeho repertoiru zahrát od něho! Tož ať si něco připraví. Je velmi zvědav! […] Očekává Vás. Jožko, hraj jako král!“31
Korespondence z 1936–1938, kdy byl Páleníček na studiích v Paříži, prozrazuje, že byl s učiteli Svobodou, Šínem i Hoffmeisterem v písemném spojení, a ti o jeho nové hudební zkušenosti a úspěchy projevovali živý zájem. První dva uvedené prosil Páleníček o jejich skladby, jež by mohl v Paříži provést. Zmíněny byly Svobodovy sólové klavírní skladby a klavírní koncert, který Svoboda hrál roku 1918 s Českou filharmonií pod vedením Ludvíka Vítězslava Čelanského,32 sonáta a druhý smyčcový kvartet O. Šína. Dobový pařížský tisk prozrazuje, že Páleníček v Paříži skutečně provedl řadu českých skladeb, mezi nimi i Malou suitu pro housle a klavír Otakara Šína, ale i skladby Jaroslava Řídkého a samozřejmě Dvořáka, Smetany, Martinů a dalších.33
Dopisy od Karla Hoffmeistera prozrazují, že Páleníčkovi pomáhal nejen s administrativními záležitostmi kolem studia, ale i s angažmá na koncertech, postupem kariéry a později s hledáním zaměstnání (Páleníček od roku 1939 působil po tři roky jako profesor na Pražské konzervatoři). V roce 1936 například doporučil Páleníčka, aby vystoupil na večeru na počest Jaromíra Boreckého, básníka, hudebního kritika a někdejšího ředitele dnešní Národní knihovny ČR.34 Páleníček zde měl hrát doprovod k písním na Boreckého slova (některá zhudebněná K. Hoffmeisterem) a Barkarolu Vítězslava Nováka na Boreckého motto (op. 10, č. 3).35
Páleníček se aktivně podílel na jubilejních koncertech k výročí svých učitelů – v roce 1941 vystoupil na koncertě skladeb Otakara Šína k jeho 60. narozeninám36 a v roce 1948 na koncertě k poctě Karla Hoffmeistera.37 Učiteli Vítězslavu Novákovi přednesl s Milošem Sádlem v premiéře jeho violoncellovou sonátu.38
Dochované rukopisy dokládají, že Páleníček svým učitelům některé ze svých skladeb věnoval. Profesoru Hoffmeisterovi dedikoval svou Sonátu pro klavír, 1936 (59 R 6064/1), a profesoru Šínovi své Concertino per orchestra, 1945 (59 R 6141/1–2).39
Z doby pražských studií se v pozůstalosti nacházejí skladby uvedené v Pokorově monografii, stěžejní pro toto období: Klavírní trio a Klavírní kvintet (59 R 6059, 59 R 6060), jež zazněly s Páleníčkem u klavíru na konzervatorních koncertech v roce 1932 a 1933, Preludium a Capriccio pro housle a klavír, 1935 (59 R 6061), provedené v rozhlase 11. 10. 1935 Alexandrem Plockem a Františkem Maxiánem, Sonáta pro klarinet a klavír, 1936 (59 R 6140 – v pozůstalosti dochována pouze část 1. věty), již provedl klarinetista Milan Kostohryz s autorem u klavíru v Ústřední knihovně (dnešní Městské knihovně v Praze) 31. 3. 1942 a Sonáta pro klavír, 1936 (59 R 6064), oceněná v soutěži Českého komorního spolku, provedená autorem v rozhlase 27. 1. 1937 a s mimořádným úspěchem také v Paříži.40 S touto sonátou, dedikovanou, jak již zmíněno, Karlu Hoffmeisterovi, posléze Páleníček absolvoval na mistrovské škole konzervatoře v roce 1938.
Kromě těchto skladeb jsou v pozůstalosti uchovány četné další skladby v Pokorově monografii nezmíněné. Jde zejména o drobné skladby pro klavír, někdy pouze ve skicách a někdy také v časovém odstupu revidované (z let 1928–1930, viz 59 R 6131–2, 59 R 6106, 59 R 6116; Jarní dojmy, 1930, viz 59 R 6106; Ukolébavka umírajícímu dítěti, 1930, viz 59 R 6117; Vzpomínka, 1931, viz 59 R 6118; Horská fantazie, 1934, viz 59 R 6100). Výše zmíněné Sonátě pro klavír z roku 1936 předcházely dvě zřejmě nedokončené sonáty, dochované ve skicách (z let 1929 a 1932, viz 59 R 6120–1).
Z komorní tvorby se částečně dochovalo například Duo pro klarinet a fagot, 1930 (59 R 6105), z taneční hudby Waltz 1, Waltz 2 z 1934 (59 R 6104), náčrt písně Prosba temnoty, 1932 (59 R 6103), dokonce náčrty ke Koncertu pro violoncello, 1934 (59 R 6109) nebo část hlasu violoncella k Sonátě pro violoncello a klavír, 1934 (59 R 6128). Z doby studií pochází i první z kadencí ke koncertům jiných autorů, a sice kadence k Houslovému koncertu a moll Josefa Slavíka (1934, viz 59 R 6139) komponovaná pro Alexandra Plocka.
V době pařížských studií pracoval Josef Páleníček na Arii pro housle a klavír, 1937 (59 R 6101), již následně využil ve Suitě pro violoncello a klavír, 1938 (59 R 6065). Skicoval i nové Klavírní trio, 1937 (59 R 6122) nebo Klavírní koncert, 1938 (59 R 6065/17). Zřejmě bezprostředně po návratu do Prahy v roce 1938 začal pracovat na Malé suitě pro klarinet a klavír, 1938 (59 R 6071) pro Milana Kostohryze a Klavírním skicáři (s původním názvem „Podzimní zkiccář“), 1938 (59 R 6066), dedikovaném Rudolfu Firkušnému.
Množství rukopisných materiálů k jednotlivým skladbám prozrazuje, jak dlouho a jak intenzivně se jimi autor zabýval. Zatímco některé skladby jsou v pozůstalosti reprezentovány jen jedním nebo dvěma autografními prameny (např. partiturou a/nebo skicou), jinými se Páleníček zabýval dlouho a opakovaně, zřejmě zejména v souvislosti s dalšími koncertními uvedeními.
Notové rukopisy zachycující Chorálové variace pro violoncello a klavír mohou poskytnout základní představu o charakteru dochovaného rukopisného materiálu pozůstalosti.
Jedná se o skladbu, jejíž kompoziční hodnoty i nástrojová virtuózní stylizace patří k nejlepším skladbám pro toto obsazení vůbec. A není bez zajímavosti, že v nich nalezneme společné rysy s Variacemi na slovenskou lidovou píseň Bohuslava Martinů, jež však vznikly až o 17 let později, v roce 1959.
Páleníček komponoval své Chorálové variace za druhé světové války v průběhu letních měsíců roku 1942 v reakci na tragickou událost41 a skladbu věnoval Miloši Sádlovi (1912–2003).42 Za téma k devíti variacím skladatel zvolil melodii protestantské písně „Ó hlavo plná trýzně“, jejíž nápěv pochází od Hanse Lea Hasslera. Poprvé byla publikována v Hasslerově sbírce „Lustgarten neuer deutscher Gesang“ roku 1601, a sice se světským textem „Mein Gmüth ist mir verwirret“.43 Páleníček v době studií před odjezdem do Francie působil mj. jako varhaník v českobratrském chrámu na Smíchově a právě zde se mohl s písní setkat. Mohl ji ale znát i z četných varhanních zpracování nebo zpracování v Bachových Matoušových pašijích.
Chorálové variace měly premiéru velice brzy – již 25. září 1942 na koncertě Miloše Sádla ve Smetanově síni v Praze. Na klavír hrál Alfred Holeček. „Páleníčkovy variace na protestanstský chorál ze 17. století, komponované v letošním létě, zaujaly vtipnými obměnami zvukového kouzla, které vynalézavý mladý autor rozestřel kolem poutavé vážnosti bachovského thematu a kterými vyšel vstříc virtuosním zřetelům violončela i klavíru“.44
Rukopisné materiály k Chorálovým variacím v pozůstalosti jsou velmi četné. Některé části rukopisů, často i jednotlivé listy, se v pozůstalosti vyskytovaly roztroušeně – na mnoha různých místech. Stalo se tak v důsledku mnohých přepracovávání skladby a vyřazování listů z rukopisů při revizích. V Národní knihovně byly utříděny do 19 jednotek (59 R 6070/1-19) a část zrušeného notového textu Variací se nachází u rukopisu s písní Na skle dveří (59 R 6068). Páleníček některé rukopisy opatřil poznámkou o době jejich dokončení, některé opatřil pouze rokem vzniku – přičemž ne vždy se tento údaj vztahoval k dotyčnému rukopisu, ale mnohdy pouze k roku, kdy Páleníček poprvé skladbu zapsal. Některé rukopisy dataci postrádají.
Autorovu práci na Variacích lze rekonstruovat poměrně dobře, byť zdaleka ne všechny materiály jsou kompletní, a lze předpokládat, že existovaly i další, dodnes nedochované. První skici (59 R 6070/15) nesou datum 30. 7. 1942 a z téhož roku ještě pochází nedokončená čistopisná autografní partitura (59 R 6070/16), nová skica s novým uspořádáním variací (59 R 6070/18), další, tentokrát dokončená, čistopisná autografní partitura a opis partu z pera Miloše Sádla (59 R 6070/14, 13). Poslední dva uvedené rukopisy sloužily zřejmě jako notové materiály pro první uvedení. Do čistopisné partitury ale Páleníček později vnesl revize a návrhy nových řešení. V dalších letech tvořil nové skici, někdy pouze jako vložky do starších rukopisů, v nichž škrtal a vyřazoval některé listy, a také nové partitury, jež opět za čas revidoval. Z dat v materiálech můžeme vidět, že se Variacemi zabýval znovu minimálně v letech 1946, 1949, 1950, 1951, 1952. K podobě, jež je ve všech zásadních aspektech blízká definitivnímu tvaru, jak jej známe z tištěného vydání v roce 1973, se skladatel dopracoval právě zřejmě v roce 1952. Následně již došlo (vzhledem k předchozím úpravám) jen k marginálním stylistickým změnám. Materiály z pozůstalosti prozrazují, jak mnoho nápadů a cest skladatel před rokem 1952 vyzkoušel. Zejména dvě poslední variace se vyskytují v mnoha odlišných řešeních. Oproti původní podobě Variací v době premiéry se tedy výsledná skladba, vydaná tiskem v roce 1973, notně liší.
Průzkum pozůstalosti ukázal, že v tvorbě Josefa Páleníčka zaujímá výjimečné postavení jeden opus, jenž nabýval mnoha podob a označení a jímž se skladatel zabýval téměř po celý svůj život. V pozůstalosti zahrnuje 26 knihovních jednotek.
Jeho prvním uceleným tvarem je Violoncellová suita (59 R 6065/1–18) pro violoncello a klavír z roku 1938, z doby pařížských studií. Její druhá pomalá věta je však přepracováním již starší Arie pro housle a klavír, 1937 (59 R 6101/1–2, 59 R 6061/5); figurovala někdy rovněž samostatně jako Andante pour Vclle e Pno, 1938 (59 R 6065/7). Samostatně zřejmě nejprve fungovala i první část suity jako Preludium in C pro čelo a klavír, 1938 (59 R 6065/4). Violoncellová suita měla původně pět vět, po revizích, zřejmě v roce 1942, ale zůstaly pouze čtyři věty – původní čtvrtou Páleníček vyškrtnul (viz revize v partituře 59 R 6065/1a).45
Tyto čtyři věty suity Páleníček v roce 1943 přepracoval pro klavírní trio pod názvem Concertino da camera, 1943–1944 (sign. 59 R 6073/1–3,6). Další, nové zpracování druhé věty pro toto obsazení však vypracoval ještě o mnoho let později, v roce 1982, jako Largo z Concertina per orchestra (59 R 6099/1), a na nové úpravě první a čtvrté věty pracoval pod názvem Concertino per pianoforte, violoncello e pianoforte v roce 1988 (59 R 6073/4–5).
Doklad o tom, že byly zmíněné opusy přinášející různé podoby jednoho hudebního základu – od Arie přes Violoncellovou suitu po Concertino da camera – provedeny, nebyl dosud dohledán, a otázka po provedení těchto skladeb tedy zatím nemůže být jednoznačně zodpovězena. Některé vpisy ale spíše podporují domněnku, že provedeny byly.46
Doložená provedení máme u další z tváří, kterou Páleníček této hudbě vtiskl. V roce 1945 hudební materiál violoncellové suity, jejích čtyř vět, přepracoval a instrumentoval pro orchestr s obligátním klavírem jako Concertino pro orchestr s účastí mužského sboru (sign. 59 R 6141/1–2). Premiéra se odehrála 30. září 1948 s Českou filharmonií pod taktovkou Václava Neumanna a Českým pěveckým sborem se sbormistrem Janem Kühnem na prvním lidovém koncertě v pražském Rudolfinu, tehdy Domě umělců47 (z této doby pochází opis partitury sign. 59 A 6141/2 a opis partitury a provozovací materiály v ČHF č. 24). Autografní partitura z roku 1945 (sign. 59 A 6141/1) prozrazuje, že skladba byla původně instrumentována se dvěma klavíry v orchestru, a ne s jedním jako posléze, a že skladatel uvažoval i o zapojení ženského sboru ve druhé větě. Zřejmě v roce 1974, v souvislosti s provedením pod taktovkou Jiřího Kouta, došlo k vypuštění mužského sboru i dalším drobným úpravám.48 V roce 1978 dílo vyšlo již jako instrumentální skladba bez vokální složky pod názvem Concertino pro orchestr.
To, že se jedná o jeden několikrát přepracovávaný opus, je nový poznatek, revidující nejednoznačná a zavádějící sdělení v monografii Miloše Pokory. Zde ve výčtu skladeb figuruje „klavírní concertino“ a „violoncellová suita s orchestrem“ (?) jako dvě odlišné skladby (viz Pokora, s. 55); nebo „Suita pro violoncello a klavír (1938), v roce 1945 přepracovaná na Concerto pro orchestr a mužský sbor“ a následně „Concertino pro orchestr s obligátním klavírem“ rovněž jako nezávislé opusy (viz Pokora, s. 59). I v závěru knihy, v chronologickém přehledu Páleníčkovy tvorby, jsou uvedena dvě nezávislá díla, z nichž jedno bylo přepracováno, a sice jako „Concertino pro orchestr (s obligátním klavírem) (1937 – instrumentace 1945)“, „Suita pro violoncello a klavír (1938)“ a „Concerto pro orchestr a mužský sbor (1945 – přepracovaná violoncellová suita z roku 1938)“ (Pokora, s. 85).
Přepracování starší skladby pro jiné nástroje pod novým názvem Páleníček započal i v případě svých Triových sonát pro hoboj, mezzosoprán a klavír (harfu) z roku 1965 (59 R 6083/1, ČHF č. 025), a sice v roce 1971 pod názvem České madrigaly pro ženské hlasy a dvě harfy (ossia pro flétnu, hoboj a dvě harfy). V pozůstalosti se nachází jen nedokončená partitura této verze (59 R 6083/4).
Zvláštní místo v Páleníčkově tvorbě zaujímají také jeho písně na texty sbírky Zpěvy staré Číny, autorů Li Po, Tu Fu, Li Tuan, z Knihy písní nebo lidových písní, jež v českém jazyce přebásnil Bohumil Mathesius. K těmto textům a jejich zpracování se Páleníček obracel opakovaně v rozmezí let 1944–1985 a snad i později, roku 1989.
Pozůstalost obsahuje materiály ke Zpěvům staré Číny zpracované ve 20 knihovních jednotkách a je z nich patrné, že se skladatel zabýval zhudebněním celkem 10 textů: Perly a růže, Když čekala jsem, Volavka stříbřitá, Na mne-li myslíš, Tři kumpáni, Zab kohouta, Verbíř ze Šihao, Tajná láska, Klaním se mladému měsíci a Dumy tiché noci. Jedná se o skici, pracovní i čistopisné autografní partitury, opisy i xeroxové kopie s autografními vpisy.
Písně se v rukopisech vyskytují jak samostatně, tak v cyklech po čtyřech (v některých verzích po třech – viz: 59 R 6074/7–8). Cykly pro ženský a pro mužský hlas s klavírem obsahovaly většinu nebo všechny písně odlišné. Pro ženský hlas to byly nejčastěji Perly a růže, Když čekala jsem, Volavka stříbřitá a Na mne-li myslíš (59 R 6074/5). Tento cyklus je v pozůstalosti uložen i v podobě dvou xeroxových kopií opisu pořízeného pro Český hudební fond, s dodatečnými vpisy a opravami skladatele – snad z roku 1989, a navíc i vpisy a vysvětlivkami jeho syna Zdeňka, který v 80. letech minulého století cyklus interpretoval a nahrál spolu s mezzosopranistkou Olgou Černou (59 R 6074/2-3).
V jiných rukopisech pozůstalosti je v cyklu pro ženský hlas a klavír zařazena místo písně Volavka stříbřitá píseň Tajná láska (59 R 6074/6, ČHF č. 507). Písně pro ženský hlas, jak samostatné, tak v cyklu, většinou neobsahují bližší určení, pro jaký ženský hlas jsou napsány, a vyskytují se ve více pozměněných podobách a někdy i tóninách. Soprán je předepsán pouze v cyklu obsahujícím píseň Tajná láska (59 R 6074/6); alt byl předepsán v úpravě tohoto cyklu pro ženský hlas a Pražské marimbové trio z roku 1985 (59 R 6074/1). I zde se ale vyskytuje tón g2 ve zpěvním partu a i tato úprava tak spadá jako ostatní spíše do polohy mezzosopránové.
Cyklus pro mužský hlas a klavír tvoří stabilně ve všech rukopisech pozůstalosti i v Českém hudebním fondu písně Tři kumpáni, Zab kohouta, Volavka Stříbřitá a Verbíř ze Šihao (59 R 6074/9, 11–12, ČHF č. 4205) a je určen pro baryton. Premiéru měl v listopadu roku 1957, kdy ho v ostravském rozhlase zpíval Čeněk Mlčák s klavírním doprovodem Petra Doubravského.49 Společnou písní, vyskytující se jak v jednom z cyklů pro ženský, tak v cyklu pro mužský hlas, je Volavka stříbřitá.
V pozůstalosti nalezneme i některé písně z cyklu pro mužský hlas v podobě pro hlas ženský (Zab kohouta – 59 R 6074/13; Tři kumpáni – 59 R 6074/14), zřejmě z konce 40. let 20. století, tedy raného období. Nutno podotknout, že ve skicách z let 1944–1947 (59 R 6074/16) velmi často figuruje jiný zpěvní hlas, než se posléze v příslušné písni ustálil buď pro ženský, nebo pro mužský hlas.
Mimořádné postavení mezi Páleníčkovými písněmi na Mathesiova přebásnění má píseň Verbíř ze Šihao (59 R 6074/10). Ta byla skicována již v roce 1944 a než se v roce 1952 včlenila do výše zmíněného cyklu pro baryton a klavír, je dochována samostatně ve verzi pro bas (59 R 6074/10).
Tato píseň jako jediná je již z roku 1944 dochována ve verzi pro baryton a mužský sbor (59 R 6074/18) a skica z roku 1951 nese instrumentační poznámky pro nástroje orchestru.
Jsou to zárodky budoucí Páleníčkovy velké oratorní skladby nesoucí titul Poema o člověku. Lidová kantáta pro sóla, smíšený, dětský a lidový sbor a orchestr v šesti obrazech: 1. Narodil se člověk, 2. Ecce homo, 3. Domini canes, 4. Mater Dolorosa, 5. Jitřenka, 6. Člověk, to zní hrdě. Kantáta na texty Sergeje Jesenina, jež měla premiéru ve Smetanově síni v Praze 26. ledna 1966, kdy orchestr FOK řídil Jindřich Rohan, spoluúčinkovali Český pěvecký sbor, pěvecký soubor Lúčnica, Kühnův dětský sbor, sólisté Ivana Mixová, Karel Berman, Alžběta Kubánková a Jiří Reinberger na varhany.50
Píseň Verbíř ze Šihao tvoří jádro čtvrté části Poemy – Mater dolorosa. A je tedy ještě spolu s náčrtem Inonia (59 R 6082/14) z 2. srpna 1944, jenž našel svou definitivní tvář v šestém obraze Poemy, nejstaršími skicami této skladby.
Soupis Páleníčkových skladeb v monografii od Miloše Pokory končí rokem 1981, a sice dvěma symfonickými obrazy na námět K. J. Erbena s názvy: Lilie a Poklady. Autor textu jejich názvy bezpochyby uvedl podle sdělení skladatele, ale jednalo se o díla, jež teprve posléze, v letech 1982–1983 nabývala definitivního tvaru jako části celovečerního opusu nesoucího název Kytice, balet o třech obrazech pojmenovaných Poklad, Lilie a Zlatý kolovrat. Balet měl premiéru 5. dubna 1984 v Národním divadle, v jehož stoletém výročí vzniku byl slavnostně proveden. V Národní knihovně ČR jsou uloženy skici a autografní partitury i klavírní výtah částí Lilie a Zlatý kolovrat (59 R 6098, 59 R 6107). Rukopisné materiály k části Poklad se v pozůstalosti nenacházejí.51
Z roku 1983 pocházejí dva nové opusy: Quetzalcoatl. Symfonické dialogi pro soli a orchestr ve čtyřech částech 1. Prolog, 2. Strom života, 3. Slavnost ohně, 4. Návrat opeřeného hada, inspirován aztéckou bájí (59 R 6113, 59 R 6154) a Osudová, melodramatický triptych na texty Ivana Skály s částmi Domov, Noc na Montparnassu a Rozhovor o obyčejných věcech (59 R 6153, 59 R 6108). Jsou uloženy v pozůstalosti ve skice i autografu definitivního znění.
Pro sólový saxofon, housle, violoncello a klavír zkomponoval Josef Páleníček roku 1985 Nocturno, dochované v autografní partituře (59 R 6112), a v následujících letech po vzoru svého opusu Tre Concertini per clarinetto e piano z roku 1977 složil roku 1987 Tre concertini per fagotto e pianoforte in memoriam profesora Karla Pivoňky (skica a partitura 59 R 6111/1–2) a v roce 1988 dokončil roku 1986 započaté Tre concertini per trombe e pianoforte (59 R 6110/1–3).
I během posledního desetiletí svého života se vracel ke svým dřívějším skladbám, např. k již zmíněným přepracováním původní Violoncellové suity nebo Zpěvům staré Číny, ale také k prvnímu Klavírnímu koncertu nebo Violoncellovému koncertu. Někdy došel k nové podobě, mnohdy ale s výsledky svých snah o vylepšení nebyl spokojen. To byl případ Saxofonového koncertu, který měl premiéru již v roce 1955, kdy si při hledání nového závěru třetí věty na skicu z roku 1988 poznačil „Další marný! Závěr III. věty sax. koncertu (11. II. 88 – Fr. Lázně) definitivně rozhod k návratu k původ originálu!“ (viz 59 R 6077/4).
V roce 1989 v závěru svého vzpomínkového cyklu publikovaného v časopisu Květy zmínil nesplněný skladatelský záměr – Máchův Máj.52 Protože pozůstalost neobsahuje žádné náčrty, skici, natož autografní partituru, jež by příslušnost k takovému dílu naznačovaly, je pravděpodobné, že tento kompoziční záměr již zůstal nenaplněn.
Ve všech typech rukopisů Páleníčkových skladeb v pozůstalosti se vyskytují četné vpisy. Ve skicách, pracovních autografech nebo například v revidovaných opisech jsou z ruky skladatele. Zejména v provozovacích materiálech – opisech partitur a hlasech – pocházejí poznámky i od těch, kdo je opisovali anebo kdo je používali.
Na autorské poznámky dokumentující Páleníčkův velmi sebekritický postoj při komponování jsme narazili již v předchozí kapitole – tyto poznámky bývají často velmi expresivní53 a dokreslují skladatelovo vážné zaujetí pro kompozici. Dobu vzniku odhalují ve větší části rukopisů záznamy dat často uváděných v různých stadiích skladebného procesu. Poznámky udávající místo nebo právě prožitý silný inspirativní vjem54 ještě blíže přibližují okolnosti vzniku některých skladeb. Některé rukopisy obsahují autorovo věnování nebo záznamy o prvních provedeních.
V rukopisech pozůstalosti se setkáváme s řadou jmen osobností v nejrůznějších rolích, často současně. Mezi iniciátory, konzultanty nebo dedikanty skladeb se objevují jména zejména z řad virtuózů na hudební nástroj nebo jiných interpretů, přátelé a rodina, Páleníčkovi učitelé, skladatelé kolegové, ale také výtvarní umělci, jejichž dílo skladatele v mnohém inspirovalo. V rukopisech dále figurují jména autorů textů a konečně i tvůrců opisů.
Koncertní umělci |
klarinetista Milan Kostohryz, saxophonista Karel Krautgartner, klavírista Rudolf Firkušný, flétnista Oldřich Slavíček, violoncellisté Miloš Sádlo, Bohuš Heran, houslista Pravoslav Kohout, kontrabasista František Hertl, fagotista Karel Pivoňka, soubor Sonatori de Praga, klavírista J. Hlavsa |
Rodina a přátelé |
Hana Mynářová, Míla Poslední, manželka Liběna, Jeroným Colloredo Mansfeld, Lubomír Kostecký, synové klavírista Zdeněk a violoncellista Jan |
Učitelé |
Karel Hoffmeister, Vítězslav Novák |
Skladatelé |
Ivan Řezáč |
Autoři textů, inspirující spisovatelé |
Bohumil Mathesius, Konstantin Biebl, Klement Gottwald, Ivan Skála, Josef Kainar, Vladimír Šefl, Sergej A. Jesenin, Ilja Erenburg, Pablo Neruda |
Inspirující výtvarní umělci |
František Jiroudek, Ota Janeček, Alois Fišárek, Rembrandt van Rijn, Mathias Grünewald |
Písaři opisů Páleníčkových skadeb |
Miloš Sádlo, Ema Šimandlová, Karel Unterstab, Milan Šlechta, Bohuš Heran |
Tab. 4 Jména osobností (dedikantů, iniciátorů skladeb apod.) v rukopisech pozůstalosti – výběr
Z lokačních údajů uvedených v rukopisech převažují ty, v nichž Josef Páleníček uvádí, kde na skladbě pracoval. Nejčastěji to byla Praha a Lučany v Jizerských horách, ale také Paříž, Zbiroh, Nový Světlov v Bojkovicích, Opočno, Nové Město v Krušných horách, loď Aksu, Jevany, Perštejn nad Ohří, Svatý kopeček u Olomouce, Remetské Hámre, Dobříš, Brno, Suchumi, Mariánské Lázně nebo Kišiněv.
Jako místa prvních provedení jsou uvedena například města Praha, Brno nebo Lipsko. Provedení druhého klavírního koncertu s autorem u klavíru právě v Lipsku komentuje přípisem dirigent Franz Konwitschny: „Das Werk ist sehr gut! (der Pianist war es auch!) Uraufführung im Gewandhaus am 24. 9. 1953. Franz Konwitschny“ (opis partitury 59 R 6075/7). Přípisy týkající se provedení jsou však v pozůstalosti spíše výjimkou.
Z deseti listů, jež pozůstalost obsahuje, je pět z nich oficiální korespondencí provázející vrácení notových materiálů, jež Josef Páleníček vypůjčil pro pořízení opisů v Českém hudebním fondu (59 R 6147, 59 R 6155/1, 59 R 6110/1), pro přípravu tištěného vydání v Pantonu (59 R 6088/4) nebo pro rozhlasové nahrávání (59 R 6074/7).
Jiné dva z dopisů dokládají skutečnost, že Páleníček své skladby konzultoval s předními interprety v oboru. Sbormistr Pěveckého sdružení moravských učitelů Jan Šoupal pravděpodobně kolem roku 1958 Páleníčkovi zaslal své podněty ke kompozici Zaváté stopy.
Tři mužské sbory na texty Konstantina Biebla (59 R 6149). Flétnista Oldřich Slavíček zase skladatele upozorňoval na některá místa vytištěného flétnového partu Koncertu pro flétnu a orchestr a prosil o jejich přezkoumání (59 R 6077/2). 12. prosince 1957 následně tento koncert přednesl v premiéře se Státní filharmonií Brno pod taktovkou Martina Turnovského.
Další listy se týkají recepce skladeb. Violoncellista Bohuš Heran 19. září 1967 informoval zřejmě nakladatelství Panton o tom, že druhou skladbu z Páleníčkovy sbírky Ze zápisníku malého chlapce zařadil do repertoáru soutěže mladých violoncellistů Kocianova Ústí a prosil o urychlené vydání této sbírky (59 R 6088/2). 5. března 1975 Milan Slavický děkuje za zapůjčený notový materiál a informuje o sestřihu nahrávky třetího klavírního koncertu s Irenou Černou a Pražským komorním orchestrem pod taktovkou Jiřího Kouta s tím, že nahrávka je velmi zdařilá a autor s ní bude jistě plně spokojen (59 R 6142/1).
Z dalších nenotových materiálů je v pozůstalosti dochována rukopisná rozvaha pro kompozici Ambra (59 R 6135/2), již však skladatel zřejmě nevypracoval ani v hudební skice, a textové předlohy a soupisy korektur ke kantátě Poema o člověku (59 R 6082/10–14).
Páleníčkova rukopisná notová pozůstalost obsahuje primárně rukopisy jeho vlastních kompozic. Patří k nim i tři dosud nezmíněné kadence k sólovým koncertům jiných autorů, a sice ke Klavírnímu koncertu č. 4, G dur Ludwiga van Beethovena (z roku 1939, 59 R 6114/1–4), Klavírnímu koncertu D dur Jana Nepomuka Kaňky (z roku 1940, skica, 59 R 6124) a k Houslovému koncertu a moll Josefa Slavíka (z roku 1934, 59 R 6139), zkomponovaná pro kolegu z tria, přítele Alexandra Plocka.
V pozůstalosti se však nachází i pět klavírních skladeb jiných autorů. Páleníček skladby bezpochyby obdržel díky svému zájmu o soudobou českou produkci. Věnování některých autorů, uvedená v rukopisech, prozrazují, že Páleníček, coby uznávaná autorita, dostal skladby k nahlédnutí a k vyjádření se k nim.
O něco mladší skladatel Ilja Hurník (1922–2013) Páleníčkovi zaslal svou Danza barbara s průvodním lístkem: „Vážený příteli, za předpokladu, že jste nezměnil stanovisko k mému Barbaru, si Vám je znovu dovoluji předložit. Je to trochu předělané, zhuštěné. Na shledanou, Hurník.“ Tato Hurníkova skladba není zatím v soupisech Hurníkova díla evidována a není v jiných exemplářích nikde jinde doložena.
Dirigent Rafael Kubelík (1914–1994), Páleníčkův vrstevník, spolužák a přítel, pod jehož taktovkou Páleníček hrál 11. ledna 1939 Beethovenův čtvrtý klavírní koncert nebo 30. ledna 1942 v premiéře svůj první klavírní koncert, Páleníčkovi zaslal svou Sonatinu in C z roku 1945 s těmito vtipnými slovy: „Milý Jožo, potěš Tě Pánbůh, a až to shledáš příliš blbé, tak s tím zatop! Tvůj R. skladatel a skladník vícera podobných C-durů a es-mollů!“
Jak Kubelíkova skladba Sonatina, tak i další klavírní skladba – Sonata, op. 23 od Maxe Broda, jsou evidovány v soupisech skladeb těchto autorů.55 Tiskem nebyly vydány. Nové rukopisy z Páleníčkovy pozůstalosti jsou tedy dosud neznámými exempláři pramenné hodnoty.
Zbývající dvě díla jiných autorů v pozůstalosti jsou z tištěných vydání známá – jsou to Sonatina Štěpána Luckého (Hudební matice Umělecké besedy, 1947) a Sonáta Oldřicha Františka Korteho (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, Editio Supraphon 1998). Tabulka 5 podává základní přehled všech rukopisů jiných autorů, jež Páleníčkova pozůstalost obsahuje, i se stručným popisem a signaturou Národní knihovny ČR.
Ilja Hurník: Danza barbara |
Nedatovaný rukopis (opis?) s vloženým průvodním autografním lístkem |
59 R 6159 |
Štěpán Lucký: Klavírní sonatina, op. 8 |
Rozmnožený rukopis (opis) s autografním přípisem – věnováním z 28. srpna 1946 |
59 R 6160 |
Oldřich František Korte: Sonata pro klavír |
Rukopis (autograf? / opis s autografními vpisy?), uvedena datace: XI. 51 – I. 53 |
59 R 6161 |
Rafael Kubelík: Sonatina in C pro klavír |
Rukopis (autograf? / opis s autografními vpisy?) s autografním věnováním, datován červen 1945 |
59 R 6162 |
Max Brod Brod: Sonata „in memoriam“, op. 23 |
Nedatovaný rukopis (autograf? / opis?) |
59 R 6163 |
Tab. 5 Rukopisy skladeb jiných autorů v rukopisné notové pozůstalosti Josefa Páleníčka
Pozůstalost Josefa Páleníčka představuje cenný pramenný komplex. Je největším souborem notových pramenů Páleníčkových skladeb a v kontextu ostatních notových materiálů jeho skladeb uložených zejména v Českém hudebním fondu a Dilii (viz kap. 3), roztroušeně v Archivu Národního divadla (viz pozn. 51), Českém muzeu hudby56 nebo České filharmonii57, je ústředním pramenným zdrojem pro zkoumání jeho díla.58 V první řadě poskytuje možnost doplnit a revidovat existující informace o Páleníčkově kompoziční tvorbě vůbec – tedy správně datovat známé skladby a doplnit soubor tvorby o položky nové a nedokončené. Rukopisné materiály pozůstalosti dále přímo vybízejí ke zkoumání konkrétních kompozičních postupů i kompoziční metody jejich autora jako celku. Jejich průzkum přinese rovněž nové poznatky ohledně recepce Páleníčkovy tvorby, sociálních kontaktů mezi umělci a obohatí poznání hudební kultury velké části 20. století vůbec. Dochované materiály ze studia hudby mohou sloužit ke zkoumání pedagogického přínosu a metod Otakara Šína a Vítězslava Nováka.
Zřejmě díky tomu, že měl Páleníček na komponování vzhledem ke svým ostatním povoláním málo času, ale vnímal je jako činnost zásadního významu, snažil se, jak prozrazuje obsah pozůstalosti, uchovat všechny své kompozice i ve skicách a zavržených verzích. Nepřistupoval tedy zpětně ke svým rukopisům jako někteří velcí skladatelé – např. Páleníčkův učitel Vítězslav Novák nebo Novákův učitel Antonín Dvořák –, kteří své rané kompozice, s nimiž nebyli spokojeni, zničili. Přesto je však zřejmé, že ne vše se z Páleníčkových pracovních rukopisů dochovalo. Lze rovněž předpokládat, vzhledem ke kontaktům s interprety, na jejichž přání a pro jejichž koncertní potřebu komponoval, že některé notové materiály jsou roztroušeny v soukromých rukou.
Notová pozůstalost v hudebním oddělení Národní knihovny ČR je zpracována a lze ji interně procházet v online katalogu Národní knihovny ČR. V blízké době se počítá s otevřením možnosti vyhledávání a objednávání ke studiu pro veřejnost a rovněž se zveřejněním soupisu Páleníčkových skladeb s podrobnějšími informacemi o všech známých pramenech a tištěných vydáních na nově vznikajících webových stránkách hudebního oddělení Národní knihovny.
Obr. 1 Cvičení z harmonie ze studia u Otakara Šína, [1926] (Národní knihovna ČR, 59 R 6145)
Obr. 2 Chorálové variace, ukázka z autografní partitury z roku 1942 s pozdějšími revizemi (Národní knihovna ČR, 59 R 6070/14)
Obr. 3 Autografní dedikace Josefa Páleníčka Miloši Sádlovi z roku 1955, opis partitury Chorálových variací (Národní knihovna ČR, 6070/1a)
Obr. 4 Zpěvy staré Číny. Čtyři písně pro soprán, autografní čistopis, 1950 (Národní knihovna ČR, 59 R 6074/6)
1 Životu a dílu Josefa Páleníčka je věnována jedna samostatná knižní monografie: POKORA, Miloš. Josef Páleníček. Praha 1982 (dále POKORA). Obsahuje řadu důležitých fakt z Páleníčkova života a k jeho činnostem, vzpomínky klavíristů kolegy Františka Raucha a žáka Emila Leichnera, kolegy z Českého tria violoncellisty Miloše Sádla, dále soupis kompozičního díla a reprodukce fotografií. Monografie vznikla před završením Páleníčkova života, a tak nepokrývá celý Páleníčkův život a tvorbu. Základní informace o Josefu Páleníčkovi a jeho odkazu najdeme např. In: Československý hudební slovník osob a institucí, sv. 2, Praha, 1965, s. 246 (autoři Bohumír Štědroň a Ivan Poledňák), v Grove Music Online (Alena Němcová), nebo na webových stránkách Hudebního informačního střediska. Páleníčkovu bohatou činnost, zejména interpretační, reflektovala v průběhu jeho života řada drobných článků, kritik nebo textů k Páleníčkovým výročím například v Hudebních rozhledech. Publikovány byly i četné rozhovory s ním a vzpomínky, často v různě pozměněných podobách. Personální bibliografii J. Páleníčka zpracovala v roce 2014 Jana Bednářová ze Severočeské vědecké knihovny Ústí nad Labem (dostupná na webových stránkách knihovny online). Český rozhlas a Česká televize uchovávají vedle nahrávek hudby řadu pořadů, v nichž Páleníček hovoří.
2 Olomouc, sál YMCA, 24. března 1926. Viz Československý deník, orgán Československé živnostensko-obchodnické strany středostavovské. 1926, č. 72 (26. 3.), s. 3, „Divadlo a umění. Z olomouckých koncertů“.
3 Viz např. Lidové noviny. Roč. 47, č. 22 (13. 1. 1939), s. 7, autor: B. V.
4 Viz např. Lidové noviny. Roč. 51, č. 102 (14. 4. 1943), s. 4, autor: -stál; rovněž vzpomínky J. Páleníčka v pořadu Československého rozhlasu s Jaromírem Křížem z 28. 4. 1969 (soukromý zvukový archiv potomků J. Páleníčka).
5 Viz např. Lidové noviny. 1941, č. 632 (11. 12.), s. 3, „Pronikavý úspěch mladého českého klavíristy“, autor: stál.
6 Viz např. kritiku provedení Beethovenových opusů 13, 106 a 111 provedených na koncertě 27. 2. 1970 z pera Ivana Vojtěcha, Hudební rozhledy. 1970, 23(4), 146.
7 Viz POKORA, s. 24–35.
8 Páleníčka, jako pedagoga při výuce, zachycuje pozoruhodný snímek Československé televize: Koncert. Johannes Brahms: Klavírní koncert č. 2, B dur op. 83. Hraje Richard Kratzmann pod vedením pedagogů Akademie muzických umění v Praze prof. Josefa Páleníčka a prof. Františka Raucha, natočený v roce 1970. Páleníčkův důraz na opravdovost, hloubku prožitku a velký výrazový účin při klavírní hře velmi poutavě ve své vzpomínce na jeho pedagogické působení vylíčila cembalistka Zuzana Růžičková, byť sama nebyla jeho žákyní a její přítomnost na hodině jiného studenta byla náhodou. Viz RŮŽIČKOVÁ, Zuzana a Marie KULIJEVYČOVÁ. Královna cembala: životní osudy Zuzany Růžičkové a její vzpomínky na osobnosti hudebního světa. Praha 2005, s. 43. Viz také kapitola Pedagog a žák: Emil Leichner. In: POKORA, s. 77–79.
9 Viz Český hudební slovník osob a institucí [online], heslo Svaz českých skladatelů a koncertních umělců (autor Petar Zapletal) a literatura zde obsažená, [25. 10. 2021]. Dostupné z: https://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&task=record.record_detail&id=1003551.
10 Viz MAÝROVÁ, Kateřina. Bohuslav Martinů & Josef Páleníček. An Artistic Alliance. In: Martinů Revue, č. 1 (january–april 2017), s. 6–7. Česky: Bohuslav Martinů & Josef Páleníček. O uměleckém přátelství dvou hudebníků. In: Zprávy Společnosti Bohuslava Martinů, č. 39, říjen 2017, s. 45–49.
11 Páleníček také pořídil jednu z posledních známých fotografií Martinů (viz databázi fotografií v Institutu Bohuslava Martinů, reprodukovanou In: MARTINŮ, Charlotte. Můj život s Bohuslavem Martinů, Praha, 2003, s. 199, 200).
12 Viz zejména KAPUSTA, Jan. Neuvěřitelná kauza Martinů: pravdivá zpráva o tom, jak se stalo, že 17. srpna 1979 byly ostatky hudebního skladatele Bohuslava Martinů převezeny z dalekého Švýcarska do rodné Poličky, v Řevnicích, 2014, s. 19nn.
13 S Josefem Páleníčkem o tvůrčí práci. Rozmlouval Jaromír Kříž. Hudební rozhledy. 1969, č. 19, s. 579.
14 Hudba je nekonečné hledání. [Rozhovor] připravila Jaroslava Kopecká. Květy. 1984, č. 29 (19. 7.). Za hru vlastní Klavírní sonáty, za niž v Praze dostal onu cenu Českého spolku pro komorní hudbu, se mu dostalo uznání i během jeho pařížského studijního pobytu v letech 1936–1938 od samotného Alfréda Cortota: „Páleníčku, vy jste nejen výborný skladatel, ale i vynikající pianista“. Citováno podle: POKORA, s. 16.
15 VOKURKA, Zdeněk. Život věnovaný hudbě. K sedmdesátinám národního umělce Josefa Páleníčka. Rudé právo. 19. 7. 1984, s. 5, rubrika „Kultura“.
16 KOZOHORSKÝ, Richard. Partitura dialogu s klavírním virtuosem a hudebním skladatelem národním umělcem profesorem Josefem Páleníčkem. Květy. 1982, č. 47 (25. 11.), s. 43.
17 PÁLENÍČEK, Josef. Komponování a práce pedagoga, připravila Olga Kebertová. Květy. 1989, č. 33 (10. 8.), s. 39, rubrika „Cesty životem“.
18 Taneček Popelky. In: VOZAR, Martin ed. Klavírní mozaika. 1. díl, Skladby českých autorů. Nový Jičín 2020; O Palečkovi. In: VOZAR, Martin, ed. Klavírní mozaika. 2. díl, Skladby českých autorů. Nový Jičín 2020.
19 Na titulních stranách skladeb vydaných v odstupu času figuruje doba vzniku v názvové části edice – viz první sloupec tabulky 1, str. 35. Rok vydání je uveden ve druhém sloupci.
20 Viz např. ŠTĚDROŇ Bohumír: heslo Český hudební fond, Československý hudební slovník osob a institucí, sv. 1, s. 216–217.
21 Z majetku Syndikátu českých skladatelů pochází např. partitura: Klavírní koncert in C v klasickém slohu, panu hraběti H. Colloredo Mansfeldovi na Zbirohu (viz tabulka 2), jež je však nyní uložena v Hudebním informačním středisku (sign. Pal 4 b). Zde se nachází také několik tištěných vydání Páleníčkových skladeb nebo kopií z ČHF. Katalog je dostupný online: https://www.musicbase.cz/vyhledavani/ (2. 12. 2021).
22 Katalog je dostupný online: https://noty.hudebnifond.cz/cz/index.html (2. 12. 2021). Při návštěvách autorky v létě 2021 v archivu Českého rozhlasu, kde je archiv ČHF uložen, nebyly dohledatelné tři skladby: Masky. Dvě skladby pro saxofon a klavír (ČHF č. 6053, ČHF č. 019), Quetzal Coatl. Symfonické dialogy pro sóla a orchestr (ČHF č. 8761) a Tre concertini per trombe e pianoforte (ČHF č. 07508-11, ČHF č. 09009). V archivu ČHF jsou nadto uloženy i některé tištěné materiály uvedené v tab. 1. Můj srdečný dík za přípravu a možnost studia Páleníčkových skladeb v ČHF patří panu Tomáši Čechalovi.
23 DILIA č. 1697/1983. Za informace děkuji panu Zdeňku Harvánkovi.
24 Trvalou součástí jejich repertoáru jsou Páleníčkovy Chorálové variace. Jitka Čechová nahrála Páleníčkovaconcertantní díla s klavírem (Klavírní koncerty 1–3, Concertino) se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu ke 100. výročí narození jejich autora (2014).
25 V pozůstalosti nejsou uchovány rukopisy ke skladbám In modo antico. Suita pro cello a kytaru (viz ČHF č. 03301) a klavírní Romance (vydaná tiskem v albu Skladatelé dětem, Praha 1958).
26 Páleníček se narodil roku 1914 v bosenském Travniku, kam se rodina na čas přestěhovala kvůli zaměstnání otce, povoláním geometra.
27 Matějovský byl českého původu, byl absolventem Pražské konzervatoře. K jeho působení viz Hadžić, Fatima: The Musical Migration: Czech Musicians in Sarajevo. In: Musical migrations: crossroads of European musical diversity, Ljubljana 2017, s. 257–275.
28 Svoboda studoval v Brně u Leoše Janáčka a potom působil v Praze, Velkém Meziříčí, v Haliči a v Olomouci. Viz KUBÍČEK, Leopold. Jaroslav Svoboda. Životopisný nástin […]. Česká hudba, č. 6 (březen 1910), s. 41–43.
29 Páleníčkovo studium v Paříži v letech 1936–1938 viz zejména POKORA, s. 13–19; dále např. PÁLENÍČEK, Josef: Čas nástupu a pařížská léta, připravila Olga Kebertová. Květy. 1989, č. 30 (20. 7.), s. 39, rubrika „Cesty životem“.
30 „Moje první komposice z roku 1922“ – přípis v autografu, 59 R 6143/1. Dochováno pouze ve skice.
31 Dopis J. Svoboda → otec J. Páleníčka, 13. 4. 1926, rodinný archiv Zdeňka Páleníčka.
32 Dopis, 27. 10. 1936, rodinný archiv Zdeňka Páleníčka. Provedení klavírního koncertu J. Svobody s autorem u klavíru a Českou filharmonií viz VESELÝ, Richard. Dějiny České filharmonie. Praha 1935, s. 182.
33 Viz např. Lidové noviny. Roč. 46, č. 161 (30. 3. 1938), s. 7, autor: vo.
34 Jaromír Borecký byl ředitelem dnešní Národní knihovny ČR v letech 1920–1930, tedy v době, kdy v knihovně Ladislav Vycpálek zahájil činnost samostatného hudebního oddělení.
35 Dopis K. Hoffmeister → J. Páleníček, 22. 4. 1936, rodinný archiv Zdeňka Páleníčka.
36 Viz např. Lidové noviny. Roč. 49, č. 476 (18. 9. 1941), s. 3, autor: -stál.
37 Dopis K. Hoffmeister → J. Páleníček, 29. 9. 1948, rodinný archiv Zdeňka Páleníčka; rovněž viz Lidové noviny. Roč. 56, č. 228 (29. 9. 1948), s. 3, autor: stál.
38 27. 2. 1942, Brno stadion. Viz SCHNIERER Miloš. Vítězslav Novák. Tematický a bibliografický katalog. Praha 1999, s. 380 a SMOLKA, Jaroslav. Miloš Sádlo: rozhovory s českým violoncellistou. Praha 1983, s. 35.
39 Dedikace je uvedena v partituře ČHF č. 24.
40 Viz POKORA, s. 10, 15, 85. Jedná se o rukopisy: 59 R 6059, 59 R 6060, 59 R 6061, 59 R 6140 (ze Sonáty pro klarinet a klavír v pozůstalosti dochována pouze část 1. věty), 59 R 6064.
41 „Pod úderem zprávy o umučení prof. Krejčího, významného organizátora hudebního života z Velkého Meziříčí, jsem v roce 1942 napsal Chorálové variace pro violoncello a klavír na téma ze 17. století.“
PÁLENÍČEK, Josef. Virtuos a skladatel v čase válečném. Připravila Olga Kebertová. Květy. 1989, č. 31 (27. 7.), s. 39, rubrika „Cesty životem“.
42 S violoncellistou Milošem Sádlem zřejmě poprvé spolupracoval při studiu Novákovy Sonáty pro violoncello, již následně přednesli v premiéře. Brzy poté se Josefu Páleníčkovi podařilo Miloše Sádla získat pro spolupráci v triu a 10. 5. 1943 v obsazení Plocek–Sádlo–Páleníček poprvé vystoupili. Název České trio přijali v roce 1945.
43 Nápěv byl záhy spojován s několika odlišnými německými duchovními texty, z nichž se vžil zejména text „O Haupt voll Blut und Wunden“ vycházející z textu hymnu „Salve caput cruentatum.“ Píseň je obsažena i v katolickém kancionálu s textem „Ó, hlavo Těla církve“. Nápěv byl nesčetněkrát použit v umělecké hudbě – k nejznámějším patří zpracování v Bachových Matoušových pašijích. Viz např. BECKER, Hansjakob, ed. et al. Geistliches Wunderhorn: große deutsche Kirchenlieder. München [2001], s. 275–290; SCHNEIDER, Klaus. Lexikon „Musik über Musik“. Kassel, 2004.
44 Viz Lidové noviny. Roč. 50, č. 492 (29. 9. 1942), s. 3, autor: stál.
45 Viz Páleníčkův přípis k této větě citovaný jako druhý v pozn. 53.
46 Viz např. poznámku J. Páleníčka v rukopisu 59 R 6065/1a: „Korekce 2. V. 48 před festivalem pro Miloše Sádla“.
47 Viz např. KOLÁČKOVÁ, Yvetta a kol. Česká filharmonie 100 plus 10. Praha 2006, s. 223.
48 Viz přípis v partituře ČHF č. 24.
49 Viz údaj v rukopisu 59 R 6074/09.
50 K tomuto opusu viz zejména POKORA, s. 65–67, a např. JIRKO, Ivan: Koncert s otazníky, Hudební rozhledy. 1966, č. 4 (2. 2.), s. 113–114.
51 Kompletní provozovací materiály, opisy i jejich kopie jsou uloženy v agentuře Dilia. Viz pozn. 23. V archivu Národního divadla jsou uloženy klavírní výtahy všech částí, zhotovené v Dilia, a rukopisný particell bicích nástrojů části Poklad (Archiv Národního divadla: H 1648/OH1, H 1648/1–2).
52 PÁLENÍČEK, Josef. Komponování a práce pedagoga, připravila Olga Kebertová. Květy. 1989, č. 33 (10. 8.), s. 39, rubrika „Cesty životem“.
53 „Vlož do toho víc techniky, neboj se“, „po 4 letech konstatuji, že až sem to je volovina, tato věta“ (Suita pro violoncello a klavír, 59 R 6065/1a), „V klavíru svinstvo!“ „Zbyteč. špinavé palety v klavíru“ (Chorálové variace, 59 R 6070/14).
54 „ráno ve ¾ na 5 pod okny mi pták zpíval… v Piešťanech… slavík!“ (Kytice, 59 R 6098/3); „Zkica vznikla v Košířích v tramvaji v Praze dne 4. I. 47. – Prokomponováno v Jevanech 31. VIII. 47“ (Zpěvy staré Číny, 59 R 6074/08).
55 Soupis skladeb Rafaela Kubelíka viz Československý hudební slovník osob a institucí. Sv. 1, Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, 775. Heslo Kubelík Jeroným Rafael zpracoval Bohumír Štědroň.
56 V Českém muzeu hudby se nachází opis Páleníčkovy Klavírní sonáty s autografním věnováním Karlu Hoffmeisterovi (sign. XXVIII C 36), vizitka s přípisem určeným Otakaru Vondrovicovi (sign. G 4293), kreslená podobizna J. Páleníčka od Karla Otáhala s Páleníčkovým přípisem a incipitem klavírního koncertu b moll P. I. Čajkovského (sign. F 13186), tři fotografie jsou ve zpracování. Za možnost studia materiálů děkuji Markétě Kabelkové a Marii Šťastné.
57 V Archivu České filharmonie je uložen opis partitury Koncertu pro saxofon a orchestr (č. 1885) s autorovým označením: „První původní verze koncertu“, obsahující však četné pozdější autorské revize. Za možnost nahlédnutí děkuji Pavlíně Landové.
58 Nenotové prameny – korespondence a fotografie Josefa Páleníčka související s osobností Bohuslava Martinů jsou uloženy v Centru Bohuslava Martinů v Poličce a evidovány v databázi Institutu Bohuslava Martinů https://database.martinu.cz/.
ČERNUŠÁK, Gracian, ed., Bohumír ŠTĚDROŇ, ed. a Zdenko NOVÁČEK, ed.
Československý hudební slovník osob a institucí. Sv. 1, 2. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, 1965.
Český hudební slovník osob a institucí. https://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/
Grove Music Online. https://www.oxfordmusiconline.com/grovemusic/
MGG Online. https://www.mgg-online.com/
Josef Páleníček. Personální bibliografie. Zpracovala Jana Bednářová v roce 2014. Dostupné z: https://www.svkul.cz/wp-content/uploads/2014/06/p%C3%A1len%C3%AD%C4%8Dekbibl.pdf.
JIRKO, Ivan. Koncert s otazníky. Hudební rozhledy. 1966, č. 4 (2. 2.), s. 113–114.
KOLÁČKOVÁ, Yvetta a kol. Česká filharmonie 100 plus 10. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006.
KAPUSTA, Jan. Neuvěřitelná kauza Martinů: pravdivá zpráva o tom, jak se stalo, že 17. srpna 1979 byly ostatky hudebního skladatele Bohuslava Martinů převezeny z dalekého Švýcarska do rodné Poličky. Vyd. 1. V Řevnicích: Arbor vitae, 2014. 299 s. ISBN 978-80-7467-043-5.
KOZOHORSKÝ, Richard. Partitura dialogu s klavírním virtuosem a hudebním skladatelem národním umělcem profesorem Josefem Páleníčkem. Květy. 1982, č. 47 (25. 11.), s. 43.
KŘÍŽ, Jaromír. S Josefem Páleníčkem o tvůrčí práci. Hudební rozhledy. 1969, č. 19, s. 579.
KUBÍČEK, Leopold. Jaroslav Svoboda. Životopisný nástin […]. Česká hudba. Roč. 16, č. 6 (březen 1910), s. 41–43.
MARTINŮ, Charlotte. Můj život s Bohuslavem Martinů. 1. vyd. Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2003. 226 s. ISBN 80-86385-22-1.
MAÝROVÁ, Kateřina. Bohuslav Martinů & Josef Páleníček. An Artistic Alliance. Martinů Revue. Roč. 17, č. 1 (january – april 2017), s. 6–7.
PÁLENÍČEK, Josef. Čas nástupu a pařížská léta, připravila Olga Kebertová. Květy. 1989, č. 30 (20. 7.), s. 39, rubrika „Cesty životem“.
PÁLENÍČEK, Josef. Komponování a práce pedagoga, připravila Olga Kebertová. Květy. 1989, č. 33 (10. 8.), s. 39, rubrika „Cesty životem“.
PÁLENÍČEK, Josef. Virtuos a skladatel v čase válečném, připravila Olga Kebertová. Květy. 1989, č. 31 (27. 7.), s. 39, rubrika „Cesty životem“.
POKORA, Miloš. Josef Páleníček. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1982. 89 s., [16] s. obr. příl. Lyra.
RŮŽIČKOVÁ, Zuzana a Marie KULIJEVYČOVÁ. Královna cembala: životní osudy
Zuzany Růžičkové a její vzpomínky na osobnosti hudebního světa. Vyd. 1. Praha: Ottovo nakladatelství, 2005. 166 s. ISBN 80-7360-206-7.
SCHNIERER, Miloš, ed. Vítězslav Novák: tematický a bibliografický katalog: the thematic and bibliographical catalogue. 1. vyd. Praha: Editio Praga, 1999.
SMOLKA, Jaroslav. Miloš Sádlo: rozhovory s českým violoncellistou. Praha: Supraphon, 1983.
VESELÝ, Richard. Dějiny České Filharmonie v letech 1901–1934. V Praze: [Dědici Dr. Veselého], 1935.
VOKURKA, Zdeněk. Život věnovaný hudbě. K sedmdesátinám národního umělce Josefa Páleníčka. Rudé právo. 19. 7. 1984, s. 5, rubrika „Kultura“.
ŠMÍDOVÁ, Ludmila. Rukopisná notová pozůstalost Josefa Páleníčka uložená v hudebním oddělení Národní knihovny České republiky. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(1), 30–56. ISSN 1801-3252.
Klíčová slova: informačná etika, informácia, dezinformácie, modely informačného správania, informačná a digitálna gramotnosť, model etických faktorov informačných interakcií
Summary: The paper is aimed at analysis of selected works of information ethics and at identification of ethical factors of human information interactions. We analyze selected aspects of the historical development and discourse of information and digital ethics. We summarize approaches to definition of information from the perspective of social values of information and aspects of disinformation and misinformation and identify ethical factors embedded in digital information literacy concepts. The discourse is categorized into the socio-cognitive, socio-cultural and socio-technological perspectives. We analyze recent models of information behavior from the viewpoint of dis / misinformation in digital environment. We present a concept of a Delphi study on information ethics and first results of a pilot study focused on identification of ethical issues, ethical dilemmas and values of information in information interactions. We include such ethical factors of information interactions as construction of value of information, rules of work with information, truthfulness, utility, responsibility, trust, emotions and ethical intuitions. As a result, a new conceptual model of ethical factors of human information interactions in digital environment is presented. We also propose a new concept of information ecologies at the levels of personal, communitarian and social, with the emphasis on adaptations and evolution. We recommend value-driven analysis of information interactions in digital environment for ecological and ethical re-design of information services and products.
Keywords: information ethics, information, disinformation, models of information behavior, information and digital literacy, model of ethical factors of information interactions
Prof. PhDr. Jela Steinerová, PhD. / Katedra knižničnej a informačnej vedy, Filozofická fakulta, Univerzita Komenského v Bratislave (Department of Library and Information Science, Faculty of Arts, Comenius University in Bratislava)
V príspevku analyzujeme diskurz informačnej a digitálnej etiky z pohľadu informačných interakcií človeka, ktoré reprezentujú predmet výskumov informačnej vedy. Cieľom je identifikovať etické faktory, súvisiace s postupom k intenzívnejšej etickej senzitivite pri modeloch informačného správania a informačnej gramotnosti človeka. Otázka je, ako sa výskumy venované informačnej a digitálnej etike prepájajú s modelmi informačného správania a výskumami informačnej a digitálnej informačnej gramotnosti a či zohľadňujú aj aspekty dezinformácií a iných etických problémov informačných interakcií. V prvej časti stručne predstavujeme rozvoj informačnej a digitálnej etiky a kontexty vymedzenia pojmu informácia, jeho epistemické a sociálne hodnoty v informačnej vede. Využívame metodologický prístup kvalitatívnej obsahovej analýzy diskurzu vybraných prác zameraných na informačnú a digitálnu etiku. V druhej časti sa zameriavame na analýzu modelov informačného správania z pohľadu rozlišovania informácie, nesprávnej informácie a dezinformácie. Identifikujeme etické faktory v aktuálnych výskumoch informačnej a digitálnej gramotnosti. V tretej časti predstavujeme metodologickú koncepciu delfskej štúdie zameranej na pochopenie etických problémov, etických dilem a hodnôt informácií a prvé výsledky pilotnej štúdie. Navrhujeme model etických faktorov informačných interakcií človeka a koncepciu informačných ekológií pre teóriu aj prax informačných služieb. Predpokladáme, že eticky orientovaný re-dizajn informačných služieb a produktov v spojení s hodnotovou analýzou komunít používateľov môže obohatiť kvalitu využívania informácií.
Informačné interakcie človeka sú všeobecnejším pojmom informačnej vedy, ktorý využívame na reprezentáciu predmetu informačnej vedy. Ide o vzájomné pôsobenie človeka a informácií sprostredkované technológiami a adaptáciami (Fidel 2012; Steinerová 2020a). Obsahujú teoretické modely aj praktické aspekty informačného správania, informačnej gramotnosti aj informačnej etiky. Informačná etika je aplikovaná veda a prax so zameraním na morálne hodnoty informácií a etickú senzitivitu, pravidlá a normy pri využívaní, organizovaní, tvorbe a komunikovaní informácií. Zaoberá sa princípmi súvisiacimi s hodnotami informácií a vplyvom moderných technológií na informačné interakcie (Steinerová 2014). V digitálnom prostredí dominuje obsah informačnej etiky so zložkami: vlastníctvo, prístup, súkromie, presnosť (informácií), komunita. V informačnej etike sa rozlišujú aplikačné rámce etiky cností (univerzálne hodnoty), utilitárnej etiky (užitočnosť nástrojov a výstupov), konzekventnej etiky (dodržiavanie pravidiel), aj etiky starostlivosti (knižnice, používatelia). Informačnú etiku reprezentujú najmä práce Rafaela Capurra a Luciana Floridiho. Novšie diela R. Capurra naznačujú niektoré širšie súvislosti informačnej etiky a digitálnej etiky, najmä otázky vstupu inteligentných technológií do sociálnej komunikácie a tvarovanie sociálnych štruktúr pod ich vplyvom až po otázky robotickej etiky (Capurro et al. 2013, 2011, 2019). Etické faktory sú tu interpretované ako súčasť filozofickej disciplíny etiky s aplikáciou pre prácu s informáciami. Informačná etika ako akademický pojem sa rozvinula hlavne v nadväznosti na kybernetické koncepcie počítačovej etiky Norberta Wienera a Josepha Weizenbauma (Capurro 2013). Súvisiace práce autorov informačnej etiky (Kelly a Bielby 2016; Foundations 2019; Fuchs 2016) ukazujú, že informačná etika sa rozvinula z počítačovej etiky, mediálnej (žurnalistickej) etiky a tradičnej knižničnej etiky. Capurro (2018) zdôrazňuje aj interkultúrnu podstatu informačnej etiky z pohľadu univerzálnych etických princípov a ich rôznych prejavov v rôznych kultúrach. Tento diskurz je prejavom socio-kultúrnych prístupov informačnej etiky.
Dôležitým kontextom informačnej etiky je informačná ekológia ako koncepcia, ktorá umožňuje kultivovať „informačnú krajinu“, chrániť ju pred znečistením nesprávnymi informáciami a dezinformáciami (Steinerová 2014; Capurro 2005). Informačná krajina predstavuje metaforu vnútornej mentálnej aj sociálnej reprezentácie informačného prostredia. Tieto reprezentácie môžu byť „znečistené“ rôznymi aspektmi mocenských záujmov, kultúrnych, historických či jazykových kontextov sociálnej komunikácie (Capurro 2005). Často sa prejavujú ako rôzne druhy myšlienkových (pojmových) máp, ktoré sú prostriedkom na poznávanie informačného prostredia a tvorbu zmyslu informácií.
Etika informácií u Floridiho (2013) naznačuje celistvý prístup k etike tzv. informačných organizmov („inforgov“) v informačnom prostredí („infosfére“). V pragmatickom prístupe sú tu dôležité konštrukčné hodnoty človeka a evolúcia informačných organizmov, vrátane ľudí aj systémov. Informačná etika sa tu vynára ako metateória, ktorá sa zameriava na informačnú interpretáciu človeka. U Floridiho (2013) sa etické faktory prepájajú aj s vlastnosťami presnosti / nepresnosti informácií a s vývojom infosféry. Nepresnosti informácie môžu viesť k dezinformáciám, nesprávnym informáciám, problémom s dôverou k informáciám. Floridi tiež rozlišuje informačnú etiku ako makroetiku aj mikroetiku. Makroetika je spojená s ontologickým hľadiskom informačných interakcií človeka v infosfére (model R-P-T), mikroetika s epistemologickým hľadiskom informačných interakcií vplývajúcich na infosféru. Najvýznamnejším prínosom Floridiho práce je interpretácia informačnej etiky ako etiky využívania informačných zdrojov, etiky tvorby informačných produktov a etiky informačného prostredia. Tento model (RPT – resource-product-target) sa môže prejavovať v internom kontexte u jednotlivcov, ale aj v externom sociálnom kontexte. Informačná etika je potom spojená s informačnou podmienkou fungovania „inforgov“, t.j. pôsobením človeka a systémov v rôznych spoločenských kontextoch. V tomto prístupe sa prejavuje najmä logicko-kognitívny, sémantický a socio-technologický diskurz informačnej etiky.
Rozvoj digitálnej etiky súvisí s mierou vplyvu digitálnych technológií na spracovanie, využívanie a tvorbu informácií. Z hľadiska vývoja pojmu sa digitálna etika v začiatkoch stotožňovala s počítačovou etikou. Dnes ide o aplikovanú etiku v oblasti informačných interakcií človeka sprostredkovaných digitálnymi technológiami. História informačnej etiky sa tiež odvíja od vývoja digitálnych technológií. V prvej etape, od 60. do 80. rokov 20. stor., išlo najmä o počítače využívané na automatizáciu, spracovanie textov a prácu s databázami v centrálnych inštitúciách. Neskôr sa technológie rozširujú smerom k podpore akejkoľvek profesionálnej práce s informáciami, cez siete a personálne počítače v domácnostiach a na pracoviskách, približne od roku 2000. Posledných dvadsať rokov sa tento vývoj zrýchlil prienikom sociálnych sietí nielen do vzdelávania a vedy, ale aj do každodenného spracovania informácií. Zároveň sa v novom kontexte objavuje spracovanie „veľkých dát“ s využitím inteligentných technológií. Dôraz na moderné technológie formuje prúd socio-technických prístupov informačnej etiky aj v kontextoch sociálnej informatiky (Smutny a Vehovar 2020).
V tomto zmysle sa vyvíjali aj názory na etické aspekty v informačných doménach (individuálna, sociálna, znaková) (Burnett a Burnett 2019). V prvej etape spracovania dát a informácií sa riešili otázky ochrany súkromia, bezpečnosti a oprávneného prístupu.
Neskôr sa autori začali zamýšľať nad odvrátenou stranou informácií v digitálnom prostredí, najmä presnosťou a pravdivosťou informácií (dezinformácie / falošné informácie), vlastníckymi právami v oblasti digitálnych informácií (oprávnené využívanie, plagiátorstvo, citačná kultúra ap.). To nadväzuje na širšie problémy informačných patológií a rizík informačných interakcií, ako napríklad informačné preťaženie, informačná úzkosť, informačný stres, dezinformácie.
Digitálna etika sa formuje v súvislosti so širšími spoločenskými vplyvmi inteligentných technológií, ktoré sa prejavujú aj v monitorovaní digitálneho života človeka, mocenských vzťahoch a v manažmente veľkých dát (Ess 2014; Himma a Tavani 2008). Formulujú sa obavy z uplatnenia umelej inteligencie v aplikáciách ako sú autonómne (rozhodovacie) systémy, vyhodnocovanie žiadostí (personalistika, bankovníctvo), zdravotnícke informácie, digitálne vzdelávanie a veda. Vzniká oblasť etiky umelej inteligencie v nadväznosti na algoritmy veľkých firiem ako Google, Amazon či Facebook (Davenport 2018; Stahl 2021). Príkladmi sú algoritmy analýz veľkých dát na sociálnych sieťach, robotika, manipulačné systémy (volebné správanie, marketing), autonómne systémy (autá, zbrane, navigácia), inteligentné domy a objekty, hodnotenie ľudí v bankách pri poskytovaní úverov, personalistika, lekárske diagnostické a operačné systémy ai.
Niektorí autori v rozvoji digitálnej etiky rozlišujú tri etapy; prvotná modernita, modernita a post-modernita (Müller 2021). Tieto etapy poukazujú na rôzne stupne vnorenia digitálnych technológií do komunikácie informácií a sociálnych štruktúr. Prvotná modernita sa spája s využívaním počítačov na spracovanie a komunikovanie množstva informácií. Modernita znamená najmä rozvoj osobných počítačov a sietí a ich prienik do domácností a kancelárií. Post-modernita sa rozvíja najmä s rozvojom dnešných algoritmov vyhľadávania a spracovania veľkých dát na novšej úrovni inteligentných systémov. Začínajú sa riešiť otázky etiky umelej inteligencie pri spracovaní veľkých dát, personalizovaných funkciách systémov, monitorovaní informačného prostredia, rozpoznávaní obrazcov, reči, v práci so zdravotníckymi dátami a informáciami a tiež riziká manipulácií. Rizikom je aj mnoho dezinformácií a nesprávnych informácií, napríklad na Wikipédii a v sociálnych sieťach. Kontextom rozvoja digitálnej etiky sú informačné interakcie človeka s využitím informačných technológií v oblastiach vzdelávania, vedy, pracovných procesov, organizácií, ale aj zábavy a každodennej práce s informáciami. Informačné interakcie človeka vymedzujeme ako vzájomné pôsobenie človeka a informácií v informačnom prostredí (Steinerová 2020a). Súvisia s problémom vymedzenia informácie v kontextoch na rôznych úrovniach fyzikálnych, biologických a sociálnych informácií. Rozdiely medzi informačnou etikou a digitálnou etikou súvisia s mierou dôrazu na uplatnenie technológií v informačných interakciách, funkciou digitálneho prostredia a nástrojov (algoritmov) a historickým vývojom skúmania etiky informácií, epistemickými a sociálnymi hodnotami informácií a s modelmi informačných interakcií a informačného správania človeka v digitálnom prostredí (Steinerová, Fázik a Nováková 2020).
Vymedzenie pojmu informácia je v informačnej vede komplexným problémom; prejavuje sa v rôznych špecifických koncepciách, teóriách aj filozofii informácie (Floridi 2011). Vo svojej podstate ide o interdisciplinárny pojem. V informačnej vede súvisí s rozvojom dokumentácie (Buckland 2016), informačného prieskumu a informačného správania. Rozlišujeme tu paradigmu orientovanú technologicky a systémovo (Matematická teória komunikácie Shannona a Weavera, informačné prieskumové systémy) a sociálne-kognitívnu paradigmu (psychologické a kognitívne prístupy). Veľký vplyv mal filozofický prístup troch svetov Karla Poppera pri riešení otázky objektívneho poznania (fyzické objekty, subjektívne psychické stavy a vedomie, a intelektuálny obsah), ale aj sociálna epistemológia J. Sheru so zasadením informácií do kontextu spoločenskej služby rozvoju poznania. Za určitý prelom možno považovať základnú „rovnicu“ informačnej vedy B. C. Brookesa (1980) s prihlásením sa ku kognitívnemu základu vymedzenia informácie. Podrobnejšie práce v rôznych odlišných prístupoch rozpracovali najmä Capurro a Hjørland (2003), Bates (2005, 2010), Buckland (2017), Fox (1983), Fallis (2011), Zins (2011), Bawden a Robinson (2016), ale aj autori z oblasti logiky informácií so zameraním na preverovanie pravdivosti informácie a výrokov (Dretske 1981; Day 2011). Dretske formuluje závery o význame (informácie) aj bez zohľadnenia pravdivosti (Capurro a Hjørland 2003).
V najsilnejšom prúde výskumov informácie sa autori zhodujú na vymedzení informácie ako zmeny stavu poznania človeka (Bateson 1972; Capurro a Hjørland 2003; Bates 2010). V tejto paradigme Bawden (2011) predstavil 21 kategórií zmien v stave poznania človeka vo vzťahu k špecifickým situáciám vyhľadávania, prezerania, monitorovania, odkazovania na literatúru aj náhodného získavania informácií. Losee (2014) zdôrazňuje procesuálnu stránku pri definovaní informácie ako výstupu procesov v mysli človeka aj v pamäti počítačov. Ide o procesy reprezentácie, komunikácie a užitočnosti, pritom Losee (2012) vysvetľuje aj aspekty pravdivosti a morálnych rizík. Poznanie vzniká odôvodneným výrokom aj preverovaním pravdivosti, rozlišuje sa analytická pravdivosť, korešpondencia s realitou aj sociálna hodnota pravdy. V oblasti informačného správania sa najčastejšie aplikuje psychologické vymedzenie informácie ako zmeny stavu poznania, rozdiel pociťovaný v mysli človeka alebo v okolí (Case a Given 2016; Ford 2015; Wilson 2020). V súčasnosti vznikajú moderné prístupy, ktoré v línii premien rôznych foriem poznania, od dát cez informácie po znalosti, zdôrazňujú pochopenie významu informácie a „odvrátenú“ stranu informácií a informačné patológie (Bawden a Robinson 2019, 2013). Niektorí autori zdôrazňujú prirodzenú komplexitu pojmu informácia, iní zas tvoria teórie s využitím kauzality. Najkomplexnejším aktuálnym prístupom je filozofia informácie L. Floridiho, obsahujúca aj etiku informácie a logiku informácie (Floridi 2011, 2013, 2019). Floridi formuluje všeobecnú definíciu informácie (General Definition of Information – GDI) ako správne sformulované dáta s významom (Floridi 2010). Niektorí autori však uvažujú aj o vytvorení všeobecnej teórie informácie transdisciplinárne s obsiahnutím jej fyzikálnej, biologickej aj sociálnej formy, v nadväznosti na Capurrovu trilemu informácie (Robinson a Bawden 2014). V ČR tieto otázky riešili niektorí autori vo svojich výskumoch v informačnej vede (Stodola 2019; Timko 2014; Černý 2020). Z našich analýz vyplynulo vymedzenie informácie ako integratívnych úrovní interakcií medzi človekom a prostredím sprostredkovaných komunikáciou a znakovými systémami, najmä jazykom (Steinerová 2020 b, s. 92).
Autori teórie informácie venujú pozornosť aj vymedzeniu hraníc medzi informáciou, dezinformáciou a nesprávnou informáciou. Základom je otázka percepcie a rozlišovania (kategorizácie) informácií na základe stretu medzi objektívnou a subjektívnou zložkou informácie v komunikácii (Fallis 2015, 2011; Capurro a Hjørland 2003; Fox 1983). Na
rozlišovaní týchto kategórií sa podieľa najmä sociálna percepcia (overovanie vlastnej percepcie informácie a jej pravdivosti komunitou) a sociálna difúzia (komunikovanie informácií v komunitách). Problém nesprávnych informácií sa spája aj s nepresnosťou či nekvalitou ako vlastnosťami informácie (Fox 1983). V tomto zmysle mnohí autori uvažujú o tvorbe zmyslu informácie ako o procese (Buckland 2017; Hjørland 2007) v rôznych kontextoch objektov a subjektívnej skúsenosti (znalosti). Výskumy tiež potvrdzujú proces konštruovania významu (napríklad Kuhlthau 2004) a proces konštruovania hodnoty informácie (Floridi 2011). Dezinformácie sú definované ako zavádzajúce informácie
(zámerné aj nezámerné), ale aj ako sémanticky falošné informácie (Fallis 2015; Floridi 2011). Pritom Fallis (2015) kategorizuje dezinformácie na rôzne druhy ako klamstvo, vizuálne, adaptívne, altruistické dezinformácie, vedľajší efekt, satira ap.
Z hľadiska hodnôt informácií možno prístupy rozdeliť na sociálne a epistemické. Sociálne hodnoty informácií sa určujú ako užitočnosť, objektívnosť, pravdivosť, kognitívny rozvoj, zodpovednosť, dôvera, kritické myslenie, verifikácia informácií, rozvoj poznania, sociálna užitočnosť pri riešení problémov a rozhodovaní, informačná aktivita (Gorman 2000; Norton 2010). Hodnoty, komunity a informácie sú emergentné a vyvíjajúce sa, v informačných interakciách sa zdieľajú aj hodnoty a formujú identitu komunít. Tieto hodnoty sú často obsahom tacitných poznatkov. Hodnoty informácií v komunitách, v knižniciach či systémoch skúmali napríklad Bawden et al. 2009, Urquhart 2018, Saracevic a Kantor 1997, Rusho a Raban 2019, Oakleaf 2010, van Otterlo 2018, Brännback et al. 2017, Frandsen a Sørensen 2020 ai.
Sociálne a semiotické prístupy pri vymedzovaní informácie (Goguen 1997; Cornelius 2011; Bates 2010; Hjørland 2007) v najvyššej miere zohľadňujú aj etické aspekty využívania, zdieľania a tvorby informácií. V tomto zmysle sa informácia môže považovať aj za nástroj moci v spoločnosti (Braman 1989), informácia je cieľ (target) a formuje sociálne štruktúry (Floridi 2013). Goguen (1997) definuje informáciu ako konfiguráciu (interpretáciu) znakov dohodnutú určitou komunitou aj v informačných systémoch. Sociálna ukotvenosť informácie prináša aj etickú dimenziu informácie, najmä rôznorodosť konštrukcie významov rôznymi komunitami a súkromie (Goguen 1997). Sociálny kontext informácie obsahuje situáciu, emergenciu, vágnosť, stelesnenie a iné vlastnosti, pričom vo formálnych systémoch sa kontext znižuje („vysušuje“) a u človeka sa za výhodu považuje tacitné, kontextové poznanie (skúsenosť). Goguen predstavuje strom systému hodnôt ako súčasť etiky informácií s príkladmi analýzy hodnôt na rôznych úrovniach komunít a organizácií.
Epistemické hodnoty informácií identifikovali autori v súvislosti s užitočnosťou, rozhodovaním, porozumením a hodnotovou hierarchiou v informačnom manažmente (Fallis a Whitcomb 2009). Epistemické hodnoty informácií sú spojené so vzdelávaním a rozvojom poznania v spoločnosti. Etické faktory práva na prístup, zodpovednosti, súkromia (ochrany osobných údajov), pravidiel komunikácie v komunitách, ale aj presnosti informácií sa čoraz viac rozpracúvajú pre digitálne prostredie. Problémom definovania, kategorizácie a overovania pravdivosti informácií je úloha kontextu. Celkový diskurz v oblasti definovania a hodnôt informácií v kontextoch možno rozdeliť na sociálno-kognitívny diskurz (prepojenie s kognitívnymi procesmi vnímania a poznávania), sociálno-kultúrny diskurz (rôzne kultúrne vplyvy a skúsenosti človeka v práci s informáciami) a na sociálno-technologický diskurz (prepojenie človeka a informačných technológií v informačných interakciách a pri adaptácii).
Digitálne informačné prostredie možno vymedziť ako informačné prostredie presunuté do oblasti digitálnej komunikácie, ktoré obsahuje najmä technologickú a informačnú infraštruktúru, ľudí, informačné zdroje a procesy komunikácie a kolaborácie (Steinerová 2018). Prejavuje sa v rôznych oblastiach práce s informáciami a informačných interakciách, najmä v koncepciách digitálneho vzdelávania, digitálnej vedy, digitálnej gramotnosti a digitálnej etiky. Digitálna gramotnosť a digitálna etika človeka úzko súvisia práve s informačnými interakciami človeka v digitálnom informačnom prostredí.
Koncept digitálnej gramotnosti už má dnes svoju históriu. Začína sa v 80. rokoch 20. storočia, často je citovaná najmä definícia P. Gilstera, ktorá vymedzuje digitálnu gramotnosť ako kognitívnu schopnosť človeka pochopiť informácie v rôznych formátoch prezentovaných počítačmi (Bawden a Robinson 2012). V niektorých modeloch digitálnej informačnej gramotnosti človeka sa zohľadňujú aj etické aspekty, avšak až v neskorších rámcoch, najmä v ACRL1 2016 (Townsend et al. 2016) alebo ANCIL2 (Secker a Coonan 2013). V tejto oblasti existuje mnoho modelov a štandardov, podrobnejšie ich kategorizuje napríklad Fázik (2021). Niektoré z nich zdôrazňujú múdrosť pri využívaní informácií alebo spoločenskú zodpovednosť. Informačnú gramotnosť s etikou profesií prepojil M. Forster (2013, 2017).
Kvalitatívne fenomenografické štúdie mali veľký vplyv na chápanie informačnej gramotnosti ako celistvej skúsenosti (Bruce 2016; Limberg 2005), na rozvoj etických aspektov práce s informáciami a hodnôt informácií (Johnston a Webber 2005; Cheuk 2017) a rozlišovanie pravdivých informácií (Lupton 2008). Vo vymedzovaní informačnej gramotnosti sa objavujú novšie koncepty, napríklad informačná fluencia3 (Bawden 2014), informované učenie (Bruce et al. 2013), informačná kultúra (Webber a Johnston 2013), metagramotnosť (MacKay a Jacobson 2019), navigované bádanie (Kuhlthau et al. 2012). Zdôrazňujú sa v nich schopnosti primeranej interakcie s informáciami, adaptácie a kritické myslenie (Levine-Clark a Carter 2013). Najnovšie príklady sú obsiahnuté v inovatívnych monografiách autorov so zameraním na význam kvalitatívnych výskumov informačnej vedy (Lloyd 2020) a na informačné mapovanie v rozvoji informačnej gramotnosti (Whitworth 2021). V širšom kontexte sa informačná gramotnosť posúva ku každodennému vyhľadávaniu informácií a tvorbe zmyslu v informačných infraštruktúrach (Haider a Sundin 2021) aj rozlíšeniu dezinformácií (Walton et al. 2021). Vo väčšine prípadov sú v rámcoch a teóriách informačnej gramotnosti dominantné socio-kultúrne a socio-kognitívne prístupy informačnej vedy. Mnoho rozmerov informačných interakcií tak predstavujú kognitívne, afektívne, senzomotorické aspekty, ale aj socio-technologické, etické, ekonomické, právne či politické faktory.
Existuje len niekoľko výskumov, ktoré sa intenzívnejšie venujú etike informačnej gramotnosti (Forster 2013, 2017; Secker 2011). Významný je najmä výskum zameraný na morálnu gramotnosť človeka (Tuana 2007). V tomto výskume autorka explicitne formulovala 10 zložiek morálnej gramotnosti, ktoré obsahujú identifikáciu etických aspektov, vymedzenie hodnôt, určenie morálnej intenzity, hodnotenie faktov, zváženie dôsledkov, určenie relevantných cností, potvrdenie dôsledkov, zváženie aspektov starostlivosti, vyhodnotenie hodnôt, využitie morálnej imaginácie. V rámci etických faktorov informačnej gramotnosti môžeme potom identifikovať tieto zložky: etické povedomie človeka (poznanie pravidiel, noriem, zvykov, tradícií, informačnej infraštruktúry a informačných zdrojov), etické intuície človeka (podporované najmä emóciami, vzormi v oblasti výchovy), ale aj etické uvažovanie, rozhodovanie a riešenie problémov, súvisiace najmä s uplatnením princípov a nástrojov vhodných na etické informačné správanie. Na úrovni hodnôt informácií ide najmä o využitie informácií pri rozvoji poznania človeka (vzdelaní), pochopení významov, riešení problémov, rozhodovaní, komunikácii a kolaborácii.
Mnoho modelov informačného správania osvetľuje kognitívne, sociálne, komunikačné či afektívne aspekty spracovania informácií, autori venujú pozornosť novým komunitám, prostrediam a trendom (Julien a O’Brien 2014; Vakkari 2008; Greifeneder 2014; Huvila et al. 2021; Wilson 2020; Savolainen 2021; Robson a Robinson 2013). Práve v online prostredí a v sociálnych sieťach začínajú autori venovať viac pozornosti nesprávnym informáciám (misinformation – nezámerne nepresné či nejasné informácie) a dezinformáciám (disinformation – zámerne nesprávne, nepravdivé a falošné informácie). Niektorí autori vymedzujú tieto pojmy prostredníctvom vlastností nepresnosti a nedokonalosti informácie (Floridi 2011). Vzťahy medzi týmito formami informácií sú pomerne zložité a treba im venovať viac pozornosti.
Prirodzene, otázka pravdivosti informácií sa skôr spája s teóriami informácie (Floridi 2013; Fox 1983). Napríklad Hjørland (2007) zdôrazňuje, že aj dezinformácia je informáciou, aj keď je subjektívne vnímaná a zároveň situačná, sociálne konštruovaná. Niektorí autori analyzovali aspekty nesprávnych či nepravdivých informácií z hľadiska logiky a sémantiky (Fox 1983; Fallis 2011; Floridi 2010). Logicky orientované práce zdôrazňujú, že nepravdivé informácie nie sú považované za informácie. Na druhej strane sú prístupy sociálne a kognitívne, ktoré hľadajú príčiny dezinformácií v informačnom správaní a komunikácii. Napríklad sociálny konštrukcionizmus fínskej školy dokazuje konštrukciu významov v sociálnej interakcii a komunikácii, pričom kontext vplýva aj na vznik dezinformácií (Talja, Tuominen a Savolainen 2005; Savolainen 2021). Fallis (2013, 2015) vysvetľuje koncept dezinformácie ako výsledok rôznych osobných motívov (intencionality) komunikovať nepravdivú informáciu; iní predstavujú aj systémy na detekciu dezinformácií (Søe 2018).
Až od roku 2014 sa v teórii informačného správania objavili modely, ktoré obsiahli aj aspekty dezinformácií, najmä na strane subjektívnych interpretácií a vnímania vlastností informácií (Karlova a Fisher 2014; Ruokolainen a Widén 2020). Dezinformácie definujú Karlova a Fisherová (2014) ako nepresné, vágne, neúplné či dvojznačné informácie, ktoré však musia byť takto vnímané používateľom. Ruokolainenová a Widén (2020) zdôrazňujú pri definovaní nesprávnych informácií aspekt ich percepcie ako nepresných, neúplných, dvojznačných. Rozdeľujú nesprávne informácie na nesprávne percipované informácie (subjektívne vnímané) a normatívne nesprávne informácie (všeobecne akceptované ako nesprávne informácie). Karlova a Fisherová (2013) vymedzujú dezinformácie jednoducho ako falošné (nepravdivé) informácie a nesprávne informácie (misinformation) ako nepresné informácie. Z hľadiska typov týchto informácií uvádzajú vlastnosti informácie ako pravdivosť, úplnosť, informatívnosť, aktuálnosť a úmyselný podvod. Obidva typy problematických informácií vnímajú ako súčasť informačného správania. Dokonca považujú dezinformovanie a komunikovanie nesprávnych informácií za špeciálne typy informačného správania človeka. Pritom však na typ nesprávnych informácií vplývajú aj situačné faktory (Buckland 1991). Dezinformácia je považovaná za typ informácie; v určitej situácii môže byť informácia správna a v iných situáciách môže byť nesprávna a nepravdivá. Výskumy sa často opierajú o psychologické štúdie neutralizácie nesprávnych informácií (Lewandowsky et al. 2017).
Model sociálnej difúzie dezinformácií, nesprávnych informácií a informácií Karlovej a Fisherovej (2014) (obr. 1) rozvíja tradíciu modelovania informačného správania človeka z pohľadu sociálnych procesov tvorby, distribúcie a hodnotenia dezinformácií a informácií. Najvýraznejšou zložkou je práve sociálne, kultúrne a historické prostredie, v rámci ktorého ľudia v čase rozširujú informácie aj dezinformácie a nesprávne informácie. V tomto zmysle sú roly človeka v modeli rozdelené na šíriteľa a prijímateľa informácií (dezinformácií). V modeli znázorňujú aj motiváciu šíriteľov informácií podvádzať, ktorá môže byť osobná, súvisiaca s osobnostnou motiváciou, a sociálne podmienená. Na strane prijímateľov hrajú úlohu indície súvisiace s rozpoznaním dôveryhodnosti informácie alebo podvádzaním na určitej škále podozrenia. Informácie sa potom použijú alebo nepoužijú a v kontextoch času a rôznych situácií sa vyhodnotia ako informácie, dezinformácie alebo nesprávne informácie.
Obr. 1 Model sociálnej difúzie informácií, nesprávnych informácií a dezinformácií
(Karlova a Fisher 2014)
Tento model kladie dôraz na sociálny kontext a podmienenosť rozširovania informácií osobnými a profesionálnymi sociálnymi väzbami, ktoré môžu byť silnejšie aj slabšie. Dôležitú úlohu hrá aj čas a rýchlosť šírenia informácií, napríklad o prírodnej katastrofe vo verejnom priestore alebo vo vzdelávaní. Najvýraznejším problémom je však motivácia ľudí, firiem či vlád na rozširovanie nepravdivých informácií či dezinformácií. Dezinformácie sa môžu šíriť aj bez toho, aby producent informácie veril jej pravdivosti; môže ísť aj o súčasť mocenského boja. Ľudská intencionalita je v tomto zmysle ťažko uchopiteľná, ostáva súčasťou hlbších motivačných, afektívnych a kognitívnych faktorov komunikácie. Podobne aj na strane príjemcu dezinformácií a nesprávnych informácií ide o súhru rôznych personálnych aj sociálnych faktorov. Personálne faktory obsahujú tzv. motivované usudzovanie, ktoré je sprevádzané nesprávnym (skratkovitým) vyhodnotením informácií. Dochádza pritom ku kognitívnemu skresleniu, človek uprednostňuje známe informácie a odmieta tie, ktoré mu spôsobujú kognitívnu nerovnováhu. V motivovanom usudzovaní tak vzniká situácia, keď príjemca uverí aj nesprávnym informáciám či dezinformáciám. Kontexty môžu obsiahnuť konkurenčný boj, riadenie problémov, zisk, osobné rozhodovanie, napríklad v oblasti zdravia.
Sociálne aspekty informačného správania v oblasti identifikovania dezinformácií interpretujú fínske autorky v novšej štúdii (Ruokolainen a Widén 2020). Ich model sociálnej percepcie informácií (obr. 2) je spracovaný na základe empirického výskumu informačného správania imigrantov / žiadateľov o azyl vo Fínsku a zdôrazňuje sociálne faktory vnímania informácií.
Obr. 2 Model sociálnej percepcie informácií (Ruokolainen a Widén 2020)
Model naznačuje, že v závislosti od situácie a sociálnych, kultúrnych a historických aspektov osoba vyhodnocuje informácie ako presné informácie, nesprávne informácie alebo dezinformácie, ktoré využíva na konštrukciu reality a riešenie problémov. Model vychádza z kategorizácie informácií využívaných žiadateľmi o azyl, kedy ľudia využívajú najmä neformálne informačné zdroje, napríklad mediátorov a mienkotvorcov v komunitách. Práve na tejto neformálnej úrovni často dochádza k šíreniu dezinformácií a iných nepresných či nesprávnych informácií. To dokázali už aj predchádzajúce výskumy
informačného správania so zameraním na tvorbu zmyslu a úlohu emócií, sprostredkovateľov a „malého sveta“ človeka (Dervin 2005; Chatman 2000).
V rámci projektu zameraného na informačnú etiku zisťujeme názory expertov na etické problémy prostredníctvom metodológie delfskej štúdie4. Cieľom je identifikovať problémy informačnej etiky v informačných interakciách a odhadnúť budúci vývoj. Kontexty tvoria výskumy informačnej a digitálnej gramotnosti a digitálnej etiky v informačnej vede, informatike, komunikačných a mediálnych disciplínach. Metodológia delfskej štúdie je vhodná pri riešení komplexných otázok, ktoré nemajú jednoznačné riešenia. Bola využitá napríklad vo výskumoch zameraných na riziká algoritmov umelej inteligencie (Stahl 2021), informačnú gramotnosť (Townsend et al. 2016; Secker a Coonan 2013 – štúdie, ktoré viedli k novým rámcom ACRL 2016, ANCIL 2013), a pri výskume pojmu informácia (Zins 2007).
Výskumné otázky sme formulovali takto: 1. Čo si myslia experti o aktuálnom stave rozvoja informačnej etiky, 2. Ako vnímajú budúci rozvoj informačnej etiky, 3. Ako si predstavujú ideálny stav fungovania informačnej etiky v digitálnom prostredí (odhady vývoja). V prvom kole delfskej štúdie sa zameriavame na vymedzenie informačnej etiky, hlavné problémy, etické dilemy vo vzťahu k technológiám a umelej inteligencii a hodnoty informácií. Výber respondentov bol podmienený ich skúsenosťou v oblasti informačnej aj mediálnej etiky. Pilotný prieskum obsahoval štyroch respondentov; expertov v oblasti marketingovej komunikácie, informatiky, médií a informačnej vedy. Realizoval sa v digitálnom prostredí prostredníctvom oslovenia, vysvetlenia cieľov a termínov v čase od 1. 12. do 15. 12. 2021. Základným kritériom výberu respondentov bola skúsenosť v oblasti etiky informácií, komunikácie a médií. Ďalšie kritériá výberu obsiahli medzinárodnú skúsenosť, publikačnú činnosť a pedagogickú skúsenosť. V tomto roku realizujeme širší prieskum expertov z príbuzných vedných odborov, najmä filozofie, médií, umelej inteligencie, manažmentu, pedagogiky. Z praxe pozývame expertov z knižníc a IT firiem zo Slovenska aj ČR. V ďalších kolách štúdie sa otázky zamerajú na stav informačnej gramotnosti a vzdelávania v oblasti informačnej etiky a odhad vývoja informačnej etiky v spoločnosti.
Pilotný prieskum delfskej štúdie skúma konceptualizáciu informačnej etiky, percepciu hlavných problémov, etické dilemy vo vzťahu k technológiám a umelej inteligencii a hodnoty informácií. V dizajne pilotnej štúdie sme formulovali pre expertov tieto tri otázky: 1. Ktoré tri problémy považujete za najdôležitejšie z hľadiska stavu a rozvoja informačnej etiky v súčasnosti a prečo?, 2. Ktoré tri etické dilemy pri využívaní umelej inteligencie v práci s informáciami a dátami považujete za najdôležitejšie? (Uveďte aj dôvody podporujúce Váš názor.), 3. Ktoré tri hodnoty informácií považujete za rozhodujúce pri využívaní digitálnych informácií človekom a prečo? K jednotlivým otázkam boli spracované stručné vysvetlenia základných pojmov a príklady.
Z hľadiska metodologického využívame kvalitatívnu obsahovú analýzu a konceptuálnu analýzu diskurzu expertov. V súlade s metodologickými základmi kvalitatívnej analýzy dát kódujeme kľúčové pojmy, porovnávame spoločný sémantický obsah a vytvárame konceptuálny priestor na reprezentáciu etických výziev informácií v digitálnom prostredí (Pickard 2013; Julien 2008). V širších kategóriách sme na základe frekvencie výskytu identifikovali spoločné a odlišné kľúčové pojmy a súvislosti.
Výsledky analýz ukazujú, že medzi hlavné problémy informačnej etiky experti zaradili kategórie ako pravdivosť informácií (3 výskyty), zodpovednosť (3), užitočnosť (3) a sociálnu reguláciu digitálneho prostredia (5) – vrátane cenzúry, mocenských záujmov, etických kódexov. Pravdivosť informácií súvisí s korešpondenciou objektov s realitou, podložením dátami ako dôkazmi a správnosťou interpretácií. Užitočnosť informácií je určená kontextom a hodnotou ich využitia; súvisí s jednoduchým prístupom k informačným zdrojom v digitálnom prostredí. Zodpovednosť sa prejavuje ako vnútorná motivácia pri dodržiavaní písaných aj neformálnych pravidiel práce s informáciami. Pritom treba rozlišovať rôzne úrovne zodpovednosti; zodpovednosť „počítača“ ako „accountability“ (napríklad autonómne systémy) a zodpovednosť človeka ako „responsibility“. Umelá inteligencia by mohla samostatne rozhodovať len ako pomoc pri potrebnej ľudskej expertíze.
To dokazuje aj toto vyjadrenie (R4): „Nabízí se oblast všelijakých služeb určených člověku
(autonomní auta, chytré domy, diagnostika atd.). Dle mého názoru by se (AI) neměla pouštět tam, kde je potřeba lidského porozumění, jehož je schopna jen osoba. Neměla by tedy sama autonomně rozhodovat například v oblasti soudnictví, neměla by se dostat tam, kde je třeba tvořit odpovědné lidské partnerství (sexboti atd.)…Domnívám se, že její místo je tam, kde může být kontrolována lidskými osobami a kde nemá příležitost radikálně měnit svůj program.“
Experti v odpovediach tiež poukazujú na súvislosť s koncepciou dát (veľkých dát) (4), ktoré sú chápané ako hodnota v závislosti od kontextu a správnej interpretácie a nástroj na ochranu súkromia. Potvrdzuje sa, že samotné dáta sú len základom na tvorbu informácií a znalostí. Otázkou je aj použitie množstva veľkých dát, ktoré o človeku získava štát, pritom spoločenský prínos je vyvážený spoločenským rizikom. V tejto súvislosti vzniká oblasť dátovej etiky (Foundations 2019). Jeden z respondentov to formuloval takto (R3): Ide o problém „…všeobecne legálne zbieraných dát vhodných na identifikáciu človeka i na algoritmickú tvorbu jeho osobnostného profilu… ambícia vlády preventívne zbierať odtlačky prstov od každého občana už pri vystavení občianskeho preukazu, možné zbieranie DNA pri takýchto administratívnych úkonoch v budúcnosti atď. – spoločenský prínos týchto aktivít je porovnateľný so spoločenským rizikom ich zneužitia.“ Na druhej strane sa dáta považujú za dôležité dôkazy, ktoré podporujú pravdivosť a sú podkladmi na rozhodnutia.
Experti sa v odpovediach zhodli na potrebe spoločenskej regulácie etickej práce s informáciami (v pravidlách, kódexoch). V tejto otázke sa objavuje ambivalentnosť problému regulácie informačnej etiky (5). Na jednej strane experti zdôrazňujú slobodu slova a vyjadrovania na internete, na druhej strane sa táto sloboda stáva odvrátenou stranou s možnosťou jej zneužívania. Respondenti upozornili, že služby regulácie (internetu) a najmä kontroly faktov či verifikácie informácie sú slabé. Koncepcie regulácie online komunikácie a dezinformácií sa interpretujú v kontexte mocenských vzťahov v spoločnosti a cenzúry. Podobne sa uvažuje aj o oblasti online marketingu v súvislosti s etikou reklamy. Proces tvorby regulačných rámcov sa však považuje za „nekonečný“. Jeden z expertov uviedol, že sa uvažuje aj o etickom kódexe „influencerov“ na internete. Zväčša sa navrhujú pragmatické riešenia, vhodné pre „obyčajného“ človeka pri využívaní digitálnych služieb. Regulácia sa kombinuje so zodpovednosťou, užitočnosťou a informačnou gramotnosťou. Napríklad (R3) to vyjadruje takto: „Pri takomto zohľadnení ambivalencie považujem za rozhodujúce hodnoty pre radového človeka: rýchlosť, jednoduchosť prístupu a užitočnosť. Výskumy potvrdzujú, že radový človek sa zväčša nezaoberá hodnotami objektívnosti, kognície, kritického zvažovania, verifikácie a pod. Digitálne informácie a technológie ich umožňujúce používa preto, že sú v porovnaní so získavaním informácií v offline prostredí rýchlejšie, jednoduchšie dostupné a (pre neho samotného nejako) užitočné.“
V oblasti dezinformácií experti navrhujú prísnejšie opatrenia (2). Problém dezinformácie vyplýva z kontextu a polysémie samotného pojmu informácia. Tu sa otvára priestor pre výskum atribútov pravdivosti informácií. Jeden expert vysvetľuje, že problémy informačnej etiky vyplývajú z vlastností digitálneho prostredia, najmä jeho anonymity, deregulácie, ľahkej dostupnosti a sociálnych sietí. Napriek tomu by sme nemali digitálne prostredie nechať bez určitej formy „regulácie“ (nevhodný obsah, pornografia, súkromie, obchodné tajomstvo ai.). Vhodne to formuluje tento respondent (R4): „Ačkoliv se domnívám, že je
nezbytné, aby některé „informace“ byly eliminovány, myslím si, že se tak může dít právě pouze a jen v rámci zákona. Kloním se k principu tolerance, který říká, že můžeme trpět určité zlo proto, aby jeho odstraňováním nedošlo k působení zla ještě většího. Živelné pokusy boje proti dezinformaci je třeba uzavřít do mezí zákona.“
V tejto súvislosti sa objavil aj problém anonymity a nevhodnej komunikácie v digitálnom prostredí. Napríklad (R2) to formuluje takto: „Nedôjde napríklad k prehodnoteniu inštitútu anonyma? Anonymné ohováranie, akokoľvek eticky odporné, spravidla nemohlo mať devastačné dôsledky bez ďalšieho konania adresáta. Ak môže dnes mať anonymné ohováranie pri rovnakom úsilí oveľa (o mnoho rádov) viac adresátov, devastačné dôsledky môžu byť výsledkom aj bez nutnosti akéhokoľvek ďalšieho konania.“
Väčšina expertov prepojila svoje odpovede s informačnou gramotnosťou a vzdelaním, najmä s poznaním pravidiel a rizík digitálneho prostredia (3). To súvisí s rozvinutou zodpovednosťou človeka pri využívaní digitálnych informácií a nepísanými morálnymi pravidlami (4). Niektorí experti vyjadrili, že ochrana človeka v digitálnom prostredí by mala byť zabezpečená nielen na úrovni jeho individuálnej gramotnosti, ale aj širšou spoločenskou dohodou. To potvrdzuje aj tento citát (R2): „Panuje snáď zhoda o potrebe
šírenia (skvalitnenia, prehĺbenia…) vzdelania pre budúcnosť spoločnosti. Napomáha tomu vôbec šírenie akýchkoľvek názorov? Šírenie bludov požíva ústavnú ochranu. Ochrana pred bludmi je ponechaná na individuálne vzdelanie čitateľa.“
Celkovo sa v odpovediach expertov objavujú určité protipóly problematiky informačnej etiky, najmä v pragmatickom prístupe správneho a oprávneného využívania digitálnych informácií. Identifikovali sme protirečenie medzi verejným a súkromným (ochrana súkromia, ochrana bezpečnosti spoločnosti). Výrazným protirečením je rovnováha medzi sociálnym úžitkom a sociálnym rizikom, ktoré súvisia s regulačnými rámcami online komunikácie. Klasickou dichotómiou je sloboda prejavu (slobodný internet) verzus cenzúra (regulácia). Ďalším protirečením je získavanie osobných dát (súkromie) v kontraste s ich ochranou a možnou manipuláciou v online marketingu. V protirečivom vzťahu je aj sloboda informácií a potreba ich ochrany v digitálnom prostredí (bezpečnosť transakcií ap.). Hodnotová ambivalencia digitálnych dát znamená ich korektné alebo nekorektné použitie, prínos alebo riziko. Tiež vzniká protirečenie medzi prirodzeným (ľudským) a umelým (technickým) v kontexte morálneho postavenia a zodpovednosti umelej inteligencie. Niektorí experti navrhujú prekonať dualitu myseľ – telo, napríklad: „Mám za to, že kvůli bariéře tkvící v mind-body problému, umělá inteligence nebude mít osobní charakter, i když ho jako filosofická zombie dokáže velmi úspěšně předstírat.“ (R4).
Z hľadiska otázok o umelej inteligencii experti uvažovali o morálnom postavení umelej inteligencie a etickej zodpovednosti algoritmov. Otázkami sú hranice medzi človekom a strojom, porušovanie ľudskej autonómie, vhodnosť systémov umelej inteligencie pri rozhodovaní a riešení problémov, rôzne druhy zodpovednosti stroja a človeka. Niektorí uvažujú aj o tom, či bude mať umelá inteligencia status „občana“ (príklad „povýšenia“ algoritmov umelej inteligencie na „občana“ v Saudskej Arábii). Na druhej strane vzniká otázka o morálnom statuse umelej inteligencie, či ide len o napodobňovanie riešenia problémov, alebo o samostatný, adaptívny, interaktívny a učiaci sa systém. Respondenti uvažujú, že ide skôr o extenziu prirodzenej inteligencie s určitou mierou porozumenia a emócií. Preto by mal vzniknúť regulačný rámec aplikácií umelej inteligencie.
Z hľadiska hodnôt informácií experti zdôraznili pravdivosť a užitočnosť informácií. Jeden z nich poukázal na systém hodnôt vo vzťahoch informácie, znalosti a múdrosti. Iní považujú za hodnotu skôr dáta ako dôkazy interpretované a použité správnym spôsobom. Užitočnosť informácií sa spája s ľahkou dostupnosťou digitálnych informácií, rýchlosťou vyhľadávania a využitia. Kontextmi hodnôt informácií sú zodpovednosť ich využívania (všeobecné morálne princípy konania, etika cnosti), regulačné rámce (pravidlá, normy a etické kódexy) a vzdelanie – informačná gramotnosť človeka (pravidlá a skúsenosť, napríklad citačná etika). Situáciu v digitálnom prostredí komplikujú vlastnosti informácií ako premenlivosť, anonymita, presnosť, vlastníctvo, kultúra zdieľania, dôvera ai.
Z analýz vyplynuli premeny foriem poznania v digitálnom prostredí – od dát k informáciám, znalostiam a múdrosti. Hodnoty informácií súvisia s tvorbou, využívaním a cieľmi informačných interakcií. Dáta sú hodnotou ako dôkazy pre tvrdenia a rozhodovanie. Informácie sú hodnotou pri zmenách stavu poznania človeka a komunít pri riešení problémov. Znalosti sú podložené, štruktúrované informácie vhodné na využitie, spojené so skúsenosťou. Majú veľkú hodnotu ako jedinečná expertíza pri riešení problémov v životných situáciách. Múdrosť sa spája s rozpoznaním vhodných riešení, sebareguláciou a metagramotnosťou. Tieto hodnoty informácií formuluje (R4):
„Můžeme říci, že nejzákladnějšími hodnotami informační etiky jsou informace, znalost a moudrost. S těmito hodnotami se pojí nutně hodnota pravdivosti. V rámci práce s informacemi je možné se řídit kardinálními ctnostmi jako je spravedlnost, odvaha a umírněnost. Tyto ctnosti jsou k dobru zaměřovány díky moudrosti.“
Na základe predchádzajúcich obsahových analýz sme spracovali konceptuálny model etických faktorov informačných interakcií človeka (obr. 3). Nadväzujeme aj na fenomenografické výskumy informačnej gramotnosti s etickými faktormi (Steinerová et al. 2020; Bruce 2016; Limberg 2010; Fázik a Steinerová 2021). Kontexty tvoria socio-kognitívne, socio-kultúrne a socio-technologické diskurzy informačnej vedy. Z výsledkov pilotnej delfskej štúdie vyplynuli kategórie informačnej etiky v informačných interakciách ako pravda, zodpovednosť, užitočnosť, sociálne pravidlá a vzdelanie.
Obr. 3 Konceptuálny model etických faktorov informačných interakcií človeka
Konceptuálny model etických faktorov informačných interakcií človeka v digitálnom prostredí naznačuje vnorenie informačných interakcií v sociálnych pravidlách (normy, kultúry, tacitné pravidlá, tradície, sociálna percepcia a sociálna difúzia zmyslu informácií). Prvá vrstva poukazuje na sociálne pravidlá, etické povedomie o informačnej infraštruktúre, a postup od etického prístupu k zdrojom k poznaniu dôsledkov využitia informácií. V druhej vrstve je znázornená kategória užitočnosti spojená so zodpovednosťou zloženou z etického uvažovania, rozhodovania a riešenia problémov a s informačnou gramotnosťou. Na tretej úrovni sú hodnoty informácií s dôrazom na pravdivosť, emócie a etické intuície. Etické faktory informačných interakcií obsahujú okrem hodnôt a pravdivosti informácií aj osobnú zodpovednosť a dôveru človeka. Medzi identifikované etické faktory patria emócie, ktoré riadia etické intuície, etické uvažovanie, etická predstavivosť a etické povedomie človeka.
V nadväznosti na tieto etické faktory informačných interakcií človeka navrhujeme koncepciu informačných ekológií na úrovni personálnej (personálne informačné ekológie), komunitnej (komunitné informačné ekológie) a organizačnej a sociálnej (napríklad akademické informačné ekológie, Steinerová 2018). Reprezentujú realizáciu informačných interakcií človeka v digitálnom prostredí so zohľadnením etických faktorov. Nadväzujeme na niektoré koncepcie informačných ekológií v informačnej vede (Nardi a O’Day 1999; Fidel 2012; Howkins 2010). Základom informačných ekológií je adaptácia na informačné prostredie, ko-evolúcia ľudského a technologického, diverzita interakcií a druhov informácií, viacnásobné využitie informácií v rôznych kontextoch. Personálne informačné ekológie predstavujú individuálnu úroveň informačných interakcií, obsahujú tvorbu zmyslu, konštrukciu významu a konštrukciu hodnoty informácií. Uplatňuje sa tu etické povedomie, etické riešenie problémov a etické intuície. Komunitné informačné ekológie zdôrazňujú aspekty komunity, komunikácie, kolaborácie a kooperácie na základe formalizovaných (normy) a neformálnych pravidiel online komunikácie. Obsahujú etické faktory dôvery a zodpovednosti človeka v komunitách. Informačné ekológie organizácií a sociálnych štruktúr reprezentujú poznanie a dodržiavanie sociálnych pravidiel, tradícií a kultúr práce s informáciami. Obsahujú etické faktory pravdivosti a presnosti preverované dohodou komunity, sociálnou percepciou a sociálnou difúziou informácií. Nadväzné etické faktory súvisia s dohodami vyjadrujúcimi vlastníctvo, pravidlá prístupu, ochranu súkromia. Tieto informačné ekológie môžu využívať intelektuálne vlastníctvo, tvorivosť, aplikovať citačnú a dátovú etiku. Súvisiace práce tiež zdôrazňujú proces tvorby zmyslu informácií a etické hodnoty informačných infraštruktúr (Bowker et al. 2015; Haider a Sundin 2021; Foundations 2019; Kelly a Bielby 2016). V nadväznosti na model a informačné ekológie odporúčame eticky orientovanú analýzu informačných interakcií v digitálnom prostredí. Etický rozmer navrhujeme aj pri ekologickom a etickom re-dizajne informačných služieb a produktov (Friedman a Kahn 2003) pre nové modely a služby knižníc s pridanou hodnotou v digitálnom prostredí.
Analyzovali sme diskurz vybraných autorov v oblasti informačnej a digitálnej etiky v kontexte informačných interakcií človeka. Etické faktory sú obsiahnuté v prístupe k zdrojom,
v hodnotách a pravdivosti informácií, intelektuálnom vlastníctve, súkromí a pravidlách komunít. Diskurz informačnej etiky sme rozdelili na socio-kognitívny, socio-kultúrny a socio-technologický. Prejavy týchto diskurzov sme identifikovali vo výskume konceptov informácie, dezinformácie a nesprávnej informácie, v modeloch informačného správania a výskumoch informačnej a digitálnej gramotnosti. Etické faktory sme naznačili aj v stručnom historickom vývoji informačnej etiky. Ako príklady sme analyzovali vybrané modely informačného správania zohľadňujúce dezinformácie a nesprávne informácie. Potvrdili sme význam socio-kultúrnych (sociálna difúzia informácií) a socio-kognitívnych prístupov informačnej etiky (sociálna percepcia informácií) pri určovaní etických faktorov.
Predstavili sme dizajn, metodológiu a prvé výsledky pilotnej delfskej štúdie zameranej na etiku práce s informáciami. Výsledky analýz naznačujú význam koncepcií pravdivosti, užitočnosti, zodpovednosti a sociálnych pravidiel (noriem) pri informačných interakciách. Etické protirečenia práce s informáciami vyplývajú z vlastností informácie (objektívne, subjektívne), komunikácie (komunity) a technológií. Možno ich rozdeliť na sociálny
prínos a riziká. Riziká sú interpretované aj ako vplyv algoritmov a umelej inteligencie na človeka a sociálne štruktúry, ochrana súkromia, dátová etika, sociálna percepcia a difúzia informácií, manipulácie a odporúčania systémov. Predstavili sme aj konceptuálny model etických faktorov informačných interakcií. Zdôrazňuje skúsenosť človeka pri práci s informáciami v digitálnom prostredí z hľadiska sociálnych pravidiel, etického povedomia, informačnej infraštruktúry, užitočnosti, poznania pravidiel (noriem), zodpovednosti a dôvery. Potvrdzuje význam hodnôt informácií, pravdivosti, vzdelania a informačnej gramotnosti človeka. Veľkú úlohu zohráva etický faktor emócií, najmä v etických intuíciách a etickej predstavivosti.
Navrhli sme aj rámec informačných ekológií ako teoreticko-metodologický a praktický koncept na pochopenie etických faktorov informačných interakcií človeka a na formovanie nových služieb knižníc s pridanou hodnotou v digitálnom prostredí. Etické výzvy v digitálnej revolúcii reprezentujú kontroverzné sociálne javy a etické dilemy. Konceptualizujeme ich na úrovni socio-kognitívnej (percepcia informácií, tvorba zmyslu a konštrukcia významu a hodnôt), socio-kultúrnej (komunikácia informácií, vplyv kultúrnych, historických, organizačných faktorov) a socio-technologickej úrovni (vývoj technológií a etických faktorov pri využívaní a tvorbe informácií). Navrhnutý model a informačné ekológie umožňujú ďalej skúmať odvrátenú stranu informácií ako dezinformácie, nesprávne informácie, informačné preťaženie, úzkosť a iné. Vo vzdelávaní navrhujeme kultiváciu etickej senzitivity a solidarity v informačných interakciách človeka. Pre prax odporúčame eticky orientovanú analýzu a hodnotovo-orientovaný dizajn služieb, systémov a produktov knižníc a informačných inštitúcií s pridanou hodnotou v digitálnom prostredí.
Príspevok bol spracovaný v rámci riešenia projektu VEGA 1/0360/21 Sociálne reprezentácie etických výziev digitálnej informačnej revolúcie.
Poznámky
1 ACRL – Association of College and Research Libraries
2 ANCIL – A New Curriculum for Information Literacy
3 Informačná fluencia – novšia koncepcia informačnej gramotnosti ako „plynulej, najvyššej, expertnej“ úrovne práce s informáciami. Konceptuálne pochopenie a schopnosť prispôsobovať sa meniacemu digitálnemu prostrediu. (U.S. National Research Council, Committee on Information Technology Literacy, 1999)
4 Delfská štúdia je kvalitatívna metóda výskumu, ktorá analyzuje názory vybraných expertov na zložité sociálne a informačné problémy.
ACRL 2016. Framework for Information Literacy for Higher Education. In: American Library Association. 1996–2019. Dostupné na: http://www.ala.org/acrl/standards/ilframework.
BATES, M., 2010. Information. In: Encyclopedia of Library and Information Sciences.
3rd edition. Ed. by Marcia J. Bates, Mary Niles Maack. New York: Taylor and Francis, p. 2347–2360. ISBN 978-0-8493-9712-7.
BATES, M., 2005. Information and knowledge: an evolutionary framework for information science. Information Research, 10(4), 239. Dostupné na: http://InformationR.net/ir/10-4/ paper239.html. ISSN 1368-1613.
BATESON, G., 1972. Steps to an Ecology of Mind. New York: Ballantine Books. (re-print
In: The Logical Categories of Learning and Communication. Chicago: Chicago Press 2000, 279–308).
BAWDEN, D. a L. ROBINSON, 2019. Essentially made of information: concepts and implications of informational privacy. In: Proc. of CoLIS, 2019. Information Research, 24(4), paper colis 1913. Dostupné na: http://InformationR.net/ir/24-4/colis/colis1913.html.
BAWDEN, D., 2011. Brookes equation: The basis for a qualitative characterization of information behaviours. Journal of Information Science, 37(1), 101–108. DOI: 10.1177/0165551510395351.
BAWDEN, D., 2014. Being Fluent and Keeping Looking. In: KURBANOGLU, S. et al., eds. Information Literacy: Lifelong Learning and Digital Citizenship in the 21st Century. Springer International Publishing, 13–18. ISSN 1865-0929. ISBN 978-3-319-14135-0.
BAWDEN, D. a L. ROBINSON, 2016. Super-Science, Fundamental Dimension, Way of
Being: Library and Information Science in an Age of Messages. In: KELLY, M. a J. BIELBY (eds.). In: Information Cultures in the Digital Age. A Festschrift in Honor of Rafael Capurro. Wiesbaden, Springer, 31–44.
BAWDEN, D. a L. ROBINSON, 2020. The dearest of our possessions: Applying Floridi’s information privacy concept in models of information behavior and information literacy. Journal of the Association for Information Science and Technology, 1–14. DOI: 10.1002/asi.24367.
BAWDEN, D. a L. ROBINSON, 2013. „Deep down things“: in what ways is information physical, and why does it matter for information science? Information Research, 18(3) paper C03. Dostupné na: http://InformationR.net/ir/18-3/colis/paperC03.html. ISSN 1368-1613.
BAWDEN, D., A. CALVERT, L. ROBINSON, Ch. URQUHART, C. BRAY a J. AMOSFORD, 2009. Understanding our value: assessing the nature and impact of library services. Library and Information Research, 9(105), 62–89. ISSN 1756-1086.
BAWDEN, D. a L. ROBINSON, 2012. Introduction to Information Science. London: Facet. ISBN 978-1-85604-810-1.
BOWKER, G., S. TIMMERMANS, A. E. CLARKE a E. BALKA (Eds.), 2015. Boundary objects and beyond. Working with Leigh Star. Cambridge, MA: MIT Press. ISBN 9780262528085.
BRAMAN, Sandra, 1989. Defining information. An approach for policymakers. Telecommunication Policy, 12(3), Sept. 1989, 233–242.
BRÄNNBACK, M., S. NIKOU a H. BOUWMAN, 2017. Value systems and the intentions to interact in social media: the digital natives. Telematics and Informatics, 34(4), 365–381.
BROOKES, B. C., 1980. The foundations of information science. Part 1. Philosophical aspects. J. Inform. Sci, 2(3–4), 125–133.
BRUCE, C., M. SOMMERVILLE, I. STOODLEY a H. PARTRIDGE, 2013. Diversifying
Information Literacy Research: An Informed Learning Perspective. In: HEPWORTH, M. a
G. WALTON (eds.). Developing People’s Information Capabilities: Fostering Information Literacy in Educational, Workplace and Community Contexts, 223–440. Emerald, London.
BRUCE, Ch., 2016. Information Literacy Research: Dimensions of the Emerging Collective Consciousness. Australian Academic & Research Libraries, 47(2), 220–238. DOI: 10.1080/00048623.2016.1253423.
BUCKLAND, M. K., 1991. Information as thing. Journal of the American Society for Information Science, 42(5), 351–360. ISSN: 1097-4571.
BUCKLAND, M., 2016. The Physical, Mental and Social Dimensions of Documents. In: Proceedings from the Document Academy: Vol. 3: Iss. 1, Article 4. DOI: https://doi.
org/10.35492/docam/3/1/4.
BUCKLAND, M., 2017. Information and society. Cambridge: MIT. 217 s. ISBN 9780262533386.
BURGESS, J. Z. F., 2019. Principles and Concepts in Information Ethics. In: Foundations of Information Ethics. Ed. by J. T. F. Burgess, E. J. M. Knox. London: Facet. 1–18.
BURNETT, K. a G. BURNETT, 2019. Information domains, information ethics. In Proc. of CoLIS, 2019. Information Research, 24, (4), paper colis 1942. Dostupné na: http:// InformationR.net/ir/24-4/colis/colis1942.html. ISSN 1368-1613.
CAPURRO, R., 2019. Ethical Issues of Humanoid-Human Interaction. In: GOSWAMI, Ambarish and Prahlad VADAKKEPAT (eds.). Humanoid Robotics: A Referenc e . Springer:
Dordrecht, 2421–2435. Dostupné na: https://link.springer.com/referenceworkentry/10.1 007%2F978-94-007-6046-2_127.
CAPURRO, R., 2018. Intercultural Information Ethics. In: Localizing the Internet. Ethical aspects in Intercultural Perspective. Series Schriftenreihe des ICIE. Vol. 4. Brill 2018. 19–38. E-Book ISBN 9783846742006. DOI: https://doi.org/10.30965/9783846742006_003.
CAPURRO, R., 2008. Intercultural Information Ethics. Foundations and applications.
Journal of Information, Communication & Ethics in Society, 6(2), 116–126. Dostupné na: http://www.capurro.de/db.htm#Informationsethik.
CAPURRO, R., M. ELDRED a D. NAGEL, 2013. Digital whoness: identity, privacy and freedom in the cyberworld. Berlin: De Gruyter.
CAPURRO, R., 2011. Information Literacies. Understanding the Digital Age. Linda Treude in Dialogue with Rafael Capurro. (translation). Information. Wissenschaft und
Praxis, 62(1), 37–42. Dostupné na: http://www.capurro.de/moraes.html. ISSN 1619-4292.
CAPURRO, R. a B. HJØRLAND, 2003. The concept of information. Annual Review of Information Science and Technology, 37, 343–411.
CAPURRO, R., 2005. Information Ethics. CSI Communications, 7–10.
CAPURRO, R., 2013. Information Ethics. In: BYRON KALDIS (ed.). Encyclopedia of Philosophy and the Social Sciences. Sage Publ, Vol. 1, 471–473.
CAPURRO R. a Ch. PINGEL, 2002. Ethical Issues of Online Communication Research. Ethics and Information Technology. 4(3), 189–194. Dostupné na: http://www.capurro.de/ onres.htm.
CASE, D. O. a L. GIVEN, 2016. Looking for information: a survey of research on information seeking, needs and behavior (4th ed.). Bingley, UK: Emerald.
CHATMAN, E., 2000. Framing social life in theory and research. The New Review of Information Behaviour Research, Vol.1, Iss. Dec. 2000, 3–17.
CHEUK, B., 2017. The hidden value of Information Literacy in the workplace context: how to unlock and create value. In: FORSTER, M. (ed.). Information Literacy in the Workplace. London: Facet, 131–147.
CORNELIUS, I., 2010. Information policies and strategies. London: Facet 2010. 209 s. ISBN 978-1-85604-677-0.
ČERNÝ, M., 2020. Od entropie k dynamické komplexitě: k jednomu pojmovému posunu v infosféře. ProInFlow: časopis pro informační vědy, 12(1). Dostupné na: https://journals. phil.muni.cz/proinflow/article/view/2020-1-4. ISSN 1804-2406.
DAVENPORT, T. D., 2018. The AI Advantage. How to Put the Artificial Intelligence Revolution to Work. Cambridge: The MIT Press. 231 s. ISBN 978-0-262-03917-8.
DAY, R. E., 2001. The Modern Invention of Information: discourse, history and power. Carbondale, Southern Illinois University Press. ISBN 0-8093-2390-7.
DERVIN, B., 2005. What Methodology Does to Theory: Sense-Making Methodology as Exemplar. In: FISHER, K. et al. (eds.). Theories of Information Behavior. Medford: Information Today, 185–190. ISBN 1-57387-230-X.
DRETSKE, F., 1981. Knowledge and the Flow of Information. MIT Press, Cambridge, MA.
ESS, CH., 2014. Digital Media Ethics. 2nd ed. Polity Press. ISBN 143978-0-7456-5606-9.
FALLIS, D., 2009. A conceptual analysis of disinformation. Paper presented at the iConference 2009. Tucson, AZ. Dostupné na: www.ideals.illinois.edu/bitstream/han-
dle/2142/15205/fallis_disinfo1.pdf?sequence=2.
FALLIS, D. a D. WHITCOMB, 2009. Epistemic Values and Information Management. The
Information Society. An International Journal, 25(3). The Philosophy of information, its Scope and Future Developments, 175–189.
FALLIS, D., 2011. Floridi on Disinformation. Etica and Politica, 13(2), 201–214.
FALLIS, D., 2015. What is Disinformation? Library Trends, 63(3), 401–426. DOI: 10.1353/lib.2015.0014.
FÁZIK, J., 2021. Návrh rámca informačnej gramotnosti absolventov stredných škôl. Rigorózna práca. Bratislava: Univerzita Komenského. 171 s.
FÁZIK, J. a J. STEINEROVÁ, 2021. Technologies, knowledge and truth: the three dimensions of information literacy of university students in Slovakia. Journal of Documentation, 77(1), 285–303. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/JD-05-2020-0086 . ISSN 0022-0418. FISHER, K. E., S. ERDELEZ a L. MCKECHNIE (Eds.), 2005. Theories of information behavior. Medford, MA: Inform. Today. ISBN 1-57387-230-X.
FIDEL, R., 2012. Human information interaction: an ecological approach to information behavior. Cambridge, MA: MIT Press. ISBN 978-0-262-01700-8.
FLORIDI, L., 2010. Information. A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press, 130 p. ISBN 9780199551378.
FLORIDI, L., 2011. The Philosophy of Information. Oxford: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-923238-3.
FLORIDI, L., 2013. The Ethics of Information. Oxford: Oxford University Press. ISBN 9780199641321.
FLORIDI, L., 2014. The Fourth Revolution: How the Infosphere is Reshaping Human Reality. Oxford: Oxford University Press. ISBN 978-0199606726.
FLORIDI, L., 2019. The Logics of Information: a Theory of Philosophy as Conceptual Design. Oxford: Oxford University Press 2019. ISBN 978-0-19-883363-5.
FORD, N., 2015. Introduction to information behaviour. London: Facet. ISBN 978-1-85604-850-7.
FORSTER, M., 2013. Information literacy as a facilitator of ethical practice in the professions. Journal of Information Literacy, 7(1), 18–29. Dostupné na: http://dx.doi.
org/10.11645/7. 1. 178 3.
FORSTER, M., 2017 (ed.). Information Literacy in the Workplace. London: Facet 2017. 189 s. ISBN 978-1-78330-132-4.
FOUNDATIONS of Information Ethics. (2019). Ed. by J. T. F. Burgess, E. J. M. Knox. London: ALA, Facet, 156 A. ISBN 9781783304271
FOX, C. J., 1983. Information and misinformation: an investigation of the notions of information, misinformation, informing, and misinforming. Westport, CT: Greenwood Press.
FRANDSEN, T. F. a K. M. SØRENSEN, 2020. The perceived value of the academic library: a systematic review. Information Research, 25(4), paper 874. Dostupné na: http://InformationR.net/ir/25-4/paper874.html https://doi.org/10.47989/irpaper874. ISSN 1368-1613.
FRIEDMAN, B. a P. H. KAHN, 2003. Human Values, Ethics and Design. In: The humancomp uter interaction handbook, 1177–1201. ISBN 0-8058-38384-4.
FUCHS, Ch., 2016. Information Ethics in the Age of Digital Labour and the Surveillance-Industrial Complex. In: KELLY, M. and J. BIELBY. (Eds.). Information Cultures in the Digital Age: A Festschrift in Honor of Rafael Capurro. Wiesbaden: Springer, 173–190. ISBN 978-3-658-14679-5.
GOGUEN, J. A., 1997. Towards a Social, Ethical Theory of Information. In: Social Science Research, Technical Systems and Cooperative Work: Beyond the Great Divide. Ed. by G. Bowker, L. Glassier, L. Starr, W. Turner. Erlbaum, 27–56. ISBN 0-8058-2402-2.
GORMAN, J., 2000. Our enduring values: librarianship in the 21st century. Chicago: American Library Association. ISBN 0-8389-0785-7.
GREIFENEDER, E., 2014. Trends in information behaviour research. Information Research , 19(4). Dostupné na: http://www.informationr.net/ir/19-4/isic/isic13.html . ISSN 1368-1613.
HAIDER, J. a O. SUNDIN, 2019. Invisible Search and Online Search Engines: The Ubiquity of Search in Everyday Life. London: Routledge 160 s. ISBN 9781138328617.
HIMMA, K. E. a H. T. TAVANI, (Eds.), 2008. The Handbook of Information and Computer Ethics. United States of America: John Wiley & Sons, Inc. ISBN 978-0-471-79959-7.
HJØRLAND, B., 2007. Information: Objective or Subjective / Situational. JASIST, 58(10), 1448–1456. ISSN 2330-1643.
HOWKINS, J., 2010. Creative Ecologies: Where thinking is a proper job. Piscataway: transaction Publisher. ISBN 978-1-4128-1428-7.
HUVILA, I., H. ENWALD, K. ERIKSSON-BACKA, Y.-H. LIU a N. HIRVONEN, 2021. Information behavior and practices research informing information systems research design.
Journal of the Association for Information Science and Technology, 1–15. Dostupné na: https://doi.org/10.1002/asi. 2461.
HUVILA, I., H. ENWALD, K. ERIKSSON-BACKA, 2019. The concept of usefulness in library and information science. In: Proceedings of CoLIS, Information Research, 24(4), paper colis 1907. Dostupné na: http://InformationR.net/ir/24-4/colis/colis1907.html. ISSN 1368-1613.
HUVILA, I., 2009. Ecological framework of information interactions and information infrastructures. Journal of Information Science, 35(6), 695–708. Dostupné na: http://jis. sagepub.com/cgi/content/abstract/016551509336705v1.
JULIEN, H., 2008. Content analysis. In: GIVEN, L. M. (ed.). The SAGE Encyclopedia of Qualitative Research Methods. SAGE Publications, Vol. 1–2, 120–121. ISBN 978-1-4129-4163-1.
JULIEN, H. a M. O’BRIEN, 2014. Information Behaviour Research: Where We Have Been, Where Are We Going? Canadian Journal of Information and Library Science, 38(4), 239–250. ISSN 1920-7239.
KARLOVA, N. A. a K. E. FISHER, 2014. A social diffusion model of misinformation and disinformation for understanding human information behavior. Information Research, 18(1), paper 573. Dostupné na: http://InformationR.net/ir/18-1/paper573.html. ISSN 1368-1613.
KELLY, M. a J. BIELBY (eds.). 2016. Information Cultures in the Digital Age. A Festschrift in Honor of Rafael Capurro. Wiesbaden: Springer. 479 s. ISBN 978-3-658-14679-5. KUHLTHAU, C. C., 2004. Seeking Meaning: A Process Approach to Library and information Science Services. Libraries Unlimited. ISBN 978-1591580942.
LEWANDOWSKY, S., U. K. H. ECKER a J. COOK, 2017. Beyond Misinformation: Understanding and Coping with the „Post-truth“ Era. Journal of Applied Research in Memory
and Cognition, 6(4), 353–369. DOI: 10.1016/j.jarmac.2017. 07. 008.
LEVINE-CLARK, Michael a Toni M. CARTER, eds., 2013. ALA Glossary of Library and Information Science. 4th ed. Chicago: ALA. ISBN 978-0-8389-1111-2.
LIMBERG, L., 2005. Phenomenography. In: Theories of Information Behavior. Ed. K. Fisher, S. Erdelez, L. McKechnie. Medford, Inform. Today, 280–283. ISBN 1-57387-230-X.
LIMBERG, L., 2010. Information literacies at the intersection between information seeking and learning: contexts and values. In: CoLIS, 2010. Information Research,
12(4), paper colis 34. Dostupné na: http://www.informationr.net/ir/12-4/colis34.html. ISSN 1368-1613.
LIMBERG, L., O. SUNDIN a S. TALJA, 2012. Three theoretical perspectives on information literacy. Human IT: Journal for Information Technology Studies as a Human Science, 11(2), 93–130. ISSN 1402-151X.
LUPTON, M., 2008. Information Literacy and Learning [dizertačná práca]. Queensland University of Technology. Dostupné na: https://core.ac.uk/download/pdf/10885364.pdf.
LLOYD, A., 2021. The Qualitative Landscape of Information Literacy Research. Perspectives, Methods and Techniques. London: Facet. 152 s. ISBN 9781783304059.
LOSEE, R. M., 2012. Information from Processes. About the Nature of Information Creation, Use and Representation. Berlin, Springer. 242 s. ISBN 978-3-642-31189-5. DOI: 10.1007/978-3-642-311901-1_1.
LOSEE, R. M., 2014. Information and knowledge: Combining justification, truth, and belief. Informing Science: the International Journal of an Emerging Transdiscipline, 17, 75–93. Dostupné na: http://www.inform.nu/Articles/Vol17/ISJv17p075-093Losee0495. pdf. ISSN 1521-4672.
MACKAY, T. P. a T. R. JACOBSON, 2019. Metaliterate Learning for the Post-truth World. Chicago: ALA. 230 s. ISBN 978-0-8389-1776-3.
MASON, R. O, 1986. Four Ethical Issues of the Information Age. MIS Quarterly. 10(1), 5–12, DOI: 10.2307/248873.
MÜLLER, V. C., 2021. History of Digital Ethics. In: VÉLIZ C. (ed.). Oxford Handbook of Dig ital Ethics. Oxford: Oxford University Press. (forthcoming). Dostupné na: www.sophia. de . ISBN 019006739X.
NARDI, B. A. a V. L. O’DAY, 1999. Information Ecologies: Using Technology with Heart. Cambridge: MIT Press. ISBN 978-02-626-4042-8.
NORTON, M., 2010. Introductory Concepts in Information Science. 2nd ed. Medford: Information Today. 210 s. ISBN 978-1-57387-394-9.
OAKLEAF, M., 2010. The Value of Academic Libraries: A comprehensive research Review and Report. Chicago: ALA – ACRL. 182 s. ISBN 978-0-8389-8568-7. Dostupné na: http://www.acrl.ala.org/value.
PICKARD, A., 2013. Research Methods in Information. 2nd ed. London: Facet. ISBN 978-1-85604-813-2.
ROBINSON, L. a D. BAWDEN, 2014. Mind the Gap: Transitions between concepts of information in varied domains. In: IBEKWE-SANJUAN F. a T. M. DOUSA (eds.).
Theories of Information, Communication and Knowledge, Studies in History and Philosophy of Science 34. DOI: 10.1007/978-94-007-6973-1 6.
ROBSON, A. a L. ROBINSON, 2013. Building on models of information behaviour: linking information seeking and communication. Journal of Documentation, 69(2), 169–193.
ISSN 0022-0418.
RUOKOLAINEN, H. a G. WIDÉN, 2020. Conceptualisation of misinformation in the context of asylum seekers. Information Processing and Management, 57(3), 102–127. Dostupné na: https://doi.org/10.1016/j.ipm.2019.102127 .
RUSHO, Y. a D. RABAN, 2019. Hands on: Information Experiences as Sources of Values. Journal of the Association for Information Science and Technology, 71(6), 671–684. DOI: https://doi.org/1.1002/asi.24288.
SARACEVIC, T. a P. B. KANTOR, 1997. Studying the value of library and information services. Part 1: establishing a theoretical framework. Journal of the American Society for Information Science (1986–1998), 48(6), 527–542. ISSN 2330-1643.
SAVOLAINEN, R., 2021. Expert power as a constituent of opinion leadership: a conceptual analysis. Information Research, 26(2), paper 898. Dostupné na: http://InformationR. net/ir/26-2/paper898.html. ISSN 1368-1613.
SECKER, J. a E. COONAN, 2013. Rethinking Information Literacy: A Practical Framework for Supporting learning. London: Facet.
SECKER, J., 2011. A New Curriculum for Information Literacy: Expert Consultation Report [online]. Cambridge University Library. Dostupné na: http://ccfil.pbworks.com/f/ Expert_report_final.pdf.
SECKER, J., 2017. The trouble with terminology: rehabilitating and rethinking „Digital Literacy“. In: REEDY, K. and J. PARKER (eds.). Digital Literacy Unpacked. London: Facet, 3–16. ISBN 178330197 X.
SMUTNY, Z. a V. VEHOVAR, 2020. Social Informatics Research: Schools of Thought, Methodological Basis, and Thematic Conceptualization. Journal of ASIST, 71(5), 529–539. ISSN 2330-1643.
SØE, S. O., 2018. Algorithmic Detection of misinformation and disinformation: Gricean perspectives. Journal of Documentation, 74(2), 309–332.
DOI: 10.1108/JD-05-2017-0075. ISSN 0022-0418.
STAHL B. C., 2021. Artificial Intelligence for a Better Future. An Ecosystem Perspective on the Ethics of AI and Emerging Digital Technologies. London: Springer. ISBN 978-3-030-69977-2.
STEINEROVÁ, J., 2014. Informačná etika v súvislostiach informačnej ekológie. Knihovna: knihovnická revue, 25(1), 23–35. ISSN 1801-3252. Dostupné také na: http://knihovna. nkp.cz/knihovna141/141023.htm.
STEINEROVÁ, J., 2018. Informačné prostredie a vedecká komunikácia. Informačné ekológie. Bratislava: Univerzita Komenského. ISBN 978-80-223-4445-6.
STEINEROVÁ, J. a M. ONDRIŠOVÁ, 2020. Informačná veda. Výkladový slovník. Bratislava: Vyd. Univerzita Komenského. 278 s. ISBN 978-80-223-4866-9.
STEINEROVÁ, J., 2020a. Informačné interakcie. In: Informačná veda. Výkladový slovník, (eds. J. Steinerová, M. Ondrišová). Bratislava: Univerzita Komenského, s. 138–139. ISBN 978-80-223-4866-9.
STEINEROVÁ, J., 2020b. Informácia. In: Informačná veda. Výkladový slovník, (eds. J. Steinerová, M. Ondrišová). Bratislava: Univerzita Komenského, 92–95. ISBN 978-80-223-4866-9.
STEINEROVÁ, J. 2020c. Etika digitálnych informácií vo svetle sociálnych hodnôt informácií. ITLib, 24(2), 6–21. ISSN 1335-793X.
STEINEROVÁ, J., 2020d. Etické výzvy digitálneho prostredia v informačnom správaní vedcov. In: PLAŠIENKOVÁ, Z. (ed.). Bioetické výzvy a súčasnosť z pohľadu nových poznatkov a trendov. Bratislava: STIMUL, 230–247. ISBN 978-80-89965-92-2
STEINEROVÁ, J., 2021. Etika tvorby informačných produktov v digitálnej revolúcii. Pro-
Inflow: časopis pro informační vědy, 13(1), 64–86. Dostupné na: https://doi.org/10.5817/ ProIn2021-1-4 CC BY 3.0 CZ, http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/proinflow. ISSN 1804-2406.
STEINEROVÁ, J., 2021a. Theoretical Constructs of Information Science: development towards an ecological paradigm and information ethics in digital environment. In: Knižničná a informačná veda. 29. Bratislava: Vyd. Univerzita Komenského, 9–28. ISBN 978-80-223-5064-8.
STEINEROVÁ, J., J. FÁZIK a F. NOVÁKOVÁ, 2020. Prínos fenomenografických výskumov pre informačnú vedu. ProInFlow: časopis pro informační vědy, 12(1). Dostupné na: http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/proinflow/article/view/2020-1-2/2102. ISSN 1804-2406.
STODOLA, J., 2019. Principy a dilemata informační etiky: svoboda slova, právo na informace a cenzura v kontextu dezinformace. ProInflow: časopis pro informační vědy, 11(1), 50–78. DOI: https://doi.org/10.5817/ProIn2019-1-6. ISSN 1804-2406.
TALJA, S., K. TUOMINEN a R. SAVOLAINEN, 2005. „Isms“ in information science: constructivism, collectivism, and constructionism. Journal of Documentation, 61(1), 79–101.
ISSN 0022-0418.
TIMKO, M., 2014. The end of Capurro’s Trilemma? (A proposal of an evolutionary-ontological solution). ProInFlow: časopis pro informační vědy, 6(2). Dostupné na: https:// journals.phil.muni.cz/proinflow/article/view/2014-2-6. ISSN 1804-2406.
TOWNSEND, L., A. R. HOFER, S. L. HANICK a K. BRUNETTI, 2016. Identifying Threshold
Concepts for Information Literacy: A Delphi Study. Communication in Information Literacy2016, 10(1), 23–49. Dostupné na: https://doi.org/10.15760/comminfolit.2016. 10. 1. 13.
TUANA, N., 2007. Conceptualizing Moral Literacy. Journal of Educational Administration, 45(4), 364–378. Dostupné na: http://site.ebrary.com/lib/uniba/reader.action?do -
cID=10196373. ISSN 0957-8234.
URQUHART, Ch., 2018. Principles and practice in impact assessment for academic libraries. Information and Learning Sciences , 119(1/2), 121–134. Dostupné na: https://
doi.org/10.1108/ILS-06-2017-0053. ISSN 2398-5348.
VAKKARI, P., 2008. Trends and approaches in information behaviour research. Information Research, 13(4), paper 361. Dostupné na: http://InformationR.net/ir/13-4/paper361. html . ISSN 1368-1613.
VAN OTTERLO, M., 2018. Ethics and the Value(s) of Artifical Intelligence. In: NAW. 5/19, (3), September 2018, 206–209.
WALTON, G., M. POINTON, J. BARKER, M. TURNER a A. J. WILKINSON, 2021. Information discernment and the psychophysiological effects of misinformation. Global Knowledge, Memory and Communication. ISSN 2514-9342.
WEBBER, S. a B. JOHNSTON, 2013. Transforming Information Literacy for Higher Education in the 21st Century: A Lifelong Learning Approach. Chapter 2. In: HEPWORTH, M. a G. WALTON, Developing People’s Information Capabilities: Fostering Information Literacy in Educational, Workplace and Community Contexts. London: Emerald, 15–30. ISBN 978-1781907665.
WHITWORTH, A., 2020. Mapping Information Landscapes. New methods for exploring, development and teaching of information literacy. London: Facet. 201 s. ISBN 978-1783304172. WILSON, T. D., 2020. Exploring Information Behaviour. An Introduction. Preliminary edition. T. D. Wilson. Dostupné na: http://www.informationr.net/ir/bonusbook.html.
ZINS, Ch., 2007. Conceptual Approaches for Defining Data, Information, and Knowledge. JASIST, 57(4), 479–483. DOI: 10.1002/asi.20508.
STEINEROVÁ, JELA. Etické faktory informačných interakcií človeka. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(1), 5–29. ISSN 1801-3252.
]]>
Klíčová slova: knihovny, důvěra, image, prestiž, komunitní knihovny, průzkum, dotazník
Summary:
The article presents the results of a survey focused on the public‘s perception of the prestige of the library profession, the image of libraries, and the credibility and community role of libraries in the Czech Republic. The questionnaire survey was conducted on a sample of 1012 respondents, considering representativeness by gender, age, education, region and the size of the place of residence. Among the most interesting findings are: the average perceived prestige of the library profession compared to other selected professions, the high level of perceived credibility of libraries, resources provided by libraries, and trust in the competence of librarians to verify information. However, these findings do not correspond with the actual behaviour of respondents, who often choose other means than libraries as their sources for verifying information.
Keywords: libraries, credibility, image, prestige, community libraries, survey, questionnaire
PhDr. Ladislava Zbiejczuk Suchá, PhD., Bc. Jáchym Kubáček, Mgr. David Lacko / Katedra informačních studií a knihovnictví, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita (Department of Information and Library Studies, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno), Arne Nováka 1, 602 00 Brno; Mgr. Ondřej Hudeček, Ph.D. / Městská knihovna v Praze (City Library in Prague), Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
Vnímání knihoven a knihovnického povolání veřejností je námětem mnoha zahraničních studií. V českém prostředí se knihovnám věnuje řada výzkumů, chybí však například informace o vnímání knihoven veřejností, které by mohly být velmi přínosným podkladem pro pochopení a komunikaci role knihoven jako veřejných institucí i jako podklad pro strategické plánování. V březnu 2020 se v rámci projektu Katedry informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (KISK FF MU) „Centrum sociálních inovací ve veřejných knihovnických a informačních službách“ uskutečnilo online dotazníkové šetření, které se částečně zaměřilo i na vnímání knihoven a knihovníků ze strany veřejnosti. Vzhledem k aplikační povaze činnosti centra, které podporovalo konkrétní projekty knihoven zaměřené například na roli knihoven při zvyšování mediální gramotnosti a při ověřování informací i na rozvoj komunitních funkcí v konkrétních lokalitách, byl v dotazníku kladen důraz na vnímání důvěryhodnosti knihoven a vnímání komunitní role knihoven. V dílčích aplikačních aktivitách projektu projektový tým také opakovaně narážel na automatický předpoklad nižší prestiže knihoven a knihovnického povolání, které v dotazníkovém šetření také autorský tým ověřoval. Data z dotazníku sloužily projektovému týmu pro plánování a evaluaci aktivit projektu a zveřejněna byla jen jejich část (Katedra informačních studií a knihovnictví 2020), autorský tým se však domnívá, že mohou být zajímavým příspěvkem do odborné debaty o knihovnách a jejich budoucích rolích v České republice.
Průzkum se tedy zaměřil na následující výzkumné otázky:
• Jaká je vnímaná prestiž knihovnického povolání?1
• Jsou knihovny v ČR vnímány jako důvěryhodné instituce?
• Jsou knihovny vnímány jako instituce podporující komunity?
• Jak vnímá veřejnost ideální roli knihoven ve společnosti?
• Jaká je v současnosti vnímaná image knihoven v České republice?
Image a prestiž knihovnického povolání byly častým námětem výzkumů a statí (Billédi 1989; Bloomfeld 1995; Tevis a Tevis 2005; Seale a Mirza 2019), přičemž tyto výzkumy se často odkazují na stereotypní zobrazování knihovníků a knihoven, případně stereotypní zobrazování knihoven (Jennings 2016). Některé novější výzkumy si také všímají odlišné prestiže knihovnické profese dle genderu (Eva et al., 2021). V českém prostředí se pravidelně zkoumá věková, vzdělanostní a mzdová struktura pracovníků v knihovnách (Richter a Pillerová 2017), samotná prestiž knihovnické profese viděná očima veřejnosti se však nezkoumá. Existuje ale pravidelný průzkum prestiže povolání s pevnou metodologickou strukturou, který zajišťuje Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), z nějž jsme se rozhodli pro potřeby zjišťování prestiže knihovnické profese vycházet.
Role knihoven je vnímána jako klíčová i v kontextu současné společnosti, která se někdy označuje jako post-faktická (post-truth society) a ve které hrají velkou roli dezinformace, sociální bubliny a další faktory (Lewandowsky et al. 2017; Wardle 2017). Knihovny bývají v této souvislosti zmiňovány jako instituce, které mají i díky vysoké míře důvěry potenciál bojovat s dezinformacemi či poskytovat kvalitní a ověřené informace. Důvěryhodnost knihoven jako institucí potvrzuje i výzkum Pew Research Center (2017), podle něhož americká veřejnost důvěřuje informacím zprostředkovaným knihovnami více než informacím poskytovatelů zdravotnické péče, rodiny a přátel, lokálních zpravodajských organizací či vládních zdrojů. Podle Sullivana (2019) však knihovny tento potenciál nemohou vždy využít, protože vztah mezi vnímanou důvěryhodností a efektivitou intervence zůstává stále nejasný.
V České republice důvěryhodnost vybraných veřejných institucí zkoumá pravidelně Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Tradičně se mezi vybranými veřejnými institucemi vyskytuje z hlediska důvěry na prvním místě armáda a policie, na opačné straně spektra jsou neziskové organizace, politické strany a hnutí a církve. Knihovny nejsou
v současnosti mezi zkoumané instituce zařazeny (Hanzlová 2020).
Knihovny aspirují na to, aby se staly důležitou součástí společnosti a působily jako pilíře občanské společnosti, přirozená centra komunit, vzdělávací a vzdělanost podporující instituce, a také jako správci kulturního a znalostního bohatství (Koncepce.knihovna.cz
2021). Aspirace knihoven přitom mohou a nemusí být v souladu s image, kterou knihovny u veřejnosti mají. Vnímání knihoven se věnuje řada zahraničních výzkumů, přičemž velká část těchto studií se zaměřuje na vnímání akademických knihoven v rámci univerzit, ať už ze strany fakult a akademických pracovníků (Weng, Murray 2020) nebo ze strany studentů (LeMire et al. 2021; Long 2011), případně na jejich image
v oborových publikacích (Still 1998). Výzkumy vnímání veřejných knihoven ze strany veřejnosti pocházejí především z amerického (Sin a Vakkari 2015) či severoevropského (Vakkari, Serola 2012) prostředí a zaměřují se zejména na vnímaný přínos knihoven. Sin a Vakkari (2015) poukázali na to, že veřejnost spatřuje pozitiva knihoven především v možnosti čtení fikce a odborné literatury, přičemž se ale vnímání přínosů mění dle sociodemografických aspektů respondentů. Zatímco ženy oceňovaly benefity čtení a sebevzdělávání, mladší respondenti a etnické minority více akcentovaly přínosy v oblasti komunitních služeb zaměřené na každodenní benefity využívání knihoven. Vakkari a Serola (2012) identifikovali tři typy přínosů knihoven pro veřejnost: benefity pro každodenní aktivity, kulturní zájmy a kariéru. Vnímání knihoven jako komunitních center veřejností se také věnuje Pew Research Center. Podle výzkumu (Pew Research Center 2016) jsou americké knihovny vnímány jako instituce poskytující bezpečné místo pro trávení času, vytvářející vzdělávací příležitosti pro lidi všech věkových skupin, pomáhající posilovat kreativitu u mladých a poskytující důvěryhodný prostor pro poznávání nových technologií. Podle stejného výzkumu ženy více souhlasí s názorem, že knihovny přispívají ke komunitnímu životu.
Průzkum byl realizován formou online dotazníkového šetření. Sběr dat probíhal na panelu společnosti Perfect Crowd, s.r.o. mezi 20. a 23. březnem 2020 (postoje respondentů tedy mohou být ovlivněny i vyhlášením nouzového stavu během pandemie COVID-19 od 12. března 2020). Sběr byl realizován jako kvótně reprezentativní pro populaci České republiky. Odpovídalo 1012 respondentů. Data byla vyhodnocena v programech SPSS a Excel.
Otázka týkající se důvěryhodnosti knihoven byla inspirována šetřením „Důvěra k vybraným institucím veřejného života“, kterou pravidelně realizuje Centrum pro výzkum veřejného mínění (dále CVVM). Pro zkoumání prestiže povolání byla přejata otázka CVVM zjišťující prestiž povolání z roku 2020 včetně seznamu profesí i instrukcí k vyplnění otázky. Tým Katedry informačních studií a knihovnictví FF MU však doplnil do seznamu profesí i opačné genderové tvary (např. „lékař/ka“ místo „lékař“). Otázky zaměřené na vnímané komunitní role knihoven byly převzaty z výzkumu Pew Research Center (2016).
Plné znění otázek v dotazníku přikládáme ve formě přílohy článku.
Dotazník vyplnilo 1012 respondentů. Kvóty byly nastaveny tak, aby bylo dosaženo reprezentativnosti dle pohlaví, věku, vzdělání, kraje a velikosti místa bydliště (rozložení respondentů ukazuje tabulka 1).
Tabulka 1 Sociodemografické složení respondentů v průzkumu
(viz příloha)
64 % respondentů (přesně 64,92 %) v průzkumu uvedlo, že alespoň jednou za poslední rok navštívili knihovnu (viz graf 1) – 5 % respondentů navštěvuje knihovnu alespoň jednou týdně, jednou za dva týdny navštěvuje knihovnu 8 % respondentů, 23 % chodí do knihovny alespoň jednou za měsíc, 12 % jednou za čtvrt roku, 9 % dvakrát do roka a 7 %
uvedlo, že knihovnu navštívilo jednou.
Graf 1 Frekvence návštěv knihovny (N=1012)
Respondentům, kteří navštívili za uplynulý rok knihovnu alespoň jednou, byla položena otázka, jaké služby knihoven využili v posledním roce. Téměř 80 % respondentů knihovnu využilo pro půjčení knihy, dalšími častými způsoby využití knihovních služeb bylo samostatné studium či čtení (32 %), ověřování informací (25 %), konzultace s kni-
hovníkem či knihovnicí (24 %) či využití prostoru či zázemí knihovny (23 %). Podrobnější výsledky ukazuje graf 2.
Graf 2 Využívanost služeb knihoven (N = 657)
Prestiž knihovnického povolání je problematika, která by se dala nahlížet z mnoha úhlů, jak nastínil úvod tohoto článku. S respektem k tradici zjišťování prestiže profesí v českém prostředí byla pro otázku o prestiži povolání do dotazníku přejata otázka CVVM zjišťující prestiž povolání z roku 2016 včetně seznamu profesí i instrukcí k vyplnění otázky. Znění otázky tedy bylo: „Na seznamu jsou uvedena některá povolání. Vyberte povolání, jehož si vážíte nejvíce, a dejte mu 99 bodů. Pak vyberte takové, jehož si vážíte nejméně, a obodujte je číslem 01. Poté postupujte odshora dolů a všem zbývajícím přiřaďte body od 02 do 98 podle osobního uvážení.“ Do původního seznamu profesí byla přidána profese „knihovník/knihovnice“.
Mezi 27 různými typy profesí se umístili knihovníci a knihovnice na 13. místě – zhruba uprostřed pomyslného žebříčku profesí. Přesné rozložení ukazuje graf 3.
Graf 3 Hodnocení prestiže povolání (N=1012)
Níže uvedené 95% intervaly spolehlivosti naznačují2, že se vnímání knihovnické profese pohybuje mezi 11. a 18. příčkou žebříčku (viz tabulka 2).
Tabulka 2 Hodnocení prestiže povolání (N=1012)
(viz příloha)
Hodnocení prestiže knihovnické profese mírně roste se vzděláním a je vysoká u nejvyšší věkové kategorie odpovídajících (průměrný počet bodů u všech skupin byl 50, lidé s vysokoškolským vzděláním měli průměrné hodnocení 55, lidé 65+ průměrně hodnotili 54 body). Mírně lépe knihovnickou profesi také hodnotí ženy ve srovnání s muži (průměrně 51 a 48 bodů), jak ukazuje tab. 3.
S prestiží knihovnického povolání souvisí také image knihoven v České republice. Chtěli jsme ověřit, jak respondenti vnímají knihovny v ČR obecně. Ukázalo se, že knihovny jsou vnímány především jako bezpečné a přátelské instituce, na půl cesty mezi inovací a tradicí, výjimečností a obyčejností a moderním image a klasikou.
Následující grafy (4–7) zobrazují průměrné hodnocení a míru rozptýlení hodnot od průměrné (střední) hodnoty na 95% hladině významnosti nejprve u celku a poté u jednotlivých skupin podle pohlaví, věku a vzdělání.
Tabulka 3 Bodové skóre u prestiže povolání podle pohlaví, věku a vzdělání respondentů (N=1012)
Graf 4 Image knihoven dle hodnocení sémantických diferenciálů (N=1012)
Graf 5 Image knihoven dle hodnocení sémantických diferenciálů (dle pohlaví, N=1012)
Graf 6 Image knihoven dle hodnocení sémantických diferenciálů (dle věku, N=1012)
Graf 7 Image knihoven dle hodnocení sémantických diferenciálů (dle vzdělání, N=1012)
V realizovaném průzkumu jsme vycházeli z palety institucí, jejichž důvěryhodnost tradičně zkoumá CVVM (Hanzlová 2020). Původní znění otázky „Řekněte prosím, důvěřujete nebo nedůvěřujete a) soudům, b) policii ČR, c) armádě, d) tisku, e) televizi, f) rádiu, g) odborům, h) církvím, i) neziskovým organizacím, j) bankám, k) internetu, o) výzkumům veřejného mínění, p) politickým stranám a hnutím?“ (možnosti odpovědí: rozhodně důvěřuji, spíše důvěřuji, spíše nedůvěřuji, rozhodně nedůvěřuji) jsme pro potřeby online dotazování nahradili formulací „Nakolik důvěřujete následujícím institucím?“ (možnosti: rozhodně důvěřuji, důvěřuji, spíše důvěřuji, spíše nedůvěřuji, nedůvěřuji, rozhodně nedůvěřuji), za kterou následoval výčet vybraných institucí, mezi něž jsme zařadili i knihovny.
Výsledek je pro knihovny mimořádně příznivý, protože ukazuje, že knihovny se v porovnání s tradičně sledovanými institucemi těší nejvyšší možné míře důvěry (14 % respondentů odpovědělo rozhodně důvěřuji, 48 % důvěřuji, 32 % spíše důvěřuji – celkem 94 % důvěry). Na druhém místě se umístila policie (celkem 86 % důvěry) a vysoké školy (86 % důvěry), na třetím místě armáda (celkem 84 % důvěry). Stejně jako u výzkumů CVVM se mezi institucemi, kde převažuje nedůvěra nad důvěrou, ocitly církve a politické hnutí a strany. Podrobné výsledky jsou shrnuty v grafu 8.
Graf 8 Hodnocení důvěry ve vybrané veřejné instituce (N=1012)
Ve výzkumu jsme se zaměřili i na jednotlivé aspekty důvěry. Celkem 75 % respondentů souhlasilo s názorem, že knihovny a knihovníci pomáhají lidem v rozhodování, kterým informacím mohou věřit. Informace, které poskytují knihovny, považuje za důvěryhodné 90 % odpovídajících. 86 % respondentů souhlasilo s tvrzením, že knihovny jsou ideologicky a politicky neutrální. Nižší procento respondentů souhlasí s tvrzením, že knihovny jsou důvěryhodným místem pro setkávání se s novými technologiemi (57 %).
Důvěryhodnost knihoven ale není jediným aspektem přijímání informací – 56 % respondentů souhlasilo s tvrzením, že knihovny nenabízejí nic, co by nezvládli vyhledat sami nebo s pomocí internetu, tedy důvěra v knihovny sama o sobě neznamená, že na ně lidé budou více spoléhat při samotném vyhledávání informací.
Důležitým aspektem důvěry v knihovny je také důvěra v knihovnice a knihovníky (viz graf 9). S výrokem „Knihovnictví jako profesi považuji za důvěryhodnou“ souhlasilo celkem 91 % respondentů. 84 % lidí souhlasilo s výrokem, že „V knihovnách pracují kompetentní knihovníci schopní ověřovat informace“. Čtyři pětiny (80 %) respondentů souhlasily s tvrzením, že „Knihovníci jsou odborníci na orientaci ve velkém množství různých informací“. U výroku ověřujícího chování ale byla míra souhlasu výrazně nižší – jen celkem 44 % respondentů souhlasilo s výrokem „Pokud si nejsem jistý/á, jestli je informace pravdivá, obrátím se na knihovníka v nejbližší knihovně“.
Graf 9 Hodnocení důvěry v knihovny a knihovníky – míra souhlasu s vybranými výroky (N=1012)
Součástí dotazníku bylo i srovnání jednotlivých typů zdrojů informací podle důvěry, kterou jim respondenti přikládají při rozhodování se. Autorský tým převzal otázku ze studie Pew Research Center (Horrigan 2017) a lokalizoval ji pro české prostředí. Původní znění otázky bylo: „How much do you trust the following information sources when it comes to making decisions?“. Pro potřeby realizovaného průzkumu byla otázka převedena do podoby: „Když se rozhodujete, nakolik důvěřujete následujícím zdrojům informací?“.
V odpovědích na tuto otázku byly nejlépe hodnoceny informace z odborných publikací a vědeckých výzkumů (důvěřuje celkem 94 % respondentů), informace od poskytovatelů zdravotní péče (celkem 92 % respondentů). Informace z veřejné knihovny nebo od knihovníků (88 %) jsou pro respondenty stejně důvěryhodné jako informace od rodiny
a přátel (89 %). Jako poměrně důvěryhodné respondenti hodnotili ještě informace od národní tiskové agentury (80 %) a informace od veřejnoprávních médií (74 %) či informace z vládních zdrojů (63 %). Podrobnější výsledky jsou dostupné v grafu 10.
Graf 10 Důvěra ve vybrané informační zdroje při rozhodování se (N=1012)
Otázku zaměřenou na důvěryhodnost institucí jsme se rozhodli doplnit ještě otázkou týkající se chování při ověřování informací (viz graf 11). Z odpovědí vyplývá, že primárním zdrojem, u kterého si respondenti ověřují informace, jsou známí a rodina (74 %), dále online média (72 %) a odborná literatura (71 %). Knihovny (46 %) se v tomto případě umístily za výše zmíněnými zdroji, diskuzními fóry (49 %) i tištěnými médii (48 %).
Graf 11 Zdroje pro ověřování informací (N=1012)
Poslední část dotazníku obsahovala výroky o komunitních a vzdělávacích funkcích knihoven, u kterých respondenti měli označit míru svého souhlasu. Otázka navazovala na šetření Pew Research Center (Horrigan 2016): „How much, if at all, do you think your local public library contributes to the following things in your community?“. Ve verzi pro realizované šetření otázka zněla: „Nyní vám nabídneme několik tvrzení o knihovnách. Do jaké míry podle vás následující tvrzení o knihovnách platí? “. Při výběru možností odpovědí jsme vycházeli částečně z možností nabízených původní americkou studií, které jsme doplnili o výroky, které bylo užitečné ověřit v českém prostředí.
Nejvíce respondentů (95 %) souhlasilo s výrokem, že „Knihovny poskytují příležitost pro vzdělávání lidem všech věkových kategorií “. 87 % respondentů také souhlasilo s výrokem, že „Knihovny poskytují bezpečný prostor pro smysluplné trávení volného času pro všechny“. Jako „pilíře demokracie, vzdělanosti a kultury“ vnímá knihovny 84 % odpovídajících. 77 % respondentů souhlasilo s tvrzením, že „Knihovny podporují u mladých lidí jejich kreativitu“ a stejný počet respondentů (76 %) se ztotožnil s tvrzením „Knihovny pomáhají propojovat lidi a tvořit komunitu“. O něco menší část respondentů (72 %) souhlasila s výrokem, že „Lidé mohou využívat prostoru knihoven pro své vlastní aktivity“. Podrobnější rozložení odpovědí ilustruje graf 12.
Graf 12 Hodnocení platnosti tvrzení o knihovnách (N=1012)
V návaznosti na hodnocení současného vnímání knihoven v komunitní a vzdělávací oblasti jsme se ptali respondentů i na jejich představu o tom, co by knihovny měly dělat do budoucna. Největší skupina respondentů souhlasila s výroky „Knihovny by měly vytvářet klidné a bezpečné prostředí pro studium a hledání informací“ a „Knihovny by měly poskytovat kvalitní literaturu“. Jen nepatrně méně respondentů souhlasilo s výrokem, že knihovny by měly „nabízet možnost ověření informací“ (95 %) a „vzdělávat veřejnost“ (94 %). Z hlediska komunitních rolí knihoven nás zajímala míra souhlasu s výrokem „Knihovny by měly být společenským centrem obcí a komunit“ (86 %) a „Knihovny by měly potvrzovat či vyvracet pravdivost informací, které se šíří v médiích“ (81 %). Naopak nízká míra souhlasu se ukázala v případě výroku „Knihovny by se měly veřejně vyjadřovat k politické situaci“ (36 %). Míru souhlasu s předkládanými výroky podrobně popisuje graf 13.
Graf 13 Žádoucí role knihoven – míra souhlasu s vybranými výroky (N=1012)
Realizované online šetření přineslo řadu dat, která v české debatě o veřejných knihovnách chyběla. Ukázalo ale také na řadu nejednoznačností, které jsou s vnímáním knihoven veřejností spojené. Potvrdilo, že knihovnická profese není v České republice vnímána ani jako prestižní, ale nepatří ani mezi nejméně prestižní povolání. Knihovny jsou hodnoceny jako bezpečné a přátelské místo, které není ani inovativní, ale ani úplně tradiční; není ani výjimečné, ani úplně obyčejné. Často zmiňovaný obraz knihovny jako „obýváku města“ (Olbrichová 2010) není tak silný jako asociace knihovny jako pracovny. Před vnímáním knihovny jako komunitního prostoru převládá vnímání knihoven jako míst pro vzdělávání, i když jejich vnímání jako bezpečného prostoru pro trávení volného času je také velmi silné.
Zajímavé, ale možná ještě méně jednoznačné závěry přinesla data o důvěryhodnosti knihoven. Zatímco obecná důvěra v knihovny je v porovnání s dalšími veřejnými institucemi vysoká a data potvrzují potenciál knihoven v oblasti poskytování důvěryhodných informací, další data ale také ukazují, že samotná důvěra v instituci nestačí, a reálné postoje i chování uživatelů knihoven jsou řízeny složitějšími vzorci. I když informace poskytované knihovnami respondenti považují za důvěryhodné, ve skutečnosti více než polovina lidí zároveň věří, že knihovny nenabízejí nic, co by nebylo dosažitelné vlastními silami či za pomoci internetu. A i když respondenti většinou souhlasí s tvrzením, že v knihovnách pracují lidé kompetentní ověřovat informace, a informace z veřejné knihovny a od knihovníků jsou vnímány jako jedny z nejdůvěryhodnějších, v reálném životě před ověřením informací knihovnou dávají respondenti přednost ověření u známých, rodiny, v online i tištěných médiích, odborné literatuře i na diskuzních fórech. Je tedy otázkou, zda a jak mohou knihovny potenciál, který skýtá vysoká důvěryhodnost knihoven a jejich zdrojů, využít (srov. Sullivan 2019) a proměnit v dobře zacílené služby s vysokým společenským dopadem.
Předkládaný průzkum byl realizován jako rozvojový projekt, proto během přípravy a realizace byl jen omezený prostor a prostředky pro přípravu robustní výzkumné metodologie. Autorský tým si uvědomuje, že převzetí otázek ze zahraničního výzkumu je problematické vzhledem k validitě výzkumných zjištění. Pro hlubší prozkoumání zvoleného problému by bylo zajisté vhodnější šetření formou náhodného výběru s osobním dotazováním a s předem otestovanými lokalizacemi otázek do českého prostředí, kterému by předcházel kvalitativní výzkum, jenž by umožnil poctivou konceptualizaci zkoumaných proměnných. V posledních letech se objevují nové přístupy k měření důvěry a nedůvěry v informační média (Macek a Macková 2018) a stejně tak i k měření prestiže povolání (Ishii et al. 2021, Majid a Haider 2008). Vzhledem k uspokojivému složení vzorku a tomu, že se jedná o první šetření zmiňovaných témat v českém prostředí, autorský tým předkládá dané výsledky jako první průzkum problematiky, na nějž může navazovat další odborná diskuze a upřesňující výzkumné studie.
Průzkum v knihovnách přinesl řadu dalších otázek, které se týkají zmíněných oblastí. Prestiž knihovnické profese i důvěru v knihovny jako veřejné instituce by bylo vhodné ověřit širším šetřením. V oblasti důvěry a důvěryhodnosti průzkum přináší řadu nových otázek a výzev v oblasti navrhování nových knihovních služeb, především zaměřených na to, jak bychom mohli v knihovnách vysokou míru důvěry a důvěryhodnosti proměnit v efektivní službu čtenářům.
Literatura
BILLÉDI, Ibolya, 1989. The Status and Social Prestige of the Library and Information Profession: An International Survey. IFLA Journal [online]. 15(4), 324–329 [cit. 2021-07-21]. Dostupné
z: doi:10.1177/034003528901500411.
BLOOMFIELD, Barry, 1995. Seeing Ourselves as Others See Us: the Image of Libraries and Librarians. Library History [online]. 11(1), 63–75 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1179/lib.1995.11.1.63.
CARMICHAEL, JAMES V., 1992. The Male Librarian and the Feminine Image: A Survey of Stereotype, Status, and Gender Perceptions. Library and Information Science Research. 14(4), 411–436.
EVA, Nicole, Mê-Linh LÊ a John SHERIFF, 2021. Less money, less children, and less prestige: Differences between male and female academic librarians. The Journal of Academic Librarianship [online]. 47(5), 102392 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1016/j.acalib.2021.102392.
HANZLOVÁ, Radka, 2020. Důvěra k vybraným institucím veřejného života – září 2020 [online]. [vid. 2021-07-21]. Dostupné z: https://cvvm.soc.cas.cz/cz/tiskove-zpravy/politicke/politicke-ostatni/5311-duvera-k-vybranym-institucim-verejneho-zivota-zari-2020.
HORRIGAN, John B., 2016. Libraries 2016 [online]. B.m.: Pew Research Center. Dostupné z:
https://www.pewresearch.org/internet/wp-content/uploads/sites/9/2016/09/PI_2016.09.09_Libraries-2016_FINAL.pdf.
HORRIGAN, John B., 2017. How People Approach Facts and Information [online]. B.m.: Pew Research Center. Dostupné z: https://www.pewresearch.org/internet/wp-content/uploads/sites/9/2017/09/PI_2017.09.11_FactsAndInfo_FINAL.pdf.
ISHII, K., MARKMAN, K. M., ARNOW, H., a S. CARR, 2021. „Nobody Really Knows What We Do“: Exploring the Organizational and Occupational Identification of Academic Librarians. Communication Studies, 72(5), 866–882. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/10510974.2021.1975146.
JENNINGS, Eric, 2016. The librarian stereotype: How librarians are damaging their image and profession. College & Undergraduate Libraries [online]. 23(1), 93–100 [vid. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1080/10691316.2016.1134241.
Katedra informačních studií a knihovnictví, 2020. Jaká je prestiž knihovnického povolání? [online]. [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: https://kisk.phil.muni.cz/aktualne/aktuality/jaka-je-prestiz-knihovnickeho-povolani.
LEMIRE, Sarah, Stephanie J. GRAVES, Sarah BANKSTON a Jennifer WILHELM, 2021. Similarly different: Finding the nuances in first year students’ library perceptions. The Journal of Academic Librarianship [online]. 47(4), 102352 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1016/j.acalib.2021.102352.
LEWANDOWSKY, Stephan, Ullrich K. H. ECKER a John COOK, 2017. Beyond Misinformation: Understanding and Coping with the „Post-Truth“ Era. Journal of Applied Research in Memory and Cognition [online]. 6(4), 353–369 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1016/j.jarmac.2017.07.008.
LONG, Dallas, 2011. Latino Students’ Perceptions of the Academic Library. The Journal of Academic Librarianship [online]. 37(6), 504–511 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1016/j.acalib.2011.07.007.
MACEK, J. a Alena MACKOVÁ, 2018. Trust in Media in a Fragmented Media Environment: The Case of the Czech Republic. https://doi.org/10.13140/RG.2.2.20137.03686
MAJID, Shaheen & Azim HAIDER, 2008. Image problem even haunts hi–tech libraries: Stereotypes associated with library and information professionals in Singapore. Aslib Proceedings, 60(3), 229–241. https://doi.org/10.1108/00012530810879105.
OLBRICHOVÁ, Alice. Moderní knihovna je obývákem města. Literární noviny. 15. 02. 2010, 21(7), 10.
ROTHWELL, Alison, 1990. The Image of Librarians. Library Management [online]. 11(1), 25–56 [vid. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1108/01435129010005685.
SEALE, Maura a Rafia MIRZA, 2019. Empty Presence: Library Labor, Prestige, and the MLS. Library Trends [online]. 68(2), 252–268 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1353/lib.2019.0038.
SIN, Sei-Ching Joanna a Pertti VAKKARI, 2015. Perceived outcomes of public libraries in the U.S. Library & Information Science Research [online]. 37(3), 209–219 [cit. 2021-07-21]. Dostupné
z: doi:10.1016/j.lisr.2015.04.009.
STILL, Julie, 1998. The role and image of the library and librarians in discipline-specific pedagogical journals. The Journal of Academic Librarianship [online]. 24(3), 225–231 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1016/S0099-1333(98)90043-X.
SULLIVAN, M. Connor, 2019. Leveraging library trust to combat misinformation on social media. Library & Information Science Research [online]. 41(1), 2–10 [vid. 2021-07-21]. Dostupné
z: doi:10.1016/j.lisr.2019.02.004.
TEVIS, Ray a Brenda TEVIS, 2005. The image of librarians in cinema, 1917–1999. Jefferson, N. C: McFarland & Co. ISBN 9780786421503.
VAKKARI, Pertti a Sami SEROLA, 2012. Perceived outcomes of public libraries. Library & Information Science Research [online]. 34(1), 37–44 [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1016/j.lisr.2011.07.005.
WARDLE, Claire a Hossein DERAKHSHAN, 2017. Information disorders: Toward an interdisciplinary framework for research and policy making [online]. Council of Europe report DGI(2017)09. Strasbourg: Council of Europe. Dostupné z: https://tverezo.info/wp-content/uploads/2017/11/PREMS-162317-GBR-2018-Report-desinformation-A4-BAT.pdf.
WENG, Cathy a David C. MURRAY, 2020. Faculty perceptions of librarians and library services: Exploring the impact of librarian faculty status and beyond. The Journal of Academic Librarianship [online]. 46(5), [cit. 2021-07-21]. Dostupné z: doi:10.1016/j.acalib.2020.102200.
V následujícím dotazníku se vás budeme ptát na vaše postoje ke knihovnám. Pokud se vás ptáme na vaše zkušenosti s knihovnami, myslíme tím jakékoliv knihovny – tedy knihovny městské, krajské nebo třeba univerzitní.
1. Nakolik důvěřujete následujícím institucím?
• soudům
• policii ČR
• armádě
• tisku
• televizi
• rádiu
• odborům
• církvím
• knihovnám
• neziskovým organizacím
• vysokým školám
• bankám
• internetu
• průzkumům veřejného mínění
• politickým stranám a hnutím
Možnosti odpovědí:
˃ rozhodně důvěřuji
˃ důvěřuji
˃ spíše důvěřuji
˃ spíše nedůvěřuji
˃ nedůvěřuji
˃ rozhodně nedůvěřuji
˃ nevím/nechci odpovědět
2. Jak moc souhlasíte s následujícími tvrzeními?
• Knihovny jsou ideologicky a politicky neutrální.
• V knihovnách pracují kompetentní knihovníci schopní ověřovat informace.
• Informace, které knihovny poskytují, považuji za důvěryhodné.
• Pokud si nejsem jistý, jestli je informace pravdivá, obrátím se na knihovníka v nejbližší
knihovně.
• Knihovnictví jako profesi považuji za důvěryhodnou.
• Internetové vyhledávače zcela nahradily knihovny jako hlavní zdroj informací.
• Knihovny jsou místem setkávání se s novými technologiemi.
• Knihovny a knihovníci pomáhají lidem v rozhodování, kterým informacím mohou věřit.
• Knihovníci jsou odborníci na orientaci ve velkém množství různých informací.
• Knihovny nenabízejí nic, co bych nezvládl sám nebo s pomocí internetu.
Možnosti odpovědí:
˃ zcela souhlasím
˃ souhlasím
˃ spíše souhlasím
˃ spíše nesouhlasím
˃ nesouhlasím
˃ zcela nesouhlasím
˃ nevím/nechci odpovědět
3. Na seznamu jsou uvedena některá povolání. Vyberte povolání, jehož si vážíte nejvíce, a dejte mu 99 bodů. Pak vyberte takové, jehož si vážíte nejméně, a obodujte je číslem 1. Poté postupujte odshora dolů a všem zbývajícím přiřaďte body od 2 do 98 podle osobního uvážení.
• lékař/ka
• vědec/vědkyně
• všeobecná sestra/všeobecný ošetřovatel
• učitel/ka na vysoké škole
• učitel/ka na základní škole
• soudce/soudkyně
• projektant/ka
• soukromý/á zemědělec/zemědělkyně
• policista/policistka
• programátor/ka
• voják/vojačka z povolání
• truhlář/ka
• starosta/starostka
• majitel/ka malého obchodu
• účetní
• knihovník/knihovnice
• profesionální sportovec/sportovkyně
• manažer/ka
• stavební dělník/dělnice
• bankovní úředník/úřednice
• ministr/yně
• prodavač/ka
• novinář/ka
• sekretář/ka
• farář/ka
• uklízeč/ka
• poslanec/poslankyně
4. Když se rozhodujete, nakolik důvěřujete následujícím zdrojům informací?
• informace od národní tiskové agentury (např. ČTK)
• informace ze sociální sítě (např. Facebook, Twitter, Instagram)
• informace od rodiny nebo přátel
• informace z internetových blogů a obdržených e-mailů
• informace z veřejné knihovny nebo od knihovníků
• informace ze soukromých médií (např. Nova, Prima)
• informace od veřejnoprávních médií (např. ČT, ČRo)
• informace z odborných publikací a vědeckých výzkumů
• informace od politiků
• informace z vládních zdrojů
• informace od poskytovatelů zdravotní péče
Možnosti odpovědí:
˃ rozhodně důvěřuji
˃ důvěřuji
˃ spíše důvěřuji
˃ spíše nedůvěřuji
˃ nedůvěřuji
˃ rozhodně nedůvěřuji
˃ nevím/nechci odpovědět
5. Jak si ověřujete informace v případě, že si nejste jisti, jestli jsou pravdivé?
• Ověřuji na diskuzních fórech.
• Ověřuji u známých nebo rodiny.
• Ověřuji v tištěných médiích (noviny, časopisy).
• Ověřuji v online médiích.
• Ověřuji na sociálních sítích.
• Ověřuji v knihovně.
• Ověřuji v odborné literatuře (knihy, odborné časopisy).
Možnosti odpovědí:
˃ rozhodně ověřuji
˃ ověřuji
˃ spíše ověřuji
˃ spíše neověřuji
˃ neověřuji
˃ rozhodně neověřuji
˃ nevím/nechci odpovědět
6. Jak moc souhlasíte s následujícími tvrzeními?
• Je pro mne snadné poznat, zda zprávy, které v médiích sleduji, jsou důvěryhodné.
• Informace se vždy snažím ověřovat z více zdrojů.
• Když si pročítám nějakou novou informaci, zajímám se o jejího autora a jeho
odbornost.
• Nepravdivé nebo zkreslené informace se na internetu objevují velmi často.
• Stresuje mne velké množství informací, které v dnešní době existuje.
• Když si pročítám nějakou novou informaci, zajímám se o médium, ve kterém byla
informace publikována.
Možnosti odpovědí:
˃ zcela souhlasím
˃ souhlasím
˃ spíše souhlasím
˃ spíše nesouhlasím
˃ nesouhlasím
˃ zcela nesouhlasím
˃ nevím/nechci odpovědět
7. Nyní vám nabídneme několik tvrzení o knihovnách. Do jaké míry podle vás následující tvrzení o knihovnách platí?
• Knihovny jsou pilíře demokracie, vzdělanosti a kultury.
• Knihovny podporují u mladých lidí jejich kreativitu.
• Knihovny pomáhají propojovat lidi a tvořit komunitu.
• Knihovny poskytují příležitost pro vzdělávání lidem všech věkových kategorií.
• Knihovny poskytují bezpečný prostor pro smysluplné trávení volného času pro
všechny.
• Lidé mohou využívat prostoru knihoven pro své vlastní aktivity.
• V knihovnách seženu literaturu, kterou potřebuji.
• Knihovny jsou v dnešní době již zbytečné.
Možnosti odpovědí:
˃ zcela platí
˃ platí
˃ spíše platí
˃ spíše neplatí
˃ neplatí
˃ zcela neplatí
˃ nevím/nechci odpovědět
8. Nyní vám nabídneme několik tvrzení o rolích knihoven. Nakolik s těmito tvrzeními souhlasíte?
• Knihovny by měly poskytovat kvalitní literaturu.
• Knihovny by měly vzdělávat veřejnost.
• Knihovny by se měly veřejně vyjadřovat k politické situaci.
• Knihovny by měly nabízet možnost ověření informací.
• Knihovny by měly potvrzovat či vyvracet pravdivost informací, které se šíří v médiích.
• Knihovny by měly nabízet přístup na internet a do placených databází.
• Knihovny by měly vytvářet klidné a bezpečné prostředí pro studium a hledání
informací.
• Knihovny by měly být společenským centrem obcí a komunit.
• Knihovny by měly pořádat koncerty a vernisáže výtvarných děl.
Možnosti odpovědí:
˃ zcela souhlasím
˃ souhlasím
˃ spíše souhlasím
˃ spíše nesouhlasím
˃ nesouhlasím
˃ zcela nesouhlasím
˃ nevím/nechci odpovědět
9. Zamyslete se, jaké jsou podle vás dnes knihovny v České republice. Zajímá nás nyní váš názor na knihovny obecně. Z následující dvojice charakteristik vždy vyberte tu, která podle vás více současné české knihovny více charakterizuje.
Dvojice charakteristik:
• zábavné – nudné
• obyčejné – výjimečné
• pestré – jednotvárné
• inovativní – tradiční
• bezpečné – nebezpečné
• světové – provinční
• významné – podružné
• přátelské – nepřátelské
• moderní – klasické
• odborné – laické
10. Jak často jste v minulém roce navštěvoval/a knihovnu?
Možnosti odpovědí:
• alespoň 1x týdně
• alespoň 1x za dva týdny
• alespoň 1x za měsíc
• alespoň 1x za tři měsíce
• alespoň 1x za půl roku
• alespoň 1x za rok
• méně často
• nenavštěvuji knihovnu
11. Jak často navštěvujete webové stránky nebo využíváte elektronické služby knihovny?
Možnosti odpovědí:
• alespoň 1x týdně
• alespoň 1x za dva týdny
• alespoň 1x za měsíc
• alespoň 1x za tři měsíce
• alespoň 1x za půl roku
• alespoň 1x za rok
• méně často
• nenavštěvuji webové stránky knihovny
12. Když si vzpomenete na své návštěvy knihoven v posledním roce, jaké služby knihovny jste využil/a?
Možnosti odpovědí:
• půjčení knihy
• samostatné studium, čtení
• návštěva kulturní akce v knihovně
• návštěva vzdělávací akce v knihovně
• využití technologie (tisk, skenování, internet…)
• ověřování informací
• konzultace s knihovnicí/knihovníkem (doporučení, nalezení knihy,
odborná konzultace)
• využití prostoru či zázemí knihovny
• jiné, jaké: ....
13. Jakou knihovnu jste v uplynulém roce navštěvoval/a nejčastěji?
Možnosti odpovědí:
• obecní nebo městská knihovna
• krajská knihovna
• Národní knihovna ČR
• Moravská zemská knihovna
• odborná knihovna (Národní technická knihovna, Národní lékařská knihovna …)
• univerzitní knihovna
• jiná, jaká: ....
Poznámky
1 Hlavní zjištění týkající se prestiže byla již dříve publikována ve formě reportu na stránkách Katedry informačních studií a knihovnictví (viz https://kisk.phil.muni.cz/aktualne/aktuality/jaka-je-prestizknihovnickeho-povolani).
2 95% interval spolehlivosti = výpočet, do jaké míry můžeme s jistotou tvrdit, že hodnoty v daném intervalu platí pro celou populaci (nejen pro náš vzorek).
*Součet procentuálních podílů nedává hodnotu 100 % vzhledem k zaokrouhlování.
Přílohy
Tabulka 1
Celkem |
1012 |
100 % |
POHLAVÍ |
||
Muž |
526 |
52 % |
Žena |
486 |
48 % |
VĚK |
||
Méně než 24 let |
175 |
17 % |
25–34 let |
138 |
14 % |
35–44 let |
250 |
25 % |
45–54 let |
194 |
19 % |
55–64 let |
165 |
16 % |
65 let a více |
90 |
9 % |
VZDĚLANÍ |
||
základní vč. neukončeného |
132 |
13 % |
vyučen/a, středoškolské bez maturity |
265 |
26 % |
středoškolské s maturitou |
371 |
37 % |
vyšší odborné, vysokoškolské |
244 |
24 % |
VELIKOST OBCE |
||
méně než 1000 obyvatel |
158 |
16 % |
1000–4999 obyvatel |
207 |
20 % |
5000–19 999 obyvatel |
202 |
20 % |
20 000–99 999 obyvatel |
184 |
18 % |
100 000 a více obyvatel |
261 |
26 % |
KRAJ* |
||
Hlavní město Praha |
140 |
14 % |
Středočeský kraj |
116 |
11 % |
Jihočeský kraj |
62 |
6 % |
Plzeňský kraj |
54 |
5 % |
Karlovarský kraj |
21 |
2 % |
Ústecký kraj |
83 |
8 % |
Liberecký kraj |
35 |
3 % |
Královéhradecký kraj |
55 |
5 % |
Pardubický kraj |
50 |
5% |
Kraj Vysočina |
37 |
4 % |
Jihomoravský kraj |
110 |
11 % |
Olomoucký kraj |
68 |
7 % |
Moravskoslezský kraj |
118 |
12 % |
Zlínský kraj |
63 |
6 % |
Tabulka 2
Pořadí |
Povolání |
Průměrné hodnocení |
95% intervaly spolehlivosti |
1. |
lékař/ka |
81,50 |
79,73 – 83,27 |
2. |
všeobecná sestra/všeobecný ošetřovatel |
72,34 |
70,48 – 74,20 |
3. |
vědec/vědkyně |
68,29 |
66,25 – 70,32 |
4. |
policista/policistka |
60,16 |
58,15 – 62,15 |
5. |
učitel/ka na základní škole |
58,59 |
56,62 – 60,56 |
6. |
učitel/ka na vysoké škole |
58,56 |
56,61 – 60,50 |
7. |
soukromý/á zemědělec/zemědělkyně |
56,45 |
54,51 – 58,37 |
8. |
voják/vojačka z povolání |
55,89 |
53,80 – 57,98 |
9. |
soudce/soudkyně |
53,76 |
51,71 – 55,81 |
10. |
truhlář/ka |
53,51 |
51,62 – 55,38 |
11. |
programátor/ka |
52,56 |
50,68 – 54,41 |
12. |
prodavač/ka |
49,91 |
47,98 – 51,84 |
13. |
knihovník/knihovnice |
49,71 |
47,81 – 51,60 |
14. |
účetní |
49,49 |
47,65 – 51,33 |
15. |
majitel/ka malého obchodu |
49,41 |
47,57 – 51,25 |
16. |
stavební dělník/dělnice |
49,21 |
47,28 – 51,12 |
17. |
projektant/ka |
49,05 |
47,21 – 50,89 |
18. |
starosta/starostka |
48,05 |
46,12 – 49,97 |
19. |
uklízeč/ka |
40,93 |
38,91 – 42,94 |
20. |
bankovní úředník/úřednice |
39,84 |
38,08 – 41,59 |
21. |
manažer/ka |
39,39 |
37,62 – 41,16 |
22. |
profesionální sportovec/sportovkyně |
36,40 |
34,49 – 38,29 |
23. |
sekretář/ka |
34,68 |
33,01 – 36,34 |
24. |
ministr/yně |
34,30 |
32,40 – 36,18 |
25. |
novinář/ka |
32,74 |
30,95 – 34,51 |
26. |
farář/ka |
29,26 |
27,34 – 31,17 |
27. |
poslanec/poslankyně |
24,43 |
22,73 – 26,12 |
ZBIEJCZUK SUCHÁ, Ladislava, Jáchym KUBÁČEK, David LACKO a Ondřej HUDEČEK. Prestiž, image, důvěryhodnost a komunitní role knihoven: průzkum postojů veřejnosti ke knihovnám. Knihovna: knihovnická revue. 2021, 32(2), 35–56. ISSN 1801-3252.
]]>
Klíčová slova: dokument, dokumentace, data, teorie dokumentu, teorie dokumentace
Summary: The study provides an overview of important theoretical approaches to document definition, based on the methodology of literary research, critical analysis and interpretation of selected sources. The text of the study is divided into four parts. The first part justifies the importance of document theory. An overview of current research trends covering the period of the second half of the 20th century to the present is in the second part framed into the historical context of the first half of the 20th century, represented by two founding figures of the modern concept of documentation – Paul Otlet and
Suzanne Briet, who were the first to ask the questions: What is a document? What is documentation? The third section introduces the answers of philosophers and linguists to the questions: What part of the world are documents and what can they influence from the universe? The fourth part presents theories and concepts formulated within information science. These focus on the questions: What is the subject of the processes of bibliographic control, information architecture and information management? What are the distinctions of digital documents?
Keywords: document, documentation, data, document theory, documentation theory
PhDr. Helena Kučerová, Ph.D. / Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze (Institute of Information Studies and Librarianship, Faculty of Arts, Charles University in Prague), Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Na Příkopě 29, 110 00 Praha 1 – Staré Město
„Informační společností se míní to, že způsob, jakým žijeme,
je čím dál více charakterizován používáním dokumentů
v mnoha podobách.“1
Michael Buckland, 2017
„Není nic praktičtějšího než dobrá teorie.“
Kurt Lewin2
Současná společnost je označována jako informační nebo komunikační. Převratné změny nastolené novými informačními a komunikačními technologiemi a s nimi spojená záplava nových termínů zatlačily do pozadí dnes možná poněkud staromódně znějící slovo dokument. Termín dokumentace, vytvořený v počátku 20. století Paulem Otletem, je v současné době v paměťových a fondových institucích nahrazován termíny informační věda, informační (a komunikační) technologie či organizace informací a znalostí, zatímco v oblasti podnikové informatiky převládá termín informační a znalostní management.3 Americký ústav pro dokumentaci (American Documentation Institute), založený v roce 1937, byl již v roce 1968 přejmenován na Americkou společnost pro informační vědu (American Society for Information Science) a od roku 2013 působí pod názvem Sdružení pro informační vědu a technologie (Association for Information Science and Technology). Mezinárodní federace pro dokumentaci (Fédération Internationale de Documentation – FID), založená v roce 1895 jako Mezinárodní ústav pro bibliografii (Institut International de Bibliographie – IIB), ukončila svoji činnost v roce 2001 a aktivity spojené se správou a rozvojem Mezinárodního desetinného třídění převzalo Konsorcium pro MDT (UDC Consortium – UDCC).
Navzdory změnám v terminologii ale samotný pojem dokumentu a dokumentace zdaleka nepozbyl své aktuálnosti. Zatímco však pragmatické přístupy k dokumentu (ať už pro něj používáme jakékoli označení) určované konkrétními pracovními procesy jsou informačním profesionálům dobře známy, teoretické nebo dokonce filozofické přístupy nenacházejí zdaleka takový ohlas v každodenní praxi. V této studii bychom proto chtěli poukázat na aktuální výzkumné aktivity, které se na teoretické úrovni věnují fenoménu dokumentu a jeho proměnám.
Naším cílem je podat přehled významných teoretických přístupů k definování dokumentu, založený na metodě literárního průzkumu, kritické analýzy a interpretace vybraných zdrojů. Vyjdeme z „tradičního“ pojetí dokumentu, tak jak se ustálilo během druhé poloviny dvacátého století a jak ho reprezentují například definice v české terminologické databázi TDKIV, podle níž je dokument „informační pramen tvořený nosičem informací a množinou informací na něm fixovaných a sloužící k přenosu dat v čase a prostoru“4, a v terminologické normě ISO 5127, jež za dokument považuje „zaznamenané informace nebo hmotný předmět, který je možné považovat za jednotku procesu dokumentace“5. Ukážeme, jak jednotlivé představené teorie toto chápání dokumentu upřesňují, rozšiřují či mění. Naším záměrem je upozornit na nejvýraznější počiny v období od poloviny dvacátého století po současnost. Jejich výběr není veden snahou o úplnost, ale o vystižení rozmanitosti směrů teoretického uvažování o dokumentech. Případné zájemce o širší a podrobnější přehledy tematiky lze odkázat na práce Michaela Bucklanda (Buckland 2018) a Nielse Lunda (Lund 2009).
Text studie je členěn do čtyř částí. V první části se zdůvodňuje potřeba teorie dokumentu. Přehled aktuálních výzkumných směrů je v druhé části začleněn do historického kontextu první poloviny 20. století, který reprezentují dvě zakladatelské osobnosti moderního pojetí dokumentace – Paul Otlet a Suzanne Brietová. Následující část je reakcí na skutečnost, že pojem dokumentu je předmětem zájmu mnoha dalších teoretických disciplín včetně filozofie a lingvistiky, a je tedy věnována výběru teorií dokumentu, zformovaných v této oblasti. Ve čtvrté části jsou prezentovány významné teorie a koncepty, formulované v rámci informační vědy. Vzhledem k přehledovému charakteru textu je studie doprovázena poměrně rozsáhlým seznamem zdrojů.
Obvyklou cestou, jak se dobrat významu určitého slova, je seznámit se s jeho etymologií, ta nám ovšem v případě slova dokument příliš nepomůže. Jakkoli dokumenty provázejí lidstvo po celou dobu jeho historie, jejich označení slovem „dokument“ poněkud paradoxně pochází až z nedávné doby. Ještě v roce 1893 Ottův slovník naučný věnoval dokumentu pouze několik řádků, v nichž jeho význam zužuje oproti dnešnímu chápání na důkaz a doklad. Dokument definuje jako „důkazní prostředek, důkaz, obyčejně důkaz listinný. Listina, na rozdíl od jiných průvodů, pak průkazy zvláště osobní, svědčící o totožnosti nebo o vlastnostech nějaké osoby.“6 Výkladu slova „listina“, zmíněného v definici, je oproti tomu věnováno celých pět stran.7
Zkoumání původu slova vede až k latinskému slovesu docere, tj. učit, z nějž bylo odvozeno podstatné jméno documentum, tj. prostředek přenosu poznatků, učení či poučení. V průběhu dějinného vývoje se však význam termínu měnil a nabýval různých konotací od vyučování, výkladu, přednášky a předvádění k příkladu, napomenutí, pokynu, upozornění, důkazu či svědectví a posléze k dokladu a potvrzení. Oxfordský slovník angličtiny v průběžně aktualizované online verzi prohlašuje tyto významy za zastaralé a jako aktuální význam slova uvádí „něco zapsaného, zaznamenaného apod., co poskytuje důkaz nebo informaci o jakémkoli předmětu, např. rukopis, doklad o vlastnictví, náhrobek, mince, obrázek atd.“ Zajímavým doplňkem, který reaguje na rozšíření digitálních dokumentů, je dodatek z června 2015: „Kolekce dat v digitální podobě, jež je považována za jeden celek a obvykle má jedinečný název souboru, pod nímž ji lze uložit, vyhledat nebo přenášet (např. soubor, tabulka nebo grafika).“8
Je pochopitelné, že primární zájem informačních pracovníků o dokumenty je pragmaticky zaměřen na popis a správu dokumentů, realizované prostřednictvím bibliografické kontroly, tedy na produkci metadat. Pokud jde o samotný pojem dokumentu, tedy toho, co se popisuje či spravuje a díky tomu zpřístupňuje, ten je jakoby vytknut před závorku a k jeho chápání je uplatněn intuitivní přístup v souladu s běžným chápáním skutečnosti: Každý tušíme, co to je, a umíme určit, co to není. Naskýtá se tedy vcelku legitimní otázka, zda je agendu práce s dokumenty, rutinně a úspěšně prováděnou od nepaměti, skutečně zapotřebí mít podepřenu nějakou teorií a zda nestačí, když máme k dispozici rozsáhlý soubor standardů v podobě pravidel pro operace s dokumenty a neméně rozsáhlý korpus seznamů vlastností dokumentů a seznamů jejich typů.
Takových standardů a seznamů je bezpočet. Jen namátkou připomeňme, že v podnikové praxi je obvyklé dodržovat pravidla pro oběh dokumentů (tzv. workflow), při publikování odborných textů se uplatňují formálně stanovené postupy, knihovny používají katalogizační pravidla nebo metody obsahové analýzy. V jednotlivých odvětvích jsou k dispozici i rozsáhlé výčty vlastností, prostřednictvím jejichž hodnot jsou dokumenty popisovány. V rámci komunikace na webu se používá metadatové schéma Dublin Core, které definuje 15 popisných prvků a 12 typů dokumentů.9 Množstvím popisných prvků tradičně vyniká knihovnictví: registr popisných prvků a vztahů RDA10 obsahuje k 23. 9. 2021 celkem 1650 prvků (z toho je 590 prvků pro entitu dílo, 524 prvků pro entitu vyjádření, 400 prvků pro provedení a 136 prvků pro jednotku). V rámci pravidel RDA jsou vytvořeny i typologie dokumentů: pro popis entit dílo a vyjádření je definováno 25 typů dokumentů podle obsahu11, pro popis entit provedení a jednotka je definováno 46 typů podle média a nosiče12.
Názorným příkladem komplexního standardu, který kombinuje pravidla pro operace s dokumenty s výčtem jejich typů a vlastností, je mezinárodní norma ISO 69013. Obsahuje pravidla pro tvorbu metadat ve formě bibliografických odkazů a citací zdrojů tvořících uzly citačních sítí dokumentů a jejich tvůrců. Lze ji považovat za reprezentanta aktuálně nejpoužívanějších (resp. nejcitovanějších) typů dokumentů. Norma je člení do 15 skupin: monografie; části monografií; seriály a jejich části; programy a aplikace; kartografický materiál; události, představení, záznamy a audiovizuální materiály; výtvarný a grafický materiál a sbírkové předměty; hudební materiál; patenty; periodické zprávy a obdobné informační zdroje; archivní materiály; sady vědeckých dat; webová sídla/webové stránky a jejich části; sociální média a služby; nepublikované informační zdroje.
Problém jak operačních, tak popisných i výčtových (typologických) určení dokumentu ovšem spočívá v tom, že jejich použitelnost je omezena hranicemi příslušného oboru či oblasti užití a nelze je zobecňovat. Totéž lze říci o definicích dokumentu, jež pro svoji potřebu zformulovaly jednotlivé obory. Kupříkladu podle českého archivního zákona je dokumentem „každá písemná, obrazová, zvuková nebo jiná zaznamenaná informace, ať již v podobě analogové či digitální, která byla vytvořena původcem nebo byla původci doručena“14, což je definice, která by byla obtížně aplikovatelná například v prostředí knihoven. Naopak archivy by těžko využily definici dokumentu vypracovanou pro potřeby knihoven, která jej nahlíží z opačného konce komunikačního řetězce a považuje za dokument „jakýkoliv předmět, který byl zhotoven tiskem nebo jiným způsobem a lze jej katalogizovat nebo indexovat.“15
Obtížnost dosažení shody ve vymezení dokumentu pomocí klasické aristotelské definice přivedla dokonce některé autory k návrhu rezignovat na definice a využít alternativní metody. Bernd Frohmann (1946) místo definování doporučuje popisovat příklady věcí považovaných za dokumenty a aktivity považované za dokumentaci. K tomu navrhuje použít empirickou induktivní metodu případových studií a „vyprávění příběhů“, v jejichž průběhu budou začleňovány nové případy pomocí analogie a podobnosti. Frohmann ilustruje tento přístup popisem obsahu kabinetů kuriozit ze 16. století (Frohmann 2009). Michael Buckland reagoval na jeho podnět vytvořením „příběhů“ pro cestovní pas
a elektronické identifikační karty (Buckland, 2014, s. 181–185).
Úloha teoretického vyjasnění pojmu dokument se jeví jako obzvlášť naléhavá v současné době, kdy dochází k paradigmatickému zlomu v dokumentové komunikaci přechodem od tištěných analogových dokumentů k dokumentům digitálním. Souběžně s tím jsou kompaktní dokumenty doplňovány a nahrazovány propojenými daty a redefinuje se úloha metadat (nejen) v souvislosti s budováním sémantického webu. K poznání toho nového, co digitální dokumenty přinášejí, je nezbytně nutné předem zformulovat obecnou definici dokumentu. Jinak bychom zůstali u povrchního porovnávání jedné konkrétní formy (tištěný dokument) s druhou (elektronický dokument).
Ukazuje se tedy, že pro stanovení jednoznačné a všeobecně platné definice je skutečně nutné pokročit od empirie k teorii. Ke stejnému závěru dospěl Patrick Wilson během úvah, zda je nutné definovat termín „bibliografická kontrola“: „Je-li nám termín znám a snadno se používá, můžeme říci, ne bez důvodu, že mu rozumíme; je-li nějaká činnost taková, že se v ní svobodně angažujeme, je-li cílem cíl, o kterém víme, jak ho sledovat, můžeme oprávněně tvrdit, že činnost chápeme a uvědomujeme si, co děláme při naplňování cíle. Můžeme však také říci, že dokud jasně a jednoznačně nevyjádříme, co o svých aktivitách a cílech víme a jak tyto znalosti souvisejí s našimi ostatními znalostmi, plně nerozumíme tomu, co jsme dělali a oč jsme usilovali.“ (Wilson, 1968, s. 2). Roger T. Pédauque doplňuje, že sjednotit chápání pojmu dokument je nezbytné v podmínkách interdisciplinárního výzkumu. „Jsme přesvědčeni, že dialog mezi obory nemůže být užitečný, jestliže bychom neuspěli v identifikaci podstatných pojmů, tak, abychom o nich mohli diskutovat nebo je používat jako základ.“ (Pédauque, 2003, s. 3).
Je nesporné, že jako první v novodobé historii si otázky Co je to dokument? a Co je to dokumentace? položili Paul Otlet a Suzanne Brietová, kteří se je také pokusili zodpovědět. Jejich práce, v nichž se snažili vyrovnat s informační a publikační explozí papírových dokumentů, nejsou samozřejmě přímo aplikovatelné v současném prostředí, jež charakterizuje záplava digitálních zdrojů a infrastruktura tvořená počítačovými sítěmi. Jsou spíše zdrojem inspirace, „surovinou“ připravenou pro nové čtení a interpretace, resp. pro formulaci teorií odpovídajících dnešní realitě. V naší studii se z bohatého díla a mnoha aktivit, iniciativ a projektů, jimiž se Otlet a Brietová zapsali do dějin informační vědy, zaměříme pouze na jedno dílčí téma – teoretické pojetí dokumentu. Stěžejními díly, v nichž vyjádřili své myšlenky, jsou Otletovo Pojednání o dokumentaci: kniha o knize, teorie a praxe (1934) a manifest Co je to dokumentace? Suzanne Brietové (1951). Jakkoli odlišné rozsahem (Otletovo dílo má 431 stran, text Brietové 45 stran), co do významu jsou zcela rovnocenné.
V osobě Paula Marie Ghislain Otleta (1868–1944) se spojila vědecká teoretická erudice s organizačními schopnostmi, jež mu umožnily mnohé jeho vize nejen formulovat, ale i uskutečnit. Přestože z jeho univerzalistických projektů (světová bibliografie, světová knihovna, světová encyklopedie, Mezinárodní muzeum, Světový palác – Mundaneum, Světové město) do dnešní doby přetrvalo pouze Mezinárodní desetinné třídění, humanistický a internacionalistický étos v nich obsažený oslovuje i současnou generaci informačních vědců. Ronald E. Day se domnívá, že „pravděpodobně nikdy neexistoval teoretik informace, který by bral tak vážně mapování informačního na sociální a který by byl tak optimistický ohledně možnosti společenské změny prostřednictvím informací jako Paul Otlet“ (Day, 1997, s. 310).
Komplexní přehled Otletova díla a jeho společenských, politických i manažersko organizačních aktivit podávají Warden Boyd Rayward (Rayward 1975) a Wouter Van Acker (Van Acker 2011). Čtivou formou literatury faktu přibližuje Otletův život a dílo Alex Wright (Wright 2014). Zjednodušený schematický pohled na Otleta ho označuje jako pozitivistu. Rozsah a myšlenková hloubka jeho prací16 však nabízejí mnohem bohatší materiál a jsou i předmětem různých interpretací (Day 2018; Ducheyne 2009; Heuvel 2009; Rayward 1994; Van Acker 2018 ad.). V některých interpretacích se lze setkat i s pokusy o nalezení analogie mezi představami budoucího vývoje načrtnutými Otletem a současnou realitou (hypertext, nová média, Mundaneum jako předobraz sémantického webu, anticipace digital humanities ad.). Aktuálním vyjádřením zájmu o Otletovy myšlenky je výzkumný projekt francouzské Národní výzkumné agentury (Agence nationale de recherche – ANR) HyperOtlet17 z let 2018–2020, věnovaný Otletovu dílu Pojednání o dokumentaci.
Stejně jako Paul Otlet se Renée-Marie-Helène-Suzanne Brietová (1894–1989) ve svých teoretických úvahách opírala o dlouholetou praxi na poli dokumentace. Třicet let působila ve francouzské Národní knihovně na úseku katalogizace a bibliografických služeb, byla činná v národních i mezinárodních dokumentačních organizacích a institucích a vypracovala koncepci vzdělávacích kurzů pro dokumentační pracovníky, kde rovněž vyučovala. Její zásluhy o modernizaci francouzského knihovnictví a dokumentační práce byly formálně oceněny udělením Řádu čestné legie a neformálně přízviskem „Madame Documentation“.
Od 90. let dvacátého století se zkoumání a rozvíjení odkazu Suzanne Brietové věnuje Michael Buckland18, který též zpracoval bibliografii jejích prací19. Životopisnou studii věnovanou jejímu dílu zpracovala Mary Niles Maacková (Maack 2004). O komentovaný překlad jejího nejvýznamnějšího díla – manifestu Co je to dokumentace? do angličtiny se zasloužil Ronald E. Day20. Příkladem interpretace, která zvažuje možnosti aplikace teorie dokumentu Brietové na digitální dokumenty, je esej Michelle M. Tourneyové (Tourney 2003).
Pro pochopení teorie dokumentu Paula Otleta i Suzanne Brietové je důležité obeznámit se s tím, jak koncipovali praktickou práci s dokumenty, již oba shodně nazývali dokumentace. Proces dokumentace chápali Otlet i Brietová jako tvůrčí proces zpracování primárních dokumentů, během nějž jsou z této „suroviny“ vytvářeny odvozené, sekundární dokumenty. Středem jejich zájmu jsou znalosti implicitně obsažené v dokumentech a podstatu dokumentace vidí v analytickém procesu jejich objevování a explicitního vyjádření. Takovéto pojetí dokumentace Otlet akcentoval i u muzejních dokumentů; sbírky Mezinárodního muzea nekoncipoval jako sbírky vzácných a cenných objektů, ale jako výstavy idejí a myšlenek, ilustrovaných objekty, jež mohou něco naučit nebo připomenout důležitá fakta a podstatné koncepce.21
Suzanne Brietová koncept primárních a z nich odvozených sekundárních dokumentů ilustruje (fiktivním) příkladem nálezu nového druhu antilopy v Africe. Tato antilopa převezená do Evropy, katalogizovaná a umístěná v zookoutku botanické zahrady v Paříži, je podle ní primárním (initial) dokumentem. Zprávy o tomto objevu v novinách, zvukové
a obrazové záznamy, publikované vědecké texty, vycpané zvíře umístěné v muzeu a další jsou sekundární neboli odvozené (seconds ou dérivés) dokumenty. Úlohu dokumentace pak Brietová spatřuje právě v takové tvorbě odvozených dokumentů, tj. katalogů, bibliografií, extraktů, analýz, průvodců apod. Dále tento příklad využívá k tomu, aby poukázala na to, jak jsou události a fakta poté, kdy se stanou součástí veřejného poznání, „zdokumentovány“, tj. zaznamenány a stanou se podnětem pro vytvoření velkého množství nejrůznějších druhů dokumentů v rámci různých diskurzivních komunit (Briet, 1951, s. 7–8). Ronald E. Day poznamenává, že další taková „síťová“ teorie se objevila až s teorií sítí aktérů (angl. actor-network theory) na přelomu tisíciletí (Day, 2006, s. 49).
Paul Otlet obohatil koncept odvozených dokumentů návrhem nového typu sekundárního dokumentu, který nazývá Univerzální kniha (Otlet, 1934, s. 429–431). Proces jejího vytvoření měl zahrnout obsahovou analýzu informací v primárních dokumentech včetně „očištění“ od redundantních a nesprávných údajů, jejich sumarizaci, koordinaci a klasifikaci. Tuto metodu, jejíž podstatou byla tvorba nových dokumentů z dokumentů existujících, nazval Otlet „monografický princip“, samotný proces nazýval „kódování“ (codification). Výsledkem měla být syntéza všeho, co bylo napsáno o určitém tématu nebo disciplíně a bylo rozptýlené v různých zdrojích, do Univerzální knihy. Z jednotlivých Univerzálních knih měla posléze syntézou a propojením jejich obsahu vzniknout Univerzální encyklopedie, koncipovaná jako lístková kartotéka organizovaná podle MDT, která by dnešní terminologií byla nejspíše označena jako znalostní báze či znalostní graf; nabízí se rovněž analogie s Wikidaty.
Analytický pohled na dokument uplatňuje i Brietová, když píše o tom, že „kniha, původně vzešlá z jednotlivých listů, se v současné době rozpadá na své konstitutivní prvky z důvodu potřeby mobility“ (Briet, 1951, s. 9). Zatímco však v dokumentační praxi Otlet i Brietová razili princip dekontextualizace, osamostatnění jednotlivých poznatků či fakt zaznamenaných v dokumentech prostřednictvím obsahové analýzy, ve svých teoretických úvahách vnímali dokument v jeho diskurzivním, kulturním a sociálním kontextu. Podle Otleta kniha ani dokument „nemohou být sociálně lhostejnými věcmi“ (Otlet,1934, s. 427). Proces analytické dokumentace v pojetí Otleta a Brietové tak vykazuje myšlenkovou příbuznost s tvůrčí dekonstrukcí dokumentu, o níž hovoří Michel Foucault v knize Archeologie vědění. Podle něj „primárním cílem již není dokument interpretovat, určit, zda říká pravdu a jaká je jeho vlastní vyjadřovací hodnota, nýbrž pracovat na něm zevnitř a rozvíjet jej.“ (Foucault, 2016, s. 14).
Paul Otlet i Suzanne Brietová přistupovali k dokumentu z pozic modernismu: prosazovali metody racionalizace, mechanizace a vědeckého řízení intelektuální práce. Byli příznivci standardizace a technických inovací v dokumentaci, oba byli zastánci a propagátoři mikrografie. Otletova obrazná pojmenování dokumentu „intelektuální stroj“ a „myslící stroj“ svědčí o váze, jakou přikládal technologii. Brietová vyjádřila obdobné názory na proces dokumentace, když cituje svého žáka Roberta Pagèse: „Dokumentace má pro kulturu stejný význam jako stroj pro průmysl“ (Briet, 1951, s. 14). Na jiném místě konstatuje, že dokumentaci lze považovat za „kulturní technologii“ (une technique culturelle) (Briet, 1951, s. 10). Významnou myšlenkou je Otletova úvaha o propojení dokumentu a člověka/uživatele (dokument jako „prodloužený mozek“), v níž lze shledat analogii s metaforou „extenze člověka“, kterou použil pro média Marshall McLuhan.
Pro Otleta byl dokument základní jednotkou dokumentace, analogickou atomu ve fyzice a buňce v biologii; používal pro něj ovšem různá pojmenování, od tradičního termínu kniha po novotvary „gramme“, „bibliogram“, „biblion“, aniž by specifikoval jejich rozdíly (Otlet, 1934, s. 43). Jakkoli oceňoval význam knihy, zdůrazňoval, že „kniha je pouze prostředkem; není to cíl. Existují i jiné prostředky, které postupně přinášejí lepší výsledky než kniha a nahradí ji. Tak všeobecné výstavy vhodně nahrazují pojednání o geografii; široká veřejnost se seznámí s příběhem prostřednictvím oper; muzea upozorňují na vědu.“ (Otlet, 1934, s. 217).
Široké pojetí dokumentu Paula Otleta názorně ilustruje obsah kapitoly Druhy, třídy a rodiny děl jeho Pojednání o dokumentaci, v níž popisuje prakticky všechny v té době existující typy dokumentů (Otlet, 1934, s. 124–247). Typy dokumentů člení do tří kategorií. První kategorie, nazvaná bibliografické dokumenty, zahrnuje „tradiční“ tištěné dokumenty – monografie, periodika, encyklopedie, slovníky ad. Druhou kategorii tvoří jiné grafické dokumenty než tištěná díla, jež zahrnují rukopisy, mapy a plány, atlasy, ikonografie, tisky, rytiny, grafiku, fotografie, archivy a archiválie, hudebniny a tzv. figurativní památky – nápisy, mince, medaile. Třetí kategorii pojmenoval dokumenty zvané „náhrady knihy“. V této kategorii jsou uvedeny typy, které by dnešní terminologií mohly být označeny jako multimédia nebo nová média: objekty jako názorný materiál, gramofonové desky, filmy, rozhlas, televize, představení, divadlo, slavnosti, liturgie, umělecká díla.
Z tohoto výčtu je zřejmé, že Otlet považoval za dokument nejen objekt se zaznamenanými informacemi, ale jakýkoli objekt a dokonce i událost, jež pro někoho mají smysl a mohou ho informovat. Svoji typologii stávajících typů dokumentů Otlet navíc rozvíjí o předpověď, že k dokumentům vizuálním a zvukovým doplní technický vývoj i dokumenty vnímatelné dalšími smysly – hmatem, čichem a chutí. Spojuje svoji představu
s vývojem lidského poznání, který člení do šesti fází. První je empirická a zahrnuje smyslové počitky. Ve druhé fázi nastává rozumové poznání. Třetí fází je tvorba dokumentu, v němž je zaznamenáno, „co smysly vnímaly a co myšlenka vytvořila“. Ve čtvrté fázi jsou vytvořeny vědecké přístroje a nástroje zkoumání všech dimenzí světa. Pátá fáze spočívá v záznamu údajů zjištěných vědeckými nástroji a ve spojení nástroje s dokumentem v jeden celek – „dokument-nástroj“ (le Document-Instrument). Nabízí se srovnání této myšlenky o splývání dokumentu a nástroje/stroje, který ho generuje, se současným fenoménem digital humanities. Šestou vývojovou fázi nazývá Otlet hyperdokumentace. „Dokument-nástroj“ se přetvoří v dokument určený ke vnímání všemi smysly (Sens-Perception-Document) a „umožní neočekávanými způsoby vyjádřit to, co dosud bylo nevnímatelné a nepochopitelné“ (Otlet, 1934, s. 429). Není bez zajímavosti, že ve stejné době takovou myšlenku s obdobným entuziasmem zformuloval teoretik umění Karel Teige ve stati Poezie pro pět smyslů. „Poetismus chce mluvit ke všem smyslům (jen příležitostně akcentoval zrakovost, protože zrak je náš nejvytříbenější smysl), ježto chce mluvit k celému člověku, člověku moderní kultury a rovnováhy těla i ducha.“22
Otletův koncept rozpínání pojmu dokument co do intenze i extenze vyvrcholil plánem Světového města, jež mělo ztělesnit produkty dokumentační práce v komplexní granularitě „od kartičky po město“. „Světové město bude kolosální knihou, jejíž budovy a jejich uspořádání – a nejen jejich obsah – budou čteny způsobem, jakým lidé ve středověku ‚četli‘ kameny katedrál.“ (Otlet, 1934, s. 420).
Suzanne Brietová definuje dokument jako „jakýkoli konkrétní nebo symbolický znak, uchovaný nebo zaznamenaný za účelem reprezentace, rekonstituce nebo důkazu fyzického nebo intelektuálního fenoménu“23. Konstatuje, že tato definice je velmi obecná a proto ji doprovází několika názornými příklady. „Je hvězda dokument? Je oblázek unášený proudem dokument? Je živé zvíře dokument? Ne. Ale fotografie a katalogy hvězd, kameny v mineralogickém muzeu a zvířata popsaná v taxonomii a vystavená v zoo dokumenty jsou.“ (Briet, 1951, s. 7).
Detailnějším rozborem této velmi jednoduše znějící definice i doprovodných příkladů vynikne myšlenková brilance jejich autorky.
1) Formulace „jakýkoli konkrétní nebo symbolický znak“ explicitně odkazuje k sémiotickému pojetí dokumentu. O znakové povaze dokumentu je přesvědčen i Otlet, když rozvíjí své pojetí dokumentu jako „prodlouženého mozku“: „Mechanismus knihy poskytuje prostředky k vytváření rezerv intelektuálních sil: je to akumulátor. Samotná externalizace mozku se vyvíjí na úkor mozku, stejně jako se nástroje vyvíjejí na úkor těla. Ve svém vývoji člověk místo získávání nových smyslů, nových orgánů (např. tři oči, šest uší, čtyři nosy) rozvíjí svůj mozek prostřednictvím abstrakce, abstrakci rozvíjí prostřednictvím znaku a znak prostřednictvím knihy.“ (Otlet, 1934, s. 426). Niels Lund se domnívá, že Brietová ve své definici používá pojmový aparát odpovídající sémiotické typologii znaků Charlese Sanderse Peirce, již tvoří ikony, indexy a symboly24. Konkrétní znak Brietové odpovídá Peircovu ikonu, symbolický znak je totožný s abstraktním symbolem. Lund propojuje toto členění dokumentů na konkrétní a abstraktní s koncepcí primárních
a sekundárních dokumentů Suzanne Brietové: antilopa v zoo jako primární dokument je konkrétní (ikon), zprávy v novinách a další sekundární dokumenty jsou abstraktní (symbol). (Lund, 2009, s. 7–9)
2) Formulace „uchovaný nebo zaznamenaný“ připomíná fyzickou povahu dokumentu, umožňující jeho přenos časem a prostorem.
3) Formulace „za účelem reprezentace“ vystihuje deskriptivní funkci dokumentu. Dokument vystupuje ve funkci odrazu či popisu, který umožňuje něco poznat. Od znalosti, která reprezentuje realitu, se postupuje k dokumentu, který reprezentuje znalost. Když Otlet koncipoval světovou bibliografii, světovou knihovnu, univerzální encyklopedii a mezinárodní muzeum, vyjádřil své filozofické krédo slovy, že tyto „sbírky se stanou trvalou a úplnou reprezentací celého světa.“25
4) Formulací „za účelem rekonstituce“ se vyjadřuje preskriptivní funkce dokumentu. Dokument plní roli plánu, modelu, který umožňuje něco vytvořit či zrekonstruovat.
5) Formulace „za účelem důkazu“ popisuje dokument jako nástroj kontroly, jako doklad, který umožňuje rozhodnout o pravdivosti nebo důvěryhodnosti něčeho či o oprávnění k něčemu.
6) V příkladech Suzanne Brietové se vyskytuje dvojí typ dokumentů. Zatímco fotografie, katalogy hvězd a popisy zvířat v taxonomii jsou dokumenty původem, záměrně vytvořené, kameny v muzeu a zvířata v zoo jsou dokumenty určením. Přeměnu kamenů a zvířat na dokument nezpůsobily vnitřní změny příslušných objektů, ale jejich zasazení do jiného společenského a kulturního kontextu, obdobně jako když Marcel Duchamp v roce 1914 přeměnil sušák na láhve26 v umělecké dílo tím, že jej vystavil na výstavě. Bernd Frohmann rozpracoval tuto myšlenku směrem k postulování vlastnosti objektu, kterou nazval dokumentalita27 a charakterizuje ji jako dokumentační funkci, činnost, působení, vliv, moc nebo sílu (angl. agency, power or force). Dokumentalita podle Frohmanna nevyplývá z vnitřních charakteristik objektu, ale z jeho interakcí s ostatními entitami v rámci nějakého komplexního uspořádání (soustavy, sbírky, angl. arrangements). Za dokument potom lze podle něj považovat jakýkoli objekt, který disponuje touto vlastností. (Frohmann 2012)
Nejvýznamnějším příspěvkem Paula Otleta a Suzanne Brietové k chápání dokumentu je bezesporu radikální myšlenkový obrat od pohledu na dokument jako na fyzický objekt, definovaný jeho formou (např. kodex, listina), k sémiotickému a fenomenologickému chápání dokumentu jako jakéhokoli objektu, jehož pozorováním získá subjekt informace, resp. který pro subjekt něco znamená. Tím otevřeli prostor jak pro dokumenty „informativní“ a „vědecké“, tak pro dokumenty „umělecké“ i „zábavné“ a pro dokumenty „procesní“ (ty, jež umožňují vykonávat činnost). Michael Buckland vyzdvihuje tento krok jako jednu z ojedinělých konceptuálních změn v informační vědě (2018, s. 434).
Lze konstatovat, že Paul Otlet a Suzanne Brietová ve svém díle pojmenovali problémy a navrhli metody jejich řešení a tím ustavili nové vědecké paradigma uvažování o dokumentech, které je dodnes aktuální. Pokusíme se je shrnout do následujících bodů:
Filozofové a lingvisté v souvislosti s dokumenty hledají odpovědi ve dvou směrech. Zajímají se předně, jakou částí univerza (reality) jsou dokumenty. Druhou zásadní otázkou je, zda a jak mohou dokumenty ovlivnit či měnit realitu a případně i co z reality mohou ovlivnit. V této části se zaměříme na takové pohledy na dokument, jež vedou od filozofické ontologie k informatické ontologii a od modelu řečové komunikace a jazykové interakce k interakci dokumentové.
Pro účely následujícího přehledu jsme zvolili filozofy a lingvisty, jejichž teorie se staly základem úvah o začlenění dokumentů do světa lidského myšlení a společenských vztahů. Jakkoli jejich teoretické systémy obvykle nebývají uváděny do vzájemné souvislosti, pro naše účely je důležité, že si kladou otázky směřující k ontologické a gnozeologické podstatě dokumentu. Filozofové Karl Raimund Popper (1902–1994) a John Rogers Searle (1932) řeší problém vztahu hmoty a vědomí, „těla a duše“ (nosiče a obsahu) v dokumentu; dokument chápou jako objektivní (explicitní) znalost (Popper) a jako sociální objekt (Searle). Lingvisté Roman Jakobson (1896–1982) a John Langshaw Austin (1911–1960) definují funkce jazyka, které jsou vzhledem k jazykové povaze sdělení komunikovaných dokumenty aplikovatelné i na dokumenty samotné.
Prvky filozofického systému Karla Raimunda Poppera nabízející pojmový rámec pro teoretické uchopení pojmu dokument představují především teorie tří světů (Popper 1977) a teorie objektivního poznání (Popper 1972).
Popperův ontologický systém tvoří tři relativně autonomní části, jež existují ve vzájemné interakci: svět 1 – fyzický svět hmoty a energie, svět 2 – svět lidského vědomí a svět 3, jejž nazývá svět řeči – abstraktní svět obsahu vědomí a výtvorů lidského ducha. Všechny tři světy Popper považuje za reálně existující. Zatímco ve filozofických kruzích teorie tří světů nevzbudila velkou pozornost, pokud nebyla přímo odmítána, ve sféře paměťových a fondových institucí její metafora rezonuje silně a dočkala se četných pokusů o interpretaci a aplikaci29.
S ontologickým systémem tří světů je propojena i Popperova teorie poznání, která člení znalosti na subjektivní a objektivní. Subjektivní znalost, již vlastní nějaký subjekt v podobě stavu mysli nebo vědomí či schopnosti jednat nebo reagovat, patří do světa 2. Objektivní znalost patří do světa 3 a její podstatou je logický obsah znalosti, oddělený od subjektu, který ji vytvořil. Obsahem světa 3 jsou podle Poppera jak vědecké či odborné poznatky, tak umělecká díla. Zahrnuje jak správné, tak nesprávné znalosti. Teorie objektivního poznání vykazuje styčné body s teorií tacitních (implicitních) a explicitních znalostí Michaela Polányiho30, jež našla uplatnění v informačním a znalostním managementu.
Vzájemnou provázanost tří světů Popper demonstroval na příkladu triadické povahy dokumentů, které patří svou fyzickou částí do světa 1, svým obsahem do světa 3 a jsou využitelné jen prostřednictvím lidské mysli, tedy světa 2. Jak ukážeme v části 4 této studie, s obdobou této trojice aspektů dokumentu se lze setkat v četných variantách
v pracích informačních vědců.
Tezi o relativní autonomii světa 3, tj. poznání odděleného od svých tvůrců a uloženého v dokumentech, dokládá Popper pomocí myšlenkového experimentu: Kdyby zmizel veškerý materiální svět lidských nástrojů a strojů i subjektivní znalosti lidí, jak tyto nástroje používat, pak by lidé mohli svět zrekonstruovat díky svým schopnostem poznávat a díky objektivnímu poznání uloženému v knihovnách, tj. ve světě 3.31 Pokud by ovšem byly zničeny i knihovny, resp. dokumenty v nich uložené, nebyla by rekonstrukce světa možná a vše by muselo začít od začátku. (Popper, 1972, s. 107–108)
Obdobný problém jako Popper řeší i John Rogers Searle. Zatímco Popper svět 3 popisuje, Searle se zajímá o to, jak vzniká. Jeho ontologickou alternativou ke světu 3 a ke konceptu objektivního poznání je vlastní řešení prostřednictvím pojmů sociální/institucionální reality a sociálních objektů (Searle 2012). Na otázku, jak mohli lidé vytvořit tak komplexní institucionální fenomény jako peníze, vládu, vlastnictví nebo manželství, odpovídá, že se tak děje prostřednictvím specifického typu jazykového výroku, který nazývá „deklarace (prohlášení) statusových funkcí“. Tato deklarace je založena na formuli „X je považováno za Y v kontextu C“, kde X zastupuje fyzický objekt, Y sociální objekt a C je kontext, v jehož rámci je přiřazení statusové funkce objektu uznáváno. Platí, že sociální objekt Y je statusová funkce (například prezident) přiřčená fyzickému objektu X (například osobě) v určitém kontextu C (například parlamentní demokracie). Jestliže se pokusíme aplikovat Searlovu teorii na antilopu Suzanne Brietové (X), stane se sociálním objektem (Y) poté, co je jí umístěním v zoo (C) přiřčena statusová funkce dokumentu. Statusové funkce mají podle Searla deontickou sílu32. Jsou spojeny s tzv. konstitutivními pravidly, která umožňují nejen regulovat existující činnost, ale přímo ustavit událost či aktivitu, již mají regulovat.
Vliv jazykových výroků na realitu, který zkoumá Searle z ontologického pohledu, řeší rovněž lingvistika. Obrazně řečeno, tak jako Suzanne Brietová provedla obrat dokumentace k sémiotice, sémiotici a lingvisté provedli obrat k pragmatice a začali se zajímat o vztah jazyka a mimojazykových entit. Od toho, co se sděluje, se zájem přesunul
k tomu, čeho lze sdělením dosáhnout. Beletristickou formou zpracoval toto téma Laurent Binet v knize Sedmá funkce jazyka33, o jeho uvedení do vědeckého diskurzu se zasloužili Roman Jakobson a John Langshaw Austin.
Roman Jakobson ve svém strukturalistickém modelu řečové komunikace uplatnil systémový přístup k jazyku, ovlivněný kybernetikou (je patrná jeho podobnost s lineárním Shannon-Weaverovým modelem komunikace). Definoval šest strukturních prvků řečové události (aktu slovní komunikace) a ke každému z nich přiřadil specifický typ jazykové funkce: emotivní, referenční, poetickou, fatickou (kontaktovou), metajazykovou a konativní34 funkci (Jakobson 1995). Jakobson věnoval pozornost především poetické funkci, což je obdoba estetické funkce, již definoval další člen Pražského lingvistického kroužku, Jan Mukařovský. Z hlediska dalšího využití pro rozvoj teorie dokumentu jsou nejvýznamnější funkce referenční (tj. odkazování na věci, o nichž výrok je, označovaná též jako reprezentativní, deskriptivní či deklarativní) a konativní funkce, která působí na adresáta např. rozkazovací větou (označuje se též jako preskriptivní nebo procedurální).
O funkci jazykových výrazů se zajímal i John Langshaw Austin, tvůrce teorie řečových aktů (Austin 2000). Jazykové výpovědi členil na tzv. konstativy a tzv. performativy (Austinovy novotvary, zhruba odpovídající Jakobsonově referenční a konativní funkci). Konstativní výpovědi něco sdělují či popisují a lze rozhodnout, zda jsou pravdivé. Performativní výpovědi používají řeči k tomu, aby bylo dosaženo nějakého cíle. Například otázkou „Nevíte, kolik je hodin?“ žádá mluvčí adresáta, aby mu sdělil aktuální čas. Podle Austina se performativní prvky vyskytují v každé výpovědi, „vyslovit výpověď znamená vykonat čin“ (Austin, 2000, s. 24). Otázka po pravdivosti performativu není relevantní, lze pouze určit, zda je jeho fungování zdařilé nebo nezdařilé, tj. zda se podařilo dosáhnout efektu, jehož chtěl mluvčí dosáhnout. Příkladem nezdařilého performativu by kupříkladu mohl být dialog: „Nevíte, kolik je hodin?“ – „Vím“.
Jakobsonova a Austinova konativní a performativní funkce jazyka a Searlova ontologie sociální reality se staly východiskem pro dokumentovou teorii zaměřenou na situace, kdy dokument vyjadřuje nutnost nebo možnost, jejímiž čelnými představiteli jsou Barry Smith (1952) a Maurizio Ferraris (1956). Oba považují dokument za specifický typ sociálního objektu. Pohled na dokument, tradičně považovaný za nástroj pasivního záznamu a deskripce, získal v jejich teorii další rozměr: dokument jako nástroj preskripce, tedy aktivního působení na realitu.
Barry Smith obdobně jako Otlet a Brietová propojuje teoretickou činnost s činností praktickou. Je profesorem filozofie na Univerzitě v Buffalu a je činný i v oblasti ontologického inženýrství. Je spoluautorem významné základní ontologie BFO (Basic formal ontology)35. Spolu s Wernerem Ceustersem vytvořili doménovou Ontologii informačních artefaktů36 jejíž třídy zachycují typy dokumentů, jejich části a procesy s nimi související. Shodně s Otletem považuje Smith dokumenty za protetické pomůcky pro lidskou paměť (Smith 2014). Sdílí s ním i jeho historický optimismus: je přesvědčen, že vývoj, během nějž dokument umožnil vznik nových typů sociální interakce a komunikace, kterých nebylo možné dosáhnout prostřednictvím řečových aktů, bude pokračovat a že digitální dokument přinese další nové typy sociální interakce a komunikace, které v éře analogových dokumentů neexistovaly (Smith 2015). Dokument tedy chápe nejen jako nástroj sociální komunikace, ale i jako činitel sociální komunikaci vytvářející. Smith přisuzuje dokumentům v souladu s Austinovým členěním řečových aktů dvě základní funkce, jež nazývá epistemologická (informační) a performativní. Soustřeďuje se na performativní dokumenty v oblasti obchodu a práva. Svoji teorii formuluje souběžně s ekonomickou teorií Hernanda de Sota37, jejímž základem je teze o ústřední roli dokumentů v tržní ekonomice.
Smithova teorie dokumentu našla své zhmotnění v doménové Ontologii dokumentových aktů38, která zachycuje její pojmovou základnu. Ústředním pojmem teorie je dokumentový akt, který zhruba odpovídá tomu, co Otlet a Brietová nazývali dokumentace. Dokumentový akt je ovšem podle Smithe nejen to, co lidé (nebo jiní agenti) mohou dělat s dokumenty, tj. procesy zpracování (například vyplnit, podepsat, kopírovat), ale i různé druhy věcí, jež lze dělat (jichž lze dosáhnout) pomocí dokumentů, tj. procesy využití (identifikovat osobu, založit firmu, potvrdit připravenost k letu, uzavřít manželství apod.). Stejně jako řečové akty mohou být dokumentové akty zdařilé i nezdařilé, kupříkladu s neplatným pasem se nepodaří překročit hranice. Zatímco však entity produkované řečovými akty jsou z ontologického hlediska procesy, které existují jen během času, v němž probíhají jimi vyvolané události, dokumentové akty mohou podle Smithe vytvářet kromě procesů i objekty, které přetrvávají v čase a mohou existovat odděleně od svých tvůrců. Jádrem teorie je tedy generování nových ontologických entit prostřednictvím dokumentových aktů. „Prováděním dokumentových aktů (úkony vyplňování, registrace, předávání, ověřování, připojování) měníme svět tím, že vytváříme vlastnické vztahy, právní odpovědnost, obchodní organizace a řadu dalších institucionálních struktur moderních společností. … Můžeme však jít ještě dále a tvrdit, že dokumenty v papírové i elektronické podobě vytvořily neviditelnou infrastrukturu mnoha typů nefyzických entit, které prostupují současnou sociální realitou.“ (Smith, 2012, s. 185)
Maurizio Ferraris je představitelem tzv. nového realismu, filozofického směru, který se vymezuje vůči postmodernismu a zaměřuje se na ontologické zkoumání společenských fenoménů. Polemizuje s představou informační společnosti jako společnosti komunikační a tvrdí, že základem současných paradigmatických změn jsou změny
v zaznamenávání informace. Kupříkladu mobilní telefon je podle něj nástroj umožňující nejen řečové akty, ale i akty dokumentové. Svoji verzi sociální ontologie nazývá dokumentalita a staví ji na tezi, že dokument není pouhým doplňujícím prvkem sociální reality, nýbrž její nezbytnou podmínkou, protože zajišťuje externalizaci a uchování individuální a kolektivní paměti. „Proč jsou záznamy tak důležité, když ne pro to, že fixují a vytvářejí trvalé sociální objekty a osvobozují je od jejich striktní závislosti na individuální vůli a intencích?“ (Ferraris, 2012, s. 43). Na rozdíl od Searlovy intencionální teorie konstrukce sociálního objektu jako osoby nebo materiálního objektu, jimž je statusovou deklarací přisouzena sociální funkce, chápe Ferraris sociální objekt jako svébytnou ontologickou entitu. Zatímco Searle na ontologickou otázku Co existuje? odpovídá: vlastnost být sociálním objektem, Ferraris tvrdí, že existuje entita – sociální objekt. Touto entitou je pro něj záznam sociálního aktu, jehož nejvýznamnějším představitelem je dokument. Podle jeho názoru „dokumenty se nestávají sociální realitou, ale spíše ji tvoří“ (Ferraris, 2012, s. 46).
Stejně jako vynález knihtisku neznamenal zánik rukopisů a fotografie nenahradila malbu, i vstup digitálních dokumentů do komunikačního ekosystému proběhl kumulativním způsobem, digitální dokumenty koexistují s dokumenty analogovými. Obdobně je tomu v případě teoretických otázek informační vědy: digitální dokumenty nevyřešily otevřené problémy spojené s definováním analogových dokumentů, naopak doplnily k nim problémy další, specifické pro tento druh dokumentů.
K dosavadním otázkám kladeným informační vědou (Jaké vlastnosti jsou společné všem typům dokumentů? Co je předmětem procesů dokumentace (bibliografické kontroly, organizace znalostí, informačního a znalostního managementu)? Jaký je vztah dokumentu a informace?) přibyly nové otázky: Jaký je vztah dokumentu a dat? Je digitální dokument odlišný od analogového dokumentu? Jestliže ano, v čem se liší? Je nutné kvůli digitalizaci redefinovat dokument?
Specifickým rysem a zároveň nejpalčivějším problémem digitálních dokumentů z pohledu informačních profesionálů je ztráta bibliografické kontroly (moci) nad nimi v tom smyslu, jak ji definoval Patrick Wilson ve své eseji Dva druhy moci (Wilson 1968). Již v roce 1996 si všimla Linda Schamberová, že „aktéři kontroly, jako jsou vydavatelé a knihovníci, cítí, že ztratili kontrolu“ (Schamber, 1996, s. 669). Jedním z projevů je podle Rogera T. Pédauqua „ztráta stability dokumentu jako hmotného objektu a jeho transformace na proces konstruovaný na vyžádání, což může podkopat důvěru v něj kladenou“ (Pédauque, 2003, s. 2). To, co je nestabilní, se hůře ovládá. Jean-Michel Salaün doplňuje, že zatímco telekomunikace pomohla překonat prostorovou bariéru, digitální technologie stírají bariéru časovou, díky čemuž mizí rozdíl mezi událostí/komunikačním aktem a jejich záznamem v dokumentu. „Zaznamenáváme, diskutujeme a publikujeme jedním kliknutím“ (Salaün, 2014, s. 193). A opět, to, co je obtížně rozpoznatelné, je obtížné ovládat.
V tuzemském kontextu na vstup elektronických dokumentů do společenské komunikace zareagovali už v 90. letech 20. století Eva Bratková (1998) a Adolf Knoll (1999). Převážně esejistickou formou uvedl do českého prostředí témata paradigmatických změn v dokumentové komunikaci Zdeněk Uhlíř. Díky své specializaci na rukopisy
a staré tisky nahlíží problematiku dokumentů v dlouhodobé historické perspektivě. Témata, jimž se věnuje, zahrnují formulaci rozdílů mezi dokumentem rukopisným, tištěným a elektronickým (Uhlíř 2002), proměny způsobu vnímání obsahu a vztahu dokumentů
a metadat v digitálním prostředí (Uhlíř 2013), specifika hypertextu (Uhlíř 2000), obchodní modely pro elektronické dokumenty (Uhlíř 2008).
Vznik neo-dokumentalistické školy je zajímavým příkladem toho, jak mohou požadavky praxe stimulovat vědecké poznání a tvorbu teorie. Podnětem se stal praktický problém zajištění bibliografické kontroly digitálních dokumentů. Poté, co byl v Norsku v roce 1989 přijat zákon o povinném výtisku, zahrnující i elektronické dokumenty, vyvstala potřeba odborníků, kteří by se této agendě věnovali. V roce 1996 byla proto zahájena výuka v novém vzdělávacím programu Dokumentační studia (dokumentasjonsvitenskap – DOKVIT) na Univerzitě v Tromsø (Skare 2019). Současně se nově zřízené pracoviště stalo základnou teoretického výzkumu, jehož mezinárodní charakter ještě posílilo
v roce 2001 založení Dokumentové akademie (Document Academy – DOCAM)39, která je platformou pro mezinárodní komunikaci odborníků zaměřenou na dokumenty. Hlásí se k vědeckému odkazu Paula Otleta a Suzanne Brietové (na její antilopu odkazuje i logo akademie). Pořádá výroční setkání a příspěvky publikuje ve sborníku Proceedings from the Document academy.
Originálním přínosem neo-dokumentalistické školy je využití principu komplementarity. Pojem původně zavedl Niels Bohr pro jevy zkoumané kvantovou teorií a používá jej pro vzájemně se vylučující popisy, které ve svém souhrnu podávají relativně úplnou informaci o popisované entitě. Čtenářům obeznámeným s teorií fasetové analýzy jistě neunikne podobnost obou teorií.
Zakladatel studijního oboru Dokumentační studia na Univerzitě v Tromsø a emeritní profesor dokumentačních studií Niels Windfeld Lund (1949) aplikoval princip komplementarity na dokument a dospěl ke třem rozdílným a navzájem se doplňujícím pohledům: fyzickému, mentálnímu a sociálnímu, jež upomínají na tři světy K. R. Poppera. Fyzický pohled zahrnuje technické a technologické aspekty dokumentu. Mentální (subjektivní) pohled se soustředí na intelektuální a kognitivní aspekty vztahu dokumentu a jednotlivce. Sociální pohled zkoumá dokument jako nástroj umožňující společenskou komunikaci. Lund tvrdí, že v jednom časovém okamžiku lze zkoumat dokument vždy jen z jednoho pohledu (Lund 2004). Na tuto tezi reagovali Roswitha Skareová (2009) a Michael Buckland (2016), kteří souhlasí s danými pohledy, navrhují však chápat je nikoli jako navzájem se vylučující, ale jako vztahy částí, jejichž integrací vznikne celistvý (systémový) pohled na dokument. Skareová argumentuje tím, že výzkum, který by se soustředil pouze na jednotlivé aspekty dokumentu, by nemusel probíhat v rámci (interdisciplinární) informační vědy, ale mohl by být realizován jinými (jednooborovými) disciplínami. Je patrné, že podle jejího názoru je úkolem informační vědy uplatnit ve vztahu k dokumentu interdisciplinární pohled. Rovněž Buckland je zastáncem vzájemné interakce všech tří dimenzí dokumentu, což dokládá konkrétními příklady: fyzická infrastruktura dokumentové komunikace je podmíněna sociálními fenomény (legislativa, standardizace, ochrana soukromí, kulturní hodnoty ad.); klíčový pojem informační vědy – relevance – je založen na vztahu fyzické a mentální dimenze dokumentu; interakce mentální a sociální dimenze se projevuje i v jazykové stránce dokumentů.
Ve frankofonním prostředí se vstup elektronických dokumentů do komunikačního ekosystému stal impulsem k ustavení prioritní vědecké tematické sítě RTP-doc 40 pro digitální dokumenty. Multi- a transdisciplinární složení sítě, již tvořily desítky vědců zastupujících obory lingvistika, informatika, sémiotika, komunikační vědy nebo historie, odpovídá tomu, že dokumenty prostupují prakticky všemi oblastmi lidského konání. Pro publikaci výstupů byl zvolen kolektivní pseudonym Roger T. Pédauque, což je homofonní alternativa zkratky RTP-doc. Síť vedl a koordinoval Jean-Michel Salaün (1951), jenž byl moderátorem a facilitátorem probíhajících debat. Podle Salaüna tato metoda kolektivního psaní nevyprodukovala vědecký text v čisté podobě, ale ukázala stav vědecké reflexe digitálních dokumentů k datu této rozpravy. Kromě nesporného vědeckého přínosu jsou aktivity sítě RTP-doc zajímavým experimentem v oblasti kolektivní tvorby a kolektivního autorství.41 Lze je vnímat jako další příklad záměrné tvorby nového typu syntetického dokumentu, u nějž je možné najít styčné body s Otletovou Univerzální knihou.
Filozofický základ diskuse tvořila především teorie dekonstrukce Michela Foucaulta a teorie inskripce (zápisu, vepsání) Jacquese Derridy. Stejně jako neo-dokumentalisté uplatňuje Pédauque triadický pohled na dokument a volí víceméně obdobné dimenze. Východiskem se staly lingvistické kategorie syntax, sémantika a pragmatika, s jejichž pomocí jsou charakterizovány tři možné přístupy k dokumentu: fyzický – dokument jako forma, kognitivní – dokument jako znak a sociální – dokument jako médium. Tyto tři aspekty dokumentu jsou systematicky rozpracovány ve studii publikované v roce 2003 (Pédauque 2003) a v rozšířené podobě byly publikovány v monografii z roku 2006
(Pédauque 2006). Výsledky jsou vyjádřeny v podobě rovnic a z nich odvozených definic, které se ve zhuštěné podobě snaží vystihnout podstatu příslušných aspektů analogových i digitálních dokumentů. Stručnost a abstraktní povahu rovnic a definic vyvažují četné konkrétní příklady, jež napomáhají jejich pochopení. Ke třem aspektům dokumentu je doplněn ještě další rozměr v podobě smlouvy/dohody o čtení (contrat de lecture). Pojem odkazuje na společenskou smlouvu J. J. Rousseaua a vyjadřuje vztah mezi tvůrcem dokumentu a jeho potenciálním čtenářem. Do teorie dokumentu tím vstupuje další významný činitel – čtenář a uživatel dokumentu. Rovnice a definice, na nichž se shodli účastníci diskuse, mají následující podobu:
Dokument jako forma
dokument = médium + inskripce => elektronický dokument = struktury + data
smlouva o čtení: čitelnost
definice: „Elektronický dokument je soubor dat organizovaný do stabilní struktury, spojený s formátovacími pravidly umožňujícími jeho čtení jak tvůrcem, tak jeho čtenáři.“ (Pédauque, 2003, s. 10)
Dokument jako znak
dokument = inskripce + smysl => elektronický dokument = informovaný (obsahově strukturovaný) text + znalost
smlouva o čtení: srozumitelnost
definice: „Elektronický dokument je text, jehož části jsou potenciálně analyzovatelné znalostním systémem se záměrem jeho využití kompetentním čtenářem.“ (Pédauque, 2003, s. 16)
Dokument jako médium
dokument = inskripce + legitimita => elektronický dokument = text + procedura
smlouva o čtení: sociabilita (umožňuje účast v lidské společnosti)
definice: „Elektronický dokument je stopa (la trace) sociálních vztahů rekonstruovaná počítačovými systémy.“ (Pédauque, 2003, s. 24)
Rozsáhlá diskuse ve skupině RTP-doc vedla k závěru, že elektronický dokument není protikladem dokumentu tradičního, přináší však významné nové podněty jak pro vývoj, tak pro formulaci obecné teorie dokumentu.
Podle Pédauque je pravděpodobné, že právě smlouvy o čtení, definované pro jednotlivé aspekty dokumentu, reprezentují obecnou podstatu pojmu dokument. „Dokument nakonec nemusí být nic více než dohoda mezi lidmi (mezilidská smlouva), jejíž antropologické (čitelnost – vnímání), intelektuální (porozumění – asimilace) a sociální (sociabilita – integrace) vlastnosti mohou tvořit základ pro část jejich humanity, jejich schopnosti žít společně. Z tohoto hlediska je elektronický formát pouze jedním ze způsobů rozšiřování a vývoje takových dohod.“ (Pédauque, 2003, s. 26)
Informační věda coby interdisciplinární obor zaměřený na společenskou komunikaci informací se tradičně při řešení technických otázek opírá o informatiku a její aplikované disciplíny, především o softwarové inženýrství a datovou analýzu. Od 90. let 20. století se k těmto oborům řadí i informační architektura a dokumentové inženýrství, jež jsou využívány především při řešení problémů digitálních dokumentů. V obou případech jde o inženýrské disciplíny, jejichž cílem je realitu navrhovat a řídit, nikoli ji zkoumat. Jejich metody a techniky spolu se zobecněnými poznatky z realizovaných projektů však přinesly i významné podněty pro rozvoj teorie dokumentu.
Za autora termínu informační architektura je považován architekt a designer Richard Saul Wurman (1935), zakladatel konferencí TED (Technology, entertainment and design) a autor knihy Informační architekti (Wurman 1997). Systematické základy oboru položili absolventi oboru knihovní věda na Michiganské univerzitě Louis Rosenfeld (1965) a Peter Morville, jejichž úspěšná monografie Informační architektura se dočkala již čtvrtého vydání (Rosenfeld 2015). Úlohou informační architektury je podle nich návrh a správa struktury a funkce sdíleného informačního prostředí s cílem učinit informaci nalezitelnou a srozumitelnou.
Autory koncepce dokumentového inženýrství jako samostatné disciplíny jsou Robert John Glushko (1953) a Tim McGrath, kteří rozpracovali jeho principy ve stejnojmenné monografii (Glushko 2005). Chápou ho jako obor, který „syntetizuje vzájemně se doplňující myšlenky ze systémové a informační analýzy, elektronického publikování, analýzy podnikových procesů a podnikové informatiky, aby zajistil, že dokumenty a procesy budou dávat smysl lidem i aplikacím, které je potřebují.“ (Glushko, 2005, s. xvi) Filozoficky vycházejí ze stejných základů jako Barry Smith a Maurizio Ferraris. Avšak zatímco Smithova teorie dokumentových aktů a Ferrarisova dokumentalita řeší, čeho lze pomocí dokumentů dosáhnout, Glushko a McGrath se zajímají o to, jak dokumenty vytvořit a co se dá s dokumenty dělat, aby co nejlépe plnily své funkce.
Společným rysem obou disciplín je, že chápou dokument jako součást informačního prostředí, jež na obecné úrovni zkoumá informační ekologie 42. Cílem informační ekologie je stejně jako v případě ekologie životního prostředí výzkum, místní nastavení, aktivní návrh, tvorba či změna existujícího prostředí. S trochou zjednodušení lze říci, že zatímco předmětem zájmu informační ekologie je vztah člověka a informačního prostředí, informační architektura a dokumentové inženýrství se soustřeďují na dokumenty v kontextu informačního prostředí. Navržené, jasně definované, organizované a řízené informační prostředí, jehož cílem je učinit informaci přístupnou a použitelnou, bývá obvykle označováno jako informační systém. Pozornost se věnuje jak vnitřní struktuře dat, dokumentů a programů, tak vnější, vzhledové, prezentační vrstvě uživatelského rozhraní informačního systému a jejímu uspořádání.
Informační architektura akcentuje funkční pohled na dokumenty. Základní komponenty informační architektury tvoří organizační, označovací, navigační a vyhledávací systémy. Každý z těchto systémů se zaměřuje na specifický aspekt funkce dokumentů. Organizační systémy zajišťují obsahové strukturování dokumentů. Označovací systémy pracují s jazykovými prostředky pro označování strukturních prvků dokumentů. Navigační systémy poskytují nástroje pro procházení dokumenty (listování, pohyb uvnitř dokumentu a mezi dokumenty). Vyhledávací systémy zajišťují nástroje pro nalezení informace v dokumentech. (Rosenfeld 2015) Je patrné, že účel těchto systémů se
v zásadě kryje s funkčními požadavky na bibliografický informační systém v modelu IFLA LRM – najít, určit, vybrat, získat a prozkoumat či objevit relevantní dokumenty.
Dokumentové inženýrství se zaměřuje na strukturu dokumentů, dokument definuje jako samostatnou a smysluplnou kolekci informací. Vidí jej jako nástroj interakce, přičemž se soustřeďuje zejména na interakci v rámci ekonomických (obchodních a podnikových) procesů, jimž se tradičně věnuje podniková informatika. V rámci této interakce představují dokumenty rozhraní mezi lidmi a podnikovými procesy.
Příspěvkem dokumentového inženýrství k typologii dokumentů je členění na narativní a transakční dokumenty. Systémový přístup, který je při tom uplatněn, ukazuje na spojitost s Jakobsonovým strukturalistickým přístupem k jazyku. Glushko a McGrath dospěli k tomuto členění na základě specifických strukturních prvků a funkcí dokumentů. Obě kategorie však nepovažují za dvě homogenní a vzájemně se vylučující skupiny, ale spíše za dva krajní póly plynulého spektra, které zahrnuje případy, jež v různém poměru kombinují charakteristiky obou typů (Glushko, 2005, s. 10–11).
Transakční dokumenty jsou obvykle označovány jako záznamy nebo data. Jak napovídá název, transakční dokument slouží k realizaci nějakých činností, transakcí, například k objednání zboží. Předpokládá se, že obsah transakčního dokumentu bude i po jeho vytvoření dále transformován – ať už jeho tvůrcem, nebo dalšími agenty. Pro tyto účely je logicky pevně strukturován, jeho obsahové části jsou explicitně vyznačeny. Typickým příkladem je záznam v databázi nebo trojice subjekt – predikát – objekt v grafu RDF. Typickým uživatelem transakčního dokumentu je počítačový program.
Pro narativní dokumenty se nejčastěji používá označení dokument nebo text. Jsou považovány za statické v tom smyslu, že po jejich vytvoření či publikování se už nepočítá se změnami jejich obsahu ani struktury. Typickým příkladem je lineárně uspořádaný souvislý text, typickým uživatelem narativního dokumentu je člověk. I narativní dokumenty jsou strukturované, jejich obsahová struktura je však „čitelná“ především pro lidského uživatele a strojům jsou obvykle dostupné jen informace o syntaktické struktuře, například prostřednictvím značek v jazyce HTML, jež slouží k vizuálnímu formátování dokumentu.
Kromě této typologie dokumentů obohatily obě disciplíny teorii dokumentu o inženýrský přístup. Za inženýrství je obecně považována systematická aplikace vědeckých znalostí při návrhu a tvorbě efektivních řešení praktických problémů. V inženýrství se často uplatňují metody projektového managementu: vychází se z předem určeného cíle, existujících omezení a z požadované spolehlivosti. Na rozdíl od teoretických disciplín, jež jsou považovány za eticky neutrální, má inženýrství výrazný etický rozměr. Řečeno s Michelem Foucaultem „jsou kladeny nejen otázky, co dokumenty znamenají, ale i zda říkají pravdu a z jakého titulu lze předpokládat, zda jsou spolehlivé či lživé, zda jsou přesně informované či nevědoucí, autentické či manipulované“ (Foucault, 2016, s. 14). V souvislosti s osobními údaji představuje etickou otázku už rozhodnutí, zda a co dokumentovat.
Jakkoli se informační architektura i dokumentové inženýrství zaměřují na řešení technologických problémů, které Pédauque a neo-dokumentalisté označují jako fyzický aspekt dokumentu, přistupují vždy k dokumentu s vědomím toho, že musí být v souladu s potřebami uživatelů. V základu technických řešení navrhovaných informační architekturou i dokumentovým inženýrstvím je tedy vždy sociální aspekt dokumentové komunikace. Tradiční cíl dokumentace – zpřístupnění dokumentů, obohacují o fenomény použitelnosti a user experience (doslova uživatelská zkušenost).
Podle normy ČSN EN ISO 9241-11 použitelnost (angl. usability) stanoví, „do jaké míry mohou systém, produkt nebo službu použít specifičtí uživatelé k dosažení stanovených cílů s účinností, efektivitou a spokojeností v konkrétním kontextu použití“.43 Je zřejmé, že použitelnost dokumentu souvisí s jeho relevancí. Pojem použitelnost koresponduje
i s jedním ze dvou klíčových účelů bibliografické kontroly, který Patrick Wilson pojmenoval využívání (angl. exploiting) (Wilson, 1968, s. 25).
User experience zahrnuje podle normy ČSN EN ISO 9241-210 „vnímání a reakce člověka vyplývající z použití a/nebo z předpokládaného použití systému, produktu nebo služby“.44 V případě dokumentu se tedy určuje jeho kvalita fenomenologicky, tím, jak ho vnímá jeho uživatel. Jean-Michel Salaün se z perspektivy informační vědy zamýšlí nad souvislostmi teorie dokumentu a informační architektury a domnívá se, že v současném stadiu vývoje dokumentové komunikace lze považovat pojem dokument za ekvivalentní pojmu informační architektura a pojem smlouva o čtení za ekvivalentní pojmu user experience (Salaün, 2014, s. 196).
Michael Keeble Buckland (1941) je profesorem informační vědy na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Dlouhodobě se zabývá teoretickými aspekty dokumentové komunikace. Jeho přístup je syntetizující, založený na zevrubných znalostech z filozofie, sociologie a lingvistiky, jakož i informačních technologií. Obdobně jako Maurizio Ferraris vyzdvihuje úlohu dokumentů ve společenských procesech a tvrdí, že místo označování současné společnosti jako informační by bylo přesnější označovat ji jako dokumentovou. V kapitole Dokument a evidence knihy Informace a společnost (Buckland, 2017, s. 21–49) již volbou názvu uplatňuje pojetí dokumentu jako evidence (anglické „evidence“ lze přeložit jako doklad, svědectví, výpověď, důkaz, fakt, potvrzení nebo záznam). Dokument vidí nejen jako nástroj, ale i jako aktivní prvek se schopností ovlivňovat společenskou realitu. Tvrdí, že „stále častěji dochází k posunu od jednotlivců, kteří využívají výhod plynoucích z použití dokumentů, k dokumentovým systémům, které usilují o ovlivnění, kontrolu a využití jednotlivců“ (Buckland, 2017, s. 176). Své chápání dokumentu založil Buckland na stejných principech jako neodokumentalisté a Pédauque a shrnul je do následující definice: „Cokoli, co je považováno za dokument, musí být vnímáno jako znamenající něco, jako závislé na sdílených porozuměních („kulturní kódy“) a také jako něco, co má fyzickou podobu.“ (Buckland, 2017, s. 48)
V často citované studii Informace jako věc dospěl Buckland k definování dokumentu prostřednictvím informace. Rozlišuje tři přístupy ke zkoumání informace: informace jako proces informování, tj. proces působící změnu znalostí toho, kdo je informován, informace jako znalost, tj. to, co je vnímáno v procesu informování, což označuje jako abstraktní reprezentaci znalosti, a informace jako věc, pro jejíž vysvětlení používá termín fyzická reprezentace znalosti. Vysvětluje, že „jakmile se toho můžete dotknout nebo to přímo změřit, není to znalost, ale musí to být nějaká fyzická věc, řekněme informace jako věc“ (Buckland, 1991, s. 352). Konstatuje, že informační systémy zpracovávají a zpřístupňují informace ve smyslu „informace jako věc“ a z toho odvozuje, že předmětem zkoumání informační vědy má být právě toto pojetí informace.
Od pojmu „informace jako věc“ vede přímá cesta k pojmu dokument. Teoretické úvahy na toto téma Buckland dále rozvíjí v článku Co je to „dokument“? (Buckland 1997), v němž představil širší odborné veřejnosti teorie dokumentu Paula Otleta a Suzanne Brietové a zasloužil se o obnovení zájmu o jejich myšlenky. Poukazuje na podobnost svého pojetí dokumentu s chápáním pojmu hmotná kultura v kulturní antropologii a se sémiotickým pohledem na objekt ve funkci znaku. Za nový prvek současného chápání dokumentu oproti přístupům dokumentalistů z poloviny 20. století považuje důraz, který se klade na sociální konstrukci významu: vlastnost (predikát, funkce) „být dokumentem“ se nepovažuje za vnitřní (vlastní, přirozenou), ale za atributivní, tj. vnější, přidělenou objektu subjektem. Zdůrazňuje, že v případě elektronických zdrojů vzrůstá význam funkčního chápání dokumentu, zatímco fyzická stránka dokumentu ustupuje do pozadí a její důležitost se snižuje.
Michael Buckland přispěl k definování pojmu dokument vlastním tříaspektovým pohledem, který vychází z dvou pohledů na dokument Jeana Meyriata (1921–2010). Meyriat rozlišoval dokumenty záměrně vytvořené a dokumenty, jež svoji funkci získaly až dodatečně atribucí (Meyriat, 1981, s. 52–53). Buckland tuto dvojici rozšířil o další hledisko. Formuluje tři pohledy na dokument podle původu, resp. podle způsobu jeho vytvoření: vytvořeno jako dokument (angl. made as) – konvenční pohled na dokument jako na grafický záznam na plochém povrchu, který je materiální, lokalizovaný a obvykle přemístitelný; přetvořeno na dokument (angl. made into) – instrumentální/funkční pohled na dokument jako na to, co bylo přetvořeno či přeměněno se záměrem něco znamenat, evidovat (atribuce autorem či tvůrcem); považováno za dokument (angl. considered as) – sémiotický pohled na dokument jako na cokoli, co pro někoho něco znamená (atribuce uživatelem). (Buckland, 2014, s. 180–181)
Profesor katedry informačních studií na Kalifornské univerzitě v Los Angeles Jonathan Furner se věnuje filozofickým otázkám informací a dat. Ve svém vystoupení na konferenci DOCAM 2019 (Furner 2019) se zaměřil na ontologii dokumentů. Podává rozsáhlý přehled definic dokumentu, jež podrobil obsahové analýze a výsledky člení do tří skupin, zhruba odpovídajících třem aspektům dokumentu podle Pédauque: dokument jako nosič neboli médium (nástroj, kanál pro uložení nebo přenos zpráv), dokument jako text neboli zpráva (množina znaků pro vyjádření nebo přenos obsahu) a dokument jako obsah neboli smysl / význam. Upozorňuje na to, že ty nejvýstižnější a v praxi nejpoužívanější definice jsou složeny ze dvou nebo ze tří komponent, z nichž každou lze začlenit do odlišné skupiny. Důvod vidí v tom, že dokumenty jsou složité objekty, kombinující médium, zprávu na něm zaznamenanou a její smysl do jednoho komplexního celku. Tím Furner navazuje na princip komplementarity, uplatňovaný neo-dokumentalisty. Dokládá jej mimo jiné na čtveřici entit z modelu FRBR: jednotka je podle něj entita, jež vystihuje aspekt dokumentu jako média, vyjádření zachycuje pohled na dokument jako na zprávu, entita dílo modeluje obsah dokumentu.45 Dospěl k závěru, že entity modelu FRBR nepředstavují specifické typy ani specifické části dokumentu, ale jeho jednotlivé aspekty. „Dokumenty se nemají uvažovat primárně jako fyzické jednotky, které mají vlastnosti instanciace [tj. být instancí] daných provedení, daných vyjádření a daných děl; spíše každý daný dokument je současně médium, zpráva a obsah“ (Furner, 2019, s. 9).
Furner se následně pokouší propojit tříhlediskový pohled na dokument s definováním dokumentu „shora“ jeho začleněním do systému základních filozofických kategorií. Pro tento účel zvolil čtyřkategoriální ontologii představitele neoaristotelské metafyziky Edwarda Jonathana (E. J.) Loweho (1950–2014), jejíž základní čtveřici tvoří: univerzálie (obecniny, typy, třídy) a partikulárie (jednotliviny, instance), substance (objekty)
a vlastnosti. Dalšími kategoriemi jsou abstrakta a konkréta. Kategorie jsou navzájem propojeny vztahy instanciace a charakterizace. Furner dochází logickou analýzou k závěru, že dokument jako komplexní objekt nelze ani v tomto případě jednoznačně zařadit do jedné z kategorií. Dokument jako médium považuje za člena kategorie partikulárií
s tím, že jeho instancí je konkrétní objekt. Oproti tomu aspekty dokumentu jako zprávy a/nebo obsahu vedou k zařazení do kategorie univerzálií, jejich instancí je pak abstraktní objekt. Furner považuje za nejdůležitější vlastnost dokumentu jeho obsah, a proto doporučuje, aby se zkoumání dokumentu zaměřilo na dokument jako univerzálii (Furner, 2019, s. 9–15).
Důležitým tématem teoretického uvažování o dokumentech je jejich vztah k datům. Jen namátkou připomeňme problematiku propojených dat, výzkumná data, velká (big) data či transakční dokumenty charakterizované v části 4.2. Podrobné zpracování této problematiky by vyžadovalo samostatnou studii, zde se omezíme na představení přístupu, který k jejímu řešení zaujal Jonathan Furner (2016). Ve svém pojetí navazuje na typologii informací předloženou v Bucklandově studii Informace jako věc, kterou tvoří data, texty a dokumenty, objekty a události, a na jeho názor, že „je rozumné nepředpokládat žádné pevné rozdíly mezi daty, dokumenty a texty“ (Buckland, 1991, s. 354). Dále vychází ze čtyř pohledů na data, jež zformuloval Luciano Floridi: epistemický (poznávací), informační (data jako informace), počítačový (data jako bity) a diaforický (data jako rozdíl) (Floridi, 2008). Sám Furner je doplnil o další a dospěl dokonce k devíti „životům“ dat (Furner, 2016, s. 289–299).
Stejně jako v případě dokumentu dává Furner i u dat přednost obsahovému pohledu, tj. za jejich nejdůležitější složku považuje informaci. Za dokument je podle něj třeba považovat jak dále nedělitelné objekty (například zaznamenaný údaj), tak jejich agregáty (například datové sady). Oproti intuitivnímu chápání rozdílu mezi daty a dokumentem, kdy jsou data považována za komponenty, z nichž se skládají dokumenty, staví opačné tvrzení, že naopak data jsou typ dokumentu. Zdůvodňuje to analýzou založenou na filozofických základech, jíž podrobil význam pojmů dokument, informace, text a datová sada a jejich vzájemné vztahy. Tvrdí, že „ve skutečnosti to není tak, že dokumenty jsou tvořeny daty, ani že dokument je druhem datové sady: spíše je to v obou ohledech naopak. Datová sada se skládá z dokumentů; a datová sada je druh dokumentu.“ (Furner, 2016, s. 299–303) S tím souhlasí i Michael Buckland, který dodává: „Datové sady jsou typem dokumentu, ale infrastruktura, která umožňuje zpřístupnění digitálních datových souborů pro vícenásobné použití, je mnohem méně rozvinutá než u tištěných materiálů. Požadavky jsou v zásadě stejné. Odbornou praxi a oblast známou jako bibliografie je třeba odpovídajícím způsobem aktualizovat.“ (Buckland, 2017, s. 48–49)
Vzhledem k tomu, že cílem našeho přehledu bylo představení různých směrů teoretického uvažování o dokumentech, je zřejmé, že jakýkoli pokus o jejich syntézu do nějakého unifikovaného pohledu nemůže být úspěšný. Jednou z překážek případného sjednocení může být i to, že přestože se všichni autoři snaží o obecné pojetí dokumentu, je u každého z nich patrné zaměření na určitou specifickou oblast a zakotvení v určitém individuálním světonázoru. Paul Otlet se soustředil na vzdělávání a výzkum, Suzanne Brietová na vědecké a odborné informace, skupina Pédauque uvažuje převážně textové dokumenty, Barry Smith a Maurizio Ferraris se zaměřují na obchodní a právní dokumenty, Robert Glushko a Tim McGrath na dokumenty podnikové ekonomiky.
Jakkoli je to obtížné, pokusíme se alespoň naznačit podobnosti a styčné body mezi představenými teoriemi. Způsoby definování dokumentu, které tyto teorie používají, lze rozdělit do tří skupin: kategorizace, specifikace vlastností dokumentu a specifikace aspektů dokumentu.
Kategorizace neboli zařazení pojmu dokument do některé ze základních kategorií je metoda, jež by umožnila dospět ke klasické aristotelské definici dokumentu určením nejbližšího rodu a specifických rozdílů (ty jsou předmětem definování prostřednictvím vlastností). O takový způsob se snaží Jonathan Furner, jehož pokus začlenit dokument do aristotelského kategoriálního systému má podobu předběžných úvah. Závěr, k němuž dospěl, je dualistický: domnívá se, že fyzické aspekty dokumentu ho řadí mezi partikulárie, obsahové aspekty pak určují jeho příslušnost do kategorie univerzálií (Furner, 2019).
Specifikace vlastností46 dokumentu by se mohla stát potřebnou druhou částí aristotelské definice. K tomu je ovšem zapotřebí, aby příslušné vlastnosti byly podstatné (esenciální), tj. nutné a postačující pro existenci dokumentu, a aby se jednalo o vlastnosti vnitřní a trvalé. Na obrázku 1 je přehled typologií dokumentů, jež jsou součástí teorií představených v naší studii. Tyto typologie jsou vždy založeny na některé z vlastností dokumentu: způsob vytvoření (Buckland 2014), odvozenost (Briet 1951), technologie (Pédauque 2003), struktura a funkce (dokumentové inženýrství), účel (teorie dokumentových aktů).
Obr. 1 Typologie dokumentů (archiv autorky)
Problémy vymezení dokumentu prostřednictvím jeho vlastností byly naznačeny již v části 1: přestože jsou k dispozici jejich často velmi obsáhlé seznamy, úplnost každého seznamu je vždy omezená na určitou dílčí oblast. Vlastnosti, představené v teoriích dokumentu v našem přehledu, se zdají svou obecností splňovat požadavek aplikovatelnosti na skutečně všechny dokumenty. Je ovšem otázkou, zda uvedené vlastnosti jsou nutné – tj. jestliže by objekt neměl tuto vlastnost, přestal by být dokumentem, a zda jsou postačující – tj. jestliže má objekt tyto vlastnosti, je to vždy dokument. Pokusem o pojmenování takové supervlastnosti je dokumentalita Bernda Frohmanna (2012), která ovšem zase postrádá konkrétnější specifikaci. Za typologii dokumentality v tomto smyslu by nejspíš bylo možné považovat genealogickou typologii dokumentů podle způsobu jejich vytvoření, již navrhl Michael Buckland, a dvojici primárních a sekundárních (odvozených) dokumentů v pojetí Suzanne Brietové. Zbývá rozhodnout, zda všechny uvedené vlastnosti mají i potřebnou rozlišující funkci a zda nejsou aplikovatelné i na jiné entity, než jsou dokumenty. Vzhledem k tomu, že většina autorů se přiklání k vymezení dokumentu prostřednictvím jeho obsahu, by zřejmě bylo užitečné definovat i nějaké „obsahové“ vlastnosti, které zatím v přehledu nefigurují.
Další otázka se váže k typologiím založeným na uvedených vlastnostech. Optimální typologie by měla obsahovat disjunktní (navzájem se vylučující) třídy. Minimálně v případě členění na narativní a transakční dokumenty však sami autoři mluví o spektru, v němž se nacházejí typy kombinující vlastnosti z obou krajních pólů. Rovněž v typologii podle způsobu vytvoření lze pozorovat překrývání. Objekt, který je „považován za“ dokument, může být „vytvořen jako“ dokument, „přetvořen na“ dokument či to může být cokoli jiného. Dvojice informativní a performativní funkce dokumentu upomíná na etymologii slova informace, které rovněž neoznačuje jen pasivní odraz přenášený sdělením, ale
i aktivní formování (in-formaci) pomocí sdělení. I performativy mohou obsahovat poznatek a platí to i v opačném směru – také informativní dokumenty mají potenciál změnit realitu.
Problém představují i ty vlastnosti, jež jsou určeny jako vnější (tj. ty, které jsou přisuzovány objektu zvenčí subjektem a nejsou vnitřní, vyplývající ze samotného objektu). Je-li vlastnost „být dokumentem“ vnější vlastností, je ze své povahy oddělitelná od objektu. Proces atribuce je tedy obousměrný: objekt se může dokumentem „stát“ i „odestát“. Dokladem obousměrné cesty od objektu k dokumentu může být již zmíněná proměna sušáku na láhve Marcela Duchampa a na druhé straně anekdotický případ uklízečky, která „uklidila“ umělecké dílo v galerii.47 Obdobně uvažuje Michael Buckland, když o své typologii dokumentů konstatuje, že kdokoli může jak konvenční, tak funkční i sémiotický dokument považovat za něco jiného než dokument (i knihy mohou být použity k jinému než informačnímu účelu, například jako palivo). Tím poukazuje na další problém, jímž je subjektivní určení vlastnosti: dva různé subjekty se mohou lišit v tom, zda daný objekt považují za dokument.
Poznamenejme však, že jako problém se výše uvedené vlastnosti dokumentu jeví pouze při pokusech dostát požadavkům aristotelské logiky. Přijmeme-li pohled Maurizia Ferrarise a dalších na dokument jako na sociální objekt, který je vytvářen v procesu sociální interakce a současně spoluvytváří sociální realitu, bude možné považovat tyto vlastnosti za inherentní a odpovídající dialektickému modelu sociální konstrukce reality.
Významným příspěvkem k definování dokumentu, který překračuje hranice tradičního aristotelského postupu, jenž vyžaduje striktně jednoznačné začlenění do jedné a právě jedné nadřazené kategorie a explicitní určení vlastností specifických pro daný předmět, je pohled na dokument z více hledisek. Na obrázku 2 jsou uvedeny trojice hledisek vytyčených neo-dokumentalistickou školou, skupinou Pédauque a Jonathanem Furnerem (2019). Jsou doplněny čtveřicí entit z modelu FRBR, resp. IFLA LRM. S vědomím, že jde o značné zjednodušení, jsme se pokusili prostřednictvím barevného odlišení vyjádřit vztahy podobnosti mezi jednotlivými hledisky.
Obr. 2 Aspekty dokumentů (archiv autorky)
Použitá hlediska jsou zhruba v souladu s tím, jak se pohlíží na metodu (proces) analýzy z filozofické perspektivy: „Klasicky se rozlišuje mezi analýzou ‚látkovou‘ (např. v chemii), analýzou ‚gramatickou‘ a analýzou ‚ideovou‘ či ‚mentální‘ (analýzou nějakého pojmu).“48 Tyto tři typy analýzy, jež uvádí filozofický slovník, lze považovat za odpovídající trojici „médium – zpráva – obsah“ Jonathana Furnera. Na fyzické médium lze uplatnit analýzu „látkovou“, zpráva je analyzovatelná „gramaticky“ a obsah „ideově“. Hlediska vytyčená neo-dokumentalisty a skupinou Pédauque již vykazují určité rozdíly v pojetí (chybí „gramatická“ dimenze, je doplněn sociální aspekt), nicméně i zde lze najít styčné body.
Otázkou do diskuse je, jak s danými aspekty pracovat – zda je chápat jako komplementární, vzájemně se vylučující alternativy nebo v dialektické jednotě systémového přístupu. Mohou existovat samostatně nebo jsou existenčně neoddělitelné od ostatních aspektů? Zdroje představené v této studii zatím neposkytují na tyto otázky jednoznačné odpovědi. Zdá se ovšem, že na zkoumání subjektivních a objektivních, materiálních a ideálních, obsahových a formálních, aktivních a pasivních aspektů dokumentu, jež se jeví jako protikladné, by bylo vhodné uplatnit dialektickou metodu.
Ideální teorie dokumentu by nejspíš měla v jeden celek propojit všechny tři způsoby jeho definování – kategorizaci, specifikaci vlastností a specifikaci aspektů. Takový komplexní počin ovšem teprve čeká na své tvůrce. V této studii jsme se pokusili shrnout to, co již bylo na poli teoretického zkoumání dokumentu vykonáno. Současně jsme ukázali, že oblast teorie dokumentu nabízí i do budoucna mnohé nezodpovězené otázky a problémy k řešení a je příležitostí pro informační vědce, kteří mají zájem obohatit obor o nové poznatky. Potvrdilo se rovněž, že bez ohledu na odlišná dílčí zaměření byly představené výzkumy založeny na interdisciplinární bázi. Volbu adekvátních vědních disciplín, jejich metod a s nimi souvisejících pojmových aparátů a jejich vzájemnou integraci proto považujeme za jednu z prvních úloh, jež bude muset řešit jakýkoli příští teoretický výzkum dokumentu.
Poznámky
1 BUCKLAND, Michael Keeble, 2017. Information and society. Cambridge: The MIT Press, s. 168.
ISBN 978-0-262-53338-6.
2 Poznámka: I když německo-americký psycholog Kurt Lewin (1890–1947) tento aforismus rád používal, není jeho autorem – viz BEDEIAN, Arthur G., 2016. A note on the aphorism „there is nothing as practical as a good theory“. In: Journal of management history. 22(2), 236–242. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/JMH-01-2016-0004. ISSN 1751-1348.
3 Podrobně se nahrazování termínů dokument a dokumentace termíny informace, příp. informační věda a informační technologie věnuje Birger Hjørland v článku publikovaném s jistou ironií v časopise Journal of documentation (Hjørland 2000).
4 MATUŠÍK, Zdeněk a Zdeněk JONÁK, 2003. Dokument. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha: Národní knihovna ČR, 2003– [cit. 2021-08-05]
Dostupné z: https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000502&local_base=KTD.
5 ISO 5127:2017. Information and documentation – Foundation and vocabulary. 2nd ed. Geneva: International Organization for Standardization, 2017-05. 353 s.
6 Dokument. In: Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 7. Dánsko–Dřevec. Praha: J. Otto, 1893, s. 775.
7 Listina. In: Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 16. Líh–Media. Praha: J. Otto, 1900, s. 119–124.
8 Document, n. In: OED: Oxford English Dictionary [online]. Oxford: Oxford University Press, ©2021
[cit. 2021-08-05]. Dostupný komerčně z: http://www.oed.com/view/Entry/56328.
9 Dublin Core Metadata Initiative. DCMI metadata terms [online]. 2020-01-20 [cit. 2021-08-05].Dostupné z: https://www.dublincore.org/specifications/dublin-core/dcmi-terms/.
10 RDA registry [online]. Dostupné z: http://www.rdaregistry.info/.
11 Dostupné z: http://www.rdaregistry.info/termList/RDAContentType/. Česká verze na https://www.nkp.cz/o-knihovne/odborne-cinnosti/zpracovani-fondu/katalogizacni-politika/typ-obsahu-pole336-1.
12 Typy média dostupné z: http://www.rdaregistry.info/termList/RDAMediaType/. Česká verze na
https://www.nkp.cz/o-knihovne/odborne-cinnosti/zpracovani-fondu/katalogizacni-politika/typ-media_pole-337. – Typy nosiče dostupné z: http://www.rdaregistry.info/termList/RDACarrierType/. Česká verze na https://www.nkp.cz/o-knihovne/odborne-cinnosti/zpracovani-fondu/katalogizacni-politika/typ-nosice-pole338-1.
13 ISO 690:2021. Information and documentation – Guidelines for bibliographic references and citations to information resources. 4th ed. Geneva: International Organization for Standardization, 2021-06. ix, 160 s.
14 Česko. Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů ČR. 2004, č. 173, s. 9742–9779.
15 ČSN ISO 5963. Dokumentace. Metody analýzy dokumentů, určování jejich obsahu a výběru lexikálních jednotek selekčního jazyka. Praha: Český normalizační institut, 1995, s. 4. Třídicí znak 01 0174.
16 Bibliografie, kterou zpracoval W. B. Rayward, je dostupná z http://hdl.handle.net/2142/652.
17 HyperOtlet: Carnet de recherche du projet ANR HyperOtlet [online]. [cit. 2021-08-05] Dostupné z:
https://hyperotlet.hypotheses.org/.
18 BUCKLAND, Michael. Suzanne Briet, 1894–1989: „Madame Documentation“ [online]. Berkeley: School of Information, [cit. 2021-08-05]. Dostupné z: https://people.ischool.berkeley.edu/~buckland/briet.html.
19 Suzanne Briet 1894–1989: checklist of writings [online]. Michael Buckland, comp. 2005-03-26, revised 2017-12-31 [cit. 2021-08-05]. Dostupné z: https://people.ischool.berkeley.edu/~buckland/Brietwebbib.pdf.
20 BRIET, Suzanne, 2006. What is documentation? English translation of the classic French text. Trans. and edited by Ronald E. Day, Laurent Martinet, Hermina G. Anghelescu. Lanham, Md: Scarecrow Press. xi, 72 s. ISBN 978-0-8108-5109-2.
21 Le Musée international: catalogue général sommaire. Bruxelles: Office central des Associations Internationales, 1912, s. 4–5. Digitální kopie dostupná z: https://uia.org/allpubs.
22 TEIGE, Karel, 1925. Poezie pro pět smyslů. In: Pásmo. Listopad 1925, 2(2), 23–24. Dostupné také
z: https://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/avantgarda/AVA2/46.pdf.
23 V orig. „tout indice concret ou symbolique, conservé ou enregistré, aux fins de représenter, de reconstituer ou de prouver un phénomène ou physique ou intellectuell“ (Briet, 1951, s. 7).
24 Podle Charlese Sanderse Peirce (1839–1914) je znaková funkce ikonu (angl. icon) založena na podobnosti s označovaným objektem (například zvukomalebná slova, přirovnání nebo metafory), index zastupuje objekt v rámci nějakého konkrétního kontextu (například ukazovací zájmeno „ten“ zastupuje různé osoby podle toho, na koho je ukazováno) a symbol je samostatný znak se stabilním významem nezávislým na kontextu (taková slova tvoří většinu slovní zásoby a jejich význam je podle Peirce určován uživateli jazyka).
25 Union of International Associations, 1990. In: International organisation and dissemination of knowledge: selected essays of Paul Otlet. Translated and edited with an introduction by W. Boyd Rayward. Amsterdam: Elsevier for the International Federation of Documentation, s. 116. FID, 684. ISBN 978-0-444-88678-1. Dostupné z: http://hdl.handle.net/2142/4004 [cit. 2021-08-05].
26 Bottle rack. In: Wikipedia: the free ecyclopedia [online], 2008– [cit. 2021-08-05]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Bottle_Rack.
27 Poznámka: Termín „dokumentalita“ (angl. documentality) používá i Maurizio Ferraris, jak ovšem bude ukázáno v části 3.2, ve zcela jiném významu, označuje jím svoji teorii dokumentu.
28 Poznámka: Otletova představa sítě byla centralizovaná, Brietová ji uvažovala jako decentralizovanou.
29 Viz např. BROOKES, Bertram C., 1980. Foundations of information science: Part I. Philosophical aspects. In: Journal of information science. 2(3–4), 125–133; CEJPEK, Jiří, 1999. Knihovnictví v širších souvislostech. In: Národní knihovna. 10(6), 275–276. ISSN 0862-7487 (print). ISSN 1214-0678 (online); DOLÁK, Jan, 2018. Karl Popper a muzeologie: mezi objektem a muzeálií. In: Muzeológia a kultúrne dedičstvo. 6(2), 7–17. ISSN 1339-2204 (print). ISSN 2453-9759 (online); RUDD, David, 1983. Do we really need World III? Information science with or without Popper. In: Journal of information science. 7(3), 99–105; SCHWARZ, Josef, 1999. Nedokumentové informační prameny nebo informační objekty? In: Ikaros [online]. 3(9) [cit. 2021-08-05]. urn:nbn:cz:ik-10387. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10387.
30 POLANYI, Michael, 1967. The tacit dimension. London: Routledge & Kegan Paul. xi, 107 s.
31 Tato představa koresponduje s rekonstitutivní funkcí dokumentu, jak ji definovala Suzanne Brietová.
32 Termín je odvozen ze starořeckého δέον déon (gen.: δέοντος déontos ), což znamená „to, co je závazné nebo správné“.
33 BINET, Laurent, 2017. Sedmá funkce jazyka. Praha: Argo. 373 s. ISBN 978-80-257-2144-5.
34 Termín je odvozen z latinského conatus, což znamená pokus, snaha, úsilí, námaha.
35 Basic formal ontology [online]. Dostupné z: http://www.obofoundry.org/ontology/bfo.html.
36 Information artifacts ontology [online]. Dostupné z: http://www.obofoundry.org/ontology/iao.html.
37 SOTO, Hernando de. Mystérium kapitálu: proč kapitalismus triumfuje na Západě a selhává všude jinde na světě. Vyd. v této podobě 1. Praha: Rybka, 2007. 253 s. ISBN 978-80-87067-20-8.
38 Document act ontology [online]. Dostupné z: https://raw.githubusercontent.com/d-acts/d-acts/master/d-acts.owl.
39 The Document Academy [online]. Dostupné z: https://documentacademy.org/.
40 RTP (Réseau thématique prioritaire) je prioritní tematická síť vědců zřizovaná francouzským Národním ústředím vědeckého výzkumu (Centre national de la recherche scientifique – CNRS) pro významná témata a jejich řešení.
41 SULTAN, Frédéric a Jean-Michel SALAÜN, 2010. Roger T. Pédauque, l’aventure d’une écriture collective. In: dph: dialogues, propositions, histoires pour une citoyenneté mondiale [online]. 03-2010 [cit. 2021-08-05]. Dostupné z: http://base.d-p-h.info/fr/fiches/dph/fiche-dph-8220.html.
42 Viz např. STEINEROVÁ, Jela, 2009. Informačná ekológia – využívanie informácií srdcom. In: ITlib: informačné technológie a knižnice [online]. 9(2) [cit. 2021-08-05]. ISSN 1335-793X. Dostupné
z: https://itlib.cvtisr.sk/clanky/clanek1108/.
43 ČSN EN ISO 9241-11. Ergonomie interakce člověk-systém – Část 11: Využití: Definice a koncepty. Praha: Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, 12-2018. 44 s. Třídicí znak 83 3582.
44 ČSN EN ISO 9241-210. Ergonomie interakce člověk-systém – Část 210: Ergonomické projektování interakčních systémů. Praha: Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví,
02-2020. 48 s. Třídicí znak 83 3582.
45 Poznámka: Otázku zařazení entity provedení Furner nechává otevřenou.
46 Poznámka: Vlastnost chápeme ve velmi obecném slova smyslu zhruba tak, jak je vymezen predikát v jazyce RDF. Ten se může vztahovat k objektu jako jeho atribut, jako jeho vztah k jinému objektu nebo jako funkce, již objekt plní. Obdobně v seznamu popisných prvků RDA lze najít rozdělení vlastností na atributy (vnitřní nebo externě přisouzená charakteristika entity RDA) a vztahy (spojení dvou entit RDA).
47 HORÁKOVÁ, Kateřina, 2015. Je to umění nebo odpadky? 6 případů, kdy uklízečka vyhodila něčí dílo. In: Expres.cz [online]. 2015-10-27 [cit. 2021-08-05]. Dostupné z: https://www.expres.cz/viral/vyhozene-umeni-fail.A151026_210007_dx-viral_khor.
48 DUROZOI, Gérard a André ROUSSEL, 1994. Filozofický slovník. Praha: EWA, s. 11. ISBN 80-85764-07-5.
Literatura
AUSTIN, John Langshaw, 2000. Jak udělat něco slovy. 1. vyd. Praha: Filosofia. 172 s. ISBN 978-80-7007-133-5.
BRATKOVÁ, Eva, 1998. K otázkám pojmu, třídění a typologie internetových a webovských informačních zdrojů. In: Národní knihovna: knihovnická revue. 9(5), 262–276. ISSN 0832-7487.
BRIET, Suzanne, 1951. Qu‘est-ce que la documentation? Paris: ÉDIT. 45 s.
BUCKLAND, Michael Keeble, 1991. Information as thing. In: Journal of the American Society of Information Science. June 1991, 42(5), 351–360. Dostupné z: https://doi.org/10.1002/(SICI)1097-4571(199106)42:5<351::AID-ASI5>3.0.CO;2-3. ISSN 0002-8231.
BUCKLAND, Michael Keeble, 1997. What is a „document“? In: Journal of the American Society for Information Science. September 1997, 48(9), 804–809. Dostupné z: https://doi.org/10.1002/(SICI)1097-4571(199709)48:9<804::AID-ASI5>3.0.CO;2-V. ISSN 0002-8231.
BUCKLAND, Michael Keeble, 2014. Documentality beyond documents. In: The Monist. 97(2), 179–186.
ISSN 0026-9662 (print). ISSN 2153-3601 (online).
BUCKLAND, Michael Keeble, 2016. The physical, mental and social dimensions of documents. In: Proceedings from the Document academy [online]. June 2016, 3(1), article 4 [cit. 2021-08-05]. Dostupné z: https://doi.org/10.35492/docam/3/1/4. ISSN 2473-215X.
BUCKLAND, Michael Keeble, 2017. Information and society. Cambridge: The MIT Press. 217 s. ISBN 978-0-262-53338-6.
BUCKLAND, Michael Keeble, 2018. Document theory. In: Knowledge organization. 45(5), 425–436. Dostupné z: https://doi.org/10.5771/0943-7444-2018-5-425. ISSN 0943-7444.
DAY, Ronald E., 1997. Paul Otlet’s book and the writing of social space. In: Journal of the American Society for Information Science. April 1997, 48(4), 310–317. Dostupné z: https://doi.org/10.1002/(SICI)1097-4571(199704)48:4<310::AID-ASI4>3.0.CO;2-Z. ISSN 0002-8231 (print).
ISSN 1097-4571 (online).
DAY, Ronald E., 2006. „A necessity of our time“: documentation as „cultural technique“ in What is documentation? In: Suzanne Briet. What is documentation? English translation of the classic French text. Trans. and edited by Ronald E. Day, Laurent Martinet, Hermina G. Anghelescu. Lanham, Md: Scarecrow Press, s. 47–63.
DAY, Ronald E., 2018. Documents from head to toe: bodies of knowledge in the works of Paul Otlet and Georges Bataille. In: Library trends. Winter 2018, 66(3), 395–408. Dostupné z: https://doi.org/10.1353/lib.2018.0009. ISSN 0024-2594 (print). ISSN 1559-0682 (online).
DUCHEYNE, Steffen, 2009. „To treat of the world“: Paul Otlet‘s ontology and epistemology and the circle of knowledge. In: Journal of documentation. 65(2), 223–244. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/00220410910937598. ISSN 0022-0418.
FERRARIS, Maurizio, 2012. Perspectives of documentality. In: Phenomenology and mind. 2, 40–48. Dostupné z: https://doi.org/10.13128/Phe_Mi-19622.
ISSN 2280-7853 (print).
ISSN 2239-4028 (online).
FLORIDI, Luciano, 2008. Data. In: International encyclopedia of the social sciences. Vol. 2. William A. Darity, Jr., ed. 2nd ed. Detroit: Macmillan Reference USA, s. 234–237. ISBN 978-0-02-865965-7 (print). ISBN 978-0-02-866117-9 (online).
FOUCAULT, Michel, 2016. Archeologie vědění. 2. vyd. Praha: Herrmann & synové. 318 s.
ISBN 978-80-87054-43-7.
FROHMANN, Bernd, 2009. Revisiting „what is a document?“ In: Journal of documentation. 65(2), 291–303. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/00220410910937624. ISSN 0022-0418.
FROHMANN, Bernd, 2012. The documentality of Mme Briet’s antelope. In: Jeremy Packer a Stephen B. Crofts Wiley, ed. Communication matters: materialist approaches to media, mobility, and networks. Chapter 11. London: Routledge, s. 173–182.
ISBN 978-0-415-78224-1 (váz.).
ISBN 978-0-415-78225-8 (brož.). ISBN 978-0-203-18109-6 (online).
FURNER, Jonathan, 2016. „Data“: the data. In: Matthew Kelly a Jared Bielby, ed. Information cultures in the digital age: a festschrift in honor of Rafael Capurro. Wiesbaden: Springer, s. 287–306. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/978-3-658-14681-8_17.
ISBN 978-3-658-14679-5 (print).
ISBN 978-3-658-14681-8 (online).
FURNER, Jonathan, 2019. The ontology of documents, revisited. In: Proceedings from the Document Academy [online]. 6(1), article 1 [cit. 2021-08-05]. Dostupné z: https://doi.org/10.35492/docam/6/1/1. ISSN 2473-215X.
GLUSHKO, Robert John a Tim McGRATH, 2005. Document engineering: analyzing and designing documents for business informatics and web services. Cambridge: MIT Press. 703 s.
ISBN 0-262-07261-0.
HEUVEL, Charles van den, 2009. Web 2.0 and the Semantic web in research from a historical perspective: the designs of Paul Otlet (1868–1944) for telecommunication and machine readable documentation to organize research and society. In: Knowledge organization. 36(4), 214–225. ISSN 0943-7444.
HJØRLAND, Birger, 2000. Documents, memory institutions and information science. In: Journal of documentation. January 2000, 56(1), 27–41. ISSN 0022-0418.
JAKOBSON, Roman, 1995. Lingvistika a poetika. In: Poetická funkce. Miroslav Červenka, ed. Jinočany: H & H, s. 74–105.
ISBN 80-85787-83-0.
KNOLL, Adolf, 1999. Problematika elektronických publikací. In: Národní knihovna: knihovnická revue. 10(4), 173–177. ISSN 0832-7487 (print). ISSN 1214-0678 (online).
LUND, Niels Windfeld, 2004. Documentation in a complementary perspective. In: Warden Boyd Rayward, ed. Aware and responsible: Papers of the Nordic-International Colloquium on Social and Cultural Awareness and Responsibility in Library, Information and Documentation Studies (SCARLID). Oxford: Scarecrow Press, s. 93–102.
ISBN 0-8108-4954-2.
LUND, Niels Windfeld, 2009. Document theory. In: Annual review of information science and technology. Vol. 43. Blaise Cronin, ed. Medford (N.J.): Information Today, s. 1–55. Dostupné
z: https://doi.org/10.1002/aris.2009.1440430116.
ISBN 978-1-57387-340-6.ISSN 0066-4200 (print).
ISSN 1550-8382 (online).
MAACK, Mary Niles, 2004. The lady and the antelope: Suzanne Briet’s contribution to the French documentation movement. In: Library trends. Spring 2004, 52(4), 719–747. ISSN 0024-2594 (print). ISSN 1559-0682 (online).
MEYRIAT, Jean, 1981. Document, documentation, documentologie. In: Schéma et schématisation. 2(14), 51–63. ISSN 0586-7606.
OTLET, Paul, 1934. Traité de documentation: le livre sur le livre, théorie et pratique. Bruxelles: Editions Mundaneum. 431 s.
PÉDAUQUE, Roger T., 2003. Document: forme, signe et médium, les re-formulations du numérique [online]. CNRS-STIC, 2003-07-08 [cit. 2021-08-05]. 26 s. Dostupné z: https://archivesic.ccsd.cnrs.fr/sic_00000511.
PÉDAUQUE, Roger T., 2006. Le Document à la lumière du numérique: forme, texte, médium: comprendre le rôle du document numérique dans l‘émergence d‘une nouvelle modernité. Caen: C&F éditions, septembre 2006. 226 s. ISBN 2-915825-04-1 (print). ISBN 2-915825-11-4 (epub).
POPPER, Karl Raimund, 1972. Objective knowledge: an evolutionary approach. Oxford: Clarendon Press. x, 380 s.
POPPER, Karl Raimund a John Carew ECCLES, 1977. The self and its brain. London: Springer International. xvi, 597 s. ISBN 978-0-415-05898-8.
RAYWARD, Warden Boyd, 1975. The universe of information: the work of Paul Otlet for documentation and international organisation. Moscow: All-Union Institute for Scientific and Technical Information (VINITI). 389 s. FID Publication, 520.
RAYWARD, Warden Boyd, 1994. Visions of Xanadu: Paul Otlet (1868–1944) and hypertext. In: Journal of the American Society for Information Science. 45(4), 235–250. Dostupné z: https://doi.org/10.1002/(SICI)1097-4571(199405)45:4<235::AID-ASI2>3.0.CO;2-Y. ISSN 0002-8231 (print). ISSN 1097-4571 (online).
ROSENFELD, Louis, Peter MORVILLE a Jorge ARANGO, 2015. Information architecture: for the Web and beyond. 4th ed. Beijing: O‘Reilly. 461 s. ISBN 978-1-491-91168-6.
SALAÜN, Jean-Michel, 2014. Why the document is important … and how it is becoming transformed. In: The Monist. 97(2), 187–199. ISSN 0026-9662 (print). ISSN 2153-3601 (online).
SEARLE, John Rogers, 2012. Human social reality and language. In: Phenomenology and mind. 2, 24–33. Dostupné z: https://doi.org/10.13128/Phe_Mi-19621. ISSN 2280-7853 (print).
ISSN 2239-4028 (online).
SCHAMBER, Linda, 1996. What is a document ? Rethinking the concept in uneasy times. In: Journal of the American Society for Information Science. 47(9), 669–671. Dostupné z: https://doi.org/10.1002/(SICI)1097-4571(199609)47:9<669::AID-ASI3>3.0.CO;2-Q. ISSN 0002-8231.
SKARE, Roswitha, 2009. Complementarity – a concept for document analysis? In: Journal of documentation. 65(5), 834–840. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/00220410910983137.
ISSN 0022-0418.
SKARE, Roswitha, 2019. Documentation Studies at the University of Tromsø: a new way to educate librarians? In: Education for information. December 2019, 35(4), 455–463. Dostupné z: https://doi.org/10.3233/EFI-180228. ISSN 0167-8329 (print). ISSN 1875-8649 (online).
SMITH, Barry, 2012. How to do things with documents. In: Rivista di estetica. 50, 179–198. Dostupné z: https://doi.org/10.4000/estetica.1480. ISSN 0035-6212 (print). ISSN 2421-5864 (online).
SMITH, Barry, 2014. Document acts. In: Anita Konzelmann Ziv a Hans Bernhard Schmid, ed. Institutions, emotions, and group agents: contributions to social ontology. Dordrecht: Springer, s. 19–31. Studies in the Philosophy of Sociality, vol 2. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/978-94-007-6934-2_2. ISBN 978-94-007-6933-5 (print). ISBN 978-94-007-6934-2 (online).
SMITH, Barry, 2015. Towards a science of emerging media. In: Juliet Floyd a James Everett Katz, ed. Philosophy of emerging media: understanding, appreciation, application. Oxford: Oxford University Press, s. 29–48. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/acprof:oso/9780190260743.003.0002. ISBN 9780190260743 (print).
TOURNEY, Michelle M., 2003. Caging virtual antelopes: Suzanne Briet’s definition of documents in the context of digital age. In: Archival science. September 2003, 3(3), 291–311. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s10502-004-4038-2. ISSN 1389-0166 (print). ISSN 1573-7500 (online).
UHLÍŘ, Zdeněk, 2000. Hypertext a otazníky nad jeho metodologií. In: Ikaros [online]. 4(1) [cit. 2021-08-05]. urn:nbn:cz:ik-000158. Dostupné z: http://www.ikaros.cz/node/158. ISSN 1212-5075.
UHLÍŘ, Zdeněk, 2002. Teorie a metodologie elektronicko-digitálního zpracování rukopisů a hybridní knihovna. Praha: Národní knihovna České republiky. 324 s. ISBN 80-7050-410-2.
UHLÍŘ, Zdeněk, 2004. Co je kniha? In: Kniha v 21. století: sborník příspěvků z mezinárodního semináře Kniha v 21. století konaného v Opavě v únoru roku 2004. Opava: Slezská univerzita,
s. 5–38. ISBN 978-80-7248-481-2. Dostupné také z: http://k21.fpf.slu.cz/wp-content/uploads/2012/01/Sborn%C3%ADk-K21-2004.pdf.
UHLÍŘ, Zdeněk, 2013. Digitální kodikologie a bibliologie: hromadná digitalizace, virtuální prostředí a knihovna bez katalogu. In: Knihovna: knihovnická revue. 24(1), 45–78. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online).
Van ACKER, Wouter, 2011. Universalism as utopia: a historical study of the schemes and schemas of Paul Otlet (1868–1944). PhD thesis. Ghent: Universiteit Gent Faculteit Ingenieurswetenschappen en Architectuur. 769 s. ISBN 978-90-8578-459-3. Dostupné z: http://hdl.handle.net/1854/LU-1942681.
Van ACKER, Wouter, 2018. Rethinking the architecture of the Book: unbinding the spine of Paul Otlet’s positivist encyclopaedism. In: Knowledge organization. 45(4), 281–291. Dostupné z: https://doi.org/10.5771/0943-7444-2018-4-281. ISSN 0943-7444.
WILSON, Patrick, 1968. Two kinds of power: an essay on bibliographical control. Berkeley: University of California Press, 1978, © 1968. 155 s. California library reprint series.
ISBN 978-0-520-03515-7.
WRIGHT, Alex, 2014. Cataloging the world: Paul Otlet and the birth of the information age. New York: Oxford University Press. 350 s. ISBN 978-0-19-993141-5.
WURMAN, Richard Saul, 1997. Information architects. Graphis: New York. ISBN 1-888001-38-0.
KUČEROVÁ, Helena. Teorie dokumentu: od antilopy k informační architektuře. Knihovna: knihovnická revue. 2021, 32(2), 5–34. ISSN 1801-3252.
]]>Klíčová slova: bezpečnost neinvazivního průzkumu, videospektrální komparátor, multispektrální analýza, radiografie, papír, useň
Summary: This article presents the results of safety measurements of a non‑invasive survey using radiation of specific wavelength. The research was carried out within the framework of the NAKI II project DG18P02OVV024 entitled „Use of imaging methods for the study of hidden information in books“. The paper presents the studied sources of radiation used for non‑invasive imaging of hidden information, the effect of radiation on book binding materials and documents, and especially the specific results of measurements of the effect of selected methods on the change of visual, chemical and mechanical properties of paper and collagen materials.
Keywords: non‑invasive survey safety, video spectral comparator, multispectral analysis, radiography, paper, leather
Ing. Andrei Kazanskii, Bc. Tomáš Blecha, Mgr. Jitka Neoralová, Ing. Magda Součková, Ing. Petra Vávrová, Ph.D. / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Klementinum 190, 110 00 Praha 1
Výzkumný projekt NAKI II DG18P02OVV024 s názvem „Využití zobrazovacích metod pro studium skrytých informací v knihách“ se věnoval možnostem zobrazení skrytých informací v knihách pomocí multispektrální analýzy a radiografie, konkrétně rentgenografie. Cílem bylo zmapování možností a bezpečnosti vybraných neinvazivních zobrazovacích technologií k získání informací z nečitelných textů, informací skrytých v knižní vazbě nebo v použitém materiálu. Účelem projektu bylo omezení invazivních zásahů na knižní vazbě a rozšíření povědomí o těchto analýzách, které se mohou stát běžnou součástí historických výzkumů i restaurátorských průzkumů.
Tento článek se zaměřuje – v rámci zmíněného projektu – na výsledky měření bezpečnosti neinvazivního průzkumu využívajícího záření o specifické vlnové délce. Jsou představena zařízení využívaná pro multispektrální analýzu – videospektrální komparátor a forenzní lampa a systém pro rentgenografii. Během testování byl dán důraz na sledování negativního dopadu záření a jeho projevy na materiálech používaných v knižní vazbě a dokumentech nejčastěji – papír a useň. Hlavní část článku tvoří konkrétní výsledky měření působení vybraných metod na změnu optických, chemických a mechanických vlastností papírových a kolagenových materiálů a vyhodnocení těchto měření. Zkoumána byla například intenzita osvětlení, teplota a relativní vlhkost vzduchu během měření, u papírových vzorků změna počtu dvojohybů indikující ztrátu mechanické odolnosti, změna barevnosti, změna pH papíru a teplota smrštění u kolagenových materiálů.
VSC 8000
Videospektrální komparátor VSC 8000 (obr. 1) je přístroj, jenž je využíván pro multispektrální analýzu, která spočívá v pozorování dokumentu v široké škále vlnových délek, a to v ultrafialové (UV) oblasti, v oblasti viditelného světla (VIS), ale i v blízké infračervené (IR) oblasti. Zařízení disponuje množstvím světelných zdrojů, jako jsou viditelné/infračervené dopadající i průchozí záření, halogenové bodové osvětlení 20 W ozařující bod o průměru 25 mm, IR/viditelné (levé/pravé) boční ozáření s variabilním úhlem a s 20W halogenovými zdroji a ortogonální ozáření. Bodové záření, které je používáno pro IR luminiscenci, lze kombinovat s dvanácti dlouhovlnnými filtry 430–800 nm nebo s dvanácti krátkovlnnými filtry 380–745 nm. Celkově je možné vybírat až z 80 různých pásem osvětlení. Z opačné strany spektra je zařízení vybaveno ultrafialovými zdroji, s dopadajícím dlouhovlnným UV zářením v pásmu 365 nm, s dopadajícím středněvlnným UV zářením v pásmu 312 nm, s dopadajícím krátkovlnným UV zářením v pásmu 254 nm a s průchozím dlouhovlnným UV zářením v pásmu 365 nm (VSC Hardware 2018).
Obr. 1 Přístroj VSC 8000 s příslušenstvím
Forenzní lampa crime‑lite®8X4 MK4
V porovnání s videospektrálním komparátorem VSC 8000 byly jako vhodné nástroje pro multispektrální analýzu ověřovány možnosti využití forenzní lampy Crime‑lite®8x4 MK4 (výrobce Foster + Freeman) (obr. 2).
Tato lampa je vybavena 32 elektroluminiscenčními diodami (LED) a má tři možná nastavení záření (v kombinaci s vnějšími „Anti Glare Schott“ filtry RG715 AG, RG780 AG, RG855 a RG900):
K této sestavě byly používány další dva párové zdroje záření emitující plnospektrální světlo (obsahuje kromě viditelného záření (VIS) také blízké UV a IR):
Obr. 2 Forenzní lampa Crime‑lite®8x4MK4 a pomocné zdroje světla „Alice“ na tripodech a „Elio“ na stojánku na stole.
Rentgenový systém
RTG systém (obr. 3) určený k průzkumu knihovních fondů v Národní knihovně ČR je vybaven zdrojem RTG záření (výrobce VJ X‑Ray, Inc. model IXS12BP036P112) s regulovatelným napětím 40–120 kV a proudem 0,05–0,3 mA s velikostí ohniska 0,05 mm. Vzdálenost rentgenové lampy od detektoru je v současné době nastavitelná v rozmezí 49–92 cm.
Obr 3. Kabina s rentgenovým systémem
Vliv záření na materiály knižní vazby a dokumentů
Světelné záření ovlivňuje materiály v rozsahu od UV, přes oblast viditelného záření (VIS) až po blízkou infračervenou oblast (NIR), tedy v rozsahu vlnových délek 200–1400 nm. Vazby v makromolekule mají energii 300–500 kJ.mol-1, záření viditelné a v blízké infračervené oblasti má tedy nedostatečnou energii k rozrušení vazby, ale záření UV pod 400 nm má tuto energii dostatečnou. Aby UV záření způsobilo fotolýzu, musí být absorbováno, a to vyžaduje přítomnost chromoforu v molekule. Energie z VIS záření je odražena jako světelná energie nebo převedena na tepelnou energii.
V radiografii se používá několik druhů záření, zejména elektrony (záření beta), neutrony a ionizující elektromagnetické záření (rentgenové a gama). Sestava v Národní knihovně ČR (dále NK ČR) pracuje výhradně s měkkým rentgenovým zářením. Rentgenové záření je část elektromagnetického záření o vlnových délkách kratších než cca 15 nm (1,5.10−9 m), ale delších než 10−14 m. V sestavě NK ČR se využívá spojité rentgenové záření generované rentgenkou, které vzniká tehdy, když je volný, rychle se pohybující elektron brzděn elektrickým polem atomového jádra. Energie rentgenového záření se zpravidla udává v elektronvoltech (eV).
Technologie neinvazivního průzkumu představené v tomto článku využívají různé typy záření, které potenciálně mohou mít negativní vliv na zkoumané materiály psacích látek i psacích podložek.
Papír
Citlivost papíru vůči světlu a obecně záření je dána jak materiálovým složením použitých surovin, tak technologií výroby a stupněm degradace materiálu. Do poloviny 19. století byly používány ručně vyráběné papíry tvořené především rostlinnými vlákny (len, bavlna, konopí apod.) bez plniv, klížené rostlinnými či živočišnými lepidly. Od poloviny 19. století je ruční papír vytlačen strojovým papírem, kde jsou textilní vlákna nahrazena vlákninou ze dřeva, buď mechanicky rozvlákněného – dřevovina, nebo získaného chemickou cestou – buničiny. Dřevitý papír s obsahem mechanicky rozvlákněného dřeva má výrazně horší mechanické vlastnosti a je výrazně citlivější na záření a jiné degradační faktory.
Poškození papíru zářením způsobují fotochemické reakce nebo radiační teplo vznikající vlivem infračerveného záření. Míra poškození se kromě intenzity ozáření a času expozice odvíjí také od energie fotonu, kdy se snižující se vlnovou délkou záření, a tedy se zvyšující se frekvencí, energie fotonu stoupá. Krátkovlnné záření modrého světla nebo UV záření má proto větší energii než dlouhovlnné červené světlo nebo infračervené záření a je pro organické materiály více destruktivní. Dalším faktorem ovlivňujícím účinky záření na materiál je prahová energie fotonu molekul. Molekuly vysoce citlivé na záření mají nízkou prahovou energii, a i fotony s nízkou energií mohou iniciovat chemické změny. Celková barevná změna způsobená zářením má typicky strmý lineární počáteční průběh, který postupně přechází do plochého asymptomatického. Dochází tedy k jevu, kdy s delší expozicí záření se zpomalí barevné změny a materiál již dále barvu nemění. Vzhledem k průzkumu záznamových prostředků, kde došlo ke snížení čitelnosti záznamu vlivem dlouhodobé expozice záření, je riziko dalšího poškození vlivem krátkodobého ozáření během průzkumu minimální. Naopak určité riziko může vznikat při průzkumu objektů uchovávaných trvale v temnu, například knižní iluminace ve vázaném rukopisu, akvarely, případně současné restaurátorské zásahy na iluminacích. Vlivem záření dochází ke štěpení celulózových vláken v papíru a k rozpadu dlouhých řetězců molekul. Vedle změn vizuálních tak poškození zářením vede ke zkřehnutí papíru, případně rozpadu papíru. (Kolektiv autorů 2009)
Reakce na viditelné světlo se projevuje blednutím či naopak ztmavnutím papíru. Ztmavnutí papíru je typické pro dřevitý papír obsahující lignin, hemicelulózy, a tedy větší množství karbonylových skupin umožňujících za přítomnosti záření s dostatečnou energií vznik volných radikálů a vznik chromoforového systému. Princip účinku záření na papír spočívá v absorbování energie dopadajícího záření chromoforovými systémy v papíru. Absorbovaná energie iniciuje částečnou přeměnu polymerní struktury papíru na reaktivní peroxidy a radikály, které obvykle formou oxidačního procesu iniciují chemické a vizuální změny. Mohou vznikat bezbarvé a zbarvené degradační produkty, které mají následně negativní vliv také na mechanické vlastnosti papíru. (Ďurovič a Vaňková 2012)
Poškození vlivem infračerveného záření souvisí s rychlým ohřevem a chladnutím, popř. s rychlou změnou vlhkosti zkoumaného materiálu, které způsobují deformace, praskání a křehnutí. Zvýšení teploty povrchu materiálu je úměrné ozáření, kdy míru ohřevu neovlivňuje tepelná kapacita materiálu, hustota či tloušťka materiálu. Zvýšení teploty podporuje rychlost fotochemických reakcí. Při průzkumu v infračerveném záření je nezbytné dbát opatrnosti především u hygroskopických materiálů, lakovaných povrchů, barevných vrstev jako tempera apod. (Kolektiv autorů 2009)
Papír je tvořen lehkými prvky a je tenký, takže rentgenové záření jím snadno prochází. Převážně nízkoenergetické (měkké) rentgenové záření je papírem pohlceno nebo rozptýleno. U knihovních fondů jsou ale využívána také nastavení zdroje rentgenového záření 20 až 100 kV (napětí na anodě) dle hustoty a složení materiálů. Je obtížné předvídat dopad rentgenových fotonů na papír, zejména kvůli velké rozmanitosti jeho složek a stupni degradace či heterogenitě materiálu. V předchozích výzkumech bylo sledováno štěpení celulózových řetězců a vznik hydroxylových volných radikálů pomocí chromatografických separačních technik (SEC–MALS–DRI a RP‑HPLC–FLD–DAD), optické vlastnosti papíru byly charakterizovány pomocí spektroskopie (UV luminiscence a difúzní odrazivost). Vzorky byly sledovány po dobu jednoho až dvou let. Testy byly prováděny například s použitím synchrotronu (záření SR‑X), macro XRF aj. Dávky rentgenového záření se během testování papíru pohybovaly v rozmezí 3,5–20 Gy. (Dupont 2021) V tomto rozmezí bude dávka vzhledem k nastavení zařízení u RTG sestavy v NK ČR obdobná. Výsledky měření změny stupně polymerizace neprokázaly u papírových vzorků makromolekulární defekty. Nebyl zjištěn ani dopad na optické vlastnosti papírových vzorků. Změny na makromolekulární úrovni se začaly projevovat u vyšších dávek od 1 kGy v závislosti na materiálu klížidla, plniv či psacích látek. Historický papír překvapivě vykazoval vyšší odolnost vůči rentgenovému záření než testovaný novodobý archivní papír, a to i při sledování postradiačního efektu. (Gimat 2021)
Kolagenové materiály
Knihovními kolagenovými materiály rozumíme materiály, které vznikly zpracováním dermisu zvířecí kůže. Jedná se o usně a pergameny. Useň je vyčiněná kůže. Podle způsobu činění a typu činicích látek usně dělíme na třísločiněné, hlinitočiněné, chromočiněné a další. Usně se při výrobě knih užívají především jako potahový materiál knižních desek. Pergamen se získává z nevyčiněné, pouze loužené a odchlupené kůže. Po zpracování se vlhký napíná na rám, kde se za průběžného vypínání suší a upravuje se jeho povrch. Pergameny se využívají jako psací podložky (listiny, rukopisy) nebo jako součást knižní vazby (potah knižních desek, křidélka, výlepy desek apod.).
Kůže se v podstatě skládá z vody (50–70 %), minerálních látek (0,25–0,65 %), bílkovin (33–35 %) a lipidů (0,5–30 %). Základní stavební složkou usní a pergamenů je vláknitá bílkovina kolagen. Vlastnosti usní a jejich odolnost proti degradaci ovlivňuje i zvolená činicí látka.
Fotolýza polymerů umožňuje štěpení kovalentních vazeb v polymerním řetězci a způsobuje rozštěpení příčných vazeb řetězce a vznik malých monomerů. Kolagen obsahuje stopy tyrosinu a vyšší obsah fenylalaninu. Tyto aminokyseliny (stejně jako cystin a tryptofan, které nejsou v kolagenu obsaženy) fotoaktivně reagují se světelným zdrojem a tvoří v hlavním řetězci bílkovin volné radikály, což vede k degradaci tohoto hlavního řetězce. Fotolýza je v užším smyslu štěpení jedné nebo více kovalentních vazeb v molekulární entitě v důsledku absorpce záření nebo jakýkoli fotochemický proces, jehož základní součástí je takové štěpení. V širším smyslu se pojmem fotolýza označuje rozpad molekul chemické sloučeniny v důsledku absorpce záření nebo jiného elektromagnetického záření.
Fotooxidace obecně poškozuje polymery. Má za následek ztrátu pevnosti, křehnutí, praskání, změnu rozpustnosti, snižování hodnoty pH a barevnou změnu. Příčinou poškození je štěpení řetězce a příčných vazeb, změny v poměru amorfní a krystalické fáze, změna hustoty a vznik nových funkčních skupin a kyselých produktů. Tyto reakce se vyskytují v kolagenovém řetězci. Rychlost reakce závisí na intenzitě a energii světelného zdroje; nižší vlnové délky a UV záření poškozují kolagen nejvíce. Je‑li při fotolýze přítomen kyslík, dochází k fotooxidaci. Absorbovaný foton reaguje s kyslíkem za vzniku aktivního volného radikálu kyslíku, který postupně reaguje s vodou za vzniku H2O2 (silné oxidační činidlo).
Působení světelného záření ovlivňuje i fyzikálně‑mechanické vlastnosti kolagenových materiálů. Na počátku ozáření se mohou tvořit nové příčné vazby v molekulách kolagenu, což způsobí úbytek pružnosti a zkřehnutí. Prodloužené ozáření způsobí degradaci a rozštěpení hlavního řetězce v kolagenové molekule a postupné snížení pevnosti. To je pozorovatelné více u pergamenu než u činěných usní, protože v něm chybí příčné vazby činicích látek s kolagenem. (Vyskočilová 2016)
Změna barvy pergamenu či usně a jejich mechanických vlastností může být vyvolána i fotooxidací lipidů, především nenasycených olejů (Kolektiv autorů 2009). Následná radikálová reakce je schopná poškodit i proteinové makromolekuly. Reakce může být urychlena přítomností iontů přechodných kovů a případně jinými nečistotami.
Záření negativně ovlivňuje i třísloviny v usni vyčiněné pomocí látek rostlinného původu (Cobham 1905). Nejméně odolné jsou usně činěné mimosou (k činění se používá dřevo a kůra), quebrachem (jádrové dřevo) nebo modřínovou a dubovou kůrou. Nejodolnější jsou usně činěné gambierem (používají se listy a větvičky), sumachem (listy) a myrabolany (používají se plody). (Bickley 1991)
UV záření urychluje i „červený rozpad“ třísločiněných usní vyvolaný vlhkostí a oxidem siřičitým.
U přístroje VSC 8000 byla opakovaně měřena intenzita osvětlení, teplota a vlhkost pomocí dataloggeru Elsec 765C (graf 1). Měření bylo prováděno konstantně pro každé nastavení světel s jejich manuálním přepínáním s prodlevou 2 minut v pořadí: 1. dopadající světlo, 2. dopadající – infračervená absorpce od 600 nm, 3. bílé bodové světlo, 4. bodové světlo fluorescence, 5. UV 365 nm, 6. UV 312 nm, 7. UV 365 nm průchozí, 8. UV 254 nm, 9. průchozí, 10. průchozí bodové, 11. boční VIS levé, 12. boční VIS pravé, 13. koaxiální, 14. polarizované, 15. ozáření vzorku v režimu spektrometru po dobu dvou minut.
Konečné výsledky jsou průměrem ze tří měření ze středu přístroje, kde je největší intenzita osvětlení, a průměrem dvou měření z okraje světelného kuželu osvětlení, kde je intenzita osvětlení menší. Jednotlivá nastavení světel byla zvolena podle maximálních možností nástroje v režimu tzv. automatického zkoumání, které pokrývá celé spektrum kombinací světel a filtrů přístroje, od UV záření (254 nm) po blízkou IR oblast záření (1000 nm). Celý automatický průzkum je velice rychlý, protože přepínání jednotlivých filtrů je v hodnotě vteřin a celková doba osvitu tudíž trvá sedm minut. Na základě opakovaných měření byla zjištěna maximální intenzita osvětlení 300 000 luxů a emise ultrafialového záření 50 000 µW/lumen v UV oblasti (graf 1).
Zjištěné hodnoty jsou sice vysoké, ale je třeba si uvědomit několik faktů:
Graf 1 Intenzita osvětlení ve VSC 8000 v rámci celého spektra možností
S ohledem na jednoznačné doporučení vyvarovat se v případě citlivých organických materiálů (jako je papír, useň nebo textil) expozice UV záření, byla zjištěna také intenzita UV. Mimo oblast zkoumání v UV oblasti záření, kde byla změřena zmíněná maximální hodnota 50 000 µW/lumen, byla v případě bílého bodového světla a režimu spektrometru naměřena hodnota 4500 µW/lumen. V oblasti 545–675 nm byla zjištěna intenzita 1750 µW/lumen a v oblasti 380–800 nm intenzita 690 µW/lumen. Nicméně v ostatních oblastech má intenzita UV záření nulovou hodnotu. Přínos použití UV záření je třeba vždy velmi pečlivě zvážit. Jednorázová expozice po definovanou minimální dobu touto naměřenou intenzitou a kvalitní dokumentování možná jsou pro daný dokument šetrnější než nekontrolovatelné používání UV lamp o neznámých intenzitách záření.
Teplota a jí odpovídající relativní vlhkost vzduchu v přístroji VSC 8000 byly měřeny současně s měřením intenzity záření (graf 2). Nárůst teploty v přístroji spolu s poklesem relativní vlhkosti je potřeba brát v úvahu před využitím tohoto přístroje pro průzkum historických dokumentů. Obzvláště citlivé na tyto výkyvy jsou dokumenty na pergamenu. Teplota překvapivě nejvíce vzrůstala při spuštění režimu spektrometru, a to na 37 °C s odpovídající relativní vlhkostí (RV) 27 %. Jinak nárůst a pokles teploty a RV odpovídal změnám v intenzitě záření. Z původních 24 °C se teplota v oblasti bílého bodového světla zvýšila na 31 °C, v oblasti 380–800 nm vzrostla až na 34 °C s odpovídající RV 33 %.
Součástí přístroje VSC 8000 je tabulka ze speciálního skla (20 x 20 x 0,5 cm), které je propustné ve všech oblastech používaných světel a nezpůsobuje spektrální posun. Tabulkou lze zkoumaný dokument šetrně zatížit a tím zamezit jeho eventuálnímu zkroucení, aniž by to ovlivnilo kvalitu výstupu. Tato tabulka skla je však poměrně těžká pro použití v knižním bloku nebo na dokumentech s nesoudržnými barevnými vrstvami.
V této souvislosti bylo také zjištěno, do jaké míry tabulka skla tepelně izoluje zakryté dokumenty. V tomto případě nebylo možné použít datalogger, který nedisponuje vhodným senzorem. Pro sledování byly použity ploché fóliové teploměry běžně používané například v akvaristice pro sledování teploty vody v akváriu o rozsahu 10–40 °C s intervalem 2 °C mezi jednotlivými dílky. Pro rozsahy teplot vyšších než 40 °C byly použity ploché fóliové teploměry Testoterm od firmy Testo AG o rozsahu 37–65 °C s intervalem 3 °C.
Graf 2 Teplota a relativní vlhkost během měření intenzity osvětlení ve VSC 8000
Nejdříve byl sledován vývoj teploty při osvitu rozptýleným viditelným světlem, které je nezbytné pro vyhledání a první zaostření sledovaného prvku v dokumentu. Expozice tímto světlem je při práci s VSC 8000 zpravidla nejdelší, a proto je zásadní sledovat maximum dosažené teploty při déle trvající práci. Maxima bylo dosaženo po 20 minutách expozice (obr. 4). V části nezakryté sklem se teplota pohybovala mezi 38 a 40 °C, zatímco teplota pod sklem stoupala pomaleji a dosáhla maxima 34–36 °C.
Další vysoké maximum teploty bylo zjištěno při expozici v bílém bodovém světle. Maxima bylo dosaženo po 18 minutách expozice: v nezakryté části se teplota pohybovala mezi 40 a 43 °C, zatímco teplota pod sklem stoupala pomaleji a dosáhla maxima 36 °C. V režimu spektrometru, kde byl naměřen celkově nejvyšší nárůst teploty, byla po 15 minutách změřena maxima v nezakryté části mezi 46 a 49 °C, zatímco teplota pod sklem stoupala pomaleji a dosáhla maxima 40 °C.
Naměřené hodnoty jsou z hlediska citlivých materiálů alarmující, nicméně je třeba si uvědomit, že se jedná o výrazně časově nadhodnocená měření. Jak již bylo uvedeno, zařízení VSC 8000 je schopno pracovat velmi pružně a rychle. Minimální možná doba expozice při zvoleném nastavení jsou 3 s. V praxi je tedy běžná expozice po dobu 2–3 minut, kdy k takovému vysokému nárůstu teploty zdaleka nedochází. Přesto je třeba tento fakt mít při práci se sbírkovými dokumenty na paměti a vyvarovat se expozice delší, než je nezbytně nutné. Je doporučeno během práce monitorovat klima v přístroji a v okamžiku vyššího nárůstu teploty práci přerušit, pracovní prostor přístroje VSC 8000 otevřít a nechat teplotu vyrovnat s teplotou laboratoře.
Testováním vlivu měření ve videospektrálním komparátoru (VSC 8000), pod forenzní lampou a v rentgenové kabině prošly zkušební vzorky – proužky papíru „Holmen“ a „Novo“ (obr. 5). Byl vybrán bezdřevý papír NOVO s hlinito‑pryskyřičným klížením, doporučený Německým normalizačním ústavem (DIN), pro ověření úspěšnosti odkyselovacích procesů kyselých papírů, s plošnou hmotností 70 g/m2 a tloušťkou 155 µm, a dřevitý papír Holmen Book Cream 2.0 U, s plošnou hmotností 80 g/m2 a tloušťkou 160 µm. Dalším krokem bylo testování zástupců kolagenových materiálů, které bylo provedeno pouze ve VSC 8000, kde jsou potenciálně nejrizikovější podmínky pro zkoumané materiály. Vzorky kolagenových materiálů byly zhotoveny z třísločiněné vazební usně (teletiny, koziny), hlinitočiněné vazební usně (koziny), pergamenu (koziny, teletiny).
Na vzorky byla aplikována prodloužená doba osvitu různých typů záření, výrazně delší než standardní doba průzkumu reálných dokumentů. Prodloužená doba byla nastavena z důvodu detekce prahových hodnot, při nichž dochází k zaznamenatelné změně vizuálních, chemických a mechanických vlastností.
Obr. 4 Měření teploty po 20 minutách v rozptýleném viditelném světle. Teploměr vlevo je umístěn pod skleněnou tabulku, teploměr vpravo je na povrchu skla.
Obr. 5 Vzorky papíru NOVO připravené k testům
Vzorky ve VSC 8000 byly ozářeny všemi zdroji záření stejně jako v průběhu měření intenzity osvětlení ve VSC 8000, se střídáním zdroje po dvou minutách, a 20 minut ozařování v režimu spektrometru.
Takto dlouhá expozice vzorků byla vyhodnocena jako maximální možná doba ozáření vzorků, která by neměla být nikdy během reálného průzkumu překročena. K porovnání těchto podmínek byla vytvořena další řada vzorků, což mělo simulovat reálnou situaci nedestruktivního průzkumu. Simulace proběhla pomocí dvojnásobného užití režimu automatického zkoumání, který využívá všech typů již uvedených zdrojů světel kromě režimu Spektrometr. Celková doba osvitu byla 14 minut.
V případě forenzní lampy byly střídány typy záření po pěti minutách:
V případě RTG komory bylo použito napětí 120 kV, proud 0,3 mA a pozice rentgenky ve vzdálenosti 79 cm od detektoru, na němž přímo ležely ozařované vzorky. Vzorky byly ozařovány po dobu deseti, třiceti a šedesáti minut. Během reálného průzkumu v NK ČR, která využívá vlastní RTG systém, je kniha ozařována v časovém rozmezí od dvou do patnácti minut, což nejvíce odpovídá sadě vzorků, která byla ozařována po dobu deseti minut.
Na konci expozice každého vzorku byla sledována teplota uvnitř měřicího prostoru. V případě VSC 8000 byla naměřena průměrná teplota 35 °C, u forenzní lampy 27 °C. Tyto výsledky jsou průměrem deseti měření. V rentgenové kabině docházelo k nárůstu teploty o 3–4 °C vůči teplotě v místnosti.
Po ozáření vzorků, s odstupem alespoň 24 hodin pro ustálení fotochemických dějů v materiálu, byla změřena pomocí Spektrofotometru Minolta CM-700 d barevná změna uprostřed plochy vzorků. Papírové vzorky byly pak testovány na odolnost v ohybu podle Schoppera pomocí přístroje „Frank“. Změna pH studeného výluhu podle normy ISO 6588 byla stanovena pomocí WTW pH metru 7310 se skleněnou kombinovanou elektrodou. U kolagenových vzorků byla změřena teplota smrštění. Pro srovnávací testy vzorků ozářených ve VSC 8000 a neozářených byly vzorky uloženy v krabicích v klimatizovaném depozitáři v úplné tmě. Po 365 dnech bylo provedeno kontrolní měření barevnosti, mechanických vlastností, pH a teploty smrštění za účelem sledování postradiačního efektu u vzorků ozářených na VSC 8000.
Měření teploty smrštění kolagenových materiálů bylo prováděno mikroskopicky s použitím měřicí cely FP82, termosystému FP900 (Mettler) a mikroskopu Olympus BX 60. Vzorek usně byl namočen do destilované vody a rozvlákněn tupou hranou skalpelu. Rozvlákněný vzorek byl v destilované vodě zahříván na vyhřívaném stolku rychlostí 2 °C za 1 min a smrštění vláken bylo pozorováno v mikroskopu při zvětšení 40×.
U změny barevnosti (grafy 3 a 4) papírových vzorků byly výsledky popsány pomocí hodnoty celkové změny barevnosti ∆E, která představuje obecně známou hodnotu pro sledování rozdílu barevnosti. Pro snadnější orientaci byla stanovena stupnice udávající stupeň celkové barevné změny, z níž vyplývá, že barevné změny pod ∆E = 0,2 jsou zanedbatelné, v rozmezí ∆E = 0,2–0,5 velmi malé, ∆E = 0,5–1,5 malé, ∆E = 1,5–3 jasně postřehnutelné a ∆E = 3,0–6,0 střední (Zmeškal 2002). Výsledky jsou průměrem dvaceti měření a v grafech jsou uvedeny směrodatné odchylky. Výsledná průměrná hodnota ∆E u všech vzorků papíru Novo nepřekročila hodnotu ∆E = 1,5. Také po 365 dnech sledování postradiačního efektu nebyla v případě VSC 8000 (graf 4) prokázána větší změna barevnosti. Změny barevnosti byly pozorovatelné na papíru Holmen kvůli vyššímu obsahu dřevité složky ve struktuře materiálu. V důsledku postradiačního efektu byla stanovena výsledná hodnota celkové změny barevnosti ∆E = 1,9 (graf 4).
Graf 3 Celková změna barevnosti u papíru Novo a Holmen
Graf 4 Celková změna barevnosti u ozářených papírových vzorků v přístroji VSC. Sledování postradiační efektu po 365 dnech.
Změna mechanických vlastností papírových vzorků je prezentována grafy 5–8. Výsledky jsou průměrem 10 měření. U papíru Novo (graf 5) je po ozáření pozorovatelný rozdíl ve dvojohybech v řádu desetin, což se pohybuje v rozmezí směrodatné odchylky. U papíru Holmen (graf 6) v příčném směru byly změny také minimální oproti podélnému směru, kde je největší rozdíl až o pět dvojohybů. Tento rozdíl byl velký, ale není statisticky významný z důvodu velké směrodatné odchylky. U vzorků ozářených ve VSC 8000 byl sledován také postradiační efekt. U obou typů papíru (grafy 7 a 8) byly i po 365 dnech zaznamenány minimální změny, které byly stále v rozsahu směrodatných odchylek.
Graf 5 Počet dvojohybů u papíru Novo
Graf 6 Počet dvojohybů u papíru Holmen
Graf 7 Počet dvojohybů u papíru Novo u ozářených papírových vzorků v přístroji VSC. Sledování postradiační efektu po 365 dnech.
Graf 8 Počet dvojohybů u papíru Holmen u ozářených papírových vzorků v přístroji VSC. Sledování postradiační efektu po 365 dnech.
Výsledky měření pH studeného výluhu byly průměrem čtyř měření. Výsledky mají téměř stejné hodnoty před expozicí i po ozáření, s rozdílem v řádu jedné desetiny (grafy 9 a 10). Tento rozdíl do jedné desetiny je příliš malý na to, abychom ho mohli považovat za potvrzenou změnu chemických vlastností materiálu. Rozdíl ve výsledcích je s ohledem na citlivost dané metody i přesnost použitého přístroje – WTW pH metru 7310 se skleněnou kombinovanou elektrodou – nepatrný. Jediný rozdíl byl pozorován u vzorků papíru Holmen (graf 10) v měření postradiačního efektu po 365 dnech od měření.
Graf 9 Hodnoty pH výluhu papíru Novo a Holmen
Graf 10 Hodnoty pH výluhu papíru Holmen a Novo u ozářených papírových vzorků v přístroji VSC. Sledování postradiační efektu po 365 dnech.
Po ozáření ve VSC 8000 nedošlo u vzorků kolagenových materiálů k významné změně teploty smrštění s výjimkou bílé vazební usně (graf 11), kde bylo pozorováno malé snížení teploty smrštění o 1,4 / 2,4 °C. Teplota smrštění byla měřena u dvou vzorků od každého materiálu a u každého materiálu byla měřena i teplota smrštění neozářeného „N“ a ozářeného vzorku „O“. Vzorky kolagenových materiálů stejně jako papírové vzorky byly uloženy ve tmě v klimatizovaném depozitáři, aby se mohl projevit postradiační efekt, který byl ve výsledku pozorován jen u vzorků bílé vazební usně (graf 11).
Graf 11 Teplota smrštění u vzorků usní a pergamenu. UT: třísločiněná vazební useň teletina; UK: třísločiněná vazební useň kozina; BVU: hlinitočiněná vazební useň kozina; PK: pergamen kozina; PT: pergamen teletina; PT 8,8: pergamen teletina; N: neozářené vzorky; N 365: neozářené vzorky uložené v depozitáři po dobu 365 dní; O: ozářené vzorky; O 365: ozářené vzorky uložené v depozitáři po dobu 365 dní.
Využití nových technologií průzkumu přináší vždy mnoho otázek k bezpečnosti nových postupů pro zkoumané objekty. Papír a usně jsou vhodným detektorem pro zkoumání případných poškození metodami využívajícími široké spektrum záření, protože se u těchto materiálů eventuálně změny snáze projeví. Testování mělo za cíl najít rizika a omezení při využívání multispektrální analýzy a radiografie v průzkumu knihovních fondů a pro zviditelňování skrytých textů a vazebních prvků. Při ozařování testovacích vzorků po dobu 48 minut ve VSC 8000, což je mnohokrát delší doba než standardní doba průzkumu (14 min.), byla pro VSC 8000 zjištěna maximální intenzita osvětlení 155 klxh, maximální teplota 37 °C a RV kolem 27 %. Pro UV oblast byla zjištěna maximální intenzita 50 000 (µW/lumen). Hodnoty intenzity osvitu jsou akceptovatelné pro kategorii materiálů nejcitlivějších na záření.
V hodnocení bezpečnosti využití VSC 8000 pro průzkum papírových artefaktů je zásadní to, že přístroj VSC 8000 je schopen kvalitně nasnímat záběr dokumentu za pouhé 3 sekundy, což významně snižuje hodnotu maximálního osvitu – ze 155 klxh až na 0,26 klxh. Bylo potvrzeno, že speciální skleněná tabulka ve výbavě zařízení VSC 8000 nejen brání deformacím zkoumaného materiálu, ale také tepelně izoluje zakryté dokumenty, takže teplota pod sklem je průměrně o 2 °C nižší než v pracovním prostoru VSC 8000.
Z vypočítaných průměrných hodnot celkové změny barevnosti ∆E vyplývá, že v důsledku maximálního ozáření nedochází k viditelným změnám barevnosti materiálů v průběhu testování pomocí přístroje VSC 8000, forenzní lampy a RTG systému. Při testování mechanických vlastností papírových vzorků se po ozáření projevil minimální rozdíl v obou směrech výroby, a to stále v rámci směrodatné odchylky měření. Výsledky měření pH studeného výluhu papírových vzorků vychází téměř ve stejných hodnotách před expozicí i po ozáření, s rozdílem v řádech desetin jednotek pH. Po 365 dnech uložení (dostatečných pro projev postradiačního efektu) výsledky měření ukázaly, že změna barevnosti byla stále pod hranicí viditelné změny. Celkově vyšší byla barevná změna u dřevitého papíru Holmen, ale překvapivě větší postradiační efekt byl pozorován u bezdřevého papíru Novo. Na změně mechanických vlastností se postradiační efekt neprojevil. Postradiační efekt byl prokázán v případě papíru Holmen i při měření pH. Teplota smrštění ozářených vzorků kolagenových materiálů se významně nelišila od teploty smrštění neozářených kontrolních vzorků s výjimkou bílé vazební usně, u níž došlo k malému zvýšení rozdílu teplot smrštění, které bylo pozorováno již po ozáření. Po uložení v klimatizovaném depozitáři se postradiační efekt u kolagenových materiálů neprojevil. Na základě získaných výsledků můžeme konstatovat, že při multispektrálním průzkumu v přístroji VSC 8000 a dokumentaci pomocí rentgenového záření nedochází k zásadním změnám chemických a mechanických vlastností papírových a kolagenových materiálů. K výraznějším změnám docházelo u VSC 8000 a forenzní lampy. Pro tyto metody byly nalezeny kritické hladiny parametrů nastavení, při kterých dochází k největším změnám, a tudíž se jim můžeme vyhnout nebo je omezit na minimum. RTG záření nezpůsobilo poškození materiálu i při řádově delší době ozařování, než jaká je doba běžného průzkumu.
Poděkování
Tato práce vznikla za finanční podpory Ministerstva Kultury České republiky v rámci řešení projektu NAKI II s názvem „Využití zobrazovacích metod pro studium skrytých informací v knihách“ s identifikačním kódem projektu DG18P02OVV024.
Literatura
BICKLEY, J. C. Vegetable tannins. In: CALNAN, C. N. a B. M. HAINES. Leather. Its composition and changes with time, Northampton: Leather Conservation Centre, 1991, pp. 16–23. ISBN 0946072043.
COBHAM, V. a H. T. WOOD. Report of the Committee on Leather for Bookbinding. Druhé vydání. Londýn: George Bell & Sons, 1905.
DUPONT, Anne‑Laurence, Alice GIMAT, Sebastian SCHOEDER, Mathieu THOURY a Sabrina PARIS‑LACOMBE. Short- and long‑term effect of radiation damage in cotton paper. SOLEIL High lights 2020, synchrotron SOLEIL, 2021. ffhal-03423765f.
ĎUROVIČ, Michal a Tereza VAŇKOVÁ. Bělení papíru archivních a knihovních sbírek světlem [online]. Praha: Národní archiv ČR, 2012, [cit. 12-7-2022]. Dostupné z: https://www.nacr.cz/wp‑content/uploads/2019/06/beleni_svetlem.pdf.
FOSTER + FREEMAN Ltd. Crime‑lite®8x4 MK4 Fotografické kruhové osvětlení (Uživatelský manuál). 2016.
FOSTER + FREEMAN Ltd. VSC®8000 Videospektrální komparátor uživatelský manuál (Aplikace/Software). 2018.
FOSTER + FREEMAN Ltd. VSC®8000 Videospektrální komparátor uživatelský manuál (Hardware). 2018.
GIMAT, Alice, Sebastian SCHOEDER, Mathieu THOURY et al. Impact of the Paper Degradati on State and Constituents on Its Behavior During and After X‑ray Exposure, 11 November 2021, PREPRINT (Version 1) available at Research Square [https://doi.org/10.21203/rs.3.rs-1000597/v1].
KOLEKTIV AUTORŮ. Závěrečná zpráva grantového úkolu: Vliv světla a UV záření na archivní do kumenty [online]. Praha: Národní archiv, 2009, [cit. 12-7-2022]. Dostupné z: https://www.nacr.cz/wp‑content/uploads/2019/06/svetlo.pdf.
VYSKOČILOVÁ, G., A. ORLITA, M. SOUČKOVÁ a R. ŠEVČÍK. Studijní materiály k předmětům C5984, C5985 a C8910 Kůže, useň, pergamen [online]. Brno: Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, 2016, [cit. 12-7-2022]. Dostupné z: https://docplayer.cz/107190040-Studijni‑materialy‑k-predmetum‑c5984-c5985-a‑c8910-kuze‑usen‑pergamen.html.
ZMEŠKAL, O., M. ČEPPAN a P. DZIK. Barevné prostory a správa barev. První vydání. Brno: Vysoké učení technické v Brně, 2002.
Doporučená literatura
ATTAS, M., E. CLOUTIS, C. COLLINS, D. GOLTZ, C. MAJZELS, J. R. MANSFIELD a H. H. MANTSCH. Near‑infrared spectroscopic imaging in art conservation: investigation of drawing constituents. Jour nal of Cultural Heritage [online]. 2003, 4(2), 127–136. ISSN 12962074. Dostupné z: doi:10.1016/S1296-2074(03)00024-4.
COSENTINO, A. Crowd funded research: low‑cost multispectral paging. In: RECH3, International Meeting on Retouching of Cultural Heritage, 3 post prints of the 3rd Meeting. 2015. Pp. 33–42.
COSENTINO, Antonino. Multispectral imaging system using 12 interference filters for mapping pigments. Conservar Património [online]. 2015, 21, 25–38. ISSN 1646043X. Dostupné z: doi:10.14568/cp2015005.
COSENTINO, Antonino. Panoramic, Macro and Micro Multispectral Imaging: An Affordable System for Mapping Pigments on Artworks. Journal of Conservation and Museum Studies [online]. 2015, 13(1). ISSN 1364-0429. Dostupné z: doi:10.5334/jcms.1021224.
COSENTINO, Antonino. Transmittance spectroscopy and transmitted multispectral imaging to map covered paints. Conservar Património [online]. 2016, 24, 37–45. ISSN 1646043X. Dostupné z: doi:10.14568/cp2015021.
FISCHER, Ch. a I. KAKOULLI. Multispectral and hyperspectral imaging technologies in conservation: current research and potential applications. Studies in Conservation [online]. 2013, 51(supp1.), 3–16. ISSN 0039-3630. Dostupné z: doi:10.1179/sic.2006. 51. Supplement-1. 3.
KEVIN, S. K. Digital Image Processing and the Beowulf Manuscript. In: Literary and Linguistic Computing 6: Special Issue on Computers and Medieval Studies [online]. Oxford: Oxford university press, 1991, pp. 20–27. ISSN 0268-1145. Dostupné z: http://www.uky.edu/~kiernan/eBeo_archives/articles90s/ksk‑llc.htm.
KUBIK, M. Chapter 5 Hyperspectral Imaging: A New Technique for the Non‑Invasive Study of Artworks. In: Physical Techniques in the study of Art, Archaeology and Cultural Heritage [online]. Elsevier, 2007, s. 199–259. Physical Techniques in the Study of Art, Archaeology and Cultural Heritage. ISBN 9780444528568. Dostupné z: doi:10.1016/S1871-1731(07)80007-8.
MOUNIER, A. a F. DANIEL. Hyperspectral imaging for the study of two thirteenth‑century Italian miniatures from the Marcadé collection, Treasury of0 the Saint‑Andre Cathedral in Bordeaux, France. Studies in Conservation [online]. 2015, 60(supp1.), s. 200–209. ISSN 0039-3630. Dostupné z: doi:10.1179/0039363015Z.000000000225.
KAZANSKII, Andrei, Tomáš BLECHA, Jitka NEORALOVÁ, Magda SOUČKOVÁ a Petra VÁVROVÁ. Bezpečnost neinvazivního průzkumu využívajícího záření o specifické vlnové délce. Knihovna: knihovnická revue, 2022, 33(2), 78–95. ISSN 1801-3252.
]]>Klíčová slova: digital humanities, OCR, READ‑COOP, umelá inteligencia, platforma Transkribus, HTR+, projekt SKRIPTOR, Andrej Kmeť, švabach, fraktúra, antikva, read & search
Summary: The topic of the study is the scientific and methodological context of the European project of basic research READ and application of the results of this research in Slovakia and the Czech Republic. The study is part of the ongoing applications of the READ project. It shows the progress of research, applications and experiments undertaken by the digital humanities international community involved in the READ‑COOP association since 2019. Part of these activities is also a Slovak project of applied research with the acronym of SKRIPTOR, planned for 2020-2024. Based on information survey and selection of the latest information sources, there has been some progress in research and applications in the field of OCR. The core of the study is focused on the user‑centred rather than IT‑based approach to the use of the Transkribus platform for automatic text recognition of historical documents. It describes the experience and knowledge gained in adopting the Transkribus platform that uses artificial intelligence of the OCR machine and the HTR+ method. The study explains and illustrates the main steps of the experiments, the process of training of the machine, the creation of new models of transcription, and the results of automatic transcription of printed Fraktura texts and manuscripts by Andrej Kmeť. The study also presents the first new efficient transcription model for printed historical type of Slovak Fraktur (Gothic) script in the Transkribus platform. First, it explains a unique experiment with the transcription of printed Slovak and Czech Fraktur texts. This is followed by a description of the advanced experimental transcription of Andrej Kmeť’s handwritten letters. It presents the possibilities of making transcribed collections and documents available on local networks and on the Internet.
Keywords: digital humanities, OCR, READ‑COOP, artificial intelligence, Transkribus platform, HTR+, SKRIPTOR project, Andrej Kmeť, schwabacher, fraktur, antiqua, read & search
Prof. PhDr. Dušan Katuščák, PhD. / Ústav bohemistiky a knihovnictví, Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita (Department of Czech Studies and Librarianship, Faculty of Arts and Sciences in Opava, Silesian University), Masarykova třída 343/34, 746 01 Opava. Štátna vedecká knižnica v Banskej Bystrici (State Scientific Library in Banská Bystrica), Lazovná 240/9, 975 58 Banská Bystrica, Slovensko 1,2
Najvýznamnejší pokrok vo výskume, vývoji a aplikáciách v digitalizácii v spoločenských a humanitných odboroch, čiže v digital humanities, nastal najmä v posledných desiatich rokoch. Predmetom odborného záujmu je automatické optické rozlišovanie písma (OCR)3. Kým OCR bežných tlačených dokumentov je už dávnejšie dostatočne zvládnuté pomocou kvalitných nástrojov OCR, tak náročnejšej problematike transkripcie historických rukopisov a tlačí s využitím umelej inteligencie sa venujú desiatky výskumníkov a experimentátorov len v posledných rokoch. Pokrok nastal realizáciou projektu READ 4, ktorý ako vedecký projekt základného výskumu podliehal priamo Európskej komisii a bol ročne hodnotený nezávislými hodnotiteľmi5. Rozvíjajú sa aj iné platformy, aplikácie a nástroje transkripcie. Hlavným výstupom projektu READ je použiteľná platforma a nástroj Transkribus6, ktoré predstavujú svetovú inováciu zameranú na transkripciu historických rukopisov a dokumentov. V strednej a východnej Európe je Slovensko zatiaľ jedinou krajinou, ktorá sa usiluje rozpracovať podnety Európskeho základného výskumu READ v projekte aplikovaného výskumu SKRIPTOR7.
Digital humanities považujeme za spoločné pomenovanie a prierezovú metodológiu pre všetky aplikácie informačných a komunikačných technológií v spoločenských a humanitných vedách, odboroch a disciplínach a im zodpovedajúcej praxi. Táto metodológia sa komplexne uplatnila v projekte READ, ktorý sa realizoval v rámci programu Horizon 20208. Autorom a koordinátorom projektu bol prof. G. Mühlberger z Univerzity v Insbrucku. Projekt READ bol financovaný Európskou úniou sumou približne 8,2 milióna EUR. Financovanie sa skončilo 30. 6. 2019. Univerzita v Innsbrucku od roku 2016 skúma základné technológie segmentácie textu, rozpoznávania rukopisu, vyhľadávanie kľúčových slov pre historické dokumenty a nástroje sprístupnenia výsledkov. Na všetkých oblastiach výskumu sa podieľali tímy univerzít vo Valencii, Rostocku, Technickej univerzity vo Viedni a ďalšie výskumné inštitúcie. Rozvinula sa spolupráca s ďalšími partnermi z 27 krajín. Výskum a vývoj naďalej prebieha. Tisíce používateľov platformy Transkribus tvoria nové modely transkripcie na základe historických rukopisných a tlačených zbierok národných inštitúcií, najmä knižníc a archívov. Spolupráca s komunitou výskumníkov sústredených okolo platformy Transkribus môže byť užitočná pre české a slovenské prostredie odborníkov z digital humanities. Spoločnou víziou vedcov, expertov a iných používateľov je, aby sa verejne dostupné modely transkripcie postupne stali užitočným spoločným nástrojom pre automatickú transkripciu historických dokumentov. Je potrebné dosiahnuť takú úroveň, aby už nebolo potrebné tvoriť pre každú zbierku rukopisov a tlačí samostatné modely. Pre používateľov by malo ísť o akúsi „čiernu skrinku“ (black box), v ktorej umelá inteligencia sama vyberie z integrovaných modelov najvhodnejší model transkripcie historických tlačí, rukopisov, strojopisov a iných dokumentov, ktoré používateľ chce študovať alebo sprístupniť. K tomuto cieľu však vedie dlhá cesta a nevyhnutnosť tvorby množstva parciálnych modelov. Považujem za dôležité, aby súčasťou spoločného medzinárodného úsilia boli aj slovenskí a českí odborníci a aby budúca „čierna skrinka“ bola pripravená poskytnúť pomoc všetkým pri transkripcii historických zbierok a dokumentov. V súčasnej fáze vývoja je dôležité zamerať pozornosť na prípravu parciálnych modelov transkripcie rukopisov a historických tlačí, a to na základe väčších zbierok, ktoré obsahujú stovky a tisíce strán9. Odporúčame zamerať sa na dokumenty v západoslovanských jazykoch, češtine, slovenčine, hornolužickej a dolnolužickej srbčine a poľštine. Charakter zbierok si vyžaduje aj pozornosť latinčine, nemčine a maďarčine. Mali by sme na základe vlastných modelov vytvárať jeden integrovaný model pre rukopisné dokumenty a jeden pre staré a vzácne tlače. To je úloha, ktorú za nás nikto neurobí.
Existujúce informačné zdroje k téme OCR sa, na jednej strane, týkajú pokračujúcich teoretických výskumov zameraných na samotnú umelú inteligenciu. Autormi teoretických diel sú najmä informatici a matematici. Na druhej strane sú diela, ktorých autori sú z prostredia spoločenských a humanitných vied a odborov, teda digital humanities. Tí sa venujú téme OCR a HTR10 z používateľského hľadiska, tj. z hľadiska praktickej použiteľnosti existujúcich nástrojov a platforiem OCR. Okrem toho sa teoretické alebo používateľské príspevky dajú rozdeliť do dvoch skupín podľa toho, či sa venujú OCR tlačených alebo rukopisných diel (HTR). Komplexný prehľad projektu READ obsahuje projektová štúdia (Mühlberger 2016) a kolektívna štúdia výskumníkov READ (Mühlberger et al. 2019), ktorá je prvým publikovaným prehľadom o tom, ako je softvér HTR+11 využívaný širokou komunitou odborníkov a ktorá ukazuje súčasnú aplikáciu technológie rozpoznávania rukopisov v sektore kultúrneho dedičstva. Táto štúdia popisuje aj vývoj metód rozpoznávania znakov. Od polovice 20. storočia sa rozpoznávanie znakov tlačených a rukopisných dokumentov rozvíjalo spoločne s OCR. Najprv sa naskenované obrázky tlačeného textu konvertovali na strojový kód a porovnávali sa s hotovými šablónami písma. Tlačené dokumenty obsahujú znaky z vopred definovanými, hotovými znakovými súbormi, a preto je porovnávanie jednoduchšie. Avšak, aj softvéry OCR pre tlačené znaky sú schopné ďalšieho „doučovania“. V porovnaní s tlačenými textami však rukopisné texty predstavujú odlišný problém kvôli množstvu odlišností rukopisov, rúk, zmien rukopisov v čase, množstvu glyfov, tokenov, osobných a jazykových štýlov ap. Rukopisy sa stali novou výzvou pre informatikov. Najprv, v 80. rokoch 20. storočia, sa výskum a vývoj rozpoznávania rukopisov rozvíjal s používaním štatistických metód. V 90. rokoch nasledoval výskum a vývoj rozpoznávania vzorov v kombinácii s umelou inteligenciou a vývoj hlbokých neurónových sietí v rokoch 2000 a 2010. Išlo aj o obdobie významného rozvoja a zvyšovania kapacít informačných a komunikačných technológií. Vo viacerých vyspelých krajinách sa realizovali projekty masovej digitalizácie a vznikli mohutné digitálne repozitáre a archívy tlačených a rukopisných dokumentov12. Po masovej digitalizácii nastal čas aj na využívanie digitálneho obsahu získaného digitalizáciou rukopisov. Ak sa má z naskenovaných obrazov rukopisných dokumentov získať použitel'ný editovateľný text, je možné použiť pokročilú technológiu rozpoznávania Transkribus – stroje HTR+ a PyLaia13. Projekt má všetky atribúty metodológie digital humanities. K týmto atribútom patrí najmä: a) kooperácia bádateľov; b) scientizácia v spoločenských a humanitných odboroch; c) interdisciplinarita; d) tímovosť (medziinštitučná, medzištátna, univerzity, knižnice, archívy, galérie, múzeá); e) výrazné zapojenie informatikov do výskumu, vzdelávania a sprístupňovania poznatkov; f) umelá inteligencia (umelé neurónové siete, Hidden Markov Model – HMM).
O pokroku v rozpoznávaní tlačeného textu založenom na optickom rozpoznávaní tlačeného písma píše (Hodel et al 2021). Hodel sa venuje aj najdôležitejšiemu praktickému aspektu transkripcie, totiž otázke, čo je presnosť či chybovosť transkripcie. Hodel na základe empirických údajov z výskumu READ a opierajúc sa o poznatky Güntera Mühlbergera (2019) uvádza tri triedy chybovosti. Hodel považuje za potvrdené a overené konštatovanie, že: a) ak je hodnota chybovosti znakov CER14 nižšia ako 10 %, čo je 10 a menej chýb na sto znakov, tak výsledok transkripcie je dobrý, čitateľný a, ak je to účelné, je možné ďalšie editovanie výstupu; b) ak je chybovosť znakov CER ≤ 5 %, tak výsledok transkripcie je veľmi dobrý; c) ak je chybovosť znakov CER pod 3 %, potom je možné považovať výsledky transkripcie za výborné a chybovosť znakov CER pod 2,5 % za excelentné. Hodelovi ide o cieľ, transkripcia bez tréningu. Konštatuje, že na tvorbu optimálneho univerzálneho modelu transkripcie rukopisov rôznych rúk, štýlov, typov písma, období ap., ktorý by si už zakaždým nevyžadoval prípravu samostatných modelov, je nevyhnutné mať čo najväčšie množstvo excelentných modelov. Usudzuje, že tieto modely transkripcie by mali byť pravdepodobne vyvíjané pre rôzne podobné triedy rukopisov, napríklad kurrentské písmo 19. storočia, ktorý je práve predmetom jeho pozornosti. Ku pokroku v oblasti optického rozpoznávania znakov (OCR) prispieva (Strobel et.al 2020). Na základe analýzy efektívnosti niektorých systémov OCR tlačených nemeckých historických novín (fraktúry) autori dospeli k záveru, že dostatočná tréningová vzorka (ground truth) je 50 novinových strán. Svoje zistenia opierajú o porovnania piatich systémov OCR: 1. ABBYY FineReader XIX10 (FRXIX) z roku 2005, 2. ABBYY FineReader Server 11 (FRS11) vložený v minulých verziách do systému 3. Transkribus a Transkribus HTR+, 4. Kraken, 5. Tesseract. Drobac (2020) poskytuje pohľad na efektivitu OCR v historických novinách a časopisoch vydávaných vo Fínsku. Fínska národná knižnica vytvorila pomocou programu ABBYY FineReader pre historický text korpus OCR s viac ako 11 miliónmi strán. Odhadovaná presnosť textu OCR bola medzi 87 % – 92 % na úrovni znakov, čo je na vedecký výskum dosť málo. Martinek et al. (2020) predstavuje vo svojej teoretickej experimentálnej štúdii systém segmentácie tlačeného textu a OCR. Zaoberá sa súborom metód, ktoré umožňujú vykonávať OCR historických tlačí v nemčine na základe malého množstva cvičných údajov. Popisuje svoj OCR systém, ktorý využíva rekurentné neurálne siete. Sústreďuje sa na parciálne procesy systému OCR, a to hlavne na analýzu rozloženia stránky, vrátane segmentácie textového bloku a riadkov, a na samotné OCR. Popísané experimenty sú zamerané na určenie najlepšieho spôsobu dosiahnutia dobrých výsledkov OCR pre historické nemecké tlačené dokumenty. Na experiment použili digitalizovaný archívny materiál z projektu Porta fontium z česko‑bavorského pohraničia. Konkrétne išlo o 10 strán z novín Ascher Zeitung z druhej polovice 19. storočia tlačených fraktúrou. Na tréning použili sedem strán, na validáciu jednu stranu a na hodnotenie efektívnosti dve strany. Ďalších 15 strán použili na tréning identifikácie a segmentácie šablóny strany. Získané výsledky považujú autori za porovnateľné alebo dokonca lepšie ako výsledky niekoľkých najnovších systémov, napríklad Transkribus. Pri fraktúre z nemeckých novín dosiahli v porovnaní s inými systémami tieto hodnoty CER: Porta fontium CER 0,024 %; Tesseract (deu_frak) CER 0,053 %; Tesseract (Fraktur) CER 0,045 %; Transkribus CER 0,027 %. Téme rozpoznávania novovekých tlačených textov písaných fraktúrou sa venuje Martin Kišš (2018) vo svojej diplomovej práci. Svoj výskum založil na nástroji TensorFlow, ktorý pôvodne vyvinula spoločnosť Google a je k dispozícii ako open source platforma pre strojové učenie. Súčasťou jeho prístupu je vstavaný generátor umelých historických textov. Pomocou tohto generátora vytvoril umelú dátovú sadu, na ktorej trénoval neurónovú sieť na rozpoznávanie riadkov. Túto neurónovú sieť otestoval na reálnych historických riadkoch textu a dosiahol po natrénovaní úspešnosť 89,0 % presnosti znakov.
Vytvorenie výskumnej platformy Transkribus bolo okrem základného výskumu jedným z hlavných cieľov projektu READ. Približne 2,5 milióna EUR z 8,2 milióna EUR sa investovalo do rozvoja tejto výskumnej infraštruktúry. Teraz vznikajú nadväzujúce projekty, v ktorých pokračuje základný aj aplikovaný výskum. Osvojovanie si platformy Transkribus môže mať aj významné ekonomické efekty. Podľa údajov z internej dokumentácie projektu READ sa trhové ceny manuálneho prepisu historických rukopisov pohybujú od 10 € až do 30 € alebo aj viac za jednoduchú angličtinu, nemčinu, latinčinu za konkrétny rukopis. Ak predpokladáme 15 € za stranu ako priemerné náklady, tak v projekte READ výskumníci generovali peňažnú hodnotu 4–6 miliónov EUR. Tieto údaje sú pridanou hodnotou a potenciálnym zdrojom rozvoja novozaloženého združenia READ‑COOP15 a presvedčivým potvrdením základnej koncepcie výskumu smerujúcej k novým poznatkom a súčasne ku komerčnému využitiu nástrojov, ktoré sú výsledkami aplikácie nových poznatkov. Orientačné náklady na transkripciu vrátane DPH sú v nasledujúcej tabuľke16 č. 1.
Suma /
kredity[1]
Suma /kredity[1] | Stroj PyLaia | Stroj PyLaia 2 | Stroj HTR+ | Stroj HTR+3 |
---|---|---|---|---|
Počet strán rukopis/cena € | Počet strán tlač/cena € | Počet strán rukopis/cena € | Počet strán rukopis/cena € | |
648 €/3000 | 3 000/0,216 | 18 000/0,036 | 2 400/0,27 | 15 000/0,043 |
1944 €/10000 | 10 000/0,194 | 60 000/0,0324 | 8 000/0,24 | 50 000/0,038 |
Predstavitelia digital humanities na Slovensku majú k tejto iniciatíve rozličné postoje.Od nadšených prejavov súhlasu a obdivu až po veľmi rezervované až odmietavé postoje (typu „to nie je nič pre nás“, „máme iné starosti“, „umelá inteligencia nenahradí nás expertov“). Často ide o reakcie, ktoré na jednej strane síce verbálne deklarujú záujemo „digitalizáciu“ a „umelú inteligenciu“, no na druhej strane svedčia o nepochopenía nedostatočných vedomostiach o problematike a možnostiach digitalizácie a využitiaumelej inteligencie. Postoje svedčia skôr o uprednostnení tradičných paradigiem prácea výskumu než o reálnej snahe hľadať inovatívne nástroje sprístupnenia a interpretácienášho obrovského historického písomného dedičstva ako súčasti európskeho kultúrneho dedičstva.Pokiaľ ide o transkripciu slovenčiny, tá sa ocitla v zozname jazykov v záverečnej správeo projekte READ vďaka našej iniciatívnej práci, a to bez akejkoľvek podpory a v podstate bez záujmu národných inštitúcií, archívov, knižníc, múzeí a akademického sektora.Išlo o prácu, ktorej sme venovali od roku 2017 najmenej 3000 hodín a ktorú autor tohtopríspevku financoval do roku 2020 len z vlastných zdrojov. Dosiahnuté výsledky, know‑howa skúsenosti nás viedli k úsiliu zaviesť revolučnú a inovatívnu platformu Transkribus17 na Slovensku a v Česku18, najmä do systému vzdelávania, ako aj do praxe pamäťovýcha fondových inštitúcií prostredníctvom projektov výskumu a vývoja. Samozrejme,rešpektujeme pritom aj iné nástroje transkripcie.Platforma Transkribus je slobodný softvér (open source) s garanciou bezpečného používaniapre registrovaných klientov platformy. Svoj účet si môže vytvoriť každý a potomsi môže zadarmo stiahnuť Transkribus Expert Client alebo môže používať jednoduchšínástroj Transkibus Lite. Na pripojenie počítačov alebo mobilných zariadení klientovk platforme je k dispozícii rozhranie API. Väčšinu softvérových nástrojov tvoria slobodnésoftvéry, ktoré je možné získať z GitHubu.
V štúdii sa venujeme výlučne platforme Transkribus a transkripcii rukopisných zbieroka okrajovo aj transkripcii tlačí. Existuje však celý rad iných nástrojov transkripcie. NapríkladOCR4all, ktorý bol vyvinutý na digitalizáciu starých tlačí. Ďalej aplikácia eScript,ktorá slúži na transkripciu rukopisov a tlačí. Nástroj Rescribe je určený pre stolné počítačena OCR na obrazových súboroch, súboroch PDF a Knihách Google. Jednýmz použiteľných nástrojov transkripcie je aj Pero.cz. Systém ABBYY Cloud OCR SDK jeveľmi kvalitná aplikácia v cloude prostredníctvom webového rozhrania API. Aj ku ABBYYCloud OCR SDK existuje viac ako 10 alternatív. Najlepšou alternatívou je Online OCR, ktoré je zadarmo. Ďalšie skvelé stránky a aplikácie podobné ABBYY Cloud OCR SDKsú aj Kofax Omnipage, Geekersoft OCR Word Recognition a i2OCR. K dispozícii je ajkomerčný Quartex (Adam Matthew Digital 2018). Pred výskumníkmi v budúcnosti stojíúloha vypracovať metaanalýzu s kritériami hodnotenia funkcionality a kvality nástrojov, aplikácií a platforiem transkripcie. Predmetom tejto štúdie však nie je hodnotenie iných systémov transkripcie.
Projekt READ skončil 30. 6. 2019. Následne vzniklo medzinárodné združenieREAD‑COOPSCE (Societas Cooperativa Europeae – SCE), a to 1. 7. 2019. Jeho cieľomje udržať a ďalej rozvíjať platformu Transkribus. Odborníci a inštitúcie majú záujemo pokračovanie a vývoj služby Transkribus. V súčasnosti, v októbri roku 2022, je 27 členova viac ako 90 000 používateľov Transkribus, ktorí pracujú s touto platformou.
Obr. 1 Rozšírenie platformy Transkribus v Európe (Zdroj: readcoop.eu, podľa stavu v septembri 2022. Aktuálne august 2022: Members of READ‑COOPSCE – READ‑COOP(readcoop.eu))
Slovenskí odborníci reagujú na nové trendy OCR a výskumu historických dokumentovprojektom SKRIPTOR (Katuščák a Nagy et al., 2019). Projekt má európsky aj národnýrozmer.Projekt SKRIPTOR priamo nadväzuje na európsky projekt READ. Technologickéa vedecké inovácie projektu READ sú založené na využívaní umelej inteligencie a metodológiedigitálnych humanitných vied. Úlohou výskumníkov projektu SKRIPTOR je implementáciaa rozšírenie najnovších technologických inovácií a poznatkov o efektívnom prístupeodbornej a laickej verejnosti k slovenskému i zahraničnému písomnému dedičstvu.Strategickým cieľom projektu SKRIPTOR je vytvárať podmienky na vnútroštátnejúrovni pre kompetentné partnerstvo slovenských výskumných pracovníkov s poprednýmeurópskym výskumom, nadviazať a potom sa aktívne zapojiť do mnohostrannej vedeckejeurópskej spolupráce. Projekt SKRIPTOR sa realizuje v oblasti histórie a archívnictva.Presahuje tiež do knižničnej a informačnej vedy.Projekt SKRIPTOR je zameraný na dokumenty novoveku. Zbierky, ktoré sú predmetompreskúmania a sprístupnenia, môžu však zahŕňať aj významné texty novších dokumentova inkunábul, tlačené materiály zo 16. storočia, historické časopisy, noviny, akoaj cenné materiály z 18. až 20. storočia.Cieľom tvorby nových modelov s použitím platformy Transkribus je potvrdiť jej efektívnosťa dosiahnuť pri našich zbierkach zníženie ceny transkripcie z 30 € za manuálnutranskripciu strany na menej ako 1 €/strana za automatickú transkripciu textov.V projekte SKRIPTOR sme predbežne zvolili na výskum a experimentálnu transkripciutieto zbierky: 1. Slovenská a česká fraktúra (švabach i antikva); 2. Andrej Kmeť –osobná rukopisná korešpondencia; 3. Martin Lauček – Collectanea; 4. Postila IzákaAbrahamidesa Hrochotského z rokov 1600–1601; 5. Postila Juraja Schmidelia‑Kováčikaz rokov 1598–1607; 6. Kanonické vizitácie Banskobystrickej diecézy z 18.–19. storočia;7. Hurban, J. M., rukopisné dokumenty; 8. rímskokatolícke matriky; 9. urbáre tereziánskejurbárskej regulácie; 10. parcelačné protokoly stabilného katastra; 11. kongregačnézápisnice, sedriálne protokoly; 12. ďalšie zbierky písomností identifikované počas archívnehovýskumu.Zatiaľ, v roku 2022, sú v projekte SKRIPTOR dostupné niektoré výstupy a súvisiaceaktivity: Publikácie: NAGY, I. (2021), TOMEČEK, O. (2021), BÔBOVÁ, M. (2021), KATRENIAK,M. (2022), KATUŠČÁK, D. (2020, 2021), KOVÁČOVÁ, K. (2022). Ďalej návrhprojektu HITEXT v Česku TAČR (2020) a NAKI III (2022): KATUŠČÁK, D. (2020 a 2022).Účasť na študentskej vedeckej konferencii v Opave, aktivity v študentskej grantovej súťažiSGS/5/2022 (SGS SU Opava). Dôležité je osvojenie si funkcionality platformy Transkribusa prenos poznatkov do procesu vzdelávania na Slovensku a v Česku.
Obr. 2 Rukopis Martina Laučeka. Od krasopisu k voľnejšiemu rukopisu
Na základe vlastných skúseností chápeme transkripciu ako komplexný proces, ktorýpredpokladá najmä odhodlanie, dostupnosť finančných zdrojov a infraštruktúry. Hlavnéprocesy sú:
Príprava. Najmä: Informačný archívny prieskum (heuristika), identifikácia možnýchzbierok a dokumentov, vyriešenie podmienok dostupnosti zbierok a dokumentov, kvantifikáciaa výber dokumentov na transkripciu (počet strán a homogénnosť rukopisov), dohoda s vlastníkom alebo správcom zbierky o mieste a spôsobe snímania a o právach.
Snímanie. Najmä: skenovanie, fotografovanie dokumentov, pomenovania a organizáciaadresárov a súborov v počítači, archivovanie zdrojových súborov (TIFF, RAW)a zálohovanie derivovaných súborov (JPG, PDF, PNG ai.).
Inštalácia Transkribus Expert Client a práca s platformou Transkribus. Najmä: zoznámeniesa s dokumentáciou Transkribus, voľba formátu obrázkov pre Transkribus, kontrolakvality a príprava obrázkov na nahrávanie do Transkribusu, voľba spôsobu nahrávania súborov, vytvorenie vlastnej zbierky, nahrávanie zvolených súborov do platformyTranskribus do zbierky.
Manuálna transkripcia. Najmä: výber vzoriek strán na manuálnu transkripciu podľašpecifík rukopisu, rozhodnutie o zdieľaní zbierky so spolupracovníkmi a o ich úlohe, manuálnatranskripcia vzorky pre cvičný súbor.
Obr. 3 Študentka knihovníctva Slezskej univerzity sníma v archíve v Jeseníku so ScanTent a DocScan rukopisný text pre svoju záverečnú prácu
Segmentácia strán a metadáta v Transkribus Expert Client. Najmä: segmentácia stránalebo celých súborov, kontrola kvality a oprava manuálnej transkripcie a segmentácie,metadáta dokumentu, metadáta stránky, štrukturálne metadáta, komentáre, KWS20.Tvorba modelu transkripcie v Transkribus Expert Client. Najmä: učenie stroja pre modeltranskripcie, kontrola kvality a efektívnosti modelu a korekcie cvičného súboru, opätovnéspustenie tvorby modelu a kontrola kvality modelu, voľba stránok v kvalite groundtruth, použitie modelu na transkripciu všetkých segmentovaných strán v zbierke. Sprístupnenie a použitie výsledkov transkripcie. Najmä: export výsledkov rôznymispôsobmi a v rôznych formátoch, editovanie a korekcie výsledkov transkripcie v TranskribusLite, použitie modelu transkripcie, sprístupnenie výsledkov transkripcie v lokálnejsieti alebo zverejnenie výsledkov transkripcie online na využívanie na internete cezread & search (viď ďalej).
O automatickej transkripcii rukopisných textov už desiatky rokov snívajú historici, lingvisti,archivári, knihovníci, dokumentaristi a všetci ďalší, ktorí prichádzajú do styku s rukopisnýmitextami.21 Postupne sa automatický prepis rukopisov stáva skutočnosťou. Je a tým mohutný medzinárodný základný výskum v oblasti umelej inteligencie a tisícehodín práce.Transkribus, pochopiteľne, nenahrádza odbornú a vedeckú erudíciu historikov a archivárov.Preto je pochopiteľný aj ich rezervovaný postoj. Umelá inteligencia nesúťaží s odborníkmi.Pomáha im. Automatická transkripcia môže byť len jedným z krokov vedeckejpráce odborníkov. Ďalej nasleduje historický výskum textu a kontextu transkribovaných textov a informácií, editovanie textov získaných transkripciou, identifikácia entít, tvorbakľúčových slov, metadát, ktoré sú v texte objavené (dátumy, mená osôb, názvy geografickýchjednotiek, korporácií a pod.).Zmyslom rozsiahlejšej transkripcie s použitím špičkovej platformy Transkribus je uľahčenie čítania a sprístupnenie unikátnych zbierok, dokumentov, archívnych jednotiek, ktorésa nachádzajú v archívoch spravidla len v jednom exemplári. V tom je rozdiel medzivýskytom jednotiek v knižniciach a archívoch. V archívoch sú jedinečné, autentické originálne dokumenty, zbierky, archívne jednotky, kým v knižniciach sú tituly dokumentov, ktoré majú často stovky až tisíce exemplárov. Unikátne archiválie je potrebné sprístupniť. Cesta ku sprístupneniu vedie cez ich transkripciu. Po transkripcii historických textov a rukopisov je možné digitálny obsah editovať, interpretovať, použiť a sprístupniť na využitie v širšom meradle aj vo verejných informačných systémoch a službách. Navyše, transkribovaný originálny text, napríklad v latinčine, maďarčine, nemčine alebo v inom jazyku, je možné aspoň približne ďalej automaticky preložiť do iného jazyka. Tým sa dosť podstatne mení charakter práce archivárov a historikov. Výsledkom mojej práce sú modely transkripcie rôznej kvality. Prehľad modelov obsahuje tabuľka.
Tab. 2 Prehľad experimentov s modelmi transkripcie rukopisnej korešpondencie Andreja Kmeťa
Vysvetlivky k tabuľke:
Dátum: Dátum vytvorenia modelu (RRRRMMDD).Metóda: Zvolená metóda transkripcie rukopisu (HTR+).ID: Identifikačné číslo modelu v našich zbierkach a medzi všetkými modelmi Transkribusna vzdialenom serveri.
Tréningový súbor: Počet strán a počet riadkov, ktoré boli manuálne prepísané a použiténa učenie (tréning) stroja v platforme Transkribus. Spolu sme na cvičenie postupneprepísali 211 strán. Z nich 185 slúži na tréning a 26 na validáciu (overenie). Základnýprepis obsahoval 50 strán. S ním sme urobili prvý model. Z výsledkov transkripcie smepridávali do tréningového modelu editované ďalšie strany a tvorili sme ďalšie modely.
Validačný súbor: Počet strán a riadkov, ktoré sme zvolili z celkového počtu prepísanýchstrán na overenie presnosti učenia.
Presnosť CER: Percentuálne vyjadrenie chybovosti znakov vo vstupnom súbore a vovalidačnom súbore. Pri rukopisoch je prakticky vylúčené, aby manuálny prepis bol 0,0 %.
Počet cyklov: Počet cyklov, tzv. epoch, ktoré stroj použil na učenie (tréning).CER/WER: Hodnoty vyjadrujú skutočnú praktickú, používateľskú presnosť resp. chybovosť znakov CER a chybovosť slov WER22 v šiestich modeloch z rokov 2019–2021,ktoré sú vo vlastníctve autora. Všetky modely sme testovali na jednej, čo najpresnejšie pripravenej dvojstránke v kvalite FINAL v zbierke ID 115514. Ide o list Andreja KmeťaĽ. V. Riznerovi (dokument ID 621673).Priemer prepočítanej chybovosti znakov v šiestich modeloch je CER 5,0 %, pričom päť z nich sme vytvorili na cvičných súboroch rôznej kvality, hlavne v statuse In Progress. Napraktickú transkripciu ďalších stoviek strán bude však najvhodnejšie použiť model 36009.Na cvičenie tohto modelu sme použili kvalitne pripravené strany – v kvalite ground truth.Z hľadiska presnosti transkripcie ďalších listov Andreja Kmeťa považujeme výsledky Modelu36009 s hodnotami CER 2,48 % a WER 7,73 % za najlepšie. Uvedené údaje v stĺpci CER/WER nevyjadrujú presnosť transkripcie pri vytváraní modelus vopred pripravenými súbormi na tréning (1,87 %) a validáciu (5,79 %), ale najlepšiehodnoty, ktoré sa týkajú jednotlivých strán. Preto tie hodnoty sú odlišné. CER/WER2,48 % a 7,73 % sú len najlepšie hodnoty, ktoré sa týkajú v danom modeli jednej strany, ktorú zo zbierky treba vybrať náhodne a ktorá nie je vopred nijako transkribovaná. Samotná hodnota WER nemá nejaký praktický zmysel, pretože ak použijeme v TranskribuseTools/Compare text version, zistíme, že napr. interpunkcia, dĺžeň, mäkčeň, bodka…v slove má dištinktívnu rolu, a ak je navyše, alebo chýba v transkribovanom texte v porovnaní s GT (Ground Truth), tak stroj slovo považuje za chybné, hoci pre používateľaje text jednoznačne zrozumiteľný a nesťažuje jeho použitie. Hodnoty WER sa používajú väčšinou v matematickej lingvistike, napr. v strojovom preklade.
Výsledky transkripcie dokumentov priebežne organizujeme a zverejňujeme aj na internete cez nástroj, ktorý vyvinul tým READ‑COOP a ktorý sa volá read & search. Verejný prístup k dokumentom je teda cez stránku read & search – https://Transkribus.eu/r/slovakia‑state/#/, ktorej interfejs sme preložili do slovenčiny. Všetky modely uvedené v tabuľke sme kvôli porovnaniu testovali na jednej, čo najpresnejšie pripravenej dvojstránke v kvalite FINAL v zbierke ID 115514. Ide o list Andreja Kmeťa Ľ. V. Riznerovi (dokument ID 621673). Chybovosť slov je de facto irelevantná, pretože chybný znak (napr. interpunkcia) spôsobuje vo väčšine prípadov aj chybovosť slova.
Priemer prepočítanej chybovosti znakov v šiestich modeloch je CER 5,0 %, pričom päť z nich sme vytvorili na cvičných súboroch a stranách rôznej kvality, ktoré boli hlavne v statuse In Progress.23 Na praktickú transkripciu ďalších stoviek strán bude však najvhodnejšie použiť model 36009, ktorý sme vytvorili zo 185 strán cvičného súboru a 26 strán validačného súboru. Ukazuje sa, že najnižšie hodnoty presnosti CER vo validačnom súbore neznamenajú, že modely, ktoré sú v tabuľke na prvých piatich riadkoch v šiestom stĺpci a nie sú vytvorené na stranách ground truth, sú najvhodnejšie pre ďalšiu transkripciu.
Na poslednú prípravu tohto modelu sme použili kvalitne pripravené strany v kvalite ground truth. Z hľadiska presnosti transkripcie ďalších listov Andreja Kmeťa považujeme výsledky Modelu 36009 s hodnotami CER 2,48 % a WER 7,73 % za najlepšie. V budúcnosti, na základe ďalších skúseností, zvážime poskytnutie tohto nášho modelu na voľné použitie pre podobné rukopisné zbierky.
Na experiment sme zvolili zbierku rukopisnej, prevažne slovenskej korešpondencie Andreja Kmeťa, uloženú v knižnici Slovenského národného múzea v Martine, a to po predchádzajúcom láskavom súhlase riaditeľky múzea. Niekoľko listov je v latinčine, maďarčine a časti listov aj v nemčine a češtine. Ide o listy Andreja Kmeťa z rokov 1841–1908. V oblasti vedeckého prístupu ku korešpondencii učencov v novoveku v duchu metodológie digital humanities je nepochybne najkomplexnejším zdrojom poznatkov medzinárodný výskum, ktorý inicioval a viedol Howard Hotson v rokoch 2014–2018 (Hotson 2019). V tejto štúdii nás korešpondencia zaujíma len ako rozsiahly rukopisný materiál, ktorý je vhodný na experimenty s automatickou transkripciou.
Osobnosťou Andreja Kmeťa, vrátane spracovania častí jeho korešpondencie, sa zaoberá systematicky Karol Hollý; a uvádza aj ďalšie zdroje, ktoré sa týkajú Kmeťovej rukopisnej pozostalosti (Hollý 2013, 2019).
Snímanie, teda skenovanie, presnejšie fotografovanie, prebehlo 23. – 30. 5. 2018 v Knižnici Slovenského národného múzea v Martine. Na snímanie sme použili zariadenie ScanTent (skenovací stan) a voľne dostupnú aplikáciu DocScan. ScanTent sme použili zámerne, aby sme overili celý navrhovaný pracovný postup Transkribus. Je známe, že mnohé archívy už majú časti zbierok viac‑menej kvalitne skenované. Nami zvolené zariadenia majú význam v prípadoch, ak zbierky ešte nie sú skenované. Je známe, že zo študovní archívov bežní vedci a používatelia nesmú vynášať archiválie. Amatérske fotografovanie strán smartfónmi alebo fotoaparátmi je problematické, ak ide o väčšie súbory (tisíce strán). Preto je ScanTent a DocScan prijateľnou a dostupnou voľbou, ktorá je s určitými praktickými výhradami (formát, zaostrovanie, kvalita) prijateľná. Treba si však uvedomiť, že v tomto prípade ide o fotografovanie a nie o skenovanie v pravom technologickom zmysle slova. V budúcnosti by sme rozhodne použili na snímanie profesionálny skener a skenovanie v najvyššie dosiahnuteľnej kvalite (300–600 dpi). Snímali sme kompletný obsah piatich krabíc. Niektoré listy boli na viacerých stranách, vyskytujú sa neúplné strany, vakáty a pod. Jeden obraz mohol obsahovať aj viac strán rukopisu. Vo fáze snímania sa vytvárajú obrazy a nie strany, pokiaľ sa strany nesnímajú oddelene. Niekedy je vhodnejšie listy snímať podľa strán, jednotlivo, pretože, ak sa sníma list ako dvojstrana, musí sa niekedy prácne usporadúvať poradie strán v následnom spracovaní obrazu, tzv. post processingu. V ďalšom kroku segmentácie textu je však možné jednotlivé strany ako bloky textu usporiadať do správneho poradia. Jednotlivé strany v listoch Andreja Kmeťa nenasledovali za sebou, takže na skenovanom obraze bola napríklad strana 3 a 1, na ďalšej 2 a 4. Čas snímania asi 3000 strán bol spolu ca 15–20 hodín. Snímanie bolo v manuálnom režime single podľa jednotlivých listov, nie series, teda nie s automatickým snímaním po obrátení strany, nakoľko rukopisný materiál je na samostatných listoch rôzneho formátu. Časť materiálu tvoria originály listov, časť fotokópie. Najmä originály listov sú často na krehkom papieri, ktorý by si vyžadoval konzervačné zásahy. Vizitky a podobné menšie formáty papiera – softvér DocScan žiadal „priblížiť“, čo sme riešili podložením čistej stránky formátu A4 pod chýbajúce časti listu. Niektoré listy boli poškodené (chýbal roh, poškodené strany listu). Systém v takom prípade hlásil no page found. Riešili sme to použitím bielej strany ako podložky pod list, aj pod chýbajúce časti, potom DocScan zaostril.
Obr. 4 Rukopis Andreja Kmeťa. List J. V. Riznerovi
Niektoré zložky sme museli snímať znovu, nakoľko sme nevenovali spočiatku potrebnú pozornosť zaostrovaniu. DocScan zaostruje na plochu listu na niekoľkých miestach. Zaostrenie indikujú červené a zelené značky. Keď je zaostrenie uspokojivé, zobrazí sa „OK“, potom možno stlačiť spúšť. Na snímanie sme použili mobilný telefón Samsung Galaxy S6 s operačným programom Android, s ktorým vtedy fungoval DocScan. Nejasný bol pre nás spočiatku proces prenosu dát zo Samsungu (Android) do MacBook Air (operačný systém iOS). V súčasnosti je dostupný softvér DocScan aj pre operačný systém iOS. Napokon sme použili počítač s Windows 10 a stiahli sme obrázky z Pictures zo Samsungu do iného počítača. Použitie systému DocScan a mobilného telefónu Samsung považujeme za vyslovene núdzové riešenie, pretože sme v ďalšej práci, najmä pri segmentovaní, zistili pomerne veľké množstvo neostrých častí strán. Keďže boli časti strany neostré, segmentácia bola nepresná a následne nebola ani transkribovaná.
V budúcnosti by sme odporúčali používať pri rozsiahlych cenných zbierkach kvalitné profesionálne skenery a samotné skenovanie v najvyššej dosiahnuteľnej kvalite. Systém DocScan je možné pri snímaní napojiť priamo na server a platformu Transkribus (v Innsbrucku či Rostocku), snímať a priamo zo snímania prenášať obrazy do platformy Transkribus. Túto možnosť sme nevyužili. Považovali sme za potrebné preveriť správnosť a kvalitu snímania. Niektoré operácie s Transkribus si vyžadovali použitie Preview, Adobe Acrobat Pro DC verzia 2021.001, FileZilla Client verzia 3.61.0, ABBYY FineReader PDF 15, Zoner Photo Studio X a i. Nástroje sme využili na úpravu orientácie textu, hromadné orezanie, konverzie formátov, vylúčenie duplicít, usporiadanie stránok v súbore, zlučovanie súborov ap.
Snímaný digitálny obsah (obrazy) bol: a) pripravený na ďalšie spracovanie v softvéri DocScan (identifikácia obsahu, metadáta), b) nahratý bez úprav na CD ROM na použitie u vlastníka zbierky podľa uváženia vedenia, c) obrazy boli pripravené na nahratie do platformy Transkribus a na ďalšie spracovanie v softvéri Transkribus. Nasledovalo nahrávanie na server Transkribus, segmentácia, tvorba modelov a transkripcia rukopisného textu.
Digitálny obsah sme rozdelili tak, ako sa nachádza v archívnych krabiciach. Napálili sme teda päť kompaktných diskov (CD), ktoré sme netranskribované protokolárne odovzdali vtedajšej riaditeľke etnografického múzea v Martine Dr. Márii Halmovej. Správcovia zbierky, archivári, teraz môžu použiť digitálny obsah a celý ho zverejniť. Ďalej môžu vložiť do každej krabice jeden kompaktný disk. Môžu rozhodovať tom, komu umožnia prístup k zbierke na disku alebo opäť umožnia prácu s pomerne krehkými papierovými originálnymi archívnymi listami. Transkribovaný obsah sprístupňujeme postupne cez softvér read & search, ktorý funguje ako „softvér ako služba“ (SaaS). Zatiaľ ešte len skúmame možnosti optimálnej prípravy metadát pre dokumenty a zbierky na zverejnenie cez read & search.
Snímané obrazy je možné spracovať buď lokálne, alebo ich upravovať po importe na vzdialený server Transkribus. Pred importom na server a pred používaním platformy Transkribus je potrebné zaregistrovať sa, stiahnuť si platformu Transkribus Expert Client. Pracovať je možné aj s nástrojom Transkribus Lite, v ktorom však nie je možné tvoriť vlastné modely transkripcie. Potom je potrebné vytvoriť si svoju vlastnú privátnu zbierku, ktorá je dostupná výlučne tomu, kto ju vytvoril, ak sa nerozhodne zdieľať ju s ďalšími používateľmi. Je možné, aby „prepisovač“, teda transkriber, umožnil prístup k niektorým operáciám napríklad študentom, operátorom, kooperantom. Môže umožniť prístup k vlastnej zbierke na prípravu cvičnej vzorky, editovanie po transkripcii a pod. Automatická transkripcia sa vykonáva výlučne na vzdialenom serveri s použitím infraštruktúry Transkribus Expert Client. Lokálne je možné s vlastnými dokumentami a zbierkami pracovať podľa potreby. Pred importom súborov je potrebné vytvoriť si vlastnú zbierku (collection) so svojimi súbormi na transkripciu. Nahrávanie, import obrazov jednorazovo, je možné do veľkosti 500 MB. Ak je objem importovaných obrazov väčší, obrazy je možné rozdeliť do viacerých súborov a importovať ich postupne. Väčšie súbory obrazov je možné nahrať, importovať aj s použitím FTP klienta, napríklad WinSCP, tiež cez URL alebo DFG Viewer METS. Obrazy sa môžu nahrať ako PDF i JPG, TIFF a i. Zbierka importovaných obrazov, vytvorených skenovaním listov Andreja Kmeťa, má 11.7 GB v rozlíšení 300 dpi. Naše skúsenosti ukazujú, že pred importom je vhodné skontrolovať digitálne obrazy, ich kvalitu, ostrosť, priesvity z opačnej strany listu, úplnosť, orientáciu strán a pod. Po určitých skúsenostiach sme importovali aj veľké súbory vo formáte PDF cez rýchlejší jednoduchý softvér WinSCP.
Po importe súborov na server sa musí vykonať na serveri automatická segmentácia. Pri segmentácii textu a obrazov musí byť klient pripojený na aplikáciu na serveri. Segmentácia znamená, že sa obraz rukopisného textu dokumentu, ktorý je zatiaľ na serveri ako obraz, rozdelí automaticky na bloky, oblasti, riadky textu. Ak je to potrebné, môžu sa urobiť manuálne korekcie. Ide pritom napríklad o usporiadanie, spájanie a rozdeľovanie blokov, rozširovanie polygónu, úprava základnej linky pod riadkom, ohraničenia segmentu a pod. Segmentácia je pre samotnú transkripciu kľúčová. Kvalitne skenované strany s ostrým rukopisom sa segmentujú spravidla bezchybne. Avšak niekedy je potrebné po segmentácii starostlivo kontrolovať, prípadne upraviť manuálne poradie častí textu (TR‑Text regions), poradie riadkov (Lines reading orders), linky a polygóny vytvorené strojom (umelou inteligenciou).
Stroj Transkribus Expert Client sa trénuje, cvičí, vlastne učí najprv na stranách, ktoré sú vybraté do cvičného súboru. Stroj opakovane, napr. v 50 cykloch, číta jednotlivé strany cvičného súboru a postupne identifikuje znaky, ktoré nevie jednoznačne určiť, alebo ktoré vznikli chybnou transkripciou strán v súbore ground truth. Transkribus si najprv vytvára model na stranách cvičného súboru. Znaky, ktoré považuje stroj za chybné, zaradí medzi chybné znaky cvičného súboru. To je v štatistike hodnota CER Train Set. Stroj HTR musí byť najprv vyškolený pre danú ruku. Spravidla by mal učiaci sa stroj vidieť 100 príkladov každého znaku, ktorý sa nachádza v dokumente, čo je zvyčajne približne na 50 stranách manuálne pripraveného cvičného súboru (Mühlberger et al. [2016]).
Po vycvičení modelu na stránkach, ktoré boli vybraté do cvičného súboru, Transkribus Expert Client automaticky použije naučený model vytvorený na stránkach cvičného súboru na jeho overenie na stránkach, vybratých do overovacieho súboru. Overovací súbor, tzv. Validation set slúži na praktické vyskúšanie modelu. Ku textu v overovacom súbore stroj pristupuje opakovane zakaždým, akoby to robil prvýkrát a aplikuje pritom model, ktorý sa „naučil“ na cvičnom súbore. Na konci tohto procesu máme k dispozícii model na automatický prepis rukopisu. Pre hodnotenie presnosti transkripcie vytvoreného modelu je najdôležitejšia hodnota, ktorá vyjadruje chybovosť transkripcie znakov vo validačnom, overovacom súbore. To je hodnota CER Validation Set. Z importovanej zbierky sa teda podľa určitého algoritmu vyberie vzorka strán (súbor dát, tzv. dataset), ktorá slúži na učenie stroja a vytvorenie modelu pre určitý typ rukopisu. Na to je potrebné ukázať stroju správne príklady textu. Stroj sa podľa cvičnej, tréningovej sady naučí vzory písma a slov. Ak je zbierka textov od viacerých rúk, je potrebné vybrať primeranú veľkosť cvičnej i testovacej vzorky podľa rúk. Výber strán je možné urobiť podľa určitého algoritmu aj automaticky tak, aby bola vzorka pripravená podľa určitých strán a aby obsahovala asi 20 000 slov. Cvičný, tréningový súbor sa tvorí priamo v expertovom editore klienta platformy Transkribus Expert Client jednak lokálne, jednak aj na serveri. V podstate je potrebné pozorne a veľmi presne prepísať rukopis v editore podľa riadkov, nič neopravovať. Text treba prepisovať podľa súdobého jazykového úzu a gramatiky, aj s chybami a podľa ďalších inštrukcií a návodov, ktoré sú k tejto operácii k dispozícii. Poradie častí textu, označovanie tagmi, výber a redakciu kľúčových slov, deskriptívne metadáta a pod. určuje autor transkripcie a tvorca modelu transkripcie. Výsledok transkripcie je potom viditeľný a zhodnotený na testovacom súbore. Ak je výsledok uspokojivý, možno automaticky transkribovať ďalšie súbory alebo celú zbierku. Jednoducho, po skončení procesu učenia stroja a vytvorení modelu je model k dispozícii vlastníkovi, ktorý ho môže sám používať alebo zdieľať s inými používateľmi a aplikovať na akýkoľvek dokument. Údaje o správnom a nesprávnom čítaní sa stávajú základom modelu.
Automatická transkripcia slúži ako základ pre vedecké editovanie, v ktorom je možné text korigovať, explicitne pridávať ďalšie dáta, kontextové informácie, dešifrovanie dát, určovať tagy, dávať poznámky, metadáta, anotácie, opravy diakritiky, skratky, malé a veľké písmená, paleografické spracovanie, ligatúry a pod. Automatickú transkripciu sme urobili po spustení tréningu a testovania. Použili sme vlastný model transkripcie a spustili sme transkripciu s použitím HTR+. Výsledkom učenia v automatickej transkripcii textu rukopisu Andreja Kmeťa bol spočiatku excelentný výsledok CER 1,37 % v tréningovom sete a CER 1,76 % v testovacom sete. Tréningový set obsahoval 29 411 slov a 4 573 riadkov. Model sme použili na ďalšie listy a tie sme opravili tak, aby boli v kvalite ground truth.
Obr. 5 Obrazovka s údajmi po automatickej konverzii s použitím vlastného modelu ID 36009
V procese zoznamovania sa s platformou Transkribus Expert Client a cez naše pokusy a omyly sme so strojom HTR v roku 2019 prešli od chybovosti 22,81 % v roku 2018 ku chybovosti 1,76 % v roku 2021. Efektívnosť transkripcie sa výrazne zlepšila potom, keď sa stal dostupný stroj HTR+. Spočiatku sme pracovali len s cvičnými súbormi, ktoré neboli v kvalite ground truth. Základný cvičný transkribovaný súbor mal 50 strán. Pomerne ľahko sme tento základný súbor zväčšovali až na 185 strán tak, že sme so starším modelom transkribovali ďalšie strany. Tie sme opravovali a pridávali do cvičného súboru. Nové strany sme sa usilovali opraviť čo najpresnejšie do kvality ground truth. Napokon sme vytvorili zo stránok v kvalite ground truth spomínaný model č. 36009, ktorým sa dajú dosiahnuť dobré až excelentné výsledky transkripcie, a to v závislosti na kvalite obrazov, ostrosti písma, kvalite rukopisu a kvalite segmentácie. Predbežne môžme konštatovať, že veľká časť chýb transkripcie sa týka interpunkcie. Podrobná analýza príčin nepresností bude predmetom ďalšieho výskumu, rovnako ako výskum korelácie medzi kvalitou skenovania a segmentácie vzhľadom na kvalitu transkripcie.
Obr. 6 Segmentácia textu, transkripcia v editore Transkribus a výsledok automatickej transkripcie
Experiment sa týkal aplikácie umelej inteligencie na automatickú transkripciu slovenskej a českej fraktúry, švabachu (Voit 2006). Fraktúra je typ gotického tlačeného písma25, ktoré sa vo veľkej miere používalo od 15. storočia aj v českých a slovenských knihách, novinách a časopisoch v novoveku a neskôr, prakticky až do 50. rokov 20. storočia. V rámci vzdelávania v predmete digitalizácia na Sliezskej univerzite v Ústave bohemistiky a knihovníctva sme uplatnili nástroje umelej inteligencie Transkribus Expert Client na prípravu pravdepodobne prvej mimoriadne úspešnej transkripcie slovenského a českého tlačeného textu – fraktúry – historických Moravských novín, Opavského besedníka, slovenskej publikácie Jánošík. Pripravili sme modely transkripcie slovenskej a českej fraktúry (tabuľka 3). V cvičnom súbore sme dosiahli chybovosť CER 0,39 %. Pre praktické využitie tohto modelu je však rozhodujúca vyššia hodnota – 0,44 %, dosiahnutá na validačnom súbore.
Obr. 7 Transkripcia tlače J. N. Bobulu Jánošík zverejnená v read & search (hore vedľa textu, dolu cez text)
Dátum | Metóda | Tréningový súbor | Validačný súbor | CER | ID modelu |
|||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|
strany | riadky | strany | riadky | treningovy | validačny | |||
20210824 | OCRbase 29418 |
7 | 8092 | 1 | 888 | 0,20 % | 0,91 % | 36160 |
20210905 | OCRbase 29418 | 9 | 11231 |
4 |
1179 | 0,18 % | 1,07 % | 36353 |
20210912 | OCRbase 29418 |
17 | 20805 | 5 | 2252 | 0,39 % | 0,44 % | 36550 |
20210913 | OCRbase 36550 |
7 | 2462 | 3 | 276 | 0,03 % | 1,78 % | 36607 |
Tab. 3 Transkripcia fraktúry (švabachu)
Fraktúru v slovenských a českých historických tlačiach sme odteraz schopní transkribovať s presnosťou okolo 99 %. V našom prípade je presnosť 99,56 %. Chybovosť je 0,44 %. Výsledky prepisu zlomu českého textu sú dostupné po prihlásení sa do platformy Transkribus v zbierke FRAKTURA_CZ (114429, Vlastník) a na internete v beta verzii prehliadača read & search.
Obr. 8 Ukážka segmentácie Moravských novín 1849 (antikva a fraktúra)
Obr. 9 Ukážka transkripcie Moravských novín 1849 s použitím vlastného modelu transkripcie
Obr. 10 Výrez transkripcie a zobrazenie textu cez transkribovaný text v read & search
V ďalšom výskume bude vhodné zamerať pozornosť na tieto oblasti: a) výber a štandardný popis rozsiahlejších slovacikálnych rukopisných zbierok európskeho a národného významu, b) digitalizácia vybratých historických dokumentov podľa plánu experimentov s cieľom potvrdiť alebo zlepšiť doteraz známe postupy a hodnoty vzhľadom na nasledujúci proces segmentácie textu a automatickú transkripciu (korelácia medzi rôznymi podmienkami a kvalitou skenovania a transkripciou, c) dôkladná analýza a popis výsledkov segmentácie textov, d) zdieľanie digitálnych dokumentov s archívmi a inými inštitúciami, ktoré ich budú môcť používať podľa vlastnej úvahy ako náhradu papierových dokumentov, e) tvorba modelov, tréning a analýza modelov automatickej transkripcie podľa novovekých a moderných zbierok a jazykov (najmä slovenčina, čeština, maďarčina, latinčina, nemčina, poľština), f) overenie a zhodnotenie použiteľnosti hotových, dostupných modelov transkripcie z výskumu v projekte READ, g) zoznámenie sa s najlepšou praxou automatického rozpoznávania textov historických dokumentov v Európe, najmä v Nemecku, Rakúsku, Španielsku, Maďarsku, Veľkej Británii, Fínsku, Holandsku, Srbsku, využitie informácií a skúseností na Slovensku, h) automatická transkripcia podstatnej časti rukopisnej Laučekovej26 zbierky a jej virtualizácia, teda virtuálna jedna digitálna prezentácia zväzkov, ktoré sa nachádzajú na geograficky rozličných miestach (Slovenská národná knižnica v Martine, Slovenský národný archív v Bratislave, Univerzitná knižnica v Bratislave, Országos Széchenyi Konyvtár v Budapešti), i) výskum možností zvýšenia efektívnosti rozpoznávania rukopisných textov a textov historických dokumentov prostredníctvom platformy Transkribus a súvisiacich nástrojov, j) sprístupnenie transkribovaných a interpretovaných zbierok cez digitálny repozitár širokej verejnosti, k) tvorba dokumentácie, ktorá bude slúžiť pre archívy, knižnice, akademické pracoviská ako aj fyzické osoby na automatickú transkripciu textov, l) vybudovanie kabinetu digital humanities so zameraním na transkripciu historických dokumentov.
Naše skúsenosti overené experimentami potvrdzujú, že rukopisy je možné automaticky transkribovať, pričom chybovosť môže byť veľmi nízka a výsledok je excelentný. Výsledky transkripcie sú čitateľné a možno ich exportovať v rôznych formátoch – DOC, TXT, PDF, TEI, METS, ďalej editovať, redigovať, korigovať a použiť. V experimente sme pri rukopise Andreja Kmeťa dosiahli presnosť 94,21 % pri chybovosti znakov (CER) 5,79 %. V transkripcii tlačenej fraktúry sme dosiahli presnosť 99,56 % pri chybovosti znakov 0,44 %. Z hľadiska vnímania, porozumenia a použitia transkribovaného textu vo všeobecnosti podľa autorov platformy Transkribus platí, že: a) ak sa striktne počíta chybovosť „slov“ a ak chybovosť slov je do 30 %, tak text je pre človeka ešte pochopiteľný a použiteľný, b) ak sa striktne počíta chybovosť „znakov“, a ak chybovosť znakov je do 15 %, tak text je ešte pre človeka pochopiteľný a použiteľný. Platforma Transkribus je skvelou pomôckou pre svedomitých a trpezlivých bádateľov, ktorých v žiadnom prípade nenahradí, ale podstatne uľahčí doladenie transkripcie cez editovanie a korektúry výsledkov. Platforma nie je, a sotva niekedy bude, určená len pre „klikavcov“, teda používateľov, ktorí sú zvyknutí viac „klikať“ ako trpezlivo inovovať.
PhDr. Márii Halmovej, Mgr. Viere Varínskej a PhDr. Anne Peťovej za pomoc pri snímaní rukopisovAndreja Kmeťa v etnografickom múzeu v Martine.
Oľge Kuchtovej z Banskej Štiavnice za pomoc pri zisťovaní informácií o živote a podmienkach pôsobeniaAndreja Kmeťa v Prenčove.
Mgr. Márii Bôbovej, PhD. zo Štátnej vedeckej knižnice v Banskej Bystrici za pomoc a spoluprácupri manuálnej transkripcii a segmentácii strán pre cvičný model a transkripciu listov Andreja Kmeťa.
Lucii Valjentovej, študentke knihovníctva zo 4. ročníka Ústavu bohemistiky a knihovníctva Sliezskejuniverzity v Opave za pomoc pri transkripcii českej fraktúry.
Alešovi Drahotušskému za poskytnutie novín z Digitálnej knižnice Štátnej vedeckej knižnice v Ostrave.
KATUŠČÁK, D., I. NAGY, M. BÔBOVÁ, P. KUNC, A. KURHAJCOVÁ, P. MALINIAK, M. MIKUŠKOVÁ, L. NIŽNÍKOVÁ, I. POLÁKOVÁ, B. SNOPKOVÁ a O. TOMEČEK. (2019) SKRIPTOR Projekt APVV-19-NEWPROJECT-17816 (2020–2024). Inovatívne sprístupnenie písomného dedičstva Slovenska prostredníctvom systému automatickej transkripcie historických rukopisov. [Innovative disclosure of written heritage of Slovakia through the automatic transcription of historical manuscripts]. Organizácie: Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici (zodpovedný riešiteľ doc. Imrich Nagy, PhD.) a Štátna vedecká knižnica v Banskej Bystrici – partner (garant prof. PhDr. Dušan Katuščák, PhD.).
ADAM MATTHEW DIGITAL, 2018. Handwritten text recognition: artificial intelligence transforms discoverability of handwritten manuscripts, [cit. 2. 10. 2021]. Dostupné z: www.amdigital.co.uk/products/handwritten‑text‑recognition.
BÔBOVÁ, M., 2021. Projekt Skriptor, keď stroj sa stáva žiakom. In: Vedecká online konferencia NON SCHOLAE, SED VITAE DISCIMUS, dňa 7. júna 2021 v gescii ŠVK v Prešove.
DROBAC, S., 2020. OCR and post‑correction of historical newspapers and journals (Doctoral dissertation). Helsinki: University of Helsinki, 2020. ISBN 978-951-51-6511-4 (paperback), ISBN 978-951-51-6512-1 (PDF), [cit. 10. 6. 2022]. Dostupné z: https://helda.helsinki.fi/bitstream/ handle/10138/319496/OCRandpo.pdf?sequence=1 & isAllowed=y.
HODEL T., D. SCHOCH, C. SCHNEIDER a J. PURCELL, 2021. General Models for Handwritten Text Recognition: Feasibility and State‑of‑the Art. German Kurrent as an Example. Journal of Open Humanities Data, 7, 13. [cit. 1. 10. 2022]. Dostupné z: https://openhumanitiesdata.metajnl.com/ articles/10.5334/johd.46/.
HOLLÝ, K., 2013. Veda a slovenské národné hnutie: snahy o organizovanie a inštitucionalizovanie vedy v slovenskom národnom hnutí v dokumentoch 1863–1898. Bratislava: Historický ústav SAV v Typoset Print, s. r. o., 2013.
HOLLÝ, K., 2015. Andrej Kmeť a slovenské národné hnutie: Sondy do života a kreovanie historickej pamäti do roku 1914. Bratislava: Veda, Historický ústav SAV, 2015. 279 s. ISBN 978-80-224-1480-7.
HOTSON, H. a T. WALLNIG (eds.), 2019. Reassembling the Republic of Letters in the Digital Age. Göttingen: Göttingen University Press, 2019. 470 s. [COST Action IS1310; 2014–2018. ISBN 978-3-86395-403-1. DOI: https://doi.org/10.17875/gup2019-1146. [cit. 1. 10. 2022] Dostupné z: https://www.univerlag.uni‑goettingen.de/handle/3/isbn-978-3-86395-403-1.
KATRENIAK, M. (2022). Automatická transkripcia rukopisných historických textov na príklade vybraných kanonických vizitácií. Dostupné z:https://opac.crzp.sk/?fn=detailBiblioForm & sid=BDC2D20A28F62792149F199B8B08.
KATUŠČÁK, D., 2008. Súčasný stav formovania stratégie digitalizácie na Slovensku. In: Kolokvium knihovních a informačních pracovníků zemí V4+. 6.–8. července 2008, Brno, ČR. Elektronický sborník, s. 30–46.
KATUŠČÁK, D., 2021. Pochybná hodnota za veľa peňazí? Kultúrny kyslík. 2021, č. 2, s. 14–17. [cit. 3. 10. 2021]. ISSN 1339-6919. Dostupné z: https://via‑cultura.sk/kulturny‑kyslik-2-2021/.
KATUŠČÁK, D. a M. KATUŠČÁK, 2011. Základná koncepcia národného projektu digitálna knižnica. Knižnica, 2011, 12(2), 6–10. [cit. 2. 10. 2021] Dostupné z: https://www.snk.sk/images/snk/casopis_kniznica/2011/februar/06.pdf.
KATUŠČÁK, D., 2011a. Digitálna knižnica a digitálny archív. Národný projekt. Operačný program informatizácie spoločnosti OPIS2. Implementácia 2010–2015. Martin: Slovenská národná knižnica, 2011. [Kompletný projekt k žiadosti o nenávratný finančný príspevok zo štrukturálnych fondov Európskej únie ca 4000 s.].
KATUŠČÁK, D., 2011b. Národný projekt digitálna knižnica a digitálny archív. Bulletin Slovenskej asociácie knižníc. Bratislava: SAK, 2011. 38 s. [Opis projektu] Dostupné z: http://dusan.katuscak. net/2011/12/02/digitalna‑kniznica‑a-digitalny‑archiv‑opis2/.
KATUŠČÁK, D., 2011c. Situační zpráva o národním projektu SNK Digitální knihovna a digitální archiv. In: 12. konference Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě 2011. Praha: SKIP, 30. listopadu a 1. prosince 2011 v konferenčním sále Národního archivu v Praze, Archivní 4, Praha 4 – Chodovec. [cit. 2. 10. 2021] Dostupné z: http://old.skipcr.cz/dokumenty/akm-2011/Katuscak.pdf.
KATUŠČÁK, D., 2021. Progress in making available blackletters typefaces and handwritten written heritage using artificial intelligence. Preprint. Researchgate. 2021, 25 s.
KOVÁČOVÁ, K., 2022. [bakalárska práca] Výběr pozoruhodných rukopisných sbírek Jesenicka. [cit. 2. 10. 2022]. Dostupné z: https://is.slu.cz/th/bum3h/FPF_BP_2022_53474_Kovacova_Klara.pdf.pdf.
KIŠŠ, M., 2018. Rozpoznávání historických textů pomocí hlubokých neuronových sítí. Brno, 2018. Diplomová práce. Vysoké učení technické v Brně, Fakulta informačních technologií. Vedoucí práce Ing. Michal Hradiš, Ph.D.
MARTÍNEK, J., L. LENC a P. KRÁL, 2020. Building an efficient OCR system for historical documents with little training data. Neural Computing & Applications 32, 17209–17227 (2020). [cit. 2. 10. 2021] Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s00521-020-04910-x.
MINISTERSTVO KULTÚRY SLOVENSKEJ REPUBLIKY, 2019. Revízia výdavkov na kultúru. Priebežná správa. Október 2019. Kap. 4.4 Projekt digitalizácie, s. 75–78. [cit. 2. 10. 2021] Dostupné z: https://www.culture.gov.sk/wp‑content/uploads/2019/12/Revizia_vydavkov_na_kulturu_priebezna_sprava_compressed.pdf.
MINISTERSTVO KULTÚRY SLOVENSKEJ REPUBLIKY, 2020. Revízia výdavkov na kultúru. Záverečná správa. Júl 2020. Kap. 4.9 Digitalizácia kultúrneho dedičstva, 132–139. [cit. 2. 10. 2021] Dostupné z: https://www.culture.gov.sk/wp‑content/uploads/2020/10/Revizia_vydavkov_na_kulturu_-_zaverecna_sprava_compressed.pdf.
MÜHLBERGER, G., 2016. READ (Recognition and Enrichment of Archival Documents) – 2016– 2019. [Projektová štúdia]. [cit 6. 10. 2021.] Dostupné z: https://www.academia.edu/22653102/ H2020_Project_READ_Recognition_and_Enrichment_of_Archival_Documents_-_2016-2019.
MÜHLBERGER, G., L. SEAWARD, M. TERRAS, S. ARES OLIVEIRA, V. BOSCH, M. BRYAN, S. COLUTTO, H. DÉJEAN, M. DIEM, S. FIEL, B. GATOS, A. GREINOECKER, T. GRÜNING, G. HACKL, V. HAUKKOVAARA, G. HEYER, L. HIRVONEN, T. HODEL, M. JOKINEN, P. KAHLE, M. KALLIO, F. KAPLAN, F. KLEBER, R. LABAHN, E.-M. LANG, S. LAUBE, G. LEIFERT, G. LOULOUDIS, R. McNICHOLL, J.-L. MEUNIER, J. MICHAEL, E. MÜHLBAUER, N. PHILIPP, I. PRATIKAKIS, J. PUIGCERVER PÉREZ, H. PUTZ, G. RETSINAS, V. ROMERO, R. SABLATNIG, J.-A. SÁNCHEZ, P. SCHOFIELD, G. SFIKAS, C. SIEBER, N. STAMATOPOULOS, T. STRAUSS, T. TERBUL, A. H. TOSELLI, B. ULREICH, M. VILLEGAS, E. VIDAL, J. WALCHER, M. WEIDEMANN, H. WURSTER a K. ZAGORIS, 2019. Transforming scholarship in the archives through handwritten text recognition: Transkribus as a case study. Journal of Documentation, 75(5), 954–976. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/JD-07-2018-0114.
MÜHLBERGER, G., J. ZELGER a D. SAGMEISTER, 2014. User‑driven correction of OCR errors: combining crowdsourcing and information retrieval technology. In: ANATONACOPOULOS, A. & K. U. SCHULZ. (Eds.), DATeCH’14: Proceedings of the First International Conference on Digital Access to Textual Cultural Heritage, Madrid, Spain, 19–20 May 2014 (s. 53–56). New York, NY: Association for Computing Machinery. Dostupné z: https://doi.org/10.1145/2595188.2595212.
MÜHLBERGER, G., S. COLUTTO a P. KAHLE [2016, Preprint]. Handwritten Text Recognition (HTR) of Historical Documents as a Shared Task for Archivists, Computer Scientists and Humanities Scholars. The Model of a Transcription & Recognition Platform (TRP). Dostupné z: https://www. academia.edu/8601748/Preprint_Handwritten_Text_Recognition_HTR_of_Historical_Documents_ as_a_Shared_Task_for_Archivists_Computer_Scientists_and_Humanities_Scholars_The_Model_of_a_Transcription_and_Recognition_Platform_TRP_?bulkDownload=thisPaper‑topRelated‑sameAuthor‑citingThis‑citedByThis‑secondOrderCitations & from=cover_page.
MÜHLBERGER, G., 2002. Digitising instead of mailing or shipping: a new approach to interlibrary loan through customer‑related digitisation of monographs. Interlending & Document Supply, 30(2), 66–72. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/02641610210430523.
NAGY, I., 2021. Možnosti aplikácie metódy digitálnej transkripcie historických rukopisných textov pri sprístupňovaní archívnych fondov = The Possibilities of application the method of digital transcription of historical manuscript texts in the process of accessing the archival fonds. Slovenská archivistika. Bratislava: Ministerstvo vnútra Slovenskej republiky, 2021, 51(2), 53–67. ISSN 0231-6722. Dostupné z: https://www.minv.sk/swift_data/source/verejna_sprava/odbor_archivov_a_registratur/ archivnictvo/slovenska_archivistika/SA%202-2021,%20roc.%2051.pdf.
POOLE, A. H., 2017. The Conceptual Ecology of Digital Humanities. Journal of Documentation, 2017. 73(1), 91–122. [cit. 3. 10. 2021]. Dostupné z: https://www.academia.edu/27862789/The_Conceptual_Ecology_of_Digital_Humanities.
STROBEL, P. B., S. CLEMATIDE a M. VOLK, 2020. How Much Data Do You Need? About the Creation of a Ground Truth for Black Letter and the Effectiveness of Neural OCR. In: Proceedings of the 12th Conference on Language Resources and Evaluation (LREC 2020), pages 3551–3559. Marseille, 11–16 May 2020 c European Language Resources Association (ELRA).
ŠTUDENTSKÁ grantová súťaž SGS/5/2022 (SGS SU Opava). Tvorba modelu automatické transkripce historického rukopisu s využitím umělé inteligence. Řešitel: prof. PhDr. Dušan Katruščák, PhD., Ing. I. Kyselová, PhD., od októbra 2022 aj K. Kováčová.
KOVÁČOVÁ, K. a I. KYSELOVÁ, 2022. Robot čte rukopisnou kuchařskou knihu z roku 1667? In: Študentská vedecká konferencia. Slezská univerzita v Opavě, 5. apríla 2022.
TOMEČEK, O., 2021. Metales Banskej Bystrice z roku 1820. Reambulácia juhozápadného úseku mestských hraníc spoločných so susedným teritóriom rodiny Radvanských = Metales of the town Banská Bystrica from 1820. Perambulation of the southwest part of town borderline common with neighbouring domain of Radvanský family / Oto Tomeček. Acta historica Neosoliensia: vedecký časopis pre historické vedy. Banská Bystrica: Vydavateľstvo Univerzity Mateja Bela – Belianum, 2021, 24(2), 112– 133. ISSN 1336-9148. Dostupné z: https://www.ahn.umb.sk/tomus-24-num-2-tomecek‑o-metales‑banskej‑bystrice-z‑roku-1820-reambulacia‑juhozapadneho‑useku‑mestskych‑hranic‑spolocnych‑so susednym‑teritoriom‑rodiny‑radvanskych/.
VOIT, P., 2006. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Praha 2006. Švabach – Encyklopedie knihy. [cit. 2. 10. 2022]. Dostupné z: https://www. encyklopedieknihy.cz/index.php/%C5%A0vabach.
1 ORCID: 0000-0001-7444-1077. Slezská univerzita Opava. Filozoficko‑přírodovědecká fakulta v Opavě; Ústav bohemistiky a knihovnictví. Štátna vedecká knižnica v Banskej Bystrici.
2 Štúdia je výstupom z riešenia projektu APVV-19-0456 SKRIPTOR – Inovatívne sprístupnenie písomného dedičstva Slovenska prostredníctvom systému automatickej transkripcie historických rukopisov.
3 OCR – Optical Character Recognition (Optické rozlišovanie písma)
4 READ Recognition and Enrichment of Archival Documents, projekt, ktorého riešenie prebiehalo v rokoch 2016–2019 v rámci programu Horizon2020. [cit 2. 10. 2021]. Dostupné z: https://cordis.europa. eu/project/id/674943.
5 Dušan Katuščák bol jedným z troch hodnotiteľov projektu READ pre Európsku komisiu.
6 Transkribus. Komplexná platforma na digitalizáciu, rozpoznávanie textu podporované umelou inteligenciou, ako aj na prepis a vyhľadávanie historických dokumentov – z akéhokoľvek miesta, kedykoľvek a v akomkoľvek jazyku. V Transkribus Lite je možné použiť zbierky Transkribus Expert Client v prehliadači osobných počítačov a smartfónov. Mnohé z funkcií od klienta Transkribus Expert Client môžu byť použité aj v Transkribus Lite. Platforma integruje nástroje vyvinuté výskumnými skupinami v celej Európe, vrátane skupiny Pre rozpoznávanie vzorov a technológie ľudského jazyka Technickej univerzity vo Valencii a skupiny CITlab University Rostock. V októbri 2022 mal Transkribus viac ako 94 000 používateľov, 40 mil. obrazov, 20 mil. rozpoznaných strán. Platforma bola vytvorená v kontexte dvoch projektov EÚ tranScriptorium (2013–2015) a READ (2016–2019).
7 SKRIPTOR. Projekt APVV-19-NEWPROJECT-17816 (2020–2024). Inovatívne sprístupnenie písomného dedičstva Slovenska prostredníctvom systému automatickej transkripcie historických rukopisov [Innovative disclosure of written heritage of Slovakia through the automatic transcription of historical manuscripts]. Riešiteľské organizácie: Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici (zodpovedný riešiteľ doc. Imrich Nagy, PhD.); Štátna vedecká knižnica v Banskej Bystrici – partner (garant prof. PhDr. Dušan Katuščák, PhD.).
8 Výskum bol predtým financovaný ako súčasť projektu tranScriptorium. Tento projekt získal finančné prostriedky zo siedmeho rámcového programu Európskej únie pre výskum a technologický rozvoj podľa dohody o grante č. 600707.
9 V prípade záujmu o transkripciu jednotlivých kratších dokumentov je možné skúsiť použitie niektorého z verejne dostupných modelov transkripcie s podobným typom písma, tlače alebo rukopisu.
10 HTR – Handwritten Text Recognition
11 HTR+ – Handwritten Text Recognition. Softvér HTR+ spoločnosti Transkribus zatiaľ nemôže okamžite zahájiť automatický prepis, ale najprv musí byť vyškolený na konkrétny typ písma a rukopisu.
12 Na Slovensku išlo o mimoriadny a v európskom kontexte bezprecedentný národný projekt masovej digitalizácie a konzervovania v gescii Slovenskej národnej knižnice (SNK) v Martine s názvom Digitálna knižnica a digitálny archív 2012–2015. Jeho iniciátorom a autorom bol Dušan Katuščák (Katuščák et al. 2008, 2011a, 2011 b, 2011c, 2021 a i.). Projekt sa čiastočne realizoval na základe zmluvy medzi SNK a Úradom vlády SR zo 7. marca 2012 o poskytnutí nenávratného finančného príspevku vo výške vyše 49 miliónov eur. Vybudovaná je unikátna infraštruktúra: 20 skenerov, z toho 10 digitalizačných robotov a poloautomatov, archív na dlhodobú ochranu digitálneho obsahu, platforma Slovakiana na sprístupňovanie digitálnych dokumentov, vytvorených je 73 nových pracovných miest. Cieľom bolo digitalizovať ca tri milióny dokumentov a fakticky celý slovacikálny knižničný fond, knihy, noviny, časopisy, zborníky ai. Unikátnosť projektu spočívala v integrácii masovej priemyselnej digitalizácie a priemyselného konzervovania degradujúceho kyslého papiera. Po podstatných zmenách manažmentu v roku 2012 sa do roku 2021 sa digitalizovalo len ca 10 % z plánovaného objemu a celkove sa použilo v SNK ca 60 miliónov eur. Masová deacidifikácia papiera sa nerealizuje, takže papier ako nosič ďalej nevratne degraduje (nevratný termodynamický dej). Digitálne dokumenty nie sú dostupné online. Stav digitalizácie je čiastočne kriticky popísaný v analýzach Ministerstva kultúry Slovenskej republiky (MKSR, 2019 a MKSR, 2020).
13 PyLaia je nástroj na rozpoznávanie rukopisného textu, ktorý je podporovaný okrem stroja CITlab‑HTR+. Tieto dva stroje fungujú dosť podobne, a tak zvyčajne sú výsledky podobné v chybovosti znakov (CER). Jediným rozdielom je, že v PyLaia môžu používatelia sami nastaviť niekoľko parametrov. Zmeniť sa dá aj sieťová štruktúra PyLaia – čo je príležitosť pre ľudí, ktorí poznajú strojové učenie. Úpravy neurónovej siete je možné vykonať prostredníctvom úložiska Github. HTR+ zvyčajne poskytne lepšie výsledky so zakrivenými alebo otočenými čiarami, ale je možné, že PyLaia bude v tomto čoskoro schopná držať krok. Ak by bolo potrebné použiť nástroj Text to Image, treba použiť HTR+. Pre PyLaia to však ešte nie je implementované. Dokumenty, ktoré boli transkribované pomocou modelu PyLaia je možné prehľadávať pomocou plnotextového vyhľadávania (Solr) v Transkribuse.
14 CER (Character Error Rates) je miera chybovosti znakov (porovnáva pre danú stranu celkový počet znakov (n) vrátane medzier s minimálnym počtom vložení (i), nahradenia (s) a vymazania (d) znakov, ktoré sú potrebné. získať výsledok Ground Truth. Ide teda o chyby v porovnaní s presným textom. Vzorec na výpočet CER je nasledujúci: CER = [(i + s + d) / n]*100. Každá malá chyba v prepise je štatisticky plnohodnotná chyba. To znamená, že každá chýbajúca čiarka, „u“ namiesto „v“, dodatočná medzera alebo dokonca veľké písmeno namiesto malého písmena sú zahrnuté v CER ako chyba.
15 READ‑COOP. [cit 1. 10. 2022] Dostupné z: O nás – READ‑COOP (readcoop.eu). V októbri roku 2022 malo združenie 113 členov z 27 krajín. Jedinou členskou krajinou zo strednej a východnej Európy bolo v tom čase Slovensko.
16 Manuálna transkripcia: 10–15 €/strana; automatická transkripcia – Transkribus: ca 0,12 € – 0,14 €/ strana. Prepočet podľa: Transkribus Credits & Pricing – READ‑COOP (readcoop.eu).
17 V roku 2017 autor pracoval s verziou Transkribus Expert Client v1. 3. 7. V októbri roku 2022 bola k dispozícii verzia 1. 22. 0.
18 HITEXT. Slezská univerzita v Opave pripravila v r. 2022 návrh projektu aplikovaného výskumu s akronymom HITEXT v programe NAKI III. Projekt sa v r. 2022 posudzuje. Mimo toho problematiku riešime v rámci vzdelávania a v projekte študentskej grantovej súťaže v r. 2022.
19 Projekt Agentúry na podporu vedy a výskumu – APVV-19-NEWPROJECT-17816 (2020–2024). Inovatívne sprístupnenie písomného dedičstva Slovenska prostredníctvom systému automatickej transkripcie historických rukopisov [Innovative disclosure of written heritage of Slovakia through the automatic transcription of historical manuscripts].
20 KWS (The Keyword Spotting) je výkonný nástroj na vyhľadávanie, ktorý pomáha vyhľadať podobné obrazy slov v dokumentoch. Hlavnou výhodou je, že nie je potrebné, aby sa dokumenty definitívne transkribovali. Jednoducho spustí nejaký model transkripcie textu a potom je okamžite možné prehľadávať dokumenty. KWS spoľahlivo nájde slová a frázy (varianty obrazov textu). Tento nástroj ukáže, na ktorých stránkach bolo nájdené zadané kľúčové slovo, a zobrazí úryvok ukážky. Okrem toho poskytne obrázok medzi hodnotami 0 a 1 (0 = najnižšia a 1 = najvyššia), aby sa zhodnotila kvalita výsledkov hľadania.
21 Pamätám si, koľko úsilia a času musel v minulosti vynaložiť Pavol Vongrej na prepis 20 400 veršov rukopisného diela Matora Michala Miloslava Hodžu, či Viliam Sokolík na prepis časti korešpondencie medzi A. Kmeťom a V. Riznerom. V roku 1991 v spolupráci s Ing. Jánom Mišíkom skúsil som použiť systém rozpoznávania znakov na automatický prepis ručne písaných katalogizačných záznamov zo starého katalógu Slovenskej národnej knižnice (Matice slovenskej). V dôsledku toho bola účinnosť s platformou Transkribus som zverejnil v roku 2018 v jednom blogu a v statuse na Facebooku. Bol som prekvapený deklarovaným záujmom o túto prácu. Je to pochopiteľné, pretože mnohí historici, jazytranskripcie IRIS OCR približne 35/40 % a transkripcia bola nepoužiteľná. Signálnu informáciu o práci kovedci, knihovníci, pedagógovia sú čoraz vzdelanejší v používaní nových technológií vo svojej práci a chápu, že inovácie, ktoré im prácu uľahčia, sú dôležité.
22 WER – Word Error Rates
23 Statusy transkripcie sú: New (nový – stav pre novonahraté dokumenty), In: Progress (prebieha – automatická zmena stavu po úprave strany), Done (hotovo – stránka je prepísaná), Final (finálna verzia – stránka prepísaná a skontrolovaná), Ground Truth („základná pravda“ – 100 % správne prepísaná strana). Znamená to, že sa zaznamenáva práca s každou jednotlivou stranou a verzii strany sa môžu priradiť rôzne stavy v závislosti od toho, aký pokrok sa na nich už dosiahol.
24 Vynikajúcim znalcom písma je Petr Voit. V jeho prácach sú ukážky variant písma českých historických tlačí, ktoré je rozhodne potrebné preskúmať z hľadiska transkripcie.
25 Gotické písmo malo niekoľko druhov. Napríklad francúzska textúra s veľmi ostrým lomom a štíhlou stavbou, talianska širšia a okrúhlejšia rotunda s miernejším lomením oblúkov, zmiešané písmo – bastarda, v Nemecku švabach – písmo širších, oválnejších tvarov a fraktúra – písmo užších a špicatejších tvarov s ozdobnými úponkami. Vynálezom kníhtlače (v roku 1450 Johannom Gutenbergom) sa tento druh písma veľmi rozšíril najmä v nemecky hovoriacich krajinách.
26 Martin Lauček (* 12. máj 1732, Martin – † 9. február 1802, Skalica) bol slovenský evanjelický kňaz, prekladateľ a náboženský spisovateľ. Je autorom monumentálneho rukopisného diela Collectanea. Ide asi o 24 zväzkov a približne 20 000 strán. Svojim obsahom sú Collectanea neoceniteľným zdrojom poznatkov a informácií k dejinám evanjelickej cirkvi a prameňom k histórii protestantizmu. Našim cieľom je jednak zhromaždiť všetky dostupné zväzky a vytvoriť jednu virtuálnu verejne dostupnú digitálnu zbierku. Ďalej analyzovať texty a pokúsiť sa o ich automatickú transkripciu a zverejnenie pre všetkých.
KATUŠČÁK, Dušan. Umelá inteligencia pomáha sprístupňovať písomné dedičstvo. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(2), 50–77. ISSN 1801-3252.
]]>Klíčová slova: Teplice, chrámová hudba, tematický katalog, sbírka hudebnin, skladatelé, ředitelé kůru, kontrafakta, Gellert, 18. století, 19. století
Summary: The aim of this study is to inform about the collection of sheet music preserved in the Church of St. John the Baptist in Teplice. It is a set of about 1500 previously unexplored sheet music from the 18th and 19th centuries. A substantial part of the collection was taken or copied by the local choirmasters. Most of them are church compositions by German and Austrian composers, and to a lesser extent Czech composers are also represented. The collection includes unique Latin or German contrafacta of arias and choirs from Italian operas (most notably Hasse) dating back to the 18th century. The benefit of this work is that it presents for the first time the basic characteristics of this very valuable collection of sheet music and expands the knowledge of musical life in this important spa town in the 18th and 19th centuries.
Keywords: Teplice, church music, thematic catalogue, collection of sheet music, composers, choir masters, contrafacta, Gellert, 18th century, 19th century
Mgr. Ludmila Mikulášová, Ph.D. / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Klementinum 190, 110 00 Praha 1
Tato studie vznikla na základě institucionální podpory Dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace (DKRVO) poskytované Ministerstvem kultury ČR. Oblast 2: Hudební věda.
Teplice byly v 18. a 19. století věhlasným lázeňským městem navštěvovaným evropskými osobnostmi – panovníky (např. car Petr Veliký, 1712; švédský král Gustav IV., 1804; pruský král Fridrich Vilém III., 1812–1839) či významnými umělci. V roce 1812 zde došlo k prvnímu setkání Johanna Wolfganga Goetha s Ludwigem van Beethovenem. Kromě Beethovena navštívili lázně v Teplicích např. skladatelé Fryderyk Chopin, Robert Schumann, Franz Schubert, Richard Wagner či Carl Maria von Weber. Významní hosté do Teplic přijížděli i ve 2. polovině 19. století. Od konce 18. až po první čtyři desetiletí 19. století docházelo k rozkvětu lázeňství a nebývalému stavebnímu ruchu. Město se stalo jedním z nejatraktivnějších v zemi a bývalo nazýváno severočeskou Paříží.1
V tomto kontextu je důležitým zdrojem poznání bohaté hudební historie Teplic dosud neprobádaná sbírka hudebnin z farního kostela sv. Jana Křtitele, která dokumentuje chrámový repertoár od počátku 18. století do poloviny 20. století.2
Jedná se o pozoruhodný soubor rukopisných a tištěných hudebnin, který od roku 2016 díky grantu Ministerstva kultury ČR zpracovávám pro mezinárodní databázi hudebních pramenů RISM. Nezabývám se pouze katalogizací sbírky, ale od počátku se věnuji jejímu hudebně historickému výzkumu. Cílem mého snažení bude tematický katalog této sbírky vydaný Národní knihovnou ČR v ediční řadě CATALOGUS ARTIS MUSICAE IN BOHEMIA ET MORAVIA CULTAE. Tato studie poprvé předkládá na základě podrobného zkoumání hudebnin a dalších pramenů, především matrik, základní charakteristiku této velmi hodnotné chrámové sbírky hudebnin, objevuje zdejší zapomenuté hudební skladatele, ředitele kůru a varhaníky.3
Tím zásadně rozšiřuje znalosti o hudebním životě v tomto významném lázeňském městě.
Stručná charakteristika sbírky
Jde o unikátní sbírku více než 1500 převážně rukopisných hudebnin chrámové hudby z 18. až 20. století. V mezinárodní evidenci hudebních pramenů RISM jí bylo přiděleno siglum CZ‑TEk. Sbírku z velké části uspořádal zakladatel, sbormistr a dirigent Brixiho komorního souboru Teplice Bohdan Ostroveršenko (1936–2013).4
Rozhodl se pro její abecední řazení. Většinu hudebnin umístil do archivních papírových kartonů. Malá část sbírky – většinou anonymní či nekompletní hudebniny – byla uložena ve velkých krabicích. Několik hudebnin (dobových opisů chrámových kompozic F. X. Brixiho) označil svými signaturami. Ke sbírce neexistují dobové katalogy. Není k dispozici ani novodobý kompletní soupis sbírky. V první fázi zpracování bylo nutné takový soupis vyhotovit. Při této příležitosti jsem se pokusila určit autory u anonymních a nekompletních hudebnin chaoticky uložených v krabicích. Díky komparaci s jinými prameny v databázi RISM se mně již u 47 z nich podařilo určit autorství. V současné době přistupuji k novému, důsledně abecednímu uspořádání sbírky dle příjmení autorů, neboť i přes velké úsilí pana Ostroveršenka nebylo abecední řazení za jeho života dokončeno a uspořádání sbírky zůstalo nedůsledné a nesystematické.
Nejstarší datovanou hudebninou sbírky je rukopis nešpor Šimona Brixiho z roku 1721. Většinu sbírky však tvoří skladby německých a rakouských skladatelů. Jsou to především četné opisy děl J. Haydna, W. A. Mozarta, L. v. Beethovena. Ten je zastoupen opisy děl Christus am Ölberge (Kristus na Hoře Olivetské) op. 85, Mše C dur op. 86 (3×) – opisy pocházejí z 1. poloviny 19. století – a tiskem skladby Wellingtons Sieg oder die Schlacht bei Vittoria (Wellingtonovo vítězsví) op. 91 (Wien, S. A. Steiner und Comp, [1816], No 2367). Je to přirozené, neboť Teplice se tehdy nacházely v německém sociokulturním okruhu, v obyvatelstvu převažovali Němci a Židé mluvící německy. Součástí sbírky je také velký soubor chrámových skladeb L. Cherubiniho a J. Gellerta. Zcela unikátní význam mají rukopisy teplických osobností – skladby rodiny Eckertů, kompozice místního skladatele a purkmistra Josepha Mathiase Wolframa (1789–1839). Ve sbírce je zachována rozsáhlá notová pozůstalost teplických ředitelů kůrů – rumburského rodáka Josefa Groha (1815–1881) a jeho syna Josefa Groha ml. (1844–1894). Jejich skladatelský odkaz ve sbírce čítá 138 rukopisů – zejména autografy jejich skladeb včetně skic, rovněž četná školní cvičení a cvičné kompozice, jež vyhotovil Josef Groh ml. za svých studií na pražské varhanické škole. Patrně díky Josefu Grohovi ml. se ve sbírce nalézá více než 40 hudebnin pocházejících původně z chrámu sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně (zachycují skladby 19 skladatelů, zejména Schnabela, Cherubiniho, Brixiho aj.).5
Jedná se o část notové pozůstalosti svatomikulášského ředitele kůru Josefa Aloise Mussila (* c. 1782, † 28. června 1859). Hudebniny Mussil buď sám vyhotovil, nebo se na titulní straně podepsal jako jejich vlastník. Z interpretačních přípisů vyplývá, že skutečně sloužily jako provozovací materiál v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze (např. na hudebnině Ave Regina od Schnabela je poznámka o provedení „Sct: Niclas 18 8/9 32“, na hudebnině Offertorium in C od Sechtera je přípis „Sct: N 18 8/12 44“; Mussil se v případě této hudebniny podepsal na titulním listu jako „Mussil | Sct: Niklas“). Teplický ředitel kůru Joseph Groh ml. opatřoval svatomikulášské hudebniny novými obaly a svým podpisem nebo razítkem. S přihlédnutím k době jeho působení ve funkci ředitele kůru v Teplicích v letech 1881–1894 je zřejmé, že koncem 19. století byly tyto hudebniny od sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně již součástí teplické hudební sbírky.
Hudební sbírka kostela sv. Jana Křtitele v Teplicích byla rozšiřována i v následujícím období. Menší množství hudebnin pořídili ředitelé kůru Josef Worliczek (1857–1903) a Wenzel Stiessel (1875–1950).
Ve sbírce jsou zastoupeni v menší míře, byť nezanedbatelně, také čeští skladatelé – nejvíce F. X. Brixi, V. Maschek, dále např. A. Laube či J. A. Koželuch. Součástí sbírky je i několik desítek anonymních hudebnin či jejich fragmentů. Jde o významnou středoevropskou chrámovou hudební sbírku, a to jak rozsahem dochovaných hudebnin, tak rozmanitostí provozovaného repertoáru.
Benedict Fiedler (c. 1728–1795)
Benedict Fiedler byl ředitelem kůru v Teplicích prokazatelně již 15. listopadu 1755, jak vyplývá ze záznamu o jeho svatbě s Annou Marií, dcerou Christiana Johna (pokřtěná 19. dubna 1731).6 V matrice je označen jako „Chordirector“. Svědky byli Mathes Rausch a Jacob Eckert starší, teplický varhaník, skladatel a radní. Dne 20. dubna 1757 se manželům Anně Marii a Benedictovi Fiedlerovým narodilo jediné dítě – syn Joseph Andreas Nepomucen, pozdější ředitel kůru. Manželka Anna Marie Fiedlerová umřela v Teplicích 25. prosince 1758.7 Benedict Fiedler se poté ještě dvakrát oženil.8 Jako ředitel kůru se 29. srpna 1762 zřejmě podílel na velkolepých oslavách výročí jednoho tisíce let od údajného objevení teplických pramenů. Na slavnostní mši zazněla patrně pod jeho vedením slavnostní hudba, z velké části zkomponovaná italským skladatelem Giovanni Marcem Rutinim (1723–1797).9 V lednu 1784 stanul Benedict Fiedler v čele města jako jeden ze čtyř purkmistrů.10 Zemřel na onemocnění jater (leber verhertung) dne 3. února 1795 v Teplicích v č. p. 159 ve věku 67 let.11
Ředitel kůru Benedict Fiedler působil v Teplicích doby osvícenské, kdy bylo toto lázeňské město napojeno na síť kvalitních státních silnic, osobní dopravu zajišťovaly poštovní vozy a mohutně se stavělo. V roce 1754 mělo být ve městě dvanáct lázní a dalších šest bylo na předměstí. Jedinou vážnou konkurenci pro Teplice představovaly tehdy pouze Karlovy Vary. V poslední třetině 18. století byl zájem o Teplice tak velký, že město nedokázalo pokrýt poptávku, jak ukazuje kritika jednoho z návštěvníků, který si roku 1783 stěžoval na přeplněnost města, nedostatek ubytovacích kapacit, špatné vybavení drahých bytů, nečistotu v ulicích a chudobu města. Obyvatelé města museli na tuto situaci reagovat zvýšením stavitelských aktivit. V roce 1771 byla založena široká alej. V roce 1789 bylo dokončeno klasicistní zámecké divadlo. I měšťanské domy, dosud spíše dřevěné a hrázděné, dostávaly postupně pozdně barokní či klasicistní vzhled. Jednou z tereziánských reforem bylo číslování domů, jež se uskutečnilo na jaře 1771. V roce 1777 se v Teplicích poprvé objevila loterie. Nejvýznamnější roli v teplické zábavě zaujímala místní střelecká společnost. Každoroční střelba „ku ptáku“ lákala prominentní střelce.12
V teplické sbírce je dochováno 45 hudebnin prokazatelně pořízených Benedictem Fiedlerem.13
Tři z nich jsou podepsány jeho jménem a příjmením – Hasseho offertoria, mše od Kerna (opis z roku 1759) a Schwertnera (opis z 12. prosince 1753), zbylé jsou signovány monogramem „BF“. V případě Walterových pašijí byla písařská ruka Benedicta Fiedlera určena komparací.
Obr. 1 Ukázka monogramu "BF" na titulní straně hudebniny pořízené Benedictem Fiedlerem
Opis kompozice P. Mariana Georga Kerna (1729–1764), skladatele, řeholníka z cisterciáckého kláštera v Oseku může svědčit o vazbách Benedicta Fiedlera s oseckými cisterciáky, neboť Kernovy skladby zřejmě nebyly rozšířeny mimo tento klášter. Dnes jde o jediný známý výskyt jeho kompozice mimo Osek.14 O hudebních kontaktech oseckých cisterciáků s Teplicemi svědčí záznam z výpůjční listiny dochované v jednom z oseckých hudebních inventářů: „Nostro Excellentis:[simo] D[omin]o Doctori Teplicensi concessi Offert: pastoritiã Num: 5 Auth: Novak“15.
Joseph Andreas Nepomucen Fiedler (1757–1836)
Syn kantora a ředitele kůru Benedicta Fiedlera, Joseph Andreas Fiedler, se narodil v Teplicích, kde byl 20. dubna 1747 pokřtěn.16 Dne 5. listopadu 1793 se oženil s třiatřicetiletou Marií Annou, vdovou po Karlu Schöbitzovi.17 V teplickém domě č. p. 150 přišlo na svět celkem osm jejich dětí, z nichž pět zemřelo v dětském věku.18 Manželka Marie Anna Fiedlerová umřela v Teplicích (č. p. 61) dne 19. května 1825 ve věku 64 let.19 Dne 27. května 1828 se ovdovělý měšťan, vlastník teplického domu č. p. 61 a ředitel kůru Joseph Fiedler, podruhé oženil s dvacetišestiletou Theresií, dcerou zesnulého Karla Trapschucha, zedníka z Loučné (německy Ladung, nyní místní část města Lom v okrese Most) č. p. 25.20 Z tohoto manželství vzešly dvě děti.21 Joseph Fiedler zemřel stářím (Alterschwäche) ve svém domě v Teplicích č. p. 61 dne 29. listopadu 1836.22
Nedlouho před svatbou zažil Joseph Fiedler jednu z největších teplických katastrof – mohutný požár, při němž se ocitlo v plamenech 155 domů a jedenáct stodol. V sutinách byla polovina města. Po požáru se rozvinula nebývalá stavební aktivita, stavělo se převážně v duchu klasicismu a empíru. Již roku 1793 byla stržena Lázeňská brána, na počátku 19. století byla zbourána starobylá radnice. Celé město se stávalo postupně světlejším, prostornějším a bylo kompletně vydlážděno. Na jeho okraji byly postaveny nové reprezentativní budovy. Od konce 18. století hrála v Teplicích pravidelně divadelní společnost z Prahy. Díky Josephu Mathiasi Wolframovi se z lázeňského promenádního orchestru, doloženého někdy od roku 1828, stalo profesionální hudební těleso.23
V teplické chrámové sbírce je dochováno 25 hudebnin zcela jistě pořízených Josephem Fiedlerem. Mezi nimi jsou dobové opisy chrámových skladeb českých skladatelů Vinzenze Maschka (1755–1831) či Jakuba Jana Ryby (1765–1815). Většinu opisů Fiedler signoval pouze monogramem JF.
Obr. 2 Ukázka monogramu "JF" na titulní straně hudebniny pořízené v roce 1817 Josephem Andreasem Fiedlerem
Joseph Franz Rohn (1785–1854)
Hudební skladatel a ředitel kůru Joseph Franz Rohn se narodil v Teplicích, kde byl 17. března 1785 pokřtěn.24 Vyučil se klempířem („Spengler“, „Spenglermeister“ či „Klem permeister“). Dne 10. ledna 1809 se oženil s Karolinou Pfitznerovou (1786–1852), dcerou ředitele knížecí kanceláře Heinricha Pfitznera.25 Z tohoto manželství vzešly čtyři děti.26
Počátkem 30. let 19. století byl Rohn ředitelem lázeňského promenádního orchestru, o jehož založení se zasloužil teplický skladatel a purkmistr Joseph Matthias Wolfram (1789–1839). Víme s jistotou, že Rohn tento post zastával 24. srpna 1832, kdy v Teplicích zazněla jeho skladba pro klarinet „Die Variationen über ein Alpenlied“. Pod jeho vedením lázeňský orchestr s úspěchem přednesl 8. září 1832 předehry od Spontiniho a Lindpaintnera.27
Ředitelem kůru kostela sv. Jana Křtitele byl Joseph Rohn již za života svého předchůdce J. A. N. Fiedlera, prokazatelně už 6. října 1834.28
Ve 40. letech 19. století informovalo periodikum Bohemia o dvou Rohnových teplických aktivitách – o zkomponování a provedení jeho mše při slavnostní bohoslužbě konané 29. srpna 1840 29 a o účasti na velké dobročinné vokálně instrumentální hudební akademii konané 13. června 1848 v zámeckém divadle ve prospěch chudých obyvatel Krušných hor a Krkonoš.30
Dle záznamů v teplických matrikách víme, že jeho dva bratři – Franz (1793–1843) a Ernest (1797–1873) – byli také hudebníky. Měšťan, majitel teplického domu č. p. 124 a ředitel kůru Joseph Franz Rohn zemřel 13. června 1854.31 O jeho úmrtí přináší zprávu časopis Neue Berliner Musikzeitung. Je v ní mimo jiné uvedeno, že jeho dům U černého koně byl známý mnohým, kteří Teplice navštívili, nacházeli v něm přívětivost a odpočinek.32
Krátký nekrolog přinesl také holandský hudební časopis Caecilia.33
V teplické chrámové sbírce je zachováno 636 hudebnin užívaných J. F. Rohnem. Jde o hudebniny dochované po jeho předchůdcích a opisy či tisky hudebnin jím pořízené. Většinu hudebnin opatřil svými signaturami (No + číslo), podpisem a datem. Jde o tři samostatné číselné řady – 1. árie, dueta, terceta (No 1–198); 2. mše (No 1–317); 3. ostatní chrámové skladby (No 1–560). Ze součtu signatur vyplývá, že po sobě na kůru zanechal minimálně 1075 signovaných hudebnin. Pokud k nim ještě připočteme 62 dochovaných hudebnin bez signatury, bylo jich celkem nejméně 1137. O sbírku znamenitě pečoval. Mnoho hudebnin opatřil novými obaly. Mezi skladateli jsou nejvíce zastoupeni Johann Baptist Schiedermayer (31×), Franz Xaver Brixi (29×), Joseph Gellert (23×), Anton Diabelli (19×) či Vinzenz Maschek (19×). Za zmínku jistě stojí adaptace čtyř částí z Händlova oratoria Mesiáš, Rohnem pořízená již v roce 1839.34
Jakob Bernard Franz Eckert starší (c. 1686–1779)
První zprávy o tomto hudební skladateli a varhaníkovi máme díky archiváliím oseckého kláštera. Již v první třetině 18. století byly jeho skladby součástí tamní hudební sbírky, což dokládají záznamy v inventáři hudebnin z let 1722–1733 (oddíl mše a oddíl offertoria), pořízeným tehdejším oseckým ředitelem kůru P. Florianem Burianem (1693–1759).35
Dne 10. května 1729 se Jakob Bernard Franz Eckert starší v Teplicích oženil s Marií Elisabethou, dcerou řezníka Jacoba Sigmunda. Svědky byli členové předních starobylých teplických rodů Gudrů a Schuchů – Joannes Gudra (zde psán „Gudera“), obecní starší („Gemeine Ältester“), a Ignatius Schuch.36
Jako povolání ženicha je uvedeno „Organist“ (varhaník). Z tohoto manželství vzešly čtyři děti – dva synové a dvě dcery.37
Jacob Bernard Franz Eckert starší byl také teplickým radním (senator) a faktorem. Na konci 50. let 18. století nechalo město z jeho podnětu vyčistit, vysypat pískem a opatřit řádnou zdí a střechou Kamenné lázně, které si díky svým léčivým horkým pramenům získávaly stále větší oblibu.38
Již za svého života přenechal varhanický post mladšímu synovi Jacobu Bernardovi.39 Zemřel dne 1. května 1779 v Teplicích č. p. 20 ve věku 83 let.40
V teplické sbírce je dochována pouze jedna jeho chrámová kompozice – Lytania Lauretanae z roku 1736. Tato skladba se na teplickém kůru těšila zřejmě velké oblibě, neboť její notový záznam ještě v roce 1817 zrenovoval tehdejší ředitel kůru Joseph Andreas Fiedler, což dokládá jeho přípis „JF renov: 1817“ (RISM ID no.: 1001225355). Oba Eckertovi synové byli skvělými hudebníky, z nichž starší, Franz Joseph Eckert (psán též Ekhart), si vybudoval závratnou kariéru v Římě jako dvorní hudebník papeže Klementa XIV. a varhaník v tamním kostele sv. Petra.41
Druhý syn Jacob Bernard Franz Eckert mladší pokračoval ve stopách svého otce jako varhaník teplického chrámu sv. Jana Křtitele a hudební skladatel.
Jakob Bernard Franz Eckert mladší (1740–1803)
Varhaník a hudební skladatel Jakob Bernard Franz Eckert mladší (psán též Eckhardt, Echart), syn Jakoba Bernarda Franze Eckerta staršího, se narodil v Teplicích 24. ledna 1740. Hudební vzdělání včetně hry na varhany získal pravděpodobně, stejně jako jeho starší bratr Franz Joseph, u otce. Dne 19. listopadu 1771 se v Teplicích oženil s Rosalií, dcerou v té době již zesnulého krejčího Jacoba Rittiga (zde psán „Rüttig“).42
Jako povolání ženicha je uvedeno varhaník. Jedním ze svědků byl teplický primas („Se nator & Primator“) Joseph Steffen.43
Manželé Eckertovi měli čtyři dcery, z nich jedna se narodila mrtvá a jedna zemřela v dětském věku.44
Varhaník Eckert mladší byl později současně i učitelem ve vyšší třídě teplické dvoutřídní normální školy, otevřené v roce 1776.45
Již v 70. letech 18. století byla jedna jeho mše součástí sbírky hudebnin oseckého kláštera, o čemž svědčí záznam tamního ředitele kůru P. Eustachia Wenzela Fischera (1732–1809; ředitelem kůru 1767–1778) v oseckém incipitovém inventáři hudebnin.46 V roce 1790 se Jakob Bernard Franz Eckert mladší stal jedním ze tří teplických radních.47
Bez radního Eckerta mladšího se nemohla ve městě konat žádná důležitější událost. Mimo jiné dohlížel na výstavbu nových městských budov, zvláště Kamenných lázní. Byl velmi schopný hospodář, což dokládá odměna z roku 1797 ve výši jednoho tisíce zlatých za vynikající vedení městské ekonomiky. V polovině 90. let 18. století se stal poprvé purkmistrem. Podruhé byl na další čtyři roky zvolen 1. prosince 1799. Jeho spolupracovníci stále ještě pocházeli z příslušníků předních a starobylých teplických rodin – Gudrů, Helmů, Hakenschmiedů či Laubeů. Je dochována jím sepsaná kronika z roku 1795, poznamenaná osvícenským duchem, využívající starší i dobovou literaturu a stavějící proti sobě názory různých autorů.48
Purkmistr Eckert mladší náležel mezi místní elitu – teplické občany první ze sedmi tříd, do níž patřilo pouze 36 osob.49
Zemřel jako úřadující purkmistr po těžké nemoci v Teplicích č. p. 165 dne 17. června 1803.50
Jako příčina úmrtí je uvedeno onemocnění Brustwassersucht (hydrothorax).51
Jeho manželka Rosalia zemřela na jakousi plicní chorobu (Lunglehung) 5. dubna 1814 v Teplicích č. p. 75.52
Ve sbírce hudebnin teplického kostela sv. Jana Křtitele je dochováno osm chrámových kompozic varhaníka, učitele a pozdějšího purkmistra Jakoba Bernarda Franze Eckerta mladšího: Messa in D alla Venerazioni di Santa Caecilia53, Messa alla Venerazioni Santo Joanni Nepomuceno54, Missa in G55, Aria in C56, Intodukce, recitativ a árie pro só lový bas, koncertantní violoncello a orchestr57, Quatuor Stationes (1772)58, Offertorium in D 59, Offertorium de S. Caecilia Virgine60. Jedná se o autografy skladatele v podobě provozovacích partů.
K několika autografům Eckertových skladeb byly později teplickými řediteli kůru Josephem Andreasem Fiedlerem a Josephem Franzem Rohnem dopsány další duplicitní party (např. zpěvních partů, prvních houslí, kontrabasu či varhan), což svědčí o provozování Eckertových skladeb mnoho let po jeho smrti.61
Tento předpoklad potvrzují pozdější přípisy interpretů na konci některých hlasů Eckertovy Messa in D alla Venera zioni di Santa Caecilia z let 1802, 1805, 1807, 1816, 1831–1833.62
Dochované Eckertovy kompozice pocházejí patrně z první poloviny 70. let 18. století. V roce 1772 Eckert zkomponoval Quatuor Stationes. Ve stejném roce zřejmě složil také skladbu Messa alla Venerazioni Santo Joanni Nepomuceno a Offertorium in D, o čemž svědčí stejný použitý papír jako v případě autografu Quatuor Stationes, tj. papír s dvojdílným filigránem jelen a EW.63
Dosud neznámé skladby zcela zapomenutého komponisty – varhaníka Eckerta mladšího jsou mimořádně hodnotné. Svědčí o jeho velkém talentu a dokonalém zvládnutí kompozičního řemesla. Například Offertorium in D se vyznačuje dokonalou sonátovou formou, nápaditou instrumentací. U Messa alla Venerazioni Santo Joanni Nepomuceno můžeme zejména obdivovat dobře vystavěnou úvodní orchestrální Symfonii či řemeslně mistrně zvládnutou fugu na text Christe eleison. Velmi hodnotný je také duet Domine Deus pro virtuózně pojatý sólový soprán a alt ze skladby Messa in D alla Venerazioni di Santa Caecilia, vyznačující se svěží melodikou upomínající na tehdejší italskou operu seria, především díla Johanna Adolpha Hasseho (1699–1783). Chrámové kompozice Eckerta mladšího jsou co do kvality srovnatelné s předními díly jeho vrstevníků, jako byli např. P. Augustin Schenkirž (1736–1797) či Johann Anton Koželuch (1738–1814), a zaslouží si znovuoživení.
Obr. 3 Titulní strana mešní kompozice Jakoba Bernarda Franze Eckerta mladšího
Varhaníci
Z pramenů známe několik varhaníků teplického chrámu sv. Jana Křtitele. Kolem roku 1660 to byl písař, varhaník a pozdější radní Samuel David, syn básníka Christiana Davida.64 V 18. století na místě varhaníků byli Jakob Bernard Franz Eckert (c. 1686–1779) a jeho syn Jakob Bernard Eckert (1740–1803). Na počátku 19. století zastával tuto funkci dle matričních záznamů Jacob Gudra.65
Varhaník a učitel Jacob Gudra (* 7. července 1741, † 29. října. 1808) pocházel ze starobylé teplické rodiny Kuderů alias Gudrů provozující již od poloviny 17. století provaznictví.66
Na přelomu 18. a 19. století náleželi příslušníci tohoto rodu mezi 36 nejvýznamnějších osob v Teplicích.67
V teplické chrámové sbírce je dochována jedna jím pořízená hudebnina. Jde o jeho opis Mše G dur (WeiVo 1a.11) 68
P. Cajetana Vogla (c. 1750–1794).69
Operní hudba v chrámu a její interpreti
Ve sbírce se nacházejí latinská či německá kontrafakta árií a sborů z italských oper z 18. století. Nejvíce jich je z oper J. A. Hasseho. Jde o hudebně dramatická díla zkomponovaná pro Drážďany, či která byla v Drážďanech provozována (Cleofide 1731; Siroe re di Persia 1733; Didone abbandonata 1742; Antigono 1743; Leucippo 1747; Demo foonte 1748; Attilio Regolo 1750; Ciro riconosciuto 1751; Adriano in Siria 1752). Je možné se domnívat, že tyto opisy byly pořízeny z drážďanských pramenů krátce po tamních uvedeních, jak tomu bylo v nedalekém cisterciáckém klášteře v Oseku. Dále jsou v teplické sbírce dochována například kontrafakta operních árií G. Bonna, B. Galuppiho či J. Myslivečka. Tyto árie byly v Teplicích opakovaně provozovány v první polovině 19. století, což dokládají přípisy – data a podpisy účinkujících – na zpěvních partech. Interprety byli deseti až dvanáctiletí hoši – např. roku 1819 Franz Andres (* 28. května 1808)70, v roce 1843 Anton Laube (* 21. března 1831)71, v letech 1848–1850 Ferdinand Junk (* 14. prosince 1838)72 a jiní. Sólové party v těchto áriích zpívali také synové teplického knížecího zahradníka Antona Laglera. V roce 1818 to byl Moritz Lagler (* 23. září 1808, † 17. března 1827)73, roku 1826 Friedrich Lagler (* 8. května 1814, † 4. března 1870)74. Provozování těchto pěvecky náročných partů podává svědectví o vysoké interpretační úrovni tamních dětských umělců.
Nejmladší z operních kontrafakt teplické chrámové sbírky přestavují tři exempláře přetextované árie z opery teplického hudebního skladatele a purkmistra Josepha Mathiase Wolframa. Jde o kontrafaktum árie z jeho komické opery (singspielu) Diamant oder Parapluiemacher Staberl in der Türkei – prvního Wolframova hudebně dramatického počinu zkomponovaného v Teplicích roku 1821. Tato árie byla zřejmě ve své době populární, neboť kromě tří teplických hudebnin je v současnosti známo jejích dalších osm opisů – z nichž sedm se nalézá na území České republiky a jeden ve Slovinsku.75 Nejstarší teplický exemplář této Wolframovy árie pořídil ještě za skladatelova života v roce 1837 Joseph Franz Rohn. Původní tenorový part je opatřen textem Celebrate hunc diem festivitate (RISM ID no.: 1001221696), dva později pořízené sopránové party textem Locus iste. Zbylé dva exempláře obstaral Joseph Groh junior. Jde o dobový opis kontrafakta na text Tantum ergo s vloženým Grohovým particellem (RISM ID no.: 1001221723) a Grohovo přepracování této árie na offertorium s textem Bonum est confideri Dominus pro soprán, sbor a orchestr z 27. ledna 1885 (RISM ID no.: 1001221756). Tato Grohova úprava dokládá oblibu hudby mnoho let zesnulého a v té době již zcela zapomenutého teplického skladatele – purkmistra.
Karl Junk a jeho hudebniny
Teplická sbírka hudebnin obsahuje též soubor hudebních rukopisů Karla Junka, kantora z Března, včetně vlastnoručně sepsaného tematického katalogu jeho hudebnin.
Karl Junk se narodil 8. března 1799 v Račicích (německy Retschitz, okres Chomutov, vesnici, která zanikla v letech 1981–1983 v důsledku těžby hnědého uhlí v lomu Nástup). Den poté byl v tamním kostele zasvěceném svatému Vavřinci a svatému Štěpánovi pokřtěn jako Franz Karl Anton. Jeho rodiči byli Joseph Junk z Račic č. p. 25 a Anna Thekla, rozená Trinksová z obce Liebisch na Ahníkovském panství č. p. 21.76
Dne 28. srpna 1832 se Karl Junk oženil v Dolním Jiřetíně (německy Niedergeorgenthal), zaniklé obci v okrese Most, zlikvidované v letech 1980–1983. Jeho nastávající byla dvaadvacetiletá Magdalena, dcera Antona Kadena. V matrice oddaných kostela sv. Mikuláše je Karl Junk zaznamenán jako školní učitel v Březně (německy Priesen, okres Chomutov).77
Tamním kantorem byl však zcela jistě již 1. září 1831, což dokládá jeho přípis na jedné z hudebnin teplické sbírky: „Karl Junk Cantor in Priesen 18 1/9 31“.78
Karlu a Magdaleně Junkovým se zde v č. p. 82 narodilo pět dětí, z nichž pouze jedno se dožilo dospělosti.79
Dne 5. července 1846 zemřela ve věku 36 let Karlova manželka Magdalena.80
Dne 26. října 1847 se mu narodila nemanželská dcera Francisca.81
S její matkou Ludmilou, dcerou Karla Rehnera z Ahníkova (německy Hagensdorf), se oženil 11. listopadu 1847 v Březně.82 V matrice oddaných není uveden jako učitel. Zcela jistě byl již 8. března 1848 učitelem v Březně Johann Strohschneider.83
Manželé Karl a Ludmila Junkovi se přestěhovali do Teplic. Zde přivedli na svět dalších pět dětí.84
Dle záznamů v matrikách žil Junk v Teplicích jistě počátkem května 1850. Tehdy se v č. p. 204 narodil jeho syn Siegmund Karl, jako povolání otce je zapsáno „Mu siker und Privatlehrer“ (hudebník a soukromý učitel). V prvních březnových dnech roku 1852 je zaznamenán v matrice jako „Diurnist in Teplitz“ (příležitostný či nájemný písař v Teplicích). Mezi 9. srpnem 1857 až 9. únorem 1859 se dle matričních záznamů živil jako písař u c. k. Notářského úřadu v Teplicích („k.k. Notariatsamte in Teplitz“) a přestěhoval se do č. p. 60. Když 11. prosince 1867 zemřela v Teplicích jeho manželka Ludmila, je v matrice veden jako diurnista a majitel domu č. p. 474.85
Záznam o úmrtí kantora, hudebníka a písaře Karla Junka se nepodařilo nalézt. Zemřel někdy po 1. únoru 1869, neboť v den, kdy se ženil jeho syn z prvního manželství Karl, byl dle teplické matriky oddaných ještě naživu.86
Junk si pořídil hudebniny ještě za svého působení ve funkci kantora v Březně, což dokládají datace na titulních stranách některých hudebnin. Vypracoval si také jejich tematický katalog. Hudebniny obsahují díla dobových skladatelů, ale také dvě Junkovy kompozice – svatební árie (Copulations=Arie; Copulatins=Arie in F z roku 1831). Tyto Junkovy hudebniny a jeho katalog získal pro teplický kůr zdejší ředitel kůru Josef Franz Rohn, o čemž svědčí jeho přípisy na Junkových hudebninách či jím pořízené nové obaly Junkových hudebnin. Nejvíce hudebnin Rohn od Junka získal v roce 1850 (po jedné hudebnině pak v letech 1851 a 1854), tedy v době, kdy Junk opustil kantorské místo v Březně a přestěhoval se do Teplic.
Tematický katalog chrámových hudebnin Karla Junka je nedatovaný. Na titulním listu je uvedeno: „Kurze | Uibersicht | von | Kirchenmusikalien | für | mich | Karl Junk m. p.“
Jde o svazek šestnácti listů ručního papíru s filigránem tři srdce s písmeny K N G uvnitř.87
Rozměr této archiválie je 36 × 21,5 cm. Katalog se skládá z oddílů nazvaných: „Messen“; „Litaneyen“; „Requiem.“; „Graduale und Offertorien“. Popisuje celkem 165 chrámových skladeb. Každý záznam obsahuje jméno skladatele, tóninu (někdy také ještě upřesňující název, například „pastoralis“) a krátký notový incipit partu prvních houslí. U některých záznamů je navíc uvedena původní signatura. Z autorů jsou nejvíce zastoupeni Bühler, Diabelli, Gellert a Schiedermayr. Nalezneme zde také záznamy o kompozicích českých skladatelů (především Maschek, Ryba, Taschke, Wittasek). Katalog nás informuje o tom, že Junk vlastnil také zajímavé úpravy a kontrafakta operních čísel. Z úprav stojí za pozornost adaptace chrámové skladby maďarského skladatele Jánose Fusze (1777–1819; v katalogu je uveden jako „Fuss“) Arm und prunklos ohn Getümel. Úprava spočívá ve změně tóniny (z As dur na A dur) a textu (původní text je nahrazen textem Lauda Sion Salvatorem). Z přetextovaných operních čísel zmíním především unikátní kontrafaktum tenorové árie O cara immagine del mio tesoro z italké opery Eu genia. Jejím autorem je Sebastiano Nasolini (c. 1768 – c. 1799; v katalogu zapsán jako „Mazel“). Opis tohoto díla, které mělo premiéru v Benátkách 1792, je dochován v Drážďanech, kde bylo uvedeno v Malém kurfiřtském divadle (Kleines Kurfürstliches Theater) dne 1. března 1794.88 Původní italský text je nahrazen latinským duchovním textem „Me mento rerum conditor“. Dále zde nalezneme například kontrafaktum árie z opery Gioachina Rossiniho Tancredi či terceta z oratoria Ludwiga van Beethovena Christus am Ölberge op. 85.
Obr 4 První strana s notovými incipity Junkova tematického katalogu (CZ- Tek, bez signatury)
Joseph Gellert (1788–1842)
Nejvíce je v Junkově katalogu zastoupen Joseph Gellert. Junk dle katalogu vlastnil 36 jeho chrámových skladeb. Jedná se o jeden z největších souborů Gellertových prací pořízených na jednom místě a jedním kopistou. V současné době jsou v teplické sbírce z těchto 36 Junkem opsaných Gellertových skladeb dochovány pouze čtyři. Přesto však teplická sbírka disponuje velkým množstvím Gellertových skladeb (31 rukopisů a jeden tisk), je důležitou pramennou základnou ke studiu a poznání skladatelova díla.
O hudebním skladateli Josephu Gellertovi je dosud známo jen několik málo informací. Hudební slovníky uvádějí pouze přesné datum a místo úmrtí a přibližnou dobu narození.89
Neudávají místo a datum narození. Dále informují o tom, že byl ředitelem kůru v Chomutově, komponoval četné chrámové skladby dochované v Národním muzeu – Českém muzeu hudby či v Hudebně historickém oddělení Moravského zemského muzea v Brně. Upozorňují na jím zkomponované dobové tance vydané tiskem v Praze a na existenci jeho valčíků dochovaných v Českém Krumlově. Na základě studia dobových pramenů a literatury přináším nové, dosud neznámé informace o tomto významném chomutovském hudebníkovi.
Jeho otec Leopold Gellert se narodil 17. srpna 1761 v Bečově (německy Petsch), malé vesnici vzdálené jeden kilometr západně od Blatna (jehož je od roku 1950 součástí) a 7,5 kilometru severozápadně od Chomutova. Pokřtěn byl následující den 18. srpna 1761 v kostele sv. Michaela Archanděla v obci Blatno (německy Platten, okres Chomutov) jako Frantz Leopold. Jako rodiče jsou uvedeni Johann Carl Göhlert z Bečova a Sussanna rozená Bechrová z Blatna.
Dne 7. září 1784 se Leopold Gellert v Blatně oženil s vdovou Franziskou Helmichovou rozenou Hauschildovou.90
Leopold Gellert znal Franzisku prokazatelně již 17. dubna 1784, neboť se oba sešli jako kmotři při křtu Franze Leonarda Hertviga. Leopold byl kmotrem (levans) a v matrice je již uveden jako učitel v Otvicích – „Leopoldus Göhlert ludirector ex Udwitz“.
Leopold Gellert byl tedy školním učitelem v Otvicích jistě již 17. dubna 1784.91Zde se zřejmě těšil velké oblibě a vážnosti, neboť býval často kmotrem zde křtěných dětí. Naposledy to bylo 8. prosince 1818. V rodině učitele Leopolda Gellerta přišlo na svět deset dětí.92
Tři z nich však umřely v dětském věku.93
Když mu 2. června 1810 zemřela žena Franziska na edém (Wasser sucht), oženil se podruhé, a to s Marií Annou, vdovou po Johannu Johnovi (c. 1756 – 20. 2. 1836). Toto manželství bylo bezdětné. Leopold Gellert, „resignirter Lehrer“, umírá stářím (Am Altersschwäche) v Otvicích v č. p. 42 dne 5. března 1842. Tou dobou již byl zřejmě učitelem jeho syn Johann Gellert (* 28. dubna 1799, † 30. ledna 1870).
Další ze synů učitele Leopolda Gellerta, hudební skladatel Joseph Gellert, se narodil jako v pořadí třetí dítě manželů Leopolda a Franzisky Gellertových v Otvicích (německy Udwitz, okres Chomutov), obci nacházející se tři kilometry severně od městského centra Chomutova. Pokřtěn byl dne 13. ledna 1788 jako Franz Joseph.94
Oženil se v Chomutově 11. června 1816 s dvaadvacetiletou Annou, dcerou Johanna Wiekarta, zdejšího obchodníka žijícího v č. p. 88.95
Joseph Gellert s chotí žili na stejné adrese (prokazatelně 1816–1836). Měli spolu celkem dvanáct dětí, z nichž však pět zemřelo v dětském věku.96
Počátkem roku 1832 se Joseph Gellert ucházel o uvolněné místo ředitele kůru kostela sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze. Po smrti tamního ředitele kůru, hudebního skladatele Vinzenze Maschka (1755–1831), se uskutečnilo výběrové řízení na tento post, k němuž se přihlásili četní renomovaní hudebníci.97
K tomuto účelu byla vyhotovena kompetenční tabulka se stručnou charakteristikou jednotlivých uchazečů. Díky tomuto pramenu máme dosud neznámé informace o J. Gellertovi: Již 17 let byl ředitelem kůru v Chomutově – „Ich bereits 17 Jahre Chordirektor in Kom[m]otau…“ (tedy od roku 1815); prostřednictvím hudebních akademií podporoval zdejší chudé. V kolonce informující o schopnostech uchazečů je uvedeno: má humanitní vzdělání, jeho schopnost být ředitelem kůru je nejlépe potvrzena vynikající službou i jeho hudebními skladbami.98 Gellert však toto místo nezískal. Ředitelem kůru u sv. Mikuláše v Praze se tehdy stal Joseph Alois Mussil.
Již dříve měl Joseph Gellert kontakty s Prahou, neboť kmotři jeho dvou dětí žili v tomto městě – v roce 1820 to byl pražský obchodník Stellverstreter, v roce 1824 byl kmotrem P. Augustin Sobitschka (1792–1860), řeholník, chomutovský rodák, tou dobou v Praze podpřevor u sv. Jiljí.99
Joseph Gellert zemřel zřejmě na tuberkulózu 27. září 1842 v Chomutově v č. p. 98. Příčinou úmrtí je dle matriky „Kehltopfschwindsucht“ (laryngeální vertigo).100
Skladatel Gellert zkomponoval mnoho chrámových kompozic, v nich často využívá koncertantních smyčcových či dechových nástrojů. Jako příklad je možné uvést jeho chrámovou skladbu Aria in E Lauda anima mea pro sólový alt, sólové housle a smyčce. Jde o velmi hodnotnou melodickou hudbu, svým charakterem blízkou Donizettiho či Belliniho áriím, svědčící o velkém talentu svého tvůrce. Tato hodnotná hudba si zaslouží zájem muzikologů i interpretů. Gellertovy kompozice byly oblíbené, o čemž svědčí dobové opisy dochované na českých kůrech. V polovině 60. let 20 století se jeho skladby nalézaly nejméně ve 14 chrámových sbírkách na území Čech.101
Další jeho skladby jsou dochovány kromě již zmíněného Národního Muzea – Českého muzea hudby či Hudebně historického oddělení Moravského zemského muzea v Brně také například v Hudebním oddělení Národní knihovny ČR v Praze, Státním okresním archivu v Mladé Boleslavi nebo Vlastivědném muzeu ve Slaném. Soubor jeho skladeb v teplické hudební sbírce patří však k nejrozsáhlejším, což dosud nebylo známo.
Díky zkoumání poměrně rozsáhlé sbírky hudebnin chrámu sv. Jana Křtitele v Teplicích máme nové poznatky nejen o vysoké úrovni hudby provozované ve zmíněném kostele v 18. a 19. století, ale také o hudebním životě Teplic v tomto období. Víme, že repertoár byl bohatý, byl na značně vysoké úrovni a že se komponování či provozování hudby věnovaly tehdejší elity města včetně tří purkmistrů. O vysoké úrovni hudebního života svědčí i fakt, že z rodiny teplického varhaníka a skladatele vzešel dvorní hudebník papeže a varhaník u sv. Petra v Římě. Ve sbírce jsou unikátně dochovány autografy mimořádně hodnotných chrámových kompozic dosud neznámého teplického skladatele Jacoba Bernarda Franze Eckerta mladšího. Díky historickému výzkumu, zejména matrik, se podařilo vybádat jména a osudy teplických ředitelů kůru a varhaníků, což pomohlo chronologicky rozkrýt jednotlivé vrstvy rukopisů ve sbírce a určit u mnohých z nich přibližnou dobu vzniku. Navíc byl vypátrán původ několika hudebnin. Jedná se především o soubor rukopisů, které vypracoval Karl Junk v Březně a pro teplický kůr je získal Joseph Rohn. Velkým objevem byl soubor hudebnin původně pocházejících z kůru kostela sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, který se do teplické hudební sbírky kostela sv. Jana Křtitele dostal koncem 19. století. Jde o vzácné zjištění, neboť původní hudební sbírka kostela sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně se dochovala torzovitě (byla z velké části zničena počátkem 20. století), nyní však byla objevena její další část. Je nesporné, že teplická hudební sbírka kostela sv. Jana Křtitele má kulturně historický význam přesahující hranice své lokality a náleží k těm nejhodnotnějším na našem území.102
1 KILIÁN, s. 192–193.
2 V Regionálním muzeu v Teplicích jsou dochovány dvě důležité hudební památky z 2. poloviny 16. století – graduál z roku 1560 a kancionál z roku 1566 (signatury MS 1 a MS 2). Oba rukopisné zpěvníky určené teplickým literátům ve farním kostele pocházejí z pražské písařské dílny Jana Táborského z Klokotské Hory, který některé písně sám složil či upravil. Teplické literární bratrstvo vzniklo zřejmě po roce 1543. Provozovalo chrámový zpěv v kostele sv. Jana Křtitele při utrakvistických obřadech. Za chrámovou hudbu byl odpovědný kantor kůru. Bratrstvo bylo aktivní minimálně do druhého desetiletí 17. století. Viz KILIÁN, s. 110. Hudebně liturgickým provozem při kostele sv. Jana Křtitele ve druhé polovině 17. století se zabýval Milan Černý. Viz ČERNÝ, Milan. Účetní zprávy o hudebně liturgickém provozu při teplickém kostele svatého Jana Křtitele ve druhé polovině 17. století. In: Zprávy a studie Regionálního muzea v Teplicích. Teplice: Regionální muzeum v Teplicích, sv. 31, (2016), s. 149–164.
3 Při citacích písemných pramenů je důsledně užit diplomatický přepis. Vlastní jména jsou ponechána v té podobě, jakou za svého života používali či jaká byla užívána nejčastěji v dobových pramenech.
4 Na pamětní desce Bohdana Ostroveršenka umístěné na zdi kostela Nanebevzetí Panny Marie v Krupce je uveden následující text: „Bohdan Ostroveršenko | * 10. 6. 1936, † 6. 11. 2013 | Zakladatel a člen Brixiho komorního souboru Teplice | a Občanského sdružení Královské horní město Krupka. |
Významně se podílel na záchraně církevních památek, především kostela Nanebevzetí Panny Marie | a hudebního dědictví skladatele Josefa Klobautschnika.“ Informace o životě a působení Bohdana Ostroveršenka poskytuje rozsáhlý nekrolog nazvaný Odešel od nás obdivuhodný člověk Bohdan Os. Významně se podílel na záchraně církevních památek, především kostela Nanebevzetí Panny Marie troveršenko publikovaný v informačním měsíčníku vydávaném radnicí města Krupky (prosinec 2013). Dostupné na: https://docplayer.cz/17901631-Prosinec-2013-informacni‑mesicnik‑pro‑obcany‑mesta‑zdarma.html [cit. 2022-07-12]. K pátému výročí jeho úmrtí byl 12. listopadu 2018 v kostele sv. Jana Křtitele v Teplicích uspořádán vzpomínkový koncert v podání Brixiho komorního souboru Teplice. Viz ZLÁMALOVÁ, [cit. 2022-07-12].
5 Úplný výčet skladatelů: Albrechtsberger, Beethoven, Brixi, Drechsler, Drobisch, Eybler, Führer, M. Haydn, Horák, Cherubini, J. A. Koželuch, Mendelssohn‑Bartholdy, V. Maschek, Mozart, Sechter, Schnabel, Spohr, Vogler, Wittasek.
6 Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Matriky (dále pouze SOA Litoměřice), N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 92.
7 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8001, sign. 162/17, 1724–1763, p. 246.
8 Podruhé se oženil 9. listopadu 1762 s Barbarou Hanackovou (SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 106). Toto manželství bylo bezdětné. Barbara Fiedlerová, žena kantora, zemřela 7. května 1768 ve věku 39 let (SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 30). Potřetí se oženil 13. listopadu 1769 s Josefou Kekertovou (* 21. září 1746, † 26. května 1825), dcerou mistra krejčího Jacoba Kekerta (SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 121 b). V matrice je zachycen jako „Witwer Benedictus Fiedler Cantor“. Z tohoto manželství vzešly dvě děti: Benedictus Josephus Antonius (* 28. srpna 1770), Antonia Josepha (* 7. února 1772). Viz SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1829, fol. 38, 62.
9 „Mann muß gestehen, daß die Music hierunter, so mehrentheils von Sign. Ruttini componiret, was sehr pomposses war“ EICHLER, s. 110–111. Ve sbírce je dochován jeden opis Rutiniho kompozice (Kyrie Solemne Ex D… D[e]l Sign[o]re Ruttini RISM ID no.: 1001221623) pořízený Benedictem Fiedlerem. Je možné, že se jedná o jednu ze skladeb uvedenou při této příležitosti.
10 V lednu 1784 stanuli v čele Teplic čtyři purkmistři. Každý měl úřadovat čtvrt roku, což byl model fungující již po staletí v sousední Krupce. Tento způsob vedení města však vydržel pouhých šest let. KILIÁN, s. 172.
11 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 59.
12 KILIÁN, s. 167–178.
13 Jako autoři jsou na hudebninách uvedeni: Brixi (6×), Ditters (2×), Faulhaber (1×), Gosetti (1×), Hasse (6×), Kern (1×), Kohl (1×), Koželuch (1×), Laube (1×), Lohelio (1×), Loos (1×), Naumann (1×), Pichl (2×), Pleyer (1×), Ponti (1×), Preunich (1×), Ruttini (1×), Sehling (1×), Schuster (2×), Schirmer (1×), Schindler (1×), Schmidt (1×), Schürer (3×), Schwertner (1×), Weigel (1×), Zimmermann (1×). Ve čtyřech případech není autor uveden (z toho určen Gallus, Walter).
14 Tato Kernova mše je dochována též v osecké hudební sbírce a zaznamenána také v tamním rukopisném tematickém katalogu založeném v letech 1753–1754 P. Nivardem Sommerem. Národní muzeum – České muzeum hudby (dále CZ‑Pnm), fond Osek, č. př. 65/52, Catalogus Musicalium pro Choro Ossecensi, Catalogus Missarum pro Stylo moderno producibilium (1753–1754), Missae Solennes, sive Festivales., C/37., f. 15 b.
15 V originále posléze škrtnuto. CZ‑Pnm, fond Osek, č. př. 65/52 Catalogus Musicaliorum Anno 1720 et Anno 1733 est renovatus, fol. 41 b. O kontaktech oseckého kláštera s Teplicemi viz MIKULÁŠ, Jiří, Michaela ŽÁČKOVÁ, s. 246–247.
16 SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 790.
17 SOA Litoměřice, O, inv. č. 7993, sign. 162/12, 1784–1845, p. 26.
18 Friederika Maria Anna (* 9. května 1794); Mauritz Alois Benedict (* 25. dubna 1795, † 12. května 1799); Wilhelmine (* 25. června 1798, † 24. října 1798); Mauritz Joseph (* 5. května 1800, † 17. srpna 1800); Maria Anna Theres (* 30. července 1801, † 23. září 1801); Alois Franz (* 24. září 1802, † 24. listopadu 1802); Johann Nepom. (* 13. května 1804); Josef (* 15. června 1806). SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, p. 119, 136, 161, 184, 204, 220, 244, 271; SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 87, 84, 98, 106, 112.
19 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, p. 272.
20 SOA Litoměřice, O, inv. č. 7994, sign. 162/13, 1799–1848, fol. 144.
21 Eduard Anton Benedict (* 24. června 1829); Moritz Adolph, Benedict (* 3. března 1832) SOA Litoměřice, N, inv. č. 7975, sign. 162/4, 1829–1841, fol. 3, 46.
22 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, 1801–1848, fol. 391.
23 KILIÁN, s. 178–179, 193, 211–212.
24 SOA Litoměřice, N, inv. č. 11497, sign. 162/61, 1784–1801, p. 16. Jeho otec, soustružník Joseph Rohn (* c 1759, † 28. července 1825) byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v Teplicích 9. července 1782 s Theresií, dcerou Ernesta Fliesla (křest 9. května 1760, † 24. října 1808). Viz SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 147. Po její smrti se 31. ledna 1809 podruhé oženil s Josefou Barbarou, dcerou hostinského Christofa Ritschla (* c. 1786). Viz SOA Litoměřice, O, inv. č. 7994, sign. 162/13, 1799–1848, p. 80. S první manželkou měl deset dětí, s druhou manželkou měl tři děti.
25 SOA Litoměřice, O, inv. č. 7994, sign. 162/13, 1799–1848, p. 80.
26 Karolin Maria Anna (* 28. prosince 1809); Joseph (* 9. února 1812); Marie Theres (* 16. září 1815); Ernest Mauritz (* 23. ledna 1820). SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, p. 322, 356, 415, 474.
27 EICHLER, s. 12.
28 Ten den byla dcera Josepha Rohna Theresia kmotrou Karolině, dceři jejího strýce Ernesta Rohna: „Le vans: Theresia Rohn bürgl: Spengelmeister und Chordirectors Tochter aus Teplitz“. SOA Litoměřice, N, inv. č. 7975, sign. 162/4, 1829–1841, fol. 90.
29 Bohemia, 6. 9. 1840.
30 Bohemia, 12. 7. 1848.
31 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8004, sign. 162/20, p. 130.
32 Neue Berliner Musikzeitung, Achter Jahrgang, No. 26, 28. Juni 1854, s. 207.
33 Caecilia. Algemeen Muzikaal Tijdschrift van Nederland, 15. 7. 1854, s. 138.
34 „Gradual | et | Offertorium | aus | Den Mesias | von | F: G: Heindl.“ Na třetí straně obálky je upřesnění: „Aus den Mesias von Handel Gradual No 39. 40. 41 | aus den 3tn | Theil | Offerto No 15 aus den 1tn Theil“. RISM ID no.: 1001207827. V polovině 19. století byl v Čechách a na Moravě Händel hrán jen sporadicky. Víme o provedení Mesiáše v Brně 1822 a v Praze 1829, 1830, 1835 a 1837. Výjimku tvořil pouze Händelovský kult v Náměšti nad Oslavou. Viz PEČMAN, s. 10–11.
35 CZ‑Pnm, fond Osek, č. př. 65/52 Catalogus Musicaliorum Anno 1720 et Anno 1733 est renovatus.
36 SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 35.
37 Franciscus Josephus (křest 24. února 1730); Maria Elisabetha Gertuda (křest 17. března 1732); Maria Anna Francisca Barbara (křest 3. listopadu 1737); Jacobus Bernardus Franciscus (křest 24. ledna 1740). SOA Litoměřice N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784), p. 355, 395, 516, 554.
38 KILIÁN, s. 167.
39 Stalo se tak před 19. listopadem 1771, neboť jeho syn je v matrice oddaných zaznamenán již jako „or ganaedus“. SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 126. Dne 13. prosince 1772 byl Eckert starší kmotrem jeho vnučky Marie Anny Lucie, Francisky de Paula. V matrice je zapsán jako „Vir Consularis Organaedus emeritus“. SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, fol. 71.
40 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 109.
41 Již v šesti letech hrál na klavír. Ve hře na varhany dostal tak dobré lekce od svého otce, že byl obecně obdivován znalci. Na počátku padesátých let 18. století odjel v doprovodu Clary‑Aldringenů do Říma, kde se proslavil svou vynikající hrou na varhany a harfu tak, že jej papež Kliment XIV. jmenoval svým dvorním hudebníkem. Za života tohoto papeže přijal místo varhaníka v kostele sv. Petra. V Římě pobýval ještě roku 1780 a proslavil se různými skladbami. Lexikograf Dlabacz uvádí, že významný hudební skladatel českého původu Pichl ocenil jeho hudební zásluhy a mluvil o něm se zvláštním nadšením. „Herr Pichel, Erzherzoglicher Kapellmeister in Mailand, rühmte seine musikalischen Verdienste, und sprach mit einem besondern Enthusiasmus von ihm.“ Dle kronikáře Johna se dokonce oženil s příbuznou pražského světícího biskupa Jana Rudolfa Šporka. (DLABACZ, I. Band, sl. 365; http://www.musiklexikon.ac.at/ml/musik_T/Teplitz.xml [cit. 2022-08-06]; KILIÁN, s. 173).
42 SOA Litoměřice N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 126.
43 KILIÁN, s. 172.
44 Maria Anna Lucia Francesca de Paula (* 13. prosince 1772); Elisabeth (narozena mrtvá 6. května 1775); Josepha Crescentia (* 15. května 1777, † 22. července 1790); Rosalia Elisabetha Theresia Thecla (* 7. prosince 1799). SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, fol. 71, 130, 146; SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 83, 34.
45 „V nouzi rozhodně nežili ani místní lékaři, ani učitelé dvoutřídní normální školy, otevřené v roce 1776. Ve vyšší třídě učil Jakob Bernard Eckert mladší, v nižší Johann Dieze, tedy příslušníci tradičních a zá možných teplických rodin.“ KILIÁN, s. 172.
46 CZ‑Pnm, fond Osek, č. př. 65/52. Catalogus Musicaliorum pro Choro Ossecensi, Catalogus Missarum pro Stylo moderno producibilium 1753–1754, Missae Solenniores. Sub litera B/56: „Kyrie et gloria a Vocibus 4. Violinis 2. Obois 2. Viola et Organo. Eckert.“, fol. 10 b.
47 KILIÁN, s. 172.
48 KILIÁN, s. 14–15.
49 „Velké rozdíly existovaly i mezi měšťany; z přelomu 18. a 19. století pochází jejich rozdělení do sedmi tříd. Do první patřilo celkem 36 osob, mezi nimi purkmistr Jakob Bernard Eckert mladší, chirurg Franz Hakenschmied, Laglerové, Gudrové, Laubeové a další.“ KILIÁN, s. 198.
50 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, 1801–1848, p. 115.
51 Přítomnost tekutiny v pleurální dutině. Velké množství tekutiny může stlačit plíci a omezovat dýchání. https://lekarske.slovniky.cz/lexikon‑pojem/hydrothorax‑hydrotorax-5 [cit. 2022-08-06]; https://peterhug.ch/lexikon/brustwassersucht [cit. 2022-08-06].
52 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, 1801–1848, p. 203.
53 „Messa in D | Alla Venerazioni di Santa | Caecilia. | a | Quaedre Voci. | Due Violini. | Due Oboi | Viola di Alto. | Due Clarini. | Timpani | e | Fondamento. | di Giacomo Echart.“ RISM ID no.: 1001225329.
54 „Messa | Alla Venerazioni Santo Joanni | Nepomuceno. | a | Quadre Voci | Due Violini. | Thalia Solo.| Due Clarini in B et C. | Viola di Alto. | e | Fondamento. | Di Giacomo Echert.“ RISM ID no.: 1001224670.
55 „Missa in G. | v. | Eckert.“ RISM ID no.: 1001225342.
56 „In Festo Johan de Baptista. | Aria in C. | auch | zum Offertorium | in Jäner Enthauptung | Soprano concertanto | Traversiere concertanto | Oboe concertanto | Fagotti concertanto | Due Violini | Due Cornui | Due Viole di Alto | e | Fondamento | di Giacomo Echart.“ RISM ID no.: 1001225354.
57 Nekompletní hudebnina, chybí titulní list, část partu koncertantního violoncella a part prvních houslí. RISM ID no.: 1001225353.
58 „Quatuor Statione[s] | a Doptatae | Solemnitati anbitus | fèsto | Corporis Christi | a | Quatuor Vocibus | Duobus Violinis | Duobus Travericeres. | Duobus Cornibus | e | Fondamento | Authore Jocobe Ecchart | 1772.“ RISM ID no.: 1001224659.
59 „Offertorium in D: | Pashcale: Qui passus montem | Pentecostes: Repente factus | Dominica infra Octava Accensio: D: J: Ch. | a | Quadre Voci | Due Violini | Due Clarini | Tympano | e | Fondamento. | di Giacomo Echart“ RISM ID no.: 1001224663.
60 „Offertorium | De S. Caecilia virgine. | ab | Alto concerto. | Canto, | Tenore, | Basso, | Violinis IIbus. | Viola di Alto | Corni [I] et IIo in C. | Organo. | Authore Jacobo Eckhart.“ Nekompletní hudebnina, chybí part Alto concerto. RISM ID no.: 1001224667.
61 Rohn také ve 30. letech 19. století napsal na původní obaly některých autografů nové titulní strany a ke Mši G dur pořídil zcela nový obal.
62 Na poslední prázdné straně partu Canto jsou následující přípisy: „Nicodemus Zeidler [* 9. ledna 1793 v Teplicích] | 1802“; „Franz Rohn. [* 13. června 1793 v Teplicích] 1805; „Joseph Spengler. [* 16. října 1796, v Teplicích] 1807“; „Wage Wilibald. [* 28. 2. 1819 v Teplicích] | 1831 | [18]32“. Na konci partu Alto je poznámka dětského zpěváka: „1816 Franz Beutel [* 1. ledna 1805 v Teplicích]“. Na konci partu druhého hoboje jsou zaznamenány tyto údaje o provozování: „1832 | 17 Juny“ (provedeno záměrně v den výročí úmrtí skladatele?); „6 Juny | 1833“.
63 Výrobce papíru se zatím nepodařilo zjistit. Tento filigrán není uveden v publikacích Einedera (EINEDER, Georg. The Ancient Paper‑mills of the Former Austro‑Hungarian Empire and their watermarks. Monumenta Chartae Papyraceae Historiam Illustrantia or Collection of Works and Documents illustrating the History od Paper. The Paper Publications Society: Hilversum, 1960.) či Zumana (ZUMAN, František. České filigrány XVIII. století. V Praze: Nákladem České akademie věd a umění, 1932. 2 sv. Rozpravy České akademie věd a umění; tř. I, č. 78.). Neeviduje jej ani Databáze filigránů v hudebních pramenech evidovaných v Souborném hudebním katalogu Národní knihovny ČR.
64 KILIÁN, s. 154.
65 „Jacob Gudra Organist und Schullehrer“. SOA Litoměřice Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, 1801–1848, s. 148; „Anna des Jacob Gudra Schullehrer und Organisten“. SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, p. 462.
66 KILIÁN, s. 151.
67 KILIÁN, s. 209.
68 WEISS, Franz M. Thematisches Verzeichnis der Werke des böhmischen Komponisten Cajetan Vogel O.S.M. (vor 1750–1794) In: Kirchenmusikalisches Jahrbuch, 61/62 (1977), p. 107–130.
69 „Missa Solennis in G | à | Canto, Alto, | Tenore, Basso, | 2bus Violinis | 2bus Obois | 2bus Cornibus | Alto Viola| con | Organo. | Authore R: P: Vogl ordinis Servorum B: V: M: | Jacobi Gudra.“
70 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, fol. 298.
71 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7975, sign. 162/4, 1829–1841, fol. 31.
72 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7975, sign. 162/4, 1829–1841, fol. 170.
73 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, fol. 303; SOA Litoměřice, Z, I–Z, inv. č. 8005, sign. 162/21, 1803–1868, p. 39.
74 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7979, sign. 162/9, 1802–1864, p. 51; SOA Litoměřice, Z, I–Z, inv. č. 8004, sign. 162/20, 1849–1873, p. 601.
75 CZ‑Pnm XVI F 82 a XVIII B 15; Praha, Národní knihovna, hudební oddělení (CZ‑Pu) 59 R 1276 RISM ID no.: 551002487, 59 R 3111 RISM ID no.: 552000156, 59 R 3900 RISM ID no.: 550500971; Semily, Státní okresní archiv Semily (CZ‑SE) M 715 RISM ID no.: 550500096, M 784 RISM ID no.: 550500169; Ljubljana, Stolnica, Arhiv stolnega kora (SI‑Ls) A Mot. 87 RISM ID no.: 540000055.
76 SOA Litoměřice, N, O, Z, inv. č. 3740, sign. 79/17, 1784–1823, p. 20.
77 SOA Litoměřice, O, I‑O, inv. č. 1489, sign. 31/5, 1797–1891, p. 43.
78 Jeho předchůdce v Březně, učitel Franz Goschola, zemřel v Březně 21. října 1831 ve věku 74 let. SOA Litoměřice, Z, inv. č. 608, sign. 16/12, 1800–1851, fol. 50.
79 Ludwig (* 10. listopadu 1833, † 23. března 1834), Karl (* 13. ledna 1835, † 1. února 1835), Carl Bernard (* 18. dubna 1837), Anna Maria Magdalena (* 12 října 1838, † 16. října 1838), Maria Theresia (* 10. dubna 1840, † 22. září 1840). SOA Litoměřice, N, inv. č. 603, sign. 16/109, 1831–1850, p. 11, 18, 29, 35, 43; SOA Litoměřice, Z, inv. č. 608, sign. 16/12, 1800–1851, fol. 55, 57, 65, 69.
80 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 608, sign. 16/12, 1800–1851, fol. 79.
81 SOA Litoměřice, N, inv. č. 603, sign. 16/10, 1831–1850, p. 92.
82 SOA Litoměřice, O, inv. č. 606, sign. 16/11, 1804–1865, fol. 54.
83 Ten den se mu v Březně č. p. 82 narodil syn Josephus. V matrice je uveden jako „Schullehrer in P. N. C. 82“. Johann Strohschneider je učitelem v Březně až do své smrti 21. března 1860. SOA Litoměřice, inv. č. 603, sign. 16/10, 1831–1850, p. 95; SOA Litoměřice, Z, inv. č. 10 722, sign. 16/18, 1851–1835, p. 40.
84 Siegmund Karl (* 2. května 1850, † Vídeň 5. října 1924), Franz Joseph (* 3. března 1852), Marie Theresie (* 10. srpna 1853), Ludmila (* 9. srpna 1857) a Anton (* 9. února 1859). SOA Litoměřice, N, inv. č. 7976, sign. 162/5, 1841–1853, fol. 270, 356; SOA Litoměřice, N, inv. č. 7977, sign. 162/6, 1841–1853, fol. 5, 144, 210.
85 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8004, sign. 162/20, 1849–1873, p. 516.
86 SOA Litoměřice, O, inv. č. 7996, sign. 162/15, 1861–1875, fol. 157.
87 Výrobce papíru se zatím nepodařilo zjistit. Tento filigrán není uveden v publikacích Einedera (EINEDER, Georg. The Ancient Paper‑mills of the Former Austro‑Hungarian Empire and their watermarks. Monumenta Chartae Papyraceae Historiam Illustrantia or Collection of Works and Documents illustrating the History od Paper. The Paper Publications Society: Hilversum, 1960) či Zumana (ZUMAN, František. České filigrány z první polovice XIX. století. V Praze: Nákladem České akademie věd a umění, 1934. 2 sv. Rozpravy České akademie věd a umění; tř. 1, čís. 81). Neeviduje jej ani Databáze filigránů v hudebních pramenech evidovaných v Souborném hudebním katalogu Národní knihovny ČR.
88 D‑Dl Mus.4170-F-500; RISM ID no.: 270001545.
89 HELFERT, s. 308. ŠTĚDROŇ, s. 364. MACEK, [cit. 2022-08-01].
90 Ta se narodila a byla pokřtěná v Blatně 1. dubna 1759 jako Maria Anna Francisca, dcera Johanna Josepha Hauschilda a Marie Anny rozené Schöhöffer z Chomutova. Franzisca se poprvé provdala 19. listopadu 1782 za rolníka Johanna Georga Hellmicha ze Šerchova (německy Schergau, okres Chomutov). Záhy se však stala vdovou, neboť její muž Johann Georg umřel již 28. března následujícího roku v Šerchově č. p. 4 ve věku 33 let. Stačil však zplodit potomka. Ten se narodil a byl pokřtěn 9. září 1783 jako Franciscus Josephus. Chlapec ale žil jen šestnáct dní.
91 První škola byla ve vesnici již od roku 1760 pod správou jezuitů (později měla přiděleno č. p. 37). Po zrušení řádu se o ni staral Studijní fond. V polovině 70. let 18. století zde byl učitelem Wenceslaus Wolf. V roce 1801 obec dala postavit novou školní budovu (č. p. 42), která byla během devatenáctého století několikrát rozšiřována.
92 2. ledna 1785 Marianna Franziska; 11. února 1787 Susanna; 13. ledna 1788 Franz Joseph; 2. září Marie Anna; 2. února 1791 Catharina; 22. prosince 1792 Anton; 25. září 1794 Susanna Johanna; 16. listopadu 1796 Wenzel Leopold; 1797 Sigismund; 28. dubna 1799 Johannes.
93 Maria Anna († 3. března 1792); Catharina († 10. března 1794); Sigismund († 26. února 1799).
94 SOA Litoměřice, N, I–N, inv. č. 3269, sign. 70/6, 1784–1790, fol. 168.
95 SOA Litoměřice, O, I–O, inv. č. 2622, sign. 62/28, 1771–1816, p. 521.
96 Franz Joseph Ludwig (* 25. srpna 1816 [!]); Franz Anton Johann (* 19. dubna 1818); Johann Wilhelm (* 24. února 1820, † 6. března 1820); Anna Maria Theresia (* 17. ledna 1821); Johann Emanuel (* 16. ledna 1823, † 15. března 1830); Franz Augustin (* 3. října 1824); Franz Julius Joachim (* 12. října 1826); Leopoldus Amadeus Carolus (* 8. listopadu 1828); Anna Caroline Cezilie (* 19. března 1830, † 18. dubna 1836); Katharina Agatha Francisca (* 27. listopadu 1831, † 1. ledna 1834); Anna Catharina Kunigunda (* 2. března 1833); Anna Katharina (* 26. července 1835, † 9. srpna 1835).
97 1. Johann Florian Kluger (ředitel kůru v kostele Nejsvětější Trojice v Praze), 2. Joseph [Alois] Mussil (c. 1782–1859, ředitel kůru u P. Marie Sněžné a sv. Petra v Praze), 3. Franz Weiß (1775–1860, trumpetista – klarinista, první učitel trubky a pozounu na pražské konzervatoři, ředitel kůru a varhaník u Panny Marie u Kajetánů v Praze), 4. Johann Studeny, 5. Lorenz Bartak, 6. Wenzel [Emanuel] Horak (1800–1871, skladatel), 7. Franz Wodrhanek (1800–1863, skladatel, ředitel kůru v chrámu pražského benediktinského kláštera v Emauzích), 8. Franz [Xaver] Kolleschowsky (kolem 1781–1839 ředitel kůru u sv. Štěpána v Praze), 9. Johann Stika (1779–1833, skladatel, ředitel kůru u P. Marie před Týnem); 10. Joseph Gellert, 11. Albin Maschek (1804–1878, skladatel, zastupující ředitel kůru u sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze), 12. Franz Max Knjže (1784–1840, skladatel). Archiv hlavního města Prahy, Magistrát hlavního města Prahy I, spis sign. C 17/12.
98 „Hat die humanioza studiert. Seine fähigkeit zu einer Chorregentenstelle wird durch seine bis herige ausgezeichnete Dienstleistung… Hat sich auch durch musikal Compositionen ausgezeichnet.“ Archiv hlavního města Prahy, Magistrát hlavního města Prahy I, spis sign. C 17/12.
99 Viz https://nekrolog.op.cz/klient/show?klientId=601 [cit. 2022-08-02].
100 Laryngeální vertigo (závrať hrdla) se zřídka vyskytuje jako nezávislé onemocnění, ale je obvykle vedlejším účinkem smrštění plic, přičemž chrapot a bolest během řeči a polykání vznikají v důsledku šíření tuberkulózního procesu do hrtanu; https://www.textlog.de/medizin‑praxis‑homoeopathie/krankheiten/augen‑ohren‑nasen‑hals/kehlkopfschwindsucht.html [cit. 2022-08-02].
101 Viz BUŽGA, Jaroslav, et al. Průvodce po pramenech k dějinám hudby. Fondy a sbírky uložené v Čechách. 1. vyd. Praha: Academia, 1969.
102 Svým významem je tato sbírka srovnatelná například s hodnotnými klášterními sbírkami (např. Broumov, Praha‑Břevnov, Želiv) či s donedávna neznámou sbírkou hudebnin z kostela Povýšení sv. Kříže v Litomyšli.
Bohemia, 6. 9. 1840.
Bohemia, 12. 7. 1848.
BUŽGA, Jaroslav, et al. Průvodce po pramenech k dějinám hudby. Fondy a sbírky uložené v Če chách. 1. vyd. Praha: Academia, 1969.
Caecilia. Algemeen Muzikaal Tijdschrift van Nederland, 15. 7. 1854, s. 138.
DLABACZ, Gottfried Johann. Allgemienes historisches Künstler‑Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien. Prag: Gottlieb Haase, 1815. I. Band 684 sl., II. Band 620 sl., III. Band 448 sl.
EICHLER, Andreas Chrysogonus. Teplitz im Jahre 1832 oder: Almanach für Teplitzer Kurgäste auf das Jahr 1833. Prag: 1833.
HELFERT, Vladimír. Gellert, Josef. In: Pazdírkův hudební slovník naučný. II. Část osobní. Svazek prvý. A.–K. Brno: Ol. Pazdírek, 1937, s. 308.
KILIÁN, Jan. Teplice. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2015. ISBN 978-80-7422-339-6.
MACEK, Petr. Gellert, Josef. In: Český hudební slovník osob a institucí. Dostupný na https://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary & task=record.record_de tail & id=5508 [cit. 2022-08-01].
MIKULÁŠ, Jiří a Michaela ŽÁČKOVÁ. Hudba v klášteře. In: Krutský, Norbert (red.). 800 let klášte ra Osek. Jubilejní sborník. Osek: Cisterciácké opatství Osek a Spolek přátel kláštera Osek, 1996. ISBN 80-85-204-30-4.
Neue Berliner Musikzeitung, Achter Jahrgang, No. 26, 28. Juni 1854, s. 207.
PEČMAN, Rudolf. Georg Friedrich Händel. Praha: Editio Supraphon, 1985.
ŠTĚDROŇ, Bohumír. Gellert, Josef. In: Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek prvý A–L. Praha: Státní hudební vydavatelství Praha, 1963, s. 364.
ZLÁMALOVÁ, Gabriela. Koncert jako vzpomínka na Bohdana Ostroveršenka. Seniorské listy Ús teckého kraje, 22. 10. 2018, dostupné na http://www.seniorskelisty.cz/koncert‑jako‑vzpominka‑na‑bohdana‑ostroversenka/ [cit. 2022-07-12].
Archiv hlavního města Prahy, Magistrát hlavního města Prahy I, spis sig. C 17/12.
Národní muzeum – České muzeum hudby (CZ‑Pnm), fond Osek, č. př. 65/52 Catalogus Musicaliorum Anno 1720 et Anno 1733 est renovatus.
Národní muzeum – České muzeum hudby (CZ‑Pnm), fond Osek, č. př. 65/52, Catalogus Musicalium pro Choro Ossecensi, Catalogus Missarum pro Stylo moderno producibilium (1753–1754).
Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Matriky:
inv. č. 603, inv. č. 606, inv. č. 608, inv. č. 1489, inv. č. 2622, inv. č. 3269, inv. č. 3740, inv. č. 7973, inv. č. 7974, inv. č. 7975, inv. č. 7976, inv. č. 7977, inv. č. 7979, inv. č. 7993, inv. č. 7994, inv. č. 7996, inv. č. 8001, inv. č. 8002, inv. č. 8003, inv. č. 8004, inv. č. 8005, inv. č. 10722, inv. č. 11497. Veškeré uvedené matriky jsou digitalizovány. Jejich digitální kopie jsou dostupné na: vademecum.soalito merice.cz/vademecum/SearchBean.action?searchType=basic [cit. 2022-08-26].
MIKULÁŠOVÁ, Ludmila. Sbírka hudebnin chrámu Sv. Jana Křtitele v Teplicích. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(2), 29–49. ISSN 1801-3252.
]]>Klíčová slova: dokument, médium, teorie dokumentu, komunikační modely, IFLA LRM
Summary: The study aims to find out whether and how important conceptual reference models of social communication: Shannon‑Weaver’s model of the general communication system, Jakobson’s model of language communication, and the conceptual model of bibliographic information IFLA LRM can contribute to the formation of the document theory. Using the results of the analysis of these models, an own working model of the document is created, within which a solution to the relationship between the notion of document and the related concepts of information, information resource and medium is proposed, and the possibility of modeling the granularity and typology of documents is assessed.
Keywords: document, medium, document theory, communication models, IFLA LRM
PhDr. Helena Kučerová, Ph.D. / Ústav informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (Institute of Information Studies and Librarianship, Faculty of Arts, Charles University in Prague), Na Příkopě 29, 110 00 Praha 1
Úvod
Touto studií volně navazujeme na přehledovou studii, v níž jsme představili významné teorie dokumentu (Kučerová 2021). Pohled na dokument optikou vědeckých teorií doplníme o úhel pohledu uplatněný v referenčních pojmových modelech sociální komunikace.
Rámec našeho uvažování o dokumentu bude představovat sociální komunikace. Je patrné, že stěžejní rolí dokumentů je umožnění komunikace ve společnosti, v současné etapě vývoje informačních a komunikačních technologií jsou dokumenty často podmínkou, bez níž by nebyla komunikace vůbec možná. Proto považujeme za užitečné vymezit dokument právě v kontextu sociální komunikace. Z výzkumných metod, které se v rámci sociální komunikace vyprofilovaly a jež jsou aplikovatelné v oblasti informační vědy, pokládáme za nejperspektivnější modelovou tvorbu. Lze konstatovat, že modely patří k metodám vědeckého výzkumu, které nejen účinně propojují empirické a teoretické poznání v rámci dané disciplíny, ale díky důrazu na koncentrované a zjednodušené zobrazení zkoumaného jevu jsou i vysoce efektivním nástrojem interdisciplinární komunikace poznatků a spolupráce vědních oborů na řešení komplexních problémů.
Cílem studie je posoudit, zda a čím mohou modely sociální komunikace přispět k formování teorie dokumentu. S využitím výsledků analýzy vybraných modelů se pokusíme navrhnout vlastní pracovní model dokumentu. Zatímco v předchozím článku jsme uplatnili metodu literárního průzkumu, tato studie je založena na metodě pojmové analýzy komunikačních modelů a na pojmovém modelování.
Článek je členěn do čtyř částí. V první části je vymezen pojmový a teoretický rámec studie a jsou charakterizovány použité metody. Druhá část dokumentuje průběh analýzy modelů komunikace: jsou shrnuty požadavky na definici dokumentu, jsou stručně popsány tři vybrané komunikační modely a je představen výsledek jejich pojmové analýzy v podobě odvozených pojmů a jejich pracovních charakteristik. Ve třetí části nabízíme vlastní vymezení pojmu dokument prostřednictvím modelu ve formě diagramu tříd v jazyce UML a jeho dílčí ověření na reálných případech. Čtvrtá část je věnována diskusi a úvaze o možných dalších směrech výzkumu.
1 Pojmový a teoretický rámec studie
Dokumenty prostupují všemi sférami praktické i teoretické lidské činnosti, a proto je i okruh disciplín, jež mohou přispět k chápání pojmu dokument, prakticky neomezený. V zájmu dosažení stanoveného cíle však bylo nutné přijmout určitá omezení: 1) na dokument budeme nahlížet jako na součást komunikace ve společnosti a 2) používanou pojmovou a terminologickou bázi omezíme na obory, jež tvoří teoretické zázemí analyzovaným modelům sociální komunikace.
V první části této kapitoly vymezíme pojem sociální komunikace pro účely naší studie. V následující části zdůvodníme, proč jsme se rozhodli používat termín „dokument“, resp. proč jej i v současné vývojové etapě informačních a komunikačních technologií považujeme za relevantní. Třetí část je věnována popisu použitých metod, tj. pojmové analýzy a pojmového modelování.
1.1 Sociální komunikace
V této části stanovíme základní osnovu uvažování o sociální komunikaci, již uplatníme v rámci naší studie. V části 2 budeme sledovat, jak je tato osnova dále rozpracována v analyzovaných modelech, jež ji doplňují o další významné aspekty.
Komunikace obecně zahrnuje přenos prostorem (transfer) nebo časem (uchování, tradování), umožňující spojení nebo sdílení za účelem přístupu k nějakému zdroji. Proces komunikace probíhá vždy v určitém kontextu, má definován výchozí a cílový bod a entitu, která je zpřístupňována přenosem či sdílením.
Sociální komunikace je specifický typ komunikace, jejíž kontext tvoří společnost a výchozím i cílovým bodem jsou lidé. Spojení lidí a sdílení zpráv je považováno za podmínku existence společnosti a jakékoli společné činnosti a spolupráce. Spojení může být přímé (například rozhovor tváří v tvář) nebo nepřímé (například online rozhovor prostřednictvím aplikace Skype či komunikace autora a čtenáře zprostředkovaná knihou). Je zřejmé, že v nepřímé komunikaci hrají významnou roli dokumenty.
Určitý terminologický problém představuje entita zpřístupňovaná během sociální komunikace, pro niž se v konkrétních kontextech a diskurzních komunitách používají různá označení. V modelech, jež jsme zvolili k analýze, se setkáme s termíny zpráva, sdělení a obsah. Lze konstatovat, že v témže smyslu, v jakém se v sociální komunikaci používají tyto termíny, se v informační vědě obvykle používá termín informace1. Přestože každý z těchto termínů má svá specifika, budeme je pro účely naší studie považovat za synonymní. V zájmu jednotného názvosloví v rámci této studie považujeme za potřebné přiklonit se k jednomu z nich a ten pak používat konzistentně v celém textu.
Protože definice dokumentu aplikované v informační vědě zpravidla obsahují pojem informace2, nabízí se preference tohoto termínu. Proti jeho používání však lze namítnout, že ne všechno, co se komunikuje ve společnosti, jsou informace, a zdaleka ne všechny dokumenty slouží svým uživatelům jako zdroj informací.3
Do skupiny „neinformativních“ spadá velká část uměleckých výtvorů a zábavních dokumentů (taneční hudba, deskové hry, poezie…), ale i tzv. performativní dokumenty (kupříkladu reklamy, jejichž cílem není informovat o zboží, ale přimět zákazníka k jeho koupi).
Po zvážení použitelnosti jednotlivých termínů pro účely této studie jsme se rozhodli preferovat termín obsah. Základní osnovu uvažování o sociální komunikaci tedy vymezíme jako přenos obsahu mezi lidmi v rámci společnosti.
1.2 Terminologická úvaha: proč „dokument“?
Východiskem naší úvahy je stanovení potřeby najít výstižné pojmenování pro pojem, který zatím předběžně charakterizujeme jako nástroj nepřímé komunikace obsahu. U tohoto pojmu se předpokládá dostatečně široká a rozšiřitelná extenze, aby mohl pokrýt všechny minulé, současné i budoucí typy komunikačních prostředků. Zároveň je zapotřebí, aby měl dostatečně specifickou intenzi, jež znemožní zahrnout mezi jeho instance entity nesloužící k sociální komunikaci. O tom, že v pojmenování takového pojmu zdaleka nepanuje konsenzus, svědčí výmluvně poznámka k heslu dokument v normě ISO 690 (2021, 3.13): „V některých profesích se pro dokumenty používá označení ‚médium‘, ‚titul‘ či ‚jednotka‘. V praxi knihoven jsou také obvyklé termíny ‚publikace‘, ‚zdroj‘ a ‚informační zdroj‘.“
Problém nalezení optimálního termínu se v některých oborech řeší převzetím termínů označujících původně užší pojmy omezené na určitý typ komunikačních médií. Tyto pojmy se pak používají ve dvojím smyslu: 1) v původním specifickém významu a 2) v uměle rozšířené extenzi pokrývající i další typy, jako jsou třeba obrazy, zvukové záznamy, představení, databáze ad. K tomuto účelu jsou využívány jak „tradiční“, relativně významově ustálené pojmy, tak pojmy „moderní“, díky masovému rozšíření informačních a komunikačních technologií obecně srozumitelné. Nejčastěji využívanými pojmy jsou text, který se používá zejména v literární vědě a v dalších humanitních disciplínách (Beard 2008, Lund 2010) a kniha, tradiční pojem pro knihovnictví. Jen namátkou připomeňme, že první tři Ranganathanovy zákony knihovní vědy ve znění: „Knihy jsou určeny k užívání; Knihy jsou pro všechny – každému čtenáři jeho knihu; Každé knize jejího čtenáře“ (Ranganathan 1931) se vztahují na všechny typy materiálů v knihovnách. Rovněž Paul Otlet považoval za účelné doplnit své široce zaměřené Pojednání o dokumentaci podnázvem Kniha o knize (Otlet 1934). Obdobné rozšíření významu se již automaticky předpokládá u pojmů bibliografie, bibliografický popis nebo bibliografická kontrola. Dalšími pojmy s takto rozšiřovanou extenzí jsou publikace, záznam, případně ve formulaci Patricka Wilsona „písemnost a zaznamenaná mluva“ (Wilson, 1968, s. 6) a data, případně jejich kolekce (databáze, datová sada či soubor dat).
Druhým způsobem řešení široké extenze vymezované entity je použití termínů označujících obecné zastřešující pojmy jako materiál, práce, dílo, výtvor, médium, titul, jednotka a v současné době zřejmě nejrozšířenější pojem zdroj (angl. resource/source), které jsou s to zahrnout veškeré typy nástrojů komunikace, nicméně významově zahrnují i jiné entity než komunikační média. Příkladem je definice zdroje v internetovém standardu RFC 3986 definujícím obecnou syntaxi identifikátorů URI, v níž se za zdroj považuje jakákoli konkrétní či abstraktní entita identifikovatelná pomocí URI. Také v jazyce RDF (Resource description framework) pro popis zdrojů v sémantickém webu je jako zdroj označováno cokoli, co se tímto jazykem popisuje, resp. co může mít nějakou vlastnost. Robert Glushko vysvětluje, že „zdroj v běžném slova smyslu znamená cokoli hodnotného, co může podporovat cílově zaměřenou činnost“ (Glushko, 2016, s. 36). Tím se pojem zdroj významově blíží z oblasti ekonomie pocházejícímu pojmu aktivum (angl. asset), což je podle normy ISO 690 (2021, 3.3) „cokoliv, co má nějakou hodnotu“.
Na obrázku 1 je pomocí tří překrývajících se oválů schematicky znázorněn významový rozsah alternativních pojmů k pojmu dokument: pojmy text, kniha, publikace, záznam a data umístěné v centrálním oválu mají užší rozsah, pojmy dílo, jednotka, práce, materiál, médium, výtvor, titul a zdroj ve vnějším prstenci pojem dokument významově přesahují. Ve skutečnosti je vztah těchto pojmů samozřejmě mnohem složitější, mnohdy se částečně významově překrývají, někdy až na úroveň synonymie. Rovněž chápání jejich významu se často liší v závislosti na konkrétním kontextu a diskurzní komunitě, v jejichž rámci jsou používány.
Ještě se krátce zastavíme u poměrně frekventovaného termínu informační zdroj, jenž je používán zejména v diskurzní komunitě informační vědy. Adjektivum „informační“, zdánlivě upřesňující obecný termín zdroj, přináší další problém – i když bychom odhlédli od toho, že je určen silně mnohoznačným a obtížně definovatelným pojmem informace a přiklonili bychom se k běžnému chápání informace jako smysluplného údaje o realitě, je takovéto upřesnění ve smyslu toho, co jsme připomněli v části 1.1, naopak příliš zužující a vylučuje četné entity komunikované ve společnosti.
Ve srovnání s výše uvedenými alternativními pojmy se pojem dokument jeví jako vhodnější. V tomto názoru se shodujeme s Hanou Vodičkovou, která jej vyjádřila již v roce 2007, když uvažovala o českých ekvivalentech pro anglický termín manifestation z modelu FRBR (Vodičková 2007). Domníváme se, že teorie dokumentu Suzanne Brietové, Paula Otleta nebo Michaela Bucklanda, jež jsme představili v přehledové studii (Kučerová 2021), přesvědčivě prokazují, že pojem dokument má dostatečně širokou extenzi, aby mohl pokrýt všechny typy nástrojů sociální komunikace. Pro tyto účely není třeba jeho extenzi uměle rozšiřovat, jako je tomu v případě metonymického (pars pro toto) využívání pojmů text, kniha, publikace, záznam, data a informační zdroj. Pojem dokument má současně dostatečně specifickou intenzi, jež umožňuje vyloučit entity, které nelze považovat za nástroj komunikace obsahu. To je jeho předností oproti pojmům z druhé, obecné skupiny, které mají tak rozsáhlou extenzi, že mohou být použity k označení prakticky čehokoli. Navíc se pojem dokument vyznačuje sémantickou sílou umožňující pokrýt i elektronické a multimediální zdroje, aniž by bylo třeba nějakých terminologických úprav jako v případě e‑knihy, hypertextu, online zdrojů, velkých dat nebo nových médií. Zdá se tedy, že díky své extenzi a intenzi je pojem dokument připraven zahrnout i taková média, která se do komunikačního prostředí zapojí v budoucnosti.
Obr. 1 Alternativy k termínu dokument
1.3 Metodika pojmové analýzy a pojmového modelování
V již zmíněné přehledové studii (Kučerová 2021) jsme teorie dokumentu rozdělili podle převažující metody na teorie používající metodu kategorizace, metodu založenou na specifikaci vlastností a na metodu specifikace aspektů. K těmto třem obecně používaným metodám nyní doplníme metodu modelování. Podrobně jsme se problematice pojmového modelování věnovali v článku (Kučerová 2018), na tomto místě uvedeme pouze stručné shrnutí.
Model je jakákoli záměrně vytvořená reprezentace objektu nebo jevu či děje (tzv. originálu), jež se s ním shoduje v podstatných vlastnostech. Pojmový model je typ modelu, jehož účelem je sémantická reprezentace originálu prostřednictvím pojmů a jejich vztahů. Rozlišují se subjektivní (mentální) pojmové modely vytvářené během lidského myšlení a objektivní pojmové modely, v nichž jsou pojmy explicitně vyjádřeny v nějaké formální znakové soustavě. Obvykle jsou objektivní pojmové modely vyjádřeny textově (například ve formě klasifikačních schémat, tezaurů, metadatových schémat, ontologií) nebo graficky (například pomocí sémantických sítí, diagramů entit a vztahů či diagramů tříd), případně kombinací textové a grafické notace. Referenční pojmový model je pojmový model na nejvyšší úrovni abstrakce, který vyjadřuje dohodu o významu základních pojmů v doméně a tím umožňuje komunikaci v rámci předmětné oblasti. Poskytuje obecný rámec a pojmovou základnu pro tvorbu specifických (například doménových, implementačních, technologických či datových) modelů, standardů či aplikačních profilů.
Pojmová analýza je takový rozbor zkoumaného jevu, jehož výsledkem je reprezentace analyzované skutečnosti prostřednictvím pojmů. Předmětem analýzy se může stát cokoli, i pojmy. Rovněž modely, které jsou výsledkem a nástrojem poznání nějakého jevu, se mohou stát samostatným zdrojem poznatků a mohou být tedy podrobeny pojmové analýze. To je i případ naší studie, v níž jsou předmětem analýzy a interpretace pojmy zahrnuté v modelech sociální komunikace. Z rozsáhlé palety možností využití modelů ve výzkumu (poznání originálu, návrh či vytvoření originálu, ovlivnění originálu, experimenty, testování hypotéz ad.) tedy zvolíme pojmovou analýzu vybraných modelů, jež bude směrována k výběru pojmů aplikovatelných při tvorbě modelu dokumentu. Tomu odpovídá i volba analyzovaných modelů: všechny tři modely lze zařadit do kategorie referenčních modelů, jejichž funkcí je mj. i sloužit jako zdroj pro tvorbu specifických doménových modelů. Postup rozdělíme do tří kroků: 1) určíme kritéria analýzy s uplatněním systémového přístupu, 2) v modelech sociální komunikace vyhledáme pojmy odpovídající stanoveným kritériím a 3) s využitím pojmů získaných analýzou modelů sociální komunikace navrhneme vlastní pojmový model dokumentu.
Pro návrh pojmového modelu použijeme formu diagramu tříd v unifikovaném modelovacím jazyce UML (Unified modeling language). Pojmy jsou v tomto diagramu reprezentovány prostřednictvím tříd, v nichž jsou seskupeny prvky se stejnými vlastnostmi. Třídy jsou propojeny třemi typy sémantických vztahů: vztah asociace zastupuje libovolnou sémantickou souvislost, vztah partitivní hierarchie spojuje celek a jeho části a vztah generické neboli rododruhové hierarchie propojuje třídu‑typ s jejími podtypy. Tento typ vztahu je založen na společných vlastnostech – „dětská“ třída na nižší úrovni sdílí vlastnosti s „rodičovskou“ třídou na vyšší úrovni a obvykle se od ní ještě odlišuje svými specifickými vlastnostmi. Vztah rododruhové hierarchie umožňuje tranzitivitu neboli přenos vlastností, tj. jednou definovaná vlastnost v nadřazené úrovni se stává vlastností všech entit v podřazených úrovních. V opačném směru jde o abstrakci – směrem k nadřazené úrovni se vypouštějí individuální charakteristiky podřazených entit a ponechávají se pouze ty, jež jsou společné celé skupině. Tím je dosaženo úsporného zachycení modelovaných jevů bez duplicit a redundance a tedy i podstatného zjednodušení modelu.
V první části této kapitoly jsou vymezena kritéria analýzy, ve druhé části jsou charakterizovány vybrané modely a ve třetí části je prezentován výsledek jejich pojmové analýzy.
2.1 Kritéria analýzy: systémový přístup k definování dokumentu
V této části stanovíme kritéria pro pojmovou analýzu vybraných modelů sociální komunikace. Během analýzy se budeme zajímat nikoli o to, jak úspěšně daný model reprezentuje sociální komunikaci, ale o to, co z daných modelů lze využít pro teoretické uvažování o dokumentu. Proto se zaměříme na kritéria použitelná pro definování dokumentu.
Vzhledem k existenci různých způsobů definování dokumentu bude nejprve nutné rozhodnout, jaký typ definování dokumentu je naším cílem. Kromě klasické aristotelské definice prostřednictvím určení nejbližšího rodu a specifických rozdílů se lze i v odborném prostředí běžně setkat s alternativními typy definic. Enumerativní definice neboli definice výčtem prvků reprezentovaných pojmem se v praxi vyskytují v podobě četných seznamů typů dokumentů. Deskriptivní (popisné) definice ve formě výčtu vlastností definovaných entit jsou dobře známé v prostředí knihoven; používaná pravidla bibliografického popisu explicitně stanoví, které vlastnosti dokumentu mají být popsány, tj. naplněny hodnotami během procesu katalogizace. Další oblíbenou pomůckou při definování dokumentu jsou metafory a metonymie, jež přibližují definovaný objekt formou analogie (dokument jako… znak, funkce, médium, věc apod.). Ve všech těchto případech však chybí začlenění definované entity do kontextu, metaforické definice navíc postrádají i vymezení specifických vlastností.
My se při pojmové analýze komunikačních modelů zaměříme na ty jejich komponenty, které by umožnily dospět k definici dokumentu splňující požadavky klasické aristotelské definice. Specifické rozdíly i kontext, do něhož jsou dokumenty ve společenské komunikaci začleněny, se pokusíme zachytit co nejúplněji s uplatněním systémového přístupu.
Základní kategorie pro definici dokumentu, které použijeme jako kritéria při pojmové analýze komunikačních modelů, jsou sumarizovány v následující tabulce 1. Kategorie jsou seskupeny do tří základních faset, jež pokrývají 1) dokument jako celek, 2) komponenty (strukturu) dokumentu a 3) vlastnosti dokumentu.
Tab. 1 Fasety pro definování dokumentu
1. Co to je dokument |
Objektivně (jaký „skutečně“ je) – podstata, esence, substance |
|
Subjektivně (jak ho subjekt vnímá) |
||
2. Jaké komponenty tvoří dokument (struktura) |
Prvky dokumentu |
|
Vztahy prvků v dokumentu |
||
3. Jaké vlastnosti má dokument |
Účel |
přenos obsahu v prostoru |
přenos obsahu v čase |
||
přístup k obsahu, sdílení obsahu |
||
Funkce, tj. co (jaké procesy) |
lze provádět s dokumentem |
|
může „provádět“ dokument |
||
Atributy |
obsahu dokumentu |
|
formy obsahu dokumentu |
||
hmotného nosiče |
||
Vztahy, tj. kontext |
kognitivní kontext |
|
ontologický kontext |
Obsah první fasety ukazuje, že už na základní úrovni chápání dokumentu jako systému, kdy jej vnímáme holisticky jako celek vymezený vůči svému okolí, lze zaznamenat dvě odlišné možnosti jeho definování. Objektivní způsob vychází z aristotelské představy, že je možné odhalit skutečně existující podstatu, substanci či esenci zkoumaného jevu. Subjektivní způsob určuje dokument tím, jak se jeví pozorovateli. Tato fenomenologická metoda4 poznání světa prostřednictvím toho, co subjekt vnímá a cítí, se v souvislosti s digitálními produkty a službami konkretizuje jako tzv. user experience – uživatelská zkušenost, uživatelský prožitek či zážitek. Otázka, kterému z těchto způsobů dát přednost, nabývá na aktuálnosti u digitálního dokumentu: je jeho esencí to, co vnímá a zažívá uživatel například prostřednictvím displeje počítače formou individuálně přizpůsobitelného uživatelského rozhraní, anebo jsou to uživateli smyslově nedostupné digitální objekty, data a programy, jež ho fyzicky tvoří, nebo dokonce jen algoritmy, které umožňují jeho vytvoření?
Ve druhé a třetí fasetě jsou zařazeny kategorie, které jsou výsledkem systémové analýzy dokumentu. V souladu se systémovým přístupem budeme za nejvýznamnější z vlastností dokumentu uvedených v těchto fasetách považovat jeho účel, který stanovíme axiomaticky jako umožnění jakéhokoli typu nepřímé komunikace obsahu.
Klasický postup systémové analýzy rozlišuje strukturu a funkci. Strukturní definice dokumentu pohlíží na dokument jako na věc (viz Buckland, 2017, s. 22); stanoví, co dokument je, z jakých prvků (částí) je složen a jaké jsou jejich vztahy. Funkční definice nahlíží na dokument jako na proces nebo jako na události v jeho životním cyklu. Funkce dokumentu pak určíme jako procesy, díky nimž je možné dosáhnout stanoveného účelu. Jsou rozděleny do dvou skupin na procesy či události ovlivňující dokument (co se dá dělat s dokumentem) a na procesy, jimiž dokument ovlivňuje své uživatele (co „dělá“ dokument).
Pro naše účely doplníme ještě další dimenzi analýzy specifickou (nejen) pro dokumenty – členění na obsah a formu.5 Takové členění vychází z platónského rozlišování materiálního a ideálního reprezentovaného různě pojmenovanými dvojicemi: hmota a vědomí, duše a tělo, označující a označované jako forma a význam znaku v Saussurově pojetí, dílo a vyjádření v modelu IFLA LRM ad. Stejně jako struktura a funkce tvoří ve skutečnosti jednotu, jsou spolu navzájem neoddělitelně spjaty obsah s formou. V rámci systémové analýzy, která je analýzou logickou, je však možné je uvažovat odděleně a zaměřit se na konkrétní případy jejich vzájemného působení.
Obsahová definice dokumentu se zaměřuje na smysl sdělovaný dokumentem (předmět, téma, aboutness sdělení). Forma je běžně chápána jako vnější uspořádání („vzhled“) obsahu. Uspořádat lze ale i vnitřní komponenty obsahu – v tomto aspektu se forma blíží pojmu struktura. Zatímco obsah je jednoznačně abstraktní, formu ještě rozčleníme na dva typy – abstraktní formu obsahu vyjadřující (kódující) sdělení (například obraz, pohyb, zvuk) a konkrétní formu neboli hmotný nosič, což je konkrétní fyzický objekt, na němž či jímž jsou abstraktní obsah a forma zaznamenány, přenášeny nebo sdíleny (například papír, elektromagnetické vlny). Lze konstatovat, že takto vymezený obsah a forma obsahu představují strukturu sdělení a hmotný nosič tvoří infrastrukturu jeho komunikace. Východiskem pro kategorizaci atributů dokumentu se pro nás tedy stane triadické členění dokumentu na obsah, formu obsahu a hmotný nosič.
Vztahy dokumentu k souvisejícím entitám budeme sledovat ve dvou úrovních. Kognitivní (gnozeologická, epistemologická) rovina umožní vymezit vztah pojmu dokument k významným pojmům, s nimiž sémanticky souvisí (například informační zdroj, médium). Ontologický kontext tvoří prostředí, v jehož rámci dokument existuje, například informační prostředí (infosféra), sociální komunikační systém, bibliografické univerzum, knihovna, podnikový informační systém.
2.2 Charakteristika modelů
V této části se zaměříme na to, jakým způsobem zobrazují sociální komunikaci její modely. Sociální komunikace je intenzívně zkoumanou oblastí a v rámci tohoto zkoumání bylo již vytvořeno značné množství modelů. Mezi modely, které jsme zvažovali pro provedení analýzy, byly mj. model sémantického webu6, model ODA – architektura otevřených dokumentů (ISO 8613) nebo populární Laswellův model sociální komunikace („Kdo říká komu co jak s jakým výsledkem“), referenční pojmový model informací o kulturním dědictví CIDOC CRM (CIDOC Conceptual reference model), referenční model otevřeného archivačního informačního systému OAIS (Open archival information system) nebo abstraktní model pro metadata Dublin Core DCAM (DCMI Abstract model).
Pro naši studii jsme zvolili dva podle našeho názoru nejvýznamnější modely společenské komunikace, jež byly vytvořeny v polovině 20. století a jsou široce přijímané a diskutované i mimo disciplíny, v jejich rámci byly původně vytvořeny: Shannon‑Weaverův obecný model komunikačního systému a Jakobsonův model jazykové komunikace. Pro naše účely je důležité, že oba modely nevznikly empiricky, ale byly odvozeny z vědeckých teorií. Mají tedy oporu ve vysoce abstraktních vědních disciplínách (matematická teorie informace, lingvistika a sémiotika), což umožňuje jejich aplikovatelnost i v současném komunikačním prostředí, které se dramaticky odlišuje od komunikačního prostředí v době jejich vzniku.
Třetím vybraným modelem je referenční pojmový model bibliografických informací IFLA LRM s kořeny v devadesátých letech 20. století. Jeho jádrem je zobecnění historicky nashromážděných zkušeností s popisováním dokumentů v doméně paměťových, fondových a kulturních institucí. Přínosem pro rozvoj teorie bibliografických informací je jeho vícehlediskový pohled na dokument prostřednictvím entit dílo, vyjádření, provedení a jednotka, který nabízí způsob řešení vztahu obsahu a formy dokumentu. Specifikem modelu je, že se soustřeďuje nikoli na „primární“ entity účastnící se komunikačního procesu, ale na metaúroveň informací o těchto entitách, tj. na metadata. Přestože není přímo spojen s některou z teoretických vědních disciplín, aktuálně je model IFLA LRM přijímán jako nejvýznamnější model v rámci informační vědy a široce aplikován v praxi.
Každý ze zvolených modelů se zaměřuje na určitou část či aspekt společenské komunikace. Univerzem diskurzu Shannon‑Weaverova modelu jsou technické aspekty komunikace, je optimalizován pro technicky zprostředkovanou komunikaci na dálku. Jakobson se zajímá o přímou jazykovou komunikaci, v jejímž rámci akcentuje poetickou funkci jazyka. Model IFLA LRM pokrývá tzv. bibliografické univerzum7 a soustřeďuje se na komunikaci v čase, jež je ze své povahy nepřímá, zprostředkovaná komunikačními médii.
Tato specifika jednotlivých modelů znemožňující jejich přímé sjednocení lze však vnímat i jako výhodu, umožňující uplatnit princip komplementarity navržený neo‑dokumentalistickou školou k definování dokumentu (Lund 2004). Znovu připomeneme, že cílem této studie není hodnotit vybrané modely, ale použít výsledky jejich analýzy ke konstrukci vlastního pracovního modelu dokumentu.
2.2.1 Shannon‑Weaverův model obecného komunikačního systému
Na obrázku 2 je zobrazen model obecného komunikačního systému v podobě, v níž ho v roce 1949 představili jeho tvůrci – američtí matematici a průkopníci informatiky Claude Elwood Shannon (1916–2001) a Warren Weaver (1894–1978). Grafické schéma vypracovali jako názornou pomůcku k pochopení podstaty Shannonovy matematické teorie komunikace, jež kromě entit uvedených v modelu zahrnuje dnes běžně používané pojmy informace, entropie a redundance (Shannon a Weaver 1949).
Obr. 2 Model obecného komunikačního systému (Zdroj: Shannon a Weaver, 1949, s. 98)
Model tvoří následující komponenty a jimi realizované procesy: Informační zdroj (angl. information source) vybere z množiny disponibilních informací zprávu (angl. message), která se má komunikovat.8 Obsah (sémantika) zprávy je podle Shannona a Weavera záležitostí kontextu, v němž se nachází informační zdroj. Tento kontext ovšem není v grafickém schématu zobrazen. Vysílač (angl. transmitter) kóduje zprávu, aby byla komunikovatelná přenosovým kanálem (angl. channel) ve formě signálu (angl. signal). Kanál (na obrázku 2 je znázorněn nepopsaným čtverečkem) je zdrojem šumu (angl. noise source) a příčinou toho, že přijatý signál se obvykle liší od signálu vysílaného. Přijímač (angl. receiver) dekóduje přijatý signál (angl. received signal) a vytvořenou zprávu předá cíli (angl. destination).
Ze tří úrovní komunikace, které autoři pojmenovali podle řešených problémů jako úroveň techniky, sémantiky a efektivity (tj. pragmatiky), zobrazuje model pouze rovinu technickou. Přesto autoři naznačují v úvodních poznámkách ambice zachytit svým modelem skutečně obecnou problematiku jak komunikace na úrovni strojové, tak komunikace lidské, sociální.
„Slovo ‚komunikace‘ zde bude použito ve velmi širokém smyslu, aby zahrnovalo všechny postupy, kterými může jedna mysl ovlivnit druhou. To se samozřejmě netýká pouze písemného a ústního projevu, ale také hudby, výtvarného umění, divadla, baletu a vlastně všeho lidského chování. V některých souvislostech může být žádoucí použít ještě širší definici komunikace, totiž takovou, která by zahrnovala postupy, pomocí nichž jeden mechanismus (např. automatické zařízení pro sledování letadla a pro výpočet jeho pravděpodobné budoucí pozice) ovlivňuje jiný mechanismus (např. řízenou střelu pronásledující toto letadlo).“ (Shannon a Weaver, 1949, s. 95)
Cílem takto vymezené komunikace tedy není pouhý pasivní přenos zprávy, nýbrž „ovlivnění“, tj. změna chování příjemce, způsobená zprávou. To koresponduje s obecně přijímanou představou dvou navzájem propojených aspektů dokumentu – dokument jako zpráva o realitě a dokument jako proces působení na realitu.
2.2.2 Jakobsonův model jazykové komunikace
Lingvista Roman Jakobson (1896–1982) patřil k zakladatelům Pražského lingvistického kroužku a je jedním z nejvýraznějších představitelů funkčního strukturalismu. Za manifest Jakobsonova systémového přístupu k jazyku lze pokládat tento výrok:
„Není pochyb, že pro každé jazykové společenství, pro každého mluvčího existuje jednota jazyka, ale tento všeobjímající kód představuje systém vzájemně spjatých subkódů; každý jazyk obsahuje několik souběžných struktur, a každá z nich je charakterizovaná jinou funkcí.“ (Jakobson, 1995, s. 77)
Ve svém modelu konstitutivních činitelů řečové události (aktu slovní komunikace) a s ním spojených funkcí jazyka Jakobson propojuje Shannonův kybernetický přístup se sémiotickým přístupem rakouského psychologa Karla Bühlera (1879–1963). Bühler definuje tři funkce jazykového znaku: ve vztahu k předmětům a stavům věcí se projevuje funkce reprezentativní (něm. Darstellung), ve vztahu k vysílateli sdělení má znak funkci výrazovou (něm. Ausdruck) a ve vztahu k příjemci sdělení se projevuje apelová (výzvová) funkce (něm. Appell). (Bühler 1934) Jakobson ve své přednášce Lingvistika a poetika na konferenci Style in language v roce 1958, publikované v revidované verzi poprvé v roce 1960 (Jakobson 1960), dospěl k šesti klíčovým činitelům jazykové komunikace. Charakterizuje je následovně:
„MLUVČÍ (Addresser) posílá SDĚLENÍ (Message) ADRESÁTOVI (Addressee). Aby mělo působnost, vyžaduje sdělení nějaký KONTEXT (Context, ‚referent‘ v jiném, poněkud mnohoznačném názvosloví), k němuž poukazuje, vnímatelný adresátem a buď verbální, nebo přístupný verbalizaci; dále vyžaduje KÓD (Code), plně nebo přinejmenším částečně společný mluvčímu a adresátovi (nebo jinými slovy, kódovateli a dekódovateli sdělení); a konečně KONTAKT (Contact), fyzikální kanál a psychické spojení mezi mluvčím a adresátem, umožňující oběma zahájit komunikaci a setrvat v ní.“ (cit. dle Jakobson, 1995, s. 77)
Na obrázku 3 je znázorněno, že každému z těchto strukturních prvků je přiřazena odpovídající jazyková funkce. Podle Jakobsona se v každé řečové události projeví alespoň jedna jazyková funkce, zpravidla jich je více, přičemž obvykle jedna z nich dominuje.
Obr. 3 Model jazykové komunikace (Zdroj: Jakobson, 1995, s. 78, 82)
S mluvčím je spjata funkce emotivní (angl. emotive), jež zhruba odpovídá Bühlerově výrazové funkci. Jejím úkolem je vyjádřit stav, postoj či emoce mluvčího související s komunikací, například pomocí citoslovců. Pojem kontext se vyskytuje už v Shannon‑Weaverově modelu a zároveň je obdobou toho, co Bühler nazývá „předměty a stavy věcí“. Jakobson mu přiřadil poznávací (angl. cognitive) jazykovou funkci, pro kterou používá též sémiotické termíny referenční (angl. referential) a denotativní (angl. denotative). Adresátovi přiřadil Jakobson funkci konativní (angl. conative), jež je obdobou apelové funkce v Bühlerově modelu a působí na adresáta, typicky prostřednictvím performativních mluvních aktů (například rozkazů, zaklínadel či kleteb). Stejně jako v Shannon‑Weaverově modelu se tedy i v tomto modelu reflektuje dvojí úloha komunikace – prostřednictvím poznávací funkce o něčem vypovídat a pomocí konativní funkce něco ovlivňovat.
Sdělení je Jakobsonovou interpretací Saussurova pojmu parole (promluva); ve svém modelu mu určil autoreferenční poetickou funkci, která hledá význam sdělení v něm samotném. „Zaměření (Einstellung) na sdělení jako takové, koncentrace na sdělení pro ně samo, je POETICKÁ (poetic) funkce jazyka.“ (cit. dle Jakobson, 1995, s. 81)
Termínem kontakt je v modelu označen přenosový kanál, který je technickou podmínkou uskutečnění komunikace. Je s ním spojena fatická (angl. phatic) funkce, jež zajišťuje informování mluvčího i adresáta o tom, že komunikace skutečně probíhá. Tím obohacuje představu komunikace o koncept interakce a zpětné vazby. Kód je termín převzatý z kybernetiky a v Jakobsonově pojetí je interpretací Saussurova pojmu langue (systém jazyka). Metajazyková (angl. metalingual) funkce, která mu v modelu odpovídá, zajišťuje kódování a dekódování komunikované zprávy.
2.2.3 Pojmový model bibliografických informací IFLA LRM
Model bibliografických informací IFLA Library reference model (IFLA LRM) byl vytvořen na půdě Mezinárodní federace knihovnických sdružení a institucí (IFLA) a v roce 2017 byl přijat jako standard IFLA. Má formu entitně relačního modelu, který konsoliduje tři předcházející modely bibliografických záznamů (FRBR – Functional requirements for bibliographic records), jmenných autorit (FRAD – Functional requirements for authority data) a věcných autorit (FRSAD – Functional requirements for subject authority data). Na obrázku 5 je znázorněno všech 11 entit modelu a jejich nejvýznamnější vztahy, tak jak jsou prezentovány v anglickém vydání standardu.
V modelu jsou uplatněny vztahy rododruhové hierarchie. Na obrázku 5 jsou však zobrazeny jen některé z nich, pro názornost proto jejich strukturu (tzv. páteřní taxonomii) uvádíme na obrázku 4 v notaci UML. Kromě rododruhové hierarchie jsou na obrázku 4 ještě vyznačeny vybrané asociativní vztahy, které zmiňujeme v popisu modelu níže.
Obr. 4 Páteřní taxonomie modelu IFLA LRM
Obr. 5 Model IFLA LRM (Zdroj: IFLA, 2017, s. 86. Dostupné z: https://repository.ifla.org/handle/123456789/40)
Na nejvyšší úrovni hierarchie se nachází entita res (z lat. označení pro věc, LRM‑E1), zahrnující všechny entity v rámci univerza diskurzu. Plní dvojí úlohu: 1) zobecňuje charakteristiky entit v modelu a 2) umožňuje vyjádřit obsah (předmět, téma, aboutness) dokumentu prostřednictvím vztahu asociace mezi instancemi entity dílo a res (angl. res is subject of work / work has as subject res, LRM‑R12). Tím je v modelu vyřešen vztah dokumentu a jeho obsahu.
Entita nomen (z lat. označení pro jméno, LRM‑E9) má v modelu specifický sémiotický účel: umožňuje zřetelně odlišit popisovanou věc od jejího označení. Vztah označení (angl. apellation, LRM‑R13) může spojovat entitu nomen s libovolnou další entitou, a protože vztah je definován s kardinalitou jedna‑více, každá entita může mít více označení.
Entita agent (angl. agent, LRM‑E6) s podtřídami osoba (angl. person, LRM‑E7) a kolektivní agent (angl. collective agent, LRM‑E8) zobecňuje veškeré individuální i skupinové entity, jež mohou mít jakýkoli záměrný vztah k bibliografickým entitám.
Jádrem modelu jsou čtyři disjunktní bibliografické entity dílo (angl. work, LRM‑E2), vyjádření (angl. expression, LRM‑E3), provedení (angl. manifestation, LRM‑E4) a jednotka (angl. item, LRM‑E5). Každá entita zobrazuje jiný pohled na dokument. Dílo představuje obsahovou dimenzi dokumentu, vyjádření formu obsahu a provedení s jednotkou jsou entity orientované na dimenzi hmotného nosiče.
Entita dílo v modelu reprezentuje „intelektuální nebo umělecký obsah určitého výtvoru“. Přídavná jména „intelektuální“ a „umělecký“ vyjadřují snahu doplnit k chápání obsahu i umělecký, kulturní, emotivní rozměr (Roman Jakobson by jej nejspíše ztotožnil s poetickou funkcí). Vyjádření je definováno jako „určitá kombinace znaků zprostředkující intelektuální nebo umělecký obsah“. Autoři modelu zdůrazňují, že pojem „znak“ používají v sémiotickém slova smyslu, tj. jako něco zastupující něco jiného; konkrétně vyjádření zastupuje pro uživatele dílo. Provedení se v modelu chápe jako „množina všech nosičů, u kterých se předpokládá, že sdílejí stejné charakteristiky intelektuálního nebo uměleckého obsahu a aspektů fyzické formy. Tato množina je definována jak celkovým obsahem, tak plánem výroby jeho nosiče nebo nosičů“. Jednotka je entita zastupující „objekt nebo objekty nesoucí znaky určené ke sdělování (vyjádření, přenosu) intelektuálního nebo uměleckého obsahu“.
V modelu IFLA LRM se zdůrazňuje těsné propojení a vzájemná závislost obsahu a formy dokumentů, jejichž abstraktní reprezentace v modelu je sice rozdělena do čtyř entit, ale které ve skutečnosti tvoří celek (obsah je vnímán prostřednictvím formy). Jednota obsahu a formy je modelována několika způsoby: vztahem entit res a nomen, který spojuje označovaný obsah s označující formou, vztahy realizace a ztělesnění, a prostřednictvím atributu reprezentativního vyjádření.
Asociativní vztahy realizace (angl. work is realized through expression, LRM‑R2) a ztělesnění (angl. expression is embodied in manifestation, LRM‑R3) propojující entity dílo, vyjádření a provedení vyjadřují jejich těsnou souvislost i z hlediska časového. „Dílo počíná svou existenci současně s vytvořením jeho prvního vyjádření.“ (IFLA, 2017, s. 21) Totéž platí pro vyjádření, jež „počíná svou existenci současně s vytvořením jeho prvního provedení“ (IFLA, 2017, s. 23). Jinými slovy „žádné dílo nemůže existovat, aniž existuje (nebo v minulosti existovalo) alespoň jedno jeho vyjádření“ (IFLA, 2017, s. 21) a „žádné vyjádření nemůže existovat, aniž existuje (nebo v minulosti existovalo) alespoň jedno jeho provedení“ (IFLA, 2017, s. 23).
Atribut reprezentativního vyjádření (angl. representative expression attribute, LRM‑E2-A2) umožňuje zvolit mezi různými vyjádřeními téhož díla to, jež bude považováno za reprezentativní či kanonické, a začlenit jeho formální atributy (například jazyk, v němž dílo napsal jeho autor) přímo do charakteristiky díla. Tato konstrukce ve svých důsledcích porušuje deklarovaný disjunktní vztah entit a vede k jejich překrývání.9 Autoři modelu zdůvodňují toto řešení tím, že i když je dílo definováno jako obsah, uživatelé ho často identifikují pomocí jeho formálních vlastností.
Na rozdíl od obou modelů popsaných v předchozích částech, které kontext související s obsahem sdělení zmiňují, aniž by ho blíže specifikovaly, model IFLA LRM modeluje jeho strukturu prostřednictvím entit místo (angl. place, LRM‑E10) a časový rozsah (angl. time‑span, LRM‑E11), jež zobecňují veškeré prostorové a časové charakteristiky entit v bibliografickém univerzu.
2.3 Pojmová analýza modelů komunikace
V této části jsou uvedeny pojmy, jež byly odvozeny z modelů představených v části 2.2. Cílem analýzy nebyl kompletní popis modelů, pro účely studie jsme vybrali pouze ty pojmy, jež považujeme za relevantní z hlediska definování pojmu dokument.
I když každý z komunikačních modelů používá svoji vlastní terminologii, na pojmové úrovni jsou patrné jejich společné rysy. Ty jsme se snažili zachytit v tabulce 2, v jejíchž řádcích jsme umístili významově si odpovídající pojmy. V úvodní skupině jsou uvedeny pojmy představující „aktivní“ lidské či technologické prvky komunikačního procesu. Následují pojmy, které jsme v souladu s kritérii pro definování dokumentu stanovenými v části 2.1 seskupili na základě toho, zda se vztahují k obsahové dimenzi dokumentu, k dimenzi formy obsahu či k dimenzi hmotného nosiče. V případě modelu IFLA LRM jsou k některým pojmům ještě doplněny výroky, které charakterizují jejich vzájemné vztahy.
Provedené srovnání je pochopitelně založeno na podobnosti, nikoli na ekvivalenci; rozhodně nelze tvrdit, že si pojmy uvedené na jednom řádku stoprocentně odpovídají. Například Jakobson definuje svůj kontakt nejen jako shannonovský „fyzikální kanál“, ale i jako „psychické spojení“ mluvčího a adresáta; dílo z modelu IFLA LRM určitě nelze ztotožnit výhradně s poetickou funkcí jazykového sdělení.
Pro účely konstrukce vlastního modelu dokumentu jsme následně provedli syntézu významově si odpovídajících pojmů z jednotlivých modelů. Pojmy jsme rozdělili do dvou skupin: první zahrnuje abstraktní pojmy (třídy, tzv. univerzálie), které nemají časové ani prostorové charakteristiky, ve druhé jsou termíny, jež označují konkrétní pojmy reprezentující fyzické objekty, které existují v čase a prostoru (tzv. partikulárie). Výsledkem je sedm pojmů, uvedených v tabulce 3.
Aby bylo možné použít tyto pojmy pro konstrukci vlastního pojmového modelu dokumentu, je nezbytné specifikovat jejich význam a vzájemné vztahy. Níže uvedené charakteristiky jsou zpracovány výhradně za tímto účelem a nečiní si nárok na obecnou platnost.
V případě pojmu obsah zůstaneme u intuitivního chápání jeho významu, jenž bude v našem modelu znázorňovat to, co se komunikuje.10 Koresponduje s pojmy, jež jsou v tabulce 2 seskupeny ve stejnojmenné kategorii „obsah“: zpráva v Shannon‑Weaverově modelu, sdělení a kontext v Jakobsonově modelu, entita dílo spolu s kontextovými entitami res, časový rozsah a místo v modelu IFLA LRM.
Abstraktní pojem médium jsme zvolili jako zastřešující pro pojmy signál, vysílač a přijímač ze Shannon‑Weaverova modelu, kód v Jakobsonově modelu a entity vyjádření, provedení a jednotka v modelu IFLA LRM. Pojem médium je hierarchicky členěn na tři typy: abstraktní formu obsahu a abstraktní kontext (viz stejnojmenné pojmy v Shannon‑Weaverově a Jakobsonově modelu a pojmy časový rozsah a místo v modelu IFLA LRM) a konkrétní hmotný nosič zahrnující kanál ze Shannon‑Weaverova modelu, kontakt z Jakobsonova modelu a provedení a jednotku z modelu IFLA LRM.
Tab. 2 Srovnání pojmů z jednotlivých modelů
Shanon-weaverův model | Jakobsonův model | Model IFLA LRM | |||
---|---|---|---|---|---|
Informační zdroj |
Mluvčí |
Emotivní funkce | Agent | ||
Vysílač (kóduje) | |||||
Cíl | Adresát | Konativní funkce | |||
Přijímač (dekóduje) | |||||
Zpráva | Sdělení | Poetická funkce | Dílo | Dílo je obsahem výtvoru | obsah |
Kontext | Poznávací funkce | Res | Dílo má předmět res | ||
Časový rozsah | Res má časovou a prostorovou charakteristiku | ||||
Místo | |||||
Signál | Kód | Meta-jazyková funkce | Vyjádření |
Vyjádření realizuje dílo Vyjádření je (sémiotický) znak Nomen označuje Res |
forma obsahu |
Kanál | Kontakt | Faktická funkce | Provedení | Provedení ztělesňuje Vyjádření Jednotka ilustruje Provedení Provedení je nosič (zákonodárného) obsahu | hmotný nosič |
Tab. 3 Pojmový aparát pro tvorbu vlastního modelu dokumentu
Abstraktní pojmy (univerzálie) | Konkrétní pojmy (partikulárie) | |
---|---|---|
Obsah | ||
Médium | Forma obsahu | |
Kontext | ||
Hmotný nosič | ||
Informační zdroj | Dokument |
Obvyklý význam přisuzovaný pojmu médium vychází z jeho etymologie: to, co je mezi, uprostřed, tedy prostředek či prostředí. V případě komunikace se médium nachází mezi zdrojem a příjemcem sdělení a umožňuje tzv. nepřímou komunikaci, založenou nikoli na přímém kontaktu, ale na obsahu zprostředkovaném médiem. Médium coby jakýkoli prostředek umožňující komunikovat obsah budeme spolu s Richardem Müllerem a spoluautory chápat v dialektické jednotě prostředku a prostředí (kontextu): „Ukazuje se, že na nejobecnější úrovni můžeme vposled rozlišit dva, ovšem velmi těžko slučitelné významy pojmu média, které můžeme výstižně označit jako instrumentální a environmentální – odpovídající na otázky Čím? V čem?“ (Müller a Chudý, 2020, s. 568) Naše pracovní vymezení pojmu médium zahrne tedy jak hmotnou infrastrukturu komunikace a její kontext, tak formu, která umožňuje vyjádřit obsah sdělení.
Celek, který vznikne spojením komunikovaného obsahu a média, označujeme v souladu s převládající terminologií jako informační zdroj.11 Pojem informační zdroj tedy chápeme jako abstraktní vyjádření jednoty obsahu a formy. Dialektická jednota sémantiky sdělení a jeho komunikačního formátu je samozřejmě i charakteristickým znakem pojmu informace, který v tomto významu tvoří pilíř pojmového aparátu informační vědy. Opět se tedy nabízí otázka, zda by tento abstraktní pojem nebylo vhodnější označit jako informaci. Přikloníme se v této věci k názoru Patricka Wilsona, který v úvaze o předmětu bibliografické kontroly dospěl k závěru, že to, co se „kontroluje“, tj. bibliograficky zpracovává, není samotná informace, nýbrž entita, již označuje jako text, jež může (a zároveň nemusí) být využita jako zdroj informací. Argumentuje tím, že smysl, jehož nabývá pro uživatele informační zdroj, nelze ztotožnit s explicitním významem jednotlivých výroků, z nichž je vytvořen. „To, co text říká, není nutně to, co odhaluje nebo co nám umožňuje odvodit.“ (Wilson, 1968, s. 18)
Konkrétní pojem dokument, odvozený z pojmu informační zdroj, zhruba odpovídá entitě provedení z modelu IFLA LRM. Jeho charakteristiky se pokusíme vymezit prostřednictvím vlastního modelu v následující části.
Pro tvorbu vlastního modelu dokumentu jsme zvolili formu diagramu tříd v jazyce UML v notaci podle normy ISO 24156-1 (2014), která upravuje použití UML v terminologické práci. Strukturu modelu tvoří třídy znázorněné obdélníkem, které reprezentují pojmy, a čáry nebo šipky znázorňující jejich vzájemné vztahy. Vztah asociace je znázorněný jednoduchou čárou, v případě asymetrického vztahu čárou zakončenou šipkou. Vztah generické hierarchie rod – druh je zobrazený pomocí šipky ukončené trojúhelníkem, jež směřuje od dětské třídy k třídě rodičovské. Partitivní hierarchie je znázorněná šipkou ukončenou kosočtvercem, jež míří od třídy–části ke třídě–celku. Pro usnadnění orientace v modelu jsme jej rozdělili do dvou částí, jež jsou propojeny třídami dokument a metadata. V první části je vyjádřen vztah dokumentu k ostatním pojmům, druhá část modelu se zaměřuje na granularitu dokumentů a na jejich typologii.
3.1 Dokument a jeho kontext
Diagram na obrázku 6 je v souladu s povahou zahrnutých pojmů členěn do dvou úrovní, oddělených tečkovanou čárou. V horní části se nacházejí abstraktní pojmy reprezentované abstraktními třídami, které nemají žádné konkrétní instance (resp. jejich instancemi jsou konkrétní třídy), a ve spodní části jsou pojmy konkrétní (viz tabulka 3 v části 2.3).
Obr. 6 Vztah dokument – médium – informační zdroj
Nejobecnějšími třídami v hierarchii naznačené diagramem jsou obsah a médium. V souladu s pracovními definicemi, které jsme zformulovali v části 2.3, za obsah považujeme to, co se komunikuje, a médium představuje to, čím, jak a kde se komunikuje.
V našem modelu slouží třída médium k logickému (jak již bylo připomenuto, v praxi neproveditelnému) oddělení obsahu a formy komunikace. Tři aspekty, resp. specifické typy média představují abstraktní třídy forma obsahu a kontext a konkrétní třída hmotný nosič.
Třída informační zdroj je v našem modelu chápána rovněž jako abstraktní třída, která nemá žádné fyzické instance. V diagramu je zobrazena jako celek, který vytvářejí dvě komponenty – obsah a forma obsahu, jež je specifickým typem média. Vztah asociace, který propojuje třídy informační zdroj a kontext, vyjadřuje vliv, který má na informační zdroj prostředí, v němž existuje.
K třídám představujícím pojmy odvozené z modelů komunikace je v našem modelu ještě doplněna abstraktní třída metadata. Její zařazení je motivováno charakterem modelu IFLA LRM, jenž bývá též někdy označován jako pojmový model bibliografických metadat. Vztah informační zdroj – metadata je dvojího druhu. Jednak jsou metadata specifickým typem informačního zdroje, což znázorňuje symbol rododruhové hierarchie, jednak jsou s informačním zdrojem spojena vztahem asociace.12 Asociativní vztah metadat k informačnímu zdroji může mít různou sémantiku, nejobvyklejší jsou tyto typy vztahů: 1) metadata reprezentují vlastnost informačního zdroje (například název, jazyk, datum vytvoření) a 2) metadata umožňují provádět operace s informačními zdroji (například identifikovat, najít nebo vybrat relevantní zdroj).
Pojem dokument je modelován jako konkrétní typ informačního zdroje. Vztah rododruhové hierarchie, který ho spojuje s informačním zdrojem, dovoluje na třídu dokument přenést díky dědičnosti všechny vlastnosti i vztahy informačního zdroje. Stejně jako informační zdroj je tedy dokument jednotou obsahu a formy obsahu a je ovlivněn kontextem. Navíc je propojen vztahem partitivní hierarchie s hmotným nosičem. Dokument je celek, hmotný nosič tvoří jeho neoddělitelnou část. Samotný hmotný nosič je fyzickou konkretizací toho, co na abstraktní úrovni platí pro jeho generický pojem médium.
3.2 Dokument a jeho granularita (makro- a mikrostruktury)
Záměrem diagramu na obrázku 7 je zobrazit dokument již nikoli ve vztahu k souvisejícím pojmům, ale prostřednictvím vztahů hierarchie celek – část ukázat zobecněný způsob jeho (mikro)strukturování a začleňování dokumentů do rozsáhlejších (makro)struktur. Do modelu jsou navíc doplněny dva významné typy dokumentů – kolekce a data. Všechny pojmy uvedené v tomto diagramu jsou konkrétní, předpokládá se jejich zakotvení v čase a v prostoru a existence fyzických instancí. To je i případ třídy nazvané metadatový prvek, která je specifikací abstraktní třídy metadata z předchozího diagramu na obrázku 6.
Obr. 7 Granularita dokumentů
Třída dokument má v diagramu znázorněny dva rozdílné partitivní vztahy. První vztah s názvem komponenty propojuje dokument jako celek s třídou element dokumentu, která představuje jeho část. Element (prvek) dokumentu může být jakákoli součást menší než samotný dokument a zároveň větší než jeho základní stavební jednotka (tj. např. bit, pixel). Podle normy ISO 690 (2021, 3.7) je součást (angl. component part) dokumentu „entita poskytnutá tvůrcem jako součást hlavního dokumentu“ (například jmenný rejstřík knihy). Vysoce abstraktní a formálně propracovaný systém definování komponent dokumentů obsahuje norma pro architekturu otevřených dokumentů ISO/IEC 861313. Rozlišuje mezi elementy obsahu, jež tvoří architekturu obsahu dokumentu a elementy formy dokumentu, mezi nimiž ještě rozlišuje logické a vzhledové (angl. layout) elementy. V současnosti jsou k definování elementů digitálních dokumentů nejčastěji používány značkovací jazyky (např. HTML). Existence elementů v dokumentu vede k vytváření dílčích relativně samostatných mikrostruktur dokumentu, který je zároveň vnímán jako samostatná a celistvá jednotka obsahu.
Druhým partitivním vztahem dokumentu v našem diagramu je rekurzivní vztah nazvaný agregáty. Tento vztah chápeme stejně jako v modelu IFLA LRM, v němž je agregát vymezen jako provedení, které zahrnuje více vyjádření (IFLA, 2017, s. 93). V agregovaném provedení je buď zahrnuto (ztělesněno) více vyjádření různých děl (například ve sborníku), nebo více různých vyjádření téhož díla (například ve vícejazyčném vydání). Takovéto členění vede k tvorbě makrostruktur, v jejichž celku je možné rozpoznat více různých samostatných jednotek obsahu.
Cílem našeho modelu nebylo vytvoření komplexní typologie dokumentů. Považujeme nicméně za užitečné zobrazit v modelu dva významné typy dokumentů – kolekce a data, a vyjasnit jejich vztah k pojmu dokument. Kolekce je množina uspořádaných samostatných dokumentů. V terminologii modelu IFLA LRM se jedná o množinu jednotek, pro niž se v praxi používají různá označení, např. sbírka, fond, soubor, korpus, báze, databáze, repozitář. V normě ISO 690 (2021, 3.6) je definována jako „jakákoli množina jednoho nebo více informačních zdrojů shromážděných na základě nějaké společné charakteristiky, a to buď za nějakým účelem, nebo jako výsledek nějakého procesu“.
Navzdory intuitivní představě kolekce jako celku a dokumentů jako jeho částí není vztah mezi dokumentem a kolekcí v našem modelu definován jako vztah agregace (kolekce není agregát), ale jako asociativní vztah – dokument je umístěn v kolekci. A zároveň, jak objasnili Jonathan Furner (2016, s. 299–303) a Michael Buckland (2017, s. 48–49), lze na kolekci pohlížet jako na dokument. Tuto skutečnost vyjadřuje v diagramu vztah rododruhové hierarchie mezi zmíněnými třídami – kolekce je specifický typ dokumentu. Vztah dokumentu a kolekce je tedy dalším případem nepřímé rekurze v našem modelu. Pojem data je v současnosti velmi frekventovaný, a protože objem datové komunikace ve společnosti neustále vzrůstá, bývá někdy vnímán i jako ekvivalent pojmu dokument. Poměrně rozšířenou představou je opět intuitivní představa dokumentu jako celku složeného z dat. V našem modelu jsou však data chápána jako specifický typ dokumentu, tj. je jim přisuzován obsah, forma i hmotný nosič. Třída datová sada (soubor dat) v našem modelu zobrazuje specifický typ kolekce, v níž je umístěna množina uspořádaných dat. Specifickým typem dat je metadatový prvek, který má s daty společnou formu. Zároveň je metadatový prvek specifickým typem metadat, s nimiž je propojen rovněž vztahem generické hierarchie. Díky této polyhierarchii je možné, aby metadatové prvky sdílely obecné vlastnosti dat a zároveň asociativní vztah metadat k informačním zdrojům, resp. k dokumentům.
3.3 Ověření použitelnosti modelu
Metoda modelování obvykle zahrnuje i fázi testování navrženého modelu. Kromě logické správnosti se rovněž testuje použitelnost modelu pro praktický účel, kvůli němuž byl vytvořen. V případě našeho pracovního modelu dokumentu jsme se rozhodli ověřit, zda umožňuje reprezentovat konkrétní kategorie dokumentů používané aktuálně v katalogizační praxi knihoven. K tomuto testování byly použity typologie obsažené v řízených slovnících dvou mezinárodních norem pro popis dokumentů – ISBD (Mezinárodní standardní bibliografický popis) a RDA (Popis zdrojů a přístup k nim), které koncepčně vycházejí z modelu IFLA LRM.
Při návrhu typologie v diagramu tříd (tj. seznamu podtříd nějaké třídy) je důležité jednoznačně vymezit kritérium členění, nejčastěji založené na vhodném atributu členěné třídy. Protože takových atributů může mít třída více, je také možné vytvořit pro jednu třídu více typologií. Technické řešení pak spočívá v doplnění atributů do příslušných tříd v modelu; pro tyto atributy pak lze vypracovat slovníky hodnot, které označují konkrétní typy.
Pro testování našeho modelu jsme zvolili typologie dokumentů založené na jejich formálních atributech. Ty jsou v modelu reprezentované abstraktní třídou Forma obsahu a konkrétní třídou Hmotný nosič.
U dvou obvykle uplatňovaných kritérií členění pro kategorizaci forem obsahu lze rozpoznat objektivní a subjektivní způsob definování dokumentu, který jsme charakterizovali v části 2.1: objektivní kategorizace je založená na typu znaků, jimiž je vyjádřen obsah (například datový soubor, text), subjektivní kategorizace je zaměřená na lidské smysly, jimiž jsou znaky vnímány (sluch, chuť, čich, hmat, zrak).
Konkrétní typologie dokumentů podle znakových systémů použitých k vyjádření obsahu jsou uvedeny v řízeném slovníku formy obsahu ISBD14 a v řízeném slovníku typu obsahu RDA15. Typologie dokumentů podle lidských smyslů pro vnímání obsahu je k dispozici v řízeném slovníku obsahové kvalifikace smyslové specifikace ISBD16.
Rovněž pro typologii hmotných nosičů lze použít různá kritéria. Kromě obvyklé „objektivní“ typologie materiálů a objektů, jež tvoří fyzickou bázi nosiče (například audiokazeta, mikrofiš, svazek) se lze setkat i s typologií přístrojů či zařízení, jejichž prostřednictvím je obsah na nosiči přístupný uživateli (například počítač, mikroskop). Významné je členění podle typu záznamu zachycující dichotomii dokumentů analogových a digitálních.
Existující typologie dokumentů podle jejich nosičů je obsažena v řízeném slovníku typu nosiče RDA17. Typologii dokumentů podle zařízení potřebných k zpřístupnění jejich obsahu nabízejí řízený slovník typu média ISBD18 a řízený slovník typu média RDA19. Členění na analogové a digitální dokumenty umožňuje zaznamenat řízený slovník typu záznamu RDA20.
V tabulce 4 je naznačen způsob řešení reprezentace typů dokumentů v modelu. Ke třídám Forma obsahu a Hmotný nosič jsou ve druhém sloupci doplněny příslušné atributy vyjadřující kritérium členění a ve třetím sloupci jsou příklady reálných řízených slovníků, jejichž hodnotami lze dané atributy naplnit.
Třída modelu | Atribut | Řízený slovník hodnot pro atribut |
---|---|---|
forma dokumentu | Znaky pro vyjádření obsahu |
Formy obsahu ISBD Typ obsahu RDA |
hmotný nosič | Lidské smysly pro vnímání obsahu | Obsahová kvalifikace smyslové specifikace ISBD |
Nosič | Typ nosiče RDA | |
Zařízení |
Typ média ISBD Typ média RDA |
|
Způsob záznamu | Typ záznamu RDA |
Tab. 4 Typologie forem obsahu a hmotných nosičů
Provedené testování samozřejmě nelze považovat za vyčerpávající, pro tento malý vzorek však potvrdilo, že navržený model dokumentu je kompatibilní s nástroji popisování a typologie dokumentů založenými na jejich formátu, jež jsou obvyklé v praxi.
4 Shrnutí: směrem k funkční definici dokumentu
Model dokumentu prezentovaný v této studii je statický, zaměřuje se výhradně na prvky a jejich vzájemné vztahy. Dalším krokem směrem k systémovému pohledu na dokument tedy musí být určení funkcí a jejich přiřazení k příslušným komponentám modelu. Na dokument lze zřejmě vztáhnout tvrzení adresované médiím: „Ohled na procesy […] by pak otevíral cestu k nejobecnějšímu popisu mediality jako toho, co mají média společného […] Postihnout operace či procesy vázané s médii je tedy klíčové.“ (Müller a Chudý, 2020, s. 570) Domníváme se, že stejně jako bylo možné statický model dokumentu odvodit z analýzy komunikačních modelů, mohly by funkce v těchto modelech definované posloužit jako základ pro pojmovou analýzu a následnou transformaci stávajících modelů. Předběžný přehled potenciálně relevantních funkcí je uveden v tabulce 5.
Shannon-Weaverův model | Jakobsonův model | Model IFLA LRM |
---|---|---|
Výběr zprávy Kódování zprávy Přenos signálu Dekódování signálu Šum (zkreslení obsahu) | Emotivní funkce Konativní funkce Poetická funkce Poznávací funkce Metajazyková funkce Fatická funkce | Najít dokument Určit dokument Vybrat dokument Získat dokument Prozkoumat, objevit dokument |
Tab. 5 Funkce dokumentu v komunikačních modelech
Zatím má přehled funkcí podobu prostých seznamů, označení jednotlivých funkcí je doslovně převzato z jednotlivých modelů a nebyly podniknuty žádné kroky pro jejich srovnání. To bude vyžadovat důkladnou analýzu. Je patrné, že každá sada funkcí míří k jiné dimenzi dokumentu: V Shannon‑Weaverově modelu se funkce zaměřují na samotný proces komunikace, Jakobsonův model zachycuje účinek, který má komunikované sdělení na příjemce, a model IFLA LRM preskriptivním způsobem postuluje funkce, jež mají plnit metadata směrem k dokumentu. Model se omezuje na funkce bibliografických metadat odpovídající požadavkům koncových uživatelů a nezahrnuje funkce spojené s administrativními, správními nebo autorskoprávními agendami knihoven.
Možná by se sjednocující platformou pro pohled na tyto různorodě definované funkce mohla stát dvojice úloh bibliografické kontroly podle Patricka Wilsona – popsat a využít dokument (Wilson, 1968, s. 20) v kombinaci s trojicí funkcí médií definovaných teoretikem médií Friedrichem Kittlerem jako přenos, uchování a zpracování informace (Kittler, 1993, s. 8). Další podněty by bylo možné očekávat od teorie dokumentových aktů (Smith 2012).
Cílem, který jsme si vytkli pro tuto studii, bylo ověřit použitelnost pojmové analýzy referenčních modelů sociální komunikace ke konstrukci pojmového modelu dokumentu. Tento cíl byl splněn: bylo prokázáno, že zvolené komunikační modely poskytují relevantní pojmovou základnu použitelnou pro takový účel. Kromě pojmů, jež byly metodou pojmové analýzy z modelů odvozeny, se ukázaly jako užitečné i charakteristiky jejich vzájemných vztahů v jednotlivých modelech. Vzhledem k tomu, že modely použité k analýze jsou zakotveny v rozdílných teoretických disciplínách, lze tuto studii považovat i za příspěvek k interdisciplinárnímu propojení informační vědy s dalšími vědními obory.
Navazujícím dílčím cílem bylo využití výsledků analýzy tří vybraných komunikačních modelů ke konstrukci vlastního pojmového modelu dokumentu. Použití metody modelové tvorby a techniky grafického modelování formou diagramu tříd UML umožnilo přistoupit k řešení této úlohy názorným způsobem, který zřetelně a jednoznačně vyjadřuje sémantiku jednotlivých komponent modelu včetně jejich vzájemných vztahů. Jak ukázala dílčí sonda zaměřená na formální typologie dokumentů, je navržený model připraven i k testování použitelnosti pro reprezentaci konkrétních instancí dokumentů nebo jejich dílčích aspektů.
Konkrétní příspěvek navrženého modelu k rozvoji teorie dokumentu spatřujeme ve třech hlavních oblastech: 1) návrh řešení vztahu pojmu dokument k souvisejícím pojmům informace, médium a informační zdroj, 2) návrh obecného způsobu modelování granularity dokumentů a 3) návrh obecného způsobu modelování typologie dokumentů.
Domníváme se, že touto studií jsme prokázali, že metoda pojmové analýzy a pojmového modelování je pro teorii dokumentu relevantní metodou. První kroky tímto směrem, které jsme podnikli a představili v tomto článku, lze považovat spíše za předběžnou sondu do problematiky. K řešením, která jsme během pojmové analýzy a konstrukce modelu přijali, existují jistě alternativy, které by bylo vhodné prodiskutovat v širším okruhu řešitelů. Přesto už ve stávající provizorní podobě naznačují, že by tato metoda mohla v budoucnu přinést užitečné výsledky. Další možnosti pokračování tímto směrem vidíme především v orientaci na funkční aspekty dokumentu.
Poznámky
1 Definování pojmu informace přesahuje zaměření tohoto článku. Upozorníme pouze, že pokud v tomto textu používáme termín informace, míníme tím upořádané smysluplné údaje.
2 Viz například definice dokumentu v terminologické normě ISO 5127:2017 (3.1.1.38) a v normě ISO 690 (2021, 3.13): „zaznamenané informace nebo hmotný předmět, který je možno považovat za jednotku procesu dokumentace“.
3 Zájemce o podrobnější zdůvodnění odkazujeme na esej Patricka Wilsona (1968, s. 15–19).
4 Poznámka: Na fenomenologickém přístupu je založen i diachronní (historický) pohled na dokument, který se zabývá otázkou, ve které fázi svého životního cyklu byl zkoumaný objekt považován za dokument (Buckland, 2017, s. 23–24).
5 Jak dále uvidíme, dimenze struktura – funkce a obsah – forma nejsou zcela disjunktní, přinejmenším to platí pro kategorie formy a struktury.
6 Viz „poschoďový koláč sémantického webu“ (semantic web layer cake) na https://www.w3.org/2007/03/layerCake.png nebo na https://en.wikipedia.org/wiki/Semantic_Web_Stack.
7 Termín „bibliografické univerzum“ není chápán jednotně. Nejčastěji se ztotožňuje s množinou bibliografických entit (v modelu IFLA LRM je představují entity dílo, vyjádření, provedení a jednotka). Někdy se ovšem o samotném celém modelu IFLA LRM mluví jako o modelu bibliografického univerza (IFLA, 2017, s. 5). Pro účely naší studie budeme termín bibliografické univerzum používat v prvním významu, tj. jako množinu bibliografických entit. Přesnější by tedy bylo říci, že model IFLA LRM pokrývá bibliografické univerzum a s ním bezprostředně související entity.
8 Rozdíl mezi informací a zprávou v tomto modelu hraje důležitou roli. Autoři jasně deklarují, že to, co se komunikuje, nejsou informace, ale zprávy (Shannon a Weaver, 1949, s. 99–100).
9 Obdobně lze ostatně v Shannon‑Weaverově modelu pozorovat překrývání rovin techniky, sémantiky a efektivity komunikace. Rovněž Jakobsonovy funkce jazykového znaku nejsou považovány za striktně disjunktní a jsou v různé míře přítomné v každém jazykovém aktu.
10 Podrobněji se problematice obsahu věnujeme v (Kučerová 2017). Sémiotickými a sémantickými aspekty dokumentu se rovněž zabývá Jiří Stodola (Stodola 2020).
11 I když jsme v naší studii dali přednost termínu obsah před termínem informace, novotvar „zdroj obsahu“ nepovažujeme za vhodné zavádět.
12 Vztah nepřímé rekurze metadata – informační zdroj není neobvyklý, v jazykové komunikaci je obdobně uvažován vztah metajazyk – objektový jazyk.
13 ISO/IEC 8613-1, 1994. Information technology – Open Document Architecture (ODA) and interchange format: Introduction and general principles – Part 1. 1. ed. Geneva: International Organization for Standardization, 1994-12. 77 s.
14 IFLA. ISBD content form [online]. Dostupné z: http://iflastandards.info/ns/isbd/terms/contentform.
15 RDA content type [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/RDAContentType/.
16 IFLA. ISBD content qualification of sensory specification [online]. Dostupné z: http://iflastandards.info/ ns/isbd/terms/contentqualification/sensoryspecfication.
17 RDA carrier type [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/RDACarrierType/.
18 IFLA. ISBD media type [online]. Dostupné z: http://iflastandards.info/ns/isbd/terms/mediatype.
19 RDA media type [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/RDAMediaType/.
20 RDA type of recording [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/typeRec/.
Literatura
BEARD, David, 2008. From work to text to document. Archival science. September 2008, 8(3), 217–226. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s10502-009-9083-4. ISSN 1389-0166 (print). ISSN 1573-7500 (online).
BUCKLAND, Michael Keeble, 2017. Information and society. Cambridge: The MIT Press. 217 s. ISBN 978-0-262-53338-6.
BÜHLER, Karl, 1934. Sprachtheorie: die Darstellungsfunktion der Sprache. Jena: G. Fischer. xvi, 434 s.
FURNER, Jonathan, 2016. „Data“: the data. In: Matthew KELLY a Jared BIELBY, ed. Information cultures in the digital age: a festschrift in honor of Rafael Capurro. Wiesbaden: Springer, s. 287–306. ISBN 978-3-658-14679-5 (print). ISBN 978-3-658-14681-8 (online). Dostupné z: https://doi.org/10.1007/978-3-658-14681-8_17.
GLUSHKO, Robert J., 2016. The concept of „resource“. In: Robert J. GLUSHKO, ed. The discipline of organizing: professional edition [online]. 4th ed. O‘Reilly Media, chapter 1.3, s. 36–38. Dostupné z: https://ischools.org/resources/Documents/Discipline%20of%20organizing/Professional/TDO4-Prof‑CC‑Chapter1.pdf [cit. 2022-09-21].
IFLA, 2017. IFLA library reference model: a conceptual model for bibliographic information [online]. Pat Riva, Patrick LEBOEUF, Maja ŽUMER, ed. Hague: International Federation of Library Associations and Institutions, rev. August 2017 as amended and corrected through December 2017 [cit. 2022-09-21]. 101 s. Dostupné z: https://www.ifla.org/publications/node/11412.
ISO 690, 2021. Information and documentation – Guidelines for bibliographic references and citations to information resources. 4th ed. Geneva: International Organization for Standardization, 2021-06. ix, 160 s.
ISO 24156-1, 2014. Graphic notations for concept modelling in terminology work and its relationship with UML – Part 1: Guidelines for using UML notation in terminology work. 1st ed. Geneva: International Organization for Standardization, 2014-10. 24 s.
JAKOBSON, Roman, 1960. Linguistics and poetics. In: Style in language. Thomas Albert SEBEOK, ed. Cambridge (Mass.): MIT Press, s. 350–377. – česky: JAKOBSON, Roman, 1995. Lingvistika a poetika. In: Poetická funkce. Miroslav ČERVENKA, ed. Vyd. tohoto souboru 1. Jinočany: H & H, s. 74–105. ISBN 80-85787-83-0.
KITTLER, Friedrich Adolf, 1993. Draculas Vermächtnis: Technische Schriften. Leipzig: Reclam. 259 s.
KUČEROVÁ, Helena, 2017. Sémantická problematika organizace znalostí. In: Organizace znalostí: klíčová témata. Praha: Karolinum, s. 201–230. ISBN 978-80-246-3587-3 (brož.). ISBN 978-80-246-3597-2 (pdf).
KUČEROVÁ, Helena, 2018. Pojem modelu a pojmový model v informační vědě. Knihovna: knihovnická revue. 29(2), 5–32. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online).
KUČEROVÁ, Helena, 2021. Teorie dokumentu: od antilopy k informační architektuře. Knihovna: knihovnická revue. 32(2), 5–34. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online).
LUND, Niels Windfeld, 2004. Documentation in a complementary perspective. In: Warden Boyd RAYWARD, ed. Aware and responsible: Papers of the Nordic‑International Colloquium on Social and Cultural Awareness and Responsibility in Library, Information and Documentation Studies (SCARLID). Oxford: Scarecrow Press, s. 93–102. ISBN 0-8108-4954-2.
LUND, Niels Windfeld, 2010. Document, text and medium: concepts, theories, and disciplines. Journal of documentation. September 2010, 66(5), 734–749. ISSN 0022-0418. Dostupné z: https://doi. org/10.1108/00220411011066817.
MÜLLER, Richard, Tomáš CHUDÝ a kol., 2020. Za obrysy média: literatura a medialita. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR: Karolinum. 665 s. ISBN 978-80-246-4688-6 (Karolinum). ISBN 978-80-7658-005-3 (Ústav pro českou literaturu AV ČR).
OTLET, Paul, 1934. Traité de documentation: le livre sur le livre, théorie et pratique. Bruxelles: Editions Mundaneum. 431 s.
RANGANATHAN, Shiyali Ramamrita, 1931. The five laws of library science. Madras: The Madras Library Association; London: Edward Goldston. 458 s.
SHANNON, Claude Elwood a Warren WEAVER, 1949. The mathematical theory of communication. Urbana: University of Illinois Press, 1949. 125 s.
SMITH, Barry, 2012. How to do things with documents. Rivista di estetica. 50, 179–198. ISSN 0035-6212 (print). ISSN 2421-5864 (online). Dostupné z: https://doi.org/10.4000/estetica.1480.
STODOLA, Jiří, 2020. Ontologický a sémantický status díla: impulzy literární vědy k promýšlení standardní knihovnické ontologie. Knihovna: knihovnická revue. 31(2), 29–44. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online).
VODIČKOVÁ, Hana, 2007. Malá úvaha o české knihovnické terminologii v souvislosti s novými „pařížskými principy“ pro katalogizační pravidla aneb o FRBR. Čtenář. 2007, 59(1), 4–8. ISSN 0011-2321.
WILSON, Patrick, 1968. Two kinds of power: an essay on bibliographical control. Berkeley: University of California Press, 1987, © 1968. 155 s. California library reprint series. ISBN 978-0-520-03515-7.
KUČEROVÁ, Helena. Teorie dokumentu a modely komunikace. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(2), 5–28. ISSN 1801-3252.
]]>Summary: The article presents the findings of the research into publisher attitudes to e-books, organized by the Institute of Communication Studies and Journalism and the Center for Media Studies at the Faculty of Social Sciences, Charles University. The research compares the behavior and preferences of Czech publishers towards e-books publishing in the period before Covid (at the beginning of 2020) and at the time of the peak pandemic situation in autumn 2020 and monitors changes in the publishers‘ attitudes to e-books, their views on them and the future of the book market, as well as their cooperation with libraries.
Keywords: book market, Czech publishers, e-books, COVID-19
doc. PhDr. Jan Halada, CSc., PhDr. Irena Prázová, Ph.D. / Institut komunikačních studií a žurnalistiky, Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova (Institute of Communication Studies and Journalism, Faculty of Social Sciences, Charles University), Smetanovo nábřeží 6,110 01 Praha
Článek se věnuje výsledkům výzkumného šetření nakladatelských subjektů a jejich vztahu k vydávání e-knih, a to v době před koronavirovou krizí v únoru 2020 a pak přímo v době pandemie. Cílem výzkumu je popsat základní aspekty fungování e-knih na českém knižním trhu, zjistit, jaké jsou nakladatelské preference ve vztahu k e-knihám, jaké jsou možnosti poskytování jejich obsahu, jaké jsou preferované distribuční kanály e-knih, a především jaká je možná spolupráce s knihovnami.
První část kvantitativního a kvalitativního výzkumu vztahu nakladatelů k e-knihám vznikla z potřeby analyzovat situaci na knižním trhu, a to nejprve jako studentský výzkum na půdě Institutu komunikačních studií a žurnalistiky (IKSŽ) a Centra pro mediální studia (CEMES) Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v roce 2019. Následující, rozsáhlejší část tohoto výzkumu se uskutečnila v druhé polovině roku 2020, a to za účasti IKSŽ, CEMES a agentury SOCIORES.
V první fázi výzkumu na začátku roku 2020 byly uskutečněny kvalitativní hloubkové rozhovory s třiceti vybranými zástupci nakladatelství z celé České republiky, a to včetně vysokoškolských nakladatelství. Následně byla zpracována sekundární analýza hloubkových rozhovorů (realizovaná analytickým kvalitativním nástrojem Atlas.ti). Výsledky šetření byly podnětné, proto si zasloužily hlubší zkoumání. Na podzim roku 2020 jsme jako autoři se sociologickou agenturou Sociores uskutečnili online dotazníkové kvantitativní šetření (CAWI) v kombinaci s tištěným dotazníkem (PAPI), přičemž bylo cíleně osloveno více než 120 respondentů z řad velkých, středních i malých nakladatelství. Návratnost (N) byla 103 odpovědi.1 Výzkum se uskutečnil v období leden 2020 (hloubkové rozhovory) a říjen až listopad 2020 (online dotazníkové šetření). Projekt byl podpořen grantovým programem Ministerstva kultury ČR VISK 1.
Kvalitativní a kvantitativní část výzkumu nakladatelů byla doplněna o analýzu prodeje e-knih jednoho velkého českého internetového obchodu, který výsledná zjištění vyplývající z výzkumu potvrdil, a to především v otázkách ceny, formátů i způsobů prodeje e-knih.
Konkrétní otázky výzkumu se vztahovaly k procesu výběru e-knih určených k publikování, žánrovým preferencím výběru e-knih, k samotnému procesu výroby e-knih, ale i k obchodním modelům prodeje e-knih, finančním otázkám při výrobě a zisku z prodeje e-knih, zabývaly se vztahy s autory, a zároveň také spoluprací nakladatelů s knihovnami.
Výsledky jsme získali těsně před koronavirovou krizí, tj. v únoru 2020. Jednalo se o kvalitativní šetření. Data byla sbírána pomocí standardizovaných hloubkových rozhovorů s vedoucími osobnostmi vybraného spektra nakladatelství. Po získání odpovědí jsme zjistili, že nakladatele nejvíce zajímají ekonomické otázky spojené s vydáváním e-knih, přičemž používají odlišné obchodní modely, prodávají často e-knihy přes distributory a musí se zabývat licenční a autorskoprávní problematikou. Proto jsme se rozhodli výzkum rozšířit a pro větší validitu dat oslovit více respondentů z řad nakladatelů.
Druhá část výzkumu se uskutečnila v druhé polovině roku 2020, a to jako cíleně kombinovaná metoda online dotazníkového šetření a tištěných dotazníků. Byl zvolen vzorek 120 nakladatelů podle velikosti (stejný podíl malých, středních a velkých nakladatelství), odpovědělo 103 nakladatelů.
Jelikož ve druhé části výzkumu bylo osloveno podstatně více nakladatelů, byla použita jiná metodika výzkumného šetření i samotného sběru dat. Nelze všechny výsledky komparovat, ovšem základní výstupy z obou šetření lze spolehlivě porovnat, protože výzkumná témata zkoumání byla stejná v obou částech.
Vzhledem k tomu, že článek je koncipován zároveň jako prezentace výstupů analýzy zaměřené na nakladatelské postoje ke knihovnám a konkrétně k půjčování e-knih, jsou zde rovněž uváděny dílčí výsledky zaměřené především na tuto oblast zkoumání.
Z obou výzkumů tedy prezentujeme informace, které se shodují ve výstupech, což znamená, že první část je spíše přehledová, kdežto druhá část je více zaměřená na vztahy nakladatelů a knihoven. Data a procentuální rozsah tedy vychází z kvantitativního šetření a je doplněn převážně výroky z kvalitativního šetření.2
Výzkum je zaměřen čistě na české prostředí knižního trhu a takto byl od začátku i koncipován.
Ze 103 dotázaných respondentů vydává e-knihy 57 % respondentů, tištěné knihy 98 %, audioknihy 22 % respondentů.
Na otázku, jak probíhá proces výběru e-knih k publikování, velký počet nakladatelů odpověděl, že nedělají žádný záměrný výběr, tedy že vydají jako e-knihu vše, k čemu mají licenci/práva. Zvyšující se podíl majitelů práv, kteří k vydání titulů ve formě e-knih poskytují licenci, znamená zvyšující se podíl titulů vydávaných jako e-knihy. Více nakladatelů i autorů se také postupně přestává obávat nelegálního šíření a poskytují licenci i pro formát e-knihy. Nakladatelé se současně rozhodují podle očekávaného menšího tržního úspěchu (případy, kdy by se tištěná kniha nezaplatila). Specifickou situací v případě vydávání e-knih jako „masových“ beletristických titulů je pak e-kniha způsobem, jak vydat knihu, která je klasickou cestou „nevydatelná“. Míra vydávání titulů ve formě e-knihy je velmi odlišná; mezi jednotlivými nakladatelstvími je v tomto velký rozdíl, a to nejvíce v závislosti na vydávaném žánru a zaměření nakladatelství. Počty vydaných publikací/titulů se pohybují od nízkých jednotek procent až po vydávání všech titulů, kde nejsou nějaké překážky, například v podobě výrobních, autorských a jiných.
Převažující žánry e-knih odpovídají profilu produkce jednotlivých nakladatelství, ale obecně se jedná většinou o beletrii. Pro některé je podstatná atraktivita titulu, a to více než samotný žánr. Specifická situace je v oblasti dětské literatury. Některá nakladatelství právě pro obtížnost převedení některých titulů do formy e-knihy na oblast dětské e-literatury spíše rezignovala, a to proto, že se jedná ve většině o tituly graficky, výtvarně a technicky náročné a pro dětského čtenáře v elektronickém formátu i nevhodné. Komiksy a obrazové publikace jsou samozřejmě pro vydávání online formátu komplikované, a tudíž spíše výjimečné. Podíl překladových titulů v e-knihách je daný především specifickou produkcí nakladatelství.
Pokud jde o převedení do formátu e-knihy, pak najdeme celou škálu přístupů, a to od výroby až po distribuci vlastními silami. Někteří mají vlastní DTP studio a knihy si tvoří sami, jiní nakladatelé si nechávají e-knihy vyrábět externě, a to někdy přímo samotnými distributory, kteří pak mají e-knihy ve své výhradní distribuci. Případně se řeší výroba e-knih sesterskou firmou – u velkých nakladatelů či propojených firem.
Rozdíly v náročnosti převodu z tištěné na e-knihu jsou značné v závislosti na složitosti obsahu. Příznačné také je, že nakladatelé často většinu nákladů na redakční práci připočítají k titulu samotnému, a k e-knihám pak pouze samotné převedení na e-knihu. Většina z nich se shoduje, že není časově ani finančně náročné realizovat převod knihy na e-knihu (většinou formou digitalizace). Pro ilustraci uvádíme anonymní odpovědi a komentáře nakladatelů, kteří odpovídali prostřednictvím dotazníku.
"U té e-knihy vám to poměrně snadno říct můžu, protože tam se jedna digitalizace pohybuje kolem tisíce korun. Když je to něco naprosto jednoduchého, kde není poznámkový aparát, nejsou tam obrázky, není tam žádná příloha, je to jenom tzv. hladina, jenom text, tak to lze třeba stáhnout až někam šest sedm osm stovek za digitalizaci, a to jsou v podstatě veškeré náklady na přípravu digitální verze. Pak samotné nahrání na ty servery nic nestojí, distribuce taky nic nestojí, až na provizi, kterou si samozřejmě bere ten distributor. A žádné jiné další náklady tam najít nelze. Pokud samozřejmě nepočítáte redakci, ale ta je většinou zaplacená s tou papírovou verzí. Protože se nedělá zvlášť redakce
pro papír a e-knihy, ale je to jedna redakce, která většinou náleží do té položky vydání papírové knihy. Takže skutečně kolem tisícikoruny lze digitalizovat v závislosti na požadavcích a formátu té knihy. Ani jsem se nikdy nesetkal, že by to někdy bylo dražší. Existují u nás už různé firmy, které se zabývají tím, že vy vydáváte knihy a oni je jenom digitalizují a tam je to skutečně třeba dva tři tisíce, ale je to podle mě úplně nepřiměřené."
Pokud nakladatelé vydávají obě verze titulu, uplatňují odlišné strategie, pokud jde o to, kdy vydat e-knihu vzhledem k vydání tištěné knihy.
Nakladatelé postupují různým způsobem, a to podle konkrétního titulu. Zdá se, že čtenářsky atraktivní tituly se snaží zpřístupňovat současně v obou formách, zatímco u jiných posouvají vydání e-knihy, a to kvůli obavě z poškození objemu prodejů tištěné verze. Pozdější vydání také přináší další distribuční aktivitu, jak upozornit na vydaný titul po několika měsících od uvedení na trh.
Další možností je vydat obě formy souběžně, i když to někdy znamená rozdíl týdne až měsíce.
Někteří nakladatelé vydávají e-knihy později než verze papírové, podle toho, jak je stihnou vyrobit, ale chtěli by je vydávat souběžně.
Nakladatelé ve vztahu k autorům nevidí u e-knih žádnou odlišnost od praxe spojené s tištěnými knihami. U vysokoškolských nakladatelství je tento vztah dán tím, že autory jsou nejčastěji vyučující. Jaký mají někteří nakladatelé názor na formu e-knih, uvádí tato výpověď.
"V rámci vztahu se čtenáři si myslím, že e-knihy jsou zkrátka jenom forma. Tam se nebuduje nic zvláštního, už to není věc jen pro nadšence. Rozhodně to není tak sofistikované jako v minulosti."
V naprosté většině prodej e-knih probíhá přes distributory, někdy výhradně přes distributory.
"Pak přišla nabídka od distribuce Kosmas, že by se postaral o e-verze knih, které vydáme, a to výhradně o jejich distribuci. Tištěné si distribuujeme sami. Podléhá to ale určité selekci, co dáme do e-knih, a co ne. Jsou tam třeba detektivky."
"Takže nám nezbývá nic jiného než se na ty distributory obrátit a využívat jejich služby. Takže my tu e-knihu necháme digitalizovat a předáme to celé té distribuční síti u nás. Zatím převažují Palmknihy.cz, které se teď sloučily s E-readingem, takže to je největší monopol, samozřejmě Kosmas, Grada a další mají platformy, kde lze tu e-knihu koupit, ale naprosto dominantní je tenhle divný hybrid Palmknih a E-readingu. Takže my to dáme jim a oni už to redistribuují těm menším. Třeba i na Slovensko, třeba i na Alzu přes Palmknihy."
Distributoři jsou pro prodej e-knih zásadní, protože prodávat prostřednictvím vlastní platformy se některým nakladatelům nevyplatí. Znamenalo by to jednak vysoké náklady na vytvoření platformy, tak následně další náklady na získání zákazníků jiných velkých platforem pro svoji platformu, zejména např. z Palmknih, které mají agregovanou nabídku z mnoha zdrojů.
"Prostřednictvím distributorů. My jsme o tom uvažovali, protože máme vlastní shop kniha.cz, kde prodáváme nejen naše, ale i cizí papírové knihy. Investice, abychom zde mohli prodávat i e-booky, by byla tak velká, že by se nám to nezaplatilo. Komunita, která se dnes udělala kolem Palmknih a kolem prodejců, je tak obrovská, že by pro nás bylo strašně drahé lidi lákat a učit je, aby si koupili e-book Mladé fronty u nás, když tam mají celé portfolio knižního trhu."
Ale je možné kromě distribuce nakoupit i přímo přes webové stránky nakladatelství či vlastní portál. V případě některých nakladatelů jsou tituly dostupné pouze na jejich e-shopu.
V některých případech je nakladatel totožný či úzce propojený s distributorem.
"Prodáváme všechno přes portál, který se jmenuje eBUX.cz. Ten má nyní
smlouvu o výměně obsahu s Kosmasem a E-readingem, tudíž pravděpodobně by naše e‑booky měly být dostupné i u jiných prodejců."
Trochu jiné je to u akademických nakladatelství, protože někdy jde o knihy zdarma. A tito nakladatelé také potřebují, aby jejich tituly byly zahrnuty v globálních akademických katalozích.
"Máme vlastní knihkupectví a vlastní e-shop, dále prodáváme na Googlu, Martinusu, Kosmasu, prodáváme knihovnám, přes EBSCO, ProQuest a spolupracujeme s Chicago Press, kteří mají digitální depozitář a mají smlouvu s Amazonem, Applem a dalšími distributory a spravují nám portfolio anglických knih. Naše publikace v angličtině našich autorů jsou dostupné na jeden klik pro celosvětové publikum přes Amazon a v App Storu. Dále využíváme Gardners, což je knihovní anglický distributor a SNBIC, přes který se snažíme distribuovat do knihoven. Snažíme se pokrýt celý svět pro naše autory."
Pro některá nakladatelství je prodej do zahraničí samozřejmost, pro některá spíše výjimka. Prodej e-knih v zahraničí je často v českém prostředí omezen pouze na Slovensko, distributorem bývá vydavatelství Martinus.
Dá se rovněž předpokládat, že online prodejů ze zahraničí je mnohem více, protože mnoho nakladatelů nesleduje, z jaké země přichází online objednávka. V případě prodeje přes distributora to nejspíše ani sledovat nemohou.
"Jinak české e-knihy se do celého světa prodávají. To, když vidíme ta místa, odkud si to lidi koupili, tak tam je skutečně Amerika, Austrálie, Asie, to je samozřejmě neomezené, ten digitální svět potom i pro tu českou verzi. Jak lidi cestují, tak se asi nudí i v zahraničí a kupují to, takže takhle to funguje, ale samozřejmě priorita je Česko, Slovensko."
U učebnic a vzdělávací literatury je odlišná situace.
"Naše knížky se celosvětově moc neprodávají. Prodáváme licence. V tom vzdělávacím byznyse je to hodně odlišné, zatímco v beletristickém byznysu napíšete detektivku, přeložíte ji, prodáte. V těch učebnicích to takhle prostě nefunguje. Ta učebnice se musí upravit potřebám toho kurikula a obecně toho vzdělávacího systému té země. Takže publisheři a nakladatelé to v drtivé většině případů řeší licenční formou, čili vy poskytnete licenci nějakému jinému nakladateli v nějaké zemi, on tu vaši knížku převezme, upraví ji potřebám toho kurikula a pak i distribuuje. Takhle máme licenci do Německa, na Slovensko, ale i s Čínou jsme měli, ale není to jako beletrie, že ji přeložíte a vydáte. Třeba Harry Potter. U učebnic to takhle nefunguje."
Pro střední či menší nakladatelství je obtížné, nevýhodné i neekonomické snažit se dostat do globální distribuce.
"Na začátku jsme se pokoušeli napojit se na mezinárodní distribuční sítě, ale nakonec z toho sešlo, protože to bylo nesmírně nevýhodné pro nás jako pro malé české nakladatelství. Třeba jenom napojit se na ekosystém Applu je pro nás nevýhodné, protože je nastavený na velké hráče. Nám by se to nevyplatilo. Sice bychom oslovili globální publikum, ale globální publikum nemá úplně zájem o do češtiny přeložené tituly."
Jiná je situace u akademických nakladatelství, která využívají převážně globálních distributorů odborné literatury. U překladových titulů toto navíc bývá omezeno smlouvou. Jedná se především o společnosti EBSCO, ProQuest, CEEOL aj.
Marketingové náklady obvykle nejsou vyčleněny samostatně. Pokud se dělá marketingová podpora, tak se týká titulu, nikoli konkrétní formy. Často je jen velmi malá a někdy znamená pouze informaci o e-knize v edičním plánu / katalogu. Marketingová podpora e-knih je často věcí převážně či výhradně distributorů a prodejců; někdy je naopak e-kniha (či přesněji její část) použita pro podporu prodeje tištěné verze titulu.
Nízké výdaje na marketing e-knih jsou spojeny s nízkými očekáváními ohledně příjmů z nich.
"Podpora u e-knih je úplně mizivá, je to dáno obratem, který nám e-booky generují."
Pro některá nakladatelství jsou e-knihy spíše vynuceným produktem. Tolerují e-knihy jenom kvůli tomu, že je vyžadují autoři či vlastníci licencí. E-knihu tedy vytvoří, ale zisk nesledují.
"Upřímně, kdybychom e-knihy dělat nemuseli, tak je neděláme. Ekonomický přínos z toho není a myslím si, že za několik let už e-knihy nebudou mít žádný úspěch."
Pro menší nakladatele je ovšem e-kniha cestou, jak vydat knihy, které by jinak nevyšly. Z ekonomických důvodů je nemohou vydat tiskem, investice do tištěného titulu by se nevrátila vzhledem k úzkému zaměření jejich nakladatelství.
"Nestojí nás to žádné náklady, nemusíme skladovat knihy. Jsme rodinné
nakladatelství, takže nechceme pronajímat sklady. Když vidíme titul, na který nemáme prostředky a kniha by se nezaplatila, a přesto si myslíme, že by bylo dobré, aby se objevila v katalozích, vydáme ji jako e-knihu. Cenu stanovujeme individuálně, nemáme to nijak stanovené k tištěným knihám. Kdyby tisk vyšel velmi draho, ale byla to publikace, která by stála za vydání, vydáme ji jako e-knihu."
V případě očekávaných novinek slouží e-kniha jako nejrychlejší distribuční kanál ke čtenářům. Ti čekají na zahájení prodeje a novinku mají během minuty k dispozici, bez čekání na otevření kamenného obchodu, cestu do obchodu apod. V případě těchto čtenářů by bylo žádoucí vědět, jestli jsou nákupem e-knihy uspokojeni, nebo jestli si následně koupí i tištěný titul.
Pro většinu nakladatelů jsou e-knihy jednoduchým dodatečným zdrojem příjmů. S relativně malými (či dokonce nulovými) dodatečnými náklady přinášejí sice malý, ale další a dlouhodobější příjem i po vyprodání tištěného titulu, dokud to umožňuje licence, navíc bez dalších průběžných nákladů na skladování výtisků i bez potřeby předem investovat či vložit peníze do fyzických výtisků. A tím, že většina nákladů s vydáním spojených, jako cena licence, redakční práce, inzerce apod., se skryje do vydání tištěné knihy, se „opticky“ ještě více zvýší návratnost investice do vytvoření e-knihy.
"Příjem z e-knih je pro nás poměrně malý, ale zase to pro nás není žádný výdaj, protože si to všechno distributor dělá sám."
Distributoři jsou při vydávání e-knih stěžejním hybatelem na knižním trhu.
"V současnosti téměř všechny tituly vydáváme v e-podobě i tištěné, většina není určena k prodeji, šíří se bezúplatně, zbytek nabízíme přes distributory."
Stěžejní oblastí zkoumání bylo zjišťování postojů nakladatelů ke knihovnám, půjčování e-knih prostřednictvím knihoven, a především zjišťování vztahu k půjčování e-knih. Pokud jde o spolupráci s knihovnami při půjčování e-knih, přibližně polovina respondentů je tomu otevřena (44 %), 7 % o tom již jedná a 10 % již takto půjčuje. Třetina pak nemá zájem (27 %) – viz graf 1.
Otázka zněla: Jaký je postoj Vašeho nakladatelství k půjčování e-knih prostřednictvím veřejných knihoven?
Graf 1 Postoje nakladatelství k půjčování e-knih prostřednictvím veřejných knihoven
N (celkový počet respondentů) =103 (agentura Sociores)
Půjčením e-knihy je myšleno zapůjčení e-knihy prostřednictvím speciální aplikace na omezenou dobu, zpravidla jeden měsíc; knihovna platí za každou výpůjčku nakladateli/distributorovi poplatek, ale pro čtenáře je služba zdarma.
Další otázkou položenou nakladatelům bylo, jaké problémy vidí v půjčování e-knih.
Při půjčování e-knih (viz graf 2) nejvíce respondentů považuje za problém ochranu proti pirátství (34 %), licenční smlouvy s autory (31 %) a malé příjmy z toho plynoucí (28 %). Podle pětiny respondentů (20 %) by to vedlo k nižším prodejům e-knih.
Otázka zněla: Jaké jsou z Vašeho pohledu největší problémy ohledně půjčování e-knih?
Graf 2 Problémy při půjčování e-knih z pohledu nakladatelů (možnost více odpovědí)
N (celkový počet respondentů) = 103 (agentura Sociores)
Další otázkou položenou nakladatelům byl jejich případný zájem o digitalizaci a nevýhradní zpřístupnění titulů prostřednictvím veřejných knihoven.
Otázka zněla: Představte si, že Vám veřejná knihovna nabídne odkup práv a digitalizaci již rozebraných titulů za nižší tisíce korun za titul. Ty budou zpřístupněny veřejnosti na webových stránkách knihovny ve formátu e-knihy, zároveň je ale budete moci sami jako e-knihy prodávat. Byla by pro Vás taková spolupráce zajímavá?
Graf 3 Zájem nakladatelů o digitalizaci a nevýhradní zpřístupnění titulů prostřednictvím veřejných knihoven
N (celkový počet respondentů) =103 (agentura Sociores)
O digitalizaci a nevýhradní zpřístupnění titulů prostřednictvím veřejných knihoven (viz graf 3) by měla hypoteticky zájem třetina respondentů (36 %), stejný počet respondentů měl opačný postoj. V komentářích respondenti opakovaně zmiňují jako problém licenční smlouvy: ve starších smlouvách či smlouvách se zahraničními autory to obvykle není obsaženo a vyjednávat znovu se nevyplatí. Dále se opakuje názor, že to je možnost pro tituly, kde je zájem nakladatele dílo trvale zpřístupnit veřejnosti bez ohledu na komerční nevýhodnost takového postupu.
„Napsal jsem „spíše ne“, ale to nemusí platit pro tituly, jejichž komerční význam je nevelký, a přitom považujeme za pozitivní, když se ke čtenáři dostanou vzhledem ke svému uměleckému nebo odbornému významu…“ Dalším aspektem je také možná zastaralost zpracování: „Knihovna by musela respektovat práva autorů, kteří např. nechtějí, aby některá jejich díla byla dál šířena, považují svoji práci za zastaralou, zpracovali téma nově v jiné knize atd.“
Obraťme se teď k několika komentářům respondentů, zejména k těm, které obsahují relevantní sdělení:
• Knihovna by musela především koupit autorská a překladová práva a pravidelně smlouvy prodlužovat. Což je finančně náročné.
• Větší zájem knihoven předpokládám u překladů, tam jsou ale licence časově omezené, takže je vytvoření e-knihy problematické.
• Licence v případě překladu by byla nejspíš vyšší než částka nabídnutá knihovnami.
• Muselo by se jednat o opravdu rozebrané, vyprodané knihy, tedy knihy starší, aby si vydavatelství nepodřezávalo větev samo pod sebou.
• Nicméně u knih, které jsou od zahraničních autorů a byly vydány již před delším časem, není ve smlouvě varianta e-knih zpracována, tudíž k takovému kroku nemáme právo. Opětovné jednání o dodatku smlouvy bývá dost složité.
• Pokud by byly dostupné naprosto volně i osobám, které nejsou zaregistrovány jako čtenáři knihovny, tak „spíše ne“.
• Pokud nemáme platnou licenci na vydanou knihu uzavřenou s autorem či majitelem práv, v případě zahraničních titulů i zaplacené předem nemalé zálohové částky, nemůžeme knihy v této podobě jakkoliv prodávat (případně i někdo jiný).
• Půjčování e-knih knihovnami torpéduje komerční licence a zájem autorů.
• Spíše ne. Pokud je to titul, který je sice rozebrán, ale na trhu má placenou alternativu, bylo by bezplatné zveřejnění takové e-knihy poškozením pro jeho prodeje. Navíc široká bezplatná dostupnost e-booků by v očích čtenářů devalvovala hodnotu e-knih jako takovou.
• Taková spolupráce již existuje. U zahraničních titulů je však licenční problém.
• Tento model ve většině případů neumožňuje realizovat autorská a licenční práva.
• U rozebraných titulů většinou vypršela nakladateli autorská práva, takže je nemůže povolit digitalizovat. Jinak by rozebraný titul určitě dotiskl a digitalizoval sám.
• V současnosti si takový model nedokážu představit. Myslím, že zásadní není ani tak to, že půjčování přináší menší výdělek. Jde o to, že společnost zcela nechápe význam aut. práva, licence apod. Internet lidi naučil, že vše je zdarma. Technologie v tomto nejsou nijak nápomocné. Všeobecně podle mého dochází k devalvaci uměleckých děl všech kategorií.
Otázka spolupráce nakladatelů a knihoven je tedy do značné míry spíše nevyhraněná. Nakladatelé vzhledem k problematickým licenčním podmínkám jsou v tomto spíše zdrženliví. Největší procento respondentů (27 %) na dotaz týkající se zpřístupnění titulů prostřednictvím knihovny odpovědělo, že neví či neumí odpovědět.
Pokud nakladatelé s knihovnami přece jen spolupracují, využívají nejčastěji spolupráci s Městskou knihovnou v Praze (tj. formou odkupu práv a digitalizace konkrétního titulu). Nabízí se tedy otázka, jak toto řešit na národní úrovni či zda propojit stávající fungující modely. Nezanedbatelná a komplikovaná však je otázka autorských a licenčních práv ve vztahu ke knize a k autorům.
Ekonomicky jsou e-knihy v porovnání s tištěnými tituly pro většinu nakladatelů spíše zanedbatelné. Přesto se zdá, že pro větší a velká nakladatelství jsou e-knihy již zcela standardní záležitostí. Je tedy pravděpodobné, že vydávání e-knih bude stále častější.
Výsledky obou výzkumů před koronavirovou krizí a v jejím průběhu se typem i obsahem doplnily. Druhý výzkum spíše potvrdil výsledky výzkumu prvního. Ačkoli se dalo očekávat, že koronavirová krize výrazně ovlivní postoj českého nakladatelského prostředí k e-knihám, změna není zatím příliš viditelná. Nakladatelé jsou i přes situaci, která e-knihy více staví do popředí, a to zejména v kategorii odborné literatury, k většímu propagování, používání a vydávání e-knih ve svých nakladatelstvích spíše skeptičtí a opatrní. Změnu jsme zaznamenali ve druhém výzkumu, a to ve větší jistotě respondentů ohledně pirátství, ovšem komplikace ve věci smluv s autory a problematikou licenčních smluv ve spolupráci s knihovnami stále zůstává. Nakladatelé jsou sice otevření možné spolupráci s knihovnami, ovšem obávají se finanční nevýhodnosti, procesní zdlouhavosti, chtějí více konkretizovat problematiku licenčních a autorských smluv i ochranu proti nelegálnímu stahování.
Na závěr tedy můžeme konstatovat, že e-knihy se přesunuly do fáze „dospělých“ technologií. Je určitým způsobem řešena a částečně vyřešena ochrana vlastnických práv, samotní autoři e‑knih se již tolik neobávají pirátství či jsou s ním smířeni. Čtenáři jsou také již zvyklí za e-knihy platit a vlastníci licencí publikování i ve formě e-knihy vyžadují.
Většina nakladatelů se shodla, že se nenaplnilo očekávání velké expanze e-knih na knižním trhu a vyššího příjmu z nich, ale i na tom, že e-knihy jsou a do budoucna stále budou nedílnou součástí knižního trhu.
Čtení v čase koronavirové pandemie. Tisková zpráva. NK Praha, 2021. Dostupné z: https://www.nkp.cz/soubory/ostatni/tz_cteni_covid2021.pdf/ (nkp.cz).
FERNANDES, Peter. Books online: e-books, e-paper, and e-readers. Library Hi Tech News. ahead-of-print. 2020. Dostupné z https://DOI.org/10.1108/LHTN-01-2020-0009.
HALADA, Jan. Encyklopedie českých nakladatelství. Praha: Libri, 2007. 378 s.
ISBN 978-80-7277-165-3.
HALADA, Jan. Člověk a kniha: úvod do nakladatelské specializace. Praha: Karolinum, 1993. 120 s. ISBN 80–7066-767-2.
PROKOP, Viktor a Jan STEJSKAL. E-books in the Czech Republic: Analysis of demand and readers’ behaviour. 2021. IFLA Journal. Dostupné z: https://doi.org/10.1177/0340035221989366.
TRÁVNÍČEK, Jiří. Knihy a jejich lidé. Čtenářské životopisy. Brno: Host, 2013.
ISBN 978-80–7294-967-0.
TRÁVNÍČEK, Jiří a Zdeněk ŠIMEČEK. Knihy kupovati. Praha: Academia, 2014.
ISBN 978-80-200-2404-6.
1 Zdroje odpovědí: 1) tištěný dotazník N = 7, 2) online dotazník – odkaz z tištěného dotazníku N = 1, 3) online dotazník – e-mailová pozvánka N = 95.
2 U odpovědí respondentů je zachována autenticita obsahu a formy.
HALADA, Jan a Irena PRÁZOVÁ. Komparace výzkumů nakladatelů ve vztahu ke knihám v době před a v průběhu koronavirové krize. Knihovna: knihovnická revue. 2021, 32(1), 12–22. ISSN 1801-3252.
Cílem této případové studie je poukázat na možnosti digitalizace, kterou lze aplikovat v případě tvorby 3D modelů náročných předmětů, jako jsou typáře. Prostřednictvím metody fotogrammetrie budou na digitalizovaných předmětech prezentovány možné problémy, s nimiž se digitalizační pracovníci mohou setkat při digitalizaci drobných, specifických objektů, jako jsou typáře. V textu budou popsána nejen některá úskalí, ale navržena taktéž možná řešení, jak se s nimi vypořádat.
Klíčová slova: digitalizace, typáře, 3D skenování, pečetidla, fotogrammetrie, digitální historické vědy, muzeum, sfragistika
Summary
The aim of this case study is to highlight the possibilities of digitization in the creation of 3D models of complex objects, such as seals. Using photogrammetry, the study will demonstrate potential challenges that digitizers may face to when digitizing small and intricate specific objects, such as seals. The study will not only describe these problems but also propose potential solutions to address them.
Keywords: digitization, seals, 3D scanning, photogrammetry, digital humanities, museum, sphragistics
Mgr. Klára Rybenská, Ph.D., Mgr. Barbora Borůvková / Filozofická fakulta, Univerzita Hradec Králové (Philosophical fakulty, University of Hradec Králové) Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové
Mgr. Mariana Poláková, Ph.D. / Muzeum Náchodska (Museum of the Náchod Region) Masarykovo náměstí 1, 547 01, Náchod
Současná doba se často nazývá informačním věkem či obdobím masivní digitalizace světa. Tak, jako se vyvíjí technika, dochází i k rozvoji metod, které mohou digitalizační pracovníci využívat pro pořizování 3D modelů hmotných památek. Přístupy jednotlivých pracovišť k těmto metodám se ale různí (často jdou ruku v ruce se zkušenostmi a znalostmi, ale hlavně s finančními poměry instituce a celá situace může být kvůli tomu komplikovaná). Je proto užitečné sledovat vývoj a trendy digitalizace, hledat cesty, které jsou nejen efektivní, ale pro paměťové instituce taktéž odborně a finančně dostupné.
Metod, kterých je možné využít pro digitalizaci různých hmotných památek, je mnoho. Jmenujme například 3D skenování, metodu fotogrammetrie či v současné době ještě ne tolik známou metodu RTI.
Cílem případové studie je představit základní možnosti digitalizace poměrně náročných 3D objektů, jako jsou typáře; na příkladech z praxe poukázat na problémy, s nimiž se u digitalizace podobných objektů lze setkat, a navrhnout jejich možná řešení. Sbírka typářů, která byla digitalizována pomocí metody fotogrammetrie, pochází z Muzea Náchodska.
Jednotlivé typáře, přestože bývají vystavovány, není vždy snadné podrobně prohlížet. Mnohdy se jedná o drobné předměty, křehké, někdy i poškozené vzhledem ke svému stáří. Digitalizace podobných objektů může být velice prospěšná nejen jako forma propagace sbírky i dané instituce, ale též pro možnou další badatelskou činnost. Digitální formát dat umožňuje snadno zpřístupnit informace o hmotných (3D) objektech, aniž by musely být fyzicky vystavovány a aniž by při časté manipulaci s nimi docházelo k opotřebení. Trojrozměrný model může obsahovat podrobnosti, kterých si pouhým okem nemusíme vždy všimnout. V neposlední řadě, v případě nutnosti, lze 3D digitalizaci objektů provést před restaurováním a pak porovnat výsledek s původním stavem. Toto jsou jen některé důvody, proč jsme přistoupili k 3D digitalizaci typářů z Náchodského muzea. Lze říci, že digitalizace historických památek umožňuje jejich zachování pro budoucí generace, relativně snadné zpřístupnění široké veřejnosti, využití pro výzkum a vzdělávání a zároveň snížení rizika jejich poškození.
1 Typáře ze sbírky Muzea Náchodska
Ve sbírce Muzea Náchodska se nachází přes 100 kusů typářů1. Většina z nich je vyrobena ze slitin nejrůznějších kovů, přičemž převládajícím materiálem je mosaz, nechybí však ani typář ze stříbra. Některé předměty mají držadla kovová, jiné dřevěná, u dalších se dochovala pouze pečetící plocha. Většina typářů je jednostranných, jednotliviny předmětů jsou buď oboustranné, nebo mají pečetící plochu na obou koncích rukojeti. Velikost pečetidel se pohybuje od 10 do 52 mm, průměrně mají okolo 30 mm. Převládající jazyk nápisů tvoří čeština, nejstarší typáře mají opisy v latině 2. Němčina se na typářích objevuje především v souvislosti s úřady rakousko-uherského mocnářství. Obsahově se jedná o pečetidla měst, cechů, škol, státních úřadů i o velmi jednoduchá pečetidla s prostými monogramy, jejichž původní majitele nelze určit. Výjimečně se objevují pečetidla církevní3 či tovární4. Typáře jsou nápisně datovány v poměrně velkém časovém rozmezí od 16. do 19. století 5. Úroveň řemeslného zpracování značně kolísá, ve fondu se vyskytují i polotovary na výrobu typářů, např. ve formě veverky.
Téměř polovinu fondu tvoří předměty z nejstaršího období existence náchodského muzea6. Tyto typáře byly do muzea získávány nejen dary7, ale také koupěmi8 a archeologickými nálezy9. Mnoho z nich pochází ze soukromé sbírky J. K. Hraše, jež se stala základem pro sbírku muzejní. Nejvzácnější typáře pak byly muzeu darovány městskou radou a bývalými cechy10 – jedná se zejména o městská znaková pečetidla11, přičemž to nejstarší je datováno do 14. století, dvě mladší (velké a malé) pak nesou letopočet 1570 a svědčí o emancipaci města za Smiřických v druhé polovině 16. století. (Bouza a Vaňková 1972; Hladký 2000; Köcher 1957; Vojtíšek 1928; Wirth 1910)
S implementací muzea v Polici nad Metují do náchodského v 80. letech 20. století byla získána reprezentativní část pečetních typářů, opět zaměřených zejména na městské prostředí.12 Několik typářů bylo do muzea přijato také ze zrušených muzeí v Červeném Kostelci13, Novém Městě nad Metují14 a Hronově15. Velkou zajímavostí je sedmiramenné pečetítko kněžny Kateřiny Frederiky Vilemíny Benigny Zaháňské, která vlastnila náchodské panství v letech 1800–1839 a je známá nejen jako výrazná osobnost období napoleonských válek, ale také jako předobraz paní kněžny v díle Babička od Boženy Němcové. (Hladký 1999; Hladký 1998; Hladký 2000; Mühlstein 2001; Hladký 2001)
1.1 Základní sfragistické pojmy
Pečeť je velmi starým fenoménem. Vyvíjela se po celá staletí, kdy provázela lidskou společnost. Podléhala i trendům své doby – barva, tvar, vyobrazení pečetního obrazu. Vývoj zaznamenala i její funkce. Za nejstarší funkci pečetí lze považovat zapečetění dokumentu, tedy ochranu obsahu před nevyžádaným přečtením. Dále pečeť stvrzovala pravost obsahu a souhlas majitele pečeti s jeho zněním. V neposlední řadě pečeť sloužila jako doklad pro osobu, jež se jí prokázala. (Maráz 2014) Tato kapitola má pouze krátce nastínit základní sfragistickou problematiku a není podstatou tohoto článku. Pečetní obraz nemusí poukazovat pouze na sociální postavení svého majitele, ale též na trendy, které danou dobu charakterizují. To ukazují například panovnické pečeti a způsob, jakým se například promítly dále do šlechtických pečetí, anebo přejímání typu obrazu z anglických či francouzských pečetí. (Harvey, McGuinness 1996)
Pečetní obraz i tvar pečetí měly svůj význam a užití v určitých sociálních vrstvách. Kupříkladu pro představitele církve a duchovenstva je ve středověku běžný špičatě oválný tvar pečetí. Tento tvar je praktický pro vyobrazení celé postavy v duchovním či světském oděvu a je tedy typický právě pro duchovenstvo anebo ženy bez královského titulu. Nejrozšířenějším tvarem od starověku byl však tvar kulatý/okrouhlý. Pro vyobrazení portrétu mohl být užíván oválný tvar a pro erbovní pečetní obraz se nejvíce hodil štítovitý tvar. Další skupinou jsou víceboké tvary pečetí, které užívaly všechny společenské vrstvy. Výběr samotného tvaru pečetní desky typáře vždy závisel na zadavateli zakázky na výrobu typáře. Ten musel být vyroben z velmi pevného materiálu, nejčastěji kovu, známé jsou také typáře vyrobené ze slonoviny, skla, tvrdých dřev a drahých kamenů. Pečetní obraz byl ryt v negativu, aby po otisknutí byl obraz v pozitivu. Setkáváme se s různými formami typářů, např. z antiky přešly pečetní prsteny. Dalšími formami mohly být například pečetní kleště, pečetidlo s držadlem či kalota – koule zbroušená do tří ploch, kdy každá plocha nesla jiný pečetní obraz. (Maráz 2014)
Typář bývá označován i jako pečetidlo, což je zároveň i ta část typáře, která byla otiskována do pečetící látky. Také se tato část nazývá pečetící plocha/deska. Byla vyrobena z velmi tvrdého materiálu. Rukojeť nebo též držadlo bylo mnohdy umělecky ztvárněno, mohlo mít různé podoby a vyrobeno bylo ze dřeva, skla nebo kovů.
Pečeť ale nezmizela ani s postupem doby, ba se její pole působnosti rozšířilo. Dnes její nejstarší funkci užívá Policie ČR k uzavření místa činu. Známé označení „Pečeť kvality“ slouží pro označení kvalitních výrobků. V její nezměněné funkci ji můžeme najít mezi státními symboly. Též patří mezi insignie českých univerzit. (Ministerstvo vnitra České republiky © 2022)
V neposlední řadě je v současnosti využívána i pečeť elektronická. (ProID 2022)
2 Úvod do problematiky digitalizace drobných hmotných předmětů
Na úvod této kapitoly poukažme na skutečnost, proč je důležité digitalizovat, a to právě i v oblasti hmotných památek. Bohužel v současnosti se lze místy ještě setkat s názorem, že 3D digitalizace zatím do historických věd nepatří. V tomto ohledu je vhodné seznámit čtenáře s pojmy, jako jsou digital humanities16 (lze volně přeložit jako digitální humanitní vědy) či digital heritage17 (což můžeme vnímat jako digitální dědictví), které jsou hojně užívány v zahraničí (v Evropě či Spojených státech amerických18). Tyto pojmy již dlouho ukazují, že tradiční historické vědy, archivnictví, pomocné vědy historické apod. se v současné době už bez moderních technologií obejdou jen těžko. Tedy i v naší zemi si postupem času odborníci na problematiku digitalizace hmotných památek začínají nalézat své místo. Pro pojmy digital humanities či digital heritage pak existuje mnoho definic. Jako příklad uvádíme vybrané definice badatelů Jamese Beechera a Mathewa Kirschenbauma v poznámce pod čarou u konkrétních pojmů.
Člověk žijící v současnosti je konzumentem digitálního obsahu. Média, předně televize, ale hlavně internet, jsou nedílnou součástí života většiny lidí. Světová pandemie Covid-19 ukázala, že paměťové instituce mohou komunikovat a udržovat smysluplný kontakt s návštěvníky i online, prostřednictvím webové technologie, že lze (byť zcela odlišným způsobem) uspořádat i online výstavu, například v podobě 360° videí či online prezentace 3D digitalizovaných hmotných památek. V tomto duchu se objevují i digitální muzea podporující možnosti veřejného porozumění kulturnímu dědictví. Ceněna jsou velmi u mladší – digitální generace. (Giakalaras 2020) Stále se ale kolem potenciální digitalizace hmotného kulturního dědictví objevuje více otázek než odpovědí. Mnohdy se řeší otázky zaměřené na samotné objekty a způsob jejich digitalizace, od čehož se odvíjí volba digitalizačních metod a vhodných nástrojů (například již zmíněné 3D skenování či fotogrammetrie). Následují pak další cesty, které vedou k získání finálního 3D modelu (obvykle se zde digitalizační pracovník neobejde bez úpravy digitalizátu, začištění dat, někdy dokonce domodelování částí chybějících, ať již z důvodu špatné digitalizace nebo poptávky na „zacelení“ objektu, kde daná oblast byla například vlivem stáří poškozena).
Jaké cesty k digitalizaci hmotných, trojrozměrných památek současná doba nabízí? Je jisté, že metody a nástroje se mohou lišit nejen na základě znalostí a schopností, podle finančních možností daného pracoviště, ale i s ohledem na (což je vždy to nejpodstatnější) vlastnosti dané digitalizované předlohy. Digitalizace v paměťových institucích, například v muzeích, má mnoho podob. Počínaje technikami a postupy určenými pro 2D digitalizaci (využitelné například pro fotografie, spisy, listiny, dokumenty a podobně), digitalizace se může týkat i velmi specifických objektů (například nápisy na náhrobcích či hůře čitelné texty na mincích, pečetích nebo typářích). Tyto předměty lze pouze fotografovat, pokusit se (v případě pečeti, mince, typáře, ale například i náhrobku) o 3D skenování či fotogrammetrii, případně přistoupit k samotnému 3D modelování spočívajícím ve vytvoření 3D modelu, bez předchozího sběru dat nějakou jinou formou 3D digitalizace. Též je možné využít jistého „prostředníka“ mezi 2D a 3D digitalizací, což je bezesporu metoda RTI neboli Reflectance Transformation Imaging19. Tato metoda nabízí jedinečný přístup k digitalizaci, neboť informace o digitální odrazivosti jsou získány ze 3D aspektů objektu a tudíž je možné výsledný digitalizovaný obraz upravit způsobem nabízejícím 3D efekt, přestože se nejedná o klasický 3D model (obrázek 1). (Borůvková a Burianová 2020)
Metoda RTI je využitelná hlavně tam, kde z nějakého důvodu nestačí pouhá „plochá“ fotografie a 3D skenování selže. RTI je užitečná pro digitalizaci hmotných památek, protože umožňuje zachytit a zobrazit detaily, které by jinak mohly být při běžné fotografii ztraceny. Díky tomu mohou být tyto památky lépe studovány a analyzovány, a to jak v rámci výzkumu, tak i pro potřeby vzdělávání a prezentace. RTI také umožňuje interaktivní prohlížení digitálních modelů, což je užitečné pro prezentaci a popularizaci kulturního dědictví. Data získaná prostřednictvím metody RTI jsou taktéž vhodnější k tištěné publikaci. (Nikonova a Biryukova 2015; Basford a Earl 2011)
Obr. 1 Přestože se jedná o ne zcela ostrý screenshot z programu ReLight, který je určen pro tvorbu RTI, lze si povšimnout, že mince se zdá být částečně trojrozměrná. Právě díky manipulaci se světelnými zdroji je možné odhalit 3D detaily původního objektu. (Foto archiv autorek)
2.1 Digitalizace typářů metodou fotogrammetrie
V této kapitole popíšeme metodologii digitalizace, již jsme využili pro skenování typářů z Náchodského muzea. Naším cílem není porovnat mezi sebou digitalizační metody a jejich kvalitu či získaná data a jejich využitelnost. Chceme poukázat formou případové studie na to, jak jsme přistupovali k digitalizaci typářů z Náchodského muzea, co se nám osvědčilo a co nikoliv.
Zprvu stručně popíšeme, co je to fotogrammetrie a jakým způsobem s ní lze pracovat. Structure From Motion (SFM) čili fotogrammetrie je metoda bezkontaktní digitalizace, umožňující zachytit geometrické vlastnosti předmětů, jejich strukturu povrchu, tvar a barvu z fotografií. K pořízení série snímků je potřeba fotoaparát (ideálně DSLR), případně i mobilní telefon, který umožňuje kvalitně fotografovat. SFM je technika trojrozměrného měření, která využívá centrální projekci. Základem procesu jsou fotografie, obecně v rozmezí 50–500 snímků na jeden objekt, ovšem 3D model může často vzniknout i například z pouhých 10 snímků. Na druhé stráně některé složité objekty je nutné digitalizovat vyšším počtem snímků. Obecně platí, že čím více kvalitních snímků pořídíme, tím kvalitnější by měl být i výsledný 3D model. Snímky jsou pořizovány s dostatečným pokryvem sousedních snímků (doporučujeme cca 60% – 80% překryv fotografií z více úhlů pohledu, též je vhodné pořizovat kolmé záběry cílového povrchu, preferovaných detailů a podobně). Díky tomu nalezne specifický program určený k tvorbě 3D modelů na fotografiích identické body a následně vypočítá jejich prostorové souřadnice. (Pavelka a Hodač 2008)
Na pořízení co nejkvalitnějších snímků, které budou určeny k tvorbě 3D modelu, nemá vliv pouze fotoaparát, ale také okolní (či přidaná) světla (objekt by měl vždy být co nejlépe nasvícen, ideálně tak, aby ani nevrhal stíny). V neposlední řadě na kvalitu 3D modelu mohou mít vliv i specifické vlastnosti digitalizovaného objektu. Jedná se zde hlavně o sklo, lesklé anebo velmi tmavé předměty, pravidelné tvary, velice tenké objekty (například drátky, drátěné objekty) nebo také předměty perforované či průsvitné. Zde lze jako příklad problémového objektu k digitalizaci uvést historický čepec, který má na sobě našité lesklé zdobení a jeho stuha je částečně průsvitná. Níže na obrázku 2 lze vidět problémy se vzniklým 3D modelem.
Obr. 2 Vlevo nezačištěný 3D model. Část čepce se „rozpadla“ vlivem špatného nasvícení a nedostatku fotografií zachycujících i ohyb látky (vhled do záhybu). Bílá stuha nebyla skoro zaznamenána kvůli špatnému nasvícení. Jedná se o částečně průhledný materiál, u kterého je nutné vždy pamatovat na zajištění maximální nehybnosti a dobrého, přímého světla, které ale nebude podmiňovat průhlednost látky. Digitalizovaný objekt byl k ověření digitalizačních metod zapůjčen z Muzea východních Čech v Hradci Králové. (Foto archiv autorek)
Metodu fotogrammetrie jsme ve svém projektu využili pro její všestrannost. V textu bude představen postup aplikace metody fotogrammetrie při digitalizaci typářů z Náchodského muzea.
Digitalizace typářů může být sama o sobě poměrně náročná. Typář se skládá z pomyslných dvou částí – strany, kde je pečetící plocha, a strany, kde je rukojeť typáře. U 3D skenování (ale nakonec i u fotogrammetrie) se často setkáváme s problémem, jak digitalizovat objekt „v jednom kuse“. Je jisté, že lze digitalizovat předměty po částech a pak jednotlivé strany na sebe napojovat. To s sebou nese ale potřebu dalších znalostí (alespoň základů 3D modelování) a hlavně čas. Taktéž je možné se zamyslet nad tím, zda by typář bylo přijatelné postavit na hranu rukojeti (například s použitím nějakého držáku). V tomto ohledu je třeba počítat s tím, že držák či jeho pozůstatky bude nutné při úpravě digitalizátu odmazat a vzniklé díry zalepit a přetexturovat. A konečně, poslední možností je digitalizovat typář po částech – pečetní plochu a rukojeť typáře. To je z našeho pohledu nejlepší (z hlediska kvality snímků), ale i nejhorší (z hlediska doby trvání, napojování) možná cesta. Samozřejmě lze typář vyfotit též ze tří stran – postavený na pečetní plochu, z levé strany položený a následně ze strany pravé. Tím získáme tři modely, které propojíme.
Snímky byly pořízeny smartphonem iPhone 13 PRO s automatickým nastavením a pomocí DSLR Canon EOS 90D s objektivem Canon EF 50 mm f/1,8. Jako program pro zpracování 3D modelů ze snímků jsme zvolili Agisoft Metashape Professional Edition, Educational Licence. Samozřejmě si uvědomujeme, že programů určených k fotogrammetrii je mnohem více a v určitých aspektech mohou nabídnout širší využití (namátkou například Colmap, Zephyr, Meshroom nebo třeba RealityCapture). Naše instituce má zakoupenu licenci výše zmíněného software, s nímž máme dobré zkušenosti. Lze předpokládat, že mnohé instituce jsou v podobné situaci – jejich rozpočet jim neumožní pořídit profesionálnější vybavení. (Agisoft 2023; Colmap 2023; 3DF Zephir 2023; Meshroom Contributors 2021; CapturingReality 2023)
V naší případové studii jsme digitalizovali typáře jak postupně (ve dvou částech, které jsme posléze spojovali v celek), tak tam, kde to tvar a vlastnosti typáře dovolovaly, jsme jej fotografovali jako jeden celek (postavený na hranu rukojeti) a poté skládali/upravovali výsledný model. Obecně lze říci, že sběr materiálů pro tvorbu modelu jednoho typáře trval mezi cca 8–15 minutami v závislosti na využitém nástroji pro pořizování fotografií, způsobu fotografování typáře a počtu pořizovaných snímků. Na tento případ digitalizace se lze podívat na obrázku číslo 3.
Průběh digitalizace lze popsat následovně. Předně je třeba zajistit dobré světelné podmínky (ideálně, pokud je možné přisvítit sérií světel, nebo fotografovat za bílého dne, například blíže oknu, ve světlé místnosti). Jestliže to typář umožňuje, je dobré ho postavit na rukojeť (například do stojánku). Ten je sice pak potřeba odmazat a v programu určeném pro 3D modelování (například v Blenderu) „zalepit“ vzniklou díru (viz zmiňovaná ukázka a popis obrázku 3), ale tento postup může být relativně rychlý, pokud se nám podaří dobře vyfotografovat i rukojeť typáře (viz obrázek 4). (Blender 2023)
Při tvorbě 3D modelu, z fotografií, které jsou pořízené, začneme po jejich načtení do programu Agisoft Metashape skládat model. Nejprve necháme vytvořit mračno bodů (point cloud, obrázek 5), které představuje 3D objekt. Každá z poloh bodu má svou sadu souřadnic. Poté umožníme body propojit, stvořit polygonovou síť, která definuje hrany, plochy a vrcholy a tím tvoří podobu vznikajícího 3D předmětu. Nakonec je vypočítán výsledný model, který je potažený texturou. V prvních krocích, když je utvářeno mračno bodů, je vidět, že kromě modelu se na obrázku objevuje i vše ostatní, co bylo zachyceno při pořizování fotografie. V tomto ohledu je dobré nechtěné body hned promazat, hlavně pokud je model skládán z velkého množství fotografií ve vysokém rozlišení. Nepatrně tím lze urychlit zpracování dat. Výsledný model můžeme začistit v Agisoft Metashape anebo exportovat v některém z formátů pro uchování 3D obrazu (např. *.OBJ, který uchovává i texturu, exportovat lze ale obvykle i samotné mračno bodů pro možnou úpravu v jiném programu) a poté model archivovat, prohlížet, prezentovat anebo dále upravovat třeba v již zmíněném programu na 3D modelování Blender. Doba tvorby modelu z fotografií se pohybuje od několika málo minut až do několika desítek minut (v závislosti na počtu a kvalitě fotografií). Spojování částí a začišťování 3D modelu může trvat desítky minut i několik hodin (v případě složitých úprav, domodelování chybějících částí a podobně). (Blender 2023)
Obr. 3 Typář (vlevo) vršek, který je vcelku povedený, nebude potřebovat takřka žádné velké úpravy. Prasknutí na držáku se digitálně upravovat nebude (je reálnou součástí držáku). Tento typář stál na podstavci, který bylo nutné odmazat. Na pravé fotografii je vidět odmazaná spodní část podstavce. Díru bude nutno „zalepit“ a přidat na ni stejnou texturu, jako je na celé dřevěné části. Zní to jednoduše, ovšem v některých případech (čím preciznější je výsledek) může tato činnost zabrat i několik hodin. Model byl pořízen z cca 54 fotografií. (Foto archiv autorek)
Obr. 4 Vlevo náhled poměrně povedeného 3D modelu vršku typáře. Vpravo ukázka „rozsypaných“ dat. Tuto část typáře bude nutno přeskenovat anebo domodelovat. (Foto archiv autorek)
Obr. 5 Vlevo mračno bodů. Kromě typáře byly zachyceny i předměty, které byly umístěny kolem. Tyto body je nejlepší ihned smazat, než se přistoupí k dalšímu kroku, vytvoření sítě. Vpravo mračno bodů u dalšího typáře. Zde je okolí promazané, ponechána je jen část stolu. Bude nutné data dále začišťovat. (Foto archiv autorek)
Některé problémy, se kterými se lze nejčastěji při tvorbě 3D modelu typáře setkat, jsme popsali již dříve. Připomeňme, že vše záleží na tom, jak se rozhodneme (jak je nutné) daný objekt fotografovat. Avšak nejvíce se setkáváme s problémy v podobě nepořízení dostatku kvalitních dat, tudíž naše modely obsahují „díry“ anebo mají nepravidelný tvar, jak lze vidět na obrázku číslo 6.
Obr. 6 Zleva typář, který měl velmi pěkný pravidelný tvar. Přesto jsme podcenili počet detailních snímků jeho stran. Proto se při tvorbě modelu objevila díra na jedné jeho straně. Další typář má nepravidelnou nožku. K „rozsypání“ dat došlo také vlivem nedostačujícího počtu detailních fotografií. Zde taktéž bylo podceněno vhodné nasvícení – některé části typáře se mírně leskly a světlo při tvorbě modelu v tomto případě neudělalo dobrou službu. Lesklé části jsou deformované kvůli jejich původní odrazivosti. (Foto archiv autorek)
Co je možné v podobných případech dělat, aby vzniklé modely byly pokud možno co nejkvalitnější a k podobným problémům s daty docházelo co nejméně? Opět se budeme opakovat: základem je dobré nasvícení, pořízení kvalitních fotografií s dostatečným překryvem a hlavně v dostatečném počtu. Obecně platí, že čím více fotografií pořídíme, tím více dat a kvalitnější 3D model můžeme získat (rozlišení 3D modelu závisí, jak již bylo uvedeno, i na množství fotografií, jejich kvalitě a míře jejich překrývání mezi nimi; též zde hraje podstatnou roli software pro fotogrammetrii, se kterým pracujeme, a samozřejmě naše znalosti). V tomto případě lze fotografie celého modelu kombinovat i s detailními snímky. Moderní programy pro tvorbu 3D modelů si dovedou obvykle poradit s celou sérií snímků, jedná-li se o snímky ostré a není použit žádný softwarový algoritmus, například na tvorbu makrofotografií (zde lze zmínit iPhone 13 PRO, kde bylo nutné funkci makra vypnout, neboť se jedná o softwarovou záležitost a program Agisoft Metashape tyto fotografie odmítal zpracovat). Rozhodně doporučujeme fotografovat i se stativem. Též je vhodné, aby si digitalizační pracovník fotografie překontroloval rovnou na místě v notebooku, anebo začal zpracovávat 3D model, aby měl jistotu, že má dostatek dat.
Závěr
Typáře pocházející ze sbírky Muzea Náchodska náleží k pokladům, které můžeme při výstavách nahlížet za vitrínami, a to pouze v omezené době; přitom se jedná o památky s bohatou historií, které mohou připadat atraktivní nejen badateli, ale i široké veřejnosti. Ne vždy se s podobnými objekty lze setkat osobně a zblízka – často jsme odkázáni právě pouze na nahlížení předmětu ze vzdálenosti skla, které objekt obklopuje. Pro odborníka však může být klíčové prohlédnout si tvar typáře, jeho opotřebení, poškození či sofistikované zdobení. Tyto informace mohou pomoci k dalšímu odhalení jeho historického původu. V současné době jsou využívány tedy nejen klasické 2D fotografie, ale i 3D modely, které mají výhodu právě třetího rozměru, zapůjčujícího tvar a plastičnost. Tím lze nahlížet takový objekt ze všech stran a na rozdíl od předmětu hmotného je možné jej i přibližovat, aniž by člověk musel využívat lupu a brát předmět (často křehký) do rukou. Badateli pak 3D model může pomoci vyčíst z typáře mnoho informací, které by někdy ani z jeho fyzického vzoru nevyčetl. Přesto se 3D digitalizaci věnuje stále málo institucí. Důvody mohou být prosté – cena, čas a znalosti, někdy možná i jistá nedůvěra ve výsledek, či někteří pracovníci v muzeích nemusí znát reálnou užitečnost 3D digitalizace.
Samotné využití 3D modelů historických památek, tedy i modelů typářů, může mít širokou škálu užití v odborné i popularizační činnosti. Trojrozměrné počítačové modely historických památek mohou být použity pro tvorbu virtuálních prohlídek. To umožňuje návštěvníkům prohlédnout si objekty z pohodlí domova. Tato schopnost nahlížení objektů může být aplikována i pro prezentaci památek v místech, kde je z nějakého důvodu přístupnost omezena. Dále lze využít 3D modely jako pomoc při restaurování památek. Například umožnit lepší porozumění objektu, analyzovat původní stav památky, vytvořit detailní plán pro restaurátory a podobně. 3D modely mohou být využívány též pro vzdělávání studentů a veřejnosti. Digitalizované hmotné památky mohou být obohaceny dalšími informacemi, vysvětlivkami či interaktivními prvky, které umožňují lepší seznámení se s historií a zvyšování povědomí o kulturním dědictví. V neposlední řadě lze 3D modely historických památek použít pro vědecký výzkum. Trojrozměrné modely mohou být analyzovány v různém osvětlení, rozlišení či přiblížení, což může přispět k lepšímu porozumění dané památce. (Rizzo a Mignosa 2013; Palčák a kol. 2022; Ferdani a kol. 2019)
Cílem této případové studie bylo popsat možnosti digitalizace menších objektů na příkladech typářů z Náchodského muzea. V textu jsme se zaměřili hlavně na fotogrammetrii, kterou vnímáme jako metodu všestrannou, aplikovatelnou na širokou škálu sbírkových objektů, kterými právě muzea mnohdy disponují. Výsledné 3D modely byly poskládány hlavně z fotografií pořízených iPhonem (obrázky 2, 3 a 4), zbylé digitální zrcadlovkou. Mobilní telefon měl výhodu své kompaktnosti, fotografovat jsme mohli takřka kdekoliv. Vzniklé snímky jsou navíc automaticky dosvíceny díky umělé inteligenci, která napomáhá pořizovat snímky iPhone. Tato technologie uměle zvyšuje také hloubku ostrosti a dokresluje živější barvy. Na druhou stranu s využitím DSLR vznikaly fotografie s ještě větší hloubkou ostrosti, ostřejší a bezesporu s vyšším rozlišením. Pouze bylo třeba se zde skutečně velice pečlivě starat o okolní osvětlení (ideální je rovnoměrné, rozptýlené osvětlení, vyhýbat se silným stínům či světlům; fotografovat s bleskem se nám spíše neosvědčilo, i když blesk může být účinný pro záznam na krátkou vzdálenost). V tomto ohledu lze také říci, že přestože se iPhonem dá poměrně hodnotně vyfotografovat takřka cokoliv, pro vznik modelu s vyšším rozlišením a kvalitnější texturou je rozhodně vhodnější zakoupit digitální zrcadlovku. Telefon je pak možno ponechat jako nástroj pro určité „pilotní výzkumy“, rychlé nafocení předmětu, pokud není zrovna k dispozici DSLR. Nejedná se o nástroj, který by mohl být považován za hlavní vybavení digitální laboratoře. (Mah 2021)
Metoda fotogrammetrie má mnoho výhod, mezi které rozhodně patří rychlost sběru dat, možnost získání detailních záběrů, přístup i k problematičtějším objektům (lze fotografovat z dálky, na rozdíl od 3D skenování, kde je třeba být např. maximálně 20 cm od objektu (až na vysoce specifická zařízení, liší se skener od skeneru). Výsledné 3D modely jsou poměrně hodnotné, a hlavně je fotogrammetrie cenově dostupnější než nákup různých druhů skenerů pro digitalizaci různých typů objektů. Doba zpracování daného modelu se může jevit v některých případech jako časově náročná (záleží na velikosti objektu, počtu pořízených snímků, ale i CPU počítače, GPU, RAM paměti a v neposlední řadě zde významnou roli hraje zkušenost daného digitalizačního pracovníka). Fotogrammetrie má nicméně i své nevýhody, které souvisejí hlavně s pořízením fotografií (ostrost snímku, kvalitní nasvícení). Čím kvalitnější snímky získáme, tím lepší 3D model můžeme vytvořit. Samotné zpracování dat s sebou může přinést i chybovost závisející například na různých typech povrchu. To jde ruku v ruce i se samotným objektem, který, pokud disponuje odrazivou, lesklou či naopak nevýraznou a tmavou plochou, může ztížit pořizování fotografií, a tudíž i tvorbu samotného 3D modelu.
Přestože i metoda fotogrammetrie má své nedostatky, odvíjející se od techniky, našich znalostí a schopností, a limity, které může způsobovat fotografovaný objekt, považujeme ji za výborné řešení, které lze využít v celé škále případů digitalizace. Ačkoliv 3D skenery mohou poskytnout modely s vyšším rozlišením, kvalitnějšími daty či věrohodnější texturou, doposud nebylo možné digitalizovat pouze jedním skenerem, jakkoliv velké objekty složené z různých materiálů. V tomto ohledu je právě fotogrammetrie velice všestranná metoda, která může být i potenciálně levná (při nejmenším při srovnání nákupu několika profesionálních skenerů pro digitalizaci různě velikých objektů – pro fotogrammetrii nám technicky vzato stačí zakoupit kvalitní digitální zrcadlovku a program určený pro tvorbu 3D modelů z fotografií, kterých je na trhu poměrně široký výběr). Fotogrammetrii tak považujeme za vhodnou metodu pro digitalizaci muzejních předmětů.
V případové studii Tvorba 3D modelů pomocí metody fotogrammetrie na příkladech vybraných typářů byly využity objekty pocházející z Náchodského muzea. Prostřednictvím fotogrammetrie bylo pořízeno několik stovek fotografií typářů, z nichž vznikly (a postupně jsou dokončovány) 3D modely typářů, které budou průběžně prezentovány online na platformě Sketchfab, případně na webových stránkách Náchodského muzea. Přestože 3D modely tvořené prostřednictvím fotogrammetrie nemusí mít tak vysoké rozlišení jako u 3D skenování, domníváme se, že získaná data budou i tak moci sloužit nejen široké veřejnosti, ale i případným badatelům, aby mohli zkoumat a studovat tyto historické objekty, aniž by museli cestovat na místo jejich uložení a třeba i riskovat případné poškození vyplývající z častého fyzického manipulování s objektem.
Literatura
3DF ZEPHYR, © 2023. 3D Flow [online]. Itálie: 3Dflow SRL. [cit. 2023-01-27]. Dostupné z: https://www.3dflow.net/3df-zephyrphotogrammetry-software/.
AGISOFT, © 2023. Agisoft [online]. Rusko: Agisoft. [cit. 2023-01-27]. Dostupné z: https://www.agi‑soft.com/buy/online-store/educational-license/.
BASFORD, Philip J., G. EARL & kol, 2011. Reflectance transformation imaging systems for ancient documentary artefacts. EVA London 2011: Electronic Visualisation and the Arts [online]. BCS, 2011 [cit. 2023-04-23]. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/232730213_Reflectance_transformation_imaging_systems_for_ancient_documentary_artefacts.
BEECHER, James, 2021. What Is Digital Humanities? Georgia Southern University [online]. USA: Georgia Southern University, 2021 [cit. 2022-12-18]. Dostupné z: https://georgiasouthern.libguides. com/c.php?g=776356&p=5726309.
BLENDER, © 2023. The Freedom to Create. Blender [online]. Amsterdam: Blender [cit. 2023-01- 29]. Dostupné z: https://www.blender.org.
BORŮVKOVÁ, Barbora a Klára BURIANOVÁ, 2020. RTI metoda jako způsob digitalizace kulturního dědictví. Muzeum: muzejní a vlastivědná práce. 2020, 58(2), 32–38. ISSN 1803-0386.
BOUZA, E. et al., 1972. Znaky a pečeti měst Náchodského okresu, Česká Skalice: Muzeum Boženy Němcové.
CAPTURING REALITY, © 2023. Create realistic 3D models from photos. CapturingReality [online]. USA: Epic Games, Inc. Epic Games, Capturing Reality. [cit. 2023-01-27]. Dostupné z: https://www.capturingreality.com/?utm_source=GoogleAds&utm_medium=cpc&utm_campaign=general_CentralEu&gclid=Cj0KCQiAic6eBhCoARIsANlox86K_AYFXvNJGXyDz_CyNdNpzdlxcJQbNy9proXr01_ifgLO4JV5a4aAuLEEALw_wcB.
CARDACI, A., A. VERSACI a P. AZZOLA, (2019a). 3d low-cost acquisition for the knowledge of Cultural Heritage: the case study of the bust of san nicola da tolentino. ISPRS – International Archives of the Photogrammetry, Remote Sensing and Spatial Information Sciences [online]. XLII-2/W17, 93–100. [cit: 2023-03-30]. Dostupné z: doi: 10.5194/isprs-archives-xlii2w1793-2019.
COLMAP, © 2023. COLMAP [online]. Johannes L. Schoenberger. [cit. 2023-01-27]. Dostupné z: https://colmap.github.io.
CULTURAL HERITAGE IMAGING, © 2022. Reflectance Transformation Imaging (RTI). Cultural Heritage Imaging [online]. USA: Cultural Heritage Imaging [cit. 2022-12-29]. Dostupné z: https:// culturalheritageimaging.org/Technologies/RTI/.
FERDANI, Daniele, Emanuel DEMETRESCU, Marco CAVALIERI, Gloriana PACE a Sara LENZI, 2019. 3D Modelling and Visualization in Field Archaeology. From Survey To Interpretation Of The Past Using Digital Technologies. Groma. Documenting archaeology [online]. 2019, 15 [cit. 2023- 04-23]. ISSN 2531-6672. Dostupné z: doi:10.12977/groma26.
GIAKALARAS, M., 2020. 3D Technologies for Cultural Heritage. Gaming Engines. Department of Cultural Technology and Communication, University of Aegean, Lesvos 81100 Greece.
HARVEY, P. D. A. a Andrew MCGUINNESS, 1996. A Guide to British Medieval Seals. Londýn: British Library and Public Record Office. ISBN 9780802008671.
HLADKÝ, Ladislav, 1998. Pečeť, znaky a „znaky“ města Hronova. Stopami dějin Náchodska: sborník Státního okresního archivu Náchod. Náchod: Státní okresní archiv Náchod, s. 61–70. ISBN 80-902158-3-1.
HLADKÝ, Ladislav, 1999. Pečeti, znak a prapor města Police nad Metují. Stopami dějin Náchodska: sborník Státního okresního archivu Náchod. Náchod: Státní okresní archiv Náchod, s. 43–54. ISBN 80-902158-5-8.
HLADKÝ, Ladislav, 2000. Pečeti, znak a prapor města Náchoda. Stopami dějin Náchodska: sborník Státního okresního archivu Náchod. Náchod: Státní okresní archiv Náchod, 37–51. ISBN 80-902158-7-4.
HLADKÝ, Ladislav, 2001. Pečeti, znak a prapor města Nového Města nad Metují. Stopami dějin Náchodska: sborník Státního okresního archivu Náchod. Náchod: Státní okresní archiv Náchod, s. 9–18.
IGI GLOBAL, © 2022. What is Digital Cultural Heritage. IGI Global: Publisher of Timely Knowledge [online]. USA: IGI Global [cit. 2022-12-18]. Dostupné z: igiglobal.com/dictionary/digitalcultural heritage/69595.
KIRSCHENBAUM, Matthew, 2012. Debates in the Digital Humanities: What Is Digital Humanities and What’s It Doing in English Departments?. [online]. USA: Regents of the University of Minnesota. [cit. 2022-12-18]. Dostupné z: https://dhdebates.gc.cuny.edu/read/untitled88c118009446469-b-a3be3fdb36bfbd1e/section/f5640d43b8eb4d49bc4b eb31a16f3d06.
KÖCHER, Jindřich, 1957. Sigillum civium de Nachodensium, Hradecký kraj, Hradec Králové, s. 47–52.
KOSMELOVÁ, Natália a Vojtěch NOSEK, 2019. Porovnanie digitálnych a klasických archeologických dokumentačných metód na príklade stredovekých šachových figúrok. Studia Archaeologica Brunensia [online]. 2(24), 29–74, 2019 [cit. 2022-06-12]. ISSN 10.5817/SAB2019-2-2. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/342684318_Porovnanie_digitalnych_a_klasickych_archeologickych_dokumentacnych_metod_na_priklade_stredovekych_sachovych_figurok.
MAH, Paul, 2021. How Apple Uses AI To Produce Better Photos. CDOTrends [online]. USA: CDOTrends. [cit. 2023-01-27]. Dostupné z: https://www.cdotrends.com/story/15984/howapple-uses-ai-produce-betterphotos.
MARÁZ, Karel, 2014. Sfragistika: Studijní texty pro posluchače pomocných věd historických a archivnictví. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 978-80-210-7144-5.
MESHROOM CONTRIBUTORS, © 2021. Tutorial: Meshroom for Beginners. Meshroom [online]. Meshroom Contributors [cit. 2023-01-27]. Dostupné z: https://meshroommanual.readthedocs.io/en/latest/tutorials/sketchfab/sketchfab.html.
MINISTERSTVO VNITRA ČESKÉ REPUBLIKY, © 2022. Státní symboly ČR. Ministerstvo vnitra České republiky [online]. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky [cit. 2023-01-08]. Dostupné z: https://www.mvcr.cz/clanek/statni-symboly-ceske-republiky.aspx.
MÜHLSTEIN, Ludvík, 2001. O pečetích, znacích a praporech – Červený Kostelec. Rodným krajem. Vlastivědný sborník kraje Aloise Jiráska, Boženy Němcové a bratří Čapků. Červený Kostelec: Vlastivědný spolek při Městském kulturním středisku v Červeném Kostelci, s. 30–31.
MUZEUM NÁCHODSKA, © 2021. Typáře – on-line katalog zdarma. Muzeum Náchodska [online]. Náchod: Muzeum Náchodska [cit. 2023-01-29]. Dostupné z: https://muzeumnachod.cz/typare-on‑line‑katalog‑zdarma/.
NIKONOVA, Antonina A. a Marina BIRYUKOVA, 2015. The Role of Digital Technologies in the Preservation of Cultural Heritage. Muzeológia a Kultúrne Dedičstvo [online]. 2015. 5(1), 169–173 [cit. 2023-04-23]. ISSN 1339-2204. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/317757322_ The_Role_of_Digital_Technologies_in_the_Preservation_of_Cultural_Heritage.
PALČÁK, Michal, Pavol KUDELA, Miriam FANDÁKOVÁ a Juraj KORDEK, 2022. Utilization of 3D Digital Technologies in the Documentation of Cultural Heritage: A Case Study of the Kunerad Mansion (Slovakia). Applied Sciences [online]. 2022, 12(9) [cit. 2023-04-23]. ISSN 2076-3417. Dostupné z: doi:10.3390/app12094376.
PAVELKA, Karel a Jindřich HODAČ, 2008. Fotogrammetrie 3: Digitální metody a laserové skenování. Praha: ČVUT. ISBN 978-80-01-03978-6.
PAVELKA, Karel et al., 2017. Exaktní metody průzkumu památek. Praha: Česká technika – nakladatelství ČVUT, str. 9, str. 21, ISBN 978-80-01-05260-0.
PROID, © 2022. Elektronická pečeť dle eIDAS – jak a co vlastně pečetit? ProID [online]. Česká republika: MONET+ [cit. 2023-01-30]. Dostupné z: https://proid.cz/elektronicka-pecet-dle-eidas-jak-a-co-vlastne-pecetit/.
RIZZO, Ilde a Anna MIGNOSA, 2013. Handbook on the Economics of Cultural Heritage [online]. 2013 [cit. 2023-04-23]. Dostupné z: doi:10.4337/9780857931009.
RYBENSKÁ, Klára, 2021. The issue of digitizing of historical heritage on the example of selected historical clocks. HISTORICAL AND CULTURAL HERITAGE: PRESERVATION, ACCESS, USE. Kyjev, Ukrajina: National Aviation University.
UNESCO, © 2021. Concept of Digital Heritage. UNESCO [online]. Francie: UNESCO. [cit. 2022-12-18]. Dostupné z: https://en.unesco.org/themes/information-preservation/digital-heritage/concept‑digital‑heritage.
VOJTÍŠEK, Václav, 1928. O pečetích a erbech měst pražských a jiných českých. Praha: Památkový sbor hlav. města Prahy. 255 s.
WIRTH, Zdeněk, 1910. Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese náchodském. Praha: Archeologická komise při české akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. 171 s.
WOODY, Rachael Cristine, 2021. RTI Digitization in the Museum. LUCIDEA [online]. USA: Lucidea [cit. 2022-12-29]. Dostupné z: https://lucidea.com/blog/rti-digitization-in-the-museum/.
Poznámky
1 V roce 2021 vznikl v muzeu katalog typářů, v němž byla publikována část fondu. Dostupný je na webu muzea:
https://muzeumnachod.cz/typare-on-line-katalog-zdarma/.
2 Jmenovat lze zejména městská znaková pečetidla Červeného Kostelce, Náchoda, Nového Města nad Metují a Police nad Metují, cechovní typáře ševcovského cechu v Náchodě, krejčovského cechu v Náchodě a hrnčířského cechu v Polici nad Metují a slavoňovského kostela.
3 Jedná se o typář slavoňovského kostela (IX-1a-42), oboustranné pečetidlo s církevním znakem a na druhé straně s monogramem (IX-1a-74) a znak Police nad Metují s iniciálami knihovníka a archiváře polického kláštera Bonaventury Pittra (IX-1a-118).
4 Ve fondu je zastoupeno např. pečetidlo továrny na cikorku (IX-1a-49).
5 Ve fondu se nacházejí i starší (polovina 14. století) a mladší (20. století) pečetidla, která však nejsou datována přímo nápisně.
6 Městské muzeum v Náchodě, jehož přímým pokračovatelem je dnešní Muzeum Náchodska, bylo zřízeno na návrh tehdejšího ředitele měšťanské školy, archeologa Jana Karla Hraše (1840–1907) v roce 1879. Je tedy jedním z nejstarších městských muzeí u nás. Např. pečetidlo náchodské textilní školy (IX-1a-1) bylo muzeu věnováno již 2. dubna 1880.
7 Zastoupeny jsou (vzhledem k Hrašeho působení ve školství) pečetidla různých škol – např. pečetidla textilní školy v Náchodě (IX-1a-1) či měšťanské školy v Náchodě (IX-1a-6).
8 Za příklad mohou sloužit monogramová a znaková pečetidla (IX-1a-25, IX-1a-26, IX-1a-30, IX-1a-37, IX-1a-38, IX-1a-40) koupená 5. dubna 1938 od J. Winklera ze Suchovršic, která pocházejí z rodiny Himmelsteinů z Pekla u Karlových Varů.
9 Jedná se např. o pečetidlo s monogramem R.P. S. nalezené roku 1866 v náchodské lokalitě Branka (IX-1a-5) či znakové pečetidlo s vyobrazením štítu se lvem nalezené při regulaci řeky Metuje (IX-1a-23).
10 Uvést lze pečetidlo cechu řezníků (IX-1a-4), krejčích (IX-1a-9) či cechu pěti řemesel (IX-1a-43).
11 Jedná se o čísla IX-1a-20, IX-1a-21, IX-1a-22.
12 Jsou to čísla IX-1a-102 až IX-1a-121.
13 Zmínit lze pečetidlo města Červeného Kostelce (IX-1a-71 a IX-1a-72) či městského úřadu v Červeném Kostelci (IX-1a-73).
14 Tyto typáře (IX-1a-78 až IX-1a-83) jsou z části dlouhodobě zapůjčeny obnovenému muzeu v Novém Městě nad Metují.
15 Předměty získané z Hronova (IX-1a-126 až IX-1a-130) mají ve fondu malé zastoupení, charakterem se jedná o soukromá pečetítka s monogramy a matrice.
16 Například badatel Mathew Kirschenbaum definuje pojem Digital Humanities jako obor studia, výzkumu, výuky (...), který se dotýká průniku... nebo je průnikem výpočetní techniky a oborů humanitních věd. Digitální humanitní vědy (dále jen DHV) podle něj zahrnují analýzu, syntézu, výzkum a prezentaci informací v elektronické podobě. DHV studují, jak tato média ovlivňují obory, v nichž se používají, také to, čím může technika přispět těmto oborům, a naopak čím mohou tyto obory přispět k našim znalostem o počítačích. V jádru se tedy digitální humanitní vědy více blíží společnému metodologickému pohledu (…). (Kirschenbaum 2021, dostupné z: https://dhdebates.gc.cuny.edu/read/ untitled88c118009446469-b-a3be3fdb36bfbd1e/section/f5640d43b8eb4d49bc4beb31a16f3d06) Případně James Beecher definuje pojem Digital Humanities jako vědu, která se pokouší definovat, co znamená být člověkem, tuto problematiku řeší například prostřednictvím umění, historie, technologií a vším mezi tím. Podotýká, že „digitální“ humanisté i „analogoví“ humanisté se zajímají o lidi a jejich interakce s ostatními a také o jejich prostředí. (Beecher 2021, dostupné z: https://georgiasouthern.libguides.com/c.php?g=776356&p=5726309)
17 Pojem Digital Heritage definovalo například i UNESCO. V českém jazyce volně přeloženo digitální dědictví považuje za pojem, který zahrnuje trvalá a hodnotná data, která by měla být uchována pro budoucí generace. UNESCO poukazuje na to, že pořízená data (i digitální historické objekty) vyžadují aktivní přístupy k uchovávání, aby byla zajištěna kontinuita digitálního dědictví. (Unesco 2021, dostupné z: https://en.unesco.org/themes/informationpreservation/digitalheritage/conceptdigitalheritage). Podobně se o tomto pojmu zmiňuje i portál IGI Global, který tzv. Digital Heritage definuje jako hmotné a nehmotné statky kulturního dědictví, které se zaznamenávají a zobrazují na obrazovce elektronickými prostředky, případně možnosti, jak aplikovat digitální technologie k prezentaci a uchování kulturního dědictví, a také jako soubor obrazových, video a textových (jiných) informací, které je možné nahlížet prostřednictvím vzdáleného přístupu na internetu. Digitální obsah pak popisuje lidské znalosti a kulturní projevy. Též definuje, že se jedná o dědictví, které je možné zpracovávat, upravovat a sdílet ve virtuálním prostoru. Portál neopomíná zdůraznit, že tento koncept se týká kulturních a vědeckých zdrojů souvisejících s digitálně vytvořeným lidským poznáním a vyjádřením. (IGI Global, 2022, dostupné z: igi-global.com/dictionary/digital-cultural-heritage/69595)
18 Například He a Zhang 2017, dostupné z: doi:10.5194/isprs archives XLII2W53352017 nebo Wang a kol. 2020, dostupné z: doi:10.1007/9789813299153_17, případně Kirschenbaum 2012, dostupné z: https://dhdebates.gc.cuny.edu/read/untitled-88c118009446-469-b-a3be3fdb36bfbd1e/section/f5640d43-b8eb-4d49-bc4b-eb31a16f3d06.
19 Snímky pořízené metodou RTI jsou tvořeny informacemi odvozených z několika digitálních fotografií předmětu. Ten je snímaný ze stacionární pozice kamery. Na každé fotografii se světlo promítá z jiného známého směru. Tento proces tak tvoří sérii snímků stejného předmětu s různými světly a stíny. Veškeré informace o osvětlení ze snímků jsou syntetizovány tak, aby byl vytvořen matematický model povrchu. To uživateli umožňuje interaktivně znovu nasvítit snímek RTI a prozkoumat jeho povrch na obrazovce. (CHI, 2022, dostupné z: https://culturalheritageimaging.org/Technologies/RTI/)
RYBENSKÁ, Klára, Mariana POLÁKOVÁ a Barbora BORŮVKOVÁ. Tvorba 3D modelů pomocí metody fotogrammetrie na příkladech vybraných typářů. Knihovna: knihovnická revue. 2023, 34(1), 63–77. ISSN 1801-3252.
]]>Cílem tohoto článku je nastínit zpracování metadat na portálu Knihovny.cz, a zejména pak přiblížit proces deduplikace, tj. rozpoznávání a shlukování záznamů vztahujících se ke stejnému dokumentu. Portál Knihovny.cz deduplikuje vytvářením sloučených záznamů propojujících lokální záznamy z jednotlivých metadatových zdrojů. Deduplikaci tvoří posloupnost kroků porovnávajících různé kombinace deduplikačních klíčů. Článek dále popisuje způsoby, kterými portál usiluje o minimalizaci komplikací způsobených chybnými metadaty, slabiny a silné stránky zvolených postupů a výsledky jejich aplikace nad záznamy ze všech zapojených zdrojů. Na závěr jsou diskutovány předpoklady pro zlepšení současného stavu a možnosti dalšího rozvoje.
Klíčová slova: deduplikace bibliografických záznamů, MARC 21, portál Knihovny.cz
Summary
The aim of this article is to outline the processing of metadata on Knihovny.cz portal, and in particular to present the process of deduplication, i.e. the recognition and clustering of records related to the same document Knihovny.cz portal deduplicates by creating merged records to link local records from individual metadata sources. Deduplication consists of a sequence of steps comparing different combinations of deduplication keys. The paper further describes the ways in which the portal aims to minimize complications caused by incorrect metadata, the weaknesses and strengths of the chosen methods and the results of their application on records from all involved sources. It concludes with a discussion of assumptions for improving the current state and possibilities for further development.
Keywords: bibliographic records de duplication, MARC 21, Knihovny.cz portal
Mgr Jana Kurfürstová, Mgr. Petra Žabičková, Bc. Tomáš Cejpek / Moravská zemská knihovna v Brně (Moravian Library), Kounicova 65a, 601 87 Brno
Úvod
Od podzimu 2016 slouží portál Knihovny.cz jako discovery systém k prohledávání záznamů ze zapojených metadatových i fulltextových zdrojů a jako zprostředkování služeb knihovních katalogů. Vývoj a správu portálu zajišťuje Moravská zemská knihovna v Brně. V době psaní tohoto článku je do portálu zapojeno 85 knihoven, 27 digitálních knihoven (13 z nich poskytuje portálu i plné texty) a 31 dalších bibliografií a databází (Zapojené knihovny a zdroje).
Portál Knihovny.cz uchovává záznamy ze zapojených zdrojů víceméně v téže podobě, v jaké byly sklizeny, a prezentuje jejich obsah, pokud možno analogicky k tomu, co mohou uživatelé vidět v jednotlivých knihovních katalozích. Uchování a zpřístupnění lokálních záznamů, jimiž byl dokument popsán v každém zapojeném zdroji, je jednou z hlavních charakteristik portálu. Aby bylo možné zprostředkování služeb knihovních katalogů portálem, Knihovny.cz musí akceptovat záznamy všech dokumentů, které zapojená knihovna zpřístupňuje svým čtenářům, bez ohledu na správnost, kvalitu a rozsah metadat. Zpracování záznamů, zejména pak deduplikaci, proto bylo třeba navrhovat dle reálné podoby metadat, nikoliv jen podle podoby vycházející z předepsaných katalogizačních pravidel a předpisů pro minimální záznamy (Minimální/Doporučené záznamy RDA/MARC 21).
Pro zachování dobré použitelnosti a přehlednosti vyhledávání není možné nakládat se záznamy jako s navzájem nesouvisejícími entitami. Portál proto pracuje s konceptem sloučených záznamů, které provazují jednotlivé lokální záznamy popisující stejný dokument na úrovni provedení. V optimálním případě se uživateli zobrazí konkrétní vydání hledaného dokumentu jako jedna položka ve výsledcích vyhledávání. V zobrazení úplného záznamu je pak uživateli umožněno přepínat mezi všemi záznamy, které popisují daný dokument.
Cílem tohoto článku je popsat zpracování metadat na portálu Knihovny.cz, a zejména pak přiblížit proces deduplikace, tj. způsobu, jakým dochází k rozpoznávání a shlukování záznamů vztahujících se ke stejnému dokumentu. V souvislosti s nástupem konsorciálních řešení při pořizování knihovních systémů pro více institucí zároveň lze říci, že problematika deduplikace je velmi aktuální a její řešení může těžit ze zkušeností s různými přístupy ke zpracování metadat, včetně přístupu zvoleného portálem Knihovny.cz.
Sklizeň a normalizaci (sjednocování) záznamů ze zapojených zdrojů, deduplikaci záznamů popisujících stejné dokumenty a indexaci údajů do portálového indexu provádí nástroj Správce zdrojů neboli Record Manager 2 (dále RM2). Jde tedy o klíčovou komponentu portálu Knihovny.cz.
Tento software vyvíjí tým portálu Knihovny.cz, který se při jeho tvorbě volně inspiroval Record Managerem vytvořeným ve Finské národní knihovně pro portál Finna.fi (Record Manager). Finská verze Správce zdrojů byla Moravskou zemskou knihovnou v roce 2013 použita pro zpracování dat v portálu Virtuální národní fonotéka. Systém sdílené katalogizace je ve Finsku zaveden již řadu desetiletí a klade proto nižší nároky na deduplikaci než prostředí českého knihovnictví, které je specifické vysokým podílem lokálně tvořených záznamů (Ikäheimo 2017; Olkinoura-Tauru 2017).
Ukázalo se, že pro portál Knihovny.cz by finský Record manager nesplňoval nároky na dostatečnou robustnost, výkonnost a rozšiřitelnost, a to včetně volby programovacího jazyka a databázového systému. Problematické bylo také nastavení jednotlivých procesů způsobem, který neočekával výskyt různých výjimečných stavů vyplývajících především ze substandardní kvality části zpracovávaných metadat. Nevyhovující byla i deduplikace, která byla řešena spíše monoliticky nežli formou nezávislých kroků kombinovatelných pro různé situace a nepočítala s možností výskytu interních multiplicit.
Ke splnění funkčních požadavků na Knihovny.cz proto bylo nezbytné vyvinout od základů vlastní, robustnější a flexibilnější backendový nástroj zpracovávající data přímo na míru portálu. Pro tento účel byl zvolen jazyk Java, který je pro vývoj komplexních systému tohoto typu vhodnější než PHP, v němž byl napsán původní Record Manager. Původní databázi MongoDB nahradil PostgreSQL. Došlo také k zavedení podpory běhu ve více vláknech a optimalizaci spouštění procesů pouze v případě potřeby zpracování relevantních změn v záznamech.
RM2 je modulární software umožňující nejen samostatné spouštění všech procesů, ale i jejich relativně snadné programátorské úpravy. Základy způsobu zpracování záznamů byly položeny již v přípravné fázi vývoje portálu Knihovny.cz Od té doby proces zpracování záznamů prošel a prochází průběžnými úpravami, rozšířeními a optimalizacemi reflektujícími zkušenosti se zapojovanými zdroji a provozem portálu. Snadnou modifikovatelností každého úkonu RM2 podporuje možnost experimentování a přizpůsobování se novým požadavkům nebo i potenciálním novým účelům využití.
Provoz RM2 vyžaduje podporu Java 8, nástroj na automatizaci buildů Apache Maven 3, databázi PostgreSQL ve verzi 9.5 či novější a na výstupu index Solr ve verzi 8 či novější. Hardwarové nároky závisí na objemech zpracovávaných dat. RM2 portálu Knihovny.cz, který pracuje s desítkami milionů záznamů, z nichž více než čtvrt milionu obsahuje fulltexty, je spouštěn až v osmi vláknech s využitím 1,5 GB RAM a cca 500 GB na SSD disku. Schéma komponent umožňujících provoz portálu Knihovny.cz včetně role RM2 v tomto systému znázorňuje obrázek 1.
Obr. 1 Architektura portálu Knihovny.cz (Kürfurstová, Žabičková, Cejpek)
RM2 převádí specifická pole MARC na pole definovaná standardem (např. termíny z lokálních heslářů lze převést na volně tvořená klíčová slova v poli 653), generuje URL do pole 856 (např. odkazy do knihovních katalogů u Palmknih) apod.
Drtivou většinu sklízených a dále zpracovávaných metadat tvoří záznamy ve formátu MARC 21. RM2 obsahuje historicky také ovladač pro Dublin Core, před kterým je v případě zapojených digitálních knihoven preferován podrobnější MODS. Tento formát lze totiž transformovat do MARCu 21 a poté zpracovat včetně deduplikace tištěné a digitalizované formy dokumentu.
Data v proprietárních formátech a data z neknihovních zdrojů se pro potřeby sjednocení prezentace většinou konvertují do MARCu 21. Entity popisované těmito záznamy jsou ze své podstaty unikátní, a nemá tedy význam je následně deduplikovat (jde o metadata ze zdrojů jako Zákony pro lidi, Úřad průmyslového vlastnictví, Česká agentura pro standardizaci, Osobnosti regionu, slovníková hesla, Adresář knihoven). Dlouhodobě je zvažováno také vyloučení exemplářově popsaných historických fondů z deduplikace, ale díky stávající formě jejich prezentace se zachováním lokální podoby záznamů k němu zatím nebyl důvod.
Deduplikační klíče
Z úkonů prováděných již při sklizni záznamů si podrobnější výklad zaslouží generování deduplikačních klíčů. Klíče se tvoří z údajů, jejichž kombinací lze identifikovat dokument. Datovým typem deduplikačních klíčů je řetězec (varchar) nebo celé číslo (numeric). Generování klíčů lze spouštět i samostatně nad již sklizenými záznamy, takže redefinice kteréhokoliv klíče s sebou nenese nutnost opětovné sklizně všech knihoven. V době psaní tohoto článku byl proces spuštěn nad 45 miliony záznamů a trval přibližně 3 dny.
U řetězových klíčů dochází k normalizaci, aby obsahovaly pouze alfanumerické znaky bez velkých písmen a diakritiky. Toto opatření snižuje výpočetní náročnost porovnávání klíčů a zároveň redukuje dopady rozdílných způsobů zápisu u téhož údaje.
Šanci na deduplikaci záznamů různě popsaných vícedílných dokumentů zvyšuje převod čísel 1–9 z arabských číslic na římské a vypouštění nevýznamových slov jako „svazek“, „díl“, „sešit“ apod. v názvových klíčích. Desetimístná ISBN se převádějí na třináctimístná, což usnadňuje jejich porovnávání a umožňuje použití číselného datového typu. Klíče pro ISBN, ISSN, ISMN a EAN jsou tvořeny pouze z údajů úspěšně zkontrolovaných validátorem.
Zvláštní typ klíčů tvoří identifikátory záznamů sloučených mimo portál Knihovny.cz. Jako spolehlivý klíč je použit identifikátor v poli 001 u záznamů vzniklých sdílenou katalogizací knihoven s celostátním povinným výtiskem Cluster. Od roku 2005 jsou vybrané záznamy Národní knihovny České republiky, Moravské zemské knihovny v Brně a Vědecké knihovny v Olomouci navzájem zrcadleny a liší se jen v lokálních údajích (Machačová 2005). Podobným způsobem RM2 zužitkovává údaje o záznamech deduplikovaných v Souborném katalogu ČR (Deduplikační procedury 2015), kdy jsou využívány původní identifikátory záznamů jednotlivých knihoven v podpoli 910 $w spolu s podobnostním porovnáváním názvových klíčů pro zamezení chyb vzniklých např. přeobsazením záznamů. Následující tabulka na str. 53 naznačuje, jak jsou tvořeny deduplikační klíče ze záznamů v MARCu 21.
Deduplikační kroky
Deduplikace na portálu Knihovny.cz je proces vytváření sloučených záznamů sdružováním lokálních záznamů z jednotlivých metadatových zdrojů. Slučují se lokální záznamy popisující tentýž informační objekt na úrovni odpovídající entitě FRBR provedení, což je ve většině případů synonymum pro vydání. Protože jsou na této úrovni tvořeny i bibliografické záznamy, jde o nejschůdnější variantu jak pro zpracování, tak pro prezentaci dat na portálu. Ke slučování na vyšších úrovních (vyjádření, dílo) by bylo nutné reflektovat řadu komplikovaných otázek (vícedílné monografie a cykly, vydání s významně odlišným obsahem…), z nichž většina by za stávající kvality a rozsahu metadat ani nebyla řešitelná.
Sloučené záznamy jsou tvořeny pro všechny lokální záznamy včetně těch, ke kterým se vztahuje jen jeden lokální záznam. Vždy tedy vzniká hierarchie sloučeného záznamu („rodiče“) a jednoho či více lokálních záznamů („potomků“). Sloučené záznamy neobsahují v databázi žádná metadata kromě identifikátorů svých „potomků“ a času vytvoření shluku. Slučování záznamů na portálu lze označit jako virtuální deduplikaci v kontrastu s agregátory s klasickou deduplikací, kde se z většího počtu lokálních záznamů na vstupu stane jeden výsledný sloučený záznam na výstupu.
Tab. 1 Deduplikační klíče
Deduplikace sestává z posloupnosti deduplikačních kroků. V každém deduplikačním kroku je porovnávána jiná kombinace deduplikačních klíčů. Výjimkou jsou kroky založené na porovnávání ID záznamů z Clusteru nebo namnožených záznamů institucí se sdílenou katalogizací (nyní Knihovna Akademie věd ČR, plánováno pro regionální systémy). Naopak použití nelokálních identifikátorů jako ISBN, ISSN nebo číslo ČNB coby jediného porovnávaného klíče se ukázalo jako vysoce nespolehlivé.
Správce zdrojů používá tři varianty porovnávání klíčů. Nejčastěji jsou klíče porovnávány na přesnou shodu. Někdy se však uplatňuje podmínka, kdy se za neshodu považují jen rozdíly mezi neprázdnými klíči, tj. výsledek porovnání prázdného klíče s neprázdným není považován za neshodu. Poslední způsob představuje porovnávání na podobnost.
Deduplikace probíhá ve dvou vlnách. První vlna zahrnuje deduplikační kroky porovnávající „silné“ kombinace klíčů. Za „silnou“ je považována taková kombinace klíčů, díky které lze sloučit záznamy s poměrně vysokou mírou spolehlivosti.
Do druhé vlny postupují pouze ty záznamy, které se nepodařilo sloučit v první vlně. Deduplikační kroky druhé vlny porovnávají „slabé“ kombinace klíčů s vyšší pravděpodobností sloučení záznamů, které k sobě nepatří. Shluky z první vlny jsou izolovány od shluků z druhé vlny. K zavedení druhé vlny kroků bylo přikročeno teprve nedávno s cílem zvýšit šanci na deduplikaci velmi stručných záznamů popisujících zejména starší publikace a zároveň nepoškodit shluky vytvořené spolehlivějším způsobem. Ve druhé vlně pochopitelně vznikají i nežádoucí shluky. Vzhledem k tomu, že kroky druhé vlny spojí jen něco přes 1,2 % lokálních záznamů, toto riziko bylo pro účely portálu vyhodnoceno jako přijatelné.
V rámci vlny se každý krok pokouší spojit záznamy, které dosud nebyly spojeny v předchozích krocích. Například: Mějme záznamy 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7. Dále předpokládejme, že záznamy {1, 4} byly sloučeny v předchozím kroku do záznamu S1 a záznamy {2, 6, 7} byly sloučeny do S2. Provedením dalšího deduplikačního kroku bylo zjištěno, že záznamy {1, 3, 6} jsou si dostatečně podobné. Záznam 1 patří do S1, záznam 6 do S2. Stav systému po tomto kroku bude tedy: Menší shluk S2 byl začleněn do početnějšího shluku S1, který nyní obsahuje záznamy {1, 2, 3, 4, 6, 7}, zatímco záznam 5 zůstává sám v rodičovském záznamu S3. Porovnávány jsou vždy klíče lokálních záznamů, nikoliv celých shluků. Pokud právě provedený krok porovnával klíče A a B, záznam 5 zůstal nespojen, přestože měl hodnotu v klíči A shodnou se záznamem 1 a hodnotu v klíči B shodnou se záznamem 7.
Seznam deduplikačních kroků a klíčů, které se v nich porovnávají, je uveden v tabulce 2 v kapitole Vyhodnocení náročnosti deduplikace.
Z výše uvedeného popisu mechanismu deduplikace vyplývá, že sloučené záznamy nejsou statické a v případě aktualizací na straně knihovny může dojít k jejich dalšímu slučování nebo naopak rozpadu. Shluky tedy nemohou mít permanentní identifikátory a nemá smysl na ně tvořit jakékoliv odkazy.
Při deduplikaci se nebere v potaz původ záznamu, takže nic nebrání sloučení několika záznamů ze stejné knihovny, ať už popisují stejný dokument, obsahují chybu nebo se provázaly přes chybný záznam z jiné knihovny. Po technické stránce nezpůsobuje zpracování interních multiplicit v RM2 žádné potíže. Webové rozhraní portálu se s těmito případy vypořádává zobrazováním odkazů v náhledu úplného záznamu. Z uživatelského hlediska jsou interní multiplicity samozřejmě nežádoucí a knihovny jsou při zapojování do portálu vyzývány k jejich kontrole.
Indexace
Poslední fází zpracování záznamů RM2 je indexace, kdy se pole portálového indexu plní vybranými údaji ze záznamů uložených v databázi. Hierarchie lokálních a sloučených záznamů zůstává zachována. Většina údajů potřebných pro vyhledávání, filtrování či řazení se indexuje do sloučených záznamů. V „potomcích“ jsou obsažena především pole potřebná při zobrazování lokálních záznamů. Index je provozován na open source vyhledávací platformě Solr založené na knihovně Apache Lucene. Aktuální schéma indexu původně vycházelo z nástroje SolrMarc 2.x (solrmarc) a postupně bylo výrazně modifikováno pro potřeby portálu.
Silnou stránkou portálového indexu je vzájemné obohacování záznamů vedoucí k lepší dohledatelnosti záznamů uživatelem. Jak již bylo řečeno, většina údajů z lokálních záznamů se v indexu slévá do sloučeného záznamu. Sloučené záznamy se obohacují také o alternativní termíny jmenných i věcných autorit a plné texty obsahů poskytovaných Databází obálek knih https://www.obalkyknih.cz. Portál indexuje také plné texty z 13 digitálních knihoven a metadata z dalších 14. Uživatel tak může na portálu najít dokument ze své knihovny pomocí vyhledávacího výrazu, který by měl v katalogu knihovny nulový počet výsledků (např. díky dostupnosti plného textu nebo podrobnějšího věcného popisu z propojených záznamů).
Úspěšnost jakkoliv nastaveného deduplikačního algoritmu závisí na kvalitě zpracovávaných metadat, která je určena jejich syntaktickou a sémantickou správností (Understanding Metadata 2004). Kvalitní metadata odpovídají standardům použitého formátu a sdělují dostatek pravdivých, relevantních a strojově rozpoznatelných údajů o popisovaném dokumentu. Klíčovou vlastností kvalitních metadat je jejich konzistentnost, tj. jednotnost rozsahu zaznamenaných údajů a způsobu jejich zápisu ve všech záznamech téhož zdroje. Výstup deduplikace záznamů, které tyto podmínky nesplňují, bude vždy obsahovat chyby. „Ladění“ deduplikace je pak vždy otázkou kompromisu mezi vysokým podílem špatně sloučených záznamů různých dokumentů a velkým množstvím nededuplikovaných záznamů stejných dokumentů.
Většinu problémů, na které portál Knihovny.cz naráží při deduplikaci, se kryje s chybami způsobujícími problémy i v Souborném katalogu ČR, tj. nesprávně vyplněné názvové údaje (zejména u vícedílných dokumentů a knižních cyklů), ISBN a další klíčová pole (Svobodová 2015 a 2019). Potíže způsobují i chyby v ostatních klíčových údajích.
Z rozpisu deduplikačních kroků je patrné vzájemné oddělení různých typů dokumentů. Správné určení typu dokumentu je tedy zásadním momentem pro deduplikaci každého záznamu. Klíč „format“ nesoucí informaci o typu dokumentu (tj. kombinace údajů o typu obsahu a nosiče) je nejsložitěji tvořeným deduplikačním klíčem.
Za rozpoznáváním typů dokumentů stojí algoritmus, který kromě katalogizačních pravidel bere v potaz i širokou řadu často se vyskytujících odchylek. Kromě údajů z návěští, kontrolních polí a polí fyzického popisu nebo podpole 245 $h je dle okolností vyhodnocován i Konspekt, vydavatelské údaje (pro vydavatelství dokumentů pro zrakově postižené), žánr/forma nebo některá poznámková a propojovací pole. Výstup není ani zdaleka dokonalý. Je třeba se smířit s tím, že se nikdy nepodaří podchytit všechny výjimky a do procesu budou vždy vstupovat i záznamy, kde je deklarovaný typ dokumentu neúplný (např. blíže nespecifikovaná „zvuková deska“) nebo zcela chybný.
Jednu z nejproblémovějších oblastí katalogizace napříč knihovnami představují periodika, a to navzdory dostupnosti školení a srozumitelné dokumentaci. Nededuplikovatelnost periodik způsobuje nejčastěji nedostatek údajů pro vytvoření klíčů. Záznamy obsahující pouze hlavní název jsou zcela běžným jevem. Když už některé záznamy obsahují časový interval, často nejde o léta, kdy periodikum vycházelo, ale o ročníky dostupné v dané knihovně. Náprava stažením metadat ze Souborného katalogu patří vzhledem k relativně nízkému počtu periodik odebíraných v základních knihovnách k těm snáze proveditelným.
Dalším neduhem záznamů periodik bylo zejména v minulosti popisování svázaných ročníků monografickým způsobem. Monograficky se v mnoha knihovnách dodnes záměrně popisují komiksy. U nepravých a příležitostných periodik je dvojí způsob zápisu umožněn dokonce katalogizačními pravidly.
Deduplikace záznamů článků vykazuje obvykle nízkou spolehlivost, protože analytický popis nenabízí mnoho údajů vhodných pro tvorbu deduplikačních klíčů. Největším úskalím je nutnost pracovat s údaji o zdrojovém dokumentu s velmi nízkou granularitou. Pro informace o čísle, ročníku, datu vydání a rozsahu stran ve zdrojovém dokumentu se používá jediné podpole 773 $g. Variabilita způsobů zápisu do podpole 773 $g znemožňuje jakékoliv parsování (tj. rozpoznání syntaktické struktury) a normalizaci obsahu za účelem tvorby snáze porovnatelných deduplikačních klíčů. Bez údajů z podpole 773 $g se nelze obejít, jinak by docházelo k chybnému slučování různých úvodníků a pravidelných rubrik vyskytujících se v každém čísle téhož periodika (podpole 773 $q nebo 773 $9 nejsou zastoupena v tolika záznamech, aby mělo význam jejich porovnávání). Deduplikaci analytických záznamů znesnadňuje také často chybějící ISSN nebo ISBN zdrojového dokumentu (u titulů, které je mají přiděleno) a roku vydání v poli 008 (i když dle obsahu 773 $g katalogizátor tento údaj znal).
Výše jmenované problémy jsou obvykle výsledkem nedůsledné katalogizace. Ne vždy jde ale o důsledek laxního přístupu k pravidlům. Obsahově chudé záznamy mohou pocházet i z retrokonverze, která nebyla provedena s knihou v ruce. Některé chyby vznikají automatizovanými procesy. Časté výskyty obsahu patřícího do podpole 245 $c v klíčových podpolích 245 $ab jsou pravděpodobně pozůstatkem konverze z UNIMARCu do MARCu 21, stejně jako vložení obsahu patřícího do podpole 245 $n na podpole 245 $h u složitěji hierarchizovaných vícedílných publikací. Některé opravy lze řešit pomocí úpravou šablon a konfigurací exportů/OAI setu. I zde jsou možnosti omezeny schopnostmi daného knihovního systému.
Samostatné téma představuje problematika vzniku nežádoucích shluků. Výskyt záznamů různých dokumentů sloučených kvůli chybě v klíčových údajích má na použitelnost portálu závažnější dopad než interní multiplicity způsobené vícenásobným popisem téhož dokumentu v jedné knihovně. Nežádoucí shluky vznikají především na klíčích tvořených z ISBN a čísel České národní bibliografie, a to ať jde o totožné hodnoty u „zdola“ popsaných vícesvazkových děl, údaje náležející jinému vydání téhož díla, identifikátory tištěné knihy uvedené u audioknihy, nebo o zpětně neopravená ISBN, o nichž se v době katalogizace nevědělo, že jsou chybná. Příčinou vzniku nesprávných shluků ale mohou být i nedostatky v ostatních klíčových údajích. Podrobnějším rozborem této rozsáhlé problematiky se může zabývat další článek. Při opravách musí mít maximální prioritu odstranění takových chyb, kvůli kterým dochází k propojení nejen vadných záznamů, ale i na ně navázaných správných záznamů.
Abychom zjistili aktuální časovou náročnost deduplikace a množství záznamů sloučených v jednotlivých krocích proběhlo pro účely tohoto článku spuštění celého procesu nad všemi 45 664 320 záznamy. Vygenerování deduplikačních klíčů trvalo 3 dny. Doba trvání samotného slučování záznamů je uvedena v následující tabulce, která znázorňuje aktuální posloupnost deduplikačních kroků a porovnávaných klíčů. Klíče uvedené tučně jsou porovnávány na shodu, normální řez písma byl použit pro zákaz rozdílu v neprázdných klíčích a kurzíva označuje porovnávání na podobnost:
Tab. 2 Deduplikační kroky
Ne všechna podobnostní porovnávání jsou stejná. U názvových klíčů se vyhodnocuje Levenshteinova vzdálenost (Levenshtein 1966), a to pouze tehdy, neobsahují-li vyloučené výrazy, které by při slučování na základě podobnosti způsobovaly vznik nežádoucích shluků. Některé kroky počítají i s podobností založenou na tom, zda je jeden klíč prefixem druhého. Porovnávání klíče pro počet stran akceptuje buď procentuální či absolutní rozdíly (dle rozsahu dokumentu) čísel nebo příslušnost do určitého intervalu.
První pohled na tabulku může budit dojem, že některé kroky nevyhodnocují nic jiného, než je vyhodnocováno v krocích, které se provádějí později. Je však třeba vzít v úvahu, že záznamy sloučené v jednom kroku již nejsou porovnávány v následujících krocích. Posloupnost kroků vychází ze snahy, aby byl celý proces co nejrychlejší a výpočetně náročné kroky probíhaly nad co nejmenším množství záznamů. Nejnáročnější kroky, které pracují s Levenshteinovou vzdáleností a zároveň velkým množstvím klíčů, jsou proto zařazeny do závěrečné fáze první vlny. Ze sledování vzešlo zajímavé zjištění, že dříve užitečné kroky, na nichž se před lety spojovalo významné množství záznamů, nyní nevytváří po několika letech postupných úprav klíčů a předcházejících kroků žádné shluky, a lze tedy uvažovat o možnosti jejich vypuštění.
Při sledování výkonnosti deduplikace došlo i jejímu spuštění bez kroku využívajícího informace o sloučení v Souborném katalogu ČR. Na výstupu bylo deduplikováno 56,43 % záznamů oproti 57,34 % záznamům sloučených běžným způsobem (rozdíl činí 413 320 záznamů). S využitím Souborného katalogu vzniklo 6 458 457 shluků, zatímco bez něj 6 548 612. Podíl shluků, které obsahují interní multiplicitu (tj. několik lokálních záznamů z téže knihovny), se vždy pohyboval kolem 2,8 %. Rozdíl v časové náročnosti obou způsobů deduplikace byl zanedbatelný. Na základě tohoto experimentu lze odhadnout, že deduplikace na portálu Knihovny.cz je použitelná bez využití externích zdrojů. Podobnost výsledků nenapovídá, že by docházelo k významnému navýšení množství nežádoucích shluků nebo naopak ke drolení správně sloučených záznamů. Možnost využití spolehlivé deduplikace Souborného katalogu je však pro portál Knihovny.cz nespornou výhodou.
Předcházející kapitola shrnuje měření provedená při jednorázové deduplikaci záznamů ze všech zapojených bibliografických zdrojů, tj. při úkonu, který by byl v reálném provozu nutný pouze v případě ztráty dat při nějaké mimořádné události.
Deduplikační algoritmus RM2 byl navržen způsobem, který vycházel z metod uplatněných v Souborném katalogu ČR a zkušeností z předcházejících projektů řešených původním jádrem týmu Knihovny.cz a dále byl upravován na základě analýz kvality zpracovávaných metadat. Průběžně prováděné rozbory se zaměřují převážně na kontrolu výstupů RM2 nad záznamy z nově zapojovaných zdrojů. Cílem těchto zkoumání je doporučit knihovnám opravu nejkritičtějších chyb spíše než vyhodnocování efektivity deduplikačního procesu, kromě toho jde také o cenný zdroj poznatků vedoucích k postupnému vylepšování deduplikace i indexace.
Jakékoliv úpravě deduplikačních klíčů či kroků předchází testování a vyhodnocení dopadů na použitelnost portálu. Navrhované změny jsou aplikovány pouze když přinášejí zlepšení a v důsledku jejich využití se nevyprodukuje nadměrné množství nežádoucích shluků nebo naopak bezdůvodně osamocených záznamů. Kromě toho dochází pravidelně k analýzám atypicky početných (tj. pravděpodobně nežádoucích) shluků za účelem odhalování a omezování příčin jejich vzniku.
Jak již bylo řečeno, portál Knihovny.cz zpracovává všechny záznamy ze zapojovaných zdrojů. Řada knihoven přistupujících do portálu nepřispívá do Souborného katalogu ČR ani z něj nepřebírá mnoho záznamů. Podíl nepříliš kvalitních lokálně tvořených záznamů se sice v posledních letech výrazně snížil, ale podstatná část fondů byla katalogizována v dobách, kdy knihovny nepočítaly s možností využití svých záznamů mimo svůj vlastní katalog a kvalita metadat pro ně nebyla prioritou. Zpracování záznamů komplikují také různé zvyklosti záměrného porušování katalogizačních pravidel ospravedlňované snahou vyjít vstříc čtenáři. Kdyby byly tyto zvyklosti jednotné a napříč knihovnami by se vyskytovaly záznamy, které jsou chybné stejným způsobem, nebyl by to z hlediska deduplikace takový problém. Porušování pravidel se ale bohužel samo neřídí žádnými pravidly.
Stav popisu neknižních dokumentů v knihovnách je také tristní. Lze předpokládat, že zčásti jde o pozůstatek z dob, kdy se knihovny snažily vypořádat s knihovními systémy, kterým chyběly samostatně prodávané moduly pro jednotlivé typy speciálních dokumentů, a zčásti o důsledek méně častých školení katalogizace těchto typů dokumentů.
Zajímavým předmětem bádání by mohla být otázka, kolikrát je v českých knihovnách průměrně popisována jedna publikace a nakolik by byla situace odlišná, kdyby centrální katalogizace v tuzemském knihovnictví nefungovala jen na bázi dobrovolného přebírání záznamů ze Souborného katalogu ČR. V případě existence jediného kanonického zdroje záznamů pro všechny knihovny, který by byl budován specialisty na katalogizaci, by došlo nejen ke zvýšení kvality metadat, ale bezesporu také ke značné úspoře ruční práce a prostředků vynakládaných na plnohodnotné katalogizační moduly knihovních systémů (postačila by podpora doplňování lokálních polí dle individuálních potřeb knihovny).
Portál Knihovny.cz vznikl s cílem zprostředkovat jednotný přístup ke službám maxima českých knihoven, takže politika nabírání nových členů je velmi vstřícná. Vyloženě odmítnuto bylo zatím jen několik málo institucí, kde by opravy znamenaly de facto znovuvybudování celého katalogu. Nově zapojovaným knihovnám jsou posílány výstupy analýzy jejich záznamů spolu s upozorněním na obzvláště problematické nedostatky a výzvou, aby zlepšováním kvality svých metadat pomáhaly udržovat použitelnost portálového indexu.
Očekávat od knihoven s omezenými prostředky opravy velkých objemů dat vzniklých v uplynulých dekádách je nereálné. Bez vyhlídky na zásadní zlepšení tohoto stavu lze diskutovat o kvalitě vytvořeného indexu, a tedy i služeb portálu. Portál Knihovny.cz však i přes své nedostatky nabízí uživatelům užitečné funkce, které by v případě odstranění pravidlům nevyhovujících záznamů pozbyly smyslu. Právě úplnost indexu a vysoká míra obohacení dat dovede uživatele ke službám, které by mu jeho domovská knihovna nabídnout nemohla.
Deduplikace na portálu Knihovny.cz prošla od roku 2015 velkým vývojem, který reflektoval především různorodost zpracovávaných zdrojů. Budoucí rozvoj se kromě dalšího vylepšování může ubírat například směrem k experimentům ve slučování záznamů na jiných úrovních, než je provedení. RM2 se pro podobné účely osvědčil při implementaci modulu Bibliolinker, který na portálu doporučuje záznamy na základě podobnosti díky prohloubení hierarchie shlukování.
Nástroj Správce zdrojů pro sklízení, deduplikaci a indexaci dat (dále Správce zdrojů) byl vyvinut na míru potřebám a specifikům portálu Knihovny.cz. Podstatu portálové deduplikace lze rozporovat, protože místo skutečné redukce většího počtu záznamů do jednoho sloučeného pracuje s virtuálními shluky záznamů. Výhodou tohoto mechanismu, založeného na bezeztrátovém a opakovatelném slučování záznamů, je omezení dopadů chybné deduplikace.
Veškerý software umožňující fungování portálu Knihovny.cz je open source. Správce zdrojů by tedy bylo možné použít i v jiných projektech, ačkoliv by to znamenalo uzpůsobení procesů pro aplikaci v jiném kontextu. Výhodou Správce zdrojů je poměrně velká robustnost, rychlost a flexibilita. Nevýhodou pak to, že jde o poměrně komplexní nástroj, jehož využití dává smysl pouze v projektech většího rozsahu.
Z výše popisovaných skutečností je zřejmé, že portál bude vždy narážet na limity dané stavem vstupních dat, jejichž kvalita silně kolísá napříč zapojenými zdroji. Jako velmi cenné je proto vnímáno působení Souborného katalogu ČR, který dlouhodobě zvyšuje kulturu katalogizace v ČR, ať už jde o poskytování kvalitních a deduplikovaných záznamů nebo vzdělávací činnost v knihovnách. Studie vznikla v rámci Dlouhodobé koncepce pro rozvoj výzkumné organizace – Moravská zemská knihovna v Brně.
Seznam použitých zkratek
API - Application Programming Interface
čČNB - číslo České národní bibliografie
EAN - European Article Nubmer
FRBR - Functional Requirements for Bibliographic
ISBN - International Standard Book Number
ISMN - International Standard Music Number
ISSN - International Standard Serial Number
MARC - Machine Readable Cataloging
MODS - Metadata Object Description Schema
OAI-PMH - Open Archives Initiative Protocol
RDA - Resource Description and Access
RM2 - Record Manager 2 (tj. správce zdrojů)
SFTP - Secure File Transfer Protocol
Literatura
Deduplikační procedury. Souborný katalog České republiky [online]. Národní knihovna ČR, 2015 [cit. 2022-12-13]. Dostupné z: https://www.caslin.cz/caslin/spoluprace/jakprispivatdoskcr/dodavani -dat/jak-probiha-davkovy-import/deduplikacni-procedury.
IKÄHEIMO, Ulla. Metadata creation in the national metadata repository Melinda. Doria.fi [online]. The National Library of Finland [cit. 2022-12-13]. Dostupné z: https://urn.fi/URN:NBN:fi-fe201709128588.
LEVENSHTEIN, Vladimir I. Binary Codes Capable of Correcting Deletions, Insertions, and Reversals. Soviet Physics – Doklady [online]. 1966, 10(8), 707–710 [cit. 2022-12-13]. Dostupné z: https://nymity.ch/sybilhunting/pdf/Levenshtein1966a.pdf.
MACHAČOVÁ, Libuše. Katalogizace – tentokrát opravdu sdílená: využití systému Aleph-Cluster. Knihovny současnosti 2005 [online]. Sdružení knihoven ČR, 2005, 268–274 [cit. 2022-1208]. ISBN 80-86249-30-1. Dostupné z: https://ipk.nkp.cz/docs/knihovny-soucasnosti/knihovny-soucasnosti-2005/at_download/file.
Minimální/Doporučené záznamy RDA/MARC 21. Národní knihovna České republiky [online]. Národní knihovna ČR [cit. 2022-12-12]. Dostupné z: https://text.nkp.cz/oknihovne/odbornecinnosti/zpracovani -fondu/katalogizacni-politika/minimalni-doporucene-zaznamy-rda-marc21.
OLKINOURA-TAURU, Minna. National metadata repository Melinda. Doria.fi [online]. The National Library of Finland, 2017 [cit. 2022-12-13]. Dostupné z: https://urn.fi/URN:NBN:fife201709128589.
Record Manager. In: GitHub [online]. The National Library of Finland [cit. 2022-12-08]. Dostupné z: https://github.com/NatLibFi/RecordManager.
Record Manager 2. In: GitHub [online]. Moravská zemská knihovna v Brně [cit. 2022-12-08]. Dostupné z: https://github.com/moravianlibrary/RecordManager2.
SolrMarc. In: GitHub [online]. [cit. 2022-12-08]. Dostupné z: https://github.com/solrmarc/solrmarc.
SVOBODOVÁ, Eva. Důvody vzniku duplicit v SK ČR. In: Souborný katalog České republiky [online]. Národní knihovna ČR, 2015 [cit. 2022-12-13]. Dostupné z: https://www.caslin.cz/caslin/dokumenty/rok2015/duvodyvznikuduplicitvskcr1.ppt.
SVOBODOVÁ, Eva. Spolupráce se Souborným Katalogem ČR. In: Souborný katalog České republiky [online]. Národní knihovna ČR, 2019 [cit. 2022-12-13]. Dostupné z: https://www.caslin.cz/caslin/ dokumenty/rok2019/rda-spoluprace-se-skcr.
Understanding Metadata [online], 2004. Bethesda: NISO [cit. 2022-12-07]. ISBN 1-880124-62-9. Dostupné z: http://hdl.handle.net/10150/105486.
Zapojené knihovny a zdroje. Knihovny.cz [online]. Moravská zemská knihovna v Brně [cit. 2022-12-13]. Dostupné z: https://www.knihovny.cz/Content/zapojene knihovny-a-zdroje.
KURFÜRSTOVÁ, Jana, Petra ŽABIČKOVÁ, Tomáš CEJPEK. Deduplikace na portálu Knihovny.cz Knihovna: knihovnická revue. 2023, 34(1), 48–62. ISSN 1802-3250.
]]>Příspěvek představuje provenienční historii starého tisku, který se dnes nachází v Národní knihovně České republiky a má signaturu 54 S 284. Jedná se o tzv. Bibli hallskou vytištěnou v roce 1745. Popisovaný tisk, jenž je zajímavý tím, že výzdoba jeho vazby je tvořena regionálními folklorními motivy, byl původně v majetku Tomáše Garrigua Masaryka. Ten jej obdržel jako dar ke svým 80. narozeninám. Článek mapuje cestu bible od dárce – českobratrského sboru v jihomoravské Hrubé Vrbce, přes místo původního uložení – Masarykovo muzeum darů, až po konečné zařazení do knihovního fondu současného oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny České republiky. Dlouholeté a místy až strastiplné putování tisku mezi jednotlivými subjekty se podařilo rekonstruovat na základě propojení provenienčních údajů zapsaných do bible samotné s informacemi získanými průzkumem příslušných archivních dokumentů uložených v několika institucích.
Klíčová slova: knihověda, staré tisky, Bible hallská, Hrubá Vrbka, Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), Ústav T. G. Masaryka, Národní a universitní knihovna v Praze
Summary
The contribution looks at the provenance history of an early printed book held by the National Library of the Czech Republic under the shelfmark 54 S 284. It is the so called Halle Bible printed in Halle in the Czech language in 1745. The book, notable for the design of its modern binding with regional folklore motifs, was originally owned by the first Czechoslovak president Tomáš Garrigue Masaryk, who received it in 1930 as a present on his 80 th birthday. The long and sometime cumbersome journey of the Bible from the donor – the Bohemian Brethren in a South Moravian village of Hrubá Vrbka – and its subsequent placement in the Museum of Masaryk’s Gifts, until its final location in the Department of Manuscripts and Early Printed Books of the National Library of the Czech Republic, is traced on the basis of provenance inscriptions and markings in the Bible itself as well as information gained by research in archival documents in several institutions.
Keywords: bibliology, early printed books, Halle Bible, Hrubá Vrbka, Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), The Institute of T. G. Masaryk, National and University Library in Prague
Mgr. David Mach / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Klementinum 190, 110 00 Praha 1
Níže popisovaný exemplář tzv. Bible hallské uložený od roku 1954 v historickém knihovním fondu Národní knihovny ČR pod signaturou 54 S 284 zaujme vyšívaným plátěným obalem, který zcela zakrývá knižní hřbet i původní potah přední a zadní desky knihy. Druhým cenným prvkem této bible je rukopisná dedikace vepsaná na přední přídeští a odkazující na prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Tyto dva netradiční exemplářové znaky vedly k dalšímu pátrání po provenienčních osudech exempláře 54 S 284. První výsledek tohoto hledání dostal podobu krátkého výkladového textu sestaveného pro potřeby vystavení bible v rámci akce Exponát měsíce. Tato minivýstava trvala po celý leden roku 2022 v Klementinu. Doprovodný výklad byl koncipován v populárně naučném duchu a vzhledem k tehdejšímu stavu autorových znalostí obsahoval několik nepřesností. 1 Předkládaný příspěvek si proto klade za cíl tyto chyby opravit a zmíněný výstavní text rozšířit o nové informace získané během více než ročního badatelského výzkumu.
Dříve než tak učiníme, zastavme se u povšechné charakteristiky Bible hallské v jejím druhém vydání z roku 1745. Jedná se o evangelickou redakci biblického textu v češtině textově vycházející z jednodílné Bible kralické z roku 1613. 2 První edice Bible hallské vyšla už v roce 1722 a třetí vydání následovalo ještě v roce 1766. 3 Bible byla vytištěna v německém Halle nad Sálou v Tiskárně sirotčího domu (německy Waisenhaus) nákladem slezského knihkupce Samuela Trautmanna (činný 1727–1751). Tisk této bible nepřipadal v Čechách z konfesních důvodů v úvahu. Bible hallská tedy měla sloužit především potřebám protestantů, kteří odešli z Čech a usadili se v Sasku, Prusku či ve Slezsku. Kromě toho byla tajně distribuována i na české území. Zde však patřila k prohibitní literatuře a za její četbu hrozily přísné tresty. Legálně se v Čechách mohla užívat až po vyhlášení náboženské tolerance v roce 1781.
Podobné osudy zakázané knihy sdílel nejspíš i námi zkoumaný exemplář. Jeho „životopis“ je však ještě o něco pestřejší a v následujícím textu bude rozdělen do dvou základních chronologicky navazujících etap. První bude časově a místně lokalizována do Hrubé Vrbky a bude zahrnovat informace o dárci, vnější úpravě bible a důvodu jejího darování T. G. Masarykovi. Druhá etapa bude mapovat cestu bible od předání do Masarykova vlastnictví přes Ústav T. G. Masaryka až do historického knihovního fondu Národní knihovny ČR. Víceméně se podařilo, až na několik detailů, odkrýt celé dobové pozadí tohoto vzácného daru, protože obě etapy disponují dostatečným počtem ověřených a archivně doložitelných faktů. Hned v úvodu je tedy nutné zdůraznit, že propojení údajů obsažených přímo v bibli (tzn. výzdoba obalu, rukopisné věnování, razítka, věcná notace či přírůstkové a inventární číslo) se sekundární knihovnickou evidencí (zápisy v inventáři a na katalogizačním lístku) či relevantními archivními dokumenty (archiválie uložené v Hrubé Vrbce a Praze) se z větší části podařilo.
Na úplném počátku provenienčních osudů Masarykovy bible stojí Hrubá Vrbka. 4 Tato jihomoravská obec má téměř 630 obyvatel a nachází se v bývalém okrese Hodonín v těsné blízkosti státní hranice se Slovenskem. Ves v minulosti náležela do strážnického panství a národnostně byla většinově česká. V Hrubé Vrbce existovala silná evangelická menšina, a to i v pobělohorské době. 5 V roce 1781 se hrubovrbečtí protestanté přihlásili k evangelické církvi augsburského vyznání a po vzniku Československa v roce 1918 byli začleněni do Českobratrské církve evangelické. Hrubá Vrbka je zajímavá i tím, že leží v etnografické oblasti označované jako Horňácko, 6 které je zase jedním z podregionů šířeji vymezeného Slovácka. Bohaté horňácké folklorní tradice se dodnes promítají do lidové tvorby, zvyků, a především do výzdoby a vzhledu oděvů.
Právě bible darovaná prezidentovi představovala ideální prostředek k prezentaci specifické etnografické příslušnosti Hrubé Vrbky a představení místních náboženských poměrů. Určitou roli mohly hrát ale i další faktory, např. Masarykovo členství v Českobratrské církvi evangelické, jeho příklon k ideovému odkazu české náboženské reformace nebo jen skutečnost, že prezident měl na jižní Moravě rodinné vazby, či úcta k jeho vysokému věku, jehož se v době vykonávání prezidentské funkce dožíval. Způsobů, jak mu zamýšlený dar předat, se také nabízelo více. Jako nejdostupnější se jevilo zaslání poštou. Osobní předání bylo možné prostřednictvím pražských audiencí či během Masarykových veřejných cest po českých a moravských lokalitách. Tyto dvě varianty se sice neobjevovaly tak často, ale hrubovrbečtí obyvatelé, ať už jako solitérní zástupci své obce, či jako řadoví členové hromadných slavnostních delegací, je měli možnost využít. Už v roce 1919 je obrazově dokumentována krojovaná návštěva z Horňácka, a nejspíš tedy i z Hrubé Vrbky, u Masaryka na Pražském hradě. 7 Stalo se tak během jedné ze dvou velkolepých folklorních slavností, které se konaly 29. května – 3. června a 26.–28. října 1919 a které měly prezentovat slovácko-slovenskou lidovou kulturu v nejširším pohledu. 8 K dalšímu přímému setkání Masaryka s hrubovrbeckými představiteli došlo při prezidentově okružní jízdě Moravou v létě roku 1924. Konkrétně 18. června jej do Hodonína přijelo uvítat učitelstvo a členové obecní rady v čele se starostou Hrubé Vrbky. 9 Ač se obě tyto události dnes zdají jako nejvhodnější pro předání bible, k samotnému darovacímu aktu v jejich průběhu nedošlo. Hlavním důvodem pro prezidentovo obdarování byly totiž až jeho 80. narozeniny slavené v roce 1930. K příležitosti tohoto významného životního jubilea zakoupili hrubovrbečtí evangelíci téměř nepoškozenou a úplnou Bibli hallskou a nechali pro ni zhotovit novou celokoženou vazbu, ochrannou dečku 10 a plátěný obal se šesti záložkami (střapci). Všechny textilie bohatě ozdobili tradiční horňáckou žlutobílou výšivkou se vzory nazývanými Na půł růže a lubina, Na makové vršky a okładky. 11 Na přední předsádku bible pak vepsali následující věnování „Prvnimu Prezidentovi Česko Bratrska Evandělicka Cirkev v Hrubnj Vrbce“. Takto vyzdobenou bibli poté poslali poštou do Prahy.
Detailní průběh celé akce můžeme zrekonstruovat na základě rukopisných archiválií hrubovrbeckého českobratrského sboru a pražské Kanceláře prezidenta republiky. 12 Nechme tedy promluvit tyto téměř zapomenuté svědky tehdejšího dění. Poprvé se o Masarykově bibli debatovalo 9. února 1930 na schůzi staršovstva. Tehdy bylo navrženo, že k 80. narozeninám T. G. Masaryka by měl být prezidentovi věnován nějaký „pietní a vážný dar“, který by vyjadřoval originalitu lidového umění na Moravském Slovácku a zároveň by upozorňoval na blízký vztah místních evangelíků k bibli jako hlavnímu zdroji jejich víry. Staršovstvo se na tomto návrhu jednomyslně shodlo a veškeré pravomoci k jeho realizaci předalo tehdy ještě vikáři, později již hrubovrbeckému faráři, Ladislavu Blechovi. 13 Nejspíš v jeho hlavě se zrodila myšlenka, jak bude dar konkrétně vypadat. Již na další schůzi staršovstva konané 9. dubna 1930 byli členové informováni o výsledku celé akce, která si podle Blechy vyžádala značný finanční náklad. Staršovstvo, s výjimkou jednoho staršího, vyslovilo s darem pro prezidenta souhlas.
Příprava daru tedy netrvala příliš dlouho. Práce byly skončeny už před 3. březnem 1930, kdy byla bible poslána expresní poštou Masarykovi do Prahy. Na začátku března (přesněji 8.–15. března) také proběhlo vyúčtování a zaplacení části finančních výloh. Zbytek byl vyrovnán v průběhu dubna a srpna téhož roku. Díky Blechovým evidenčním zápisům v pokladním deníku se dnes dozvídáme jména dalších zainteresovaných osob. Původním vlastníkem bible byl bratr Jan Hrbáč (z domu č. p. 132), který ji sboru nabídl k odkoupení. Novodobou převazbu knihy do kůže provedl knihař Strnad ze Strážnice. Podkladové plátno pro obal, dečku a střapce poskytla hrubovrbecká židovská obchodnice Gisela Reisfeldová, u níž sbor často nakupoval různé spotřební zboží a materiál. Nejvíce úsilí si však vyžádalo zhotovení ozdobné horňácké výšivky. Výzdobu dečky si mezi sebe rozvrhly čtyři ženy, konkrétně Anežka Ňorková (č. p. 114), Anna Jurenová (č. p. 113), Kateřina Jemelková (č. p. 1) a Anežka Kovařová (č. p. 7). Ňorková s Jurenovou vyšívaly osm dní, Jemelková a Kovařová o den méně. Na výšivce samotného obalu bible se podílela pouze Alžběta Kučerová (č. p. 60). Stihla ji dokončit za šest dní. O výrobu šesti záložek (střapců) se podělily Kateřina Tomešková (č. p. 51), Anna Miklošková (č. p. 192) a Kateřina Holčíková (č. p. 124). Každá z žen ušila zhruba za dva dny dva střapce. Tomešková si k šití navíc obstarala i vlastní plátno a hedvábí. Celkové peněžní výdaje na Masarykovu bibli činily asi 735 Kč. 14
Jedinou nepotvrzenou informací zůstává jméno původce rukopisné dedikace. Ta je překvapivě psána novogotickým kurzivním písmem. Je docela nezvyklé, že český text je ještě v roce 1930 reprodukován kurentem a ne latinkou. Z národnostně-jazykového hlediska by totiž současný badatel očekával, že text oslovující prezidenta Československa bude psán humanistickým písmem, aby neevokoval německé vlivy a rakousko-uherskou minulost. Autorkou tohoto věnování byla velmi pravděpodobně Eva Ňorková. Soudíme tak na základě podobnosti jejího kurentního rukopisu užitého v bibli a podpisu na doprovodném gratulačním dopisu (viz níže). Byla to nejspíš žena staršího věku, protože písmový obraz její dedikace je celkově roztřesený, řádky přípisu jsou nerovnoměrně uspořádané a výskyt výrazů „Evandělicka“ či „Hrubnj Vrbka“ působí docela archaicky. Eva Ňorková možná byla nejstarší členkou hrubovrbeckého sboru nebo byla Masarykovou generační vrstevnicí, a z tohoto důvodu byla právě ona pověřena napsat věnování prezidentovi. 15 Šlo asi o poctu, protože pokud by dedikaci napsal sám vikář Blecha, vypadala by mnohem moderněji. Komparací s úředními písemnostmi z doby jeho působení v Hrubé Vrbce můžeme zjistit, že jeho ruka byla vypsaná a že zcela bez problémů vládla úhlednou a čitelnou latinkou. Blecha tak alespoň sestavil doprovodný gratulační dopis, který vykazuje jeho rukopis a který byl přiložen k bibli a dečce. List sepsaný za celý hrubovrbecký sbor obsahuje krátké duchovně koncipované přání k Masarykovým osmdesátinám a kromě Blechy či Ňorkové ho podepsali i představitelé staršovstva.
Už krátce po výše popsaných událostech byla o tomto zajímavém daru informována i tehdejší široká veřejnost. Stručná zpráva o bibli byla totiž uveřejněna ve Světozoru, dobově oblíbeném časopise, jehož speciální svazek byl věnován oslavám 80. narozenin T. G. Masaryka. 16 V něm se mezi popisy různých darů objevuje i zmínka o „biblí svaté z roku 1745“. Zdůrazňuje se, že kniha je vázána v krásné slovácké výšivce a že ji prezidentovi poslal českobratrský „farní sbor v Hrubé Vrtce“. Této tiskové chyby si samozřejmě rychle všimli evangelíci z Hrubé Vrbky a vydavateli Světozoru odeslali 15. dubna 1930 prosbu o opravu. Zároveň žádali pražské nakladatelství Jan Otto o poskytnutí výtisku Světozoru pro farní archiv. Obě skutečnosti dokládají evidenční rukopisné zápisy vikáře Blechy v podacím protokolu jeho sboru. Zda zpráva ve Světozoru byla pro hrubovrbecké evangelíky jediným potvrzením toho, že Masaryk bibli skutečně obdržel, nevíme. Poznámka hradního úředníka na jejich gratulačním dopisu by nasvědčovala tomu, že jim bylo z prezidentské kanceláře zasláno oficiální poděkování. Tuto písemnost jsme však nedohledali. Je možné, že žádný takový dokument ani neexistoval, protože nebylo v silách prezidenta jednotlivě děkovat každému z tisíců gratulantů k jeho 80. výročí narození (viz níže). Hrubovrbecký sbor přál Masarykovi ještě v letech 1934, 1935 a 1937. Tyto gratulace k prezidentovým 84., 85. a 87. narozeninám se však již obešly bez cenných hmotných dárků a měly spíše podobu formálního, nábožensky laděného gratulačního dopisu adresovaného prezidentovi většinou kolem 3.–5. března z Hrubé Vrbky na Pražský hrad či do Lán. Například v listě z roku 1934 psaném opět farářem Blechou blahopřejí hrubovrbečtí evangelíci T. G. Masarykovi k životnímu jubileu a zároveň mu slibují, že neopustí jím vytyčenou „cestu živého křesťanství a opravdového českobratrství“. 17
Narozeninové gratulace hrubovrbeckých evangelíků nepředstavovaly v dobovém kontextu žádné výjimečné počiny. Masarykovy 80. narozeniny byly oslavovány ve velkolepém stylu a jubilant byl doslova zasypán blahopřejnými telegramy a pestrými dary, jež pocházely z různých končin prvorepublikového Československa. 18 Stejná situace se víceméně opakovala za pět let při prezidentově 85letém jubileu. Zatímco při osmdesátinách se Masaryk v rekapitulačním všeobecném novinovém poděkování ani neodvažoval vyslovit přesnější počet písemných blahopřání, v roce 1935 uvádí, že jich bylo více než třináct tisíc. 19 Vedle toho byly pro prezidenta v letech 1930 a 1935 uspořádány také speciální společenské akce. Některé z nich měly folklorní náplň a zúčastnili se jich i představitelé jihomoravského regionu. Zástupci z Hrubé Vrbky pravděpodobně nebyli na těchto oslavách osobně přítomni, ale přesto se s Masarykem spojili, a to prostřednictvím rozhlasových vln. Rádiovým éterem mu poslali hudební pozdrav jak k 80., tak i k 85. narozeninám. Památka na tyto zvukové zdravice je dokonce v paměti současných hrubovrbeckých obyvatel živější než povědomí o darování bible. 20 Asi se nedá předpokládat, že by oba dary byly dobově nějak koordinovány, aby vytvořily co nejlepší a nejúplnější obraz o kulturních tradicích malé horňácké obce z československého pomezí.
Druhá etapa provenienčních osudů bible začíná jejím uložením v Praze. Toto období připomínají knihovnické údaje nacházející se přímo v popisované knize. Prezidentovo vlastnictví dokládají dvě kulatá razítka Ústavu T. G. Masaryka, 21 věcná notace,22 inventární a přírůstkové číslo. Z těchto majetnických znaků se dají dále badatelsky zužitkovat především poslední dva jmenované, u nichž se dá odhadnout i datum zápisu. Přesně datovat lze hlavně přírůstkové číslo. To má podobu šestimístné číslice 116625 napsané na rubu titulního listu. Odkazuje na položku v dodnes dochovaném rukopisném inventáři Masarykovy knihovny. 23 Z chronologických zápisů v tomto příručním dokumentu se dozvídáme, že zaevidování bylo provedeno až v roce 1953! Tedy v době, jež výše zmíněným skutečnostem časově vůbec neodpovídá. Z toho vyplývá, že mezi darováním bible a jejím zápisem do knihovní majetkové evidence vznikla dlouhá časová prodleva. A právě tu se budeme snažit objasnit. Výše jsme také zmínili Ústav T. G. Masaryka (dále jen Ústav). Pro vysvětlení dodejme, že do této instituce byl ještě za Masarykova života převeden prezidentův osobní majetek zahrnující konkrétně soukromou knihovnu, archiv a muzeum darů. Ústav měl vystupovat jako oficiální správce a strážce Masarykova myšlenkového odkazu. Jeho krátkou poklidnou existenci započatou založením instituce v roce 1932 negativně ovlivnila nacistická okupace Československa a poválečný nástup komunistického režimu. Ústav byl opakovaně rušen a obnovován a jeho fondy se několikrát stěhovaly. 24
Předem tedy můžeme vyloučit nejjednodušší přímočarou hypotézu, že bible byla krátce po svém darování v roce 1930 zanesena do knihovní evidence, opatřena příslušnými provenienčními i pořádacími prvky a fyzicky zařazena do knihovního fondu. Touto běžnou cestou se do Masarykovy knihovny dostávala většina časopiseckých či knižních svazků. Ty musely být po svém zakoupení či darování označeny přírůstkovým číslem 25 a zapsány do lístkových katalogů. 26 Katalogizace zahrnovala vyhotovení jmenného popisu a přidělení věcného klasifikátoru. Ten sloužil jako vlastnická značka i signatura zároveň. 27 Zdá se neuvěřitelné, že by tento obvyklý knihovnický postup v případě bible trval více než dvacet let. I když o určité časové disproporci se uvažovat dá. Takovýto „skluz“ mohl být totiž zapříčiněn komplikacemi, kterými knihovna prošla v období nacistické a komunistické totality. Jenže tyto události nastaly až několik let poté, co Masaryk bibli obdržel. Dobové společenské dění v roce 1930 lze považovat za klidné a zásadně nenarušující „knihovnické procesy“. Dále lze zohlednit argument, že za tímto zpožděním stojí pracovní neduh, který spočíval v zaostávání katalogizace. Už od přerodu Masarykovy knihovny z osobní na prezidentskou po roce 1918 se její pracovníci potýkali s „resty“ v podobě nezkatalogizovaných svazků. Jejich počet se pohyboval v tisícových hodnotách a rostl tím, jak do knihovny přibývaly stále nové přírůstky. V každé etapě existence knihovny v ní bylo určité množství nezpracovaných knih a tento knihovnický dluh se asi nikdy nepodařilo úplně eliminovat. 28 Není tedy zcela vyloučeno, že některé knihy mohly na své zkatalogizování čekat i několik desítek let.
Všechna tato tvrzení jsou však lichá, protože v případě bible k žádné časové disproporci vlastně vůbec nedošlo. Její osudy po přesunu z Hrubé Vrbky do Prahy definitivně odkrývá již dříve zmiňované inventární číslo připsané tužkou do horního levého rohu lícové strany přední předsádky bible. Čtyřciferná číslice 2690 nás odkazuje na Masarykovo muzeum darů. Do něj byly ukládány všechny hmotné dary, které Masaryk obdržel během výkonu prezidentské funkce. Muzejní sbírka byla opravdu pestrá a zahrnovala cenné umělecké předměty i lidové výtvory nemající větší estetickou hodnotu a někdy ani dlouhodobou trvanlivost. 29 Podle vzpomínek prezidentova osobního tajemníka Antonína Schenka 30 byly do muzea umísťovány i knihy, především pak ty, jež vynikaly výzdobou knižních vazeb. A právě toto kritérium splňovala bible z Hrubé Vrbky. Její vnější výzdoba proto zastínila vnitřní literární obsah a místo do knihovny zamířil dar hrubovrbeckých evangelíků do muzea. Důkazem toho budiž nejen inventární číslo, ale i poznámka učiněná hradním úředníkem na rubovou stranu doprovodného gratulačního dopisu. V tomto administrativním přípisku je stručně konstatováno: „Převzal sem pro museum: Biblí Swatá z roku 1744, ve vyšívaném obalu – č. in. 2690…“ 31 Inventární číslo každého muzejního předmětu bylo zapisováno do svazkového inventáře. Ten se dodnes buď nedochoval, nebo se nám ho nepodařilo dohledat. Jeho nalezením a ověřením zápisu bychom měli k dispozici jednoznačný doklad popisovaného přesunu. Mohlo se totiž ještě stát, že bible do zamýšleného cílového místa svého uložení nakonec nedorazila. Všechny dary, které Masaryk obdržel ke svým 80. narozeninám, sice dostaly inventární číslo a byly evidovány v muzejním inventáři, ale krátce poté byly veřejně vystaveny a následně ještě jednou přehlédnuty a přetříděny. Tato selekce je rozdělila mezi muzeum, knihovnu a Masarykovu domácnost. Z dostupných archiválií, jež snad v úplnosti zachycují tento proces, ale vyplývá, že bible zůstala v muzeu. Rozhodně se nevyskytuje mezi darovanými publikacemi převzatými knihovníkem Odstrčilem ani mezi předměty věnovanými Masarykově domu či jeho nejbližším příbuzným. 32
Dalších zpráv či dokumentů o celkovém obsahu, rozsahu či každodenním provozu muzea je dnes málo. Masarykova muzejní sbírka nebyla volně přístupná. Představovala prezidentův soukromý majetek, z kterého byly občas některé předměty z důvodu vysokého stupně opotřebení vyřazeny nebo naopak pro svou uměleckou exkluzivitu zapůjčovány externím subjektům. 33 Muzeum víceméně sdílelo společné osudy s knihovnou, přesto oproti ní nepatřilo zrovna k preferovaným a plnohodnotným částem nově zřízeného Ústavu. I tak se množství muzejních předmětů neustále zvyšovalo. V roce 1932 jich bylo přes čtyři tisíce, v roce 1935 více než šest tisíc a o rok později údajně dokonce již deset tisíc. Zhruba od roku 1935 zabíralo patnáct hradních místností a čtyřicet skříní. V bubenečském domě bylo naopak vtěsnáno do tří pokojů (konkrétně č. 2, 8, 11). V muzeu tedy muselo být uchováváno na tisíce exponátů. 34
Po Masarykově smrti a vystěhování Ústavu z Pražského hradu bylo muzeum od knihovny dočasně odděleno, aby se pak v letech 1939 a 1941 oba subjekty opět spojily, nejprve v bubenečských prostorách a následně v klementinských depozitářích. K definitivní rozluce došlo až při přesunech a likvidaci Ústavu na začátku padesátých let 20. století. Muzeum i knihovna měly sice přejít pod ochranu Československé akademie věd, nakonec byly ale knihovní fondy rozptýleny a muzeum jako celek skončilo v roce 1951 na zámku v Nelahozevsi, kde některé muzejní předměty časem podlehly zkáze a zbytek byl po zrušení Ústavu v roce 1954 převzat ministerstvem školství a částečně skartován nebo přerozdělen do různých muzeí a galerií. 35 Hrubovrbecká bible však mohla být těchto nešetrných a chaotických zásahů ušetřena. Během či po stěhování do Nelahozevsi mohla být vyjmuta z muzejní sbírky a přeřazena do knihovny, kam svou hmotnou podstatou správně patřila. Možná právě proto dostala přírůstkové číslo až v roce 1953. Tak by mohla být vysvětlena velká časová disproporce mezi roky 1930 a 1953.
V každém případě v roce 1954 během likvidace Ústavu a rozdělení jeho knihovny byla bible zahrnuta mezi svazky, které zamířily do tehdejší Národní a universitní knihovny. 36 Pravděpodobně se o to zasloužili pracovníci oddělení rukopisů a vzácných tisků Emma Urbánková a Adolf Chaloupka, kteří se osobně účastnili přerozdělování Masarykových knih a pro své pracoviště v Klementinu speciálně vybírali staré tisky. 37 I ve svém novém místě uložení však musela bible na své zařazení do klementinského trezorového fondu určitou dobu čekat. Ačkoliv zaměstnanci oddělení rukopisů a vzácných tisků produkovali ve druhé polovině padesátých let 20. století stovky katalogizačních záznamů rukopisů, inkunábulí či vzácných tisků ročně, trvalo knihovnické zpracování bible vlivem nakupení dalších nových přírůstků téměř sedm let. Knihovní signatury 54 S 284 (signatura univerzálního fondu) a Tres. Sf 341 (signatura odkazující na uložení v trezoru oddělení rukopisů a vzácných tisků) bible obdržela a do generálního lístkového katalogu byla zapsána až v roce 1961. Tuto závěrečnou etapu její strastiplné pouti dokumentuje nejmladší vrstva rukopisných provenienčních přípisků, které jsou uvedeny na předním přídeští nebo rubu titulního listu bible a které kromě obou zmíněných signatur zahrnují i červené kulaté razítko se státním znakem Československa a opisem: Státní knihovna ČSSR – Universitní knihovna v Praze či přírůstkové číslo Don. 3597/61. 38 Příslušnou poznámku na papírový katalogizační lístek pak učinila knihovnice Bedřiška Wižďálková. 39 Tím se bible definitivně stala majetkem dnešní Národní knihovny ČR. Při katalogizaci pro projekt Google Books do ní byl ještě kolem roku 2013 vlepen štítek s čárovým kódem.
Rekonstrukce provenienční historie Masarykovy bible nám odhalila, jak dalekou cestu musel tento starý tisk urazit, aby se dostal do místa svého současného uložení. Letmo jsme nahlédli do lokálních poměrů českobratrského sboru v Hrubé Vrbce, pohnuté minulosti Ústavu T. G. Masaryka a jeho jednotlivých částí či do postupu katalogizace v oddělení rukopisů a vzácných tisků Národní a universitní knihovny v Praze. Podobně jako v lidském životě se i v osudech této knihy střídala období vzestupů a pádů. Svých „pět minut slávy“ si bible užila v době své výroby a darování T. G. Masarykovi, kdy ji kromě tvůrců obdivoval i dobový tisk a snad také samotný prezident. S tímto obdobím pak kontrastují dlouhá léta nezájmu odrážející se v provizorním nebo definitivním uložení bible v temnotě muzejních skříní či knihovních depozitářů. Do protikladu můžeme dát také rychlost a důkladnost její přípravy ze strany hrubovrbeckých evangelíků a naopak zdlouhavost či povrchnost institucionálních katalogizačních procesů. Celkově však můžeme konstatovat, že bible měla obrovské štěstí, že unikla úplnému zničení během častých přesunů a konečné likvidace Masarykova muzea darů, jakož i celého Ústavu T. G. Masaryka. Lítost můžeme vyjádřit jen nad tím, že se do současnosti nedochovala i původní ochranná dečka, jež by nám dnes umožňovala vytvořit si ucelenou představu o působivosti a folklorní specifičnosti tohoto narozeninového daru. V historickém knihovním fondu Národní knihovny ČR se nacházejí ještě desítky dalších starých tisků patřících dříve do Masarykovy knihovny (viz např. pozn. č. 38). Bylo by žádoucí provést detailní průzkum jejich provenienční historie a výsledky konfrontovat s příběhem Masarykovy bible. Jedině tímto způsobem můžeme zjistit, zda je osud této bible skutečně tak výjimečný nebo je takových Masarykových knih se zajímavou proveniencí mnohem více.
Použité tištěné a elektronické zdroje
ACTA PUBLICA [online]. Brno: Moravský zemský archiv, 2020– [cit. 2023-01-21]. Dostupné z: https://www.mza.cz/actapublica/matrika/hledani.
Archivní Vademecum [online databáze]. Praha: Masarykův ústav Akademie věd ČR, 2014– [cit. 2023-01-21]. Dostupné z: http://vademecum.mua.cas.cz/vademecum/.
BARTOŠ, Josef a kol. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Svazek VIII, Okresy: Uherské Hradiště, Uherský Brod, Hodonín, Kyjov. Ostrava: Profil, 1982. 355 s.
BOHATCOVÁ, Mirjam. Exulantská vydání Kralické bible. In: Česká bible v dějinách evropské kultury. Brno: Česká společnost pro studium náboženství: Ústav religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 1994, s. 27–40. ISBN 80-210-1004-5. ISBN 80-901823-1-3.
BOHATCOVÁ, Mirjam. Die tschechischen gedruckten Bibeln des 15. bis 18. Jahrhunderts. In: Kralitzer Bibel = Kralická bible, Kommentar. Herausgegeben von Hans Rothe und Friedrich Scholz. Paderborn; München; Wien; Zürich: Ferdinand Schöningh, 1995, s. 1–182. ISBN 3-506-71654-9.
DRTINA, Jaroslav. Masarykova knihovna. Knihovna: časopis Svazu českých knihovníků. 1947, 2(4), 106–109.
DVORSKÝ, František. Vlastivěda moravská. II., Místopis, Strážnický okres. Brno: Musejní spolek 1914. 490 s.
Evangnet: nezávislý evangelický portál [online]. Praha: Občanské sdružení Evangnet, c2001– [cit. 2023-01-23]. Dostupné z: https://www.evangnet.cz.
Exponát měsíce – leden 2022 [online]. Praha: Národní knihovna ČR, 6. ledna 2022 [cit. 2023-01- 23]. Dostupné z: https://www.nkp.cz/oknihovne/odborneakulturniakce/vystavy/exponatesicele den2022?searchterm=expon%C3%A1t+m%C4%9Bs%C3%ADce+++leden.
HOSÁK, Ladislav. Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Sv. 2, M–Ž. Praha: Academia, 1980. 962 s.
PAVLÍK, Jarko. Hrubá Vrbka. Hrubá Vrbka: [Obec Hrubá Vrbka v nakl. Albert], 2011. 368 s. ISBN 978-80-7326-197-9.
Jihomoravský kraj: města a obce Jihomoravského kraje: tradice, historie, památky, turistika, současnost. Rožnov pod Radhoštěm: Proxima Bohemia, [2008?]. 467 s. ISBN 978-80-260-5904-2.
KPS–Databáze Knihopis [online databáze]. Praha: Národní knihovna ČR, 2015– [cit. 2023-01-23]. Dostupné z: http://www.knihopis.cz.
KYAS, Vladimír. Česká bible v dějinách národního písemnictví. Praha: Vyšehrad; Řím: Křesťanská akademie, 1997. 319 s. ISBN 80-7021-105-9.
MASARYK, Tomáš Garrigue. Der Dank des Präsidenten. Prager Presse, 14. března 1930, 10(73), [1].
MASARYK, Tomáš Garrigue. Poděkování presidenta republiky. Lidové noviny, 14. března 1930, 38(133), 3.
MASARYK, Tomáš Garrigue. Základové konkretné logiky. Praha: Bursík & Kohout, 1885. 200 s.
MIČKA, Antonín. Z dějin horňáckého školství a jeho osobností. Kozojídky/Louka: Albert, 2011. 519 s. ISBN 978-80-7326-194-8.
ODSTRČIL, Oskar. Die Bibliothek T. G. Masaryks. Volk und Kultur: Zeitschrift für die deutsche öffentliche Bildungspflege. 1938, 10(1–2), 1–5.
ODSTRČIL, Oskar. Budoucnost knihovny presidenta Osvoboditele. Masarykův lid. 1936, 11(25), 595–596.
ODSTRČIL, Oskar. Die Masaryk-Bibliothek. Prager Presse. 15. září 1937, 17(254), 7.
ODSTRČIL, Oskar. Masarykova knihovna. In: Vůdce generací. Díl druhý. Praha: Čin, 1930–1931, s. 424–434.
ODSTRČIL, Oskar. O soukromé knihovně presidenta Masaryka. Marginalie: věstník Spolku českých bibliofilů. 1935, 9(3), 43–48.
PAJER, Jiří. Čtení o Horňácku. Strážnice: Etnos, 2013. 255 s. ISBN 978-80-904622-8-1.
Památník Světozora k 80. narozeninám našeho prvního prezidenta. Část II. Praha; Bratislava: Nakladatelství Jan Otto, 1930. 20 s.
Der Präsident der Republik erhielt… Prager Presse, 18. dubna 1935, 15(107), 6.
RetrIS [online]. Praha: Národní knihovna ČR: SOFO Group, 2015/2016- [cit. 2023-02-03]. Dostupné z: https://retris.nkp.cz/.
Sčítací operáty [online]. Brno: Moravský zemský archiv, 2014– [cit. 2023-01-21]. Dostupné z: https://www.mza.cz/scitacioperaty/digisada/search.
SCHENK, Antonín. Z pamětí Antonína Schenka. In: Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2002, s. 208–287. ISBN 80-86495-12-4.
Svědectví archivů. In: Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní. Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2002, s. 112–207. ISBN 80-86495-12-4.
ŠTARHA, Ivan. Historický lexikon obcí jižní, jihozápadní a jihovýchodní Moravy. Brno: Moravský zemský archiv v Brně, 2010. 383 s. ISBN 978-80-86931-59-3.
TOUL, Jan: Jubilejní kniha Českobratrské evangelické rodiny k 150letému jubileu tolerančního patentu 1781–1931. České Budějovice: Jan Toul, 1931. 308 s.
TYDLITÁTOVÁ, Michaela. Staré tisky v knihovně Masarykova ústavu AV ČR a knihovna Rudolfa Hirsche. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků, 2003–2004, 18, 193–218.
TYDLITÁTOVÁ, Michaela. Utřídit neutříditelné: část historického fondu Ústavu T. G. Masaryka zpřístupněna. Knihovna: knihovnická revue, 2014, 25(1), 99–116.
VERNER, František. Bibliografie českých překladů celé bible i jejích částí. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1987. 85 s.
VOLNÝ, Řehoř. Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften. I. Abtheilung, Olmützer Erzdiöcese. II. Band. Brünn: Selbstverlag des Verfassers, 1857. 484 s.
VOLNÝ, Řehoř. Die Markgrafschaft Mähren. IV. Band, Hradischer Kreis. Brünn: Seidel’schen Buchhandlung, 1838. 32, xxxix, 42–552 s.
Výraz lásky a úcty presidentu republiky. Pražské noviny, 18. dubna 1935, 256(92), [1].
ZUMR, Josef: Dějiny ústavu T. G. Masaryka. Praha: Ústav T. G. Masaryka, 2012. 51 s. ISBN 978-80-86142-47-0.
ZUMR, Josef: Historie ústavu T. G. Masaryka. In: Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2002, s. 15–41. ISBN 80-86495-12-4.
Využité archivní fondy a pomůcky
Archiv Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Hrubé Vrbce a Velké nad Veličkou. Hrubá Vrbka č. p. 117.
Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR–protokol H (holdy), (1919) 1921–1941 (1946).
Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947.
Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947, podací protokol D 1930.
Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947, podací protokol HnH28 1934.
Archiv Národní knihovny ČR, Fond Národní a universitní knihovna Praha (1916)1918–[1960]
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 1.
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 2.
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 3.
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Tomáš Garrigue Masaryk, R–republika 1918–1937.
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Knihovna, Knihovna Masarykova ústavu AV ČR, Inventář knihovny [sv.] XXIV.
MACH, David. Po stopách Masarykovy bible. Knihovna: knihovnická revue. 2023, 34(1), 28–47. ISSN 1801-3252.
Obrazová příloha
Obr. 1 Vyšívaný plátěný obal přední desky bible a šest ozdobných záložek (Národní knihovna ČR. sign. 54 S 286)
Obr. 2 Lícová strana přední předsádky bible s rukopisným věnováním, inventárním číslem, věcnou notací a čárovým kódem (Národní knihovna ČR, sign. 54 S 286)
Obr. 3 Rubová strana titulního listu bible s razítky a přírůstkovými čísly Ústavu T. G. Masaryka a Státní knihovny Československé republiky (Národní knihovna ČR, sign. 54 S 286)
Obr. 4 Rukopisný zápis z počátku února 1930 v Knize protokolů ze schůzí staršivstva o rozhodnutí hrubovrbeckých evangelíků věnovat T. G. Masarykovi narozeninový dar (archiv Farního sboru Českoslobratrské církve evagelické v Hrubé Vrbce a Velké nad Veličkou, sign. B1)
Obr. 5 Lícová strana gratulačního dopisu, který byl původně přiložen k darované bibli a dečce z Hrubé vrby (archiv Kanceláře prezidenta republiky, KPR H, (1919) 1921-1941 (1946), kart. 12, inv. č. 1844, sign. H/n/3716/34, spis H/n 2051)
Obr. 6 Rubová strana gratulačního dopisu s poznámkami hradního úředníka (Archiv Kanceláře prezidenta republiky, KPR H, (1919) 1921–1941 (1946), kart. 12, inv. č. 1844, sign. H/n/3716/34, spis H/n 2051)
Obr. 7 Předávací protokol vyhotovený v roce 1954 po zrušení Ústavu T. G. Masaryka a dokládající předání několika starých tisků do tehdejší Národní a universitní knihovny v Praze. Přírůstkové číslo Masarykovy bible 116625 se nachází ve třetím řádku (Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 2, karton č. 90, složka č. 6)
Poznámky
1 Původní pozvánka na výstavu je archivována na webu Národní knihovny ČR, viz Exponát měsíce – leden 2022 [online], 6. ledna 2022, https://www.nkp.cz/o-knihovne/odborne-a-kulturni-akce/vystavy/exponat-mesice-leden-2022
2 Druhé vydání Bible hallské a Bible kralická z roku 1613 jsou bibliograficky evidovány v: KPS–Databáze Knihopis [online databáze], 2015–, http://www.knihopis.cz, záznamy K01115, K01110.
3 První vydání Bible hallské viz KPS–Databáze Knihopis, pozn. č. 2, záznam K01114, a třetí edice je popsána v KPS–Databáze Knihopis, pozn. č. 2, záznam K01116. Podrobněji o jednotlivých vydáních Bible hallské viz KYAS, Vladimír: Česká bible v dějinách národního písemnictví, 1997, s. 192; BOHATCOVÁ, Mirjam: Exulantská vydání Kralické bible. In: Česká bible v dějinách evropské kultury, 1994, s. 33–37; BOHATCOVÁ, Mirjam: Die tschechischen gedruckten Bibeln des 15. bis 18. Jahrhunderts. In: Kralitzer Bibel = Kralická bible, 1995, s. 98–113; VERNER, František. Bibliografie českých překladů celé bible i jejích částí, 1987, s. 19 (pouze bibliografické záznamy).
4 Podrobněji o současnosti i historii Hrubé Vrbky viz následující starší literaturu: VOLNÝ, Řehoř: Die Markgrafschaft Mähren. IV. Band, Hradischer Kreis, 1838, s. 400; VOLNÝ, Řehoř: Kirchliche Topo‑ graphie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften. I. Abtheilung, Olmützer Erzdiöcese. II. Band, 1857, s. 320; DVORSKÝ, František: Vlastivěda moravská. II. Místopis, Strážnický okres, 1914, s. 50, 454–462. Z novější literatury např. ŠTARHA, Ivan: Historický lexikon obcí jižní, jihozápadní a ji‑ hovýchodní Moravy, 2010, s. 93; HOSÁK, Ladislav: Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Sv. 2, M–Ž, 1980, s. 748–749; BARTOŠ, Josef a kol. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Svazek VIII, Okresy: Uherské Hradiště, Uherský Brod, Hodonín, Kyjov, 1982, s. 266–267; Jihomorav‑ ský kraj: města a obce Jihomoravského kraje: tradice, historie, památky, turistika, současnost, [2008?], s. 340; PAVLÍK, Jarko: Hrubá Vrbka, 2011, 368 s.
5 Hrubá Vrbka patřila k lokalitám s nejvyšším počtem evangelíků v kraji. Nekatolictví zde mělo silnou historickou tradici a těžilo i z blízkosti Uher. K obrácení pobělohorských hrubovrbeckých protestantů nevedly ani časté misie vysílané do vsi světskými nebo církevními úřady. Zdejší konverze ke katolictví měly spíše formální podobu. Po roce 1781 byla v Hrubé Vrbce ustanovena fara a přifařeni i evangelíci ze sousedních vesnic. Více o tom viz PAVLÍK, Jarko, pozn. č. 4, s. 99–113 a obecněji o pobělohorské rekatolizaci na Horňácku viz např. MIČKA, Antonín: Z dějin horňáckého školství a jeho osobností, 2011, s. 69–85.
6 Horňácko tvoří celkem devět obcí (kromě Hrubé Vrbky např. ještě Kuželov či Lipov) a několik samot. Centrem tohoto etnografického subregionu je město Velká nad Veličkou. Většina horňáckých sídel se nachází v podhorských oblastech na úpatí CHKO Bílé Karpaty a hraničí se Slovenskem. Tato odlehlá poloha i drsnější přírodní podmínky v minulosti vedly k hospodářské a společenské izolaci Horňácka. To si tak dokázalo na dlouhou dobu zachovat specifickou lidovou kulturu. Označení tohoto kraje jako „Horňácka“ je však poměrně novodobým počinem. Pojmenování bylo poprvé použito až roku 1889 a vžilo se na konci 19. století. Podrobněji o tom viz např. PAJER, Jiří: Čtení o Horňácku, 2013, s. 5–8.
7 Dotyčná fotografie je otištěná v publikaci: PAVLÍK, Jarko, pozn. č. 4, s. 335. V Pavlíkově doprovodném popisku je bohužel uveden jen rok 1919 bez přesného data. Nelze tak určit, zda zachycuje jarní či podzimní návštěvu. Originální snímek původně pochází ze soukromé sbírky z Hrubé Vrbky. Nepřímo ji tedy můžeme považovat za důkaz toho, že hrubovrbecká obec měla v delegaci svého konkrétního zástupce. ¨
8 V dobových dokumentech se mluví o „Slovácích“. Členy těchto delegací byli ale kromě samotných obyvatel Slovenska i jejich sousedé z Moravského Slovácka či příhraničních česko-slovenských oblastí. Během první slavnosti z přelomu května a června 1919 navštívili slovenští hosté kromě prezidenta (audience se konala 30. května) či Pražského hradu i další významné lokality spojené s historií Prahy. Zároveň vystoupili na Žofíně a Výstavišti při krojových lidových slavnostech. Vrchol akce představovaly tzv. Lanžhotské hody z 1. června, na něž se osobně přišel podívat i T. G. Masaryk. Cílem druhé návštěvy v říjnu 1919 bylo demonstrovat česko-slovenskou národní sounáležitost, což se nejviditelněji povedlo při audienci 27. října, kdy na Pražský hrad dorazily dvě stovky rolníků v krojích zastupující všechny slovenské župy. Soudobé materiály k oběma audiencím z května/června a října 1919 jsou dostupné např. v archivním fondu: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Tomáš Garrigue Masaryk, R-republika 1918–1937, karton č. 372, Soupisy audiencí u prezidenta 1919–1921 (neuspoř.). O doprovodných slavnostech průběžně informoval dobový tisk.
9 O setkání hrubovrbeckých zástupců s Masarykem v Hodoníně se stručně zmiňuje pouze publikace: PAVLÍK, Jarko, pozn. č. 4, s. 244. Autor přitom neurčitě odkazuje na nějakého hrubovrbeckého kronikáře. V dobovém novinovém tisku nebo v archiváliích se však žádná konkrétnější poznámka o této události nevyskytuje. Setkání muselo být součástí prezidentovy druhé okružní cesty po Moravě konané 17.–27. června 1924. I během dalších dvou moravských výprav navštívil Masaryk oblasti na jižní Moravě. Tyto návštěvy ale proběhly ve dnech. 16.–19. září 1921 a 8.–28. června 1928. Dobové dokumenty či novinové výstřižky týkající se Masarykových cest na Moravu v letech 1921, 1924 a 1928 jsou uloženy v archivním fondu: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Tomáš Garrigue Masaryk, R -republika 1918–1937, karton č. 375–379 (neuspoř.).
10 K Masarykově bibli byla původně přiložena i ochranná dečka (tvůrci konkrétně mluví o ubrusu), do které měla být kniha nejspíš zavinována a kterou měla být překrývána. Tato textilie se do dnešní doby nedochovala a její osudy se už nedají podrobněji zjistit. Dovídáme se o ní jen z dobových archivních dokumentů. Archiválie z Hrubé Vrbky (viz poznámka č. 12) se o dečce zmiňují jen velmi zběžně a stručně. Konkrétnější představu o jejím vzhledu a velikosti si můžeme udělat jedině z poznámky hradního úředníka. Ten dečku charakterizuje jako velkou přikrývku zhruba o rozměrech 1,5 x 2 m zdobenou žlutým vyšíváním kolem a přes na způsob kříže. Dečka byla uložena v Masarykově muzeu (viz v textu níže) a obdržela inventární číslo 2691. Tím stopa po ní končí. Viz archiválie v: Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR–protokol H (holdy), (1919) 1921–1941 (1946), karton 12, inventární číslo 1844, signatura H/n/3716/34–Holdy k 84. narozeninám prezidenta T. G. Masaryka – II. část, spis H/n 2051–D 5247/30.
11 Horňácká výšivka patří k nejvýraznějším dokladům zdejší lidové tvořivosti a estetického cítění. Zdobila nejen jednotlivé krojové součástky (hlavně u ženského kroje), ale i obřadní plachty, ubrusy či ložní prádlo. Kromě okrasné funkce jí ve starších dobách byl přiznáván i magický význam. Ten souvisel s různými církevními i světskými ceremoniemi a zvyky, při nichž nesměly vyšívané textilie chybět. Pro místní výšivku je charakteristická umírněná barevnost (nejstarší výrobky jsou jednobarevné, případně dvoubarevné, až později se objevují i tříbarevné). Tlumenou barevnost nahrazují rozmanité ornamentální vzory a jejich vzájemná kombinace. K základním a dominujícím barvám patřila žlutá doplněná bílou, modrou či černou. Ostatní barvy jsou spíše marginální. V případě vzorů výšivky se kladl důraz na jednotlivé motivy a jejich poskládání do kompozice. Motivy se členily na hlavní a vedlejší. Vzorů bylo hned několik. V Masarykově bibli byly použity převážně vzory Na půł růže a Na makové vršky. Ty jsou sice běžné, ale obsahují motiv osmicípé hvězdy, která má údajně blahonosný význam, což určitě dobře věděly původkyně výšivky. Ženský rod u tvůrců výšivky pro Masaryka je na místě, protože vyšívat se učily výhradně dívky, a to už od mládí doma nebo v rámci školní výuky. Více viz PAJER, Jiří, pozn. č. 6, s. 63–88.
12 V archivu Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Hrubé Vrbce a Velké nad Veličkou sídlícím v Hrubé Vrbce v domě č. p. 117 byly prohlédnuty následující, zde uložené, archiválie: č. 29, Pokladní deník 1932–35 [moderní název a datace] Zápisní kniha církevních příjmů a vidání [sic!] roku 1928–35 [původní název na štítku], s. 34, 36, 38, 42; č. B1 Kniha protokolů ze schůzí staršovstva 1927–1956 [moderní název] Kniha protokolů psaných o schůzích staršovstva českobratrské evangelické cirkve v Hrubé Vrbce [původní název na štítku], s. 22–24; č. 38, Podací protokol 1929–40 [moderní název, původní název je poškozen], rok 1930, položky č. 73, 79, 93. Za zpřístupnění archivních dokumentů děkujeme farářce Alexandře Prčíkové. Pražskou etapu hrubovrbeckého daru zastupuje administrativa Kanceláře prezidenta republiky, konkrétně rukopisný záznam v podacím protokolu z 21. března 1930, a spis, do něhož byl založen průvodní gratulační dopis připojený hrubovrbeckými dárci k bibli a dečce. Viz Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947, podací protokol D 1930 a Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR–protokol H (holdy), (1919) 1921–1941, 1946), karton 12, inventární číslo 1844, signatura H/n/3716/34–Holdy k 84. narozeninám prezidenta T. G. Masaryka – II. část, spis H/n 2051–D 5247/30. Za pomoc s pátráním po těchto důležitých pramenech děkujeme archivářům Lucii Večerníkové a Tomáši Zubci. Všechny výše citované archiválie budou zmiňovány v následujícím výkladovém textu.
13 Ladislav Blecha (nar. 15. února 1904) byl rodák z pražského Karlína. Po teologických studiích v Praze a Paříži byl v roce 1930 ordinován na kněze. Již o rok dříve byl povolán do Hrubé Vrbky, kde pak působil až do roku 1941, nejprve na pozici prozatímního vikáře a od roku 1933 jako farář. Po odchodu z Hrubé Vrbky zamířil Blecha do Berouna. Zde byl činný v letech 1941–1971. Svou kariéru duchovního zakončil v roce 1972 na faře v Heřmanově Městci. Poté asi odešel do důchodu, nebo zemřel. Přesné datum jeho úmrtí se nepodařilo zjistit. Viz Blechova stručná životopisná hesla v: TOUL, Jan: Jubilejní kniha Českobratrské evangelické rodiny k 150letému jubileu tolerančního patentu 1781–1931, 1931, s. 42 a příslušné jmenné heslo na: Evangnet: nezávislý evangelický portál [online], c2001–2023, https://www.evangnet.cz/cce/kazatel/712ladislav_blecha. Zmínky o Blechovi lze nalézt i v hrubovrbeckých farních archiváliích např. v: č. B1 Kniha protokolů ze schůzí staršovstva 1927–1956 (viz pozn. č. 12).
14 Konkrétní finanční částky byly zaplaceny následovně: 90 Kč – Jan Hrbáč; 90 Kč – knihař Strnad; 154, 50 Kč – Gisela Reisfeldová; 80 Kč – Anežka Ňorková (dečka); 80 Kč – Anna Jurenová (dečka); 70 Kč – Kateřina Jemelková (dečka); 70 Kč – Anežka Kovařová (dečka); 42 Kč – Alžběta Kučerová (obal); 14 Kč – Anna Miklošková (dvě záložky); 14 Kč – Kateřina Holčíková (dvě záložky); 24 Kč – Kateřina Tomešková (dvě záložky a vlastní materiál); 6,60 Kč – poštovní poplatek. Celkovou cenu Masarykovy bible tedy zhruba z poloviny tvořila souhrnná částka za výrobu výšivky (tj. 394 Kč) a finanční náklady za pořízení, knihvazačskou úpravu a odeslání bible či nákup zdrojových textilních materiálů (tj. 341,10 Kč).
15 Digitalizované farní matriky hrubovrbecké českobratrské církve a sčítací operát obce Hrubá Vrbka z roku 1921 evidují minimálně dvě Evy Ňorkové, které by odpovídaly výše navržené osobní charakteristice. Starší z nich se narodila 22. února 1851 jako Eva Mičková (Mitzka) a v roce 1868 se provdala za Jana Ňorka z domu č. p. 107. Mladší Evu narozenou 6. února 1863 pod příjmením Žáková pojal v roce 1881 za manželku Jiří Ňorek, když se přiženil k ní do domu č. p. 109. Obě Evy byly dokonce švagrové (Jan a Jiří Ňorkové byli bratři) a v roce 1921 při sčítání lidu byly ještě naživu. Podle ústního sdělení badatele Stanislava Práška zemřela starší Eva 23. června 1935. O datu smrti mladší Evy jsme ale nebyli informováni. Z tohoto důvodu a kvůli nemožnosti ověření dat v příslušné úmrtní matrice uložené stále na matričním úřadě obce Hrubá Vrbka necháváme otázku autorství dedikace ještě otevřenou. Uzavřít by ji částečně mohly údaje, které v roce 1921 zapsal sčítací komisař. Ten uvádí, že mladší Eva umí jen číst, zatímco starší Eva ovládá kromě čtení i psaní. Byla tedy ona původcem věnování? Doba jejího skonu a úplná gramotnost by tomu nasvědčovaly. K uvedeným biografickým údajům viz: ACTA PUBLICA [online]. 2020–, https://www.mza.cz/actapublica/matrika/hledani, Hrubá Vrbka (augšpurská konfese) – matrika narozených 1846–1871, číslo svazku R III, číslo knihy 6106, snímky č. 10, 41; Hrubá Vrbka (augšpurská konfese) – matrika oddaných 1846–1881, číslo svazku III, číslo knihy 6112, snímky č. 20, 47; Sčítací operáty [online]. 2014–, https://www.mza.cz/scitacioperaty/digisada/ search, Hrubá Vrbka – sčítací operát z roku 1921, kód sady HO0417, snímky č. 414, 422 (originální dokument uložen ve Státním okresním archivu Hodonín, v archivním fondu Okresní úřad Hodonín).
16 Nešlo ani tak o speciální číslo časopisu Světozor, ale spíše o samostatnou jubilejní publikaci, která částí svého názvu odkazovala na toto periodikum a která byla vydána stejným nakladatelstvím jako Světozor. Publikace byla navíc rozdělena do dvou svazků. O bibli z Hrubé Vrbky se hovoří až ve druhém z nich. Viz konkrétně Památník Světozora k 80. narozeninám našeho prvního prezidenta. Část II., 1930, s. 14. Ve výkladovém textu výše bylo ale z praktických důvodů zvoleno označení „Světozor“.
17 Původní gratulační dopis z roku 1934 byl v dobové agendě Kanceláře prezidenta republiky dodatečně spojen s listem z roku 1930. Obě originální písemnosti se proto dochovaly společně v: Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR – protokol H (holdy), (1919) 1921–1941 (1946), karton 12, inventární číslo 1844, signatura H/n/3716/34 – Holdy k 84. narozeninám prezidenta T. G. Masaryka – II. část, spis H/n 2051–D 5247/30. Přání z roku 1934 je evidováno i v podacích protokolech obou stran, viz Archiv Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Hrubé Vrbce a Velké nad Veličkou, č. 38, Podací protokol 1929–40 [moderní název, původní název je poškozen], rok 1934, položka č. 102 a Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947, podací protokol HnH28 1934. O existenci gratulačních dopisů z let 1935 a 1937 se dozvídáme minimálně z: Archiv Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Hrubé Vrbce a Velké nad Veličkou, č. 38, Podací protokol 1929–40 [moderní název, původní název je poškozen] rok 1935, položka č. 86; rok 1937, položka č. 56. Originální dokumenty ale již nebyly v pražském Archivu Kanceláře prezidenta republiky dohledány.
18 Fotografie vybraných narozeninových darů jsou otištěny v: Památník Světozora… viz pozn. č. 16, s. 18, 20. Tato publikace je vlastně obrazovou reportáží komplexně mapující průběh oslav Masarykových osmdesátin. Fotografické snímky vybraných darů jsou přístupné i v elektronické podobě, a to v: Archivní Vademecum [online databáze]. 2014–, http://vademecum.mua.cas.cz/vademecum/, pět fotografií se signaturami: 1930-1-10-001; 1930-1-10-002; 1930-1-10-003; 1930-1-39-002; 1930-2-11-001.
19 Masarykova poděkování za dary k jeho jubilejním narozeninám byla oficiálně vydána v české i německé verzi souběžně ve stejný den hned v několika novinových titulech. K osmdesátinám viz např. MASARYK, Tomáš Garrigue: Poděkování presidenta republiky. Lidové noviny, 14. března 1930, 38(133), 3. (česká verze); MASARYK, Tomáš Garrigue: Der Dank des Präsidenten. Prager Presse, 14. března 1930, 10(73), [1]. (německá verze). Děkovné vyjádření za dary k 85. jubileu se objevuje např. v: Výraz lásky a úcty presidentu republiky. Pražské noviny, 18. dubna 1935, 256(92), [1]. (česká verze); Der Präsident der Republik erhielt ... Prager Presse, 18. dubna 1935, 15(107), 6. (německá verze).
20 Ve Vrbeckém muzeu (dům č. p. 38) uchovává jeho soukromý majitel Stanislav Prášek ozdobnou tabuli s fotografiemi a jmény hrubovrbeckých muzikantů, kteří Masarykovi prostřednictvím rozhlasu zahráli a zazpívali k 80. a 85. narozeninám. K fotografickým snímkům je přidán také prezidentův portrét a především ručně psaný dopis z roku 1930, ve kterém osobně děkuje za hudební pozdrav. Tuto celou obrazovou kompozici zdobí horňácká výšivka v tradiční oranžové barvě a se vzory stejnými jako na obalu bible. Dokonce se dochoval i textový přepis, či spíše scénář celého česko -slovenského rozhlasového přenosu k 85. jubileu Masaryka. Viz Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947, inventární číslo 893, signatura D 8500, Prezident T. G. Masaryk 1918–1938, karton 108, Hodinka telefonních blahopřání k 85. narozeninám pana presidenta republiky T. G. Masaryka, vysílaná z meziměstské telefonní ústředny v Praze dne 6. března 1935 v době od 16.30 do 17.30 hodin, s. 8–10. O rádiovém vysílání se zmiňuje i: PAVLÍK, Jarko, pozn. č. 4, s. 262, klade ho však do roku 1936 a spojuje se sokolským cvičením. Nejspíš půjde o další akci nesouvisející s výše uvedenými rádiovými vysíláními.
21 Razítka mají následující opis: ÚSTAV T. G. MASARYKA V PRAZE a jsou natištěna na rubu titulního listu. Do bible mohla logicky přibýt až po založení Ústavu (viz hlavní text), tzn. v nebo po roce 1932, ale ne v roce 1930, kdy Ústav ještě oficiálně neexistoval. Před vznikem Ústavu Masarykova knihovna nejspíš používala kulaté razítko s opisem: SOUKROMÝ ARCHIV A KNIHOVNA PRESIDENTA REPUBLIKY. V PRAZE. Jeden exemplář tohoto razítka je uložen v: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 3, karton č. 12, složka č. 3.
22 Věcná notace se nachází na líci přední předsádky a má podobu malého a velkého písmena „Np“. Tato zkratka značí zařazení do věcné skupiny „Písmo Starého a Nového zákona“, jež byla součástí tematického členění Masarykovy knihovny (podrobněji viz pozn. č. 27).
23 Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Knihovna, Knihovna Masarykova ústavu AV ČR, Inventář knihovny [sv.] XXIV. 115.001–120.000. Dokument není běžně badatelsky dostupný. Za jeho zpřístupnění děkujeme vedoucí knihovny Janě Dvořákové.
24 Knihovní, archivní a muzejní fondy Ústavu byly dislokovány na Pražském hradě nebo na zámku v Lánech. Na těchto místech zůstaly i po Masarykově smrti v roce 1937. První stěhování si vynutily mnichovské události a abdikace prezidenta Edvarda Beneše. Narychlo byl zakoupen činžovní dům v Praze Bubenči ve Verdunské ulici a na přelomu let 1938–1939 byly do něj přestěhovány všechny části Ústavu. V roce 1941 německé Gestapo ale Ústav zrušilo a jeho fondy předalo do Národní a universitní knihovny. Zde v téměř neporušené podobě (jen menší část knih byla v roce 1943 začleněna do knihovního fondu nebo poslána do Německa) přečkaly válku. Po jejím skončení byl Ústav obnoven. Nové kolo přesunů nastalo v době nástupu komunistického režimu. V roce 1949 byl z prostorových důvodů Ústav přemístěn do nevhodné Kramářovy vily. Už v roce 1951 byl ale direktivně přestěhován do budovy pozdější Československé akademie věd na Národní třídě. Při tomto transferu došlo k narušení celistvosti Ústavu. Knihovna a archiv sice přešly na Národní třídu, muzeum ale z nedostatku místa skončilo na zámku v Nelahozevsi. V letech 1951–1953 se pak přemýšlelo o spojení Ústavu s Československou akademií věd. Místo toho byl v roce 1954 Ústav jako instituce zrušen. Knihovna byla rozdělena mezi tři státní instituce (Ústav dějin KSČ, Knihovnu Československé akademie věd, Národní a universitní knihovnu), archiv uložen v Ústavu dějin KSČ a muzeum bylo roztříděno (o muzeu více v hlavním textu). K institucionální obnově Ústavu došlo až po revoluci v roce 1989. Dění kolem Ústavu celkově shrnuje např. ZUMR, Josef: Dějiny ústavu T. G. Masaryka, 2012, 51 s. a tentýž text jako součást sborníku: ZUMR, Josef: Historie ústavu T. G. Masaryka. In: Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní, 2002, s. 15–41. Paradoxně poměrně dobře a výstižně informuje o Ústavu zpráva pražského Gestapa z roku 1941, viz Archiv Národní knihovny ČR, Fond Národní a universitní knihovna Praha (1916)1918–[1960], Spisy 1941, Zu: Masaryk -Bibliothek. Die Bibliothek des „T. G. Masaryk -Instituts“ in Prag [dílčí nadpis]. Speciálně na knihovnu a její historii se zaměřuje např. TYDLITÁTOVÁ, Michaela: Utřídit neutříditelné: část historického fondu Ústavu T. G. Masaryka zpřístupněna. Knihovna: knihovnická revue, 2014, 25(1), 99–116 nebo TYDLITÁTOVÁ, Michaela: Staré tisky v knihovně Masarykova ústavu AV ČR a knihovna Rudolfa Hirsche. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků, 2003–2004, 18, 193–196.
25 Nejstarší záznamy přírůstkových čísel v prvním svazku inventáře (viz pozn. č. 23) Masarykovy knihovny jsou datovány do února roku 1921. Za tuto informaci děkujeme paní Dvořákové. Inventární čísla sloužila nejen jako primární knihovnický údaj, ale pomáhala i při evidenci práce knihovníků. Konkrétně jde o to, že zaměstnanci Masarykovy knihovny vykazovali počet katalogizačně zpracovaných knih, a tedy svůj denní pracovní výkon, podle rozmezí přírůstkových čísel. Namátkově to lze demonstrovat na dochovaných pracovních výkazech z května a června roku 1924. V nich uvedená přírůstková čísla 13226–13271 či 20001–20010 byla skutečně ve stejnou dobu (konkrétně 13. května 1924 a 10. června 1924) zapsána i do příslušného svazku inventárního seznamu. Viz Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 1, karton č. 129, složka č. 37 (pracovní výkazy) a osobní e -mailová korespondence autora z 27. ledna 2023.
26 V Masarykově knihovně byl veden odborový (systematický, odbor ve smyslu obor) katalog uspořádaný podle věcného členění fondu a hlavní (jmenný) katalog, který primárně obsahoval katalogizační záznamy knih seřazené abecedně podle jmen autorů nebo názvu. Jmenná katalogizace se samozřejmě řídila jednotnými pravidly. Jejich výčet, ale i způsob přidělování přírůstkových čísel či celkovou knihovnickou metodiku podávají na stroji psaná a nedatovaná „Pravidla katalogisace knihovny“. Jedná se o obsáhlý interní dokument dochovaný v: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 1, karton č. 133, složka č. 56.
27 V archiváliích týkajících se Masarykovy knihovny a jejího provozu se dochovalo několik dokumentů či přímo knihovnických pomůcek (např. závěsných cedulí), které uvádějí úplný přehled a členění všech věcných skupin (oddílů). Viz Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 1, karton č. 129, složka č. 40; karton č. 133, složka č. 56. Věcných skupin bylo údajně více než 350. Navíc byly Masarykem průběžně rušeny či naopak nově zakládány. Tento proces se řídil hlavně prezidentovými studijními potřebami. Sám Masaryk žádný katalog nepotřeboval a v knihovně vyhledával příslušné dokumenty podle svého osobního logického chápání rozdělení vědních oborů a klasifikace veškerého lidského poznání, které formuloval v díle: MASARYK, Tomáš Garrigue: Základové konkretné logiky, 1885, 200 s. Podrobněji o celkovém tematickém členění Masarykovy knihovny viz ODSTRČIL, Oskar: Masarykova knihovna. In: Vůdce generací. Díl druhý, 1930–1931, s. 427–434.
28 Konkrétní počet zpracovaných či nezpracovaných knihovních svazků znal nejlépe vedoucí bibliotékář Oskar Odstrčil. Tento filozof a evangelický teolog byl v knihovně činný v letech 1922–1951. Úzce spolupracoval s T. G. Masarykem při výběru a objednávání knih. Je autorem několika informačních článků a pravděpodobně i pracovních dokumentů upravujících provoz knihovny. Podílel se také na vedení Ústavu a zažil jeho opakované stěhování. Dáme-li dohromady Odstrčilovy údaje o stavu Masarykovy knihovny, zjistíme, že v roce 1930 zahrnovala asi 62 tisíc (jinde je chybně uvedeno 70 tisíc) zkatalogizovaných knih a 1 tisíc knih nezkatalogizovaných. V roce 1935 bylo prý zkatalogizováno už 94 tisíc svazků a 7 tisíc nezkatalogizováno. K překonání hranice 100 tisíc svazků došlo v roce 1936. V letech 1937–1938 se množství zkatalogizovaných knih pohybovalo mezi 105–107 tisíci. V roce 1939 se v knihovně nacházelo 110 tisíc svazků. Dalších 40 až 60 tisíc nebylo zatím zkatalogizováno (jednalo se ale hlavně o tehdy nově zakoupenou sbírku Rudolfa Hirsche). V roce 1940 bylo zinventarizováno asi 160 tisíc svazků, z nichž bylo na 111 tisíc zapsáno a zbytek asi nikoli. V době likvidace Ústavu (1954) bylo celkově evidováno přes 204 tisíce knih a z toho 6 tisíc nebylo katalogizačně podchyceno. Všechny výše uvedené stavy byly převzaty z: ODSTRČIL, Oskar, pozn. č. 27, s. 425; ODSTRČIL, Oskar: O soukromé knihovně presidenta Masaryka. Marginalie: věstník Spolku českých bibliofilů. 1935, 9(3), 44; ODSTRČIL, Oskar: Budoucnost knihovny presidenta Osvoboditele. Masarykův lid. 1936, 11(25), 595; ODSTRČIL, Oskar: Die Masaryk-Bibliothek. Prager Presse. 15. září 1937, 17(254), 7; ODSTRČIL, Oskar: Die Bibliothek T. G. Masaryks. Volk und Kultur: Zeitschrift für die deutsche öffentliche Bil‑ dungspflege. 1938, 10(1–2), 3; DRTINA, Jaroslav: Masarykova knihovna. Knihovna: časopis Svazu českých knihovníků. 1947, 2(4), 107–108; ZUMR, Josef, Historie… pozn. č. 24, s. 20, 28; Svědectví archivů. In: Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní, 2002, s. 138, 164. V archivních dokumentech se pak nacházejí ručně psané přehledové grafy, tabulky či zprávy, které evidují počty zkatalogizovaných knih za meziválečná dvacátá a třicátá léta. Z těchto zdrojů vyplývá, že jejich množství stále rostlo, např. v roce 1934 jich bylo 24 045 a v roce 1937 už 108 500. Jejich objem v rámci jednoho roku za stejné sledované období však neměl stoupající tendenci, ale kolísal mezi 4–12 tisíci, nejčastěji se roční hodnoty pohybovaly nad 7 tisíc. Nicméně katalogizace probíhala v poměrně rychlém tempu, např. za léta 1922–1927 bylo zkatalogizováno přes 37 tisíc svazků a např. za obdobné šestiletí 1931–1936 ještě více (přes 47 tisíc). Avšak o tom, kolik bylo vedle nich ještě nezpracovaných svazků, si ze studia ústavních archiválií nelze udělat jasnou a ucelenou představu. Viz Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 1, karton č. 129, složka č. 40.
29 Do muzejní sbírky patřily např. doktorské diplomy, čestná občanství a členství, fotografie, bronzové předměty, porcelán, sklo, obrazy, kraslice, panenky, polštáře, dečky, cukrářské lahůdky či výrobky z květin a hlíny, které Masaryk většinou obdržel jako dar během narozeninových oslav, výročích vzniku Československa nebo v průběhu domácích a zahraničních zájezdů.
30 SCHENK, Antonín. Z pamětí Antonína Schenka. In: Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní, 2002, s. 226. Schenk vystudoval práva a jako osobní tajemník T. G. Masaryka byl činný v letech 1928–1937. V prezidentské kanceláři a na Pražském hradě působil dále až do roku 1952. Společně s Oskarem Odstrčilem se podílel na poválečné obnově, stěhování a vedení Ústavu.
31 Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR–protokol H (holdy), (1919) 1921–1941 (1946), karton 12, inventární číslo 1844, signatura H/n/3716/34–Holdy k 84. narozeninám prezidenta T. G. Masaryka – II. část, spis H/n 2051–D 5247/30.
32 Zmíněné seznamy darů dodatečně přeřazených z muzea jinam jsou uchovány v: Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR–protokol H (holdy), (1919) 1921–1941 (1946), karton 21, inventární číslo 1860, signatura D 5856/31–Oslavy narozenin prezidenta T. G. Masaryka v roce 1930, spisy D 1251/31, D 13726/30 (dva seznamy po zhruba 50 vybraných darech pro Masarykovu domácnost); D 8956/30 (seznam 33 knižních darů předaných do knihovny). Není ale jasné, zda jde o přehled všech či pouze části přesunutých darů.
33 Archiválie dokumentující zapůjčování či vyřazování exponátů pocházejí z let 1935, 1938–1939 a jsou uloženy v: Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947, karton 258, inventární číslo 1493/a, signatura D 8788–Museum darů presidentů republiky 1935–47, spisy D 10354/35, D 5223/38, D 5527/38, D 3304/39. Kromě archivních dokumentů si lze o obsahu muzejní sbírky udělat reálnější představu z několika dobových fotografických snímků, které zachycují přeplněné muzejní skříně, viz Archivní Vademecum, pozn. č. 18, čtyři fotografie se signaturami: 4821; 4822; 4823; 4824. Na muzeum vzpomíná také: SCHENK, Antonín, pozn. č. 30, s. 226–227, 233, 239, 264–265, 273.
34 Informace o množství muzejních předmětů byly převzaty z několika tiskem nezveřejněných dokumentů. Nejstarší je ručně psaný právní rozbor a komentář ke statutu muzea z roku 1932 (zde uváděno 4 600 muzejních předmětů). Viz Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 2, karton č. 90, složka č. 1, Věnovací listina. Změny proti původnímu návrhu a jejich odůvodnění. Další dokument tvoří doprovodná zpráva k seznamu vyřazených muzejních předmětů z roku 1935 (zde 6 700 exponátů), viz Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947, karton 258, inventární číslo 1493/a, signatura D 8788 – Museum darů presidentů republiky 1935–47, spis D 10354/35. Poměrně nespolehlivý pramen s pravděpodobně chybným kvantitativním údajem (zde 10 tisíc muzejních předmětů) představují rukopisné podklady pro plánovanou anglickou informativní publikaci o Ústavu a T. G. Masarykovi. Tato kniha měla vyjít v roce 1936. Viz Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 1, karton č. 133, složka č. 58, The Institute of T. G. Masaryk and the man behind It., l. 12a. Povrchnější zmínky o muzeu byly uvedeny i ve zprávě Gestapa z roku 1941. Viz Archiv Národní knihovny ČR, Fond Národní a universitní knihovna Praha (1916)1918–[1960], Spisy 1941, Zu: Masaryk -Bibliothek. Gruppierung in dem Hause Prag XIX. Marine -Str. 9 [dílčí nadpis].
35 Prostory na zámku v Nelahozevsi rozhodně nebyly pro dlouhodobé uložení muzejních předmětů vhodné a byly vybrány jen jako akutní nouzové řešení, a to i přesto, že původně byly odmítnuty. Při likvidaci „přeživších“ zbytků muzea v roce 1954 byly skartovány např. nápisy či fotografie s T. G. Masarykem. Zachovány zůstaly naopak např. obrazy, plakety, keramika atd. Viz SCHENK, Antonín, pozn. č. 30, s. 264–265 a ZUMR, Josef, Dějiny…, pozn. č. 24, s. 28–29 nebo ZUMR, Josef, Historie…, pozn. č. 24, s. 28–29.
36 Všechny knihy odvezené v roce 1954 do Národní a universitní knihovny byly zaevidovány do předávacích seznamů. Jako jejich identifikátor posloužilo přírůstkové číslo. Dodnes se dochovalo 145 více či méně hustě strojopisně popsaných listů přírůstkových čísel. Mezi nimi se nachází i číslo 116625 zastupující Masarykovu bibli. Jde tedy o další jednoznačnou provenienční stopu odkrývající cestu bible do současné Národní knihovny ČR. Viz Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 2, karton č. 90, složky č. 5 a 6.
37 Bible pravděpodobně směřovala přímo do oddělení rukopisů a vzácných tisků, protože její přírůstkové číslo bylo v roce 1954 zapsáno mezi 41 svazky, jež byly na příslušném předávacím seznamu (viz pozn. č. 36) souhrnně označeny jako staré tisky. Nesdílela tak osud většiny Masarykových knih s mladším datem vydání převzatých Národní a universitní knihovnou. Tyto svazky byly převážně ponechány pohromadě a uloženy do rezervních fondů. Pozdější knihovnické zpracování (viz hlavní text) zabránilo tomu, aby byla bible v devadesátých letech 20. století navrácena nově obnovenému Ústavu.
38 Zkratka přírůstkového čísla pravděpodobně naznačuje, že jde o dar, což je označení značně diskutabilní, ale s ohledem na dobově nestandardní akvizici bible asi jediné možné a v souladu s knihovnickými postupy. Pochybný a v rozporu se skutečností je i rok 1961, protože v této době už Ústav neexistoval. Přírůstkové číslo tedy spíše než skutečnému datu a způsobu získání bible odpovídá datu knihovnického zpracování. Namátkovou prohlídkou jazykově českých starých tisků uložených dnes v Národní knihovně ČR jsme zjistili, že na konci roku 1961 nebyla bible zkatalogizována a zařazena do klementinského fondu samostatně, ale společně se skupinou dalších starých tisků pocházejících původně z Masarykovy knihovny. Tyto knihy (konkrétně 54 S 269, 54 S 271, 54 S 276–54 S 279, 54 S 281–54 S 283, 54 S 285, 54 S 288) totiž obsahují všechny typické provenienční znaky knihovny Ústavu (např. kulatá razítka, přírůstková čísla, věcnou notaci). Navíc v depozitáři oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny ČR stojí na signaturách téměř vedle sebe a mají přírůstková čísla s rokem 1961, výjimečně i 1962 (např. Don. 3590/61, 3591/61, 3595/61, 3596/61). O úzkém spojení bible s touto skupinou tisků svědčí i to, že většina z nich (např. 54 S 279, 54 S 281–54 S 283) figuruje dokonce na stejném předávacím seznamu přírůstkových čísel z roku 1954 (viz pozn. č. 36).
39 Naskenovaný katalogizační lístek je k dispozici na: RetrIS [online], 2015/2016 https://retris.nkp.cz/Catalog?sigla=ABA001&catalogId=010gk1%20%20%20%20&caseId=4&drawerId=1&recordId=4010160&‑ bookmarkId=null&filterId=null&page=null.
]]>