KLÍČOVÁ SLOVA: knihovnické sjezdy, IFLA, evropské knihovnictví, Zdeněk Václav Tobolka (1874–1951)

SUMMARY: The international library congress held in Prague in 1926 was a significant event in the development of Czechoslovak librarianship, focusing the attention of the whole world on the capital of the country that experienced the greatest boom in librarianship in the post-war period. The congress featured presentations on the current state and needs of librarianship in European countries and the USA. At the initiative of the French delegation, the congress passed a resolution to establish an international executive committee to determine the location and date of the next congress and to initiate international cooperation. The International Federation of Library Associations and Institutions (IFLA) was founded at the next congress in Edinburgh in September 1927. Czechoslovakia was represented by Zdeněk Václav Tobolka, who also became a member of the IFLA committee.

KEYWORDS: library congresses, IFLA, European librarianship, Zdeněk Václav Tobolka (1874–1951)

Studie vznikla na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje Moravské zemské knihovny poskytované Ministerstvem kultury ČR.

Doc. PhDr. Jaromír Kubíček, CSc. / Moravská zemská knihovna

Úspěchy československého knihovnictví dané zejména přijetím zákona o veřejných knihovnách obecních z 22. července 1919, na jehož základě byla každá obec ve státě povinna zřídit knihovnu, ustavení Státní školy knihovnické, založení spolku a také stavovského časopisu československých knihovníků, vydání encyklopedického díla Československé knihovnictví (1925), čilý bibliofilský ruch, to vše předurčilo Prahu k tomu, aby se stala místem konání mezinárodního sjezdu. Sjezd byl zorganizován knihovníky, zasahoval ovšem do všech oborů, které se vztahovaly ke knižní kultuře, nebyl tak koncipován jen stavovsky, ale stal se sjezdem všech těch, kdo knihy tisknou, graficky upravují a rozšiřují. Termín byl záměrně stanoven na letní dny 28. červen až 3. červenec 1926, které se shodovaly s hlavními dny VIII. Všesokolského sletu, aby tak zahraniční hosté mohli současně obdivovat typicky český projev tělesné kultury.

Mezinárodní sjezd knihovníků byl iniciován Spolkem československých knihovníků a jejich přátel a na něm také spočívaly všechny přípravné a organizační práce.¹ Přihlášky ke sjezdu se scházely od představitelů knihovnictví z celého světa, což zavazovalo k důstojné odborné i společenské přípravě. Jednání v odborných sekcích se plánovalo na 29. a 30. června, další den se v plénu měly projednávat rezoluce a návrhy, to vše v prostorách filozofické a právnické fakulty Univerzity Karlovy. Na 1. červenec bylo připraveno odhalení pamětní desky P. J. Šafaříka na budově Klementina a na odpoledne zájezd na Karlštejn a do městské knihovny v Berouně. Na další dny byl připraven pro zájemce dvoudenní zájezd do Vyššího Brodu, Rožmberka a Českého Krumlova. Pro sjezdové účastníky byly připraveny legitimace i odznaky a také sjednány výhody ve slevě na dráze a volný vstup do pražských muzeí.

Ještě před konáním sjezdu byly připraveny v pražských knihovnách (v Klementinu a na Strahově), muzeích (Národní, Uměleckoprůmyslové) a dalších pěti organizacích výstavy za spolupráce výtvarníků, grafiků, tiskáren, nakladatelů, knihkupců i bibliofilů a vydána k nim za redakce Antonína Dolenského příručka.² Vydání příručky je pozoruhodné již tím, že deset tiskáren na ní spolupracovalo dodáním jednotlivých tiskových archů, které jsou ovšem průběžně stránkovány (s výjimkou vložené studie Jana Thona o novostavbě Ústřední knihovny hl. m. Prahy).³ V úvodní části příručky je personální přehled pracovního výboru sjezdu, předsednictva i jednotlivých komisí, následují stručné články převážně o české knižní kultuře a celou třetinu knihy zabírají nakladatelské reklamy o vydaných knihách.

Zahájení sjezdu knihovníků se uskutečnilo odpoledne 28. června 1926 v Pantheonu Národního muzea, kde prezident sjezdu Václav Tille přivítal účastníky a připomenul poslední mezinárodní kongres knihovníků v Paříži konaný v roce 1923, kterého se za Československo zúčastnila delegace ve složení Zdeněk Václav Tobolka, ředitel Knihovny Národního shromáždění, Jan Emler, ředitel knihovny Univerzity Komenského v Bratislavě, a Jan Thon, ředitel Knihovny města Prahy. Dále uvítal představitele státní správy, kteří přijali pozvání na slavnostní zahájení, a zástupce zahraničních delegací. Informoval také o sedmi připravených knihovnických a nakladatelských výstavách a oznámil, že na sjezdu se podílí svou účastí 203 korporací a 686 osob, z toho 88 organizací a 164 osob ze zahraničí.

Příspěvky pronesené na sjezdu

Obr. 1 Titulní list protokolu mezinárodního sjezdu knihovníků (archiv autora)

Sjezdový protokol byl vydán nákladem sjezdu ve dvou svazcích. Nejprve vyšla jako 2. díl v roce 1928 obsáhlá kniha referátů, které v průběhu mezinárodního sjezdu odezněly.⁴ Její uspořádání si její redaktor Bohuslav Koutník usnadnil tím, že příspěvky sestavil abecedně podle autorů, tedy prvním příspěvkem je abstrakt z vystoupení Dmytro Antonovyče o knižním umění na Ukrajině psaný ve francouzštině, a posledním je referát Ivana Žmavce o řízení vědeckých knihoven v angličtině, s francouzským, českým a německým résumé. V následujícím roce vyšel 1. díl,⁵ ve kterém jsou přehledy členů sjezdových výborů a komisí, seznamy zúčastněných korporací podle jednotlivých zemí, abecední seznam osob aktivních na kongresu (členů předsednictva, sekcí a autorů příspěvků), přehled uspořádání jednání sjezdu podle sekcí a jejich závěrečná doporučení a na závěr obrazová příloha zobrazující účastníky sjezdu nebo připravené výstavy.

Mezinárodní kongres knihovníků je dnes pro nás nejvýznamnější svým sborníkem referátů, které pro dějiny knihovnictví a knižní kultury přinesly přehledné údaje a hodnocení a jež proto stojí za připomenutí. Do jednání v šesti sekcích (1. Mezinárodní otázky knihovnické, 2. Bibliografie a katalogizace, 3. Dějiny knihy a knihoven, 4. Stav vědeckého knihovnictví, 5. Lidové knihovnictví, 6. Knižní produkce a bibliofilie) se svými příspěvky zapojilo 84 účastníků z 18 evropských států a dva knihovníci z USA a také sekretář svazu amerických knihovníků. Jednání v sekcích bylo zajímavé tím, že za každou tematickou skupinou referátů následovala živá rozprava, svědčící o jejich aktuálnosti. Průběh i společenskou atmosféru jednání se podařilo zachytit generálnímu jednateli sjezdu Jaromíru Malému.⁶

Cílem pořádající země bylo představit československé knihovnictví. Robert Balaš na číselných ukazatelích doložil, jaké množství knihoven přibylo v důsledku přijetí zákona o veřejných knihovnách obecních z roku 1919 ve srovnání s pomalým růstem převážně spolkových knihoven v průběhu 19. století. Podobně Antonín Rambousek ve svém vystoupení připomenul nejznámější české učence, kteří se v minulosti podíleli na lidové výchově, a rozvedl práci knihovního odboru Svazu osvětového, jenž se v roce 1920 přejmenoval na Masarykův lidovýchovný ústav. Ten působil jako nákupna knih z dotací Ministerstva školství a národní osvěty a rozesílal je do veřejných knihoven. Uvedl, jak knihy a knihovny jsou chápány za základ lidovýchovy. Také František Kraus podal zprávu o činnosti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě ve prospěch veřejných knihoven na Slovensku, a jak obdobná nákupna knih pracovala od roku 1920 zasíláním putovních knihoven a nákupem knih z dotací pro veřejné slovenské knihovny. To ještě doplnil Štefan Krčméry zprávou o osvětové práci Matice slovenské. Také Jindřich Kožaný hovořil o podílu Matice Opavské na podpoře české menšiny v obcích na Hlučínsku nákupem knih a o proměně vlastní spolkové knihovny ve veřejnou knihovnu města Opavy.

Další české příspěvky nenavazovaly již na knihovnický zákon. Josef Volf z Národního muzea představil Pavla Josefa Šafaříka (1795–1861) jako největšího Čecha 19. století, bibliografa i sběratele slovanské literatury, a hodnotil jeho odpovědný přístup v roli ředitele univerzitní knihovny v Klementinu, do které byl roku 1848 jmenován. Inspirací i pro jiné státy měla být Ústřední knihovna hl. m. Prahy, která ke svému šedesátému výročí vzniku získala donátora novostavby. Jan Thon popsal organizaci knihovny včetně čtyř významnějších poboček a z plánované ústřední knihovny oddělení hudební, slepecké a německé literatury a také přednáškové a výstavní sály. O práci hudebního oddělení této knihovny podrobněji ještě seznámil Josef Plzeňský. O významu technické literatury a o technických knihovnách v Praze hovořil Bedřich Mansfeld a Heřman Mayerhöfer přispěl zprávou z dějin a činnosti knihovny České vysoké školy technické v Brně včetně přehledu výkonových ukazatelů od jejího založení v roce 1900.

Ze zahraničních účastníků byl největší počet knihovníků z Polska, což se projevilo také pestrou skladbou jejich vystoupení. Wiktor Hahn nastínil přehled dějin polských knihoven od středověku, jejich rozmach po vynálezu knihtisku, úpadek v důsledku válek v polovině 17. století a opětný rozvoj, spojený až s bibliografickou činností Karola Estreichera v 19. století a vznikem městských knihoven. Osobnost Joachima Lelewela (1786–1861), jednoho ze tří největších bibliografů v polské minulosti, představil Zykmund Mocarski ze Spolku bibliofilů J. Lelewela v Toruni, a to jako kritika systémů třídění věd z knihovnického hlediska. Stefan Rygiel z Vilniusu hodnotil polské knihovny podle jejich zaměření sbírek na germanika, rusitika nebo judaika i další jazyky, ale také sbírek kancionálů nebo textů islámských sekt. Jeho kolega Adam Łysakowski popsal typy vědeckých a univerzitních polských knihoven a seznámil s jejich metodami zpracování jmenných, věcných, inventárních i speciálních katalogů. Ředitel ústřední vojenské knihovny ve Varšavě Marjan Łodyński informoval o účelu odborných a osvětových knihoven, jak byly od roku 1919 vytvářeny u jednotlivých vojenských škol a útvarů. Se zprávou o knihovnách křesťanské mládeže spolku YMCA ve Varšavě, Lodži a Krakově vystoupil ještě knihovník William J. Rose. Stručným pohledem na stav polských tiskáren, jež v roce 1924 vytiskly 5138 titulů nových knih o celkovém nákladu více než 17 milionů výtisků, přispěl Jan Kuglin.

Delegáti mezinárodního kongresu z jednotlivých států pokládali za samozřejmé, že podali obraz o současném stavu a činnosti knihoven své země. Charles Mortet do svého referátu o veřejných knihovnách ve Francii popsal nejen městské knihovny, ale také univerzitní a administrativní knihovny při jednotlivých ministerstvech a učených společnostech. Jean Cordey z pařížské Národní knihovny hovořil o jejím poslání a o různých aktivitách, jimiž se snaží vycházet vstříc potřebám odborné veřejnosti. Gabriel Henriot, prezident spolku francouzských knihovníků, seznámil s činností městských knihoven v Paříži a jejich propagací jednotlivých děl světové literatury.

Rámcový pohled na knihovny v Itálii včetně knihovny vatikánské podal Albano Sorbelli. Informoval také o činnosti školy pro knihovníky a archiváře ve Florencii. O organizaci a vzájemných vztazích mezi italskými městskými knihovnami pohovořil Oreste de Blase. James Goodwin Hodgson, knihovník Mezinárodního zemědělského institutu v Římě, informoval o tomto ústavu a aktivitách jeho rozsáhlé knihovny.

Jugoslávii z pohledu tiskové produkce knih a periodik od roku 1919 představil Josip Badalič ze Záhřebu. Historický pohled na knihovny v Chorvatsku od středověku až po současnost podal Franjo Francev. Uroš Džonič, ředitel univerzitní knihovny v Bělehradu, přispěl přehledem ústředních a vysokoškolských knihoven Srbska s uvedením množství sbírek podle knih, rukopisů a periodik.

O každé další zemi odezněla na kongresu již jen jedna zpráva. O knihovnách v Belgii, úkolech Královské knihovny, zpracování národní bibliografie, knihovnických sdruženích, muzeu knihy a oborové publikační činnosti poslal referát Paul Otlet. Christo Borina charakterizoval organizační strukturu, knihovní sbírky a katalogy národní knihovny v Plovdivu a stručně se zmínil o rozvoji městských knihoven Bulharska. Ředitel Královské knihovny v Dánsku popsal nejen tuto ústřední knihovnu, ale také knihovny veřejné, zvláště hlavního města. Sekretář sdružení knihoven v Litvě Rudolf Egle nastínil vývoj litevských knihoven od poloviny 19. století a připojil tabulky číselných ukazatelů knih a čtenářů v městských knihovnách. T. P. Sevensma z Univerzitní knihovny v Amsterodamu informoval o rozvoji knihovnictví v Nizozemsku od konce 19. století. O současném postavení vědeckých knihoven v Německu informoval ředitel Univerzitní knihovny v Lipsku Otto Glauning. Zaměřil se na jejich sbírky zahraniční produkce, budování příručních knihoven v čítárnách, význam věcných katalogů nebo katalogu titulních listů a zdůraznil jejich celkovou přeměnu od knihoven muzejního rázu k vědecké a informační činnosti, jak k tomu vedou knihovnické školy. Robert Reich do přehledu současného knihovnictví v Rakousku zahrnul tradiční klášterní, univerzitní, zemské i soukromé šlechtické knihovny, stav zpracování jejich sbírek a spolupráci při zpracování souborných katalogů. Základní informaci o 14 nejvýznamnějších knihovnách v Rumunsku podal Ivan Bianu. Leonard C. Wharton z Londýna podal zprávu o knihovnách ve Velké Británii popsáním významu Knihovny Britského muzea, národních knihoven Skotska a Irska, knihoven univerzit a veřejných městských knihoven. V dalším vystoupení L. C. Wharton také rozebral problémy v popisu při transkripci orientálních jazyků a rozdíly pravidel anglo-amerických od pruské katalogizační instrukce. Einar Sundsström z Královské knihovny ve Stockholmu kromě této instituce popsal také univerzitní knihovny v Uppsale a Lundu včetně některých vzácných tisků a seznámil se stavem veřejných knihoven v dalších městech ve Švédsku. Z USA se zúčastnil sjezdu sekretář Sdružení amerických knihoven (American Library Association, ALA) Carl H. Milan, který ve svém pozdravu informoval o padesátileté historii tohoto knihovnického spolku a připravené náplni jednání příští spolkové konference připravované na říjen 1926, na niž knihovníky pozval.

V Československu a Polsku žila po roce 1917 početná skupina emigrantů, kteří uprchli před novým režimem ze zemí Sovětského svazu. Ustavovali společenské i výzkumné organizace a jako jejich delegáti se také účastnili knihovnického kongresu s referáty o knihovnictví a vydávání knih v těchto zemích. Rektor Ukrajinské univerzity v Praze Oleksander Kolessa podal historii slovanského písemnictví od příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu a hodnotil význam některých děl od Kyjevských letopisů z 11. století až po století 19. ve vztahu k podkarpatským zemím a přišel také s návrhem ustavení ústřední knihovny a archivu Podkarpatska. Stručnou informací o veřejných knihovnách na Ukrajině přispěl Mychajlo Haluszczynskyj, delegát spolku Proswita ve Lvově. Evžen Vyrovaj z Ukrajinského vydavatelství v Praze na číselných ukazatelích zobrazil útlum v knižní tvorbě za světové války a ukázal, jak po roce 1917 docházelo k poklesu počtu ukrajinských titulů a naopak k nárůstu tiskové produkce ruských knih v zemi. Podobné problémy ještě rozváděl Stepan Siropolko z Ukrajinského pedagogického institutu v Praze, který také hovořil o historii knižní produkce ukrajinských tiskáren od 16. století. Alexandre Lototsky z Ukrajinské univerzity v Praze popsal právní zásady pro tiskaře při vydávání knih z období od konce 17. století a příklady cenzurní praxe z důvodů církevních nebo školních. Pjatro Antonovič Krečevski z výboru ruských emigrantů v Praze podal přehled dějin knihy v Bělorusku s vyjmenováním základních děl od období rukopisů až po nové období po revoluci roku 1917. S knihovnou pro vzdělání ruských studentů v Československu seznámil prof. Fatějev, v níž kromě dvou tradičních částí, tedy odborné literatury a oddělení knih ke zkouškám, byla za spolupráce studentů zřízena také tiskárna učebnic.

Ve vystoupení představitelů českých univerzitních i veřejných knihoven se promítly otázky racionalizace práce. Ivan Žmavc z pražské Univerzitní knihovny hovořil o zásadách řízení vědeckých knihoven, poukázal na příklady ze zahraničí a doporučil zjednodušit jejich provoz využitím metod vědeckého řízení v oblasti normalizace, standardizace a typizace. Jeho spolupracovník Felix Weltsch seznámil s vydáním českých pravidel věcného katalogu od Jaromíra Boreckého, porovnával je s dříve užívanými německými pravidly a na řadě příkladů ukázal na problémy při formulaci hesel a jak k teoretickým výkladům přistupovat z pohledu uživatele. Vlasta Melicharová na příkladech pražské městské knihovny shrnula zásady, jimiž se má knihovník řídit při výběru a nákupu knih, vyjmenovala nejčtenější autory domácí i zahraniční literatury a zevšeobecnila nejčastější požadavky čtenářů. Ladislav Jan Živný zhodnotil dosavadní víceméně propagační ráz knihovnické statistiky, uvedl příklady jejích ukazatelů v některých státech a vyzval ke zpracování jednotné mezinárodní knihovnické statistiky. Bohuslav Koutník se vzhledem ke vzrůstajícímu významu veřejných knihoven (ve smyslu československého knihovnického zákona) zaměřil na náročnost práce knihovníka a jeho duševní i tělesné předpoklady pro zastávání vedoucí funkce. Knihovník města Jičína Vít Vágnerrovněž v souvislosti s knihovnickým zákonem popsal roli knihovníka jako propagátora knihovny a vychovatele čtenářů, jeho postavení v knihovní radě při nákupu knih a význam spolupráce se školou. Také knihovník města Roudnice nad Labem Jiří Pelikán seznámil se svými zkušenostmi v práci s nejmladšími čtenáři a zdůraznil nezastupitelnou úlohu knihovníka při jejich výchově.

Vědeckých knihoven se týkaly referáty o jejich spolupráci při práci s duplikáty knih. Problematiku uvedl Oskar Halecki z Varšavy, který byl ředitelem Mezinárodního institutu spolupráce ve společenských vědách se sídlem v Paříži. Ve vystoupení připomenul zásady mezinárodní výměny publikací, které byly stanoveny komisí expertů již roku 1886 a na příkladech některých zemí rozváděl metody spolupráce národních a odborných knihoven, jež by měly prospěšný dopad pro vědu a literaturu. Na úvodní projev navázal knihovník Ukrajinské zemědělské akademie v Československu Levko Bykovsky stanovením zásad pro mezinárodní výměnu duplikátů s výzvou, aby Komise pro duševní spolupráci při Svazu národů vydala o tom příslušnou instrukci. S řešením problému duplikátů v knihovnách v rakouských zemích již od vydání dekretu studijní dvorní komise roku 1786 seznámil Jaromír Borecký, rozvedl také další nařízení včetně aktuálního návrhu směrnice, která k těmto problémům byla připravena v roce 1922 z podnětu českého ministerstva, k jejímu vydání však dosud nedošlo.

Knihovědnými příspěvky obohatili jednání kongresu zejména čeští a polští historici. Univerzitní profesor Wilhelm Wostry z Prahy přednesl referát o významu katalogu rukopisů českých knihoven, na němž pracovali v minulosti Bohuslav Balbín, Josef Dobrovský, František Palacký nebo Beda Dudík, kteří zpracovávali sbírky zejména pražských knihoven. Biskup a historik Antonín Podlaha informoval o vytřídění prvotisků z fondu knihovny pražské metropolitní kapituly, u význačnějších vyjmenoval jejich dárce a popsal, jak jejich zpracování směřovalo k vydání katalogu inkunábulí. Zdeněk Gintl z pražské ústřední městské knihovny hovořil o vytváření oddělení vzácných tisků, pragensií a útvaru literární dokumentace básníka Antonína Sovy, který jako první ředitel po třiadvacet let působil v čele této knihovny. Božena Szulc-Golska z Univerzitní knihovny v Poznani se zaměřila na výčet zajímavých starých tisků ve sbírkách nejen této, ale i šlechtických knihoven ve městě. Její kolega Kazimierz Zieliński hovořil o propagaci české písně v Polsku v souvislosti s různými reformátorskými proudy od poloviny 15. století, o středisku českých bratří a popsal obsah kancionálu Jana Roha ze sbírky městské knihovny v Poznani, vydaného v Praze roku 1541. Ředitel poznaňského muzea Marjan Gumowski přispěl studií z dějin královské knihovny Zygmunda Augusta v Krakově založené v 16. století, uvedl, jaké náklady byly vynaloženy na nákup knih a popsal jejich exlibris. Několikrát také vystoupil ředitel Univerzitní knihovny v Krakově. Hovořil o knihaři Kropáčovi, který koncem 14. století studoval v Praze, a o jeho pozoruhodné kožené vazbě v knihovně katedrály v Plocku. Ve druhém příspěvku určil dřevorytce nejstaršího slovanského tisku z 16. století dochovaného ve Lvově. Ve třetím příspěvku popsal dva fragmenty polských prvotisků psaných kyrilicí z Jagellonské knihovny ve Lvově. O zpracování inkunábulí v Katalánské knihovně v Barceloně podal zprávu její ředitel Jordi Rubió a popsal také jednu pozoruhodnou xylografii z konce 15. století. Ředitel Královské knihovny ve Stockholmu Isak Gustav Collijn popsal dosud neznámý exemplář Diurnale Pragense z konce 16. století, jenž se dostal za švédských válek z Prahy do města Strängnäs.

Několik příspěvků se zabývalo bibliofilstvím, v té době nově vznikajícím oborem o vztahu ke krásné knize. Obecně o české krásné knize pohovořil redaktor časopisu českých bibliofilů Vitrinka Arthur Novák, ocenil především zásluhy redaktora Moderní revue Arnošta Procházky a vyjmenoval současné výtvarníky, nakladatele a tiskaře, kteří se u nás nejvíce na bibliofilské produkci tisků podíleli. Podobně redaktor časopisu Bibliofil Bedřich Beneš Buchlovan vyjmenoval podíl výtvarníků nejen na bibliofilských knihách, ale také na exlibris. Předseda spolku polských bibliofilů Stefan Demby svým historickým přehledem ukázal na milovníky a sběratele knih v Polsku, od počátečních aktivit v klášterních knihovnách až po první sjezd polských bibliofilů v roce 1925. Podobně knihovník Jaromír Malý vyjmenoval čtyři slavné knihovny z dějin českého knihovnictví, mezi něž zařadil také knihovnu humanisty Jana Hodějovského z Hodějova (1496–1566), seznámil s jejími osudy a exlibris.

Významným tématem byla na knihovnickém sjezdu současná bibliografie. Legendární ředitel Mezinárodního bibliografického institutu v Bruselu Paul Otlet v zaslaném referátu představil projekt spolupráce při zpracování univerzální bibliografické dokumentace tiskovin, definoval její rozsah a z historie připomenul, jak se na jejím zpracování dohodla již mezinárodní bibliografická konference v roce 1895. Rozvedl metody jejího zpracování včetně Deweyho desetinného třídění a zdůraznil nutnost sestavování statistiky tisku. Jan Muszkowski z Varšavy sestavil tabulky zachycující údaje o množství vydaných knih v evropských zemích v roce 1920, nebo také chronologické tabulky vydaných knih v 19. století ve Francii a Španělsku. Informace získal z podkladů mezinárodní statistiky zpracovávané bruselským bibliografickým ústavem. Ředitel Národní knihovny v Jeruzalémě Hugo Bergmann seznámil s praxí užívání Mezinárodního desetinného třídění na příkladech zatřídění náboženské literatury.

Stefan Vrtel-Wierczyński hodnotil prameny polské bibliografie počínaje inventáři církevních knihoven a uvedl, co z historických prací o polském knihtisku lze zahrnout do bibliografických pramenů před vznikem souběžné bibliografie knih i periodik. Władysław Tadeusz Wisłocki popsal současný stav polské bibliografie, působení knihovnických a osvětových spolků, účast polských organizací na mezinárodních výstavách knihy nebo tisku a uvedl, jak se vyvíjela polská kultura v poválečných letech a kolik bylo vydaných knih v roce 1925 podle titulů a celkového nákladu.

Zásadní význam měly referáty o slavistické bibliografii. Zdeněk Václav Tobolka nastínil dějiny bibliografie slovanských knih, jak se o ni snažili slavisté v Čechách od poloviny 19. století a později v Rusku a Polsku. Ocenil souběžnou národní bibliografii bulharskou, ruskou a ukrajinskou zpracovávanou na základě povinného výtisku a vyzval sjezd k přijetí usnesení, aby Slovanský ústav v Praze soustavně vydával slavistickou bibliografii. Do diskuze se také zapojili emigranti. Vladimír Tukalevski uvedl, jak po světové válce vzrostl zájem v evropských zemích o politický a kulturní život Slovanů, což se projevilo nárůstem publikační činnosti. Na ministerstvu zahraničí v Praze se budovala slovanská knihovna, v níž pracoval, a podle něj by bylo žádoucí, aby podobně v každé slovanské zemi byly centrálně sbírány slovanské tiskoviny a docházelo mezi těmito ústavy k výměně bibliografických záznamů. Redaktor bibliografického a v Praze vydávaného časopisu Slavjanskaja kniga (1925–1926) Fedor Mansvetov stanovil úkoly pro bibliografii na příkladu sovětské bibliografie a poukázal na množství knih vydávaných emigranty v ruském, ukrajinském, běloruském i dalších slovanských jazycích, jež by měla Knižnaja palata jako centrální bibliografický ústav v Moskvě rovněž registrovat. Také A. L. Bem z Ruského pedagogického ústavu v Praze uvedl, co dosud udělali čeští knihkupci nebo polští knihovníci pro slovanskou bibliografii a co by bylo třeba pro ni evidovat z jednotlivých společenskovědních oborů.

Na sjezdu odeznělo také několik příspěvků o slepeckém tisku a knihovnách. Knihovnice Marie Polednová seznámila s dějinami slepeckého tisku, vynálezu Braillova písma, vzniku tiskáren slepeckým písmem ve světě a u nás v Praze a Brně, s ustavením spolku Český slepecký tisk pedagogem K. E. Macanem v roce 1915 a jeho činností. Členka tohoto spolku Ema Pollandová doplnila předchozí vystoupení zprávou o slepeckém školství a knihovnách ve Francii i Německu a ustavení Macanovy slepecké knihovny v Praze roku 1925. František B. Soukup popsal, jak se již od roku 1915 v Čechách usilovalo o zřízení veřejné knihovny pro slepce po vzoru podobné knihovny v Lipsku, a to ve spolupráci s knihovnou města Prahy. Carl Strehl nastínil vývoj slepeckého školství v Německu a působení 13 slepeckých knihoven v tamních městech. Uvedl, kolik měly knihovny k dispozici děl a svazků v Braillově písmu a podal přehled slepeckých tiskáren v 16 německých městech.

K problematice nakladatelské činnosti vystoupil starosta Gremia knihkupců a nakladatelů v Praze Eduard Weinfurter. Ukázal na příčiny stagnace českého knižního trhu, které byly způsobeny chudnutím středního stavu, nezaměstnaností v průmyslových odvětvích a naproti tomu vzrůstajícím zájmem o sport, kulturu a společenskou zábavu, což vše mělo odvádět od nákupu knih do soukromých sbírek. Otokar Štorch-Marien představil roli moderního nakladatele v současné společnosti, jeho úlohu při výběru překladů ze světových literatur a vyzval, aby po vzoru sjednocení českých nakladatelů v Klub moderních nakladatelů byla ustavena mezinárodní federace nakladatelů. K této problematice patří také návrh Rafaela D. Szalatnaye z NewYorku, aby v tiráži vydávaných knih byl vždy také uváděn stát tiskárny, a to z daňových důvodů pro uzavírání smlouvy o autorském právu mezi USA a Československem, protože v USA se rozšířilo vydávání hudebních děl bez autorských poplatků.

Ruský psycholog Nikolaj Alexandrovič Rubakin z Moskvy přispěl nejobsáhlejší studií, která je ve sjezdovém sborníku otištěna. Rozvedl, co se chápe termíny psychologie knihy a knižního díla. Vystihl, jak působí kniha na čtenáře a čím se bibliopsychologie vlastně zabývá, jaké jsou metody výzkumu vlivu četby obecně nebo v působení stejného textu na různé typy čtenářů a stanovil základní pravidla pro výběr vhodných knih čtenáři.

Zatímco většina sjezdových referátů a příspěvků byla připravena spontánně, referát o knihovnickém školství připravila Mary P. Parsons z Paříže z podnětu organizátorů sjezdu. Podala přehled tohoto speciálního vzdělávání od jeho počátků v roce 1887 a informovala o současné situaci knihovnického školství v 16 zemích Evropy a také v Číně a USA. Uvedla, v čem spočívá náplň studia a na příkladu práce Výboru pro vzdělávání knihovníků při Sdružení amerických knihoven (ALA) rozvedla formy odborného vzdělávání a v závěru doporučila výměnu a stáže profesorů i studentů knihovnických škol.

IFLA a Zdeněk Václav Tobolka

Obr. 2 Leták s portrétem Z. V. Tobolky vydala Parlamentní knihovna v Praze (archiv autora)

Se zásadním návrhem na ustavení mezinárodního řídicího výboru knihovnických aktivit za spolupráce Společnosti národů vystoupil na pražském sjezdu předseda Sdružení francouzských knihovníků Gabriel Henriot. Podobně jako bibliografové si již vytvořili mezinárodní ústředí v Bruselu, pokládal za potřebné pro další knihovnické oblasti jako zpřístupnění dokumentů či výzkum a koordinaci prací ustavit stálý řídící výbor, volený národními sdruženími knihovníků. Pražský sjezd také přijal rezoluci o ustavení prozatímního Mezinárodního výkonného výboru knihovnického, který by mimo jiné stanovil místo a čas příštího mezinárodního kongresu. K ustavení takového reprezentativního mezinárodního knihovnického orgánu – International Federation of Library Associations (IFLA) – došlo již na příštím knihovnickém kongresu, který se konal roku 1927 v Edinburghu ve Skotsku. Od edinburghského sjezdu do roku 1939 a po 2. sv. válce od roku 1947 se již každoročně pořádaly knihovnické kongresy, na kterých se v rozmanitých sekcích a vystoupeních delegátů nejen vždy k předem vyhlášenému hlavnímu tématu řešily problémy a hledaly cesty dalšího rozvoje knihovnictví. V roce 2008 měla IFLA 1224 členů ze 139 zemí.⁷ Naši knihovníci se ve větším počtu mohli seznámit se standardním jednáním takového kongresu jako jeho organizátoři i účastníci, když v roce 1978 bylo pořadatelem sjezdu Československo a místem jednání Štrbské Pleso.

Zdeněk Václav Tobolka (21. 6. 1874 Poděbrady – 5. 11. 1951 Praha) byl zvolen již v roce 1927 členem výboru IFLA, a to na první čtyřleté volební období 1928 až 1931. Opravňovalo jej k tomu nejen jeho postavení předsedy Spolku československých knihovníků, který zakládal a v letech 1925 až 1929 byl jeho předsedou, ale zejména jeho celoživotní úsilí o vědecký charakter knihovnictví a bibliografie.

Tobolka po dokončení studií historie (roku 1896) na pražské univerzitě vyučoval jeden rok na chrudimské Obchodní akademii, ale již od srpna 1897 se stal pracovníkem pražské Veřejné a univerzitní knihovny. V roce 1900 začal vydávat první knihovnický časopis České knihovnictví (1900/01) a do prvního čísla také napsal stať o univerzitní knihovně.⁸ Jako pracovník instituce s právem povinného výtisku tiskovin sestavoval ročenku Česká bibliografie za léta 1902–1911, vycházející do světové války nákladem České akademie věd a umění. V publikační činnosti se zaměřil na politické dějiny a již za jeho redakce vydaná pětisvazková encyklopedie Česká politika (1906–1913) ukázala na schopnost spolupracovat v širším kolektivu.

Se vznikem republiky byl Tobolka jmenován ředitelem knihovny Národního shromáždění a plně se věnoval knihovnictví. Podařilo se mu vybudovat moderní parlamentní knihovnu se zákonodárnou a ekonomickou literaturou, ale také jako centrum mezinárodní výměny publikací; řídil ji až do roku 1939. Současně se stal ředitelem ministerstvem ustavené Státní školy knihovnické, na které probíhala výuka vždy po jeden rok ve dvou semestrech od roku 1920. Pod jeho redakcí vyšlo kompendium Československé knihovnictví (1925) jako obraz knihovnického povolání, které si vyžaduje odborný přístup.

V roce 1927 se Tobolkovi podařilo překonat tehdejší názory odpůrců na zařazení oboru knihovnictví do univerzitních studií a tak vznikly čtyřsemestrové knihovnické kurzy při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Sám se habilitoval a jako docent byl garantem oboru. Řídil toto studium určené pro vzdělání knihovníků ve vědeckých knihovnách až do jejich ukončení v roce 1950.

Vedle řízení parlamentní knihovny a prosazování knihovnického vzdělávání se Tobolka soustředil na zpracování českých katalogizačních pravidel. Nejprve vyšla jeho Pravidla, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného (1921), poté za spolupráce vědeckých knihoven při zpracování hesláře vydal Pravidla heslového katalogu (1928) a také Pravidla popisu prvotisků (1930). Dlouhodobě se ovšem věnoval záměru zpracovat soupis veškeré české tiskové produkce do konce 18. století. Po vydání svého soupisu českých prvotisků v roce 19109 dospěl k názoru, že bez účasti knihoven s historickými fondy je taková práce pro jednotlivce nemyslitelná. Inicioval ustavení Komise pro knihopisný soupis československých tisků, kterou řídil. Jako první díl monumentálního Knihopisu československých tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století vyšly v roce 1925 pod jeho redakcí Prvotisky, od roku 1936 začal vycházet 2. díl nazvaný Tisky z let 1501–1800.

Spolek československých knihovníků za Tobolkova vedení prosazoval ponejvíce zájmy vědeckých knihoven. Když v roce 1926 požadovalo ministerstvo, aby knihovníci veřejných knihoven působili ve své obci také v zájmu lidové výchovy, spolek takový požadavek po projednání na členské schůzi odmítl. S tím ovšem knihovníci z veřejných knihoven nesouhlasili a založili si vlastní Spolek veřejných obecních knihovníků. Rozkol ještě vyvrcholil, když v hlasování nebyla dána výboru důvěra a Tobolka ze spolku v roce 1928 vystoupil. Roku 1930 založil Československou společnost knihovědnou a časopis Slovanská knihověda (1931–1938, 1947). Sv. 3 Slovanské knihovědy z roku 1934, který redigoval Jan Emler, vyšel s názvem Zd. V. Tobolkovi k šedesátce z domova i z ciziny. Přispěl do něho také tehdejší viceprezident IFLA Marcel Godet.

Sledujeme-li rozsáhlé publikační dílo historika, knihovníka a bibliografa Z. V. Tobolky, musíme obdivovat jeho pracovitost a cílevědomost v úsilí dát knihovnictví vědecký ráz. Za knihovědce se pokládal také v úvodu k poslednímu svému obsáhlému dílu o dějinách knihy, v němž prohlásil: „Český národ dovedl ve vývoji knihy vždy držeti stejný krok s národy druhými a k pokroku knihy sám hojně přispěl svým přínosem, svými podněty a vynálezy.“10 Že se o to zasloužil plnou měrou sám autor tohoto výroku, jsme tímto medailonkem rádi připomenuli.

Poznámky

1 MALÝ, Jaromír. Před mezinárodním sjezdem knihovníků a přátel knihy v Praze 1926. Časopis československých knihovníků. 1926, roč. 5, č. 1, s. 2–8.

2 DOLENSKÝ, Antonín, ed. Knižní kultura doby staré i nové: příručka pro výstavy Mezinárodního sjezdu knihovníků a přátel knihy. V Praze: nákl. vl., 1926. 368 s.

3 Studie vyšla také samostatně, viz THON, Jan. Knihovna hlav. města Prahy a stavba její ústřední knihovny. Praha: Pražská městská pojišťovna, 1926. IX, 10 s., obr. příl.

4 KOUTNÍK, Bohuslav, ed. Congrès international des bibliothécaires et des amis du livre tenu à Prague du 28 juin au 3 juillet 1926: procès-verbaux et mémoires publiés par le comité exécutif du congrès. Tome II. Communications et mémoires. Prague: Imprimerie d´Etat, 1928. 791 s.

5 Congrès international des bibliothécaires et des amis du livre tenu à Prague du 28 juin au 3 juillet 1926 : procès-verbaux et mémoires publiés parle comité exécutif du congrès. Tome I. Procès-verbaux. Prague: Imprimerie d´Etat, 1929. 95 s., 14 obr. příl.

6 MALÝ, Jaromír. Předběžná zpráva o sjezdu. Časopis československých knihovníků. 1926, roč. 10, s. 174–193.

7 International Federation of Library Associations and Institution (IFLA). In: BATES, Maria J. and Mary Niles MAACK, eds. Encyclopedia of Library and Information Sciences. 3. ed. London – New York: CRC Press, 2010, vol. 4, s. 2898–2911.

8 Tobolka také zpracoval pramennou studii, kterou z pozůstalosti připravil k vydání František Horák, viz TOBOLKA, Zdeněk. Národní a universitní knihovna v Praze, její vznik a vývoj: počátky knihovny až do r. 1777. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1959. 169 s., 49 obr. příl.

9 TOBOLKA, Zdeněk. Český slovník bibliografický. Díl 1. České prvotisky. Praha: Česká akademie cís. Františka Josefa, 1910. VIII. 90 s.

10 TOBOLKA, Zdeněk. Kniha: její vznik, vývoj a rozbor. Praha: Orbis, 1949. 243 s., 202 obr. příl.

KUBÍČEK, Jaromír. Sto let od Mezinárodního sjezdu knihovníků a přátel knihy v Praze roku 1926: K 75. výročí úmrtí Z. V. Tobolky (1874–1951), spoluzakladatele IFLA. Knihovna: knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 2, s.78–89. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: staré tisky, Národní knihovna ČR, Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí, historické knihovní fondy, akvizice, dary, výzkum proveniencí, regionální muzea, muzejní knihovny, sběratelé knih, Josef Nigrin (1780–1850), Čeněk Zíbrt (1864–1932)

SUMMARY: The article describes a book donation that the National Library of the Czech Republic received in 2022 from the Regional Museum for Vysoké nad Jizerou and its Surroundings. Part of this donation was transferred to the Manuscripts and Early Printed Books Department and professionally catalogued. The article summarizes the results of this cataloging work. This includes an analysis of the contents, authorship and provenance of approximately one hundred and ten early printed books. A brief introduction of the history and present condition of museum is mentioned too.

KEYWORDS: early printed books, National Library of the Czech Republic, Regional Museum for Vysoké nad Jizerou and its Surroundings, historical book collections, acquisition, donations, provenance research, regional museums, museum libraries, collectors of books, Josef Nigrin (1780–1850), Čeněk Zíbrt (1864–1932)

Mgr. David Mach / Oddělení rukopisů a starých tisků, Národní knihovna České republiky

Úvod

Staré tisky Vlastivědného muzea pro Vysoké nad Jizerou a okolí Staré tisky Vlastivědného muzea pro Vysoké nad Jizerou a okolí nyní nově v Národní knihovně České republiky Na konci roku 2022 darovalo Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí Národní knihovně ČR (dále jen NK ČR) přes dvě stě padesát knižních svazků. Z tohoto množství bylo téměř sto deset svazků starých tisků. Zbytek pak zahrnoval tisky 19. a 20. století. Z darovaného celku nebylo vytvořeno nové signaturové oddělení, místo toho byl dodatečně rozdělen mezi příslušná pracoviště NK ČR. Část, která obsahovala pouze staré tisky a na kterou se v následujícím článku detailněji zaměříme, byla převzata Oddělením rukopisů a starých tisků a uložena do jím spravovaného historického knihovního fondu.¹ Po vyjasnění majetkoprávních záležitostí byla v průběhu roku 2024 odborně zpracována. Výsledkem tohoto procesu je přes sto čtyřicet katalogizačních záznamů, jež jsou nyní přístupné v online databázi STT.² Při katalogizaci byla věnována pozornost nejen základním bibliografickým údajům, ale podrobněji byla studována i provenience, tj. původní majitelé jednotlivých tisků.

Vznik a stručná historie vysockého muzea a jeho knihovny

Dříve než přikročíme k charakteristice a hlubší analýze darovaných knih, představme si jejich předchozího institucionálního majitele. Muzeum ve Vysokém nad Jizerou patří dnes k menším městským muzeím. Bylo založeno v roce 1930. Základ jeho sbírek však byl položen už v letech 1894–1895 v souvislosti s konáním Národopisné výstavy českoslovanské. Kvůli ní byl studentstvem na Vysocku proveden sběr folklorního materiálu a uskutečněna i jeho poloamatérská výstavka. Bohužel se tento slibný trend dále nerozvinul. Po skončení pražské výstavy se ve Vysokém nad Jizerou nenašly vhodné výstavní prostory a podporovatelé muzea se nesetkali s pochopením ani ze strany městské samosprávy. Nashromážděné exponáty byly proto uloženy v bednách na půdě radnice, školy i občanské záložny a na těchto místech čekaly na své „znovuobjevení“ až do roku 1930. Tehdy stál u zrodu muzea známý kulturní historik a etnograf Čeněk Zíbrt, který, ač nebyl místním rodákem a patriotem, město Vysoké nad Jizerou často navštěvoval a svou vědeckou autoritou pomohl definitivně vyřešit dlouhotrvající neutěšenou situaci kolem postupně chátrajících muzejních předmětů.³

Cílem nového muzea bylo, a dodnes vlastně stále je, získávání a prezentace hmotných památek z blízkého okolí (kromě Vysokého nad Jizerou patří do jeho spádové oblasti vesnice Horní Tříč, Roprachtice, Sklenařice, Stará Ves atd.) či z širšího území Pojizeří a podhůří Krkonoš, tzn. z historického česko-německého hornatého regionu, ležícího v blízkosti zemských hranic Čech se Slezskem a Lužicí. Muzejní sbírkové fondy mají přesto převážně český charakter a původ, protože ve městě i jeho venkovském zázemí se prosazoval český živel, jenž zde převažoval nad německým obyvatelstvem. V současnosti muzeum vystavuje předměty související např. s lyžováním, turistikou, lidovou dřevěnou architekturou, malovaným nábytkem, betlémářstvím, postavou Krakonoše, tradicemi vysockého ochotnického divadla a slavnými osobnostmi města a regionu.⁴

Již v době účasti na Národopisné výstavě českoslovanské obsahoval soubor zapůjčený z Vysokého nad Jizerou několik knižních pokladů. Hovoří se např. o knihách pověr, pranostik, koled a písních tradovaných v Podkrkonoší. Ve výstavní expozici údajně nechyběly ani cenné rukopisy, psané modlitební knihy a školní archiválie.⁵ Po vzniku muzea v roce 1930 se jeho součástí stala i knihovna s archivem. Nejstarší uspořádání a katalogizaci dokumentů provedla archivářka Zdena Hochová-Brožíková, kterou k této práci dočasně povolal profesor Zíbrt. Sám byl přitom nápomocen odbornými radami a konzultacemi. V průběhu dalších let shromažďovalo muzeum vedle historických knižních památek i novodobou studijní a regionální literaturu. Je velmi pravděpodobné, že tehdejší správci knihovny, resp. muzea založili a vedli nějakou inventární (přírůstkovou) evidenci a promysleli i systém stavění knih. O celkové organizaci fondu se však můžeme dnes pouze dohadovat, protože NK ČR nebyla předána téměř žádná relevantní knihovnická dokumentace.⁶ Podle nesporných provenienčních znaků vysockého muzea, jež se nacházejí přímo v darovaných tiscích, můžeme usuzovat, že jednotlivým svazkům byla přidělována knihovní signatura. Ta reflektovala formát knihy a její pořadí na polici. Formát byl vyjádřen velkým písmenem od A do F (A – velikostně nejmenší, tzn. většinou šestnácterky, dvanácterky, částečně i osmerky, F – rozměrově největší folia; v B–E pak početně převládají hlavně osmerky a kvarty). Regálové pořadí udávala arabská číslice. Ve většině tisků je tato signatura ručně vepsána na papírový štítek přilepený na přední přídeští. Tento štítek zároveň plnil funkci grafického exlibris. Jeho ústřední motiv čerpá z pověsti o zakladateli Vysokého nad Jizerou. Jím byl uhlíř, kostelník a prorok v jedné osobě Havlas Pavlata.⁷ Kromě signatury mají tisky ještě inventární čísla doplněná na grafický štítek, titulní stránku či do středu kulatého razítka. Tato inventární čísla jsou tvořená buď kombinací majuskulního písmene S a arabské číslice (ve stovkových či tisícových hodnotách), nebo jenom samotnou arabskou číslicí (v desetitisícovém rozsahu). Některé knihy disponují pouze jediným přírůstkovým číslem, jiné mají hned čtyři. Nejčastěji se objevují knihy se dvěma přírůstkovými čísly. Je tak zřejmé, že v průběhu času docházelo v této inventární evidenci ke změnám, které byly nejspíše vyvolány praktickými potřebami. Kvůli nedostupným evidenčním podkladům nemáme ani jistotu, zda do NK ČR dorazil kompletní fond starých tisků ve své původní podobě nebo jen jeho torzo. Nelze také vyloučit možnost, že některé tisky nadále zůstávají ve vysockém muzeu.⁸

Obsahový a autorský rozbor darovaného souboru

Podrobnější analýza daru ukazuje, že po jazykové stránce v něm převažují knihy v češtině. Cizojazyčných (německých a latinských) knih je méně. Pokud jde o obsah, lze na darované knižní svazky aplikovat základní dělení na náboženskou a světskou literaturu, přičemž prvně jmenovaná je o více než polovinu početnější. Dominují v ní jazykově české barokní tisky určené širším čtenářským vrstvám. Z žánrového pohledu převládají modlitební knihy následované postilami, kancionály, christologickými sborníky a biblemi. V menším množství se vyskytují i katechismy, hagiografické a mariánské soubory. Odbornější teologické česko- i cizojazyčné práce zastupují např. překlady spisů církevních autorit, konfesní polemiky, obsáhlejší věroučné výklady, liturgika (misály) a duchovní cvičení. Světské písemnictví tvoří kroniky či historické výtahy, zábavné povídky, divadelní hry, příručky, naučné monografie, slovníky a herbář. Mezi těmito žánry se zřetelně ukazuje rozdíl mezi cizojazyčnou (hlavně německou) a českou literární tvorbou. Zatímco německé publikace se mohou vykázat tematickou pestrostí sahající od praktických činností (např. lékařství, chov ovcí, společenské hry) přes beletrii (poezie, bajky) až po skutečné vědecké obory (egyptologie, teorie a dějiny výtvarného umění), jazykově české knihy se omezují téměř výhradně na kronikářskou četbu a nenáročné povídky či divadelní hry. Do samostatné skupiny lze vyčlenit administrativní dokumenty mající podobu robotních a cechovních patentů, artikulí a sbírek legislativních dokumentů.

Autorská skladba víceméně odráží výše naznačenou charakteristiku. Převahu mají autoři náboženských spisů. V jejich čele pak stojí kapucínský mnich Martin von Cochem, a to díky dvaadvaceti exemplářům jeho Nebeklíčů, Štěpných zahrad (ca 1727–1798) a Životů Ježíše Krista (1746). Díla ostatních literárně činných duchovních se dochovala v mnohem nižších počtech. V „pouhých“ třech exemplářích se v darovaném celku opakují kancionálové a homiletické práce českých jezuitů Matěje Václava Šteyera a Antonína Koniáše. V jednotlivinách či maximálně duplicitách se objevují tuzemští autoři pocházející z řeholních kruhů. Jsou to jezuité Petr Linteo z Pilzenburgku, Vojtěch Šebestián Scipio-Berlička, Karel Maget, Leopold Fraydt, Jan Groh, Fabian Veselý, Leopold Fabritius, ale také příslušníci jiných řádů, jako např. františkán Marek Damascenus a theatin Kare Račín. Domácí náboženskou tvorbu období baroka reprezentují také díla světských kněží Jana Josefa Božana, Václava Vojtěcha Klugara, Jana Antonína Chocholky, Pavla Josefa Axlara a dalších; české překlady spisů katolíků ze zahraničí, např. Georga Scherera, Louise de Blois, Jakuba Wujka, Wilhelma Gumppenberga, Leonharda Goffiné, Martina Pruggera, a biblické tisky, přesněji Bible katolická (1778–1780, tzv. tereziánská) či první a druhé vydání Bible svatováclavské (1677–1712, 1771). Evangelickému písemnictví vévodí díky svým pěti dochovaným exemplářům Bible hallská ve své první (1722), druhé (1745) i třetí (1766) edici. Nechybí ani žitavské tisky exulanta Václava Klejcha. Ostatní chronologicko-vývojové etapy naší literatury jsou po kvantitativní a autorské stránce dokumentovány mnohem skromněji. Humanismus má zástupce v osobě kronikáře Václava Hájka z Libočan nebo typografa Daniela Adama z Veleslavína. K nim je možné přiřadit i nejstarší tisk z celého daru, kterým je Bible benátská (1506). Osvícenství a národní obrození se omezují na autorsky anonymní zábavné povídky či divadelní hry spisovatelů Prokopa Šedivého a Antonína Josefa Zímy, slovník Karla Ignáce Tháma a několik překladů jazykovědce Františka Faustina Procházky, jenž tuzemského čtenáře seznamoval se spisy známých filozofů (např. sv. Augustýna či Erasma Rotterdamského). Z cizojazyčných děl a jejich autorů jmenujme alespoň antického vojevůdce Gaia Iulia Caesara, italského světce Alfonse Maria z Liguori, německého básníka Johanna Heinricha Voße a francouzského orientalistu Claude-Étienna Savaryho.

Z ryze bibliografického pohledu nenabízí dar muzea z Vysokého nad Jizerou příliš mnoho knihopisných pokladů.⁹ Vyskytují se zde spíše jen konkrétní jednotliviny, jež se ukrývají v řadě jinak běžných tisků dostupných v mnoha dalších muzejních, historických či odborných knihovnách. K titulům, které jsou podle Knihopisu v celorepublikovém měřítku dochovány právě jen jediným vysockým exemplářem, náleží defektní Jedenáctero snopů Josefovi se klanějících od Karla Mageta (1722, K05141, sign. 54 Sf 130). Ve dvou až třech dochovaných výtiscích, z nichž jeden se nacházel ve vysockém muzeu, jsou k dispozici Quadragesimale primum seu Conciones Fabiana Veselého (1743, K16505a, 54 Sd 155), Vyznání srovnání apoštolského ve 12 článkách víry Jana Antonína Chocholky (1741, K03320, 54 Sf 134) a knížky lidového čtení z přelomu 18. a 19. století Historie o krásné kněžně Mageloně (nedat., K03026, 54 Sf 132); Rozmlouvání dvou mladých žen v příčině dobrého manželství (nedat., K19270, 54 Sf 132), obojí přívazky v konvolutu. Rovněž mezi Cochemovými Zlatými nebeskými klíči či Malými zlatými nebeklíči se dá vypátrat několik vydání evidovaných pouze v dosud nepublikovaných abecedních Dodatcích ke Knihopisu (1769–1798, 54 Se 451, 54 Se 460, 54 Se 471, 54 Se 473). Minimálně další tři Cochemovy modlitební soubory nebyly přesně knihopisně identifikovány a lze u nich předpokládat určitou bibliografickou exkluzivitu (ca 1742–1815, 54 Se 457, 54 Se 464, 54 Se 467). Do Dodatků ke Knihopisu byl dodatečně zařazen titul Písně roční, to jest Kancionálek (nedat., 54 Sf 136), jehož neúplný výtisk není totožný s žádnou již knihopisně podchycenou edicí.

Provenienční analýza darovaného souboru

Jestliže studium obsahu darovaného souboru poukázalo na jeho celkovou autorskou a žánrovou jednotvárnost, provedený provenienční rozbor¹⁰ zase potvrzuje jeho regionální ukotvení. Původní majitelé tisků totiž dlouhodobě pobývali ve Vysokém nad Jizerou a v jeho okolí nebo se v tomto městě alespoň narodili.¹¹ Chronologicky mladší generaci žijící v období první a druhé poloviny 20. století zastupují jak místní společensky a kulturně činní jednotlivci jako např. učitelé, duchovní, vlastivědní badatelé či živnostníci, tak i běžní obyvatelé, kteří ve svých domovech uchovávali staré knihy jako upomínku na předky. Můžeme předpokládat, že tito jedinci nepatřili ke čtenářům v úzkém slova smyslu a knižní svazky spíše vlastnili, než aby je skutečně četli a prakticky využívali, o čemž svědčí i to, že svůj osobní vztah k dané publikaci vyjádřili maximálně podpisem či stručnou vlastnickou poznámkou. Tisky se do jejich majetku dostaly jako rodinné dědictví nebo je získali během svých volnočasových či pracovních aktivit a do vysockého muzea je pak darovali z důvodu jejich cennosti nebo naopak nepotřebnosti. Určitou úlohu v rozhodování těchto mladších majitelů mohla hrát i společenská prestiž spojená s muzejním darem. Vyloučit samozřejmě nelze ani lokální patriotismus.

Mezi známější novodobé dárce a podporovatele muzea ve Vysokém nad Jizerou je možno zařadit např. Václava Šaldu (1867–1958, kulturní pracovník, amatérský vlastivědný badatel), Josefa Voborníka (1876–1955, katolický kněz, vysocký farář, regionální historik), Josefa Zajíčka (1866–1938, pedagog, hudebník, sbormistr pěveckého odboru Krakonoš a Dámské pěvecké jednoty Vlastimila), Josefa Ďoubalíka (1879–1943, pedagog, propagátor lyžování v Krkonoších), Josefa Patočku (1869–1951, pedagog, vyučoval filologii a uměleckou výchovu), Karla Farského (1885–1976, narozený v Bozkově u Semil a činný především ve Znojmě jako učitel), Jaroslava Skrbka (1888–1954, malíř, grafik a středoškolský učitel kreslení), Jiřinu Ďoubalíkovou (1923–2009, ředitelka muzea). Knižními dary přispěli také místní řemeslníci a obchodníci jako např. Josef Špika (1904?–1977?, malíř pokojů, č. p. 108), Josef Petruška (činný 1935–1954, krejčí), Josef Josífek (1901?–1971?, vedl koloniál, pekařství a sklad uhlí) i řada lidí, o nichž se nám nepodařilo nic konkrétnějšího zjistit, např. Emma Vodseďálková (činná 1934, č. p. 119), Ludmila Machytková (činná 1969), Jarmila Havlíčková (činná 1969–1971), Karla Holatová, Antonín Adámek, paní Flegrová, Martincová, Kučerová, Hásková.

Druhou skupinu vlastníků tisků naopak tvoří skuteční historičtí čtenáři žijící většinou v 19. století. Byli jimi převážně vysočtí měšťané či rolníci z blízkého venkova. Pro tyto majitele představovaly knihy předmět každodenní potřeby. Sloužily jim k náboženské četbě, osobnímu sebevzdělání, uspokojování sběratelské vášně nebo plnily praktické funkce jednorázově či generačně využívaného poznámkového bloku a rodinné kroniky. Proto byly opatřovány rukopisnými poznámkami nebo do nich byly umísťovány hustě popsané či prázdné listy papíru, vytrhnuté části jiných tisků, grafické jednolisty, zpovědní cedulky a pouťové svaté obrázky. Právě na tyto provenienční stopy je možné narazit v darovaných vysockých svazcích.

Neumělé autografní podpisy doplněné o domovní čísla popisná, údaje o povolání či pouhá bezpříznaková lusus calami (nahodilé kresbičky) upomínají např. na Václava Bělocha (činný 1795–1796, provazník, č. p. 178), Václava Hladíka (činný 1860–1874, provazník, č. p. 178), Josefa Fiedlera (činný 1874–1908, mlynář v Roztokách u Semil), Františku Nečáskovou (činná 1833, č. p. 44), Annu Hladíkovou-Večerníkovou (činná 1855), Jana Róna (činný 1803?), Jana Kramáře (činný 1824), Jana Háska (činný 1827–1847, č. p. 109), Václava Procházku (činný 1828), Františka Rýdvala (činný 1828), Antonína Holmana (činný1856–1879, č. p. 217),Vincenta Háska (činný 1893), Františku Jandurovou, Emmu Nigrinovou, Františku Hladíkovou. Někteří jedinci si ze svých knih udělali nekrologium. Primárně jim tedy nešlo o označení vlastního knižního majetku, ale spíše o vytvoření písemné památky upomínající na narození či skon potomků, příbuzných a nejbližších přátel, což se také odráželo ve stylizaci zapisovaného textu. Ten střídá formu holé faktografické poznámky nebo osobní výpovědi intimního vyznění. V obou typech pak většinou nechybí informace o hodině a denním datu úmrtí či narození, termínu konání pohřbu, astrologickém znamení atd. Takové přípisky lze nalézt v knižních svazcích pocházejících z vlastnictví Václava Vlka (1784?–1872, č. p. 205), Františky Kramářové (nar. 1809, č. p. 243), Josefa Vitáčka (činný 1814–1823, č. p. 128 Sklenařice), škodějovské rodiny Syrovátků (jejich přípisky pocházejí z doby ca 1820 – ca 1878) a neznámého držitele (činný 1840–1850) postily jezuity Scipia (1668, sign. 54 Sb 53).¹²

Literárně nadanější osoby přecházely rovnou k tvorbě rozsáhlejších zápisků, které zaznamenávají např. dobové živelní katastrofy, extrémy počasí, zničující požáry, ceny hospodářských plodin, pamětihodné události, lékařské postupy a recepty. Přípisky tohoto druhu se nalézají ve Scipiově postile (1695, 54 Sd 129), herbáři typografa Daniela Adama z Veleslavína (1596, 54 Sa 20) a Štejerově postile (1722, 54 Sd 144) či kancionálu (1727, 54 Sd 139). Bohužel jsou autorsky anonymní nebo je můžeme obecně přiřadit pouze k určité rodině (např. Patočkovi a Metelkovi ze Sklenařic v případě 54 Sd 144). Z konkrétních jednotlivců lze jmenovat Kristýnu Patočkovou (činná v 90. letech 19. století), která do své knihy poznamenala krátký přehled finančních dluhů a pohledávek, nebo Annu Patočkovou (činná v roce 1874), ta zase krasopisně opsala text náboženské postní písně. Josef Patočka (1780?–1849, č. p. 8) a jeho syn Antonín (nar. 1823, činný 1858–1859) byli původci německých exlibris, citátů moralistně náboženského charakteru a studijních filologických výpisků. Zda jednomu z nich můžeme připsat i autorství delší fundované „recenze“ rukopisně doplněné do jimi vlastněného česko-německého slovníku, zůstává zatím nejisté. Bylo by to překvapující zjištění, protože jedinec, jenž tento text sepsal, disponoval odbornými jazykovědnými znalostmi a projevoval své vlastenecké cítění. V tomto směru vynikají přípisky pekařského mistra Josefa Nečáska (1777–1852) a jeho svobodného syna Vincenta (1811–1898). Hlavně starší z této dvojice byl pilným písmákem a upřímným milovníkem češtiny. Ve svém kancionálu nashromáždil poznámky různého druhu, jež zahrnují texty týkající se rodinné a regionální historie (např. nápisy na zvonech vysockého kostela sv. Kateřiny) a také opisy náboženských písní a obrozeneckých básnických skladeb opěvujících krásu českého jazyka.

Největším vysockým znalcem a sběratelem knih byl ale Josef Nigrin (1780–1850, č. p. 55). Tento pekař během svého života vytvořil sbírku čítající více než padesát titulů¹³ převážně světského zaměření. Svůj knižní majetek označoval rukopisným exlibris a kulatým razítkem se štítkem s iniciálami JN [= Josef Nigrin]. Nigrinovu provenienci vykazuje pět darovaných starých tisků. Vedle tří jazykově českých publikací (Obroviště mariánského Atlanta (1704); Země dobrá to jest země česká (1754); Nařízení pro všechny křesťanské poddané ve věcech manželství (1783)) k nim patří i dvousvazková latinská bible (1746–1748).¹⁴

Nepochybně však jde jen o torzo původně mnohem většího celku. Mezi proveniencemi jsou zastoupeny i regionální korporace. Z knihovny Pěvecko-divadelní jednoty Krakonoš, což byl občanský spolek založený v roce 1882 zabývající se ochotnickým divadlem a zpěvem, se dochovaly dvě české knihy od Prokopa Šedivého Noční můra aneb Zamilovaná strašidla (1796) a Živé hodiny (1796).¹⁵ Jeden latinský misál nese provenienční stopy katolického farního úřadu sídlícího u vysockého kostela sv. Kateřiny. S touto institucí mohou být ale spojeny ještě další darované tisky. Toto konstatování se týká např. tisků předaných muzeu farářem Josefem Voborníkem (viz výše). V jejich případě můžeme uvažovat o tom, že mohly pocházet právě z farní knihovny, pokud přímo nebyly Voborníkovým soukromým majetkem. V prostředí lokální duchovní správy, ovšem ne přímo ve Vysokém nad Jizerou, se v 18. století pohybovali i katoličtí kněží Daniel Jan Metelka (1719–1785) a Serafín Antonín Herzig z Herzfeldu (1747–1827). Jimi podepsané knihy později skončily ve vysockém muzeu. Herzigův svazek má navíc exlibris konventu bosých augustiniánů u kostela sv. Václava na pražském Zderaze. Z obdobných církevních proveniencí se v darovaném celku nacházejí ještě exlibris kostela sv. Prokopa v Jablonci nad Jizerou a jezuitské rezidence v Liběšicích. Jak se ve Vysokém nad Jizerou ocitla kniha uložená dříve ve vídeňském klášteře kapucínů u kostela sv. Oldřicha, přeměněného posléze na klášter kongregace arménských katolických duchovních tzv. Mechitaristů, zůstává nevyřešenou záhadou.

Závěr

Přestože darovaný soubor muzejních starých tisků nijak nevyniká po stránce obsahové ani provenienční, má pro nás určitou vypovídací hodnotu. Je možné z něj „poskládat“ nebo alespoň načrtnout dobový, bohužel ne příliš pestrý, obraz knižní kultury provinčního města v epoše zahrnující částečně 18., ale hlavně 19. a počátek 20. století. V širším kontextu můžeme jeho prostřednictvím nahlédnout i do společensko-národnostních poměrů panujících v minulosti na Vysocku. Jako překvapivé se jeví zjištění, že knižní svazky, u nichž jsme identifikovali majitele žijící v první polovině 19. století, nejspíše přežily zničující požár Vysokého nad Jizerou vypuknuvší v roce 1834. Všeobecně bychom předpokládali, že právě knihy nacházející se tehdy v měšťanských domácnostech byly touto lokální katastrovou silně postiženy a téměř všechny shořely.

Použité zdroje

ADRESÁŘ MUZEÍ A GALERIÍ ČR. Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí [Online]. Praha: Asociace muzeí a galerií ČR, © 2015. Dostupné z: https://www.cz-museums.cz/adresar/liberecky-kraj/semily/vysoke-nad-jizerou/vlastivedne-museum-pro-vysoke-nad-jizerou-a-okoli/. [cit. 2025-02-14].

BĚHALOVÁ, Štěpánka; PETRUŽELKOVÁ, Alena; VLASÁKOVÁ, Monika (eds.). Průvodce knihovnami muzeí a galerií ČR = A guide to museum and gallery libraries of the Czech Republic. Praha: Památník národního písemnictví, Metodické centrum pro knižní kulturu a literární muzea, [2022]. 223 s. ISBN 978-80-87376-95-9.

ĎOUBALÍK, Josef. Vlastivědné městské museum pro Vysoké nad Jizerou a okolí. Český lid. 1930, roč. 30, č. 8, s. 299–303.

FARNÍ ÚŘAD ŘÍMSKOKATOLICKÉ CÍRKVE VYSOKÉ NAD JIZEROU: [Index N[arození] 1790–1825 [rukopis]. Vysoké nad Jizerou, [po 1790]. 79 listů, sign. 5317.

FARNÍ ÚŘAD ŘÍMSKOKATOLICKÉ CÍRKVE VYSOKÉ NAD JIZEROU: [Index N[arození] 1826–1892 [rukopis]. Vysoké nad Jizerou, [po 1826]. 139 listů, sign. 5728.

FARNÍ ÚŘAD ŘÍMSKOKATOLICKÉ CÍRKVE VYSOKÉ NAD JIZEROU: [Index N[arození] 1920–1945 [rukopis]. Vysoké nad Jizerou, [po 1920]. 37 listů, sign. 7899.

HLADÍK, M. Historie Vlastivědného muzea. Větrník. 1980, roč. 13, č. 4, s. 3–4.

HOCHOVÁ-BROŽÍKOVÁ, Zdena. Bývalé „dřevěné město“ Vysoké „pod Krkonoši a nad Jizerou“. Český lid. 1930, roč. 30, č. 8, s. 175–179.

HOCHOVÁ-BROŽÍKOVÁ, Zdena. Poznámky k založení vysockého musea. In: Kde se bělí Krkonoše: vzpomínkový sborník. Vysoké nad Jizerou: Sjezdový výbor: Josef Mařatka, 1934, s. 60–71.

JAKL, Michal L. Vysocké městské museum. In: Putování s medvědem: sborník k výročí 650 let města Vysokého nad Jizerou 1354–2004. Liberec: Bor, 2004, s. 111–112. ISBN 80-86807-06-1.

KPS – Databáze Knihopis [Online]. Praha: Národní knihovna ČR, 2015–. Dostupné z: http://www.knihopis.cz. [cit. 2025-02-14].

KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 8. díl, V–Ž. Praha: Libri, 2011. 891 s. ISBN 978-80-7277-410-4.

KUČEROVÁ, Zuzana. 70 let muzea v současné budově. Větrník: zpravodaj městského úřadu ve Vysokém nad Jizerou. 2025, roč. 58, č. 1–2, s. 20–23.

L–K, J. V knihovně starého milovníka písma a čtení: příspěvek ku charakteristice našeho lidu. Český lid. 1914, roč. 23, č. 1, s. 21–28.

LUKÁŠ, Václav. Vysoké nad Jizerou: pohledy do minulosti daleké i nedávné. Vysoké nad Jizerou: Město Vysoké nad Jizerou, 1992. 95 s.

STT – Databáze prvotisků, starých tisků a map 1450–1800 [Online]. Praha: Národní knihovna ČR, 2008. Dostupné z: https://aleph.nkp.cz/. [cit. 2025-02-14].

VYSOKÉ NAD JIZEROU: malebné městečko Podkrkonoší. Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí [Online]. Vysoké nad Jizerou: město Vysoké nad Jizerou, Dostupné z: https://info.vysokenadjizerou.cz/vlastivedne-muzeum/. [cit. 2025-02-14].

Z proroctví Havlasa Pavlaty † 1503. In: Putování s medvědem: sborník k výročí 650 let města Vysokého nad Jizerou 1354–2004. Liberec: Bor, 2004, s. 8. ISBN 80-86807-06-1.

Obr. 1 Kancionál Slavíček rajský (NK ČR, sign. 54 Sb 52) z roku 1719 s rukopisnými přípisky na předním přídeští a předsádce, které kromě vlastenecky laděných veršů zahrnují i podrobný zápis provenienční historie dané knihy. Ta se dědila z otce na syna a byla vysoce ceněným předmětem, k němuž si každý vlastník vytvořil silné osobní pouto.

Obr. 2 Rukopisné přípisky v blíže neznámé modlitební knize (NK ČR, sign. 54 Sf 133), kterou původně vlastnila Františka Kramářová-Hásková (nar. 2. 8. 1809). Ta si do ní kromě obvyklých záznamů rodinného charakteru zapsala i poznámku o ničivém požáru Vysokého nad Jizerou v roce 1834 (viz text vlevo nahoře), jehož musela být přímým svědkem.

Obr. 3 Začátek dedikace adresované členům mariánského bratrstva v Hradci Králové. Jedná se o první dochovaný list tisku Jedenáctero snopů Josefovi se klanějících (NK ČR, sign. 54 Sf 130) z roku 1722. Kniha je dnes známa jen díky tomuto jedinému neúplnému exempláři vysockého muzea.

Obr. 4 Dobová vazba (NK ČR, sign. 54 Sa 18) s dokreslenými zlatými půlměsíci a nápisem „Korán“. Svazek však ukrývá zcela odlišný náboženský text, a to konkrétně druhé vydání Bible svatováclavské z roku 1771. Původním majitelem knihy byl mlynář Josef Fiedler, který byl činný v Roztokách u Semil zhruba v letech 1874–1908.

Poznámky

1 Tisky 19. století a publikace vydané po roce 1900 byly předány Odboru doplňování fondů NK ČR. Jejich rozbor není náplní tohoto článku. Budou zmíněny jen okrajově.

2 STT – Databáze prvotisků, starých tisků a map 1450–1800 [online databáze], https://aleph.nkp.cz/. Pro vyhledání všech záznamů je nutné zadat do políčka „Majitel (osoba, korporace)“ autoritní podobu názvu vysockého muzea.

3 Podrobnější informace o starší i novější historii muzea podává následující literatura: Ďoubalík, Josef. Vlastivědné městské museum pro Vysoké nad Jizerou a okolí. Český lid, 1930, r. 30, č. 8, s. 299–303; Hochová-Brožíková, Zdeňka. Poznámky k založení vysockého musea. In: Kde se bělí Krkonoše, 1934, s. 64–70; Hladík, M. Historie Vlastivědného muzea. Větrník, 1980, roč. 13, č. 4, s. 3–4; Lukáš, Václav. Vysoké nad Jizerou, 1992, s. 67–68; Jakl, Michal L. Vysocké městské museum. In: Putování s medvědem, 2004, s. 111–112; BĚHALOVÁ, Štěpánka, PETRUŽELKOVÁ, Alena, VLASÁKOVÁ, Monika (eds.). Průvodce knihovnami muzeí a galerií ČR, ©2022, s. 123; Kučerová, Zuzana. 70 let muzea v současné budově. Větrník, 2025, roč. 58, č. 1–2, s. 20–23.

4 Současnost muzea je popsána především ve dvou internetových zdrojích: Adresář muzeí a galerií ČR. Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí [online], https://www.cz-museums.cz/adresar/liberecky-kraj/semily/vysoke-nad-jizerou/ vlastivedne-museum-pro-vysoke-nad-jizerou-a-okoli/; Vysoké nad Jizerou: malebné městečko Podkrkonoší. Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí [online], https://info.vysokenadjizerou.cz/vlastivedne-muzeum/.

5 Podle: Hochová-Brožíková, Zdeňka, pozn. č. 3, s. 68. V darovaném souboru se téměř žádný z uváděných knižních pokladů nenacházel, snad až na čtyři ručně psané knihy, konkrétně: Tägliche Andachts-Übungen, zum Gebrauch Ihro Kayserlichen Majestät der Königin zu Hungarn und Böheim ([před 1796], dnes sign. XVI H 93); Dobrota Boží má útěcha a má důvěra: knížka nábožná pro křesťany / Psal Jozef Tarant učitel (1840, XVII H 67); Příručka pro ševce / František Blahout (1896, XVII J 69); Modlitební kniha arcibratrstva od ustavičného velebení Nejsvětější svátosti oltářní + Krátká správa a velmi užitečná k duchovnímu cvičení cesty křížové… / Vypsaná od Jozefa Štěpána, učitele v Benešově ([kolem 1827], XVII J 70). Tyto rukopisy byly taktéž odborně zkatalogizovány a zařazeny do fondu rukopisů Oddělení rukopisů a starých tisků NK ČR.

6 Během předávání byly k dispozici pouze excelové soupisy všech svazků, které byly předmětem daru. Tyto seznamy zahrnovaly inventární čísla a stručné bibliografické údaje sloužící k základní identifikaci a orientaci. V případě některých starých tisků, hlavně těch neúplně dochovaných, byly popisy nepřesné nebo zcela chybné a vyžadovaly novou bibliografickou identifikaci.

7 Podle legendy si měl Havlas Pavlata ochočit medvěda. V roce 1460 ho pak dovedl až do Prahy a předstoupil s ním před krále Jiřího z Poděbrad. Ten mu za odměnu dal krajinu nad řekou Jizerou, kde nový majitel založil hrad Nístějku a město Vysoké. Pavlata údajně zemřel v roce 1503 ve svých sto patnácti letech. Předtím než se tak stalo, stihl svým současníkům podat proroctví o budoucích osudech české země. Textový úryvek z něho se nachází v: Z proroctví Havlasa Pavlaty † 1503. In: Putování s medvědem, 2004, s. 8. Ve skutečnosti sahají počátky Vysokého nad Jizerou do přelomu 40.–50. let 14. století. Detailněji k historii města viz např. Lukáš, Václav, pozn. č. 3, s. 7–48; Kuča, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 2011, s. 481–486; Hochová-Brožíková, Zdena. Bývalé „dřevěné město“ Vysoké „pod Krkonoši a nad Jizerou“. Český lid, 1930, Roč. 30, č. 8, s. 175–179.

8 V muzeu zůstal fond dosud nezinventarizovaných knih. Ty se nahromadily v průběhu let v důsledku nedostatečně či nesystematicky vedené inventární evidence. Zaměstnanci muzea plánují jeho zpracování. Tento knižní celek by však měl zahrnovat jen novodobou literaturu z 19. a 20. století. Je ale možné, že se v něm ještě nějaké staré tisky objeví. V samotné muzejní expozici se pak knihy jako výstavní objekty vůbec nevyskytují (za tyto aktuální informace děkuji kolegyni Zuzaně Kučerové). To, že muzeum ve Vysokém nad Jizerou v minulosti mohlo vlastnit více starých tisků, než je jich obsaženo v darovaném souboru, naznačuje exemplářová evidence Knihopisu českých a slovenských tisků. Tato naše národní retrospektivní bibliografie ve své elektronické verzi (viz KPS–Databáze Knihopis [online databáze], http:// www.knihopis.cz) evidovala přes čtyřicet titulů tisků, jež by měly být dostupné ve vysockém muzeu. Po jejich porovnání s obsahem daru, exemplářovém ztotožnění a aktualizaci knihopisných záznamů zbylo v databázi ještě dvacet titulů, které nejsou nikde k nalezení. Jde především o tisky z období začínajícího národního obrození. Na druhou stranu je také nutné poznamenat, že velké množství tisků původně uložených ve vysockém muzeu a nově identifikovaných až během katalogizace daru, Knihopis vůbec neevidoval. Tento bibliografický nástroj tedy neposkytuje vždy zcela spolehlivé údaje.

9 K následujícím bibliograficky významnějším tiskům byly do kulatých závorek přidány ještě další identifikační údaje. Jejich charakteristika tedy zahrnuje kromě roku vydání také současnou signaturu a většinou i odkaz na elektronickou verzi Knihopisu (viz pozn. č. 8).

10 Pro průzkum proveniencí byly kromě přípisků v knihách využity i digitalizované vysocké matriky (konkrétně: Farní úřad římskokatolické církve Vysoké nad Jizerou: [Index N[arození] 1790–1825, 1826–1892, 1920–1945 [rukopis]. Vysoké nad Jizerou, [mezi l. 1790–1945]. 3 sv., sign. 5317, 5728, 7899) uložené ve Státním oblastním archivu v Zámrsku (dnes v Hradci Králové). V nich se nám v některých případech podařilo dohledat další personálie. Biografická data lze najít i v městském periodickém zpravodaji Větrník. Už od jeho nejstarších čísel se v něm nachází rubrika informující o narození a úmrtí obyvatel Vysokého nad Jizerou. Výpovědní hodnotu provenienční analýzy ale snižuje fakt, že asi v padesáti tiscích se vyjma novodobého muzejního exlibris a razítek žádné starší provenienční stopy neobjevují nebo se dochovaly ve stavu, ze kterého se nedá o dřívějším majiteli či dárci nic konkrétnějšího zjistit.

11 Následující charakteristika původních majitelů darovaných knih byla z praktických důvodů rozdělena na dvě chronologické skupiny: mladší (20. století) a historičtí (18.–19. století) vlastníci, a to podle doby, ve které žili. Rozřazování probíhalo na základě grafické analýzy přípisků a v nich příležitostně se vyskytujících letopočtů. Zjištěné identifikační údaje jsou uvedeny v kulatých závorkách za jmény osob. Samotné knihy však do dvou výše navržených chronologických skupin vtěsnat nelze, protože v některých případech obsahují vlastnické přípisky z obou časových rovin, to znamená, že se do knih podepsaly osoby činné jak před rokem 1900, tak i po roce 1900. Předkládaný jmenný výčet majitelů je pouze výběrový a nečiní si nároky na úplnost. Nezahrnuli jsme do něj všechna jména, ale pouze ta, která se nám podařilo přečíst nebo alespoň částečně identifikovat.

12 V případě autorsky anonymních provenienčních přípisků přidáváme do kulaté závorky kromě roku vydání i příslušnou signaturu, aby bylo možné zmiňovaný tisk s popisovanou proveniencí jednodušeji identifikovat a dohledat.

13 Uváděné číslo je pouze orientační a vzniklo součtem titulů jmenovaných v: L–K, J.: V knihovně starého milovníka písma a čtení. Český lid, 1914, Roč. 23, č. 1, s. 21–28, případně nezmiňovaných v tomto příspěvku, ale dochovaných v darovaném muzejním souboru. Je pravděpodobné, že citovaný článek nepodává úplný obraz Nigrinovy sbírky, protože jeho neznámý autor věnoval pozornost jen těm nejzajímavějším jazykově českým knihám.

14 Dalších pět knižních svazků z původní Nigrinovy knihovny se nachází v části daru, který obsahuje tisky 19. století. Jde o zábavné, dramatické či novinové tituly převážně obrozenecké provenience, a to konkrétně: Děvín Šebestiána Hněvkovského (1805); Rozličné povídačky k poučení a k obveselení vydané nákladem Václava Matěje Krameria (1808); Historie turecká Jana Rulíka (1809); Týdeník aneb Císařsko-královské národní noviny redigované Jurajem Palkovičem (1812); Kniha všeobecných zákonů městských (1812).

15 Dalších šest knih náležijících původně do knihovny jednoty Krakonoš nebo obdobných starších spolků (např. Vlastimila) bylo identifikováno mezi darovanými publikacemi z 19. století, a to konkrétně tři spisy: Božena (1820), Hadrián z Římsů (1822), Almanach dramatických her (1827) Václava Klimenta Klicpery; Na ostrově (1888) Aloise Jiráska a dvě autorsky anonymní knihy: Josef a bratři jeho (1824), Divadelní ochotník (1876).

MACH, David. Staré tisky Vlastivědného muzea pro Vysoké nad Jizerou a okolí nyní nově v Národní knihovně ČR. Knihovna: knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 2, s. 66–77. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: knihovny, pracovní podmínky, zaměstnanci knihoven, platy, věková struktura, vzdělání, gender, vedení knihoven, umělá inteligence, jazykové znalosti, personální dokumenty

SUMMARY: The article presents the main findings of a nationwide survey on working conditions in Czech libraries conducted in 2025. It analyses the salary, age, and educational structure of library staff, their classification in salary grades, length of service, and gender representation in library management. Special attention is given to language proficiency, the use of artificial intelligence in library practice, and the availability of personnel-related policy documents. The results are presented in clear graphs and tables, offering comparisons between public and specialized libraries as well as developments over time.

KEYWORDS: libraries, working conditions, library staff, salaries, age structure, education, gender, library management, artificial intelligence, language skills, personnel documents

Mgr. Vladana Pillerová / Knihovnický institut, Národní knihovna ČR

Úvod

Knihovny v České republice procházejí v posledních dekádách výraznými proměnami, které se odrážejí nejen v jejich službách, technologiích a společenské roli, ale i v personálním zajištění a profesním profilu pracovníků. Pravidelné průzkumy realizované Národní knihovnou ČR od roku 1998 umožňují sledovat tyto změny v delším časovém horizontu a získávat tak cenný přehled o vývoji věkové, genderové, vzdělanostní i platové struktury zaměstnanců knihoven. Nejnovější šetření z roku 2025, kterého se zúčastnilo 312 knihoven všech typů (graf 1), navazuje na předchozí průzkumy a přináší aktuální data o téměř pěti tisících úvazků. Vedle tradičních ukazatelů se zaměřuje i na nové jevy, jako je využívání umělé inteligence (AI), změny pracovních rolí nebo stav personální dokumentace v knihovnách. Výsledky nejen mapují současný stav, ale pomáhají také identifikovat klíčové výzvy pro další rozvoj knihovnické profese.

Profesní struktura zaměstnanců

V roce 2025 pracovalo ve 312 knihovnách zapojených do průzkumu celkem 4848 zaměstnanců (počítáno v přepočtených úvazcích). Z toho bylo 3346 úvazků obsazeno knihovníky, což představuje 69 % všech pracovníků. Ostatní odborní pracovníci (tzv. THP, tedy např. ekonomové, IT specialisté, lektoři, projektoví manažeři apod.) tvořili 25 % a manuální profese 6 % (graf 2). Ve veřejných knihovnách tvoří knihovníci 68 %, zatímco ve specializovaných 73 %. Oproti roku 2020 se jedná o další významný posun směrem k větší rozmanitosti profesí – podíl knihovníků se nadále snižuje, zatímco ostatní odborné profese postupně přibývají (např. v roce 2020 byl poměr knihovníků a ostatních odborníků 75 % ku 17 % ve veřejných knihovnách a 85 % ku 13 % ve specializovaných knihovnách).

Tento vývoj ukazuje, že knihovny se stále více profilují jako kulturní, komunitní a vzdělávací instituce, které k zajištění své činnosti potřebují širší spektrum specializovaných pracovníků. Vedle klasických knihovníků proto přibývají další odborné pozice, mezi něž patří zejména lektorky a lektoři vzdělávacích aktivit, kulturní a programoví pracovníci, PR specialisté, správci sociálních sítí, IT odborníci, experti na digitalizaci, projektoví manažeři, specialisté na práci s dětmi, seniory či znevýhodněnými skupinami nebo koordinátoři komunitních služeb.

Zatímco menší obecní knihovny nadále fungují spíše v tradičním režimu a často zajišťují většinu činností jediným pracovníkem, v krajských a větších městských knihovnách i ve specializovaných institucích je trend profesní diverzifikace mnohem výraznější. Kromě vyšší odbornosti těchto institucí je to způsobeno i jejich zapojením do národních či mezinárodních projektů, které přinášejí nové výzvy a požadavky na kvalifikaci pracovníků.

Do budoucna lze očekávat, že tento trend bude pokračovat. Rozvoj technologických, komunitních i vzdělávacích funkcí knihoven bude vyžadovat další rozšiřování odborných týmů a větší mezioborovou spolupráci. Důležitým úkolem knihoven tak bude zajistit potřebnou odbornost svých zaměstnanců.

Věkové a genderové složení pracovníků knihoven

Jedním z hlavních bodů analýzy byla v roce 2025, stejně jako v předchozích letech, věková struktura pracovníků knihoven (viz graf 3). Data ukazují pokračující trend stárnutí pracovní síly – 46 % pracovníků je starších 51 let, přičemž 17 % přesáhlo 61 let. Nejvíce jsou zastoupeny věkové skupiny 41–50 a 51–60 let (shodně po 28 %). Naopak podíl mladých do 40 let klesl na 27 %.

Veřejné knihovny mají starší kolektivy než knihovny specializované – pracovníků nad 51 let je zde 46 %, v obecních knihovnách je podíl mladých do 40 let jen 11 %. Naopak specializované knihovny mají věkový profil vyrovnanější, s vyšším zastoupením mladších zaměstnanců, zejména ve vysokoškolských knihovnách.

Dlouhodobá data ukazují pokles věkové skupiny 18–30 let ze 17 % (2004) na pouhých 8 % (2025), zatímco podíl pracovníků nad 61 let vzrostl z 5 % (1998) na 17 %. Knihovny tak čelí výzvě spojené s generační obměnou a potřebou získat nové pracovníky. Důležitým krokem bude cílená personální politika a lepší propagace profese mezi mladými lidmi.

Knihovnictví v České republice zůstává výrazně feminizovaným oborem – ženy tvoří 83 % pracovníků knihoven, muži 17 %. Přesto však dlouhodobá časová řada ukazuje na pozvolný, ale trvalý nárůst zastoupení mužů. Zatímco v roce 1998 tvořili muži pouhých 7 % knihovníků, v roce 2020 to bylo 15 % a v roce 2025 již 17 % (graf 4). Tento vývoj ukazuje, že knihovnická profese se stává atraktivnější pro širší spektrum uchazečů včetně mužů.

Jsou patrné rozdíly mezi typy knihoven. Ve veřejných knihovnách činí podíl mužů 16 %, zatímco ve specializovaných knihovnách je o něco vyšší – 19 % (graf 4). Výrazně nadprůměrné zastoupení mužů je v ústředních specializovaných knihovnách, kde muži tvoří až 33 % zaměstnanců, a také v krajských knihovnách (23 %).

Vyšší zastoupení mužů je obvykle spojeno s institucemi, které poskytují technicky či analyticky zaměřené služby – například v oblasti digitalizace, správy IT systémů nebo datové analytiky. Naopak menší městské a obecní knihovny, kde převažují tradiční výpůjční, komunitní a administrativní činnosti, mají stabilně nižší podíl mužů. Tyto knihovny často zaměstnávají ženy na zkrácené úvazky, což může být jedním z faktorů, který snižuje zájem mužských uchazečů o tato pracovní místa.

Změna genderové struktury úzce souvisí s proměnou náplně knihovnické práce. Rostoucí význam digitálních technologií, projektového řízení a specializovaných služeb přispívá k rozšiřování profesních profilů a otevírá prostor pro větší diverzitu v pracovních kolektivech. Je však zřejmé, že ke změnám v genderovém složení nedochází automaticky; k vyváženějšímu zastoupení mohou přispět cílené náborové strategie, systematická propagace knihovnické profese mezi mladší generací a důraz na rovné příležitosti.

Vzdělání odborných pracovníků

Otázka dosaženého vzdělání zůstává jedním z klíčových ukazatelů kvality odborného personálu v knihovnách. Výsledky průzkumu z roku 2025 ukazují pokračující trend směrem ke zvyšování odborné kvalifikace – poprvé v historii těchto šetření tvoří většinu odborných pracovníků osoby s vysokoškolským vzděláním (50 %), zatímco podíl středoškoláků poklesl na 47 % (viz graf 5). Zároveň dochází k výraznému úbytku pracovníků se středoškolským knihovnickým vzděláním a k nárůstu odborníků s vysokoškolským vzděláním, ale neknihovnického zaměření.

Tento vývoj souvisí s proměnou knihovnické profese. Na nové role a specializace (např. v oblasti IT, vzdělávání, projektového řízení či práce s komunitou) reagují knihovny přijímáním pracovníků z jiných oborů. V důsledku toho má v současnosti pouze 40 % odborného personálu vzdělání přímo v oboru knihovnictví, zatímco 60 % přichází z jiných profesních oblastí. Oproti roku 2020 došlo k posunu o 10 procentních bodů ve prospěch neknihovnického vzdělání.

Rozdíly se projevují i mezi typy knihoven. Ve veřejných knihovnách převažují pracovníci se středoškolským vzděláním, často bez přímé knihovnické kvalifikace. Naopak specializované knihovny (např. vysokoškolské nebo vědecké knihovny) mají vyrovnanější zastoupení a vyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných odborníků, často s knihovnickým nebo příbuzným zaměřením.

Změna vzdělanostní struktury také potvrzuje obecný trend diverzifikace profesních rolí v knihovnách. Rostoucí zastoupení pracovníků s jiným než knihovnickým vzděláním může být pro knihovny přínosné, pokud bude provázeno odpovídajícím systémem odborného růstu a sdílení znalostí.

Knihovnické profese v knihovnách

Průzkum z roku 2025 se zaměřil na rozložení odborných knihovnických pozic podle typu činností a vzdělání. Údaje byly sbírány pouze v knihovnách s více než pěti zaměstnanci a slouží k plánování dalšího vzdělávání a rekvalifikací.

Nejvíce odborných úvazků (23 %) připadá na pozice ve službách (referenční služby, služby dětem a výpůjční služby). Následují pracovníci zaměření na knihovní fond (16 %) a ostatní odborné pozice, jako jsou metodici, systémoví knihovníci či správci digitálních knihoven (5 %). Jednotlivé zastoupení úvazků na pozicích jsou zobrazeny v grafu 6.

Struktura úvazků se výrazně liší podle typu knihovny:

• Veřejné knihovny mají vyšší podíl pracovníků ve službách (24 %), specializované knihovny naopak vykazují více pozic zaměřených na fond (22 %). Velké městské knihovny mají až 83 % odborných úvazků ve službách.
• Krajské knihovny dominují v oblasti metodiky – tyto pozice zde tvoří třetinu odborných úvazků.
• Vysokoškolské a lékařské knihovny mají významné zastoupení služeb, zatímco muzejní a ústřední specializované knihovny se více soustřeďují na fondy a digitalizaci.

Podle průzkumu z roku 2025 potřebuje rekvalifikaci přibližně 15 % odborných knihovnických úvazků, což je nárůst oproti 9 % v roce 2020. Přestože pouze 40 % pracovníků má knihovnické vzdělání, potřeba rekvalifikace je výrazně nižší – ukazuje se, že mnoho zaměstnanců bez formální kvalifikace má dostatečné kompetence získané praxí nebo v příbuzných oborech.

Rozdíly jsou patrné mezi typy knihoven:

• veřejné knihovny vykazují 18 % úvazků k rekvalifikaci,
• specializované knihovny jen 2 %.

Rekvalifikace je nejčastěji potřebná u referenčních knihovníků ve veřejných knihovnách (20 % úvazků) a u správců digitálních knihoven (19 %), což souvisí s rostoucími nároky na digitální dovednosti. U specializovaných knihoven je rekvalifikace nejvíce potřeba u systémových knihovníků (8 %).

Celkově je ve veřejných knihovnách 92 % všech úvazků označeno „k rekvalifikaci“. Výsledky naznačují, že potřeba rekvalifikace je vázána především na konkrétní pozice a typy činností, nikoli na formální vzdělání jako takové. Tato zjištění by měla sloužit jako podklad pro plánování cíleného profesního vzdělávání, zejména v oblastech digitálních a technických služeb.

Ostatní profese v knihovnách

Knihovny nadále zaměstnávají širokou škálu pracovníků mimo tradiční knihovnické profese. I když počet těchto úvazků oproti předchozímu šetření mírně poklesl, zůstávají důležitou součástí provozu, zejména ve větších institucích, jako jsou krajské knihovny, městské knihovny ve větších sídlech a ústřední specializované knihovny. V roce 2025 bylo v knihovnách evidováno 1169 úvazků na neknihovnických pozicích, což je pokles oproti 1601 úvazkům v roce 2020. V grafu 7 je zobrazeno procentuální zastoupení sloučených skupin¹ ostatních pracovníků knihoven.

Nejvíce jsou zastoupeny ekonomické a administrativní pozice, například účetní, mzdoví specialisté, personalisté nebo všeobecní administrativní pracovníci. Dále se jedná o dělnické profese, které zajišťují technický a provozní chod knihoven – úklid, ostrahu či skladové práce.

Významnou složku tvoří programoví a projektoví pracovníci, kteří se věnují přípravě a realizaci vzdělávacích, kulturních a komunitních aktivit. Mezi další časté profese patří IT specialisté, zajišťující správu knihovních systémů, databází a digitálních služeb, a pracovníci z oblasti marketingu, PR a komunikace, kteří se podílejí na budování image knihovny a na kontaktu s veřejností.

Specifickou skupinu tvoří odborní pracovníci v oblasti péče o knihovní fond – například restaurátoři, konzervátoři či výzkumní pracovníci, které nacházíme především ve specializovaných knihovnách, jako jsou muzejní nebo vědecké instituce.

Rozmanitost těchto profesí ukazuje na probíhající proměnu knihoven – z tradičních výpůjčních míst se stávají komplexní kulturní a informační centra, která potřebují odborníky z různých oblastí. Tento vývoj zároveň odráží rostoucí požadavky na kvalitu služeb, technologickou podporu i programovou nabídku.

Vedoucí pracovníci

Vedení veřejných knihoven v Česku je dlouhodobě silně feminizované. V obecních knihovnách tvoří ženy 93 % vedoucích pracovníků, v městských knihovnách (MK) do 5 000 obyvatel 95 % a i ve větších městských knihovnách (nad 20 000 obyvatel) se podíl žen pohybuje mezi 84–99 %. Výjimku tvoří krajské knihovny, kde muži představují 60 % ředitelů. Také ve specializovaných knihovnách převažují ženy ve vedoucích funkcích, jejich podíl činí v průměru 78 %.

Vedoucí pracovníci v knihovnách mají dlouhou praxi – v obecních knihovnách průměrně 13 let, v lékařských až 33 let. Celkově se průměrná délka praxe vedoucích v oboru knihovnictví pohybuje kolem 20 let. To svědčí o vysoké profesní stabilitě, ale současně upozorňuje na potřebu systematické péče o nástupnictví a podpory nových lídrů v oboru. V souvislosti s generační výměnou se tak stává strategické řízení lidských zdrojů a rozvoj leadershipu stále důležitějším tématem pro budoucnost knihoven.

Většinu vedoucích knihoven tvoří ženy s dlouholetou praxí, které si svou profesní kvalifikaci často osvojily spíše prostřednictvím praktických zkušeností než formálním knihovnickým vzděláním, viz graf 8. Tento profil přináší stabilitu a hlubokou znalost lokálního kontextu, zároveň však může mít své limity při osvojování nových kompetencí v oblastech strategického řízení, inovací a digitální transformace.

Znalost jazyků

V roce 2025 zůstává angličtina dominantním cizím jazykem mezi knihovníky – ovládá ji 57 % odborných pracovníků, což potvrzuje dlouhodobý vzestupný trend. Naopak znalost němčiny (16 %) a ruštiny (12 %) nadále klesá. Francouzština zůstává stabilně nízká (4 %). Mírně roste podíl jiných jazyků (11 %), což naznačuje větší jazykovou diverzitu. Celkově se jazyková vybavenost v oboru zlepšuje, ale nadále představuje slabší stránku. Pro další rozvoj knihoven je klíčová cílená podpora jazykových kompetencí, zejména u mladších pracovníků. Srovnání znalosti jazyků knihovníků od roku 1998 představuje graf 9.

Platy a zařazení knihovníků do tarifních tříd

Platová analýza přinesla řadu důležitých zjištění týkajících se nejen knihovníků, ale i dalších profesí pracujících v knihovnách. Průzkum ukazuje, jak jsou pracovníci zařazováni do jednotlivých platových tříd a jaké platy jsou s těmito třídami spojeny. Cenným přínosem je srovnání s celostátními průměrnými platy ve veřejném sektoru, které umožňuje posoudit postavení knihoven na trhu práce.

Specifickou kategorii představují vysokoškolské knihovny a knihovny Akademie věd ČR, které při odměňování nevyužívají katalog prací, ale řídí se vlastními mzdovými předpisy nebo kolektivními smlouvami. Jejich výsledky jsou proto analyzovány odděleně, aby byla zachována srovnatelnost dat a zohledněna specifika jejich fungování.

Platové zařazení knihovníků v roce 2025 ukazuje, že nejčastěji jsou pracovníci zařazeni do 8. až 9. platové třídy, které odpovídají středoškolském vzdělání. Tato kombinace tvoří přibližně 60 % všech odborných úvazků. Do 10. třídy a vyšších (odpovídajících vyššímu odbornému a vysokoškolskému vzdělání) spadá 38 % pracovníků, což je mírný nárůst oproti předchozímu šetření.

Rozdíly jsou patrné mezi veřejnými a specializovanými knihovnami. Ve veřejných knihovnách dominuje střední platové pásmo (třídy 8 a 9), zatímco ve specializovaných knihovnách je zastoupení vyšších tříd výrazně vyšší – přesahuje 80 % úvazků. To odpovídá rozdílným nárokům na kvalifikaci a charakter práce.

Jak je patrné z grafu 10, u veřejných knihoven roste podíl pracovníků v třídách 10 a vyšších s velikostí knihovny – v krajských knihovnách dosahuje 54 %, zatímco v menších knihovnách zůstává výrazně nižší. V obecních a menších městských knihovnách (do 5 000 obyvatel) jsou pracovníci téměř výhradně zařazeni do tříd 7–9.

Platové podmínky knihovníků v roce 2025 zůstávají výrazně pod celostátním průměrem. Průměrná mzda v ČR činila 46 165 Kč, medián 41 739 Kč² – a právě medián je přesnějším ukazatelem běžné výše mzdy.

Většina knihovníků je zařazena do platových tříd 8–10, kde se průměrné mzdy pohybují mezi 31 000 a 36 000 Kč. Do úrovně celostátního mediánu se přibližují až třídy 11 a 12, průměr překračují jen nejvyšší třídy 13 a 14 (viz graf 11). Ty však obsazuje jen malé množství vedoucích pracovníků a výše platů v těchto třídách je často ovlivněna nadtarifními složkami.

Ve veřejných knihovnách bývají vyšší platové třídy častěji spojeny s vedoucími funkcemi, ve specializovaných knihovnách spíše s odbornými pozicemi. To může vysvětlit, proč jsou platy ve vyšších třídách u veřejných knihoven vyšší.

Mezi lety 2020 a 2025 došlo ve středních třídách k nárůstu platů (např. ve třídě 8 o více než 5500 Kč), zatímco ve třídách 13 a 14 se průměrné mzdy snížily. Tento pokles může souviset s generační obměnou, snížením osobních příplatků, škrty v odměnách nebo s malým počtem úvazků, které výrazně ovlivňují výpočet průměru.

Mzdové podmínky ve vysokoškolských knihovnách a knihovnách AV ČR se řídí odlišnými pravidly. Tyto instituce nepoužívají katalog prací, ale vlastní mzdové tabulky. Do průzkumu poskytly údaje o počtech úvazků podle dosaženého vzdělání a průměrných mzdách.

Celkem bylo zaznamenáno 472 úvazků na knihovnických pozicích, přičemž většinu (téměř 60 %) tvořili pracovníci se středoškolským vzděláním. Oproti roku 2020 tak došlo ke změně – tehdy převažovali vysokoškolsky vzdělaní knihovníci.

V grafu 12 můžeme vidět, že průměrná mzda činila 33 901 Kč u středoškolských pozic a 38 782 Kč u pozic vysokoškolských. Výsledky potvrzují rozdíly v odměňování podle vzdělání, přičemž rozdíl mezi oběma skupinami činí přibližně 5000 Kč.

Dorovnání platu do úrovně zaručeného platu a kompenzace navýšení platových tarifů

Předmětem analýzy byla také otázka dorovnávání platů do zaručeného platu v souladu s § 112 zákoníku práce a s nařízením vlády č. 341/2017 Sb., § 7. Výsledky analýzy ukazují, že největší počet úvazků, u nichž je nutné dorovnávat mzdu na úroveň zaručené mzdy, spadá do 3. a 4. platové skupiny (tarifní třídy 6–16), kde se nachází většina knihovníků, odborných i vedoucích pracovníků.

• Nejpostiženější je 3. skupina (tarifní třídy 6–9) – tedy řadoví knihovníci, jejichž tarifní plat je často pod zákonným minimem.
• Také ve 4. skupině (tarifní třídy 10–16) je výrazný počet případů dorovnávání mzdy, což ukazuje, že nízké tarify se týkají i odborných a vedoucích pozic.
• Skupiny 1 a 2 (tarifní třídy 1–5) zahrnují méně úvazků, převážně na provozních a dělnických pozicích.

Zjištění potvrzují, že tarifní systém odměňování v knihovnách neodpovídá realitě pracovního trhu, mnohé pozice jsou podhodnocené a mzdy musí být uměle dorovnávány. To má negativní dopad na motivaci a stabilitu pracovníků a ukazuje na potřebu revize platových tabulek a systémových změn v odměňování.

Přestože zvýšení tarifních platů o 1400 Kč od 1. 1. 2025 bylo dáno zákonem, pouze 66 % knihoven skutečně obdrželo odpovídající finance od svého zřizovatele. U části knihoven došlo jen k částečnému navýšení a 7 % knihoven nedostalo žádné prostředky. Téměř pětina knihoven otázku vůbec nezodpověděla, což může svědčit o nejistotě nebo neinformovanosti v oblasti mzdového financování (viz graf 13).

Z odpovědí vyplývá, že navýšení tarifů nebylo plošně a systematicky promítnuto do rozpočtů knihoven. Mnohé instituce tak musí pokrývat mzdové náklady z vlastních provozních prostředků, což vede ke snižování odměn nebo omezování jiných výdajů. Tento stav zároveň prohlubuje nerovnosti mezi knihovnami stejného typu podle přístupu jednotlivých zřizovatelů.

Důvody odchodů pracovníků z knihoven

Důvody odchodů zaměstnanců z knihoven v roce 2025 ilustruje graf 14. Nejčastěji lidé odcházejí do důchodu – jde o 27 % knihovníků a 17 % ostatních pracovníků, což potvrzuje trend stárnutí pracovní síly a potřebu generační výměny. Druhým nejčastějším důvodem je přechod na jiné zaměstnání (22 % knihovníků, 20 % ostatních), což poukazuje na možnou fluktuaci, zejména u administrativních a technických profesí. Nízký plat je sice dlouhodobě považován za problém, ale jako přímý důvod odchodu byl uveden relativně zřídka (8 % knihovníků, 10 % ostatních). Může ale hrát skrytou roli v celkové nespokojenosti.

Vysoký podíl případů bez uvedeného důvodu (17 % u knihovníků, 44 % u neknihovníků) ztěžuje přesnější vyhodnocení situace. Jiné důvody zahrnují např. reorganizace, zrušení místa, přestup na jinou pozici nebo ukončení projektu.

Celkově odchod do důchodu představuje hlavní faktor personálních změn. Výsledky ukazují, že stabilita v knihovnách je stále poměrně vysoká, ale je potřeba se více zaměřit na nástupnictví a udržení mladších pracovníků – například prostřednictvím lepšího pracovního prostředí, benefitů a možností rozvoje.

Využití umělé inteligence v knihovnách

Součástí dotazníkového šetření byly také otázky zaměřené na využívání umělé inteligence (AI) v knihovnické praxi. Výsledky ukazují, že se jedná o nové a dynamicky se rozvíjející téma, které většina knihoven teprve začíná zkoumat, i když zájem postupně roste.

Pouze čtvrtina knihoven (26 %) uvedla, že již AI aktivně využívají. Další třetina knihoven (36 %) je ve fázi testování a 19 % zavedení AI plánuje. Jen 18 % knihoven uvedlo, že AI pravděpodobně využívat nebudou (graf 15). To potvrzuje rostoucí otevřenost knihoven vůči inovacím, i když je rozšíření technologie zatím omezené.

Konkrétní příklady využití AI

Z odpovědí 180 knihoven vyplývá, že AI je využívána v nejrůznějších oblastech praxe – od administrativy až po kreativní práci. Mezi nejčastěji uváděné příklady patří:

• Tvorba rešerší, souhrnů a textů (např. články, zprávy)
• Grafické výstupy (plakáty, vizuály)
• Tvorba obsahu pro sociální sítě
• Podpora při vzdělávacích aktivitách
• Vyhledávání informací, přepisy, překlady, citace
• Základní orientace v právní oblasti (autorské právo)

AI tak pomáhá knihovníkům šetřit čas, zefektivnit rutinní činnosti a podpořit kreativitu. Nejčastější odpovědí bylo, že chatboti umožňují dělat věci rychleji – 80 knihoven je označilo za „velmi užitečné“, dalších 91 za „částečně užitečné“. S hodnocením dopadu na kvalitu práce už byli respondenti zdrženlivější, i když většina stále odpověděla pozitivně.

Bariéry a důvody, proč knihovny AI zatím nevyužívají

Hlavní překážkou je nedostatek znalostí a dovedností – 43 % knihoven uvedlo, že neví, jak s AI (chatboty) pracovat. Druhým důvodem je pocit, že AI není pro jejich typ knihovny relevantní (30 %). Menší část respondentů uvedla nezájem (9 %) nebo jiné důvody (17 %) – např. technická omezení, personální kapacity, právní nejistota.

Z toho vyplývá, že zásadní bariérou není odpor vůči novým technologiím, ale spíše nejistota, jak AI prakticky využít. K dalšímu rozšíření využívání bude nutné nabídnout knihovnám inspirativní příklady, metodickou podporu a cílené vzdělávání.

Vliv AI na zaměstnanost v knihovnách Graf 16 zobrazuje odpovědi na otázku vlivu AI v budoucnosti. Většina respondentů (57 %) se domnívá, že využívání AI nebude mít v blízké době zásadní vliv na počet pracovníků. AI je vnímána spíše jako nástroj pro podporu a zefektivnění práce, nikoli jako náhrada lidské pracovní síly. Přibližně 10 % vyjádřilo obavy, že AI může vést ke snižování počtu míst (např. u rutinních administrativních činností), zatímco 27 % odpovědělo „nevím“, což odráží nejistotu ohledně budoucího vývoje a zatím nízkou úroveň praktických zkušeností. Knihovny v ČR se o umělou inteligenci stále více zajímají, i když praktické využívání je zatím v počátcích. Rozhodující pro širší přijetí bude především posílení digitálních kompetencí pracovníků, sdílení dobré praxe a praktická podpora. AI má potenciál zvýšit efektivitu, zlepšit služby a rozvíjet profesní dovednosti knihovníků, pokud bude správně implementována a pochopena.

Témata dalšího vzdělávání odborných zaměstnanců knihoven

Dotazníkové šetření zahrnovalo otevřené otázky, ve kterých knihovny samy navrhovaly dvě preferovaná témata pro školení v oblastech základních knihovnických činností, managementu a informačních technologií. Tento přístup přinesl větší konkrétnost odpovědí a potvrdil rozdílné vzdělávací potřeby veřejných a specializovaných knihoven. Nová metodika průzkumu, založená na otevřených návrzích, umožnila lépe porozumět skutečným potřebám knihoven, ale také přinesla větší nároky na interpretaci odpovědí. Např. téma čtenářské gramotnosti se letos objevilo rozptýleně v rámci širších kategorií, nikoliv jako samostatná položka. Nižší počet respondentů oproti minulému šetření také mohl ovlivnit četnost některých témat.

Základní knihovnické činnosti V knihovnických tématech se potvrdilo, že vzdělávací potřeby knihoven se odvíjejí od jejich typu a funkce. Veřejné knihovny kladou důraz na komunikaci a komunitní práci, zatímco specializované knihovny se soustřeďují na informační a technické kompetence. Průzkum přinesl cenný vhled, který může napomoci efektivnímu plánování školení i budoucích šetření.

Veřejné knihovny nejčastěji projevovaly zájem o témata spojená s komunikací s uživateli, rozvojem měkkých dovedností a vzdělávacích funkcí knihoven. Mezi nejčastěji zmiňovaná témata školení patřily:

• Komunikační dovednosti a psychologie čtenáře
• Lektorské a pedagogické dovednosti (např. pro besedy, lekce, komunitní aktivity)
• Vzdělávací programy a práce se čtenářem
• Adaptabilita k novým trendům, digitalizaci a změnám IT
• Orientace v literatuře pro účely akvizice a doporučování knih

Z odpovědí je patrné, že veřejné knihovny reflektují svoji komunitní a vzdělávací roli a hledají způsoby, jak lépe reagovat na potřeby různorodého publika.

Specializované knihovny naopak upřednostňují odborně zaměřená témata, zejména v oblastech:

• Informační zdroje a elektronické informační zdroje (EIZ)
• Vyhledávání informací a podpora výzkumu
• Otevřený přístup (open access), správa repozitářů a vědecká komunikace
• Digitální knihovnické procesy a správa digitálních dokumentů

Management

V průzkumu bylo shromážděno celkem 413 návrhů na další vzdělávání v oblasti managementu a personální práce v knihovnách. Odpovědi knihoven ukazují na vysokou poptávku po rozvoji manažerských a měkkých dovedností, ale také na posun směrem k tématům duševní pohody, flexibility a strategického řízení.

Měkké dovednosti a osobní rozvoj

Největší část návrhů se týkala rozvoje manažerských kompetencí – především komunikace, vedení lidí, empatie, rozhodování, time managementu a týmové spolupráce. Knihovny si uvědomují, že vedení lidí vyžaduje systematický přístup a kontinuální vzdělávání.

Personální řízení a témata týkající se lidských zdrojů

Významný počet návrhů se týkal motivace zaměstnanců, hodnocení výkonu, náboru, adaptace nových kolegů a flexibility práce. Tato témata reflektují proměny týmového složení, generační obměnu i zvýšenou potřebu personální profesionalizace.

Strategické řízení a plánování

Přibližně 14 % návrhů se vztahovalo k tvorbě strategií, koncepcí a plánování změn. To ukazuje, že knihovny chtějí být proaktivní a rozvíjet se, nejen udržovat provoz.

Osobní pohoda v zaměstnání (well-being) a pracovní klima

Tyto návrhy byly zaměřeny na duševní zdraví, prevenci vyhoření, pracovní pohodu a vztahy na pracovišti. To naznačuje rostoucí důraz na kvalitu pracovního prostředí a zdraví zaměstnanců.

Právní orientace a prosazování zájmů knihoven (advokace)

Knihovny mají zájem o lepší orientaci v legislativě, zejména v oblasti pracovního práva, a o nástroje pro obhajobu významu knihoven vůči zřizovatelům a veřejnosti. Zároveň se objevují návrhy na marketing knihoven a zlepšení externí komunikace.

Inovace a nové technologie

Mezi méně početné, ale významné návrhy patří témata jako využití umělé inteligence, digitalizace procesů, práce s daty nebo sledování trendů v řízení organizací. Tato témata odrážejí zájem o modernizaci a budoucí směřování oboru.

Veřejné knihovny prezentovaly větší rozmanitost témat, zejména v oblasti komunikace advokace, řízení lidí a práce s veřejností. Výrazněji reflektují potřebu mluvit se zřizovateli a obhajovat svoji roli ve společnosti. Specializované knihovny kladou důraz na vnitřní týmové vedení, strategické řízení v rámci větších institucí a odborný růst. Témata jako advokace nebo marketing se zde prakticky nevyskytují. Obě skupiny však spojuje zájem o well-being zaměstnanců a adaptaci na technologické změny.

Výsledky ukazují, že knihovny si stále více uvědomují nutnost systematického rozvoje manažerských a osobnostních kompetencí, schopnosti řídit změnu, orientovat se v právních otázkách a vytvářet kvalitní pracovní prostředí. Návrhy přinášejí důležité podněty pro plánování vzdělávacích programů, které by měly reagovat na aktuální výzvy i dlouhodobé potřeby knihovnického sektoru.

Informační technologie

Knihovny, které se zúčastnily průzkumu, zaslaly 489 návrhů témat dalšího vzdělávání v oblasti informačních technologií, přičemž nejčastěji zmiňovaným tématem byla umělá inteligence (AI) – uvedlo ji 178 knihoven. Dalšími často uváděnými oblastmi byly základní digitální dovednosti (např. Word, Excel, Canva), tvorba digitálního obsahu a komunikace na sociálních sítích, práce s elektronickými informačními zdroji, digitalizace, kybernetická bezpečnost a elektronické knihovní služby.

Veřejné knihovny zdůrazňují praktické využití technologií – například podpora uživatelů (seniorů) v IT, propagace služeb na sociálních sítích nebo pomoc s eGovernmentem. Specializované knihovny se více zaměřují na akademické potřeby – správa výzkumných dat, otevřený přístup (open access) nebo pokročilá práce s knihovními systémy.

Téměř třetina všech návrhů se týkala AI, což ukazuje na její vnímaný potenciál pro rozvoj knihoven. Knihovny mají zájem jak o základní orientaci v AI, tak o konkrétní dovednosti jako je využití AI pro rešerše, sumarizace či automatizaci úkolů. Časté jsou i obecné požadavky na další vzdělávání v oblasti IT.

Z výpovědí vyplývá, že knihovny vnímají informační technologie jako klíčovou oblast profesního rozvoje, ale zároveň potřebují více školení, příkladů z praxe a podpory pro jejich efektivní využití.

Dokumenty pro personální práci a další normativní dokumenty

Graf 17 ukazuje, že většina knihoven má zpracovány základní provozní a organizační dokumenty – např. popisy pracovních náplní (87 %), organizační strukturu (79 %) a organizační řád (82 %). Zpracování těchto dokumentů je běžnou a ustálenou praxí.

Strategické dokumenty, jako je strategie dalšího vzdělávání zaměstnanců, jsou zatím méně rozšířené – má je 239 knihoven, 50 je nemá a 6 je připravuje. Právě tato oblast je označována jako perspektivní pro další rozvoj, protože systematické vzdělávání je klíčové pro adaptaci knihoven na nové výzvy.

Z hlediska trendů v čase:

• Nejrozšířenějším dokumentem zůstávají pravidla pro nakládání s osobními údaji (89 %), přesto došlo oproti roku 2020 k mírnému poklesu (z 94 %).
• U ostatních základních dokumentů je patrný mírný pokles oproti minulému šetření, což může souviset se změnou vzorku nebo jinými prioritami knihoven.
• Nárůst zaznamenala oblast zaškolování nových pracovníků (z 34 % na 40 %) a strategie dalšího rozvoje knihovny (z 31 % na 41 %). To ukazuje na rostoucí zájem o plánování, systematičnost a profesionalizaci řízení knihoven.

Celkově výsledky naznačují, že knihovny dobře zvládají základní provozní procesy, ale postupně se posouvají i k dlouhodobému plánování a řízení lidských zdrojů. Tento vývoj je pozitivním signálem pro zvyšování kvality, adaptability a efektivity knihovnické práce.

Závěr

Průzkum z roku 2025 přináší aktuální pohled na personální situaci v knihovnách a odhaluje proměny, kterým knihovnická profese v posledních letech čelí. Ukazuje na posuny v pracovních rolích, vzdělanostní struktuře i kompetencích zaměstnanců. Zároveň upozorňuje na přetrvávající výzvy, jako je stárnutí pracovní síly, nízká platová konkurenceschopnost nebo potřeba větší podpory personálního rozvoje.

Hlavní zjištění:

• Profesní diverzifikace

Tradiční knihovnické pozice ustupují ve prospěch nových odborností (IT, PR, projektový management), zejména ve větších a specializovaných knihovnách.

• Stárnutí pracovní síly

Roste podíl zaměstnanců nad 51 let (aktuálně 46 %), generační obměna je pomalá, mimo jiné kvůli nízké atraktivitě profese pro mladé.

• Zvyšující se podíl mužů

Muži tvoří 17 % pracovníků (oproti 7 % v roce 1998), častěji se uplatňují v technologických a analytických rolích.

• Proměna vzdělanostní struktury

Polovina knihovníků má vysokoškolské vzdělání, ale jen 40 % odborných pracovníků má knihovnickou kvalifikaci. Stoupá podíl pracovníků z jiných oborů.

• Posun v pracovních rolích

Klesá podíl přímých služeb uživatelům, roste význam technických a metodických pozic. Roste potřeba rekvalifikací.

• Nízká platová konkurenceschopnost

Platy knihovníků zaostávají za celostátním průměrem. Většina zaměstnanců je zařazena do nižších platových tříd, neodpovídajících dosaženému vzdělání.

• Důraz na digitální kompetence

Přes 40 % pracovníků postrádá kompetence pro využití AI. Roste poptávka po školeních v oblasti IT a automatizace.

• Vysoká personální stabilita

Více než polovina zaměstnanců pracuje v knihovnách déle než 10 let. Nejčastějším důvodem ukončení pracovního poměru zůstává odchod do důchodu.

• Charakteristiky vedoucích pracovníků

Většinu vedoucích pracovníků tvoří ženy s dlouholetou praxí. Ve specializovaných knihovnách častěji disponují knihovnickým vzděláním.

• Rozvoj personální práce

Zlepšuje se dokumentace procesů v oblasti lidských zdrojů (např. popisy pracovních míst, strategie dalšího vzdělávání), ale podpora zřizovatelů a školení k tomuto tématu jsou nadále nedostatečné.

Zjištění z průzkumu potvrzují, že knihovny stojí na prahu výrazné personální transformace. Ačkoli vynikají vysokou stabilitou týmů a postupným rozvojem personálních nástrojů, současně čelí tlakům spojeným s digitalizací, nedostatkem mladých pracovníků a potřebou nových dovedností. Klíčové bude, jak se knihovnám podaří reagovat na tyto změny – posílit svou atraktivitu, systematicky rozvíjet kompetence zaměstnanců a získat silnější podporu zřizovatelů i profesního prostředí.

PILLEROVÁ, Vladana. Jak se mění knihovnická profese? Výsledky pravidelného průzkumu Analýza mzdové, věkové a vzdělanostní struktury pracovníků knihoven ČR v roce 2025. Knihovna: knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 2, s. 45–65. ISSN 1801-3252.

	The role of public libraries in the transformation of African society: a case study of Kabwe Town in Zambia / Jive Lubbungu. München: Grin Verlag, 2020. 13 stran. ISBN 9783346309594. Kabar je hlavní město Zambijské centrální provincie a distriktu Kabwe v africké Zambii. Tato brožura je studií, která zkoumá roli pěti místních veřejných knihoven. Bylo dotazováno pět zaměstnanců, z každé knihovny jeden, a tři uživatelé knihovny z každé knihovny. Z rozhovorů například vyplynulo, že v knihovnách byl nedostatek personálu, zaměstnanci víceméně demotivovaní, zastaralý knihovní fond, nedostatečná publicita atd. Vedení uvedených knihoven však zavádělo projekty a programy, které by tamní komunity povzbudily k návštěvě a využívání knihoven. Kniha je určitě pro čtenáře atraktivní, vzhledem k lokalitě, která je pro mnohé z nás exotická a zajímavá. Signatura je Kfe 10.315/B. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097547&local_base=KKL
	Przenośna magia: historia książek i ich czytelników / Emma Smith; przełożył Aleksander Gomola. Kraków: Bo.wiem, [2024]. 301 stran. ISBN 978-83-233-5336-2. Knihy nejsou jen slova a imaginární světy. Jsou to také předměty v našich životech. Lámeme jim hřbety, trháme stránky a píšeme na okraje. Ony nás zase ovlivňují. Ale mají nad námi moc? Autorka bere čtenáře na poutavou cestu historií a kontinenty, aby odhalila důvody naší fascinace knihami. Vypráví příběhy bibliofilů a sběratelů na pozadí zaplněných polic a svazků sloužících jako talismany. Píše také o bouřlivějších vztazích mezi lidmi a knihami, které se někdy stávají nástroji v rukou propagandistů, pálí se na hranicích nebo konči v drticích strojích. Kniha je cestou historií s jediným cílem – ukázat, že knihy jsou objekty a jejich fyzická podstata je stejně důležitá jako slova, která obsahují. Autorka je profesorkou Shakespearovských studií na Oxfordské univerzitě (Herthford College). Signatura této knihy je Xa 42.809. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097555&local_base=KKL
	The politics of mass digitization / Nanna Bonde Thylstrup. Cambridge, Massachusetts; London: MIT Press, [2018]. ix, 200 stran. ISBN 978-0-262-55241-7. Dnes máme díky internetovému připojení z pohodlí domova přístup k milionům digitalizovaných kulturních artefaktů. Instituce i jednotlivci každý den přidávají do digitální sféry tisíce nových kulturních děl a vytvářejí tak nová střediska znalostí. Jak nás to ovlivňuje politicky a kulturně? Autorka této knihy přistupuje k masové digitalizaci jako k novému fenoménu a nabízí jeho nové chápání jako určujícího konceptu naší doby. Kniha vychází z případových studií různých forem masové digitalizace včetně Google Books, Europeany a tzv. stínových knihoven Monoskop, lib.ru a Ubuweb. Signatura této knihy je Ol 42.810. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097423&local_base=KKL
	Portable magic: a history of books and their readers / Emma Smith. UK; USA; Canada; Ireland; Australia; India; New Zealand; South Africa: Penguin Books, 2023. vii, 343 stran. ISBN 978-0-141-99193-1. Většina toho, co říkáme o knihách, se ve skutečnosti týká slov uvnitř svazků. Knihy jsou ale i věci stejně jako slova, předměty v našich životech i světy v našich hlavách. Stejně jako my jim lámeme hřbety, uvolňujeme listy a píšeme na okraje, tak nás i ony různě ovlivňují. Všechny knihy jsou, jak řekl Stephen King, „jedinečnou přenosnou magií“. Autorka této knihy nám ukazuje, proč tomu tak je, proč si knihy nad námi získaly svoji zvláštní moc. Autorka odhaluje, že jako jejich obsah je to i fyzická forma knih, která jim propůjčuje jejich osobité a někdy i nebezpečné kouzlo. Zkoumá neočekávané a neviditelné důsledky naší lásky ke knihám, formování čtenářských návyků a způsoby, kterými je náš vztah ke knihám intenzivnější než si obvykle představujeme. Signatura této knihy je Xa 42.843. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097819&local_base=KKL
	Świadomość algorytmiczna a ewolucja widowni / Anna Miotk. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe i Edukacyjne SBP, 2024. 212 stran, 100 nečíslovaných stran barevných obrazových příloh: ilustrace, grafy. ISBN 978-83-67723-21-3. Přemýšleli jste někdy o tom, jak algoritmy sociálních médií ovlivňují uživatele? Tato kniha odhaluje, jak mechanismy filtrování obsahu formují uživatele sociálních médií. Některé teorie tvrdí, že lidé se stávají pasivní masou, vystavenou reklamě a propagandě. Mohou si lidé ale udržet alespoň trochu kontroly? Autorka analyzuje tyto problémy na základě výsledků průzkumu reprezentativního vzorku uživatelů internetu. Představuje také původ filtrovacích algoritmů, popisuje vývoj těchto médií, vznik obrovské masy uživatelů a jejich vzájemný vztah. Kniha je určena každému, kdo chce lépe porozumět fungování sociálních médií. Autorka, renomovaná badatelka, také navrhuje řešení, jak tato média učinit uživatelsky přívětivějšími. Signatura je Iea 42.818. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097638&local_base=KKL
	Fenomén samizdat / zostavila Ľudmila Pastierová. Ivanka pri Dunaji: F. R. & G., spol. s r. o. v spolupráci s občianským združením Klub rodinné striebro, 2022. 262 stran: ilustrace, portréty, faksimile. ISBN 978-80-89499-57-1. V každém těžkém či problémovém okamžiku dějin stojí intelektuál, umělec, publicista a vlastně každý aktivní občan před zásadními alternativami – pokračovat ve své práci, ve svém díle i za cenu represivních opatření a jejich následků nebo se přizpůsobit vnucené skutečnosti a totalitním pravidlům hry? Samizdatová periodika na Slovensku poskytovala oficiálně zakázaným autorům možnost svobodně tvořit a publikovat. Tato monografie je pokusem o přiblížení těchto aktivit spolu s ilustračním materiálem získaným z osobních archivů disidentů. Jedná se o zpracování samizdatových periodik vycházejících na Slovensku koncem 70. a v 80. letech minulého století. Publikace přináší nová fakta o vydávání a využívání těchto periodik. Signatura je Xe 42.836. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097794&local_base=KKL
	Literaturpolitik im NS-Staat: von der »Gleichschaltung« bis zum Ruin / Jan-Pieter Barbian. Frankfurt am Main: S. Fischer [2024]. 512 stran. ISBN 978-3-10-397583-3. Toto je zcela přepracované a aktualizované vydání díla Jana-Pietera Barbiana o národním socialismu jako mediální diktatuře. Pálení knih 10. května 1933 bylo pouze předehrou k rozsáhlému procesu. Knižní trh byl klíčovým pilířem nacistické propagandy. Nacistický stát byl také mediální diktaturou, v níž hrál klíčovou roli Joseph Goebbels. Od „gleichschaltungu“ (glajchšaltování, násilné usměrnění) profesních sdružení až po vznik nových orgánů, jako byla Reichsschrifttumskammer („Říšská literární komora“) a cenzura. Jan-Pieter Barbian poskytuje – na základě četných zdrojů – přehled totalitní literární politiky. Současně osvětluje limity a rozsah literární produkce. Analyzuje chování autorů, vydavatelů, knihkupectví, knihoven a čtenářů, které kolísalo mezi adaptací, spoluprací a rozporem, a ukazuje, jak boj o kompetence v literární politice ovlivnil knižní trh. Signatura knihy je Xc 42.841. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097829&local_base=KKL
	Librarians in schools as literacy educators: advocates for reaching beyond the classroom / Margaret Merga. Cham: Palgrave Macmillan, [2019]. xv, 254 stran. ISBN 978-3-030-21024-3. Tato kniha zkoumá roli, kterou knihovníci hrají ve školách jakožto pracovníci v oblasti gramotnosti. Zatímco knihovníci pracující ve školních knihovnách jsou obecně vnímáni jako okrajoví členové vzdělávací procesu, ve skutečnosti mohou poskytnout významnou podporu při rozvoji gramotnosti dětí, a to jak čtenářské, literární, tak rovněž gramotnosti jako celku. Školní knihovníci jsou často neocenitelní při dosahování různých akademických i sociálních cílů. Tento přínos je však často přehlížen a škrty ve financování neúměrně postihují knihovníky ve školních knihovnách. Autorka zde navazuje na nedávný průzkum v Austrálii, USA a Velké Británii a zkoumá, jak mohou školní knihovníci zviditelnit svůj přínos. Kniha také naléhá na větší uznání a podporu školních knihoven a jejich zaměstnanců jako cenných členů školních kolektivů. Signatura knihy je Kr 42.839. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000089991&local_base=KKL
	Gefälschte Provenienzen in der Literatur und ihren Wissenschaften / herausgegeben von Madeleine Brook und Stefanie Hundehege. Göttingen: Wallstein Verlag, [2024]. 209 stran: faksimile. ISBN 978-3-8353-5776-1. Co když jsou rukopisy nebo celé knihy padělané a informace o jejich původu jsou záměrně zatajovány? Padělání Schillerových rukopisů v 19. století či případ falešných Hitlerových deníků přitahovaly značnou pozornost a fascinují dodnes. Pro knihovny, archivy a muzea jsou padělky rizikové, protože jejich akvizice je založena na principu provenience. Tato publikace zkoumá teorie a praktiky padělaných proveniencí v literatuře a literární vědě. Jaké možnosti odhalování padělaných proveniencí v době digitalizace existují? Jak se sběratelské instituce, obchod a výzkum vypořádají se situací, kdy se ukáže, že původ literárního díla je padělaný? Tyto a jiné otázky se kniha snaží zodpovědět prostřednictvím příspěvků autorů z různých zemí, např. z Německa, Velké Británie či z USA. Signatura knihy je Zda 42.837. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097832&local_base=KKL
	Book curses / Eleanor Baker. Oxford: Bodleian Library Publishing, [2024]. 118 stran. ISBN 978-1-85124-630-4. Chtěli jste někdy ochránit své knihy před zapomětlivými čtenáři? Před čtenáři, kteří do knih kreslí, píši či je jinak znehodnocují? Chtěli jste knihy ochránit před zloději? Možná jste dokonce přáli něco zlého těm, kteří vaše knihy poškodili… Ale vyhrožovali byste jim pekelným ohněm, oběšením či morem? Tato kniha obsahuje sbírku některých – i vtipných – kleteb, které kdy byly na dané téma napsány. Od děsivých výhrůžek objevených na kamenných monumentech starověkého Blízkého východu až po propracované rukopisné kletby a mrazivá varování načmáraná v tištěných knihách. „Knižní kletby“ jsou samy o sobě zábavné, ale také nabízejí vhled do toho, jak si textů a knih jejich majitelé a čtenáři v průběhu staletí vážili. Najdete zde tedy poutavý úvod do historie a vývoje zaklínání knih a možná i inspiraci k napsání několika vlastních. Signatura knihy je Xa 42.848. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097512&local_base=KKL
	Doporučení pro zavedení výkonu práce na dálku v knihovnách: metodická příručka. [Česko?]: [nakladatel není známý], 2025. 44 stran. Tato příručka byla připravena pro knihovny jako metodické vodítko se souhrnem základních otázek, které se objevují v souvislosti s výkonem práce na dálku. V příručce najdete vysvětlení a příklady možných řešení problémů. Jde například o popis právního rámce práce na dálku, povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance, přesun práce do elektronického prostředí atd. Příručka je doplněna soupisem literatury k dalšímu prohloubení a rozšíření znalostí této problematiky. Signatura této knihy je Kfa 10.321/B. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097604&local_base=KKL

Zpracovala: Zuzana Vavrošová

VAVROŠOVÁ, Zuzana. Tipy z Knihovny knihovnické literatury. Knihovna: knihovna knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 2, s. 98-102. ISSN 1801-3252.