Kdysi tento věk znamenal čas odejít do důchodu.

Není to však jen změnou doby, kdy se i muži u nás v průměru dožívají přes pětasedmdesát let, ale určitě geny, které docentu Richardu Papíkovi dávají stále tak neobyčejnou svěžest a tvořivost ducha a výbornou formu jeho tělesné schránky. Říká se, „ve zdravém těle zdravý duch“, a o Richardovi, se kterým jsem měl štěstí se shodou okolností daných dobovými zvraty poloviny neopakovatelných devadesátek minulého století spřátelit, to mohu směle potvrdit. Nemohu se už věnovat jeho dosud jistě nemalé sportovní formě, dříve jsem se ale o ní mohl přesvědčovat při hodinkách našeho přátelského tenisu a také při jeho návštěvách na naší chatě u Dobříše, kam dojížděl nikoli autem, autobusem či vlakem, ale sportovně a ekologicky – na kole. Pokusím se alespoň z toho, co ještě sám ve svých letos šestaosmdesáti dokážu pamatovat, a tak trochu z dění v oboru v současnosti vysledovat, připomenout, čím se během své docela už dlouhé profesní kariéry zapsal do rozvoje oborů knihovnictví a zejména vědeckých a technických informací neboli VTEI. Je to neodlučně spjato s univerzitním prostředím, v němž se zcela výjimečně jako skvělý kantor uplatnil.

Začalo to v roce 1994, kdy jsem převzal po nezapomenutelném profesoru Jiřím Cejpkovi Ústav informačních studií a knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (dále jen ÚISK) a dostal jsem šanci na jedno uvolněné místo přijmout nějakou posilu. Získal jsem, jak to už v životě bývá, docela náhodně kontakt na mladého informačního pracovníka, absolventa tehdy ještě Katedry vědeckých informací a knihovnictví, působícího jako civilní zaměstnanec, rešeršér v pražském armádním vědecko-informačním centru. Armádní vědecko-informační služby byly po absolutoriu tehdejší Drtinovy knihovnické katedry na FF UK mým prvním zaměstnáním a věděl jsem, že u vojáků se civilnímu zaměstnanci může podařit kvalifikovaný vstup do profese. A Richard byl už navíc autorem odborné publikace, podle mne tenkrát (i dosud) pro knihovníky velmi užitečného zaměření, totiž o tom, jak si osvojit speciální metodiku rychlého čtení. Tak jsem mu to uvolněné místo u nás na fakultě nabídl s tím, že se zaměří kromě rychločtení hlavně na teoretickou i praktickou výchovu nových rešeršérů, kteří by zvládali i nejmodernější světové metody sofistikovaného vyhledávání informací ve světových databázových systémech. To jsem navíc ještě nevěděl, že už v 80. letech navštěvoval středisko online přístupu do západních databázových center v Ústřední technické základně ÚVTEI, kde se na takových rešerších podílel. Moji nabídku po krátkém váhání přijal a začala naše společná cesta budování velkého vysokoškolského pracoviště zakládajícího a rozvíjejícího širokou škálu učebních programů, založených na informačních vědách. Ty se pak staly inspirací pro výuku i na sesterských, knihovnicko-informačně orientovaných pracovištích Slezské univerzity v Opavě a do určité míry také Masarykovy univerzity v Brně. Pro absolventy našeho i jejich magisterského studia se nám v roce 1996 podařilo akreditovat vědecký obor doktorského studia informačních věd. Ten také, jako jeden z prvních, Richard Papík úspěšně absolvoval.

Na přelomu století byla dokončena výstavba nových budov univerzity v Jinonicích a my jsme se s ústavem mohli z velmi skromných prostor starého domu v Celetné ulici přestěhovat do zcela moderního prostředí, vybaveného právě pro naše potřeby zejména rychlým internetovým připojením učeben i kanceláří, zabírajících v podstatě celé patro. A pro Richarda (ale tehdy už nejen pro něj, jak se na našem ústavu rozvíjela výuka nejmodernějších metod práce s informacemi) jsme získali vlastní velkou počítačovou učebnu. Na tehdejší poměry to bylo srovnatelné s katedrami v nejvyspělejších západních zemích. Vyučoval ve svých předmětech v podstatě to, co se učili studenti amerických univerzit. To jsem zjistil, když jsem díky Čechoameričanu doktoru Stanislavu Kalkusovi, který se stal po kariéře vedoucího knihovníka americké US Navy po roce 1990 učitelem na ÚISK,
navštívil v roce 1999 jednu z nejprestižnějších fakult ve Spojených státech, School of Information and Library Science v Chapel Hill (SILS). Richard už předtím získal studijní pobyt na podobné americké knihovnicko-informační škole a při sjednávání smluv v Chapel
Hill jsme dohodli pro následující semestr jeho plnohodnotný několikaměsíční úvazek jako učitele vyspělých rešeršních služeb. Jeho přínos tam spočíval mimo jiné v tom, že oproti místním studentům i kantorům měl zkušenosti s online přístupy i do významných
západoevropských systémů, jako byly třeba Data-Star nebo STN International, a paní děkanka SILS mi při své návštěvě u nás pak za to upřímně poděkovala.

Už během prvních let, kdy na ÚISK působil, jsem si čím dál zřetelněji uvědomoval, že v Richardu Papíkovi se mi podařilo získat neobyčejně schopného kantora a také kolegu, všeobecně oblíbeného a také rychle rostoucího co do kvalifikace i schopnosti reprezentovat náš obor u nás i v zahraničí. Navíc si stále udržoval profesionální kontakt s oborem díky externímu působení v tehdy významném rešeršním středisku Medistyl Praha. Brzy bylo jasné, že jsem v něm získal i svého nástupce ve vedení ústavu. Na univerzitu jsem mohl nastoupit až po listopadu 1989 a to už se mi blížila šedesátka. Navíc se mi v 90. letech ještě otevřela možnost působení na Slezské univerzitě v Opavě, později na Vysoké škole Karlovy Vary a ještě na doktorem Janem Machytkou výborně vedené Vyšší škole informačních služeb v Praze na Pankráci. Uvádím ten seznam proto, že ve všech těchto institutech se postupem času Richard se mnou na výuce podílel a v případě Slezské univerzity mé jen částečné působení značně rozšířil. O tom ale ještě později.

Jak jsem už uvedl, v čele ÚISK jsem se od počátku snažil, a to zejména na základě svých zkušeností z předchozí práce v oblasti výzkumu a vývoje automatizovaných vědecko-informačních systémů v 70. a 80. letech, orientovat výukové programy ÚISK do co nejpestřejšího spektra oborů, jak v moderní informační společnosti ve světě vznikaly. Vycházely z podstaty poslání knihoven, totiž profesionálním a institucionálním způsobem zprostředkovávat literární bohatství lidské společnosti, ať už tvorbu uměleckou, nebo stále více výsledky vědeckého bádání i technického pokroku. Zejména se tak dělo už od konce 19. století, kdy se díky zakladatelům Mezinárodní federace pro dokumentaci (FID) Henri La Fontainovi a Paulu Otletovi nad tradičním knihovnictvím začaly rozvíjet nadstavby, označené nejprve jako dokumentace a pak už pouze informace, a to postupně, jak se rozvíjela výpočetní a telekomunikační technika, a to nejen ve vědě a technice, ale dnes už i v běžné sociální komunikaci, publicistice a samozřejmě ve vědě i umění. Tak se také stalo, se kromě učitelů tehdy už tradičních směrů studií – knihovědy, knihovnictví, vědeckých a technických informačních systémů, na ústav přihlásili i průkopníci oboru nových médií, dnes jedné z nejrychleji se vyvíjejících platforem výzkumu i praktického působení v kybernetizovaném světě. A Richard se začal zabývat také tehdy inovativním oborem informačních studií, označovaným anglickým výrazem „competitive intelligence“.

„Strategii“ ÚISK jako čelného českého vědecko-pedagogického institutu hodného prestiže pražské Karlovy univerzity, jak mohu dosvědčit, se mnou i tím, jak rozšiřoval témata svých přednášek a cvičení, Richard skutečně spoluvytvářel. Když ode mne v roce 2002 převzal vedení ÚISK, mohl jsem s radostí pozorovat, jak se ústav ještě více, než na to stačily mé síly, začal rozvíjet. Nejen že k výuce přizval nové, především mladé kantory, ale zejména vědecké doktorandské studium se mu podařilo neobyčejně rozšířit a přijmout do něj významnou řadu mladých adeptů působení v informační vědě i praxi širokého spektra zaměření. Často jsme už váhali, zda se nový uchazeč o toto studium ještě zabývá naším oborem, nebo zda by se neměl obrátit třeba na pedagogické nebo umělecké vysokoškolské obory. Richard navíc uměl vymýšlet zajímavé projekty výzkumu a vývoje, které ústavu přinášely v následujících letech navíc nad velmi skromné materiální zajištění, na Filozofické fakultě už tradiční, také potřebné finanční prostředky. Kromě toho převzal mé místo v Ústřední knihovnické radě a začal externě spolupracovat se společností Roche, jako její informační a rešeršní specialista. To už uplynulo prvních deset let jedenadvacátého století a Richard se habilitoval a stal se garantem jak bakalářského a magisterského, tak i doktorského studijního programu, které se na ÚISK i dnes vyučují. Po neshodách s tehdejším děkanem Filozofické fakulty nakonec z místa ředitele ÚISK odešel a začal se více věnovat Ústavu bohemistiky a knihovnictví na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity. Zde dnes garantuje jeho studijní programy a navíc začal v moderních metodách vyhledávání vědeckých lékařských informací vyučovat studenty i kantory na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Ústavu vědeckých informací. S praktickým knihovnictvím udržuje kontakt působením ve Vědecké radě Národní knihovny České republiky.

Richard Papík sice není pověstným multipublicistou, chrlícím články a knihy v nejrůznějších časopisech a nakladatelstvích, ale to, co publikoval, stojí za to si přečíst a prostudovat. A není toho málo. Namátkou, spíše z mého pohledu na významnost, mohu připomenout hned několik titulů, které posouvají poznání oboru, v němž se profiluje, nezanedbatelně dopředu. Je to například kniha Strategie vyhledávání informací a elektronické informační zdroje z roku 2011. Několik publikací vytvořil spolu se svojí ženou Vendulou, vědeckou pracovnicí v medicíně, navíc absolventkou doktorského studia informačních věd na ÚISK. Uvádím například studie Příležitosti Web 2.0 pro Competitive Intelligence a Competitive Intelligence v medicínském a farmaceutickém prostředí, obě z roku 2008.

Pozoruhodné je množství studentských prací, od bakalářských přes diplomové a dříve také rigorózní, až po doktorské disertace, které dosud vedl. To je skutečně velký vklad tohoto učitele, vědce, propagátora a hlavně všeobecně oblíbeného a uznávaného kolegy, jiskřícího pozitivní energií a stále novými nápady, do celého, dnes už velmi širokého oboru, zasahujícího prakticky do všech sfér soudobé – informační společnosti. Tak lze dnešnímu šedesátníku, doc. PhDr. Richardu Papíkovi, PhD., vyslovit vřelé a zasloužené uznání a zároveň mu popřát hodně zdraví a hlavně ještě v tomto oboru mnoho let k pokračování v jeho tolik užitečném pedagogickém i vědeckém a také publikačním působení.
Richarde, na zdraví!

VLASÁK, Rudolf. Mladý šedesátník. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(1), 86–88. ISSN 1801–3252.

Klíčová slova: baťovský Zlín 1918–1939, Tomáš Baťa, Jan Antonín Baťa, modernita, výchova ke čtenářství

Summary: The text focuses on various aspects of education for reading in interwar Baťa’s Zlín. In its time, it represented a model embodiment of values associated with industrial modernity, which also determined its cultural policy. Through the mouth of its founder, Tomáš Baťa, and then his successor, Jan Antonín Baťa, the Zlín system formulated the idea of adequate reading for factory employees, promoting in it the qualities required of every Bataman. The article thus concentrates on the vision of a proper Baťa reading based, among other things, on the personal tastes of the two shoemakers and on the efforts to promote and enforce this vision among adult workers as well as among industrial youth and children through school education.

Keywords: Baťa’s Zlín 1918–1939, Tomáš Baťa, Jan Antonín Baťa, modernity, education for reading

Mgr. et Mgr. Barbora Svobodová, Ph.D. / Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.(Institute of Czech Literature of the CAS), Na Florenci 1420/3, 110 00 Praha 1

Fenomén meziválečného baťovského Zlína je zejména v českém prostředí opředen množstvím mýtů a zvláště v posledních třiceti letech se jméno jeho zakladatele Tomáše Bati (1876–1932) stalo synonymem pro geniálního a bezkonkurenčně úspěšného podnikatele. Baťovy snahy, na něž pak výrazně navázal jeho mladší nevlastní bratr Jan Antonín (1898–1965), se však ani zdaleka neomezovaly pouze na sféru výrobní či obchodní. V meziválečném období se oběma sourozencům podařilo vybudovat mezi valašskými kopci komplexní a svébytný ekosystém, realizovat svého druhu avantgardní, až utopistický projekt a sociální experiment vycházející z ideálů průmyslové modernity. Tzv. batismus stejně jako taylorismus, fordismus či welfare kapitalismus hodnotově čerpal z pro modernitu charakteristické bezmezné víry v neustálý pokrok, nevyhnutelně šťastnou budoucnost, všespásnou moc vědy, techniky a především glorifikoval lidskou práci.

Zároveň podobně jako další dobové koncepce přicházel i zlínský systém s poměrně jednoznačnou představou o podobě sociální organizace, v jeho případě podřízené průmyslové výrobě, a sebevědomě předkládal „návod na život“ individua, které se mělo stát tzv. novým průmyslovým člověkem. Podnik a jeho „šéf“ totiž zaměstnancům neposkytoval pouze práci, ale zajišťoval jim sociální a zdravotnické služby, vzdělávání či kulturní vyžití. Navíc vzhledem k propojenosti obuvnického závodu a městské správy firma zasahovala prakticky do každé oblasti života svých pracovníků a měla i vlastní kritéria týkající se představ o literatuře vhodné pro baťovce.

Četba adekvátních a závodu konvenujících knih pak měla spolu s dalšími pracovními i volnočasovými aktivitami pomáhat upevňovat baťovskou identitu a vychovávat zlínské zaměstnance k naplňování žádoucích podnikových hodnot a preferovaného životního stylu. Jeho reprezentanty byly dvě archetypální postavy – figura optimistického průkopníka, neustále a neohroženě směřujícího vpřed, a figura neméně optimistického selfmademana, nezávislého, vynalézavého a obdivuhodného praktika pečujícího o všeobecné blaho (Marek a Strobach 2013, 2011).

V tomto kontextu tak baťovské čtenářství nabývá nových společenských souvislostí i funkcí a přesahuje sféru literatury. Předkládaný text se proto nejprve zaměří na formulaci vize správné baťovské četby, odvozené primárně z preferencí Tomáše Bati, nastíní snahy o její prosazování v rámci baťovské komunity a v neposlední řadě představí literární výchovu na zlínských školách.

Příběhy, které učí vítězit

Přestože Tomáš Baťa ve svém dětství a mládí nedosáhl příliš vysokého stupně formálního vzdělání, podle vlastních slov i vzpomínek jeho spolupracovníků hrály v jeho životě četba a samostudium důležitou roli. Na prahu dospělosti jeho pohled na svět výrazně formovaly knihy Svatopluka Čecha, který zůstal Baťovým oblíbencem po celý život, českobratrská literatura nebo práce Émila Zoly či Lva Nikolajeviče Tolstého. Od nich se pak ale názorově vzdálil především po svých cestách do USA, které se pro něj jako Mekka pokroku staly celoživotní inspirací nejen v oblasti technologií a obchodu, ale i v americké podnikavosti a optimistické mentalitě. Evžen Erdély dokonce zdůrazňuje, že Tomáš Baťa ruskou literaturu dobře znal a v závěru života se hodně zajímal i o nově vzniklý Sovětský svaz, zároveň však ruské klasiky „nenáviděl pro pasivitu jejich hrdinů“ (Erdély 2014, s. 147).

Podobně zamítavě se stavěl i k soudobé české beletrii. Když v roce 1925 při přípravách bibliofilsky orientované brožury Roztříštěné zrcadlo (1926) Baťu oslovil spisovatel a novinář Adolf Veselý s prosbou o jeho názor na soudobou literární produkci, odpověděl mu zlínský průmyslník, že nejnovější knihy se „obírají pouze láskou a nanejvýše ještě jídlem. Jejich lidé milují ve dne v noci a jen milují. Že by pracovali, že by bojovali, toho se v české beletrii nedočtete. Já ji nečtu, poněvadž čtu jen knihy, z kterých se mohu něčemu naučiti. Přečtu-li zábavné americké, anglické dílo, dosáhnu poučení i zábavy. Jack London je po mém soudu representantem toho nového směru, vychovávající mužnost, odvahu a lásku k činu“ (Co četl Tomáš…, 1932, s. 3).

Obliba amerického životního stylu se projevovala i v Baťově čtenářské inklinaci k anglo-americké literární produkci, kromě zmiňovaného Jacka Londona dobře znal i dílo Uptona Sinclaira a četl jej i proto, že „tento spisovatel líčí stinné stránky amerických milionářů, avšak necenil ho příliš, neboť vždy ke konci dává svým hrdinům padnout“ (Erdély 2014, s. 147). Mnohem víc naopak oceňoval ať už biograficky, nebo motivačně laděné knihy s myšlenkami výrazných amerických podnikatelů a dalších představitelů veřejného života, s jejichž postoji souzněl a kteří pro něj představovali inspirační zdroj. Šlo zejména o Henryho Forda, Andrewa Carnegiho nebo Ralpha Waldo Emersona. Stejně tak v jeho čtenářské biografii vystupují díla autorů dobově populární četby, dnes spíš zapomenutá, jako moralistně pojatá vyprávění Od píky (1903) George Horace Lorimera nebo i tituly z tzv. „ženské literatury“ od Edny Ferberové či Hariette Lummit Smithové.

Právě význam toho, že literatura má ve svých recipientech podporovat proaktivní jednání a touhu něco vykonat, Tomáš Baťa explicitně zdůraznil i ve svém projevu z roku 1930, kde vyzdvihl, že se máme bavit „jen knihami, které nás povzbuzují k činům. Povídka, sebekrásněji vyprávěná o neúspěšném životě, nenaučí nás vítězit. Naopak, taková povídka bere nám radost ze života a odvahu k činům“ (Baťa 2016, s. 154). Jak je ze všech uvedených ukázek zjevné, Baťovo chápání literární tvorby klade důraz na užitný a pedagogický rozměr literárních děl na úkor umělecké autonomie. Jejich hlavním cílem by v této optice mělo být předávání vzorů hodných následování a výchova čtenáře k odvaze budovat nový lepší svět i novou lepší verzi sebe samého. V tomto kontextu význam úderného baťovského hesla „Čti zdravé knihy“ (Veselý 2016, s. 14) spočívá v požadavku na četbu obsahově zprostředkovávající kladné, srozumitelné příklady hrdinů a v přesvědčení, že tato exempla budou efektivně spoluvytvářet ideál baťovce naplněného optimismem i vírou v budoucnost. Slovo „zdravé“ zde tak jednoznačně odkazuje k morálním principům baťovského systému, které se v recipientovi mají čtením potvrzovat a upevňovat. Formální stránka textu a umělecká invence jsou v tomto pojetí druhořadou záležitostí a dílo slouží primárně jako funkční nástroj k prosazování preferovaných hodnot. Literatura tak měla podléhat stejným kritériím efektivnosti a funkčnosti jako průmyslová výroba a sama být v podstatě produktem odpovídajícím jasně definovaným a standardizovaným čtenářským parametrům.

Literatura jako nástroj

To, jak „prakticky“ a výchovně konkrétní knihy Tomáš Baťa využíval, ilustruje příklad výše uvedeného souboru Od píky, jejž sám četl a zjevně ho shledával velmi užitečným. Jde o moralistně pojaté dílko pracující s klasickým schématem dopisů, které posílá otec synovi na studia a dává mu v nich rady, jak obstát ve světě i v životě. Baťa totožné schéma aplikoval i na jednoho ze svých budoucích nejbližších spolupracovníků architekta Františka Lýdie Gahuru (1891–1958), jehož podporoval během studií v Praze. V dopise z roku 1911 jej otcovsky varuje před různými nebezpečími velkoměsta a přikládá k němu právě Lorimerovu knihu se slovy: „Bude mne těšiti, když mi místo kvitance opíšete každého druhého měsíce jeden dopis otce Grahama. Tak si jeho rady alespoň zapamatujete“ (Pokluda 2012, s. 60). Následně se v letech 1921 až 1924, v době, kdy již fungovaly Baťovy podnikové noviny Sdělení, úryvky z knihy Od píky začaly na pokračování objevovat i na jejich stránkách, aby se tímto způsobem dostaly k co největšímu počtu čtenářů.

Závodní tisk byl od svého počátku chápán jako přímý zprostředkovatel myšlenek vedení firmy a zejména jejího šéfa. Stejně byl zejména v první polovině 20. letech baťovský pracovní kolektiv v oficiálních firemních materiálech i průmyslníkových projevech líčen jako rodina, v jejímž čele stojí sám Baťa v pozici přísného, ale pečujícího otce. Lorimerova kniha tak v tomto kontextu získala další vrstvu symbolických významů v rámci baťovské komunity a mohla být vykládána jako zprostředkované rady otce Bati všem jeho dětem, tedy zaměstnancům, o něž se stará. Další aktualizace se pak soubor dočkal při příležitosti prvního výročí Baťovy letecké havárie, kdy se ve firemních novinách objevil i původní dopis Gahurovi s doporučením četby Od píky a některé ukázky z knihy poté byly v periodiku nárazově přetisknuty i ve třicátých letech.

Baťův pragmatický postoj snažící se na literaturu aplikovat stejné přístupy jako na racionalizovanou výrobu bot se promítá i do anekdoty spojené s cestopisnou knihou Eduarda Basse Holandský deníček (1930), která šéfa zlínské firmy nadchla natolik, že chtěl, aby se stala široce dostupnou. S razancí sobě vlastní proto kontaktoval autora s nápadem vyrábět knihu pomocí technologie běžícího pásu s tím, že by její prodejní cena nepřesáhla pět korun. Při osobním setkání s E. Bassem pak už údajně měl promyšleno, jak knihu vyrobit jen za korunu jednu (Erdély 2014, s. 148). K realizaci toho plánu však nakonec nedošlo. Skutečnost, že Baťu oslovil právě cestopis, přitom není náhodná. Cestování a otevřenost světu byla jednou z důležitých baťovských hodnot, sám Baťa strávil na cestách za obchodem i soukromě podstatnou část svého života a návštěvy cizích krajin mu do velké míry sloužily jako zdroj inspirace a „případové studie“ toho, jak v jiných zemích funguje podnikání i celkové společenské uspořádání. Právě reportážně laděné cestopisné texty tak představovaly svého druhu specifický literárně-žurnalistic ko-didaktický žánr, který v kontextu baťovského systému nabýval na významu i s rostoucí expanzí firmy do zahraničí a vysíláním jejích pracovníků na cizí trhy. Lze to sledovat i na stránkách podnikového periodika, v němž se prakticky od jeho počátků objevují nejprve amatérsky pojaté reporty a zápisky z cest baťovců nebo přímo členů Baťovy rodiny, jejichž úroveň postupně stoupá s profesionalizací novin i s rostoucí expanzí firmy. V polovině třicátých let pro časopis Zlín (nástupce Sdělení) píše své reportáže z cesty po USA sponzorované koncernem například Edvard Valenta, stejně tak na základě letu rovněž finančně podpořeného Janem Antonínem Baťou byla vydána kniha Emila Forejtníka Letadlem ze Zlína do Kapského města (1936).

Přestože Tomáš Baťa explicitně neformuloval zlínský literární program nebo přesně nestanovil oficiální baťovský kánon, z výše naznačených střípků je patrné, jakými měřítky sám knihy a jejich hrdiny posuzoval a jak se tato měřítka snažil uplatnit i ve vztahu ke svým spolupracovníkům. Zlínský obuvník hlásal, že průmysl jako takový má být službou veřejnosti; literatura a veškeré umění pak mělo být zase službou průmyslu i službou jednotlivci a pro jejich potřeby mělo vykazovat co největší míru efektivity a užitečnosti.

Objednávka na četbu pro baťovce

Na Tomášovu představu o adekvátní literatuře pro zlínské zaměstnance navázal i jeho nástupce v čele firmy Jan Antonín Baťa, který ji ale dovedl ještě dál. Poté, co mladší z obou bratrů v 1932 usedl do šéfovského křesla, dochází i v souvislosti s rozvojem podniku k systematičtějšímu přístupu ke kulturní sféře a snaze jasněji vymezit firemní kulturní politiku. Zatímco ve výše naznačeném intuitivním přístupu prosazovaném zakladatelem podniku jsou typické spíše tendence působit primárně na zaměstnance firmy coby recipienty a usměrňovat, jaké knihy by měli číst, Jan Antonín Baťa kromě toho přichází i s poměrně konkrétními představami a požadavky směrem ke spisovatelům, jak a co by měli psát.

Baťovu touhu iniciovat vznik takového typu literární tvorby, která by odpovídala jeho představám a kterou by chtěl předložit svým pracovníkům a vůbec širší veřejnosti, je možné pozorovat už roku 1933, kdy hned v prvním lednovém čísle pondělního Zlína vychází speciální příloha vyhlašující Velkou literární soutěž, jejímž tématem mají být povídky práce (Velká literární soutěž…, 1933, 1). A přestože je pod vylíčením představy o výsledných dílech podepsána „redakce Zlína“, ve stanovených požadavcích je jednoznačně patrný rukopis Jana Antonína Bati. Text vyhlašující soutěžní podmínky zdůrazňuje, že v časopise hledají autory, kteří mají „porozumění pro velikost a krásu moderní práce, dovedou zpracovati umělecky v krátkých povídkách naše denní pracovní boje ve Zlíně a na celém světě, kam až sahá naše práce“ (tamtéž). Zároveň je součástí přílohy i překlad povídky z železničního prostředí Kuj železo od Dana Waterse, která slouží jako vzorový příklad uchopení pracovního tématu v americké tvorbě.

Soutěž o nejlepší „povídky práce“ lze v kontextu batismu chápat jako první pokus, jak si v závodě a případně v jeho spřízněném okolí „vyrobit“ vlastní autory píšící podle předem stanovených požadavků, v souladu s firemními hodnotami, a poskytnout tak závodním zaměstnancům onen adekvátní typ četby. Vítězem se nakonec stal právě jeden z pracovníků firmy, Karel Kůstka, který do soutěže zaslal příběh o mladém vedoucím dílny na výrobu podpatků čelícím nečekané poruše jednoho ze strojů. Hlavní hrdina literárně nijak výjimečného textu s názvem Dokončená práce se tak vydává na dramaticky líčenou cestu za náhradními díly, aby jeho dělníci sníženou výrobní kapacitou neohrozili chod celého závodu. Dílku nechybí akce, zápal pro práci i postava s vlastnostmi baťovského průkopníka. Celá povídka pak vycházela na pokračování v závodním časopise a poté byla vydána v podnikovém nakladatelství.

Snahy firmy iniciovat vznik pro-baťovsky orientovaných knih ještě zesílily po vydání románu Botostroj (1933) spisovatele Svatopluka Turka, vůči němuž rodina Baťova následně podnikla tvrdé kroky v podobě soudního sporu, jelikož se cítila být uražena obsahem knihy. Vedle toho se ale zejména Jan Antonín Baťa pokoušel systematicky oslovovat i respektované spisovatele (např. Karla Čapka nebo Vladimíra Neffa), aby si baťovské téma vzali za své. Vyslyšel ho ale pouze Tomáš Antonín Pánek, autor dobrodružné literatury s leteckou a cestovatelskou tematikou, mající osobní vazby na zlínské prostředí. Do geneze jeho románu Živé dílo (1934) šéf obuvnických závodů osobně zasahoval. Román ale rozhodně výraznější ohlas nevyvolal, a pokud se vůbec pozornosti dočkal, byl hodnocen záporně, spíš jako reklamní materiál propagující zlínskou firmu. V roce 1936 pak Baťova potřeba angažovat do svých služeb literáty vygradovala svoláním spisovatelského sjezdu do Zlína, kde své literární představy a očekávání explicitně formuloval a vyhlásil jakousi „veřejnou zakázku“ na četbu nejen pro zlínské, ale pro všechny československé průmyslové zaměstnance. Jejím hlavním rysem by měl být optimismus, autoři by se měli inspirovat právě v dobrodružné dobově populární americké literatuře, psát srozumitelně a aktivně se dát do služeb průmyslu a práce, a tím se spolupodílet na cestě společnosti k lepší budoucnosti (Baťa 1936). Spisovatelská obec však toto volání nevyslyšela a příliš nenapomohlo ani založení Baťovy literární ceny v tomtéž roce.

Domnělé čtenářské potřeby svých zaměstnanců se tak firma snažila saturovat jiným způsobem. Právě kolem poloviny 30. let se rozrůstá produkce podnikového nakladatelství a vydavatelství Tisk Zlín, které mimo jiné vydává také překlady Baťou tolik vyzdvihované americké dobrodružné literatury. Ať už jde o edici Fair play, založenou v roce 1934, jež během jednoho roku přijde s deseti tituly z oblasti populární četby určené primárně pro mužské čtenáře, nebo o edici Vybrané spisy Jacka Londona, v nichž se mezi léty 1936 a 1939 dočká svého uvedení na trh dvanáct románů včetně Bílého tesáka zahajujícího celou sérii. Jako pandán k těmto textům pak i ve firemních novinách vycházejí překlady dalších krátkých povídek stejného charakteru. Kromě beletristické produkce ale podnikové nakladatelství samozřejmě a dominantně vydává i odborné práce z oblasti obuvnictví a dalších oborů zlínského podnikání nebo popularizačně pojaté příručky osobního rozvoje. Celé nakladatelské portfolio tak má fungovat v souladu s firemními zásadami a podnikem proklamovanými hodnotami.

Aktivní čtenáři

Batismus tedy předpokládal, že zlínští zaměstnanci budou čtení využívat zejména k vlastnímu seberozvoji, z něhož pak zprostředkovaně bude těžit celý závod. Přístup k oněm „zdravým knihám“, jak je ve svých představách o literatuře akcentoval Tomáš Baťa, jim tak měl být maximálně ulehčen. Zde sehrály důležitou roli knihovny, jež se také podílely na zprostředkování baťovského čtenářského étosu a fungovaly jako další nástroj k prosazování podnikové kulturní politiky. Knihovnám v meziválečném Zlíně se ve své bakalářské práci podrobně věnovala Renáta Salátová (Salátová 2005), zde tedy pouze stručně zmíníme, že v rámci Baťova podniku už od roku 1918 fungovala vlastní závodní knihovna. Její původně skromný fond se postupně rozrůstal, až začal konkurovat paralelně fungující knihovně městské. Na jejím chodu se ovšem také podílela firma Baťa, jelikož Tomáš Baťa od roku 1923 zastával funkci starosty Zlína. Obě instituce se pak v roce 1933 sloučily v jednu. Propagaci knihoven bylo věnováno nemálo prostoru i ve firemních novinách, pracovníci závodu byli soustavně vyzýváni k jejich návštěvám, vyzdvihovaly je i zaměstnanecké a personalistické příručky.

Vedle návštěv knihovních institucí byli baťovci vedeni i k tomu, aby si systematicky vytvářeli vlastní domácí knihovny, v nichž má být kladen důraz na kvalitu před kvantitou. Ostatně i za návštěvy závodní knihovny byli ti nejpilnější čtenáři odměňováni svazky pro své osobní knihovničky. A kromě toho ve Zlíně vznikaly i čtenářské spolky a kluby s cílem podporovat literární kompetence baťovců. Jedním z prvních byl v roce 1926 založený Klub přátel literatury a umění fy Baťa, jehož členové osobu šéfa závodů zvolili svým čestným předsedou (fakticky jej ale vedl Baťův advokát Šaler). Členové klubu si předsevzali „povznášeti členstvo po stránce kulturní, najmě seznamovati ho s literaturou a dějinami nejvzdělanějších národů a hlavně literaturou českou“ (Nově založený „Klub…“, 1926, 8) a za tímto účelem pořádali pravidelné debatní večírky. Měli i další plány zahrnující vybudování muzea kulturních artefaktů, jež mají vazbu ke Zlínu a regionu, ale vzhledem k tomu, že zprávy o klubu se v materiálech objevují pouze v roce 1926, jeho činnost zjevně neměla dlouhého trvání. Další čtenářské spolky a kroužky pak vznikaly ve třicátých letech mezi zlínskou mládeží a do velké míry fungovaly jako komplementární doplněk baťovského pojetí literární výchovy na školách.

Výchova ke čtenářství u průmyslového dorostu

Školy jakožto vzdělávací instituce měly v meziválečném Zlíně výjimečné postavení jednak kvůli ideové orientaci baťovského systému na budoucnost a tedy i na mladé lidi, jednak kvůli nestandardní demografické skladbě města, v níž právě mladí do 30 let představovali dominantní část jeho obyvatel (Ševeček 2009, s. 331). Pro vzdělávání mladých dělníků nově nastupujících do zlínských továren zřídil Tomáš Baťa už v roce 1924 první firemní obuvnické učiliště, které se rok poté transformovalo do tzv. Baťovy školy práce umožňující zlínské firmě vychovávat budoucí pracovníky podle podnikových požadavků a vštěpovat jim baťovské zásady již od mládežnického věku. Chlapci, kteří do ní byli přijímáni ve svých čtrnácti či patnácti letech, absolvovali vyučování spolu s náročnou prací v závodě, firma jim k tomu poskytovala ubytování v internátech s velmi striktně stanoveným rozvrhem a povinnostmi a dohlížela i na jejich trávení volného času.

Vzhledem k tomu, že celá koncepce školy byla orientovaná především na praktické aspekty, nelze předpokládat, že by výuka literatury patřila mezi její priority. V původním učebním plánu se přitom počítalo s tím, že v hodinách češtiny budou studenti rozvíjet své čtenářské kompetence a v souvislosti s texty probíranými ve škole se příležitostně seznámí se základy především československých literárních dějin (Závodní odborná škola…, inv. č. 170). Představy Tomáše Bati ovšem byly jiné. Podle zápisu z porady ze srpna 1925 šéf závodů například prosazoval vynechat češtinu jako pravidelný předmět. Měl totiž za to, že chlapci by se s ní měli seznamovat hlavně v čítárně prostřednictvím reálné četby a vedle toho pak v průběhu roku absolvovat asi desítku hodin přednášek o vybraných tématech. K tomu si budou sami organizovat také různé literární besídky nebo řečnické debaty (Odborná škola obuvnická…, inv. č. 171). V tomto modelu se tak rozvoj literárních kompetencí mladých mužů přesunul z velké části na jejich vychovatele, kteří měli mimo jiné chlapcům doporučovat vhodnou četbu; počítalo se také s úlohou knihovny, již měli navštěvovat, i na ně samotné, případně na další osvětové a vzdělávací spolky ve městě fungující.

Takto se například pod záštitou Klubu absolventů Baťovy školy odehrála debata s jejími současnými studenty o tom, jaké knihy číst a jaké si pořizovat do vlastní knihovničky. Mladým lidem bylo doporučováno, aby si zřídili kartotéku zápisků a aby volili knihy od autorů, kteří „v životě něco dokázali“. Podstatným literárním kritériem bylo i „průkopnictví“ textů projevující se tím, že v nich „musí život kypět ve vší své složitosti“, jako třeba v případě románu Tomáše Antonína Pánka Živé dílo (Mladí lidé a kniha 1934, s. 5). Zásadnější úlohu plnila i internátní knihovna, kterou si mladí muži sami spravovali a rozhodovali o nákupech děl. Mezi nejčtenější žánry podle podnikových novin patřily cestopisy, odborné texty, autobiografie i moderní literatura. V neposlední řadě měli mladí muži svůj vlastní literární kroužek, kde si své zážitky z četby předávali. Tomu, jak vypadala četba Baťova průmyslového dorostu, byl věnován také jeden z prvních čtenářských výzkumů z roku 1933 prováděný knihovníkem Jaroslavem Freyem. Z šetření vyplynulo poměrně nepřekvapivé zjištění, že mezi mladými muži od patnácti do devatenácti let se největší oblibě těší dobrodružné romány, zejména americké provenience (Frey 1933).

Zatímco chlapci se v rámci kurikula závodní pracovní školy literární výchově nevěnovali pravidelně a soustavně během výuky, učební osnovy pro dívky vypadaly odlišně. Baťova škola práce pro mladé ženy byla založena v roce 1929, a jelikož baťovský systém přisuzoval dívkám především úlohu budoucích manželek, matek a hospodyň, cílilo jejich vzdělávání tímto směrem. K dobrému vychování mladé ženy patřila také jistá míra kultivovanosti a znalosti kultury, kterou pak bude předávat svým dětem. Dívky tak hned od prvního ročníku spolu s češtinou a občanskou naukou měly i tzv. vzdělávací četbu, jejímž cílem bylo „příjemným způsobem rozšiřovati duševní obzor mladých žen, aby vrostly do současné národní kultury a mohly se pochopením tendencí doby zúčastniti vytváření budoucnosti“ (Baťova škola práce – mladé…, inv. č. 176). Děvčata měla číst jak ve školních hodinách, tak soukromě. Doporučují se výňatky z próz, básní, dramat, memoárů, cestopisů, životopisů, populárních výkladů přírodních věd a články v podnikových novinách. Zároveň však bylo apelováno na pedagogy, aby vybírali díla neproblematická, v prvé řadě z domácí literatury a až pak z literatury cizí. Konkrétní skladba hodin nebyla pevně stanovená a spíše než výuka literárních dějin stálo na prvním místě čtenářství: „Hlavní úkol vzdělávací četby je naučit číst a vzbudit lásku k četbě. Naučit literatuře a dějinám literatury, to vyplyne samo. Systematika není potřebná, o výběru děl rozhoduje vnitřní obsah a časová potřeba, po př. záliba žákyň a učitelů“ (tamtéž). Kromě toho osnovy také předpokládaly, že dívky o své četbě budou diskutovat, zpracovávat o ní referáty a kriticky ji hodnotit a že ve volném čase budou pěstovat recitaci, organizovat dramatické a literární večírky nebo slohové soutěže. Samozřejmě i v internátu mladých žen fungovala jejich vlastní knihovna a také ony měly nejpozději v druhé polovině třicátých let svůj literární kroužek.

Z uvedeného je zjevné, že na mladé ženy, pokud jde o čtenářské kompetence, byly kladeny odlišné požadavky ve srovnání s mladými muži. Celkově však platí, že v průběhu výuky v Baťových pracovních školách se ani studentky, ani studenti neseznamovali s literaturou a jejími dějinami v intencích nějaké ucelené koncepce či systému, který naopak určoval kurikulum na pokusných školách měšťanských. Právě ty by totiž v ideálním případě děti navštěvovaly ještě před baťovským odborným školstvím a ucelenější představu o literárních dějinách by tak získaly v mladším věku.

Literární výchova na zlínských pokusných školách měšťanských

Zlínská Masarykova pokusná diferencovaná měšťanská škola začala fungovat od září 1929 a její vznik je vázaný na tzv. Příhodovu školskou reformu hojně čerpající ze zkušeností jejího autora Václava Příhody s americkou pedagogikou. V součinnosti s těmito učitelskými snahami se v tehdejším Československu rozběhlo zakládání nového typu reformních škol s ambicí definovat nový model uplatňovaného tradičního vzdělávání.

Do tohoto typu instituce děti nastupovaly většinou v jedenácti letech a opouštěly ji v patnácti, pokud neabsolvovaly zkrácený dvouletý program určený žákům studijně nejméně nadaným. Při výuce literatury se žáci v průběhu prvních dvou let prostřednictvím praktických příkladů seznámili s jednotlivými literárními druhy; žánry, základy versologie a dějiny literatury pak začali studovat ve III. a IV. ročníku. Výklad literární historie sice není natolik inovativní, aby byl oproštěn od pozitivistického přístupu hledajícího příčinné souvislosti mezi spisovatelovým dílem a jeho životopisem, ale zásadní rozdíl spočívá jednak v omezení počtu autorů, které žáci mají znát, jednak v tom, že proces poznávání literátovy tvorby začínal u interpretace jeho díla, a nikoliv u biografických údajů. Opět je tak zdůrazňována vlastní četba, následovaná společným kolektivním rozborem (Vrána 1936).

Tvorba konkrétní spisovatelské osobnosti navíc není prezentována jako práce nějakého solitéra a v duchu systematizace i baťovské příchylnosti k tabulkám a grafům zlínští češtináři vypracovali diagram se schématem vývoje českého písemnictví, který žákům poskytoval globální pohled na probíranou látku a stal se nezbytnou součástí učebnic používaných pro potřeby zlínských škol. Národní literatura je v tomto schématu rozdělena do sedmi období. Každé z nich charakterizuje heslo, jež mělo vystihovat hlavní myšlenku dominující konkrétní epoše (Náboženství, Národ, Já sám, Já Čech, Já a svět, Pravda, My všichni). Do jednotlivých sekcí jsou pak zařazeni vybraní spisovatelé s patřičným vysvětlením, jak se ono jednotící heslo odráží právě v jejich tvorbě. Kromě toho také graf provádí srovnání domácí tvorby s literaturou světovou, jejíž vývoj je popsán konstantně rostoucí přímkou, zatímco proměny české literatury jsou znázorněny jako klikatící se křivka s mnoha vzestupy a pády, dosud marně se snažící dosáhnout stejné úrovně jako literatura světová.

Reálná podoba hodiny literatury je pak popsána v článku zlínského češtináře Cyrila Kohoutka „Jak učíme literatuře“, publikovaném v časopise Zlín spolu s dalšími texty popisujícími výuku i jiných předmětů na Masarykově pokusné „měšťance“ (Kohoutek 1935). Učitel krátce referuje o jedné dvouhodinovce češtiny, jejímž tématem bylo dílo Františka Ladislava Čelakovského. Požadavky kladené na třináctileté děti a jejich interpretační schopnosti byly poměrně vysoké, jelikož třída poté, kdy probrala literární aktuality a zopakovala si látku o Šafaříkovi z předešlé hodiny, byla rozdělena na dvě poloviny – jedna dostala za úkol přečíst vybrané básně z Ohlasů písní ruských a druhá z Ohlasů písní českých. Při skupinové práci a vzájemné diskusi mezi sebou i s učitelem žáci odpověděli na otázky v učebnici a teprve poté se podívali, co o Čelakovského životě a díle říká učební příručka. Při domácí práci si pak děti měly přečíst obě knihy, vzájemně je porovnat, naučit se jednu z básní, připravit si její hlasitý přednes a nakonec se pokusit zjistit, zda v jejich kraji existovali také nějací sběratelé lidové slovesnosti a jaký materiál sbírali (tamtéž). Ačkoli se množství úkolů může jevit jako až přehnané, podle vyjádření učitele z citovaného článku žádný z požadavků nečinil jeho chráněncům větší problémy. Za povšimnutí stojí velká míra autonomnosti a důraz na samostatnou práci, k níž byli žáci vedeni, stejně tak snaha o svázání učiva s regionálním prostředím či potřeba dotknout se aktuálního literárního dění.

Obr. 1 Schéma vývoje literatury podle učebnice Pohledy do čsl. literatury
(zdroj: Bojanovská – Kohoutek – Sedláková, 1936, 7)

Vedle literární výchovy fungoval i v pokusných školách žákovský čtenářský klub, kde se děti scházely nad knihami ještě nad rámec školní výuky, společně diskutovaly třeba nad Štorchovými Lovci mamutů a Osadou havranů, Čapkovými pohádkami, Komenského Kšaftem umírající matky Jednoty bratské, Vernem nebo Mayem, speciální tematické schůzky byly věnovány Jiráskovi, Dostojevskému, Dykovi či Kvapilové (Pokusná škola ve Zlíně…, 1931). Za spolupráce se zlínskými knihkupci byla také z popudu klubu pořádána předvánoční výstavka dětské knihy, o níž pravidelně referovaly závodní noviny a také časopis Mladý Zlín, na jehož tvorbě se výrazně podílely samy děti a který čtenářství soustavně propagoval. Uveřejňoval úryvky z dětské četby (z Kiplingovy Knihy džunglí, Klapzubovy jedenáctky od Eduarda Basse nebo z životopisu Marka Twaina), publikoval čtenářské ankety pro jednotlivé třídy, doporučoval nejnovější dětskou literaturu a celkově vedl žáky k zájmu o čtení a knihy vzdělávacími články o fungování knihkupectví, knihoven, bibliofilském sběratelství atd.

Čtení slouží práci

Batismus a baťovská kulturní politika tedy přisuzovaly čtenářství důležitou roli. Čtenářství bylo cíleně a systematicky pěstováno už u dětí školního věku a dále aktivně podporováno u mládeže a dospělých. Baťovský systém totiž četbu chápal jako potenciálně mocný nástroj, jehož prostřednictvím mohlo docházet k soustavnému vzdělávání a seberozvoji baťovců směřujícím k tomu, aby byli stále lépe připraveni na jakýkoli úkol, který před ně jejich práce a podnik postaví. Četba „vhodných“ knih, tedy těch, které měly předávat jednoznačně pozitivní vzory a tím podporovat žádoucí baťovské vlastnosti jako optimismus, vytrvalost, odvahu či iniciativnost, v podstatě představovala jeden z prostředků kontinuální přípravy na onu nadcházející zářnou budoucnost plnou netušených možností. Ať už šlo o texty odborné, nebo beletristické. Předpokládaný prototypický čtenář ve zlínském pojetí byl čtenářem přímočaře naivním, u kterého se očekávalo, že nebude schopný číst s reflektivním odstupem, vnímat konstruovanost a fikčnost literárních děl. I proto texty musí jít čtenáři maximálně naproti a neočekávat od něj složité interpretační analýzy a syntézy. Literatura v sobě měla spojovat zábavu a poučení a jejím základním cílem nebyla estetická inovace nebo umělecká autonomie, ale služebná funkce podřízená „vyšším“ zájmům průmyslové pracovní komunity, která se řídí baťovským étosem.

Tento text vychází z autorčiny zatím nepublikované disertace:
SVOBODOVÁ, Barbora, 2021. Role literatury v systému meziválečného baťovského Zlína. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury.

Literatura

BAŤA, Jan Antonín, 1936. Význam a poslání literární práce. Zlín. Časopis podnikavé práce, 5(27), 1–2.

BAŤA, Jan Antonín, 2013. Budujme stát pro 40 000 000 lidí. Reprint 1. vyd. Krásná Lípa: Marek Belza. ISBN 978-80-87116-27-2.

BAŤA, Tomáš, 2016. Úvahy a projevy. Reprint 1. vyd. Praha: Omega. 978-80-7390-019-9.

Baťovy ceny za nejlepší díla literární a žurnalistická, 1936. Zlín. Pondělník zlínského kraje, 6(45), 6.

BOJANOVSKÁ, Aloisie, Cyril KOHOUTEK a Hedvika SEDLÁKOVÁ, 1934. Základy čsl. literatury. Díl II. Dějiny literatury. Zlín: Ředitelství pokusné diferencované školy měšťanské.

BOJANOVSKÁ, Aloisie, Cyril KOHOUTEK a Hedvika SEDLÁKOVÁ, 1936. Pohledy do dějin čsl. literatury. Základy čsl. literatury, díl II. Zlín: Ředitelství pokusné diferencované školy měšťanské.

BOJANOVSKÁ, Aloisie, Cyril KOHOUTEK a Hedvika SEDLÁKOVÁ, 1937. Základy československé literatury. Díl I. Básnictví. Praha: Státní nakladatelství.

BOJANOVSKÁ, Aloisie, Cyril KOHOUTEK a Hedvika SEDLÁKOVÁ, 1938. Základy československé literatury. Díl II. Pohledy do dějin literatury. Praha: Státní nakladatelství.

CEKOTA, Antonín, 1927. Do nové práce. 1. vyd. Zlín: T. & A. Baťa.

CEKOTA, Antonín, 2016. Geniální podnikatel Tomáš Baťa. 3. vyd. Zlín: Nadace Tomáše Bati. ISBN 978-80-905896-5-0.

Co četl Tomáš Baťa, 1932. Národní osvobození, (199), 3.

Company Towns of the Baťa Concern. History – Cases – Architecture, 2013. Eds. Ondřej Ševeček a Martin Jemelka. 1. vyd. Stuttgart: Franz Steiner Verlag. ISBN 978-3-515-10376-3.

CHIKUGO, Koji, 1991. Tomáš Baťa: The Czech Example of Welfare Capitalism. Ph.D. thesis. Albany: State University of New York.

CULÍK-KONČITÍKOVÁ, Gabriela, 2015. Podnikové vzdělávání Baťa. 1. vyd. Zlín – Žilina: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně – Georg. ISBN 978-80-7454-516-0.

ČINČOVÁ, Yvona, 2006. Spolkový život ve Zlíně v období expanze firmy Baťa. Národopisná revue, 16(3), 131–138. ISSN 0862-8351.

DOLESHAL, Zachary, 2012. Life and death in the kingdom of shoes. Zlín, Baťa and Czechoslovakia, 1923–1941. Ph.D. thesis. Austin: The University of Texas at Austin.

DOLEŽELOVÁ, Antonie, 2013. Baťa’s Search for Social Reconciliation in the Changing

World of Social Justice. In: Company Towns of the Baťa Concern. History – Cases – Architecture. Eds. Ondřej Ševeček a Martin Jemelka. 1. vyd. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 83–100. ISBN 978-3-515-10376-3.

ERDÉLY, Evžen, 2014. Baťa švec, který dobyl světa. 4. vyd. Praha: Omega.
ISBN 978-80-7390-4.

FREY, Jaroslav, 1933. Výzkum četby průmyslového dorostu. 1. vyd. Hodonín: F. Landgráf.

HAVELKOVÁ, Lenka, 2005. Personální a sociální politika Baťova koncernu. Acta musealia. Suplementa, 5(2), 1–75. ISSN 0323-2492.

HAVELKOVÁ, Lenka, 2007. Reflexe batismu v literatuře a ve výpovědích pamětníků

(podíl batismu na úspěchu Baťova koncernu). Rigorózní práce. Olomouc: Univerzita Palackého, Filozofická fakulta, Katedra historie.

HODÁČ, František Xaver, 2015. Tomáš Baťa: život a práce hospodářského buditele. 1. vyd. Zlín: Univerzita Tomáše Bati. ISBN 978-80-7454-524-5.

HORÁK, Oldřich, 1934. První dvě léta Masarykovy pokusné obecné školy ve Zlíně. 1. vyd. Zlín: Masarykova pokusná obecná škola.

JEMELKA, Martin a Ondřej ŠEVEČEK, 2016. Tovární města Baťova koncernu. Evropská kapitola globální expanze. 1. vyd. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2635-4.

KASPER, Tomáš a Dana KASPEROVÁ, 2020. „Nová škola“ v meziválečném Československu ve Zlíně. 1. vyd. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-3091-7.

KASPEROVÁ, Dana, 2014. Výchova průmyslového člověka a firma Baťa v meziválečném Zlíně. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci. ISBN 978-80-7494-176-4.

KAŠPÁRKOVÁ, Svatava a kol., 2010. Vliv sociálního programu Tomáše Bati a Jana Antonína Bati na vzdělanost zlínského regionu. Historická tradice a současnost. 1. vyd. Brno: Paido. ISBN 978-80-7315-195-9.

KAŠPÁRKOVÁ, Svatava a kol., 2011. Výchova školní a mimoškolní na pokusných reformních měšťanských školách a možnosti výchovného zhodnocení volného času ve Zlíně. 1. vyd. Brno: Paido. ISBN 978-80-7315-218-5.

Knihovna mladých mužů, 1937. Zlín. Sdělení zaměstnanců firmy Baťa, 20(3), 5.

KOHOUTEK, Cyril, 1935. Jak učíme literatuře. Zlín. Časopis spolupracovníků Baťa, 17(3 a 5), 6 a 6.

KOMÁREK, Josef, Jiří ŠAMÁNEK a Karel TKÁČ, 1939. Básnictví. Zlín: Pokusná měšťanská škola.

KOUBA, Karel, 2007. Co to byl Baťovský Zlín? Město jako případ vysokého modernismu. In: Tomáš Baťa: doba a společnost. Sborník příspěvků ze stejnojmenné zlínské konference pořádané ve dnech 30. listopadu – 1. prosince 2006. Ed. Marek Tomaštík. 1. vyd. Brno: Viribus Unitis, 293–301. ISBN 978-80-903948-0-3.

KUSLOVÁ, Hana, 2008. Moudrý se učí od každého. Zvuk Zlínského kraje: časopis pro kulturu a společenské dění, podzim–zima, 50–53. ISSN 1214-0139.

Literární klub Baťovy školy práce, 1937. Zlín. Pondělník zlínského kraje, 7(3), 6.

MAREK, Martin, 2017. Středoevropské aktivity Baťova koncernu za druhé světové války. 1. vyd. Brno: Matice moravská. ISBN 978-80-87709-17-7.

MAREK, Martin a Vít STROBACH, 2010. Batismus, urychlená modernita a průkopníci práce. Personální politika Baťova koncernu a řízené přesuny zaměstnanců v letech 1938–1941. Moderní dějiny, 18(1), 103–153. ISSN 1210-6860.

MAREK, Martin a Vít STROBACH, 2011. Náš cíl – člověk, lidé, rodiny… Identita, disciplína a řád v baťovském koncernu. Dějiny a současnost, 8(10), 14–17. ISSN 0418-5129.

MAREK, Martin a Vít STROBACH, 2013. Identity, Discipline and Order in the Baťa Concern. In: Company Towns of the Baťa Concern. History – Cases – Architecture. Eds. Ondřej Ševeček a Martin Jemelka. 1. vyd. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 51–60. ISBN 978-3-515-10376-3.

MAREŠ, Petr, 2013. Sonda do kultury města – Zlín, modelové město modernity. Sociologický časopis, 49(5), 681–701. ISSN 0038-0288.

MAROSZOVÁ, Jana, 2019. Dělník, šéf, člověk: Tomáš Baťa (1876–1932). 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica. ISBN 978-80-245-2298-2.

Mladí lidé a kniha, 1934. Zlín. Pondělník zlínského kraje, 4(50), 5.

Nově založený „Klub přátel literatury a umění“…, 1926. Sdělení zaměstnanců firmy T. & A. Baťa, 9(23), 8.

PAGÁČ, Jaroslav, 1926. Tomáš Baťa a 30 let jeho podnikatelské práce. 1. vyd. Praha: Sfinx.

PÁNEK, Tomáš Antonín, 1934. Živé dílo. 1. vyd. Zlín: Tisk.

POKLUDA, Zdeněk, 1991. Sedm století zlínských dějin. 1. vyd. Zlín: Klub novinářů Zlín a Zlínské tiskárny, a. s.

POKLUDA, Zdeněk, 2012. Baťovi muži. 1. vyd. Zlín: Kovárna Viva. ISBN 978-80-260-3389-9.

POKLUDA, Zdeněk, 2014. Baťa v kostce. 2. vyd. Zlín: Kniha Zlín. ISBN 978-80-7473-170-9.

Pokusná škola ve Zlíně 1929–1930. Výroční zpráva, 1930. 1. vyd. Zlín: Pokusná škola měšťanská.

Pokusná škola ve Zlíně 1930–1931. Výroční zpráva, 1931. 1. vyd. Zlín: Pokusná škola měšťanská.

Pokusná škola měšťanská ve Zlíně 1931–1932. Rok 3, 1932. 1. vyd. Zlín: Pokusná škola měšťanská.

Pokusná škola měšťanská ve Zlíně 1932–1933. Rok 4, 1933. 1. vyd. Zlín: Pokusná škola měšťanská.

Pokusná škola měšťanská ve Zlíně 1933–1934. Rok 5, 1934. 1. vyd. Zlín: Pokusná škola měšťanská.

Pokusná škola měšťanská ve Zlíně 1934–1935. Rok 6, 1935. 1. vyd. Zlín: Pokusná škola měšťanská.

Pokusná škola měšťanská ve Zlíně 1935–1936. Rok 7, 1936. 1. vyd. Zlín: Pokusná škola měšťanská.

Pokusná škola měšťanská ve Zlíně 1936–1937. Rok 8, 1937. 1. vyd. Zlín: Pokusná škola měšťanská.

SALÁTOVÁ, Renáta, 2005. Baťova knihovna ve Zlíně. Bakalářská práce. Opava: Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědná fakulta, Ústav bohemistiky a knihovnictví.

STEINFÜHRER, Annett, 2002. Stadt und Utopie. Das Experiment Zlín 1920–1938. Bohemia, 43(1), 33–73. ISSN 0523-8587.

SVOBODOVÁ, Barbora, 2021. Role literatury v systému meziválečného baťovského Zlína. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury.

SZCZEPANIK, Petr, 2005. Mediální výstavba průmyslového města. Síť médií v Baťově Zlíně 30. let. Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity. Řada filmologická, 2(1), 23–66. ISSN 1214-0414.

ŠEVEČEK, Ludvík, 2009. Fenomén práce v kultuře Baťova Zlína. In: Fenomén Baťa. Zlínská architektura 1910–1960. Ed. Ladislava Horňáková. Zlín: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, 221–238. ISBN 978-80-85052-77-0.

ŠEVEČEK, Ondřej, 2009. Zrození Baťovy průmyslové metropole. Továrna, městský prostor a společnost ve Zlíně v letech 1900–1938. 1. vyd. České Budějovice – Ostrava: Veduta – Ostravská univerzita v Ostravě. ISBN 978-80-86829-42-5.

ŠEVEČEK, Ondřej, 2013. The Case of Company Towns of the Baťa Concern. In: Company Towns of the Baťa Concern. History – Cases – Architecture. Eds. Ondřej Ševeček a Martin Jemelka. 1. vyd. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 15–47. ISBN 978-3-515-10376-3. Tomasbata.org, 2021 [online]. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. [Cit. 10. 2. 2021]. Dostupné z: http://tomasbata.org .

ÚŠELA, Jan, 2014. Batismus – ideologie účelnosti. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií.

VACKOVÁ, Barbora a Lucie GALČANOVÁ, 2009. The Project Zlín. Everyday Life in a Materialized Utopia. Lidé města/Urban People, 11(2), 311–337. ISSN 1212-811.

VALŮŠEK, David, 2007. Tomáš Baťa a tisk. In: Tomáš Baťa: doba a společnost. Sborník příspěvků ze stejnojmenné zlínské konference pořádané ve dnech 30. listopadu – 1. prosince 2006. Ed. Marek Tomaštík. 1. vyd. Brno: Viribus Unitis, 274–281. ISBN 978-80-903948-0-3.

VAŇHARA, Josef, 1994. Příběh jednoho muže a jednoho města. 1. vyd. Zlín: vl. náklad. ISBN 80-238-0517-7.

Velká literární soutěž „Zlína“, 1933. Zlín. Pondělník zlínského kraje, 3(1), příl. 1.

VESELÝ, Vilém, 2016. 600 hesel Baťa. 3. vyd. Zlín: Nadace Tomáše Bati.
ISBN 978-80-905896-7-4.

VRÁNA, Stanislav, 1934. Učebné metody. 1. vyd. Brno: Dědictví Komenského.

VRÁNA, Stanislav, 1936. Praxe na reformní škole měšťanské. 1. vyd. Zlín: Tvořivá škola.

VRÁNA, Stanislav, 1939. Deset let pokusné práce na měšťanských školách ve Zlíně 1929–1939. 1. vyd. Zlín: Pokusná škola měšťanská.

VRÁNA, Stanislav, 1946. Základy nové školy. 1. vyd. Brno: Ústřední učitelské nakladatelství a knihkupectví.

VRÁNA, Stanislav a Jaroslav CÍSAŘ, 1939. Deset let práce na pokusných školách měšťanských 1929–1939. 1. vyd. Zlín: Masarykova pokusná škola měšťanská.

VRÁNA, Stanislav a Cyril KOHOUTEK, 1930. Restrikce učiva a podstat učebného procesu.

1. vyd. Zlín: Masarykova pokusná škola měšťanská.

Výzkumná infrastruktura. Česká literární bibliografie, 2021 [online]. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR. [Cit. 15. 9. 2021]. Dostupné z: https://clb.ucl.cas.cz/ .

Z dívčích internátů, 1932. Zlín. Pondělník zlínského kraje, 2(39), 4.

Nepublikované archivní prameny a interní tisky

Baťova škola práce – mladé ženy a Vyšší škola lidová mladých žen fy Baťa ve Zlíně. Moravský zemský archiv v Brně – pobočka Státní okresní archiv Zlín, Fond Baťa, Osobní oddělení II/5, inv. č. 176.

Odborná škola obuvnická Baťa, a. s. ve Zlíně, konferenční protokoly (1925–1927). Moravský zemský archiv v Brně – pobočka Státní okresní archiv Zlín, Fond Baťa, Osobní oddělení II/5, inv. č. 171.

Výběr a výchova průmyslového člověka: instrukční příručka (1938). 1. vyd. Zlín: Osobní oddělení, Baťa. Moravský zemský archiv v Brně – pobočka Státní okresní archiv Zlín, Fond Baťa, Osobní oddělení II/1, inv. č. 17.

Závodní odborná škola obuvnická fy T. & A. Baťa – organizační statut, vyučovací osnova. Moravský zemský archiv v Brně – pobočka Státní okresní archiv Zlín, Fond Baťa, Osobní oddělení II/5, inv. č. 170.

SVOBODOVÁ, Barbora. Číst jako baťovec: výchova čtenářů v baťovském Zlíně. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(1), 71–85. ISSN 1801-3252.

Klíčová slova: česká literatura, recepce české literatury, Polsko, knižní trh, polský knižní trh, překladatelé, nakladatelé

Summary: Czech literature has attracted a relatively large interest of Polish readers for several decades, but due to the huge popularity of authors such as Bohumil Hrabal or Jaroslav Hašek – and superficial reading of their works – it has become charged by stereotypes, myths and legends. Therefore, Czech texts that did not fit into the established image of Czech literature for a long time were rejected by the publishers or ignored by readers. However, after 2010 young publishers and translators appeared, who, despite the difficulties, decided to present new Czech authors on Polish book market. This text describes these changes, presents them in the form of numbers and graphs and identifies opportunities and challenges associated with them. It is also an attempt to briefly describe the field of Czech literature in Poland in marketing, media and institutional perspective and presents the most important persons and institutions promoting Czech literature in Poland in recent years.

Keywords: Czech literature, reception of Czech literature, Poland, book market, Polish book market, translators, publishers

Mgr inż. Anna Maślanka / Szkoła Doktorska, Uniwersytet Pedagogiczny im. Komisji Edukacji Narodowej w Krakowie, orcid: 0000-0002-0888-3923

Úvod

Vliv českého jazyka na jazyk polský sahá už do doby přijetí křesťanství Polskem. Čechy totiž přijaly křest dříve a jako sousedící země měly v tomto období mnohem vyspělejší kulturu (Orłoś 1997, s. 9). Dalšími důležitými kapitolami česko-polských kulturních vztahů jsou první polovina 16. století (kdy česká literatura silně ovlivňovala polské písemnictví) a doba českého národního obrození (kdy naopak Čechy inspiroval polský romantismus).

Recepci našich kultur však ovlivnilo také 19. století, kdy se zrodily vzájemné negativní stereotypy, a 20. století – čas konfliktů, kvůli kterým vznikl mezi Čechy obraz Poláků jako útočníků, zatímco Poláci začali vnímat Čechy jako konformisty a chovat se k nim povýšeně. Dorota Żygadło-Czopnik píše: „V polských dějinách a kultuře pozorujeme přítomnost českého jazyka, literatury a kultury od samého počátku naší státnosti. Vzájemné vztahy mezi Čechy a Poláky mají svoje specifikum a dramatičnost a literatura je důležitý klíč, který otevírá cestu k poznání kultury a pochopení identity každého z těch národů“¹ (Żygadło-Czopnik 2014, s. 90).

V důsledku toho se však kolem české literatury nahromadily také dodnes živé mýty a stereotypy: „V posledních letech se totiž v Polsku sama česká literatura stala legendou či mýtem. Jejich základními stavebními prvky, jež fungují jako partes pro toto, se staly bezesporu jména a pojmy Švejk, Hrabal, hospoda, narativnost, Kundera a Havel“ (Lemańczyk 2008, s. 182). Podle Lenky Németh Vítové je česká literatura v Polsku už několik desetiletí vnímaná jako „feel-good“ literatura – čtenáři od ní čekají zábavu a oddech a nakladatelé se snaží splňovat tyto potřeby. „Očekávání »dobré nálady« spojené s obrazem české literatury způsobuje, že tituly představující svět v jeho těžké, dramatické a tragické složitosti nebo v sofistikované umělecké poetice bývají často opomíjené, (…) případně získávají velmi slabé kritické a čtenářské ohlasy“³ (Németh Vítová 2019, s. 59).

Přesto se po roce 2010 na polské nakladatelské scéně objevilo několik mladých nakladatelů a překladatelů, kteří se navzdory obtížím spojeným se zavedeným obrazem české literatury v Polsku rozhodli přiblížit polským čtenářům tvorbu dosud neznámých českých autorek a autorů, zástupců mladší generace. Tento text je věnován těmto proměnám a celému poli české literatury v Polsku po roce 1993.

1 Česká literatura v Polsku z hlediska bibliografie

Základním zdrojem informací o počtu knih přeložených z cizích jazyků do polštiny je zpráva Ruch wydawniczy w liczbach [Nakladatelský provoz v číslech]. Je zveřejňována každý rok polskou Národní knihovnou a připravuje se na základě povinných výtisků. Obsahuje mj. počet všech překladů vydaných v Polsku v daném roce a počet překladů z jednotlivých jazyků, rozdělených do kategorií vědecké knihy, vysokoškolské učebnice, odborné knihy, školní učebnice, populární knihy (populárně vědecká literatura a literatura faktu, příručky, turistické průvodce, zpěvníky, alba), beletrie pro dospělé a beletrie pro děti. Zprávy jsou připravovány od roku 2004 a jsou dostupné ke stažení na stránkách Národní knihovny⁴.

Graf 1 Knižní překlady z češtiny do polštiny v období 2004–2019 (zdroj: zprávy polské NK)

Graf 2 Podíl překladů z češtiny na všech knižních překladech vydávaných v Polsku (zdroj: zprávy polské NK)

Pro provedení hlubší analýzy české literatury vydávané v Polsku (se zaměřením na beletrii) jsou užitečnější bibliografie zveřejňované pravidelně v polském časopisu „Przekłady Literatur Słowiańskich (PLS)“ [Překlady slovanských literatur]⁵ a bibliografie zveřejněná v publikaci Česká literatura v polských překladech (1989–2020)⁶. Ve zmíněných bibliografiích jsou zpravidla zahrnuta jen beletristická díla, zastupující prózu, poezii, drama a esej. V případě těchto kategorií je zřejmé (viz graf 3), že počet překladů z češtiny do polštiny a počet překladů z polštiny do češtiny jsou podobné.

Graf 3 Srovnání počtů překladů z češtiny do polštiny a z polštiny do češtiny podle bibliografií zveřejněných v časopisu „Przekłady Literatur Słowiańskich” (zdroj: PLS)

Další grafy byly připraveny na základě bibliografie vzniklé spojením dvou zmíněných zdrojů – časopisu „Przekłady Literatur Słowiańskich“ a publikace Česká literatura v polských překladech (1989–2020). Seznam českých autorů nejčastěji vydávaných v Polsku není podle počtu vydání, jak vyplývá z grafu 4, překvapivý – na prvních místech nacházíme Bohumila Hrabala (63 vydání), Milana Kunderu (58) a Jaroslava Haška (48), kteří jsou v Polsku všeobecně považováni za nejpopulárnější české autory.

Pokud se ale omezíme na nové tituly vydané v Polsku (a vynecháme druhé, třetí a další vydání), pak v čele seznamu dochází ke změně (viz graf 5). Nejčtenějším autorem je pořád Bohumil Hrabal (38 titulů), ale na druhém místě se nachází autor fantasy, Miroslav Žamboch (28), velmi populární mezi milovníky tohoto žánru zejména v letech 2005–2016 – jen v roce 2011 vyšlo v Polsku 12 jeho knih. Až třetí je Milan Kundera („jen“ 16 nových titulů) a Jaroslav Hašek (také 16).

Graf 4 Nejpopulárnější čeští autoři v Polsku na základě údajů z časopisu „Przekłady Literatur Słowiańskich“ a publikace Česká literatura v polských překladech (1989–2020) – podle počtu vydání od roku 1993 do roku 2019

Graf 5 Nejpopulárnější čeští autoři v Polsku na základě údajů z časopisu „Przekłady Literatur Słowiańskich“ a publikace Česká literatura v polských překladech (1989–2020) – podle počtu titulů od roku 1993 do roku 2019

Poměrně velká popularita Miroslava Žambocha v Polsku se odráží také v seznamu nejaktivnějších nakladatelů ve sledovaném období podle počtu titulů, jak ukazuje graf 7. Všechny knihy tohoto autora vyšly v nakladatelství Fabryka Słów a podle bibliografií právě tento nakladatel vydal ve sledovaném období nejvíc nových českých titulů – 35. Stejný počet českých knih vyšel v nakladatelství Grafag, zaměřeném na dětskou literaturu (je to především zásluha série knížek o krtkovi, psaných většinou duetem Zdeněk Miler – Hana Doskočilová). Až na třetím místě se umístilo nakladatelství Afera, vzniklé v roce 2010, které kromě českých detektivek a dětských knih vydává také uměleckou českou prózu pro dospělé čtenáře.

Avšak jak vyplývá z grafu 6, podle počtu vydání vede nakladatelství Państwowy Instytut Wydawniczy, polský nakladatel Milana Kundery (46 vydání). Na druhém místě se nachází další nakladatel zaměřený na uměleckou českou prózu – Świat Literacki (43). Ten se v roce 2010 přeměnil na nakladatelství Czuły Barbarzyńca Press (15 vydání ve sledovaném období); pokud bychom spočetli jeho knihy za obě tato období, byl by tento nakladatel na prvním místě. Druhé místo obsadilo také zmíněné nakladatelství Fabryka Słów (43 vydání), čtvrté – také zmíněný Grafag (39).

Graf 6 Nejaktivnější nakladatelé české literatury v Polsku na základě údajů z časopisu „Przekłady Literatur Słowiańskich“ a publikace Česká literatura v polských překladech (1989–2020) – podle počtu vydání od roku 1993 do roku 2019

Graf 7 Nejaktivnější nakladatelé české literatury v Polsku na základě údajů z časopisu „Przekłady Literatur Słowiańskich“ a publikace Česká literatura v polských překladech (1989–2020) – podle počtu titulů od roku 1993 do roku 2019

Uvedená čísla mj. ukazují, že o českou populární a dětskou literaturu je v Polsku stejně velký zájem jako o literaturu uměleckou – i když té první se dostává mnohem méně pozornosti v mainstreamových médiích (viz graf 10, z kterého je patrno, že v týdeníku „Polityka“ ve sledovaném období se psalo vlastně jen o autorech umělecké tvorby – víc o tom dále). Potvrzuje to také poznámku Lenky Németh Vítové, že polští čtenáři (a tedy i nakladatelé) v české literatuře hledají především humor a zábavu.

2 Česká literatura v Polsku z hlediska knižního trhu a médií

Pokud se jedná o polský nakladatelský trh a prezentaci českých autorů, situace české literatury v Polsku v analyzovaném období se dosti výrazně proměnila. V 90. letech a v první dekádě nového milénia měla česká literatura v Polsku dobré jméno, ale šířeji známí byli jen Bohumil Hrabal, Milan Kundera a Jaroslav Hašek (lze tady také zmínit Václava Havla, ten však byl známý především jako politik). Jejich díla byla v tomto období publikována v mnoha nakladatelstvích, včetně těch největších a renomovaných (jako zmíněný Państwowy Instytut Wydawniczy, a také Wydawnictwo Literackie nebo Czytelnik), a díky tomu se k nim dostával široký okruh čtenářů.

Menší nakladatelé, jako např. Świat Literacki, Pogranicze nebo Oficyna Wydawnicza ATUT, se snažili přibližovat polskému čtenářskému publiku také méně známé autory (jako Egon Bondy, Miroslav Holub, Jiří Kratochvil, Vlastimil Třešňák, Viola Fischerová). Kvůli menším propagačním a distribučním možnostem byli však schopni přitáhnout pozornost jen malé skupiny nadšenců české kultury a literatury. Nicméně spisovatelé, jejichž knihy vycházely v těchto nakladatelstvích, byli stále zástupci starších generací a nejnovější česká próza a poezie byla mezi polskými čtenáři nadále skoro neznámá. K důležitým proměnám oblasti české literatury v Polsku došlo po roce 2010. Vzniklo tehdy několik malých nakladatelství zaměřených výhradně nebo skoro výhradně na českou literaturu – zmíněná Afera (2010), Książkowe Klimaty (2013), Stara Szkoła (2014) a Amaltea (2014). Kromě toho v roce 2014 v nakladatelství Dowody na istnienie začal české knihy (v rámci své autorské série Stehlík) vydávat Mariusz Szczygieł.

Většina jmenovaných nakladatelů má dobrou znalost české literatury, někteří ji dokonce sami překládají (zakladatelka Afery Julia Różewicz a zakladatel Staré Szkoły Mirosław Śmigielski jsou vystudovaní bohemisté), a jejich cílem je seznámit polské čtenáře také s nejnovější českou literaturou. „Spisovatelé jako Hrabal nebo Hašek jsou velikáni, ale měli jsme dojem, že na polském knižním trhu chybí to, co dnes v Česku vychází a co Češi nejraději čtou. V roce 2010 jsme se rozhodli založit nakladatelství, abychom mohli uvádět na polský trh nejzajímavější knižní novinky našich sousedů“⁷ (Wydawnictwo Afera) – čteme na stránkách nakladatelství Afera.

Je nutné poznamenat, že na rozdíl od velkých nakladatelství, kde výběr knihy vždycky do jisté míry vychází z marketingové strategie, je v tomto případě rozhodující většinou vkus nakladatele nebo spolupracujících překladatelů. V nabídce popisovaných nakladatelství však nechybí ani knihy s větším komerčním potenciálem. V roce 2016 Afera zahájila svoji edici Czeskie Krymi, v níž dosud vyšly mj. detektivky Ivy Procházkové, Jiřího Březiny a Michala Sýkory. Takřka od počátku své činnosti Afera vydává také knihy pro děti a mládež (cyklus Lichožrouti Pavla Šruta a Galiny Miklínové, cyklus Prašina Vojtěcha Matochy). Také Stara Szkoła má ve své nabídce oddechovou literaturu – např. cyklus Poslední aristokratka Evžena Bočka, detektivky Michaely Klevisové nebo romány Michala Viewegha.

Vznik zmíněných malých nakladatelství výrazně změnil „českou“ oblast polského knižního trhu. Počet českých autorů přeložených do polštiny se zvýšil a čtenáři se zájmem o českou literaturu mají současně mnohem lepší přehled. Nelze také popřít vysokou kvalitu grafického zpracování, redakce a samotného překladu knih vydávaných zmíněnými nakladateli, čehož potvrzením jsou nominace na literární ceny. V roce 2018 dvě české knihy získaly nominace (v kategorii překladu) na jednu z nejdůležitějších polských literárních cen, Nagroda Literacka Gdynia – Macocha Petry Hůlové (polské vydání: přel. Julia Różewicz, nakl. Afera, 2017) a Do tmy Anny Bolavé (polské vydání: přel. Agata Wróbel, nakl. Książkowe Klimaty, 2017). V roce 2019 Jezero Biancy Bellové (polské vydání: přel. Anna Radwan-Żbikowska, nakl. Afera, 2018) postoupilo do finále Literární ceny střední Evropy Angelus a v roce 2021 získala nominaci na překladatelskou cenu Tadeusze Boya-Żeleńského Olga Czernikow (za knihu Petra Rákose Korvína čili Kniha o havranech, polské vydání: nakl. Amaltea, 2020).

Na druhou stranu však kvůli tomu, že malí nakladatelé velmi rychle kupují autorská práva k oceňovaným českým dílům, v posledních letech výrazně poklesl zájem větších nakladatelství o českou literaturu. Výsledkem je omezení okruhu čtenářů, ke kterým se může česká literatura dostat. Malí nakladatelé mají totiž menší propagační a distribuční možnosti – nemohou si dovolit velké reklamní kampaně, mnohem těžší je pro ně také dostat své knihy do největších distribučních sítí. Proto se soustřeďují na propagaci v sociálních médiích a případně na autorská čtení, často v rámci literárních festivalů, jsou to však formy propagace, které mají menší dosah.

To se také odráží v mediálních ohlasech. Na základě analýzy všech ročníků týdeníku „Polityka“ – nejpopulárnějšího názorového týdeníku v Polsku⁸ – bylo ve sledovaném období zjištěno, že i když počet zmínek o Bohumilu Hrabalovi a Milanu Kunderovi klesá, jak vyplývá z grafu 8, a různorodost zmiňovaných jmen českých spisovatelů v posledních pěti letech je větší (viz graf 9), pořád je mediální převaha těchto starších autorů drtivá, jak ukazuje graf 10. Mezi autory, kteří ve sledovaném období byli zmíněni alespoň třikrát, se našel jen jeden zástupce, vlastně zástupkyně, mladší generace českých spisovatelů – Petra Hůlová (tři zmínky, přičemž nejčastěji zmiňovaný Bohumil Hrabal byl zmíněn 67×).

Graf 8 Počet zmínek o Bohumilu Hrabalovi a Milanu Kunderovi v týdeníku „Polityka“ od roku 1993 do roku 2019

Graf 9 Různorodost jmen zmiňovaných českých autorů v týdeníku „Polityka“ od roku 1993 do roku 2019

Graf 10 Nejčastěji zmiňovaní čeští autoři v týdeníku „Polityka“ od roku 1993 do roku 2019

3 Lidé a instituce

Z hlediska přibližování a propagování české literatury v Polsku hraje velmi důležitou roli zejména několik lidí, kteří působí jako nakladatelé, překladatelé, organizátoři literárních událostí, kritici nebo novináři. Velmi často plní najednou několik ze zmíněných funkcí.

Mariusz Szczygieł rozhodně přispěl k popularitě české literatury v Polsku. Jeho reportážní kniha Gottland věnovaná hlavně českým dějinám 20. století, vydaná v roce 2006, byla velkým úspěchem a přilákala pozornost nejen milovníků české kultury. Následovaly knihy Udělej si ráj (2010) a Láska nebeská (2012), jejichž hlavním tématem zase bylo Česko, české dějiny, kultura a literatura. Ve svých textech na hranici reportáže, eseje a povídky Szczygieł píše o českých spisovatelích starší (Bohumil Hrabal, Egon Bondy), ale také střední generace (Michal Viewegh, Halina Pawlowská). V roce 2011 a 2012 propagoval edice „Literatura czeska“ [Česká literatura] nakladatelství Agora (v ní vyšly mj. knihy Bohumila Hrabala, Jaroslava Haška, Oty Pavla, Karla Čapka nebo Josefa Škvoreckého). Nebyla to však řada podle jeho výběru (Szczygieł 2018) – knihy, které sám vybral, začal vydávat až v roce 2014, a to v již zmíněné edici Stehlík. Vedle klasiků (Karel Čapek, Josef Škvorecký, Pavel Kohout) se v ní nacházejí také mladí čeští autoři, mj. Ivana Myšková, Anna Cima a Petr Měrka.

Dalším důležitým propagátorem české literatury v Polsku je spisovatel, novinář a překladatel Aleksander Kaczorowski. Do polštiny přeložil mj. některé knihy Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého a Egona Bondyho, je také autorem několika děl věnovaných české literatuře – sbírky esejů Praski elementarz [Pražský slabikář], biografických knih o Bohumilu Hrabalovi (vydané v roce 2004 Gra w życie. Opowieść o Bohumilu Hrabalu [Hra života. Příběh o Bohumilu Hrabalovi] a v roce 2016 vydaného titulu Hrabal. Słodka apokalipsa [Hrabal. Sladká apokalypsa]) a Otu Pavlovi (Ota Pavel: pod powierzchnią [Ota Pavel: pod povrchem], 2018). Kromě toho je po mnoho let aktivním recenzentem české literatury a jejím propagátorem v médiích, což potvrzuje také již prezentovaný graf 8 – rok 2004, kdy se objevil v „Polityce“ výjimečně velký počet materiálů o českých spisovatelích, byl rokem, kdy do redakce nastoupil právě Aleksander Kaczorowski. Za svou činnost získal v roce 2016 Cenu Václava Buriana v kategorii Za kulturní přínos ke středoevropskému dialogu.

Velmi aktivní v oblasti prezentování české literatury v Polsku je také překladatel, bývalý diplomat a novinář Andrzej S. Jagodziński, který za svůj významný příspěvek k šíření a propagaci české literatury mimo Českou republiku obdržel v roce 2011 Cenu Jiřího Theinera (byl prvním laureátem této ceny), a v roce 2018 – Cenu Václava Buriana za kulturní přínos ke středoevropskému dialogu. Jagodziński je překladatelem děl mj. Josefa Škvoreckého (jeho překlad Příběhu inženýra lidských duší získal v roce 2009 Literární cenu střední Evropy Angelus – je to dosud jediná česká kniha, která tuto cenu získala), Václava Havla, Egona Hostovského a Karola Sidona. V posledních letech působí také jako tvůrce literárního programu festivalu Kino na hranici.

Velké zásluhy o propagaci české literatury v Polsku mají další významní překladatelé, jako např. Andrzej Czcibor-Piotrowski (nejaktivnější překladatel z češtiny ve sledovaném období, vítěz ceny Premia Bohemica v roce 2011), Leszek Engelking (překladatel a propagátor především české poezie, vítěz ceny Premia Bohemica v roce 2003, porotce Ceny Václava Buriana, čtyřnásobný vítěz překladatelské ceny časopisu „Literatura na Świecie“ [Literatura na světě], v roce 2020 nominován na cenu Nagroda Literacka Gdynia v kategorii překladu) nebo Jan Stachowski (vítěz Ceny Jiřího Theinera v roce 2019), ale také nakladatelé (zmíněné Pogranicze, Oficyna Wydawnicza ATUT, Świat Literacki / Czuły Barbarzyńca Press).

Je nutné také zmínit roli literárních časopisů – jen v letech 1989–2007 vyšlo až 12 čísel časopisu „Literatura na świecie“ věnovaných české literatuře. Překlady českých textů byly zveřejňovány mj. v časopisech „Literatura“, „Fa-art“, „Dekada Literacka“ nebo „Tygiel Kultury“ (Mroczek 2009, s. 184).

V oblasti propagace tvorby v Polsku méně známých českých autorů mají největší zásluhy překladatelé mladší generace. Graf 11 ukazuje na jedné straně jejich rostoucí aktivitu (Julia Różewicz, Mirosław Śmigielski), na straně druhé – obecně větší počet aktivních překladatelů ve srovnání s 90. léty 20. století.

Graf. 11 Počet překladů nejaktivnějších překladatelů české literatury do polštiny od roku 1993 do roku 2019

Několikrát zmíněná Julia Różewicz založila své nakladatelství Afera kvůli Petru Šabachovi, který se stal „jejím“ prvním autorem (Hovno hoří, polské vydání 2011). V pozdějších letech do polštiny přeložila několik dalších Šabachových knih, ale mj. také díla Petry Hůlové, Petry Soukupové a Kateřiny Tučkové. V nakladatelství Afera vyšly i knihy Biancy Bellové, Marka Šindelky nebo Emila Hakla. Za svůj překlad románu Umělohmotný třípokoj Petry Hůlové získala Julia Różewicz v roce 2014 překladatelskou cenu časopisu „Literatura na świecie“.

Mirosław Śmigielski, zakladatel nakladatelství Stara Szkoła, původně (v letech 2008–2011) překládal a zveřejňoval české texty ve svém časopise „Pan Slawista“ [Pan slavista]. Svoji nakladatelskou činnost v Staré Szkole začal, stejně jako Julia Różewicz v nakladatelství Afera, humoristickou knihou ve vlastním překladu – Poslední aristokratkou Evžena Bočka (polské vydání 2015). Následovaly knihy mj. Martina Reinera, Michala Viewegha, Miroslava Pecha, Ivy Hadj Moussy, ale také zástupců starší generace – Ludvíka Vaculíka a Oty Pavla. Většinu knih, které vydává, Mirosław Śmigielski dodnes sám i překládá.

Další překladatelé, které je nutné tady zmínit, jsou např. Dorota Dobrew (překladatelka mj. děl Jáchyma Topola, Jiřího Hájíčka a Květy Legátové, vítězka ceny Premia Bohemica v roce 2021), Olga Czernikow, Elżbieta Zimna, Katarzyna Dudzic-Grabińska, Anna Wanik, Anna Radwan-Żbikowska, Agata Wróbel nebo Zofia Bałdyga. Navíc Anna Radwan-Żbikowska několik let propagovala českou kulturu a literaturu během své práce v Českém centru ve Varšavě. Olga Czernikow v letech 2019–2020 působila jako šéfredaktorka vratislavského nakladatelství Książkowe Klimaty (které vydává mj. knihy dosud v Polsku neznámých českých autorek a autorů, jako Anna Bolavá, Markéta Pilátová, Antonín Bajaja, Jiří Hájíček, Jan Němec nebo Matěj Hořava), Anna Wanik od roku 2014 vede nadaci Fundacja Kukatko, jejímž cílem je sbližování české a polské kultury. V rámci činnosti nadace vznikla v roce 2015 publikace Jak chutná Polsko? (s polským názvem Polska: z czym się to je?), ve které vyšly povídky mj. Petra Zelenky, Jaroslava Rudiše, Radky Denemarkové, Kateřiny Tučkové a Marka Šindelky. Zofia Bałdyga, žijící dnes v Praze, působí hlavně v oblasti poezie a je básnířkou a překladatelkou oceňovanou také v České republice – je např. členkou poroty ceny Magnesia Litera v kategorii poezie.

Zmíněné České centrum ve Varšavě je hlavní institucí zaměřenou na propagaci české literatury a kultury v Polsku. Spolupracuje s polskými kulturními institucemi, pomáhá s organizací autorských čtení českých spisovatelů v Polsku a zajišťuje jiné formy propagace, mj. v médiích a sociálních sítích. Českou literaturu v Polsku propagují také instituce organizující festivaly a literární události – zejména Mazowiecki Instytut Kultury [Mazovský institut kultury], který ve Varšavě organizoval v letech 2017–2020 literárně hudební cykly Polsko-Czeska Wiosna Literatury [Polsko-české literární jaro] a Polsko-Czeska Jesień Literatury [Polsko-český literární podzim]; dále také Stowarzyszenie Kultura na Granicy [Sdružení Kultura na hranici] (organizátor filmové přehlídky Kino na hranici a literárního cyklu Literatura na hranici) nebo Wrocławski Dom Literatury [Vratislavský literární dům] (organizátor mj. Mezinárodního festivalu poezie Silesius, koordinátor Literární ceny střední Evropy Angelus a programu polsko-českých literárních rezidencí).

Základní formou finanční podpory překladů využívanou polskými nakladateli je program Odboru umění a knihoven českého Ministerstva kultury. Výběrové řízení se koná dvakrát v roce a nakladatelé mohou žádat o podporu ve výši nepřesahující 70 % celkových nákladů na vydání knihy (kromě samotného překladu také na autorská práva, grafické zpracování, skladování, tisk a propagaci). Lze žádat nejen o podporu překladu celé knihy, ale také ukázky nebo o podporu tematického čísla časopisu, kde je původní české literatuře věnováno minimálně 50 % celkového rozsahu. V letech 2000–2018 bylo tímto způsobem podpořeno polské vydání 90 českých knih (Kubíček 2020, s. 10). Existují také jiné zdroje financování polsko-českých kulturních projektů, jako např. Forum Polsko-Czeskie, ty však nejsou zaměřené přímo na literaturu.

Poznámky

1 Přel. Anna Maślanka. V originále: „W polskich dziejach i kulturze obserwujemy obecność języka, literatury, kultury czeskiej od samých początków naszej państwowości. Wzajemne relacje między Czechami i Polakami mają swoją specyfikę i dramaturgię, a literatura stanowi ważny klucz, otwierający drogę do poznania kultury i zrozumienia tożsamości każdego z tych narodów.“

2 Přel. Anna Maślanka. V originále: „Wysiłek, jaki w propagowanie czeskiej kultury włożył później – i wciąż wkłada – Mariusz Szczygieł jest oczywiście nie do przecenienia, ale my chyba przygotowaliśmy dla niego grunt. „Przez całe lata 80. miałem mnóstwo pracy. Tłumaczyłem niemal wyłącznie dla wydawnictw niezależnych, a każde wydawnictwo chciało mieć wtedy u siebie coś czeskiego. Zrobiła się moda na literaturę czeską.“

3 Přel. Anna Maślanka. V originále: „Oczekiwanie »dobrego nastroju« połączone z obrazem literatury czeskiej powoduje, iż tytuły przedstawiające obraz świata w jego trudniej, dramatycznej i tragicznej złożoności lub w wyszukanej poetyce artystycznej bywają pomijane (…), ewentualnie spotykają się ze słabą recepcją krytyczną i czytelniczą.“

4 Dostupné z: https://www.bn.org.pl/raporty-bn/ruch-wydawniczy-w-liczbach

5 Všechna čísla časopisu jsou dostupná online z: https://www.pls.us.edu.pl.

6 GOSZCZYŃSKA Joanna, Jaromír KUBÍČEK a Tomáš KUBÍČEK, Česká literatura v polských překladech (1989–2020), Brno, 2020.

7 Přel. Anna Maślanka. V originále: „Pisarze jak Hrabal czy Hašek to giganci, jednak mieliśmy wrażenie, że na polskim rynku trochę brakuje tego, co obecnie ukazuje się w Czechach i co jest tam najchętniej czytane. W roku 2010 postanowiliśmy założyć wydawnictwo, aby wprowadzać na polski rynek najcie-kawsze nowości książkowe zza naszej południowej granicy.“

8 Podle údajů za rok 2020 zveřejněných portálem WirtualneMedia.pl. Dostupné z: https://www.wirtua lnemedia.pl/artykul/polityka-wyprzedzila-goscia-niedzielnego-tygodnik-powszechny-przed-do-rzeczy

Literatura

GOSZCZYŃSKA, Joanna, 2020. Překlady české literatury v Polsku od roku 1989. In: GOSZCZYŃSKA, Joanna, Jaromír KUBÍČEK a Tomáš KUBÍČEK. Česká literatura v polských překladech (1989–2020). Literatura czeska w tłumaczeniach polskich (1989–2020), Brno: Moravská zemská knihovna, s. 11–42. ISBN 978-80-7051-291-3.

JAGODZIŃSKI, Andrzej Sławomir, 2014. Nic nie zgrzyta. Rozhovor Zofie Zaleské. Dostupné z: https://www.dwutygodnik.com/artykul/5270-nic-nie-zgrzyta.html [14. 1. 2022].

KUBÍČEK, Tomáš, 2020. Úvodem. In: GOSZCZYŃSKA, Joanna, Jaromír KUBÍČEK a Tomáš KUBÍČEK. Česká literatura v polských překladech (1989–2020). Literatura

czeska w tłumaczeniach polskich (1989–2020), Brno: Moravská zemská knihovna, s. 7–8. ISBN 978-80-7051-291-3.

LEMAŃCZYK, Martyna, 2008. Legendy a mýty české literatury v Polsku přelomu 20. a 21. století. In: FEDOROVÁ, Stanislava a Alice JEDNIČKOVÁ (red.). Legendy a mýty české a slovenské literatury. 6. ročník studentské literárněvědné konference, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, s. 182–192. ISBN 978-80-85778-58-8.

MROCZEK, Izabela, 2009. O przekładach literatury czeskiej na język polski po 1989 roku.

In: LIPOWSKI, Jaroslav a Dorota ŻYGADŁO-CZOPNIK (red.). Podzwonne dla granic.

Polsko-czeskie linie podziałów i miejsca kontaktów w języku, literaturze i kulturze, Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, s. 183–192. ISBN 978-83-229-3083-0.

NÉMETH VÍTOVÁ, Lenka, 2019. Imagologia a przekład – na przykładzie polskich przekładów literatury czeskiej. Porównania. 2019, 22(1), 55–65. ISSN 1733-165X.

ORŁOŚ, Teresa Zofia, 1997. Wzajemne wpływy językowe czesko-polskie i ich uwarunkowanie historyczne. In: ORŁOŚ, Teresa Zofia a Jiří DAMBORSKÝ (red.). Konsekwencje

sąsiedztwa polsko-czeskiego dla rozwoju języka i literatury, Wrocław: Centrum Badań Śląskoznawczych i Bohemistycznych Uniwersytetu Wrocławskiego, s. 9–21.

SZCZYGIEŁ, Mariusz, 2018. To seria mojego serca – Mariusz Szczygieł opowiada o „Stehliku“. Rozhovor Pawła Cybulského. Dostupné z: https://przymuzyceoksiazkach. com.pl/2018/04/to-seria-mojego-serca-mariusz-szczygiel-opowiada-o-stehliku-wywiad/ [14. 1. 2022].

WYDAWNICTWO AFERA, O nas. Dostupné z: https://www.wydawnictwoafera.pl/o-nas, p3.html [14. 1. 2022].

ŻYGADŁO-CZOPNIK, Dorota, 2014. „Jesteśmy blisko i coraz więcej o sobie wiemy“. Komentarz do bibliografii za lata 2007–2013. Przekłady Literatur Słowiańskich, 5(2), 89–106.

MAŚLANKA, Anna. Recepce české literatury v Polsku po roce 1993 – texty, účastníci, instituce. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(1), 57–70. ISSN 1802-3250.

101 treasures from the National Library of Israel / Raquel Ukeles, Hezi Amiur, Yoel Finkelman, Hanna Solomon Judaica, Stefan Samuel Thrope; photography by Arddon Bar-Hama. New York; London: Scala Arts Publishers, 2023. 334 stran: ilustrace, faksimile. ISBN 978-1-78551-413-5.

Národní knihovna Státu Izrael má ve fondu více než 5 milionů svazků knih, rukopisů, periodik, stejně jako archivy, mapy, fotografie, hudebniny atd. Knihovna se věnuje budování komplexních sbírek judaik (tj. židovských a hebrejských děl), zabývá se světovým výzkumem islámu a Blízkého východu. Tato krásná kniha poskytuje čtenáři informace o bohatých a rozmanitých sbírkách národní knihovny, které se dotýkají židovského národa v celém světě. Kniha byla sestavena vybranými kurátory a odborníky na knihovní fondy knihovny a představuje 101 nejcennějších položek v jejích sbírkách, a to v rozmezí od Babylónie 5. století až po současný Tel Aviv, přináší poučné i anekdotické příběhy o těchto významných dílech a zajímavých lidech, kteří za nimi stojí. Publikaci doplňují barevné fotografie a faksimile. Kniha byla vydána u příležitosti otevření nové budovy knihovny v Jeruzalémě.

Signatura knihy je Taa 42.341.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095426&local_base=KKL

La gestion d’une bibliothèque: un guide pratique / sous la direction de LeAnne Hardy, Linda Lambert et Ferne L. Weimer; traduit de l’anglais et coordonné par Sandy Ayer. Carlisle, Cumbria: Langham Global Library, [2022]. x, 327 stran. ISBN 978-1-83973-070-2.

Tato praktická příručka obsahuje popis všech kroků každodenních činností knihovníků – katalogizace, zpracování dokumentů, organizace knihovních služeb – abychom jmenovali alespoň některé. Příručka je určena začínajícím knihovníkům, zejména těm, kteří neměli možnost studovat vysokou školu v oboru knihovnictví. Autoři knihy doufají, že bude velkým přínosem pro všechny, kteří chtějí přispět k rozvoji knihoven a knihovnických služeb ve frankofonním světě. Kniha nabízí přehled základních pojmů, které musí znát každý knihovník, aby mohl dobře vykonávat svoji práci.

Signatura této knihy je Km 42.347.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095422&local_base=KKL

Information literacy and the digitalisation of the workplace / edited by Gunilla Widen and Jose Teixeira. London: Facet Publishing, 2023. xxvii, 157 stran. ISBN 978-1-78330-581-0.

Digitalizace měla v posledních letech velký vliv na takřka všechna pracoviště, vnesla podstatné změny do způsobu a organizace práce. Nové technologie se promítají téměř vždy do pracovních procesů i dělby práce. Cílem dané publikace je přiblížit roli informační gramotnosti zaměstnanců jako klíčové podmínky úspěšné digitalizace nebo digitální transformace na dnešních pracovištích. Své příspěvky do této publikace napsali přední vědci – profesoři informačních studií a informačních systémů na Åbo Akademi University ve Finsku, zabývající se informační gramotností s dopadem na pracovní činnosti.

Signatura knihy je Ol 42.360.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095429&local_base=KKL

Reference and information services: an introduction / Kay

Ann Cassell and Uma Hiremath. Fifth edition. London: Facet Publishing, 2023. xiii, 522 stran. ISBN 978-1-78330-632-9.

Text této knihy je koncipován tak, aby doplňoval všechny úvodní kurzy především pro studenty a knihovníky referenčních služeb, je výborným textem pro všechny, kteří si chtějí rozšířit znalosti v oblasti výše jmenovaných služeb. Předkládá metody identifikace důležitých materiálů přiřazováním konkrétních typů uživatelských dotazů k nejlepším dostupným informačním zdrojům, bez ohledu na jejich formát. Kapitoly o základních konceptech, důležitých zdrojích a speciálních tématech jsou novým pohledem na hlavní problémy referenčních služeb, včetně etiky, poradenství pro čtenáře, informační gramotnosti.

Signatura knihy je Sd 42.362.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095430&local_base=KKL

Von Gutenberg zum World Wide Web: Aspekte der Wirkungsgeschichte von Gutenbergs Erfindung – zur Neukonzeption des Mainzer Gutenberg-Museums / herausgegeben von Stephan Füssel. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, 2022. 113 stran: ilustrace, faksimile. ISBN 978-3-447-11932-0.

Sborník příspěvků autorů z různých zemí odráží význam a dopad vynálezů Johannese Gutenberga (1400–1468) a ukazuje jejich další vývoj do současnosti. Byl vydán v souvislosti s přípravou nové koncepce Gutenbergova muzea v Mohuči. Editor sborníku Stephan Füssel se dlouhodobě zabývá tématy, která se Gutenberga týkají. Zařazuje ho do světových mediálních dějin a popisuje jej jako otce masové komunikace v moderní době.

Příspěvky v knize se zabývají vzájemným vztahem mezi knihou a novinami, budoucností tištěné knihy v digitální společnosti, a také možnostmi i riziky World Wide Webu. WWW spoluurčuje naše životy pouze 34 let a ve srovnání s dobou, která uplynula od stále živého Gutenbergova vynálezu, je tedy teprve na počátku vývoje…

Signatura této knihy je Xb 42.367.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095283&local_base=KKL

Das großartigste Gebäude in München: die Baugeschichte der Bayerischen Staatsbibliothek / Annemarie Kaindl; herausgeber von der Bayerische Staatsbibliothek. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, 2023. x, 375 stran: ilustrace, mapy, plány, faksimile, portréty. ISBN 978-3-447-12032-6.

Publikace čítající přibližně 200 fotografií, ilustrací, plánů a faksimilí představuje bohatou stavební historii Bavorské státní knihovny (Bayerische Staatsbibliothek) od jejího založení v roce 1558. Po představení knihovny se pozornost soustředí na budovu, kterou její architekt Friedrich von Gärtner postavil v roce 1843. Podle bavorského krále Ludvíka I. to byla „největší budova v Mnichově“ – a velmi důležité místo na mnichovské

Ludwigstrasse. Textem i obrazem je představena stavba i zařízení velkolepé budovy, její neustálé přizpůsobování se provozu knihovny, destrukce budovy v době 2. světové války i její následná rekonstrukce a modernizace. Bavorská státní knihovna se dnes prezentuje jako pokladnice písemného a vizuálního kulturního dědictví, jako inovační centrum pro digitální technologie a služby, poskytovatel multimediálních informačních služeb a místo pro vědu, studium a výuku a jako paměťová instituce světové úrovně.

Signatura této knihy je Aac 42.366.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095411&local_base=KKL

Gutenberg-Jahrbuch 2023. 98. Jahrgang / im Auftrag der Gutenberg-Gesellschaft herausgegeben von Philip Ajouori, Julia Bangert, Gerhard Lauer und Nikolaus Wechselbaumer. Wiesbaden: Harrassowitz, 2023. 253 stran: ilustrace, faksimile. ISBN 978-3-447-12016-6.

Ročenka je mezinárodní odbornou publikací s širokým tematickým záběrem. Typograficky kvalitně zpracovaná kniha obsahuje odborné příspěvky v němčině, angličtině, francouzštině, italštině, španělštině. Stěžejním tématem je akademický výzkum života a díla Johannese Gutenberga. Kromě toho je zde zpracována celá škála témat týkajících se dějin a umění knihy,

knižního průmyslu, výroby papíru atd. Ročenku vydává Die Internationale Gutenberg-Gesellschaft, mezinárodní sdružení pro výzkum historie a vývoje technologie tisku a psaných médií, které bylo založeno v roce 1901 v Mohuči.

Signatura této knihy je X 42.364.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095413&local_base=KKL

Slovník žurnalistiky: výklad pojmů a teorie oboru / Jan Halada, Barbora Osvaldová (editoři). Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2023. 323 stran: ilustrace, portréty, faksimile. ISBN 978-80-246-5592-5.

Publikace sedmnácti autorů, kteří působí na katedrách Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, vysvětluje pojmy z oblasti tisku, rozhlasu a televize, včetně digitalizace a „internetizace“ médií. Obsahuje rovněž podrobnější hesla z kulturní žurnalistiky a publicistiky a postihuje širokou nakladatelskou problematiku. U mnoha hesel je věcná, slovníková část doplněna o část popularizační, která nabízí pohled do historie jednotlivých pojmů nebo rozvíjí či jinak doplňuje encyklopedické podání.

Signatura této knihy je Zfb 42.372.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095596&local_base=KKL

Filmové plakáty: dějiny jednoho média / Ian Haydn Smith; z anglického originálu Selling the movie: The Art of the Film Poster přeložil Petr Stránský. V Praze: Slovart, 2021. 303 stran: faksimile (převážně barevné). ISBN 978-80-7529-625-2.

Kniha plná reprodukcí plakátů z nejrůznějších částí světa a všech období filmové tvorby je podrobnou historií jednoho z nejzajímavějších reklamních médií. Obsahuje kapitoly zaměřené na tvůrce plakátů, vývoj stylů, vliv politiky a ideologie i na to, jakou roli ve vývoji filmového plakátu hrála komerce. Díky této knize se lze vydat na zábavnou, poučnou a strhující cestu po kinematografii, umění a obchodu, který láká miliony diváků do pokladen kin. Oproti svému původnímu vydání kniha obsahuje i 16 nových stran o vývoji českého a slovenského filmového plakátu.

Signatura knihy je Oaaf 42.370.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095594&local_base=KKL

Zpracovala: Zuzana Vavrošová

VAVROŠOVÁ, Zuzana. Tipy z Knihovny knihovnické literatury. Knihovna: knihovnická revue. 2023, roč. 34, č. 2, s. 104–107. ISSN 1801-3252.

Uncommon quotes for library lovers / edited by Jamie Santoro. Chicago: ALA Editions, 2022. 120 stran: ilustrace. ISBN 978‑0‑8389‑3793‑8.

V knize je shrnuto 100 „nejpozoruhodnějších, nejvíce podnětných a povznášejících“ aforismů o knihách, radosti ze čtení, intelektuální svobodě a knihovnictví. Najdete zde citáty od autorů, jako jsou Kurt Vonnegut, Jamie Foster, Roberto Bolaño, od osobností showbyznysu, např. Oprah Winfrey, sportovců, např. tenisty Arthura Ashe, ale i od bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy a současné první dámy USA Jill Biden a od mnoha a mnoha dalších. Tito všichni zdůrazňují vliv knihoven a knihovníků. Útlá knížka je doplněna mnoha vtipnými ilustracemi.

Signatura knihy ve fondu Knihovny knihovnické literatury je Sb 42.061.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000093202&local_base=KKL

Lesen im digitalen Zeitalter / Gerhard Lauer. Darmstadt: wbg Academic, [2020]. 262 stran. ISBN 978‑3‑534‑26854‑2.

Digitalizace mění svět kolem nás, čtenářství a četbu knih nevyjímaje. Objevují se obavy, že s dominancí počítačů a internetu bude čtení pro lidi méně důležité a přitažlivé, že mladí lidé zapomenou na jednu z nejdůležitějších kulturních technik. Ve skutečnosti lidé nečtou o nic méně a počet nových publikací rok od roku roste. Přesto se některé věci mění. Kniha se zabývá touto „digitální modernizací“ světa knih a čtení. Analyzuje, jak a co čtou mladí a starší lidé, jak se vydavatelé a prodejci knih vypořádávají s digitálními výzvami a jaké zcela nové způsoby čtení přijímají. Kniha je obranou čtení a čtenářství a nastiňuje příležitosti ke čtení v tomto digitálním věku.

Signatura této knihy je Sf 42.066.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000093395&local_base=KKL

Die Herzog August Bibliothek: Eine Geschichte in Büchern / Peter Burschel. Berlin: Insel Verlag, [2022]. 122 stran: ilustrace, faksimile. ISBN 978‑3‑458‑19496‑5.

Historická knihovna saského vévody Augusta – Die Herzog August Bibliothek – se nachází ve městě Wolfenbüttel, ve spolkové zemi Dolní Sasko. Tato významná knihovna byla založena v roce 1572. Již v 17. století byla považována za osmý div světa. Díky počtu shromážděných rukopisných a tištěných svazků se stala největší knihovnou v Evropě. Sbírka středověkých a novověkých rukopisů v jejím historickém knižním fondu byla a je jednou z nejvýznamnějších na světě. Z význačných rukopisů lze jmenovat například exempláře ze sbírek uherského krále Matyáše Korvína, Wolfenbüttelský žaltář (Der Wolfenbütteler Psalter, jediný dochovaný exemplář latinské tištěné bible s rukopisnými Lutherovými glosami k vlastním přednáškám z počátku roku 1513), Gottschalkovu vizi (Visio Godeschalci) a mnohé další. Knihovna je také známa svým výzkumem a rozsáhlou spoluprací se stovkami vědců z celého světa. Na knihovnu dohlíží dolnosaské ministerstvo vědy a kultury. Od roku 2016 je ředitelem knihovny autor této publikace, Peter Burschel. Kniha je doplněna mnoha barevnými faksimilemi.

Signatura této knihy je Tp 42.094.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000094408&local_base=KKL

Library services and incarceration: recognizing barriers, strengthening access / Jeanie Austin; foreword by Kathleen de la Peña McCook. Chicago: ALA Neal‑Schuman, 2022. xix, 186 stran. ISBN 978‑0‑8389‑4945‑0.

Tato kniha poskytuje knihovníkům i těm, kteří se na tuto profesi teprve připravují, informace, jak zlepšit vzdělávání a zajistit přístup ke znalostem všem uživatelům knihoven. Zvláště pak lidem uvězněným – ať už Afroameričanům, původním obyvatelům Spojených států amerických či příslušníkům různých menšin. Text předkládá praktické informace o knihovních a informačních službách ve veřejných i vysokoškolských knihovnách, v detenčních centrech pro mladistvé, ve věznicích. V úvodu se autorka zabývá historií vězeňství ve Spojených státech amerických, dále pokračuje informacemi o formách uvěznění v této zemi, pokračuje informacemi o metodách poskytování podpory při následném začleňování do společnosti a jejich souvislostí s možnostmi knihoven. Autorka knihy je knihovnicí veřejné knihovny v San Franciscu.

Signačura knihy je Sbd 42.099.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000094189&local_base=KKL

Library signage and wayfinding design: communicating effectively with your users / Mark Aaron Polger. Chicago: ALA Editions, 2022. xxvi, 128 stran: ilustrace. ISBN 978‑0‑8389‑3785‑3.

Autor se v této publikaci věnuje interiérovému designu v knihovnách. Snaží se být praktickým průvodcem při vytváření přehledného a účelného zařízení interiérů. Zabývá se ale především informačním značením zaměřeným na uživatele. Informační značení – plakáty, vývěsky – by mělo být jasné a přehledné, tak, aby usnadňovalo orientaci uživatelů a jejich komunikaci s pracovníky knihoven. Kniha ukazuje, jak rozpoznat rysy špatného designu – od nápisů, které jsou rozvláčné, příliš malé atd. – až po informační značení, které používá nejednotnou terminologii, různá barevná schémata či typy písma. Jedna z kapitol knihy je věnována digitálnímu značení v knihovnách, virtuálnímu a dotykovému.

Signatura knihy je Aaa 42.097.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000093674&local_base=KKL

Mentoring A to Z / Julie Todaro. Chicago: ALA Editions, an imprint of the American Library Association, 2015. xii, 153 stran. ISBN 978‑0‑8389‑1329‑1.

Na více než sto padesáti stranách autorka představuje obsáhlou diskuzi o mentorství ve 21. století. Nastiňuje různé programy mentorství v rámci ALA (American Library Association), v profesních i státních institucích. Obsahuje velké množství informací o mentorství a vytváření mentorských programů. Jednotlivé kapitoly se věnují hodnotám a přínosům mentorství, navrhování a implementaci programů a procesů mentorství (osobního, virtuálního atd.), problémům mentorů i mentorovaných. Tato publikace je doporučována managementu knihoven a knihovníkům, kteří mají zájem rozvíjet mentorský program ve své organizaci, nebo knihovnám a školám s programy knihovnictví a informační vědy.

Signatura této knihy je V 42.102.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000083690&local_base=KKL

Libraries and the substance abuse crisis: supporting your community / Cindy Grove. Chicago: ALA Editions, 2020. xv, 107 stran. ISBN 978‑0‑8389‑4739‑5.

Kniha se zaměřuje na roli knihoven v boji proti závislostem na různých návykových látkách, ať už se jedná o alkohol či jiné látky. Veřejné knihovny se v dnešní době nevěnují jen knihovním a informačním službám, jsou to i komunitní a vzdělávací centra a pořádají různé akce. Proto jsou oslovovány ohledně možností pořádání osvětových a vzdělávacích programů s touto závažnou tematikou – boje proti závislostem na návykových látkách. Mnoho pracovníků knihoven neví, jak k této problematice přistoupit. Kniha obsahuje pokyny pro školení zaměstnanců knihoven k tomuto tématu, tipy pro vytváření materiálů i pro možnosti spolupráce s organizacemi, které problematiku závislostí řeší. V knize se objevuje i část věnovaná bezpečnostním opatřením v knihovnách v souvislosti s uvedenými problémy. Autorka je ředitelkou veřejné knihovny a má také zkušenost s prací v sociálních službách, kde se setkala s lidmi užívajícími návykové látky.

Signatura knihy je Sbd 42.101.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000092547&local_base=KKL

Information : a historical companion / edited by Ann Blair, Paul Duguid, Anja‑Silvia Goeing, and Anthony Grafton. Princeton; Oxford: Princeton University Press, [2021]. xx, 881 stran: ilustrace, mapy, grafy, faksimile. ISBN 978‑0‑691‑17954‑4.

Tato obsáhlá kniha vypráví příběh o dějinách a rozvoji informací od roku 1450 až do současnosti. Pokrývá řadu epoch a regionů, včetně středověkého islámského světa, raného novověku, moderní Evropy a Severní Ameriky. Díky technologického pokroku máme nyní zdánlivě neomezený přístup k informacím. Jak se však informace staly tak zásadními pro náš každodenní život? Jak jejich zpracování a ukládání dalo vzniknout naší současnosti, která je založena na datech/informacích? Publikace se těmito otázkami zabývá podrobně a sleduje vznik informačních postupů, technologií atd. v globálním měřítku. Knihu vytvořil mezinárodní tým odborníků. Na konci každé kapitoly je další doporučená literatura.

Signatura této knihy je V 42.098.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000094523&local_base=KKL

The library as forum in the social media age / John M. Budd. Lanham; Boulder; New York; London: Rowman & Littlefield, [2022]. vii, 192 stran. ISBN 978‑1‑5381‑6835‑6.

Cílem této publikace je ukázat způsob, jakým mohou v knihovnách probíhat diskuse o politických a občanských tématech. V úvodní kapitole autor objasňuje, co to vlastně jsou veřejné knihovny a k čemu slouží. V další části knihy se zabývá tím, jakým způsobem může knihovna přispět k diskusím o ožehavých občanských a politických tématech. Tyto typy diskusí mohou být napínavé a komplikované. Kniha ale uvádí typy diskusních praktik tak, aby vše probíhalo zdvořile a v atmosféře ohleduplnosti. Jiná část publikace pojednává o volbě místa pro takový typ diskusí. V závěru knihy jsou uvedeny příklady konverzačních témat pro tyto případy. Účelem knihy je ukázat, jak lze o problematických a obtížných otázkách diskutovat slušně, smysluplně a ohleduplně.

Signatura knihy je Kea 42.122.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000094526&local_base=KKL

The library as playground: how games and play are reshaping public culture / by Dale Leorke and Danielle Wyatt. Lanham; Boulder; New York; London: Rowman & Littlefield, [2022]. xiv, 149 stran: ilustrace. ISBN 978‑1‑5381‑6431‑0.

Počítačové a digitální hry začaly zaujímat své místo ve využívání a funkci knihoven. V mnoha knihovnách byly zřízeny vybavené prostory pro tuto činnost, která může být považována za vzdělávací. Jednotlivé kapitoly této knihy se zabývají historií počítačových her v knihovnách a vůbec hrami v současné době. Je rozebírána prostorová transformace knihoven potřebná k rozvíjení této činnosti. V knihovnách se tvoří také komunity pro hraní počítačových her a videoher. Možnost hraní těchto her jistě přispívá i k návštěvnosti knihoven. Kniha byla napsána na základě „práce v terénu“ a nejnovějšího výzkumu. Autoři vytvořili svazek, který má velký význam jak pro odborníky z oblasti her a videoher, tak pro knihovnickou práci.

Signatura této knihy je Sh 42.118.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000094342&local_base=KKL

Zpracovala: Zuzana Vavrošová

VAVROŠOVÁ, Zuzana. Tipy z Knihovny knihovnické literatury. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(2), 116–120. ISSN 1801-3252.

Resumé: Do projektu „Společným postupem sociálních partnerů k řešení klíčových témat v odvětvích“ financovaného z Evropských sociálních fondů, byl za platformu Kultura zapojen Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR společně s Odborovým svazem pracovníků kultury a ochrany přírody. Projekt byl zaměřen na dvě klíčové aktivity. Prvním tématem byla hrozba syndromu profesního vyhoření u pracovníků knihoven. Na základě výsledků průzkumu mezi pracovníky knihoven byly identifikovány hlavní příčiny vzniku syndromu profesního vyhoření. Po identifikaci hlavních problémů členové pracovních skupin zformulovali doporučení, která by měla pomoci při prevenci a řešení syndromu profesního vyhoření. Druhé téma bylo zaměřeno na podporu sociálního dialogu v knihovnách. Výstupem této aktivity byly vzorové kolektivní smlouvy a další dokumenty nezbytné pro rozvoj sociálního dialogu v organizacích.

Klíčová slova: knihovnictví, knihovny, služby, katalogizace, syndrom profesního vyhoření, prevence, průzkumy, doporučení, sociální dialog, odborové organizace, zaměstnanci, zaměstnavatelé, kolektivní smlouva

Summary: The project „Joint action of social partners to address key issues in the sectors” funded by the European Social Funds, was led by the Association of Library and Information Professionals of the Czech Republic together with the Trade Union of Workers of Culture and Nature Conservation within the Culture platform. The project focused on two key activities. The first topic was the threat of professional burnout syndrome among librarians. Based on the results of a survey among library workers, the main causes of the burnout syndrome were identified. After identifying the main problems, the members of the working groups formulated recommendations to help prevent and address the burnout syndrome. The second topic focused on the promotion of social dialogue in libraries. This activity resulted in model collective agreements and other documents necessary for the development of social dialogue in organisations.

Keywords: librarianship, library, services, cataloguing, burnout syndrome, prevention, survey, recommendation, social dialogue, trade union associations, employees, employers, collective agreement

Mgr. Vladana Pillerová / Knihovnický institut, Národní knihovna ČR (The National Library of the Czech Republic), Klementinum 190, 110 00 Praha 1

Projekt „Společným postupem sociálních partnerů k řešení klíčových témat v odvětvích“ navazuje na projekt „Společným postupem sociálních partnerů k přípravě na změny v důchodovém systému“, který proběhl v letech 2016–2019. Současný projekt je, stejně jako předchozí, realizován s podporou Evropského sociálního fondu, Operačního programu Zaměstnanost; jeho nositelem je Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR (KZPS) spolu s ČMKOS jako sociálním partnerem (trvání projektu 2019–2022). Knihovny jsou do projektu zapojeny na platformě kultura prostřednictvím sociálních partnerů: Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP ČR) na straně zaměstnavatelů a Odborového svazu pracovníků kultury a ochrany přírody (OSPKOP) na straně zaměstnanců. Projekt byl zaměřen především na veřejné knihovny, účastnily se ale i knihovny jiných typů (muzejní a archivní) a další kulturní instituce (galerie, muzea). Na projektu pracovalo osm bipartitních týmů, které reprezentují odvětví školství, zemědělství, polygrafie, stavebnictví, textilního a oděvního průmyslu, těžebního průmyslu a kultury.

Cílem projektu je navázat na dosud provedené identifikace problémových oblastí v daných odvětvích a připravit relevantní a využitelná doporučení pro implementaci zvolených opatření u vybraných pracovních pozic v jednotlivých odvětvích. Záměrem je najít způsob, jak snížit fyzickou i psychickou zátěž zaměstnanců v konkrétních odvětvích, navrhnout řešení a sjednotit názory na vybrané problémové oblasti a na další činnost bipartitních platforem. Dalším cílem je eliminovat bariéry v oblasti sociálního dialogu a kolektivního vyjednávání a poskytování flexibilních forem práce ve veřejném sektoru. V odvětví kultury byla v rámci tohoto projektu řešena dvě témata.

První téma „Stres, vyhoření, psychická zátěž – faktory ovlivňující výkon profesí“ navazuje na výstupy z předchozích projektů, ve kterých bylo zjištěno, že významnou hrozbu pro knihovníky především ve službách, ale i na ostatních knihovnických pozicích, může představovat tzv. syndrom profesního vyhoření.

Druhé téma „Rozvoj a posilování spolupráce mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, podpora kolektivního vyjednávání, řešení témat“ bylo zaměřeno na podporu sociálního dialogu jako nástroje pro zlepšení firemní komunikace, vztahů i toků informací, na pracovní právo a vliv legislativy na činnost sociálních partnerů. Cílem bylo vymezení problematických oblastí v odvětví a zpracování doporučení pro vedení sociálního dialogu a kolektivního vyjednávání ve formě manuálů využitelných v praxi.

V případě obou klíčových aktivit byly vytvořeny pracovní skupiny složené z knihovníků, manažerů, specialistů a sociálních partnerů. Nejprve došlo ke sběru relevantních dat, která po zpracování a vyhodnocení sloužila jako podklad pro další aktivity pracovní skupiny v projektu. Pracovní skupiny se scházely pravidelně při tzv. tematických jednáních, kde jejich členové diskutovali a pracovali na formulaci závěrů a doporučení v dané oblasti. Poté byly získané poznatky přeneseny a diskutovány s cílovou skupinou prostřednictvím informačně diskusních seminářů. Na závěr proběhla za platformu kultura konference, na které byly široké odborné veřejnosti představeny výsledky projektu.

Stres, vyhoření, psychická zátěž – faktory ovlivňující výkon profesí

Pracovníci knihoven představují důležitou složku infrastruktury knihoven. Každodenní prací přispívají ke spokojenosti svých uživatelů a naplňují cíle a poslání knihoven. Jejich spokojenost je jedním z nejdůležitějších faktorů úspěšného fungování knihoven. Pracovníci knihoven jsou v posledních letech nuceni čelit nejrůznějším změnám a výzvám, ať už na poli technologickém či legislativním, dále tlakům svých zřizovatelů a také zvyšujícím se nárokům uživatelů.

Prvním předpokladem pro zmapování syndromu profesního vyhoření mezi pracovníky knihoven byl sběr podkladů a relevantních dat prostřednictvím průzkumu. Po sběru dat následovala práce pracovní skupiny, která se snažila nasbírané informace strukturovat a vyhodnotit.

Průzkumu se zúčastnilo 1252 pracovníků veřejných knihoven pracujících na různých pozicích. Je možné říci, že výsledky průzkumu jsou velmi reprezentativní. Co se týče věku a pohlaví knihovníků, převážná většina respondentů jsou ženy (90 %) ve středním a vyšším věku. Z hlediska počtu respondentů se průzkumu zúčastnili na prvním místě vysokoškolsky vzdělaní pracovníci knihoven (51 %), další početnou skupinou byli středoškolsky vzdělaní pracovníci knihoven (42 %). Z hlediska pracovní pozice pracuje nejpočetnější skupina respondentů ve službách, včetně knihovníků v dětských odděleních (44 %), další početnou skupinu tvořili pracovníci na vedoucích pozicích (28 %), zastoupeni byli také katalogizátoři a akvizitéři (12 %), metodici (6 %) a pracovníci na jiných odborných pozicích (10 %). Do průzkumu se zapojili pracovníci především profesionálních knihoven (90 %) a knihovny počtem zaměstnanců menším než 10 (bylo jich 42 %).

Dotazník byl rozdělen do osmi oblastí, aby bylo možné určit, které faktory ovlivňují profesní vyhoření nejvíce. Jednotlivé oblasti obsahovaly šest upřesňujících otázek. Zkoumané oblasti byly následující:

1. Fyzické tělo
2. Výživa
3. Emocionalita
4. Senzualita/smysly
5. Prostředí
6. Vztahy na pracovišti
7. Intelekt
8. Spiritualita/hodnoty

Graf 1 Souhrnné hodnocení všech oblastí účastníky průzkumu

S nadsázkou lze říci, že celkové vyhodnocení všech otázek přineslo zjištění, že knihovníci „doutnají“ – celkem 28 %, tedy plná čtvrtina dotázaných, hodnotí svůj stav jako neuspokojivý, a jsou tudíž syndromem vyhoření ohroženi, přičemž u 11 % je stav kritický. Při přepočtu je tedy vždy jeden z deseti knihovníků ohrožen syndromem vyhoření, viz graf 1 a 2.

Graf 2 Souhrnný graf za jednotlivé oblasti "syndromu vyhoření"¹

1 Péče o fyzické zdraví a jeho prevence

První zkoumanou oblastí byla oblast, která se týká fyzické kondice, fyzických aktivit a péče o zdraví pracovníků knihoven. Tato oblast byla hodnocena nejvíce negativně ze všech oblastí. Z průzkumu vyplynulo (viz graf 3), že velká část pracovníků knihoven má tendenci zanedbávat péči o své zdraví. Například přes 70 % respondentů se nevěnuje žádné formě relaxace, více než polovina respondentů trpí spánkovým deficitem a přes 40 % respondentů se uchyluje k přecházení nemocí a trpí opakovanou bolestí.

Graf 3 Souhrnný graf za oblast Fyzické tělo

Oblast fyzického těla s ohledem na věk respondentů 40+ odráží jak větší potřebu regenerace, tak nezdravé návyky střední a starší generace. Především ročníky 1946–1967 patří k tzv. sendvičové generaci, která se stará jak o vnoučata, tak o své vlastní rodiče a na vlastní relaxaci nemá čas, případně finanční prostředky. Vedle nedostatečné fyzické regenerace může být při dlouhodobém deficitu spánku ovlivněna především psychická regenerace – takoví zaměstnanci mohou mít potíže se soustředěním, mohou být přecitlivělí na světelné či zvukové podněty, mohou reagovat podrážděně na běžná nedorozumění, a to vše pak ovlivňuje i obranyschopnost organismu. Pokud k tomu připočteme 38 % pracovníků, kteří již nyní přiznávají, že trpí opakovanými bolestmi a snad z finančních důvodů až 41 % pracovníků přechází nemoci, lze situaci považovat za prioritní. Lze konstatovat, že problémy ve fyzické oblasti souvisí s návyky generací „B“ a „X“:

• Generace zaměstnanců ve věku 40+ je generací zaměstnanců, kteří si ještě nenavykli o své tělo pečovat, přestože po 40. roce věku se snižuje jeho regenerační schopnost.

• Jedná se o generaci pracovníků, která zažila velké množství nejrůznější trendů ve stravování a zásady zdravého stravování si teprve osvojuje.
• Na nespokojenost a tím na negativní hodnocení mají také vliv nastupující technologie a s ní spojené zvýšené nároky na adaptaci na tyto technologické změny nejen v zaměstnání, ale i v domácnosti.
• Tato generace pracovníků je první, která musela řešit fyzické i smyslové obtíže plynoucí z mnohahodinové práce u počítačů, přítomnost přístrojů, narůstající hluk z dopravy.
• Slovní komentáře k této oblasti tvořily velký zdroj informací pro pracovní skupinu, která se formulováním závěrů zabývala. Nedostatečná relaxace a regenerace a absence kvalitního dostatečného spánku, které jsou patrny z grafu 3, jsou zřejmě jednou z hlavních příčin oslabení organismu a zdrojem syndromu vyhoření. Expertní skupina zformulovala následující závěry a doporučení zejména pro zaměstnavatele:

Doporučení v oblasti relaxace

• Rehabilitace u fyzioterapeuta nebo jeho docházení na pracoviště.
• Krátkodobé wellness pobyty, masáže, „relaxpasy“.
• Doplatky na brýle do výše 10 000 Kč jednou za tři roky.
• Vzdělávání/inspirace v oblasti duševního zdraví a nácviku relaxace.

Doporučení v oblasti vybavení pracoviště

• Vytvořit malý venkovní koutek pro relaxaci (možnost změny prostředí pro knihovníky, např. v době obědové přestávky).
• Vybavit knihovnu křeslem nebo pohovkou pro relaxaci.
• Při stavebních úpravách prostor knihoven myslet na pořízení sprchy pro zaměstnance.

Doporučení v oblasti sportu a pomůcek na cvičení

• Mezi benefity zařadit pro zaměstnance permanentky na plavání, cvičení jógy či podobné zdravotní cvičení, cvičení ve fitness centru.
• Oslovit architekta s cílem využít půdu, sklep, zahradu pro zřízení cvičebního koutku, který by mohl být vybaven hrazdou či žebřinami na protažení či gymnastickým míčem, rotopedem či běžeckým pásem.

Doporučení v oblasti místa pro relaxaci

• Zřídit pro zaměstnance tzv. denní místnost, kde by si mohli sníst v klidu jídlo, na chvíli si lehnout (pohovka, karimatka), možná i se protáhnout nebo si krátce zacvičit.

Doporučení v oblasti organizace pracovní doby

• Čas na krátkou relaxaci.
• Střídání činností (sedavá práce vs. práce za pultem či ve skladu).
• Jedenkrát za měsíc/za čtvrtletí možnost zdravotního volna.
• Zkrácení pracovního úvazku u dvou skupin knihovníků:
• Zkrácení pracovní doby na čtyři dny v týdnu u knihovníků ve věku 55+ z důvodu fyzické únavy. Experti navrhli nabídnout uvedené zkrácení těmto knihovníkům a na uvolněné hodiny v provozu využít stážisty (junior/senior) nebo brigádníky. Lze také např. třetinu času těchto knihovníků věnovat zaučování začínajících zaměstnanců.
• Zkrácení pracovní doby např. na šest hodin u knihovníků-rodičů. U této skupiny navrhli experti pro část úvazku rodičů využít možnosti práce z domova (tzv. home office), a to na činnosti, které nevyžadují přítomnost v knihovně, jako je např. tvorba metodiky, tvorba powerpointových prezentací, příprava pomůcek pro dětské programy, vyřizování e-mailové korespondence.

Doporučení v oblasti spánkového deficitu

• Série osvětových přednášek pro knihovníky vedených např. zkušeným psychologem s praxí v oblasti spánkové deprivace a spojených s nácvikem účinných strategií pro uvolnění.

2 Výživa a pitný režim

Další zkoumanou oblastí byla oblast zabývající se především stravovacími možnostmi, návyky a pitným režimem pracovníků knihoven. Bylo zjištěno, že 31 % pracovníků připustilo porušování zásad zdravého stravování (viz graf 4). To je však s největší pravděpodobností jen špička ledovce. Je rozdíl znát zásady a skutečně je v praxi dodržovat. Z dotazníků vyplynulo, že jen 22 % respondentů pracuje v knihovnách, které svým zaměstnancům přispívají na nápoje nebo alespoň umožňují dodržovat pitný režim. Z pohledu věkové skladby je nadějná silná skupina pracovníků ve věku 30–50 let, která zažila obrovský nárůst civilizačních nemocí u svých rodičů a uvědomila si potřebu zdravějšího stylu stravování.

Z analýzy komentářů respondentů vyplynulo, že by vedle zajištění pitného režimu na pracovišti v podobě dodávky minerálek či barelů s vodou zaměstnanci knihoven uvítali třeba kuchyňky s kávovarem či možností uvařit si čaj, případně připravit si „kohoutkovou“ vodu s citronem. Tato změna s ohledem na zvyšující se letní teploty, případně kombinací s klimatizací, je určitě žádoucí. V komentářích byla také diskutována délka zákonné přestávky na jídlo v trvání 30 minut, během které nelze stihnout přesun do stravovacího zařízení, sníst oběd a vrátit se. Tento čas umožňuje ohřát si či sníst pouze předem připravené jídlo na pracovišti nebo v jídelně v areálu. Také výpůjční doba zvlášť u menších knihoven neumožňuje pravidelnou stravu, protože knihovníky nemá kdo vystřídat.

Graf 4 Souhrnný graf za oblast Výživa

Doporučení v oblasti pitného režimu

• Standardně vybavit knihovnu filtrační konvicí a zásobník s vodou poskytnout především v knihovnách bez přístupu k pitné vodě.
• Osvěta mezi knihovníky, např. příprava jednoduché prezentace s tipy jak dodržovat pitný režim a s upozorněním na nároky knihovníků plynoucí z platné legislativy.

Doporučení v oblasti stravování

• Zajištění dostupnosti zdravé alternativy stravy, obdobně jako je to v základních školách, formou automatů na ovoce, zeleninu, jogurty, obědové saláty.
• Zavedení pravidelných dnů pro zdraví (jedenkrát měsíčně), kdy by zřizovatel poskytl zaměstnancům ovoce a zeleninu zdarma.
• Pořízení stolního mixéru na přípravu smoothie z čerstvého ovoce.

Místo na jídlo

• Zakomponovat požadavky na jídelní prostor do návrhu směrnice upravující prostorové uspořádání knihoven. V minimálním rozsahu by i malé knihovny mohly podle účastníků být vybaveny jídelním koutem s ledničkou a mikrovlnnou troubou vizuálně odděleným od pracovních prostor přístupných veřejnosti.

Čas na jídlo

• Poskytnout možnost prodloužit přestávku na jídlo na 60 minut s tím, že si zaměstnanci tento čas napracují. Toto prodloužení však je realizovatelné jen s ohledem na personální možností a organizaci služeb dané knihovny.
• Možnost zavedení krátkých přestávek na relaxaci, např. v 10:00 a 14:30 hodin, spojených se svačinou. Tyto krátké přestávky by byly významné především pro pracovníky ve službách, kteří jsou po celou pracovní dobu v kontaktu s uživateli.

3 Pracovní prostředí a ergonomie

Pracovní prostředí může zásadně ovlivňovat pracovní výkon a spokojenost zaměstnanců. Tato oblast byla zkoumána především ve smyslu ergonomie, technického vybavení a hygienického zázemí. Ukazuje se, že přes veškerou snahu o modernizaci interiérů knihoven v posledních letech je stále poměrně značná část knihovníků, která nemá možnost ovlivnit své pracovní prostředí. Oblast prostředí je spolu se senzorickou přetížeností dalšími dvěma nejhůře hodnocenými oblastmi průzkumu syndromu vyhoření. Jak vyplývá z grafu 5, téměř polovina pracovníků knihoven (48 %) nemůže žádným způsobem ovlivnit své pracovní prostředí, navíc 37 % pracovníků nedisponuje ergonomickým nábytkem, tzn., že nábytek nelze přizpůsobit individuálním potřebám, a přes 40 % pracovníků nemůže na pracovišti regulovat teplotu podle své potřeby.

Jak je dále patrno z grafu 5, frustrace respondentů v oblasti prostředí pramení pravdě- podobně z nemožnosti „volit“ si prostředí svého pracoviště. Tato „nesvoboda“ knihovníků je dána především budovou, ve které knihovna sídlí:

• Budovu knihovny a prostředí v ní může knihovník vybírat/volit jen na počátku své pracovní kariéry, když si volí svého zaměstnavatele, a i v tomto případě se však může knihovna přestěhovat do jiných prostor a s ní i knihovník.
• Budovu/prostředí knihovny nemůže knihovník ovlivnit – jen výjimečně při stavbě či stěhování do nových prostor, či pokud je v pozici vedoucího/ředitele knihovny.
• Budova/místnost je obvykle sdílena s více lidmi, což bude narážet na rozdílné nastavení osobností a z toho plynoucí rozdílné osobní potřeby. Komentáře k oblasti prostředí naznačují, že v některých knihovnách je problém nevhodných prostor opravdu palčivý.

Graf 5 Souhrnný graf za oblast Pracovní prostředí

Doporučení v oblasti pracovního prostředí

Prostory knihovny

• Při výstavbách, rekonstrukcích prosazovat vytvoření vhodného zázemí pro zaměstnance. Stavební program pro výstavbu a rekonstrukci by vždy měli zadávat knihovníci, aby byl zajištěn požadovaný praktický výsledek.
• Vytvořit dotační program pro výstavbu a rekonstrukci knihoven.
• Konzultace s architektem k možnostem řešení nepříznivé prostorové situace v knihovně, nechat si zpracovat vizi funkčního prostoru pro knihovnu, např. za pomoci spolu- práce se studenty architektury.

Hygienické sociální zázemí (sprchy, WC)

• Jednat se zřizovatelem o vybudování důstojného hygienického zázemí pro zaměstnance již při zadávání stavby či rekonstrukce knihovny.
• Klást důraz na hygienu toalet – zejména tam, kde chybí oddělené WC pro zaměstnance (častější úklid, dezinfekce), modernizace, výměna záchodových míst za samočistící.
• Nové architektonické řešení – vůle zaměstnavatele změnit prostory knihoven pro zaměstnance i uživatele.

Ergonomický nábytek

• Vydání celostátního materiálu/doporučení pro vybavení knihoven ergonomickým nábytkem, spojené s dotačním titulem.
• Vzdělávání v této oblasti pro vedoucí a zřizovatele knihoven.
• Osvěta mezi zaměstnanci s cílem motivovat k dodržování zdravotních doporučení a ergonomických zásad.

4 Smyslové zatížení

Následující oblast byla zaměřena na to, jakému smyslovému zatížení jsou pracovníci knihoven nejčastěji vystaveni. V oblasti senzorického přetížení se jeví jako klíčový faktor prevence syndromu vyhoření požadavek moci být na pracovišti alespoň chvíli v klidu, bez hluku. Především středně velké knihovny do 25 zaměstnanců mají prostory zřejmě často omezené a multifunkční, kde se únik před hlukem hůře hledá. Jak můžeme vidět v grafu 6, skoro polovina pracovníků (48 %) nemá možnost být na pracovišti bez rušivých vlivů ani po část pracovní doby. Více než třetina pracovníků (34 %) se cítí na konci pracovního týdne senzoricky přetížená, tzn., že pociťují zvýšenou citlivost na zvuky, případně světloplachost. Z pohledu profesí je pak v této oblasti nejohroženější kategorie dětských knihovníků.

Graf 6 Souhrnný graf za oblast smyslového zatížení knihoven

Doporučení v oblasti denní světlo/osvětlení

• Vyměnit zářivky za moderní a z hlediska provozu i levnější světelné zdroje.
• Osvětlení řešit individuálně u jednotlivých pracovních stolů/počítačů zakoupením vhodných lampiček.
• Zvážit jiné prostorové řešení knihoven, které zajistí více denního světla.

Zápach

• Časté větrání tam, kde je to možné.
• Používání účinných pohlcovačů pachů.
• Citlivé upozornění osob se zapáchajícím oblečením (měl by řešit vedoucí útvaru).

Hluk/rušivé zvuky

• Vytvoření místa pro relaxaci, klidové zóny pro zaměstnance, např. v podobě zázemí pro zaměstnance s kuchyňkou a jídelnou.
• Odhlučnění z ulice (stavební úpravy – výměna oken za zvukotěsná).
• Vzdělávání pracovníků – trénování technik soustředění.
• Zavedení částečné práce z domova (home office).
• Možnost střídání činností, např. práce v zázemí a aktivní práce s uživateli.

Teplota a její regulace

• Instalace zatemňovacích folií na okna.
• Zvlhčování vzduchu v místnosti.
• Možnost zkrácení směny v teplých dnech (doporučuje se dohodnout v kolektivní smlouvě).

5 Vztahy na pracovišti

Z grafu 7 vyplývá, že respondenti hodnotili, jaké u nich převládají vztahy na pracovišti, styl řízení knihovny apod. Vztahy na pracovišti s kolegy mají většinou pracovníci knihoven dobré. Problematičtější je vnímání nadřízených, a to ve dvou oblastech. Část pracovníků (36 %) má pocit, že nejsou svým nadřízeným dostatečně oceňováni, nejsou chváleni apod. Další třetina pracovníků (32 %) není spokojena se stylem řízení knihovny. Oblast vztahů byla hodnocena jako druhá nejlepší v rámci dotazníkového šetření. Lze tedy konstatovat, že patří spíše mezi motivační prvky, než že by přispívala k vyhoření knihovníků. Nicméně i zde se najdou výzvy k zamyšlení, které lze rozdělit do tří oblastí – mezigenerační střety, osamělost vedoucích pracovníků a manažerská nezkušenost vedoucích pracovníků.

Graf 7 Souhrnný graf za oblast Vztahy na pracovišti

U kategorie „nadřízený“ se v komentářích nejčastěji objevovaly podněty týkající se potřeby intenzivnější komunikace a předávání informací, respondentům dále chyběla kvalitní zpětná vazba a potřeba jasné koncepce útvaru či instituce, případně intenzivnější komunikace se zřizovatelem. Do podkategorie ostatní (42 %) byly zařazeny další podněty týkající se kompetencí nadřízených v oblasti personální práce (doplňování a složení týmů, zaučování nováčků), organizace práce a její kontroly, oceňování odbornosti a výkonnosti jednotlivých podřízených.

36 % knihovníků nespokojených se zpětnou vazbou spolu s 30 % nespokojených se stylem řízení může napovídat, že i pro práci vedoucího potřebuje člověk průpravu a naznačuje manažerskou nezkušenost vedoucích pracovníků. Mezi knihovníky je velká část vedoucích, kteří svou práci dělají dobře. Díky tomu, že služby knihoven nepatří k urgentním či život ohrožujícím, panuje na pracovišti spíše snaha vyhovět, a to i v manažerské praxi. Manažerská práce však často znamená rezignaci na činnost odbornou/knihovnickou, protože prioritou je motivace zaměstnanců, určování vizí knihovny či oddělení, řízení financí, řešení konfliktů s klienty/zaměstnanci atd.

Vedoucí a ředitelé knihoven často zodpovídají za velké množství lidí i objemné rozpočty, a přesto řada z nich své manažerské kompetence „objevuje“ v době, kdy vývoj v oblasti informací jde překotně vpřed. Školení vše nespasí, ale rozhodně může inspirovat a ušetřit čas, případně sjednotit styl řízení v celé organizaci. V dotaznících se zrcadlí dva extrémy ve stylu řízení – buď direktivní vedoucí, nebo extrémně vlídný vedoucí.

U kategorie „tým“ se nejvíce podnětů týkalo spolupráce (29 %), ať už fungující, či nefungující. Další významnou potřebou je komunikace mezi členy týmu a řešení vznikajících konfliktů. Za zamyšlení jistě stojí téma mezigeneračních střetů na pracovišti. S ohledem na narůstající věk knihovníků je pochopitelné, že konfliktů na pracovišti mezi mladší a starší generací může přibývat už jen z toho důvodu, že generace 50+ se stále dokáže přizpůsobovat, vstřebávat změny, ale na některé z nich potřebuje více času.

Řada komentářů se týká také projevení úcty ke zkušenostem a dovednostem. Je to nevděčná role vedoucích nastolit na pracovišti mezigenerační „smír“ postavený na znalosti vývojových potřeb jednotlivých dekád (pro 20+ je to schopnost učit se a aplikovat poznatky v praxi, tvořit, pro 50+ předat své zkušenosti, připravit v závěru decénia své nástupce, mentorovat, setkávat se a pomáhat si).

Řadě respondentů chybí společné týmové aktivity, a nejsou to jen teambuildingové akce mimo pracoviště, jako výlety, oslavy narozenin, ale také pracovní formy setkávání jako společné porady, projekty, možnost podílet se na tvorbě koncepce knihovny a jejím programu.

S absencí týmových aktivit souvisí také osamělost knihovníků a vedoucích pracovníků. Řada knihovníků pracuje na detašovaném pracovišti o samotě nebo se cítí být součástí jiného týmu (např. úřadu). U vedoucích je pak rozhodně dobrou praxí potkávat se s kolegy na podobných pozicích a vyměňovat si informace mezi sebou.

Doporučení v oblasti vedoucích

Používání tzv. SMART metody při zadávání úkolů pro jasné stanovení kompetencí.

Jasné sdělování cílů instituce, oddělení v návaznosti na strategii organizace.

Zavedení systému zpětné vazby pro motivování/hodnocení podřízených.

Flexibilnější finanční oceňování na základě skutečného výkonu pracovníků (aktivity, vstřícnosti, inovací, úspory nákladů), zavedení tzv. balíčku/fondu vedoucího pro tyto účely (vyčleněním této částky z ročních/půlročních odměn).

Zavedení psychodiagnostických metod a dalších standardů při výběrových řízeních pro ověření manažerských předpokladů k vedení a motivování pracovních týmů.

Systematické vzdělávání pro top manažery a střední management – zavést tzv. „manažerskou akademii“, finance získat např. z dotačních titulů Ministerstva kultury VISK 2, apelovat na zřízení přesně cíleného dotačního programu.

Jasná definice kompetencí v hierarchii zřizovatel – ředitel – vedoucí.

Odborná podpora pro manažery ve formě koučování nebo mediace, například při problémech v organizaci / pracovním týmu / v komunikaci se zřizovatelem.

Doporučení pro soudržnost týmu

Organizace vhodných mimopracovních aktivit pracovního kolektivu. Starost o pracovníky na pobočkách (odloučených pracovištích)

Dbát na to, aby byli pravidelně zváni a účastnili se vzdělávacích akcí, společných aktivit knihovny, výjezdů atd.

Zajištění pravidelného odborného kontaktu včetně virtuálního, vytvořit virtuální skupinu, kde budou zaměstnanci moci komunikovat a řešit své odborné problémy online.

Návštěva ředitele, účast na poradách v centrální budově, pořádání porad na pobočkách atd.

Zaměstnance systémově zapojovat do rozhodování o všech aspektech provozu a fungování knihovny, nejen těch, které jsou spojeny s jejich pobočkou.

Zavést cirkulaci pracovníků na pobočkách, tzn. střídání pracovišť.

6 Spiritualita/hodnoty

V této oblasti bylo zkoumáno především uspokojení, které pracovníkům knihoven přináší práce, perspektiva oboru, pochopení blízkých apod. Většina pracovníků knihoven vnímá svou práci jako smysluplnou a naplňující, jak je patrno z grafu 8. Jako problematickou vidí perspektivu oboru a také možnost kariérního růstu – okolo třetiny pracovníků vyjádřilo v tomto směru své obavy. Oblast spirituality a hodnot měla celkově nejvyšší hodnocení, co do spokojenosti – celkově 80 % všech respondentů výzkumu. Nevysoké hodnocení smysluplnosti u profese katalogizátor/akvizitér v kombinaci s tím, že 41 % těchto pracovníků považuje svou pozici za neperspektivní, může být opět velmi silným zdrojem frustrace a následně příčinou syndromu vyhoření. Jako druhá neperspektivní profese je podle průzkumu hodnocena pozice pracovníka ve službách. U obou těchto profesí hrozí, že by mohly být v budoucnu do značné míry nahrazeny moderními technologiemi (samoobslužné automaty atd.).

Graf 8 Souhrnný graf za oblast Spiritualita/hodnoty

Pokud přihlédneme k nejvíce pozitivně hodnocené oblasti „Vztahy“ (78% spokojenost) a poměrně vysoké spokojenosti s přímým nadřízeným, pak lze vyslovit závěr, že knihovny se svým profilem a povahou práce ve službách řadí mezi organizace zaměřené především „sociálně“ na potřebu zachování týmu. Potěšující je, že se najde řada knihovníků, kteří zažívají ve své profesi „vášnivé“ nadšení pro to, co dělají. Spokojenost s prací a s jejím smyslem roste s přibývajícím věkem, ale v zásadě u všech věkových kategorií respondentů je nad 84 %, což je velmi vysoké hodnocení. Hodnocení smysluplnosti práce podle profesí je již více rozvrstveno a v zásadě vytváří určitý žebříček oblíbenosti knihovnických profesí:

1. Dětský knihovník – 63 %
2. Vedoucí – 62 %
Knihovník ve službách – 56 %
3. Metodik – 55 %
4. Katalogizátor/akvizitér – 43 %

Roste skupina zaměstnanců nespokojených s „rovnostářskými“ principy odměňování podle zásluh (ne podle výkonu), navíc posílenými nelogickými rozdíly v tarifních platech úředníků a knihovníků, přičemž plat knihovníka je reflektován jako velmi nízký. Otázka narovnání platů ve veřejné sféře spolu s nutností celý život se vzdělávat (držet krok s vývojem informačních technologií) a jasná vize knihovnického oboru by dozajista přispělo k „uhašení doutnajících“ knihovníků, kteří jsou ohroženi syndromem vyhoření.

Sociální orientace knihoven: Na základě analýzy hodnot, které respondenti spontánně uváděli do komentářů, se potvrzuje předpoklad, že knihovna se nejvíce blíží „příjemnému klubíku“. Kladem pracovních týmů tohoto typu je stabilita pracovních vztahů a jistota příjmů vázaná na podporu ze strany státu, relativně nízká míra stresu – dobrá rovnováha mezi soukromým a pracovním životem, což je obecný trend, kterého málo organizací dosahuje a rozhodně řadí knihovnu mezi atraktivní zaměstnavatele co do obsahu práce a atmosféry na pracovišti.

Individuální orientace knihoven: Jak už bylo zmíněno, vysoce ceněná je podle průzkumu u knihovníků hodnota „odborná způsobilost (znalosti/vzdělávání)“, což by na- povídalo sekundárnímu zaměření knihovníků směrem k individuálním potřebám a tomu, že snaha spolupracovat mezi týmy bude velmi nízká. Proto také každý nově jmenovaný vedoucí bude pracovními týmy knihovny (jedná-li se o větší organizaci) pravděpodobně akceptován jen v případě, že přesvědčí svou odborností.

Orientace na výkon: Negativní stránkou „příjemného klubíku“ je nepřipravenost zaměstnanců knihovny na život „venku“ bez podpory zřizovatele, případně státu. Mladí a schopní zaměstnanci mohou odcházet jinam, protože v knihovně kariérně nerostou, vzdělávání pokulhává, nové oblasti rozvoje nejsou systematicky vyhledávány. Minimální perspektivu knihovnické profesi připisuje až 16 % mladých knihovníků do 30 let, což je určitě z hlediska personální obnovy knihoven číslo k zamyšlení. Například zahraniční projekty mohou být zdrojem změny postojů v této oblasti.

Doporučení

• Při nástupu by měli noví pracovníci absolvovat tzv. kolečko po knihovně a projít všemi odděleními, aby získali představu o rozsahu prací, kompetencích atd.
• Snažit se v pracovním týmu určit vhodného adepta do funkce tzv. mentora, který je schopen předávat zkušenosti a znalosti minimálně po dobu adaptačního období nových kolegů.
• Zavést koncepci kontinuálního vzdělávání a osobního rozvoje v knihovně.
• Pokud je to možné, nenechávat v týmu jen jednoho mladého pracovníka, ale nejméně dva, protože mladí lidé se díky svému nastavení potřebují sdružovat a podporovat se v kreativních nápadech.
• Podporovat zahraniční stáže a výměnu mladých knihovníků jako zdroj nápadů/změn pro stávající provozy.

7 Emocionalita a emoce na pracovišti

V této oblasti se respondenti vyjadřovali k tomu, jaké emoce spojují s výkonem svého zaměstnání, ve smyslu spokojenosti, strachu, negativity na pracovišti apod. Oblast emocionality (viz graf 9), a především množství negativních emocí na pracovišti, bývá v tradičním pojetí obvykle dominantním ukazatelem syndromu vyhoření pracovníků. Je proto potěšující, že pouze třetina pracovníků se setkává s vyloženě negativními emocemi. Platí tedy, že knihovny jsou spíše místem, kde poskytované služby velmi dobře uspokojují potřeby jejich uživatelů. Rozhodně je však na místě dále knihovníky vzdělávat v oblasti rozvoje emoční inteligence, protože se opakovaně ukazuje, že práce s negativními emocemi se odráží na jejich osobní spokojenosti. Řada knihovníků si pak může tuto emoční „zátěž“ přenášet z práce domů, jak naznačuje také 37 % negativních hodnocení u otázky rozlišování pracovního a osobního života jak vyplývá z grafu 9. Asertivní trénink pro nastavování hranic služeb knihovníků především u věkové kategorie do 40 let je jistě více než žádoucí.

Pokud seřadíme jednotlivé primární emoce podle počtů komentářů, které se k nim vážou, pak se před námi rozvine přirozený proces „vyhořívání“ knihovníků:

1. Absence radosti – nejprve delší dobu nedostávají zaměstnanci zpětnou vazbu na svou práci, případně je jen negativní nebo není vůbec žádná. Takový zaměstnanec po určité době pracovního nasazení znejistí, zda směřuje k cíli, případně, co je jeho cíl, a pochybuje o smyslu své práce. Viz ilustrační komentář respondentky průzkumu: „Uvítala bych zpětnou vazbu od vedoucího, často bohužel nemám žádnou, a tedy ani nevím, zda má moje práce smysl.“ Smyslem radosti je informovat, že jsme dosáhli cíle a „cesta“ je vhodná pro zopakování.

2. Vztek, případně agresivita – pokud zaměstnanec znejistí, zda dosahuje cíle, pak může na určitou dobu znásobit své úsilí formou „zdravého naštvání“, které však po určité době, pokud stále nejsou informace, zda cíle je dosaženo či chybí kvalitní komunikace mezi vedoucím a týmem, může přejít do frustrace a následně hněvu.

Graf 9 Souhrnný graf za oblast Emocionalita na pracovišti

Hněv vzniká nejčastěji v situaci, kdy nějaká překážka brání v dosažení cíle. Znásobení úsilí zaměstnance, hledání viníka, přenášení odpovědnosti, poukazování na množství práce, konflikty mezi kolegy – to jsou jen vybrané projevy vzteku na pracovišti. Pro ilustraci opět jeden z komentářů: „Bylo by milé, kdyby vedoucí knihovny vyslyšela žádost o pomoc, když jsem přetížena a vykonávám práci za tři osoby. Je dost nepříjemné poslouchat její argument, že jí všichni zaměstnanci knihovny házejí klacky pod nohy svou nečinností a mám si práci usnadnit tím, že budu (navíc!) vytvářet barevné tabulky, aby byly veselejší.“ Vztek také může pracovník v práci potlačit, ale pak ho „přesunout“ na objekty, které nebyly vůbec příčinou zlosti, např., pokud se zaměstnanec hněvá na svého vedoucího a svou nelibost nedává najevo, pak se po návratu domů pohádá s manželkou a přísně pokárá děti.

3. Odpor, případně znechucení – vztek (i zdravé „vyhecování“) nás stojí velké množství energie, a pokud nepřichází „doping“ v podobě odměny, ocenění, pozitivní zpětné vazby, smyslu apod., pak se zaměstnanec vyčerpá a začne zvětšovat vzdálenost mezi sebou a pracovním prostředím, aby sebe uchránil před negativním působením – přichází odpor, případně znechucení, které je spojené se zvětšováním odstupu mezi zaměstnancem a objektem znechucení. Toto zvětšování odstupu může mít také podobu „moralizování“, kdy se zaměstnanec odtahuje od určitých lidí, jejichž chování v něm vzbuzuje odpor, případně přesně „ví“, koho by vyměnil. Tento stav opět ilustruje jeden z komentářů: „Zbavit se psychopatických osobností v týmu a kariéristů ve vedení.“

4. Strach – jako předposlední emoce v cyklu vyhoření přichází strach. Strach je obvykle konkrétní – máme strach z něčeho nebo někoho a je to emoce, která nás motivuje ke změně chování, např. je to strach, který nás přiměje se začít učit, jestliže nás čeká nějaká odborná zkouška. Ale je to také strach, který nás přiměje k vyhýbavému jedná- ní, pokud na nás některý čtenář opakovaně křičí nebo opakovaně zaměstnanec zažívá velmi intenzivní pocity ohrožení. Za všechny opět jeden komentář pro ilustraci: „Mám strach říct nějaký názor. Cokoli se řekne „kriticky“, je bráno vedením jako „poškození dobrého jména knihovny“.“

5. Smutek – pokud zaměstnanec přicházel do knihovny s konkrétními očekáváními (např. uplatnit svou kreativitu a intelekt v práci s klienty) a postupem času je nucen pouze mechanicky půjčovat knihy bez zájmu druhé strany či klientů, pak může zažívat reálný pocit ztráty a smutek, tím více, čím větší je rozdíl mezi původním očekáváním a realitou. Pokud vnímá ztrátu jako definitivní, pak může tíživý smutek přejít dokonce až do deprese, nezřídka provázenými pocity prázdnoty, bezvýchodnosti a hořkosti: „Často mám pocit, že dělám nemožné pro nevděčné.

Pokud komentáře roztřídíme z pohledu podnětů a námětů na změnu v oblasti „Emocionalita“, získáme více než 52 % komentářů, které za klíčové považují změny týkající se vedoucích zaměstnanců a složení týmu. Znovu se opakuje, jako u analýzy oblasti „Vztahy“, že řada knihovníků je nespokojena se zpětnou vazbou a stylem řízení a naznačuje manažerskou nezkušenost vedoucích pracovníků případně potřebu vedoucí pracovníky „dovzdělat“ v manažerských dovednostech.

Vedle požadavků personálních vidí řada knihovníků jako preventivní opatření proti emočnímu vyhoření přizvání externího odborníka – psychologa, kouče, mediátora, supervizora, personálního poradce, který by v emočně vypjatých situacích fungoval jako nestranný člověk přispívající ke konstruktivnímu řešení.

Znovu se také opakuje potřeba knihovníků v týmových aktivitách, které v ideálním případě mohou kombinovat prvky přátelského setkání a řešení odborných témat.

Doporučení

• Individuální rozhovory se zaměstnanci v pravidelných intervalech podle velikosti útvaru, zájem o řešenou problematiku.
• Hodnocení v rámci celého kolektivu/organizace/útvaru.
• Komunikace se zaměstnanci, pravidelná návštěva jejich pracoviště.
• Vzdělávání vedoucích pracovníků v dovednosti zpětné vazby.

8 Intelekt/intelektuální vytížení

V oblasti intelekt/intelektuální vytížení se respondenti vyjadřovali k tomu, jak v práci využívají svoji kreativitu, kritické myšlení, samostatnost, možnosti vzdělávání apod. Jak lze vidět v grafu 10, největším problémem v této oblasti je pocit přehlcení informacemi v práci, který zažívá více než polovina pracovníků (51 %). Prostředí knihoven je prostředí, které umožňuje i podle výsledků průzkumu naplno využít intelekt, schopnosti a dovednosti zaměstnanců a právem pak patří mezi významné zdroje pro osobní spokojenost knihovníků. Toto pozitivní hodnocení odráží i vysokou úroveň vzdělanosti mezi knihovníky (51 % respondentů průzkumu má vysokoškolské vzdělání). Knihovníci mají možnost dále se vzdělávat, uplatnit kreativitu ve své práci, což se ukazuje jako velmi účinná prevence syndromu vyhoření. Jsou samozřejmě profese, kde je možnost organizovat si svou práci omezená jejím obsahem, ale i zde je nespokojenost poměrně velmi nízká.

Z komentářů jednoznačně plyne zájem knihovníků o vzdělání, čehož se týkala celá polovina podnětů. Překvapivě málo podnětů se týkalo otázky „přehlcení informacemi“, která je přitom knihovníky hodnocena poměrně značně negativně. Přehlcení spojují respondenti s nejrůznějšími vlivy, jako je množství administrativy, změny v legislativě, rušení při práci či konkrétní období v roce.

Druhou nejvíce komentovanou oblastí, přispívající k nelibým pocitům respondentů, patřila organizace práce, která mnoha knihovníkům nevyhovuje; knihovníci volají po tzv. flexibilní pracovní době.

Poměrně málo komentářů se týkalo nových technologií na pracovišti. Z výsledků analýzy lze usuzovat, že pracoviště knihoven jsou až na výjimky vybaveny po stránce technologické velmi dobře. Větší starost působí knihovníkům obsluha a funkční problémy technologií.

Největší potřebu a pravděpodobně i možnosti vzdělávání deklarují vedoucí pracovníci a zaměstnanci dětských oddělení – shodně 93 % v obou pracovních kategoriích. Překvapivě nejnižší potřebu dále se vzdělávat deklaruje 21 % metodiků – bylo by jistě zajímavé zjistit, proč tomu tak je. Ani podrobnější analýza komentářů příliš nenaznačila vysvětlení tohoto stavu.

Graf 10 Souhrnný graf za oblast Intelektuálního vytížení

Knihovníci se i s ohledem na svůj vysoký intelekt rádi vzdělávají, a to překvapivě nesouvisí s věkem. Průzkum ukázal, že ve všech věkových kategoriích se najde cca 10 % těch, kteří o další vzdělávání nemají zájem. Absence dostatečné nabídky vzdělávání a její přímá podpora vedením knihovny může být pro inteligentní knihovníky velmi frustrující.

Systematické vzdělávání knihovníků je tak určitě výzvou pro krajské knihovny a jejich metodiky, aby knihovny podpořily rozvojem systému celoživotního vzdělávání a podpory inovativních technologií pro knihovny budoucnosti. Vedle již dříve zmiňovaného manažerského vzdělávání deklarují knihovníci především potřebu odborného vzdělávání v oblasti nových technologií, jazykové vzdělávání a systematické vzdělávání v měkkých dovednostech.

Doporučení

• Dodržování standardu² – vzdělávání knihovníků věnovat 48 hodin ročně.
• Sladění zájmů pracovníka a organizace – potřeba vzdělávání pro výkon profese.
• Využívání dotovaných seminářů bez finančních vkladů samotných zaměstnanců.
• Koordinace vzdělávacích akcí (eliminovat případy, kdy se koná více akcí v jednom termínu).
• Podpora využívání regionálních možností vzdělávání.
• Podpora aktivit vzdělávacího centra.
• Mobilní učebny.
• Zavedení programu celoživotního vzdělávání v souladu s koncepcí vzdělávání a ve vazbě na funkční postup.

Rozvoj a posilování spolupráce mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, podpora kolektivního vyjednávání, řešení témat

Výchozím bodem pro řešení této aktivity bylo získání relevantních podkladů a informací z praxe. Významným zdrojem dat se stal soubor kolektivních smluv, které poskytly instituce, v nichž působí odborové organizace Odborového svazu pracovníků kultury a ochrany přírody. Shromážděné kolektivní smlouvy byly analyzovány především z hlediska sjednaných plnění nad rámec zákoníku práce, specifických benefitů poskytovaných zaměstnavatelem a z hlediska konkretizací obecných ustanovení zákoníku práce pro danou instituci (podmínky pro činnost odborové organizace, sjednání lhůt a termínů v rámci informačních povinností a projednání ad.). Výsledky analýzy obsahu shromážděných kolektivních smluv byly jedním ze základních zdrojů pro zpracování návrhu modelové (vzorové) kolektivní smlouvy jako praktického nástroje podpory kolektivního vyjednávání.

Ke zmapování aktuálního stavu v oblasti sociálního dialogu a kolektivního vyjednávání byla realizována dvě dotazníková šetření, první určené zaměstnancům a zástupcům zaměstnanců (odborům či radě zaměstnanců), druhé směřovalo na zaměstnavatele.

Dotazníkového šetření se zúčastnilo 98 respondentů – zaměstnavatelů z oblasti kultury. Nejčastější právní formou těchto organizací byla příspěvková organizace kraje či obce (téměř 70 %), nejčastěji byly zastoupeny knihovny (58 %), dále muzea (20 %), divadla (12 %), o zbytek se podělily galerie, orchestry, pěvecké sbory a další blíže nespecifikované kulturní oblasti.

Za stranu zaměstnanců a zástupců zaměstnanců se šetření zúčastnilo 429 respondentů. Více než 75 % respondentů tvořili zaměstnanci knihoven, ostatní respondenti pocházeli z oblasti muzejnictví, galerií a jiných kulturních institucí, např. archivů, památkové péče aj. Více než polovina respondentů (52 %) pracuje v organizaci, v níž nepůsobí žádný ze zástupců zaměstnanců, 44 % dotázaných pracuje v instituci, v níž působí odborová organizace, jejími členy je však pouze 18 % dotázaných, zkušenosti s radou zaměstnanců mají pouhá 4 % respondentů.

Průzkum se vztahoval k následujícím okruhům a tématům:

Organizace, v nichž nepůsobí žádný zástupce zaměstnanců

• Plnění povinnosti zaměstnavatele stran informování a projednávání se zaměstnanci.
• Možnost zaměstnanců vyjadřovat se k otázkám činnosti organizace.
• Podněty zaměstnanců a jejich řešení.
• Zavádění opatření týkající se většího počtu zaměstnanců.
• Návrh rozpočtu a Fond kulturních a sociálních potřeb.
• Zájem o působení zástupců zaměstnanců.

 

Zaměstnavatelé, u nichž působí odborová organizace

• Komunikace mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací, způsob informování a projednávání.
• Kolektivní vyjednávání – kolektivní smlouva a hodnocení jejího plnění.
• Zavádění opatření týkajících se většího počtu zaměstnanců.
• Podněty zaměstnanců a jejich řešení.
• Hodnocení působení odborové organizace.

 

Zaměstnavatelé, u nichž působí rada zaměstnanců

• Způsoby komunikace.
• Zavádění opatření týkající se většího počtu zaměstnanců.

 

Na základě analýzy kolektivních smluv a výsledků dotazníkového šetření koncipovala pracovní skupina výstupy tak, aby prioritně naplnila možnosti praktického využití výstupů oběma stranami sociálního dialogu. Čtyři klíčové výstupy jsou proto především praktickými „příručkami“, které mohou být využitelné jak v institucích, v nichž působí zástupci zaměstnanců, tak v institucích, které jsou otevřené a připravené vést sociální dialog, přestože u nich žádný ze zástupců zaměstnanců nepůsobí.

Manuálem pro zaměstnavatele a zaměstnance s názvem „Sociální dialog v institucích, v nichž nepůsobí zástupci zaměstnanců (Sociální dialog v širším smyslu)“ se pracovní tým snaží „vyvrátit“ poměrně rozšířený názor, že v institucích, v nichž nepůsobí odborové organizace, nelze sociální dialog vést. Sociální dialog v širším smyslu má oporu v zákoníku práce a manuál shrnuje příslušná ustanovení; upozorňuje zaměstnavatele na jejich povinnosti (a zaměstnance na jejich práva) a k vedení sociálního dialogu nabízí možnosti.

Modelové příklady kolektivních smluv vznikly jako praktická pomůcka především pro organizace s nově vzniklými odborovými organizacemi, v nichž sociální partneři zahajují kolektivní vyjednávání a připravují první kolektivní smlouvu. Využití však mohou najít i v organizacích, kde je kolektivní vyjednávání zavedenou součástí sociálního dialogu a kde tyto modelové příklady mohou být vhodnou inspirací pro změny, úpravy či dodatky již uzavřených kolektivních smluv.

Manuál „Založení odborové organizace“ je praktickou pomůckou pro zaměstnance, kteří by chtěli u svého zaměstnavatele založit novou odborovou organizaci. Aktuální právní úprava založení odborové organizace je poměrně složitá a pro řadu zaměstnanců (nejen kulturních institucí) může představovat komplikaci, nebo je dokonce od založení odborové organizace odradit.

Klíčovou aktivitu „Rozvoj a posilování spolupráce mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, podpora kolektivního vyjednávání, řešení témat“ lze považovat za natolik široce definovanou, že by jistě bylo možné rozvíjet ji i z hlediska dalších aspektů a více do hloubky. Úroveň a formy sociálního dialogu se navíc mohou proměňovat s časem, tak jak se mohou/budou proměňovat pracovněprávní vztahy – vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli vznikající při výkonu závislé práce. I z tohoto hlediska lze považovat téma klíčové aktivity do budoucna za otevřené.

Veškeré výstupy a výsledky aktivit v projektu, včetně prezentací ze závěrečné konference, jsou dostupné na stránkách SKIP ČR v sekci Projekty.³

Poděkování patří paní psycholožce Mgr. Ing. Soně Plhákové, autorce dotazníku zkoumajícího syndrom profesního vyhoření a současně autorce kvalitativních zpráv. Mgr. Ing. Soňa Plháková s námi spolupracovala ve všech fázích projektu.

 

Poznámky

1 Odpovědi jsou rozlišeny barevnou škálou – tmavě zelená znamená ano, světle zelená spíše ano, svět- le červená spíše ne a tmavě červená ne. Toto barevné rozlišení používáme shodně ve všech grafech

2 https://ipk.nkp.cz/akce/vzdelavani‑pro‑knihovniky‑v‑cr

3 Dostupné zde: https://www.skipcr.cz/projekty/spolecnym‑postupem‑socialnich‑partneru‑k‑reseni‑klicovych‑temat ‑v‑odvetvich.

 

PILLEROVÁ, Vladana. Knihovny a jejich zapojení v projektu „Společným postupem sociálních partnerů k řešení klíčových témat v odvětvích“: shrnutí výsledků aktivit projektu. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(2), 96–113. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: literární kánon, česká literatura, česká literatura v zahraničí, česká literatura v Polsku

SUMMARY: Existing literary canons, including those considered stable for years, e.g. the Czech literary canon, have been reassessed recently. However, these changes are not necessarily to be applied to the Czech literary canon formed abroad, in the Polish environment. Major aspects related to the Polish reception of 20th and 21st century canonical authors and factors defining this reception are discussed.

KEYWORDS: literary canon, Czech literature, Czech literature abroad, Czech literature in Poland

Mgr. inž. Anna Maślanka / Univerzita Komise národní edukace v Krakově (UKEN), Doktorská škola, ul. Podchorążych 2/31C, 30-084 Kraków, Polsko ORCID 0000-0002-0888-3923

Pojem literární kánon – dlouho traktovaný neochotně a vyvolávající nepříliš pozitivní školní konotace – je v posledních letech stále častěji diskutován jak v akademickém prostředí, tak v literárních médiích. Žijeme v době rychlého přehodnocování a přepisování dosud platných kánonů, stejně jako vzniku mnoha kánonů alternativních.

To platí i pro ty národní kánony, které zůstaly v průběhu let relativně stabilní. Český kánon je jedním z nich. I když, jak poznamenává Dobrava Moldanová (2021, s. 11), v povědomí českých čtenářů je kánon vzniklý v 19. století stále živý a v anketách o největšího Čecha posledních let se stále objevují jména spisovatelů píšících nejméně před sto lety (Němcová, Čapek, Hašek, ale i Hus či Komenský), badatelka také konstatuje: „Zdá se mi nesporné, že tradiční kánon české literatury je vážně otřesen, že se snad dokonce rozpadá. Jsme – snad – svědky vzniku nového kánonu, který je spojen se spontánním přehodnocováním klasických hodnot (…). Chcete-li domácí paralelu, dá se snad s jistou licencí říci, že něco podobného česká literatura zažila zhruba před dvěma sty lety, kdy obrozenecký osvícensko-preromantický kánon vytlačil kánon barokní“ (Moldanová, s. 18).

Potvrzují to nejen diskuse o kanoničnosti autorů dosud zařazovaných do literárního pantheonu, ale i pokusy o vytvoření nového kánonu české literatury, který by zohledňoval díla vzniklá v posledních desetiletích a témata důležitá pro současné publikum – například seznam sestavený redaktory a přispěvateli časopisu A2¹ nebo cyklus Kánon 2.0 publicistky a literární kritičky Barbory Votavové².

Množství kánonů je do jisté míry dáno samotnou povahou tohoto pojmu. O diskusích kolem něj ve 20. století podrobně informuje publikace Very Kaplické Yakimové (2015, s. 9–73). Odkazuje mimo jiné na text polského badatele Henryka Markiewicze, kde je kánon definován nejobecněji jako autoritativní soubor literárních děl, jejichž znalost je požadována od určité skupiny příjemců nebo je této skupině doporučována (Markiewicz, 2007, s. 66). Ze samotné definice tedy vyplývá, že ve skutečnosti máme co do činění s velkým množstvím kánonů (Markiewicz uvádí jen některé z nich: kánon akceptovaný a realizovaný, kánon hodnotový a encyklopedický, kánony vytvořené kolem různých skupin čtenářů, kánony různých stupňů vzdělání v rámci národního kánonu atd.).

Na tuto pluralitu upozorňuje i Vladimír Papoušek: „Žijeme ovšem ve světě, kde neexistuje jediný, ale mnoho autoritativních kánonů, často vedle sebe a často i bez jakéhokoli vědomí o svém okolí” (Papoušek, 2010, s. 18). Dobrava Moldanová (2021, s. 11) píše o generačních a skupinových kánonech, zatímco Jakub Vaníček ve zmíněném speciálním čísle časopisu A2 dodává: „Kánony už nejsou rezervoárem nesmrtelných děl, ale prostředkem zajišťujícím vnitřní komunikaci skupiny, její prezentací vůči jiné skupině. Tedy žádné zřídlo jediné velké literatury, ale čím svobodnější společnost, tím větší sbírka kánonů“ (Vaníček, 2020, s. 18).

Máme tedy co do činění s kánony jednotlivých společenských skupin, s různými verzemi školního a národního kánonu a konečně s kánony dané literatury, které vznikly v cizím, zahraničním prostředí. Ty se řídí zvláště specifickými zákonitostmi. Irský básník, badatel a literární kritik Justin Quinn ve své knize Between Two Fires: Transnationalism and Cold War Poetry píše o překvapivých objevech, které učinil po příjezdu do Prahy v roce 1991. V té době v anglicky mluvících zemích byl jedním z nejoceňovanějších českých básníků Miroslav Holub, „kanonizovaný“ osobnostmi formátu Seamuse Heaneyho a Teda Hughese; když však Quinn o něm navázal rozhovor mezi svými pražskými známými, ukázalo se, že pro mnohé z nich je Holub zcela neznámým autorem. „Bylo zjevné, že při přechodu z české kultury do oblasti anglického jazyka se s Holubem stalo cosi zvláštního“ – píše Quinn (2018, s. 20), načež poukazuje na to, že hádanka nespočívá v samotném překladu, v němž podle jeho názoru Holubova poezie nezískala nic nového.

České výběry americké literatury pro Quinna také nebyly srozumitelné. Zatímco autoři jako Anton Myrer, Upton Sinclair nebo William Saroyan, a z básníků Robinson Jeffers nebo Allen Ginsberg dosáhli poměrně velké popularity, Henry James, Vladimir Nabokov, Don DeLillo, Thomas Pynchon, Wallace Stevens nebo Elizabeth Bishopová zůstávali v té době prakticky neznámí. Nakonec badatel dospívá k závěru: „Postupně mi docházelo, že kultury z ostatních kultur přejímají jen to, o co stojí a co potřebují, a neberou přitom zvláštní ohledy (...). Československo v roce 1965 nepotřebovalo komplikovaný koktejl ironie a nuancí, v němž vynikala Elizabeth Bishopová; potřebovalo Ginsberga, jak stojí nahý na barikádě a vyřvává pravdu mocným do očí“ (Quinn, 2018, s. 20).

Z toho vyplývá, že kánon dané literatury vzniklý v cizím prostředí může být cenným zdrojem informací o tomto prostředí, jeho vnímání umění, kulturních potřebách a nedostatcích v domácí kultuře. Podívejme se tedy, co vypovídá kánon české literatury 20. a 21. století vytvořený v Polsku.

Analýza kanonických seznamů děl české literatury (vycházejících mimo jiné z požadavků k maturitě, ale také z kánonu české literatury vytvořeného v rámci plebiscitu rozhlasové stanice Vltava³ nebo již zmíněného seznamu časopisu A2) ukazuje, že v oblasti prózy se český a polský kánon české literatury relativně sbližují. Většina kanonických děl, která se v seznamech objevují, se dočkala i polského překladu, případně jsou jejich autoři v Polsku známí z jiných titulů (Jaroslav Hašek, Karel Čapek, Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Vladislav Vančura, Jakub Deml, v případě novější literatury např.: Michal Ajvaz, Jan Balabán, Radka Denemarková, Jáchym Topol, Bianca Bellová).

Naopak, v české a polské recepci některých z těchto autorů jsou zřetelné rozdíly. Zdá se, že jejich zdroje je třeba hledat v mezerách, o nichž píše Libor Martinek: „Kromě toho, jak si již uvědomoval Jan Mukařovský, Jiří Levý a po nich třeba Gideon Toury (Descriptive Translation Studies and Beyond, Tel Aviv, 1995), literární překlady mají vliv na cílovou literaturu a kulturu, pokud je splněna alespoň jedna ze tří podmínek: 1/ cílová kultura je méně rozvinutá, 2/ cílová kultura je „slabší“, 3/ v cílové kultuře existuje mezera, kterou překlad vyplní. Máme-li za to, že polská literatura není méně rozvinutá, ani slabší než naše, pak zbývá ona mezera, kterou je záhodno překladem vyplnit“ (Martinek, 2014, s. 41).

Jedním z příkladů je nadšená, až „mytizující“ polská recepce díla Bohumila Hrabala, která vedla k tomu, že tento autor má v Polsku stejně silnou kanonickou pozici jako v rodné České republice, a možná ještě silnější. Podle Petra Posledního jde právě o důsledek vyplnění určité mezery v domácí polské kultuře: „Český prozaik splňuje očekávání polských čtenářů, že se objeví autor, který v šedé skutečnosti „malé stabilizace“ najde příslovečnou „perličku na dně“ a který ve svém hledání zajde tak daleko, jak to neudělal nikdo před ním: překročí nejen hranice „malého realismu“, nýbrž i mrožkovské grotesky, scelí přitlačující kontrasty radosti a smutku, krásy a ošklivosti, „vysokého“ a „nízkého“, sacrum a profanum, vytvoří z rozporů harmonickou jednotu, mluvící ve prospěch „velkého“ všedního života“ (Poslední, 1998, s. 134). Zároveň badatel zdůrazňuje, že polským spisovatelům, kteří se ve své tvorbě věnují stejným tématům, chybí „specifický hrabalovský humor“ (Poslední, 1998, s. 134).

Zdá se tedy, že do velké míry díky Hrabalovým dílům vznikl v Polsku v 70. a 80. letech 20. století pozitivní stereotyp Čecha, jak jej popisuje Krystyna Kardyni-Pelikánová: „Obraz kraju ludzi, którzy nic innego nie robią, tylko piją piwo i opowiadają sobie niestworzone, zabawne historyjki w gospodach, którzy nie mają ambicji zmieniania świata i zgadzają się na wyznaczoną im rolę małego pracowitego narodu, zaczął Polakom, zmęczonym własną szarpaniną historyczną, przypadać do gustu“⁴ (Kardyni-Pelikánová, 2017, s. 22).

Zařazení Hrabalova díla do specifických očekávání polského publika však podle Posledního způsobilo, že jeho polská recepce byla povrchní a ignoruje jeho existenciální a metafyzickou rovinu (Poslední, 1998, s. 136). Pokusem o změnu této situace byla kniha Jacka Balucha Kain według Hrabala, vydaná už po roce 2000⁵. Zdá se však, že v Polsku je stále zapotřebí ucelenější kritické studie o celém Hrabalově díle a také nových edic vybavených rozšířenými paratexty (ty předchozí měly spíše komerční charakter).

Podobný jev byl již dříve pozorován při recepci Osudů dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška, jehož hlavní hrdina představoval v Polsku obvykle nevídaný přístup k realitě. Přenesení díla do Polska, částečně v důsledku zlehčujícího překladu Pawła Hulky-Laskowského (Poslední, 1998, s. 117), však vedlo ke ztrátě mnohoznačnosti původního textu a zjednodušení jeho recepce. Pokusem o nápravu této situace a o zařazení románového cyklu Jaroslava Haška do polského kánonu české literatury s celým jeho významovým bohatstvím bylo vydání díla v kanonizační sérii polské Národní knihovny (2017) v překladu Antoniho Kroha a s obsáhlým úvodem Jacka Balucha⁶.

Také velmi jednoznačná očekávání polských čtenářů ve vztahu k české literatuře mohou být příčinou slabého čtenářského přijetí v Polsku děl českých expresionistů v čele s Jakubem Demlem. Tato díla, která jsou silně metafyzická, formálně obtížná a náročná, nezapadají do obrazu české literatury fungující v Polsku – jako literatury zábavné, lehké a přesycené humorem. I zde se však v posledních letech objevují pokusy o „nápravu“ – například nové vydání Zapomenutého světla v autorské sérii Mariusze Szczygieła Stehlík, v některých kruzích vnímané jako kanonizující, vydané nakladatelstvím Dowody (2022). Polský překlad knihy Jindřicha Chalupeckého Expresionisté⁷ a publikace Joanny Goszczyńské Mroczna twarz czeskiej literatury⁸ byly rovněž pokusem objevit pro polské čtenáře literární směr, který Deml reprezentuje.

Polští nakladatelé, překladatelé a odborníci na českou literaturu se tedy snaží na polskou půdu „naroubovat“ ty oblasti českého literárního kánonu, které vzhledem ke specifickému vnímání polského publika nejsou přijímány přirozeně a spontánně. Nicméně v kontextu jejich kritické a čtenářské recepce se zdají být stále aktuální slova Petra Posledního, týkající se polské recepce díla Bohumila Hrabala: „Kritika hledá shodně s prvotní představou v próze českého autora to, co v ní chce najít. A úvahy směřují k jedinému: k „laskavé grotesce“ (Poslední, 1998, s. 137).

Ve světle výše uvedených úvah se zdá být do jisté míry pochopitelný i slabší přenos české poezie a esejistiky na polskou půdu, než je tomu v případě prózy. Klasikové české poezie, jako jsou František Halas, Vladimír Holan nebo Vítězslav Nezval, byli sice v Polsku před rokem 1989 publikováni, ale v posledních letech se jejich přítomnost v Polsku omezila na ojedinělé publikace v časopisech a antologiích. Nová česká poezie vychází rovněž sporadicky a ve skromných nákladech, především z iniciativy angažovaných jednotlivců, jako je polská překladatelka Zofia Bałdyga. Kromě Milana Kundery a Václava Havla, kteří jsou známí i díky svým dalším aktivitám, je v Polsku malý zájem také o českou esejistiku, zejména tu, která vznikla v posledních letech. Slabší polská recepce české poezie a esejistiky může být způsobena samotnou povahou těchto literárních forem – básnická a esejistická díla, která jsou zpravidla čtenářsky náročnější než díla prozaická, nezapadají do polských představ o lehkosti a přístupnosti české literatury.

Nezbývá než se podívat na polskou recepci českých děl vzniklých již v 21. století, tedy – na nový český kánon. Z 26 autorů uvedených v českém literárním kánonu po roce 1989 je podle časopisu A2 až 17 jmen známých v Polsku prostřednictvím alespoň jednoho díla. Je to především díky malým nakladatelstvím, která v Polsku vznikla v posledních zhruba patnácti letech a zaměřila se na novou českou literaturu (Afera, Książkowe Klimaty, Stara Szkoła, Amaltea).

I zde však zůstává kritický a čtenářský ohlas – ve srovnání s díly Hrabala, Haška či Kundery – většinou skromný. Zdá se, že novými kandidáty na široce vymezený kánon české literatury v Polsku by mohli být Radka Denemarková nebo Jáchym Topol, ale také v seznamu A2 neuvedení Jaroslav Rudiš, Petra Hůlová nebo Kateřina Tučková. Někteří z nich – jako Denemarková nebo Tučková – vyplňují jinou mezeru v polské kultuře (historické romány, herstories⁹) než česká díla dosud vydávaná v Polsku, jiní, jako Jaroslav Rudiš, navazují spíše na českou literární tradici, která je v Polsku již dobře známá. Jistě je však každý z těchto autorů ještě velmi vzdálen pozici výše zmíněných velikánů české prózy 20. století.

I jen zběžné pozorování polského kánonu české literatury tak naznačuje, že navzdory úsilí významných polských literárních vědců je tento kánon stále silně formován stereotypním vnímáním české kultury a s ní spojených potřeb. A pokud jsme v souladu s postřehy Dobravy Moldanové v současnosti svědky silných proměn českého kánonu, vše nasvědčuje tomu, že na jeho přehodnocení na polské půdě budeme muset ještě počkat.

Literatura

KAPLICKÁ YAKIMOVA, Vera, 2015. Literární kánon a překračování hranic. Formování literárního kánonu v cizím prostředí. Praha – České Budějovice: Academia. ISBN 978-80-200-2585-2.

KARDYNI-PELIKÁNOVÁ, Krystyna, 2017. „Čechy krásné, Čechy mé…“. Czeska i polska literatura we wzajemnych interakcjach. Miscellanea literaturoznawcze: eseje, studia, szkice. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 978-80-210-8691-3.

MARKIEWICZ, Henryk, 2007. O literárních kánonech, přel. L. Martinek. Aluze: časopis pro literaturu, filozofii a jiné. 2007, č. 3, s. 63–73. ISSN 1212-5547.

MARTINEK, Libor, 2014. Stereotypy, legendy a mýty o české literatuře v Polsku. Kwartalnik Opolski. 2014, č. 2/3, s. 23–42. ISSN 0023-592X.

MOLDANOVÁ, Dobrava, 2021. Na okraji kánonu. Literárněhistorické úvahy a studie. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-4846-0.

QUINN, Justin, 2018. Poezie v dvojím ohni. Transnacionalismus a studená válka. M. Pokorný (překladatel). Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-3717-4.

PAPOUŠEK, Vladimír, 2011. Strategie kanonizace. In: L. Jungmannová (red.), Česká literatura – rozhraní a okraje. Praha: Akropolis, Ústav pro českou literaturu AV ČR. 2011, s. 17–26. ISBN 978-80-87481-00-4.

POSLEDNÍ, Petr, 1998. Hranice dialogu: česká próza očima polské kritiky 1945–1995. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR. ISBN 80-85778-21-1.

VANÍČEK, Jakub, 2020. Jak se staví zepelín. A2: kulturní čtrnáctideník. 2020, č.21. ISSN 1803-6635.

Poznámky

1 Máme na mysli nový kánon české literatury představený ve zvláštním čísle časopisu, Český literární kánon po roce 1989, A2, č. 21/2020. Dostupné z: https://www.advojka.cz/archiv/2020/21 [11. 4. 2020].

2 Votavová, B. Kánon 2.0: Zabíjení zombie s Rebeccou Solnit, Host 7 dní online, 22. 1. 2022. Dostupné z: https://www.h7o.cz/clanky/13240-kanon-2-0-zabijeni-zombie-s-rebeccou-solnit [5. 4. 2024]

3 Kánon100: Století české prózy, poezie a eseje. Vybíráme kanonická díla moderní české státnosti, Vltava.rozhlas.cz, 17. 5. 2018. Dostupné z: https://vltava.rozhlas.cz/kanon100-stoleti-ceske-prozy-poezie-a-eseje-vybirame-kanonicka-dila-moderni-7208365 [11. 4. 2024].

4 „Obraz země lidí, kteří nedělají nic jiného, než že pijí pivo a vyprávějí si v hospodách neuvěřitelné, legrační historky, kteří nemají ambice měnit svět a přijímají roli malého, pracovitého národa, se začal Polákům, unaveným vlastním historickým přetahováním, líbit.“

5 Baluch, J. Kain według Hrabala, Kraków 2007. Dostupné také v českém překladu: Kain podle Hrabala, přel. Marie Havránková, Praha 2012.

6 Hašek, J. Przygody dobrego wojaka Szwejka czasu wojny światowej, přel. A. Kroh, Biblioteka Narodowa – série II, č. 261, zakład Narodowy im. Ossolińskich, Wrocław 2017.

7 Chalupecký, J. Czescy ekspresjoniści, přel. J. Goszczyńska, A. S. Jagodziński, J. Waczków, Gdańsk 2020.

8 Goszczyńska, J. Mroczne oblicze czeskiej literatury. Karuzela modernizmu, Warszawa 2021. Dostupné také v českém překladu: Temná tvář české literatury. Kolotoč moderny, přel. M. Havránková, Praha 2023

9 Tento pojem se dnes užívá ve významu "ženská verze dějin, "dějiny v české perspektivě"

MAŚLANKA, Anna. Nepřístupný pantheon. O českém literárním kánonu v polském prostředí. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 1, s. 53–58. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: děti 6–15, média, digitální technologie

SUMMARY: Children, digital technologies and media and their impact on everyday life, mental well-being and education are among the hot topics in today‘s society. The media landscape has changed rapidly in recent years. For children growing up in this changing environment, there are new and new trends, devices, apps, platforms and innovations to keep up with. It is difficult for parents, teachers, educational institutions, producers and advertisers who target the child population to keep up to date with the latest trends, opportunities and risks that children face in the media environment. The Children and New Media 2023 research study provides interesting insights into the motivations, context and different uses of media that are part of the everyday lives of today‘s children. Comparing different age groups, it shows how children‘s media habits and attitudes change over time, particularly in the context of their emotional and cognitive development. The research study focused on children aged 6 to 15 using both quantitative and qualitative data collection methods.

KEYWORDS: children aged 6 to 15, media, digital technologies

Mgr. Hana Friedlaenderová / Nielsen Admosphere, a.s., Českobratrská 2778 / 1, 130 00 Praha 3

Úvod

Děti, digitální technologie a média a jejich dopad na každodenní život, duševní pohodu a vzdělávání patří mezi aktuální témata dnešní společnosti. Mediální prostředí se v posledních letech mění velice rychle. Pro děti vyrůstající v tomto měnícím se prostředí jsou zde stále nové a nové trendy, zařízení, aplikace, platformy a novinky, s nimiž je třeba držet krok. Pro rodiče, učitele, vzdělávací instituce, výrobce i inzerenty, kteří se zaměřují na dětskou populaci, je těžké udržet si přehled o aktuálních trendech, možnostech i rizicích, jimž děti v mediálním prostředí čelí. Výzkumná studie Děti a nová média 2023 přináší zajímavé informace o motivaci, kontextu a různých způsobech používání médií, která jsou součástí každodenního života dnešních dětí. Na základě porovnání různých věkových skupin ukazuje, jak se mediální návyky a postoje dětí proměňují v průběhu času, zejména v kontextu jejich emocionálního a kognitivního vývoje. Výzkumná studie se zaměřila na děti ve věku 6–15 let a byla provedena s využitím kvantitativních i kvalitativních metod sběru dat.

O studii Děti a nová média 2023

Rychlá změna mediálního prostředí nesoucí s sebou stále nové a nové trendy, zařízení, platformy a aplikace, s nimiž dnešní děti tráví svůj volný čas a kde sledují různý mediální obsah, s sebou přináší potřebu tomuto rychle se měnícímu prostředí porozumět. Vyhodnocení toho, do jaké míry jsou dětské aktivity na digitálních zařízeních prospěšné nebo škodlivé, a s tím související otázky, zda a jaká pravidla dětem pro užívání digitálních zařízení nastavit, řeší dnes řada českých rodičů, pedagogů i dalších odborníků, kteří se tímto tématem zabývají. Jako příspěvek k této diskusi mohou sloužit i výstupy studie Děti a nová média 2023 přinášející informace o motivaci, kontextu a různých způsobech používání médií dětmi ve věku 6–15 let, tedy na úrovni základní školy. Studii realizovaly v roce 2023 výzkumné agentury ResSOLUTION a Nielsen¹. Výzkum byl proveden s využitím kvantitativních i kvalitativních technik sběru dat.² Studie pokrývala čtyři výzkumné oblasti: volný čas (jak děti tráví volný čas, jaké jsou jejich preference – sledovali jsme organizované a neorganizované volnočasové aktivity a online a offline aktivity); média (zaměřili jsme se na detailnější pohled na různé mediální aktivity jako je sledování videoobsahu, poslech audia, čtení, hraní elektronických her i sledování sociálních sítí a novodobých hrdinů, influencerů); vzdělávání (v této části jsme sbírali informace o tom, jak děti využívají média při formálním vzdělávání a informálním učení); wellbeing, duševní pohoda dětí (dotkli jsme se témat jako je bezpečnost dětí v online prostředí, jaké faktory jsou důležité pro duševní pohodu dětí).

Média v kontextu volnočasových aktivit

Děti se ve svém volném čase věnují různým aktivitám, organizovaným či neorganizovaným, mediálním i nemediálním, online i offline. Výběr činností se výrazně mění s věkem dětí. Mezi nejčastější denní aktivity nejmladších dětí patří příprava do školy, hraní si s hračkami a sledování pohádek a filmů v televizi, u nejstarší věkové kategorie dominuje elektronická komunikace s kamarády, návštěva sociálních sítí a poslech hudby, písniček. S rostoucím věkem hrají právě mediální aktivity v životě dětí stále významnější roli. Mezi aktivity, kterým se všechny děti takřka denně věnují bez ohledu na věk a pohlaví, patří kromě trávení času s kamarády především sledování videí a hraní her, a to zejména na smartphonu. Je to dáno tím, že přístup k mobilnímu telefonu má dnes většina dětí, a to již na začátku školní docházky. Výsledky výzkumu potvrdily, že ve srovnání s rokem 2016, kdy byla realizována obdobná studie zaměřující se na mediální aktivity dětí, došlo k významnému posunu směrem k digitálním aktivitám právě u nejmladších školních dětí.³ V mladších věkových kategoriích výrazně vzrostla také vybavenost chytrými telefony a jejich využívání (viz graf 1).

Graf 1 Pravidelné využívání digitálních zařízení

Volný čas dětí je ovlivněn především jejich zájmy, u mladších dětí na prvním stupni základní školy se na organizování volného času ještě do značné míry podílejí i rodiče. To, co dítě obecně zajímá, co ho baví, se výrazně promítá do konkrétních volnočasových aktivit, včetně výběru obsahů i tvůrců, které vyhledává a sleduje v médiích. Pokud dítě například hraje fotbal, většinou také vyhledává a sleduje online obsah s fotbalovou tematikou. Zájem dítěte však může naopak být podnícen i samotným mediálním obsahem. Vyzkoušení určité aktivity nebo zhlédnutí jednoho filmu či videa s danou tematikou může v dítěti vzbudit dlouhodobý zájem o ně. Může se jednat například o různé sportovní nebo umělecké aktivity.

Kde děti získávají inspiraci k volnočasovým aktivitám?

Nejsilnějším inspiračním zdrojem při výběru toho, čemu se dítě může věnovat ve volném čase, je jeho nejbližší okolí, tedy kamarádi a rodinní příslušníci. Ti jsou dětem inspirací bez ohledu na typ volnočasové aktivity, jak při výběru sportovních, uměleckých či vzdělávacích kroužků, tak u volby elektronických her, knížek, seriálů, filmů i videí na YouTube. Dalším důležitým inspiračním zdrojem jsou dnes (zejména pro starší děti) sociální sítě a influenceři. Zde děti nalézají informace o novinkách ve světě her, filmů a seriálů, influenceři navíc předávají dětem také určité mínění o dané věci („recenzi“).

Mediální aktivity (sledování videoobsahu, hraní elektronických her, poslech hudby, mluveného slova atd.) představují pro děti nejen zábavu (únik z reality, odpočinek, relax či zahnání nudy), ale i rozšíření obzorů (vzdělávání, inspirace), dále fungují i jako pomocníci (při hledání praktických informací nebo plnění povinností).

Výběr mediální aktivity a zařízení, které k ní dítě využije, závisí kromě jeho nálady i na množství času, který na ni dítě má. Pokud má času málo, sáhne většinou po smartphonu (případně tabletu). Právě smartphone patří mezi nejčastěji využívaná zařízení; na něm dnes děti tráví nejvíce času a provází je v průběhu celého dne. Snad s výjimkou sledování delších filmů a seriálů, u nichž děti dávají přednost větší obrazovce, je právě smartphone využíván ke všem mediálním aktivitám nejčastěji. A některé činnosti, jako například sledování obsahu a komunikace na sociálních sítích, se odehrávají téměř výhradně prostřednictvím smartphone.

Obr. 1 Digitální zařízení v kontextu všedního dne

Smartphone – superhrdina nebo upír?

Den bez mobilu si neumí představit 61 % chlapců ve věku 14–15 let a 72 % dívek v témže věku, viz graf 1. Závislost dětí na tomto zařízení tedy roste s věkem, stejně jako čas strávený s mobilním telefonem. Smartphone je dnes opravdu neodmyslitelnou součástí každodennosti dětí, provází starší školní děti od rána až do večera. Ráno kontrolují, co je nového na sociálních sítích, cestou do školy poslouchají hudbu nebo hrají hry, při vyučování smartphone někdy bývá součástí výuky, o přestávkách na něm společně s kamarády sledují různá zábavná videa nebo hrají elektronické hry, odpoledne a večer patří kromě kroužků také sledování videoobsahu, hraní her, ale i komunikaci s kamarády prostřednictvím komunikačních platforem. A co víc, postupně nahrazuje dětem rituál pravidelného čtení před spaním (až 33 % dětí ve věku 6–8 let a 78 % dětí starých 14–15 let uvedlo, že před spaním je často na mobilu).

Chytrý mobilní telefon dnes reprezentuje v životě dětí i různé další role. Je to vlastně takový novodobý superhrdina. Funguje jako „parťák“, který je vždy nablízku pro zahnání nudy, je to i „záchranář“, který vám pomůže, když se ztratíte. Můžete snadno zavolat „mamce nebo policajtům“, aby vás našli. A neméně důležitá je jeho role „vševěda“, který pomáhá hledat různé důležité informace. „Bez mobilu by to bylo dost těžký, hledám si přes něj vlaky, autobusy, jak jezdí, nevím, jak bych to jinak hledala.“ (dívka, 14 let, 8. třída).

Smartphone je však vnímán i jako „upír“, který nejen vysaje všechen volný čas, ale může být nositelem různých dalších rizik (zhoršení zraku) nebo nástrah v oblasti bezpečnosti dětí. Zhruba třetina dětí ve věku 6–8 let v odpovědích uvedla, že na mobilu tráví více času, než by měla, zatímco v případě 14–15letých takto odpovědělo 64 % z nich, tedy téměř dvojnásob. Pozitivním zjištěním je to, že děti mají povědomí o nástrahách na sociálních sítích a internetu obecně.

Obr. 2 Postoje dětí k využívání mobilního telefonu v závislosti na věku

Vliv digitálních technologií na wellbeing dětí

Značný vliv na wellbeing⁴ dětí má sociální aspekt prostředí, technologie a média mohou však ovlivnit pozornost dětí a jejich prožívání. Na duševní pohodě dětí se negativně odráží v prvé řadě problematické vztahy v rodině, nepříjemní a neempatičtí učitelé nebo problematické vztahy se spolužáky. Technologie a média mají však vliv na pozornost dětí a na emocionální i fyzické prožívání různých situací. Děti samy jsou někdy překvapeny, kolik času stráví v online prostředí: „Sám jsem občas překvapenej, kolik času strávím třeba na TikToku. Řeknu si, že kouknu na pár videí a najednou z toho je půl hodina.“ (chlapec, 13 let, 7. třída). Emocionální prožívání různých online aktivit a situací se může projevit naštváním, agresí (typicky při hraní her), stresem (například projev environmentálního žalu po zhlédnutí videí ukazujících devastaci přírody) nebo apatií (pokud mediální aktivita trvá příliš dlouho). Příliš dlouhý čas strávený na digitálních zařízeních může mít i fyzické projevy, viz: „Mně z toho někdy, když jsem u toho dlouho, bolí hlava a je mi i špatně od žaludku.“ (dívka, 13 let, 6. třída).

Závěr

To, že děti dnes tráví hodně času na digitálních zařízeních, není však samo o sobě důvodem k panice a nemělo by vést ani k unáhleným restrikcím. Například zjištění dvou australských výzkumnic Marilyn Campbell a Elizabeth Edwards, které se zaměřily na argumentaci pro zákaz používání mobilních telefonů na školách, možná překvapivě ukázala, že důkazy pro zákaz mobilních telefonů z hlediska negativních dopadů na duševní zdraví a pohodu studentů jsou slabé a neprůkazné⁵. Jak ostatně velice trefně komentuje přední odbornice na tuto oblast profesorka Sonia Livingstone z Londýnské školy ekonomických a politických věd (London School of Economics and Political Science, LSE) ⁶: „Panika ohledně času stráveného u obrazovky odvádí pozornost lidí od toho, aby si kladli promyšlené otázky o tom, co bychom chtěli, aby naše děti dělaly online... Přesměrujme konverzaci od hodin strávených u obrazovky a zaměřme se na druhy činností a na to, jak se při nich cítíme.“⁷

Poznámky

1 Tato studie bohužel není veřejnosti volně dostupná, její výsledky však lze zakoupit. Informace viz: https://www.ressolution.cz/novinky/mladsi-teenageri-ve-velkem-sleduji-videa-na-malych-obrazovkach-radi-je-sdileji-i-komentuji, https://www.nielsen-admosphere.cz/news/deti-ve-veku-12-13-let-komunikuji-s-vrstevniky-hlavne-online-ze-siti-travi-cas-hlavne-na-tiktoku-rika-studie-deti-a-nova-media

2 Dotazníkové šetření probíhalo metodou CAWI (online sběr dat) na reprezentativním vzorku 1504 dětí. Kvantitativní výzkum byl doplněn 18 individuálními rozhovory s dětmi ve věku 6–15 let.

3 Děti a nová média 2016, Nielsen Admosphere.

4 Z angl., znamená celkový stav fyzického, duševního, emocionálního a spirituálního zdraví a pohody člověka.

5 https://blogs.lse.ac.uk/parenting4digitalfuture/2024/04/10/phone-bans/

6 Sonia Livingstone je také ředitelkou výzkumného centra Digital Futures for Children, https://www.digital-futures-for-children.net/home.

7 https://twitter.com/Livingstone_S/status/107435972138413670

FRIEDLAENDEROVÁ, Hana. Vliv digitálních technologií na život dětí aneb každodenní život digitálních domorodců. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 1, s. 47-52. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: Slovanská knihovna (Praha), slavistika, dějiny knihovny, Ruská pomocná akce

SUMMARY: The study focuses on the Prague Slavonic Library, which marks its centenary in 2024. The library was founded in 1924 and it has been an autonomous part of the today‘s National Library of the Czech Republic since 1958. Besides the circumstances ofits establishment and key dates in its history, mainly the changes ofthe library in the last thirty-five years (after 1989) are covered. In this period, it has notably modernized and computerized the library activities, participated in several digitization programmes and joined a number of international cultural and professional Slavic Studies projects. Thanks to the activities of several generations of specialized librarians, the current Slavonic Library is one of the centres of Slavic Studies in the world.

KEYWORDS: Slavonic Library (Prague), Slavic Studies, history of the library, Russian Aid Action

PhDr. Lukáš Babka / Národní knihovna České republiky (The National Library of the Czech Republic), Mariánské náměstí 190/5, Praha 1, 110 00

Úvodem

Na počátku listopadu 2024 uplyne sto let od okamžiku, kdy zahájila činnost Slovanská knihovna. Tehdy, konkrétně 4. listopadu 1924, byla do jejího původního sídla v Místodržitelském letohrádku v pražské Stromovce přivezena první zásilka několika tisíc ruských knih. Dnešní Slovanská knihovna spravuje fond čítající 900 000 svazků slavistické literatury a desítky tisíc dokumentů řazených mezi tzv. speciální sbírky. Každoročně se rozrůstá průměrně o 8000 nových titulů. Mezi jejími pracovníky působila a působí řada osobností mezinárodního renomé, sama knihovna představuje jedno z center české, ale i světové slavistiky. Aktivně se zapojuje do mezinárodního slavistického dění, participuje na mnoha odborných projektech slavistického knihovnictví.¹

Historické ohlédnutí

Po celou dobu své existence se knihovna snaží navazovat na tradici české slavistické vědy a dále ji rozvíjet. Slavistika, vědní disciplína zkoumající jazyk, literaturu a historii jednotlivých slovanských národů a jejich vzájemné vztahy, v českých zemích zakořenila již v době svého ustavení na sklonku 18. století. V úzce vnímané knihovnické práci je Slovanská knihovna do jisté míry pokračovatelkou Knihovny Národního muzea, která systematicky shromažďovala slovanskou a slavistickou literaturu od svého vzniku v roce 1818 až do roku 1918, kdy po vyhlášení československého státu pozměnila své priority.

Slovanská knihovna byla založena ministerstvem zahraničních věcí částečně z pragmatických a strategických důvodů daných tehdejší zahraničněpolitickou orientací nově vzniklého Československa. Obecně řečeno – stejně jako v případě několika dalších podobně zaměřených institucí založených po roce 1918, bylo důležitým úkolem knihovny shromažďovat informace o Rusku (Sovětském svazu) a dalších slovanských státech s cílem podporovat československou zahraniční politiku. K tomuto obecně formulovanému záměru lze přidat i několik příčin konkrétních. Od počátku dvacátých let 20. století se připravoval vznik Slovanského ústavu – široce koncipované instituce pro výzkum Slovanů. Jejich podrobné poznání a navázání spolupráce s nově vytvořenými slovanskými státy bylo totiž jednou z tehdejších československých zahraničněpolitických priorit. Na vzniku ústavu spolupracovalo několik ministerstev, přičemž ministerstvo zahraničních věcí dostalo za úkol provozovat knihovnu, která by byla informační základnou ústavu, jemuž měla být posléze předána. Kvůli finanční náročnosti provozu knihovny byl však tento záměr opuštěn a ministerstvo spravovalo tuto knihovnu, tedy Slovanskou knihovnu, až do roku 1939.

Bezprostřední podnět k založení knihovny dala skupina uprchlíků z bývalé Ruské říše, kteří (díky Ruské pomocné akci – velkorysému vládnímu programu na podporu této vlny exilu) našli v Československu ochranu před bolševickým terorem, životní zázemí a profesní uplatnění. Jelikož se finanční podpora distribuovaná především prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí soustředila na vzdělanost, školství a intelektuální elity, začali se v Československu usazovat četní vzdělanci. Ti si jednak přiváželi své soukromé knihovny, pro něž hledali vhodné umístění a náležité uplatnění, jednak bylo současně nutné vytvořit této nové společenské skupině určité badatelské zázemí. Tím se stala právě Slovanská knihovna. Základ knihovní sbírky tak představuje několik soukromých knihoven těchto emigrantů. Jeden z nich, národohospodář, bibliograf a žurnalista Vladimir N. Tukalevskij (1881–1936), stál v prvních letech činnosti knihovny v jejím čele. Shromažďování tištěné produkce vydávané emigranty z Ruského impéria i dalších relevantních emigrantik se přirozeně stalo jednou z akvizičních priorit, z jejíchž výsledků těží knihovna dodnes.

Doba první republiky byla pro rozvoj knihovního fondu doslova obdobím hojnosti. Poměrně velkorysá finanční podpora umožňující nákupy celých knihoven na zahraničních trzích a rozsáhlé dary z Československa i ze zahraničí způsobily překotný růst fondu. Jen během prvních tří měsíců své existence knihovna získala 42 206 svazků. Na počátku roku 1930 sbírka čítala 137 584 svazků a na konci třicátých let, kdy kvůli zániku Československa došlo k první velké krizi fungování knihovny, obsahoval fond více než 220 000 svazků (viz graf 1).

V době druhé světové války byl přístup do Slovanské knihovny, která tehdy fungovala jako slovanské oddělení Zemské a univerzitní knihovny, prakticky znemožněn. Veřejnosti se opětovně otevřela až po osvobození Československa, v letech 1948–1958 pak existovala samostatně. Šlo však současně o desetiletí nejostudnější, neboť v jeho průběhu knihovna sloužila plně komunistickému režimu. Namísto snahy o rozvoj slavistiky byla jejím úkolem ideologická podpora československo-sovětských vztahů. Pod nedůsledným, ideologicky motivovaným vedením ředitelů Václava Čejchana (1904–1973) a Miloně Konvalinky (1922–2003) byl fond zaplevelován nekvalitními tituly z neprofilových oborů zemědělství, chemie nebo lékařství, jejichž jedinou devizou bylo propagandistické vyzdvihování vysoké úrovně sovětské vědy a socialistického zřízení.

Změna k lepšímu nastala postupně od roku 1956, kdy se ředitelem knihovny stal spisovatel, folklorista a knihovník Josef Strnadel (1912–1986), jehož roku 1977 vystřídal knihovník a rusista Jiří Vacek (1939–2017). I přes jejich erudici a snahu orientovat knihovnu na odbornou slavistiku zůstávala celá oddělení knihovního fondu až do pádu totality v roce 1989 z politických důvodů čtenářům prakticky nedostupná.

Roku 1958 patřila Slovanská knihovna k institucím, jejichž spojením vznikla Státní knihovna Československé republiky (nynější Národní knihovna České republiky). Součástí Národní knihovny České republiky je Slovanská knihovna dodnes, v odborně-knihovnických činnostech funguje autonomně. Příslušnost k Národní knihovně je logická již proto, že od roku 1929 sídlí Slovanská knihovna v Klementinu, hlavní budově Národní knihovny České republiky.

Graf 1 Roční přírůstek fondu Slovanské knihovny. Je-li v grafu uveden údaj 0, nebyl počet získaných dokumentů v daném roce zjištěn.

Proměny knihovny po roce 1989

Na počátku demokratických změn v roce 1989 se Slovanská knihovna nenacházela v dobré situaci. Dlouhodobě přerušené vztahy se západními partnerskými institucemi znamenaly značnou izolaci od světového dění v oblasti slavistického knihovnictví. Mnohaleté znepřístupnění velkých částí fondu způsobilo úpadek kurátorské znalosti o těchto sbírkách a jejich veřejné pozapomnění. Společenské změny v tehdejším Československu s sebou přinesly euforický odklon zájmu veřejnosti od dosud povinné výuky ruštiny a ostatních slovanských jazyků k jiným společenskovědním okruhům. Před tehdejším týmem Slovanské knihovny v čele s Milenou Klímovou (1934–2016), která v letech 1992–1999 knihovnu vedla, tak stálo několik zásadních úkolů: zkvalitnit uložení fondu a zjednodušit přístup k němu; podpořit veřejné povědomí o unikátních částech fondu a přilákat tak do knihovny relevantní, především zahraniční badatele; obnovit nebo nově vytvořit vazby s ostatními podobně orientovanými zahraničními institucemi; pokusit se zacelit alespoň ty největší mezery v knihovním fondu vzniklé mnohaletou izolací od zahraničních (především tedy západních) dodavatelů literatury, vědeckých ústavů a partnerských knihoven. Řada z těchto cílů byla pochopitelně společná pro celou Národní knihovnu, stejně tak jako kroky, které bylo nutné učinit při jejich naplňování.

Již v době komunistické nesvobody se Slovanská knihovna postupně oprostila od získávání dokumentů, které svým charakterem nespadaly do profilu knihovny jakožto odborné slavistické instituce. Po roce 1989 byl v tomto smyslu akcentujícím odbornost upraven i plán doplňování. Strukturu akvizice, která je zaměřena na humanitní vědy s preferencí filologie (čili literární vědy a jazykovědy), historie a politologie, dokládá například přehled akvizice strukturovaný podle metodiky Konspektu, jak je patrno v grafu 2.

Graf 2 Struktura fondu Slovanské knihovny podle metodiky konspektu. Příslušné kategorie konspektu, které jsou ve Slovanské knihovně přidělovány od roku 2002, obsahuje v současnosti 125 636 záznamů dokumentů. Marginální kategorie, které obsahují méně než 0,5 % titulů, jsou kvůli přehlednosti pominuty. Pro lepší představu je obecné heslo Jazyk, lingvistika a literární věda rozděleno i na dvě hlavní kategorie – literární věda a jazykověda.

Díky řadě přátel a spřízněných institucí se podařilo zaplnit nejcitelnější mezery ve fondu jak západní slavistické produkce, tak ve sbírce tzv. emigrantik, což je téma z historických příčin pro knihovnu příznačné.² Knihovna se brzy zapojila do odborných aktivit mezinárodní slavistické knihovnické komunity, stala se členem nejdůležitějších oborových organizací. Samozřejmostí bylo oživení úzké spolupráce se Slovanským ústavem, který obnovil svou činnost v roce 1992 a roku 1998 se stal plnohodnotným ústavem Akademie věd České republiky.³

Snaha o zjednodušení dostupnosti fondu (tedy snadno dostupný kvalitní katalog) spadala do doby vzniku internetu a komplexního redefinování katalogizační práce.

V první polovině devadesátých let byly do podoby mikrofiší převedeny dva hlavní lístkové katalogy: ⁴ generální jmenný katalog Slovanské knihovny a lístkový katalog knih a časopisů Ruského zahraničního historického archivu – instituce existující v Praze v letech 1923–1945, která se sbírkotvorně zaměřovala na ruskou revoluci, občanskou válku, vývoj SSSR a problematiku ruské emigrace.⁵ Její sbírka knih, časopisů a novin byla Slovanské knihovně předána na sklonku čtyřicátých let minulého století. V letech 1997 a 1998 byly oba tyto katalogy naskenovány a v současné době jsou volně dostupné na internetu v sytému RetrIS.

Roku 1997 začal být vytvářen elektronický katalog Slovanské knihovny v systému Aleph. Ve stejné době bylo logicky ukončeno doplňování lístkových katalogů. Až do roku 2012 pak knihovna prováděla postupnou retrospektivní konverzi těchto katalogů do elektronické podoby. Na ukončenou retrokonverzi navázalo rozšiřování provizorních starších záznamů, vytváření plnohodnotných záznamů periodik, rekatalogizace celé sbírky novin Ruského zahraničního historického archivu a obohacování záznamů titulů vydaných v cyrilici o základní popisné údaje v původním písmu, což usnadňuje vyhledávání těm zájemcům, kteří neznají pravidla české transliterace. V současné době se, kromě průběžné katalogizace nových přírůstků, do katalogu doplňují především záznamy historických kartografických dokumentů, historických rukopisů a dokumentů, které z různých důvodů nemají záznam v lístkovém katalogu a nebyly tudíž podchyceny programem retrospektivní konverze. Pracovníci knihovny se podílejí na vytváření jmenných a předmětových autoritních hesel a na projektu skenování obálek a obsahů. Samozřejmostí je předávání záznamů do Souborného katalogu České republiky. Elektronický katalog Slovanské knihovny je integrován do několika oborových bran pro slavistiku.

Souběžným katalogizačním úkolem je třídění a evidence tzv. sbírek speciálních dokumentů. Jde o materiály jiné než obvyklé knihovní podoby, tedy o sbírky listinného, obrazového nebo výtvarného charakteru. Dosud bylo utříděno 34 těchto sbírek různého rozsahu, jejichž inventární seznamy jsou dostupné na webu „Speciální sbírky Slovanské knihovny“.⁶

Lepší informovanosti o unikátních částech fondu napomáhala od počátku devadesátých let organizační a pořadatelská činnost. Slovanská knihovna sama nebo ve spolupráci s jinými institucemi připravila řadu mezinárodních konferencí a výstav, které do Prahy přivedly desítky relevantních badatelů. Ti, poté co se seznámili s bohatstvím fondu, začali často do knihovny přijíždět opakovaně.⁷ Informaci o sbírkách knihovny šíří i sami zaměstnanci knihovny, kteří se účastní odborných akcí mezinárodního charakteru.

Od devadesátých let minulého století se knihovna podílí na programech mikrofilmování a digitalizace unikátních dokumentů. Cílem této činnosti je chránit originální dokumenty a zjednodušit jejich dostupnost a současně vytvářet virtuální badatelské prostředí přinášející nový typ studijních možností.

Na mikrofilm bylo postupně převedeno 370 000 stran (1050 titulů) novin ohrožených postupným rozpadem kvůli špatné kvalitě papíru. Jde o unikátní tituly vybrané z rozsáhlé sbírky bývalého Ruského zahraničního historického archivu – o noviny z doby občanské války v Rusku, noviny vydávané na územích bývalého Sovětského svazu v době, kdy se tato území nacházela pod německou okupací v letech 1941–1945, a noviny vydávané po celém světě v letech 1918–1945 příslušníky multietnické vlny emigrace z bývalého Ruského impéria.

Projekty digitalizace lze rozdělit na čtyři části:

1. V rámci programu VISK 6 bylo dosud digitalizováno 83 historických rukopisných knih. Jejich kopie jsou dostupné v digitální knihovně Manuscriptorium.
2. Společný projekt Národní knihovny ČR a společnosti Google realizovaný v letech 2011–2019 umožnil z fondu Slovanské knihovny digitalizovat přibližně 4100 svazků historických tisků vydaných do konce 18. století a přibližně 32 000 titulů vydaných v průběhu 19. století. Jejich kopie jsou dostupné na stránkách programu Google Books, počítá se s jejich konverzí do knihoven Manuscriptorium (historické tisky) a Kramerius (produkce 19. století). V letech 2024–2025 se uskuteční ještě jedna menší fáze programu.
3. Již od konce devadesátých let byla v prvních verzích knihovny Kramerius dostupná část novin a časopisů vydávaných ruskými, ukrajinskými a běloruskými emigranty na území meziválečného Československa – celkem šlo o 255 titulů. Toto téma bylo jednou z priorit podílu Slovanské knihovny na budování Národní digitální knihovny, kdy od roku 2014 prošlo digitalizací celkem 2700 monografií a 60 dalších titulů periodik uvedené provenience. V současnosti se zájem knihovny zaměřuje na digitalizaci zásadních odborně slavistických monografií a na knihy vydané knihovnou v průběhu její existence.
4. Od roku 2021 knihovna participuje na vytváření obsahu portálu esbirky.cz, který provozuje Národní muzeum. Na portálu jsou postupně zpřístupňovány dokumenty obrazového charakteru ze sekce sbírek speciálních dokumentů. Dosud bylo zpřístupněno přibližně 4500 unikátních dokumentů (fotografií, plakátů, letáků), které vzbuzují živý zájem mezinárodní odborné veřejnosti.⁸

Propagaci knihovního fondu napomohl také úspěch dosažený v roce 2007. Organizace UNESCO tehdy rozhodla o zařazení sbírky novin a časopisů vydávaných v letech 1918–1945 po celém světě příslušníky uprchlické vlny z území zaniklé Carské říše, kterou ve fondu uchovává Slovanská knihovna, na seznam světového kulturního písemného dědictví „Paměť světa“.⁹ Tato skutečnost jen podtrhuje mezinárodní význam, jaký má Slovanská knihovna pro studium fenoménu označovaného jako „Rusko mimo Rusko“.

Nejpalčivější problém Slovanské knihovny v době jejího stého jubilea představuje nevyhovující prostorové umístění způsobené nedokončenou rekonstrukcí Klementina. V roce 2014 knihovna uvolnila dosavadní půjčovnu a studovnu, které byly rekonstruovány a nyní slouží jinému účelu. Původní časově nedlouhé provizorium, které mělo být završeno získáním nových, velkoryse pojatých prostor pro veřejnost i vhodného zázemí pro pracovníky, však „zamrzlo“ společně s celkovou rekonstrukcí Klementina. Čtenáři tak musejí nadále poměrně komplikovaně přicházet do provizorních, ne zcela vyhovujících prostor. Badatelský komfort zlepšují alespoň novinky odborné literatury, beletrie a vybrané tituly periodik, které mají badatelé k dispozici v půjčovně. Ve studovně je pak poměrně bohatá příruční knihovna referenční literatury. Pracovníci mají dočasné zázemí v několika společných kancelářích roztroušených po celém areálu Klementina. Stranou tu ponecháváme problém konstantního nedostatku skladových prostor, který vyřeší výstavba další budovy depozitáře v areálu knihovny v pražské Hostivaři.

Závěrem

Závěrem stojí za to připomenout, že Slovanská knihovna je institucí veřejně přístupnou, studovat v ní tedy může každý registrovaný uživatel Národní knihovny České republiky. Stačí se jen registrovat v Hale služeb a poté vystoupat do podkrovních prostor Klementina, kde se nacházejí půjčovna a studovna. I přes provizorium způsobené nedokončenou rekonstrukcí Klementina zde lze najít komfortní badatelské zázemí. Zájemce se může věnovat buď odborné práci, nebo jen nezávazně prolistovat novinky ve fondu, případně se pokochat krásným výhledem na klidné Révové nádvoří, jehož zurčící kašna dotváří genia loci, který je pro Slovanskou knihovnu a její uživatele charakteristický již celé století.

Obr. 1 Interiér Slovanské knihovny v Místodržitelském letohrádku v pražské Stromovce, v němž knihovna sídlila v letech 1924–1929. (Slovanská knihovna. Speciální sbírky: T-O-261.)

Obr. 2 Slavnostní otevření zrekonstruované Slovanské knihovny dne 29. 4. 1998. Zleva: ředitelka Slovanské knihovny Milena Klímová, ředitel Národní knihovny České republiky Vojtěch Balík a ředitel Slovanského ústavu Akademie věd České republiky Vladimír Vavřínek. (Slovanská knihovna. Speciální sbírky: T-SK, nezpracováno. Sbírka fotografií. Foto: Eva Hodíková, Národní knihovna České republiky.)

Obr. 3 Bývalá kaple sv. Jana Nepomuckého mezi 3. a 4. nadzemním podlažím Klementina představovala až do zahájení rekonstrukce Klementina hlavní vstup do Slovanské knihovny. Po dokončení revitalizace se počítá s obnovením tohoto účelu. (Foto: Markéta Tichá, Národní knihovna České republiky.)

Obr. 4 Václav Havel a generální ředitel Národní knihovny České republiky Vlastimil Ježek dne 14. 9. 2006 v Klementinu na vernisáži výstavy „Básnické slovo – inspirace grafiky“, kterou organizovala Slovanská knihovna. (Foto: Eva Hodíková, Národní knihovna České republiky.)

Poznámky

1 Nejpodrobněji popisuje dějiny Slovanské knihovny a její fond monografie: Lukáš Babka: Slovanská knihovna 1924–2024: (průvodce po dějinách, fondech a službách) = The Slavonic Library, Prague 1924–2024: (a guide to its history, funds and services). Praha: Národní knihovna České republiky – Slovanská knihovna, 2023. Bohatý zdroj informací o historii Slovanské knihovny představují vzpomínky jejího dlouholetého pracovníka Jiřího Vacka nazvané Slovanská knihovna – můj osud (Praha: Národní knihovna České republiky – Slovanská knihovna, 2016)

2 Mezi největší dárce, kteří knihovně věnovali velké množství knih ze své produkce, patří Ševčenkova vědecká společnost, nakladatelství Posev a YMCA Press a Ukrajinská svobodná univerzita. Ze soukromých knihoven byly nejhodnotnějšími dary Hany Capové, Michala Reimana a Lva Roitmana.

3 O vztahu Slovanské knihovny a Slovanského ústavu například: Milena Klímová: Slovanská knihovna a Slovanský ústav, Slavia 68 (1999), č. 3–4, s. 432–435.

4 Zhotovení mikrofiší zajistilo americké vydavatelství Normanna Rosse.

5 Podrobněji k Ruskému zahraničnímu historickému archivu například: Anastasija Kopršivova: Russkij zagraničnyj istoričeskij archiv pri Ministerstve inostrannych del Čechoslovackoj respubliki. In: Golosa izgnannikov. Praga: Izdatelstvo RT+RS Servis, 2008, s. 389–394; Lukáš Babka: New Documents on the History ofthe Russian Historical Archive Abroad in Prague, Slavic & East European Information Resources 13 (2012), no. 2–3, s. 152–159.

6 Dostupné na adrese: https://sbirkysk.nkp.cz.

7 Největší akcí tohoto typu byla několikadenní konference Ruská, ukrajinská a běloruská emigrace v meziválečném Československu mezi dvěma světovými válkami, které proběhla v roce 1995. Na ni navázala řada dalších akcí věnujících se dílčím otázkám emigrace z Ruského impéria i obecně slavistickým tématům

8 Prezentace Slovanské knihovny na portálu esbirky.cz je k dispozici zde: https://www.esbirky.cz/hledat/instituce/36044551.

9 Složení sbírky přibližuje knižní průvodce: Jiří Vacek – Lukáš Babka: Hlasy vyhnaných: periodický tisk emigrace ze sovětského Ruska (1918–1945). Praha: Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna, 2009

BABKA. Lukáš. Sto let pražské Slovanské knihovny. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 1, s. 37-46. ISSN 1801-3252.

Klíčová slova: sociální ergonomie, kognitivní ergonomie, environmentální ergonomie, fyzická ergonomie, pracovní prostředí, pracovní vlivy, knihovny

Summary: This article presents information on the basic requirements for workplace and the work environment from the perspective of ergonomics in its basic division into groups of social ergonomics, cognitive ergonomics, environmental ergonomics and physical ergonomics. The subdivisions are then presented in more detail aspects of the workplace environment, working conditions, work and non-work influences.

Keywords: social ergonomics, cognitive ergonomics, environmental ergonomics, physical ergonomics, work environment, the influence of work environment, libraries

Ing. Jiří Tilhon, Ph.D., LL.M. / Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i. (Occupational Safety Research Institute), Jeruzalémská 1283/9, 110 00 Praha 1

Úvod

Ačkoli se zdá, že pojem ergonomie je vcelku mladý, není tomu tak. Uvědomíme‑li si, že ergonomie řeší vztah mezi člověkem a místem jeho práce, používanými materiály, nástroji a stroji, ale také působení samotného prostředí, v němž se systém člověk‑stroj/ /pracovní místo nachází, pak prvé zmínky o vztahu zdraví a podmínek práce nalezneme již ve starém Egyptě či v řeckém a římském období. Za tvůrce spojení slov ergon (práce) a nomos (věda/pravidla) bývá označován polský vědec Wojciech Jastrzebowski, který jej roku 1857 užil v titulu své knihy Nástin ergonomie (Malý, Svobodová, Tilhon, 2019), ačkoli první definování pracovních podmínek a patologie pochází od italského lékaře 17. století Bernardina Ramazziniho, který si všímal respiračních poruch či vlivu pracovních poloh (Malý, Svobodová, Tilhon, 2019).

Dnes je ergonomie samostatnou, nezávislou, a hlavně multidisciplinární vědní disciplínou zaměřující se na vztah člověka a jeho okolí. Ergonomie se začala významně rozvíjet až v meziválečném období v rámci izolovaných oborů fyziologie, lékařství, antropologie, psychologie, inženýrství a jiných. Teprve v období 2. světové války došlo k jejímu systematickému využití především s ohledem na stanovení výkonnostní kapacity člověka, což si vyžádalo interdisciplinární přístup k řešení problému schopnosti člověka řídit a zvládnout nové bojové prostředky s dostatečnou přesností a spolehlivostí (Glivický a kol., 1975). Tento přístup byl po válce zúročen v rychle se rozvíjejícím poválečném průmyslu. Smyslem bylo nahradit reaktivní přístup k ergonomii, který řeší problémy úhlem služby zdravotní péče, přístupem proaktivním, v němž se ergonomické požadavky uplatňují již v počátečních fázích plánování a návrhu, jako prvek koncepční ergonomie (Berlin, Adams, 2017), kdy jsou k řešení zjištěných problémů přizváni samotní pracovníci, kteří sami navrhují změny pracovních postupů a jejich vylepšení (např. ke snížení pracovní zátěže) nebo i změny organizační (přinášející úsporu času, tj. délky pracovní činnosti). Došlo tak ke zcela zásadnímu obratu: na počátku stálo zkoumání fyziologických možností člověka pro vytvoření souladu ve vztazích člověka a stroje a vytvářely se přesné pracovní postupy s vyloučením zbytečných pohybů; v současném pojetí se stroje přizpůsobují schopnostem a potřebám pracovníka, upravují se nářadí, jejich rozměry, držadla, hmotnosti; dochází ke kvalitativním změnám ve strojní výrobě. Důraz je kladen na pracovní pohodu a bezpečnost, což významně souvisí se současným rozvojem dopravy (silniční, železniční, letecké) či se složitostí řízení technologických celků (nebezpečí závažných havárií) (Marek, Skřehot, 2009).

Tomuto procesu napomáhají jak virtuální figuríny člověka pro modelování pracovišť a zařízení na nich, pro definování rozměrů na pracovištích či pracovních místech pro volný pohyb pracovníka, tak samotní pracovníci v rámci tzv. participativní ergonomie. Neboť nikdo jiný nezná své pracovní místo tak dobře, jako pracovník. Tento příspěvek se pokusí přiblížit některé aspekty ergonomie, které by měly být pracovníky knihoven na všech úrovních řízení a vedení kriticky vnímány za účelem vhodné úpravy stavu pracovišť.

Je zřejmé, že ergonomie úzce souvisí s pojmem bezpečnost a ochrana zdraví při práci (dále také BOZP), a to hlavně s částí ochrany zdraví (Tilhon, 2017b). Rozdíl mezi ergonomií a BOZP je v přístupu, kdy bezpečnost a ochrana zdraví stanovuje požadavky k vytvoření bezpečných pracovišť a bezpečných pracovních postupů pro všechny zaměstnance/ pracovníky, kdežto ergonomie k problematice přistupuje z pohledu jedince, tj. jak jsou pracoviště a pracovní prostředky přizpůsobeny danému jedinci, zda poskytují stejné pracovní možnosti malému i vzrostlému pracovníkovi, zda hubení i silnější mohou pracovat ve stejném prostoru, na stejném pracovním místě. Společná pracoviště těchto pracovníků musí poskytovat dostatečnou variabilitu, aby na nich mohli pracovat, aby si mohli jednotlivé prvky přizpůsobit svým rozměrům (Tilhon, 2017a).

Členění – typy ergonomie

Ergonomie pracovního prostoru je stěžejním přístupem k řešení pracovní pohody pracovníka. Jde však o velmi široké vymezení problematiky, zahrnující jak jednotlivé rozměry pracovišť a zařízení či držení těla pracovníkem během pracovní doby – tzv. fyzická (fyzikální) ergonomie, tak i vliv prostředí na pracovníka – tzv. kognitivní ergonomie, či vliv dispozičního uspořádání a řízení – tzv. environmentální ergonomie (ergonomie systémů).

S tímto členěním ergonomie souvisí i tzv. ergonomie sociální (organizační), která zahrnuje jak vliv samotné organizace práce na pracovníky či kvalitu jejich pracovních vztahů, tak i problematiku vlivu stresu na kvalitu a přesnost práce pracovníků.

Různorodost vlivů působících na každého pracovníka přibližuje na obr. č. 1 Ishikawův diagram potenciálních příčin konkrétních událostí na pracovišti. Diagram akcentuje různá rizika vyplývající z povahy věcí, technického vybavení, samotného výkonu práce či pracovního prostředí, ale i pracovních či rodinných vztahů nebo znalostních či osobnostních vlivů. Tato široká škála pracovních a nepracovních vlivů má potenciál přerůst v rizikový faktor, s nímž je třeba počítat a brát jej v úvahu i při posuzování jednotlivých dílčích požadavků, i když z těchto vlivů třeba přímo nevyplývají. Současně je vhodné si uvědomit, že všechny vlivy, které na člověka působí, lze rozdělit do dvou základních skupin, jimiž jsou vlivy pracovní a vlivy nepracovní (Tilhon, 2018).

Obr. 1 Ergonomie rizik na pracovišti

Skupina nepracovních vlivů je tak specifická, že zde nebude blíže rozebírána. Je vhodné zdůraznit, že i drobné narušení mezilidských či pracovních vztahů by mělo být řešeno s plnou vážností již při jejich prvém projevu, neboť významné narušení vzájemných vztahů mezi pracovníky se přenáší do pracovního výkonu celého pracovního kolektivu. Je pak vhodné je s pracovníky řešit již jen za účasti specialistů v oblasti vztahových otázek, vedení a zástupců zaměstnanců.

Sociální – organizační ergonomie

Sociální ergonomie se zabývá otázkou vlivu různých faktorů zvláště na psychiku pracovníka. Obecně se jedná o velmi závažnou problematiku, byť často na pracovištích přehlíženou, neboť každý z nás se nějak chová. Je však nutné vnímat, že ne každý člověk je schopen udržovat rovnováhu mezi agresivitou a jejím opakem, mírností, a že: „Normální jedinec se při silném dráždění přestane ovládat, ale slabší podněty ignoruje“ (Ganong, 2001). Pochopitelně, základní typologie člověka tomuto dráždění napomáhá, jinak reaguje cholerik, jinak flegmatik. Nicméně vždy se jedná o přetížení člověka, o jeho sníženou schopnost vhodně zpracovat nové informace v souběhu s původní či trvalou zátěží. Tak např. trvalé rodinné problémy pracovníka mohou gradovat na pracovišti kvůli přílišnému tlaku vedoucího pracovníka na přesné a včasné splnění úkolu pracovníkem.

Problémy, které si pracovník přináší s sebou na pracoviště (rodinné, zdravotní a jiné problémy) a které podvědomě či cíleně během pracovní doby řeší, se tak slučují s problémy, které na pracovišti vznikají ve vztazích mezi pracovníky, vztazích s vedoucím, vztazích v rámci uznání kvality odvedené práce apod. Proto lze jen doporučit, aby se těmto otázkám věnovala příslušná pozornost a nevhodné projevy byly hned v počátcích vyřešeny, než přerostou do obtížně řešitelných rozměrů.

Samostatnou problematikou vztahů je vztah mezi zřizovatelem (externí subjekt) a vedením, zvláště, jsou‑li vzájemné vztahy napjaté, ať již z důvodů nepochopení poslání knihovny či z důvodů nedostatku finančních zdrojů (bez ohledu na původ tohoto nedostatku). Je zřejmé, že neshody mezi zřizovatelem a vedením se odrážejí v požadavcích vedení vůči vedoucím pracovníkům knihovny, a tedy i vůči všem pracovníkům.

Obr. 2 Poničená područka židle (archiv autora)

Obr. 3 Neuspořádaný stůl (archiv autora)

Další velkou skupinu vlivů tvoří aspekty pracovního prostředí, vzhled a kvalita jednotlivých prvků pracovišť a pracovního místa. Jedná se nejen o vnímání čistoty prostředí (uklizenost, vymalování), ale i údržby prostředí (neponičené vybavení a zařízení) a údržby technických zařízení (funkčnost, bezporuchovost). Základní požadavky jsou obsaženy v nařízeních vlády č. 378/2001 Sb., č. 101/2005 Sb., č. 361/2007 Sb. Je třeba dbát na to, a hlavně si všímat, v jakém stavu jsou jednotlivá zařízení – viz obr. 2, zda nejsou poničená, zda hrany a rohy, popř. skleněné prvky nejsou možným zdrojem rizik (nařízení vlády 101/2005 Sb.) a následných úrazů či poškození oděvu pracovníků či návštěvníků knihoven, hlavně pak dětských. K tomu pochopitelně patří i problematika kvality podlahových krytin. Nejde jen o jejich vzhled, ale hlavně o volné či ohnuté rohy, o něž lze zakopnout, neuchycení různých běhounů a předložek, které mohou pod nohou „ujet“ a být tak příčinou pádu (příklad, že ergonomie velmi úzce souvisí s bezpečností).

Další skupinu aspektů sociální ergonomie tvoří organizace práce včetně hierarchické struktury organizace, s jasně vymezenými právy, povinnostmi a odpovědností jednotlivých osob. To je důležité v běžném pracovním životě – jednotliví pracovníci mají přesně vědět, kdo za co odpovídá a kdo je oprávněn řešit vzniklý pracovní problém. Při organizování práce je třeba věnovat pozornost i možnosti sociálních kontaktů pracovníků, kteří jsou osamoceni na oddělených pracovištích (nejen z hlediska možného poskytnutí první pomoci v případě úrazu, ale i z hlediska pocitu osamění, udržení pracovníka v psychické pohodě). Do organizace práce patří i směnnost či zařazování bezpečnostních přestávek (nařízení vlády 361/2007 Sb.). Tyto přestávky sloužící ke snížení zátěže pracovníků např. při používání osobních ochranných prostředků či výkonu práce v extrémně nepříznivých klimatických podmínkách. Tyto přestávky není možné zaměňovat za mikropřestávky1, které je vhodné doporučovat pracovníkům k relaxaci jako prostředku k aktivnímu odpočinku. Jde o čas, kdy pracovník odhlédne od počítače a zadíváním se na opačný konec kanceláře změní zatížení oka a procvičí jej (což trvá ani ne minutu) nebo vstane a projde se, aby změnil sedavý způsob výkonu své práce. Proto je vhodné mít tiskárny mimo dosah sedícího pracovníka, stejně tak i úložné prostory s vedenou agendou (a dbát, aby ji pracovník nestohoval na svém stole – viz obr. 3) apod.

Lze jen doporučit, aby pracovníci během výkonu práce mysleli na své zdraví a prováděli cviky na protažení, jak jsou uvedeny na stránkách Státního zdravotního ústavu (https://szu.cz/publikace/zdravotne‑vychovne‑materialy/ publikace‑tematicky/).

Kognitivní ergonomie

Kognitivní ergonomie se dotýká situací, které nastávají u pracovníka v důsledku jeho přetížení poskytnutými informacemi, kdy pracovník není schopen efektivně vykonávat svoji práci. Uplatňují se zde jak kvalita poskytovaných informací, tak jejich kvantita, která pracovníka nesmí zahltit natolik, aby pro jejich zpracování nemohl mít dostatek času pro výkon své práce, nebo aby z přebytku zpracovávaných informací nebyl schopen jednat v souladu s tím, co slyší (paralýza informací). Na takovéto přetížení může pracovník reagovat jak samotnou paralýzou (pracovník není schopen reagovat), tak pasivitou (pracovník nekoná aktivně, jen „jde s davem“), nebo třeba hněvem (informace neodpovídají přesvědčení pracovníka, jeho pocitům, myšlenkovým pochodům apod.). Nevhodné reakce se pak dotýkají pracovního kolektivu v intenzitě verbálních i neverbálních projevů pracovníka a v intenzitě odpovídající jeho hierarchickému postavení – zde už přecházíme do sociální ergonomie. Je zřejmé, že nesoulad mezi vnímanými nároky, vnímanou důležitostí a vnímáním schopnosti nároky zvládnout rozvíjí duševní nepohodu jedince a je vnímáno jako stresující stav (Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i., 2016). Jinými slovy: „Pracovní stres je nesoulad mezi nároky pracovní činnosti, pracovního a sociálního prostředí a kapacitou pracovníka“ (Výzkumný ústav bezpečnosti práce, v. v. i., 2016).

Obr. 4 Nevhodné nastavení monitoru (archiv autora)

Obr. 5 Předloktí na desce stolu (archiv autora)

Jiným aspektem kognitivní ergonomie je vnímání vlastního těla a signálů, které nám tělo zasílá. Přetížené tělo vysílá signály, které bychom měli respektovat, se kterými bychom se měli naučit pracovat. Slzí‑li oči při práci, může být pracoviště zanesené nějakými chemickými látkami (emise z nějakého zdroje, imise z jiných míst práce), může jít o důsledek zvýšené prašnosti na pracovišti, ale může jít i o nevhodné osvětlení, nastavení monitoru buď proti jasnému pozadí či naopak temnému, o samotný kontrast a jas či přemíru osvětlení místa práce – viz obr. 4. Je na každém pracovníkovi, aby si ozřejmil, co vlastně vyvolává tyto oční problémy a sjednal nápravu buď sám (změnou uspořádání prvků pracoviště), nebo ve spolupráci s vedoucím (úprava systému práce, charakteristik pracovišť – viz environmentální ergonomie).

Obdobně je nutné vnímat projevy bolestí zad a šíje (úprava způsobu sezení či samotné židle a jejího nastavení; úprava způsobu výkonu práce či místa práce), bolesti rukou či spíše mravenčení a brnění rukou (zpravidla úprava výšky místa práce – předloktí by mělo být ze dvou třetin na pracovní desce, rozhodně ne zápěstím na hraně pracovní desky (nařízení vlády 361/2007 Sb.) apod.) – jak je patrno z obr. 5. I tyto signály těla lze využít k poměrně jednoduché a včasné úpravě místa práce, která umožní brzké vymizení negativních projevů těla. Lze konstatovat, že přetrvávají‑li negativní signály těla, nevyřešili jsme všechny negativní vlivy pracovního místa a místa práce a nadále dochází k dlouhodobému působení negativních vlivů, které mohou vyústit v nemoc z povolání.

Environmentální ergonomie

Environmentální ergonomie se dotýká problematiky stavu zařízení a vybavení, kdy jednotlivé aspekty vnímá v jejich požadavkové podobě a přibližuje možné důsledky na zdraví pracovníka. To je rozdílné od sociální ergonomie, která si všímá vlivu na psychiku pracovníků a jejich psychickou pohodu. Pro potřeby tohoto příspěvku je možné uvést následující požadavky k provedení kontroly vhodnosti řešení konkrétního prvku pracovního prostředí či pracoviště:

a) Podlaha

Podlaha musí být rovná a dostatečně únosná s ohledem na provozovanou činnost a používané zařízení. To se týká i různých poklopů a krytů, které jsou na podlaze umístěny (nařízení vlády č. 101/2005 Sb.). Zároveň, jsou‑li na podlaze umístěny pohyblivé přívody, musí být překryty dostatečně únosnými kryty, které zároveň nesmí být rizikem pro volný pohyb osob (nařízení vlády č. 101/2005 Sb.). Rizikem nesmí být ani samotná podlahová krytina, které nesmí pod nohou ujíždět a nesmí hrozit zakopnutí.

b) Dispoziční uspořádání

Dispoziční uspořádání pracovišť zahrnuje jak jejich vhodné rozmístění v budově a definování různých specificky určených prostor (sociální, oddechové apod.), tak layout vybavení a zařízení na samotném pracovišti (nařízení vlády č. 378/2001 Sb.; č. 101/2005 Sb.; č. 361/2007 Sb.). Součástí dispozičního uspořádání je i kvalitativní a estetická stránka místností, zahrnující udržování pořádku, čistoty, barevnou sladěnost, obnovení vymalování, zařízení, jeho nepoškozenost a funkčnost atd. (nařízení vlády č. 101/2005 Sb.; zákon č. 309/2006 Sb.), což jsou požadavky patřící do sociální ergonomie. Čistota a barevné uspořádání, výzdoba – to jsou prvky, kterých si i návštěvník knihovny všímá přednostně, které na něj působí příjemně.

Při hodnocení vhodnosti dispozičního uspořádání pracovišť v knihovnách si všímáme (Tilhon, 2017a):

• dostatečného množství sociálních místností, místností pro oddech (nařízení vlády 361/2007 Sb.), pro výkon práce, jakož i spojovacích komunikací a prostředků (např. výtahy);
• možnosti bezpečného a volného pohybu pracovníků a návštěvníků knihovny (zákon č. 309/2006 Sb.);
• zda rozmístění vybavení a zařízení umožňuje bezpečný pohyb pracovníků při manipulaci s knižním fondem či jiným materiálem (břemenem) (zákon č. 309/2006 Sb.);
• zda jsou úložné prostory (pro vedenou agendu, pro osobní věci pracovníků, pro svršky a boty pracovníků, pro svršky a tašky návštěvníků) v běžném dosahu uživatelů a v dostatečném množství (nařízení vlády 361/2007 Sb.) a odpovídající kapacitě – viz obr. 6.

Zároveň je nutné hodnotit technický stav vybavení (neporušenost, nezávadnost, funkčnost, včetně včasné obměny či opravy poškozených kusů).

c) Osvětlení

Vhodné osvětlení je nezbytnou podmínkou pro správnou orientaci pracovníka v prostoru a pro přesný výkon práce. Nezáleží na tom, zda je osvětlení přirozené či umělé – zpravidla jde o kombinované osvětlení, ale o dodržení minimální hodnoty celkového umělého osvětlení pracovišť vyplývajícího z nařízení vlády č. 361/2007 Sb. – min. 300 lx (ČSN EN 12464-1).

„Správné osvětlení, rozložení jasu a barevné řešení interiérů je nezbytným předpokladem nejen pracovní pohody, ale i pohody osobní a také předpokladem pro úspěšné zvyšování pracovní produktivity“ (Skřehot a kol., 2009). Dobře navržené osvětlení by mělo splňovat alespoň níže uvedené podmínky (Tilhon, 2017a):

• osvětlení je dostatečné k rozpoznání překážek, k výkonu všech prováděných pracovních úkonů;
• v pracovním prostoru nejsou stíny;
• v zorném poli pracovníka není pozadí příliš tmavé (černá barva, temný kout) nebo příliš jasné (okno nechráněné žaluziemi či roletou, skleněné výplně);
• barvy prostředí či předmětů, lidské pokožky, jsou zobrazeny přirozeně (nejsou osvětlením zkresleny);
• přechod mezi osvětlením jednotlivých prostor (ČSN EN 12464-1) je cca 150 lx (chodba – místnost) až 250 lx (místnost – stůl apod.) – viz obr. 7;
• nevyskytuje se viditelné blikání světla;
• nevyskytuje se stroboskopický efekt;
• pracovníci nepracují se zátěží očí (práce s mikroskopy či se zobrazovacími jednotkami / monitory nad 6 hodin trvalé a nepřerušované práce za směnu) – v kladném případě je nutné pracovní podmínky změnit.

Při naplnění těchto základních požadavků by si pracovníci neměli stěžovat na problémy s očima, na špatnou viditelnost, na ostré světlo.

d) Teplota a vlhkost

Teplotu prostředí podstatným způsobem ovlivňují vlhkost (se vzrůstající vlhkostí se snižuje snesitelnost teploty okolí) a proudění vzduchu (proudění stejně teplého vzduchu pociťujeme jako příjemné – pozor na průvan!). Vysoké teploty způsobují nadměrnou únavu a nesoustředěnost (např. zvýšení teploty 24 °C o 1 °C sníží výkonnost pracovníka o 4 %). Optimální relativní vlhkost vzduchu by měla být v rozmezí 40–60 % (Skřehot a kol., 2009).

Při hodnocení vhodných tepelných podmínek si všímáme (Tilhon, 2017a):

• vlivu zdrojů tepla na pracovišti (zařízení, osvětlení);
• četnosti větrání a proudění vzduchu (odvod tepla);
• používání větráků a klimatizací (nevhodné trvalé nastavení na pracovníka, neadekvátní nastavení vůči venkovním teplotám);
• využívání ventilace (s důrazem na nastavení výduchů – ne na pracovní místo a pracovníka, údržbu včetně čištění nasávacích otvorů a venkovních výduchů, výměnu filtrů, vlhčení a ohřívání vzduchu atd.);
• využívání clon a zástěn;
• využívání prostředků proti přímému slunečnímu osálání budovy;
• výskyt plísní na stěnách (okamžité zamezení výkonu práce, sanace, vysušení, vymalování).

K problematice teplotní zátěže pracovníků patří i distribuce ochranných nápojů (nařízení vlády č. 361/2007 Sb.). Vzhledem ke skutečnosti, že pracovníci v knihovnách při pocení neztrácejí ve velkém množství minerály, postačuje zajištění přístupu ke zdroji pitné vody či distribuce stolní vody.

e) Výměna vzduchu a CO2

Výměna vzduchu, ať již přirozená nebo uměle řízená pomocí vzduchotechniky, významným způsobem ovlivňuje mikroklima na pracovišti. Význam větrání stoupá s instalací nových oken (plastová, dřevěná eurookna), která o řád snižují výměnu vzduchu, jež jinak přirozeně probíhá skrze zavřená stará okna.

Při hodnocení kvality nastavení výměny vzduchu si především všímáme (Tilhon, 2017a):

• zda není pracovní místo v blízkosti výduchu vzduchotechniky (zda v místě proudu vzduchu nejsou trvalá pracovní místa), jak požaduje nařízení vlády č. 361/2007 Sb. – viz obr. 8;
• zda pracovník nesedí ve směru výdechu klimatizace (nařízení vlády č. 361/2007 Sb.);
• zda není větrák nastaven trvale proti zaměstnanci (obličej, záda – zvláště u síťových zádových opěrek kancelářských židlí);
• zda je výměna vzduchu dostatečná (nařízení vlády 361/2007 Sb.), tj. zda se obměnilo množství a složení vzduchu: – minimální množství venkovního vzduchu na pracovníka vykonávajícího administrativní práce má být 50 m3/h, pro pracovníka pracujícího vestoje se zapojením horních a dolních končetin má být 70 m3/h (Marek, Skřehot, 2009), – podíl kyslíku by neměl klesnout pod 15 %, – podíl přírodního CO2 je 0,04 % – 400 ppm, přičemž by jeho koncentrace neměla přesáhnout 1500 ppm, lépe však již hladinu 1000 ppm u prací s nároky na pozornost, přemýšlení a kreativitu;
• zda se nevytváří průvan a zda mu nejsou pracovníci vystaveni dlouhodobě či vysloveně trvale;
• zda na pracovištích nejsou zdroje (spíše nadměrná kumulace zařízení) vytvářející emisní zátěž s produkcí tepla (např. osvětlovací tělesa) či ozónu (např. kopírky) nebo chemických látek (např. olejové mlhy z chladicích větracích otvorů).

Obr. 8 Zakrytí výdechů ventilace (archiv autora)

Obr. 9 Nevhodné umístění hlavního motoru

Při výměně vzduchu je vhodné mít na paměti, že čím rychlejší je výměna vzduchu, tím spíše ji pracovníci pociťují jako citelné ochlazení (proto větráky pohánějící vzduch o stejné teplotě vyvolávají pocit ochlazení), a že proudění vzduchu je pociťováno jako průvan, a tudíž nežádoucí jev (nařízení vlády 361/2007 Sb.) (je‑li přiváděný vzduch chladnější, je průvan vnímán negativně i při rychlosti menší než 0,2 m.s^-1).

f) Zrakové podmínky

Zrakové podmínky jsou významně ovlivněny kvalitativními parametry osvětlení. Důležité pro posuzování vhodnosti zrakových podmínek je i hodnocení vzdálenosti pozorování a úhly pozorování.

Při hodnocení zrakových podmínek na pracovištích si všímáme (Tilhon, 2017a):

• charakteristik osvětlení, jasu a kontrastu (nařízení vlády č. 361/2007 Sb.);
• charakteristik pozorovacích vzdáleností a úhlů (zajištění dobré viditelnosti, rozeznatelnosti kritických detailů);
• charakteristik pozorovací cesty (zda není výhled stíněn jinými předměty);
• pracovního postoje / pracovní polohy pracovníka (podvědomé zaujímání pracovní polohy ke zlepšení zrakového vnímání);
• možnosti provádění drobných zrakových přestávek.

Navíc je nutné mít na paměti, že nevhodné podmínky pro pozorování se promítají do postavení, resp. pracovní polohy pracovníka (od mhouření očí až po přiklonění či natočení se k předmětu pozorování – statická pracovní poloha).

g) Hluk

Hluk na pracovištích knihovny sice nenabývá škodlivých účinků na sluchový aparát jako v průmyslu, jeho působení však může významně působit na psychiku pracovníků a návštěvníků. V knihovnách se na jedné straně předpokládá ticho ke studiu (hluk nad 40 dB je vnímán jako rušivý, hluk nad 60 dB je v těchto prostorách vnímán jako hraniční). Obracení stránek novin vyluzuje hluk o hodnotě 50 dB (Skřehot a kol., 2009), na druhé straně knihovny slouží i dětem, pro které jsou hlasové projevy zcela přirozené. To však může mít negativní vliv na psychiku pracovníků. Zvláště v těchto prostorách by měly být umístěny předměty z měkkých materiálů, které by zvukové vlnění pohlcovaly a neodrážely zpět do místnosti (nařízení vlády č. 272/2011 Sb.). Z běžného vybavení knihovny takto působí regály s knihami, koberce a jiné měkké materiály; lze použít obložení stěn např. nástěnkami s obrázky či zástěny k vhodnému rozčlenění velkého prostoru.

h) Celková fyzická zátěž

S ohledem na pracovní zátěž pracovníků je vhodné zajistit různá zařízení k ulehčení fyzické námahy vykonávané práce. Legislativní požadavky uvádějí hygienické limity pro celkovou fyzickou zátěž, kdy jsou zohledňovány jak jednotlivé pracovní polohy hlavy, těla a končetin, tak opakovatelnost jednotlivých pohybů s rozlišením typu práce (dynamická, statická). Mezi limity celkové zátěže patří i limity pro přenášení břemen či jejich posunování. Celková fyzická zátěž představuje výkon dynamické činnosti velkými svalovými skupinami při zátěži více jak 50 % svalové hmoty. Při práci knihovníků přichází v úvahu při manipulaci s knižním fondem, při manipulaci s vozíky.

Při hodnocení by se nemělo zapomenout (Tilhon, 2017a):

• na vliv charakteru práce, způsobu práce, charakteristiku pracovních podmínek (mikroklima – teploty, nevětratelnost prostor);
• na vliv nárazových prací s nadměrnou silovou zátěží – viz obr. 10;
• na dodržování zákazu práce při dosažení určených hodnot výdeje pro určené skupiny pracovníků (těhotné ženy, zaměstnankyně‑matky do konce 9. měsíce po porodu, mladiství) (nařízení vlády č. 361/2007 Sb. a vyhláška č. 180/2015 Sb.);
• na dodržování minutových, směnových a ročních hodnot energetického výdeje pro stanovené skupiny (muži, ženy, chlapci, dívky), které vyplývají ze stejného nařízení vlády a vyhlášky, jako v předcházejícím případě;
• na dodržování hygienických limitů pro manipulaci s břemeny pro stanovené skupiny (muži, ženy, chlapci, dívky, těhotné, zaměstnankyně‑matky do konce 9. měsíce po porodu), které vyplývají ze stejného nařízení vlády a vyhlášky, jako v předcházejícím případě.

Jistým způsobem ulehčení výkonu práce pracovníka je možnost vykonávání pohybově různorodých činností, kdy se omezí jednostranná zátěž svalových skupin, omezí se monotónnost práce, psychická zátěž pracovníka apod. Možnost záměny sedavého způsobu práce za práci s pohybovou aktivitou přináší tělu odpočinek (je‑li práce vestoje ohodnocena zátěží 100 %, práce vsedě je hodnocena zátěží 150 %!) a hlavně žádoucí prokrvení s vhodnou distribucí kyslíku.

Obr. 10 Nevhodné umístění materiálu pro manipulaci s vozíkem (archiv autora)

i) Manipulace s břemeny

Manipulace s břemeny zahrnuje jak manipulaci ruční, tak manipulaci prostřednictvím technických prostředků. Hygienické limity pro manipulaci s břemeny jsou uvedeny v tabulce 1. Tabulka sdružuje hodnoty definované v různých předpisech (nařízení vlády č. 361/2007 Sb., vyhláška č. 180/2015 Sb.) pro různé skupiny pracovníků. V tabulce jsou uvedeny limity pro četnost manipulace s břemeny:

Tab. 1 Limity pro manipulaci s břemeny

Vysvětlivky k tabulce 1:

častá manipulace – manipulace s břemeny v délce trvání nad 30 minut za směnu;

občasná manipulace – manipulace s břemeny v délce trvání do 30 minut za celou pracovní směnu (břemeno lze přenést na začátku směny a druhé na konci směny, avšak součet obou manipulací nesmí přesáhnout 30 minut);

kumulativní manipulace – souhrnná manipulace s břemeny za pracovní směnu;

matky +9m – ženy 9 měsíců po porodu. Při hodnocení vhodných podmínek pro manipulaci s břemeny je potřebné zhodnotit minimálně (Tilhon, 2017a):

• úchopové vlastnosti břemene;
• vzdálenost pro přenesení břemene;
• používaná technická zařízení (vozíky, výtah apod.) s uvážením tažné a tlačné síly – viz tabulka 1;
• povrch cesty pro manipulaci (např. vhodnost pro kolečka vozíku, převýšení a překážky);
• četnost manipulace s břemeny (občasná či častá).

Zvláště při ruční manipulaci s břemeny je potřebné dbát na správné provedení manipulace, aby nedocházelo k nadměrnému přetížení bederní páteře (těžiště břemene je co nejblíže těžišti těla pracovníka, manipulační plochy ve stejné rovině) či k rotačním pohybům páteře (otáčení trupu při přenášení břemene).

Fyzická ergonomie

Fyzická ergonomie se dotýká lidského těla. Výrobci kancelářského či bytového zařízení, designéři pracovního prostředí pracují s různými rozměry lidského těla. Ergonomům hodně pomáhají virtuální modely postav, které v daném prostředí poskytují návrhářům informace, kam postava dosáhne, co může vidět, jak může pracovat na daném pracovišti (kolik má místa, volného prostoru – viz obr. 11, zda jsou potřebné věci v optimální vzdálenosti apod.), tj. jak se pracoviště musí upravit, aby bylo možno efektivně vykonávat předepsané pracovní postupy. V literatuře lze nalézt mnoho různých hodnot, které jsou spíše určené výrobcům zařízení, aby zajistili, že jejich výrobek bude použitelný pro široký okruh potenciálních uživatelů.

Z pohledu konkrétního uživatele tak není důležité, zda je daný výrobek vhodný pro práci jiných uživatelů, ale zda je vhodný pro něj a pro jím vykonávanou práci.

a) Rozhraní pracovišť

K ověření, zda pracovník používá vhodně nastavené židle, stoly, pulty a jiná obdobná zařízení, spíše než hodnoty používáme rozměry podle rozměrů těla daného pracovníka – viz obr. 12. Stejně tak uvažujeme při hodnocení dosahových vzdáleností pracovníka, tj. hodnocení míst práce a míst, v nichž má uloženy potřebné pomůcky či prostředky (nařízení vlády č. 361/2007 Sb.):

• vhodná výše pracovní roviny je ve výši loktů pracovníka (horní končetiny jsou volně svěšené podél těla vzpřímeně stojícího pracovníka a v lokti pokrčené v úhlu 90°, přičemž předloktí lze volně položit na pracovní plochu) a to bez ohledu na skutečnost, zda pracovník sedí u stolu nebo u takového stolu/pultu stojí (Grandjean, 1980) – jak je znázorněno na obr. 12:

- „obecná“ výše pracovní desky je cca 5–10 cm pod úrovní loktů,

-  je‑li předmětem práce běžná manuální práce, pracovní deska by měla být 10–15 cm pod úrovní loktů (úroveň pasu),

- je‑li předmětem práce těžká manuální práce, pak 15–40 cm (úroveň boků),

- pro jemnou práci hodinářského typu je vhodná pracovní rovina 510 cm nad úrovní loktů (rovina prsou);

• vhodná výše sedáku židle se nastavuje tak, že pracovník sedí v tzv. posedu pravých úhlů (optimální poloha kloubů při práci je spíše 100 ° – 110 °), kdy tělo, opřené o opěrku zad, svírá pravý úhel se stehny a ta vytvářejí pravý úhel s lýtky, přičemž nohy jsou celou plochou na podlaze – viz též obr. 12;

Obr. 11 Nedostatek volného prostoru (archiv autora)

Obr. 12 Kontrolní list k zanesení konkrétních hodnot  užívaný v Egotron Inc.

• vhodná velikost prostoru pro dolní končetiny je taková, aby pracovník při přisunutí ke stolu a úpravě výše sedu k pracovní desce stolu mohl své dolní končetiny volně zasunout pod pracovní desku stolu, aniž by byl v kontaktu se spodní hranou pracovní plochy a aniž by jej rozměr prostoru nutil držet nohy nepřirozeně při sobě;
• vhodná velikost prostoru pro nohy stojícího pracovníka je taková, aby mohl nohy zasunout pod místo práce a stát vzpřímeně u hrany pracovní desky a aby jej prostor neomezoval při pohybu horních končetin při odstoupení či při přistoupení.

Z uvedeného vyplývá, že je vhodné pracovníkům zajistit variabilní prvky používaného zařízení:

• kancelářské židle musí být po dobu své životnosti plně funkční, tj. nastavitelné v rozsahu návodu výrobce (nastavitelnost područek – boční či předozadní nastavení, opora bederní páteře – přihnutí k páteři, opěrky zad – polohovatelnost, opěrky hlavy – přihnutí k hlavě, nastavitelnost sedáku vůči opěrce zad), musí zajistit volný pohyb po podlaze (tj. kolečka židle musí být nepoškozená a vhodná s ohledem na druh podlahové krytiny – měkká kolečka na tvrdý povrch, tvrdá kolečka na měkký povrch);
• střídavé použití kancelářské židle a klekačky či sedacího balónu nebo použití dynamické podložky na sedák židle k tzv. dynamickému sezení (tento způsob sezení – pohyb sedáku podle změny polohy těla pracovníka – dnes umožňují i některé kancelářské židle);
• výškově nastavitelné stoly k nastavení pro sedavý výkon práce i výkon práce vstoje;
• stoly vhodné pro výkon práce jak délkou, tak šířkou, včetně úložného prostoru (zásuvky mohou být v pojízdném kontejneru), aby pracovní deska stolu zajistila dostatečnou plochu pro umístění technického zařízení (např. počítač, monitor, klávesnice, myš), zpracovávané agendy (každý pracovník zpracovává jinou agendu, tudíž potřeba volné plochy stolu je rozdílná), aby poskytla prostor pro potřebné pracovní pomůcky (tužky, kancelářské potřeby – uložené v prostorech dosažitelných dle důležitosti) a osobní věci (např. hrnek s pitím) – názorně vidíme na obr. 13.

Nejen výrobci zařízení, ale i návrháři pracovních prostorů vycházejí z limitů lidského těla a zohledňují potřeby člověka pro volný pohyb. Tomu odpovídají i právními či technickými předpisy přijaté limity.

Obr. 13 Uspořádání stolu (archiv autora)

b) Rozměry pracovišť

Přeplněná pracoviště nejsou pracovníky vnímána kladně, neboť se vzájemně ruší přecházením, vyřizováním telefonů, růzností prováděné práce apod., což se odráží ve sníženém výkonu celého pracovního kolektivu.

Právní předpisy vymezují plošné a objemové limity pracovišť (nařízení vlády č. 361/2007 Sb.), které jsou závislé na výšce stropu. Orientačně platí, že na každého pracovníka připadá při výšce stropu 2,5 m plocha do 20 m2, k tomu na každého pracovníka připadá plocha 2 m2, která nesmí být zúžena stabilním zařízením.

c) Komunikace a rampy

Právní a technické předpisy rozlišují několik komunikací:

• přístupová komunikace k pracovnímu místu musí být široká nejméně 1 m2 a nesmí být zúžena žádným stabilním zařízením (nařízení vlády č. 361/2007 Sb.);
• průchozí uličky pro jednosměrný pohyb chodce bez břemene musí mít šíři alespoň 0,6 m, s břemenem pak minimálně 0,85 m (totéž platí při oboustranném pohybu osob bez břemene, s břemenem pak šíře činí 1,1 metru) (ČSN EN 12464-1).

Ke komunikacím a uličkám se pak vztahují ještě další požadavky, z nichž lze zdůraznit:

• minimální podchodná výška činí 2,1 m (nařízení vlády č. 101/2005 Sb.);
• obslužné a montážní průchody nesmí být v žádném místě zařízením zúženy pod šíři 0,6 m.

V praxi se často zaměňují přístupové komunikace s průchozími uličkami (obr. 14), ale to není možné. Stejně tak není možné průchozí uličky či komunikace nahrazovat únikovým pruhem2.

Součástí komunikací jsou šikmé rampy, jako přechody mezi různými úrovněmi podlahových ploch (nařízení vlády č. 101/2005 Sb.). Platí, že šikmá rampa pro chodce může být strmější než šikmá rampa, která je využívána pro tlačení vozíků nebo pro invalidní návštěvníky. Sklon šikmé vnitřní rampy má maximální výšku převýšení 1 metr a půdorysnou délku 6 metrů (poměr 1:6), sklon rampy pro pěší je v poměru max. 1:8 (vyhláška č. 268/2009 Sb.) a sklon rampy pro dopravu má poměr nejvýše 1:12, jak je patrné z obr. 15.

Obr. 15 Výpočet sklonu rampy (archiv autora)

Uvážíme‑li, že do knihovny mohou docházet i osoby s postižením, je nutné vnímat jejich zvýšené nároky na volný prostor – jeho šíři a nezastavěnost jiným materiálem či zařízeními. Osoby na vozíku, kromě požadavku na co nejméně stoupavé rampy, vyžadují nejmenší manévrovací plochu pro vozík o šíři 1,2 m, na délku pak 1,5 m, což je zároveň i průměr manipulačního kruhu. Takováto šíře komunikace je vhodná i pro člověka s berlemi či s chodítkem (Skřehot, 2009).

d) Pracovní polohy

Pracovní polohy mohou být ovlivněny prostorem, v němž se práce vykonává (tzv. vnucené pracovní polohy) nebo podmínkami práce či zdravotním stavem pracovníka. Rozhodně však pracovní polohy a pracovní pohyby předurčují namáhavost vykonávané práce. Podle druhu prováděné práce lze definovat i namáhavost práce vykonávané různými pracovníky knihovny. Jedni trvale sedí za kancelářským stolem a zabývají se katalogizací či jinou obdobnou činností, jiní pracují ve skladových prostorách knihovny a jejich práce sestává z manipulací s fondy – břemeny. Každá z těchto prací má jinou charakteristiku a na pracovníka působí jiné druhy zátěže.

Při hodnocení pracovních poloh si tak musíme všímat (Tilhon, 2017a):

• zda se vyskytují dynamické či statické pracovní polohy (a jaká je doba jejich trvání – zvláště u statické pracovní polohy) (nařízení vlády č. 361/2007 Sb.);
• zda se vyskytují nepřijatelné pracovní polohy či podmíněně přijatelné pracovní polohy (četnost jejich opakování a charakteristika) (nařízení vlády č. 361/2007 Sb.);
• běžných pracovních úkonů a poloh pracovníka (práce vsedě, vestoje, s rukama nad hlavou);
• možnosti krátkodobých přestávek (pro protažení, prokrvení, změnu pohybu a polohy);
• dodržování zakázaných pracovních poloh pro určité skupiny pracovníků (těhotné ženy, mladiství).

Závěr

Z výše uvedeného nástinu ergonomických charakteristik je zřejmé, že snaha o členění ergonomie do zde uvedených druhů ergonomie vyplývá z potřeby tuto disciplínu z praktického hlediska „uchopit“, popsat. Uvedené charakteristiky jsou ve své ojedinělosti vždy zcela zásadním prvkem, který významným způsobem ovlivňuje každého jedince, ať již je zaměstnancem či návštěvníkem knihovny.

Z nástinu také vyplývá, že je důležité, aby se na odhalování a nápravě ergonomických nedostatků podíleli všichni pracovníci. Vedoucí, řadoví pracovníci i jejich zástupci. Aby společně diskutovali o vhodnosti stávajícího řešení (např. obr. 16), odhalovali nedostatky a navrhovali možná vylepšení, včetně zvažování přínosů takových vylepšení. Jen společným úsilím a vzájemným pochopením lze dosáhnout cíle. Tím je dlouhodobá práce každého z pracovníků knihovny, přinášející zřizovateli správný užitek a efektivitu a zaměstnancům setrvání v práci po celou produktivní dobu při nesnížení kvality zdraví a života v důsledku výkonu práce. A to je smyslem ergonomie.

Obr. 16 Posuzování vhodnosti řešení (archiv autora)

Literatura

BERLIN, Cecilia a ADAMS, Caroline, 2017. Production Ergonomics: Designating Work Systems to Support Optimal Human. 1st ed. London: Ubiquity press. 296 s. ISBN 978-1-911529-12-5.

GANONG, William F., 2011. Review of Medical Physiology. 20th ed. McGraw‑Hill Companies. 870 s. ISBN 978-0-83z8582-82-4.

GLIVICKÝ, Vladimír a kol., 1975. Úvod do ergonomie. 1. vyd. Praha: Práce. 265 s.

GRANDJEAN, Etienne, 1980. Fitting the Task to the Man: An Ergonomic Approach. 3th ed. London: Taylor&Francis. 379 s. ISBN 0-85066-192-7.

MALÝ, Stanislav; SVOBODOVÁ, Lenka; TILHON, Jiří a MLEZIVOVÁ, Iveta, 2019. Ergonomické stresory pod kontrolou aneb Ergonomie jak na to. 2. vyd. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce. 124 s. ISBN 978-80-87676-15-8.

MAREK, Jakub a SKŘEHOT, Petr, 2009. Bezpečný podnik. Zásady aplikované ergonomie. 1. vyd. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce. 118 s. ISBN 978-80-86973-58-6.

SKŘEHOT, Petr a kol., 2009. Ergonomie pracovních míst a pracovní podmínky zaměstnanců se zdravotním postižením. 1. vyd. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce. 181 s. ISBN 978-80-86973-91-3.

TILHON, Jiří, 2017a. Ergonomie v praxi. Správná praxe pro malé a střední podniky. 1. vyd. Praha: VÚBP. 29 s.

TILHON, Jiří, 2017b. Patří ergonomie do problematiky BOZP? Bezpečnost a hygiena práce. Roč. 67, č. 9, s. 27–31. ISSN 0006-0453.

TILHON, Jiří, 2018. Ergonomie jako řešení kombinovaného působení rizikových faktorů. Ostrava. 157 s. Disertační práce. Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava. Fakulta bezpečnostního inženýrství. Školitel RNDr. Stanislav Malý, Ph.D., DBA.

VÝZKUMNÝ ÚSTAV BEZPEČNOSTI PRÁCE. Bezpečný podnik. Prevence a zvládání stresu. 2. vyd. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce 2016. 40 s. ISBN 978-80-87676-22-8.

Normativní dokumenty

ČESKO, 1993. ČSN 26 9010 Manipulace s materiálem. Šířky a výšky cest a uliček. In: Věstník ÚNMZ. Roč. 1993, č. 6.

ČESKO, 2001. Nařízení vlády č. 378 ze dne 12. září 2001, kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí. In: Sbírka zákonů České republiky. 2001 částka 144, s. 7982–7989, akt. znění. ISSN 1211-1244.

ČESKO, 2005. Nařízení vlády č. 101 ze dne 26. ledna 2005, o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí. MV ČR, částka 30/2005, akt. znění. In: Sbírka zákonů České republiky. 2005 částka 30, s. 834–847, akt. znění. ISSN 1211-1244.

ČESKO, 2006. Zákon č. 309 ze dne 23. května 2006, kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci). In: Sbírka zákonů České republiky. 2001 částka 96, s. 3789–3797, akt. znění. ISSN 1211-1244.

ČESKO, 2007. Nařízení vlády č. 361 ze dne 12. prosince 2007, kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. In: Sbírka zákonů České republiky. 2001 částka 111, s. 5086–5229, akt. znění. ISSN 1211-1244.

ČESKO, 2009. Vyhláška č. 268 ze dne 12. srpna 2009, o technických požadavcích na stavby. In: Sbírka zákonů České republiky. 2001 částka 81, s. 3702–3719, akt. znění. ISSN 1211-1244.

ČESKO, 2011. Nařízení vlády č. 272 ze dne 24. srpna 2011, o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. In: Sbírka zákonů České republiky. 2001 částka 97, s. 3338–3351, akt. znění. ISSN 1211-1244.

ČESKO, 2015. Vyhláška č. 180 ze dne 9. července 2015, o pracích a pracovištích, které jsou zakázány těhotným zaměstnankyním, zaměstnankyním, které kojí, a zaměstnankyním‑matkám do konce devátého měsíce po porodu, o pracích a pracovištích, které jsou zakázány mladistvým zaměstnancům, a o podmínkách, za nichž mohou mladiství zaměstnanci výjimečně tyto práce konat z důvodu přípravy na povolání (vyhláška o zakázaných pracích a pracovištích). In: Sbírka zákonů České republiky. 2001 částka 74, s. 2208–2213, akt. znění. ISSN 1211-1244.

ČESKO, 2022. ČSN EN 12464-1 Světlo a osvětlení – Osvětlení pracovních prostorů – Část 1: Vnitřní pracovní prostory. In: Věstník ÚNMZ. Roč. 2022, č. 5.

TILHON, Jiří. Úvod do ergonomie v knihovnách. Knihovna: knihovnická revue. 2023, roč. 34, č. 2, s. 36–53. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: biblioterapie, cílové skupiny, děti, senioři, literatura, knihovnická praxe, terapie, empatie, aromaterapie, muzikoterapie, komunitní akce

SUMMARY: The article explores the potential applications of bibliotherapy in library and therapeutic practice, focusing on its principles and benefits for various target groups, particularly children with special educational needs and seniors. This work draws on both academic literature and practical field experience obtained during the development of the author‘s Master‘s thesis. The aim is to provide inspiration and insights for further reflection on how libraries and librarians can contribute to the mental well-being of their users through bibliotherapeutic reading.

KEYWORDS: bibliotherapy, target groups, children, seniors, literature, library practice, therapy, empathy, aromatherapy, music therapy, community events

Mgr. Tereza Lysoňková / absolventka oboru knihovnictví na Slezské univerzitě v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav bohemistiky a knihovnictví (Silesian University in Opava, Faculty of Philosophy and Science, Institute of the Czech Language and Library Science), Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava

Úvod

Biblioterapie je jemné umění promyšlené práce se slovem, která má terapeutický potenciál. Uskutečňuje se prostřednictvím předčítání textu například z monografií či jiných dokumentů, jež nalezneme právě v knihovnách.

Jak se můžeme dočíst u Judith Béres (2015), bibilioterapie by vždy měla cílit na pozitivní změnu v životě a prožívání klienta či čtenáře. Může léčit, otevírat člověku nové pohledy na určité téma a přinášet úlevu v těžkých životních chvílích, kupříkladu během vážné nemoci, procházení náročnými rodinnými problémy, potíží v dospívání, v případě potýkání se s duševními problémy či ve stáří. Biblioterapie může přinést pacientovi či klientovi útěchu, porozumění, změnu úhlu pohledu na jeho situaci a trápení, posílení, zklidnění a zmírnění pocitu osamělosti.

Biblioterapie má podle Barbory Kováčové a Barbary Valešové Malecové (2018) a podle Lidmily Vášové (1995) různé podoby – může probíhat individuálně či v komorní nebo větší skupině pod vedením biblioterapeuta či knihovníka (jenž by měl mít psychoterapeutické vzdělání), rovněž může mít podobu tzv. autoterapie (klient si čte biblioterapeutické texty sám); další formou biblioterapie je biblioterapie hromadná, která má podobu spíše besedy.

Podle Pavla Svobody (2013) rozlišujeme několik druhů biblioterapie. Psychosomatická a relaxační biblioterapie se soustřeďuje na propojení mysli a těla nebo na uvolnění a redukci stresu. Psychoedukační biblioterapie pomáhá rozšiřovat znalosti a podporuje osobní rozvoj, zatímco narativní a lyrická biblioterapie využívají sílu příběhů a poezie k vyjádření emocí a k sebepoznání. Dalšími přístupy jsou ontogeneticky a psychosociálně orientovaná biblioterapie, jež se zaměřují na individuální vývoj nebo na sociální kontext člověka. Polyestetická a virtuální biblioterapie zase propojují literaturu s dalšími uměleckými směry nebo moderními technologiemi.

Kromě toho existují i specifické metody, jako je psaní biblioterapeutického deníku, biblioterapeutické testování či tvůrčí psaní. Mezi samostatné oblasti biblioterapie pak patří pohádkoterapie a poetoterapie, které využívají kouzlo pohádek a poezie k hlubšímu porozumění sobě samým a světu kolem nás.

Biblioterapie pro vybrané cílové skupiny

Jak upozorňuje ve svých monografiích průkopnice biblioterapie a zejména její příbuzné – bibliopedagogiky – u nás, Lidmila Vášová (1989), biblioterapeutické metody se vždy odvíjejí od konkrétní skupiny klientů – každý člověk je jedinečný a s ním i jeho potřeby. Biblioterapeut proto citlivě volí přístup i literární texty, aby co nejlépe podpořil terapeutický proces uzdravování a osobního růstu, s ohledem a respektem k životnímu příběhu, zdravotnímu a mentálnímu stavu, věku a dalším aspektům konkrétního klienta.

Olga Hándlová (2006) ve své diplomové práci popisuje, že oblasti, ve kterých biblioterapie nachází své uplatnění, lze rozdělit podle životních situací, jimž klienti čelí a o nichž jsem se již zmínila v úvodu. Například lidé, kteří zažili násilí – ať už domácí, fyzické, psychické či sexuální – mohou prostřednictvím příběhů nalézt pochopení a odvahu. Podobně mohou knihy pomoci i těm, kteří bojují s těžkými nemocemi, ať už jde o poruchy nervové soustavy, vrozené vývojové vady či vážná onemocnění jako rakovina nebo AIDS.

Biblioterapie otevírá dveře také lidem s duševními poruchami a potížemi – depresemi, schizofrenií, úzkostmi nebo poruchami příjmu potravy. Stejně tak může oslovit ty, kdo se snaží vymanit ze závislostí nebo se učí žít se zdravotním znevýhodněním. Slova mohou být léčivým balzámem i pro ty, kteří čelí stáří, smutku ze ztráty někoho blízkého nebo úzkostem ze smrti. Kniha se v takových chvílích může stát laskavou průvodkyní, která dodává sílu, klid a přináší smíření.

Další oblastí, kde biblioterapie pomáhá, jsou mezilidské vztahy. Příběhy nám pomáhají pochopit dynamiku přátelství, lásky, rodinných pout i bolestných rozchodů. Učí nás, jak se lépe vyjadřovat, rozumět a odpouštět druhým i sobě samým. A konečně, biblioterapie se dotýká i hlubokých otázek smyslu života – hledání vlastní cesty, spirituality a sebepoznání. Skrze slova v biblioterapeutických knihách a textech objevujeme odpovědi, které někdy hledáme celý život.

V rámci zpracovávání teoretické a praktické části mé magisterské diplomové práce věnující se uplatnění biblioterapie pro různé cílové skupiny jsem měla možnost pod odbornou supervizí pracovat s několika cílovými skupinami. Chtěla bych se zde částečně podělit o některé své poznatky.

Biblioterapie pro seniory

Stáří je přirozenou součástí života, ale jeho podoba je u každého jednotlivce odlišná. Není možné přesně určit věkovou hranici, kdy člověk začíná být seniorem, protože stáří závisí nejen na biologických faktorech, ale také na psychickém stavu, rodinném zázemí, vztazích s blízkými i na tom, jak daný jedinec vnímá sám sebe a svět kolem. Senium je přirozenou etapou životní cesty, ovlivněnou nejen genetikou, ale i životním stylem a okolním prostředím.

Péče o seniory je důležitou součástí každé vyspělé společnosti. O jejich fyzickou i psychickou pohodu se starají odborníci z různých oblastí – gerontologové, geriatři, psychologové, sociální pracovníci i další specialisté. Andrea Pokorná (2010), která se věnuje komunikaci se seniory, ve své publikaci upozorňuje, že stáří je často spojováno s osamělostí, nemocemi, smutkem nebo bezmocí. Lidé čelící stárnutí a stáří se mohou cítit vyčleněni na okraj společnosti a mohou pociťovat samotu, například pokud žijí v domovech pro seniory a zařízeních, která jsou určena k péči o ně. Proto je důležité podporovat jejich aktivitu, zájmy a samostatnost, snižovat míru osamělosti, ale zároveň respektovat jejich nezávislost a důstojnost. V mnohém z výše jmenovaného může biblioterapie pomoci.

Podle Lidmily Vášové (1989) hraje biblioterapie v domovech pro seniory důležitou roli. Cílem je nejen udržet kontakt seniorů se společností, ale také podpořit jejich zájmy, zabránit izolaci a nabídnout jim smysluplnou činnost. Mnoho starších lidí se stále rádo věnuje svým oblíbeným zálibám a vrací se k tématům, která je provázela jejich profesním nebo osobním životem. Četba jim pomáhá udržovat mentální aktivitu a přináší jim pocit spojení s tím, co je v jejich životě naplňovalo.

Jak jsem již zmínila, senioři v pobytových zařízeních, ale často i doma, se mnohdy potýkají s osamělostí a nostalgií po aktivním životě, jenž museli opustit. Ubývající síly, nemoci a pocit odloučení od rodiny mohou vést k úzkostem a depresím. V takových chvílích se ukazuje jako nesmírně cenná přítomnost aktivizačních programů, které pomáhají udržovat duševní i fyzickou vitalitu. Mezi ně patří například ergoterapie, muzikoterapie, arteterapie, taneční a pohybová terapie nebo reminiscenční terapie. Jedním z těchto podpůrných nástrojů je i biblioterapie, která má v případě seniorů svá specifika.

Jiřina Kudelová (2019) zdůrazňuje, že jedním z hlavních prvků biblioterapie pro seniory je opakované předčítání. Poslech známého a oblíbeného textu jim přináší pocit jistoty a bezpečí, což je zásadní pro jejich psychickou pohodu. Proto je důležité volit texty s jednoduchou syntaxí a číst je srozumitelně, jasně, dostatečně nahlas a s laskavostí. Předčítání je mezi seniory velmi oblíbenou aktivitou, neboť jim umožňuje pasivně vnímat příběh, aniž by museli vynakládat přílišné úsilí. Často se ale stává, že se z pasivních posluchačů stávají aktivní účastníci, kteří sdílejí své myšlenky, vzpomínky nebo dojmy – a právě toto zapojení je hlavním cílem biblioterapie.

Biblioterapie se však neomezuje na předčítání. Jestliže to duševní stav seniora umožňuje, mohou si vhodné texty číst senioři sami či v úzkém kruhu mezi sebou. Kniha se pak stává nejen zdrojem útěchy, ale i prostředkem k porozumění vlastnímu životu, nalezení jeho hodnoty a smyslu. Právě v tomto může být biblioterapie laskavým průvodcem na cestě stárnutím, pomáhajícím seniorům vnímat jejich život jako cenný dar. Pro pečující osoby je pak cenným nástrojem, jak podpořit důstojnost a vnitřní klid svých blízkých.

Při zpracovávání praktické části svojí diplomové práce jsem docházela testovat biblioterapeutický program do domova pro seniory. Biblioterapie zde měla podobu spíše skupinové besedy, jejímž cílem bylo rozptýlení, společné a pospolité rozjímání, rozveselení a oddech. Vnímala jsem, že pro klienty domova pro seniory jsou vhodné a jimi vítané texty, které jsou odlehčené, humorné. Vyslovili přání zasmát se, pobavit se, na chvíli zapomenout na vše, co je tíží. Někteří klienti naopak vítali hluboké texty, jež jim přinesly možnost zavzpomínat si na některé části svého života (kupříkladu na dávné přátele či lásky, na děti, na své vlastní dětství, na důležité životní etapy), dojít k uvědomení a určitému smíření, což mnohdy provázely také slzy nebo okamžiky ticha. Uvědomila jsem si, že biblioterapeut by měl umět dobře pracovat s emocemi, které se mohou vynořit během biblioterapeutického procesu a jsou jeho součástí. Podle mé zkušenosti je důležité také právě ono ticho, které nabízí klientům příležitost k doznění prožitku z předčítání, zastavení se a usebrání.

Obecně biblioterapie pro seniory z mého pohledu znamenala především vzájemné propojení, setkání, sdílení radosti a rozptýlení pocitů samoty a smutku. Podle zpětných vazeb i mého vlastního pozorování spatřuji jako největší prioritu při práci s touto cílovou skupinou právě ono setkávání se, povídání, naslouchání, věnovaný čas, laskavou pozornost a plnou přítomnost.

Obr. 1 Biblioterapie v domově pro seniory (archiv autorky, archiv Domova pro seniory v Luhačovicích)

Jako velmi vhodné doplnění biblioterapie pro seniory se ukázala například muzikoterapie či aromaterapie. Právě ta se stala mostem ke komunikaci třeba s paní, která je nevidomá – vůně vybraných esenciálních olejů, jako je růže, geranium, pomeranč nebo borovice, jí během předčítání přinášely silné vjemy a hlubší prožitek. Tyto esenciální oleje se osvědčily jako podporující. Inspirovala jsem se v knize Aromaterapie pro léčení duše: jak obnovit emocionální a mentální rovnováhu pomocí esenciálních olejů. (Mojay, 2000)

Ráda jsem biblioterapii propojovala s dalšími podpůrnými aktivitami. Vedle četby však byly nejvíce ceněné již zmíněné chvíle sdílení – povídání, společný smích, jemné pohlazení po dlani, tichá přítomnost. Vše, co pomáhalo klientům aspoň na okamžik odložit bolest, samotu a tíhu, kterou nesli, a prozářit jejich dny esencí radosti, klidu a lidské blízkosti.

Vhodná je také individuální biblioterapie pro jednoho klienta, která umožňuje, jak již z jejího názvu vyplývá, daleko individuálnější, cílenější podobu terapie, přizpůsobenou přímo na míru danému člověku a jeho příběhu i aktuálnímu zdravotnímu stavu. Lze ji uplatnit kupříkladu tehdy, kdy je klient ležící, imobilní, má například nějaké fyzické či duševní znevýhodnění.

Senioři si při našich setkáních oblíbili monografie, jako jsou například příběhy ze sbírek s názvem Slepičí polévka pro duši od Jacka Canfielda. Rovněž jsem jim předčítala knihu, jejíž název je Byl jednou jeden strom od Martiny Zíkové lehce připomínající kupříkladu Malého prince. Oblibě se také těšila kniha Andělé v mých vlasech od Lorny Byrne.

Biblioterapie pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami

Biblioterapie, často využívaná v expresivní terapii, staví na síle psaného textu, vyprávění či přednesu. V oblasti speciální pedagogiky se o ní hovoří jako o metodě, která prostřednictvím literatury zasahuje do života jedince a pomáhá mu nacházet nové cesty, porozumění i úlevu. Speciální pedagogika sama o sobě usiluje o celistvý rozvoj člověka, jenž se potýká s určitým znevýhodněním. Jejím cílem je co největší možná integrace do společnosti, ať už v běžném životě, nebo také později v profesním uplatnění. Zaměřuje se tedy na děti s různými typy postižení, ať už fyzickými, smyslovými, nebo mentálními. (Bazalová, 2014)

Pojem mentální retardace je v naší společnosti rozšířený, ale může nést mnohdy i negativní konotace, proto se častěji užívá označení mentální postižení či znevýhodnění. Děti se speciálními vzdělávacími potřebami mohou mít potíže různého druhu – od tělesného postižení přes poruchy učení, pozornosti či chování až po jazykové bariéry nebo sociální znevýhodnění. Kromě toho se do této skupiny řadí i mimořádně nadaní žáci s přidruženými speciálními potřebami. Každé dítě je jedinečné a potřebuje individuální přístup, který mu pomůže rozvíjet jeho schopnosti a přirozené nadání.

Biblioterapie může osobám se znevýhodněním sloužit jako zdroj informací, prostor pro identifikaci s literárními postavami, může jim přinášet úlevu či relaxaci. Pro ty, kteří se vyrovnávají se svým handicapem, je cenná zejména naučná literatura, která poskytuje důležité informace a pomáhá pochopit vlastní situaci. Povzbuzení přinášejí i inspirativní příběhy lidí s podobným osudem, kteří překonali překážky a našli v životě nový směr. Neméně důležitá je i literatura relaxační a úniková – detektivky, romány, povídky či humoristická díla nabízejí úlevu od každodenních starostí a udržují dětského čtenáře ve spojení se světem okolo něj.

Pro rodiče dětí s postižením je biblioterapie cenným průvodcem, který jim nejen poskytuje informace, ale také pomáhá pochopit, jak své milované dítě mohou co nejlépe podpořit. Čtení knih společně s dětmi může být nejen vzdělávací, ale i citově obohacující a podporující čtenářskou gramotnost. Pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami je důležité, aby si prostřednictvím četby utvářeli zdravý vztah ke svému handicapu, porozuměli svému zdravotnímu stavu a učili se zvládat životní situace.

Děti s mentálním handicapem se mnohdy setkávají s odmítnutím ze strany zdravých vrstevníků a mohou se cítit osaměle. Ve školním prostředí – tedy v prostředí speciální školy – ale nacházejí přijetí mezi spolužáky, a právě zde může biblioterapie sehrát klíčovou roli. Pro tuto skupinu žáků je důležité, aby byly čtenářské aktivity kratší, pestré a doplněné o další prvky – kreslení, hry, zpěv nebo divadelní představení. Takové propojení různých metod pomáhá udržet jejich pozornost a snižuje stres.

Biblioterapie může být pro tuto cílovou skupinu velmi kreativní a zábavná – kromě čtení lze využít filmové adaptace, soutěže či výstavy. Důležité je, aby děti nejen pasivně přijímaly příběhy, ale měly prostor vyjadřovat své dojmy a sdílet své pocity. Kniha se tak pro ně stává nejen zdrojem učení, ale i prostředkem objevování světa a nacházení nových vzorů.

Podle odborníků by biblioterapie měla podporovat rozvoj základních životních dovedností, například díky tématům jako jsou přátelství, soucit či pomoc druhým. Právě takové příběhy pomáhají dětem pochopit vztahy, posilují jejich empatii a učí je vnímat svět kolem sebe, stejně jako sebe samé, s větší laskavostí a pochopením.

Při své práci s touto cílovou skupinou dětí jsem vypozorovala, že je nezbytné, aby byl biblioterapeutický program hravý, nepříliš dlouhý, s častými přestávkami a proložen dalšími, i výše uvedenými, aktivitami. Na počátku našich setkání probíhalo společné sdílení v kruhu na zemi, v průběhu něhož mohly děti upřímně komunikovat své pocity, svá očekávání a zážitky z uplynulé části dne. Mám za to, že je pro děti důležité, aby se cítily být vyslechnuty, vnímány a měly možnost se podělit o to, co ve svém nitru prožívají. Tím se opět dostáváme k tomu, jak velkou a léčivou sílu má čistá lidská přítomnost, pozornost a naslouchání.

Obr. 2 Biblioterapie pro děti (archiv autorky, archiv Základní školy Zlín, Mostní)

Prostřednictvím vyprávění dětí v kruhu, při němž reflektovaly své pocity a vyjadřovaly, jak se cítí, jsem se také mohla lépe naladit na to, jaký příběh je v dané chvíli nejvhodnější zvolit. Poté následovalo samotné předčítání vybraného biblioterapeutického textu. Dětem se líbila monografie od Marie Molické s názvem Příběhy, které léčí či kniha Dívka s havraními křídly od Terezy Kramerové. Oblíbily si zejména krátké příběhy, které jim nabídly příležitost ztotožnit se s hlavním hrdinou, s jeho prožitky a potížemi i s jejich řešením. Na konci setkání jsem dětem opět nabídla prostor pro sdílení jejich pocitů a zážitků z předčítání. Jejich zpětné ohlédnutí za prožitými vjemy a osobní výpovědi o aktuálních pocitech se pro mne staly cennou zpětnou vazbou, která je při biblioterapeutické práci rovněž klíčová.

Příjemným zpestřením a vítaným doplněním biblioterapeutické práce se ukázalo používání terapeutických, obrázkových karet, například karet Cesta k sobě od Lucie Ernestové, jak je možno vidět na obr. 5.

Občasnou „výzvou“ bylo udržení pozornosti dětských čtenářů, jak vyplývá i z výše uvedených řádků. Vítanou součástí biblioterapeutického sezení se stala muzikoterapie spolu s vedenými relaxačními metodami a meditacemi. Tato kombinace předčítání textu (ať už z knihy či například odborné literatury věnující se relaxaci) s působením muzikoterapie (například prostřednictvím zvonků koshi) se v mém případě osvědčila, nejen u dětí, jako nástroj zklidnění a vytvoření laskavé atmosféry, v níž se děti snáze uvolnily. Podle mého názoru by vhodným doplněním biblioterapie mohla být také arteterapie.

Děti byly rády, když si mohly během předčítání hrát či zaujmout pohodlnou polohu, lehnout si a užívat si momenty, kdy v podstatě „nic nemusí“ a mohou se cítit být přijatými, jakými jsou.

Obr. 3 Biblioterapie pro děti (archiv autorky, archiv Základní školy Zlín, Mostní)

Výběr biblioterapeutické literatury

Správný výběr knih je důležitým prvkem biblioterapie – právě on rozhoduje o možném přínosu biblioterapeutického procesu. Knihovník nebo biblioterapeut by měl mít k dispozici pečlivě sestavený soubor titulů, svoji vlastní biblioterapeutickou knihovnu textů, které pomohou obohatit čtenářský zážitek a nabídnout podporu těm, kdo hledají odpovědi, porozumění, nové úhly pohledu či útěchu. Důležité je vyhnout se literatuře. která slibuje zázračné uzdravení nebo rychlé řešení problémů. Biblioterapie neslibuje okamžité změny, ale pozvolný, vědomý proces objevování, pochopení a růstu.

Nejvhodnější jsou knihy, které realisticky zobrazují situace a témata blízká prožitkům čtenářů – mohou se týkat nemoci, ztráty, těžkých životních období nebo třeba šikany. V psychiatrické péči pak nacházejí své místo knihy věnované tématům duševního zdraví, závislostí či poruch příjmu potravy. Každá cílová skupina si zaslouží pečlivě vybrané tituly, které odpovídají jejím specifickým potřebám, životní situaci i individuálnímu rozpoložení.

Knihy lze rozdělit podle Wandy Matras-Mastalerz do několika kategorií podle jejich účinku na čtenáře. Uklidňující texty, tzv. sedativa, přinášejí pocit bezpečí a pohody. Sem patří pohádky, humoristická literatura nebo dobrodružné příběhy, které čtenáři dovolí na chvíli uniknout z tíživé reality. Naopak stimulující texty – stimulativa – mají za cíl povzbudit, inspirovat a rozproudit energii. Mohou to být cestopisy, populárně naučné knihy nebo příběhy o překonávání překážek, které ukazují, že i s obtížemi lze žít naplněný život.

Další skupinu tvoří reflexivní texty, které podněcují k hlubšímu zamyšlení. Pomáhají čtenářům lépe rozumět svým emocím, hledat řešení životních výzev a přijímat své slabé i silné stránky. Do této kategorie patří psychologická literatura, autobiografie nebo morální romány (literární díla, která se záměrně věnují etickým otázkám, hodnotám, dobru a zlu, mravnímu rozvoji postav nebo hledání správného jednání). Specifickou skupinou jsou také texty typu sacrum, které oslovují hluboké emoce a vnitřní hodnoty – mohou být duchovního, filozofického nebo jinak existenciálního charakteru.

Při výběru knih je podle Martiny Košanové (2018) dobré myslet nejen na věk a individuální potřeby čtenářů, ale také na jejich sociální a kulturní zázemí. Biblioterapie pracuje s různými druhy literatury – beletrií, populárně naučnými knihami i odbornými texty. Každý z těchto žánrů má své místo. Beletrie nabízí únik i porozumění, poskytuje estetický zážitek a otevírá dveře k empatii. Populárně naučná literatura rozšiřuje obzory, pomáhá s osobním rozvojem a může přinést praktické návody, jak lépe porozumět sobě i světu.

Výběr knih by měl být vždy promyšlený a nesmírně citlivý k potřebám čtenářů. Nejlepší cestou je konzultace s odborníky a přizpůsobení četby tak, aby měla co největší přínos. Skutečně léčivá síla knih totiž spočívá nejen v jejich obsahu, ale také v tom, jakým způsobem dokážou oslovit konkrétního člověka v jeho jedinečné životní situaci, jak je předčítání pojato.

Při výběru literatury je důležitá konzultace s knihovníky, terapeuty, lékaři. Vzájemná spolupráce je klíčem k úspěchu. Knihovníci a informační pracovníci mohou výběr textů výrazně ovlivnit díky svým znalostem informačních pramenů, literatury i práce s nimi a mohou do biblioterapie vnést předávání čtenářské i informační gramotnosti. Je velmi důležité myslet na kvalitu zvoleného textu, jak se lze dočíst také v monografii od Anny Bauts-Sontag (2015) věnující se literatuře v kontextu psychoterapie.

Na základě mého výzkumu a konzultací s odborníky vznikla doporučení pro možné uplatnění biblioterapie aplikovatelná v praxi například v knihovnách, která lze vidět na obrázku 4.

Obr. 4 Doporučení pro uplatnění biblioterapie v praxi (archiv autorky)

Závěr

Při zpracovávání své diplomové práce a praktického průzkumu jsem si více uvědomila, jak důležitou roli hraje také osobnost biblioterapeuta. Klid, vyrovnanost, trpělivost, schopnost soucítit jsou vlastnosti, které mu umožňují citlivě provázet klienty biblioterapie. Stejně podstatné je také vytvoření bezpečného, empatického a laskavého prostředí, v němž se klienti cítí přijímaní a respektovaní. Právě tato atmosféra podporuje vznik a vybudování důvěry – základního kamene každé terapeutické práce a terapeutického vztahu. (Vymětal, 2003)

Obr. 5 Vytvoření atmosféry pro biblioterapeutické sezení (archiv autorky)

Z mého pohledu se velmi vhodným a doporučeným prostorem pro aplikaci biblioterapie může stát právě knihovna, kupříkladu při pořádání komunitních aktivit a dalších akcí pro své uživatele, ve spolupráci například s psychoterapeuty, lékaři či pedagogy.

Biblioterapie nachází uplatnění v široké škále situací a životních etap. Ukazuje se, že knihy a slova v nich mají sílu nejen obohatit a potěšit, ale také léčit a hojit lidskou duši.

Použitá literatura, seznam informačních zdrojů

Knihy a tištěné publikace:

BAZALOVÁ, Barbora, 2014. Dítě s mentálním postižením a podpora jeho vývoje. Praha: Portál. 208 s. ISBN 978-80-262-0627-8.

BAUTSZ-SONTAG, Anna, 2015. Literatura w terapii: warsztaty otwarte. Katowice: Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego. 122 s. ISBN 978-83-8012-562-1.

BORECKA, Irena, 2001. Biblioterapia: Teoria i praktyka. Warszawa: Poradnik. 147 s. ISBN
83-88012-31-3.

BREMS, Christiane, 2018. Dětská psychoterapie a poradenství: komplexní průvodce. Praha: Triton. 488 s. ISBN 978-80-7553-574-9.

HÁNDLOVÁ, Olga, 2006. Využití biblioterapie v zátěžových situacích. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 91 s.

HOLCZEROVÁ, Vladimíra a DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar, 2013. Volnočasové aktivity pro seniory. Praha: Grada. 144 s. ISBN 978-80-247-4623-5.

LHOTOVÁ, Marie, 2022. Arteterapie v péči o seniory: průvodce výtvarnými aktivitami. Praha: Pasparta. 128 s. ISBN 978-80-88255-59-9.

MATRAS-MASTALERZ, Wanda, 2024. Biblioterapia: Definicje biblioterapii, rodzaje tekstów. Kraków: výukový materiál k přednášce.

MOJAY, Gabriel, 2000. Aromaterapie pro léčení duše: jak obnovit emocionální a mentální rovnováhu pomocí esenciálních olejů. Praha: Alternativa. 192 s. ISBN 80-85993-26-1.

MÜHLPACHR, Pavel, 2004. Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita. 169 s. ISBN 80-210-3606-4.

POKORNÁ, Andrea, 2010. Komunikace se seniory. Praha: Grada. 176 s. ISBN
978-80-247-3405-8.

REDDEMANN, Luise, 2009. Léčivá síla imaginace: na vnitřní zdroje zaměřená terapeutická práce s následky traumat. Praha: Portál. 253 s. ISBN 978-80-7367-623-9.

SLOWÍK, Josef, 2007. Speciální pedagogika. Praha: Grada. 296 s. ISBN 978-80-247-1735-8.

VÁGNEROVÁ, Marie, 2000. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál. 544 s. ISBN 80-7178-367-4.

VÁŠOVÁ, Lidmila a ČERNÁ, Milena, 1989. Bibliopedagogika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 192 s. ISBN 80-04-21917-2.

VYMĚTAL, Jan, 2003. Úvod do psychoterapie. 2., aktualizované vydání prasaty. Praha: Grada Publishing. 224 s. ISBN 80-247-0346-7.

Online zdroje:

KOŠANOVÁ, Martina, 2018. Biblioterapie: Biblioterapie a biblioterapeutická praxe v SVK Plzeňského kraje. Čtenář: Měsíčník pro knihovny. Online. Roč. 70, č. 9, s. 303–307. ISSN 0011-2321. Dostupné z: https://svkkl.cz/ctenar/clanek/2670. [cit. 2024-12-03].

KRUSZEWSKI, Tomasz, 2008. Biblioterapie – léčba četbou. Čtenář: Měsíčník pro knihovny. Online. Roč. 60, č. 7–8, s. 219–223. ISSN 0011-2321. Dostupné z: https://svkkl.cz/ctenar/clanek/25. [cit. 2022-11-07].

KUDELOVÁ, Jiřina, 2019. Biblioterapie. Studijní opora. Online. Opava: Slezská univerzita v Opavě. [cit. 2022-11-07].

LYSOŇKOVÁ, Tereza, 2025. Aplikace biblioterapie pro vybrané cílové skupiny. Diplomová práce. Online. Opava: Slezská univerzita v Opavě. Dostupné z: https://is.slu.cz/th/ouufm/. [cit. 2025-04-04].

MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY, 2024. Informace ke vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Online. Dostupné z: https://msmt.gov.cz/vzdelavani/13-informace-ke-vzdelavani-zaku-se-specialnimi-vzdelavacimi-potrebami. [cit. 2024-12-16].

Dále jsem velmi čerpala s velkou vděčností ze:

• studia knihovnictví na Slezské univerzitě v Opavě na FPF na Ústavu bohemistiky a knihovnictví a cenných poznatků od mých vyučujících;
• konzultací s vedoucí mé diplomové práce, Mgr. Michaelou Dombrovskou, Ph.D.;
• konzultací a setkání s Marcelou Kořínkovou, knihovnicí a velmi zkušenou paní biblioterapeutkou z Knihovny Kroměřížska;
• rozhovoru s psycholožkou Mgr. Terezou Bilik působící v Psychiatrické nemocnici v Opavě na oddělení léčení závislosti na alkoholu;
• rozhovoru se speciální pedagožkou Mgr. Ivetou Viceníkovou; rozhovoru s Lenkou Šímovou, sociální a aktivizační pracovnicí v domově pro seniory;
• zkušeností a poznatků získaných absolvováním poradenského výcviku u psychiatra a psychoterapeuta MUDr. Petra Mílka a studia Pražské psychoterapeutické fakulty v Praze.

LYSOŇKOVÁ, Tereza. Biblioterapie a její léčivé působení na seniory a dětské čtenáře. Knihovna: knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 1, s. 79-89. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: perzistentní identifikátory, PID, DOI, ORCID, správa výzkumných informací, automatizace, úspory, národní služby, analýza nákladů a přínosů, Česká republika

SUMMARY: The text presents the functioning and benefits of persistent identifiers (PIDs) and their integration into the research environment in the Czech Republic. It focuses in particular on DOI and ORCID identifiers and the system supporting their implementation in the Czech context through the National Centre for Persistent Identifiers at the National Library of Technology. It also presents the conclusions of a cost-benefit analysis of the implementation of PIDs in the Czech science and research ecosystem and quantifies the potential savings.

KEYWORDS: persistent identifiers, PIDs, DOI, ORCID, research information management, automation, savings, national services, cost-benefit analysis, Czech Republic

Mgr. Hana Heringová, https://orcid.org/0000-0002-2962-3936 / Národní centrum pro perzistentní identifikátory, Národní technická knihovna (National Centre for Persistent Identifiers, National Library of Technology), Technická 6, Praha 6

Mgr. Jakub Šindelář, https://orcid.org/0000-0002-7222-6266 / Národní centrum pro perzistentní identifikátory, Národní technická knihovna (National Centre for Persistent Identifiers, National Library of Technology), Technická 6, Praha 6

Perzistentní identifikátory jsou trvalá a jednoznačná označení nejrůznějších typů entit. Mohou identifikovat jak výsledky výzkumné činnosti, jako jsou odborné články, knihy, datové sady či software, tak osoby, které se podílejí na výzkumné činnosti, výzkumné organizace, agentury financující výzkum, přidělené granty, přístroje, konference a další součásti výzkumného cyklu.

V prostředí knihoven se setkáme s identifikátory jako je ISBN (International Standard Book Number) anebo ISSN (International Standard Serial Number). V posledních dekádách se ale v digitalizovaném prostředí výzkumu objevují a prosazují další typy identifikátorů, které se postupně staly nepostradatelným základem jeho virtuální infrastruktury (de Castro et al., 2023). Soudobé digitální identifikátory ve spojení s příslušným resolverem/ proxy serverem poskytují trvale funkční (proto perzistentní) odkaz na označený zdroj nebo údaje o něm. Tak perzistentní identifikátory odstraňují známou bolest internetu, tzv. „zahnívání“ odkazů (Klein, van de Sompel, 2015), způsobenou tím, že odkazovaný obsah je přesunut na jinou adresu anebo se s vývojem webové stránky adresa změní.

Bez perzistentních identifikátorů se neobejde uskutečnění principů FAIR dat – Findability (dohledatelnost), Accessibility (přístupnost), Interoperability (interoperabilita), Reusability (znovupoužitelnost) – a otevřené vědy (Evropská komise, 2018). Jedná se například o identifikátor ORCID (Open Researcher and Contributor ID) pro výzkumné pracovníky, identifikátor ROR (Research Organization Registry) ID pro organizace působící ve vědě a výzkumu či rozvíjející se RAiD (Research Activity Identifier) pro výzkumné aktivity. Pro trvalou identifikaci nejrůznějších typů výsledků vědy a pro další účely, např. identifikaci grantů, se již zažilo využívání DOI (Digital Object Identifier). Postupně vznikají i další identifikátory, které často odpovídají na potřebu vědecké komunity přesně identifikovat například přístroje použité při výzkumu (koncept identifikátoru PIDINST) anebo odborné konference (identifikátor ConfIDent). Tyto identifikátory jsou doplněny otevřeně dostupnými metadaty popisujícími základní vlastnosti příslušných entit – např. u ROR ID hlavní a variantní názvy organizace, místo, kde organizace sídlí, typ organizace apod. Mohou popisovat jejich obsah, technické či právní vlastnosti (např. licence, pod níž je dostupná datová sada) (de Castro et al., 2023).

Přínosy perzistentních identifikátorů

Meadows et al. (2019) zdůrazňují jako klíčovou vlastnost perzistentních identifikátorů jejich síťovost. Identifikátory a jejich metadata umožňují entity nejen jednoznačně identifikovat a popisovat, ale také mezi nimi vytvářet (důvěryhodná) propojení, například mezi autorem a dílem nebo grantem a výsledkem výzkumu, který byl grantem podpořen. Vzájemná propojení identifikátorů prostřednictvím metadat přinášejí výhody pro výzkumníky, instituce i vědeckou komunitu celkově. (Tyto přínosy jsou ale podmíněné dostatečnou mírou využití perzistentních identifikátorů v celém ekosystému komunikace vědy.)

Přínosem pro výzkumné pracovníky je zejména transparentní stanovení jejich podílu na vytvoření výsledků výzkumu, ať už se na něm podílejí v jakékoliv roli – nejen jako autoři, ale např. jako data stewardi¹ či recenzenti. Jasná a důvěryhodná propojení mezi výzkumným pracovníkem a výsledkem jeho práce poté může usnadnit administrativu spojenou např. s vyplňováním žádostí o granty. Už dnes může výzkumník v některých systémech vyplnit pouze svůj identifikátor ORCID a jeho prostřednictvím se pak do žádosti automaticky načte jeho publikační činnost. Podobné integrace výrazně zkracují čas nutný k vyplnění žádostí či výkazů a omezují chyby, které by vznikly při manuálním přepisování identických informací.

Výzkumným organizacím zase perzistentní identifikátory výrazně usnadňují a zefektivňují správu informací o jejich výsledcích. Agenturám financujícím výzkum umožňují identifikátory mnohem snadněji sledovat a přesně vyhodnocovat dopad jimi poskytnuté finanční podpory. Propojené perzistentní identifikátory a s nimi spojená metadata obecně vytvářejí velmi hodnotný soubor dat, který může sloužit pro vytváření statistik, odhalování nových trendů a zpřesnění podkladů pro strategická rozhodnutí (Jones, 2024).

Národní podpora perzistentních identifikátorů v Národní technické knihovně V lednu roku 2023 vzniklo jako součást Národní technické knihovny (dále NTK)

Národní centrum pro perzistentní identifikátory. Chod Centra je zajišťován projektem CARDS, r. č. CZ.02.01.01/00/22_004/0004342, podpořeným MŠMT z Operačního programu Jan Amos Komenský, jehož je NTK řešitelem. Hlavním cílem Centra je podporovat zavádění perzistentních identifikátorů kompatibilních s evropskými a mezinárodními standardy v českém prostředí vědy a výzkumu. Konkrétně poskytuje finanční, administrativní a metodickou podporu zavádění identifikátorů objektů DOI a ORCID pro výzkumníky, ale i zavádění dalších typů identifikátorů jako je ROR ID pro výzkumné instituce či RAiD pro výzkumné aktivity. Součástí Centra se stalo také národní centrum ISSN, jehož provoz NTK zajišťuje již tradičně. V Centru pracují odborní koordinátoři, kteří shromažďují a organizují znalosti o perzistentních identifikátorech a poskytují metodickou podporu institucím i jednotlivcům se zájmem o jejich využívání. Centrum také slouží jako fórum pro výměnu a sdílení zkušeností institucí zejména na úrovni České republiky. Kromě toho Centrum, resp. NTK hostila v červnu roku 2024 první ročník mezinárodní konference věnující se perzistentním identifikátorům PIDfest, která do ČR přinesla i širokou škálu zkušeností ze zahraničí.

Národní centrum ORCID

Jednou ze služeb Národního centra pro perzistentní identifikátory je podpora identifikátoru ORCID. Tato služba zajišťuje prostřednictvím národního konsorcia, jehož je NTK vedoucím členem, přístup ke službám spojeným s identifikátorem výzkumníků ORCID pro české výzkumné, akademické a další neziskové instituce.

ORCID iD (Open Researcher and Contributor Identifier) slouží k trvalé identifikaci výzkumníků a dalších osob, kteří se jako přispěvatelé podílejí na výstupech výzkumu (vedoucí projektu, tvůrci softwaru, laboratorní technici apod.) či jsou zapojeni v publikačních procesech např. jako recenzenti. Samotný identifikátor má tvar šestnáctimístného numerického kódu a ve spojení s proxy v podobě URL – např. https://orcid.org/0000 0003-1395-0841 – směřuje k profilu výzkumných pracovníků, který může sloužit jako životopis zachycující jejich afiliaci, publikační činnost, získané granty a další údaje o vědecké kariéře vlastníka ORCID iD. Identifikátor umožňuje především jednoznačnou identifikaci konkrétního výzkumníka v průběhu celé jeho kariéry bez ohledu na aktuální afiliaci, zemi působení či změnu jména a tím také jednoznačné přiřazení výsledkům jeho výzkumu. Vždy platí, že profil ORCID může aktualizovat pouze sám jeho vlastník. Aktualizaci profilu lze do velké míry automatizovat – lze například do profilu načítat publikace, v jejichž metadatech je uvedený příslušný ORCID iD – ale i s tím musí vlastník profilu vždy dát souhlas. Profil lze propojit s dalšími identifikátory vlastníka jako je Researcher ID v systému Web of Science (v originále ve tvaru Web of Science Researcher ID) či Author ID v databázích Scopus (Scopus Author ID) a uvést v něm také své kontaktní údaje.

Organizace ORCID, která systém zajišťuje, umožňuje vytváření profilů ORCID výzkumníkům zdarma. Kromě toho ale za poplatek poskytuje možnost ORCID iD prostřednictvím rozhraní API integrovat do nejrůznějších systémů, které shromažďují informace o výzkumné činnosti a je u nich třeba jednoznačně identifikovat jednotlivé výzkumníky. Jedná se typicky například o systémy evidence publikační činnosti. V systémech, kde je ORCID integrován, je možné od sebe jasně odlišit jednotlivé výzkumníky a ze systémů zapisovat do profilů výzkumníků např. údaje o afiliaci či o autorství publikací. Institucím, které služby ORCID využívají v modelu konsorcia, ORCID nabízí tzv. prémiové služby. To znamená integraci až do pěti různých systémů a kromě toho také možnost využívat jednoduchý nástroj pro zápis afiliace do profilů výzkumníků instituce. Informace, které instituce odešle do profilu výzkumníka instituce, je na profilu poté označena jako důvěryhodná.

Tyto prémiové služby mohou využívat instituce, které jsou součástí národního konsorcia ORCID. Národní centrum ORCID zajišťuje konsorcium administrativně, poskytuje členským institucím metodické vedení a pomáhá jim řešit jakékoliv potíže při využívání služeb ORCID. Především ale členským institucím díky financování z projektu CARDS v plné výši hradí poplatky za služby ORCID, a to až do konce projektu na konci roku 2028. Do ukončení projektu CARDS má konsorcium kapacitu podpořit až 110 institucí.

V současnosti má národní konsorcium ORCID 25 členských institucí – 19 univerzit, dále pak mj. CESNET, Grantovou agenturu ČR či Knihovnu AV ČR, která v konsorciu zastupuje ústavy Akademie. Kromě členských institucí, u nichž se předpokládá, že budou služby ORCID integrovat do svých systémů, mohou metodických služeb národního centra ORCID využívat i jakékoliv další organizace. Například v roce 2023 centrum proškolilo o identifikátoru ORCID postupně kolem stovky knihovníků a pracovníků podpory vědy zejména v univerzitních knihovnách.

Národní centrum DOI

Druhou službou Národního centra pro perzistentní identifikátory je národní centrum DOI, které v českém výzkumném ekosystému podporuje zavádění digitálního identifikátoru objektů (DOI). DOI pomáhá jednoznačně a trvale identifikovat mnoho typů objektů od digitálních (odborné články, datové sady, software) přes abstraktní entity (granty, výzkumné aktivity, odborné konference) po hmotné (výzkumné vzorky a jejich kolekce, přístroje využívané při výzkumu). Umístění objektu, resp. metadat o objektu se může v čase měnit, DOI však vždy směřuje na aktuální lokaci či informaci o ní.

Přidělování DOI mají na starosti tzv. registrační agentury. Dvě nejvýznamnější registrační agentury jsou Crossref a DataCite. Agentura Crossref vznikla v roce 1999 a její služby jsou hojně využívané vydavateli odborných publikací zejména pro články. Oproti tomu registrační agentura DataCite vznikla v roce 2009 jako odpověď na stále rostoucí zájem o výzkumná data a potřebu je jednoznačně identifikovat a odkazovat na ně. Služby DataCite našly uplatnění nejprve hlavně v prostředí digitálních repozitářů svůj záběr ale agentura postupně dále rozšiřuje i na přidělování identifikátorů vzorkům, přístrojům či výzkumným aktivitám.

NTK, obdobně jako v případě Národního centra ORCID, založila a vede národní konsorcium pod registrační agenturou DataCite, které na rozdíl od agentury Crossref umožňuje konsorciální čerpání služeb. V tuto chvíli (březen 2025) má konsorcium 13 členských institucí včetně čtyř univerzit, Knihovny AV ČR, sdružení CESNET ad. Veškeré poplatky za využití služeb agentury DataCite prostřednictvím národního konsorcia jsou také hrazeny Národní technickou knihovnou z projektu CARDS. Do ukončení projektu v roce 2028 služba může podpořit až 110 institucí. Národní centrum DOI uvažuje také o podpoře přidělování DOI prostřednictvím agentury Crossref pro české odborné časopisy, které zatím svým článkům DOI nepřidělují.

Podpora dalších identifikátorů

Národní centrum pro perzistentní identifikátory věnuje pozornost i dalším identifikátorům jako je ROR pro výzkumné organizace nebo RAiD pro výzkumné činnosti. Poskytuje metodickou podporu pro jejich využití a jejich širší zavádění. Další informace lze nalézt na webu identifikátory.cz.

Přínosy služeb

Jak bylo řečeno výše, perzistentní identifikátory mají tím větší přínos, čím více jsou využívány. Teprve od určité míry rozšíření a využívání mohou zefektivnit procesy ve vědě jako jsou publikační postupy či hodnocení vědy (Jones, 2024). Jak už dříve ukázala analýza NTK týkající se konkrétně ORCID iD (Votavová et al., 2022), v českém prostředí může být výše poplatků za služby spojené s identifikátory a náklady na jejich integraci překážkou jejich zavádění do informačních systémů ve výzkumu. Cílem služeb Národního centra je proto prostřednictvím financování z projektu CARDS přispět k maximálnímu rozšíření perzistentních identifikátorů v českém ekosystému vědy a výzkumu, a to nejen na úrovni výzkumných institucí, ale také na úrovni národních systémů, jako jsou systémy poskytovatelů financí nebo systém IS VaVaI².

Analýza společnosti MoreBrains Cooperative (Jones, 2024) zpracovaná pro NTK ukázala, že po necelých 2 letech svého fungování Národní centrum nyní českým výzkumným institucím šetří přes tři miliony Kč ročně. A tato částka s rostoucím počtem institucí, jež budou součástí konsorcií, a s dalšími podporovanými identifikátory v čase ještě výrazně naroste. Díky automatizaci procesů bude odstraněno opakované manuální zadávání metadat pro tři klíčové entity (publikace, projekty a granty). Tak lze v české vědě a výzkumu potenciálně dosáhnout dalších finančních úspor v řádu milionů korun ročně, nemluvě o eliminaci chyb způsobených opakovaným manuálním zadáváním a dalších nepřímých přinosech. Investice do integrací identifikátorů do různých informačních systémů za pomoci podpory na národní úrovni přinesou vyšší a rychlejší návratnost, než kdyby české instituce zapojené do výzkumu zaváděly perzistentní identifikátory samy. Analýza vyčíslila, že časové úspory plynoucí z využívání perzistentních identifikátorů by mohly dosáhnout až 7207 člověkodní ročně, což by v efektivnějším scénáři s centrální národní podporou odpovídalo čistým úsporám přes 13 milionů korun ročně.

Závěr

Národní centrum pro perzistentní identifikátory funguje něco přes dva roky. Zatím dosáhlo dílčích úspěchů v propagaci a podpoře identifikátorů v českém prostředí výzkumu, ale k plné realizaci jejich potenciálu vede ještě dlouhá cesta. Podpora identifikátorů ORCID a DOI se bude v nadcházejících letech rozšiřovat mezi další instituce a systémy. Kromě toho bude Národní centrum sledovat rozvoj dalších typů identifikátorů a podporovat podle potřeby jejich zavádění v ČR. Kromě zmíněných úspor, jichž bude dosaženo díky automatizaci (eliminace zbytečného opakovaného ručního zadávání metadat), může podpora perzistentních identifikátorů přinést také řadu hůře vyčíslitelných hodnot, jako je zvýšená viditelnost českého výzkumu ve světě, lepší přehled o fungování sektoru vědy, výzkumu a inovací a lepší naplňování principů FAIR a open science. Reálné přínosy činnosti Centra a celkový pozitivní dopad identifikátorů na české prostředí vědy a výzkumu na konci projektu CARDS v roce 2028 vyhodnotí druhá fáze analýzy nákladů a přínosů (Jones, 2024).

Národní centrum pro perzistentní identifikátory je financováno projektem CARDS, registrační číslo projektu: CZ.02.01.01/00/22_004/0004342.

Seznam literatury a elektronických zdrojů

DE CASTRO, Pablo; HERB, Ulrich; ROTHFRITZ, Laura a SCHÖPFEL, Joachim, 2023. Building the plane as we fly it: the promise of Persistent Identifiers. Online. Zenodo. Dostupné z: https://doi.org/10.5281/zenodo.7258286. [cit. 2025-02-25].

Evropská komise: Generální ředitelství pro výzkum a inovace, 2018. Turning FAIR into reality – Final report and action plan from the European Commission expert group on FAIR data. Online. Úřad pro publikace Evropské unie. Dostupné z: https://data.europa.eu/doi/10.2777/1524. [cit. 2025-02-25].

JONES, Phill; BROWN, Josh; MEADOWS, Alice a MURPHY, Fiona, 2024. Analýza nákladů a přínosů implementace PID v České republice. Online. Národní technická knihovna. Dostupné z: https://doi.org/10.48813/zm93-wy56. [cit. 2025-02-25].

KLEIN, Martin a VAN DE SOMPEL, Herbert, 2015, Reference rot in web-based scholarly communications. Online. LSE Impact Blog. Dostupné z: http://blogs.lse.ac.uk/impactofsocialsciences/2015/02/05/reference-rot-in- -web-based-scholarly-communication. [cit. 2025-03-06].

MEADOWS, Alice; HAAK, Laurel a BROWN, Josh, 2019. Persistent identifiers: the building blocks of the research information infrastructure. Online. Insights: the UKSG journal. Roč. 32, č. 1. Dostupné z: https://doi. org/10.1629/uksg.457. [cit. 2025-02-28].

VOTAVOVÁ, Barbora; DIBUSZOVÁ, Eva; HNÁTKOVÁ, Eva a SVOBODA, Martin, 2022. Analýza účelnosti a zájmu o centralizované zajišťování perzistentního identifikátoru ORCID iD. Online. Národní technická knihovna. Dostupné z: https://doi.org/10.48813/6erb-z009. [cit. 2025-02-25].

Poznámky

1 Data steward je nově vzniklá pracovní pozice, která podporuje správu výzkumných dat. Je odpovědný za zajištění kvality, integrity, dostupnosti a bezpečnosti dat v rámci celého výzkumného cyklu. To zahrnuje správné a odpovědné nakládání s daty od jejich vytvoření a přípravy přes používání a ukládání až po archivaci a sdílení či znovuvyužití. Více viz: https://www.eosc.cz/komunity/data-stewardi.

2 Informační systém výzkumu, vývoje a inovací (IS VaVaI) shromažďuje informace o výzkumu, vývoji a inovacích podporovaných z veřejných rozpočtů v České republice a je jediným autorizovaným, úplným a závazným zdrojem těchto informací. Více viz https://www.isvavai.cz/.

HERINGOVÁ, Hana a ŠINDELÁŘ, Jakub. Perzistentní identifikátory, jejich přínos a národní podpora v ČR. Knihovna: knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 1, s 73–78. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: digitální kompetence, digitální služby, průzkumy, knihovníci, pracovníci knihoven, vzdělávání, strategie

SUMMARY: A sufficient level of digital competence is becoming a key requirement for library personnel skills. Libraries are more frequently offering their services in a digital environment, and work tasks of librarians in all job positions place increasing demands on their digital competence. Adequate provision of training in this area is a key prerequisite for the development of digital competence. A survey conducted in the autumn of 2023 tried to map the real state of digital competence of library personnel and to identify specific skills that would need to be strengthened by a sufficient range of training activities. This paper presents the results of the survey and focuses primarily on areas where survey participants showed a lack of knowledge.

KEYWORDS: digital competence, digital services, surveys, librarians, library personnel, education, strategy

Mgr. Vladana Pillerová / Expert projektu (Project expert) / Knihovnický institut, Národní knihovna ČR (The National Library of the Czech Republic), Mariánské náměstí 190/5, 110 00 Praha 1)

Úvod

Zavádění nových a rozšiřování stávajících služeb knihoven je provázeno rostoucími požadavky na digitální kompetence knihovníků, kteří musí své znalosti a dovednosti neustále doplňovat a rozvíjet nejrůznějšími formami vzdělávání, např. prostřednictvím školení, seminářů či vzdělávacích programů. Role knihoven již není omezena pouze na poskytování knihovnických služeb, ale nabývá širšího společenského významu v oblastech digitálního vzdělávání a začleňování. Novým velkým tématem je pro knihovny digitalizace veřejné správy a nové digitální služby státu, s jejichž využíváním by měli být pracovníci knihoven schopni občanům poradit.

Téma digitálních kompetencí pracovníků knihoven v souvislosti se zaváděním nových služeb v knihovnách se stalo jedním z klíčových témat, jehož řešení se ujala platforma pro knihovnictví v projektu s názvem „Posílení úrovně sociálního dialogu v odvětvích a podpora adaptace odvětví na změny“. Projekt je spolufinancován z Evropského sociálního fondu a jeho realizátorem je Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR (KZPS), jejímž členem je SKIP ČR (Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR), který je partnerem v platformě knihovnictví.¹

V období října a listopadu roku 2023 se uskutečnil výzkum, jehož cílem bylo zmapovat úroveň digitálních kompetencí pracovníků knihoven v České republice a zjistit, jaký je reálný stav digitálních kompetencí pracovníků knihoven, odhalit nedostatky v oblasti digitálních kompetencí, nezbytných pro vykonávání pracovních činností a které bude potřeba posílit.

Struktura dotazníku, který byl ve výzkumu použit, byla inspirována Evropským rámcem digitálních kompetencí (DigComp)², jenž popisuje klíčové digitální kompetence občanů v pěti základních oblastech, přičemž každá oblast se dále člení na dílčí kompetence. Pracovní skupina pověřená provedením průzkumu se rozhodla strukturu a obsah dotazníku přizpůsobit prostředí knihoven. Dotazník pro knihovníky je členěn do osmi tematických oblastí, každá tato část obsahuje různé množství otázek (od 3 do 7).

Dotazník byl rozčleněn do následujících oblastí:

1. Správa dat

2. Bezpečnost dat

3. Sdílení dat a informací

4. Informace na internetu

5. Sociální sítě

6. Videokonference

7. Tvorba obsahu

8. Inovace a ergonomie

Navíc byl dotazník rozdělen do dvou částí. V první části dotazníku odpovídali respondenti na obecné otázky, jejich odpovědi byly založeny na sebehodnocení, tj. na jejich vnímání úrovně vlastních digitálních dovedností a znalostí. Druhou část dotazníku tvořily otázky z praxe (tzv. kontrolní otázky), které simulovaly reálnou činnost knihovníků. Ke každé obecné otázce v první části dotazníku byla přiřazena kontrolní otázka v části druhé. Kontrolní otázky byly vybírány tak, aby ověřily praktické znalosti z dané oblasti digitálních kompetencí. Je evidentní, že jedna otázka neprověří důkladně znalost dané problematiky, ale důležitá zjištění přinesly odpovědi na kontrolní otázky, které doplnily vyhodnocení úrovně digitálních kompetencí pracovníků knihoven.

Účastníci průzkumu

Průzkumu se zúčastnilo celkem 893 pracovníků knihoven. Většina respondentů pracuje ve veřejných, krajských knihovnách nebo Národní knihovně ČR, celkem 731 osob (82 % zúčastněných). Dalších 162 (18 %) tvořili respondenti z knihoven jiných sítí, nejčastěji z vysokoškolských knihoven (8 %). Pokud jde o účast respondentů vzhledem k celkovému počtu pracovníků jednotlivých sítí knihoven v ČR, nejvíce byli zastoupeni pracovníci veřejných knihoven, jejichž podíl činil 15 %, podrobnosti viz tabulka 1 a graf 1. Dalším výrazným rysem respondentů je bydliště ve větších městech nad 40 tis. obyvatel (48 % respondentů).

Tabulka 1 Počet respondentů podle typu knihovny a z celkového počtu pracovníků knihoven v ČR

Zdroj: NIPOS, r. 2022

Z hlediska věku byly v průzkumu nejvíce zastoupeny věkové skupiny 41–50 let (287 respondentů, 32 %) a skupina 51–60 let (220 respondentů, 25 %). Nejméně byla zastoupena nejmladší věková skupina 18–30 let. Z této skupiny se průzkumu zúčastnilo 78 respondentů (9 %), viz graf 1.

Graf 1 Zastoupení respondentů průzkumu podle věku

Jak je patrné z grafu 2, největší část respondentů má vysokoškolské vzdělání (509; 57 %), druhou nejpočetnější skupinou byli respondenti se středoškolským vzděláním (316; 35 %). Respondenti s vyšším odborným vzděláním tvořili 6 % (56) a nejméně respondentů (12; 1 %) uvedlo základní vzdělání nebo vyučení v oboru.

Graf 2 Zastoupení respondentů průzkumu podle vzdělání

Sebehodnocení digitálních kompetencí účastníků průzkumu

V úvodu průzkumu měli respondenti sami zhodnotit úroveň svých digitálních kompetencí na škále od 1 (začátečník) do 10 (expert), přičemž úroveň 5 byla označena jako běžný uživatel. Celkově respondenti sami sebe hodnotili nejčastěji právě jako běžné uživatele (50 %). Dalších 30 % se považuje za lepší průměr a své digitální schopnosti na škále vyjádřili stupněm 6 a 7. Za expertní, případně za blížící se expertní úrovni (stupně 8 až 10) se označilo celkem 13 % respondentů. Podprůměrnou úroveň digitálních kompetencí označilo 7 % respondentů (stupně 1 až 4 na škále).

Některé zajímavé rozdíly pak můžeme najít u různých vybraných skupin, ať podle věku, velikosti obce, ve které knihovna působí, nebo podle náplně práce. Největší rozdíly vidíme u respondentů po rozdělení do věkových kategorií. Mladší respondenti do 40 let častěji volili pokročilejší úroveň – 65 % respondentů v této věkové kategorii označilo stupně 6 až 10 a za běžné uživatele (úroveň 5) se označilo jen 33 %. Naopak příslušníci starší generace ve věku 60+ označili pokročilejší stupně 6 až 10 jen ve 22 % případů, za běžné uživatele se označilo 61 % respondentů v této věkové kategorii. Hodnocení respondentů ve věku 40–60 let se pohybovalo mezi těmito dvěma skupinami, viz graf 3.

Graf 3 Sebehodnocení digitálních kompetencí podle věku respondentů

Z výsledků dotazníkového šetření tedy vyplynulo, že úroveň hodnocení vlastních digitálních kompetencí ovlivňuje především věk. Mladší respondenti označovali své digitální kompetence jako pokročilejší častěji než respondenti starších generací. To vše dokresluje graf 3. Dalším důležitým faktorem je velikost obce, v níž knihovna sídlí; tento faktor zpravidla souvisí s velikostí knihovny, tzn. počtem zaměstnanců a následně s rozsahem činností, které vykonávají. Čím větší knihovna, tím mají pracovníci podle svých slov pokročilejší kompetence. Naopak pracovní pozice není pro vlastní hodnocení digitálních kompetencí tak významná.

Správa dat

Tato část se zaměřila na zjišťování digitálních kompetencí v oblasti správy dat, tedy základních znalostí nutných k samostatné práci na počítači. Tři otázky byly zaměřeny na zjišťování znalostí, které se týkají uspořádání dokumentů a složek v počítači, uspořádání složek v elektronické poště a kopírování a přemisťování souborů v počítači i v jiných zařízeních.

Oblast správy dat by měla být pro knihovníky rutinní činností. Tento pocit měli také respondenti, jelikož 93 % z nich odpovědělo, že danou oblast ovládá nebo spíše ovládá. Jak bylo zmíněno v úvodu článku, ke každé otázce byly ve druhé části přiřazeny tzv. kontrolní otázky. Na ně respondenti většinou odpověděli správně, avšak již ne v tak vysoké míře, viz grafy 4 a 5. Na kontrolní otázku týkající se přesunu souboru z jednoho místa na druhé nebylo schopno správně odpovědět 28 % respondentů (odpovědělo špatně nebo nevědělo). V ostatních případech (elektronická pošta, přemisťování souborů a složek) již nebyl rozdíl tak výrazný.

Grafy 4 a 5 Uspořádání souborů a složek v počítači

Obecně lze k této oblasti podotknout (viz graf 6), že většina respondentů uvádí, a zřejmě oprávněně, schopnost rutinně pracovat na počítači a provádět základní úkony. Na druhé straně díky kontrolním otázkám bylo zjištěno, že i v těchto oblastech existuje stále prostor ke zlepšení. Je důležité, aby školení zaměřená na základy práce s počítačem stále probíhala. Místo snižování počtu školení zaměřených na tuto oblast (například kvůli nezájmu) by možná bylo spíše potřeba inovovat metody či způsoby vzdělávání.

Graf 6 Souhrn otázek zjišťujících kompetence v oblasti Správa dat

Bezpečnost dat

V průzkumu se také zjišťovalo, jaké jsou digitální dovednosti související s oblastí bezpečnosti dat. Pracovníci knihoven by měli znát zásady a postupy, které chrání jejich počítač a další zařízení před riziky a hrozbami v digitálním prostředí. Jejich nedostatečná znalost může vést k úniku soukromých či neveřejných dat na internet nebo na sociální sítě. Téma bylo rozděleno do následujících okruhů: nastavení bezpečného hesla, znalost softwarových nástrojů pro správu hesel, zálohování dat, antivirové programy, ochrana osobních údajů v online prostředí a využívání sítě VPN (virtuální privátní síť, technologie pro zabezpečení práce v online prostředí).

Nastavení bezpečného hesla ovládá nebo spíše ovládá 94 % respondentů. V obdobném poměru respondenti odpověděli i na kontrolní otázku, zda je bezpečné užívat stejné heslo ve všech svých aplikacích (97 %). V otázce využití softwarových nástrojů pro správu hesel pouze 40 % respondentů uvedlo, že ví, jak tyto nástroje využívat. Největší jistotu v této oblasti ukázali mladší pracovníci do 40 let (54 %). Kontrolní otázku, týkající se přihlašovacích údajů do online aplikací, zodpověděli respondenti vesměs správně (87 %). Zásadní kompetenci, jíž je zálohování dat, ovládá dle odpovědí 76 % dotázaných, zcela ovládá 38 % z nich. Procento správných odpovědí na kontrolní otázku týkající se způsobu zálohování dat (75 %) ukázalo, že respondenti přesně ocenili své schopnosti. Nepřítomnost antivirového programu, popř. jeho neaktualizovaná verze, znamená nedostatečnou ochranu počítače či jiného zařízení před škodlivým softwarem a kybernetickými útoky. Na otázku, zda umí nainstalovat antivirový program, odpovědělo 68 % knihovníků kladně. Počet správných odpovědí na kontrolní otázku, co je antivirový program, však byl nižší – 59 %, viz graf 7 a k tomu vysvětlující tabulka.

Graf 7 Instalace antivirových programů

Tabulka 2 Instalace antivirových programů

S bezpečností dat je neoddělitelně spjata i ochrana osobních údajů. Na otázku, zda umí uplatnit princip ochrany osobních údajů, kladně odpovědělo 73 % respondentů. Největší jistotu projevili vedoucí pracovníci – 84 %. Respondenti prokázali znalost problematiky a na kontrolní otázku týkající se zveřejňování fotografií dětí na akcích správně odpovědělo 96 %. Viz souhrnný graf 8.

Graf 8 Souhrn otázek zjišťujících kompetence v oblasti Bezpečnost dat

Jak už bylo v úvodu kapitoly řečeno, problematika bezpečnosti dat patří mezi klíčové kompetence, její neznalost může vést k úniku pracovních i soukromých dat. Respondenti projevili poměrně dobrou znalost v oblasti tvorby bezpečného hesla, neumějí však pracovat s nástroji pro správu hesel. Průzkum ukázal, že další problematickou oblastí je užívání antivirového programu, měla by se tedy na ni zaměřit témata vzdělávacích akcí. Stejně tak je to i v oblasti VPN (virtuální privátní síť). Méně než polovina respondentů si není jista, zda antivirový program umí užívat, stejně tak procento správných odpovědí na kontrolní otázku patřilo v této oblasti k nejnižším.

Sdílení dat

V části věnované sdílení dat a informací se pracovní skupina zaměřila na kooperaci mezi zaměstnanci uvnitř institucí nebo v širším rozsahu. Téma bylo rozděleno do čtyř stěžejních oblastí: využívání možností sdílení/posílání většího objemu dat a využívání cloudových úložišť; používání nástrojů pro společnou práci na dokumentech; zapojení do elektronických konferencí; zobrazování e-knih na mobilních zařízeních.

Práce s velkým objemem dat v online prostředí (včetně vzdáleného přístupu), kooperace a sdílení v digitálním prostoru a možnosti online vzdělávání mohou pomoci ohroženým skupinám zaměstnanců (nově příchozí zaměstnanci, dlouhodobě nemocní, čerpající rodičovskou dovolenou nebo např. rodiče malých dětí) zůstat znalým oboru a usnadnit jim ukotvení nebo návrat do pracovního procesu. Současně slouží i skupinám zaměstnanců, kteří nemají prostor a čas navštěvovat kurzy dalšího profesního rozvoje.

Pokud jde o zodpovězení kontrolních otázek, poměrně velký rozdíl byl překvapivě zaznamenán v otázce týkající se zapojení do knihovnické e-konference, kdy 73 % respondentů uvedlo, že zapojit se do elektronické konference zvládne či spíše zvládne. Na kontrolní otázku však správně odpovědělo jen 58 % respondentů. Největší rozdíl najdeme ovšem v další kontrolní otázce zaměřené na e-knihy, na kterou zvládlo správně odpovědět pouze 26 % respondentů, viz graf a tabulka 9.

Graf 9 Kompetence v oblasti práce s e-knihami

Tabulka 3 Kompetence v oblasti práce s e-knihami

Úroveň znalostí v této oblasti nebyla tak kolísavá, jako tomu bylo v předchozí oblasti zaměřené na bezpečnost dat. Přesto u odpovědí na jednotlivé otázky v této oblasti najdeme rozdíly. Nejvyšší úroveň znalostí uváděli respondenti v oblasti sdílení/posílání většího objemu dat (79 %), naopak nejnižší v problematice zobrazení e-knih na mobilních zařízeních (64 %). Sdílení souborů a společná práce s kolegy či využívání cloudových úložišť ještě také není příliš rozšířenou znalostí (65 % respondentů), viz graf 10 se souhrnem oblasti.

Graf 10 Souhrn otázek zjišťujících kompetence v oblasti Sdílení dat

Výsledky průzkumu v této oblasti ukázaly, že je nutné podpořit aktivní využívání e-knih, a to nejen uživateli (čtenáři), ale i pracovníky knihoven, včetně zaměření na technické parametry a autorskoprávní aspekty, které využívání takových služeb má. V této oblasti je třeba směřovat vzdělávání ke všem úrovním knihovnických profesí i do všech věkových kategorií.

Další oblastí, kterou je nutné podpořit, je využívání cloudových úložišť a kooperačních nástrojů. Tato úložiště a nástroje mohou ve skutečnosti uspokojit potřeby krajských metodických pracovišť směrem ke knihovnám v regionu (např. online dotazníky, sdílení tabulek, výpočet dat, sdílení pracovních postupů a jejich aktualizace a další). To lze i v případě využívání elektronických konferencí i dalších nástrojů a čerpat z jejich obsahu i zpětně.

Informace na internetu

Část „Informace na internetu“ se soustředila na zjišťování digitálních kompetencí pracovníků knihoven v oblastech, jako je vyhledávání a hodnocení informací online, využití různých vyhledávacích nástrojů a služeb, práce s aktuálními nástroji podporujícími umělou inteligenci a znalosti v oblasti přístupnosti webových stránek nejen pro uživatele s různými specifickými potřebami. Tyto oblasti jsou z našeho pohledu klíčové pro efektivní fungování v dnešním informačním prostředí a umožňují knihovníkům účinně asistovat uživatelům.

Část věnovaná internetu a vyhledávání informací odhaluje rozdíl mezi sebehodnocením a skutečnými schopnostmi v oblastech vyhledávání informací, práce s nástroji umělé inteligence a přístupnosti webových stránek. Zatímco většina respondentů se cítí být kompetentní ve vyhledávání a hodnocení informací, kontrolní otázky ukázaly, že jejich skutečné dovednosti nesplňují jejich vlastní očekávání, viz grafy 11 a 12.

Grafy 11 a 12 Vyhledávání informací ve fondech jiných knihoven

V oblasti vyhledávání informací na internetu se cítí respondenti velmi kompetentní, 98 % uvedlo, že informace vyhledávat umějí nebo spíše umějí. Na kontrolní otázku, ve které jsme se ptali, jak vyhledat přesnou frázi, odpovědělo správně jen 68 % respondentů. Ještě horší výsledek ukázaly odpovědi na otázky týkající se trvalých odkazů na webové stránky (50 % respondentů odpovědělo správně), přístupnosti webových stránek (47 % respondentů) a vyhodnocení důvěryhodnosti informačních zdrojů na internetu (jen 51 % respondentů uvedlo správnou odpověď). Viz souhrnný graf 13.

Graf 13 Souhrn otázek zjišťujících kompetence v oblasti Informace na internetu

Je důležité, aby se knihovníci zaměřili na zdokonalení svých dovedností ve vyhledávání informací a ověřování zdrojů a věnovali větší pozornost rozvoji znalostí v oblasti práce s nástroji umělé inteligence a přístupnosti webových stránek, aby mohli efektivně podporovat své uživatele. I když se zdá, že knihovníci vnímají prostředí internetu a vyhledávání informací jako doménu, kterou zvládají, bylo by dobré se na vyhledávání a hodnocení vyhledaných informací více zaměřit.

Sociální sítě

V části dotazníku věnované sociálním sítím bylo cílem zjistit míru schopnosti knihovníků spravovat profily na sociálních sítích a efektivně na nich komunikovat, ale také zmapovat povědomí o možných rizicích těchto komunikačních prostředků. Obecně se respondenti v této kategorii spíše podceňovali, a přestože své kompetence nepovažovali za dostatečné, na kontrolní otázky jich větší část odpověděla správně.

Průzkum ukázal, že sociální sítě jsou knihovníky používány více privátně než pracovně – přes 70 % knihovníků nemá větší problém s nastavením soukromého profilu na sociálních sítích, zatímco správa profilu knihovny je snadná pro 56 % respondentů. Na kontrolní otázku, která směřovala k ověření kompetencí v oblasti správy profilu knihovny na sociálních sítích, však správně odpovědělo jen 51 % respondentů, viz grafy 14 a 15.

Graf 14 a 15 Správa profilu knihovny na sociálních sítích

Efektivní komunikaci na sociálních sítích podle dotazníkového šetření zvládá 58 % knihovníků, na kontrolní otázku týkající se povinnosti reagovat na komentáře uživatelů odpovědělo správně dokonce 74 % respondentů. Jako nejslabší hodnotili knihovníci své schopnosti v oblasti rizik na sociálních sítích, jen 44 % respondentů se domnívá, že ví, jak ovlivnit svoji digitální stopu. Odpověď na kontrolní otázku, která se týkala dostupnosti údajů ze sociálních sítí po jejich vymazání, zodpověděla ale naprostá většina respondentů (94 %) správně. Domníváme se tedy, že o problémech zveřejňování informací na sociálních sítích knihovníci teoretické povědomí mají, ale konkrétní řešení by jim mohlo činit potíže. Viz souhrnný graf 16.

Graf 16 Souhrn otázek zjišťujících kompetence v oblasti Sociální sítě

Kontrolními otázkami se nám podařilo zjistit, že v konkrétní běžné situaci při komunikaci na sociálních sítích by si respondenti převážně věděli rady. Již zcela běžně sociální sítě používají mladí kolegové, kteří nemají strach ani ze správy profilu knihovny, ale zkušenosti mají spíše s profilem osobním. Bylo by tedy třeba jednak knihovníky seznamovat s možnostmi efektivní komunikace na sociálních sítích, tak, aby se jednalo o činnost smysluplnou, která osloví stávající i potenciální uživatele, a zároveň neopomínat rizika, která tato komunikace přináší. V této oblasti je třeba posílit nejen schopnosti samotné práce se sociálními sítěmi a poznání jejich specifik, ale i umění vybrat nejefektivnější z nich, takové, které mohou oslovit uživatele knihoven. Zároveň je potřebné zdokonalovat znalosti knihovníků v oblasti efektivní komunikace – naučit je zaujmout příslušnou cílovou skupinu relevantní formou i obsahem.

Videokonference

Videokonference, online školení, online meetingy a další formy společné práce v online prostředí se staly nedílnou součástí pracovní náplně pracovníků knihoven především během pandemie Covid-19. Proto pracovní skupina věnovala tomuto tématu jednu část šetření, aby zjistila, jaké úrovně dosáhly kompetence pracovníků knihoven v této oblasti.

Oblast „Videokonference“ proto zahrnovala otázky týkající se nejen samotné účasti na videokonferencích, ale také kompetencí nutných pro samotnou tvorbu online schůzek, sdílení odkazu, používání videokamer a mikrofonů v průběhu online akce, přípravu online akcí a využívání nástrojů pro aktivní zapojení účastníků.

Otázka, v níž byl zjištěn největší rozdíl mezi vlastním sebehodnocením a následnou kontrolní otázkou, se týkala konkrétních technických náležitostí, které souvisejí s průběhem videokonferencí. Přestože 74 % respondentů uvedlo, že danou oblast ovládá nebo spíše ovládá, kontrolní otázku správně zodpovědělo jen 41 % respondentů, viz grafy 17 a 18.

Grafy 17 a 18 Nastavení kamery/mikrofonu v průběhu videokonference

Především se ukázalo, že většina respondentů se účastní videokonferencí spíše pasivně, sami aktivně neorganizují nebo nepřipravují online vzdělávací či kulturní aktivity. Schopnost zúčastnit se videokonference uvedlo 84 % respondentů. Schopnost založit online schůzku a sdílet odkaz již uvedlo jen 56 % respondentů. Online vzdělávací nebo kulturní akci pro různé cílové skupiny pak dokáže připravit 34 % respondentů. Další online nástroje pro větší zapojení účastníků videokonferencí pak využívá 35 % respondentů, viz souhrnný graf 19.

Graf 19 Souhrn otázek zjišťujících kompetence v oblasti Videokonference

Přestože se videokonference staly běžnou součástí práce v knihovnách, v kompetencích pracovníků knihoven vidíme stále rezervy v jejich využívání, a to především ve využívání aktivním. O něco lepší znalosti této oblasti prokázali vedoucí pracovníci. Dovednosti založit online schůzku, sdílet odkaz, nastavit mikrofony/kamery v průběhu schůzky nebo využívat další online nástroje pro aktivaci účastníků by však měly patřit do portfolia znalostí všech pracovníků knihoven.

Tvorba obsahu

Část „Tvorba obsahu“ se zaměřuje na zjišťování digitálních kompetencí v oblasti praktického využívání textových procesorů, grafických editorů, ale také editace webu včetně používání jazyka HTML, vytváření online dotazníků, použití licencí Creative Commons pro vlastní díla a vytváření či získávání modelů pro 3D tisk. Jde tedy o široké spektrum znalostí a dovedností sahající od těch základních (práce s textovým procesorem) po pokročilejší (příprava pro 3D tisk), které ale zároveň věrně odrážejí širokou škálu činností, jež již jsou nebo se postupně stávají součástí běžné praxe knihoven a jsou předpokladem pro poskytování kvalitních a žádaných služeb.

I v tomto případě se však setkáváme s tím, že obecné hodnocení úrovně digitálních kompetencí nekoresponduje vždy s reálnou schopností je vhodně uplatnit v praxi. Zatímco 93 % respondentů uvedlo, že do textového dokumentu umí vložit další obsah, pouze 49 % z nich správně odpovědělo na kontrolní otázku zjišťující, jak z rozsáhlého dokumentu s obrázky nejefektivněji získat pouze prostý text, viz graf a tabulka 20.

Graf 20 Práce s textovým editorem

Tabulka 4

O něco složitější činností je vytváření plakátů (např. pozvánek na kulturní či vzdělávací akce knihovny). Je pozitivní, že přesto celkem 81 % respondentů uvedlo, že tuto činnost zvládá, a dokonce 85 % jich správně odpovědělo na kontrolní otázku, zda je Microsoft Word nejvhodnějším nástrojem pro tvorbu plakátů. Pouze 63 % všech respondentů podle svých slov ví, jak upravovat informace na webu, větší znalosti uvádějí vedoucí zaměstnanci (77 %). Jen velmi málo (26 %) účastníků průzkumu ví, jak pro své dílo (např. fotografii) použít licenci Creative Commons; 90 % respondentů si ale dobře poradilo s kontrolní otázkou, zda je obrázek z hlediska autorského práva volným dílem, pokud jej lze stáhnout z internetu. 47 % (ve skupině vedoucích pracovníků dokonce 71 %, ale naopak u pracovníků ve službách pouze 37 %) z celkového počtu respondentů si podle svých slov poradí s vytvořením online dotazníku, pouhých 28 % však zvolilo správnou odpověď na otázku, který prvek se má použít, pokud chtějí uživateli nabídnout z možnosti, z nichž si má vybrat pouze jednu. 12 % účastníků uvedlo, že ví, jak vytvořit nebo získat model určený pro 3D tisk, a 14 % správně odpovědělo na kontrolní otázku, v níž bylo třeba vybrat obecný název pro program, který z 3D modelu připraví instrukce pro 3D tiskárnu. Lépe jsou v tomto směru vybaveni mladší respondenti a respondenti z větších sídel. V případě 3D tisku může jistou roli hrát také samotný hardware, který není zatím zcela běžnou součástí vybavení knihoven. 18 % respondentů v dotazníku odpovědělo, že ví, jak vytvořit dokument v jazyce HTML, ale 34 % z nich zvolilo správnou odpověď na kontrolní otázku týkající se označení odstavce v tomto značkovacím jazyce. Viz souhrnný graf 21.

Graf 21 Souhrn otázek zjišťujících kompetence v oblasti Tvorba obsahu

Celkově můžeme konstatovat, že 49 % respondentů své digitální kompetence vztahující se k tvorbě obsahu hodnotí kladně a 53 % respondentů je úspěšně prokázalo při výběru odpovědi na kontrolní otázku. V odpovědích z části „Tvorba obsahu“ se rovněž setkáváme s rozdíly mezi kladným sebehodnocením a reálnými dovednostmi v podobě, jak byly simulovány prostřednictvím kontrolních otázek. S ohledem na důležitost této oblasti nelze tyto výsledky pokládat za příliš uspokojivé a bylo by žádoucí na ně reagovat nejenom posílením vzdělávání v této oblasti, ale také návaznými aktivitami vedoucími ke skutečně praktickému ověření a rozvinutí digitálních kompetencí.

Inovace a ergonomie

Poslední oblast průzkumu byla zaměřena na zjišťování míry digitálních kompetencí pracovníků v knihovnách při zavádění inovativních řešení a nových systémů (při implementaci nových knihovních systémů, vytváření jednoduchých aplikací), míry zvyšování digitálních kompetencí pomocí online nástrojů, znalostí knihovníků v oblasti správného postupu při výběru technických zařízení a ekologického chování souvisejícího s jejich užíváním. V neposlední řadě bylo zkoumáno též povědomí o ergonomii pracovního prostředí při práci s výpočetní technikou. Jednalo se o doplňkové otázky, které měly rozšířit a získat celkový obraz o úrovni digitálních kompetencí v knihovnách.

První oblast zmíněné sady otázek cílila na znalosti online vzdělávacích nástrojů vhodných pro další zlepšování digitálních kompetencí. V tomto okruhu vyjádřilo 67 % respondentů kladné přesvědčení o svých schopnostech. Další dvě otázky zjišťovaly úroveň pokročilosti v digitálních kompetencích. Jednalo se o otázky, u nichž se předpokládalo, že míra znalostí zde bude u respondentů nižší. Implementovat nový knihovní systém by, dle svého přesvědčení, jednoznačně zvládlo 12 % dotazovaných a spíše ano 25 %, naprogramovat jednoduchou aplikaci pouze 3 % z nich, 8 % by si s tímto úkolem pravděpodobně také poradilo. Celkově hůře jsou na tom ovšem knihovníci v otázkách ekologického přístupu při užívání digitálních technologií. Na otázku „Víte, jak při nákupu a používání digitálních technologií zohledňovat dopad na životní prostředí?“ odpovědělo kladně méně než 30 % respondentů a dotaz na konkrétní nejúspornější napájecí zdroj zodpovědělo správně pouze 9 % z nich. Poslední oblastí, jež nás v této doplňkové sadě otázek zajímala, byla povědomost o optimálním uspořádání pracovního místa a správném chování při práci s počítačem. Téměř 75 % respondentů vyjádřilo přesvědčení, že správné uspořádání pracovního místa u počítače jim nečiní potíže. Viz souhrnný graf 22.

Graf 22 Souhrn otázek zjišťujících kompetence v oblasti Inovace a ergonomie

Výše uvedenou sérii otázek správně zodpověděli většinou vedoucí pracovníci, jinak se ovšem neprojevovaly žádné propastné rozdíly mezi velkými a malými knihovnami, pozicemi v knihovně či věkem respondentů. Ve všech knihovnách a na všech pracovních pozicích by tedy bylo v budoucnu dobré posilovat povědomost knihovníků o ekologických přístupech a o správném chování při užívání technologií s ohledem na zdraví. Předpokládáme, že určitá část knihovníků by přivítala též více vzdělávacích akcí pro práci s uživatelsky pokročilejšími digitálními technologiemi. O něco lépe na tom byli respondenti v otázkách postupů při výběru nového technického zařízení a zohledňování dopadu používaných digitálních technologií na životní prostředí. I v těchto otázkách si je ovšem jista či téměř jista jen menšina dotazovaných. Výběr správného technického zařízení (3D tiskárny, tabletu aj.) pro potřeby své knihovny by dle svého přesvědčení zvládlo 44 % dotazovaných, povědomost o nutnosti počítat i s následnými náklady na provoz má dokonce celých 96 %.

Další vzdělávání v oblasti digitálních kompetencí

Poslední otázka dotazníkového šetření zjišťovala vzdělávací potřeby knihovníků v oblasti digitálních kompetencí. To znamená, že respondenti měli za úkol označit, jaké konkrétní digitální kompetence by v budoucnu potřebovali posílit.

Výsledky šetření ukazují, že mezi dominující vzdělávací potřeby knihovníků patří práce se systémy na bázi umělé inteligence (AI). Poptávka po tomto typu vzdělávání je vysoká ve všech kategoriích. Tyto výsledky odrážejí rostoucí zájem o trendy v oboru a dosud neuspokojenou potřebu vzdělávání v oblasti AI. Míru důrazu na rozvoj technických dovedností relevantních pro práci s daty a informačními zdroji můžeme vyhodnotit na základě poptávky vzdělávání na poli programování a používání nástrojů pro analýzu a vizualizaci dat, kde tuto potřebu vyjádřilo 42 % ze všech respondentů. U knihovníků ve službách a na všech pozicích se dále ukazuje potřeba posílení kompetencí v okruhu online nástrojů pro spolupráci (41 %, respektive 39 %) a doplnění znalostí pro práci s elektronickými informačními zdroji (EIZ) (35 %, respektive 34 %). Naopak jsme zaznamenali klesající poptávku u školení kancelářského balíčku, a to ve všech věkových kategoriích – o práci s textovým editorem má zájem 12 % respondentů, tvorbu prezentací potřebuje 26 % respondentů. Nízká poptávka je také po tématech týkajících se knihovního systému (17 % odpovědí) a citačních manažerů (18 % odpovědí).

Graf 23 Oblasti, ve kterých potřebují respondenti podle svého názoru posílit svoje znalosti a dovednosti

Jednoznačně je třeba rozšířit nabídku vzdělávání v oblasti pokročilých digitálních kompetencí. To jsou zejména programy zaměřené na práci s AI, včetně základů strojového učení, etických principů a praktických aplikací v knihovnictví, kurzy vizualizace dat s využitím nástrojů jako Tableau, Power BI a Python a školení v okruhu programování s důrazem na jazyky relevantní pro knihovny (Python, R) a základní koncepty pro práci s velkým objemem dat. Toto se neobejde bez zapojení expertů na problematiku AI, datové analytiky a programování, případně partnerství s technologickými firmami a dalšími vzdělávacími institucemi.

Závěry a zjištění

Cílem dotazníku bylo zmapovat celkovou úroveň digitálních kompetencí pracovníků knihoven. Digitální kompetence jsou široký pojem, proto si pracovní skupina vzala při tvorbě dotazníku na pomoc Evropský rámec digitálních kompetencí DigCom, který přizpůsobila činnostem a náplni práce v knihovnách. V dotazníku tak najdeme i témata týkající se sociálních sítí, videokonferencí nebo konkrétních knihovnických nástrojů a platforem.

Nejvíce pracovníci knihoven věří svým kompetencím v oblasti Správa dat, které pozitivně ohodnotilo 91 % respondentů. Na kontrolní otázky prověřující tyto kompetence při užití v praxi odpovědělo správně 79 % respondentů. Můžeme tedy hovořit o tom, že většina respondentů zvládá základní úkony na počítači, přesto při podrobnějším pohledu zjistíme, že při složitějších úkonech si část respondentů není zcela jistá.

V oblasti Bezpečnost dat jsou výsledky na první pohled o něco horší. V této oblasti své kompetence hodnotí pozitivně 65 % respondentů. Nejvíce respondentů přiznává neznalost při práci se softwarovými nástroji pro správu hesel a sítí VPN. Respondenti jsou si naopak jistější při nastavení bezpečného hesla nebo při zálohování dokumentů. Na kontrolní otázky v této oblasti odpovědělo celkově správně 79 % respondentů, míra správných odpovědí se však v jednotlivých otázkách liší. Například na otázku, co je antivirový program, odpovědělo správně jen 59 % respondentů.

V oblasti Sdílení dat a informací existuje přibližná shoda mezi tím, jak hodnotí své kompetence v této oblasti sami respondenti (69 % pozitivně), a tím, jak odpověděli na kontrolní otázky (64 % správně). Je ale evidentní, že více než třetina respondentů potřebuje kompetence v této oblasti posílit, například pokud jde o práci s cloudovými úložišti, sdílení dokumentů s kolegy či posílání většího objemu dat. Největší neznalost projevili pracovníci knihoven v jedné z důležitých oblastí činnosti knihoven, a to v problematice e-knih. Na kontrolní otázku v tomto tématu odpovědělo správně jen 26 % respondentů.

Další oblast, Informace na internetu, prověřila kompetence, které by měly být pro pracovníky knihoven klíčové. Zde bohužel výsledky nevyznívají příliš pozitivně. Například schopnost vyhledávat informace na internetu a vyhledávat ve fondech jiných knihoven uvádí většina respondentů (98 % a 93 %), na kontrolní otázky prověřující konkrétní postupy vyhledávání již odpověděla správně mnohem menší část respondentů (68 % a 54 %). Další otázky, ve kterých si respondenti nebyli příliš jistí, se týkaly například získání trvalého odkazu na webovou stránku nebo přístupnosti webových stránek. Potvrdilo se, že práce s nástroji využívajícími umělou inteligenci není zatím v knihovnách příliš rozšířená (28 % respondentů).

Oblast Sociální sítě se zaměřila na kompetence respondentů při správě profilů na sociálních sítích, efektivní komunikaci či na otázky digitální stopy. Ukázalo se, že respondenti spíše nemají problém se správou soukromého profilu na sociálních sítích (72 %), v případě profilu knihovny jsou však kompetence nižší (56 %). Na základě odpovědí na kontrolní otázky se lze domnívat, že by si větší část respondentů v konkrétní běžné situaci v komunikaci na sociálních sítích dokázala poradit.

V oblasti Videokonference se potvrdilo, že většina respondentů má s online akcemi spíše pasivní zkušenost. Schopnost zúčastnit se videokonference uvádí 84 % respondentů, založit online schůzku a sdílet odkaz však umí jen 55 % respondentů. Na praktickou otázku ohledně nastavení mikrofonů v průběhu konference odpovědělo správně jen 41 % respondentů. Dovednost připravit online vzdělávací nebo kulturní akci a znalost dalších nástrojů pro aktivaci účastníků (kvízy, nástěnky, hlasování apod.) uvádí jen okolo 35 % respondentů.

Oblast dotazníku nazvaná Tvorba obsahu prověřila širší spektrum digitálních kompetencí od práce s textovými editory, tvorby online dotazníků, přes tvorbu plakátů po úpravu webu a další znalosti. Nejvíce si respondenti věří v práci s textovým editorem (93 %), ovšem kontrolní otázku zodpovědělo správně jen 49 % respondentů. Plakát jako pozvánku na akci knihovny umí vytvořit 81 % respondentů. Potvrdilo se, že další dovednosti v této oblasti nejsou příliš rozšířené – tvorba online dotazníku (zvládlo by ji 47 % respondentů), práce s 3D tiskárnou (12 %) nebo používání jazyka HTML (18 %).

Poslední oblast byla nazvána Inovace a ergonomie a obsahovala směs otázek zaměřených na udržitelnost digitálních zařízení a technologií, ergonomii pracoviště, využívání online vzdělávacích nástrojů a další pokročilejší kompetence. Pomocí online vzdělávacích nástrojů si rozšiřují své digitální kompetence dvě třetiny respondentů (67 %). Zohlednění dopadů na životní prostředí při nákupu a využívání digitálních technologií zatím není příliš rozšířeno, podle průzkumu ho bere v úvahu 29 % respondentů. Potvrdilo se očekávání, že pokročilejší kompetence, jako je například naprogramování jednoduché aplikace, má jen menšina respondentů (11 %).

Z dotazníku jednoznačně vyplývá, že pracovníci všech typů knihoven a na všech pozicích dosáhli určité (pro ně nyní dostačující) míry základních digitálních kompetencí, ale chybí jim znalost pokročilejších dovedností. Zároveň se potvrdilo, že mladší pracovníci do 40 let jsou digitálně zdatnější než starší pracovníci knihoven. Roli hraje také okolnost, v jak velké knihovně respondent pracuje. Můžeme tedy říci, že pracovníci knihoven ve větších sídlech nad 40 tis. obyvatel vykazují vyšší úroveň digitálních kompetencí než pracovníci knihoven v menších sídlech. Naopak, pracovní pozice ani náplň práce nemají na úroveň digitálních kompetencí výrazný vliv.

Cílem průzkumu bylo kromě zjištění úrovně digitálních kompetencí pracovníků knihoven také navázat tato zjištění na současnou nabídku celoživotního vzdělávání knihovníků. Průzkum zdůraznil potřebu inovací v nabídce vzdělávání pro knihovníky. Knihovny by měly aktivně reagovat na rostoucí poptávku po pokročilých digitálních kompetencích a zároveň reflektovat klesající zájem o tradiční školení. Implementace komplexních a inovativních strategií vzdělávání, včetně doporučení uvedených u jednotlivých oblastí, pomůže knihovníkům rozvíjet potřebné dovednosti pro práci v dynamicky se měnícím informačním prostředí a zajistí, aby knihovny i nadále plnily důležitou roli v moderní společnosti. Kromě nabídky vzdělání by měly také být inovovány formáty a metody vzdělávání, např. využívání online platforem a e-learningových kurzů pro flexibilní a dostupné vzdělávání nebo nástroje pro podporu učení a sdílení zkušeností mezi knihovníky. Je nezbytné posilovat kulturu neustálého profesního rozvoje, pracovat s motivací knihovníků k aktivnímu sledování trendů a inovací v oboru.

Podrobná zpráva z průzkumu byla publikována v průběhu podzimních měsíců roku 2024 a byla vystavena na stránkách SKIP ČR v části Projekty.

Poznámky

1 Více informací o projektu na stránkách SKIP ČR: https://www.skipcr.cz/projekty/pap.

2 Informace zde: https://kisk.phil.muni.cz/digicomp/evropsky-ramec-digitalnich-kompetenci-20.

PILLEROVÁ, Vladana. Digitální kompetence pracovníků knihoven ČR – výsledky průzkumu. Knihovna: knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 1, s. 50–72. ISSN 1801-3252.

Mi(ni)str knihovnictví: kolektivní monografie k životnímu jubileu PhDr. Víta Richtera / k vydání připravila Renáta Salátová. Praha: Národní knihovna České republiky, 2020. 178 stran: ilustrace (převážně barevné), portréty, faksimile. ISBN 978-80-7050-723-0.

Publikace k životnímu jubileu PhDr. Víta Richtera, jedné z nejvýraznějších osobností našeho současného knihovnictví. Monografie zahrnuje mimo jiné i jeho činnost ve Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP ČR) a v Ústřední knihovnické radě. Čtenář zde najde přehled jeho publikační činnosti, která čítá téměř 550 položek a ukazuje různorodost jeho odborných knihovnických zájmů, např. průzkumy (nejčastěji čtenářství), služby knihoven, koncepce, strategie a trendy v oblasti knihovnictví a rovněž legislativu. Kniha je doplněna archivními fotografiemi.

Signatury této publikace jsou Krb 41.550, Krb 41.551, Krb 41.552.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000092085&local_base=KKL

Library dementia services: how to meet the needs of the Alzheimer’s community / Timothy J. Dickey. Bingley: Emerald Publishing, 2020. xv, 189 stran. ISBN 978-1-83867-694-0.

Na celém světě žije 50 milionů lidí s Alzheimerovou chorobou a desítky milionů dalších, kteří o ně pečují. Pro knihovny, které poskytují služby veřejnosti, je důležité, aby se knihovníci a informační profesionálové naučili s těmito lidmi pracovat a poskytovat knihovní služby oběma těmto skupinám.

Kniha, určená zkušeným profesionálům i studentům knihovnictví, představuje přehled o onemocnění známém jako Alzheimerova demence a snaží se porozumět informačním potřebám pracovníků, kteří o tyto nemocné pečují. Autoři zkoumají osvědčené postupy a pokyny a přinášejí konkrétní nápady pro poskytování služeb osobám trpícím demencí a jejich pečovatelům.

Signatura této publikace je Sbd 41.544.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000091420&local_base=KKL

LGBTQ+ librarianship in the 21st century: emerging directions of advocacy and community engagement in diverse information environments / edited by Bharat Mehra. Bingley: Emerald Publishing, 2019. xviii, 305 stran.
ISBN 978-1-78756-474-9.

Kniha se zabývá tématem zapojování sexuálních menšin do života knihoven, knihovních činností, služeb a knihovnictví vůbec. Publikace je složena z příspěvků knihovnických a informačních odborníků, kteří zkoumají, jak mohou knihovníci a zaměstnanci knihoven hrát aktivnější roli při prosazování sociální spravedlnosti pro tyto menšiny.

Kniha je dostupná pod signaturou Sbd 41.545.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000092026&local_base=KKL

Libraries and reading: intellectual disability and the extent of library diversity / by Matthew Conner, Leah Plocharczyk. Bingley: Emerald, 2020. ISBN 978-1-78973-386-0.

Knihovny mají sloužit všem lidem, některé z knihoven se snaží poskytovat knihovní a informační služby také osobám s mentálním a vývojovým postižením. Kniha se zabývá problematikou integrace těchto osob do knihoven a knihovních komunit. Autoři ukazují, jak lze v každodenních činnostech nalézt prostředky pro tuto integraci.

Kniha je doplněna případovým studiemi z veřejných knihoven ve Spojených státech amerických a je dostupná pod signaturou Sbd 41.542.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000091422&local_base=KKL

Freedom libraries: the untold story of libraries for African Americans in South / Mike Selby. Lanham; Boulder; New York; London: Rowman & Littlefield, [2019]. xiv, 193 stran: ilustrace. ISBN 978-1-5381-1553-4.

Kniha „Knihovny svobody“ vypráví příběh kulturní a politické činnosti afroamerického hnutí za občanská práva ve Spojených státech amerických v polovině 60. let minulého století. Afroameričané byli segregováni ve veřejných knihovnách po celá léta. Byl jim odpírán přístup k informacím, vzdělání i k rozvoji čtenářství. Lidé z hnutí za občanská práva zřizovali knihovny, žádali o knižní dary, které pak přicházely z celé země. Postupně byly budovány nové knihovny, ve kterých diskriminovaní Afroameričané měli možnost čtení, vzdělávání a dalšího rozvoje. Kniha je doplněna dobovými fotografiemi. Autor je knihovníkem a novinářem.

Signatura této knihy je Sbd 41.497.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000090535&local_base=KKL

Polskie czasopisma popularnonaukowe do 1939 roku. Tom 1, Dzieje i rozwój / Ewa Wójcik, Grażyna Wrona, Renata Zając. Kraków: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Pedagogicznego, 2018. 315 stran: ilustrace, grafy, faksimile. ISBN 978-83-8084-218-2.

Představujeme první ze tří svazků publikace, která se věnuje populárně vědeckým časopisům v Polsku. Soustřeďuje se na období 18. až 20. století (konkrétně, jak již napovídá název, do roku 1939). První svazek se věnuje mapování toho, jak se vyvíjelo zaměření časopisů, tedy např. technické, přírodovědné, společenské, zdravotnické apod.

Pod signaturou Oaab 41.441 je tento první díl dostupný v Knihovně knihovnické literatury.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000091179&local_base=KKL

Polskie czasopisma popularnonaukowe do 1939 roku. Tom 2, Związki nauki ze sztuką / Dorota Kamisińska. Kraków: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Pedagogicznego, 2018. 264 stran: ilustrace, plány, faksimile, tabulky.

ISBN 978-83-8084-220-5.

Druhý svazek publikace o historii polských populárně vědeckých časopisů se soustřeďuje na grafické a výtvarné zpracování tohoto typu časopisů v Polsku v období 18. až 20. století. Zabývá se vztahem mezi vědou a uměním, tematikou ilustrací i technikou jejich tvorby. Zkoumá, jaké místo vlastně má ilustrace a obrazová příloha v populárně naučných časopisech. Přináší profily autorů, kteří se na výtvarné podobě časopisů podíleli. Kniha je doplněna ukázkami ilustrací v těchto časopisech.

Tento druhý svazek má signaturu Oaab 41.442.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000091204&local_base=KKL

Polskie czasopisma popularnonaukowe do 1939 roku. Tom 3, Technika na łamach / Agnieszka Cieślikowa. Kraków: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Pedagogicznego, 2018. 136 stran: ilustrace, faksimile. ISBN 978-83-8084-222-9.

Třetí svazek výše uvedené publikace je zaměřen na techniku a technická témata v polských populárně naučných časopisech, na jejich výběr a zpracování. Kniha také představuje vybrané aspekty technických témat ve zkoumaných časopisech.

Knihovna knihovnické literatury má tento třetí svazek k dispozici pod signaturou Oaab 41.443.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000091205&local_base=KKL

Knihovny Ústeckého kraje v novém miléniu / Zdenka Andree, Jana Bednářová, Aleš Brožek, Zdeňka Čechová, Jana Linhartová, Vladimíra Řeháková, Renata Zrníková (eds.). Vydání první. Ústí nad Labem: Severočeská vědecká knihovna, 2019. 163 stran: ilustrace (převážně barevné), mapy, portréty, faksimile.

Tato reprezentativní celobarevná publikace je věnována, jak název napovídá, veřejným knihovnám v Ústeckém kraji. Mapuje jejich vývoj od založení jednotlivých knihoven až po jejich současnost. Seznamuje s aktuálním stavem veřejného knihovnictví v tomto regionu a současně provází i po lokalitách, v nichž knihovny sídlí. Čtenář tak získá představu nejen o knihovnách, ale i o zajímavých místech kraje.

Kniha je pod signaturou Kfda 41.439 uložena v Knihovně knihovnické literatury.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000091069&local_base=KKL

Zpracovala: Zuzana Vavrošová

VAVROŠOVÁ, Zuzana. Tipy z Knihovny knihovnické literatury. Knihovna: knihovnická revue. 2020, 31(2), 118-120. ISSN 1801-3252.

Summary: The report refers to research by employees of the Institute of Information Sciences of the Pedagogical University of KEN in Kraków, who in the years 2014–2018 catalogued and researched 633 titles of magazines for younger and older children and 511 titles of youth magazines published in Poland in the years 1824–1918. These periodicals were presented at subsequent stages of development (1824–1830/1, 1832–1864, 1864–1890, 1891–1914, 1915–1918) determined by the historical partitionings of Poland in three territorial annexations and major regions within their borders. The youth periodicals, developing mainly from the end of the 19^th century, were classified into academic, socio-political, artistic-literary, school and scout magazines and discussed according to the specificity of their development in particular partitioned sectors and regional centers.

Keywords: periodicals for children, periodicals for youth, education, children‘s and youth literature, polish history

Výzkum¹ časopisů pro děti a mládež byl tradičně prováděn literárními vědci, pedagogy a historiky školství a až donedávna byl na okraji zájmu odborníků v oblasti mediálních studií, pro které tato periodika byla podřadným a okrajovým předmětem. V důsledku toho, i když vzniklo několik kvalitních prací na toto téma, je třeba zaznamenat hluboký nedostatek širšího a novějšího syntetického přístupu k předmětu. V polském prostředí se to týká hlavně časopisů pro děti a mládež 19. století, které byly ignorovány nebo velmi povrchně zpracovávány v publikacích na našem trhu, věnovaných dějinám tisku, např. ve vícesvazkové syntéze dějin polského periodického tisku 1661–1945, která byla připravena kdysi pod záštitou Jerzyho Łojeka v Ústavu literárního výzkumu Polské akademie věd.²

K tomuto jevu přispívalo to, že jednotlivé ročníky časopisů pro děti a mládež byly velmi rozptýlené (také za hranicemi státu) a nekompletní, nebyly totiž systematicky shromažďovány v knihovnách a jen velmi malá část byla mikrofilmována nebo digitalizována. Skupina badatelů v oboru mediálních studií, knihovní a informační vědy a literárních vědců z Ústavu informačních věd Pedagogické univerzity v Krakově se pokusila vypořádat se s tímto problémem. Svůj výzkum prováděli hlavně v letech 2014–2018. Na základě dostupných bibliografických údajů vytvořili téměř kompletní seznam periodik z let 1824–1918, který obsahuje 633 titulů pro mladší a starší děti (což je počet mnohokrát větší než dříve známých cca 40 titulů časopisů) a 511 titulů pro mládež (společensko-politických, kulturních, školních, harcerských³

, studentských a etických). S ohledem na velké množství materiálu nebyla zkoumána efeméra, a také kalendáře a časopisy, které byly vydávány v historických polských zemích v jiných jazycích než v polštině (např. v ruštině, ukrajinštině, běloruštině, litevštině, jidiš nebo hebrejštině). Na základě průzkumu fondů knihoven ve Varšavě, Krakově, Poznani, Gdaňsku, Vratislavi a za současnými hranicemi Polska – ve Vilně a Lvově – vznikla elektronická báze obsahující celkem 1827 (bohužel ne vždycky úplně kompletních) ročníků časopisů o celkovém obsahu 2 100 000 stran, která se stala základem pro různé popisy a analýzy.

Pozornost byla věnována hlavně časopisům pro mladší (5–10 let) a starší (10–16 let) děti. Dějiny těchto časopisů začínají (pokud vynecháme edice překladů cizojazyčných periodik, např. „L’Ami des enfants“ (1782–1786) nebo „Der Kinderfreund“ (1789–1792)) varšavským měsíčníkem Klementyny z Tańskich Hoffmanowé „Rozrywki dla dzie ci“ [Zábavy pro děti] (1824–1825). Jejich vývoj byl ovlivněn mnoha faktory, od obecných politicko-ekonomických podmínek po tehdejší výchovné a vzdělávací koncepce. Zároveň na ně měly také vliv – i když tento vliv byl opatrně dávkovaný – aktuální literární a umělecké proudy (v časopisech pro mladé čtenáře a také v literatuře toho druhu obvykle tyto proudy byly charakteristickým způsobem „opožděné“ a selektivně přizpůsobené v porovnání s hlavním proudem pro dospělé) a pomalu se rodící (v první polovině 19. století) „specializace“ spisovatelů, kteří psali hlavně nebo dokonce výhradně pro děti. K tomu všemu je třeba také zmínit tiskovo-vydavatelskou realitu a cenzurní omezení, která se lišila ve třech tehdejších jazykových záborech: ruském, rakouském a pruském (kromě toho uvnitř každého záboru existovaly také regionální rozdíly). V období 1824–1830/1831 měl zábor ruský s Varšavou vlastně monopolní pozici – šest časopisů. Kromě „Zábav pro děti“ si pozornost zaslouží zejména experimentální „Dziennik dla Dzieci“ [Deník pro děti] Stanisława Jachowicze (1830) a pulavský měsíčník „Skarbiec dla dzieci“ [Pokladnice pro děti] (1830), který se vyznačoval velmi pečlivou ediční úpravou.

V letech 1832–1864 byla geografie periodik značně rozšířena, jelikož kromě nových varšavských titulů (bylo jich osm) vznikly (občas také v podobě tzv. kryptoperiodik ⁴) první časopisy v rakouské Haliči (celkem čtyři, např. na tomto území průkopnický lvovský „Przyjaciel Dzieci“ [Přítel dětí] (1848–1852)) a v pruském záboru (pět periodik, včetně časopisů „Szkółka dla Dzieci“ [Školka pro děti] (1850–1853) a „Szkółka dla Młodzieży“ [Školka pro mládež] (1854–1855) vydávaných v Poznani a editovaných vynikajícím pedagogem Ewarystem Estkowským). Je třeba také zmínit pokus o vytvoření časopisu v kruzích emigrace po listopadovém povstání (1830–1831) – pařížské „Nowe Rozrywki dla Dzieci“ [Nové zábavy pro děti] (1834).

V období po lednovém povstání (1863–1864) došlo k obrovskému kvantitativnímu a kvalitativnímu rozvoji periodik pro mladé čtenáře. Kromě toho se přecházelo od spíše pomíjejícího modelu časopisu vydávaného, redigovaného a často také psaného jednou osobou k modelu vícečlenných redakčních skupin s několika specializovanými odděleními (zejména literárním, historicko-biografickým, geograficko-cestovatelským, o přírodě nebo oddělením popularizace objevů a vynálezů). Časopisy tohoto období byly bohatší co do ilustrací a jejich sazba se odpoutávala od „knižní“ jednosloupcové sazby. V letech 1864–1890 tyto změny doprovázely stále větší rozdíly mezi jednotlivými územními zábory. V ruském záboru (Polském království) byla omezení spojená s cenzurou velmi přísná (zejména v oblasti historické problematiky, která byla v podstatě zaměřená na starověk a středověk a nepřesahovala 17. století; oblast cestování a zeměpisu byla zaměřená na exotiku a zprávy o polských zemích byly velmi omezené), avšak nečetné vydavatelské iniciativy (pět časopisů) byly stabilní, přičemž náchylné k prvkům pozitivistického programu. Příkladem toho byly pro celou dobu nejreprezentativnější časopisy „Przyjaciel Dzieci“ [Přítel dětí] (1861–1915, vrchol časopisu připadl na období redakce Jana Kanteho Gregorowicze, 1867–1890, časopis byl tehdy vzorem pro všechny polské země), „Świat“ [Svět] (1876–1881) a „Wieczory Rodzinne“ [Rodinné večery] (1880–1914). Tyto časopisy se snažily pokud možno doplnit nebo dokonce nahradit stále více rusifikované oficiální školství.

Obr. 1 Rozrywki dla Dzieci 1827

Obr. 2 Wieczory Rodzinne 1879

Je třeba také zmínit, že pravděpodobně poprvé v dějinách časopisů pro mladé čtenáře byly zohledněny rozdíly v možnostech vnímání mezi mladšími a staršími dětmi a výsledkem toho byly přílohy textově a ilustračně přizpůsobené nejmladším čtenářům do 6 let. V Haliči, od roku 1867 autonomním území v rámci rakouského Předlitavska, s polským jazykem v úřadech a ve školství, byla zachována relativní svoboda projevu (ve srovnání se záborem ruským a pruským) a bylo možné se také v tehdejších osmi dětských časopisech dotýkat otázky polského boje za nezávislost v 19. století; opět ve velmi omezené míře sem pronikaly pozitivistické myšlenky. Využíval to zejména lvovský „Towarzysz Pilnych Dzieci“ [Druh pilných dětí] (1873–1873, od 1872 jen „Towarzysz“) Władysława Bełzy, který okamžitě reagoval na lednové povstání publikováním příslušných literárních textů. K důležitým periodikům tohoto období patří také stanislavsko-lvovský časopis „Światełko“ [Světýlko] (1883–1892) a nejdéle vydávaný haličský časopis – lvovský „Mały Światek“ [Malý svět] (1887–1939) Anny Lewické. V pruském záboru v prostředí nově vzniklého (1871) Německého císařství (v němž dominantní postavení mělo Pruské království) a bismarckovského tzv. „Kulturkampfu“ byl polský jazyk naprosto odstraňován ze školství. Z toho důvodu tamní většinou efemérní časopisy pro děti se soustředily na mimoškolní vzdělávání v oblasti psaného a mluveného polského jazyka na poměrně základní úrovni, udržování katolického náboženství a asimilaci vybraných pozitivistických hesel, v čele s kultem práce. Typickou vlastností pruského záboru – na rozdíl od ruského a rakouského – byla absence jasného ústředního střediska tiskové a vydavatelské činnosti. Nejdůležitější ze 14 časopisů vydávaných na tomto území byly: „Przyjaciel Polskich Dzieci“ [Přítel polských dětí] (Gdaňsk 1865–1866), „Przyjaciel Dzieci“ [Přítel dětí] (Pelplin-Chełmno, 1866–1867) a „Przyjaciel Dzieci i Młod zieży“ [Přítel dětí a mládeže] (Chełmno-Poznaň, 1869–1873); byly vydávány Józefem Cichoszewským. Další časopisy vycházely také v Toruni, Poznani, Strzelně a Katovicích.

Obr. 3 Przyjaciel Dzieci 1872

Obr. 4 Młodzi Idą 1914

Nová vývojová fáze ve všech záborech nastala v letech 1891–1914. Generační výměna mezi tvůrci časopisů pro děti, postupné pronikání modernistických proudů do těchto periodik a také nové tendence v pedagogice (odklon od utilitárního didaktismu, zaměření na estetické vzdělávání a rozvoj individuality) se v tomto období přidaly k politickému napětí, především v Polském království (revoluce 1905–1907 a částečné zmírnění cenzury) a na území pod německou vládou (vlna školních stávek). V důsledku toho došlo ve všech záborech k významným změnám v časopisech pro mladé čtenáře a kromě toho se tato periodika objevila poprvé na územích, kde dříve neexistovala (pod ruskou vládou tzv. „zabrané území“, pod vládou Rakouska-Uherska Rakouské Slezsko). V Polském království (a na „zabraném území“) vycházelo tehdy 27 časopisů, v Haliči a v Rakouském Slezsku 29, v různých provinciích Německého císařství – 34. „Przyjaciel Dzieci“, který byl stále vydáván, se zbavil své dřívější averze vůči veškeré fantasticko-pohádkové tvorbě a výrazně omladil skupinu redaktorů, autorů a spolupracovníků. Snažil se také využít zmírnění cenzury, zavedené v roce 1905 – především uskutečnil odpovídající změny v oddělení literárních a historických textů (téma národních povstání), a také v oddělení cestovatelsko-geografickém. Kromě toho dokončil obnovu struktury, když vytvořil autonomní přílohu pro nejmladší děti, „Światek dziecięcy“ [Dětský malý svět]. Negativní byl vývoj obdobně dlouholetého časopisu „Wieczory Rodzinne“, který po několika změnách redaktorů nakonec v letech 1913–1914 přešel do rukou nacionalisticko-klerikálních a antisemitských kruhů, což mělo katastrofální vliv na jeho obsah. Období 1891–1914 bylo v Polském království současně obdobím, kdy se objevilo mnoho nových periodik, také mimo Varšavu. Za zmínku stojí především svébytný, v Polsku první obrázkový časopis pro nejmladší čtenáře do 10 let, „Moje Pisemko“ [Můj časopísek] (1902–1915), ilustrovaný týdeník „Nasz Świat“ [Náš svět] (1910–1918) nebo týdeník vynikající úrovně „Z Blizka i z Daleka“ [Zblízka a zdaleka] Janiny Mortkowiczowé a Stefanie Sempołowské, který záměrně odmítal veškerou infantilizaci a choval se k mladému čtenáři jako k dospělému, včetně výběru materiálů z oblasti společenských věd a literárních textů.

Obr. 5 Z Blizka i z Daleka 1913

Je třeba zmínit, že v Haliči v tomto období, konkrétně v roce 1893, došlo ke spojení časopisů „Mały Światek“ a „Światełko“, a také vznikly čtrnáctideník „Wiek Młody“ [Mladý věk] (1893–1904) a krakovsko-varšavský (tudíž demonstrativně „nadzáborový“) čtrnáctideník „Promyk“ [Paprsek] (1909–1910). Některá z periodik, která vycházela poprvé v Rakouském Slezsku, měla vzhledem k místním náboženským specifikům evangelický charakter, nejdéle vydržela těšínská „Jutrzenka“ [Jitřenka] (1911–1914). V pruském záboru v tomto období existovalo mnoho efemérních dětských příloh novin a časopisů pro dospělé, vydávaných v poznaňské oblasti, v západním Prusku a ve Slezsku a zaměřených hlavně na mimoškolní udržování schopnosti mluvit a psát v polštině.

Léta první světové války 1914–1918 nepřerušila kontinuitu dějin polských dětských časopisů, ale ze zřejmých důvodů byly tyto roky odlišnou fází jejich vývoje. Celkem bylo identifikováno 31 „válečných“ periodik. Většina existovala už dříve a nadále fungovala v nových, těžkých podmínkách nedostatku papíru a válečné cenzury, některé ovšem vznikly od základů nově. Typické pro ně bylo – bez ohledu na zemi a region, ve kterém vycházely – nasycení politicko-válečnou realitou. Byly přizpůsobené dětskému vnímání a spojené s opatrnou nadějí na prospěšné změny statusu národa a polských zemí. Na území pod ruskou vládou je to viditelné zejména v bývalém varšavském časopisu „Przyjaciel Dzieci“, který byl těsně před válkou v roce 1914 rozdělen na dva formálně oddělené týdeníky – „Przyjaciel Młodzieży“ [Přítel mládeže] pro starší čtenáře a „Przy jaciel Dzieci“ [Přítel dětí] pro mladší čtenáře. Oba tituly byly rychle zrušeny po vytlačení Rusů a dobytí Varšavy Němci, ti ale souhlasili se vznikem několika nových časopisů. Nejdůležitější z nich jsou „W Słońcu“ [Na slunci] (1916–1926) a dva časopisy, které měly významnou roli také později v meziválečném období – „Płomyk“ [Plamen] a „Płomyczek“ [Plamének], založené v roce 1917. V Haliči, po skončení skoro roční ruské okupace, která zahrnula část jejího území, byl v roce 1916 obnoven lvovský „Mały Światek“ Anny Lewické, jediný „válečný“ dětský časopis na polských územích, který jednoznačně vyjadřoval podporu legionářské ideji a Józefu Piłsudskému. V pruském záboru pokračovaly také ve svém dosavadním profilu i předválečné časopisy, které se však snažily vyhýbat se vyjadřování v duchu oficiálního „pruského“ vlastenectví.

V listopadu 1918 většina periodik, která byla ještě tehdy vydávána, zareagovala nadšeně, když Polsko vyhlásilo nezávislost, avšak celá epocha dějin polských časopisů pro děti skončila. Nastala zcela nová situace – vznikl polský stát, vznikl také jednotný trh knih a tisku, který mohl fungovat pro polskou školu, před časopisy byly stanoveny nové a odlišné úkoly. Už jen několik z nich vycházelo potom v meziválečném období a kromě časopisů „Płomyk“ a „Płomyczek“ neměly důležitou roli.

Analýzy a studie časopisů pro mladší a starší děti 1824–1918 jsou součástí připravované dvoudílné monografie, přičemž v díle 1 byly detailně popsány vydavatelské dějiny těchto časopisů (rozdělené do výše uvedených období: 1824–1830/1831, 1832–1864, 1864–1890, 1891–1914, 1914–1918, s ohledem na záborové a regionální rozdělení), zatímco díl 2 byl věnován hlavním tématům obsahu těchto časopisů (literární texty, kulturní a umělecké otázky, dějiny a současnost, zeměpis a cestování, přírodní otázky, technika, průmysl a vynálezy, pedagogické a etické otázky, náboženství, tělesná výchova a duševní zábava, rubriky kontaktu se čtenáři, soutěží a společenských akcí) a prezentaci vývoje grafické úpravy. Současně byl proveden přezkum nesamostatných dětských příloh časopisů pro dospělé čtenáře (rodiče a pedagogové) a vlastním způsobem se vyvíjejících náboženských časopisů pro děti.

Díl 3 byl věnován hlavně časopisům pro mládež, tj. určeným starší mládeži, přibližně ve věku 15–25 let, které vznikly v Polsku později než časopisy pro děti (celkem 511 časopisů, které vycházely v letech 1824–1918). Průkopnickými tituly v této oblasti byly vratislavský „Znicz“ [Svíčka] (1851–1852) a lvovská „Czytelnia dla Młodzieży“ [Čítárna pro mládež] (1860–1861), celkem 511 časopisů.

Obr. 6 Czytelnia dla młodzieży 1860

Tyto tituly se vyvíjely odděleně od časopisů pro mladší čtenáře a především byly aktivně editovány samotnou mládeží a spojeny (také organizačně) se soudobým společensko-politickým a kulturním životem.

Jako samostatná kategorie jsou uváděny akademické (studentské) časopisy, jejichž dějiny začaly emigračním efemérním pařížským čtrnáctideníkem „Przyszłość“ [Budoucnost] (1866) a které v Polsku existovaly hlavně v Haliči. Velmi složitou a různorodou skupinou byly společensko-politické časopisy pro mládež, mezi nimi periodika pro mladé nacionalisty (hlavně, ale ne výhradně, v Haliči, např. lvovská „Teka“ [Portfej] (1899–1910, 1912)), progresivně socialistické časopisy (mj. lvovský „Promień“ [Paprsek] (1899–1912) nebo krakovské „Zjednoczenie“ [Spojení] (1905–1911)), lidové (např. varšavské „Młodzi idą“ [Mladí jdou] (1911–1914)), křesťanskodemokratické a konzervativní (např. varšavský „Prąd“ [Proud] (1909–1915)). Mezi kulturně uměleckými periodiky pro mládež stojí za zmínku především „Jednodniówka Monachijska“ [Mnichovský „jednodeník“] (1899) a varšavské „Pro Arte et Studio“ (1916–1918). Odděleně působily specifické (částečně rukopisné a nelegální) školní časopisy, které byly určené obvykle velmi úzkému kruhu spolužáků (průkopnickým titulem byl lublinský „Głos z Kąta“ [Hlas z kouta] (1865)), a staly se obzvláště početnými po roce 1901. Vlastní časopisy mělo také harcerské hnutí, organizující se (částečně nelegálně) na polských územích, mj. lvovský „Skaut“ (1911–1919) nebo varšavský „Skaut“ (1913–1914). Konečně je třeba zmínit polské židovské časopisy pro děti a mládež, vyvíjející se úplně odděleně od hlavního proudu časopisů pro mladé čtenáře, jejichž zaměření bylo jak sionistické, tak asimilační.

Vědci dokázali, jak se zdá, významně systematizovat, obohatit a doplnit (pokud se jedná o materiál a analýzu) dosavadní stav vědy o periodikách pro mladého čtenáře vycházejících v letech 1824–1918, zejména s ohledem na nedostatečně známou oblast časopisů pro mladší a starší děti, která – kromě její počáteční vývojové fáze – doposud byla velmi málo prozkoumána.

Překlad textu do češtiny: Anna Maślanka

Zpráva je výstupem z řešení grantového úkolu Národního vědeckého cen tra (Narodowe Centrum Nauki) – Polska prasa dla dzieci i młodzieży do 1918 roku (č. UMO-2013/11/B/ HS2/02589, ID 23859), vedoucí grantu prof. dr hab. Krzysztof Woźniakowski.

Poznámky

1  Zpráva se týká výzkumu provedeného v rámci grantu Národního vědeckého centra (Narodowe Centrum Nauki) č. UMO-2013/11/B/ HS2/02589, ID 23859: Polska prasa dla dzieci i młodzieży do   1918 roku.

2 Historia prasy polskiej, ed. J. Łojek, svazek 1–4, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe  1976–1980.

3 Harceři – polští skauti (pozn. redakce).

4 Pozn. redakce: V polském prostředí se kryptoperiodiky nazývají časopisy, které nemají všechny funkce časopisu, např. mají homogenní obsah; mohou být knihou, která vychází v pravidelné periodicitě  (seriálová publikace).

Použitá literatura:

Bibliografia historii Polski XIX i XX wieku, díl 3: 1865–1918, svazek 1, Warszawa 2000.

Bibliografia historii Polski XIX i XX wieku, díl 3: 1865–1918, svazek 2, Warszawa 2010.

Bibliografia historii Polski XIX i XX wieku, díl 3: 1865–1918, svazek 3, Warszawa 2017.

CHMIELOWSKI, Piotr, 1885. Czasopisma polskie dla młodego wieku. In: Encyklopedia wychowa wcza, díl 3, Warszawa, s. 567–569.

DZIADZIO, Andrzej, 2012. Cenzura prasy w Austrii (1862–1914): studium prawno-historyczne, Kraków.

FRACKOWIAK, Witold, 1979. Pedagogiczne aspekty polskiego czasopiśmiennictwa dla dzie ci i młodzieży na Pomorzu Nadwiślańskim i Kujawach Zachodnich w okresie rządów Bismarcka (1862–1890), Bydgoszcz.

FRACKOWIAK, Witold, 1981. Pedagogiczne tendencje pomorskiej i kujawskiej prasy polskiej dla dzieci i młodzieży w latach 1891–1920, Bydgoszcz.

GRABOWSKI, Stanisław, 2001. Na przyszły pożytek: z dziejów polskiej prasy dla dzieci 1824–1939, Pułtusk.

GZELLA, Grażyna a J. GZELLA (ed.), 2001. Pruskie prawo prasowe w drugiej połowie XIX wieku. In: W kręgu prasy (przeszłość – teraźniejszość – przyszłość), díl 2, Toruń, s. 33–43.

KAMISIŃSKA, Dorota, 2015. Grafika polskich tygodników ilustrowanych dla dzieci drugiej połowie XIX wieku na przykładzie warszawskiego, lwowskiego i poznańskiego „Przyjaciela Dzieci“. In: An nales Universitatis Paedagogicae Cracoviensis. Studia ad Bibliothecarum Scientiam Pertinentia. 13, 15–51.

KANIOWSKA-LEWANSKA, Irena, 1975. Literatura dla dzieci i młodzieży do roku 1864: zarys rozwoju, wybór materiałów, Warszawa.

KOLASA, Władysław Marek, 2017. The first Polish children’s magazines (1824–1830). In: Zeszyty Prasoznawcze. (4), 880–903.

Prasa polska w latach 1661–1864, red. J. Łojek, Warszawa 1976.

Prasa polska w latach 1864–1918, red. J. Łojek, Warszawa 1976.

KWIECIEŃ, Sabina, 2016. Poznańskie czasopisma dla dzieci i młodzieży do 1918 roku. In: An nales Universitatis Paedogicae Cracoviensis. Studia ad Bibliothecarum Scientiam Pertinentia. 14, 254–273.

SOCHA, Irena, 1992. Czasopisma dla dzieci i młodzieży na Śląsku drugiej połowie XIX wieku: zarys problematyki. In: Książka polska na Śląsku w drugiej połowie XIX wieku: zarys problematyki, red. M. Pawłowiczowa, Katowice, s. 127–140.

WOŹNIAKOWSKI, Krzysztof, 2017. Galician Periodicals for Children and Adolescents in the Time of Positivism. In: Annales Universitatis Paedagogicae Cracoviensis, Studia ad Bibliothecarum Sci entiam Pertinentia. 15, 195–220.

WOŹNIAKOWSKI, Krzystof, KWIECIEŃ, Sabina, KOLASA, Wladyslaw M. a Michał ROGOŻ. Polské časopisy pro děti a mládež 1824–1918: zpráva o studii. Knihovna: knihovnická revue. 2020, 31(2), 106–113. ISSN 1802-3250.