KLÍČOVÁ SLOVA: dezinfekce, knihovna, razítka, inkoustová tužka, papír, konzervace, butanolové výpary, fixace

SUMMARY: The effect of butanol on the stability of recording media used for labeling and identifying library items was examined. Alcohol has long been used for disinfecting library collections due to its effectiveness against bacteria, molds, and viruses. Research on the disinfection of archival and library collections has shown that butanol vapor is gentle on treated materials. However, the use of butanol can cause unacceptable changes in colour media, such as dye bleeding or colour shifts. The aim of this study was to observe visual changes in ink pencils and stamp colours after exposure to butanol vapors. Experiments were conducted on paper samples with various ink pencils and stamp colours, and fixatives intended to prevent unwanted spreading were also tested. The results indicated varying stability in butanol vapors, depending on the type of ink and its fixation method.

KEYWORDS: disinfection, library, stamps, ink pencil, paper, conservation, butanol vapors, fixation

Ing. Andrei Kazanskii, Ing. Rebeka Zembjaková, Mgr. Jitka Neoralová / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Sodomkova 2/1146, 102 00 Praha 15 - Hostivař

Tato studie vznikla na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje Národní knihovny ČR jako výzkumné organizace poskytované Ministerstvem kultury ČR (DKRVO 2024-2028), oblast 7: Ochrana knihovních fondů.

Úvod

Knihy a jiné typy knihovních dokumentů kromě vlastního textu obsahují také různé ruční přípisky, vlastnické záznamy, čtenářské přípisky, signatury a razítka současných i minulých majitelů dokumentu. Tyto dodatečné záznamy jsou významným zdrojem informací o knize, o předchozích vlastnících, o čtenářích, o místě vytvoření a uložení knihy. Zvlášť záznamy knihovní evidence je nezbytné zachovat bez jakýchkoliv změn. Ne vždy jsou tyto přípisky vytvořeny trvanlivým, stabilním inkoustem či barvivem. To se týká také razítkových barev. V současné době jsou již pro evidenční záznamy preferované archivní inkousty a razítkové barvy, které by měly být permanentní. V minulosti se však používaly, a to i v historických fondech, velmi nestabilní inkoustové tužky, které reagují s širokým spektrem rozpouštědel polárního i nepolárního charakteru. Ochrana a eventuální fixace těchto záznamů je důležitou součástí jakéhokoliv konzervátorského nebo restaurátorského zásahu na knize. Případné rozpuštění a aktivace psací látky nejen znemožní identifikaci exempláře při knihovní evidenci, ale představuje také nevratné poškození samotného dokumentu.

V oblasti dezinfekce dokumentů jsou alkoholy jedním z nejstarších antiseptických činidel, která jsou ve vysokých koncentracích účinná proti širokému spektru bakterií, plísní a také vůči mnoha virům. Mechanismus účinku alkoholů na vláknité plísně spočívá v koagulaci proteinů v buněčné stěně a cytoplazmatické membráně. Dále zvyšují tekutost lipidů v cytoplazmatických a mitochondriálních membránách plísní. Výsledkem je lýza – rozpad vnější cytoplazmatické membrány, uvolnění buněčného obsahu a koagulace enzymatických proteinů (Karbowska-Berent et al., 2018). Pokusy aplikovat alkoholy na dekontaminaci historických předmětů se v minulosti prováděly s použitím různých způsobů aplikace a různých koncentrací. Vodné roztoky alkoholů byly aplikovány ve formě nastříkání, ponoření, potřením povrchu. Prokázána byla také vysoká účinnost jejich par, což se ukázalo jako velmi šetrné k ošetřovanému materiálu. Bylo zjištěno, že za určitých podmínek (uzavřený prostor, 96% roztok butanolu, doba expozice 48 hodin, teplota 25 °C) dochází nejen k usmrcení vegetativních forem plísní, ale také k eliminaci jejich spor (Orlita, 1991). Nicméně, Karbowska-Berent (Karbowska-Berent, 2014) zjistila nepřijatelné změny v některých barevných médiích (tisk, kuličková pera) při aplikaci alkoholu ponorem. Bronislava Bacílková (2006) v laboratořích současného Národního archivu provedla podobná pozorování týkající se pera, nesmazatelné tužky a fixu a zjistila, že u některých typů psacích látek může dojít k rozpíjení textu nebo dokonce k difúzi na rub papíru. Tyto orientační zkoušky byly však jen vedlejším testem uskutečněným při testování účinků par alkoholu na plísně. Z tohoto důvodu bylo zapotřebí dalšího zkoumání stálosti popisků, inkoustových tužek a razítek a jiných záznamových prostředků z široké škály médií (s nimiž se setkáváme v knihovních dokumentech) v parách butanolu, který se již dlouhá léta používá v Národní knihovně ČR jako standardní dezinfekční prostředek pro kontaminované fondy.

Experimentální část

Cíl práce:

Alkoholy, zejména butanol, se používají k dezinfekci již velmi dlouho. Doporučená koncentrace se podle konkrétních podmínek pohybuje mezi 50 až 90 %. K dezinfekci knih a archiválií se používá alkohol v podobě par, neboť tato aplikační forma je vůči ošetřovanému materiálu velmi šetrná. Avšak u některých psacích látek, hlavně inkoustových tužek, může docházet k rozpíjení textu a změně barevnosti. Orientační zkoušky rozpustnosti psacích látek již byly v minulosti prováděny, jak bylo zmíněno výše, v Národním archivu (Bacílková, 2003). Hlavním cílem naší práce bylo sledování vizuálních změn záznamových prostředků, jako jsou inkoustové tužky a razítkové barvy, po expozici v parách butanolu za podmínek nastavených pro dezinfekci knihovních fondů napadených plísněmi. Byly měřeny změny barevnosti připravených vzorků a případná migrace barev byla dokumentována makro- a mikrosnímkováním.

Seznam záznamových prostředků:

Bylo testováno 12 různých záznamových prostředků (viz tabulka 1) z období 70. až 80. let 20. století, mezi které patří inkoustové tužky (vzorky 1–8), razítkové barvy (vzorky 9, 11, 12) a inkoust do plnicích per (vzorek 10). Červené inkoustové tužky jsou ve všech následujících grafech a tabulkách označeny indexem „a“, zatímco modré inkoustové tužky jsou označeny indexem „b“.

Inkoustové tužky – tuha v dřevěném pouzdře, tuhy různého složení a barvy: klasické stříbrné, fialové, červené a modré. Hlavním komponentem inkoustových tužek jsou vodorozpustná organická barviva, většinou aniontová, například Methyl Violet (C.I. Basic Violet 1), malachitová zeleň (C.I. Basic Green 4) nebo kyselá barviva jako eosin (C.I. Acid Red 87) (Ďurovič et al., 1999).

Razítkové barvy lze rozdělit na barvy pro kovová a gumová razítka. Razítkové barvy se nanášejí na papír tlakem pryžového nebo kovového razítka namočeného v barvivu. Byly testovány bezolejové razítkové barvy pro gumová razítka, které se skládají z kationtových barviv rozpuštěných ve směsi vody, glycerinu nebo vyšších glykolů a alkoholů. Oproti kovovým razítkům, která mají olejové složení nerozpustné ve vodě, jsou bezolejové razítkové barvy ve vodě více či méně snadno rozpustné. Fialová, modrá a černá razítková barva obsahují kationtová barviva, zatímco červené a zelené razítkové barvy obsahují aniontová barviva. Modrá barva se vyráběla především z bazických arylmetanových barviv (Basic Blue 11, Basic Blue 26 a Basic Blue 52, dříve Basic Violet 1, Basic Violet 3 a Basic Blue 9). Černá barva se nejčastěji vyráběla ze stabilních nigrozinových barviv (Ďurovič, 2002; Maková, 2019).

Inkoust do plnicích per je směsí syntetického dehtového barviva v destilované vodě, konzervačních látek (fenol, formaldehyd) a látek upravujících pH (kyselina octová, uhličitan sodný). Testován byl aniontový červený inkoust pravděpodobně z namodralého xantinového barviva eosin B (Acid Red 91). Červený inkoust do plnicích per z přibližně 80. let (vzorek č. 10) byl použit z důvodu náhrady červené razítkové barvy ze stejného období (Ďurovič, 2002).

Přesné chemické složení záznamových prostředků bylo stanoveno pro vzorky 1, 2, 8a a 8b (viz tabulka 1) pomocí LC/MS analýzy provedené v Centrální laboratoři VŠCHT Praha. Analýzy byly provedeny na vysokorozlišujícím hmotnostním spektrometru LTQ Orbitrap Velos (Thermo Scientific) v několika ionizačních režimech: ESI+ (elektrosprejová ionizace v kladném módu), ESI− (v záporném módu), APCI+ (chemická ionizace za atmosférického tlaku v kladném módu) a APCI−. Extrahované roztoky záznamových prostředků byly vstřikovány do proudu mobilní fáze (metanol) přes 10 μl injekční smyčku (Rheodyne).

Na základě výsledků analýzy bylo zjištěno, že inkoustová tužka Hardtmuth Koh-I-Noor stříbrná (vzorek č. 1) obsahuje barviva na bázi směsi Methyl Violet 10B, 6B a 2B. U inkoustové tužky Mephisto (vzorek č. 2) bylo identifikováno barvivo složené převážně z Methyl Violet 10B. Červená inkoustová tužka Hardtmuth Koh-I-Noor (vzorek č. 8a) obsahuje barvivo Solvent Red 43, zatímco modrá inkoustová tužka Koh-I-Noor (vzorek č. 8b) vykazuje přítomnost barviva Acid Blue 93.

Tab. 1 Seznam použitých záznamových prostředků

Postup práce:

Test 1: Simulace dezinfekce čerstvě nanesených inkoustů

V prvním testu byly zkoumány podmínky dezinfekce v butanolu u čerstvě nanesených inkoustů. Za tímto účelem bylo připraveno dvanáct setů vzorků. Každý set obsahoval šest vzorků, které byly popsány jedním ze záznamových prostředků na ručním papíru. Seznam těchto záznamových prostředků je uveden v tabulce 1. Vzorky záznamových prostředků byly aplikovány na ruční papír z Velkých Losin, gramáž 240 g/m2. Jedná se o ručně čerpaný grafický papír bez průsvitky. Papír je tvořen směsí lnu a bavlny. Rozměry papírových vzorků byly 5 × 2,5 cm. Na každý vzorek byl vybraným záznamovým prostředkem napsán nápis „2023“ a vytvořen vyplněný kruh s přibližným průměrem 1 cm. Každý vzorek byl dále označen číslem vzorku a číslem setu (viz obr. 1). Pro aplikaci razítkových barev byla použita gumová razítka.

Obr. 1 Foto vzorku pořízené pomoci VSC 8000 v dopadajícím osvětlení viditelného spektra (A. Kazanskii, NK ČR)

U připravených setů vzorků záznamových prostředků byla měřena jejich barevnost v režimu spektrofotometru videospektrálního komparátoru VSC 8000 (Foster + Freeman), dále označovaného jako „VSC“. Barevnost byla analyzována ve vyplněném kruhu na třech místech s výpočtem průměrných hodnot změny barevnosti (viz obr. 2). Následně byly jednotlivé vzorky fotografovány pomocí VSC v dopadajícím osvětlení viditelného spektra (viz obr. 1).

Obr. 2 Měření barevnosti vzorku provedené pomocí VSC v režimu spektrofotometru (A. Kazanskii, NK ČR)

Mikrosnímky záznamových prostředků byly pořízeny pomocí 3D digitálního mikroskopu Hirox RH-2000 s objektivem MXB 2500 při středním „mid-range“ zvětšení 200× a světelné poloze 34–32. Mikrosnímky byly u všech vzorků pořízeny ve stejné oblasti, a to na spodním okraji prvního čísla „2“ nápisu „2023“ (viz obr. 3).

Obr. 3 Makro- a mikrosnímky vzorku pořízené pomocí VSC a 3D digitálního mikroskopu Hirox RH-2000 (A. Kazanskii, NK ČR)

Všechny sety vzorků byly následně exponovány v parách 94–96% roztoku butan-1-olu (Penta s.r.o.) s vodou, v hermeticky uzavřené dezinfekční komoře ARTWET. Odpařování vodného roztoku alkoholu bylo zajištěno otevřenými Petriho miskami s roztokem butanolu, které byly umístěny na dně dezinfekčního boxu. Množství roztoku odpovídalo objemu 900 ml vodného roztoku na 500 dm³ komory. Vzorky byly umístěny na lepenku, která simulovala desku knihy. Byly položeny na třech výsuvných roštech se silikonovým výpletem ve vzdálenostech 14, 26 a 38 cm nad Petriho miskami (viz obr. 4 a 5). Samotný proces simulované dezinfekce probíhal po dobu 48 a 72 hodin. Každý vzorek v setu (celkem 6 vzorků) odpovídal specifickým podmínkám dezinfekce, konkrétně kombinaci vzdálenosti od zdroje butanolu a doby působení. Během celého procesu byla monitorována teplota a relativní vlhkost jak uvnitř komory, tak i v místnosti.

Obr. 4 Vzorky inkoustových tužek a razítek na lepence v hermeticky uzavřeném dezinfekčním boxu (R. Zembjaková, NK ČR)

Obr. 5 Detailnější pohled na vzorky inkoustových tužek a razítek na lepence v hermeticky uzavřeném dezinfekčním boxu (R. Zembjaková, NK ČR)

Test 2: Simulace dezinfekce „aktivovaných“ inkoustů

Pro simulaci dezinfekce „aktivovaných“ inkoustů bylo připraveno osm setů vzorků obsahujících všechny typy vodorozpustných inkoustových tužek (sety 1–8, viz tabulka 1). Během nanášení prostředku na papír bylo kvůli zvýšení reaktivity inkoustů lokálně přidáváno malé množství destilované vody. Ve všech ostatních ohledech zůstal postup přípravy a dezinfekce vzorků stejný jako v prvním testu. Cílem aktivace bylo částečně simulovat aplikaci navlhčeného hrotu inkoustové tužky, stárnutí inkoustu a jeho reakci na změny vnější relativní vlhkosti v průběhu času. Tento test má pouze orientační charakter a slouží k pozorování inkoustu v různých stavech. Popsaný postup aplikace nelze považovat za umělé stárnutí.

Test 3: Simulace dezinfekce záznamových prostředků zafixovaných pomocí cyklododekanu

Pro simulaci dezinfekce zafixovaných záznamových prostředků bylo připraveno dvanáct setů (viz tabulka 1). Při tomto testu byla fixace inkoustu provedena pomocí aplikace roztoku cyklododekanu a následně aplikace taveniny cyklododekanu (Paulusová, 2000). Roztok cyklododekanu s petrolbenzinem byl připraven rozpuštěním 10 g cyklododekanu v 8 g petrolbenzinu za míchání při běžné laboratorní teplotě. Roztok byl nanesen pomocí malého štětce na vzorky z obou stran. Tavenina cyklododekanu byla připravena rozpuštěním cyklododekanu v nástavci pájky za udržování stálé teploty 70 °C. Tavenina byla nanesena malým štětcem z obou stran papíru, čímž vznikla viditelná krusta. Ve všech ostatních detailech zůstal postup přípravy a dezinfekce vzorků stejný jako v prvním testu.

Test 4: Simulace dezinfekce záznamových prostředků zafixovaných pomoci roztoků Mesitol a Rewin

Pro simulaci dezinfekce zafixovaných záznamových prostředků bylo připraveno dvanáct setů vzorků (viz tabulka 1). Fixace inkoustu v testu 4 proběhla pomocí aplikace 1,2% roztoku Mesitol NBS a 6% roztoku Rewin EL (Bredereck, 1988). Aniontové činidlo Mesitol NBS bylo připraveno rozpuštěním práškového Mesitolu za stálého míchání v deionizované vodě. Kapalný koncentrát kationtového činidla Rewin EL byl naředěn na 6% vodný roztok. Roztok byl aplikován metodou ponoru, která se v tomto testu ukázala jako nejšetrnější varianta pro záznamové prostředky.

U aniontových prostředků jako jsou inkoustové tužky a inkousty do plnicích per (sety 1–8 a 10, viz tabulka 1) byly vzorky nejprve ponořeny do roztoku Rewinu. Po vysušení byly ponořeny do roztoku Mesitolu.

U kationtových razítkových barev byl postup opačný: vzorky byly nejprve ponořeny do roztoku Mesitolu a poté do roztoku Rewinu. Nakonec byly všechny vzorky důkladně vysušeny. Ve všech ostatních ohledech zůstal postup přípravy a dezinfekce vzorků stejný jako v prvním testu.

Výsledky a shrnutí

Teplota a vlhkost dezinfekce

Během experimentu se teplota v místnosti pohybovala v rozmezí 22,0–23,6 °C a relativní vlhkost vzduchu mezi 23,9–31,8 %. Teplota v hermeticky uzavřeném boxu dosahovala přibližně stejných hodnot jako v místnosti, avšak relativní vlhkost postupně stoupala, po 40 hodinách až na 79 % (viz obr. 6). Minimální doba potřebná pro účinnou dezinfekci je 48 hodin, kdy se ale může zvýšit riziko aktivace záznamových prostředků, pojiv a nežádoucích změn.

Obr. 6 Vývoj relativní vlhkosti v hermeticky uzavřeném boxu při standardním postupu dezinfekce po dobu 48 hodin

Výsledky prvního testu:

Při měření barevných změn vzorků byly výsledky vyjádřeny prostřednictvím koeficientu celkové změny barevnosti ∆E, který je obecně uznávaným ukazatelem pro sledování barevných rozdílů. Pro lepší orientaci byla stanovena stupnice určující míru rozdílu mezi dvěma barvami. Barevné změny s ∆E menším než 0,2 jsou považovány za zanedbatelné, v rozmezí ∆E od 0,2 do 0,5 za velmi malé, od 0,5 do 1,5 za malé, od 1,5 do 3 za jasně postřehnutelné, od 3,0 do 6,0 za střední, ∆E nad 6 indikuje vysokou barevnou odlišnost (Zmeškal, 2002).

V prvním testu hodnoty ∆E u stříbrných inkoustových tužek (sety 1–6) přesáhly hodnotu 10, zatímco u fialové inkoustové tužky Mephisto dosáhly hodnoty kolem 8. To naznačuje, že vlivem expozice došlo k výrazným a dobře viditelným změnám barevnosti (viz obr. 7). Tyto změny, včetně rozpíjení inkoustů, jsou zřetelně patrné z makro- a mikrofotodokumentace (viz tabulka 2). Změna barevnosti po 72hodinové expozici byla závislá na vzdálenosti vzorků od zdroje butanolu, přičemž nejnižších hodnot dosáhla při vzdálenosti 38 cm. Hlavním efektem, který lze pozorovat na mikrofotodokumentaci, je výrazně menší rozpíjení prostředku. Hlavní složkou stříbrných inkoustových tužek jsou ve vodě rozpustná polární organická barviva. Důvodem pro tak výrazné změny barevnosti a rozpíjení může být jak vysoká relativní vlhkost, tak i vysoká koncentrace butanolu v atmosféře během dezinfekce.

U barevných inkoustových tužek (sety 7–8) byly zaznamenány menší barevné změny, přičemž hodnota ∆E dosáhla přibližně 6, což odpovídá středně výrazné barevné změně (viz obr. 7). Nebylo nalezeno rozpíjení. To naznačuje, že složení vybraných modrých a červených inkoustových tužek vykazuje vyšší odolnost vůči rozpustnosti ve vodě a parách butanolu.

U razítkové barvy ze setu 9 došlo během expozice k výraznému rozpíjení inkoustu v oblastech s vyšší vrstvou barvy. Intenzita tohoto rozpíjení byla závislá na vzdálenosti vzorků od zdroje butanolu (viz tabulka 2).

U kapalných inkoustů do plnicích per a razítkových barev (sety 10–12) byly zaznamenány ještě menší barevné změny, přičemž hodnota ∆E se pohybovala v rozmezí od 1,5 do 3. Během testu také nedošlo k rozpíjení záznamových prostředků, což naznačuje vysokou odolnost těchto prostředků vůči rozpustnosti ve vodě a parách butanolu (viz obr. 7).

Pro přehlednost jsou ve všech tabulkách s fotodokumentací zobrazeny tři stavy vzorků: 1) stav před dezinfekcí, 2) stav po dezinfekci při minimální době expozice 48 hodin a vzdálenosti 14 cm od zdroje butanolu, 3) stav po dezinfekci při maximální době expozice a vzdálenosti.

Obr. 7 Celková změna barevnosti ∆E všech setů testu 1 v závislosti na době expozice a vzdálenosti od zdroje butanolu. Doba expozice 48/72 hodin. Vzdálenost od zdrojů butanolu 14/26/38 cm.

Tab. 2 Srovnávací makro- a mikrosnímky vzorků testu 1 pořízené pomocí VSC (horní část snímků) a 3D digitálního mikroskopu. Porovnání vzorků před expozicí s výsledky po expozici. Pro ukázku vybrána doba expozice 48/72 hodin a vzdálenost od zdrojů butanolu 14/38 cm. (A. Kazanskii, NK ČR)

Výsledky druhého testu:

Již během přípravy vzorků a reakce barevné složky inkoustů s vodou došlo u všech inkoustových tužek (sety 1–6) k výrazné barevné změně, přičemž hodnota ∆E přesáhla 10. Naopak modré a červené inkoustové tužky (sety 7–8) si zachovaly původní odstín.

Po realizaci druhého testu u všech „aktivovaných“ stříbrných a barevných inkoustových tužek (sety 1–8) hodnoty celkové změny barevnosti ∆E nepřekročily hodnotu ∆E = 5,7, bez ohledu na dobu expozice a vzdálenost vzorků od zdroje butanolu (viz obr. 8). To znamená, že v důsledku expozice došlo k viditelným až málo viditelným změnám barevnosti. Hlavní změna spočívala v mírném rozpíjení inkoustu, které je patrné především u okraje záznamové stopy na mikrofotodokumentaci, zejména u vzorků stříbrných inkoustových tužek (viz tabulka 3). V tomto testu můžeme předpokládat, že relativní vlhkost neměla vliv na změnu barevnosti vzorků, které předem prošly reakcí s vodou. Hlavním faktorem změn zde mohl být účinek butanolu, který vedl k dalšímu rozpíjení inkoustu. Pozorovaný nežádoucí vliv, s výjimkou setu 6, klesal s narůstající vzdáleností od zdrojů butanolu, avšak neovlivnil výsledné hodnoty ∆E (viz tabulka 3).

Obr. 8 Celková změna barevnosti ∆E všech setů testu 2. Doba expozice 48/72 hodin. Vzdálenost od zdrojů butanolu 14/26/38 cm.

Tab. 3 Srovnávací makro- a mikrosnímky vzorků testu 2 pořízené pomocí VSC (horní část snímků) a 3D digitálního mikroskopu. Porovnání vzorků před expozicí s výsledky po expozici. Pro ukázku vybrána doba expozice 48/72 hodin a vzdálenost od zdrojů butanolu 14/38 cm. (A. Kazanskii, NK ČR)

Výsledky třetího testu:

Měření změny barevnosti v tomto testu bylo komplikováno přítomností silné, postupně se odpařující vrstvy cyklododekanu na povrchu záznamových prostředků. Tento faktor ovlivnil reprodukovatelnost měření a výsledné hodnoty směrodatné odchylky. Průměrné hodnoty ∆E ve třetím testu se jen minimálně lišily od výsledků prvního testu, což naznačuje, že za těchto podmínek lze fixaci cyklododekanem považovat za málo účinný postup ochrany před nežádoucím vlivem dezinfekce (viz obr. 8).

V důsledku expozice došlo u všech stříbrných inkoustových tužek k výrazným a dobře viditelným změnám barevnosti, přičemž hodnoty ∆E překročily 15. U fialové inkoustové tužky Mephisto (set 2) dosáhla hodnota ∆E přibližně 8. Inkousty se rozpíjely bez ohledu na vzdálenost vzorků od zdrojů butanolu a dobu působení. Tyto výsledky jsou patrné na makro- a mikrofotodokumentaci (viz tabulka 4). U barevných inkoustových tužek (sety 7–8) byly zaznamenány menší barevné změny, přičemž ∆E dosáhla hodnot od 5 do 10. Během testu také nedošlo k jejich rozpíjení.

U razítkové barvy ze setu 9 docházelo během expozice stále k rozpíjení inkoustu. U kapalného inkoustu do plnicích per a razítkových barev (sety 10–12) byly, stejně jako v prvním testu, zaznamenány nejnižší barevné změny v rozmezí ∆E od 2 do 8 a minimální rozpíjení (viz tabulka 4)

Obr. 9 Celková změna barevnosti ∆E všech setů testu 3. Doba expozice 48/72 hodin. Vzdálenost od zdrojů butanolu 14/26/38 cm.

Tab. 4 Srovnávací makro- a mikrosnímky vzorků testu 3 pořízené pomocí VSC (horní část snímků) a 3D digitálního mikroskopu. Porovnání vzorků před expozicí s výsledky po expozici. Pro ukázku vybrána doba expozice 48/72 hodin a vzdálenost od zdrojů butanolu 14/38 cm. (A. Kazanskii, NK ČR)

Výsledky čtvrtého testu:

Fixace inkoustu v testu 4 pomocí 1,2% roztoku Mesitol NBS a 6% roztoku Rewin EL lze považovat za částečně účinný způsob ochrany před nežádoucími účinky dezinfekce. Na rozdíl od prvního testu, kde inkousty nebyly fixovány, byly v testu 4 výsledné průměrné hodnoty ∆E u stříbrných inkoustových tužek (sety 1–6) nižší a závislé na vzdálenosti od zdrojů butanolu. Při expozici 72 hodin a vzdálenosti 38 cm se u stříbrných inkoustových tužek podařilo dosáhnout pod hodnoty ∆E = 5,8 u fialové inkoustové tužky (set 2) pod hodnotu ∆E = 2,2. U barevné inkoustové tužky (set 7) došlo k ještě menší barevné změně, kde průměrná hodnota ∆E dosáhla 3. Na rozdíl od prvního testu u všech inkoustových tužek nedošlo k rozpíjení. U barvy pro razítka (setu 9) nedošlo během expozice k rozpíjení jen při větší vzdálenosti od zdrojů butanolu (28–38 cm). Změřená razítková barva (set 11) ukázala nižší a střední barevné změny ∆E v rozmezí od 1,1 do 3 (viz obr. 9).

U setů inkoustové tužky (set 8), inkoustu do plnicích per (set 10) a razítkové barvy (set 12) došlo při fixaci ponorem do roztoků Rewin, případně Mesitol NBS k značnému rozpíjení, což znemožnilo dosáhnout reprodukovatelných výsledků. U setů 6, 7 a 11 bylo pozorováno menší, ale stále nežádoucí rozpíjení v průběhu fixace, které je patrné na fotodokumentaci (viz tabulka 5). Tyto reakce záznamových prostředků představují zásadní nedostatek metody. Na základě provedených testů se opět ukázalo, že před každou aplikací roztoků fixativ Mesitol NBS a Rewin je nutné provádět kombinované zkoušky rozpustnosti a případně používat roztoky s odlišnými koncentracemi přizpůsobenými konkrétním typům záznamových prostředků (Bredereck, 1988).

Obr. 10 Celková změna barevnosti ∆E všech setů testu 4. Doba expozice 48/72 hodin. Vzdálenost od zdrojů butanolu 14/26/38 cm.

Tab. 5 Srovnávací makro- a mikrosnímky vzorků testu 4 pořízené pomocí VSC (horní část snímků) a 3D digitálního mikroskopu. Porovnání vzorků před expozicí s výsledky po expozici. Pro ukázku vybrána doba expozice 48/72 hodin a vzdálenost od zdrojů butanolu 14/38 cm. (A. Kazanskii, NK ČR)

Závěr

Výsledky provedených testů ukázaly rozdílnou stabilitu a charakter chování vybraných záznamových prostředků v průběhu dezinfekce v butanolových parách. Testováním bylo zjištěno, že různé záznamové prostředky vykazují odlišné chování během fixace, přičemž účinnost tohoto procesu se liší v závislosti na konkrétním typu barviva. Bylo prokázáno, že při standardní dezinfekci v parách butanolu mohou knihovní dokumenty a inkoustové záznamy v nich čelit riziku vizuální změny z důvodu zvýšené relativní vlhkosti, která v průběhu dezinfekce dosahuje až 80 %. Je proto doporučeno pečlivé monitorování procesu dezinfekce, včetně kontroly teploty a relativní vlhkosti, jak v boxu, tak v celém prostoru. Většina záznamových prostředků v provedených testech nereagovala na dobu expozice, ale spíše na vzdálenost od zdroje butanolu. Na základě těchto poznatků lze doporučit umisťovat při dezinfekci rizikové objekty obsahující inkoustové záznamové prostředky do vzdálenosti nejméně 38 cm od zdroje butanolu. Tento preventivní přístup sice zcela neeliminuje riziko interakce inkoustu s vyšší koncentrací par, ale může významně snížit potenciální poškození.

Stříbrné inkoustové tužky se ukázaly být nejproblematičtější skupinou záznamových prostředků, které byly testovány. Za běžných podmínek dezinfekce tyto inkousty výrazně mění barvu a rozpíjejí se, bez ohledu na vzdálenost od zdroje butanolu. Pokud byly stříbrné inkoustové tužky před psaním aktivovány vodou, může větší vzdálenost od zdroje butanolu snížit míru jejich rozpíjení a zabránit dalším významným změnám barvy. Pro fixaci stříbrné inkoustové tužky lze použít kombinaci roztoků Mesitolu NBS a Rewinu EL, které snižují možné změny barvy a minimalizují rozpíjení záznamových prostředků během dezinfekce. Je však nezbytné pečlivě zvolit koncentraci roztoku a způsob jeho aplikace. Je doporučeno rovněž provést test rozpustnosti, aby nedošlo k poškození záznamu. Fialová inkoustová tužka během testu vykazovala podobné chování jako stříbrné inkoustové tužky, avšak změny barvy byly méně výrazné. U barevných inkoustových tužek, jako je červená a modrá, byly pozorovány ještě menší změny barvy. Tyto záznamové prostředky vykazovaly střední změny barvy bez známek rozpíjení.

Razítkové barvy a inkoust do plnicích per prokázaly výrazně vyšší stabilitu ve srovnání se stříbrnými inkoustovými tužkami při standardním postupu dezinfekce. Tyto záznamové prostředky vykazovaly barevnou změnu podstatně menší a většina z nich se nerozpíjela. Na druhou stranu se ukázalo, že fixace těchto záznamových prostředků pomocí kombinace roztoků Mesitolu NBS a Rewinu EL je značně riziková kvůli vysoké pravděpodobnosti jejich rozpouštění během fixace. Zvláštní pozornost si zaslouží barva pro razítka NORIS (set 9). Na rozdíl od ostatních barev pro razítka vykazovala při dezinfekci výrazné rozpíjení, přičemž míra rozpíjení závisela na vzdálenosti od zdroje butanolu v komoře.

Metoda fixace pomocí cyklododekanu se ukázala jako málo účinná při prevenci změn záznamových prostředků při standardní dezinfekci.

Provedené testy jsou pouze simulací reálného procesu dezinfekce, kde u starších záznamů mají vliv na aktivaci barviv další faktory. Reálně stárnuté záznamy mohou mít odlišné charakteristiky interakce s prostředím a barviva v nich mohou být v jiném chemickém stavu v důsledku přirozeného stárnutí. Další výzkum proto bude pokračovat testy interakce přirozeně stárnutých záznamů s parami butanolu.

Zdroje:

BACÍLKOVÁ, Bronislava, 2015. Studium účinků par butanolu a jiných alkoholů na plísně. Online. Praha: Národní archiv. Dostupné z: https://old2.nacr.cz/wp-content/uploads/2015/11/butanol.pdf. [cit. 2024-01-11].

BREDERECK, Karl a SILLER-GRABENSTEIN, Almut, 1988. Fixing of ink dyes as a basis for restoration and preservation techniques in archives. Restaurator. Č. 9, s. 113–135.

ĎUROVIČ, Michal, 2022. Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha: Paseka. ISBN 80-7185-383-6.

ĎUROVIČ, Michal; DENDEROVÁ, Michaela; MATUŠÍK, Jan a STRAKA, Roman, 1999. Fixace novodobých psacích prostředků syntetickými polymery – studium odstranitelnosti a fyzikálně-chemických vlastností některých vybraných fixačních prostředků. In: X. seminář restaurátorů a historiků: Referáty. Litomyšl, 24.–27. září 1997. Praha: Pobočka ČIS při Státním ústředním archivu v Praze, s. 248.

KARBOWSKA-BERENT, Joanna, 2014. Dezynfekcja chemiczna zabytków na podłożu papierowym – skuteczność i zagrożenia. PDF. Toruň: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Mikołaja Kopernika. ISBN 978-83-231-3088-8.

KARBOWSKA-BERENT, J. et al., 2018. The initial disinfection of paper-based historic items – Observations on some simple suggested methods. Online. International Biodeterioration & Biodegradation. Č. 131, s. 60–66. ISSN 0964-8305. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.ibiod.2017.03.001. [cit. 2024-01-11].

MAKOVÁ, Alena a HAFKOVÁ, Zuzana, 2019. Záznamové prostriedky a možnosti ich fixácie pre vodné konzervačné procesy. Bratislava: MV SROV. S. 6–16. ISBN 978-80-971767-5-4.

ORLITA, Alois, 1991. Nový systém devitalizace plísní na historických písemnostech. In: Sborník 8. semináře restaurátorů a historiků, Železná Ruda – Špičák. Praha: Státní ústřední archiv v Praze. S. 258–267.

PAULUSOVÁ, Hana, 2003. Využití cyklododekanu pro přechodnou fixaci vodorozpustných barviv. In: XI. seminář restaurátorů a historiků: Referáty, Litoměřice, 13.–16. 9. 2000. Praha: Státní ústřední archiv v Praze. S. 250–255.

ZMEŠKAL, Oldřich; ČEPPAN, Michal a DZIK, Petr, 2002. Barevné prostory a správa barev. Online. Vysoké učení technické v Brně. Dostupné z: http://imagesci.fch.vut.cz/download/stud06_rozn02.pdf. [cit. 2024-01-11].

KAZANSKII, Andrei; ZEMBJAKOVÁ, Rebeka a NEORALOVÁ, Jitka. Stálost inkoustových tužek a razítek v parách butanolu při standardním postupu dezinfekce. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 2, s. 85–107. ISSN 1802-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: Bezno, Březno, Skalsko, chrámová hudba, tematický katalog, sbírka hudebnin, skladatelé, učitelé, ředitelé kůru, 18. století, 19. století

SUMMARY: The aim of the study is to provide information about the collection of sheet music preserved in the Church of St. Havel in Skalsko. It is a set of approximately 300 sheet music from the 18th and 19th centuries. Some of them were created or copied by local choir directors, but the collection also includes sheet music from Bezno and Březno. Among the sheet music from Březno, a valuable composition by the talented, though completely unknown, composing teacher J. F. Chwátal has been preserved. The contribution of this paper lies in presenting the basic characteristics of this very valuable collection and providing information on the life stories of teachers as its creators. The study expands the knowledge of musical life in the vicinity of Mladá Boleslav at the end of the 18th century and in the first half of the 19th century.

KEYWORDS: Bezno, Březno, Skalsko, church music, thematic catalogue, collection of sheet music, composers, teachers, choir directors, 18th century, 19th century

Mgr. Jiří Mikuláš, Ph.D. / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Klementinum 190/5, 110 00 Praha 1, Česká republika

Tato studie vznikla na základě institucionální podpory Dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace (DKRVO) poskytované Ministerstvem kultury ČR. Oblast 2: Hudební věda.

Úvod

Cílem studie je informovat o sbírce hudebnin dochované v kostele sv. Havla ve Skalsku. Jedná se o pozoruhodný soubor rukopisných a tištěných hudebnin, který od roku 2024 díky grantu Ministerstva kultury ČR zpracovávám pro mezinárodní databázi hudebních pramenů RISM. Autor se nezabývá pouze katalogizací sbírky, ale od počátku se věnuje jejímu hudebně historickému výzkumu. Jeho cílem je tematický katalog výše jmenované sbírky vydaný Národní knihovnou ČR v ediční řadě CATALOGUS ARTIS MUSICAE IN BOHEMIA ET MORAVIA CULTAE. Tato studie poprvé předkládá na základě podrobného zkoumání hudebnin a dalších pramenů, především matrik, základní charakteristiku velmi hodnotné chrámové sbírky hudebnin, objevuje zdejší zapomenuté hudební skladatele a ředitele kůru.¹ Zásadně tak rozšiřuje znalosti o hudebním životě v okolí Mladé Boleslavi na konci 18. a v první polovině 19. století.

Učitelé ve Skalsku v 18. století

Skalsko je obec v okrese Mladá Boleslav ve Středočeském kraji. Rozkládá se asi dvanáct kilometrů západně od Mladé Boleslavi. Nyní zde žije 384 obyvatel.² Po značnou část 18. století byla obec v majetku pražského kostela svatého Michaela řádu servitů. V jejich majetku zůstala až do roku 1785. Servité zde postavili zámek jako své letní sídlo, k věži starého kostela přistavěli novou loď. Za Josefa II. došlo ke zrušení kláštera servitů a Skalsko připadlo náboženskému fondu.³ Zdejší kostel svatého Havla je původně gotický, doložen roku 1364. Z původní stavby je však dochována pouze věž, k níž byl roku 1735 přistavěn nový kostel opravený roku 1879. Interiér zdobí velmi hodnotný hlavní barokní portálový oltář s točenými sloupy a sochami sv. Antonína Paduánského a Františka Xaverského, vyhotovený kolem roku 1735 (architektura i sochy jsou velmi ceněnou prací, pocházejí nejspíše z pražské dílny).⁴

Obr. 1 Kostel ve Skalsku (Foto: Jiří Mikuláš)

Skalsko se zapsalo výrazně do dějin hudby, neboť z této obce pocházeli příslušníci dvou významných hudebních rodů 18. století – Bendů a Brixiů. Rod Bendů, od počátku 17. století usazený v severovýchodních Čechách, se rozštěpil na dvě větve. Prvá žila od poloviny 17. století až do 20. století ve Skalsku. Druhá větev rodu Bendů se usadila v oblasti Nymburka, Lysé nad Labem a Benátek. Zakladatelem hudební tradice skalské větve byl tkadlec a muzikant Martin Benda (1676–1746).⁵ Jeho synem byl skladatel Felix Benda narozený ve Skalsku 25. 2. 1708.⁶ Učil se v rodišti u tamějšího faráře P. Viktorína Zádolského. Jako poddaný servitů se v roce 1726 stal po Šimonu Brixim varhaníkem a ředitelem kůru v servitském kostele sv. Michaela na Starém Městě pražském. Zkomponoval dvě česká sepolcra⁷ a další církevní hudbu. Jeho nejvýznamnějším žákem byl Josef Seger. Felix Benda zemřel v Praze 12. 1. 1768.⁸

Ze Skalska pochází také jedna větev významného hudebního rodu Brixiů. Jeden ze zakladatelů rodu, Jindřich Brixi, byl učitelem ve Skalsku, od 1692 v Dříslech u Staré Boleslavi. Jindřichův syn Václav působil kolem roku 1716 v Plzni, jeho synem byl Viktorin Ignác Brixi (1716–1803), ředitel kůru v Poděbradech. Viktorin Brixi žil od svého 7. roku (tj. od 1723) ve Skalsku.⁹ Zde se učil hudbě u bratra své matky P. Viktorína Zádolského, toho času faráře ve Skalsku. Později vynikl jako klavírista a varhaník, a proto ho jeho bratranec František Benda chtěl získat pro královskou kapelu Friedricha II. Dne 15. 1. 1686 se ve Skalsku narodila Dorota Brixiová, s níž se 30. 5. 1706 oženil Jan Jiří Benda z druhé větve rodu Bendů pocházející ze Starých Benátek, tkadlec a hráč na cimbál, hoboj a šalmaj. Jejich děti František, Jiří, Jan, Josef a Anna byli významnými představiteli české hudební emigrace v Prusku a Durynsku.¹⁰

Před rokem 1692 byl učitelem (školmistrem) ve Skalsku již zmíněný Jindřich Benda. Další dva skalské učitele z přelomu 17. a 18. století uvádí Antonín Poppr: „První zprávu o učiteli na Skalsku máme z r. 1694, kterého roku docházel na Kováň s farářem Skalským Václav Colus, cantor na Skalsku. R. 1700 jmenuje se učitelem Felix Fotter, rodem ze Skalska.“¹¹ V roce 1703 byl ve Skalsku kantorem Jan Bernard Griner (také psán Kryn), což dokládá přípis v tamní církevní matrice.¹² Skalským učitelem byl jistě ještě ke dni 14. 7. 1715.¹³ Zřejmě od roku 1715 ve Skalsku učil Ferdinandus Ruthe (ca 1684–1757).¹⁴ Kantorem zde byl zcela jistě 16. 12. 1717.¹⁵ Kantoru Ruthovi a jeho manželce Anně se narodily ve Skalsku čtyři děti. Tři však zemřely v dětském věku.¹⁶ Dne 18. 3. 1753 zesnula ve věku 63 let manželka kantora Rutha Anna.¹⁷ Kantor Ferdinandus Ruthe zemřel 14. 7. 1757 stár 73 let.¹⁸

Po Ruthovi několik let ve Skalsku učil Wenceslaus Fotter (či Foter). Kantorem byl jistě od 11. 12. 1757¹⁹ do 28. 9. 1759.²⁰ Dne 27. 9. 1761 byl skalským kantorem Wenceslaus Paulik, či Pawlik (ca 1734–1771).²¹ Ve Skalsku se 22. 9. 1762 ředitel kůru „Wenceslaus Paulik Praefectus Chorioriendus“ oženil s Annou, dcerou zesnulého Bernarda Schembery, bývalého kantora v Kováni. Se svojí manželkou měl učitel Paulik čtyři děti, dvě z nich však zemřely v dětském věku.²² Byl zřejmě oblíben, neboť byl během svého nedlouhého působení pětkrát svědkem na svatbách a jedenáctkrát kmotrem či svědkem při křtech.²³ Wenceslaus Paulik „Ludimagister“ zemřel ve Skalsku 23. 11. 1771 ve věku 37 let a 8 měsíců.²⁴

Posledním učitelem působícím ve Skalsku 18. století byl Josephus Pechaczek (či Joseph Pechatschek). Zcela jistě jím byl již 26. 1. 1773.²⁵ Dne 4. 2. 1773 se ve Skalsku oženil s Catharinou, dcerou Joanna Pechacžka z obce Kovanec.²⁶ Manželé Pechaczkovi měli pět dětí.²⁷ Také učitel Pechaczek byl často zván jako kmotr či svědek při křtu. Během své služby zažil zrušení servitského kláštera a odchod tohoto řádu ze Skalska. Je dochována školní fase²⁸ z roku 1791 podepsaná učitelem Pechaczkem.²⁹ Díky tomuto výkazu víme, že do skalské školy tehdy chodilo 64 žáků (35 chlapců a 29 dívek), z nichž bylo 29 dětí chudých, tudíž neplatících. Celkový učitelův roční příjem byl 130 fl.30 45 kr., z toho od kostela pro školní a hudební službu [„C. Von der Kirche. a) Für Schul= und Musikdienst:“] získal 1 fl. 10 kr. Joseph Pechaczek učil ve Skalsku do roku 1804, neboť již 18. 3. 1805 je zde učitelem jeho nástupce Franz Hampe.³¹ Krátce na to je Pechaczek v matrice uveden jako bývalý učitel („Gewesen Schullehrer“).³² Dne 30. 3. 1806 zemřela Katharina, manželka bývalého školního učitele Josepha Pechaczka.³³ Poté stopy, které by mohly vést k objasnění jeho dalších životních osudů, mizí.“

Stručná charakteristika sbírky

Na kůru kostela sv. Havla se nalézají hudebniny na dvou místech. Převážná část sbírky, ca 300 starších hudebnin z konce 18. a z 19. století, je uložena ve velké skříni za varhanami. O těchto hudebninách informuje Eva Mikanová v publikaci Průvodce po pramenech k dějinám hudby.³⁴ Několik desítek rukopisných a tištěných hudebnin z 20. století je uloženo ve skříni stojící na kůru nedaleko hracího stolu varhan.³⁵

Tato studie je věnována starším hudebninám, jejichž existenci zaznamenává zmíněný Průvodce. Hudebniny jsou uchovány v té podobě, v jaké je v říjnu 1965 nalezla dr. Mikanová. Jak je to u tohoto typu pramenů běžné, jde v naprosté většině o hudebniny mající podobu provozovacích partů vložených do obalů opatřených titulní stranou s názvem skladby, se jménem skladatele, případně s dalšími údaji. Některé party byly vysypány z obalů, bylo tedy nezbytné pokusit se o úplnou či částečnou kompletaci těchto archiválií. Po značném úsilí se podařilo velkou část takto dochovaných hudebnin zcela či z velké části zkompletovat.

Díky průzkumu a evidenci hudebnin se rozkryly jednotlivé fáze vzniku sbírky. Utvářeli ji skalští kantoři, kteří zajišťovali hudební produkci na kůru kostela, jak bylo v té době obvyklé. Někteří z nich hudebniny pořizovali vlastnoručně, opisováním skladeb (kantoři Franz Hampe, Štěpán Honc), jiní je přinášeli do Skalska z lokalit, kde dříve působili nebo vyrůstali.

Obr. 2 Kůr kostela sv. Havla ve Skalsku (Foto: Jiří Mikuláš)

Tak tomu bylo v případě skalského kantora, březnického rodáka Aloise Velvarského, který si s sebou do Skalska přinesl značnou část hudebnin z kostela sv. Václava v Březně, vlastnoručně pořizovaných březenskými kantory a řediteli kůru Antoniem Schilhou, Josephem Vincentiem Schilhou, Johannem F. Chwátalem, Antonínem Welwarským či Františkem Červou. Tyto hudebniny, původně pořízené pro potřeby kůru v Březně, tvoří dokonce podstatnou část skalské hudební sbírky. Jde o unikátní objev, neboť v Březně se žádné hudebniny do dnešní doby nedochovaly a díky skalské sbírce můžeme poznat hudební historii kostela v Březně.

Kromě Března se do skalské hudební sbírky dostaly i jednotliviny z jiných lokalit, ovšem nemůžeme určit, jakým způsobem byly pro skalský kůr získány (snad darem nebo výměnou mezi kantory). Jde o dvě hudebniny z Bezna psané tamním kantorem Jozefem Wlachem (1769–1840), z pozdější doby pak unikátní soubor hudebnin jičínského kantora a hudebního skladatele Ferdinanda Sasky (1826–1890), zahrnující jak autografy, tak opisy skladeb. Jednu hudebninu věnoval v březnu 1831 orchestru kostela ve Skalsku bývalý skalský farář Josef Teynil (1791–1870),³⁶ v té době již farář v Nebuželích (okres Mělník).

Obr. 3 Dolní část titulní strany hudebniny s věnováním faráře Josefa Teynila, Jahnl, F. Jos.: Messe, RISM ID no.: 1001309732, sbírka hudebnin kostela sv. Havla ve Skalsku (Foto: Jiří Mikuláš)

V dolní části tištěného titulního listu je přípis s věnováním: „dem Orchester der Skalsker Pfarrkirche zum wigen | Andenken dankbar übergeben von ihrem ebemaligen | Seelforger J A Teynil mpria | nun Pfarrer zu Nebud | schel u Hirschberger | Bezirksdechant. | Nebudschel am 30ten März 1831“.³⁷ V té době již byl skalským farářem Jiří Procházka (1795–1873), který zde působil až do své smrti a je pohřben u zdi kostela. O znovuobnovení jeho hrobu se zasloužila kostelnice Miloslava Trungelová.

Obr. 4 Pamětní deska P. Jiřího Procházky nad jeho hrobem (Foto: Jiří Mikuláš)

V malé míře se ve sbírce objevují i hudebniny pořízené dalšími písaři, u kterých zatím nemůžeme určit, zda byly pořízené pro Skalsko či se dostaly do Skalska z jiné lokality (kopisté či vlastníci: František Balbich, Johann Boernard, kopista či vlastník podepsaný iniciálami CVR, Wenz. Horak, Franz W. Hausser, Jos. Dolenský, Anton Linder, Wenzl Matėgka, F. L. Nečásek, Nechanskÿ, Pechatsch, Wenzel Pechatschek, Petr, Poppr, Ant. Nep. Fr. Poppr, Joan Poppr, Ignatius Schöbl, Skerle, Carolus Sommer, Streit, Urbánek).

Jak již bylo výše uvedeno, naprostá většina hudebnin má podobu rukopisného hlasového provozovacího materiálu. Výjimkou je několik autografních hudebnin skladatelů (Hampe, Chwátal, Saska) a několik tisků. Nejstarší hudebninou je zřejmě tisk sedmi mší A. Kirchbauera z poloviny 18. století³⁸, nejstarší datované rukopisné hudebniny jsou z roku 1802.³⁹ Kromě hudebnin jsou také dochovány opisy textů duchovních písní bez notového záznamu. Ke sbírce hudebnin není zachován žádný dobový inventář. Na titulních stranách hudebnin pořízených Hampem a Chwátalem jsou dobové signatury. Díky těmto signaturám víme, že sbírka musela být rozsáhlejší; do dnešních dnů je dochována jen část jimi pořízených hudebnin.

Učitelé ve Skalsku a jimi pořízené hudebniny

Franz Joseph Hampe (1779–1866) – kantor a nově objevený hudební skladatel

Nejstarší dochovaná vrstva hudebnin ve sbírce pochází z pera skalského učitele Franze Josepha Hampeho. Jedná se především o chrámovou tvorbu, operní kontrafakta na duchovní text,⁴⁰ ale i světské skladby (partity, koncerty, symfonie).⁴¹ Hampe si opsal i dvě díla Antonia Schilhy, hudebního skladatele a učitele z nedalekého Března: Litaniae Lauretanae in Dis, Missa Solemnis in C. Vzhledem k tomu, že se Schilhových skladeb do dnešních dnů dochovalo málo, je tento nález ve skalské sbírce velmi hodnotný.

Obr. 5 Podpis Hampe, hudební žert na konci partu prvních houslí anonymní mše F, sbírka hudebnin kostela sv. Havla ve Skalsku (Foto: Jiří Mikuláš)

Franz Joseph Hampe se narodil ve Velemíně 1. 11. 1779 v rodině Josepha Hampa a jeho ženy Rosalie. Pokřtěn jako „Franciscus Josephus“.⁴² Učitelem ve Skalsku byl jistě 18. 3. 1805.⁴³ Dle Antonína Poppra „Byl učitelem pro hlavní školy zkoušeným a znamenitý hudebník.“⁴⁴ V květnu 1824 je v matrice uveden jako školní učitel skalský, měšťan mladoboleslavský.⁴⁵ Jeho manželkou byla Anna Victoria narozená ve Velvarech 15. 10. 1780. Její otec „Venceslaus Hrubi“ je v matrice uveden jako „Vir Consularis“, matka se jmenovala Maria Anna.⁴⁶ Ve Skalsku se manželům Hampeovým narodilo deset dětí, z nichž šest zemřelo v dětském věku. Dcera Anna zemřela 21. 1. 1827 v Mimoni ve věku 17 let na prsní vodnatelnost.⁴⁷ Syn Paul (Pavel) Hampe, narozený 14. 11. 1809 ve Skalsku, studoval v Praze filozofii, pak medicínu (v roce 1832 zapsán mezi posluchači medicíny).⁴⁸ Dne 8. 3. 1838 umírá ve věku 58 let Hampeho manželka Anna.⁴⁹ Franz Joseph Hampe byl učitelem ve Skalsku do července 1843. Poté odešel na odpočinek do Mladé Boleslavi, kde 3. 8. 1866 zemřel ve věku 87 let na choleru.⁵⁰

Novým objevem je skutečnost, že Hampe byl též hudebním skladatelem. Ve sbírce se dochovala jeho kompozice Missa solemnis in C. Jde o unikátně dochovaný autograf v podobě partů.

Obr. 6 Titulní strana autografu Hampeho kompozice Missa solemnis in C, sbírka hudebnin kostela sv. Havla ve Skalsku (Foto: Jiří Mikuláš)

Hampeho mše je rozsáhlá, slavnostní mešní kompozice pro čtyři vokální party, bohatě obsazený orchestr(včetně dvou obligátních klarinetů, obligátních lesních rohů) a varhany. Varhany mají předepsaná dvě virtuózní sóla. Kratší v části Et incarnatus, rozsáhlejší v celé části Benedictus. Část Benedictus koncipovaná jako duet pro sólový tenor, sólový bas, koncertantní varhany s doprovodem orchestru v tónině F durje vrcholem díla. Tato rozsáhlá, 106 taktů dlouhá kompozice připomínající pomalou větu instrumentálního koncertu, je zkomponována v umně vystavěné sonátové formě s poměrně rozsáhlým provedením a pozměněnou reprízou. Jde již o hudbu ranně romantickou evokující čísla z Rossiniho či z Auberových oper. Je velká škoda, že tato Hampeho mše je pouhým fragmentem. Chybí totiž party violy, veškerých dechových nástrojů a tympánů.

Obr. 7 Část virtuózního varhanního partu v části Benedictus Hampeho mše, sbírka hudebnin kostela sv. Havla ve Skalsku (Foto: Jiří Mikuláš)

Štěpán Honc (1815–1877)

Po Franzi Josephu Hampem nastoupil do úřadu skalského kantora jeho zeť Štěpán Honc. Od něho se ve sbírce zachovalo dvacet devět hudebnin.⁵¹ Školní učitel ve Skalsku Štěpán Honc⁵² se narodil 21. 3. 1815 v Katusicích č. p. 46. Jeho rodiči byli domkář Jozef Honcz a jeho manželka Kateřina, dcera Matege Huka, domkáře z Krnska.⁵³ Honc byl Hampeho nástupcem od srpna 1843. Hampemu, učiteli na odpočinku musel odvádět třetinu svých veškerých příjmů.⁵⁴ Od roku 1832 byl ve Skalsku školním pomocníkem.⁵⁵ Učitelem byl jistě již 24. 8. 1843. Jeho dosud známými školními pomocníky – podučiteli byli: Josef Hálek (jistě od 13. 2. 1845 do 17. 6. 1850),⁵⁶ František Nejedlo (jistě od 16. 12. 1852 do 13. 10. 1853),⁵⁷ František Panýr (jistě 21. 6. 1860)⁵⁸ a Václav Procházka (jistě 7. 12. 1864).⁵⁹ V polovině srpna 1877 byl učitelem ve Skalsku již Honcův zeť Alois Velvarský (1844–1906).

Dne 7. 2. 1842 se „Spomocnjk sskolnj ze Skalska N:23“ Štěpán Honc oženil s Jozefou (nar. 1821), nezletilou dcerou učitele Franze Josepha Hampeho.⁶⁰ Již 10. 4. 1842 se ve Skalsku manželům Honcovým narodil syn Albin Giřj Hugo Stanislaw.⁶¹ Následují jejich další čtyři děti, z nichž dvě zemřely v dětském věku.⁶² Manželka učitele Honce Jozefa zemřela ve Skalsku (č. p. 23) dne 31. 12. 1863 na plicní souchotiny.⁶³ Školní učitel na výslužbě Štěpán Honc zemřel ve Skalsku (č. p. 23) dne 3. 12. 1877.⁶⁴

O Honcově působení ve Skalsku máme svědectví v knize Cesta životem Václava Dlouhého: učitele, písmáka: „Ale neděli jako neděli chodívali jsme na velkou do farního kostela na Skalsko. Pan učitel Honc pěstoval téměř náruživě hudbu. Pobýti dvě až tři hodiny v kostele nikoho neunavilo.“⁶⁵. Mimo jiné se zřejmě věnoval archeologii.⁶⁶ V roce 1858 s kaplanem Františkem Telešem založil ve Skalsku školní knihovnu a vedl její správu.⁶⁷

Obr. 8 Škola ve Skalsku před rokem 1895, snímek z publikace POPPR, Antonín. Školství soudního okresu Bělského.

Alois Velvarský (1844–1906)

Štěpána Honce následoval ve funkci skalského kantora jeho zeť Alois Velvarský (1844–1906). Díky němu se do Skalska ve druhé polovině 70. let 19. století dostalo velké množství hudebnin z kostela sv. Václava v Březně. Jde o hodnotné rukopisy březenských kantorů z druhé poloviny 18. století a počátku 19. století. Skutečnost, že rukopisy z Března vlastnil Alois Velvarský, dokládá jeho přípis s datací 26. 6. 1874 na Chwátalově opisu Schiedermayerovy kompozice Missa sollemnis et brevis in B, a také otištěné razítko Aloise Velvarského na několika březenských hudebninách. Březenské muzikálie získal Alois Velvarský s velkou pravděpodobností od svého otčíma, druhého manžela své matky, březenského učitele Františka Červy (1822–1892). Alois Velvarský se narodil v Březně 30. 12. 1844.⁶⁸ Byl synem tamního učitele Antonína Welwarského (1804–1848). Jako školní učitel v Sudoměři se dne 21. 6. 1869v Březně oženil s Emilií Honcovou (1845–1896), dcerou Štěpána Honce (1815–1877), školního učitele ve Skalsku, tehdy bytem v březenské škole, číslo domu 50. Koncem 60. a v první polovině 70. let učil v Sudoměři.⁶⁹ Zde se mu narodily dvě děti.⁷⁰ V polovině srpna 1877 byl Alois Velvarský již jistě učitelem ve Skalsku, neboť zde přišlo na svět jeho třetí dítě.⁷¹ Alois Velvarský byl učitelem ve Skalsku prokazatelně ještě 11. 10. 1896, o čemž svědčí matriční záznam o úmrtí jeho první manželky Emilie.⁷² Dne 1. 8. 1898 se v Libuni (okres Jičín) oženil s Kateřinou Lexovou. Zemřel jako „řídící učitel obecné školy ve Skalsku ve výslužbě“ ve Skalsku č. p. 66 dne 27. 9. 1906.⁷³

Hudebniny z Března a jejich pořizovatelé

Hudebniny, přenesené z Března do Skalska učitelem Aloisem Velvarským, jsou psány březenskými kantory Antoniem Schilhou, jeho synem Josephem Vinzenzem Schilhou, Johannem F. Chwátalem, Antonínem Welwarským a Františkem Červou.

Schilha, Antonius (ca 1735–1793), učitel a hudební skladatel

Na kůru kostela sv. Havla ve Skalsku jsou dochovány dvě hudebniny psané učitelem Antoniem Schilhou pro březenský chrám, a to Regina coeli in C od Dittersdorfa a Veni sancte ex D od Brixiho. Na obou hudebninách se podepsal „Ex musicalibus Antony Schilha“. Jde o vzácný nález, neboť dosud nebyl znám jediný písemný dokument psaný jeho rukou. Ve své době byl známým hudebním skladatelem – je uváděn i v Dlabacžově slovníku z roku 1815⁷⁴ – ale do dnešní doby se dochovalo pouze několik jeho skladeb, psaných však rukou jiných písařů. Jeho hudebního nadání si všímá i fase z roku 1765: „potřebnost kantora | pro školu a ještě víc pro hudbu a zpěv“.⁷⁵

Hudební skladatel a březenský kantor Antonius Schilha se narodil kolem roku 1735.⁷⁶ Učitelem v Březně se stal údajně roku 1763. V roce 1777 zde začal vyučovat dle nového způsobu.⁷⁷ Březenské matriky zachycují sedm potomků učitele Antonia Schilhy a jeho manželky Anny.⁷⁸ Jejich kmotři (levans) pocházeli z rodin zámeckých úředníků,⁷⁹ včetně ředitele panství. Také svědky křtu (testes) byli často zámečtí zaměstnanci či jejich rodinní příslušníci. Z roku 1789 je dochováno Schilhovo svědectví o výši jeho služného: „Dostávám tý hodně od poznání písmen 4 ½ denáru, od slabikování 1 kr., od čtení, psaní a počtů v 2 kr. Ve věcech potravních něco málo. Na místě koledy do stávám dar ‚nového roku‘ jen z těch míst, která k chrámu páně březenskému náležejí; však musím si pro takový dar, obnášející 3 kr. do každého numera jíti. Z ostatních pak vesnic, které k filiálnímu kostelu sv. Štěpána v Řitonicích náležejí, již na třetí rok ničehož dostati nemohu. Kdyby nebylo deputátu od milostivé vrchnosti, živ bych býti nemohl. Zasloužil bych nějakého milostivého přídavku na pomocníka, protože už starý jsem. [Bylo mu 55 let.] Míval jsem ke své službičce 20 zl. z kontribuční kasy, ale již od r. 1777 jsou mi odňaty; na mou stížnost při sl. gubernium obdržel jsem milostivého přídavku 12 zl., ostatních 8 zl. tratím.“ ⁸⁰ Tehdy byl u něho pomocníkem jeho syn Josephus Vincentius.⁸¹ Jako pomocníka jej také zachycuje školní fase z roku 1790.⁸² Na základě studia březenských matrik víme, že od 11. 10. 1778 do 26. 3. 1781 byl školním pomocníkem („adjunctus Scholae“) u Antonia Schilhy v Březně jistý Josephus Popper (či Poper), tehdy poddaný panství Mladějov.⁸³ Učitel Antonius Schilha zemřel v Březně č. p. 50 dne 17. 6. 1793 na souchotiny ve věku 58 let, pohřben byl na zdejším hřbitově 19. 6. 1793.

Obr. 9 Titulní strana hudebniny opsané Antoniem Schilhou, sbírka hudebnin kostela sv. Havla ve Skalsku (Foto: Jiří Mikuláš)

Schilha Josephus Vincentius (1767–1824)

Po svém otci působil ve funkci kantora v Březně jeho syn Josephus Vincentius Schilha. Ve skalské sbírce se zachovalo šest jím psaných hudebnin.

Josephus Vincentius Schilha⁸⁴ se narodil v Březně 11. 9. 1767. Téhož dne byl v tamním chrámu sv. Václava pokřtěn. Byl synem březenského učitele Antonia Schilhy a jeho ženy Anny. Jeho kmotrem (levans) byl panský úředník, obroční (frumentarius) Josephus Werner. Svědky (testes) byli P. Joannes Scheibel, březenský farář, a Theresia, manželka tamního felčara (chyrurgus) Georgia Barthla.⁸⁵ V roce 1789 byl v Březně školním pomocníkem u svého otce.⁸⁶ Zcela jistě byl pomocníkem také v roce 1790, což dokládá jeho podpis ve školní fasi „Winzenz Schilha | Gehielfer“.⁸⁷ Dne 18. 9. 1791 se v březenském kostele oženil. Jeho nastávající byla Terezÿe, dcera Petra Sspalka, šenkýře v Březně. Svědky byli vrchnostenští úředníci, „Sprawce w Březnė“ (ředitel panství) Josef Ulrich a „Kancelářský w Březnė“ Jan Marcellj.⁸⁸

Po smrti svého otce, učitele Antonia Schilhy se stal březenským školním učitelem. Zcela jistě jím byl od 27. 12. 1793⁸⁹ až do smrti. „Na podzim r. 1807 chodilo do březenské školy ze 257 žáků pouze 15; farář žádal o pomoc vikáře a vikář vrchnostenský úřad; dobře to prý účinkovalo.“ ⁹⁰ Roku 1810 byla v Březně nová škola.

V Březně se manželům Schilhovým narodilo jedenáct dětí.⁹¹ Kmotry (někdy uváděni jako svědci) při křtu byli převážně řemeslníci či jejich rodinní příslušníci. Nechyběla ani kmotra z řad aristokracie, neboť třikrát přijala tuto úlohu žena krajského sekretáře, později komisaře Aloisia Paczofskÿ von Libin.⁹² Jedním z kmotrů prvorozeného syna Josefa Wincence (1793) byl zámecký úředník, důchodní z Března Ferdinand Matauch.⁹³

Také učitel J. V. Schilha byl v Březně několikrát kmotrem. Nejčastěji – šestkrát – dětem březenského sedláka Matiege Swobody.⁹⁴ V roce 1801 byl nejprve kmotrem synovi poklasného z Dlouhé Lhoty a později dceři mlynáře Mladka. Ke kmotrovství se uvolil také v roce 1804 u syna vdovy⁹⁵ a o deset let později u jednoho z nemanželských dvojčat.

Učitel J. V. Schilha měl několik školních pomocníků. Roku 1806 to byl zřejmě jistý František Maršiček:⁹⁶, který byl v Březně učitelem, farářem byl Jan Seifert. Dne 24. listopadu 1806 byla v Březně zkouška. Zkoušejícím byl vikář Antonín Preitenberger. „O zkoušce této zapověděl vikář učitelům ‚všecko musicírování po hospodách.‘ Avšak ještě r. 1807 stěžoval si farář, Jan Seifert u vikáře, že ‚učitelové březenští každou neděli po hospodách se toulají; též prosil vikáře, aby učitelům nařídil, aby ‚vyučovali žáky společně, a ne jednoho po druhém u stolu.‘ Hned druhého dne dostali učitelové stran obého přísnou důtku.“⁹⁷ V roce 1810 byl pomocníkem, kterého učitel sám ze svého vydržoval, Josef Čech.⁹⁸ Roku 1813 odešel J. V. Schilhovi pomocník Augustin Bartoš: „R. 1813 odešel učiteli Vincencovi Šilhovi pomocník Augustin Bartoš z té příčiny, jak u vikáře udával, že prý se ‚u učitele nikdy nenají‘; učitel vzal si jiného pomocníka a poslal ho k vikáři na examen s následujícím přípisem: ‚Vysoce učený, dvojictihodný jemnost pane! V nejhlubší poníženosti ruku líbám a toho mého pomocníka k Jejich Milosti na examen odesýlám [sic!] a co nejponíženěji žádám a prosím, by jej pod svou ochranu jakožto chudého člověka přijmouti a mně jej ku po moci zanechati milostivě a dobrotivě sobě oblíbiti ráčili; kterýžto člověk dobrého ducha, nábožný, mírný, k dětem přívětivý a pilný jest. Též v chrámu Páně v muzikálních inštrumentech potřebovati se dá, a takového člověka nejvíce potřebuji. Vincenc Šilha, učitel.‘ “ ⁹⁹ Počátkem roku 1818 byl školním pomocníkem učitele Schilhy v Březně Wenzl Kačerowsky.¹⁰⁰

Školní učitel Josephus Vincentius Schilha zemřel v Březně 14. 6. 1824.¹⁰¹

Johann F. Chwátal (1796–1830) – učitel a nově objevený hudební skladatel

Dalším březenským kantorem se stal zeť J. V. Schilhy – Johann F. Chwátal. Díky jeho signaturám na titulních stranách hudebnin víme, že za svůj nedlouhý život pořídil nejméně 83 hudebnin, z nichž je ve skalské sbírce zachováno 44. Jedná se o hudebniny psané a signované jeho rukou.

Učitel Johann F. Chwátal¹⁰² se narodil 19. 10. 1796 v obci Kněžmost č. p. 76. Následujícího dne byl pokřtěn ve farním chrámu sv. Václava v obci Boseň jako „Jan Nepomuczkj“.¹⁰³ Jeho rodiči byli tesař Jan Chwatal a Anna, dcera Jana Prilla ze Žantova.¹⁰⁴

Údajně kolem roku 1822 přišel učit do Března.¹⁰⁵ Dne 15. 11. 1824 se jako školní učitel oženil s Terezyí, dcerou jeho předchůdce, zesnulého učitele Vincentia Schilhy.¹⁰⁶ Z tohoto manželství vzešly tři dcery: Rozina Terezye (*1825),¹⁰⁷ Alžbeta (*1827)¹⁰⁸ a Terezye (*1829).¹⁰⁹ Chwátalovým školním pomocníkem byl Václav Knobloch.¹¹⁰

Mezi lety 1828–1830 byl učitel Chwátal v Březně kmotrem tří zde narozených dětí¹¹¹ a dvakrát svědkem na svatbě.¹¹² Zemřel 15. 12. 1830 v obci Březno v č. p. 51 na tuberkulózu (souchotiny) ve věku 34 let. Pohřben byl tamtéž 18. 12. 1830.¹¹³

O Chwátalově velkém hudebním talentu a vzdělání svědčí jeho unikátně zachovaná kompozice Requiem in Dis pro tři zpěvní hlasy, dvoje housle, dva lesní rohy a varhany.¹¹⁴ Jde o komorní ne příliš rozsáhlou kompozici vyznačující se klidem a půvabnou melodikou. Skladatel zde s citem zhudebnil text zádušní mše. Sekvence Dies irae (Den hněvu) je značně zredukována. Z devatenácti veršů užil skladatel pouze verše tři: první verš Dies irae! Dies illa (Onen den, den hněvu lkavý, v c mollové tónině, takty 1–12), druhý verš Quantus tremor est futurus (Strašné chvění, bázeň hrozná, Es dur, takty 12–23) a závěrečný devatenáctý verš Huic ergo parce, Deus (Tohoto pak šetři, Bože, Es dur, takty 23–34). Jedině první verš Dies illa vyjadřuje jistou bázeň v mollové tónině. Nejedná se však o dramatické líčení dne hněvu, jako například u Mozarta. Hudba zbylých dvou částí sekvence je již klidná a optimistická. Velmi půvabná a optimistická je část Benedictus. Je koncipována jako sonátová věta s provedením a obměněnou reprízou v tónině B dur pro sólový soprán, dvoje housle a bas. Tato skladba je velkým objevem. Chwátalovo mimořádně kvalitní malé komorní Requiem in Dis si rozhodně zaslouží být vydáno v kritické edici a být provozováno.

Obr. 10 Titulní strana autografu skladby Requiem in Dis J. F. Chwátala, sbírka hudebnin kostela sv. Havla ve Skalsku (Foto: Jiří Mikuláš)

Antonín Welwarský (1804–1848)

Po učiteli Chwátalovi byl březenským učitelem Antonín Welwarský. Ve Skalsku se dochovalo šest jím pořízených hudebnin (árie, mše stationes). Dvě z nich pocházejí z let 1840 a 1841. Antonín Welwarský se narodil 8. 6. 1804 ve Zbečně. Jeho otec Joseph byl tamním učitelem.¹¹⁵ Dne 19. 10. 1831 se oženil s Antonií (*1810), dcerou Wáclawa Poppra (ca 1780–1847) školního učitele v Rejšicích.¹¹⁶ S manželkou Antonií měl sedm dětí, z nichž čtyři zemřely v dětském věku. Skonal v Březně 5. 1. 1848.¹¹⁷

František Červa (1822–1892)

Záhy po smrti učitele Welwarského se stává v Březně řídícím učitelem František Červa. V hudební sbírce skalského kostela je uloženo 31 jím obstaraných hudebnin. Jde o opisy Františka Červy a zřejmě jeho staršího bratra Jana Červy.¹¹⁸ Tyto hudebniny později získal nevlastní syn Františka Červy – Alois Velvarský, což dokládá razítko s jeho jménem otištěné na některých hudebninách. František Červa se narodil 8. 6. 1822 v Havlovicích.¹¹⁹ Již jako březenský školní učitel se 13. 6. 1848 oženil s o dvanáct let starší vdovou, bývalou manželkou svého předchůdce, Antonií Welwarskou.¹²⁰ Měl s ní tři děti.¹²¹ František Červa, řídící učitel ve výslužbě zemřel v Březně 16. 12. 1892.¹²²

Hudebniny z Bezna pořízené Jozefem Wlachem

Jozef Wlach (1769–1840) V současné době známe 56 hudebnin opsaných učitelem Jozefem Wlachem. Nyní se však nenalézají v kostele bezenském.¹²³ Dvě hudebniny jsou dochovány ve Skalsku (Smÿsl: Aria. Čzeská. In G, 1821 a Taschka: Aria Pastoralis in F 1837), zbylé jsou majetkem Pražské konzervatoře. Jozef Wlach se narodil v obci Jílové u Prahy, kde byl dne 3. 3. 1769 pokřtěn jako Josephus Bonifacius.¹²⁴ Jeho otec Josephus Wlach byl tamním učitelem. Ve svých 15 letech (tj. 1784) se Jozef Wlach stal školním pomocníkem u otce v Liblicích. Tento úřad zastával pět let. Dne 22. listopadu 1789 se přistěhoval do Strenic, kde získal místo školního učitele. Od února 1808 až do své smrti učil v Bezně.¹²⁵ Jozef Wlach, „ctihodny a zasloužily ucjtel sskolnj“, zemřel na tuberkulózu v Bezně 15. 9. 1840. ¹²⁶

Hudebniny Ferdinanda Sasky

Z hudebnin druhé poloviny 19. století stojí ve skalské sbírce za zvláštní pozornost třináct hudebnin jičínského kantora a hudebního skladatele Ferdinanda Sasky (1826–1890).¹²⁷

Tento malý soubor rukopisných hudebnin obsahuje dva autografy¹²⁸ a dva opisy Saskových chrámových skladeb, dále jednu Saskovu úpravu skladby V. E. Horáka Veni Sancte Spriritus, ¹²⁹ Saskovy opisy chrámových kompozic J. Drahoráda, V. E. Horáka, A. Jelena, Krejčího, Mödlnera a J. Škroupa¹³⁰ a dva jím vlastněné nototisky.¹³¹

Opera v chrámu

Ve skalském kostele jsou kontrafakta částí z oper a singspielů. Díky mezinárodní databázi hudebních pramenů RISM se podařilo nalézt 15 árií, sólových vokálních ansámblů či sborů z jevištních hudebně dramatických děl později opatřených duchovními texty. Šest z nich bylo pořízeno ve Skalsku, dalších sedm původně pocházelo z Března. U zbylých dvou kontrafakt není známo místo původu.¹³² Dále jsou na skalském kůru zachovány úpravy operních částí pro dechové nástroje a jeden opis partů operní předehry. Operní árie opatřené duchovními texty byly v Čechách velmi oblíbené, a to již v první polovině 18. století. Z té doby pocházejí např. četná kontrafakta operních árií ze sbírky hudebnin cisterciáckého kláštera v Oseku¹³³ či hudební sbírky Metropolitní kapituly na Pražském hradě.¹³⁴ Značně rozšířená byla v Čechách kontrafakta hudby z opery Il Belerofonte Josefa Myslivečka.¹³⁵ Mnohá kontrafakta nalezneme např. v hudebních sbírkách kláštera Želiv¹³⁶ či kostela v Kolči.¹³⁷ Koncem 18. století se v českých zemích tímto způsobem šířila hudba z oper W. A. Mozarta Figarova svatba či Don Giovanni. ¹³⁸ Značně oblíbená byla kontrafakta jednotlivých částí Mozartovy opery La Clemenza di Tito. Četná kontrafakta z 19. století jsou v hudební sbírce kostela v Teplicích.¹³⁹ Z první poloviny 19. století pochází také operní hudba opatřená duchovními texty zachovaná v nedávno nalezené sbírce hudebnin ve Zvíkovci.¹⁴⁰

Operní melodie v kostele ve Skalsku

Veškerá dosud objevená „skalská“ kontrafakta pořídil učitel Hampe. Ze šestnácti dochovaných chrámových árií a sólových vokálních ansámblů (dueta, terceta) pořízených tímto učitelem, je šest operních kontrafakt. Díky Hampemu zřejmě zazněly ve Skalsku operní melodie Pasquale Anfossiho (1727–1797),¹⁴¹ Josepha Haydna (1732–1809),¹⁴² Ferdinanda Kauera (1751–1831),¹⁴³ Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791)¹⁴⁴ a Gioacchina Rossiniho (1792–1868). Až na jednu výjimku zřejmě skalský učitel nevěděl, že jde o operní kontrafakta. U několika árií se navíc plete v autorství. Árie z oper Anfossiho a Haydna mylně považuje za díla Mozartova. Zřejmě jedním z nejstarších jím pořízeným kontrafaktem je jeden z opisů přetextované árie z opery J. Haydna La fedeltà premiata z roku 1802. Jde o jediné Hampem datované kontrafaktum. Pouze v jednom případě je díky textu na titulní straně: „Aria in D. | a | Tenore 1mo Solo. | Flauto | Violino 1mo et 2do | Viola et Basso | de | Cazza – Ladra | Autho. Mozart. ...“ a přípisu na počátku partu violy: „Aus der Oper Cazza – Ladra.“ zřejmé, že věděl o operním původu árie. Nejedná se však o operu Mozartovu. Nesprávný je také uvedený název „Cazza – Ladra“. Ve skutečnosti jde o první árii z opery La gazza ladra (Straka zlodějka), věhlasného populárního díla G. Rossiniho z roku 1817.¹⁴⁵ Tato sopránová árie Ninetty „Di piacer mi balza il cor“ (Srdce mi poskočí radostí) je v tónině E dur. Hampem pořízené kotrafaktum této árie „Jesu ego amo te nam prior tu amasti me“ (Ježíši, miluji tě, protože jsi mě miloval jako první) je transponováno o tón níž v tónině D dur a zpěvní part je určen tenoru. Další změnou je také zredukovaný orchestrální doprovod. Vynechána je většina v originále předepsaných dřevěných dechových nástrojů – druhá flétna, hoboje, klarinety a fagoty. Co se však nemění, je náročný virtuózní sólový vokální part s mnoha melodickými ozdobami a rozsáhlými koloraturami. Pokud byl tento part skutečně takto proveden, je zřejmé, že tamní hudební kůr disponoval skvělým tenoristou. Jedná se o dosud jediné známé chrámové kontrafaktum této Rossiniho árie.

Obr. 11 Úvodní část virtuózního tenorového partu kontrafakta árie z opery La gazza ladra G. Rossiniho, sbírka hudebnin kostela sv. Havla ve Skalsku (Foto: Jiří Mikuláš)

Kromě operních árií upravených pro chrámové účely zřejmě zněly ve skalském kostele také části oper (předehry, sbory, tance) z tehdy velmi oblíbených oper Daniela-Françoise- -Esprita Aubera (1782–1871), Françoise Adriena Boieldieua (1775–1834) či G. Rossiniho v úpravě pro dechovou harmonii. Jsou dochovány dva rukopisné sborníky úprav operních částí pro dechovou harmonii v podobě partů pořízené učitelem Hampem. První sborník s názvem „Opern Stücke“ je zřejmě zachován v úplnosti. Jde o sadu devíti partů – dvě flétny, dva klarinety, dva lesní rohy a principale. Obsahuje osm adaptací z oper Jean de Paris (Boieldieu, 1812), Tancredi (Rossini, 1813), Amazilin (Pacamini?) a Il Barbiere di Siviglia (Lazebník Sevilský; Rossini, 1816). Z druhého Hampem pořízeného souboru nazvaného „Harmonie“ byly nalezeny pouze party lesních rohů. Obsahuje čtyři adaptace oper Cenerentola (Popelka; Rossini) a La Muette de Portici AWV 16 („Aus der Oper: Die Stumme von Portici“, Němá z Portici; Auber, 1828).¹⁴⁶ Obě hudebniny byly pořízeny ve 30. letech 19. století. V té době se obdobné úpravy operních částí těšily veliké obdobě, jak na to například upozorňuje Jan Kapusta. Lidé po napoleonských válkách toužili po uvolnění, radosti a svobodě. Velkou oblibu získala novoitalská operní škola. Ne však celá díla, ale v podobě vybraných vzorků šířených úpravami pro klavír, na venkově především vojenskými a civilními kapelami. Například v Litomyšli provozovala ostrostřelecká kapela předehru z Auberovy revoluční opery Němá z Portici tak často, že z partitury zůstalo jen torzo otrhaných listů. „Populární hudba (čísla z operního repertoáru do ní patřila), to byl hudební svět maloměšťanů; Jemu byli ochotni a schopni rozumět. To vše prokazují notoviny učitelů, zpěvníky studentů i zamilovaného kaplana, hudebniny pěvkyně Jindřišky Rettigové, repertoár kapel filozofů a ostrostřelců.“¹⁴⁷ Dne 25. 11. 1856 pořídil Hampeho nástupce Štěpán Honc opis partů předehry opery La Dame blanche Françoise-Adriena Boieldieua (premiéra v Paříži 10. 12. 1825).¹⁴⁸

Operní melodie v kostele v Březně

Také učitelé v Březně během první poloviny 19. století pořizovali přetextované operní árie. Do dnešních dnů je jich uchováno sedm. Nejstarší dochované kontrafaktum, árii „Se la fede il valore“ z opery Nitteti T. Traetty, pořídil Josephus Vincentius Schilha.¹⁴⁹ Dva opisy hudebně dramatických děl dodatečně opatřených chrámovým textem vyhotovil Johann F. Chwátal. Starší z nich je kontrafaktum árie z opery I viaggiatori felici Pasquale Anfossiho, mylně považované za hudbu z opery Talismano Antonia Salieriho.¹⁵⁰ Mladší je kontrafaktum árie ze singspielu W. A. Mozarta Die Entführung aus dem Serail KV 384/12. Jde o unikátně dochované kontrafaktum árie z tohoto jevištního díla.¹⁵¹ Antonín Welwarský obstaral kontrafaktum ze singspielu Wenzela Müllera Die Teufelsmühte am Wienerberg.¹⁵² Tři kontrafakta pro kostel v Březně pořídil František Červa. Sám opsal kontrafaktum z operyWolfganga Amadea Mozarta La clemenza di Tito.¹⁵³ Zbylá dvě pocházejí původně z majetku Jana Červy. Jde o kontrafakta se singspielu Carla Ditterse von Dittersdorfa Das rote Käppchen¹⁵⁴ a opery Josefa Myslivečka Il Bellerofonte.¹⁵⁵

Závěr

Díky zkoumání sbírky hudebnin chrámu sv. Havla ve Skalsku máme nové poznatky o bohatém hudebním životě na Mladoboleslavsku. Velkým objevem byl soubor hudebnin původně pocházejících z kůru kostela sv. Václava v Březně, který se do Skalska dostal v druhé polovině 19. století. Jde o vzácné zjištění, neboť v tomto kostele se hudebniny nedochovaly. Prostřednictvím historického výzkumu, zejména matrik, se podařilo zjistit jména a objasnit osudy učitelů – ředitelů kůrů ve Skalsku a Březně, což pomohlo chronologicky rozkrýt jednotlivé vrstvy rukopisů ve sbírce a určit u mnohých z nich přibližnou dobu vzniku.

Tímto se zároveň podařilo nahlédnout do hudební historie nejen Skalska, ale stejnou měrou též Března. Víme, že repertoár byl v obou lokalitách bohatý a na značně vysoké úrovni. O velké hodnotě hudebního života svědčí i fakt, že ve Skalsku i v Březně působili talentovaní komponující učitelé. Ve sbírce jsou unikátně dochovány autografy mimořádně hodnotných chrámových kompozic dosud neznámých skladatelů Hampeho a Chwátala. Je nesporné, že hudební sbírka kostela sv. Havla ve Skalsku má kulturně historický význam přesahující hranice své lokality a náleží k velmi hodnotným sbírkám na našem území.

Literatura

BUŽGA, Jaroslav, et al. Průvodce po pramenech k dějinám hudby. Fondy a sbírky uložené v Čechách. 1. vyd. Praha: Academia, 1969.

Cesta životem Václava Dlouhého: učitele, písmáka, Praha: V. Žikeš, 1948, 212 s.

DLABACZ, Gottfried Johann. Allgemienes historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien. Prag: Gottlieb Haase, 1815. I. Band 684 sl., II. Band 620 sl., III. Band 448 sl.

HANZAL, Josef. Čeští kantoři a varhaníci v roce 1765. In: Hudební věda, 1971, roč. 8, č. 4, s. 481–492.

HAVRÁNKOVÁ, Lucie a VEVERKA, Karel. Catalogus collectionis operum artis musicae Ecclesiae Sanctissimae Trinitatis in Koleč. (Catalogus artis musicae in Bohemia et Moravia cultae. Artis musicae antiquioris catalogorum series; vol. XI). Praha: Národní knihovna České republiky, 2020, s. 312. ISBN 978-80-7050-731-5.

HELFERT, Vladimír. Benda. In: Pazdírkův hudební slovník naučný II. Část osobní. Svazek prvý. A–K., Brno: Ol. Pazdírek, 1937, s. 60.

HELFERT, Vladimír. Brixi. In: Pazdírkův hudební slovník naučný II. Část osobní. Svazek prvý. A–K., Brno: Ol. Pazdírek, 1937, s. 108.

JONÁŠOVÁ, Milada. Italské operní árie v repertoáru kůru katedrály sv. Víta v Praze. Sehlingova éra 1737–1756, Hudební věda, 2001, roč. 38, s. 263–301. ISSN 0018-7003.

KAPUSTA, Jan: Litomyšl – biedermeierství maloměsta. In: Biedermeier v českých zemích, Praha: KLP, 2004, s. 263–267. ISBN 80-86791-08-4.

KRAVEC, Vladyslav. Saska, Ferdinand. In: Český hudební slovník osob a institucí. Centrum hudební lexikografie při Ústavu hudební vědy FF MU. Dostupné z: https://slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz/component/mdictionary/?task=record.record_print&tmpl=component&id=3819. [cit. 2024-08-06]).

MÁCHA, Karel Hynek. Dílo, sv. 1., Praha: Fr. Borový 1928, 356 s.

MIKULÁŠ, Jiří. Sbírka hudebnin z kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Zvíkovci. In: Rakovnický historický sborník, XIX, 2022, 1, s. 24–57. ISSN 1213-5879.

MIKULÁŠ, Jiří a MÁTLOVÁ-SOLAZZO, Barbara. Opera & chrám. In: 900 let cisterciáckého řádu. Sborník z konference konané 28. – 29. 9. 1998 v Břevnovském klášteře v Praze. Praha: Unicornis, 2000, s. 279–296. ISBN 80-901587-7-3.

MIKULÁŠOVÁ, Ludmila. Sbírka hudebnin chrámu Sv. Jana Křtitele v Teplicích. Knihovna: knihovnická revue, 2022, roč. 33, č. 2, s. 29–49. ISSN 1801-3252.

NOVOTNÝ, Miroslav. Nižší školy na třeboňském panství ve světle školních fasí druhé poloviny 18. století. In: Příspěvky ke každodenní kultuře novověku / České Budějovice: Jihočeská univerzita 4, 1995, s. 195–203. Dostupné také na: https://www.opera-historica.com/pdfs/oph/1995/01/10.pdf.

Památky archaeologické a místopisné. Díl VI. Praha: Nákladem Archaeologického sboru Musea království českého, 1865, 324 s.

POCHE, Emanuel (red.). Umělecké památky Čech 3 [P/Š]. Praha: Academia, 1980, 538 s. POPPR, Antonín. Školství soudního okresu Bělského. Praha: A. Poppr, [1895], 125 s.

SEMERÁDOVÁ, Pavla a ŠEDIVÁ, Eliška. Catalogus collectionis operum artis musicae de Monasterii Siloensis. (Catalogus artis musicae in Bohemia et Moravia cultae. Artis musicae antiquioris catalogorum series; vol. IX/1–2). Praha: Národní knihovna České republiky, 2016, s. 660. ISBN 978-80-7050-664-6.

SLAVICKÝ, Tomáš. Le arie de „Il Bellerofonte“ negli archivi boemi, in: Mariateresa Dellaborra (red.): „Il ciel non soffre inganni“. Attorno al Demetrio di Mysliveček, „Il Boemo“. Strumenti della Ricerca Musicale, 17. Lucca, 2011, s. 110–122.

ŠAFRÁNEK, Jan. Školy české. Obraz jejich vývoje a osudů. I. svazek. R. 862-1848. Praha: Nákladem Matice české, 1913, 325 s.

ŠTĚDROŇ, Bohumír. Benda Felix. In: Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek prvý A–L, Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, s. 75.

ŠTĚDROŇ, Bohumír. Brixi Viktorín. In: Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek prvý A–L, Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, s. 134.

ŠTĚDROŇ, Bohumír. Saska, Ferdinand. In: Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek druhý M–Z, Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965, s. 468.

Světozor, ročník 4, 22. dubna 1870, Příloha k číslu 14, s. [49].

VANĚK, Váczlav. Okres mladoboleslavský. Nástin statisticko-historický. Praha: Fr. A. Urbánek, 1878, 170 s.

VOLEK, Tomislav a PEŠKOVÁ, Jitřenka. Mozartův Don Giovanni. Výstava k 200 výročí světové premiéry v Praze 1787–1987. Praha: Státní knihovna ČSR, 1987, 165 s.

Prameny

Národní archiv, fond Školní fase, kniha 5, kniha 6.

Státní oblastní archiv v Litoměřicích, matriky: Inv. č. 8488. Matrika je digitalizována. Její kopie dostupná na: https://vademecum.soalitomerice.cz/vademecum/Zoomify.action?entityRef=%28%5En%29%28%28%28localArchiv%2C%5En%2Chot_%29%28unidata%29%29%28165478%29%29&scanIndex=0.

Státní oblastní archiv v Praze, matriky:

Bezno 16, Boseň 02, Boseň 04, Boseň 11, Boseň 17, Březno 02, Březno 03, Březno 06, Březno 07, Březno 08, Březno 17, Březno 18, Březno 19, Březno 20, Březno 23, Březno 24, Březno 25, Březno 26, Březno 32, Březno 35, Dobrovice 03, Jílové u Prahy 16, Kováň 06, Loukov 06, Mladá Boleslav 39, Rejšice 09, Skalsko 01, Skalsko 02, Skalsko 03, Skalsko 04, Skalsko 05, Skalsko 06, Skalsko 07, Skalsko 09, Skalsko 10, Skalsko 12, Skalsko 16, Skalsko 18, Skalsko 19, Skalsko 20, Skalsko 22, Velvary 04, Zbečno 10. Veškeré uvedené matriky jsou digitalizovány. Jejich digitální kopie jsou dostupné na: https://ebadatelna.soapraha.cz/pages/ SearchMatrikaPage?3

Poznámky

1 Při citacích písemných pramenů je důsledně užit diplomatický přepis. Vlastní jména jsou ponechána v té podobě, jakou za svého života používali či jaká byla užívána nejčastěji v dobových pramenech. Takto jsou uvedena v mezinárodní databázi RISM. John Tyrrell ve své obsáhlé monografii o Janáčkovi se přidržel toho, jak svá jména hláskovali a užívali jejich nositelé v souladu s dobovými pravopisnými zvyklostmi vyjadřujícími výslovnost. „Například Zdenka Janáčková se vždy podepisovala jen jako Zdenka a rovněž Janáček o ní vždy mluvil jen jako o ‚Zdence‘. V této knize má tudíž Janáčkova manželka jméno ‚Zdenka‘ nikoli ‚Zdeňka‘, jak ji označují české prameny. … Například Janáčkova matka a jeho sestra tak nesou jména Amalie a Rosalie, pod nimiž jsou zapsány v matrikách i v dalších dokumentech, a nikoli moderně hláskované verze Amálie a Rozálie.“ [viz TYRRELL, John. Janáček /I Osiřelý kos 1854–1914. Brno: Host 2018, ISBN 978-80-7577-433-0, s. 23]. K původním tvarům jmen se v poslední době vrací i soudobá česká odborná literatura jiných oborů. Např. autoři výstavy a publikace o významném barokním malíři užívají původní tvar umělcova jména „Johann Kupezky“ [viz Kupezky. Mistr a jeho okruh, Moravská galerie v Brně, výstava 14. 11. 2014 – 17. 5. 2015; SAFARIK, Eduard A. Johann Kupezky (1666–1740). Brno, Moravská galerie v Brně, 2014. 1. + 2. díl, 438 (232+206) s. ISBN 978-80-7027-283-1]. Rovněž např. JAKUBCOVÁ, Alena et al. Česká divadelní encyklopedie: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Praha: Divadelní ústav, Academia, 2007. ISBN 978-80-7008-2012-0 (Divadelní ústav), ISBN 978-80-200-1486-3 (Academia), 759 s.; BASTLOVÁ, Eliška. Collectio operum musicalium quae in Bibliotheca Kinsky adservantur. Artis musicae antiquioris catalogorum series vol. 8. Praha: Národní knihovna ČR, 2013, 381 s.).

2 Počet obyvatel v obcích – k 1. 1. 2024. Praha: Český statistický úřad. 17. května 2024.

3 https://cs.wikipedia.org/wiki/Skalsko [cit. 2024-05-08]

4 POCHE, s. 321.

5 HELFERT, s. 60.

6 Státní oblastní archiv v Praze, sbírka matrik (dále pouze SOA Praha), Skalsko 01, snímek 113.

7 Pohřební skladby nejčastěji s tematikou o ukřižování a pohřbení Krista.

8 ŠTĚDROŇ, s. 75.

9 Viktorin Brixi mohl ve Skalsku zřejmě pobývat do poloviny března 1727. Poslední zápis P. Zádolského ve skalské matrice je (v oddílu pokřtěných) z 14. 3. 1727. Poté působí ve Skalsku P. Franciscus Ignatius Pelikan Klattoviensi [!]. SOA Praha, Skalsko 02, f. 52a, b. Mezi lety 1731–1737 studoval V. Brixi gymnázium v Kosmonosích, kde byl také diskantista (viz ŠTĚDROŇ, s. 134).

10 HELFERT, s. 108.

11 POPPR, s. 111.

12 „Matrix, aneb. | Kniha w ktereżto lety, genż Skrze: | Krżest Swateg. Kczyrkwy Swate Samo SPasytedlne Krżestianske Katolyczke Prżypogenj gsau. Prży Zadussy Zalożenj Swateho Haw | la Na Skalsstie: U Swateho Frantisska. w Mėstis Kowanj: | Narozenj Rodycżky Boży Panny Marie wewsy Sudomerży | aNanebe wzetj Panny Marie wewsy Katusyczych: Skrze dwo | Czti Hodneho Knėze Pana Patera Victorina Frantisska Zadolskyho | Fararże [!] Skalskeho. Akowaskeho [!]: a Toho Cżassu KantorasSkoly [!] Skalske. Jana Bernarda Grinera. Za Pisagy: | Letha Panie: 1703“ SOA Praha, Skalsko 01, snímek 97.

13 Tento den byla pochována jeho dcera: „Zewsy Skalska. Pochowana Frantisska Czera Jana Kryna Kantora Starży: 2 ½ leta“. SOA Praha, Skalsko 02, f. 216b. Dne 3. února 1715 byla ve Skalsku pokřtěná Dorota „Czera Jana Bernarda Kryna Kantora“. Kmotrou (levans) byla „Panna Anna Zadolska wlastnj Sestra, a Toho Cżasu Hospodynė: U: Pana fararże Skalského.“ SOA Praha, Skalsko 02, f. 1a.

14 V matričním záznamu o jeho úmrtí je poznámka: „… Ferdinandus Ruthe per 42 Annos in Skalsko Cantor...“. SOA Praha, Skalsko 02, f. 254b.

15 V ten den byl ve Skalsku pochován syn kantora Rutha Josephus, ve věku necelých čtyř let. SOA Praha, Skalsko 02, f. 216b.

16 Antonius (1718–1719), Theresia (*1719), Wenceslaus Joannes (ca 1723–1735), Barbara (1726–1727). SOA Praha, Skalsko 02, f. 14a, 23a, 49b, 218a, 223b, 227a.

17 SOA Praha, Skalsko 02, f. 242b.

18 SOA Praha, Skalsko 02, f. 244b. Antonín Poppr zaměnil den úmrtí Rutheho za první den na postu kantora, když mylně uvádí: „Dne 14. června 1757. složil v kostele přísahu nový učitel Ferd. Rutte, vyučovav 42 léta. Po Ruttovi učil krátkou dobu Pecháček.“ (viz POPPR, s. 111).

19 Ten den se kantorovi Fotterovi a jeho ženě Elisabethe ve Skalsku narodil syn Antonius Josephus. SOA Praha, Skalsko 02, f. 141.

20 Tento den byl ve Skalsku svědkem při křtu „Wenceslus Fater Cantor Skalskensis“. SOA Praha, Skalsko 02, f. 149.

21 Tento den byl ve Skalsku svědkem při křtu „D Wenceslaus Pawlik Cantor Skalskensis“. SOA Praha, Skalsko 03, f. 5.

22 Elisabetha Maria (1763–1765), Anna Beatrix Emesentiana (*1765), Wenceslaus Josephus Antonius (1767–1769), Josephus Cirilus Methodius (*1769). SOA Praha, Skalsko 03, f. 11, 17–18, 26, 33 (nečíslováno, snímek 74, 80).

23 SOA Praha, Skalsko 03, f. 5, 12 (2x), 16, 17, 24, 27, 30, 31, 36, 37 (nečíslováno snímek 53, 55, 59).

24 SOA Praha, Skalsko 04, f. 60b.

25 Tento den byl ve Skalsku kmotrem na křtu „Josephus Pechaczek Ludi Magister ex Skalsko“. SOA Praha, Skalsko 04, f. 6.

26 SOA Praha, Skalsko 04, f. 44b.

27 Josephus Antonius (*1774), Wencesl. Vitus (*1776), Anna (*1778), Franciscus Aloisius (*1781), Catharina (1783–1784). SOA Praha, Skalsko 04, f. 10b. 15b, 23a, 31a, 36b, 79.

28 Zpráva týkající se příjmů a majetků škol a školních učitelů. Slovo fase znamená přiznání příjmů nebo důchodů. „S nastupujícím učitelem uzavřela se přesná smlouva, v níž jeho příjmy i povinnosti vytyčeny; slula fasse a předkládala se k potvrzení školnímu dozorci.“ (ŠAFRÁNEK, s. 107, 221). V Národním archivu je dochován fond školní fase – soubor hlášení o stavu škol, která byla zasílána českému guberniu. Obsahuje ve čtyřech řadách celkem 115 kartonů a 31 knih (NOVOTNÝ). 29 Národní archiv, fond Školní fase, kniha 6.

30 „Rakouský zlatý, od roku 1867 rakousko-uherský zlatý nebo též zlatka, florin či gulden byla měna používaná v letech 1754 až 1892 na území habsburské monarchie včetně českých zemí a později rakouského císařství a Rakousko-Uherska. Německý název Gulden se používal na rakouských bankovkách, na mincích byl vyražen nápis FL.“ https://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousko-uhersk%C3%BD_zlat%C3%BD.

31 Tento den byl ve Skalsku kmotrem na křtu „Franz Hampe Schullehrer aus Skalsko“. SOA Praha, Skalsko 05, f. 38b.

32 SOA Praha, Skalsko 05, f. 40a.

33 SOA Praha, Skalsko 12, f. 4a.

34 BUŽGA, s. 250.

35 Převážnou část tvoří hudebniny V. Kynčila, řídícího učitele z Katusic. Několik hudebnin je od Františka Bušáka ze Skalska (např. opis Českého requiem F. Hartla z 30. 12. 1935), Josefa Nejedlého, řídícího učitele v Bosni, či Františka Šimíčka.

36 Josef Teynil (13. 6. 1790 Mladá Boleslav † 27. 4. 1870) byl v letech 1822–1830 farářem ve Skalsku. In: https://cs.wikipedia.org/wiki/Římskokatolická_farnost_Skalsko.

37 Jahnl, F. Jos.: Messe, RISM ID no.: 1001309732.

38 Kirchbauer, Alphons (1693–1751) Masses Iubilus curia caelestis in terestri curia septem perbrevibus missis adornatus [Augsburg, Johann Christian Leopold] RISM ID no.: 990033451. Dochován fragment (pouze party canto a organo). V dolní části dedikační strany partu organo je následující přípis učitele v Rejšicích: „Wencesl Fr: Marssicžek Wseganensis“. W. Marssiczek byl v roce 1765 učitelem v Rejšicích (viz HANZAL, s. 486).

39 Tři opisy učitele Hampeho: Haydn: Aria in Dis (na titulní straně chybně jako Mozart, RISM ID no.: 1001295302), Hoffmeister: Aria in B a Hatasch: Mottetto in B. Tyto hudebniny Hampe pořídil ještě před svým příchodem do Skalska

40 Pojem kontrafaktum se používá především ve významu vokální skladby, která má pod melodii podložený jiný text než ten, jenž byl s touto melodií spojen původně. https://www.encyklopedieknihy.cz/index.php/Kontrafaktum.

41 Jedná se o rozsáhlou sbírku. Vzhledem k tomu, že Hampe jím pořízené skladby označoval svými signaturami, můžeme usuzovat, že pořídil minimálně 225 opisů děl jiných autorů chrámové i světské hudby a jeden autograf své kompozice. Z tohoto množství je dnes dochována přibližně třetina – 84 skladeb (např. A. Diabelliho, Eyblera, J. Gellerta, V. Maschka, W. A. Mozarta, J. J. Ryby, K. Taschky aj.). Sbírku rozdělil do skupin podle žánru (např. mše, offertoria). Každou skupinu opatřil vlastními signaturami od čísla 1. Například signatur mší je známo 53 (Nro. 1–53). Z toho je dnes dochováno pouze 17 mešních kompozic (Nro. 1, 6, 13, 18, 20, 24, 26, 30, 32, 35, 36, 45, 46, 50, 52, 53).

42 Státní oblastní archiv v Litoměřicích, sbírka matrik, matrika narozených Velemín 1702–1784, inv. č. 8488, p. 815 [digitální sken č. 410].

43 Tento den byl ve Skalsku kmotrem při křtu „Franz Hampe Schullehrer aus Skalsko“. SOA Praha, Skalsko 05, f. 38b.

44 POPPR, s. 111.

45 SOA Praha, Skalsko 12, f. 14a.

46 SOA Praha, Velvary 04, p. 395.

47 SOA Praha, Skalsko 12, f. 16a.

48 MÁCHA, s. 346.

49 SOA Praha, Skalsko 12, f. 20b.

50 SOA Praha, Mladá Boleslav 39, matrika zemřelých 1863–1873, f. 112. Zde je uvedeno, že je 16 let ženatý (druhé manželství?) a povolání „rodem z Velemína, bývalý učitel na Skalště, měšťan zdejší“

51 Skladatelé: L. van Beethoven, F. A. Boieldieu, A. Diabelli, Dolenský, R. Führer, J. Gellert, Gruss, F. Hegenbart, V. E. Horák, J. N. Hummel, Kreutzer, Maschek, V. Maschek, Müller, D. Müller, J. I. Schnabel, C. M. von Weber, K. Taschka, L. Veiss.

52 Na dochovaných hudebninách je podepsán jako „Stephan Honc“, v matrikách jako „Sstėpán Honc, Štěpán Honc“. V matričních záznamech je kněžími zachycen jako „Stėpan Honc, Štěpán Honc“.

53 SOA Praha, Kováň 06, f. 22. Pomocníkem byl prokazatelně od 22. 4. 1837 do 23. 2. 1843. V té době byl Honc ve Skalsku opakovaně kmotrem (22. 4. 1837, 1. 5. 1839, 9. 5. 1840, 3. 1. 1841, 24. 9. 1842, 23. 2. 1843). SOA Praha, sbírka matrik, Skalsko 06, p. 46–47, 122–123, 64–65, 124–125, 130–131.

54 POPPR, s. 111. Nárok na penzi měli pouze učitelé normálních a hlavních škol. Učitelé triviálních škol mající syna učitelem mohli odstoupit v jeho prospěch, později se připouštěla také volnější praxe při odstupu i ve prospěch dcer nebo příbuzných, v tomto případě zetě (viz ŠAFRÁNEK, s. 222).

55 POPPR, s. 111.

56 Podučitel Josef Hálek byl ve Skalsku dvakrát kmotrem (13. 2. 1845, 17. 6. 1850) a jednou svědkem na svatbě (23. 4. 1850). SOA Praha, sbírka matrik, Skalsko 07, f. 1, 21; Skalsko 10, f. 2.

57 Podučitel František Nejedlo byl ve Skalsku dvakrát kmotrem (16. 12. 1852, 13. 10. 1853) a jednou svědkem na svatbě (8. 8. 1853). SOA Praha, sbírka matrik, Skalsko 07, f. 33, Skalsko 10, f. 17.

58 Podučitel František Panýr byl kmotrem 21. 10. 1860. SOA Praha, sbírka matrik, Skalsko 07, f. 66.

59 Podučitel Václav Procházka byl kmotrem 7. 12. 1864. SOA Praha, sbírka matrik, Skalsko 07, f. 88.

60 Svědky byli Augustin Keisticz, ředitel panství a justiciár v Niměřicích, a lesník ve Skalsku Johann Ritzler. SOA Praha, sbírka matrik, Skalsko 09, sken 21, f. 20.

61 SOA Praha, sbírka matrik, Skalsko 06, sken 41, p. 76–77.

62 Emilie Jiřinka Kateřina Marie,Augustin Emanuel Štěpán Jiří, Marie Josepha Jiřinka Kateřinka,Augustina a Ladislav Jiří Karel.

63 SOA Praha, sbírka matrik, Skalsko 19, p. 98.

64 SOA Praha, sbírka matrik, Skalsko 19, sken 124, p. 242.

65 Cesta životem Václava Dlouhého: učitele, písmáka, s. 65.

66 Památky archaeologické a místopisné. Díl VI., s. 174.

67 Světozor, ročník 4, 22. dubna 1870, Příloha k číslu 14, s. [49].

68 SOA Praha, Březno 08, f. 54.

69 Jako učitel v Sudoměři byl 7. 2. 1871 svědkem na svatbě. SOA Praha, Skalsko 18, f. 27.

70 Břetislav Alois Emil *31. 7. 1871 a Emilie Maria Alžběta *27. 1. 1774. SOA Praha, sbírka matrik, Skalsko 16, f. 56, 60.

71 Marie Jindřiška *15. 8. 1777 †23. 1. 1930. SOA Praha, sbírka matrik, Skalsko 20, f. 38.

72 SOA Praha, Skalsko 22, p. 30.

73 SOA Praha, Skalsko 22, p. 79.

74 DLABACŽ, III. Band, sl. 41.

75 HANZAL, s. 486.

76 Místo a datum narození není tedy známo, neboť se nepodařil nalézt záznam o křtu v dobových matrikách. Na dochované hudebnině uveden jako „Antony Schilha“, v matričních záznamech zachycen jako „Schülha“ či „Schylha“. Užit i novodobý tvar „Antonín Šilha“ (viz VANĚK, s. 143 a 169).

77 „R. 1763 dostal se ‚za kantora‘ do Března Antonín Šilha, který počal r. 1777 ve škole ‚dle nového předepsaného způsobu‘ vyučovati.“ (viz VANĚK 1878, s. 143).

78 [1] Barbara (†1764), [2] Vincentius Wenceslaus (1763), [3] Josepha Theresia (1765–1768), [4] Josephus Vincentius (1767–1824), [5] Antonia Maria Anna (1769), [6] Schilha Josephus (*ca 1776–1779), [7] Eleonora Barbara (1779–1779). SOA Praha, Březno 02; Březno 03; Březno 18, Březno 20.

79 [1] Wenceslaus Hunerle, ředitel panství („hoc tempore Director hujatis“); [2] jeho manželka Josepha; [3] Eleonora, žena ředitele panství Joanna Fredinada Schüllera; [4] Josephus Werner, obroční („frumentarius“)

80 VANĚK 1878, s. 143.

81 VANĚK 1878, s. 143.

82 Národní archiv, fond Školní fase, kniha 5 (Školní fase Boleslavský kraj č 1–118 a Index, č. 15 Březno).

83 SOA Praha, Březno 06, f. 5, 7, 10, 17, 21, 25, 29, p. 168, 184; Březno 07, f. 6, 22; Březno 23, p. 30–31, 36–37, 228, 229, 302; Březno 24, f. 26; Březno 25, f. 91.

84 Na dochovaných hudebninách uváděn jako „Jos. Vinc. Schilha“ či „Winc Schilha“, v matričních záznamech zachycen jako „Josephus Vincentius legitimis filius Antony Schilha Cantoris hujatis“, „Winzenz Ssilha“, „Wincenc Ssilha“ či „Wyncenc Ssilha“. Užit i novodobý tvar „Vincenc Šilha“ (Viz VANĚK, s. 143–145).

85 SOA Praha, Březno 02, f. 304[a].

86 VANĚK 1878, s. 143.

87 Národní archiv, fond Školní fase, kniha 5 (Školní fasse Boleslavský kraj č. 1–118 a Index, č. 15 Březno).

88 „Wincenc Ssylha wlastni Syn Antonina Ssilhy sskolniho Ucitele w Breznė a nyní giž sám Učitel zpomocnej“. SOA Praha, Březno 17, p. 5.

89 Což dokládá matriční záznam o narození a pokřtění syna Josefa Wincnze. „Wincenz Schilha Ucžitel Skolnj“. SOA Praha, Březno 06, f. 5.

90 VANĚK 1878, s. 144.

91 SOA Praha, Březno 06, f. 5, 7, 10, 17, 21, 25, 29, p. 168, 184; Březno 07, f. 6, 22; Březno 23, p. 30–31, 36–37, 228, 229, 302; Březno 24, f. 26; Březno 25, f. 91.

92 [1] 28. 3. 1798 Carolina Anna („Panj Aloÿsie z Libinu – Kragska Sekretaržka“), [2] 29. 6. 1802 Jan Petr („Aloyziga Pa- czofskÿ v Libin m. p. bÿdljc w Bržezne kragska sekretářka“), [3] Waclaw Wogtėch („Aloisia von Libin krajska komisarka bidljcy w Breznė“). SOA Praha, Březno 06, sken 15, 21, 25.

93 „Ferdinand Matauch = Duchodnj = z Bržezna“. SOA Praha, Březno 06, sken 8.

94 SOA Praha, Březno 06, f. 4, 8. 15, 22 a p. 31. Jednou byla kmotrou dítěte M. Swobody manželka učitele J. A. Schilhy Terezie. SOA Praha, Březno 06, f. 5.

95 SOA Praha, Březno 06, f. 16, 19, 23.

96 Zřejmě syn Frantisska Marssiczka (* ca 1747 † 2. 5. 1812), učitele v Dobrovici (jistě 30. 3. 1782 – 19. 1. 1791) a Žer- čicích (jistě 29. 8. 1793 – 10. 10. 1808). Pokřtěn byl v Dobrovici dne 17. 1. 1784 jako Franciscus Mathias. SOA Praha, Dobrovice 03, f. 675.

97 VANĚK 1878, s. 144.

98 VANĚK 1878, s. 144.

99 VANĚK 1878, s. 144–145.

100 Dne 22. 1. 1818 byl v Březně kmotrem Waclawa, nemanželského syna Magdaleny, dcery „z leweho Boku. Matky Anny rozene Kankowj z Března“ (SOA Praha, Březno 07, f. 22).

101 „Wincenc Ssilha sskolni Učitel w březenske sskole, swobodny“; „Wek 57 let. Nemoc. Na Wischnuti“. SOA Praha, Březno 24, f. 12.

102 Na hudebnině jednou podepsán také jako „Johann F. Chwatal“. Písmeno F je zřejmě iniciála jména získaného při biřmo- vání. V matrikách se podepisoval jako „Jan Chwátal“. Psán také jako „Jan Chwatal“ (záznamy kněží v matrikách) či „Jan Chvátal“ (viz VANĚK, s. 51–52).

103 SOA Praha, Boseň 04, p. 103.

104 Jejich svatba se konala v Bosni dne 13. 10. 1795 (SOA Praha, Boseň 11, p. 60). Dne 21. 7. 1800 se v Kněžmostu č. p. 76 narodil učitelův mladší bratr Jozef (SOA Praha, Boseň 04, s. 114). Otec učitele Chwátala zemřel 21. 11. 1827 v Kněžmostu č. p. 76 ve věku 56 let na břišní tyfus („An Schleimfieber“). (SOA Praha, Boseň 17, p. 62). Matka učitelova Anna, dcera Jana Prilla a jeho manželky Doroty, chalupníků ze Žantova (nyní městská část obce Kněžmost) se narodila 24. 6. 1770 v Žantově č. p. 11 (SOA Praha, Boseň 02, p. 466). Zemřela v Kněžmostu dne 19. 4. 1837 na „wodnatelnost“. (SOA Praha, Boseň 17, p. 70).

105 „Okolo r. 1822 dostal se do Března za učitele Jan Chvátal“ (viz VANĚK, s. 145).

106 SOA Praha, sbírka matrik, Březno 18, p. 131–132. Manželka učitele Chwátala Terezie Alžbieta se narodila v Březně 12. 6. 1795 (SOA Praha, Březno 06, f. 7). Zemřela dne 27. 9. 1857 na tuberkulózu („Souchotí“) v Březně č. p. 8 („Terezie Chvátalová vdo- | va po † Janu Chvátalovi | školním učiteli v Brez | ne č. d. 50 okresu Mlado | Boleslavského“. SOA Praha, Březno 25, f. 91).

107 Chwátalová Rozina Terezye; *30. 5. 1825, pokřtěná 31. 5. 1825 (SOA Praha, Březno 07, f. 52).

108 Chwátalová Alžbeta; *7. 11. 1827, pokřtěná 8. 11. 1827 (SOA Praha, Březno 07, sken 66, f. 63). Dne 3. 2. 1858 se v Březně provdala za Františka Voláčka (*16. 3. 1826), školního učitele z Dlouhé Lhoty, č. p. 62 (Březno 19, sken 20, f. 16). Z tohoto manželství vzešly tři děti: Bohuchwal František (*24. 12. 1858), dvojčata Marie Alžběta (*7. 4. 1862 †24. 9. 1862; Březno 26, f. 64, Březno 35, f. 19) a Bohumír Josef (*7. 4. 1862 †11. 4. 1862; Březno 26, f. 64, Březno 35, f. 17). Alžběta Voláčková, dcera učitele Chwátala, zemřela ve Dlouhé Lhotě dne 12. 4. 1862 na ochrnutí dělohy následkem porodu („Ochrnutí máteřníku co následek porodu“). Pochována byla tamtéž 14. 4. 1862 (SOA Praha, sbírka matrik, Březno 35, f. 18).

109 Chwátalová Terezye; *11. 10. 1829, pokřtěná 12. 10. 1829 (SOA Praha, Březno 07, f. 72).

110 „… pomocníkem u něho byl Václav Knobloch, jehož jediný příjem mimo stravu u učitele – bylo ‚Vyučování dětí muzice.‘ “ VANĚK 1878, s. 145.

111 12. 6. 1828 a 27. 7. 1830 (SOA Praha, Březno 07, f. 65, 72, 76).

112 5. 5. 1828 a 30. 9. 1830 (SOA Praha, Březno 18, p. 125–126).

113 SOA Praha, Březno 24, f. 26.

114 „Requiem in Dis. | a | Canto, Alto, Basso | Violino Imo et IIdo | Corno Imo et IIdo in Es | et | Organo. | Aut Joh: F: Chwátal. | De Musica | Joh: F: Chwátal m. p.“ Na titulním listu v pravém horním rohu je původní signatura „No73t“. Součástí hudebniny jsou později, zřejmě po Chwátalově smrti, jinou písařskou rukou pořízené party Clarinetto Imo in B a Clarinetto IIdoin B. RISM ID no.: 1001294357. Tato kompozice nebyla evidována v databázi RISM a není v SHK (Souborném hudebním katalogu).

115 SOA Praha, Zbečno 10, p. 58.

116 SOA Praha, Rejšice 09, f. 2.

117 SOA Praha, Březno 25, f. 13.

118 Árie, dueta, graduale, litanie, mše aj., ze skladatelů např. Drobisch, Führer, Mozart, Preindl, Taschka. Dva opisy pořízené Janem („Joh. Cerwa“) pocházejí z let 1840 a 1841.

119 SOA Praha, Loukov 06, f. 86. Psán také jako „Cerwa“, „Cžerva“ či „Czerwa“.

120 SOA Praha, Březno 19, f. 9.

121 Christina Emilie (1849–1850), Jindřich Václav (1852–1874) a Marie Antonie (*1855). SOA Praha, Březno 08, f. 75, 88; Březno 24, f. 15; Březno 32, p. 7; Březno 35, f. 66(b).

122 SOA Praha, Březno 35, f. 13(b).

123 Dle svědectví Evy Mikanové nebyly v tomto chrámu hudebniny již v 60. letech 20. století. Viz BUŽGA, s. 309.

124 SOA Praha, Jílové u Prahy 16, p. 61[b]. Psán také „Wlach, Jozef“; „Vlach, Josef“.

125 VANĚK 1878, s. 110.

126 SOA Praha, Bezno 16, p. 113.

127 Ferdinand Saska pocházel z hudebnického rodu. V roce 1844 absolvoval v Praze učitelský kurz pro obecné školy a v roce 1845 vystudoval hru na varhany na pražské varhanické škole. Po studiích byl varhaníkem a učitelem ve Vrchlabí, kde začal komponovat svá vlastní díla. V listopadu 1859 začal působit v Jičíně jakožto ředitel kůru a varhaník při zdejších kostelích (viz ŠTĚDROŇ 1965, s. 468. KRAVEC)

128 Ave maris stella, autograf 21. 1. 1860 (RISM ID no.: 1001300535); Jesú Redemptor omnium, autograf 1859 (RISM ID no.: 1001300557).

129 Václav Emanuel Horák: Veni sancte Spiritus. „Složil W. E. Horák. Průvodem opatřil Ferd Saska m. p. 18 27/8 71“ (RISM ID no.: 1001300686).

130 Josef Drahorad: Hymnus, opis F. Saska 13. 12. 1868 (RISM ID no.: 1001300590); Václav Emanuel Horák: Partitura 6ti hymen, opis F. Saska 9. 12. 1865 (RISM ID no.: 1001300600); Alois Jelen: O Maria máti drahá, opis F. Saska 1862 (RISM ID no.: 1001300690); Josef Krejčí: Offertorium „Ludate Dominum“, opis F. Saska 1860 (RISM ID no.: 1001300693); Antonín Möldner: Graduale do Es „Jesu dulcis memoria“, F. Saska 23. 12. 1862 (RISM ID no.: 1001300696); Jan Škroup: Čtverozpěv: „Popule meus“, F. Saska 14. 4. 1862 (RISM ID no.: 1001300717).

131 Albin Maschek: Te Deum laudamus Nr 2. Tisk: Prag, A. Maschek, 1855, s. no. (na titulní straně je přípis „Fed Saska m. p. | Chorregent | 1863.“); Josef Foerster: Missa op. 20. Tisk: Prag, Ad. Christoph et W. Kuhé, s. a., no. 1734 (na titulní straně je přípis „Fed Saska m. p. | 18 21/12 77“).

132 Tommaso Traetta: árie z opery Semiramide RieT 32. 2/6 (jako Haydn Aria in C „Hac aurora gratiosa“, ms.?, N:32) RISM ID no.: 1001301056. Wenzel Müller: Slagenfest in Sangora (jako Müller: Canon in Es).

133 MIKULÁŠ a MÁTLOVÁ-SOLAZZO

134 JONÁŠOVÁ

135 SLAVICKÝ

136 SEMERÁDOVÁ a ŠEDIVÁ

137 HAVRÁNKOVÁ a VEVERKA

138 „Opisovači zřejmě nabízeli Mozartovy árie také bez textace, aby si zájemci mohli vepsat text dle vlastní potřeby. Ukázka takové partitury Figarovy árie Non più andrai.“ VOLEK a PEŠKOVÁ, s. 58–59, 113–116.

139 MIKULÁŠOVÁ, s. 41–42.

140 MIKULÁŠ, s. 45 a 54.

141 Árie z opery I viaggiatori felici (jako Mozart: Aria in D, ms. Hampe, Nr. 1), RISM ID no.: 1001295284.

142 Dva opisy Recitativu „Ah praemo erore cor palpitat“ a Árie „Ombra del coro Bene“ z opery La fedeltà premiata, Hob. XXVIII:10/21 (jako Mozart: Aria in Dis „Monstrate care veni“ ms. Hampe, A. 1802, Nr. 2; jako Mozart: Aria mit Recitativo in D „Monstrate care veni“ ms. Hampe, Nro: 25), RISM ID no.: 1001295302; 1001301149.

143 Terceto ze singspielu Das Donauweibchen (jako Kauer: Terzetto in A, ms. Hampe, Nr. 11) RISM ID no.: 1001301055).

144 Dueto „Comenti piace impani“ z opery La Clemenza di Tito, KV 621/1 (jako Mozart: Duetto in F, ms. Hampe, Nr. 14) RISM ID no.: 1001301057.

145 RISM ID no.: 1001300920.

146 RISM eviduje 23 opisů úprav částí této Auberovy opery pro dechovou harmonii dochovaných na různých místech v Německu.

147 KAPUSTA, s. 266.

148 „Ouverture die weisse Frau in D. | a | Violino Imo et IIdo | Viola die [!] Alto. | Clarinetto Imo et IIdo. | Oboe Imo et IIdo | Flauto Imo et IIdo | Fagotto Imo et IIdo | Cornuo Imo et IIdo | Clarino Imo et IIdo | Typani [!] et Basso. | Authore Boieldieu. | 18 25/11 56. | Ad usum | Stephan Honc mp.“ RISM ID no.: 1001301058.

149 Nitteti, Aria: „Se la fede il valore“ (Traetta: Aria Solennis in G, text: Recitativo „Diem o millies optatem, Aria: „Huc ad este clientis“, ms. J. V. Schilha) RISM ID no.: 1001296201.

150 I viaggiatori felici, Aria: Gastone „Quando sa prà la Spagna“ (Salieri: Dell Opera Talismano, text: „Quanta perniciosa“, ms. „Joh. F. Chwatal N ro 38te“) RISM ID no.: 1001295284.

151 Die Entführung aus dem Serail KV 384/12, Aria: Blonde „Welche Wonne welche Lust“ (Wol. Am. Mozart: Aria in G, „Ex- sultetis ala cres, gaude atis hilares“, ms. „Joh. F. Chwatal N ro 41 Pastorella“) RISM ID no.: 1001296040.

152 Die Teufelsmühte am Wienerberg, Aria: „Wie froh ich kein Ritter bin“ ([Anonymus]: ARIA in B, ms. „Ant. Welwarský m. p.“) RISM ID no.: 1001301061.

153 La clemenza di Tito KV 621/1 Duetto: „Come ti piace imponi“ (Mozart: Duetto in F, ms. „Ex Rebus Franc: Czerwa“) RISM ID no.: 1001301060.

154 Das rote Käppchen KreD 298 „Flieht ihr quälenden Gedanken“ (Ditters: Aria in F, „O beata per quam data, nova mundo gaudia“, ms. „De Rebus Joh. Cerwa [1]840“) RISM ID no.: 1001297068.

155 Il Bellerofonte „Di due pupille amabili“ ([Anonymus]: Aria in C, „Ti queris quis me angat quis dolor mentem tangat“, ms. „De Rebus J. J. Čerwa [1]841.“) RISM ID no.: 1001297067.

MIKULÁŠ, Jiří. Hudební sbírka kostela ve Skalsku: Znovuobjevení skladatelé a nové poznatky o hudebním životě na Mladoboleslavsku 18. a 19. století. Knihovna: knihovnická revue, 2024, roč. 35, č. 2, s. 62–84. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: digitální kurátorství, digitalizace, dlouhodobé uchovávání, udržitelnost, datová centra, energie, emise skleníkových plynů

SUMMARY: In research and digital curation, data management plans are becoming an essential tool for data stewardship. The article focuses on how to specifically apply them to archiving collection objects and their digitized data in terms of long-term energetic sustainability. Also, what the European standards bring in the area of non-financial, i.e. environmental reporting, is covered. Energy intensity, climate impacts and other parameters related to the materiality of long-term preservation can affect the management of risks associated with large volumes of data and the sustainability of digitization projects. Organizations will need to consider and design how to incorporate and leverage these data in planning for long-term preservation and data infrastructures.

KEYWORDS: digital curation, digitization, long-term preservation, sustainability, data centers, energy, greenhouse gas emissions

Ing. Michal Klodner, Ph.D. / Národní filmový archiv, Závišova 5, 140 00 Praha 4

Tento recenzovaný odborný článek vznikl na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace poskytované Ministerstvem kultury.

Spotřeba energie a emise uchovávání dat globálně

Potřeba zabývat se energetickou náročností ukládání dat vyplývá nejen z množství dat, která vznikají a neustále přibývají postupující digitalizací, ale také z hlediska nákladů na uchovávání těchto dat. S růstem množství dat se obvykle zvyšuje i množství energie potřebné k jejich uchování. Zda se spotřeba energie zvyšuje úměrně objemu dat, zda může růst exponenciálně nebo zda ji lze omezit na nezvyšující se, tedy udržitelnou úroveň, záleží na několika faktorech, kterým se budeme věnovat v tomto textu. Novým předmětem zájmu, který se v současnosti dostává do koncepcí a kalkulací ukládání dat, jsou emise skleníkových plynů. Pařížská dohoda² formuluje dlouhodobý cíl ochrany klimatu, jímž je přispět k udržení nárůstu průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C. ČR se zavázala s ostatními členskými státy EU společně snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o nejméně 40 % ve srovnání s rokem 1990. V širším rámci společensky zodpovědných přístupů nejde jen o úsporu energie, ale i surovin, tedy např. nerostů, které se musí těžit, tato těžba je zásahem do krajiny a ekosystémů, často se odehrává v zemích s nerozvinutou ekonomickou sociální strukturou a s negativním dopadem na obyvatele. Z této široké problematiky nás v tomto textu bude zajímat především směrnice EU o nefinančním reportování – Corporate Sustainability Reporting Directive (CSRD) (Evropský parlament, 2022), pokrývající celou škálu environmentálních, sociálních a správních otázek, včetně změny klimatu, biologické rozmanitosti a lidských práv. Vzhledem k tématu se zde budeme zabývat pouze reportováním emisí skleníkových plynů v oblasti digitálního uchovávání dat.

Pro celý sektor digitálních technologií, který zahrnuje všechna zařízení jako mobilní telefony, obrazovky, domácí a kancelářská PC, sítě a síťové prvky, tak pro jeho specifickou část, kterou jsou datová centra, existují globální kvalifikované odhady spotřeby energie i souvisejících emisí skleníkových plynů. Vzhledem k tomu, že tyto odhady používají různé způsoby modelování a mají tak různou spolehlivost, jejich vyčíslení jak současné spotřeby, tak zvláště projekce do roku 2030 se značně liší. Podle Masanet et al. (2020) datová centra v roce 2020 celosvětově spotřebovávala 196 terawatthodin (TWh) s pouze mírným nárůstem na 210 TWh v roce 2023, přičemž se uvádí argument, že nárůst digitálního provozu je z velké míry kompenzován zvyšováním účinnosti. Jiná důvěryhodná studie (Hintemann, 2020) však konstatuje, že pokrok v účinnosti ke kompenzaci nárůstu spotřeby energie nedostačuje, a uvádí 400 TWh spotřeby pro rok 2018. Z tohoto rozptylu tak vyplývá odhad, že datová centra spotřebují 1–2 % celosvětové poptávky po elektřině. Desítky různých zdrojů potom srovnávají Mytton a Ashtine (2022). Při bližším zkoumání toho, jak tyto odhady vznikají, zjišťujeme, že za nimi jsou v některých případech odborné recenzované články, jindy analýzy trhu různých agentur nebo firem prodávajících serverové nebo síťové komponenty v různých formách dokumentů a šedé literatury, jako zdroje dat slouží placené datové sady o prodejích zařízení apod. K modelování datových center se potom používají odhady jejich počtu a účinnosti podle průměrných hodnot velikosti datacentra na základě jeho typu, podlahové plochy a množství serverů. Projekce do roku 2030 se potom liší od predikcí exponenciálního růstu spotřeby v pesimistických scénářích po relativně mírný nárůst ve scénářích optimistických. Pesimistický scénář nárůstu na desetinásobek současných hodnot může nastat souběhem některých silných trendů růstu spotřeby spolu se stále obtížněji dosahovanými úsporami v efektivitě. Podle studie (EC, Montevecchi, Stickler, Hintemann et al. 2020), o kterou se opírá Evropská digitální strategie (EC, 2022), se v EU datová centra v roce 2018 podílela na poptávce po elektřině 2,7 % a v roce 2030 dosáhne tato poptávka 3,2 %, pokud bude vývoj pokračovat po současné trajektorii.

Emisemi skleníkových plynů celého sektoru informačních a komunikačních technologií se zabývá zpráva Biesera, Hintemanna, Lorenze a Beuckera (2023). Celkově se předpokládá, že odvětví ICT v současnosti způsobuje zhruba 1,5 až 4 % celosvětových emisí skleníkových plynů. Zde se již kromě emisí spojených se spotřebou energie počítá i s emisemi výroby zařízení. Poměr emisí z výroby a spotřeby je přitom vyšší u koncových zařízení, kde je spotřeba nízká a emise vzniklé již při výrobě (říkáme, že v produktu jsou obsažené z výroby) tak převažují v jejich celkové stopě. Naopak převaha emisí vznikajících spotřebou energie při provozu (nazýváme je emise spotřeby) je právě u prvků datacenter, tedy neustále běžících zařízení velkého výkonu. Predikce emisí se také značně liší z podobných důvodů jako u spotřeby energie, navíc ještě zahrnutím působení dalších vlivů závislých na jiných oblastech, jako je emisní intenzita energetických sítí a technologická konvergence. Emisní intenzita může klesat zvyšováním instalovaného výkonu bezemisních zdrojů. Zároveň však dochází i ke zvyšování podílu zdrojů uhelných nebo plynových, považovaných za přechodné, s dočasným vlivem. Situace a její vývoj, tedy politiky jak energetické, tak technologické (týkající se datacenter) a plánované projekty jsou v jednotlivých regionech a zemích značně odlišné. Může mít vliv také trend tzv. edge datacenter, tedy menších lokálních jednotek, někdy i v podobě přepravních kontejnerů, jež jsou blízko místu zpracování dat. Data v takovém případě není potřeba přenášet a uchovávat v cloudových datacentrech, mohou být blízko místům s dostupnou obnovitelnou energií nebo s úložištěm obnovitelné energie. V jejich případě je také realizovatelné efektivní využívání odpadní energie pro vytápění výrobních nebo rezidenčních budov, což šetří obvykle 40 % emisí jinak vyprodukovaných chlazením. Otázka chlazení datových center je z hlediska energetické a emisní náročnosti proto neméně významná, je ovšem závislá na umístění a stavebně technologickém řešení.

Emise výzkumné infrastruktury: příklad UKRI DRI

Jako příklad, na němž lze ukázat skutečné údaje relevantní pro konkrétní digitální výzkumnou infrastrukturu, můžeme použít zprávu britské organizace podporující výzkum a inovace UK Research and Innovation (UKRI)³, zastřešující sdružení devíti hlavních výzkumných rad a organizací. UKRI zajišťuje národní digitální výzkumnou infrastrukturu (Digital Research Infrastructure, DRI)⁴, která poskytuje výzkumným pracovníkům technologickou základnu (včetně pěti superpočítačových center). UKRI přijala jako cíl dekarbonizace (a má povinnost zajistit), aby emise, za které zodpovídá, byly do roku 2040 nebo dříve nulové. V době, kdy byl tento cíl zformulován, bylo žádoucí prokázat přední postavení sektoru výzkumu, a to tím, že o deset let předstihne cíl stanovený pro ostatní sektory. Ve výzkumném projektu tedy proběhla jak detailní technická analýza, tak analýza participace zúčastněných stran a v roce 2023 byla vydána závěrečná zpráva (Juckes, Bane, Bulpett, Cartmell, MacFarlane et al., 2023). Není přesným auditem spotřeby, k mnoha údajům byly použity odhady a průměry, některé parametry jsou proměnlivé, je však zřejmé, na čem celková čísla závisí. Pro laickou představu o množství emisí se k ilustraci údajů (nebo někdy z důvodu kompenzace) používají přepočty emisí na různé ekvivalenty. Jako ekvivalent ročního objemu 40 000 tun skleníkových plynů emitovaných velkými výpočetními centry UKRI DRI tak zpráva uvádí 21 obletů země tryskovým letadlem denně. Za činností počítačových center si tedy můžeme představit tyto někde neustále nastartované desítky letadel. Další částí jsou emise běžných serveroven a notebooků – celkově 35 000 tun ročně.

V samostatném projektu byly analyzovány zdroje emisí uhlíku z infrastruktur v šesti institucích IRIS (zahrnuje několik univerzit a sdílenou cloudovou infrastrukturu poskytovanou radou SFTC)⁵ za 24 hodin v průběhu listopadu 2022. Jedna část celku, emise fáze užití, se vztahuje na emise z aktivního použití DRI, tj. z dodávek elektřiny. Uhlíková náročnost dodávek elektřiny ve Spojeném království vykazuje velké rozdíly v čase a regionech. Průměrná emisní intenzita se v době výzkumu pohybovala od 60 do 300 gCO2/kWh, přičemž záleží na konkrétním čase, protože kolísá podle aktuální výroby energie obnovitelnými zdroji. Na obr. 1 jsou tedy hodnoty reprezentovány variantami 50, 175 a 300 gCO2/kWh jako nízká, střední a vysoká emisní intenzita. Ne všechna energie je však přímo spotřebována zařízeními. Dodatečná energie potřebná k provozu je reprezentována metrikou účinnosti využití energie (power usage efficiency, PUE), reprezentující ztráty v důsledku chlazení serveroven aj. Hodnoty reprezentující nízkou, střední a vysokou hodnotu PUE byly 1,1 (10 % dodatečné spotřeby energie), 1,3 (30 % dodatečné spotřeby) a 1,6 (60 % spotřeby navíc). Další částí celkových emisí jsou emise z výroby zařízení, tedy vyprodukované během těžby surovin a výroby. Jsou dány výrobou a dále už se nemění, udává je výrobce nebo se použije údaj pro obdobné zařízení. Ve studii byly použity hodnoty pro počítač Fujitsu PC a běžný rackový server Dell, jednotlivé údaje byly přepočteny tak, aby byly reprezentativní pro všech 2398 uzlů infrastruktury. Příspěvek k emisím za dané 24hodinové období je dán podílem z celkové životnosti zařízení, odhady zde předpokládaly životnost 3 roky, 5 a 7 let.

Obr. 1 Emise výroby zařízení a emise spotřeby energie infrastruktury IRISCAST, přepočteno na 24hodinový průměr. Modré sloupce: Odhady emise výroby pro všech 2398 uzlů IRIS ze šesti institucí (předpoklady pro typické vlastnosti PC a serverů). Modré stínování označuje přepočtené emise při různých životnostech zařízení. Zelené/žluté/červené sloupce: Odhady emisí fáze užití pro všech 2398 uzlů IRIS pro nízkou, střední a vysokou emisní intenzitu sítě. Výška sloupců představuje střední efektivitu využití energie, chybové rozsahy označují variaci od nízké po vysokou PUE. Obrázek podle (Juckes, Bane, Bulpett, Cartmell, MacFarlane et al., 2023).

Je zde vidět, že při nejlepších parametrech (dlouhá životnost zařízení, nízká emisní intenzita sítě, nízké ztráty PUE) lze emise udržet pod hodnotou 3 tuny denně, zatímco v případě nepříznivé kombinace se dostávají k 12 tunám denně. To je obrovský rozdíl, který můžeme ovlivnit. Obecně věda a výzkum tvoří pouze malou část celkových emisí ICT, autoři zprávy však mají za to, že excelence v akademické komunitě je klíčová jako spouštěč širších technologických a společenských změn.

Plánování správy dat

Plány správy dat (DMP) jsou obvykle jedno- nebo dvoustránkové souhrny, které popisují, jak bude s daty nakládáno během výzkumného projektu a po jeho ukončení. V současnosti je plán správy dat obvykle podmínkou financování výzkumných a digitalizačních projektů všude tam, kde se očekává, že budou data vznikat. Je z něho předem patrné, jak se s daty v průběhu projektu a po jeho skončení bude nakládat, jaký je jejich předpokládaný objem, způsob zpracování a využití. Doporučení pro údaje uváděné v plánech správy dat vytváří již od roku 2009 britské Centrum digitálního kurátorství (Digital Curation Centre, DCC) a jeho šablona DMP (DCC, 2013) je jedním z používaných standardů. DCC rovněž poskytuje online nástroj pro vytváření plánů DMPonline (DCC, 2010–2024). Jelikož se požadavky na DMP mohou u různých programů financování lišit, vznikly i nástroje pracující s šablonami např. přímo pro Horizon Europe ad. Takovým je např. Data Stewardship Wizard (2018–2024), volně dostupný webový nástroj vyvíjený s českou účastí v rámci výzkumné infrastruktury ELIXIR. V odborné komunitě dlouhodobého digitálního uchovávání je etablováno a diskutováno i téma udržitelnosti, objevilo se již na iPress konferenci ve Vídni v roce 2010. Pro přehled lze zmínit např. příspěvky publikované konsorciem pro dlouhodobé uchovávání Digital Preservation Coalition.⁶

Tento text není zaměřen na plány správy dat jako takové a nebude se jimi tedy zabývat do hloubky, ačkoli se dále bude dotýkat koncepčních otázek způsobu ukládání kopií dat a nákladů s tím spojených. Poskytne tak určitá vodítka pro odpovídající části DMP, které jsou tvořeny skupinami otázek k nějaké oblasti. Zajímat nás budou otázky související s energetickou spotřebou digitálního uložení dat, které se mohou vyskytovat v různých částech DMP, zejména v částech týkajících se zálohování, dlouhodobého uchovávání nebo rozpočtu. Mohou to být otázky následujících typů, ovšem bude možné se setkat i s jejich mnohem podrobnějšími a přesnějšími formami:

• Kde, např. v jakém úložišti nebo archivu, budou data uložena?
• Máte dostatečný prostor úložiště nebo budete muset zahrnout další úložiště jako služby?
• Jak budou data zálohována?
• Jak dlouho budou data udržována a uchovávána?
• Jaké případné náklady vám bude vybrané úložiště nebo archiv dat účtovat?
• Jak budete strukturovat a přírůstkovat (označovat, registrovat) složky a soubory?
• Budete sdílet data prostřednictvím úložiště, zpracovávat požadavky přímo nebo použijete jiný mechanismus?

Plánování tak zohledňuje nejen způsob uložení a náklady na uchovávání, ale i přístup k datům. Souvisí s ním tedy volba datových nosičů, to znamená vyvážení výhod tzv. chladného dlouhodobého archivu oproti požadavkům na zpřístupňování a výhodám okamžitého použití. Datové nosiče mají z hlediska doby přístupu nebo manipulace s nimi a samozřejmě jejich spotřeby energie různé vlastnosti. Se spotřebou energie se přímo úměrně pojí provozní náklady a emise skleníkových plynů. Vyšší spotřeba energie obvykle bude znamenat vyšší náklady a emise, nižší spotřeba naopak náklady a negativní dopady emisí sníží, může však vyžadovat vhodnou koncepci strukturování dat a záloh, aby bylo možné použít odpovídající typy datových nosičů, např. nosiče se sekvenčním přístupem.

Standardy ESRS a postavení DMP v reportování

V této části uvedeme, jakým způsobem popisovat energetické a emisní parametry. Z důvodu řízení a zveřejňování rizik souvisejících s klimatem, kdy tato rizika jsou svým způsobem globálního charakteru (ovšem pro archivy jsou zcela konkrétní jako např. rizika povodní nebo sucha a požáru, resp. nedostatku vody k chlazení), schválil Evropský parlament v roce 2023 zmíněnou směrnici CSRD. Ačkoli se tento tzv. nefinanční reporting bude v příštích letech postupně týkat velkých korporací a podniků kotovaných na burze a nemusí přímo dopadat na archivy a kulturní instituce, zavádí jednotné Evropské standardy reportování udržitelnosti (ESRS) (Evropská komise, 2023) a tyto se potom jinými mechanismy (jako podmínky programů financování, sektorový reporting nebo návaznosti v dodavatelských řetězcích služeb) mohou týkat i dalších organizací. ESRS jsou koordinovány s mezinárodními organizacemi⁷, takže se obdobným způsobem reportování setkáme i ve Velké Británii a USA. Ačkoli se běžně setkáváme s obchodními přístupy, které nás vedou k tomu, abychom nepřemýšleli, kde a jak jsou data uložena, principy ESRS související s udržitelností staví na základě tzv. dvojí materiality, která má dva vzájemně propojené rozměry: materialitu dopadu, tedy skutečné a potenciální dopady na lidi nebo životní prostředí, a finanční materialitu.

ESRS tedy mají tři základní témata – environmentální (E), společenské (S) a správa a řízení (G), již dříve známé pod zkratkou ESG. Ve všech jsou potom rozlišovány tři vrstvy reportování – sektorově nezávislé, sektorově specifické a specifické pro entitu. Ty se dále vyhodnocují ve třech oblastech: strategie, implementace a měření výkonu – přitom v druhé a třetí se mohou objevit cíle a metriky, tzn. vyčíslení skutečnosti. Provozu datových úložišť se tedy týkají zejména environmentální standardy ESRS E1: Změna klimatu, ESRS E2: Znečištění, ESRS E3: Vodní a mořské zdroje, ESRS E4: Biologická rozmanitost a ekosystémy nebo ESRS E5: Využívání zdrojů a oběhové hospodářství. E1 zahrnuje provozní energie a emise skleníkových plynů, ostatní se týkají např. vody k chlazení a staveb datacenter, které může provázet zábor orné či jiné půdy snižující biodiverzitu apod.

Podrobnější pohled na standard E1 ukazuje, že součástí reportování jsou E1-1: Tranziční plán pro zmírnění změny klimatu, s ním související E1-2: Politiky týkající se zmírňování změny klimatu a adaptační strategie, E1-3: Akční plány a zdroje a E1-4: Cíle snížení emisí skleníkových plynů. Vlastní reportování skutečného stavu je v částech E1-5: Spotřeba energie a energetický mix a E1-6: Hrubé emise skleníkových plynů. Za pozornost také stojí ESRS S3: Dotčené komunity, protože se může týkat dopadu uložených dat na cílové komunity, které je využívají např. jako znalosti zlepšující jejich postavení, nebo dopady negativní, kdy využívání dat zasahuje do jejich práv, způsobuje diskriminaci apod. V každém případě platí princip materiality, tedy skutečných a měřitelných dopadů prostřednictvím nějakého způsobu využití dat, v kulturní oblasti zpřístupněním apod.

Data o udržitelnosti, tedy především o energetické spotřebě chlazení, elektrické spotřebě digitálních systémů a emisích oxidu uhličitého z této spotřeby, mohou mít různou kvalitu a spolehlivost. Ačkoli nejlépe spotřebu určíme měřením, tedy např. odečtem elektroměru příslušejícího serverovně, ne vždy lze tímto způsobem postupovat, zejména ve fázi návrhu a plánování. Spotřeba je také závislá na aktuální výpočetní zátěži a datových přenosech. Rozlišujeme:

• přesná data získaná měřením
• průmyslové průměry
• neverifikovaný vstup uživatele/správce

Postupně se zvyšuje obecná dostupnost dat o udržitelnosti, jejich kvalita a standardizace. Je zřejmé, že plány správy dat samy nezajistí kompletní reportování, ale mohou sloužit jako zdroje údajů pro některé z oblastí a témat do kompletní zprávy za organizaci. Jednotlivé DMP tedy mohou popisovat jednotlivé fondy nebo datové infrastruktury, které mohou využívat různé způsoby uchovávání, a organizace z nich potom sestaví celkový report.

Emise skleníkových plynů se skládají ze tří okruhů, viz tabulka 1:

Tab. 1 Okruhy reportování emisí skleníkových plynů standardu ESRS E1-6

Příklad výpočtu roční spotřeby a emisí typických zařízení a nosičů pro uchovávání dat

Než se dostaneme ke konkrétním údajům, je třeba mít na paměti, že záleží na zvolené koncepci uchovávání, volbě uživatelských a archivních formátů, nosičích zvolených pro uchovávání jednotlivých záloh a požadovaných datových přenosech. Obvykle se pro eliminaci rizik poškození integrity uchovávajítři kopie dat, resp. dodržuje se pravidlo 3–2–1, které je připisováno fotografu Peteru Kroghovi (2005):

• Uchovají se tři kopie dat, obvykle jedna pracovní a dvě záložní kopie.
• Kopie se ukládají do dvou různých typů úložišť (používajících odlišnou technologii záznamu). Pro pracovní kopii, k níž se často přistupuje a může se často měnit, se obvykle používá technologie s rychlým náhodným přístupem a dostupností po síti, např. diskové úložiště. Jinou technologií je např. uložení na páskové nosiče otevřeného standardu LTO (Linear Tape Open). Pásky jsou však stejně jako pevné disky založeny na elektromagnetickém záznamu, takže jsou náchylné ke stejným rizikům, jako poškození dat elektromagnetickými rázy. Další odlišnou technologií tak může být záznam na optické disky.
• Je zajištěno, aby jedna kopie byla uložena na místě mimo hlavní pracoviště, tedy fyzicky vzdáleně od ostatních dvou kopií, nejlépe offline, nedostupná prostřednictvím síťového přístupu. U archivů se podobné pravidlo používá u depozitářů, takže větší organizace takový fyzicky vzdálený depozitář mají nebo mohou využívat smluvní depozit u jiné organizace. Offline lze uložit i pevné disky (hard disc drive, HDD) a využívat jejich rychlého zápisu i čtení dat, ovšem nelze takto skladovat disky s polovodičovou technologií (solid state drive, SSD), které k uchování informace vyžadují periodické přepisování záznamových buněk. Jednu kopii lze také uložit prostřednictvím cloudových služeb. U běžných cloudových služeb však nelze očekávat, že tím je plně zajištěna neměnnost dat včetně tří záložních kopií, k tomu je nutná služba zaručeného dlouhodobého archivu.

Z těchto pravidel a volby technologie záznamu vyplývají důsledky pro ekonomickou a energetickou náročnost uchovávání. Jak uvidíme dále, online disková úložiště mají vyšší spotřebu než offline uložené nosiče. Volba dvou kopií na diskových úložištích a jedné kopie na úložištích páskových tak bude mít jiné parametry než volba jedné kopie online a dvou na páskách. Tyto varianty však budou mít jiné parametry z hlediska obnovy dat, jelikož v případě poruchy primárního úložiště je vhodnější, aby byla další kopie okamžitě dostupná. Další, co je třeba při návrhu uvážit, je, že u určitého typu dat, často právě u digitalizovaných archivů, je nutná dostupnost pouze menší uživatelské kopie digitálního objektu, kdežto přístup k master kopii plné kvality v archivním formátu je mnohem méně častý. Pro master data k existující fyzické předloze tak může zcela vyhovovat uložení dvou kopií na sekvenčních médiích offline; disková pole pak nesou pouze uživatelské kopie nižší kvality pro okamžité použití v katalogových a jiných informačních systémech.

V DMP je proto potřeba vycházet z charakteru dat a jejich využívání v daném případě. Např. u digitálního filmového archivu mohou být prostřednictvím katalogu nebo VOD portálu (video on demand) online dostupné kopie v náhledovém formátu MP4 objemu 1–8 GB. Pro televizní a kinodistribuci jsou to kopie ve formátu DCP o objemu 150–300 GB, které však jsou distribuovány každá pouze v jednotkách případů ročně, a to s dostatečným předstihem před uvedením. Lze dokonce očekávat, že pouze určitá část filmů je žádána často, tedy několikrát ročně, a většina bude kopírována z archivu pouze jednou za několik let. Uložení kopií DCP (digital cinema package, digitální filmová distribuční kopie) tak lze koncipovat částečně online a větší část dat může zajišťovat pásková knihovna, kde nějakou dobu trvá vystavení pásky a posun pásky na místo uložení, případně i ruční založení pásky z elektromagneticky a požárně stíněného trezoru. Nejvyšší archivní kvalita dat (tzv. archivní master), jsou potom jednotlivá filmová okénka ve formátu DPX o objemu řádově několika TB, vzniklá digitalizací filmových pásů nebo při restaurování. Ta není sama o sobě použitelná pro prohlížení a není k ní běžně přistupováno (krom případů vytvoření jiné distribuční kopie, teoreticky při změně technologie nebo jiné verze filmu jednou za několik let).

Velké objemy dat bývají realizovány systémy hierarchické správy uložení (hierarchical storage management, HSM), které využívají na nejrychlejší vrstvě SSD pole pro příjem dat a operace s nimi, např. v případě filmu střih a postprodukce, na střední vrstvě disková pole HDD větší kapacity pro uložení online dat a na dlouhodobé vrstvě páskové knihovny s pomalejším přístupem pro největší objemy málo používaných dat. Takový systém požadavky na přístup sám vyhodnocuje a data automaticky mezi vrstvami přesouvá.

Nelze však pominout, že se způsobem uložení dat se pojí přístup k nim a na charakteru přístupu je závislá energetická náročnost. Část dat je obvykle součástí online katalogů a portálů pro vyhledávání a zpřístupnění. Tyto aplikace jsou provozovány tzv. aplikačními servery s převahou spotřeby výpočetní zátěží. Zátěž generovaná takovým přístupem bude dosahovat špičkových hodnot během dne, datové přenosy do záloh zase váží spotřebu v nočních intervalech.

V tabulce 2 je příklad stanovení spotřeby a emisní zátěže pro některá zařízení. zjistíme-li spotřebu měřením, je možné určit ji podle údajů výrobce pro typickou zátěž. Pro emise výroby je třeba údaj výrobce, bude záležet na emisní intenzitě sítě v místě výroby, případně se použije údaj pro obdobné zařízení vyrobené ve stejné době. Odhady emisí výroby získané přepočtením fixním koeficientem násobeným váhou nebo cenou zařízení nelze doporučit.

Tab. 2 Spotřeba energie a emise skleníkových plynů typických zařízení pro uchovávání a zpřístupnění digitálních archivních objektů. Použit ekvivalent CO2 pro energetický mix ČR 576 g/kWh podle Electricity Maps (2016–2024). Emise výroby podle datasetu asociace Boavizta (Lorenzini, 2021). Údaje nezahrnují spotřebu síťových prvků, chlazení a dalšího vybavení datacentra a emise jeho stavby.

Provedeme-li celkový ilustrační výpočet pro jedno síťové úložiště osazené 12 HDD spolu s aplikačním serverem (dle tabulky 2), pak v délce životního cyklu 5 let a navíc se započítáním účinnosti datacentra PUE 1,2 spotřebuje tento funkční celek 17,5 MWh při typickém provozu a vyprodukuje 10 tun CO2 v energetickém mixu ČR a 2,6 tuny při výrobě a likvidaci. Ekvivalentem pro zachycení takového množství CO2 z atmosféry je přepočtem podle EPA (2024) funkce 4,3 hektaru zdravého vzrostlého lesa.

Tab. 3 Srovnání úložných nosičů LTO a HDD. Orientační ceny z průzkumu trhu na konci r. 2023 jsou uvedeny bez daně a liší se dle výrobce, rovněž tak spotřeba HDD. Spotřeba při užití a periodických kontrolách pásek LTO je závislá na celkové koncepci uchovávání a není zde vyčíslena.

Ačkoli je životnost pásky LTO při dodržení vhodných podmínek skladování udávána 30 let, je třeba brát v úvahu dostupnost a životnost čtecích zařízení. Ta jsou založena na mechanických částech citlivých na přesnost pohybu a na elektronických součástkách.

Tomu odpovídá i jejich životnost a potřeba údržby. Můžeme ji shodně s HDD, jež pracují rovněž s jemnými mechanicky pohyblivými částmi a elektronikou, odhadnout na osm let. Současné generace zařízení LTO dokáží přečíst pouze jednu generaci pásek zpětně, tedy LTO-9 přečte kromě pásek LTO-9 pouze LTO-8 a dřívější generace již nikoli. Při nákupu nejnovější generace by tak nejpozději po osmi letech mělo dojít k nákupu další generace, která umožní migraci pásek z předchozí generace ještě po dobu své životnosti. Ačkoli životnost zařízení může být reálně delší, nelze se na to spolehnout a počítat s tím v DMP může znamenat nutnost využití sekundárního trhu použitých zařízení. V roce 2023 se do této fáze dostupnosti dostala generace LTO-6 (kapacita 2,5 TB), uvedená na konci roku 2012. To odpovídá dostupnosti na primárním trhu 10 let. Nicméně pro menší nebo komunitní archivy lze počítat s využíváním starších generací pásek a zařízení o jednu nebo dvě generace později, než je nejnovější dostupná, a snížit tak náklady na ně na polovinu i méně, pokud postačí tomu odpovídající nižší kapacity.

Jak bylo předesláno v úvodu této kapitoly, hovoříme-li o třech kopiích dat pro dlouhodobé uchovávání, není vždy nutné ani běžné, že všechny kopie máme okamžitě k dispozici. Disková pole s okamžitým přístupem mají značnou a neustálou provozní spotřebu, která je ještě zvyšována redundancí použitou pro bitovou ochranu. U offline nosičů jako jsou pásky a páskové knihovny bude spotřeba záležet především na množství čtených a zapisovaných dat a je tedy dána koncepcí záloh, kontrol integrity a migrací.

Uhlíkové offsety a cloudové služby

Offsety pro kompenzaci uhlíku se rozumí zachycení, absorpce nebo snížení emisí skleníkových plynů jinde než v místě spotřeby energie. Pro dosažení dekarbonizačních cílů je snaha emise kompenzovat, což se obvykle provádí nákupem uhlíkových kreditů od třetí strany, která investuje do činností odstraňování uhlíku nebo sama zajistí opatření jako je výsadba stromů nebo zachycování jiným způsobem. To je z několika důvodů problematické. Jedním z těchto důvodů je to, že k emisím spotřeby dojde tak jako tak, fakticky se tím emise nesníží. Dalším je finanční náročnost takové kompenzace, kdy se cena uhlíkových kreditů zvyšuje a do r. 2030 může vzrůst několikanásobně. Efektivita nebo vůbec prokazatelnost offsetů jako přenosu na jiné subjekty je také sporná. Např. UKRI, která si stanovila jako cíl uhlíkové neutrality rok 2040, v současné době nepodporuje kompenzaci uhlíku jako způsob snižování emisí (UKRI, 2023). ESRS také neumožňují započítávání emisí skleníkových plynů a cílů snižování emisí skleníkových plynů prostřednictvím odstraňování skleníkových plynů z atmosféry a uhlíkovými kredity.

Kompenzacemi a offsety také dosahují proklamovaných dekarbonizačních cílů korporátní poskytovatelé cloudových služeb. I když ve své obchodní komunikaci na základě toho mohou uvádět uhlíkovou neutralitu, týká se často pouze části působnosti, např. jen vlastních kanceláří nebo účetní kompenzace a skutečnost je jiná (Wang, Nian, Campana, Jurasz, Li, et al., 2022). Pro reportování podle ESRS reklamní tvrzení nelze použít a EU postupuje i v regulaci, která podobně konstruovaná tvrzení o udržitelnosti nebude v Evropském hospodářském prostoru umožňovat. Přitom uložení dat v cloudových službách se reportuje jako součást ESRS E1-6 Scope 3 a reálné údaje je tedy potřeba znát. Například korporace Microsoft nabízí uhlíkovou kalkulačku (Microsoft, 2024), která umožňuje zjistit současnou a plánovanou stopu systému na jejích platformách. Korporace Google zveřejnila svůj nástroj Carbon Free Energy Percentage (CFE%), který uvádí průměrné hodinové procento bezemisní energie pro většinu svých regionů Google Cloud (Google, 2024). Emisní intenzita silně závisí na konkrétní lokalitě, kde je zakoupená služba provozována, např. pro svůj region europe-north1 (Finsko) Google uvádí 112 gCO2/kWh, zatímco pro europe-central2 (Varšava) je to 738 gCO2/kWh, což je značný rozdíl. To ovšem neřeší emise z výroby, ty je nutné odhadnout podle údajů pro obdobná zařízení podle parametrů virtualizovaných služeb. Směrnice CSRD bude znamenat, že korporátní poskytovatelé budou postupně sami za sebe i pro svoje zákazníky uvádět další podrobnější údaje a environmentální dopady.

Závěrem

O energetické spotřebě digitálních technologií máme poměrně nepřesné údaje. Jak bylo popsáno v úvodní kapitole, i odborné recenzované texty vycházejí z několik let starých údajů a v odhadech se značně liší. Ještě větší otázky vzbuzují projekce do budoucna a údaje o environmentálních dopadech datových center. K faktoru efektivity využití energie PUE se u datacenter nově přidává faktor efektivity využití vody (water usage efficiency, WUE), který vyjadřuje množství vody pro chlazení a zvlhčování na spotřebovanou kilowatthodinu energie. Standardy ESRS tak rozšíří naše znalosti, jak environmentální reportování provádět a přinesou efektivní zdroj dat přístupných z jednoho bodu.

Cloudové a platformní obchodní modely tlačí na růst velkých tzv. hyperscale datacenter, která zvýšila efektivitu využití energie rozsáhlými optimalizacemi. To ovšem nepokrývá meziroční nárůsty jejich spotřeby, ani většinou nevyužívají odpadní teplo. Menší datacentra mohou integrovat systémy chlazení s tepelnými čerpadly pro vytápění rezidenčních budov, skleníků nebo jiných provozů. Některé zelené certifikace datacenter i stavební regulace toto využití tepla přímo vyžadují. Obnovitelná energie je také lépe dostupná lokálně a pouze v některých časech. Emisní intenzita i faktor PUE, spolu se spotovou hodinovou cenou energie10 tak v průběhu dne kolísají a tomu se může přizpůsobovat zátěž. Lze např. rozlišovat druhy zpracování dat od prioritních odbavovaných okamžitě až po dávky zpracovávané při dostupnosti levné obnovitelné energie. Tyto poněkud protichůdné tendence budou s velkou pravděpodobností pokračovat paralelně, tedy bude docházet k dalšímu růstu velkých datacenter a zároveň bude nastupovat trend regionální decentralizované infrastruktury, kterou clusterové technologie umožňují díky pokročilé správě virtualizace a softwarově definovaným úložištím. Velké projekty datacenter vzhledem ke vzrůstajícím regulacím v rozvinuté městské zástavbě a ochraně zemědělské půdy lze očekávat spíše v rozvojových oblastech. I vzhledem k obchodním modelům, z nichž v místním prostředí často nevzniká ekonomický přínos, bude v rozvinutých zemích spíše zájem na obratu ku prospěchu celého řetězce zúčastněných komunit a technologických aktérů na principu cirkulární ekonomiky, k čemuž směřuje i strategie EU.

Na dokreslení kontextu lze dodat, že sektor ICT bývá považován za klíčový pro dekarbonizaci jiných sektorů, jako je doprava, výrobní průmysl nebo právě energetické smart-grids, jelikož umožňuje shromažďovat data a vytvářet digitální znalosti. Udržitelnost je vícerozměrný koncept, který kromě environmentálních zahrnuje ekonomické, sociokulturní a sociální aspekty a z nich vycházející konsenzuální celospolečenské multisektorové politiky, pro jejichž úspěšnost je však potřebné zapojení rovněž vzdělanosti kulturní a humanitní.

Literatura

BIESER, Jan C.T.; HINTEMANN, Ralph; HILTY, Lorenz M.; BEUCKER, Severin, 2023. A review of assessments of the greenhouse gas footprint and abatement potential of information and communication technology. Environmental Impact Assessment Review, roč. 99, Online. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.eiar.2022.107033 [cit. 2024-01-15].

DATA STEWARDSHIPWIZARD, 2018–2024. Data Stewardship Wizard. Online. Dostupné z: https://ds-wizard.org/ [cit. 2024-01-15].

DIGITAL CURATION CENTRE, 2010–2024. DMPOnline. Online. Dostupné z: https:// dmponline.dcc.ac.uk/ [cit. 2024-01-15].

DIGITALCURATION CENTRE, 2013. Checklist for a Data Management Plan v.4.0. Edinburgh: Digital Curation Centre. Online. Dostupné z: https://www.dcc.ac.uk/DMPs/checklist [cit. 2024-01-15].

ELECTRICITY MAPS, 2016–2024. Electricity Maps. Online. Dostupné z: https://app. electricitymaps.com/zone/CZ?lang=cs [cit. 2024-1-30].

EUROPEN COMISSION. Directorate-General for Communications Networks, Content and Technology; Montevecchi, F.; Stickler, T.; Hintemann, R. et al., 2020. Energy-efficient cloud computing technologies and policies for an eco-friendly cloud market: final study report. Publications Office. Online. Dostupné z: https://data.europa.eu/doi/10.2759/3320 [cit. 2024-01-15].

EUROPEAN COMISSION, Directorate-General for Digital Services, 2022. European Commission Digital Strategy. Publications Office. Online. Dostupné z: https://commission. europa.eu/publications/european-commission-digital-strategy_en [cit. 2024-01-15].

EVROPSKÁ KOMISE, 2023. Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2023/2772 ze dne 31. července 2023, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU, pokud jde o standardy pro podávání zpráv o udržitelnosti. EUR-Lex. Online. Dostupné z: http://data.europa.eu/eli/reg_del/2023/2772/oj [cit. 2024-01-15].

EVROPSKÝ PARLAMENT,2022.Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2464. EUR-Lex.Online.Dostupnéz:http://data.europa.eu/eli/dir/2022/2464/oj[cit.2024-01-15].

GOOGLE, 2024. Carbon free energy for Google Cloud regions. Online. Dostupné z: https:// cloud.google.com/sustainability/region-carbon [cit. 2024-1-31].

HINTEMANN, Ralph, 2020. Data centers 2018. Efficiency gains are not enough: Data center energy consumption continues to rise significantly – Cloud computing boosts growth. Borderstep. Online. Dostupné z: http://dx.doi.org/10.13140/RG.2.2.26033.40800 [cit. 2024-01-15].

JUCKES, M.; BANE, M.; BULPETT, J.; CARTMELL, K.; MACFARLANE, M. et al., 2023. Sustainability in Digital Research Infrastructure: UKRI Net Zero DRI Scoping Project final technical report. Zenodo. Online. Dostupné z: https://doi.org/10.5281/zenodo.8199984 [cit. 2024-01-15].

KROGH, Peter, 2005. The DAM Book: Digital Asset Management for Photographers.O’Reilly Media, Inc. ISBN 9780596100186.

LORENZINI, Romain, 2021. Digital & environment: How to evaluate server manufacturing footprint, beyond greenhouse gas emissions? Boavizta. Online. Dostupné z: https:// boavizta.org/en/blog/empreinte-de-la-fabrication-d-un-serveur [cit. 2024-1-30].

MASANET, Eric et al., 2020. Recalibrating global data center energy-use estimates. Online. Science, č. 367(6481), s. 984–986. ISSN 1095-9203. Dostupné z: DOI:10.1126/ science.aba3758. [cit. 2024-01-15].

MICROSOFT, 2024. Calculating My Carbon Footprint. Online. Dostupné z: https://www. microsoft.com/en-gb/sustainability/emissions-impact-dashboard [cit. 2024-1-31].

MYTTON, David a ASHTINE, Masao, 2022. Sources of data center energy estimates: A comprehensive review. Joule, č. 6, s. 2032–2056. Online. Dostupné z: https://doi. org/10.1016/j.joule.2022.07.011 [cit. 2024-01-15].

UK RESEARCH AND INNOVATION, 2023. UKRI position statement on carbon offsetting. Online. Dostupné z: https://www.ukri.org/who-we-are/policies-standards-and-data/ corporate-policies-and-standards/environmental-sustainability/ukri-position-statement-on-carbon-offsetting/ [cit. 2024-01-30].

UNITED STATES ENVIRONMENTAL PROTECTION AGENCY, 2024. Greenhouse Gases Equivalencies Calculator – Calculations and References. Online. Dostupné z: https:// www.epa.gov/energy/greenhouse-gases-equivalencies-calculator-calculations-and-references [cit. 2024-1-31].

WANG, Fu; NIAN, Victor; CAMPANA, Pietro E.; JURASZ, Jakub; LI, Hailong, et al., 2022. Do ‘green’ data centres really have zero CO2 emissions? Sustainable Energy Technologies and Assessments, roč. 53. Dostupné z: https://doi.org/10.1016/j.seta.2022.102769 [cit. 2024-01-30].

Poznámky

1 Environmentální reportování je informační nástroj environmentální politiky, jehož úkolem je informovat zájmové skupiny (zákazníky, veřejnost) o aktivitách organizace v oblasti životního prostředí.

2 Pařížská dohoda o klimatu je mezinárodní smlouva o zmírňování změny klimatu, přizpůsobování se této změně a financování. Byla sjednána 196 stranami na konferenci OSN v roce 2015

3 V Databázi zkratek pro knihovnictví a informační obory NK ČR (KZK) naleznete odkazy na jednotlivé rady UKRI ad.: https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000017254&local_base=KZK.

4 Bližší informace o této výzkumné infrastruktuře: https://www.ukri.org/what-we-do/creating-world-class-research-and-innovation-infrastructure/digital-research-infrastructure/.

5 Science and Technologies Facility Council je provozovatelem sdílené digitální infrastruktury IRIS: https://www.iris.ac.uk/what-is-iris/.

6 Blogové příspěvky zmiňující další zdroje, konferenční příspěvky aj. soustřeďuje Digital Preservation Coalition na stránce Environmentally Sustainable Digital Preservation: https://www.dpconline.org/digipres/discover-good-practice/environmentally-sustainable-digital-preservation.

7 International Sustainability Standards Board (ISSB) https://www.ifrs.org/groups/international-sustainability-standards-board a Global Reporting Initiative (GRI) https://www.globalreporting.org/

8 Pro sadu generátorů 1MW datacentra uvádí např. EcoDataCenter 100 litrů dieselu každý měsíc (https://ecodatacenter.tech/sustainability-data-center/open-source-climate-report), což odpovídá hodině provozu na jmenovitý výkon instalovaných zařízení. U větších to mohou být proporcionálně tisíce litrů.

9 Jelikož zprávy o energetických zdrojích v ČR, které vydává Energetický regulační úřad, neobsahují emisní údaje, je jako zdroj použit pro účely tohoto textu kalkulátor Electricity Maps (2016–2024).

10 Spotová, plovoucí cena, mění se každou hodinu podle dostupnosti energie a její ceny na burze.

Seznam použitých zkratek

KLODNER, Michal. Udržitelnost a plány správy dat v digitálních sbírkách a archivech. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 1, s. 22-36. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: Teplice, Rumburk, chrámová hudba, hudební skladatelé, ředitelé kůru, 19. století, Deutschböhmen

SUMMARY: This study aims to present new information about the lives and works of Josef Groh the Elder (1815–1881) and his son Josef Groh the Younger (1844–1894), two choir masters at the Dean's Church of St. John the Baptist in Teplice during the second half of the 19th century. This work contributes new insights into the musical life in Teplice during that period, based on contemporary sources. For the first time, this work comprehensively addresses the lives and compositional legacy of the two musical figures of the Groh family, transcending the bounds of regional significance.

KEYWORDS: Teplice, Rumburk, church music, composers, choir masters, 19th century, Deutschböhmen

Tato studie vznikla na základě institucionární podpory Dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace (DKRVO) poskytované Ministerstvem kultury ČR. Oblast 2. Hudební věda.

Mgr. Ludmila Mikulášová, Ph.D. / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Mariánské náměstí 190/5, 110 00 Praha 1

Úvod

Předkládaný text navazuje na moji studii o sbírce hudebnin chrámu sv. Jana Křtitele v Teplicích.¹ Na základě studia dochovaných dobových pramenů se tato práce zaměřuje na život a dílo dvou ředitelů kůru děkanského kostela sv. Jana Křtitele v Teplicích Josefa Groha staršího (1815–1881) a jeho syna Josefa Groha mladšího (1844–1894). Upozorňuje také na jimi pořízené hudebniny dochované ve sbírce hudebnin tohoto kostela, především na autografy jejich skladeb. Přináší dosud neznámé informace o těchto neprávem opomíjených skladatelích. Jejich jména nejsou uvedena ve Slovníku české hudební kultury² ani v rozsáhlé publikaci o dějinách Teplic z roku 2015.³ Pouze o Josefu Grohovi seniorovi jsou stručné zmínky v Pazdírkově hudebním slovníku naučném⁴, v Československém hudebním slovníku osob a institucí ⁵ a v publikaci Průvodce po pramenech k dějinám hudby.⁶ Jeho syn Josef Groh junior, skladatel, úspěšný absolvent Varhanické školy v Praze, byl dosud zcela opomíjen. Dalším opomíjeným hudebníkem z rodu Grohů byl také Alois Groh (1859–1840).⁷ Příčinou tohoto je zřejmě skutečnost, že Grohové byli představiteli kulturního a společenského života českých Němců (Deutschböhmen).⁸

Josef Groh senior (1815 - 1881)

Obr. 1 Josef Groh senior (1815–1881). Litografie na titulní straně tisku posmrtně vydané skladby Josefa Groha st. Frühlings-Walzer pro smíšený sbor, zhudebňující báseň „Wie könnt ich Dein vergessen“ od Hoffmanna von Fallersleben. (SOkA Teplice, fond: Josef Groh st. Josef Groh ml., provenience Museums-Gesellschaft Teplitz: 655)

Josef Groh st., jehož tvář zachycuje výše podobizna,⁹ se narodil 15. prosince 1815 ve Starém Boru (Haide; dnes součást Rumburka) jako druhé dítě soustružníka Jacoba Groha, který byl v roce 1812 ještě jako soustružnický učeň jmenován varhaníkem Hudebního spolku rumburského kapucínského klášterního kostela. Na slavnostních mších s ním účinkovali čtyři kůroví pomocníci s trubkami a tympány, dokud se počet hudebníků postupně nezvýšil a nevznikla dechová harmonie.¹⁰ Svatba rodičů Jacoba Groha a Anny rozené Tietzové se konala ve Starém Boru 26. října 1813.¹¹ Manželé Grohovi přivedli na svět osm potomků,¹² z nichž dva zemřeli v dětském věku.¹³

Četné informace o dětství a mládí Josefa Groha seniora předkládá skladatelův nekrolog v teplickém periodickém tisku: jeho dětství bylo nesmírně smutné a byla to nepřetržitá řada utrpení všech druhů – chudoba a nemoc, nedostatek často nejnutnějších životních potřeb. Rodina se zdála být střediskem smutku a veškerých trápení. Pevná víra v Boha, upřímné usilování, tvrdá práce, která vybízela k umění, a nadšení pro hudbu je udržovalo v povznesené náladě a štěstí i přes veškerou jejich bídu. Josef Groh již od útlého věku projevoval velkou lásku k varhanám. Jeho otec, který byl varhaníkem zaměstnaným v klášterním kostele, jednou přišel do kostela pozdě a s úžasem slyšel, že už se na varhany hraje. Jeho údiv byl ještě větší, když spatřil svého malého pětiletého syna Josefa sedět na varhanní lavici. Daroval mu k svatému přijímání malé varhany z dřevěných píšťal, které byly potaženy stříbrným papírem, aby představovaly cínové varhanní píšťaly. Jako školák už Josef Groh znal jednotlivé klávesy varhanní klaviatury lépe než písmena ze svého sešitku s abecedou. Už během školní docházky hrál na varhany v rumburském farním kostele a u tamních kaplanů. Doprovázel o nedělích a svátcích při školní mši píseň Hier liegt vor deiner Majestät, čímž ulehčil tehdejším učitelům, neboť to byla jejich povinnost. Malý Groh byl rád, že za tyto výkony občas dostal tři nebo čtyři krejcary. Ve skromném oblečení, za kruté zimy, nikdy nechyběl na kůru. Přitom se u svého otce naučil soustružnickému řemeslu, cvičil hraní na varhany a na dalších nástrojích.¹⁴

Za působení Patera kvardiána Ferdinanda byl 17. srpna 1834 zvolen varhaníkem Hudebního spolku rumburského kapucínského klášterního kostela¹⁵ s platem 18 zlatých a povinností angažovat zpěváky a hudebníky.¹⁶

Obr. 2 Záznam o zvolení J. Groha sen. varhaníkem (SOA Litoměřice, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32)

Dne 23. července 1835 zemřel jeho otec Jacob Groh¹⁷ a devatenáctiletému mladíkovi bylo kladeno na srdce, aby se postaral o nemocnou matku a nezletilé sourozence. Dosáhl toho prostřednictvím vykonávání svého řemesla, pečlivou péčí o hudbu. Již ve svých jedenácti letech složil několik malých árií, později mši, která byla velmi chválena. Na výzvu jistého učitele ze Starého Boru se v roce 1838 zúčastnil hudební soutěže zasláním své třetí mše. Porotcem byl regenschori u sv. Víta v Praze a ředitel Varhanické školy v Praze Johann August Wittasek (1770–1839).¹⁸ Dne 25. září 1838 se v periodiku Bohemia objevilo oznámení o udělení odměny Jednotou pro zvelebení kostelní hudby v Čechách ve výši 50 zlatých Josefu Grohovi za jeho pastorální mši.¹⁹ Cenu si vyzvedl sám. Bylo mu nabídnuto, aby zůstal v Praze pro své další vzdělávání, ale naléhavé prosby jeho matky, aby se postaral o ni a své sourozence, jej přiměly vrátit se do Rumburku. Ale v Praze si zakoupil koncesi, aby mohl vyučovat hru na klavír. Byl to namáhavý život, od soustruhu ke zkouškám, vyučování za pár krejcarů, místo nočního odpočinku psaní not. A přesto vychoval zpěváky a hudebníky, kteří byli schopní provádět obtížné produkce, na které se dokonce dostavovalo vděčné publikum až ze sousedního Saska. Vzhledem k této horlivosti a úspěchům se stal – kromě vykonávání funkce varhaníka – také regenschorim kapucínského klášterního kostela v Rumburku.²⁰ Přesné datum, odkdy byl regenschorim, neznáme. Zcela jistě byl ředitelem kůru v roce 1845, což dokládá zápis v Knize klášterního hudebního spolku, zaznamenávající v souvislosti s Josefem Grohem souběh obou funkcí – varhaníka a ředitele kůru.²¹ Groh věnoval celý svůj čas a své vysoké nadání výhradně církevní hudbě.²² Mezi jeho hudebníky, členy Hudebního spolku rumburského kapucínského klášterního kostela, byli i jeho bratři – od roku 1836 Anton Groh (* 1818)²³ a Jacob Groh (* 1817)²⁴, od roku 1844 Franz Groh (* 1823)²⁵. V roce 1840 pořídil Josef Groh pro klášterní kostel v Rumburku krátkou pobožnost za účelem získání sedmi darů Ducha svatého.²⁶ Dne 29. srpna 1843 se v Nové Starosti Josef Groh senior oženil s Theresií, dcerou Samuela Salomona (* 30. 4. 1820 – † 10. 11. 1897).²⁷ Manželé Josef a Theresie Grohovi měli deset dětí²⁸, z nichž čtyři zemřely v dětském věku.²⁹

Když na Velký pátek 29. března 1850 v kapucínském klášteře zemřel tamní Pater kvardián Pius, patron Hudebního spolku rumburského kapucínského klášterního kostela, podílel se regenschori Josef Groh senior se svými hudebníky na přípravě pohřební hudby. Pohřeb se konal na velikonoční úterý 2. dubna 1850. Jednalo se o velkou událost. Kostel a klášter byl naplněn tisíci lidmi z blízka i daleka. Účastníci pohřebních obřadů proudili v zástupech po ulicích i z velké dálky. Během pohřebního průvodu byl regenschori Groh jako nejbližší přítel zesnulého vyzván, aby se podílel na poledním rozloučení. Vedení hudby bylo proto svěřeno jeho mladšímu bratru, pozdějšímu tamnímu varhaníkovi a řediteli kůru, Franzi Grohovi.³⁰ Regenschori J. Groh s hudebníky nastudoval smuteční hudbu zřejmě velmi dobře, o čemž svědčí následující záznam v Knize klášterního hudebního spolku: Hudební spolek, který pod vedením tehdejšího uctívaného pana regenschoriho nešetřil námahy a umění, uspořádal pohřební průvod, requiem a andělské obřady s nejvyššími poctami.³¹

Dne 13. června 1854 zemřel teplický regenschori Joseph Franz Rohn (1785–1854).³² J. Groh tehdy podal na žádost svého věrného přítele, učitele Mayera, přihlášku na uvolněné místo ředitele kůru v Teplicích, které také získal.³³ Datum nástupu do funkce není známo, je však jisté, že ředitelem kůru děkanského kostela sv. Jana Křtitele byl 26. října 1854.³⁴

Josef Groh senior nebyl v době nástupu do funkce pro Teplice a blízké okolí neznámým hudebníkem. Opisy jeho chrámových skladeb byly již několik let před jeho příchodem součástí notových archivů v děkanském chrámu v Teplicích a farním kostele v nedalekém hornickém městě Krupka. Již v roce 1846 si Grohův předchůdce, teplický ředitel kůru Rohn opsal Grohovy skladby Duetto in B Justus ut palma³⁵ a Salve Regina.³⁶ Ernst Rohn (1797–1873) opsal 28. září 1849 v Teplicích Grohovu Mši G dur pro regenschoriho J. Rohna, který toto dílo provedl v teplickém kostele v roce 1851.³⁷ Učitel v Krupce a skladatel chrámové hudby Josef Klobautschnik pořídil počátkem 50. let 19. století pro tamní farní kostel tři Grohovy kompozice.³⁸ V roce 1851 obstaral a ve sváteční dny v Krupce provozoval německé Graduale Glaube, Hoffnung Liebe.³⁹ V červnu 1853 Klobautschnik opsal Litanie C dur ⁴⁰ a 23. března 1854 mariánskou antifonu Salve Regina Es.⁴¹ V tomto ohledu je zajímavé svědectví v Praze působícího skladatele a pedagoga Josepha Proksche (1794–1864). Jedná se o jednu ze vzpomínek na jeho 16 dní trvající pobyt v Teplicích v létě 1849. „Podle křesťanského zvyku jsem příští neděli opět navštívil děkanský kostel, kde při velké mši vždy zazní skvělá figurální hudba za účasti lázeňského orchestru, a slyšel jsem mimo jiné bohatě instrumentované Offertorium C dur na německý text: ‘Du herrschest, Gott! wer herrscht dir gleich? wer? wer?’. V úvodu mě obzvláště zasáhla věta se třemi obbligato rohy, která se uzavřela fugou na slovo ‘Amen!’ Ta věc mi připadala povědomá, jako bych ji už dávno slyšel a zajímal se o ni. – Při odchodu z kostela mě pozdravil regenschori Groh, kterého jsem okamžitě požádal o informaci, od koho je Offertorium. Ale drahý, Vy to nevíte? zeptal se tříčárkovanou oktávou, je na něm napsáno Vaše jméno! Když jsem zjišťoval, jak se dostal k majetku této hudebniny, nebylo možné získat jinou informaci než to, že kdysi dávno již jednou offertorium v rumburském kraji na církevní slavnosti slyšel a laskavostí toho také ji získal. – Pan regenschori si myslel, že je to směšné, a já vzápětí taky, ale požádal jsem ho o opis; ten jsem obdržel a nyní ho chci dát do svého hudebního herbáře. Poslední epištola dává k poklidnému poučné.“⁴² Z Prokschovy vzpomínky vyplývá, že tehdy rumburský ředitel kůru J. Groh senior pobýval v létě 1849 v Teplicích a navštívil nedělní bohoslužbu s hudební produkcí v děkanském kostele sv. Jana Křtitele. Vypomáhal tehdejšímu řediteli kůru J. Rohnovi při hudební produkci? Poskytl teplickému kůru opis zmíněného Prokschova Offertoria C dur? Byl to ojedinělý kontakt s teplickým děkanským kostelem ještě před jeho nástupem do funkce zdejšího ředitele kůru? Nebo se Proksch spletl v letopočtu a k setkání s Grohem došlo později, např. při Prokschově pobytu v Teplicích v roce 1854?

První zpráva o provedení Grohovy skladby za jeho působení v Teplicích je z roku 1857. Dne 22. listopadu t. r. na svátek sv. Cecilie byla provedena 10hlasá mše D dur. Údajně měl Groh na četná přání předat tuto novou mši k tisku.⁴³ Jednou z významných kompozic J. Groha sen. je Jubileums Messe zkomponovaná k jubileu objevení teplických pramenů. Dílo bylo provedeno v Teplicích 29. srpna 1862 při bohoslužbě konané v rámci jubilejní oslavy 1100 let od objevení teplických pramenů.⁴⁴ Autografní partitura této mše je dochována v notovém archivu teplického děkanského kostela.⁴⁵ Dle Grohova nekrologu je tato mše dílem pravděpodobně nejdůležitějším, které mu v posledních obdobích jeho života přinášelo zvláštní radost, když bylo krátce před jeho smrtí výtečně provedeno na lázeňském festivalu.⁴⁶

Obr. 3 První strana autografní partitury Jubileums Messe J. Groha sen.(CZ-Tek, bez signatury)

Při lázeňské slavnosti konané o deset let později zazněla „nově zkomponovaná mše pana Groha sen., která byla uvedena při slavnostní mši, je mistrovským dílem hudebního umění a je velmi chválena všemi znalci hudby.“⁴⁷ Díky periodickému tisku víme, že za života J. Groha sen. byla při lázeňských slavnostech provedena jeho chrámová díla ještě třikrát. Dne 29. srpna 1875 zazněla v děkanském kostele při slavnostní bohoslužbě mše „od pana Groha sen., ve které se účastnili někteří členové městského divadla a lázeňský orchestr v záslužné míře, byla provedena velmi výtečně.“⁴⁸ U sv. Alžběty v Šanově byla uvedena 29. srpna 1879 Grohova mše „v nejkrásnějším uměleckém provedení.“⁴⁹ Při bohoslužbě konané 29. srpna 1880 bylo provedeno graduale od J. Groha st.⁵⁰

Přestože J. Groh již několik let působil v Teplicích, jeho chrámové skladby byly provozovány v rumburském kapucínském klášteře.⁵¹ Většina těchto produkcí proběhla mezi lety 1858–1870 pod vedením jeho mladšího bratra Franze Groha.⁵² Dochované prameny dokládají provozování jeho chrámových děl mimo Teplice. Mimo již zmíněné kostely v Krupce a Rumburku byly chrámové skladby J. Groha seniora prokazatelně hrány v Újezdském Předměstí (1857)⁵³, v Mariánských Lázních (1874⁵⁴ a 1878⁵⁵), ve Frýdlantu (1877).⁵⁶

Josef Groh senior se zřejmě těšil velké vážnosti u svých kolegů, ředitelů kůrů. Hluboké přátelství jej pojilo s učitelem a ředitelem kůru Franzem Spengelem (1798–1869).⁵⁷ J. Groh sen. věnoval svému příteli vydání své kompozice Pastoral – Messe in A dur.⁵⁸ Učitel a ředitel kůru v Bílině Franz Spengel věnuje Grohovi svůj opis Slavnostní mše od Teodora von Schachta (mylně považovanou za dílo Andraeho) s následujícím věnováním na titulní straně: „pro pana Josefa Groha, regenschoriho v Teplicích. Památka od tvého pravého přítele Franze A. Spengela“.⁵⁹ Kromě tohoto opisu se v teplickém kostele dochovalo dalších 39 Spengelových opisů děl skladatelů chrámové hudby (např. Hahn, Himmel, Veit, Lohr, Mozart, Schiedermaÿer aj.) včetně jednoho opisu skladby J. Groha seniora. Tyto hudebniny Groh zřejmě zakoupil po Spengelově smrti na licitačním prodeji muzikálií (dvoje housle a chrámovou hudbu včetně 230 mší, 250 offertorií a dalších skladeb chrámové hudby renomovaných mistrů) konaném v Bílině dne 16. října 1869 v 9 hodin ráno. Informace o termínu tohoto prodeje byla uvedena v inzerátu v teplických novinách.⁶⁰ Dalšími Grohovými přáteli byli např. Johann Schlesinger (1819–1890), ředitel kůru v Mariánských Lázních⁶¹ a Carl Oelschlegel, cantor a učitel v Ústí nad Labem.⁶²

Chrámová díla Groha sen. byla vysoce ceněna i mino Teplice, což dokládá recenze Slavnostní mše B dur uvedená ve zprávě o provedení tohoto díla při oslavě sv. Cecilie v děkanském kostele ve Frýdlantu 25. prosince 1877: „Tato skladba je jednou z nejpůsobivějších od toho, kdo je široce znám svými na duši působícími písněmi a sbory, chybí nám prostor říci ale, že v každé části tohoto díla byly uvedeny neobyčejně krásné pasáže; už první takty v Kyrie s hornovým sólem, na které navazuje mužské kvarteto, jsou odklonem od běžného; plný sbor se střídá s jednotlivými sóly a závěr patří opět mužskému kvartetu. Vstup Gloria se vyznačuje impozantním sborem, v Gratias se střídají sóla čtyř zpěvních hlasů a v Qui tollis vystupuje hoboj v krátkém, ale nádherném sólu, které bylo s obzvlášť krásným přednesem předvedeno panem Franzem Pohlem. Quoniam se vyznačuje krásnou fugou. Credo in Es, velkolepě podané, je koncipováno podle Eyblerova stylu. V Et incarnatus (sólové cello s basem a altovým hlasem) se vyznamenal jeden zdejší velmi vážený hudební přítel svým duševním violoncellovým hraním. Sanctus je drženo v přísně náboženském duchu. Jednou z nejmilejších částí je však Benedictus se sopránem a kvartetovým sólem; instrumentace je přitom stejně jemná jako účinná. Není o nic méně efektivní Agnus v b moll; Dona v H dur končí v jemných akordech s mužským sborem. … Groh si svou kompozicí slavnostní mše vytvořil nesmrtelný pomník a věříme, že neříkáme příliš, když ho zařadíme mezi nejlepší skladatele církevních skladeb.“⁶³ A když vezmeme v úvahu, že Josef Groh dosáhl takového mistrovství bez řádného vyučování, jen díky vlastnímu úsilí, je nesporné, že byl obdařen mimořádným nadáním. V každém případě je nesporné, že šlo o talent, který navzdory všem překážkám dosáhl vrcholu. Oblibu děl Groha sen. dokládá také jejich četné rozšíření. Jeho skladby jsou zachovány v teplickém kostele a okresním archivu, velké množství chrámových skladeb je v kostele v Krupce a v Národním muzeu – Českém muzeu hudby. Další Grohovy kompozice se nalézají např. v Bibliothek und Archiv Bautzen, Bressanone (Archivio diocesano), Národní knihovně České republiky, Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně, Slezském muzeu v Opavě, Státním okresním archivu Česká Lípa, chrámech v Bílině, Hoštce, Jilemnici, Lovosicích, Sedlčanech, Tasovicích, Vídni-Lichtentalu.

Dle nekrologu byl Groh obyvateli Teplic obdivován pro své nadšení pro hudbu, díky němuž mohly být do městského kostela v Teplicích pořízeny nové varhany: osobně chodil dům od domu, aby na to zajistil prostředky.⁶⁴ Intenzivně se věnoval spolkovému životu. Byl zvolen předsedou spolku Katholischer Männerverein⁶⁵ a ředitelem pěveckého spolku Liedertafel.⁶⁶ Založil církevní zpěvácký a hudební spolek s cílem umožnit příchod schopných sil pro kostelní sbor. Jeho první schůze se konala v Teplicích 13. července 1880.⁶⁷ Již v roce 1869 jej Zpěvácký a hudební spolek v Choustníkově Hradišti jmenoval čestným členem.⁶⁸

V roce 1880 nastaly J. Grohovi zdravotní problémy, avšak i přes počínající bolesti nepolevil ve své činnosti, skrýval své utrpení před blízkými, až bylo příliš pozdě. Opakovaně posílen svátostí nemocných, snášel v křesťanské trpělivosti nejstrašnější bolesti, až ho smrt konečně osvobodila.⁶⁹ Zemřel 27. května 1881 na rakovinu štítné žlázy („Carcinom der Halsdrüser“).⁷⁰ Pohřeb se konal 29. května 1881 za účasti mnoha truchlících z blízka i daleka.

V prosinci 1881 zveřejnil Spolek kostelního zpěvu a hudby výzvu k příspěvkům na náhrobek zesnulého ředitele kůru Josefa Groha sen.71 Již 15. prosince t. r. máme zprávu o založení fondu na náhrobek J. Groha sen. ⁷² Dne 19. srpna 1882 byl vyhlášen konkurz na jeho návrh. ⁷³ Na podporu výstavby náhrobku byla 5. března 1883 vydána skladba Groha sen. Wie könnt ich Dein vergessen Gedicht von Hoffmann von Fallersleben. Frühlings–Walzer.⁷⁴ Náhrobek J. Groha sen. byl veřejně odhalen 15. července 1883.⁷⁵

Obr. 4 Hrob Josefa Groha st. na Městském hřbitově v Teplicích 28. 7. 2025 (Foto Jiří Mikuláš)

Dle nekrologu Josef Groh senior žil tiše a nenáročně pro své povolání, raději zůstával skromně v pozadí a nikdy neusiloval o veřejné vyznamenání. Jeho pokora a skromnost byly všeobecně uznávány; to chtěly v každém případě naznačit krásné fialky, které zdobily skvostný věnec, který církevní zpěvácký sbor položil na rakev svého ředitele a čestného ředitele.⁷⁶

Josef Groh junior (1944-1894)

Obr. 5 Josef Groh junior, fotografie publikovaná na titulní straně tisku jeho mužského sboru Grüβ Gott! Op. 170. Wien: Verlag von „Böhmens deutsche Poesie und Kunst“, 1893. (SOkA Teplice, fond: Josef Groh st. Josef Groh ml., 34/1)

Narodil se 2. května 1844 v obci Nová Starost (Neusorge, dnes součást Rumburka). ⁷⁷ To, co bylo otci odepřeno, mohl syn získat teoretickým vzděláním na Varhanické škole v Praze, kde studoval mezi lety 1859 až 1861. Radostně a s hlubokým zájmem naslouchal svým učitelům, zejména profesoru Františku Blažkovi (1814–1900)⁷⁸ a řediteli Josefu

Krejčímu (1822–1881)⁷⁹. Postupně ho s velkou láskou uvedli do hudebního umění, až se dle svých slov „dostal ke kontrapunktu a fuze“.⁸⁰ Z dochovaných katalogů studentů víme, že po celou dobu v Praze bydlel na adrese Opatovická č. p. 162.

Obr. 6 Část záznamu J. Groha v katalogu Varhanické školy pro školní rok 1859/1860. (AHMP, Varhanická škola 1830–1891, inventární číslo 80)

Na konci prvního ročníku je hodnocen následujícími slovy: „Sehr gutes Talent Besitz viel Eifer und Vorliebe wie auch Gewandheit im Spiele.“⁸¹ Také závěrečné hodnocení je velmi příznivé: „Generalbass spielt er sehr gewandt und regelrecht, eigene wir fremde Compositionen trägt er mit gutem Verständnis und correct vorseine sehr reiche und geschmackvolle Fähigkeit zur Composition, hat er durch 29 Versuche Kundgegeben, und kam dem noch soglich und mit besten Gewisser als praktischer Organist anempfohlen werden.“⁸² O jeho velkém a upřímném zájmu o studium svědčí velké množství zachovaných školních cvičení.⁸³

Obr. 7 Školní cvičení J. Groha jun. na Varhanické škole v Praze ze dne 25. 2. 1860 s přípisem o předložení profesoru Blažkovi „vorgetragen zur herrn Blažek Profesor“ (CZ-TEk, bez signatury)

Během studia navázal přátelství se starším spolužákem Josefem Frankem, pozdějším ředitelem kůru ve Šluknově. Když Frank o několik let později ve věku 28 let zemřel,⁸⁴ Groh ml. napsal a nechal vytisknout báseň Nachruf an Josef Frank, gewesenen Regenschori und Kapellmeister in Schluckenau. ⁸⁵

Po absolvování varhanické školy se Josef Groh mladší stal varhaníkem v městském kostele v Teplicích a zároveň nastoupil jako učitel do hudebního institutu pana Langhanna, jehož členem byl úspěšně po mnoho let. Nedlouho po ukončení studia zkomponoval první ze svých nejrozsáhlejších a stěžejních chrámových kompozic – čtyř latinských figurálních mší. Tato kompozice v tónině D dur s opusovým číslem 12 však není dochována. V roce 1864 se pustil do kompozice druhé mše v tónině a moll op. 15. K prvnímu úspěšnému uvedení nejstarší podoby díla došlo v klášterním kostele v Rumburku 4. října 1864 pod vedením samotného skladatele. Ve zprávě o provedení je uvedeno, že tato mše nese výrazný charakter, je zpracována podle církevního stylu a odpovídá hudebnímu dojmu, jaký požaduje text. Místní hudbymilovné publikum označilo tuto mši za velmi zdařilou.⁸⁶ Toto dílo Groh jun. definitivně dokončil 4. července 1865 a revidoval 15. prosince 1884, což dokládá jeho přípis na konci particellu: „Vollendet den 4. Juli | 1865. | umgearbeitet | den 15 Dezember 1884“⁸⁷.

Obr. 8 Poslední strana particellu Mše a moll op. 15 J. Groha jun. (CZ-TEk, bez signatury)

První známá uvedená světská skladba J. Groha ml. – Píseň pro jeden hlas – byla uvedena mužským pěveckým sdružením Männergesangverein v Teplicích 17. dubna 1865. ⁸⁸

Nesmíme opomenout Grohovo setkání s Franzem Grillparzerem (1791–1872)⁸⁹, který v roce 1865 pobýval na léčení v Teplicích. Groh navštívil básníka a přednesl mu prosbu, aby mu dal báseň, kterou by mohl zhudebnit.⁹⁰ Grillparzer ochotně souhlasil, slíbil, že mu během několika dní požadované předá; rozmlouval s ním o literatuře a hudbě, které sám v mládí pěstoval a které ho až do vysokého věku zvlášť bavily. Básnička se zabývá hudebním uměním. Groh báseň zhudebnil a poslal Grillparzerovi tuto skladbu spolu se svou písní Die Theilung der Erde (Dělení země) na Schillerův text op. 27, kterou mu věnoval.⁹¹ Básník vyjádřil svou vděčnost v následujícím dopise: „Vysoko ceněný pane! Má odpověď na váš hudební příspěvek byla zpožděna kvůli smutné okolnosti. Těžké sluchové postižení, které mě již trápilo v Teplicích, se v těchto dvou letech zhoršilo až na polovinu hluchoty a já již vůbec nemohu hudbu poslouchat. Proto jsem musel vaše skladby předat hudebním přátelům, kteří mi právě teď vyjádřili to nejpříznivější hodnocení. Proto vám nyní vyjadřuji svou vděčnost a dodávám, že pokud byste mi chtěl jednu nebo druhou z nich věnovat, bude mi to přinášet radost i čest. S nejlepšími přáními pro vaše blaho, oddaný Grillparzer. Vídeň, 28. listopadu 1867.“⁹²

V říjnu 1871 bylo na plenární schůzi pěveckého spolku „Liedertafel“ oznámeno, že spolkový sbormistr Groh mladší byl z důvodu zdravotních okolností nucen odstoupit; byl jmenován čestným členem za své zásluhy o spolek.⁹³ Groh jun. mající smysl pro humor se s nemocí a návštěvou u lékařů zřejmě o dva roky později vyrovnává kompozicí dílka pro mluvené slovo a klavír „Patientia“ | Melodram (Declamation und Klavier) | Wort und Musik | von J.G jun | op: 33 | als | Patient – componist | J. 1873⁹⁴.

V roce 1875 se ředitel Varhanické školy v Praze Krejčí zeptal Groha jun., zda by byl ochoten přijmout místo varhaníka v katedrále svatého Štěpána ve Vídni s ročním platem 800 zlatých a dobrými vedlejšími příjmy.⁹⁵ Groh byl na žádost dvorního kapelníka Pia Richtera (1818–1893)⁹⁶ na tento post navržen; Richter vyjádřil jménem dvorního kapelníka Gottfrieda Preyera (1807–1901)⁹⁷ řediteli Krejčímu srdečné díky za doporučení, kterému plně důvěřoval. Groh jun. odjel do Vídně. Jeho otec ho vyprovázel slovy: „Získáš-li místo, bude to čest pro tebe i pro nás; pokud to není tvůj osud, pak zůstaneme spolu a budeme pokračovat ve společné práci, a to je také dobré.“ Kostel svatého Štěpána na něj udělal velký dojem; nyní se měl splnit jeho sen z mládí, měl se stát varhaníkem hlavního kostela ve Vídni! Richter ho přivítal velmi přátelsky a přivedl ho k Preyerovi, který mu předložil několik varhanních preludií a pozval ho na následující den do kostela. Richter si přál, aby se k němu vrátil hned po návštěvě Preyera, ale on jej neposlechl a vydal se do Schönbrunnu, navštívil Práter a kostel kapucínů. Mezitím nastala noc a panovalo bezútěšné počasí. Pohltil jej znepokojivý pocit, obrovský neklid. Sám ve velkoměstě: žádná známá tvář, žádná ruka přítele, která by stiskla tu jeho; úplně ztratil hlavu. Bez posouzení následků, zcela se odevzdávaje touze po domově, spěchal na nádraží a vrátil se do Teplic. Ať si o něm jeho dobrodinci mysleli, co chtěli, v tu chvíli mu to bylo zcela jedno; byl šťastný, že může být zpět v Teplicích a od nynějška působit ve svém starém, milovaném prostředí.⁹⁸

V polovině června 1881, několik dní po pohřbu otce, pověřil princ Edmund Clary-Aldringen (1813–1894)⁹⁹ J. Groha jun., aby převzal uvolněné místo ředitele kůru děkanského kostela sv. Jana Křtitele v Teplicích.¹⁰⁰ Počátkem října téhož roku dal Josef Groh jun. představenstvu zdejší izraelitské náboženské obce výpověď na pozici varhaníka. Důvodem byla přepracovanost, neboť zastával post ředitele kůru ve zdejším děkanském kostele.¹⁰¹ V roli varhaníka v izraelské svatyni se naposledy představil 31. prosince 1881.¹⁰²

Na počátku října 1889 se Josef Groh v Teplicích zasnoubil s osmnáctiletou Hedwigou Franziskou Kurekovou, dcerou Antona Kureka, vrchního stolníka prince Edmunda Clary-Aldringen.¹⁰³ Jejich svatba se konala v teplickém děkanském kostele 29. května 1890. I když čas svatby byl znám pouze blízkým přátelům snoubenců, přesto dostali mnoho gratulací; zejména pěvecký spolek Liedertafel uctil tuto událost předvedením serenády v předvečer a vystoupením během svatby.¹⁰⁴ Paní Hedwiga Grohová, žena J. Groha jun. slavila úspěchy jako zpěvačka. Například 30. března 1891 na koncertu Prvního teplického citerového klubu zazpívala (za manželova velmi precizního klavírního doprovodu) několik písní pro soprán s velice příjemným, sympatickým hlasem a krásným projevem, a byla vyzvána bohatým potleskem k přídavku.¹⁰⁵

Na Velký Pátek odpoledne uváděl Josef Groh jun. v teplickém děkanském kostele pod svým vedením a za účasti členů kostelního sboru a několika hudebních přátel rozsáhlá duchovní vokálně instrumentální díla: r. 1888 oratorium Christus‘ Tod (Kristova smrt) Roberta Führera (1807–1861),¹⁰⁶ r. 1891 oratorium Das Welt-gericht (Poslední soud) Friedricha Schneidera (1786–1853),¹⁰⁷ r. 1893 pašijovou kantátu Christus im Leiden und im Tode (Kristus v utrpení a ve smrti) Roberta Führera a velký sbor Welten preisen den erhab‘nen Gottessohn (Svět chválí vznešeného Božího Syna) Ludwiga van Beethovena (1770–1827),¹⁰⁸ r. 1894 nedokončené oratorium Felixe Mendelssohna-Bartholdho (1809–1847) Christus am Oelberg (Kristus na Hoře Olivetské), části oratoria Des Heilands letzte Stunde (Poslední hodina Spasitele) Louise Spohra (1784–1859) a jako vložka zazněla árie J. Groha jun. ¹⁰⁹

Při bohoslužbách v rámci lázeňských slavností uváděl také vlastní kompozice¹¹⁰ (1882 Slavnostní mši¹¹¹, 1890 Offertorium¹¹²) a skladby svého otce (1881 Slavnostní mši¹¹³, 1888 Mši c moll, dva dny před smrtí 2. 9. 1894 Mši D dur). Autografy a opisy skladeb svého otce měl ve velké úctě. Krátce před smrtí v roce 1894 jim opatřil nové obaly a v těchto hudebninách nalézáme Grohem jun. vyhotovené particelly sloužící pro uvádění skladeb po otcově smrti. Údaje o provedeních na autografech Mší D dur op. 4¹¹⁴, c moll ¹¹⁵ a D dur ¹¹⁶ Groha sen. dokládají četná uvedení těchto děl jeho synem. Mši D dur op. 4 uvedl Groh jun. v Teplicích (7. 5. 1893, 23. 7. 1893) a jednou v Šanově (1888); Mši c moll v Teplicích (29. 8. 1887, 1. 4. 1888, 2. 9. 1888, 15. 9. 1889 a 29. 8. 1892); Mši D dur v Teplicích (19. 6. 1883, 10. 8. 1883, 29. 8. 1883, 1. 6. 1884, 10. 10. 1887, 20. 5. 1888, 16. 6. 1889, 11. 9. 1892, 2. 9. 1894) a jednou v Rumburku (2. 8. 1884).

Kromě vykonávání funkce ředitele kůru, provozování a komponování chrámové hudby se Groh jun. ponořil do rozvíjejícího se spolkového hnutí. Do roku 1871 byl dirigentem pěveckého spolku „Liedertafel“, účinkoval na akcích (mnohdy šlo o večery s projevy vystřídanými hudebními vystoupeními a končícími taneční zábavou) stenografického spolku či spolku teplických citeristů. Groh jun. je autorem četných světských skladeb. Rukopisy jeho dochovaných světských skladeb jsou v SOkA Teplice. Jde o příležitostné humorné skladby pro kratochvilné akce lázeňského města,¹¹⁷ několik kratších salonních klavírních kompozic pro dvě či čtyři ruce,¹¹⁸ značně virtuózní klavírní opus věnovaný paní Eleonoře Langhansové¹¹⁹ a soubor autografů drobných klavírních skladeb nazvaných Musikalisches Stammblatt für das Klavier¹²⁰, písně pro zpěv s doprovodem klavíru a sbory¹²¹. Věnoval se také komponování skladeb příležitostných. Pro slavnost 25. výročí založení biskupského chlapeckého semináře a konviktu v Bohosudově 12. října 1876 zkomponoval oslavnou hymnu na text P. Josefa Wilda.¹²² Na památku 40. výročí vlády Jeho Veličenstva císaře v roce 1888 složil vlasteneckou píseň Die treue Liebe zum Vaterland (Věrná láska k vlasti), která vyšla vlastním nákladem Teplického čtenářského spolku.¹²³ Dne 29. listopadu 1893 poskytl výboru pro výstavbu pomníku Johanna Gottfrieda Seumeho¹²⁴ báseň tohoto umělce, kterou uvedl do hudební podoby, za účelem případného představení ve prospěch fondu.¹²⁵ Uvedení svého zhudebnění při slavnostním odhalení Seumeho památníku v Teplicích 15. září 1895 se nedožil.¹²⁶ Stejně jako jeho otec, byl i Groh jun. ve všech hudebních oblastech činný s velkým úspěchem. Při své náročné profesní činnosti dokázal zkomponovat na 180 skladeb.

V Teplicích se Groh jun. setkal s mnoha tehdy významnými hudebníky, jejichž jména byla celosvětově známá. Dopisy těchto hudebníků měl uchovávat s dětskou úctou. Z mnoha osobností uveďme např. tato jména: Alexander Dreyschock (1818–1869), Gustav Hoffmann, nazývaný Graben-Hoffmann (1820–1900), Wenzel Emanuel Horak (1800–1871), Johann Friedrich Kittl (1806–1868), Zikmund Michal Kolešovský (1817–1868), Carl Franz Edmund Kretschmer (1830–1908), David Popper (1843–1913), Josef Leopold Zvonař (1824–1865).¹²⁷

Dne 4. září 1894 byl Groh jun. na hřbitově, při pohřbu, kterého se účastnil, zasažen mrtvicí a musel být odvezen vozem do svého bytu v teplické ulici Allengasse 47/620. Zde ležel v extrémně znepokojivém stavu a podle lékaře bylo třeba obávat se nejhoršího.¹²⁸ Aniž by se znovu probudil k plnému vědomí, zemřel téhož dne večer.¹²⁹ Pohřební obřad, který se konal v Teplicích 7. září 1894 přesně v poledne, byl dle nekrologu vysoce povzbudivý a čestný pro památku zesnulého. Řízení obřadu se ujal okresní vikář P. Mattauch a děkan P. Rössel s asistencí. Mezi nesmírně početnými smutečními hosty byli: princ Carlos Clary-Aldringen (1844–1920),¹³⁰ starosta Karl Stöhr,¹³¹ četní úředníci, učitelé a další přátelé zesnulého. Před rakví kráčely teplický mužský pěvecký sbor, teplická pěvecká společnost, teplický hudební a pěvecký spolek, čtenářský spolek, teplický veteránský spolek a spolek na podporu nemocných, jehož byl zesnulý čestným členem. Ve smutečním domě zpívali zmíněné tři pěvecké sbory pod vedením pana ředitele Emila Tausche mši a během pohřebního obřadu dojímavý sbor „Stumm ruht der Sänger“ (Tichý leží zpěvák). Po pohřbu se konala zádušní mše, na které se rovněž podílely výše uvedené pěvecké sbory pod vedením dirigenta Wosahla.¹³²

Dle dobových pramenů byl J. Groh jun. v životě prostý a skromný, nikdy se neprosazoval do popředí. „Náš milý Pepi“, jak byl nazván v nekrologu, neměl žádného nepřítele, jeho jemná a dobrosrdečná povaha mu zajistila upřímnou náklonnost všech, kteří s ním byli v kontaktu. Byl srdečně dobrotivý a skromný, přitom obdařený nevyčerpatelným humorem. Byl to citlivý hudebník, jaký se málokdy najde, měl široké hudební znalosti a především měl vysoké hudební nadání. Zároveň mu byla cizí jakákoli povýšená domýšlivost, jakékoli okázalé předvádění se a zůstal skromným, milým Grohem. Ředitel dvorní opery ve Vídni Wilhelm Jahn (1835–1898) se velmi obdivně vyjádřil o jeho úspěších.¹³³ Sám Groh jun. údajně přiznal, že v jeho životě bylo mnoho modulací, které v sobě spojovaly velké konsonance, ale také modulace s vysoce disonantním účinkem; a že to tak bude pokračovat, dokud jednou neproběhne poslední ze všech modulací a na druhé straně jednou ve věčném životě se veškerá disonance nepromění v nejčistší, věčnou konsonanci.¹³⁴

Závěr

Dosud opomíjení a zapomenutí interpreti a skladatelé Grohovi byli nepřehlédnutelnými osobnostmi ve vývoji hudebního a bohatého spolkového života lázeňského města Teplice. Své životy prožívali v rychle se měnícím, rostoucím městě s mohutným rozmachem nově vzniklých továren, ve městě, kde pozvolna začínala průmyslová výroba převládat nad lázeňstvím.

Jejich interpretační umění odnesl čas, neboť v době jejich působení nebylo k dispozici nahrávací zařízení. V tomto ohledu jsme nuceni věřit dobovým svědectvím. Obliba jejich chrámových kompozic pohasla rozpadem monarchie a vznikem samostatného Československa. Pouhou minulostí je i jejich pilná spolková činnost. Na plody jejich úsilí bylo možné navazovat pouze do nuceného poválečného odsunu občanů německé národnosti po roce 1945. Zbyla jen vzpomínka na zaniklou společnost, v níž dominantní roli hráli Čeští Němci (Deutschböhmen).

Co nám však naštěstí zůstalo zachováno, jsou notové záznamy jejich velmi zdařilých chrámových i světských kompozic, uchované především v teplickém děkanském kostele, tamním Okresním archivu, ale i na řadě jiných míst. Chrámové skladby otce a syna Grohových náleží k nejlepším duchovním dílům zkomponovaným na našem území ve druhé polovině 19. století. Jejich skladby si zaslouží být evidovány v tematických katalozích, být vydány prostřednictvím kritických edicí a provozovány na chrámových kůrech i v koncertních sálech.

Literatura

BAUMANN, Gerhart. Grillparzer, Franz. In: Neue Deutsche Biographie, Band 7. Berlin: Duncker & Humblot. Online. 1966, s. 69–75. Dostupné z: https://www.deutsche-biographie.de/pnd118542192.html#ndbcontent. [cit. 2025-08-11].

BENEŠ, Zdeněk; JANČÍK, Drahomír; KUKLÍK ml., Jan; KUBŮ, Eduard; KURAL, Václav et al. Rozumět dějinám: Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948. Gallery s. r. o., 2002. ISBN 80-86010-55-4.

BOHEMIA: EIN UNTERHALTUNGSBLATT. Prag: Haase, 1830–1914.

FRIEDLÄNDER WOCHENBLATT: Geschäftsanzeiger für Friedland, Grottau, Kratzau, Neustadtl sowie für Arnsdorf...; Organ für die Interessen des deutschen Mittelstandes. Friedland: Jannasch & Helbig 1866–1913.

FUCHS, I.: Richter, Pius. In: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 (ÖBL). Band 9, Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1985, s. 130–131.

HARRANDT, Andrea. Jahn, Wilhelm. In: Oesterreichisches Musiklexikon. Online-Ausgabe, Wien 2002 ff. ISBN 3-7001-3077-5; Druckausgabe: Band 2, Wien Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2003, s. 62. ISBN 3-7001-3044-9.

HARTEN, Christa. Preyer Gottfried von. In: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 (ÖBL). Band 8, Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1983, s. 272–273.

HEINZ, Igor. Zapomenutí skladatelé Šluknovska. Z repertoáru Capella Adjuvantes. Online. Dostupné z: https://www.sluknov.cz/mesto/zapomenuti-skladatele-sluknovska. [cit. 2025-09-18].

HELFERT, Vladimír. Groh, Josef. In: ČERNUŠÁK, Gracián a HELFERT, Vladimír. Pazdírkův hudební slovník naučný. II. Část osobní. Svazek prvý. A–K. Brno: Ol. Pazdírek, 1937, s. 341.

K. JOSEF GROH, DER JÜNGERE. Böhmens deutsche Poesie und Kunst. 1893, roč. 3, s. 668–669.

KILIÁN, Jan (et al.). Teplice. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015. ISBN 978-80-7422-339-6.

KOUBA, Jan (ed.). Průvodce po pramenech k dějinám hudby. Fondy a sbírky uložené v Čechách. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1969.

MARIENBADER ZEITUNG: Tagblatt für Marienbad und Umgebung. Marienbad: Gschihay 1873–1944.

MIKULÁŠOVÁ, Ludmila. Sbírka hudebnin chrámu Sv. Jana Křtitele v Teplicích. Knihovna: Knihovnická revue. 2022, roč. 33, č. 2, s. 29–49. ISSN 1801-3252.

MONTAGS-REVUE AUS BÖHMEN. Wochenschrift für Politik, Volkswirhschaft, Kultur und Literatur. Prag: [Vydavatele nelze určit], 1879–

MÜLLER, Rudolf. Joseph Proksch: biographisches Denkmal aus dessen Nachlasspapieren errichtet. Reichenberg: im Selbsteverlage des Verfassers, 1874.

NORDBÖHMISCHER GEBIRGSBOTE: Nebenblatt der Rumburger Zeitung, Rumburg: H. Pfeifer, 1857–1933.

PRAGER ZEITUNG. Prag: Haase, 1744–1920.

SANGMEISTER, Dirk. Seume, Johann Gottfried. In: Neue Deutsche Biographie. Band 24. Berlin: Duncker & Humblot, 2010, s. 281–283. Online. Dostupné z: https://www.deutsche-biographie.de/pnd118613480. html#ndbcontent. [cit. 2025-08-11].

ŠTĚDROŇ, Bohumír. BLAŽEK, František. In: ČERNUŠÁK, Gracian; ŠTĚDROŇ, Bohumír; NOVÁČEK, Zdenko (eds.). Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek prvý A–L. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, s. 106.

ŠTĚDROŇ, Bohumír. Groh, Josef. In: ČERNUŠÁK, Gracian; ŠTĚDROŇ, Bohumír; NOVÁČEK, Zdenko (eds.). Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek prvý A–L. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, s. 377.

ŠTĚDROŇ, Bohumír. Krejčí, Josef. In: ČERNUŠÁK, Gracian; ŠTĚDROŇ, Bohumír; NOVÁČEK, Zdenko (eds.). Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek prvý A–L. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, s. 745.

TEPLITZ-SCHÖNAUER ANZEIGER. Teplitz: Weigend, 1861–1938.

VRKOČOVÁ, Ludmila. Teplice. In: FUKAČ, Jiří a VYSLOUŽIL, Jiří (eds.). Slovník české hudební kultury. Praha: Editio Supraphon, 1997, s. 931–932. ISBN 80-7058-462-9.

Prameny

Archiv hlavního města Prahy (AHMP), Varhanická škola 1830–1891:

Katalog řádných žáků 1859/60, Inventární číslo: 80; Hlavní katalog 1860/61, Inventární číslo: 88.

Římskokatolická farnost – děkanství Teplice v Čechách, Děkanský kostel sv. Jana Křtitele, Teplice (CZ-TEk), sbírka hudebnin.

Římskokatolická farnost Krupka, farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, Krupka, sbírka hudebnin deponovaná v CZ-TEk.

Státní oblastní archiv v Litoměřicích, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, karton 9, Kniha klášterního hudebního spolku 1704–1869.

Státní oblastní archiv v Litoměřicích, fond NAD 856 Sbírka matrik Severočeského kraje: inv. č. 220, 6848, 6849, 6858, 6869, 6871, 6872, 6875, 6877, 6900, 6907, 6909, 6919, 6923, 6925,6927, 6935, 7977, 7999, 8004, 8006, 8007, 10316, 12552. Veškeré uvedené matriky jsou digitalizovány. Jejich digitální kopie jsou dostupné na: https://digi.soalitomerice.cz/digitalnibadatelna/. [cit. 2025-09-20].

Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Státní okresní archiv Teplice, fond: Písemná pozůstalost Josef Groh st. Josef Groh ml.

Zkratky

AHMP Archiv hlavního města Prahy

CZ-TEk sigla RISM Děkanského kostela sv. Jana Křtitele, Teplice

č. p. číslo popisné

ed. editor

et al. (zkratka z et alia) latinský výraz znamenající „a jiní“ nebo „a další“ ve vztahu ke jménům osob

f. folio (list)

inv. č. inventární číslo

K. iniciála autora textu Josef Groh, der Jüngere. Böhmens deutsche Poesie und Kunst. 1893, roč. 3, s. 668–669.

ml. mladší

jun. junior

op. opus

p. pagina (strana)

RISM Répertoire International des Sources Musicales (Mezinárodní soupis hudebních pramenů) je mezinárodní nezisková organizace, jejímž cílem je komplexně dokumentovat existující hudební prameny po celém světě: rukopisy, tištěné hudební edice, spisy o hudební teorii a libreta, které se nacházejí v knihovnách, archivech, kostelech, školách a soukromých sbírkách.

RISM ID no.: součást identifikačního čísla hudebního pramene evidovaného v RISM

sen. senior

sign. signatura

SOA Státní oblastní archiv

SOkA Státní okresní archiv

st. starší

sv. svatého

Poznámky

1 MIKULÁŠOVÁ, Sbírka hudebnin chrámu Sv. Jana Křtitele v Teplicích, 2022.

2 VRKOČOVÁ, Teplice, 1997.

3 KILIÁN, Teplice, 2015.

4 HELFERT, Groh, Josef, 1937

5 ŠTĚDROŇ, Groh, Josef, 1963.

6 KOUBA, Průvodce po pramenech k dějinám hudby, 1969, s. 267.

7 O Alosi Grohovi viz HEINZ. Pro přehlednost je potřeba zmínit, že Alois Groh (1859–1940) nebyl vnukem skladatele Josefa Groha st. Děd Aloise Groha se sice jmenoval Josef Groh, povoláním soustružník, ale jedná se pouze o shodu jmen, nejde o osobu skladatele Josefa Groha sen. Alois Groh se narodil ve Starém Boru (Altheide) 16. ledna 1859. Jeho otcem byl „Aloys Groh“, soustružník, syn soustružníka Josefa Groha a Katharine Klingerové. (Státní oblastní archiv Litoměřice/dále SOA Litoměřice/ NAD 856 Sbírka matrik Severočeského kraje /dále Sbírka matrik/, I–N Aloisov, Antonínovo Údolí, Rumburk 3–Dolní Křečany, Rumburk 2–Horní Jindřichov, Popluží, Poustka, Rumburk 1849–1864, inv. č. 6936, sign L135/B; N Starý Bor 1857–1879, inv. č. 6877, sign. L135/40, f. 16 sken 16). Alois Groh se oženil v Rumburku 24. srpna 1885 s Marií Theresií, dcerou Benedikta Höflingera (SOA Litoměřice, O Rumburk 1 1881–1894, inv. č. 6907, sign L 135/70, f. 62). V Rumburku se narodily jeho tři děti – Maria Magdalena (* 19. března 1886 – † 18. května 1886), Maria Magdalena Augusta (* 22. května 1887), Aloisius (* 9. března 1889). V matričních záznamech je jako zaměstnání otce uvedeno „Musiklehrer“ (SOA Litoměřice, sbírka matrik, N Rumburk 1 1880–1889, inv. č. 6858, sign. L135/21, f. 235, 283, 355; Z Rumburk 1 1867–1895, inv. č. 6925, sign. L 135/88, p. 367). Alois Groh zemřel v Rumburku 30. ledna 1940 v 9 hodin 30 minut. (SOA Litoměřice, sbírka matrik, Z Antonínovo Údolí, Rumburk 3–Dolní Křečany, Rumburk 2–Horní Jindřichov, Rumburk 1, Studánka 30. 12. 1939 – 31. 12. 1940, inv. č. 12552, sign. S135/100, Nr. 23, sken 13).

8 „Čeští, moravští a slezští Němci (německy Deutschböhmen, Deutschmährer, respektive Deutschschlesier), často jen zkráceně čeští Němci, je hromadné označení pro německojazyčné obyvatelstvo zemí Koruny české, které žilo v českých zemích od středověku. Teprve s rozšířením nacionalismu po Jaru národů v roce 1848 došlo i v němčině k jazykově národnostnímu rozlišení mezi Deutschböhmer (čeští Němci) a Tscheche (Češi).“ https://cs.wikipedia.org/wiki/Čeští_Němci [cit. 2025-08-02]. Více informací BENEŠ, Rozumět dějinám, 2002.

9 Předlohou této litografie je dobová nedatovaná fotografie J. Groha st. pořízená v ateliéru „American Photo Studio PRAGUE“ zachovaná ve dvou exemplářích v Národním muzeu – Českém muzeu hudby, sign. F 532, F 929. Litografie je oproti fotografii zrcadlově převrácená.

10 „Im Jahre 1812. wurde Jakob Groh drechslergeselle Als Organist ernannt, wobeÿ die Hochämten von 4 Stadttischen Choradjuvanten mit Trompeten und Pauken abgehalten wurdenm bis nach und nach die Musiker sich rermehrten und ein eigenant Chor von Harmonie = Musik sich bildete.“ Tento spolek byl založen v roce 1797. Gesellschafts = Register für die unter der Direction des Joseph Groh Organista n der Kloster = Kirche zu Rumburg. Zusammengetretenen Kirchen = Musiker. im Jahre 1841. Kindermann. SOA Litoměřice, Státní oblastní archiv v Litoměřicích (dále SOA Litoměřice), fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, třetí popsaná strana.

11 Nový Bor č. p. 4. Ženich: Jacob Groh, soustružník, syn Jacoba Groha a Barbary Kleingerin z Rumburka č. p. 133. Nevěsta: Anna rozená Tietze, dcera Antona Tietze a Anny Marschner z Rumburka č. p. 91. Ženichovi bylo 29 let, nevěstě 22 let. SOA Litoměřice, sbírka matrik, O Aloisov, Nová Starost, Rumburk 1, Starý Bor, inv. č. 6900 sign. L135/63, p. 32, sken 103.

12 Franz Jacob (* 13. 3. 1814; Nový Bor č. p. 8; SOA Litoměřice, sbírka matrik, N Starý Bor 1800–1827, inv. č. 6875, sign. L135/38, p. 142, sken 50); Josef Franz (* 15. 12. 1815; Starý Bor č. p. 8; SOA Litoměřice, inv. č. 6875 sign. L135/38, N Starý Bor 1800–1827, p. 148, sken 53); Ferdinand Jacob (* 2. 2. 1817; Rumburk č. p. 171; SOA Litoměřice, sbírka matrik, N Rumburk 1, inv. č. 6848, sign. L135/11, p. 911, sken 222); Anton Lucas (* 17. 10. 1818; Nová Starost [Neusorge, dnes součást Rumburka] č. p. 44, N Nová Starost 1806–1819, inv. č. 6869, sign. L135/32, p. 150, sken 52); Anna Eslabie (* 10. 12. 1820; Rumburk č. p. 204; SOA Litoměřice, sbírka matrik, N Rumburk 1, inv. č. 6935, sign. L135/A, p. 27, sken 14); Franz Seraphin (* 15. 3. 1723; Nová starost č. p. 44; N Klause, Nová Starost 1820–1850, inv. č. 6871, sign. L135/34, p. 16, sken 9); Juliana Barbara (* 28. 2. 1825; Rumburk č. p. 91, SOA Litoměřice, sbírka matrik, N Rumburk 1 1819–1835, inv. č. 6849, sign. L135/12, p. 126, sken 64); Marie Theresia (* 20. 10. 1827; Rumburk č. p. 91; SOA Litoměřice, sbírka matrik, N Rumburk 1 1819–1835, inv. č. 6849, sign. L135/12, p. 126, sken 64).

13 Franz Jacob († 25. 8. 1814; SOA Litoměřice, Z Aloisov, Nová Starost, Rumburk 1, Starý Bor, inv. č. 6919, sign. L135/82, p. 55, sken 140); Maria Theresia († 31. 8. 1835; SOA Litoměřice, Z Rumburk 1, inv. č. 6923, sign. L135/86, p. 87, sken 44).

14 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 4–5.

15 „Im Jahre 1834. wurde unter der Pater Quardian Ferdinand Joseph Groh zum Organist ernannt Wobeÿ die Figural Musik. ihren Ansang genom[m]en hat.“ „Im Jahre 1834. wurde Herr Joseph Groh am 15 August zum Organist erwählt“. SOA Litoměřice, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, popsané strany 4 a 17.

16 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

17 Rumburk č. p. 91 ve věku 51 let. SOA Litoměřice, Z Rumburk 1, inv. č. 6923, sign. L135/86, p. 86, sken 44.

18 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

19 „Telegraph von Prag. Wir machen auf das schöne musikalische Talent eines Böhmen aufmerksam, welcher sich, von Geld= und andern Hilfsmitteln entblößt, größtentheils ohne fremde Anleitung ganz allein ausbildete. Dieser talentvolle Mann heißt Joseph Groh, ist 24 Jahre alt, Drechslergeselle in Rumburg, und versteht in dieser Stadt im Kloster der p. p. Franciskaner die Chorregentenstelle. Der Verein der Kunstfreunde für Kirchenmusik hat zur Anerkennung dieses lobenswerthen Strebens dem Autodidakten für eine von ihm komponirte und eingesandte Pastoralmesse 50 fl. W. W. überschickt. -b.“ Bohemia, ein Unterhaltungsblatt. Praha: Gottlieb Haase Söhne, 25. 9. 1838, roč. 11, č. 115, s. [4].

20 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

21 „Im Jahre 1845. waren folgende Mitglieder: als obligat | als Organist et Regents Chori. Joseph Groh. …“ SOA Litoměřice,

fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, popsaná strana 18.

22 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

23 Dne 19. 1. 1846 se Anton Lucas Groh v Nové Starosti č. p. 69 oženil s Franciscou Czabek. Jedním ze svědků byl jeho

bratr Josef Groh Musiklehrer.

24 Dne 1. 2. 1848 se Ferdinand Jacob Groh v Nové Starosti č. p. 69 oženil s Annou Köppel.

25 SOA Litoměřice, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, třetí popsaná strana.

26 Kurze Andacht | oder | Inbrünhtige Kirchen Seuffzer. | um die 7. Gaben deβ Hl: Geistes zu | er langen; Auf dir Weiβ eines Rosen = | Kranzes eingetheilet in den Heili - | gen Pfingst Tägen senderlich beÿ | den 40 stündigen Gebezhnützlich | zugebrauchen, in der Closter Kirche | nachmittag um 1 Uhr. | Jos: Groh | 1840.“, autograf, Státní okresní archiv Teplice (Dále SOkA Teplice), fond: Josef Groh st. Josef Groh ml., provenience Museums-Gesellschaft Teplitz: 655.

27 Nová Starost č. p. 69. Ženich Josef Groh, Musiklehrer, ehe. Sohn nach dem verstorbenen Jakob Groh, gewesenen Drechslermeister von Rumburg N. 91. Nevěsta Theresia, ehe. Tochter nach dem verstorbenen Samuel Salomon gewesenen Weber in Neusorge N. 69 und der Sophia Sieber von Rumburg N. 364. SOA Litoměřice O Aloisov, Jánské Údolí, Nová Starost, inv. č. 6909, sign. L 135/72, p. 135, sken 68.

28 V Nové Starosti č. p. 69 se narodilo těchto osm potomků: Joseph * 2. 5. 1844; Maria Franziska * 16. 8. 1845, Clementine * 25. 5. 1847, Johann * 19. 10. 1848, Anton * 6. 7. 1850 (SOA Litoměřice, N Klause, Nová Starost 1820–1850, inv. č. 6871, sign. L135/34, p. 145, sken 74, p. 154, sken 79, p. 168, sken 86, p. 177, sken 90, p. 197, sken 100); Franz * 10. 5. 1851, Rosa * 9. 7. 1852, Emma * 28. 1. 1854 (SOA Litoměřice, N Nová Starost, inv. č. 6872, sign. L 135/35, f. 5, sken 5, f. 17, sken 20, f. 30, sken 30). V Teplicích č. p. 61 se narodil syn Emil (* 1. 3. 1856; SOA Litoměřice, N Bystřany, Kladruby, Nová Ves, Prosetice, Řetenice, Světice, Teplice, Újezdeček 1854–1861, inv. č. 7977, sign. 162/6, f. 93, sken 94); v Teplicích č. p. 398 se narodila dcera Anna * 16. 3. 1860 (SOA Litoměřice, N Bystřany, Kladruby, Nová Ves, Prosetice, Řetenice, Světice, Teplice, Újezdeček 1854–1861, inv. č. 7977, sign. 162/6, f. 256, sken 260).

29 Anton † 29. 11. 1851 příčina úmrtí Fraiβen – psotník, Franz † 12. 7. 1851 příčina úmrtí Fraiβen – psotník, Rosa † 24. 3. 1853 Lungenödem – plicní edém (SOA Litoměřice, Z Aloisov, Jánské Údolí, Nová Starost 1835–1871, inv. č. 6927, sign. L135/90, p. 74, sken 38, p. 77, sken 39, p. 86, sken 44); Emil † 15. 8. 1856 příčina úmrtí Fraiβen – psotník (SOA Litoměřice, Z Teplice 1849–1873, inv. č. 8004, sign. 162/20, p. 181, sken 92).

30 SOA Litoměřice, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, popsané strany 15–17.

31 „Musickverein. Welcher unter Leitung des damaligen Verdinst= | vollen Herrn Regens Chori kein Mühe und kein Kunst gespar | haben, Leichenzug. Requem [!], und Engelamt in gröster | Solemnität herzustellen.“ SOA Litoměřice, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, popsaná strana 18.

32 MIKULÁŠOVÁ, Sbírka hudebnin chrámu Sv. Jana Křtitele v Teplicích, 2022, s. 36.

33 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

34 V tento den byl „Chorrecteur in Teplitz“ Josef Groh kmotrem („Levans“) Josepha, syna výrobce zboží z ratanu Johanna Franze Schuberta. „Levans Josef Groh Chorrecteur in Teplitz“, „Testes Bertha Weis Lehrerstochter aus Sönau“. SOA Litoměřice, N Bystřany, Kladruby, Nová Ves, Prosetice, Řetenice, Světice, Teplice, Újezdeček 1854–1861, inv. č. 7977, sign. 162/6, f. 48, sken 49.

35 Johenes [!] Zusanstung. | Justus ut palma | Duetto in B v. [on] Groh | für Soprano und Tenore | et | 2 Violinen, Viola, Basso, Flöte, | 2 Clarinetten, 2 Trompetten | 1846. J Rohn [následují pozdější přípisy nového vlastníka – modrým inkoustem:] Den graupner Stadtkirche geschenkt von [přípis světle hnědým inkoustem:] Wilhelm Luft m. p. | Cantor. Krupka, farní kostel.

36 Slave Regina | fur [!] | Soprano. Et Alto | 2 Violinen, Viola, Basso, Flöte | 2 Clarinetten 2 Horn | um 2 Trompetten | v Groh | J Rohn | 1846. CZ-TEk, bez signatury.

37 Messe in G | für | Sopran, Alt, Tenore und Bass | 2 Violinen, Viola, Flöte, 2 Clarinetten | 2 Horn, 3 Trompeten, Pauken | Violonzello oblig: Contrabass und | Orgel | von | Josef Groh. | ER [Ernst Rohn] s[cri]ps[i]t 28t S[e]pt[em]b[ri]s [1]849. | J Rohn | 1849. Na konci partu Alto je přípis interpreta „H W. 1851“. CZ-TEk, bez signatury. RISM ID no.: 1001265912.

38 Josef Klobautschnik se narodil 22. února 1820 v Rané u Loun. Roku 1850 přišel do Krupky jako nový učitel pro nedávno postavenou školu. Brzy se stal vrchním učitelem. V Krupce našel i svou budoucí manželku Marii, rozenou Gütlerovou, s níž se 14. října 1854 oženil. Při opravě městského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Krupce byla panem Bohdanem Ostroveršenkem nalezena tamní sbírka hudebnin, jejíž součástí je 166 Klobautschnikových kompozic. Nyní je tato sbírka uložena v děkanském kostele sv. Jana Křtitele v Teplicích. J. Klobautschnik zemřel 1. února 1888. Je pohřben na hřbitově sv. Anny. MPV – Město pro Vás. 23. únor 2020. Dvousté výročí narození Josefa Klobautschnika.

https://www.facebook.com/stranaMPVKrupka/posts/dvousté-výročí-narození-josefa-klobautschnikajedna-velmivýrazná-osobnost-která-/667564737313363/ [cit, 2025-08-09]. Josef Klobautschnik https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Klobautschnik. [cit, 2025-08-09].

39 Glaube, Hoffnung, Liebe. | Graduale | für | Vier Singstimmen (Deutsch,) | 2 Clarinetten, | 2 Horn, | Floete und Bomparton. | (Violinen, Viola in Ermanglung der obere [!] Instrumente.) | Componirt von | Josef Groh. | Josef Klobautschnik m. p. | Rektor. (na druhé straně partu Bompartion údaj o provozvání: „Produzirt am Vermähleugstage des J. K. 1851.“ / Provozováno J. K. ve sváteční dny 1851). Krupka, farní kostel.

40 Litaney in C | von | Josef Groh. (Na konci partu org je přípis „Jos Klobautschnik m. p. | 18 5./6. 53.“ (Na konci partu B je datace „18 20/6 53.“ Na konci partu vl 1 je podpis „Josef Klobautschnik m. p. | Rektor“. Na konci partu Bompardone je podpis „Jos Klobautschnik m. p.“ Na partech razítko „JOS. KLOBAUTSCHNIK | CHOR REKTOR | IN GRAUPEN“.

41 Salve Regina Es | für | Tenore et Basso solo, | Tenore et Basso solo, | Violinen, | Viola | Floete | Clarinetten | Horn solo | Trompeten | und | Violon. | Josef Groh. | Josef Klobautschnik m. p. | Chorregent.

42 MÜLLER, Joseph Proksch, 1874, s. 127–128.

43 Prager Zeitung, 27. 11. 1857, roč. 1857, č. 281, s. [3].

44 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 5. 9. 1862, roč. 2, č. 36, s. 394.

45 Jubileums Messe von Groh senior. componiert zur 1100 Jahrigen Jubielfaier der Auffüdung der Teplitzer Heilquelle. 762 = 1862. für Vocal und ganses Kirchenorchester. Groh sen. CZ-TEk, bez signatury.

46 „Das bedeutendste Werk ist wohl die große Festmesse zum elfhundertjährigen Jubiläum der Badauffindung, welche ihm in seinen letzten Lebens lagen noch eine besondere Freude gewährte, als sie am vorjährigen Badefeste vortrefflich aufgeführt wurde.“ Zřejmě byla uvedena v roce 1879 v rámci lázeňských slavností v Šenově. Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

47 „die neu componirte Messe von Herrn Groh sen., welche bei dem Hochamte zur Aufführung gelangte, ist ein Meisterwerk der Tonkunst und wird von allen Musikkennern sehr gelobt.“ Teplitz-Schönauer Anzeiger, 31. 8. 1872, roč. 12, č. 3, s. 669.

48 „Die Messe von Herrn Groh sen. in der einige Mitglieder des Stadtlheaters sowie das Bade-Orchester in verdienstvoller Weise mitwirkten,wurde ganz trefflich ausgeführt.“ Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 9. 1875, roč. 15, č. 36, s. 2.

49 „wo in der Kirche eine Festmesse von Herrn Groh sen., unter Mitwirkung der Damen Boulusek und Staßny, wie der Herren Frenzel, Tausche und Mende in schönster künstlerischer Weise ausgeführt wurde.“ Teplitz-Schönauer Anzeiger, 30. 8. 1879, roč. 19, č. 35, s. 3.

50 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 9. 1880, roč. 20, č. 36, s. 3.

51 1) Rumburk 23. května 1858 na svatodušní neděli v 7:30 ráno byla v místním klášteře pod vedením Franze Groha uvedena Mše in Es s graduale od Josefa Groha [sen.]. Nordböhmischer Gebirgsbote, 9. 5. 1858, č. 20, s. [153]. 2) Rumburk 2. srpna 1858 v místním klášteře zazněla desetihlasá vokální mše od Josefa Groha [sen.]. Během slavnosti Portiuncula byla provedená několika členy Rumburského pěveckého sdružení pod vedením Franze Groha. Předběžná informace: Nordböhmischer Gebirgsbote, 20. 7. 1858, č. 29, s. 243; zpráva o provedení a recenze: Nordböhmischer Gebirgsbote, 23. 8. 1858, č. 32, s. 266. 3) Rumburk 8. dubna 1860 na velikonoční neděli, v půl osmé ráno, byla v klášteře uvedena nová mše od Josefa Groha [st.] pod vedením F. Groha. Nordböhmischer Gebirgsbote, 6. 4. 1860, č. 13, s. [115]. 4) 8. prosince 1870 odpoledne se v místním klášterním kostele pod vedením Franze Groha uskutečnily litanie od Josefa Groha [st.]. Předběžná informace: Rumburger Zeitung, 7. 12. 1870, č. 98, s. 513.

52 Franz Groh se narodil v Nové Starosti 15. 3. 1823. Zde se 22. 7. 1861 oženil s Marií Theresií Hoffmannovou. Franz a Maria Theresia měli čtyři děti, tři z nich zemřely v dětském věku. V padesátých letech 19. století se stal varhaníkem a ředitelem kůru kapucínského kláštera v Rumburku. V této funkci byl potvrzen 8. 11. 1869 (SOA Litoměřice, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 32, popsaná strana 16). Franz Groh varhaník, ředitel církevní hudby v místním městském kostele a v kapucínském klášteře zemřel v Rumburku 18. 12. 1896 (Teplitz-Schönauer Anzeiger, 23. 12. 1896, roč. 36, č. 103, s. 8).

53 Grohovu mši zde uvedl Franz Spengel 25. 3. 1857, o čemž svědčí přípis na Spengelově opisu Grohovy Mše D dur: „18 25/3 57 M. Verkündigung auf Ugest“. CZ-TEk, bez signatury, RISM ID no.: 1001265312.

54 Na Vánoce 1874 byly v Mariánských Lázních uvedeny Grohovy kompozice během dvou dnů. O první noční vánoční (půlnoční) mši byly provedeny dvě skladby – „Ehre sei Gott in der Höhe“ pro soprán solo (graduale) a „Duetto für Sopran und Baß“ (offertorium). Na druhý vánoční svátek 26. prosince 1874 zazněla v Mariánských Lázních skladba „Pastoralmesse in A“. Marienbader Zeitung: politisches Wochenblatt für alle Fragen und Interessen: Amtsblatt des Tepler und Weseritzer Bezirkes, 23. 12. 1874, roč.1, č. 52, s. 5.

55 Na slavnost Těla a Krve Kristovy 20. června 1878 uvedl v Mariánských Lázních tamní regenschori Ferd. Manner během hlavní bohoslužby v 9 hodin Offertorium „Ave verum corpus“ (sopránové sólo) od Jos. Groha. Marienbader Zeitung: politisches Wochenblatt für alle Fragen und Interessen: Amtsblatt des Tepler und Weseritzer Bezirkes. Marienbad: J. Gschihay, 19. 06. 1878, roč. 5, č. 25, s. [1].

56 Dne 25. listopadu 1877 byla v děkanském kostele ve Frýdlantu během hlavní nedělní mše u příležitosti svátku sv. Cecilie uvedena Slavnostní mše B dur od ředitele kůru Groha z Teplic. Dílo provedl místní sbormistr a varhaník Ant. Ginzel. Předběžné oznámení: Friedländer Wochenblatt, 24. 11. 1877, č. 516, s. 3. Recenze koncertu: Friedländer Wochenblatt, 1. 12. 1877, č. 517, s. 3.

57 Franz Spengel byl v letech 1835–1844 prokazatelně učitelem v obci Želenice (Sellnitz, panství Bílina, nyní okres Most). V letech 1849–1869 byl jistě učitelem v městě Bílina (německy Bilin, panství Bílina, nyní okres Teplice). Učitel Franz Spengel zemřel 20. července 1869. (Příčina úmrtí uvedená v matričním záznamu: Lungeutzündung – zápal plic a Lufenung – ventilace. SOA Litoměřice, Z Bílina, inv. č. 220, sign. 5/25 1868–1890, p. 54, sken 31).

58 Pastoral – Messe | in A dur | für 4 Singstimmen, | 2 Violinen, Viola, Flöte, 2 Clarinetten, | 2 Hörner, 2 Trompeten, Bassposaune, Pauken, | Contrabass und Orgel | componirt | und Seinem Fraunde dem | HERRN FRANZ SPENGEL | Cantor in Bilin | gewidmet | von | JOSEF GROH | Regenschori in Teplitz.

59 Missa Solemnis | für das ganze | Kirchen=Orchester. | Authore Andrae. | für Herrn Josef Groh Regenschori in Teplitz. | Andenken von Deinem wahren Freunde | Franz Ao Spengl Lehrer der III.ten Klasse und Regenschori | in Bilin | Stadt Bilin, den I.ten Dezember 1861. CZ TEk, bez signatury, RISM ID no.: 1001291585.

60 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 9. 10. 1869, roč. 9, č. 41, s. 549.

61 Schlesinger věnoval „jeho ctěnému příteli řediteli kůru Jos. Grohovi seniorovi“ jeho opis contrafacta sboru Halleluja z oratoria Messiah G. F. Händela HWV 56/39. CZ-TEk, bez signatury, RISM ID no.: 1001207824.

62 No. 3. | MESSE | in Es dur | für 4 Singstimmen | 2 Violinen, Viola und Orgel obligat, | Flöte, 2 Clarinetten, 2 Horn, 2 Trompeten, | 4 Bassposaune, und Pauken ad libitum | und seinem Freunde dem Herrn CARL OELSCHLEGEL | Cantor und Lehrer in Auscha | gewidmet von | JOSEF GROH | Regenschori in Teplitz

63 Friedländer Wochenblatt, 1. 12. 1877, č. 517, s. 3.

64 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

65 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 17. 9. 1879, roč. 10, č. 38, s. 545.

66 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 10. 1873, roč. 13, č. 40, s. 734.

67 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 17. 7. 1880, roč. 20, č. 29, s. 5–6.

68 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 31. 7. 1869, roč. 9, č. 31, s. 404.

69 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

70 SOA Litoměřice, Z Teplice 1873–1887, inv. č. 8006, sign. 162/37, sken 178.

71 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 10. 12. 1881, roč. 21, č. 72, s. 5, 8.

72 Leitmeritzer Zeitung, 17. 12. 1881, roč. 11, č. 98, s. 1190.

73 „Návrhy by měly být v moderním renesančním stylu a je třeba brát v úvahu, že součástí pomníku má být portrét (poprsí v přirozené velikosti). Realizace pomníku vysokého přibližně tři metry bude provedena z pískovce z Cotty a náklady na něj včetně základu nepřesáhnou 700 zl. Návrh může být proveden v desetině přirozené velikosti a nejlepší přijatá práce bude od výše uvedeného spolku zvlášť honorována.“ Teplitz-Schönauer Anzeiger, 19. 8. 1882, roč. 22, č. 62, s. 11.

74 Tato tištěná hudebnina tvořila přílohu k tištěné výzvě o uhrazení dvou zlatých či větší částky s ujištěním, že tyto peníze budou užity k částečnému pokrytí dosud neuhrazených nákladů na umělecky provedený náhrobek skladatele. SOkA Teplice, fond: Josef Groh starší, III. 23 (3 exempláře), provenience Museums-Gesellschaft Teplitz: 687.

75 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 18. 7. 1883, roč. 23, č. 55, s. 2–3. Montags-Revue aus Böhmen. Wochenschrift für Politik, Volkswirhschaft, Kultur und Literatur, 23. 7. 1883, roč. 5, č. 30, s. 9.

76 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1881, roč. 21, č. 23, s. 5.

77 Místo narození: Neusorge č. p. 69, Otec Joseph Groh [sen.] Musiklehrer, matka: Theresia rozená Salomon, dcera Samuela Salomona, tkalce z Nové Starosti (Neusorge) č. p. 69 a Sophie Sieber z Rumburka č. p. 364. SOA Litoměřice, I–N inv. č. 6935, f. 13, sken 13, N inv. č. 6871, p. 145, sken 74.

78 František Blažek (21. prosince 1814 Velešice – 23. ledna 1900 Praha), byl český hudební pedagog, hudební teoretik a varhaník. ŠTĚDROŇ, Blažek, František, 1963.

79 Josef Krejčí (6. února 1822 Milostín – 19. října 1881 Praha) byl český hudební pedagog a skladatel. ŠTĚDROŇ, Krejčí,Josef, 1963.

80 K., Josef Groh, der Jüngere, 1893.

81 Velmi dobrý talent má mnoho nadšení a zalíbení, stejně jako obratnost ve hře. Catalog | der | ordentlichen Schüler | an der | Organistenschule | 1859–1860. | Franz Blažek | Lehrer an den | Organistenschule. Archiv hlavního města Prahy (AHMP), Varhanická škola 1830–1891. Katalog řádných žáků 1859/60, inv. č. 80.

82 Generální bas hraje velmi obratně a správně, vlastní i cizí kompozice přednáší s dobrým porozuměním a přesně. Svou velmi bohatou a vkusnou schopnost ke kompozici ukázal prostřednictvím 29 pokusů a byl doporučen jako praktický varhaník s nejlepším svědomím. Hauptcatalog | sämmtlicher Zöglinge der Prager | Organistenschule im | Schuljahre 1861. AHMP, Varhanická škola 1830–1891. Hlavní katalog 1860/61, inv. č. 88.

83 CZ-TEk, bez signatury.

84 Josef Peter Frank Chordirector zemřel ve Šluknově 10. března 1865 ve věku 28 let (pohřben byl 12. května 1865; příčina úmrtí: Tuberculosis pulmonum et Lundari ventriaulis elcus, SOA Litoměřice Z, Z–I Šluknov, inv. č. 7876, sign. L161/30 p. 51sken 32 a 244). Ve druhém ročníku byl stár 25 let, jeho otec Josef byl učitelem („Lehrer“), místo narození: Pirken. Saaz. Viz AHMP, Varhanická škola 1830–1891. Inventární číslo: 88.

85 Nordböhmischer Gebirgsbote, 8. 7. 1865, č. 548, s. 222.

86 Nordböhmischer Gebirgsbote, 15. 10. 1864, č. 42, s. 212.

87 CZ-TEk, bez signatury, RISM ID no.: 1001270340.

88 Teplitz Schönauer Anzeiger, 21. 4. 1865, roč. 5, č. 16, s. 131–132.

89 Franz Grillparzer (15. ledna 1791 Vídeň – 21. ledna 1872 Vídeň) byl rakouský spisovatel a dramatik. BAUMANN, Grillparzer, Franz, 1966.

90 „Groh besuchte den Dichter und trug ihm die Bitte vor, ein Gedicht von ihm zu erhalten, das er aus Anlaſs der soeben erfolgten Gründung des ersten böhmischen Sängerbundes in Musik setzen und demselben widmen fönnte.“ K., Josef Groh, der Jüngere, 1893.

91 Dva rukopisné exempláře této písně jsou dochovány v teplickém archivu. Na konci prvního autografního exempláře je na konci uvedena datace díla: „componirt | an | 29. November | 1866.“ Druhý exemplář je dobový opis s Grohovou poznámkou o dopisu od Grillparzera. SOkA Teplice, fond: Josef Groh st. Josef Groh ml., 32/1, provenience Museums-Gesellschaft Teplitz.: 597.

92 K., Josef Groh, der Jüngere, 1893.

93 Teplitzer Zeitung, 13. 10. 1871, č. 123, s. [2].

94 SOkA Teplice, fond: Písemná pozůstalost Josef Groh st. Josef Groh ml., 19/1, provenience Museums-Gesellschaft Teplitz: 603.

95 Groh jun. měl o tom údajně v držení dopisy z Vídně a Prahy. K. Josef Groh, der Jüngere, 1893, s. 668.

96 Richter Pius, varhaník, skladatel a kapelník. * Warnsdorf (Varnsdorf, Čechy), 11. 12. 1818; † Vídeň, 18. 12. 1893. FUCHS, Richter, Pius, 1985.

97 Gottfried Preyer, od roku 1894 Edler von Preyer (* 15. března 1807 v Hausbrunnu, Dolní Rakousko; † 9. května 1901

ve Vídni), byl rakouský skladatel, dirigent, ředitel konzervatoře Společnosti hudebních přátel ve Vídni a kapelník dómu svatého Štěpána ve Vídni. HARTEN, Preyer Gottfried, 1983.

98 K., Josef Groh, der Jüngere, 1893.

99 Edmund Clary-Aldringen (1813–1894), v letech 1831–1894 majitel teplického velkostatku a zámku, vynikající hospodář, c. k. komoří, tajný rada a člen panské sněmovny. KILIÁN, Teplice, 2015, s. 220.

100 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 18. 6. 1881, roč. 21, č. 25. s. 3. Princ Edmund Clary-Aldringen vykonával patronát nad místní církví, což dokládá zápis z veřejného zasedání městského zastupitelstva v Teplicích 4. března 1869. „Žádost ředitele kůru Josefa Groha o finanční příspěvek na zlepšení církevní hudby. Sekce navrhla: Vzhledem k tomu, že obec na církevní účely již každoročně vydává 408 fl. 31 ½ kr., aniž by k tomu byla povinna, protože není tím, kdo má patronát, ale je to Jeho Jasnost kníže Clary, a že by v první řadě mělo být využito církevní pokladny k vylepšení církevní hudby, žádá kollegium, aby žádost zamítlo.“ (Teplitz-Schönauer Anzeiger, 13. 3. 1869, roč. 13, č. 11, s. 122.)

101 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 8. 10. 1881, roč. 21, č. 55, s. 4. Od kdy J. Groh ml. v synagoze působil, není známo.

102 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 31. 12. 1881, roč. 21, č. 7, s. 5.

103 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 12. 10. 1889, roč. 29, č. 82, s. 5.

104 SOA Litoměřice, I–O inv. č. 10316, sign. 162/K, O Teplice 1885–1896, inv. č. 7999, sign. 162/35, f. 141, sken 144). Informace o této svatbě je v periodiku Teplitz-Schönauer Anzeiger, 4. 6. 1890, roč. 30, č. 45, s. 3–4.

105 Teplitz-Schönauer Anzeiger. 4. 4. 1891, roč. 31, č. 28, s. 7–8.

106 Předběžná informace. Teplitz-Schönauer Anzeiger, 28. 3. 1888, roč. 28, č. 26, s. 4.

107 Předběžná informace. Teplitz-Schönauer Anzeiger, 25. 3. 1891, roč. 3, č. 25, s. 5.

108 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 29. 3. 1893, roč. 33, č. 26, s. 4.

109 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 28. 3. 1894, roč. 34, č. 25, s. 5.

110 Chrámové kompozice (většinou autografy) jsou dochovány CZ-TEk.

111 Teplitz-Schönauer Anzeiger. 30. 8. 1882, roč. 22, č. 65, s. 2.

112 Předběžná informace. Teplitz-Schönauer Anzeiger. 30. 8. 1890, roč. 30, č. 70, s. 4.

113 Předběžná informace. Teplitz-Schönauer Anzeiger, 27. 8. 1881, roč. 21, č. 43, s. 3.

114 CZ-TEk, bez signatury, RISM ID no: 1001269235.

115 CZ-TEk, bez signatury, RISM ID no: 1001265916.

116 CZ-TEk, bez signatury, RISM ID no: 1001266100.

117 Již zmíněný melodram „Patientia“, písně Die politische Schnupfa (Politická rýma) či Matrosenlied. Zumöffentlichen Maskenzuge im Jahre 1874 (Píseň námořníků. Složena v roce 1874 pro veřejný maškarní průvod).

118 Např. Bagatelle op. 13, Rondino op. 46, Salon-Valse op. 55 č. 1 či Composition für Klavier. nach Chopin op: 64.

119 „Eleonora“ | Salon Walzer | (Concertando) | für das | Pianoforte | von | Josef Groh jun: | Op: 48. | Frau | Eleonora Langhans | gewidmet. SOKA Teplice, fond: Písemná pozůstalost Josef Groh st. Josef Groh ml., 10/1 (prov. Museums-Gesellschaft Teplitz 600).

120 Pravidelné hudební noviny pro klavír op. 55, 64 (1874), 78 (1877), 84 Empfindung bei Vorsiegang der Urquelle am 13. Febr. 1879. (Pocit při nezapomenutelném vstupu do pramene dne 13. února 1879), 89, 90 (1880), 130 (1887), 133.

121 Např. Frühliengnoch. Der Teplitzer Liedertafel gewidmet von ihner Chormitglied Volkslied. (Věnováno teplickému pěveckému sboru Liedertafel jejich členem) 1892, Das Vaterhaus. Gedicht von Wedemann für Männerchor Op. 160.

122 „Vorerst erfolgte die Absingung der Festhymne (gedichtet vom Herrn P. Josef Wilde, und in Muſik gesetzt von Herrn Josef Groh jun.) worauf der hochw.“ Nordböhmisches Volksblatt. 20. 10. 1876, č. 42, s. 4.

123 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 14. 11. 1888, roč. 28, č. 92, s. 5.

124 Johann Gottfried Seume (1763–1810), byl německý spisovatel a básník; známý hlavně svým dílem Spaziergang nach Syrakus. Zemřel v Teplicích 13. června 1810, jeho pomník je na okraji parku při Lípové ulici v Teplicích. SANGMEISTERS, Seume, Johann Gottfried, 2010.

125 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 2. 12. 1893, roč. 33, č. 97, s. 5.

126 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 18. 9. 1895, roč. 34, č. 74, s. 2.

127 K., Josef Groh, der Jüngere, 1893.

128 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 5. 9. 1894, roč. 34, č. 71, s. 5.

129 SOA Litoměřice, Z Teplice 1887–1898. inv. č. 8007, sign. 162/38, p. 307, sken 157. Rozsáhlý nekrolog otištěn v Teplitz- Schönauer Anzeiger, 8. 9. 1894, roč. 34, č. 72, s. 4.

130 Carlos Clary-Aldringen (1844–1920), majitel teplického velkostatku a zámku v letech 1894–1920, c. k. komoří a člen panské sněmovny, velký milovník umění; mimo jiné nechal postavit kostel Neposkvrněného početí P. Marie v Dubí a zrenovoval teplický zámek. KILIÁN, Teplice, 2015, s. 234.

131 Karl Stöhr, liberál, vynikající postava severočeského politického života, se stal teplickým starostou v roce 1864, od roku 1867 byl poslancem českého zemského sněmu. KILIÁN, Teplice, 2015, s. 202.

132 Teplitz-Schönauer Anzeiger, 8. 9. 1894, roč. 34, č. 72, s. 4.

133 Wilhelm Jahn (24. listopadu 1835–21. dubna 1900), hudebník, dirigent, ředitel dvorní opery ve Vídni. HARRANDT, Jahn,Wilhelm, 2003.

134 K., Josef Groh, der Jüngere, 1893.

MIKULÁŠOVÁ, Ludmila. Skladatelé otec a syn Grohovi, významní představitelé hudebního života lázeňského města Teplice 2. poloviny 19. století. Obrázky ze života zaniklé společnosti. Knihovna: knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 2, s. 23–44. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: vzdělání, kláštery, středověk, rukopisy, inkunábule, benediktinky, dominikánky, klarisky, premonstrátky, čtení, breviáře, žaltáře, bible, České království, Čechy, ženy, knižní kultura, vernakularizace, němčina, čeština

SUMMARY: The processes of education in Bohemian women‘s monasteries during the Middle Ages and the early modern period are presented, based on extensive research of manuscripts, incunabula and other archival materials from former women‘s monastic libraries abolished at the end of the 18th century (reforms of Joseph II), preserved mainly in the National Library of the Czech Republic. The different stages of education are presented on the basis of this book heritage, from simple memorization of words to teaching of reading basic texts and reception of more demanding titles. The key differences and particularities of individual orders and religious houses are summarized. The surviving books are set within the development of book culture in medieval and early modern Kingdom of Bohemia, with particular reference to vernacularization.

KEYWORDS: education, convents, monasteries, Middle Ages, manuscripts, incunabula, Benedictines, Dominicans, Poor Clares, Premonstratensians, reading, breviaries, psalters, Bible, Kingdom of Bohemia, Bohemia, women, book culture, vernacularization, German, Czech

PhDr. Renáta Modráková / Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovna Českéerepubliky (National Library of the Czech Republic), Mariánské náměstí 190/5, 110 00 Praha 1

Obr. 1 Svatá Pavla s dívkami (Řehoř Hrubý z Jelení: Životy svatých otců, NK ČR XVII A 2, fol. 72r)

Vzdělávání žen ve středověku, a zejména v klášterních společenstvích, zůstává jedním z klíčových témat, která nám pomáhají lépe porozumět intelektuálním a duchovním dějinám Evropy. Přestože ženské vzdělávání bylo často vnímáno jako méně důležité než vzdělávání mužské, klášterní knihovny svědčí o tom, že mnohé ženy dosahovaly značné úrovně vzdělání. V tomto článku se zaměříme na studium rukopisů a okrajově také inkunábulí z bývalých knihoven ženských klášterů v Čechách.

Úvod

Ve středověké společnosti hrály vzdělané ženy různé role a jejich přítomnost nebyla omezena pouze na kláštery. Vzdělání bylo dostupné také ženám z vyšších společenských vrstev, jako byly dvorské kruhy či bohaté měšťanské rodiny. Přesto zůstává otázkou, jakým způsobem ženy získávaly potřebné znalosti a dovednosti. Tento příspěvek se zaměří na rukopisy, které sloužily jako klíčové zdroje znalostí. Byly nejen nástroji k výuce, ale také materiálem, z něhož se přímo čerpalo pro vzdělávání žen ve středověku. Zaměříme se na dochované kodexy z bývalých knihoven zrušených ženských klášterů na území Čech, které byly po josefinských reformách v osmdesátých létech 18. století přesunuty do dnešní Národní knihovny ČR. Pro účely příspěvku byly zpracovány nejen konkrétní rukopisy a mnohé inkunábule, ale také předávací protokoly těchto klášterů z konce 18. století a počátku 19. století².

Časový rámec našeho zkoumání zahrnuje období od 13. do počátku 16. století. Tento rozsah je dán samotnými rukopisy a jejich datací. Spodní hranice, 13. století, je určena přítomností nejstarších překladů do češtiny v liturgických rukopisech, zatímco horní hranici, počátek 16. století, stanovuje rozšíření knihtisku, které zásadně proměnilo čtenářskou kulturu v Čechách. V příspěvku si povšimneme také inkunábulí, které se přibližují horní časové hranici.

Hlavním předmětem tohoto příspěvku budou středověké rukopisy, které byly vytvořeny anebo importovány a upraveny na území Českého království. Zaměříme se pouze na dochované rukopisy z bývalých knihoven ženských klášterů Čech, které jsou bezprostředním tématem sledovaného projektu. Okrajově zmíníme inkunábule a paleotypy. Blíže si povšimneme překladů do češtiny a němčiny. Zastavíme se u knih, které byly určeny k výuce čtení na elementární úrovni. Dále se budeme věnovat textům z okruhu vzdělavatelské literatury, jako jsou biblické výtahy a tituly církevních otců a známých učenců. Tyto knihy umožní nahlédnout do složitosti recepce latiny v českých ženských klášterních komunitách.

Obr. 2 Panna Marie u čtecího pultíku ve scéně Zvěstování (Breviář Kunhuty z Kolovrat, NK ČR XIII E 14a, fol. 1v)

V příspěvku budou prezentovány dochované středověké rukopisy pocházející z ženských řádových komunit zrušených v době josefinských reforem.³ V jejich bývalých klášterních knihovnách se podařilo vysledovat vzorek rukopisů, které byly užívány v tamních klášterních školách při učení dívek a mladších žen. Autorka v této studii pracuje primárně s rukopisy dochovanými v rukopisných fondech Národní knihovny ČR. Ty ve své minulosti integrovaly četné fondy zrušených ženských klášterů z celého území Čech⁴. Zahrnuty jsou i další rukopisy dochované v dalších knihovnách s rukopisnými fondy. Okrajově jsou dotčeny inkunábule a rané tisky z bývalých klášterních knihoven, ty však nejsou hlavním zaměřením této studie.⁵

Obr. 3 Čtoucí a modlící se ženy (Tomáš Štítný ze Štítného: Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, NK ČR XVII A 6, fol. 35v)

Stav dosavadního bádání

Téma vzdělávání ve středověku není novým tématem. Do značné míry je mu věnována pozornost v zahraniční i české odborné literatuře. Některé z publikací nabízejí komplexní informace z různých časových období.⁶

V posledních dekádách se objevilo několik publikací a statí soustředěných přímo na vzdělávání dívek a mladých žen nejen ve středověku, ale také v novověku. Novinkou je práce Gabriely Signori Vom ABC zur Petition, která se rukopisné kultuře pozdně středověkých ženských konventů věnuje již dlouhodobě.⁷ Klíčové jsou práce Evy Schlotheuber⁸. Mnoho nového přinesla kniha Laury Saetveit Miles, která na pozadí rozboru scény Zvěstování Panny Marie v rukopisech nabízí zajímavé exkurzy do vzdělávání žen ve středověku.⁹ Tématu vzdělávání na základě rukopisů se dotkly dva významné výstavní počiny doprovázené kritickými katalogy.¹⁰ Titulů v tomto směru je značné množství, odkazujeme tedy zejména na ty, které jsou nám dobře známy¹¹.

V českém prostředí bychom v tomto směru vyzdvihli především sborník Ženy a děti ve dvorské společnosti editorů Dany Dvořáčkové-Malé a Jana Zelenky a Děti a dětství editované touže autorkou.¹² Při psaní tohoto článku autorka pracovala také se svými staršími zjištěními, mapujícími knižní dědictví ženských klášterů.¹³

Obr. 4 Panna Marie s Ježíškem (Osecký lekcionář, NK ČR XIII A 6, s. 44)

Zkoumání rukopisů ke sledovanému tématu musí začít výzkumem klášterních knihoven ženských klášterů. V posledních několika dekádách se objevilo několik průlomových prací zaměřených přímo na knihovny ženských klášterů. Období rušení klášterů se zachycením předávacích protokolů na základě průzkumu fondu kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě zpracoval jedinečným způsobem Ondřej Bastl¹⁴. Na jeho práci autorka přímo navázala¹⁵. Později se tématu věnoval Karel Pacovský¹⁶. Milan Hlinomaz se při zpracování inkunábulí kláštera premonstrátů v Teplé zaměřil také na dějiny ženského kláštera v Chotěšově – leč knihovně jako takové se nevěnoval v dostatečné šíři.¹⁷ Obdobným způsobem zahrnula také Marta Hradilová při průzkumu knihovny kláštera minoritů v Českém Krumlově rukopisy z tamního kláštera klarisek.¹⁸ Výzkum této knihovny zůstává ještě otevřený. Podobně otevřenou otázkou je průzkum fragmentárně dochované knihovny dominikánek u sv. Anny na Starém Městě pražském. K tématu značnou měrou přispěla kolektivní monografie Lux secretis inclusa claustralibus, věnující se přímo vybraným knihovnám zrušených ženských klášterů.¹⁹

Vymezení sledovaných klášterů

Nejvíce informací poskytla knihovna kláštera benediktinek u sv. Jiří, jejíž rukopisy se dochovaly v největším počtu.²⁰ Nejen ve své době, ale i nyní zůstává tamní knihovna největší knihovnou ženského kláštera.²¹ Z kláštera dominikánek u sv. Anny je možno pracovat jen s omezeným množstvím rukopisů. Totéž musíme konstatovat v případě klášterů premonstrátek v Chotěšově a Doksanech – z tamních knihoven se dochovaly zejména tisky²². Z kláštera klarisek na Starém Městě pražském známe jen malé množství rukopisů. Větší počet dochovaných kodexů pochází z kláštera klarisek v Českém Krumlově. Četné tituly, které budou dále rozebrány v příspěvku, se nacházejí ve fondu kláštera klarisek v Chebu, který je bezprostředním cílem autorčina dalšího výzkumu²³. Zároveň byly zapracovány informace získané při systematickém průzkumu archivních fondů, zejména předávacích protokolů ze zrušených klášterů²⁴. V těchto seznamech jsou uvedeny četné tituly, které byly používány ke vzdělávání a které se ne vždy podařilo identifikovat.

Obr. 5 Záznam o úmrtí první převorky kláštera klarisek z Českého Krumlova (Necrologium, NK ČR VI B 9, fol. 2v

Osoby zprostředkující vzdělání v ženských středověkých konventech

Dnes již je přežit názor, že ženy v klášterech byly nevzdělané. Úroveň vzdělání nebyla v ženských klášterech na takové výši jako v případě řady mužských řeholních institucí. Z povahy věci byla výrazně nižší než univerzitní vzdělání. I přesto některé řádové sestry překročily horizont své doby a zapsaly se do kulturních a literárních dějin. Jednou z nejznámějších je benediktinka a abatyše kláštera na Rupertsbergu u Bingenu Hildegarda z Bingen (1097–1179)²⁵, která byla známa nejen na poli literárním, ale také jako lékařka, přírodovědkyně a hudební skladatelka. V jedinečných mystických spisech jsou zaznamenána vidění benediktinky Alžběty ze Schönau (1129–1165)²⁶. Benediktinka Herrada z Landesbergu (zemř. 1195) vstoupila do dějin díky své obrazové encyklopedii Hortus deliciarum²⁷. Klášter v Gandersheimu byl domovem básnířce a spisovatelce Roswithe (zemř. 968), která je považována za první autorku středověkých dramat²⁸. Mechthilda z Magdeburgu (zemř. 1282) proslula jako mystička²⁹. Mystickými spisy byla známa benediktinka Gertruda z Helfty (1256–1301/1302)³⁰. Brigita Švédská (1303–1373), abatyše, mystička a zakladatelka řádu brigitinek, inspirovala celé generace žen, které se přímo zaměřily na rozvoj vzdělanosti³¹. Na samý závěr středověku je kladena literární aktivita dominikánky Caritas Pirckheimer (1467–1532)³², která vedla korespondenci s čelnými představiteli německého humanismu.

Obr. 6 Abatyše a konvent kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě (tzv. Pasionál abatyše Kunhuty, NK ČR XIV A 17, fol. 1r)

Ve středověkých klášterech existovala přísná hierarchie, která určovala rozdělení úloh a odpovědností mezi členkami řeholního společenství. Tato struktura se řídila příslušnými řeholemi, přičemž v našem prostředí dominovaly řehole sv. Benedikta³³ a řehole sv. Augustina³⁴, pro klarisky také řehole sv. Kláry. Řehole jasně mluví o důležitosti vzdělávání. Hlavou řeholního společenství byla abatyše³⁵ nebo převorka. Mezi jejich povinnosti patřilo rozhodování o pořízení knih, určování profesní dráhy sester a mnoho dalších úkolů. S ohledem na značnou šíři jejich povinností měly k ruce řadu dalších osob. Přímo pod abatyší stála převorka, v případě řádů s převorkou v čele to byla podpřevorka. Ty se orientovaly v dění uvnitř konventu. Samotnou výukou se pak bývaly novicmistryně³⁶ (magistra novitiarum). Jejich úkolem bylo starat se o novou generaci sester, vést je k řádnému řeholnímu životu a zprostředkovat jim všechny podstatné znalosti. V dnešním slova smyslu to tedy byly učitelky kombinované s vychovatelkami. Přihlédneme-li k tomu, že novicky byly odděleny od konventu řádových sester, byly novicmistryně těmi, které určovaly, co, jak a kdy se novicky budou učit a jakých znalostí nabydou. Blízkou spolupracovnicí abatyše byla také knihovnice, která měla na starosti správu klášterní knihovny. Její role je v českém prostředí doložena již od roku 1367³⁷. Hlavní zpěvačka (cantrix) mohla mít samostatnou pozici, ale mohla jí být i novicmistryně – zejména v ženských řádových společenstvích to byla vážená a významná role. Jaká byla úloha písařek v klášterech? Přestože jejich role nebyla výslovně popsána v žádné z řeholí, předpokládalo se, že psaní bude součástí základního vzdělání. Některé sestry, které prokázaly zručnost v opisování textů či iluminátorských pracích, byly v mnohých klášterech raného a vrcholného středověku pověřeny těmito úlohami.³⁸ Na sklonku středověku sledujeme větší počet sester, které byly schopny nejen řemeslně opisovat, ale také texty opravovat (zejména v konventu klarisek z Chebu). Tento jev probíhal na pozadí vernakularizace³⁹ a laicizace bohemikální knižní kultury.

Obr.7 Začátek Řehole sv.Benedikta (Řehole sv.Benedikta,NKČRI F29,fol.1r

Uměly sestry číst? Znalosti čtení byly řeholemi předpokládány. Odpovídalo tomu také vybavení klášterů, které až na naprosté výjimky disponovaly knihovnami a souborem knih, určených k vlastní četbě, a příslušným nábytkem.⁴⁰ Dochované knižní korpusy ukazují, že tyto knihovny byly podstatně menší a titulově přece jen omezenější, než tomu bylo v případě mužských klášterů.

Nejnižší stupně výuky

Proces výuky zřejmě začínal memorováním. Modlitby a základní texty byly dívkám dobře známé již od dětství, ale v klášteře se je učily zpaměti v latině. Každá z nich měla v rámci svých schopností zvládnout tři úrovně: lectio – meditatio – oratio. Zároveň se naučily nazpaměť všech 150 žalmů, opět v latině. Po zvládnutí těchto textů se přistoupilo k výuce čtení. Teprve po zvládnutí výuky čtení se mohlo postoupit k výuce psaní. Dívky se čtení učily prostřednictvím textů, které se již naučily nazpaměť. Každé slovo bylo pečlivě rozebráno, a pomocí paměti a zvuku se pak učily rozpoznávat jednotlivá písmena. K této výuce sloužily mimo jiné četné žaltáře⁴¹, které se dochovaly ve vyšším počtu ve všech bývalých knihovnách.⁴² Mnohé z nich byly také dary původních rodin, s nimiž vstupovaly dívky do kláštera.⁴³ Tyto rukopisy se pak staly součástí klášterních knihoven a byly půjčovány dívkám či sestrám, které patřičné liturgické knihy. Mnohé z nich jsou knižními artefakty s různě náročnou výzdobou⁴⁴. Některé žaltáře byly kombinované s dalším typem liturgických knih⁴⁵. Mnohé kodexy migrovaly mezi kláštery spolu s jejich majitelkami – takovým případem je např. žaltář NKČR XIII E 14b s náročnou iluminátorskou výzdobou, který přešel z blíže neznámého německého kláštera do kláštera benediktinek u sv. Jiří, anebo tištěný žaltář NK ČR Teplá B 40⁴⁶, který byl vytištěn u Mauritia Brandise 30. 3. 1485, zakoupil jej chotěšovský probošt Adam Rudrisch a později se stal součástí majetku kláštera premonstrátek v Chotěšově. Některé další sloužily i jako dary– to předpokládáme u umělecky ceněného Karlštejnského žaltáře KNM XVIA 18, který vznikl s největší pravděpodobností v klášteře benediktinek u sv. Jiří, ale poměrně záhy byl (snad) darován karlštejnské kapitule. Žaltáře byly brzy překládány do češtiny a němčiny a také byly brzy tištěny⁴⁷.

Obr. 8 Trůnící Panna Marie s Ježíškem (Žaltář, NK ČR XIII E 14b, fol. 68v)

Dalším typem knih, se kterým se dívky seznámily poměrně záhy, byly breviáře⁴⁸. Ty tvořily nezbytnou součást všech klášterních knihoven a podobně jako v případě žaltářů i ony se dochovaly ve značném množství.⁴⁹ Oproti žaltářům byly breviáře modifikovány podle zvyklostí místní diecéze a arcidiecéze, odlišností řádu a zvyklostí klášterní instituce. Dívky je musely dobře znát, ostatně doprovázely je celý život. S největší pravděpodobností k breviářům a dalším typům knih přistupovaly tehdy, kdy už znalosti čtení na základní úrovni měly fixované a na tomto typu textů si je dále zlepšovaly. V období raného a vrcholného středověku byly breviáře v našich podmínkách výhradně latinské. Jazykové obtíže s latinou brzy vedly k tomu, že si majitelky rukopisů začaly do svých breviářů zapisovat drobné překlady jednotlivých slov nebo dokonce celých vět. Tyto drobné české překlady se dochovaly v breviáři KNMXIVD13⁵⁰ a podchycují všechny možné i nemožné záludnosti latiny pro čtenářku. Podobně nacházíme drobné překlady jednotlivých slov a vět do němčiny v breviáři NK ČR XI F 12 z 15. století a v breviáři NKČRVIIG26 z přelomu 14. a 15. století z kláštera klarisek v Chebu. Breviáře měly charakter soukromých rukopisů–prožily život se „svojí“ majitelkou⁵¹, ale po její smrti přešly do klášterní knihovny. U těch nejstarších zase shledáváme četné opravy a úpravy jednotlivých oficií.⁵² Podobně jako žaltáře i breviáře jsou v četnějších případech bohatě iluminovány a odrážejí tak původní vyšší statut svojí majitelky⁵³. Také migrovaly mezi jednotlivými kláštery, jak je tomu například u původně břevnovského rukopisu NKČRVIG11 z konce 12. století, dochovaného později v knihovně benediktinek u sv. Jiří. Také byly záhy tištěny⁵⁴. Breviáře byly knihy, s nimiž řeholnice svoji duchovní pouť zahajovaly a také končily.

Obr. 9 Německé komentáře v latinském breviáři z knihovny kláštera klarisek v Chebu (Breviář, NK ČR VII G 26, fol. 5r)

Obr. 10 Řehole sv. Kláry (Clarissinenregel, NK ČR XVI G 34, fol. 1r)

V tomto bodě je třeba zdůraznit, že ve sledovaném období se četlo nahlas, metody tichého čtení se teprve rozvíjely.⁵⁷ Dívky a mladé ženy byly trénovány v hlasitém přednesu. Ženy s výborným přednesem přebíraly povinnosti hlasitého předčítání při společném jídle a pracích.⁵⁸

Texty využívané k rozvinutější výuce

Domníváme se, že v okamžiku, kdy dívky zvládly čtení v latině, seznámily se s dalšími liturgickými knihami, které je provázely po celý život. Na rozdíl od žaltáře je už nemusely znát nazpaměť. Jejich znalost byla nezbytná, ostatně se podle nich řídila liturgie každého kláštera⁵⁹. Podle některých textů se také formoval a rozvíjel vnitřní duchovní život dívek.

K prohloubení osobní duchovní praxe vedly knihy modliteb⁶⁰. V minulosti i dobách nedávných byly základní modlitby velmi dobře známy, neboť se vštěpovaly už malým dětem. S latinskými verzemi modliteb se seznamovaly dívky v klášterech již v nejútlejším věku. Dochované knihy modliteb mají spíše meditativní charakter a jejich úkolem je rozvinout spiritualitu majitelky. To je patrné na souboru tří rukopisných knih Kunhuty, abatyše kláštera benediktinek u sv. Jiří z počátku 14. století (kniha modliteb za zemřelé NK ČR VI G 16b, dvě knihy soukromých modliteb NK ČR XII D 11 a NK ČR XII D 12). Opisování drobných modliteb na samostatné útržky pergamenu či listy papíru nebo jejich vpisování za základní texty shledáváme v mnoha dochovaných rukopisech a tiscích dochovaných z různých knihoven mužských a ženských klášterů.

Od konce 14. století se začaly objevovat latinské knihy hodinek, které díky své jednoduchosti a menšímu rozsahu oproti breviářům našly oblibu (nejen) v ženských klášterech. Podobně jako žaltáře nebo breviáře byly objednávány konkrétními objednavatelkami a měly rozsáhlou obrazovou výzdobu.

Do této skupiny můžeme dále zařadit pasionály. Jedním z nejkrásnějších pasionálů v českých fondech je jedinečný rukopis abatyše Kunhuty⁶¹, která v letech 1302 až 1321 stála v čele kláštera benediktinek u sv. Jiří (NK ČR XIV A 17⁶²). Jeho rozsáhlý obrazový cyklus od blíže neznámého iluminátora odkazuje také k výukovému charakteru knihy. Pasionály byly také brzy vydávány tiskem⁶³.

Poslání vzdělávat na základě správného příkladu měly legendy a životy svatých. Se životy četných světic se mohly seznámit novicky z kláštera benediktinek u sv. Jiří v rukopise NK ČR VI E 1, který pochází z poslední třetiny 13. století. K lepšímu vštípení informací jim jistě napomohla iluminátorská výzdoba. Premonstrátky v Chotěšově zase disponovaly rukopisem obsahujícím život jejich zakladatele, blahoslavného Hroznaty (Vita fratris Hroznatae z roku 1517, dnes NK ČR Teplá Ms B 1). Tytéž ještě vlastnily tištěnou knihu Jacobus Januensis: Legenda Sanctorum quae Lombardica nominatim historia, která je uvedena v předávacích protokolech tohoto kláštera⁶⁴.

Obr. 11 Svatá Kateřina a před ní klečící řeholnice (Vitae sanctorum, NK ČR VI E 1, fol. 3r)

Hudba, a zejména zpěv, hrály v ženských klášterech významnou roli a byly nedílnou součástí klášterního vzdělávání. V některých konventech byl zpěv na značně vysoké úrovni (například v klášterech benediktinek u sv. Jiří⁶⁵). Zpívat musely všechny členky konventu, i četné texty se předzpěvovaly. Dívky v klášteře začínaly se základními zpěvními party a ty nejzdatnější se postupně propracovávaly ke složitějším hudebním skladbám.⁶⁶ Máme povědomí o brzkém zavedení polyfonního zpěvu na počátku 14. století ve svatojiřském konventu⁶⁷ (viz dvojhlasé alleluia na konci hymnu Lux vera v antifonáři NK ČR XIV G 46, fol. 102r). K výuce hudby bezprostředně sloužila tzv. Guidonská ruka, podle které hlavní zpěvačka učila a ukazovala jednotlivé tóny (hymnář NK ČR XII E 15c na fol. 2v).

Obr. 12 Guidonská ruka (Hymnarius, NK ČR XII E 15c, fol. 2v)

Výuka zpěvu probíhala za pomoci velkého množství notovaných rukopisů, přestože hlavní roli hrála poslechová paměť, která byla klíčová pro zapamatování melodií. Složitosti komplikovaných notačních systémů byly s největší pravděpodobností dobře známy jen nemnohým řádovým sestrám. Novicky se záhy učily antifony – ku pomoci byly četné notované antifonáře. Ve sledovaných knihovnách se dochovaly ve větších počtech, bez výjimky všechny jsou notované bez náročnější výzdoby.⁶⁸ Výjimkou je v tomto směru jedinečný bohatě iluminovaný Sedlecký antifonář z druhé poloviny 13. století objednaný zatím neurčeným klášterem cisterciaček (NK ČR XIII A 6).⁶⁹ Do antifonářů podobně jako v případě žaltářů a breviářů byly záhy zapisovány četné poznámky (například v případě antifonáře s německými přípisky NK ČR XIV G 51 z knihovny kláštera klarisek v Chebu). Další typ hudebních rukopisů představoval hymnář⁷⁰. Ze sledovaných knihoven je známe v rukopisné verzi jen z knihovny kláštera benediktinek u sv. Jiří (NK ČR VII H 1 ze 14. století a NK ČR XII E 15c z počátku 14. století). Podobně se v jednom jediném rukopisném exempláři dochovalo responsorium (v knihovně kláštera premonstrátek v Chotěšově z roku 1482, NK ČR Teplá MS b 18). Menší skupinu hudebních rukopisů tvoří knihy zachycující průběh liturgie. Pro každý konvent byly naprosto klíčovými a umožňovaly orientaci v mnohdy složitých ritualizovaných obřadech. Mezi ně patří corpus officiorum⁷¹. Jedinečný náhled do praxe každého konventu umožňují procesionály⁷². Známe je z knihovny kláštera benediktinek u sv. Jiří⁷³. Při bližším náhledu vidíme, jak se postupně vyvíjela a proměňovala hudební praxe v tomto konventu. Nedocenitelným zdrojem poznání je liber ordinarius z téhož kláštera, které popisuje liturgii do značných detailů (NK ČR XIII E 14d z let 1347 až 1365). Klarisky z Chebu měly ve své knihovně traktát o hudební teorii z konce 15. století (NK ČR XI F 2).

Texty pro pokročilejší stupně výuky

Pokročilejší znalosti a úroveň vzdělání vyžadovaly nejen dobré zvládnutí latiny, ale také schopnosti kritického zhodnocení a vyšší znalosti vyhodnocování a zpracování informací. Tedy úrovně, která byla určena pro starší dívky, mladé ženy, novicky. Okruh autorů a titulů byl určen k celoživotnímu vzdělávání sester. Tvoří jej řada jmen církevních otců, významných teologů a filozofů. V případě ženských klášterů to vždy byly pečlivě ověřené texty, často zjednodušené a nezřídka také ve formě pouhých kompilátů a výtahů. Takovým je například rukopis NK ČR XIV E 10 z roku 1312 z kláštera benediktinek u sv. Jiří, který obsahuje výtah z apokryfního Nikodémova evangelia⁷⁴, texty o narození Krista, ale také výtahy ze života světic. Podobné kompiláty textů církevních otců i antických autorů má další rukopis z téhož kláštera NK ČR XIII E 14c z roku 1303. Tam je také text Aelreda z Rievaulx (1110–1167). V ženských klášterech byly známy práce sv. Anselma z Canterbury (zemř. 1109) – dokladem toho je rukopis z knihovny kláštera dominikánek u sv. Anny na Starém Městě pražském (NK ČR XVII H 11 z počátku 16. století) a další z kláštera benediktinek u sv. Jiří z počátku 14. století (NK ČR Praha XII D 10). Z knihovny kláštera benediktinek u sv. Jiří se dochoval rukopis s Confessiones (NK ČR XII D 10) sv. Augustina z počátku 14. století. Přirozeně nechyběly práce sv. Bernarda z Clairvaux (zemř. 1153)⁷⁵. Tituly Lignum vitae a Soliloquium od svatého Bonaventury (zemř. 1274) byly dobře známy benediktinkám u sv. Jiří⁷⁶. Jedním tištěným titulem byl zastoupen Eusebios z Kaisareie, jeden z otců církevních dějin⁷⁷. Ve výčtu církevních otců je zastoupen také Hugo ze Sv. Viktora (klášter benediktinek u sv. Jiří a rukopis XIV E 10). Častěji se potkáváme s díly svatého Jeronýma (347–420)⁷⁸, jednoho z církevních otců (v knihovně klarisek v Českém Krumlově O svatém Jeronýmovi knihy troje a Povídka o Tobiášovi z druhé poloviny 15. století, NK ČR XVII E 9). V knihovně kláštera benediktinek u sv. Jiří byly čteny dopisy sv. Jeronýma Pavle⁷⁹ (NK ČR XII D 10) z počátku 14. století. Zejména v pozdním středověku narostla obliba Alberta z Brescie (1100–1155), jehož práce byly hojně překládány do češtiny i němčiny.⁸⁰ Autor paraliturgických a mystických textů známý pod pseudonymem Dionysius Areopagita rezonoval především u benediktinek (rukopis XIII E 14c).

Obr. 13 Začátek dopisu sv. Jeronýma Pavle (NK ČR XII D 10, fol. 201r)

V knihovnách ženských klášterů se objevila jména některých pozdně středověkých teologů a literátů. Titul Sermones super epistolas dominicales, Pantheon miraculorum od Bertranda de la Tour (zemř. 1332 nebo 1333) z let 1326 až 1354 byl součástí knihovny kláštera premonstrátek v Chotěšově (NK ČR XII D 6). Obliba Erasma Rotterdamského (1466–1536) se projevila i v ženských společenstvích⁸¹. V knihovně klarisek v Chebu se dochoval titul Das Buch Granatapfel z roku 1511 od Geilera z Kaysersberga (1445–1510), populárního kazatele 15. století (NK ČR Cheb 43/7). Rukopis z počátku 14. století se Speculum beatae Mariae virginis od Konrada Holtnickera (zemř. 1279) z knihovny kláštera benediktinek u sv. Jiří z počátku 14. století (NK ČR XIV D 13) byl opsán nedlouho po smrti tohoto teologa. Výukový charakter měly práce Vincenta z Beauvais⁸² (zemř. asi 1264), leč dochoval se jen jeden titul (Liber laudum Beatae Virginis Mariae) v tomtéž rukopisu z chebské knihovny. Česky psaný román o Barlaamovi a Josafatovi spolu s dalšími texty je součástí rukopisu NK ČR XI D 3, datovaného 1450–1525, z knihovny dominikánek u sv. Anny.

Obr. 14 Začátek kratší verze románu Barlaam a Josafat (NK ČR XI D 3, fol. 71r)

Samostatnou kapitolu, která by si zasloužila komplexní výzkum, je mystika⁸³ ve sledovaných klášterech. Mystické spisy byly součástí klášterních knihoven a mohly se s nimi seznamovat už novicky. Mystická literatura se opisovala a četla zejména v klášteře klarisek v Chebu na přelomu 15. a 16. století⁸⁴. Je zastoupena známými jmény jako je mistr Eckhart (1260–1327), Tomáš Kempenský (1380–1471) a Heinrich Suso (zemř. 1366). S mystikou byly obeznámeny i dominikánky z kláštera u sv. Anny (NK ČR XVI E 14 z poloviny 15. století).

Obr. 15 Začátek Naučení, jak má člověk správně vést svůj život (Sborník textů, NK ČR XVI G 22, fol. 90r)

Didaktický charakter měly inscenované slavnosti, kterých se účastnil celý konvent včetně novicek a malých dívek. V ženských klášterech dosáhly značné obliby velikonoční hry⁸⁵ a obřad mytí nohou na Zelený čtvrtek⁸⁶. Významnou roli sehrávala při výuce vizuální stránka⁸⁷ textů. Obrázky, ať už v podobě iluminací nebo ilustrací a výzdoby prostor v podobě soch, deskové výmalby či figurální malby na zdech mluvily k mladým ženám. Ve svých četných pracích prokázal (nejen) Jeffrey Hamburger význam vizuální stránky. Mnohé artefakty už byly zmíněny výše (Sedlecký antifonář NK ČR XIII A 6, tzv. Pasionál abatyše Kunhuty NK ČR XIVA 17, četné iluminované žaltáře a breviáře). V této souvislosti je třeba zmínit také jedinečný Liber depictus (Vídeň, Rakouská státní knihovna Cod. 370), objednaný Petrem z Rožmberka (možná) pro klášter klarisek v Českém Krumlově.

Znalost latiny v ženských klášterech a překlady do češtiny a němčiny

Znalosti latiny nebyly obecně ve středověkých ženských konventech v českých zemích na tak vysoké úrovni, jako tomu bylo v případě mužských klášterů.⁸⁸ Ženy v klášterech si často vypomáhaly překlady. Dokladem toho jsou jedny z nejstarších zápisů v češtině, pocházející z osmdesátých let 13. století z kláštera benediktinek u sv. Jiří (konkrétně breviář KNM XIV D 13)⁸⁹. Vysokou úroveň českého jazyka a povědomí češtiny v tomto konventu dokládá duchovní píseň Vítaj kráľu Všemohúcí, dochovaná v breviářích NK ČR XII F 9 a VII G 17d.

Obr. 16 Začátek písně Vítaj kráľu Všemohúcí (breviář abatyše Žofie, NK ČR XII F 9, fol. 1v)

V druhé polovině 14. století se začaly objevovat první souvislé překlady do češtiny a němčiny. Přestože jejich překladatelé nejsou často známí, předpokládá se, že pocházeli z okruhu dominikánského řádu. Jeden z překladatelů je spojován se jménem Domaslav. ⁹⁰ Mezi nejstarší překlady patří biblické texty⁹¹ a legendy o svatých, které byly často překládány do češtiny a němčiny. Žaltáře⁹² v češtině tvořily od 15. století nedílnou součást klášterních knihoven, ve větším množství se dochovaly v knihovně klarisek v Českém Krumlově.⁹³ Bible se bohužel ve sledovaných sbírkách nedochovaly. Máme doloženy knihy hodinek⁹⁴. Dále se mezi nejstarší překlady v knihovnách ženských klášterů řadí legendy⁹⁵ (viz klementinská legenda o sv. Jiří z druhé poloviny 14. století NK ČR XVII J 17/11 pocházející z kláštera benediktinek u sv. Jiří). V klášteře klarisek v Chebu, který byl díky své poloze v říšském městě prakticky výlučně německý, vznikaly od 15. století německé překlady životů svatých, zejména svatého Františka a svaté Kláry, ale také třeba svaté Brigity Švédské.⁹⁶

Obr. 17 Začátek Života svaté Brigity Švédské (Leben und Wunderwerke St. Birgitten, NK ČR XVI F 1, fol. 1r)

Oblíbené byly také překlady pasionálů⁹⁷, a to jak do češtiny (v klášteře klarisek v Českém Krumlově⁹⁸), tak do němčiny (v klášteře benediktinek u sv. Jiří⁹⁹). Klášter premonstrátek v Chotěšově disponoval českým i německým překladem.¹⁰⁰ Modlitby a duchovní písně¹⁰¹ se kontinuálně objevovaly od 15. století v češtině i němčině (například u klarisek v Českém Krumlově Strahov DCV 24) z počátku 16. století. Podle typu kláštera potom převažoval příslušný jazyk – v případě kláštera klarisek v Chebu to byla jednoznačně němčina¹⁰², a to i v případě dalších typů duchovních textů¹⁰³. V pozdně středověkých knihovnách sledovaných klášterů 15. století dominují vernakulární texty a latina je stále více na ústupu. Porozumění textu, a ne pouhé memorování, bylo vyžadováno v celé klášterní komunitě, nejen u nadaných sester.

Obr. 18 Německé modlitby z knihovny kláštera klarisek v Chebu (Gebetsbetrachtungen, NK ČR XVI G 30a, fol. 116v)

Shrnutí

Mezi jednotlivými kláštery existovaly rozdíly ve výchově a vzdělávání dívek. Zatímco u některých máme lepší oporu v četnějších pramenech, u jiných pracujeme jen s velmi omezeným množstvím dochovaného materiálu.

Dochované knihy z kláštera benediktinek u sv. Jiří prokázaly vyšší úroveň znalostí benediktinek. V tomto klášteře se také pěstovala na vysoké úrovni hudba. V období raného a vrcholného středověku to byl klášter jazykově český, nejpozději od začátku 17. století začala převažovat němčina. Klášter také s největší pravděpodobností fungoval jako jakýsi výchovný ústav pro dívky z vyšších společenských vrstev.

V případě dominikánek u svaté Anny máme bohužel jen malé množství pramenů. I z toho mála dedikujeme, že klášter se zaměřoval mimo jiné na pěstování jazykově české literární recepce soudobých autorů a duchovních textů rozvíjejících hloubku spirituality sester.

Klášter klarisek v Českém Krumlově neosciloval ani k jednomu jazyku a byl bilingvní. Sledujeme větší zaměření na duchovní a spirituální literaturu s náznakem mystických textů.

Vysoká úroveň německých překladů a německých autorů je typická pro klášter klarisek v Chebu. Ten je centrem německé duchovní literatury a mystických textů – jedinečný doklad v Českém království. Rukopisy z tohoto kláštera zároveň umožňují nahlédnout do spirituálních obzorů sester a prokázat vyšší úroveň mystiky na našem území.

V případě kláštera premonstrátek v Doksanech jsme se museli vypořádat s nedostatečným množstvím středověkých rukopisů. Dochované tisky dosvědčují, že v klášteře byl kladen značný důraz na všestranné vzdělání a vyšší znalost jazyků, nejen latiny. Snad i tento klášter ve středověku disponoval klášterní školou.

Významný zdroj poskytla klášterní knihovna v Chotěšově. Na jejím základě jsme mohli dovodit, že řeholnice byly schopny číst a rozumět náročnějším autorům a že nerezignovaly na nové autory.

Ženské kláštery středověku a počátku raného novověku byly místy, kde dívky a mladé ženy mohly dosáhnout alespoň základní úrovně vzdělání. Byla to místa, kde ženy mohly rozvinout své intelektuální schopnosti a rozvíjet svoji spiritualitu. To se odrazilo také ve skladbě rukopisů a raných tisků. Dívky začaly memorováním modliteb a žalmů v latině, později přistupovaly k samotnému procesu učení se čtení. Následovala výuka v liturgii na základě jednak memorování a jednak dostupných rukopisů (později i tisků). Souběžně s tím probíhala také výuka zpěvu. S ohledem na poněkud nižší znalost latiny byly záhy překládány liturgické a biblické texty do češtiny a němčiny. Nejstarší přípisky v češtině nebo němčině jsou z konce 13. století, souvislé texty v těchto jazycích potom z druhé poloviny 14. století. Zatímco některé ženské kláštery, jako dominikánky u sv. Anny, se zaměřovaly především na jazykově české texty, jiné, například klarisky v Chebu, užívaly čistě německé texty. Jen některé sestry dosáhly vyššího stupně vzdělání a byly schopny porozumět složitějším textům církevních otců, soudobých teologů a filozofů, antických autorů. Je třeba zdůraznit, že ženy z těchto klášterů byly na svou dobu skutečně vzdělané a svými znalostmi výrazně převyšovaly většinu svých vrstevnic z jiných společenských vrstev.

Seznam pramenů
Knihovna Národního muzea
KNM III H 64 (Žaltář)
KNM V H 20 (Knihy modliteb)
KNM XVI A 18 (Karlštejnský žaltář)
KNM XIV D 13 (Breviář)

Národní knihovna ČR
NK ČR Cheb 43/7 (Geiler z Kaysersberga: Das Buch Granatapfel)
NK ČR Cheb 64/60 (60 Io. Frob. Lectori S. D. In iuniversas epistolas apostolorum ab ecclesia receptas Erasma
Roterdamského. Basel: Johann Froben, 1522)
NK ČR I F 29 (Formula novitiarum et Regula s. Benedicti)
NK ČR I H 7 (Žaltář)
NK ČR I H 8a (Žaltář)
NK ČR I H 8b (Žaltář)
NK ČR Teplá B 40 (Psalterium latinum. Leipzig: Mauritius Brandis, 30. 3. 1485)
NK ČR Teplá B 91 (Breviarium praemonstratense. Alost: Theodoric Martini 1488)
NK ČR Teplá Ms B 1 (Vita fratris Hroznatae)
NK ČR Teplá MS b 18 (Responsorium)
NK ČR VI B 9 (Necrologium)
NK ČR VI E 1 (Vita sanctorum)
NK ČR VI E 4c (Breviář)
NK ČR VI E 13 (Breviář)
NK ČR VI F 12c (Žaltář a hymnář)
NK ČR VI G 2 (Žaltář a hymnář)
NK ČR VI G 3a (Corpus oficiorum)
NK ČR VI G 3b (Procesionál)
NK ČR VI G 5 (Procesionál)
NK ČR VI G 10a (Procesionál)
NK ČR VI G 10b (Procesionál)
NK ČR VI G 11 (Breviář)
NK ČR VI G 15 (Procesionál)
NK ČR VI G 16a (Breviář)
NK ČR VI G 16b (Kniha modliteb za zemřelé)
NK ČR VII D 2 (David de Augusta: Speculum)
NK ČR VII F 13 (Antiphonarium perpetuis notis musicis instructum et usui or. Praemonstratensis adaptatum)
NK ČR VII F 23 (Breviář)
NK ČR VII G 7 (Breviář)
NK ČR VII G 16 (Procesionál)
NK ČR VII G 17d (Breviář)
NK ČR VII G 19 (Spruch geschrieben um Jesus)
NK ČR VII G 26 (Breviář)
NK ČR VII H 1 (Hymnář)
NK ČR VII H 12 (Breviář)
NK ČR VII H 15 (Breviář)
NK ČR XI C 6 (David de Augusta: Knihy o životu duchovním nábožném a Knihy o sedmeru prospívání duchovního)
NK ČR XI D 3 (Román o Barlaamovi a Josafatovi)
NK ČR XI F 2 (Harmonische Hand)
NK ČR XII A 17 (Antifonář)
NK ČR XII A 22 (Breviář)
NK ČR XII E 1 (Breviář)

NK ČR XII E 15a (Procesionál)
NK ČR XII E 16 (Lekcionář)
NK ČR XII F 5 (Breviář)
NK ČR XII F 9 (Breviář)
NK ČR XI F 12 (Breviář)
NK ČR XII D 6 (Bertrand de la Tour: Sermones super epistolas dominicales, Pantheon miraculorum)
NK ČR XII D 8a (Breviář)
NK ČR XII D 8b (Breviář)
NK ČR XII D 9 (Breviář)
NK ČR XII D 10 (Confessiones)
NK ČR XII D 11 (Kniha soukromých modliteb)
NK ČR XII D 12 (Kniha soukromých modliteb)
NK ČR XII E 15b (Corpus oficiorum)
NK ČR XII E 15c (Hymnář)
NK ČR XII F 14 (Rituale)
NK ČR XII G 8 (Žaltář)
NK ČR XII G 11a (Žaltář)
NK ČR XII G 11b (Žaltář)
NK ČR XII G 20a (Breviář)
NK ČR XIII A 6 (Osecký lekcionář)
NK ČR XIII A 1a (Lekcionář)
NK ČR XIII A 1b (Lekcionář)
NK ČR XIII B 9 (Breviář)
NK ČR XIII C 1a (Breviář)
NK ČR XIII C 1b (Breviář)
NK ČR XIII C 4 (Antifonář)
NK ČR XIII C 5 (Breviář)
NK ČR XIII C 7 (Antifonář)
NK ČR XIII D 18 (Breviář)
NK ČR XIII E 1 (Breviář Kunhuty z Kolovrat)
NK ČR XIII E 14a (Breviář Kunhuty z Kolovrat)
NK ČR XIII E 14b (Žaltář)
NK ČR XIII E 14c (Sborník teologických textů)
NK ČR XIII E 14d (Liber ordinarius)
NK ČR XIII E 14e (Breviář)
NK ČR XIII E 14f (Breviář)
NK ČR XIII H 3c (Procesionál)
NK ČR XIII H 3m (Gebet nach der Beichte)
NK ČR XIII H 3r (Breviář)
NK ČR XIV A 17 (Tzv. Pasionál abatyše Kunhuty)
NK ČR XIV B 13 (Antifonář)
NK ČR XIV C 20 (Antifonář)
NK ČR XIV D 13 (Konrád Holtnicker: Speculum beatae Mariae virginis)
NK ČR XIV D 21 (Procesionál)

NK ČR XIV E 10 (Sborník teologických textů)
NK ČR XIV E 15 (Breviář)
NK ČR XIV F 12 (Breviář)
NK ČR XIV G 46 (Corpus oficiorum)
NK ČR XIV G 51 (Antifonář)
NK ČR XIV H 26 (Deutsche Glossen in S. Bernhards Tractat)
NK ČR XVI D 16 (Leben des H. Franzisku und der hl. Agnes)
NK ČR XVI D 18 (Humbertus de Romanis: Erklärung der Regel des hl. Augustin)
NK ČR XVI E 14 (Stephan von Landskron: Spiegel der Klosterleut. Myst. Traktat von Abendmahl)
NK ČR XVI E 15 (Spiegel der Vollkommenheit der Minderbrüder)
NK ČR XVI E 20 (Augustin Alveder: Glosse über die Regel der hl. Clara)
NK ČR XVI F 1 (Johannes Tortsch(?): Leben und Wunderwerke St. Birgitten)
NK ČR XVI G 18 (Gebete)
NK ČR XVI G 20 (Gebetsbetrachtungen)
NK ČR XVI G 22 (Sborník textů)
NK ČR XVI G 24 (Meisterbuch)
NK ČR XVI G 26 (Lebensregeln, Gebete, Traktate)
NK ČR XVI G 27 (Das Buch des Gehorsams)
NK ČR XVI G 30a-c (Gebetsbetrachtungen)
NK ČR XVI G 31 (Mystische Traktate)
NK ČR XVI G 32 (Gebetsbetrachtungen)
NK ČR XVI G 33 Bd. 1 (Rosenkranz und Gebete)
NK ČR XVI G 33. Bd. 2 (Gebete und Traktate)
NK ČR XVI G 34 (Clarissinenregel)
NK ČR XVI G 37 (Gebete)
NK ČR XVI H 1 (Augustin Alveder: Leben der hl. Clara)
NK ČR XVII A 6 (Tomáš Štítný ze Štítného: Knížky šestery o obecných věcech křesťanských)
NK ČR XVII E 9 (O svatém Jeronýmovi knihy troje a Povídka o Tobiášovi)
NK ČR XVII F 8 (Žaltář)
NK ČR XVII F 13 (Albertanus Brixiensis: Knihy čtvery o rozličných ctnostech)
NK ČR XVII F 14 (Řehole sv. Augustina)
NK ČR XVII G 3 (Kniha hodinek)
NK ČR XVII H 11 (Sborník teologických textů)
NK ČR XVII J 6 (Žaltář)
NK ČR XXIII D 138 (Breviář)
NK ČR XXIII D 142 (Breviář)
NK ČR XXIII D 155 (Breviář)
NK ČR XXIII D 156 (Breviář)
NK ČR 8 B 71 (Io. Frobenius Studiorum Liberalium Mysticis. Basel: Johann Froben, 1520)
NK ČR 54 F 256 (Hortulus animae aneb Zahrádka duše, 1520)

Archiv Národní knihovny ČR (Fond zrušených klášterů)

Benediktinky u sv. Jiří (6. 7. 1782, Praha: Seznam listin, spisů, rukopisů a knih ze zrušeného kláštera benediktinek u sv. Jiří v Praze s označením, které byly vybrány pro knihovnu) Breviarium Horarum Canonicarum Secundum Rubricam Ecclesiae Archiepisc. Pragensis. Nürnberg:Georg Fuchs1502

Passional bohemice Pragae 1495
Passional genannt das Leben der heiligen. Strassburg: Johann Grüninger 1510
Klarisky Český Krumlov (21. 6. 1782: Seznam listin a knih z archivu a knihovny zrušeného kláštera klarisek
v Českém Krumlově)
Breviarium Venetiis per Jac. Mentium de Leuco 1518
Passionale i. e. Žiwot o Umuczeni wssech Swatych Muczedlnikuw. Praha 1495
Psalterium Davidis cum hymnis. Leipzig 1514
Žaltarz y mnoho gyne psysniczky proroczke. Plzeň: Mikuláš Bakalář 1508
Premonstrátky Chotěšov (s.d.: Katalog rukopisů a starých tisků v knihovně
zrušeného kláštera premonstrátek v Chotěšově, 14. 7. 1782)
Jacobus de Voragine: Sermones de sanctis. Augustae 1484
Leben der Heiligen: Winterteil I und Sommerteil I. Augsburg 1485
Jacobus Januensis: Legenda Sanctorum quae Lombardica nominatim historia. Argentina
Passional das ist Leben der Heiligen… Augsburg 1485

Praha, Knihovna královské kanonie premonstrátů na Strahově
DCV 24

Vídeň, Rakouská státní knihovna
Cod. 370 (Liber depictus)

Seznam literatury

ACHTEN, Gerard (ed.). Das christliche Gebetbuch im Mittelalter. Andachts – und Stundenbücher in Handschrift unf Frühdruck. Ausstellungskatalog der Staatsbibliothek – Preussischer Kulturbesitz, Berlin. Berlin: Staatsbilbliothek Preussischer Kulturbesitz, 1980.

D´ARCENS, Louise a FEROS RUYS, Juanita (ed.). Maistresse of my Wit: Medieval Women, Modern Scholars. Turnhout: Brepols, 2004. ISBN 978-2-503-51165-8.

BASTL, Ondřej. Knihy a listiny zrušeného svatojiřského kláštera. In: KREUZ Petr (ed.) Seminář a jeho hosté, II, Sborník příspěvků k nedožitým 70. narozeninám doc. dr. Rostislava Nového. Praha: Scriptorium, 2004, s. 187–223. ISBN 80-86197-53-0.

BEACH, Alison I. Women as scribes: book production and monastic reform in twelfth–century Bavaria. New York: Cambridge University Press, 2004. ISBN 0-521-79243-6.

BELL, David N. What Nuns read: Books and Libraries in Medieval English Nunneries. Kalamazoo: Liturgical Press, 1995. ISBN 978-08-79-07558-3.

BODARWÉ, Katrinette. Sanctimoniales litteratae: Schriftlichkeit und Bildung in den ottonischen Frauenkommunitäten Gandersheim, Essen und Quedlinburg. Münster: Aschendorff, 2004. ISBN 978-34-02-06249-4.

BÖHM, Winfried. Geschichte der Pädagogik: von Platon bis zur Gegenwart. Originalausgabe. München: C. H. Beck, 2004. ISBN 3-406-50853-7.

BOOR, Helmut de. Die Textgeschichte der lateinischen Osterfeiern. Tübingen: Niemeyer Max Verlag, 1967.

BÜTTNER, Frank O. The Illuminated Psalter. Studies in the Content, Purpose and Placement of its Images. Turnhout: Brepols, 2004. ISBN 2503514650.

CARMASSI, Patrizia, SCHLOTHEUBER, Eva a BREITENBACH, Almut (ed.). Schriftkultur und religiöse Zentren im norddeutschen Raum. Wiesbaden: Harrassowitz in Kommission, 2014. ISBN 978-34-47-10016-8.

CLANCHY, Michael. Looking back from the invention of printing: mothers and the teaching of reading in the Middle Ages. Turnhout: Brepols, 2018. ISBN 978-2-503-58083-8.

CLARKE, Anne L. Elisabeth of Schönau: The Complete Works. NewYork: Paulist, 2000. ISBN 978-08091-3959-0.

CYRUS, Cynthia J. The scribes for women‘s convents in late medieval Germany. Toronto: University of Toronto Press, 2009. ISBN 978-1-4426-8908-4.

DINZELBACHER, Peter a BAUER, Dieter P. (ed.). Religiöse Frauenbewegung und mystische Frömmigkeit im Mittelalter. Köln – Wien: Böhlau Verlag, 1988.

DRAGOUN, Michal. Česká středověká kalendária. Praha 2000. Diplomová práce. Karlova univerzita v Praze, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Katedra archivnictví a pomocných věd historických.

DVOŘÁČKOVÁ MALÁ, Dana a kol. Děti a dětství: od středověku na práh osvícenství. Praha: Nakladatelství Lidových novin 2019. ISBN 978-80-7286-333-4.

DVOŘÁČKOVÁ MALÁ, Dana (ed.). Ženy a děti ve dvorské společnosti. Praha: Historický ústav, 2015. ISBN 978-80-7286-236-8.

EHRENSCHWENDTNER, Marie–Luise. Die Bildung der Dominikanerinnen in Süddeutschland vom 13. bis 15. Jahrhundert. Contubernium 60. Steiner. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 2004. ISBN 978-3-515-07838-2.

EHRENSCHWENTNER, Luise. Puellae litteratae: The Use of the Vernacular in the Dominican Convents of Southern Germany. In: Diane WATT (ed.). Medieval Women in Their Communities. Chicago: Chicago University Press, 1997, s. 49–71. ISBN 9780708313695.

EL KHOLI, Susann. Lektüre in Frauenkonventen des ostfränkischen Reiches vom 8. Jahrhundert bis zur Mitte des 13. Jahrhunderts. Würzburg: Königshausen und Neumann, 1997. ISBN 978-3-8260-1278-5.

EMBACH, Michael. Die Schriften Hildegards von Bingen: Studien zu ihrer Überlieferung und Rezeption im Mittelalter und in der frühen Neuzeit. Berlin: Akademie, 2003. ISBN 978-3050036663.

ERLER, Mary. Women, Reading and Piety in Late Medieval England. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. ISBN 978-80-52-10245-70.

FEICHTINGER, Barbara. Apostolae apostolorum: Frauenaskese als Befreiung und Zwang bei Heironymus. Frankfurt am Main – Berlin: Peter Lang, 1995. ISBN 9783631476833.

FERZOCO, George a MUESSIG, Carolyn (ed.). Medieval Monastic Education. London: Leicester University Press, 2000. ISBN 978-07-18-50246-1.

FIJALKOWSKI, Adam. The Education of Women in Light of Works by Vincent of Beauvais, OP. Miscellanea Mediaevalia. 2000, roč. 17, s. 513–526. ISSN 0544-4128.

FLANAGAN, Sabina. Hildegard of Bingen, 1098–1179: A Visionary Life, 2 ed. New York: Routledge, 1998. ISBN 9780415185516.

FRANECOVÁ, Alžběta, ENGELHART, Vojtěch a VANDROVEC, Aleš. Regula Benedicti = Řehole Benediktova. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a Markéty, 1998. ISBN 80-238-2676-X.

FRINGS, Jutta a GERCHOW, Jan (ed.). Krone und Schleier: Kunst aus mittelalterlichen Frauenklöstern: Ruhrlandmuseum: Die frühen Klöster und Stifte 500–1200: Kunst- und Ausstellungshalle der Bundesrepublik Deutschland: Die Zeit der Orden 1200–1500. München: Hirmer, 2005. ISBN 3-7774-2565-6.

GABRIEL, Astrik L. Vinzenz von Beauvais. Ein mittelalterlicher Erzieher. Frankfurt am Main: Verlag Joseph Knecht, 1967.

GARBER, Rebecca L. R. Feminine figurae. Representations of Gender in Religious Texts by Medieval German Women Writers 1100–1375. London: Routledge, 2003. ISBN 9780415866941.

GERTRUD von Helfta. Oeuvres spirituelles, I–V.

HOURLIER, Jacques a další (ed.). Paris: Éditions du Cerf, 1968–1986.

GERTRUD von Helfta: Exercitia spiritualia, Geistliche Übungen: lateinisch und deutsch. Siegfried RINGLER (ed.). Elberfeld: Humberg, 2001. ISBN 978-3938657027.

GRAF, Katrin. Bildnisse schreibender Frauen im Mittelalter: 9. bis Anfang 13. Jahrhundert. Basel: Schwabe, 2002. ISBN 978-3-7965-1589-7.

GROTANS, Anna A. Reading in medieval St. Gall. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. ISBN 978-05-11-48330-1.

HAMBURGER, Jeffrey. Nuns as Artists. The Visual Culture of a Medieval Convent. Berkeley – Los Angeles – London: University of California Press, 1997. ISBN 9780520203860.

HAMBURGER, Jeffrey F. The Visual and the Visionary: Art and Female Spirituality in Late Medieval Germany. New York: Zone Books, 1998. ISBN 9780942299458.

HAMBURGER, Jeffrey F. a další (ed.). Liturgical life and Latin learning at Paradies bei Soest, 1300–1425: inscription and illumination in the choir books of a North German Dominican convent. Münster: Aschendorff Verlag, 2016. ISBN 978-3-40213072-8.

HAMBURGER, Jeffrey F. a MARTI, Susan (ed.). Crown and veil: female monasticism from the fifth to the fifteenth centuries. New York: Columbia University Press, 2008. ISBN 978-0-231-13980-9.

HAMBURGER, Jeffrey F. a PALMER, Nigel F. The prayer book of Ursula Begerin. Dietikon–Zürich: Urs Graf, 2015. ISBN 978-3-85951-280-1.

HANEBUTT-BENZ, Eva-Maria. Die Kunst des Lesens: Lesemöbel und Leseverhalten vom Mittelalter bis zur Gegenwart. Frankfurt am Main: Museum für Kunsthandwerk, 1985.

HÄRTEL, Helmar. Geschrieben und gemalt: gelehrte Bücher aus Frauenhand: eine Klosterbibliothek sächsischer Benediktinerinnen des 12. Jahrhunderts. Wiesbaden: Harrassowitz in Kommission, 2006. ISBN 3-447-05487-5.

HAUG, Andreas, MÄRZ, Christoph a WELKER, Lorenz (ed.). Der lateinische Hymnus im Mittelalter. Überlieferung, Ästhetik, Ausstrahlung. Kassel: Beitenreiter, 2004. ISBN 9783761817117.

HENTSCH, Alice Adèle. De la littérature didactique du Moyen Âge s´adressant spécialement aux femmes. Genf: Nabu Press, 2013. ISBN 978-1294150060.

HERRAD of Hohenbourg, Hortus deliciarum. GREEN, Rosalie, EVANS, Michael, BISCHOFF, Christine a CURSHMANN, Michael (ed.). London: Warburg Institute, 1979.

HERWEGEN, Ildefons. Smysl a duch Benediktovy řehole. Vyšší Brod: Cisterciácké opatství, 2008. ISBN 978-80-86644-99-8.

HLINOMAZ, Milan. Dějiny kláštera premonstrátek v Chotěšově. České Budějovice: Veduta, 2009. ISBN 978-80-86829-46-3.

HOLZHERR, Georg. Řehole Benediktova: uvedení do křesťanského života: (komentář). Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2001. ISBN 80-902682-3-4.

HRADILOVÁ, Marta. K dějinám knihovny minoritů v Českém Krumlově. Praha: Scriptorium, Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, 2014. ISBN 978-80-87782-36-1.

HROTSVIT. Opera omnia. Walter BERSCHIN (ed.). München: K. G. Saur, 2001. ISBN 978-3598719127.

HUGHES, Andrew. Medieval Manuscripts for Mass and Office: A Guide to their Organization and Terminology. Toronto: University of Toronto Press, 1982.

HUGLO, Michel. Les livres de chant liturgique. Turnhout: Brepols, 1988.

JANOTA, Johannes. Studien zu Funktion und Typus des deutschen geistlichen Liedes im Mittelalter. München: C. H. Beck, 1968.

KELLY, John N. D. Jerome: His Life, Writings, and Controversies. London 1975. Cain, Andrew. The letters of Jerome: asceticism, biblical exegesis, and the construction of Christian authority in late antiquity. Oxford: Oxford University Press, 2009. ISBN 9780199563555.

KLUETING, Edeltraud a KLUETING, Harm (ed.). Fromme Frauen als gelehrte Frauen. Bildung, Wissenschaft und Kunst im weiblichen Religiosentum des Mittelalters und der Neuzeit. Köln: Erzbischöfliche Diözesan- und Dombibliothek, 2010. ISBN 978-3-9391-60-4.

KRUMEICH, Christa. Hieronymus und die christlichen feminae clarissimae. Bonn: R. Habelt, 1993. ISBN 978-3774925922.

KRUSE, Britta–Juliane (ed.). Rosenkränze und Seelengärten: Bildung und Frömmigkeit in niedersächsischen Frauenklöstern. Wiesbaden: Harrassowitz, 2013. ISBN 978-3-447-06813-0.

KYAS, Vladimír. První český překlad bible. Praha: Academia, 1971. LAURENCE, Patrick. Jerôme et le nouveau modèle feminin: la conversion à la „vie parfaite“. Turnhout: Brepols, 1997. ISBN 978-2-85121-167-5.

LIPPHARDT, Walter (ed.). Lateinische Osterfeiern und Osterspiele. Bände I–VI. VII–VIII. Berlin: De Gruyter, 1978–1981. Lux secretis inclusa claustralibus: ženské kláštery zrušené v době josefínských reforem. Praha: Národní knihovna České republiky, 2023. ISBN 978-80-7050-787-2.

MÁCHAL, Jan. Staročeské velikonoční slavnosti dramatické. Praha: Královská česká společnost nauk, 1906.

MALINA, Bedřich. Dějiny římského breviáře. Praha: Vyšehrad, 1939.

MARTÍNKOVÁ, Dana. Frater Colda ordinis praedicatorum De strenuo milite. De mansionibus celestibus. Pragae: OIKOYMENH, 1997. ISBN ISBN 80-86005-55-0.

MCGINN, Bernard. Mystik im Abendland, 6 sv., Freiburg am Breisgau: Herder, 1994–2017.

MENGIS, Simone. Schreibende Frauen um 1500: Scriptorium und Bibliothek des Dominikanerinnenklosters St. Katharina St. Gallen. Berlin: De Gruyter, 2013. ISBN 978-3-11-022088-9.

MODRÁKOVÁ, Renáta. Knihovny ženských klášterů v pohusitském období. Acta Musei Nationali Pragae Historia litterarum, 2020, roč. 65, č. 3–4, s. 25–40. ISSN 0036-5351.

MODRÁKOVÁ, Renáta. Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Praha: Národní knihovna České republiky, 2022. ISBN 978-80-7050-751-3.

MODRÁKOVÁ, Renáta. Speaking Internationally in Female Communities on the Eastern Boarders of Medieval Europe. In: LOVERIDGE, Kathryn, MCAVOY, Liz Herbert, NIEBRZYDOWSKI Sue a PRICE, Vicki Kay (ed.). Women´s Literary Cultures in the Global Middle Ages: Speaking Internationally. Martlesham: Boydell & Brewer, 2023, s. 193–208. ISBN 9781843846567.

MODRÁKOVÁ, Renáta. Kunhuta: královská dcera a svatojiřská abatyše. Praha: Národní knihovna České republiky, 2023. ISBN 978-80-7050-794-0.

MODRÁKOVÁ, Renáta. Abatyše s knihou v českém středověku. Knihovna: knihovnická revue. 2023, roč. 34, s. 5–21. ISSN 1801-3252.

MORRIS, Bridget. St Birgitta of Sweden. Studies in Medieval Mysticism, 1. Martlesham: Boydell Press, 1999. ISBN 978-0851157276.

MRÁČKOVÁ, Veronika. Chorální notace v pramenech kláštera sv. Jiří v Praze. Praha, 2008. Dizertační práce. Karlova Univerzita v Praze, Filozofická fakulta Karlovy univerzity, Ústav hudební vědy. MULDER–

BAKKER, Anneke B. (ed.). Seeing and Knowing: Women and Learning in Medieval Europe 1200–1550. Turnhout: Brepols, 2004. ISBN 978-2-503-51448-2.

Music education in the Middle ages and the Renaissance. Online. Bloomington: Indiana University Press, 2010. Dostupné z: https://ebookcentral.proquest.com/lib/natl-ebooks/detail.action?docID=557027. [cit. 2024-08-16].

NEUMANN, Hans a VOLLMANN-PROFE, Gisela. Mechthild von Magdeburg „Das fließende Licht der Gottheit“: Nach der Einsiedler Handschrift in Kritischem Vergleich mit der gesamten Überlieferung. München: Artemis Verlag, 1990.

OLIVER, Judith. Singing with Angels. Liturgy, Music and Art in the Gradual of Gisela von Kersenbroeck. Turnhout: Brepols, 2005. ISBN 978-2-503-51680-6.

OPITZ, Clauda a KLEINAU, Elke (ed.). Geschichte der Mädchen – und Frauenbildung. Bd. 1: Vom Mittelalter bis zur Aufklärung. Frankfurt am Main – New York: Campus Verlag, 1996. ISBN 3-593-35433-0.

ORME, Nicholas. Medieval Schools. From Roman Britain to Renaissance England. New Haven – London: Yale University Press, 2006. ISBN 978-03-00-11102-6.

PACOVSKÝ, Karel. Svatojiřský klášter v Praze očima pisatelů doby předhusitské. Praha: NLN, 2023. ISBN 978-80-7422-864-3.

PALAZZO, Eric. Histoire des livres liturgiques. Volume 1, Le Moyen Age: des origines au XIIIe siècle. Paris: Beauchesne, 1993.

PATERA, Adolf. Staročeské glosy v latinském žaltáři muzejním XIII. století. Časopis českého muzea. 1879, roč. 53, s. 398.

PATERA, Adolf. Zbytky staročeských legend. Časopis Českého musea. 1881, roč. 55, s. 271–285.

PETERS, Ursula. Religiöse Erfahrung als literarisches Faktum. Zur Vorgeschichte und Genese frauenmystischer Texte des 13. und 14. Jahrhunderts. Tübingen: De Gruyter, 1988. ISBN 9783110931761.

PETROFF, Elisabeth Alvilda (ed.). Medieval Women´s Visionary Literature. Oxford: Oxford University Press, 1986.

PLOCEK, Václav. Melodie velikonočních slavností a her ze středověkých pramenů v Čechách. Praha: Státní knihovna ČSR, 1989.

PLOCEK, Václav. Nejstarší dvojhlasy v rukopisech Universitní knihovny. Ročenka Universitní knihovny v Praze 1960–1961. 1962, s. 129–148.

RUH, Kurt. Geschichte der abendländischen Mystik. Bd. 2, Frauenmystik und Franziskanische Mystik der Frühzeit. München: C.H. Beck, 1993. ISBN 3-406-34499.

RUH, Kurt. Geschichte der abendländischen Mystik. Bd. 4, Die niederländische Mystik des 14. bis 16. Jahrhunderts. München: C.H. Beck, 1999. ISBN 3-406-34501-8.

Řehole sv. Augustina. Online. Dostupné z: https://www.strahovskyklaster.cz/reholni-komunita/dejiny-radu/ rehole-sv-augustina. [cit. 2024-08-18].

SAETVEIT MILES, Laura. The Virgin Mary‘s Book at the Annunsciation. Cambridge: D. S. Brewer, 2022. ISBN 978 1 84384 628 4.

SCHLOTHEUBER, Eva. Klostereintritt und Bildung: die Lebenswelt der Nonnen im späten Mittelalter, mit einer Edition des „Konventstagebuchs“ eines Zisterzienserin von Heilig-Kreuz bei Braunschweig (1484–1507). Spätmittelalter und Reformation. Neue Reihe. 2002, roč. 24, s. 222–267.

SCHULER, Ernst August. Die Musik der Osterfeiern, Osterspiele und Passionen des Mittelalters. Kassel – Basel: Baren Reiter Verlag 1951.

SIGNORI, Gabriela. Vom ABC zur Petition. Mädchen- und Frauenbildung im Spätmittelalter. Freiburg am Breisgau: Verlag Herder GmbH, 2024. ISBN 978-3-534-64055-3.

SMITH, Lesley a TAYLOR, Jane H. M. (ed.). Women and the book: assessing the visual evidence. London: British Library, 1997. ISBN 0-7123-0498-3.

STUDNIČKOVÁ, Milada a další (ed.). Nebeský žebřík: pozdně středověké modlitební knihy ze sbírek Národní knihovny ČR. Praha: Scriptorium, 2019. ISBN 978-80-88013-93-8.

SUTHERLAND, Annie. English psalms in the Middle Ages, 1300–1450. New York: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-872636-4.

SVEJKOVSKÝ, František. Z dějin českého dramatu. Latinské a latinskočeské hry tří Marií. Praha: Universita Karlova, 1966.

ŠKARKA, Antonín. Dominikán Domaslav a čeští hymnografové jeho směru. Praha: Věstník Královské české společnosti nauk, 1950.

TOBOLKA, Zdeněk Václav a HORÁK, František (ed.). Národní a universitní knihovna v Praze, její vznik a vývoj. I, Počátky knihovny až do r. 1777. Praha: SPN, 1959.

TOUSSAINT, Gia. Das Passional der Kunigunde von Böhmen: Bildrhetorik und Spiritualität. Padeborn – München – Wien – Zürich: Ferdinand Schöningh, 2003. ISBN 3-506-79162-1.

TRUHLÁŘ, Josef. České přípisky v chorální knize kláštera svatojiřského. Listy filologické. 1879, s. 244–245.

TRUHLÁŘ, Josef. Staročeský passional z r. 1395. Listy filologické. 1888, roč. 15, s. 242–259.

ULIČNÝ, Petr. Prostor a rituál: Velikonoční slavnosti v bazilice sv. Jiří na Pražském Hradě. Studia Medievalia Bohemica. 2012, č. 4, s. 7–33. ISSN 1804-0977.

URBÁNKOVÁ, Emma. Český pasionál z roku 1495 a jeho dodatky. Ročenka Státní knihovny ČSR. Praha 1971, s. 88–126.

VILIKOVSKÝ, Jan. Písemnictví českého středověku. Praha: Universum, 1948.

VINTR, Josef. Die älteste tschechische Psalterübersetzung. Kritische Edition, Österreichische Akademie der Wissenschaften. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1986.

VYKYPĚL, Bohumil. Tři sborníky o vernakularizaci. Linguistica Brunensia. 2021, vol. 69, n. 1, s. 113–118. ISSN 1803-7410.

WIETHAUS, Ulrike. Female Authority and Religiosity in the Letters of Katharina Zell and Caritas Pirckheimer. Mystics Quarterly. 1993, roč. 19, s. 123–135. ISSN 07425503.

WILLIAMS, Megan Hale. The monk and the book: Jerome and the making of Christian scholarship. Online. Chicago: University of Chicago Press, 2006. Dostupné z: https://ebookcentral.proquest.com/lib/natl-ebooks/detail.action?docID=408560. [cit. 2024-08-16].

ZAJÍČKOVÁ, Vendula. Staročeský Passionál. Žánrová struktura pozdně středověké hagiografie. Ostrava: Universitas Ostraviensis, 2010. ISBN 978-80-7368-853-0.

ŽÁKOVÁ, Anna. Performatívnosť stredovekého rituálu Mandatum u sv. Jiří na Pražskom hrade. Theatralia. 2018, roč. 21, s. 71–88. ISSN 1803-845X.

Poznámky

1 Studie je jedním z výsledků společného výzkumného projektu Národní knihovny ČR a Národního archivu. Projekt Písemné bohatství zrušených klášterů v Čechách (DH23P03OVV056) je podpořen Ministerstvem kultury ČR v rámci programu na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity (NAKI III).

2 Archiv Národní knihovny ČR, Fond zrušených klášterů, Benediktinky u sv. Jiří (1782, 6. 7., Praha: Seznam listin, spisů, rukopisů a knih ze zrušeného kláštera benediktinek u sv. Jiří v Praze s označením, které byly vybrány pro knihovnu, s.d., 6. 7., po 1782: Ungar posílá dvorské komisi seznam listin, knih a rukopisů z archivu zrušeného kláštera benediktinek u sv. Jiří), Klarisky Český Krumlov (1782, 21. 6.: Seznam listin a knih z archivu a knihovny zrušeného kláštera klarisek v Českém Krumlově, 1782: Seznam knih vybraných ze seznamu knih zrušeného kláštera klarisek v Českém Krumlově, s.d.: Část seznamu knih a rukopisů ze zrušeného kláštera klarisek v Českém Krumlově), premonstrátky Chotěšov (s.d.: Katalog rukopisů a starých tisků v knihovně zrušeného kláštera premonstrátek v Chotěšově, 1782, 14. 7., Praha: Ungar zasílá dvorské komisi pro zrušené kláštery seznam dokumentů, rukopisů a knih, které byly odevzdány do univerzitní knihovny ze zrušeného kláštera v Chotěšově; 1784: Seznam knih vybraných pro univerzitní knihovnu z knihovny zrušeného kláštera premonstrátek v Chotěšově, s.d.: Seznam rukopisů a písemností z archivu zrušeného kláštera premonstrátek v Chotěšově), premonstrátky Doksany (s.d.: Seznam knih vybraných z knihovny zrušeného kláštera pro univerzitní knihovnu s vyznačením knih, které byly prodány v dražbě s uvedením jejich ceny, s.d.: Seznam knih, které byly vybrány z knihovny zrušeného kláštera premonstrátek v Doksanech, Seznam knih, které byly vybrány z knihovny zrušeného kláštera pro Dvorní knihovnu ve Vídni)

3 Jmenovitě se jedná o klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, klášter dominikánek u sv. Anny na Starém Městě pražském, klášter klarisek v Českém Krumlově, klášter klarisek v Chebu, Klášter premonstrátek v Chotěšově a klášter premonstrátek v Doksanech.

4 TOBOLKA, Zdeněk Václav a HORÁK, František (ed.). Národní a universitní knihovna v Praze, její vznik a vývoj. I, Počátky knihovny až do r. 1777. Praha: SPN, 1959.

5 Literatura k jednotlivým klášterním knihovnám dále v textu.

6 Mezi mnohými tituly například FERZOCO, George a MUESSIG, Carolyn (ed.). Medieval Monastic Education. London: Leicester University Press, 2000. ISBN 978-07-18-50246-1; WILLIAMS, Megan Hale. The monk and the book: Jerome and the making of Christian scholarship. Online. Chicago: University of Chicago Press, 2006. Dostupné z: https://ebookcentral. proquest.com/lib/natl-ebooks/detail.action?docID=408560. [cit. 2024-08-16]; ORME, Nicholas. Medieval Schools. From Roman Britain to Renaissance England. New Haven – London: Yale University Press, 2006. ISBN 978-03-00-11102-6.

7 SIGNORI Gabriela. Vom ABC zur Petition. Mädchen- und Frauenbildung im Spätmittelalter . Freiburg am Breisgau: Verlag Herder GmbH, 2024. ISBN 978-3-534-64055-3.

8 Mezi mnohými jejími pracemi zejména SCHLOTHEUBER Eva. Klostereintritt und Bildung: die Lebenswelt der Nonnen im späten Mittelalter, mit einer Edition des „Konventstagebuchs“ eines Zisterzienserin von Heilig-Kreuz bei Braunschweig (1484–1507). Spätmittelalter und Reformation. Neue Reihe. 2002, roč. 24, s. 222–267. HAMBURGER, Jeffrey F. a další (ed.). Liturgical life and Latin learning at Paradies bei Soest, 1300–1425: inscription and illumination in the choir books of a North German Dominican convent. Münster: Aschendorff Verlag, 2016. ISBN 978-3-40213072-8.

9 SAETVEIT MILES, Laure. The Virgin Mary‘s Book at the Annunsciation. Cambridge: D. S. Brewer, 2022. ISBN 978 1 84384 628 4.

10 KRUSE, Britta–Juliane (ed.). Rosenkränze und Seelengärten: Bildung und Frömmigkeit in niedersächsischen Frauen - klöstern. Wiesbaden: Harrassowitz, 2013. ISBN 978-3-447-06813-0; FRINGS, Jutta a GERCHOW, Jan (ed.). Krone und Schleier: Kunst aus mittelalterlichen Frauenklöstern: Ruhrlandmuseum: Die frühen Klöster und Stifte 500–1200: Kunst- und Ausstellungshalle der Bundesrepublik Deutschland: Die Zeit der Orden 1200–1500. München: Hirmer, 2005. ISBN 3-7774-2565-6; HAMBURGER, Jeffrey F. a MARTI, Susan (ed.). Crown and veil: female monasticism from the fifth to the fifteenth centuries. New York: Columbia University Press, 2008. ISBN 978-0-231-13980-9.

11 Mezi mnohými tituly například BELL, David N. What Nuns read: Books and Libraries in Medieval English Nunneries. Ka- lamazoo: Liturgical Press, 1995. ISBN 978-08-79-07558-3; OPITZ Clauda a KLEINAU, Elke (ed.). Geschichte der Mäd- chen- und Frauenbildung. Bd. 1: Vom Mittelalter bis zur Aufklärung. Frankfurt am Main – New York: Campus Ver- lag, 1996. ISBN 3-593-35433-0; EL KHOLI, Susann. Lektüre in Frauenkonventen des ostfränkischen Reiches vom 8. Jahrhundert bis zur Mitte des 13. Jahrhunderts. Würzburg: Königshausen und Neumann, 1997. ISBN 978-3-8260- 1278-5; ERLER, Mary. Women, Reading and Piety in Late Medieval England. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. ISBN 978-80-52-10245-70; D´ARCENS, Louise a FEROS RUYS, Juanita (ed.). Maistresse of my Wit: Medieval Women, Modern Scholars. Turnhout: Brepols, 2004. ISBN 978-2-503-51165-8; EHRENSCHWENDTNER, Marie–Luise. Die Bildung der Domini- kanerinnen in Süddeutschland vom 13. bis 15. Jahrhundert. Contubernium 60. Steiner. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 2004. ISBN 978-3-515-07838-2; BODARWÉ, Katrinette. Sanctimoniales litteratae: Schriftlichkeit und Bildung in den ottonischen Frauenkommunitäten Gandersheim, Essen und Quedlinburg . Münster: Aschendorff 2004. ISBN 978-34-02-06249-4; MULDER– BAKKER, Anneke B. (ed.). Seeing and Knowing: Women and Learning in Medieval Europe 1200–1550. Turnhout: Brepols, 2004. ISBN 978-2-503-51448-2; KLUETING Edeltraud a KLUETING Harm (ed.). Fromme Frauen als gelehrte Frauen. Bildung, Wissenschaft und Kunst im weiblichen Religiosentum des Mittelalters und der Neuzeit. Köln: Erzbischöfliche Diözesan- und Dombibliothek, 2010. ISBN 978-3-9391-60-4; HENTSCH, Alice Adèle. De la littérature didactique du Moyen Âge s´adressant spécialement aux femmes. Genf: Nabu Press, 2013. ISBN 978-1294150060; CARMASSI, Patrizia, SCHLOTHEUBER, Eva a BREITENBACH, Almut (ed.). Schriftkultur und religiöse Zentren im norddeutschen Raum. Wiesbaden: Harrassowitz in Kommission, 2014. ISBN 978-34-47-10016-8; CLANCHY, Michael. Looking back from the invention of printing: mothers and the teaching of reading in the Middle Ages. Turnhout: Brepols, 2018. ISBN 978-2-503-58083-8.

12 DVOŘÁČKOVÁ MALÁ, Dana (ed.). Ženy a děti ve dvorské společnosti. Praha: Historický ústav, 2015. ISBN 978-80-7286-236-8; DVOŘÁČKOVÁ MALÁ, Dana a kol. Děti a dětství: od středověku na práh osvícenství. Praha: NLN 2019. ISBN 978-80-7286-333-4.

13 Zejména MODRÁKOVÁ, Renáta. Knihovny ženských klášterů v pohusitském období. Acta Musei Nationali Pragae Historia litterarum. 2020, roč. 65, č. 3–4, s. 25–40, další práce jsou citovány v článku.

14 BASTL, Ondřej. Knihy a listiny zrušeného svatojiřského kláštera. In: Petr KREUZ (ed.) Seminář a jeho hosté, II, Sbor- ník příspěvků k nedožitým 70. narozeninám doc. dr. Rostislava Nového. Praha: Scriptorium, 2004, s. 187–223. ISBN 80-86197-53-0.

15 MODRÁKOVÁ, Renáta. Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Praha: Národní knihovna České republiky, 2022. ISBN 978-80-7050-751-3 (tam citována četná starší literatura).

16 PACOVSKÝ, Karel. Svatojiřský klášter v Praze očima pisatelů doby předhusitské. Praha: NLN, 2023. ISBN 978-80-7422-864-3 (tam citována četná starší literatura).

17 HLINOMAZ, Milan. Dějiny kláštera premonstrátek v Chotěšově. České Budějovice: Veduta, 2009. ISBN 978-80-86829-46-3.

18 HRADILOVÁ, Marta. K dějinám knihovny minoritů v Českém Krumlově. Praha: Scriptorium, Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, 2014. ISBN 978-80-87782-36-1.

19 Lux secretis inclusa claustralibus: ženské kláštery zrušené v době josefínských reforem. Praha: Národní knihovna České republiky, 2023. ISBN 978-80-7050-787-2.

20 K počtu rukopisů dochovaných z bývalých klášterních ženských knihoven zrušených v době josefinských reforem odkazuji na svůj článek Knihovny ženských klášterů v pohusitském období.

21 MODRÁKOVÁ, Renáta. V monografii Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě je citována rozsáhlá starší literatura.

22 Knihovně doksanského kláštera se nyní v četných pracích věnuje zejména Hedvika Kuchařová.

23 Dizertační práce Pozdně středověká reformovaná knihovna kláštera klarisek v Chebu.

24 Archiv Národní knihovny ČR (Fond zrušených klášterů), Národní archiv ČR (Fond zrušených klášterů, fond České státní účtárny, fond Českého zemského gubernia).

25 Mezi mnohými například EMBACH, Michael. Die Schriften Hildegards von Bingen: Studien zu ihrer Überlieferung und Rezeption im Mittelalter und in der frühen Neuzeit. Berlin: Akademie, 2003. ISBN 978-3050036663, FLANAGAN, Sabina. Hildegard of Bingen, 1098–1179: A Visionary Life, 2 ed. New York: Routledge, 1998. ISBN 9780415185516.

26 CLARKE, Anne L. Elisabeth of Schönau: The Complete Works. New York: Paulist, 2000. ISBN 978-08091-3959-0.

27 HERRAD of Hohenbourg, Hortus deliciarum. GREEN, Rosalie, EVANS, Michael, BISCHOFF, Christine a CURSHMANN, Michael (ed.). London: Warburg Institute, 1979.

28 HROTSVIT. Opera omnia. Walter BERSCHIN (ed.). München: K. G. Saur, 2001. ISBN 978-3598719127.

29 NEUMANN, Hans a VOLLMANN–PROFE, Gisela. Mechthild von Magdeburg „Das fließende Licht der Gottheit“: Nach der Einsiedler Handschrift in Kritischem Vergleich mit der gesamten Überlieferung. München: Artemis Verlag, 1990.

30 GERTRUD von Helfta. Oeuvres spirituelles, I–V. Jacques HOURLIER a další (ed.). Paris: Éditions du Cerf, 1968–1986, GERTRUD von Helfta: Exercitia spiritualia, Geistliche Übungen: lateinisch und deutsch. Siegfried RINGLER (ed.). Elberfeld: Humberg, 2001. ISBN 978-3938657027.

31 MORRIS, Bridget. St Birgitta of Sweden. Studies in Medieval Mysticism, 1. Martlesham: Boydell Press, 1999. ISBN 978-0851157276.

32 WIETHAUS, Ulrike. Female Authority and Religiosity in the Letters of Katharina Zell and Caritas Pirckheimer. Mystics Quarterly. 1993, roč. 19, s. 123–135.

33 FRANECOVÁ, Alžběta, ENGELHART, Vojtěch a VANDROVEC, Aleš. Regula Benedicti = Řehole Benediktova. Praha: Benedik- tinské arciopatství sv. Vojtěcha a Markéty, 1998. ISBN 80-238-2676-X; HERWEGEN, Ildefons. Smysl a duch Benediktovy řehole. Vyšší Brod: Cisterciácké opatství, 2008. ISBN 978-80-86644-99-8; HOLZHERR, Georg. Řehole Benediktova: uvedení do křesťanského života: (komentář). Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2001. ISBN 80-902682-3-4.

34 Například Královská kanonie premonstrátů na Strahově. Řehole sv. Augustina. Online. Dostupné z https://www.strahovskyklaster.cz/reholni-komunita/dejiny-radu/rehole-sv-augustina [cit. 2024-08-18].

35 MODRÁKOVÁ, Renáta. Kunhuta, s. 47–52; MODRÁKOVÁ, Renáta. Abatyše s knihou v českém středověku. Knihovna: Knihovnické revue 2023, roč. 34, s. 5–21.

36 Blíže k jejich roli MODRÁKOVÁ, Renáta. Knižní kultura, s. 132, SIGNORI Gabriela. Vom ABC zur Petition, s. 88–112.

37 Ke knihovnici blíže MODRÁKOVÁ, Renáta. Knižní kultura, s. 78–80, 98, 132, 173, 195, 449.

38 SMITH, Lesley a TAYLOR, Jane H. M. (ed.). Women and the book: assessing the visual evidence. London: British Library, 1997. ISBN 0-7123-0498-3; GRAF, Katrin. Bildnisse schreibender Frauen im Mittelalter: 9. bis Anfang 13. Jahrhundert. Basel: Schwabe, 2002. ISBN 978-3-7965-1589-7; GARBER, Rebecca L. R. Feminine figurae. Representations of Gender in Religious Texts by Medieval German Women Writers 1100–1375. London: Routledge, 2003. ISBN 9780415866941; BEACH, Alison I. Women as scribes: book production and monastic reform in twelfth–century Bavaria. New York: Cam- bridge University Press, 2004. ISBN 0-521-79243-6; HÄRTEL, Helmar. Geschrieben und gemalt: gelehrte Bücher aus Frauenhand: eine Klosterbibliothek sächsischer Benediktinerinnen des 12. Jahrhunderts. Wiesbaden: Harrassowitz in Kommission, 2006. ISBN 3-447-05487-5; CYRUS, Cynthia J. The scribes for women‘s convents in late medieval Ger- many. Toronto: University of Toronto Press, 2009. ISBN 978-1-4426-8908-4; MENGIS, Simone. Schreibende Frauen um 1500: Scriptorium und Bibliothek des Dominikanerinnenklosters St. Katharina St. Gallen. Berlin: De Gruyter, 2013. ISBN 978-3-11-022088-9.

39 Tedy procesech pronikání lidových jazyků do funkcí předtím zastávaných latinou nebo – z jiného úhlu pohledu – přesunu sociokulturních hodnot dosud kódovaných latinou do lidových jazyků, blíže VYKYPĚL, Bohumil. Tři sborníky o vernaku- larizaci. Linguistica Brunensia. 2021, roč. 69, č.1, s. 113–118, ISSN 1803-7410.

40 HANEBUTT–BENZ, Eva-Maria. Die Kunst des Lesens: Lesemöbel und Leseverhalten vom Mittelalter bis zur Gegenwart. Frankfurt am Main: Museum für Kunsthandwerk, 1985.

41 Největší počet se dochoval z knihovny benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě (NK ČR XII G 8 z druhé poloviny 13. století, NK ČR XII G 11a, a z konce 13. století, NK ČR XII G 11b z konce 13. století, dvoudílné psalterium NK ČR I H 8a a NK ČR I H 8b z přelomu 15. a 16. století.) Z knihovny kláštera premonstrátek v Chotěšově známe jeden žaltář ze 14. století (NK ČR XIII D 18).

42 SUTHERLAND, Annie. English psalms in the Middle Ages, 1300–1450. New York: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-872636-4; BÜTTNER, Frank O. The Illuminated Psalter. Studies in the Content, Purpose and Placement of its Images. Turnhout: Brepols, 2004. ISBN 2503514650.

43 Blíže MODRÁKOVÁ, Renáta. Středověké rukopisy v soukromém vlastnictví benediktinek z kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. In: Knihy v proměnách času, ed. Jitka Radimská, České Budějovice: Jihočeská univerzita 2015, s. 337–354. ISBN 978-80-7394-542-8.

44 Z kláštera benediktinek u sv. Jiří: iluminované psalterium NK ČR I H 7 z poloviny 13. století.

45 Například psalterium a hymnarius z let 1275 až 1450 (NK ČR VI G 2) a psalterium a hymnarius z let 1250 až 1400 (NK ČR VI F 12c) z knihovny benediktinek u sv. Jiří.

46 Psalterium latinum. Leipzig: Mauritius Brandis, 30. 3. 1485.

47 Například z kláštera klarisek v Českém Krumlově doložené Psalterium Davidis cum hymnis. Leipzig 1514 (předávací protokol, Archiv Národní knihovny ČR, Fond zrušených klášterů, Klášter klarisek v Českém Krumlově).

48 MALINA, Bedřich. Dějiny římského breviáře. Praha: Vyšehrad, 1939; DRAGOUN, Michal. Česká středověká kalendária. Praha 2000. Diplomová práce. Karlova univerzita v Praze, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Katedra archivnictví a pomocných věd historických.

49 Například větší počet rukopisů z knihovny kláštera benediktinek u sv. Jiří: trochu nejistého původu breviář NK ČR XII A 22 z první poloviny 14. století, breviář NK ČR XII G 20a z poloviny 13. století, breviář NK ČR XIII B 9 z po- čátku 15. století, breviář NK ČR XIII C 1b z druhé třetiny 14. století, breviář NK ČR XIII C 5 z druhé poloviny 14. století, breviář NK ČR XIII E 14f z počátku 14. století, breviář NK ČR XIV F 12 ze 14. století, breviář NK ČR XXIII D 156 z přelomu 12. a 13. století až první poloviny 14. století. Tři breviáře se dochovaly z knihovny kláštera premonstrátek v Chotěšově (NK ČR XIV E 15 ze 13. století, NK ČR XIII D 18 z roku 1353 a NK ČR VII F 23 ze 14. století). Z knihovny kláštera klarisek v Českém Krumlově známe tři breviáře (NK ČR XIII H 3r z 15. století, NK ČR VII H 15 z 15. století, NK ČR VII H 12 z 15. až 16. století). Do knihovny klarisek v Chebu byly určeny dva breviáře (NK ČR VI G 16a z 15. století, NK ČR VII H 12 z 15. století).

50 Blíže MODRÁKOVÁ, Renáta. Knižní kultura, s. 252–271.

51 Tak tomu bylo například hned u čtyř breviářů Kunhuty, abatyše kláštera benediktinek u sv. Jiří (NK ČR VII G 17d, NK ČR XII D 8a, NK ČR XII D 8b a NK ČR XII D 9) z počátku 14. století. U svatojiřských abatyší se obecně setkáváme s větším počtem breviářů (breviáře abatyše Žofie ze sklonku 13. století NK ČR XII F 5 a NK ČR XII F 9).

52 Tak je tomu například u dvou nejstarších breviářů ze sledované skupiny, jímž jsou breviáře NK ČR VI E 13, vzniklý po polovině 12. století, a NK ČR VI E 4c z druhé poloviny 12. století z knihovny benediktinek u sv. Jiří. Oba mají četné opravy v jednotlivých oficiích a reflektují tak vývoj těchto oficií.

53 Tak je tomu například v případě četných breviářů z kláštera benediktinek u sv. Jiří, které pocházely z nejvyšších společenských kruhů (breviář NK ČR XII E 1 z poslední třetiny 14. století blíže neznámé objednavatelky nebo breviář NK ČR XIII C 1a z konce 14. století vzešlý z okruhu umělců Václava IV., také breviář NK ČR XIII E 14e z poloviny 14. století, iluminovaný breviář NK ČR XXIII D 138, do roku 1359 datovaný breviář NK ČR XXIII D 142, z poloviny 14. století pocházející breviář NK ČR XXIII D 155, breviář NK ČR VII G 7 z přelomu 13. a 14. století, dva iluminované breviáře abatyše téhož kláštera Kunhuty z Kolovrat NK ČR XIII E 1 z roku 1386 a breviář NK ČR XIII E 14a z let 1365 až 1385).

54 V předávacích protokolech knihovny kláštera benediktinek u sv. Jiří je jmenovitě uvedeno Breviarium Horarum Cano- nicarum Secundum Rubricam Ecclesiae Archiepisc. Pragensis. Nürnberg: Georg Fuchs, 1502 (Archiv Národní knihovny ČR, Fond zrušených klášterů, Benediktinky u sv. Jiří). V předávacích protokolech knihovny kláštera klarisek v Českém Krumlově je zapsán titul Breviarium Venetiis per Jac. Mentium de Leuco, 1518 (Archiv Národní knihovny ČR, Fond zrušených klášterů, Klarisky v Českém Krumlově). Podobně byl součástí knihovny kláštera premonstrátek v Chotěšově Breviarium praemonstratense. Alost: Theodoric Martini 1488 (NK ČR Teplá B 91).

55 Z knihovny kláštera klarisek v Chebu Clarissinenregel z roku 1505 NK ČR XVI G 34, Humbertus de Romanis: Erklärung der Regel des hl. Augustin z roku 1517 NK ČR XVI D 18, Augustin Alveder: Glosse über die Regel der hl. Clara z roku 1535 NK ČR XVI E 20.

56 Například Speculum od Davida de Augusta NK ČR VII D 2 z poloviny 14. století z knihovny benediktinek u sv. Jiří nebo David de Augusta: Knihy o životu duchovním nábožném a Knihy o sedmeru prospívání duchovního z roku 1453 z knihovny kláštera klarisek v Českém Krumlově, nyní NK ČR XI C 6.

57 GROTANS, Anna A. Reading in medieval St. Gall. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. ISBN 978-05-11-48330-1.

58 Předčítalo se z lekcionářů (například lekcionář NK ČR XII E 16 z počátku 12. století z knihovny kláštera benediktinek u sv. Jiří, z kláštera klarisek v Českém Krumlově lekcionáře NK ČR XIII A 1a a NK ČR XIII A 1b ze 14. století).

59 HUGHES, Andrew. Medieval Manuscripts for Mass and Office: A Guide to their Organization and Terminology. Toronto: University of Toronto Press, 1982, PALAZZO, Eric. Histoire des livres liturgiques. Volume 1, Le Moyen Age: des origines au XIIIe siècle. Paris: Beauchesne, 1993.

60 HAMBURGER, Jeffrey F. a PALMER, Nigel F. The prayer book of Ursula Begerin. Dietikon–Zürich: Urs Graf, 2015. ISBN 978-3-85951-280-1; STUDNIČKOVÁ, Milada a další (ed.). Nebeský žebřík: pozdně středověké modlitební knihy ze sbírek Národní knihovny ČR. Praha: Scriptorium, 2019. ISBN 978-80-88013-93-8; ACHTEN, Gerard (ed.). Das christliche Gebetbuch im Mittelalter. Andachts– und Stundenbücher in Handschrift unf Frühdruck. Ausstellungskatalog der Staats - bibliothek – Preussischer Kulturbesitz, Berlin. Berlin: Staatsbilbiothek Preussischer Kulturbesitz, 1980.

61 K její osobnosti nedávno MODRÁKOVÁ, Renáta. Kunhuta: královská dcera a svatojiřská abatyše. Praha: Národní knihovna České republiky, 2023. ISBN 978-80-7050-794-0.

62 MARTÍNKOVÁ, Dana. Frater Colda ordinis praedicatorum De strenuo milite. De mansionibus celestibus. Pragae: OIKOY- MENH, 1997. ISBN ISBN 80-86005-55-0; TOUSSAINT, Gia. Das Passional der Kunigunde von Böhmen: Bildrhetorik und Spiritualität. Padeborn – München – Wien – Zürich: Ferdinand Schöningh, 2003. ISBN 3-506-79162-1.

63 Například Passional bohemice Pragae 1495 uveden v předávacích protokolech kláštera benediktinek u sv. Jiří (Archiv Národní knihovny ČR, Fond zrušených klášterů, Benediktinky u sv. Jiří) nebo Jacobus de Voragine: Sermones de sanctis. Augustae 1484 uvedený v předávacích protokolech knihovny kláštera premonstrátek v Chotěšově (Archiv Národní knihovny ČR, Fond zrušených klášterů, Premonstrátky v Chotěšově).

64 Archiv Národní knihovny ČR, Fond zrušených klášterů, Premonstrátky v Chotěšově.

65 MRÁČKOVÁ, Veronika. Chorální notace v pramenech kláštera sv. Jiří v Praze. Praha, 2008. Dizertační práce, Filozofická fakulta Karlovy univerzity, Ústav hudební vědy a četné další práce citované výše.

66 Music education in the Middle ages and the Renaissance. Online. Bloomington: Indiana University Press, 2010. Dostupné z: https://ebookcentral.proquest.com/lib/natl-ebooks/detail.action?docID=557027. [cit. 2024-08-16]; HUGLO, Michel. Les livres de chant liturgique. Turnhout: Brepols, 1988. OLIVER, Judith. Singing with Angels. Liturgy, Music and Art in the Gradual of Gisela von Kersenbroeck. Turnhout: Brepols, 2005. ISBN 978-2-503-51680-6.

67 PLOCEK, Václav. Nejstarší dvojhlasy v rukopisech Universitní knihovny. Ročenka Universitní knihovny v Praze 1960–1961, 1962, s. 129–148.

68 Z knihovny kláštera benediktinek u sv. Jiří známe největší počet antifonářů (NK ČR XIII C 4 z přelomu 13. a 14. století, NK ČR XIII C 7 z přelomu 13. a 14. století, NK ČR XIV B 13 z první poloviny 14. století, NK ČR XIV C 20 z 13./14. století). Mezi rukopisy z kláštera premonstrátek v Chotěšově se dochoval kodex Antiphonarium perpetuis notis musicis instructum et usui or. Prae-monstratensis adaptatum z roku 1525 (nyní NK ČR VII F 13). V držbě klarisek v Českém Krumlově byl antifonář NK ČR XII A 17 ze 16. století.

69 Předpokládá se zejména klášter cisterciaček v Předklášteří – Tišnově na Moravě, i když pro přesné potvrzení nemáme prozatím oporu v pramenech (viz výzkum prof. Davida Ebena).

70 HAUG, Andreas, MÄRZ, Christoph a WELKER, Lorenz (ed.). Der lateinische Hymnus im Mittelalter. Überlieferung, Ästhetik, Ausstrahlung. Kassel: Beitenreiter, 2004. ISBN 9783761817117.

71 Corpus officiorum je liturgická kniha zachycující jednotlivá oficia. Z knihovny kláštera benediktinek u sv. Jiří se dochovaly následující: NK ČR VI G 3a z let 1375 až 1425, NK ČR XII E 15b ze 14. století a již zmiňovaný rukopis NK ČR XIV G 46 z počátku 14. století).

72 Procesionály jsou liturgické knihy zachycují texty a zpěvy k procesím.

73 NK ČR VI G 3b z počátku 14. století, NK ČR VI G 5 z první poloviny 14. století, NK ČR VI G 10a z přelomu 13. a 14. století, NK ČR VI G 10b z přelomu 14. a 15. století, NK ČR VI G 15 z konce 13. století, NK ČR VII G 16 z počátku 14. století, NK ČR XII E 15a z první třetiny 14. století, NK ČR XIII H 3c z počátku 14. století, NK ČR XIV D 21 z 15. století.

74 To je také v rukopise NK ČR XIII E 14c z roku 1303 z téhož kláštera.

75 V knihovně benediktinek u sv. Jiří roku 1303 NK ČR XIII E 14c, v knihovně kláštera klarisek v Českém Krumlově Deutsche Glossen in S. Bernhards Tractat z 15. století NK ČR XIV H 26.

76 NK ČR XIII E 14c z roku 1303, dále také NK ČR XIV E 10.

77 V knihovně benediktinek u sv. Jiří rukopis XIII E 14c.

78 KELLY John N. D. Jerome: His Life, Writings, and Controversies. London 1975. Cain, Andrew. The letters of Jerome: as- ceticism, biblical exegesis, and the construction of Christian authority in late antiquity. Oxford: Oxford University Press, 2009. ISBN 9780199563555.

79 KRUMEICH Christa. Hieronymus und die christlichen feminae clarissimae. Bonn: R. Habelt, 1993. ISBN 978-3774925922; FEICHTINGER Barbara. Apostolae apostolorum: Frauenaskese als Befreiung und Zwang bei Heironymus. Frankfurt am Main – Berlin: Peter Lang, 1995. ISBN 9783631476833; LAURENCE Patrick. Jerôme et le nouveau modèle feminin: la conversion à la „vie parfaite“. Turnhout: Brepols, 1997. ISBN 978-2-85121-167-5.

80 V knihovně benediktinek u sv. Jiří (NK ČR XVII F 13 z roku 1493, sepsané nejspíše samotnými benediktinkami).

81 V knihovně kláštera premonstrátek v Chotěšově (NK ČR 8 B 71 Io. Frobenius Studiorum Liberalium Mysticis. Basel: Johann Froben, 1520) a také v knihovně kláštera klarisek v Chebu (NK ČR Cheb 64/60 Io. Frob. Lectori S. D. In iuniversas epistolas apostolorum ab ecclesia receptas Erasma Rotterdamského. Basel: Johann Froben, 1522).

82 FIJALKOWSKI Adam. The Education of Women in Light of Works by Vincent of Beauvais, OP. Miscellanea Mediaevalia,. 2000, roč. 17, s. 513–526; GABRIEL Astrik L. Vinzenz von Beauvais. Ein mittelalterlicher Erzieher. Frankfurt am Main: Verlag Joseph Knecht, 1967.

83 RUH, Kurt. Geschichte der abendländischen Mystik. Bd. 2, Frauenmystik und Franziskanische Mystik der Frühzeit. München: C.H. Beck, 1993. ISBN 3-406-34499; RUH, Kurt. Geschichte der abendländischen Mystik. Bd. 4, Die niederländische Mystik des 14. bis 16. Jahrhunderts. München: C.H. Beck, 1999. ISBN 3-406-34501-8; MCGINN Bernard. Mystik im
Abendland, 6 sv., Freiburg am Breisgau: Herder, 1994–2017; DINZELBACHER, Peter a BAUER, Dieter P. (ed.). Religiöse
Frauenbewegung und mystische Frömmigkeit im Mittelalter. Köln – Wien: Böhlau Verlag, 1988; PETERS, Ursula. Religiöse Erfahrung als literarisches Faktum. Zur Vorgeschichte und Genese frauenmystischer Texte des 13. und 14. Jahrhunderts.
Tübingen: De Gruyter, 1988. ISBN 9783110931761; PETROFF, Elisabeth Alvilda (ed.). Medieval Women´s Visionary
Literature. Oxford: Oxford University Press, 1986.

84 Mystische Traktate z přelomu 15. a 16. století (NK ČR XVI G 31), Meisterbuch z druhé poloviny 15. století (NK ČR XVI G 24), Mystische Traktate und Predigte z poloviny 15. století (NK ČR XVI G 22), Das Buch des Gehorsams z 15. století (NK ČR XVI G 27).

85 MÁCHAL, Jan. Staročeské velikonoční slavnosti dramatické. Praha: Královská česká společnost nauk, 1906; SCHULER, Ernst August. Die Musik der Osterfeiern, Osterspiele und Passionen des Mittelalters. Kassel – Basel: BarenReiter Verlag 1951; SVEJKOVSKÝ, František. Z dějin českého dramatu. Latinské a latinskočeské hry tří Marií. Praha: University Kar- lova, 1966; BOOR, Helmut de. Die Textgeschichte der lateinischen Osterfeiern. Tübingen: Niemeyer Max Verlag, 1967; LIPPHARDT, Walter (ed.). Lateinische Osterfeiern und Osterspiele. Bände I–VI. VII–VIII. Berlin: De Gruyter, 1978–1981; PLOCEK, Václav. Melodie velikonočních slavností a her ze středověkých pramenů v Čechách. Praha: Státní knihovna ČSR, 1989; ULIČNÝ, Petr. Prostor a rituál: Velikonoční slavnosti v bazilice sv. Jiří na Pražském Hradě. Studia Medievalia Bohemica., 2012, č. 4, s. 7–33. Blíže také MODRÁKOVÁ, Renáta. Kunhuta, s. 156 (tam i seznam rukopisů).

86 Blíže ŽÁKOVÁ, Anna. Performatívnosť stredovekého rituálu Mandatum u sv. Jiří na Pražskom hrade. Theatralia. 2018, roč. 21, s. 71–88.

87 Výběrově HAMBURGER Jeffrey. Nuns as Artists. The Visual Culture of a Medieval Convent. Berkeley – Los Angeles – London: University of California Press, 1997. ISBN 9780520203860; HAMBURGER, Jeffrey F. The Visual and the Visionary: Art and Female Spirituality in Late Medieval Germany. New York: Zone Books, 1998. ISBN 9780942299458.

88 MODRÁKOVÁ Renáta. Speaking Internationally in Female Communities on the Eastern Boarders of Medieval Europe. In: LOVERIDGE, Kathryn, MCAVOY, Liz Herbert, NIEBRZYDOWSKI, Sue a PRICE, Vicki Kay (ed.). Women´s Literary Cultures in the Global Middle Ages: Speaking Internationally. Martlesham: Boydell & Brewer, 2023, s. 193–208. ISBN 9781843846567, dále EHRENSCHWENTNER Luise. Puellae litteratae: The Use of the Vernacular in the Dominican Convents of Southern Germany. In: Diane WATT (ed.). Medieval Women in Their Communities. Chicago: Chicago University Press, 1997, s. 49–71. ISBN 9780708313695.

89 PATERA, Adolf. Staročeské glosy v latinském žaltáři muzejním XIII. století. Časopis českého muzea. 1879, roč. 53, s. 398; TRUHLÁŘ, Josef. České přípisky v chorální knize kláštera svatojiřského. Listy filologické. 1879, s. 244–245.

90 ŠKARKA, Antonín. Dominikán Domaslav a čeští hymnografové jeho směru. Praha: Věstník Královské české společnosti nauk, 1950.

91 KYAS, Vladimír. První český překlad bible. Praha: Academia, 1971.

92 VINTR, Josef. Die älteste tschechische Psalterübersetzung. Kritische Edition, Österreichische Akademie der Wissenschaften. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1986.

93 Žaltář NK ČR XVII J 6 z roku 1527, Žaltář NK ČR XVII F 8 z roku 1490 až 1520, žaltář z roku 1508 KNM III H 64, v pře- dávacím protokolu je uveden Žaltarz y mnoho gyne pysniczky proroczke. Plzeň: Mikuláš Bakalář 1508 (Archiv Národní knihovny ČR, Fond zrušených klášterů, Klarisky v Českém Krumlově).

94 Zejména v knihovně kláštera benediktinek u sv. Jiří (NK ČR XVII G 3 z osmdesátých let 15. století, Hortulus animae aneb Zahrádka duše, 1520 KNM 25 F8 a NK ČR 54 F 256, KNM V H 20).

95 PATERA, Adolf. Zbytky staročeských legend. Časopis Českého musea. 1881, roč. 55, s. 271–285.

96 Leben der Heiligen – St. Brigitta, Katharina von Schweden und andere Werke z druhé poloviny 15. století (NK ČR XVI F 1), Augustin Alveder: Leben der hl. Clara z roku 1535 (NK ČR XVI H 1), Leben des H. Franzisku und der hl. Agnes (NK ČR XVI D 16).

97 TRUHLÁŘ, Josef. Staročeský passional z r. 1395. Listy filologické. 1888, roč. 15, s. 242–259; URBÁNKOVÁ, Emma. Český pasionál z roku 1495 a jeho dodatky. Ročenka Státní knihovny ČSR, Praha 1971, s. 88–126; VILIKOVSKÝ, Jan. Písemnictví českého středověku. Praha: Universum, 1948; ZAJÍČKOVÁ, Vendula. Staročeský Passionál. Žánrová struktura pozdně středověké hagiografie. Ostrava: Universitas Ostraviensis, 2010. ISBN 978-80-7368-853-0.

98 Podle předávacího protokolu tamní knihovny: Passionale i. e. Žiwot o Umuczeni wssech Swatych Muczedlnikuw. Praha 1495 (Archiv Národní knihovny ČR, Fond zrušených klášterů, Klarisky v Českém Krumlově).

99 Podle předávacích protokolů Passional genannt das Leben der heiligen. Strassburg: Johann Grüninger 1510 (Archiv Národní knihovny ČR, Fond zrušených klášterů, Benediktinky u sv. Jiří).

100 Passional neb Ziwot a Umuczenij wssech swatych Muczednikuw. Praha 1495, Passional das ist Leben der Heiligen… Augsburg 1485, Leben der Heiligen: Winterteil I und Sommerteil I. Augsburg, 1485 (vše na základě předávacích protokolů, Archiv Národní knihovny ČR, Fond zrušených klášterů, Premonstrátky v Chotěšově).

101 Blíže například JANOTA, Johannes. Studien zu Funktion und Typus des deutschen geistlichen Liedes im Mittelalter. München: C.H. Beck, 1968.

102 Gebet nach der Beichte z 15. století (NK ČR XIII H 3m); Lebensregeln, Gebete, Traktate z 15. století (NK ČR XVI G 26), Gebete und Traktate z druhé poloviny 15. století (NK ČR XVI G 33.Bd.2), Gebete z druhé poloviny 15. století (NK ČR XVI G 37), Gebetsbetrachtungen z přelomu 15. a 16. století (NK ČR XVI G 30a–c), Rosenkranz und Gebete z pře- lomu 15. a 16. století (NK ČR XVI G 33 Bd.1), Gebete z přelomu 15. a 16. století (NK ČR XVI G 18), Gebetsbetrachtungen z roku 1511 (NK ČR XVI G 20), Gebetsbetrachtungen z přelomu 15. a 16. století (NK ČR XVI G 32).

103 Spiegel der Vollkommenheit der Minderbrüder z přelomu 15. a 16. století (NK ČR XVI E 15), klarisky v Chebu: Spruch geschrieben um Jesus, 14.–15. století (NK ČR VII G 19).

MODRÁKOVÁ, Renáta. Středověké rukopisy z knihoven zrušených českých ženských klášterů: Vzdělávací zdroje pro dívky a mladé ženy ve středověku a na prahu novověku. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 2, s. 34–61. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: včely, včelařství, entomologie, staré tisky, úl, med, Národní knihovna České republiky, provenience

SUMMARY: The common bee community has sparked natural human curiosity since time immemorial. Key figures, discoveries and inventions influencing the development of Central European beekeeping are presented through early printed books (1501–1800) deposited in the historical collections of the National Library of the Czech Republic, tracing the gradual transformation of traditional beekeeping into a modern industry based on scientific knowledge. Attention is also paid to provenance features that indicate the earlier presence of beekeeping books in both institutional and private libraries.

KEYWORDS: bees, beekeeping, entomology, early printed books, beehive, honey, National Library of the Czech Republic, provenance

Mgr. Markéta Bendlová / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Mariánské náměstí 190/5, 110 00 Praha 1

Úvod

Mezi nejstarší obory lidské činnosti patří včelařství, jehož počátky zachycuje skalní kresba z období pozdního paleolitu objevená v Pavoučí jeskyni nedaleko Valencie.² Při pozorování medvěda brtníka si pravěký lovec uvědomil hodnotu medu a naučil se získávat ho z hnízd divokých včel. Při svých loveckých výpravách si nemohl nevšimnout, že se včely vracejí do původních dutin a obnovují zničené dílo. První doklady o využití jejich houževnatosti k záměrné výrobě medu a vosku pocházejí z Egypta ze 4. tisíciletí př. n. l. V mladší době kamenné začaly severovýchodní pohanské slovanské kmeny praktikovat lesní včelaření zahrnující označování a upravování přirozených dutin, chytání rojů, vykuřování a podřez.³ Řemeslný způsob odběru medných plástů si s sebou přinesly do zalesněné krajiny střední Evropy. Zároveň se rozvíjelo neprofesionální včelaření domácí, zahradní či rolnické realizované v uměle vyrobených dřevěných, hliněných, proutěných, slaměných a prkenných příbytcích včel.⁴

Včely se díky svému hospodářskému užitku a morálnímu kreditu staly významným kulturním fenoménem odrážejícím se v mytologii, náboženské symbolice i umění. Byly nejčastěji zobrazovaným a pozorovaným druhem hmyzu, který přímo vyzýval k přírodovědným bádáním. Tajuplné procesy probíhající uvnitř úlů otevíraly prostor k rozsáhlým úvahám o původu, pohlaví a rozmnožování včel. Touha po zajištění dostatečného přísunu medu a vosku stála u zrodu rozmanité písemné tvorby umožňující nahlédnout do dějin starobylého včelařství.

Cílem příspěvku je představit staré tisky zabývající se včelami, uložené v historických fondech Národní knihovny ČR, jejichž prostřednictvím lze sledovat postupnou racionalizaci tradičního úlového včelaření. Zachyceny budou nejvýznamnější osobnosti, objevy a vynálezy, které ovlivňovaly praxi vzdělaných včelařů, formulovaly nové výzkumné otázky a podněcovaly vznik česky psané odborné včelařské literatury.⁵ Všechny zmiňované svazky jsou zkatalogizovány v databázi prvotisků a starých tisků (STT) a většina je digitalizována. ⁶ Českojazyčné spisy eviduje národní retrospektivní bibliografie Knihopis českých a slovenských tisků. Předmětem zájmu budou také provenienční znaky vypovídající o původu a čtenářských osudech jednotlivých exemplářů.

Dějinám českého včelařství se věnovali katolický kněz Josef Kebrle, historik a archivář Felix Emerich Zub, katolický kněz František Adamec, redaktor Josef Nepraš, historik Zdeněk Tempír, včelařský odborník Vladimír Veselý a právník Vladimír Beránek. Stěžejní zahraniční osobností byla britská matematička Eva Crane, autorka knihy The world history of beekeeping and honey hunting (Londýn, 1999). Mezi současné badatele patří Karel Chobot píšící o dějinách zobrazování hmyzu a Martina Hřebenářová zaměřující se na počátky moderního včelařství.

Počátky praktické včelařské literatury

První metodiky ošetřování včelstev vytvořili řečtí a římští učenci na základě vlastních zkušeností, pozorování a pokusů. Nabyté poznatky zapsali do přírodovědných či zemědělských spisů a básní. Vzrůstající vliv římské říše zajistil rozšíření starověkého úlového včelaření do okolních zemí. O jeho další rozkvět se postaralo křesťanství, které zvýšilo poptávku po vosku potřebnému k výrobě liturgických svící.

Centry vzdělanosti a pokroku se staly kláštery, kde byla shromažďována, překládána a opisována antická díla. Vzhledem k vysoké pořizovací ceně se jednalo o přepychové zboží dostupné pouze vybraným zájemcům.⁷ Snadnější přístup k informacím přinesl knihtisk spojený s osobou Johanna Gutenberga (1397/1400–1468), který umožnil rychlejší a levnější výrobu knih. Mezi nejvydávanější autory patřili řecký filozof Aristotelés (384 př. Kr.–322 př. Kr.), římský politik Marcus Porcius Cato Censorius (234 př. Kr.–149 př. Kr.), římský polyhistor Marcus Terentius Varro Reatinus (asi 116 př. Kr.–27 př. Kr.), římský básník Vergilius (70 př. Kr.–19 př. Kr.), římský spisovatel Columella (činný v 1. století), římský státní úředník Plinius Starší (asi 23–79) a římský spisovatel Rutilius Taurus Aemilianus Palladius (činný ve 4. století).⁸

Antičtí vzdělanci chovali včely v nesmírné úctě, protože je považovali za symbol ctnosti. Oslavovali jejich pracovitost, poslušnost, moudrost, spořivost a cudnost. Zajímali se o biologii, dělbu práce, geometrii pláství a včelí produkty. Sílu a výkonnost včelstev podmiňovali správným výběrem stanoviště, dostatkem zásob, pečlivým opatrováním a šetrným vybíráním medu i vosku. Znali odchyt rojů, přikrmování a spojování slabých včelstev, vysazování medonosných rostlin i kočování za pastvou. Registrovali vyhánění trubců, výskyty nemocí, projevy osiřelosti a dopady zlodějství.⁹

Rozumem neuchopitelnou dokonalost, soudržnost a životaschopnost včelího společenství si vysvětlovali prostřednictvím mytologie, která ovlivňovala včelařskou literaturu až do poloviny 18. století. Matka bývala považována za samce a trubci za líné, nepovedené a zásoby ujídající jedince. Nezaznamenání pohlavního styku vedlo k představám o bezpohlavnosti, asexualitě a samovolném plození včel ze zahnívajících těl býků, krav, telat či lvů. Plod měl pocházet z pylu, vosk z rostlin a medovice¹⁰ z nebe. K přilákání a usazování rojů se doporučovalo používat řinčení či vonné bylinné esence.¹¹

Středověký způsob chovu včel shrnula devátá kniha zemědělské encyklopedie Opus ruralium commodorum libri XII., kterou sepsal italský právník Pietro de‘ Crescenzi (asi 1230–asi 1320).¹² Spis o lesích, loukách, polích, zahradách, zvířatech a meteorologických vlivech vycházel z antických a arabských zdrojů, středověké latinské literatury a vlastních zkušeností. Do našeho prostředí se dostal pravděpodobně za vlády Karla IV. (1316–1378) prostřednictvím studentů působících na univerzitě v Bologni.¹³ Kolem roku 1500 byl pořízen český překlad dochovaný v Knihovně Národního muzea.

Pozornost vzdělanců upoutávaly také včelí produkty, jejichž zázračnými vlastnostmi se zabýval například husitský kněz, matematik, lékař a botanik Křišťan z Prachatic (1360–1439). Nejstarší český herbář Kniha lékařská (Norimberk, 1517) litomyšlského lékaře a člena Jednoty bratrské Jana Černého (1460–1530) obsahoval vyobrazení úlu a popis medu i vosku.14 Nespočet inspirativních rad nabízela práce Pietra Andrea Mattioliho (1501–1577), italského humanisty, botanika a osobního lékaře arcivévody Ferdinanda Tyrolského (1529–1595). Překlad prvního českého vydání Herbáře jinak Bylináře (Praha, 1562) zajistil astronom, lékař a matematik Tadeáš Hájek z Hájku (1525–1600).¹⁵

Od poloviny 16. století se začala objevovat specializovaná včelařská literatura zachycující chovatelskou praxi svých autorů,¹⁶ kterými byli například francouzský tiskař a nakladatel Charles Estienne (1504–1564) a francouzský lékař Jean Liébault (asi 1534–1596),¹⁷ německý lékař Georg Pictorius (asi 1500–1569),¹⁸ španělský duchovní Alonso de Herrera (1470–1539),¹⁹ německý politik Conrad Heresbach (1496–1576).²⁰ Jazyková bariéra, nesystematičnost a nedostatečná názornost způsobily, že práce upadly v zapomnění. Výraznější odezvy se dočkal pouze spis Gründlicher und nützlicher Unterricht von Wartung der Bienen publikovaný roku 1568 v hornolužickém Zhořelci.²¹ Otec německé včelařské tradice Nikolaus Jacob (1505–1576) popsal schopnost osiřelých včel vychovat si z dělničího plodového plástu novou matku a odstraňování trubčího plodu při zhoršených podmínkách. Mor včelího plodu řešil vyříznutím zasaženého plástu, třídenním hladověním včelstva a přemístěním do čistého úlu. Pomocí mouky a vody odhaloval zlodějky, ze dřeva a kovu vyráběl klícky pro matky a poslechem rozeznával špatně zimující úl i rojovou náladu. Znal podmínky rojení, techniku sběru i zastřihávání křídel matkám.²²

Tradiční chov se odehrával v dřevěných špalcích otevřených přes kůru či v dutých klátech. V nedělitelných ležanech nebo stojanech si včely stavěly divoké plásty přitmelené ke stropu a přilehlým stěnám. Sebemenší včelařův zásah znamenal narušení hůlkami či kříži vyztuženého díla. Pevně daná velikost úlového prostoru nedovolila reagovat na aktuální potřeby vyvolané změnou ročního období, počasí či snůšky. Ochranu před přírodními živly, škůdci a nevítanými návštěvníky zajišťovaly jihovýchodně orientované dřevěné včelíny umístěné na klidném místě s dostatkem čisté vody a nízkého porostu.²³

Během jarní prohlídky se zjišťovala síla včelstva, vyhledávala matka a odstraňovaly nečistoty. Při podřezu se odebírala pouze polovina zásob, aby v úlu zůstal dostatek potravy. Chybné provedení mívalo za následek usmrcení královny a hladovění včel. Medné plásty se nechaly okapat a poté se lisovaly. Zahřátím zbytku se získával vosk a med určený ke krmení. Největší pozornost se soustředila na rojení, které bývalo doprovázeno kropením vodou, klepáním na kosu, házením písku či zvoněním. Za teplého podzimního dne se kontrolovaly zásoby, vymetal nepořádek, zatmelovaly škvíry, zužovala česna a rozprostíralo zateplení.²⁴

Generace včelařů mikroskopiků

Válečné události, ničivé požáry, těžba lesa holosečí, dovoz třtinového cukru, pokles spotřeby medu a vosku způsobily úpadek včelařství. Největší ránu mu zasadila hospodářská krize po třicetileté válce, která vedla k zániku brtnictví²⁵ a rozpadu domácího chovu včel. Nepříznivou situaci pomohly napravit technické vynálezy, přírodovědné objevy a odborná zoologická literatura,²⁶ u jejíchž počátků stál švýcarský lékař a přírodovědec Conrad Gesner (1516–1565), autor pětisvazkové příručky Historiae animalium (Curych, 1551–1587).²⁷ Za zakladatele moderní entomologie bývá považován italský lékař, přírodovědec a tvůrce bestiářů Ulisse Aldrovandi (1522–asi 1605), který vydal dřevořezy ilustrovanou knihu De animalibus insectis (Bologna, 1602).²⁸ Propracovanější a jemnější mědirytinové vyobrazení hmyzu se poprvé objevilo v díle Historia naturalis de insectis (Amsterdam, 1657) polského lékaře Jana Jonstona (1603–1675).²⁹ O povznesení všeobecných vědomostí ze života hmyzu usiloval také evangelický teolog, filozof a pedagog Jan Amos Komenský (1592–1670) v učebnici Janua linguarum reserata aurea (Lešno, 1631),³⁰ naučném jazykovém slovníku Orbis sensualium pictus (Norimberk, 1658)³¹ a cyklu latinských divadelních her Schola ludus seu Encyklopedia viva (Blatný Potok, 1656).³² Průhledné úly z tabulového skla poskytly přístup k tajemným procesům odehrávajícím se uvnitř včelí kolonie. Vědci mohli nerušeně a bez ničivých zásahů sledovat spolupráci mezi královnou, dělnicemi a trubci, stavbu voskových pláství i vývoj plodu. Zdokonalení mikroskopu umožnilo provádět anatomická pozorování, která vyústila v poznání těla a vnitřních orgánů včel. Anglický kněz Charles Butler (–1647) označil trubce za samce, italský lékař Francesco Redi (1626–1697) zpochybnil starou teorii samoplození, italský lékař a přírodovědec Marcello Malpighi (1628–1694) objevil vzdušnice a žlázy tvořící součást trávicí roury. Anglický polyhistor Robert Hooke (1635–1703) zobrazil žihadlo a nizozemský obchodník Antony van Leeuwenhoek (1632–1723) odhalil spermální trubici.³³ Mezinárodní spolupráci usnadnilo jednotné názvosloví zavedené švédským přírodopiscem Carlem von Linné (1707–1778) v díle Systema naturae (Leiden, 1735).³⁴

Cestu k modernímu chovu včel otevřel nizozemský přírodovědec Jan Swammerdam (1637–1680), který prováděl detailní mikroskopická pozorování a hledal nové způsoby pitev a preparací. Rozpoznal samčí a samičí pohlavní orgány, pokoušel se o umělý odchov matek a dělal pokusy s oddělky.³⁵ Královnu identifikoval jako jedinou matku celého včelstva a dělnice považoval za zakrnělé samičky předurčené k práci. Studoval krevní oběh, sledoval proměny tkání v průběhu stádia kukly a popsal sosák, jedový aparát i žihadlo.³⁶ Výsledky jeho přelomových bádání byly publikovány ve spise Historia insectorum generalis (Utrecht, 1669)³⁷ a v posmrtně vydaném vrcholném díle anatomického výzkumu Bybel der Natuure (Leiden 1737).³⁸

Generaci mikroskopiků uzavřel francouzský filozof, právník, matematik, fyzik a zoolog René Antoine Ferchault de Réaumur (1683–1757) pozorující včely ve skleněných příbytcích. Umístěním neoplozené matky mezi trubce se neúspěšně pokusil potvrdit všeobecně přijímanou představu o páření probíhajícím uvnitř úlu.³⁹ V letech 1734 až 1742 publikoval šestisvazkový spis Memoires pour servir a l’historie des insectes (Paříž, 1734–1742), ve kterém se věnoval morfologii, ekologii a fyziologii hmyzu. O včelách pojednával pátý díl,⁴⁰ který vyšel také v německém jazyce pod názvem Physicalischoeconomische Geschichte der Bienen (Frankfurt nad Mohanem a Lipsko, 1759).⁴¹

Pobělohorský rozvoj panského velkostatku podnítil vznik hospodářských úvah zahrnujících ošetřování včelstev. Na trhu se objevily práce Oeconomia Bohemo Austriaca (Praha, 1666) hospodářského správce Johanna Erasma Wegenera,⁴² Operis oeconomici (Praha, 1679–1683) jezuitského ekonoma Kryštofa Fischera (1611–1680),⁴³ Haus- Feld- Artzney- Koch- Kunst- und Wunder-Buch (Norimberk, 1682) Johanna Christopha Thiema,⁴⁴ Vollständige Hauß- und Land-Bibliothec (Řezno, 1701–1702) Andrease Gloreze,⁴⁵ Kern Einer vollständigen Hauß- und Landes-Wirthschafft (Lipsko, 1718) německého spisovatele Josepha von Feldecka⁴⁶ a Allzeit fertiger und vermehrter Hauß-Verwalter (Frankfurt nad Mohanem a Lipsko, 1719) německého lékaře Christopha von Hellwiga (1663–1721).⁴⁷ Největší obliby dosáhla bohatě ilustrovaná encyklopedie Georgica curiosa aucta (Norimberk, 1682) rakouského evangelického spisovatele Wolfa Helmhardta von Hohberga (1612–1688).⁴⁸ Za zmínku stojí také včelařské pojednání Neugebautes und zugerichtes Immen-Hauszlein (Halberstadt, 1669) německého evangelického teologa a učitele Johanna Grützmanna (asi 1607–1681).⁴⁹

Generace včelařských pozorovatelů, experimentátorů a spisovatelů

Nevídaný rozkvět prožívalo včelařství ve druhé polovině 18. století, kdy se dočkalo podpory ze strany státních orgánů reagujících na růst počtu obyvatel, neúrodu a selské nepokoje. Prostřednictvím patentů, svobodného chovu, odborného vzdělávání, naučné literatury, hospodářských společností a finančních prémií mělo dojít k zefektivnění, popularizaci a povýšení včelařství mezi obory nezbytné pro dosažení ekonomického růstu. Příznivých podmínek dokázala využít nová generace pozorovatelů, experimentátorů a spisovatelů, která se zasloužila o praktické uplatnění vědeckých poznatků.⁵⁰

Německý luteránský duchovní, autor zemědělských spisů a překladatel do srbštiny Adam Gottlob Schirach (1724–1773) zaznamenal schopnost včel vychovat matku z každé dělničí larvy a popsal tři způsoby tvorby oddělků: v plodových truhlících, vložením plástu s larvičkami do jiného úlu a umístěním přelétáku⁵¹ s plodem na místo jiného úlu.⁵² Své poznatky publikoval například v knize Melitto-Theologia. Die Verherrlichung des glorwürdigen Schöpfers aus der wunderwollen Biene (Drážďany, 1767).⁵³

Otázku včelích příbytků promýšlel německý luteránský duchovní a zahradník Johann Ludwig Christ (1739–1813), autor spisu Anweisung zur nützlichsten und angenehmsten Bienenzucht für alle Gegenden (Frankfurt nad Mohanem, 1780).⁵⁴ Pro podporu chovu silných včelstev navrhnul úl umožňující podstavování nástavků (tzv. nástavkové včelaření), jenž zjednodušoval provádění prohlídek, odebírání zásob, vychovávání matek, spojování, rozmnožování a přikrmování. Stále se ovšem jednalo o nepohyblivé dílo stavěné od stěny ke stěně.⁵⁵ Inspiraci našel u britského přírodovědce Johna Geddeho (1647–1697), který osmistěnné dělitelné úly představil v práci A new discovery of an excellent method of bee-houses and colonies (Londýn, 1675).⁵⁶ Problematikou se zabývali také britský lékař Joseph Warder (asi 1654–1724) v knize The true Amazons (Londýn, 1712)⁵⁷ či britský kněz John Thorley (1671–1759) v díle Melisselogia, or the female monarchy (Londýn, 1744).⁵⁸ Ve Francii se nástavkovému včelaření věnoval Guillaume Louis Formanoir de Palteau (1712–) a ve Švýcarsku Cathérine Elisabeth Vicat (1712–1772).⁵⁹

V roce 1769 byla na podnět Marie Terezie (1717–1780) zřízena první státní včelařská škola na světě Theresianische Imkerschule. V jejím čele stanul slovinský malíř Anton Janša (1734–1773), který v rodné Breznici pečoval o více než sto včelstev. Díky mimořádnému nadání a pedagogickému talentu se stal vyhledávaným znalcem v celém Kraňsku. Společně se svými bratry odešel studovat do Vídně, kde se o jeho výjimečných schopnostech dozvěděl císařský dvůr.⁶⁰ Vedle výuky nástavkového včelaření a zkoušení budoucích učitelů se věnoval psaní odborných textů Abhandlung vom Schwärmen der Bienen (Vídeň, 1771)⁶¹ a Des Anton Janscha sel. sehr erfahrnen Bienenwirthes und Kaiserl. Königl. Lehrers der Bienenzuchtz zu Wien hinterlassenen vollständige Lehre von der Bienenzucht (Vídeň, 1775).⁶²

Klíčovou postavou byl švýcarský entomolog François Huber (1750–1831), který navzdory své slepotě objasnil roli trubců, prokázal oplodňování matek mimo úl a sestrojil tzv. listový úl s pohyblivým dílem.⁶³ Výsledky výzkumů publikoval v knize Nouvelles observations sur les abeilles, adressées a m Charles Bonnet (Ženeva, 1792).⁶⁴ Z roku 1795 pochází dvoudílná kniha Kritische Geschichte der Meinungen von dem Geschlechte der Bienen (Lipsko, 1795) německého luteránského duchovního, učitele a ekonoma Johanna Ernsta Spitznera (1731–1805).⁶⁵

Včelařskou problematiku reflektovala všeobecná encyklopedie Oeconomische Encyclopädie (Berlín, 1773–1858), jejíchž prvních 72 svazků připravil německý lékař a přírodovědec Johann Georg Krünitz (1728–1796).⁶⁶ Značnou oblibu díla dokládá brněnský patisk vydávaný Josefem Jiřím Trasslerem (1759–1816) a jeho nástupci v letech 1787 až 1833.⁶⁷ Bohatě ilustrovaný čtyřsetstránkový souhrn včelařských poznatků vyšel také samostatně pod názvem Das Wesentlichste der Bienen-Geschichte und Bienen-Zucht, für den Naturliebhaber, Landmann und Gelehrten (Berlín, 1774).⁶⁸

Počátky česky psané odborné včelařské literatury

Probíhající racionalizace včelařských postupů vyvolala potřebu česky psané odborné literatury, která by zohledňovala místní poměry a zvyklosti.⁶⁹ Nejstarší příručka dostupná českému čtenářskému publiku nese název Výtah z novozkušeného včelaře, aneb Krátké jednání o včeličkách.⁷⁰ Překlad německé knihy byl poprvé vytištěn roku 1775 ve Skalici u Josefa Antonína Škarnicla (1729–1813).⁷¹ Neznámý autor ještě nerozuměl okolnostem rozmnožování, matku nazýval králem a zlodějství řešil usmrcováním. Navzdory častým zjednodušením, pověrečným radám a zastaralým závěrům se jednalo o velmi rozšířenou práci.⁷²

Mnohem kvalitnější informace nabízela Janšova učebnice Podstatná učení a zpráva o chování včel, kterou z německého originálu přeložil prefekt malostranského gymnázia Jan Trutnovský (1725–1788).⁷³ Nenápadný tisk o 206 stranách a 214 paragrafech vyšel v Praze roku 1777 nákladem Jana Josefa Gröbela (–1780). Skládal se z překladatelova úvodního slova, obsahu, teoretického a praktického výkladu, abecedně řazeného věcného rejstříku a sedmi obrazových příloh se včelami, plásty, úly, včelíny, včelařskými potřebami a kočovným vozem. Stal se vítaným podkladem pro venkovské faráře, lékaře, učitele a úředníky rozšiřující pokrokové myšlenky mezi širší vrstvy obyvatelstva.

Průkopníkem tohoto tzv. rozumového včelaření v našem prostředí byl katolický farář Josef Antonín Janiš (1749–1821), který v roce 1789 zveřejnil spis Aučinlivé spravování včel pro obecného krajana v Království českém (Praha, 1789).⁷⁴ V patnácti kapitolách představil levný systém ošetřování včelstev ve špalkových úlech rozdělených do přihrádek a jako první na světě popsal objev partenogeneze⁷⁵ u včel. V roce 1788 přezkoumal tvrzení Adama Gottloba Schiracha o schopnosti včel vychovat si matku z každého dělničího vajíčka. Do osiřelého úlu bez plodu a trubců umístil plást s nejmladším plodem, ze kterého si včelstvo vychovalo matku kladoucí pouze trubčí vajíčka. Dokázal, že z neoplozených vajíček vzejdou trubci a z oplozených matky a dělnice. Zároveň zaregistroval schopnost dělnic (trubčic) pokládat v nepřítomnosti královny trubčí vajíčka. Na závěr umístil měsíční kalendář prací, výkladový slovník základních pojmů, abecední rejstřík a dvě rozkládací přílohy s vyobrazením včelínů, úlů a včelařských potřeb. Jeho příručka vydaná také v německém jazyce je dodnes považována za poklad českého včelařství.⁷⁶

Z roku 1792 pochází Obsah potřebných naučení a pravidel vedle kterýchž se včely rozšafně a s užitkem opatrovati dají slovenského evangelického duchovního Jána Glosia (1764–1794) působícího v obci Roštár u Rožňavy.⁷⁷ Kniha o 111 stranách a 96 paragrafech vyšla v Banské Bystrici u Jana Josefa Tumlera (činný 1783–1794). Skládala se z předmluvy, teoretického a praktického dílu a přídavku o včelím bodnutí. Znala rozdílné velikosti včelích buněk, odlišné složení krmných kaší, původ vosku, okolnosti rojení i příčiny zlodějství.

Zastánci rozumového včelaření přinášeli podrobné návody na promyšlený chov včel. Vysvětlovali nevýhody tradičního způsobu ošetřování, napravovali omyly a zprostředkovávali nové objevy. Zaměřovali se na biologii včel, rozmnožování, vývoj plodu, původ vosku a vzhled buněk. Prosazovali rozběrné úly, plánované rojení, tvorbu oddělků a umělý chov matek. Varovali před neopatrnou manipulací s medem, která mohla zapříčinit zlodějinu.⁷⁸ Radili investovat do uzamykatelných včelínů zajišťujících teplo, klid, čistotu a ochranu před větrem, sluncem i nevítanými návštěvníky. Vyzývali k řízenému zavčelení krajiny, kočování za včelí pastvou, vysazování medonosných rostlin a zakládání včelařských organizací. Zvýšenou pozornost věnovali prevenci nemocí a ochraně proti škůdcům.

Dřívější majitelé knih

Během průzkumu včelami se zabývajících starých tisků uložených v Národní knihovně ČR byly evidovány provenienční znaky vypovídající o dřívějších majitelích, místě, době a způsobu nabytí. Jednalo se o rukou psané vlastnické přípisky, dedikace a poznámky, signaturové štítky, razítka, tištěná exlibris, kresbu a slepotisková supralibros nacházející se na přídeštích, předsádkách, titulních listech, konci textů a vazbách.

Nejpočetnější skupinu tvořily svazky ze zrušených jezuitských a klášterních knihoven. ⁷⁹ Zastoupeny byly jezuitské koleje sv. Klimenta (Praha), v Jindřichově Hradci a v Českém Krumlově, jezuitský profesní dům na Malé Straně (Praha), jezuitská rezidence v Košumberku a kláštery bosých augustiniánů u kostela sv. Václava na Zderaze (Praha), augustiniánů s kostelem sv. Kateřiny (Praha), benediktinů v Sázavě, augustiniánů kanovníků v Borovanech, bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně (Praha), bosých karmelitánů v Pacově a sester premonstrátek v Doksanech.

Menší část tisků pocházela z rodové knihovny Kinských, czerninské a pražské lobkowiczké knihovny. Kulaté razítko „Knihovna Milnerovskii“ na titulním listu Vejtahu z novozkušeného včelaře (Litomyšl, 1784) by mohlo odkazovat na rodinu Milnerů odvozující svůj původ od šlechtického rodu Milnerů z Milhauzu.⁸⁰ Jednoznačné označení nesly knihy nejstaršího německého přírodovědného spolku Lotos, Gymnázia na Novém Městě Pražském a Učitelského ústavu v Praze.

Tištěné a rukopisné provenienční znaky odhalily známé i blíže neurčené majitele a dárce, kterými byli Karel Vrabský (1565), luteránský teolog Frans Alard (–1578), Nicolaus Tritzmannus (1585), Adauctus Hanibaldus (1585), dánský státník, humanista a bibliofil Henrik Rantzau (1526–1598), Jan Václav Šlechta (1667), Erasmus Cotraba von Klobenstein (1671, 1684), borovanský probošt Conrad Fischer (1631–1701), kněžna Marie Arnoštka z Eggenbergu (1649–1719), Martin Schwartner (1745), Nicolaus Décsey (1845), Neumann (1865), ředitel Živnostenské banky Jaroslav Preiss (1870–1946), komeniolog Josef Hendrich (1888–1950), Joann Baptista Cicifol a Stephan Marteo.

Přední přídeští Herbáře: jinak Bylináře... (Praha, 1562) posloužilo roku 1565 Karlu Vrabskému k zapsání návodu na zastavení krvácení.⁸¹ V roce 1579 zakoupil dánský bibliofil Henrik Rantzau (1526–1598) z pozůstalosti luteránského teologa Franse Alarda (–1578) tisk De agricultura, omnibusque plantarum... (Basilej, 1538).⁸² Dedikační přípisek v knize Libri de re rustica... (Florencie, 1515) se stal důkazem přátelské náklonnosti mezi Nikolasem Tritzmannem a Adauctem Hanibaldem.⁸³

Knihovnu borovanského kláštera v roce 1684 obohatil Erasmus Cotraba von Klobenstein o spis Oeconomia (Lipsko, 1617).⁸⁴ Mecenáškou jezuitské koleje v Českém Krumlově byla Marie Arnoštka z Eggenbergu (1649–1719), která jí roku 1716 věnovala aktuální vydání Hohbergovy encyklopedie (Norimberk, 1715–1716).⁸⁵ Přepsání přípisku z „Pragensis“ na „Paczoviensis“ naznačovalo přesun knihy Janua linguarum reserata aurea (Praha, 1694) z pražského kláštera bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné do nově založeného kláštera v Pacově.⁸⁶ Naučný jazykový slovník Orbis sensualium pictus quadrilinguis... (Levoča, 1685) patřil roku 1745 Martinu Schwartnerovi, jehož rukopisný přípisek byl doplněn kresbou muže s iniciálami „SM“.⁸⁷

Závěr

Včelařství bylo až do poloviny 18. století konzervativním oborem bez výrazných změn. Venkovské obyvatelstvo si své osvědčené postupy pečlivě střežilo a předávalo ústně. První teorie o včelaření vznikly už ve starověkém Řecku a Římě na základě pozorování a pokusů. Přesto ale zůstávalo mnoho záhad jako rozmnožování včel či výroba medu a vosku, což vedlo k mýtickým představám o jejich původu.

Římská říše rozšířila úlové včelaření do dalších zemí a jeho rozvoj dále podpořilo křesťanství rostoucí poptávkou po vosku. Kláštery shromažďovaly a překládaly antická díla a přirozenými nositeli a tvůrci pokroku se stávali duchovní propojující teoretické znalosti s praktickými včelařskými dovednostmi. S knihtiskem se odborné včelařské znalosti začaly šířit rychleji díky levnější produkci knih. Využitím zázračných vlastností včelích produktů v lidovém léčitelství a lékařství se zabývaly zejména herbáře a od poloviny 16. století se začaly objevovat praktické texty přinášející nová zjištění z oblasti biologie včel.

Průhledné úly z tabulového skla zajistily přístup do dosud skrytého světa včelího společenství. Vědci mohli sledovat spolupráci mezi královnou, dělnicemi a trubci, stavbu voskových pláství i vývoj plodu. Mikroskopická pozorování vyústila v poznání těla a vnitřních orgánů včel. Byla zpochybněna stará teorie samoplození, královna prohlášena za samičku a prokázána role trubců při páření. Propracované mědirytinové studie zobrazovaly detailní zvětšeniny pohlavních orgánů, nohou, sosáků, jedového aparátu, žihadel, očí a pláství.

O uplatnění vědeckých poznatků v praxi se zasloužila generace pozorovatelů, experimentátorů a spisovatelů, která využila příznivých podmínek vytvořených osvícenskými reformami. Na trhu se nalézala celá řada příruček s podrobnými návody na tvorbu oddělků, umělý chov matek a výrobu nástavkových úlů. Hlavními propagátory rozumového včelaření se stali venkovští duchovní, učitelé, lékaři a úředníci. Včelařská problematika pronikala také do jazykových učebnic, naučných slovníků, hospodářských úvah a souborných encyklopedií.

Převratné objevy, nové chovatelské postupy a zahraniční spisy stály u zrodu česky psané odborné literatury, která zohledňovala místní přírodní podmínky, dostupné materiály, finanční možnosti a dosavadní zvyklosti. Vysvětlovala nevýhody tradičního chovu, napravovala omyly a představovala moderní metody. Obsahovala jedinečný návrh na rozdělení oblíbených špalkových úlů do přihrádek a první popis partenogeneze u včel.

Novodobá specializovaná včelařská literatura otevřela cestu k řízenému chovu silných, zdravých a výkonných včelstev, která v průběhu 19. století vyvrcholila vynalezením pohyblivého díla, mateří mřížky, umělých mezistěn a medometu. Počáteční nedůvěru vůči novým postupům pomohly překonat včelařské spolky, sjezdy, výstavy a časopisy. Navzdory dlouhému a intenzivnímu přírodovědnému výzkumu si včely dodnes uchovaly část svých tajemství, která nedokáže rozklíčovat ani dnešní věda.

Během průzkumu starých tisků o včelařství v historickém fondu Národní knihovny ČR byly zaznamenány provenienční znaky odhalující původ, dřívější majitele a historii knih. Nejvíce svazků pochází ze zrušených jezuitských a klášterních knihoven, což odráží roli církevních institucí jako důležitých center vzdělanosti. Knihy byly také součástí rodových knihoven šlechtických rodů, které si zakládaly na vzdělanosti a podporovaly přírodní vědy. Šlechta se často zajímala o hospodářství a zemědělství, včetně včelařství, které bylo považováno za prestižní a užitečnou činnost spojenou s ekonomickou soběstačností panství.

Menší podíl tisků zabývajících se včelařením se nacházel i v knihovnách vzdělávacích a vědeckých institucí, jako byla knihovna přírodovědného spolku Lotos, Gymnázium na Novém Městě pražském či Učitelský ústav v Praze. To naznačuje, že včelařství bylo nejen tradičním řemeslem, ale i předmětem akademického bádání a výuky.

Mezi vlastníky knih se objevovaly významné osobnosti jako dánský bibliofil Henrik Rantzau, kněžna Marie Arnoštka z Eggenbergu či bankéř Jaroslav Preiss. Provenienční poznámky, razítka a přípisky odhalily nejen změny v držení knih, ale i zajímavé historické souvislosti, například přátelské dedikace, mecenášství nebo praktické využití knih (např. recept na zastavení krvácení).

Je tedy zřejmé, že včelařská literatura se nacházela ve všech typech knihoven, což dokládá její široký význam a rozšíření napříč společenskými vrstvami. Široká provenienční různorodost včelařské literatury ukazuje, že včelaření nebylo pouze záležitostí venkovského obyvatelstva, ale přitahovalo pozornost jak církevních kruhů a šlechty, tak i vzdělávacích institucí, čímž významně přispívalo k uchovávání a šíření znalostí napříč generacemi.

Seznam literatury a elektronických zdrojů:

ADAMEC, František. Jubilejní památník včelařů moravských: na památku 50letého jubilea spolk. sdruž. včelařů moravských. Brno: Nákladem Zemského ústředního spolku včelařského pro markrabství moravské, 1904.

BERÁNEK, Vladimír. Když plásty tekly medem: medařská hospodářství, práva, soudnictví, příběhy. Praha: Ostrov, 2003. ISBN 80-86289-31-1.

BERANOVÁ, Magdalena a KUBAČÁK, Antonín. Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě. Praha: Libri, 2010. ISBN 978-80-7277-113-4.

CÍSAŘOVÁ SMÍTKOVÁ, Alena; PALIČKOVÁ, Tereza a VACKÁŘOVÁ, Jana. Jezuitské fondy Národní knihovny ČR ve světle provenienčního průzkumu. Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum 66, 2021, č. 1–2, s. 27–43.

CRANE, Eva. The world history of beekeeping and honey hunting. London: Routledge, 1999. ISBN 0-415-92467-7. Encyklopedie knihy v českém středověku a raném novověku. Dostupné z: https://encyklopedieknihy.cz/index. php?title=Hlavn%C3%AD_strana&oldid=17942. [cit. 2025-01-17].

FALTYSOVÁ, Vlasta (ed.). Rukověť tištěných knihovních fondů Národní knihovny České republiky: od prvotisků do konce 19. století. Praha: Národní knihovna České republiky, 2006. ISBN 80-7050-456-0.

HEJNOVÁ, Miroslava. Historické fondy Národní knihovny ČR: průvodce. Praha: Národní knihovna České republiky, 2007. ISBN 978-80-7050-483-3.

HŘEBENÁŘOVÁ, Martina. Včelařství v Čechách a na Moravě v 16.–18. století ve světle tištěných příruček. Český lid: Czech Ethnological Journal 111, 2024, č. 1, s. 77–112.

CHOBOT, Karel. Dějiny hmyzu v obrazech: historie a vývoj zobrazování hmyzu a ilustrace v entomologii. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. ISBN 978-80-87378-31-1.

KEBRLE, Josef. Dějiny českého včelařství. Praha: Zemské ústředí českých včelařů, 1922.

KLÍMA, Martin; HŘEBENÁŘOVÁ, Martina (ed.) a ČERNÝ, Ivan (ed.). Škola včelní, v kterej jistý a jasný způsob se dává, to tak sladké a výborné hospodářství vyhlížeti a zlepšiti: k užitku milovníkům téhož umění založena 1779. [Opatovice]: PSNV, 2023 ISBN 978-80-907079-9-3.

NEPRAŠ, Josef. České včelařství. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1971. 335 s. Živočišná výroba.

VESELÝ, Vladimír a kol. Včelařství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985.

ZUB, Felix Emerich. Příspěvky k dějinám včelařství v Čechách vůbec a na Třeboňsku zvláště. Jindřichův Hradec: Landfras, 1904.

Seznam pramenů:

ALDROVANDI, Ulisse. De animalibvs insectis libri septem… Bologna, 1602. NK ČR, sign. 16 A 24.

ARISTOTELÉS. Avgvstini Niphi medicis philosophi Svessani Expositiones in omnes Aristotelis libros. De Historia animalium... Benátky, 1545. NK ČR, sign. 16 H 11.

CATO CENSORIUS, Marcus Porcius, VARRO REATINUS, Marcus Terentius, COLUMELLA, PALLADIUS, Rutilius Taurus Aemilianus. Libri de re rvstica... Florencie, 1515. NK ČR, sign. 6 H 80.

CRESCENZI, Pietro de‘. De agricvltvra, omnibvsqve plantarum, & animalium generibus, libri xii... Basilej, 1538. NK ČR, sign. 17 J 61.

ČERNÝ, Jan. Knieha lekarska kteraz slowe herbarz: aneb zelinarz:... Norimberk, 1517. NK ČR, sign. 54 A 62.

ESTIENNE, Charles, LIÉBAULT, Jean. L‘agricvltvre et maison rvstiqve… Paříž, 1578. NK ČR, sign. 17 J 14.

FELDECK, Josef von. Kern Einer vollständigen Hauß- und Landes-Wirthschafft… Lipsko, 1718. NK ČR, sign. 65 E 9600.

FISCHER, Kryštof. Operis oeconomici... Praha, 1679–1683. NK ČR, sign. 49 E 42.

GEDDE, John. Apiarium Anglicum, Oder: Dervollkommene Bienen-Meister... Lipsko, 1727. NK ČR, sign. 17 K 550.

GESNER, Conrad. Conradi Gesneri medici Tigurini Historiæ Animalium... Curych, 1551–1558. NK ČR, sign. 16 A 26/Liber 1–4.

GLOREZ, Andreas. Vollständigen Hauß- und Land-Bibliothec… Řezno, 1701–1702. NK ČR, sign. 65 C 91/T. 1–4 a Cont.T. 1–4.

GLOSIUS, Ján. Obsah Potřebných Navčenj a Přawídel wedlé kterýchž se Wčely rozssafně a s vžitkem opatrowati dagj… Banská Bystrica, 1792. NK ČR, sign. 54 Se 107 a 54 K 14574.

GRÜTZMANN, Johannes. Neugebautes und zugerichtes Im[m]en-Hauszlein… Halberstadt, 1669. NK ČR, sign. 17 L 5.

HELLWIG, Christoph von. Caspar Schrödters M. P. Allzeit fertiger und vermehrter, Hauß-Verwalter... Frankfurt nad Mohanem a Lipsko, 1719. NK ČR, sign. 17 J 98.

HERESBACH, Conrad. Rei rvsticae libri qvatvor… Speyer, 1594. NK ČR, sign. 17 J 118.

HERRERA, Alonso de. Agricoltvra tratta da diversi antichi et moderni scrittori... Benátky, 1583. NK ČR, sign. 17 J 22.

HOHBERG, Wolf Helmhardt von. Georgica curiosa aucta… Norimberk, 1687. NK ČR, sign. 17 A 82/T. 1–2.

HOHBERG, Wolf Helmhardt von. Georgica curiosa aucta… Norimberk, 1715–1716. NK ČR, sign. 17 A 50/T. 1–3.

HUBER, François. Neue Beobachtungen über die Bienen: in Briefen an Herrn Carl Bonnet… Drážďany, 1793. NK ČR, sign. 17 D 76.

CHRIST, Johann Ludwig. Anweisung zur nützlichsten und angenehmsten Bienenzucht für alle Gegenden… Frankfurt nad Mohanem a Lipsko, 1815. NK ČR, sign. RF F 002778. JACOB, Nikolaus. Die Rechte Bienen Kunst… Lipsko, 1614. NK ČR, sign. 17 J 76 a 17 J 154/adl.1.

JANIŠ, Josef Antonín. Des Joseph Anton Janisch Pfarrers in Hostiwař Praktische Bienenpflege für den Landmann im Königreiche Böheim… Praha, 1789. NK ČR, sign. 49 D 78, 17 H 355 a 17 J 635.

JANIŠ, Josef Antonín. Jozefa Antonjna Janisse Faráře w Hostiwaři aučinliwé sprawowánj Wčel pro obecného Kragana w Králowstwj Cžeském… Praha, 1789. NK ČR, sign. 54 G 11059.

JANŠA, Anton. Abhandlung vom Schwärmen der Bienen. Vídeň, 1771. NK ČR, sign. 17 J 165 a G IX 61.

JANŠA, Anton. Antonjna Janssa welmi zběhleho Wčeláře A beywalého Cysařského, Kralowského Včitele Vměnj O Chowánj Wčel we Wýdni podstatná Včenj, a Zpráwa O Chowánj Wčel… Praha, 1777. NK ČR, sign. 54 J 12467 a I 68809 neúplný.

JONSTON, Jan. Historiae naturalis de insectis libri III… Amsterdam, 1657. NK ČR, sign. 16 A 13/adl.4.

KOMENSKÝ, Jan Amos. Janua lingvarum reserata aurea... Praha, 1694. NK ČR, sign. 45 D 2.

KOMENSKÝ, Jan Amos. Johan-Amos Comenii Schola ludus seu Encyclopaedia viva... Amsterdam, 1657. NK ČR, sign. L 2242.

KOMENSKÝ, Jan Amos. Joh. Amos Comenii Orbis sensualium pictus quadrilinguis… Levoča, 1685. NK ČR, sign. 45 G 76.

KRÜNITZ, Johann Georg. Das Wesentlichste der Bienen-Geschichte und Bienen-Zucht… Berlín, 1774. NK ČR, sign. 17 J 237.

KRÜNITZ, Johann Georg. Oeconomische Encyclopädie oder allgemeines System der Land-Haus- und Staats- -Wirthschaft… Vierter Theil, von Baum bis Biene... Berlín, 1774. NK ČR, sign. 17 H 2/T.4.

KRÜNITZ, Johann Georg. Oeconomische Encyklopädie, oder allgemeines System der Staats-Stadt-Haus- und Landwirthschaft… Vierter Theil, von Baum bis Biene… Brno, 1787. NK ČR, sign. 17 H 763/T. 4.

LINNÉ, Carl von. Caroli Linnaei archiatr. reg. med. et bot. profess. Upsal. Systema naturae… Leiden, 1756. NK ČR, sign. 65 D 2431.

MATTIOLI, Pietro Andrea. Herbarz: ginak Bylinář... Praha, 1562. NK ČR, sign. 54 B 3.

PICTORIUS, Georg. Pantopōlion… Basilej, 1563. NK ČR, sign. 16 K 14.

PLINIUS, Starší, C. Plinii. Secundi. Verone[n]sis Historiae naturalis Libri. xxxvii… Benátky, 1507. NK ČR, sign. 6 B 62.

RÉAUMUR, René Antoine Ferchault. Mémoires pour servir a l‘historie des insectes. Tome cinquieme… Paříž, 1740. NK ČR, sign. 74 B 45/T.5.

RÉAUMUR, René Antoine Ferchault. Physicalisch-oeconomische Geschichte der Bienen… Frankfurt nad Mohanem a Lipsko, 1759. NK ČR, sign. 65 D 126.

SCHIRACH, Adam Gottlob. Melitto-Theologia. Die Verherrlichung des glorwürdigen Schöpfers aus der wunderwollen Biene… Drážďany, 1767. NK ČR, sign. 16 C 25.

SPITZNER, Johann Ernst. Kritische Geschichte der Meinungen von dem Geschlechte der Bienen… Lipsko, 1795. NK ČR, sign. 17 F 15/T.1, T.2.

SWAMMERDAM, Jan. Bybel der Natuure… Leiden, 1737. NK ČR, sign. 16 BB 18/T.2.

SWAMMERDAM, Jan. Johannis Swammerdam Amsterdammer Doctor in de Medicynen, Historia Insectorum Generalis... Utrecht, 1669. NK ČR, sign. 16 C 9.

THIEME, Johann Christoph. Haus- Feld- Artzney- Koch- Kunst- und Wunder-Buch... Norimberk, 1700. NK ČR, sign. 17 J 57.

THORLEY, John. Sammlung einiger die Bienenzucht... Gotha a Göttingen, 1766. NK ČR, sign. 17 G 39.

VERGILIUS. Georgicorvm libri qvatvor Pvb. Virgilii Maronis... Basilej, 1539. NK ČR, sign. 7 H 3/adl.2.

WARDER, Joseph. D. Joseph Warder’s Eines berühmten Englischen Medici Wehr- und wahrhaffte Amazonen… Hannover, 1718. NK ČR, sign. 65 E 6938 a 17 J 103.

WARDER, Joseph. D. Joseph Warder’s Eines berühmten Englischen Medici Wehr- und wahrhaffte Amazonen… Hannover, 1721. NK ČR, sign. 65 E 5986.

WEGENER, Johann Erasmus. Joannis Erasmi Wegeners Oeconomia Bohemo Avstriaca… Praha, 1666. NK ČR, sign. 49 F 21.

Weytah znowo-skusseného Wčelaře. Totiž: Krátké Gednánj o Wčeličkách… Litomyšl, 1784. NK ČR, sign. 54 S 388.

Weytah znowo-skusseného Wčelaře. Totiž: Krátké Gednánj o Wčeličkách… Litomyšl, 1792. NK ČR, sign. 54 Se 55.

Weytah z nowo-skusseného Wčeláře. Totiž: Krátké Gednánj o Wčeličkách... Pardubice, 1799. NK ČR, sign. 54 K 4852.

Wytach Znowa-skusseného Wčelaře, Aneb Kratké Gednánj O Wčeličkách... Skalica, [mezi 1799–1828]. NK ČR, sign. 54 K 9858.

Obrazové přílohy

Obr. 1 Ochranu brtí proti medvědům zajišťovaly zavěšené špalky, které se po odhození vrátily na původní místo. KRÜNITZ, Johann Georg. Oeconomische Encyclopädie… Vierter Theil, von Baum bis Biene... Berlín 1774. NK ČR, sign. 17 H 2/T4.

Obr. 2 Chytání rojů patřilo mezi nejdůležitější včelařské práce. JACOB, Nikolaus. Die Rechte Bienen Kunst… Lipsko 1614. NK ČR, sign. 17 J 76.

Obr. 3 Vývoj včelího plodu v plástové buňce. RÉAUMUR, René Antoine Ferchault. Physicalisch-oeconomische Geschichte der Bienen… Frankfurt nad Mohanem a Lipsko 1759. NK ČR, sign. 65 D 126.

Obr. 4 Švýcarský entomolog François Huber (1750–1831) sestrojil listový úl s pohyblivým dílem. HUBER, François. Neue Beobachtungen über die Bienen: in Briefen an Herrn Carl Bonnet… Drážďany 1793. NK ČR, sign. 17 D 76.

Obr. 5 Jihovýchodně orientované včelíny měly zajišťovat ochranu před přírodními živly, škůdci a nevítanými návštěvníky. JANŠA, Anton. Antonjna Janssa welmi zběhleho Wčeláře A beywalého Cysařského, Kralowského Včitele Vměnj O Chowánj Wčel we Wýdni podstatná Včenj, a Zpráwa O Chowánj Wčel… Praha 1777. NK ČR, sign. I 68809.

Obr. 6 Na titulním listu vepsané rukopisné přípisky vypovídají o putování knihy mezi luteránským teologem Fransem Alardem (–1578), dánským státníkem, humanistou a bibliofilem Henrikem Rantzauem (1526–1598) a jezuitským profesním domem na Malé Straně. CRESCENZI, Pietro de'. De agricvltvra, omnibvsqve plantarum, & animalium generibus, libri xii... Basilej 1538. NK ČR, sign. 17 J 61

Poznámky

1 Text je jedním z výstupů projektu Kořeny a plody evropské vědy v českých, moravských a slezských historických knihovních fondech (DH23P03OVV058) financovaného Ministerstvem kultury ČR v rámci Programu na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity (NAKI III).

2 Cuevas de la Araña (Pavoučí jeskyně) je skupina jeskyní v obci Bicorp ve Valencii ve východním Španělsku.

3 Termín podřez označuje starobylý způsob získávání medu a vosku, který spočíval ve vyřezání části včelího díla. Výhodou byla přirozená obnova plástů vhodných pro rozvoj nových generací včel.

4 Více k dějinám včelařství ADAMEC, František. Jubilejní památník včelařů moravských: na památku 50letého jubilea spolk. sdruž. včelařů moravských. Brno, 1904; BERÁNEK, Vladimír. Když plásty tekly medem: medařská hospodářství, práva, soudnictví, příběhy. Praha, 2003; BERANOVÁ, Magdalena a KUBAČÁK, Antonín. Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě. Praha, 2010; CRANE, Eva. The world history of beekeeping and honey hunting. Londýn, 1999; KEBRLE, Josef. Dějiny českého včelařství. Praha, 1922; NEPRAŠ, Josef. České včelařství. Praha, 1971; VESELÝ, Vladimír a kol. Včelařství. Praha, 1985; ZUB, Felix Emerich. Příspěvky k dějinám včelařství v Čechách vůbec a na Třeboňsku zvláště. Jindřichův Hradec, 1904.

5 Více k historickým fondům Národní knihovny ČR (dále také NK ČR) FALTYSOVÁ, Vlasta (ed.). Rukověť tištěných knihovních fondů Národní knihovny České republiky: od prvotisků do konce 19. století. Praha, 2006; HEJNOVÁ, Miroslava. Historické fondy Národní knihovny ČR: průvodce. Praha, 2007.

6 Výjimkou jsou nezdigitalizované signatury: NK ČR, sign. 16 K 14, 17 J 22, 16 A 26/Lib.4, 16 BB 18/T.2, 65 E 9600, 65 E 5986 a 54 Se 55.

7 BERÁNEK, V. Když plásty tekly medem, s. 26–28; KEBRLE, J. Dějiny českého včelařství, s. 3–25.

8 ARISTOTELÉS. Avgvstini Niphi medicis philosophi Svessani Expositiones in omnes Aristotelis libros. De Historia animalium... Benátky, 1545. NK ČR, sign. 16 H 11. Na titulním listu se nachází rukopisný přípisek jezuitské koleje v Jindřichově Hradci z roku 1599; VERGILIUS. Georgicorvm libri qvatvor Pvb. Virgilii Maronis... Basilej, 1539. NK ČR, sign. 7 H 3/adl.2; CATO CENSORIUS, Marcus Porcius, VARRO REATINUS, Marcus Terentius, COLUMELLA, PALLADIUS, Rutilius Taurus Aemilianus. Libri de re rvstica... Florencie, 1515. NK ČR, sign. 6 H 80. Na titulním listu je rukopisná poznámka vypovídající o darování knihy mezi Nicolasem Tritzmannem a Adauctem Hanibaldem (asi 1585) a pozdější rukopisný přípisek kláštera bosých augustiniánů u kostela sv. Václava na Zderaze v Praze; PLINIUS, Starší. C. Plinii. Secundi. Verone[n]sis Historiae naturalis Libri. xxxvii… Benátky, 1507. NK ČR, 6 B 62.

9 BERÁNEK, V. Když plásty tekly medem, s. 26–27.

10 Medovice je cukernatá tekutina vylučovaná stejnokřídlým hmyzem na listy a jehličí stromů. Mezi nejvýznamnější producenty patří mšice, červci a mery parazitující na rostlinách. Sladinu sbírají včely, které ji přetvářejí v medovicový med.

11 KEBRLE, J. Dějiny českého včelařství, s. 6–16.

12 CRESCENZI, Pietro de‘. De agricvltvra, omnibvsqve plantarum, & animalium generibus, libri xii... Basilej, 1538. NK ČR, sign. 17 J 61. Na titulním listu se nacházejí dva rukopisné přípisky z roků 1579 a 1733, které svědčí o putování knihy mezi luteránským teologem Fransem Alardem (–1578), dánským státníkem, humanistou a bibliofilem Henrikem Rantzauem (1526–1598) a jezuitským profesním domem na Malé Straně.

13 Encyklopedie knihy. Dostupné z: Opus ruralium commodorum libri XII Piera de Crescenzi – Encyklopedie knihy [cit. 2025–01–04]. KNM, sign. V E 26. Knihy vo puožitcích vpolních, vydané pro Petra z Krescenciis, Měštěnína Bononienského.

14 ČERNÝ, Jan. Knieha lekarska kteraz slowe herbarz: aneb zelinarz:... Norimberk, 1517. NK ČR, sign. 54 A 62. Knihopis, K01767. Na titulním listu je vepsán rukopisný přípisek jezuitské koleje v Jindřichově Hradci.

15 MATTIOLI, Pietro Andrea. Herbarz: ginak Bylinář... Praha, 1562. NK ČR, sign. 54 B 3. Knihopis, K05416. Na předním přídeští se nalézá návod na zastavení krvácení s podpisem „Karel Wrabsky 1565“ a na titulním listu rukopisné přípisky Jana Václava Šlechty z roku 1667 a kláštera benediktinů v Sázavě.

16 BERÁNEK, V. Když plásty tekly medem, s. 32.

17 ESTIENNE, Charles, LIÉBAULT, Jean. L‘agricvltvre et maison rvstiqve… Paříž, 1578. NK ČR, sign. 17 J 14. Charles Estienne vydal roku 1554 v Paříži spis Praedium rusticum, který po jeho smrti přepracoval a přeložil do francouzštiny Jean Liébault.

18 PICTORIUS, Georg. Pantopōlion… Basilej, 1563. NK ČR, sign. 16 K 14. V tisku jsou vlastnické přípisky dánského státníka, humanisty a bibliofila Henrika Rantzaua (1526–1598) a jezuitského profesního domu na Malé Straně z roku 1733.

19 HERRERA, Alonso de. Agricoltvra tratta da diversi antichi et moderni scrittori... Benátky, 1583. NK ČR, sign. 17 J 22. Na titulním listu se nalézá rukopisný přípisek Joanna Baptisty Cicifola. Jedná se o italský překlad spisu Obra de agricultura compilado de diversos autores z roku 1513.

20 HERESBACH, Conrad. Rei rvsticae libri qvatvor... Speyer, 1594. NK ČR, sign. 17 J 118. Na titulním listu se nachází rukopisný přípisek jezuitského profesního domu na Malé Straně z roku 1677. Spis vyšel poprvé roku 1570 v Kolíně nad Rýnem.

21 JACOB, Nikolaus. Die Rechte Bienen Kunst... Lipsko 1614. NK ČR, sign. 17 J 76 a 17 J 154/adl.1. Jedná se o posmrtné vydání připravené německým evangelickým duchovním Casparem Höfflerem (1568–1639). Na poslední straně signatury 17 J 154/adl.1 je vepsán rukopisný přípisek kláštera augustiniánů kanovníků v Borovanech z roku 1684. Tisk je přivázán k dílu Oeconomia Abrahama von Thumbshirna (1535–1593) z roku 1617, jehož majitelem byl v roce 1671 Erasmus Cotraba von Klobenstein, který ho prostřednictvím borovanského probošta Conrada Fischera (1631–1701) věnoval roku 1684 klášteru augustiniánů kanovníků v Borovanech.

22 BERÁNEK, V. Když plásty tekly medem, s. 33; CRANE, E. The World History of Beekeeping, s. 228–229.

23 NEPRAŠ, J. České včelařství, s. 47–59, 91–93.

24 KEBRLE, J. Dějiny českého včelařství, s. 26–38.

25 Brtnictví neboli lesní včelařství je starobylý způsob získávání medu z přírodních či umělých dutin stromů (brtí).

26 VESELÝ, V. Včelařství, s. 29.

27 GESNER, Conrad. Conradi Gesneri medici Tigurini Historiæ Animalium... Curych, 1551–1558. NK ČR, sign. 16 A 26/Liber 1–4. Knihopis, K18117. Na titulních listech se nacházejí rukopisné přípisky jezuitské koleje u sv. Klimenta v Praze a jezuitské koleje v Jindřichově Hradci.

28 ALDROVANDI, Ulisse. De animalibvs insectis libri septem... Bologna, 1602. NK ČR, sign. 16 A 24. Na titulním listu se nalézá rukopisný přípisek jezuitské koleje u sv. Klimenta v Praze.

29 JONSTON, Jan. Historiae naturalis de insectis libri III... Amsterdam, 1657. NK ČR, sign. 16 A 13/adl.4. Jedná se o třetí díl cyklu Theatrum universale historiae naturalis. Více CHOBOT, Karel. Dějiny hmyzu v obrazech: historie a vývoj zobrazování hmyzu a ilustrace v entomologii. Červený Kostelec, 2010, s. 71, 250–252.

30 KOMENSKÝ, Jan Amos. Janua lingvarum reserata aurea... Praha 1694. NK ČR, sign. 45 D 2. Knihopis, K04226. Na předním přídeští a na titulním listu jsou rukopisné přípisky kláštera bosých karmelitánů v Pacově. Knihu do Pacova přivezli pražští karmelitáni u kostela Panny Marie Vítězné, kteří na počátku 18. století převzali místní středověký hrad
přestavěný na zámek. Na její přední desce jsou vytlačena písmena „CPCD“ a na zadní desce rok „1715“. Část přípisku na titulní straně byla přepsána z „Pragensis“ na „Paczoviensis“.

31 KOMENSKÝ, Jan Amos. Joh. Amos Comenii Orbis sensualium pictus quadrilinguis... Levoča, 1685. NK ČR, sign. 45 G 76. Knihopis, K04244. Na druhém listu přední předsádky se nachází rukopisný přípisek Martina Schwartnera z roku 1745 a na prvním listu přední předsádky tužkou kresba muže s iniciálami „SM“. Na prvním listu přední předsádky je vepsán rukopisný přípisek „Nicolaus Décsey Anno 1845 Jan 14“.

32 KOMENSKÝ, Jan Amos. Johan-Amos Comenii Schola ludus seu Encyclopaedia viva... Amsterdam, 1657. NK ČR, sign. L 2242. Na předním přídeští je vlepeno grafické exlibris profesora pedagogiky a komeniologa Josefa Hendricha (1888–1950).

33 BERÁNEK, V. Když plásty tekly medem, s. 105; CHOBOT, K. Dějiny hmyzu, s. 229.

34 LINNÉ, Carl von. Caroli Linnaei archiatr. reg. med. et bot. profess. Upsal. Systema naturae... Leiden, 1756. NK ČR, sign. 65 D 2431. Na rubu titulního listu se nachází vlastnické razítko pražské lobkowiczké knihovny.

35 Oddělek je nové včelstvo s plodem a zásobami, které vzniklo oddělením ze zdrojového úlu.

36 BERÁNEK, V. Když plásty tekly medem, s. 105–106; CHOBOT, K. Dějiny hmyzu, s. 229; NEPRAŠ, J. České včelařství, s. 10.

37 SWAMMERDAM, Jan. Johannis Swammerdam Amsterdammer Doctor in de Medicynen, Historia Insectorum Generalis... Utrecht, 1669. NK ČR, sign. 16 C 9. Na předním přídeští je nalepeno grafické exlibris „JRC“.

38 SWAMMERDAM, Jan. Bybel der Natuure... Leiden, 1737. NK ČR, sign. 16 BB 18/T2.

39 BERÁNEK, V. Když plásty tekly medem, s. 106; CRANE, E. The world History of beekiping, s. 465.

40 RÉAUMUR, René Antoine Ferchault. Mémoires pour servir à l‘historie des insectes. Tome cinquieme... Paříž, 1740. NK ČR, sign. 74 B 45/T.5. Kniha je označena vlastnickými razítky německého přírodovědného spolku Lotos.

41 RÉAUMUR, René Antoine Ferchault. Physicalisch-oeconomische Geschichte der Bienen... Frankfurt nad Mohanem a Lipsko, 1759. NK ČR, sign. 65 D 126. Tisk pochází z pražské lobkowiczké knihovny.

42 WEGENER, Johann Erasmus. Joannis Erasmi Wegeners Oeconomia Bohemo Avstriaca... Praha, 1666. NK ČR, sign. 49 F 21. Na titulním listu se nachází rukopisný přípisek jezuitské rezidence v Košumberku z roku 1696.

43 FISCHER, Kryštof. Operis oeconomici... Praha, 1679–1683. NK ČR, sign. 49 E 42. Knihopis, K02542. V prvním díle je vepsán rukopisný přípisek kláštera sester premonstrátek v Doksanech.

44 THIEME, Johann Christoph. Haus- Feld- Artzney- Koch- Kunst- und Wunder-Buch... Norimberk, 1700. NK ČR, sign. 17 J 57.

45 GLOREZ, Andreas. Vollständigen Hauß- und Land-Bibliothec… Řezno, 1701–1702. NK ČR, sign. 65 C 91/T. 1–4 a Cont.T.1–4. Knihy pocházejí z pražské lobkowiczké knihovny.

46 FELDECK, Josef von. Kern Einer vollständigen Hauß- und Landes-Wirthschafft… Lipsko, 1718. NK ČR, sign. 65 E 9600. Kniha pochází z fondu czerninské rodové knihovny.

47 HELLWIG, Christoph von. Caspar Schrödters M.P. Allzeit fertiger und vermehrter, Hauß-Verwalter... Frankfurt nad Mohanem a Lipsko 1719. NK ČR, sign. 17 J 98. Na předním přídeští se nalézá rukopisný přípisek kláštera augustiniánů s kostelem sv. Kateřiny v Praze.

48 HOHBERG, Wolf Helmhardt von. Georgica curiosa aucta... Norimberk 1687. NK ČR, 17 A 82/T.1–2. V Národní knihovně ČR je uložené také vydání z let 1715–1716, které roku 1716 darovala Marie Arnoštka z Eggenbergu (1649–1719) jezuitské koleji v Českém Krumlově. NK ČR, sign. 17 A 50/T.1–3.

49 GRÜTZMANN, Johann. Neugebautes und zugerichtes Im[m]en-Hauszlein... Halberstadt 1669. NK ČR, sign. 17 L 5.

50 BERÁNEK, V. Když plásty tekly medem, s. 98–105; NEPRAŠ J. České včelařství, s. 31–33; VESELÝ, V. Včelařství, s. 29.

51 Jedná se o nástavek s plodem, zásobami a matečníkem, který včelař umístí za plného letu na místo jiného silného úlu. Navracející se létavky se v přelétáku usadí a vychovají si novou matku. Zároveň dojde k oslabení přemístěného včelstva a odvrácení jeho nežádoucího vyrojení.

52 BERÁNEK, V. Když plásty tekly medem, s. 109.

53 SCHIRACH, Adam Gottlob. Melitto-Theologia. Die Verherrlichung des glorwürdigen Schöpfers aus der wunderwollen Biene... Drážďany, 1767. NK ČR, sign. 16 C 25.

54 Ve fondu NK ČR se nachází pozdější vydání. CHRIST, Johann Ludwig. Anweisung zur nützlichsten und angenehmsten Bienenzucht für alle Gegenden... Frankfurt nad Mohanem a Lipsko, 1815. NK ČR, sign. RF F 002778.

55 BERÁNEK, V. Když plásty tekly medem, s. 109–110.

56 GEDDE, John. Apiarium Anglicum, Oder: Dervollkommene Bienen-Meister... Lipsko, 1727. NK ČR, sign. 17 K 550. Jedná se o německý překlad spisu Johna Geddeho.

57 WARDER, Joseph. D. Joseph Warder’s Eines berühmten Englischen Medici Wehr- und wahrhaffte Amazonen... Hannover, 1718. NK ČR, sign. 65 E 6938 (z pražské lobkowiczké knihovny) a 17 J 103. V Národní knihovně ČR je uložené také vydání z roku 1721. NK ČR, sign. 65 E 5986. Kniha pochází z pražské lobkowiczké knihovny.

58 THORLEY, John. Sammlung einiger die Bienenzucht... Gotha a Göttingen, 1766. NK ČR, sign. 17 G 39. Jedná se o německý překlad připravený Abrahamem Gotthelfem Kästnerem (1719–1800).

59 VESELÝ, V. Včelařství, s. 31–32.

60 BERÁNEK, V. Když plásty tekly medem, s. 101–102.

61 JANŠA, Anton. Abhandlung vom Schwärmen der Bienen. Vídeň 1771. NK ČR, sign. 17 J 165 a G IX 61 (z knihovny Kinských).

62 V historických fondech Národní knihovny ČR se nachází pouze český překlad. JANŠA, Anton. Antonjna Janssa welmi zběhleho Wčeláře A beywalého Cysařského, Kralowského Včitele Vměnj O Chowánj Wčel we Wýdni podstatná Včenj, a Zpráwa O Chowánj Wčel... Praha, 1777. NK ČR, sign. 54 J 12467 a I 68809 neúplný. Knihopis, K03507.

63 BERÁNEK, V. Když plásty tekly medem, s. 110.

64 HUBER, François. Neue Beobachtungen über die Bienen: in Briefen an Herrn Carl Bonnet… Drážďany, 1793. NK ČR, sign. 17 D 76. Jedná se o německý překlad pořízený Johannem Riemem.

65 SPITZNER, Johann Ernst. Kritische Geschichte der Meinungen von dem Geschlechte der Bienen… Lipsko 1795. NK ČR, sign. 17 F 15/T.1, T.2.

66 KRÜNITZ, Johann Georg. Oeconomische Encyclopädie oder allgemeines System der Land-Haus- und Staats-Wirthschaft… Vierter Theil, von Baum bis Biene... Berlín, 1774. NK ČR, sign. 17 H 2/T.4. Na rubu titulního listu se nachází černé kulaté razítko „BS“.

67 KRÜNITZ, Johann Georg. Oeconomische Encyklopädie, oder allgemeines System der Staats-Stadt-Haus- und Landwirthschaft… Vierter Theil, von Baum bis Biene... Brno 1787. NK ČR, sign. 17 H 763/T.4. Více viz Encyklopedie knihy. Dostupné z: Encyklopedie – Encyklopedie knihy [cit. 2025-01-05].

68 KRÜNITZ, Johann Georg. Das Wesentlichste der Bienen-Geschichte und Bienen-Zucht... Berlín, 1774. NK ČR, sign. 17 J 237. Na přední předsádce je rukopisná poznámka „Geschenk des h. Landesgerichts-rathes Neumann 18 14/10 65“.

69 První původní český odborný včelařský text sepsal katolický kněz Martin Klíma (1744–1828) v roce 1779. Jeho Škola včelní se dochovala pouze ve formě rukopisu a německého vydání z roku 1790. V roce 2003 vyšla edice rukopisu. KLÍMA, Martin, HŘEBENÁŘOVÁ, Martina (ed.) a ČERNÝ, Ivan (ed.). Škola včelní, v kterej jistý a jasný způsob se dává, to tak sladké a výborné hospodářství vyhlížeti a zlepšiti: k užitku milovníkům téhož umění založena 1779. [Opatovice], 2023.

70 Více o česky psané včelařské literatuře BERÁNEK, V. Když plásty tekly medem, s. 121–136; HŘEBENÁŘOVÁ, Martina. Včelařství v Čechách a na Moravě v 16.–18. století ve světle tištěných příruček. Český lid 111, 2024, č. 1, s. 77–112.

71 Wytah Znowo-skusseného Wčeľaře, Aneb Krátké Gednánj O Wčeličkách... Skalica, 1775. Knihopis, K03508.

72 Weytah znowo-skusseného Wčelaře. Totiž: Krátké Gednánj o Wčeličkách... Litomyšl, 1784. NK ČR, sign. 54 S 388. Knihopis, K18321. Na titulním listu se nalézá vlastnické razítko „Knihovna Milnerovskii“. V Národní knihovně ČR jsou uložena také vydání z roku 1792 (NK ČR, sign. 54 Se 55. Knihopis, K03509), z roku 1799 (NK ČR, sign. 54 K 4852. Knihopis, K03510) a asi z rozmezí let 1799 až 1828 (NK ČR, sign. 54 K 9858. Knihopis, K18359). Na titulním listu signatury 54 K 9858 je vepsán rukopisný přípisek „Stephani Marteo“.

73 JANŠA, Anton. Antonjna Janssa welmi zběhleho Wčeláře A beywalého Cysařského, Kralowského Včitele Vměnj O Chowánj Wčel we Wýdni podstatná Včenj, a Zpráwa O Chowánj Wčel... Praha, 1777. NK ČR, sign. 54 J 12467 a I 68809 neúplný. Knihopis, K03507. Na rubu titulního listu neúplného exempláře se nachází vlastnické razítko ekonoma, národohospodáře, ředitele Živnostenské banky, sběratele a bibliofila Jaroslava Preisse (1870–1946).

74 JANIŠ, Josef Antonín. Jozefa Antonjna Janisse Faráře w Hostiwaři aučinliwé sprawowánj Wčel pro obecného Kragana w Králowstwj Cžeském... Praha, 1789. NK ČR, sign. 54 G 11059. Knihopis, K03501. Na rubu přední předsádky je rukou vepsáno „Localiae Duschoviensis Nro 84“.

75 Partenogeneze neboli samobřezost znamená vývoj jedince z neoplozeného vajíčka.

76 JANIŠ, Josef Antonín. Des Joseph Anton Janisch Pfarrers in Hostiwař Praktische Bienenpflege für den Landmann im Königreiche Böheim… Praha, 1789. NK ČR, sign. 49 D 78, 17 H 355 a 17 J 635. Na titulním listu signatury 17 H 355 se nacházejí vlastnická razítka „C. R. Gymn. Neo: Prag.“ a „Bibliothek k. k. Staats-Gymnasium Prag-Neustadt“.

77 GLOSIUS, Ján. Obsah Potřebných Navčenj a Přawídel wedlé kterýchž se Wčely rozssafně a s vžitkem opatrowati dagj... Banská Bystrica, 1792. NK ČR, sign. 54 Se 107 a 54 K 14574. Knihopis, K02714. Na předním přídeští signatury 54 K 14574 se nalézá tištěné exlibris „C. k. Český ústav učitelský v Praze“ a na titulním listu razítko „Knihovna c. k. Ústavu ku vzdělávání učitelů v Praze“.

78 Zlodějinou bývá označováno loupeživé chování včel, jehož cílem je získat medné zásoby z okolních úlů.

79 Více CÍSAŘOVÁ SMÍTKOVÁ, Alena, PALIČKOVÁ, Tereza a VACKÁŘOVÁ, Jana. Jezuitské fondy Národní knihovny ČR ve světle provenienčního průzkumu. Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum 66, 2021, č. 1–2, s. 27–43.

80 NK ČR, sign. 54 S 388.

81 NK ČR, sign. 54 B 3.

82 NK ČR, sign. 17 J 61.

83 NK ČR, sign. 6 H 80.

84 NK ČR, sign. 17 J 154.

85 NK ČR, sign. 17 A 50/T. 1–3.

86 NK ČR, sign. 45 D 2.

87 NK ČR, sign. 45 G 76.

BENDLOVÁ, Markéta. Včely a včelařství v historických knižních sbírkách Národní knihovny ČR. Knihovna: knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 1, s. 31–49. ISSN 1802-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: Spiridion Wukadinović, knihovna vysokých škol technických, knihovnictví, Česká vysoká škola technická v Praze, Německá vysoká škola technická v Praze, Veřejná a univerzitní knihovna v Praze

SUMMARY: This study shows Spiridion Wukadinović, renowned for his works in history of literature, as the head of the library of the technical universities in Prague. It follows primarily two aspects of his career in the aforementioned institution – an unusual way of obtaining the position and troubles calling for his attention. The first of them clearly reflects the national struggles between Czechs and Germans, whereas the second was caused mainly by the space limitations and inappropriate organization of the library collection. Wukadinović was determined to reform the library, but because of insufficient funding, he was able to carry out his ideas only in a limited scope. However, his proposals and complaints reveal interesting facts of the working life of the librarians in the last years preceding the World War I.

KEYWORDS: Spiridion Wukadinović, library of the technical universities, librarianship, Czech Technical University in Prague, German Technical University in Prague, Public and University Library in Prague

Mgr. Karolína Kalecká, Ph.D. / Národní technická knihovna (National Library of Technology), Technická 2710/6, 160 80 Praha 6

Úvod

Spiridion Wukadinović (1870–1938) byl ve své době uznávaným překladatelem a oblíbeným vysokoškolským profesorem. Svým současníkům byl znám především díky tomu, že předobraz dějiště Goetheho Novely nalezl v Podkrušnohoří, a ceněny byly i jeho publikace o díle Heinricha von Kleist.¹ Mezi nimi byly i Kleist-Studien, jejichž nejdůležitější část představoval – alespoň dle názoru tehdejších profesorů Filozofické fakulty pražské Německé Karlo-Fedinandovy univerzity – text věnovaný nedokončenému dramatu Robert Guiskard.² Wukadinovićovi tato publikace, vydaná roku 1904, posloužila jako habilitační spis, a tak mu pomohla vydat se na akademickou dráhu, která jej krátce před vypuknutím první světové války zavedla až na krakovskou univerzitu. Tam působil jako profesor pro německou řeč a literaturu až do konce září 1932, kdy se v atmosféře rostoucího polsko-německého napětí znelíbil polským autoritám.³ Svůj profesní život ovšem začal jako knihovník a i v tomto oboru zanechal významnou stopu. Shodou okolností se totiž právě on – germanista – stal prvním vedoucím společné knihovny pražských vysokých škol technických, který měl již při převzetí úřadu mnohaleté zkušenosti s prací ve velké knihovně. Je proto škoda, že jako její historická osobnost byl zatím spíše přehlížen.⁴

Tato studie se pokouší nastínit ty nejpalčivější problémy, jež dělaly vrásky na čele jak Wukadinovićovi jako vedoucímu technické knihovny⁵, tak všem ostatním, kdo s ní v posledních letech před první světovou válkou měli cokoliv společného, a doplnit obraz života tohoto významného polského germanisty. Jejím hlavním cílem není nic menšího než připomenout, že i za knihovními katalogy se může skrývat velmi barvitá, přestože na první pohled stěží viditelná, minulost.

Cesta do technické knihovny

Spiridion Wukadinović se narodil 7. března 1870 ve Vídni, jeho otec – též Spiridion – měl srbské předky a býval důstojníkem v rakouské armádě, matka byla Polka. Základní školu i gymnázium navštěvoval v Opavě, a než roku 1889 na pražské německé univerzitě zahájil svá studia germanistiky a anglistiky, absolvoval vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník. Po dvou semestrech strávených v Berlíně ukončil své vysokoškolské vzdělání na univerzitě ve Štýrském Hradci, kde promoval v červenci 1894. Prvního května 1895 začal pracovat v univerzitní knihovně tamtéž,⁶ očividně se ale nejednalo o zaměstnání, s nímž by byl zcela spokojený, neboť na podzim 1897 se na vlastní žádost nechal přeložit do pražské Veřejné a univerzitní knihovny. Roku 1900 se oženil s jistou Annou Novákovou, údajně skvělou houslistkou, a hned následujícího roku se jim narodila dcera Draga.⁷ Pracovně se, přinejmenším na přelomu století, Wukadinović věnoval zejména katalogizaci,⁸ souběžně ale pokračoval ve svém literárněhistorickém výzkumu, a zatímco profesuru nabízenou univerzitou v Bělehradě odmítl, začal se na jaře 1904 ucházet o docenturu na filozofické fakultě pražské německé univerzity. Oznámení o úspěšném zakončení habilitačního procesu⁹ jej zastihlo již na novém pracovišti – knihovně společné oběma pražským vysokým školám technickým, české a německé.

Ta sídlila v Husově ulici, v budově německé techniky, a po přelomu století začínala mít potíže s personálem, neboť Vojtěch Valenta, který ji spravoval od 26. října 1873, podal v červenci 1906 žádost o penzionování. Kurátoři, kteří byli za technickou knihovnu spoluzodpovědní¹⁰ – v té době se jednalo o profesora fyziky na české technice Václava Felixe a profesora matematiky na německé technice Antona Grünwalda –, se téměř okamžitě pokusili opatřit za něj náhradu v univerzitní knihovně. Již dříve jednali s jejím vedoucím, Richardem Kukulou, a nyní se začali energicky domáhat Wukadinoviće, jehož jim Kukula doporučil.¹¹ Zkušeného knihovníka, který by mohl okamžitě převzít vedení technické knihovny, v Praze stěží mohli nalézt kdekoliv jinde. V technické knihovně sice bylo systemizované ještě jedno úřednické, praktikantské místo,¹² ale na Wilhelma Kosche, jenž je tehdy zastával, jako na Valentova nástupce nikdo ani nepomyslel.

Celá záležitost sice nebyla tak horká, jak se zpočátku zdálo, protože Valenta svou žádost o odchod do výslužby záhy vzal zpět, jenomže tak jako tak bylo zřejmé, že vzhledem ke svému pokročilému věku – narodil se 18. března 1833 – a křehké tělesné konstituci je již sotva schopen svůj úřad plnohodnotně vykonávat.¹³ Když pak Kosch k poslednímu září 1906 odešel z rakouských státních služeb,¹⁴ museli kurátoři konstatovat, že knihovna se ocitá ve velkém nebezpečí, neboť „jak ukazují zkušenosti získané při minulých konkursech, není snadno nalézti kandidáta, který by vyhovoval všem požadavkům“.¹⁵ Nejenže Valenta mohl kupříkladu onemocnět, ale práce v knihovně bylo pro jediného úředníka příliš. Proto kuratorium věřilo, že by měl mít k ruce někoho „mladšího, svěžího, a přece dosti zkušeného a s knihovnou obeznámeného, aby mohl v nutném případě okamžitě převzíti vedení“. Jinými slovy trvalo na tom, aby Wukadinović do služby v technické knihovně co nejdříve nastoupil.¹⁶

Nebylo to prvně, co rektoráty vysokých škol technických či Místodržitelství v Praze doufaly pro technickou knihovnu získat některého z univerzitních knihovníků – však o Valentově odchodu do penze se spekulovalo už roky – a co v této souvislosti padlo právě Wukadinovićovo jméno, ovšem až tentokrát byla jejich žádost vyslyšena.¹⁷

Stalo se tak i díky souhlasnému stanovisku Kukuly, který se ale nerozhodoval s lehkým srdcem. Sám neměl úředníky na rozdávání a práce na novém lístkovém katalogu univerzitní knihovny dle jeho názoru sotva snesly zdržení, takže si kladl podmínky. „Zdejší úřednictvo by z tohoto zamýšleného přidělení Dr. Wukadinoviće něco mělo jen tehdy, kdyby se Dr. Wukadinović v dohledné době stal definitivním skriptorem¹⁸ knihovny vysokých škol technických,“ protože tím by se v univerzitní knihovně uvolnilo místo a mladší úředníci by hned měli lepší vyhlídky na služební postup.¹⁹ Žádal tedy, aby ruku v ruce s přidělením Wukadinoviće technické knihovně šla žádost o penzionování Valenty.²⁰ Místodržitelství, druhá instituce spoluzodpovědná za technickou knihovnu, vzalo tento návrh za svůj, a tak jí byl Wukadinović od 1. ledna 1907 přidělen.²¹ Pravda, bylo to na dobu neurčitou, ale Valentovi očividně bylo jasně naznačeno, že už se s ním nepočítá, takže slíbil požádat ještě v prosinci 1906 o odchod do penze.²²

Pro samotného Wukadinoviće nebyla změna působiště žádným překvapením. Kurátoři technické knihovny s ním celou záležitost probrali osobně už v červenci toho roku a již tehdy prohlásili, že jsou připraveni jej navrhnout Valentovým nástupcem.²³ Nová práce se mu patrně nepříčila a ani představa, že by se mohl stát, alespoň do určité míry, svým vlastním pánem, mu jistě nebyla proti mysli, neboť když byl na uprázdněné místo po Valentovi v srpnu 1907 vypsán konkurs,²⁴ požádal o ně. Sice mu konkurovali dva jeho kolegové z univerzitní knihovny, ale Kukulovými slovy se Wukadinović „jako nejstarší, nejenergičtější z kandidátů, který také zcela ovládá obě zemské řeči²⁵ slovem i písmem,“ zdál dané pozice hoden více než kterýkoliv z nich.²⁶ Profesorské sbory obou vysokých škol technických si podle očekávání vybraly právě jeho²⁷ – ovšem Wukadinović, v té době již prozatímní vedoucí technické knihovny, všem zúčastněným udělal čáru přes rozpočet, když v dubnu 1908 svou žádost stáhl.²⁸

Sice neuvedl žádný konkrétní důvod, místodržitelští úředníci se ale domnívali, že jím byla rozepře s rektorem německé techniky, profesorem mechanické technologie Karlem Mikolaschekem²⁹ – buď se nepohodli v některé správní otázce, nebo se mohlo jednat o podobný incident, jaký Wukadinović později popsal těmito slovy: „Brzy po převzetí úředních záležitostí jsem kvůli několika sešitům jednoho časopisu učinil výtku jednomu zdejšímu profesorovi, který je měl již vícero let u sebe, takže časopis nemohl být svázán. Sluha přinesl mé vlastnoruční, velmi zdvořile formulované psaní profesorovi na katedru a před všemi asistenty, laboranty atd. dostal odpověď: ‚Řekněte knihovníkovi, že je to drzost a že jestli sem ještě jednou přijdete, vyhodím Vás!‘ Mohl jsem... odpovědět žalobou kvůli urážce úřední cti, ale pochopitelně jsem se něčím takovým nechtěl uvést.“³⁰

Bylo tedy nutné porozhlédnout se po jiném vedoucím, jenomže, jak trefně shrnul Kukula, „druhý oběma profesorským sborům [tak] vítaný kandidát jako Dr. Wukadinović, který, pocházeje ze srbské krve, je soukromým docentem na německé univerzitě a má českou manželku, jejíž příbuzenstvo sahá až do profesorského sboru c. k. České vysoké školy technické, už není.“³¹ Wukadinović se pro tuto funkci totiž hodil nejen proto, že byl zkušeným knihovníkem, ale také pro svou povahu, jíž byla cizí „každá agresivní národní politika“.³²

Vztahy mezi Českou a Německou vysokou školou technickou nikdy nebyly ideální. Vzájemnou řevnivost mezi oběma institucemi a nevraživost mezi jejich studenty pomáhaly rozdmýchávat zpravidla neúspěšné snahy politiků nasměrovat soužití Čechů s Němci do těch kolejí, které v jejich představách vedly k víceméně bezproblémovému fungování státu.³³ Pravda, nařízení z dubna 1897, která češtinu ustanovila úředním jazykem vnitřní služby mnoha odvětví státní správy v Čechách a po řadě státních zaměstnanců vyžadovala znalost obou zemských řečí, byla motivována spíše snahou předsedy vlády Kazimierze hraběte Badeniho získat podporu českých poslanců než čímkoliv jiným, přesto je lze považovat za jeden z nejlepších příkladů. Frustraci Němců tehdy ještě posílily výsledky březnových voleb, v nichž uspěli Slované,³⁴ a atmosféra v Praze byla kvůli tomu natolik rozjitřená, že „český hovor v místnostech polytechnické knihovny platil za provokaci, a konečně došla nesnášenlivost některých německých posluchačů tak daleko, že student česky mluvící byl vyháněn, ba na zdraví ohrožován“.³⁵ V dubnu 1904 bylo několika posluchačům České vysoké školy technické s barety na hlavě (tehdy byly odznakem českých studentů) zabráněno vstoupit do budovy německé techniky, kde byla knihovna umístěna, a to i násilím.³⁶ Místodržitelští úředníci tedy měli o důvod více přemýšlet o zaměstnancích knihovny i z národnostního hlediska, k čemuž dostali příležitost ještě téhož roku, když bylo podruhé obsazováno místo praktikanta. Dospěli k závěru, že jelikož Valenta je Čech, „bylo by vhodné jmenovat 2. úředníkem uchazeče německé národnosti.“³⁷ Důvody byly pravděpodobně spíše symbolické než praktické. Pokud si obě vysoké školy technické, česká i německá, byly rovny, pak měli Češi i Němci spravovat společnou knihovnu stejnou měrou, a mimoto jistě nebyla ojedinělá představa, že knihovníci by mohli nějakým způsobem protežovat ty uživatele knihovny, kteří byli jejich národnosti, a diskriminovat druhé. Wukadinović to ostatně potvrdil, když napsal, že „téměř každý vstupuje do knihovny jako do nepřátelského tábora. V každém nepříjemném opatření vedoucího je, ať už z německé, nebo z české strany, spatřován akt národní předpojatosti,“ a jakákoliv drobnost se přihodila, stěžovali si studenti „ne u vedoucího knihovny, jako jinak všude, nýbrž rovnou u rektora, nebo dokonce na nějakém shromáždění techniků.“³⁸ V takových poměrech musel být národnostně víceméně neutrální vedoucí knihovny požehnáním.³⁹

Zprvu se ale nezdál bezpodmínečně nutným. I profesorský sbor německé techniky si byl očividně vědom, že – opět Kukulovými slovy – „při specifických pražských poměrech připadá pro obsazení toho místa v úvahu jedině úředník c. k. [univerzitní] knihovny, protože vskutku jen tito znají poměry a bezmála jen oni ovládají obě zemské řeči“.⁴⁰ Vážní zájemci z jejích řad byli i při opakovaně vypsaném konkursu jen dva, z nichž Slovinec Ivan Žmavc se jevil méně kvalifikovaným, a zprvu to vypadalo, že profesorské sbory obou technických škol by se mohly shodnout na druhém, politicky angažovaném Zdeňkovi Tobolkovi. Když ale deník Bohemia veřejnosti připomněl, že na nepolitickou pozici vedoucího technické knihovny je Tobolka zcela nevhodným kandidátem,⁴¹ přestali jej i němečtí profesoři považovat za jednoznačně přijatelného. Nakonec o něm ale ani nehlasovali – k osobě nového správce knihovny se odmítli byť jen vyjádřit, protože jeho jmenování by mohlo zkomplikovat rozdělení společné knihovny, které profesorský sbor německé techniky požadoval.⁴²

O stavbě nové budovy pro technickou knihovnu a při té příležitosti i o jejím možném rozdělení se sice v Praze vážně diskutovalo, ovšem realizace těchto projektů nebyla na pořadu dne, a tak mělo místo vedoucího technické knihovny zůstat ještě roky neobsazené. Wukadinović je byl ochoten provizorně zastávat jen za určitých podmínek a neváhal naznačit, že požaduje záruky proti svévoli profesorských sborů vysokých škol technických.⁴³ Patrně je obdržel, neboť počátkem roku 1910 se dal slyšet, že výměnou za ad personam a povýšení na kustoda by onu funkci definitivně převzal. Ministerstvu se tato možnost nezamlouvala, něco ale učinit muselo, jelikož pro Wukadnoviće mohla být přece jen přitažlivější univerzitní knihovna, kde by měl mnohem větší pole působnosti. Jako jediná vhodná osoba široko daleko ovšem musel zůstat provizorním vedoucím technické knihovny, s čímž nakonec výměnou za příplatek souhlasil.⁴⁴

Obr. 1 Personál pražské Veřejné a univerzitní knihovny v březnu 1905. Z našeho pohledu stojí Spiridion Wukadinovič v prostřední řadě druhý zleva, po jeho pravici Ivan Žmavc, Zdeněk Tobolka je v téže řadě čtvrtý zleva. Richard Kukula sedí v první řadě jako třetí zprava. (Archiv Národní knihovny ČR, sbírka fotografií 1893-2005)

Místo, místo, místo...

Ať si jeho kolegové mysleli, co chtěli, Wukadinović se jako provizorní vedoucí technické knihovny rozhodně neocitl v záviděníhodné situaci. Potřeboval nový stůl, protože ten kulatý, který mu byl k dispozici, už příliš nedržel pohromadě a neměl ani uzamykatelnou zásuvku, takže „v něm uložená akta jsou zcela vydána všanc pohledům zvědavců“, a nemohl ani posloužit jako náhrada za pokladnu (tu si knihovna mohla pořídit až roku 1911)⁴⁵, pročež byl Wukadinović nucen přechovávat peníze za kauce u sebe doma. Scházel regál na pokračující publikace, sešity těch neukončených tudíž byly „tak nacpané v jedné skříni, že je jednak nelze vůbec využívat, a jednak jsou tímto násilným zacházením zničeny dříve, než se dostanou ke knihvazači“. Konečně bylo bezpodmínečně nutné vymalovat čítárnu a vyměnit děravý běhoun⁴⁶ – ale zatímco těmto Wukadinovićovým žádostem Místodržitelství vyšlo vstříc,⁴⁷ s tím největším neduhem technické knihovny, s nevyhovujícími prostory, přes veškerou snahu mnoho udělat nedokázalo.

První návrh na přestěhování knihovny do nových prostor padl roku 1875, nedlouho poté, co se česká technika odstěhovala z do té doby společné budovy v Husově ulici na Karlovo náměstí.⁴⁸ Návrh byl sice motivován nepohodlným docházením do knihovny, na Místodržitelství se ale už tehdy věřilo, že pravým důvodem je touha přesunout knihovnu z budovy německé techniky na neutrální půdu. Stěhování bylo v každém případě na místě už kvůli malým čítárnám,⁴⁹ k nimž se ve druhé polovině 80. let přidala skutečnost, že knihovně docházel prostor pro nové přírůstky. Pronajmout si vhodnou budovu se ale ukázalo nemožným, novostavba z ohledu na státní kasu nepřipadala v úvahu, a tak se na přelomu let 1893 a 1894 podařilo knihovnu rozšířit jen výměnou za zrušení bytu správce ve stávající budově.⁵⁰ Dalších změn doznaly její prostory krátce po Wukadinovićově nástupu. V souvislosti se stavebními úpravami provázejícími zřízení nové chemické laboratoře byla knihovně výměnou za část chodby a schodiště poskytnuta posluchárna, což pro ni znamenalo několik málo čtverečních metrů navíc.⁵¹ Každý z nich byl vítaný, jenomže „staré regály, které byly dočasně přemístěny do nového sálu, nepojmou ani přestěhované knihy, z nichž velká část musí ležet na zemi… Mimoto zaplňují jen jednu polovinu sálu, druhá, prázdná polovina je nyní zcela nevyužitelná, [proto] nemůže být o nějaké výhodě, kterou bychom přidělením sálu [oproti dřívějšímu stavu] získali, prozatím řeč“.⁵² Pořízení nových regálů ale byla, v porovnání třeba se stavbou nové knihovny, hračka,⁵³ a knihy tak alespoň nemusely stát ve více řadách.

Wukadinovićovi to ovšem mohlo být jen chabou útěchou. „Malý prostor pro přírůstky je dnes téměř vyčerpaný a postavení nových regálů nemožné. Nová prostorová krize je tedy již za dveřmi,“ povzdechl si v dubnu 1910. Výše zmíněná výměna místností s sebou navíc přinesla tu nemilou změnu, že „dosavadní dva vchody byly rozmnoženy na pět, z nichž dva ještě k tomu nelze kontrolovat. Knihy jsou nyní uloženy ve čtyřech různých, excentricky položených prostorách, z nichž každá má svůj vlastní vstup. Že je tím ztížen a zpomalen výdej knih, je jasné“. Vhodné stavební úpravy sice mohly pomoci, radikální zlepšení by ale přišlo jen s přestěhováním knihovny do lépe vyhovujících prostor,⁵⁴ a to tím spíše, že v její všeobecné čítárně tehdy bylo jen dvaatřicet míst k sezení⁵⁵ a kvůli blízkým laboratořím hrozilo nebezpečí požáru.⁵⁶

Na české technice byli s Wukadinovićem zajedno, zvlášť když jejím studentům byl přístup do společné knihovny na podzim 1908 opět znemožněn.⁵⁷ Jenomže na německé technice by s takovým plánem souhlasili možná ještě na podzim 1904,⁵⁸ o čtyři roky později už ale nikoliv. Její profesorský sbor nabyl přesvědčení, že mnoho potíží spojených se společnou knihovnou by se vyřešilo jejím rozdělením mezi obě školy, na čemž se jednomyslně usnesl 24. února 1908 s tím, že starší či málo využívané publikace by byly předány univerzitní knihovně. Zároveň se postavil proti stěhování společné knihovny ze „své“ budovy, jelikož tím by se německá technika ocitla oproti české v nevýhodě – zatímco Česká vysoká škola technická by i nadále měla vlastní, menší, takzvanou příruční knihovnu,⁵⁹ německá technika by najednou neměla žádnou. Zřízení příruční knihovny i pro ni by tuto nevýhodu sice mohlo vymazat, ovšem jen za cenu velkého množství peněz a času – profesorům se tedy zdálo lepší rozdělit společnou knihovnu než vydržovat ji a ještě dvě příruční.⁶⁰

Sám Wukadinović byl proti rozdělení knihovny, především proto, že dle jeho názoru by výsledkem byla dvě ubohá torza stávající „ústřední technické knihovny“, jediné svého druhu v Čechách. S ohledem na „dlouhodobě pokojné nebo přinejmenším snesitelné soužití“ uživatelů knihovny ovšem přirozeně navrhoval, aby v případné nové budově měla každá z pražských vysokých škol technických vyhrazeny své vlastní prostory s vlastním vchodem, takže společné by byly jen sklady, knihovní fond a pracovna vedoucího. Díky tomu by mohly – a měly – být používány pouze jednojazyčné nápisy a každá část knihovny by byla obsluhována výlučně personálem své národnosti. Na jeho výběru by se tak podílel vždy jen jeden profesorský sbor, čímž by se vyřešil jeden z největších neduhů tehdejší společné knihovny, totiž velmi pomalé rozhodování o uchazečích o práci v ní. Společně by vysoké školy technické vybíraly už jen vedoucího, a k tomu by zřejmě nedocházelo příliš často.⁶¹ Pokud šlo o kapacitu nové budovy, podle Wukadinovićových výpočtů by bývala měla pojmout přibližně 500 metrů regálů za předpokladu, že do každého regálu by bylo umístěno šest metrů knih. V takovém případě, odhadoval, by prostor vystačil na dalších čtyřicet let.⁶²

Ministerstvo kultu a vyučování se s ohledem jak na odmítavé stanovisko profesorského sboru české techniky a Wukadinoviće, tak na skutečnost, že provoz dvou knihoven, i kdyby menších, by oproti stávajícímu stavu vyšel dráž, rozhodlo pro stavbu nové budovy pro společnou knihovnu na státním pozemku na Slupi. Tento záměr ale narazil na odpor resortu financí, a tak byla celá záležitost prozatím ponechána in suspenso.⁶³ Prostorovou nouzi v technické knihovně se přesto podařilo vyřešit – sice opět jen dočasně, ale tentokrát přece jen na delší čas –, neboť jí výměnou za dvě menší místnosti byla přenechána další posluchárna v budově německé techniky. V souvislosti s příslušnými stavebními úpravami se mimoto měla dočkat i zavedení elektrického osvětlení.⁶⁴

Dědictví nejen po předchůdcích

Wukadinović sice považoval za jednu z hlavních příčin všech potíží, vedle pomalého rozhodování v personálních záležitostech, umístění společné knihovny v budově německé techniky,⁶⁵ byl si ale vědom, že tím výčet zdaleka nekončí. „Je zcela přirozené, že naše knihovna, na níž se bezmála čtyřicet let téměř nic nezměnilo, by mohla být v ledasčem lepší. Ale to, co laikovi připadá jako nedostatek, jsou jen poslední, i nepovolanému oku viditelné výhonky systému, jehož kořeny jsou nemocné.“⁶⁶ Řešení ovšem navrhl až v dubnu roku 1910 – právě toho jara, kdy projevil ochotu spravovat knihovnu dlouhodobě, a tedy jistě s přesvědčením, že reforma je i v jeho vlastním zájmu.

Jedním ze základních prvků dotčeného systému bylo ve Wukadinovićově době stavění knih podle velmi hrubého dělení na vědní obory, do nějž zdegenerovala původní praxe používaná na Královském českém stavovském technickém učilišti – přímém předchůdci pražských vysokých škol technických, běžně označovaném jako polytechnika – pravděpodobně od samého počátku a nejpozději od roku 1811. Touto původní praxí bylo stavění knihovních jednotek podle toho, pro který z vyučovacích předmětů [Lehrfach] byly opatřeny.⁶⁷ S tím souviselo i označování knih písmenem zastupujícím „jejich“ předmět, které zavedl úředník státní účtárny Michael Hofbauer během inventury majetku školy, kterou prováděl od listopadu 1828 do dubna 1829. Polytechnika si ponechala jedno pare inventáře vzešlého z této akce, aby do něj správci knihovny – nejprve sám ředitel polytechniky Franz rytíř Gerstner a od 1. června 1831 adjunkt chemie Karl Balling⁶⁸ – mohli zapisovat nové přírůstky. Knihy v něm byly roztříděny podle předmětů, obsahoval i popis používaných razítek a jiných značek a v něm definovaný systém dal časem vzniknout signaturám tvořeným latinským písmenem zastupujícím předmět a běžným číslem v rámci daného předmětu (tehdy se o signaturách ještě nehovořilo).⁶⁹ Zdá se ale, že pro běžnou práci v knihovně tento inventář nebyl vhodný, neboť Balling si ještě roku 1831 vytvořil vlastní „příruční inventární seznam“ pro každý předmět a vedle toho i abecední přehled pro všechny tituly v knihovně.⁷⁰

Předměty, které měly své signatury, bylo zprvu možné spočítat na prstech jedné ruky – stavitelství, chemie a mechanika –; další čtyři signatury přibyly kolem roku 1835, mj. v souvislosti s rozšířením výuky, a později byl tento systém doplňován již jen sporadicky.⁷¹ Časem se Balling ale musel postavit skutečnosti, že některé publikace pro žádný předmět zakoupeny nebyly a do žádného ani nezapadaly. Když tedy knihovna od Ministerstva vyučování obdržela dvaatřicet ročníků titulu Jahrbücher der Literatur, zapsal je „do nově založeného inventáře knih s názvem: Inventární seznam různých statistických a národohospodářských prací… ke kterémužto názvu by nyní mělo být přidáno ještě ‚literárněhistorických‘ “.⁷² Tím se ze statistiky začala stávat varia, a nutno dodat, že knihovna takovou kategorii měla v budoucnu velmi potřebovat, protože zatímco portfolio přednášek pořádaných na polytechnice a jejích nástupnických institucích se rozrůstalo, systém signatur po roce 1863 na téměř čtyřicet let ustrnul na patnácti písmenech⁷³ – koncem 60. let bylo na spadnutí zavedení běžného číslování jako účelnějšího způsobu evidence,⁷⁴ takže je očividné, že už tehdy se nezdálo smysluplné starý systém dále rozvíjet a neustále měnit tak, aby kopíroval vyučovací předměty.⁷⁵ „Jak se jeden musí podivovat,“ napsal k tomu Wukadinović, „když ve všeobecném rezervoáru ‚statistika‘ nalezne uložené všechno možné, čemu náš strohý systém žádné umístění nenabízí! Kde jsou tak důležité oblasti vědomostí jako: technické encyklopedie, technologické bibliografie, různá odvětví technického průmyslu – o nejnovějších výdobytcích techniky ani nemluvě?“ V letech 1828–1829 zavedené a nikdy nereformované dělení už v tu chvíli nebylo jen iluzorní, neaktuální a nevědecké, nýbrž dávalo vzniknout i mnohým absurditám.⁷⁶ Pod statistiku tak byly zapsány Doppelmayrovy glóby, Shakespearův Král Jan nebo také Písmo svaté, rakouský celní tarif a prospekt o vídeňském polytechnickém institutu byly k nalezení v chemii, studii o dějinách Země na úsvitu věků a pojednání o moci svalů bylo nutné hledat v matematice a tak dále.⁷⁷

Ke každému z těchto předmětů či oborů byly od roku 1865 vedeny dvě řady inventárních či místních seznamů nebo též katalogů, které se vyvinuly z Ballingových seznamů příručních.⁷⁸ Jedna řada byla vyhrazena novým přírůstkům, druhá pokračováním. Podle zavedeného systému byly první svazky nově získaných pokračovacích titulů zapisovány do seznamů pro nové přírůstky a všechny následující do seznamů pro pokračování, a sice v pořadí, v němž do knihovny přišly.⁷⁹ Například „první polovina svazku 1 Handbuch der Architektur se nachází v [katalogu pro] nova inventáře B (stavitelství [Baukunst]), a sice v záznamech z roku 1880 [ve skutečnosti 1883]. Druhá polovina prvního svazku je naproti tomu v pokračováních z roku 1889, sv. II. 1 tamtéž 1892 atd.“. Co hůř, podobně roztříštěné mohly být i záznamy k jednotlivým sešitům jednoho a téhož svazku a zejména „u větších časopiseckých řad s dodatky, doplňkovými sešity atd. budou pokusy vypátrat, co má knihovna k dispozici, zcela marné“. Kolonka pro počet svazků v těchto inventářích chyběla. Místní seznam, jenž nepodával přehled o tom, které knihy by měly stát vedle sebe, Wukadinović přitom považoval za „stejný nesmysl, jakým by byl abecední katalog bez abecedního řazení“. Bylo tedy jen pochopitelné, že „důkladná revize podle našich inventářů… je zcela nemožná a také již léta nebyla provedena“.⁸⁰

Tato Wukadinovićova slova se potvrdila během pravděpodobně poslední revize, jíž byla technická knihovna do té doby podrobena – proběhla v srpnu 1889. Asistoval při ní Wenzel Schulz, kustos pražské univerzitní knihovny,⁸¹ který musel konstatovat, že se nejednalo o snadnou záležitost. Příčinu těžkostí viděl mimo jiné ve zmíněných nepřehledných inventárních katalozích postavených na „zcela nevhodném a pro knihovnu, jež se rok od roku významně rozrůstá, neodpovídajícím“ základě, do nichž byly zapisovány všechny tituly bez rozlišení formátu, přestože velké svazky byly uloženy stranou od ostatních. Doporučoval založit nové místní katalogy za použití vhodnějšího systému, a to dříve, než bude knih příliš mnoho, sám ale obratem uznal, že pro takový projekt se technické knihovně nedostává personálu.⁸² Valenta, který tehdy byl jejím jediným úředníkem, nikdy nic podobného nenavrhl.⁸³ Jednak jistě tušil, že na provedení nějaké reformy by sám nestačil, jednak – a to možná především – neměl žádnou zkušenost s prací v jiné knihovně, takže se s žádným jiným, lepším systémem nikdy nesetkal.⁸⁴

Wukadinović navrhoval vyřešit tyto neduhy v první řadě zavedením běžného číslování, které dle jeho slov v té době používaly téměř všechny univerzitní a technické knihovny tehdejšího Rakouska.⁸⁵ Fond by přesignoval, přičemž by všechny tituly zapsal do jednoho inventáře⁸⁶, jímž by nahradil stávajících osmadvacet⁸⁷, a běžné číslo by doplnil označením formátu (I až IV). Uložení knih podle formátů by samozřejmě vyžadovalo odpovídající nové regály, a i proto by bylo ideální, kdyby se tato reorganizace provedla během stěhování knihovny. Rovněž chtěl založit nový či alespoň doplnit stávající jmenný lístkový katalog, neboť jednotlivá díla ze sborníků a edičních řad v něm neměla vlastní kartičky a záznamy trpěly kvůli malým rozměrům lístků.⁸⁸ Dobrého slova neměl ani pro tištěný systematický katalog vydaný roku 1898, který sice měl abecední rejstřík, ten ale neodkazoval na příslušné stránky. Konečně navrhoval založit předmětový či systematický lístkový katalog (žádný takový knihovna tehdy neměla) – tedy vlastně katalogy dva, jeden německý a druhý český.⁸⁹ Jeho iniciativa se setkala s příznivým ohlasem na Ministerstvu kultu a vyučování, které po konzultaci se Salomonem Frankfurterem z vídeňské univerzitní knihovny uznalo, že neduhy spojené se signováním, stavěním a katalogizací fondu jsou těmi nejnaléhavějšími, na něž Wukadinović v této souvislosti upozorňoval.⁹⁰

Wukadinović tedy vše probral s kurátory knihovny, kteří schválili jak zrušení starého systému a zavedení běžného číslování, tak zrušení dvojího signování té části fondu, která byla umístěna v čítárně knihovny, a konstatovali, že jsou potřeba nové lístkové katalogy.⁹¹ Návrhy vzešlé z těchto diskuzí ale byly ve Vídni přijaty s jistými výhradami. Nikdo nezpochybňoval, že je třeba se rozloučit se starými systémem, ovšem Frankfurter doporučoval zavést běžné číslování buď jen za předpokladu, že každý formát bude mít svou vlastní číselnou řadu, nebo takovým způsobem, že každému formátu zůstane vyhrazena určitá sada čísel. Neztotožňoval se ani s přáním kurátorů knihovny vytvořit systematický lístkový katalog založený na hierarchii vědních oborů, neboť byl přesvědčený, že tak náročná práce se kvůli tak malému fondu nevyplatí. Za vhodnější považoval katalog věcný. K Wukadinovićovi se ale patrně nic z toho nedoneslo – Ministerstvo jej chtělo instruovat až ve chvíli, kdy bude první část peněz potřebných na provedení reformy řádně zařazena do rozpočtu,⁹² čekání na tento okamžik ale bylo nakonec marné.

Tato část reformy, podobně jako stavba nové knihovny, tedy ztroskotala na své finanční stránce. Wukadinović sice sestavil předběžný rozpočet prací, jež měly trvat čtyři roky, již v létě 1911, Ministerstvo jeho žádost ale nemohlo vyslyšet, a to jak z formálních – výdaje do rozpočtu nebylo možné zařazovat jen tak během roku –,⁹³ tak z finančních důvodů. Do začátku první světové války se peníze na reformu technické knihovny opatřit nepodařilo a povést se to nemělo ani v následujících letech.⁹⁴ Na jaře 1913 tedy Ministerstvo schválilo alespoň 180 tehdejších korun na pořízení číselného razítka⁹⁵ a nového místního seznamu, aby nové přírůstky již nemusely být zapisovány podle starého, nevyhovujícího systému a aby bylo konečně možné je revidovat.⁹⁶ Dotčený seznam se v Národní technické knihovně, přímé nástupkyni knihovny vysokých škol technických, dochoval a je z něj zřejmé, že nové přírůstky začaly být na počátku roku 1914 zapisovány pod běžným číslem,⁹⁷ přičemž se jednalo o jedinou číselnou řadu bez ohledu na formát. Vzhledem k tomu, že starší fond měl být později přesignován, je první použitou cifrou 20 001, a protože podle dochovaných inventárních seznamů měl fond tehdy cca 16 500 signatur, je očividné, že Wukadinović si ponechal velkou rezervu pro případné nezapsané tituly nebo pro rozdělení některých starých signatur mezi více nových. Nikdy k tomu ale nedošlo – podle Wukadinoviće by se sice jednalo o mechanickou činnost, s níž by nebylo mnoho práce,⁹⁸ jeho nástupce Anton Moucha ale rozhodl, že starší fond přesignován nebude.⁹⁹

Spiridion Wukadinović byl 3. června 1914 jmenován mimořádným profesorem německé řeči a literatury na Jagellonské univerzitě v Krakově a to znamenalo konec jeho starostí s technickou knihovnou.¹⁰⁰ Právě popsaná částečná reforma nicméně zůstává jeho dílem, přestože bývá připisována Antonu Mouchovi.¹⁰¹ Může se to zdát do jisté míry pochopitelné, neboť Moucha se za jejího autora sám označil,¹⁰² ovšem časový nesoulad hovoří velmi významně v neprospěch jeho tvrzení.

Pokud Mikolaschek Wukadinovićovi vzal pouze počáteční nadšení, pak následující léta vedoucího technické knihovny přinejmenším do jisté míry připravila i o radost z práce, jak je patrné z jeho návrhů změn ve služebních předpisech. Měl dojem, že knihovní řád byl vypracován po vzoru řádu knihovny brněnské německé techniky,¹⁰³ a už proto si nemůže poradit se specifickými pražskými poměry – na jeho základě tedy nebylo možné přijmout žádné opatření, které by posluchačům pražských univerzit zabránilo rozebrat učebnice matematiky na úkor techniků (v Brně tehdy ještě žádná univerzita nebyla). Mimoto tento knihovní řád neznal rezervace, a konečně nedával knihovníkům žádnou oporu při vymáhání dodržování pravidel, která profesoři ne vždy chtěli respektovat, což bylo na pováženou tím více, že právě v Praze se muselo počítat s jistou přecitlivělostí čtenářů pramenící z napjatého vztahu mezi Čechy a Němci. Zcela chyběla vzájemná důvěra mezi nimi a knihovníky a Wukadinović věřil, že by pomohlo, kdyby čtenáři věděli, že úředníci se jen drží knihovního řádu, ať už požadují cokoliv. Spokojený nebyl ani s instrukcí pro vedoucího knihovny, která se držela předpisu z roku 1825, jenž skriptora považoval za pouhé „kancelářské individuum“¹⁰⁴ ještě i v době, kdy úředník v této hodnosti musel mít vysokoškolské vzdělání, dlouholetou knihovnickou praxi a pokud možno i vykazovat vědeckou činnost. V souladu s tím mu v technické knihovně nebyla vyhrazena žádná agenda, při níž by své vysokoškolské vzdělání opravdu uplatnil. Sice mohl navrhovat nákup knih, ovšem zpravidla marně, tato iniciativa tak byla víceméně vyhrazena profesorům obou technik. „Zkušenost mi říká,“ nesouhlasil s touto praxí Wukadinović, „že profesoři při svých nákupech berou jen zřídka ohled na zájem studujících, téměř vždy [mají na zřeteli] spíše svůj vlastní… Jak často se stává, že některý profesor z touhy po nějakém pojednání, kapitole nebo citátu objedná jeden jediný svazek vícedílné práce nebo jeden jediný ročník drahého časopisu!“¹⁰⁵ Volnou ruku neměl ani při zakládání katalogů, na rozdíl od ostatních knihovníků mu náležely pouze tři týdny dovolené, a k tomu všemu se musel nějak vyrovnat se skutečností, že každá z vysokých škol technických byla jiná – on se ale musel snažit vyhovět oběma stejnou měrou.¹⁰⁶ Změny předpisů se ovšem nedočkal¹⁰⁷ a svého odchodu do Krakova patrně litoval tím méně.

Závěr

Na základě Wukadinovićových zkušeností lze soudit, že práce vedoucího společné knihovny pražských vysokých škol technických byla pramálo vděčná. Vztahy mezi úředníky a uživateli knihovny zatěžovaly národnostní rozepře, fond byl nelogicky uspořádán a natěsnán v nevyhovujících prostorech, takže ani nebylo možné jej revidovat, a konečně tu byly dva profesorské sbory s odlišnými názory. Wukadinović k těmto skutečnostem nebyl slepý, a přestože pozici vedoucího technické knihovny zastával jen provizorně, zasadil se o reformu celého systému – její realizace ale dlouho vázla na nedostatku peněz, a tak Wukadinović mohl před svým odchodem do Krakova přikročit jen k částečným opatřením. Jak konkrétně by se jeho reforma bývala podepsala na dalším vývoji knihovny, kdyby dostal příležitost ji provést v celé její šíři, dnes již nelze říci.

Prameny a Literatura

Archivní fondy

• Národní archiv
• České místodržitelství Praha – všeobecné [ČM]
• České místodržitelství Praha – prezídium [PM]
• Ministerstvo kultu a vyučování Vídeň [MKV/R]
• Stavovská zemská pokladna a účtárna Praha [SZPÚ]
• Zemský výbor Praha [ZV]
• Archiv Národní knihovny
• Veřejná a universitní knihovna Praha [VUK]
• Výroční zprávy [VZ]
• Archiv Českého vysokého učení technického v Praze
• Polytechnický ústav v Praze [PÚ]
• Sbírka biografických dokumentů
• Archiv Univerzity Karlovy
• Filozofická fakulta Německé univerzity [FF NU]
• Österreichisches Staatsarchiv – Allgemeines Verwaltungsarchiv
• Unterrichtsministerium [UM]
• Archiwum Uniwersytetu Jagiellońskiego
• Akta Senatu Akademickiego Uniwersytetu Jagiellońskiego [S II]

Dobový tisk

Bohemia

Národní Listy

Prager Tagblatt

Vydané prameny a literatura

DERFL, Antonín a VEJSOVÁ, Anna. Knihovna vysokých škol technických. Ústřední technická knihovna ČSR v minulosti a dnes. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1959.

GRAESEL, Arnim. Handbuch der Bibliothekslehre. Zweite, voellig umgearbeitete Auflage der „Grundzuege der Bibliothekslehre, Neubearbeitung von Dr. Jul. Petzholdts Katechismus der Bibliothekslehre“. Leipzig: J. J. Weber, 1902.

GRASSAUER, Ferdinand. Handbuch für Unviersitäts- und Studien-Bibliotheken sowie für Volks-, Mittelschul- und Bezirks-Lehrerbibliotheken Österreichs. Neue Ausgabe. Wien: Karl Graeser 1899.

JÄHNL, Wilhelm (ed.). Vorschriften für die Technischen Hochschulen Österreichs. Wien: K. k. Schulbücher-Verlag 1916.

JÍLEK, František a LOMIČ, Václav. Dějiny Českého vysokého učení technického v Praze. Díl 1, svazek 1. Praha: České vysoké učení technické, 1973.

Katalog knihovny c. k. vysokých škol technických v Praze. Rokem 1893 zakončen. Praha: 1898.

KŁAŃSKA, Maria. Spiridion Wukadinović (1870–1938). In: MICHALIK, Jan a WALECKI, Wacław (ed). Złota księga Wydziału Filologicznego. Kraków: Księgarnia Akademicka, 2000, s. 215–222. ISBN 978-83-7188-298-2.

KUKULA, Richard. Erinnerungen eines Bibliothekars. Weimar: Straubing & Müller 1925.

LOMIČ, Václav a HORSKÁ, Pavla. Dějiny Českého vysokého učení technického v Praze. Díl 1, svazek 2. Praha: České vysoké učení technické, 1979.

OKEY, Robin. The Habsburg Monarchy. From Enlightenment to Eclipse. New York: St. Martin’s Press 2001. ISBN 0–312–23375–2.

ONDRÁŠKOVÁ, Květa. Vývoj knihoven na ČVUT v Praze v 19. století. In: Sto let české vysoké školy technické v Praze (1869–1969). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 53–73.

PUDŁOCKI, Tomasz. English and German studies at the Jagiellonian University between the two World Wars: the ideal of a scholar and challenges of reality. Online. Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego. Prace Historyczne. 2018, vol 145, no. 2. Dostupné z: http://dx.doi.org/10.4467/20844069PH.18.016.7818. [cit. 2024-01-04].

SCHENK, Elisabeth M. Die technische Hochschule in Prag und ihre Bibliothek 1718–1945. Bibliothek und Wissenschaft. 1977, roč. 11, s. 1–71. ISSN 00678236.

SOŠKOVÁ, Eva. Státní technická knihovna – vznik a vývoj v letech 1718–1945. Národní knihovna – Knihovnická revue. 2004, roč. 15, číslo 2, s. 61–74. ISSN 1214-0678.

Poznámky

1 Viz např. KUKULA, Erinnerungen eines Bibliothekars, 1925, s. 175, nebo Von der deutschen Universität. Prager Tagblatt, 2. 5. 1914, s. 2.

2 FF NU, L 57 No. 585 ex 1906, zpráva pro profesorský sbor, 3. 12. 1906. Autory tohoto posudku, kteří Wukadinoviće označili za svébytného literárního historika těšícího se nemalému uznání, byli Adolf Hauffen, Karl von Kraus a August Sauer.

3 Příčinou aféry bylo nepochopení Wukadinovićovy přednášky zaměřené na protipolské motivy v Goetheově díle. Podrobně k Wukadinovićově činnosti v meziválečných letech viz PUDŁOCKI, English and German Studies at the Jagiellonian University, 2018, s. 326–332.

4 Stručné zmínky o něm viz např. ONDRÁŠKOVÁ, Vývoj knihoven na ČVUT, 1969, s. 67; SCHENK, Die technische Hochschule in Prag und Ihre Bibliothek, 1977, s. 30–31; SOŠKOVÁ, Státní technická knihovna, 2004, s. 71.

5 Technická knihovna byla běžným krátkým dobovým označením používaným v češtině i němčině. Přitom je těžké říci, zda dotčená knihovna za monarchie vůbec měla nějaký oficiální název – pokud jím bylo „Knihovna c. k. vysokých škol technických v Praze“, jak stojí na jejím vlastnickém razítku, pak jej nerespektoval ani knihovní řád, ani instrukce pro vedoucího, ani jmenovací dekrety zaměstnanců. Namísto oficiálního označení přednosta je v této studii ze stylistických důvodů používáno tehdy též běžné slovo vedoucí, popřípadě správce.

6 MKV/R – personální spisy vysokoškolských učitelů, 5 – Prag Philosophie (Wukadinović, ka. 120), Nr. 11308 ex 1907, Curriculum Vitae, nedatováno, patrně červen/červenec 1904; KŁAŃSKA, Spiridion Wukadinović, 2000, s. 216; PUDŁOCKI, English and German Studies at the Jagiellonian University, 2018, s. 326.

7 KŁAŃSKA, Spiridion Wukadinović, 2000, s. 216; VUK, Spisy číslované, Z. 1044 ex 1897, Místodržitelství v Praze (dále jen Místodržitelství) Kukulovi, 11. 11. 1897.

8 PM 1891–1900, 6/1/12 (ka. 2235) Nr. 7324 ex 1900, Kukula Ministerstvu kultu a vyučování [MKV], 4. 4. 1900.

9 Za soukromého docenta pro novější německou řeč a literaturu byl připuštěn 5. dubna 1907 (respektive o měsíc později, po napravení formální chyby). FF NU, L 57 No. 1243 ex 1904, Wukadinović filozofické fakultě německé univerzity, 1. 7. 1904; tamtéž, No. 1376, MKV filozofické fakultě německé univerzity, 13. 5. 1907. Soukromí docenti nebyli za své přednášky placeni.

10 Dle tehdy platné instrukce byl vedoucí knihovny „podřízen ve směru administrativním c. k. místodržitelství, ve směru vědeckém kuratoriu, zvolenému oběma sbory profesorskými c. k. vysokých škol technických pro obstarávání záležitostí knihovny, a má podání svoje[,] jež týkají se vědeckého řízení vůbec, jakož i řádu knihovny, říditi na kuratorium knihovny, podání k místodržitelství však, na ně přímo“. ČM 1901–1910, 27/16/12-d (ka. 7612) Nr. 289207 ex 1905, Instruce [sic] pro přednostu knihovny obou c. k. vysokých škol technických v Praze, verze schválená v listopadu 1905.

11 ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 235219 ex 1906, Felix Místodržitelství, 19. 9. 1906; tamtéž, Nr. 243877 ex 1906, Coudenhove MKV, 17. 10. 1906; ČM 1856–1883, 27/15/3 (ka. 1058) Nr. 63645 ex 1875, zpráva kuratoria knihovny, 1. 10. 1875; VUK, Spisy číslované, Z. 1097 ex 1906, Tille Kukulovi, 23. 7. 1906. K jednáním (zřejmě ústním) mezi kurátory a Kukulou muselo dojít poté, co Valenta v únoru 1905 oznámil, že začátkem příštího školního či kalendářního roku zamýšlí odejít do penze (viz ČM 1901–1910, 27/16/10-d [ka. 7611] Nr. 43102 ex 1905), ale dříve než kurátoři 21. července 1906 přišli do univerzitní knihovny, neboť tehdy se již dožadovali konkrétně Wukadinoviće a Kukula přítomen nebyl. Richard Kukula (1857–1927) řídil univerzitní knihovnu v letech 1897–1918.

12 A sice od 1. ledna 1901, poprvé ale bylo obsazeno až na druhý pokus; úspěšným žadatelem byl Hertvík Jarník (1877–1938), který nastoupil v květnu 1902, jen aby již k 1. únoru 1904 změnil působiště. Jeho nástupce, Wilhelm Kosch (1879–1960), byl též vybrán až na druhý pokus; jmenován byl 29. března 1905. ČM 1901–1910, 27/16/1-d (ka. 7611) Nr. 133299 ex 1901, Coudenhove MKV, 27. 7. 1901; tamtéž, 94367 ex 1903, Valenta Místodržitelství v Praze, 2. 5. 1903; ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 20185 ex 1904, Valenta Místodržitelství, 27. 1. 1904; tamtéž, Nr. 79567 ex 1905, Hartl Coudenhovemu, 29. 3. 1905.

13 Tamtéž, Nr. 243877 ex 1906, Coudenhove MKV, 17. 10. 1906. Valenta zemřel 24. 7. 1918.

14 Tamtéž, Nr. 296020 ex 1906, Marchet Místodržitelství, 18. 11. 1906.

15 Obsazování jakéhokoliv úřednického místa v technické knihovně bylo už tak poměrně složitým procesem, jelikož přihlášky do konkursu se scházely na Místodržitelství, to je dávalo k dispozici kuratoriu, které vhodné kandidáty doporučilo profesorským sborům obou škol, ty je každý sám za sebe projednaly a svá usnesení předkládaly opět Místodržitelství, jež je vyhodnotilo a celou záležitost předalo k vyřízení Ministerstvu kultu a vyučování do Vídně. PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) Nr. 8271 ex 1909, Beilagebogen 1, nedatováno.

16 ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 235219 ex 1906, Felix Místodržitelství, 19. 9. 1906.

17 K tomu viz např. MKV/R, 7 F C1 – Prag (ka. 334), Nr. 14134 ex 1902, nebo ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 27201 ex 1904.

18 Jednalo se o úřednickou, specificky knihovnickou hodnost v říjnu 1911 přejmenovanou na „bibliotekářI. třídy“. V případě technické knihovny, kde byl skriptor nejvýše postaveným úředníkem, šlo o synonymum pro vedoucího.

19 Kukula totiž věřil, že vyhlídkou služebního postupu je nejsnáze motivuje k práci. PM 1891–1900, 6/1/12 (ka. 2235)
Nr. 7324 ex 1900, Kukula MKV, 4. 4. 1900.

20 VUK, Spisy číslované, Z. 1235 ex 1906, Kukula Místodržitelství, 2. 10. 1906.

21 ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 243877 ex 1906, Coudenhove MKV, 17. 10. 1906; VUK, Spisy číslované,
Z. 1526 ex 1906, Kukula technické knihovně, 17. 12. 1906.

22 ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 296020 ex 1906, Marchet Místodržitelství, 18. 11. 1906 (včetně poznámky na rubu).

23 VUK, Spisy číslované, Z. 1097 ex 1906, Tille Kukulovi, 23. 7. 1906.

24 PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) Nr. 8271 ex 1909, Beilagebogen 2, nedatováno.

25 Tedy češtinu a němčinu. O rovnosti zemských jazyků hovořil již základní zákon z roku 1867 a úředníci technické knihovny, která sloužila dvěma národnostně vymezeným školám, zkrátka museli být schopni jednat jak s Čechy, tak s Němci v jejich vlastním jazyce.

26 VUK, Spisy číslované, Z. 1045, Kukula Místodržitelství, 19. 9. 1907. O místo vedoucího technické knihovny se zajímalo celkem šest uchazečů, jen ti z řad univerzitních knihovníků (mimo Wukadinoviće Zdeněk Tobolka [1874–1951] a Ivan Žmavc [1871–1956]) ale měli knihovnickou praxi.

27 Ale až poté, co se němečtí profesoři přesvědčili, že Wukadinović nestojí za stížností rektorátu české techniky na stavební úpravy v knihovně (k těm níže). ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 67138 ex 1908, Bericht der Komission, betreffend die Besetzung der Skriptostelle, 15. 1. 1908.

28 Tamtéž, Nr. 243877 ex 1906, Coudenhove MKV, 17. 10. 1906; tamtéž, Nr. 67138 ex 1908, zpráva kuratoria knihovny, 6. 11. 1907; PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) Nr. 8271 ex 1909, Beilagebogen 2, nedatováno. I kdyby ale Wukadinović svou žádost nestáhl, nebyli by spokojení všichni. Profesorský sbor německé techniky mezitím totiž navrhl rozdělení společné knihovny a v jeho řadách převládalo přesvědčení, že by bylo lepší, aby prozatím zůstala bez vedoucího – mj. proto, že jeho jmenování by mohlo, přinejmenším symbolicky, potvrdit její jednotu. ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 67138 ex 1908, Mikolaschek Místodržitelství, 17. 3. 1908.

29 Tamtéž, Coudenhove MKV, 8. 4. 1909 (jedná se o vyškrtnutou pasáž); MKV/R, 7 F B2 – Prag (ka. 334), Nr. 15333 ex 1908, Wukadinović MKV, 10. 4. 1908.

30 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910. Zmíněná urážka byla trestná podle § 312 trestního zákoníku.

31 PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) Nro. 8271 ex 1909, Kukula MKV, 17. 3. 1909.

32 MKV/R, 7 F B2a – Prag (ka. 334), Nr. 14120 ex 1910, interní shrnutí.

33 K tomu viz LOMIČ a HORSKÁ, Dějiny Českého vysokého učení technického 1/2, 1979, s. 274–275.

34 OKEY, The Habsburg Monarchy, 2001, s. 306–307. Zmíněná Badeniho nařízení neplatila ještě ani rok, když byla nahrazena měkčí normou, a nařízení ze 14. října 1899 věci vrátilo do stavu před jejich vyhlášením.

35 ČM 1884–1900, 27/16/2-b (ka. 3689) Nr. 48531 ex 1898, Spolek posluchačů inženýrství Coudenhovemu, 21. 3. 1898.

36 Zatímco se hledalo řešení, zůstala knihovna na pokyn místodržitele na několik hodin uzavřena – rektorát české techniky to ovšem považoval za svévoli svého německého protějšku. Výsledkem byl zákaz vstupu do knihovny s odznakem jakéhokoliv spolku. ČM 1901–1910, 27/16/13-d (ka. 7612) Nr. 97516 ex 1904, Slavík Místodržitelství, 29. 4. 1904, a Coudenhove MKV, 7. 10. 1904.

37 ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611) Nr. 222318 ex 1904, Coudenhove MKV, 29. 10. 1904. Když bylo o několik let později zvažováno systemizování dalšího praktikantského místa, zdálo se vhodné vzít ohled na obě národnosti, tak aby jedním praktikantem byl Čech a druhým Němec. Tamtéž, Nr. 167081 ex 1910, Coudenhove MKV, 15. 7. 1910. Podobně též PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) Nr. 8271 ex 1909, Coudenhove MKV, 8. 4. 1909.

38 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910.

39 Wukadinović v tomto směru očekávání možná opravdu alespoň částečně naplnil, protože (ovšem opět jeho vlastními slovy) „poměry se v poslední době poněkud zlepšily (typicky právě tam, kde správa knihovny prokáže rozhodnou vůli); ale stále ještě jsou neudržitelné“. Tamtéž.

40 PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) Nro. 8271 ex 1909, Kukula MKV, 17. 3. 1909.

41 Wechsel in der Leitung der technischen Bibliothek. Bohemia, Morgen-Ausgabe, 25. 12. 1908, s. 6.

42 Tato záležitost byla projednávána pod PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) a ČM 1901–1910, 27/16/10-d (ka. 7611). Kukula byl přesvědčený, že čeští profesoři by jako vedoucího knihovny nikdy neakceptovali Němce – a vlastně se domníval, že oba profesorské sbory už se na obsazení této pozice nikdy neshodnou, viz PM 1901–1910, 6/2/56–1 (ka. 3504) Nro. 8271 ex 1909, Kukula MKV, 17. 3. 1909.

43 Náznaky viz MKV/R, 7 F B2a – Prag (ka. 334), Nr. 15333 ex 1908, Wukadinović neznámému adresátu (patrně vysoce postavenému úředníku Místodržitelství), 12. 4. 1908; tamtéž, Nr. 7642 ex 1909, Schreiner Stürgkhovi, 22. 2. 1909.

44 Tamtéž, Nr. 14120 ex 1910, interní shrnutí; tamtéž, Nr. 21091, Stürgkh Coudenhovemu, 25. 6. 1910, Coudenhove MKV, 14. 5. 1910, a interní poznámka. Wukadinović byl po celou dobu veden v personálním stavu univerzitní knihovny, jeho tamní služební místo ale mohlo být od prosince 1910 provizorně obsazeno jiným úředníkem, viz VZ 1910.

45 MKV/R, 7 F B1 – Prag (ka. 333), Nr. 9336 ex 1910, MKV Thunovi, 26. 1. 1911.

46 ČM 1901–1910, 27/16/18-d (ka. 7612) Nr. 38913 ex 1908, Wukadinović Místodržitelství, 14. 2. 1908.

47 Tamtéž, Coudenhove MKV, 23. 6. 1908.

48 K nové budově české techniky viz LOMIČ a HORSKÁ, Dějiny Českého vysokého učení technického 1/2, 1979, s. 15–19.

49 Přestěhování knihovny slíbil Zemský výbor při příležitosti rozdělení původní polytechniky na českou a německou, před zestátněním škol tento slib ale nestačil splnit. Cesta z Karlova náměstí do budovy německé techniky trvala přibližně 15 minut. ČM 1856–1883, 27/25/2 (ka. 1061) Nr. 6265 ex 1876, Blažek MKV, 15. 12. 1875; tamtéž, Nr. 68942 ex 1875, Weber MKV, 4. 1. 1876.

50 K celé záležitosti viz ČM 1884–1900, 27/16/2-d (ka. 3689).

51 ČM 1901–1910, 27/16/18-d (ka. 7612) Nr. 298969 ex 1907, Technische Äusserung, 22. 10. 1907.

52 Tamtéž, Nr. 38913 ex 1908, Wukadinović Místodržitelství, 14. 2. 1908.

53 Schváleno bylo pod ČM 1901–1910, 27/16/18-d (ka. 7612) Nr. 180324.

54 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910.

55 Kromě ní byla k dispozici ještě čítárna pro profesory s 10 místy k sezení – knihovna univerzity ve Štýrském Hradci, kterou nenavštěvoval ani poloviční počet studentů co pražské vysoké školy technické, měla jen pro ně čítárnu se 128 místy.

56 MKV/R, 7 F B1 – Prag (ka. 333), Nr. 4324 ex 1909, Wukadinović Místodržitelství, 14. 6. 1908 (vloženo u Nr. 14340 ex 1911); tamtéž, Nr. 52503 ex 1907, Gutachten, 3. 10. 1907.

57 ČM 1901–1910, 27/16/13-d (ka. 7612) Nr. 239798 ex 1908, česká technika MKV, 28. 10. 1908. Tento incident mohl souviset s volbou Josefa Bertla, angažovaného stoupence českých národních zájmů, rektorem České vysoké školy technické pro školní rok 1908/1909 dne 20. června 1908. LOMIČ a HORSKÁ, Dějiny Českého vysokého učení technického 1/2, 1979, s. 338–339; Národní Listy, 21. 6. 1908, s. 3. Pravděpodobně se ale nejednalo o jedinou příčinu, neboť vztahy mezi Čechy a Němci byly toho roku napjaté i tak a přispěly též k pádu Beckovy vlády. OKEY, The Habsburg Monarchy, 2001, s. 351–352.

58 ČM 1901–1910, 27/16/13-d (ka. 7612) Nr. 97516 ex 1904, Coudenhove MKV, 7. 10. 1904.

59 Její zřízení bylo schváleno k začátku školního roku 1899/1900. ČM 1884–1900, 27/16/2-b (ka. 3689)Nr. 130755 ex 1899, Bylandt-Rheidt Místodržitelství, 30. 7. 1899.

60 MKV/R, 7 F B1 – Prag (ka. 333), Nr. 4324 ex 1909, Mikolaschek Místodržitelství, 1. 3. 1908, včetně příloh (vloženo u Nr. 14340 ex 1911). Zřízení příruční knihovny na německé technice bylo nicméně považováno za jedno z opatření, která by mohla otupit odpor jejího profesorského sboru vůči přestěhování společné knihovny, a tak bylo roku 1909 schváleno. Tamtéž, Nr. 24951 ex 1909, interní shrnutí, instrukce pro odd. XXI, 17. 6. 1909, a MKV Místodržitelství, 2. 5. 1911.

61 MKV/R, 7 F B1 – Prag (ka. 333), Nr. 4324 ex 1909, Wukadinović Místodržitelství, 14. 6. 1908. Místodržitelství s jeho návrhy souhlasilo, viz tamtéž, Coudenhove MKV, 29. 1. 1909 (oboje vloženo u Nr. 14340 ex 1911)

62 Tamtéž, Nr. 52503 ex 1907, Gutachten, 3. 10. 1907.

63 MKV/R, 7 F A – Prag (ka. 332), Nr. 37617 ex 1915, interní shrnutí.

64 Peníze na tyto úpravy byly schváleny v rozpočtu pro první půlrok 1914. MKV/R, 7 F B1 – Prag (ka. 333), Nr. 12898 ex 1913, Místodržitelství MKV, 14. 3. 1913, a MKV Místodržitelství, 15. 10. 1913. Při této příležitosti měla být v knihovně patrně konečně zřízena šatna, viz tamtéž, Nr. 21846 ex 1912, Wukadinović MKV, 1. 5. 1912.

65 Tamtéž, Nr. 4324 ex 1909, Wukadinović Místodržitelství, 14. 6. 1908 (vloženo u Nr. 14340 ex 1911).

66 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910.

67 Částečně to mohlo být pod vlivem instrukce pro univerzitní a lyceální knihovny z roku 1778, tento způsob stavění byl ale patrně zaveden spíše z praktických důvodů, aby každý z vyučujících měl „své“ knihy na jednom místě. Dotčenou instrukci viz např. GRASSAUER, Handbuch für Universitäts- und Studien-Bibliotheken, 1899, s. 171–175.

68 Gerstner na Ballinga nechal péči o knihovnu přenést pro svou vytíženost a vysoký věk. ZV 1791–1873, 85.50/V.d (Balling, ka. 1344) Nr. 3640/712 ex 1830, Gerstner Zemskému výboru, 28. 11. 1830 (vloženo v Nr. 1216/190 ex 1831); tamtéž, Nr. 1216/190 ex 1831, Zemský výbor Ballingovi, 30. 5. 1831; tamtéž, Nr. 1871/63 ex 1832, Zemský výbor Stavovské vrchní pokladně, 25. 6. 1832

69 Označení písmeny Hofbauer zavedl kvůli snazšímu vracení knih na místo, zatímco číslem a vlastnickým razítkem byly (nejen ony) opatřeny na pokyn Zemského výboru jako nadřízeného úřadu polytechniky. Balling už byl Zemským výborem výslovně upozorněn, že každý předmět má svou vlastní číselnou řadu. ZV 1791–1873, 85.50/III.a (ka. 1322) Nr. 1170/627 ex 1829, Hofbauer Státní účtárně, 17. 4. 1829; ZV 1791–1873, 85.50/V.d (Balling, ka. 1344) Nr. 1216/190 ex 1831, Zemský výbor Ballingovi, 30. 5. 1831. Tento inventář již dnes není k nalezení; vzor pro označování knih písmeny vytvořený Hofbauerem byl pravděpodobně převzat do inventáře sestaveného při revizi roku 1838, dochovaného v SZPÚ, inv. č. 80.

70 ZV 1791–1873, 85.50/V.d (Balling, ka. 1344) 3488/509 ex 1831, Balling Zemskému výboru, 21. 12. 1831 (vloženo v Nr. 1871/63 ex 1832). Ballingův abecední (autorský) index je dnes uložen v archivu ČVUT, ve fondu PÚ, příruční seznamy vlastní Národní technická knihovna.

71 Systém nikdy nebyl „čistý“. Polytechnika po někdejších stavovských profesorech zdědila jak řadu knih s vojenskou tematikou, které se k žádnému předmětu nehodily, tak „knihy smíšeného obsahu“, jež měly vlastní signaturu a k nimž byla patrně v 50. letech 19. století přiřazena vyšší matematika. Mimoto od počátku existovaly předměty, pro něž nikdy žádná signatura vytvořena nebyla, popřípadě byly knihy kupovány spíše pro osobu či katedru než pro předmět. K tehdy vyučovaným předmětům viz JÍLEK a LOMIČ, Dějiny Českého vysokého učení technického 1/1, 1973, s. 207–208, 217–220, 290, 310, 316.

72 PÚ, Nr. 471 ex 1852, Balling polytechnice, 13. 3. 1852. V souhrnném inventáři byla použita zkrácená verze tohoto názvu.

73 Roku 1863 se patnáctou signaturou stala signatura pro mechanickou technologii (ještě byla vázána na vyučovací předmět), definitivně poslední, šestnáctou, byla roku 1901 vytvořená signatura pro elektrotechniku.

74 Týkalo by se jen nových přírůstků a bylo navrženo je zavést od roku 1868. Vzápětí se ale ukázalo, že z nejasného, blíže nespecifikovaného důvodu je nejprve třeba dokončit tištěný katalog knihovny, a mezitím začalo být aktuální rozdělení polytechniky – zřejmě díky němu tento záměr spadl pod stůl. ZV 1791–1873, 85.50/II.p (ka. 1319) Nr. 21784/IV 1048 ex 1867, Protokoll über die Verhandlungen… am 9. Dezember 1867; tamtéž, Nr. 1544/IV 35 ex 1868, Protokoll über die Verhandlungen… am 16. Dezember 1867.

75 Toto přesvědčení jistě jen zesílilo v polovině 80. let, neboť zatímco ještě roku 1879 byl každý předmět co do nákupu knih a časopisů dotován zvlášť (jednalo se o dlouholetou praxi, viz ZV 1791–1873, 85.50/V.a Nr. 329/23 ex 1838, Instruktion, 5. 2. 1838), roku 1884 bylo úpravou § 3 instrukce pro vedoucího knihovny definováno obecnější dělení, díky čemuž ztratil starý systém své opodstatnění i z účetního hlediska. UM, allgemeine Reihe, 7 F B1 – Prag (ka. 1618), N. 12122 ex 1879, Salaba MKV, 28. 7. 1879, včetně příloh; tamtéž, 7 F B2 – Prag, N. 24454 ex 1883, Gollner MKV, 6. 12. 1883, včetně příloh, a Conrad Místodržitelství, 18. 12. 1884.

76 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910.

77 Poslední dva příklady jsou logické v tom smyslu, že matematika se vyvinula z „knih smíšeného obsahu“. Přehled o tom, co bylo zapsáno pod jakou signaturou, podává mj. Katalog knihovny c. k. vysokých škol technických v Praze vydaný roku 1898.

78 Z Wukadinovićových slov o Annalen der Physik und Chemie, které uvedl jako jeden z příkladů, se může zdát, že měl k dispozici i starší přehledy, pravděpodobně se ale jen nepídil po datu vzniku prvních Ballingových seznamů (tento údaj z nich přímo vyčíst nelze) a v zájmu jednoduchosti i žádoucího vyznění použil poněkud zavádějící formulaci.

79 I toto pravidlo samozřejmě mělo výjimky (např. pokud knihovna získala všechny svazky naráz), které však nijak nepomáhaly systém zpřehlednit.

80 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910. Balling obdržel od Zemského výboru přesné pokyny pro vedení hlavního inventáře, aniž by byl zmíněn počet svazků. Je pochopitelné, že své příruční seznamy k jednotlivým signaturám vedl podle podobných zásad – nefunkčnost systému tedy nepadá jen na jeho hlavu.

81 Kustos byla tehdy druhá nejvyšší knihovnická hodnost (skriptor následoval až po něm, nejvyšší hodností byl bibliotekář). GRASSAUER, Handbuch für Universitäts- und Studien-Bibliotheken, 1899, s. 44. Schulz (1830–1902) se roku 1896 stal vedoucím univerzitní knihovny.

82 ČM 1884–1900, 27/16/4-d (ka. 3689) Nr. 83950, Schulz Místodržitelství, 19. 8. 1889.

83 Alespoň ne oficiálně, jak dokládají příslušné elenchy.

84 Před svým nástupem, respektive přidělením technické knihovně byl Valenta účetním. Nevadilo to, protože „vědecké řízení bibliotéky obou polytechnických ústavů přísluší oběma sborům profesorským, tak že skriptor je hlavně manipulujícím úředníkem, od něhož žádá se v první řadě pořádnost, zevrubnost a píle“. ČM 1856–1883, 27/15/3 (ka. 1058) Nr. 63645, zpráva kuratoria knihovny, 1. 10. 1875. Stavění podle formátu, i kdyby jen z estetických důvodů, doporučoval již § 22 níže citované instrukce z roku 1825.

85 Wukadinović se opravdu držel zejména rakouské nebo též francouzské praxe – například v německých státních a univerzitních knihovnách se fond často stavěl podle stejného systému, na němž byl postaven věcný katalog. GRAESEL, Handbuch der Bibliothekslehre, 1902, s. 307.

86 Představoval si takový inventář, v němž by každý titul byl zapsán pouze jednou, tak aby počet popsaných stran vynásobený počtem řádků odpovídal počtu titulů v knihovně, a dbal by na pečlivé vyplňování kolonky pro počet svazků (pravděpodobně s výjimkou pokračovacích děl a časopisů, které, jak připouštěl, nebylo v inventáři možné podchytit v celém rozsahu a vyžadovaly speciální lístkové katalogy).

87 Dnes nelze říci, které konkrétní inventáře počítal; podle těch dochovaných se zdá, že celkem se muselo jednat o více jak 30 svazků.

88 Dotčený lístkový katalog se v Národní technické knihovně dochoval a je z něj zřejmá snaha první zmíněný nedostatek napravit – pravděpodobně se tak dělo od chvíle, kdy se ukázalo, že nebude možné jej v dohledné době přepracovat. Co se druhého týče, Wukadinović patrně měl na mysli skutečnost, že záznamy jsou kvůli nedostatku místa příliš stručné, popřípadě nepřehledné. Lístky mají rozměr cca 7,5 × 10 cm.

89 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910.

90 MKV/R, 7 FA – Prag (ka. 332), Nr. 21291 ex 1910, MKV Místodržitelství, 20. 6. 1910, a Frankfurterův posudek, 27. 5. 1910. Salomon Frankfurter (1856–1941) působil ve vídeňské univerzitní knihovně od roku 1884 a roku 1919 se stal jejím ředitelem.

91 MKV/R, 7 F B1 – Prag (ka. 333), Nr. 29664 ex 1911, Wukadinović MKV, 3. 7. 1911.

92 Tamtéž, Frankfurterův posudek, 28. 7. 1911, a interní poznámka, 7. 9. 1911.

93 Tamtéž, Wukadinović MKV, 3. 7. 1911, a interní poznámka, 7. 9. 1911. Wukadinović počítal mj. s koupí psacího stroje pro psaní lístků systematického katalogu.

94 Tamtéž, Nr. 2698 ex 1913, MKV Místodržitelství, 5. 4. 1913, a interní poznámky; tamtéž, Nr. 1490 ex 1914, interní poznámky.

95 Běžné číslo se jím tisklo na knihy, signaturní štítky, do inventárního seznamu i do lístkového katalogu.

96 Tamtéž, Nr. 21846 ex 1912, Wukadinović MKV, 1. 5. 1912; tamtéž, Nr. 2698 ex 1913, MKV Místodržitelství, 5. 4. 1913. Je zvláštní, že Wukadinović v tu chvíli nedostal pokyny ve smyslu Frankfurterova dobrozdání – na Ministerstvu si na ně vzpomněli, v souvislosti s tímto částečným opatřením je ale zřejmě nakonec nepovažovali za nezbytné.

97 Pravděpodobně se to týkalo až knih zakoupených z rozpočtu pro rok 1914, nikoliv tedy všech, které knihovna od 1. ledna 1914 získala. Nový formát signatury se naopak netýkal nových čísel časopisů, která byla z pochopitelných praktických důvodů zapisována stále pod stejnou signaturou.

98 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910.

99 Naopak, v meziválečných letech byly údaje z původních katalogových lístků přeneseny na nové, větší, a to včetně starých signatur. SCHENK, Die technische Hochschule in Prag und Ihre Bibliothek, s. 32, 39, si v tomto směru protiřečí. Signatury s běžnými čísly 1 až 20 000, původně určené pro starý fond, začaly být ve 30. letech obsazovány novými přírůstky.

100 Vyplácení příplatku za vedení technické knihovny bylo Wukadinovićovi zastaveno k 30. červnu 1914 – tento den tedy lze považovat za poslední den, kdy stál v jejím čele. Hussarek Wukadinovićovi, 19. 6. 1914, opis viz Wukadinovićův osobní spis uložený v Archivu Jagellonské univerzity (signatura S II 619). Wukadinović se v tu chvíli sice rozloučil se svou knihovnickou kariérou, nikoliv ale s knihovnictvím jako takovým, neboť o něm několik let v Krakově přednášel a angažoval se i v záležitostech knihovny tamního ústavu germanistiky. KŁAŃSKA, Spiridion Wukadinović, 2000, s. 221.

101 Např. DERFL a VEJSOVÁ, Knihovna vysokých škol technických, 1959, s. 21; SCHENK, Die technische Hochschule in Prag und Ihre Bibliothek, s. 32; SOŠKOVÁ, Státní technická knihovna, 2004, s. 71. Wenzel Wagner z olomoucké studijní knihovny (1859–1917), jenž byl vedením technické knihovny pověřen koncem října 1916, zemřel dříve, než se svého nového úřadu fakticky ujal, takže jej stěží lze považovat za Wukadinovićova nástupce. Anton Moucha (1882–1945) v technické knihovně pracoval od července 1907, na začátku první světové války narukoval, ale po Wagnerově smrti byl zproštěn vojenské služby a od srpna 1917 měl knihovnu na starosti.

102 A sice přinejmenším ve svém životopise, jehož kopie (respektive kopie jeho části) je uložena v archivu ČVUT ve sbírce biografických dokumentů: „Zavedl jsem již v r. 1914 stavění knih podle toho, jak přicházely, což u nás až do té doby nebylo běžné.“

103 Oba viz JÄHNL, Vorschriften für die Technischen Hochschulen, 1916, s. 351–356, 358–366. Podobnosti (někdy i doslovné) nelze zapřít, ovšem týkají se i pasáží, které byly do řádu pražské technické knihovny převzaty z jejího staršího knihovního řádu z roku 1870 (ten viz ČM 1856–1883, 27/15/4 [ka. 1058] Nr. 13784 ex 1877), takže inspirace mohla být vzájemná.

104 Řeč je o Instruction für die k. k. Universitäts- und Studienbibliotheken, provisorisch erlassen mit Stud. Hof-Comm.-Decrete vom 23. Juli 1825, Z. 2930, otištěné např. v GRASSAUER, Handbuch für Universitäts- und Studien-Bibliotheken, 1899, s. 191–224. Dle § 124 pracovali v knihovnách kromě sluhů vedoucí, vědecký personál, a konečně „kancelářská individua neboli skriptoři, jimž přísluší zejména rozličné opisování, kteří by se ale měli připravit i na náročnější práce“. Rozdíl mezi vědeckým a kancelářským personálem se setřel kolem roku 1860. Tamtéž, s. 48.

105 Za jeden z příkladů lze patrně považovat osamocený devátý svazek časopisu Der Bierbrauer.

106 ČM 1901–1910, 27/16/25-d (ka. 7612) Nr. 90179 ex 1910, Die Bibliothek der k. k. technischen Hochschulen… Vorschläge, duben 1910.

107 JÄHNL, Vorschriften für die Technischen Hochschulen, 1916, s. 351–358, uvádí jako platné stále ty, na něž si Wukadinović stěžoval. Doklady o tom, že by se o změně předpisů alespoň začalo jednat, nejsou k dispozici.

KALECKÁ, Karolína. Spiridion Wukadinović. Germanista vedoucím technické knihovny. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 1, s. 5-21. ISSN 1801-3252.

Text analyzuje právní důsledky hlavních činností digitálních knihoven, jako jsou digitalizace, online zpřístupňování (včetně elektronického půjčování a režimu děl nedostupných na trhu – DNNT) a vytěžování textů a dat (text and data mining, TDM). Zdůrazňuje význam dvou nových zákonných licencí pro TDM (§ 39c a § 39d autorského zákona), přičemž upozorňuje na rozpor mezi neodvolatelností výzkumné licence a praktickými překážkami jejího uplatnění v případě fondu děl nedostupných na trhu.

Zvláštní pozornost je věnována aplikacím AI, jako je strojový překlad, automatická sumarizace či interaktivní dotazování (Question and Answer, Q&A), a právním podmínkám jejich provozu. V návaznosti na evropské Nařízení o umělé inteligenci (AI Act) článek popisuje nové povinnosti knihoven jako tzv. zavádějících subjektů, zejména v oblasti transparentnosti a označování obsahu generovaného umělou inteligencí.

Závěrem článek formuluje strategická doporučení pro knihovny, které chtějí využívat AI v souladu se zákonem i posláním knihoven. Doporučuje začít u děl s jasným právním statusem (např. volná díla či díla podléhající zákonné výjimce pro TDM ve výzkumu), systematicky řešit paradox děl nedostupných na trhu (DNNT), u rizikových aplikací umělé inteligence důsledně dbát na transparentnost, spolehlivou atribuci a ochranu osobních údajů a preferovat lokálně provozovaná open-source řešení. Knihovny jsou zároveň vyzývány, aby se aktivně podílely na vzdělávání uživatelů v oblasti zodpovědného využívání AI a posilovaly svou roli důvěryhodné instituce v digitálním věku.

KLÍČOVÁ SLOVA: digitální knihovny, autorské právo, umělá inteligence, vytěžování textů a dat, zákonné licence, strojový překlad, automatická sumarizace, Česká republika

SUMMARY: This article examines the legal dimensions of copyright in digital libraries in light of the rapid development of artificial intelligence, focusing on both Czech and broader European legal frameworks. Digital libraries are conceptualized as an evolutionary phase of public library services, with their core mission—ensuring equal and democratic access to information—serving as a crucial interpretative framework for statutory exceptions and licenses.

The article analyzes the legal implications of key digital library activities, including digitization, online access (such as electronic lending and the regime of out-of-commerce works—DNNT), and text and data mining (TDM). It highlights the importance of two new statutory licenses for TDM (Section 39c and Section 39d of the Czech Copyright Act), and notes the tension between the irrevocability of the research license and the practical barriers to its application to DNNT collections.

It pays special attention to other AI applications, such as machine translation, automatic summarization, and interactive querying (Q&A), along with the legal requirements for their implementation. In connection with the EU Artificial Intelligence Act (EU AI Act), the article outlines new obligations for libraries as deployers, particularly regarding transparency and labeling of AI-generated content.

The article concludes with strategic recommendations for libraries seeking to use AI in accordance with legal frameworks and their institutional mission. These include starting with legally unambiguous resources (e.g. public domain works or the research TDM exception), addressing the paradox of DNNT collections, ensuring transparency, reliable attribution, and data protection in high-risk AI applications, and prioritizing locally deployed open-source solutions. Libraries are also encouraged to actively educate users about responsible AI use and to strengthen their position as trusted institutions in the digital age.

KEYWORDS: digital libraries, copyright law, artificial intelligence, text and data mining, legal licenses, machine translation, automatic summarization, Czech Republic

Článek vznikl na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje Národní knihovny ČR jako výzkumné organizace poskytované Ministerstvem kultury ČR, oblast 9: Digital Humanities.

JUDr. Bc. Lucie Smolka, Ph.D. / Lawado | law of ideas, Táborská 2370/189, 615 00 Brno

Mgr. Jana Hrzinová / Národní knihovna České republiky, Mariánské náměstí 190/5, 110 00 Praha 1

Mgr. Václav Jiroušek / Národní knihovna České republiky, Mariánské náměstí 190/5, 110 00 Praha 1

Mgr. Lenka Maixnerová / Národní knihovna České republiky, Mariánské náměstí 190/5, 110 00 Praha 1

Část I: Právně institucionální rámec pro digitální knihovny

1 Digitální knihovna: Od tradičního poslání k digitální realitě

Analýza autorskoprávních otázek v kontextu digitálních knihoven vyžaduje nejprve pevné ukotvení v samotné podstatě a účelu těchto institucí. Digitální knihovna není pouhým technologickým fenoménem, ale představuje evoluční fázi tradičního knihovnictví, které je hluboce zakořeněno ve veřejnoprávním poslání. Pochopení tohoto poslání je klíčem k interpretaci specifických zákonných výjimek a licencí, které formují právní rámec jejich činnosti.

1.1 Veřejnoprávní poslání knihoven jako východisko

Základní právní rámec pro činnost knihoven v České republice je dán zákonem č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (dále jen „knihovní zákon“). Tento zákon definuje knihovnu jako zařízení, v němž jsou způsobem zaručujícím rovný přístup všem bez rozdílu poskytovány veřejné knihovnické a informační služby. Právě princip rovného a demokratického přístupu k informacím, znalostem a kulturním hodnotám tvoří jádro veřejnoprávního poslání knihoven (Danielisová, 2018). Jejich úkolem je přispívat ke vzdělávání, podpoře celoživotního učení, osobnímu rozvoji a informované účasti občanů na životě společnosti (Richter, 2023). Tato role není omezena pouze na fyzické dokumenty. Knihovní zákon explicitně počítá s evolucí služeb a technologií, když mezi veřejné knihovnické a informační služby řadí mimo jiné „umožnění přístupu k informacím na internetu“ a podporuje „zavádění nových technologií“.

Činnost digitálních knihoven tak nepředstavuje odklon od tradičního poslání knihoven, ale naopak jeho logické a nezbytné naplnění v digitálním věku. Aktivity jako digitalizace, online zpřístupňování kulturního dědictví či podpora automatizované analýzy dat jsou přímým technologickým ekvivalentem tradičních knihovních služeb, jako je uchovávání fondů, prezenční a absenční půjčování nebo podpora vědeckého bádání. Tento pohled je zásadní pro pochopení, proč právní řád přiznává knihovnám a dalším institucím kulturního dědictví specifické autorskoprávní výjimky a licence. Nejedná se o nezasloužené privilegium, nýbrž o nezbytný nástroj, který těmto institucím umožňuje efektivně plnit jejich zákonem stanovenou veřejnou službu v prostředí, kde jsou informace stále častěji vytvářeny, uchovávány a šířeny v digitální podobě.

Tento národní mandát je navíc v souladu s širšími evropskými cíli, jak jsou formulovány například ve směrnici (EU) 2019/790 o autorském právu na jednotném digitálním trhu (Directive on Copyright in the Digital Single Market, dále jen „směrnice DSM“), jejímž cílem je mimo jiné usnadnit digitální užití chráněného obsahu pro účely výzkumu, inovací, vzdělávání a uchovávání kulturního dědictví. Tato směrnice byla do českého právního řádu implementována novelou autorského zákona č. 429/2022 Sb. V případě, že je ustanovení autorského zákona (dále také „AutZ“) nejednoznačné, mělo by být vykládáno v souladu s cíli výše zmíněné směrnice způsobem, který knihovnám nejlépe umožňuje naplňovat jejich zákonem stanovené poslání – zajišťovat veřejný přístup k informacím.

Knihovní zákon ukládá knihovnám pozitivní právní povinnost poskytovat rovný přístup ke knihovním a informačním službám. Autorský zákon pak vytváří specifické výjimky (např. § 37, § 39d AutZ) právě pro tyto instituce, aby jim pomohl tuto povinnost ve světě chráněného obsahu naplnit. V případech právní nejistoty, například ohledně rozsahu použití nové technologie, by proto soudy a regulační orgány měly upřednostnit výklad, který podporuje poslání knihovny, za předpokladu, že tím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora.

1.2 Definice digitální knihovny: Více než jen databáze

Ačkoliv český právní řád legální definici pojmu „digitální knihovna“ neobsahuje, její vymezení lze syntetizovat z odborné literatury a zavedené praxe. Digitální knihovna není pouhým pasivním úložištěm či databází digitálních souborů. Je definována jako spravovaná sbírka informací v digitální podobě, která je dostupná prostřednictvím elektronické sítě a poskytuje k těmto informacím odpovídající služby (Arms, 2000). Jde tedy o komplexní informační systém, který aktivně zajišťuje získávání, zpracování, dlouhodobé uchování a zpřístupnění digitálních informací (Bartošek, 2004). Klíčové komponenty digitální knihovny zahrnují organizovanou sbírku digitálních objektů, metadata, digitální repozitář a systémy pro vyhledávání a zpřístupnění (Smetánková, 2019; Bartošek, 2004). V českém prostředí je typickým softwarovým řešením pro budování digitálních knihoven systém Kramerius, který používají jednotlivé knihovny k zpřístupňování digitalizovaných dokumentů. Na národní úrovni pak funguje Česká digitální knihovna – centrální agregátor, jenž prostřednictvím jednotného rozhraní propojuje obsah z lokálních systémů Kramerius a dalších digitálních knihoven různých institucí a poskytuje k němu jednotný přístupový bod (Česká digitální knihovna, 2025).

2 Klíčové činnosti digitálních knihoven a jejich autorskoprávní implikace

Každá činnost související s tvorbou a provozem digitální knihovny – od digitalizace dokumentů v přípravné fázi až po jejich následné zpřístupnění – se bezprostředně dotýká autorského práva. Samotný provoz digitální knihovny je proto ze své podstaty vázán na existenci a správnou aplikaci specifických zákonných licencí a výjimek, které vyvažují výlučná práva autorů s veřejným zájmem na přístupu ke kultuře a informacím.

2.1 Základní stavební kameny: Rozmnožování a sdělování díla veřejnosti

Dvě výlučná majetková práva autora jsou pro činnost digitálních knihoven naprosto stěžejní: právo na rozmnožování a právo na sdělování díla veřejnosti. Jakýkoli převod analogového díla do digitální formy je z právního hlediska zhotovením rozmnoženiny autorského díla ve smyslu § 13 AutZ. Stejně tak je rozmnoženinou trvalé i dočasné uložení dat v operační paměti počítače během jejich zpracování (Soudní dvůr Evropské unie (SDEU), C-5/08, 2009; SDEU, C-403/08, 2011). Následné zpřístupnění digitalizovaného díla na internetu pak naplňuje skutkovou podstatu sdělování díla veřejnosti podle § 18 AutZ (Telec a Tůma, 2019). Toto právo zahrnuje zpřístupňování díla v nehmotné podobě, a to způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby, zejména prostřednictvím počítačové nebo obdobné sítě. Novela autorského zákona z roku 2022 v reakci na evropskou legislativu toto ustanovení dále rozšířila a explicitně potvrdila, že sdělováním díla veřejnosti je také zpřístupňování díla poskytovatelem služby pro sdílení obsahu online. Judikatura SDEU navíc pak tento pojem vykládá ještě šířeji a zahrnuje pod něj i zdánlivě triviální úkony, jako je umisťování hypertextových odkazů za určitých okolností (SDEU, C‑682/18 a C‑683/18, 2021).

Pro online zpřístupnění dokumentů musí knihovna provést dva samostatné akty užití díla: nejprve vytvořit digitální rozmnoženinu a následně ji sdělit veřejnosti. Každý z těchto kroků představuje samostatný zásah do výlučných majetkových práv autora a vyžaduje samostatné oprávnění. Každý akt užití může být kryt samostatnou zákonnou výjimkou, pokud taková výjimka existuje a pokud jsou splněny její podmínky. Není však možné jednu výjimku vykládat rozšiřujícím způsobem tak, aby pokryla oba akty současně, pokud to zákon výslovně nestanoví.

2.2 Ekosystém zákonných výjimek a licencí pro instituce kulturního dědictví

K překlenutí této právní bariéry zavedl zákonodárce několik klíčových mechanismů. Základem pro digitalizační činnost je zákonná licence pro uchovávání kulturního dědictví (§ 37 odst. 1 písm. a) AutZ), která umožňuje institucím kulturního dědictví zhotovovat archivní a konzervační rozmnoženiny děl, která jsou součástí jejich sbírek. Pro elektronické půjčování se právní režim odvozuje z rozsudku SDEU ve věci C-174/15 (Vereinigung Openbare Bibliotheken). Tento rozsudek postavil e-půjčování na roveň půjčení fyzické knihy za předpokladu, že digitální kopie pochází z legálního zdroje a je uplatňován princip „one copy, one user“, tedy že v daný moment je půjčen pouze takový počet kopií, jaký knihovna legálně nabyla (SDEU, C-174/15, 2016).

V českém prostředí je specifickým řešením režim děl nedostupných na trhu (DNNT), založený na principu rozšířené kolektivní správy práv (§ 97f a násl. AutZ). Tento mechanismus umožňuje na základě kolektivní licenční smlouvy mezi Národní knihovnou ČR (NK ČR) a kolektivními správci (DILIA, OOA-S) zpřístupňovat online díla, která jsou sice chráněna autorským právem, ale již nejsou komerčně dostupná. Tento režim má potenciál odemknout obrovský korpus české literatury a vědy 20. století pro digitální přístup.

Je však třeba dodat, že současná česká úprava DNNT již plně odpovídá směrnici (EU) 2019/790, a to díky novele autorského zákona č. 429/2022 Sb. Tato novela navázala na dřívější vnitrostátní úpravu přijatou zákonem č. 102/2017 Sb., která v některých ohledech unijní koncepci předběhla, avšak byla omezena výlučně na knihy a periodika, zavedla pouze národní Seznam DNNT vedený Národní knihovnou ČR a její účinnost se vztahovala jen na území České republiky.

Současná právní úprava je naproti tomu obecná, jak vyplývá z § 37b a z části věnované rozšířené kolektivní správě (§ 97e odst. 4 písm. i) a m)), a umožňuje zahrnout širší spektrum děl. Národní knihovna postupně převádí údaje ze svého národního seznamu do databáze vedené Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), byť tento proces probíhá pomaleji z důvodu technických omezení na straně EUIPO při přebírání větších objemů dat.

Současný režim zpřístupňování DNNT se vztahuje pouze na území České republiky, což vyplývá ze smluvního nastavení mezi DILIA a Národní knihovnou ČR. Směrnice přitom v čl. 9 odst. 1 stanoví, že kolektivní správce může, nikoli musí, poskytovat licence s přeshraničním účinkem v rámci EU či Evropského hospodářského prostoru (EHP).

S rozvojem AI nabývá na významu vytěžování textů a dat (text and data mining, dále také TDM). Novela AutZ z roku 2022, která transponovala směrnici DSM, zavedla dvě nové klíčové zákonné licence. Tyto licence přímo reagují na články 3 a 4 směrnice DSM.

• Obecná licence pro TDM (§ 39c AutZ):

Tato licence umožňuje komukoli, kdo má k dílu oprávněný přístup, zhotovovat rozmnoženiny děl pro účely automatizované analýzy. Nositelé práv si však mohou toto užití výslovně a strojově čitelným způsobem vyhradit, což je mechanismus známý jako opt-out.

• Speciální licence pro vědecký výzkum (§ 39d AutZ):

Tato licence je určena výhradně pro instituce kulturního dědictví (včetně knihoven) a výzkumné organizace. Umožňuje jim provádět TDM pro účely vědeckého výzkumu, přičemž nositelé práv toto užití nemohou zakázat (opt-out není možný). Rozmnoženiny lze navíc uchovat pro pozdější ověření výsledků výzkumu (Koncepce rozvoje knihoven, 2023).

Přístup EU se liší od jiných jurisdikcí. Spojené království v současnosti zvažuje zavedení podobné výjimky v souvislosti s TDM s možností opt-out, aby zůstalo konkurenceschopné s EU (DLA Piper, 2025). Naopak Spojené státy se spoléhají na flexibilní, ale právně nejistou doktrínu fair use, jejíž aplikace za účelem trénování AI je předmětem intenzivních soudních sporů a analýz ze strany U.S. Copyright Office (Skadden, 2025; Nguyen a Bambauer, 2025).

Dílo zařazené do fondu DNNT lze stále využít v souladu se zákonnou výjimkou podle § 39d AutZ pro TDM ve vědeckém výzkumu. Nicméně zpřístupnění fondů DNNT prostřednictvím digitálních knihoven je vázáno na licenční a technická omezení vyplývající z kolektivní smlouvy s DILIA a OOA-S. Při běžném přístupu k rozhraní DNNT není možné díla stahovat ani rozmnožovat, což fakticky znemožňuje provedení analýzy TDM v tomto prostředí. Uživatelé mohou k těmto dílům přistupovat, avšak pouze v režimu čtení, bez možnosti stahování či tisku (Národní knihovna ČR, 2025a). Oficiální stránky NK ČR dokonce explicitně varují, že IP adresám, z nichž dochází ke „strojovému vytěžování“ aplikace, hrozí zablokování (Národní knihovna ČR, 2025b). Tato omezení jsou zakotvena přímo v licenčních smlouvách mezi NK ČR a kolektivními správci. Např. článek V/1/e smlouvy s DILIA (a totožně i čl. V/1/e smlouvy s OOA-S) explicitně stanoví, že knihovna musí „vyvinout dostatečné úsilí k tomu, aby zajistila, že Registrovanému čtenáři... nebude umožněno vytvoření jakékoliv rozmnoženiny zobrazeného Díla“ (NK ČR a DILIA, 2023; NK ČR a OOA-S, 2023).

Zákonné oprávnění k TDM podle § 39d tedy formálně existuje, avšak licenční a technické podmínky přístupu v rámci DNNT jeho praktické využití významně omezují. Tento stav odráží vyvážení zájmů nositelů práv a uživatelů, které je pro systém DNNT charakteristické. Pro vědecký výzkum je proto nutné využívat specializovaná přístupová rozhraní či zvláštní licenční režimy, které s výkonem práva TDM výslovně počítají.

Vzniká tak jisté napětí mezi právní možností a praktickou realizací. Směrnice DSM dává knihovnám právo provádět TDM na dílech legálně přístupných pro vědecký výzkum. Toto právo je chráněno proti smluvnímu vyloučení (čl. 7 odst. 1 směrnice DSM), takže ustanovení smluv, která by jeho výkon omezovala, nejsou právně účinná. Sbírka DNNT, zpřístupněná na základě kolektivní licence, představuje největší a nejvýznamnější soubor „legálně přístupných děl“ v českém kontextu.

Běžní uživatelé nemohou standardním rozhraním DNNT díla stahovat ani rozmnožovat, takže analýza TDM je prakticky nemožná. Vědečtí uživatelé však mohou využít speciální přístupová rozhraní a licenční režimy podle § 39d AutZ, čímž se právo TDM zachovává, i když jeho realizace přes standardní rozhraní zůstává omezená. Standardní licenční podmínky tedy představují spíše praktické omezení než právní překážku.

Následující tabulka 1 shrnuje hlavní činnosti, které digitální knihovny vykonávají při nakládání s obsahem chráněným autorským právem, a přiřazuje k nim odpovídající právní základy podle českého autorského zákona (AutZ). U každé činnosti je uveden klíčový právní režim, typ oprávnění (zákonná licence, smluvní licence nebo výlučné majetkové právo autora) a případné specifické limity nebo podmínky vyplývající z právních předpisů či judikatury.

Tab. 1 Nakládání s obsahem

Část II: Detailní analýza specifických aplikací umělé inteligence

3 Strojová analýza a generování nového obsahu

Tato kapitola se zaměřuje na technologické způsoby, které analyzují existující texty za účelem extrakce informací nebo vytvoření nových, odvozených textů.

3.1 TDM a tvorba sémantických embeddingů

Text and data mining (TDM) je zastřešující termín pro automatizované analytické techniky, jejichž cílem je analyzovat text a data v digitální podobě za účelem získání informací, jako jsou vzory, tendence a souvztažnosti. Typickým příkladem takové analýzy je tvorba sémantických embeddingů, což jsou numerické reprezentace slov a vět, které zachycují jejich významové vztahy a umožňují pokročilé sémantické vyhledávání.

Z autorskoprávního hlediska je klíčové, že proces TDM nevyhnutelně zahrnuje zhotovování rozmnoženin (§ 13 AutZ) analyzovaných děl, byť často jen dočasných, v operační paměti počítače (Iurium, 2020). Právě tuto bariéru řeší novela autorského zákona, která v návaznosti na články 3 a 4 směrnice DSM zavedla dvě nové zákonné licence.

První z nich, obecná licence pro TDM (§ 39c AutZ), umožňuje komukoli zhotovovat rozmnoženiny děl pro účely automatizované analýzy, pokud dotyčný má k dílu oprávněný přístup. Nositelé práv si však mohou toto užití výslovně a strojově čitelným způsobem vyhradit (mechanismus známý jako opt-out). Druhá, speciální licence pro vědecký výzkum (§ 39d AutZ), je určena výhradně pro instituce kulturního dědictví, včetně knihoven, a pro výzkumné organizace. Umožňuje jim provádět TDM pro účely vědeckého výzkumu, přičemž nositelé práv toto užití nemohou zakázat. Rozmnoženiny lze navíc uchovat pro pozdější ověření výsledků výzkumu (Koncepce rozvoje knihoven, 2023).

Aplikace licencí se liší podle typu díla. U volných děl lze TDM provádět bez omezení. U plně chráněných děl mohou knihovny TDM využívat, pokud mají k dílům oprávněný přístup (např. prostřednictvím licenční databáze); v případě užití pro obecné účely musí být respektován případný opt-out, pro vědecký výzkum nikoli. Nejsložitější situace nastává u děl nedostupných na trhu. Standardní přístup k DNNT je pro běžné uživatele omezen pouze na zobrazení díla, bez možnosti stahování či rozmnožování, což prakticky znemožňuje TDM. Vědečtí uživatelé však mohou využít specializovaná rozhraní a licenční režimy podle § 39d AutZ, čímž se jejich právo TDM zachovává a lze jej uplatnit i na těchto dílech.

3.2 Strojový překlad

Strojový překlad představuje z autorskoprávního hlediska případ zpracování díla. Obecně se za zpracování považuje jakákoliv činnost, při níž je do nové podoby převáděno již existující dílo, bez ohledu na to, zda výsledný výtvor sám naplňuje znaky autorského díla. Ustanovení § 2 odst. 4 AutZ se pak vztahuje pouze na ty případy, kdy je výsledek zpracování natolik tvůrčí, že zakládá nové odvozené autorské dílo.

Překlad do jiného jazyka je v odborné literatuře i soudní praxi považován za klasický příklad takového zpracování, neboť vytváří novou jazykovou formu závislou na obsahu původního díla (Telec a Tůma, 2019). U čistě strojového překladu může být sporné, zda obsahuje dostatek lidského tvůrčího vkladu k tomu, aby byl sám chráněn jako nové autorské dílo; pro posouzení zásahu do výlučného práva autora však tato okolnost není rozhodující – i netvůrčí překlad představuje užití díla, k němuž je třeba souhlasu nositele práv.

U volných děl je strojový překlad povolen. Samotný výstup čistě strojového překladu pravděpodobně nebude považován za nové autorské dílo, protože postrádá jedinečný tvůrčí vklad fyzické osoby, který je jedním z předpokladů možnosti vzniku ochrany autorského díla. Pokud by však následovala významná lidská post-editace, která by splňovala znaky tvůrčí činnosti, mohl by takto upravený překlad požívat samostatné autorskoprávní ochrany.

Naopak u plně chráněných děl a děl nedostupných na trhu je provedení strojového překladu zásahem do výlučného majetkového práva autora. Knihovny k takovému úkonu potřebují explicitní souhlas (licenci) od nositele práv, neboť žádná ze standardních zákonných licencí pro knihovny toto užití nepovoluje. Ani výjimka pro TDM (§ 39d AutZ) výslovně neumožňuje zpracování díla formou překladu, její použití pro tento účel proto nelze doporučit. Přesto může být v některých technických scénářích TDM výhodné nebo dokonce nezbytné provést překlad (například pro sjednocení jazykové báze korpusu či umožnění algoritmů analýzy obsahu), což je důvod, proč je tato otázka v praxi relevantní.

Dále se může objevit argument, že překlad vytvořený pouze dočasně v operační paměti za účelem okamžitého navazujícího úkonu (např. pro následnou sumarizaci nebo hlasové čtení v jiném jazyce) nepředstavuje relevantní zásah do práv. Takový výklad je však nesprávný. Samotný akt vytvoření nové jazykové verze je podstatou zpracování díla dle § 2 odst. 4 AutZ, a to bez ohledu na trvalost či dočasnost takto vzniklé rozmnoženiny (Telec a Tůma, 2019). Na rozdíl od některých jiných zákonných licencí (např. pro TDM, kde se s dočasnými rozmnoženinami explicitně počítá), autorský zákon nezná výjimku pro „dočasné zpracování díla“. I efemérní překlad chráněného díla proto vyžaduje souhlas nositele práv.

3.3 Automatická sumarizace

Automatická sumarizace, tedy proces vytváření zkrácené verze textu pomocí AI, je z autorskoprávního hlediska nejednoznačnou a rizikovou oblastí. Její právní kvalifikace závisí na konkrétním technickém provedení a povaze výstupu (Telec a Tůma, 2019). Pokud AI vytvoří koherentní, zkrácený text, který přebírá a nově strukturuje původní formulace a větné stavby, jedná se s největší pravděpodobností o zpracování díla (§ 2 odst. 4 AutZ), které vyžaduje licenci od nositele práv.

I kdyby sumarizace nebyla považována za zpracování, může být vnímána jako nedovolený zásah do práva na nedotknutelnost díla (§ 11 odst. 3 AutZ). Zkrácení textu může vést ke zkreslení původních myšlenek, vytržení informací z kontextu a v konečném důsledku ke snížení hodnoty díla, což je v rozporu s osobnostními právy autora (Holcová et al., 2019).

Teoreticky lze uvažovat o tom, že pokud by AI výhradně čerpala z nechráněných prvků díla – tedy z myšlenek, faktů či dat (§ 2 odst. 6 AutZ) – a tyto prvky následně zpracovala do zcela nové, samostatně vytvořené formy, nemuselo by se jednat o zásah do autorského práva.

V praxi je však hranice mezi pouhou inspirací a převzetím chráněné formy velmi tenká. Soudy mohou posuzovat nejen jednotlivé prvky, ale i celkové působení, strukturu a výběr či uspořádání obsahu. Pokud by v případném sporu leželo důkazní břemeno na uživateli AI, prokázat, že k převzetí chráněných částí nedošlo, může být složité – zejména vzhledem k netransparentnosti tréninkových dat a tomu, že soudy často hodnotí „celkový dojem“ díla. Z tohoto důvodu je takový přístup vhodné chápat spíše jako teoretický argument k obraně v případném sporu, nikoli jako zaručený postup bez právního rizika. V praxi je vhodné zachovávat dostatečný tvůrčí odstup – měnit nejen slovní vyjádření, ale i strukturu, příklady a uspořádání obsahu – a zohlednit také případná smluvní či interní pravidla platforem.

Z těchto důvodů je u volných děl sumarizace přípustná (s výhradou respektování postmortální ochrany osobnostních práv). U plně chráněných děl a děl nedostupných na trhu je však automatická sumarizace bez licence vysoce riziková. Sumarizace totiž není citací ve smyslu § 31 AutZ, sumarizace představuje převyprávění či zhuštění obsahu díla vlastními (či strojovými) prostředky. Proto se na ni nelze odvolávat v rámci zákonné licence pro citaci, i když je provedena jen v omezeném rozsahu nebo s odkazem na původní zdroj.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat scénářům systematické a rozsáhlé sumarizace, například automatickému generování a zveřejňování shrnutí všech článků z jednoho ročníku novin nebo shrnutí každé kapitoly knihy. Takový postup by s vysokou pravděpodobností byl posouzen nejen jako série jednotlivých zásahů, ale jako vytvoření substitučního produktu, který přímo konkuruje běžnému využití původního díla a nepřiměřeně tak poškozuje oprávněné zájmy autora. Tento přístup je v přímém rozporu s tzv. třístupňovým testem, který stanoví přísné meze pro rozsah zákonných licencí a výjimek (Holcová et al., 2019). Právní riziko spojené s takovým postupem je mimořádně vysoké.

3.4 Kombinace úkonů a řetězení operací

V praxi se lze setkat s tím, že nástroje umělé inteligence (AI) provádějí nad autorskými díly více na sebe navazujících operací. Tyto operace mohou mít podobu například překladu, sumarizace, parafráze, extrakce informací nebo analýzy textu, přičemž výstup jedné operace se stává vstupem pro operaci následující. Typickým příkladem je situace, kdy AI nejprve přeloží dílo do jiného jazyka a následně z takto přeloženého textu vytvoří shrnutí.

Z hlediska autorského práva je nezbytné vycházet z toho, že každý jednotlivý úkon v takovém řetězci představuje samostatné užití díla ve smyslu § 12 odst. 4 AutZ a musí proto mít samostatné právní oprávnění – buď na základě udělené licence, nebo na základě zákonné licence (výjimky). Tyto úkony se posuzují odděleně, a to bez ohledu na to, že z praktického hlediska mohou tvořit součást jednoho automatizovaného procesu.

• Scénář A: Nejprve překlad, poté sumarizace. Prvním krokem je překlad. U děl chráněných autorským právem jde o zpracování díla ve smyslu § 2 odst. 4 AutZ, které je vyhrazeno nositeli práv a vyžaduje jeho souhlas (licenci). Pokud knihovna nebo jiný uživatel takové oprávnění nemá, je již samotný překlad neoprávněným užitím díla. Následná sumarizace, ať už by jinak mohla být sama o sobě legální (například na základě příslušné výjimky), je v tomto kontextu rovněž neoprávněná, protože vychází z díla, které bylo již v prvním kroku zpracováno bez oprávnění.
• Scénář B: Nejprve sumarizace, poté překlad. Prvním krokem je sumarizace. Její právní povaha závisí na rozsahu a povaze výstupu. Stručný a faktický popis obsahu díla (např. anotace určená k bibliografickému zpracování v katalogu) bude obvykle považován za nízkorizikový a může být obhajitelný jako součást nezbytných knihovnických činností, byť pro něj neexistuje explicitní zvláštní zákonná licence.

Naopak rozsáhlejší shrnutí, které obsahuje podstatné části díla, jeho tvořivé prvky nebo detailní strukturu obsahu, může představovat zpracování díla ve smyslu § 2 odst. 4 AutZ a vyžaduje licenci. Pokud je prvním krokem neoprávněné zpracování díla, je následný překlad takového výstupu opět neoprávněný, protože zpracovává obsah, který nebyl legálně vytvořen.

Při posuzování řetězení operací je nutné zkoumat každý jednotlivý krok zvlášť. Pořadí úkonů není rozhodující – pokud je kterýkoliv z nich proveden bez potřebného oprávnění, výsledek nebude možné považovat za legálně vytvořený. Autorské právo se totiž vztahuje nejen na konečné užití díla, ale i na všechny dílčí operace, které k němu vedou. V praxi to znamená, že i tehdy, když některé kroky splňují podmínky určité zákonné licence (např. pro osobní potřebu, TDM či knihovnické účely), musí být ověřeno, zda oprávnění skutečně zahrnuje i ostatní kroky, včetně technických mezistupňů sloužících pouze jako podklad pro další zpracování.

4 Zpřístupňování obsahu a interakce s uživatelem

Tato kapitola se zabývá technologiemi, které mění způsob, jakým uživatelé konzumují obsah, a umožňují nové formy interakce s digitálními fondy.

4.1 Automatické hlasové čtení (Text-to-Speech, TTS)

Technologie Text-to-Speech (TTS), která převádí psaný text na mluvené slovo, představuje pro knihovny významný nástroj pro zvýšení dostupnosti obsahu. Samotný technický převod textu do zvukové podoby ještě nepředstavuje sdělování díla veřejnosti ve smyslu § 18 AutZ; z právního hlediska jde spíše o zhotovení rozmnoženiny (§ 13 AutZ) nebo o zpracování díla ve smyslu převodu do jiné formy vyjádření. V případech, kdy by výsledná zvuková podoba vykazovala znaky tvůrčí činnosti (např. umělecké interpretace či specifické stylizace hlasu), šlo by o zpracování ve smyslu § 2 odst. 4 AutZ, tedy o vznik odvozeného autorského díla. V běžném provozu TTS však o takový tvůrčí výsledek zpravidla nejde.

Sdělováním díla veřejnosti se tento úkon stává až v okamžiku, kdy je takto vzniklá zvuková podoba zpřístupněna uživateli mimo interní provoz knihovny. Převedení textu do zvukové podoby a její zpřístupnění uživateli je pak sdělováním díla v nehmotné podobě, a protože je tato služba nabízena okruhu uživatelů knihovny, jedná se o užití, které je výlučným majetkovým právem autora (Telec a Tůma, 2019).

Samotný syntetický hlas generovaný umělou inteligencí přitom nesplňuje podmínky pro ochranu jako umělecký výkon (§ 67 AutZ), neboť nejde o výsledek tvůrčí činnosti člověka-výkonného umělce (Speechify, 2024).

Aplikace na jednotlivé kategorie děl je tedy následující. U volných děl je použití TTS povoleno. U plně chráněných děl a děl nedostupných na trhu vyžaduje aplikace TTS licenci ke sdělování díla veřejnosti. Standardní knihovní licence (§ 37 AutZ) ani kolektivní smlouvy pro DNNT takové užití nepokrývají. Výjimku představuje licence pro osoby se zdravotním postižením dle § 39a AutZ, která umožňuje zhotovit a zpřístupnit rozmnoženinu díla ve formátu přístupném těmto osobám, což by mohlo zahrnovat i TTS. Toto užití je však striktně omezeno na oprávněné osoby a nesmí sloužit komerčním účelům.

4.2 Interaktivní dotazování (Q&A)

Systémy pro interaktivní dotazování (Question and Answer, Q&A), které umožňují uživatelům klást otázky v přirozeném jazyce a získávat odpovědi syntetizované z obsahu knihovního fondu, představují pro knihovny z hlediska autorského práva mnohovrstevnatou výzvu. Tyto technologie kombinují několik dílčích způsobů užití díla.

V první fázi systém provádí TDM k porozumění dotazu a identifikaci relevantních pasáží. Pokud knihovna postupuje v souladu s podmínkami zákonných licencí podle § 39c a § 39d AutZ, může být tato fáze kryta výjimkou, která jí umožňuje provádět TDM na legálně zpřístupněných dílech. Ve druhé fázi, při generování odpovědi, dochází často ke kombinaci a přeformulování informací z více zdrojů. Tento postup se již může blížit sumarizaci nebo jiným formám zpracování díla ve smyslu § 2 odst. 4 AutZ, což je úkon, který zákonné licence pro TDM nepokrývají a který vyžaduje licenci od nositele práv.

Výsledná odpověď může v některých případech obsahovat doslovné úryvky z různých děl, avšak takový výstup nelze považovat za citaci ve smyslu § 31 AutZ. Citace totiž znamená doslovné převzetí části cizího díla do nového autorského díla citujícího autora s uvedením jména autora a zdroje, pokud to povaha užití umožňuje. Pouhé shromáždění či sestavení výňatků z více děl, byť doslovných, není citací, ale souhrnem částí cizích děl, který představuje samostatné užití vyžadující svolení nositelů práv. V plně automatizovaném systému Q&A je proto praktické splnění podmínek zákonné licence pro citaci téměř nemožné, a knihovny by měly tyto technologie využívat pouze v režimu, který je právně kryt výjimkou pro TDM nebo na základě příslušné licence.

Rizika jsou proto značná. Vedle možného neoprávněného zpracování díla existuje i vysoké riziko zásahu do osobnostních práv autora. Klíčovým problémem je tzv. problém atribuce: generativní modely často čerpají z velkého množství zdrojů, aniž by byly schopny přesně identifikovat, která konkrétní část odpovědi pochází z jakého díla. Tato technická limitace vytváří přímé riziko porušení práva autora na uvedení jeho jména (§ 11 odst. 2 AutZ). Dalším rizikem je možnost zásahu do práva na nedotknutelnost díla (§ 11 odst. 3 AutZ), pokud by generované odpovědi vytržením vět z kontextu vedly ke zkreslení autorových myšlenek.

Dokud nebude možné zajistit spolehlivou, granulární a ověřitelnou atribuci zdrojů, zůstává použití těchto dotazovacích systémů knihovnami nad chráněným obsahem z autorskoprávního hlediska vysoce rizikové.

Část III: Průřezová témata a strategická doporučení

5 Nařízení EU o umělé inteligenci (AI Act): Nová povinnost pro knihovny

Nařízení Evropské unie o umělé inteligenci (AI Act), které postupně vstupuje v účinnost, představuje první komplexní právní rámec pro regulaci systémů umělé inteligence na globální úrovni a má dopady i na činnost knihoven (Evropská komise, 2024; artificialintelligenceact.eu, 2025). Knihovny, které integrují nástroje AI do svých služeb (např. chatboty na webových stránkách, systémy pro podporu rešeršní činnosti), vystupují z pohledu nařízení v postavení „zavádějícího subjektu“ (deployer) a nesou přímé regulatorní povinnosti (Evropský parlament, 2025). Na rozdíl od „poskytovatele“ (provider), který systém AI vyvíjí a uvádí na trh, je deployer subjektem, který systém nasazuje do své činnosti a odpovídá za jeho použití v praxi. V knihovním prostředí tedy půjde typicky o situaci, kdy knihovna implementuje již hotový systém umělé inteligence pro své uživatele.

AI Act uplatňuje přístup založený na hodnocení rizik, který rozděluje systémy AI do čtyř kategorií: systémy s nepřijatelným rizikem (zakázané), vysokým rizikem, omezeným rizikem a minimálním rizikem. Aplikace relevantní pro knihovny, včetně generativních modelů (chatbotů, systémů Q&A), budou zpravidla spadat do kategorie „omezeného rizika“, pro niž jsou stěžejní zejména povinnosti v oblasti transparentnosti.

Podle čl. 50 nařízení AI Act jsou zavádějící subjekty povinny zajistit, aby uživatelé byli informováni o tom, že komunikují se systémem AI, pokud tato skutečnost není zřejmá z okolností. Dále platí povinnost jasně označovat obsah vytvořený AI, zejména pokud se jedná o tzv. falešné (deepfake) materiály, tedy uměle vytvořený obsah, který by mohl být zaměněn za autentický (Evropský parlament, 2025).

Nařízení bude implementováno postupně: zákaz systémů s nepřijatelným rizikem nabyl účinnosti v únoru 2025; pravidla pro systémy všeobecného určení (včetně generativní AI) a s nimi spojené požadavky na transparentnost se začnou uplatňovat 12 měsíců po vstupu nařízení AI Act v platnost, tedy v srpnu 2025, a plná účinnost všech ustanovení se očekává v srpnu 2026.

Pro knihovny tyto povinnosti nepředstavují pouze právní závazek, ale i strategickou příležitost (viz tab. 2). Knihovny tradičně vystupují jako instituce důvěry a spolehlivého zprostředkování informací. V kontextu, kdy generativní AI přináší rizika dezinformací a tzv. „halucinací“, mohou knihovny posílit svou roli tím, že budou požadavky nařízení AI Act nejen plnit, ale i proaktivně rozšiřovat. To může zahrnovat vzdělávání uživatelů v oblasti AI gramotnosti, objasňování funkčních omezení používaných nástrojů a zdůrazňování transparentnosti procesů. Soulad s ustanoveními AI Act se tak může stát nejen prostředkem k právní konformitě, ale i nástrojem pro upevňování důvěry veřejnosti.

Tab. 2 Povinnosti knihoven

6 Technologické a jurisdikční aspekty

Při zavádění umělé inteligence do knihovních služeb se v praxi uplatňují dva základní přístupy: využití externích (často komerčních) služeb poskytovaných třetími stranami a provoz vlastních, obvykle open-source modelů na infrastruktuře knihovny. Tyto varianty se výrazně liší nejen z technického hlediska, ale také v právních důsledcích, zejména v oblasti ochrany dat, licenčních závazků a regulatorních povinností.

Využití externích komerčních služeb (např. API od společností OpenAI, Google či Microsoft) je technicky méně náročné při implementaci, avšak zakládá výraznou právní závislost na poskytovateli. Knihovna je plně vázána licenčními podmínkami (Terms of Service) dané služby, které často přenášejí odpovědnost za výstupy na uživatele (OpenAI, 2023) a mohou obsahovat ustanovení umožňující využití vstupních dat (promptů) pro další trénink modelů. To může kolidovat s povinností knihovny chránit osobní údaje uživatelů podle GDPR nebo s ochranou informací představujících obchodní tajemství.

Nasazení lokálního, nejčastěji open-source modelu na vlastní infrastruktuře, poskytuje knihovně plnou kontrolu nad daty, která neopouštějí její prostředí, a tím i vyšší míru jistoty ohledně ochrany osobních údajů a důvěrných informací. Současně však knihovna nese plnou odpovědnost za bezpečnost, soulad s právními předpisy (včetně nařízení AI Act) a za ověření, že tréninková data použitá pro daný open-source model byla získána legálně. Tato povinnost nevyplývá přímo z AI Act (pokud knihovna nevystupuje jako provider), ale z obecné právní odpovědnosti za nakládání s obsahem a z požadavků autorského práva. U mnoha volně dostupných modelů může být ověření původu dat obtížné až nemožné, což představuje významné provozní riziko.

Při využívání cloudových služeb umělé inteligence je nezbytné posoudit geografické umístění serverů, na nichž dochází ke zpracování dat. Pokud se při těchto operacích zpracovávají osobní údaje, přenos mimo Evropský hospodářský prostor (EHP) se řídí přísnými pravidly kapitoly V GDPR. V takovém případě musí knihovna zajistit existenci platného právního mechanismu – například rozhodnutí o odpovídající ochraně nebo, častěji, standardních smluvních doložek standardních, smluvních doložek (Standard Contractual Clauses, SCCs), které příjemce dat smluvně zavazují k dodržování evropských standardů ochrany (ÚOOÚ, 2025). Vedle ochrany osobních údajů je třeba zohlednit i právní aspekty vyplývající z umístění serverů a sídla poskytovatele, protože tyto faktory mohou ovlivnit volbu rozhodného práva a místo řešení případných sporů, což v některých situacích může být pro české knihovny nevýhodné.

7 Odpovědnost a ochrana práv

Implementace AI s sebou nese nevyhnutelné riziko chyb a generování problematického obsahu. Otázka, kdo za takové výstupy nese odpovědnost, je pro knihovny klíčová.

7.1 Odpovědnost za zkreslený nebo protiprávní výstup umělé inteligence

V našem uvažovaném případě dochází v současném právním rámci k výraznému posunu odpovědnosti směrem k subjektu, který systém AI provozuje a poskytuje jeho výstupy koncovým uživatelům – tedy ke knihovně. Tento závěr vyplývá z několika faktorů. Poskytovatelé komerčních modelů AI se ve svých podmínkách užití zpravidla explicitně zříkají odpovědnosti za správnost, úplnost či zákonnost generovaného obsahu a tuto odpovědnost smluvně přenášejí na uživatele (OpenAI, 2023; Szkalej, 2025). Protože sama umělá inteligence nemůže být subjektem práv a povinností, nemůže nést právní odpovědnost (Zibner, 2018). V některých případech by navíc podle českého občanského zákoníku mohla připadat v úvahu objektivní odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou provozem „zvlášť nebezpečného přístroje“ (§ 2925 ObčZ), přičemž část odborné literatury připouští, že za takový přístroj by mohl být považován i autonomní systém AI (Čech, 2020; Štědroň, 2020).

V případě knihoven může tato odpovědnost nastat zejména v pěti hlavních oblastech: (1) porušení autorských práv – například neoprávněným užitím chráněných děl ve vstupu či výstupu systému AI; (2) zásah do osobnostních práv – často šířením hanlivých, nepravdivých nebo zkreslených informací o osobě; (3) způsobení škody nesprávnou informací – zejména pokud je AI využívána v odborném nebo poradenském kontextu; (4) porušení povinností ochrany osobních údajů podle GDPR; a (5) obecná občanskoprávní odpovědnost za škodu, včetně případů, kdy by AI mohla být posouzena jako „zvlášť nebezpečný přístroj“.

Pro minimalizaci těchto rizik by knihovny měly přijmout preventivní opatření, která zahrnují zejména: (a) pečlivý výběr nástrojů AI a jejich poskytovatelů, včetně analýzy licenčních podmínek a záruk poskytovaných provozovatelem modelu; (b) nastavení interních procesů pro ověřování výstupů AI před jejich zpřístupněním uživatelům; (c) technická a smluvní opatření k ochraně osobních údajů a důvěrných informací; (d) jasné označování obsahu generovaného umělou inteligencí a informování uživatelů o povaze a limitech těchto výstupů; a (e) průběžné školení personálu v oblasti právních a etických aspektů využívání AI. Tato opatření nejen snižují pravděpodobnost vzniku újmy, ale mohou také prokázat, že knihovna postupovala s náležitou péčí, což je významné při posuzování odpovědnosti.

Vedle primární odpovědnosti vůči uživatelům nebo třetím stranám mohou knihovny uvažovat i o regresních nárocích vůči poskytovateli systému AI nebo jiným smluvním partnerům. Pokud ke škodě dojde v důsledku vady plnění, porušení smluvních povinností nebo nesouladu systému s právními požadavky, může knihovna uplatnit nárok na náhradu újmy na základě smlouvy či obecné deliktní odpovědnosti. Úspěšnost takového regresu bude záviset především na tom, jak jsou nastaveny licenční či servisní smlouvy, včetně ujednání o odpovědnosti, zárukách a možnostech náhrady škody. V praxi je proto žádoucí, aby knihovny při sjednávání podmínek využití nástrojů umělé inteligence vyjednávaly smluvní ustanovení, která umožní přenést část rizika zpět na poskytovatele, pokud škoda vznikne v důsledku nedostatků na jeho straně.

Pokud tedy systém umělé inteligence provozovaný knihovnou vygeneruje obsah, který je fakticky nesprávný, hanlivý, porušuje autorská práva třetí strany nebo obsahuje dezinformace, ponese odpovědnost v zásadě knihovna – a to podle příslušného právního režimu, ať už občanskoprávního, autorskoprávního či deliktního (Tomíšek, 2018).

7.2 Ochrana osobnostních práv autorů v automatizovaném prostředí

Automatizované zpracování obsahu může zasáhnout do osobnostních práv autorů, i když nedochází k porušení práv majetkových. V našem uvažovaném případě se tato rizika týkají zejména knihoven, které provozují systémy AI pro práci s obsahem z chráněných děl. Tyto instituce nesou odpovědnost za to, aby automatizované výstupy nezasahovaly do práv autorů chráněných § 11 AutZ, zejména práva na nedotknutelnost díla (§ 11 odst. 3 AutZ). Automatická sumarizace nebo nekvalitní strojový překlad mohou zásadně zkreslit původní význam díla. Generování odpovědí v dotazovacích systémech Q&A, které vytrhávají věty z kontextu, může vést k dezinterpretaci autorových záměrů. Takové užití by mohlo být kvalifikováno jako nedovolený zásah do integrity díla, který snižuje jeho hodnotu (ePravo.cz, 2018; Holcová et al., 2019).

Stejně zásadní je povinnost knihovny zajistit řádnou a přesnou atribuci – u všech výstupů, které čerpají z chráněných děl, musí být jasně uveden autor, název díla a pramen (§ 11 odst. 2 AutZ). V automatizovaných systémech je však spolehlivé uvádění zdrojů technicky obtížné, zejména pokud generativní modely kombinují informace z více děl bez možnosti jednoznačně určit původ každého prvku. Systematické selhávání v atribuci by představovalo rozsáhlé porušování osobnostních práv autorů, jejichž díla jsou v knihovních fondech obsažena.

Závěr: Strategická doporučení pro digitální knihovny

Analýza ukázala, že právní rámec pro využití AI v knihovnách je komplexní a obsahuje jak významné příležitosti, tak i rizika. Klíčovým zjištěním je především konflikt mezi moderními zákonnými výjimkami pro výzkum a restriktivními smlouvami u klíčových fondů, jako jsou díla nedostupná na trhu. Místo pouhé minimalizace rizik je však třeba přijmout pozitivní a proaktivní rámec, který knihovníkům umožní co nejširší využití digitálních zdrojů a nástrojů AI. Lze proto doporučit následující strategické kroky:

1. Právní kvalifikace jednotlivých činností

Knihovny by měly u každého typu operace s umělou inteligencí pečlivě posoudit, zda spadá do rozsahu konkrétní zákonné licence, nebo zda vyžaduje licenční souhlas. U vytěžování textů a dat (TDM) podle § 39d AutZ je třeba zohlednit, že tato výjimka je chráněna proti smluvnímu vyloučení v souladu s čl. 7 odst. 1 směrnice DSM. V praxi však mohou technická omezení či přístupové restrikce – například u fondů DNNT – výkon výjimky zcela znemožnit.

2. Postavení režimu DNNT

V případě zpřístupňování děl v režimu DNNT se vyplatí průběžně dokumentovat situace, kdy licenční podmínky (např. režim pouze pro čtení, zákaz zhotovení rozmnoženiny nebo blokace automatizovaného přístupu) znemožňují oprávněné využití pro TDM. Tyto poznatky lze využít při jednání s kolektivními správci k prosazení podmínek, které by umožnily plnohodnotné naplnění účelu § 39d AutZ.

3. Povinnosti podle nařízení AI Act

Knihovny by měly sledovat harmonogram implementace nařízení AI Act a zajistit splnění povinností podle čl. 50 (transparentnost systémů umělé inteligence) a čl. 4 (AI gramotnost personálu). To zahrnuje zejména informování uživatelů o interakci se systémem AI a označování obsahu generovaného umělou inteligencí. Transparentní komunikace nejen minimalizuje právní rizika, ale může posílit důvěru uživatelů.

4. Volba technologického řešení

Rozhodnutí mezi komerční cloudovou službou a lokálně provozovaným modelem má zásadní právní důsledky. Externí služby přinášejí závislost na licenčních podmínkách poskytovatele a otázky ochrany dat při přenosu mimo EHP, což vyžaduje dodržení kapitoly V GDPR (např. prostřednictvím rozhodnutí o odpovídající ochraně nebo SCC). Lokální nasazení poskytuje větší kontrolu nad daty, ale znamená plnou odpovědnost knihovny za soulad s právními předpisy a kvalitu trénovacích dat.

5. Minimalizace zásahů do práv autorů

Při nasazení AI pro sumarizace, překlady či systémy Q&A nad chráněnými díly je vhodné zohlednit nejen majetková, ale i osobnostní práva autorů. Riziko zásahu do integrity díla (§ 11 odst. 3 AutZ) či práva na uvedení autorství (§ 11 odst. 2 AutZ) je třeba minimalizovat, zejména pokud technické prostředky neumožňují přesnou atribuci zdrojů. Práce s volnými díly nebo jasně licencovaným obsahem je v těchto případech nejbezpečnější cestou.

6. Regresní dopady odpovědnosti

Knihovny by měly zohlednit, že v případě škody způsobené provozem systému umělé inteligence může být vůči třetím osobám vyvozena jejich odpovědnost, a to i tehdy, pokud obsah vygenerovala externí služba. Možnost následného uplatnění regresu (tj. práva požadovat náhradu škody po osobě, která ji fakticky způsobila) vůči poskytovateli závisí na konkrétním smluvním ujednání a rozhodném právu. Je proto vhodné věnovat pečlivou pozornost vyjednávání smluvních ustanovení týkajících se odpovědnosti, náhrady škody a případného omezení či vyloučení odpovědnosti poskytovatele.

Seznam literatury

ARMS, William Y., 2000. Digital libraries. Cambridge, Mass: MIT Press. ISBN 978-0-262-01180-8.

ARTIFICIALINTELLIGENCEACT.EU, 2025. The AI Act. Online. Dostupné z: https://www.artificialintelligenceact.eu/. [cit. 2025-08-05]. BARTOŠEK, Miroslav, 2004. Digitální knihovny – teorie a praxe. Národní knihovna. Roč. 15, č. 4, s. 233–254. ISSN 0862-7487.

BAYRAMOVÁ, Zuzana, 2024. Směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu a její implementace do českého právního řádu. Online. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/188033. [cit. 2025-08-05].

CHALOUPKOVÁ, Hana a HOLÝ, Petr, 2023. Autorský zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck. ISBN 978-80-7400-944-0.

COLLETT, Dominika, 2020. Strojové užití autorských děl a aplikace výjimky pro vytěžování textů a dat. Online. Iurium Scriptum, 2020/I. Dostupné z: https://www.iurium.cz/denik/denik-odborne-clanky/strojove-uziti-autorskych-del. [cit. 2025-08-05].

ČECH, Petr, 2020. Odpovědnost umělé inteligence. Online. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/psa6l/Diplomova_prace.pdf. [cit. 2025-08-05].

ČESKÁ REPUBLIKA, 2000. Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Online. Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: https://www.e-sbirka.cz/sb/2000/121. [cit. 2025-08-05].

ČESKÁ REPUBLIKA, 2001. Zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon). Online. Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: https://www.e-sbirka.cz/sb/2001/257. [cit. 2025-08-05].

ČESKÁ DIGITÁLNÍ KNIHOVNA. Online. Dostupné z: https://ceskadigitalniknihovna.cz/. [cit. 5. 8. 2025].

DANIELISOVÁ, Tamara, 2018. Knihovní zákon (č. 257/2001 Sb.). Komentář. Praha: Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7598-156-1.

DILIA, 2023. Licencování digitálních služeb knihoven. Online. Dostupné z: https://www.dilia.cz/item/15730-licencovani-digitalnich-sluzeb-knihoven-autori. [cit. 2025-08-05].

DLA PIPER, 2025. Training AI models: UK Government proposes EU-style “opt-out” copyright exception. Online. Dostupné z: https://www.dlapiper.com/en-us/insights/blogs/mse-today/2025/training-ai-models-uk-government-proposes-eu-style-opt-out-copyright-exception. [cit. 2025-08-05].

EPRAVO.CZ, 2018. K právu autora na nedotknutelnost jeho díla. Online. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/k-pravu-autora-na-nedotknutelnost-jeho-dila-101777.html. [cit. 2025-08-05].

EPRAVO.CZ, 2024. DTIA jako podmínka předávání osobních údajů do třetích zemí. Online. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/dtia-jako-podminka-predavani-osobnich-udaju-do-tretich-zemi-118531.html. [cit. 2025-08-05].

EVROPSKÁ KOMISE, 2024. The AI Act. Online. Dostupné z: https://digital-strategy.ec.europa.eu/en/policies/regulatory-framework-ai. [cit. 2025-08-05].

EVROPSKÝ PARLAMENT a RADA EU, 2019. Směrnice (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES. Online. Úřední věstník Evropské unie, L 130, 17. 5. 2019, s. 92–125. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/eli/dir/2019/790/oj. [cit. 2025-08-05].

EVROPSKÝ PARLAMENT, 2025. The EU Artificial Intelligence Act. Online. Dostupné z: https://www.artificialintelligenceact.eu/. [cit. 2025-08-05].

EVROPSKÝ PARLAMENT, 2025. EU AI Act: first regulation on artificial intelligence. Online. Dostupné z: https://www.europarl.europa.eu/topics/en/article/20230601STO93804/eu-ai-act-first-regulation-on-artificial-intelligence. [cit. 2025-08-05].

HOLCOVÁ, Iva et al., 2019. Autorský zákon a předpisy související (včetně mezinárodních smluv a evropských předpisů). Komentář. Praha: Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7598-049-6.

CHALOUPKOVÁ, Hana a HOLÝ, Petr, 2023. Autorský zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck. ISBN 978-80-7400-944-0.

KONCEPCE ROZVOJE KNIHOVEN. 2023. Novela autorského zákona a knihovny. Online. Dostupné z: https://koncepce.knihovna.cz/novela-autorskeho-zakona-a-knihovny/. [cit. 5. 8. 2025].

NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR a DILIA, 2023. Kolektivní smlouva. Online. Dostupné z: https://smlouvy.gov.cz/smlouva/ soubor/33251859/NK%20CR_DILIA_2023%20%282%29.pdf. [cit. 2025-08-05].

NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR a OOA-S, 2023. Kolektivní smlouva. Online. Dostupné z: https://www.ooas.cz/dokumenty/dila-nedostupna-na-trhu. [cit. 2025-08-05].

NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR, 2025a. Díla nedostupná na trhu. Online. Dostupné z: https://dnnt.cz/uvod/o-projektu/. [cit. 2025-08-05].

NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR, 2025b. FAQ – Díla nedostupná na trhu (DNNT): Národní digitální knihovna se dlouho načítá. Online. Dostupné z: FAQ - Díla nedostupná na trhu (DNNT) - Národní knihovna České republiky. [cit. 2025-08-05].

NGUYEN, D. a BAMBAUER, J., 2025. The Hill: The US Copyright Office is wrong about artificial intelligence. Online. Dostupné z: https://news.ufl.edu/2025/07/the-us-copyright-office-is-wrong-about-ai/. [cit. 2025-08-05].

OPENAI, 2023. Data Processing Addendum. Online. Dostupné z: https://openai.com/policies/data-processing-addendum/. [cit. 2025-08-05].

RICHTER, Vít, 2023. Jak chceme změnit knihovní zákon 257/2001 Sb.: Náměty na změny. Online prezentace, Sekce veřejných knihoven Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP), 31. 8. 2023. Dostupné z: https://www.skipcr.cz/sites/default/files/documents/2023-09/richter_jak_chceme_zmenit_knihovni_zakon_srpen_2023.pdf. [cit. 5. 8. 2025].

SKADDEN, 2025. Copyright Office Weighs In on AI Training and Fair Use. Online. Dostupné z: https://www.skadden. com/insights/publications/2025/05/copyright-office-report. [cit. 2025-08-05].

SMETÁNKOVÁ, Martina, 2019. Koncipování obsahu digitální knihovny. Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě. Online. Ostrava. Dostupné z: https://www.msvk.cz/data/filemanager/source/studijn%C3%AD%20texty%20pro%20 knihovn%C3%ADky/28_Koncipov%C3%A1n%C3%AD_obsahu_digit%C3%A1ln%C3%AD_knihovny_Smet%C3%A1nkov% C3%A1.ze pdf. [cit. 2025-08-05].

SOUDNÍ DVŮR EVROPSKÉ UNIE (SDEU), 2009. Rozsudek ve věci C-5/08, Infopaq International A/S v. Danske Dagblades Forening, 16. července 2009. Online. ECLI:EU:C:2009:465. Dostupné z: https://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-5/08. [cit. 2025-08-05].

SOUDNÍ DVŮR EVROPSKÉ UNIE (SDEU), 2011. Rozsudek ve věci C-403/08, Football Association Premier League Ltd v. QC Leisure (spojený s C-429/08), 4. října 2011. Online. ECLI:EU:C:2011:631. Dostupné z: https://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-403/08. [cit. 2025-08-05].

SOUDNÍ DVŮR EVROPSKÉ UNIE (SDEU), 2016. Rozsudek ve věci C-174/15, Vereniging Openbare Bibliotheken v. Stichting Leenrecht, 10. listopadu 2016. Online. ECLI:EU:C:2016:856. Dostupné z: https://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-174/15. [cit. 2025-08-05].

SOUDNÍ DVŮR EVROPSKÉ UNIE (SDEU), 2021. Rozsudek ve věci C-682/18 a C-683/18, YouTube a Cyando, 22. června 2021. Online. ECLI:EU:C:2021:503. Dostupné z: https://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-682/18. [cit. 2025-08-05].

SPEECHIFY, 2024. Měnič hlasu pro převod textu na řeč. Online. Dostupné z: https://speechify.com/cs/blog/text-to-speech-voice-changer/. [cit. 2025-08-05].

SZKALEJ, Kacper, 2025. Copyright Liability and Generative AI: What's the Way Forward? Nordic Intellectual Property Law Review (Nordiskt Immateriellt Rättskydd – NIR). Roč. 2025, č. 1, s. 92–115. Online. Dostupné z: https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=5117603. [cit. 2025-08-05].

ŠTĚDROŇ, Bohumír, 2020. Právo a umělá inteligence. Plzeň: Aleš Čeněk. ISBN 978-80-7380-803-7.

TELEC, Ivo a TŮMA, Pavel, 2019. Autorský zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. ISBN 978-80-7400-748-4.

TOMÍŠEK, Jan, 2018. Jaký je ideální model odpovědnosti za autonomní systém? Online. Revue pro právo a technologie. Roč. 9, č. 18, s. 29–54. ISSN 1805-2797. Dostupné z: https://doi.org/10.5817/RPT2018-2-2. [cit. 2025-08-05].

ÚOOÚ – ÚŘAD PRO OCHRANU OSOBNÍCH ÚDAJŮ. Standardní smluvní doložky. Online. Dostupné z: https://uoou. gov.cz/profesional/predavani-osobnich-udaju-do-tretich-zemi-1/predavani-zalozene-na-vhodnych-zarukach-garantovanych-spravcemvyvozcem-udaju/standardni-smluvni-dolozky. [cit. 5. 8. 2025].

ZIBNER, Jan, 2018. Akceptace právní osobnosti v případě umělé inteligence. Revue pro právo a technologie. Roč. 9, č. 17, s. 19–49. ISSN 1804-5383.

SMOLKA, Lucie, HRZINOVÁ, Jana, JIROUŠEK, Václav a MAIXNEROVÁ, Lenka. Autorské právo v éře umělé inteligence: Průvodce pro digitální knihovny v českém a evropském kontextu. Knihovna: knihovnická revue, 2025, roč. 36, č. 2, s. 5–22. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: propojená data, BIBFRAME, RDF, IFLA LRM, metadata, katalogizace, formát MARC, spolupráce knihoven

SUMMARY: The study examines the possibilities of implementing linked data in Czech libraries. It analyzes the current state of processing bibliographic and authority data in the Czech Republic and proposes procedures for transitioning to new formats. The study emphasizes the need for modernization, which would lead to improved access to information and more efficient cooperation between libraries and other institutions. It outlines the challenges and benefits of this change for Czech librarianship.

KEYWORDS: linked data, BIBFRAME, RDF, IFLA LRM, metadata, cataloguing, MARC format, library cooperation

Tato studie vznikla na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje Národní knihovny ČR jako výzkumné organizace poskytované Ministerstvem kultury ČR (DKRVO 2024-2028), oblast 11: Propojená otevřená data.

PhDr. Barbora Drobíková, Ph.D. / Ústřední knihovna, Univerzita Karlova (Charles University in Prague), José Martiho 407/2, 162 00, Praha 6

Mgr. Michal Denár / Městská knihovna Česká Třebová (Municipal library Ceska Trebova), Smetanova 173, 560 02 Česká Třebová

Bc. Josef Moravec / Moravská zemská knihovna (Moravian Library), Kounicova 65a, 601 87, Brno

Mgr. Lenka Maixnerová, Mgr. Marie Balíková, PhDr. Petra Šťastná / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Mariánské náměstí 190/5, 110 00 Praha 1

Úvod

V prosinci roku 2006 byla ustanovena v Kongresové knihovně (Library of Congress, Washington, D.C.) pracovní skupina pro budoucnost bibliografické kontroly (Working Group on the Future for Bibliographic Control) pod vedením José-Marie Griffiths (Univerzita v Severní Karolíně v Chapel Hill). Skupina měla mj. za úkol shromáždit nové poznatky o vlivu standardů pro zpracování bibliografických a autoritních záznamů a katalogizačních postupů na správu informačních zdrojů v knihovnách a v přístupu k nim v novém informačním a technologickém prostředí (Library of Congress, 2006).

Skupina již v lednu 2008 zveřejnila významnou zprávu s názvem: O záznamu (On the Record) (Library of Congress. Working Group on the Future of Bibliographic Control, 2008).¹ V kapitole 3.1 Web jako infrastruktura konstatovala, že formát MARC je postaven na čtyřicet let starých technikách programování a není v souladu s aktuálními styly programování. Formát MARC je používán výhradně v prostředí knihoven a není kompatibilní s jinými systémy pracujícími s bibliografickými údaji. Širší použití bibliografických dat vyžaduje formát, který bude akceptovat a rozlišovat metadata vytvořená odborníky, generovaná automatizovaně a vytvořená uživateli, včetně anotací (recenzí, komentářů) a údajů o použití zdroje.

Na základě doporučení formulovaných v této zprávě Kongresová knihovna vyhlásila 31. 10. 2011 iniciativu: Bibliografický rámec pro digitální věk (Bibliographic Framework for the Digital Age) – zkráceně BIBFRAME (Library of Congress, 2011).² Vyhlášení iniciativy BIBFRAME bylo jedním z důležitých impulsů v rozvoji nových formátů bibliografických dat na bázi modelu RDF³ (Resource Description Framework = Rámec pro popis zdrojů) – v českém jazyce propojená data, v angličtině obecně známé jako „linked data“. Argumentem pro volbu modelu RDF bylo mj. to, že je to metoda doporučená konsorciem W3C (World Wide Web Consortium) pro koncepční popis nebo modelování dat ve webovém prostředí.

Použití RDF a dalších technik podpořených konsorciem W3C obecně umožňuje lepší integraci dat z knihovních systémů a dalších systémů z oblasti kulturního dědictví v prostředí internetu s cílem pokročilého a širšího přístupu uživatelů k informacím (Library of Congress, 2011). Jedním z hlavních výsledků této iniciativy je vytvoření ekosystému modelu, ontologie a dalších nástrojů pro tvorbu a správu propojených dat se stejnojmenným názvem BIBFRAME, který je postupně implementován ve vybraných knihovních databázích po celém světě.

Vedle formátu BIBFRAME je dalším významným počinem v této oblasti rozvoj ontologie RDA na bázi RDF vycházející z katalogizačních pravidel RDA: Resource Description and Access – verze Official⁴. RDA Official spolu s BIBFRAME reprezentují dvě navzájem se významně ovlivňující a v současnosti též postupně se doplňující iniciativy, které je nutné vnímat jako nástupce formátu MARC 21 a katalogizačních pravidel RDA ve verzi Original (využívaná v současnosti v ČR) pro bibliografická i autoritní data.

Jak na tento vývoj budeme reagovat v České republice? Je možné i v našem prostředí postupně změnit formáty dat v knihovnách? Co vše by bylo nutné připravit, aby k takové změně mohlo dojít?

Cíl studie a použité metody

Cílem studie je analyzovat možnosti implementace a využití formátů propojených dat v prostředí českých knihoven. Na základě rešerše a analýzy zahraničních zdrojů představíme problematiku formátů propojených dat a možné výhody jejich implementace. Zhodnotíme současný stav zpracování a kooperace v oblasti bibliografických a autoritních dat v ČR se zaměřením na přípravu dat k možné konverzi do formátů propojených dat. Pro výzkum jsme využili zejména analýzu bibliografických a autoritních dat České národní bibliografie. Rámcově popisujeme procesy zpracování bibliografických a autoritních dat v České republice. Identifikujeme oblasti pro zlepšení a optimalizaci výměny a sdílení dat v knihovní síti i pro kooperaci mezi knihovnami a okolními systémy, zejména nakladatelskou sférou. Uvádíme výhody implementace formátů propojených dat pro kooperaci v knihovnách i mezi knihovnami a okolními systémy ve webovém prostředí. Přínosem studie je nástin řešení implementace ekosystému propojených otevřených dat v České republice.

Od formátu MARC k propojeným datům

Zpracování bibliografických a autoritních dat je v České republice ovlivněno několika standardy. Od roku 2004 je používán jako hlavní výměnný formát MARC 21, od roku 2015 jsou používána – v kombinaci s formátem MARC 21 – katalogizační pravidla RDA ve verzi Original. Tyto mezinárodní standardy jsou doplňovány metodikami a interpretacemi, které jsou zveřejňovány na stránkách Národní knihovny ČR věnovaných katalogizační politice.⁵ V průběhu předchozích téměř dvou století se však na našem území používala řada jiných standardů a metod. Mnoho fondů bylo historicky zpracováváno na katalogizačních lístcích dle různých standardů. Lístky byly do strojem čitelné podoby převáděny teprve od 90. let 20. století v rámci retrokonverzních (strojové čtení lístků) nebo retrokatalogizačních (s dokumentem v ruce) projektů. V dnešních databázích proto najdeme opravdu směsici mnoha různých přístupů a pravidel.

Protože jsme v ČR přijali MARC 21 jako standard v roce 2004, mohlo by se zdát, že se jedná o poměrně moderní formát. Opak je ovšem pravdou. MARC 21 úzce navazuje na své předchůdce, jejichž vznik spadá už do 60. let 20. století. Formát má tedy již téměř šedesátiletou historii, a jak se hovořilo ve zprávě O záznamu (Library of Congress. Working Group on the Future of Bibliographic Control, 2008), byl vytvořen z dnešního pohledu pomocí poměrně starých technik programování a správy dat. Formát MARC 21 je úzce spjat s anglo-americkými katalogizačními postupy, jeho podoba byla ovlivněna podobou papírového katalogizačního lístku. Pro strukturu dat v některých polích a podpolích je nutné stále používat interpunkci podle standardu ISBD (International Standard Bibliographic Description = Mezinárodní standard pro bibliografický popis). Celková struktura je velmi zastaralá a neflexibilní. Neumí dobře reagovat na současné datové modely (např. IFLA Library Reference Model, dále jen IFLA LRM, Riva, 2017). Formát MARC 21 se často používá v knihovních systémech nejen jako výměnný formát dat. Knihovní systémy mnohdy nabízejí pro katalogizaci formuláře postavené na jednotlivých polích formátu MARC, pole jsou označena příslušnými tagy, knihovník zapisuje indikátory, označuje jednotlivá podpole, musí využívat předepsanou interpunkci.

MARC 21 (nebo i jiné formáty typu MARC) je používán výhradně knihovní komunitou a je v podstatě nesrozumitelný pro jiné systémy používané v paměťových institucích (archivech, muzeích) nebo v systémech nakladatelského a knižního trhu. Z výše uvedených důvodů i pro lepší komunikaci dat s širším okolím knihoven v síti internet, a zejména pro snazší komunikaci dat ve webovém prostředí by bylo vhodnější formáty MARC⁶ opustit a začít používat formáty postavené na obecnějších standardech, které jsou využívány i mimo knihovnictví.

S formáty MARC a s technologiemi s nimi souvisejícími (např. Z39.50) pracují knihovny po celém světě již opravdu dlouhou dobu, pomocí nich jsou sdíleny stamiliony bibliografických a autoritních záznamů. „Na formátu MARC 21 je postaveno vše od systémové integrace až po veškeré katalogizační práce“, jak konstatují odborníci ze Švédské národní knihovny (National Library of Sweden, 2019). Je proto značně obtížné tuto praxi ukončit a začít používat zcela nové postupy a techniky. Abychom mohli zhodnotit možnosti konverze stávajících bibliografických a autoritních dat do formátů propojených dat, je nutné podrobněji prozkoumat procesy tvorby bibliografických a autoritních záznamů v ČR a zejména kooperaci při jejich vytváření.

Především blíže vysvětlíme, jak se pracuje s propojenými daty v zahraničních knihovnách a jaký vliv by mohla mít implementace formátů propojených dat na celý proces zpracování dat v knihovnách.

Téma propojených dat v knihovnách

Využití propojených dat v knihovních systémech není v ČR novým tématem. Již v roce 2010 Jindřich Mynarz a Jan Zemánek (Mynarz a Zemánek, 2010) publikovali článek Úvod do linked data v periodiku Knihovna plus, kde charakterizují principy formátů propojených dat i jejich (jak sami uvádějí) technologický profil. Velkou část článku tvoří využití propojených dat v knihovnictví, jako příklad z ČR uvádějí převedení Polytematického strukturovaného hesláře do formátu SKOS⁷ (Národní technická knihovna, 2016–2024).

V dalších letech pak následují v českém jazyce články, které tato témata zmiňují, a to od autorek Barbory Drobíkové (2013, 2014), Kláry Rösslerové (2016, 2017a, 2017b, 2018) či Heleny Kučerové (2018, 2019)⁸. Významným počinem v této oblasti jsou projekty Národní knihovny ČR týkající se propojení terminologické databáze TDKIV a databáze jmenných autorit s Wikidaty, které jsou popisovány zejména v pracích Lindy Jansové (2019, 2020) a Zdeňka Bartla (2019). Možnosti využití propojených dat v databázi Knihovny.cz popisují autoři Michal Denár a Josef Moravec (2023).

Pro bližší seznámení s propojenými daty v knihovnách lze využít rozcestník na portálu Informace pro knihovny (Národní knihovna ČR, 2024)⁹. V roce 2023 se též uskutečnil webinář Katalogizace a propojená data pořádaný Svazem knihovníků a informačních pracovníků ČR. Videa z webináře jsou dostupná na webu SKIP ČR.¹⁰

V zahraničí bylo na téma propojených dat v knihovnách v posledních dvaceti letech vydáno a napsáno již velké množství prací. Systematický přehled publikovaných zdrojů na téma propojených dat v knihovnách uvedl tým pod vedením Panorea Gaitanou v prvním čísle časopisu Journal of Information Science v roce 2024 (Gaitanou, 2024). Článek shrnuje práce vydané mezi lety 2008 až 2019. Zabývá se výhradně články publikovanými v odborných periodikách v anglickém jazyce, kapitolami z knih a statěmi ze sborníků. Vynechává obhájené diplomové či dizertační práce, bílé knihy (white papers) či podobné zdroje.

Výsledky systematického přehledu jsou rozděleny do několika kapitol:

• Implementace propojených dat v oblasti kulturního dědictví s podkapitolami: Implementace propojených dat v knihovnách a bibliografická kontrola, Implementace propojených dat ve specifických projektech, Specifické přístupy k propojeným datům a metodologie.
• Popis specifických bibliografických modelů s podkapitolami: Model FRBR¹¹, BIBFRAME a RDA.
• Problematika interoperability – mapování a převodní tabulky s podkapitolou Mapování a převodní tabulky používající model BIBFRAME.
• Další otázky s podkapitolami: KOS (Knowledge Organization Systems = systémy pořádání informací), Propojená data a kvalita metadat, Soukromí v knihovnách, Pozice knihovníka v prostředí propojených dat a Zdroje pro vzdělávání.

Autoři zpracovali celkem 239 zdrojů. Výše uvedené názvy kapitol a podkapitol jasně ukazují, kterými tématy se publikované zdroje v období let 2008–2019 nejčastěji zabývaly. Jsou to zejména témata týkající se bibliografické a autoritní kontroly, modelů IFLA LRM a BIBFRAME, interoperability metadat v knihovních systémech s důrazem na přechod na nové formáty propojených dat. Systematický přehled potvrdil fakt, jak sami konstatují jeho autoři, „že propojená data se stávají hlavním trendem v katalogizaci knihoven, zejména ve velkých knihovnách po celém světě, a také v nejdůležitějších výzkumných projektech iniciovaných knihovnami ve snaze učinit bibliografická data a knihovní sbírky dostupnější ve webovém prostředí a smysluplnější a znovupoužitelná pro své uživatele“ (Gaitanou, 2024, s. 218). Díky takto podrobnému přehledu je ale též zřejmé, že existují témata, kterých se zatím mnoho autorů ve svých výzkumných pracích z období let 2008–2019 nedotýká. Gaitanou a kolektiv konstatují, že jsou to zejména témata týkající se kontroly kvality metadat, chybí pravidla pro zacházení s (meta)daty a ke sdílení (meta)dat ve formátu RDF a další témata.

Z novějších prací bychom rádi zmínili dizertaci Sophie Zapounidou z roku 2020 s názvem Study of library data models in the Semantic Web environment, v níž srovnává modely FRBR, BIBFRAME, RDA a EDM¹². Velmi inspirativní je též diplomová práce Julie Unterstrasser z roku 2023, v níž je ukázáno, jak přechod na formát propojených dat ovlivnil práci a praxi knihovníků ve Švédské národní knihovně. Autorka zdůrazňuje významný posun v práci katalogizátorů „od cataloging ke catalinking“, neboli od katalogizace k vytváření propojení, jako zcela zásadní změnu paradigmatu bibliografického a autoritního zpracování informačních zdrojů v knihovnách. Důležitý je též aspekt nutného dalšího vzdělávání knihovníků v oblasti propojených dat.

Význam tématu propojených dat neukazují jen publikované články či dizertace, ale též konkrétní probíhající projekty implementace formátů propojených dat do procesů bibliografické kontroly v mnoha velkých knihovnách po celém světě. Od roku 2017 se pravidelně každoročně koná evropská konference k formátu BIBFRAME – BIBFRAME Workshop in Europe (https://www.bfwe.eu/), která přináší aktuální zprávy o stavu implementace formátů propojených dat z jednotlivých zemí v Evropě s velkým množstvím aktuálních příspěvků od významných autorů v tomto oboru. Inspirativní jsou studie a konferenční příspěvky Iana Bigelowa se spoluautorkami z Univerzity v Albertě (např. 2020, 2022, 2023), Tiziany Possemato se spoluautory z knihovny Casalini Libri (např. 2020, 2022, 2023), která je organizátorem workshopu, nebo Nancy Lorimer ze Stanfordovy univerzity (např. 2022, 2023) či Sally McCallum z Kongresové knihovny (např. 2022, 2023) a mnoha dalších odborníků.

Množství již realizovaných projektů převodu bibliografických a autoritních dat do formátů propojených otevřených dat ukazuje též studie Proposal for the Publication of Linked Open Bibliographic Data z roku 2023 od autorů F. A. de Jesuse a F. F. de Castra, kteří identifikovali celkem 58 projektů z celého světa, projekty národních či univerzitních a specializovaných knihoven a sítí ve Španělsku, Finsku, Švédsku, Německu, Maďarsku a zejména Spojených státech amerických.

Potřebu přechodu na propojená data též ukazuje 3R Project, jehož cílem bylo kompletní přepracování pravidel RDA ve verzi Original na RDA ve verzi Official. Nedílnou součástí RDA Official jsou RDA Registry – ontologie pro formát propojených dat RDA/RDF. Cílem bylo také kompletní přepracování nástroje RDA Toolkit, jednotlivých instrukcí a paragrafů s ohledem na využití pravidel v kombinaci s formáty propojených dat (např. Alemu, 2022, s. 197; Oliver, 2021). Je předpoklad, že od roku 2026 se budou využívat RDA již pouze jako pravidla ve verzi Official a verze Original bude zrušena.¹³

Entitně orientovaná katalogizace: jak se může proměnit správa bibliografických a autoritních dat

Již v roce 1995 publikoval Michael Heaney důležitou studii zabývající se objektově-orientovanou katalogizací (Heaney, 1995). Tehdy studii zasadil ještě do rámce katalogizačních pravidel AACR2R¹⁴. Heaney vyzýval k většímu důrazu na přesnou identifikaci různých typů autorit, které lze vzájemně propojovat. Sítě propojených autorit by pak reprezentovaly jednotlivé záznamy. Lze říci, že toto vizionářské dílo v současnosti může dojít jistého naplnění. V kontextu formátů propojených dat se nově často objevují termíny jako správa (management) identit nebo entit či entitně založená katalogizace (např. Durocher aj., 2020; Stalberg aj., 2020; MacEwan, 2022; Zapounidou aj., 2024).

Technologie propojených dat je založena na přesné identifikaci strukturovaných dat, která reprezentují instance entit a vztahů mezi nimi pomocí jednoznačných identifikátorů URI (instance entit, vztahy a k nim příslušné URI jsou registrovány v řízených slovnících a ontologiích). Strukturovaná data reprezentující určité typy entit a kontrolované slovníky, jak píše Zapounidou aj. (2024), jsou vlastním srdcem katalogizačního procesu známého jako autoritní kontrola. V tomto bodě tedy procesy autoritní kontroly, jak je známe z knihovních bází, koincidují s technologiemi správy propojených dat. Správa propojených dat ovšem vyžaduje do značné míry automatizované zpracování založené na identifikátorech URI. V procesech autoritní kontroly se často spoléháme na lidskou interpretaci a využití textových řetězců, např. v rovině volby autorizovaných vstupních prvků podle různých kulturních a jazykových zvyklostí (viz podrobněji Zapounidou aj., 2024).

Technologie propojených dat je založena na přesné identifikaci strukturovaných dat, která reprezentují instance entit a vztahů mezi nimi pomocí jednoznačných identifikátorů URI (instance entit, vztahy a k nim příslušné URI jsou registrovány v řízených slovnících a ontologiích). Strukturovaná data reprezentující určité typy entit a kontrolované slovníky, jak píše Zapounidou aj. (2024), jsou vlastním srdcem katalogizačního procesu známého jako autoritní kontrola. V tomto bodě tedy procesy autoritní kontroly, jak je známe z knihovních bází, koincidují s technologiemi správy propojených dat. Správa propojených dat ovšem vyžaduje do značné míry automatizované zpracování založené na identifikátorech URI. V procesech autoritní kontroly se často spoléháme na lidskou interpretaci a využití textových řetězců, např. v rovině volby autorizovaných vstupních prvků podle různých kulturních a jazykových zvyklostí (viz podrobněji Zapounidou aj., 2024).

Pokud hovoříme o entitách, pak formáty propojených dat, ať už máme na mysli např. BIBFRAME nebo formáty založené na RDA/RDF a IFLA LRM, předpokládají správu veškerých entit vyskytujících se v bibliografických databázích. Nejedná se jen o entity, které jsou dnes v oblastech zájmu autoritní kontroly, jako jsou jména (personální, korporativní), názvy děl, geografická jména či předmět. V jazyce modelu IFLA-LRM (Riva aj., 2017) jsou to navíc entity týkající se vyjádření, provedení, jednotky, aktéra, jména či časového rozpětí. Pro instance veškerých entit je nutné spravovat slovníky hodnot s jednoznačnými URI. Identifikace dokumentu (dnes reprezentována bibliografickým záznamem) bude pak tvořena jako síť vzájemných vztahů mezi instancemi entit (jednotlivé výskyty entit, např. konkrétní osoba, konkrétní místo), přičemž jak vztahy, tak i jednotlivé instance entit budou reprezentovány identifikátorem URI (vzpomeňme výše citovanou myšlenku J. Unterstrasser (2023): „od cataloging ke catalinking“.

Výhody implementace propojených dat nejen pro katalogizaci Doposud jsme se v článku zabývali pouze implementací formátů propojených dat do oblasti správy knihovních dat či pro katalogizaci. Výhoda nasazení formátů propojených dat se ovšem nejlépe projeví v propojení knihovních bází a externích zdrojů ve webovém prostředí, v lepším zviditelnění knihoven na webu a tím též v lepších službách uživatelům knihoven. Formáty typu MARC nejsou snadno srozumitelné pro jiné systémy mimo knihovnickou komunitu. Formáty propojených dat mohou umožnit lepší interoperabilitu dat mezi různými komunitami – nakladatelským prostředím, sektorem označovaným zkratkou GLAM – galeriemi, knihovnami, archivy, muzei. Publikování dat ve formátech propojených dat umožní webovým vyhledávačům snazší indexování dat z knihovních databází a zviditelnění dat při běžném vyhledávání ve webovém prostředí. Tato data umožní propojování knihovních databází s externími zdroji informací, jako jsou např. GeoNames nebo Wikidata, a obohacení uživatelských rozhraní knihovních katalogů a discovery systémů z externích zdrojů.

První výstupy projektů obohacování dat z externích zdrojů je možné vyzkoušet i v České republice např. v portálu Knihovny.cz, jak je popisují autoři Denár a Moravec (2023). Dalším příkladem dobré praxe může být nástroj NKlink (Jonáčková & Dostál, 2020), který obohacuje autoritní záznamy o externí identifikátory včetně identifikátorů Wikidat. Možnosti obohacovat knihovní data o údaje z externích zdrojů patří k nejčastějším argumentům pro nasazení formátů propojených dat v knihovnách a nahrazení zastaralých formátů typu MARC. Protože zavedení propojených dat pomůže pracovat s daty výrazně efektivněji, lze tak nabídnout uživatelům nové možnosti při hledání, které jsou nyní dostupné jen komplikovaným způsobem nebo nejsou dostupné vůbec.

Situace v ČR

Kooperativní tvorba bibliografických záznamů

Kooperativní tvorba bibliografických záznamů je v ČR postavena na několika pilířích. Hlavním pilířem jsou centrálně definované standardy, jako jsou katalogizační pravidla (v ČR jsou to nyní RDA: Resource Description and Access, verze Original) a výměnný formát (MARC 21 pro bibliografické i autoritní záznamy). Další důležité pilíře tvoří budování České národní bibliografie (včetně souboru národních autorit) a tvorba souborných katalogů, do nichž mohou české knihovny jednak přispívat novými bibliografickými záznamy, jednak z nich mohou zpětně záznamy stahovat a využívat je v lokálních bázích.

Česká národní bibliografie (ČNB)

Národní knihovna ČR podle zákona 257/2001 Sb. (dále jen knihovní zákon) § 9, odst. 2b „zpracovává národní bibliografii a zabezpečuje koordinaci národního bibliografického systému“. Na této úloze dle následujících paragrafů téhož zákona spolupracují všechny krajské knihovny (§ 11, 2a) a specializované knihovny (§ 13, 2a).

Základ ČNB tvoří knihovny v rámci tzv. „clusteru“: Národní knihovna ČR, Moravská zemská knihovna v Brně (také v roli krajské knihovny Jihomoravského kraje), Vědecká knihovna v Olomouci (také v roli krajské knihovny Olomouckého kraje). Tyto knihovny pracují ve společné databázi. Dále jsou do ČNB přebírány záznamy krajských knihoven prostřednictvím Souborného katalogu ČR. Bibliografickými záznamy pro beletrii přispívá Městská knihovna v Praze v rámci projektu Central (Lichtenbergová, 2023).

Tvorba ČNB představuje jednu z tzv. národních funkcí Národní knihovny ČR. Databáze ČNB je velmi významným a svým zaměřením nenahraditelným zdrojem informací o publikovaném kulturním dědictví v České republice.

ČNB zpřístupňuje v současnosti 1,2 mil. záznamů. Podíl na tvorbě bibliografie může ilustrovat statistika původců záznamů¹⁵ tvořených podle nových pravidel RDA platných od roku 2015. Od tohoto roku bylo vytvořeno 209 tis. záznamů dle RDA, z toho vytvořila:

• 64 tis. – Národní knihovna ČR – sigla ABA001
• 19 tis. – Moravská zemská knihovna v Brně – sigla BOA001
• 18 tis. – Vědecká knihovna v Olomouci – sigla OLA001

Dohromady tedy tyto tři knihovny založily od roku 2015 zhruba polovinu bibliografických záznamů v ČNB. Na dalších sto tisících záznamech se podílely ostatní krajské a další specializované knihovny, několik jednotek záznamů bylo původně založeno dokonce v zahraniční knihovně. Městská knihovna v Praze se podílela téměř 13 tisíci záznamy16.

Souborné databáze

Souborný katalog České republiky, centralizovaný heterogenní souborný katalog, obsahuje 8,4 mil. bibliografických záznamů¹⁷ včetně záznamů ČNB. Elektronicky je dostupný od roku 1995 (Svobodová, 2003). V současnosti na jeho budování spolupracuje 530 knihoven (Souborný katalog České republiky, 2023). Producentem Souborného katalogu ČR je dle zákona 257/2001 Sb., § 9, odst. 2a Národní knihovna ČR. Vedle ČNB je i budování Souborného katalogu součástí tzv. národních funkcí Národní knihovny ČR.

Do Souborného katalogu lze přispívat přes protokol OAI-PMH výhradně záznamy monografií. U seriálů je možné aktualizovat odběr jednotlivých titulů s využitím online formuláře. Frekvence přispívání je různá. Na vstupu do Souborného katalogu je kontrolována duplicitnost i kvalita záznamu. V případě, že záznam v Souborném katalogu ČR (dále jen SKC) již existuje, je připsána pouze sigla nové (zasílající) knihovny a vytvořena vazba do jejího lokálního katalogu. V případě, že je záznam nový, je celý vložen do SKC včetně vazby na lokální bázi. Pokud nemá záznam žádoucí kvalitu, je vrácen zasílající knihovně k opravě. Některé knihovny neposkytují pro sklízení do báze SKC celé své fondy, ale jen určitou zvolenou část, např. podle druhu dokumentu.

Jako dalšího zástupce souborných databází jmenujme portál Knihovny.cz, do kterého je nyní zapojeno 100 knihoven. Portál navíc zpřístupňuje další zdroje, které sklízí, včetně Souborného katalogu ČR (Knihovny.cz, 2024b). S využitím protokolu Z39.50 si mohou knihovny nechat definovat jednotlivé profily, které jim umožňují prohledávat a přebírat záznamy z různých českých i zahraničních zdrojů (Knihovny.cz, 2024a). Výhodou báze Knihovny.cz je, že často přebírá z knihoven záznamy větší části fondů. Je tedy poměrně zajímavým zdrojem například záznamů audioknih nebo speciálních dokumentů, jako jsou mluvící knihy nebo deskové hry.

Vzhledem k roli portálu Knihovny.cz zde nemají tituly skutečně souborný záznam (SKC). Pro potřeby vyhledávání se pracuje s každým záznamem, jenž systém obdržel ze všech knihoven, které daný titul vlastní. Záznamy jsou propojené za pomoci deduplikace (Kurfürstová aj., 2023). V různých momentech se používá jiný záznam, například na základě domovské knihovny přihlášeného uživatele nebo výběru knihovny při vyhledávání. Přes Z39.50 jsou pak nabízeny všechny záznamy v indexu Knihovny.cz. Jejich kvalita je značně rozdílná. Zároveň ale často portál poskytuje záznamy, které nejsou dostupné v jiných zdrojích.

Současné workflow kooperace

Vedle nesporných výhod, které z budování ČNB i souborných databází pro kooperativní katalogizaci plynou, lze sledovat i jisté slabiny, které doprovázejí stávající modely kooperace po celou dobu existence knihovních databází, a to nejen v elektronickém prostředí. Mohli bychom je shrnout pod dva pojmy, a těmi jsou duplicitnost a asynchronnost. To se v praxi projevuje například následující situací: Knihovna poptává hotový záznam právě doručeného titulu, například v Souborném katalogu ČR. Pokud ho tam nenalezne, musí ho vytvořit. Toto se může stát v rozpětí hodin či dní v několika knihovnách. Pokud knihovna spolupracuje se SKC, bude jí vytvořený záznam sklizen prostřednictvím protokolu OAI-PMH, a to někdy i s týdenní (či dokonce měsíční) periodicitou. V SKC pak vznikají multiplicitní záznamy o různé kvalitě, které se musejí složitým způsobem deduplikovat. Navíc nelze v deduplikovaných záznamech jednoduše aplikovat dílčí změny na základě záznamů zaslaných z knihoven. V určitém momentu systém už jen registruje, že titul existuje v dané knihovně.

Část práce, kterou generuje tato paralelní činnost, tak nemá pro kooperační systém význam. V jednotlivých knihovnách pak tímto způsobem vznikají záznamy s odlišnou úplností a kvalitou zpracování. To neznamená, že je systém špatně navržený. Všechny negativní vlastnosti vycházejí z vícerychlostní dynamiky distribuce záznamů v systému. Ta je způsobena částečně tím, že sklízení záznamů ze stovek knihoven je samo o sobě časově náročné, stejně jako následná deduplikace a další zpracování na straně souborných bází. Svůj podíl má i formát MARC, jehož struktura často neumožňuje efektivně kvalitativně hodnotit jednotlivé záznamy s ohledem na tvorbu kvalitního souborného záznamu. Používají se hodnotící váhy, postavené na algoritmech, ale ty dokáží pracovat spíše s formální kontrolou záznamů. Je to dáno také tím, že množství informací ve struktuře MARC je zapsáno pouze jako text, bez zasazení do širšího kontextu či přiřazení konkrétního významu k informaci. Celý proces dělá ještě složitějším komplikovaná syntaxe a pravidla pro tvorbu záznamů, které v některých ohledech umožňují různý přístup k popisu či zápisu.

ČNB je tvořena, jak jsme výše uvedli, zejména třemi hlavními knihovnami v clusteru. Tyto knihovny získávají vydané dokumenty na území ČR především formou tzv. povinného výtisku. To samo o sobě přináší často značné zpoždění ve zpracování dokumentů, které jsou již nějakou dobu k dispozici na trhu. Regionální či odborné knihovny mohou tyto dokumenty získat reálně časově dříve než „clusterové“ knihovny a jsou pak nuceny dokumenty originálně zpracovat. Vzhledem k požadavkům svých uživatelů často nemohou čekat až vznikne kvalitní záznam v ČNB, či než se dostane záznam pro stažení do souborných bází. I když ČNB tvoří základ pro SKC zejména v oblasti české produkce, může se stát, že se záznamy v ČNB od záznamů stejných titulů liší. Obsahují některé praktické informace, které ocení jak pracovníci ve výpůjčních službách, tak samotní čtenáři. Příkladem může být příslušnost k cyklu nebo kvalitní anotace.

Největším problémem současného kooperativního systému je značný počet duplicit a multiplicit záznamů. Ty vznikají tak, že do centrálních souborných databází přicházejí záznamy z lokálních bází, a to v rozdílném čase. To je dáno především akviziční politikou jednotlivých knihoven ve spojitosti s distribucí. Navíc knihovny do souborných databází posílají své záznamy v různé frekvenci. V případě beletrie s rychlostí katalogizace nových titulů výrazně pomohl projekt Central, řízený Městskou knihovnou v Praze (Projekt Central, 2024b). Beletrii nakupují 3× týdně a zpracují kolem 16 titulů denně. Uvádějí, že do Souborného katalogu odesílají záznam novinek po 3–7 dnech od vydání. I zde však vzniká asynchronnost. Dle statistik projekt pokryje přibližně 80 % beletrie vydávané na našem území v největších českých nakladatelstvích (Projekt Central, 2024a).

Nástin budoucího řešení

Při modelu kooperace, kdy záznam vzniká až po vydání dokumentu a jeho uvedení na trh, se těmto slabinám nelze vyhnout. Tuto situaci by bylo možné pro mnoho případů řešit vytvořením záznamu ještě před samotným vydáním dokumentu nebo – nejpozději – souběžně s jeho uvedením na trh.

Významným hráčem by mohla být nově budovaná společná databáze knihoven a nakladatelů s názvem Registr českých knih, někdy též zkráceně nazývaná ReČeK (Maixnerová, 2023). Díky ní by knihovny mohly získat základní metadata ještě před vydáním titulu. Projekt by mohl nabídnout použitelnou datovou alternativu „katalogizace v knize“, která se v našem prostředí rozšířila jen částečně, spíše u odborné literatury. Díky přímému zápisu hodnot nakladatelem by záznam mohl být úplnější, než nyní poskytují báze CIP¹⁸ a ISN (ohlášené knihy). Metadata budou navíc dostupná pro stažení ještě před vydáním knihy i v síti knihoven (např. pro akviziční účely), počínaje vytvořením záznamu a na jednom místě. Trvalý identifikátor entity zůstane stejný a veřejný, metadata budou ale dále doplňována v průběhu procesu katalogizace. Dokud titul skutečně nevyjde, lze údaje upravovat a reagovat tak například na změny názvu nebo počtu stran.

Pokud by každý takový titul získal i jednoznačný identifikátor (dříve než ISBN a čČNB¹⁹), bylo by možné vytvářet záznamy odkazující se na tento identifikátor. Pokud zároveň vznikne v Národní knihovně metadatové centrální úložiště, bylo by technicky řešitelné distribuovat všechny změny v záznamech do celého ekosystému. Vznikal by tak jeden záznam, který by systém distribuoval do lokálních bází. Tímto řešením by se dalo zamezit vzniku rozdílných verzí záznamů mezi centrální bází a lokálním záznamem v zapojené knihovně. Zároveň by centrální záznam mohl být kooperativně doplňován a zkvalitňován. Každá změna by se záhy projevila ve všech lokálních kopiích. Navíc by bylo možné určité údaje vkládat pouze pro místní použití, nebo naopak některé informace pro použití v konkrétní knihovně skrývat.

Národní autority

Kvalitní bibliografické záznamy si dnes již neumíme představit bez selekčních údajů opřených o autoritní záznamy. Autoritní záznamy jsou významným stavebním kamenem bibliografických databází. Umožňují jednoznačně identifikovat konkrétní instance entit, propojují bibliografické záznamy a hrají významnou roli při vyhledávání v databázích a metadatech. V současnosti se v knihovních bázích zejména využívají autoritní záznamy pro osoby (personální jména), korporace, předmětové termíny/deskriptory, formální deskriptory, geografická jména, názvy děl a vyjádření (formou autoritních záznamů pro anonymní díla nebo formou autoritních záznamů typu jméno-název pro díla uvedená pod jménem autora). Zastoupení autoritních forem výše uvedených typů entit ovšem není zdaleka v bibliografických záznamech stoprocentní.

Jako příklad je možné uvést databázi ČNB²⁰, v níž 866 tis. záznamů obsahuje pole 100 (Hlavní záhlaví – osobní jméno). 797 tis. výskytů obsahuje podpole 7, v němž je uveden identifikátor autoritního záznamu. Ze 731 tis. výskytů pole 700 (Vedlejší záhlaví – osobní jméno) obsahuje podpole 7 s identifikátorem autoritního záznamu 628 tis. výskytů pole (viz tabulka 1).

Databázi ČNB lze pokládat za velmi dobře spravovanou databázi s nejvyšší možnou kvalitou katalogizace. Personální jména jsou nejčastěji a nejběžněji tvořenými autoritními záznamy vůbec. Přesto ani v polích 100 či 700 pro personální jména v ČNB nejsou všechny tvary jmen opřeny o autoritní záznamy. Tento stav je zcela logický vzhledem k tomu, že ČNB obsahuje různé vrstvy záznamů pocházející z různých období.

Tab. 1 Poměr vyplněných identifikátorů u personálních a korporativních autorit v záznamech ČNB

Vedle údajů, které je v současnosti možné propojit na autoritními záznamy, navíc existují v bibliografických záznamech údaje, pro něž by bylo vhodné v zájmu jednoznačnosti vyhledávání a propojení autoritní záznamy či kontrolované slovníky vytvořit, ale kvůli katalogizačním tradicím se tak neděje. Jsou to zejména údaje o nakladatelích (tématu se věnovala např. Drobíková aj., 2016), místech vydání či výroby dokumentu, můžeme sem zařadit i problematiku zápisu času/data nebo časového rozpětí (časové rozpětí se vyskytuje v mnoha polích bibliografických i autoritních záznamů – např. datum vydání pole 264, 008; datum vytvoření záznamu pole 008/00-06, datum aktualizace záznamu 005, data související s věcným obsahem dokumentu uvedená ve věcných polích – 648, 045, u autoritních záznamů jsou to data spojená s jednotlivými osobami, s korporacemi, s časově omezenou existencí správních celků či se vznikem nebo aktualizací díla, případně jeho vyjádření, vytvoření nahrávky apod.).

Kooperace na tvorbě autorit

V případě autoritních záznamů je kooperativní tvorba v ČR využívána především pro autoritní záznamy personálních, korporativních a geografických jmen. Kooperativní tvorba jiných typů autoritních záznamů (věcné termíny, názvové autority) je pro náročnější správu, komplexnost struktury a závislost na terminologických soustavách jednotlivých oborů omezená na kooperaci příslušných oddělení Národní knihovny ČR a clusterových knihoven. V praxi proto často narazíme na situaci, kdy knihovny používají neautoritní tvary jmen a názvů v příslušných polích (názvových, předmětových). Možnost vzájemného propojení záznamů může být z těchto důvodů významně omezena.

Stejně jako v případě kooperace při tvorbě bibliografických záznamů i zde dochází ke zpoždění a jisté asynchronicitě tvorby autoritních záznamů. Autoritní záznamy jmen autorů vznikají obvykle až po vydání vesměs tištěného dokumentu, a to zejména knihy. V menší míře je zohledňována článková tvorba, bráni v potaz jsou autoři článků v českých periodikách nebo periodikách vycházejících na našem území. Vědecká komunita publikující články v zahraničí nebo autority pro jejich výzkumná pracoviště, na kterých působí, mnohdy ani nespadají do záběru českých národních autorit. Podobná situace se objevuje běžně i v případě jiných typů dokumentů, jako jsou elektronické učebnice nebo výuková videa.

Nezpracováni nyní zůstávají také autoři (a další původci) děl, která vycházejí pouze elektronicky. V případě přijetí elektronického povinného výtisku vznikne potřeba vytvářet autority i pro dosud nezpracované autory. Pro Národní knihovnu ČR to může znamenat další zatížení. Do budoucna je řešením co největší decentralizace tvorby autorit mezi větší množství spolupracujících subjektů, které budou tvořit společně jednu metadatovou bázi. Tento systém by měl být koncipován tak, aby umožňoval různé úrovně práv pro zápis a návrh úprav. Řešení musí být nastaveno tak, aby i přes účast širší komunity bylo i nadále minimalizováno vytváření duplicitních záznamů²¹. Úplné eliminaci duplicit se pravděpodobně ani v budoucnu nevyhneme, ale bude pokračovat snaha o minimalizaci jejich výskytu, a to jak na procesní úrovni, tak i technickými nástroji a postupy.

Ve světě i v ČR se nezávisle na tvorbě autoritních záznamů rozšiřuje jednoznačná identifikace autorů pomocí jiných typů identifikátorů, např. identifikátory ORCID (Open Researcher and Contributor ID = otevřené identifikační číslo pro výzkumníky a přispěvatele)²² pro publikování v oblasti vědy a výzkumu nebo identifikátor ISNI (International Standard Name Identifier = Mezinárodní standardní identifikátor jména)²³. O identifikátor ORCID mají možnost odborníci z univerzit a výzkumných pracovišť zažádat ještě před publikační aktivitou. Přidělený identifikátor je pak provází při publikování různých zdrojů (např. studií, učebnic, článků v elektronické podobě), ať už v ČR či zahraničí.

Propojená data jako prostředek pro efektivnější spolupráci knihoven

Jak jsme již zmínili, formát MARC nyní ovlivňuje celý proces tvorby a distribuce metadat. Na časové ose procesu vytvoření jednoho konkrétního záznamu v Souborném katalogu ČR (SKC) můžeme demonstrovat, jak současný model funguje.

Obr. 1 Šikmý kostel, třetí díl (2024): časová osa změn záznamu

Jako vzorový záznam jsme zvolili dílo Šikmý kostel, třetí díl, od Karin Lednické. Titul vyšel 15. 4. 2024²⁴ a jeho záznam²⁵ se v SKC objevil následující den, tedy 16. 4. 2024. Bohužel v něm bylo uvedeno nesprávné číslo ČNB (pole 015). Protože šlo o očekávaný titul, byl zájem o záznam ze strany knihoven značný. Záznam se začal prostřednictvím protokolu Z39.50 šířit do knihoven spolu s uvedenou chybou. Počet stažení nelze nijak spočítat. Jen část knihoven, která záznam využila, je zapojená do kooperace v rámci SKC. Můžeme tedy jen sledovat počty importů z jednotlivých knihoven. Jednotlivé importy můžeme vztáhnout ke konkrétním dnům a časům, ale ty často nejsou shodné s datací vložení do lokálních bází. Jak jsme již zmínili výše, importy do SKC probíhají většinou v týdenních cyklech, ale v praxi se setkáme s kratší i výrazně delší frekvencí. Chyba byla opravena 24. 4. 2024 pracovníkem SKC. Automatická úprava záznamů v lokálních bázích po změně v SKC je problematická, proto se běžně záznamy aktualizují ručně nebo se neaktualizují vůbec. Chyby tak mohou v bázích knihoven zůstávat. Na vzorku záznamů jsme zjistili, že čísla ČNB vůbec neobsahují. To může být problém v budoucnu, protože se jedná o klíčový identifikátor, který může sehrát důležitou roli při budoucí migraci do formátů propojených dat a zároveň může pomoci i při další práci s metadaty. Bez něj je jednoznačná identifikace jen těžko představitelná²⁶.

Součástí přechodu na propojená data by měl být i souhrn strategických rozhodnutí, jež nám pomohou při změně vyřešit většinu problémů, které přináší stávající systém kooperace. Měli bychom se přitom zaměřit na dva klíčové aspekty. Ty jsme identifikovali jako časovou asynchronnost mezi potřebou záznamu a jeho dodáním do centrálního úložiště a neexistenci jednoznačného identifikátoru titulu, který je k dispozici před vydáním. Další klíčovou vlastností nového řešení je vlastnost distribuce veškerých změn z úložiště do zapojených institucí, a to velmi rychle, téměř v reálném čase.

Zásadní místo v zamýšleném systému by měl mít Registr českých knih (ReČeK). Tato databáze by měla vznikat jako společné dílo nakladatelů, knihoven a České národní agentury pro ISBN a ISMN. Bude obsahovat informace o knihách od okamžiku zařazení do edičních plánů nakladatelů. Požadavkem nakladatelů, kterým podmínili spolupráci, je schopnost ReČeK poskytovat strukturované informace o titulech ve formátu ONIX²⁷. Ten se úspěšně mezinárodně používá pro potřeby nakladatelů, distributorů i prodejců knižní produkce. ReČeK by pak měl informace od nakladatelů obohatit o kontextové informace, které jsou důležité pro použití v knihovnách (napojení autorů na personální autority, věcné autority namapované na věcný popis nakladatele, báze nakladatelů atd.). Plánuje se, že při importu záznamu do ReČeK bude okamžitě přiděleno ISBN. „Knihovnickou verzi“ metadat pak musí být systém schopen poskytovat knihovnám, a to minimálně po přechodnou dobu ve formátu MARC, zároveň však ve struktuře vhodné pro tvorbu propojených dat.

Při vytvoření záznamu v databázi ReČeK by měl být v ideálním případě zároveň vytvořen i záznam v centrálním metadatovém úložišti (se zpětnou vazbou do systému ReČeK). Struktura propojených dat umožní lépe popisovat vzájemné vazby entit. Bude nutné přehodnotit způsoby vytváření některých druhů záznamů.

Dle současné instrukce je možné u vícesvazkových monografií vytvářet buď souborný záznam pro všechny svazky (tzv. shora) nebo záznamy jednotlivých dílů (tzv. zdola). Instrukce říká, v kterých případech se má zvolit jedna z uvedených variant. Bohužel kvůli různému výkladu instrukcí se stává, že knihovny vytvářejí pro tytéž tituly záznamy jak shora, tak některé knihovny zdola. Tyto záznamy není vždy jednoduché od sebe na první pohled rozlišit. Jejich struktura může být velmi podobná. Speciálně při hledání přes Z39.50 není v rozhraní nikde jasně uvedeno, jedná-li se o záznam jednoho titulu nebo souboru titulů. Rozpoznání je možné pouze za pomoci některých (v podstatě dílčích) aspektů záznamu – například rok vydání může být u souboru zapsán jako rozsah, fyzický popis bude obsahovat počet svazků místo počtu stran a podobně, u souborných záznamů by měl být na pozici 19 v LDR uveden kód „a“²⁸. Někdy se tak stává, že je do lokální báze stažen souborný záznam s číslem čČNB, ten je pak následně upraven formou zdola a nedojde k odstranění čČNB, což způsobuje komplikace při identifikaci dokumentu.

Ve struktuře propojených dat máme výrazně více možností, jak spojovat jednotlivé entity do logických celků, a to včetně hierarchických vazeb. Tyto entity snadno můžeme rozlišit tak, že budou mít odlišnou třídu. Vazby se mohou v čase dynamicky měnit. Pro lepší pochopení se uvádíme konkrétní příklad opět s využitím titulu Šikmý kostel.

V bázi ČNB existuje tzv. souborný záznam pro cyklus Šikmý kostel. Ten má přidělen vlastní identifikátor čČNB. Záznam obsahuje také ISBN jednotlivých dílů. Zároveň v souborném katalogu ČR i v lokálních katalozích knihoven mohou existovat samostatné záznamy pro jednotlivé díly. Při popisu pomocí propojených dat můžeme záznamy jednotlivých dílů vzájemně propojit.

Podobně například u záznamů personálních autorit lze spojovat různé identity osob. Opět nemusí vzniknout zastřešující záznam, který bude obsahovat různé odkazové formy jména, pseudonymy nebo jazykové varianty jmen. Vše mohou definovat vzájemné vazby entit. Souborná entita ovšem také existovat může, záleží na použité/navržené ontologii.

Při návrhu formátů a vazeb bychom neměli zůstávat v zajetí zažitých přístupů ke způsobu popisu, které za desítky let ovlivnil formát UNIMARC, později MARC 21 a používaná katalogizační pravidla. Měli bychom spíše vycházet z obecnějších principů s cílem vytvořit takové struktury, které nám umožní popisovat realitu přímočaře. Záznamy propojených dat se mohou postupně rozrůstat a získávat na komplexnosti. Na začátku může existovat jednoduchá vertikální struktura, která s rostoucím počtem vazeb může vytvářet složité stromové struktury. Propojená data, na rozdíl od formátu MARC, nám ale umožní na tyto struktury nahlížet z mnoha úhlů a směrů, podle toho, co nás bude zajímat. Tvorba metadat může probíhat decentralizovaně, výsledky však budou dostupné na jednom místě.

Decentralizace tvorby metadat umožní zapojení různých hráčů a významnou roli pak bude mít specializace na určitou oblast. Část práce zastane automatizace v podobě botů²⁹ specializovaných na konkrétní úkony. Například v projektu Wikidata boti doplňují identifikátory do existujících položek z externích zdrojů, případně přidávají vzájemné vazby.

Předpoklady pro přechod na propojená data

Datový model RDF jako základní kámen pro technologie propojených dat rozlišuje (kromě prázdného uzlu) dva základní typy uzlů, které se v trojicích dat mohou vyskytovat na místě objektu – URI (respektive IRI) a tzv. literály. Naším cílem by mělo být maximální využití URI odkazujících na objekt. To nás vede k tomu, abychom co nejvíce informací získávali z autoritních bází, ontologií,tezaurů a řízených slovníků. Než tedy začneme tvořit záznamy v propojených datech, musíme mít připravené tyto stavební kameny. Prvním rozhodnutím, které nás čeká, je výběr vhodných zdrojů, které budou základem budoucích metadat.

Jedním z důležitých zdrojů budou autoritní záznamy. Neobejdeme se bez jmenných a věcných autorit, převedených do formátů propojených dat. Dále bychom měli zmapovat vhodné zdroje na národní úrovni, ale nesmíme zapomínat ani na zdroje zahraniční. Nyní například nemáme k dispozici aktuální řízený slovník s údaji o nakladatelích. Ten by v budoucnu mohl poskytovat zmíněný ReČeK. Dalším krokem bude příprava vhodných zdrojů pro použití v praxi. To bude obnášet převody do potřebných formátů a struktur. Vzniklá mapa ontologií by měla být neustále udržována kurátorským týmem, který by měl vyhledávat nové zdroje a dohlížet na relevanci stávajících.

Předpokladem je též práce v jiných typech editorů záznamů³⁰. Tvorba propojených metadat bude výrazně jiná než v současných katalogizačních editorech, které běžně používáme pro MARC (katalogizátor bude spíše „propojovat“ než „katalogizovat“). Některá pole budou napojená na rozsáhlé seznamy hodnot, editor bude muset dobře fungovat jako průvodce. Načítání hodnot by nemělo výrazně zpomalovat práci.

Kam směřujeme

Přechod na propojená data není jen náhrada jednoho metadatového typu za jiný. Propojená data přinášejí značně odlišný přístup při zaznamenávání reality do metadat. Pokud tuto změnu přijmeme, otevřou se knihovnám nové možnosti, především v oblasti kooperativního vytváření metadat. S tímto bychom se neměli spokojit a musíme usilovat také o to, aby nově navržený systém přinesl nástroje, které nám umožní lépe řídit kvalitu metadat a proces jejich tvorby učinit transparentnějším.

Opuštění formátu MARC, který je srozumitelný pouze knihovnám, nám poskytuje jedinečnou možnost, jak ještě více otevřít data pro další využití i mimo náš ekosystém. Nestačí jen vystavit balíky dat pod vhodnou otevřenou licencí. Musíme nabídnout i odpovídající nástroje, které umožní s miliony záznamů efektivně pracovat. Takovými nástroji jsou API (Application Programming Interface = programovací rozhraní pro aplikace), která jsou nutným základem při zajištění integrace do informačních systémů či aplikací. Pro analytické potřeby bychom měli nabízet určitou formu dotazovací služby (query service), která umožňuje formou dotazů získávat různé druhy strukturovaných informací. V neposlední řadě musíme odborné i laické veřejnosti nabídnout přívětivé rozhraní pro vyhledávání.

Přechod od formátu MARC bude postupný. Musíme počítat s tím, že po přechodnou dobu budeme vytvářet metadata ve formátu MARC i ve struktuře propojených dat. Máme-li pracovat efektivně, nemůžeme vytvářet všechna data obojím způsobem. Pravděpodobně nejlepším způsobem je vytvoření propojených dat s obsahem specifických polí MARC. Z takových hybridních záznamů lze generovat dostatečně kvalitní záznamy ve formátu MARC bez zbytečné dvojí práce. Takovou cestou jdou některé zahraniční knihovny v současnosti. V návrhu budoucího systému by část pracující s formátem MARC měla existovat jako dočasný modul, který bude možné bezpečně vypnout ve chvíli, kdy již nebude potřebný.

Při designu systému bychom měli mít neustále v patrnosti omezení, která existují v současném řešení. Za ně považujeme především:

• vznik multiplicit v ekosystému metadat,
• různý přístup při popisu různých typů dokumentů,
• centrální úložiště postavené na proprietární technologii, která neumožňuje přístup z různých systémů,
• velmi omezené možnosti distribuce změn v záznamech do lokálních bází,
• omezené možnosti logování činností v repozitáři,
• nemožnost provádět složitější dotazování nad datovými sadami, při výpadku centrálního úložiště nebo distribuční služby nejsou k dispozici potřebná data,
• nemožnost provádět exporty z repozitáře v jiném formátu než je MARC,
• omezené možnosti provádět složitější analytické nebo statistické dotazy nad daty v repozitáři.

Na obrázku níže je návrh schématu jednotlivých modulů systému pro sdílenou tvorbu a distribuci metadat. Jde zatím o obecnější koncept, který vychází ze dvou požadavků: systém bude používat propojená data a funkcionality a pokusí se o řešení stávajících limitů a problémů kooperativní tvorby metadat, a to především na půdorysu Souborného katalogu ČR a jeho současných služeb.

Středobodem řešení je metadatové úložiště. To je zamýšleno jako centralizované s decentralizovanou distribucí metadat do lokálních bází v zapojených knihovnách. Toto úložiště by mělo být nezávislé na knihovním systému, který v budoucnu bude využívat Národní knihovna ČR nebo který bude použit pro správu Souborného katalogu ČR. Stejně tak by mělo být možné s úložištěm spolupracovat z knihovních, ale i jiných systémů. Záznamy v lokálních bázích budou přesnou kopií centrálního záznamu, včetně identifikátorů. Díky tomu, že identifikátory jsou typu URI a vždy spadají do konkrétního jmenného prostoru, je možné toto dodržet – na rozdíl od záznamů ve formátu MARC 21, kde jsou identifikátory zpravidla platné pouze lokálně a vazba na původní záznam se tak může ztratit. Každou změnu v centrálním záznamu bude možné snadno synchronizovat s lokálními databázemi.

Lokální báze zároveň slouží jako redundantní záloha, ze které je možné případně obnovit záznamy v centrálním úložišti. Každé lokální úložiště má možnost připojit k záznamu lokálně používané informace, které se s centrálním záznamem nebudou synchronizovat (budou existovat v jiném jmenném prostoru). Lokální systém a vyhledávací rozhraní umožní skrývat část informací z centrálního záznamu, které v konkrétní knihovně nemají využití, nebo naopak zobrazovat další informace z externích zdrojů podle aktuální potřeby, případně k lokálnímu záznamu připojit informace významné pouze pro konkrétní lokální knihovnu a do centrálního úložiště se nedistribuují.

V úložišti budou uloženy všechny stavební prvky potřebné pro tvorbu záznamů. Jsou to nejen instance entit, které využijeme k označení autorů nebo k věcnému popisu, ale i hodnoty z různých seznamů nebo slovníků. Ty získáme konverzí stávajících autoritních záznamů, ale bude možné získávat je i z různých externích zdrojů. Takové zdroje bude ovšem nutné nejprve vybrat, zhodnotit jejich kvalitu a dlouhodobou udržitelnost.

K dispozici musí být robustní nástroje, které umožní efektivně spravovat data uložená v repozitáři. Vzhledem k tomu, že řešení bude výrazně omezovat vznik duplicit, bude možné věnovat větší pozornost kvalitě. Správci úložiště tedy budou potřebovat nástroje, které jim umožní aktivně vyhledávat možné chyby a rychle je opravovat. Na této úrovni bychom také měli počítat s nasazením automatizovaných úloh založených na strojovém učení. Každá taková úloha by měla být trénovaná na datech dostupných v repozitáři a její funkčnost ověřena odborníky. Takové úlohy mohou pomáhat odstraňovat chyby při pořizování metadat. Mohou také metadata obohacovat nebo propojovat jednotlivé entity mezi sebou.

Propojením jednotlivých entit jako stavebních prvků budou vytvářeni nástupci dnešních záznamů, a to k identifikaci dokumentů, jejich obsahů, osob, ale i knihoven samotných. Řešení musí být připravena poskytovat po přechodnou dobu jak propojená data, tak data ve formátu MARC, ovšem bez nutnosti tvořit celé záznamy dvojmo. Toho lze dosáhnout například tak, že po dočasnou dobu bude součástí záznamů ve formátu propojených dat i část specifických polí formátu MARC. Jde o ta pole, která by bylo komplikované generovat z propojených dat v požadované syntaxi. V zahraničních knihovnách je to v současnosti zcela běžný postup. Takto je možné vytvářet záznamy ve formátu propojených dat a zároveň umožnit distribuci metadat ve formátu MARC. K distribuci budou nadále k dispozici tradiční protokoly jako OAI–PMH a Z39.50. Až nastane moment, kdy již záznamy v MARC nebudou třeba, bude možné vypnout celý modul, který distribuci MARC obstarával.

Řešení počítá s úzkým napojením na plánovanou databázi ReČeK. Ta má vznikat za přímé účasti nakladatelů. Těm má umožnit vkládat informace o plánovaných titulech k vydání. Data vzniklá po vydání budou k dispozici ve formátu ONIX pro potřeby knižní distribuce. Zároveň budou data sloužit i agentuře ISBN, která na jejich základě bude přidělovat ISBN jednotlivým titulům. Data budou čerpat i knihovny. Budou mít informace o teprve chystaných titulech např. v předprodeji, z čehož může výrazně těžit právě systém kooperativní tvorby metadat. Každý nově zadaný titul v ReČeK by měl automaticky získat unikátní ID titulu, prostřednictvím kterého jej bude možné identifikovat v celém procesu před i po vydání.

V centrálním úložišti se tak bude moci objevit poměrně kvalitní záznam již v momentě, kdy bude titul oficiálně vydán. Pokud si ho knihovna propojí do své lokální báze a později dojde k jeho rozšíření nebo nějaké úpravě, systém tyto změny propíše do všech knihoven, kde se takový záznam vyskytuje. Změny nikdy nebudou probíhat v lokálním systému. Toto by mělo být možné díky editoru, který bude zapisovat přímo do centrálního úložiště. Při pokusu vytvořit nový záznam dojde nejprve k ověření, zda již v úložišti záznam pro požadovaný dokument neexistuje. Pokud existovat bude, může ho tvůrce rozšířit nebo ponechat. Pokud záznam k dispozici nebude, dostane tvůrce možnost ho vytvořit. Technicky musí být tento proces nastaven tak, aby pečlivě řídil přístup do úložiště a aktivně bránil vzniku duplicitních záznamů. Součástí řízení přístupu pro zápis by měl být i systém práv. Někteří uživatelé mohou mít vyšší práva (zápis konkrétních „polí“, mazání, přepis hodnot atp.), jiní budou mít práva omezená. Práva mohou být přidělována správcem na základě splnění formálních podmínek, ale i na základě měření kvality zpracování záznamů. Uživatelé, kteří budou tvořit kvalitní záznamy, pak mohou díky dobré reputaci získat vyšší práva. Naopak chybující uživatelé mohou o svá práva přijít. Systém by měl nabízet také možnost získávat i poskytovat zpětnou vazbu. Uživatelé by měli mít možnost označovat chyby či nepřesnosti. Zásah správce, například při opravě chyby, by mohl vyvolat notifikaci, která by upozornila uživatele, že udělal chybu a jak byla opravena. K dispozici by mělo být také API umožňující předávat data z jiných systémů než knihovních. Jeho prostřednictvím by mělo být možné k existujícím záznamům doplňovat nejen různé identifikátory nebo vytvářet celé záznamy, ale i přidávat rozšiřující informace. Rozhraní API by pak mělo zajistit správné mapování údajů mezi externím systémem a úložištěm. Výstupem ze systému by mělo být několik nástrojů s veřejným i neveřejným režimem zpřístupnění. Příkladem veřejného zpřístupnění může být vyhledávací rozhraní, které umožní komukoli prohledávat záznamy v repozitáři. Můžeme si ho představit jako hledání v současném Souborném katalogu ČR nebo v bázi autorit. Veřejně budou dostupná také API a dotazovací služby. Jejich prostřednictvím by mělo být možné získávat data podle specifických potřeb uživatelů.

Využití funkcionalit veřejných služeb by mělo být možné limitovat licenčně i funkčně. Paralelně k nim budou existovat nástroje pro partnery. I jejich využití bude upraveno smlouvou a poskytované služby budou přizpůsobeny na míru potřebám partnerů. Jako partnery si můžeme představit jiné paměťové instituce, firmy, úřady nebo knihovny.

Tak, jak je tomu již nyní, by mělo být možné stahovat i celé balíky dat v různých formátech pod odpovídající licencí a s odpovídající dokumentací. Mělo by být možné upravovat a rozšiřovat funkcionality jednotlivých modulů zamýšleného řešení, a to podle toho, jak porostou potřeby uživatelů.

Modul vyhledávací služby (query service) by měl být vytvořen tak, aby umožnil uživatelům tvořit složitější dotazy nad celým úložištěm. Vyhledávání může poskytovat výrazně komplexnější výsledky hledání než standardní vyhledávání nad indexem. Takové služby se dají použít při různých specifických typech hledání, například při doménové analýze, mapování vědy nebo knižní produkce, a to na základě různých aspektů.

Důležitou součástí systému by měl být analytický modul. Ten by měl správcům, ale i uživatelům poskytovat v reálném čase informace o repozitáři. Každý z uživatelů by měl mít k dispozici údaje, díky kterým bude úložiště vnímat jako živý, ale transparentní organismus. Především správci potřebují znát mnoho informací o tom, co se v úložišti děje, jak se chovají uživatelé, a také o tom, jak celý systém funguje.

Obr. 2 Schéma systému sdílené kooperativní tvorby metadat

Vzhledem k tomu, že řešení by mělo poskytovat služby na národní úrovni, půjde o klíčový systém. Jeho vývoj by měl řídit tým v Národní knihovně ČR, kde musí být soustředěny všechny znalosti ohledně jeho fungování, aby bylo možné zajistit dlouhodobou udržitelnost systému, garantovat jeho maximální funkčnost a spolehlivost. Z ekonomických důvodů budou jednotlivé moduly, případně jejich části, sestavené z již existujících řešení. Vlastním vývojem by se pokrylo propojení jednotlivých částí do funkčního celku a případně některé dílčí součásti. Z důvodů udržitelnosti a flexibility by se mělo řešení vyhnout používání proprietárních produktů. Veškerý vývoj by měl být k dispozici veřejně pod vhodnou otevřenou licencí.

Použití způsobů otevřeného vývoje umožní zapojit do procesu větší počet vývojářů a práce tak decentralizovat. Vývojáři se také mohou v čase měnit bez toho, aby taková změna ohrozila další vývoj. Vedení vývoje a jeho směřování musí být v rukou Národní knihovny ČR. Ta může přizvat i další zapojené knihovny. Taková spolupráce by mohla být přínosná nejen při strategických rozhodnutích, ale zpětná vazba od zapojených knihoven by měla přispět k lépe fungujícímu řešení jako celku.

Shrnutí

Přechod na propojená data v knihovnách je největší změnou za poslední tři dekády. Nejde však pouze o změnu metadatového formátu. Změna je komplexní přeměnou celého ekosystému tvorby a využití metadat. Základní stavební kameny pro propojená data mají původ ve filozofii a logice. Struktura propojených dat závisí na použitých ontologiích. Jejich cílem je popis reálného světa (SOWA, 1995). To poskytuje robustní základ pro celý ekosystém propojených dat a je to zcela zásadní posun od jednoúčelového formátu MARC 21.

Schopností jednotlivých entit se navzájem propojovat se setřou dosud patrné hranice mezi typy záznamů. Přestane tak vlastně i existovat bibliografický záznam v pojetí, jak ho známe dnes. Míra podrobností zobrazených uživateli může být různá podle požadavků konkrétní aplikace a potřeb uživatele. Protože v propojených datech popisujeme entity reálného světa, je tedy jedno, zda popisujeme knihu, osobu nebo například instituci (knihovnu). Nad propojenými daty lze vytvořit systémy, které jsou schopné nabídnout hledání nejen nad tituly a jejich autory, ale mohou propojit informace o knihovnách, ve kterých jsou hledané entity dostupné. Je tak možné položit dotaz typu: Najdi mi knihu „1984“ od autora „George Orwell“ nacházející se v knihovnách s bezbariérovým přístupem, které mají otevřeno v sobotu. Jestliže se budeme intenzivně věnovat také strojovému zpracování plných textů při klasifikaci obsahu, můžeme nabízet vyhledávací nástroje, které umožní podrobné mapování literatury s ohledem na čas, formu, místa nebo témata. Ta největší změna oproti použití MARC není v tom, kolik informací v záznamech popisuje objekty, ale jak jsou tyto informace zapsané a jak je možné je dále využívat. Samotná struktura MARC umožňuje dobře využívat jednotlivé informace v něm zapsané, ale není možné tyto informace mezi sebou provazovat. Pokud ano, jsou tyto vazby často uložené v lokálních systémech a v ekosystému se nešíří. V každém z lokálních systémů se pak tyto vazby musí vytvářet znovu.

Abychom se na přechod na ekosystém propojených dat mohli dobře připravit, je důležité již v současnosti otevřít diskuzi o otázkách, jakým způsobem popisujeme a identifikujeme entity (instance entit) a zda bychom mohli v této oblasti některé aspekty optimalizovat již dnes, i když stále pracujeme s původními formáty v zažité katalogizační praxi. Témata, na něž jsme při našich analýzách pro potřeby této studie naráželi, se týkají zejména oblastí:

• způsob zpracování vícesvazkových monografií;
• tzv. popis „shora a zdola“;
• rozlišování dotisků a vydání jednotlivých titulů;
• identifikace seriálů;
• způsob zpracování autorit vs. management identit

Jejich výčet není zdaleka vyčerpávající. Ovšem problémy identifikované v těchto oblastech jsou poměrně výrazné a již v současnosti komplikují komunikaci záznamů jak uvnitř knihovní sítě, tak i komunikaci dat mezi knihovnami a okolními systémy.

Závěr

Cesta k propojeným datům bude náročná. Bude vyžadovat změnu přístupu a myšlení, které po několik generací ovlivňovalo knihovníky i knihovní systémy. V zahraničí se této problematice věnují již několik let. Oproti tomu máme jisté zpoždění. Ovšem výhodou může být možnost využít existujících znalostí a poučit se z chyb, které se průkopníkům logicky nevyhýbají.

Od kolegů v zahraničí jsou k dispozici cenné informace, jak celým procesem projít z hlediska personálního managementu v knihovnách. Bude třeba vysvětlovat na všech úrovních, proč změnu potřebujeme, co přinese a co bude vyžadovat po každém ze zapojených. Zásadním krokem bude včas nastartovat podpůrný proces rekvalifikací pracovníků, kteří tvoří metadata. Například zkušenosti ze Švédska hovoří o klíčové roli celoživotního vzdělávání jako základního pilíře pro úspěšný přechod na propojená data.

Je velmi důležité, aby se témata propojených dat postupně etablovala v odborné diskuzi v knihovnách tak, aby knihovní komunita získala širší povědomí o problematice a mohla se na tuto změnu dobře připravit. Za přínos této práce považujeme návrh postupu pro kooperativní tvorbu metadat, která za pomoci propojených dat řeší většinu slabých míst, kterými trpí stávající systém sdílené katalogizace. Tento návrh vychází z pečlivého zkoumání limitů a nedostatků. Jsme si vědomi toho, že návrh je zatím obecný a nemůže tak nabízet odpovědi na všechny otázky. Vznikl právě proto, abychom otevřeli diskuzi a dále se mohli věnovat jednotlivým částem systému, a také abychom postupně zpřesňovali jeho budoucí podobu. Přesto si myslíme, že změna je v našem prostředí realizovatelná.

Použité zdroje

ALEMU, Getaneh, 2022. The future of enriched, linked, open and filtered metadata: making sense of IFLA LRM, RDA, linked data and BIBFRAME. London: Facet Publishing, 2022. ISBN 9781783304943.

BARTL, Zdeněk, 2019. Soubory národních jmenných autorit a propojená data (linked data). In: Knihovny současnosti 2019. Online. Praha: Sdružení knihoven České republiky; V Brně: Moravská zemská knihovna, s. 66–70. ISBN 978-80-86249-89-6, 978-80-7051-278-4. Dostupné z: https://sdruk.cz/wp-content/ uploads/2020/04/Sbornik_KKS19.pdf. [cit. 2024-05-25].

BERNERS-LEE, Tim, 2006. Linked Data. Online. W3, 2006-07-27, last change 2009/06/18 18:24:33. Dostupné z: https://www.w3.org/DesignIssues/LinkedData.html. [cit. 2024-06-28].

BIGELOW, Ian and HEATHER, Pretty, 2020. BIBFRAME Readiness: A Canadian Perspective. In: BIBFRAME in Europe Workshop. Online. September 22, 2020, Dostupné z: https://www.bfwe.eu/virtual_2020. [cit. 2024-06-28].

BIGELOW, Ian and SPARLING. Abigail, 2022. BIBFRAME Implementation at UAL: Planning for Success. Online. In: BIBFRAME Workshop in Europe. Online. September 20th, 2022, Dostupné z: https://www.bfwe.eu/ budapest_2022. [cit. 2024-06-28].

BIGELOW, Ian and SPARLING, Abigail, 2023.UAL LSP Migration Planning: BIBFRAME Needs and Requirements. In: BIBFRAME Workshop in Europe. Online. Brussels, September 20th 2023. Dostupné z: https://www.bfwe.eu/brussels_2023. [cit. 2024-06-28].

ČESKO. Zákon č. 257/2001 Sb. Zákon o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon). Online. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2001-257. [cit. 01.02.2024].

DENÁR, Michal a MORAVEC, Josef, 2023. Využití propojených dat v portálu Knihovny.cz. IT lib. Online. Speciál 2, s. 26–46. ISSN 1335-793X. Dostupné z: https://itlib.cvtisr.sk/clanky/vyuziti-propojenych-dat-v-portalu-knihovny-cz/. [cit. 2024-06-28].

DROBÍKOVÁ, Barbora, 2013. Standardy pro knihovní katalogy v sémantickém webu. Knihovna: knihovnická revue. Online. Roč. 24, č. 2, s. 72–83. ISSN 1801-3252. Dostupný z: http://knihovna.nkp.cz/knihovna132/13272.htm. [cit. 2024-05-25].

DROBÍKOVÁ, Barbora, 2014. RDA a BIBFRAME: budoucí standardy bibliografické kontroly?, 2014. In: Knihovny současnosti 2014. Online. Ostrava: Sdružení knihoven. S. 109–118. Dostupné z: https://ipk.nkp.cz/docs/knihovny-soucasnosti/knihovny-soucasnosti-2014. [cit. 2024-05-26].

DROBÍKOVÁ, B.; ODEHNALOVÁ, M.; JURANOVÁ, E.; KRÁLOVÁ, K. a SVATOŠ, L., 2016. FRBR and the publication statement: the problem ofidentification ofrelationships and attributes ofthe entity Manifestation. ProInflow. Online. Roč. 8, č. 1. Dostupné z: https://doi.org/10.5817/ProIn2016-1-2. [cit. 2024-05-25].

DUROCHER, Michelle et al. 2020. The PCC ISNI Pilot: Exploring Identity Management on a Global, Collaborative Scale. Cataloging & Classification Quarterly. Roč. 58, č. 3–4. DOI: 10.1080/01639374.2020.1713952. EDItEUR, 2024. Mapping from BISAC 2023 to Thema v.1.5. Online.

EDItEUR, akt. 2024-03-21. Dostupné z: https://www.editeur.org/151/Thema/. [cit. 2024-06-11].

EUROPEANA Foundation. Europeana Data Model (EDM). Online. Den Haag: Europeana Foundation. Dostupné z: https://pro.europeana.eu/page/edm-documentation. [cit. 2024-06-28].

FORTIER, A.; PRETTY, H. J. & SCOTT, D. B., 2022. Assessing the Readiness for and Knowledge of BIBFRAME in Canadian Libraries. Cataloging & Classification Quarterly. Online. Roč. 60, č. 8, s. 708–735. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/01639374.2022.2119456. [cit. 2024-05-25].

Funkční požadavky na bibliografické záznamy, 2001. Online. Překlad Ludmila Celbová. Praha: Národní knihovna ČR. Dostupné z: https://www.ifla.org/wp-content/uploads/2019/05/assets/cataloguing/frbr/frbr-cs.pdf. [cit. 2024-06-11].

GAITANAU, P., ANDREOU, I., SICILIA, M.-A., & GAROUFALLOU, E. 2024. Linked data for libraries: Creating a global knowledge space, a systematic literature review. Journal of Information Science. Online. Roč. 50, č. 1, s. 204–244. Dostupné z: https://doi.org/10.1177/01655515221084645. [cit. 2024-05-25].

HEANEY, Michael, 1995. Object-Oriented Cataloging. Information technology and libraries. Roč. 14, č. 3, s. 135–153. ISSN 0730-9295.

Identifikátory.cz: stránky o perzistentních identifikátorech, 2022. Online. Národní technická knihovna. Dostupné z: https://identifikatory.cz/cs/. [cit. 2024-06-13].

IFLA Study Group on the Functional Requirements for Bibliographic Records, 2021.

ISO 3297:2022(en) Information and documentation — International standard serial number (ISSN). Online. ISO/TC 46/SC 9, Identification and description. Edition 7. Published 2022-06. Dostupné z: https://www.iso. org/obp/ui/en/#iso:std:iso:3297:ed-7:v1:en. [cit. 2024-06-13].

JANSOVÁ, Linda, 2019a. Spolupráce terminologické databáze TDKIV s Wikidaty. In: Konference Kokon. Online prezentace. 201-05-16. Dostupné z: https://tdkiv.nkp.cz/docs/kokon_2019.pdf. [cit. 2024-06-13].

JANSOVÁ, Linda, 2019b. Termíny z TDKIV ve Wikidatech: praktické zkušenosti. In: Knihovny současnosti 2019. Praha: Sdružení knihoven České republiky; V Brně: Moravská zemská knihovna. S. 71–74. ISBN 978-80-86249-89-6; 978-80-7051-278-4.

JANSOVÁ, Linda, 2019c. Výsledky Pilotního projektu zpřístupnění TDKIV v podobě propojených dat. In: Terminologický seminář. Online. Národní knihovna ČR, 2019-04-04. Dostupné z: https://tdkiv.nkp.cz/docs/ seminar-2019/jansova_pilotni_projekt_tdkiv.pdf. [cit. 2024-06-13].

JANSOVÁ, Linda, 2020. Workshop Wikidata pro knihovníky. In: Bulletin SKIP. Online. Roč. 29, č. 1. ISSN 1213-5828. Dostupné z: https://bulletinskip.skipcr.cz/vsechna-cisla/prohlizet-cisla/2020-rocnik- -29-cislo-1/workshop-wikidata-pro-knihovniky. [cit. 2024-06-13].

JESUS, Ananda Fernanda de a CASTRO, Fabiano Ferreira de, 2023. Proposal for the Publication of Linked Open Bibliographic Data. Cataloging & Classification Quarterly. Roč. 61, č. 3–4, s. 358–379. DOI: 10.1080/01639374.2023.2234358.

JONÁČKOVÁ, Lucie a DOSTÁL, Vojtěch. 2020. VYUŽITÍ NOVÝCH TECHNOLOGIÍ: NKlink – nový nástroj propojující Wikidata se světem knihoven. Čtenář. Roč. 72, č. 12, s. 433. ISSN 0011-2321.

KNIHOVNY.cz, 2024a. Přebírání záznamů přes Z39.50. Online. Knihovny.cz, 2015–2024. Dostupné z: https:// www.knihovny.cz/Content/z-39-50. [cit. 18. 5. 2024]. KNIHOVNY.cz, 2024b. Zapojené knihovny a zdroje. Online.

Knihovny.cz, 2015–2024. Dostupné z: https://www. knihovny.cz/Content/zapojene-knihovny-a-zdroje. [cit. 4. 6. 2024].

KUČEROVÁ, Helena, 2018. Pojmový model bibliografických informací IFLA LRM. In: Bulletin SKIP. Online. Roč. 27, č. 2. ISSN 1213-5828. Dostupné z: https://bulletinskip.skipcr.cz/vsechna-cisla/prohlizet-cisla/ 2018-rocnik-27-cislo-2/pojmovy-model-bibliografickych-informaci-ifla. [cit. 4. 6. 2024].

KUČEROVÁ, Helena, 2019. Bibliografická metadata v sémantickém webu. Knihovna: knihovnická revue. Online. Roč. 30, č. 2, s. 5–35. ISSN 1801-3252. Dostupné z: https://knihovnarevue.nkp.cz/archiv/2019-2/recenzovane-prispevky/bibliograficka-metadata-v-semantickem-webu. [cit. 2024-06-13].

KUČEROVÁ, Helena a BRATKOVÁ, Eva, 2015–2016. Znalostní báze pro obor organizace informací a znalostí. Online. Univerzita Karlova v Praze – Filozofická fakulta, ©2015-2016, 20152016. Dostupný z: http://ko.cuni. cz/. [cit. 2024-06-13].

KURFÜRSTOVÁ, Jana; ŽABIČKOVÁ, Petra a CEJPEK, Tomáš, 2023. Deduplikace na portálu Knihovny.cz. Knihovna: knihovnická revue. Online. Roč, 34, č. 1, s. 48–62, ISSN 1802-3250. Dostupné z: https://knihovnarevue.nkp.cz/archiv/2023-1/recenzovane-prispevky/deduplikace-na-portalu. [cit. 2024-05-25].

LIBRARY of Congress, 2006. Group Established to Discuss Bibliographic Control Future. Online. 2006-12-01. Dostupné z: https://www.loc.gov/item/prn-06-222/group-established-to-discuss-bibliographic-control-future/2006-12-01/ [cit. 2024-05-18].

LIBRARY of Congress, 2011. A Bibliographic Framework for the Digital Age. Online. 2011-10-31. Dostupné z: https://www.loc.gov/bibframe/news/framework-103111.html. [cit. 2024-05-18].

LIBRARY of Congress, 2022. MARC 21 XML Schema: Official Web Site. Online. Library of Congress, 2022-02-02. Dostupné z: https://www.loc.gov/standards/marcxml/. [cit. 2024-06-11].

LIBRARY of Congress, 2023. MARC standards. MARC Proposal no. 2023-06. Online. Library of Congress, 2023-10-31. Dostupné z: https://www.loc.gov/marc/mac/2023/2023-06.html. [cit. 2024-06-28].

LIBRARY of Congress, 2024. MARC 21 Format for Bibliographic Data. Online. Library of Congress, akt. 2024-06-07. Dostupné z: https://www.loc.gov/marc/bibliographic/. [cit. 2024-06-13].

LIBRARY of Congress, 2008. Working Group on the Future of Bibliographic Control. On the Record. Online. January 2008. Dostupné z: https://www.loc.gov/bibliographic-future/news/lcwg-ontherecord-jan08-final. pdf. [cit. 2024-05-18].

LICHTENBERGOVÁ, Edita, 2023. Česká národní bibliografie: základní informace, 2023-02-22. Online. Dostupné z: https://www.nkp.cz/o-knihovne/odborne-cinnosti/zpracovani-fondu/informativni-materialy/ceska-narodni-bibliografie-zakladni-informace-prezentace-z-workshopu-wikidat-22.-2.-2023. [cit. 2024-04-12].

LORIMER, Nancy, 2022. Closing loops: moving to production at Stanford. In: BIBFRAME Workshop in Europe. Online. September 20th, 2022. Dostupné z: https://www.bfwe.eu/budapest_2022. [cit. 2024-06-28].

MACEWAN, Andrew, 2022. The International Standard Name Identifier: extending identity management across the global metadata supply chain. JLIS, č. 1. DOI: 10.4403/jlis.it-12728.

McCALLUM, Sally, 2020. Developments at the Library of Congress. In: BIBFRAME in Europe Workshop. Online. September 22, 2020. Dostupné z: https://www.bfwe.eu/virtual_2020. [cit. 2024-06-28].

McCALLUM, Sally, 2022. BIBFRAME Implementation Journey. In: BIBFRAME Workshop in Europe. Online. September 20th, 2022. Dostupné z: https://www.bfwe.eu/budapest_2022. [cit. 2024-06-28].

McCALLUM, Sally; FORD, Kevin; LORIMER, Nancy a WILLIAMSCHEN, Jodi, 2023. MARC to BIBFRAME both ways and the developer‘s viewpoint. In: BIBFRAME Workshop in Europe. Online. Brussels, September 20th, 2023. Dostupné z: https://www.bfwe.eu/brussels_2023. [cit. 4. 6. 2024].

MAIXNEROVÁ, Lenka. 2023. NOVÉ PROJEKTY: Registr českých knih. Čtenář. Online. Roč. 74, č. 3. Dostupné z: https://svkkl.cz/en/ctenar/clanek/3863. [cit. 2024-05-25].

MYNARZ, Jindřich a ZEMÁNEK, Jan. 2010. Úvod k linked data. Knihovna plus. Online. Roč. 6, č. 1. ISSN 1801-5948. Dostupné z: http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus101/myna.htm. [cit. 2024-04-19].

NÁRODNÍ knihovna ČR. Propojená data, 2024. In: IPK: informace pro knihovny. Online. Praha: Národní knihovna ČR, akt. 2024-02-21. Dostupné z: https://ipk.nkp.cz/odborne-cinnosti/propojena-data. [cit. 2024-05-25].

NÁRODNÍ technická knihovna, 2016–2024. Polytematický strukturovaný heslář. Online. Dostupné z: https://www.techlib.cz/cs/82897-polytematicky-strukturovany-heslar. [cit. 2024-05-18].

NATIONAL Library of Sweden, 2019. National Platform Based On BIBFRAME. Online. 2019. Dostupné z: https:// www.kb.se/download/18.d0e4d5b16cd18f600eafd/1569324736859/National%20Platform%20Based%20 On%20BIBFRAME.pdf.https://www.kb.se/download/18.d0e4d5b16cd18f600eafd/1569324736859/National%20Platform%20Based%20On%20BIBFRAME.pdf. [cit. 2024-05-18].

OLIVER, Chris, 2021. Introducing RDA: a guide to the basics after 3R. Second edition. vyd. Chicago: ALA Editions, 2021. ALA editions special report. ISBN 978-0-8389-4888-0.

POSSEMATO, Tiziana and CASALINI, Michele, 2020. Linked Open Data in Share-VDE: instructions for use. In: In: BIBFRAME in Europe Workshop. Online. September 22, 2020. Dostupné z: https://www.bfwe.eu/virtual_2020. [cit. 2024-06-28].

POSSEMATO, Tiziana and LIONETTI, Anna, 2022. BIBFRAME-based SVDE ontology. In: BIBFRAME Workshop in Europe. Online. September 20th, 2022. Dostupné z: https://www.bfwe.eu/budapest_2022. [cit. 2024-06-28].

PROJEKT CENTRAL, 2024a. Central 2024: Microsoft Power BI. Online. Dostupné z: https://app.powerbi.com/ view?r=eyJrIjoiNjYyYzY1ZTctODg5MS00YjAyLWI5NjctNDdhYTRjNTgxNjlhIiwidCI6ImY5MWMzY2M5LTJkY2EtNGYwYy04MDk2LTUxNTZlNDZmZjg3NSIsImMiOjl9. [cit. 2024-05-18].

PROJEKT CENTRAL, 2024b. Rychlost katalogizace. Online. Sdílená katalogizace. Dostupné z: https://sdilenakatalogizace.cz/rychlost-katalogizace/. [cit. 2024-05-28].

RESOURCE Description Framework (RDF), 1999. Model and Syntax Specification: W3C Recommendation 22 February 1999. Online. Last updated: 2017/10/02 11:00:31. Dostupné z: https://www.w3.org/TR/1999/ REC-rdf-syntax-19990222/. [cit. 2024-06-28].

RDA: Resource, Description & Access Toolkit, 2010–2024. Online. American Library Association, Canadian Federation of Library Associations, and CILIP: Chartered Institute of Library and Information Professionals, ©2010-2024. ISSN 2167-3241. Dostupné z: https://www.rdatoolkit.org/. [cit. 2024-06-10].

RIVA, Pat, Le BOEUF, Patrick and ŹUMER, Maja, 2017. IFLA Library Reference Model: a Conceptual Model for Bibliographic Information. Online. Consolidation Editorial Group of the IFLA FRBR Review Group. Den Haag: IFLA, as amended and corrected through December. Dostupné z: https://www.ifla.org/wp-content/ uploads/2019/05/assets/cataloguing/frbr-lrm/ifla-lrm-august-2017_rev201712.pdf. [cit. 2024-05-28].

RÖSSLEROVÁ, Klára. 2016. Výměnné formáty bibliografických dat: jejich proměna v současnosti. Knihovna: knihovnická revue. Online. Roč. 27, č. 1, s. 43–60. ISSN 1801-3252. Dostupné z: https://knihovnarevue.nkp. cz/archiv/2016-1/recenzovane-prispevky/vymenne-formaty-bibliografickych-dat-jejich-promena-v-soucasnosti. [cit. 2024-05-28].

RÖSSLEROVÁ, Klára, 2017a. Budoucnost výměnných formátů bibliografických dat: má MARC budoucnost? In: Knihovny současnosti 2017. Online. Praha: Sdružení knihoven ČR. S. 408–416. ISBN 978-80-86249-83-4.

RÖSSLEROVÁ, Klára, 2017b. Trendy v oblasti bibliografických formátů, aneb, Má MARC budoucnost? Bulletin SKIP. Online. Roč. 26, č. 2. ISSN 1213-5828. Dostupné z: https://bulletinskip.skipcr.cz/vsechna-cisla/ prohlizet-cisla/2017-rocnik-26-cislo-2/trendy-v-oblasti-bibliografickych-formatu-aneb. [cit. 2024-05-28].

RÖSSLEROVÁ, Klára, 2018. European BIBIFRAME Workshop 2017, aneb, První evropskýworkshop BIBFRAME. Bulletin SKIP. Online. Roč. 27, č. 1. ISSN 1213-5828. Dostupné z: https://bulletinskip.skipcr.cz/vsechna-cisla/ prohlizet-cisla/2018-rocnik-27-cislo-1/european-bibframe-workshop-2017-aneb-prvn.i. [cit. 2024-05-28].

SOUBORNÝ katalog ČR, 2023. Seznam knihoven zasílajících do SK ČR záznamy v elektronické podobě. Online. CASLIN. Dostupné z: https://www.caslin.cz/caslin/spoluprace/spolupracujici-knihovny/seznam-knihoven-zasilajicich-do-sk-cr-zaznamy-v-elektronicke-podobe. [cit. 2024-05-25].

SOWA, J.F., 1995. Top-level ontological categories. International Journal of Human-Computer Studies. Roč. 43, č. 5–6, s. 669–685.

STALBERG, Erin et al., 2020. Exploring Models for Shared Identity Management at a Global Scale: The Work of the PCC Task Group on Identity Management in NACO. Cataloging & Classification Quarterly. Roč. 58, č. 3–4. DOI: 10.1080/01639374.2019.1699880.

SVAZ knihovníků a informačních pracovníků ČR, 2023. Katalogizace a propojená data. Online. SKIP ČR. Dostupné z: https://www.skipcr.cz/knihovnicke-akce/katalogizace-propojena-data. [cit. 2024-06-18].

SVOBODOVÁ, Eva, 2003. Souborný katalog ČR jako informační zdroj. Online. Národní knihovna ČR, 2003. Dostupné z: https://www.caslin.cz/caslin/o-nas/prezentace-o-soubornem-katalogu-cr/rok-2003. [cit. 2024-05-18].

TENNANT, Roy, 2002. MARC must die. Library Journal. Online. Vol. 127, n. 17, p. 26. Dostupné z: https://www. libraryjournal.com/story/marc-must-die. [cit. 2024-06-18].

UNTERSTRASSER, Julia, 2023. Linked Data and Libraries : How the Switch to Linked Data Has Affected Work Practices at the National Library of Sweden. Online. Dostupné z: https://urn.kb.se/resolve?urn=urn:nbn:-se:uu:diva-506075. [cit. 01.02.2024].

ZAPOUNIDOU, Sofia, 2000. Study of library data models in the Semantic Web environment Dizertační práce online. 2020. Uloženo v repozitáři Zenodo.org. DOI: 10.5281/ZENODO.4018523. [cit. 2024-05-25].

ZAPOUNIDOU, Sofia et al., 2024. Entity Management Using RDA and Wikibase: A Case Study at the National Library of Greece. Journal of Library Metadata. Roč. 24, č. 2. DOI: 10.1080/19386389.2024.2307208.

Poznámky

1 V anglickém jazyce název: On the Record.

2 V této souvislosti nelze též opomenout legendární článek Roye Tennanta: „MARC must die“ [MARC musí zemřít], který publikoval již v roce 2002 a v němž se zamýšlí nad zastaralostí struktury formátu a technologií s ním souvisejících.

3 RDF – Resource Description Framework

4 Katalogizační pravidla RDA jsou v úplnosti dostupná prostřednictvím nástroje RDA Toolkit. Nejdříve byla sepsána ve struktuře modelů FRBR a FRAD jako běžné paragrafy, které známe již z předchozích katalogizačních standardů, např. AACR2R. Tato verze je označována jako Original, poslední aktualizace proběhla v dubnu 2017. Verzi těchto pravidel používáme též v české katalogizační praxi. V současnosti je ovšem rozvíjena verze Official, která je postavena na modelu IFLA LRM (viz dále v textu) a zejména je úzce spjata s ontologií RDA, tzv. RDA Registry a slovníky hodnot. Jednotlivé entity, atributy a vztahy mají přiděleno jednoznačné IRI (Internationalized Resource Identifier – Mezinárodní identifikátor zdroje; je založen na principech URI). Plánuje se, že tato verze bude od roku 2026 jediná platná.

5 Blíže viz webová prezentace Národní knihovny ČR: Katalogizace, zpracování: https://ipk.nkp.cz/odborne-cinnosti/ knihovni-procesy/katalogizace-zpracovani.

6 Ani rámec vytvořený pro práci s formátem MARC 21 ve struktuře XML (tzv. MARCXML) nepřinesl výraznou změnu v komunikaci s okolními informačními systémy. I když byly díky tomu vyvinuty nové flexibilnější konverzní nástroje, vnitřní struktura a granularita formátu zůstala nedotčena, otevřenost struktury XML zde využita nebyla – https://www.loc.gov/standards/marcxml/.

7 Simple Knowledge Organization System – https://www.w3.org/2004/02/skos/

8 Řešitelský tým Heleny Kučerové a Evy Bratkové vytvořil Znalostní bázi pro obor organizace informací a znalostí. Báze je zpřístupněna ve formě propojených otevřených dat. Díky propojení obsahu a struktury znalostní báze s externími zdroji mají uživatelé zajištěn přístup i ke znalostem, jejichž zdroje se nacházejí vně znalostní báze (citace z webu báze – Kučerová, Bratková, 2015–2016 – http://ko.cuni.cz/node/3253).

9 https://ipk.nkp.cz/odborne-cinnosti/propojena-data

10 https://www.skipcr.cz/knihovnicke-akce/katalogizace-propojena-data

11 FRBR – Functional Requirements for Bibliographic Record – Funkční požadavky na bibliografické záznamy, předchůdce modelu IFLA LRM – https://www.ifla.org/wp-content/uploads/2019/05/assets/cataloguing/frbr/frbr-cs.pdf.

12 EDM – Europeana Data Model – https://pro.europeana.eu/files/Europeana_Professional/Share_your_data/Technical_requirements/EDM_Documentation/EDM_Factsheet.pdf.

13 Více viz: https://www.rdatoolkit.org/news/rda/countdown-clock-original-rda-toolkit-set-may-2026.

14 V té době nebylo příliš mnoho známo o modelu FRBR, protože ten byl zveřejněn až v roce 1998. Formát RDF – Resource Description Framework se stal doporučením W3C v roce 1999 a s myšlenkou propojených dat přišel Tim Berners Lee v roce 2006.

15 Sigla knihovny uvedená v poli 040, podpoli „a“ ukazuje na knihovnu, která jako první vytvořila záznam, neukazuje na jiné knihovny, které záznam mohly aktualizovat a obohacovat.

16 Data analyzována dle: http://ddb.qa-catalogue.eu/nkp/?tab=data&lang=en; aktuální k říjnu 2023; původce záznamu zpracován dle pole 040 podpole „a“.

17 https://aleph.nkp.cz/web/skc/_stat/skc_tp

18 https://www.nkp.cz/sluzby/sluzby-pro/cip-katalogizace-v-knize/co-je-cip

19 Číslo České národní bibliografie

20 Data analyzována dle: http://ddb.qa-catalogue.eu/nkp/?tab=data&lang=en; aktuální k říjnu 2023

21 Duplicity mohou vznikat například kvůli různým zápisům osobních jmen, pseudonymům atd.

22 Popis identifikátoru viz: https://info.orcid.org/researchers/.

23 ISNI je mezinárodní standard schválený organizací ISO jako ISO 27729 pro identifikaci osob, více viz: https://isni.org/.

24 https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/sikmy-kostel-3-645233890

25 https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=010153154&local_base=SKC

26 Jsme si vědomi toho, že tento příklad ukazuje nejen na asynchronnost v komunikaci záznamů mezi knihovnami, ale též ukazuje na různou interpretaci současných platných standardů v ČR ze strany knihoven.

27 Blíže k formátu ONIX viz: https://www.editeur.org/83/Overview/.

28 Kvůli častým opravám a přelévání záznamů mezi knihovními bázemi se dle našeho názoru na kódy v LDR nelze úplně spolehnout.

29 Za bota se zde považuje kód, který legálně a cíleně provádí specifické úlohy za účelem zkvalitnění metadat.

30 V současnosti jsou známy zejména následující editory: Sinopia (https://sinopia.io/) vytvořená ve spolupráci následu- jících institucí: Cornell University, Harvard University, Library of Congress, Stanford University, School of Library and Information Science at the University of Iowa, Program for Cooperative Cataloging (PCC). Dalším editorem je Marva (https://bibframe.org/marva/editor), který je vyvíjen pro potřeby Kongresové knihovny. Editor JCricket je nyní testován pro správu veškerých typů entit ve formátu propojených dat v ekosystému mnoha knihoven v rámci konsorcia Share-VDE (https://www.svde.org/).

DROBÍKOVÁ, Barbora et al. Standardy a technologie propojených otevřených dat: Mohou nám propojená otevřená data a jejich standardy pomoci řešit problémy současné katalogizační praxe v České republice? Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 2, s. 5–33. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: modely transkripce, historické rukopisy, transkripce českých dokumentů, transkripce slovenských dokumentů, platforma Transkribus

SUMMARY: The study focuses on the progress in the transcription of historical written heritage in the Czech Republic and Slovakia since 2020. It highlights research activities, experiments and results achieved between 2020 and 2024 in the context of the Transkribus platform within the SKRIPTOR project. It also mentions Czech research projects from the Brno University of Technology, which resulted in the PERO transcription tool. In addition, it provides information about the latest transcription models available on the Transkribus platform. The study also describes the procedures and experiments in creating models of ten different Czech historical manuscript documents, which were carried out by students Lukáš Němec and Vojtěch Říha as part of the 2024 Student Grant Competition project at the Silesian University in Opava. The study also includes a brief description of the development of a transcription model for typewritten documents, created by Klára Pohlová as part of the SGS 2023 project.

KEYWORDS: transcription models, historical manuscripts, transcription of Czech documents, transcription of Slovak documents, Transkribus platform

prof. PhDr. Dušan Katuščák, PhD. (ORCID 0000-0001-7444-1077), Mgr. Klára Pohlová, Bc. Lukáš Němec, BcA. et Bc. Vojtěch Říha / Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav bohemistiky a knihovnictví (Silesian University in Opava, Faculty of Philosophy and Science, Institute of the Czech Language and Library Science), Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava

1 Úvod (Dušan Katuščák)

Staré a vzácné tisky, strojopisy, a hlavně rukopisy zpravidla nelze uspokojivě transkribovat pomocí nástrojů optického rozpoznávání písma (OCR). Přichází na pomoc umělá inteligence. Ve snahách zpřístupnit historické písemné dědictví z digitálních repozitářů se pozornost výzkumníků koncentruje na transkripci a strojové učení s použitím konvolučních neuronových sítí. Jedná se o proces, ve kterém se pořízený obrázek „mění“ na text. Tedy pixely se „mění“ na byty (bajty). V posledních pěti letech se k transkripci používají různé platformy a nástroje open source i komerčně zaměřené nástroje a služby. Náš zájem o problematiku transkripce byl podnícen vědeckým evropským projektem základního výzkumu READ, který se realizoval díky programu Horizon 2020. Autorem a koordinátorem projektu byl prof. G. Mühlberger z Univerzity v Innsbrucku. Projekt READ byl financován Evropskou unií částkou 8,2 milionu EUR. Financování skončilo 30. 6. 2019. V současnosti projekt pokračuje na bázi sdružení READ-COOP (READ, 2024). Začátkem roku 2024 měly aplikace Transkribus přes 400 interaktivních uživatelů denně. Uživatelé do systému nahráli denně v průměru 25 tisíc digitalizátů a vytvořili 15 modelů pro rozpoznávání textu. Statistiky uvádějí, že od roku 2015, kdy platforma začala působit, bylo zpracováno přes 51,5 milionu digitálních faksimilií a vytvořeno cca 25 560 modelů, na kterých pracovalo přes 171 307 lidí na celém světě (Nockels et al., 2024).

Jelikož jsem byl jedním ze tří hodnotitelů projektu READ pro Evropskou komisi, chtěl jsem vědět, co posuzuji. Začal jsem se proto o problematiku transkripce podrobněji zajímat. Z praxe digitalizace jsem věděl, že zatímco optické rozlišení tištěného písma (OCR) v procesu digitalizace dostatečně zvládá například vynikající nástroj OCR ABBY FineReader3, pak rozpoznávání textů v historických tištěných dokumentech, rukopisech a strojopisech je nedostatečné a výsledky transkripce jsou neuspokojivé. Sám jsem od roku 2018 věnoval tisíce hodin experimentům a tvorbě modelů v platformě Transkribus. Zpočátku to byl entuziasmus a osobní iniciativa. O výsledcích jsem informoval odbornou veřejnost v různých prezentacích, zvaných přednáškách a publikacích (Katuščák, 2020a; Katuščák, 2020b; Katuščák, 2022a).

V roce 2020 jsem inicioval projekt SKRIPTOR (Katuščák, 2022b). Díky porozumění historiků a archivářů z Katedry historie na Univerzitě Mateje Bela v Banské Bystrici a zvláště doc. Imricha Nagye jsme podali projekt a získali jsme podporu 170 000 eur z Agentury na podporu vědy a výzkumu pro projekt, který se realizoval v letech 2020–2024. Naše úsilí jsme koncentrovali na zvládnutí platformy Transkribus a tvorbu modelů transkripce. Autorské privátní modely výzkumníků jsme nakonec zpracovali v agregovaných supermodelech pro transkripci historických rukopisů s chybovostí CER4 5,30 % (SUPERMODEL_M1, 2024). Tento model úspěšně ověřil Imrich Nagy na transkripci latinského historického rukopisu Acta comitatus Nitriensis sedis iudiciariae s mírou chybovosti jen 2,20 % (Nagy, 2024). Pro transkripci historických tisků a strojopisů byl vyvinut původní supermodel (SUPERMODELP&T1, 2024) s chybovostí 1 %.

Ve výzkumu SKRIPTOR, v projektech SGS (Katuščák, 2024) a diplomových pracích (Smida, 2023; Pohlová, 2024) preferujeme platformu Transkribus, kterou osobně považuji za bezkonkurenčně nejlepší na světě.

V Česku dominuje ambiciózní nástroj PERO (Žabička, 2023; Zavřelová, 2020), který se vyvíjel v rámci výzkumu na VUT v Brně pod vedením Michala Hradiše (Hradiš et al., 2024) v letech 2018–2022. Tým poskytuje volně dostupný nástroj transkripce i komerční služby transkripce. Nejnovější OCR motory jsou dostupné na pero-ocr.fit.vutbr.cz. OCR motory jsou dostupné také přes API spuštěné na pero-ocr.fit.vutbr.cz/api, github repository.

Existují i jiné nástroje transkripce, nicméně pro jejich důkladné srovnání a ohodnocení je nutná metaanalýza s jasně stanovenými kritérii hodnocení a následnou identifikací nejlepší dostupné technologie. Taková metaanalýza však není předmětem této studie.

Základem automatické transkripce jsou kvalitní modely. Jen platformy a nástroje, které mají zabudované dobré modely, jsou schopny produkovat přijatelné až excelentní výsledky transkripce s chybovostí pod 8–5 % CER, čehož lze dosáhnout pouze provedením množství experimentů, zkoušení, nastavování parametrů segmentace textu apod. (Katuščák et al., 2023). Modely tedy slouží k transkripci historických textů, přičemž se pro tvorbu modelů využívá umělá inteligence. Pro vytvoření modelu je třeba stroj naučit, co má dělat. Strojové učení probíhá tak, že se manuálně připraví tréninkový set (Train set)5 a validační set (Validation set). Strany textu je třeba ručně přepsat co nejpřesněji do kvality GT (Ground Truth)6. Následně se spustí proces trénování, cvičení stroje. Výsledkem trénování je MODEL. Na základě dílčích modelů lze pak připravit univerzální supermodely.

V platformě Transkribus bylo v roce 2024 k dispozici mnoho veřejně dostupných (237) a privátních (275) modelů, které však zatím nejsou vhodné pro západoslovanské jazyky, resp. texty naší provenience. K vytvoření těchto supermodelů byly zapotřebí pro trénování miliony slov. K dispozici je například model Titan (TITAN, 2023) pro německé, anglické, holandské, francouzské, finské a švédské rukopisné texty 16.–20. století. Existuje také velmi kvalitní model pro transkripci němčiny The German Giant (GIANT, 2023) vytvořený na základě 86 345 stran a 15 420 976 slov. Efektivnost transkripce německého rukopisu jsme ověřili v projektu SGS v roce 2022. Předmětem transkripce byla německá rukopisná kuchařská kniha z roku 1667 (KACH, 1667) o 876 stranách. Je zřejmé, že pokud chceme mít pro transkripci historických rukopisů západoslovanské provenience (bohemika, slovacika, polonika...) použitelný nástroj, čeká nás množství trpělivé práce na tvorbě vlastních modelů, které se stanou součástí větších (GIANT, 2023) supermodelů.

Usilovali jsme o přenesení poznatků a zkušeností do vzdělávání, a sice do předmětu digitalizace na Slezské univerzitě v Opavě. Podařilo se nám získat podporu Studentské grantové soutěže (SGS) v letech 2022–2024. V projektu SGS (Katuščák, 2024) jsme se zaměřili na české historické rukopisy psané kurentem.

Vycházeli jsme z hypotézy, že v Česku zatím není k dispozici dostatečně efektivní agregovaný model automatické transkripce, který by byl vytvořen na dostatečně velkém množství stran v kvalitě GT, jež by bylo možno použít pro tvorbu lepších modelů transkripce. Skvělou práci v tomto směru vykonává Anna Michalcová (2024). Důsledkem absence nástrojů automatické transkripce je, že historické dokumenty knihoven, muzeí, archivů a dalších institucí jsou sice digitalizovány, avšak jsou obvykle dostupné pouze jako digitální faksimile, obrázky (digitalizáty) bez transkripce. Tato vědecká úloha je spíše úkolem pro národní instituce než pro malé projekty typu SGS. Cílem daného malého projektu SGS bylo přispět k řešení problému transkripce a připravit odborníky, kteří postupně budou řešit důležitý úkol týkající se zpřístupnění historických dokumentů z českých a slovenských archivů, knihoven, muzeí apod.

V dalších kapitolách jsou stručně popsány aktivity studentů Oddělení knihovnictví Filozoficko-přírodovědecké fakulty Ústavu bohemistiky a knihovnictví Slezské univerzity v Opavě.

2 Tvorba modelů transkripce podle vybraných rukopisných náboženských dokumentů. Cesta k modelu transkripce Agreg-8 (Vojtěch Říha)

V oblasti automatické transkripce rukopisů došlo v nedávné době k významnému pokroku díky vytvoření funkčního studentského supermodelu, který dokáže transkribovat západoslovanské rukopisné texty z období 18.–20. století. Tento supermodel s názvem CZECH supermodel_SGS (ID 220865), fungující na bázi nástroje Transkribus, vznikl sloučením několika dílčích modelů, které vyvinuli studenti Slezské univerzity v Opavě.

Model Agreg-8 (207993), připravený studentem Vojtěchem Říhou, je trénovaný na rukopisném materiálu pěti různých sbírek, přičemž cílem bylo získat sadu podobných dokumentů, které by v konkrétních rysech přispěly k celistvosti modelu (časový rozsah 18. až 19. století, tematika modliteb a písní z katolického prostředí). Klíčovým aspektem však byla podobnost písma jednotlivých písařů, která zajistila kvalitní výsledek fungující v případě vybraného rukopisného stylu (viz obrázek 1).

Obr. 1 Koláž s ukázkami rukopisných sbírek (vlastní koláž autora, části obrázků převzaty z databáze Manuscriptorium)

Vybrané sbírky jsou dostupné v digitální knihovně Manuscriptorium:

1. Česká modlitební kniha (ČESKÁ, 1733–1766)

2. Cesta Svatocellenská (CESTA, 1733–1766)

3. Radostná cesta (RADOSTNÁ, 1829–1884)

4. Modlitby, písně a litanie (MODLITBY, 1826)

5. Modlitební knížka (MODLITEBNÍ, 1700–1750)

Trénování modelu Agreg-8 probíhalo na 250 trénovacích cyklech 21 hodin a 37 minut. V procesu byl kladen důraz na kvalitní přepis, proto byla prováděna několikerá kontrola manuálně transkribovaného textu. Celkových 454 stran bylo poté označeno kvalitou ground truth, neboli „základní pravda“, a tím zahrnuto do výsledného modelu. V trénovací sadě je obsaženo 42 842 slov, validační sada čítá 3 156 slov, souhrnně tak model dosahuje bez dvou slov počtu až 46 tisíc. Výsledná chybovost modelu (CER) se pohybuje okolo 0,4 % na trénovací sadě, na validační sadě pak 2,86 % (viz obrázek 2).

Obr. 2 Profil modelu Agreg-8 (archiv autorů)

Jinými slovy, při spuštění automatické transkripce se přepíše více než 97 znaků ze 100 znaků správně, což indikuje poměrně vysokou přesnost přepisu v případě konkrétních pěti zahrnutých sbírek. Je samozřejmé, že u jiných rukopisů nebude úspěšnost tak vysoká. Model Agreg-8 jsme nicméně experimentálně aplikovali na další vybraný rukopis nezahrnutý do žádného z datasetů a chybovost CER zůstala poměrně nízká (okolo 5 %). Průběh trénování lze sledovat na křivce učení, která ukazuje vstupní přesnost dat, neboť již po úvodních deseti epochách, jinými slovy trénovacích cyklech, model dosahoval chybovosti okolo 10 % a konzistentně se zlepšoval (viz obrázek 2).

Zaměřme se nyní na praktické možnosti při zpracovávání rukopisných dokumentů, neboť ve srovnání se starými tisky či strojopisem mají rukopisy zcela odlišnou genezi. Diference jednotlivých znaků je u ručně psaného dokumentu mnohem větší, tudíž je pro umělou inteligenci daleko obtížnější texty rukopisu rozpoznat. Mezi veřejnými modely na platformě Transkribus zatím nemáme k dispozici řešení pro české bohemikální dokumenty vyjma projektu Old Czech Handwriting (Michalcová, 2022) a modelu Moravian Land Records (Schwarz, 2024). V současné době je tak pro transkripci vlastních dokumentů nutné trénování nového modelu, z širšího hlediska pak vyvstává potřeba vytvořit robustnější agregované modely nejen pro české rukopisy. Při transkripci je velmi důležitá samotná příprava, zvolení metod a přístupů, také však samotný proces, během kterého se výzkumník snaží aktivně reagovat na výsledky dílčích vlastních modelů a postupně je vylepšovat. Samotné trénování tak nespočívá pouze v přidávání dalších textových dat, byť tento postup znamená pro zdokonalení modelu značný přínos. Klíčovou činností se však stává celková optimalizace. Při tvorbě modelu HTR (Handwritten Text Recognition, rozpoznávání ručně psaného textu) je třeba dbát na několik zásadních aspektů. Výše zmíněný model Agreg-8 zde poslouží jako vzor.

Uvažme situaci, při níž jsme zvolili vhodný dokument k digitalizaci a zároveň zajistili kvalitní nasnímání všech stran. Operujeme zatím s obrázky, s množstvím pixelů, nikoli však s dokumentem, který obsahuje editovatelnou textovou složku, a proto je důležitá automatická transkripce. V současné době platforma Transkribus nenabízí velké množství modelů HTR, z tohoto důvodu se dále v textu věnujeme dílčím krokům, které vedou k tvorbě vlastního řešení.

Prvním krokem je tedy segmentace, jejíž pomocí dáváme formu celému obrázku, rozdělíme plochu na textové, případně obrázkové regiony a definujeme pozici textu, jinými slovy vytvoříme pro následnou automatizaci vzor pro rozpoznání jednotlivých řádků. V současné době existují již pokročilé segmentační modely, jež velkou část udělají automaticky v základu, nelze se však na tento postup nekriticky spoléhat. Kvůli nedokonalé segmentaci začínají vznikat první nepřesnosti, které se snažíme eliminovat vhodným nastavením. Není tedy zvykem provádět celou segmentaci manuálně, nýbrž postupným testováním nastavit parametry automatizace tak, aby fungovala pokud možno co nejpřesněji v rozsahu celého dokumentu. Případné chybné segmenty je pak nutné manuálně upravit. Možnosti nastavení automatické segmentace na dokumentu Česká modlitební kniha (ČESKÁ, 1733–1766) v prostředí platformy Transkribus eXpert na praktickém příkladě:

V prvé řadě vybíráme segmentační model. Je tedy důležité sledovat vlastnosti textu v celém dokumentu a dle toho zvolit variantu modelu. V případě nahodilého směru textových čar je vhodné aplikovat model tolerující směrové odchylky, jinak je tomu u dokumentů s rozložením homogenním, kde se vyplatí konzistentní segmentační modely. Běžnými problémy, se kterými se někdy setká prakticky každý, jsou nesprávně definované řádky, vynechané řádky, rozdělená slova apod.

V druhé řadě lze tedy experimentovat s nastavením základní čáry (tzv. baseline) a jejími parametry tak, abychom se vyhnuli nepřesnostem. Detekuje-li algoritmus jakýkoli rušivý element jako základní čáru, nabízí se zvýšit minimální délku této čáry tak, aby se na šum detekce nevztahovala. Řádek rozdělený do několika samostatných segmentů můžeme opravit snížením maximální vzdálenosti pro jejich slučování. Ačkoli se snažíme vstupní data importovat v co nejvyšší kvalitě, nemáme vždy k dispozici obrázky s požadovaným rozlišením, tudíž lze v nastavení pracovat také se škálováním obrázků. Na příkladu níže můžeme vidět výsledek segmentace před nastavením a snímek po optimalizaci parametrů (viz obrázek 3).

Obr. 3 Porovnání segmentace před a po úpravě parametrů (Manuskriptorium, upraveno)

Po úspěšně zvládnuté segmentaci se dostáváme k samotné transkripci, v našem případě ve tvorbě modelu pro daný dokument. Hlavním specifikem při práci s rukopisnými dokumenty je větší variabilita jednotlivých písmen. Různí písaři přirozeně zapisovali konkrétní znaky odlišnými způsoby, rukopisný styl se proměňoval i u jednoho autora během jeho života. Problém různosti zápisu znaků ve velké míře zasahuje také do každého dokumentu jednotlivě. Ať už vlivem nečitelnosti snímku nebo nepřesnosti pisatele velmi snadno nastane situace, ve které jsou si dvě různá písmena tak podobná, že by bez kontextu nebylo možné znaky od sebe rozeznat. Nejen v českých rukopisných dokumentech pak narážíme také na problém nečitelné diakritiky, která může být v jednom dokumentu psána mnohými způsoby (viz obrázek 4).

Obr. 4 Proměnlivost zápisu znaku „u“ (archiv autorů)

Dobová gramatika nebyla striktně vymezena jako dnes, jazyková norma nebyla dostatečně ustálena, jednotliví písaři si vytvářeli vlastní pravidla nebo psali zcela bez pravidel. Konkrétně psaní diakritických znamének pak nemuselo mít pouze funkci distinktivní v oblasti délky fonémů, nýbrž mohlo sloužit k rozlišení jednotlivých písmen od sebe navzájem. Na obrázku výše můžeme vidět písmeno „u“ v rozličných variantách (někde háček, kroužek, čárka, tečka, půlměsíc, vlnka, stříška apod., jinde dokonce diakritika chybí, ačkoli by dle dnešní gramatiky z hlediska kvantity slovo vyžadovalo kroužek). Při transkripci takového textu je pak nutné vytvořit jednoduché pravidlo, podle kterého budeme při trénování postupovat, aby trénovaný model dokázal znak správně vyhodnotit. Jinými slovy, není potřeba hledat alternativu ke každé grafické anomálii, naopak je nezbytné snažit se jednotlivé znaky koordinovat a integrovat nejen podle jejich vzhledu, ale také podle jejich významu. Nemožnost dosažení 100% přesné transkripce u rukopisných dokumentů dokazuje také problematika zápisu písmen „i“ a „y“. Nejen že se dobová gramatika značně odlišovala od současné, ale také docházelo k netradičním zápisům znaků, které by nebyly u tištěných dokumentů možné (viz obrázek 5).

Obr. 5 Problematika podobnosti písmen "i" a "y" (archiv autorů)

Proces samotného trénování je přímo ovlivněný kvalitou manuálně přepsaných dat. Všechny strany zahrnuté jak do trénovací, tak do validační sady, by tedy měly být v kvalitě ground truth, jak již bylo řečeno výše. Zpětně pak při hodnocení dílčích modelů vycházíme z validační sady, jejíž chyby nám podávají informace o problémech modelu. Vedle další korekce a dalšího přidávání dat se však nabízí možnost experimentovat s parametry tréninku, jedním z nich je například výška řádku. Na příkladech níže (viz obrázek 6) lze sledovat dílčí model ČMK-70, u kterého jsme při tréninku s výškou řádku experimentovali. Konkrétně jsme zvýšili základní nastavení 128 pixelů na hodnotu 140 pixelů a poté až na 155 pixelů. Výsledky vykazují menší chybovost při nastavení parametru výšky řádku na číslo 140 pixelů, protože další zvyšování již začalo při transkripci operovat s vedlejšími řádky.

Obr. 6 Experiment s výškou řádku u modelu ČMK-70 (128px, 140px, 155px) (archiv autorů)

Některé rukopisné dokumenty mají na konkrétních místech v důsledku vybledlého inkoustu nebo poškozeného papíru těžko rozpoznatelná slova. Pro vyšší kvalitu modelu tak byla některá místa označena tagem „unclear“, aby se vynechaly nejednoznačnosti, které by učily model nepřesné transkripci. V trénovacím datasetu byly takto označené části z modelu vyřazeny. Vedle toho jsme provedli experiment s rozšířením obrazových dat (image data augmentation). Jedná se o alternativní způsob navýšení rozmanitosti znaků, kdy se stávající obrazová data konkrétními technikami upraví, což má následně efekt dalšího snížení počtu chyb při automatické transkripci. Významnou augmentační technikou jsou fotometrické úpravy, tzn. změna kontrastu, jasu, ostrosti, šumu nebo úprava barevnosti apod. V našem experimentu jsme takto rozšířili méně obsáhlý dílčí model ČMK-20. Přidáním snímků s upraveným jasem a kontrastem bylo dosaženo významného snížení chybovosti, výsledky tak ukázaly, že je tato technika přinejmenším v začátcích trénování užitečným doplněním (viz obrázek 7).

Obr. 7 Argumentace obrazových dat modelu u ČMK -20 (archiv autorů)

Dalšími augmentačními technikami jsou geometrické transformace v podobě rotací, ořezů nebo škálování původních dat. Zajímavou a účinnou metodou rozšiřování je však také použití deformací, tzn. zvýšení či snížení výšky nebo délky konkrétních obrázků. Tento způsob augmentace dat byl použit v procesu trénování modelu Agreg-8, kam jsme zahrnuli snímky s upravenou výškou (změny na 80 %, 90 %, 110 % a 120 %). Výsledek tohoto experimentu lze sledovat na celkovém vývoji modelu Agreg, konkrétně porovnáním modelů Agreg-5 a Agreg-6, který již obsahuje data včetně augmentace (viz obrázek 8).

Obr. 8 Celkový vývoj úspěšnosti a počtu slov modelu Agreg (archiv autorů)

Na grafu výše (obr. 8), který ve sloupcové části ukazuje snižující se chybovost znaků a ve spojnicové části zvyšování počtu slov, lze také dokumentovat již popsanou změnu výšky řádků, se kterou jsme experimentovali mezi verzí Agreg-4 a Agreg-5. První verze Agreg-1 sdružovala dva pracovní modely „ČMK“ (data z České modlitební knihy) a „RC“ (data z Radostné cesty) a sloužila jako jádro celého tréninku. K tomuto modelu jsme postupně přidávali další data, další rukopisné sbírky s modlitební tematikou (Cesta Svatocellenská a Modlitby, písně a litanie). Mezi verzí modelu Agreg-6 až Agreg-8 lze poté sledovat přidání posledního rukopisného dokumentu Modlitební knížka.

3 Tvorba modelů transkripce na rukopisech J. H. A. Gallaše, F. Poláška a O. Jaroše (Lukáš Němec)

Cílem práce studenta Lukáše Němce bylo vytvořit na základě pečlivě vybraných rukopisů model, který by si uměl poradit s rukopisnými vzorky z 2. poloviny 18. století až do 1. poloviny století dvacátého, resp. dokázal by přečíst ručně psané texty západoslovanské provenience od dob národního obrození až do první republiky. Využití takového modelu nabízí široké spektrum možností. Archivy obsahují rozsáhlé množství textových materiálů z uvedeného období a použití tohoto modelu by mohlo výrazně usnadnit práci badatelům. Uplatnění lze nalézt například při analýze legionářských dopisů z období první světové války, válečných deníků vzniklých během bojů na východní frontě nebo při studiu rukopisných fragmentů a opomíjených textů méně známých či regionálních autorů českého národního obrození. Využití tohoto modelu je rovněž velmi přínosné při zpracování a analýze různých rodových, obecních či spolkových kronik, matrik, stejně jako historických katastrálních a pozemkových knih.

Pro tvorbu modelu byly z několika dalších možných rukopisných dokumentů selektivně vybrány tyto:

1. Gallaš, Josef Heřman Agapit [Rukopis]: Mytické povídky o bozích a bohyních moravských Slovanů. (Gallaš, 1820)

2. Gallaš, Josef Heřman Agapit: [Rukopis]. Fyzické památky města Hranice a okolí. (Gallaš, 1808–1811)

3. Gallaš, Josef Heřman Agapit [Rukopis] Walaši v kraji Přerovském (Gallaš, 1801–1804)

4. Polášek, František [Rukopis]: Pravé poznání Boha aneb troje hodinky o dokonalostech božských [Rukopis] (Polášek, 1800–1900)

5. Jaroš, Otakar [Rukopis]: Nauka o terénu [Školní sešit, čtverečkovaný/linkovaný papír]. (Jaroš)

Josef Heřman Agapit Gallaš, původem z Hranic, patří mezi tamější nejvýznamnější rodáky, byl vojenským polním lékařem a zakladatelem první hranické knihovny. František Polášek, katolický kněz, pocházel z městečka Příbor v okrese Nový Jičín. Otakar Jaroš, voják a válečný hrdina, patřil k významným studentům hranické vojenské akademie.

Při výběru vzorků jsme si stanovili několik podmínek s cílem zajistit co největší univerzálnost modelu, aby byl výběr autorů, rukopisů i témat co nejrozmanitější a nebyl striktně omezen pouze na jednu žánrovou oblast, například náboženství nebo literaturu.

Klíčovým bylo zaměřit se na autory spojené s naším regionem, protože jsme chtěli pracovat s texty, které jsou místně příslušné oblasti, kde žijeme nebo působíme a ke které máme citovou vazbu. Domníváme se, že tento záměr se nám podařilo naplnit beze zbytku, protože námi provedený výběr osobností je skutečně „multižánrový“ a zároveň se vztahuje k našemu regionu.

Práce na jednotlivých rukopisných dokumentech

Jedním z našich cílů bylo, aby alespoň některá z děl prošla celým procesem digitalizace, tj. od nasnímání digitalizátů přes vytvoření modelu, který by byl schopen textový obsah umístěný na nasnímaném obrázku přečíst, až po archivaci digitálních kopií v některém z repozitářů. To se povedlo u dvou Gallašových spisů (Mytické povídky o bozích a bohyních a Fyzické památky města Hranice a okolí) a obou rukopisů Otakara Jaroše. Uvedené rukopisy byly nasnímány zařízením ScanTent a pomocí aplikace DocScan nahrány do prostředí nástroje Transkribus, kde jsme s nimi dále pracovali na vytvoření modelu.

Obr. 9 Zařízení ScanTent, snímání rukopisu (archiv autora)

První rukopis, na kterém jsme začali pracovat, byly Gallašovy Mytické povídky o bozích a bohyních (viz obrázek 10). Rukopis se vyznačuje počínající degradací papíru a častým vypadáváním inkoustu. To vedlo k částečnému vyblednutí původního textu, který je navíc poměrně obtížně čitelný, což výrazně ztížilo proces osvojování si čtení dobového rukopisu. Gallašovy texty mají několik specifik, mezi něž patří časté gramatické chyby (obrázek 12), dále psaní podstatných jmen velkými písmeny, což byl zlozvyk pocházející patrně z němčiny, a nestálost v grafické realizaci některých fonémů, např. „š“; „á“; „ú“; „ž“ a „g“.

Model nazvaný Mystic Absolut (ID 210053) jsme vytvořili na základě 120 stránek GT s celkovým počtem kolem 23 tisíc slov na 4 470 řádcích a deklarovanou chybovostí 8,3 % na ověřovací sadě. Bohužel lepší výsledek i přes maximální snahu nebyl možný z důvodů uvedených výše. Teprve použití agregovaného modelu Finale 2.0, o němž se podrobněji zmíníme níže, vedlo ke snížení chybovosti při rozpoznávání textu. Tento výsledek byl způsoben schopností agregovaného modelu efektivněji zpracovávat i méně časté grafémy, k jejichž přesnější identifikaci přispěly dílčí modely, které tyto grafémy zahrnovaly (obrázek 10 a 11).

Obr. 10 Model Mystic Absolut s chybovostí 8,3 % (archiv autora)

Obr. 11 Agregovaný model Finale 2.0 s chybovostí 6,5 % (archiv autora)

Obr. 12 Ukázka rukopisu Mytické povídky o bozích a bohyních (MZA Brno)

Obr. 13 Ukázka různých způsobů psaní grafémů a proměnlivého sklonu písma (archiv autora)

Druhý Gallašův rukopis Fyzické památky města Hranice (viz obr. 14) představoval úplně odlišný typ písma než vzorek první (obr. 13). Písmo bylo na první pohled úhlednější a čitelnější, avšak obsahovalo více písařských stylů, vzniklých patrně podle toho, jak unavená byla ruka. Zde jsme řešili prosvítání textu z protilehlých stránek a zasahování psaných grafémů do spodní části osnovy. Tento nešvar, kdy model někdy detekoval grafém jako další textovou linku, byl částečně odstraněn drobnou úpravou výšky řádku (ze 128 na 140 px), avšak stále je nutná částečná úprava textu, týká se zhruba 1 % všech možných znaků na stránce.

Obr. 14 Ukázka rukopisu Fyzické památky města Hranice a okolí (MZA Brno)

Na základě tohoto rukopisu, který obsahoval kolem 20 tisíc slov na 3 074 řádcích, byl vytvořen dílčí model Physical Absolut (ID 241489) s chybovostí 5,3 % v ověřovací sadě.

Jak je patrno z obr. 15, na třetím rukopisném vzorku z pera J. H. A. Gallaše Walaši v kraji přerovském byla pozoruhodná skutečnost, že ač je rukopis velmi odlišný od předešlého Gallašova rukopisu, model vytvořený na jeho základě pro tento typ písma velice dobře fungoval. Bohužel zde byly velké problémy s rozeznáváním diakritiky, vyžadující ruční korekci u grafémů „u“, „ů“, „ú“, „e“ a „ě“ (tento problém byl vyřešen agregovaným modelem Finale 2.0).

Obr. 15 Ukázka rukopisu Walaši v kraji přerovském (zdroj Manuskriptorium)

Na bázi uvedeného rukopisu byl po vložení 16 tisíc slov na 2 600 textových linkách vytvořen model Walachian Absolut (ID 211773) s chybovostí 5 %. U rukopisu F. Poláška Pravé poznání boha aneb troje hodinky o dokonalostech božských (viz obr. 16) jsme při práci čelili výzvě spojené se třemi odlišnými druhy písma, přičemž dva z nich byly v textu zastoupeny jen v omezené míře. Tato skutečnost způsobovala občasné problémy s přesnou detekcí grafémů během procesu automatického rozpoznávání textu. Problém se však podařilo vyřešit za pomoci agregovaného modelu Finale 2.0. Agregovaný model totiž obsahoval jiné rukopisné vzorky s podobnými typy textu, což umožnilo lepší identifikaci méně častých grafémů a zvýšilo celkovou přesnost rozpoznávání.

Obr. 16 Ukázka rukopisu Pravé poznání boha (zdroj: Manuskriptorium)

Tento dílčí model nazvaný Franz II. je ze všech dílčích modelů nejmenší (nejméně robustní), neboť k jeho vytvoření bylo použito pouze pěti tisíc slov, což je považováno za spodní hranici pro počet vložených slov. I přes tento „handicap“ jeho chybovost činila solidních 7,5 %.

Rukopisy Otakara Jaroše představovaly skutečnou výzvu. Školní sešity s rukopisnými vzorky nesly známky degradace, pravděpodobně způsobené nevhodným skladováním v prostorách vojenského muzea s vysokou vlhkostí. Tato degradace byla dále umocněna značným vyblednutím inkoustu na některých stránkách a skutečností, že text byl napsán na čtverečkovaný papír, což komplikovalo jeho čitelnost. Všechny výše uvedené skutečnosti představovaly při procesu snímání digitalizátů pomocí zařízení ScanTent závažný problém. Aplikace DocScan měla v automatickém režimu velké problémy se zaostřením snímku (aplikace vyfotila snímek, aniž by došlo k jeho kvalitnímu zaměření). To mohlo být způsobeno například tím, že optika fotoaparátu nedokázala dostatečně rychle zaměřit osvětlený předmět umístěný na tmavém pozadí. Proto bylo nutno přistoupit k použití ručního módu – snímek jsme zhotovili až po kontrole zaostření. Následně jsme provedli jemnou korekci snímku pomocí nástroje Zoner za účelem optimálního vyvážení kontrastu tak, aby bylo písmo zřetelné a dobře čitelné a zároveň linky čtverečkovaného papíru nebyly příliš zvýrazněné, což byl, jak se později ukázalo, další problém.

Obr. 17 Snímek pořízený v automatickém módu s patrnou neostrostí grafémů (archiv autora)

Obr. 18 Snímek upravený pomocí software Zoner (archiv autora)

Před zahájením ručního vkládání textu jsme provedli experimentální testování dostupných modelů. Vybrali jsme model Moravian Land Records s udávanou chybovostí 6,4 %. Nepřesvědčivé výsledky schopností automatického rozpoznávání rukopisných znaků u uvedeného modelu (viz obr. 19) nás však přesvědčily o nutnosti vytvořit vlastní model pro dosažení vyšší přesnosti.

Práce na něm začala ruční segmentací stránky spolu s vkládáním textu, kdy jsme se potýkali se skutečností, že písmo, ač na první pohled úhledné, bylo špatně čitelné, a to zejména díky podobnosti grafémů „a“, „o“, „m“, „n“, „e“.

Obr. 19 Výsledek použití modelu Moravian Land Records s chybovostí 6,4 % (archiv autora)

Po ručním přepisu 15 332 slov na 2 016 základních linkách-řádcích jsme vytvořili první model, který vykazoval chybovost 10,88 % na ověřovací sadě, a to zejména u výše uvedených znaků.

Obr. 20 Parametry prvního modelu (archiv autora)

Obr. 21 Parametry dalšího modelu (archiv autora)

Z důvodu poměrně vysoké chybovosti (kolem 11 %) jsme pokračovali v ručním vkládání slov, aniž bychom vytvořený model použili při rekognici textu. Další model, nazvaný Ota13, vytvořený po vložení 21 272 slov na 3042 základních linkách, vykazoval chybovost 9,11 % na ověřovací sadě (viz obr. 21). Ten jsme již zkusili použít pro rozpoznávání textu na dalších stránkách rukopisu. Tento model však vykazoval určité nestandardní projevy, se kterými jsme se u jiných rukopisů nesetkali. Konkrétně docházelo k nesprávné segmentaci textu, při níž byly hlavní řádky rozdělovány na několik menších dílčích řádků (viz obr. 22).

Stejný model byl experimentálně vyzkoušen i na jiném rukopisu Otakara Jaroše, a to s diametrálně odlišným výsledkem, který nám dokázal funkčnost modelu a utvrdil nás v domněnce, že problémem bude pravděpodobně čtverečkovaný papír.

Obr. 22 Ukázka chybné segmentace modelu (archiv autora)

Obr. 23 Ukázka funkčnosti modelu na rukopisu stejného autora, avšak na jiném než čtverečkovaném papíru (archiv autora)

Jelikož jsme plánovali využít rukopis na čtverečkovaném papíru pro vytvoření dílčího modelu automatické transkripce jako součást budoucího agregovaného modelu Finale 2.0, rozhodli jsme se řešit problém chybné segmentace aplikací specializovaného modelu pro rekognici základních linek. Tento model, nazvaný Basiclines II, byl vytvořen na základě 3 088 ručně vložených základních linek s níže uvedenými parametry, přičemž jeho funkčnost byla následně ověřena (viz obr. 25).

I když chybovost na ověřovací sadě byla 11,25 %, segmentaci linek Jarošova rukopisu model Basiclines II prováděl bezchybně nebo pouze s minimem chyb, které byly odstraněny drobnou ruční korekcí. Proto následoval postup, kdy byl nejprve použit model Basiclines II určený pro segmentaci základních linek a pak provedena rekognice textu pomocí modelu Ota13 a vytrénování dalších modelů.

Obr 24 Parametry modelu pro segmentaci základních linek (archiv autora)

Obr. 25 Výsledek experimentu s využitím segmentace při rekognici stránky s použitím modelu Ota13 (archiv autora)

Závěr našeho experimentu hovoří jednoznačně. V případě, že budeme provádět automatickou transkripci rukopisu psaného na podobně nestandardním podkladu a aplikovaný model bude vykazovat výše uvedené anomálie, doporučujeme zvážit následující postup:

1. S použitím většího množství již přepsaných stránek vytvořit model pro segmentaci základních linek, popř. využít stávající Basiclines II.

2. Upravit parametry pro segmentaci stránky s využitím parametrů uvedených na obrázku 24.

3. Správnost parametrů experimentálně ověřit na vybraných stránkách.

4. Aplikovat segmentační model na libovolné množství stran.

5. Pokračovat v transkripci textu metodou ručního vkládání textu nebo pomocí stávajícího modelu.

Konečný model Jarošova rukopisu byl nazván Ota14 (ID 182965) a byl vytvořen na bázi 25 tisíc slov a 3 743 textových linek. Deklarovaná chybovost modelu je 7 % na ověřovací sadě. Vytvořením modelu Ota14 jsme završili proces tvorby jednotlivých modelů. Po dokončení této fáze jsme přistoupili k integraci všech dílčích modelů do jednoho komplexního a univerzálního modelu, který jsme pojmenovali Finale 2.0 (ID 213733). Tento agregovaný model představuje vyvrcholení naší práce, zahrnující veškeré získané poznatky a optimalizace, které jsme aplikovali během vytváření jednotlivých modelů. Model Finale 2.0 byl vytvořen tak, aby dosáhl pokud možno co nejvyšší přesnosti při zpracování širokého spektra rukopisných textů.

Obr. 26 Parametry modelu Finale 2.0 (archiv autora)

Na závěr naší práce jsme provedli malý experiment zaměřený na ověření schopností modelu Finale 2.0 při zpracování rukopisného textu, který byl náhodně vybrán z obsáhlého digitálního archivu Manuscriptorium. Vybraný rukopis nebyl do procesu vytváření modelu nijak zahrnut, což znamená, že model s tímto konkrétním písmem ani jeho charakteristickými znaky nemá žádnou předchozí zkušenost. Cílem bylo ověřit, jak si model poradí s neznámým materiálem a do jaké míry je schopen generalizovat své schopnosti při čtení textů, které nejsou součástí jeho tréninkového datasetu (viz obr. 27). Vybrali jsme rukopis Rozličné písně starožitné (1799).

Obr. 27 Ukázka schopnosti modelu Finale 2.0 na jemu neznámém rukopisném vzorku (archiv autora)

Námi představený model tvoří nedílnou součást širšího a komplexnějšího agregovaného modelu s názvem CZECH supermodel_SGS. Tento agregovaný model dosahuje chybovosti pouhých 5,8 % na ověřovací sadě. Jeho vývoj byl realizován ve spolupráci s kolegy ze Slezské univerzity v Opavě. Domníváme se, že dosažené výsledky představují významný krok kupředu v oblasti automatického rozpoznávání rukopisných textů západoslovanského původu. Naše práce tak přispívá nejen ke zlepšení technologického zpracování historických textů, ale také k rozšíření možností jejich vědeckého zkoumání.

4 Transkripce strojopisných dokumentů (Klára Pohlová)

Pro bohemikální strojopisné dokumenty ještě stále neexistuje spolehlivý nástroj, který by byl schopný vykonat jejich automatickou transkripci. O to více se zde tedy poukazuje na potřebu vytvoření specifického modelu, použitelného pro strojopisné dokumenty. Cílem experimentu bylo ověřit existující veřejně dostupné modely transkripce strojopisu, případně vytvořit nový model transkripce strojopisných dokumentů vhodný pro budoucí použití.

Ověření existujících veřejných modelů transkripce strojopisu Databáze platformy

Transkribus nabízí veřejné modely pro práci se strojopisnými dokumenty, většina z nich však nepracuje s češtinou, její gramatikou a interpunkčními znaménky. Ve výsledku je tedy text špatně rozpoznán a chybovost pak příliš velká, než abychom mohli přepis vyhlásit za úspěšný.

Vytvoření základní modelové báze vzorku strojopisných dokumentů s různými typy písma

Prvním krokem bylo hledání (heuristika) vhodných tiskopisů, které by byly vhodné pro pozdější použití při tvoření nového obecného použitelného modelu. Cílem tedy bylo najít zhruba 10 různých strojopisů s různými typy/fonty písma. Za tímto účelem byl vybrán Státní okresní archiv Jeseník, kde tiskopisy tvoří více jak polovinu veškerého archivního fondu.

Ukázky písma ve vybraných dokumentech (obr. 28 a 29):

Obr. 28 Ukázka písma dokumentu NAD 197 (archiv autora)

Obr. 29 Ukázka písma dokumentu NAD 595 (archiv autora)

Práce v platformě Transkribus

Skeny textů byly nahrány do platformy Transkribus. Nejprve byla provedena segmentace řádků, kdy každý segmentovaný řádek se přesně dle originálu přepisuje pod segmentovanou část textu. Přepsáno bylo cca 4–6 stran textu. Dále proběhla kontrola segmentace u všech nahraných dokumentů. Ve většině případů byla segmentace správná, upravit ji bylo potřeba u minima stran. Nejvíce „náchylné“ ke špatné segmentaci byly strany, které měly text po stranách lehce rozmazaný, a tedy hůře čitelný. Bylo potřebné segmentovaný řádek prodloužit o neoznačený text.

Obr. 30 Špatně provedená segmentace u konce řádků textu (archiv autora)

Dalším krokem bylo zahájení přepisu metodou HTR, použit byl model Stroj1, který byl vytvořen na základě manuálně přepsaných stran, které již měly status GT, tedy Ground Truth. Tento krok je důležitý, pokud chceme docílit vytvoření vlastního modelu transkripce. Každá přepsaná strana prošla důkladnou kontrolou, chyby a rozdíly se manuálně přepsaly do správného tvaru dle originálu.

Ověření dostupných modelů

Byla vyzkoušena i možnost použít již existující modely strojopisných dokumentů, které má Transkribus ve své paměti. V případě úspěšnosti by nebylo potřeba tvořit nový model. Bohužel tyto pokusy úspěšné nebyly, a to vzhledem k tomu, že žádný z modelů neumí pracovat s českou diakritikou. Např. model 56926, byť je určen pro dokumenty psané psacím strojem, měl s textem v českém jazyce značný problém a výsledky jsou naprosto nepoužitelné:

Obr. 31 Text přepsaný s použitím modelu 56926 (archiv autora)

Tvorba vlastního modelu transkripce strojopisu

Z výše uvedených výsledků je zřejmé, že žádný z již dostupných modelů není ideálně použitelný pro texty v českém jazyce a je potřebné vytvořit vlastní model. Pro vytvoření nového modelu bylo rozhodnuto využít modely a data již existující a ověřené. Na jejich základě byl vytvořen a vytrénován model s označením 58379 Slovak and Czech Typewriting, který je nyní uložen v systému Transkribus jako veřejný model. Aktuálně je jeho chybovost (CER) 4,10 %, což je určitě výsledek, s nímž lze pracovat.

Nový model byl otestován na dvou vybraných dokumentech, jak v českém, tak německém jazyce.

Obr. 32 Přepisy nově vytvořeným modelem 58379 (archiv autora)

Výsledky jsou nadmíru úspěšné. Chybovost, CER, vychází 0,08. Text je tedy přepsán na 99,92 % správně (např. u slova „angeschafft/angeschafft.“ chybí tečka, slovo „aud bylo nahrazeno /auf.

Jako druhá se zkoušela první dvojstrana dokumentu psaného v českém jazyce, NAD 214, viz obr. 33:

Obr. 33 Přepisy vytvořeným modelem 58379 s nulovou chybovostí (archiv autora)

Zde je chybovost transkripce relativně nového strojopisu v podstatě nulová, text byl přepsán bez chyby, CER je tedy 0,00 %.

5 Závěr

Výzkumníci v projektu Studentské grantové soutěže (SGS) zvládli v průběhu několika měsíců práci v platformě Transkribus. Osvojili si metody přípravy, nahrávání, segmentace a provedli množství dílčích experimentů při tvorbě vlastních modelů transkripce. Získali znalosti, dovednosti a cenné know-how v transkripci rukopisů. Lukáš Němec vytvořil na základě pěti rukopisných dokumentů model Finale 2.0 (ID: 213733) s chybovostí CER jen 6,56 %. Vynikající práci odvedl rovněž Vojtěch Říha, když jeho model model Agreg-8 (ID: 207993) vykazoval chybovost pouhých 2,86 %. Do studie jsme také zařadili také popis a výsledky přípravy modelu ID 58379 pro transkripci strojopisných dokumentů Kláry Pohlové (Pohlová, 2024) z projektu SGS v roce 2023 (s chybovostí jen 4,10 %). Její parciální model ID 58379 byl pak zahrnut do supermodelu ID78289 (SUPERMODELP&T1, 2024).

V projektu SGS 2024 jsme nakonec vytvořili agregovaný CZECH supermodel_SGS (ID 220865) na základě výše uvedených parciálních modelů, které připravili studenti Lukáš Němec a Vojtěch Říha, a to s chybovostí jen 5,86 %. S naším modelem lze transkribovat podobné rukopisy s přesností 94,17 %. Základem supermodelu CZECH supermodel_SGS je:

1. parciální model, jehož autorem je student Lukáš Němec. Jedná se o model Finale 2.0 (ID: 213733). Byl vytořen na základě menších vlastních pěti pracovních modelů: Physical Absolut (ID 213213); Walachian Absolut (ID 211773); Mystic Absolut (ID 210053); Franz II. (ID 204714); Ota 14 (ID 182965);

2. parciální model, jehož autorem je student Vojtěch Říha. Jedná se o model Agreg-8 (ID: 207993);

3. 15 rukopisných stran v kvalitě Ground Thruth (GT) z dokumentu Protokoly Matice slezské (ID:1663382).

Obr. 34 Czech Supermodel SGS (archiv autorů)

Literatura

CESTA, 1733–1766. Cesta Svatocellenská. Online. 1733–1766. Josef Jan HÁJEK (písař). In: Jindřichův Hradec: Muzeum Jindřichohradecka, RK 037. Dostupné z: https://new.manuscriptorium.com/hub/catalog/default/detail/single/manuscriptorium%7CAIPDIG-MJ____RK_037______3GYFBF3-cs?lang=cs. [cit. 2025-04-03].

ČESKÁ, 1733–1766. Česká modlitební kniha. Online. 1733–1766. In: Jindřichův Hradec: Muzeum Jindřichohradecka, RK 071. Dostupné z: https://new.manuscriptorium.com/hub/catalog/default/detail/single/ manuscriptorium%7CAIPDIG-MJ____RK_071______176AYW2-cs?lang=cs. [cit. 2025-04-03].

GALLAŠ, Josef Heřman Agapit, 1801–1804. Walaši v kraji Přerovském. Online. 1801–1804. Dostupné z: https://new.manuscriptorium.com/apis/resolver-api/cs/catalog/default/detail/manuscriptorium%7CKNM___ NMP___II_F_12_____1PU4RI1-cs. [cit. 2025-04-03].

GALLAŠ, Josef Heřman Agapit, 1808–1811. [Fyzické]. Památky města Hranice a okolí [Rukopis]. In: MZA Brno, G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea Brno, sign. 658, čeština, latina, papír, rukopisná kniha, originál, vázáno v tvrdých deskách, šířka 215 mm, výška 270 mm, pův. pag. 236, nová fol. 128; stará sign.: Schr. 223, pův. 288, červ. 1808–1811. Podle L. Scholze (2006) je Gallašův rukopis Památek dnes uložen v Moravském zemském archivu v Brně (fond E6, kart. 490, sign. Oa7–12), je rozdělen na tři „epochy“ (tj. díly), z nichž epocha třetí se dělí na čtyři samostatné svazky. In. Libor Scholz, Památk.

GALLAŠ, Josef Heřman Agapit, 1820. Mytické povídky o bozích a bohyních moravských Slovanů [Rukopis]. In: MZA Brno, G 11, sign. 838, čeština, papír, rukopisná kniha, originál, vázáno v tvrdých, polokožených deskách, šířka 195 mm, výška 250 mm, stopy po pův. pag., starší fol. 125; stará sign.: Schr. 224, pův. 287, červ. 1820.

GIANT, 2023. The German Giant I. Online. 20. March 2023. Dostupné z: https://app.transkribus.org/models/ text/50870. [cit. 2025-04-03].

HRADIŠ, Michal et al, 2024. DCGM / pero-ocr. Online. 16. 12. 2024. Dostupné z: https://github.com/DCGM/ pero-ocr. [cit. 2025-04-03].

JAROŠ, Otakar. Nauka o terénu, školní sešit, čtverečkovaný papír/linkovaný papír [školní sešit] Uloženo v: Historická expozice 71. mech. praporu „Sibiřského“ v Hranicích. Zapůjčeno z pozůstalostní sbírky rodiny. In: Uloženo v: Historická expozice 71. mech. praporu „Sibiřského“ v Hranicích. Zapůjčeno z pozůstalostní sbírky rodiny. Digitalizát vytvořen s laskavým svolením kurátora muzea nrtm. Radima Cába.

KACH, 1667. Kach und Einmachbuch von Allerley Eingemachten Sachen von Zucker, Hänig und al/er Friichten, auch und erschiedlicher gueten Speisen [Rukopis]. Online. 1667. Projekt SGS Slezská univerzita v Opavě. Dostupné z: https://beta.transkribus.eu/collection/114429/doc/1154832/detail/6?view=combined&key=CDKKPGCBSBLBOOPSZHXFRUMI. [cit. 2025-04-03].

KATUŠČÁK, Dušan, 2020a. Digital humanities a automatická transkripcia rukopisných textov. Online. Dostupné z: https://itlib.cvtisr.sk/clanky/clanek3698/. [cit. 2025-04-03].

KATUŠČÁK, Dušan, 2020b. Najnovšie poznatky z výskumu automatického rozpoznávania textov historických dokumentov. In: Sborník z konference konané ve dnech 11.–13. 2. 2020. Online. Dostupné z: http://k21.fpf.slu.cz/wp-content/uploads/2020/12/Sbornik_K21_2020_RC.pdf. [cit. 2025-04-03].

KATUŠČÁK, Dušan, 2022a. Metodológia a metodika transkripcie historických textov. Online. Projekt APVV UMB Skriptor. ISBN 978-80-557-2020-3. Dostupné z: http://dx.doi.org/10.24040/2022.9788055720203. [cit. 2025-04-03].

KATUŠČÁK, Dušan, 2022b. Umelá inteligencia pomáha sprístupňovať písomné dedičstvo. Online. Knihovna: knihovnická revue. Roč. 33, č. 2. ISSN 1802-8772. Dostupné z: https://knihovnarevue.nkp.cz/archiv/2022-2/recenzovane-prispevky/umela-inteligencia-pomaha-spristupnovat-pisomne-dedicstvo. [cit. 2025-04-03].

KATUŠČÁK, Dušan, 2022c. Výkladový slovník pojmov a termínov [platforma Transkribus]. Online. ISBN 978-80-557-2020-3. Dostupné z: https://dx.doi.org/10.24040/2022.9788055720203. [cit. 2025-04-03].

KATUŠČÁK, Dušan, 2024. Vytvoření modelu pro automatický přepis českých historických rukopisů: od digitální faksimile k editovanému textu. [Projektová žádost SGS SU Opava]. Opava: Slezská univerzita, s. 3, Projektová žádost Studentská grantová soutěž, Slezská univerzita.

KATUŠČÁK, Dušan a NAGY, Imrich, 2020. Inovatívne sprístupnenie písomného dedičstva Slovenska prostredníctvom automatickej transkripcie historických rukopisov. Katedra histórie, Univerzita Mateja Bela. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela a Štátna vedecká knižnica. Agentúra na podporu vedy a výskumu SR; Vedecký projekt aplikovaného výskumu; Projekt podporený 170 000 Eur. APVV-19-NEWPROKECTZ-17816.

KATUŠČÁK, Dušan a NAGY, Imrich et al., 2023. Automatická transkripcia historických dokumentov: metodická príručka na prácu s platformou Transkribus. Online. 1. vyd. Banská Bystrica: Belianum. Vydavateľstvo Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. ISBN 978-80-557-2070-8. Dostupné z: https://doi.org/10.24040/2023.9788055720708. [cit. 2025-04-03].

KATUŠČÁK, Dušan a NAGY, Imrich et al., 2024. Automatická transkripcia historický ch dokumentov v prostredí webovej aplikácie Transkribus: metodická príručka pre účastníkov workshopu. Online. ISBN 978-80-557-2143-9. Dostupné z: https://dx.doi.org/10.24040/2024.9788055721439. [cit. 2025-04-03]. MICHALCOVÁ, Anna, 2022. Padeřovská bible. Old Czech Handwriting [dataset]. Anna Michalcová s kolektivem. ID modelu: 58856.

MICHALCOVÁ, Anna et al., 2024. HTR Winter School 2023/2024 – Medieval Czech – New Testament of Martin Lupáč (ONB Cod. 3304) [dataset]. Online. 5. 2. 2024. Výber polodiplomaticky prepísaných textov z Nového zákona Martina Lupáča (1440, 320 × 210 mm, staročeština). Texty prepísali účastníci Zimnej školy HTR 2023/2024 vo Viedni. Dostupné z: https://zenodo.org/records/10619017. [cit. 2025-04-03].

MODLITBY, 1826. Modlitby, písně a litanie. Online. 1826. František PICHLER (písař). In: Brno: Moravské zemské muzeum, ST 2193. Dostupné z: https://new.manuscriptorium.com/hub/catalog/default/detail/single/manuscriptorium%7CAIPDIG-MZM___ST_2193_____2VNLSIA-cs?lang=cs. [cit. 2025-04-03].

MODLITEBNÍ, 1700–1750. Modlitební knížka. Online. 1700–1750. In: Jindřichův Hradec: Muzeum Jindřichohradecka, RK 087. Dostupné z: https://new.manuscriptorium.com/hub/catalog/default/detail/single/manuscriptorium%7CAIPDIG-MJ____RK_087______0RCYAF8-cs?lang=cs. [cit. 2025-04-03].

NAGY, Imrich, 2024. Model ID: 197573. [transkribus expert]. SKRIPTOR_Acta comitatus Nitriensis sedis iudiciariae final.

NOCKELS, Joseph, GOODING, Paul a TERRAS, Melissa, 2024. Are Digital Humanities platforms facilitating sufficient diversity in research? A study of the Transkribus Scholarship Programme. In: Digital Scholarship in the Humanities. Online. 16. 04. 2024. ISSN 2055-768X. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/llc/fqae018. [cit. 2025-04-03].

POHLOVÁ, Klára, 2024. Automatická transkripce strojopisných dokumentů psaných v českém jazyce. Online, diplomová práce. Dostupné z: https://theses.cz/id/upmh25/?lang=sk. [cit. 2025-04-03].

POLÁŠEK, František, 1800–1900. Pravé poznání Boha aneb troje hodinky o dokonalostech božských [rukopis]. Manuscriptorium. Online. [Datum: 15. 12. 2024]. Dostupné z: https://new.manuscriptorium.com/apis/ resolver-api/cs/catalog/default/detail/manuscriptorium%7CVMO___-VMO___K_24073_____0U6ABL2-cs. [cit. 2025-04-03].

RADOSTNÁ, 1829–1884. Radostná cesta. Online. František PICHLER (písař). In: Brno: Moravské zemské muzeum, ST 2272. Dostupné z: https://new.manuscriptorium.com/hub/catalog/default/detail/single/manuscriptorium% 7CAIPDIG-MZM___ST_2272_____1CKG86B-cs?lang=cs. [cit. 2025-04-03]. READ, 2024.

READ COOP Transkribus. Online. Dostupné z: https://readcoop.eu/. [cit. 2025-04-03].

ROZLIČNÉ, 1799. Rozličné písně starožitné. In: Moravská zemská knihovna v Brně pod signaturou RKP-0048.022. Dostupné z: https://new.manuscriptorium.com/hub/catalog/default/detail/single/manuscriptorium%7CMZ K -MZKB RKP_0048_0222RSPJ43-xx?lang=cs. [cit. 2025-04-03].

SCHWARZ, Johannes Georg, 2024. Moravian Land Records [Dataset]. In: Dokumenty pocházejí převážně z MZA Brno and SOkA Znojmo. CER Training 5,40 %, CER Validation 6,40 %. Tento model je jak pro češtinu, tak pro němčinu. ID modelu: 66429.

SMIDA, Matej, 2023. Možnosti automatickej transkripcie v platforme Transkribus na príklade správ o vybavovaní sťažností občanov v období komunistickej diktatúry. Online, diplomová práce. ISSN 1336-9148 a ISSN 2453-7845. Dostupné z: https://doi.org/10.24040/ahn.2023.26.01.125-148. [cit. 2025-04-03].

SUPERMODEL_M1, 2024. Slovak Supermodel M1 (SSM1) [Dataset]. Zenodo. Online. 1. ver., 24. 4. 2024. Jazyky zdrojových dokumentov: Slovak, Latin, Hungarian, Czech. Autori použitých datasetov: Katuščák, D., Nagy, I., Maliniak, P., Kurhajcová, A., Tomeček, O., Kunec, P., & Bôbová, M. ID modelu Transkribus: ID63569. Dostupné z: https://doi.org/10.5281/zenodo.11109087. [cit. 2025-04-03].

SUPERMODELP&T1, 2024. Slovak Supermodel P&T1 (SSPT1). Datasety projektu SKRIPTOR Univerzity Mateja Bela (First version (20240520)) [dataset]. Online. 20. 5. 2024. Autori parciálnych datasetov GT: Katuščák, D., Nižníková, L., Mikušková, M., Halfarová, N., Gajdošová, T., Málková, L., Taufrová, N., Nagy, I., Kováčová-Pohlová, K., Šmida, M., & Kociánová, N. ID modelu Transkribus: ID78289. Dostupné z: https://doi.org/10.5281/zenodo.11218527. [cit. 2025-04-03].

TITAN, 2023. The Text Titan I (Super model). Transkribus. Online. 5. 4. 2023. Dostupné z: https://app.transkribus.org/models/text/51170. [cit. 2025-04-03].

ZAVŘELOVÁ, Alžběta, 2020. Projekt PERO – OCR pro historické texty. Duha: Informace o knihách a knihovnách. Online. Roč. 34, č. 4. ISSN 1804-4255. Dostupné z: http://duha.mzk.cz/clanky/projekt-pero-ocr-pro-historicke- texty. [cit. 2025-04-03].

ŽABIČKA, Petr, 2023. Implementácia umelej inteligencie ako odpoveď na nové výzvy inovatívnych digitálnych služieb. Rozhovor: Petr Žabička – Tomáš Fiala. Online. ItLib, Informačné technológie a knižnice. Špeciál 2/2023. Dostupné z: http://doi.org/10.52036/1335793X.2023.SC2.5-12. [cit. 2025-04-03].

Poznámky

1 Studie vznikla díky projektu Studentské grantové soutěže (SGS) 2024 na Slezské univerzitě v Opavě, Filozofickopřírodovědecké fakultě, Ústavu bohemistiky a knihovnictví, Oddělení knihovnictví.

2 Odkaz na článek o projektu SKRIPTOR: https://knihovnarevue.nkp.cz/archiv/2022-2/recenzovane-prispevky/umela- -inteligencia-pomaha-spristupnovat-pisomne-dedicstvo

3 Odkaz na webové stránky OCR ABBY FineReader: https://pdf.abbyy.com/

4 CER (Character Error Rates). Míra chybovosti znaků (srovnává pro danou stranu celkový počet znaků (n) včetně mezer s minimálním počtem vložení (i), nahrazení (s) a vymazání (d) znaků, které jsou potřebné k získání výsledku Ground Truth. Jedná se tedy o chyby v porovnání s přesným, referenčním textem. Vzorec pro výpočet CER je následující: CER = [(i + s + d) / n ]*100. Každá malá chyba v přepisu je statisticky plnohodnotná chyba. Obecně lze konstatovat, že: a) je-li hodnota chybovosti znaků CER nižší než 10 %, což je 10 a méně chyb na sto znaků, tak výsledek transkripce je dobrý, čitelný a, je-li to účelné, je možné další editování výstupu; b) je-li míra chyb znaků CER ≤ 5 %, je výsledek transkripce velmi dobrý; c) je-li míra chyb znaků CER nižší než 3 %, lze výsledky transkripce považovat za vynikající a míra chyb znaků CER nižší než 2,5 % za excelentní.

5 Train set. Pomocí nástroje Transkribus Expert Client je možné cvičit (trénovat) model rozpoznávání rukopisného textu, aby bylo možné transkribovat automaticky sbírky dokumentů. Model je výsledkem cvičení, proto je při jeho tvorbě třeba cvičit tak, aby stroj rozpoznal určitý styl psaní v zobrazovaných obrázcích dokumentů a poskytl víceméně přesný přepis. Ke cvičení (TRAIN) modelu je zapotřebí 5 000 až 15 000 slov (přibližně 25–75 stran) přepsaného materiálu. Přepis se získá manuálním přepisem řádek po řádku přesně podle předlohy

6 Ground Truth (GT. základní pravda) jsou přesné a ověřené údaje, které se používají pro trénování modelů strojního učení, jako jsou modely používané pro automatické přepisy v Transkribusu.

KATUŠČÁK, Dušan; POHLOVÁ, Klára; NĚMEC, Lukáš; ŘÍHA, Vojtěch. Pokrok v transkripci historických rukopisných dokumentů. Knihovna: knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 1, s. 5–30. ISSN 1801-3252.

Klíčová slova: abatyše, středověk, rukopis, knihovna, klášter, konvent, převorka, novicmistryně, breviář, žaltář, pasionál, církevní otcové, mystika, liturgika

Summary: The abbesses of medieval women’s convents in the Czech lands were educated women who were able to read even more sophisticated latin texts. Although their reading activities did not reach such dimensions as their male companions, they nevertheless had a wide-ranging. The abbesses were not only passive readers, but also active orders of many magnificent manuscripts. Most often, liturgical books necessary for spiritual practice are represented among the manuscripts. Many of them are visually interesting. In addition, the abbesses ordered books with texts by ecclesiastical authors and popular theologians and philosophers. Books of hours and passionals gained considerable popularity. For the abbesses, books were not just an empty symbol, but a real source of knowledge and deepened spirituality.

Keywords: abbess, medieval, manuscript, library, monastery, convent, prioress, novitiate, breviary, psalter, passional, church fathers, mysticism, liturgy

Článek vznikl na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje Národní knihovny ČR jako výzkumné organizace, poskytované Ministerstvem kultury ČR (DKRVO 2019–2023).

Potkat ženu s knihou není v současnosti velký problém. Čteme v metru, v parku, v posteli, u stolu… prostě kdekoli se dá. Přístup ke knihám je prakticky neomezený a záleží jen na naší vůli a ochotě, zda chceme nebo nechceme číst. Ve středověku tomu bylo podstatně jinak, nezávisle na geografické oblasti. Potkat čtoucí ženu bylo ve středověku velmi vzácné. Výjimkou byly řádové sestry a příslušnice nejvyšších společenských vrstev, které znalost čtení ovládaly a dle svých možností se čtení věnovaly.

V následujícím článku prozkoumáme první skupinu, tedy řádové sestry. Zaměříme se zejména na jejich představené, abatyše a převorky. Ale vzhledem k tomu, že i ony na začátku své církevní dráhy byly pouhými novickami a řádovými sestrami, bude nám hranice mezi nimi a jejich představenými jemně splývat.

Budeme sledovat české prostředí v období tzv. středověku až do vypuknutí husitských válek¹. Husitské války byly totiž významným předělem v církevních a monastických dějinách. Ve víru husitských bouří mnohé ženské kláštery zanikly, řada přeživších byla vážně poškozena, jejich majetky byly rozkradeny a rozsáhlé knihovny zničeny (například knihovna benediktinek u sv. Ducha na Starém Městě pražském).

Z hlediska geografie je příspěvek omezen na české země, přičemž některé oblasti (například obě Lužice) ponechávám stranou. Tyto oblasti si bezesporu zaslouží pozornost a zájem, ostatně se na nich vyskytovala řada významných ženských řádových domů (mezi mnohými zejména cisterciačky v Mariensternu), ale jejich postihnutí už přesahuje možnosti této studie.

Jako modelový klášter jsem vybrala klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Pro svoji volbu mám řadu důvodů. Předně se tomuto klášteru již léta věnuji ve svém výzkumu jeho kulturních dějin a rozsáhlé knihovny se zaměřením hlavně na středověké dějiny² . Dále to přece jen byl nejstarší klášter českých zemí vůbec. Nemluvě o tom, že se plným právem řadil mezi nejvýznamnější a nejbohatší české ženské kláštery, a to až do jeho zrušení v rámci josefinských reforem! A také jedním z hlavních důvodů mé volby byl soubor dochovaných rukopisů ve fondech Národní knihovny ČR. Tyto rukopisy jsou sice jen relikty rozsáhlé klášterní knihovny, ale jedinečným způsobem dokládají vyspělou knižní kulturu středověkých Čech.

Na základě těchto rukopisů můžeme usuzovat, jakou literaturu četly abatyše a řádové sestry, nahlédneme do jejich duchovního světa a také za oponu vzdělávání žen ve středověku. Zhmotníme si některé majitelky rukopisů. Ostatně v některých případech jsou rukopisy tím málem, co se po nich dochovalo.

Na samém počátku bych ráda předestřela, že tato studie nemá za cíl srovnávat úroveň vzdělání žen a mužů ve středověku, ani mnichů a jeptišek. Otázka je mnohem složitější a překračuje možnosti tohoto článku. Jen zkráceně mohu konstatovat, že ženy ve středověku měly jinou úroveň vzdělání, danou společenskými normami a očekáváními³. Vzdělání chlapců a dívek se od sebe značně odlišovalo, stejně tak jako se lišila kulturní očekávání. Zatímco mužské kláštery byly zejména během středověku „inkubátory“ a centry kulturního života, v případě ženských klášterů na území českých zemí (až na několik výjimek) musíme konstatovat recipientskou roli. Ženské kláštery přijímaly v rámci svých možností dobové kulturní trendy a transformovaly je pro vlastní potřeby. Samy o sobě tak nebyly aktivními centry rozvoje nových idejí a proudů, ale – podobně jako další evropské kláštery – je rozvíjely do zajímavých forem, vhodných pro řádové členky. Mnohé z těchto forem přitom měly specifické rysy, spojené s odlišným vnímáním víry a duchovního života oproti jejich mužským souputníkům.

Řehole sv. Benedikta⁴ a zjednodušeně také Řehole sv. Augustina⁵ říkají, že každý mnich a jeptiška mají ovládat čtení a že se mají sami/y vzdělávat čtením vhodných textů⁶. Obojí měli být literatae. Ve skutečnosti však hladké čtení latinských textů zvládala jen část sester. Novicky se latině učily zdlouhavě na základě memorování známých textů a porozumění textu jim s největší pravděpodobností činilo jisté problémy. Pro lepší pochopení byly do latinských textů vkládány drobné překlady složitých slov a slovních spojení (viz například rukopis KNM XIV D 13). Některé sestry se nikdy nenaučily latině a čtení v takové míře, aby mohly samy předčítat v rámci povinných týdenních služeb anebo aby si mohly samy číst. Ve skutečnosti tato činnost byla i v ženských klášterech určena jen pro ženy, které zvládly složitosti latiny a dokázaly se v textech dobře orientovat. Z této skupiny se často rekrutovaly přední členky konventu, zastávající různé úřady.

Abatyše musela ovládat čtení a psaní⁷. Byla pravou „matkou“ konventu a kláštera. Pro vnější svět mimo klášterní zdi byla ona tou osobou, která klášter zastupovala. Pokud bylo třeba, vedla jednání, zpečeťovala listiny, setkávala se s hosty, reprezentovala klášter při slavnostních příležitostech (v případě svatojiřského kláštera například korunovace českých královen, akce na královském dvoře aj.). Zároveň vybírala texty pro pravidelné předčítání při jídle a společných pracovních činnostech a byla aktivní v duchovní službě vedle sloužících kněží. Dokladem jejích rozsáhlých pravomocí a povinností jsou četné zápisky v soukromých rukopisech mnohých abatyší (například NK ČR XII D 9 spojený se svatojiřskou abatyší Kunhutou, NK ČR XIII E 14e spojený se svatojiřskou abatyší Anežkou z Vřešťova, komentáře v Řeholi sv. Benedikta v NK ČR I F 29 a mnohé další).

Její pravou rukou a zástupkyní pro konvent byla převorka. Byla to čelná pozice v samotném konventu, mnohdy také odrazový můstek pro pozici abatyše. Převorka suplovala úkoly samotné abatyše a v mnohých případech, jak dokládají dochované rukopisy, obě pozice splývají a těžko rozlišíme, zda si dotyčná abatyše nechala rukopis zhotovit ještě jako převorka či již jako abatyše.

Další osobou v církevní hierarchii, která ovládala znalost čtení na vyšší úrovni, byla bez pochyby novicmistryně. Jejím úkolem bylo vzdělávat a vychovávat novicky k budoucí církevní dráze. V mnohých klášterech novicmistryně zároveň vychovávaly i dívenky, které byly v klášteře na vychování, tedy nepočítalo se s jejich pozdějším vstupem do kláštera. Jak dokládá jeden zápis o jisté novicmistryni ze 17. století⁸, měla to být žena chytrá, moudrá a zběhlá v textech. Zároveň měla mít i jisté pedagogické schopnosti. Jen na ní samotné záleželo, zda nové členky konventu budou schopny pouhého memorování nebo zda budou psanému a čtenému slovu rozumět. Ona byla tím, kdo se aktivně podílel na budoucím směřování konventu.

Z povahy věci byla další vzdělanou osobou v klášterní hierarchii knihovnice. První doklad knihovnice je v českých zemích až pozdější – v listině z roku 1367⁹ je poprvé uvedena v této funkci jistá Kateřina. Nepochybuji však, že funkce knihovnice byla ve větších ženských klášterech pravidelně obsazována. Přece jen to byla osoba, která se orientovala nejen mezi uloženými knihami, ale také v textech. Měla to být osoba dobře vzdělaná, která v souladu s Řeholí a po domluvě s převorkou či abatyší dokázala každé sestře vydat právě tu knihu, která ji vedla dále v její duchovní praxi.

Krátce se ještě zastavuji u funkce sakristánky (i když o působení sakristiánek máme jen malé množství zpráv). Jejím úkolem bylo chystání kostela a kaplí pro bohoslužebné obřady. Po domluvě se sloužícím kněžím či kněžími kromě ornátů, svící atd. chystala také knihy nezbytné pro mši, které byly uloženy v prostorách kostela či v některé z pobočných kaplí.

Tolik tedy výčet osob, u kterých bylo vzdělání nezbytně nutné a které bezesporu dokázaly plynule číst. Ve skutečnosti byl okruh těchto čtení schopných žen mnohem větší, jak dokládají mnohé rukopisy objednané a vlastněné jednotlivými členkami konventu bez přímých pozic v církevní hierarchii.

Vizuální stránka výzdoby rukopisů byla pro středověké ženy velmi důležitá¹⁰. Již výše jsme uvedli, že vzdělání středověkých žen bylo přece jen poněkud jiné než mužů. A to i v případě těch žen, které ovládaly čtení. Přitom ženy prožívaly víru mnohdy s větší intenzitou a emocionalitou. Obrazy umožňovaly větší vcítění a ztotožnění se s textem. Iluminované rukopisy byly sice drahými a nákladnými počiny, zato však velmi žádanými. Výmluvnost scén, expresivita gest a vyobrazení, jemné barevné tóny, to vše napomáhalo dobrému porozumění textu. S iluminovanými rukopisy české produkce z ženských klášterů se ve zvýšené míře setkáváme od 13. století. Starší rukopisy obvykle tvoří exporty, hlavně z německého prostředí, které byly následně upraveny podle místních zvyklostí (například žaltář NK ČR XIII E 14 b). Drobný iluminovaný rukopis NK ČR I H 7 vznikl prokazatelně v pražském kulturním okruhu, i když neznáme přesně jeho objednavatelku a ani nevíme, z jakého řádu původem byla¹¹. Mezi rukopisy 13. století dominuje jedinečný Sedlecký antifonář NK ČR XIII A 6. Svůj dnešní název sice odvozuje od kláštera v Sedlci, bezpochyby byl od začátku určen pro zatím neidentifikovaný ženský cisterciácký klášter. Je to jedinečný iluminátorský počin snad migrujících umělců, kteří recipovali řadu uměleckých směrů z celé Evropy, od byzantských přes severoitalské a francouzské.

Obr. 1 Scéna Madony s Ježíškem v tzv. Sedleckém antifonáři XIII A 6 (p. 44)

Obr. 2 Iniciála S, v níž jsou dva mučedníci a klečící jeptiška (I H 7, fol. 113v)

V souladu s rozvojem české knižní kultury ve 14. století sledujeme dva zásadní umělecké okruhy, spojené s aktivitami dvou významných žen. Kunhuta (1265–1321), královská dcera, mazovská vévodkyně a abatyše kláštera benediktinek u sv. Jiří, využila svého kapitálu a četných kontaktů a nechala zhotovit větší množství rukopisů, které budou ještě opakovaně v textu zmíněny. Mezi mnohými vyniká především tzv. Pasionál XIV A 17, který po umělecké a textové stránce přesahuje hranice Českého království a řadí se mezi nejvýznamnější a nejcennější díla 14. století. Snad netřeba zdůrazňovat, že nebyl solitérem, ale byl součástí mnohem větší rukopisné sbírky, již můžeme nazývat Kunhutinou knihovnou¹².

Neméně cenný soubor rukopisů nechala zhotovit pro nově založený konvent cisterciaček na Starém Brně česká královna Eliška Rejčka (1288–1335)¹³. K jejich tvorbě využila několik iluminátorů a písařů, kteří s největší pravděpodobností přišli z porýnské oblasti. Ve výzdobě se zrcadlí umělecké módní trendy, sama jejich objednavatelka je na řadě míst vyobrazena, stejně tak konvent je zachycen při každodenních činnostech. Všechny rukopisy jsou liturgické, prakticky absentují rukopisy vzdělavatelského charakteru.

Obr. 3 Titulní list tzv. Pasionálu abatyše Kunhuty XIV A 17 (fol. 1v)

Následovnicemi těchto dvou žen byly abatyše z různých řádových domů, i když se omezily již jen na solitérní objednávky. To vidíme v případě breviáře svatojiřské abatyše Anežky z Vřešťova (NK ČR XIII E 14e) a abatyše téhož kláštera Kunhuty z Kolovrat (breviáře NK ČR XIII E 14a, NK ČR XIII E 1).

Po obsahové stránce mezi těmito rukopisy jednoznačně dominují liturgika. Ze zcela pochopitelných důvodů jsou potom nejčastěji zastoupeny breviáře¹⁴. Při jejich objednávání byl kladen důraz jak na praktickou stránku, tak i na jejich reprezentační poslání. Každý breviář je osobitým vyjádřením svojí majitelky a zároveň také epochy, ve které byl vytvořen. Breviáře zachycují denní modlitby a jednotlivé církevní slavnosti v průběhu církevního roku den po dni, tj. 365 dní v roce.

Abatyše si do breviářů nechávaly zapisovat data významných svátků (diecézních, řádových, klášterních a osobních patronů). Významné dny bývají potom dále označeny, ať už tzv. rubrikací (tedy červenou barvou inkoustu) nebo dodatečnými poznámkami k počtu lekcí, které abatyše a převorka měly „hlídat“, případně k druhu zvláštních mší během svátků patronů a ve dnech úmrtí fundátorů¹⁵, předcházejících abatyší¹⁶ a významných dárců. V některých případech jsou rozsáhle uvedeni různí nejbližší příbuzní (například breviář XIV F 12 svatojiřské abatyše Žofie blíže neznámého původu¹⁷, jména řady Přemyslovců a jejich nejbližších v breviáři XII D 9 svatojiřské abatyše Kunhuty¹⁸). V některých kalendářích jsou navíc zaznamenány také úlohy a povinnosti abatyše – v breviáři NK Praha XIII E 14e z padesátých let 14. století jsou podrobnější rozpisy plateb z jednotlivých vsí¹⁹. Samotná breviářová část variovala jen v určitých oblastech – zejména s ohledem na patrony, kteří byli pro majitelku důležití. V ženských klášterech se tak setkáváme zejména s oblíbenými světicemi (Kateřinou, Marií Magdalénou, ale také sv. Ludmilou a sv. Annou). Kalendáře byly také jistým pamětním místem, kam si objednavatelky nechávaly zapisovat jména důležitých osob, ať již dávno zemřelých nebo zemřelých během jejich života.²⁰ V některých případech kalendáře aspirovaly na jakási nepsaná nekrologia kláštera. Tak například svatojiřské benediktinky pravděpodobně nikdy neměly vlastní nekrologium (na rozdíl třeba od doksanských premonstrátek²¹, chotěšovských premonstrátek²² nebo dominikánek od sv. Anny²³). Abatyše Kunhuta (zemř. 1321) se snad v jednom ze svých soukromých rukopisů pokusila sesbírat jména významných osobností se vztahem ke svatojiřskému klášteru. Kalendář v rukopise VI G 16 b²⁴ měl vyšší ambice, měl být nejspíše jakýmsi konceptním materiálem pro nekrologium nejen svatojiřského kláštera, ale také přemyslovského rodu.

Důležitou roli hrála výzdoba breviářů. Zejména kodexy ze 14. století mají iluminátorskou výzdobu různé úrovně – jejím účelem byla reprezentace objednavatelky, jejího postavení a jejího původního rodu. Jedinečnými příklady jsou zejména breviáře ze svatojiřského kláštera z poslední čtvrtiny 14. století. Starší breviář NK ČR XIII E 14a byl objednán benediktinkou Kunhutou z Kolovrat. Ona sama je vyobrazena v dedikačním gestu v půvabné scéně Zvěstování. Po svém zvolení do úřadu abatyše si tato Kunhuta nechala zhotovit další breviář NK ČR XIII E 1, v němž se opět nachází scéna Zvěstování – Kunhuta je na ní již zachycena v rouchu abatyše s abatyšskou berlou. Totéž se potom opakuje na vloženém dvojlistu v rukopise Vídeňské národní knihovny Vídeň, ÖNB Cod. 387.

Zatímco breviáře obvykle vznikaly v místě jejich užívání, žaltáře mohly díky svojí často unifikované skladbě putovat mezi různými zeměmi. Dokladem toho může být starší iluminovaný žaltář NK ČR XIII E 14 b, který byl později součástí knihovny benediktinek u sv. Jiří a který jistě patřil výše postavené člence konventu.

Obr. 4 Záznam povinností abatyše v breviáři XIII E 14e (fol. 3v)

Obr. 5 Scéna Zvěstování v breviáři Kunhuty z Kolovrat XIII E 14a (fol. 10v)

Naprostým bestsellerem pozdního středověku byly knihy hodinek²⁵, které byly oblíbené zejména mezi ženami, řeholnice nevyjímaje. V knihách hodinek byla výzdoba jejich nedílnou součástí a hrála značnou roli. V českém prostředí se však s ohledem na politickou a kulturní situaci po husitských válkách setkáváme s jejich menším množstvím. První jazykově české knihy hodinek určené pro řeholnici pocházejí až z první poloviny 15. století (NK ČR XVII H 30) a jsou druhými nejstaršími v Čechách doloženými knihami hodinek. Mimochodem, knihy hodinek byly užívány i v utrakvistickém prostředí. Dokladem toho jsou půvabně, i když poněkud naivně iluminované knihy hodinek XVII G 3, které vlastnila blíže neznámá utrakvistická majitelka. Později je zakoupila svatojiřská abatyše Dorota z Krumlova.

Zajímavý a zatím poněkud opomíjený okruh rukopisů objednávaných ženami představují modlitební knihy. Modlitby samy o sobě byly přirozeně součástí mnohých liturgických knih. Samotné sbírky modliteb jsou jedinečným zdrojem poznání duchovního obzoru každého konkrétního majitele a majitelky. Jejich obsah je vždy proměnlivý a zcela odvislý od osoby kompilátora. V některých případech jsou to značně složité texty nově sestavených písní, modliteb a četných odkazů, jejichž prostřednictvím majitelka mohla prohloubit svoje prožívání víry. Setkáváme se s nimi v různých jazykových mutacích – do počátku 15. století vesměs v latině, později také v češtině a němčině. Nejstarší z nich jsou doloženy z knihovny svatojiřské abatyše Kunhuty (modlitby za zemřelé VI G 16 b, modlitební knihy XII D 11 a XII D 12)²⁶. Evidentně byly sestaveny na základě zadání samotné objednavatelky a jejich tvorbou byla pověřena osoba v přímém vztahu k objednavatelce, skriptoriu a samotnému klášteru.²⁷ Tyto troje modlitební knihy umožňují jedinečný náhled do osobního Kunhutina spirituálního prostoru a zároveň v sobě nesou řadu klíčů k jejímu složitému životnímu osudu a mnohým zkušenostem.

Obr. 6 Scéna z knih hodinek XVII H 30 (fol. 1v)

Obr. 7 Dedikační přípis abatyše Kunhuty v knize modliteb XII D 11 (přední přídeští)

Abatyše si nechávaly také zhotovovat četné rukopisy, které jim napomáhaly ve výkonu jejich úřadu. Přece jen se musely dennodenně orientovat v komplikované duchovní praxi, systému oficií a mší a zvládat recitování dlouhých pasáží textu a předzpěvovat. V okruhu rukopisů objednávaných abatyšemi a dalšími klíčovými členkami konventu se tedy vedle výše zmíněných dále ještě objevují corpus oficiorum, žaltáře, procesionále, popřípadě další dále specializované rukopisy (například Chotěšovský misál XIV C 3 s kánonovým listem nebo dnes již zničený Sulkův misál z knihovny Chotěšovského kláštera, lekcionáře klarisek v Českém Krumlově ze 14. století XIII A 1a a XIII A 1 b). Zejména procesionál a corpus oficiorum jsou doklady specifik duchovních praxí jednotlivých ženských konventů. V případě rukopisů z kláštera benediktinek u sv. Jiří vidíme hned několik specifik. Oficia jsou rozepsána do značných podrobností, akcentovány jsou zejména oficia patronů (ve svatojiřském prostředí zejména sv. Ludmily²⁸, u klarisek sv. Kláry a sv. Františka atd.). Ve svatojiřském prostředí se hojně objevují různé formy zápisů oblíbených velikonočních her, které se v klášteře hrály za účasti abatyše, převorky, starší sestry, sboru a kněží²⁹. Takřka scénicky byl pojat obřad mytí nohou na Zelený čtvrtek, ve kterém abatyše v nápodobě ke Kristovi myla nohy dvanácti členkám konventu.³⁰ Nepochybně se v českých klášterech také udržoval obřad ukládání Ježíška do kolébky, ale bohužel doklady toho máme až z mnohem mladšího období.

Obr. 8 Kánonový list se scénou Ukřižování Panny Marie a klečící postavou (XIV C 3, fol. 185v)

Obr. 9 Scéna se svatou Kateřinou a klečící řádovou sestrou ve Vitae Sanctorum VI E 1 (fol. 3r)

V rukopisech určených pro duchovní praxi jeptišek je ve zvýšené míře vedle vizuální stránky akcentována hudební složka. Rukopisy obsahují četné pěvecké party a jsou notované. Dokládají vysokou úroveň zpěvu v mnoha ženských konventech (u benediktinek, premonstrátek, cisterciaček atd.). Zpěv byl evidentně dalším prostředkem, který umožňoval ženám hlubší ponor do duchovní praxe a spirituálního života.

Ženské řádové komunity hluboce rezonovaly s rukopisy, které popisovaly životy svatých. Obecně měly být pro jeptišky vzorem a podporou správné duchovní cesty. Životy světic v latinské verzi se objevují již od druhé poloviny 13. století (NK Praha VI E 1 z knihovny svatojiřského kláštera). Mezi nejoblíbenější světice v českém prostředí patřily Kateřina, Barbora, Anežka Římská, Marie Magdaléna či Markéta. Od druhé poloviny 13. století se ve zvýšené míře objevuje svatoanenská legenda (viz zasvěcení kláštera dominikánek na Starém Městě pražském). Abatyše si mnohdy svoje řádová jména vybíraly podle těchto světic. Některé světice byly uctívány jen v rámci jednotlivých klášterů. Tak tomu bylo u sv. Ludmily, centrem jejíhož kultu byla bazilika sv. Jiří na Pražském hradě. Soubor svatojiřských rukopisů obsahuje řadu textů, zejména zápisů obou oficií, věnovaných této české světici a patronce³¹. Klarisky se zase obracely ke své zakladatelce, sv. Kláře z Assisi³². Do českého prostředí byly také importovány životy světic méně známých (například v rukopise NK ČR XIV E 10 sv. Eufrasie, Potenciána, Petronela, Febronia, Flora, Lucilia, Tekla, Eulálie a Sabina). Mimochodem, některá z těchto jmen se nacházejí v působivé řadě deskových obrazů Mistra Teodorika v kapli sv. Kříže na Karlštejně. Běžnou součástí ženských řádových knihoven byla Legenda aurea od Jacoba de Voragine, obsahující životy svatých. Tento spis se také záhy dočkal českého překladu. Podobně záhy byly překládány a nově psány legendy (viz například staročeská verze svatojiřské legendy XVII J 17/11). Tyto rukopisy byly také hojně iluminovány. Mimochodem, s prostředím klášterů minoritů a klarisek je spojován i jedinečně iluminovaný Liber depictus (Wien, ÖNB, cod. 370), obsahující výlučně obrazové řady s krátkými popisky se starozákonními scénami i legendami ze života zejména českých patronů.

Podobně oblíbené byly pasionály, pojednávající o umučení svatých a Ježíše Krista. Nejznámějším pasionálem z prostředí ženských středověkých klášterů je bezesporu tzv. Pasionál abatyše Kunhuty (XIV A 17)³³. Objednala si jej Kunhuta, královská dcera a svatojiřská abatyše. Rukopis vznikal v širokém rozpětí let 1312 až 1321 a některé jeho části nebyly dokončeny. Kompilátory textů byli dominikán Kolda z Koldic³⁴ a kanovník Beneš³⁵. Kanovník Beneš byl také písařem celého rukopisu. V rukopise se nachází řada iluminací, doprovázejících text. Jejich původcem byl s největší pravděpodobností zatím neznámý migrující umělec, kterého se prozatím nepodařilo ztotožnit s žádným jiným rukopisem. Iluminace jsou jedinečné a nemají obdobu v žádném z dalších rukopisů. Neméně jedinečné a zajímavé jsou také texty, které byly sestaveny přímo „na míru“ pro samotnou abatyši. Zčásti se jedná o kompiláty (Pseudo­‑Lev Veliký, Bonaventura, Bernard z Clairvaux), zčásti známé texty (mariánské a magdalénské plankty) a zčásti o zcela nové texty, které mají výrazný přesah do mystiky. Jejich textová náročnost ukazuje, že svatojiřská abatyše Kunhuta byla vzdělaná žena, která se dokázala orientovat v textově náročnějších knihách. Zejména v období 14. století začaly vznikat první překlady do staročeštiny³⁶, které jsou tradičně spojovány s dominikány. Pravděpodobně byly určeny pro dominikánky u sv. Anny, popřípadě pro benediktinky. V ženských řádových komunitách především rezonovalo utrpení Panny Marie jako matky, která musela přihlížet smrti svého syna. Dokladem toho jsou četné plankty (zpěvy), které se nacházejí v nejrůznějších rukopisech (například mariánský planktus v tzv. Pasionálu NK ČR XIV A 17, rukopis NK ČR XII D 10, oba ze soukromé knihovny abatyše Kunhuty). Podobně oblíbené byly také magdalénské plankty (například v rukopise NK ČR XIII E 14c z roku 1303).

Všechny výše zmíněné okruhy napomáhaly ke správné duchovní cestě, prohloubení víry a správné kontemplaci. Zároveň ženy vzdělávaly. Ale nebyly jedinými vzdělavatelskými tituly, s nimiž se abatyše mohly setkat nebo které si přímo nechaly zhotovit. Hned na počátku je nutné zdůraznit, že na rozdíl od mnichů byl okruh vzdělavatelské literatury určený pro jeptišky značně omezený a do značné míry také konzervativní. Jejich kompilátoři, jimiž v českém prostředí s největší pravděpodobností byli výhradě muži, úmyslně snižovali jejich úroveň tak, aby budoucí čtenářky textu porozuměly. Obvykle převažují kompiláty a extrakty děl, popřípadě kratší texty (například oblíbený list sv. Jeronýma Eustachii, například v rukopise NK ČR XII D 10³⁷). Podíváme­‑li se na jejich výčet, vidíme zejména díla církevních otců a učitelů. V prostředí dominikánek se záhy opisovala kázání mistra Eckharta a dalších dominikánských učitelů. Také tam rezonovaly německé mystické texty (viz například rukopis NK ČR XVI E 14). Benediktinky byly v tomto směru spíše konzervativní. V repertoáru benediktinských abatyší se objevují kompiláty sv. Bonaventury (NK ČR XIV E 10, XIII E 14c), Bernarda z Clairvaux (NK ČR XIII E 14c), sv. Anselma (NK ČR XII D 10), Huga od svatého Viktora (NK ČR XIV E 10), ale také autorů stojících na pomezí mystické literatury, jako například Pseudo­‑Origenes, Pseudo­‑Dionýsius Areopagita či Eusebius z Caesarey (v rukopise NK ČR XIII E 14c). Oblíbené byly také mnohé dialogy, například mezi nevěstou a jejím nebeským snoubencem (například v rukopise NK ČR XIV E 10). Některé texty jsou více než překvapivé, jako je tomu v souboru textů věnovaných sv. Marciálovi nebo v případě apokryfního evangelia sv. Nikodéma (například NK ČR XIII E 14c). Mezi „žhavé“ novinky by jistě bylo možné zařadit texty německého teologa Konráda Holtnickera a Vincenta de Beauvais (rukopis NK ČR XIV E 12), které pro benediktinky na počátku 14. století nechala zhotovit abatyše Kunhuta.

Obr. 10 Začátek mystických traktátů (XVI G 31, fol. 1r)

O století mladší knihovna z kláštera klarisek v Chebu nabízí jedinečný náhled na pozdně středověkou ženskou řádovou knihovnu. Klarisky v Chebu si opisovaly díla františkánských autorů rezonující s pozdně středověkou zbožností německých reformovaných klášterů (zejména kláštera klarisek u sv. Kateřiny v Norimberku³⁸). Mezi autory figurují oblíbená jména jako Jindřich Susso³⁹, Thomas Holkot⁴⁰ a mnozí další. Samotný klášter klarisek v Chebu je však v prostoru českých zemí unikátní. Na rozdíl od ostatních českých konventů totiž prošel reformací, během níž byla zredukována původní knihovna. Následně byla rozšířena o ověřené texty vesměs jazykově německé a také mystické⁴¹. Vývoj chebské komunity se poté dramaticky oddělil od ostatních českých konventů.

Na závěr mohu říci, že středověké abatyše českých zemí byly dámy vzdělané, stejně jako mnohé členky konventů. Jejich úroveň vzdělání však byla jiná než v případě jejich mužských souputníků a než je u jejich moderních současnic. Kláštery byly vhodným prostředím, kde ženy mohly rozvíjet svoje intelektuální nadání. Nápomoci se jim dostávalo nejen od starších a zkušenějších členek konventu a duchovních správců, ale také prostřednictvím rozsáhlých knihoven, které si středověké ženské kláštery v českých zemích budovaly a rozvíjely. Okruh literatury se sice vymezoval jen na určité okruhy textů (pasionály, životy svatých, biblické příběhy) a byl do značné míry podřízen liturgické praxi (viz četné liturgické rukopisy), ale v mnohých případech obsahoval také nečekané tituly a autory (tzv. Pasionál, Konrád Holtnicker a mnohé jiné). Abatyše těchto klášterů tedy neměly knihy jen jako prázdný symbol, ale jako reálný zdroj poznání a rozšíření duchovního obzoru.

Slovníček

Antifonář je kniha obsahující notované části denního oficia, které mají vlastní nápěvy (tj. antifony, responsoria).

Corpus officiorum je liturgická kniha obsahující texty k jednotlivým oficiím. Často bývají notované.

Breviář je liturgická kniha, která obsahuje soubor textů potřebných k soukromé modlitbě denní modlitby církve během celého roku. Obvykle se skládá z kalendáře, žalmů, úryvků biblických knih, vybraných textů hymnů a modliteb.

Kniha hodinek obsahuje jednu nebo více tematických pobožností ve formě denní modlitby církve. Oproti breviářům je redukovaná a nemění se v závislosti na dni v týdnu v církevním kalendáři.

Lekcionář je kniha obsahující úryvky z Bible určené pro jednotlivé dny církevního roku nebo pro zvláštní svátky.

Liturgický rukopis je rukopis obsahující liturgické texty, modlitby a duchovní písně, doplněný například o liturgické předpisy, kalendář a další informace. Byly to ucelené příručky pro vedení liturgie a jejích jednotlivých součástí.

Misál je kniha obsahující modlitby, které přednáší kněz během mše (zejména při slavení eucharistie), mešní řád a zvláštní obřady pro některé liturgické dny.

Nekrologium je kniha nebo složka knihy, ve které jsou chronologicky k jednotlivým dnům zaznamenány zemřelé osoby, mající vztah ke kostelu či klášteru. Mohou obsahovat jen jména, ale také bližší údaje k úmrtí dané osoby, případně další doplňující informace.

Pasionál je kniha popisující umučení Ježíše Krista a svatých, případně i jejich život. Zpravidla byl uspořádán podle církevního roku.

Plankt je básnický text, dle možností i zhudebněný, jehož tématem je nářek (pláč). Mariánské plankty líčí nářky (pláč) Panny Marie pod křížem. V magdalénských planktech hořekuje nad Kristovou smrtí Máří Magdaléna.

Procesionál je liturgická kniha obsahující texty k procesím (zejména antifony, responsoria a hymny).

Žaltář je kniha obsahující žalmy

Seznam pramenů

Praha, Národní knihovna ČR:

I F 29 (Řehole sv. Benedikta pro svatojiřské jeptišky a další texty)

I H 7 (Svatojiřský žaltář)

VI B 9 (Nekrologium, kalendář a martyrologium kláštera klarisek v Českém Krumlově)

VI E 1 (Vitae sanctorum)

VI G 3 b (Svatojiřský procesionál)

VI G 5 (Svatojiřský procesionál)

VI G 10a (Svatojiřský procesionál)

VI G 10 b (Svatojiřský procesionál)

VI G 15 (Svatojiřský procesionál)

VI G 16 b (Preces pro mortuorum svatojiřské abatyše Kunhuty)

VII G 7 (Svatojiřský breviář)

XII D 9 (Breviář svatojiřské abatyše Kunhuty)

XII D 10 (Soubor textů svatojiřské abatyše Kunhuty)

XII D 11 (Modlitební kniha svatojiřské abatyše Kunhuty)

XII D 12 (Modlitební kniha svatojiřské abatyše Kunhuty)

XII E 15a (Svatojiřský procesionál a hymnář)

XII E 15c (Svatojiřský hymnář)

XII F 5 (Svatojiřský breviář)

XII G 20 b (Svatojiřský žaltář)

XIII A 1a (Lekcionář kláštera klarisek v Českém Krumlově)

XIII A 1 b (Lekcionář kláštera klarisek v Českém Krumlově)

XIII A 6 (Sedlecký antifonář)

XIII B 9 (Svatojiřský breviář)

XIII D 25 (Martylogium a nekrologium kláštera premonstrátek v Doksanech)

XIII E 1 (Breviář svatojiřské abatyše Kunhuty z Kolovrat)

XIII E 14a (Breviář svatojiřské abatyše Kunhuty z Kolovrat)

XIII E 14 b (Svatojiřský žaltář)

XIII E 14c (Soubor textů svatojiřské abatyše Kunhuty)

XIII E 14d (Svatojiřské corpus officiorum)

XIII E 14e (Breviář svatojiřské abatyše Anežky z Vřešťova)

XIII G 20 (Martyrologium a nekrologium kláštera premonstrátek v Chotěšově)

XIII H 3c (Svatojiřský procesionál)

XIV A 17 (tzv. Pasionál abatyše Kunhuty)

XIV C 3 (Chotěšovský misál)

XIV C 10 (Nekrologium kláštera klarisek u sv. Anny)

XIV D 21 (Svatojiřský procesionál)

XIV E 10 (Soubor textů)

XIV E 12 (Soubor textů svatojiřské abatyše Kunhuty)

XIV F 12 (Breviář svatojiřské abatyše Žofie)

XVI A 2 (Meister Heinrich zu Nürnberg: Sammlung von deutschen Quaestionen)

XVI B 2c (Chronik des St. Georgsklosters auf dem Prager Burg)

XVI D 16 (Sborník textů o františkánských svatých)

XVI E 14 (Blume der Seele, Sprüche des Meisters zu Paris und Prag und andere Texte)

XVI F 1 (Sborník textů z kláštera klarisek v Chebu)

XVI G 24 (Sammlung der mystischen Traktate)

XVI G 25 (Meister Eckhart: Reden der Unterscheidung; Thomas von Kempen: Von der Nachfolge Christi)

XVI G 31 (Geistliche Sammelhandschrift)

XVI H 1 (Clarissinenregel aus dem Convent zu Eger)

XVII E 9 (O svatém Jeronýmovi knihy troje a další texty)

XVII G 30 (Utrakvistická kniha hodinek)

XVII H 30 (Kniha hodinek)

XVII J 17/11 (Svatojiřská legenda)

Praha, Knihovna Národního muzea:

XIV D 13 (breviář)

Vídeň, Rakouská národní knihovna:

ÖNB, cod. 370 (Liber depictus)

Seznam citované literatury

BÄUMER, P. Suitbert. Geschichte des Breviers. Freiburg: Herder, 1895.

BLECHOVÁ, Lenka (ed.). Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars VIII. 1364–1378. Fasciculus II. 1367–1369. Praha: Sumptibus Instituti Historici Academiae scientiarum Rei publicae Bohemicae, 2017, č. 166. ISBN 978-80-7286-311-2.

ČORNEJOVÁ, Ivana a kol. Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada, Školství a vzdělanost. Praha: Paseka, 2020. ISBN 978-80-7432-985-2.

EL KHOLI, Susann. Lektüre in Frauenkonventen des ostfränkischen Reiches vom 8. Jahrhundert bis zur Mitte des 13. Jahrhunderts. Würzburg: Königshausen und Neumann, 1997. ISBN 978-3826012785.

HAMBURGER, Jeffrey F. Nuns as Artists: The Visual Culture of a Medieval Convent. Berkeley: University of California Press, 1997. ISBN 978-0520203860.

HAMBURGER, Jeffrey F. The Visual and the Visionary: Art and Female Spirituality in Late Medieval Germany. New York: Zone Books, 1998. ISBN 978-0942299458.

HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Kalendáře rukopisů kláštera sv. Jiří. Acta universitatis Carolina‑Philosophica et Historica, Z pomocných věd historických. 1988, roč. VIII, č. 2, s. 35–79. ISSN 0567-8293.

HLEDÍKOVÁ, Zdeňka. Svatojiřské kalendáře doby abatyše Kunhuty. Acta universitatis Carolina‑Philosophica et Historica. Z pomocných věd historických. 1991, roč. IX, č. 2, s. 61–81. ISSN 0567-8293.

IZDNÝ, Jakub (ed.). Ludmila: kněžna a světice. Praha: NLN, 2020. ISBN 978-80-7050-768-1.

KLEINAU, Elke a OPITZ, Claudia. Geschichte des Mädchen- und Frauenbildung. Bd. 1: Vom mittelalter bis zur Aufklärung. Frankfurt a. M. ‒ New York: Campus Verlag, 1996. ISBN 978-3593354125.

KRUSE, Britta Juliane (ed.). Rosenkränze und Seelengärten: Bildung und Frömmigkeit in niedersächsischen Frauenklöstern. Wiesbaden: Harrassowitz in Kommission, 2013. ISBN 978-3-447-06813-0.

KVĚT, Jan. Iluminované rukopisy královny Rejčky. Příspěvek k dějinám knižní malby ve XIV. století. Praha: Česká akademie věd a umění, 1931.

MALINA, Bedřich. Dějiny římského breviáře. Praha: Vyšehrad, 1939.

MATĚJČEK, Antonín. Pasionál abatyše Kunhuty. Praha: Jan Štenc, 1922.

MODRÁKOVÁ, Renáta. Education and its reflection in medieval Libraries from Bohemian Bene‑ dictine Nunneries on the Eastern European Borders. In: Susana Torres PRIETO (ed.). From the Scriptorium to the Library [v tisku].

MODRÁKOVÁ, Renáta. Ego indigna et misera famula tua. In: KLIMEK, Tomáš a MODRÁKOVÁ, Renáta (ed.). Cesta k rozmanitosti, aneb, Kavárenský povaleč digitálním historikem středověku: sborník příspěvků k životnímu jubileu PhDr. Zdeňka Uhlíře. Praha: Národní knihovna České republiky, 2016, s. 177–189. ISBN 978-80-7050-670-7.

MODRÁKOVÁ, Renáta. Knihovny ženských klášterů v pohusitském období. Acta Musei Nationali Pragae Historia litterarum. 2020, roč. 65, č. 3–4, s. 25–40. ISSN 2570-6861.

MODRÁKOVÁ, Renáta. Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Praha: Národní knihovna, 2022. ISBN 978-80-7050-751-3.

MODRÁKOVÁ, Renáta. Kunhuta: královská dcera a svatojiřská abatyše (v tisku).

MODRÁKOVÁ, Renáta. Ludmilin kult v klášteře benediktinek u sv. Jiří. In: MODRÁKOVÁ, Renáta a VOJTÍŠEK, Jan (ed.). Kniha a závoj: 1100 let od úmrtí kněžny a světice Ludmily. Praha: Národní knihovna, 2022, s. 24–41. ISBN 978-80-7050-768-1.

MODRÁKOVÁ, Renáta. Přemyslovský kult v rukopisech Kunhuty, abatyše svatojiřského kláštera. In: BLÁHOVÁ, Marie; HOLÁ, Mlada a WOITSCHOVÁ, Klára (ed.). Panovnická reprezentace v písemné kultuře ve středověku: sborník prací k životnímu jubileu profesora Ivana Hlaváčka. Praha: Karolinum, 2021, s. 40–50. ISBN 978-80-246-4824-8.

MODRÁKOVÁ, Renáta. Středověké rukopisy v soukromém vlastnictví benediktinek z kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. In: RADIMSKÁ Jitka (ed.). Knihy v proměnách času. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2015, s. 337–354. ISBN 978-80-7394-542-8

ORME, Nicholas. Medieval Schools. From Roman Britain to Renaissance England. New Haven: Yale University Press 2006. ISBN 0-300-11102-9.

POWER, Eileen. Medieval English Nunneries. Cambridge: Cambridge University Press 1922.

RYNEŠOVÁ, Blažena. Beneš kanovník svatojiřský a „Pasionál abatyše Kunhuty“. Časopis archivní školy. 1926, roč. III, s. 13–35.

SÁDLOVÁ, Renáta: Svatojiřský klášter ve světle jeho nekrologických přípisků. Praha, 2004. Nepubl. rigorózní práce. Karlova Univerzita v Praze, Filozofická fakulta, Katedra pomocných věd historických a archivního studia.

SCHERZER, Augustinus. Der Prager Lektor Fr. Kolda und seine mystischen Traktate. Archivum fratrum Praedicatorum. 1948, roč. XVIII, s. 337–396.

SCHUBERT, Anton. Urkunden‑Regesten aus den ehemaligen Archiven der von Kaiser Joseph II. aufgehobenen Klöster Böhmen. Innsbruck: Wagner, 1901.

STEINKE, Barbara. Paradiesgarten oder Gegängnis? Das Nürnberger Katharinenkloster zwischen Klosterreform und Reformation. Tübingen: Mohr Siebeck, 2006. ISBN 3-16-148883-0.

STEJSKAL, Karel. Le chanoine Beneš, scribe et enlumineur du Passionaire de l’abbesse Cunégonde. Scriptorium. 1969, roč. 23, s. 52–68.

STUDNIČKOVÁ, Milada; BOLDAN, Kamil a MODRÁKOVÁ, Renáta. Nebeský žebřík: pozdně středověké modlitební knihy ze sbírek Národní knihovny ČR. Praha: Scriptorium, 2019. ISBN 978-80-88013-93-8.

TOUSSAINT, Gia. Das Passional der Kunigunde von Böhmen: Bildrhetorik und Spiritualität. Padeborn–München–Wien–Zürich: Ferdinand Schöningh, 2003. ISBN 3-506-79162-1.

ULIČNÝ, Petr. Prostor a rituál: Velikonoční slavnost v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Studia Mediaevalia Bohemica. 2012, roč. IV, č. 1, s. 7–33. ISSN 1804-0977.

URBÁNKOVÁ, Emma a STEJSKAL, Karel. Pasionál Přemyslovny Kunhuty. Praha: Odeon, 1975.

WILLING, Antje. Literatur und Ordensreform im 15. Jahrhundert: Deutsche Abendmahlsschriften im Nürnberger Katharinenkloster. Münster: Weizmann, 2004. ISBN 978-3-8309-6331-8.

ZAJÍČKOVÁ, Vendula. Staročeský Passionál: Žánrová struktura pozdně středověké hagiografie. Ostrava: Universitas Ostraviensis, 2010. ISBN 978-80-7368-853-0.

Seznam pramenů dostupných online

Řehole sv. Augustina [online], Klášter Strahov, Brod. Dostupné z: https://www.strahovskyklaster.cz/rehole‑sv‑augustina [cit. 2023-08-11].

Řehole Benediktova [online], Klášter Vyšší Brod. Dostupné z: https://www.klastervyssibrod.cz/_d/01/struct/Rehole‑Benediktova.pdf.[cit. 2023-08-11].

Poznámky

1 O knihovnách a knižní kultuře v ženských klášterech po husitských válkách více v článku MODRÁKOVÁ, Knihovny ženských klášterů v pohusitském období, 2020, s. 25–40.

2 Viz zejména MODRÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, 2022.

3 Ke vzdělávání žen ve středověku zejména POWER, Medieval English Nunneries, 1922, zejména s. 24; KLEINAU a OPITZ, Geschichte des Mädchen- und Frauenbildung. Bd. 1: Vom mittelalter bis zur Aufklärung, 1996; EL KHOLI, Lektüre in Frauenkonventen des ostfränkischen Reiches vom 8. Jahrhundert bis zur Mitte des 13. Jahrhunderts, 1997; ORME, Medieval Schools, 2006, s. 8, 40–46, 275–278, 285–287; KRUSE, Rosenkränze und Seelengärten, 2013; ČORNEJOVÁ et al., Velké dějiny zemí Koruny české, 2020; MODRÁKOVÁ, Education and its reflection in medieval Libraries from Bohemian Benedictine Nunneries on the Eastern European Borders (v tisku).

4 Kapitola 48: …4. Od čtvrté hodiny až do sexty se věnují četbě. 5. Když pak po sextě vstanou od stolu, ať ve vší tichosti odpočívají na svých lůžkách. Kdo by si chtěl číst, ať si čte tak, aby druhé nerušil… 10. Od prvního října do začátku doby postní se bratři věnují četbě do konce druhé hodiny…13. Po jídle se pak mniši věnují četbě nebo žalmům. 14. V době postní se od rána až do konce třetí hodiny věnují své četbě a pak do konce desáté hodiny pracují, jak jim bylo uloženo. 15. Pro tyto postní dny obdrží každý z knihovny (Písma sv.) knihu, kterou má popořádku celou přečíst. 16. Tyto knihy se rozdávají na začátku doby postní. 17. Ale především se pověří jeden nebo dva starší a ti procházejí klášterem v době, kdy mají bratři číst, 18. a dohlížejí, aby se snad nenašel líný bratr, který zahálí nebo tlachá, místo aby četl, a tak nejen škodí sobě, ale také ruší ostatní… 22. V neděli se věnují četbě všichni kromě těch, kdo jsou pověřeni různými službami. Řehole Benediktova [online], Klášter Vyšší Brod. Dostupné z: https://www.klastervyssibrod.cz/_d/01/struct/Rehole‑Benediktova.pdf [cit. 2023-08-11].

5 Kapitola 5: …Knihy ať jsou půjčovány každodenně v určenou hodinu. Kdo si půjčuje mimo určenou dobu, knihy nedostane. Řehole sv. Augustina [online], Klášter Strahov, Brod. Dostupné z: https://www. strahovskyklaster.cz/rehole‑sv‑augustina [cit. 2023-08-11].

6 Blíže se otázce soukromého vlastnictví knih u svatojiřských jeptišek věnuji v článku MODRÁKOVÁ, Středověké rukopisy v soukromém vlastnictví benediktinek z kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, 2015, s. 337–354.

7 K abatyši zejména MODRÁKOVÁ, Kunhuta: královská dcera a svatojiřská abatyše (v tisku).

8 To dokládá například životní osud Anny Uršuly Rathauzové z Nepomuku (zemř. 1641) ze svatojiřského kláštera. V devatenácti letech byla díky svému nadání a chytrosti zvolena novicmistryní, ve dvaceti šesti letech se stala převorkou a ve třiceti osmi letech abatyší. Blíže kronika svatojiřského kláštera NK ČR XVI B 2c (fol. 79r).

9 Národní archiv ČR, Fond zrušených klášterů, č. 264; BLECHOVÁ, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars VIII. 1364–1378. Fasciculus II. 1367–1369, 2017, č. 166; SCHU- BERT, Urkunden‑Regesten aus den ehemaligen Archiven der von Kaiser Joseph II. aufgehobenen Klöster Böhmen, 1901, č. 777, s. 96.

10 Více zejména HAMBURGER, Nuns as Artists, 1997; HAMBURGER, The Visual and the Visionary, 1998.

11 Dále také rukopis NK ČR XII G 20 b, NK ČR VII G 7.

12 MODRÁKOVÁ, Kunhuta: královská dcera a svatojiřská abatyše (v tisku).

13 Zejména KVĚT, Iluminované rukopisy královny Rejčky, 1931; dále výstava Eliška Rejčka: Dar středo- věku. Muzeum města Brna, 1. 6. – 20. 8. 2023.

14 Zejména BÄUMER, Geschichte des Breviers, 1895; MALINA, Dějiny římského breviáře, 1939.

15 Ve svatojiřském klášteře je to trojice Vratislav I., Boleslav II. a Mlada, u klarisek v Českém Krumlově Rožmberkové, zejména Petr I. z Rožmberka a řada dalších osob v nekrologiu ze 14. století VI B 9, u premonstrátek v Chotěšově bl. Hroznata atd.

16 Ve svatojiřských breviářích zejména abatyše Mlada, Kunhuta, Anežka, Žofie z Pětichvost.

17 MODRÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, s. 271–274, k abatyši tamtéž, s. 59–61, 66, 104, 143, 163, 166–167, 176, 183, 238, 244–246, 256, 259, 278–280, 379, 419–420.

18 Zejména MODRÁKOVÁ, Přemyslovský kult v rukopisech Kunhuty, abatyše svatojiřského kláštera, 2021, s. 40–50.

19 MODRÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, 2022, s. 415–419.

20 Zejména HLEDÍKOVÁ, Kalendáře rukopisů kláštera sv. Jiří, 1988, s. 35–79; HLEDÍKOVÁ, Svatojiřské kalendáře doby abatyše Kunhuty, 1991, s. 61–81; SÁDLOVÁ, Svatojiřský klášter ve světle jeho nekrologických přípisků, 2004.

21 V martyrologiu a nekrologiu kláštera premonstrátek v Doksanech z roku 1373 uvedena řada jmen abatyší, řádových sester a donátorů (XIII D 25).

22 Martyrologium a nekrologium kláštera premonstrátek v Chotěšově z roku 1489 (XIII G 20).

23 Nekrologium kláštera klarisek u sv. Anny ze 14. století (XIV C 10).

24 MODRÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, s. 312–317.

25 Zejména STUDNIČKOVÁ et al., Nebeský žebřík, 2019.

26 MODRÁKOVÁ, Ego indigna et misera famula tua, 2016, s. 177–189; MODRÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, 2022, s. 353–358; MODRÁKOVÁ. Kunhuta: královská dcera a svatojiřská abatyše (v tisku).

27 S největší pravděpodobností se jednalo o kanovníka Beneše nebo dominikána Koldu z Koldic.

28 Více MODRÁKOVÁ, Ludmilin kult v klášteře benediktinek u sv. Jiří, 2022, s. 24–41, také IZDNÝ, Ludmila: kněžna a světice, 2020 (tam i četná další literatura).

29 Zejména ULIČNÝ, Prostor a rituál, 2012, s. 7–33.

30 Zejména rukopisy NK ČR VI G 3 b, VI G 5, VI G 10a, VI G 10 b, VI G 15, VI G 16 b, XII E 15a, XII E 15c, XII F 5, XIII B 9, XIII E 14d, XIII H 3c, XIV D 21

31 MODRÁKOVÁ, Ludmilin kult v klášteře benediktinek u sv. Jiří, 2022, s. 24–41.

32 Například text Augustina Alvedera z roku 1535 (NK ČR XVI H 1) či její legenda v rukopise nejistého původu z 15. století (NK ČR XVI D 16), ale také sv. Brigity, Kateřiny Švédské z druhé poloviny 15. století (NK ČR XVI F 1).

33 Jen výběrově hlavní publikace MATĚJČEK, Pasionál abatyše Kunhuty, 1922; URBÁNKOVÁ a STEJSKAL, Pasionál Přemyslovny Kunhuty, 1975; TOUSSAINT, Das Passional der Kunigunde von Böhmen, 2003; MODRÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, 2022, s. 427–430 (tam shrnuta literatura).

34 SCHERZER, Der Prager Lektor Fr. Kolda und seine mystischen Traktate, 1948, s. 337–396; MOD- RÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, 2022, s. 68, 168–170, 184–185, 355, 429–432, 440, 518 (tam shrnuta literatura).

35 RYNEŠOVÁ, Beneš kanovník svatojiřský a „Pasionál abatyše Kunhuty“, 1926, s. 13–35; STEJSKAL, Le chanoine Beneš, scribe et enlumineur du Passionaire de l’abbesse Cunégonde. 1969, s. 52–56; MODRÁKOVÁ, Knižní kultura kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, s. 68, 144–145, 168–171, 184–186, 188–189, 197, 288, 315–316, 319–321, 341, 345, 347, 351, 355, 391, 429–431, 436, 441, 511 (tam shrnuta literatura).

36 ZAJÍČKOVÁ, Staročeský Passionál, 2010

37 Jeronýmovy texty se nacházely také v knihovně klarisek v Českém Krumlově (viz rukopis z druhé poloviny 15. století XVII E 9).

38 WILLING, Literatur und Ordensreform im 15. Jahrhundert. Deutsche Abendmahlsschriften im Nürnberger Katharinenkloster, 2004; STEINKE, Paradiesgarten oder Gegängnis? Das Nürnberger Katharinenkloster zwischen Klosterreform und Reformation, 2006. ISBN 3-16-148883-0.

39 Například rukopis NK ČR XVI A 2 z druhé poloviny 15. století.

40 Například v rukopise NK ČR XVI G 25 z druhé poloviny 15. století (také texty mistra Eckharta a Jindřicha Sussa).

41 Například Meisterbuch z druhé poloviny 15. století (NK ČR XVI G 24), Mystische Traktate z téhož období (NK ČR XVI G 31).

MODRÁKOVÁ, Renáta. Abatyše s knihou v českém středověku. Knihovna: knihovnická revue. 2023, roč. 34, č. 2, s. 5–21. ISSN 1801-3252.

Klíčová slova: Teplice, chrámová hudba, tematický katalog, sbírka hudebnin, skladatelé, ředitelé kůru, kontrafakta, Gellert, 18. století, 19. století

Summary: The aim of this study is to inform about the collection of sheet music preserved in the Church of St. John the Baptist in Teplice. It is a set of about 1500 previously unexplored sheet music from the 18th and 19th centuries. A substantial part of the collection was taken or copied by the local choirmasters. Most of them are church compositions by German and Austrian composers, and to a lesser extent Czech composers are also represented. The collection includes unique Latin or German contrafacta of arias and choirs from Italian operas (most notably Hasse) dating back to the 18th century. The benefit of this work is that it presents for the first time the basic characteristics of this very valuable collection of sheet music and expands the knowledge of musical life in this important spa town in the 18th and 19th centuries.

Keywords: Teplice, church music, thematic catalogue, collection of sheet music, composers, choir masters, contrafacta, Gellert, 18th century, 19th century

Mgr. Ludmila Mikulášová, Ph.D. / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Klementinum 190, 110 00 Praha 1

Tato studie vznikla na základě institucionální podpory Dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace (DKRVO) poskytované Ministerstvem kultury ČR. Oblast 2: Hudební věda.

Úvod

Teplice byly v 18. a 19. století věhlasným lázeňským městem navštěvovaným evropskými osobnostmi – panovníky (např. car Petr Veliký, 1712; švédský král Gustav IV., 1804; pruský král Fridrich Vilém III., 1812–1839) či významnými umělci. V roce 1812 zde došlo k prvnímu setkání Johanna Wolfganga Goetha s Ludwigem van Beethovenem. Kromě Beethovena navštívili lázně v Teplicích např. skladatelé Fryderyk Chopin, Robert Schumann, Franz Schubert, Richard Wagner či Carl Maria von Weber. Významní hosté do Teplic přijížděli i ve 2. polovině 19. století. Od konce 18. až po první čtyři desetiletí 19. století docházelo k rozkvětu lázeňství a nebývalému stavebnímu ruchu. Město se stalo jedním z nejatraktivnějších v zemi a bývalo nazýváno severočeskou Paříží.1

V tomto kontextu je důležitým zdrojem poznání bohaté hudební historie Teplic dosud neprobádaná sbírka hudebnin z farního kostela sv. Jana Křtitele, která dokumentuje chrámový repertoár od počátku 18. století do poloviny 20. století.2

Jedná se o pozoruhodný soubor rukopisných a tištěných hudebnin, který od roku 2016 díky grantu Ministerstva kultury ČR zpracovávám pro mezinárodní databázi hudebních pramenů RISM. Nezabývám se pouze katalogizací sbírky, ale od počátku se věnuji jejímu hudebně historickému výzkumu. Cílem mého snažení bude tematický katalog této sbírky vydaný Národní knihovnou ČR v ediční řadě CATALOGUS ARTIS MUSICAE IN BOHEMIA ET MORAVIA CULTAE. Tato studie poprvé předkládá na základě podrobného zkoumání hudebnin a dalších pramenů, především matrik, základní charakteristiku této velmi hodnotné chrámové sbírky hudebnin, objevuje zdejší zapomenuté hudební skladatele, ředitele kůru a varhaníky.3

Tím zásadně rozšiřuje znalosti o hudebním životě v tomto významném lázeňském městě.

Stručná charakteristika sbírky

Jde o unikátní sbírku více než 1500 převážně rukopisných hudebnin chrámové hudby z 18. až 20. století. V mezinárodní evidenci hudebních pramenů RISM jí bylo přiděleno siglum CZ‑TEk. Sbírku z velké části uspořádal zakladatel, sbormistr a dirigent Brixiho komorního souboru Teplice Bohdan Ostroveršenko (1936–2013).4

Rozhodl se pro její abecední řazení. Většinu hudebnin umístil do archivních papírových kartonů. Malá část sbírky – většinou anonymní či nekompletní hudebniny – byla uložena ve velkých krabicích. Několik hudebnin (dobových opisů chrámových kompozic F. X. Brixiho) označil svými signaturami. Ke sbírce neexistují dobové katalogy. Není k dispozici ani novodobý kompletní soupis sbírky. V první fázi zpracování bylo nutné takový soupis vyhotovit. Při této příležitosti jsem se pokusila určit autory u anonymních a nekompletních hudebnin chaoticky uložených v krabicích. Díky komparaci s jinými prameny v databázi RISM se mně již u 47 z nich podařilo určit autorství. V současné době přistupuji k novému, důsledně abecednímu uspořádání sbírky dle příjmení autorů, neboť i přes velké úsilí pana Ostroveršenka nebylo abecední řazení za jeho života dokončeno a uspořádání sbírky zůstalo nedůsledné a nesystematické.

Nejstarší datovanou hudebninou sbírky je rukopis nešpor Šimona Brixiho z roku 1721. Většinu sbírky však tvoří skladby německých a rakouských skladatelů. Jsou to především četné opisy děl J. Haydna, W. A. Mozarta, L. v. Beethovena. Ten je zastoupen opisy děl Christus am Ölberge (Kristus na Hoře Olivetské) op. 85, Mše C dur op. 86 (3×) – opisy pocházejí z 1. poloviny 19. století – a tiskem skladby Wellingtons Sieg oder die Schlacht bei Vittoria (Wellingtonovo vítězsví) op. 91 (Wien, S. A. Steiner und Comp, [1816], No 2367). Je to přirozené, neboť Teplice se tehdy nacházely v německém sociokulturním okruhu, v obyvatelstvu převažovali Němci a Židé mluvící německy. Součástí sbírky je také velký soubor chrámových skladeb L. Cherubiniho a J. Gellerta. Zcela unikátní význam mají rukopisy teplických osobností – skladby rodiny Eckertů, kompozice místního skladatele a purkmistra Josepha Mathiase Wolframa (1789–1839). Ve sbírce je zachována rozsáhlá notová pozůstalost teplických ředitelů kůrů – rumburského rodáka Josefa Groha (1815–1881) a jeho syna Josefa Groha ml. (1844–1894). Jejich skladatelský odkaz ve sbírce čítá 138 rukopisů – zejména autografy jejich skladeb včetně skic, rovněž četná školní cvičení a cvičné kompozice, jež vyhotovil Josef Groh ml. za svých studií na pražské varhanické škole. Patrně díky Josefu Grohovi ml. se ve sbírce nalézá více než 40 hudebnin pocházejících původně z chrámu sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně (zachycují skladby 19 skladatelů, zejména Schnabela, Cherubiniho, Brixiho aj.).5

Jedná se o část notové pozůstalosti svatomikulášského ředitele kůru Josefa Aloise Mussila (* c. 1782, † 28. června 1859). Hudebniny Mussil buď sám vyhotovil, nebo se na titulní straně podepsal jako jejich vlastník. Z interpretačních přípisů vyplývá, že skutečně sloužily jako provozovací materiál v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze (např. na hudebnině Ave Regina od Schnabela je poznámka o provedení „Sct: Niclas 18 8/9 32“, na hudebnině Offertorium in C od Sechtera je přípis „Sct: N 18 8/12 44“; Mussil se v případě této hudebniny podepsal na titulním listu jako „Mussil | Sct: Niklas“). Teplický ředitel kůru Joseph Groh ml. opatřoval svatomikulášské hudebniny novými obaly a svým podpisem nebo razítkem. S přihlédnutím k době jeho působení ve funkci ředitele kůru v Teplicích v letech 1881–1894 je zřejmé, že koncem 19. století byly tyto hudebniny od sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně již součástí teplické hudební sbírky.

Hudební sbírka kostela sv. Jana Křtitele v Teplicích byla rozšiřována i v následujícím období. Menší množství hudebnin pořídili ředitelé kůru Josef Worliczek (1857–1903) a Wenzel Stiessel (1875–1950).

Ve sbírce jsou zastoupeni v menší míře, byť nezanedbatelně, také čeští skladatelé – nejvíce F. X. Brixi, V. Maschek, dále např. A. Laube či J. A. Koželuch. Součástí sbírky je i několik desítek anonymních hudebnin či jejich fragmentů. Jde o významnou středoevropskou chrámovou hudební sbírku, a to jak rozsahem dochovaných hudebnin, tak rozmanitostí provozovaného repertoáru.

Nově objevení ředitelé kůru

Benedict Fiedler (c. 1728–1795)

Benedict Fiedler byl ředitelem kůru v Teplicích prokazatelně již 15. listopadu 1755, jak vyplývá ze záznamu o jeho svatbě s Annou Marií, dcerou Christiana Johna (pokřtěná 19. dubna 1731).6 V matrice je označen jako „Chordirector“. Svědky byli Mathes Rausch a Jacob Eckert starší, teplický varhaník, skladatel a radní. Dne 20. dubna 1757 se manželům Anně Marii a Benedictovi Fiedlerovým narodilo jediné dítě – syn Joseph Andreas Nepomucen, pozdější ředitel kůru. Manželka Anna Marie Fiedlerová umřela v Teplicích 25. prosince 1758.7 Benedict Fiedler se poté ještě dvakrát oženil.8 Jako ředitel kůru se 29. srpna 1762 zřejmě podílel na velkolepých oslavách výročí jednoho tisíce let od údajného objevení teplických pramenů. Na slavnostní mši zazněla patrně pod jeho vedením slavnostní hudba, z velké části zkomponovaná italským skladatelem Giovanni Marcem Rutinim (1723–1797).9 V lednu 1784 stanul Benedict Fiedler v čele města jako jeden ze čtyř purkmistrů.10 Zemřel na onemocnění jater (leber verhertung) dne 3. února 1795 v Teplicích v č. p. 159 ve věku 67 let.11

Ředitel kůru Benedict Fiedler působil v Teplicích doby osvícenské, kdy bylo toto lázeňské město napojeno na síť kvalitních státních silnic, osobní dopravu zajišťovaly poštovní vozy a mohutně se stavělo. V roce 1754 mělo být ve městě dvanáct lázní a dalších šest bylo na předměstí. Jedinou vážnou konkurenci pro Teplice představovaly tehdy pouze Karlovy Vary. V poslední třetině 18. století byl zájem o Teplice tak velký, že město nedokázalo pokrýt poptávku, jak ukazuje kritika jednoho z návštěvníků, který si roku 1783 stěžoval na přeplněnost města, nedostatek ubytovacích kapacit, špatné vybavení drahých bytů, nečistotu v ulicích a chudobu města. Obyvatelé města museli na tuto situaci reagovat zvýšením stavitelských aktivit. V roce 1771 byla založena široká alej. V roce 1789 bylo dokončeno klasicistní zámecké divadlo. I měšťanské domy, dosud spíše dřevěné a hrázděné, dostávaly postupně pozdně barokní či klasicistní vzhled. Jednou z tereziánských reforem bylo číslování domů, jež se uskutečnilo na jaře 1771. V roce 1777 se v Teplicích poprvé objevila loterie. Nejvýznamnější roli v teplické zábavě zaujímala místní střelecká společnost. Každoroční střelba „ku ptáku“ lákala prominentní střelce.12

V teplické sbírce je dochováno 45 hudebnin prokazatelně pořízených Benedictem Fiedlerem.13

Tři z nich jsou podepsány jeho jménem a příjmením – Hasseho offertoria, mše od Kerna (opis z roku 1759) a Schwertnera (opis z 12. prosince 1753), zbylé jsou signovány monogramem „BF“. V případě Walterových pašijí byla písařská ruka Benedicta Fiedlera určena komparací.

Obr. 1 Ukázka monogramu "BF" na titulní straně hudebniny pořízené Benedictem Fiedlerem

Opis kompozice P. Mariana Georga Kerna (1729–1764), skladatele, řeholníka z cisterciáckého kláštera v Oseku může svědčit o vazbách Benedicta Fiedlera s oseckými cisterciáky, neboť Kernovy skladby zřejmě nebyly rozšířeny mimo tento klášter. Dnes jde o jediný známý výskyt jeho kompozice mimo Osek.14 O hudebních kontaktech oseckých cisterciáků s Teplicemi svědčí záznam z výpůjční listiny dochované v jednom z oseckých hudebních inventářů: „Nostro Excellentis:[simo] D[omin]o Doctori Teplicensi concessi Offert: pastoritiã Num: 5 Auth: Novak“15.

Joseph Andreas Nepomucen Fiedler (1757–1836)

Syn kantora a ředitele kůru Benedicta Fiedlera, Joseph Andreas Fiedler, se narodil v Teplicích, kde byl 20. dubna 1747 pokřtěn.16 Dne 5. listopadu 1793 se oženil s třiatřicetiletou Marií Annou, vdovou po Karlu Schöbitzovi.17 V teplickém domě č. p. 150 přišlo na svět celkem osm jejich dětí, z nichž pět zemřelo v dětském věku.18 Manželka Marie Anna Fiedlerová umřela v Teplicích (č. p. 61) dne 19. května 1825 ve věku 64 let.19 Dne 27. května 1828 se ovdovělý měšťan, vlastník teplického domu č. p. 61 a ředitel kůru Joseph Fiedler, podruhé oženil s dvacetišestiletou Theresií, dcerou zesnulého Karla Trapschucha, zedníka z Loučné (německy Ladung, nyní místní část města Lom v okrese Most) č. p. 25.20 Z tohoto manželství vzešly dvě děti.21 Joseph Fiedler zemřel stářím (Alterschwäche) ve svém domě v Teplicích č. p. 61 dne 29. listopadu 1836.22

Nedlouho před svatbou zažil Joseph Fiedler jednu z největších teplických katastrof – mohutný požár, při němž se ocitlo v plamenech 155 domů a jedenáct stodol. V sutinách byla polovina města. Po požáru se rozvinula nebývalá stavební aktivita, stavělo se převážně v duchu klasicismu a empíru. Již roku 1793 byla stržena Lázeňská brána, na počátku 19. století byla zbourána starobylá radnice. Celé město se stávalo postupně světlejším, prostornějším a bylo kompletně vydlážděno. Na jeho okraji byly postaveny nové reprezentativní budovy. Od konce 18. století hrála v Teplicích pravidelně divadelní společnost z Prahy. Díky Josephu Mathiasi Wolframovi se z lázeňského promenádního orchestru, doloženého někdy od roku 1828, stalo profesionální hudební těleso.23

V teplické chrámové sbírce je dochováno 25 hudebnin zcela jistě pořízených Josephem Fiedlerem. Mezi nimi jsou dobové opisy chrámových skladeb českých skladatelů Vinzenze Maschka (1755–1831) či Jakuba Jana Ryby (1765–1815). Většinu opisů Fiedler signoval pouze monogramem JF.

Obr. 2 Ukázka monogramu "JF" na titulní straně hudebniny pořízené v roce 1817 Josephem Andreasem Fiedlerem

Joseph Franz Rohn (1785–1854)

Hudební skladatel a ředitel kůru Joseph Franz Rohn se narodil v Teplicích, kde byl 17. března 1785 pokřtěn.24 Vyučil se klempířem („Spengler“, „Spenglermeister“ či „Klem permeister“). Dne 10. ledna 1809 se oženil s Karolinou Pfitznerovou (1786–1852), dcerou ředitele knížecí kanceláře Heinricha Pfitznera.25 Z tohoto manželství vzešly čtyři děti.26

Počátkem 30. let 19. století byl Rohn ředitelem lázeňského promenádního orchestru, o jehož založení se zasloužil teplický skladatel a purkmistr Joseph Matthias Wolfram (1789–1839). Víme s jistotou, že Rohn tento post zastával 24. srpna 1832, kdy v Teplicích zazněla jeho skladba pro klarinet „Die Variationen über ein Alpenlied“. Pod jeho vedením lázeňský orchestr s úspěchem přednesl 8. září 1832 předehry od Spontiniho a Lindpaintnera.27

Ředitelem kůru kostela sv. Jana Křtitele byl Joseph Rohn již za života svého předchůdce J. A. N. Fiedlera, prokazatelně už 6. října 1834.28

Ve 40. letech 19. století informovalo periodikum Bohemia o dvou Rohnových teplických aktivitách – o zkomponování a provedení jeho mše při slavnostní bohoslužbě konané 29. srpna 1840 29 a o účasti na velké dobročinné vokálně instrumentální hudební akademii konané 13. června 1848 v zámeckém divadle ve prospěch chudých obyvatel Krušných hor a Krkonoš.30

Dle záznamů v teplických matrikách víme, že jeho dva bratři – Franz (1793–1843) a Ernest (1797–1873) – byli také hudebníky. Měšťan, majitel teplického domu č. p. 124 a ředitel kůru Joseph Franz Rohn zemřel 13. června 1854.31 O jeho úmrtí přináší zprávu časopis Neue Berliner Musikzeitung. Je v ní mimo jiné uvedeno, že jeho dům U černého koně byl známý mnohým, kteří Teplice navštívili, nacházeli v něm přívětivost a odpočinek.32

Krátký nekrolog přinesl také holandský hudební časopis Caecilia.33

V teplické chrámové sbírce je zachováno 636 hudebnin užívaných J. F. Rohnem. Jde o hudebniny dochované po jeho předchůdcích a opisy či tisky hudebnin jím pořízené. Většinu hudebnin opatřil svými signaturami (No + číslo), podpisem a datem. Jde o tři samostatné číselné řady – 1. árie, dueta, terceta (No 1–198); 2. mše (No 1–317); 3. ostatní chrámové skladby (No 1–560). Ze součtu signatur vyplývá, že po sobě na kůru zanechal minimálně 1075 signovaných hudebnin. Pokud k nim ještě připočteme 62 dochovaných hudebnin bez signatury, bylo jich celkem nejméně 1137. O sbírku znamenitě pečoval. Mnoho hudebnin opatřil novými obaly. Mezi skladateli jsou nejvíce zastoupeni Johann Baptist Schiedermayer (31×), Franz Xaver Brixi (29×), Joseph Gellert (23×), Anton Diabelli (19×) či Vinzenz Maschek (19×). Za zmínku jistě stojí adaptace čtyř částí z Händlova oratoria Mesiáš, Rohnem pořízená již v roce 1839.34

Znovuobjevení skladatelé

Jakob Bernard Franz Eckert starší (c. 1686–1779)

První zprávy o tomto hudební skladateli a varhaníkovi máme díky archiváliím oseckého kláštera. Již v první třetině 18. století byly jeho skladby součástí tamní hudební sbírky, což dokládají záznamy v inventáři hudebnin z let 1722–1733 (oddíl mše a oddíl offertoria), pořízeným tehdejším oseckým ředitelem kůru P. Florianem Burianem (1693–1759).35

Dne 10. května 1729 se Jakob Bernard Franz Eckert starší v Teplicích oženil s Marií Elisabethou, dcerou řezníka Jacoba Sigmunda. Svědky byli členové předních starobylých teplických rodů Gudrů a Schuchů – Joannes Gudra (zde psán „Gudera“), obecní starší („Gemeine Ältester“), a Ignatius Schuch.36

Jako povolání ženicha je uvedeno „Organist“ (varhaník). Z tohoto manželství vzešly čtyři děti – dva synové a dvě dcery.37

Již za svého života přenechal varhanický post mladšímu synovi Jacobu Bernardovi.39 Zemřel dne 1. května 1779 v Teplicích č. p. 20 ve věku 83 let.40

Druhý syn Jacob Bernard Franz Eckert mladší pokračoval ve stopách svého otce jako varhaník teplického chrámu sv. Jana Křtitele a hudební skladatel.

Jakob Bernard Franz Eckert mladší (1740–1803)

Varhaník a hudební skladatel Jakob Bernard Franz Eckert mladší (psán též Eckhardt, Echart), syn Jakoba Bernarda Franze Eckerta staršího, se narodil v Teplicích 24. ledna 1740. Hudební vzdělání včetně hry na varhany získal pravděpodobně, stejně jako jeho starší bratr Franz Joseph, u otce. Dne 19. listopadu 1771 se v Teplicích oženil s Rosalií, dcerou v té době již zesnulého krejčího Jacoba Rittiga (zde psán „Rüttig“).42

Jako povolání ženicha je uvedeno varhaník. Jedním ze svědků byl teplický primas („Se nator & Primator“) Joseph Steffen.43

Manželé Eckertovi měli čtyři dcery, z nich jedna se narodila mrtvá a jedna zemřela v dětském věku.44

Varhaník Eckert mladší byl později současně i učitelem ve vyšší třídě teplické dvoutřídní normální školy, otevřené v roce 1776.45

Již v 70. letech 18. století byla jedna jeho mše součástí sbírky hudebnin oseckého kláštera, o čemž svědčí záznam tamního ředitele kůru P. Eustachia Wenzela Fischera (1732–1809; ředitelem kůru 1767–1778) v oseckém incipitovém inventáři hudebnin.46 V roce 1790 se Jakob Bernard Franz Eckert mladší stal jedním ze tří teplických radních.47

Bez radního Eckerta mladšího se nemohla ve městě konat žádná důležitější událost. Mimo jiné dohlížel na výstavbu nových městských budov, zvláště Kamenných lázní. Byl velmi schopný hospodář, což dokládá odměna z roku 1797 ve výši jednoho tisíce zlatých za vynikající vedení městské ekonomiky. V polovině 90. let 18. století se stal poprvé purkmistrem. Podruhé byl na další čtyři roky zvolen 1. prosince 1799. Jeho spolupracovníci stále ještě pocházeli z příslušníků předních a starobylých teplických rodin – Gudrů, Helmů, Hakenschmiedů či Laubeů. Je dochována jím sepsaná kronika z roku 1795, poznamenaná osvícenským duchem, využívající starší i dobovou literaturu a stavějící proti sobě názory různých autorů.48

Purkmistr Eckert mladší náležel mezi místní elitu – teplické občany první ze sedmi tříd, do níž patřilo pouze 36 osob.49

Zemřel jako úřadující purkmistr po těžké nemoci v Teplicích č. p. 165 dne 17. června 1803.50

Jako příčina úmrtí je uvedeno onemocnění Brustwassersucht (hydrothorax).51

Jeho manželka Rosalia zemřela na jakousi plicní chorobu (Lunglehung) 5. dubna 1814 v Teplicích č. p. 75.52

K několika autografům Eckertových skladeb byly později teplickými řediteli kůru Josephem Andreasem Fiedlerem a Josephem Franzem Rohnem dopsány další duplicitní party (např. zpěvních partů, prvních houslí, kontrabasu či varhan), což svědčí o provozování Eckertových skladeb mnoho let po jeho smrti.61

Tento předpoklad potvrzují pozdější přípisy interpretů na konci některých hlasů Eckertovy Messa in D alla Venera zioni di Santa Caecilia z let 1802, 1805, 1807, 1816, 1831–1833.62

Obr. 3 Titulní strana mešní kompozice Jakoba Bernarda Franze Eckerta mladšího

Varhaníci

Z pramenů známe několik varhaníků teplického chrámu sv. Jana Křtitele. Kolem roku 1660 to byl písař, varhaník a pozdější radní Samuel David, syn básníka Christiana Davida.64 V 18. století na místě varhaníků byli Jakob Bernard Franz Eckert (c. 1686–1779) a jeho syn Jakob Bernard Eckert (1740–1803). Na počátku 19. století zastával tuto funkci dle matričních záznamů Jacob Gudra.65

Varhaník a učitel Jacob Gudra (* 7. července 1741, † 29. října. 1808) pocházel ze starobylé teplické rodiny Kuderů alias Gudrů provozující již od poloviny 17. století provaznictví.66

Na přelomu 18. a 19. století náleželi příslušníci tohoto rodu mezi 36 nejvýznamnějších osob v Teplicích.67

V teplické chrámové sbírce je dochována jedna jím pořízená hudebnina. Jde o jeho opis Mše G dur (WeiVo 1a.11) 68

P. Cajetana Vogla (c. 1750–1794).69

Operní hudba v chrámu a její interpreti

Ve sbírce se nacházejí latinská či německá kontrafakta árií a sborů z italských oper z 18. století. Nejvíce jich je z oper J. A. Hasseho. Jde o hudebně dramatická díla zkomponovaná pro Drážďany, či která byla v Drážďanech provozována (Cleofide 1731; Siroe re di Persia 1733; Didone abbandonata 1742; Antigono 1743; Leucippo 1747; Demo foonte 1748; Attilio Regolo 1750; Ciro riconosciuto 1751; Adriano in Siria 1752). Je možné se domnívat, že tyto opisy byly pořízeny z drážďanských pramenů krátce po tamních uvedeních, jak tomu bylo v nedalekém cisterciáckém klášteře v Oseku. Dále jsou v teplické sbírce dochována například kontrafakta operních árií G. Bonna, B. Galuppiho či J. Myslivečka. Tyto árie byly v Teplicích opakovaně provozovány v první polovině 19. století, což dokládají přípisy – data a podpisy účinkujících – na zpěvních partech. Interprety byli deseti až dvanáctiletí hoši – např. roku 1819 Franz Andres (* 28. května 1808)70, v roce 1843 Anton Laube (* 21. března 1831)71, v letech 1848–1850 Ferdinand Junk (* 14. prosince 1838)72 a jiní. Sólové party v těchto áriích zpívali také synové teplického knížecího zahradníka Antona Laglera. V roce 1818 to byl Moritz Lagler (* 23. září 1808, † 17. března 1827)73, roku 1826 Friedrich Lagler (* 8. května 1814, † 4. března 1870)74. Provozování těchto pěvecky náročných partů podává svědectví o vysoké interpretační úrovni tamních dětských umělců.

Nejmladší z operních kontrafakt teplické chrámové sbírky přestavují tři exempláře přetextované árie z opery teplického hudebního skladatele a purkmistra Josepha Mathiase Wolframa. Jde o kontrafaktum árie z jeho komické opery (singspielu) Diamant oder Parapluiemacher Staberl in der Türkei – prvního Wolframova hudebně dramatického počinu zkomponovaného v Teplicích roku 1821. Tato árie byla zřejmě ve své době populární, neboť kromě tří teplických hudebnin je v současnosti známo jejích dalších osm opisů – z nichž sedm se nalézá na území České republiky a jeden ve Slovinsku.75 Nejstarší teplický exemplář této Wolframovy árie pořídil ještě za skladatelova života v roce 1837 Joseph Franz Rohn. Původní tenorový part je opatřen textem Celebrate hunc diem festivitate (RISM ID no.: 1001221696), dva později pořízené sopránové party textem Locus iste. Zbylé dva exempláře obstaral Joseph Groh junior. Jde o dobový opis kontrafakta na text Tantum ergo s vloženým Grohovým particellem (RISM ID no.: 1001221723) a Grohovo přepracování této árie na offertorium s textem Bonum est confideri Dominus pro soprán, sbor a orchestr z 27. ledna 1885 (RISM ID no.: 1001221756). Tato Grohova úprava dokládá oblibu hudby mnoho let zesnulého a v té době již zcela zapomenutého teplického skladatele – purkmistra.

Karl Junk a jeho hudebniny

Teplická sbírka hudebnin obsahuje též soubor hudebních rukopisů Karla Junka, kantora z Března, včetně vlastnoručně sepsaného tematického katalogu jeho hudebnin.

Karl Junk se narodil 8. března 1799 v Račicích (německy Retschitz, okres Chomutov, vesnici, která zanikla v letech 1981–1983 v důsledku těžby hnědého uhlí v lomu Nástup). Den poté byl v tamním kostele zasvěceném svatému Vavřinci a svatému Štěpánovi pokřtěn jako Franz Karl Anton. Jeho rodiči byli Joseph Junk z Račic č. p. 25 a Anna Thekla, rozená Trinksová z obce Liebisch na Ahníkovském panství č. p. 21.76

Dne 28. srpna 1832 se Karl Junk oženil v Dolním Jiřetíně (německy Niedergeorgenthal), zaniklé obci v okrese Most, zlikvidované v letech 1980–1983. Jeho nastávající byla dvaadvacetiletá Magdalena, dcera Antona Kadena. V matrice oddaných kostela sv. Mikuláše je Karl Junk zaznamenán jako školní učitel v Březně (německy Priesen, okres Chomutov).77

Tamním kantorem byl však zcela jistě již 1. září 1831, což dokládá jeho přípis na jedné z hudebnin teplické sbírky: „Karl Junk Cantor in Priesen 18 1/9 31“.78

Dne 5. července 1846 zemřela ve věku 36 let Karlova manželka Magdalena.80

Manželé Karl a Ludmila Junkovi se přestěhovali do Teplic. Zde přivedli na svět dalších pět dětí.84

Záznam o úmrtí kantora, hudebníka a písaře Karla Junka se nepodařilo nalézt. Zemřel někdy po 1. únoru 1869, neboť v den, kdy se ženil jeho syn z prvního manželství Karl, byl dle teplické matriky oddaných ještě naživu.86

Tematický katalog chrámových hudebnin Karla Junka je nedatovaný. Na titulním listu je uvedeno: „Kurze | Uibersicht | von | Kirchenmusikalien | für | mich | Karl Junk m. p.“

Jde o svazek šestnácti listů ručního papíru s filigránem tři srdce s písmeny K N G uvnitř.87

Rozměr této archiválie je 36 × 21,5 cm. Katalog se skládá z oddílů nazvaných: „Messen“; „Litaneyen“; „Requiem.“; „Graduale und Offertorien“. Popisuje celkem 165 chrámových skladeb. Každý záznam obsahuje jméno skladatele, tóninu (někdy také ještě upřesňující název, například „pastoralis“) a krátký notový incipit partu prvních houslí. U některých záznamů je navíc uvedena původní signatura. Z autorů jsou nejvíce zastoupeni Bühler, Diabelli, Gellert a Schiedermayr. Nalezneme zde také záznamy o kompozicích českých skladatelů (především Maschek, Ryba, Taschke, Wittasek). Katalog nás informuje o tom, že Junk vlastnil také zajímavé úpravy a kontrafakta operních čísel. Z úprav stojí za pozornost adaptace chrámové skladby maďarského skladatele Jánose Fusze (1777–1819; v katalogu je uveden jako „Fuss“) Arm und prunklos ohn Getümel. Úprava spočívá ve změně tóniny (z As dur na A dur) a textu (původní text je nahrazen textem Lauda Sion Salvatorem). Z přetextovaných operních čísel zmíním především unikátní kontrafaktum tenorové árie O cara immagine del mio tesoro z italké opery Eu genia. Jejím autorem je Sebastiano Nasolini (c. 1768 – c. 1799; v katalogu zapsán jako „Mazel“). Opis tohoto díla, které mělo premiéru v Benátkách 1792, je dochován v Drážďanech, kde bylo uvedeno v Malém kurfiřtském divadle (Kleines Kurfürstliches Theater) dne 1. března 1794.88 Původní italský text je nahrazen latinským duchovním textem „Me mento rerum conditor“. Dále zde nalezneme například kontrafaktum árie z opery Gioachina Rossiniho Tancredi či terceta z oratoria Ludwiga van Beethovena Christus am Ölberge op. 85.

Obr 4 První strana s notovými incipity Junkova tematického katalogu (CZ- Tek, bez signatury)

Joseph Gellert (1788–1842)

Nejvíce je v Junkově katalogu zastoupen Joseph Gellert. Junk dle katalogu vlastnil 36 jeho chrámových skladeb. Jedná se o jeden z největších souborů Gellertových prací pořízených na jednom místě a jedním kopistou. V současné době jsou v teplické sbírce z těchto 36 Junkem opsaných Gellertových skladeb dochovány pouze čtyři. Přesto však teplická sbírka disponuje velkým množstvím Gellertových skladeb (31 rukopisů a jeden tisk), je důležitou pramennou základnou ke studiu a poznání skladatelova díla.

O hudebním skladateli Josephu Gellertovi je dosud známo jen několik málo informací. Hudební slovníky uvádějí pouze přesné datum a místo úmrtí a přibližnou dobu narození.89

Neudávají místo a datum narození. Dále informují o tom, že byl ředitelem kůru v Chomutově, komponoval četné chrámové skladby dochované v Národním muzeu – Českém muzeu hudby či v Hudebně historickém oddělení Moravského zemského muzea v Brně. Upozorňují na jím zkomponované dobové tance vydané tiskem v Praze a na existenci jeho valčíků dochovaných v Českém Krumlově. Na základě studia dobových pramenů a literatury přináším nové, dosud neznámé informace o tomto významném chomutovském hudebníkovi.

Jeho otec Leopold Gellert se narodil 17. srpna 1761 v Bečově (německy Petsch), malé vesnici vzdálené jeden kilometr západně od Blatna (jehož je od roku 1950 součástí) a 7,5 kilometru severozápadně od Chomutova. Pokřtěn byl následující den 18. srpna 1761 v kostele sv. Michaela Archanděla v obci Blatno (německy Platten, okres Chomutov) jako Frantz Leopold. Jako rodiče jsou uvedeni Johann Carl Göhlert z Bečova a Sussanna rozená Bechrová z Blatna.

Dne 7. září 1784 se Leopold Gellert v Blatně oženil s vdovou Franziskou Helmichovou rozenou Hauschildovou.90

Leopold Gellert byl tedy školním učitelem v Otvicích jistě již 17. dubna 1784.91Zde se zřejmě těšil velké oblibě a vážnosti, neboť býval často kmotrem zde křtěných dětí. Naposledy to bylo 8. prosince 1818. V rodině učitele Leopolda Gellerta přišlo na svět deset dětí.92

Tři z nich však umřely v dětském věku.93

Další ze synů učitele Leopolda Gellerta, hudební skladatel Joseph Gellert, se narodil jako v pořadí třetí dítě manželů Leopolda a Franzisky Gellertových v Otvicích (německy Udwitz, okres Chomutov), obci nacházející se tři kilometry severně od městského centra Chomutova. Pokřtěn byl dne 13. ledna 1788 jako Franz Joseph.94

Oženil se v Chomutově 11. června 1816 s dvaadvacetiletou Annou, dcerou Johanna Wiekarta, zdejšího obchodníka žijícího v č. p. 88.95

Joseph Gellert s chotí žili na stejné adrese (prokazatelně 1816–1836). Měli spolu celkem dvanáct dětí, z nichž však pět zemřelo v dětském věku.96

Již dříve měl Joseph Gellert kontakty s Prahou, neboť kmotři jeho dvou dětí žili v tomto městě – v roce 1820 to byl pražský obchodník Stellverstreter, v roce 1824 byl kmotrem P. Augustin Sobitschka (1792–1860), řeholník, chomutovský rodák, tou dobou v Praze podpřevor u sv. Jiljí.99

Závěr

Díky zkoumání poměrně rozsáhlé sbírky hudebnin chrámu sv. Jana Křtitele v Teplicích máme nové poznatky nejen o vysoké úrovni hudby provozované ve zmíněném kostele v 18. a 19. století, ale také o hudebním životě Teplic v tomto období. Víme, že repertoár byl bohatý, byl na značně vysoké úrovni a že se komponování či provozování hudby věnovaly tehdejší elity města včetně tří purkmistrů. O vysoké úrovni hudebního života svědčí i fakt, že z rodiny teplického varhaníka a skladatele vzešel dvorní hudebník papeže a varhaník u sv. Petra v Římě. Ve sbírce jsou unikátně dochovány autografy mimořádně hodnotných chrámových kompozic dosud neznámého teplického skladatele Jacoba Bernarda Franze Eckerta mladšího. Díky historickému výzkumu, zejména matrik, se podařilo vybádat jména a osudy teplických ředitelů kůru a varhaníků, což pomohlo chronologicky rozkrýt jednotlivé vrstvy rukopisů ve sbírce a určit u mnohých z nich přibližnou dobu vzniku. Navíc byl vypátrán původ několika hudebnin. Jedná se především o soubor rukopisů, které vypracoval Karl Junk v Březně a pro teplický kůr je získal Joseph Rohn. Velkým objevem byl soubor hudebnin původně pocházejících z kůru kostela sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, který se do teplické hudební sbírky kostela sv. Jana Křtitele dostal koncem 19. století. Jde o vzácné zjištění, neboť původní hudební sbírka kostela sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně se dochovala torzovitě (byla z velké části zničena počátkem 20. století), nyní však byla objevena její další část. Je nesporné, že teplická hudební sbírka kostela sv. Jana Křtitele má kulturně historický význam přesahující hranice své lokality a náleží k těm nejhodnotnějším na našem území.102

Poznámky

1 KILIÁN, s. 192–193.

2 V Regionálním muzeu v Teplicích jsou dochovány dvě důležité hudební památky z 2. poloviny 16. století – graduál z roku 1560 a kancionál z roku 1566 (signatury MS 1 a MS 2). Oba rukopisné zpěvníky určené teplickým literátům ve farním kostele pocházejí z pražské písařské dílny Jana Táborského z Klokotské Hory, který některé písně sám složil či upravil. Teplické literární bratrstvo vzniklo zřejmě po roce 1543. Provozovalo chrámový zpěv v kostele sv. Jana Křtitele při utrakvistických obřadech. Za chrámovou hudbu byl odpovědný kantor kůru. Bratrstvo bylo aktivní minimálně do druhého desetiletí 17. století. Viz KILIÁN, s. 110. Hudebně liturgickým provozem při kostele sv. Jana Křtitele ve druhé polovině 17. století se zabýval Milan Černý. Viz ČERNÝ, Milan. Účetní zprávy o hudebně liturgickém provozu při teplickém kostele svatého Jana Křtitele ve druhé polovině 17. století. In: Zprávy a studie Regionálního muzea v Teplicích. Teplice: Regionální muzeum v Teplicích, sv. 31, (2016), s. 149–164.

3 Při citacích písemných pramenů je důsledně užit diplomatický přepis. Vlastní jména jsou ponechána v té podobě, jakou za svého života používali či jaká byla užívána nejčastěji v dobových pramenech.

4 Na pamětní desce Bohdana Ostroveršenka umístěné na zdi kostela Nanebevzetí Panny Marie v Krupce je uveden následující text: „Bohdan Ostroveršenko | * 10. 6. 1936, † 6. 11. 2013 | Zakladatel a člen Brixiho komorního souboru Teplice | a Občanského sdružení Královské horní město Krupka. |
Významně se podílel na záchraně církevních památek, především kostela Nanebevzetí Panny Marie | a hudebního dědictví skladatele Josefa Klobautschnika.“ Informace o životě a působení Bohdana Ostroveršenka poskytuje rozsáhlý nekrolog nazvaný Odešel od nás obdivuhodný člověk Bohdan Os. Významně se podílel na záchraně církevních památek, především kostela Nanebevzetí Panny Marie troveršenko publikovaný v informačním měsíčníku vydávaném radnicí města Krupky (prosinec 2013). Dostupné na: https://docplayer.cz/17901631-Prosinec-2013-informacni‑mesicnik‑pro‑obcany‑mesta‑zdarma.html [cit. 2022-07-12]. K pátému výročí jeho úmrtí byl 12. listopadu 2018 v kostele sv. Jana Křtitele v Teplicích uspořádán vzpomínkový koncert v podání Brixiho komorního souboru Teplice. Viz ZLÁMALOVÁ, [cit. 2022-07-12].

5 Úplný výčet skladatelů: Albrechtsberger, Beethoven, Brixi, Drechsler, Drobisch, Eybler, Führer, M. Haydn, Horák, Cherubini, J. A. Koželuch, Mendelssohn‑Bartholdy, V. Maschek, Mozart, Sechter, Schnabel, Spohr, Vogler, Wittasek.

6 Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Matriky (dále pouze SOA Litoměřice), N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 92.

7 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8001, sign. 162/17, 1724–1763, p. 246.

8 Podruhé se oženil 9. listopadu 1762 s Barbarou Hanackovou (SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 106). Toto manželství bylo bezdětné. Barbara Fiedlerová, žena kantora, zemřela 7. května 1768 ve věku 39 let (SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 30). Potřetí se oženil 13. listopadu 1769 s Josefou Kekertovou (* 21. září 1746, † 26. května 1825), dcerou mistra krejčího Jacoba Kekerta (SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 121 b). V matrice je zachycen jako „Witwer Benedictus Fiedler Cantor“. Z tohoto manželství vzešly dvě děti: Benedictus Josephus Antonius (* 28. srpna 1770), Antonia Josepha (* 7. února 1772). Viz SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1829, fol. 38, 62.

9 „Mann muß gestehen, daß die Music hierunter, so mehrentheils von Sign. Ruttini componiret, was sehr pomposses war“ EICHLER, s. 110–111. Ve sbírce je dochován jeden opis Rutiniho kompozice (Kyrie Solemne Ex D… D[e]l Sign[o]re Ruttini RISM ID no.: 1001221623) pořízený Benedictem Fiedlerem. Je možné, že se jedná o jednu ze skladeb uvedenou při této příležitosti.

10 V lednu 1784 stanuli v čele Teplic čtyři purkmistři. Každý měl úřadovat čtvrt roku, což byl model fungující již po staletí v sousední Krupce. Tento způsob vedení města však vydržel pouhých šest let. KILIÁN, s. 172.

11 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 59.

12 KILIÁN, s. 167–178.

13 Jako autoři jsou na hudebninách uvedeni: Brixi (6×), Ditters (2×), Faulhaber (1×), Gosetti (1×), Hasse (6×), Kern (1×), Kohl (1×), Koželuch (1×), Laube (1×), Lohelio (1×), Loos (1×), Naumann (1×), Pichl (2×), Pleyer (1×), Ponti (1×), Preunich (1×), Ruttini (1×), Sehling (1×), Schuster (2×), Schirmer (1×), Schindler (1×), Schmidt (1×), Schürer (3×), Schwertner (1×), Weigel (1×), Zimmermann (1×). Ve čtyřech případech není autor uveden (z toho určen Gallus, Walter).

14 Tato Kernova mše je dochována též v osecké hudební sbírce a zaznamenána také v tamním rukopisném tematickém katalogu založeném v letech 1753–1754 P. Nivardem Sommerem. Národní muzeum – České muzeum hudby (dále CZ‑Pnm), fond Osek, č. př. 65/52, Catalogus Musicalium pro Choro Ossecensi, Catalogus Missarum pro Stylo moderno producibilium (1753–1754), Missae Solennes, sive Festivales., C/37., f. 15 b.

15 V originále posléze škrtnuto. CZ‑Pnm, fond Osek, č. př. 65/52 Catalogus Musicaliorum Anno 1720 et Anno 1733 est renovatus, fol. 41 b. O kontaktech oseckého kláštera s Teplicemi viz MIKULÁŠ, Jiří, Michaela ŽÁČKOVÁ, s. 246–247.

16 SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 790.

17 SOA Litoměřice, O, inv. č. 7993, sign. 162/12, 1784–1845, p. 26.

18 Friederika Maria Anna (* 9. května 1794); Mauritz Alois Benedict (* 25. dubna 1795, † 12. května 1799); Wilhelmine (* 25. června 1798, † 24. října 1798); Mauritz Joseph (* 5. května 1800, † 17. srpna 1800); Maria Anna Theres (* 30. července 1801, † 23. září 1801); Alois Franz (* 24. září 1802, † 24. listopadu 1802); Johann Nepom. (* 13. května 1804); Josef (* 15. června 1806). SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, p. 119, 136, 161, 184, 204, 220, 244, 271; SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 87, 84, 98, 106, 112.

19 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, p. 272.

20 SOA Litoměřice, O, inv. č. 7994, sign. 162/13, 1799–1848, fol. 144.

21 Eduard Anton Benedict (* 24. června 1829); Moritz Adolph, Benedict (* 3. března 1832) SOA Litoměřice, N, inv. č. 7975, sign. 162/4, 1829–1841, fol. 3, 46.

22 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, 1801–1848, fol. 391.

23 KILIÁN, s. 178–179, 193, 211–212.

24 SOA Litoměřice, N, inv. č. 11497, sign. 162/61, 1784–1801, p. 16. Jeho otec, soustružník Joseph Rohn (* c 1759, † 28. července 1825) byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v Teplicích 9. července 1782 s Theresií, dcerou Ernesta Fliesla (křest 9. května 1760, † 24. října 1808). Viz SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 147. Po její smrti se 31. ledna 1809 podruhé oženil s Josefou Barbarou, dcerou hostinského Christofa Ritschla (* c. 1786). Viz SOA Litoměřice, O, inv. č. 7994, sign. 162/13, 1799–1848, p. 80. S první manželkou měl deset dětí, s druhou manželkou měl tři děti.

25 SOA Litoměřice, O, inv. č. 7994, sign. 162/13, 1799–1848, p. 80.

26 Karolin Maria Anna (* 28. prosince 1809); Joseph (* 9. února 1812); Marie Theres (* 16. září 1815); Ernest Mauritz (* 23. ledna 1820). SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, p. 322, 356, 415, 474.

27 EICHLER, s. 12.

28 Ten den byla dcera Josepha Rohna Theresia kmotrou Karolině, dceři jejího strýce Ernesta Rohna: „Le vans: Theresia Rohn bürgl: Spengelmeister und Chordirectors Tochter aus Teplitz“. SOA Litoměřice, N, inv. č. 7975, sign. 162/4, 1829–1841, fol. 90.

29 Bohemia, 6. 9. 1840.

30 Bohemia, 12. 7. 1848.

31 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8004, sign. 162/20, p. 130.

32 Neue Berliner Musikzeitung, Achter Jahrgang, No. 26, 28. Juni 1854, s. 207.

33 Caecilia. Algemeen Muzikaal Tijdschrift van Nederland, 15. 7. 1854, s. 138.

34 „Gradual | et | Offertorium | aus | Den Mesias | von | F: G: Heindl.“ Na třetí straně obálky je upřesnění: „Aus den Mesias von Handel Gradual No 39. 40. 41 | aus den 3tn | Theil | Offerto No 15 aus den 1tn Theil“. RISM ID no.: 1001207827. V polovině 19. století byl v Čechách a na Moravě Händel hrán jen sporadicky. Víme o provedení Mesiáše v Brně 1822 a v Praze 1829, 1830, 1835 a 1837. Výjimku tvořil pouze Händelovský kult v Náměšti nad Oslavou. Viz PEČMAN, s. 10–11.

35 CZ‑Pnm, fond Osek, č. př. 65/52 Catalogus Musicaliorum Anno 1720 et Anno 1733 est renovatus.

36 SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 35.

37 Franciscus Josephus (křest 24. února 1730); Maria Elisabetha Gertuda (křest 17. března 1732); Maria Anna Francisca Barbara (křest 3. listopadu 1737); Jacobus Bernardus Franciscus (křest 24. ledna 1740). SOA Litoměřice N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784), p. 355, 395, 516, 554.

38 KILIÁN, s. 167.

39 Stalo se tak před 19. listopadem 1771, neboť jeho syn je v matrice oddaných zaznamenán již jako „or ganaedus“. SOA Litoměřice, N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 126. Dne 13. prosince 1772 byl Eckert starší kmotrem jeho vnučky Marie Anny Lucie, Francisky de Paula. V matrice je zapsán jako „Vir Consularis Organaedus emeritus“. SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, fol. 71.

40 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 109.

41 Již v šesti letech hrál na klavír. Ve hře na varhany dostal tak dobré lekce od svého otce, že byl obecně obdivován znalci. Na počátku padesátých let 18. století odjel v doprovodu Clary‑Aldringenů do Říma, kde se proslavil svou vynikající hrou na varhany a harfu tak, že jej papež Kliment XIV. jmenoval svým dvorním hudebníkem. Za života tohoto papeže přijal místo varhaníka v kostele sv. Petra. V Římě pobýval ještě roku 1780 a proslavil se různými skladbami. Lexikograf Dlabacz uvádí, že významný hudební skladatel českého původu Pichl ocenil jeho hudební zásluhy a mluvil o něm se zvláštním nadšením. „Herr Pichel, Erzherzoglicher Kapellmeister in Mailand, rühmte seine musikalischen Verdienste, und sprach mit einem besondern Enthusiasmus von ihm.“ Dle kronikáře Johna se dokonce oženil s příbuznou pražského světícího biskupa Jana Rudolfa Šporka. (DLABACZ, I. Band, sl. 365; http://www.musiklexikon.ac.at/ml/musik_T/Teplitz.xml [cit. 2022-08-06]; KILIÁN, s. 173).

42 SOA Litoměřice N, O, I–N, I–O, inv. č. 7973, sign. 162/2, 1677–1784, fol. 126.

43 KILIÁN, s. 172.

44 Maria Anna Lucia Francesca de Paula (* 13. prosince 1772); Elisabeth (narozena mrtvá 6. května 1775); Josepha Crescentia (* 15. května 1777, † 22. července 1790); Rosalia Elisabetha Theresia Thecla (* 7. prosince 1799). SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, fol. 71, 130, 146; SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8002, sign. 162/18, 1763–1816, p. 83, 34.

45 „V nouzi rozhodně nežili ani místní lékaři, ani učitelé dvoutřídní normální školy, otevřené v roce 1776. Ve vyšší třídě učil Jakob Bernard Eckert mladší, v nižší Johann Dieze, tedy příslušníci tradičních a zá možných teplických rodin.“ KILIÁN, s. 172.

46 CZ‑Pnm, fond Osek, č. př. 65/52. Catalogus Musicaliorum pro Choro Ossecensi, Catalogus Missarum pro Stylo moderno producibilium 1753–1754, Missae Solenniores. Sub litera B/56: „Kyrie et gloria a Vocibus 4. Violinis 2. Obois 2. Viola et Organo. Eckert.“, fol. 10 b.

47 KILIÁN, s. 172.

48 KILIÁN, s. 14–15.

49 „Velké rozdíly existovaly i mezi měšťany; z přelomu 18. a 19. století pochází jejich rozdělení do sedmi tříd. Do první patřilo celkem 36 osob, mezi nimi purkmistr Jakob Bernard Eckert mladší, chirurg Franz Hakenschmied, Laglerové, Gudrové, Laubeové a další.“ KILIÁN, s. 198.

50 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, 1801–1848, p. 115.

51 Přítomnost tekutiny v pleurální dutině. Velké množství tekutiny může stlačit plíci a omezovat dýchání. https://lekarske.slovniky.cz/lexikon‑pojem/hydrothorax‑hydrotorax-5 [cit. 2022-08-06]; https://peterhug.ch/lexikon/brustwassersucht [cit. 2022-08-06].

52 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, 1801–1848, p. 203.

53 „Messa in D | Alla Venerazioni di Santa | Caecilia. | a | Quaedre Voci. | Due Violini. | Due Oboi | Viola di Alto. | Due Clarini. | Timpani | e | Fondamento. | di Giacomo Echart.“ RISM ID no.: 1001225329.

54 „Messa | Alla Venerazioni Santo Joanni | Nepomuceno. | a | Quadre Voci | Due Violini. | Thalia Solo.| Due Clarini in B et C. | Viola di Alto. | e | Fondamento. | Di Giacomo Echert.“ RISM ID no.: 1001224670.

55 „Missa in G. | v. | Eckert.“ RISM ID no.: 1001225342.

56 „In Festo Johan de Baptista. | Aria in C. | auch | zum Offertorium | in Jäner Enthauptung | Soprano concertanto | Traversiere concertanto | Oboe concertanto | Fagotti concertanto | Due Violini | Due Cornui | Due Viole di Alto | e | Fondamento | di Giacomo Echart.“ RISM ID no.: 1001225354.

57 Nekompletní hudebnina, chybí titulní list, část partu koncertantního violoncella a part prvních houslí. RISM ID no.: 1001225353.

58 „Quatuor Statione[s] | a Doptatae | Solemnitati anbitus | fèsto | Corporis Christi | a | Quatuor Vocibus | Duobus Violinis | Duobus Travericeres. | Duobus Cornibus | e | Fondamento | Authore Jocobe Ecchart | 1772.“ RISM ID no.: 1001224659.

59 „Offertorium in D: | Pashcale: Qui passus montem | Pentecostes: Repente factus | Dominica infra Octava Accensio: D: J: Ch. | a | Quadre Voci | Due Violini | Due Clarini | Tympano | e | Fondamento. | di Giacomo Echart“ RISM ID no.: 1001224663.

60 „Offertorium | De S. Caecilia virgine. | ab | Alto concerto. | Canto, | Tenore, | Basso, | Violinis IIbus. | Viola di Alto | Corni [I] et IIo in C. | Organo. | Authore Jacobo Eckhart.“ Nekompletní hudebnina, chybí part Alto concerto. RISM ID no.: 1001224667.

61 Rohn také ve 30. letech 19. století napsal na původní obaly některých autografů nové titulní strany a ke Mši G dur pořídil zcela nový obal.

62 Na poslední prázdné straně partu Canto jsou následující přípisy: „Nicodemus Zeidler [* 9. ledna 1793 v Teplicích] | 1802“; „Franz Rohn. [* 13. června 1793 v Teplicích] 1805; „Joseph Spengler. [* 16. října 1796, v Teplicích] 1807“; „Wage Wilibald. [* 28. 2. 1819 v Teplicích] | 1831 | [18]32“. Na konci partu Alto je poznámka dětského zpěváka: „1816 Franz Beutel [* 1. ledna 1805 v Teplicích]“. Na konci partu druhého hoboje jsou zaznamenány tyto údaje o provozování: „1832 | 17 Juny“ (provedeno záměrně v den výročí úmrtí skladatele?); „6 Juny | 1833“.

63 Výrobce papíru se zatím nepodařilo zjistit. Tento filigrán není uveden v publikacích Einedera (EINEDER, Georg. The Ancient Paper‑mills of the Former Austro‑Hungarian Empire and their watermarks. Monumenta Chartae Papyraceae Historiam Illustrantia or Collection of Works and Documents illustrating the History od Paper. The Paper Publications Society: Hilversum, 1960.) či Zumana (ZUMAN, František. České filigrány XVIII. století. V Praze: Nákladem České akademie věd a umění, 1932. 2 sv. Rozpravy České akademie věd a umění; tř. I, č. 78.). Neeviduje jej ani Databáze filigránů v hudebních pramenech evidovaných v Souborném hudebním katalogu Národní knihovny ČR.

64 KILIÁN, s. 154.

65 „Jacob Gudra Organist und Schullehrer“. SOA Litoměřice Z, inv. č. 8003, sign. 162/19, 1801–1848, s. 148; „Anna des Jacob Gudra Schullehrer und Organisten“. SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, p. 462.

66 KILIÁN, s. 151.

67 KILIÁN, s. 209.

68 WEISS, Franz M. Thematisches Verzeichnis der Werke des böhmischen Komponisten Cajetan Vogel O.S.M. (vor 1750–1794) In: Kirchenmusikalisches Jahrbuch, 61/62 (1977), p. 107–130.

69 „Missa Solennis in G | à | Canto, Alto, | Tenore, Basso, | 2bus Violinis | 2bus Obois | 2bus Cornibus | Alto Viola| con | Organo. | Authore R: P: Vogl ordinis Servorum B: V: M: | Jacobi Gudra.“

70 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, fol. 298.

71 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7975, sign. 162/4, 1829–1841, fol. 31.

72 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7975, sign. 162/4, 1829–1841, fol. 170.

73 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7974, sign. 162/3, 1768–1829, fol. 303; SOA Litoměřice, Z, I–Z, inv. č. 8005, sign. 162/21, 1803–1868, p. 39.

74 SOA Litoměřice, N, inv. č. 7979, sign. 162/9, 1802–1864, p. 51; SOA Litoměřice, Z, I–Z, inv. č. 8004, sign. 162/20, 1849–1873, p. 601.

75 CZ‑Pnm XVI F 82 a XVIII B 15; Praha, Národní knihovna, hudební oddělení (CZ‑Pu) 59 R 1276 RISM ID no.: 551002487, 59 R 3111 RISM ID no.: 552000156, 59 R 3900 RISM ID no.: 550500971; Semily, Státní okresní archiv Semily (CZ‑SE) M 715 RISM ID no.: 550500096, M 784 RISM ID no.: 550500169; Ljubljana, Stolnica, Arhiv stolnega kora (SI‑Ls) A Mot. 87 RISM ID no.: 540000055.

76 SOA Litoměřice, N, O, Z, inv. č. 3740, sign. 79/17, 1784–1823, p. 20.

77 SOA Litoměřice, O, I‑O, inv. č. 1489, sign. 31/5, 1797–1891, p. 43.

78 Jeho předchůdce v Březně, učitel Franz Goschola, zemřel v Březně 21. října 1831 ve věku 74 let. SOA Litoměřice, Z, inv. č. 608, sign. 16/12, 1800–1851, fol. 50.

79 Ludwig (* 10. listopadu 1833, † 23. března 1834), Karl (* 13. ledna 1835, † 1. února 1835), Carl Bernard (* 18. dubna 1837), Anna Maria Magdalena (* 12 října 1838, † 16. října 1838), Maria Theresia (* 10. dubna 1840, † 22. září 1840). SOA Litoměřice, N, inv. č. 603, sign. 16/109, 1831–1850, p. 11, 18, 29, 35, 43; SOA Litoměřice, Z, inv. č. 608, sign. 16/12, 1800–1851, fol. 55, 57, 65, 69.

80 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 608, sign. 16/12, 1800–1851, fol. 79.

81 SOA Litoměřice, N, inv. č. 603, sign. 16/10, 1831–1850, p. 92.

82 SOA Litoměřice, O, inv. č. 606, sign. 16/11, 1804–1865, fol. 54.

83 Ten den se mu v Březně č. p. 82 narodil syn Josephus. V matrice je uveden jako „Schullehrer in P. N. C. 82“. Johann Strohschneider je učitelem v Březně až do své smrti 21. března 1860. SOA Litoměřice, inv. č. 603, sign. 16/10, 1831–1850, p. 95; SOA Litoměřice, Z, inv. č. 10 722, sign. 16/18, 1851–1835, p. 40.

84 Siegmund Karl (* 2. května 1850, † Vídeň 5. října 1924), Franz Joseph (* 3. března 1852), Marie Theresie (* 10. srpna 1853), Ludmila (* 9. srpna 1857) a Anton (* 9. února 1859). SOA Litoměřice, N, inv. č. 7976, sign. 162/5, 1841–1853, fol. 270, 356; SOA Litoměřice, N, inv. č. 7977, sign. 162/6, 1841–1853, fol. 5, 144, 210.

85 SOA Litoměřice, Z, inv. č. 8004, sign. 162/20, 1849–1873, p. 516.

86 SOA Litoměřice, O, inv. č. 7996, sign. 162/15, 1861–1875, fol. 157.

87 Výrobce papíru se zatím nepodařilo zjistit. Tento filigrán není uveden v publikacích Einedera (EINEDER, Georg. The Ancient Paper‑mills of the Former Austro‑Hungarian Empire and their watermarks. Monumenta Chartae Papyraceae Historiam Illustrantia or Collection of Works and Documents illustrating the History od Paper. The Paper Publications Society: Hilversum, 1960) či Zumana (ZUMAN, František. České filigrány z první polovice XIX. století. V Praze: Nákladem České akademie věd a umění, 1934. 2 sv. Rozpravy České akademie věd a umění; tř. 1, čís. 81). Neeviduje jej ani Databáze filigránů v hudebních pramenech evidovaných v Souborném hudebním katalogu Národní knihovny ČR.

88 D‑Dl Mus.4170-F-500; RISM ID no.: 270001545.

89 HELFERT, s. 308. ŠTĚDROŇ, s. 364. MACEK, [cit. 2022-08-01].

90 Ta se narodila a byla pokřtěná v Blatně 1. dubna 1759 jako Maria Anna Francisca, dcera Johanna Josepha Hauschilda a Marie Anny rozené Schöhöffer z Chomutova. Franzisca se poprvé provdala 19. listopadu 1782 za rolníka Johanna Georga Hellmicha ze Šerchova (německy Schergau, okres Chomutov). Záhy se však stala vdovou, neboť její muž Johann Georg umřel již 28. března následujícího roku v Šerchově č. p. 4 ve věku 33 let. Stačil však zplodit potomka. Ten se narodil a byl pokřtěn 9. září 1783 jako Franciscus Josephus. Chlapec ale žil jen šestnáct dní.

91 První škola byla ve vesnici již od roku 1760 pod správou jezuitů (později měla přiděleno č. p. 37). Po zrušení řádu se o ni staral Studijní fond. V polovině 70. let 18. století zde byl učitelem Wenceslaus Wolf. V roce 1801 obec dala postavit novou školní budovu (č. p. 42), která byla během devatenáctého století několikrát rozšiřována.

92 2. ledna 1785 Marianna Franziska; 11. února 1787 Susanna; 13. ledna 1788 Franz Joseph; 2. září Marie Anna; 2. února 1791 Catharina; 22. prosince 1792 Anton; 25. září 1794 Susanna Johanna; 16. listopadu 1796 Wenzel Leopold; 1797 Sigismund; 28. dubna 1799 Johannes.

93 Maria Anna († 3. března 1792); Catharina († 10. března 1794); Sigismund († 26. února 1799).

94 SOA Litoměřice, N, I–N, inv. č. 3269, sign. 70/6, 1784–1790, fol. 168.

95 SOA Litoměřice, O, I–O, inv. č. 2622, sign. 62/28, 1771–1816, p. 521.

96 Franz Joseph Ludwig (* 25. srpna 1816 [!]); Franz Anton Johann (* 19. dubna 1818); Johann Wilhelm (* 24. února 1820, † 6. března 1820); Anna Maria Theresia (* 17. ledna 1821); Johann Emanuel (* 16. ledna 1823, † 15. března 1830); Franz Augustin (* 3. října 1824); Franz Julius Joachim (* 12. října 1826); Leopoldus Amadeus Carolus (* 8. listopadu 1828); Anna Caroline Cezilie (* 19. března 1830, † 18. dubna 1836); Katharina Agatha Francisca (* 27. listopadu 1831, † 1. ledna 1834); Anna Catharina Kunigunda (* 2. března 1833); Anna Katharina (* 26. července 1835, † 9. srpna 1835).

97 1. Johann Florian Kluger (ředitel kůru v kostele Nejsvětější Trojice v Praze), 2. Joseph [Alois] Mussil (c. 1782–1859, ředitel kůru u P. Marie Sněžné a sv. Petra v Praze), 3. Franz Weiß (1775–1860, trumpetista – klarinista, první učitel trubky a pozounu na pražské konzervatoři, ředitel kůru a varhaník u Panny Marie u Kajetánů v Praze), 4. Johann Studeny, 5. Lorenz Bartak, 6. Wenzel [Emanuel] Horak (1800–1871, skladatel), 7. Franz Wodrhanek (1800–1863, skladatel, ředitel kůru v chrámu pražského benediktinského kláštera v Emauzích), 8. Franz [Xaver] Kolleschowsky (kolem 1781–1839 ředitel kůru u sv. Štěpána v Praze), 9. Johann Stika (1779–1833, skladatel, ředitel kůru u P. Marie před Týnem); 10. Joseph Gellert, 11. Albin Maschek (1804–1878, skladatel, zastupující ředitel kůru u sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze), 12. Franz Max Knjže (1784–1840, skladatel). Archiv hlavního města Prahy, Magistrát hlavního města Prahy I, spis sign. C 17/12.

98 „Hat die humanioza studiert. Seine fähigkeit zu einer Chorregentenstelle wird durch seine bis herige ausgezeichnete Dienstleistung… Hat sich auch durch musikal Compositionen ausgezeichnet.“ Archiv hlavního města Prahy, Magistrát hlavního města Prahy I, spis sign. C 17/12.

99 Viz https://nekrolog.op.cz/klient/show?klientId=601 [cit. 2022-08-02].

100 Laryngeální vertigo (závrať hrdla) se zřídka vyskytuje jako nezávislé onemocnění, ale je obvykle vedlejším účinkem smrštění plic, přičemž chrapot a bolest během řeči a polykání vznikají v důsledku šíření tuberkulózního procesu do hrtanu; https://www.textlog.de/medizin‑praxis‑homoeopathie/krankheiten/augen‑ohren‑nasen‑hals/kehlkopfschwindsucht.html [cit. 2022-08-02].

101 Viz BUŽGA, Jaroslav, et al. Průvodce po pramenech k dějinám hudby. Fondy a sbírky uložené v Čechách. 1. vyd. Praha: Academia, 1969.

102 Svým významem je tato sbírka srovnatelná například s hodnotnými klášterními sbírkami (např. Broumov, Praha‑Břevnov, Želiv) či s donedávna neznámou sbírkou hudebnin z kostela Povýšení sv. Kříže v Litomyšli.

Literatura

Bohemia, 6. 9. 1840.

Bohemia, 12. 7. 1848.

BUŽGA, Jaroslav, et al. Průvodce po pramenech k dějinám hudby. Fondy a sbírky uložené v Če chách. 1. vyd. Praha: Academia, 1969.

Caecilia. Algemeen Muzikaal Tijdschrift van Nederland, 15. 7. 1854, s. 138.

DLABACZ, Gottfried Johann. Allgemienes historisches Künstler‑Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien. Prag: Gottlieb Haase, 1815. I. Band 684 sl., II. Band 620 sl., III. Band 448 sl.

EICHLER, Andreas Chrysogonus. Teplitz im Jahre 1832 oder: Almanach für Teplitzer Kurgäste auf das Jahr 1833. Prag: 1833.

HELFERT, Vladimír. Gellert, Josef. In: Pazdírkův hudební slovník naučný. II. Část osobní. Svazek prvý. A.–K. Brno: Ol. Pazdírek, 1937, s. 308.

KILIÁN, Jan. Teplice. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2015. ISBN 978-80-7422-339-6.

MACEK, Petr. Gellert, Josef. In: Český hudební slovník osob a institucí. Dostupný na https://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary & task=record.record_de tail & id=5508 [cit. 2022-08-01].

MIKULÁŠ, Jiří a Michaela ŽÁČKOVÁ. Hudba v klášteře. In: Krutský, Norbert (red.). 800 let klášte ra Osek. Jubilejní sborník. Osek: Cisterciácké opatství Osek a Spolek přátel kláštera Osek, 1996. ISBN 80-85-204-30-4.

Neue Berliner Musikzeitung, Achter Jahrgang, No. 26, 28. Juni 1854, s. 207.

PEČMAN, Rudolf. Georg Friedrich Händel. Praha: Editio Supraphon, 1985.

ŠTĚDROŇ, Bohumír. Gellert, Josef. In: Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek prvý A–L. Praha: Státní hudební vydavatelství Praha, 1963, s. 364.

Prameny

Archiv hlavního města Prahy, Magistrát hlavního města Prahy I, spis sig. C 17/12.

Národní muzeum – České muzeum hudby (CZ‑Pnm), fond Osek, č. př. 65/52 Catalogus Musicaliorum Anno 1720 et Anno 1733 est renovatus.

Národní muzeum – České muzeum hudby (CZ‑Pnm), fond Osek, č. př. 65/52, Catalogus Musicalium pro Choro Ossecensi, Catalogus Missarum pro Stylo moderno producibilium (1753–1754).

Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Matriky:

inv. č. 603, inv. č. 606, inv. č. 608, inv. č. 1489, inv. č. 2622, inv. č. 3269, inv. č. 3740, inv. č. 7973, inv. č. 7974, inv. č. 7975, inv. č. 7976, inv. č. 7977, inv. č. 7979, inv. č. 7993, inv. č. 7994, inv. č. 7996, inv. č. 8001, inv. č. 8002, inv. č. 8003, inv. č. 8004, inv. č. 8005, inv. č. 10722, inv. č. 11497. Veškeré uvedené matriky jsou digitalizovány. Jejich digitální kopie jsou dostupné na: vademecum.soalito merice.cz/vademecum/SearchBean.action?searchType=basic [cit. 2022-08-26].

MIKULÁŠOVÁ, Ludmila. Sbírka hudebnin chrámu Sv. Jana Křtitele v Teplicích. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(2), 29–49. ISSN 1801-3252.

Příspěvek představuje provenienční historii starého tisku, který se dnes nachází v Národní knihovně České republiky a má signaturu 54 S 284. Jedná se o tzv. Bibli hallskou vytištěnou v roce 1745. Popisovaný tisk, jenž je zajímavý tím, že výzdoba jeho vazby je tvořena regionálními folklorními motivy, byl původně v majetku Tomáše Garrigua Masaryka. Ten jej obdržel jako dar ke svým 80. narozeninám. Článek mapuje cestu bible od dárce – českobratrského sboru v jihomoravské Hrubé Vrbce, přes místo původního uložení – Masarykovo muzeum darů, až po konečné zařazení do knihovního fondu současného oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny České republiky. Dlouholeté a místy až strastiplné putování tisku mezi jednotlivými subjekty se podařilo rekonstruovat na základě propojení provenienčních údajů zapsaných do bible samotné s informacemi získanými průzkumem příslušných archivních dokumentů uložených v několika institucích.

Klíčová slova: knihověda, staré tisky, Bible hallská, Hrubá Vrbka, Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), Ústav T. G. Masaryka, Národní a universitní knihovna v Praze

Summary

The contribution looks at the provenance history of an early printed book held by the National Library of the Czech Republic under the shelfmark 54 S 284. It is the so called Halle Bible printed in Halle in the Czech language in 1745. The book, notable for the design of its modern binding with regional folklore motifs, was originally owned by the first Czechoslovak president Tomáš Garrigue Masaryk, who received it in 1930 as a present on his 80 th birthday. The long and sometime cumbersome journey of the Bible from the donor – the Bohemian Brethren in a South Moravian village of Hrubá Vrbka – and its subsequent placement in the Museum of Masaryk’s Gifts, until its final location in the Department of Manuscripts and Early Printed Books of the National Library of the Czech Republic, is traced on the basis of provenance inscriptions and markings in the Bible itself as well as information gained by research in archival documents in several institutions.

Keywords: bibliology, early printed books, Halle Bible, Hrubá Vrbka, Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), The Institute of T. G. Masaryk, National and University Library in Prague

Mgr. David Mach / Národní knihovna České republiky (National Library of the Czech Republic), Klementinum 190, 110 00 Praha 1

Úvod

Níže popisovaný exemplář tzv. Bible hallské uložený od roku 1954 v historickém knihovním fondu Národní knihovny ČR pod signaturou 54 S 284 zaujme vyšívaným plátěným obalem, který zcela zakrývá knižní hřbet i původní potah přední a zadní desky knihy. Druhým cenným prvkem této bible je rukopisná dedikace vepsaná na přední přídeští a odkazující na prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Tyto dva netradiční exemplářové znaky vedly k dalšímu pátrání po provenienčních osudech exempláře 54 S 284. První výsledek tohoto hledání dostal podobu krátkého výkladového textu sestaveného pro potřeby vystavení bible v rámci akce Exponát měsíce. Tato minivýstava trvala po celý leden roku 2022 v Klementinu. Doprovodný výklad byl koncipován v populárně naučném duchu a vzhledem k tehdejšímu stavu autorových znalostí obsahoval několik nepřesností. ¹ Předkládaný příspěvek si proto klade za cíl tyto chyby opravit a zmíněný výstavní text rozšířit o nové informace získané během více než ročního badatelského výzkumu.

Dříve než tak učiníme, zastavme se u povšechné charakteristiky Bible hallské v jejím druhém vydání z roku 1745. Jedná se o evangelickou redakci biblického textu v češtině textově vycházející z jednodílné Bible kralické z roku 1613. ² První edice Bible hallské vyšla už v roce 1722 a třetí vydání následovalo ještě v roce 1766. ³ Bible byla vytištěna v německém Halle nad Sálou v Tiskárně sirotčího domu (německy Waisenhaus) nákladem slezského knihkupce Samuela Trautmanna (činný 1727–1751). Tisk této bible nepřipadal v Čechách z konfesních důvodů v úvahu. Bible hallská tedy měla sloužit především potřebám protestantů, kteří odešli z Čech a usadili se v Sasku, Prusku či ve Slezsku. Kromě toho byla tajně distribuována i na české území. Zde však patřila k prohibitní literatuře a za její četbu hrozily přísné tresty. Legálně se v Čechách mohla užívat až po vyhlášení náboženské tolerance v roce 1781.

Podobné osudy zakázané knihy sdílel nejspíš i námi zkoumaný exemplář. Jeho „životopis“ je však ještě o něco pestřejší a v následujícím textu bude rozdělen do dvou základních chronologicky navazujících etap. První bude časově a místně lokalizována do Hrubé Vrbky a bude zahrnovat informace o dárci, vnější úpravě bible a důvodu jejího darování T. G. Masarykovi. Druhá etapa bude mapovat cestu bible od předání do Masarykova vlastnictví přes Ústav T. G. Masaryka až do historického knihovního fondu Národní knihovny ČR. Víceméně se podařilo, až na několik detailů, odkrýt celé dobové pozadí tohoto vzácného daru, protože obě etapy disponují dostatečným počtem ověřených a archivně doložitelných faktů. Hned v úvodu je tedy nutné zdůraznit, že propojení údajů obsažených přímo v bibli (tzn. výzdoba obalu, rukopisné věnování, razítka, věcná notace či přírůstkové a inventární číslo) se sekundární knihovnickou evidencí (zápisy v inventáři a na katalogizačním lístku) či relevantními archivními dokumenty (archiválie uložené v Hrubé Vrbce a Praze) se z větší části podařilo.

Výroba daru a jeho zaslání T. G. Masarykovi

Na úplném počátku provenienčních osudů Masarykovy bible stojí Hrubá Vrbka. ⁴ Tato jihomoravská obec má téměř 630 obyvatel a nachází se v bývalém okrese Hodonín v těsné blízkosti státní hranice se Slovenskem. Ves v minulosti náležela do strážnického panství a národnostně byla většinově česká. V Hrubé Vrbce existovala silná evangelická menšina, a to i v pobělohorské době. ⁵ V roce 1781 se hrubovrbečtí protestanté přihlásili k evangelické církvi augsburského vyznání a po vzniku Československa v roce 1918 byli začleněni do Českobratrské církve evangelické. Hrubá Vrbka je zajímavá i tím, že leží v etnografické oblasti označované jako Horňácko, ⁶ které je zase jedním z podregionů šířeji vymezeného Slovácka. Bohaté horňácké folklorní tradice se dodnes promítají do lidové tvorby, zvyků, a především do výzdoby a vzhledu oděvů.

Právě bible darovaná prezidentovi představovala ideální prostředek k prezentaci specifické etnografické příslušnosti Hrubé Vrbky a představení místních náboženských poměrů. Určitou roli mohly hrát ale i další faktory, např. Masarykovo členství v Českobratrské církvi evangelické, jeho příklon k ideovému odkazu české náboženské reformace nebo jen skutečnost, že prezident měl na jižní Moravě rodinné vazby, či úcta k jeho vysokému věku, jehož se v době vykonávání prezidentské funkce dožíval. Způsobů, jak mu zamýšlený dar předat, se také nabízelo více. Jako nejdostupnější se jevilo zaslání poštou. Osobní předání bylo možné prostřednictvím pražských audiencí či během Masarykových veřejných cest po českých a moravských lokalitách. Tyto dvě varianty se sice neobjevovaly tak často, ale hrubovrbečtí obyvatelé, ať už jako solitérní zástupci své obce, či jako řadoví členové hromadných slavnostních delegací, je měli možnost využít. Už v roce 1919 je obrazově dokumentována krojovaná návštěva z Horňácka, a nejspíš tedy i z Hrubé Vrbky, u Masaryka na Pražském hradě. ⁷ Stalo se tak během jedné ze dvou velkolepých folklorních slavností, které se konaly 29. května – 3. června a 26.–28. října 1919 a které měly prezentovat slovácko-slovenskou lidovou kulturu v nejširším pohledu. ⁸ K dalšímu přímému setkání Masaryka s hrubovrbeckými představiteli došlo při prezidentově okružní jízdě Moravou v létě roku 1924. Konkrétně 18. června jej do Hodonína přijelo uvítat učitelstvo a členové obecní rady v čele se starostou Hrubé Vrbky. ⁹ Ač se obě tyto události dnes zdají jako nejvhodnější pro předání bible, k samotnému darovacímu aktu v jejich průběhu nedošlo. Hlavním důvodem pro prezidentovo obdarování byly totiž až jeho 80. narozeniny slavené v roce 1930. K příležitosti tohoto významného životního jubilea zakoupili hrubovrbečtí evangelíci téměř nepoškozenou a úplnou Bibli hallskou a nechali pro ni zhotovit novou celokoženou vazbu, ochrannou dečku ¹⁰ a plátěný obal se šesti záložkami (střapci). Všechny textilie bohatě ozdobili tradiční horňáckou žlutobílou výšivkou se vzory nazývanými Na půł růže a lubina, Na makové vršky a okładky. ¹¹ Na přední předsádku bible pak vepsali následující věnování „Prvnimu Prezidentovi Česko Bratrska Evandělicka Cirkev v Hrubnj Vrbce“. Takto vyzdobenou bibli poté poslali poštou do Prahy.

Detailní průběh celé akce můžeme zrekonstruovat na základě rukopisných archiválií hrubovrbeckého českobratrského sboru a pražské Kanceláře prezidenta republiky. ¹² Nechme tedy promluvit tyto téměř zapomenuté svědky tehdejšího dění. Poprvé se o Masarykově bibli debatovalo 9. února 1930 na schůzi staršovstva. Tehdy bylo navrženo, že k 80. narozeninám T. G. Masaryka by měl být prezidentovi věnován nějaký „pietní a vážný dar“, který by vyjadřoval originalitu lidového umění na Moravském Slovácku a zároveň by upozorňoval na blízký vztah místních evangelíků k bibli jako hlavnímu zdroji jejich víry. Staršovstvo se na tomto návrhu jednomyslně shodlo a veškeré pravomoci k jeho realizaci předalo tehdy ještě vikáři, později již hrubovrbeckému faráři, Ladislavu Blechovi. ¹³ Nejspíš v jeho hlavě se zrodila myšlenka, jak bude dar konkrétně vypadat. Již na další schůzi staršovstva konané 9. dubna 1930 byli členové informováni o výsledku celé akce, která si podle Blechy vyžádala značný finanční náklad. Staršovstvo, s výjimkou jednoho staršího, vyslovilo s darem pro prezidenta souhlas.

Příprava daru tedy netrvala příliš dlouho. Práce byly skončeny už před 3. březnem 1930, kdy byla bible poslána expresní poštou Masarykovi do Prahy. Na začátku března (přesněji 8.–15. března) také proběhlo vyúčtování a zaplacení části finančních výloh. Zbytek byl vyrovnán v průběhu dubna a srpna téhož roku. Díky Blechovým evidenčním zápisům v pokladním deníku se dnes dozvídáme jména dalších zainteresovaných osob. Původním vlastníkem bible byl bratr Jan Hrbáč (z domu č. p. 132), který ji sboru nabídl k odkoupení. Novodobou převazbu knihy do kůže provedl knihař Strnad ze Strážnice. Podkladové plátno pro obal, dečku a střapce poskytla hrubovrbecká židovská obchodnice Gisela Reisfeldová, u níž sbor často nakupoval různé spotřební zboží a materiál. Nejvíce úsilí si však vyžádalo zhotovení ozdobné horňácké výšivky. Výzdobu dečky si mezi sebe rozvrhly čtyři ženy, konkrétně Anežka Ňorková (č. p. 114), Anna Jurenová (č. p. 113), Kateřina Jemelková (č. p. 1) a Anežka Kovařová (č. p. 7). Ňorková s Jurenovou vyšívaly osm dní, Jemelková a Kovařová o den méně. Na výšivce samotného obalu bible se podílela pouze Alžběta Kučerová (č. p. 60). Stihla ji dokončit za šest dní. O výrobu šesti záložek (střapců) se podělily Kateřina Tomešková (č. p. 51), Anna Miklošková (č. p. 192) a Kateřina Holčíková (č. p. 124). Každá z žen ušila zhruba za dva dny dva střapce. Tomešková si k šití navíc obstarala i vlastní plátno a hedvábí. Celkové peněžní výdaje na Masarykovu bibli činily asi 735 Kč. ¹⁴

Jedinou nepotvrzenou informací zůstává jméno původce rukopisné dedikace. Ta je překvapivě psána novogotickým kurzivním písmem. Je docela nezvyklé, že český text je ještě v roce 1930 reprodukován kurentem a ne latinkou. Z národnostně-jazykového hlediska by totiž současný badatel očekával, že text oslovující prezidenta Československa bude psán humanistickým písmem, aby neevokoval německé vlivy a rakousko-uherskou minulost. Autorkou tohoto věnování byla velmi pravděpodobně Eva Ňorková. Soudíme tak na základě podobnosti jejího kurentního rukopisu užitého v bibli a podpisu na doprovodném gratulačním dopisu (viz níže). Byla to nejspíš žena staršího věku, protože písmový obraz její dedikace je celkově roztřesený, řádky přípisu jsou nerovnoměrně uspořádané a výskyt výrazů „Evandělicka“ či „Hrubnj Vrbka“ působí docela archaicky. Eva Ňorková možná byla nejstarší členkou hrubovrbeckého sboru nebo byla Masarykovou generační vrstevnicí, a z tohoto důvodu byla právě ona pověřena napsat věnování prezidentovi. ¹⁵ Šlo asi o poctu, protože pokud by dedikaci napsal sám vikář Blecha, vypadala by mnohem moderněji. Komparací s úředními písemnostmi z doby jeho působení v Hrubé Vrbce můžeme zjistit, že jeho ruka byla vypsaná a že zcela bez problémů vládla úhlednou a čitelnou latinkou. Blecha tak alespoň sestavil doprovodný gratulační dopis, který vykazuje jeho rukopis a který byl přiložen k bibli a dečce. List sepsaný za celý hrubovrbecký sbor obsahuje krátké duchovně koncipované přání k Masarykovým osmdesátinám a kromě Blechy či Ňorkové ho podepsali i představitelé staršovstva.

Už krátce po výše popsaných událostech byla o tomto zajímavém daru informována i tehdejší široká veřejnost. Stručná zpráva o bibli byla totiž uveřejněna ve Světozoru, dobově oblíbeném časopise, jehož speciální svazek byl věnován oslavám 80. narozenin T. G. Masaryka. ¹⁶ V něm se mezi popisy různých darů objevuje i zmínka o „biblí svaté z roku 1745“. Zdůrazňuje se, že kniha je vázána v krásné slovácké výšivce a že ji prezidentovi poslal českobratrský „farní sbor v Hrubé Vrtce“. Této tiskové chyby si samozřejmě rychle všimli evangelíci z Hrubé Vrbky a vydavateli Světozoru odeslali 15. dubna 1930 prosbu o opravu. Zároveň žádali pražské nakladatelství Jan Otto o poskytnutí výtisku Světozoru pro farní archiv. Obě skutečnosti dokládají evidenční rukopisné zápisy vikáře Blechy v podacím protokolu jeho sboru. Zda zpráva ve Světozoru byla pro hrubovrbecké evangelíky jediným potvrzením toho, že Masaryk bibli skutečně obdržel, nevíme. Poznámka hradního úředníka na jejich gratulačním dopisu by nasvědčovala tomu, že jim bylo z prezidentské kanceláře zasláno oficiální poděkování. Tuto písemnost jsme však nedohledali. Je možné, že žádný takový dokument ani neexistoval, protože nebylo v silách prezidenta jednotlivě děkovat každému z tisíců gratulantů k jeho 80. výročí narození (viz níže). Hrubovrbecký sbor přál Masarykovi ještě v letech 1934, 1935 a 1937. Tyto gratulace k prezidentovým 84., 85. a 87. narozeninám se však již obešly bez cenných hmotných dárků a měly spíše podobu formálního, nábožensky laděného gratulačního dopisu adresovaného prezidentovi většinou kolem 3.–5. března z Hrubé Vrbky na Pražský hrad či do Lán. Například v listě z roku 1934 psaném opět farářem Blechou blahopřejí hrubovrbečtí evangelíci T. G. Masarykovi k životnímu jubileu a zároveň mu slibují, že neopustí jím vytyčenou „cestu živého křesťanství a opravdového českobratrství“. ¹⁷

Narozeninové gratulace hrubovrbeckých evangelíků nepředstavovaly v dobovém kontextu žádné výjimečné počiny. Masarykovy 80. narozeniny byly oslavovány ve velkolepém stylu a jubilant byl doslova zasypán blahopřejnými telegramy a pestrými dary, jež pocházely z různých končin prvorepublikového Československa. ¹⁸ Stejná situace se víceméně opakovala za pět let při prezidentově 85letém jubileu. Zatímco při osmdesátinách se Masaryk v rekapitulačním všeobecném novinovém poděkování ani neodvažoval vyslovit přesnější počet písemných blahopřání, v roce 1935 uvádí, že jich bylo více než třináct tisíc. ¹⁹ Vedle toho byly pro prezidenta v letech 1930 a 1935 uspořádány také speciální společenské akce. Některé z nich měly folklorní náplň a zúčastnili se jich i představitelé jihomoravského regionu. Zástupci z Hrubé Vrbky pravděpodobně nebyli na těchto oslavách osobně přítomni, ale přesto se s Masarykem spojili, a to prostřednictvím rozhlasových vln. Rádiovým éterem mu poslali hudební pozdrav jak k 80., tak i k 85. narozeninám. Památka na tyto zvukové zdravice je dokonce v paměti současných hrubovrbeckých obyvatel živější než povědomí o darování bible. ²⁰ Asi se nedá předpokládat, že by oba dary byly dobově nějak koordinovány, aby vytvořily co nejlepší a nejúplnější obraz o kulturních tradicích malé horňácké obce z československého pomezí.

Putování daru mezi pražskými institucemi

Druhá etapa provenienčních osudů bible začíná jejím uložením v Praze. Toto období připomínají knihovnické údaje nacházející se přímo v popisované knize. Prezidentovo vlastnictví dokládají dvě kulatá razítka Ústavu T. G. Masaryka, ²¹ věcná notace,²² inventární a přírůstkové číslo. Z těchto majetnických znaků se dají dále badatelsky zužitkovat především poslední dva jmenované, u nichž se dá odhadnout i datum zápisu. Přesně datovat lze hlavně přírůstkové číslo. To má podobu šestimístné číslice 116625 napsané na rubu titulního listu. Odkazuje na položku v dodnes dochovaném rukopisném inventáři Masarykovy knihovny. ²³ Z chronologických zápisů v tomto příručním dokumentu se dozvídáme, že zaevidování bylo provedeno až v roce 1953! Tedy v době, jež výše zmíněným skutečnostem časově vůbec neodpovídá. Z toho vyplývá, že mezi darováním bible a jejím zápisem do knihovní majetkové evidence vznikla dlouhá časová prodleva. A právě tu se budeme snažit objasnit. Výše jsme také zmínili Ústav T. G. Masaryka (dále jen Ústav). Pro vysvětlení dodejme, že do této instituce byl ještě za Masarykova života převeden prezidentův osobní majetek zahrnující konkrétně soukromou knihovnu, archiv a muzeum darů. Ústav měl vystupovat jako oficiální správce a strážce Masarykova myšlenkového odkazu. Jeho krátkou poklidnou existenci započatou založením instituce v roce 1932 negativně ovlivnila nacistická okupace Československa a poválečný nástup komunistického režimu. Ústav byl opakovaně rušen a obnovován a jeho fondy se několikrát stěhovaly. ²⁴

Předem tedy můžeme vyloučit nejjednodušší přímočarou hypotézu, že bible byla krátce po svém darování v roce 1930 zanesena do knihovní evidence, opatřena příslušnými provenienčními i pořádacími prvky a fyzicky zařazena do knihovního fondu. Touto běžnou cestou se do Masarykovy knihovny dostávala většina časopiseckých či knižních svazků. Ty musely být po svém zakoupení či darování označeny přírůstkovým číslem ²⁵ a zapsány do lístkových katalogů. ²⁶ Katalogizace zahrnovala vyhotovení jmenného popisu a přidělení věcného klasifikátoru. Ten sloužil jako vlastnická značka i signatura zároveň. ²⁷ Zdá se neuvěřitelné, že by tento obvyklý knihovnický postup v případě bible trval více než dvacet let. I když o určité časové disproporci se uvažovat dá. Takovýto „skluz“ mohl být totiž zapříčiněn komplikacemi, kterými knihovna prošla v období nacistické a komunistické totality. Jenže tyto události nastaly až několik let poté, co Masaryk bibli obdržel. Dobové společenské dění v roce 1930 lze považovat za klidné a zásadně nenarušující „knihovnické procesy“. Dále lze zohlednit argument, že za tímto zpožděním stojí pracovní neduh, který spočíval v zaostávání katalogizace. Už od přerodu Masarykovy knihovny z osobní na prezidentskou po roce 1918 se její pracovníci potýkali s „resty“ v podobě nezkatalogizovaných svazků. Jejich počet se pohyboval v tisícových hodnotách a rostl tím, jak do knihovny přibývaly stále nové přírůstky. V každé etapě existence knihovny v ní bylo určité množství nezpracovaných knih a tento knihovnický dluh se asi nikdy nepodařilo úplně eliminovat. ²⁸ Není tedy zcela vyloučeno, že některé knihy mohly na své zkatalogizování čekat i několik desítek let.

Všechna tato tvrzení jsou však lichá, protože v případě bible k žádné časové disproporci vlastně vůbec nedošlo. Její osudy po přesunu z Hrubé Vrbky do Prahy definitivně odkrývá již dříve zmiňované inventární číslo připsané tužkou do horního levého rohu lícové strany přední předsádky bible. Čtyřciferná číslice 2690 nás odkazuje na Masarykovo muzeum darů. Do něj byly ukládány všechny hmotné dary, které Masaryk obdržel během výkonu prezidentské funkce. Muzejní sbírka byla opravdu pestrá a zahrnovala cenné umělecké předměty i lidové výtvory nemající větší estetickou hodnotu a někdy ani dlouhodobou trvanlivost. ²⁹ Podle vzpomínek prezidentova osobního tajemníka Antonína Schenka ³⁰ byly do muzea umísťovány i knihy, především pak ty, jež vynikaly výzdobou knižních vazeb. A právě toto kritérium splňovala bible z Hrubé Vrbky. Její vnější výzdoba proto zastínila vnitřní literární obsah a místo do knihovny zamířil dar hrubovrbeckých evangelíků do muzea. Důkazem toho budiž nejen inventární číslo, ale i poznámka učiněná hradním úředníkem na rubovou stranu doprovodného gratulačního dopisu. V tomto administrativním přípisku je stručně konstatováno: „Převzal sem pro museum: Biblí Swatá z roku 1744, ve vyšívaném obalu – č. in. 2690…“ ³¹ Inventární číslo každého muzejního předmětu bylo zapisováno do svazkového inventáře. Ten se dodnes buď nedochoval, nebo se nám ho nepodařilo dohledat. Jeho nalezením a ověřením zápisu bychom měli k dispozici jednoznačný doklad popisovaného přesunu. Mohlo se totiž ještě stát, že bible do zamýšleného cílového místa svého uložení nakonec nedorazila. Všechny dary, které Masaryk obdržel ke svým 80. narozeninám, sice dostaly inventární číslo a byly evidovány v muzejním inventáři, ale krátce poté byly veřejně vystaveny a následně ještě jednou přehlédnuty a přetříděny. Tato selekce je rozdělila mezi muzeum, knihovnu a Masarykovu domácnost. Z dostupných archiválií, jež snad v úplnosti zachycují tento proces, ale vyplývá, že bible zůstala v muzeu. Rozhodně se nevyskytuje mezi darovanými publikacemi převzatými knihovníkem Odstrčilem ani mezi předměty věnovanými Masarykově domu či jeho nejbližším příbuzným. ³²

Dalších zpráv či dokumentů o celkovém obsahu, rozsahu či každodenním provozu muzea je dnes málo. Masarykova muzejní sbírka nebyla volně přístupná. Představovala prezidentův soukromý majetek, z kterého byly občas některé předměty z důvodu vysokého stupně opotřebení vyřazeny nebo naopak pro svou uměleckou exkluzivitu zapůjčovány externím subjektům. ³³ Muzeum víceméně sdílelo společné osudy s knihovnou, přesto oproti ní nepatřilo zrovna k preferovaným a plnohodnotným částem nově zřízeného Ústavu. I tak se množství muzejních předmětů neustále zvyšovalo. V roce 1932 jich bylo přes čtyři tisíce, v roce 1935 více než šest tisíc a o rok později údajně dokonce již deset tisíc. Zhruba od roku 1935 zabíralo patnáct hradních místností a čtyřicet skříní. V bubenečském domě bylo naopak vtěsnáno do tří pokojů (konkrétně č. 2, 8, 11). V muzeu tedy muselo být uchováváno na tisíce exponátů. ³⁴

Po Masarykově smrti a vystěhování Ústavu z Pražského hradu bylo muzeum od knihovny dočasně odděleno, aby se pak v letech 1939 a 1941 oba subjekty opět spojily, nejprve v bubenečských prostorách a následně v klementinských depozitářích. K definitivní rozluce došlo až při přesunech a likvidaci Ústavu na začátku padesátých let 20. století. Muzeum i knihovna měly sice přejít pod ochranu Československé akademie věd, nakonec byly ale knihovní fondy rozptýleny a muzeum jako celek skončilo v roce 1951 na zámku v Nelahozevsi, kde některé muzejní předměty časem podlehly zkáze a zbytek byl po zrušení Ústavu v roce 1954 převzat ministerstvem školství a částečně skartován nebo přerozdělen do různých muzeí a galerií. ³⁵ Hrubovrbecká bible však mohla být těchto nešetrných a chaotických zásahů ušetřena. Během či po stěhování do Nelahozevsi mohla být vyjmuta z muzejní sbírky a přeřazena do knihovny, kam svou hmotnou podstatou správně patřila. Možná právě proto dostala přírůstkové číslo až v roce 1953. Tak by mohla být vysvětlena velká časová disproporce mezi roky 1930 a 1953.

V každém případě v roce 1954 během likvidace Ústavu a rozdělení jeho knihovny byla bible zahrnuta mezi svazky, které zamířily do tehdejší Národní a universitní knihovny. ³⁶ Pravděpodobně se o to zasloužili pracovníci oddělení rukopisů a vzácných tisků Emma Urbánková a Adolf Chaloupka, kteří se osobně účastnili přerozdělování Masarykových knih a pro své pracoviště v Klementinu speciálně vybírali staré tisky. ³⁷ I ve svém novém místě uložení však musela bible na své zařazení do klementinského trezorového fondu určitou dobu čekat. Ačkoliv zaměstnanci oddělení rukopisů a vzácných tisků produkovali ve druhé polovině padesátých let 20. století stovky katalogizačních záznamů rukopisů, inkunábulí či vzácných tisků ročně, trvalo knihovnické zpracování bible vlivem nakupení dalších nových přírůstků téměř sedm let. Knihovní signatury 54 S 284 (signatura univerzálního fondu) a Tres. Sf 341 (signatura odkazující na uložení v trezoru oddělení rukopisů a vzácných tisků) bible obdržela a do generálního lístkového katalogu byla zapsána až v roce 1961. Tuto závěrečnou etapu její strastiplné pouti dokumentuje nejmladší vrstva rukopisných provenienčních přípisků, které jsou uvedeny na předním přídeští nebo rubu titulního listu bible a které kromě obou zmíněných signatur zahrnují i červené kulaté razítko se státním znakem Československa a opisem: Státní knihovna ČSSR – Universitní knihovna v Praze či přírůstkové číslo Don. 3597/61. ³⁸ Příslušnou poznámku na papírový katalogizační lístek pak učinila knihovnice Bedřiška Wižďálková. ³⁹ Tím se bible definitivně stala majetkem dnešní Národní knihovny ČR. Při katalogizaci pro projekt Google Books do ní byl ještě kolem roku 2013 vlepen štítek s čárovým kódem.

Závěr

Rekonstrukce provenienční historie Masarykovy bible nám odhalila, jak dalekou cestu musel tento starý tisk urazit, aby se dostal do místa svého současného uložení. Letmo jsme nahlédli do lokálních poměrů českobratrského sboru v Hrubé Vrbce, pohnuté minulosti Ústavu T. G. Masaryka a jeho jednotlivých částí či do postupu katalogizace v oddělení rukopisů a vzácných tisků Národní a universitní knihovny v Praze. Podobně jako v lidském životě se i v osudech této knihy střídala období vzestupů a pádů. Svých „pět minut slávy“ si bible užila v době své výroby a darování T. G. Masarykovi, kdy ji kromě tvůrců obdivoval i dobový tisk a snad také samotný prezident. S tímto obdobím pak kontrastují dlouhá léta nezájmu odrážející se v provizorním nebo definitivním uložení bible v temnotě muzejních skříní či knihovních depozitářů. Do protikladu můžeme dát také rychlost a důkladnost její přípravy ze strany hrubovrbeckých evangelíků a naopak zdlouhavost či povrchnost institucionálních katalogizačních procesů. Celkově však můžeme konstatovat, že bible měla obrovské štěstí, že unikla úplnému zničení během častých přesunů a konečné likvidace Masarykova muzea darů, jakož i celého Ústavu T. G. Masaryka. Lítost můžeme vyjádřit jen nad tím, že se do současnosti nedochovala i původní ochranná dečka, jež by nám dnes umožňovala vytvořit si ucelenou představu o působivosti a folklorní specifičnosti tohoto narozeninového daru. V historickém knihovním fondu Národní knihovny ČR se nacházejí ještě desítky dalších starých tisků patřících dříve do Masarykovy knihovny (viz např. pozn. č. 38). Bylo by žádoucí provést detailní průzkum jejich provenienční historie a výsledky konfrontovat s příběhem Masarykovy bible. Jedině tímto způsobem můžeme zjistit, zda je osud této bible skutečně tak výjimečný nebo je takových Masarykových knih se zajímavou proveniencí mnohem více.

Použité tištěné a elektronické zdroje

ACTA PUBLICA [online]. Brno: Moravský zemský archiv, 2020– [cit. 2023-01-21]. Dostupné z: https://www.mza.cz/actapublica/matrika/hledani.

Archivní Vademecum [online databáze]. Praha: Masarykův ústav Akademie věd ČR, 2014– [cit. 2023-01-21]. Dostupné z: http://vademecum.mua.cas.cz/vademecum/.

BARTOŠ, Josef a kol. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Svazek VIII, Okresy: Uherské Hradiště, Uherský Brod, Hodonín, Kyjov. Ostrava: Profil, 1982. 355 s.

BOHATCOVÁ, Mirjam. Exulantská vydání Kralické bible. In: Česká bible v dějinách evropské kultury. Brno: Česká společnost pro studium náboženství: Ústav religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 1994, s. 27–40. ISBN 80-210-1004-5. ISBN 80-901823-1-3.

BOHATCOVÁ, Mirjam. Die tschechischen gedruckten Bibeln des 15. bis 18. Jahrhunderts. In: Kralitzer Bibel = Kralická bible, Kommentar. Herausgegeben von Hans Rothe und Friedrich Scholz. Paderborn; München; Wien; Zürich: Ferdinand Schöningh, 1995, s. 1–182. ISBN 3-506-71654-9.

DRTINA, Jaroslav. Masarykova knihovna. Knihovna: časopis Svazu českých knihovníků. 1947, 2(4), 106–109.

DVORSKÝ, František. Vlastivěda moravská. II., Místopis, Strážnický okres. Brno: Musejní spolek 1914. 490 s.

Evangnet: nezávislý evangelický portál [online]. Praha: Občanské sdružení Evangnet, c2001– [cit. 2023-01-23]. Dostupné z: https://www.evangnet.cz.

Exponát měsíce – leden 2022 [online]. Praha: Národní knihovna ČR, 6. ledna 2022 [cit. 2023-01- 23]. Dostupné z: https://www.nkp.cz/o­knihovne/odborne­a­kulturni­akce/vystavy/exponat­esicele den2022?searchterm=expon%C3%A1t+m%C4%9Bs%C3%ADce+++leden.

HOSÁK, Ladislav. Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Sv. 2, M–Ž. Praha: Academia, 1980. 962 s.

PAVLÍK, Jarko. Hrubá Vrbka. Hrubá Vrbka: [Obec Hrubá Vrbka v nakl. Albert], 2011. 368 s. ISBN 978-80-7326-197-9.

Jihomoravský kraj: města a obce Jihomoravského kraje: tradice, historie, památky, turistika, současnost. Rožnov pod Radhoštěm: Proxima Bohemia, [2008?]. 467 s. ISBN 978-80-260-5904-2.

KPS–Databáze Knihopis [online databáze]. Praha: Národní knihovna ČR, 2015– [cit. 2023-01-23]. Dostupné z: http://www.knihopis.cz.

KYAS, Vladimír. Česká bible v dějinách národního písemnictví. Praha: Vyšehrad; Řím: Křesťanská akademie, 1997. 319 s. ISBN 80-7021-105-9.

MASARYK, Tomáš Garrigue. Der Dank des Präsidenten. Prager Presse, 14. března 1930, 10(73), [1].

MASARYK, Tomáš Garrigue. Poděkování presidenta republiky. Lidové noviny, 14. března 1930, 38(133), 3.

MASARYK, Tomáš Garrigue. Základové konkretné logiky. Praha: Bursík & Kohout, 1885. 200 s.

MIČKA, Antonín. Z dějin horňáckého školství a jeho osobností. Kozojídky/Louka: Albert, 2011. 519 s. ISBN 978-80-7326-194-8.

ODSTRČIL, Oskar. Die Bibliothek T. G. Masaryks. Volk und Kultur: Zeitschrift für die deutsche öffentliche Bildungspflege. 1938, 10(1–2), 1–5.

ODSTRČIL, Oskar. Budoucnost knihovny presidenta Osvoboditele. Masarykův lid. 1936, 11(25), 595–596.

ODSTRČIL, Oskar. Die Masaryk-Bibliothek. Prager Presse. 15. září 1937, 17(254), 7.

ODSTRČIL, Oskar. Masarykova knihovna. In: Vůdce generací. Díl druhý. Praha: Čin, 1930–1931, s. 424–434.

ODSTRČIL, Oskar. O soukromé knihovně presidenta Masaryka. Marginalie: věstník Spolku českých bibliofilů. 1935, 9(3), 43–48.

PAJER, Jiří. Čtení o Horňácku. Strážnice: Etnos, 2013. 255 s. ISBN 978-80-904622-8-1.

Památník Světozora k 80. narozeninám našeho prvního prezidenta. Část II. Praha; Bratislava: Nakladatelství Jan Otto, 1930. 20 s.

Der Präsident der Republik erhielt… Prager Presse, 18. dubna 1935, 15(107), 6.

RetrIS [online]. Praha: Národní knihovna ČR: SOFO Group, 2015/2016- [cit. 2023-02-03]. Dostupné z: https://retris.nkp.cz/.

Sčítací operáty [online]. Brno: Moravský zemský archiv, 2014– [cit. 2023-01-21]. Dostupné z: https://www.mza.cz/scitacioperaty/digisada/search.

SCHENK, Antonín. Z pamětí Antonína Schenka. In: Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2002, s. 208–287. ISBN 80-86495-12-4.

Svědectví archivů. In: Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní. Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2002, s. 112–207. ISBN 80-86495-12-4.

ŠTARHA, Ivan. Historický lexikon obcí jižní, jihozápadní a jihovýchodní Moravy. Brno: Moravský zemský archiv v Brně, 2010. 383 s. ISBN 978-80-86931-59-3.

TOUL, Jan: Jubilejní kniha Českobratrské evangelické rodiny k 150letému jubileu tolerančního patentu 1781–1931. České Budějovice: Jan Toul, 1931. 308 s.

TYDLITÁTOVÁ, Michaela. Staré tisky v knihovně Masarykova ústavu AV ČR a knihovna Rudolfa Hirsche. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků, 2003–2004, 18, 193–218.

TYDLITÁTOVÁ, Michaela. Utřídit neutříditelné: část historického fondu Ústavu T. G. Masaryka zpřístupněna. Knihovna: knihovnická revue, 2014, 25(1), 99–116.

VERNER, František. Bibliografie českých překladů celé bible i jejích částí. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1987. 85 s.

VOLNÝ, Řehoř. Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften. I. Abtheilung, Olmützer Erzdiöcese. II. Band. Brünn: Selbstverlag des Verfassers, 1857. 484 s.

VOLNÝ, Řehoř. Die Markgrafschaft Mähren. IV. Band, Hradischer Kreis. Brünn: Seidel’schen Buchhandlung, 1838. 32, xxxix, 42–552 s.

Výraz lásky a úcty presidentu republiky. Pražské noviny, 18. dubna 1935, 256(92), [1].

ZUMR, Josef: Dějiny ústavu T. G. Masaryka. Praha: Ústav T. G. Masaryka, 2012. 51 s. ISBN 978-80-86142-47-0.

ZUMR, Josef: Historie ústavu T. G. Masaryka. In: Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2002, s. 15–41. ISBN 80-86495-12-4.

Využité archivní fondy a pomůcky

Archiv Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Hrubé Vrbce a Velké nad Veličkou. Hrubá Vrbka č. p. 117.

Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR–protokol H (holdy), (1919) 1921–1941 (1946).

Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947.

Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947, podací protokol D 1930.

Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947, podací protokol HnH28 1934.

Archiv Národní knihovny ČR, Fond Národní a universitní knihovna Praha (1916)1918–[1960]

Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 1.

Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 2.

Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 3.

Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Tomáš Garrigue Masaryk, R–republika 1918–1937.

Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Knihovna, Knihovna Masarykova ústavu AV ČR, Inventář knihovny [sv.] XXIV.

MACH, David. Po stopách Masarykovy bible. Knihovna: knihovnická revue. 2023, 34(1), 28–47. ISSN 1801-3252.

Obrazová příloha

Obr. 1 Vyšívaný plátěný obal přední desky bible a šest ozdobných záložek (Národní knihovna ČR. sign. 54 S 286)

Obr. 2 Lícová strana přední předsádky bible s rukopisným věnováním, inventárním číslem, věcnou notací a čárovým kódem (Národní knihovna ČR, sign. 54 S 286)

Obr. 3 Rubová strana titulního listu bible s razítky a přírůstkovými čísly Ústavu T. G. Masaryka a Státní knihovny Československé republiky (Národní knihovna ČR, sign. 54 S 286)

Obr. 4 Rukopisný zápis z počátku února 1930 v Knize protokolů ze schůzí staršivstva o rozhodnutí hrubovrbeckých evangelíků věnovat T. G. Masarykovi narozeninový dar (archiv Farního sboru Českoslobratrské církve evagelické v Hrubé Vrbce a Velké nad Veličkou, sign. B1)

Obr. 5 Lícová strana gratulačního dopisu, který byl původně přiložen k darované bibli a dečce z Hrubé vrby (archiv Kanceláře prezidenta republiky, KPR H, (1919) 1921-1941 (1946), kart. 12, inv. č. 1844, sign. H/n/3716/34, spis H/n 2051)

Obr. 6 Rubová strana gratulačního dopisu s poznámkami hradního úředníka (Archiv Kanceláře prezidenta republiky, KPR H, (1919) 1921–1941 (1946), kart. 12, inv. č. 1844, sign. H/n/3716/34, spis H/n 2051)

Obr. 7 Předávací protokol vyhotovený v roce 1954 po zrušení Ústavu T. G. Masaryka a dokládající předání několika starých tisků do tehdejší Národní a universitní knihovny v Praze. Přírůstkové číslo Masarykovy bible 116625 se nachází ve třetím řádku (Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 2, karton č. 90, složka č. 6)

Poznámky

1 Původní pozvánka na výstavu je archivována na webu Národní knihovny ČR, viz Exponát měsíce – leden 2022 [online], 6. ledna 2022, https://www.nkp.cz/o-knihovne/odborne-a-kulturni-akce/vystavy/exponat-mesice-leden-2022

2 Druhé vydání Bible hallské a Bible kralická z roku 1613 jsou bibliograficky evidovány v: KPS–Databáze Knihopis [online databáze], 2015–, http://www.knihopis.cz, záznamy K01115, K01110.

3 První vydání Bible hallské viz KPS–Databáze Knihopis, pozn. č. 2, záznam K01114, a třetí edice je popsána v KPS–Databáze Knihopis, pozn. č. 2, záznam K01116. Podrobněji o jednotlivých vydáních Bible hallské viz KYAS, Vladimír: Česká bible v dějinách národního písemnictví, 1997, s. 192; BOHATCOVÁ, Mirjam: Exulantská vydání Kralické bible. In: Česká bible v dějinách evropské kultury, 1994, s. 33–37; BOHATCOVÁ, Mirjam: Die tschechischen gedruckten Bibeln des 15. bis 18. Jahrhunderts. In: Kralitzer Bibel = Kralická bible, 1995, s. 98–113; VERNER, František. Bibliografie českých překladů celé bible i jejích částí, 1987, s. 19 (pouze bibliografické záznamy).

4 Podrobněji o současnosti i historii Hrubé Vrbky viz následující starší literaturu: VOLNÝ, Řehoř: Die Markgrafschaft Mähren. IV. Band, Hradischer Kreis, 1838, s. 400; VOLNÝ, Řehoř: Kirchliche Topo‑ graphie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften. I. Abtheilung, Olmützer Erzdiöcese. II. Band, 1857, s. 320; DVORSKÝ, František: Vlastivěda moravská. II. Místopis, Strážnický okres, 1914, s. 50, 454–462. Z novější literatury např. ŠTARHA, Ivan: Historický lexikon obcí jižní, jihozápadní a ji‑ hovýchodní Moravy, 2010, s. 93; HOSÁK, Ladislav: Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Sv. 2, M–Ž, 1980, s. 748–749; BARTOŠ, Josef a kol. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Svazek VIII, Okresy: Uherské Hradiště, Uherský Brod, Hodonín, Kyjov, 1982, s. 266–267; Jihomorav‑ ský kraj: města a obce Jihomoravského kraje: tradice, historie, památky, turistika, současnost, [2008?], s. 340; PAVLÍK, Jarko: Hrubá Vrbka, 2011, 368 s.

5 Hrubá Vrbka patřila k lokalitám s nejvyšším počtem evangelíků v kraji. Nekatolictví zde mělo silnou historickou tradici a těžilo i z blízkosti Uher. K obrácení pobělohorských hrubovrbeckých protestantů nevedly ani časté misie vysílané do vsi světskými nebo církevními úřady. Zdejší konverze ke katolictví měly spíše formální podobu. Po roce 1781 byla v Hrubé Vrbce ustanovena fara a přifařeni i evangelíci ze sousedních vesnic. Více o tom viz PAVLÍK, Jarko, pozn. č. 4, s. 99–113 a obecněji o pobělohorské rekatolizaci na Horňácku viz např. MIČKA, Antonín: Z dějin horňáckého školství a jeho osobností, 2011, s. 69–85.

6 Horňácko tvoří celkem devět obcí (kromě Hrubé Vrbky např. ještě Kuželov či Lipov) a několik samot. Centrem tohoto etnografického subregionu je město Velká nad Veličkou. Většina horňáckých sídel se nachází v podhorských oblastech na úpatí CHKO Bílé Karpaty a hraničí se Slovenskem. Tato odlehlá poloha i drsnější přírodní podmínky v minulosti vedly k hospodářské a společenské izolaci Horňácka. To si tak dokázalo na dlouhou dobu zachovat specifickou lidovou kulturu. Označení tohoto kraje jako „Horňácka“ je však poměrně novodobým počinem. Pojmenování bylo poprvé použito až roku 1889 a vžilo se na konci 19. století. Podrobněji o tom viz např. PAJER, Jiří: Čtení o Horňácku, 2013, s. 5–8.

7 Dotyčná fotografie je otištěná v publikaci: PAVLÍK, Jarko, pozn. č. 4, s. 335. V Pavlíkově doprovodném popisku je bohužel uveden jen rok 1919 bez přesného data. Nelze tak určit, zda zachycuje jarní či podzimní návštěvu. Originální snímek původně pochází ze soukromé sbírky z Hrubé Vrbky. Nepřímo ji tedy můžeme považovat za důkaz toho, že hrubovrbecká obec měla v delegaci svého konkrétního zástupce. ¨

8 V dobových dokumentech se mluví o „Slovácích“. Členy těchto delegací byli ale kromě samotných obyvatel Slovenska i jejich sousedé z Moravského Slovácka či příhraničních česko-slovenských oblastí. Během první slavnosti z přelomu května a června 1919 navštívili slovenští hosté kromě prezidenta (audience se konala 30. května) či Pražského hradu i další významné lokality spojené s historií Prahy. Zároveň vystoupili na Žofíně a Výstavišti při krojových lidových slavnostech. Vrchol akce představovaly tzv. Lanžhotské hody z 1. června, na něž se osobně přišel podívat i T. G. Masaryk. Cílem druhé návštěvy v říjnu 1919 bylo demonstrovat česko-slovenskou národní sounáležitost, což se nejviditelněji povedlo při audienci 27. října, kdy na Pražský hrad dorazily dvě stovky rolníků v krojích zastupující všechny slovenské župy. Soudobé materiály k oběma audiencím z května/června a října 1919 jsou dostupné např. v archivním fondu: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Tomáš Garrigue Masaryk, R-republika 1918–1937, karton č. 372, Soupisy audiencí u prezidenta 1919–1921 (neuspoř.). O doprovodných slavnostech průběžně informoval dobový tisk.

9 O setkání hrubovrbeckých zástupců s Masarykem v Hodoníně se stručně zmiňuje pouze publikace: PAVLÍK, Jarko, pozn. č. 4, s. 244. Autor přitom neurčitě odkazuje na nějakého hrubovrbeckého kronikáře. V dobovém novinovém tisku nebo v archiváliích se však žádná konkrétnější poznámka o této události nevyskytuje. Setkání muselo být součástí prezidentovy druhé okružní cesty po Moravě konané 17.–27. června 1924. I během dalších dvou moravských výprav navštívil Masaryk oblasti na jižní Moravě. Tyto návštěvy ale proběhly ve dnech. 16.–19. září 1921 a 8.–28. června 1928. Dobové dokumenty či novinové výstřižky týkající se Masarykových cest na Moravu v letech 1921, 1924 a 1928 jsou uloženy v archivním fondu: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Tomáš Garrigue Masaryk, R -republika 1918–1937, karton č. 375–379 (neuspoř.).

10 K Masarykově bibli byla původně přiložena i ochranná dečka (tvůrci konkrétně mluví o ubrusu), do které měla být kniha nejspíš zavinována a kterou měla být překrývána. Tato textilie se do dnešní doby nedochovala a její osudy se už nedají podrobněji zjistit. Dovídáme se o ní jen z dobových archivních dokumentů. Archiválie z Hrubé Vrbky (viz poznámka č. 12) se o dečce zmiňují jen velmi zběžně a stručně. Konkrétnější představu o jejím vzhledu a velikosti si můžeme udělat jedině z poznámky hradního úředníka. Ten dečku charakterizuje jako velkou přikrývku zhruba o rozměrech 1,5 x 2 m zdobenou žlutým vyšíváním kolem a přes na způsob kříže. Dečka byla uložena v Masarykově muzeu (viz v textu níže) a obdržela inventární číslo 2691. Tím stopa po ní končí. Viz archiválie v: Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR–protokol H (holdy), (1919) 1921–1941 (1946), karton 12, inventární číslo 1844, signatura H/n/3716/34–Holdy k 84. narozeninám prezidenta T. G. Masaryka – II. část, spis H/n 2051–D 5247/30.

11 Horňácká výšivka patří k nejvýraznějším dokladům zdejší lidové tvořivosti a estetického cítění. Zdobila nejen jednotlivé krojové součástky (hlavně u ženského kroje), ale i obřadní plachty, ubrusy či ložní prádlo. Kromě okrasné funkce jí ve starších dobách byl přiznáván i magický význam. Ten souvisel s různými církevními i světskými ceremoniemi a zvyky, při nichž nesměly vyšívané textilie chybět. Pro místní výšivku je charakteristická umírněná barevnost (nejstarší výrobky jsou jednobarevné, případně dvoubarevné, až později se objevují i tříbarevné). Tlumenou barevnost nahrazují rozmanité ornamentální vzory a jejich vzájemná kombinace. K základním a dominujícím barvám patřila žlutá doplněná bílou, modrou či černou. Ostatní barvy jsou spíše marginální. V případě vzorů výšivky se kladl důraz na jednotlivé motivy a jejich poskládání do kompozice. Motivy se členily na hlavní a vedlejší. Vzorů bylo hned několik. V Masarykově bibli byly použity převážně vzory Na půł růže a Na makové vršky. Ty jsou sice běžné, ale obsahují motiv osmicípé hvězdy, která má údajně blahonosný význam, což určitě dobře věděly původkyně výšivky. Ženský rod u tvůrců výšivky pro Masaryka je na místě, protože vyšívat se učily výhradně dívky, a to už od mládí doma nebo v rámci školní výuky. Více viz PAJER, Jiří, pozn. č. 6, s. 63–88.

12 V archivu Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Hrubé Vrbce a Velké nad Veličkou sídlícím v Hrubé Vrbce v domě č. p. 117 byly prohlédnuty následující, zde uložené, archiválie: č. 29, Pokladní deník 1932–35 [moderní název a datace] Zápisní kniha církevních příjmů a vidání [sic!] roku 1928–35 [původní název na štítku], s. 34, 36, 38, 42; č. B1 Kniha protokolů ze schůzí staršovstva 1927–1956 [moderní název] Kniha protokolů psaných o schůzích staršovstva českobratrské evangelické cirkve v Hrubé Vrbce [původní název na štítku], s. 22–24; č. 38, Podací protokol 1929–40 [moderní název, původní název je poškozen], rok 1930, položky č. 73, 79, 93. Za zpřístupnění archivních dokumentů děkujeme farářce Alexandře Prčíkové. Pražskou etapu hrubovrbeckého daru zastupuje administrativa Kanceláře prezidenta republiky, konkrétně rukopisný záznam v podacím protokolu z 21. března 1930, a spis, do něhož byl založen průvodní gratulační dopis připojený hrubovrbeckými dárci k bibli a dečce. Viz Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947, podací protokol D 1930 a Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR–protokol H (holdy), (1919) 1921–1941, 1946), karton 12, inventární číslo 1844, signatura H/n/3716/34–Holdy k 84. narozeninám prezidenta T. G. Masaryka – II. část, spis H/n 2051–D 5247/30. Za pomoc s pátráním po těchto důležitých pramenech děkujeme archivářům Lucii Večerníkové a Tomáši Zubci. Všechny výše citované archiválie budou zmiňovány v následujícím výkladovém textu.

13 Ladislav Blecha (nar. 15. února 1904) byl rodák z pražského Karlína. Po teologických studiích v Praze a Paříži byl v roce 1930 ordinován na kněze. Již o rok dříve byl povolán do Hrubé Vrbky, kde pak působil až do roku 1941, nejprve na pozici prozatímního vikáře a od roku 1933 jako farář. Po odchodu z Hrubé Vrbky zamířil Blecha do Berouna. Zde byl činný v letech 1941–1971. Svou kariéru duchovního zakončil v roce 1972 na faře v Heřmanově Městci. Poté asi odešel do důchodu, nebo zemřel. Přesné datum jeho úmrtí se nepodařilo zjistit. Viz Blechova stručná životopisná hesla v: TOUL, Jan: Jubilejní kniha Českobratrské evangelické rodiny k 150letému jubileu tolerančního patentu 1781–1931, 1931, s. 42 a příslušné jmenné heslo na: Evangnet: nezávislý evangelický portál [online], c2001–2023, https://www.evangnet.cz/cce/kazatel/712­ladislav_blecha. Zmínky o Blechovi lze nalézt i v hrubovrbeckých farních archiváliích např. v: č. B1 Kniha protokolů ze schůzí staršovstva 1927–1956 (viz pozn. č. 12).

14 Konkrétní finanční částky byly zaplaceny následovně: 90 Kč – Jan Hrbáč; 90 Kč – knihař Strnad; 154, 50 Kč – Gisela Reisfeldová; 80 Kč – Anežka Ňorková (dečka); 80 Kč – Anna Jurenová (dečka); 70 Kč – Kateřina Jemelková (dečka); 70 Kč – Anežka Kovařová (dečka); 42 Kč – Alžběta Kučerová (obal); 14 Kč – Anna Miklošková (dvě záložky); 14 Kč – Kateřina Holčíková (dvě záložky); 24 Kč – Kateřina Tomešková (dvě záložky a vlastní materiál); 6,60 Kč – poštovní poplatek. Celkovou cenu Masarykovy bible tedy zhruba z poloviny tvořila souhrnná částka za výrobu výšivky (tj. 394 Kč) a finanční náklady za pořízení, knihvazačskou úpravu a odeslání bible či nákup zdrojových textilních materiálů (tj. 341,10 Kč).

15 Digitalizované farní matriky hrubovrbecké českobratrské církve a sčítací operát obce Hrubá Vrbka z roku 1921 evidují minimálně dvě Evy Ňorkové, které by odpovídaly výše navržené osobní charakteristice. Starší z nich se narodila 22. února 1851 jako Eva Mičková (Mitzka) a v roce 1868 se provdala za Jana Ňorka z domu č. p. 107. Mladší Evu narozenou 6. února 1863 pod příjmením Žáková pojal v roce 1881 za manželku Jiří Ňorek, když se přiženil k ní do domu č. p. 109. Obě Evy byly dokonce švagrové (Jan a Jiří Ňorkové byli bratři) a v roce 1921 při sčítání lidu byly ještě naživu. Podle ústního sdělení badatele Stanislava Práška zemřela starší Eva 23. června 1935. O datu smrti mladší Evy jsme ale nebyli informováni. Z tohoto důvodu a kvůli nemožnosti ověření dat v příslušné úmrtní matrice uložené stále na matričním úřadě obce Hrubá Vrbka necháváme otázku autorství dedikace ještě otevřenou. Uzavřít by ji částečně mohly údaje, které v roce 1921 zapsal sčítací komisař. Ten uvádí, že mladší Eva umí jen číst, zatímco starší Eva ovládá kromě čtení i psaní. Byla tedy ona původcem věnování? Doba jejího skonu a úplná gramotnost by tomu nasvědčovaly. K uvedeným biografickým údajům viz: ACTA PUBLICA [online]. 2020–, https://www.mza.cz/actapublica/matrika/hledani, Hrubá Vrbka (augšpurská konfese) – matrika narozených 1846–1871, číslo svazku R III, číslo knihy 6106, snímky č. 10, 41; Hrubá Vrbka (augšpurská konfese) – matrika oddaných 1846–1881, číslo svazku III, číslo knihy 6112, snímky č. 20, 47; Sčítací operáty [online]. 2014–, https://www.mza.cz/scitacioperaty/digisada/ search, Hrubá Vrbka – sčítací operát z roku 1921, kód sady HO0417, snímky č. 414, 422 (originální dokument uložen ve Státním okresním archivu Hodonín, v archivním fondu Okresní úřad Hodonín).

16 Nešlo ani tak o speciální číslo časopisu Světozor, ale spíše o samostatnou jubilejní publikaci, která částí svého názvu odkazovala na toto periodikum a která byla vydána stejným nakladatelstvím jako Světozor. Publikace byla navíc rozdělena do dvou svazků. O bibli z Hrubé Vrbky se hovoří až ve druhém z nich. Viz konkrétně Památník Světozora k 80. narozeninám našeho prvního prezidenta. Část II., 1930, s. 14. Ve výkladovém textu výše bylo ale z praktických důvodů zvoleno označení „Světozor“.

17 Původní gratulační dopis z roku 1934 byl v dobové agendě Kanceláře prezidenta republiky dodatečně spojen s listem z roku 1930. Obě originální písemnosti se proto dochovaly společně v: Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR – protokol H (holdy), (1919) 1921–1941 (1946), karton 12, inventární číslo 1844, signatura H/n/3716/34 – Holdy k 84. narozeninám prezidenta T. G. Masaryka – II. část, spis H/n 2051–D 5247/30. Přání z roku 1934 je evidováno i v podacích protokolech obou stran, viz Archiv Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Hrubé Vrbce a Velké nad Veličkou, č. 38, Podací protokol 1929–40 [moderní název, původní název je poškozen], rok 1934, položka č. 102 a Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947, podací protokol HnH28 1934. O existenci gratulačních dopisů z let 1935 a 1937 se dozvídáme minimálně z: Archiv Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Hrubé Vrbce a Velké nad Veličkou, č. 38, Podací protokol 1929–40 [moderní název, původní název je poškozen] rok 1935, položka č. 86; rok 1937, položka č. 56. Originální dokumenty ale již nebyly v pražském Archivu Kanceláře prezidenta republiky dohledány.

18 Fotografie vybraných narozeninových darů jsou otištěny v: Památník Světozora… viz pozn. č. 16, s. 18, 20. Tato publikace je vlastně obrazovou reportáží komplexně mapující průběh oslav Masarykových osmdesátin. Fotografické snímky vybraných darů jsou přístupné i v elektronické podobě, a to v: Archivní Vademecum [online databáze]. 2014–, http://vademecum.mua.cas.cz/vademecum/, pět fotografií se signaturami: 1930-1-10-001; 1930-1-10-002; 1930-1-10-003; 1930-1-39-002; 1930-2-11-001.

19 Masarykova poděkování za dary k jeho jubilejním narozeninám byla oficiálně vydána v české i německé verzi souběžně ve stejný den hned v několika novinových titulech. K osmdesátinám viz např. MASARYK, Tomáš Garrigue: Poděkování presidenta republiky. Lidové noviny, 14. března 1930, 38(133), 3. (česká verze); MASARYK, Tomáš Garrigue: Der Dank des Präsidenten. Prager Presse, 14. března 1930, 10(73), [1]. (německá verze). Děkovné vyjádření za dary k 85. jubileu se objevuje např. v: Výraz lásky a úcty presidentu republiky. Pražské noviny, 18. dubna 1935, 256(92), [1]. (česká verze); Der Präsident der Republik erhielt ... Prager Presse, 18. dubna 1935, 15(107), 6. (německá verze).

20 Ve Vrbeckém muzeu (dům č. p. 38) uchovává jeho soukromý majitel Stanislav Prášek ozdobnou tabuli s fotografiemi a jmény hrubovrbeckých muzikantů, kteří Masarykovi prostřednictvím rozhlasu zahráli a zazpívali k 80. a 85. narozeninám. K fotografickým snímkům je přidán také prezidentův portrét a především ručně psaný dopis z roku 1930, ve kterém osobně děkuje za hudební pozdrav. Tuto celou obrazovou kompozici zdobí horňácká výšivka v tradiční oranžové barvě a se vzory stejnými jako na obalu bible. Dokonce se dochoval i textový přepis, či spíše scénář celého česko -slovenského rozhlasového přenosu k 85. jubileu Masaryka. Viz Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947, inventární číslo 893, signatura D 8500, Prezident T. G. Masaryk 1918–1938, karton 108, Hodinka telefonních blahopřání k 85. narozeninám pana presidenta republiky T. G. Masaryka, vysílaná z meziměstské telefonní ústředny v Praze dne 6. března 1935 v době od 16.30 do 17.30 hodin, s. 8–10. O rádiovém vysílání se zmiňuje i: PAVLÍK, Jarko, pozn. č. 4, s. 262, klade ho však do roku 1936 a spojuje se sokolským cvičením. Nejspíš půjde o další akci nesouvisející s výše uvedenými rádiovými vysíláními.

21 Razítka mají následující opis: ÚSTAV T. G. MASARYKA V PRAZE a jsou natištěna na rubu titulního listu. Do bible mohla logicky přibýt až po založení Ústavu (viz hlavní text), tzn. v nebo po roce 1932, ale ne v roce 1930, kdy Ústav ještě oficiálně neexistoval. Před vznikem Ústavu Masarykova knihovna nejspíš používala kulaté razítko s opisem: SOUKROMÝ ARCHIV A KNIHOVNA PRESIDENTA REPUBLIKY. V PRAZE. Jeden exemplář tohoto razítka je uložen v: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 3, karton č. 12, složka č. 3.

22 Věcná notace se nachází na líci přední předsádky a má podobu malého a velkého písmena „Np“. Tato zkratka značí zařazení do věcné skupiny „Písmo Starého a Nového zákona“, jež byla součástí tematického členění Masarykovy knihovny (podrobněji viz pozn. č. 27).

23 Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Knihovna, Knihovna Masarykova ústavu AV ČR, Inventář knihovny [sv.] XXIV. 115.001–120.000. Dokument není běžně badatelsky dostupný. Za jeho zpřístupnění děkujeme vedoucí knihovny Janě Dvořákové.

24 Knihovní, archivní a muzejní fondy Ústavu byly dislokovány na Pražském hradě nebo na zámku v Lánech. Na těchto místech zůstaly i po Masarykově smrti v roce 1937. První stěhování si vynutily mnichovské události a abdikace prezidenta Edvarda Beneše. Narychlo byl zakoupen činžovní dům v Praze Bubenči ve Verdunské ulici a na přelomu let 1938–1939 byly do něj přestěhovány všechny části Ústavu. V roce 1941 německé Gestapo ale Ústav zrušilo a jeho fondy předalo do Národní a universitní knihovny. Zde v téměř neporušené podobě (jen menší část knih byla v roce 1943 začleněna do knihovního fondu nebo poslána do Německa) přečkaly válku. Po jejím skončení byl Ústav obnoven. Nové kolo přesunů nastalo v době nástupu komunistického režimu. V roce 1949 byl z prostorových důvodů Ústav přemístěn do nevhodné Kramářovy vily. Už v roce 1951 byl ale direktivně přestěhován do budovy pozdější Československé akademie věd na Národní třídě. Při tomto transferu došlo k narušení celistvosti Ústavu. Knihovna a archiv sice přešly na Národní třídu, muzeum ale z nedostatku místa skončilo na zámku v Nelahozevsi. V letech 1951–1953 se pak přemýšlelo o spojení Ústavu s Československou akademií věd. Místo toho byl v roce 1954 Ústav jako instituce zrušen. Knihovna byla rozdělena mezi tři státní instituce (Ústav dějin KSČ, Knihovnu Československé akademie věd, Národní a universitní knihovnu), archiv uložen v Ústavu dějin KSČ a muzeum bylo roztříděno (o muzeu více v hlavním textu). K institucionální obnově Ústavu došlo až po revoluci v roce 1989. Dění kolem Ústavu celkově shrnuje např. ZUMR, Josef: Dějiny ústavu T. G. Masaryka, 2012, 51 s. a tentýž text jako součást sborníku: ZUMR, Josef: Historie ústavu T. G. Masaryka. In: Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní, 2002, s. 15–41. Paradoxně poměrně dobře a výstižně informuje o Ústavu zpráva pražského Gestapa z roku 1941, viz Archiv Národní knihovny ČR, Fond Národní a universitní knihovna Praha (1916)1918–[1960], Spisy 1941, Zu: Masaryk -Bibliothek. Die Bibliothek des „T. G. Masaryk -Instituts“ in Prag [dílčí nadpis]. Speciálně na knihovnu a její historii se zaměřuje např. TYDLITÁTOVÁ, Michaela: Utřídit neutříditelné: část historického fondu Ústavu T. G. Masaryka zpřístupněna. Knihovna: knihovnická revue, 2014, 25(1), 99–116 nebo TYDLITÁTOVÁ, Michaela: Staré tisky v knihovně Masarykova ústavu AV ČR a knihovna Rudolfa Hirsche. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků, 2003–2004, 18, 193–196.

25 Nejstarší záznamy přírůstkových čísel v prvním svazku inventáře (viz pozn. č. 23) Masarykovy knihovny jsou datovány do února roku 1921. Za tuto informaci děkujeme paní Dvořákové. Inventární čísla sloužila nejen jako primární knihovnický údaj, ale pomáhala i při evidenci práce knihovníků. Konkrétně jde o to, že zaměstnanci Masarykovy knihovny vykazovali počet katalogizačně zpracovaných knih, a tedy svůj denní pracovní výkon, podle rozmezí přírůstkových čísel. Namátkově to lze demonstrovat na dochovaných pracovních výkazech z května a června roku 1924. V nich uvedená přírůstková čísla 13226–13271 či 20001–20010 byla skutečně ve stejnou dobu (konkrétně 13. května 1924 a 10. června 1924) zapsána i do příslušného svazku inventárního seznamu. Viz Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 1, karton č. 129, složka č. 37 (pracovní výkazy) a osobní e -mailová korespondence autora z 27. ledna 2023.

26 V Masarykově knihovně byl veden odborový (systematický, odbor ve smyslu obor) katalog uspořádaný podle věcného členění fondu a hlavní (jmenný) katalog, který primárně obsahoval katalogizační záznamy knih seřazené abecedně podle jmen autorů nebo názvu. Jmenná katalogizace se samozřejmě řídila jednotnými pravidly. Jejich výčet, ale i způsob přidělování přírůstkových čísel či celkovou knihovnickou metodiku podávají na stroji psaná a nedatovaná „Pravidla katalogisace knihovny“. Jedná se o obsáhlý interní dokument dochovaný v: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 1, karton č. 133, složka č. 56.

27 V archiváliích týkajících se Masarykovy knihovny a jejího provozu se dochovalo několik dokumentů či přímo knihovnických pomůcek (např. závěsných cedulí), které uvádějí úplný přehled a členění všech věcných skupin (oddílů). Viz Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 1, karton č. 129, složka č. 40; karton č. 133, složka č. 56. Věcných skupin bylo údajně více než 350. Navíc byly Masarykem průběžně rušeny či naopak nově zakládány. Tento proces se řídil hlavně prezidentovými studijními potřebami. Sám Masaryk žádný katalog nepotřeboval a v knihovně vyhledával příslušné dokumenty podle svého osobního logického chápání rozdělení vědních oborů a klasifikace veškerého lidského poznání, které formuloval v díle: MASARYK, Tomáš Garrigue: Základové konkretné logiky, 1885, 200 s. Podrobněji o celkovém tematickém členění Masarykovy knihovny viz ODSTRČIL, Oskar: Masarykova knihovna. In: Vůdce generací. Díl druhý, 1930–1931, s. 427–434.

28 Konkrétní počet zpracovaných či nezpracovaných knihovních svazků znal nejlépe vedoucí bibliotékář Oskar Odstrčil. Tento filozof a evangelický teolog byl v knihovně činný v letech 1922–1951. Úzce spolupracoval s T. G. Masarykem při výběru a objednávání knih. Je autorem několika informačních článků a pravděpodobně i pracovních dokumentů upravujících provoz knihovny. Podílel se také na vedení Ústavu a zažil jeho opakované stěhování. Dáme-li dohromady Odstrčilovy údaje o stavu Masarykovy knihovny, zjistíme, že v roce 1930 zahrnovala asi 62 tisíc (jinde je chybně uvedeno 70 tisíc) zkatalogizovaných knih a 1 tisíc knih nezkatalogizovaných. V roce 1935 bylo prý zkatalogizováno už 94 tisíc svazků a 7 tisíc nezkatalogizováno. K překonání hranice 100 tisíc svazků došlo v roce 1936. V letech 1937–1938 se množství zkatalogizovaných knih pohybovalo mezi 105–107 tisíci. V roce 1939 se v knihovně nacházelo 110 tisíc svazků. Dalších 40 až 60 tisíc nebylo zatím zkatalogizováno (jednalo se ale hlavně o tehdy nově zakoupenou sbírku Rudolfa Hirsche). V roce 1940 bylo zinventarizováno asi 160 tisíc svazků, z nichž bylo na 111 tisíc zapsáno a zbytek asi nikoli. V době likvidace Ústavu (1954) bylo celkově evidováno přes 204 tisíce knih a z toho 6 tisíc nebylo katalogizačně podchyceno. Všechny výše uvedené stavy byly převzaty z: ODSTRČIL, Oskar, pozn. č. 27, s. 425; ODSTRČIL, Oskar: O soukromé knihovně presidenta Masaryka. Marginalie: věstník Spolku českých bibliofilů. 1935, 9(3), 44; ODSTRČIL, Oskar: Budoucnost knihovny presidenta Osvoboditele. Masarykův lid. 1936, 11(25), 595; ODSTRČIL, Oskar: Die Masaryk-Bibliothek. Prager Presse. 15. září 1937, 17(254), 7; ODSTRČIL, Oskar: Die Bibliothek T. G. Masaryks. Volk und Kultur: Zeitschrift für die deutsche öffentliche Bil‑ dungspflege. 1938, 10(1–2), 3; DRTINA, Jaroslav: Masarykova knihovna. Knihovna: časopis Svazu českých knihovníků. 1947, 2(4), 107–108; ZUMR, Josef, Historie… pozn. č. 24, s. 20, 28; Svědectví archivů. In: Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní, 2002, s. 138, 164. V archivních dokumentech se pak nacházejí ručně psané přehledové grafy, tabulky či zprávy, které evidují počty zkatalogizovaných knih za meziválečná dvacátá a třicátá léta. Z těchto zdrojů vyplývá, že jejich množství stále rostlo, např. v roce 1934 jich bylo 24 045 a v roce 1937 už 108 500. Jejich objem v rámci jednoho roku za stejné sledované období však neměl stoupající tendenci, ale kolísal mezi 4–12 tisíci, nejčastěji se roční hodnoty pohybovaly nad 7 tisíc. Nicméně katalogizace probíhala v poměrně rychlém tempu, např. za léta 1922–1927 bylo zkatalogizováno přes 37 tisíc svazků a např. za obdobné šestiletí 1931–1936 ještě více (přes 47 tisíc). Avšak o tom, kolik bylo vedle nich ještě nezpracovaných svazků, si ze studia ústavních archiválií nelze udělat jasnou a ucelenou představu. Viz Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 1, karton č. 129, složka č. 40.

29 Do muzejní sbírky patřily např. doktorské diplomy, čestná občanství a členství, fotografie, bronzové předměty, porcelán, sklo, obrazy, kraslice, panenky, polštáře, dečky, cukrářské lahůdky či výrobky z květin a hlíny, které Masaryk většinou obdržel jako dar během narozeninových oslav, výročích vzniku Československa nebo v průběhu domácích a zahraničních zájezdů.

30 SCHENK, Antonín. Z pamětí Antonína Schenka. In: Mám jen knihy a skripta, cenná práce životní, 2002, s. 226. Schenk vystudoval práva a jako osobní tajemník T. G. Masaryka byl činný v letech 1928–1937. V prezidentské kanceláři a na Pražském hradě působil dále až do roku 1952. Společně s Oskarem Odstrčilem se podílel na poválečné obnově, stěhování a vedení Ústavu.

31 Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR–protokol H (holdy), (1919) 1921–1941 (1946), karton 12, inventární číslo 1844, signatura H/n/3716/34–Holdy k 84. narozeninám prezidenta T. G. Masaryka – II. část, spis H/n 2051–D 5247/30.

32 Zmíněné seznamy darů dodatečně přeřazených z muzea jinam jsou uchovány v: Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR–protokol H (holdy), (1919) 1921–1941 (1946), karton 21, inventární číslo 1860, signatura D 5856/31–Oslavy narozenin prezidenta T. G. Masaryka v roce 1930, spisy D 1251/31, D 13726/30 (dva seznamy po zhruba 50 vybraných darech pro Masarykovu domácnost); D 8956/30 (seznam 33 knižních darů předaných do knihovny). Není ale jasné, zda jde o přehled všech či pouze části přesunutých darů.

33 Archiválie dokumentující zapůjčování či vyřazování exponátů pocházejí z let 1935, 1938–1939 a jsou uloženy v: Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947, karton 258, inventární číslo 1493/a, signatura D 8788–Museum darů presidentů republiky 1935–47, spisy D 10354/35, D 5223/38, D 5527/38, D 3304/39. Kromě archivních dokumentů si lze o obsahu muzejní sbírky udělat reálnější představu z několika dobových fotografických snímků, které zachycují přeplněné muzejní skříně, viz Archivní Vademecum, pozn. č. 18, čtyři fotografie se signaturami: 4821; 4822; 4823; 4824. Na muzeum vzpomíná také: SCHENK, Antonín, pozn. č. 30, s. 226–227, 233, 239, 264–265, 273.

34 Informace o množství muzejních předmětů byly převzaty z několika tiskem nezveřejněných dokumentů. Nejstarší je ručně psaný právní rozbor a komentář ke statutu muzea z roku 1932 (zde uváděno 4 600 muzejních předmětů). Viz Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 2, karton č. 90, složka č. 1, Věnovací listina. Změny proti původnímu návrhu a jejich odůvodnění. Další dokument tvoří doprovodná zpráva k seznamu vyřazených muzejních předmětů z roku 1935 (zde 6 700 exponátů), viz Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Fond KPR I, 1919–1947, karton 258, inventární číslo 1493/a, signatura D 8788 – Museum darů presidentů republiky 1935–47, spis D 10354/35. Poměrně nespolehlivý pramen s pravděpodobně chybným kvantitativním údajem (zde 10 tisíc muzejních předmětů) představují rukopisné podklady pro plánovanou anglickou informativní publikaci o Ústavu a T. G. Masarykovi. Tato kniha měla vyjít v roce 1936. Viz Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 1, karton č. 133, složka č. 58, The Institute of T. G. Masaryk and the man behind It., l. 12a. Povrchnější zmínky o muzeu byly uvedeny i ve zprávě Gestapa z roku 1941. Viz Archiv Národní knihovny ČR, Fond Národní a universitní knihovna Praha (1916)1918–[1960], Spisy 1941, Zu: Masaryk -Bibliothek. Gruppierung in dem Hause Prag XIX. Marine -Str. 9 [dílčí nadpis].

35 Prostory na zámku v Nelahozevsi rozhodně nebyly pro dlouhodobé uložení muzejních předmětů vhodné a byly vybrány jen jako akutní nouzové řešení, a to i přesto, že původně byly odmítnuty. Při likvidaci „přeživších“ zbytků muzea v roce 1954 byly skartovány např. nápisy či fotografie s T. G. Masarykem. Zachovány zůstaly naopak např. obrazy, plakety, keramika atd. Viz SCHENK, Antonín, pozn. č. 30, s. 264–265 a ZUMR, Josef, Dějiny…, pozn. č. 24, s. 28–29 nebo ZUMR, Josef, Historie…, pozn. č. 24, s. 28–29.

36 Všechny knihy odvezené v roce 1954 do Národní a universitní knihovny byly zaevidovány do předávacích seznamů. Jako jejich identifikátor posloužilo přírůstkové číslo. Dodnes se dochovalo 145 více či méně hustě strojopisně popsaných listů přírůstkových čísel. Mezi nimi se nachází i číslo 116625 zastupující Masarykovu bibli. Jde tedy o další jednoznačnou provenienční stopu odkrývající cestu bible do současné Národní knihovny ČR. Viz Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Fond Ústav T. G. Masaryka 2, karton č. 90, složky č. 5 a 6.

37 Bible pravděpodobně směřovala přímo do oddělení rukopisů a vzácných tisků, protože její přírůstkové číslo bylo v roce 1954 zapsáno mezi 41 svazky, jež byly na příslušném předávacím seznamu (viz pozn. č. 36) souhrnně označeny jako staré tisky. Nesdílela tak osud většiny Masarykových knih s mladším datem vydání převzatých Národní a universitní knihovnou. Tyto svazky byly převážně ponechány pohromadě a uloženy do rezervních fondů. Pozdější knihovnické zpracování (viz hlavní text) zabránilo tomu, aby byla bible v devadesátých letech 20. století navrácena nově obnovenému Ústavu.

38 Zkratka přírůstkového čísla pravděpodobně naznačuje, že jde o dar, což je označení značně diskutabilní, ale s ohledem na dobově nestandardní akvizici bible asi jediné možné a v souladu s knihovnickými postupy. Pochybný a v rozporu se skutečností je i rok 1961, protože v této době už Ústav neexistoval. Přírůstkové číslo tedy spíše než skutečnému datu a způsobu získání bible odpovídá datu knihovnického zpracování. Namátkovou prohlídkou jazykově českých starých tisků uložených dnes v Národní knihovně ČR jsme zjistili, že na konci roku 1961 nebyla bible zkatalogizována a zařazena do klementinského fondu samostatně, ale společně se skupinou dalších starých tisků pocházejících původně z Masarykovy knihovny. Tyto knihy (konkrétně 54 S 269, 54 S 271, 54 S 276–54 S 279, 54 S 281–54 S 283, 54 S 285, 54 S 288) totiž obsahují všechny typické provenienční znaky knihovny Ústavu (např. kulatá razítka, přírůstková čísla, věcnou notaci). Navíc v depozitáři oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny ČR stojí na signaturách téměř vedle sebe a mají přírůstková čísla s rokem 1961, výjimečně i 1962 (např. Don. 3590/61, 3591/61, 3595/61, 3596/61). O úzkém spojení bible s touto skupinou tisků svědčí i to, že většina z nich (např. 54 S 279, 54 S 281–54 S 283) figuruje dokonce na stejném předávacím seznamu přírůstkových čísel z roku 1954 (viz pozn. č. 36).

39 Naskenovaný katalogizační lístek je k dispozici na: RetrIS [online], 2015/2016 https://retris.nkp.cz/Catalog?sigla=ABA001&catalogId=010gk1%20%20%20%20&caseId=4&drawerId=1&recordId=4010160&‑ bookmarkId=null&filterId=null&page=null.

Klíčová slova: dokument, médium, teorie dokumentu, komunikační modely, IFLA LRM

Summary: The study aims to find out whether and how important conceptual reference models of social communication: Shannon‑Weaver’s model of the general communication system, Jakobson’s model of language communication, and the conceptual model of bibliographic information IFLA LRM can contribute to the formation of the document theory. Using the results of the analysis of these models, an own working model of the document is created, within which a solution to the relationship between the notion of document and the related concepts of information, information resource and medium is proposed, and the possibility of modeling the granularity and typology of documents is assessed.

Keywords: document, medium, document theory, communication models, IFLA LRM

PhDr. Helena Kučerová, Ph.D. / Ústav informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (Institute of Information Studies and Librarianship, Faculty of Arts, Charles University in Prague), Na Příkopě 29, 110 00 Praha 1

Úvod

Touto studií volně navazujeme na přehledovou studii, v níž jsme představili významné teorie dokumentu (Kučerová 2021). Pohled na dokument optikou vědeckých teorií doplníme o úhel pohledu uplatněný v referenčních pojmových modelech sociální komunikace.

Rámec našeho uvažování o dokumentu bude představovat sociální komunikace. Je patrné, že stěžejní rolí dokumentů je umožnění komunikace ve společnosti, v současné etapě vývoje informačních a komunikačních technologií jsou dokumenty často podmínkou, bez níž by nebyla komunikace vůbec možná. Proto považujeme za užitečné vymezit dokument právě v kontextu sociální komunikace. Z výzkumných metod, které se v rámci sociální komunikace vyprofilovaly a jež jsou aplikovatelné v oblasti informační vědy, pokládáme za nejperspektivnější modelovou tvorbu. Lze konstatovat, že modely patří k metodám vědeckého výzkumu, které nejen účinně propojují empirické a teoretické poznání v rámci dané disciplíny, ale díky důrazu na koncentrované a zjednodušené zobrazení zkoumaného jevu jsou i vysoce efektivním nástrojem interdisciplinární komunikace poznatků a spolupráce vědních oborů na řešení komplexních problémů.

Cílem studie je posoudit, zda a čím mohou modely sociální komunikace přispět k formování teorie dokumentu. S využitím výsledků analýzy vybraných modelů se pokusíme navrhnout vlastní pracovní model dokumentu. Zatímco v předchozím článku jsme uplatnili metodu literárního průzkumu, tato studie je založena na metodě pojmové analýzy komunikačních modelů a na pojmovém modelování.

Článek je členěn do čtyř částí. V první části je vymezen pojmový a teoretický rámec studie a jsou charakterizovány použité metody. Druhá část dokumentuje průběh analýzy modelů komunikace: jsou shrnuty požadavky na definici dokumentu, jsou stručně popsány tři vybrané komunikační modely a je představen výsledek jejich pojmové analýzy v podobě odvozených pojmů a jejich pracovních charakteristik. Ve třetí části nabízíme vlastní vymezení pojmu dokument prostřednictvím modelu ve formě diagramu tříd v jazyce UML a jeho dílčí ověření na reálných případech. Čtvrtá část je věnována diskusi a úvaze o možných dalších směrech výzkumu.

1 Pojmový a teoretický rámec studie

Dokumenty prostupují všemi sférami praktické i teoretické lidské činnosti, a proto je i okruh disciplín, jež mohou přispět k chápání pojmu dokument, prakticky neomezený. V zájmu dosažení stanoveného cíle však bylo nutné přijmout určitá omezení: 1) na dokument budeme nahlížet jako na součást komunikace ve společnosti a 2) používanou pojmovou a terminologickou bázi omezíme na obory, jež tvoří teoretické zázemí analyzovaným modelům sociální komunikace.

V první části této kapitoly vymezíme pojem sociální komunikace pro účely naší studie. V následující části zdůvodníme, proč jsme se rozhodli používat termín „dokument“, resp. proč jej i v současné vývojové etapě informačních a komunikačních technologií považujeme za relevantní. Třetí část je věnována popisu použitých metod, tj. pojmové analýzy a pojmového modelování.

1.1 Sociální komunikace

V této části stanovíme základní osnovu uvažování o sociální komunikaci, již uplatníme v rámci naší studie. V části 2 budeme sledovat, jak je tato osnova dále rozpracována v analyzovaných modelech, jež ji doplňují o další významné aspekty.

Komunikace obecně zahrnuje přenos prostorem (transfer) nebo časem (uchování, tradování), umožňující spojení nebo sdílení za účelem přístupu k nějakému zdroji. Proces komunikace probíhá vždy v určitém kontextu, má definován výchozí a cílový bod a entitu, která je zpřístupňována přenosem či sdílením.

Sociální komunikace je specifický typ komunikace, jejíž kontext tvoří společnost a výchozím i cílovým bodem jsou lidé. Spojení lidí a sdílení zpráv je považováno za podmínku existence společnosti a jakékoli společné činnosti a spolupráce. Spojení může být přímé (například rozhovor tváří v tvář) nebo nepřímé (například online rozhovor prostřednictvím aplikace Skype či komunikace autora a čtenáře zprostředkovaná knihou). Je zřejmé, že v nepřímé komunikaci hrají významnou roli dokumenty.

Určitý terminologický problém představuje entita zpřístupňovaná během sociální komunikace, pro niž se v konkrétních kontextech a diskurzních komunitách používají různá označení. V modelech, jež jsme zvolili k analýze, se setkáme s termíny zpráva, sdělení a obsah. Lze konstatovat, že v témže smyslu, v jakém se v sociální komunikaci používají tyto termíny, se v informační vědě obvykle používá termín informace¹. Přestože každý z těchto termínů má svá specifika, budeme je pro účely naší studie považovat za synonymní. V zájmu jednotného názvosloví v rámci této studie považujeme za potřebné přiklonit se k jednomu z nich a ten pak používat konzistentně v celém textu.

Protože definice dokumentu aplikované v informační vědě zpravidla obsahují pojem informace², nabízí se preference tohoto termínu. Proti jeho používání však lze namítnout, že ne všechno, co se komunikuje ve společnosti, jsou informace, a zdaleka ne všechny dokumenty slouží svým uživatelům jako zdroj informací.³

Do skupiny „neinformativních“ spadá velká část uměleckých výtvorů a zábavních dokumentů (taneční hudba, deskové hry, poezie…), ale i tzv. performativní dokumenty (kupříkladu reklamy, jejichž cílem není informovat o zboží, ale přimět zákazníka k jeho koupi).

Po zvážení použitelnosti jednotlivých termínů pro účely této studie jsme se rozhodli preferovat termín obsah. Základní osnovu uvažování o sociální komunikaci tedy vymezíme jako přenos obsahu mezi lidmi v rámci společnosti.

1.2 Terminologická úvaha: proč „dokument“?

Východiskem naší úvahy je stanovení potřeby najít výstižné pojmenování pro pojem, který zatím předběžně charakterizujeme jako nástroj nepřímé komunikace obsahu. U tohoto pojmu se předpokládá dostatečně široká a rozšiřitelná extenze, aby mohl pokrýt všechny minulé, současné i budoucí typy komunikačních prostředků. Zároveň je zapotřebí, aby měl dostatečně specifickou intenzi, jež znemožní zahrnout mezi jeho instance entity nesloužící k sociální komunikaci. O tom, že v pojmenování takového pojmu zdaleka nepanuje konsenzus, svědčí výmluvně poznámka k heslu dokument v normě ISO 690 (2021, 3.13): „V některých profesích se pro dokumenty používá označení ‚médium‘, ‚titul‘ či ‚jednotka‘. V praxi knihoven jsou také obvyklé termíny ‚publikace‘, ‚zdroj‘ a ‚informační zdroj‘.“

Problém nalezení optimálního termínu se v některých oborech řeší převzetím termínů označujících původně užší pojmy omezené na určitý typ komunikačních médií. Tyto pojmy se pak používají ve dvojím smyslu: 1) v původním specifickém významu a 2) v uměle rozšířené extenzi pokrývající i další typy, jako jsou třeba obrazy, zvukové záznamy, představení, databáze ad. K tomuto účelu jsou využívány jak „tradiční“, relativně významově ustálené pojmy, tak pojmy „moderní“, díky masovému rozšíření informačních a komunikačních technologií obecně srozumitelné. Nejčastěji využívanými pojmy jsou text, který se používá zejména v literární vědě a v dalších humanitních disciplínách (Beard 2008, Lund 2010) a kniha, tradiční pojem pro knihovnictví. Jen namátkou připomeňme, že první tři Ranganathanovy zákony knihovní vědy ve znění: „Knihy jsou určeny k užívání; Knihy jsou pro všechny – každému čtenáři jeho knihu; Každé knize jejího čtenáře“ (Ranganathan 1931) se vztahují na všechny typy materiálů v knihovnách. Rovněž Paul Otlet považoval za účelné doplnit své široce zaměřené Pojednání o dokumentaci podnázvem Kniha o knize (Otlet 1934). Obdobné rozšíření významu se již automaticky předpokládá u pojmů bibliografie, bibliografický popis nebo bibliografická kontrola. Dalšími pojmy s takto rozšiřovanou extenzí jsou publikace, záznam, případně ve formulaci Patricka Wilsona „písemnost a zaznamenaná mluva“ (Wilson, 1968, s. 6) a data, případně jejich kolekce (databáze, datová sada či soubor dat).

Druhým způsobem řešení široké extenze vymezované entity je použití termínů označujících obecné zastřešující pojmy jako materiál, práce, dílo, výtvor, médium, titul, jednotka a v současné době zřejmě nejrozšířenější pojem zdroj (angl. resource/source), které jsou s to zahrnout veškeré typy nástrojů komunikace, nicméně významově zahrnují i jiné entity než komunikační média. Příkladem je definice zdroje v internetovém standardu RFC 3986 definujícím obecnou syntaxi identifikátorů URI, v níž se za zdroj považuje jakákoli konkrétní či abstraktní entita identifikovatelná pomocí URI. Také v jazyce RDF (Resource description framework) pro popis zdrojů v sémantickém webu je jako zdroj označováno cokoli, co se tímto jazykem popisuje, resp. co může mít nějakou vlastnost. Robert Glushko vysvětluje, že „zdroj v běžném slova smyslu znamená cokoli hodnotného, co může podporovat cílově zaměřenou činnost“ (Glushko, 2016, s. 36). Tím se pojem zdroj významově blíží z oblasti ekonomie pocházejícímu pojmu aktivum (angl. asset), což je podle normy ISO 690 (2021, 3.3) „cokoliv, co má nějakou hodnotu“.

Na obrázku 1 je pomocí tří překrývajících se oválů schematicky znázorněn významový rozsah alternativních pojmů k pojmu dokument: pojmy text, kniha, publikace, záznam a data umístěné v centrálním oválu mají užší rozsah, pojmy dílo, jednotka, práce, materiál, médium, výtvor, titul a zdroj ve vnějším prstenci pojem dokument významově přesahují. Ve skutečnosti je vztah těchto pojmů samozřejmě mnohem složitější, mnohdy se částečně významově překrývají, někdy až na úroveň synonymie. Rovněž chápání jejich významu se často liší v závislosti na konkrétním kontextu a diskurzní komunitě, v jejichž rámci jsou používány.

Ještě se krátce zastavíme u poměrně frekventovaného termínu informační zdroj, jenž je používán zejména v diskurzní komunitě informační vědy. Adjektivum „informační“, zdánlivě upřesňující obecný termín zdroj, přináší další problém – i když bychom odhlédli od toho, že je určen silně mnohoznačným a obtížně definovatelným pojmem informace a přiklonili bychom se k běžnému chápání informace jako smysluplného údaje o realitě, je takovéto upřesnění ve smyslu toho, co jsme připomněli v části 1.1, naopak příliš zužující a vylučuje četné entity komunikované ve společnosti.

Ve srovnání s výše uvedenými alternativními pojmy se pojem dokument jeví jako vhodnější. V tomto názoru se shodujeme s Hanou Vodičkovou, která jej vyjádřila již v roce 2007, když uvažovala o českých ekvivalentech pro anglický termín manifestation z modelu FRBR (Vodičková 2007). Domníváme se, že teorie dokumentu Suzanne Brietové, Paula Otleta nebo Michaela Bucklanda, jež jsme představili v přehledové studii (Kučerová 2021), přesvědčivě prokazují, že pojem dokument má dostatečně širokou extenzi, aby mohl pokrýt všechny typy nástrojů sociální komunikace. Pro tyto účely není třeba jeho extenzi uměle rozšiřovat, jako je tomu v případě metonymického (pars pro toto) využívání pojmů text, kniha, publikace, záznam, data a informační zdroj. Pojem dokument má současně dostatečně specifickou intenzi, jež umožňuje vyloučit entity, které nelze považovat za nástroj komunikace obsahu. To je jeho předností oproti pojmům z druhé, obecné skupiny, které mají tak rozsáhlou extenzi, že mohou být použity k označení prakticky čehokoli. Navíc se pojem dokument vyznačuje sémantickou sílou umožňující pokrýt i elektronické a multimediální zdroje, aniž by bylo třeba nějakých terminologických úprav jako v případě e‑knihy, hypertextu, online zdrojů, velkých dat nebo nových médií. Zdá se tedy, že díky své extenzi a intenzi je pojem dokument připraven zahrnout i taková média, která se do komunikačního prostředí zapojí v budoucnosti.

Obr. 1 Alternativy k termínu dokument

1.3 Metodika pojmové analýzy a pojmového modelování

V již zmíněné přehledové studii (Kučerová 2021) jsme teorie dokumentu rozdělili podle převažující metody na teorie používající metodu kategorizace, metodu založenou na specifikaci vlastností a na metodu specifikace aspektů. K těmto třem obecně používaným metodám nyní doplníme metodu modelování. Podrobně jsme se problematice pojmového modelování věnovali v článku (Kučerová 2018), na tomto místě uvedeme pouze stručné shrnutí.

Model je jakákoli záměrně vytvořená reprezentace objektu nebo jevu či děje (tzv. originálu), jež se s ním shoduje v podstatných vlastnostech. Pojmový model je typ modelu, jehož účelem je sémantická reprezentace originálu prostřednictvím pojmů a jejich vztahů. Rozlišují se subjektivní (mentální) pojmové modely vytvářené během lidského myšlení a objektivní pojmové modely, v nichž jsou pojmy explicitně vyjádřeny v nějaké formální znakové soustavě. Obvykle jsou objektivní pojmové modely vyjádřeny textově (například ve formě klasifikačních schémat, tezaurů, metadatových schémat, ontologií) nebo graficky (například pomocí sémantických sítí, diagramů entit a vztahů či diagramů tříd), případně kombinací textové a grafické notace. Referenční pojmový model je pojmový model na nejvyšší úrovni abstrakce, který vyjadřuje dohodu o významu základních pojmů v doméně a tím umožňuje komunikaci v rámci předmětné oblasti. Poskytuje obecný rámec a pojmovou základnu pro tvorbu specifických (například doménových, implementačních, technologických či datových) modelů, standardů či aplikačních profilů.

Pojmová analýza je takový rozbor zkoumaného jevu, jehož výsledkem je reprezentace analyzované skutečnosti prostřednictvím pojmů. Předmětem analýzy se může stát cokoli, i pojmy. Rovněž modely, které jsou výsledkem a nástrojem poznání nějakého jevu, se mohou stát samostatným zdrojem poznatků a mohou být tedy podrobeny pojmové analýze. To je i případ naší studie, v níž jsou předmětem analýzy a interpretace pojmy zahrnuté v modelech sociální komunikace. Z rozsáhlé palety možností využití modelů ve výzkumu (poznání originálu, návrh či vytvoření originálu, ovlivnění originálu, experimenty, testování hypotéz ad.) tedy zvolíme pojmovou analýzu vybraných modelů, jež bude směrována k výběru pojmů aplikovatelných při tvorbě modelu dokumentu. Tomu odpovídá i volba analyzovaných modelů: všechny tři modely lze zařadit do kategorie referenčních modelů, jejichž funkcí je mj. i sloužit jako zdroj pro tvorbu specifických doménových modelů. Postup rozdělíme do tří kroků: 1) určíme kritéria analýzy s uplatněním systémového přístupu, 2) v modelech sociální komunikace vyhledáme pojmy odpovídající stanoveným kritériím a 3) s využitím pojmů získaných analýzou modelů sociální komunikace navrhneme vlastní pojmový model dokumentu.

Pro návrh pojmového modelu použijeme formu diagramu tříd v unifikovaném modelovacím jazyce UML (Unified modeling language). Pojmy jsou v tomto diagramu reprezentovány prostřednictvím tříd, v nichž jsou seskupeny prvky se stejnými vlastnostmi. Třídy jsou propojeny třemi typy sémantických vztahů: vztah asociace zastupuje libovolnou sémantickou souvislost, vztah partitivní hierarchie spojuje celek a jeho části a vztah generické neboli rododruhové hierarchie propojuje třídu‑typ s jejími podtypy. Tento typ vztahu je založen na společných vlastnostech – „dětská“ třída na nižší úrovni sdílí vlastnosti s „rodičovskou“ třídou na vyšší úrovni a obvykle se od ní ještě odlišuje svými specifickými vlastnostmi. Vztah rododruhové hierarchie umožňuje tranzitivitu neboli přenos vlastností, tj. jednou definovaná vlastnost v nadřazené úrovni se stává vlastností všech entit v podřazených úrovních. V opačném směru jde o abstrakci – směrem k nadřazené úrovni se vypouštějí individuální charakteristiky podřazených entit a ponechávají se pouze ty, jež jsou společné celé skupině. Tím je dosaženo úsporného zachycení modelovaných jevů bez duplicit a redundance a tedy i podstatného zjednodušení modelu.

2 Analýza modelů komunikace

V první části této kapitoly jsou vymezena kritéria analýzy, ve druhé části jsou charakterizovány vybrané modely a ve třetí části je prezentován výsledek jejich pojmové analýzy.

2.1 Kritéria analýzy: systémový přístup k definování dokumentu

V této části stanovíme kritéria pro pojmovou analýzu vybraných modelů sociální komunikace. Během analýzy se budeme zajímat nikoli o to, jak úspěšně daný model reprezentuje sociální komunikaci, ale o to, co z daných modelů lze využít pro teoretické uvažování o dokumentu. Proto se zaměříme na kritéria použitelná pro definování dokumentu.

Vzhledem k existenci různých způsobů definování dokumentu bude nejprve nutné rozhodnout, jaký typ definování dokumentu je naším cílem. Kromě klasické aristotelské definice prostřednictvím určení nejbližšího rodu a specifických rozdílů se lze i v odborném prostředí běžně setkat s alternativními typy definic. Enumerativní definice neboli definice výčtem prvků reprezentovaných pojmem se v praxi vyskytují v podobě četných seznamů typů dokumentů. Deskriptivní (popisné) definice ve formě výčtu vlastností definovaných entit jsou dobře známé v prostředí knihoven; používaná pravidla bibliografického popisu explicitně stanoví, které vlastnosti dokumentu mají být popsány, tj. naplněny hodnotami během procesu katalogizace. Další oblíbenou pomůckou při definování dokumentu jsou metafory a metonymie, jež přibližují definovaný objekt formou analogie (dokument jako… znak, funkce, médium, věc apod.). Ve všech těchto případech však chybí začlenění definované entity do kontextu, metaforické definice navíc postrádají i vymezení specifických vlastností.

My se při pojmové analýze komunikačních modelů zaměříme na ty jejich komponenty, které by umožnily dospět k definici dokumentu splňující požadavky klasické aristotelské definice. Specifické rozdíly i kontext, do něhož jsou dokumenty ve společenské komunikaci začleněny, se pokusíme zachytit co nejúplněji s uplatněním systémového přístupu.

Základní kategorie pro definici dokumentu, které použijeme jako kritéria při pojmové analýze komunikačních modelů, jsou sumarizovány v následující tabulce 1. Kategorie jsou seskupeny do tří základních faset, jež pokrývají 1) dokument jako celek, 2) komponenty (strukturu) dokumentu a 3) vlastnosti dokumentu.

Tab. 1 Fasety pro definování dokumentu

Obsah první fasety ukazuje, že už na základní úrovni chápání dokumentu jako systému, kdy jej vnímáme holisticky jako celek vymezený vůči svému okolí, lze zaznamenat dvě odlišné možnosti jeho definování. Objektivní způsob vychází z aristotelské představy, že je možné odhalit skutečně existující podstatu, substanci či esenci zkoumaného jevu. Subjektivní způsob určuje dokument tím, jak se jeví pozorovateli. Tato fenomenologická metoda⁴ poznání světa prostřednictvím toho, co subjekt vnímá a cítí, se v souvislosti s digitálními produkty a službami konkretizuje jako tzv. user experience – uživatelská zkušenost, uživatelský prožitek či zážitek. Otázka, kterému z těchto způsobů dát přednost, nabývá na aktuálnosti u digitálního dokumentu: je jeho esencí to, co vnímá a zažívá uživatel například prostřednictvím displeje počítače formou individuálně přizpůsobitelného uživatelského rozhraní, anebo jsou to uživateli smyslově nedostupné digitální objekty, data a programy, jež ho fyzicky tvoří, nebo dokonce jen algoritmy, které umožňují jeho vytvoření?

Ve druhé a třetí fasetě jsou zařazeny kategorie, které jsou výsledkem systémové analýzy dokumentu. V souladu se systémovým přístupem budeme za nejvýznamnější z vlastností dokumentu uvedených v těchto fasetách považovat jeho účel, který stanoví­me axiomaticky jako umožnění jakéhokoli typu nepřímé komunikace obsahu.

Klasický postup systémové analýzy rozlišuje strukturu a funkci. Strukturní definice dokumentu pohlíží na dokument jako na věc (viz Buckland, 2017, s. 22); stanoví, co do­kument je, z jakých prvků (částí) je složen a jaké jsou jejich vztahy. Funkční definice nahlíží na dokument jako na proces nebo jako na události v jeho životním cyklu. Funkce dokumentu pak určíme jako procesy, díky nimž je možné dosáhnout stanoveného úče­lu. Jsou rozděleny do dvou skupin na procesy či události ovlivňující dokument (co se dá dělat s dokumentem) a na procesy, jimiž dokument ovlivňuje své uživatele (co „dělá“ dokument).

Pro naše účely doplníme ještě další dimenzi analýzy specifickou (nejen) pro doku­menty – členění na obsah a formu.⁵ Takové členění vychází z platónského rozlišování materiálního a ideálního reprezentovaného různě pojmenovanými dvojicemi: hmota a vě­domí, duše a tělo, označující a označované jako forma a význam znaku v Saussurově pojetí, dílo a vyjádření v modelu IFLA LRM ad. Stejně jako struktura a funkce tvoří ve skutečnosti jednotu, jsou spolu navzájem neoddělitelně spjaty obsah s formou. V rám­ci systémové analýzy, která je analýzou logickou, je však možné je uvažovat odděleně a zaměřit se na konkrétní případy jejich vzájemného působení.

Obsahová definice dokumentu se zaměřuje na smysl sdělovaný dokumentem (předmět, téma, aboutness sdělení). Forma je běžně chápána jako vnější uspořádání („vzhled“) obsahu. Uspořádat lze ale i vnitřní komponenty obsahu – v tomto aspektu se forma blíží pojmu struktura. Zatímco obsah je jednoznačně abstraktní, formu ještě rozčleníme na dva typy – abstraktní formu obsahu vyjadřující (kódující) sdělení (napří­klad obraz, pohyb, zvuk) a konkrétní formu neboli hmotný nosič, což je konkrétní fyzický objekt, na němž či jímž jsou abstraktní obsah a forma zaznamenány, přenášeny nebo sdíleny (například papír, elektromagnetické vlny). Lze konstatovat, že takto vymezený obsah a forma obsahu představují strukturu sdělení a hmotný nosič tvoří infrastrukturu jeho komunikace. Východiskem pro kategorizaci atributů dokumentu se pro nás tedy stane triadické členění dokumentu na obsah, formu obsahu a hmotný nosič.

Vztahy dokumentu k souvisejícím entitám budeme sledovat ve dvou úrovních. Kog­nitivní (gnozeologická, epistemologická) rovina umožní vymezit vztah pojmu dokument k významným pojmům, s nimiž sémanticky souvisí (například informační zdroj, médium). Ontologický kontext tvoří prostředí, v jehož rámci dokument existuje, například informač­ní prostředí (infosféra), sociální komunikační systém, bibliografické univerzum, knihovna, podnikový informační systém.

2.2 Charakteristika modelů

V této části se zaměříme na to, jakým způsobem zobrazují sociální komunikaci její mode­ly. Sociální komunikace je intenzívně zkoumanou oblastí a v rámci tohoto zkoumání bylo již vytvořeno značné množství modelů. Mezi modely, které jsme zvažovali pro provedení analýzy, byly mj. model sémantického webu6, model ODA – architektura otevřených do­kumentů (ISO 8613) nebo populární Laswellův model sociální komunikace („Kdo říká komu co jak s jakým výsledkem“), referenční pojmový model informací o kulturním dě­dictví CIDOC CRM (CIDOC Conceptual reference model), referenční model otevřeného archivačního informačního systému OAIS (Open archival information system) nebo ab­straktní model pro metadata Dublin Core DCAM (DCMI Abstract model).

Pro naši studii jsme zvolili dva podle našeho názoru nejvýznamnější modely společen­ské komunikace, jež byly vytvořeny v polovině 20. století a jsou široce přijímané a dis­kutované i mimo disciplíny, v jejich rámci byly původně vytvořeny: Shannon‑Weaverův obecný model komunikačního systému a Jakobsonův model jazykové komunikace. Pro naše účely je důležité, že oba modely nevznikly empiricky, ale byly odvozeny z vědec­kých teorií. Mají tedy oporu ve vysoce abstraktních vědních disciplínách (matematická teorie informace, lingvistika a sémiotika), což umožňuje jejich aplikovatelnost i v součas­ném komunikačním prostředí, které se dramaticky odlišuje od komunikačního prostředí v době jejich vzniku.

Třetím vybraným modelem je referenční pojmový model bibliografických informací IFLA LRM s kořeny v devadesátých letech 20. století. Jeho jádrem je zobecnění histo­ricky nashromážděných zkušeností s popisováním dokumentů v doméně paměťových, fondových a kulturních institucí. Přínosem pro rozvoj teorie bibliografických informací je jeho vícehlediskový pohled na dokument prostřednictvím entit dílo, vyjádření, provedení a jednotka, který nabízí způsob řešení vztahu obsahu a formy dokumentu. Specifikem modelu je, že se soustřeďuje nikoli na „primární“ entity účastnící se komunikačního procesu, ale na metaúroveň informací o těchto entitách, tj. na metadata. Přestože není přímo spojen s některou z teoretických vědních disciplín, aktuálně je model IFLA LRM přijímán jako nejvýznamnější model v rámci informační vědy a široce aplikován v praxi.

Každý ze zvolených modelů se zaměřuje na určitou část či aspekt společenské komu­nikace. Univerzem diskurzu Shannon‑Weaverova modelu jsou technické aspekty komu­nikace, je optimalizován pro technicky zprostředkovanou komunikaci na dálku. Jakobson se zajímá o přímou jazykovou komunikaci, v jejímž rámci akcentuje poetickou funkci jazyka. Model IFLA LRM pokrývá tzv. bibliografické univerzum7 a soustřeďuje se na ko­munikaci v čase, jež je ze své povahy nepřímá, zprostředkovaná komunikačními médii.

Tato specifika jednotlivých modelů znemožňující jejich přímé sjednocení lze však vnímat i jako výhodu, umožňující uplatnit princip komplementarity navržený neo‑dokumentalistickou školou k definování dokumentu (Lund 2004). Znovu připomeneme, že cílem této studie není hodnotit vybrané modely, ale použít výsledky jejich analýzy ke konstrukci vlastního pracovního modelu dokumentu.

2.2.1 Shannon‑Weaverův model obecného komunikačního systému

Na obrázku 2 je zobrazen model obecného komunikačního systému v podobě, v níž ho v roce 1949 představili jeho tvůrci – američtí matematici a průkopníci informatiky Claude Elwood Shannon (1916–2001) a Warren Weaver (1894–1978). Grafické schéma vypracovali jako názornou pomůcku k pochopení podstaty Shannonovy matematické teorie komunikace, jež kromě entit uvedených v modelu zahrnuje dnes běžně používané pojmy informace, entropie a redundance (Shannon a Weaver 1949).

Obr. 2 Model obecného komunikačního systému (Zdroj: Shannon a Weaver, 1949, s. 98)

Model tvoří následující komponenty a jimi realizované procesy: Informační zdroj (angl. information source) vybere z množiny disponibilních informací zprávu (angl. message), která se má komunikovat.8 Obsah (sémantika) zprávy je podle Shannona a Weavera záležitostí kontextu, v němž se nachází informační zdroj. Tento kontext ovšem není v grafickém schématu zobrazen. Vysílač (angl. transmitter) kóduje zprávu, aby byla ko­munikovatelná přenosovým kanálem (angl. channel) ve formě signálu (angl. signal). Ka­nál (na obrázku 2 je znázorněn nepopsaným čtverečkem) je zdrojem šumu (angl. noise source) a příčinou toho, že přijatý signál se obvykle liší od signálu vysílaného. Přijímač (angl. receiver) dekóduje přijatý signál (angl. received signal) a vytvořenou zprávu pře­dá cíli (angl. destination).

Ze tří úrovní komunikace, které autoři pojmenovali podle řešených problémů jako úroveň techniky, sémantiky a efektivity (tj. pragmatiky), zobrazuje model pouze rovinu technickou. Přesto autoři naznačují v úvodních poznámkách ambice zachytit svým mo­delem skutečně obecnou problematiku jak komunikace na úrovni strojové, tak komuni­kace lidské, sociální.

„Slovo ‚komunikace‘ zde bude použito ve velmi širokém smyslu, aby zahrnovalo všech­ny postupy, kterými může jedna mysl ovlivnit druhou. To se samozřejmě netýká pouze písemného a ústního projevu, ale také hudby, výtvarného umění, divadla, baletu a vlast­ně všeho lidského chování. V některých souvislostech může být žádoucí použít ještě širší definici komunikace, totiž takovou, která by zahrnovala postupy, pomocí nichž jeden mechanismus (např. automatické zařízení pro sledování letadla a pro výpočet jeho prav­děpodobné budoucí pozice) ovlivňuje jiný mechanismus (např. řízenou střelu pronásle­dující toto letadlo).“ (Shannon a Weaver, 1949, s. 95)

Cílem takto vymezené komunikace tedy není pouhý pasivní přenos zprávy, nýbrž „ovlivnění“, tj. změna chování příjemce, způsobená zprávou. To koresponduje s obecně přijímanou představou dvou navzájem propojených aspektů dokumentu – dokument jako zpráva o realitě a dokument jako proces působení na realitu.

2.2.2 Jakobsonův model jazykové komunikace

Lingvista Roman Jakobson (1896–1982) patřil k zakladatelům Pražského lingvistického kroužku a je jedním z nejvýraznějších představitelů funkčního strukturalismu. Za mani­fest Jakobsonova systémového přístupu k jazyku lze pokládat tento výrok:

„Není pochyb, že pro každé jazykové společenství, pro každého mluvčího existuje jed­nota jazyka, ale tento všeobjímající kód představuje systém vzájemně spjatých subkódů; každý jazyk obsahuje několik souběžných struktur, a každá z nich je charakterizovaná jinou funkcí.“ (Jakobson, 1995, s. 77)

Ve svém modelu konstitutivních činitelů řečové události (aktu slovní komunikace) a s ním spojených funkcí jazyka Jakobson propojuje Shannonův kybernetický přístup se sémiotickým přístupem rakouského psychologa Karla Bühlera (1879–1963). Bühler definuje tři funkce jazykového znaku: ve vztahu k předmětům a stavům věcí se proje­vuje funkce reprezentativní (něm. Darstellung), ve vztahu k vysílateli sdělení má znak funkci výrazovou (něm. Ausdruck) a ve vztahu k příjemci sdělení se projevuje apelová (výzvová) funkce (něm. Appell). (Bühler 1934) Jakobson ve své přednášce Lingvistika a poetika na konferenci Style in language v roce 1958, publikované v revidované verzi poprvé v roce 1960 (Jakobson 1960), dospěl k šesti klíčovým činitelům jazykové komu­nikace. Charakterizuje je následovně:

„MLUVČÍ (Addresser) posílá SDĚLENÍ (Message) ADRESÁTOVI (Addressee). Aby mělo působnost, vyžaduje sdělení nějaký KONTEXT (Context, ‚referent‘ v jiném, poně­kud mnohoznačném názvosloví), k němuž poukazuje, vnímatelný adresátem a buď ver­bální, nebo přístupný verbalizaci; dále vyžaduje KÓD (Code), plně nebo přinejmenším částečně společný mluvčímu a adresátovi (nebo jinými slovy, kódovateli a dekódovateli sdělení); a konečně KONTAKT (Contact), fyzikální kanál a psychické spojení mezi mluv­čím a adresátem, umožňující oběma zahájit komunikaci a setrvat v ní.“ (cit. dle Jakob­son, 1995, s. 77)

Na obrázku 3 je znázorněno, že každému z těchto strukturních prvků je přiřazena odpovídající jazyková funkce. Podle Jakobsona se v každé řečové události projeví ales­poň jedna jazyková funkce, zpravidla jich je více, přičemž obvykle jedna z nich dominuje.

Obr. 3 Model jazykové komunikace (Zdroj: Jakobson, 1995, s. 78, 82)

S mluvčím je spjata funkce emotivní (angl. emotive), jež zhruba odpovídá Bühlero­vě výrazové funkci. Jejím úkolem je vyjádřit stav, postoj či emoce mluvčího související s komunikací, například pomocí citoslovců. Pojem kontext se vyskytuje už v Shannon‑Weaverově modelu a zároveň je obdobou toho, co Bühler nazývá „předměty a stavy věcí“. Jakobson mu přiřadil poznávací (angl. cognitive) jazykovou funkci, pro kterou používá též sémiotické termíny referenční (angl. referential) a denotativní (angl. de­notative). Adresátovi přiřadil Jakobson funkci konativní (angl. conative), jež je obdo­bou apelové funkce v Bühlerově modelu a působí na adresáta, typicky prostřednictvím performativních mluvních aktů (například rozkazů, zaklínadel či kleteb). Stejně jako v Shannon‑Weaverově modelu se tedy i v tomto modelu reflektuje dvojí úloha komuni­kace – prostřednictvím poznávací funkce o něčem vypovídat a pomocí konativní funkce něco ovlivňovat.

Sdělení je Jakobsonovou interpretací Saussurova pojmu parole (promluva); ve svém modelu mu určil autoreferenční poetickou funkci, která hledá význam sdělení v něm sa­motném. „Zaměření (Einstellung) na sdělení jako takové, koncentrace na sdělení pro ně samo, je POETICKÁ (poetic) funkce jazyka.“ (cit. dle Jakobson, 1995, s. 81)

Termínem kontakt je v modelu označen přenosový kanál, který je technickou podmín­kou uskutečnění komunikace. Je s ním spojena fatická (angl. phatic) funkce, jež zajišťuje informování mluvčího i adresáta o tom, že komunikace skutečně probíhá. Tím oboha­cuje představu komunikace o koncept interakce a zpětné vazby. Kód je termín převzatý z kybernetiky a v Jakobsonově pojetí je interpretací Saussurova pojmu langue (systém jazyka). Metajazyková (angl. metalingual) funkce, která mu v modelu odpovídá, zajišťuje kódování a dekódování komunikované zprávy.

2.2.3 Pojmový model bibliografických informací IFLA LRM

Model bibliografických informací IFLA Library reference model (IFLA LRM) byl vytvořen na půdě Mezinárodní federace knihovnických sdružení a institucí (IFLA) a v roce 2017 byl přijat jako standard IFLA. Má formu entitně relačního modelu, který konsoliduje tři předcházející modely bibliografických záznamů (FRBR – Functional requirements for bibliographic records), jmenných autorit (FRAD – Functional requirements for authority data) a věcných autorit (FRSAD – Functional requirements for subject authority data). Na obrázku 5 je znázorněno všech 11 entit modelu a jejich nejvýznamnější vztahy, tak jak jsou prezentovány v anglickém vydání standardu.

V modelu jsou uplatněny vztahy rododruhové hierarchie. Na obrázku 5 jsou však zob­razeny jen některé z nich, pro názornost proto jejich strukturu (tzv. páteřní taxonomii) uvádíme na obrázku 4 v notaci UML. Kromě rododruhové hierarchie jsou na obrázku 4 ještě vyznačeny vybrané asociativní vztahy, které zmiňujeme v popisu modelu níže.

Obr. 4 Páteřní taxonomie modelu IFLA LRM

Obr. 5 Model IFLA LRM (Zdroj: IFLA, 2017, s. 86. Dostupné z: https://repository.ifla.org/handle/123456789/40)

Na nejvyšší úrovni hierarchie se nachází entita res (z lat. označení pro věc, LRM‑E1), zahrnující všechny entity v rámci univerza diskurzu. Plní dvojí úlohu: 1) zobecňuje cha­rakteristiky entit v modelu a 2) umožňuje vyjádřit obsah (předmět, téma, aboutness) dokumentu prostřednictvím vztahu asociace mezi instancemi entity dílo a res (angl. res is subject of work / work has as subject res, LRM‑R12). Tím je v modelu vyřešen vztah dokumentu a jeho obsahu.

Entita nomen (z lat. označení pro jméno, LRM‑E9) má v modelu specifický sémiotic­ký účel: umožňuje zřetelně odlišit popisovanou věc od jejího označení. Vztah označení (angl. apellation, LRM‑R13) může spojovat entitu nomen s libovolnou další entitou, a pro­tože vztah je definován s kardinalitou jedna‑více, každá entita může mít více označení.

Entita agent (angl. agent, LRM‑E6) s podtřídami osoba (angl. person, LRM‑E7) a ko­lektivní agent (angl. collective agent, LRM‑E8) zobecňuje veškeré individuální i skupino­vé entity, jež mohou mít jakýkoli záměrný vztah k bibliografickým entitám.

Jádrem modelu jsou čtyři disjunktní bibliografické entity dílo (angl. work, LRM‑E2), vy­jádření (angl. expression, LRM‑E3), provedení (angl. manifestation, LRM‑E4) a jednotka (angl. item, LRM‑E5). Každá entita zobrazuje jiný pohled na dokument. Dílo představuje obsahovou dimenzi dokumentu, vyjádření formu obsahu a provedení s jednotkou jsou entity orientované na dimenzi hmotného nosiče.

Entita dílo v modelu reprezentuje „intelektuální nebo umělecký obsah určitého výtvo­ru“. Přídavná jména „intelektuální“ a „umělecký“ vyjadřují snahu doplnit k chápání ob­sahu i umělecký, kulturní, emotivní rozměr (Roman Jakobson by jej nejspíše ztotožnil s poetickou funkcí). Vyjádření je definováno jako „určitá kombinace znaků zprostředkující intelektuální nebo umělecký obsah“. Autoři modelu zdůrazňují, že pojem „znak“ používají v sémiotickém slova smyslu, tj. jako něco zastupující něco jiného; konkrétně vyjádření zastupuje pro uživatele dílo. Provedení se v modelu chápe jako „množina všech nosičů, u kterých se předpokládá, že sdílejí stejné charakteristiky intelektuálního nebo umělec­kého obsahu a aspektů fyzické formy. Tato množina je definována jak celkovým obsa­hem, tak plánem výroby jeho nosiče nebo nosičů“. Jednotka je entita zastupující „objekt nebo objekty nesoucí znaky určené ke sdělování (vyjádření, přenosu) intelektuálního nebo uměleckého obsahu“.

V modelu IFLA LRM se zdůrazňuje těsné propojení a vzájemná závislost obsahu a formy dokumentů, jejichž abstraktní reprezentace v modelu je sice rozdělena do čtyř entit, ale které ve skutečnosti tvoří celek (obsah je vnímán prostřednictvím formy). Jed­nota obsahu a formy je modelována několika způsoby: vztahem entit res a nomen, který spojuje označovaný obsah s označující formou, vztahy realizace a ztělesnění, a pro­střednictvím atributu reprezentativního vyjádření.

Asociativní vztahy realizace (angl. work is realized through expression, LRM‑R2) a ztělesnění (angl. expression is embodied in manifestation, LRM‑R3) propojující entity dílo, vyjádření a provedení vyjadřují jejich těsnou souvislost i z hlediska časového. „Dílo počíná svou existenci současně s vytvořením jeho prvního vyjádření.“ (IFLA, 2017, s. 21) Totéž platí pro vyjádření, jež „počíná svou existenci současně s vytvořením jeho prvního provedení“ (IFLA, 2017, s. 23). Jinými slovy „žádné dílo nemůže existovat, aniž existuje (nebo v minulosti existovalo) alespoň jedno jeho vyjádření“ (IFLA, 2017, s. 21) a „žádné vyjádření nemůže existovat, aniž existuje (nebo v minulosti existovalo) alespoň jedno jeho provedení“ (IFLA, 2017, s. 23).

Atribut reprezentativního vyjádření (angl. representative expression attribute, LRM‑E2-A2) umožňuje zvolit mezi různými vyjádřeními téhož díla to, jež bude považo­váno za reprezentativní či kanonické, a začlenit jeho formální atributy (například jazyk, v němž dílo napsal jeho autor) přímo do charakteristiky díla. Tato konstrukce ve svých důsledcích porušuje deklarovaný disjunktní vztah entit a vede k jejich překrývání.⁹ Autoři modelu zdůvodňují toto řešení tím, že i když je dílo definováno jako obsah, uživatelé ho často identifikují pomocí jeho formálních vlastností.

Na rozdíl od obou modelů popsaných v předchozích částech, které kontext souvisejí­cí s obsahem sdělení zmiňují, aniž by ho blíže specifikovaly, model IFLA LRM modeluje jeho strukturu prostřednictvím entit místo (angl. place, LRM‑E10) a časový rozsah (angl. time‑span, LRM‑E11), jež zobecňují veškeré prostorové a časové charakteristiky entit v bibliografickém univerzu.

2.3 Pojmová analýza modelů komunikace

V této části jsou uvedeny pojmy, jež byly odvozeny z modelů představených v části 2.2. Cílem analýzy nebyl kompletní popis modelů, pro účely studie jsme vybrali pouze ty poj­my, jež považujeme za relevantní z hlediska definování pojmu dokument.

I když každý z komunikačních modelů používá svoji vlastní terminologii, na pojmové úrovni jsou patrné jejich společné rysy. Ty jsme se snažili zachytit v tabulce 2, v jejíchž řádcích jsme umístili významově si odpovídající pojmy. V úvodní skupině jsou uvede­ny pojmy představující „aktivní“ lidské či technologické prvky komunikačního procesu. Následují pojmy, které jsme v souladu s kritérii pro definování dokumentu stanovenými v části 2.1 seskupili na základě toho, zda se vztahují k obsahové dimenzi dokumentu, k dimenzi formy obsahu či k dimenzi hmotného nosiče. V případě modelu IFLA LRM jsou k některým pojmům ještě doplněny výroky, které charakterizují jejich vzájemné vztahy.

Provedené srovnání je pochopitelně založeno na podobnosti, nikoli na ekvivalenci; rozhodně nelze tvrdit, že si pojmy uvedené na jednom řádku stoprocentně odpovída­jí. Například Jakobson definuje svůj kontakt nejen jako shannonovský „fyzikální kanál“, ale i jako „psychické spojení“ mluvčího a adresáta; dílo z modelu IFLA LRM určitě nelze ztotožnit výhradně s poetickou funkcí jazykového sdělení.

Pro účely konstrukce vlastního modelu dokumentu jsme následně provedli syntézu významově si odpovídajících pojmů z jednotlivých modelů. Pojmy jsme rozdělili do dvou skupin: první zahrnuje abstraktní pojmy (třídy, tzv. univerzálie), které nemají časové ani prostorové charakteristiky, ve druhé jsou termíny, jež označují konkrétní pojmy repre­zentující fyzické objekty, které existují v čase a prostoru (tzv. partikulárie). Výsledkem je sedm pojmů, uvedených v tabulce 3.

Aby bylo možné použít tyto pojmy pro konstrukci vlastního pojmového modelu doku­mentu, je nezbytné specifikovat jejich význam a vzájemné vztahy. Níže uvedené cha­rakteristiky jsou zpracovány výhradně za tímto účelem a nečiní si nárok na obecnou platnost.

V případě pojmu obsah zůstaneme u intuitivního chápání jeho významu, jenž bude v našem modelu znázorňovat to, co se komunikuje.¹⁰ Koresponduje s pojmy, jež jsou v tabulce 2 seskupeny ve stejnojmenné kategorii „obsah“: zpráva v Shannon‑Weaverově modelu, sdělení a kontext v Jakobsonově modelu, entita dílo spolu s kontextovými enti­tami res, časový rozsah a místo v modelu IFLA LRM.

Abstraktní pojem médium jsme zvolili jako zastřešující pro pojmy signál, vysílač a při­jímač ze Shannon‑Weaverova modelu, kód v Jakobsonově modelu a entity vyjádření, provedení a jednotka v modelu IFLA LRM. Pojem médium je hierarchicky členěn na tři typy: abstraktní formu obsahu a abstraktní kontext (viz stejnojmenné pojmy v Shannon‑Weaverově a Jakobsonově modelu a pojmy časový rozsah a místo v modelu IFLA LRM) a konkrétní hmotný nosič zahrnující kanál ze Shannon‑Weaverova modelu, kontakt z Ja­kobsonova modelu a provedení a jednotku z modelu IFLA LRM.

Tab. 2 Srovnání pojmů z jednotlivých modelů

Tab. 3 Pojmový aparát pro tvorbu vlastního modelu dokumentu

Obvyklý význam přisuzovaný pojmu médium vychází z jeho etymologie: to, co je mezi, uprostřed, tedy prostředek či prostředí. V případě komunikace se médium nachází mezi zdrojem a příjemcem sdělení a umožňuje tzv. nepřímou komunikaci, založenou nikoli na přímém kontaktu, ale na obsahu zprostředkovaném médiem. Médium coby jakýkoli prostředek umožňující komunikovat obsah budeme spolu s Richardem Müllerem a spolu­autory chápat v dialektické jednotě prostředku a prostředí (kontextu): „Ukazuje se, že na nejobecnější úrovni můžeme vposled rozlišit dva, ovšem velmi těžko slučitelné významy pojmu média, které můžeme výstižně označit jako instrumentální a environmentální – odpovídající na otázky Čím? V čem?“ (Müller a Chudý, 2020, s. 568) Naše pracovní vy­mezení pojmu médium zahrne tedy jak hmotnou infrastrukturu komunikace a její kontext, tak formu, která umožňuje vyjádřit obsah sdělení.

Celek, který vznikne spojením komunikovaného obsahu a média, označujeme v sou­ladu s převládající terminologií jako informační zdroj.¹¹ Pojem informační zdroj tedy chá­peme jako abstraktní vyjádření jednoty obsahu a formy. Dialektická jednota sémantiky sdělení a jeho komunikačního formátu je samozřejmě i charakteristickým znakem pojmu informace, který v tomto významu tvoří pilíř pojmového aparátu informační vědy. Opět se tedy nabízí otázka, zda by tento abstraktní pojem nebylo vhodnější označit jako in­formaci. Přikloníme se v této věci k názoru Patricka Wilsona, který v úvaze o předmětu bibliografické kontroly dospěl k závěru, že to, co se „kontroluje“, tj. bibliograficky zpraco­vává, není samotná informace, nýbrž entita, již označuje jako text, jež může (a zároveň nemusí) být využita jako zdroj informací. Argumentuje tím, že smysl, jehož nabývá pro uživatele informační zdroj, nelze ztotožnit s explicitním významem jednotlivých výroků, z nichž je vytvořen. „To, co text říká, není nutně to, co odhaluje nebo co nám umožňuje odvodit.“ (Wilson, 1968, s. 18)

Konkrétní pojem dokument, odvozený z pojmu informační zdroj, zhruba odpovídá en­titě provedení z modelu IFLA LRM. Jeho charakteristiky se pokusíme vymezit prostřed­nictvím vlastního modelu v následující části.

3 Návrh modelu dokumentu

Pro tvorbu vlastního modelu dokumentu jsme zvolili formu diagramu tříd v jazyce UML v notaci podle normy ISO 24156-1 (2014), která upravuje použití UML v terminologické práci. Strukturu modelu tvoří třídy znázorněné obdélníkem, které reprezentují pojmy, a čáry nebo šipky znázorňující jejich vzájemné vztahy. Vztah asociace je znázorněný jednoduchou čárou, v případě asymetrického vztahu čárou zakončenou šipkou. Vztah generické hierarchie rod – druh je zobrazený pomocí šipky ukončené trojúhelníkem, jež směřuje od dětské třídy k třídě rodičovské. Partitivní hierarchie je znázorněná šipkou ukončenou kosočtvercem, jež míří od třídy–části ke třídě–celku. Pro usnadnění orientace v modelu jsme jej rozdělili do dvou částí, jež jsou propojeny třídami dokument a metadata. V první části je vyjádřen vztah dokumentu k ostatním pojmům, druhá část modelu se zaměřuje na granularitu dokumentů a na jejich typologii.

3.1 Dokument a jeho kontext

Diagram na obrázku 6 je v souladu s povahou zahrnutých pojmů členěn do dvou úrovní, oddělených tečkovanou čárou. V horní části se nacházejí abstraktní pojmy reprezentované abstraktními třídami, které nemají žádné konkrétní instance (resp. jejich instancemi jsou konkrétní třídy), a ve spodní části jsou pojmy konkrétní (viz tabulka 3 v části 2.3).

Obr. 6 Vztah dokument – médium – informační zdroj

Nejobecnějšími třídami v hierarchii naznačené diagramem jsou obsah a médium. V souladu s pracovními definicemi, které jsme zformulovali v části 2.3, za obsah považujeme to, co se komunikuje, a médium představuje to, čím, jak a kde se komunikuje.

V našem modelu slouží třída médium k logickému (jak již bylo připomenuto, v praxi neproveditelnému) oddělení obsahu a formy komunikace. Tři aspekty, resp. specifické typy média představují abstraktní třídy forma obsahu a kontext a konkrétní třída hmotný nosič.

Třída informační zdroj je v našem modelu chápána rovněž jako abstraktní třída, která nemá žádné fyzické instance. V diagramu je zobrazena jako celek, který vytvářejí dvě komponenty – obsah a forma obsahu, jež je specifickým typem média. Vztah asociace, který propojuje třídy informační zdroj a kontext, vyjadřuje vliv, který má na informační zdroj prostředí, v němž existuje.

K třídám představujícím pojmy odvozené z modelů komunikace je v našem modelu ještě doplněna abstraktní třída metadata. Její zařazení je motivováno charakterem modelu IFLA LRM, jenž bývá též někdy označován jako pojmový model bibliografických metadat. Vztah informační zdroj – metadata je dvojího druhu. Jednak jsou metadata specifickým typem informačního zdroje, což znázorňuje symbol rododruhové hierarchie, jednak jsou s informačním zdrojem spojena vztahem asociace.12 Asociativní vztah metadat k informačnímu zdroji může mít různou sémantiku, nejobvyklejší jsou tyto typy vztahů: 1) metadata reprezentují vlastnost informačního zdroje (například název, jazyk, datum vytvoření) a 2) metadata umožňují provádět operace s informačními zdroji (například identifikovat, najít nebo vybrat relevantní zdroj).

Pojem dokument je modelován jako konkrétní typ informačního zdroje. Vztah rododruhové hierarchie, který ho spojuje s informačním zdrojem, dovoluje na třídu dokument přenést díky dědičnosti všechny vlastnosti i vztahy informačního zdroje. Stejně jako informační zdroj je tedy dokument jednotou obsahu a formy obsahu a je ovlivněn kontextem. Navíc je propojen vztahem partitivní hierarchie s hmotným nosičem. Dokument je celek, hmotný nosič tvoří jeho neoddělitelnou část. Samotný hmotný nosič je fyzickou konkretizací toho, co na abstraktní úrovni platí pro jeho generický pojem médium.

3.2 Dokument a jeho granularita (makro- a mikrostruktury)

Záměrem diagramu na obrázku 7 je zobrazit dokument již nikoli ve vztahu k souvisejícím pojmům, ale prostřednictvím vztahů hierarchie celek – část ukázat zobecněný způsob jeho (mikro)strukturování a začleňování dokumentů do rozsáhlejších (makro)struktur. Do modelu jsou navíc doplněny dva významné typy dokumentů – kolekce a data. Všechny pojmy uvedené v tomto diagramu jsou konkrétní, předpokládá se jejich zakotvení v čase a v prostoru a existence fyzických instancí. To je i případ třídy nazvané metadatový prvek, která je specifikací abstraktní třídy metadata z předchozího diagramu na obrázku 6.

Obr. 7 Granularita dokumentů

Třída dokument má v diagramu znázorněny dva rozdílné partitivní vztahy. První vztah s názvem komponenty propojuje dokument jako celek s třídou element dokumentu, která představuje jeho část. Element (prvek) dokumentu může být jakákoli součást menší než samotný dokument a zároveň větší než jeho základní stavební jednotka (tj. např. bit, pixel). Podle normy ISO 690 (2021, 3.7) je součást (angl. component part) dokumentu „entita poskytnutá tvůrcem jako součást hlavního dokumentu“ (například jmenný rejstřík knihy). Vysoce abstraktní a formálně propracovaný systém definování komponent dokumentů obsahuje norma pro architekturu otevřených dokumentů ISO/IEC 861313. Rozlišuje mezi elementy obsahu, jež tvoří architekturu obsahu dokumentu a elementy formy dokumentu, mezi nimiž ještě rozlišuje logické a vzhledové (angl. layout) elementy. V současnosti jsou k definování elementů digitálních dokumentů nejčastěji používány značkovací jazyky (např. HTML). Existence elementů v dokumentu vede k vytváření dílčích relativně samostatných mikrostruktur dokumentu, který je zároveň vnímán jako samostatná a celistvá jednotka obsahu.

Druhým partitivním vztahem dokumentu v našem diagramu je rekurzivní vztah nazvaný agregáty. Tento vztah chápeme stejně jako v modelu IFLA LRM, v němž je agregát vymezen jako provedení, které zahrnuje více vyjádření (IFLA, 2017, s. 93). V agregovaném provedení je buď zahrnuto (ztělesněno) více vyjádření různých děl (například ve sborníku), nebo více různých vyjádření téhož díla (například ve vícejazyčném vydání). Takovéto členění vede k tvorbě makrostruktur, v jejichž celku je možné rozpoznat více různých samostatných jednotek obsahu.

Cílem našeho modelu nebylo vytvoření komplexní typologie dokumentů. Považujeme nicméně za užitečné zobrazit v modelu dva významné typy dokumentů – kolekce a data, a vyjasnit jejich vztah k pojmu dokument. Kolekce je množina uspořádaných samostatných dokumentů. V terminologii modelu IFLA LRM se jedná o množinu jednotek, pro niž se v praxi používají různá označení, např. sbírka, fond, soubor, korpus, báze, databáze, repozitář. V normě ISO 690 (2021, 3.6) je definována jako „jakákoli množina jednoho nebo více informačních zdrojů shromážděných na základě nějaké společné charakteristiky, a to buď za nějakým účelem, nebo jako výsledek nějakého procesu“.

Navzdory intuitivní představě kolekce jako celku a dokumentů jako jeho částí není vztah mezi dokumentem a kolekcí v našem modelu definován jako vztah agregace (kolekce není agregát), ale jako asociativní vztah – dokument je umístěn v kolekci. A zároveň, jak objasnili Jonathan Furner (2016, s. 299–303) a Michael Buckland (2017, s. 48–49), lze na kolekci pohlížet jako na dokument. Tuto skutečnost vyjadřuje v diagramu vztah rododruhové hierarchie mezi zmíněnými třídami – kolekce je specifický typ dokumentu. Vztah dokumentu a kolekce je tedy dalším případem nepřímé rekurze v našem modelu. Pojem data je v současnosti velmi frekventovaný, a protože objem datové komunikace ve společnosti neustále vzrůstá, bývá někdy vnímán i jako ekvivalent pojmu dokument. Poměrně rozšířenou představou je opět intuitivní představa dokumentu jako celku složeného z dat. V našem modelu jsou však data chápána jako specifický typ dokumentu, tj. je jim přisuzován obsah, forma i hmotný nosič. Třída datová sada (soubor dat) v našem modelu zobrazuje specifický typ kolekce, v níž je umístěna množina uspořádaných dat. Specifickým typem dat je metadatový prvek, který má s daty společnou formu. Zároveň je metadatový prvek specifickým typem metadat, s nimiž je propojen rovněž vztahem generické hierarchie. Díky této polyhierarchii je možné, aby metadatové prvky sdílely obecné vlastnosti dat a zároveň asociativní vztah metadat k informačním zdrojům, resp. k dokumentům.

3.3 Ověření použitelnosti modelu

Metoda modelování obvykle zahrnuje i fázi testování navrženého modelu. Kromě logické správnosti se rovněž testuje použitelnost modelu pro praktický účel, kvůli němuž byl vytvořen. V případě našeho pracovního modelu dokumentu jsme se rozhodli ověřit, zda umožňuje reprezentovat konkrétní kategorie dokumentů používané aktuálně v katalogizační praxi knihoven. K tomuto testování byly použity typologie obsažené v řízených slovnících dvou mezinárodních norem pro popis dokumentů – ISBD (Mezinárodní standardní bibliografický popis) a RDA (Popis zdrojů a přístup k nim), které koncepčně vycházejí z modelu IFLA LRM.

Při návrhu typologie v diagramu tříd (tj. seznamu podtříd nějaké třídy) je důležité jednoznačně vymezit kritérium členění, nejčastěji založené na vhodném atributu členěné třídy. Protože takových atributů může mít třída více, je také možné vytvořit pro jednu třídu více typologií. Technické řešení pak spočívá v doplnění atributů do příslušných tříd v modelu; pro tyto atributy pak lze vypracovat slovníky hodnot, které označují konkrétní typy.

Pro testování našeho modelu jsme zvolili typologie dokumentů založené na jejich formálních atributech. Ty jsou v modelu reprezentované abstraktní třídou Forma obsahu a konkrétní třídou Hmotný nosič.

U dvou obvykle uplatňovaných kritérií členění pro kategorizaci forem obsahu lze rozpoznat objektivní a subjektivní způsob definování dokumentu, který jsme charakterizovali v části 2.1: objektivní kategorizace je založená na typu znaků, jimiž je vyjádřen obsah (například datový soubor, text), subjektivní kategorizace je zaměřená na lidské smysly, jimiž jsou znaky vnímány (sluch, chuť, čich, hmat, zrak).

Konkrétní typologie dokumentů podle znakových systémů použitých k vyjádření obsahu jsou uvedeny v řízeném slovníku formy obsahu ISBD14 a v řízeném slovníku typu obsahu RDA15. Typologie dokumentů podle lidských smyslů pro vnímání obsahu je k dispozici v řízeném slovníku obsahové kvalifikace smyslové specifikace ISBD16.

Rovněž pro typologii hmotných nosičů lze použít různá kritéria. Kromě obvyklé „objektivní“ typologie materiálů a objektů, jež tvoří fyzickou bázi nosiče (například audiokazeta, mikrofiš, svazek) se lze setkat i s typologií přístrojů či zařízení, jejichž prostřednictvím je obsah na nosiči přístupný uživateli (například počítač, mikroskop). Významné je členění podle typu záznamu zachycující dichotomii dokumentů analogových a digitálních.

Existující typologie dokumentů podle jejich nosičů je obsažena v řízeném slovníku typu nosiče RDA17. Typologii dokumentů podle zařízení potřebných k zpřístupnění jejich obsahu nabízejí řízený slovník typu média ISBD18 a řízený slovník typu média RDA19. Členění na analogové a digitální dokumenty umožňuje zaznamenat řízený slovník typu záznamu RDA20.

V tabulce 4 je naznačen způsob řešení reprezentace typů dokumentů v modelu. Ke třídám Forma obsahu a Hmotný nosič jsou ve druhém sloupci doplněny příslušné atributy vyjadřující kritérium členění a ve třetím sloupci jsou příklady reálných řízených slovníků, jejichž hodnotami lze dané atributy naplnit.

Tab. 4 Typologie forem obsahu a hmotných nosičů

Provedené testování samozřejmě nelze považovat za vyčerpávající, pro tento malý vzorek však potvrdilo, že navržený model dokumentu je kompatibilní s nástroji popisování a typologie dokumentů založenými na jejich formátu, jež jsou obvyklé v praxi.

4 Shrnutí: směrem k funkční definici dokumentu

Model dokumentu prezentovaný v této studii je statický, zaměřuje se výhradně na prvky a jejich vzájemné vztahy. Dalším krokem směrem k systémovému pohledu na dokument tedy musí být určení funkcí a jejich přiřazení k příslušným komponentám modelu. Na dokument lze zřejmě vztáhnout tvrzení adresované médiím: „Ohled na procesy […] by pak otevíral cestu k nejobecnějšímu popisu mediality jako toho, co mají média společného […] Postihnout operace či procesy vázané s médii je tedy klíčové.“ (Müller a Chudý, 2020, s. 570) Domníváme se, že stejně jako bylo možné statický model dokumentu odvodit z analýzy komunikačních modelů, mohly by funkce v těchto modelech definované posloužit jako základ pro pojmovou analýzu a následnou transformaci stávajících modelů. Předběžný přehled potenciálně relevantních funkcí je uveden v tabulce 5.

Tab. 5 Funkce dokumentu v komunikačních modelech

Zatím má přehled funkcí podobu prostých seznamů, označení jednotlivých funkcí je doslovně převzato z jednotlivých modelů a nebyly podniknuty žádné kroky pro jejich srovnání. To bude vyžadovat důkladnou analýzu. Je patrné, že každá sada funkcí míří k jiné dimenzi dokumentu: V Shannon­‑Weaverově modelu se funkce zaměřují na samotný proces komunikace, Jakobsonův model zachycuje účinek, který má komunikované sdělení na příjemce, a model IFLA LRM preskriptivním způsobem postuluje funkce, jež mají plnit metadata směrem k dokumentu. Model se omezuje na funkce bibliografických metadat odpovídající požadavkům koncových uživatelů a nezahrnuje funkce spojené s administrativními, správními nebo autorskoprávními agendami knihoven.

Možná by se sjednocující platformou pro pohled na tyto různorodě definované funkce mohla stát dvojice úloh bibliografické kontroly podle Patricka Wilsona – popsat a využít dokument (Wilson, 1968, s. 20) v kombinaci s trojicí funkcí médií definovaných teoretikem médií Friedrichem Kittlerem jako přenos, uchování a zpracování informace (Kittler, 1993, s. 8). Další podněty by bylo možné očekávat od teorie dokumentových aktů (Smith 2012).

Závěr

Cílem, který jsme si vytkli pro tuto studii, bylo ověřit použitelnost pojmové analýzy referenčních modelů sociální komunikace ke konstrukci pojmového modelu dokumentu. Tento cíl byl splněn: bylo prokázáno, že zvolené komunikační modely poskytují relevantní pojmovou základnu použitelnou pro takový účel. Kromě pojmů, jež byly metodou pojmové analýzy z modelů odvozeny, se ukázaly jako užitečné i charakteristiky jejich vzájemných vztahů v jednotlivých modelech. Vzhledem k tomu, že modely použité k analýze jsou zakotveny v rozdílných teoretických disciplínách, lze tuto studii považovat i za příspěvek k interdisciplinárnímu propojení informační vědy s dalšími vědními obory.

Navazujícím dílčím cílem bylo využití výsledků analýzy tří vybraných komunikačních modelů ke konstrukci vlastního pojmového modelu dokumentu. Použití metody modelové tvorby a techniky grafického modelování formou diagramu tříd UML umožnilo přistoupit k řešení této úlohy názorným způsobem, který zřetelně a jednoznačně vyjadřuje sémantiku jednotlivých komponent modelu včetně jejich vzájemných vztahů. Jak ukázala dílčí sonda zaměřená na formální typologie dokumentů, je navržený model připraven i k testování použitelnosti pro reprezentaci konkrétních instancí dokumentů nebo jejich dílčích aspektů.

Konkrétní příspěvek navrženého modelu k rozvoji teorie dokumentu spatřujeme ve třech hlavních oblastech: 1) návrh řešení vztahu pojmu dokument k souvisejícím pojmům informace, médium a informační zdroj, 2) návrh obecného způsobu modelování granularity dokumentů a 3) návrh obecného způsobu modelování typologie dokumentů.

Domníváme se, že touto studií jsme prokázali, že metoda pojmové analýzy a pojmového modelování je pro teorii dokumentu relevantní metodou. První kroky tímto směrem, které jsme podnikli a představili v tomto článku, lze považovat spíše za předběžnou sondu do problematiky. K řešením, která jsme během pojmové analýzy a konstrukce modelu přijali, existují jistě alternativy, které by bylo vhodné prodiskutovat v širším okruhu řešitelů. Přesto už ve stávající provizorní podobě naznačují, že by tato metoda mohla v budoucnu přinést užitečné výsledky. Další možnosti pokračování tímto směrem vidíme především v orientaci na funkční aspekty dokumentu.

Poznámky

1 Definování pojmu informace přesahuje zaměření tohoto článku. Upozorníme pouze, že pokud v tomto textu používáme termín informace, míníme tím upořádané smysluplné údaje.

2 Viz například definice dokumentu v terminologické normě ISO 5127:2017 (3.1.1.38) a v normě ISO 690 (2021, 3.13): „zaznamenané informace nebo hmotný předmět, který je možno považovat za jednotku procesu dokumentace“.

3 Zájemce o podrobnější zdůvodnění odkazujeme na esej Patricka Wilsona (1968, s. 15–19).

4 Poznámka: Na fenomenologickém přístupu je založen i diachronní (historický) pohled na dokument, který se zabývá otázkou, ve které fázi svého životního cyklu byl zkoumaný objekt považován za dokument (Buckland, 2017, s. 23–24).

5 Jak dále uvidíme, dimenze struktura – funkce a obsah – forma nejsou zcela disjunktní, přinejmenším to platí pro kategorie formy a struktury.

6 Viz „poschoďový koláč sémantického webu“ (semantic web layer cake) na https://www.w3.org/2007/03/layerCake.png nebo na https://en.wikipedia.org/wiki/Semantic_Web_Stack.

7 Termín „bibliografické univerzum“ není chápán jednotně. Nejčastěji se ztotožňuje s množinou bibliografických entit (v modelu IFLA LRM je představují entity dílo, vyjádření, provedení a jednotka). Někdy se ovšem o samotném celém modelu IFLA LRM mluví jako o modelu bibliografického univerza (IFLA, 2017, s. 5). Pro účely naší studie budeme termín bibliografické univerzum používat v prvním významu, tj. jako množinu bibliografických entit. Přesnější by tedy bylo říci, že model IFLA LRM pokrývá bibliografické univerzum a s ním bezprostředně související entity.

8 Rozdíl mezi informací a zprávou v tomto modelu hraje důležitou roli. Autoři jasně deklarují, že to, co se komunikuje, nejsou informace, ale zprávy (Shannon a Weaver, 1949, s. 99–100).

9 Obdobně lze ostatně v Shannon‑Weaverově modelu pozorovat překrývání rovin techniky, sémantiky a efektivity komunikace. Rovněž Jakobsonovy funkce jazykového znaku nejsou považovány za striktně disjunktní a jsou v různé míře přítomné v každém jazykovém aktu.

10 Podrobněji se problematice obsahu věnujeme v (Kučerová 2017). Sémiotickými a sémantickými as­pekty dokumentu se rovněž zabývá Jiří Stodola (Stodola 2020).

11 I když jsme v naší studii dali přednost termínu obsah před termínem informace, novotvar „zdroj obsahu“ nepovažujeme za vhodné zavádět.

12 Vztah nepřímé rekurze metadata – informační zdroj není neobvyklý, v jazykové komunikaci je obdobně uvažován vztah metajazyk – objektový jazyk.

13 ISO/IEC 8613-1, 1994. Information technology – Open Document Architecture (ODA) and interchange format: Introduction and general principles – Part 1. 1. ed. Geneva: International Organization for Stan­dardization, 1994-12. 77 s.

14 IFLA. ISBD content form [online]. Dostupné z: http://iflastandards.info/ns/isbd/terms/contentform.

15 RDA content type [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/RDAContentType/.

16 IFLA. ISBD content qualification of sensory specification [online]. Dostupné z: http://iflastandards.info/ ns/isbd/terms/contentqualification/sensoryspecfication.

17 RDA carrier type [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/RDACarrierType/.

18 IFLA. ISBD media type [online]. Dostupné z: http://iflastandards.info/ns/isbd/terms/mediatype.

19 RDA media type [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/RDAMediaType/.

20 RDA type of recording [online]. Dostupné z: https://www.rdaregistry.info/termList/typeRec/.

Literatura

BEARD, David, 2008. From work to text to document. Archival science. September 2008, 8(3), 217–226. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s10502-009-9083-4. ISSN 1389-0166 (print). ISSN 1573-7500 (online).

BUCKLAND, Michael Keeble, 2017. Information and society. Cambridge: The MIT Press. 217 s. ISBN 978-0-262-53338-6.

BÜHLER, Karl, 1934. Sprachtheorie: die Darstellungsfunktion der Sprache. Jena: G. Fischer. xvi, 434 s.

FURNER, Jonathan, 2016. „Data“: the data. In: Matthew KELLY a Jared BIELBY, ed. Informa­tion cultures in the digital age: a festschrift in honor of Rafael Capurro. Wiesbaden: Springer, s. 287–306. ISBN 978-3-658-14679-5 (print). ISBN 978-3-658-14681-8 (online). Dostupné z: htt­ps://doi.org/10.1007/978-3-658-14681-8_17.

GLUSHKO, Robert J., 2016. The concept of „resource“. In: Robert J. GLUSHKO, ed. The discipline of organizing: professional edition [online]. 4th ed. O‘Reilly Media, chapter 1.3, s. 36–38. Dostupné z: https://ischools.org/resources/Documents/Discipline%20of%20organizing/Professional/TDO4-Prof‑CC‑Chapter1.pdf [cit. 2022-09-21].

IFLA, 2017. IFLA library reference model: a conceptual model for bibliographic information [online]. Pat Riva, Patrick LEBOEUF, Maja ŽUMER, ed. Hague: International Federation of Library Asso­ciations and Institutions, rev. August 2017 as amended and corrected through December 2017 [cit. 2022-09-21]. 101 s. Dostupné z: https://www.ifla.org/publications/node/11412.

ISO 690, 2021. Information and documentation – Guidelines for bibliographic references and ci­tations to information resources. 4th ed. Geneva: International Organization for Standardization, 2021-06. ix, 160 s.

ISO 24156-1, 2014. Graphic notations for concept modelling in terminology work and its relation­ship with UML – Part 1: Guidelines for using UML notation in terminology work. 1st ed. Geneva: International Organization for Standardization, 2014-10. 24 s.

JAKOBSON, Roman, 1960. Linguistics and poetics. In: Style in language. Thomas Albert SEBEOK, ed. Cambridge (Mass.): MIT Press, s. 350–377. – česky: JAKOBSON, Roman, 1995. Lingvistika a poetika. In: Poetická funkce. Miroslav ČERVENKA, ed. Vyd. tohoto souboru 1. Jinočany: H & H, s. 74–105. ISBN 80-85787-83-0.

KITTLER, Friedrich Adolf, 1993. Draculas Vermächtnis: Technische Schriften. Leipzig: Reclam. 259 s.

KUČEROVÁ, Helena, 2017. Sémantická problematika organizace znalostí. In: Organiza­ce znalostí: klíčová témata. Praha: Karolinum, s. 201–230. ISBN 978-80-246-3587-3 (brož.). ISBN 978-80-246-3597-2 (pdf).

KUČEROVÁ, Helena, 2018. Pojem modelu a pojmový model v informační vědě. Knihovna: knihov­nická revue. 29(2), 5–32. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online).

KUČEROVÁ, Helena, 2021. Teorie dokumentu: od antilopy k informační architektuře. Knihovna: knihovnická revue. 32(2), 5–34. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online).

LUND, Niels Windfeld, 2004. Documentation in a complementary perspective. In: Warden Boyd RAYWARD, ed. Aware and responsible: Papers of the Nordic‑International Colloquium on Soci­al and Cultural Awareness and Responsibility in Library, Information and Documentation Studies (SCARLID). Oxford: Scarecrow Press, s. 93–102. ISBN 0-8108-4954-2.

LUND, Niels Windfeld, 2010. Document, text and medium: concepts, theories, and disciplines. Jour­nal of documentation. September 2010, 66(5), 734–749. ISSN 0022-0418. Dostupné z: https://doi. org/10.1108/00220411011066817.

MÜLLER, Richard, Tomáš CHUDÝ a kol., 2020. Za obrysy média: literatura a medialita. Pra­ha: Ústav pro českou literaturu AV ČR: Karolinum. 665 s. ISBN 978-80-246-4688-6 (Karolinum). ISBN 978-80-7658-005-3 (Ústav pro českou literaturu AV ČR).

OTLET, Paul, 1934. Traité de documentation: le livre sur le livre, théorie et pratique. Bruxelles: Edi­tions Mundaneum. 431 s.

RANGANATHAN, Shiyali Ramamrita, 1931. The five laws of library science. Madras: The Madras Library Association; London: Edward Goldston. 458 s.

SHANNON, Claude Elwood a Warren WEAVER, 1949. The mathematical theory of communication. Urbana: University of Illinois Press, 1949. 125 s.

SMITH, Barry, 2012. How to do things with documents. Rivista di estetica. 50, 179–198. ISSN 0035-6212 (print). ISSN 2421-5864 (online). Dostupné z: https://doi.org/10.4000/estetica.1480.

STODOLA, Jiří, 2020. Ontologický a sémantický status díla: impulzy literární vědy k promýšlení standardní knihovnické ontologie. Knihovna: knihovnická revue. 31(2), 29–44. ISSN 1801-3252 (print). ISSN 1802-8772 (online).

VODIČKOVÁ, Hana, 2007. Malá úvaha o české knihovnické terminologii v souvislosti s no­vými „pařížskými principy“ pro katalogizační pravidla aneb o FRBR. Čtenář. 2007, 59(1), 4–8. ISSN 0011-2321.

WILSON, Patrick, 1968. Two kinds of power: an essay on bibliographical control. Berkeley: Universi­ty of California Press, 1987, © 1968. 155 s. California library reprint series. ISBN 978-0-520-03515-7.

KUČEROVÁ, Helena. Teorie dokumentu a modely komunikace. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(2), 5–28. ISSN 1801-3252.