Co jsem si vzala pro moji redakční práci z „úředních textů“

Psát srozumitelné úřední texty je velké umění, stejně tak jako napsat kvalitní odborný text. V průběhu semináře na téma českého pravopisu a stylistiky jsme byli upozorněni na tuto příručku z Kanceláře veřejného ochránce práv. Byla nám doporučena ke studiu. A právem!

Autorský kolektiv čítající tři autorky a jednoho autora se zhostil svého úkolu s plným pochopením pro danou problematiku. Dokonce tak, že vidím přesah i do psaní jiných než úředních textů. V knihovně můžeme tuto příručku využít při psaní metodik, letáků, pracovních řádů, provozních řádů, směrnic aj.

V první kapitole je uvedena definice srozumitelného úředního textu a zdůvodněno, proč má smysl psát srozumitelně. Přičemž pojem „srozumitelně“ se line celou publikací.

Srozumitelný úřední text má být přehledný, má obsahovat jen vše potřebné a nic navíc. Má být praktický (návodný, nápomocný), napsaný srozumitelným jazykem, a k tomu z právního hlediska přesný. Autoři v příručce vysvětlují důvody, proč příliš složitý, ale i příliš jednoduchý text můžeme považovat za nesrozumitelný. Dále kladou důraz na postupy při psaní srozumitelného textu a předkládají příklady dobré praxe psaní srozumitelného textu z USA, Velké Británie i Švédska. Vysvětlují zkratku ETR (easy to read – metoda zjednodušování textu).¹ Tento způsob psaní textu je určen pro určité skupiny lidí, ale ve stresové situaci jej ocení každý z nás. Ke srozumitelnému psaní potřebujeme čas a trpělivost, chuť, motivaci i podporu vedení instituce.

Ve druhé kapitole již najdeme konkrétní postupy, jak napsat úřední text: přehledně (tzn. podpořit ho formátováním a grafickým pomůckami jako je řádkování, zarovnávání doleva, používáním dobře čitelného a dostatečné velkého písma), s použitím obrázků, grafů, tabulek. Vše je popsáno a názorně provázáno s příklady v textu. Asociaci s odborným textem vidím v tom, že si strukturu textu máme promyslet předem, uspořádat text tak, aby byl smysluplný, pro dobrou orientaci čtenáře rozdělit text na oddíly apod.

Příručka nám radí „na cestě z obce Pisatelova Myšlenka do obce Čtenářovo Porozumění“ používat plnovýznamová slovesa, vyvarovat se vět bez přísudku, šetřit s podstatnými jmény slovesnými, omezit používání příslovcí, používat slovesa spíše v činném než trpném rodu, vynechat slovní vatu („v rámci posuzování“), nepoužívat například pleonasmy² („dárek zdarma“). Dále vidím podobnost s odborným/vědeckým textem v definici používaných pojmů (když už pojem definujeme, používejme ho pak důsledně v celém textu), v upřednostnění českého výrazu (pokud existuje) před cizím (například výraz „podstatné“ před „relevantní“ aj.).

Kapitola třetí čtenáře provádí psaním určitých úředních písemností. Toto bychom právě v knihovnách mohli využít při psaní, jak již bylo řečeno výše, metodických pokynů, letáků, formulářů či jiných písemností určených pro (nejen) uživatele, ale například i pro pověřené knihovny.

Mám tři malé připomínky, které nikterak neznehodnocují tuto příručku. Hlavní kapitoly jsou číslovány arabskými číslicemi a podkapitoly také, to dost plete, hlavně když text čtete v mobilu či na čtečce. Autoři se jen málo věnují problému genderu v jazyce, to by dle mého názoru mělo být více rozvedeno. Veškerý text uvedený v příručce barevně se na mobilním zařízení (například čtečce) bohužel nezobrazuje barevně a tím splývá.

Jinak považuji příručku za praktickou, ihned využitelnou a dobře strukturovanou, prostě SROZUMITELNOU... Vše je doloženo / doplněno praktickými příklady. Myslím si, že všichni, kteří píší odborné texty v našem oboru, by si měli tuto příručku nastudovat. Příručka je k dispozici v tištěné i elektronické podobě.

Poznámky

1 Více na: https://www.mvcr.cz/clanek/zvysovani-srozumitelnosti-materialu-verejne-spravy-etr.aspx

2 https://www.icestina.cz/pleonasmus/

PhDr. Renáta Krejčí Salátová

KREJČÍ SALÁTOVÁ, Renáta. ŠÁMÁNKOVÁ, Jana a KUBÍKOVÁ, Barbora (eds). Jak psát srozumitelné úřední texty: příručka srozumitelného psaní pro úředníky. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2022. 105 s. ISBN 978-80-7631-088-9, 978-7631-089-6 (tištěná verze). Dostupné z:

https://www.ochrance.cz/uploads-import/ESO/p%C5%99%C3%ADru%C4%8Dka/Prirucka_srozumitelneho_psani_tisk.pdf. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 1, s. 63–64. ISSN 1801-3252.

BOLDAN, Kamil a VACKÁŘOVÁ, Jana. Bibliotheca astronomica: astronomické tisky 15.–17. století ze sbírek Národní knihovny České republiky. 1. vydání. Praha: Národní knihovna České republiky, 2024.173 stran.
ISBN 978-80-7050-811-4.

Kritický katalog Bibliotheca astronomica je jedním z posledních vydavatelských počinů Národní knihovny ČR, respektive Oddělení rukopisů a starých tisků. Doprovázel stejnojmennou výstavu, která se konala ve dnech 18. 10. až 18. 12. 2024 v prostorách Galerie Národní knihovny ČR. Její autoři, Kamil Boldan a Jana Vackářová, se rozhodli prezentovat cenné rukopisné a tištěné knihy z historických fondů Národní knihovny, které se zaměřují na astronomii. Návštěvníkům výstavy a čtenářům publikace katalog nabídl zajímavé pohledy na životní osudy a vzájemnou komunikaci astronomů, na vědecký, společenský a populární obsah jejich děl, význačné tiskařské dílny a majitele vydaných knih. Výsledek je mimořádně zdařilý. Předložená publikace je po obsahové a grafické stránce dílem, které stojí nejen za prolistování, ale také za důkladné pročtení. Navíc je dosažitelná nejen v tištěné, ale také ve volně dostupné digitální verzi¹.

Kniha je sice označena jako kritický katalog, ve skutečnosti však splňuje parametry populárně naučné knihy. Popisy jednotlivých originálů, které byly vystaveny v expozici, jsou nenásilně včleněny do textu a vytvářejí tak kompaktní celek. Naopak se čtenář o mnohých knihách dozví více informací, než kolik mohl nabýt na samotné, prostorově přece jen omezené výstavě. Obrázky fotografa Zdeňka Rerycha jsou kvalitní a korespondují s textem. Dle potřeby je přiblížen detail, jinde je zachycena otevřená dvojstrana (apertura) nebo celá strana.

Kniha se dělí na dvě části. První část zahrnuje nejstarší tisky z 15. století (Kamil Boldan), část druhá se věnuje tiskům ze 16. a 17. století (Jana Vackářová). Následuje výběrová literatura, elektronické zdroje a anglické resumé. Poznámkový aparát a rejstříky nejsou součástí publikace.

Již v samotném úvodu autoři vymezují pojetí knihy. Vybízejí k rozsáhlejšímu výzkumu, který by se věnoval řadě dílčích otázek, které nyní musely být jen předestřeny. Mezi mnohými vyberme například putování astronomických knih napříč staletími nebo otázku rekonstrukce řady raně novověkých institucionálních a osobních knihoven, které by více napověděly o kulturním a společenském ovzduší různých dějinných epoch.

První část publikace, Astronomické tisky 15. století, byla napsána naším předním inkunabulistou a znalcem počátků české tištěné produkce Kamilem Boldanem². Na prvních stranách se autor v kratší sondáži vrací do středověku a sleduje rozvoj astronomie v klíčových rukopisných dílech. Zastavuje se u recepce řeckých autorů, zprostředkovaných během 12. a 13. století přes Pyrenejský poloostrov prostřednictvím překladů z arabštiny spolu s díly arabsko-islámského světa (například Almagest Klaudia Ptolemaia zprostředkovaný Gerardem z Cremony). Sleduje dvě klíčová prostředí, ve kterých se astronomie rozvíjela – panovnické dvory a nově zakládané univerzity. Ostatně každý student nižších ročníků artistických škol se musel seznámit s astronomií, i když jen nemnozí se jí nadále věnovali. Výrazné změny nastaly v 15. století, kdy byla zpochybněna ptolemaiovská planetární teorie (geocentrický kosmos). Značný vliv měl humanismus, pronikající do střední Evropy z Itálie. Řada vědců se již vymaňovala z univerzitního prostředí a působila samostatně (například Johannes Regiomontanus). V této době také nacházely značný ohlas příručky řecké a arabské astrologie. Sama astrologie záhy získala značnou oblibu nejen na panovnických dvorech, ale také na univerzitách. Dokladem toho jsou četné narativní horoskopy. Tento trend byl terčem kritiky nejen teologů, ale také některých představitelů humanismu (například Giovanni Pico della Mirandola). Ostatně jasný předěl mezi teoretickou astronomií a astrologií ještě neexistoval. Nedostatek financí vedl četné univerzitní astronomy k přivýdělkům astrologickými předpověďmi. A ani sama astrologie se neobešla bez přesných numerických hodnot týkajících se postavení nebeských planet v daném okamžiku. Vynález knihtisku vedl k rychlejšímu procesu rozpadu středověkého geocentrického pojetí vesmíru.

Mezi prezentované originály byly také zařazeny významné rukopisy (například rukopis VIII.H.73 z bývalé knihovny Matyáše Korvína nebo iluminovaný Tractatus de ordine stellarum z počátku 15. století XXVI.A.3 ³). Autor se ve zkratce zaměřil na rukopisy z českého prostředí, které prozatím nebyly veřejnosti v těchto souvislostech příliš známy (například astronomický sborník III.C.2 se žlutě kolorovanými schématy zatmění Měsíce). Značná pozornost byla věnována inkunábulím, tedy prvotiskům (tiskům do roku 1500 včetně). Již Johannes Gutenberg jako jeden ze svých prvních tisků zhotovil astronomický kalendář⁴.

Inkunábule s astronomickou tematikou věrně odrážejí složitý vývoj knihtisku ve druhé polovině 15. století. Rané dřevořezy byly dodatečně kolorovány vodovými barvami, ilustrovány jak geometrickými diagramy, tak alegorickými a mytologickými výjevy. Stále ještě chyběly rozsáhlejší mapy hvězdné oblohy. Na druhou stranu nebývalou měrou vzrostla astrologická produkce, přinášející tiskárnám značný profit. Pro léta 1472 až 1475 sledujeme v Norimberku dokonce první tiskárnu se specializací na astronomika: Johannes Müller z Königsbergu (známý spíše jako Regiomontanus) zde vydal 11 titulů. Podařilo se mu zvládnout náročnou sazbu číselných tabulek s různými grafickými symboly a členěním do mřížky pomocí kovových tabulek. Na jeho program navázal Erhard Ratdolt, působící nejdříve v Benátkách a poté v Augsburku. Ratdoltův ediční program se opíral o astronomicko-matematické tituly, vydané v mnohých případech vůbec poprvé. Jako jeden z prvních knihtiskařů experimentoval s barevnými dřevořezy.

Pokud jde o české prostředí, je nutné zmínit inkunábulová bohemika o astronomii Křišťana z Prachatic a Augustina Olomouckého a v neposlední řadě také Pavla Žídka a Václava Fabera z Budějovic. Z českých institucí si větší pozornost zaslouží Pražská univerzita a ve všech směrech výjimečná knihovna Karlovy koleje. Z osobních knihoven nechybí knihovna Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, Ladislava Černého z Boskovic a pozapomenutého Valentina Meziříčského. Vedle klasických astronomických děl se autor zastavuje také u minucí, vyznačujících dny z astrologického hlediska vhodné k pouštění žilou. Na tvorbě minucí se podílely známé osobnosti (například Vavřinec z Rokycan).

Obr. 1 Symbolem astronomické vědy byla armilární sféra, přístroj sloužící ke znázornění pohybu nebeských těles. Stala se kupř. součástí výzdoby jednoho z kodexů uherského a českého krále Matyáše Korvína, který se o astronomii zajímal (NK ČR, sign. VIII H 73).

Obr. 2 Armilární sféra byla často užívána na titulních listech raných astronomických tisků. V benátském tisku z roku 1496 pod ní sedí nejslavnější představitel antické astronomie Ptolemaeos společně s nejvýznamnějším astronomem 15. století Regiomontanem (NK ČR, sign. 39 B 37).

Druhá část recenzované publikace, Astronomické tisky 16. a 17. století, je autorským počinem Jany Vackářové, odbornice na staré tisky a jezuitskou matematiku a astronomii⁵. Před autorkou ležel složitý úkol – uchopit celá dvě staletí, během kterých se měnily astronomické principy (kopernikovský systém⁶ zpřesněný Tychonem Brahem a Johannem Keplerem), vylepšovaly přístroje (od začátku 17. století zlepšený dalekohled v pracích Galilea Galileiho) a metody (přesnější měření času pomocí kyvadlových hodin Christiana Huygense z roku 1655).

Astronomie se kontinuálně rozvíjela na univerzitách, to dokládají četné vpisky v knihách univerzitních kolejí. Vedle nich autorka zdůrazňuje soukromé knihovny – zejména jedinečnou knihovnu Tychona Braheho s jeho autografy a autografy významných astronomů (například Mikuláše Koperníka). Vzrůstajícím fenoménem jsou potom šlechtické knihovny (Šternberkové). Oproti předcházející první části zmiňuje klášterní knihovny (například chebských minoritů, premonstrátů v Louce nebo benediktinů v Kladrubech u Stříbra). Samostatná kapitola se zabývá publikacemi o kometách a kalendářích, obsahuje citace mnohých českých tisků, i když bohemika jako taková mají svoji vlastní stať (například práce Tadeáše Hájka z Hájku). Osudy astronomických knih v dobách následujících se již dříve staly předmětem samostatných výzkumů (zejména Bernard Bolzano a Matematické muzeum v Klementinu), tady je jim věnována spíše kratší pasáž dle celkové koncepce publikace. V úvodu jsem zmiňovala, že publikace si zaslouží více než jen prolistování – pokud by čtenář opravdu chtěl knihu jen prolistovat, potom vřele doporučuji kapitolu věnovanou speciálně ilustracím.

Snad jedinou výtkou, kterou bych ke knize měla, je jistá nevyváženost obou částí. První část je strhujícím pojednáním o rozvoji knižní kultury na pozadí astronomických knih, zatímco druhá část postrádá dynamiku a mnohdy se spíše zaměřuje na popisy konkrétních tisků. Musím však být spravedlivá – při rozpětí dvou století to byl od autorky druhé části i přes tuto drobnou výtku heroický počin.

PhDr. Renáta Modráková

Obr. 3 Johann Hevelius. Cometographia. Gdaňsk, tiskař Simon Reiniger, 1668. NK ČR, sign. 14 A 26. Mědirytina zobrazuje fiktivní rozhovor autora spisu s Aristotelem a Johannem Keplerem.

Obr. 4 Mikuláš Koperník. De revolutionibus orbium coelestium libri VI. Basilej, Heinrich Petri, 1566. NK ČR, sign. 14 B 16. Dílo, ve kterém Koperník „zastavil Slunce a uvedl do pohybu Zemi“.

Poznámky

1 https://www.nkp.cz/o-knihovne/vydane-publikace/bibliotheca-astronomica-astronomicke-tisky-1517-stoleti-ze-sbirek-narodni-knihovny-ceske-republiky [cit. 2. 4. 2025].

2 Mezi mnohými jeho publikacemi jmenujme zejména Počátek českého knihtisku. Praha: Scriptorium, 2018. ISBN 978-80-88013-69-3; spolu s Emmou Urbánkovou: Rekonstrukce knihovny Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic: katalog inkunábulí roudnické lobkovické knihovny. Praha: Národní knihovna ČR, 2009. ISBN 978-80-7050-573-1; Úřední jednolistové tisky jagellonského věku. Praha: Národní knihovna ČR, 2016. ISBN 978-80-7050-675-2.

3 Oba rukopisy jsou ve zdigitalizované formě přístupné v digitální knihovně Manuscriptorium www. https://new.manuscriptorium.com/ [cit. 2. 4. 2025].

4 Jediný dosud známý exemplář byl zničen za druhé světové války

5 Spolupráce s Josefem Smolkou: Josef Stepling (1716–1778) v jeho biografiích a bibliografiích. Praha: Národní knihovna České republiky, 2018. ISBN 978-80-7050.

6 V roce 1543 v Koperníkově díle O obězích nebeských sfér je poprvé zveřejněna teorie o středovém postavení Slunce, kolem kterého se otáčejí planety včetně Země.

MODRÁKOVÁ, Renáta. Boldan, Kamil a Vackářová, Jana. Bibliotheca astronomica: astronomické tisky 15.–17. století ze sbírek Národní knihovny České republiky. 1. vydání. Praha: Národní knihovna České republiky, 2024. 173 stran.
ISBN 978-80-7050-811-4. Knihovna: knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 1, s. 90–94.
ISSN 1801-3252.

GRUCHAŁA, Janusz S., CZERENKIEWICZ, Michał. The Early Printed Book in Poland (15th – 17th centuries). Kraków: Avalon, 2023. 396 s. ISBN 978-83-7730-640-6.

Předkládaná publikace je jedinečným počinem širšího týmu autorů, která v přehledné a výstižné formě přináší informace o vývoji tištěné knihy v Polsku v rozmezí 15. až 17. století. Odborně koncipovaný, a přesto snadno srozumitelný text doplňuje množství obrázků dokumentujících klíčová polská tištěná díla. Je to práce, která si zaslouží nejen pozornost, ale do jisté míry také obdiv. Její forma je snadno přístupná také českým čtenářům ovládajícím angličtinu a je dobrým vzorem pro to, jak zprostředkovávat národní kulturní tištěné dědictví zahraniční čtenářské veřejnosti.

Na první pohled zaujme neobvyklý formát knihy, díky kterému je nepřehlédnutelná v každé knihovničce. Její reprezentativní charakter podtrhuje užití kvalitnějšího papíru a zdařilých obrázků.¹ V publikaci nalezneme základní, zato nesmírně důležitý přehled o raných fázích vývoje polské literatury.

Již v samotném úvodu autoři předestírají, že tato kniha je populární. Bez obav mohu dodat, že nese atributy vědecké práce. Není určena jen zahraničním čtenářům, ale také polským zájemcům, jejichž znalosti může vhodně rozšířit. Autoři nezahlcují čtenáře přílišnými detaily, ale spíše se snaží vyzdvihnout specifika polského vývoje a to nejcennější z polské tištěné produkce. Kniha jasně sleduje cíl zasadit vývoj polské tištěné knihy do panevropské knižní kultury s podchycením významných zlomových momentů a polských specifik. Ta jsou nastíněna v samotném úvodu knihy. Mezi prvními jmenujme reflexi mnohonárodnostního státu, obklopeného různými náboženstvími (ortodoxní na východě, římskokatolická a různé křesťanské denominace v centru a na západě, Čeští bratří, část ortodoxní církve sloučená s církví katolickou, ale s ponecháním řeckého ritu, na východě arménská církev). Názorným příkladem je město Lvov, které bylo sídlem arcibiskupů latinského, ortodoxního a arménského ritu. Polská tištěná kniha se dále musela vyrovnávat s různými písmy (na východě cyrilice a také arménské písmo, ve středu a na západě latinka). V Polsku také žila řada kulturních a náboženských minorit (Židé, příslušníci islámu, tatarští vězni, měšťané mluvící německy a řídící se magdeburským právem, udržující kontakty se svými původními bydlišti). Ve vývoji polské tištěné knihy hrály velkou roli četné politické změny, během nichž se na úkor krále prosazovala zejména dominantní šlechta (tzv. šlechtická demokracie).

Značná pozornost je věnována 16. století, které je označováno za zlatý věk polské kultury s prominentními renesančními umělci, jako byli například Mikołaj Rej, Andrzej Frycz Modrzewski, Jan Kochanowski, Łukasz Górnicki a další. Tito renesanční umělci často psali svá díla jak v latině, tak v polštině. Bylo to období, ve kterém se sice latinské tisky vydávaly v Polsku i v zahraničí, zato polské tituly byly tištěny hlavně v Polsku. Polský jazyk (stejně jako v případě češtiny a maďarštiny) otevíral knihy a knižní trh méně vzdělanému publiku (podle publikace doslova ženám a nižším vrstvám společnosti, tj. střednímu měšťanstvu a venkovskému obyvatelstvu). V této době se knižní trh také začal zaměřovat na populární knihy s náboženským obsahem, na popularizační a zábavné tituly.

Městem zrodu polského knihtisku se stal Krakov, který byl nejen královským sídlem, ale také obchodním centrem a metropolí (cca 20 000 obyvatel). Na rozvoji knihtisku se zde podílely čtyři klíčové skupiny. Za prvé to byl královský dvůr obklopený vzdělanými služebníky, písaři a mladými šlechtici, z nichž mnozí byli humanisté se vzděláním z Itálie (podobně jako v Čechách²). Další skupinou byli bohatí patricijové (zejména rody Thurzů a Bonerů). Ostatně ve druhé polovině 16. století 50–67 % krakovských občanů umělo číst a psát! Třetí okruh se formoval kolem Krakovské univerzity s řadou slavných učenců (Stanislaw ze Skarbimierze, Paweł Włodkowic, Marcin Król ze Żurawice, Marcin Bylica z Olkusze, Jan z Hlohova, Wojciech z Brudzewi). Další skupina byla aktivní v okruhu krakovských biskupů (zejména biskup Jan Rzeckowski, ale také Jan Kanty, Stanisław Kazimierzyk), dominikánů a františkánů (například Szymon z Lipnice, Władysław z Gielniówa, Michał Bal).

Za nejstaršího tiskaře působícího v Polsku, přičemž přímo v Krakově, je považován Kaspar (Kasper) Straube z Bavorska, který použil tiskařský set od Günthera Zainera z Augsburgu. V Krakově byl činný v letech 1473 až 1477. Známy jsou čtyři jeho tisky, z nichž nejstarší (a vůbec nejstarší známý polský) tisk je tzv. Almanach cracoviense ad annum 1474³, respektive latinský astronomicko-astrologicko-medicínský kalendář pro rok 1474, jednolist vytištěný na 65 řádcích ve dvou sloupcích.⁴ Předpokládanými autory by mohli být Jan Schelling z Hlohova nebo okruh studentů kolem Marcina Króla. Dochován je v jediném exempláři, který byl nalezen v roce 1844 v nejstarší univerzitní budově, tzv. Větším Kollegiu (Collegium Maius), Krakovské univerzity. V pořadí druhým tiskem od téhož tiskaře je je spis Juana Torquemady (Johannes de Turrecremata) Expositio super toto psalterio⁵, v jehož kolofónu je uvedeno Cracis, tedy odkaz na Krakov jako místo tisku. V roce 1475 vytiskl Kaspar Straube inkunábuli boloňského minority Francisca de Platea Opus restitutionum, usurarum, excommunicationum⁶, která je prvním polským tiskem s datací a tiskařským signetem. Tento tiskařský signet je druhým nejstarším známým signetem v latinském kulturním okruhu. Čtvrtý tisk z této tiskárny představuje Opuscula⁷ Augustina Aurelia, první tisk tohoto titulu. V dochovaných exemplářích je rozpoznatelných celkem 23 filigránů, které ukazují na složité ekonomické poměry tohoto tiskaře. S největší pravděpodobností se na chodu tiskárny finančně podíleli františkáni.

Krakov je také místem, kde se tiskly první inkunábule v cyrilici, a to u Swietopolka Fiola (zemř. 1525/1526). S největší pravděpodobností byl napojen na Jana Thurza a Jana Tesznara. Jeho tiskárna jako první na světě tiskla ve staroslověnštině. V inkunábuli Oktoechos Osmoglasnik8, vytištěné v roce 1491, se nachází tiskařův signet a znak Krakova.

Samostatná kapitola je věnována nejstarším papírnám v Polsku, které se podobně jako v českých zemích rozšiřovaly jen zvolna a později⁹. Za nejstarší papírnu je stále považována papírna v obci Prądnik Czerwony (dnes součást Krakova), vedená německým podnikatelem Matysem Kochem s investicemi krakovského měšťana Fredericka Schillinga, která se v roce 1510 stala součástí sítě Jana Hallera. Následovaly tiskárny v Mogiłe (s investicemi F. Schillinga a Balthasara Behema), Balici (cca 1518) a opět Prądniku (obě Marka Scharffenberga), Tenczyneku (1536/1537). Další se brzy objevily také kolem Poznaně, Lublinu a Gdaňsku. Papírny se ve větším počtu dříve objevily ve Slezsku, to však nebylo součástí Polské koruny. Cech papírníků byl poprvé zřízen v roce 1546 pro celé území Polské koruny.

Kapitola věnující se začátkům knihtisku v polštině patří k nejzajímavějším a nejhodnotnějším. Polské modlitby jsou součástí tisku synodálních statut vratislavské diecéze, vytištěných v roce 1475 u Kaspera Elyana¹⁰. Prvním tiskařem polských titulů byl Florian Ungler, činný v Krakově. Z jeho dílny vzešly následující tituly: modlitební kniha Raj duszny (Zahrádka duše) od Biernata z Lublinu z roku 1513. Následoval Żywot wszechmocnego syna bożego, Pana Jezu Krysta, stworzyciela i Zbawiciela stworzenia wszytkiego od Baltazara Opece vytištěný v roce 1522; Zachowanie żywota panieńskiego przez trzynaście artykułow, ktorych panny naśladować mają z roku 1529 (autor neznámý); Stanisław z Bochni: Sprawa a lekarstwa końskie przez Conrada, krolewskiego kowala, doświadczone z roku 1532 a Stefan Falimirz: O ziołach i o mocy ich z roku 1534. V pořadí druhým tiskařem zabývajícím se vydáváním jazykově polských tisků byl Hieronim Wietor¹¹.

Počátek 16. století zahájil v knihtisku novou éru spojenou s činností církve, univerzit a humanistických kruhů. Od roku 1517 si udržoval monopol Jan Haller, který založil první stálou tiskárnu v Krakově.¹² Jeho první tištěnou knihou byla Agenda Cracoviensis (1505) následovaná četnými liturgickými knihami. Právní kniha Jana Łaského Commune Regni Poloniae privilegium z roku 1506 byla vytištěna na pergamenu i na papíru. Jan Haller se postupně stal majitelem nejen tiskárny, ale také papírny a koželužny. Další tiskařský monopol vlastnil od roku 1510 Florian Ungler, představený již výše v souvislosti s nejstaršími jazykově polskými tisky. Ungler byl také prvním tiskařem map (například Bernard Wapowski a jeho mapa Polského království z roku 1526). Rozsáhlou knižní produkci tohoto tiskaře zničil požár v roce 1528 – i přesto se dochovalo 240 edic. V pořadí třetím monopolním tiskařem v Krakově počátku 16. století byl již zmíněný Hieronim Wietor, spolupracující úzce s Markem Scharffenbergem a působící od roku 1518. Mimo jiné se zaměřil na vydávání děl Erasma Rotterdamského a četné univerzitní práce. Dochovalo se zhruba 600 titulů z jeho produkce. H. Wietor také v knihtisku zavedl specifické značky pro polskou diakritiku a vydal nejstarší knihu v řečtině (1524) a v maďarštině (1532) na polském území.

Ve druhé polovině 16. století sehrála klíčovou roli tiskárna Mikołaje Scharffenbergera, později ve vlastnictví rodiny Siebeneicherů, ještě později známá jako Officina Lazari. Z produkce této tiskárny vzešly četné hudební tisky, ale také mnohé maďarské tituly. Tiskárna užívala vlastní typografický set a mědirytiny vlastního vyhotovení. Z oblíbených autorů vydávala například Wojciecha Oczka (lékařské knihy), Reinholda Heidensteina (historické tituly), Andrzeje Patrycy Nideckého (filologická pojednání).

Popisovaná publikace si všímá i náboženských otázek v soudobé Polské koruně. Tiskař Maciej Wirzbięta byl výhradním tiskařem pro kalvinisty v Polsku. A také jako první vytiskl v roce 1558 rýmovaný překlad žaltáře do polštiny. Úzce spolupracoval zejména s Mikołajem Rejem. Z jeho produkce vzešlo 180 titulů.

Polský knihtisk se podobně jako knihtisk český byl nucen vypořádat se s různými jazyky a psacími systémy. Vedle polštiny se tisklo v litevštině¹³, maďarštině¹⁴, řečtině¹⁵, hebrejštině¹⁶, ale také arménštině¹⁷. Sama polština se v té době intenzivně zabývala problémy vlastního pravopisu18 – za vzor si vzala také mistra Jana Husa¹⁹.

Židovský knihtisk si vyžádal samostatnou kapitolu. V Krakově se nacházela první židovská tiskárna v Polsku (bratři Haliczové), ale jejich knihy v jidiš byly bojkotovány židovskými elitami. Od roku 1568 zde působil tiskař moravského původu Isaac ben Aaron Prostitz, který vydal 200 edic se zaměřením na talmudské texty. Dalším centrem židovského knihtisku byl Lublin. Tamní židovská tiskárna byla dokonce starší než první křesťanská (Chaim Schartz, původem z Prahy, dále Szomrim La-baker, Kalonymus ben Mordeca, Jaffe).

Jedna kapitola je věnována protestantskému knihtisku. Jeho centrem byl Königsberg (nyní Kaliningrad) spojený v počátcích knihtisku zejména s Českými bratry (Alexandr Aujezdský²⁰, Johann Daubmann z Norimberku). Čeští bratří se po vyhnání z Čech přesunuli do Lešna, ve kterém působila řada tiskáren (Daniel Vetter v letech 1631 až 1656 tiskl Komenského díla, Michał Buck zde působil v letech 1668 až 1701). Protestantské tiskárny byly dále v Brest-Litevsku, v dnes běloruské Nesviži (Nieśwież; tisky Polských bratří). Kalvinisté využívali tiskáren v Krakově (zejména Maciej Wirzbięta v letech 1555/1557–1605) i Vilniusu (Jan Karcan v letech 1580 až 1611, Jakub Markowicz v letech 1580 až 1611). V Rakówě, centru Polských bratří, působil Aleksy Rodecki, Sebastian a Paweł Sternacki. Reformovaní evangelikáni měli svoji tiskárnu v Łaszczówě, Podolii, Wielké Noci u Krakova a také v Baranówě. Silné zaměření na německé tituly bylo typické pro knižní produkci z Gdaňsku (Andrzej Hünefeld, Szymon Reiniger) a Toruně (August Ferber).

Zajímavou kapitolu polského knihtisku tvoří knihy v cyrilici. Již výše jsme uvedli spojení nejstarších knih psaných cyrilicí s tiskařem Szwajpolem Fiolem. Dalším významným tiskařem byl František Skorina²¹, který je dobře znám i v českém prostředí. Mimo něj také působili Maciej Kawieczyński v Nieświeżi, Bazili Ciapiński v Ciapinu, Ivan Fjodorov v Zabłudowě.

Samostatnou kapitolu si zasloužila humanistická kniha. Sem patří Gramatika polského jazyka (Polonicae grammatices institutio) od Piotra Statoria Stoińského z roku 1568, reprinty Jana Despautera a Philippa Melanchthona, řada gramatických příruček²², knihy související s jezuitským prostředím, překlady z řečtiny (například nejstarší překlad z řečtiny do polštiny – překlad dopisů Theophylacta Simocatty od Mikuláše Koperníka) a práce čelných humanistických učenců (zejména Stanisław Iłowski, Andrzej Patrycy Nidecki, Jan Kochanowski, Jakub Górski, Benedict Herbest, Stanisław Grzepski, Adam Burski, Szymon Budny a Jakub Wujek).

Opakovaně je zmíněna role univerzit při formování knižní kultury. S krakovskou univerzitou byli spojeni knihtiskařští velikáni Jan Haller, Florian Ungler a Maciej z Meichówa, později byla založena vlastní tiskárna univerzity.

Tiskařská impresa jsou zajímavými artefakty. Impresum v polském prostředí poprvé použil Jan Haller v letech 1506 až 1507. Užíval jej také Hieronim Wietor. Maciej Wirzbięta a Mateusz Siebenreicher měli signety v podobě rébusu z vlastních iniciál.

Věřím, že někoho zaujme kapitola věnovaná bibli a biblickým textům. Ostatně žaltáře a Nového zákona se během 16. století v Polsku vytisklo 30 edic a na překladech pracovaly čelné kulturní osobnosti polské kultury (Walenty Wróbel, Mikołaj Rej, Jakub Lubelczyk, Jakub Wujek, Jan Kochanowski, Mikołaj Gomółka, Jan Murzykowsky, Szymon Budny, Marcin Czechowic). Kompletní edice Bible pochází od Jana Leopolity a Jakuba Wujeka pro katolíky, od Szymona Budného pro protestanty.

Značnou součást knižní produkce tvořily liturgické knihy. V první polovině 16. století bylo vytištěno 100 publikací, v potridentském období římské misály doslova zahltily knižní trh.

Mnohem větší zájem soudobých čtenářů (i badatelů) vzbuzují dobové populární knihy. Čtenáři sledovaného období měli v oblibě modlitební knihy pro výuku čtení, různé žaltáře pro osobní zbožnost, zábavné knihy (například Boccacciův Decameron), naučné (Sprawa a lekarstwa kónskie), herbáře, medicínské knihy a mnohé další. Jejich výčet vysoce převažuje možnosti tohoto článku.

Za jednu z nejzajímavějších kapitol považuji stať věnovanou dřevořezu a mědirytinám z krakovské knižní produkce. Podobně jako v českém prostředí i zde řada umělců zůstává neznáma nebo skryta pod monogramy (H, CB). Grzegorz Brückner proslul herbáři. Prvně byla polská témata vyobrazena v Commune inclyti Regni Poloniae privilegium z roku 1506 a dále ve spise Chronica Polonorum od Macieje z Michówa. První polský tištěný portrét (krále Zikmunda st.) se nachází ve Statutech z roku 1524. První vyobrazení dítěte najdeme v tisku De Sigismundis Regis temporibus (1521). Jedinečná mapa nebes je zachycena u Jana Kochanowského Phaenomena z roku 1585. Mědirytiny vstupují do polských tisků prostřednictvím Dawida Tscherninga a jeho syna Jana (Orbis Polonus). Mezi další významné rytce se řadí Jan Aleksander Gorczyn, Jan Ziarno ze Lvova, působící v Paříži, Tomasz Tretter, působící v Římě, Krysztof Mikołaj Dorohostajski, Tomasz Makowski.

Mezi největší krakovské tiskárny 17. století patřil podnik rodiny Cezarowie, který do roku 1731 vydal 1000 edic, podnik Piotrkowczyků (1574–1674), známý později jako Typographia Collegii maioris, a podnik Schedelů (1639–1708).

Následující drobnější kapitoly se zabývají finančními a právními podmínkami knihtisku, grafickým rozvržením tisku a také knižní produkcí v klášterech. V první polovině 15. století se významně angažovali benediktini, karmelitáni, cisterciáci, v druhé polovině 16. století františkáni a později také jezuité. (Ostatně mezi jezuitské sbírky patřilo také 1300 knih z Braniewa ukradených švédskými vojáky během třicetileté války. Jejich součástí byla i sbírka Mikuláše Koperníka.) Od první poloviny 17. století následovali piaristé a dominikáni.

Pozornost si zaslouží také téma knihvazačství. Nejdříve se jím zabývali mniši, později laici. V roce 1567 vznikl v Krakově knihvazačský cech, postupně se ustavovaly cechy i v dalších městech. Mezi významná jména patří Stanisław z Biała a Maciej z Przasnysze nebo Jerzy Moeller.

Mezi jedny z nejzajímavějších kapitol se řadí pojednání o královských knižních sbírkách. Mezi nejcennější patří soubor knih královny Bony Sforzy (La Sforziada), Zikmunda Augusty (o 4000 svazcích), Anny Jagelonské, a také specifická Silber Bibliothek v Königsbergu vytvářená po polovině 16. století Albrechtem Pruským a jeho manželkou Annou Marií. Dále upozorňujeme na sbírky Štěpána Báthoryho obsahující knihy Matyáše Korvína nebo četné sbírky Vasovců (hlavně Zikmunda III. a Ladislava IV.), mezi nimiž jsou také knihy z kláštera Saint-Germain-des-Prés. V publikaci jsou jmenovány další rozsáhlejší knižní celky polských magnátů, duchovních i měšťanů.

Předposlední kapitola je věnována tématu exlibris. Nejstarší je již ze 12. století, nachází se v Evangeliáři Anastázie. Tištěná exlibris pocházejí ze 16. století, nejstarší použil profesor Mikołaj Belina z Leszczyny (1474) na vazbě.

Poslední kapitola se zabývá rozvojem knižního trhu a velkým knihkupeckým domům. V Krakově k nim patřily domy Antona Kobergera, Jana Hallera (v jednom směru obchodu se věnoval knihám, v druhém vínu) nebo třeba rodiny Scharffenbergů.

Dovolila bych si uvést drobné výtky. Autorský tým byl složen velmi dobře a každý z autorů prokazuje vysoké znalosti dané tematiky. V některých případech se ne vždy podařilo dodržet jednotný ráz publikace. Zatímco některé kapitoly jsou až příliš zestručněny, jinde se zabíhá do větších detailů. V některých případech byl také seznam literatury zredukován až příliš. Přehlednost textu trochu znesnadňují chybějící rejstříky.

I přes tyto drobné nedostatky je publikace výborným počinem, nabízejícím souhrnné informace o rozvoji polské knižní kultury ve sledovaném období, je vhodná nejen pro odborníky, ale pro všechny zájemce o polskou kulturu. Publikace je opravdu komplexním pojednáním, texty jsou přehledné a srozumitelné. Dodaná literatura umožňuje další orientaci v případně dále sledovaných tématech. Jednoznačným kladem publikace je výběr obrázků.

PhDr. Renáta Modráková

Poznámky

1 U nás podobné reprezentativní publikace vydává například Královská kanonie premonstrátů na Strahově nebo Ústav dějin umění Akademie věd.

2 Mezi mnohými zejména HOLÝ, Martin. Zrození renesančního kavalíra: výchova a vzdělávání šlechty z českých zemí na prahu novověku (1500–1620). Praha: Historický ústav, 2010. ISBN 978-80-7286-166-8. Dále také TRUHLÁŘ, Antonín, ed. et al. Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě = Enchiridion renatae poesis Latinae in Bohemia et Moravia cultae. Praha: Academia, 1966–2011. ISBN 978-80-200-1986-8.

3 ISTC ia00491550.

4 Připomeňme, že nejstarším tiskem vyrobeným v Čechách jsou tzv. Statuta Arnošta z Pardubic, vytištěná až o dva roky později. (Statuta synodalia, Plzeň: [Tiskař Arnoštových Statut (Statuta synodalia)], 26. 4. 1476).

5 ISTC it00520500

6 ISTC ip00756000.

7 ISTC ia01215000.

8 ISTC io00022250.

9 ZUMAN, František, VYKYDAL, Miroslav a KORDA, Josef, ed. Papír: historie řemesla a výrobní techniky. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1992. ISBN 80-03-00647-3

10 Statuta Vratislavensia: Synodalia. Wrocław 1475 (ISTC is00755300).

11 Jan z Koszyczek: Żywot świętej Anny (1520), překlady: Jan z Koszyczek: Rozmowy, które miał król Salomon mądry z Marchołtem grubym a sprośnym (1521), Biernat z Lublina: Ezop (1522).

12 Missale Cracoviense. 1493/1494 (ISTC im00658100), Breviarium Cracoviense. 1498 (ISTC ib01158450) a další četné knihy pro univerzitní okruh.

13 Nejstarším tiskem byl Martynas Mažvydas: Catechismusa prasty szadei. Königsberg: Jan Weinreich 1547.

14 Čtrnáct titulů zejména u Hieronima Wietora.

15 Zejména u Hieronima Wietora.

16 Zejména u Floriana Unglera.

17 Arménská tiskárna působící ve Lvově v letech 1616–1618, například žaltář a Aghotk Hasarakac.

18 Jan Januszowski: Nowy karakter polski (1594), Konstanty Szyrwid: Dictionarium trium linguarum (1629).

19 VOLEKOVÁ, Kateřina, ed. Orthographia Bohemica. Praha: Akropolis, 2019. ISBN 978-80-7470-234-1.

20 CHYBA, Karel. Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Praha: Památník národního písemnictví, 1966, s. 47.

21 Tamtéž, s. 252; Encyklopedie knihy. Online. Dostupné z: https://www.encyklopedieknihy.cz/index.php/Francisk_Heorhij_Skoryna [citováno 01-09-2024].

22 Stanisław Zaborowski: Grammatices rudimenta (1518), třísvazkové gramatické kompendium Jana Tucholczyka z roku 1553, dále populární gramatika od Emanuela Alvareze.

MODRÁKOVÁ, Renáta. GRUCHAŁA, Janusz S., CZERENKIEWICZ, Michał. The Early Printed Book in Poland (15th – 17th centuries). Kraków: Avalon, 2023. 396 s. ISBN 978-83-7730-640-6. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 2, s. 116–121. ISSN 1801-3252.

MAZÁČOVÁ, Pavlína. Rozvoj kompetencí učícího knihovníka: Výzkumy – Kurikulum – Gramotnosti. 1. vydání. Praha: Národní knihovna České republiky – Knihovnický institut, 2023. 92 stran. ISBN 978-80-7050-783-4.

MAZÁČOVÁ, Pavlína. Učící knihovnice, učící knihovník: Od přípravy k evaluaci vzdělávacího programu. 1. vydání. Praha: Národní knihovna České republiky – Knihovnický institut, 2024. 113 stran. ISBN 978-80-7050-820-6.

Tradícia metodiky práce s čitateľmi, ako aj informačnej výchovy a vzdelávania v knižniciach a na školách je v česko-slovenskom kultúrno-historickom a pedagogickom kontexte bohatá. Publikácie Rozvoj kompetencí učícího knihovníka (2023) a Učící knihovnice, učící knihovník (2024) sú v tejto oblasti najnovším autorským príspevkom Pavlíny Mazáčovej, ktorým kontinuálne nadväzuje na tradíciu prác Jiřího Cejpeka, Vladimíra Smetáčka, Eleny Sakálovej, Marty Matthaeidesovej, Hany Landovej či Michaely Dombrovskej a ďalších. Autorka, dlhoročná pracovníčka Katedry informačných štúdií a knihovníctva Masarykovej univerzity v Brne (KISK), s bohatými skúsenosťami z pedagogickej praxe na rôznych stupňoch vzdelávania, sa systematicky venuje problematike informačného vzdelávania, digitálnych kompetencií a profesijného rozvoja knihovníkov, predovšetkým v oblasti ich vzdelávacej a lektorskej činnosti. Jej odborný záber je viditeľný nielen v publikovaných výstupoch, ale aj v koncepčných dokumentoch a edukačných aktivitách zameraných na knižničnú prax. Obe knihy vydal Knihovnícky inštitút Národnej knižnice ČR, ktorý sa dlhodobo profiluje ako garant systematického rozvoja vzdelávania a výskumu v oblasti knihovníctva a informačnej vedy. Autorka i vydavateľ si týmto dvojzväzkovým dielom kladú za cieľ podporiť knihovníkov v ich vzdelávacej roli, a to nielen ako sprostredkovateľov informácií, ale ako aktívnych facilitátorov edukačného procesu.

Prvá publikácia z roku 2023 tematicky stojí na pomedzí výskumu a kurikulárneho plánovania. Mazáčová sa v nej venuje definovaniu pojmov súvisiacich s celoživotným vzdelávaním, analyzuje edukačný potenciál knižníc v prepojení na celoštátne rámcové vzdelávacie programy a predstavuje štandardy relevantných typov gramotností i profesijného profilu tzv. učiaceho knihovníka. Druhá publikácia z roku 2024 na túto bázu poznatkov plynule nadväzuje a posúva dôraz od koncepčnej roviny ku konkrétnym didaktickým princípom, metódam a nástrojom. Reflektuje otázky plánovania výučby, stanovovania cieľov, evaluácie, využívania aktivizujúcich metód a tiež digitalizácie a umelej inteligencie vo vzdelávacom procese. Text tak ambiciózne smeruje k vytvoreniu základnej príručky pre knihovníkov, ktorí aktívne pripravujú a realizujú vzdelávacie programy v knižničnom prostredí.

Táto recenzia si kladie za cieľ zhodnotiť obe publikácie nielen jednotlivo, ale aj vo vzájomnom prepojení. Sleduje, do akej miery spolu tematicky a metodologicky korešpondujú, aký je ich praktický prínos pre knihovnícku komunitu a ako reagujú na aktuálne výzvy spojené so vzdelávaním v 21. storočí.

Rozvoj kompetencí učícího knihovníka (2023)

Prvý z titulov pod názvom Rozvoj kompetencí učícího knihovníka: Výzkumy – Kurikulum – Gramotnosti predstavuje tematicky ucelený pohľad na profesijný rozvoj knihovníka ako edukátora. Autorka systematicky prechádza od ľahko pochopiteľných definícií základných pojmov súvisiacich s celoživotným vzdelávaním a učením cez špecifikáciu učiacej sa spoločnosti a kompetenčného prístupu až po vymedzenie samotného pojmu učiaceho knihovníka, ktorý – napriek bohatej tradícii vzdelávania v knižnici – „zakotvuje postupně posledních cca 10 let“ (s. 12). Učiaci knihovník je chápaný ako odborník, ktorý aktívne vstupuje do edukačných procesov používateľov – ako facilitátor, sprievodca, ale aj tvorca vzdelávacieho obsahu.

Kompetenčný profil učiaceho knihovníka autorka prezentuje prevzatými profesijnými štandardmi Americkej asociácie knižníc (ALA) z rokov 2007¹ a 2017², pričom poukazuje na ich potenciál ako inšpiratívnych rámcov aj pre české prostredie. Osobitne sa venuje kompetenciám žiaka ako aktívneho aktéra vzdelávania (v angličtine student as creator of knowledge), čo tematicky korešponduje s konštruktivistickým pohľadom na učenie, prezentovaným v autorkinej nadväzujúcej publikácii. Profesionálne štandardy³ Americkej asociácie školských knihovníkovAASL ako členskej organizácie ALA, ktoré ešte presnejšie reflektujú na kompetencie knihovníka ako edukátora, ale aj edukantov – žiakov, však publikácia opomína, napriek tomu je základný rámec požiadaviek na učiaceho knihovníka úplný a čitateľovi jasný.

Hoci je publikácia obsahovo veľmi dobre štruktúrovaná a výkladovo zrozumiteľná, dominantne je zameraná na formálne vzdelávanie. Spolupráca knižníc na vzdelávacom procese žiakov v procese formálneho vzdelávania má bohatú tradíciu, avšak knižnice dnes zohrávajú – alebo aspoň majú potenciál zohrávať – významnú úlohu aj v oblasti neformálneho vzdelávania a zážitkového učenia, a to pre všetky vekové kategórie. O možnostiach prepájania oboch typov vzdelávania prostredníctvom spolupráce knižníc so školami pojednáva štvrtá kapitola, ktorej súčasťou je stručná prezentácia výsledkov spoločného výskumu NK ČR a KISK-u z roku 2019 zameraného na prax informačného vzdelávania v českých knižniciach, na spoluprácu knižníc so školami, rozsah vzdelávacích aktivít a zloženie lektorských tímov. Tento výskumný výstup spolu s prehľadom dôležitých memoránd o spolupráci knižníc a škôl na úrovni ministerstiev či odborných organizácií s celoštátnou pôsobnosťou je cenným príspevkom k poznaniu súčasného stavu a hľadaniu potenciálu knižníc na poli formálneho i neformálneho vzdelávania, ktoré je naznačené prostredníctvom dvoch strategických cieľov aj v Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+⁴.

Predpokladom úspešnej realizácie vzdelávacích aktivít (predovšetkým v spolupráci so školami) je pre knihovníkov a knižnice znalosť školských vzdelávacích programov, ktoré sú determinované na celoštátnej úrovni kompetenčne orientovanými Rámcovými vzdelávacími programami (RVP). Ťažiskom celej publikácie je preto opis a analýza RVP pre jednotlivé stupne formálneho vzdelávania od predškolského až po gymnaziálne a stredné odborné vzdelávanie a ich implementácia na školskú úroveň. Pri každom stupni autorka identifikuje možnosti prepojenia obsahu školského kurikula s ponukou knižnično-informačného vzdelávania. Zmienený výskum z r. 2019 identifikoval najväčšiu priepasť v spolupráci knižníc so žiakmi stredných odborných škôl, možno preto logicky, ale zároveň aj na škodu veci, venovala autorka tomuto typu škôl najmenší priestor a zameriava ho najmä na odbor Informačné služby. Naopak, analýza RVP pre gymnáziá a nižšie stupne vzdelávania, s ktorými je spolupráca intenzívnejšia, je omnoho bohatšia. Kľúčové kompetencie a prierezové témy (napr. mediálna výchova, environmentálna výchova) sú však pri každom stupni formálneho vzdelávania zmysluplne prepojené s potenciálom knižníc podporovať práve tento typ vzdelávania.

Problematika neformálneho vzdelávania je zastúpená len obmedzene, prezentovaná v šiestej kapitole publikácie; orientovaná je najmä na koncept celoživotného vzdelávania podľa Európskeho referenčného rámca kľúčových kompetencií pre celoživotné vzdelávanie, nastaveného na podporu funkčnej gramotnosti. A práve pojem gramotnosti (všeobecne), analyzovaný v siedmej kapitole, je druhým ťažiskom celej publikácie. Autorka tu precízne systematizuje najmä koncepty čitateľskej, informačnej a mediálnej gramotnosti. Odkazuje pritom na najnovšie domáce štandardy čitateľskej gramotnosti⁵ a kompetenčný rámec informačnej gramotnosti⁶. Práca je zreteľne ukotvená v existujúcich koncepčných dokumentoch národnej i medzinárodnej úrovne. Na druhej strane koncepty digitálnej gramotnosti či novšie pojmy ako AI literacy (gramotnosť v oblasti umelej inteligencie) sa v texte prakticky nevyskytujú, hoci dôkladná analýza RVP zrealizovaná v predošlých kapitolách poukazuje na významné paralely v kurikulách Informatiky ako vyučovacieho predmetu s digitálnymi kompetenciami rôznych kompetenčných štandardov a rámcov (napr. rámce DigComp, DigCompEdu a i.) a mnohé koncepty gramotnosti v oblasti umelej inteligencie už boli publikované vo vedeckom diskurze. Táto absencia je však v komplexnom kontexte série oboch knižných titulov len zdanlivá, kompenzovaná jednak propedeutickým charakterom uvedenej publikácie, a jednak osobitnou pozornosťou v druhej publikácii tejto série, hoci tiež v obmedzenej miere, ktorú predstavujeme nižšie.

Učící knihovnice, učící knihovník (2024)

Publikácia Učící knihovnice, učící knihovník: Od přípravy k evaluaci vzdělávacího programu rozvíja tému učiaceho knihovníka od teórie smerom k praktickej príprave, realizácii a vyhodnocovaniu edukačného procesu a dopĺňa ju o nové trendy v oblasti digitálnych kompetencií. Zatiaľ čo predchádzajúci titul bol viac koncepčný a výskumný, druhý diel sa orientuje na didaktické nástroje, metodické prístupy a profesijnú reflexiu praxe knihovníka ako lektora, hoci – opäť vyvážene a citlivo – dopĺňa a aktualizuje potrebné teoretické východiská.

Autorka začína prvú kapitolu opätovným ukotvením roly učiaceho knihovníka, kde zdôrazňuje, že vzdelávací proces v knižnici si vyžaduje premyslený zámer, porozumenie cieľovej skupine a schopnosť tvorivo reagovať na rôznorodosť účastníkov. Na túto myšlienku nadväzuje druhá kapitola, kde P. Mazáčová upozorňuje na skutočnosť vnútornej a vonkajšej heterogenity vzdelávacích skupín – z hľadiska veku, skúseností, jazykových kompetencií či technologickej zdatnosti. Tieto faktory podľa nej výrazne ovplyvňujú výber metód a foriem edukácie. Vnútorná i vonkajšia diverzita používateľov knižníc je voči inštitúciám formálneho vzdelávania – školám – podstatne heterogénnejšia, na druhej strane je zdôrazňovaná potreba inklúzie, čo je výzva, na ktorú reflektuje dvanásta kapitola publikácie ako dodatok k druhej kapitole.

Ďalšie kapitoly publikácie reflektujú potrebu aktívneho učenia a využívania aktivizujúcich metód. V tejto súvislosti sa autorka prikláňa – v rámci drobného, no nevyhnutného teoretického exkurzu – ku konštruktivistickému prístupu, ktorý stavia na predchádzajúcich vedomostiach účastníkov vzdelávania a podporuje ich samostatné objavovanie poznatkov. Ako jeho opak predstavuje transmisívny model učenia, kde učiteľ alebo knihovník „prenáša“ vedomosti na pasívneho účastníka – žiaka. Hoci z obsahového hľadiska v publikácii nie je ťažké identifikovať autorkinu preferenciu konštruktivistickej paradigmy, v piatej kapitole explicitne zdôrazňuje, že v každej zo schém, ktoré predostrela (výklad, tvorba, prežívanie/zážitok) sa „uplatňujú ako transmisívne princípy – výklad, teória, prípadne zhrnutie, tak princípy konštruktivistické – diskusia, vyhodnotenie, otázka, prežívanie/zážitok“ (s. 32).

V piatej kapitole, v intenciách konštruktivistickej paradigmy, kladie autorka dôraz na potrebu dizajnovania výchovno-vzdelávacích cieľov a odporúča ich formuláciu prostredníctvom Bloomovej taxonómie, ktorú využíva aj v nasledujúcich kapitolách – najmä pri tvorbe otázok (kapitola 7) a plánovaní edukácie (kapitola 8). Použitie Bloomovej taxonómie ako centrálneho rámca je síce bežne rozšírené u mnohých iných odborníkov, P. Mazáčová však upozorňuje aj na existenciu ďalších taxonómií vzdelávacích cieľov odkazujúc na monografiu Lucie Zormanovej Obecná didaktika. Nezmieňuje však podrobnejšie o skutočnosti, že Bloomova taxonómia bola pôvodne formulovaná pre kognitívnu doménu – jej aplikácia do afektívnej či psychomotorickej oblasti by si vyžadovala ďalšie rozpracovanie, a práve preto existujú alternatívne taxonómie intencionálne konštituované pre afektívne a psychomotorické vzdelávacie ciele.

Šiesta kapitola ponúka stručný prehľad aktivizujúcich metód, ako je práca s kartami, diskusia, hranie rolí či brainstorming. Napriek užitočnému zhrnutiu by čitateľ mohol očakávať viac praktických príkladov, najmä z knižničnej praxe. Zrejme preto autorka hneď v úvode upozorňuje, že daná kapitola „nemá ambice komplexně představit didaktické metody a postupy v knihovních vzdělávacích programech“ (s. 43), jej cieľom je len naznačiť učiacim knihovníčkam a knihovníkom „to zásadní pro potřeby jednak jejich seberozvoje, jednak jejich edukační praxe“ (s. 43) a na ďalších stranách odkazuje napríklad na komplexné diela Geoffreyho Pettyho, Lucie Zormanovej či Roberta Čapka⁷.

Konštruktivistický prístup k učeniu, ktorý vychádza z predpokladu, že žiak si poznatky aktívne buduje na základe predchádzajúcich skúseností, úzko súvisí s kladením otázok ako základným didaktickým nástrojom, o ktorom autorka pojednáva v siedmej kapitole. V konštruktivisticky orientovanej edukácii nie je cieľom sprostredkovať hotové odpovede, ale podnietiť myslenie, samostatné hľadanie súvislostí a reflexiu. Práve preto sú otázky prostriedkom aktivácie predchádzajúcich vedomostí, stimulácie kognitívnej činnosti aj podpory metakognície – teda uvedomovania si vlastného učenia. Dobre formulované otázky zároveň umožňujú diferencované zapojenie všetkých účastníkov vzdelávania vrátane menej sebavedomých alebo pasívnych žiakov. V súlade s tým aj P. Mazáčová odporúča pracovať s typológiou otázok podľa Bloomovej taxonómie, ktorá umožňuje formulovať otázky na rôznych úrovniach náročnosti – od zapamätania cez porozumenie a aplikáciu až po analýzu, hodnotenie a tvorbu. Kladenie otázok tak predstavuje nielen nástroj konštruktivistickej výučby, ale aj prejav rešpektu k žiakovi ako k aktívnemu subjektu poznávania.

Následne, v deviatej kapitole, autorka predstavuje praktický návod na plánovanie edukačného procesu aplikáciou známej, populárnej aktivizujúcej a na žiaka orientovanej metódy (alebo skôr metodickej stratégie) E-U-R. Akronym E-U-R vyjadruje tri fázy didaktického postupu – evokáciu, uvedomenie si významu a reflexiu – ktoré zodpovedajú základným princípom konštruktivizmu. V prvej fáze (evokácia) je cieľom aktivovať predchádzajúce poznatky a skúsenosti žiaka, čím sa podporuje prepojenie nového učiva s tým, čo už pozná. Druhá fáza (uvedomenie si významu) predstavuje proces osvojovania si nových poznatkov prostredníctvom objavovania, diskusie, riešenia problémov a ďalších aktívnych foriem učenia, ktoré vedú k hlbšiemu porozumeniu. Tretia fáza (reflexia) umožňuje žiakovi zamyslieť sa nad tým, čo sa naučil, ako sa učil a aký to má pre neho význam, čím sa posilňuje metakognícia – ďalší z kľúčových prvkov konštruktivistického prístupu k vzdelávaniu. Metóda E-U-R teda nie je len technikou, ale ucelenou štruktúrou výučby, ktorá rešpektuje individuálne predpoklady žiakov, podporuje ich aktívnu účasť a vytvára podmienky pre zmysluplnú konštrukciu vedomostí.

V desiatej kapitole publikácie sa autorka venuje evaluácii ako neoddeliteľnej súčasti edukačného procesu. Upozorňuje, že nejde len o formálny záver vzdelávacej aktivity, ale o dôležitý nástroj spätnej väzby a kvalitatívneho rozvoja všetkých účastníkov vzdelávacieho procesu. Evaluácia má pomôcť posúdiť, do akej miery boli naplnené stanovené vzdelávacie ciele, a zároveň poskytuje priestor na sebareflexiu lektora aj účastníkov. Mazáčová ponúka prehľad rôznych evaluačných nástrojov – od dotazníkov a reflexívnych rozhovorov cez sebahodnotenie až po pozorovanie priebehu edukácie či analýzu výstupov účastníkov. Zároveň zdôrazňuje, že efektívna evaluácia má byť plánovaná už pri tvorbe vzdelávacieho programu, nie len ex post. Dôležitými požiadavkami na hodnotenie sú jeho relevancia, spoľahlivosť, primeranosť a etickosť. Kapitola tematicky nadväzuje na predchádzajúce časti knihy a posilňuje jej praktickú rovinu – najmä v kontexte profesionálneho rozvoja učiaceho knihovníka a neustáleho skvalitňovania vzdelávacej ponuky knižníc.

Pozoruhodnou časťou je jedenásta kapitola, v ktorej sa Pavlína Mazáčová – hoci na obmedzenom rozsahu – venuje možnostiam využitia nástrojov umelej inteligencie (AI) vo vzdelávacích aktivitách knižníc. Hoci ide o pomerne stručný a skôr úvodný prehľad, no zaradenie tejto kapitoly svedčí o citlivosti autorky na aktuálne výzvy, ktorým čelí nielen školstvo, ale aj knižničné prostredie ako súčasť celoživotného vzdelávania. Mazáčová reflektuje nástup generatívnych nástrojov AI, upozorňuje na ich potenciál, ale aj riziká – napríklad v oblasti etiky, autorského práva, dôveryhodnosti informácií či rozlišovania ľudskej a strojovej produkcie. Zdôrazňuje, že učiaci knihovník by mal byť nielen digitálne gramotný, ale aj kriticky vnímajúci používateľ a sprievodca ostatným pri orientácii v nových technológiách. Knižnice podľa nej môžu zohrávať kľúčovú úlohu ako miesta rozvoja nielen informačnej a mediálnej gramotnosti, ale aj digitálnej – s dôrazom na reflexiu, hodnotenie zdrojov a etické používanie technológií. Kapitola tak otvára dôležitú tému, ktorú by do budúcna bolo možné rozpracovať podrobnejšie, napríklad s odkazom na zahraničné alebo medzinárodné rámce digitálnych kompetencií v oblasti AI či príklady konkrétnych edukačných aktivít zameraných na AI v knižnično-informačnom prostredí. Autorka však už týmto stručným vstupom zviditeľňuje potrebu, aby sa knihovníci pripravovali na realitu, v ktorej AI nebude len nástrojom, ale aj témou vzdelávania.

Dvanásta kapitola publikácie sa venuje inklúzii ako zásadnému princípu súčasného vzdelávania, ktorý má svoje pevné miesto aj v edukačnej činnosti knižníc. Nadväzuje a dopĺňa druhú kapitolu, v ktorej autorka rozoberala heterogenitu vzdelávacích skupín, a rozvíja myšlienku, že každé vzdelávanie by malo byť čo najviac otvorené, spravodlivé a zohľadňujúce rôznorodosť účastníkov. Inkluzívne prístupy vníma nielen ako reakciu na prítomnosť žiakov (resp. používateľov knižníc) so špecifickými potrebami, ale ako širší rámec, v ktorom je rešpekt k individualite, rôznym životným príbehom, kultúrnym pozadiam, štýlom učenia či vekovým skupinám základom pre úspešné vzdelávanie. Mazáčová upozorňuje, že knižnice ako komunitné a neformálne vzdelávacie priestory majú mimoriadny potenciál na uplatňovanie inkluzívnych stratégií. Môžu napríklad flexibilne upravovať formu a tempo výučby, využívať rôzne zmyslové kanály a ponúkať personalizovanú podporu tam, kde formálne vzdelávanie zlyháva. Autorka zároveň zdôrazňuje význam bezpečného prostredia a vzťahovej podpory zo strany lektora/knihovníka, ktorý by mal byť vnímavý, trpezlivý a pripravený vytvárať priestor pre participáciu všetkých – nielen tých najaktívnejších alebo najzručnejších. Celá kapitola je koncipovaná viac ako výzva k uvedomelému prístupu než ako praktický návod, no aj tak ponúka čitateľovi dostatočné podnety k zamysleniu nad tým, pre koho a za akých podmienok sú edukačné aktivity v knižnici organizované. Inklúzia je tu predstavená ako etická aj profesionálna požiadavka – a to nielen vo vzťahu k deťom, ale aj k seniorom, cudzincom, ľuďom s rôznymi typmi znevýhodnenia či tým, ktorým bolo vzdelávanie doteraz odopreté.

Hoci celá publikácia zreteľne smeruje k praktickej rovine vzdelávacej práce knihovníka, stále je citeľný určitý nepomer medzi teóriou a praxou. Prvá polovica knihy (kapitoly 1–5) je do veľkej miery stále teoretická a opiera sa o všeobecné didaktické princípy, ktoré nie sú vždy dostatočne ilustrované príkladmi z knižničného prostredia. Otázka nadväznosti na predchádzajúcu publikáciu z roku 2023 je síce formálne deklarovaná i potvrdená, no obsahovo nie je vždy jasné, či ide len o rozšírenie, alebo v niektorých prípadoch duplicitu; napríklad téma roly učiaceho knihovníka, vymedzenie kompetencií či potreba plánovania sa objavuje v oboch dielach, no nie vždy v podstatne odlíšenej rovine.

Celkové porovnanie a zhodnotenie oboch publikácií

Publikácie Pavlíny Mazáčovej Rozvoj kompetencí učícího knihovníka (2023) a Učící knihovnice, učící knihovník (2024) predstavujú ucelený dvojzväzok, ktorého cieľom je komplexne uchopiť problematiku edukačnej činnosti knihovníkov – od konceptuálnych a kurikulárnych základov po metodické nástroje a praktickú realizáciu vzdelávania. Táto ambícia je vo významnej miere naplnená, pričom druhá publikácia prirodzene nadväzuje na prvú nielen tematicky, ale aj štruktúrne. Zatiaľ čo prvý diel sa zameriava najmä na rámce formálneho vzdelávania, národné kurikulum a štandardy vybraných typov gramotností (čitateľská, informačná a mediálna), druhý posúva pozornosť k samotnej výučbe: ku kladeniu cieľov, výberu metód, využívaniu aktivizujúcich prístupov, evaluácii a využitiu nových technológií. Oba diely spája dôraz na kompetenčný prístup, individualizáciu, rolu knihovníka ako facilitátora učenia a význam inkluzívneho myslenia. Knižná séria tak ponúka nielen teoretický rámec, ale aj inšpirácie pre praktickú realizáciu edukácie v knižniciach.

Isté výhrady však sú na mieste. V druhej publikácii sa opakovane vracajú definície a pojmy, ktoré boli už podrobne vysvetlené v prvom diele (napr. učiaci knihovník, aktívne učenie, heterogenita skupín), čo môže pôsobiť redundantne. Tieto časti stačilo rekapitulovať len stručne a odkázaním udržať čitateľa v kontinuitnom rámci. Za slabšie miesto spoločnej koncepcie možno považovať obmedzenú reflexiu digitálnej a AI gramotnosti. Kým v prvej knihe tieto témy takmer absentujú, v druhej sú spomenuté skôr úvodne a bez ukotvenia v relevantných rámcoch (napr. DigComp, DigCompEdu, UNESCO AI Competency Framework), i keď tu autorka odkazuje na viaceré relevantné dokumenty a publikácie. Rovnako chýbajú zmienky o ďalších inovatívnych formách vzdelávania, ktoré dnes knižnice realizujú, ako sú aktivity v oblasti budovania kreatívnych dielní, robotiky, programovania, 3D tlače či rozvoja kritického myslenia. Vzhľadom na aktuálne trendy ide o príležitosť, ktorú by potenciálna ďalšia nadväzujúca publikácia mohla podchytiť cielenejšie. Obsahové obmedzenie možno badať aj v absencii odkazov na významných zahraničných autorov a modely, ktoré formovali informačné vzdelávanie v posledných desaťročiach – chýba zmienka o priekopníckych prácach zahraničných odborníkov, akými sú napríklad Carol Kuhlthauová, Michael Eisenberg a Robert Berkowitz či Barbara Striplingová a Ross Todd, ktorých prístupy a modely zásadne ovplyvnili spôsob, akým dnes chápeme informačnú gramotnosť. Na druhej strane Mazáčová pracuje s národnými rámcami informačnej gramotnosti, čím poukazuje aj na významné aktivity domácich odborníkov v tejto oblasti. Do budúcnosti by preto bolo prínosné pre českú, ale i slovenskú knihovnícku odbornú verejnosť, ak by autorka svoje úsilie rozšírila o systematické spracovanie digitálnych a AI kompetencií učiaceho knihovníka, dôslednejšiu integráciu neformálneho a medzigeneračného vzdelávania a výraznejšie prepojenie s medzinárodnými výskumami, štandardmi a zahraničnými osobnosťami. Napriek týmto menším výhradám ide o mimoriadne užitočný, prehľadný a systematicky spracovaný odborný príspevok k téme knižničnej didaktiky a edukačného potenciálu knižníc. Oba tituly sú zrozumiteľné, jazykovo prístupné a štruktúrované spôsobom, ktorý vychádza v ústrety knihovníkom aj bez pedagogického vzdelania, ale s rastúcou potrebou prevziať zodpovednosť za vzdelávaciu rolu. Môžu poslúžiť ako opora jednotlivcom, tímom aj školiteľom pri nastavovaní vzdelávacích programov v knižniciach. Pavlína Mazáčová otvára potrebný dialóg o tom, ako by mal knihovník 21. storočia vzdelávať – odborne, zodpovedne a ľudsky, reflektujúc aktuálne trendy, témy a potreby spoločnosti. Svojou koncepčnou i praktickou rovinou, požiadavkami na digitálnu inklúziu, vzdelávaciu rovnosť a celoživotné učenie tak nadväzuje na humanistický odkaz Zdeňka Václava Tobolku, ktorý už v medzivojnovom období prvej Československej republiky vnímal knižnicu ako nástroj kultúrneho a občianskeho rozvoja.

PhDr. Jakub Fázík, PhD.

Poznámky

1 https://www.ala.org/sites/default/files/acrl/content/standards/profstandards.pdf

2 https://www.ala.org/acrl/standards/teachinglibrarians

3 Napríklad štandardy „Empowering Learners: Guidelines for School Library Program“ (2009) a „National school library standards for learners, school librarians, and school libraries“ (2018).

4 https://msmt.gov.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/strategie-2030

5 Podľa publikácie Čtenářská gramotnost v uzlových bodech vzdělávání (2020). Dostupné na: https://www.edu.cz/wp content/uploads/2021/12/C%CC%8Ctenarska_gram_BM_update0221.pdf, https://edu.gov.cz/ocekavane-vysledky uceni-pro-ctenarskou-matematickou-a-digitalni-gramotnost/.

6 Podľa projektu NIQES Českej školskej inšpekcie z r. 2011–2014 (NIQES – Národní systém inspekčního hodnocení 92 vzdělávací soustavy v České republice).

7 Inšpiratívnou publikáciou je obzvlášť Čapkova Moderní didaktika (2015).

FÁZIK, Jakub. MAZÁČOVÁ, Pavlína. Rozvoj kompetencí učícího knihovníka: Výzkumy – Kurikulum – Gramotnosti. 1. vydání. Praha: Národní knihovna České republiky – Knihovnický institut, 2023. 92 stran. ISBN 978-80-7050-783-4.

BILIMOFF, Michèle. Les Jardins d‘Anne de Bretagne: les plantes au Moyen Âge: d‘après les Grandes Heures d‘Anne de Bretagne: Bibliothèque nationale de France, Ms. latin 9474. Rennes: Ouest ‑France, [2022], © 2022. 249 stran. ISBN 978‑2‑7373‑8773‑9.

Michèle Bilimoff: Zahrady Anny Bretaňské

Prezentovaná publikace je knihou, ve které obrázky promlouvají stejně jako text. V podstatě tak kopírují svůj původ, jímž je nádherně iluminovaná pozdně středověká kniha hodinek, patřící francouzské královně Anně Bretaňské. Na jednotlivých stranách této publikace nejsou popisována vědecká fakta a poslední výsledky kodikologických, uměnovědných, filologických, historických a dalších bádání. Autorka se tentokráte zaměřila na detaily ukryté v bordurách četných iluminací. Slovo zahrady (les jardins) v názvu napovídá, že se pokusila – a já mohu na začátek rovnou říci, že s úspěchem – porovnat namalovanou flóru a drobnou faunu s rostlinami a živočichy, které velmi dobře známe ze současnosti. Kniha je tedy jedinečným mostem, spojujícím přírodu a kulturu, minulost a současnost, naše prostředí s prostředím našich předků.

Autorka Michèle Bilimoff ¹ prokázala při psaní této publikace značnou míru znalostí a orientace nejen ve francouzském knižním umění sklonku středověku, ale také rozsáhlé povědomí o přírodě včetně její reflexe v pozdně středověkém období. Přitom jejím primárním cílem není zhodnocení iluminátorské práce² – ačkoli ta je v tomto případě opravdu mistrná – ani vystižení dobového náhledu na přírodu a správnost vyobrazení³.

Knihy hodinek⁴ byly v období pozdního středověku oblíbeným titulem. Možná mohu bez obav použít výraz „bestsellerem“. V současných knihovnách evidujeme zhruba sto tisíc titulů rozesetých doslova po celém světě. Knihy hodinek jsou obvykle zajímavě a mnohdy nákladně zhotovené. Nejen díky tomu poutají značný zájem nejen odborníků, ale také širší veřejnosti. Výstavy věnované tomuto tématu jsou vždy hojně navštěvované⁵, kopie jednotlivých knih hodinek se objevují často ve filmech a jejich digitální kopie nezřídka vidíme ve virtuálním prostředí. V posledních letech se jejich prezentace začíná vymezovat od generálně sepsaných kompendií po tematicky zacílené práce. Do této kategorie beze sporu patří také sledovaná publikace.

Kniha je psána z uměnovědného hlediska. Proto se úvodu ujal François Avril, hlavní konzervátor Oddělení rukopisů Národní knihovny v Paříži. Vyzdvihl zejména členění publikace, které nesleduje – jak tomu bývá v případě knih věnovaných obecně knihám hodinek – rozvržení podle jednotlivých hodinek, ale přímo se věnuje rostlinám.

Publikace je členěna na obecný úvod, historickou stať k osobě objednavatelky, následuje krátký popis samotného rukopisu. Dále jsou probírány rostliny, stromy, houby a vinná réva, zahrada (s dělením na ovocný sad, plazivé rostliny, živé ploty, keře, květiny, vodní rostliny a zeleninovou zahradu), užitkové rostlinstvo a rostliny magické a čarodějnické. Každá vyjmenovaná rostlina⁶ je potom vyobrazena v příslušné iluminaci knih hodinek. Na závěr jsou připojeny seznamy rostlin podle knih hodinek, francouzské a latinské názvy. Bibliografický soupis je značně zredukován na díla relevantní ke sledované tematice a zajímavá pro široké spektrum čtenářů s důrazem zejména na francouzské prostředí.

Anna Bretaňská (1477–1514) je prototypem urozené a vzdělané pozdně středověké ženy. Jako jediný potomek bretaňského vévody Františka II. byla vychovávána jako dědic důležitého a kulturně vyspělého bretaňského vévodství. Po svatbě s Maxmiliánem I. Habsburským byla korunována římskoněmeckou královnou. Manželství bylo uzavřeno v Maxmiliánově nepřítomnosti, a tak bylo později francouzským králem anulováno. Novým Anniným manželem se stal francouzský král Karel VIII. Jejím třetím manželem pak byl další francouzský král Ludvík XII. Zemřela ve 37 letech a ve své době byla považována za nejbohatší ženu Evropy. Dodnes je vnímána jako jedna z nejvýznamnějších postav bretaňské historie. Anna podporovala rozvoj kultury ve všech směrech. Její knihovna⁷ patřila k zajímavým pozdně středověkým knihovnám, mezi knihami dominovaly reprezentativní, luxusně provedené kodexy.

Velké hodinky Anny Bretaňské⁸ vznikly na přímou objednávku v letech 1503 až 1507 ve významné a aktivní dílně Jeana Bourdichona⁹ v Tours. Jsou řazeny mezi jedny z nejkrásnějších knih hodinek na světě. Obsahují celkem 49 celostránkových iluminací v renesančním stylu a více než 300 stran s rozsáhlými bordurami. Kromě četných rostlinných a zoomorfních motivů se zde také nacházejí vyobrazení samotné Anny Bretaňské a jejích erbů. Za mistrnou kvalitou iluminací stojí přední mistr Bourdichonovy dílny, jímž byl Jean Fouguet. V bordurách, které jsou umístěny do imitujících dřevěných vyřezávaných rámů, se promítají vlivy raného holandského malířství. V celostranných iluminacích se plně ohlašuje renesance.

Autorka si nevšímala jen vyobrazení rostlinstva, ale zaměřila se také na drobné živočichy, kteří jsou na mnohých iluminacích zachyceni. Tak je tomu hned v první kapitole věnované rostlinám – ukázkovým příkladem je vyobrazení a popis housenky lezoucí po lesní jahodě, hlemýžď schovaný za hvozdíkem či motýl a beruška na orlíčku. Malého zvířectva je zde značné množství.

Asi netřeba zdůrazňovat, že řadu rostlin, keřů a stromů velice dobře známe. V kapitole věnované stromům se dub střídá s bukem, borovice s chmelem, jilm s vrbou. Některá spojení jsou pro nás už méně známá, jako je tomu například u spojení břízy a želvy.

Třetí kapitola je půvabnou procházkou po všemožných odrůdách obilí, od pšenice přes žito a ječmen. Dále jsou v této kapitole polních plodin zachyceny také rostliny považované spíše za plevel, jako vlčí mák, bodlák či chrpa. Pro nás nezvykle sem autorka zařadila také hroznové víno.

Rozsáhlá kapitola věnovaná zahradě je jedinečnou a velmi poutavou přehlídkou plodin a květin, které pěstovali v pozdním středověku na území dnešní Francie. Pro lepší porozumění jsou rostliny popsány v latině a francouzštině. Vedle třešní, broskví, meruněk a hrušek to jsou nádherné růžové keře, lískové ořechy, arónie, rybíz a angrešt. Rostlinám s trny byla ponechána překvapivě samostatná podkapitola (růže, maliny, ostružiny a mnohé další). Pro mě samotnou byla objevná především podkapitola věnovaná okrasným kvetoucím rostlinám. Vyobrazení květin je velmi realistické (až máte doslova potřebu si ke stránkám přivonět...). Stať týkající se vodních rostlin kupodivu není malá, zahrnuje řadu známých rostlin (například tzv. doutníky a mnohé jiné). Vedle těchto nádherných rostlin jsou také vyobrazeny skromnější rostliny zdobící trávníky našich parků (sedmikrásky, bledule, prvosenky, pampelišky, fialky a mnohé jiné). Nechybí ani levandule a heřmánek či mochyně. Název magické a čarodějnické rostliny zní sice zajímavě, ve skutečnosti jsou uvedeny jen dvě rostliny (rulík a měsíček lékařský). Mimochodem, malíř zachytil také Cannabis sativa (konopí seté).

V mnohých případech autorka v úvodních statích k jednotlivým kapitolám a podkapitolám dokládá zprávy o konkrétních rostlinách citacemi z pozdně středověkých pramenů. Jsou sice zcela výběrové a podléhají preferencím autorky, jsou však milým oživením celé knihy. A zároveň jedinečným způsobem podtrhují krásu a půvab vyobrazených rostlin.

Publikace neaspiruje na pozici zásadní vědecké práce. Je určena spíše širšímu čtenářskému publiku, kterému se snaží zprostředkovat pozdně středověkou přírodu prostřednictvím jedinečného rukopisu. Spojení původních iluminací se současným popisem a citacemi z dobových pramenů jednoznačně zaujme a nezahltí podrobnostmi.

PhDr. Renáta Modráková

Seznam citované literatury

AVRIL, François a REYNAUD, Nicole. Les manuscrits à peintures en France 1440–1520. Paris: Flammarion, 1993. ISBN 978-2080121769.

BILIMOFF, Michèle. Promenade dans des jardins disparus. Les plantes au Moyen Âge d‘après les „Grandes Heures d‘Anne de Bretagne“. Bibliothèque nationale, Ms. latin 9474, Rennes: Ouest France, 2001. ISBN 978-2737366338.

BROWN, Cynthia Jane. The Queens’s Library: image making at the court of Anne of Brittany, 1477‒1514. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2010. ISBN 978-0-8122-4282-9.

C.E.I.M. (Centre de l’Enluminure et de l’Image Médiévale de Noirlac). Jardins du Moyen Âge. Paris: Le Léopard d’Or, 1995. ISBN 2-86377-134-5.

CAMBORNAC, Michel. Plantes et jardins du Moyen Âge. Paris: Hartmann, 1998. ISBN 978-2912344090.

CANDOLLE, Alphonse de. L’Origine des plantes cultivées, réédition. Paris: Diderot, 1997. ISBN 978-0282876227.

CHAMBLAS‒PLOTON, Mic. Jardins médiévaux. Paris: Flammarion, 2000. ISBN 978-2706617492.

DELATTE, Armand. Herbarius, recherches sur le cérémonial usité chez les Anciens pour la cueillette des simples et des plantes magiques. Liège: Faculté de philosophie, 1938.

DELISLE, Léopold. Les Grandes heures de la reine Anne de Bretagne et l’atelier de Jean Bourdichon. Paris: Lib. Damascène Morgand, 1913.

DUFFY, Eamon. Marking the Hours: English People and their Prayers 1240‒1570. New Haven: Yale University Press, 2006. ISBN 978-0300117141.

FELIX, Jiří a TŘÍSKA, Jiří. Faune et Flore d´Europe. Paris: Gründ, 1975. ISBN 2-7000-1901-6.

HARTHAN, John. The Book of Hours. New York: Thomas Y. Crowell Company, 1977.

LAMARCHE -VADEL, Gaëtane. Jardins secrets de la Renaissance. Des astres, des simples et des prodiges. Paris: L’Harmattan, 1997. ISBN 978-2738453440.

LE DANTEC, Denis a Pierre, Jean. Le roman des jardins de France. Paris: Bartillat, 1998.

LEROQUAIS, Abbé V. Les livres d’Heures manuscrits de la Bibliothèque nationale. Paris ‒ Mâcon: Protat, 1927–1943.

LIMOUSIN, Raymond. Jean Bourdichon peintre et enlumineur, son Atelier et son Ecole. Paris: Presses Académiques, 1954.

MALE, Emile. Jean Bourdichon, Les Heures d’Anne de Bretagne. Paris: Verve, 1946.

MCCLINTOCK, David a FITTER, Richard. Guide des Plantes à fleurs de l’Europe occidentale. Paris: Delachaux&Niestlé, 1976.

MINOIS, Georges. Anne de Bretagne. Paris: Fayard, 1999. ISBN 978-2213603346.

SANDGREN, Eva Lindqvist. The book of hours of Johannete Ravenelle: and the Parisian book illumination around 1400. Uppsala: Acta Universitatis Upsaliensis, 2002. ISBN 91-554-5207-8.

TANGUY, Geneviève -Morgane. Les jardins secrets d’Anne de Bretagne. Paris: Lanore, 1991. ISBN 2-85157-081-1.

WIECK, Roger S. Time Sanctified: The Book of Hours in Medieval Art and Life. New York: George Braziller, 1988. ISBN 978-0807614983.

Poznámky

1 Michèle Bilimoff studovala na École du Louvre archeologii a dějiny umění. Ve spolupráci s francouzským Národním střediskem vědeckého výzkumu (CNRS) se podílela na výzkumu technik kovů. Je autorkou dalších publikací věnovaných reflexi rostlin v pozdně středověkých rukopisech, například BILIMOFF, Promenade dans des jardins disparus, 2001.

2 Jak je tomu například v AVRIL a REYNAUD, Les manuscrits à peintures en France 1440–1520, 1993; LEROQUAIS, Les livres d’Heures manuscrits de la Bibliothèque nationale, 1927–1943.

3 Jak je tomu například v CAMBORNAC, Plantes et jardins du Moyen Âge, 1998; CANDOLLE, L’Origine des plantes cultivées, réédition, 1997; C.E.I.M., Jardins du Moyen Âge, 1995; CHAMBLAS‒PLOTON, Jardins médiévaux, 2000; MCCLINTOCK a FITTER, Guide des Plantes à fleurs de l’Europe occidentale, 1976; DELATTE, Herbarius, recherches sur le cérémonial, 1938; LAMARCHE -VADEL, Jardins secrets de la Renaissance, 1997; LE DANTEC a LE DANTEC, Le roman des jardins de France, 1998; FELIX a TŘÍSKA, Faune et Flore d’Europe, 1975.

4 Výběrově HARTHAN, The Book of Hours, 1977; DUFFY, Marking the Hours, 2006; WIECK, Painted Prayers, 2004; WIECK, Time Sanctified, 1988; SANDGREN, The book of hours of Johannete Ravenelle, 2002.

5 V Národní knihovně například výstava Nebeský žebřík uskutečněná v roce 2019.

6 V rukopise je jich celkem 337.

7 BROWN, The Queens’s Library, 2010.

8 Bibliothèque nationale de France, Ms Lat. 9474, dále zejména DELISLE, Les Grandes heures de la reine Anne de Bretagne et l’atelier de Jean Bourdichon, 1913; MINOIS, Anne de Bretagne, 1999; TANGUY, Les jardins secrets d’Anne de Bretagne, 1991.

9 Zejména LIMOUSIN, Jean Bourdichon peintre et enlumineur, son Atelier et son Ecole, 1954; MALE, Jean Bourdichon, Les Heures d’Anne de Bretagne, 1946.

MODRÁKOVÁ, Renáta. BILIMOFF, Michèle. Les Jardins d‘Anne de Bretagne: les plantes au Moyen Âge: d‘après les Grandes Heures d‘Anne de Bretagne: Bibliothèque nationale de France, Ms. latin 9474. Rennes: Ouest-France, [2022], © 2022. 249 stran. ISBN 978-2-7373-8773-9. Knihovna: knihovnická revue. 2023, roč. 34, č. 2, s. 100–103. ISSN 1801-3252.

Prezentovaná publikace je jedinečným kompendiálním pojednáním o vývoji české knižní kultury až do roku 1800 viděné očima polského specialisty na knižní kulturu Grzegorze Nieće. Ačkoli je kniha určena primárně polským čtenářům, přináší řadu paralel, které mohou zajímat také čtenáře české. Především je to však dílo, které důstojným a uceleným způsobem mapuje českou knižní kulturu, určené zahraničním zájemcům zabývajícím se dějinami české knižní kultury.

Autor publikace Grzegorz Nieć je polonista, historik, bibliolog a bibliofil. V současnosti působí na Pedagogické univerzitě a v Ústavu informační vědy Univerzity Komise národního vzdělávání (Instytut nauk o informacji, Uniwersytet Komisji Edukacji Narodowej) v Krakově. Nedávno byl také jmenován prorektorem Akademie aplikovaných věd v Nowym Targu (Akademia Nauk Stosowanych v Nowym Targu). Je autorem četných odborných článků a monografií¹. Udržuje mnohé kolegiální i přátelské vztahy v Čechách. Ostatně je členem redakční rady tohoto časopisu. A jen tak mimochodem je také majitelem rozsáhlé knihovny, v níž se nacházejí i četné české tituly. Sám autor totiž plynule mluví a píše česky.

Publikace pojednává o vývoji české knihy od středověku až po sklonek 18. století. Zabývá se tedy obdobím bezmála 900 let, přičemž sleduje historické, kulturní i politické aspekty české knižní kultury. I přes svůj omezený rozsah 350 stran přináší řadu detailů rukopisných a tištěných knih i zajímavosti z knihovědného oboru. Dodaný rozsáhlý seznam literatury umožňuje další orientaci v dílčích tématech.

Autor při přípravě publikace pracoval se značným množstvím knih, ať už v podobě originálních dokumentů nebo moderní literatury. Díky svému letitému studiu v Čechách a četným kontaktům na konkrétní české odborníky je v tématu výborně orientovaný. V podstatě je těžké nalézt v publikaci místa, ve kterých by autor byl méně znalý nebo která by bylo možno vnímat jako slabší. I přesto představil poutavou komparitistiku české a polské knižní kultury. Obojí dokázal mistrně vyvážit, jak dokládá právě předložená publikace.

V úvodu publikace jsou shrnuty a stručně charakterizovány hlavní české kompendiální práce vztahující se nejen k dějinám knižní kultury a čtenářství obecně, ale také četné tituly z politických a kulturních dějin. Místy jsou doplněny adekvátní polskou literaturou tak, aby se polský čtenář dobře orientoval a snadno našel paralely. Zároveň jsou zmíněny podstatné osobnosti věnující se tomuto tématu. G. Nieć přitom nerozlišuje věk či tituly autorů, počty napsaných knih a článků, ale sleduje zejména jejich celkovou práci a prezentaci daného tématu.

Kniha je pojata chronologicky, tedy od rukopisných počátků české knižní kultury. Text doprovází značné množství obrázků citovaných knižních titulů či autorů děl. První kapitola knihy pojednávající o starší rukopisné kultuře jemně naznačuje, že autor se více ztotožňuje s novějšími dějinami spojenými s tištěnou produkcí. I když i v tomto období je jeho znalost dochovaných originálů ohromující. V malém množství případů je zjevné, že se autor musel spolehnout na citace z literatury. To je patrno například v části věnované Kristiánově legendě, které se zejména kolem roku 2021 vzhledem k výročí 1100 let od smrti kněžny Ludmily² věnovalo několik odborníků³. Podobně pracuje se staršími, i když stále ještě platnými tituly J. Vašicy k nejstarším staroslovanským zlomkům⁴, již je ale nereviduje s ohledem na poslední práce zejména V. Čermáka⁵. Na druhou stranu přináší řadu polských titulů k dílům „chronicky“ známým (jako například Kosmova kronika)⁶. Shrnutí nejstaršího období, tedy do vzniku pražské univerzity, je sice poněkud méně rozsáhlé, zato naprosto dostatečné s uvedením všech klíčových rukopisů. Jmenování všech písařských center a všech rukopisů by již zatěžovalo samotnou publikaci. Pro starší období zdůrazňuje především nárůst české produkce spojené s činností nově založené univerzity. Část věnovaná husitské literatuře včetně recepce předhusitských autorů a Jana Husa je poněkud tendenčně pojata a místy jí také chybí povědomí o současném zpracování zejména od mladších autorů kolem Centra medievistických studií Akademie věd ČR v Praze. Na druhou stranu čtenář, který se bude potřebovat více dozvědět, bude moci dostatek informací najít v citované literatuře.

Jednou z klíčových částí je podkapitola věnovaná knížce v relacích česko-polských vztahů až do 15. století. Reflexe významných panovnických žen (například Judity, dcery českého krále Vratislava II.), které formovaly po kulturní stránce obě země, je nadčasová. Stejně tak postižení jmen autorů, kteří ovlivnili svými pracemi Čechy i Polsko, a studentů a vyučujících polského původu působících na pražské univerzitě (například Stanislav ze Skarbimierza). Nezapomeňme, že v polských sbírkách (zejména v Krakově⁷ a Vratislavi⁸) se nachází řada rukopisů, které vznikly na pražské univerzitě a které si po svém odchodu z Prahy (jednak po vydání tzv. Kutnohorského dekretu v roce 1409, jednak po vypuknutí husitských nepokojů v pražských městech o bezmála deset let později) odnesli student a vyučující s sebou (mezi mnohými například Kronika Martina Poláka, Bible Albrechta ze Šternberka, Kronika česká Přibíka Pulkavy z Radenína).

Pokud jsem výše uvedla svůj názor, že autor je více „kovaný“ v mladších knižních dějinách, opírám se zejména o druhou kapitolu věnovanou knižní kultuře do roku 1620. Autor v ní prokázal značný přehled ve spletitých dějinách českého raného tisku; s naprostým přehledem jmenoval významná jména tiskařů, jednotlivých děl i tradic zejména českého humanismu. Zároveň je patrné, že je dobře obeznámen s novými odbornými tituly z české produkce (zejména s pracemi P. Voita⁹ a K. Boldana, ale i mnohých dalších). Vyzdvihuji podkapitolu sledující průnik rukopisného a tištěného knižního materiálu v tomto období. Leč bohužel musím konstatovat, že autor se jako mnozí jiní nechal zmást kolofonem (tedy krátkým textem umístěným na konci textu, často přinášejícím informace o vzniku knihy) Kroniky Trajánské (uložena v Národní knihovně ČR pod signaturou 39 F 30) a určil ji jako nejstarší českou inkunábuli. Nereflektoval zde poslední výzkumy K. Boldana, který určil na základě prací E. Urbánkové a vlastního rozsáhlého výzkumu inkunábulí jako nejstarší českou inkunábuli Statuta Arnošta z Pardubic.¹⁰ Dále se autor správně pozastavuje u toho, že na rozdíl od Polska nejstarší česká tiskárna nebyla založena v hlavním městě Praze. Na základě tohoto konstatování předestírá čtenářům zajímavý obraz kulturních dějin raně novověkých Čech, protknutý konfesionálními spory zejména mezi katolíky a utrakvisty. Celá kapitola je oživena citacemi z klíčových děl, přeloženými do polštiny (například na s. 97 ukázka z České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho). Já sama vyzdvihuji ještě části věnované cenzuře, jejímu fungování a dílům, která skončila na „černé listině“. Stejně tak mě značně zaujal rozbor prodeje tisků, fungování knižního trhu v Čechách i návaznost knižního trhu na okolní země. V tomto směru jistě je ještě hodně věcí, které stojí o bližší průzkum. A do třetice jsem s potěšením četla část týkající se raně novověkých knihoven (například knihovny Bohuslava Hasištejnského), sběratelů knih (zejména v období humanismu, například Petra Voka z Rožmberka) a osudů některých knižních sbírek (například Dietrichsteinská knižní sbírka). Autor mj. rozebírá také dochované a známé katalogy a inventáře uvedených knihoven. Podobně jako v předcházející kapitole je na závěr této kapitoly připojeno pojednání o česko-polských vztazích do roku 1620.

Třetí, nejrozsáhlejší kapitola je věnována rozvoji české knihy od roku 1620. Autor vyzdvihuje význam stavovského povstání a následných procesů rekatolizace a barokizace na našem území, které se nevyhnutelně promítly do literární produkce českých zemí. Správně odkazuje – mezi mnohými pracemi – zejména k J. Mikulcovi, který se v poslední době tématu barokizace věnuje.¹¹ G. Nieć však nezapomíná ani na působení exulantů, včetně osobnosti Jana Amose Komenského. Je zcela přirozené, že větší pozornost věnuje zejména exulantům žijícím v Polsku (zejména v Lešně). Samotnou mě příjemně překvapilo, že nezapomíná citovat fenomén univerzitních tezí, které se dochovaly zejména ve sbírkách Národní knihovny ČR a Národní galerie a které v některých případech objednali polští studenti pražské univerzity.¹² Větší prostor věnuje také působení jezuitského řádu na poli knižní kultury. Podobně jako v předcházející kapitole se suverénně orientuje v tiskařských dílnách, osobnostech jednotlivých knihtiskařů a rytců a ve stěžejních dílech tohoto období. Nevynechává ani dříve opomíjená témata, jakými byl například hebrejský knihtisk. Mezi mnohými mě také zaujala stať věnovaná ilustraci a grafice české knihy daného období. Ve shodě s předcházející kapitolou pojednává o knižní distribuci po roce 1620 a knihovnách, knižních sbírkách a majitelích větších knižních sbírek. Nezapomíná ani na švédské rabování českých knižních sbírek s reflexí zejména posledních výzkumů L. Veselé z Knihovny Akademie věd ČR.¹³

Pro polské čtenářské prostředí je tato publikace klíčovým titulem. Na druhou stranu pro české čtenáře bude osvěžujícím náhled polského odborníka. Fakta, která nám již zevšedněla, získávají nový rozměr. Tituly, o nichž se učíme od druhých stupňů základních škol, najednou nabývají jiného rázu. Kontexty, které už nevidíme, se začnou rýsovat v nových obrazech. Zjednodušeně řečeno, kniha díky svému provedení a značné erudovanosti nabízí neotřelý pohled na dějiny české knižní kultury.

Na závěr mohu říci jen jediné. Těším se na další díl, který autor chystá a který se bude věnovat novodobým a moderním dějinám české knižní kultury. Pevně věřím, že i chystaná nová publikace si podrží vysoký standard a značnou kvalitu tohoto prvního dílu.

Poznámky

1 Mezi mnohými například NIEĆ, Grzegorz. Wtórny rynek książki. Instytucje, asortyment, uczestnicy. Kraków: Księgarnia Akademicka, 2016. ISBN 9788376386638.

2 Zejména IZDNÝ, Jakub a kol. Ludmila: kněžna a světice. Praha: NLN, 2020. ISBN 978-80-7422-764-6; MODRÁKOVÁ, Renáta a kol. Kniha a závoj: 1100 let od úmrtí kněžny a světice Ludmily. Praha: Národní knihovna České republiky, 2022. ISBN 978-80-7050-768-1; MAŘÍK, Jan, MUSÍLEK, Martin a SOMMER, Petr, ed. Svatá Ludmila: žena na rozhraní věků. Praha: NLN, 2021. ISBN 978-80-7422-793-6.

3 Zejména KALHOUS, David. Legenda Christiani and modern historiography. Leiden: Brill, [2015], ISBN 978-90-04-28490-6 obhajující jeho pravost; KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů = Seven Přemyslid cults. Praha: Univerzita Karlova v Praze - Katolická teologická fakulta, Ústav dějin křesťanského umění ve vydavatelství Togga, 2011. ISBN 978-80- 87258-19-4 datující jej do mnohem mladšího období.

4 VAŠICA, Josef a HAUPTOVÁ, Zoe, ed. Literární památky epochy velkomoravské: 863—885. 3., opr. vyd. Praha: Vyšehrad, 2014. ISBN 978-80-7429-217-0; VAŠICA, Josef, RUDLOVČÁKOVÁ, Helena a HAUPTOVÁ, Zoe, ed. Z církevněslovanských rukopisů Národní knihovny v Praze a Slovanské knihovny: soupis a popis. Praha: Národní knihovna v Praze – Slovanská knihovna ve spolupráci se Slovanským ústavem, 1995. ISBN 80-7050-189-8.

5 ČERMÁK, Václav. Hlaholské písemnictví v Čechách doby lucemburské. Praha: Slovanský ústav AV ČR, v.v.i., 2020. ISBN 978-80-86420-75-2.

6 WOJCIECHOWSKA, Maria. Kosmasa Kronika Czechów, M. Wojciechowska. Warszawa 1968.

7 Zejména Biblioteka Jagiellońska, MNK Czartoryski Museum (knihovna).

8 Biblioteka Uniwersytecka.

9 Zejména VOIT, Petr. Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí. I, Severinsko-kosořská dynastie 1488–1557. Praha: KLP, 2013. ISBN 978-80-86791-98-2; tentýž. Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí. II, Tiskaři pro víru i tiskaři pro obrození národa 1498–1547. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2752-8; tentýž. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. 2. vyd. Praha: Libri ve spolupráci s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově, 2008. ISBN 978-80-7277-390-9.

10 Viz klíčová práce BOLDAN, Kamil. Počátek českého knihtisku. Praha: Scriptorium, 2018. ISBN 978-80-88013-69-3, s. 91–99 nebo od téhož Záhada Kroniky trojánské: počátek českého knihtisku. Praha: Národní knihovna ČR, 2010. ISBN 978-80-7050-580-9.

11 Mezi mnohými jeho pracemi zejména MIKULEC, Jiří. Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-3698-3; tentýž. Pobělohorská rekatolizace v českých zemích. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. ISBN 80-04-26120-5.

12 Mezi mnohými například univerzitní teze oslavující Neposkvrněnou Pannu Marii z roku 1699 objednaná Krzysztofem Szembekem (Národní knihovna ČR, Th. 27), dále zejména ZELENKOVÁ, Petra. Sbírka univerzitních tezí z Národní knihovny ČR. Praha: Národní knihovna České republiky, 2020. ISBN 978-80-7050-724-7.

13 VESELÁ, Lenka. Rukopisy a švédská knižní kořist z českých zemích. Studie o rukopisech, 2020, 50/1, s. 25–45.

PhDr. Renáta Modráková

MODRÁKOVÁ, Renáta. NIEĆ, Grzegorz. Książka, naród, religia: dzieje książki czeskiej do czasów odrodzenia narodowego. Kraków: Księgarnia Akademicka, [2022], ©2022. 350 stran, 4 nečíslované strany obrazových příloh. ISBN 978-83-8138-099-7. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 1, s. 59-62. ISSN 1801-3252.

FRIEDLAENDEROVÁ, Hana, Hana LANDOVÁ, Pavlína MAZÁČOVÁ,
Irena PRÁZOVÁ, Vít RICHTER. České děti a mládež jako čtenáři
v době pandemie 2021. První vydání. Brno–Praha: Host–Národní
knihovna ČR, 2022. 189 stran. ISBN 978-80-275-1378-9.

Čtení má u veřejnosti daleko horší pověst, než jaký je jeho reálný stav. Důvody? Uveďme aspoň dva hlavní. První z nich je dán logikou médií. Do nich si lze zjednat vstup spíše špatnou zprávou, tedy tím, co výrazně porušuje normu, ideálně pak negativním způsobem. Druhým důvodem je mezigenerační napětí. Každá další generace je už z logiky toho, že je mladší, odsouzena k tomu, aby byla horší, méně vzdělaná, kulturně barbarštější než ta předchozí. První důkazy tohoto jevu lze nalézt už u starých Babyloňanů. Pokud tedy děti čtou něco jiného, než by chtěli jejich rodiče, jsou méně vzdělané, kulturně barbarštější... Za nečtenářství je tak považováno už to, co se vymyká rodičovskému obrazu (dětského) čtenáře. Takovouto „slepou skvrnou“ je dnes široká oblast fantasy. Tím spíše, že je to něco, co rodiče ve svém dětství a mládí nezažili. Už proto je potřeba daný stav spolehlivými způsoby periodicky zjišťovat. Počet domácích čtenářských výzkumů dětí a mládeže utěšeně roste. Po těch, které se – pod patronátem Národní knihovny ČR – uskutečnily v letech 2013/14 a 2017, dostáváme výsledky třetího v pořadí. Autorský kolektiv se mírně rozrostl, ale metodologie i metodika zůstávají stejné. Jde o kombinovaný výzkum kvantitativně-kvalitativní, přičemž doba se přece jenom posunula i ve způsobu sběru dat, takže jak kvantitativní, tak kvalitativní linie jsou cele „překlopeny“ do webového (online) prostředí. V prvním případě jde o metodu CAWI (Computer Assisted Web Interviewing), v druhém o metodu onIDIs (Online In­Depth Interviews). Přitom ve výzkumech se pracovalo se čtyřmi cílovými skupinami; jsou jimi rodiče dětí ve věku 6–8 let (odpovídali pouze na vybrané otázky), děti 6–8 let (odpovídaly za přítomnosti rodičů), děti 9–14 let a mládež 15–19 let.

Metodologická spolehlivost (kontrolovaný způsob výzkumu) a opakování v čase – to jsou hlavní přednosti daných výzkumů a také garance dat, jejich spolehlivosti. Okolnosti tomu chtěly, že výzkum připadl na covidový rok 2021 (červen), čili na situaci, která zdaleka nebyla běžná, což si někde vyžádalo i specifický způsob dotazování, kladení takových otázek, na něž by v normálních (bezpandemických) časech nedošlo.

Jaké základní poznatky výzkum přinesl? Čtenářství dětí a mládeže si víceméně udrželo svou pozici, dokonce i mírně narostlo, jakkoli největší nárůst zaznamenáváme u aktivit online. To jde na vrub dílem postupující digitalizace celé společnosti, dílem pandemie, jež nás uzavřela do našich příbytků, takže online prostředí bylo často jediným kontaktem s vnějším světem, i když stále kontaktem nepřímým. Z mediálních aktivit narostlo zejména využívání sociálních sítí a sledování filmů a videí. Naopak poklesl počet těch, kdo sledují televizi. Toto médium se těší zejména u starších školních dětí a mládeže stále menší oblibě. Přitom pokud jde o digitální sféru, autoři konstatují, že „řada dětí dnes již nerozlišuje, které aktivity se odehrávají v modu online a které offline“. To proto, že „mediální aktivita je pro ně spojena spíše s konkrétním digitálním zařízením, na němž se jí věnují“ (s. 19). Jak ukázal i výzkum dospělé populace (publikovaný v knize Covidočtení, 2022), čtení se i u dětí a mládeže stává mírným beneficientem pandemické doby, jakkoli nikoli beneficientem hlavním – tím jsou všechny aktivity spojené s digitálním prostředím.

Proto by se dalo říci, že čtení bylo v době pandemie covidu „taženo“ celkovou zvýšenou mediální konzumací. A i u něj nejvíce posílily ty jeho podoby, které jsou spojeny s prostředím online (krátké zprávy, informace, chatování na sociálních sítích).

Velmi cenné jsou údaje o čtenářství rodičů. Hlavně proto, že z mnoha výzkumů u nás i v cizině víme, že čtenářství jako návyk (habitus) se rodí ve vývojově prvním socializačním prostředí, jímž je rodina. I tady – jak ukazují data – je hlavním ukazatelem vzdělání rodičů. Čím vyšší vzdělání dospělých, tím větší záruka, že bude o čtení dětí pečováno. Data tohoto výzkumu ukazují velký genderový rozdíl ve prospěch matek, což samo o sobě nijak překvapující není. Platí to víceméně všude – čtenářské chování mužů a žen se liší ve všech parametrech, v nichž se zkoumá. Překvapující je rozdíl – matky jsou téměř třikrát silnějšími čtenářskými socializátorkami než otcové. A také je překvapující, že zatímco u matek je hranice mezi tím, kdy se stávají silnými čtenářkami, daná středoškolským vzděláním, u otců je to až vzdělání vysokoškolské. I tak tvoří otcové v kategorii vysokoškolsky vzdělaných – ve srovnání s matkami – jen polovinu čtenářských socializátorů. A pokud jde o rodiče coby nečtenáře (knih), máme v populaci vysokoškoláků sedmkrát více otců než matek. Tato genderová nerovnováha se pak podepisuje na obrazu čtení, zejména obrazu, který si odnášejí z rodiny synové. Osa otec – syn přestává být funkční, čímž se zakládá na to, že taková bude i nadále. U syna, který nedostal z rodiny obraz čtoucího otce, lze předpokládat, že tento obraz bude i sám coby příští otec předávat. A nejde jen o obraz otce, nýbrž také o to, aby si děti, dívky i chlapci, do života odnášely obraz čtení jako činnosti genderově vyvážené, nikoli polarizující. I toto budiž jedním z projevů krize otcovství, o níž se dnes tolik píše (R. Rohr, L. Zoja ad.).

Další část výzkumu (cenná), v níž je pozornost věnována rodinnému zázemí a rodičům, se týká názorů na distanční výuku během pandemie. Této formě výuky dávala přednost pouze menšina rodičů dětí ve věku 6–8 let. Platí to i pro jejich děti. Důvodem bylo, že děti měly díky ní více volného času, zejména proto, že se nemusely nikam přesouvat. Většina názorů na adresu distanční výuky byla negativních: absence osobního kontaktu, horší udržitelnost pozornosti a také to, že někteří rodiče jako nevhodné vnímali, že mají povinnost na své děti při distanční výuce dohlížet. Co se týče dětí samých, negativní hodnocení distanční výuky sláblo s jejich věkem. Dvě třetiny dětí ve věku 6–8 let bavila běžná (prezenční) výuka více, u dalších kategorií to byla jedna polovina (9–14 let), resp. dvě pětiny (15–19 let).

Pokud jde o samotné čtenářství, výzkum úhrnem potvrdil dlouhodobě preferované žánry. U nejmladší věkové skupiny to jsou pohádky a pověsti, u dětí staršího školního věku fantasy, sci-fi, dobrodružné knihy a komiksy, u mládeže pak hlavně to, co je určeno školní četbou. Co do volnočasových aktivit a toho, jak respondenti hodnotí jejich přínos, čtení knih a časopisů si oproti roku 2017 mírně polepšilo. Výrazně si polepšily – jak již bylo zmíněno – digitální aktivity a také – možná dosti překvapivě – čas strávený s kamarády. Přitom důvodem tohoto překvapení může být právě covid: tím, že děti neměly ke svým kamarádům přístup, si mohly uvědomit, oč cenného a nenahraditelného tím přicházejí.

Invenční a velmi svěží je část věnovaná knihovnám, konkrétně testování tří různých konceptů knihoven (knihovna jako z Bradavic, knihovna jako kulturní a studentský prostor, knihovna jako multimediální laboratoř). Možná překvapivě se na prvním místě umístil první koncept, u něhož bylo oceňováno „oproštění od technologií, útulná zákoutí a klid na čtení“ (s. 168). Knihovna má tedy velký potenciál poutat k sobě mladé čtenáře do velké míry tím, že je jiná než okolní svět, snad i trochu tajemná, v každém případě spíše jako oáza, v níž se lze odpojit od vnějšího technosvěta, než jako jeho průsečík.

Nyní několik momentů ne snad přímo kritických, jako spíše diskusních. Trojčlenná struktura kapitol (východiska – data – výklad) je logická a dobře člení dané dílčí téma. Osobně jsem si však kladl otázku, nakolik je právě poslední část skutečně interpretací. Často se v ní jen v jiné variaci zopakuje to, co se konstatovalo u části druhé (data); jde opět spíše o popis statisticky zaznamenaných dat. Zde by asi stálo za to vybrat si jen jeden či dva aspekty (údaje) a ty zdůraznit, a to třeba tím, že se zasadí do jiného kontextu, i mimo rámec samotného výzkumu; využít způsob, v němž se zruší holistické hledisko celku a pozornost se bude věnovat jen něčemu – ale tomu podstatnému. Že publikace nemá závěr (celkové shrnutí) – to už považuji za více než diskusní. Takto „po anglicku“ se z knihy neutíká. Tím spíše, že daná část má potenciál být pro mnoho čtenářů publikace částí nejpodstatnější. Asi bych přivítal, a tím spíše, že jde o třetí výzkum, nějakou úvodní rámcující kapitolu, které by se věnovala čtenářství dětství a mládeže dnes, tedy v digitální době. Slušelo by se sem začlenit i analýzu titulů, které se dnes čtou, jaká témata přinášejí, jaké vzorce chování u dětí a mládeže navozují, případně kam se tyto vzorce posunuly oproti těm předchozím. Ano, funkční ingerence odborníka na dětskou literaturu by zde byla na místě.

Je moc dobré, že máme další v řadě výzkumů čtení dětí a mládeže. Publikaci, která je kompetentní co do způsobu šetření i co do autorského kolektivu. Nadto publikaci, která může být vodítkem pro to, jak vést a rozvíjet čtenářství v rodině, škole i knihovně. Na daný aspekt autoři myslí i několika praktickými doporučeními.

prof. PhDr. Jiří Trávníček, M.A.

TRÁVNÍČEK, Jiří. FRIEDLAENDEROVÁ, Hana, Hana LANDOVÁ, Pavlína MAZÁČOVÁ, Irena PRÁZOVÁ a Vít RICHTER. České děti a mládež jako čtenáři v době pandemie. První vydání.
Brno–Praha: Host–Národní knihovna ČR, 2022. 189 stran. ISBN 978-80-275-1378-9. Knihovna: knihovnická revue. 2023, 34(1), 99–101. ISSN 1802-3252.

KATUŠČÁK, Dušan, Libuše FOBEROVÁ, Richard PAPÍK, Marek TIMKO a Lucie VALJENTOVÁ. Kompendium knihovnictví 1. Ostrava: Moravskoslezská vědecká knihovna, 2022. 302 stran. ISBN 978-80-7054-306-1.

Pracovníci Ústavu bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě prichádzajú so zaujímavou iniciatívou – vydali Kompendium knihovnictví s poradovým číslom 1, čo naznačuje, že chystajú aj pokračovanie. Pojem kompendium spravidla označuje zhrnutie základných poznatkov nejakého odboru či príručku s funkciou úvodu do štúdia odboru. Recenzované kompendium navyše aj otvára v knihe najrozsiahlejší text D. Katuščáka s názvom Propedeutika knihovníctva, čo len potvrdzuje, že zámerom autorského kolektívu bolo skutočne pripraviť úvod do odboru obsahujúci „základní poznatky, které si odborníci, a především studenti, mají osvojit“ (s. 5).

D. Katuščák predstavuje knihovníctvo ako prastarú profesiu, ktorej korene siahajú až do Ašurbanipalovej knižnice v Ninive, tá mala aj obdivuhodný počet tabuliek – autor uvádza 20 000 (s. 7), ale aj 30 000 (s. 16). V tomto texte sú aj niektoré ďalšie nepresnosti a nejasnosti, napr. významným európskym knihovníkom nebol Gabriel Audé (s. 8), ale Naudé, ako to autor aj píše na inom mieste (s. 37). V kontexte islamských knižníc 9. storočia sa uvádza, že stále v prevádzke „je Ústredná knižnica Astan Quds Razavi v iránskom Mašhade, ktorá pôsobí viac ako šesť storočí“ (s. 17), čo ale znamená, že začala pôsobiť o pol tisícročia neskôr, ako predtým menované knižnice z 9. storočia.

Obzvlášť s ohľadom na to, že ide o propedeutický text, môže na čitateľa pôsobiť mätúco samotné pomenovanie odboru a jeho disciplín. „Knihoveda označuje bibliológiu a biblistiku“ (s. 18), lenže už na nasledujúcej strane sa trochu tautologicky uvádza, že „synonymom pojmu knihoveda (bibliológia) je pojem bibliografia, ktorá sa zaoberá výskumom, získavaním, spracovaním a sprístupňovaním bibliografických informácií a súpismi kníh pre potreby knihovedy“ (s. 19). Až takmer o 20 strán sa čitateľ dozvie spresnenie, že (iba) „v anglo-saských krajinách sa napr. používa termín bibliografia (bibliography) na označenie celej knihovedy, teda bibliológie“ (s. 37). Medzitým sú ako jadro knihovníckej profesie podľa IFLA uvádzané okrem iných aj disciplíny zamerané na „vývoj informačných zdrojov a nosičov (dokumentológia, bibliografia, bibliológia, mediológia)“ (s. 23). Pojem dokumentológia „sa však nie vždy považuje za identický s pojmom informačná veda. V praxi má dokumentológia aj povahu teoretickej disciplíny informačnej vedy, aj oblasť praktickej činnosti“ (s. 31). Z tejto formulácie nie je jasné, či dokumentológia sa „nie vždy“ považuje za identickú s celou knižničnou a informačnou vedou, alebo iba s jej časťou, teda informačnou vedou. Bibliografia je „disciplína knižničnej a informačnej vedy“ (s. 38), no zároveň „považujeme pojmy bibliografia a dokumentácia za príbuzné do takej miery, že môže ísť o synonymá“ (s. 42). Pomôckou na zorientovanie sa v takejto záplave súvisiacich pojmov by pre čitateľa nepochybne bola pojmová mapa. Napokon, autor si všeobecný rozptyl výkladov pojmov označujúcich jednotlivé disciplíny uvedomuje a chce ho dokumentovať definíciami informačnej vedy v anglickej, českej a slovenskej Wikipédii (s. 20–21). No práve toto nebol šťastný príklad, pretože uvádzaná česká a slovenská verzia definícií informačnej vedy sú si veľmi podobné a nepochybne je jedna iba prekladom druhej. Podobne nejednoznačne sa v texte narába aj s ďalšími pojmami, napr. dokument a zdroj. Najskôr je tieto „pojmy možné považovať za synonymá“ (s. 33), no na Recenze 97 nasledujúcej strane už „pojem dokument má v kontexte knižničnej a informačnej vedy širší význam ako pojem zdroj“ (s. 34).

Otázne je, či kompendium je vhodný žáner a typ publikácie, aby v ňom okrem ustálených poznatkov odboru boli prezentované aj novátorské tézy autora. D. Katuščák prináša a pomerne podrobne rozvíja svoju koncepciu „postmodernej bibliografie“. Vychádza pritom z literárnovedných koncepcií postmoderny ako prekonania modernistických prúdov, obzvlášť však futurizmu, ktorý „nepovažuje len za výlučne literárny alebo umelecký smer“ (s. 45). Opiera sa aj o M. Gracha a v súlade s ním tvrdí, že začiatok tretieho milénia je stále epochou futurizmu, „neofuturizmu, no rozhodne nie postfuturizmu“ (s. 46). A „neofuturistický životný štýl súčasníka sa prenáša aj do vzťahov k bibliografii“ (s. 47). Lenže prečo potom hovoriť o postmodernej bibliografii, ak je ideovo a kultúrne dôsledkom vrcholne modernistického (a nie postmodernistického) futurizmu? D. Katuščák uvádza aj niekoľko znakov postmodernizmu v bibliografii, no len okrajovo zmieňuje význam toho asi najdôležitejšieho, čo elektronická komunikácia priniesla, a to stieranie hraníc a skrátenie cesty od „sekundárneho“ bibliografického záznamu priamo k „primárnemu“ plnotextovému dokumentu, čo dokonca eliminuje tradičnú substitučnú funkcií bibliografie (s. 64). Každopádne, najdôležitejšia pre D. Katuščáka je opakovaná téza, že bibliografia je „veda o bibliografickej komunikácii“ (s. 66, 67, 75). Žiaľ, z tohto textu sa úplne stratila práve „bibliografia“, teda zoznam použitých prameňov.

Zaujímavé je v takomto kolektívnom diele aj porovnanie autorských prístupov. Zatiaľ čo D. Katuščák má tendenciu k zjednocovaniu na báze pojmu dokument, keď tvrdí, že „jedinečnou podstatou odboru LIS sú v dokumentoch zaznamenané informácie a poznatky“ (s. 21), resp. „knižničná a informačná veda sa zaoberá dokumentom ako entitou, ktorá predstavuje zaznamenanú informáciu“ (s. 29), M. Timko by už takúto objektovú paradigmu považoval za nedostatočnú, keďže „vychází v rámci teorie poznání z pozice naivního realismu, to znamená z přesvědčení, že svět poznáváme přesně tak, jak se nám empiricky (smyslově) jeví“ (s. 114). V kapitole s názvom K teoretickým a praktickým problémům informační vědy smeruje M. Timko k pluralizácii a problematizácii objektu informačnej vedy. Predovšetkým považuje informačnú vedu za multidisciplinárnu, zahrňuje a rozvíja poznatky a metódy iných disciplín, zahŕňa v sebe „i své praktické aplikace, a to zejména v teorii knihovnictví, tedy knihovědy (library science), ale také v bibliografii, archivnictví, muzeologii, v informačních centrech“ (s. 109). V tomto chápaní je teda bibliografia „iba“ praktická aplikácia, nie veda (ako u D. Katuščáka). M. Timko buduje vlastnú filozofiu informácie, ktorá je poučená a ovplyvnená predovšetkým J. Cejpkom, ale tiež J. Šmajsom, M. J. Batesovou, L. Floridim a R. Capurrom. Vyvrcholením kapitoly je argumentácia o „nevyhnutnosti informační etiky pro praxi“ (s. 147). Ak je regulácia ľudského správania nevyhnutná biosociálne i sociokultúrne a je antropologickou konštantou s univerzálnou platnosťou, potom „život (a práce) ve společnosti informační či v infosféře si vyžaduje soubor specifických etických pravidel, zásad a norem“ (s. 147). V závere svojej kapitoly M. Timko analyzuje aj niektoré etické kódexy.

Kapitolu Selekční jazyky a klasifikace využitelné v rešeršních procesech – příklad MeSH napísali R. Papík a L. Valjentová, pričom vychádzajú z diplomovej práce uvedenej spoluautorky (a spoluautor bol školiteľom). Je dobré, že v ére prechodu od kvalifikovaných služieb rešeršérov k samoobslužnému intuitívnemu browsingu používateľa sa objavuje príspevok, ktorý zdôrazňuje význam expertného a profesionálneho prístupu na báze riadených slovníkov. Kapitola naozaj spĺňa kritéria kladené na kompendium, prehľadne zhŕňa poznatky o selekčných jazykoch (systematické, predmetové, prekoordinované, postkoordinované) a postupe pri rešeršovaní (analýza informačnej požiadavky, výber zdroja, rešeršná stratégia, výstupná rešerš). Autori v závere podrobnejšie predstavujú tezaurus Medical Subject Headings (MeSH) a databázu MEDLINE. V prípadovej štúdii skúmajú riešenie konkrétnej rešeršnej požiadavky.

Záverečnou kapitolou kompendia je Management knihoven, autorkou je L. Foberová. Vychádza z toho, že „v neziskovém sektoru (kam patří knihovny) nejde o vydělávání peněz, ale o nabízení veřejně prospěšných služeb, které přinášejí užitek jedincům a potažmo celé společnosti“ (s. 223). Napriek tomu viaceré uvádzané princípy a nástroje managementu fungujú podobne, ako v komerčných organizáciách. L. Foberová tvrdí, že aj v knižniciach „nositelem vize je manažer“. Popisuje postup od poslania, ako definície úžitku, cez vytváranie hodnoty, analýzy vonkajšieho a vnútorného prostredia, voľbu stratégie až po strategické riadenie. Potenciálnym manažérom predstavuje zásady efektívneho riadenia ľudí a podrobne upozorňuje aj na nové manažérske funkcie – motivovanie zamestnancov, delegovanie právomocí, podpora priaznivej atmosféry a komunikácia o stanovených cieľoch. Z nich osobitný priestor venuje najmä motivovaniu zamestnancov knižnice, kde uvádza motivačné faktory, pravidlá motivácie, nástroje motivácie, zároveň však uvádza aj konkrétne situácie, „jak spolehlivě demotivovat“ (s. 245). V časti o budovaní značky knižnice L. Foberová uvádza teoretické zásady aj praktické rady a príklady. V súčasných podmienkach je osobitne cenná rozsiahlejšia časť o fundraisingových technikách a marketingovej komunikácii. V celej kapitole vidno, že autorka má nielen naštudované teoretické vedomosti, ale predovšetkým bohaté skúsenosti, o svojich témach píše so zanietením, ale aj s nadhľadom.

Kompendium knihovnictví 1 prináša prehľadné a zovšeobecňujúce poznanie (zatiaľ len) z niekoľkých tematických oblastí knižničnej a informačnej vedy. Pre študentov odboru, ale aj pracovníkov z praxe, ktorí nemajú ukončené odborné vzdelanie, nepochybne bude užitočnou pomôckou nahrádzajúcou nedostatok učebníc v našom odbore. Teraz ide o to, či máme v rukách prvé alebo jediné Kompendium knihovnictví. Ak autorský kolektív dokáže publikovať nadväzujúce kompendiá dostatočne rýchlo a v rovnakej kvalite, edícia sa stane významnou oporou vzdelávania v odbore knižnično-informačné štúdiá.

doc. PhDr. Pavol Rankov, Ph.D.

RANKOV, Pavol. KATUŠČÁK, Dušan, Libuše FOBEROVÁ, Richard PAPÍK, Marek TIMKO a Lucie VALJENTOVÁ. Kompendium knihovnictví 1. Ostrava: Moravskoslezská vědecká knihovna, 2022. 302 stran. ISBN 978-80-7054-306-1. Knihovna: knihovnická revue. 2023, 34(1), 96–98. ISSN 1802-3252.

Čtenáři, které zajímají čtenářské výzkumy, se zvědavostí sáhnou po nejnovější odborné publikaci autorského týmu výzkumnice Hany Friedlaenderové, profesora Jiřího Trávníčka a ředitele Knihovnického institutu Národní knihovny Víta Richtera. Tentokrát se prezentovaný výzkum zaměřil na čtení a čtenářství české internetové populace ve věku 15+. Vzhledem k tomu, že proběhl v první polovině roku 2021, výsledky ukazují čtenářství a mediální chování české populace pod vlivem pandemie Covidu-19 a zároveň umožňují srovnání s obdobím, které pandemii předcházelo. Kvantitativní výzkum s více než tisícem respondentů realizovala dotazníkovým šetřením Národní knihovna ČR ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu Akademie věd České republiky a agenturou Nielsen Admosphere.

Prezentaci samotného výzkumného šetření uvozuje v Covidočtení nosná kapitola věnovaná české čtenářské kultuře v perspektivě předchozích výzkumů populace 15+ s připomenutím klíčových milníků pandemie Covidu-19 a jejích dopadů. Publikace pak přináší vrstevnatou odpověď na otázku, jak pandemie (ne)proměnila čtení a čtenářství internetové populace 15+. Odpověď je formulována a je na ni nahlíženo prostřednictvím čtyř kategorií: změny chování, mediálních aktivit, veřejných knihoven a rodičů a jejich dětí. Závěrečnou část publikace autoři nazvali Pandemie jako změna i test – uvedením výroků participantů výzkumu nabízejí čtenářům zajímavé a jedinečné reflexe české internetové populace.

Výraznou hodnotou Covidočtení je jasný záměr autorů předložit čtenářům vědeckou práci ve čtivé, laikům i odborníkům přístupné formě – ostatně s tím už mohou čtenáři výzkumných publikací, které nesou autorství uvedených odborníků, počítat. Kapitoly prezentující výsledky výzkumu mají jednotnou strukturu obsahující vždy východiska/předpoklady, data a výklad/interpretaci. Deskriptivní a výkladové textové pasáže jsou bohatě prokládány srozumitelnými vizualizacemi ve formě grafů, všechna zjištění jsou pečlivě interpretována. Publikace má funkční poznámkový aparát.

S jakými zjištěními může čtenář Covidočtení počítat? Pokud očekával, že v důsledku pandemie došlo k nárůstu, nebo naopak k úbytku přečtených knih a k výrazným výkyvům v nakupování knih, patrně bude výsledkem výzkumu zklamán – frekvenci čtení knih ani jejich nákup pandemie nezměnila. Česká populace má stále velkou potřebu knih, je to hodnota, kterou ani pandemie nedokázala „nahlodat“. Oproti době před pandemií jsme nakupovali tištěné knihy mnohem častěji v e‑shopech (z pochopitelných důvodů) než v kamenných prodejnách.

V čase pandemie jsme oproti předpandemickému období četli daleko více účelově, zajímaly nás informace a zprávy o světě zasaženém covidem. Výrazně narostly mediální aktivity v digitálním prostředí (s. 29). S úbytkem možností vyrazit za kulturou nebo s přáteli přibylo volného času v domácím prostoru, a tak jsme ho častěji než kdykoli předtím trávili sledováním filmů a seriálů. Z výzkumu plyne, že s rostoucí silou čtenářství roste stabilita mediálních návyků a stabilnější je také vzorec mediálního nebo informačního chování. Zároveň se intenzita čtení zrcadlí v chování na sociálních sítích. Jako překvapivá a zajímavá se ukázala internetová věková skupina 15–24 let. Mezi mladými lidmi je totiž největší množství jak těch, kteří knihy četli více než před pandemií, tak těch, kteří v pandemii četli méně.

Výzkumníci zjistili, že asi nejvíce pandemie zasáhla veřejné knihovny (str. 36). Knihy v knihovnách se (kvůli omezením daným vládními opatřeními) půjčovaly méně, každý zhruba osmý člověk si uzavření knihovny nevšiml, většině populace tento stav spíše nevadil. Nejméně si knihy půjčovali mladí lidé ve věku 15–24 let, a právě kohortě 15–24 let (44 %) uzavření knihoven zároveň nejvíce vadilo, patrně kvůli nedostupné studijní literatuře. Bohužel většina populace 15+ nevěděla o otevřených digitálních knihovnách, které velkou část nedostupné odborné i krásné literatury v čase pandemie zpřístupnily¹.

O tom, budeme‑li čtenáři či nikoliv, se rozhoduje již v našem dětství. Proto se autoři publikace zaměřili také na kohortu rodičů a zjišťovali, jak v době pandemie rodiče vnímali čtenářství svých dětí a jaké dopady dle nich mohla mít na čtení dětí dlouhá distanční výuka. Dle rodičů byly děti v době pandemie více než před ní mediálně aktivní – především v hraní počítačových her. Výrazně více než čtení klasických i elektronických knih posílilo u dětí v době pandemie čtení článků na internetu, děti čtou spíše kratší a jednodušší texty s různou tematikou (s. 54). Oblibu dětí si získal poslech podcastů. Jedním z pozitivních dopadů pandemie a distanční výuky je to, že se děti naučily funkčně používat digitální výukové aplikace, samostatně se učit a pracovat. Výzkum odhalil také to, že určité skupině dětí, konkrétně dětem introvertním, více než prezenční výuka vyhovovala výuka distanční – nezažívaly v ní stres a ostych, ale ani konfrontaci s kolektivem třídy tak jako v přímé kontaktní výuce. Čtení dětí pandemie oproti době před jejím vypuknutím nijak zásadně nezměnila. Podle rodičů především narušila běžný denní rytmus dětí. Obnažila rodičovské obavy o soustředěnost dětí, rodiče vnímají nárůst mediálních aktivit dětí jako významnou bariéru rozvoje jejich čtenářství.

Věk a vzdělání – tyto dvě proměnné se významně prolínají všemi čtyřmi základními zkoumanými kategoriemi. Například se ukázalo, že čím mladší je populace, tím více narůstají její mediální aktivity – oproti starším generacím mladí lidé v době pandemie jednoznačně nejvíce poslouchali audioknihy a podcasty (str. 40). Z výzkumu vyplynulo také to, že čím je člověk vzdělanější, tím stabilnější je jeho mediální chování, jinak řečeno, vzdělanějšímu člověku pandemie tolik nerozbila jeho čtenářské zvyklosti, informační interakce ani chování v mediálním prostoru osvojené před pandemií (s. 41).

Covidočtení je další  významnou, v kontextu pandemie jedinečnou sondou do prostoru české čtenářské společnosti a přináší zajímavá, předjímatelná i překvapivá data a zjištění. Pokud čtenář očekává v Covidočtení jednoznačnou odpověď na otázku Co s naším čtenářstvím udělala pandemie, patrně ji nedostane. Získá však kontextový vhled do důležitých oblastí informační  společnosti. Z výzkumu plyne, že pandemie se jednoznačně  stala urychlovačem procesů souvisejících s digitalizací, které by přišly,  ale později – ve školství a vzdělávání se to projevilo významným posunem v rozvoji digitálních kompetencí učitelů i žáků, v každodennosti mladé generace se ukázal výrazný příklon k internetovému prostředí a jeho lákavým nabídkám. Závěry výzkumu publikované v Covidočtení jsou novými výzvami pro ty, které čtení a čtenářství zajímá nebo jsou aktéry jeho podpory – ať se jedná o knihovny, školy, rodiny nebo například instituce zabývající se mediálním či informačním vzděláváním všech generací. Naše každodennost už není ani pouze offline, ale ani zcela online, žijeme onlife – a v takovém prostoru se bude čtení a čtenářství proměňovat a přinášet nové nároky na jeho rozvojové strategie, a tedy i nové výzkumné impulsy.

Poznámky

1 Téma zpřístupnění děl nedostupných na trhu v době pandemie prezentuje například příspěvek VOZÁR, Zdenko. Digitální knihovna v době virové - služba dnes studentům, zítra široké veřejnosti. Knihovna: knihovnická revue. 2020, 31(1), 54-57. ISSN 1802-3250.

Mgr. Pavlína Mazáčová, Ph.D.

HLAVINKOVÁ, Alena, Marie RUPCOVÁ a Jarmila VÁLKOVÁ. Projekt S knížkou do života (Bookstart) a logopedická prevence: metodická příručka pro práci knihoven. Praha: Národní knihovna České republiky – Knihovnický institut, 2021. ISBN 978-80-7050-752-0.

Předkládaná publikace, vydaná r. 2021 s podporou Ministerstva kultury ČR a SKIP ČR v Národní knihovně ČR, je přemostěním mezi diskurzy oborů knihovnictví, logopedie a pedagogika. Nabízí především učícím knihovníkům¹ jak teoretické poznání, tak metodickou inspiraci a podporu pro činnosti, jimiž mohou ve své praxi přispět k logopedické prevenci. Aktivitou, na níž je příležitost pro logopedickou prevenci v knihovně představena, je projekt S knížkou do života, v ČR realizovaný od r. 2018, akcentující význam společného čtení s dětmi od jejich nejútlejšího věku a podporu čtenářské pregramotnosti. Publikace jako celek je výsledkem odborné práce jednak tří expertek z oboru logopedie a speciální pedagogiky (jejich výklad tvoří první, stěžejní část textu), jednak pěti praktikujících učících knihovnic z Knihovny města Ostravy a Městské knihovny ve Svitavách (představení jejich edukačních aktivit tvoří druhou, aplikační část textu). Publikaci opatřila úvodem a sestavila Miroslava Sabelová (SKIP ČR).

V teoretickém celku publikace je první část autorsky zpracována Alenou Hlavinkovou. Čtenáři je nastíněno aktuální paradigma logopedie, jsou vyloženy základní pojmy jako komunikace, jazyk, mluvení, autorka se poté podrobněji zabývá okruhy narušené komunikace. V jedné z podkapitol je představena profese logopeda a logopedická intervence, tedy jádrová problematika publikace. Důležitou částí je ontogeneze lidské řeči, kterou autorka reflektuje jako schopnost s nejprudším průběhem (s. 19), a tedy ovlivnitelnou mnoha faktory. Významnou součástí je kapitola věnovaná vývoji komunikace v jednotlivých stadiích lidského života (s. 22–33). Učící knihovník tu nachází důležité výkladové pasáže a poučení využitelná při realizaci aktivit nejen v rámci projektu S knížkou do života. Rovněž tematický celek zaměřený na faktory ovlivňující vývoj lidské řeči je cenným zdrojem odborných informací pro edukační knihovní praxi podporující logopedickou prevenci.

Druhá část teoretického celku akcentuje vliv práce s knihou a společného času stráveného s dítětem na rozvíjení komunikace a interakce dítěte s okolním světem. Autorka Marie Rupcová zdůrazňuje význam sluchu a komunikace a nabízí možnosti jejich rozvoje právě prostřednictvím aktivit využitelných v knihovnách, např. při společném zpívání, práci s říkankami, s hudebními nástroji nebo při společném vyprávění prožitků každodenního života. Není opominut ani význam sociálního prostředí při rozvíjení logopedické prevence. Autorka opakovaně zdůrazňuje to, že „řeč se rozvíjí ve všech jazykových rovinách“ (s. 58), a právě komplexně je tedy třeba rozvoj řeči u dítěte podporovat. Výklad zaměřuje na oblast postupného osamostatňování se dítěte-čtenáře, zároveň je zřejmý důraz na společné čtení a propojování různorodých (výtvarných, dramatizačních) aktivit s čtením. Autorka nenechává bez povšimnutí souvislost nárůstu řečových vad se vstupem technologií do každodennosti člověka 21. století již v jeho raném dětství. Apeluje na potřebu rodičovského příkladu v budování pozitivního vztahu dítěte ke knize a také na nutnost trávit „společný čas ne vedle dětí, ale s dětmi“ (s. 60).

Poslední díl teoretického celku publikace představuje odbornou práci Jarmily Válkové. Je věnována specifikům vývoje komunikace z hlediska vybraných forem narušené komunikační schopnosti a také možnostem jejího rozvíjení. Nejprve se autorka zabývá dětmi s poruchou autistického spektra (s. 40) a přináší v přehledu cenné informace ohledně přístupu k dětem s touto poruchou (s. 44). Dále je kapitola soustředěna na rozvoj komunikace dětí s mentálním postižením (s. 45), nakonec se autorka ve výkladu věnuje dětem s poruchou zraku a čtenářům předkládá v souhrnu možné směry rozvíjení zrakového vnímání (s. 53–54). Z pojednání Jarmily Válkové vyplývá důležitost interakce dospělého s dítětem při rozvíjení schopnosti dítěte naučit se správně mluvit, také význam napodobování u dítěte. Za jednu z klíčových zásad při rozvoji řečových schopností považuje to, aby dospělí při interakci s dítětem nešišlali, nýbrž aby „mluvili správným mluvním vzorem“ – zásady (s. 61–2) jsou využitelné jak v knihovních aktivitách, tak v rodinném prostředí i ve vzdělávacích institucích.

Vzdělávacím potřebám učících knihovníků autorky vnímavě naslouchají, na str. 62–66 provází Jamila Válková čtenáře jednotlivými údobími života dítěte, v nich nachází zásadní projevy vývoje řeči a k nim připojuje vhodné rozvojové intervenční aktivity například ze strany rodiče nebo knihovníka. Zároveň zdůrazňuje to, že vývoj každého dítěte je individuální, čemuž je žádoucí přizpůsobit také aktivity logopedické prevence. Zásadní sdělení pro knihovnickou praxi přináší závěr teoretického celku – Jarmila Válková kladně hodnotí a oceňuje podpůrné programy knihoven při rozvoji řeči a komunikace počínaje raným věkem dětí, ale zároveň upozorňuje na to, že takové aktivity rozhodně nemohou být považovány za náhradu logopedické péče, kterou poskytuje logoped s náležitou odbornou aprobací.

Vítanou a funkční aplikační částí metodické publikace jsou ukázky dobré praxe učících knihovníků při práci s dětmi od dvou do šesti let v rozvoji jejich řečových a komunikačních dovedností, které navazují na tři teoretické subkapitoly. Aktivity realizované v rámci projektu S knížkou do života (Bookstart) jsou představeny z perspektivy učícího knihovníka jako scénáře programů, jedná se o pět samostatných metodik s poměrně jednotnou didaktickou strukturou, obsahující název programu, údaje o zaměření na danou cílovou skupinu, časové podmínky, edukační cíle, pomůcky a popis průběhu programu s didaktickým rozkladem na jednotlivé aktivity. K ukázkovým metodikám autorky připojily podpůrnou literaturu, případně fotodokumentaci. Scénáře ukázkových programů zpracované ve formě funkčních metodik jsou velmi potřebnou součástí publikace, která je zacílena právě do profesního diskurzu učících knihovníků. Praktické výstupy ocení nejen zkušení knihovníci jako inspiraci pro rozšíření své osvědčené praxe, ale především začínající učící knihovníci, které oblast rozvoje logopedické prevence v edukačních aktivitách knihovny zajímá a chtějí se v ní odborně profilovat.

Práce učících knihovníků má transdisciplinární charakter a je tedy žádoucí, aby jim byla nabízena patřičná odborná podpora v oblastech, jež sice nejsou jejich primární profesní doménou, ale učící knihovníci do nich v každodenní knihovní praxi vstupují. Metodická publikace Projekt S knížkou do života (Bookstart) a logopedická prevence takovou podpůrnou funkci významným způsobem naplňuje. Tematika, která je v metodické publikaci představena, zároveň poukazuje na to, nakolik je klíčovou součástí praxe učících knihovníků celoživotní vzdělávání v tématech, která přesahují jádrový rámec knihovnictví, a jak důležité je zvát ke spolupráci na odborných výstupech určených pro učící knihovníky experty z přesahových oborových diskurzů.

Záměr, s nímž byla metodická publikace vytvořena – „seznámit se základní logopedickou problematikou a nabídnout možnosti podpory rozvoje komunikace, a to jak u dítěte zdravého, tak u jedince s vybraným postižením“ (s. 10) – se podařilo všem participujícím autorkám naplnit, publikaci doporučuji jako funkční a potřebný odborný zdroj pro rozvoj kompetencí učících knihovníků.

Mgr. Pavlína Mazáčová, Ph.D.

Poznámky

1 V textu recenze je opakovaně používán termín "učící knihovník" (z angl. teaching librarian) – jedná se o termín označující knihovníka v roli neformálního vzdělavatele, který především v prostředí knihovny vede vzdělávací programy pro různé cílové skupiny uživatelů.

MAZÁČOVÁ, Pavlína. HLAVINKOVÁ, Alena, Marie RUPCOVÁ a Jarmila VÁLKOVÁ. Projekt S knížkou do života (Bookstart) a logopedická prevence: metodická příručka pro práci knihoven. Praha: Národní knihovna České republiky – Knihovnický institut, 2021.
ISBN 978-80-7050-752-0. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(1), 91–93. ISSN 1802-3252.

BOLOM-KOTARI, Martina a kol. Brána moudrosti otevřená: knihy a knihovny broumovského kláštera. První vydání. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, 2020. 329 stran.
ISBN 978-80-743-807-4.

Předkládaný text měl být původně stručnou informací o jednom novém přírůstku Knihovny knihovnické literatury Knihovnického institutu Národní knihovny ČR – o publikaci zajímavé svým odborným knihovnickým obsahem a graficky přitažlivě zpracované, nazvané Brána moudrosti otevřená: knihy a knihovny broumovského kláštera¹, kolektivní monografii skupiny autorů pod editorským vedením Martiny Bolom-Kotari, vedoucí Katedry pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, která vedla i celý rozsáhlý projekt, jehož je předmětná kniha jedním z výstupů. Projekt nazvaný Brána moudrosti otevřená. Barokní kulturní dědictví klášterů Broumov a Rajhrad: ochrana, restaurování, prezentace byl podpořen Programem na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity (NAKI II) č. DG16P02R047 Ministerstva kultury ČR, řešen byl v letech 2016–2020 a je výsledkem spolupráce Univerzity Hradec Králové (v roli koordinátora), Moravské zemské knihovny a Univerzity Pardubice, jakož i přispění Agentury pro rozvoj Broumovska, která iniciovala zapojení broumovského kláštera, a Benediktinského Opatství sv. Václava v Broumově.

Práce na „stručné informaci“ se však nakonec rozrostla, neboť autorka těchto řádek došla k přesvědčení, že vzhledem k rozsahu projektu a objemu jeho výsledků bude užitečné upozornit i na ostatní související skutečnosti. Jmenovaná kniha je svým způsobem vrcholkem ledovce, čtenář či začínající badatel by měl znát širší kontext, do něhož patří další kniha (bohatě vypravený katalog výstavy Knihovny benediktinských klášterů Broumov a Rajhrad ² organizované v roce 2019), několik studií a odborných statí ve sbornících, dále metodiky zaměřené na restaurování a ochranu fondů, provenienční mapy, specializované databáze, krátký dokumentární film³ ad., svázané do „balíčku“ jedním široce založeným projektem programu NAKI. Těžko všechny tyto „prvky“ od sebe oddělovat, jedině ve svém celku mají smysl a řád. Přehledně (včetně obou publikací vydaných tiskem) jsou umístěny na webových stránkách – portálu branamoudrosti.cz⁴.

Součástí projektu nebyl „jen“ popis knihoven a jejich osudů, ale také konkrétní výzkumy a úkoly týkající se ochrany historických knihoven in situ, restaurování, výzkumu součástí historických svazků (papír, kovové prvky) aj. Na stránkách projektu je např. prezentována databáze typografických prvků, zaměřená na tisky bohemikálního původu z knihovny broumovských benediktinů⁵, metodika péče o historické knihovny a výsledky měření mikroklimatu: Metodika péče o stavební součásti a vybavení interiérových knihoven v historických objektech, Měření v prostoru broumovské konventní knihovny⁶, Památkový postup Uložení a péče o knižní fondy v klášterních knihovnách (byl schválen Ministerstvem kultury ČR 24. 8. 2020, je také dostupný online na portálu projektu⁷).

V čase první knižní výstup z projektu – kritický katalog výstavy Knihovny benediktinských klášterů Broumov a Rajhrad – se věnoval oběma klášterním knihovnám, rajhradský fond a historie byly zkoumány v souvislosti s fondem kláštera v Broumově. Práce byly zaměřeny na výzkum proveniencí dřívějších majitelů knih a na typografii moravských a českých tisků raného novověku. Výsledkem tohoto výzkumu jsou specializované provenienční mapy, které představují dřívější církevní a šlechtické vlastníky, od kterých kláštery knihy získaly, a také produkci moravských tiskáren⁸.

Komplexnost pojetí projektu vynikne i při porovnání obsahů dvou knižních výstupů, lépe řečeno, je dobré studovat obě publikace. V každé z nich můžeme najít některá témata jakoby osamocená, „vybočující“ nebo překvapivě zařazená; např. stať Učebnice hebrejštiny ve fondu broumovské konventní knihovny Martiny Bolom-Kotari, příspěvek Zušlechtěné papíry v knihách z fondu benediktinské knihovny v Broumově autorů Lucie Ulbríkové a Radomíra Slovika v Bráně moudrosti otevřené nebo Komplexní resaturování postily z roku 1605 z fondu knihovny benediktinského kláštera v Rajhradě autorů Elišky Slezákové a Ivana Kopáčika v katalogu výstav – žádná další takto (na jeden kodex) zaměřená studie či spíše restaurátorská zpráva v publikacích není. Obě ale přinášejí příspěvky k dějinám dotčených klášterů, jejich knihoven, k výzdobě knih ve fondech a ke stavebnímu vývoji a architektuře klášterů a knihovních sálů, k jejich umělecké výzdobě. Z ryze knihovnického hlediska jsou pak cenné kapitoly o současném stavu konventních knihoven, jejich obsahové skladbě, provenienci fondů, o historickém způsobu evidence knihovního fondu, pravidlech (instrukcích) pro výkon funkce knihovníka, v tomto případě pro členy břevnovsko-broumovského, resp. benediktinského řádu (příspěvek Pravidla pro novověké broumovské knihovníky, autor Jindřich Kolda; připojena je latinská a česká verze pravidel pro knihovníky z roku 1706: Leges bibliothecarii, obdobně vymezení knihovníkova úřadu z roku 1765: De Officio Bibliothecarii).

http://www.branamoudrosti.cz

Publikované výstupy však občas vyvolávají i otazníky. V článcích – zprávách o postupu projektu, a nakonec i v názvu dokumentárního filmu, se objevuje formulace, že knihovna vstává z popela…

Vstává knihovna kláštera broumovských benediktinů skutečně z popela? Je pravda, že knihovnu spolu s klášterem a jeho komunitou postihlo v průběhu téměř 700 let jejich existence mnoho kataklyzmat, včetně požárů, které se podepsaly i na knihovně. Část jejího fondu se poztrácela, byla zničena, část možná ještě existuje, avšak nevíme, kde se knihy nacházejí. Nedokonalé či nedokončené historické knihovní katalogy dnes nemohou dát odpověď na otázku, jaké všechny poklady se ve fondech knihovny nacházely. Ale máme stále cca 18 tisíc dochovaných svazků in situ, a to i díky jejich správcům
(SVK Hradec Králové), kteří je po několik desetiletí opatrovali. Dnes se tedy dostalo i na zevrubnou prohlídku kodexů, na jejich očištění, restaurování, průzkum a popis svazků a na vyhodnocení dochovaného knihovního celku.

Působení hradecké Státní vědecké knihovny jako správce je bohužel občas líčeno tak, jako kdyby právě tato knihovna měla zničení a ztráty velké části klášterního knihovního fondu na svědomí. Hlavní řešitelku projektu Brána moudrosti otevřená Martinu Bolom-Kotari cituje Mladá fronta Dnes z 15. 12. 2018 takto: „Knihovna je bohužel jen stínem původní podoby. Broumovská opatská, konventní a gymnaziální knihovna měly dohromady přes 60 tisíc svazků. Největší ztráty utrpěly po druhé světové válce, zvláště knihovna opatská. Spravovala je tehdejší Státní vědecká knihovna v Hradci Králové, ale knihy zůstaly v Broumově. Část byla zničena, odvezena do starého papíru. Možná by se ještě něco našlo po domácnostech, objevují se i některé knihy v archivech v Náchodě nebo v Praze. Dnes zbývá 17 až 18 tisíc knih, průzkum je stále v plném proudu…“ – je to myšleno skutečně tak, že knihy ničila hradecká knihovna, nebo jde o důsledek novinářského krácení a tím i zkreslení?

Obdobně působení Národního (ve své době Státního ústředního) archivu, kterému byl broumovský klášter v 70. letech 20. století jeho zřizovatelem, Ministerstvem vnitra, přidělen pro uložení archivního materiálu. V katalogu výstav se na str. 18. píše: „Část konventu sloužila jako archivní depozitář ministerstva vnitra. Většina původního vybavení včetně množství knih byla v té době nenávratně zničena nebo zcizena.“ Způsobil to „archiv vnitra“? Nebo se tak stalo již v 50. letech po zrušení kláštera a v souvislosti se „svozy“ klášterních knihoven? Nebo hned po válce?

Existuje jedna nenápadná a skromná, avšak informačně hodnotná publikace, jejíž autorkou je Ludmila Vlčková, v letech 1960–1987 zaměstnankyně hradecké Státní vědecké knihovny a správkyně klášterního knihovního fondu (Vlčková, Ludmila. Benediktinská klášterní knihovna v Broumově. Hradec Králové: Kruh, 1969. 86 s.)⁹. Tato knížka bývá označována za průlomovou práci svého druhu, neboť poprvé obsáhle referovala o broumovské klášterní knihovně. V porovnání s recenzovanou publikací (Brána moudrosti…) se daleko šířeji věnuje historickému kontextu existence broumovského kláštera jako takového, nejen knihovny. V monografii Brána moudrosti…, a také ve výstavním katalogu (přestože práce L. Vlčkové je v nich hojně citována), řada těchto informací, důležitých pro plnohodnotné vykreslení historické situace, zmiňována není nebo je připomenuta jen letmo, klášter a jeho působení jsou podávány takřka výhradně pozitivně. Snad k tomu vede okázalost a fotogeničnost místa a dochovaných artefaktů. Přitom fungování kláštera a jeho komunity mělo i svoje negativní stránky – vymáhání dávek a robotních povinností (jsou sepsány ve dvou urbářích – v urbáři z roku 1406 a v dalším, tzv. Hesseliově urbáři, z r. 1676 – ten je národní archivní památkou) a z toho plynoucí nespokojenost poddaných, růst moci kláštera a následné neshody mezi klášterem a broumovskými měšťany, napětí mezi katolickou a protestantskou komunitou (pokus o uzavření protestantského – luteránského broumovského kostela sv. Václava roku 1618, který je připomínán jako jeden z podnětů vzniku třicetileté války), selské bouře…

Přes tyto výhrady je však třeba všem zúčastněným řešitelům projektu a autorům za úctyhodné dílo poděkovat. Osvětluje mnoho dosud skrytých stránek existence významných („nadregionálně významných“, jak je psáno) historických knihoven a dnešní knihovnické komunitě přináší mj. i cenné odborné informace o minulosti knihovnického řemesla.

PhDr. Anna Machová

MACHOVÁ, Anna. Brány moudrosti. Knihovna: knihovnická revue. 2021, 32(2), 96–99.
ISSN 1801-3252.

Poznámky

1 BOLOM-KOTARI, Martina a kol. Brána moudrosti otevřená: knihy a knihovny broumovského kláštera. První vydání. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, 2020. 329 stran.
ISBN 978-80-7435-807-4.

2 BOLOM-KOTARI, Martina, ed. Knihovny benediktinských klášterů Broumov a Rajhrad: katalog k výstavě. Vydání první. Hradec Králové: Gaudeamus, 2019. 139 stran.
ISBN 978-80-7435-740-4.

3 http://branamoudrosti.cz/pages/output_movie.html.

4 http://www.branamoudrosti.cz/pages/output.html.

5 http://dtp.branamoudrosti.cz/index.html.

6 http://www.branamoudrosti.cz/pages/output_metodika.html.

7 http://www.branamoudrosti.cz/pages/output_pamatkovypostup.html.

8 http://www.branamoudrosti.cz/pages/output_maps.html.

9 VLČKOVÁ, Ludmila. Benediktinská klášterní knihovna v Broumově. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh, 1969. 86, [1] s. Knihy a knihovny. Řada A; Sv. 1.

KATUŠČÁKOVÁ, Marcela. Od vyhľadávania informácií k objavovaniu nových znalostí: Swansonova metóda prepájania pojmov. První vydání. Bratislava: Univerzita Komenského, Fakulta sociálnych a ekonomických vied, 2020. 150 s. ISBN 978-80-223-5072-3.

Recenzované dílo, které má podobu odborné monografie, je zajímavou autorskou a současně nakladatelskou záležitostí nejen ve slovenském, ale i v českém prostředí informační vědy, částečně také v inspirativním rozhraní s dalšími obory, neboť metody, teorie i aplikované výzkumné úlohy a následná vyhodnocení jsou zde pojaty mezioborově, např. oblast analýz a vytěžování textu, pohledy informační vědy, počítačové vědy, jakož i aplikačně v oblasti biomedicínských oborů, které je vděčným prostředím pro experimenty z hlediska práce s daty a metadaty.

Kladně hodnotím zaujetí autorky a díla pro problematiku literature-based discovery, s níž v 80. letech minulého století poprvé ve světě přichází bývalý několikanásobný děkan Graduate Library School na University of Chicago Don R. Swanson, jehož zaujaly poznatky roztroušené v množství vědeckých časopisů a čekající na smysluplné využití a propojení. Marcela Katuščáková tuto problematiku a tohoto autora inspirativně přenáší do slovenského a českého prostředí prostřednictvím metody LBD (literature-based discovery), metody objevování implicitních vztahů v rámci fragmentů zaznamenaného poznání.

Prostředí dat, informací a znalostí, ať již strukturovaných či nestrukturovaných, také v dokumentové a mediální podobě značně hybridních, je velmi rozmanité, a to obsahově, vztahově a organizačně a v neposlední řadě i terminologicky. I když základní směr výkladu je veden z pohledu informační vědy, ve kterém se autorka odborně a publikačně pohybuje řadu let, jsou zde zřetelně viditelné mezioborové vztahy tematiky monografie. Kvantitativní nárůst informací, někdy označovaný populárně, ale celkem vhodně, jako informační exploze, je charakteristický zejména pro 20. a 21. století a přináší celou řadu výzev, mj. také pro informační vědu a související hraniční obory. Informační věda jistým inspirativním  analytickým způsobem může stát za novými metodami vytěžování dokumentů a textů (případně a pochopitelně nejen textů), to vše systémově a kreativně vnáší do nových poznatkových souvislostí.

Řídit, usměrňovat a využívat toky informací pro nejrůznější účely není v současnosti jednoduché, nicméně stále více rozvíjené technologické nástroje mají a budou mít tušené, ale také ne vždy úplně tušené možnosti řešení tzv. informační krize. Metody na principech již známých zkušeností dolování dat (data mining, resp. také text mining), aplikované teorie znalostních systémů a ontologií, jakož i zpracování přirozeného jazyka, jsou výzkumnou a aplikační realitou již delší dobu. S pomocí a podporou moderních vytěžovacích a mj. i nadstavbových vizualizačních nástrojů je možné vysledovat nejen řadu vztahů, ale také nastolit dobré předpoklady k objevování na základě dat, resp. také textů včetně vědeckých sdělení. Je to zároveň nezanedbatelně spojeno s vývojem patřičných technologií, nových technologických nástrojů, kdy se např. mohou lépe naplňovat myšlenky související s tématy již zmíněného zpracování přirozeného jazyka, které dříve mohly být jen teoreticky načrtnuty a předpokládány, ale ne vždy uskutečněny. Jsou to současné i budoucí výzvy pro automatizaci systémů LBD, které autorka ve své práci rozebírá.

Moje malé úvahové odbočení (neprobírané tedy v díle autorky): Jestliže se může v biomedicínských vědách, a v klinické medicíně zejména, uplatnit teprve pár desítek let starý koncept nazvaný evidence-based medicine (medicína založená na důkazech), který spočívá právě na strojovém a intelektuálním posuzování velkého množství dat
v  klinických oborech, resp. informací a znalostí určených pro účely klinického rozhodování, pak v oblasti vědy v širším kontextu (a také v tzv. otevřené vědě) je možné díky obrovským rezervoárům informací uplatnit metody literature-based discovery. V tom coby recenzent díla vidím užitečnost autorčina otevírání problematiky nejen na Slovensku, ale také pro zájemce v České republice. Osobně vidím paralely i s některými strojovými (počítačovými) metodami návrhů nových léčiv apod.; nechci se již příliš nořit do těchto asociací. Naopak, chci se držet díla autorky. Zmiňuji to však proto, že při pročítání a hodnocení její práce mne napadala celá řada asociovaných myšlenek a věcí k diskuzi.

Inspirace autorka čerpá zejména od již výše zmíněného Dona R. Swansona, bývalého děkana Graduate Library School na University of Chicago, který upozornil na důležitý jev: že poznatky mohou být veřejně známé (publikované), ale také neznámé a neobjevené. Od této chvíle autorka rozehrává výborným odborným a čtivým stylem problematiku literature-based discovery, kterou lze přirovnat k postupnému skládání informací a znalostí (princip „puzzle“). Otevírá zároveň možnosti, které nabízí automatizované nástroje. Biomedicínské a částečně farmaceutické nebo chemické či genetické vědecké prostředí (příklady v publikaci tomu odpovídají) se vhodně nabízí pro autorčino téma, neboť jsou to prostředí, kde se vyskytuje díky informačním politikám různých zemí (za všechny zmíněny např. USA, viz databáze Medline / PubMed, řízené slovníky typu MeSH) mnoho tzv. otevřených dat a otevřených nástrojů získávání dat a informací, které také můžeme zařadit do kategorií velkých dat, „velkodat“ (big data). Odbočím-li mírně znovu, líbí se mi i mezioborové souvislosti, propojování poznání exaktních a např. i humanitních věd, dokážu si představit aplikace v oblasti zvané digital humanities.

První kapitola monografie se zabývá kontexty a filozofickými východisky LBD, druhá pak teoretickými základy LBD, třetí úlohou Dona Swansona a zrodem tematiky LBD, ve čtvrté najdeme aplikaci tématu LBD v biomedicíně, v páté modely a systémy LBD, v šesté pak praktické využití metody LBD pomocí vybraných nástrojů a v sedmé budoucí výzvy výzkumu LBD.

Témata, aplikace, příklady, systémy, metody apod., které autorka zařadila do publikace, naprosto respektuji, jsou jejím pohledem opírajícím se o velké množství studované literatury a zkušenosti v oblasti informační vědy. Osobně jako člověk pracující profesně s rešeršními nástroji (nástroji informačného prieskumu) mnoha desítek databází a digitálních knihoven v oblasti nejen biomedicíny a rovněž s některými nástroji „přidané hodnoty“, velmi oceňuji publikační otevření předkládané tematiky na Slovensku, které nás inspiruje i v České republice.

Dílo, které jsem se rád rozhodl recenzovat i pro potenciální české čtenáře, je psáno nejen odborně, ale také čtivě. Autorčina monografie má v sobě silnou edukační dimenzi, je zároveň přehledová a má ukázat zejména na jádro témat související s danou problematikou Je inspirativní záležitostí pro zainteresované odborníky, mohla by být určena
i pokročilejším studentům informačních studií a knihovnictví, také potenciálně a výběrově možná i širší odborné veřejnosti se zájmem o informační svět a problematiku získávání a analyzování znalostí z textu, byť nejde o jednoduché základní čtivo, ale náročný text, také občas s jistým matematickým aparátem.

Jsem rád, že recenzovaná publikace přinesla téma, které by mohlo podnítit odborný čtenářský zájem lidí v informační vědě a knihovnictví v České republice, mj. i s ohledem na blízký jazyk, kterým je napsána.

Doc. PhDr. Richard Papík, Ph.D.

PAPÍK, Richard. Od vyhledávání informací k objevování nových znalostí aneb pohled na tzv. Literature-Based Discovery. Knihovna: knihovnická revue. 2021, 32(2), 93–95.
ISSN 1801-3252.

BENDOVÁ, Lenka, Jana BISOVÁ, Petr MAŠEK a Jan KRYŠTŮFEK. Zámecké knihovny jihozápadní Moravy. Vydání první. Praha: Národní muzeum, 2021. 61 stran.
ISBN 978-80-7036-690-5. Dostupné také z: https://www.provenio.net/pdf/uploads/Zamecke_knihovn_jihozapadni_Moravy_monografie.pdf

Publikace Zámecké knihovny jihozápadní Moravy autorů Lenky Bendové, Jany Bisové, Petra Maška a Jana Kryštůfka je jedním z výstupů projektu NAKI II – Virtuální rekonstrukce rozptýlených provenienčně bohemikálních knižních celků v tuzemských i zahraničních knihovnách. Autorský tým, který se problematice zámeckých knihoven dlouhodobě a soustavně věnuje, vycházel z několikaletého průzkumu a vydáním publikace navázal na své předchozí aktivity týkající se zpracování fondů zámeckých knihoven a výzkumu proveniencí. Publikace Zámecké knihovny jihozápadní Moravy představuje celkem 35 zámeckých knihoven, a to jak stávajících, tak i dnes již neexistujících knihoven, nacházejících se na území jihozápadní Moravy. Protože byla řadě knihoven na sledovaném území v minulosti věnována dostatečná pozornost, rozhodli autoři více se zaměřit na badatelsky dosud nezpracované knihovny. Zámecké knihovny, jejichž historie byla již dříve popsána, jsou představeny pouze prostřednictvím stručnějšího medailonu s odkazem na příslušnou literaturu. Na tento přístup upozorňují autoři hned v úvodu, kde je zároveň souhrnně zmíněna základní relevantní literatura k tématu. Podrobnější seznam použitých pramenů a literatury ke konkrétním knihovnám, na něž je v textu prostřednictvím poznámek pod čarou odkazováno, je zařazen na konci. Dílo přináší celkem 12 zcela nových studií pojednávajících o existujících knihovnách (např. Biskupice, Dačice nebo Třešť), 9 stručnějších statí s odkazem na publikovanou literaturu, v níž byla dané knihovně věnována větší pozornost (takto jsou čtenáři seznámeni např. se zámeckou knihovnou v Batelově, Telči nebo Moravských Budějovicích) a 14 zpráv o dnes již neexistujících knihovnách (např. původní knihovna Hynka Brtnického z Waldsteina v Brtnici nebo knihovna Taaffů na zámku Myslibořice).

Zámecké knihovny jsou v publikaci představeny komplexně, a to jak z historického, časového, obsahového, tak i jazykového hlediska. Autoři věnují pozornost historii dané knihovny od doby jejího založení až do současnosti. Jednotlivé studie seznamují čtenáře nejen s majiteli sídla a jejich osudy, které se mnohdy promítly i do obsahu knihovního fondu, ale především s jejich bibliofilskými aktivitami. V historickém kontextu jsou vyzdviženi členové rodu, kteří se významným způsobem podíleli na rozšíření fondu či jeho profilování a jejichž provenienci v knihovně můžeme nalézt. V rámci představení fondů zámeckých knihoven upozorňují autoři také na vzácná či raritní díla, zajímavosti nebo knihy odrážející společenské kontakty jejich vlastníků. Zabývají se rovněž otázkou způsobu budování a doplňování fondu, a pokud do něj byly vedle aktuálně vydávaných děl zařazeny i starší tisky, nezapomínají zmínit ani provenience vztahující se k jejich předchozím vlastníkům. Provenienční označení nacházející se v knihách jsou v textu nejen popsána a identifikována, ale v řadě případů se v publikaci setkáme také s jejich fotografií.

Publikace Zámecké knihovny jihozápadní Moravy přináší nejen souhrnné informace k dějinám zámeckých knihoven, ale také řadu nových a cenných poznatků. Díky své obsahové komplexnosti tak představuje významný pramen pro výzkum dějin knižní kultury nejen na území jižní Moravy. Ačkoliv je publikace primárně určena odborníkům, ocení ji i široká veřejnost, která se zde může seznámit jak s podobou fondů zámeckých knihoven, tak i s osudy jejich majitelů.

Mgr. Lucie Heilandová, Ph.D.

HEILANDOVÁ, Lucie. BENDOVÁ, Lenka, Jana BISOVÁ, Petr MAŠEK a Jan KRYŠTŮFEK. Zámecké knihovny jihozápadní Moravy. Vydání první. Praha: Národní muzeum, 2021. 61 stran. ISBN 978-80-7036-690-5. Dostupné také z:
https://www.provenio.net/pdf/uploads/Zamecke_knihovn_jihozapadni_Moravy_monografie.pdf. Knihovna: knihovnická revue. 2022, 33(1), 89–90. ISSN 1802-3252.

Pedagogická univerzita v Krakově vydala v roce 2018 obsáhlý sborník na téma exlibris jako vlastnického znaku i díla výtvarného umění.¹ Autory 22 příspěvků jsou polští i zahraniční badatelé, sběratelé či prostě milovníci exlibris z různých vědeckých a kulturních institucí – univerzit, muzeí, knihoven, galerií, členové společností přátel exlibris. Práce na sborníku započaly v roce 2016 – byl to rok 500letého jubilea prvního známého polského exlibris, které bylo vytvořeno pro biskupa, později arcibiskupa, Matěje Drzewického² ve vídeňské dílně Hieronyma Wietora. Následujícího roku, 2017, uplynulo 500 let od vydání v pořadí druhého známého polského vlastnického znaku, a to je datum významné právě pro Krakov: vzpomínané druhé exlibris bylo vytvořeno pro téhož biskupa Drzewického, ale již v krakovské dílně Jana Hallera.

Úvodní texty sborníku jsou teoretického zaměření: na prvním místě úvaha Krzystofa Marka Bąka ze Slezské univerzity v Katovicích na téma vztahu umělec – exlibris – majitel (s názvem (v překladu do češtiny) Exlibris – sémantický přízrak, dále pak text Arkadiusze Wagnera z Univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni (z jejího Institutu vědeckých informací a bibliologie), který se zaměřuje na úlohu, resp. na míru vlivu typografů v procesu vytváření tradice evropského (a tedy i polského) exlibris v 15.–16. století. Podle autora většina exlibris, která vznikala v této době, jsou graficko-typografickými nebo výlučně typografickými pracemi a tehdejší tiskaři měli v tomto smyslu na vývoj exlibris vliv obrovský.

Blok dalších textů prezentuje konkrétní sbírky provenienčních knižních značek v různých evropských knihovnách.

Lotyšští autoři Kristīne Zaļuma a Dmitrijs Zinovjevs z Lotyšské národní knihovny v Rize přibližují sbírku exlibris této instituce. Sbírka čítá více než 4000 jednotek, obsahuje exempláře z Lotyšska, různých evropských, amerických i asijských států ze 16.–21. století. Největší část, asi 3000 exlibris, tvoří práce lotyšských autorů, a to od 19. století. Pěkné jsou příklady exlibris z období secese a art-deco. Exlibris se v Lotyšsku stalo významným proudem v grafice, rovnocenným ostatním grafickým žánrům, od počátku 60. let 20. století. Napomohl tomu vzrůstající zájem o exlibris i činnost samotných umělců, kteří aktivně organizovali stále více výstav věnovaných umění knižních značek. Přelom tisíciletí se pak vyznačuje experimentováním s novými postupy a metodami.

Maďarsko je ve sborníku zastoupeno příspěvkem Kornélie Tóth Vas ze Széchényiho Národní knihovny v Budapešti, avšak autorka představuje výsledek svého bádání v moskevské Všeruské Knihovně zahraniční literatury M. I. Rudomino, kde se zaměřila na exlibris vztahující se k Maďarsku a na jejich mezinárodní kontext. Knihovna zahraniční literatury v Moskvě vlastní rozsáhlou, tzv. Minajevovu sbírku (Jevgenij Nikolajevič Minajev, 1899–1980), kterou autorka představuje. V tomto fondu autorka určila 4585 exlibris spojených s Maďarskem (např. tematicky – zeměpis, jazyk, lidé, motivy, dále osobnostmi maďarských tvůrců, tím, že exlibris byla vytvořena pro maďarské vlastníky, v maďarském jazyce nebo jsou jinak spojena s Maďarskem). Pokud jde o autory, ve sbírce jsou práce 80 známých maďarských umělců (Antal Fery, István Drahos, Béla Stettner aj.), a také díla nemaďarských autorů, kteří pracovali pro maďarské sběratele (např. Poláci Józef Szuszkiewicz a Malgorzata Koralko, Němec F. Kun, Rakušan Franz von Bayzos, Rus N. Golakovskij a další).

Různorodost motivů v ukrajinských exlibris ve 20. století zkoumá Larisa Kapuczyńska (Ukrajinská Národní vědecká knihovna Wasyla Stefanko ve Lvově): nejpopulárnějším motivem ukrajinských exlibris ve 20. století je sama kniha, další velkou skupinu tvoří práce využívající prvky lidového umění a folkloru. Populární jsou vyobrazení Tarase Ševčenka, Ivana Franka a Lesji Ukrajinky. Vzhledem k historické situaci 20. století se objevují i dějinné, „ideologicky standardní“ knižní značky se symboly sovětského systému. Autorka činí závěr, že jako celek je možné ukrajinská exlibris označit jako specifický jev ukrajinského umění.

Maryna Bobrova a Irina Žuravleva (Ústřední vědecká knihovna Národní charkovské univerzity Vasyla Karazina) ve svém příspěvku O čem mluví exlibris uvádějí také zajímavé údaje o charkovské univerzitní knihovně: jedná se o jednu z nejstarších univerzitních knihoven Ukrajiny, její fond se začal vytvářet v roce 1803, dva roky před oficiálním otevřením vlastní univerzity. Knihovna má dnes 3,5 milionu svazků, z toho 85 tisíc vzácných a cenných vydání. Obsahuje rukopisy, z nichž nejstarší vznikly ve 12. století, cenné prvotisky, knihy epochy ruských carů Petra I., Kateřiny II., různá vydání 15.–16. století odrážející kulturně historický vývoj nejen Ukrajiny; jsou zde tituly tištěné starou cyrilicí i graždankou, kolekce významných evropských typografů 15.–17. století – Aldů, Estienů, Plantinů, Elsevierů. Knihy s exlibris představují významný zdroj studia osudů celých knihovních sbírek, jejich vlastníků…

Hanna Velykodna (Vědecká knihovna Národní univerzity Ilji Mečnikova v Oděse) studuje úlohu vlastnických značek při výzkumu rozptýlených knižních sbírek ve fondech oděské univerzitní knihovny. Pracovníci knihovny se zabývají rekonstrukcí knižních sbírek, které jsou dnes rozptýleny v celém knihovním fondu. Tuto aktivitu autorka považuje za jeden z významných směrů knihovní vědy, opírající se o studium knižních značek. Metodickým a teoretickým základům tohoto výzkumu se věnuje i ukrajinská bibliologie. Jednou z kolekcí, jejíž knihy a vlastnické značky se podrobují zkoumání, je knižní sbírka polského slavisty, etnografa a bibliofila Andrzeje Kucharského. V jeho knihovně byla nalezena exlibris více než 60 osobností (advokáta, spisovatele a teologa Józefa Hubeho, inženýra architekta Lukasze Rodakiewicze, právníka, pedagoga a filologa Kazimierze Bronisz Chroninského, filologa a archiváře Antoniho Muczkowského aj.).

Z „evropské geografie“ sborníku se poněkud vymyká zařazení příspěvku turecké umělkyně-grafičky Nurgül Arikan, která přibližuje historii umění knižních značek v Turecku, jehož počátky spadají až do začátku 20. století. S uměním exlibris se Turecko seznámilo prostřednictvím knih získaných z Evropy nebo zanechaných v Turecku evropskými bibliofily, kteří v Turecku žili. Historické knižní sbírky s exlibris se nacházejí v několika velkých tureckých knihovnách a dalších institucích. Autorka studovala např. Fondy univerzity Boğaziçi v Istanbulu. Za vlastnické značky svého druhu je možno považovat i razítka z osmanského období. Ale první skutečná exlibris v Turecku vznikala pro zahraniční milovníky knih. Vytvářela se také pro ročenky soukromé univerzity Robert College v letech 1920–1950. V Istanbulu se dnes nachází Muzeum exlibris (jedno z deseti takových muzeí, která ve světě existují), a to v kampusu Univerzity Işık. Jeho sbírka čítá přes 17 000 exemplářů. V roce 1997 se v Ankaře ustavila Společnost milovníků exlibris – první v Turecku. V roce 2008 se její sídlo přesunulo do Istanbulu. Už v roce 2000 byla Společnost přijata do FISAE a aktivně se účastní jejích projektů. V Istanbulu také funguje Akademie exlibris. Turečtí umělci jsou v této oblasti grafického umění velmi aktivní a jejich práce se nacházejí v řadě mezinárodních sbírek.

Olli Ylönen z univerzity ve finském Tampere (Ylönen je také tajemníkem Mezinárodní federace společností milovníků exlibris, FISAE) se zaměřil na zajímavý bibliografický aspekt: představuje přehled finské „exlibrisologické“ literatury, jak byla během uplynulých 100 let vydávána. Na příkladu vydávání speciální literatury k tématu rozebírá vývoj finské „exlibrisologie“ za posledních 100 let, ale také vývoj samotných sbírek exlibris a společností milovníků této grafické formy ve Finsku. Finsko bylo do r. 1809 součástí Švédska, pak bylo autonomním velkoknížectvím pod vládou ruského cara. Samostatnost získalo 15. listopadu 1917. Knihtisk se objevil v roce 1642 v Turku (univerzita, knihtiskař Peter Wald). První finská kniha o exlibris vyšla v roce 1916, a to ve švédštině. Jejím autorem byl knihovník Arne Jörgensen. Ve Finsku dnes vychází také několik časopisů na téma exlibris, což svědčí o oblibě této grafické formy.

Další příspěvky se týkají i specifických aspektů tématu. Tak bulharská autorka Tsveta Petrova ze sofijské Univerzity sv. Klimenta Ochridského prezentuje mladý a kontroverze vzbuzující směr vytváření exlibris s pomocí počítače; příspěvek v angličtině má název The CGD Ex-libris in Bulgaria (CGD – computer generated design). Digitální tisk je dnes uznáván jako originální grafická technika a jeho popularita stále roste. Po umělecké stránce umožňuje velkou různorodost a nové umělecké možnosti. Autorka představuje fenomén „digitálních exlibris“ v Bulharsku, jakož i několik konkrétních současných bulharských autorů. Připomíná knihovnu v Ruse, která se zasloužila o rozvoj tradice exlibris v Bulharsku; od roku 2005 každoročně pořádá výstavu a soutěž, v roce 2012 uspořádala první Small Print Art Forms Forum…

Ve druhé části sborníku se nachází příbuzný příspěvek: Małgorzata Lebda z Pedagogické univerzity v Krakově se zabývá „digitálním exlibris“ („ekslibris cyfrowy“), tj. exlibris vytvářeným s využitím grafických počítačových programů. „Digitální převrat“ se nevyhýbá ani umění. Autorka si klade otázku, nakolik nová technologie ovlivňuje estetiku exlibris a zda dochází k zásadnímu rozdílu v porovnání s tradiční ruční prací. Opírá se o práce grafika Krzysztofa Marka Bąka, spolu s nímž dochází k závěru, že nejdůležitější je grafikovo souznění s adresátem díla („být v dialogu“, „umění vniká z dialogu“, souznít s majitelem knihy – komplexní analýza knižní značky tak nemůže být provedena bez ohledu na konkrétního vlastníka, pro něhož byl znak vytvořen); být moudrým tvůrcem – pamatovat na tradice exlibris, na kulturní kontext. Formální aspekt díla se s využitím počítačové grafiky může měnit, vzdalovat se svým vizuálním vyzněním od prvotních vzorů, zachovává si ale mnoho tradičních atributů exlibris (zvířecí motivy, symbolika, surreálno, vizuální komunikace).

Pracovníci Národního muzea ve Varšavě publikují dva příspěvky o knižních značkách spojených s Varšavou: Piotr Czyż o exlibris ve Varšavě na počátku 20. století, Marcin Romeyko-Hurko o vybraných motivech užitých na exlibris na přelomu 19. a 20. století ze sbírek Kabinetu grafiky a kresby Národního muzea. V kabinetu je uložena historická sbírka čítající cca 6,5 tisíce jednotek, z nichž cca 5 tisíc jsou polská exlibris, 1,5 tisíce z dalších zemí, zahrnuje období od poloviny 16. století do 30. let 20. století. Mezi autory exlibris z Evropy jsou i čeští tvůrci – Emil Orlik a Vojtěch Preissig. Zajímavý je soubor rakouských, německých, belgických, nizozemských a katalánských knižních značek. Pokud jde o sběratele, z českých je uveden zakladatel firmy Koh-i-Noor Eduard Merzinger. Zmíněn je představitel českého modernismu v oboru knižní grafiky Ludvík Bradáč (1885–1947), a to jako grafik i jako autor teoretických pojednání, a také Josef Váchal. Sbírka zahraničních exlibris se v současnosti knihovnicky zpracovává a digitalizuje.

Agnieszka Górska a Anna Kraus z Knihovny Krakovské Polytechniky (BKP) představily výsledky svého bádání knižních značek ve fondech této vědecké technické knihovny na vybraných příkladech. Během prací spojených s katalogizací a digitalizací nejstarších vrstev sbírky knih z oblasti techniky (šlo o součást projektu Evropské technické dědictví), doplněných cíleným průzkumem dalších částí fondu se podařilo dohledat různorodá exlibris jak polské, tak zahraniční provenience. Nejstarší část fondu BKP (18 tisíc sv.) spadá do období let 1585‑1945; knihy jsou nejrůznějšího původu a obsahují všemožné typy provenienčních znaků (exlibris i supralibros, razítka institucí i privátních držitelů, ručně psané dedikace, podpisy a další záznamy). Exlibris se v knihách z tohoto fondu objevují až na konci 19. století a v první polovině 20. století. Autorky se stručně věnují jednotlivým okruhům (krakovské, lvovské exlibris, značky se symbolickými heraldickými, přírodními motivy) a majitelům příslušných knih či autorům grafik. Pozornost je věnována novodobým německým exlibris (a fenoménu tzv. Sammlerexlibris – exlibris jako předmět sběratelství, na rozdíl od „užitkového“ Gebrauchsexlibris, jež ve sbírce převažují). Zvláštní pozornost je věnována skupině tzv. slepých exlibris (grafický štítek umisťovaný do knih již nakladatelem, s ponechaným volným místem pro doplnění jména/podpisu vlastníka publikace).

Katarzyna Podniesińska z Národního muzea v Krakově (Kabinet grafiky a kresby) se v souvislosti s exlibris dotkla také numizmatiky – popsala knižní značky badatelů v oblasti numizmatiky, sběratelů i milovníků mincí z období 19. a počátku 20. století z fondů krakovského Národního muzea. Polská numizmatika jako věda vznikla na začátku 19. století. Pro zkoumání mincí a medailí je nutná znalost historie, a tedy i knihy a knihovny – zájem o sběratelství mincí šel ruku v ruce s sběratelstvím knih. Tzv. Sbírka Czapských (nazvaná podle jména rodiny, která ji v roce 1903 darovala Národnímu muzeu v Krakově), patří k nejcennějším v Polsku a kromě kompletní kolekce polských mincí a medailí obsahuje také grafické listy a sbírku knih. Časem byla doplněna dalšími kolekcemi, vznikajícími zejména na přelomu 19. a 20. století, tedy v čase, kdy se módou stalo exlibris.

Příklad práce s exlibris a jejich popularizace v menší knihovně s regionálním dosahem popisuje Bogumiła Celer z Pedagogické knihovny Alfonse Parczewského v Kaliszi. Tato knihovna, kromě toho, že běžně slouží studentům a učitelům pedagogiky, vlastní několik historických knižních sbírek, sbírek speciálních dokumentů včetně ikonografických, které dokumentují také regionální písemnictví. Knihovna od 80. let 20. století systematicky buduje sbírku exlibris a věnuje se také jejich propagaci prostřednictvím výstav. I studium knižních značek přináší mnoho cenných poznatků o historii regionu, jeho osobnostech. Ve sbírce, která je stále doplňována, jsou ale i práce zahraničních autorů, včetně českých (je připomenuto, že počátkem roku 2017 byla v knihovně uspořádána výstava českých exlibris ze sbírek Mieczyslawa Bieleně). Zvláštní oddíly příspěvku (kromě kapitoly o zakladateli sbírky, Władysławu Kościelniakovi, a kapitoly o další významné sbírce knižních značek, kolekci grafika Czesława Wosie) jsou věnovány tematice tiskařského řemesla v exlibris (je připomínán významný maďarský grafik Jenő Haranghy, 1894–1951), sakrální tematice, a také exlibris institucí – veřejných, pedagogických a univerzitních knihoven. Ke sbírce je budována také příruční knihovna s odbornou a bibliofilskou literaturou, s katalogy výstav malých grafických forem i řadou tematicky zaměřených časopisů.

Agnieszka Fluda-Krokos z Pedagogické univerzity v Krakově popisuje rozsáhlou kolekci krakovského sběratele Antoniho Szczepana Brosze (1910–1978), který v Krakově žil a zemřel a jehož sbírka spolu s archivními materiály se dostala na základě závěti do fondů Jagellonské univerzity v Krakově (část také do fondu univerzitní knihovny v Toruni). Antoni Brosz, bibliofil a milovník exlibris (byl i členem Spolku sběratelů a přátel exlibris v Praze), byl mužem mnoha povolání (redaktor, korektor, kritik, tlumočník – mj. i z/do češtiny, autor a vydavatel knížek o exlibris a jeho autorech, katalogů výstav). Za více než 40 let sběratelské práce shromáždil okolo 20 000 knižních značek (včetně dublet), z nich 16 000 připadlo knihovně krakovské Jagellonské univerzity. Brosz sám se také věnoval tvorbě knižních značek, a to s využitím techniky koláže – tento typ nazýval „antiexlibris“…

O popularitě exlibris v Polsku svědčí i emise poštovních známek, které byly vydány Polskou poštou v roce 2017 v souvislosti s 500. výročím prvního polského exlibris – o tomto počinu referuje kolektiv autorů v závěru sborníku. Podle autorů bylo Polsko třetím evropským státem, v němž se exlibris jako takové v roce 1516 objevilo. Obsáhlý a více než důstojný příspěvek k tomuto významnému výročí svědčí o zájmu Poláků o tuto drobnou grafiku, která skrývá kromě estetického také velký potenciál dokumentární, významný i pro studium historie.

Texty příspěvků jsou publikovány v polštině či angličtině. Všechny příspěvky ve sborníku jsou opatřeny poměrně rozsáhlým poznámkovým aparátem, bibliografií a resumé v polštině, angličtině a ruštině. Ke každému příspěvku je připojeno několik ilustrací a sborník je doplněn jmenným rejstříkem.

PhDr. Anna Machová

Poznámky:

1 Ekslibris – znak własnościowy, dzieło sztuki: Studia i skice. Agnieszka Fluda-Krokos (red.). Kraków: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Pedagogicznego, 2018. 352 s.
ISBN 978-83-8084-239-7,ISSN 0239-6025.

2 Maciej Drzewicki, 1467–1535, arcibiskup hnězdenský a primas polský, humanista a politik, mj. je uváděn i jako opatrovník mladého českého krále Ludvíka Jagellonského (pozn. rec.).
http://prymaspolski.pl/prymasi/maciej-drzewiecki/, https://pl.wikipedia.org/wiki/Maciej_Drzewicki

MACHOVÁ, Anna. Polská publikace o exlibris – nejen o grafice. Knihovna: knihovnická revue. 2021, 32(1), 81–85. ISSN 1801-3252.

Vlastní konference Kniha ve 21. století (2020) se konala v únoru roku 2020, ale samotný sborník vyšel v elektronické podobě teprve ke sklonku roku 2020. Konference (již 14. ročník) a sborník sice nesou historický název Kniha ve 21. století, ale slušel by jim zřejmě název nebo podnázev typu Knihovnictví ve 21. století.

Konference s mezinárodní účastí se koná pravidelně, střídá teoretická i praktická témata, ale především srozumitelně a prakticky chce propojit knihovníky působící v praxi s knihovnicko-informačními studiemi na Slezské univerzitě v Opavě. Obecně byl důraz kladen spíše směrem k veřejným knihovnám. Ročník 2020, který se uskutečnil pod záštitou ministra průmyslu a obchodu doc. Ing. Karla Havlíčka, Ph.D., MBA, organizátoři uspořádali do tří hlavních časově následných konferenčních (a sborníkových) bloků: Digitalizace a digitální služby, Role knihoven ve vzdělávání a Architektura knihoven. Konference hledala odpovědi na otázky typu: Jaká je budoucnost knihoven? Jak transformovat tradiční služby a převést je do digitálního prostoru? Jak musí knihovny reagovat na změny ve společnosti? Zvládnou se knihovny adaptovat na průmysl 4.0?

Svět se pro knihovny a jejich uživatele 21. století změnil oproti 19. století, kdy se začaly objevovat první veřejné knihovny. V 19. století byl symbolem vědeckotechnického a průmyslového rozvoje parní stroj a posléze relativně brzy průmyslové využití elektřiny. Současnost je ve znamení nezbytné a nenahraditelné elektřiny taktéž a na vícero způsobů, ale fenoménem (aspoň zatím) začátku tohoto století jsou data. Data, která se přesunula z klasických mediálních forem do „neviditelně viditelného“ světa elektronických a digitálních médií, ovlivňují výrazně i knihovny a knihovnictví. Data knihoven a v knihovnách jsou lákadlem pro celou řadu oborů spojených s „datovou vědou“. Přesunuli jsme se jako lidé spolu s knihovnami doslova do „doby datové“. Data jsou i nezbytnou základnou pro tzv. umělou inteligenci, která se dostává a dostane v dohlednu i do světa knihoven a knihovny by se o toto celkem bouřlivé a diskutované téma měly zajímat, neboť míní žít v budoucnosti. Umělá inteligence (UI) přece nesouvisí s představami o fantaskních umělých bytostech, ale kromě vlastních „řídicích mechanismů UI“ spočívá v dovedném (a odpovědném) strojovém učení a obrovských datových rezervoárech v pozadí. Právě knihovny takovými obrovskými rezervoáry dat disponují, jsou z hlediska mluvy průmyslového světa datovými sklady aktivními i pasivními a mají neuvěřitelnou historickou dimenzi. V knihovnách se sice neodehrává technologický rozvoj, který pohání lidstvo, ale jsou tam uschovány a často v tichosti a skromnosti aktivovány myšlenky, které skutečně světem hýbou. Nadneseně a zároveň reálně se dá hovořit o znalostech lidstva uložených v knihovních fondech, ať už rukopisných, tištěných nebo digitálních. Ne nadarmo už Albert Einstein prohlásil, že nejpodstatnější pro něj bylo vědět, kde je v univerzitním kampusu knihovna.

Člověk je tvor sociální a nepřijme knihovny jen jako svět digitální a datový, ale bude chtít cítit se v něm dobře i jinak, nacházet tam klid pro zamyšlení i mezilidskou komunikaci, stejně tak jistou uvolněnost a pohodu. Uvolněnost a pohodu pak prostřídá se soustředěností pro poučení i studium, bádání. Bude proto důležité, jak bude knihovny ovlivňovat prostor, a chceme-li, můžeme zdůraznit, že ten prostor je v podstatě veřejný. Knihovny se často stávají výkladní skříní obcí a institucí, které si uvědomují, že je to důležité a zásadní v mnoha ohledech. Pro konkurenceschopnost a znalostní cestu vpřed s vědomím historické paměti, pro pohodu, pro nápravu informačního rozdělení a poskytnutí šance lépe žít.

Ve sborníku z konference Kniha ve 21. století (2020) je také shrnujícím způsobem zachycen obsah panelové diskuze, která se konala během prvního dne jednání, zatímco vlastním tématům v již zmíněných třech hlavních blocích byl věnován druhý konferenční den. Pozitivní bylo, že konference nehostila jen knihovníky, ale do bloku architektury knihoven přispěli renomovaní odborníci z oboru architektury. Přestože konference měla praktická, odborná a výběrově místy i naznačená vědecká témata, nebylo jejím cílem být vědeckou konferencí, a tudíž ani sborník přes velmi dobrou obsahovou i grafickou úroveň nemá tyto ambice, není recenzovaný, jen editorsky koordinován a zpracován ze strany organizátorů. Bude však dobře sloužit čtenáři, který se o knihovnictví a jeho témata odborně i laicky zajímá. V tom vidím velký přínos a užitečnost sborníku z konference Kniha ve 21. století.

Doc. PhDr. Richard Papík, Ph.D.

PAPÍK, Richard. Malé zamyšlení nad knihovnictvím 21. století. Knihovna: knihovnická revue. 2021, 32(1), 79–80. ISSN 1801-3252.