KLÍČOVÁ SLOVA: knihovnické sjezdy, IFLA, evropské knihovnictví, Zdeněk Václav Tobolka (1874–1951)

SUMMARY: The international library congress held in Prague in 1926 was a significant event in the development of Czechoslovak librarianship, focusing the attention of the whole world on the capital of the country that experienced the greatest boom in librarianship in the post-war period. The congress featured presentations on the current state and needs of librarianship in European countries and the USA. At the initiative of the French delegation, the congress passed a resolution to establish an international executive committee to determine the location and date of the next congress and to initiate international cooperation. The International Federation of Library Associations and Institutions (IFLA) was founded at the next congress in Edinburgh in September 1927. Czechoslovakia was represented by Zdeněk Václav Tobolka, who also became a member of the IFLA committee.

KEYWORDS: library congresses, IFLA, European librarianship, Zdeněk Václav Tobolka (1874–1951)

Studie vznikla na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje Moravské zemské knihovny poskytované Ministerstvem kultury ČR.

Doc. PhDr. Jaromír Kubíček, CSc. / Moravská zemská knihovna

Úspěchy československého knihovnictví dané zejména přijetím zákona o veřejných knihovnách obecních z 22. července 1919, na jehož základě byla každá obec ve státě povinna zřídit knihovnu, ustavení Státní školy knihovnické, založení spolku a také stavovského časopisu československých knihovníků, vydání encyklopedického díla Československé knihovnictví (1925), čilý bibliofilský ruch, to vše předurčilo Prahu k tomu, aby se stala místem konání mezinárodního sjezdu. Sjezd byl zorganizován knihovníky, zasahoval ovšem do všech oborů, které se vztahovaly ke knižní kultuře, nebyl tak koncipován jen stavovsky, ale stal se sjezdem všech těch, kdo knihy tisknou, graficky upravují a rozšiřují. Termín byl záměrně stanoven na letní dny 28. červen až 3. červenec 1926, které se shodovaly s hlavními dny VIII. Všesokolského sletu, aby tak zahraniční hosté mohli současně obdivovat typicky český projev tělesné kultury.

Mezinárodní sjezd knihovníků byl iniciován Spolkem československých knihovníků a jejich přátel a na něm také spočívaly všechny přípravné a organizační práce.¹ Přihlášky ke sjezdu se scházely od představitelů knihovnictví z celého světa, což zavazovalo k důstojné odborné i společenské přípravě. Jednání v odborných sekcích se plánovalo na 29. a 30. června, další den se v plénu měly projednávat rezoluce a návrhy, to vše v prostorách filozofické a právnické fakulty Univerzity Karlovy. Na 1. červenec bylo připraveno odhalení pamětní desky P. J. Šafaříka na budově Klementina a na odpoledne zájezd na Karlštejn a do městské knihovny v Berouně. Na další dny byl připraven pro zájemce dvoudenní zájezd do Vyššího Brodu, Rožmberka a Českého Krumlova. Pro sjezdové účastníky byly připraveny legitimace i odznaky a také sjednány výhody ve slevě na dráze a volný vstup do pražských muzeí.

Ještě před konáním sjezdu byly připraveny v pražských knihovnách (v Klementinu a na Strahově), muzeích (Národní, Uměleckoprůmyslové) a dalších pěti organizacích výstavy za spolupráce výtvarníků, grafiků, tiskáren, nakladatelů, knihkupců i bibliofilů a vydána k nim za redakce Antonína Dolenského příručka.² Vydání příručky je pozoruhodné již tím, že deset tiskáren na ní spolupracovalo dodáním jednotlivých tiskových archů, které jsou ovšem průběžně stránkovány (s výjimkou vložené studie Jana Thona o novostavbě Ústřední knihovny hl. m. Prahy).³ V úvodní části příručky je personální přehled pracovního výboru sjezdu, předsednictva i jednotlivých komisí, následují stručné články převážně o české knižní kultuře a celou třetinu knihy zabírají nakladatelské reklamy o vydaných knihách.

Zahájení sjezdu knihovníků se uskutečnilo odpoledne 28. června 1926 v Pantheonu Národního muzea, kde prezident sjezdu Václav Tille přivítal účastníky a připomenul poslední mezinárodní kongres knihovníků v Paříži konaný v roce 1923, kterého se za Československo zúčastnila delegace ve složení Zdeněk Václav Tobolka, ředitel Knihovny Národního shromáždění, Jan Emler, ředitel knihovny Univerzity Komenského v Bratislavě, a Jan Thon, ředitel Knihovny města Prahy. Dále uvítal představitele státní správy, kteří přijali pozvání na slavnostní zahájení, a zástupce zahraničních delegací. Informoval také o sedmi připravených knihovnických a nakladatelských výstavách a oznámil, že na sjezdu se podílí svou účastí 203 korporací a 686 osob, z toho 88 organizací a 164 osob ze zahraničí.

Příspěvky pronesené na sjezdu

Obr. 1 Titulní list protokolu mezinárodního sjezdu knihovníků (archiv autora)

Sjezdový protokol byl vydán nákladem sjezdu ve dvou svazcích. Nejprve vyšla jako 2. díl v roce 1928 obsáhlá kniha referátů, které v průběhu mezinárodního sjezdu odezněly.⁴ Její uspořádání si její redaktor Bohuslav Koutník usnadnil tím, že příspěvky sestavil abecedně podle autorů, tedy prvním příspěvkem je abstrakt z vystoupení Dmytro Antonovyče o knižním umění na Ukrajině psaný ve francouzštině, a posledním je referát Ivana Žmavce o řízení vědeckých knihoven v angličtině, s francouzským, českým a německým résumé. V následujícím roce vyšel 1. díl,⁵ ve kterém jsou přehledy členů sjezdových výborů a komisí, seznamy zúčastněných korporací podle jednotlivých zemí, abecední seznam osob aktivních na kongresu (členů předsednictva, sekcí a autorů příspěvků), přehled uspořádání jednání sjezdu podle sekcí a jejich závěrečná doporučení a na závěr obrazová příloha zobrazující účastníky sjezdu nebo připravené výstavy.

Mezinárodní kongres knihovníků je dnes pro nás nejvýznamnější svým sborníkem referátů, které pro dějiny knihovnictví a knižní kultury přinesly přehledné údaje a hodnocení a jež proto stojí za připomenutí. Do jednání v šesti sekcích (1. Mezinárodní otázky knihovnické, 2. Bibliografie a katalogizace, 3. Dějiny knihy a knihoven, 4. Stav vědeckého knihovnictví, 5. Lidové knihovnictví, 6. Knižní produkce a bibliofilie) se svými příspěvky zapojilo 84 účastníků z 18 evropských států a dva knihovníci z USA a také sekretář svazu amerických knihovníků. Jednání v sekcích bylo zajímavé tím, že za každou tematickou skupinou referátů následovala živá rozprava, svědčící o jejich aktuálnosti. Průběh i společenskou atmosféru jednání se podařilo zachytit generálnímu jednateli sjezdu Jaromíru Malému.⁶

Cílem pořádající země bylo představit československé knihovnictví. Robert Balaš na číselných ukazatelích doložil, jaké množství knihoven přibylo v důsledku přijetí zákona o veřejných knihovnách obecních z roku 1919 ve srovnání s pomalým růstem převážně spolkových knihoven v průběhu 19. století. Podobně Antonín Rambousek ve svém vystoupení připomenul nejznámější české učence, kteří se v minulosti podíleli na lidové výchově, a rozvedl práci knihovního odboru Svazu osvětového, jenž se v roce 1920 přejmenoval na Masarykův lidovýchovný ústav. Ten působil jako nákupna knih z dotací Ministerstva školství a národní osvěty a rozesílal je do veřejných knihoven. Uvedl, jak knihy a knihovny jsou chápány za základ lidovýchovy. Také František Kraus podal zprávu o činnosti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě ve prospěch veřejných knihoven na Slovensku, a jak obdobná nákupna knih pracovala od roku 1920 zasíláním putovních knihoven a nákupem knih z dotací pro veřejné slovenské knihovny. To ještě doplnil Štefan Krčméry zprávou o osvětové práci Matice slovenské. Také Jindřich Kožaný hovořil o podílu Matice Opavské na podpoře české menšiny v obcích na Hlučínsku nákupem knih a o proměně vlastní spolkové knihovny ve veřejnou knihovnu města Opavy.

Další české příspěvky nenavazovaly již na knihovnický zákon. Josef Volf z Národního muzea představil Pavla Josefa Šafaříka (1795–1861) jako největšího Čecha 19. století, bibliografa i sběratele slovanské literatury, a hodnotil jeho odpovědný přístup v roli ředitele univerzitní knihovny v Klementinu, do které byl roku 1848 jmenován. Inspirací i pro jiné státy měla být Ústřední knihovna hl. m. Prahy, která ke svému šedesátému výročí vzniku získala donátora novostavby. Jan Thon popsal organizaci knihovny včetně čtyř významnějších poboček a z plánované ústřední knihovny oddělení hudební, slepecké a německé literatury a také přednáškové a výstavní sály. O práci hudebního oddělení této knihovny podrobněji ještě seznámil Josef Plzeňský. O významu technické literatury a o technických knihovnách v Praze hovořil Bedřich Mansfeld a Heřman Mayerhöfer přispěl zprávou z dějin a činnosti knihovny České vysoké školy technické v Brně včetně přehledu výkonových ukazatelů od jejího založení v roce 1900.

Ze zahraničních účastníků byl největší počet knihovníků z Polska, což se projevilo také pestrou skladbou jejich vystoupení. Wiktor Hahn nastínil přehled dějin polských knihoven od středověku, jejich rozmach po vynálezu knihtisku, úpadek v důsledku válek v polovině 17. století a opětný rozvoj, spojený až s bibliografickou činností Karola Estreichera v 19. století a vznikem městských knihoven. Osobnost Joachima Lelewela (1786–1861), jednoho ze tří největších bibliografů v polské minulosti, představil Zykmund Mocarski ze Spolku bibliofilů J. Lelewela v Toruni, a to jako kritika systémů třídění věd z knihovnického hlediska. Stefan Rygiel z Vilniusu hodnotil polské knihovny podle jejich zaměření sbírek na germanika, rusitika nebo judaika i další jazyky, ale také sbírek kancionálů nebo textů islámských sekt. Jeho kolega Adam Łysakowski popsal typy vědeckých a univerzitních polských knihoven a seznámil s jejich metodami zpracování jmenných, věcných, inventárních i speciálních katalogů. Ředitel ústřední vojenské knihovny ve Varšavě Marjan Łodyński informoval o účelu odborných a osvětových knihoven, jak byly od roku 1919 vytvářeny u jednotlivých vojenských škol a útvarů. Se zprávou o knihovnách křesťanské mládeže spolku YMCA ve Varšavě, Lodži a Krakově vystoupil ještě knihovník William J. Rose. Stručným pohledem na stav polských tiskáren, jež v roce 1924 vytiskly 5138 titulů nových knih o celkovém nákladu více než 17 milionů výtisků, přispěl Jan Kuglin.

Delegáti mezinárodního kongresu z jednotlivých států pokládali za samozřejmé, že podali obraz o současném stavu a činnosti knihoven své země. Charles Mortet do svého referátu o veřejných knihovnách ve Francii popsal nejen městské knihovny, ale také univerzitní a administrativní knihovny při jednotlivých ministerstvech a učených společnostech. Jean Cordey z pařížské Národní knihovny hovořil o jejím poslání a o různých aktivitách, jimiž se snaží vycházet vstříc potřebám odborné veřejnosti. Gabriel Henriot, prezident spolku francouzských knihovníků, seznámil s činností městských knihoven v Paříži a jejich propagací jednotlivých děl světové literatury.

Rámcový pohled na knihovny v Itálii včetně knihovny vatikánské podal Albano Sorbelli. Informoval také o činnosti školy pro knihovníky a archiváře ve Florencii. O organizaci a vzájemných vztazích mezi italskými městskými knihovnami pohovořil Oreste de Blase. James Goodwin Hodgson, knihovník Mezinárodního zemědělského institutu v Římě, informoval o tomto ústavu a aktivitách jeho rozsáhlé knihovny.

Jugoslávii z pohledu tiskové produkce knih a periodik od roku 1919 představil Josip Badalič ze Záhřebu. Historický pohled na knihovny v Chorvatsku od středověku až po současnost podal Franjo Francev. Uroš Džonič, ředitel univerzitní knihovny v Bělehradu, přispěl přehledem ústředních a vysokoškolských knihoven Srbska s uvedením množství sbírek podle knih, rukopisů a periodik.

O každé další zemi odezněla na kongresu již jen jedna zpráva. O knihovnách v Belgii, úkolech Královské knihovny, zpracování národní bibliografie, knihovnických sdruženích, muzeu knihy a oborové publikační činnosti poslal referát Paul Otlet. Christo Borina charakterizoval organizační strukturu, knihovní sbírky a katalogy národní knihovny v Plovdivu a stručně se zmínil o rozvoji městských knihoven Bulharska. Ředitel Královské knihovny v Dánsku popsal nejen tuto ústřední knihovnu, ale také knihovny veřejné, zvláště hlavního města. Sekretář sdružení knihoven v Litvě Rudolf Egle nastínil vývoj litevských knihoven od poloviny 19. století a připojil tabulky číselných ukazatelů knih a čtenářů v městských knihovnách. T. P. Sevensma z Univerzitní knihovny v Amsterodamu informoval o rozvoji knihovnictví v Nizozemsku od konce 19. století. O současném postavení vědeckých knihoven v Německu informoval ředitel Univerzitní knihovny v Lipsku Otto Glauning. Zaměřil se na jejich sbírky zahraniční produkce, budování příručních knihoven v čítárnách, význam věcných katalogů nebo katalogu titulních listů a zdůraznil jejich celkovou přeměnu od knihoven muzejního rázu k vědecké a informační činnosti, jak k tomu vedou knihovnické školy. Robert Reich do přehledu současného knihovnictví v Rakousku zahrnul tradiční klášterní, univerzitní, zemské i soukromé šlechtické knihovny, stav zpracování jejich sbírek a spolupráci při zpracování souborných katalogů. Základní informaci o 14 nejvýznamnějších knihovnách v Rumunsku podal Ivan Bianu. Leonard C. Wharton z Londýna podal zprávu o knihovnách ve Velké Británii popsáním významu Knihovny Britského muzea, národních knihoven Skotska a Irska, knihoven univerzit a veřejných městských knihoven. V dalším vystoupení L. C. Wharton také rozebral problémy v popisu při transkripci orientálních jazyků a rozdíly pravidel anglo-amerických od pruské katalogizační instrukce. Einar Sundsström z Královské knihovny ve Stockholmu kromě této instituce popsal také univerzitní knihovny v Uppsale a Lundu včetně některých vzácných tisků a seznámil se stavem veřejných knihoven v dalších městech ve Švédsku. Z USA se zúčastnil sjezdu sekretář Sdružení amerických knihoven (American Library Association, ALA) Carl H. Milan, který ve svém pozdravu informoval o padesátileté historii tohoto knihovnického spolku a připravené náplni jednání příští spolkové konference připravované na říjen 1926, na niž knihovníky pozval.

V Československu a Polsku žila po roce 1917 početná skupina emigrantů, kteří uprchli před novým režimem ze zemí Sovětského svazu. Ustavovali společenské i výzkumné organizace a jako jejich delegáti se také účastnili knihovnického kongresu s referáty o knihovnictví a vydávání knih v těchto zemích. Rektor Ukrajinské univerzity v Praze Oleksander Kolessa podal historii slovanského písemnictví od příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu a hodnotil význam některých děl od Kyjevských letopisů z 11. století až po století 19. ve vztahu k podkarpatským zemím a přišel také s návrhem ustavení ústřední knihovny a archivu Podkarpatska. Stručnou informací o veřejných knihovnách na Ukrajině přispěl Mychajlo Haluszczynskyj, delegát spolku Proswita ve Lvově. Evžen Vyrovaj z Ukrajinského vydavatelství v Praze na číselných ukazatelích zobrazil útlum v knižní tvorbě za světové války a ukázal, jak po roce 1917 docházelo k poklesu počtu ukrajinských titulů a naopak k nárůstu tiskové produkce ruských knih v zemi. Podobné problémy ještě rozváděl Stepan Siropolko z Ukrajinského pedagogického institutu v Praze, který také hovořil o historii knižní produkce ukrajinských tiskáren od 16. století. Alexandre Lototsky z Ukrajinské univerzity v Praze popsal právní zásady pro tiskaře při vydávání knih z období od konce 17. století a příklady cenzurní praxe z důvodů církevních nebo školních. Pjatro Antonovič Krečevski z výboru ruských emigrantů v Praze podal přehled dějin knihy v Bělorusku s vyjmenováním základních děl od období rukopisů až po nové období po revoluci roku 1917. S knihovnou pro vzdělání ruských studentů v Československu seznámil prof. Fatějev, v níž kromě dvou tradičních částí, tedy odborné literatury a oddělení knih ke zkouškám, byla za spolupráce studentů zřízena také tiskárna učebnic.

Ve vystoupení představitelů českých univerzitních i veřejných knihoven se promítly otázky racionalizace práce. Ivan Žmavc z pražské Univerzitní knihovny hovořil o zásadách řízení vědeckých knihoven, poukázal na příklady ze zahraničí a doporučil zjednodušit jejich provoz využitím metod vědeckého řízení v oblasti normalizace, standardizace a typizace. Jeho spolupracovník Felix Weltsch seznámil s vydáním českých pravidel věcného katalogu od Jaromíra Boreckého, porovnával je s dříve užívanými německými pravidly a na řadě příkladů ukázal na problémy při formulaci hesel a jak k teoretickým výkladům přistupovat z pohledu uživatele. Vlasta Melicharová na příkladech pražské městské knihovny shrnula zásady, jimiž se má knihovník řídit při výběru a nákupu knih, vyjmenovala nejčtenější autory domácí i zahraniční literatury a zevšeobecnila nejčastější požadavky čtenářů. Ladislav Jan Živný zhodnotil dosavadní víceméně propagační ráz knihovnické statistiky, uvedl příklady jejích ukazatelů v některých státech a vyzval ke zpracování jednotné mezinárodní knihovnické statistiky. Bohuslav Koutník se vzhledem ke vzrůstajícímu významu veřejných knihoven (ve smyslu československého knihovnického zákona) zaměřil na náročnost práce knihovníka a jeho duševní i tělesné předpoklady pro zastávání vedoucí funkce. Knihovník města Jičína Vít Vágnerrovněž v souvislosti s knihovnickým zákonem popsal roli knihovníka jako propagátora knihovny a vychovatele čtenářů, jeho postavení v knihovní radě při nákupu knih a význam spolupráce se školou. Také knihovník města Roudnice nad Labem Jiří Pelikán seznámil se svými zkušenostmi v práci s nejmladšími čtenáři a zdůraznil nezastupitelnou úlohu knihovníka při jejich výchově.

Vědeckých knihoven se týkaly referáty o jejich spolupráci při práci s duplikáty knih. Problematiku uvedl Oskar Halecki z Varšavy, který byl ředitelem Mezinárodního institutu spolupráce ve společenských vědách se sídlem v Paříži. Ve vystoupení připomenul zásady mezinárodní výměny publikací, které byly stanoveny komisí expertů již roku 1886 a na příkladech některých zemí rozváděl metody spolupráce národních a odborných knihoven, jež by měly prospěšný dopad pro vědu a literaturu. Na úvodní projev navázal knihovník Ukrajinské zemědělské akademie v Československu Levko Bykovsky stanovením zásad pro mezinárodní výměnu duplikátů s výzvou, aby Komise pro duševní spolupráci při Svazu národů vydala o tom příslušnou instrukci. S řešením problému duplikátů v knihovnách v rakouských zemích již od vydání dekretu studijní dvorní komise roku 1786 seznámil Jaromír Borecký, rozvedl také další nařízení včetně aktuálního návrhu směrnice, která k těmto problémům byla připravena v roce 1922 z podnětu českého ministerstva, k jejímu vydání však dosud nedošlo.

Knihovědnými příspěvky obohatili jednání kongresu zejména čeští a polští historici. Univerzitní profesor Wilhelm Wostry z Prahy přednesl referát o významu katalogu rukopisů českých knihoven, na němž pracovali v minulosti Bohuslav Balbín, Josef Dobrovský, František Palacký nebo Beda Dudík, kteří zpracovávali sbírky zejména pražských knihoven. Biskup a historik Antonín Podlaha informoval o vytřídění prvotisků z fondu knihovny pražské metropolitní kapituly, u význačnějších vyjmenoval jejich dárce a popsal, jak jejich zpracování směřovalo k vydání katalogu inkunábulí. Zdeněk Gintl z pražské ústřední městské knihovny hovořil o vytváření oddělení vzácných tisků, pragensií a útvaru literární dokumentace básníka Antonína Sovy, který jako první ředitel po třiadvacet let působil v čele této knihovny. Božena Szulc-Golska z Univerzitní knihovny v Poznani se zaměřila na výčet zajímavých starých tisků ve sbírkách nejen této, ale i šlechtických knihoven ve městě. Její kolega Kazimierz Zieliński hovořil o propagaci české písně v Polsku v souvislosti s různými reformátorskými proudy od poloviny 15. století, o středisku českých bratří a popsal obsah kancionálu Jana Roha ze sbírky městské knihovny v Poznani, vydaného v Praze roku 1541. Ředitel poznaňského muzea Marjan Gumowski přispěl studií z dějin královské knihovny Zygmunda Augusta v Krakově založené v 16. století, uvedl, jaké náklady byly vynaloženy na nákup knih a popsal jejich exlibris. Několikrát také vystoupil ředitel Univerzitní knihovny v Krakově. Hovořil o knihaři Kropáčovi, který koncem 14. století studoval v Praze, a o jeho pozoruhodné kožené vazbě v knihovně katedrály v Plocku. Ve druhém příspěvku určil dřevorytce nejstaršího slovanského tisku z 16. století dochovaného ve Lvově. Ve třetím příspěvku popsal dva fragmenty polských prvotisků psaných kyrilicí z Jagellonské knihovny ve Lvově. O zpracování inkunábulí v Katalánské knihovně v Barceloně podal zprávu její ředitel Jordi Rubió a popsal také jednu pozoruhodnou xylografii z konce 15. století. Ředitel Královské knihovny ve Stockholmu Isak Gustav Collijn popsal dosud neznámý exemplář Diurnale Pragense z konce 16. století, jenž se dostal za švédských válek z Prahy do města Strängnäs.

Několik příspěvků se zabývalo bibliofilstvím, v té době nově vznikajícím oborem o vztahu ke krásné knize. Obecně o české krásné knize pohovořil redaktor časopisu českých bibliofilů Vitrinka Arthur Novák, ocenil především zásluhy redaktora Moderní revue Arnošta Procházky a vyjmenoval současné výtvarníky, nakladatele a tiskaře, kteří se u nás nejvíce na bibliofilské produkci tisků podíleli. Podobně redaktor časopisu Bibliofil Bedřich Beneš Buchlovan vyjmenoval podíl výtvarníků nejen na bibliofilských knihách, ale také na exlibris. Předseda spolku polských bibliofilů Stefan Demby svým historickým přehledem ukázal na milovníky a sběratele knih v Polsku, od počátečních aktivit v klášterních knihovnách až po první sjezd polských bibliofilů v roce 1925. Podobně knihovník Jaromír Malý vyjmenoval čtyři slavné knihovny z dějin českého knihovnictví, mezi něž zařadil také knihovnu humanisty Jana Hodějovského z Hodějova (1496–1566), seznámil s jejími osudy a exlibris.

Významným tématem byla na knihovnickém sjezdu současná bibliografie. Legendární ředitel Mezinárodního bibliografického institutu v Bruselu Paul Otlet v zaslaném referátu představil projekt spolupráce při zpracování univerzální bibliografické dokumentace tiskovin, definoval její rozsah a z historie připomenul, jak se na jejím zpracování dohodla již mezinárodní bibliografická konference v roce 1895. Rozvedl metody jejího zpracování včetně Deweyho desetinného třídění a zdůraznil nutnost sestavování statistiky tisku. Jan Muszkowski z Varšavy sestavil tabulky zachycující údaje o množství vydaných knih v evropských zemích v roce 1920, nebo také chronologické tabulky vydaných knih v 19. století ve Francii a Španělsku. Informace získal z podkladů mezinárodní statistiky zpracovávané bruselským bibliografickým ústavem. Ředitel Národní knihovny v Jeruzalémě Hugo Bergmann seznámil s praxí užívání Mezinárodního desetinného třídění na příkladech zatřídění náboženské literatury.

Stefan Vrtel-Wierczyński hodnotil prameny polské bibliografie počínaje inventáři církevních knihoven a uvedl, co z historických prací o polském knihtisku lze zahrnout do bibliografických pramenů před vznikem souběžné bibliografie knih i periodik. Władysław Tadeusz Wisłocki popsal současný stav polské bibliografie, působení knihovnických a osvětových spolků, účast polských organizací na mezinárodních výstavách knihy nebo tisku a uvedl, jak se vyvíjela polská kultura v poválečných letech a kolik bylo vydaných knih v roce 1925 podle titulů a celkového nákladu.

Zásadní význam měly referáty o slavistické bibliografii. Zdeněk Václav Tobolka nastínil dějiny bibliografie slovanských knih, jak se o ni snažili slavisté v Čechách od poloviny 19. století a později v Rusku a Polsku. Ocenil souběžnou národní bibliografii bulharskou, ruskou a ukrajinskou zpracovávanou na základě povinného výtisku a vyzval sjezd k přijetí usnesení, aby Slovanský ústav v Praze soustavně vydával slavistickou bibliografii. Do diskuze se také zapojili emigranti. Vladimír Tukalevski uvedl, jak po světové válce vzrostl zájem v evropských zemích o politický a kulturní život Slovanů, což se projevilo nárůstem publikační činnosti. Na ministerstvu zahraničí v Praze se budovala slovanská knihovna, v níž pracoval, a podle něj by bylo žádoucí, aby podobně v každé slovanské zemi byly centrálně sbírány slovanské tiskoviny a docházelo mezi těmito ústavy k výměně bibliografických záznamů. Redaktor bibliografického a v Praze vydávaného časopisu Slavjanskaja kniga (1925–1926) Fedor Mansvetov stanovil úkoly pro bibliografii na příkladu sovětské bibliografie a poukázal na množství knih vydávaných emigranty v ruském, ukrajinském, běloruském i dalších slovanských jazycích, jež by měla Knižnaja palata jako centrální bibliografický ústav v Moskvě rovněž registrovat. Také A. L. Bem z Ruského pedagogického ústavu v Praze uvedl, co dosud udělali čeští knihkupci nebo polští knihovníci pro slovanskou bibliografii a co by bylo třeba pro ni evidovat z jednotlivých společenskovědních oborů.

Na sjezdu odeznělo také několik příspěvků o slepeckém tisku a knihovnách. Knihovnice Marie Polednová seznámila s dějinami slepeckého tisku, vynálezu Braillova písma, vzniku tiskáren slepeckým písmem ve světě a u nás v Praze a Brně, s ustavením spolku Český slepecký tisk pedagogem K. E. Macanem v roce 1915 a jeho činností. Členka tohoto spolku Ema Pollandová doplnila předchozí vystoupení zprávou o slepeckém školství a knihovnách ve Francii i Německu a ustavení Macanovy slepecké knihovny v Praze roku 1925. František B. Soukup popsal, jak se již od roku 1915 v Čechách usilovalo o zřízení veřejné knihovny pro slepce po vzoru podobné knihovny v Lipsku, a to ve spolupráci s knihovnou města Prahy. Carl Strehl nastínil vývoj slepeckého školství v Německu a působení 13 slepeckých knihoven v tamních městech. Uvedl, kolik měly knihovny k dispozici děl a svazků v Braillově písmu a podal přehled slepeckých tiskáren v 16 německých městech.

K problematice nakladatelské činnosti vystoupil starosta Gremia knihkupců a nakladatelů v Praze Eduard Weinfurter. Ukázal na příčiny stagnace českého knižního trhu, které byly způsobeny chudnutím středního stavu, nezaměstnaností v průmyslových odvětvích a naproti tomu vzrůstajícím zájmem o sport, kulturu a společenskou zábavu, což vše mělo odvádět od nákupu knih do soukromých sbírek. Otokar Štorch-Marien představil roli moderního nakladatele v současné společnosti, jeho úlohu při výběru překladů ze světových literatur a vyzval, aby po vzoru sjednocení českých nakladatelů v Klub moderních nakladatelů byla ustavena mezinárodní federace nakladatelů. K této problematice patří také návrh Rafaela D. Szalatnaye z NewYorku, aby v tiráži vydávaných knih byl vždy také uváděn stát tiskárny, a to z daňových důvodů pro uzavírání smlouvy o autorském právu mezi USA a Československem, protože v USA se rozšířilo vydávání hudebních děl bez autorských poplatků.

Ruský psycholog Nikolaj Alexandrovič Rubakin z Moskvy přispěl nejobsáhlejší studií, která je ve sjezdovém sborníku otištěna. Rozvedl, co se chápe termíny psychologie knihy a knižního díla. Vystihl, jak působí kniha na čtenáře a čím se bibliopsychologie vlastně zabývá, jaké jsou metody výzkumu vlivu četby obecně nebo v působení stejného textu na různé typy čtenářů a stanovil základní pravidla pro výběr vhodných knih čtenáři.

Zatímco většina sjezdových referátů a příspěvků byla připravena spontánně, referát o knihovnickém školství připravila Mary P. Parsons z Paříže z podnětu organizátorů sjezdu. Podala přehled tohoto speciálního vzdělávání od jeho počátků v roce 1887 a informovala o současné situaci knihovnického školství v 16 zemích Evropy a také v Číně a USA. Uvedla, v čem spočívá náplň studia a na příkladu práce Výboru pro vzdělávání knihovníků při Sdružení amerických knihoven (ALA) rozvedla formy odborného vzdělávání a v závěru doporučila výměnu a stáže profesorů i studentů knihovnických škol.

IFLA a Zdeněk Václav Tobolka

Obr. 2 Leták s portrétem Z. V. Tobolky vydala Parlamentní knihovna v Praze (archiv autora)

Se zásadním návrhem na ustavení mezinárodního řídicího výboru knihovnických aktivit za spolupráce Společnosti národů vystoupil na pražském sjezdu předseda Sdružení francouzských knihovníků Gabriel Henriot. Podobně jako bibliografové si již vytvořili mezinárodní ústředí v Bruselu, pokládal za potřebné pro další knihovnické oblasti jako zpřístupnění dokumentů či výzkum a koordinaci prací ustavit stálý řídící výbor, volený národními sdruženími knihovníků. Pražský sjezd také přijal rezoluci o ustavení prozatímního Mezinárodního výkonného výboru knihovnického, který by mimo jiné stanovil místo a čas příštího mezinárodního kongresu. K ustavení takového reprezentativního mezinárodního knihovnického orgánu – International Federation of Library Associations (IFLA) – došlo již na příštím knihovnickém kongresu, který se konal roku 1927 v Edinburghu ve Skotsku. Od edinburghského sjezdu do roku 1939 a po 2. sv. válce od roku 1947 se již každoročně pořádaly knihovnické kongresy, na kterých se v rozmanitých sekcích a vystoupeních delegátů nejen vždy k předem vyhlášenému hlavnímu tématu řešily problémy a hledaly cesty dalšího rozvoje knihovnictví. V roce 2008 měla IFLA 1224 členů ze 139 zemí.⁷ Naši knihovníci se ve větším počtu mohli seznámit se standardním jednáním takového kongresu jako jeho organizátoři i účastníci, když v roce 1978 bylo pořadatelem sjezdu Československo a místem jednání Štrbské Pleso.

Zdeněk Václav Tobolka (21. 6. 1874 Poděbrady – 5. 11. 1951 Praha) byl zvolen již v roce 1927 členem výboru IFLA, a to na první čtyřleté volební období 1928 až 1931. Opravňovalo jej k tomu nejen jeho postavení předsedy Spolku československých knihovníků, který zakládal a v letech 1925 až 1929 byl jeho předsedou, ale zejména jeho celoživotní úsilí o vědecký charakter knihovnictví a bibliografie.

Tobolka po dokončení studií historie (roku 1896) na pražské univerzitě vyučoval jeden rok na chrudimské Obchodní akademii, ale již od srpna 1897 se stal pracovníkem pražské Veřejné a univerzitní knihovny. V roce 1900 začal vydávat první knihovnický časopis České knihovnictví (1900/01) a do prvního čísla také napsal stať o univerzitní knihovně.⁸ Jako pracovník instituce s právem povinného výtisku tiskovin sestavoval ročenku Česká bibliografie za léta 1902–1911, vycházející do světové války nákladem České akademie věd a umění. V publikační činnosti se zaměřil na politické dějiny a již za jeho redakce vydaná pětisvazková encyklopedie Česká politika (1906–1913) ukázala na schopnost spolupracovat v širším kolektivu.

Se vznikem republiky byl Tobolka jmenován ředitelem knihovny Národního shromáždění a plně se věnoval knihovnictví. Podařilo se mu vybudovat moderní parlamentní knihovnu se zákonodárnou a ekonomickou literaturou, ale také jako centrum mezinárodní výměny publikací; řídil ji až do roku 1939. Současně se stal ředitelem ministerstvem ustavené Státní školy knihovnické, na které probíhala výuka vždy po jeden rok ve dvou semestrech od roku 1920. Pod jeho redakcí vyšlo kompendium Československé knihovnictví (1925) jako obraz knihovnického povolání, které si vyžaduje odborný přístup.

V roce 1927 se Tobolkovi podařilo překonat tehdejší názory odpůrců na zařazení oboru knihovnictví do univerzitních studií a tak vznikly čtyřsemestrové knihovnické kurzy při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Sám se habilitoval a jako docent byl garantem oboru. Řídil toto studium určené pro vzdělání knihovníků ve vědeckých knihovnách až do jejich ukončení v roce 1950.

Vedle řízení parlamentní knihovny a prosazování knihovnického vzdělávání se Tobolka soustředil na zpracování českých katalogizačních pravidel. Nejprve vyšla jeho Pravidla, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného (1921), poté za spolupráce vědeckých knihoven při zpracování hesláře vydal Pravidla heslového katalogu (1928) a také Pravidla popisu prvotisků (1930). Dlouhodobě se ovšem věnoval záměru zpracovat soupis veškeré české tiskové produkce do konce 18. století. Po vydání svého soupisu českých prvotisků v roce 19109 dospěl k názoru, že bez účasti knihoven s historickými fondy je taková práce pro jednotlivce nemyslitelná. Inicioval ustavení Komise pro knihopisný soupis československých tisků, kterou řídil. Jako první díl monumentálního Knihopisu československých tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století vyšly v roce 1925 pod jeho redakcí Prvotisky, od roku 1936 začal vycházet 2. díl nazvaný Tisky z let 1501–1800.

Spolek československých knihovníků za Tobolkova vedení prosazoval ponejvíce zájmy vědeckých knihoven. Když v roce 1926 požadovalo ministerstvo, aby knihovníci veřejných knihoven působili ve své obci také v zájmu lidové výchovy, spolek takový požadavek po projednání na členské schůzi odmítl. S tím ovšem knihovníci z veřejných knihoven nesouhlasili a založili si vlastní Spolek veřejných obecních knihovníků. Rozkol ještě vyvrcholil, když v hlasování nebyla dána výboru důvěra a Tobolka ze spolku v roce 1928 vystoupil. Roku 1930 založil Československou společnost knihovědnou a časopis Slovanská knihověda (1931–1938, 1947). Sv. 3 Slovanské knihovědy z roku 1934, který redigoval Jan Emler, vyšel s názvem Zd. V. Tobolkovi k šedesátce z domova i z ciziny. Přispěl do něho také tehdejší viceprezident IFLA Marcel Godet.

Sledujeme-li rozsáhlé publikační dílo historika, knihovníka a bibliografa Z. V. Tobolky, musíme obdivovat jeho pracovitost a cílevědomost v úsilí dát knihovnictví vědecký ráz. Za knihovědce se pokládal také v úvodu k poslednímu svému obsáhlému dílu o dějinách knihy, v němž prohlásil: „Český národ dovedl ve vývoji knihy vždy držeti stejný krok s národy druhými a k pokroku knihy sám hojně přispěl svým přínosem, svými podněty a vynálezy.“10 Že se o to zasloužil plnou měrou sám autor tohoto výroku, jsme tímto medailonkem rádi připomenuli.

Poznámky

1 MALÝ, Jaromír. Před mezinárodním sjezdem knihovníků a přátel knihy v Praze 1926. Časopis československých knihovníků. 1926, roč. 5, č. 1, s. 2–8.

2 DOLENSKÝ, Antonín, ed. Knižní kultura doby staré i nové: příručka pro výstavy Mezinárodního sjezdu knihovníků a přátel knihy. V Praze: nákl. vl., 1926. 368 s.

3 Studie vyšla také samostatně, viz THON, Jan. Knihovna hlav. města Prahy a stavba její ústřední knihovny. Praha: Pražská městská pojišťovna, 1926. IX, 10 s., obr. příl.

4 KOUTNÍK, Bohuslav, ed. Congrès international des bibliothécaires et des amis du livre tenu à Prague du 28 juin au 3 juillet 1926: procès-verbaux et mémoires publiés par le comité exécutif du congrès. Tome II. Communications et mémoires. Prague: Imprimerie d´Etat, 1928. 791 s.

5 Congrès international des bibliothécaires et des amis du livre tenu à Prague du 28 juin au 3 juillet 1926 : procès-verbaux et mémoires publiés parle comité exécutif du congrès. Tome I. Procès-verbaux. Prague: Imprimerie d´Etat, 1929. 95 s., 14 obr. příl.

6 MALÝ, Jaromír. Předběžná zpráva o sjezdu. Časopis československých knihovníků. 1926, roč. 10, s. 174–193.

7 International Federation of Library Associations and Institution (IFLA). In: BATES, Maria J. and Mary Niles MAACK, eds. Encyclopedia of Library and Information Sciences. 3. ed. London – New York: CRC Press, 2010, vol. 4, s. 2898–2911.

8 Tobolka také zpracoval pramennou studii, kterou z pozůstalosti připravil k vydání František Horák, viz TOBOLKA, Zdeněk. Národní a universitní knihovna v Praze, její vznik a vývoj: počátky knihovny až do r. 1777. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1959. 169 s., 49 obr. příl.

9 TOBOLKA, Zdeněk. Český slovník bibliografický. Díl 1. České prvotisky. Praha: Česká akademie cís. Františka Josefa, 1910. VIII. 90 s.

10 TOBOLKA, Zdeněk. Kniha: její vznik, vývoj a rozbor. Praha: Orbis, 1949. 243 s., 202 obr. příl.

KUBÍČEK, Jaromír. Sto let od Mezinárodního sjezdu knihovníků a přátel knihy v Praze roku 1926: K 75. výročí úmrtí Z. V. Tobolky (1874–1951), spoluzakladatele IFLA. Knihovna: knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 2, s.78–89. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: biblioterapie, cílové skupiny, děti, senioři, literatura, knihovnická praxe, terapie, empatie, aromaterapie, muzikoterapie, komunitní akce

SUMMARY: The article explores the potential applications of bibliotherapy in library and therapeutic practice, focusing on its principles and benefits for various target groups, particularly children with special educational needs and seniors. This work draws on both academic literature and practical field experience obtained during the development of the author‘s Master‘s thesis. The aim is to provide inspiration and insights for further reflection on how libraries and librarians can contribute to the mental well-being of their users through bibliotherapeutic reading.

KEYWORDS: bibliotherapy, target groups, children, seniors, literature, library practice, therapy, empathy, aromatherapy, music therapy, community events

Mgr. Tereza Lysoňková / absolventka oboru knihovnictví na Slezské univerzitě v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav bohemistiky a knihovnictví (Silesian University in Opava, Faculty of Philosophy and Science, Institute of the Czech Language and Library Science), Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava

Úvod

Biblioterapie je jemné umění promyšlené práce se slovem, která má terapeutický potenciál. Uskutečňuje se prostřednictvím předčítání textu například z monografií či jiných dokumentů, jež nalezneme právě v knihovnách.

Jak se můžeme dočíst u Judith Béres (2015), bibilioterapie by vždy měla cílit na pozitivní změnu v životě a prožívání klienta či čtenáře. Může léčit, otevírat člověku nové pohledy na určité téma a přinášet úlevu v těžkých životních chvílích, kupříkladu během vážné nemoci, procházení náročnými rodinnými problémy, potíží v dospívání, v případě potýkání se s duševními problémy či ve stáří. Biblioterapie může přinést pacientovi či klientovi útěchu, porozumění, změnu úhlu pohledu na jeho situaci a trápení, posílení, zklidnění a zmírnění pocitu osamělosti.

Biblioterapie má podle Barbory Kováčové a Barbary Valešové Malecové (2018) a podle Lidmily Vášové (1995) různé podoby – může probíhat individuálně či v komorní nebo větší skupině pod vedením biblioterapeuta či knihovníka (jenž by měl mít psychoterapeutické vzdělání), rovněž může mít podobu tzv. autoterapie (klient si čte biblioterapeutické texty sám); další formou biblioterapie je biblioterapie hromadná, která má podobu spíše besedy.

Podle Pavla Svobody (2013) rozlišujeme několik druhů biblioterapie. Psychosomatická a relaxační biblioterapie se soustřeďuje na propojení mysli a těla nebo na uvolnění a redukci stresu. Psychoedukační biblioterapie pomáhá rozšiřovat znalosti a podporuje osobní rozvoj, zatímco narativní a lyrická biblioterapie využívají sílu příběhů a poezie k vyjádření emocí a k sebepoznání. Dalšími přístupy jsou ontogeneticky a psychosociálně orientovaná biblioterapie, jež se zaměřují na individuální vývoj nebo na sociální kontext člověka. Polyestetická a virtuální biblioterapie zase propojují literaturu s dalšími uměleckými směry nebo moderními technologiemi.

Kromě toho existují i specifické metody, jako je psaní biblioterapeutického deníku, biblioterapeutické testování či tvůrčí psaní. Mezi samostatné oblasti biblioterapie pak patří pohádkoterapie a poetoterapie, které využívají kouzlo pohádek a poezie k hlubšímu porozumění sobě samým a světu kolem nás.

Biblioterapie pro vybrané cílové skupiny

Jak upozorňuje ve svých monografiích průkopnice biblioterapie a zejména její příbuzné – bibliopedagogiky – u nás, Lidmila Vášová (1989), biblioterapeutické metody se vždy odvíjejí od konkrétní skupiny klientů – každý člověk je jedinečný a s ním i jeho potřeby. Biblioterapeut proto citlivě volí přístup i literární texty, aby co nejlépe podpořil terapeutický proces uzdravování a osobního růstu, s ohledem a respektem k životnímu příběhu, zdravotnímu a mentálnímu stavu, věku a dalším aspektům konkrétního klienta.

Olga Hándlová (2006) ve své diplomové práci popisuje, že oblasti, ve kterých biblioterapie nachází své uplatnění, lze rozdělit podle životních situací, jimž klienti čelí a o nichž jsem se již zmínila v úvodu. Například lidé, kteří zažili násilí – ať už domácí, fyzické, psychické či sexuální – mohou prostřednictvím příběhů nalézt pochopení a odvahu. Podobně mohou knihy pomoci i těm, kteří bojují s těžkými nemocemi, ať už jde o poruchy nervové soustavy, vrozené vývojové vady či vážná onemocnění jako rakovina nebo AIDS.

Biblioterapie otevírá dveře také lidem s duševními poruchami a potížemi – depresemi, schizofrenií, úzkostmi nebo poruchami příjmu potravy. Stejně tak může oslovit ty, kdo se snaží vymanit ze závislostí nebo se učí žít se zdravotním znevýhodněním. Slova mohou být léčivým balzámem i pro ty, kteří čelí stáří, smutku ze ztráty někoho blízkého nebo úzkostem ze smrti. Kniha se v takových chvílích může stát laskavou průvodkyní, která dodává sílu, klid a přináší smíření.

Další oblastí, kde biblioterapie pomáhá, jsou mezilidské vztahy. Příběhy nám pomáhají pochopit dynamiku přátelství, lásky, rodinných pout i bolestných rozchodů. Učí nás, jak se lépe vyjadřovat, rozumět a odpouštět druhým i sobě samým. A konečně, biblioterapie se dotýká i hlubokých otázek smyslu života – hledání vlastní cesty, spirituality a sebepoznání. Skrze slova v biblioterapeutických knihách a textech objevujeme odpovědi, které někdy hledáme celý život.

V rámci zpracovávání teoretické a praktické části mé magisterské diplomové práce věnující se uplatnění biblioterapie pro různé cílové skupiny jsem měla možnost pod odbornou supervizí pracovat s několika cílovými skupinami. Chtěla bych se zde částečně podělit o některé své poznatky.

Biblioterapie pro seniory

Stáří je přirozenou součástí života, ale jeho podoba je u každého jednotlivce odlišná. Není možné přesně určit věkovou hranici, kdy člověk začíná být seniorem, protože stáří závisí nejen na biologických faktorech, ale také na psychickém stavu, rodinném zázemí, vztazích s blízkými i na tom, jak daný jedinec vnímá sám sebe a svět kolem. Senium je přirozenou etapou životní cesty, ovlivněnou nejen genetikou, ale i životním stylem a okolním prostředím.

Péče o seniory je důležitou součástí každé vyspělé společnosti. O jejich fyzickou i psychickou pohodu se starají odborníci z různých oblastí – gerontologové, geriatři, psychologové, sociální pracovníci i další specialisté. Andrea Pokorná (2010), která se věnuje komunikaci se seniory, ve své publikaci upozorňuje, že stáří je často spojováno s osamělostí, nemocemi, smutkem nebo bezmocí. Lidé čelící stárnutí a stáří se mohou cítit vyčleněni na okraj společnosti a mohou pociťovat samotu, například pokud žijí v domovech pro seniory a zařízeních, která jsou určena k péči o ně. Proto je důležité podporovat jejich aktivitu, zájmy a samostatnost, snižovat míru osamělosti, ale zároveň respektovat jejich nezávislost a důstojnost. V mnohém z výše jmenovaného může biblioterapie pomoci.

Podle Lidmily Vášové (1989) hraje biblioterapie v domovech pro seniory důležitou roli. Cílem je nejen udržet kontakt seniorů se společností, ale také podpořit jejich zájmy, zabránit izolaci a nabídnout jim smysluplnou činnost. Mnoho starších lidí se stále rádo věnuje svým oblíbeným zálibám a vrací se k tématům, která je provázela jejich profesním nebo osobním životem. Četba jim pomáhá udržovat mentální aktivitu a přináší jim pocit spojení s tím, co je v jejich životě naplňovalo.

Jak jsem již zmínila, senioři v pobytových zařízeních, ale často i doma, se mnohdy potýkají s osamělostí a nostalgií po aktivním životě, jenž museli opustit. Ubývající síly, nemoci a pocit odloučení od rodiny mohou vést k úzkostem a depresím. V takových chvílích se ukazuje jako nesmírně cenná přítomnost aktivizačních programů, které pomáhají udržovat duševní i fyzickou vitalitu. Mezi ně patří například ergoterapie, muzikoterapie, arteterapie, taneční a pohybová terapie nebo reminiscenční terapie. Jedním z těchto podpůrných nástrojů je i biblioterapie, která má v případě seniorů svá specifika.

Jiřina Kudelová (2019) zdůrazňuje, že jedním z hlavních prvků biblioterapie pro seniory je opakované předčítání. Poslech známého a oblíbeného textu jim přináší pocit jistoty a bezpečí, což je zásadní pro jejich psychickou pohodu. Proto je důležité volit texty s jednoduchou syntaxí a číst je srozumitelně, jasně, dostatečně nahlas a s laskavostí. Předčítání je mezi seniory velmi oblíbenou aktivitou, neboť jim umožňuje pasivně vnímat příběh, aniž by museli vynakládat přílišné úsilí. Často se ale stává, že se z pasivních posluchačů stávají aktivní účastníci, kteří sdílejí své myšlenky, vzpomínky nebo dojmy – a právě toto zapojení je hlavním cílem biblioterapie.

Biblioterapie se však neomezuje na předčítání. Jestliže to duševní stav seniora umožňuje, mohou si vhodné texty číst senioři sami či v úzkém kruhu mezi sebou. Kniha se pak stává nejen zdrojem útěchy, ale i prostředkem k porozumění vlastnímu životu, nalezení jeho hodnoty a smyslu. Právě v tomto může být biblioterapie laskavým průvodcem na cestě stárnutím, pomáhajícím seniorům vnímat jejich život jako cenný dar. Pro pečující osoby je pak cenným nástrojem, jak podpořit důstojnost a vnitřní klid svých blízkých.

Při zpracovávání praktické části svojí diplomové práce jsem docházela testovat biblioterapeutický program do domova pro seniory. Biblioterapie zde měla podobu spíše skupinové besedy, jejímž cílem bylo rozptýlení, společné a pospolité rozjímání, rozveselení a oddech. Vnímala jsem, že pro klienty domova pro seniory jsou vhodné a jimi vítané texty, které jsou odlehčené, humorné. Vyslovili přání zasmát se, pobavit se, na chvíli zapomenout na vše, co je tíží. Někteří klienti naopak vítali hluboké texty, jež jim přinesly možnost zavzpomínat si na některé části svého života (kupříkladu na dávné přátele či lásky, na děti, na své vlastní dětství, na důležité životní etapy), dojít k uvědomení a určitému smíření, což mnohdy provázely také slzy nebo okamžiky ticha. Uvědomila jsem si, že biblioterapeut by měl umět dobře pracovat s emocemi, které se mohou vynořit během biblioterapeutického procesu a jsou jeho součástí. Podle mé zkušenosti je důležité také právě ono ticho, které nabízí klientům příležitost k doznění prožitku z předčítání, zastavení se a usebrání.

Obecně biblioterapie pro seniory z mého pohledu znamenala především vzájemné propojení, setkání, sdílení radosti a rozptýlení pocitů samoty a smutku. Podle zpětných vazeb i mého vlastního pozorování spatřuji jako největší prioritu při práci s touto cílovou skupinou právě ono setkávání se, povídání, naslouchání, věnovaný čas, laskavou pozornost a plnou přítomnost.

Obr. 1 Biblioterapie v domově pro seniory (archiv autorky, archiv Domova pro seniory v Luhačovicích)

Jako velmi vhodné doplnění biblioterapie pro seniory se ukázala například muzikoterapie či aromaterapie. Právě ta se stala mostem ke komunikaci třeba s paní, která je nevidomá – vůně vybraných esenciálních olejů, jako je růže, geranium, pomeranč nebo borovice, jí během předčítání přinášely silné vjemy a hlubší prožitek. Tyto esenciální oleje se osvědčily jako podporující. Inspirovala jsem se v knize Aromaterapie pro léčení duše: jak obnovit emocionální a mentální rovnováhu pomocí esenciálních olejů. (Mojay, 2000)

Ráda jsem biblioterapii propojovala s dalšími podpůrnými aktivitami. Vedle četby však byly nejvíce ceněné již zmíněné chvíle sdílení – povídání, společný smích, jemné pohlazení po dlani, tichá přítomnost. Vše, co pomáhalo klientům aspoň na okamžik odložit bolest, samotu a tíhu, kterou nesli, a prozářit jejich dny esencí radosti, klidu a lidské blízkosti.

Vhodná je také individuální biblioterapie pro jednoho klienta, která umožňuje, jak již z jejího názvu vyplývá, daleko individuálnější, cílenější podobu terapie, přizpůsobenou přímo na míru danému člověku a jeho příběhu i aktuálnímu zdravotnímu stavu. Lze ji uplatnit kupříkladu tehdy, kdy je klient ležící, imobilní, má například nějaké fyzické či duševní znevýhodnění.

Senioři si při našich setkáních oblíbili monografie, jako jsou například příběhy ze sbírek s názvem Slepičí polévka pro duši od Jacka Canfielda. Rovněž jsem jim předčítala knihu, jejíž název je Byl jednou jeden strom od Martiny Zíkové lehce připomínající kupříkladu Malého prince. Oblibě se také těšila kniha Andělé v mých vlasech od Lorny Byrne.

Biblioterapie pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami

Biblioterapie, často využívaná v expresivní terapii, staví na síle psaného textu, vyprávění či přednesu. V oblasti speciální pedagogiky se o ní hovoří jako o metodě, která prostřednictvím literatury zasahuje do života jedince a pomáhá mu nacházet nové cesty, porozumění i úlevu. Speciální pedagogika sama o sobě usiluje o celistvý rozvoj člověka, jenž se potýká s určitým znevýhodněním. Jejím cílem je co největší možná integrace do společnosti, ať už v běžném životě, nebo také později v profesním uplatnění. Zaměřuje se tedy na děti s různými typy postižení, ať už fyzickými, smyslovými, nebo mentálními. (Bazalová, 2014)

Pojem mentální retardace je v naší společnosti rozšířený, ale může nést mnohdy i negativní konotace, proto se častěji užívá označení mentální postižení či znevýhodnění. Děti se speciálními vzdělávacími potřebami mohou mít potíže různého druhu – od tělesného postižení přes poruchy učení, pozornosti či chování až po jazykové bariéry nebo sociální znevýhodnění. Kromě toho se do této skupiny řadí i mimořádně nadaní žáci s přidruženými speciálními potřebami. Každé dítě je jedinečné a potřebuje individuální přístup, který mu pomůže rozvíjet jeho schopnosti a přirozené nadání.

Biblioterapie může osobám se znevýhodněním sloužit jako zdroj informací, prostor pro identifikaci s literárními postavami, může jim přinášet úlevu či relaxaci. Pro ty, kteří se vyrovnávají se svým handicapem, je cenná zejména naučná literatura, která poskytuje důležité informace a pomáhá pochopit vlastní situaci. Povzbuzení přinášejí i inspirativní příběhy lidí s podobným osudem, kteří překonali překážky a našli v životě nový směr. Neméně důležitá je i literatura relaxační a úniková – detektivky, romány, povídky či humoristická díla nabízejí úlevu od každodenních starostí a udržují dětského čtenáře ve spojení se světem okolo něj.

Pro rodiče dětí s postižením je biblioterapie cenným průvodcem, který jim nejen poskytuje informace, ale také pomáhá pochopit, jak své milované dítě mohou co nejlépe podpořit. Čtení knih společně s dětmi může být nejen vzdělávací, ale i citově obohacující a podporující čtenářskou gramotnost. Pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami je důležité, aby si prostřednictvím četby utvářeli zdravý vztah ke svému handicapu, porozuměli svému zdravotnímu stavu a učili se zvládat životní situace.

Děti s mentálním handicapem se mnohdy setkávají s odmítnutím ze strany zdravých vrstevníků a mohou se cítit osaměle. Ve školním prostředí – tedy v prostředí speciální školy – ale nacházejí přijetí mezi spolužáky, a právě zde může biblioterapie sehrát klíčovou roli. Pro tuto skupinu žáků je důležité, aby byly čtenářské aktivity kratší, pestré a doplněné o další prvky – kreslení, hry, zpěv nebo divadelní představení. Takové propojení různých metod pomáhá udržet jejich pozornost a snižuje stres.

Biblioterapie může být pro tuto cílovou skupinu velmi kreativní a zábavná – kromě čtení lze využít filmové adaptace, soutěže či výstavy. Důležité je, aby děti nejen pasivně přijímaly příběhy, ale měly prostor vyjadřovat své dojmy a sdílet své pocity. Kniha se tak pro ně stává nejen zdrojem učení, ale i prostředkem objevování světa a nacházení nových vzorů.

Podle odborníků by biblioterapie měla podporovat rozvoj základních životních dovedností, například díky tématům jako jsou přátelství, soucit či pomoc druhým. Právě takové příběhy pomáhají dětem pochopit vztahy, posilují jejich empatii a učí je vnímat svět kolem sebe, stejně jako sebe samé, s větší laskavostí a pochopením.

Při své práci s touto cílovou skupinou dětí jsem vypozorovala, že je nezbytné, aby byl biblioterapeutický program hravý, nepříliš dlouhý, s častými přestávkami a proložen dalšími, i výše uvedenými, aktivitami. Na počátku našich setkání probíhalo společné sdílení v kruhu na zemi, v průběhu něhož mohly děti upřímně komunikovat své pocity, svá očekávání a zážitky z uplynulé části dne. Mám za to, že je pro děti důležité, aby se cítily být vyslechnuty, vnímány a měly možnost se podělit o to, co ve svém nitru prožívají. Tím se opět dostáváme k tomu, jak velkou a léčivou sílu má čistá lidská přítomnost, pozornost a naslouchání.

Obr. 2 Biblioterapie pro děti (archiv autorky, archiv Základní školy Zlín, Mostní)

Prostřednictvím vyprávění dětí v kruhu, při němž reflektovaly své pocity a vyjadřovaly, jak se cítí, jsem se také mohla lépe naladit na to, jaký příběh je v dané chvíli nejvhodnější zvolit. Poté následovalo samotné předčítání vybraného biblioterapeutického textu. Dětem se líbila monografie od Marie Molické s názvem Příběhy, které léčí či kniha Dívka s havraními křídly od Terezy Kramerové. Oblíbily si zejména krátké příběhy, které jim nabídly příležitost ztotožnit se s hlavním hrdinou, s jeho prožitky a potížemi i s jejich řešením. Na konci setkání jsem dětem opět nabídla prostor pro sdílení jejich pocitů a zážitků z předčítání. Jejich zpětné ohlédnutí za prožitými vjemy a osobní výpovědi o aktuálních pocitech se pro mne staly cennou zpětnou vazbou, která je při biblioterapeutické práci rovněž klíčová.

Příjemným zpestřením a vítaným doplněním biblioterapeutické práce se ukázalo používání terapeutických, obrázkových karet, například karet Cesta k sobě od Lucie Ernestové, jak je možno vidět na obr. 5.

Občasnou „výzvou“ bylo udržení pozornosti dětských čtenářů, jak vyplývá i z výše uvedených řádků. Vítanou součástí biblioterapeutického sezení se stala muzikoterapie spolu s vedenými relaxačními metodami a meditacemi. Tato kombinace předčítání textu (ať už z knihy či například odborné literatury věnující se relaxaci) s působením muzikoterapie (například prostřednictvím zvonků koshi) se v mém případě osvědčila, nejen u dětí, jako nástroj zklidnění a vytvoření laskavé atmosféry, v níž se děti snáze uvolnily. Podle mého názoru by vhodným doplněním biblioterapie mohla být také arteterapie.

Děti byly rády, když si mohly během předčítání hrát či zaujmout pohodlnou polohu, lehnout si a užívat si momenty, kdy v podstatě „nic nemusí“ a mohou se cítit být přijatými, jakými jsou.

Obr. 3 Biblioterapie pro děti (archiv autorky, archiv Základní školy Zlín, Mostní)

Výběr biblioterapeutické literatury

Správný výběr knih je důležitým prvkem biblioterapie – právě on rozhoduje o možném přínosu biblioterapeutického procesu. Knihovník nebo biblioterapeut by měl mít k dispozici pečlivě sestavený soubor titulů, svoji vlastní biblioterapeutickou knihovnu textů, které pomohou obohatit čtenářský zážitek a nabídnout podporu těm, kdo hledají odpovědi, porozumění, nové úhly pohledu či útěchu. Důležité je vyhnout se literatuře. která slibuje zázračné uzdravení nebo rychlé řešení problémů. Biblioterapie neslibuje okamžité změny, ale pozvolný, vědomý proces objevování, pochopení a růstu.

Nejvhodnější jsou knihy, které realisticky zobrazují situace a témata blízká prožitkům čtenářů – mohou se týkat nemoci, ztráty, těžkých životních období nebo třeba šikany. V psychiatrické péči pak nacházejí své místo knihy věnované tématům duševního zdraví, závislostí či poruch příjmu potravy. Každá cílová skupina si zaslouží pečlivě vybrané tituly, které odpovídají jejím specifickým potřebám, životní situaci i individuálnímu rozpoložení.

Knihy lze rozdělit podle Wandy Matras-Mastalerz do několika kategorií podle jejich účinku na čtenáře. Uklidňující texty, tzv. sedativa, přinášejí pocit bezpečí a pohody. Sem patří pohádky, humoristická literatura nebo dobrodružné příběhy, které čtenáři dovolí na chvíli uniknout z tíživé reality. Naopak stimulující texty – stimulativa – mají za cíl povzbudit, inspirovat a rozproudit energii. Mohou to být cestopisy, populárně naučné knihy nebo příběhy o překonávání překážek, které ukazují, že i s obtížemi lze žít naplněný život.

Další skupinu tvoří reflexivní texty, které podněcují k hlubšímu zamyšlení. Pomáhají čtenářům lépe rozumět svým emocím, hledat řešení životních výzev a přijímat své slabé i silné stránky. Do této kategorie patří psychologická literatura, autobiografie nebo morální romány (literární díla, která se záměrně věnují etickým otázkám, hodnotám, dobru a zlu, mravnímu rozvoji postav nebo hledání správného jednání). Specifickou skupinou jsou také texty typu sacrum, které oslovují hluboké emoce a vnitřní hodnoty – mohou být duchovního, filozofického nebo jinak existenciálního charakteru.

Při výběru knih je podle Martiny Košanové (2018) dobré myslet nejen na věk a individuální potřeby čtenářů, ale také na jejich sociální a kulturní zázemí. Biblioterapie pracuje s různými druhy literatury – beletrií, populárně naučnými knihami i odbornými texty. Každý z těchto žánrů má své místo. Beletrie nabízí únik i porozumění, poskytuje estetický zážitek a otevírá dveře k empatii. Populárně naučná literatura rozšiřuje obzory, pomáhá s osobním rozvojem a může přinést praktické návody, jak lépe porozumět sobě i světu.

Výběr knih by měl být vždy promyšlený a nesmírně citlivý k potřebám čtenářů. Nejlepší cestou je konzultace s odborníky a přizpůsobení četby tak, aby měla co největší přínos. Skutečně léčivá síla knih totiž spočívá nejen v jejich obsahu, ale také v tom, jakým způsobem dokážou oslovit konkrétního člověka v jeho jedinečné životní situaci, jak je předčítání pojato.

Při výběru literatury je důležitá konzultace s knihovníky, terapeuty, lékaři. Vzájemná spolupráce je klíčem k úspěchu. Knihovníci a informační pracovníci mohou výběr textů výrazně ovlivnit díky svým znalostem informačních pramenů, literatury i práce s nimi a mohou do biblioterapie vnést předávání čtenářské i informační gramotnosti. Je velmi důležité myslet na kvalitu zvoleného textu, jak se lze dočíst také v monografii od Anny Bauts-Sontag (2015) věnující se literatuře v kontextu psychoterapie.

Na základě mého výzkumu a konzultací s odborníky vznikla doporučení pro možné uplatnění biblioterapie aplikovatelná v praxi například v knihovnách, která lze vidět na obrázku 4.

Obr. 4 Doporučení pro uplatnění biblioterapie v praxi (archiv autorky)

Závěr

Při zpracovávání své diplomové práce a praktického průzkumu jsem si více uvědomila, jak důležitou roli hraje také osobnost biblioterapeuta. Klid, vyrovnanost, trpělivost, schopnost soucítit jsou vlastnosti, které mu umožňují citlivě provázet klienty biblioterapie. Stejně podstatné je také vytvoření bezpečného, empatického a laskavého prostředí, v němž se klienti cítí přijímaní a respektovaní. Právě tato atmosféra podporuje vznik a vybudování důvěry – základního kamene každé terapeutické práce a terapeutického vztahu. (Vymětal, 2003)

Obr. 5 Vytvoření atmosféry pro biblioterapeutické sezení (archiv autorky)

Z mého pohledu se velmi vhodným a doporučeným prostorem pro aplikaci biblioterapie může stát právě knihovna, kupříkladu při pořádání komunitních aktivit a dalších akcí pro své uživatele, ve spolupráci například s psychoterapeuty, lékaři či pedagogy.

Biblioterapie nachází uplatnění v široké škále situací a životních etap. Ukazuje se, že knihy a slova v nich mají sílu nejen obohatit a potěšit, ale také léčit a hojit lidskou duši.

Použitá literatura, seznam informačních zdrojů

Knihy a tištěné publikace:

BAZALOVÁ, Barbora, 2014. Dítě s mentálním postižením a podpora jeho vývoje. Praha: Portál. 208 s. ISBN 978-80-262-0627-8.

BAUTSZ-SONTAG, Anna, 2015. Literatura w terapii: warsztaty otwarte. Katowice: Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego. 122 s. ISBN 978-83-8012-562-1.

BORECKA, Irena, 2001. Biblioterapia: Teoria i praktyka. Warszawa: Poradnik. 147 s. ISBN
83-88012-31-3.

BREMS, Christiane, 2018. Dětská psychoterapie a poradenství: komplexní průvodce. Praha: Triton. 488 s. ISBN 978-80-7553-574-9.

HÁNDLOVÁ, Olga, 2006. Využití biblioterapie v zátěžových situacích. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 91 s.

HOLCZEROVÁ, Vladimíra a DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar, 2013. Volnočasové aktivity pro seniory. Praha: Grada. 144 s. ISBN 978-80-247-4623-5.

LHOTOVÁ, Marie, 2022. Arteterapie v péči o seniory: průvodce výtvarnými aktivitami. Praha: Pasparta. 128 s. ISBN 978-80-88255-59-9.

MATRAS-MASTALERZ, Wanda, 2024. Biblioterapia: Definicje biblioterapii, rodzaje tekstów. Kraków: výukový materiál k přednášce.

MOJAY, Gabriel, 2000. Aromaterapie pro léčení duše: jak obnovit emocionální a mentální rovnováhu pomocí esenciálních olejů. Praha: Alternativa. 192 s. ISBN 80-85993-26-1.

MÜHLPACHR, Pavel, 2004. Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita. 169 s. ISBN 80-210-3606-4.

POKORNÁ, Andrea, 2010. Komunikace se seniory. Praha: Grada. 176 s. ISBN
978-80-247-3405-8.

REDDEMANN, Luise, 2009. Léčivá síla imaginace: na vnitřní zdroje zaměřená terapeutická práce s následky traumat. Praha: Portál. 253 s. ISBN 978-80-7367-623-9.

SLOWÍK, Josef, 2007. Speciální pedagogika. Praha: Grada. 296 s. ISBN 978-80-247-1735-8.

VÁGNEROVÁ, Marie, 2000. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál. 544 s. ISBN 80-7178-367-4.

VÁŠOVÁ, Lidmila a ČERNÁ, Milena, 1989. Bibliopedagogika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 192 s. ISBN 80-04-21917-2.

VYMĚTAL, Jan, 2003. Úvod do psychoterapie. 2., aktualizované vydání prasaty. Praha: Grada Publishing. 224 s. ISBN 80-247-0346-7.

Online zdroje:

KOŠANOVÁ, Martina, 2018. Biblioterapie: Biblioterapie a biblioterapeutická praxe v SVK Plzeňského kraje. Čtenář: Měsíčník pro knihovny. Online. Roč. 70, č. 9, s. 303–307. ISSN 0011-2321. Dostupné z: https://svkkl.cz/ctenar/clanek/2670. [cit. 2024-12-03].

KRUSZEWSKI, Tomasz, 2008. Biblioterapie – léčba četbou. Čtenář: Měsíčník pro knihovny. Online. Roč. 60, č. 7–8, s. 219–223. ISSN 0011-2321. Dostupné z: https://svkkl.cz/ctenar/clanek/25. [cit. 2022-11-07].

KUDELOVÁ, Jiřina, 2019. Biblioterapie. Studijní opora. Online. Opava: Slezská univerzita v Opavě. [cit. 2022-11-07].

LYSOŇKOVÁ, Tereza, 2025. Aplikace biblioterapie pro vybrané cílové skupiny. Diplomová práce. Online. Opava: Slezská univerzita v Opavě. Dostupné z: https://is.slu.cz/th/ouufm/. [cit. 2025-04-04].

MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY, 2024. Informace ke vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Online. Dostupné z: https://msmt.gov.cz/vzdelavani/13-informace-ke-vzdelavani-zaku-se-specialnimi-vzdelavacimi-potrebami. [cit. 2024-12-16].

Dále jsem velmi čerpala s velkou vděčností ze:

• studia knihovnictví na Slezské univerzitě v Opavě na FPF na Ústavu bohemistiky a knihovnictví a cenných poznatků od mých vyučujících;
• konzultací s vedoucí mé diplomové práce, Mgr. Michaelou Dombrovskou, Ph.D.;
• konzultací a setkání s Marcelou Kořínkovou, knihovnicí a velmi zkušenou paní biblioterapeutkou z Knihovny Kroměřížska;
• rozhovoru s psycholožkou Mgr. Terezou Bilik působící v Psychiatrické nemocnici v Opavě na oddělení léčení závislosti na alkoholu;
• rozhovoru se speciální pedagožkou Mgr. Ivetou Viceníkovou; rozhovoru s Lenkou Šímovou, sociální a aktivizační pracovnicí v domově pro seniory;
• zkušeností a poznatků získaných absolvováním poradenského výcviku u psychiatra a psychoterapeuta MUDr. Petra Mílka a studia Pražské psychoterapeutické fakulty v Praze.

LYSOŇKOVÁ, Tereza. Biblioterapie a její léčivé působení na seniory a dětské čtenáře. Knihovna: knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 1, s. 79-89. ISSN 1801-3252.

Zpracovala: Zuzana Vavrošová

VAVROŠOVÁ, Zuzana. Tipy z Knihovny knihovnické literatury. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 1, s. 65-69. ISSN 1801-3252.

Applications of artificial intelligence in libraries / Iman Khamis. Hershey, PA: IGI Global Publisher of Timely Knowledge, 2024. vi, 308 stran. ISBN
979-8-3693-4494-1.

Integrace umělé inteligence (AI) do provozu knihoven představuje mnoho nových příležitostí a výzev. Tradiční role knihoven jsou přetvářeny umělou inteligencí, což nutí tyto instituce přehodnotit význam těchto rolí atd. Kniha poskytuje případové studie ilustrující, jak umělá inteligence přetváří katalogizaci, zjišťování zdrojů, uživatelské interakce a správu dat v prostředí knihoven. Navrhuje strategie, jak se vypořádat s obavami o soukromí i dalšími potenciálními problémy při implementaci umělé inteligence.

Signatura knihy je Abdc 42.603.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000096252&local_base=KKL

Etika umělé inteligence / Mark Coeckelbergh; přeložila Sylva Ficová. Praha: Filosofia, 2023. 267 stran. ISBN
978-80-7007-746-7.

Autor – belgický filosof – podává přehled etických výzev spojených s umělou inteligencí. Umělá inteligence je spojena s internetovým vyhledávačem Google, umožňuje cílenou reklamu na Facebooku, práci hlasových asistentů a jiné. Tyto již existující technologie vyvolávají obavy o bezpečnost, soukromí, odpovědnost za rozhodnutí, nemluvě o nahrazení lidské práce. Autor publikace však neklade jen otázky, ale přináší konkrétní doporučení, jak včlenit etické hodnoty do umělé inteligence.

Publikace má signaturu Abdc 42.549.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000096534&local_base=KKL

Informační gramotnost / Michal Černý. Praha: Grada, 2023. 317 stran: ilustrace. ISBN
978-80-271-5195-0.

Kniha je pohledem do historického pozadí informační gramotnosti jako nástroje pro fungování informační společnosti. Nespokojuje se pouze s historickou analýzou, sleduje i širší filozofická a pedagogická východiska. Ukazuje, jakým novým způsobem se musíme s informačními a komunikačními technologiemi naučit pracovat, abychom mohli žít v informačně udržitelné společnosti.

Signatura této knihy je Ie 42.552.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000096516&local_base=KKL

Inspirace pro rozvoj čtenářských dovedností PIRLS: IEA PIRLS 2021 / Zuzana Janotová, Veronika Fiedlerová, Kateřina Šafránková, Irena Poláková, Pavlína Mazáčová. Praha: Česká školní inspekce, 2023. 180 stran: barevné ilustrace. ISBN
978-80-88492-55-9.

Česká školní inspekce vydává novou publikaci, která navazuje na výstupy z předchozích cyklů mezinárodního šetření PIRLS (Progress in International Reading Literacy Study). Cílem je poskytnout učitelům podněty a inspiraci pro rozvoj čtenářské gramotnosti žáků: o čtení s nečtenáři, rozvoji kritického myšlení u dětí mladšího věku, čtení nebeletristických textů ve výuce, výuce čtenářských strategií, čtenářské kultuře ve škole, roli veřejných knihoven v rozvoji čtenářské a informační gramotnosti a čtenářství žáků.

Signatura této publikace je Sf 10.272/B2.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000096555&local_base=KKL

Librarian’s guide to games and gamers: from collection development to advisory services / Michelle Goodridge and Matthew J. Rohweder. Santa Barbara; Denver: Libraries Unlimited, an imprint of ABC-CLIO, LLC, [2022]. xii, 247 stran. ISBN
978-1-4408-6731-6.

Kniha má pomoci knihovníkům ve službách pro dospělé a mládež více porozumět hernímu prostředí a lépe sloužit hráčům při objevování nových her – ať už jsou v hraní nováčky nebo zkušenými hráči – prostřednictvím poradenských služeb. Mapuje hry deskové, počítačové i virtuální reality a poskytuje knihovníkům informace potřebné k pochopení a doporučení her uživatelům knihovny. Popisy her jsou uspořádány podle typu hry, nabízejí nejen bibliografické informace (název, datum vydání, série, formáty hry), ale také klasifikaci žánrů, stručné popisy her, typy chování uživatelů aj.

Signatura knihy je Oaah 42.608.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000092627&local_base=KKL

Managing data for patron privacy: comprehensive strategies for libraries / Kristin Briney and Becky Yoose. Chicago: ALA Editions, 2022. x, 163 stran. ISBN
978-0-8389-3828-7.

Tato kniha představuje praktické způsoby, jak implementovat etiku ochrany osobních údajů v knihovnách a paměťových institucích. Knihovny nejsou osvobozeny od finančních postihů za únik osobních údajů, ať už se jedná o pracovníka knihovny, který nevědomky sdílí adresu čtenáře, nebo o ponechání citlivých údajů uživatelů na nechráněném místě. S využitím výsledků dvou případových studií z veřejných knihoven jsou formulovány konkrétní postupy etického použití dat a informací v praxi. Autoři zkoumají klíčová témata jako postupy zabezpečení informací k ochraně čtenářů a knihoven před běžnými hrozbami, zdroje pro veřejně dostupné přizpůsobitelné materiály k ochraně soukromí pracovníků knihoven, porozumění souvisejícím rizikům ochrany soukromí různých typů informací atd.

Signatura této knihy je Ol 42.559.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000096035&local_base=KKL

Arbeitsvorgänge in Bibliotheken. 2. Wissenschaftliche Bibliotheken (AVWB) und Staatliche Bücherei- und Bibliotheksfachstellen (AVBF) / herausgegeben vom Berufsverband Information Bibliothek (BIB) in Zusammenarbeit mit dem Verein Deutscher Bibliothekarinnen und Bibliothekare (VDB) sowie dem Deutschen Bibliotheksverband (dvb); Erarbeitet von Anke Berghaus-Sprengel, Kirsten Brodmann, Heike Budnitz, Katharina Ebrecht, Wolfgang Folter, Volker Fritz, Heike Lochner, Petra Mende, Robert Zepf. AVBF erarbeitet von Jürgen Blim, Volker Fritz, Günter Pflaum. Berlin; Boston: De Gruyter Saur, [2024]. xiii, 151 stran. ISBN
978-3-11-108707-8.

Po publikaci Deutscher Bibliotheksverband: Arbeitsvorgänge in Bibliotheken. 1., Öffentliche Bibliotheken im Geltungsbereich des TVöD-VKA (AVÖB) je vydána její nová verze, která je výstupem z kolektivního vyjednávání spolkových zemí Německa, jež proběhlo v roce 2020. Obecná charakteristika pracovních míst pro administrativní služby se nově vztahuje i na pracovní místa v knihovnách. Tato pracovní místa nově nahrazují pracovní místa specifická – odborná. V důsledku toho, stejně jako v důsledku celkového aktuálního vývoje v knihovnickém sektoru, došlo v Německu ke změnám v řadě platových skupin. Publikace je pomůckou pro přiřazení činností v knihovnách k dosud nedefinovaným právním pojmům nebo platovým skupinám aktuálně platného platového tarifu. Publikace je doplněna základními poznatky z oblasti klasifikace, náplní práce a hodnocení práce.

Signatura je Kf 42.577.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000092445&local_base=KKL

Praxishandbuch wissenschaftliche Bibliothekar:innen Wandel von Handlungsfeldern, Rollen und Perspektiven im Kontext der digitalen Transformation / herausgegeben von Wilfried Sühl-Strohmenger und Inka Tappenbeck. Berlin; Boston: De Gruyter Saur, [2024]. xiv, 488 stran: ilustrace, grafy. ISBN
978-3-11-079004-7.

Digitální transformace staví knihovníky před nové výzvy, které ovlivňují praktické využití nových technologií, ale vytvořily také nový způsob jednání, komunikace, spolupráce atd. Pracovníci knihoven dnes spolupracují s vědci ve výzkumu a výuce, podporují je při práci s daty, připravují nabídky digitálního a dalšího vzdělávání. Tato publikace zpracovává doporučení pro vytváření nabídek digitálního vzdělávání – od výukové knihovny po e-learningové centrum. Dále přináší doporučení pro rozvoj výukových prostorů, pro správu historického knihovního fondu a jiných speciálních knihovních fondů. Publikace obsahuje také například téma managementu knihoven včetně personálního i finančního.

Signatura této publikace je Kj 42.580.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000096134&local_base=KKL

Zpracovala: Zuzana Vavrošová

VAVROŠOVÁ, Zuzana. Tipy z Knihovny knihovnické literatury. Knihovna: knihovna knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 2, s. 122-144. ISSN 1801-3252.

	Biblioterapie v pedagogické a knihovnické praxi / Petra Bubeníčková. Plzeň: Fraus, [2024]. 127 stran: barevné ilustrace. ISBN 978-80-7489-888-4. Tato monografie představuje obor biblioterapie nejen teoreticky a historicky, ale poskytuje také konkrétní náměty na praktické využití textů s biblioterapeutickým potenciálem. Může být dobrým zdrojem informací jak pro pedagogické pracovníky a knihovníky, tak pro studenty souvisejících oborů nebo rodiče, kteří chtějí pomoci svým dětem se zvládáním nejrůznějších obtíží. Díky přehledným ukázkám práce s textem, členěným podle témat (strach a úzkost, přátelství, narušené vztahy, smrt a zármutek…), mohou být principy biblioterapeutické práce zařazeny do výuky na školách nebo do čtenářských programů poskytovaných knihovnami. Kniha má signaturu Sf 42.751. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097305&local_base=KKL
	Careers in library and information services: first-hand accounts from working professionals / edited by Priscilla K. Shontz. New York; London; Oxford; New Delhi; Sydney: Bloomsbury Libraries Unlimited, 2025. xvi, 392 stran. ISBN 979-8-216-18757-8. Kniha se zabývá možnostmi pracovního uplatnění v knihovních a informačních službách, a to na základě popisu konkrétních pracovních náplní a činností v knihovnách různých typů. Je napsána lehkým konverzačním tónem, jsou v ní shromážděny informace tzv. z první ruky, od pracovníků, kteří získali magisterský titul v oboru knihovnictví. Každá ze čtyř kapitol nabízí čtenářům popis konkrétní pracovní pozice. Kapitoly jsou rozděleny do následujících částí: úvod na téma „Proč to děláme?“, následují popisy agend na jednotlivých pozicích, a to v knihovnách veřejných, školních, univerzitních, odborných, ale i práce mimo knihovny (řízení komunitního a uživatelského výzkumu, řízení konsorcia, kybernetická bezpečnost, koordinace dalšího lékařského vzdělávání, nezávislý redaktor, nezávislý informační profesionál a další). Zařazeny jsou i knihovnické činnosti týkající se zdravotně postižených, zaměstnání v nemocničních a vězeňských knihovnách ad. Každý autor kapitoly popisuje své typické pracovní činnosti, sdílí, co se mu na nich líbí, a nabízí rady těm, kteří chtějí práci jako je ta jeho. Kniha pomáhá čtenářům pochopit, jaké možnosti jsou dostupné pro absolventy s magisterským titulem v oboru knihovnictví a informační vědy. Signatura této knihy je Kr 42.764. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097232&local_base=KKL
	Academic librarianship in Canada: post-covid perspectives in a neoliberal era / edited by Jessica E. Shiers, Harriet M. Sonne de Torrens, Joanna Szurmakand and Meaghan Valant. Sacramento, CA: Library Juice Press, 2024. 197 stran: grafy. ISBN 978-1-63400-169-4. Soubor sedmi kritických esejů se zaměřuje na měnící se dynamiku akademického knihovnictví, a to optikou kanadských profesionálů. Tématem přispěvatelů je přeměna akademických knihoven z míst kolegiální vědecké činnosti na hierarchicky řízené organizace vedené neoliberálními hodnotami a prioritami, které jsou akademické sféře cizí. Příspěvky reflektují různé aspekty tohoto obratu (omezování výdajů na veřejné statky a přechod k výhradně tržnímu řešení). Jednotícím motivem svazku je základní úloha profesionálního akademického knihovnictví v současném světě. Autoři příspěvků této publikace jsou z kanadských univerzit (Ontario College of Art & Design University, MacEwen University, University of Ottawa, University of Toronto, Winnipeg University a York University). Signatura knihy je Kfe 42.461. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097353&local_base=KKL
	Tahle kniha ti změní život: rozhovory o nečekané síle čtení / Aleš Palán. Brno: Host, 2024. 324 stran: portréty. ISBN 978-80-275-2183-8. Brněnské nakladatelství Host přichází s knihou rozhovorů přinášejících příběhy lidí, kterým se poštěstilo přečíst ve správný čas tu správnou knihu a jejich život se zcela proměnil. Najednou mohli nalézt cestu ze slepé uličky, vyrovnat se s nepřízní okolí nebo i sami se sebou. O svém životě zde mluví tatínek nemocného syna, farářka, majitel undergroundového vydavatelství, prodavačka v supermarketu, zdravotní sestra, bývalá sexuální pracovnice, autor detektivek. Stává se to možná zřídka, ale kniha má stále moc měnit lidské osudy. Jen je třeba jí věřit… a otevřít ji. Signatura této knihy je Sf 42.752. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097332&local_base=KKL
	Revolutionize youth book clubs: strategies for meaningful and fun reading experiences / Stacy Brown. New York; London; Oxford; New Delhi; Sydney: Bloomsbury Libraries Unlimited, 2025. 166 stran: ilustrace. ISBN 979-8-216-18266-5. Jak přimět děti, aby četly? Výhody čtení jsou mnohé, zejména pro mladé lidi – čtení zlepšuje slovní zásobu, pomáhá stát se empatičtějšími, rozšiřuje možnosti dalšího vzdělávání a pracovních příležitostí. V digitální době mohou být knižní kluby způsobem pro povzbuzení mládeže, aby upřednostňovala čtení. Autorka této knihy se knižním klubům věnuje již více než dvacet let. Popisuje, jak budovat knižní kluby v knihovně, jak do nich zapojovat čtenáře prostřednictvím praktických činností či diskuzí, a to navzdory časovým i finančním omezením, jak propagovat knižní kluby a zajistit stabilitu jejich členů. Signatura této knihy je Sf 42.767. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097238&local_base=KKL
	Česká knižní kultura na cestě od rukopisu ke knihtisku/ Bořek Neškudla. Praha: Academia, 2025. 216 stran: barevné faksimile. ISBN 978-80-200-3558-5. Tato monografie, sestavená z kratších studií, nastiňuje obraz knižní kultury, knižní tvorby a čtenářské obce v českých zemích na přelomu 15. a 16. století. Zabývá se předpoklady vzniku a přijetí knihtisku v českých zemích a zkoumá některé jevy a vlivy, které působily v době přechodu od rukopisné k tištěné knize. Srovnáním se zahraničním vývojem zároveň zasazuje období raného českého knihtisku do mezinárodního kontextu. Vzhledem k probíhající diskusi o povaze českého humanismu a o tzv. národním humanismu se vyslovuje také k ideovým, kulturním i společenským konotacím tehdejší knižní kultury. Autor knihy je knihovníkem Strahovské knihovny v Praze a současně historikem, věnujícím se oboru humanities computing, dějinám školství a vzdělanosti a starověkým dějinám. Signatura knihy je X 42.782. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097447&local_base=KKL
	Knihy čtenářů a kniha návštěv klementinské knihovny/ Alena Richterová. Praha: Národní knihovna ČR, 2024. 55 stran: ilustrace (převážně barevné), portréty, faksimile. ISBN 978-80-7050-819-0. Publikace sleduje vývoj knihovních služeb naší největší knihovny od jejího zpřístupnění veřejnosti v roce 1777. Podstatné jsou především dva ukazatele: počet čtenářů spolu s počtem výpůjček a také hodnocení zapsaná návštěvníky, kteří si přišli prohlédnout architekturu knihovny a ukázky knižních pokladů a vzácností. K obojímu poskytuje dostatek informací několik rukopisných svazků z fondů Národní knihovny ČR, na jejichž základě tato knížka vznikla. Jde o protokoly prezenčních a později také absenčních výpůjček, které dokládají rychlý nárůst počtu čtenářů i výpůjček, organizování služeb a jejich personální obsazení. O značném zájmu návštěvníků o prohlídku Klementina svědčí další rukopis – návštěvní kniha, do které se návštěvníci zapisovali v průběhu 176 let až do roku 1958 a jež obsahuje více jak dvanáct tisíc podpisů. Kniha je druhým svazkem ediční řady Z klementinských pokladů. Autorka působila dlouhá léta v Národní knihovně ČR v oddělení rukopisů a starých tisků, specializovala se na katalogizaci novověkých rukopisů a výzkum dějin knižní kultury. Signatura knihy je Tab 42.774. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097427&local_base=KKL
	Co dokáže kultura? / David Kašpar. Praha: Meziměsto, 2024. 123 stran: barevné ilustrace, mapy, portréty. ISBN 978-80-909320-0-5. Kultura není jen film, divadlo a výtvarné umění, ale i sousedské slavnosti, komunitní aktivity a oživení veřejného prostoru. Je součástí našich každodenních životů, prohlubuje náš vztah k místu, které máme rádi, buduje naši identitu. Motivuje nás k zájmu o veřejné dění, pomáhá rozvoji měst a obcí. Reprezentuje nás navenek, je podstatou naší lokální národní značky. Nedostává se jí však patřičné pozornosti. Tato populárně naučná publikace je výsledkem dlouholetého výzkumu. Nabízí české i zahraniční příklady dobré i špatné praxe, stejně jako vhled do kulturního plánování. Přináší přehled praktických nástrojů, jak prostřednictvím kultury „rozhýbat“ svoji čtvrť nebo město. Poslouží tak nejen kulturním organizátorům, zaměstnancům kulturních institucí, členům neziskových organizací, zástupcům místní samosprávy nebo organizátorům nejrůznějších sousedských slavností, ale každému, kdo se zajímá o své okolí. Kultura totiž zlepšuje kvalitu života. Signatura knihy je Zb 42.746. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097190&local_base=KKL
	Reading workplace: dynamics a post-pandemic professional ethos in public libraries / edited by Vanessa Irvin and Bharat Mehra. Leeds: Emerald Publishing, 2024. xxx, 194 stran. ISBN 978-1-83797-071-1. V průběhu covidové pandemie knihovníci kreativně upravili, adaptovali poskytování knihovních a informačních služeb. Využívali online a virtuální způsoby tak, aby uspokojili uživatelské požadavky a potřeby. Po uvolnění proticovidových opatření se museli zaměstnanci knihoven vrátit k obvyklému poskytování služeb, ale tentokrát již s online a virtuálními možnostmi, na které si uživatelé už zvykli. Tato kniha se snaží oslovit knihovníky a informační pracovníky veřejných knihoven po celém světě, kteří investují do svého profesního rozvoje, ale také čtenáře/uživatele, kteří chtějí porozumět zkušenostem a postupům ve veřejných knihovnách. Signatura této knihy je Kfe 42.688. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097181&local_base=KKL
	Library website design and development: trends and best practices / Brighid M. Gonzales. Lanham; Boulder; New York; London: Rowman & Littlefield, [2025]. ix, 159 stran. ISBN 978-1-5381-9235-1. Příručka je napsána speciálně pro odborníky, kteří navrhují či upravují webové stránky knihoven, ať už veřejných, školních, vysokoškolských či odborných. Webové stránky jsou vytvářeny jako služba uživatelům, kteří jejich prostřednictvím mohou získat potřebné informace. Webmaster se při vytváření webových stránek knihovny potýká se specifickými potřebami a zájmy knihoven a také se snaží, aby webové stránky byly vzhledově moderní a přehledné. Kniha poskytuje základní znalosti o standardech a osvědčených postupech, které platí pro všechny webové stránky. Je zde popsáno vytváření uživatelsky přívětivého webu. Tento proces začíná posouzením potřeb a organizace obsahu, pokračuje navigací na webu a končí analýzou webu a procedurami průběžné údržby a hodnocení. Každá kapitola v knize se soustřeďuje na základní znalosti potřebné pro jeden aspekt návrhu webových stránek a je doplněna seznamem dalších zdrojů, které dané téma prohlubují. Signatura knihy je Abdg 42.785. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097337&local_base=KKL

Zpracovala: Zuzana Vavrošová

VAVROŠOVÁ, Zuzana. Tipy z Knihovny knihovnické literatury. Knihovna: knihovna knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 1, s. 95-99. ISSN 1801-3252.

101 treasures from the National Library of Israel / Raquel Ukeles, Hezi Amiur, Yoel Finkelman, Hanna Solomon Judaica, Stefan Samuel Thrope; photography by Arddon Bar-Hama. New York; London: Scala Arts Publishers, 2023. 334 stran: ilustrace, faksimile. ISBN 978-1-78551-413-5.

Národní knihovna Státu Izrael má ve fondu více než 5 milionů svazků knih, rukopisů, periodik, stejně jako archivy, mapy, fotografie, hudebniny atd. Knihovna se věnuje budování komplexních sbírek judaik (tj. židovských a hebrejských děl), zabývá se světovým výzkumem islámu a Blízkého východu. Tato krásná kniha poskytuje čtenáři informace o bohatých a rozmanitých sbírkách národní knihovny, které se dotýkají židovského národa v celém světě. Kniha byla sestavena vybranými kurátory a odborníky na knihovní fondy knihovny a představuje 101 nejcennějších položek v jejích sbírkách, a to v rozmezí od Babylónie 5. století až po současný Tel Aviv, přináší poučné i anekdotické příběhy o těchto významných dílech a zajímavých lidech, kteří za nimi stojí. Publikaci doplňují barevné fotografie a faksimile. Kniha byla vydána u příležitosti otevření nové budovy knihovny v Jeruzalémě.

Signatura knihy je Taa 42.341.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095426&local_base=KKL

La gestion d’une bibliothèque: un guide pratique / sous la direction de LeAnne Hardy, Linda Lambert et Ferne L. Weimer; traduit de l’anglais et coordonné par Sandy Ayer. Carlisle, Cumbria: Langham Global Library, [2022]. x, 327 stran. ISBN 978-1-83973-070-2.

Tato praktická příručka obsahuje popis všech kroků každodenních činností knihovníků – katalogizace, zpracování dokumentů, organizace knihovních služeb – abychom jmenovali alespoň některé. Příručka je určena začínajícím knihovníkům, zejména těm, kteří neměli možnost studovat vysokou školu v oboru knihovnictví. Autoři knihy doufají, že bude velkým přínosem pro všechny, kteří chtějí přispět k rozvoji knihoven a knihovnických služeb ve frankofonním světě. Kniha nabízí přehled základních pojmů, které musí znát každý knihovník, aby mohl dobře vykonávat svoji práci.

Signatura této knihy je Km 42.347.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095422&local_base=KKL

Information literacy and the digitalisation of the workplace / edited by Gunilla Widen and Jose Teixeira. London: Facet Publishing, 2023. xxvii, 157 stran. ISBN 978-1-78330-581-0.

Digitalizace měla v posledních letech velký vliv na takřka všechna pracoviště, vnesla podstatné změny do způsobu a organizace práce. Nové technologie se promítají téměř vždy do pracovních procesů i dělby práce. Cílem dané publikace je přiblížit roli informační gramotnosti zaměstnanců jako klíčové podmínky úspěšné digitalizace nebo digitální transformace na dnešních pracovištích. Své příspěvky do této publikace napsali přední vědci – profesoři informačních studií a informačních systémů na Åbo Akademi University ve Finsku, zabývající se informační gramotností s dopadem na pracovní činnosti.

Signatura knihy je Ol 42.360.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095429&local_base=KKL

Reference and information services: an introduction / Kay

Ann Cassell and Uma Hiremath. Fifth edition. London: Facet Publishing, 2023. xiii, 522 stran. ISBN 978-1-78330-632-9.

Text této knihy je koncipován tak, aby doplňoval všechny úvodní kurzy především pro studenty a knihovníky referenčních služeb, je výborným textem pro všechny, kteří si chtějí rozšířit znalosti v oblasti výše jmenovaných služeb. Předkládá metody identifikace důležitých materiálů přiřazováním konkrétních typů uživatelských dotazů k nejlepším dostupným informačním zdrojům, bez ohledu na jejich formát. Kapitoly o základních konceptech, důležitých zdrojích a speciálních tématech jsou novým pohledem na hlavní problémy referenčních služeb, včetně etiky, poradenství pro čtenáře, informační gramotnosti.

Signatura knihy je Sd 42.362.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095430&local_base=KKL

Von Gutenberg zum World Wide Web: Aspekte der Wirkungsgeschichte von Gutenbergs Erfindung – zur Neukonzeption des Mainzer Gutenberg-Museums / herausgegeben von Stephan Füssel. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, 2022. 113 stran: ilustrace, faksimile. ISBN 978-3-447-11932-0.

Sborník příspěvků autorů z různých zemí odráží význam a dopad vynálezů Johannese Gutenberga (1400–1468) a ukazuje jejich další vývoj do současnosti. Byl vydán v souvislosti s přípravou nové koncepce Gutenbergova muzea v Mohuči. Editor sborníku Stephan Füssel se dlouhodobě zabývá tématy, která se Gutenberga týkají. Zařazuje ho do světových mediálních dějin a popisuje jej jako otce masové komunikace v moderní době.

Příspěvky v knize se zabývají vzájemným vztahem mezi knihou a novinami, budoucností tištěné knihy v digitální společnosti, a také možnostmi i riziky World Wide Webu. WWW spoluurčuje naše životy pouze 34 let a ve srovnání s dobou, která uplynula od stále živého Gutenbergova vynálezu, je tedy teprve na počátku vývoje…

Signatura této knihy je Xb 42.367.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095283&local_base=KKL

Das großartigste Gebäude in München: die Baugeschichte der Bayerischen Staatsbibliothek / Annemarie Kaindl; herausgeber von der Bayerische Staatsbibliothek. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, 2023. x, 375 stran: ilustrace, mapy, plány, faksimile, portréty. ISBN 978-3-447-12032-6.

Publikace čítající přibližně 200 fotografií, ilustrací, plánů a faksimilí představuje bohatou stavební historii Bavorské státní knihovny (Bayerische Staatsbibliothek) od jejího založení v roce 1558. Po představení knihovny se pozornost soustředí na budovu, kterou její architekt Friedrich von Gärtner postavil v roce 1843. Podle bavorského krále Ludvíka I. to byla „největší budova v Mnichově“ – a velmi důležité místo na mnichovské

Ludwigstrasse. Textem i obrazem je představena stavba i zařízení velkolepé budovy, její neustálé přizpůsobování se provozu knihovny, destrukce budovy v době 2. světové války i její následná rekonstrukce a modernizace. Bavorská státní knihovna se dnes prezentuje jako pokladnice písemného a vizuálního kulturního dědictví, jako inovační centrum pro digitální technologie a služby, poskytovatel multimediálních informačních služeb a místo pro vědu, studium a výuku a jako paměťová instituce světové úrovně.

Signatura této knihy je Aac 42.366.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095411&local_base=KKL

Gutenberg-Jahrbuch 2023. 98. Jahrgang / im Auftrag der Gutenberg-Gesellschaft herausgegeben von Philip Ajouori, Julia Bangert, Gerhard Lauer und Nikolaus Wechselbaumer. Wiesbaden: Harrassowitz, 2023. 253 stran: ilustrace, faksimile. ISBN 978-3-447-12016-6.

Ročenka je mezinárodní odbornou publikací s širokým tematickým záběrem. Typograficky kvalitně zpracovaná kniha obsahuje odborné příspěvky v němčině, angličtině, francouzštině, italštině, španělštině. Stěžejním tématem je akademický výzkum života a díla Johannese Gutenberga. Kromě toho je zde zpracována celá škála témat týkajících se dějin a umění knihy,

knižního průmyslu, výroby papíru atd. Ročenku vydává Die Internationale Gutenberg-Gesellschaft, mezinárodní sdružení pro výzkum historie a vývoje technologie tisku a psaných médií, které bylo založeno v roce 1901 v Mohuči.

Signatura této knihy je X 42.364.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095413&local_base=KKL

Slovník žurnalistiky: výklad pojmů a teorie oboru / Jan Halada, Barbora Osvaldová (editoři). Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2023. 323 stran: ilustrace, portréty, faksimile. ISBN 978-80-246-5592-5.

Publikace sedmnácti autorů, kteří působí na katedrách Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, vysvětluje pojmy z oblasti tisku, rozhlasu a televize, včetně digitalizace a „internetizace“ médií. Obsahuje rovněž podrobnější hesla z kulturní žurnalistiky a publicistiky a postihuje širokou nakladatelskou problematiku. U mnoha hesel je věcná, slovníková část doplněna o část popularizační, která nabízí pohled do historie jednotlivých pojmů nebo rozvíjí či jinak doplňuje encyklopedické podání.

Signatura této knihy je Zfb 42.372.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095596&local_base=KKL

Filmové plakáty: dějiny jednoho média / Ian Haydn Smith; z anglického originálu Selling the movie: The Art of the Film Poster přeložil Petr Stránský. V Praze: Slovart, 2021. 303 stran: faksimile (převážně barevné). ISBN 978-80-7529-625-2.

Kniha plná reprodukcí plakátů z nejrůznějších částí světa a všech období filmové tvorby je podrobnou historií jednoho z nejzajímavějších reklamních médií. Obsahuje kapitoly zaměřené na tvůrce plakátů, vývoj stylů, vliv politiky a ideologie i na to, jakou roli ve vývoji filmového plakátu hrála komerce. Díky této knize se lze vydat na zábavnou, poučnou a strhující cestu po kinematografii, umění a obchodu, který láká miliony diváků do pokladen kin. Oproti svému původnímu vydání kniha obsahuje i 16 nových stran o vývoji českého a slovenského filmového plakátu.

Signatura knihy je Oaaf 42.370.

https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000095594&local_base=KKL

Zpracovala: Zuzana Vavrošová

VAVROŠOVÁ, Zuzana. Tipy z Knihovny knihovnické literatury. Knihovna: knihovnická revue. 2023, roč. 34, č. 2, s. 104–107. ISSN 1801-3252.

	The role of public libraries in the transformation of African society: a case study of Kabwe Town in Zambia / Jive Lubbungu. München: Grin Verlag, 2020. 13 stran. ISBN 9783346309594. Kabar je hlavní město Zambijské centrální provincie a distriktu Kabwe v africké Zambii. Tato brožura je studií, která zkoumá roli pěti místních veřejných knihoven. Bylo dotazováno pět zaměstnanců, z každé knihovny jeden, a tři uživatelé knihovny z každé knihovny. Z rozhovorů například vyplynulo, že v knihovnách byl nedostatek personálu, zaměstnanci víceméně demotivovaní, zastaralý knihovní fond, nedostatečná publicita atd. Vedení uvedených knihoven však zavádělo projekty a programy, které by tamní komunity povzbudily k návštěvě a využívání knihoven. Kniha je určitě pro čtenáře atraktivní, vzhledem k lokalitě, která je pro mnohé z nás exotická a zajímavá. Signatura je Kfe 10.315/B. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097547&local_base=KKL
	Przenośna magia: historia książek i ich czytelników / Emma Smith; przełożył Aleksander Gomola. Kraków: Bo.wiem, [2024]. 301 stran. ISBN 978-83-233-5336-2. Knihy nejsou jen slova a imaginární světy. Jsou to také předměty v našich životech. Lámeme jim hřbety, trháme stránky a píšeme na okraje. Ony nás zase ovlivňují. Ale mají nad námi moc? Autorka bere čtenáře na poutavou cestu historií a kontinenty, aby odhalila důvody naší fascinace knihami. Vypráví příběhy bibliofilů a sběratelů na pozadí zaplněných polic a svazků sloužících jako talismany. Píše také o bouřlivějších vztazích mezi lidmi a knihami, které se někdy stávají nástroji v rukou propagandistů, pálí se na hranicích nebo konči v drticích strojích. Kniha je cestou historií s jediným cílem – ukázat, že knihy jsou objekty a jejich fyzická podstata je stejně důležitá jako slova, která obsahují. Autorka je profesorkou Shakespearovských studií na Oxfordské univerzitě (Herthford College). Signatura této knihy je Xa 42.809. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097555&local_base=KKL
	The politics of mass digitization / Nanna Bonde Thylstrup. Cambridge, Massachusetts; London: MIT Press, [2018]. ix, 200 stran. ISBN 978-0-262-55241-7. Dnes máme díky internetovému připojení z pohodlí domova přístup k milionům digitalizovaných kulturních artefaktů. Instituce i jednotlivci každý den přidávají do digitální sféry tisíce nových kulturních děl a vytvářejí tak nová střediska znalostí. Jak nás to ovlivňuje politicky a kulturně? Autorka této knihy přistupuje k masové digitalizaci jako k novému fenoménu a nabízí jeho nové chápání jako určujícího konceptu naší doby. Kniha vychází z případových studií různých forem masové digitalizace včetně Google Books, Europeany a tzv. stínových knihoven Monoskop, lib.ru a Ubuweb. Signatura této knihy je Ol 42.810. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097423&local_base=KKL
	Portable magic: a history of books and their readers / Emma Smith. UK; USA; Canada; Ireland; Australia; India; New Zealand; South Africa: Penguin Books, 2023. vii, 343 stran. ISBN 978-0-141-99193-1. Většina toho, co říkáme o knihách, se ve skutečnosti týká slov uvnitř svazků. Knihy jsou ale i věci stejně jako slova, předměty v našich životech i světy v našich hlavách. Stejně jako my jim lámeme hřbety, uvolňujeme listy a píšeme na okraje, tak nás i ony různě ovlivňují. Všechny knihy jsou, jak řekl Stephen King, „jedinečnou přenosnou magií“. Autorka této knihy nám ukazuje, proč tomu tak je, proč si knihy nad námi získaly svoji zvláštní moc. Autorka odhaluje, že jako jejich obsah je to i fyzická forma knih, která jim propůjčuje jejich osobité a někdy i nebezpečné kouzlo. Zkoumá neočekávané a neviditelné důsledky naší lásky ke knihám, formování čtenářských návyků a způsoby, kterými je náš vztah ke knihám intenzivnější než si obvykle představujeme. Signatura této knihy je Xa 42.843. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097819&local_base=KKL
	Świadomość algorytmiczna a ewolucja widowni / Anna Miotk. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe i Edukacyjne SBP, 2024. 212 stran, 100 nečíslovaných stran barevných obrazových příloh: ilustrace, grafy. ISBN 978-83-67723-21-3. Přemýšleli jste někdy o tom, jak algoritmy sociálních médií ovlivňují uživatele? Tato kniha odhaluje, jak mechanismy filtrování obsahu formují uživatele sociálních médií. Některé teorie tvrdí, že lidé se stávají pasivní masou, vystavenou reklamě a propagandě. Mohou si lidé ale udržet alespoň trochu kontroly? Autorka analyzuje tyto problémy na základě výsledků průzkumu reprezentativního vzorku uživatelů internetu. Představuje také původ filtrovacích algoritmů, popisuje vývoj těchto médií, vznik obrovské masy uživatelů a jejich vzájemný vztah. Kniha je určena každému, kdo chce lépe porozumět fungování sociálních médií. Autorka, renomovaná badatelka, také navrhuje řešení, jak tato média učinit uživatelsky přívětivějšími. Signatura je Iea 42.818. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097638&local_base=KKL
	Fenomén samizdat / zostavila Ľudmila Pastierová. Ivanka pri Dunaji: F. R. & G., spol. s r. o. v spolupráci s občianským združením Klub rodinné striebro, 2022. 262 stran: ilustrace, portréty, faksimile. ISBN 978-80-89499-57-1. V každém těžkém či problémovém okamžiku dějin stojí intelektuál, umělec, publicista a vlastně každý aktivní občan před zásadními alternativami – pokračovat ve své práci, ve svém díle i za cenu represivních opatření a jejich následků nebo se přizpůsobit vnucené skutečnosti a totalitním pravidlům hry? Samizdatová periodika na Slovensku poskytovala oficiálně zakázaným autorům možnost svobodně tvořit a publikovat. Tato monografie je pokusem o přiblížení těchto aktivit spolu s ilustračním materiálem získaným z osobních archivů disidentů. Jedná se o zpracování samizdatových periodik vycházejících na Slovensku koncem 70. a v 80. letech minulého století. Publikace přináší nová fakta o vydávání a využívání těchto periodik. Signatura je Xe 42.836. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097794&local_base=KKL
	Literaturpolitik im NS-Staat: von der »Gleichschaltung« bis zum Ruin / Jan-Pieter Barbian. Frankfurt am Main: S. Fischer [2024]. 512 stran. ISBN 978-3-10-397583-3. Toto je zcela přepracované a aktualizované vydání díla Jana-Pietera Barbiana o národním socialismu jako mediální diktatuře. Pálení knih 10. května 1933 bylo pouze předehrou k rozsáhlému procesu. Knižní trh byl klíčovým pilířem nacistické propagandy. Nacistický stát byl také mediální diktaturou, v níž hrál klíčovou roli Joseph Goebbels. Od „gleichschaltungu“ (glajchšaltování, násilné usměrnění) profesních sdružení až po vznik nových orgánů, jako byla Reichsschrifttumskammer („Říšská literární komora“) a cenzura. Jan-Pieter Barbian poskytuje – na základě četných zdrojů – přehled totalitní literární politiky. Současně osvětluje limity a rozsah literární produkce. Analyzuje chování autorů, vydavatelů, knihkupectví, knihoven a čtenářů, které kolísalo mezi adaptací, spoluprací a rozporem, a ukazuje, jak boj o kompetence v literární politice ovlivnil knižní trh. Signatura knihy je Xc 42.841. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097829&local_base=KKL
	Librarians in schools as literacy educators: advocates for reaching beyond the classroom / Margaret Merga. Cham: Palgrave Macmillan, [2019]. xv, 254 stran. ISBN 978-3-030-21024-3. Tato kniha zkoumá roli, kterou knihovníci hrají ve školách jakožto pracovníci v oblasti gramotnosti. Zatímco knihovníci pracující ve školních knihovnách jsou obecně vnímáni jako okrajoví členové vzdělávací procesu, ve skutečnosti mohou poskytnout významnou podporu při rozvoji gramotnosti dětí, a to jak čtenářské, literární, tak rovněž gramotnosti jako celku. Školní knihovníci jsou často neocenitelní při dosahování různých akademických i sociálních cílů. Tento přínos je však často přehlížen a škrty ve financování neúměrně postihují knihovníky ve školních knihovnách. Autorka zde navazuje na nedávný průzkum v Austrálii, USA a Velké Británii a zkoumá, jak mohou školní knihovníci zviditelnit svůj přínos. Kniha také naléhá na větší uznání a podporu školních knihoven a jejich zaměstnanců jako cenných členů školních kolektivů. Signatura knihy je Kr 42.839. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000089991&local_base=KKL
	Gefälschte Provenienzen in der Literatur und ihren Wissenschaften / herausgegeben von Madeleine Brook und Stefanie Hundehege. Göttingen: Wallstein Verlag, [2024]. 209 stran: faksimile. ISBN 978-3-8353-5776-1. Co když jsou rukopisy nebo celé knihy padělané a informace o jejich původu jsou záměrně zatajovány? Padělání Schillerových rukopisů v 19. století či případ falešných Hitlerových deníků přitahovaly značnou pozornost a fascinují dodnes. Pro knihovny, archivy a muzea jsou padělky rizikové, protože jejich akvizice je založena na principu provenience. Tato publikace zkoumá teorie a praktiky padělaných proveniencí v literatuře a literární vědě. Jaké možnosti odhalování padělaných proveniencí v době digitalizace existují? Jak se sběratelské instituce, obchod a výzkum vypořádají se situací, kdy se ukáže, že původ literárního díla je padělaný? Tyto a jiné otázky se kniha snaží zodpovědět prostřednictvím příspěvků autorů z různých zemí, např. z Německa, Velké Británie či z USA. Signatura knihy je Zda 42.837. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097832&local_base=KKL
	Book curses / Eleanor Baker. Oxford: Bodleian Library Publishing, [2024]. 118 stran. ISBN 978-1-85124-630-4. Chtěli jste někdy ochránit své knihy před zapomětlivými čtenáři? Před čtenáři, kteří do knih kreslí, píši či je jinak znehodnocují? Chtěli jste knihy ochránit před zloději? Možná jste dokonce přáli něco zlého těm, kteří vaše knihy poškodili… Ale vyhrožovali byste jim pekelným ohněm, oběšením či morem? Tato kniha obsahuje sbírku některých – i vtipných – kleteb, které kdy byly na dané téma napsány. Od děsivých výhrůžek objevených na kamenných monumentech starověkého Blízkého východu až po propracované rukopisné kletby a mrazivá varování načmáraná v tištěných knihách. „Knižní kletby“ jsou samy o sobě zábavné, ale také nabízejí vhled do toho, jak si textů a knih jejich majitelé a čtenáři v průběhu staletí vážili. Najdete zde tedy poutavý úvod do historie a vývoje zaklínání knih a možná i inspiraci k napsání několika vlastních. Signatura knihy je Xa 42.848. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097512&local_base=KKL
	Doporučení pro zavedení výkonu práce na dálku v knihovnách: metodická příručka. [Česko?]: [nakladatel není známý], 2025. 44 stran. Tato příručka byla připravena pro knihovny jako metodické vodítko se souhrnem základních otázek, které se objevují v souvislosti s výkonem práce na dálku. V příručce najdete vysvětlení a příklady možných řešení problémů. Jde například o popis právního rámce práce na dálku, povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance, přesun práce do elektronického prostředí atd. Příručka je doplněna soupisem literatury k dalšímu prohloubení a rozšíření znalostí této problematiky. Signatura této knihy je Kfa 10.321/B. https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000097604&local_base=KKL

Zpracovala: Zuzana Vavrošová

VAVROŠOVÁ, Zuzana. Tipy z Knihovny knihovnické literatury. Knihovna: knihovna knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 2, s. 98-102. ISSN 1801-3252.

Eva Novotná byla dodnes nejlepším motorem PR, který kdy knihovna měla… Obětavá, dotahující akce, a obratný fundraiser.

Na Evinu myslím každou chvíli. Dělala v podstatě nejlepší PR, jejím cílem bylo prezentovat a dělat vše dobré pro Národní knihovnu České republiky, ať to stojí, co to stojí. Knihovna pro ni byla vždycky na prvním místě.

Evě vděčí knihovna za zavedení exkurzí pro středoškoláky i za otevření barokní prohlídkové trasy v Astronomické věži. Já osobně jí vděčím za poznání historie knihovny a jejího fungování. Do knihovny jsem nastoupila s minimální znalostí o místě samém. Eva mě vždycky přibrala k prohlídce, kterou sama vedla, a já se tak učila od ní tzv. za pochodu.

Tolik vzpomínky některých z jejích kolegů.

Eva se narodila 2. prosince 1933 v Kyšperku, kam jezdí dodnes. V roce 1958 zakončila studia na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a poté se až do roku 1977 věnovala učitelské praxi, nejprve na školách a následně v oblasti vzdělávání dospělých. Na podzim roku 1977 nastoupila do Státní knihovny ČSR, dnešní Národní knihovny ČR, kde pracovala až do roku 2004. Do klementinské knihovny nastoupila na pozici vedoucí audiovizuálního střediska, kde se pod jejím vedením a ve spolupráci s kolegy začaly natáčet zajímavé vzdělávací pořady pro veřejnost. Zde mají svůj počátek i exkurze pro studenty středních škol, o něž je dodnes velký zájem, i když původní prostory střediska nahradil pořad promítaný v jednom ze zasedacích sálů z notebooku. Koncem roku 1990 se z audiovizuálního střediska stalo oddělení PR, tehdy oddělení vztahů s veřejností, neboť se dbalo na spisovnou češtinu. Eva byla jeho zakladatelkou. Ona sama připomíná vliv Andrewa Lasse, profesora na americké univerzitě, jehož rodina žila do 70. let v Československu a on sám byl spolužákem ředitele knihovny Vojtěcha Balíka i vedoucího odboru správy a ochrany fondů Jiřího Polišenského. Zásluhou A. Lasse přišla z amerických univerzit, knihoven a nadací významná finanční pomoc, díky níž bylo možné vybudovat a zprovoznit síť CASLIN (Czech And Slovak Library Information Network). Eva si vzala za své doporučení Andrewa Lasse k práci s veřejností a s veškerým nasazením je začala uplatňovat v praxi, již sama popisuje takto: „Znamenalo to naučit se pořádat tiskové konference, zlepšit po všech stránkách orientaci uvnitř knihovny, být k uživatelům přátelštější, takže umístit cedule, letáky, informační pult, bufet hned za vstupní dveře (a velký přesvědčovací problém: učinit WC volně přístupnými), postupně pro uživatele připravovat pravidelné lekce vyhledávání dokumentů na počítačích, přesvědčit filmové štáby natáčející v Klementinu, aby uváděly Národní knihovnu v titulcích, zorganizovat denní otevření Astronomické věže včetně Barokní knihovny atd., ale hlavně přesvědčit pracovníky knihovny, že jsme všichni stejně důležití, že je nutno spolupracovat a vzájemně se informovat a vycházet si vstříc.“

V květnu roku 2000 byla nově otevřena prohlídková trasa pro veřejnost v Astronomické věži, jež zahrnovala náhled do Barokní jezuitské knihovny, průchod Meridiánovým sálem a vyhlídku z ochozu Astronomické věže. Nutno podotknout, že Astronomická věž byla do té doby veřejnosti nepřístupná. Otevření bylo možné díky projektu Praha – město kultury 2000 a příprava, tzn. rekonstrukce trasy a zrestaurování prostor včetně scénáře prohlídky za dohledu odborníků z Astronomického ústavu, zabrala přibližně pět let. Bez organizačního zapojení Evy a podpory ředitele V. Balíka by se nepodařilo projekt uskutečnit.

V letech 1995–2002 se Eva zasloužila o popularizaci knihovny a knihovnictví v pořadech Dobré jitro Českého rozhlasu 2. Stála u zrodu knižního veletrhu Svět knihy Praha, iniciovala vznik Nadace a později Společnosti Národní knihovny, zavedla v knihovně Dny otevřených dveří, byla u toho, když se slavnostně otevíral Centrální depozitář v Hostivaři, je autorkou scénářů k filmům a audiovizuálním pořadům a dvou publikací o Národní knihovně. V roce 2004 byla za svůj přínos k rozvoji českého knihovnictví oceněna medailí Z. V. Tobolky.

Výčet Eviných aktivit určitě není úplný, za což se autorka omlouvá, a na závěr si opět dovolí Evu citovat, neboť ona tím vystihuje nejen období tzv. devadesátek, ale především samu sebe: „Když vzpomínám na devadesátá léta, nenacházím nikoho, kdo by šel za osobní slávou, nikdo se neptal, co za to. Byli jsme, každý v nějaké míře, plni touhy tuhle starou, zničenou, ale ušlechtilou, historií nabitou dámu vyvést na světlo boží.“

Trochu to připomíná motto Tovaryšstva Ježíšova Ad maiore dei gloriam, tedy „K větší slávě Boží“, jen pozměněné na „K větší slávě knihovny“. A to je Eva.

Hana Vajnerová

Koncem letošního roku a nedlouho před svými sedmdesátinami odchází z aktivní činnosti v zaměstnání významná osobnost českého i mezinárodního knihovnictví – Adolf Knoll, mj. nositel Ceny Ministerstva kultury ČR za přínos k rozvoji české kultury (2007) a Medaile Z. V. Tobolky (2005).

Narozen v Náchodě 23. 3. 1954 žil do svých dvaceti let v Hronově, kde chodil i do základní školy. Studoval filologické obory v Rumunsku na Universitatea Babeş-Bolyai, Cluj-Napoca (obor rumunština -španělština, 1974–1975) a Universitatea din Bucureşti (obor rumunština -francouzština, 1975–1979) a absolvoval postgraduální studium knihovnictví a vědeckých informací na Univerzitě Karlově (1983–1985). Po celou dobu své aktivní činnosti působil v Národní knihovně ČR jako katalogizátor (1979), referent mezinárodní výměny publikací (1979–1985), vedoucí oddělení (1985–1989), vědecký tajemník (1989), byl pověřen řízením instituce (1989–1990), byl zástupcem generálního ředitele (1990–2011), tajemníkem pro vědu, výzkum a mezinárodní vztahy (2011–2019) a konečně náměstkem generálního ředitele pro vědu, výzkum a mezinárodní vztahy (2019–2023).

Jeho profesní a odborné aktivity jak české, tak mezinárodní, byly a jsou natolik rozsáhlé, že dost dobře není možné je všechny vyjmenovat. Byl členem vědeckých a redakčních rad, expertních komisí (národních knihoven, programů UNESCO, dalších mezinárodních i národních programů, českých i zahraničních odborných časopisů) a aktivně působil na domácí i zahraniční úrovni v projektech školení digitalizace. Za zvláštní zmínku tu stojí podíl na programu UNESCO Paměť světa, českém národním programu digitalizace Memoriae mundi series Bohemica či francouzském programu Biblissima. Podstatný je jeho přínos pro standardizaci digitálního zpřístupnění staršího písemného a dokumentového dědictví, např. se jedná o standard DOBM jakožto doporučení UNESCO pro digitální zpřístupnění historických dokumentů (1999), komplexní formát jako základ pro digitální knihovnu Kramerius (2002), MASTER+ jako základ pro digitální knihovnu Manuscriptorium (2002) či ENRICH specification pro tvorbu komplexních digitálních dokumentů (2009). Důsledkem jeho aktivit bylo ocenění Národní knihovny ČR jako prvního laureáta v historii světové ceny UNESCO za ochranu a zpřístupnění kulturního dědictví jako společného dědictví lidstva (UNESCO/Jikji Memory of the World Prize, 2005).

Takto by bylo možno pokračovat, ale za důležitější než úplný výčet faktů považuji představení a přiblížení Adolfovy osoby, jak ho znám. Jednou z jeho podstatných vlastností je metodičnost a důslednost, volněji řečeno Adolf je vzorňák a pečlivák – ale takový, že tuto svou vlastnost umí obrátit k dobrému, dokáže totiž odhalit čerta skrytého v detailech. Jestliže se tato vlastnost spojí s širokým rozhledem, který je Adolfovi vlastní, výsledkem je nejenom objektivní, ale také kontextuální pohled na problémy, které má a musí řešit. A dále mu není cizí kreativní a inovativní myšlení prosté předpojatosti a zkostnatělosti, což ho velmi dobře disponuje k chápání a prosazování paradigmatických změn, s nimiž digitální prostředí přichází oproti prostředí analogovému. Adolf tak na základě svých vlastností podstatným způsobem přispěl k tomu, čemu se snad dá říkat česká digitalizační škola a co lze charakterizovat jednoduchým heslem, totiž že digitalizace není jen dělání obrázků – a že tudíž digitální knihovna není prostou replikou knihovny fyzické, nýbrž mnohem spíše je virtuálním prostředím pro práci s historickými dokumenty a fondy.

Adolfe, pro další léta Ti přeji dostatek času na stavbu letadélek a na létání s nimi!

Zdeněk Uhlíř

Klíčová slova: knihovnictví, práce na dálku, home office, zákoník práce, zaměstnanci, zaměstnavatelé, průzkumy

Summary: Remote work, or „home office work“ appeared in libraries to a greater extent during the Covid-19 pandemic. To find out to what extent and under what conditions this form of work has been sustained in libraries was one of the objectives of this survey. The survey was conducted between June and August 2023 and its aim was to map libraries‘ experiences of teleworking: to what extent, under what conditions and which positions are enabled to home office in libraries, or from what reasons why it is not. The questionnaire was developed in two versions – for employers (library managers and directors) and library staff. Both versions of the questionnaire also allowed a comparison of the experiences, satisfaction and needs of employers and employees. Based on the results, the following plans are uderway to develop model documents that would help libraries to facilitate the provision of this form of work to their staff in the future. The investigation was carried out within the framework of the European Social Fund project „Strengthening the level of social dialogue in the sectors and supporting the sector’s adaptation to change“, which involves SKIP and Library Workers‘ Union.

Keywords: librarianship, remote working, „home office“, The Labour Code, employees, employers, surveys

Mgr. Vladana Pillerová / Knihovnický institut Národní knihovny České republiky

Úvod

Pojem „práce na dálku“ není u nás příliš rozšířený, tato forma práce se u nás vžila především pod názvem „home office“, který ale není přesný. Pracovat na dálku totiž nemusí znamenat jen pracovat z domova zaměstnance. Práci na dálku zákoník práce definuje jako „výkon práce z jiného místa dohodnutého se zaměstnancem, než je pracoviště zaměstnavatele“ (§ 317 zákoníku práce). Jedná se o moderní formu práce, která přináší benefity jak zaměstnanci, tak zaměstnavateli. Zaměstnanci umožňuje lépe skloubit pracovní a soukromý život, výhodná je zejména pro některé skupiny zaměstnanců jako jsou matky s menšími dětmi, osoby pečující o závislou osobu či osoby s různými omezeními apod. Může se zdát, že benefity jsou výhradně na straně zaměstnance, ale není tomu tak. Zaměstnavatel může například ušetřit za náklady spojené s provozem kanceláří, být atraktivnější na trhu práce, případně celkově těžit z toho, že jeho zaměstnanci jsou spokojenější a méně stresovaní, což se velmi pravděpodobně projeví v lepším pracovním výkonu. Při ideální kombinaci práce na dálku a práce na pracovišti zaměstnavatele může dojít k celkovému pozvednutí kvality života zaměstnanců. Naopak dlouhodobější jednostranná práce na dálku může přinést psychické problémy související se sociální izolací a nadměrným prolínáním pracovního a osobního života. Je nutné také zmínit, že ne všechny práce je možné vykonávat na dálku, a to samozřejmě i v případě knihoven, na které je v tomto článku cíleno.

Práce na dálku se v knihovnách ve větším rozsahu, stejně jako v dalších oborech a odvětvích, objevila s příchodem pandemie Covid-19 v roce 2020. Od té doby je termín práce na dálku skloňován ve všech pádech a na všech úrovních. Mnoho výtek směřovalo k vágní úpravě práce na dálku v zákoníku práce. Bohužel ani jeho novelizace na podzim 2023 nepřinesla mnoho změn. Formy a podmínky poskytování práce na dálku tak stále zůstávají především na dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

Téma práce na dálku v knihovnách představuje jedno z klíčových témat, které si vzala za své platforma pro knihovnictví v projektu s názvem „Posílení úrovně sociálního dialogu v odvětvích a podpora adaptace odvětví na změny“. Hlavním realizátorem projektu je Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů, projekt je financován z Evropského sociálního fondu. Za platformu knihovnictví je do projektu zapojen Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR se svým sociálním partnerem, jímž je Odborový svaz pracovníků knihoven.

Na řešení problematiky práce na dálku se podílí pracovní skupina sestavená z odborníků z knihoven, odborových organizací a právníků. Cílem pracovní skupiny bylo nejprve prostřednictvím průzkumu shromáždit informace a zkušenosti, které mají s poskytováním práce na dálku zaměstnanci knihoven a jejich zaměstnavatelé. Po vyhodnocení výsledků průzkumů bude následovat analýza zjištěných informací a v další fázi budou vytvořeny metodické či vzorové dokumenty a doporučení spojené se zaváděním práce na dálku v knihovnách a určené knihovnám samotným k dalšímu využití.

Pracovní skupina přijala rozhodnutí, že budou realizovány dva souběžné průzkumy – jeden bude určen zaměstnancům knihoven a druhý zaměstnavatelům, tzn. vedoucím a ředitelům knihoven. Každá z výše jmenovaných skupin má jiné zkušenosti a očekávání od této formy práce a tyto rozdíly ve vnímání bude důležité zachytit a porovnat.

Dotazník pro zaměstnavatele

Účastníci průzkumu

Tab. 1 Počet respondentů podle typu knihovny

Průzkumu se zúčastnilo 264 vedoucích a ředitelů / ředitelek knihoven. Můžeme říci, že v tomto průzkumu představuje jeden respondent jednu knihovnu. Jak je vidět z tabulky 1, průzkumu se zúčastnily především veřejné městské a obecní knihovny (79 %), všechny krajské knihovny včetně Národní knihovny ČR; 15 % tvořily knihovny jiných sítí, nejčastěji vysokoškolské (6 %). Velikost knihoven pak určitým způsobem ovlivnila celkové výsledky průzkumu; účastnily se ho spíše menší veřejné knihovny v menších obcích a městech s menším počtem zaměstnanců, viz tabulka 2. Přes 50 % respondentů představují knihovny v obcích a městech do 10 tis. obyvatel a téměř polovinu tvoří knihovny do čtyř zaměstnanců. Jednu pětinu představují knihovny s jedním zaměstnancem, což jsou knihovny v malých obcích se základní pracovní agendou zaměřenou především na výpůjční a informační služby, kde je možnost pracovat na dálku velmi omezená.

Tab. 2 Respondenti podle velikosti obce a počtu zaměstnanců knihovny

vole

Poskytování práce na dálku

Pokud jde o odpovědi na základní otázku „Poskytujete svým zaměstnancům možnost pracovat na dálku?“, pouze třetina knihoven (86) odpověděla kladně, 67 % knihoven práci na dálku neumožňuje, viz graf 1. Většina knihoven (70 %) začala práci na dálku poskytovat během pandemie Covid-19. Důvody neposkytování práce na dálku pak jasněji vyplynou z dalších odpovědí respondentů.

Umožňujete práci na dálku?

Graf 1 Podíl zaměstnavatelů umožňujících práci na dálku

Jak je patrno z grafu 2, zaměstnavatelé uvádějí, že nejčastěji umožňují práci na dálku pracovníkům na pozici vedoucí (63 %), katalogizátorům (55 %) a pracovníkům v administrativě (51 %). Naopak nejméně pracují na dálku pracovníci ve službách (20 %) a pracovníci ve správě fondu (19 %). To samozřejmě vyplývá z charakteru práce, kterou pracovníci vykonávají. Pracovníci ve službách a obzvláště pracovníci ve správě fondu většinou nemají alternativní náplň práce, která by jim umožňovala pracovat na dálku. Výjimečně je to možné ve větších knihovnách, v nichž bývá pracovní agenda širší a vyžaduje například vypracování různých dokumentů apod. Tento rozpor v možnostech poskytování práce na dálku jednotlivým pozicím byl nejčastěji zmiňován v komentářích a označován jako největší překážka pro větší rozšíření tohoto typu práce v knihovnách. I ve větších knihovnách často zaměstnavatelé přistoupí k tomu, že z těchto důvodů neumožní pracovat na dálku raději nikomu, aby předešli napjatým vztahům na pracovišti. Případně pak povolují práci na dálku jen v individuálních případech, například ze zdravotních důvodů apod.

POZICE, KTERÝM JE UMOŽNĚNA PRÁCE NA DÁLKU

Graf 2 Výčet pozic, kterým je umožněna práce na dálku

Předpisy upravující práci na dálku v knihovnách

Téměř polovina knihoven (47 %) nemá v knihovně vnitřní předpis, který by upravoval podmínky poskytování práce na dálku. Podobně velká část knihoven (44 %) neuzavírá se zaměstnancem písemnou dohodu o výkonu práce na dálku, viz grafy 3 a 4. Jelikož v novele zákoníku práce je nově uvedena nutnost uzavřít písemnou dohodu o práci na dálku mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, bude nutné dosavadní praxi změnit a podpořit knihovny vzorovými dokumenty. Podle dalších zjištění má pouze 17 % knihoven obsaženu úpravu podmínek práce na dálku v kolektivní smlouvě, ve 45 % případů tuto úpravu kolektivní smlouva neobsahuje a 37 % knihoven nemá uzavřenu kolektivní smlouvu vůbec. Pokud jde o rozvržení pracovní doby při práci na dálku, více než polovina knihoven (53 %) uvádí, že zaměstnavatel určuje zaměstnanci povinnou dobu dosažitelnosti, tzn., že stanovuje určitou část pracovní doby, ve které musí být zaměstnanec k dosažení. Pětina knihoven dokonce stanovuje celou pracovní dobu zaměstnance a 27 % knihoven ponechává rozvržení pracovní doby výhradně na zaměstnanci.

Máte vytvořen vnitřní předpis?     Uzavíráte dohodu se zaměstnancem?

Grafy 3 a 4 Administrativa k výkonu práce z domova

Kontrola a další podmínky práce na dálku

Větší část knihoven (55 %) uvádí, že její zaměstnanci mají povinnost vyplňovat výkaz práce, pokud pracují na dálku. Dalších 33 % knihoven používá také jiné způsoby kontroly zaměstnance. Nejčastěji se jedná o kontrolu provedení stanovených úkolů, např. vyhotovených rešerší, počtu katalogizačních nebo akvizičních záznamů apod. Jako další formy kontroly uvedly knihovny například evidenci přístupů do knihovních systémů nebo e-mailovou komunikaci. To lze vyčíst z grafů 5 a 6.

Kontrola práce zaměstnanců je zcela legitimním nástrojem zaměstnavatele; může předejít různým nepříjemným situacím a přispět k nalezení vyhovujícího modelu pro práci na dálku. Pokud zaměstnanec neplní zadané úkoly, je vždy možné dohodu o práci na dálku vypovědět.

Povinnost vyplnit výkaz práce     Kontrola práce na dálku

Grafy 5 a 6 Způsoby kontroly práce na dálku

Poskytování náhrad a vybavení

Zákoník práce zmiňuje možnost placení náhrad zaměstnanci za práci na dálku (náklady za elektřinu, vytápění atd.), záleží však pouze na dohodě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, zda budou náhrady propláceny. Jak ukazují grafy 7 a 8, pouze sedm knihoven uvedlo, že platí zaměstnancům náhrady za práci na dálku, a to formou paušálu, jedná se především o krajské a větší městské knihovny.

Nějaký typ vybavení pro práci na dálku poskytuje svým zaměstnancům 72 % knihoven, nejčastěji se jedná o počítač nebo telefon, v menší míře pak například o tiskárnu nebo skener.

Poskytujete zaměstnancům náhrady?   Poskytujete zaměstnancům vybavení?

Grafy 7 a 8 Poskytnutí náhrad za práci z domova a poskytnutí potřebného vybavení

Hodnocení výkonnosti zaměstnanců při práci na dálku

Téměř polovina knihoven (48 %) se přiklání k názoru, že výkonnost pracovníků pracujících na dálku je zcela individuální a nelze hodnocení zobecnit. Další téměř polovina knihoven (44 %) uvádí, že výkonnost je stejná v případě práce z domova i při práci na pracovišti zaměstnavatele. Jen malé množství knihoven hodnotí výkonnost při práci na dálku jako výrazně lepší nebo horší (5 % v obou případech). Viz graf 9.

Hodnocení výkonnosti zaměstnanců

Graf 9 Hodnocení výkonnosti zaměstnanců při výkonu práce z domova

Celková spokojenost s prací zaměstnanců na dálku u zaměstnavatelů převažuje – velmi spokojeno je 26 % knihoven a spíše spokojeno 66 %, což celkově tvoří většinu knihoven. Jen 8 % knihoven uvedlo, že je spíše nespokojeno. Je evidentní, že v knihovnách, které přistoupily k poskytování práce na dálku svým zaměstnancům, se jedná o funkční alternativu. Zavedení smysluplné kontroly také přispívá k funkčnosti této formy práce v knihovně.

Spokojenost zaměstnanců s prací na dálku

Graf 10 Spokojenost zaměstnanců s prací na dálku

Limity a bariéry

Knihovny uváděly jako nejčastější problém při poskytování práce na dálku povahu práce, která neumožňuje tento typ práce vykonávat. Je zcela logické, že výrazným limitem pro práci na dálku je práce v přímých službách uživatelům knihovny či fyzická práce s fondem. To uvedly především knihovny, které práci na dálku vůbec neumožňují (87 %), ale také knihovny, které ji umožňují (67 %). Další problematickou oblastí je již zmiňovaná kontrola vykonané práce. To častěji uvádějí knihovny, které zavedly práci na dálku (40 %) a které se s tím prakticky potýkají. Knihovny, které práci na dálku neumožňují, v tomto nevidí zásadní problém (20 %). Jako další limity práce na dálku byly zmiňovány nedostatečné právní ukotvení, kybernetická bezpečnost nebo ztížení přístupu do interních zdrojů. V komentářích pak zaměstnavatelé uváděli také nedořešenou problematiku BOZP (bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) při práci na dálku. To lze vysledovat z tabulky 3.

Tab. 3 Limity a bariéry při poskytování práce na dálku

Výhody a budoucnost práce na dálku

Z tabulky 4 vyplývá, že hlavní výhody vidí zaměstnavatelé na straně zaměstnanců. Většina knihoven uvedla, že největším benefitem je slaďování soukromého a pracovního života (88 %) a větší spokojenost zaměstnanců (80 %). Naopak výhody, které může práce na dálku přinášet zaměstnavateli, například snížení nákladů na provoz, uvedla necelá třetina knihoven (29 %). Přínos ve smyslu menší fluktuace zaměstnanců uvedlo 27 % knihoven a posílení atraktivity knihovny na trhu práce uvedla necelá čtvrtina knihoven (24 %).

Tab. 4 Výhody práce na dálku

Jak vidí knihovny budoucnost práce na dálku ve svých institucích? Z grafu 11 je patrné, že většina knihoven, které zatím neumožňují práci na dálku, její zavedení v budoucnu ani neplánuje. Pouze 13 % knihoven uvádí, že zavedení práce na dálku v budoucnu předpokládají.

Možnost budoucího zavedení práce na dálku

Graf 11 Možnost zavedení práce dálku v budoucnosti

Otázka týkající se další perspektivy práce na dálku v knihovně byla určena knihovnám, které práci na dálku v současnosti umožňují. Větší část knihoven (63 %) v budoucnu neplánuje žádné změny současného stavu, částečně rozšířit možnost práce na dálku plánuje 27 % knihoven. Extrémnější změny ve smyslu výrazného omezení, výrazného rozšíření nebo úplného zrušení práce na dálku hodlá udělat jen velmi malá část knihoven, viz graf 12.

DALŠÍ PERSPEKTIVA PRÁCE NA DÁLKU

Graf 12 Perspektivy práce na dálku u poskytujících organizací

DOTAZNÍK PRO ZAMĚSTNANCE

Účastníci průzkumu

Průzkumu určeného zaměstnancům knihoven se zúčastnilo 786 respondentů, především z městských a obecních knihoven (39 %) a krajských knihoven (35 %). Z ostatních typů knihoven byly nejvíce zastoupeny vysokoškolské knihovny (9 % respondentů) a jiných specializovaných knihoven (8 %). Viz tabulka 5.

Na rozdíl od průzkumu určeného zaměstnavatelům, ve kterém byly více zastoupeny menší veřejné knihovny, v tomto průzkumu převažovali zaměstnanci větších knihoven. Téměř 70 % respondentů pracuje v knihovnách s více než 50 zaměstnanci.

Tab. 5 Typ knihovny, ve které zaměstnanec pracuje

Z tabulky 6 lze vyčíst, že nejčastěji se průzkumu zúčastnili zaměstnanci na pozicích knihovník ve službách (22 %), pracovníci na vedoucí pozici a katalogizátoři. Mezi jiné pozice patří nejčastěji pracovníci v odděleních PR, učící knihovníci či projektoví pracovníci.

Tab. 6 Pozice, na které respondenti v knihovně pracují

Možnost práce na dálku

O možnosti práce na dálku a jejího skutečného využití vypovídají grafy 13 a 14. Možnost pracovat na dálku má 60 % zaměstnanců, ne všichni ji ale využívají. Část zaměstnanců (15 %) nemá zájem pracovat na dálku, dalších 8 % tvrdí, že pracovat na dálku jim neumožňuje jejich vedoucí. Celkově tak práci na dálku využívá 364 zaměstnanců z celkových 786 účastníků průzkumu; z těch, kteří mají možnost využívat práci na dálku, je to 77 %.

MÁTE MOŽNOST PRACOVAT NA DÁLKU?   VYUŽÍVÁTE MOŽNOST PRÁCE NA DÁLKU?

Grafy 13 a 14 Možnost a skutečné využití práce na dálku

Četnost a objem práce na dálku

Z tabulky 7 vyplývá, že zaměstnanci nejčastěji pracují na dálku nepravidelně (53 %), tzn. nemají pevně stanovené dny v týdnu nebo měsíci a práci na dálku využívají podle potřeby. Další část pracuje na dálku několikrát za týden (19 %), případně jednou týdně (16 %). Malá část zaměstnanců pracuje na dálku každý den (5 %). Rozsah práce na dálku má v dohodě uzavřené se zaměstnavatelem stanoveno 34 % zaměstnanců.

Tab. 7 Četnost práce na dálku

Pokud jde o objem práce na dálku (viz tabulka 8), 41 % respondentů uvedlo, že veškerou svoji pracovní agendu mohou vykonávat na dálku. Stejná část respondentů může na dálku vykonávat přibližně polovinu své práce. Jen 18 % uvádí, že velmi malá část jejich práce je vhodná k práci na dálku.

Tab. 8 Objem práce vhodné pro práci na dálku

Vybavení

Možnost získat vybavení pro práci na dálku uvádí 70 % respondentů. Tato skupina pak nejčastěji využívá pracovní notebook (98 %), v menší míře pak telefon (38 %). Jen velmi malý počet respondentů má k dispozici tiskárnu nebo skener. Jako jiné vybavení respondenti uváděli například internetové připojení, tablet a další. Viz tabulka 9.

Tab. 9 Vybavení k práci na dálku od zaměstnavatele

Hodnocení práce na dálku zaměstnanci

Respondenti dostali za úkol zhodnotit různé aspekty ovlivňující výkon práce na dálku. Zaměstnanci oceňují především možnost samostatné organizace práce a výrazně lepšího soustředění při práci než na pracovišti. Lépe také hodnotí svou výkonnost a motivaci. Naopak hůře hodnotí technické vybavení, které mají k dispozici při práci na dálku, a možnost komunikace s kolegy. Výsledky lze vidět v grafu 15.

Graf 15 Hodnocení výkonu práce na dálku

Limity a bariéry práce na dálku

Největším omezením při práci na dálku (viz tabulka 10) je pro zaměstnance ztížený přístup do interních zdrojů zaměstnavatele (35 %). S tím souvisí také horší technické a technologické vybavení (27 %), které mají k dispozici doma nebo na jiném místě, ze kterého pracují. Zaměstnanci také hodnotí jako zásadní problém náplň a povahu práce (32 %), která nemusí umožňovat práci na dálku. To podle nich může ovlivnit celkové vztahy na pracovišti, jelikož zaměstnanci ve službách nebo ve správě fondu nemají možnost práce na dálku a mohou se tudíž cítit částečně diskriminovaní. Dalším problémem, který přináší práce na dálku, může být určité rozptýlení pozornosti a rušivé vlivy například v domácím prostředí, to pociťuje 26 % respondentů. Naopak vůbec žádné limity a omezení nepociťuje celá čtvrtina respondentů. Další faktory jako jsou zvýšené náklady v domácnosti, administrativní náročnost nebo kybernetická bezpečnost a nedostatečné digitální kompetence uváděli respondenti v menší míře. Mezi jinými omezeními se objevila například absence vhodného pracovního koutu v domácnosti, případně malá flexibilita zaměstnavatele při schvalování práce na dálku apod.

Tab. 10 Limity práce na dálku podle zaměstnanců

Výhody práce na dálku

Z tabulky 11 je patrné, že zaměstnanci vnímají práci na dálku jako velký benefit. Oceňují především to, že mají možnost pracovat na dálku při různých omezeních (85 %), které by jinak znamenaly nutnost pracovní absence. Především pro rodiče malých dětí, pečující osoby nebo v případě lehčích zdravotních indispozic je tato forma práce velmi vítaná. Dalším oceňovaným přínosem je úspora času a nákladů, které jsou spojeny například s delším dojížděním do práce (76 %). Přínos v podobě lepšího sladění pracovního a soukromého života pociťuje 71 % respondentů. Také faktory jako je větší klid na práci, možnost samostatné organizace práce a zvýšená produktivita práce byly vysoce pozitivně hodnoceny.

Tab. 11 Výhody práce na dálku

Důležitost a budoucnost práce na dálku podle zaměstnanců

Jak vyplývá z grafu 16, práce na dálku je pro 63 % respondentů důležitá, pro necelou pětinu respondentů (18 %) naopak důležitá není. Další zhruba pětina respondentů (19 %) práci na dálku nevyžaduje, ale pokud je k dispozici, uvažovali by o využití takové možnosti.

VÝZNAM PRÁCE NA DÁLKU PRO ZAMĚSTNANCE

Graf 16 Důležitost práce na dálku pro zaměstnance

Dále byl v průzkumu zjišťován názor zaměstnanců na budoucnost práce na dálku v jejich instituci (graf 17). Největší část respondentů (34 %) je pro zachování rozsahu a podmínek práce na dálku ve stavu, v jakém ji nyní jejich zaměstnavatel poskytuje. Celá čtvrtina respondentů by možnosti práce na dálku rozšířila a dalších 22 % by možnosti práce na dálku ve své instituci rozšířilo výrazně. Jelikož na tuto otázku odpovídali všichni respondenti, tedy i ti, jejichž zaměstnavatel práci na dálku neumožňuje, 18 % respondentů uvedlo, že by ve své instituci možnost práce na dálku zavedli. Zrušení a omezení práce na dálku neuvedl jako možnost téměř žádný respondent.

PRÁCE NA DÁLKU V BUDOUCNOSTI

Graf 17 Budoucnost práce na dálku z pohledu zaměstnanců

Pozice, kterým by měla být umožněna práce na dálku

Respondenti měli rozhodnout (graf 18 na následující stránce), pro které pozice v knihovně je podle nich vhodná práce na dálku a pro které nikoliv. Jako nejvhodnější pozice vzhledem k náplni práce uváděli především správce systémů a digitálních knihoven, pracovníky v administrativě, metodiky, katalogizátory a akvizitéry. Naopak nejméně vhodné pozice jsou podle respondentů pracovníci ve službách, pracovníci ve správě fondu a vedoucí pracovníci. Nejedná se o žádné překvapivé výsledky, již z předešlých otázek vyplynulo, že náplň práce pracovníků služeb a správy fondů je zásadním limitujícím faktorem pro využívání práce na dálku.

Závěry

Z průzkumů vyplynuly odpovědi na řadu otázek, týkajících se práce na dálku v knihovnách. Přinesly pohledy na tento typ práce z pohledu zaměstnavatelů a zaměstnanců. Důležitým zjištěním byl především fakt, že práce na dálku není v knihovnách běžná a poskytuje ji menšina zaměstnavatelů. Tuto skutečnost ovlivňuje celá řada faktorů. Nejčastěji knihovny uváděly, že práce na dálku není pro knihovny vhodná vzhledem k charakteru jejich činnosti. Práce ve službách a s fondem vyžaduje přítomnost na pracovišti. I ve větších knihovnách, ve kterých najdeme diferencovanější pracovní agendu, raději plošně práci na dálku neumožňují, aby nedocházelo k nerovnostem/diskriminaci. Dalšími uváděnými důvody jsou především nemožnost zabezpečit pracoviště zaměstnance v souladu s požadavky BOZP, obavy z nutnosti platit zaměstnanci náhrady za práci z domova nebo zatěžující administrativa spojená se zavedením práce na dálku. Na straně zaměstnavatelů bude důležité se dále soustředit na vypracování vzorových dokumentů, jelikož bylo zjištěno, že přibližně polovina respondentů nemá vnitřní předpis upravující práci na dálku, ani neuzavírá dohody o práci na dálku se zaměstnanci. Dalším důležitým prvkem je kontrola práce na dálku, která může být pro zaměstnavatele problematická, a zajištění přístupu zaměstnanců do interních zdrojů knihovny.

Mnoho z těchto obav a zdánlivých překážek je možné zaměstnavatelům vysvětlit a podložit relevantními informacemi. To bude také cílem pracovní skupiny. Pro zjednodušení zavádění práce na dálku budou knihovnám poskytnuty vzorové dokumenty a doporučení, viz níže.

Na straně zaměstnanců se potvrdilo, že práce na dálku je pro ně velkým benefitem a vítanou formou práce, která jim umožňuje lépe skloubit pracovní a osobní život. Práce na dálku přináší zaměstnancům možnost samostatné organizace práce, lepší soustředěnost, celkovou spokojenost a tím zvýšenou produktivitu práce. Určitě platí, že práce na dálku není pro každého zaměstnance. Z výzkumu také vyplynulo, že zdaleka ne všichni zaměstnanci, kteří mají možnost pracovat na dálku, tuto možnost využívají. Práce na dálku může přinášet i některá úskalí. Chybějící kontakt s kolegy a prolínání osobního a pracovního života při práci z domova může narušit nejen samotný výkon práce, ale v důsledku i duševní pohodu zaměstnance, což může ovlivnit i jeho fyzické zdraví. Je důležité, aby zaměstnanci dodržovali správné zásady pro práci na dálku a kombinovali práci na dálku s prací na pracovišti zaměstnavatele.

Výsledky průzkumu budou dále podrobeny analýze v pracovní skupině, která se problematikou práce na dálku v knihovnách zabývá. Díky analýze bude zmapován současný stav poskytování práce na dálku v knihovnách České republiky a zpracovány podklady pro další postup při řešení této klíčové aktivity. Cílem je poskytnout knihovnám kompletní informace, doporučení a vzorové materiály potřebné pro zavedení práce na dálku v knihovně.

Mezi cílové dokumenty by měly patřit:

• vzorový vnitřní předpis upravující práci na dálku v knihovně
• vzorová dohoda o práci na dálku mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem
• vzor ujednání o práci na dálku v kolektivní smlouvě
• problematika BOZP při práci na dálku – názory odborníků
• srozumitelný přehled výhod a nevýhod práce na dálku
• analýza vhodnosti práce na dálku pro jednotlivé pozice v knihovně
• souhrn možností kontroly práce na dálku zaměstnavatelem
• zásady práce na dálku z hlediska zaměstnance

Zavádění práce na dálku v knihovnách je celkově v souladu s obecnými trendy na pracovním trhu. Práce na dálku nabízí výhody, jako je flexibilita, zvýšená produktivita a inkluzivnější pracovní prostředí. Práce na dálku může posílit inkluzivitu tím, že odstraní geografické bariéry. Knihovny mohou například využít nejrůznější odborníky a talenty ze vzdálenějších regionů nebo prostředí, kteří mohou knihovnu obohatit. I když práce na dálku nabízí řadu výhod, je nezbytné si uvědomit potenciální výzvy a najít způsoby, jak je řešit. Efektivní komunikace, nástroje pro spolupráci a jasně formulované požadavky a očekávání jsou zásadní pro to, aby bylo fungování práce na dálku úspěšné.

Graf 18 Názory zaměstnanců na možnost uplatnění různých pozic pro práci na dálku

PILLEROVÁ, Vladana. Podmínky pro poskytování práce na dálku v knihovnách – výsledky průzkumu. Knihovna: knihovnická revue. 2023, roč. 34, č. 2, s. 76–95. ISSN 1807-3252.

Klíčová slova: učiaci knihovník, informačné správanie, informačná gramotnosť, informačné vzdelávanie, rešeršné stratégie, generácia Z

Summary: This paper briefly introduces the issues of information education and information behaviour of Generation Z students in an academic environment. The article is an exctract of a thesis defended at the Institute of Information Studies and Librarianship, Faculty of Arts, Charles University in 2023, which allows the reader to gain insight into the topic from the perspective of a teaching librarian from the Czech Technical University in Prague.

Keywords: teaching librarian, information behaviour, information literacy, information education, search strategies, generation Z

Mgr. Klaudia Kudličková / Ústřední knihovna Českého vysokého učení technického (Central Library Czech Technical University in Prague), Technická 6, 160 80 Praha 6

Úvod

Informačná gramotnosť je v modernej spoločnosti jedna z kľúčových zručností, ktorá má zásadný vplyv na úspešnosť a efektivitu vzdelávania a výskumu. S neustále sa zväčšujúcim objemom dostupných informácií sa stáva nevyhnutnosťou naučiť sa správne vyhľadávať, kriticky hodnotiť a efektívne využívať zdroje informácií.

Študenti zo stredoškolského prostredia prichádzajú mnohokrát s nedostatočnou vzdelanostnou úrovňou potrebnou pre úspešné študovanie na vysokej škole. Keďže charakteristickou črtou vysokoškolského prostredia je orientácia a efektívna práca s odbornými informáciami, na informačné vzdelávanie by v tomto prostredí mal byť kladený dôraz. Okrem učenia sa kritickému uvažovaniu v samotnom štúdiu, s danou skutočnosťou pomáhajú v akademickom prostredí vysokoškolské knižnice v roli učiacich knihovníkov, ktorí pomáhajú študentom osvojiť si správne spôsoby vedúce k zvyšovaniu kompetencií informačnej gramotnosti.

Cieľom článku je poskytnutie teoretického náhľadu na problematiku informačného vzdelávania, informačného správania v akademickom prostredí a priblíženie aktuálneho stavu poznania so zameraním na tzv. generáciu Z. V závere článku sa čitateľ dozvie v stručnosti o informačnom vzdelávaní v Ústrednej knižnici ČVUT.

Terminológia a výber významných autorov v oblasti informačného správania v akademickej sfére

V rámci kompetencií informačnej gramotnosti nejde len o využívanie všeobecných intelektových znalostí – inteligencie, ale najmä o využívanie špecifických znalostí, ktoré sa nadobúdajú postupným učením (napr. schopnosť efektívne sformulovať informačnú požiadavku, schopnosť pracovať s informačnými systémami alebo schopnosť strategicky uvažovať nad vyhľadávaním a pod.) (Marchionini, 1995). Úroveň kvality vyhľadaných výsledkov je tiež ovplyvnená postojom používateľa, ktorý sa počas tohto procesu môže meniť (Marchionini, 1995).

T. D. Wilson (1999) problematiku kompetencií informačnej gramotnosti prepája s informačným správaním, informačným správaním pri hľadaní informácií a informačným správaním pri vyhľadávaní, ktoré predstavuje v svojom modeli v hierarchickom znázornení.

Obr. 1 Ložiskový model (Wilson, 1999)

Termín informačné správanie (informační chování) podľa České terminologické databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) je definovaný ako „souhrnné označení pro aktivity človeka v informačním prostředí“ (Jonák, 2003). Ide o využívanie akýchkoľvek informácií. Informačné správanie pri hľadaní informácií predstavuje cieľavedomé a aktívne vyhľadávanie informácií a pojem informačné správanie pri vyhľadávaní informácií poukazuje na interakciu užívateľa so systémom alebo službou (Jarolímková, 2022).

V medzinárodnej terminológii sa v súvislosti s vyhľadávaním informácií používa niekoľko pojmov, ktoré sa chápu rozdielne i synonymicky:

• information seeking = hľadanie informácií (najširší pojem),
• information retrieval = vyhľadávanie informácií (využívané skôr v kontexte indexovania a algoritmov jednotlivých systémov),
• information acquiring = získavanie informácií,
• online retrieval = interaktívne online vyhľadávanie,
• online searching = online vyhľadávanie,
• information gathering = zhromažďovanie informácií (Papík, 2011).

V problematike informačného správania mala významný vplyv Carol Collier Kuhlthau, ktorá sa zameriavala na informačné správanie v akademickom prostredí. V ukážke jej modelu je znázornený vyhľadávací proces od vzniku informačnej potreby (iniciácie) až po spracovanie v praktickom využití (prezentácie). Model pôvodne vznikol na základe výskumu zameraného na skúmanie študentov, ktorých Kuhlthau pozorovala od iniciácie až po začatie písania úlohy, ktorú mali splniť. Model dané štádiá zobrazuje v troch rovinách:

1. emocionálnej (pocitovej),
2. kognitívnej (myšlienkovej / intelektuálnej),
3. fyzickej (konkrétne aktivity) (Steinerová, Grešková, Ilavská, 2010).

Obr. 2 Model informačného správania podľa (Kuhlthau, 2004)

Informačnému správaniu sa venoval i T. D. Wilson, ktorý naň vo svojom modeli nazeráako na „dôsledok informačnej potreby používateľa, ktorý s cieľom jej uspokojenia kladie požiadavky na formálne alebo neformálne informačné zdroje alebo služby, čo vedie k následnému úspechu alebo neúspechu pri hľadaní relevantných informácií“ (Wilson, 1999).

Obr. 3 Wilsonov model informačného správania (Wilson, 1999)

Vo vyhľadávaní informácií môžeme rozoznávať i tzv. informačný štýl jedinca (informa tion style). Informačný štýl vo vyhľadávaní je ovplyvnený osobnostnými faktormi. Od nich sa odvíja štýl práce – komunikácia so systémom a výber rešeršnej stratégie (Bawden, Robinson, 2015). Bawden a Robinson prevzali päť typov informačného správania používateľov pri vyhľadávaní, ktorú pôvodne spracovala (Palmer, 1991), a to:

• informační „ignoranti“^[1] (non ‑seekers): prístup k informáciám nepovažujú za prioritu,
• samotári (’lone, wide rangers)^[2]: preferujú samostatnú prácu, spoliehajú sa na náhodné objavovanie informácií,
• nespokojní, neistí hľadači (unsettled, self ‑conscious seekers): obávajú sa, že im dôležité informácie unikajú,
• sebaistí hľadači (confident collectors): systematicky si aktívne vytvárajú vlastné informačné zbierky,
• lovci (hunters): informácie vyhľadávajú aktívne, pravidelne; sústredia sa na relevantnosť.

Pri vyhľadávaní informácií je teda možné stretnúť sa s rôznym typom informačného správania používateľov. Okrem informačného štýlu má na vyhľadávanie informácií veľký vplyv pocit neistoty (Kuhlthau, 2004). Ten môže byť ešte zosilnený tzv. afektívnou záťažou (affective load), čo znamená, že neistota je zosilnená pociťovaným časovým tlakom (Nahl, 2005). Tým sa potvrdzuje tvrdenie Marchioniniho o postoji používateľa (človeka hľadajúceho informácie k svojej informačnej požiadavke), pretože postoj a konkrétna situácia ovplyvňuje informačné správanie a motiváciu informačného „hľadača“ (information seeker). Je možné teda predpokladať, že úspešné a efektívne vyhľadávanie relevantných informácií je závislé od úrovne individuálnych špecifických kognitívnych schopností a afektívnych postojov pri konkrétnej informačnej potrebe.

Informačné správanie generácie Z v elektronickom prostredí

Súčasní študenti na vysokých školách sa na základe veku prevažne zaraďujú do skupiny tzv. generácie Z. Termínom generácia Z sa označujú mladí ľudia narodení po roku 1995 (Seemiller, Grace, 2017). V odbornej literatúre informačnej vedy sa daná skupina vyznačuje i termínom digitálni domorodci (digital natives). Tento termín označuje prirodzenú a intuitívnu interakciu s technológiami. Generácia Z sa odlišuje od predchádzajúcich generácií. Rozdiel však nespočíva v myslení, i táto generácia považuje vysokoškolské prostredie za dôležité pre svoju budúcnosť a chce sa učiť a osvojiť si nadobudnuté poznatky. Odlišnosti sú prítomné najmä v spôsobe práce s informáciami (Seemiller, Grace,

2017). Generácia Z je technologicky zdatná, má „digitálnu DNA“ (Steinerová, Grešková, Ilavská, 2010), preferuje samostatnú prácu a prácu s rôznymi druhmi vizualizovaných výstupov (Seemiller, Grace, 2017) (napr. učenie sa prostredníctvom tzv. videotutoriálov – výukových inštruktážnych videí).

Napriek tomu, že sa digitálni domorodci považujú za technologicky zdatných, nepoukazuje to na fakt, či sú digitálne a informačne gramotní. J. Steinerová kriticky

sformulovala problematické oblasti spojené s informačným správaním mladých ľudí v elektronickom prostredí. Tvrdí, že na základe preukázaných výsledkov vo výskumoch majú mladí ľudia v svojom informačnom správaní problémy so sústredenou reflexiou a kritickým myslením (Steinerová, Grešková, Ilavská, 2010). V rámci vyhľadávania v elektronickom prostredí identifikovala nasledovné problémy:

• „chýba dostatočne hlboké porozumenie informačných potrieb – podliehajú rýchlym, zjednodušeným a intuitívnym riešeniam,
• problém s vytvorením informačnej stratégie a hodnotením zdrojov z hľadiska relevancie a dôveryhodnosti,
• nedostatok hlbších poznatkov – typickou črtou generácie Z je mozaikovité skladanie častí textov (tzv. cut and paste), samostatné učenie a interaktívne médiá, v ktorých je čoraz populárnejší obrazový, vizuálny prieskum” (Steinerová, Grešková, Ilavská, 2010).

Podľa spomenutých problematických vlastností generácie Z študenti síce nemajú problém ovládať a interagovať so súčasnými užívateľskými rozhraniami pri práci s odbornými elektronickými zdrojmi, avšak ich preferencia okamžitých výsledkov a nedostatok hlbšieho porozumenia ich privádza často iba k intuitívnemu vyhľadávaniu a analytické nástroje vyhľadávania nevyužívajú, preto učiaci knihovníci môžu študentov priviesť k efektívnejšiemu spôsobu práce s informáciami.

Kompetencie vysokoškolských študentov

Počas štúdia študenti získavajú základné návyky vyhľadávania a práce s informáciami

(v tomto prípade odbornými), čo spadá pod oblasť informačnej gramotnosti. Schopnosťami a kompetenciami informačnej gramotnosti vysokoškolských študentov v rôznych vedných oblastiach sa zaoberala Asociácia vysokoškolských a výskumných knižníc (ACRL) pracujúca v rámci Americkej asociácie knižníc (ALA). Boli vytvorené štandardy informačnej gramotnosti, tzv. ACRL Information Literacy Competency Standards for Higher Education. V odboroch prírodných a technických vied sa informačná gramotnosť v štandardoch ACRL definuje ako súbor schopností:

• identifikovať potrebu informácií,
• získať informácie,
• vyhodnotiť informácie a následne revidovať stratégiu potrebnú k ich získaniu,
• používať získané informácie etickým a zákonným spôsobom (ACRL, 2007).

Tieto kompetencie sú v technických odboroch veľmi dôležité najmä z dôvodu, že študenti musia pracovať s veľkým množstvom rýchlo sa meniacich informácií, a tak sú nútení orientovať sa v širokej škále informačných zdrojov a držať krok s novým vývojom a zdrojmi (ALA, 2006).

Informační špecialisti – lektori v oblasti vyhľadávania informácií

Informační špecialisti, ktorí sa zaoberajú informačným vzdelávaním, sa nazývajú učiaci knihovníci (teaching librarians). Učiaci knihovníci študentom odovzdávajú poznatky o efektívnej práci s informáciami, aby boli neskôr schopní sa samostatne pohybovať v

informačnom prostredí a efektívne vyhľadávať. Pracujú s nimi ako ich tréneri/mentori/ /lektori (ACRL, 2017). Učiaci knihovníci spadajú do edukačného prostredia neformálnych inštitúcií, kde zvyčajne nie sú formálne pedagogicky vzdelaní a lektorské kompetencie si musia osvojiť v priebehu vlastnej samostatnej praxe.

V Americkej asociácii knižníc (ALA – American Library Association) vznikol v roku 2007 štandard, ktorý popisuje odborné kompetencie (odporúčania) pre učiacich knihovníkov – ACRL Standards for Proficiencies for Instruction Librarians and Coordinators: A Practical Guide (ACRL, 2007). Učiaci knihovníci by mali podľa tohto dokumentu disponovať:

• administratívnymi zručnosťami,
• zručnosťami v oblasti hodnotenia a posudzovania,
• komunikačnými zručnosťami,
• znalosťou učebných osnov,
• zručnosťami v oblasti integrácie informačnej gramotnosti,
• zručnosťami v oblasti tvorby výučby,
• zručnosťami v oblasti vedenia,
• zručnosťami v oblasti plánovania,
• prezentačnými zručnosťami,
• propagačnými zručnosťami,
• odbornými znalosťami predmetu,
• didaktickými zručnosťami (ACRL, 2007).

Jednotlivé body sú v tomto štandarde ďalej podrobne opísané.

V roku 2023 vznikli v českom prostredí taktiež odporúčania pre učiacich knihovníkov v rámci centralizovaného rozvojového projektu (CRP 18+) Podpora blended learningu vysokoškolskými knihovnami (služby, zdroje, procesy)^[1]. Nasledujúce body sú považované medzi knihovníkmi AKVŠ (Asociace knihoven vysokých škol ČR) za aktuálne nevyhnutné (Bočková et al., 2023):

1. Technologické kompetencie: poukazujú na teoretickú a praktickú znalosť využívania potrebnej techniky a technológií vo výuke. Nejde len o presun do online prostredia, ale i o využívanie technológií a obohacovanie lekcií v prezenčnej výuke.
2. Sociálne kompetencie a tzv. soft skills: od učiacich knihovníkov sa očakáva odolnosť voči stresu, empatia a schopnosť prispôsobenia sa novým potrebám akademickej obce. Patrí sem i sebamotivácia a time manažment.
3. Odborné kompetencie: technologický rozvoj si vyžaduje kontinuálne odborné vzdelávanie. Učiaci knihovníci potrebujú disponovať hlbokými znalosťami vyučovaných oblastí a zároveň vedieť prispôsobiť danú problematiku úrovni cieľovej skupiny.
4. Jazykové kompetencie: v akademickom prostredí je anglický jazyk už štandardnou nutnosťou. Knihovníci musia disponovať touto znalosťou.
5. Pedagogické a didaktické kompetencie: učiaci knihovníci potrebujú porozumieť didaktickým procesom vo vzdelávaní a vplyvu technológií na tieto procesy. Sú vyžadované lektorské a prezentačné schopnosti.

Podľa pravidelného prieskumu pracovnej skupiny IVIG (Pracovní skupina pro informační vzdělávání a informační gramotnost) realizovaného v roku 2020 ^[1] sa knihovníci v rámci vzdelávania informačnej gramotnosti venujú témam – služby knižnice všeobecne, vyhľadávanie v katalógu, vyhľadávanie na internete, vyhľadávanie v databázach, otvorená veda, hodnotenie kvality informácií a informačných zdrojov, citovanie: citácie a plagiátorstvo, citačné manažérske systémy, písanie odborného textu, tvorba netextových publikácií, publikovanie vlastnej práce, odborná spolupráca a zdieľanie, online nástroje pre výučbu. V prieskume sa objavili i nové témy ako vizualizácia dát, time manažment, akademická integrita, predátorské časopisy, kritické myslenie, efektívne čítanie, myšlienkové mapy, nástroje pre výskum, správa webu a iné (Vizváry, 2020). Všetky tieto témy prispievajú k podpore akademickej obce a k podpore informačnej gramotnosti v prostredí vysokých škôl prostredníctvom:

• tvorby voliteľných e -learningových kurzov,
• tvorby vzdelávacích materiálov,
• účasti v bakalárskych a diplomových seminároch organizovaných jednotlivými fakultami a ich súčasťami,
• snáh o zavedenie samostatného povinného predmetu na univerzite (Bočková et al., 2023).

Interakcia s vyhľadávacími systémami

Pri vyhľadávaní informácií užívatelia interaktívne komunikujú s vybraným informačným systémom. Táto komunikácia prebieha v rozhraní, ktoré je komunikačným kanálom medzi užívateľom a daným systémom (Marchionini, 1995). Užívateľské rozhrania sa s rozvojom počítačových komunikačných sietí zmenili z pôvodných vyhľadávacích systémov, ktoré si vyžadovali znalosť príkazového jazyka, na užívateľsky prívetivé systémy, prístupné čo najširšiemu okruhu užívateľov (Piáček, 2014). Keďže elektronická komunikácia patrí k štandardom tejto spoločnosti, užívateľské rozhrania z hľadiska funkčnosti už bývajú na vysokej úrovni. Tieto systémy by mali umožňovať užívateľovi, aby bol schopný v systéme vyhľadávať informácie i bez predchádzajúcich znalostí informačnej problematiky (Papík, 2011). Súčasné vyhľadávacie systémy, teda užívateľsky prívetivé rozhrania, podliehajú užívateľsky orientovanému dizajnu (human ‑centered design) (Marchionini, 1995) a tzv. personalizácii, čo znamená „nastavenie parametrov zodpovedajúcim požiadavkám daného konkrétneho užívateľa“ (Piáček, 2014). Tieto požiadavky sú na základe histórie daného užívateľského účtu zachovávané. Informačné systémy z hľadiska užívateľského rozhrania sú zložené z dvoch častí:

K fyzickej zložke je možné priradiť napríklad vstupné a výstupné zariadenie, nástroje selekcie alebo spätnú väzbu systému. Konceptuálna zložka zodpovedá dotazovaciemu/príkazovému jazyku, menu, prostriedkom priamej manipulácie, ikonám a pod. (Papík, 2011)

Obr. 5 Zložky užívateľského rozhrania vyhľadávacieho informačného systému (Marchionini, 1995) podľa (Papík, 2011)

Komunikácia s užívateľom prebieha formou dialógu so systémom. Túto konverzáciu tvorí: otázka a odpoveď, riadené menu, formulár a príkazový (dotazovací) jazyk.

Rešeršné systémy v elektronickom prostredí sú dynamickým prostredím, v ktorom užívatelia so systémom môžu komunikovať rozličnými spôsobmi. Dokumenty obsiahnuté v týchto systémoch sú indexované. Indexový súbor je „pomocný soubor strukturovaný a tříděný podle jiného hlediska než základní (primární) soubor. Obsahuje záznamy o struktuře ve formě „klíč, adresa“, kde klíč je hodnota (slovo, fráze, atribut) a adresa je ukazatel na místo uložení této hodnoty v základním souboru. Účelem indexového souboru je urychlit přístup k datům a tím zkrátit dobu vyhledávání“ (Kučerová, 2003). Pri komunikácii so systémom dochádza k spracovaniu informačnej požiadavky (rešeršného dotazu), a to prostredníctvom rozpoznávania slov (odstránením nevýznamových tzv. stop slov), spracovaním prirodzeného jazyka, rozšírením dotazu s pomocou tezaurov a iných slovníkov (query expansion) alebo opravy dotazu (spelling correction).

Informačné vzdelávanie z pohľadu učiaceho knihovníka na ČVUT

Spôsobov, akými sa informačné vzdelávanie realizuje na vysokých školách, je viacej. Výber konkrétnej metódy je ovplyvnený obsahom danej časti kurzu a vzdelávacím cieľom. Okrem toho vedomosti v informačnom vzdelávaní poskytujú učiaci knihovníci najčastejšie prostredníctvom spolupráce s danou vysokou školou a jej fakultami. Táto spolupráca spočíva v jednorazových prednáškach v predmetoch vyučujúcich, alebo učiaci knihovníci vedú samostatné akreditované kurzy a iné vzdelávacie aktivity. Medzi najrozšírenejšie metódy patrí frontálny výklad, aktivizujúce metódy a praktické cvičenia a iné (Hrdináková, Fázik, 2021). Autorka popisovanej diplomovej práce s názvom Výuka rešeršných stratégií ako zásadná podpora informačnej gramotnosti na ČVUT je učiacim knihovníkom v prostredí ČVUT a zároveň patrí k popisovanej generácii Z. Z tohto hľadiska vo

výuke učiacich knihovníkov vníma najmä dôležitosť kreatívneho zapojenia študentov – interaktivity, ktorá vyšla z výsledkov realizovaného výskumu danej diplomovej práce ako dôležitý faktor zo spätnej väzby. Vo výuke preferuje využívanie praktických demonštratívnych ukážok a cvičení pred klasickým teoretickým výkladom, ktorý spôsob taktiež v spätnej väzbe študenti vnímali ako vedúci k lepšiemu pochopeniu.

Informačné vzdelávanie je na ČVUT uskutočňované rôznymi spôsobmi: tradičnou formou – frontálnym výkladom alebo prostredníctvom online seminárov, ktoré sa zaradili do štandardnej ponuky služieb Ústrednej knižnice ČVUT od roku 2020. Pre zvyšujúci sa dopyt po online vzdelávaní zo strany univerzity knižnica svoju vzdelávaciu náplň postupne presúva do online priestoru. Konkrétne sa jedná o elektronické kurzy na platforme Moodle, čo je tzv. LMS (Learning Management System). Ide o modulárny systém elektronických kurzov pripravovaných pre študentov bakalárskeho, nadväzujúceho magisterského i doktorandského štúdia (medzi účastníkmi sa však vyskytujú i akademickí pracovníci), kde vedomostná úroveň a hĺbka je prispôsobená potrebám a úrovni účastníkov. Od roku 2021 sa ponuka týchto kurzov rozšírila o kurzy v anglickom jazyku. Okrem školení určitá forma informačného vzdelávania prebieha aj v rámci exkurzií, kde sa študenti dozvedajú informácie súvisiace tiež s vyhľadávaním informácií.

Záver

Informačné správanie súčasných mladých ľudí v elektronickom prostredí je síce intuitívne a prirodzené, napriek tomu, úroveň kompetencií informačnej gramotnosti študentov na vysokých školách nebýva ideálna. Odovzdávanými skúsenosťami v informačnom vzdelávaní učiaci knihovníci zvyšujú dané intelektuálne schopnosti študentov, aby boli schopní samostatnej, efektívnej a kvalitnej práce s odbornými informáciami, ktorá je

charakteristická pre akademickú sféru. Spôsoby a metódy výuky sú rôzne a ich výber závisí od zamerania a cieľa kurzu. Taktiež závisia od kreativity učiacich knihovníkov, ktorí by sa mali snažiť o dosiahnutie čo najvyššej možnej miery porozumenia študentov aj prostredníctvom výberu metódy podľa charakteristických čŕt generácie Z. V prostredí ČVUT sa prostredníctvom spätnej väzby z výskumu realizovaného v rámci diplomovej práce podarilo potvrdiť, že výučba učiacich knihovníkov v tomto prostredí sa ukazuje ako pozitívne vplývajúca na informačné správanie študentov pri hľadaní informácií.

Použitá literatúra

ACRL, 2007. Standards for proficiencies for instruction librarians and coordinators: Approved by the ACRL Board, June 24, 2007. College&Research Libraries News. Vol. 68, no. 9, s. 570–575. DOI 10.5860/crln.68. 9. 7871.

ALA, 2017. Roles and strengths of teaching librarians. Association of College&Research Libraries (ACRL): a division of the American Library Association [online]. Dostupné z: https://www.ala.org/ acrl/standards/teachinglibrarians.

ALA, 2006. Information Literacy Standards for Science and Engineering/Technology. Association of College&Research Libraries (ACRL) [online]. 24 júl 2006. Dostupné z: https://www.ala.org/acrl/ standards/infolitscitech.

BAWDEN, David; ROBINSON, Lyn, 2015. Introduction to Information Science [online]. 1. vyd. Facet. ISBN 978-1-78330-076-1. Dostupné z doi: 10.29085/9781783300761.

BOČKOVÁ, Markéta; ČECHOVÁ, Alžbeta; DVOŘÁKOVÁ, Petra; KMOCHOVÁ, Alena; KONEČNÁ,

Marie; LANDOVÁ, Hana; LORENTE, Adéla; MARTINKOVÁ, Pavla; NAJBRTOVÁ, Kateřina; PAULOVÁ, Kristýna, 2023. Jak podpořit blended learning [online]. Praha: MŠMT. Dostupné z: https://www. akvs.cz/jak ‑podporit ‑blended ‑learning/1.html#idea3. [cit. 25 júl 2023].

HRDINÁKOVÁ, Ľudmila; FÁZIK, Jakub, 2021. Informačná gramotnosť a informačné vzdelávanie [online]. Bratislava: Zenodo. ISBN 978-80-974036-2-1. Dostupné z: https://zenodo.org/re‑

cord/6004432.9788097403621. [cit. 25 júl 2023].

JAROLÍMKOVÁ, Adéla, 2022. Rešeršní strategie: Informační chování při vyhledávání informací [prezentácia]. Praha: Ústav informačních studií a knihovnictví.

JONÁK, Zdeněk, 2003. Informační chování. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha: Národní knihovna ČR. Dostupné z: https://aleph.nkp. cz/F/?func=direct&doc_number=000000463&local_base=KTD. [cit. 25 júl 2023].

KUČEROVÁ, Helena, 2003. Indexový soubor. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha: Národní knihovna ČR. Dostupné z: https://aleph.nkp. cz/F/?func=direct&doc_number=000000106&local_base=KTD. [cit. 25 júl 2023].

KUDLIČKOVÁ, Klaudia, 2023. Výuka rešeršných stratégií ako zásadná podpora informačnej gramotnosti na ČVUT. Diplomová práca, vedoucí Papík, Richard. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví.

KUHLTHAU, Carol Collier, 2004. Seeking meaning: A process approach to library and information services. 2. vyd. Westport, Connecticut: Libraries Unlimited. ISBN 1-59158-094-3.

MARCHIONINI, Gary, 1995. Information seeking in electronic environments. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 0-521-44372-5.

NAHL, Diane, 2005. Affective and cognitive information behavior: Interaction effects in Internet use. Proceedings of the American Society for Information Science and Technology. Vol. 42, no. 1. DOI 10.1002/meet.1450420196.

PALMER, Judith, 1991. SCIENTISTS AND INFORMATION: II. PERSONAL FACTORS IN INFORMATION BEHAVIOUR. Journal of Documentation. Vol. 47, no. 3, s. 254–275. DOI 10.1108/eb026880.

PAPÍK, Richard, 2011. Strategie vyhledávání informací a elektronické informační zdroje. 1. Praha: Velryba. ISBN 978-80-85860-22-1.

PIÁČEK, Jiří, 2014. Úvod do práce s elektronickými informačními zdroji: terminologie, typologie, rešerše, databáze, knihovny [online]. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci: Pedagogická fakulta. ISBN 978-80-244-4108-5. Dostupné z: https://kvv.upol.cz/images/upload/files/Uvod_ do_prace_s_elektronic_DEF.pdf. [cit. 25 júl 2023].

SEEMILLER, Corey a GRACE, Meghan, 2017. Generation Z: Educating and Engaging the Next Generation of Students. About Campus. Vol. 22, no. 3, s. 21–26. ISSN 1086-4822. DOI 10.1002/abc.21293.

STEINEROVÁ, Jela, GREŠKOVÁ, Mirka a ILAVSKÁ, Jana, 2010. Vyhľadávanie informácií a organizácia poznania v elektronickom prostredí [online]. 1. Bratislava: Stimul. ISBN 978-80-89236-80-0. Dostupné z: https://fphil.uniba.sk/fileadmin/fif/katedry_pracoviska/kkiv/Granty_a_projekty/Inwent/ VIOPvEP.pdf. [cit. 25 júl 2023].

VIZVÁRY, Pavla, 2020. Informační vzdělávání 2020: Výsledky pravidelného průzkumu [online]. Praha: IVIG AKVŠ. Dostupné z: https://www.akvs.cz/wpcontent/uploads/2022/06/pruzkum ‑iv‑2020. pdf. [cit. 25 júl 2023].

WILSON, T. D., 1999. Models in information behaviour research. Journal of Documentation [online]. Roč. 55, č. 3, s. 249–270. ISSN 0022-0418. Dostupné z doi: 10.1108/EUM0000000007145. [cit. 25 júl 2023].

KUDLIČKOVÁ, Klaudia. Informačné správanie v akademickom kontexte a informačné vzdelávanie z pohľadu učiaceho knihovníka na ČVUT. Knihovna: knihovnická revue. 2023, roč. 34, č. 2, s. 65–75. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: literární kánon, česká literatura, česká literatura v zahraničí, česká literatura v Polsku

SUMMARY: Existing literary canons, including those considered stable for years, e.g. the Czech literary canon, have been reassessed recently. However, these changes are not necessarily to be applied to the Czech literary canon formed abroad, in the Polish environment. Major aspects related to the Polish reception of 20th and 21st century canonical authors and factors defining this reception are discussed.

KEYWORDS: literary canon, Czech literature, Czech literature abroad, Czech literature in Poland

Mgr. inž. Anna Maślanka / Univerzita Komise národní edukace v Krakově (UKEN), Doktorská škola, ul. Podchorążych 2/31C, 30-084 Kraków, Polsko ORCID 0000-0002-0888-3923

Pojem literární kánon – dlouho traktovaný neochotně a vyvolávající nepříliš pozitivní školní konotace – je v posledních letech stále častěji diskutován jak v akademickém prostředí, tak v literárních médiích. Žijeme v době rychlého přehodnocování a přepisování dosud platných kánonů, stejně jako vzniku mnoha kánonů alternativních.

To platí i pro ty národní kánony, které zůstaly v průběhu let relativně stabilní. Český kánon je jedním z nich. I když, jak poznamenává Dobrava Moldanová (2021, s. 11), v povědomí českých čtenářů je kánon vzniklý v 19. století stále živý a v anketách o největšího Čecha posledních let se stále objevují jména spisovatelů píšících nejméně před sto lety (Němcová, Čapek, Hašek, ale i Hus či Komenský), badatelka také konstatuje: „Zdá se mi nesporné, že tradiční kánon české literatury je vážně otřesen, že se snad dokonce rozpadá. Jsme – snad – svědky vzniku nového kánonu, který je spojen se spontánním přehodnocováním klasických hodnot (…). Chcete-li domácí paralelu, dá se snad s jistou licencí říci, že něco podobného česká literatura zažila zhruba před dvěma sty lety, kdy obrozenecký osvícensko-preromantický kánon vytlačil kánon barokní“ (Moldanová, s. 18).

Potvrzují to nejen diskuse o kanoničnosti autorů dosud zařazovaných do literárního pantheonu, ale i pokusy o vytvoření nového kánonu české literatury, který by zohledňoval díla vzniklá v posledních desetiletích a témata důležitá pro současné publikum – například seznam sestavený redaktory a přispěvateli časopisu A2¹ nebo cyklus Kánon 2.0 publicistky a literární kritičky Barbory Votavové².

Množství kánonů je do jisté míry dáno samotnou povahou tohoto pojmu. O diskusích kolem něj ve 20. století podrobně informuje publikace Very Kaplické Yakimové (2015, s. 9–73). Odkazuje mimo jiné na text polského badatele Henryka Markiewicze, kde je kánon definován nejobecněji jako autoritativní soubor literárních děl, jejichž znalost je požadována od určité skupiny příjemců nebo je této skupině doporučována (Markiewicz, 2007, s. 66). Ze samotné definice tedy vyplývá, že ve skutečnosti máme co do činění s velkým množstvím kánonů (Markiewicz uvádí jen některé z nich: kánon akceptovaný a realizovaný, kánon hodnotový a encyklopedický, kánony vytvořené kolem různých skupin čtenářů, kánony různých stupňů vzdělání v rámci národního kánonu atd.).

Na tuto pluralitu upozorňuje i Vladimír Papoušek: „Žijeme ovšem ve světě, kde neexistuje jediný, ale mnoho autoritativních kánonů, často vedle sebe a často i bez jakéhokoli vědomí o svém okolí” (Papoušek, 2010, s. 18). Dobrava Moldanová (2021, s. 11) píše o generačních a skupinových kánonech, zatímco Jakub Vaníček ve zmíněném speciálním čísle časopisu A2 dodává: „Kánony už nejsou rezervoárem nesmrtelných děl, ale prostředkem zajišťujícím vnitřní komunikaci skupiny, její prezentací vůči jiné skupině. Tedy žádné zřídlo jediné velké literatury, ale čím svobodnější společnost, tím větší sbírka kánonů“ (Vaníček, 2020, s. 18).

Máme tedy co do činění s kánony jednotlivých společenských skupin, s různými verzemi školního a národního kánonu a konečně s kánony dané literatury, které vznikly v cizím, zahraničním prostředí. Ty se řídí zvláště specifickými zákonitostmi. Irský básník, badatel a literární kritik Justin Quinn ve své knize Between Two Fires: Transnationalism and Cold War Poetry píše o překvapivých objevech, které učinil po příjezdu do Prahy v roce 1991. V té době v anglicky mluvících zemích byl jedním z nejoceňovanějších českých básníků Miroslav Holub, „kanonizovaný“ osobnostmi formátu Seamuse Heaneyho a Teda Hughese; když však Quinn o něm navázal rozhovor mezi svými pražskými známými, ukázalo se, že pro mnohé z nich je Holub zcela neznámým autorem. „Bylo zjevné, že při přechodu z české kultury do oblasti anglického jazyka se s Holubem stalo cosi zvláštního“ – píše Quinn (2018, s. 20), načež poukazuje na to, že hádanka nespočívá v samotném překladu, v němž podle jeho názoru Holubova poezie nezískala nic nového.

České výběry americké literatury pro Quinna také nebyly srozumitelné. Zatímco autoři jako Anton Myrer, Upton Sinclair nebo William Saroyan, a z básníků Robinson Jeffers nebo Allen Ginsberg dosáhli poměrně velké popularity, Henry James, Vladimir Nabokov, Don DeLillo, Thomas Pynchon, Wallace Stevens nebo Elizabeth Bishopová zůstávali v té době prakticky neznámí. Nakonec badatel dospívá k závěru: „Postupně mi docházelo, že kultury z ostatních kultur přejímají jen to, o co stojí a co potřebují, a neberou přitom zvláštní ohledy (...). Československo v roce 1965 nepotřebovalo komplikovaný koktejl ironie a nuancí, v němž vynikala Elizabeth Bishopová; potřebovalo Ginsberga, jak stojí nahý na barikádě a vyřvává pravdu mocným do očí“ (Quinn, 2018, s. 20).

Z toho vyplývá, že kánon dané literatury vzniklý v cizím prostředí může být cenným zdrojem informací o tomto prostředí, jeho vnímání umění, kulturních potřebách a nedostatcích v domácí kultuře. Podívejme se tedy, co vypovídá kánon české literatury 20. a 21. století vytvořený v Polsku.

Analýza kanonických seznamů děl české literatury (vycházejících mimo jiné z požadavků k maturitě, ale také z kánonu české literatury vytvořeného v rámci plebiscitu rozhlasové stanice Vltava³ nebo již zmíněného seznamu časopisu A2) ukazuje, že v oblasti prózy se český a polský kánon české literatury relativně sbližují. Většina kanonických děl, která se v seznamech objevují, se dočkala i polského překladu, případně jsou jejich autoři v Polsku známí z jiných titulů (Jaroslav Hašek, Karel Čapek, Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Vladislav Vančura, Jakub Deml, v případě novější literatury např.: Michal Ajvaz, Jan Balabán, Radka Denemarková, Jáchym Topol, Bianca Bellová).

Naopak, v české a polské recepci některých z těchto autorů jsou zřetelné rozdíly. Zdá se, že jejich zdroje je třeba hledat v mezerách, o nichž píše Libor Martinek: „Kromě toho, jak si již uvědomoval Jan Mukařovský, Jiří Levý a po nich třeba Gideon Toury (Descriptive Translation Studies and Beyond, Tel Aviv, 1995), literární překlady mají vliv na cílovou literaturu a kulturu, pokud je splněna alespoň jedna ze tří podmínek: 1/ cílová kultura je méně rozvinutá, 2/ cílová kultura je „slabší“, 3/ v cílové kultuře existuje mezera, kterou překlad vyplní. Máme-li za to, že polská literatura není méně rozvinutá, ani slabší než naše, pak zbývá ona mezera, kterou je záhodno překladem vyplnit“ (Martinek, 2014, s. 41).

Jedním z příkladů je nadšená, až „mytizující“ polská recepce díla Bohumila Hrabala, která vedla k tomu, že tento autor má v Polsku stejně silnou kanonickou pozici jako v rodné České republice, a možná ještě silnější. Podle Petra Posledního jde právě o důsledek vyplnění určité mezery v domácí polské kultuře: „Český prozaik splňuje očekávání polských čtenářů, že se objeví autor, který v šedé skutečnosti „malé stabilizace“ najde příslovečnou „perličku na dně“ a který ve svém hledání zajde tak daleko, jak to neudělal nikdo před ním: překročí nejen hranice „malého realismu“, nýbrž i mrožkovské grotesky, scelí přitlačující kontrasty radosti a smutku, krásy a ošklivosti, „vysokého“ a „nízkého“, sacrum a profanum, vytvoří z rozporů harmonickou jednotu, mluvící ve prospěch „velkého“ všedního života“ (Poslední, 1998, s. 134). Zároveň badatel zdůrazňuje, že polským spisovatelům, kteří se ve své tvorbě věnují stejným tématům, chybí „specifický hrabalovský humor“ (Poslední, 1998, s. 134).

Zdá se tedy, že do velké míry díky Hrabalovým dílům vznikl v Polsku v 70. a 80. letech 20. století pozitivní stereotyp Čecha, jak jej popisuje Krystyna Kardyni-Pelikánová: „Obraz kraju ludzi, którzy nic innego nie robią, tylko piją piwo i opowiadają sobie niestworzone, zabawne historyjki w gospodach, którzy nie mają ambicji zmieniania świata i zgadzają się na wyznaczoną im rolę małego pracowitego narodu, zaczął Polakom, zmęczonym własną szarpaniną historyczną, przypadać do gustu“⁴ (Kardyni-Pelikánová, 2017, s. 22).

Zařazení Hrabalova díla do specifických očekávání polského publika však podle Posledního způsobilo, že jeho polská recepce byla povrchní a ignoruje jeho existenciální a metafyzickou rovinu (Poslední, 1998, s. 136). Pokusem o změnu této situace byla kniha Jacka Balucha Kain według Hrabala, vydaná už po roce 2000⁵. Zdá se však, že v Polsku je stále zapotřebí ucelenější kritické studie o celém Hrabalově díle a také nových edic vybavených rozšířenými paratexty (ty předchozí měly spíše komerční charakter).

Podobný jev byl již dříve pozorován při recepci Osudů dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška, jehož hlavní hrdina představoval v Polsku obvykle nevídaný přístup k realitě. Přenesení díla do Polska, částečně v důsledku zlehčujícího překladu Pawła Hulky-Laskowského (Poslední, 1998, s. 117), však vedlo ke ztrátě mnohoznačnosti původního textu a zjednodušení jeho recepce. Pokusem o nápravu této situace a o zařazení románového cyklu Jaroslava Haška do polského kánonu české literatury s celým jeho významovým bohatstvím bylo vydání díla v kanonizační sérii polské Národní knihovny (2017) v překladu Antoniho Kroha a s obsáhlým úvodem Jacka Balucha⁶.

Také velmi jednoznačná očekávání polských čtenářů ve vztahu k české literatuře mohou být příčinou slabého čtenářského přijetí v Polsku děl českých expresionistů v čele s Jakubem Demlem. Tato díla, která jsou silně metafyzická, formálně obtížná a náročná, nezapadají do obrazu české literatury fungující v Polsku – jako literatury zábavné, lehké a přesycené humorem. I zde se však v posledních letech objevují pokusy o „nápravu“ – například nové vydání Zapomenutého světla v autorské sérii Mariusze Szczygieła Stehlík, v některých kruzích vnímané jako kanonizující, vydané nakladatelstvím Dowody (2022). Polský překlad knihy Jindřicha Chalupeckého Expresionisté⁷ a publikace Joanny Goszczyńské Mroczna twarz czeskiej literatury⁸ byly rovněž pokusem objevit pro polské čtenáře literární směr, který Deml reprezentuje.

Polští nakladatelé, překladatelé a odborníci na českou literaturu se tedy snaží na polskou půdu „naroubovat“ ty oblasti českého literárního kánonu, které vzhledem ke specifickému vnímání polského publika nejsou přijímány přirozeně a spontánně. Nicméně v kontextu jejich kritické a čtenářské recepce se zdají být stále aktuální slova Petra Posledního, týkající se polské recepce díla Bohumila Hrabala: „Kritika hledá shodně s prvotní představou v próze českého autora to, co v ní chce najít. A úvahy směřují k jedinému: k „laskavé grotesce“ (Poslední, 1998, s. 137).

Ve světle výše uvedených úvah se zdá být do jisté míry pochopitelný i slabší přenos české poezie a esejistiky na polskou půdu, než je tomu v případě prózy. Klasikové české poezie, jako jsou František Halas, Vladimír Holan nebo Vítězslav Nezval, byli sice v Polsku před rokem 1989 publikováni, ale v posledních letech se jejich přítomnost v Polsku omezila na ojedinělé publikace v časopisech a antologiích. Nová česká poezie vychází rovněž sporadicky a ve skromných nákladech, především z iniciativy angažovaných jednotlivců, jako je polská překladatelka Zofia Bałdyga. Kromě Milana Kundery a Václava Havla, kteří jsou známí i díky svým dalším aktivitám, je v Polsku malý zájem také o českou esejistiku, zejména tu, která vznikla v posledních letech. Slabší polská recepce české poezie a esejistiky může být způsobena samotnou povahou těchto literárních forem – básnická a esejistická díla, která jsou zpravidla čtenářsky náročnější než díla prozaická, nezapadají do polských představ o lehkosti a přístupnosti české literatury.

Nezbývá než se podívat na polskou recepci českých děl vzniklých již v 21. století, tedy – na nový český kánon. Z 26 autorů uvedených v českém literárním kánonu po roce 1989 je podle časopisu A2 až 17 jmen známých v Polsku prostřednictvím alespoň jednoho díla. Je to především díky malým nakladatelstvím, která v Polsku vznikla v posledních zhruba patnácti letech a zaměřila se na novou českou literaturu (Afera, Książkowe Klimaty, Stara Szkoła, Amaltea).

I zde však zůstává kritický a čtenářský ohlas – ve srovnání s díly Hrabala, Haška či Kundery – většinou skromný. Zdá se, že novými kandidáty na široce vymezený kánon české literatury v Polsku by mohli být Radka Denemarková nebo Jáchym Topol, ale také v seznamu A2 neuvedení Jaroslav Rudiš, Petra Hůlová nebo Kateřina Tučková. Někteří z nich – jako Denemarková nebo Tučková – vyplňují jinou mezeru v polské kultuře (historické romány, herstories⁹) než česká díla dosud vydávaná v Polsku, jiní, jako Jaroslav Rudiš, navazují spíše na českou literární tradici, která je v Polsku již dobře známá. Jistě je však každý z těchto autorů ještě velmi vzdálen pozici výše zmíněných velikánů české prózy 20. století.

I jen zběžné pozorování polského kánonu české literatury tak naznačuje, že navzdory úsilí významných polských literárních vědců je tento kánon stále silně formován stereotypním vnímáním české kultury a s ní spojených potřeb. A pokud jsme v souladu s postřehy Dobravy Moldanové v současnosti svědky silných proměn českého kánonu, vše nasvědčuje tomu, že na jeho přehodnocení na polské půdě budeme muset ještě počkat.

Literatura

KAPLICKÁ YAKIMOVA, Vera, 2015. Literární kánon a překračování hranic. Formování literárního kánonu v cizím prostředí. Praha – České Budějovice: Academia. ISBN 978-80-200-2585-2.

KARDYNI-PELIKÁNOVÁ, Krystyna, 2017. „Čechy krásné, Čechy mé…“. Czeska i polska literatura we wzajemnych interakcjach. Miscellanea literaturoznawcze: eseje, studia, szkice. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 978-80-210-8691-3.

MARKIEWICZ, Henryk, 2007. O literárních kánonech, přel. L. Martinek. Aluze: časopis pro literaturu, filozofii a jiné. 2007, č. 3, s. 63–73. ISSN 1212-5547.

MARTINEK, Libor, 2014. Stereotypy, legendy a mýty o české literatuře v Polsku. Kwartalnik Opolski. 2014, č. 2/3, s. 23–42. ISSN 0023-592X.

MOLDANOVÁ, Dobrava, 2021. Na okraji kánonu. Literárněhistorické úvahy a studie. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-4846-0.

QUINN, Justin, 2018. Poezie v dvojím ohni. Transnacionalismus a studená válka. M. Pokorný (překladatel). Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-3717-4.

PAPOUŠEK, Vladimír, 2011. Strategie kanonizace. In: L. Jungmannová (red.), Česká literatura – rozhraní a okraje. Praha: Akropolis, Ústav pro českou literaturu AV ČR. 2011, s. 17–26. ISBN 978-80-87481-00-4.

POSLEDNÍ, Petr, 1998. Hranice dialogu: česká próza očima polské kritiky 1945–1995. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR. ISBN 80-85778-21-1.

VANÍČEK, Jakub, 2020. Jak se staví zepelín. A2: kulturní čtrnáctideník. 2020, č.21. ISSN 1803-6635.

Poznámky

1 Máme na mysli nový kánon české literatury představený ve zvláštním čísle časopisu, Český literární kánon po roce 1989, A2, č. 21/2020. Dostupné z: https://www.advojka.cz/archiv/2020/21 [11. 4. 2020].

2 Votavová, B. Kánon 2.0: Zabíjení zombie s Rebeccou Solnit, Host 7 dní online, 22. 1. 2022. Dostupné z: https://www.h7o.cz/clanky/13240-kanon-2-0-zabijeni-zombie-s-rebeccou-solnit [5. 4. 2024]

3 Kánon100: Století české prózy, poezie a eseje. Vybíráme kanonická díla moderní české státnosti, Vltava.rozhlas.cz, 17. 5. 2018. Dostupné z: https://vltava.rozhlas.cz/kanon100-stoleti-ceske-prozy-poezie-a-eseje-vybirame-kanonicka-dila-moderni-7208365 [11. 4. 2024].

4 „Obraz země lidí, kteří nedělají nic jiného, než že pijí pivo a vyprávějí si v hospodách neuvěřitelné, legrační historky, kteří nemají ambice měnit svět a přijímají roli malého, pracovitého národa, se začal Polákům, unaveným vlastním historickým přetahováním, líbit.“

5 Baluch, J. Kain według Hrabala, Kraków 2007. Dostupné také v českém překladu: Kain podle Hrabala, přel. Marie Havránková, Praha 2012.

6 Hašek, J. Przygody dobrego wojaka Szwejka czasu wojny światowej, přel. A. Kroh, Biblioteka Narodowa – série II, č. 261, zakład Narodowy im. Ossolińskich, Wrocław 2017.

7 Chalupecký, J. Czescy ekspresjoniści, přel. J. Goszczyńska, A. S. Jagodziński, J. Waczków, Gdańsk 2020.

8 Goszczyńska, J. Mroczne oblicze czeskiej literatury. Karuzela modernizmu, Warszawa 2021. Dostupné také v českém překladu: Temná tvář české literatury. Kolotoč moderny, přel. M. Havránková, Praha 2023

9 Tento pojem se dnes užívá ve významu "ženská verze dějin, "dějiny v české perspektivě"

MAŚLANKA, Anna. Nepřístupný pantheon. O českém literárním kánonu v polském prostředí. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 1, s. 53–58. ISSN 1801-3252.

Klíčová slova: učící knihovník, knihovník‑učitel, školní knihovník, včleněný knihovník, smíšený knihovník

Summary: This article looks at the history of teaching librarians in terms of the terminology asociated with them. It highlights the important aspects that can be observed in the work of a teaching librarian and that define him/her. It also tries to look at the present and the specifically Czech context.

Keywords: teaching librarian, librarian-teacher, school librarian, embedded librarian, blended librarian

Mgr. Jan Harnušek / Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (Central Library, Faculty of Arts, Masaryk University), Arna Nováka 1, 602 00 Brno

Úvod

První knihovní zákon 430/1919 Sb. o veřejných knihovnách obecních hned na začátku uvádí: „Na doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva zřizovány buďte politickými obcemi veřejné knihovny s četbou vzdělávací naučnou i zábavnou, která má skutečnou vnitřní hodnotu.“ (Česko, 1919) V současnosti již 22 let z knihovního zákona 257/2001 Sb. ve čtvrtém paragrafu nezaznívá direktivně povinnost provozovat vzdělávací služby v knihovnách České republiky, nicméně v několika následujících paragrafech se lze dočíst, že „(…) knihovna je součástí systému knihoven vykonávající informační, kulturní a vzdělávací činnost“ (Česko, 2001) – a to je uvedeno pouze u knihoven základních, jak je tento zákon vymezuje. Současná Koncepce rozvoje knihoven v České republice na léta 2021–2027 s podtitulem Knihovny – pilíře občanské společnosti, vzdělanosti a kultury se z jedné třetiny zaměřuje nejen na vzdělávání společnosti, ale obrací se i směrem dovnitř k vykonavatelům knihovnické profese (Ústřední knihovnická rada ČR, 2021). Vzdělávací činnost knihoven je tématem, které je dlouhodobě nosné a aktuální, ačkoliv od našeho prvního knihovního zákona uběhlo víc než sto let. Tento článek by měl přiblížit vzdělávací roli knihoven vysokých škol (dále se slovem knihovna myslí knihovna akademická), a to konkrétně prostřednictvím lidí, kteří tuto roli naplňují. V českém prostředí dnes nejvíce rezonuje termín učící knihovník, tedy pracovník knihovny, který vyučuje. Následující podkapitoly předkládají kontextově důležité milníky vývoje této knihovnické profese optikou anglosaského prostředí.

Instruktáž

Již v 19. století v USA figuroval termín (library) instruction (knihovní instrukce). V prvopočátku se skutečně jednalo o jisté instruktáže týkající se knihovny – ať už je to seznámení se s fondem a práce s ním (vyhledávání dokumentů i v dokumentech samotných), s prostorem knihovny nebo později také se službami. V rámci instruktáží o knihách lze hovořit o tzv. bibliographic instruction (bibliografická instrukce), která se koncem 19. století stala na Harvardově univerzitě předmětem, za nějž bylo možné získat kredity. Bibliografické instrukce můžeme označit za první přímé vzdělávání směřující od knihovníků k uživatelům. Knihovny již tehdy sloužily jako místo, kde si studenti doplňovali vzdělávání – co nebylo řečeno na přednáškách, to mohli zjistit v knihách. V 19. století v univerzitních knihovnách exponenciálně narostl objem fondů a v důsledku toho vzrostla i potřeba vyznat se v nich – na což byli experty právě knihovníci. Konkrétně Ralph Waldo Emerson, americký filozof a esejista, mluví v roce 1858 o potřebě „profesorů knih“, kteří by zpřístupňovali knihy a z polic je doručovali na požadovaná místa. V této době první prezident Americké knihovnické asociace (ALA) Justin Winsor podporoval myšlenku, že knihovník je vzdělavatelem a jeho úkolem je knihovnu a její služby otevřít a zpřístupnit uživatelům.

Kromě práce s fondem bylo ovšem také důležité povědomí o knihovně a rozložení fondu v jejích prostorách. K tomu účelu sloužil další druh instruktáže, orientation (orientace). Dodnes se v knihovnách na začátku semestru převážně pro nově nastupující studenty organizují akce, které je seznamují s knihovnou. V Ústřední knihovně Filozofické fakulty Masarykovy univerzity je to například akce s názvem Rande s knihovnou, která je v současnosti realizována i v hybridním režimu. Seznámit se s fondem a knihovnou lze i „pasivní instruktáží“ ve formě virtuálních prohlídek, případně využitím fotografií, orientačního plánu budovy – jsou to jen statické prvky pomáhající uživatelům vyznat se v knihovně a nabídce jejích služeb, ale už zde chybí reálná „výuka“ knihovníka, jeho aktivní působení na uživatele. Ti se mohou případně doptat. Spíš než s lekcemi na téma orientace po budově a fondu se lze setkat s prezentací nabídky služeb, například elektronických zdrojů, které jsou uživatelům zpřístupňovány. S ohledem na výše uvedené příklady z minulosti však lze říci, že zastřešující pojem pro instruktáže o knihovně a v knihovně je library instruction. (Salony, 1995)

Doposud je možné na některých místech ve světě najít pracovní pozici, která se nazývá instruction librarian (instruktážní knihovník). Tento termín byl naposledy uveden ve standardu Roles and Strengths of Teaching Librarians v roce 2017. (Association of College& Research Libraries [ACRL], 2017)

Na počátku 20. století zaznamenal počet instruktáží (především instruktáží orientačních) v USA jistý pokles a namísto nich se upřednostňovaly referenční služby. Přirozeně za to mohl již zmíněný nárůst fondů. Knihovník Princetonské i Michiganské univerzity William Warner Bishop zastával názor, že by studenti měli být školeni ve vyhledávání právě kvůli nepřebernému a stále narůstajícímu množství studijních materiálů. Zásadní ovšem v jeho prohlášení bylo to, že se měli této dovednosti učit již žáci na základní škole a na dalších stupních vzdělávání ji prohlubovat. Ostatně referenční knihovníci nejen vyhledávají, ale zároveň i vyučují vyhledávání samotné, aby si v případě potřeby lidé zvládli sami pomoci a věděli, jak postupovat.

K referenčním knihovníkům se pojí v americkém kontextu důležité jméno, a sice Samuel Swett Green, který je považován za „prvního referenčního knihovníka“. Ve svém článku Personal relations between librarians and readers popisoval soudobou situaci (rok 1876), zamýšlel se mimo jiné nad inovacemi a sepsal čtyři hlavní přístupy: být vlídným (k tomu se vázal i individuální přístup, kladení správných otázek pro dosažení co nejlepších výsledků atp.), procházet se volně mezi lidmi a nabízet v případě potřeby pomoc, mít dobře vybavený výměnný fond pro různé zájmové skupiny uživatelů (tzn. znát uživatele současné i potenciální, uvědomovat si, v jaké lokalitě se knihovna nachází, koho obsluhuje, při jaké fakultě je například zřizována), a také skutečně porozumět informačním potřebám uživatelů s ohledem na fond, tedy na základě dotazů uživatelů mít přehled o spravovaném fondu a jeho pertinenci. (Pena a Green, 2006) Knihovna by taktéž podle něj měla být střediskem pro popularizaci vzdělávání. (Green, 1909)

Současnému pojetí českého učícího knihovníka předcházelo ve světě několik rolí, jejichž označení nemá v české odborné komunitě zakotven lingvistický ekvivalent či příslušný termín (např. embedded librarian, instruction librarian atp.). Obecně některé role figurují přímo v nabídce pracovních pozic (v Česku například knihovník‑akvizitér), jindy jsou nepřímo zmíněny až v konkrétních popisech práce. Jako cenný zdroj informací o vývoji jednotlivých rolí lze kromě standardů, směrnic či prohlášení považovat právě popisy pracovních pozic (a to i u pracovních nabídek). V průběhu času u nich lze pozorovat změny rolí, které přirozeně vznikaly, slučovaly se nebo i zanikaly.

Knihovník‑prostředník a předmětový knihovník

Velmi stručně byl představen termín instruction librarian, který byl vztažen na roli referenčního knihovníka. Referenční knihovníci v 19. a 20. století znali prostředí a možnosti knihoven, ve kterých pracovali. Knihovny obsluhovaly své uživatele, nakupovaly pro ně vhodnou literaturu, školily je ve vyhledávání a práci s dokumenty. Nicméně každá knihovna byla přidružena ke své univerzitě, a tedy několika různým studijním oborům. Pro lepší spolupráci mezi knihovnou a univerzitou bylo potřeba najít nějaký spojovací prvek, kontaktní osobu; těmi se nakonec od 60. let 20. století stali tzv. liaison librarian (knihovník‑prostředník) a subject librarian (předmětový knihovník). Předmětový knihovník je definován tím, že kromě knihovnictví je vyučen taktéž v jiném oboru (odborné knihovnické vzdělání jako takové navíc nebývá nutně vždy prerekvizitou pro plnění této úlohy). (Jaguszewski a Williams, 2013) Mezioborový průnik je výhodný na několika úrovních – knihovník, který má na starosti akvizici nebo věcné zpracování a věnuje se konkrétnímu oboru, má při objednávání i katalogizaci značnou výhodu. Rozumí předmětnému oboru a dovede podle toho vhodně literaturu získávat a správně popisovat, aby byla akademiky a studenty snadno vyhledatelná. Zde také přichází na řadu knihovník‑prostředník. Pro své odborné zázemí figuruje jako styčný bod mezi knihovnou a daným oborem. Znamená to, že má dobré kontakty i povědomí o lidech a jejich potřebách. Zároveň zná možnosti a limity knihovny i daného oboru. Snáze a vhodněji komunikuje potřeby oboru – historik může úzce spolupracovat s oborem historie, řídit akvizici dle návrhu vyučujících nebo i studentů, kteří poptávají knihy o konkrétní problematice. Čím užší obor a oborové specifikum, které by bylo pro laika příliš složité, tím výhodnější je mít mezi knihovníky někoho, kdo mu porozumí. Například knihovna Iowa State University přehledně popisuje práci knihovníka‑prostředníka a zároveň vede seznam konkrétních knihovníků a oborů, kterým se věnují. (Iowa State University, © 2023) Kromě výběru literatury pro „běžné“ doplňování fondu se tito knihovníci uplatňují i ve výzkumech. Zpráva New Roles for New Times zmiňuje pojem engaged liaisons (angažovaní prostředníci), kterými jsou právě knihovníci napomáhající akademikům při výzkumech. (Jaguszewski a Williams, 2013) Tento termín není tolik rozšířený jako embedded librarian (včleněný knihovník), který bude blíže popsán v příští podkapitole. Obě pojmenování jsou však do jisté míry totožná. Angažovaní prostředníci totiž měli za úkol nejen zjednodušit vědcům jejich práci při výzkumech (stejně jako v dnešní době je i tehdy trápila přílišná administrativní zátěž), ale účastnit se celého výzkumného procesu a případně i vyučování.

Úlohy knihovníka‑prostředníka a předmětového knihovníka se takřka překrývají, proto jsou obě role uvedeny společně. Stejně jako u referenčních knihovníků je i zde zmíněna výuka jako součást této role.

Učící knihovník a návazné role

V zahraničí lze nejčastěji sledovat dva pojmy, kterými jsou teaching librarian (učící knihovník) a teacher librarian (knihovník‑učitel). Nejdůležitějším rozdílem je to, že role teaching librarian se užívá v rovině vyššího a vysokého vzdělání (čili v rovině jakéhokoliv dalšího vyššího studia po složení maturitní zkoušky), zatímco teacher librarian je pro mateřské až střední školy. V Kanadě a Austrálii se však vyskytuje převážně obdoba teacher librarian, kdy právě Austrálie je podle International Federation of Library Associations and Institutions (IFLA) hodnocena jako země, která je z hlediska zastoupení těchto knihovníků na velmi vysoké úrovni – prerekvizitou pro dosažení tohoto označení je nutnost mít i pedagogické vzdělání. V provenienci Velké Británie je běžnější pojem school librarian, tedy školní knihovník, ve srovnání s pojmy teaching librarian nebo teacher librarian.

Rozdíly jsou nejen geografické, ale týkají se také dosaženého vzdělání (a oboru, ve kterém jsou tyto osoby vzdělány), případně se vztahují k tomu, kdo je zodpovědný za vedení lekce/instruktáže atp. Vývoj všech těchto termínů je možno sledovat ve standardech nebo odborných článcích, díky kterým existuje doklad, že termín teaching librarian se objevuje již v roce 1984 v souvislosti s vyučováním formou instruktáží. (Swan, 1984) V roce 2001 Judith Peacock vydává článek, v němž pro učící knihovníky spatřuje jako nejdůležitější dvě dovednosti, a to strategické a výukové, které ve spojitosti s profesionalitou, znalostí obsahu a technologickými kompetencemi mají značit posun referenčních knihovníků – Peacock vnímala učící knihovníky jako povýšení práce referenčního knihovníka. (Peacock, 2001) V tomto ohledu se Judith Peacock v názorech rozchází se standardy, které namísto referenčních knihovníků považují instruction librarian za přímého předchůdce role teaching librarian.

Mezi nejnovějšími a nejužívanějšími termíny se nachází již dříve zmíněný embedded librarian a také blended librarian. Embedded librarian, tedy včleněný (nebo zakotvený) knihovník, do jisté míry i fyzicky opouští prostor knihovny a stává se členem některého oboru. Nemusí mít oborové vzdělání, ačkoliv je to velkou výhodou. V podstatě funguje jako knihovník‑prostředník a učící knihovník dohromady (velmi často vyučuje, participuje na projektech a výzkumech). (Shumaker, 2012) Důležité je poznamenat, že i Shumaker, podobně jako J. Peacock, vnímá referenční knihovníky jako přímé předchůdce role včleněných knihovníků.

Termín blended librarian (smíšený knihovník) je možno poprvé zaznamenat kolem roku 2003. Je jím myšlen akademický knihovník, který dovede vést instruktáže a propagovat je, je inovativní, lekce designuje s pomocí technologií (v tomto případě je míněn nejen software, ale i hardware) a implementuje technologické a knihovní zdroje do standardní výuky. Zde je kladen silnější důraz právě na technologie.

V budoucnu budou vznikat pojmy popisující nové role, které by knihovníci měli zastávat. V oboru je tento jev pojmenován jako blurring (rozmlžení), protože hranice jednotlivých rolí nejsou jasné a do jisté míry se překrývají. (Pierson et al., 2019)

Budoucnost se bude odvíjet od trendů a poptávek, které se začnou vyskytovat. Možná se objeví několik specificky pojmenovaných rolí knihovníků, které ale bude pořád po nějakou dobu možné zařadit pod učící knihovníky. Jestli se někdy náplň jejich role odkloní natolik, že vznikne potřeba lépe definovat, kým vlastně jsou, bude nutno přezkoumat jejich profesní identitu a vytvořit nové vyhovující standardy a popisy jejich rolí.

Krátké seznámení se situací u nás

Kromě termínu učící knihovník je možno se v českém prostředí setkat s termínem knihovník‑lektor, které více rozebírá Mgr. Pavlína Mazáčová, Ph.D. (Mazáčová, 2015) Stručně řečeno je jím myšlen knihovník, který se kromě vykonávání tradičních služeb a případného pořádání besed také věnuje informačnímu vzdělávání. Častěji lze na termín knihovník‑lektor narazit jako na pozici v knihovně, od níž se většinou očekává lektorování, tj. vedení např. počítačového kurzu. V odborných kruzích se výraz knihovník‑lektor neujal a v zahraničí se taktéž nepoužívá. V rámci propojení zahraničního a tuzemského kontextu lze však pro porovnání uvést příklad pracovní nabídky torontské iŠkoly z roku 2017, kdy se popisovaná pozice jmenovala librarian instructor. Ten měl poskytovat referenční služby, vést instruktáže, provádět rešerše a výzkumy a zároveň být knihovníkem‑prostředníkem pro jedno a více pracovišť. (Augusta University, 2017)

Česká Národní soustava povolání u popisu pracovní činnosti povolání referenčního knihovníka mimo jiné uvádí také „Instruktáže a školení uživatelů o poskytovaných knihovnických a informačních službách instituce,“ (Ministerstvo práce a sociálních věcí [MPSV], © 2017) což jsou v podstatě library instructions.

Sledujeme‑li paralely mezi zahraničním a českým prostředím, je na místě zmínit odbornou komisi pro Informační vzdělávání a informační gramotnost (IVIG), která se zasloužila kromě jiného o definování pojmu informační vzdělávání. „Informační vzdělávání je dlouhodobý proces, který vede ke zvyšování úrovně informační gramotnosti a který by měl prolínat celým vzdělávacím systémem – od základních až po vysoké školy.“ (Dombrovská, 2017) Termín je to sice široký, ale poskytování instruktáží je rozhodně jedním z prvků, které do něj zapadají. Jedná se totiž o rozvíjení specifické oblasti informační gramotnosti jedince a v případě bibliografických instruktáží (např. práce s dokumentem, porozumění jeho obsahu, schopnost odvozovat si informace a na základě poznatků i dovednost vyhledat další související dokumenty) nelze zpochybnit jejich přináležitost k informačnímu vzdělávání. V souvislosti s informačním vzděláváním přicházejí nejspíš nejčastěji na mysl lekce zaměřené na citování, vyhledávání a jiné způsoby rozvíjení informační gramotnosti. Úvod k tomu, co je a není informační vzdělávání, popsala v roce 2012 v prosincovém vydání časopisu Čtenář Mgr. Lenka Navrátilová, v němž uvádí konkrétní oblasti, které se v rámci informačního vzdělávání mohou rozvíjet. (Navrátilová, 2012)

České ekvivalenty zahraničních termínů zmíněných v tomto článku se v České republice zatím nepoužívají, v podstatě u nás stále nejsilněji rezonuje referenční knihovník jako osoba, které jsou přisuzovány veškeré vlastnosti zmíněné dříve u ostatních rolí. V odborných kruzích se o učícím knihovníku diskutuje, ale jako samostatnou pracovní pozici ji zatím nelze nalézt. Vzdělávací kompetence knihovníků byly pro účely tohoto článku vyhledávány i v Národní soustavě povolání (NSP) a také v Národní soustavě kvalifikací (NSK). Právě NSP k referenčnímu knihovníku uvádí mimo jiné: (Ministerstvo práce a sociálních věcí [MPSV], © 2017)

• Instruktáže a školení uživatelů o poskytovaných knihovnických a informačních službách instituce
• Prezentace knihovnických a informačních služeb knihovny.
• Vyhledání a formulace odpovědí na informační požadavky uživatelů s využitím interních a externích informačních zdrojů.

U referenčního knihovníka specialisty (případně pak u knihovníka metodika) se vzdělávací role vztahuje spíš na vytváření metodických materiálů, které posléze knihovníci využívají nebo se jimi řídí. Jde více o vzdělávání zaměstnanců než veřejnosti. Z katalogu prací ve veřejných službách a správě je možno mezi platovými třídami povolání „knihovník“ najít jen náznaky toho, co by mohlo spadat pod vzdělávací roli (zajišťování základních a informačních, bibliografických a referenčních služeb, knihovní metodická, konzultační a poradenská činnost atp.). V části, která se týká vzdělávání (díl 2.16 – Výchova a vzdělávání), je v tomto katalogu zmíněn „lektor‑instruktor“ (2.16.08), u něhož bylo v minulosti uvedeno: „Metodická a obsahová příprava lekcí knihovnicko‑bibliografické a informační gramotnosti v knihovnách s lokální (v případě vyšší platové třídy také „s regionální“) působností.“ Během let se udála jen drobná změna: již se nerozlišuje mezi lokálním a regionálním kontextem, ale mezi druhem přípravy lekcí: „Obsahová (v případě vyšší platové třídy také „Metodická“) příprava a realizace lekcí knihovnicko‑bibliografické a informační gramotnosti v knihovnách.“ (Česko, 2010)

Vzdělávací roli knihovníků v tuto chvíli lze hledat asi již jen v koncepci knihoven a poté v knihovnách samotných. Což je vlastně jenom dobře, ale z hlediska vytváření teoretického základu je nutno konstatovat značný deficit oproti zahraničí. Jistě by bylo dobré provést výzkum odborné komunity, konkrétně s knihovníky, kteří mají zkušenosti s informačním vzděláváním nebo obecně vzděláváním jakéhokoliv druhu. Ačkoliv by se sami třeba za učící knihovníky nepovažovali, bylo by možné porovnat jejich práci s teorií ze zahraničí a pokusit se mezi obojím spatřit spojující aspekty. Například Národní technická knihovna v podstatě přehledně odkazuje na knihovníky‑prostředníky, v jejich případě nazývané „průvodci oborem“. (Národní technická knihovna, 2006)

Po takovémto výzkumu by mohl vzniknout i dokument oficiálnějšího rázu, který by definoval knihovnické role z hlediska vzdělávání (alespoň by mohlo dojít k adaptování zahraničních termínů nebo jejich ukotvení a případně i jednotnému překladu v naší odborné komunitě), mohlo by se jednat o prohlášení nebo přímo i standard. Kdyby tedy existovala pohnutka nějaký dokument vytvořit nebo převzít, bylo by nutno zvážit, jaká je aktuální situace a jaké jsou tendence mezi akademickými knihovníky – co řeší, jak a s kým spolupracují, jaké je financování, kam by se mohli posunout a jaké ovoce by to mělo přinést.

Ačkoliv se některá výzkumná šetření v minulosti již uskutečnila, bylo by záhodno provést další, dlouhodobější výzkum a ideálně i více kvalitativní povahy. Na závěr tohoto příspěvku je zde předložen jeden z posledních výzkumů, který byl k této tematice v České republice proveden.

Výzkum

Ve své diplomové práci (Harnušek, 2020) (v níž lze mimo jiné najít mnohem podrobnější a díky souvislostem možná i lépe uchopitelný výklad všech termínů, které jsou v tomto článku zmíněny) jsem před třemi lety provedl kvantitativní výzkum mezi učícími knihovníky vedený formou dotazníku. Jednalo se jednak o replikaci výzkumu Mgr. Zuzany Vrbové z roku 2013 (tehdy bylo cílem popsat současné lektorství v knihovnách), jednak byl dotazník doplněn o další otázky vztahující se k učícímu knihovníku jako roli. Cílem bylo zjistit, zda se některé tendence za sedm let změnily a zda současný stav v České republice odráží (a pokud ano, pak do jaké míry) zahraniční kontext zkoumaný v teoretické části. Osloveny byly všechny vysoké školy v České republice. V roce 2013 odpovědělo 48 lidí, v roce 2020 jen 36 (přičemž třetinu tvořili unikátní respondenti – tedy ti, kteří určitě neodpovídali v roce 2013, což bylo možné zjistit na základě dotazu na počet let v oboru). Porovnání je i tak dost těžké provést, protože nelze říci, že před třemi lety odpovídali stejní lidé jako před deseti lety. Nicméně na základě (nejen) takto omezeného porovnání mezi lety 2013 a 2020 je zde prezentováno shrnutí jistých postřehů a rozdílů vyplývajících z kvantitativní části výzkumu.

Ve výsledcích obou průzkumů jsou patrné určité rozdíly a vyvodit z nich obecně platný profil současného českého učícího knihovníka nelze. Je ale možno shrnout, že současní učící knihovníci nemají vždy předchozí knihovnické vzdělání, k vykonávání své pozice častěji přistupují s vědomím, že budou v rámci své práce vzdělávat druhé. Stále se však nejedná o hlavní nebo většinovou náplň jejich práce. Na vyučování se cítí připravenější a nejvíce jim v tom pomáhá praxe a předcházející lektorské kurzy. Většina respondentů má dlouholetou praxi v pedagogické činnosti a nejčastěji v tuto chvíli vyučují ve fyzických prostorách knihoven. Nadále se vzdělávají, většinou prostřednictvím účasti na jednorázových akcích či samostudiem aktualit v oblastech kritického myšlení, počítačové gramotnosti a knihovnických dovedností (oproti odpovědím z roku 2013 se méně vzdělávají například v metodologii). Pokud s někým knihovníci spolupracují, jsou to spíš experti v některém oboru, a mnohem méně než v minulosti spolupracují například s univerzitou, fakultou/oborem nebo jinými knihovnami. Taktéž sdílení vlastních poznatků s kolegy v oboru upadlo – jediná sdílená zkušenost a spolupráce je viditelná v kolektivu dané knihovny.

Změna nastává v cílových skupinách – v současnosti je mnohem markantnější výuka akademiků, naopak už knihovníci tolik nevzdělávají jiné knihovníky, širokou veřejnost nebo i studenty jiné školy, než ke které měli respondenti afiliaci. Z doplňující otázky, která měla kvalitativní charakter a byla položena jen v roce 2020, bylo možné na základě přímých výpovědí respondentů vymezit několik oblastí.

Čím by měl učící knihovník disponovat, jaké dovednosti potřebuje?

• Prezentační dovednosti (vzhled, projev…) a také komunikační dovednosti.
• Pedagogické dovednosti (práce s klimatem během lekce a případné přizpůsobování, schopnost zaujmout a předat látku, stanovení cílů).
• Zpětná vazba (zpětnovazební formuláře na konci lekce, zpětná vazba pak díky kolegům na násleších).
• Několik respondentů uvedlo i neustálou práci na sobě samém, snahu mít oborové znalosti (když se např. vysvětlují databáze nebo citování) a schopnost pracovat s IT.
• Zmíněny, ale spíš jen okrajově, byly spolupráce s akademiky (či obory obecně) a schopnost improvizace.

Jaké problémy byly identifikovány?

• Nevyhovující koordinace výuky a spolupráce s fakultou.
• Absence didaktických zkušeností (umím některé věci, ale nedovedu je předat dále).
• Ostych, nervozita, případně i nedostatek času věnovat se vyučování kvůli mnoha dalším činnostem, které musí daný respondent vykonávat.
• Náročná je občas i obhajoba smysluplnosti vzdělávacích lekcí před vedením i studenty.
• Neexistence systematického vzdělávání v lektorských, pedagogických či prezentačních dovednostech.

Z jednotlivostí lze pro zajímavost zmínit fakt, že jeden z respondentů cítil, že je většina knihovníků spíše introvertních a že tudíž pro ně nebude příliš komfortní, pokud od nich bude vyžadováno vedení prezenčních vzdělávacích lekcí. Jiný respondent zase uvedl, že se vlastně nepovažuje za knihovníka, jako spíš za lektora. Další pak opět akcentoval nedostatek času na vzdělávání se v pedagogice a osvojování si různých výukových metod kvůli nutnosti řešit jiné odborné záležitosti.

Všechny zmíněné poznatky představují alespoň částečný přehled o tom, jak učící knihovníci v naší zemi sami sebe vnímají a jaké je jejich zázemí. Bylo by troufalé určovat na základě těchto nynějších poznatků některé konkrétní role, ale náznaky spatřit lze – knihovníci nemají vždy vystudován knihovnický obor, takže mohou sloužit jako předmětoví knihovníci. Potenciál zde existuje, přirozeně by pak mohla fungovat i spolupráce mezi knihovnou a obory, ale pozitivní tendence během let bohužel spíš ochladly, takže knihovníky‑prostředníky nejspíš v praxi v nejbližší době neuvidíme. „Včleněný knihovník“ také pro nedostatek spolupráce mezi knihovnami a jednotlivými obory nikde nerezonuje a „smíšeného knihovníka“ lze spatřit jen v náznacích, když malé jednotky respondentů uvedly, že mají na starosti spravování databáze, IT a věnují se i pedagogické činnosti.

Závěrem

Porovnání zahraničního a českého kontextu je z několika hledisek složité – ať už je to chybějící tradice, nedostatek výzkumů a obecně řešení jiných oborových záležitostí. Nelze bohužel provádět příliš validní komparace, což vede k poznání, že je potřeba neustále mapovat naše prostředí. Zahraniční teorie byla velmi obecně popsána a je možno na ni při zkoumání českého kontextu odkazovat. U nás lze sledovat přirozený vývoj (který je skutečně velmi podobný tomu zahraničnímu) role referenčních knihovníků, kteří jsou v podstatě „přímými předchůdci“ učících knihovníků.

Při psaní tohoto článku byla provedena rešerše zaměřená na novější studie zpracované na našem území a pojednávající o učících knihovnících, přičemž byly vybrány dvě tematicky nejbližší. Bc. Veronika Kvapilová ve své bakalářské práci Analýza metodiky edukačních činností učících knihovníků základních knihoven (Kvapilová, 2022) používá termín učící knihovník obecněji (spíše tedy teacher‑librarian), než jak je v našem příspěvku pojat v akademickém prostředí. Obsahově bližší je pak diplomová práce Mgr. Martina Ouřady (Ouřada, 2021) s názvem Kompetence učícího knihovníka. Pro zkoumání teoretického základu pro definování učícího knihovníka Mgr. Ouřada taktéž odkazoval na oficiální dokumenty (standardy, metodiky, doporučení) a pro popsání situace u nás zkoumal mimo jiné i národní soustavu povolání, koncepci rozvoje knihoven či knihovní zákon.

Zmiňuje však i kurzy, které jsou vyučovány na vysokých školách a zabývá se vzdělávací činností knihovníků, případně i přímo učícím knihovníkem. Zaměřuje se kvalitativně na zástupce veřejných i vysokoškolských knihoven, přičemž se hlavně táže na kompetence (jaké by měly být, jak je má člověk rozvíjet) a klade podotázky definující náplň práce učícího knihovníka – jak se připravuje na lektorské aktivity, jaká je časová zátěž atp. Výzkum je komplexní a přináší řadu podnětů.

Studie této povahy by mohly být v našem prostředí opravdu častější – upozorní na oborovou problematiku a snad ji brzy pomohou „zarámovat“. Zároveň se tím podpoří a definuje další část naší profesní identity – mnohokrát osobně přemýšlím, jakým dalším činnostem se knihovníci budou v budoucnu věnovat, protože věřím, že by se před padesáti lety (a snad i dříve) některým současným službám a funkcím podivovali a říkali si, nač by měly být zrovna v knihovně. Knihovny jsou obecně instituce s úžasným potenciálem i personálem a záleží vždy na mnoha faktorech – vedení, inspiraci, financích, odborných tendencích a trendech a potřebách ve společnosti, které určují další směřování a tím vytvářejí mimo jiné právě i profesní identitu.

Zdroje

ASSOCIATION OF COLLEGE&RESEARCH LIBRARIES [ACRL], 2017. Roles and Strengths of Teaching Librarians. Online. Dostupné z: http://www.ala.org/acrl/standards/teachinglibrarians. [cit. 20. 6. 2023].

AUGUSTA UNIVERSITY, 2017. Librarian Instructor/Librarian Assistant Professor. Online. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20180302031414/https://ischool.utoronto.ca/job/librarian‑instructorlibrarian‑assistant‑professor/. [cit. 18. 7. 2023].

ČESKO, 1919. Zákon 430/1919 Sb. (knihovní zákon). [online]. In: ASPI. Wolters Kluwer © 2023. Dostupné z: https://www.aspi.cz/products/lawText/1/1331/1/2/zakon‑c- 430-1919-sb‑o- verejnych‑knihovnach‑obecnich/ zakon‑c- 430-1919-sb‑o- verejnych‑knihovnach‑obecnich. [cit. 17. 6. 2023].

ČESKO, 2001. Zákon č. 257/2001 Sb.: zákon o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon). Online. In: Zákony pro lidi: sbírka zákonů ČR v aktuálním konsolidovaném znění. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2001-257. [cit. 17. 6. 2023].

ČESKO, 2010. Nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě. Online. In: Zákony pro lidi: sbírka zákonů ČR v aktuálním konsolidovaném znění. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2010-222. [cit. 18. 7. 2023].

DOMBROVSKÁ, Michaela, 2017. Informační vzdělávání v České republice. Online, disertační práce. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/ 105284/. [cit. 18. 7. 2023].

GREEN, Samuel Swett, 1909. Worcester Free Public Library. Online. In: San Francisco: Internet Archive, © 2020 Dostupné z: https://archive.org/details/samuelswettgree00coomgoog/page/n7/mode/ 2up. [cit. 18. 7. 2023].

HARNUŠEK, Jan, 2020. Proměny profesní identity učícího knihovníka se zřetelem k mezinárodnímu i lokálnímu kontextu. Online, diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/yidvg/DP.pdf. [cit. 18. 7. 2023].

IOWA STATE UNIVERSITY, © 2023. Teaching and Class Support. Online. Dostupné z: https://www. lib.iastate.edu/help‑services/ teaching‑class/ library‑instruction‑overview. [cit. 18. 7. 2023].

JAGUSZEWSKI, Janic, M. A. WILLIAMS, Karen, 2013. New Roles for New Times: transforming Liaison Roles in Research Libraries. Online. Washington, DC: Association of Research Libraries. Dostupné z: https://www.arl.org/wp‑content/ uploads/2015/12/nrnt‑liaison‑roles‑revised. pdf. [cit. 18. 7. 2023].

KVAPILOVÁ, Veronika, 2022. Analýza metodiky edukačních činností učících knihovníků základních knihoven. Online, bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/hgixo/Bakalarska_prace.pdf. [cit. 18. 7. 2023].

MAZÁČOVÁ, Pavlína, 2015. Quo vadis, informační vzdělávání?: aktuální zkušenosti, reálné záměry a vize partnerství veřejných knihoven a škol. Dostupné z: https://ipk.nkp.cz/docs/Mazacova_Pardubice. pdf. [cit. 18. 7. 2023].

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ [MPSV], © 2017. Referenční knihovník. Online. In: Národní soustava povolání. Dostupné z: https://nsp.cz/jednotka‑prace/ referencni‑knihovnik. [cit. 18. 7. 2023].

NÁRODNÍ TECHNICKÁ KNIHOVNA, 2006. Průvodci oborem. Online. Dostupné z: https://www. techlib.cz/cs/2834-pruvodci‑oborem# tab_byName2. [cit. 18. 7. 2023].

NAVRÁTILOVÁ, Lenka, 2012. Jak na to: informační vzdělávání – 1. Online. Čtenář. 2012, roč. 64, č. 12. Dostupné z: https://svkkl.cz/ctenar/clanek/1668. [cit. 18. 7. 2023].

OUŘADA, Martin, 2021. Kompetence učícího knihovníka. Online, diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/ 20.500.11956/148118/120399328.pdf?sequence=1&isAllowed=y. [cit. 18. 7. 2023].

PEACOCK, Judith, 2001. Teaching Skills for Teaching Librarians: postcards from the Edge of the Educational Paradigm. Online. Australian Academic&Research Libraries. 2001, volume 32, issue 1. ISSN 0004-8623. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/00048623.2001.10755141. [cit. 18. 7. 2023].

PENA, David S. a GREEN, Samuel Swett, 2006. Personal relations between librarians and readers. Online. Journal of Access Service. 2006, volume 4, issue 1–2. Dostupné z: https://www.tandfonline. com/doi/abs/10.1300/J204v04n01_12. [cit. 18. 7. 2023]. Reprint originálu.

PIERSON, Cameron M.; GOULDING, Anne a CAMPBELL‑MEIER, Jennifer, 2019. An integrated understanding of librarian professional identity. Online. Global Knowledge, Memory and Communication. 2019, vol. 68, no. 4–5. ISSN 2514-9342. Dostupné z: https://doi.org/10.1108/GKMC-01- 2019-0008. [cit. 18. 7. 2023].

SALONY, Mary F., 1995. The History of Bibliographic Instruction: changing Trends from Books to the Electronic World. In: The Reference Librarian. 1995, volume 24, issue 51–52. ISSN 0276-3877. Dostupné z: https://doi.org/10.1300/J120v24n51_06. [cit. 18. 7. 2023].

SHUMAKER, David, 2012. The Embedded Librarian: Innovative Strategies for Taking Knowledge Where It’s Needed. Medford: Information Today, 2012. ISBN 9781573871808. Dostupné z: https:// search.ebscohost.com/login.aspx?authtype=ip&custid=s8431878&profile=eds. [cit. 18. 7. 2023].

SWAN, John C., 1984. The Reference Librarian Who Teaches. Online. The Reference Librarian. 1984, volume 3, issue 10. ISSN 0276-3877. Dostupné z: https://doi.org/10.1300/J120v03n10_07. [cit. 18. 7. 2023].

ÚSTŘEDNÍ KNIHOVNICKÁ RADA ČR, © 2021. Koncepce rozvoje knihoven v České republice na léta 2021–2027. Online. in: IPK: informace pro knihovny. Dostupné z: https://ukr.knihovna.cz/koncepce‑rozvoje‑knihoven‑cr‑na‑leta-2021-2027/. [cit. 19. 6. 2023].

HARNUŠEK, Jan. Nahlížení na minulost, současnost a možnou budoucnost učících knihovníků. Knihovna: knihovnická revue. 2023, roč. 34, č. 2, s. 54–64. ISSN 1801-3252.

KLÍČOVÁ SLOVA: staré tisky, Národní knihovna ČR, Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí, historické knihovní fondy, akvizice, dary, výzkum proveniencí, regionální muzea, muzejní knihovny, sběratelé knih, Josef Nigrin (1780–1850), Čeněk Zíbrt (1864–1932)

SUMMARY: The article describes a book donation that the National Library of the Czech Republic received in 2022 from the Regional Museum for Vysoké nad Jizerou and its Surroundings. Part of this donation was transferred to the Manuscripts and Early Printed Books Department and professionally catalogued. The article summarizes the results of this cataloging work. This includes an analysis of the contents, authorship and provenance of approximately one hundred and ten early printed books. A brief introduction of the history and present condition of museum is mentioned too.

KEYWORDS: early printed books, National Library of the Czech Republic, Regional Museum for Vysoké nad Jizerou and its Surroundings, historical book collections, acquisition, donations, provenance research, regional museums, museum libraries, collectors of books, Josef Nigrin (1780–1850), Čeněk Zíbrt (1864–1932)

Mgr. David Mach / Oddělení rukopisů a starých tisků, Národní knihovna České republiky

Úvod

Staré tisky Vlastivědného muzea pro Vysoké nad Jizerou a okolí Staré tisky Vlastivědného muzea pro Vysoké nad Jizerou a okolí nyní nově v Národní knihovně České republiky Na konci roku 2022 darovalo Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí Národní knihovně ČR (dále jen NK ČR) přes dvě stě padesát knižních svazků. Z tohoto množství bylo téměř sto deset svazků starých tisků. Zbytek pak zahrnoval tisky 19. a 20. století. Z darovaného celku nebylo vytvořeno nové signaturové oddělení, místo toho byl dodatečně rozdělen mezi příslušná pracoviště NK ČR. Část, která obsahovala pouze staré tisky a na kterou se v následujícím článku detailněji zaměříme, byla převzata Oddělením rukopisů a starých tisků a uložena do jím spravovaného historického knihovního fondu.¹ Po vyjasnění majetkoprávních záležitostí byla v průběhu roku 2024 odborně zpracována. Výsledkem tohoto procesu je přes sto čtyřicet katalogizačních záznamů, jež jsou nyní přístupné v online databázi STT.² Při katalogizaci byla věnována pozornost nejen základním bibliografickým údajům, ale podrobněji byla studována i provenience, tj. původní majitelé jednotlivých tisků.

Vznik a stručná historie vysockého muzea a jeho knihovny

Dříve než přikročíme k charakteristice a hlubší analýze darovaných knih, představme si jejich předchozího institucionálního majitele. Muzeum ve Vysokém nad Jizerou patří dnes k menším městským muzeím. Bylo založeno v roce 1930. Základ jeho sbírek však byl položen už v letech 1894–1895 v souvislosti s konáním Národopisné výstavy českoslovanské. Kvůli ní byl studentstvem na Vysocku proveden sběr folklorního materiálu a uskutečněna i jeho poloamatérská výstavka. Bohužel se tento slibný trend dále nerozvinul. Po skončení pražské výstavy se ve Vysokém nad Jizerou nenašly vhodné výstavní prostory a podporovatelé muzea se nesetkali s pochopením ani ze strany městské samosprávy. Nashromážděné exponáty byly proto uloženy v bednách na půdě radnice, školy i občanské záložny a na těchto místech čekaly na své „znovuobjevení“ až do roku 1930. Tehdy stál u zrodu muzea známý kulturní historik a etnograf Čeněk Zíbrt, který, ač nebyl místním rodákem a patriotem, město Vysoké nad Jizerou často navštěvoval a svou vědeckou autoritou pomohl definitivně vyřešit dlouhotrvající neutěšenou situaci kolem postupně chátrajících muzejních předmětů.³

Cílem nového muzea bylo, a dodnes vlastně stále je, získávání a prezentace hmotných památek z blízkého okolí (kromě Vysokého nad Jizerou patří do jeho spádové oblasti vesnice Horní Tříč, Roprachtice, Sklenařice, Stará Ves atd.) či z širšího území Pojizeří a podhůří Krkonoš, tzn. z historického česko-německého hornatého regionu, ležícího v blízkosti zemských hranic Čech se Slezskem a Lužicí. Muzejní sbírkové fondy mají přesto převážně český charakter a původ, protože ve městě i jeho venkovském zázemí se prosazoval český živel, jenž zde převažoval nad německým obyvatelstvem. V současnosti muzeum vystavuje předměty související např. s lyžováním, turistikou, lidovou dřevěnou architekturou, malovaným nábytkem, betlémářstvím, postavou Krakonoše, tradicemi vysockého ochotnického divadla a slavnými osobnostmi města a regionu.⁴

Již v době účasti na Národopisné výstavě českoslovanské obsahoval soubor zapůjčený z Vysokého nad Jizerou několik knižních pokladů. Hovoří se např. o knihách pověr, pranostik, koled a písních tradovaných v Podkrkonoší. Ve výstavní expozici údajně nechyběly ani cenné rukopisy, psané modlitební knihy a školní archiválie.⁵ Po vzniku muzea v roce 1930 se jeho součástí stala i knihovna s archivem. Nejstarší uspořádání a katalogizaci dokumentů provedla archivářka Zdena Hochová-Brožíková, kterou k této práci dočasně povolal profesor Zíbrt. Sám byl přitom nápomocen odbornými radami a konzultacemi. V průběhu dalších let shromažďovalo muzeum vedle historických knižních památek i novodobou studijní a regionální literaturu. Je velmi pravděpodobné, že tehdejší správci knihovny, resp. muzea založili a vedli nějakou inventární (přírůstkovou) evidenci a promysleli i systém stavění knih. O celkové organizaci fondu se však můžeme dnes pouze dohadovat, protože NK ČR nebyla předána téměř žádná relevantní knihovnická dokumentace.⁶ Podle nesporných provenienčních znaků vysockého muzea, jež se nacházejí přímo v darovaných tiscích, můžeme usuzovat, že jednotlivým svazkům byla přidělována knihovní signatura. Ta reflektovala formát knihy a její pořadí na polici. Formát byl vyjádřen velkým písmenem od A do F (A – velikostně nejmenší, tzn. většinou šestnácterky, dvanácterky, částečně i osmerky, F – rozměrově největší folia; v B–E pak početně převládají hlavně osmerky a kvarty). Regálové pořadí udávala arabská číslice. Ve většině tisků je tato signatura ručně vepsána na papírový štítek přilepený na přední přídeští. Tento štítek zároveň plnil funkci grafického exlibris. Jeho ústřední motiv čerpá z pověsti o zakladateli Vysokého nad Jizerou. Jím byl uhlíř, kostelník a prorok v jedné osobě Havlas Pavlata.⁷ Kromě signatury mají tisky ještě inventární čísla doplněná na grafický štítek, titulní stránku či do středu kulatého razítka. Tato inventární čísla jsou tvořená buď kombinací majuskulního písmene S a arabské číslice (ve stovkových či tisícových hodnotách), nebo jenom samotnou arabskou číslicí (v desetitisícovém rozsahu). Některé knihy disponují pouze jediným přírůstkovým číslem, jiné mají hned čtyři. Nejčastěji se objevují knihy se dvěma přírůstkovými čísly. Je tak zřejmé, že v průběhu času docházelo v této inventární evidenci ke změnám, které byly nejspíše vyvolány praktickými potřebami. Kvůli nedostupným evidenčním podkladům nemáme ani jistotu, zda do NK ČR dorazil kompletní fond starých tisků ve své původní podobě nebo jen jeho torzo. Nelze také vyloučit možnost, že některé tisky nadále zůstávají ve vysockém muzeu.⁸

Obsahový a autorský rozbor darovaného souboru

Podrobnější analýza daru ukazuje, že po jazykové stránce v něm převažují knihy v češtině. Cizojazyčných (německých a latinských) knih je méně. Pokud jde o obsah, lze na darované knižní svazky aplikovat základní dělení na náboženskou a světskou literaturu, přičemž prvně jmenovaná je o více než polovinu početnější. Dominují v ní jazykově české barokní tisky určené širším čtenářským vrstvám. Z žánrového pohledu převládají modlitební knihy následované postilami, kancionály, christologickými sborníky a biblemi. V menším množství se vyskytují i katechismy, hagiografické a mariánské soubory. Odbornější teologické česko- i cizojazyčné práce zastupují např. překlady spisů církevních autorit, konfesní polemiky, obsáhlejší věroučné výklady, liturgika (misály) a duchovní cvičení. Světské písemnictví tvoří kroniky či historické výtahy, zábavné povídky, divadelní hry, příručky, naučné monografie, slovníky a herbář. Mezi těmito žánry se zřetelně ukazuje rozdíl mezi cizojazyčnou (hlavně německou) a českou literární tvorbou. Zatímco německé publikace se mohou vykázat tematickou pestrostí sahající od praktických činností (např. lékařství, chov ovcí, společenské hry) přes beletrii (poezie, bajky) až po skutečné vědecké obory (egyptologie, teorie a dějiny výtvarného umění), jazykově české knihy se omezují téměř výhradně na kronikářskou četbu a nenáročné povídky či divadelní hry. Do samostatné skupiny lze vyčlenit administrativní dokumenty mající podobu robotních a cechovních patentů, artikulí a sbírek legislativních dokumentů.

Autorská skladba víceméně odráží výše naznačenou charakteristiku. Převahu mají autoři náboženských spisů. V jejich čele pak stojí kapucínský mnich Martin von Cochem, a to díky dvaadvaceti exemplářům jeho Nebeklíčů, Štěpných zahrad (ca 1727–1798) a Životů Ježíše Krista (1746). Díla ostatních literárně činných duchovních se dochovala v mnohem nižších počtech. V „pouhých“ třech exemplářích se v darovaném celku opakují kancionálové a homiletické práce českých jezuitů Matěje Václava Šteyera a Antonína Koniáše. V jednotlivinách či maximálně duplicitách se objevují tuzemští autoři pocházející z řeholních kruhů. Jsou to jezuité Petr Linteo z Pilzenburgku, Vojtěch Šebestián Scipio-Berlička, Karel Maget, Leopold Fraydt, Jan Groh, Fabian Veselý, Leopold Fabritius, ale také příslušníci jiných řádů, jako např. františkán Marek Damascenus a theatin Kare Račín. Domácí náboženskou tvorbu období baroka reprezentují také díla světských kněží Jana Josefa Božana, Václava Vojtěcha Klugara, Jana Antonína Chocholky, Pavla Josefa Axlara a dalších; české překlady spisů katolíků ze zahraničí, např. Georga Scherera, Louise de Blois, Jakuba Wujka, Wilhelma Gumppenberga, Leonharda Goffiné, Martina Pruggera, a biblické tisky, přesněji Bible katolická (1778–1780, tzv. tereziánská) či první a druhé vydání Bible svatováclavské (1677–1712, 1771). Evangelickému písemnictví vévodí díky svým pěti dochovaným exemplářům Bible hallská ve své první (1722), druhé (1745) i třetí (1766) edici. Nechybí ani žitavské tisky exulanta Václava Klejcha. Ostatní chronologicko-vývojové etapy naší literatury jsou po kvantitativní a autorské stránce dokumentovány mnohem skromněji. Humanismus má zástupce v osobě kronikáře Václava Hájka z Libočan nebo typografa Daniela Adama z Veleslavína. K nim je možné přiřadit i nejstarší tisk z celého daru, kterým je Bible benátská (1506). Osvícenství a národní obrození se omezují na autorsky anonymní zábavné povídky či divadelní hry spisovatelů Prokopa Šedivého a Antonína Josefa Zímy, slovník Karla Ignáce Tháma a několik překladů jazykovědce Františka Faustina Procházky, jenž tuzemského čtenáře seznamoval se spisy známých filozofů (např. sv. Augustýna či Erasma Rotterdamského). Z cizojazyčných děl a jejich autorů jmenujme alespoň antického vojevůdce Gaia Iulia Caesara, italského světce Alfonse Maria z Liguori, německého básníka Johanna Heinricha Voße a francouzského orientalistu Claude-Étienna Savaryho.

Z ryze bibliografického pohledu nenabízí dar muzea z Vysokého nad Jizerou příliš mnoho knihopisných pokladů.⁹ Vyskytují se zde spíše jen konkrétní jednotliviny, jež se ukrývají v řadě jinak běžných tisků dostupných v mnoha dalších muzejních, historických či odborných knihovnách. K titulům, které jsou podle Knihopisu v celorepublikovém měřítku dochovány právě jen jediným vysockým exemplářem, náleží defektní Jedenáctero snopů Josefovi se klanějících od Karla Mageta (1722, K05141, sign. 54 Sf 130). Ve dvou až třech dochovaných výtiscích, z nichž jeden se nacházel ve vysockém muzeu, jsou k dispozici Quadragesimale primum seu Conciones Fabiana Veselého (1743, K16505a, 54 Sd 155), Vyznání srovnání apoštolského ve 12 článkách víry Jana Antonína Chocholky (1741, K03320, 54 Sf 134) a knížky lidového čtení z přelomu 18. a 19. století Historie o krásné kněžně Mageloně (nedat., K03026, 54 Sf 132); Rozmlouvání dvou mladých žen v příčině dobrého manželství (nedat., K19270, 54 Sf 132), obojí přívazky v konvolutu. Rovněž mezi Cochemovými Zlatými nebeskými klíči či Malými zlatými nebeklíči se dá vypátrat několik vydání evidovaných pouze v dosud nepublikovaných abecedních Dodatcích ke Knihopisu (1769–1798, 54 Se 451, 54 Se 460, 54 Se 471, 54 Se 473). Minimálně další tři Cochemovy modlitební soubory nebyly přesně knihopisně identifikovány a lze u nich předpokládat určitou bibliografickou exkluzivitu (ca 1742–1815, 54 Se 457, 54 Se 464, 54 Se 467). Do Dodatků ke Knihopisu byl dodatečně zařazen titul Písně roční, to jest Kancionálek (nedat., 54 Sf 136), jehož neúplný výtisk není totožný s žádnou již knihopisně podchycenou edicí.

Provenienční analýza darovaného souboru

Jestliže studium obsahu darovaného souboru poukázalo na jeho celkovou autorskou a žánrovou jednotvárnost, provedený provenienční rozbor¹⁰ zase potvrzuje jeho regionální ukotvení. Původní majitelé tisků totiž dlouhodobě pobývali ve Vysokém nad Jizerou a v jeho okolí nebo se v tomto městě alespoň narodili.¹¹ Chronologicky mladší generaci žijící v období první a druhé poloviny 20. století zastupují jak místní společensky a kulturně činní jednotlivci jako např. učitelé, duchovní, vlastivědní badatelé či živnostníci, tak i běžní obyvatelé, kteří ve svých domovech uchovávali staré knihy jako upomínku na předky. Můžeme předpokládat, že tito jedinci nepatřili ke čtenářům v úzkém slova smyslu a knižní svazky spíše vlastnili, než aby je skutečně četli a prakticky využívali, o čemž svědčí i to, že svůj osobní vztah k dané publikaci vyjádřili maximálně podpisem či stručnou vlastnickou poznámkou. Tisky se do jejich majetku dostaly jako rodinné dědictví nebo je získali během svých volnočasových či pracovních aktivit a do vysockého muzea je pak darovali z důvodu jejich cennosti nebo naopak nepotřebnosti. Určitou úlohu v rozhodování těchto mladších majitelů mohla hrát i společenská prestiž spojená s muzejním darem. Vyloučit samozřejmě nelze ani lokální patriotismus.

Mezi známější novodobé dárce a podporovatele muzea ve Vysokém nad Jizerou je možno zařadit např. Václava Šaldu (1867–1958, kulturní pracovník, amatérský vlastivědný badatel), Josefa Voborníka (1876–1955, katolický kněz, vysocký farář, regionální historik), Josefa Zajíčka (1866–1938, pedagog, hudebník, sbormistr pěveckého odboru Krakonoš a Dámské pěvecké jednoty Vlastimila), Josefa Ďoubalíka (1879–1943, pedagog, propagátor lyžování v Krkonoších), Josefa Patočku (1869–1951, pedagog, vyučoval filologii a uměleckou výchovu), Karla Farského (1885–1976, narozený v Bozkově u Semil a činný především ve Znojmě jako učitel), Jaroslava Skrbka (1888–1954, malíř, grafik a středoškolský učitel kreslení), Jiřinu Ďoubalíkovou (1923–2009, ředitelka muzea). Knižními dary přispěli také místní řemeslníci a obchodníci jako např. Josef Špika (1904?–1977?, malíř pokojů, č. p. 108), Josef Petruška (činný 1935–1954, krejčí), Josef Josífek (1901?–1971?, vedl koloniál, pekařství a sklad uhlí) i řada lidí, o nichž se nám nepodařilo nic konkrétnějšího zjistit, např. Emma Vodseďálková (činná 1934, č. p. 119), Ludmila Machytková (činná 1969), Jarmila Havlíčková (činná 1969–1971), Karla Holatová, Antonín Adámek, paní Flegrová, Martincová, Kučerová, Hásková.

Druhou skupinu vlastníků tisků naopak tvoří skuteční historičtí čtenáři žijící většinou v 19. století. Byli jimi převážně vysočtí měšťané či rolníci z blízkého venkova. Pro tyto majitele představovaly knihy předmět každodenní potřeby. Sloužily jim k náboženské četbě, osobnímu sebevzdělání, uspokojování sběratelské vášně nebo plnily praktické funkce jednorázově či generačně využívaného poznámkového bloku a rodinné kroniky. Proto byly opatřovány rukopisnými poznámkami nebo do nich byly umísťovány hustě popsané či prázdné listy papíru, vytrhnuté části jiných tisků, grafické jednolisty, zpovědní cedulky a pouťové svaté obrázky. Právě na tyto provenienční stopy je možné narazit v darovaných vysockých svazcích.

Neumělé autografní podpisy doplněné o domovní čísla popisná, údaje o povolání či pouhá bezpříznaková lusus calami (nahodilé kresbičky) upomínají např. na Václava Bělocha (činný 1795–1796, provazník, č. p. 178), Václava Hladíka (činný 1860–1874, provazník, č. p. 178), Josefa Fiedlera (činný 1874–1908, mlynář v Roztokách u Semil), Františku Nečáskovou (činná 1833, č. p. 44), Annu Hladíkovou-Večerníkovou (činná 1855), Jana Róna (činný 1803?), Jana Kramáře (činný 1824), Jana Háska (činný 1827–1847, č. p. 109), Václava Procházku (činný 1828), Františka Rýdvala (činný 1828), Antonína Holmana (činný1856–1879, č. p. 217),Vincenta Háska (činný 1893), Františku Jandurovou, Emmu Nigrinovou, Františku Hladíkovou. Někteří jedinci si ze svých knih udělali nekrologium. Primárně jim tedy nešlo o označení vlastního knižního majetku, ale spíše o vytvoření písemné památky upomínající na narození či skon potomků, příbuzných a nejbližších přátel, což se také odráželo ve stylizaci zapisovaného textu. Ten střídá formu holé faktografické poznámky nebo osobní výpovědi intimního vyznění. V obou typech pak většinou nechybí informace o hodině a denním datu úmrtí či narození, termínu konání pohřbu, astrologickém znamení atd. Takové přípisky lze nalézt v knižních svazcích pocházejících z vlastnictví Václava Vlka (1784?–1872, č. p. 205), Františky Kramářové (nar. 1809, č. p. 243), Josefa Vitáčka (činný 1814–1823, č. p. 128 Sklenařice), škodějovské rodiny Syrovátků (jejich přípisky pocházejí z doby ca 1820 – ca 1878) a neznámého držitele (činný 1840–1850) postily jezuity Scipia (1668, sign. 54 Sb 53).¹²

Literárně nadanější osoby přecházely rovnou k tvorbě rozsáhlejších zápisků, které zaznamenávají např. dobové živelní katastrofy, extrémy počasí, zničující požáry, ceny hospodářských plodin, pamětihodné události, lékařské postupy a recepty. Přípisky tohoto druhu se nalézají ve Scipiově postile (1695, 54 Sd 129), herbáři typografa Daniela Adama z Veleslavína (1596, 54 Sa 20) a Štejerově postile (1722, 54 Sd 144) či kancionálu (1727, 54 Sd 139). Bohužel jsou autorsky anonymní nebo je můžeme obecně přiřadit pouze k určité rodině (např. Patočkovi a Metelkovi ze Sklenařic v případě 54 Sd 144). Z konkrétních jednotlivců lze jmenovat Kristýnu Patočkovou (činná v 90. letech 19. století), která do své knihy poznamenala krátký přehled finančních dluhů a pohledávek, nebo Annu Patočkovou (činná v roce 1874), ta zase krasopisně opsala text náboženské postní písně. Josef Patočka (1780?–1849, č. p. 8) a jeho syn Antonín (nar. 1823, činný 1858–1859) byli původci německých exlibris, citátů moralistně náboženského charakteru a studijních filologických výpisků. Zda jednomu z nich můžeme připsat i autorství delší fundované „recenze“ rukopisně doplněné do jimi vlastněného česko-německého slovníku, zůstává zatím nejisté. Bylo by to překvapující zjištění, protože jedinec, jenž tento text sepsal, disponoval odbornými jazykovědnými znalostmi a projevoval své vlastenecké cítění. V tomto směru vynikají přípisky pekařského mistra Josefa Nečáska (1777–1852) a jeho svobodného syna Vincenta (1811–1898). Hlavně starší z této dvojice byl pilným písmákem a upřímným milovníkem češtiny. Ve svém kancionálu nashromáždil poznámky různého druhu, jež zahrnují texty týkající se rodinné a regionální historie (např. nápisy na zvonech vysockého kostela sv. Kateřiny) a také opisy náboženských písní a obrozeneckých básnických skladeb opěvujících krásu českého jazyka.

Největším vysockým znalcem a sběratelem knih byl ale Josef Nigrin (1780–1850, č. p. 55). Tento pekař během svého života vytvořil sbírku čítající více než padesát titulů¹³ převážně světského zaměření. Svůj knižní majetek označoval rukopisným exlibris a kulatým razítkem se štítkem s iniciálami JN [= Josef Nigrin]. Nigrinovu provenienci vykazuje pět darovaných starých tisků. Vedle tří jazykově českých publikací (Obroviště mariánského Atlanta (1704); Země dobrá to jest země česká (1754); Nařízení pro všechny křesťanské poddané ve věcech manželství (1783)) k nim patří i dvousvazková latinská bible (1746–1748).¹⁴

Nepochybně však jde jen o torzo původně mnohem většího celku. Mezi proveniencemi jsou zastoupeny i regionální korporace. Z knihovny Pěvecko-divadelní jednoty Krakonoš, což byl občanský spolek založený v roce 1882 zabývající se ochotnickým divadlem a zpěvem, se dochovaly dvě české knihy od Prokopa Šedivého Noční můra aneb Zamilovaná strašidla (1796) a Živé hodiny (1796).¹⁵ Jeden latinský misál nese provenienční stopy katolického farního úřadu sídlícího u vysockého kostela sv. Kateřiny. S touto institucí mohou být ale spojeny ještě další darované tisky. Toto konstatování se týká např. tisků předaných muzeu farářem Josefem Voborníkem (viz výše). V jejich případě můžeme uvažovat o tom, že mohly pocházet právě z farní knihovny, pokud přímo nebyly Voborníkovým soukromým majetkem. V prostředí lokální duchovní správy, ovšem ne přímo ve Vysokém nad Jizerou, se v 18. století pohybovali i katoličtí kněží Daniel Jan Metelka (1719–1785) a Serafín Antonín Herzig z Herzfeldu (1747–1827). Jimi podepsané knihy později skončily ve vysockém muzeu. Herzigův svazek má navíc exlibris konventu bosých augustiniánů u kostela sv. Václava na pražském Zderaze. Z obdobných církevních proveniencí se v darovaném celku nacházejí ještě exlibris kostela sv. Prokopa v Jablonci nad Jizerou a jezuitské rezidence v Liběšicích. Jak se ve Vysokém nad Jizerou ocitla kniha uložená dříve ve vídeňském klášteře kapucínů u kostela sv. Oldřicha, přeměněného posléze na klášter kongregace arménských katolických duchovních tzv. Mechitaristů, zůstává nevyřešenou záhadou.

Závěr

Přestože darovaný soubor muzejních starých tisků nijak nevyniká po stránce obsahové ani provenienční, má pro nás určitou vypovídací hodnotu. Je možné z něj „poskládat“ nebo alespoň načrtnout dobový, bohužel ne příliš pestrý, obraz knižní kultury provinčního města v epoše zahrnující částečně 18., ale hlavně 19. a počátek 20. století. V širším kontextu můžeme jeho prostřednictvím nahlédnout i do společensko-národnostních poměrů panujících v minulosti na Vysocku. Jako překvapivé se jeví zjištění, že knižní svazky, u nichž jsme identifikovali majitele žijící v první polovině 19. století, nejspíše přežily zničující požár Vysokého nad Jizerou vypuknuvší v roce 1834. Všeobecně bychom předpokládali, že právě knihy nacházející se tehdy v měšťanských domácnostech byly touto lokální katastrovou silně postiženy a téměř všechny shořely.

Použité zdroje

ADRESÁŘ MUZEÍ A GALERIÍ ČR. Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí [Online]. Praha: Asociace muzeí a galerií ČR, © 2015. Dostupné z: https://www.cz-museums.cz/adresar/liberecky-kraj/semily/vysoke-nad-jizerou/vlastivedne-museum-pro-vysoke-nad-jizerou-a-okoli/. [cit. 2025-02-14].

BĚHALOVÁ, Štěpánka; PETRUŽELKOVÁ, Alena; VLASÁKOVÁ, Monika (eds.). Průvodce knihovnami muzeí a galerií ČR = A guide to museum and gallery libraries of the Czech Republic. Praha: Památník národního písemnictví, Metodické centrum pro knižní kulturu a literární muzea, [2022]. 223 s. ISBN 978-80-87376-95-9.

ĎOUBALÍK, Josef. Vlastivědné městské museum pro Vysoké nad Jizerou a okolí. Český lid. 1930, roč. 30, č. 8, s. 299–303.

FARNÍ ÚŘAD ŘÍMSKOKATOLICKÉ CÍRKVE VYSOKÉ NAD JIZEROU: [Index N[arození] 1790–1825 [rukopis]. Vysoké nad Jizerou, [po 1790]. 79 listů, sign. 5317.

FARNÍ ÚŘAD ŘÍMSKOKATOLICKÉ CÍRKVE VYSOKÉ NAD JIZEROU: [Index N[arození] 1826–1892 [rukopis]. Vysoké nad Jizerou, [po 1826]. 139 listů, sign. 5728.

FARNÍ ÚŘAD ŘÍMSKOKATOLICKÉ CÍRKVE VYSOKÉ NAD JIZEROU: [Index N[arození] 1920–1945 [rukopis]. Vysoké nad Jizerou, [po 1920]. 37 listů, sign. 7899.

HLADÍK, M. Historie Vlastivědného muzea. Větrník. 1980, roč. 13, č. 4, s. 3–4.

HOCHOVÁ-BROŽÍKOVÁ, Zdena. Bývalé „dřevěné město“ Vysoké „pod Krkonoši a nad Jizerou“. Český lid. 1930, roč. 30, č. 8, s. 175–179.

HOCHOVÁ-BROŽÍKOVÁ, Zdena. Poznámky k založení vysockého musea. In: Kde se bělí Krkonoše: vzpomínkový sborník. Vysoké nad Jizerou: Sjezdový výbor: Josef Mařatka, 1934, s. 60–71.

JAKL, Michal L. Vysocké městské museum. In: Putování s medvědem: sborník k výročí 650 let města Vysokého nad Jizerou 1354–2004. Liberec: Bor, 2004, s. 111–112. ISBN 80-86807-06-1.

KPS – Databáze Knihopis [Online]. Praha: Národní knihovna ČR, 2015–. Dostupné z: http://www.knihopis.cz. [cit. 2025-02-14].

KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 8. díl, V–Ž. Praha: Libri, 2011. 891 s. ISBN 978-80-7277-410-4.

KUČEROVÁ, Zuzana. 70 let muzea v současné budově. Větrník: zpravodaj městského úřadu ve Vysokém nad Jizerou. 2025, roč. 58, č. 1–2, s. 20–23.

L–K, J. V knihovně starého milovníka písma a čtení: příspěvek ku charakteristice našeho lidu. Český lid. 1914, roč. 23, č. 1, s. 21–28.

LUKÁŠ, Václav. Vysoké nad Jizerou: pohledy do minulosti daleké i nedávné. Vysoké nad Jizerou: Město Vysoké nad Jizerou, 1992. 95 s.

STT – Databáze prvotisků, starých tisků a map 1450–1800 [Online]. Praha: Národní knihovna ČR, 2008. Dostupné z: https://aleph.nkp.cz/. [cit. 2025-02-14].

VYSOKÉ NAD JIZEROU: malebné městečko Podkrkonoší. Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí [Online]. Vysoké nad Jizerou: město Vysoké nad Jizerou, Dostupné z: https://info.vysokenadjizerou.cz/vlastivedne-muzeum/. [cit. 2025-02-14].

Z proroctví Havlasa Pavlaty † 1503. In: Putování s medvědem: sborník k výročí 650 let města Vysokého nad Jizerou 1354–2004. Liberec: Bor, 2004, s. 8. ISBN 80-86807-06-1.

Obr. 1 Kancionál Slavíček rajský (NK ČR, sign. 54 Sb 52) z roku 1719 s rukopisnými přípisky na předním přídeští a předsádce, které kromě vlastenecky laděných veršů zahrnují i podrobný zápis provenienční historie dané knihy. Ta se dědila z otce na syna a byla vysoce ceněným předmětem, k němuž si každý vlastník vytvořil silné osobní pouto.

Obr. 2 Rukopisné přípisky v blíže neznámé modlitební knize (NK ČR, sign. 54 Sf 133), kterou původně vlastnila Františka Kramářová-Hásková (nar. 2. 8. 1809). Ta si do ní kromě obvyklých záznamů rodinného charakteru zapsala i poznámku o ničivém požáru Vysokého nad Jizerou v roce 1834 (viz text vlevo nahoře), jehož musela být přímým svědkem.

Obr. 3 Začátek dedikace adresované členům mariánského bratrstva v Hradci Králové. Jedná se o první dochovaný list tisku Jedenáctero snopů Josefovi se klanějících (NK ČR, sign. 54 Sf 130) z roku 1722. Kniha je dnes známa jen díky tomuto jedinému neúplnému exempláři vysockého muzea.

Obr. 4 Dobová vazba (NK ČR, sign. 54 Sa 18) s dokreslenými zlatými půlměsíci a nápisem „Korán“. Svazek však ukrývá zcela odlišný náboženský text, a to konkrétně druhé vydání Bible svatováclavské z roku 1771. Původním majitelem knihy byl mlynář Josef Fiedler, který byl činný v Roztokách u Semil zhruba v letech 1874–1908.

Poznámky

1 Tisky 19. století a publikace vydané po roce 1900 byly předány Odboru doplňování fondů NK ČR. Jejich rozbor není náplní tohoto článku. Budou zmíněny jen okrajově.

2 STT – Databáze prvotisků, starých tisků a map 1450–1800 [online databáze], https://aleph.nkp.cz/. Pro vyhledání všech záznamů je nutné zadat do políčka „Majitel (osoba, korporace)“ autoritní podobu názvu vysockého muzea.

3 Podrobnější informace o starší i novější historii muzea podává následující literatura: Ďoubalík, Josef. Vlastivědné městské museum pro Vysoké nad Jizerou a okolí. Český lid, 1930, r. 30, č. 8, s. 299–303; Hochová-Brožíková, Zdeňka. Poznámky k založení vysockého musea. In: Kde se bělí Krkonoše, 1934, s. 64–70; Hladík, M. Historie Vlastivědného muzea. Větrník, 1980, roč. 13, č. 4, s. 3–4; Lukáš, Václav. Vysoké nad Jizerou, 1992, s. 67–68; Jakl, Michal L. Vysocké městské museum. In: Putování s medvědem, 2004, s. 111–112; BĚHALOVÁ, Štěpánka, PETRUŽELKOVÁ, Alena, VLASÁKOVÁ, Monika (eds.). Průvodce knihovnami muzeí a galerií ČR, ©2022, s. 123; Kučerová, Zuzana. 70 let muzea v současné budově. Větrník, 2025, roč. 58, č. 1–2, s. 20–23.

4 Současnost muzea je popsána především ve dvou internetových zdrojích: Adresář muzeí a galerií ČR. Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí [online], https://www.cz-museums.cz/adresar/liberecky-kraj/semily/vysoke-nad-jizerou/ vlastivedne-museum-pro-vysoke-nad-jizerou-a-okoli/; Vysoké nad Jizerou: malebné městečko Podkrkonoší. Vlastivědné muzeum pro Vysoké nad Jizerou a okolí [online], https://info.vysokenadjizerou.cz/vlastivedne-muzeum/.

5 Podle: Hochová-Brožíková, Zdeňka, pozn. č. 3, s. 68. V darovaném souboru se téměř žádný z uváděných knižních pokladů nenacházel, snad až na čtyři ručně psané knihy, konkrétně: Tägliche Andachts-Übungen, zum Gebrauch Ihro Kayserlichen Majestät der Königin zu Hungarn und Böheim ([před 1796], dnes sign. XVI H 93); Dobrota Boží má útěcha a má důvěra: knížka nábožná pro křesťany / Psal Jozef Tarant učitel (1840, XVII H 67); Příručka pro ševce / František Blahout (1896, XVII J 69); Modlitební kniha arcibratrstva od ustavičného velebení Nejsvětější svátosti oltářní + Krátká správa a velmi užitečná k duchovnímu cvičení cesty křížové… / Vypsaná od Jozefa Štěpána, učitele v Benešově ([kolem 1827], XVII J 70). Tyto rukopisy byly taktéž odborně zkatalogizovány a zařazeny do fondu rukopisů Oddělení rukopisů a starých tisků NK ČR.

6 Během předávání byly k dispozici pouze excelové soupisy všech svazků, které byly předmětem daru. Tyto seznamy zahrnovaly inventární čísla a stručné bibliografické údaje sloužící k základní identifikaci a orientaci. V případě některých starých tisků, hlavně těch neúplně dochovaných, byly popisy nepřesné nebo zcela chybné a vyžadovaly novou bibliografickou identifikaci.

7 Podle legendy si měl Havlas Pavlata ochočit medvěda. V roce 1460 ho pak dovedl až do Prahy a předstoupil s ním před krále Jiřího z Poděbrad. Ten mu za odměnu dal krajinu nad řekou Jizerou, kde nový majitel založil hrad Nístějku a město Vysoké. Pavlata údajně zemřel v roce 1503 ve svých sto patnácti letech. Předtím než se tak stalo, stihl svým současníkům podat proroctví o budoucích osudech české země. Textový úryvek z něho se nachází v: Z proroctví Havlasa Pavlaty † 1503. In: Putování s medvědem, 2004, s. 8. Ve skutečnosti sahají počátky Vysokého nad Jizerou do přelomu 40.–50. let 14. století. Detailněji k historii města viz např. Lukáš, Václav, pozn. č. 3, s. 7–48; Kuča, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 2011, s. 481–486; Hochová-Brožíková, Zdena. Bývalé „dřevěné město“ Vysoké „pod Krkonoši a nad Jizerou“. Český lid, 1930, Roč. 30, č. 8, s. 175–179.

8 V muzeu zůstal fond dosud nezinventarizovaných knih. Ty se nahromadily v průběhu let v důsledku nedostatečně či nesystematicky vedené inventární evidence. Zaměstnanci muzea plánují jeho zpracování. Tento knižní celek by však měl zahrnovat jen novodobou literaturu z 19. a 20. století. Je ale možné, že se v něm ještě nějaké staré tisky objeví. V samotné muzejní expozici se pak knihy jako výstavní objekty vůbec nevyskytují (za tyto aktuální informace děkuji kolegyni Zuzaně Kučerové). To, že muzeum ve Vysokém nad Jizerou v minulosti mohlo vlastnit více starých tisků, než je jich obsaženo v darovaném souboru, naznačuje exemplářová evidence Knihopisu českých a slovenských tisků. Tato naše národní retrospektivní bibliografie ve své elektronické verzi (viz KPS–Databáze Knihopis [online databáze], http:// www.knihopis.cz) evidovala přes čtyřicet titulů tisků, jež by měly být dostupné ve vysockém muzeu. Po jejich porovnání s obsahem daru, exemplářovém ztotožnění a aktualizaci knihopisných záznamů zbylo v databázi ještě dvacet titulů, které nejsou nikde k nalezení. Jde především o tisky z období začínajícího národního obrození. Na druhou stranu je také nutné poznamenat, že velké množství tisků původně uložených ve vysockém muzeu a nově identifikovaných až během katalogizace daru, Knihopis vůbec neevidoval. Tento bibliografický nástroj tedy neposkytuje vždy zcela spolehlivé údaje.

9 K následujícím bibliograficky významnějším tiskům byly do kulatých závorek přidány ještě další identifikační údaje. Jejich charakteristika tedy zahrnuje kromě roku vydání také současnou signaturu a většinou i odkaz na elektronickou verzi Knihopisu (viz pozn. č. 8).

10 Pro průzkum proveniencí byly kromě přípisků v knihách využity i digitalizované vysocké matriky (konkrétně: Farní úřad římskokatolické církve Vysoké nad Jizerou: [Index N[arození] 1790–1825, 1826–1892, 1920–1945 [rukopis]. Vysoké nad Jizerou, [mezi l. 1790–1945]. 3 sv., sign. 5317, 5728, 7899) uložené ve Státním oblastním archivu v Zámrsku (dnes v Hradci Králové). V nich se nám v některých případech podařilo dohledat další personálie. Biografická data lze najít i v městském periodickém zpravodaji Větrník. Už od jeho nejstarších čísel se v něm nachází rubrika informující o narození a úmrtí obyvatel Vysokého nad Jizerou. Výpovědní hodnotu provenienční analýzy ale snižuje fakt, že asi v padesáti tiscích se vyjma novodobého muzejního exlibris a razítek žádné starší provenienční stopy neobjevují nebo se dochovaly ve stavu, ze kterého se nedá o dřívějším majiteli či dárci nic konkrétnějšího zjistit.

11 Následující charakteristika původních majitelů darovaných knih byla z praktických důvodů rozdělena na dvě chronologické skupiny: mladší (20. století) a historičtí (18.–19. století) vlastníci, a to podle doby, ve které žili. Rozřazování probíhalo na základě grafické analýzy přípisků a v nich příležitostně se vyskytujících letopočtů. Zjištěné identifikační údaje jsou uvedeny v kulatých závorkách za jmény osob. Samotné knihy však do dvou výše navržených chronologických skupin vtěsnat nelze, protože v některých případech obsahují vlastnické přípisky z obou časových rovin, to znamená, že se do knih podepsaly osoby činné jak před rokem 1900, tak i po roce 1900. Předkládaný jmenný výčet majitelů je pouze výběrový a nečiní si nároky na úplnost. Nezahrnuli jsme do něj všechna jména, ale pouze ta, která se nám podařilo přečíst nebo alespoň částečně identifikovat.

12 V případě autorsky anonymních provenienčních přípisků přidáváme do kulaté závorky kromě roku vydání i příslušnou signaturu, aby bylo možné zmiňovaný tisk s popisovanou proveniencí jednodušeji identifikovat a dohledat.

13 Uváděné číslo je pouze orientační a vzniklo součtem titulů jmenovaných v: L–K, J.: V knihovně starého milovníka písma a čtení. Český lid, 1914, Roč. 23, č. 1, s. 21–28, případně nezmiňovaných v tomto příspěvku, ale dochovaných v darovaném muzejním souboru. Je pravděpodobné, že citovaný článek nepodává úplný obraz Nigrinovy sbírky, protože jeho neznámý autor věnoval pozornost jen těm nejzajímavějším jazykově českým knihám.

14 Dalších pět knižních svazků z původní Nigrinovy knihovny se nachází v části daru, který obsahuje tisky 19. století. Jde o zábavné, dramatické či novinové tituly převážně obrozenecké provenience, a to konkrétně: Děvín Šebestiána Hněvkovského (1805); Rozličné povídačky k poučení a k obveselení vydané nákladem Václava Matěje Krameria (1808); Historie turecká Jana Rulíka (1809); Týdeník aneb Císařsko-královské národní noviny redigované Jurajem Palkovičem (1812); Kniha všeobecných zákonů městských (1812).

15 Dalších šest knih náležijících původně do knihovny jednoty Krakonoš nebo obdobných starších spolků (např. Vlastimila) bylo identifikováno mezi darovanými publikacemi z 19. století, a to konkrétně tři spisy: Božena (1820), Hadrián z Římsů (1822), Almanach dramatických her (1827) Václava Klimenta Klicpery; Na ostrově (1888) Aloise Jiráska a dvě autorsky anonymní knihy: Josef a bratři jeho (1824), Divadelní ochotník (1876).

MACH, David. Staré tisky Vlastivědného muzea pro Vysoké nad Jizerou a okolí nyní nově v Národní knihovně ČR. Knihovna: knihovnická revue. 2025, roč. 36, č. 2, s. 66–77. ISSN 1801-3252.

Mimoriadne významný predstaviteľ odboru knižničná a informačná veda, vedec, vysokoškolský pedagóg, vynikajúci spisovateľ a člen redakčnej rady nášho časopisu Knihovna: knihovnická revue má 60 rokov.

Narodil sa 16. septembra 1964 v Poprade. Ku dňu 26. 5. 1987 ukončil štúdium štátnou záverečnou a rigoróznou skúškou v odbore vedecké informácie a knihovníctvo. Patrí medzi kľúčových pedagógov Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave na Katedre knižničnej a informačnej vedy. V roku 1996 skončil doktorandské štúdium (PhD.) a v roku 2007 obhájil habilitačnú prácu a stal sa docentom. V pedagogickej, vedeckej, výskumnej a vedecko-organizačnej práci sa venuje otázkam postavenia informačných inštitúcií v sociálnej komunikácii, metodológii výskumu v odbore, otázkam marketingu vydavateľskej činnosti, mediálnej, masmediálnej a literárnej komunikácii, populárnej kultúre, umeleckej literatúre v knižniciach, autorstvu a informačnej spoločnosti. Osobitne cenné a jedinečné sú jeho aktivity a zistenia v oblasti výskumov čítania, na ktorých sa významne podieľal v rámci výskumov Literárneho informačného centra v rokoch 2003–2008. Okrem toho bol aktívnym riešiteľom a spoluriešiteľom výskumných projektov, ktoré boli zamerané na informačné správanie, informačnú ekológiu a mediálne a informačné kompetencie.

V súčasnosti Pavol Rankov pôsobí na Univerzite Komenského v Bratislave na katedre, ktorá poskytuje akreditovaný bakalársky, magisterský a doktorandský stupeň vysokoškolského štúdia v kreditovom systéme hodnotenia. Na katedre je možné vykonať rigorózne skúšky a získať titul PhDr., ako aj pedagogickú spôsobilosť v doplňujúcom pedagogickom štúdiu. Okrem zabepečenia pedagogického procesu je katedra významným výskumným pracoviskom v odbore. Pavol Rankov pôsobil ako pedagóg na Slezskej univerzite v Opave a stále pestuje dobré vzťahy s českým odborným a literárnym životom a prostredím. (Pavel Rankov rovněž spolupracoval na přípravě Kompendia knihovnictví, jehož třetí díl právě vychází v MSVK v Ostravě. — pozn. red.).

Sme pyšní na to, že Pavol Rankov, ako pedagóg, náš skvelý, kolegami a študentmi veľmi obľúbený človek je popredný reprezentant nášho odboru. Pavol Rankov je, popri svojich odborných kvalitách, čo dokazuje jeho autorstvo vyše 60 monografií, desiatky odborných štúdií a článkov, aj vynikajúci spisovateľ.

Pavol Rankov patrí bezpochyby medzi najznámejšie mená súčasnej slovenskej literatúry. Jeho prvá kniha S odstupom času vyšla v roku 1995 a získala národnú Cenu Ivana Kraska. V tom čase sme boli na jednej katedre kolegovia. Čítal som túto jeho prvotinu, ktorá ma ohromila, pretože ukázala Paľka tak, ako som ho nepoznal. Ukázala jeho skvelý, tvorivý literárny talent a schopnosť vyrozprávať pútavý a kľukatý príbeh so zmyslom pre jemnú iróniu, nonsens a čierny humor s prekvapujúcim koncom. Vtedy som mal dokonca pocit, že čítam príbeh, ktorý sa ľahko mohol stať scenárom filmu...

Jeho najúspešnejší román Stalo sa prvého septembra získal v roku 2009 Cenu Európskej únie za literatúru a jeho poľský preklad získal v roku 2014 Cenu za stredoeurópsku literatúru ANGELUS. Kniha bola preložená aj do francúzštiny, angličtiny, taliančiny, nemčiny, bulharčiny, macedónčiny, rumunčiny, chorvátčiny a češtiny. Priznám sa, že nemám rád, keď sa spisovatelia „škatuľkujú“. Nevidí sa mi, keď o spisovateľskom prejave tzv. fantastického realizmu Pavla Rankova hovoria, že „je ako“ Borges, Cortázar, Grendel, Mitana. Je to skôr klasifikácia pre literárnych kritikov ako pre čitateľov. Každý z týchto tvorcov je jedinečný. A jedinečný je aj Pavol Rankov! Tvorí diela originálne vďaka svojmu talentu, obrazotvornosti, fantázii, poznatkom, intuícii a podáva ich jedinečným idiolektom. Literárny profil Pavla Rankova starostlivo dokumentuje Literárne centrum v Bratislave https://www.litcentrum.sk/autor/pavol-rankov/zivotopis-autora.

Medailón o literárnej tvorbe Pavla Rankova na webovej stránke Literárneho centra končí takýmto sumárnym hodnotením a konštatovaním dvoch epických polôh:

„Rankov poviedkár a Rankov tvorca románov. Toto delenie vykresľuje Rankova ako prozaika operujúceho s nevšednými postupmi. ... Rankov poviedkár rozpráva krátke, vtipné a nekomplikované príbehy, ktoré pokojne rezignujú na svoju ukotvenosť v malých domácich pomeroch. Jeho romány sa rozbiehajú do sveta, aby našli svoju pointu. Jemným posunom mimo schémy praxou neustále overovaných súvislostí ukazujú svet širší a zábavnejší, než je ten, ktorý zvykneme každodenne žiť. Čitateľ je svedkom pokusu o renesanciu príbehu, rozprávačstva. Je jedným z tých,... ktorí navracajú literárne rozprávačstvo k jeho prapôvodnému zmyslu – vábnymi, pôvabnými a vzrušujúcimi príbehmi, aké voňajú človečinou.“

Nášmu kolegovi želáme do nastávajúcich rokov dobré zdravie a ďalšie tvorivé úspechy.

Prof. PhDr. Dušan Katuščák, PhD.

KATUŠČÁK, Dušan. Doc. PhDr. Pavel Rankov, PhD. Knihovna: knihovnická revue. 2024, roč. 35, č. 2, s. 114–115. ISSN 1801-3252.